Valencie získala v roce 2022 titul „Evropské město dizajnu“ a v roce 2024 „Hlavní zelené město Evropy“. Oba zřejmě právem. Valencie je totiž skutečně krásná. Pokud bych měl pojmenovat dojem, kterým na mne budovy s vysokými fasádami a ozdobnými balkóny ve starém městě působily, bylo by to „vzdušné“. A ten dojem neodkáže zničit ani jedna superošklivá budova na hlavním náměstí „Plaza d´Adjuntament“ ze skla a betonu – je na to totiž sama. Ale zbytek se předhání ve velkoleposti, ať už jsou do budovy gotické, klasicistické městské divadlo naproti kostelu svatého Martina nebo secesní budova Banca de Valencia.
V posledních desetiletích ve městě řádí valencijský rodák architekt Santiago Calatrava. Jeho budovy mají vizionářský dizajn a místní občané mu proto rádi odpouštějí, že jsou většinou nefunkční, nedají se pořádně udržovat a náklady při jejich stavbách explodují pravidelně podobně jako při stavbě olympijské vesnice v Soči. Ale jeho „Ponte de Exposício“ a hlavně celá „Ciutad de les Arts i les Ciencies“ se staly symboly města a jsou pro jeho současný vzhled neodmyslitelné.
A pak je tu i obrovské množství zeleně. Nejen krásné „Jardim Real“ ale hlavně park Túria, který se jako široká zelená tepna táhne v délce devíti kilometrů středem města. Tudy kdysi tekla řeka Túria, na které byla někdejší římská Valentia založena. Jenže ona řeka často zlobila záplavami a v roce 1957 to opravdu přehnala. Katastrofální záplavy v městě zabily přes sto lidí. Městská správa se rozhodla udělat řádění řeky přítrž – a odvedla ji do kanálu na jih od města. Vznikla otázka, co teď s jejím vysušeným korytem. Naštěstí byl původní plán vést tudy dálnici z letiště do města zavrhnut a Valencijští zde vytvořili krásný park a v něm pak vznikly budovy městské části Ciudat de les Arts i les Ciencies, které svou architekturou dává městu jeho charakter. Ale o tom později.
Valencie je se svými 800 000 obyvateli třetí největší město ve Španělsku, ale netrpí žádnými komplexy jako druhá Barcelona – to už je osud třetích, kteří nebojují o prvenství, a přece mohou být se svým výkonem spokojeni. Valencie je jakožto někdejší království autonomní španělskou oblastí. Ovšem království to bylo poněkud zvláštní. Poslední nezávislý panovník Valencie byl muslim Banu Mardanish Zayyan. Po dobytí města katalánským králem Jaumem I. 9.října 1237 se sice Valencie stala křesťanským královstvím o čem svědčí i královská koruna v erbu města, ovšem vlastního krále nikdy neměla, byla vždy v personální unii s Aragonem a vládli zde tedy aragonští králové z Barcelony. I její jazyk je – neformálně viděno – katalánským nářečím a že byla valencianština uznána v roce 1982 jako samostatný jazyk sledovalo zřejmě jen jediný cíl – naštvat Katalánce. V této disciplíně jsou Kastilci mistři a Katalánci jim rádi oplácejí stejnou mincí. Obyvatelé Valencie berou skutečnost svého vlastního jazyka dost sportovně. Sice se mezi sebou baví v místním dialektu, ale nemají problém kdykoliv přejít do kastilštiny. Ostatně i jména ulic jsou trošku konfuzní, ulice, která začíná jako Carrer, což je katalánské – pardon valenciánské – označení pro ulici, pokračuje po několika krocích jako Callé, což je označení ulice v kastilštině, tedy ve spisovné španělštině. V Barceloně by se něco takového považovalo za velezradu, ve Valencii je to součást místního nenuceného životního stylu.
Valencie postrádá i jakoukoliv pevnost nebo královský palác. Na místě, kde kdysi ten palác stál, je dnes park krásný park „Jardin real“ a na někdejší hrad upomíná jen několik decentně odhalených kamenů základů jedné z hradních bran.
