Valencii měl rád i jiný král aragonské dynastie Alfons V. zvaný Velkomyslný. Tento panovník vládnoucí v letech 1416–1458, dobyvatel Neapole a neapolský král, město bohatě obdaroval, k tomu se dostaneme, až navštívíme městskou katedrálu.
Když vejdete do starého města od hlavního nádraží, tedy Estacio Nord, přivítá vás hlavní náměstí Placa d´Adjuntament“, čili „Vládní náměstí“. Proti sobě zde stojí dvě impozantní budovy z třicátých let minulého století, radnice a centrální pošta. V radnici je i malé muzeum k dějinám města – návštěva je bezplatná. Balkón nad náměstím sloužil diktátorovi Franciscu Francovi, aby odtud hovořil k shromážděnému obyvatelstvu. Tehdy stála na náměstí i jeho socha a náměstí se jmenovalo „Placa de Caudillo“ tedy „Vůdcovo náměstí“. V roce 1982 byla Francova socha nahrazena sochou středověkého místního hrdiny Francesca de Vinatey.
Pokud odbočíte doprava, dostanete se k budově staré univerzity, na nádvoří jsou už vzpomenuté lunety s podobiznami prvních profesorů z let 1499 a 1502, je zde i restaurace, kostel a muzeum patriarchy antiochijského Juana de Ribera, po kterém se jmenuje náměstí před univerzitou. Juan de Ribera žil v letech 1533–1611 a je to jeden z pro mě velmi problematických světců katolické církve. V roce 1568 se stal jak patriarchou z Antiochie, což byl víceméně jen čestný titul, ale současně i arcibiskupem ve Valencii. Byla to především jeho iniciativa, které vedla v roce 1609 k tomu, že král Filip III. vyhnal ze Španělska Morisky, tedy potomky Maurů, kteří se sice dali pokřtít, ale žili dále svým vlastním životem. Protože se domohli svou pracovitostí značného majetku, byli trnem v oku španělské chudině. Juan de Ribera přesvědčil krále, že se jich je třeba zbavit a jejich majetek zkonfiskovat ve prospěch španělské koruny, která se tradičně topila v dluzích. Zejména tento poslední aspekt se panovníkovi líbil. V letech 1609–1614 tedy bylo do Tuniska a do Maroka odstransportováno na 300 000 lidí. Královská pokladna sice nakrátko zbohatla, v konečném důsledku vedlo toto rozhodnutí zbavit se tolika pracovitých lidí k nenapravitelným hospodářským škodám. Juan de Ribera byl vyhlášen blahořečeným papežem Piem VI. v roce 1796 a v roce 1960 pak Janem XXIII. svatořečen. Možná zde hrála roli jeho úloha na Tridentském koncilu, kde představoval radikální katolické křídlo, které způsobilo konečné rozštěpení církve na katolíky a protestanty. V Colegiu de Patriarcha je krásný kostel s manýristickými freskami od Bartolomé Matarany. V předsálí kostela visí na stěně krokodýl, kterého údajně světec ulovil při své návštěvě Peru.
Pár kroků odtud je nejhonosnější palác Valencie – rokokový „Palau del Marqués“ de Dosaigües s impozantním vstupním portálem z alabastru, znázorňující dvě řeky Túrii a Júcar, mezi nimiž hrabství Dosaigües leželo.
Je v něm muzeum keramiky, ovšem keramika zde hraje jen podružnou úlohu. Město očividně nevědělo, co s palácem, když se dostal do její správy a aby nalákalo návštěvníky, uložilo sem sbírku porcelánu. Samotný palác ale stojí za návštěvu, vstupné je tři eura a v neděli je vstup, stejně jako ve všech muzeích spravovaných městem Valencií, zadarmo. Jako historika mě zaujala keramická soška papeže Benedikta XIII, jehož osud je také spojen s Valencií. Byl to jeden ze tří papežů v čase trojpapežství, které řešil kostnický koncil. Když ho koncil sesadil, Benedikt své sesazení nikdy neuznal. Stáhl se so městečka Peninscola nedaleko Valencie a až do konce života se zde nazýval papežem, věřil tomu ale jen on sám a tři poslední kardinálové, kteří mu zbyli. Peninscola s hradem, kde papež (a později vzdoropapež) sídlil, kde je i papežova socha, má prý nejkrásnější pláže na valencijském pobřeží, ovšem není od Valencie zas až tak blízko, je to na celodenní výlet.
Od paláce markýze de Dosaigües je to jen pár kroků na náměstí „Placa de Reina“, tedy „Královnino náměstí“, kterému vévodí obrovská katedrála Seu.
