Category: Blog


Oct
2021

Riga I

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Reiseberichte - andere Länder

            Vielleicht ist daran mein Akzent schuld. Angeblich habe ich einen typischen tschechischen Akzent, egal ob in Englisch oder in Russisch (In Deutsch habe ich ihn übrigens trotz aller Bemühungen auch nicht abbauen können). Aber wenn ich in einer Bar in Riga auf Englisch bestellt habe, habe ich den richtigen Wein nur bekommen, wenn ich meinen Wunsch dem Kellner auf Russisch erklärte. Beim Einkaufen musste ich in Riga im Gegenteil schnell von Russisch zu Englisch wechseln, um zu bekommen, was ich kaufen wollte. Also weiß ich wirklich nicht, wo der Fehler lag. Während meines ganzen Aufenthaltes in Riga verfolgte mich die Unsicherheit, mit welcher Sprache ich den Verkäufer (Kellner oder die Frau an der Kassa) ansprechen sollte. Die Erklärung liegt nicht darin, dass die Letten die Russen so lieben würden, sondern darin, dass mehr als die Hälfte der Bevölkerung der lettischen Hauptstadt Russen sind.

            Die alte Generation reagiert noch ähnlich wie die Flamen in Brüssel – wenn die Menschen das Gefühl haben, dass der Angesprochene nicht lettisch kann, gehen sie aisch zu Russisch über (gleich wie der Flame von Brüssel zu Französisch). Junge Letten beherrschen aber Russisch nicht mehr, sie lernen fleißig Englisch, da sie ohnehin vorhaben nach Schulschluss nach Großbritannien, Irland oder in die USA auszuwandern. Zwischen den Jahren 2008 – 2014, also nach der Wirtschaftskrise schrumpfte die Bevölkerung Lettlands von 2,4 Millionen auf 1,9 Millionen. Kein Wunder, die lettische Regierung reduzierte die Gehälter der Staatsangestellten sowie auch die – ohnehin schon bescheidenen – Pensionen um 20%, schaffte aber keinen einzigen der 100 Angeordneten oder 22 Ministerien (für knappe 2 Millionen Bewohner!) ab.

            In dem Sprachchaos wurde überhaupt vergessen, dass man in Riga ganze Jahrhunderte Deutsch sprach – es war doch eine Hansastadt, sie wurde von Bischof Albert von Bremen gegründet und jahrhundertelang vom Deutschen Ritterorden regiert. Der Bischof von Riga zählte immer zu Bischöfen der deutschen Nation und auf dem Konzil von Konstanz spielte er als ein Mitglied der deutschen Nation, Berater und enger Verbündete Kaisers Sigismunds eine wichtige Rolle. An Riga hatte immer irgendjemand ernstes Interesse, was für die Stadt nicht immer von Vorteil war. Ein langer Machtkampf zwischen dem Bischof von Riga und dem Deutschen Ritterorden wurde anscheinend durch einen Schiedsspruch des neuen deutschen Königs Rudolf von Habsburg, der dringend Verbündete für seinen Kampf mit dem tschechischen König Premysl Ottokar suchte, im Jahr 1274 zur Gunst des Ordens entschieden. Die empörten Bürger von Riga stürmten demzufolge die Burg des Ordens, der Komtur wurde mit seinen Rittern gefangengenommen und anschließend alle gemeinsam hingerichtet. Der Krieg mit der unbeugsamen Stadt dauerte bis 1330, erst in diesem Jahr gelang es den Rittern den Widerstand der Stadt zu brechen. Im Jahr 1484 unternahmen die Bürger der Stadt den nächsten Versuch, eine Unabhängigkeit zu erlangen. Den Erzbischof, der zugleich auch Mitglied des Ordens war, vertrieben sie nach der Burg Césis und es dauerte weitere sieben Jahre, bis der Orden die Bürger im Jahr 1491zu Gehorsam zwang. Im Jahr 1558 drangen in Livonia das erste Mal Russen des Zaren Ivan des Schrecklichens ein, sie verwüsteten das Land, konnten aber Riga nicht einnehmen. Riga nutzte die Kämpfe in der Region zur Unabhängigkeitserklärung und trieb in der Zeit des Livonischen Krieges seine eigene Politik. Im Jahr 1581 beschlossen aber die Bürger von Riga, dass ein Schutz eines weitentfernten Königs nicht schaden konnte. Ein Geschäft ist übrigens immer ein Geschäft und so unterwarfen sie sich dem polnischen König Stephan Bathory. Im Jahr 1605 schafften es die polnischen Soldaten, die schwedische Invasion von den Mauern der Stadt abzuwehren, im Jahr 1621 musste aber die Stadt vor dem „Löwen des Nordens“, dem schwedischen König Karl Gustaf, kapitulieren. Die schwedische Herrschaft war für die Stadt ein Segen, sie erlebte  goldene Zeiten. Die dauerten aber nicht ewig. Im Jahr 1709 standen wieder einmal die Russen vor der Mauer der Stadt. Die Stadt leistete ganze acht Monate Widerstand und verlor – ich hoffe noch immer, dass diese Angabe im historischen Stadtmuseum ein Schreibfehler war – 94% ihrer Bevölkerung. Sollte es aber kein Schreibfehler gewesen sein, ging im Jahr 1710 eine entvölkerte und verwüstete Stadt in russische Hände über. Der Besitz der Stadt wurde den Russen in dem Friedensvertrag von Nystad im Jahr 1721 bestätigt und Riga blieb bis zum Jahr 1918 russisch.

