Category: Blog

Delta, Lambda a ty ostatní

Přiznám se, že mi to leze už hodně na nervy. Koronavirus je téma, které je naprosto výjimečné. Ještě nikdy se tolik expertů nemýlilo v posuzování epidemiologické situace, ještě nikdy se nešířilo tolik fake news a dezinformací a samozřejmě ještě nikdy se nesnažil nikdo udělat z choroby tak lukrativní obchod, jako z koronaviru. Ale žijeme v době industriální a žijeme v době, kde vládnou peníze a morálka se stává stále víc prázdným slovem.

Koronavirus je totiž první skutečně globální problém v čase internetové komunikace. Když jsem kdysi v roce 2011 psal svůj článek o příchodu nové epochy lidstva (Stále nalezitelný na mém webu pod názvem „Pozdní doba“) netušil jsem, jak rychle se moje slova potvrdí. Ano, to, co se děje, nemá nic společného s obvyklou komunikací, jak jsme ji znali z doby tištěných médií, televize a rádia, je to nová kvalita, v žádném případě ne ale vyšší. Kvantita naprosto převládla nad kvalitou. Jak pravil Milan Lasica: „V době před internetom sme si mysleli, že ľudia sú hlúpi, pretože majú nedostatok informácií. Tak to definitívne neplatí.“

Při pohledu na zuřivé protesty proti očkování a proti veškerým opatřením jsem si vzpomněl na kolegu Kuriana v Popradě, který mě kdysi poučil: „Kto sa hlúpy narodí, ten sa už nevylieči.“

Jenže v čase koronavirové krize mám pocit, že je hloupost nakažlivá a přenáší se extrémně rychle, díky internetu možná rychleji než virus sám.

Na druhé straně se vůbec nedivím, že jsou lidé zmatení, znejistění, nemají ani tušení, kde je pravda a jak se mají chovat. Téma využívají okamžitě politické strany ke své agitaci a lovu hlasů, bez ohledu nato, kolik lidí kvůli jejich agitaci zemře.  Jde o hlasy, jde o poslanecké mandáty a jde – opět jednou – o peníze – o to nejdůležitější, co tato moderní společnost zná. Když jsem si poslechl na videu na platformě „Svědomí národa“ příspěvek profesora Turánka, kde naléhavě varoval před mRNA vakcínami, pomyslel jsem si nejprve, jak může profesor Karlovy univerzity dělat takovou negativní propagandu. Argumentoval částicemi Polyetylenglykolu a lipidů, na které je RNA navázána a kam všude se ty částice dostanou. Nejhorší na tom bylo, že měl v podstatě pravdu, RNA je skutečně navázána na lipidy a zabalena do onoho polyethylenglykolu, čili jeho argumentace působila opravdu fundovaně. Ve studiích se tyto částice označené radioaktivní látkou, dostaly do celého těla (i když jejich největší koncentrace byla samozřejmě ve svalu v místě vpichu. Pan profesor ovšem nepřipomněl, že když se toto vyšetření zopakovalo po několika dnech, nebyly tyto částice už detekovatelné – protože je tělo, jako všechno jemu cizí, prostě odbouralo. Mimochodem jsem měl v ambulanci právě před dvěma dny pacientku, která dostala kožní alergickou reakci po očkování vakcínou firmy Moderna – i když bylo známo, že je na etylenglykol alergická, její lékař jí tu vakcínu píchl. Potom se není třeba divit!

Musel jsem si položit otázku, proč to pan profesor Turánek dělá. Možná tomu skutečně věří. Možná má o očkované lidi obavy. Jenže už jsem se naučil kontrolovat zdroje, ze kterých se na mě informace valí. A tak jsem se podíval na platformu „Svědomí národa“. Jméno šéfredaktora Viktora Baroše mi nic neřeklo, ani jsem o něm nic nedohledal. Ale pak jsem se podíval, s kým pan šéfredaktor dělal rozhovory a vše bylo jasné: Doktorka Soňa Peková, kandidující za stranu „Švýcarská demokracie“, poslanec Lubomír Volný, volební lídr Volného bloku, Jana Zwyrtek Hamplová, kandidátka za stranu „Nezávislí“, kterou vede její manžel, statečná bojovnice proti „Milionu chvilek pro demokracii“ a politická kolegyně Jany Bobošíkové, herec Jaroslav Dušek, známý svými „neortodoxními“ názory. Jinými slovy, je to web Volného bloku a s ním spřízněných hnutí. Zda se profesor Turánek nechal zneužít, nebo skutečně s Volným, Lipovskou a Tomášem Vandasem sympatizuje, nevím, závěrečná část rozhovoru svědčila spíše o druhé možnosti. Ale nechci panu profesorovi nic podsouvat. Víme ale, že Lubomír Volný si z boje proti očkování a nošení roušek udělal hlavní volební téma (protože jiné kromě okamžitého vystoupení z EU nemá).

Jenže…

Jenže lidé mohou být zneklidněni právem. Že virus pochází z čínské laboratoře, na tom se shoduje stále více odborníků (slovo expert je už tak zprofanované, že se mu pokusím vyhnout), v tom měla doktorka Peková zřejmě pravdu a já jsem tuto hypotézu zastával ještě v době, kdy byla odsuzována jako konspirační teorie. V tom je právě problém, že v době internetu a nových neznámých výzev je odlišení pravdy od konspirace velmi obtížné a někdy nemožné. Problém je, že tedy máme do činění s něčím, s čím lidstvo ještě konfrontováno nebylo. Něco, co nepochází z přírody se nebude chovat jako přírodní a z toho pramení spousty omylů – přiznám se bez mučení, že jsem se pletl taky mnohokrát.

Jenže i takový umělý virus – mutant – chce přežít. Na rozdíl od klíštěte nemůže viset někde na lístku celý rok a čekat, až půjde okolo někdo, na koho se může vrhnout a přisát. Má na to jen několik minut. Ve volné přírodě nepřežije, potřebuje nutně člověka jako nositele. Jenže lidé se imunizují, ať už v důsledku prodělané infekce nebo očkování a virus si u takového nositele vyláme zuby a chcípne. Jedinou jeho šancí je imunitní odpověď potenciálního nositele obejít, změnit se tak, aby ho imunita nepoznala – čili mutovat. Ještě žádný virus v historii nemutoval, čili nevytvářel své varianty, v takovém tempu jako koronavirus. Samozřejmě že 99,99% těchto mutací není životaschopných a zaniknou. Přežije právě jen ta, která se ukázala životaschopnější než její předchůdci, čili ta, která najde způsob, jak lidskou imunitu obejít. To je momentálně varianta delta, ale už je v „pipeline“ lambda, pak přijde zřejmě kappa a tak dále, co přijde po „omega“ nevím, vědcům bude holt muset něco napadnout. Budou muset být hodně kreativní, mutační potenciál koronaviru je zřejmě nevyčerpatelný.

Delta je infekčnější než původní virus (zatím každá nová varianta byla infekčnější než ta předchozí, ty pindy, o kolik procent to bylo, ponechme stranou. Kdo by to asi tak mohl kvantifikovat, zde šlo jen o to, nahánět lidem těmi z prstu vycucanými čísly strach. Strach v přiměřené míře není úplně špatná věc, protože chrání, v nadměrné míře vede k ochrnutí celé společnosti a je fatální. Jako každý lék by měl být i strach správně dávkován. Což ovšem v čase „sociálních médií“ nepřipadá v úvahu. Tady šedá barva neexistuje, jen černá nebo bílá. Buď absolutní panika nebo absolutní bezstarostnost a popírání existence viru. Kdo se snaží být šedý, jako já, dosáhne čtenosti v řádu desítek návštěv, extrémní názory mají desetitisíce. Jsou zajímavější.

Když přišel Pfizer s očkovací látkou, dodával jedním dechem, že je schopen v průběhu několika týdnů reagovat na mutační změny viru. Technologie mRNA skutečně umožňuje výrobu nové vakcíny velmi rychle. Jde o průmyslový proces. Prostě se identifikuje RNA nové virové varianty a ta se strojově namnoží (odhlédnouc samozřejmě od mnohem složitější fixace RNA oněmi lipidy a polyethylenglykolem, protože jinak by se rozložila během několika sekund). Jenže máme tu variantu delta, máme lambdu – a kde je nová očkovací látka? Přeočkování touto novou vakcínou by dávalo smysl, ale přeočkovávání tou původní…?

Ano, průběhy nákazy variantou delta jsou mírnější a méně časté, ale počet „průlomů očkování“ je podstatný a pohybuje se nad deseti procenty. Sice virus méně napadá dolní dýchací cesty a zůstává v dýchacích cestách horních (pročež nakažení méně kašlou ale o to víc kýchají, což k šíření viru samozřejmě přispívá, protože se tak dostane do většího prostoru), ale právě o tomto víkendu jsme přijali ženu plně naočkovanou se selháním plic v důsledku nákazy delta variantou. Dobře, paní je extrémně tlustá a své plicní selhání k našemu velkému překvapení přežila poměrně dobře, ale přesto je to znepokojující. Očkování chrání proti novým variantám jen nedostatečně – a nová slibovaná vakcína v nedohlednu.

Firma Pfizer vyplatila svým akcionářům za rok 2020 30 miliard dolarů na dividendách. Přesto se jim to zdálo být málo. Taková šance se přece naskytne jednou za sto let! Firma tedy zdražuje vakcínu – má teď díky nešikovnosti Astry Zenecy a slabšího marketingu Moderny (Moderna je menší a slabší než Pfizer a ve snaze dohnat konkurenčního giganta přecenila své možnosti – řada marží byla znečištěna a musela být zlikvidována, což vakcíně Moderny neprospělo – i když se její účinek zdá být dokonce lepší než u Pfizera). A očividně je to třetí přeočkovávání dáno komerčními cíli. Poté, co nadšení pro očkování díky dezinformacím a intenzivní kampani odpůrců očkování (ale i chybějící odvaze vlád, očkování přikázat a nést pak za své rozhodnutí následky) pokleslo, zůstalo na skladech určitě velké množství nepoužitých vakcín. Ty je třeba napřed použít, vyočkovat, až pak se můžeme bavit o nové vakcíně vyrobené z nových mutací viru. Zase jen kšeft, který zpochybňuje celý očkovací proces! Ty peníze prostě stále smrdí – a lidé ten smrad samozřejmě cítí.

Samozřejmě by bylo možné ony přebytečné vakcíny darovat do zemí, které na ně nemají peníze. Možné ano. Ale prosím vás, zadarmo? Pokud některé státy takové vakcíny dostaly, pak jen ty už koupené bohatými státy, kterým pak vakcíny přebyly. Že by takto rozeslal své přebytečné vakcíny ze skladů Pfizer jako dobročinný skutek, na to zapomeňte. Obchod je obchod a tváří v tvář ohrožení, jaké lidstvo zatím neznalo, se dá vydělat víc než kdykoliv předtím. Pfizer byl vždycky žralok mezi farmakologickými firmami, svou bezohledností si vybudoval svou pozici. Proč by měl teď měnit strategii, která ho udělala velkým? Aby si vylepšil pověst? Koho už nějaká pověst zajímá? Zajímavé je jen to, kolik jsme vydělali za poslední kvartál.

Jsem z toho znechucený. Opět se zastavují operace a péče o nekovidové pacienty, unavené sestřičky podávají výpověď nebo utíkají na mateřskou dovolenou, v dlouhodobém výhledu hrozí zhroucení zdravotnictví kvůli nezájmu o tak nebezpečné a nedoceněné povolání. V Česku se zdá, že pandemie neudeří – Češi jsou promoření tak jako žádný jiný národ. Co chtěl udělat Boris Johnson v Británii úmyslně, ale pak tváří v tvář realitě přeplněných nemocnic couvl, zvládla vláda Andreje Babiše svou neschopností neúmyslně. Jenže variantou delta celý ten cirkus nekončí. Přijdou další. Nakolik bude před nimi chránit prodělaná infekce, je otevřenou otázkou. A virus nezůstane jen zdravotní otázkou, ale i otázkou politickou, na níž budou určitě strany lovit hlasy nevědomých a zmanipulovaných.

Nová epocha lidstva, kterou jsem nazýval Pozdní dobou je tady. Naplno a dřív, než jsem čekal. Nepočítal jsem totiž s netěsnou čínskou laboratoří ve Wuchanu.

Dante Alighieri

               Úmrtí tohoto velikána bude v Itálii ve velkém slaveno protože 14. září uplyne od jeho smrti sedm set let. Ale Dante nemá význam jen pro Itálii, je to osobnost celosvětového významu a proto neodolám, abych toto výročí nepřipomněl i já. Dante totiž měl potenciál stát se symbolem, nejen ve světě literatury, ale i filozofie – v podstatě je symbolem vítězství nástupu renesance, symbolem prvního záblesku nové doby, ve které lidstvo opustilo církevní dogmata a začalo si všímat samo sebe – základní kámen humanismu byl položen a symbolizuje ho právě stěžejní dílo Danteho Alighieriho „Božská komedie.“

               Toto dílo se považuje za rozhodující pro rozvoj světské literatury a obrat od církevních spisů. Nejen tím, že je psáno v italštině, ne tedy, jak bylo pravidlem až do té doby, latinsky, ale v toskánském dialektu, gramaticky ve srovnání s latinou mnohem jednoduššího, ale zpěvavějšího a pro potřeby poezie vhodnějšího. Díky Dantemu se tento dialekt stal základem dnešní spisovné italštiny, s čímž se Římané nesmířili dodnes. Ale odvrací se od církevních otců – Dante si troufá nejednoho papeže, dokonce i svého současníka Bonifáce VIII. (majícího svou sochu na tehdejší fasádě florentského dómu!) umístit ve své Komedii do pekla – a hledá zdroje své inspirace v učení Aristotelově a v poezii pohanského římského básníka Vergilia (který Danteho na jeho cestě peklem a očistcem – ne ale rájem, kam měli pohani zakázaný vstup – provází). Význam tohoto díla podtrhuje, že bylo jednou z prvních knih na světě vydaných tiskem. Už v roce 1472 vydal „La commedia“, jak se tehdy dílo jmenovalo, Johannes Neumeister ve Folignu (nebo Georg a Paul von Butzbach v Mantově) o tomto primátu se taky vedou spory.

               Dante není samozřejmě solitér, je jen vrcholem určitého vývoje, je nejgeniálnějším z autorů určité doby a určitého okruhu tvůrců. Ale právě proto si zasloužil jméno otce renesance, či přinejmenším renesanční literatury. Dokázal spojit vlivy a díla, která mu předcházela, jako se pramínky a potůčky spojují do jednoho říčního proudu – právě ten proud pak je hoden toho, aby dostal jméno.

               Kořeny renesance musíme hledat v době vlády Friedricha II. Tento nesmírně chytrý císař byl v neustálém boji s papeži, kteří si osvojovali tituly absolutních pánů nad lidstvem a snažili se dostat císaře do podřízeného postavení. Friedrich věděl, že se této moci nemůže postavit jen vojensky (i když udělal i to), protože podobné zápasy skončily pro panovníky vždy neúspěchem. Buď porážkou nebo v nejlepším případě pak ústupky a kompromisy – ty musel udělat i jeho dědeček Friedrich I. Barbarossa. Friedrich II. se rozhodl postavit papežství na odpor na všech frontách. Zaprvé na frontě zákonodárství. Jeho zákony z Melfi z roku 1230 předstihly časově papežské zákony, které měly platit pro všechno křesťanstvo a přivedly papeže Řehoře k výbuchům nekontrolovaného vzteku. Zadruhé na frontě vzdělání – Friedrich odebral církvi založením univerzity v Neapoli monopol na vzdělání _ Neapolská univerzita neměla teologickou fakultu, věc v té době naprosto nemyslitelná! Zatřetí na poli ideologie. Friedrich získal od svých přátel mezi arabskými vládci, zejména pak od egyptského sultána Al Kamila spisy antického myslitele Aristotela, v křesťanském světě už dávno zapomenutého. Dal tyto spisy překládat z arabštiny do latiny a tím položil základy přírodovědy a vytvořil protipól platónského učení, které bylo oporou církevní ideologie. Začtvrté v architektuře – jeho „Scuola nuova siciliana“ si dovolila stavět zcela novým stylem, který opouštěl gotiku a bral si za vzor stavby antického Říma. Friedrich sám hledal a sbíral antické artefakty – například během jeho pobytu v Ravenně vykopali jeho vojáci dodnes přístupné mauzoleum Gally Placidie. Jeho architekti a sochaři tvořili podle antických vzorů. Strnulé gotické sochy ožily a poprvé si sochaři troufli zobrazovat žijící osoby – do té doby bylo povoleno zobrazovat pouze svaté, i když dostávali podobu donátora, který tvorbu platil. Jako provokaci vůči papežství nechal Friedrich na bráně v Capui, kde jeho království s církevním státem hraničilo, zobrazit sebe a své dva nejdůležitější ministry – samozřejmě na straně brány obrácené k Římu. A konečně se Friedrich věnoval i literatuře.  On sám byl básník a verše tvořili i jeho synové Manfred a Enzio. Ale už ve svém mládí zaměstnával u dvora trubadúra Walthera von der Vogelweide a pod vlivem jeho milostné poezie založil „Scuola siciliana“, čili sicilskou básnickou školu, která se jako „Dolce stil novo“ čili nový sladký styl v básnění rozšířila do celé Itálie. Dante sám psal: „vše, co v Itálii veršuje, se nazývá sicilské.“

Císař Friedrich II zobrazení v jeho knize o sokolnictví

               Papeži nakonec svou válku s císařem Friedrichem vyhráli a jeho rod vyvraždili. Císař zemřel v roce 1250 a jeho vnuk, poslední člen rodu, Konradin, byl popraven v roce 1268 v Neapoli. Jenže ať už Anjouovci jako nová vládnoucí dynastie v Sicilském království dělali, co mohli, aby vzpomínku na „kacířského císaře“ vymýtili, kultura, které položil Friedrich základní kámen, už zapustila kořeny a nebylo ji možno vymýtit. Zrodila se renesance, která měla ve svém důsledku zlomit absolutní moc církve nad světem.

