Giacomo Puccini tvoří spolu s Giuseppem Verdim dvojici operních tvůrců, která má v Itálii, a nejen v ní, naprosto kultovní status. Jejich tvorba se hraje dodnes po celém světě a neznalost jejich jmen a významu je výrazem kulturního analfabetismu. Vždy si v souvislosti s Puccinim vzpomenu na film „Corelliho mandolína“, kdy italský kapitán Corelli (v podání Nicolase Cage) na pozdrav nacistického důstojníka „Heil Hitler“ odpovídá zdviženou pravicí s odpovědí „Heil Puccini.“
29. listopadu uplyne od Pucciniho smrti sto let. Giacomo se narodil 22.prosince 1858 v muzikantské rodině v městě Lucca a toto město je na něho patřičně hrdé. Na náměstíčku „Piazza Citadella“ před jeho rodným domem stojí jeho socha a onen rodný dům je i muzeem, věnujícím se jeho životu a tvorbě.
V tom to mělo město dost usnadněné samotným autorem, který, když už byl movitý, koupil celý dům, ve kterém jeho chudí rodiče obývali na poschodí pouze jeden bytík. Navíc je jeho rodný dům dobře dosažitelný, protože se nachází přímo v centru města – ostatně Lucca je díky tomu, že zůstala sevřená ve svých hradbách, velice přehledná a najít něco ve starém městě není opravdu žádný problém. Stačí najít „Piazza San Michele“ se stejnojmenným kostelem připomínajícím tak trochu polárkový dort se spoustou šlehačky a odtud je to už je jen pár kroků.
A cesta je samozřejmě označená. I jinak v značení pamětihodností laxní Italové důležitost svého rodáka v žádném případě nepodceňují a chtějí ho zvědavým turistům nabídnout. Ten rodný Pucciniho dům má pečeť kulturního evropského dědictví.
Puccini tu se svými sourozenci vyrůstal ve skromném bytě na poschodí, později ale, jak už jsem napsal, celý dům koupil. Dnes je zde tedy v onom bytě muzeum věnované jeho osobě i tvorbě. Jeho klavír, jeho diplom z hudebního lycea v Miláně, kde ukončil své hudební vzdělání. A mnoho dalších exponátů. V podstatě je to procházka celým jeho životem. Jsou zde ukázky jeho korespondence, jeho obrazy a busty z doby, když už byl slavný. Tedy poté, co v roce 1893 prorazil s operou Manon Lescaut – to mu bylo 35 let.
Pucciniho otec Michele byl rovněž komponistou, skládal opery i mše a jeho dědeček se živil stejně, když skládal díla pro orchestr a pro klavír. Giacomo tedy jen následoval své předky ovšem na rozdíl od nich se nejen proslavil, ale vymanil se i z bídy, ve které jeho otec i dědeček žili.
Mladý Puccini se podle svého vlastního vyprávěni rozhodl být operním skladatelem poté, co v osmnácti letech zhlédl v Pise Verdiho operu Aida. Vedri se stal Puccinimu vzorem, ale Giacomo správně pochopil měnící se dobu, odmítl zbožňovaného mistra kopírovat a razil svou vlastní cestu.
O dva roky později odešel do Milána, kdy mohl díky stipendiu studovat na tamější slavné konzervatoři u Amilcare Pontchieliho. Jeho diplomovou prací byla v roce 1883 skladba „Capricio simfonico“ – později použil melodii z této práce ve své opeře „La Bohéme“.
Jeho první opera „Le Villi“ která měla premiéru 31.května 1884 v Teatro dal Verme v Miláně. Opera byla úspěšná, nicméně potom se Puccini nadlouho odmlčel. Dlouho pracoval na své druhé opeře „Edgar“ a sahal po hvězdách, když byla uvedena v Milánské Scale. Ale první hmat šel do prázdna, opera neměla úspěch.
V té době už Puccini žil se svou životní partnerkou, o dva roky mladší Elvirou Bonturi.