            Möglicherweise gerade wegen seiner bewegten Geschichte traf ich in Riga die beste Verkäuferin der Welt. Natürlich punktete sie schon damit, dass sie jung und hübsch, lächelnd und positive Energie ausstrahlend war. Sie sprach fließend Deutsch, Russisch, Englisch, natürlich auch Lettisch, slowakische Kunden konnte sie auf Slowakisch zumindest begrüßen und sich bei ihnen für ihren Einkauf auf Slowakisch bedanken. Als ich ein bisschen zaghaft fragte, ob sie auch Briefmarken für die Postkarten hätte (normalerweise werden die Briefmarken in Souvenirgeschäften nicht angeboten, was immer meine Bemühung, meinen Eltern Postkarten zu schicken, zu einer komplizierten Mission mutieren ließ) sagte sie, dass es selbstverständlich wäre, und sie legte mir sofort einige auf die Bank. Sie bot mir sofort auch einen Kugelschreiber an und sagte, dass ich mir mit dem Abschicken keine Sorgen machen müsste. Wenn sie von der Arbeit nach Hause gehen wird, geht sie an der Post vorbei und wird sie ins Postkästchen einwerfen. Ich schaute sie wie eine Erscheinung an. So etwas muss man in dem fernen Norden suchen! Die Postkarte kam bei meinen Eltern tatsächlich an.

            Riga wird auch „Paris des Nordens“ genannt. In meinen Augen ein bisschen übertriebener Vergleich für die lettische Metropole am Ufer des riesigen Flusses Daugava. Nördliche Ströme haben unvorstellbare Ausmaße, ein Mitteleuropäer, der an Elbe, Donau oder Moldau gewöhnt ist, schaut verzückt auf Neva oder Daugava.