Ta je největší městskou atrakcí a ukrývá hodně klenotů, na které je Valencie hrdá. Proto by ji návštěvník města měl rozhodně navštívit. Těch devět euro vstupného (včetně audiioguaida) se rozhodně vyplatí. Hned po vstupu do katedrály je po pravici kaple Borgiů. Tedy jmenuje se Kaple svatého Petra, ale nechali ji vyzdobit oba papežové z této rodiny. Sousední kaple je pak věnována pravnukovi Alexandra VI. Francescovi de Borgia, dalšímu valencijskému rodákovi, který to dotáhl až na světce. V kapli jsou dva obrazy od Francesca Goyi, znázorňujícího výjevy ze života tohoto svatého. V kapli svatého Josefa je přechovávána největší monstrance na světě. Váží 600 kilogramů, zdobená je zlatem a stříbrem, je čtyři metry vysoká a její základna měří dvakrát dva metry. Vynášena je z kostela na svátek Božího těla, tedy v neděli po tomto svátku, který připadá tradičně na čtvrtek. V průchodu za hlavním oltářem je socha Madony s dítětem. Kult panny Marie je ve Španělsku velmi rozšířen, skoro všechny katedrály jsou zasvěceny právě jí. Tato socha je z alabastru s květy zdobeným pláštěm a zlatou královskou korunou. U ní se modlí těhotné ženy, modlitba prý slibuje snadný porod. Podmínkou ovšem je, aby těhotná obešla devětkrát katedrálu, za každý měsíc těhotenství jednou. V kapličce Vzkříšení přechovávají relikvii svatého Vincenta, ochránce města. Zemřel mučednickou smrtí za velkého pronásledování křesťanů v roce 304, muslimové jeho ostatky vykopali a roztrousili, ale ruka světce byla nalezena a je tedy vystavována v relikviáři v kapli Vzkříšení (další jeho kosti jsou prý v katedrále Sé v Lisabonu – Valencie se musí s Lisabonem o tohoto světce dělit) – reliéf vzkříšení v kapli je opět a alabastru, z kamene, který je ve Valencii používán nápadně často.
Hlavní oltář je působivý. Je to směs všech možných stylů. Samozřejmě vévodí barokní styl, do kterého byla tato část kostela upravena v osmnáctém století. Ale cimburium, které přivádí k oltáři shora světlo, je krásně gotické a největším klenotem jsou renesanční fresky zpívajících andělů nad oltářem. I ti jsou z éry Alexandra VI.
Protože ve Španělsku nebyli umělci, kteří by dokázali takové fresky vytvořit, poslal kardinál Rodrigo de Borgia do Valencie malíře z Itálie. Ti se mu odměnili tím, že jeden z oněch zpívajících andělů má jeho tvář. Fresky přežily staletí ukryty pod druhou klenbou, kterou tam postavila barokní přestavba, až při rekonstrukčních pracích ve století dvacátém byl tento poklad renesanční kultury objeven.
Kazatelna na pravé straně oltáře (viděno od oltáře) je také svatou relikvií a upomíná na dalšího světce, taky Vincenta, ale příjmením Ferrer. Tento páter dominikán působil ve Valencii ve čtrnáctém století, kdy byla část obyvatelstva ještě muslimská nebo židovská. Měl prý svými kázáními, která pronášel právě z této kazatelny takový úspěch, že byl později vyhlášen za svatého. Ve starém městě je mu věnován obrovský cihlový kostel, kde jsou uloženy i jeho tělesné pozůstatky. Abych pravdu řekl, ve Valencii se to místními světci jen hemží.
Největším pokladem katedrály ve Valencii je ale svatý kalich.
Dostanete se k němu, když projdete muzeem s církevními relikty do velké čtvercové místnosti o délce stěn třináct metrů, která sloužila jako shromaždiště církevních otců. Zde je uchováván svatý kalich. Valencijští tvrdí, že je to kalich, který použil Kristus při poslední večeři. Uhlíková analýza skutečně potvrdila, že kalich pochází z prvního století před Kristem a je z materiálu, který se v Palestině hojně používal. Jak se dostal do Valencie? Svatý Petr vzal onen kalich do Říma a první papežové údajně skutečně sloužili eucharistii s tímto kalichem. V roce 304 za velkého pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem poslal tehdejší papež Marcellinus (vyhlášený za svatého mučedníka, i když se zřejmě císaři podvolil a obětoval pohanským bohům. Ovšem císař mu tak úplně neuvěřil a nechal ho přece jen pro jistotu setnout) svého služebníka Laurencia s kalichem do Španělska, aby ho uchránil před zničením. Laurencius ho odnesl do svého rodného městečka Huesca v Pyrenejích a odtud se kalich dostal do majetku aragonských králů. Král Alfons V. Velkomyslný ho pak věnoval katedrále ve Valencii.
