Zničte elity!

                             Vím, že jsem slíbil, že se nebudu zabývat slovenskými politickými poměry. Ale to, co se teď na Slovensku děje, je tak symptomatické pro celosvětový vývoj, že se nemůžu aspoň krátkého komentáře vzdát. Je to, jako bychom v malé laboratoři pozorovali procesy, které by v krátké době mohly zachvátit celý svět. Zákonitosti chemické reakce jsou stejné v malém jako ve velkém. Jen ve velkém mohou pak exponenciálním způsobem narůst a explodovat.

                             Ficova vláda nesplnila zatím ani jeden z předvolebních slibů. Levné potraviny, levné energie, stabilizace rozpočtu bez zvyšování odvodů a daní. To vše bylo v předvolební kampani, kde Fico sliboval, svým voličům, že „rezeň na ich tanieri bude väčší“.

                             Nic z toho se nesplnilo, místo toho se nová vláda koncentruje na propouštění kriminálníků, přijímání zákonů o beztrestnosti pro mafiány a korupčníky a na likvidaci svobodných médií. Fico šíří nenávist v přímém přenosu a obviňuje z toho opozici podle hesla „zloděj křičí chyťte zloděje“. Jeho výrok, že v případě dalšího násilného činu nebude krotit emoce svých voličů vůči opozičním politikům je pak přímá hrozba lynčem.

                             Přesto popularita Ficovy vlády neklesá, ba dokonce roste. S vládou sympatizuje 55 procent slovenského obyvatelstva, má tedy nezpochybnitelný mandát provádět tuto politiku dále. A člověk se ptá, jak je to možné?

                             Ne, Slováci nejsou hloupější nebo politicky negramotnější než jiné národy. Možná ještě trochu trpí syndromem získané nezávislosti. Ten může trvat hodně dlouho, Řekové se ho nezbavili ani po dvou stech letech a Češi na něj trpí už sto let. Spočívá to v tom, že tyto národy, které žily pod vládou nějaké jiné „moci“ jsou prostě zvyklé být „proti“. To znamená kritizovat a ze všeho zlého obviňovat ty jiné. A neschopností stát se konstruktivní státotvornou silou. Neochotou převzít zodpovědnost. V nejzřetelnější formě to vidíme v Africe, kde všichni tamější diktátoři vysvětlují svému zbídačenému obyvatelstvu, že na vině není ani ono se svou omezenou tvořivostí a aktivitou, ani oni, kteří jakoukoliv kreativitu a samostatnost potlačují, protože se jí bojí, ale někdejší koloniální mocnosti, které jejich země rozkradly a vyplundrovaly, a proto se nikdy nemůžou vzpamatovat. A tito diktátoři můžou počítat najisto s pomocí ruské propagandy, která toto rozdmýchávání protizápadních emocí má ve svém základním repertoáru.  O tom, že ony někdejší koloniální mocnosti v těchto zemích vybudovaly infrastrukturu, kterou současní vládci nejsou schopni ani udržovat, natož dále rozšiřovat, se taktně mlčí. I na Slovensku se stále setkáte s názorem, jak dobře by tam bylo, kdyby jim to „Česi všetko nerozkradli“. Racionální starší dáma reagovala na tuto větu odpovědí „Keby to nerozkradli Česi, rozkradli by sme si to sami.“

                             Ministerka Šimkovičová odvolává ředitele opery, i když tento kulturní ústav měl nejlepší ekonomické výsledky v historii – mimo jiné i s obviněním, že zaměstnával zahraniční zpěváky. Absurdněji to nejde, všude na světě zaměstnávají opery zpěváky bez ohledu na jejich národnost či státní příslušnost, rozhoduje jen kvalita jejich hlasu. Odvolána byla i ředitelka národní galerie, slovenská veřejnoprávní televize byla zničena. A video s rokovou písní oslavující krásnou a statečnou Martinu je bizár, jaký nejen slovenská, ale snad ani evropská politika nikdy nezažila. Doporučuji, poslechněte si tu píseň, ale nedělejte to za střízliva.

                             Přesto všechno většina národa činům této vlády tleská. Proč?

                             Protože heslem populistů na celém světě se stal „Boj proti elitám.“ Na to masy těch „znevýhodněných a diskriminovaných slyší na celém světě. A jsou pod tímto heslem ochotny následovat vůdce kamkoliv, aniž by se zamýšlely nad pravými pohnutkami jeho politických činů. Teď je jen třeba definovat, kdo jsou ony nenáviděné elity.

                             Už v roce 2011 v jednom z mých prvních článků na tomto webu jsem varoval před rozvírající se ekonomickou nerovností, kterou rozpoutala světová globalizace a liberalizace obchodu v devadesátých letech. Bylo jasné, že koncentrace majetku v uzoučké špičce světového obyvatelstva, která zahrnuje zhruba setinu promile populace, musí vést neodvratně k sociálnímu pnutí a násilnostem. Hlavním problémem se stalo hlavně bydlení. Privatizace bytového fondu s orientací na maximalizaci zisků developerů způsobila, že mladí lidé prakticky nemají kde bydlet, že si slušné bydlení ze svých příjmů nemůžou dovolit. Zatímco jiní nahromadili ne miliony, ale miliardy či dokonce stovky miliard dolarů majetku.

