Líbí se vám olympiáda v Paříži?

               Výkony českých sportovců zatím zůstávají za očekáváním, málo pozitivních překvapení, hodně slz zklamání, obhajoba oněch deseti medailí z Tokia zůstane zřejmě nedosažitelným přáním. Jedno, kdy televizi na kanálu Sport HD pustím, jsem svědkem další porážky českého sportovce.

               Ale přesto tu bylo už několik momentů, které očividně překvapily a opět jednou rozdělily českou společnost. Která jako by si v tom polarizování libovala.

               Začalo to kolekcí mladého disajnéra ze Zlína Jana Černého. Čechy jeho odvážná kolekce doslova šokovala. Tolik negativních reakcí, které jsem zaznamenal na sociálních sítích, mě úplně šokovalo. Rýpnout si dokonce neodpustil ani karikaturista Kemel, jehož karikatury mám jinak velmi rád a kupuji si jeho knížky, protože pobaví. Zatímco ve světě byla kolekce přijata nadmíru pozitivně a prestižní magazín TIME je dokonce vyhodnotil jako nejhezčí a dal ji na svou titulní stránku, Češi zůstali i nadále přinejmenším zdrženliví. Sám nevím proč, mně se to oblečení líbí. Ale neodvážím si diskutovat, dovedu si představit, jaký „shitstream“ bych obdržel. Je to odvážné je to překvapivé, barvy jsou ale české, i když je ta modrá tmavší než na vlajce. Kombinace českého baloňáku a francouzského trenčkotu vyrazila kritikům dech a Češi zaznamenali hned první den olympiády první vítězství. Které nějak neumí slavit.

               Nevím, čím to je, ale Češi jakoby milovali prostřednost. Hlavně nevyčnívat, držet se pěkně při zdi. Jak říkal se svým typickým sarkasmem Karel Čapek „malé české poměry“. Jakmile někdo z toho průměru šedé zóny vybočí, hned se stane obětí útoků mas. Takže to riskuje jen málokdo. Leoš Janáček by o tom mohl vyprávět. Nevím, zda to mají Češi v krvi geneticky nebo je to ještě pozůstatek komunistických časů, kdy bylo nejdůležitější „nebýt viděn“, protože tak se dalo nejlíp přežívat. Ale jestliže o tom psal už Čapek, tak to zřejmě bude tak trochu i v genech. Komunisté zřejmě jen tuto národní vlastnost využili a pěstovali, protože na průměrnosti stál jejich režim. A naši lidé, místo aby byli hrdí na úspěch reprezentující jejich národ, závidí úspěch autorovi.

               Občas se samozřejmě objeví někdo, kdo z toho průměru vykročí a nebojí se provokovat. I takový umělec se v Paříži prezentuje. Před českým domem vytvořil sochu Věry Čáslavské David Černý. K jeho dílu můžeme mít výhrady, zejména k jeho Entropě v Bruselu roku 2009. Tam provokoval natolik, že to reprezentanti zemí EU nevydrželi. Rakousko se čtyřmi chladícími věžemi atomové elektrárny? Taková drzost! To musí pryč! Pokud si děláte legraci z moudrého člověka, ten se většinou zamyslí nad tím, proč tomu tak je. Jenže kolik je moudrých? Ten zbytek se cítí být poraněn na svém egu a uražen. Na svatého Václava na břiše mrtvého koně se do Lucerny chodí lidi dívat. Když jsem tam byl s mými Rakušáky, dokonce po mně žádali, abych je tam zavedl, že to chtějí vidět.  Zkusme se na díla umělce dívat diferencovaně. Já Černého svatého Václava moc nemusím, ty čurající postavy před muzeem Franze Kafky taky ne, ovšem Kafkova hlava na Národní třídě má něco do sebe. A ta Věra Čáslavská před českým domem v Paříži je prostě skvělá. Prostě se mu povedla. A moc!

               Kruh v národních barvách o průměru devět metrů a váze 7,5 tuny, ve kterém se točí gymnastka v červené a modré barvě, je skutečně úžasný. I Francouzi to hodnotí jako „magnificant“. Dobrá, nesleduji české zprávy denně, ale nějakou veřejnou chválu toho díla jsem nezaznamenal. Mám trochu strach chválit, ovládá mě pomalu pocit, že když člověk něco českého pochválí, je to skoro znamení, že se odrodil.

               Ovšem největší vzrušení vzniklo okolo slavnostního otevření olympiády. A ne proto, že počasí dělalo všechno, aby tu akci narušilo. Abych to řekl s Josefem Kemrem „chcalo a chcalo.“

Bylo dopředu jasné, že Francouzi něco provedou. Že budou provokovat. Francouzi jsou prostě kreativní. Když jsem byl v Albertvillu v roce 1992, abych se podíval, jak to s tou olympiádou tehdy dělali, poznal jsem jedno. Francouz nedělá nic, dokud nedostane nápad. Ale když ho dostane, není k zastavení. Někdy bohužel. A musím se přiznat, že ona módní prohlídka na mostě a tzv. „poslední večeře“ byla i na mně trošku moc. I když si možná vysloužím kritiku z druhé strany. Ten modrý Bacchus se mi prostě nelíbil. A ta tlustá dáma za ním taky ne. A ten transvestita s chlupatou hrudí už vůbec ne. Jsem asi příliš velký estét, mám rád krásné věci a mám svou vyhraněnou představu o tom, co pěkné je. Ale to byla jen jedna epizoda jinak monumentálního aktu. Světla francouzské vlajky na mostě přes Seinu, olympijská družstva na lodích na řece (poprvé mimo stadion – to musí napřed někomu napadnout!) A sportovci a umělci na umělých ostrovech v řece. Proč ne?