Riga gewann den Ruf einer pulsierenden Stadt. Von dem Puls war ich ein bisschen enttäuscht. Um die Gefäße zum Pulsieren zu bringen, muss in ihnen Blut strömen. Das Blut in den Straßen einer Metropole ist das Geld. Und an dem mangelt es den Letten verzweifelt. Bei einem durchschnitten Einkommen 750 Euro (Stand 2015) und bei den Lebensmittelkosten, die mit den österreichischen vergleichbar sind (die Miete ist zwar billiger, aber auch nicht wirklich billig) darf man sich darüber nicht wundern. Die Touristen allein können die Stadt nicht retten (und in der Zeit von Corona schon überhaupt nicht). Besonders für die durstigen Finnen ist Tallin doch näher und sprachmäßig mehr verwandt. Trotzdem ist Riga, diese alte Hansastadt, sehr schön und besuchswert. Übrigens am späten Sommerabend, der nur um wenig dunkler als in Tallin ist, wird hier überall gefeiert. Wir sahen Lokale, wo Letten spontan ihre Nationaltanze getanzt haben (physisch ziemlich anstrengend) aber auch Bars auf dem Platz unter dem freien Himmel, wo man Chansons oder Jazz hören konnte. Eine junge Dame hat Saxofon gespielt. Es wird behauptet, dass das Spiel auf dem Saxofon jeden Mann sexy machen kann (auch der ehemalige Präsident der USA Clinton liebte das Spiel auf dem Saxofon, vielleicht hatte er deshalb auch seine Probleme), aber auch eine junge Dame, die in der Dämmerung Saxofon spielt, hat etwas an sich. Was mich aber meistens schockierte, waren die Kajaks, beleuchtet mit kleinen Lichtern, deren Besatzungen um ein Uhr nach Mitternacht auf der nächtlichen Daugava paddelten. Ich hoffe, dass die Kajakfahrer zumindest Rettungswesten anhatten. Sollten sie nämlich in dem Strom kentern und aus dem Kajak rausfallen, würden sie die Rettungsmannschaften irgendwo im Baltischen Meer herausfischen.

            Riga hat natürlich seine Altstadt mit einigen Kirchen, besonders der Dom, gegründet noch vom Bischof Albert im Jahr 1201 und die Kirche des Heiligen Petrus, sind imposant.

Imposant ist aber auch das Eintrittsgeld, das dort verlangt wird und das bereits damals zwischen 3,50 und 7 Euro betrug. Und das in protestantischen Kirchen, wo der Bildsturm im sechzehnten Jahrhundert die Kirchen ihrer Innenausstattung beraubte. Es zahlt sich aus am Mittag in den Dom zu gehen, wenn es dort ein Konzert gibt – der Eintritt kostet sowie so sieben Euro, aber es gibt dort dann für das Geld zumindest ein schönes Erlebnis. Die Musik ist in Riga so gut wie überall. Ob es sich um die Musiker in den Nachtbars handelt, aber es gibt Musik auch überall auf den Straßen. Es sind keine Bettler mit Ziehharmonika, sondern zum Beispiel drei hübsche junge Mädchen mit Blumenkränzen auf den Häuptern, die direkt vor den Häusern der Schwarzköpfe auf dem Rathausplatz spielten. Genauer gesagt, die Kränze hatten zwei von den drei Musikerinnen auf, es waren wahrscheinlich die, die in der stürmischen St Johannesnacht am 23. Juni ihre Jungfräulichkeit verloren hatten. Warum nur zwei von drei, weiß ich nicht, hübsch waren alle drei.

            Die Schwarzkopfhäuser sind unglaublich schön.

Sie wurden im Jahr 1334 von der Gilde der unverheirateten Kaufleute gebaut. Weil die jungen und reichen Männer niemanden zu Hause hatten, der ihre Geldbeutel kontrolliert hätte, konnten sie es sich leisten. Aus diesem Grund musste jedes Mitglied nach seiner Hochzeit die Gilde verlassen. Die wunderschönen Häuser erinnern an das Rathaus in Bremen (übrigens steht vor ihnen, gleich wie in Bremen vor dem Rathaus, eine Statue von Roland, des Beschützers der Stadt), sie wurden in dem zweiten Weltkrieg zerstört und das sowjetische Regime hatte kein Interesse, sie zu erneuern. Deshalb begannen die Letten mit der Rekonstruktion gleich nach der Unabhängigkeitserklärung und sie vollendeten den Wiederaufbau dieser architektonischen Juwelen im Jahr 1999. Gleich nebenan steht aber eine furchtbare Erinnerung an die Jahrzehnte der sowjetischen Herrschaft. Ein schreckliches „modernes“ Gebäude in schwarz, das von den Bürgern von Riga „Schwarzer Sarg“ genannt wird – nach dem Jahr 1991 wurde hier kreativ ein „Museum der Okkupation“ einquartiert. Wie ich schon schrieb, die Balten machen zwischen der nazistischen und kommunistischen Okkupation keinen Unterschied, beide werden in den gleichen Sack geworfen. 