               Dante sám se narodil v šlechtické florentské rodině Alighieri ve Florencii asi v roce 1265. (Casa Dante ve Florencii stojí sice přibližně na místě někdejšího domu rodiny Alighieri, je to ale „fake“ z doby, kdy bylo třeba do města přilákat turisty čili něco podobného jako balkón v domě Kapuletů ve Veroně.) Pokřtěn byl 26.3.1266. (jménem Durante, z čehož se později stalo Dante) Jeho rodina získala šlechtický titul na křížových výpravách do Svaté země a byla spřízněna s rodinou Donati, jednou ze dvou nejvlivnějších florentských rodin (Druhou byla rodina Cerchi), které mezi sebou samozřejmě vedly nesmiřitelné boje. Už v roce 1270 byl jako pětiletý zasnouben s Gemmou die Manetto Donati. V tom roce byla podepsána mezi otci svatební smlouva, ke svatbě pak došlo v roce 1285. Danteho otec zemřel už v roce 1281 a od roku 1283 začal Dante psát verše. Nebyl v tom sám, vliv na něho měli autoři Guido Cavalcanti, Cino da Pistoia, Dino Frescobaldi, či Danteho učitel Brunetto Lattini. Všichni se hlásili k „Dolce stil novo“, čili k sicilskému způsobu básnění. Dochovalo se zhruba 90 básní z této rané Danteho tvorby, než v roce 1296 vydal své první velké dílo (věnované Guidovi Cavalcantimu) „La vita nuova“. Je to sbírka milostné poezie, která svou kvalitou převyšuje do té doby tvořenou trubadúrskou poezii. Kdo byla ona Beatrice, kterou Dante tak vášnivě miloval, o tom se vedou dodnes spory. Je ostatně otevřenou otázkou, zda skutečně existovala. Ženatý Dante by si rozkol se svým tchánem z rodiny Donati zřejmě nemohl dovolit – pokud by chtěl dělat politickou kariéru, a to on chtěl. Podle svých veršů se Dante se svou láskou seznámil jako devítiletý, v osmnácti (tedy v roce 1283, dva roky před svou už v roce 1270 domluvenou svatbou) se do ní zamiloval, v roce 1290 jeho láska zemřela. Se svou manželkou Gemmou měl Dante ostatně čtyři děti, syny Pietra, Giovanniho a Jacopa a dceru Antonii.

               Ve stejné době Dante bojoval ve florentské armádě a vyznamenal se v bitvě u Campaldina i při dobytí hradu Caprona. Protože předpokladem politické kariéry bylo členství v některém z 21 florentských cechů, nechal se v roce 1295, tedy jako třicetiletý, zapsal to cechu lékárníků a lékařů. To ho vyneslo do veřejných funkcí, které se ale v republikánské Florencii vykonávaly vždy jen na dobu několika měsíců (rotací se snažili Florenťané zabránit možnosti uchvácení moci jednou osobou nebo skupinou osob). Na přelomu 1295/1296 byl Dante v radě „Capitano del Popolo“, čili jakési pořádkové služby města, v roce 1296 v „Radě sta“. V létě 1300 byl jedním ze šesti Priorů, nejvyšších úředníků města, v roce 1301 opět v „Radě sta.“ Osudným se mu stalo jeho působení v době politických zápasů. Po porážce císařské moci v Itálii (po smrti Friedrichova syna Konráda v roce 1254 panovalo dlouho takzvané Interregnum, než si kurfiřti v roce 1272 zvolili Rudolfa Habsburského, ten měl ale víc než dost starostí na severu od Alp a do Itálie ani nikdy nepřijel) ztratila procísařská strana – ghibellini – reálnou moc. Vítězní guelfové ve Florencii se ale rozštěpili na guelfy bílé, vyžadující autonomii na papežské moci a černé, žádající úplné podřízení se papeži. Tím byl v té době po moci bažící Bonifác VIII. který usiloval o skutečné absolutní podmanění světa. Bonifác vyslal do Florencie svého legáta kardinála Mattea d´Aquasparta. Ten požadoval nekompromisně vyhnání bílých guelfů z města. Prioři a mezi nimi Dante poslali skutečně do vyhnanství vůdčí osobnosti bílých guelfů z rodiny Cerchi a mezi nimi i Danteho přítele Guida Cavalcantiho ale současně i vedoucí osoby černých guelfů, jako například hlavu rodiny Donati Corsa. Je zajímavé, že Dante ve své Božské komedii v desátém zpěvu najde v pekle Guidova otce Cavalcanteho Cavalcantiho, smrt jeho syna mu ale zamlčí (Guidovi bylo sice povoleno se ještě v roce 1300 do Florencie vrátit, ale během vyhnanství se nakazil malárií a ještě v tom roce zemřel) v patnáctém zpěvu (opět v pekle) pak dokonce i svého učitele a přítele Brunetta Lattiniho.

               Legátovi to bylo málo, vyslovil nad městem interdikt a papež Bonifác požádal francouzského prince Karla z Valois (tchána našeho Karla IV.), aby přišel zjednat pořádek. 1.listopadu 1301 obsadilo francouzské vojsko Florencii. Dante byl v té době v Římě jako vyslanec, snažící se vyjednat s Bonifácem rozumný kompromis. V nepřítomnosti byl odsouzen k propadnutí majetku a finanční pokutě, když se ale odmítl vrátit do města a činit pokání, byl rozsudek změněn na trest smrti upálením. (Ještě v roce 1315 hledalo město sblížení se svým rodákem a nabídlo mu změnu trestu smrti na finanční pokutu a veřejné pokání, Dante ale odmítl a celý zbytek života strávil ve vyhnanství.)

               I když Dante patřil politicky ke guelfům, po svém vyhnání hledal logicky sblížení se stranou ghibellinů, kteří by mu mohli s pomocí nového císaře (od roku 1309 jím byl Jindřich VII. lucemburský, otec českého krále Jana) pomoci odčinit příkoří. Navíc svým myšlením musel ke ghibellinům inklinovat, jejich programem byl boj proti vládě papežství, na kterém se Dante politicky, ale i svým dílem aktivně podílel. Azyl našel nejprve v ghibelinské Veroně u rodiny della Scala, později v Trevisu u Gerarda da Camina nebo v Lunigianě, kde vládl hrabě Malatesta. V té době začal pracovat na své Božské komedii, kterou dokončil těsně před svou smrtí v roce 1321.

               Dante zůstal i po svém vypuzení z Florencie „homo politicus“. V roce 1312 se připojil k italskému tažení císaře Jindřicha VII. Císař se pokusil obsadit Florencii, neměl ale dost sil ke skutečnému obléhání a padesátidenní táboření před branami města nepřineslo žádný výsledek. Po nečekané náhlé císařově smrti v roce 1313 ztratil Dante šanci na prosazení svých práv ve Florencii (nabídku na návrat spojený s veřejným pokáním v roce 1315 hrdý básník odmítl). Od roku 1318 žil v Ravenně u místního vládce Guida Novella da Polenta, v jeho službách cestoval v létě 1321 jako diplomat do Benátek, na cestě přes močálovitou deltu Pádu se ale nakazil malárií a stejně jako jeho přítel Guido Cavalcante o dvacet jedna let dříve 14.září 1321 v Ravenně umřel. Bylo mu 56 let.

Danteho hrobka v Ravenně

               V Ravenně byl Dante i pochován. Až dlouho po jeho smrti si Florencie na svého slavného rodáka vzpomněla a usilovala o přenesení jeho ostatků do rodného města. Tyto snahy ale narazily na rozhodný odpor Ravenny. Po dlouhých jednáních bylo florentským dovoleno aspoň dodávat olej do lampičky, která u Danteho hrobu v Ravenně hoří. Naštvaní Florentští postavili Dantemu v roce 1829 v kostele Santa Croce obrovský kenotaf (tedy symbolický prázdný hrob) a před Santa Croce vztyčili jeho sochu v nadživotní velikosti.

Socha před Santa Croce ve Florencii

               Jako by právě tento spor a jeho řešení nejlépe zobrazilo význam Danteho jako symbolu. Symbolu nové doby, obnovy lidstva ve jménu renesance a humanismu. Odvrácení se od učení katolické církve o tom, že život je jen slzavé údolí, v němž si člověk svým trápením a zbožným životem a poslušností vůči církvi jako certifikovaného nositele evangelia vyslouží místo v nebi. Návrat k člověku, k jeho životu jako středobodu lidského snažení a lásce jako nejkrásnějšímu citu. A to lásce nejen ve smyslu „caritas“, jak kázala církev, ale i ve smyslu „amore“. Ne nadarmo provází Danteho v Božské komedii rájem (kam měl Vergilius jako pohan zakázaný vstup) jeho vysněná láska Beatrice a přivede ho až k osobnímu poznání boha – bez zprostředkování kněží a papežů. Danteho dílo emancipuje člověka, z pohledu církve bylo určitě kacířské a sám Dante si je očividně nejistý svým dílem – proč jinak by nacházel své učitele a přátele, kteří tvořili stejně jako on, v pekle? Ale stojí mu to za to. Lidským vykoupením je láska.

               Danteho dílo překonalo své předchůdce tím, že sice pokračovalo v tradici trubadúrů, ale povzneslo básnictví na mnohem vyšší úroveň. Hledá symbiózu dvou pohanských autorů – básníka Vergilia a filozofa Aristotela, dvou sloupů, které měly otevřít novou epochu lidstva. Dante byl ten, kdo bránu tohoto nového světa odemkl. Klíče obdržel od prvního bojovníka za člověka proti církevní ideologii Friedricha II. Toho umístil Dante v desátém zpěvu též do pekla – do šestého okruhu, kde hříšníci hoří v zavřených rakvích – k Farinatovi degli Uberti, vůdci florentských ghibellinů, který s pomocí vojska krále Manfreda sicilského (syna Friedricha II.) porazil guelfy v bitvě na řece Arbii v roce 1260, potom ale zabránil zničení města, které požadoval králem vyjmenovaný místodržící Guido Novello, pán z Casentia.

               Dissemi: „Qui noc piú di mille giaccio:

               Qua dentro é „´l secondo Federico

               e ´l Cardinale; e de li altri mi taccio“

               On pravil: „Na tisíc nás tady leží.

               Bedřicha Druhého hrob onen chová

               ten Kardinála. Všech bych vzpomněl stěží.“ (Překlad O.F.Babler)

               Mimochodem kancléře císaře Friedricha Piera de Vigne, zobrazeného vedle císaře na oné slavné bráně v Capui, který císaře zradil a poté spáchal sebevraždu, umístil Dante v pekle ještě o několik poschodí hlouběji.

               Císař svůj osobní boj prohrál, kulturní válku ale jeho dědicové vyhráli. Dante je symbolem tohoto vítězství. Má stejně jako onen kacířský císař zásluhu na tom, že žijeme tak, jak žijeme a nevládnou nám fanatici typu Talibanu nebo Saúdské dynastie. Nebezpečí „Božího státu“ v Evropě bylo „Božskou komedií“ definitivně zlomeno. I proto je třeba si datum smrti Danteho Alighieriho připomenout.

Danteho kenotaf v Santa Croce ve Florencii

Lucca I.

               Wie alle anderen Kommunen erklärte Lucca nach dem Tod der letzten Markgräfin von Toskana Mathilde im Jahr 1165 ihre Unabhängigkeit. Und wie alle anderen Kommunen wurde sie sofort in die Kämpfe um die Macht und das Geld in der Region verwickelt. Im Jahr 1314 wurde Lucca für eine kurze Zeit von dem mächtigen Nachbarn Pisa beherrscht, dann aber übernahm die Macht in der Stadt Castruccio Castracani. Zuerst half er zwar den Pisanern seine Stadt einzunehmen, er verfolgte aber dabei seine eigenen Ziele. Zwei Jahre später stellte er sich dem pisanischen Stadtverwalter und wurde von ihm sogar eingesperrt. Die Bevölkerung von Lucca holte ihn aber aus dem Gefängnis und er wurde zum Herrscher der Stadt. Als ein überzeugter Ghibellin, also ein Anhänger der kaiserlichen Macht, entschied er sich richtig für die Unterstützung des Kaisers Ludwig IV. von Bayern bei seinem Feldzug nach Italien. Dank dieses Verbündeten beherrschte er nicht nur Pistoia und für eine kurze Zeit sogar Pisa, am wichtigsten war die Einnahme von Carrara, wo bis heute der schönste Marmor abgebaut wird. Man sieht es in Lucca auf jedem Schritt. Seine unzähligen Kirchen sind mit Marmorfassaden geschmückt und im Inneren mit Säulen. Mit Marmor sparte man hier wirklich nicht – letztendlich hatte man es nur für den Preis der Arbeit ohne Zuschlag erwerben können. Das Ergebnis war, dass zum Beispiel die Kirche San Michele mit ihrer Fassade wie eine etwas übertrieben geschmückte Sahnetorte ausschaut.

Bei dem Blick auf jede weitere mit weißem Marmor (aber auch gelblichem oder grauem, wer sollte schon so viele Fassaden aufrechthalten?) strahlende Fassade zahlreicher Kirchen in der Stadt kann ein informierter Mensch nicht widerstehen, sich an den berühmten Condotiere Castracani zu erinnern, dass er davon vielleicht in seinem Grab Schluckauf bekommen müsste.

               Castracani starb im Jahr 1328 unmittelbar nachdem er die Florentiner bei Pistoia in die Flucht geschlagen hatte und Lucca musste um seine Stellung fürchten, besonders aber um seine Marmormienen. Die Stadt wählte eine Lösung, die sich nicht gerade als die glücklichste erwies. Lucca bat um Schutz den tschechischen König Johann von Luxemburg, der gerade dabei war, im Norditalien ein kleines Imperium zu errichten und aus Lucca machte er sogar die Hauptstadt seiner städtischen Konföderation. Damit war zumindest ein Problem von Lucca erledigt, nämlich die Überschüsse des Stadtbudgets. Die waren definitiv dahin. Seinen Sinn konnte allerdings dieser königliche Schutz schon erfüllen. Es ist doch klar, dass eine reiche und wehrlose Stadt mögliche Angreifer viel mehr als eine zwar ausgeplünderte, aber bis auf die Zähne bewaffnete, lockt. Johann von Luxemburg litt bekanntlich an permanenten finanziellen Problemen, er verkaufte seine italienischen Städte und behielt lediglich Lucca. Lucca blieb luxemburgisch bis zum Jahr 1369. Damals erkaufte sich die Stadt von dem Johanns Sohn Kaisers Karl IV. für 100 000 Gulden die Freiheit und wurde zu einer freien Republik. Der wissenschaftliebende Kaiser Karl (in Zusammenarbeit mit Papst Urban V.) schenkte der Stadt wie eine Kirsche auf der Torte auch das Recht eine Universität zu gründen. Lucca verstand dieses Privilegium nicht ganz, weil die Universität wurde – für eine sehr kurze Zeit – lediglich im Jahr 1790 gegründet. Karl schrieb sich in die Geschichte der Region um Lucca auch anders ein – und zwar durch Gründung der Burg Montecarlo ungefähr 13 Kilometer östlich von Lucca. Heute ist die Burg nur eine Ruine, aber unter ihr wuchs eine Stadt, die zum Zentrum des Weinanbaus in der nordwestlichen Toskana wurde. Den Wein habe ich ausprobiert und er ist durchaus trinkbar.

               Lucca blieb eine freie Republik bis zum Jahr 1797, es wurde also nicht ein Teil des toskanischen Großherzogtums der Familie Medici und anschließend der Habsburger. Dadurch konnte es leider nicht von der Reformen Franz Stephans und seines Sohnes Leopold profitieren.

               Im Jahr 1804 krönte sich Napoleon Bonaparte zum Kaiser. Mitglieder seiner Familie bekamen Prinzentitel mit Ausnahme seiner Schwestern Karoline und Elisa, verheiratet Bacciochi. Beide Damen machten dem frischgebackenen Kaiser so eine Szene, dass er schnell verstand, dass er einen falschen Weg gewählt hatte und er entschied sich mit ihnen zu versöhnen. Karoline wurde an der Seite ihres Mannes des Generals Murat die Königin von Neapel und Elisa zur Herzogin von Lucca. Elisa nahm die Sache in die Hand und sorgte dafür, dass die ein bisschen zurückgebliebene Stadt neue Impulse für ihre Entwicklung bekam. Neben der Züchtung von Seidenraupen und damit verbundener Seidenproduktion, reformierte sie das Schulwesen, gründete den bis heute existierenden Botanischen Garten und holte nach Lucca den jungen, noch unbekannten, aber sehr talentierten Nicolo Paganini. Nach dem Fall Napoleons übernahmen die Macht über Toskana und Lucca Bourbonen, die neue Herzogin Marie Luisa setzte aber die Arbeit ihrer Vorgängerin nahtlos fort. Lucca verdankt also seine Entwicklung in eine moderne Stadt diesen zwei Damen.

               Lucca ist ein liebes Städtchen zwischen Bergen, die es von drei Seiten umgeben. Die Stadtmauer tut es dann von allen vieren. Die Stadtmauer wurde im sechzehnten Jahrhundert gebaut, als der alte mittelalterliche Mauerring (von dem zwei Tore übrigblieben) nicht mehr den Anforderungen entsprach, die die Einführung der Artillerie verlangte. Und weil die Stadt niemandem mehr einer Belagerung wert war, erlitt die neue Mauer keinen Schaden. Nicht einmal dann, als die Stadt für offen erklärt wurde. Auf dem Glacis, also in der Entfernung eines Kanonenschusses, durfte nicht gebaut werden. Nach Öffnung der Städte wurden gerade diese Grundstücke zu den wertvollsten für den Bau neuer Stadtviertel. Nicht so in Lucca. Die Mauer blieb unversehrt (wenn wir nicht ein neues Tor Porta Elisa zählen, die Napoleons Schwester in die Mauer schlagen ließ) und wurde zum Park umgewandelt.

