Valencii měl rád i jiný král aragonské dynastie Alfons V. zvaný Velkomyslný. Tento panovník vládnoucí v letech 1416–1458, dobyvatel Neapole a neapolský král, město bohatě obdaroval, k tomu se dostaneme, až navštívíme městskou katedrálu.

Když vejdete do starého města od hlavního nádraží, tedy Estacio Nord, přivítá vás hlavní náměstí Placa d´Adjuntament“, čili „Vládní náměstí“. Proti sobě zde stojí dvě impozantní budovy z třicátých let minulého století, radnice a centrální pošta. V radnici je i malé muzeum k dějinám města – návštěva je bezplatná. Balkón nad náměstím sloužil diktátorovi Franciscu Francovi, aby odtud hovořil k shromážděnému obyvatelstvu. Tehdy stála na náměstí i jeho socha a náměstí se jmenovalo „Placa de Caudillo“ tedy „Vůdcovo náměstí“. V roce 1982 byla Francova socha nahrazena sochou středověkého místního hrdiny Francesca de Vinatey.

Pokud odbočíte doprava, dostanete se k budově staré univerzity, na nádvoří jsou už vzpomenuté lunety s podobiznami prvních profesorů z let 1499 a 1502, je zde i restaurace, kostel a muzeum patriarchy antiochijského Juana de Ribera, po kterém se jmenuje náměstí před univerzitou. Juan de Ribera žil v letech 1533–1611 a je to jeden z pro mě velmi problematických světců katolické církve. V roce 1568 se stal jak patriarchou z Antiochie, což byl víceméně jen čestný titul, ale současně i arcibiskupem ve Valencii. Byla to především jeho iniciativa, které vedla v roce 1609 k tomu, že král Filip III. vyhnal ze Španělska Morisky, tedy potomky Maurů, kteří se sice dali pokřtít, ale žili dále svým vlastním životem. Protože se domohli svou pracovitostí značného majetku, byli trnem v oku španělské chudině. Juan de Ribera přesvědčil krále, že se jich je třeba zbavit a jejich majetek zkonfiskovat ve prospěch španělské koruny, která se tradičně topila v dluzích. Zejména tento poslední aspekt se panovníkovi líbil. V letech 1609–1614 tedy bylo do Tuniska a do Maroka odstransportováno na 300 000 lidí. Královská pokladna sice nakrátko zbohatla, v konečném důsledku vedlo toto rozhodnutí zbavit se tolika pracovitých lidí k nenapravitelným hospodářským škodám. Juan de Ribera byl vyhlášen blahořečeným papežem Piem VI. v roce 1796 a v roce 1960 pak Janem XXIII. svatořečen. Možná zde hrála roli jeho úloha na Tridentském koncilu, kde představoval radikální katolické křídlo, které způsobilo konečné rozštěpení církve na katolíky a protestanty. V Colegiu de Patriarcha je krásný kostel s manýristickými freskami od Bartolomé Matarany. V předsálí kostela visí na stěně krokodýl, kterého údajně světec ulovil při své návštěvě Peru.

Pár kroků odtud je nejhonosnější palác Valencie – rokokový „Palau del Marqués“ de Dosaigües s impozantním vstupním portálem z alabastru, znázorňující dvě řeky Túrii a Júcar, mezi nimiž hrabství Dosaigües leželo.

Je v něm muzeum keramiky, ovšem keramika zde hraje jen podružnou úlohu. Město očividně nevědělo, co s palácem, když se dostal do její správy a aby nalákalo návštěvníky, uložilo sem sbírku porcelánu. Samotný palác ale stojí za návštěvu, vstupné je tři eura a v neděli je vstup, stejně jako ve všech muzeích spravovaných městem Valencií, zadarmo. Jako historika mě zaujala keramická soška papeže Benedikta XIII, jehož osud je také spojen s Valencií. Byl to jeden ze tří papežů v čase trojpapežství, které řešil kostnický koncil. Když ho koncil sesadil, Benedikt své sesazení nikdy neuznal. Stáhl se so městečka Peninscola nedaleko Valencie a až do konce života se zde nazýval papežem, věřil tomu ale jen on sám a tři poslední kardinálové, kteří mu zbyli. Peninscola s hradem, kde papež (a později vzdoropapež) sídlil, kde je i papežova socha, má prý nejkrásnější pláže na valencijském pobřeží, ovšem není od Valencie zas až tak blízko, je to na celodenní výlet.

Od paláce markýze de Dosaigües je to jen pár kroků na náměstí „Placa de Reina“, tedy „Královnino náměstí“, kterému vévodí obrovská katedrála Seu.

Ta je největší městskou atrakcí a ukrývá hodně klenotů, na které je Valencie hrdá. Proto by ji návštěvník města měl rozhodně navštívit. Těch devět euro vstupného (včetně audiioguaida) se rozhodně vyplatí. Hned po vstupu do katedrály je po pravici kaple Borgiů. Tedy jmenuje se Kaple svatého Petra, ale nechali ji vyzdobit oba papežové z této rodiny. Sousední kaple je pak věnována pravnukovi Alexandra VI. Francescovi de Borgia, dalšímu valencijskému rodákovi, který to dotáhl až na světce. V kapli jsou dva obrazy od Francesca Goyi, znázorňujícího výjevy ze života tohoto svatého. V kapli svatého Josefa je přechovávána největší monstrance na světě. Váží 600 kilogramů, zdobená je zlatem a stříbrem, je čtyři metry vysoká a její základna měří dvakrát dva metry. Vynášena je z kostela na svátek Božího těla, tedy v neděli po tomto svátku, který připadá tradičně na čtvrtek. V průchodu za hlavním oltářem je socha Madony s dítětem. Kult panny Marie je ve Španělsku velmi rozšířen, skoro všechny katedrály jsou zasvěceny právě jí. Tato socha je z alabastru s květy zdobeným pláštěm a zlatou královskou korunou. U ní se modlí těhotné ženy, modlitba prý slibuje snadný porod. Podmínkou ovšem je, aby těhotná obešla devětkrát katedrálu, za každý měsíc těhotenství jednou. V kapličce Vzkříšení přechovávají relikvii svatého Vincenta, ochránce města. Zemřel mučednickou smrtí za velkého pronásledování křesťanů v roce 304, muslimové jeho ostatky vykopali a roztrousili, ale ruka světce byla nalezena a je tedy vystavována v relikviáři v kapli Vzkříšení (další jeho kosti jsou prý v katedrále Sé v Lisabonu – Valencie se musí s Lisabonem o tohoto světce dělit) – reliéf vzkříšení v kapli je opět a alabastru, z kamene, který je ve Valencii používán nápadně často.