Od něho ostatně pocházejí i mohutné řetězy visící na stěně této kaple – jsou to řetězy, které zahrazovaly přístav v Marseille.
Král Alfons se snažil získat vedle svého aragonského království i království Neapolské. Tamější královna Jana ho prohlásila svým nástupcem. Ovšem v roce 1521 své rozhodnutí změnila a adoptovala Ludvíka z Anjou. Alfons se pokusil změnit její rozhodnutí silou, ale neuspěl a byl přinucen Neapol opustit. Po cestě domů se rozhodl pomstít a vyplundrovat Ludvíkovo město Marseille. Protože všichni anjouovští vojáci byli v Neapoli a v Marseille zůstalo jen 350 mizerně vyzbrojených žoldnéřů, měl Alfons poté, co se mu podařilo přetrhnout řetězy zahrazující vjezd do přístavu, lehkou práci. Město bylo pleněno tři dny, svaté relikvie, které Aragonci tehdy uloupili, se do Marseille vrátily až v roce 1956. Ony řetězy si Alfons odvezl a daroval je katedrále ve Valencii. Ostatně, nakonec to v Neapoli přece jen dokázal. Když Jana zemřela, dobyl Alfons po pětiletém obléhání v roce 1442 Neapol, stal se zde králem a v roce 1458 v Neapoli zemřel. Co se týká onoho kalicha, mši s ním v poslední době sloužil při své návštěvě Valencie jak Jan Pavel II., tak Benedikt XVI. a oba jeho pravost potvrdili. A protože jsou papeži neomylní…
Zejména pro Jana Pavla to musel být omračující zážitek – sloužit mši s kalichem, který držel ve svých rukou i sám Kristus.
Kdo má chuť, může po 204 poměrně vysokých mramorových schodech vystoupat na zvonici katedrály Micalet. Je odtud krásný výhled, ale výstup není zrovna snadný.
Za katedrálou na náměstí s velkolepou kašnou se nachází kostel s nezapamatovatelným jménem „Basilica de la Mar de Déu dels Desémparats“. Je to kruhovitá svatyně s nádhernou freskou na stropě. Samotná Matka Boží (Mare de Déu) má až 200 různých plášťů, které mění podle církevních svátků. Před kostelem je ona nádherná kašna. Socha uprostřed, kterou jsem považoval na boha Neptuna, znázorňuje „Pana Túriu“, tedy řeku, která kdysi Valencii obtékala.
Po obvodu kašny stojí osm dam se džbány, představující osm zavlažovacích kanálů, které kdysi odváděly vodu z řeky na zavlažování polí v okolí Valencie a staraly se o její blahobyt. Ovšem pokud chce člověk vidět skutečné umění fresky, musí do kostela svatého Mikuláše. Opět se jednalo o italského umělce Antonia Palomina, který tu pokryl stěny i strop svými malbami, ne nadarmo se tomu to kostelu říká „Valencijská sixtinská kaple“.
Vstupné stojí sedm euro a je v něm obsažena i návštěva Muzea hedvábí, které by zřejmě jinak trpělo nedostatkem návštěvníků. Kostelů není ve Valencii nedostatek, většina má gotický zevnějšek a barokní výzdobu vevnitř, ať už je to San Martí nebo Santa Catalina s dominantní zvonicí viditelnou přímo z Placa de la Reina. Vedle tohoto kostela je kouzelná „Placa Redona“ – kruhové kompaktní náměstí s obchůdky se suvenýry a spoustou malých restaurací.
Gigantický je konvent svatého Dominika. Je na kraji města u parku Túria, je dost možné, že stál dokonce za městskými hradbami – dominikány si nikdo rád do města nevpouštěl. Odtud byl veden boj proti nevěřícím, konvertitům a kacířům. Podle nápisu nad portálem se jednalo o sídlo generála řádu.
Naproti jsou nádherné secesní budovy, patřící jisté nadaci, v jedné z nich sídlilo v době pobytu republikánské vlády ve Valencii v letech 1936–1937 ministerstvo propagandy.
Z městského opevnění se dochovaly dvě brány. Symbolem Valencie je „Torres dels Serrans“ na severu města, na kterou navazuje kamenný most „Pont dels Serrans“.
Po tomto mostě a touto branou, která dostala svůj vzhled v roce 1550, vstupovaly do města významné návštěvy. Násilím tato brána nikdy dobývána nebyla, když Francouzi v roce 1808 dobývali Valencii, pronikli do města jinou branou „Torres de Quart“ na západě. O úpornosti tehdejších bojů svědčí početné díry ve zdivu věží – 132 od děl a okolo 1000 od pušek – nicméně ani toto intenzivní ostřelování nepřivedlo masívní zdi z roku 1441 k pádu.