Ein Spaziergang auf der Mauer um die ganze Stadt herum ist ein schönes Erlebnis, auf der bis zwanzig Meter dicken Mauer wurden Bäume eingepflanzt, die Schatten spenden und es gibt hier sogar Restaurants – wir sind in Italien, natürlich. Das Glacis ist ein Teil dieses Parks, ohne Bäume mit einem breiten Ring von Rasen Man kann also in Lucca wirklich sehen, wie so eine Befestigung in der Zeit des Barocks ausgesehen und wie sie gedient hat.

               Also Lucca, das sind, wie ich bereits erwähnte, vor allem Kirchen. Angeblich gibt es einhundert von ihnen hier. Ich zählte sie nicht, diese Zahl hat aber auch ihre Vorteile. Zahlreiche der Kirchen sind geschlossen oder zu Museum oder Bibliothek umgebaut, vor jeder Kirche muss aber logisch zumindest ein kleines Plätzchen (oder ein großer Platz) sein und auf jedem Platz in Italien dann eine Trattoria, Osteria oder zumindest eine Bar. Also keine Angst, vor Hunger oder Durst stirbt man in Lucca sicher nicht.

               Die größte Kirche in der Stadt ist natürlich die Kathedrale, die dem heiligen Martin gewidmet ist.

Es ist ein atemberaubendes – natürlich mit Marmor bekleidetes – Gebäude mit einem hohen Campanile, den man besteigen kann. Wirklich schöne Aussichten gibt es aber von dem Campanile nicht, weil die Fenster mit einem dicken Gitter verschlossen sind – die Stadt kann man von hier nicht fotografieren, zu diesem Zweck besitzt Lucca andere Türme. (Es ist der Uhrturm und der Turm Guinigi – aber darüber später) In der Kathedrale ist die größte Attraktion das Kreuz „Volto Santo“, seine Fertigstellung wird dem heiligen Nikodemus zugeschrieben.

45a

Das Kreuz stammt zwar nachweislich aus dem elften Jahrhundert, diese Tatsache stellt aber seiner Verehrung kein Hindernis dar. Am 13. September wird das Kreuz durch die Stadt in einer feierlichen Prozession getragen, gekleidet in einem Gewand aus silbernem vergoldetem Schmuck und mit Diamanten, diese Artefakte kann man in dem Kathedralmuseum sehen (es gibt eine gemeinsame Eintrittskarte für die Kathedrale, das Museum und den Campanile). Aus den Bildern, die auf den Wänden der Kirche hängen (die Kirchen von Lucca sind von außen fantastisch, in ihrem Inneren aber relativ bescheiden geschmückt, auf den kahlen Wänden gibt es nur Bilder aus der Zeit der Renaissance oder dem Barock) ist das wertvollste „Das letzte Abendmal“ von Tintoretto. In dem linken Schiff gibt es ein Grabmal von Ilaria del Caretto. Diese junge Dame war die Gattin Paolo Guinigis, sie starb im Jahr 1406 im Alter von 24 Jahren bei einer Geburt. Der trauende Gatte ließ für sie von dem größten damaligen Meister Jacoppo dela Quercia ein Grabmal aus Marmor herstellen (anders geht es in Lucca nicht) und setzte seine Platzierung auf die Stelle, die aller meisten Prestige versprach – also in der Kathedrale – durch.

               Paolo Giunigi war nämlich kein armer Schlucker. Im Jahr 1400 gelang es ihm, die Macht in der Stadt an sich zu reißen und für weitere dreißig Jahre die republikanische Verfassung außer Kraft zu setzen. An die Familie Guinigi erinnert einerseits ihr Palast, in dem es heutzutage die örtliche Pinakothek gibt (Museo Nazionale di Villa Guinigi), und andererseits der Aussichtsturm „Torre Guinigi“ (der sich nicht im Palast befindet, sondern in Casa Guinigi im Stadtzentrum). Für sechs Euro darf man auf 240 Stufen auf seine obere Plattform steigen, wo überraschenderweise große Bäume wachsen, die während des Fotografierens der Stadt aus der Vogelperspektive Schatten spenden.

Guinigi verteidigte die Stadt im Jahr 1429 gegen anrückende Florentiner, während sein Sohn Ladislaus eine Hilfe des Entsatzheeres unter der Anführung des zukünftigen Herrschers von Mailand, damals aber noch Condottiere, Francesco Sforza holte, die die Stadt rettete. Allerdings ist das die Undankbarkeit, die die Welt beherrscht. Es folgte ein Volksaufstand, Guinigi wurde verhaftet und zum Tode verurteilt. Die Bürger trauten sich nicht ihn hinzurichten, er starb zwei Jahre später in einem Gefängnis in Pavia.

               Das Zentrum des bunten Treibens des Lebens in der Stadt ist die „Piazza Napoleone“ mit dem Herzogspalast. Obwohl Lucca eine Republik war, hat es irgendwie vorbeugend im sechzehnten Jahrhundert einen Palast für einen Herrscher gebaut. Das kam gut an, als die Herrschaft in der Stadt Elisa Bonaparte und nach ihr Maria Luise von Bourbon übernahmen. Heute gibt es hier den „Palazzo della Provincia“, also eine Verwaltungszentrum.

               Nur ein paar Schritte entfernt gibt es die wahrscheinlich schönste Kirche in Lucca „San Michele in Foro“. Der Kult des Erzengels Michael haben germanische Stämme betrieben, vor allem die Langobarden. Lucca liegt tatsächlich auf der Geraden zwischen dem Kloster Saint Michelle in der Bretagne und der Grabstätte der langobardischen Könige in Monte San Angelo in Apulien. San Michele spielte also in Lucca, ähnlich wie in Pavia, die wichtigste Rolle und übertraf damit die Bedeutung der Kathedrale. Die Kirche wurde auf dem ehemaligen römischen Forum zwischen den Jahren 1070 und 1383 gebaut (davon trägt sie ihren Namen) und man sparte mit Marmor wieder einmal nicht. Im Inneren kann man die Kanzel von Andrea della Robia bewundern (der sich an der Dekoration der ursprünglichen Fassade des Doms in Florenz beteiligte) oder ein Bild von Filippino Lippi links von der Apsis.

               Wenn jemand noch Lust hat, kann man weitere Kirchen Besuchen. Zum Beispiel San Frediano (mit einem atemberaubenden byzantinischen Mosaik an der Fassade der Kirche, einem großen romanischen Baptisterium und einem Triptychon aus Marmor „Madona mit Kind und Heiligen“ von Jacoppo della Quercia. Die erste Kirche auf dieser Stelle ließ der heilige Fredianus bauen, ein Mönch aus Irland, der in Lucca zum Bischof wurde (er starb im Jahr 580). In Lucca gibt es einen ziemlich morbiden Brauch, dass in fast jeder Kirche unter dem Altar eine Leiche eines Heiligen oder Seligen als heilige Reliquie ausgestellt wird. San Frediano hat mit der Leiche seines Bischofs nicht genug, deshalb gibt es hier auch noch die Reliquie der heiligen Zita. Zita war eine einfache Magd, die in den Jahren 1212 – 1272 in Lucca lebte. Sie machte sich durch ihre Pflege der Kranken und Schwachen berühmt, nicht umsonst trägt ein Altersheim in der Nähe von San Frediano ihren Namen.

               Eine weitere besuchswerte Kirche ist „San Francisco“ am Rande der Stadt oder „Santa Maria Forisportam“ (der Name deutet an, dass die Kirche außerhalb der mittelalterlichen Mauer lag, was das naheliegende Tor des heiligen Gervasius mit zwei erhaltenen Türmen der damaligen Stadtbefestigung und ein Kanal, der heute durch die Stadt fließt, aber damals ein Teil der Befestigung war, beweisen.

Nicht nur von der Kirchen lebt ein Mensch. Lucca hat viel mehr zu bieten. Aber darüber in zwei Wochen.

Chce se nás Evropská Unie zbavit?

Chce se nás Evropská Unie zbavit?

               Provokativní otázka? Asi ano. Ale možná ne tak zcela mimo mísu.

               EU má se státy Višegrádské čtyřky nemalé problémy už řadu let. Začalo to Maďarskem, pokračovalo Polskem, teď se přidává Česko, jen Slovensko se od pádu vlády Roberta Fica jaksi uklidnilo, velkou zásluhu na tom má skutečnost, že si Slováci už podruhé dokázali zvolit prezidentem slušného člověka, který dokáže být určitým protipólem mafiánských vládnoucích struktur. Pokud chce někdo proti tomuto mému názoru protestovat, ať si porovná fotografii Zuzany Čaputové s fotkou Miloše Zemana.

               V podstatě se dají problémy se státy Višegrádu shrnout do tří bodů:

  1. Potlačování svobody slova. Čili ovládnutí mediálního prostoru. V současné době může diktátor v zemích, kde se chodí k volbám, jedno jak svobodným, vládnout jen, pokud ovládne veřejné sdělovací prostředky a potlačí jakýkoliv jiný, zejména pak kritický názor. Nejsofistikovaněji v tom postupuje už řadu let Viktor Orbán v Maďarsku. Po ovládnutí státní televize a rozhlasu postupně zlikvidoval prakticky všechny nezávislé sdělovací prostředky. Přičemž odebírání licencí na základě organizačních záminek je jen vrcholek ledovce. Mnohem účinnější bylo podvázání zadávání reklam do opozičního tisku, a to nejen ze strany vlády. Pokud se podnikatel dozví, že když bude inzerovat v určitých novinách, nedostane už nikdy v budoucnosti státní zakázku a ztratí přístup k evropským dotacím, tak si to hodně dobře rozmyslí. A ony noviny časem umřou „hladem“. Rafinované na tom je že Orbán postupuje v mezích zákona, je hodně těžké na něho najít nějaký kyj, chybu, která by se dala právně použít. Řadu zákonů, které odporovaly evropskému právu, Orbán po rozhodnutí evropského soudu odvolal. Ovšem protože takový proces trvá roky, svou zamýšlenou škodu už napáchaly. Preferování vládám věrných médií se provádí i v demokratických zemích. V Rakousku například formou takzvaných dobře dotovaných „vládních inzerátů“, na které mají nárok pouze média, která vládu nekritizují, ale rozdíl je mezi podporou loajálních a likvidací nepohodlných. Právě tento zdánlivě marginální rozdíl je esenciální. V Polsku vláda rovněž ovládla státní televizi – poslední prezidentská volba, kdy se o protikandidátovi Andrzeje Dudy Trzaskowskeho neobjevilo ani jedno pozitivní slovo, toho byla jasným důkazem. Státní televize už je jen propagandou, o kterou ale Poláci nemají zájem. Proto teď Kaczynského strana PIS prosadila zákon, který má zlikvidovat soukromou televizi TVN, kritickou k vládě a hodně sledovanou. Napřed se vláda pokusila zlikvidovat opoziční televizi finančně. Zatímco státní televize je velkoryse subvencována ze státního rozpočtu, soukromým se snažila vláda podvázat financování zdaněním reklam. Když to nepomohlo, přikročila k přímému zákazu. A to bez ohledu na to, že tím podráždí svého největšího tradičního spojence – USA. TVN byla jednou z největších amerických investic v Polsku. V Česku je situace paradoxně opačná. Soukromé sdělovací prostředky jsou v moci oligarchů, ať už Babiše nebo jeho kamarádů, poslední odpor klade televize veřejně právní, ale tento odpor je stále slabší. Tlak z rady české televize a rady českého rozhlasu, do nichž byly vyjmenovány sice nekompetentní ale zato loajální loutky vládnoucích stran, je očividně příliš velký. Rady si vynucují poslušnost ředitelů těchto sdělovacích prostředků pod hrozbou odvolání. To přináší výsledky. O dopisu EU „Varování“ adresovaného třem ministerstvům vlády ČR, jsem se v hlavních zprávách nedoslechl. Po definitivním ovládnutí veřejně právní televize, které se dá očekávat po volbách, bude mít vláda na sdělovací prostředky prakticky monopol – zůstanou jen opoziční noviny s nízkou čteností jako „Forum24“ a internetové platformy. A jednou se najde i cesta, jak „Forum24“ zakázat. Ostatně reklamu na jeho první vydání tiskem český rozhlas odmítl vysílat. Zaujalo mě, že pro naprostou většinu obyvatelstva probíhá tento boj o českou televizi mimo jejich zájem. Můj kamarád – vzdělaný člověk – nevěděl ještě předevčírem, kdo je to Hana Lipovská. Čili totalitním tendencím pomáhá i malý zájem obyvatelstva problémy skutečně vnímat a chápat.
  2. Potlačování práva. V tom vyniká Polsko. Samozřejmě, ve všech postkomunistických zemích panovala mezi lidmi po roce 1989 nespokojenost s justičním systémem. V úřadech zůstali sedět soudci z komunistických časů (odkud brát jiné?) a rozmohla ye korupce, protože ideologii komunistické strany nahradila ideologie peněz. Kaczynsky to vtipně využil k zavedení „kontroly“ nad soudy čili omezením jejich nezávislosti. Ti, kteří mu tleskali, si neuvědomovali, že tím otevřeli dveře politickému ovlivňování rozsudků, a nakonec i politickým procesům. V současnosti má nejvyšší polský soud rozhodnout o tom, zda jsou polské zákony nadřazeny zákonům evropským. Pokud polský soud takto rozhodne, vyřadí se Polsko právně z evropského systému. A to veřejně. Maďarsko a Česko jsou v tom opatrnější, i když ministři jako Marie Benešová jsou zárukou, že justice nebude postupovat proti vládnoucím oligarchům a že tedy zákony neplatí pro všechny stejně a pro některé vůbec. Tanec okolo Čapího hnízda je toho víc než jasným důkazem.
  3. Čerpání evropských dotací. Korupce je pro všechny postkomunistické země největším problémem ekonomického růstu a politické stability. Paradoxně pomohly dotace EU tento problém zhoršit. Orbán udělal díky těmto penězům už ze všech členů své rodiny a kamarádů milionáře, Babiš pak pracuje z pozice předsedy vlády pro svůj koncern Agrofert. Samozřejmě, že tato skutečnost, kterou Orbán či Babiš ani nijak nezakrývají, způsobuje na západě Evropy velkou nevůli. Tento systém byl vtipně nazván, že „chudí lidé z bohaté části Evropy platí bohatým z chudé části Evropy.“ To je skutečnost, která zvyšuje na západě nejvíc nevraživost vůči novým členům EU a způsobuje volání po zastavení plateb. Porušování práva nebo svobody slova občany v Německu či v Holandsku nedokáže nějak proti Višegrádu mobilizovat, ale ruka oligarchů v jejich vlastní peněžence je dokáže rozčílit dostatečně.

Jenže v tom je právě ten problém. Lisabonská smlouva, psaná v době, kdy se všichni milovali a všichni věřili, že není možné, aby někdo opustil demokratické principy fungování společnosti, pokud jednou už takový systém okusil, nedává vůbec možnost se nezdárných členů zbavit, ba dokonce znemožňuje je i potrestat. (Kryjí se vzájemně právem veta, EU trestuhodně propáslo dobu, kdy byl Orbán sám) Teď může maximálně kárat přísnými slovy, kterým se oligarchové typu Orbána nebo Babiše jen smějí. Vyloučit člena EU je právně prakticky nemožné, na právní zajištění takové možnosti autoři Lisabonské smlouvy prostě nemysleli. Takže co s tím? V podstatě jediná možnost je přimět tyto nezdárné státy, aby z EU vystoupily samy. Ony na to ale ani nepomyslí, dokud budou čerpat evropské dotace. Sice se právním normám a morálním zásadám EU otevřeně vysmívají, peníze ale chtějí a nehodlají se jich vzdát – mají na ně právní nárok. V okamžiku, kdyby se podařilo platby zastavit, bylo by to o něčem jiném.

               Dopis komise EU s výše vzpomenutým „Varováním“ právě v době předvolební kampaně v ČR je otevřenou provokací. Autoři mají sice pravdu, že ministři Havlíček, Schillerová a Dostálová a jejich ministerstva skutečně nekontrolují používání dotačních peněz, protože jim to zakázal jejich šéf. Jenže samozřejmě něco takového žene vodu na mlýn Babišovi, který se už stylizoval do nacionalistického vůdce a ochránce před „zlým Bruselem.“ EU si musí být vědoma, že takovým dopisem zvyšuje Babišův voličský potenciál. Hrozí zastavením dotací pro všechny podnikatelské subjekty v ČR. Jenže Babišovi voliči nejsou podnikatelé (mezi podnikateli má ANO slabých pět procent hlasů) a proto je jim něco takového jedno. Káravý list Bruselu uráží jejich emocionální národní hrdost a utvrdí je v tom, že je třeba volit ochránce, Mesiáše Babiše.

               A mně se vnucuje otázka, zda to EU nedělá úmyslně. Kdyby skutečně vznikla povolební koalice Babiš-Okamura-Filip – Šlachta, (a všechno tomu nasvědčuje) dá se s jistotou počítat s referendem o vystoupení ČR z EU. Veřejnými sdělovacími prostředky, nacházejícími se v rukách miliardáře Babiše zmanipulovaní lidé budou z velké části hlasovat podle pokynů „vůdce“. Vystoupení z EU, tedy „czexit“, by byl velmi pravděpodobný. Otázka je, zda by někdo v Bruselu uronil slzu, zda by se spíš neotvíralo šampaňské. EU by měla o jeden problém míň. Pokud by Češi očekávali stejně dlouhá a úporná vyjednávání jako s Británií, tak je může čekat rychlé vystřízlivění. Česko se svým hospodářským a geopolitickým významem nemůže Británii rovnat. Jedině globální zájmy Německa by mohly pomoci, pokud se bude snažit omezit ruský vliv ve střední Evropě, jehož růst bude logickým následkem „czexitu“. V Polsku má Německo zájmy ještě větší (polský trh je v porovnání s českým víc než čtyřnásobný), ovšem tady jim bude hrát zase do ruky, že bude Polsko v běhu do Putinovy náruče mnohem méně povolné než Češi či Maďaři – historická nenávist je tu příliš silná. Čili Německo bude mít mnohem víc prostoru a vystoupené země musí počítat s jednáním z pozice slabšího partnera. Stopnout dotace Polsku by mohlo být po rozhodnutí polského nejvyššího soudu snadnější, na poslední chvíli se podařilo prosadit do principu vyplácení dotací přes odpor Polska a Maďarska) principy právního státu. S Maďarskem to ale můžou mít páni a dámy z Bruselu mnohem těžší. Vyzrát na Viktora vyžaduje mnohem chytřejší mozky, než jakými vedení Evropské Unie v současnosti disponuje. Kromě Slovenska nemá žádná s těchto zemí Euro, což případné vystoupení usnadňuje. I když ani Euro není nepřekonatelnou překážkou opuštění EU, v Černé Hoře se platí Eurem taky.