Hlavní oltář je působivý. Je to směs všech možných stylů. Samozřejmě vévodí barokní styl, do kterého byla tato část kostela upravena v osmnáctém století. Ale cimburium, které přivádí k oltáři shora světlo, je krásně gotické a největším klenotem jsou renesanční fresky zpívajících andělů nad oltářem. I ti jsou z éry Alexandra VI.

Protože ve Španělsku nebyli umělci, kteří by dokázali takové fresky vytvořit, poslal kardinál Rodrigo de Borgia do Valencie malíře z Itálie. Ti se mu odměnili tím, že jeden z oněch zpívajících andělů má jeho tvář.  Fresky přežily staletí ukryty pod druhou klenbou, kterou tam postavila barokní přestavba, až při rekonstrukčních pracích ve století dvacátém byl tento poklad renesanční kultury objeven.

Kazatelna na pravé straně oltáře (viděno od oltáře) je také svatou relikvií a upomíná na dalšího světce, taky Vincenta, ale příjmením Ferrer. Tento páter dominikán působil ve Valencii ve čtrnáctém století, kdy byla část obyvatelstva ještě muslimská nebo židovská. Měl prý svými kázáními, která pronášel právě z této kazatelny takový úspěch, že byl později vyhlášen za svatého. Ve starém městě je mu věnován obrovský cihlový kostel, kde jsou uloženy i jeho tělesné pozůstatky. Abych pravdu řekl, ve Valencii se to místními světci jen hemží.

Největším pokladem katedrály ve Valencii je ale svatý kalich.

Dostanete se k němu, když projdete muzeem s církevními relikty do velké čtvercové místnosti o délce stěn třináct metrů, která sloužila jako shromaždiště církevních otců. Zde je uchováván svatý kalich. Valencijští tvrdí, že je to kalich, který použil Kristus při poslední večeři. Uhlíková analýza skutečně potvrdila, že kalich pochází z prvního století před Kristem a je z materiálu, který se v Palestině hojně používal. Jak se dostal do Valencie? Svatý Petr vzal onen kalich do Říma a první papežové údajně skutečně sloužili eucharistii s tímto kalichem. V roce 304 za velkého pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem poslal tehdejší papež Marcellinus (vyhlášený za svatého mučedníka, i když se zřejmě císaři podvolil a obětoval pohanským bohům. Ovšem císař mu tak úplně neuvěřil a nechal ho přece jen pro jistotu setnout) svého služebníka Laurencia s kalichem do Španělska, aby ho uchránil před zničením. Laurencius ho odnesl do svého rodného městečka Huesca v Pyrenejích a odtud se kalich dostal do majetku aragonských králů. Král Alfons V. Velkomyslný ho pak věnoval katedrále ve Valencii.

Od něho ostatně pocházejí i mohutné řetězy visící na stěně této kaple – jsou to řetězy, které zahrazovaly přístav v Marseille.

Král Alfons se snažil získat vedle svého aragonského království i království Neapolské. Tamější královna Jana ho prohlásila svým nástupcem. Ovšem v roce 1521 své rozhodnutí změnila a adoptovala Ludvíka z Anjou. Alfons se pokusil změnit její rozhodnutí silou, ale neuspěl a byl přinucen Neapol opustit. Po cestě domů se rozhodl pomstít a vyplundrovat Ludvíkovo město Marseille. Protože všichni anjouovští vojáci byli v Neapoli a v Marseille zůstalo jen 350 mizerně vyzbrojených žoldnéřů, měl Alfons poté, co se mu podařilo přetrhnout řetězy zahrazující vjezd do přístavu, lehkou práci. Město bylo pleněno tři dny, svaté relikvie, které Aragonci tehdy uloupili, se do Marseille vrátily až v roce 1956. Ony řetězy si Alfons odvezl a daroval je katedrále ve Valencii. Ostatně, nakonec to v Neapoli přece jen dokázal. Když Jana zemřela, dobyl Alfons po pětiletém obléhání v roce 1442 Neapol, stal se zde králem a v roce 1458 v Neapoli zemřel. Co se týká onoho kalicha, mši s ním v poslední době sloužil při své návštěvě Valencie jak Jan Pavel II., tak Benedikt XVI. a oba jeho pravost potvrdili. A protože jsou papeži neomylní…

Zejména pro Jana Pavla to musel být omračující zážitek – sloužit mši s kalichem, který držel ve svých rukou i sám Kristus.

Kdo má chuť, může po 204 poměrně vysokých mramorových schodech vystoupat na zvonici katedrály Micalet. Je odtud krásný výhled, ale výstup není zrovna snadný.

Za katedrálou na náměstí s velkolepou kašnou se nachází kostel s nezapamatovatelným jménem „Basilica de la Mar de Déu dels Desémparats“. Je to kruhovitá svatyně s nádhernou freskou na stropě. Samotná Matka Boží (Mare de Déu) má až 200 různých plášťů, které mění podle církevních svátků. Před kostelem je ona nádherná kašna. Socha uprostřed, kterou jsem považoval na boha Neptuna, znázorňuje „Pana Túriu“, tedy řeku, která kdysi Valencii obtékala.

Po obvodu kašny stojí osm dam se džbány, představující osm zavlažovacích kanálů, které kdysi odváděly vodu z řeky na zavlažování polí v okolí Valencie a staraly se o její blahobyt. Ovšem pokud chce člověk vidět skutečné umění fresky, musí do kostela svatého Mikuláše. Opět se jednalo o italského umělce Antonia Palomina, který tu pokryl stěny i strop svými malbami, ne nadarmo se tomu to kostelu říká „Valencijská sixtinská kaple“.

Vstupné stojí sedm euro a je v něm obsažena i návštěva Muzea hedvábí, které by zřejmě jinak trpělo nedostatkem návštěvníků. Kostelů není ve Valencii nedostatek, většina má gotický zevnějšek a barokní výzdobu vevnitř, ať už je to San Martí nebo Santa Catalina s dominantní zvonicí viditelnou přímo z Placa de la Reina. Vedle tohoto kostela je kouzelná „Placa Redona“ – kruhové kompaktní náměstí s obchůdky se suvenýry a spoustou malých restaurací.

Gigantický je konvent svatého Dominika. Je na kraji města u parku Túria, je dost možné, že stál dokonce za městskými hradbami – dominikány si nikdo rád do města nevpouštěl. Odtud byl veden boj proti nevěřícím, konvertitům a kacířům. Podle nápisu nad portálem se jednalo o  sídlo generála řádu.