Valencie byla založena v roce 138 před Kristem konzulem Juniem Brutem jako kolonie pro vysloužilé legionáře na řece Thúrii a vůbec nebyla myšlena jako přístav. Až do devatenáctého století dělilo město od moře několik kilometrů polí, dnes sem k osmdesát metrů široké a deset kilometrů dlouhé písčité pláži jede nejen metro – linky 4,6 a 8, ale i autobusy číslo 19 (přímo z centra) 94 a řada dalších – tedy všechny, které jedou do Malva Rosa, což je městská čtvrť přímo na pobřeží, kdysi známá pěstováním růží na výrobu oleje a parfémů – ty růže daly městečku jeho jméno – dnes žije ze svých pláží a jejich návštěvníků.
A Valencie se stala chca nechca největším španělským přístavem – možná spíš nechca, proti jeho rozbudování pokračují masivní protesty, které ale zřejmě dalšímu rozšíření přístavu, jistícího městu jeho blahobyt, nic nezmůžou. Důvod je jednoduchý. Valencie je madridským hlavním přístavem, vzdálenost do hlavního města je 350 kilometrů, zatímco z nespolehlivé Barcelony je to celých 650 kilometrů. A Valencie je navíc loajální a nemá separatistické tendence. Překládá se zde ročně víc než 5 milionů kontejnerů, po Rotterdamu, Antverpách a Hamburku je to objemem zboží čtvrtý největší přístav v Evropě.
Přístav zabezpečuje městu prosperitu. Valencie byla bohatá vždycky. Napřed to bylo pěstování rýže a hedvábí, pak to byly pomeranče. Většina pomerančů, které v Rakousku nabízejí supermarkety, pochází z Valencijské oblasti. A rýže se pěstuje v okolí jezera L´Albufera, kde je díky dostatku vody snadné zavlažování rýžových polí – z letadla je to impozantní pohled.
Od těchto skutečností se odvíjí i místní jídelníček. Valencie je rodné město španělského národního jídla – paelly. Protože ona rýže! Originál „Paella de Valencia“ je s kousky kuřete, králíka, zelených fazolových lusků a se šneky – i s jejich domečky.
Některé restaurace šneky z důvodů protivných háklivých turistů vypouštějí. Měl jsem štěstí, v restauraci, kde jsem si paellu objednal, šneci v rýži byli. Variant paelly je spousta, dá se do ní dát prakticky všechno, stejně jako v Itálii na pizzu. Zvláštní je jen „Aroz niger“ – kde je rýže zabarvena načerno tekutinou, kterou vylučují sépie, ty kousky sépie tam samozřejmě mezi rýží najdete taky. Pozor! Mezi rodnými Valencijskými se paella nejí večer – je to jednoznačně jídlo na oběd, na večer prý rýže tlačí v žaludku. Aby ne, když místní chodí na večeři až někdy okolo deváté večer. Většina restaurací má odpoledne zavřeno a otvírá nejdřív v osm – to ovšem neplatí pro hospody okolo pláží – ty mají otevřenou kuchyni po celý den. Pokud ale půjdete večeřet do nějaké restaurace ve městě, paellu si nedávejte, budete ihned odhalen jako turista, který nezná místní zvyky. Je to něco podobného, jako si dát v Itálii po obědě kapučíno. Otázka je, jak Španělé tak dlouho vydrží o hladu, než si sednou k večeři. Je to proto, že oběd se podává až mezi druhou a pátou odpoledne, tedy v čase siesty, a to je zase možné, protože v denním plánu jsou až dvě snídaně. Ta první po probuzení je jako všude ve středomoří hodně střídmá. Je to jen káva s kouskem pečiva, ale kolem jedenácté přijde na stůj takzvaná druhá snídaně a ta už je vydatnější, může se k ní už pít i pivo nebo víno, pokud to horké počasí dovolí.