Oct
2021

Bled

categories: Blog, Zážitky z cest

               Bled je prostě kouzelné místo. Kloubí se zde krása přírody, artefakty ze středověku s mondénním šarmem lázeňského místa z časů rakousko-uherské monarchie, který nedokázala zničit ani doba napětím nabitého období Království Srbů Chorvatů a Slovinců po první světové válce, a dokonce ani komunistická vláda po válce druhé. Bled vše přežil, uchoval si svůj charakter a láká dál návštěvníky z celého světa. A že jich tam je!

               Určitě jste tam mnozí byli, ale ti, kteří to ještě nezvládli, by se následujícím článkem měli nechat motivovat, aby se tam vydali. Stojí to za to. Není to až tak daleko – a hlavně, člověk se tam domluví. Jestliže se šťáva z černého rybízu řekne slovinsky Sok z crneho rybiza, určitě nebudete mít problém si objednat. A pivo je prostě pivo.

               Upozorňuji dopředu, že se vydáte do takzvané pasti na turisty, kde se platí doslova za všechno, ale přesto se ta návštěva vyplatí. Jsou pasti, ve kterých se oběť cítí docela dobře.

Moderní dějiny města a regionu Bledu se začaly psát v roce 1855. Ne že by zde předtím nic nebylo. Oblast Bledu daroval 10 dubna 1004 německý král Jindřich II. později prohlášený za svatého, brixenskému biskupovi Albuinovi a tento dar měl dlouhé trvání. Teprve v roce 1803, čili po celých osmi stech letech udělala sekularizace konec panství brixenských biskupů nad touto zemí. V roce 1809 sem přišli Francouzi a bledské jezero i s hradem přičlenili k tzv. Ilyrským provinciím, čímž se Bled  stal součástí Francouzského císařství. To mělo ale jen krátké trvání, po Vídeňském kongresu se oblast vrátila do područí Brixenu, ovšem tamější biskup měl odlehlého území plné zuby, zejména po roce 1848, kdy v rámci revolučních událostí začali místní Slovinci požadovat národní svébytnost, a tak v roce 1858 raději prodal jezero i s hradem továrníkovi Viktorovi Ruardovi, který vlastnil železárny v nedaleké Jesenici.

Už mezi roky 1846–1853 tady působil slovenský kněz a fotograf Janez Pluhar (1814 – 1864), okouzlený krásou místní krajiny a jeho fotografie začaly vábit do tehdy ještě odlehlého kraje první turisty.

Přivábily i mladého švýcarského lékaře Arnolda Rikliho (narozen v roce 1823 in Wangen na Aaře). Přišel sem poprvé v roce 1854 a hned ho napadl jeho „bussines plan“. O rok později zde založil léčebnu pro léčbu civilizačních chorob. Už v roce 1859 byly hotovy lázně s možností koupelí a 56 košů na opalování na slunci. Léčba švýcarského lékaře se opírala o tři pilíře v té době naprosto revoluční, o vegetariánství, nudismus a masáže. A pacienti z nejbohatších kruhů se k „Švajcerovi“, jak ho nazývali místní nebo k „Sun doctorovi“, jak byl znám ve vídeňských vznešených kruzích se začali hrnout. Sláva bledských lázní byla založena a už jen rostla.

V roce 1870 dostal Bled svou první železniční stanici na trati takzvané Rudolfovy železnice spojující Ljubljanu s Tarvisiem, i když byla ještě vzdálena pět kilometrů od městečka a nacházela se ve vesnici Lesce. Ale když se rakouská vláda rozhodla vybudovat v letech 1900–1906 Karavanken-bohinjskou železnici jako alternativu k trati Vídeň Terst, jejímž největším výkonem bylo vybudování bohinjského tunelu o délce 6327 metrů, začal vlak s pacienty i turisty zastavovat přímo u Bledského jezera.