               Vadí obhájcům vlády „moudrého bílého muže“, že olympijský oheň zapalovali dva barevní sportovci? Ono je to skutečně tak, že většinu špičkových sportovců ve Francii (a nejen tam) tvoří potomci imigrantů z někdejších kolonií. Je to pro ně jedna z málo možností společenského vzestupu a k úspěchu se nepropracovali díky barvě své pleti ale díky dřině při tréninku. A samozřejmě i díky přirozenému talentu. A nechat olympijský oheň kroužit nad městem v balónu je opět jednou nápad hodný francouzské kreativity, který ještě nikdo neměl.

               Prezentace Marseillaisy ale i vystoupení Céline Dion (obdivuhodné, že se na to dala, je díky své chorobě jen kost a kůže a bál jsem se, že se každou chvíli zhroutí) byly impozantní. Ale Céline to dokázala a Francouzi jí dali šanci, i když není Francouzka. Tleskal jsem. Především za její statečnost. Ale i za odvahu pořadatelů. Tohle mohlo skutečně dopadnout hodně špatně! Ale kariéra Céline, jejíž píseň z Titanicu „Every night in my dreams I see you, I feel you“ mi zní v uších i po bezmála třiceti letech, si zasloužila velké finále. Francouzi jí ho dopřáli.

               O.k. O useknuté hlavě Marie Antoinetty v oknech pařížské Conciegnerie, kde byla francouzská královna a nejmladší dcera Marie Terezie vězněna před svou popravou, se dá samozřejmě taky diskutovat. Těch úletů v průběhu slavnostního otevření bylo několik, ale jako celek musím říct, že se mi to líbilo. Tedy s výjimkou oné prezentace na mostě,

               A hned se do toho daly protievropské síly a ruští kolaboranti. Očividně se chytají čehokoliv, aby Evropu lidem zhnusili. Největší drzost jsem viděl od nějakého Vomaczky (zřejmě umělecký pseudonym obdivovatele ruského diktátorského režimu). Ten dal vedle sebe závěrečnou scénu oné pařížské prezentace (s vlajkou EU) a skutečnou poslední večeři od Leonarda (s vlajkou ruské federace) a před ně rozcestí, aby si člověk mohl vybrat, kterou cestou se chce dát.

               Nevím, co má Rusko společného s Poslední večeří Da Vinciho a hlavně s křesťanstvím jako takovým, kde patriarcha Kyril štve lidi do války a označuje ruské vojsko za vojsko nebeských sil vedené archandělem Michaelem. V době, kdy Leonardo tvořil svůj legendární obraz, vládl v moskevském knížectví Ivan III. Vasiljevič, který zničil Velký Novgorod a vyvraždil tam celou intelektuální elitu – poslední kulturní zbytek někdejší Kyjevské Rusi. A Rusko mělo ještě víc než třicet let čekat na narození jeho vnuka, násilnického Ivana Hrozného. O nějakém Leonardovi tam neměli ani tušení. Ani o Sandrovi Botticellim, Donatellovi, Vernacciovi, Peruginovi atd atd. Pokud bych měl volit, raději půjdu do „perverzní Evropy“ kde mohu s určitými věcmi – jako například s onou pařížskou poslední večeří – svobodně nesouhlasit – než do ruské diktatury, kde jen za vyslovení slova válka (což je povoleno jen carovi) můžu dostat deset let v lágru. Dobrá, tohle se Francouzům moc nepovedlo – tedy aspoň z mého hlediska. Ale ono se nikdy nepovede všechno a je bohužel pravda, že to volání po diverzitě žene vodu na mlýn temným silám a pravém okraji politické scény. A proto by se to nemělo přehánět. Že mohou na olympiádě v ženské soutěži boxovat biologičtí muži přeoperovaní na ženy po jejich pubertě je prostě strašné a nepochopitelné. Skutečné ženy by měly takové soutěže prostě bojkotovat. Ale ztotožňovat EU s takovými úlety je hodně přes čáru.

               Jenom prosím všechny ty obhájce sedmdesáti různých pohlavích. Možná to myslíte vážně, ale akceptovatelné to je jen dokud to většina populace bere jako legraci. Jenže určití politici to berou vážně. Robert Fico chce stavět hráz proti liberalismu, který nazývá rakovinou společnosti. Liberalismus pochází se slova „libertas“, což znamená svobodu.  Boj proti liberalismu znamená boj proti svobodě člověka. A věřte tomu, že Fico to nemyslí jen jako boj proti svobodě volby pohlaví. To je jen záminka, kterou mu nabízíte a které se on vděčně chopí.

               Slovenský ministr životního prostředí Tomáš Taraba se už ozval, že se cítí být tak uražený, že odmítá jet na závěrečný ceremoniál do Paříže. Nemám nic proti tomu, je to jeho svobodná volba. Ne, že by tam někomu chyběl, ale samozřejmě je to jen volání do řad vlastních voličů. Tak nevím, udělali z té poslední večeře politiku Francouzi nebo ti, kteří se hned ozvali s uraženými a nenávistnými reakcemi? Nevím a je mi to v podstatě jedno.

               Takže prosím své spoluobčany. Vezměte na milost Jana Černého a jeho kolekci a smiřte se s jeho úspěchem. Zkuste to chápat jako úspěch vlastní, potom vám to půjde líp.

               Odpusťte Francouzům, že jsou takoví, jací jsou, prostě trošku exhibicionističtí extravagantní a pro nás až příliš kreativní.

               A užívejte si soutěže olympiády. Třeba nějaká ta medaile, možná i zlatá, pro naše chlapce a děvčata nakonec přijde.