Naproti jsou nádherné secesní budovy, patřící jisté nadaci, v jedné z nich sídlilo v době pobytu republikánské vlády ve Valencii v letech 1936–1937 ministerstvo propagandy.

Z městského opevnění se dochovaly dvě brány. Symbolem Valencie je „Torres dels Serrans“ na severu města, na kterou navazuje kamenný most „Pont dels Serrans“.

Po tomto mostě a touto branou, která dostala svůj vzhled v roce 1550, vstupovaly do města významné návštěvy. Násilím tato brána nikdy dobývána nebyla, když Francouzi v roce 1808 dobývali Valencii, pronikli do města jinou branou „Torres de Quart“ na západě. O úpornosti tehdejších bojů svědčí početné díry ve zdivu věží – 132 od děl a okolo 1000 od pušek – nicméně ani toto intenzivní ostřelování nepřivedlo masívní zdi z roku 1441 k pádu.

Na hrdinný odpor obránců upomíná pamětní deska na vnitřní zdi brány, z platformy na jejím vrcholu ve výšce 34 metrů je krásný výhled na město. Nedaleko brány se nachází jezuitský konvent, obrovský kostel s budovou internátu školy, která je zřejmě ještě stále v provozu.

K povinnému programu návštěvy Valencie patří návštěva centrálního trhu „Mercat central“.

Samotná stavba je impozantní, stavěla se čtrnáct let mezi roky 1914–1928 valenciánského modernismu, když člověk vstoupí dovnitř, najde stánky prakticky ze vším. Prý tu prodává víc než dvě stě prodejců, jsou zde stánky s jamónem, tedy se španělskou šunkou (vepřová šunka, jakož i vepřové všeobecně mají vzhledem na staleté zápasy s muslimy ve Španělsku přímo symbolický význam – jednou z věcí, kterou se křesťan – tedy pravověrný člověk – lišil od muslima a tedy heretika, bylo právě pojídání vepřového masa) s ovocem a se zeleninou, s rybami a mořskými plody, za krátkou návštěvu to určitě stojí.

Naproti centrálnímu trhu stojí impozantní gotická budova hedvábné burzy „Llotja de la Seda.“. Stavěla se v době největšího rozkvětu města, stavba začala v roce 1483. Impozantní je hlavní sál „Sala de Contratación“, čili sál, kde se dělaly obchody. Sloupy nesoucí strop tohoto sálu jsou sedmnáct metrů vysoké a měly symbolizovat palmy v ráji – edenu. Strop byl původně modrý ozdobený hvězdami.

Ovšem dnešní Valencie by nebyla Valencií bez svého přístavu. Dosažitelný je snadno autobusy nebo metrem. Dominuje ho správní budova, „Edificio del Reloj“ která je kopií nádražní budovy „Gare de Lyon“ v Paříži.

Někdejší sklady „Tinglados“ ve stylu modernismu sloužily kdysi na skladování zboží, než bylo převezeno na lodě. V „Tinglados 4“ byly boxy, když se zde v letech 2008–2012 jezdily závody formule jedna. Ve valencijském přístavu se konal i „American´s Cup“ a v současnosti závody v letecké akrobatice organizované Red Bullem – prostě stále se něco děje. Tak našla uplatnění i budova „Veles E Vents“ na kraji přístavu, kterou spáchal architekt David Chopperfield. Dlouho se pro ni hledalo uplatnění a stála prázdná, dnes jsou zde diskotéky a párty pro prominenty, když se v přístavu něco děje. A ono se tam toho děje poměrně hodně.

Hned u přístavu začíná valencijská pláž s „Passage de Neptun“ – dlouhou pasáží s nespočetnými restauracemi, hotely a bary, která vede až do deset kilometrů vzdálené Malva Rosa. Ale tam jsme už byli

Takže Valencie – dovolená ideální pro celou rodinu. Pokud se ubytujete v hotelích na pláži, můžete kdykoliv navštívit metrem nebo autobusem historické staré město nebo Oceánográfico a „Ciutad de les Arts i les Ciencies“. 

Oceánográfico je skutečně velkolepé akvárium s mnoha budovami, akvária jsou rozdělená podle různých oceánů na Atlantik, Pacifik, Indický oceán nebo Jižní či Severní ledový oceán. Kromě ryb a želv, krokodýlů a ptáků v impozantní už z dálky několika kilometrů viditelné voliéře jsou zde i delfíni s každodenní show, a dokonce i velryby Beluga. Tunel pod vodou, kde žraloci, mečouni, rejnoci a další ryby plavou nad vašimi hlavami, samozřejmě nesmí chybět. V podstatě se zde dá strávit celý den, otvírá se v deset dopoledne.

Pokud by měly děti chuť dá se navštívit impozantní muzeum vědy, kde jsou jednotlivé exponáty interaktivní, protože v tomto muzeu otevřeném v roce 2000 je zakázáno „nedotýkat se, necítit a nemyslet.“ A restaurací je všude nespočetně. Trošku problematické může být přizpůsobení se španělskému dennímu rytmu, co se konzumace jídel týče, ale na plážích mají restaurace otevřenou kuchyni celé odpoledne bez přestávky – i když mezi druhou a třetí hodinou je bez rezervace těžké najít v nějakém lokále volné místo.

Bydlíte-li raději ve městě, není problém si kdykoliv zajet na pláž a okoupat se. Pokud to povolí počasí – a ono to povoluje rádo a často.

Valencie získala v roce 2022 titul „Evropské  město dizajnu“ a v roce 2024 „Hlavní zelené město Evropy“. Oba zřejmě právem. Valencie je totiž skutečně krásná. Pokud bych měl pojmenovat dojem, kterým na mne budovy s vysokými fasádami a ozdobnými balkóny ve starém městě působily, bylo by to „vzdušné“. A ten dojem neodkáže zničit ani jedna superošklivá budova na hlavním náměstí „Plaza d´Adjuntament“ ze skla a betonu – je na to totiž sama. Ale zbytek se předhání ve velkoleposti, ať už jsou do budovy gotické, klasicistické městské divadlo naproti kostelu svatého Martina nebo secesní budova Banca de Valencia.

V posledních desetiletích ve městě řádí valencijský rodák architekt Santiago Calatrava. Jeho budovy mají vizionářský dizajn a místní občané mu proto rádi odpouštějí, že jsou většinou nefunkční, nedají se pořádně udržovat a náklady při jejich stavbách explodují pravidelně podobně jako při stavbě olympijské vesnice v Soči. Ale jeho „Ponte de Exposício“ a hlavně celá „Ciutad de les Arts i les Ciencies“ se staly symboly města a jsou pro jeho současný vzhled neodmyslitelné.