Ta se do mladého a ještě neznámého skladatele zamilovala v roce 1886. Z vášnivé aféry vzešel syn Antonio, narozený právě v onom roce. Nebyl to vztah zcela bezproblémový, protože Bonturi byla vdaná, takže svatba s Puccinim nebyla možná. Elvíra opustila svého manžela, což byl v té době obrovský skandál. Anulování manželství nepřipadalo v úvahu, rozvod sám tehdy neumožňoval další církevní sňatek. A jiný byl v katolické Itálii nemyslitelný. Puccini s Elvírou museli tedy čekat až do roku 1904, kdy Elvířin první manžel zemřel. Skoro se svatby s Puccinim ani nedočkala, o rok dříve měl totiž vášnivý automobilový fanoušek Puccini při autonehodě těžký úraz, kdy jen těsně unikl smrti a ze kterého se zotavil až po mnohaměsíčním léčení.
V té době byl už ale slavným mužem. Jeho umělecký průlom znamenala, jak už jsem zmínil, opera Manon Lescaut, která měla premiéru v roce 1893 v Teatro Regio v Turíně. V roce 1896 uvedl ve stejném divadle operu „La Bohéme“ a v roce 1900 „Toscu“. Turín už sice nebyl od roku 1867 hlavním městem Itálie, ale savojský královský rod měl ke svému někdejšímu sídelnímu městu úzký vztah. Na svůj někdejší neúspěch v milánské Scale – hlavním chrámu italské hudby – Puccini zřejmě nezapomněl a je možné, že ho trvale traumatizoval. Ve Scale každopádně už své opery neuváděl.
V roce 1904 sice následoval další neúspěch s operou „Madamme Buterfly“, kterou ovšem poté přepracoval a při svém novém uvedení v Brescii už úspěch měla.
Ale pak přišel definitivní průlom na světové jeviště, když v roce 1910 měla premiéru v Metropolitní opeře v New Yorku jeho opera „La fanciulla del West“. Dirigentem byl slavný Arturo Toscanini a hlavní role zpívali tehdy nejlepší operní světoví pěvci Enrico Caruso a Ema Destinová.
V New Yorku měl premiéru v roce 1918 i Tryptychon (Il Trittico), tři Pucciniho jednoaktové opery spojené do jedné kompozice.
V té době ale Puccinimu už ubývaly tvůrčí síly. V soukromém životě ho to táhlo k moři, pryč z velkých měst. V letech 1919–1921 žil v městečku Orbetello jižně od Grosseta v jižním Toskánsku, potom se přestěhoval do Viareggia. V Orbetellu existuje stále ještě věž, ve které bydlel, jmenuje se na jeho počest „Torre Puccini“.
Skutečnost, že opouštěl města, která byla na přelomu devatenáctého a dvacátého století dušena smogem z rozmáhajícího se průmyslu a hledal čerstvý mořský vzduch, zřejmě souvisí s jeho další vášní, s kouřením. Šedesátiletý Puccini měl očividně v důsledku COPD, čili chronické obstruktivní plicní choroby, nemalé problémy s dechem, a to vysvětluje i jeho ochabující tvůrčí energii. Svou poslední operu Turandot tvořil několik závěrečných let svého života, zůstala ale nedokončená.
V listopadu 1924 ho jeho kuřácká vášeň definitivně dohnala. Byla u něj diagnostikovaná rakovina hrtanu. Odešel do Švýcarska, kde ale několik dní po operaci nádoru 29. listopadu 1924 zemřel. Torzo opery Turandot bylo uvedeno po autorově smrti v roce 1926.
Pucciniho pohřeb byl národní událostí, něco podobného, co zažila Česká republika po úmrtí Karla Gotta. Pohřební mše se konala v milánském dómu, slavnostní řeč nad rakví zemřelého pronesl osobně „duce“ Benito Mussolini. Takže jsme zase zpátky u „Heil Puccini“! Ale za to Giacomo opravdu nemohl.
Byl to vášnivý člověk a nic nedělal napůl. Byl geniální skladatel, vášnivý milenec, kuřák i automobilový jezdec.
O tom, jaký kultovní status v Itálii požívá, hovoří, že stačila jedna jeho návštěva v Meráně v roce 1923, když se v místních lázních na horském vzduchu rovněž snažil léčit své zdravotní problémy, aby po něm v rámci italianizace Jižního Tyrolska pojmenovali místní divadlo. Mimochodem, německy hovořící obyvatelstvo v Meráně se s tímto jménem svého divadla nikdy nesmířilo, stále ho nazývá „Stadttheater“, tedy „Městské divadlo.“
Čili tam je Puccini pořád ještě „odsud potud“.
Všude jinde je ovšem hvězda a v Itálii naprostý kult.