Sárvár

               Sárvár je pro Čechy především město teplých pramenů a lázní. Protože se mi ze strýčka Viktora dělá už dvacet let fyzicky zle, snažil jsem se návštěvě Maďarska v této době vyhýbat. Jestliže jsme se nakonec přece jen rozhodli se překonat a do Orbánova království přicestovat, bylo to dáno několika faktory.

               Především dostali jsme na starost vnučky. Což s sebou nese povinnost vymyslet pro ně program. Termální lázně se nabízejí jako první volba. Tedy ne, že by v Rakousku nebylo lázní dostatek a samotné Štýrsko nabízí ve vzdálenosti do jedné hodiny autem až šest takových možností, ale v tom byl právě ten problém.

               Protože vnučka Veronika velmi nerada ráno vstává, bylo zřejmé, že to prostě do žádných těchto štýrských lázní nestihneme. Aby člověk zaparkoval, pak dostal k dispozici skříňku na převlečení, a nakonec ještě lehátko, je nutné být u vstupu okolo deváté ráno. Což je u naší vnučky naprosto nereálný termín. Bylo nutné najít místo, kde by byla dostatečně daleko, což by ji nutilo přece jen vstát a jít s námi do lázní, už proto, že lidé okolo ní mluví nesrozumitelným jazykem (což maďarština bohatě splňuje), což ji dělá nesamostatnou. Tím vzniká určitá šance, dostat ji z postele před jedenáctou hodinou.

               Proto padla volba na maďarský Sárvár.  Až poté jsem se dozvěděl, že je to vlastně město i pro historika nesmírně zajímavé.

               Sárvár je například hlavní město maďarské reformace. Maďarů si, co se týká jejich náboženského vyznání, vážím. I když se přihlásili k reformaci kalvínského typu a jejich vojevůdce Štefan Bocskai má dokonce čestné místo na památníku reformace ve švýcarské Ženevě, jsou to jediní Kalvíni, kteří si nezničili svou kuchyni. Zkuste si dát nějakou místní specialitu ve Skotsku, Brémách, Amsterodamu a ani v té Ženevě to není nic moc. Maďaři se v tom ukázali být stateční a nebezpečí smrtelného hříchu při požití dobrého jídla je nezastrašilo. Guláš, lángoše, pérkelt či halászlé a další lahůdky si nenechali vzít. Což samozřejmě maďarskou destinaci navzdory Viktorovým skopičinám dělá poměrně atraktivní.

               Byl to ale právě Sárvár, nazývaný i „maďarský Wittenberk“ kde působil maďarský humanista János Sylvester, který zde vydal v roce 1539 knihu „Grammatica hungarolatina“, což byla nejen první maďarsky psaná kniha, ale založila v podstatě základy spisovné maďarštiny (úřední řečí v Maďarsku byla až do osmnáctého století latina). Poté následoval další logický krok. Stejně jako Luther v Německu, přeložil i Sylvester Nový zákon do maďarštiny (1541). V parku u zámku je mu věnována jedna lavička.

Bylo by krásné si představit, jak právě na této lavičce tvořil Sylvester spisovnou maďarštinu, ale není tomu tak. Nádasdyho hrad obklopoval až do roku 1810 třicet metrů široký vodní příkop, teprve pak se rozhodl nový majitel František z rodu d´Este udělat z pevnosti příjemné místo k pobytu. Příkop byl zasypán a vznikl tam onen park a lavička ještě mnohem později. Většina stromů v onom parku byla pak zasazena asi o sto let později, v třicátých letech dvacátého století, stačily ale zatím vyrůst do impozantní velikosti. Trošku záhadou mi je Sylvestrova náboženská orientace. Byl žákem Melanchthona, čili pravé ruky Martina Luthera, ke Kalvínovi tedy ještě vztah mít nemohl.  Jiný učenec Mátyás Bíró Dévay vydal tiskem právě v Sárváru už v roce 1538 první maďarský katechismus – tedy rok předtím, než se objevila Sylvestrova maďarská gramatika a tím pádem rok před zrodem spisovné maďarštiny, ti pánové určitě těsně spolupracovali. Proto má Sárvár tedy onen svůj titul „město maďarské reformace“.

               Přesto je očividně většina obyvatelstva Sárváru katolická.

Minimálně jsou zde dva velké katolické kostely, kostel svatého Ladislava na Kosuthově náměstí a kostel svatého Michala. Evangelický kostel je poměrně malý a má symbolizovat boj Františka Rákocziho II. za náboženskou svobodu. Po Rákocsim se jmenuje i hlavní ulice, vedoucí k lázním.