A pak je tu i obrovské množství zeleně. Nejen krásné „Jardim Real“ ale hlavně park Túria, který se jako široká zelená tepna táhne v délce devíti kilometrů středem města. Tudy kdysi tekla řeka Túria, na které byla někdejší římská Valentia založena. Jenže ona řeka často zlobila záplavami a v roce 1957 to opravdu přehnala. Katastrofální záplavy v městě zabily přes sto lidí. Městská správa se rozhodla udělat řádění řeky přítrž – a odvedla ji do kanálu na jih od města. Vznikla otázka, co teď s jejím vysušeným korytem. Naštěstí byl původní plán vést tudy dálnici z letiště do města zavrhnut a Valencijští zde vytvořili krásný park a v něm pak vznikly budovy městské části Ciudat de les Arts i les Ciencies, které svou architekturou dává městu jeho charakter. Ale o tom později.

Valencie je se svými 800 000 obyvateli třetí největší město ve Španělsku, ale netrpí žádnými komplexy jako druhá Barcelona – to už je osud třetích, kteří nebojují o prvenství, a přece mohou být se svým výkonem spokojeni. Valencie je jakožto někdejší království autonomní španělskou oblastí. Ovšem království to bylo poněkud zvláštní. Poslední nezávislý panovník Valencie byl muslim Banu Mardanish Zayyan. Po dobytí města katalánským králem Jaumem I. 9.října 1237 se sice Valencie stala křesťanským královstvím o čem svědčí i královská koruna v erbu města, ovšem vlastního krále nikdy neměla, byla vždy v personální unii s Aragonem a vládli zde tedy aragonští králové z Barcelony. I její jazyk je – neformálně viděno – katalánským nářečím a že byla valencianština uznána v roce 1982 jako samostatný jazyk sledovalo zřejmě jen jediný cíl – naštvat Katalánce. V této disciplíně jsou Kastilci mistři a Katalánci jim rádi oplácejí stejnou mincí. Obyvatelé Valencie berou skutečnost svého vlastního jazyka dost sportovně. Sice se mezi sebou baví v místním dialektu, ale nemají problém kdykoliv přejít do kastilštiny. Ostatně i jména ulic jsou trošku konfuzní, ulice, která začíná jako Carrer, což je katalánské – pardon valenciánské – označení pro ulici, pokračuje po několika krocích jako Callé, což je označení ulice v kastilštině, tedy ve spisovné španělštině. V Barceloně by se něco takového považovalo za velezradu, ve Valencii je to součást místního nenuceného životního stylu.

Valencie postrádá i jakoukoliv pevnost nebo královský palác. Na místě, kde kdysi ten palác stál, je dnes park krásný park „Jardin real“ a na někdejší hrad upomíná jen několik decentně odhalených kamenů základů jedné z hradních bran.

Valencie byla založena v roce 138 před Kristem konzulem Juniem Brutem jako kolonie pro vysloužilé legionáře na řece Thúrii a vůbec nebyla myšlena jako přístav. Až do devatenáctého století dělilo město od moře několik kilometrů polí, dnes sem k osmdesát metrů široké a deset kilometrů dlouhé písčité pláži jede nejen metro – linky 4,6 a 8, ale i autobusy číslo 19 (přímo z centra) 94 a řada dalších – tedy všechny, které jedou do Malva Rosa, což je městská čtvrť přímo na pobřeží, kdysi známá pěstováním růží na výrobu oleje a parfémů – ty růže daly městečku jeho jméno – dnes žije ze svých pláží a jejich návštěvníků.

A Valencie se stala chca nechca největším španělským přístavem – možná spíš nechca, proti jeho rozbudování pokračují masivní protesty, které ale zřejmě dalšímu rozšíření přístavu, jistícího městu jeho blahobyt, nic nezmůžou. Důvod je jednoduchý. Valencie je madridským hlavním přístavem, vzdálenost do hlavního města je 350 kilometrů, zatímco z nespolehlivé Barcelony je to celých 650 kilometrů. A Valencie je navíc loajální a nemá separatistické tendence. Překládá se zde ročně víc než 5 milionů kontejnerů, po Rotterdamu, Antverpách a Hamburku je to objemem zboží čtvrtý největší přístav v Evropě.

Přístav zabezpečuje městu prosperitu. Valencie byla bohatá vždycky. Napřed to bylo pěstování rýže a hedvábí, pak to byly pomeranče. Většina pomerančů, které v Rakousku nabízejí supermarkety, pochází z Valencijské oblasti. A rýže se pěstuje v okolí jezera L´Albufera, kde je díky dostatku vody snadné zavlažování rýžových polí – z letadla je to impozantní pohled.

Od těchto skutečností se odvíjí i místní jídelníček. Valencie je rodné město španělského národního jídla – paelly. Protože ona rýže! Originál „Paella de Valencia“ je s kousky kuřete, králíka, zelených fazolových lusků a se šneky – i s jejich domečky.

Některé restaurace šneky z důvodů protivných háklivých turistů vypouštějí. Měl jsem štěstí, v restauraci, kde jsem si paellu objednal, šneci v rýži byli. Variant paelly je spousta, dá se do ní dát prakticky všechno, stejně jako v Itálii na pizzu. Zvláštní je jen „Aroz niger“ – kde je rýže zabarvena načerno tekutinou, kterou vylučují sépie, ty kousky sépie tam samozřejmě mezi rýží najdete taky. Pozor! Mezi rodnými Valencijskými se paella nejí večer – je to jednoznačně jídlo na oběd, na večer prý rýže tlačí v žaludku. Aby ne, když místní chodí na večeři až někdy okolo deváté večer. Většina restaurací má odpoledne zavřeno a otvírá nejdřív v osm – to ovšem neplatí pro hospody okolo pláží – ty mají otevřenou kuchyni po celý den. Pokud ale půjdete večeřet do nějaké restaurace ve městě, paellu si nedávejte, budete ihned odhalen jako turista, který nezná místní zvyky. Je to něco podobného, jako si dát v Itálii po obědě kapučíno. Otázka je, jak Španělé tak dlouho vydrží o hladu, než si sednou k večeři. Je to proto, že oběd se podává až mezi druhou a pátou odpoledne, tedy v čase siesty, a to je zase možné, protože v denním plánu jsou až dvě snídaně. Ta první po probuzení je jako všude ve středomoří hodně střídmá. Je to jen káva s kouskem pečiva, ale kolem jedenácté přijde na stůj takzvaná druhá snídaně a ta už je vydatnější, může se k ní už pít i pivo nebo víno, pokud to horké počasí dovolí.