Otázka je, zda vystoupením z EU nedosáhnout určité síly v Česku reprezentované Václavem Klausem a Milošem Zemanem svého cíle a zda na tom nepracovaly už od roku 1989. Pokud bylo cílem Václava Klause od samého počátku zpochybnit a destruovat demokratizační proces po roce 1989, pak zvolil geniální taktiku. Nic nedokáže tak podkopat důvěru lidí v změny jako růst korupce a ta byla touto politickou reprezentací přímo hýčkána. Od divoké privatizace, přes opoziční smlouvu z roku 1998 až po amnestii Václava Klause na konci jeho prezidentského období v lednu 2013. To vše naplnilo lidi hořkostí a nedůvěrou a přivedlo k moci Andreje Babiše. Trvalo to poněkud déle než v Rusku, kde chaos Jelcinovy demokracie pomohl nastolit novou diktaturu už od roku 1999 (i když i zde postupoval Vladimír Putin v utužování nové diktatury pomalu a krok za krokem a o skutečné krvavé diktatuře se dá hovořit až od roku 2012), v Česku se to tedy podařilo až o patnáct let později. To vítězství sice ještě není definitivní, ale pokud člověk vidí předvolební průzkumy pro říjnové volby, mohl by tomuto ruskému/proruskému vývoji zabránit už jen zázrak.

Přijímání nových členů do EU v roce 2004 byla emocionální euforická reakce, nepodložená chladnou politickou kalkulací. Západ, oslněný osobami Václava Havla či Lecha Walesy nechtěl vidět, že obyvatelstvo, vyrostlé v komunistické diktatuře, není z velké části zralé pro život v demokracii, či že nechápe její hodnoty a principy. A že je snadno manipulovatelné – ponechme stranou otázku, zda Klaus a Zeman jednali od samého začátku z vlastní iniciativy či na pokyn z Moskvy. Vystřízlivění už sice nastalo, nikdo ale neví, cos tím dělat. Přimět místní populisty a nacionalisty, aby vystoupili z evropského společenství sami, je jedinou právně čistou cestou. Abych nebyl obviněn ze šíření konspiračních teorií, nedovolím si na závěr tohoto článku odhadnout, zda EU tuto cestu už zvolila.

Co se děje s katolickou církví v Česku?

Moje babička mě vychovala v katolické víře. Se samotnou vírou jsem neměl nikdy problém, s jejím nositelem ano. Se strukturami katolické církve jsem se nikdy nedokázal úplně ztotožnit. Možná tu byl vliv místního faráře, který nám byl dosazen v čase mého dětství. Byl členem hnutí „Pacem in terris“, kolaborujícího s komunistickým režimem a požíval tedy ochrany vládnoucí moci, ať už dělal cokoliv. Dokázal během svého působení udělat z naší vesnice (zejména z mladé generace) ateisty. Komunisté si nic lepšího než takového faráře, nemohli přát. Dnes jako by se historie opakovala jen na mnohem, mnohem vyšší úrovni. To, co provádí kardinál Duka, znamená další masívní oslabení už tak jako tak nejisté pozice katolické církve v Česku. Komunisté by měli nefalšovanou radost – a možná ji i mají.

               V čase, kdy byla víra nežádoucí, kdy jsem musel jak k prvnímu přijímání, tak k biřmování tajně (protože oba rodiče byli učitelé a mohlo je to stát zaměstnání), byl pro mě a nejen pro mě symbolem vzdoru kardinál Tomášek, žijící tehdy v Praze s jedním jediným zaměstnancem – kterého navíc ani nemohl platit. Byl prostě přes všechny naschvály, věznění a perzekuce nezlomný a muselo být pro něho velkým zadostiučiněním, když ho v listopadových dnech přišel prosit o pomoc sám velký bolševik Miroslav Štěpán. Nedostalo se mu jí a svatořečení svaté Anežky 25.listopadu 1989 zlomilo komunistické moci (ne ale komunistům) definitivně vaz. Kardinál Tomášek mohl slavit vítězství.

               Přiznám se, že jsem byl jeho osobou tak zhýčkaný, že jsem měl jeho nástupci Vlkovi za zlé, že se nedostatečně vyznal v otázce učení mistra Jana Husa. Dodatečně se mu na mé výhrady omlouvám, bylo to trochu hnidopišství, i když jsem si myslel, že by měl kardinál v Čechách toto téma ovládat. V souvislosti s tím, co mělo přijít, to byla opravdu prkotina.

               Teď totiž sedí od roku 2010 na Vlkově místě kardinál Dominik Duka. A jeho řádění mi nechává běhat mráz po zádech.

               Kardinál protlačí do rady české televize osobu, která následně kandiduje do parlamentu za extremistickou stranu Volný Blok a odmítá se od slečny Lipovské distancovat, i když už to udělal jménem biskupské konference olomoucký arcibiskup Graubner (chválabohu za něho). Kardinálův zaměstnanec Nerušil, který je zodpovědný za jeho internetové stránky, a tedy obraz arcibiskupství navenek, kandiduje za Okamurovu SPD, označenou už víckrát tajnou službou za extremistickou stranu. Duka vyjádří sympatie neonacistické skupině s obskurním názvem „Slušní lidé“ z Brna jen proto, že narušili divadelní představení (odhlédnouc od faktu, zda toto představení bylo v souladu s křesťanskou morálkou – útoky ve stylu NSDAP do naší společnosti nepatří a neměly by být chváleny nejvyšší církevní autoritou.) Duka ale pěstuje velmi přátelský až důvěrný vztah k opilému prezidentovi a zřejmě už zapomněl, jak se prezident Zeman v jeho přítomnosti skoro pozvracel na korunovační klenoty. Duka navštěvuje rodinu kancléře Mynáře, známého svými dotačními podvody a nechá v katedrále svatého Víta, tedy na nejreprezentativnějším místě české církve číst z bible chronického lháře a rozsévače nenávisti, zarputilého komunistu a novináře z Haló novin Ovčáčka. A tak bychom mohli pokračovat donekonečna.

               Co se to proboha v arcibiskupském paláci děje?

               Církev vždy bažila po moci. Od čtvrtého století, kdy se v podstatě rozpadla úřednická struktura Západořímské říše a byla nahrazena administrativou místních křesťanských biskupů, vytvářela církev alternativní mocenské centrum. Toto dvojvládí se mělo nakonec ukázat jako blaho pro západní společnost, přivedlo ji k demokracii, sekularismu a osvícenství. Na vrcholu moci stála církev po vyhubení císařské rodiny Štaufů na začátku čtrnáctého století za vlády Bonifáce VIII., který ovšem přepjal své síly. To, že se nazýval „Imperator verus“ neznamenalo, že mohl poroučet francouzskému králi Filipovi IV. Následovalo „avignonské zajetí papežů“ a pokles jejich moci. Po porážce konziliárního hnutí, které se snažilo o jakousi demokratizaci církve, přišla doba renesančních papežů Sixta IV., Alexandra VI a Julia II. a arogance moci nemohla skončit jinak než reformním hnutím Martina Luthera, a nakonec rozštěpením církve. Poslední ránu mocenskému postavení církve dala francouzská revoluce, napoleonské války a sekularizace, to vše hnáno duchem osvícenství, které podhrabalo církvi její ideologický fundament s nárokem na světovládu.

               Pozice české církve byla ještě o něco komplikovanější. První pokus o vytvoření paralelního mocenského centra biskupem Ondřejem po Lateránském koncilu v roce 1215 potlačil okamžitě energicky král Přemysl Otakar I. Církev dosáhla svého vrcholu za vlády Lucemburků, když vládla v souladu s panovníkem Karlem IV. (arcibiskupové Arnošt z Pardubic nebo Očko z Vlašimi) nebo vytvářela opozici ke králi (Jan z Jenštejna a Václav IV.) Jenže pak přišla nepromyšlená poprava Jana Husa v Kostnici a husitské hnutí, po němž církev ztratila nejen veškerou moc ale i majetek. Symptomatické bylo, že se nového pražského arcibiskupa odvážil jmenoval císař Ferdinand I. až v roce 1561 a jmenoval pro jistotu vojáka, křižáka Jana z Mohelnice. S masivní podporou Habsburků dokázala církev v Čechách pomalu znovu vybudovat svou mocenskou pozici – nezískala ale nikdy zpět ztracenou důvěru. To se projevilo ihned po pádu mocnářství – mimo jiné založením Československé církve nebo i vandalskými činy, jako bylo zničení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Jestliže na Moravě byla pozice církve díky blízkosti k Vídni a zavedení kultu svatých Cyrila a Metoděje stabilnější, v Čechách stála její mocenská pozice vždycky na hliněných nohou. V takovém případě je diplomacie hlavní zbraní mocensky oslabeného subjektu – věc arcibiskupovi Dukovi očividně cizí.

               Kdy k jeho příklonu k fašizující soldatesce placené z Moskvy došlo? Nebo mu byly názory prezentované Tomiem Okamurou vždycky blízké? Církev nikdy neměla přílišný strach z kontaktů s autokratickými a fašistickými režimy. Byla to katolická církev, která prolomila mezinárodní diplomatickou izolaci Benita Mussoliniho a podepsáním Lateránských dohod v roce 1929 jako první relevantní politická síla legalizovala jeho fašistický režim. Vídeňský arcibiskup Theodor Innitzer přivítal „Anschluss“ Rakouska na Německou říši a zavedení nacistického systému vlády. Struktura církve je totiž autokratická, organizovaná shora dolů bez známek demokracie. I zde, stejně jako v každé diktatuře, je loajalita důležitější než vlastní iniciativa. Protože takový systém zajišťuje „pořádek“. přesto se katolická církev vždy neodvratně dostane do konfliktu s vládnoucí autokratickou mocí, dělá jí totiž nevítanou konkurenci. Proto vytáhli komunisté proti církvi v zničujícím tažení, a proto se proti církvi obrátili i nacisté. Ale demokracie a svoboda není něco, co by církevní struktury mohly přijímat bez opatrné nedůvěry, která často přerůstá v otevřenou nenávist. Jinými slovy – autokracie jsou církvi ideologicky bližší než demokracie.

               Kardinál Duka o sobě nechal poprvé slyšet, když se vyjádřil v roce 2016 proti přijímaní uprchlíků. Aplaus, kterého se mu dostalo, zřejmě zapůsobil jako balzám na jeho duši a rozhodl se vydat tímto směrem. Odtud jeho přátelství s Tomiem Okamurou, pozitivní vztah k východním diktaturám a posléze i rezidentovi těchto diktatur v Čechách, k prezidentovi Zemanovi. V tomto rauši z možnosti nabýt politický vliv, který byl církvi po staletí upírán, zapomněl rychle na to, že by měl být nositelem křesťanských hodnot a slov evangelia, která hovoří především o lásce k bližnímu. Tedy udělal totéž, co kdysi Sixtus IV., neváhající organizovat atentát na mladíky z rodiny Medici ve Florencii, Alexandr VI., jehož syn Cesare obracel v jeho jménu Itálii v doutnající trosky, či Julius II., který v tom díle pokračoval osobně. Moc se totiž s láskou neslučuje. Milující vládce je slabý vládce a většinou se na trůně dlouho neudrží. Lidé mají vlastnost považovat laskavost za slabost.

               Církevní touha po moci není zdaleka českým fenoménem. Pokusy zasahovat do politiky a ovlivňovat tak mocenské poměry jsem zaznamenal hned po roce 1989. Na Slovensku to byla právě katolická církev, která pod ochranou kardinála Tomka v Římě vytáhla do boje za samostatnost. Její situace byla složitá. Arcibiskup Sokol byl prokazatelně agentem StB a držel se na svém trůně jen díky velkým finančním darům do Vatikánu. Vyjmenování Alojze Tkáče košickým arcibiskupem, jako jakéhosi morálního protipólu k Sokolovi neznamenalo žádný odklon od nacionalistické propagandy. Ta se opírala o knihy katolických kněží jako Jána Hnilicy nebo Štefana Poľakoviča, který hovoří o „počeštění moravský Slováků jako o ekvivalentu poněmčení Slováků ve východním Rakousku či pomaďarštění v severním Maďarsku“ anebo Milana Stanislava Ďuricy, který neváhal požívat dokonce rasistickou terminologii, kdy slovenskou „rasu“ označoval za nadřazenou „rase české“. Zřejmě není třeba připomínat, že zejména Ďurica měl ideologicky velmi blízko k fašistickému režimu Tisovu a o Tisovi napsal i biografii. Po osamostatnění Slovenska vyučoval na Bratislavské univerzitě v letech 1993–1997 církevní dějiny. Katolická církev byla jednou z hlavních opor vlády Slovenského štátu a s její podporou se uskutečňovala arizace i holokaust. Koneckonců se v Popradě dodnes jedna z hlavních ulic jmenuje po tehdejším „komisaři“ a organizátorovi transportů do Oswietimi Štefanovi Mnoheľovi. Není třeba připomínat, že Mnoheľ byl kněz a o této jeho činnosti nenajdete na wikipedii ani slovo. Kněží v zpovědnicích podmiňovali v roce 1992 nezřídka absoluci zpovídaných hříchů volbou nacionalistických stran v nastávajících volbách. A nedávno se slovenští biskupové postavili jednotně proti kandidatuře Zuzany Čaputové a podpořili Štefana Harabína. Jako neuvěřitelný paradox zní, že Harabín byl v letech 1980–1989 komunistickým soudcem (a členem strany), který odsuzoval právě kněze za jejich „diverzní činnost“ k trestům odnětí svobody a zákazu výkonu povolání. Ale Čaputová se vyjádřila proti pronásledování homosexuálů, zatímco Harabín proti nim tvrdě vystupoval. To stačilo, aby byly Harabínovy staré hříchy zapomenuty. Reprezentace slovenské církve zase jednou přiznala – hnědou – barvu. Že si Slováci přesto zvolili Čaputovou, je třeba hodnotit vysoko a svědčí to o vyzrálosti slovenského voliče. Při pohledu do Lán je to skutečnost, o které mohou Češi snít.

               Homofobie je v katolické církvi strašidlo, kterého se nedokáže zbavit. Už proto, že jsou homosexuálové mezi kněžími nadproporcionálně zastoupeni. Je to do jisté míry logické a je to následkem povinného celibátu. Uchazeči o kněžské povolání se samozřejmě sami částečně selektují podle tohoto kritéria. Komu nevadí, že nebude moci založit rodinu a mít děti? A seminář sdílí adept s množstvím jiných mladých mužů. Církev si je tohoto problému vědoma. O to úporněji se ho snaží skrývat a navenek působit rozhodně v boji proti „potírání perverze“. Podívejme se například do Polska! Přesto stále znova někde tento krunýř praskne a hnis se vyvalí na povrch. František sám očistnou práci nezvládne.

               Homofobii a boj proti homosexuálům si tedy církev dala vepsat do svého praporu pravé víry, to znovu spojuje Duku s Okamurou. Že pan Nerušil žil ve společné domácnosti s homosexuálem? No, vždyť o tom jsem právě psal. Do karet jim hraje, že je postkomunistická společnost svázána z mnoha fobiemi. Protože za komunismu jsme museli všichni tvořit jednotný optimistický budovatelský blok, kde se nikdo nesměl odlišovat, je jakákoliv odlišnost sledována s nevraživostí. Proto v lidech zůstala xenofobie, homofobie a mnoho dalších fóbií. Živná půda pro pana Okamuru, na které se chce očividně přiživit i Dominik Duka.

               Katolická církev stojí znovu před novou výzvou. Další ztrátu důvěry v beztak prekérní situaci v Česku si sotva může dovolit. Kardinál Duka přesto kategoricky odmítl se setkat se signatáři otevřeného dopisu, který mu věřící, znepokojení jeho postojem ke kandidatuře „jeho lidí“ za fašistické a fašistoidní strany poslali. (Patřím k nim) Zapomněl, že evangelium je třeba šířit řečí a že důvěra se získává v dialogu. Ale o tu důvěru panu kardinálovi očividně už vůbec nejde. Jen o moc nebo spíš o pocit moci. Protože skutečnou moc nemá a ani mít nebude.

               Až ho jednou Bůh k sobě povolá, bude mít nemalé problémy vysvětlit svou podporu šíření nenávisti ve společnosti. Zda se pro něho najde místo v nebi, o tom si dovoluji vážně pochybovat.

Cinque Terre

               Dieses Stück Landes, (also eigentlich fünf Stücke) hatte ich in meinem Reiseplan bereits seit einigen Jahren. Zuerst blockierten einen Ausflug in diese Richtung unsere Reisen in andere Teile Italiens und dann das Coronavirus. Heuer aber, als ich meine Reise in die nördliche Toskana geplant habe, war klar, dass mir diese Küstenstädtchen nicht entgehen durften. Es war nur ein Problem zu lösen, nämlich, wie komme ich hin?

               Ziemlich logisch dachte ich, dass bei der Touristenmenge, die sich dort auf einem minimalen Raum, den die felsige Küste bieten kann, herumtreiben würde, könnte es ein Problem mit Parken geben. Deshalb bereitete ich mich für die Reise penibel vor. Ich erfuhr, wie die Züge aus Lucca, wo wir wohnten, nach La Spezia, das als der Ausgangspunkt zu dem südlichsten Teil der ligurischen Küste gilt, fahren. Dann gab es nur zu entscheiden, ob wir die Städtchen mit einem Schiff oder mit dem Zug besuchen. In Folge der Kinetose meiner Frau hat der Zug eindeutig gewonnen. Durch die Städte führt nämlich die Eisenbahnhauptverbindung zwischen Livorno und Genua (natürlich durch ein Tunnelsystem.)