               Další památník v parku okolo zámku je věnován básníkovi maďarské renesance Sebestyénovi Lántosovi Tinódimu, který v Sárváru v roce 1556 zemřel. Není mnoho básníků, kteří si vyzpívali šlechtický titul. Tinódovi se to podařilo. 23. srpna 1553 byl na doporučení palatina Tamáse Nádasdyho povýšen králem Ferdinandem I. do šlechtického stavu. Do podélně děleného erbu dostal šavli v červeném a stříbrnou loutnu v modrém poli.

               Poslední památník v parku je věnován obětem holocaustu. V Sárváru žilo asi 500 Źidů. Byli výborně integrovaní a Hortyho režim je až do roku 1944 chránil. Jenže v březnu 1944 obsadili Maďarsko Němci. V květnu 1944 bylo zřízeno v Sárváru židovské ghetto a v červenci začaly transporty, především do koncentračního tábora v Osvětimi. Jen málo sárvárských Židů se dožilo konce války a ani ti se do Sárváru nevrátili. Židovská komunita v tomto městě tedy v roce 1944 zanikla a připomíná ji jen onen památník v parku pod pevnostními hradbami.

               Na průčelí katedrály svatého Ladislava upomíná pamětní tabule, že se zde v letech 1939 až 1941 modlili polští uprchlí vojáci za svobodu své vlasti a slávu Maďarska. V roce 1941 pak Hórtyho Maďarsko vstoupilo do války po boku hitlerovského Německa a bylo po slávě. Maďaři mají jakousi neomylnou tendenci bojovat vždy na straně poraženého. Doufejme, že v této tradici budou pokračovat i dnes, kdy se Orbán staví jednoznačně na stranu ruského agresora. Před kostelem jsou busty národních hrdinů Sándora Petöfiho a Lájose Batthyániho, kteří oba položili život v revoluci roku 1948. Petöfi padl v boji proti Rusům u Világoše a ministerský předseda Batthányi byl v roce 1849 Rakušáky popraven.

¨            Radnice na náměstí Lajose Kosutha má nad vchodem zvonkohru.

Nevim, jak často hraje, já jsem zažil její hru ve čtyři odpoledne. Zeptal jsem se umělé inteligence a zjistil jsem, že ta ví prd. Tvrdila, že zvonkohra hraje v jedenáct dopoledne a v šest večer. Co neví, to si ten prevít vymyslí. Na náměstí je i památník maďarských husarů ze Sárváru, padlých v první světové válce. Seznam padlých na tabulích, připevněných na zdech kostela svatého Ladislava, je hrůzostrašně dlouhý. Útoky jízdy v čase ostnatých drátů a kulometů byly očividně sebevražednou misí. 

               Městečku dominuje velký hrad nesoucí jméno nejslavnější rodiny, která zde sídlila a která hrad nechala vybudovat – rodiny Nádasdy.

Současný hrad byl vybudován okolo roku 1560 palatinem Tamásem Nádasdym jako renesanční pevnost – bylo to potřebné, protože město stálo na frontové linii ve věčných bojích s Turky. Támásův vnuk – Férenc Nádasdy –  byl slavným maďarským bojovníkem proti tureckému nebezpečí. Původně zde stála očividně vodní pevnost, obklopená močály jako přirozenou obranou, Sárvár se dá přeložit jako „Jílový hrad“. Hrad sice později přebudovali do barokní podoby, jméno mu ale zůstalo. V roce 1803 koupil hrad habsburský vévoda František IV. d´Este, vévoda z Modeny a Reggia. Právě on pevnost přebudoval na zámek vhodný k odpočinku a pobytu, nechal zasypat vodní příkop a založit zde současný impozantní park. V roce 1875 přešel hrad na bavorskou královskou rodinu Wittelsbachů, protože syn prince regenta Liutpolda Ludvík byl ženat s princeznou Marií Terezou Doroteou d´Este a s ní se dostal k vlastnictví sárvárského hradu. A osud chtěl, že zde měl, už jako král Ludvík III, zemřít. Ludvík převzal po smrti svého otce v roce 1912 regentství za vlády nezpůsobilého krále Otu. V roce 1913 Bavoráci definitivně ztratil nervy, přepsali ústavu a provolali Ludvíka za krále, aniž zbavili titulu Otu, takže až do Otovy smrti v roce 1916 měli krále dva. Ludvík byl u obyvatelstva stejně jako jeho otec velmi populární. Jeho koníčkem bylo zemědělství, vedl velký statek moderním způsobem, kde se u zvířat dbalo na hygienu, takže si u Bavoráků vysloužil milou přezdívku „Milikuni“ tedy něco jako „Mléčný král“. Bohužel už rok po jeho nástupu na trůn vypukla první světová válka, která jeho možnosti reforem přerušila, protože Bavorsko muselo jako součást německého císařství narukovat po boku vládnoucích Prušáků do války. Z milovaného krále se tak stal král nenáviděný a 7.listopadu 1918 ho revolucionáři pod vedením Kurta Eisnera přinutili k abdikaci a vyhlásili „Svobodný stát Bavorsko“. Protože Ludvík nekladl odpor, mohl se i později v Bavorsku zdržovat, zemřel ale ve své maďarské rezidenci Sárváru 21.října 1921. Nádasdyho hrad posloužil ještě jeho vnukovi Ludvíkova Karlu Máriovi jako útočiště před stále stoupající šikanou nacistů. (Jeho strýc, korunní princ Ruprecht, se jako odpůrce nacistů ukrýval v Itálii a jeho rodina skončila dokonce v koncentračních táborech). Wittelsbachové provozovali v Sárváru chov koní a Ludvíkovi Karlu Máriovi se v roce 1945 podařil vpravdě husarský kousek, když své šlechtěné koně prohnal ruskými liniemi přes frontu až do Německa.