Co s týká pití, neměl by turista vynechat dvě místní speciality. Jednou je „Aqua de Valencia“, čili valencijská voda – je to pomerančová šťáva – bez ní by to nešlo – smíchaná se sektem a troškou vodky. A pak je tu horchata. Toto mandlové mléko podávají v řadě barů, originální Horchateria s dvousetletou tradicí a výzdobou z keramických kachliček je v blízkosti kostela Santa Catalina.

Horchata se podává chlazená a je třeba k ní objednat Fartón, sladkou pečivovou tyčku, kterou si v onom mandlovém mléku můžete namáčet. Přiznám se, že mi to dost chutnalo a číšnice byly v této Horchaterii taky pěkné a milé.

Ale nepřijeli jsme jen za jídlem a pitím, nýbrž seznámit se s Valencií jako takovou, se všemi jejími historickými i architektonickými skvosty. Překvapením je spousta opravdu obrovitých paláců – pocházejících z rozdílných dob, město očividně stále mohlo stavět, aniž by bralo přehnaný ohled na náklady. Z muslimské minulosti se nedochovalo nic – i když zde muslimové vládli od roku 713 do roku 1237, s krátkým přerušením v letech 1095–1102. kdy město ovládli zbojníci Rodriga Diaze de Vivara, známého spíše pod jménem El Cid. Jeho jezdecká socha je na náměstí „Placa da Espaňa“. Být Cidem, tak protestuji – je to už mimo staré město a jeho socha tam stojí tak trochu ztracená mezi paneláky.

Cid byl impozantní postava. Nejprve sloužil ve vojsku krále Sancha II. kastilského.  Po králově smrti ale ztratil své výsadní postavení vlajkonoše a dal se do služeb muslimů. Když v jedné bitvě zajal potupným způsobem svého následníka ve funkci vlajkonoše, hraběte z Nájery, (bojujícího taky za peníze v jiné arabské armádě) upadl v nemilost u krále Alfonse VI. a byl poslán do vyhnanství. Shromáždil okolo sebe skupinu dobrodruhů, ochotných živit se jen kořistí získanou válkou, a protože byl úspěšný, tato skupina stále rostla. Nakonec se mu v roce 1095 podařilo zmocnit se města Valencie – aby měl klid, vyhlásil, že to udělal ve jménu křesťanství – bylo právě období první křížové výpravy do svaté země a papež Urban vyzýval k boji proti nevěřícím a k osvobození Jeruzaléma, v této zjitřené atmosféře se i loupežné tažení mohlo vydávat za bohulibý skutek.

Po Cidově smrti ale jeho vdova Jimena Diaz dokázala držet město pouhé tři roky. Pod tlakem muslimských armád, nakonec Cidovi lidé město v roce 1102 vyklidili, když ho předtím zapálili. Valencie tedy na Cida a jeho bandu příliš dobré vzpomínky nemá, ale křesťanský dobyvatel je jednou křesťanský dobyvatel, a tak se patří postavit mu sochu – i když mezi paneláky.

Město se dostalo do rukou křesťanů definitivně v roce 1237, dobyl ho katalánský král Jaume I. zvaný Dobyvatel, město tehdy opustilo na 50 000 muslimů, přesto tvořili se 120 000, kteří zůstali, většinu. Vedle nich zde žilo 65 000 křesťanů a 2000 Židů. Zpočátku dokázali žít spolu v míru, než se do toho vložili dominikánští a jezuitští kazatelé. I Jaume I. má svoji jezdeckou sochu na náměstí „Placa d´Alfons el Magnánim“ na kraji starého města.

Tehdy v roce 1237 dostalo město i svůj erb. Zlaté a červené svislé pruhy byly ozdobeny královskou korunou a do klenotu dostal městský erb netopýra. O tom, jak se tam toto neobvyklé zvíře dostalo, existují dvě hypotézy. Jedna z nich hovoří o tom, že jedné noci, kdy muslimové z obléhané Balanssie (Valencie) chytali výpad proti vojsku krále Jaumeho, obléhajícího město, zabloudil jeden netopýr do králova stanu a ve snaze stan opustit dělal takový hluk, že krále a jeho vojáky probudil. Díky tomu si křesťané všimli muslimského vojska včas a zahnali ho zpět do města. Druhé a pravděpodobnější vysvětlení je, že se jedná o záměnu. Jaume I. nosil na své přilbě draka a určitá podoba s netopýrem se nedá popřít.

Dynastie katalánských králů vládla ve Valencii do roku 1410, kdy ji vystřídala dynastie aragonská. Právě v této době začala zlatá éra města. O ní svědčí budovy z této doby pozdní gotiky, ať už je to budova policejní generality, hedvábné burzy, katedrály Seu, kostela Santa Catalina ale i několika dalších. A samozřejmě i palác Borja, který se váže na nejslavnější rodinu, mající svůj původ ve Valencii. Borja, kteří si své jméno po přesídlení do Říma změnili na Borgia, dodali na papežský stolec až dva papeže, Kalixta III. (papežem v letech 1455–1458) a jeho synovce, slavného a skandály opředeného Alexandra VI.

Ten byl papežem v letech 1492–1503 a i když v Itálii vyváděl psí kusy (zejména ale jeho syn Césare) na svou domovinu, tedy Valencii, nezapomněl. Převedl sem finanční toky, nechal postavit luxusní palác své rodiny, kde za občanské války v letech 1936–1937 sídlila republikánská vláda, která musela před Francem uprchnout z Madridu, ale založil zde v roce 1499 i univerzitu.

Stará univerzita se nachází ve středu města na „Placa de Patriarca“ a na jejím průčelí má kromě tehdejších panovníků katolických králů Isabely Kastilské a Fernanda Aragonského svou sochu i sám Alexandr VI. Čili ani takový gangster, kterým Alexandr nepochybně byl, nekonal jen zlé skutky. Nádvoří univerzity je klasicky renesanční a zdobí ho lunety profesorů, kteří pomáhali uvést nové vysoké učení do chodu. Uprostřed nádvoří je socha humanisty Johanna Ludovica Vivese.