               Am Tag „T“ wachten wir in ein regnerisches Wetter auf. Meine Frau erklärte mir demzufolge, dass sie durch ganz Lucca zum Bahnhof im Regen „ganz sicher nicht gehen würde“ und ich sollte das Auto vom Parkplatz holen und starten. Was ich auch tat. Ihre Argumente, dass um halb acht in der Früh die Italiener noch schlafen, klangen ziemlich logisch. Und das waren sie auch.

               Unter dem Bahnhof in La Spezia gab es freie Parkplätze ohne Ende. Wir konnten also das Auto abstellen und sich kümmern, wie weiter. Die Italiener sowie auch die Touristen schliefen noch. Nachmittags, als wir das Auto abholen wollten, war die Parkgarage schon bis zum letzten Platz voll. Also, bei einem Besuch von Cinque Terre zahlt es sich aus, nicht zu lange zu schlafen. Dann geht´s.

               Um Cinque Terre zu besuchen, muss man zuerst „Cinque Terre point“ finden. Das ist nicht ganz einfach. Besonders deshalb, weil ich nicht wusste, dass ich so etwas suchen sollte. An der Fahrkartenkassa wurde ich aber belehrt und zum „Cinque Terre point“ geschickt. Dort wollte mich der Schlag treffen, weil dieser geschlossen war. Zum Glück gaben wir nicht auf und fanden den nächsten „Point“, der im Betrieb war. In diesem Büro war es notwendig eine „Cinque Terre Card“ zu kaufen, die einen Menschen zum Nutzen der Züge zwischen allen fünf Orten (man kann sogar bis nach den sechsten namens Levante fahren, das zu diesem Gebiet nicht mehr gehört) und zum Benutzen der Wanderwege im Naturpark zwischen den Orten und wahrscheinlich auch zum Atmen der örtlichen Luft berechtigt. Eigentlich kauft man für 16 Euro das Recht einen Tag zwischen den Städtchen Monterosso al Mare und Riomaggiore leben zu dürfen. Diese Karte muss man nicht einmal, wie es sonst in Italien die Pflicht ist, auf dem Bahnsteig entwerten, es ist nur notwendig, den Namen des Besitzers auf die Karte zu schreiben. Also so einfach, dass ich echt überrascht war. Aber es besuchen dieses Land letztendlich auch Amerikaner. Zu meiner Überraschung kontrollierte im Zug unsere Karten niemand, dafür gab es aber auf dem Wanderweg zwischen den Orten Vernazza und Corniglia sogar gleich zwei „check points“, wo wir kompromisslos auf den Besitz der Karte überprüft wurden.

               Die Züge fahren alle zwanzig Minuten (vormittags, am Nachmittag kann sich das Intervall bis zu einer Stunde verlängern). Wir stiegen ein und brachen mit anderen Touristen (es gab dank der Coronapandemie schockierend wenige) in Richtung Norden auf. Ich entschloss mich unsere Erforschung von Cinque Terre in dem am entferntesten Ort zu beginnen und dann sich Schritt für Schritt dem Ausgangspunkt zu nähern. Die Idee war sicherlich nicht schlecht, aber zu wenig originell. Fast alle Anwesenden wählten nämlich diese Variante.

               Monterosso al Mare hat einen ziemlich großen Strand. Man kann hier baden, wenn es Badewetter gibt.

Dies gab es nicht. Zu meinem Erstaunen gab es hier auch einen ziemlich großen Parkplatz. Wir suchten vergeblich das Stadtzentrum, wo man angeblich „Loggia del Podestá“, die Pfarrkirche des Heiligen Johann des Taufers und das Kloster des Heiligen Franziskus sehen könnte. Alle Abzweigungen von der Küstenpromenade führten uns immer wieder zwischen Hotels und Apartments und wenn ich nach dem Weg ins Zentrum eine Frau fragte, die wie eine Einheimische ausgesehen hat, starrte sie mich an und verschwand wortlos. Ich dachte, dass mein gebrochenes Italienisch daran schuld war, meine wiederholten Fragen in Englisch brachten aber auch keinen Erfolg. Wir tranken also auf einer Terrasse über dem Meer einen Espresso, warteten, bis die Wolken verschwanden, die Sonne begann zu strahlen und danach verließen wir leicht frustriert Monterosso al Mare in Richtung Süden. Der weitere Verlauf des Ausfluges sollte uns aber ausreichend entschädigen.

Monterosso al Mare

               Das nächste Städtchen ist Vernazza und es ist möglicherweise das schönste von allen. Vernazza hat nämlich einen Hafen, liegt direkt am Meer und brüstet sich mit einer Festung über dem Meer mit einer Aussichtsterrasse, der Kirche der Heiligen Maria von Antiochia aus dem Jahr 1318 und mit Unmengen an Geschäften mit Essen und Getränken, Ristoranten, Osterien und Trattorien, also ein italienischer Traum hautnah. Weil es sich so gehört, entschieden wir uns die Entfernung zwischen den Städtchen Vernazza und Corniglia zu Fuß zu überwinden. Ich gebe zu, dass ich mir unter der Bezeichnung „der untere Weg“, die wir wählten, einen angenehmen Pfad an der Küste vorgestellt hatte.  Dass der Weg zuerst über das Städtchen stieg, habe ich anfangs positiv angenommen als ein Angebot, uns die schönsten Blicke auf Vernazza anzubieten und die haben wir wirklich genießen[AP1]  können.

Vernazza

Dann aber stieg der Weg weiter und er wollte damit nicht aufhören, was mich immer mehr unruhig und später auch zornig machte. In einer Entfernung von je ca. hundert Metern gab es hier Tafeln, die die Nummer von Rettungsdienst (und Feuerwehr) bekannt gaben. Wenn ich sie am Anfang ignorierte und später sie für unnötig hielt, mit zunehmenden Höhemetern wurde diese Information immer wertvoller. Letztendlich habe ich eine davon fotografiert, um die Information für jeden Fall zur Hand zu haben.

Es gab nämlich letztendlich 208 Höhemeter und dass ist bei Temperaturen über 30 Grad Celsius nicht gerade wenig. Die anfängliche Begeisterung meiner Gattin wurde durch eine Ernüchterung abgelöst, dann durch Enttäuschung, Proteste und zuletzt endete es mit einem erschöpften Stöhnen und ich machte mir wirklich Sorgen. Auf dem höchsten Punkt befindet sich eine Bar mit einer Aussichtsterrasse, aber vor allem mit Obstsäften, die dort für die Besucher frisch gepresst werden. Ich empfehle eine Kombination von Orangen und Zitronen, es ist erfrischend, nicht zu süß und im Zustand, in dem man die Bar erreicht, lebensrettend. Die Zitronen wachsen übrigens dort auf den Felsen überall, das Klima ist für sie sehr günstig und die Einheimischen machen aus Zitronen einen alkoholischen Liquor Limoncino. (Bitte nicht mit Limoncello aus Kampanien verwechseln, obwohl ich gar nicht weiß, warum nicht. Meiner Meinung nach schmecken beide sehr ähnlich, wenn nicht gleich, ich bin aber natürlich auf diesem Gebiet kein Spezialist.)

               Im „Cinque Terre Point“ in La Spezia wollte uns die dort arbeitende Dame einreden, dass es sich bei dem Weg zwischen Vernazza und Corniglia um einen Spaziergang mit einer Dauer von dreißig Minuten handelt. Es war ein unverschämtes PR und Fake news. Wir brauchten für den Weg beinahe zwei Stunden und anschließend wollten uns die Italiener auf dem Bahnhof in Corniglia einreden, dass die gesamte Strecke nur 3,4 Kilometer lang sei. Na sicher! Weiter hat uns niemand darauf aufmerksam gemacht, dass es nicht egal ist, von welcher Seite man den Weg geht. Corniglia liegt nämlich hundert Meter über dem Meeresspiegel und Vernazza direkt am Meer. Diese hundert Höhemeter, die man in Corniglia bequem in einem Shuttlebus zurücklegen kann (natürlich nur wenn man ein stolzer Besitzer der „Cinque Terre Card“ ist, aber ohne die hätte man ohnehin kein Anspruch aufs Leben) sind unbezahlbar. Es war zu spät über unsere Entscheidung zu weinen, wir fuhren mit dem Bus hinunter zum Bahnhof. Im Dorf geht man an der Kirche San Pietro aus dem Jahr 1334 vorbei, es zahlt sich aus, hineinzuschauen.

Corneglia

               Auf dem Bahnhof in Corneglia machte meine Frau eine Meuterei. Sie lehnte den nächsten Stopp in Manarola strikt ab und das mit dem Argument, dass „Quatro Terre“ auch genug sind. Manarola ist das kleinste der Städtchen, es liegt direkt an einer Flussmündung und es gab nicht zu viel Platz dort Häuser zu bauen. Also es gab auch keinen Platz für uns und wir konnten nicht die örtliche Kirche „Nativitá di Margina Vergine“ besuchen.

Manarola

               Durch Schwänzen von Manarola ist uns natürlich auch die Möglichkeit entgangen, die „Via dell´Amore“ zu begehen. Das ist ein Weg am Meer zwischen Manarola und Riomaggiore, wo sich angeblich die Verliebten aus diesen zwei Orten heimlich treffen konnten. Aber nicht einmal die Möglichkeit, auf dem Liebespfad die Landschaft zu erkunden, konnte meine Frau zum Einlenken bringen. Recht hat sie gehabt – schon wieder einmal. Nachträglich habe ich erfahren, dass der Weg wegen eines Erdrutsches gesperrt wäre und nur die ersten zwei hundert Meter von Manarola zugänglich sind.

Via dell´Amore

               Wir fuhren also direkt zu dem größten der Städte Riomaggiore mit dem Zug. Zuerst habe ich versucht, meine Müdigkeit aus der „beinahe Bergtour“ mit dem Wein Cinque Terre zu verbannen. Der süße Wein aus Cinque Terre Sciacchetra wurde bereits von Dante Alighieri für seine bernsteinähnliche Farbe, süßen Geschmack und den feinen Geruch gepriesen. Ich bekomme allerdings nach einem süßen Wein Sodbrennen. Aus diesem Grund habe ich den Wein „Vino Bianco Cinque Terre“ gewählt der seit dem Jahr 1973 die Bezeichnung DOC (Denominazione de Origine Controllata) trägt. Dieser Wein wird aus drei Weinsorten gemischt: Bosco, Vermentino und Albarola und schmeckt hervorragend. Besonders, wenn man zuvor eine Wanderung gemacht hat, angeblich nur dreiundhalb Kilometer lang, was allerdings niemand glauben kann.

               Riomaggiore ist das größte der fünf Städtchen und wirkt ein bisschen impressionistisch, es wundert mich nicht, dass der impressionistische Maler Telemaco Signorini dem Zauber der Stadt unterlag. Ich glaube, Egon Schiele hätte sich dort auch gefreut.

Riomaggiore

Es ist notwendig bergauf zur Kirche des Heiligen Johannes des Täufers aus den Jahren 1340 – 1343 zu steigen. In der Kirche gibt es eine reich verzierte Kanzel, die allerdings um zwei hundert Jahre jünger ist. Wir setzten unseren Aufstieg bis zu einer Festung aus der Zeit der genuesischen Herrschaft fort, die sich auf dem höchsten Punkt der Stadt befindet. Von hier gibt es wunderschöne Aussichten und Bänke im Schatten großer Bäume, wo man sich erholen kann. Hier trafen wir einen örtlichen Senior, der mit seinem Rollator gerade die Festung erreicht hat. Er registrierte meinen Blick der Bewunderung und begann mit uns zu plaudern. Er hat sehr gut mit nur einem minimalen fremden Akzent deutsch gesprochen, er gab zu, dass er das ganze Leben lang Sprachen gelernt hatte, und zwar Französisch, Spanisch, Englisch und zuletzt auch Deutsch. Der Grund seiner Begeisterung für die Sprachen konnten wir dann im Laufe des Gespräches entdecken. Es handelte sich offensichtlich um einen einheimischen Casanova, der das ganze Leben Jagd auf Touristinnen machte. Und er hatte auch Erfolge. Wir ließen ihn uns über seine Erfolge erzählen, so haben wir auch das Geheimnis seines hervorragenden Deutsch verstanden – es war eine Dame aus Salzburg. Er selbst war ein Beamter in Riomaggiore und sein Hobby war, den Besucherinnen seine Stadt von der schönsten und angenehmsten Seite zu zeigen. Leider hat unser Casanova sicher bereits bessere Zeiten erlebt, jetzt war er schon im Ruhestand und nicht nur, was seine Arbeit im Gemeindeamt betraf. Man konnte es sehen und leider auch riechen. Er bestand auf einem Foto mit meiner Frau. Wir haben ihm es gegönnt, er schrieb sich sorgfältig ihren Namen auf. Er hat sicher zu Hause eine Fotosammlung als Erinnerung an die besseren Zeiten, die vergangen sind.

               Der letzte Ort in der Region, der besuchswert ist, ist Portovenere. Es ist von La Spezia zwar nur dreizehn Kilometer entfernt, man muss aber für die kurvige Straße an der Küste mindestens eine halbe Stunde einplanen.

Portovenere

Portovenere war einmal der letzte Posten der Genuesischen Republik, der die Meeresenge zu La Spezia kontrollierte (La Spezia entstand als eine moderne industrielle Stadt und es gibt hier nichts Interessantes zu sehen. Seit 1997 ist Portovenere in der Liste der „Weltkulturerbe“ der UNESCO aufgenommen. Es strahlt mit farbig bemalten Häusern, atemberaubend ist die Kirche San Pietro auf dem äußersten Felsenausläufer. Oberhalb der Stadt ragt eine große Festung empor, die einmal das Interesse der Genuesen in dieser Region bewachte. Wer Lust hat, kann zu ihr bergauf laufen, ich muss in meinem Alter nicht unbedingt alles haben.


 [AP1]

Afghánistán – stručný průvodce dějinami nešťastné země

               Afghánistán – to jsou hory, hory a zase hory. Mají své jméno Hindúkuš a výšku až 7485 metrů na mořem (vrchol Nošak na hranici s Pákistánem). Od nepaměti se tuto zemi snaží někdo ovládnout, a ještě nikomu se to nepodařilo – protože se to prostě nedá. Proč, to je jiná otázka. Kromě hor tam není totiž vlastně nic, snad až na strategicky důležitý Chajbarský průsmyk, který byl vždy hlavní tepnou obchodu mezi Persií a Indií s měl tedy strategický význam. Osud Afghánistánu tak trochu připomíná osud Svaté země – stále se o ni lidé perou a vlastně ani nevědí proč – tak nějak se to stalo tradicí a zvyk, jak víme, je železná košile.

               Afghánistán je totiž rozený chaos. Nejen geograficky, kdy je rozdělen na spoustu horských údolí, z nichž nejúrodnější je údolí řeky Kábul, po které se jmenuje hlavní město. Na jihu pak jsou jen pouště a teploty do 50 stupňů Celsia. Na severu v horských údolích zase v zimě panují mrazy až minus 20 stupňů. Zemědělství, ze kterého žije většina obyvatelstva, je možné jen díky ledovcům v horách, které napájejí horské řeky a ty zase slouží k zavlažování jinak suchých polí. Co se týká složení obyvatelstva není to o nic lepší. V roce 2000, kdy bylo možné ještě provádět jakés takés sčítání lidu, žilo v Afganistánu 54 procent Paštunů, 21 procent Tádžiků, 8,5 procenta Uzbeků, 8,5 procenta Hazárů, 3% tvořili pro mě naprosto neznámí Ajmákové, 2% Turkmeni a jedno procento Bačúnové. Mluví se tu oficiálně dvěma jazyky paštú a darí, což je perský dialekt, a i když je státní náboženství islám, 74 % tvoří Sunnité a 25 % Šíité, kteří se tradičně nenávidí na smrt.

               Stačí? A tady by měl někdo zavést pořádek? Pokud ovšem dnes všichni jednotně odsuzují USA za katastrofální výsledek posledního pokusu o zavedení tohoto pořádku, je třeba si uvědomit, že na začátku dnešního chaosu a násilí stojí zcela jiná mocnost. Bylo to Ruské impérium, nazývané v té době Sovětským svazem, které stálo u zrodu největší tragédie moderních dějin.

               Ale zpět na začátek afgánské historie. I perská nadvláda Achajmenovců v starověku zde byla víceméně jen formální. Poté, co toto území připojil ke své říši Alexandr Makedonský, bylo území Afghánistánu, nazývané tehdy Baktrie, prvním státem, který se odštěpil od říše Alexandrových nástupců Seleukovců. Parthové, a jejich nástupci z perské dynastie Sasánovců si při pokusech toto území ovládnout vylámali zuby. Arabové sem vnikli na svém vítězném tažení za dynastie Ummájovců. Přinesli sem Islám, skutečnou nadvládu tady ale nikdy nezískali. Ve třináctém století sem vpadli Čingischánovi Mongolové, ale ani pro jejich koně nebyly afgánské hory to pravé ořechové, následně zde vykonával víceméně formálně vládu perský šáh. Ovšem potomek Mongolů Bábur (1483–1530) vytvořil v okolí Kábulu opět jednou nezávislou říši, z níž mohl napadat bohatou Indii. Následujících dvě stě let bojovali o nadvládu nad Hindúkušem perští Salafidovci na západě, indičtí Mogulové na východě a ze severu útočili uzbečtí Šebainidové, zřejmě ani jeden z nich neměl tak úplně jasno v tom, proč to dělá. Konečně v roce 1747 po zavraždění perského šáha Nadera vytvořil velitel jeho osobní stráže a náčelník Paštunů, největší etnické skupiny na území dnešního Afghánistánu, Ahmad Šáh Durrani, nezávislý stát, který na začátku devatenáctého století dostal poprvé jméno Afghánistán.