Na hrdinný odpor obránců upomíná pamětní deska na vnitřní zdi brány, z platformy na jejím vrcholu ve výšce 34 metrů je krásný výhled na město. Nedaleko brány se nachází jezuitský konvent, obrovský kostel s budovou internátu školy, která je zřejmě ještě stále v provozu.
K povinnému programu návštěvy Valencie patří návštěva centrálního trhu „Mercat central“.
Samotná stavba je impozantní, stavěla se čtrnáct let mezi roky 1914–1928 valenciánského modernismu, když člověk vstoupí dovnitř, najde stánky prakticky ze vším. Prý tu prodává víc než dvě stě prodejců, jsou zde stánky s jamónem, tedy se španělskou šunkou (vepřová šunka, jakož i vepřové všeobecně mají vzhledem na staleté zápasy s muslimy ve Španělsku přímo symbolický význam – jednou z věcí, kterou se křesťan – tedy pravověrný člověk – lišil od muslima a tedy heretika, bylo právě pojídání vepřového masa) s ovocem a se zeleninou, s rybami a mořskými plody, za krátkou návštěvu to určitě stojí.
Naproti centrálnímu trhu stojí impozantní gotická budova hedvábné burzy „Llotja de la Seda.“. Stavěla se v době největšího rozkvětu města, stavba začala v roce 1483. Impozantní je hlavní sál „Sala de Contratación“, čili sál, kde se dělaly obchody. Sloupy nesoucí strop tohoto sálu jsou sedmnáct metrů vysoké a měly symbolizovat palmy v ráji – edenu. Strop byl původně modrý ozdobený hvězdami.
Ovšem dnešní Valencie by nebyla Valencií bez svého přístavu. Dosažitelný je snadno autobusy nebo metrem. Dominuje ho správní budova, „Edificio del Reloj“ která je kopií nádražní budovy „Gare de Lyon“ v Paříži.
Někdejší sklady „Tinglados“ ve stylu modernismu sloužily kdysi na skladování zboží, než bylo převezeno na lodě. V „Tinglados 4“ byly boxy, když se zde v letech 2008–2012 jezdily závody formule jedna. Ve valencijském přístavu se konal i „American´s Cup“ a v současnosti závody v letecké akrobatice organizované Red Bullem – prostě stále se něco děje. Tak našla uplatnění i budova „Veles E Vents“ na kraji přístavu, kterou spáchal architekt David Chopperfield. Dlouho se pro ni hledalo uplatnění a stála prázdná, dnes jsou zde diskotéky a párty pro prominenty, když se v přístavu něco děje. A ono se tam toho děje poměrně hodně.
Hned u přístavu začíná valencijská pláž s „Passage de Neptun“ – dlouhou pasáží s nespočetnými restauracemi, hotely a bary, která vede až do deset kilometrů vzdálené Malva Rosa. Ale tam jsme už byli
Takže Valencie – dovolená ideální pro celou rodinu. Pokud se ubytujete v hotelích na pláži, můžete kdykoliv navštívit metrem nebo autobusem historické staré město nebo Oceánográfico a „Ciutad de les Arts i les Ciencies“.
Oceánográfico je skutečně velkolepé akvárium s mnoha budovami, akvária jsou rozdělená podle různých oceánů na Atlantik, Pacifik, Indický oceán nebo Jižní či Severní ledový oceán. Kromě ryb a želv, krokodýlů a ptáků v impozantní už z dálky několika kilometrů viditelné voliéře jsou zde i delfíni s každodenní show, a dokonce i velryby Beluga. Tunel pod vodou, kde žraloci, mečouni, rejnoci a další ryby plavou nad vašimi hlavami, samozřejmě nesmí chybět. V podstatě se zde dá strávit celý den, otvírá se v deset dopoledne.
Pokud by měly děti chuť dá se navštívit impozantní muzeum vědy, kde jsou jednotlivé exponáty interaktivní, protože v tomto muzeu otevřeném v roce 2000 je zakázáno „nedotýkat se, necítit a nemyslet.“ A restaurací je všude nespočetně. Trošku problematické může být přizpůsobení se španělskému dennímu rytmu, co se konzumace jídel týče, ale na plážích mají restaurace otevřenou kuchyni celé odpoledne bez přestávky – i když mezi druhou a třetí hodinou je bez rezervace těžké najít v nějakém lokále volné místo.
Bydlíte-li raději ve městě, není problém si kdykoliv zajet na pláž a okoupat se. Pokud to povolí počasí – a ono to povoluje rádo a často.