Tento pán měl ovšem s Valencií společného jen to, že se zde narodil, a to zhruba v době, kdy byla univerzita založena, stalo se to v roce 1492. Jako syn pokřtěných Židů to neměl snadné. Tito novokřtěnci byli pronásledováni i po svém obrácení na katolickou víru. Vivesův otec byl zaživa upálen, kosti jeho matky nechali na katolickém hřbitově vykopat a spálit. Johann Luvovicus tedy své rodné město záhy opustil, studoval v Bruggách a pak působil jako poradce na dvoře krále Jindřicha osmého anglického. Byl učitelem jeho dcery Marie. I když Vives patřil vedle Erasma Rotterdamského k největším myslitelům a pedagogům své doby, v tomto případě jeho výchova hlubší stopy na jeho žákyni nezanechala. Marie později proslula jako královna Marie krvavá, snažící se krvavým terorem přivést Angličany zpět do lůna katolické církve. Později se Vives králi Jindřichovi znelíbil, když mu radil nerozvádět se s královou první manželkou Kateřinou aragonskou. Zemřel v Nizozemí v roce 1540. Takže ona socha by se dala chápat jako jakási omluva velkému mysliteli, který ale ve Valencii ani nestudoval, ani zde nevyučoval. Vives patří k zakladatelům nového způsobu pedagogiky s důrazem na experiment a systém, tedy jakýsi předchůdce Jana Amose Komenského. Zda Jan Ámos znal jeho spisy, se mi nepodařilo zjistit, je to ale velmi pravděpodobné, přinejmenším v době Komenského azylu v Amsterodamu byly Vivesovy spisy lehce dostupné. Nová univerzita je za parkem Túria, u stanice metra Facultas. Budovy rektorátu a medicínské fakulty jsou ve stylu socialistického (nebo fašistického) realismu, pocházejí z éry diktátora Franca. Technická univerzita je pak zcela na periferii města směrem k moři.

               Sárvár je pro Čechy především město teplých pramenů a lázní. Protože se mi ze strýčka Viktora dělá už dvacet let fyzicky zle, snažil jsem se návštěvě Maďarska v této době vyhýbat. Jestliže jsme se nakonec přece jen rozhodli se překonat a do Orbánova království přicestovat, bylo to dáno několika faktory.

               Především dostali jsme na starost vnučky. Což s sebou nese povinnost vymyslet pro ně program. Termální lázně se nabízejí jako první volba. Tedy ne, že by v Rakousku nebylo lázní dostatek a samotné Štýrsko nabízí ve vzdálenosti do jedné hodiny autem až šest takových možností, ale v tom byl právě ten problém.

               Protože vnučka Veronika velmi nerada ráno vstává, bylo zřejmé, že to prostě do žádných těchto štýrských lázní nestihneme. Aby člověk zaparkoval, pak dostal k dispozici skříňku na převlečení, a nakonec ještě lehátko, je nutné být u vstupu okolo deváté ráno. Což je u naší vnučky naprosto nereálný termín. Bylo nutné najít místo, kde by byla dostatečně daleko, což by ji nutilo přece jen vstát a jít s námi do lázní, už proto, že lidé okolo ní mluví nesrozumitelným jazykem (což maďarština bohatě splňuje), což ji dělá nesamostatnou. Tím vzniká určitá šance, dostat ji z postele před jedenáctou hodinou.

               Proto padla volba na maďarský Sárvár.  Až poté jsem se dozvěděl, že je to vlastně město i pro historika nesmírně zajímavé.

               Sárvár je například hlavní město maďarské reformace. Maďarů si, co se týká jejich náboženského vyznání, vážím. I když se přihlásili k reformaci kalvínského typu a jejich vojevůdce Štefan Bocskai má dokonce čestné místo na památníku reformace ve švýcarské Ženevě, jsou to jediní Kalvíni, kteří si nezničili svou kuchyni. Zkuste si dát nějakou místní specialitu ve Skotsku, Brémách, Amsterodamu a ani v té Ženevě to není nic moc. Maďaři se v tom ukázali být stateční a nebezpečí smrtelného hříchu při požití dobrého jídla je nezastrašilo. Guláš, lángoše, pérkelt či halászlé a další lahůdky si nenechali vzít. Což samozřejmě maďarskou destinaci navzdory Viktorovým skopičinám dělá poměrně atraktivní.

               Byl to ale právě Sárvár, nazývaný i „maďarský Wittenberk“ kde působil maďarský humanista János Sylvester, který zde vydal v roce 1539 knihu „Grammatica hungarolatina“, což byla nejen první maďarsky psaná kniha, ale založila v podstatě základy spisovné maďarštiny (úřední řečí v Maďarsku byla až do osmnáctého století latina). Poté následoval další logický krok. Stejně jako Luther v Německu, přeložil i Sylvester Nový zákon do maďarštiny (1541). V parku u zámku je mu věnována jedna lavička.

Bylo by krásné si představit, jak právě na této lavičce tvořil Sylvester spisovnou maďarštinu, ale není tomu tak. Nádasdyho hrad obklopoval až do roku 1810 třicet metrů široký vodní příkop, teprve pak se rozhodl nový majitel František z rodu d´Este udělat z pevnosti příjemné místo k pobytu. Příkop byl zasypán a vznikl tam onen park a lavička ještě mnohem později. Většina stromů v onom parku byla pak zasazena asi o sto let později, v třicátých letech dvacátého století, stačily ale zatím vyrůst do impozantní velikosti. Trošku záhadou mi je Sylvestrova náboženská orientace. Byl žákem Melanchthona, čili pravé ruky Martina Luthera, ke Kalvínovi tedy ještě vztah mít nemohl.  Jiný učenec Mátyás Bíró Dévay vydal tiskem právě v Sárváru už v roce 1538 první maďarský katechismus – tedy rok předtím, než se objevila Sylvestrova maďarská gramatika a tím pádem rok před zrodem spisovné maďarštiny, ti pánové určitě těsně spolupracovali. Proto má Sárvár tedy onen svůj titul „město maďarské reformace“.

               Přesto je očividně většina obyvatelstva Sárváru katolická.

Minimálně jsou zde dva velké katolické kostely, kostel svatého Ladislava na Kosuthově náměstí a kostel svatého Michala. Evangelický kostel je poměrně malý a má symbolizovat boj Františka Rákocziho II. za náboženskou svobodu. Po Rákocsim se jmenuje i hlavní ulice, vedoucí k lázním.

               Další památník v parku okolo zámku je věnován básníkovi maďarské renesance Sebestyénovi Lántosovi Tinódimu, který v Sárváru v roce 1556 zemřel. Není mnoho básníků, kteří si vyzpívali šlechtický titul. Tinódovi se to podařilo. 23. srpna 1553 byl na doporučení palatina Tamáse Nádasdyho povýšen králem Ferdinandem I. do šlechtického stavu. Do podélně děleného erbu dostal šavli v červeném a stříbrnou loutnu v modrém poli.