               Jenže nový stát se dostal opět pod tlak třech mocností. Ze západu to byli tradičně Peršané, ze severu nové Ruské impérium a z východu Britové, kteří mezitím ovládli Indii a vytvořili tam Indické císařství pod vládou anglické královny (a indické císařovny) Viktorie. Britové vedli ve snaze afghánské území ovládnout a připojit ke své koloniální říši celkem tři britsko-afghánské války (v letech 1839–1842, 1878–1880 a 1919. Tyto války určily dnešní východní afgánskou hranici a v mírové smlouvě z Rávalpindí 8.srpna 1919 uznala Británie konečně Afghánistán jako nezávislý stát.

               Kdo četl geniální knihu Patricka Ryana „Jak jsem vyhrál válku“, ví, že anglický instruktor mladých odvedenců měl ještě v roce 1940 největší strach z taktiky „lstivých Afghánců“, kterých se bál víc než nacistického Německa. Zdá se, že se od té doby v afghánských horách mnoho nezměnilo.

               Po zkušenostech s Británií a Persií se afghánští králové rozhodli opřít se o říši na severu, tedy o Ruské impérium a tyto mimořádné vztahy trvaly i nadále v čase Sovětského svazu.  Že to bylo spojení s ďáblem, měli zjistit až jejich vnukové o šedesát let později. Ale co měli Afghánci dělat? Šíitský Irán byl nebezpečný ideologicky a s Brity měli hodně špatné čerstvé zkušenosti. Afghánští panovníci se snažili z té bídy, kterou měli k dispozici, vytvořit něco smysluplného a dá se říct, že se jim to do značné míry dařilo. Vnutit centrální vládu kmenovým náčelníkům v odlehlých horských údolích se ale nepodařilo ani jim. Ovšem pro porovnání s dneškem – v šedesátých letech bylo šedesát procent absolventů afghánských univerzit ženského pohlaví a hlavní třída v Kábulu byla skutečnou „shopping mall“ se zastoupením špičkových značkových obchodů! I když se jednalo oficiálně o islámskou zemi, šáh Mohammed Zahir se snažil o sekularizaci země a zavedením ústavy vytvořil konstituční monarchii, povolující ustanovení politických stran a volby do parlamentu. V roce 1965 tak vznikla i Demokratická lidová strana, odnož komunistické strany pod ochranou Sovětského svazu a třetí internacionály, jejímiž zakladateli byli mimo jiné Babrak Karmal a spisovatel Muhammad Tarákí. Protože se zde sdružovali jak Paštunové (Tarákí) tak Tádžikové (Babrak Karmal), hned se rozhádali a rozštěpili a jen na nátlak Moskvy se za skřípání zubů zase v roce 1977 sjednotili.

               Monarchii totiž zlomila vaz neúroda a následující hladomor v roce 1972. 17.července 1973 převzal moc Mohammed Daoud Khan. Král byl právě na léčení v lázních v Itálii, a tak se převrat odehrál bez krveprolití. Daoud, který byl už od roku 1953 ministerským předsedou, vyhlásil Afghánskou republiku, snažil se ale vládnout bez kontroly parlamentu jako diktátor. Provedl čistky v armádě, což vyvolalo velkou nespokojenost – mimo jiné v Rusku, protože třetina důstojníků afghánské armády byla vycvičena v Sovětském svazu – nebyla to náhoda, že prezidentský palác při dalším převratu z 27.dubna 1978 bombardovaly stihačky MIG 21 a SU 7. Afghánistán nakupoval zbraně v Sovětském svazu, a to byl dobrý obchod. Daoud založil v roce 1976 Národní revoluční stranu a v roce 1977 svolal velkou Džihru, (čili shromáždění kmenových náčelníků), která měla posvětit vládu jedné strany – té jeho. Ale přes veškerou snahu nedokázal ani zkušený harcovník Daoud stabilizovat svou moc. V dubnu 1977 se navíc rozkmotřil při návštěvě Moskvy s Leonidem Brežněvem, který po něm požadoval okamžité vykázání poradců NATO ze země.

               O rok později byl Daoud mrtvý, takzvanou „Revoluci Saur“ (nebo Sawr) vedla Demokratická lidová strana podporovaná z Moskvy. Novým prezidentem se stal Tarákí. Už v červenci ale ožily staré nacionalistické animozity, frakce Parchan (tádžická část strany) byla vyloučena z vlády – její vůdce Babrak Karmal byl jmenován velvyslancem v Praze. O měsíc později byli tito členové strany obviněni z velezrady a vyzváni k návratu do země. Babraka Karmala ukryla československá státní bezpečnost ve vesničce Šindelová na hranici s NDR, protože návrat do země logicky odmítl – sebevraždu neměl tento vášnivý ochlasta v plánu. Rusové si ukryli pro nastávající vysokou hru tajný trumf do rukávu.

               Proti komunistickému režimu, zavádějícímu nekompromisní sekularizaci, se vytvořilo až třicet odbojových skupin mudžahedínů, kteří zahájili ozbrojený odpor proti Tarákímu a jeho vládě, v níž hrál hlavní úlohu velitel tajných služeb a ministr zahraničí Hafizulah Amin. Tarákí žádal pro boj proti mudžahedínům o pomoc Moskvu, politbyro ale zatím tažení do Afghánistánu neschválilo. Situace v Kábulu se přiostřila po únosu a zavraždění amerického velvyslance Adolpha Dulse islámskými fundamentalisty v únoru 1979. V březnu 1979 se stal Amin ministerským předsedou a Tarákí dostal strach. Prosil Brežněva o zavraždění politického konkurenta, Amín ho ale předešel a dal Tarákího sám 8.října 1979 zavraždit – aniž by v Moskvě požádal o povolení. To nehodlalo moskevské politbyro tolerovat. Proti vraždění politických odpůrců v Moskvě v podstatě nic neměli, ale bez jejich povolení? Taková drzost nemohla zůstat bez trestu! Už 13. října se pokusili Rusové prostřednictvím nastrčeného kuchaře Amína otrávit – neúspěšně. Amin se přesunul do paláce Tajbeg, který byl mnohem lépe opevněn než prezidentský palác. Domníval se, že je tam díky své po zuby ozbrojené osobní gardě v bezpečí. Chyba lávky.

               27.prosince 1979 přistály na kábulském letišti sovětské vojenské speciály. Amin přežil další pokus o otravu (zachránil ho zřejmě špatně instruovaný sovětský lékař), jeho rodina ale na otravu zemřela. Následně v noci vpadly do paláce speciální jednotky 345 výsadkového pluku sovětské armády, které vystřílely osazenstvo paláce do posledního muže – včetně Amina.

               Afghánská tragédie nabrala svůj nezvratný chod. Z Československa byl dovezen Babrak Karmal a byl ustanoven novým prezidentem. Tajný trumf byl zase na stole. Že to bylo nefér? Ale prosím vás!

Babrak Karmal při návštěvě Moskvy

Sověti obsadili zemi a hodlali zde „zavést pořádek“ sovětského typu. Následný bojkot olympijských her v Moskvě v roce 1980 ze strany demokratických zemí Západu je v jejich odhodlání nemohl zastavit. Jenže ozbrojení mudžahedínové tu už byli a teď se počet bojovníků proti okupační moci zvyšoval závratným tempem. Určitě není náhodou, že se boje v Afghánistánu pod vlajkou islámu shodují s nástupem takzvané islámské renesance, odstartované atentátem v Mekce 20. listopadu 1979. Ozbrojené sunnitské milice byly od začátku podporovány ze Saúdské Arábie, odtud pocházel ostatně i velitel Al Kaidy Osama bin Ladin. Afghánistán se stal jakousi laboratoří rodícího se ozbrojeného islamismu. Dokud mudžahedínům chyběla výzbroj, nebyli pro Sověty skutečnými protivníky. Ovšem v okamžiku, kdy jim začaly dodávat zbraně a zejména rakety Stinger USA (Vznik této americké iniciativy popisuje film „Válka Charlieho Wilsona“ s Tomem Hanksem v hlavní roli) začaly sovětské ztráty rychle narůstat – nakonec dosáhly 50 000 mrtvých sovětských vojáků. (Ve stejné době zemřel milión Afghánců a pět milionů uprchlo ze země). Právě v osobě texaského kongresmana demokratické strany Charlieho Wilsona vstupují na afghánskou půdu poprvé Američané, které do té doby Afghánistán ani v nejmenším nezajímal. Ovšem Rusové se cítili v obsazené zemi stále méně komfortně. Po nástupu Gorbačova k moci začali hledat cestu k ústupu. Babrak Karmal byl v roce 1986 v čele strany vystřídán Mohammedem Nadžibulláhem (který byl od roku 1980 šéfem afgánské tajné policie. Původně se jmenoval Nadžíb, ale změnil si jméno, aby se více líbilo islámským fundamentalistům – doufal si je tím získat, ovšem neúspěšně). V roce 1987 pak Nadžibulláh převzal prezidentský úřad. Babrak Karmal odešel do Moskvy, kde ho alkohol konečně udolal a on zemřel v roce 1996 na rakovinu jater. Nadžibulláh se snažil stabilizovat situaci svoláním velké džihry a snahou získat na svou stranu kmenové náčelníky. Nepovedlo se. V roce 1992 byl zbaven prezidentského úřadu. Chtěl emigrovat do bezpečí, ale velitel ozbrojených severních milicí Abdul Rašíd Dostum mu to nedovolil. Nadžibulláh našel dočasný azyl v sídle UNO v Kábulu.

               Od roku 1992 se dá hovořit o naprostém rozpadu afghánského státu. Prezidentem byl zvolen Burhánudin Rabbáni, řada mudžahedínských skupin ho ale za svého vládce neuznala. Byl zvolen na dva roky, ale odmítal se svého „úřadu“ vzdát až do roku 2001. Sedm nejdůležitějších sunnitských mudžahedínů uzavřelo sice v roce 1992 takzvanou Pešávárskou smlouvu o spolupráci, ale jednak ji nedodržovali a jednak zde byly i šíitské milice Hizb-i Wahdat, podporované z Iránu. Sunnité Ittihad -i – Islámi byli zase placeni Saúdy a proto nemohli najít se šíity společnou řeč. V roce 1994 se náhle v nejchudší části Afganistánu, na pouštním jihu v okolí Kandaháru objevilo nové ozbrojené hnutí – Taliban. Následně zaútočilo na Kábul a po dvouletém obléhání ho v roce 1996 dobylo. Jeho bojovníci vyvlekli Nadžibulláha z jeho úkrytu v budově UNO a bestiálně ho zavraždili. Napřed ho vykastrovali, pak ho ještě živého přivázali za krk za auto a vláčeli po ulicích Kábulu. Taliban tehdy sice ovládl většinu země, ne ale celou. Na severu bylo několik na jejich moci nezávislých enkláv, zejména tádžický vůdce Abdul Rašíc Dostum si vybudoval vlastní víceméně nezávislý stát, dokonce i s vlastními aeroliniemi.

               Taliban zavedl islamistický teror na území, které měl pod kontrolou, tím se ale definoval jako nebezpečí pro relativně sekulární autonomní území Tádžiků a Uzbeků na severu. Navíc poskytl základnu Al Kaidě, která se přihlásila k teroristickému útoku na newyorská „Dvojčata“ 11. záři 2001. Tím se Afghánistán dostal do hledáčku prezidenta George W. Bushe a amerických ozbrojených sil.

               Následovala intervence USA. S pomocí leteckých útoků se podařilo severním milicím Taliban porazit – jeho vedení (jakož i vedení Al Kaidy) se stáhlo do emigrace do Pákistánu a odtud dál řídilo operace proti „okupačním“ silám. Američané se na svou afghánskou misi nedokázali nikdy příliš koncentrovat – chudá země jim prostě neměla co nabídnout, od roku 2003 byli zaměstnáni převážně svou nesmyslnou válkou v Iráku, Afghánistán se stal vedlejším bojištěm – to bylo na zavedení „pořádku“ příliš málo. Pomoci měly vojenské jednotky spojenců. Místo ISAF (International Security Assistance Force) tedy jednotek poskytnutých na pomoc afghánské vládě převzalo tíhu bojů NATO – a tím se na afghánskou půdu dostali i čeští vojáci.

               Prvním prezidentem „demokratického“ Afghánistánu se stal z milosti USA Hamid Karsai. Podařilo se mu při jednáních v prosinci 2003 až lednu 2004 na jednání velké džihry získat od kmenových náčelníků souhlas s novou ústavou Afghánské islámské republiky. V roce 2004 byl pak v prvních „svobodných“ volbách zvolen prezidentem. (Jak chcete provést demokratické volby v kmenové společnosti?) O demokratičnosti jeho volby se dalo úspěšně pochybovat, kontrola platnosti hlasování je v Afghánistánu prakticky nemožná. To se potvrdilo zejména při jeho druhé volbě v roce 2009. Zda opravdu volby vyhrál nebo byl vítězem jeho protivník Abdullah Abdullah se už nikdy nedozvíme, USA nechtěly riskovat a potvrdily ve funkci raději poslušného Karsaie.

Hamid Karsai

Od roku 2014 byl pak prezidentem Ašraf Ghání, který se ukázal být stejnou loutkou jako jeho předchůdce.

               Od 15 srpna 2021 vládne v Afghánistánu opět Taliban. Bude otázkou dlouhých analýz, jak bylo možné, že tajné služby neodkázaly odhalit naprosto chybějící bojovou morálku afghánských vládních jednotek, které proti Talibanu prostě odmítly bojovat. Pro srovnání – podle oficiálních čísel měla afgánská armáda 300 000 vojáků proti 60 000 bojovníkům Talibanu, a byla navíc dobře vyzbrojena západní technikou a vycvičena v její obsluze. Měla dokonce na rozdíl od Talibanu i letadla, která hrála v porážce tohoto hnutí rozhodující roli v roce 2001. Jenže letadla ani nevzlétla, jednak nebyla většinou v provozuschopném stavu a jednak chyběli piloti ochotní vzlétnout. A o tom americké tajné služby nic nevěděly???

               Je specifické, že USA se prakticky vždy ve svých válkách opírají o místní naprosto zkorumpované režimy. Tak to bylo s režimem Fulgencia Batisty na Kubě, s vládou Jižního Vietnamu či teď s takzvanou afgánskou vládou. Tyto režimy mají vždy zájem jen o vlastní obohacení a spoléhají se plně na svého amerického spojence, aniž by udělaly cokoliv pro zisk důvěry a upevnění vlastní moci. Nemají nikdy oporu v obyvatelstvu, a proto bez podpory západních ozbrojenců ihned kolabují. Samozřejmě, že současnou tragédii má na svědomí především Donald Trump, který v září 2020 uzavřel s Talibanem příměří a propustil jako akt dobré vůle 5000 zajatých Talibanců – mnozí z nich teď v televizi pózují jako velitelé ozbrojených jednotek fundamentalistů. Ovšem naprosté organizační selhání současné americké administrativy poškodí obraz USA ve světě ještě víc než chaotická vláda Trumpova. Co si myslet o CIA, když její představitelé tvrdili, že se Kábul dokáže bránit nejméně tři měsíce a skutečnost byla, že to nebyly ani tři hodiny? Byl vůbec některý z jejích agentů v Afghánistánu a pokud ano, odkud čerpal informace? O mizerné morálce afghánských vládních jednotek si štěbetali i vrabci na střeše. Nebylo výjimkou, že 10 000 vojáků afghánských ozbrojených sil uteklo před 800 Talibánci, aby vzápětí stejné město očistilo 1500 Američanů od 10 000 bojovníků Talibanu. K Joeovi Bidenovi se tyto informace očividně nějak nedostaly. Což staví USA a celou západní koalici do velmi špatného světla.

               Pořádek se v Afghánistánu nepodařilo zavést ani demokratickými prostředky, ale ani diktaturou komunistů. Teď je na řadě náboženský fundamentalismus. Zda se mu to podaří a v jaké formě, nechceme možná ani vědět.

               Paradoxem je, že Rusko, které celou tragédii v této zemi odstartovalo, zůstává v klidu v Kábulu a je ochotno s novou vládou úzce spolupracovat. Nebo už spolupracovalo? Stejně tak se hlásí k spolupráci s islámskými fundamentalisty i Čína. Svůj k svému, diktatura k diktatuře, Hitler se taky kamarádil s Mussolinim, i když měli hodně odlišná ideologická východiska pro své režimy.

               Ovšem že Tomio Okamura označuje vojenské síly západní koalice v Afghánistánu za „okupační vojska“, to je na mě hodně silná káva. Uvědomuje si vůbec, že do tohoto koše hodil i české vojáky, kteří tam proti islámským teroristům bojovali a umírali a uvědomuje si, že se tímto výrokem postavil na stranu Talibanu? Uvědomuje si ten člověk vůbec něco? Ale to už do stručného přehledu afgánských dějin nepatří. Snad by mu jen mohl někdo připomenout, že za celou tu afghánskou katastrofu jsou v konečném důsledku zodpovědní jeho chlebodárci z Moskvy a že spojení s Moskvou bylo, je  a zůstane spojením s ďáblem.

Cinque Terre

Tenhle kousek země (tedy vlastně pět kousků) jsem měl v mém cestovatelském plánu už celou řadu let. Napřed výlet tím směrem mařily cíle v jiných částech Itálie a poté koronavirus. Jenže letos, když jsem cestu naplánoval do severního Toskánska, bylo zřejmé, že mi tato pobřežní městečka nemůžou ujít. Problém byl jen, jak tam.

               Celkem logicky jsem uvažoval, že při návalu turistů, který tam tradičně bývá a minimálním prostoru, který tam skalnaté pobřeží nabízí, může být velký problém s parkováním. Proto jsem se patřičně připravil. Zjistil jsem, jak jezdí vlaky z Luccy, kde jsme bydleli, do La Spezie, které platí za východisko k nejjižnější části ligurského pobřeží. A pak už jen stálo rozhodnutí, zda navštívit ona městečka lodí či vlakem. Vzhledem na kinetózu mé manželky padla volba jednoznačně na vlak. Přes ona městečka totiž vede hlavní železniční trať z Livorna do Janova (samozřejmě převážně systémem tunelů).