               Už vzpomenutý vnuk stavitele hradu Férenz Nádasdy je slavný v naších zeměpisných šířkách až ze dvou důvodů. Zaprvé byl pod přezdívkou „černý beg“ postrachem Turků a byl úspěšný při dobývání pevností Ostřihom, Višegrád, Stoličný Bělehrad či Vác. Je mu připisováno i dobytí Györu (Rábu), ale moji čtenáři vědí, že tam se proslavil předek našeho Karla Schwarzenberga Adolf a hrabě Miklós Pálffy. Nicméně žádné z měst, které už jednou Nádasdy dobyl, nedokázali Turci během jeho života získat zpět. Tehdy vedl císař se sultánem v letech 1593–1606 takzvanou „dlouhou válku“, která obě strany finančně i morálně zcela zruinovala. Nádasdy byl od roku 1587 vrchním velitelem císařského vojska a od roku 1594 zasedal ve „válečné radě“ a v roce 1598 byl pasován na rytíře. A dokázal, což bylo na vojevůdce v té době neobvyklé, zemřít v posteli – na nemoc v lednu 1604.

               Druhou věcí, která ho proslavila, bylo jeho manželství. Byl totiž ženat s Erszébet Báthory, známou čachtickou paní. Alžběta Bátoryová, jak ji nazýváme my Češi, nebyla jen tak někdo. Její strýc Štěpán Báthory byl polským králem, její bratr, taky Štěpán, byl vychovávatelem Gabriela Báthoryho, který se v roce 1606 stal sedmihradským vévodou. Rodina Báthory patřila tedy k té nejvyšší společnosti a hlavně – byla nesmírně bohatá. František a Alžběta měli spolu pět dětí, z toho dvě ale zemřely ještě v dětském věku. Alžběta žila vedle Čachtic a Vídně i v Sárváru. Místo jejích zločinů, kde údajně nechávala vraždit mladé panny, abys se mohla koupat v jejich krvi a zůstala tak věčně mladá, se nachází ve Vídni na Augustinergasse 12, kde měl Nádasdy, jako důležitý císařský úředník, svůj palác. Skandál vypukl odhalením jejích vražd v roce 1610 a otřásl celou monarchií.

               Dodnes se přou historici, zda byla Alžběta skutečně krvelačnou sadistkou nebo to všechno byla jen intrika ctižádostivého palatina Jiřího Thurza. Alžběta byla totiž nesmírně bohatá, a navíc se chovala po smrti svého manžela jako hlava rodiny, což bylo pro ženu v té době naprosto neobvyklé. A provokativní. A zatímco Alžběta patřila k tradiční nejvyšší uherské šlechtě, Thurzo byl povýšenec, jehož předkové se domohli šlechtického titulu teprve v šestnáctém století díky spolupráci s augsburskou rodinou Fuggerů. 29.prosince 1610 vpadl palatin Thurzo s vojáky na čachtický hrad a nechal ho prohledat. Přitom byly údajně objeveny mrtvoly mladých děvčat. Následný proces (vlastně dva, protože jeden se vedl v latině a druhý v maďarštině) byly velmi podivné. Už proto, že Alžběta k tomuto soudu vůbec nebyla připuštěna, byla tedy odsouzena v nepřítomnosti, a to jen na základě výpovědí jejího služebnictva, které byly vynuceny na mučidlech a tři ze čtyř vyslýchaných byli pak po mučení zaživa upáleni. Thurzo odmítl žádost císaře Matyáše, aby byla Alžběta popravena, odsoudil ji k doživotnímu domácímu vězení na hradě Čachtice, kde o čtyři roky později zemřela. Zda byla opravdu zazděna zaživa, jak to znázornil Jakubisko ve svém filmu, je velmi sporné, přinejmenším se mohla stýkat se svými dětmi, a dokonce rozhodovat i ve věcech dědictví.