Co s týká pití, neměl by turista vynechat dvě místní speciality. Jednou je „Aqua de Valencia“, čili valencijská voda – je to pomerančová šťáva – bez ní by to nešlo – smíchaná se sektem a troškou vodky. A pak je tu horchata. Toto mandlové mléko podávají v řadě barů, originální Horchateria s dvousetletou tradicí a výzdobou z keramických kachliček je v blízkosti kostela Santa Catalina.
Horchata se podává chlazená a je třeba k ní objednat Fartón, sladkou pečivovou tyčku, kterou si v onom mandlovém mléku můžete namáčet. Přiznám se, že mi to dost chutnalo a číšnice byly v této Horchaterii taky pěkné a milé.
Ale nepřijeli jsme jen za jídlem a pitím, nýbrž seznámit se s Valencií jako takovou, se všemi jejími historickými i architektonickými skvosty. Překvapením je spousta opravdu obrovitých paláců – pocházejících z rozdílných dob, město očividně stále mohlo stavět, aniž by bralo přehnaný ohled na náklady. Z muslimské minulosti se nedochovalo nic – i když zde muslimové vládli od roku 713 do roku 1237, s krátkým přerušením v letech 1095–1102. kdy město ovládli zbojníci Rodriga Diaze de Vivara, známého spíše pod jménem El Cid. Jeho jezdecká socha je na náměstí „Placa da Espaňa“. Být Cidem, tak protestuji – je to už mimo staré město a jeho socha tam stojí tak trochu ztracená mezi paneláky.
Cid byl impozantní postava. Nejprve sloužil ve vojsku krále Sancha II. kastilského. Po králově smrti ale ztratil své výsadní postavení vlajkonoše a dal se do služeb muslimů. Když v jedné bitvě zajal potupným způsobem svého následníka ve funkci vlajkonoše, hraběte z Nájery, (bojujícího taky za peníze v jiné arabské armádě) upadl v nemilost u krále Alfonse VI. a byl poslán do vyhnanství. Shromáždil okolo sebe skupinu dobrodruhů, ochotných živit se jen kořistí získanou válkou, a protože byl úspěšný, tato skupina stále rostla. Nakonec se mu v roce 1095 podařilo zmocnit se města Valencie – aby měl klid, vyhlásil, že to udělal ve jménu křesťanství – bylo právě období první křížové výpravy do svaté země a papež Urban vyzýval k boji proti nevěřícím a k osvobození Jeruzaléma, v této zjitřené atmosféře se i loupežné tažení mohlo vydávat za bohulibý skutek.
Po Cidově smrti ale jeho vdova Jimena Diaz dokázala držet město pouhé tři roky. Pod tlakem muslimských armád, nakonec Cidovi lidé město v roce 1102 vyklidili, když ho předtím zapálili. Valencie tedy na Cida a jeho bandu příliš dobré vzpomínky nemá, ale křesťanský dobyvatel je jednou křesťanský dobyvatel, a tak se patří postavit mu sochu – i když mezi paneláky.
Město se dostalo do rukou křesťanů definitivně v roce 1237, dobyl ho katalánský král Jaume I. zvaný Dobyvatel, město tehdy opustilo na 50 000 muslimů, přesto tvořili se 120 000, kteří zůstali, většinu. Vedle nich zde žilo 65 000 křesťanů a 2000 Židů. Zpočátku dokázali žít spolu v míru, než se do toho vložili dominikánští a jezuitští kazatelé. I Jaume I. má svoji jezdeckou sochu na náměstí „Placa d´Alfons el Magnánim“ na kraji starého města.
Tehdy v roce 1237 dostalo město i svůj erb. Zlaté a červené svislé pruhy byly ozdobeny královskou korunou a do klenotu dostal městský erb netopýra. O tom, jak se tam toto neobvyklé zvíře dostalo, existují dvě hypotézy. Jedna z nich hovoří o tom, že jedné noci, kdy muslimové z obléhané Balanssie (Valencie) chytali výpad proti vojsku krále Jaumeho, obléhajícího město, zabloudil jeden netopýr do králova stanu a ve snaze stan opustit dělal takový hluk, že krále a jeho vojáky probudil. Díky tomu si křesťané všimli muslimského vojska včas a zahnali ho zpět do města. Druhé a pravděpodobnější vysvětlení je, že se jedná o záměnu. Jaume I. nosil na své přilbě draka a určitá podoba s netopýrem se nedá popřít.