               Poslední památník v parku je věnován obětem holocaustu. V Sárváru žilo asi 500 Źidů. Byli výborně integrovaní a Hortyho režim je až do roku 1944 chránil. Jenže v březnu 1944 obsadili Maďarsko Němci. V květnu 1944 bylo zřízeno v Sárváru židovské ghetto a v červenci začaly transporty, především do koncentračního tábora v Osvětimi. Jen málo sárvárských Židů se dožilo konce války a ani ti se do Sárváru nevrátili. Židovská komunita v tomto městě tedy v roce 1944 zanikla a připomíná ji jen onen památník v parku pod pevnostními hradbami.

               Na průčelí katedrály svatého Ladislava upomíná pamětní tabule, že se zde v letech 1939 až 1941 modlili polští uprchlí vojáci za svobodu své vlasti a slávu Maďarska. V roce 1941 pak Hórtyho Maďarsko vstoupilo do války po boku hitlerovského Německa a bylo po slávě. Maďaři mají jakousi neomylnou tendenci bojovat vždy na straně poraženého. Doufejme, že v této tradici budou pokračovat i dnes, kdy se Orbán staví jednoznačně na stranu ruského agresora. Před kostelem jsou busty národních hrdinů Sándora Petöfiho a Lájose Batthyániho, kteří oba položili život v revoluci roku 1948. Petöfi padl v boji proti Rusům u Világoše a ministerský předseda Batthányi byl v roce 1849 Rakušáky popraven.

¨            Radnice na náměstí Lajose Kosutha má nad vchodem zvonkohru.

Nevim, jak často hraje, já jsem zažil její hru ve čtyři odpoledne. Zeptal jsem se umělé inteligence a zjistil jsem, že ta ví prd. Tvrdila, že zvonkohra hraje v jedenáct dopoledne a v šest večer. Co neví, to si ten prevít vymyslí. Na náměstí je i památník maďarských husarů ze Sárváru, padlých v první světové válce. Seznam padlých na tabulích, připevněných na zdech kostela svatého Ladislava, je hrůzostrašně dlouhý. Útoky jízdy v čase ostnatých drátů a kulometů byly očividně sebevražednou misí. 

               Městečku dominuje velký hrad nesoucí jméno nejslavnější rodiny, která zde sídlila a která hrad nechala vybudovat – rodiny Nádasdy.

Současný hrad byl vybudován okolo roku 1560 palatinem Tamásem Nádasdym jako renesanční pevnost – bylo to potřebné, protože město stálo na frontové linii ve věčných bojích s Turky. Támásův vnuk – Férenc Nádasdy –  byl slavným maďarským bojovníkem proti tureckému nebezpečí. Původně zde stála očividně vodní pevnost, obklopená močály jako přirozenou obranou, Sárvár se dá přeložit jako „Jílový hrad“. Hrad sice později přebudovali do barokní podoby, jméno mu ale zůstalo. V roce 1803 koupil hrad habsburský vévoda František IV. d´Este, vévoda z Modeny a Reggia. Právě on pevnost přebudoval na zámek vhodný k odpočinku a pobytu, nechal zasypat vodní příkop a založit zde současný impozantní park. V roce 1875 přešel hrad na bavorskou královskou rodinu Wittelsbachů, protože syn prince regenta Liutpolda Ludvík byl ženat s princeznou Marií Terezou Doroteou d´Este a s ní se dostal k vlastnictví sárvárského hradu. A osud chtěl, že zde měl, už jako král Ludvík III, zemřít. Ludvík převzal po smrti svého otce v roce 1912 regentství za vlády nezpůsobilého krále Otu. V roce 1913 Bavoráci definitivně ztratil nervy, přepsali ústavu a provolali Ludvíka za krále, aniž zbavili titulu Otu, takže až do Otovy smrti v roce 1916 měli krále dva. Ludvík byl u obyvatelstva stejně jako jeho otec velmi populární. Jeho koníčkem bylo zemědělství, vedl velký statek moderním způsobem, kde se u zvířat dbalo na hygienu, takže si u Bavoráků vysloužil milou přezdívku „Milikuni“ tedy něco jako „Mléčný král“. Bohužel už rok po jeho nástupu na trůn vypukla první světová válka, která jeho možnosti reforem přerušila, protože Bavorsko muselo jako součást německého císařství narukovat po boku vládnoucích Prušáků do války. Z milovaného krále se tak stal král nenáviděný a 7.listopadu 1918 ho revolucionáři pod vedením Kurta Eisnera přinutili k abdikaci a vyhlásili „Svobodný stát Bavorsko“. Protože Ludvík nekladl odpor, mohl se i později v Bavorsku zdržovat, zemřel ale ve své maďarské rezidenci Sárváru 21.října 1921. Nádasdyho hrad posloužil ještě jeho vnukovi Ludvíkova Karlu Máriovi jako útočiště před stále stoupající šikanou nacistů. (Jeho strýc, korunní princ Ruprecht, se jako odpůrce nacistů ukrýval v Itálii a jeho rodina skončila dokonce v koncentračních táborech). Wittelsbachové provozovali v Sárváru chov koní a Ludvíkovi Karlu Máriovi se v roce 1945 podařil vpravdě husarský kousek, když své šlechtěné koně prohnal ruskými liniemi přes frontu až do Německa.

               Už vzpomenutý vnuk stavitele hradu Férenz Nádasdy je slavný v naších zeměpisných šířkách až ze dvou důvodů. Zaprvé byl pod přezdívkou „černý beg“ postrachem Turků a byl úspěšný při dobývání pevností Ostřihom, Višegrád, Stoličný Bělehrad či Vác. Je mu připisováno i dobytí Györu (Rábu), ale moji čtenáři vědí, že tam se proslavil předek našeho Karla Schwarzenberga Adolf a hrabě Miklós Pálffy. Nicméně žádné z měst, které už jednou Nádasdy dobyl, nedokázali Turci během jeho života získat zpět. Tehdy vedl císař se sultánem v letech 1593–1606 takzvanou „dlouhou válku“, která obě strany finančně i morálně zcela zruinovala. Nádasdy byl od roku 1587 vrchním velitelem císařského vojska a od roku 1594 zasedal ve „válečné radě“ a v roce 1598 byl pasován na rytíře. A dokázal, což bylo na vojevůdce v té době neobvyklé, zemřít v posteli – na nemoc v lednu 1604.