                             Jenže právě tito miliardáři včas zavětřili, že by se proti nim mohla obrátit nenávist mas a rozhodli se zareagovat. Díky tomu, že se zmocnili sdělovacích prostředků – Andrej Babiš koupil Mafru, Elon Tusk koupil (za spoluúčasti ruských oligarchů) Twiter – ovládli mediální prostor a tím i veřejné mínění. A závist a rostoucí nenávist davu obrátili jiným směrem. Jako elity byli identifikováni ne miliardáři, ale vzdělaní lidé, intelektuálové, umělci, myslitelé. Nebylo to až tak těžké. Protože se současní miliardáři, pohybující se v politice, vyjadřují jako návštěvníci hospod páté cenové skupiny, ať už je to Babiš, Trump nebo Musk, získali si srdce lidí, kteří jsou v myšlení, řekněme, trošku slabší. Ti nejsou schopni pochopit, že když stoupají ceny potravin, které konzumují, může za to ten, kdo ty potraviny vyrábí. Stačí když právě ten výrobce, který kasíruje neskutečné zisky, prohlásí, že za to může vláda, kterou je třeba svrhnout. Navíc tito lidé nemají na očích, v jakém blahobytu se topí miliardáři, ale vidí, že si doktor postavil nový dům. Protože jeho práce je lépe placená, než práce dlaždiče nebo zedníka. Což za komunistů nebylo. A populisté právě toto využívají, aby u oněch mas voličů bodovali. Dnes je totiž klíčem k lepšímu výdělku a lepšímu společenskému postavení vzdělání. Ne všichni na něj dosáhnou, ať už proto že na to neměli, nebo se jim nechtělo nebo měli prostě jen smůlu. Závist ale zůstává a obrací se právě proti oné „viditelné“ střední vrstvě. Závist je matka nenávisti. Miliardáři se dokážou šikovně díky ovládaným médiím za tuto stěnu viditelných lidí žijících v určitém blahobytu skrýt. A umí tuto skupinu obyvatelstva použít jako živý štít, když se nenávist mas obrátí proti nim.

                             Boj proti elitám je starý model. Používal ho Hitler v roce 1932 stejně jako komunisté v roce 1948. Prezentovat se jako ochránce „prostých lidí“ je lákavé. Hitler se v roce 1939 označil termínem „volkskanzler“, tedy lidový kancléř, dnes používá stejnou volbu slov rakouský opoziční politik Kickl. I on chce být „volkskanzler“. A prochází mu to. Lidé mají krátkou paměť. Poštvat masy proti vzdělaným lidem je univerzální metoda vedoucí často k úspěchu. Jako voliči jsou totiž intelektuálové nepoužitelní, protože jsou těžko manipulovatelní. Čili nejsou cílovou skupinou prakticky pro žádného politika a nemůžou tedy očekávat ani žádnou ochranu. Ničení obrazů, pálení a zakazování knih, zavírání filmů do trezoru je metoda používaná už sto let. Vzdělaní lidé jsou pak vyhnáni ze země, nebo umlčeni a zatlačeni do vnitřní emigrace. Tak jako tak přestanou tvořit hodnoty. I když právě vzdělání je klíčem k vývoji společnosti, inovacím, dynamickému vývoji. Všechny režimy, které se dostaly k moci očerňováním vzdělání, skončily v ekonomické recesi. Hitlerovi utekli ze země atomoví fyzici (protože měli většinou židovský původ) komunistům prchali na západ hlavně technici, kteří pak v socialistickém průmyslu bolestně chyběli. Salazar v Portugalsku označil vůbec vzdělání za pro společnost škodlivé (nezapomeňme, že Iljin, jako hlavní ideolog Putinova režimu byl obdivovatelem Salazara) a přes třicet procent obyvatelstva Portugalska neumělo číst a psát. Což z jeho země udělalo skutečný „balkón Evropy“ a vedlo zoufalému k ekonomickému propadu.

                             Výhodou pro ony diktátory je, že tyto negativní dopady likvidace inteligence se projeví vždy se značným zpožděním. Společnost se může ještě nějakou dobu pohybovat setrvačností. Důležité pozice obsadí loajální hlupáci a zaostávání se projeví až v horizontu let nebo spíš desetiletí. Takže diktátoři, kteří se tímto způsobem dostali k moci, tedy většinou hospodářský kolaps nezažijí. Zhoubné výsledky této politiky sklízejí až jejich nástupci.

                             Mnoho lidí sní o kariéře a moci a diktátorské režimy tuto možnost nabízejí i méně schopným nebo i úplně neschopným. V nich totiž stačí loajalita. Existuje tedy nemalá skupina obyvatelstva, která po takovém systému touží, protože by jí otevřel nové perspektivy.

                             Problém je samozřejmě pak po pádu diktatury onu novou intelektuální vrstvu vybudovat, zejména, pokud onen režim trval dlouho. Čím déle, tím hůře, zde platí přímá úměra. Jednak proto, že jsou děti oněch intelektuálů, což je normálně podhoubí dalších generací vzdělanců v emigraci nebo byli od možnosti vzdělání odstřiženi, jednak protože chybí kvalitní pedagogové. To je ostatně problém, který cítíme ještě po třiceti letech po pádu komunismu. Vytvořit skupinu zbohatlíků trvalo jen několik let, obnovit ale všeobecnou slušnost a morálku se nepodařilo dodnes. Totalitní režim dokáže vrhnout zemi o generace zpět a často pak už není návratu. Vidět je to v Rusku, kde si intelektuální elitu – vždy poměrně tenkou – zničili hned několikrát, v podstatě vždy ihned, když vznikla. Tam jsou lidi ochotni slepě následovat vůdce jedno, do jaké katastrofy je vede.

                             Ale to je právě to, oč diktátorům a autoritářům jde. A stále znovu jim to vychází.