               A v den „D“ jsme se probudili do deště. Nato moje milovaná žena prohlásila, že ona teda v dešti přes celou Luccu na nádraží „veru nepôjde“ a abych tedy nastartoval auto. Což jsem udělal. Její argumentace, že je půl osmé ráno a „Taliani spia“, zněla logicky. A logická i byla.

               Pod nádražím v La Spezia bylo volných míst „neúrekom“. Mohli jsme tedy odstavit auto a starat se o to, jak dál. Když jsme ovšem odpoledne prdo auto přišli, bylo parkoviště plné do posledního místečka. Ono se tedy opravdu vyplatí si trošku přivstat.

               Abyste mohli dál do Cinque Terre musíte nejdřív najít „Cinque Terre Point“. To nebylo až tak jednoduché, zejména protože jsem nevěděl, že něco takového hledat mám. Ale u výdejny jízdenek jsem byl patřičně poučen a odeslán k „Cinque Terre Pointu“ kde měl chtěl trefit šlak, protože tento byl zavřený. Naštěstí jsme se hned nevzdali a hledali dál a objevili další „point“, který byl v provozu. V této kanceláři je totiž nutné koupit si „Cinque Terre Card“, která člověk opravňuje k používání vlaků mezi všemi oněmi pěti městečky (dokonce až do šestého jménem Levante, které už k této oblasti přímo nepatří) a k chůzi po vyznačených chodnících v chráněné přírodní oblasti. Zřejmě i k dýchání tamějšího vzduchu a vůbec si člověk za 16 Euro kupuje právo na život mezi městečky Monterosso al Mare a Riomaggiore. Kupodivu ve vlaku nás nikdo nekontroloval (Cinque Terre Card není třeba před použitím aktivovat na nástupišti, jak je to jinak u italských vlakových lístku nezbytné, stačí na lístek napsat jméno majitele. Je to tedy překvapivě jednoduché ale koneckonců oblast navštěvují často i Američané), zato na chodníku mezi obcemi Vernazzou a Cornigliou byly až dva „check pointy“, kde nás na vlastnictví karty nekompromisně zkontrolovali.

               Vlaky jezdí každých dvacet minut (dopoledne, odpoledne se interval může protáhnout až na hodinu), nasedli jsme a vydali se s ostatními turisty (kterých díky koronavirové pandemii bylo nezvykle málo) na sever. Rozhodl jsem se zahájit naše poznávání Cinque Terre v nejvzdálenějším místě a postupně se blížit k východišti v La Spezii. Nápad to byl určitě dobrý, ne ale originální, skoro všichni přítomní turisté se rozhodli pro tuto variantu.

               Monterosso al Mare má poměrně velkou pláž, dá se tu tedy koupat.

Tedy pokud je na to vhodné počasí. Počasí vhodné nebylo. Kromě toho zde bylo k mému úžasu poměrně velké parkoviště. Marně jsme ovšem hledali centrum městečka, kde měla být k vidění Loggia del Podestá, farní kostel svatého Jana křtitele a klášter svatého Františka. Všechny odbočky od pobřeží nás zavedly neomylně mezi apartmány a hotely, když jsem se na cestu do centra zeptal ženy, která vypadala, že je místní, vyvalila na mně překvapeně oči. Myslel jsem si, že to bylo mou italštinou, která ji přivedla do tohoto stavu, opakování otázky v angličtině ovšem taky nepřineslo ovoce. Dali jsme si tedy skvělé espresso na terase nad mořem a opustili jsme Monterosso al Mare poněkud frustrovaní. Ovšem další průběh dne nás měl odškodnit.

Monterosso al Mare

               Dalším městečkem je Vernazza a je zřejmě ze všech nejkrásnější. Má totiž svůj přístav, leží přímo u moře a pyšní se pevností s vyhlídkovou terasou, kostelem Svaté Marie z Antochie z roku 1318 a bezpočtem obchůdků s jídlem a nápoji, restauracemi, osteriemi a tratoriemi, prostě italský sen. Protože se to tak sluší, rozhodli jsme se překonat vzdálenost mezi městečky Vernazza a Corniglia pěšky. Přiznám se, že jsem si pod termínem „spodní cesta“, kterou jsme zvolili, představoval pohodlnou cestu po mořském pobřeží. Že cesta zpočátku stoupala nad městečko jsem přijal pozitivně jako snahu poskytnout nám co nejkrásnější výhledy na Vernazzu a těch jsme se skutečně o dočkali.

Vernazza

Ovšem cesta stoupala i nadále a nechtěla s tím přestat, což mě stále více naplňovalo neklidem a později i vztekem. Každých několik desítek metrů zde byly tabule, které dávaly na vědomí číslo záchranné služby. Jestliže jsem to na začátku ignoroval a později to považoval za zbytečnou provokaci, s přibývajícími výškovými metry byla tato informace stále cennější. Nakonec jsem si jednu tabuli dokonce ofotografoval, abych měl to číslo v případě nouze po ruce.

Těch výškových metrů totiž bylo nakonec 208 a to nebylo při teplotách nad třicet stupňů Celsia zrovna málo. Manželčino původní nadšení vystřídalo vystřízlivění, pak zklamání, pak remcání, aby to vše přešlo k vyčerpanému sténání a já si už opravdu dělal starosti. Naštěstí se na nejvyšším bodě cesty nachází hospůdka s vyhlídkovou terasou, ale hlavně s ovocnými džusy – doporučuji vřele kombinaci pomerančů s citróny, je to osvěžující, není to příliš sladké a ve stavu, ve kterém k tomuto baru dorazíte, je to život zachraňující opatření. Citróny ostatně rostou na skalách všude okolo, klima jim očividně svědčí a místní z nich dělají alkoholický likér Limoncino (neplést s Limoncelem z Kampánie, i když nevím proč. Podle mého soudu chutnají velmi podobně, pokud ne stejně, ale já nejsem samozřejmě v tomto oboru žádný odborník.) Na Cinque Terre pointu v La Spezii nám tam přítomná dáma prodávající lístky namluvila, že cesta z Vernazzy do Corneglie je procházkou na třicet minut: Bylo to nehanebné PR a Fake news. Potřebovali jsme na tu cestu skoro dvě hodiny, a nakonec se nám ještě snažili na nádraží v Corniglii namluvit, že ta trasa měla pouze 3,4 kilometru! Prdlačky! Navíc nás nikdo neupozornil, že není jedno, kterým směrem se na tuto cestu vydáte. Corneglia totiž leží sto metrů nad mořem, zatímco Vernazza na úrovni moře. Těch sto výškových metrů, které vás v Corneglii vyveze zadarmo autobus (samozřejmě pokud jste majitelem Cinqie Terre Card, ovšem bez ní byste stejně neměli právo na život), je k nezaplacení. Pozdě bycha honit, my jsme je sjeli oním autobusem dolů. Ve vesnici půjdete kolem kostela St Pietro z roku 1334, vyplatí se nakouknout dovnitř.

Corneglia

               Na nádraží v Corneglii se manželka vzbouřila. Další zastávku v Manarole odmítla s tím, že „Quatro Terre“ jsou taky dost. Manarola je nejmenší z městeček, je u ústí řeky a moc domů se do toho stísněného prostoru tedy nevešlo. Nevešli jsme se tam tedy ani my a nenavštívili jsme kostel „Nativitá di Margina Vergine“.

Manarola

Protože jsme takto trestuhodně vypustili Manarolu, přišli jsme o možnost projít se po „Via dell´Amore“. Tato cesta nad mořem mezi Manarolou a Riomaggiore byla místem, de se prý dříve setkávali zamilovaní z obou těchto obcí. Ale ani možnost seznámit se s krajinou na „Chodníku lásky“ nedokázal mou manželku pohnout k změně názoru. Měla pravdu – už zase! Následně jsem se dozvěděl, že je tato cesta kvůli sesuvu půdy zavřená, dá se navštívit jen prvních dvě stě metrů za Manarolou.

Via dell´Amore

               Popojeli jsme přímo k největšímu z městeček Riomaggiore vlakem. Napřed jsem se úspěšně pokusil překonat únavu z oné skorohorské túry vínem Cinque Terre. Sladké víno z Cinque Terre „Sciacchetra“ byla oslavována už Dantem Allighierim pro svou jantarovou barvu, sladkost a hedvábnou vůni. Ovšem mě po sladkém víně pálí žáha. Proto jsem zvolil „Il Vino Bianco Cinque Terre“, které má od roku 1973 certifikát DOC (Denominazione de Origine Controllata). To se míchá z tří druhů révy: Bosco, Vermentino a Albarola a chutná skvěle. Zejména, když jste předtím absolvovali přímořskou túru – údajně jen tři a půl kilometru dlouhou, čemuž ale nikdo nemůže věřit.

               Riomaggiore je opravdu ze všech těch pěti zemiček největší a působí trochu impresionisticky, nedivím se, že byl jejím kouzlem nadšen impresionistický malíř Telemaco Signorini. Určitě by přivedlo do vytržení i Egona Schieleho.

Riomaggiore

Je třeba vystoupat do kopce ke kostelu Jana Křtitele z let 1340–1343, bohatě zdobená kazatelna je ale o dvě stě let mladší. Pokračovali jsme dále na samý vrchol obce, kde jsou zbytky někdejší janovské pevnosti. Odtud jsou krásné vyhlídky a lavičky ve stínu stromů, kde si člověk může odpočinout. Tady jsme potkali jistého místního seniora, který se s podpůrnými prostředky vyškrábal z městečka sem k pevnosti. Zaregistroval můj obdiv k jeho výkonu a dal se s námi do řeči. Mluvil skvěle německy, správně a jen s mírným přízvukem, přiznal se, že se celý život učil jazyky a sice francouzštinu, španělštinu, angličtinu, a nakonec i němčinu. Důvod těchto jeho snad vyplaval během rozhovoru na hladinu. Jednalo se o místního Casanovu, který se po celý život bavil lovem turistek.  A očividně byl úspěšný. Nenechali jsme ho, aby nám vyprávěl o všech svých úspěších, stačilo objasnění jeho dobré němčiny – byla to jistá dáma ze Salzburgu. On sám působil jako státní úředník v Riomaggiore a jeho hobby bylo návštěvnicím přiblížit své město z té nejpříjemnější stránky. Bohužel zažil náš Casanova určitě už mnohem lepší časy, teď už byl jednoznačně ve výslužbě, a to nejen co se týká práce na úřadě. Bylo to na něm vidět a bohužel i cítit. Trval na jedné fotografii s mou ženou. Dopřáli jsme mu ji, pečlivě si poznačil jméno. Zřejmě má doma sbírku fotografií a vzpomíná na krásné časy, které minuly.

               Posledním místem v oblasti, které stojí za návštěvu je Portovenere.

Z La Spezie je to sice jen třináct kilometrů, ale naplánujte si na pobřežní cestu plnou zatáček raději nejméně půl hodiny. Je to někdejší nejzazší výspa Janovské republiky, hlídající průliv k La Spezii (ta vznikla až jako moderní průmyslové město a není tu nic k vidění). Od roku 1997 je Portovenere na seznamu Kulturního dědictví lidstva UNESCO. Svítí barevně pomalovanými domy a úžasný je gotický kostel San Pietro na nejzazším výběžku skály. Nad městem stojí velká pevnost, někdejší ochránce janovských zájmů. Kdo má chuť, ať si k ní vyběhne, já už v mém věku nemusím mít všechno.

Kožní lékařství

               Tento obor volí zvlášť chytří lékaři. Je jim zřejmé, že:

  1. Při chorobách, které léčí, jde jen zřídka o život
  2. Chybění akutních život ohrožujících stavů slibuje klidné noční služby
  3. K vybavení soukromé ambulance budou potřebovat pinzetu, lupu, a pokud se hodně rozšoupnou i tekutý dusík, čili náklady na vybavení ambulance a s tím spojené riziko finanční katastrofy je minimální
  4. Kožní choroby jsou otravné a pacienti proto vděční, když jim dermatolog pomůže

Zlé jazyky ovšem o kožních odbornících rozhlašují, že jde o jediné lékaře, kteří choroby, které mají léčit, skutečně vidí – a stejně nikdy nevědí, co to je.

Nechci být k těmto zlým jazykům počítán, ale když jsem přišel se svým problémem na kliniku na vyšetření, měl jsem samozřejmě už nastudovánu literaturu (koneckonců jsem dermatologii vyučoval na střední zdravotnické škole) a měl jsem tedy naprosto konkrétní hypotézu, o jakou chorobu by se u mě mohlo jednat.

Paní profesorka si mě vyslechla, pak mě prohlédla, zasmála se a pravila: „Tak tohle to tedy určitě není.“

Znejistilo mě to a nesměle jsem se zeptal: „A co to tedy je?“

Na to pravila zamyšleně: „To samozřejmě nevím.“

Čili zrekapitulováno: Kožní lékař ví celkem spolehlivě, o kterou chorobu se v daném případě nejedná. To sice je taky něco, rozhodně lepší než nic, ale úplná výhra to není. Musím ovšem přiznat, že i když paní profesorka ani po několika návštěvách nedokázala dát mému onemocnění jméno, její mastičky mě vyléčily. Používám je už skoro deset let a daří se mi dobře.

Náš konziliární kožní lékař na Stolzalpe byl tajuplná osoba. Při svých konziliích zásadně nikdy nenapsal diagnózu (zřejmě z výše uvedených důvodů) a kategoricky odmítal předepisovat hotové přípravky. V naší ústavní lékárně deponoval čtyři své vlastnoručně vyrobené masti a v doporučení léčby psal vždy jen: Mast číslo 1, nebo Mast číslo 2 atd. nejčastěji Mast č .4. Důvodem, proč s ním nemocnice nakonec rozvázala smlouvu, nebyla jeho tajuplnost, nýbrž skutečnost, že ani jedna z jeho mastí nepomáhala a navíc je bylo dost těžké psát do doporučení další léčby po propuštění pacienta.

Aby se kožní lékaři nenudili, přibrali si do svého oboru i pohlavní choroby. Proto se jejich obor jmenuje Dermatologie a Venerologie. Kdo použil při zkoušce z kožního na olomoucké fakultě u profesora Jordy zkrácenou verzi „Dermatovenerologie“, byl už předem odsouzen k vyhazovu, pan profesor si potrpěl na to, že byl profesorem dvou medicínských oborů.

Ovšem existují i nebezpečné kožní choroby a mezi nimi kraluje melanom. Tento nenápadný kožní nádor není nadarmo nazýván „králem rakovin.“ Jeho zhoubnost je obrovská, navíc se člověk nikdy nemůže cítit být vyléčen – metastázy se můžou objevit i po mnoha letech, u matky naší kolegyně to bylo po sedmnácti letech, u jednoho mého pacienta se objevila metastáza v páteři po jedenácti letech. U mého kamaráda z dětství se melanom vytvořil v oku, a proto nemohl být ani včas poznán. Průběh byl pak velmi rychlý a velmi tragický.

       Většinou se na začátku jedná o nenápadné mateřské znamínko, které začne blbnout. Jde o takzvané ABCDE pravidlo, kdy se mění jeho vzhled:

A – Asymetrie – znamínko přestává být kulaté, ale rozšiřuje se jedním směrem.

B – Border, čili ohraničení. U nezhoubného znamínka je ostré, u malignity se rozostřuje.

C- Color, čili barva. Znamínko mění svou barvu, většinou začíná být barevně nehomogenní, čili „hraje všemi barvami“.

D – Diameter nebo Dynamik, čili zvětšování průměru znamínka, znamínko roste.

E – Elevation – znamínko začíná vystupovat nad úroveň kůže.

Zlé je, že znamínka bývají nezřídka na místech, kde nejsou dobře vidět, jako na zádech nebo na šlapce nohy nebo – nedejbože – v oku.

Kolega anesteziolog na Stolzalpe měl své znamínko někde dobře schované na zádech za ramenem, kde ho v zrcadle neviděl. Když ho objevil dermatolog, bylo už pozdě, diagnóza zněla melanom a to stádium Clark IV (podle hloubky, do které se melanom zažírá, rozlišujeme pět těchto stádií, jednička je povrchová, kdy má pacient ještě dobrou naději na vyléčení, pětka je nejhlubší s nejhorší prognózou.)  Kolegovi musel být jeho osud jasný, přesto zůstal dál milý, kamarádský pracovitý. Konec přišel o dva roky později a byl dost hrůzostrašný.

Jeho osud mě vyděsil. Poté, co na našem oddělení po dlouhém utrpení zemřel, rozhodl jsem se vyhledat dermatologa a nechat se vyšetřit. Nakonec jsem našel dermatoložku, velmi milou, pohlednou a upovídanou paní docentku Binder, sympatickou na první pohled. Vysvlékl jsem si košili a ona se dala do práce. Slyšel jsem jen:

       „o.k., o.k. ist gut, ist nichts,“

       Ještě než jsem stačil spokojeně zdřímnout, ozval se náhle výkřik „O, Gott!“ čili, pokud to vůbec musím překládat „Můj Bože!“

       Nemusím možná vysvětlovat, že jsem byl v tom okamžiku zralý na kolaps. „Co je?“ zeptal jsem se třesoucím hlasem.

       „Ale nic, vůbec nic,“ pravila paní docentka ovšem bez schopnosti mě o svých slovech přesvědčit.

       „Jak to, že nic, když křičíte Můj Bože?“

       „To je maličkost, hned to vyřízneme, taky mi podepište informovaný souhlas a dáme to hned do pořádku.“

       Podepsal jsem. Poté mě položila na břicho, umrtvila mi polovinu zad a koutkem oka jsem viděl, jak odnáší asi tak deset deka masa z mých zad někam mimo místnost. Nemůžu říct, že bych se cítil v tom okamžiku dobře a zdráv.