               Druhou věcí, která ho proslavila, bylo jeho manželství. Byl totiž ženat s Erszébet Báthory, známou čachtickou paní. Alžběta Bátoryová, jak ji nazýváme my Češi, nebyla jen tak někdo. Její strýc Štěpán Báthory byl polským králem, její bratr, taky Štěpán, byl vychovávatelem Gabriela Báthoryho, který se v roce 1606 stal sedmihradským vévodou. Rodina Báthory patřila tedy k té nejvyšší společnosti a hlavně – byla nesmírně bohatá. František a Alžběta měli spolu pět dětí, z toho dvě ale zemřely ještě v dětském věku. Alžběta žila vedle Čachtic a Vídně i v Sárváru. Místo jejích zločinů, kde údajně nechávala vraždit mladé panny, abys se mohla koupat v jejich krvi a zůstala tak věčně mladá, se nachází ve Vídni na Augustinergasse 12, kde měl Nádasdy, jako důležitý císařský úředník, svůj palác. Skandál vypukl odhalením jejích vražd v roce 1610 a otřásl celou monarchií.

               Dodnes se přou historici, zda byla Alžběta skutečně krvelačnou sadistkou nebo to všechno byla jen intrika ctižádostivého palatina Jiřího Thurza. Alžběta byla totiž nesmírně bohatá, a navíc se chovala po smrti svého manžela jako hlava rodiny, což bylo pro ženu v té době naprosto neobvyklé. A provokativní. A zatímco Alžběta patřila k tradiční nejvyšší uherské šlechtě, Thurzo byl povýšenec, jehož předkové se domohli šlechtického titulu teprve v šestnáctém století díky spolupráci s augsburskou rodinou Fuggerů. 29.prosince 1610 vpadl palatin Thurzo s vojáky na čachtický hrad a nechal ho prohledat. Přitom byly údajně objeveny mrtvoly mladých děvčat. Následný proces (vlastně dva, protože jeden se vedl v latině a druhý v maďarštině) byly velmi podivné. Už proto, že Alžběta k tomuto soudu vůbec nebyla připuštěna, byla tedy odsouzena v nepřítomnosti, a to jen na základě výpovědí jejího služebnictva, které byly vynuceny na mučidlech a tři ze čtyř vyslýchaných byli pak po mučení zaživa upáleni. Thurzo odmítl žádost císaře Matyáše, aby byla Alžběta popravena, odsoudil ji k doživotnímu domácímu vězení na hradě Čachtice, kde o čtyři roky později zemřela. Zda byla opravdu zazděna zaživa, jak to znázornil Jakubisko ve svém filmu, je velmi sporné, přinejmenším se mohla stýkat se svými dětmi, a dokonce rozhodovat i ve věcech dědictví.

               Co je možné v zámku v Sárváru vidět? Je tam muzeum s výstavou o historii husarů, muzeum užitého umění, je možné vidět reprezentační sál zámku a je zde sbírka historický map Uherska.

Park na ploše někdejšího hradního příkopu ovšem není jedinou zelenou plochou ve městě. Hlavním parkem je Arboretum, vzdálené jen několik desítek metrů od zámku na druhé straně hlavní cesty.

               Arboretum, tedy botanická zahrada, v Sárváru bylo založeno už v době vlády Ferdinanda I. tedy v šestnáctém století. Od té doby se zde nasbíralo hodně zajímavého. Jsou zde vzácné a exotické stromy, gigantické platany a ginkgo biloba, záhony květin a rostlin, reprezentující místní flóru, rybníky a jezírka s vodními rostlinami a živočichy. Bohužel v srpnu, kdy jsem tam byl já, nekvetlo vůbec nic – tedy pardon jeden růžový keřík měl dva květy. Ale za třicet korun vstupného to byla stejně pěkná procházka.

               Centrem dění v Sárváru jsou samozřejmě lázně.

Teplé prameny, které zde prýští na zemský povrch, jsou léčivé a vyléčí údajně úplně všechno. V roce 2012 po provedení cetrifikačních testů byl úřadem hlavního maďarského lékaře Sárvár vyhlášen za lázeňské město. Což odhalili zejména čeští návštěvníci, kterých je tu plno. Podezřívám je ovšem, že hlavním důvodem nejsou ani tak léčebné účinky místní vody, jako skutečnost, že vstupné je poměrně levné, podstatně levnější než v termálech v Rakousku. Vstupenka na celý den stojí 7900 forintů. Což ke zhruba 500 korun, rodinný lístek pro dva dospělé a dvě děti přijde na 1200 korun na den v hlavní sezóně. Mimo hlavní sezónu je vstupné ještě podstatně levnější (400 a 1000 korun). A vše je popsáno vedle maďarštiny, němčiny a angličtiny i česky. Čeština mezi hosty kraluje!

               V bazénech je spousta atrakcí pro děti, skluzavky, pirátský bazén, bazén s mořskými vlnami. Malé skluzavky jsou ve „family spa“ pod střechou, venku v areálu pak velké nejrůznějších sklonů a tvarů, i když zabijáky jako v Moravských Toplicích jsem tady neviděl.

               Mimochodem, dokonce i personál ovládá aspoň základy češtiny, a to jak u pokladny, tak i v restauracích, takže maďarštinu nepotřebujete a protlučou se i takoví, kteří kromě češtiny žádný jiný jazyk neovládají. Popisy jídel v češtině sice stvořili Maďaři očividně svépomocí, ale srozumitelné to je a pletou-li si slovenštinu se slovinštinou, není to něco, co by českého turistu rozhodilo.

               Lángos je jednou lángoš, gulyás je guláš a že se polévka řekne léves není tak těžké pochopit. Cukrázdu najít je také v silách českého turisty, kavézó je kavárna, snad jenom s „étterem“ tedy restaurací může mít český turista přechodně problém. Ale nají se. Restaurací je v Sárváru bezmála tolik jako hotelů a apartmánů. Tedy spousty.

               A návštěvníkům se očividně přizpůsobila i nabídka piva. Dostanete tu Krušovice, Budvar, Staropramen i Prazdroj.

Malý tip na závěr. Platit platební kartou je určitě elegantní, ale drahé. V celém areálu lázní počítají místo oficiálního kurzu 396 forintů za euro kurs 360 forintů. Čili přirážejí si nějakých deset procent. Je podstatně výhodnější vyzdvihnout peníze u bankomatu ve městě (kurs 391) a platit v hotovosti.

Jen tak mimochodem poslední otázka – už jste tam byli všichni nebo někdo ještě chybí?