               Co je možné v zámku v Sárváru vidět? Je tam muzeum s výstavou o historii husarů, muzeum užitého umění, je možné vidět reprezentační sál zámku a je zde sbírka historický map Uherska.

Park na ploše někdejšího hradního příkopu ovšem není jedinou zelenou plochou ve městě. Hlavním parkem je Arboretum, vzdálené jen několik desítek metrů od zámku na druhé straně hlavní cesty.

               Arboretum, tedy botanická zahrada, v Sárváru bylo založeno už v době vlády Ferdinanda I. tedy v šestnáctém století. Od té doby se zde nasbíralo hodně zajímavého. Jsou zde vzácné a exotické stromy, gigantické platany a ginkgo biloba, záhony květin a rostlin, reprezentující místní flóru, rybníky a jezírka s vodními rostlinami a živočichy. Bohužel v srpnu, kdy jsem tam byl já, nekvetlo vůbec nic – tedy pardon jeden růžový keřík měl dva květy. Ale za třicet korun vstupného to byla stejně pěkná procházka.

               Centrem dění v Sárváru jsou samozřejmě lázně.

Teplé prameny, které zde prýští na zemský povrch, jsou léčivé a vyléčí údajně úplně všechno. V roce 2012 po provedení cetrifikačních testů byl úřadem hlavního maďarského lékaře Sárvár vyhlášen za lázeňské město. Což odhalili zejména čeští návštěvníci, kterých je tu plno. Podezřívám je ovšem, že hlavním důvodem nejsou ani tak léčebné účinky místní vody, jako skutečnost, že vstupné je poměrně levné, podstatně levnější než v termálech v Rakousku. Vstupenka na celý den stojí 7900 forintů. Což ke zhruba 500 korun, rodinný lístek pro dva dospělé a dvě děti přijde na 1200 korun na den v hlavní sezóně. Mimo hlavní sezónu je vstupné ještě podstatně levnější (400 a 1000 korun). A vše je popsáno vedle maďarštiny, němčiny a angličtiny i česky. Čeština mezi hosty kraluje!

               V bazénech je spousta atrakcí pro děti, skluzavky, pirátský bazén, bazén s mořskými vlnami. Malé skluzavky jsou ve „family spa“ pod střechou, venku v areálu pak velké nejrůznějších sklonů a tvarů, i když zabijáky jako v Moravských Toplicích jsem tady neviděl.

               Mimochodem, dokonce i personál ovládá aspoň základy češtiny, a to jak u pokladny, tak i v restauracích, takže maďarštinu nepotřebujete a protlučou se i takoví, kteří kromě češtiny žádný jiný jazyk neovládají. Popisy jídel v češtině sice stvořili Maďaři očividně svépomocí, ale srozumitelné to je a pletou-li si slovenštinu se slovinštinou, není to něco, co by českého turistu rozhodilo.

               Lángos je jednou lángoš, gulyás je guláš a že se polévka řekne léves není tak těžké pochopit. Cukrázdu najít je také v silách českého turisty, kavézó je kavárna, snad jenom s „étterem“ tedy restaurací může mít český turista přechodně problém. Ale nají se. Restaurací je v Sárváru bezmála tolik jako hotelů a apartmánů. Tedy spousty.

               A návštěvníkům se očividně přizpůsobila i nabídka piva. Dostanete tu Krušovice, Budvar, Staropramen i Prazdroj.

Malý tip na závěr. Platit platební kartou je určitě elegantní, ale drahé. V celém areálu lázní počítají místo oficiálního kurzu 396 forintů za euro kurs 360 forintů. Čili přirážejí si nějakých deset procent. Je podstatně výhodnější vyzdvihnout peníze u bankomatu ve městě (kurs 391) a platit v hotovosti.

Jen tak mimochodem poslední otázka – už jste tam byli všichni nebo někdo ještě chybí?