       Paní docentka se ukázala jako skvělá volba. Nejen, že mě záda přes poměrně velkou ránu vůbec nebolela, ale zavolala mi sama o týden později a nadšeně volala do telefonu: „Nebylo to zhoubné, máte štěstí. Bylo to už hodně změněné, to znamínko mělo už dvě hlavy, histologie popsala dysplazii vysokého stupně (buněčné změny, které předcházejí vzniku rakoviny), ale žádnou malignitu.“

       Od té doby chodím na pravidelné prohlídky. A občas si vzpomenu na nešťastného kolegu anesteziologa, který mi vlastně zachránil život.

Pistoia

Wenn jemand versucht euch zu überzeugen, dass das Wort „Pistole“ vom dem Wort Pistoia stammt, weil hier angeblich die Schmiede im sechzehnten Jahrhundert das erste Mal diese kurze Schusswaffe erzeugten, die die Benutzung der Schusswaffen auch der Kavallerie möglich machte, glaubt ihm nicht. Ich habe mich bemüht über diese Hypothese zu recherchieren und ich stieß auf so viele widersprüchliche Behauptungen, dass ich diese Theorie endgültig verworfen habe. (Angeblich war das ein Name für einen Dolchtyp, der in Pistoia benutzt wurde und sogar der Name der Stadt sollte von „Pistole“ stammen.) Einfach alles an Haaren herbeigezogen, wir können uns damit zufriedengeben, dass das Wort „Pistole“ seinen Ursprung in der tschechischen Bezeichnung der Schusswaffen der Hussiten, die ihre Gewähre „Píšťala“ nannten, hat. Zumindest ich kann damit gut leben.

               Pistoia versuchte möglicherweise auf diese Art seinen Ruf zu verbessern, da diese Stadt, positioniert zwischen Florenz und Lucca, offensichtlich an einem Minderwertigkeitskomplex leidet, weil im Gegensatz zu seinen berühmteren Nachbarn kaum jemand etwas über sie weiß. Ich reiste nach Pistoia übrigens auch lediglich deshalb, um die Ordnung zu bewahren. Es fehlte mir in der Liste der von mir besuchten Städte und lag direkt auf dem Weg zwischen Florenz und Lucca, wo das Ziel meiner Reise war.

               Ganz umsonst war der Besuch der Stadt nicht und könnte sogar noch viel besser sein – wenn die Öffnungszeiten der Sehenswürdigkeiten in der Stadt christliche Dimensionen hätten. Das tat die Stadt aber nicht, fast alles war geschlossen, also der Haupteindruck, den man vom Besuch mitgenommen hat, ist das Gefühl eines riesigen Marktes.

Tatsächlich nicht nur auf der „Piazza del Duomo“ und auf der nahen „Piazza del Spirito“, sondern auch in allen Gässchen standen Stände mit Waren aller Art, mit Lebensmitteln (zum Beispiel mit ersten Steinpilzen, die ich heuer sah), mit Kleidung, Schuhen, einfach mit allem.) Durch den Wald der Stände war die Altstadt selbst kaum sichtbar.

               Die Stadtmauer, die die Altstadt noch immer umgibt, ließ der Großherzog von Toskana Cosimo I. bauen, weil Pistoia logischerweise ein Teil des Herzogtums Toskana war.

Seine Geschichte, obwohl nicht so ruhmreich wie die der Nachbarn, ist viel älter. Es handelte sich um einen Ort der Etrusker, später um eine römische Stadt. Im Jahr 1115, als die letzte toskanische Herzogin Mathilde starb, erklärte Pistoia gleich wie alle andere toskanische Kommunen ihre Unabhängigkeit und erließ eine eigene Verfassung. Aber so eine Selbständigkeit hat nicht nur positive Seiten. Pistoia geriet in Konflikte mit seinen Nachbaren Prato, Pisa, Florenz und Lucca und diese erwiesen sich stärker und mächtiger als Pistoia selbst. Natürlich auch in Pistoia wütete der Kampf zwischen Guelfen und Ghibellinen und als nach dem Tod Kaisers Friedrich II. die Guelfen Oberhand bekommen hatten, spalteten sie sich sofort in Weiße Guelfen, die eine Autonomie von der päpstlichen Macht verlangten und Schwarze Guelfen, die auf einem absoluten Gehorsam dem Papst gegenüber pochten. Der Papst Bonifatius VIII lud eine Armee unter der Führung des französischen Prinzen Charles von Valois nach Italien ein, die Ordnung schaffen sollte. Valois schaffte es in Florenz die Macht der Schwarzen Guelfen zu etablieren, was für Dante Alighieri eine lebenslange Verbannung zur Folge hatte.  Pistoia beherrschten im Gegensatz zu Florenz die Weißen Guelfen, was eine elfmonatige Belagerung von einer Armee unter der Führung von Moriella Malaspina, des Markgrafen von Lunigiano zur Folge hatte und mit einer Kapitulation der Stadt endete. Von diesem Krieg erholte sich die Stadt nie mehr vollkommen, sie wurde nur durch die historischen Ereignisse mehr oder weniger machtlos geschleppt, bis im Jahr 1401 endgültig die Vorherrschaft von Florenz akzeptierte und ihre selbständige Existenz damit beendete.

               Was berühmte Persönlichkeiten betrifft, die gab es in Pistoia auch nicht wirklich im Überschuss. Neben eines Freundes Dantes, Cino da Pistoia, war das vor allem Papst Klemens IX. Er war nur kurz in den Jahren 1667 – 1669 im Amt, er wurde aber dadurch auffällig, dass er ein anständiger Mensch war, was unter den Päpsten dieser Zeit ein absolutes Kuriosum war.

Stecher: Clouwet, Albertus Verleger: Rossi, Giovanni Giacomo de Zeichner: Gaulli, Giovanni Battista Maler: Gaulli, Giovanni Battista

Giulio Rospigliosi, wie er mit seinem bürgerlichen Namen hieß, stammte aus einer erhabenen Familie aus Pistoia, im Gegensatz zu seinen Vorgängern und Nachkommen ehrte er die Gesetze und missbrauchte sein Amt nicht zum Nepotismus, also zur Beschenkung seiner Verwandten. Das war eine unerhörte Sache und weckte großen Unmut, besonders bei seinen Familienangehörigen. Seine Parole lautete: „Barmherzig zu anderen, nicht zu sich selbst“. Wobei er seine Familie nicht zu „den anderen“ zählte. Er hat die Steuern reduziert und an seinem Tisch saßen täglich dreizehn Arme von der Straße und er servierte ihnen persönlich die Suppe. Er stattete oft einen Besuch dem Spital in Lateran ab und ging täglich zur Beichte. Die Römer, die gar nicht an solche Päpste gewöhnt waren, waren von seiner Persönlichkeit schockiert und sie verehrten ihn wie einen Heiligen. (Natürlich wurde er im Gegensatz zu vielen Abenteuern, Intriganten und gewaltsamen Päpsten nicht heiliggesprochen). Klemens hatte das Glück, dass gerade in seiner Zeit das Werk des genialen Berninis seinen Höhepunkt fand, und der Architekt den Säulengang auf dem Petersplatz oder die Brücke vor dem Engelsburg schuf.

               Ein anständiger Papst war in dieser Zeit eine schockierende Angelegenheit. Der Sonnenkönig Ludwig XIV. war so sehr schockiert, dass er selbst begann, sich (beinahe) anständig zu verhalten. Er stimmte sogar zu, dass der Papst Friedensverhandlungen zwischen Frankreich und Spanien im Krieg um die spanischen Niederlande veranlassen konnte. Die Beziehung der Kurie zum Sonnenkönig verbesserte sich so weit, dass Ludwig XIV sogar willig war, die Venezianer in ihrem Kampf mit den Türken um Kreta zu unterstützen. Die Franzosen taten es heimlich, weil die Türken ihre traditionellen Verbündete waren. Die Schiffe musste der Papst liefern, Franzosen schiffte ihre Soldaten ein, die Venezianer vortäuschen sollten. Sie durften keine französischen Zeichen an der Kleidung haben und Ludwig hoffte, dass ein Türke einen Franzosen von einem Italiener sowieso nicht unterscheiden konnte. Wenn diese Geschichte einigermaßen an eine nicht so lang in der Vergangenheit liegende Tat auf einer Halbinsel im Schwarzem Meer errinnert, ist das nur ein Beweis, dass sich die Geschichte häufig wiederholt. Im Jahr 1669 galt es aber nicht ganz. Nicht einmal die nicht gezeichnete Truppen halfen, Kreta fiel im Jahr 1669 in türkische Hände und der gute Papst Klemens IX. grämte sich über den Verlust eines weiteren christlichen Landes zu Tode. Überraschenderweise habe ich in Pistoia kein Denkmal dieses berühmtesten Bürgers der Stadt entdeckt – anständige Leute habe einfach Pech, sie werden von Menschen rasch vergessen. Übrigens dieser Papst ist unter seinem bürgerlichen Namen vielleicht sogar noch berühmter, und zwar als ein Librettist der römischen „Opera bufa“.

               Wenn man sich Pistoia auf der Autobahn nähert, sieht man schon von Ferne eine Kuppel, die auffällig an die Kuppel des Doms von Florenz erinnert. Es ist keine zufällige Ähnlichkeit, der Autor dieser Kuppel, der berühmte Architekt und Schriftsteller Giorgio Vasari ließ sich von dem Werk Bruneleschis in Florenz inspirieren. Die Kuppel in Pistoia ist zwar kleiner als die von Florenz, trotzdem handelt sich immer noch um drittgrößte Kuppel in Italien. Zu meiner Überraschung ist das aber nicht die Kuppel der örtlichen Kathedrale, die dem Heiligen aus Verona, Zeno, gewidmet ist (St Zeno ist neben der Heiligen Reparata in Toskana ein sehr populärer Heiliger), sondern der Kirche „Madonna dell´Umilta“ (Madonna der Demut), In dieser Kirche spielt das Fresco der Madonna auf dem Hauptaltar die tragende Rolle. Nach einer Legende begann die Madonna im Jahr 1490 an der Stirn zu schwitzen. Von ihrer Stirn tropften Schweißtropfen und fielen auf den Kopf des Christkindes in ihren Armen. Die Nachricht über das Wunder verbreitete sich schnell und nach Pistoia strömten Massen von Pilgern. Das Ereignis wurde von einer Menge weiterer Wunder begleitet, bis die Madonna am 17.Juli 1490 mit dem Schwitzen aufhörte. Zur Ehre dieses Wunders bekam das Fresco seit dem Jahr 1495 eine neue Kirche, die dann Vasari mit seiner Kuppel im Jahr 1561 vollendete.

               Pistoia liegt auf dem Jakobsweg nach Santiago de Compostela und die Jakobsmuschel können wir also auf vielen Plätzen der Stadt sehen. Am Tag unseres Besuches flatterte die Flagge mit goldener Jakobsmuschel auf dem blauen Feld auf dem Kampanile. Der Kampanile ist ein merkwürdiger Mix, der untere Teil ist ein Rest eines Festungsturmes, dann kommen drei Stockwerke im pisanischen romanischen Stil aus dem 13. Jahrhundert und die Spitze stammt aus dem Jahr 1576.

Das berühmteste Artefakt, das an den heiligen Jakob erinnert, ist der Sankt Jakobaltar, der sich in einer Seitenkapelle der Kathedrale befindet. Man kann ihn von dem Hauptschiff durch Gitter sehen, wenn man ihn aber aus der Nähe bewundern möchte, muss man eine Eintrittskarte kaufen, was nicht ganz so einfach ist. Auch wenn die angekündigten Öffnungszeiten der Kathedrale einen ununterbrochenen Betrieb bis 17:30 versprechen, ist es nicht wahr. Zwischen 12:30 und 14:30 ist die Kirche geschlossen – die Siesta muss auch von den Heiligen eingehalten werden. Der Altar wurde beinahe zweihundert Jahre gestaltet, mit den Arbeiten haben die Schmiede von Pistoia im Jahr 1287 begonnen und sie wurden von Bruneleschi im Jahr 1457 abgeschlossen. Kein Wunder, dass es so lange gedauert hat, auf dem Altar gibt es insgesamt 628 Figuren aus Silber, die Szenen aus dem Alten und dem Neuen Testament darstellen, sowie natürlich auch aus dem Leben des heiligen Jakobs. Die Kirche selbst ist ein Beispiel des romanischen pisanischen Stils, der in dem dreizehnten Jahrhundert in der gesamten Toskana sowie auch auf Sardinien sehr populär war – es geht um die typische Kombination von Streifen aus weißem und grünem Marmor.

Ähnlich ist es auch mit dem riesigen Baptisterium aus dem vierzehnten Jahrhundert, obwohl dieses in Folge seines späteren Entstehungsdatums romanische Elemente mit gotischen vermischt. Innenausstattung des Baptisteriums ist überraschend arm, es gibt hier keine Fresken oder anderen Schmuck, nur das Taufbecken in der Mitte, die Wände sind nur aus bloßen Backsteinen gebaut.

Der Platz vor der Kathedrale die „Piazza del Duomo“ ist mit einigen anderen Gebäuden umgeben, die daran erinnern, dass Pistoia in seiner früher Geschichte weder klein noch arm war. Es ist der Bischofpalast, in dem sich das Kapitelmuseum befindet und dann der „Palazzo del Podestá“. Der Hof des Palastes ist mit Wappen der Stadtvögte geschmückt, die hierher Florenz einsetzte. Das Stadtmuseum befindet sich im sehr schönen Gebäude „Palazzo Commune“, gebaut in den Jahren 1294 – 1385, also noch bevor die Kontrolle über die Stadt Florenz übernommen hat. Trotzdem befindet sich auf der Fassade ein Wappen mit den päpstlichen Schlüsseln, das an den Papst Leo X, erinnert. Leo X. hieß mit eigenem Namen Giovanni Medici, stammte aus Florenz und er war ein Sohn des berühmten Lorenzo Magnifico (des Prächtigen) – er war in den Jahren 1513 – 1521 Papst. Dieser Papst war ein Symbol der Versöhnung zwischen dem Kirchenstaat und der Familie Medici. Im Jahr 1478 versuchte Papst Sixtus IV. die Gebrüder Medici ermorden zu lassen und anschließend konfiszierte er den gesamten Besitz der Familie im Raum des Kirchenstaates. Diese Taten machten natürlich zwischen beiden Parteien keine gute Stimmung. Nachdem aber Lorenzo, der im Gegensatz zu seinem Bruder Gulio das Attentat überlebt hatte, mit Ferrante, dem König von Neapel und Verbündetem des Papstes Frieden geschlossen hat, blieb dem Papst nichts anderes übrig, als eine Versöhnung mit Medici zu suchen. Giovanni wurde mit sieben Jahren zum apostolischen Protonotar und mit dreizehn wurde er zum Kardinal ernannt. Zum Papst wurde er im Alter von 38 Jahren gewählt, wenn sich aber jemand von seiner Wahl ein langes Pontifikat versprach, wurde enttäuscht. Der Papst starb nach bloß acht Jahren seiner Herrschaft.

Eine weitere schöne Kirche im Stil der pisanischen Romanik ist die Kirche San Giovanni Fuorvicitas. (Kirchen in Pistoia ähneln eine der anderen ein bisschen wie ein Ei einem anderen) Der Name der Kirche sollte uns nicht verwirren, Fuorvicitas bedeutet vor der Stadt, das galt aber in der Zeit der langobardischen Verwaltung, als Pistoia noch viel, viel kleiner war als heute, heute steht die Kirche beinahe im Stadtzentrum. Bevor wir den Kaffee ausgetrunken hatten, wurde auch diese Kirche um 12:30 geschlossen, also konnte ich nur nachlesen, dass ich dort Werke von Giovanni Pisano oder Luca de la Robia bewundern hätte können.

Die größte Enttäuschung war dann für uns der Versuch des Besuches im „Ospedale del Cepo“.

Es ist nicht weit von der „Piazza del Duomo“ auf dem „Platz Johanns XXIII“ und es handelt sich um ein mittelalterliches Spital, das bereits im Jahr 1277 gegründet wurde. Eine bedeutende Rolle spielte es in der Zeit des „Schwarzen Todes“, der Pistoia im Jahr 1348 erreichte. Nachdem Pistoia von Florenz besetzt worden war, machten die neuen Stadtherren aus dem kirchlichen Spital ein Stadtkrankenhaus. Die Öffnungszeiten des Museums, wo die mittelalterliche Medizin präsentiert wird, sind ziemlich obskur. Im Winter ist es von zehn vormittags bis zwei nachmittags. Im Sommer ist es von drei bis sechs nachmittags. Es war Sommer und eine Uhr mittags. Das Gebäude ist allerdings auch von außen interessant. Im Jahr 1502 bekam es eine Loggia im Stil der Renaissance und im Jahr 1525 wurde es mit Majolikafries geschmückt mit herrlichen Bildern der sieben Barmherzigkeitstaten von Giovanni della Robia und seinen Schülern. Übrigens, in einem Teil des Gebäudes wird auch heutzutage Medizin betrieben. Wir traten nämlich in eine falsche Tür ein und plötzlich standen wir vor der Blutbank.

Wer noch immer von den Kirchen im pisanischen Stil nicht genug hat, kann noch die Kirche des heiligen Andreas aus dem zwölften Jahrhundert besuchen, das Hauptportal ist aus dem Jahr 1166 und die Kanzel schuf Giovanni Pisano, wobei sich hier der junge Meister noch für sein berühmtes Meisterwerk in der Kathedrale von Pisa übte.

Die Altstadt ist mit einem Mauerring umgeben. Der am besten erhaltene Teil der Stadtmauer ist „Fortezza Santa Barbara“ in südöstlicher Ecke der Stadt. Er ist ein Teil des Stadtparkes, wo sich der Besucher nach dem Besuch der Stadt erholen könnte.

Wir hatten keine Zeit dafür. Enttäuscht durch die Öffnungszeiten der Sehenswürdigkeiten von Pistoia setzten wir unsere Reise in Richtung Lucca fort.

Also zur Frage, ob sich ein Besuch von Pistoia lohnen würde. Grundsätzlich ja, aber im Winter vormittags, im Sommer nachmittags und KEINESFALLS mittags!