Dynastie katalánských králů vládla ve Valencii do roku 1410, kdy ji vystřídala dynastie aragonská. Právě v této době začala zlatá éra města. O ní svědčí budovy z této doby pozdní gotiky, ať už je to budova policejní generality, hedvábné burzy, katedrály Seu, kostela Santa Catalina ale i několika dalších. A samozřejmě i palác Borja, který se váže na nejslavnější rodinu, mající svůj původ ve Valencii. Borja, kteří si své jméno po přesídlení do Říma změnili na Borgia, dodali na papežský stolec až dva papeže, Kalixta III. (papežem v letech 1455–1458) a jeho synovce, slavného a skandály opředeného Alexandra VI.
Ten byl papežem v letech 1492–1503 a i když v Itálii vyváděl psí kusy (zejména ale jeho syn Césare) na svou domovinu, tedy Valencii, nezapomněl. Převedl sem finanční toky, nechal postavit luxusní palác své rodiny, kde za občanské války v letech 1936–1937 sídlila republikánská vláda, která musela před Francem uprchnout z Madridu, ale založil zde v roce 1499 i univerzitu.
Stará univerzita se nachází ve středu města na „Placa de Patriarca“ a na jejím průčelí má kromě tehdejších panovníků katolických králů Isabely Kastilské a Fernanda Aragonského svou sochu i sám Alexandr VI. Čili ani takový gangster, kterým Alexandr nepochybně byl, nekonal jen zlé skutky. Nádvoří univerzity je klasicky renesanční a zdobí ho lunety profesorů, kteří pomáhali uvést nové vysoké učení do chodu. Uprostřed nádvoří je socha humanisty Johanna Ludovica Vivese.
Tento pán měl ovšem s Valencií společného jen to, že se zde narodil, a to zhruba v době, kdy byla univerzita založena, stalo se to v roce 1492. Jako syn pokřtěných Židů to neměl snadné. Tito novokřtěnci byli pronásledováni i po svém obrácení na katolickou víru. Vivesův otec byl zaživa upálen, kosti jeho matky nechali na katolickém hřbitově vykopat a spálit. Johann Luvovicus tedy své rodné město záhy opustil, studoval v Bruggách a pak působil jako poradce na dvoře krále Jindřicha osmého anglického. Byl učitelem jeho dcery Marie. I když Vives patřil vedle Erasma Rotterdamského k největším myslitelům a pedagogům své doby, v tomto případě jeho výchova hlubší stopy na jeho žákyni nezanechala. Marie později proslula jako královna Marie krvavá, snažící se krvavým terorem přivést Angličany zpět do lůna katolické církve. Později se Vives králi Jindřichovi znelíbil, když mu radil nerozvádět se s královou první manželkou Kateřinou aragonskou. Zemřel v Nizozemí v roce 1540. Takže ona socha by se dala chápat jako jakási omluva velkému mysliteli, který ale ve Valencii ani nestudoval, ani zde nevyučoval. Vives patří k zakladatelům nového způsobu pedagogiky s důrazem na experiment a systém, tedy jakýsi předchůdce Jana Amose Komenského. Zda Jan Ámos znal jeho spisy, se mi nepodařilo zjistit, je to ale velmi pravděpodobné, přinejmenším v době Komenského azylu v Amsterodamu byly Vivesovy spisy lehce dostupné. Nová univerzita je za parkem Túria, u stanice metra Facultas. Budovy rektorátu a medicínské fakulty jsou ve stylu socialistického (nebo fašistického) realismu, pocházejí z éry diktátora Franca. Technická univerzita je pak zcela na periferii města směrem k moři.