V roce 1919 už byl o lukrativní lázeňskou oblast eminentní zájem. Nejen království Srbů Chorvatů a Slovinců jako nový státní útvar (později přejmenovaný na Jugoslávii) ale i Itálie se hodlaly regionu zmocnit. Nakonec spor vyhrála Jugoslávie, údajně díky intervenci Mihajla Idvoskeho Pupina. Tento pán, který mimochodem studoval i na Karlově univerzitě v Praze, se stal po své emigraci do USA slavným fyzikem – vyvinul Pupinovu cívku, která umožňovala telefonování na velké vzdálenosti. Od roku 1911 byl srbským konzulem v USA a měl velký vliv na amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Proto se mu podařilo prosadit, že nový slovanský stát přetahovanou s Itálií vyhrál. V roce 2015 postavili Pupinovi u příležitosti osmdesátého výročí jeho úmrtí na břehu Bledského jezera sochu. Už samotný fakt, že ve Slovinsku smí stát socha srbského politika (i když postavená na náklady srbského spolku) je příznakem blýskání na lepší časy a nadějí na překonání animozit mezi národy někdejší Jugoslávie, reliktů krvavé války na začátku devadesátých let minulého století.

I za komunistického režimu uměli tehdejší vládci ocenit krásu bledského regionu. Josip Broz Tito si nechal na břehu jezera na místě někdejšího královského zámku, který nechal strhnout, postavit luxusní palác v modernistickém stylu na nejkrásnějším místě s výhledem na ostrov uprostřed jezera i na bledský hrad a obklopený velkým parkem. Architektem byl jugoslávský autor Vinko Glanz Dnes je v této rezidenci Vila Bled, luxusní hotel, ve kterém pro ubytování musíte sáhnout hlouběji do kapsy, nocleh zde přijde na osobu od 165 eur výše a i vegetariánské rizoto se zeleninou stojí osmnáct euro. Ovšem jíte v objektu, kde večeřel například i Nikita Chruščov či Fidel Castro.

Dominantou Bledu, tyčící se na sto čtyřicet metrů vysoké vápencové skále nad nádherným modrým jezerem s neuvěřitelně čistou vodou, je hrad. Jeho červené střechy člověk vidí už z dálky a během návštěvy místa je prakticky nikdy neztratí z očí. První hrad si zde postavil arcibiskup Brixenský už v roce 1011 – ta skála k tomu prostě vyzývá způsobem, kterému se nedá odolat. Tehdy se místo ještě jmenovalo Veldes a toto jméno bývá používáno v německých textech. V letech 1511 a 1690 byly hrad i město poničeny zemětřesením, takže současný vzhled pevnosti je výsledkem dostaveb po těchto katastrofách a je mixem renesančního a barokního stavebního stylu.

K hradu se dá jet autem, ale i vystoupat po chodníku od jezera – samozřejmě musí člověk překonat oněch 140 výškových metrů. Stojí to za to, a to i když se samozřejmě za vstup do hradu musí platit vstupné 13 euro. Z hradních teras jsou totiž neuvěřitelně krásné výhledy na jezero a okolní krajinu, navštívit se dá muzeum v barokním křídle, kde je dokumentována historie Bledu. Pozor – nepřehlédnout! Součástí vstupenky je i kupón na ochutnávku vína v hradím vinném sklepu. Místní druh vína „Zelen“ mě příliš neoslovil, „Sauvignon blanc“ ale chutnal skvěle. Slovinská vína mají výraznou ovocnou chuť, i když jsou suchá, podrží si zřejmě větší množství zbytkového cukru. Alternativ k ochutnání je ve sklepě samozřejmě více, ale s manželkou jsme měli holt jen dva kupóny. Kdysi před mnoha lety jsem se tam zapovídal s místním Slovincem převlečeným za františkánského mnicha (navštívili jsme hrad v rámci vzdělávání v gastroenterologii) a má skupina Rakušáků mi mezitím i s autobusem ujela. Ale, jak už jsem říkal, domluvit se se Slovinci není problém, i když slovensky to jde o něco lépe než česky.

Jezero má po obvodu osm a půl kilometru, jedná se tedy o asi dvouhodinovou procházku, veřejná pláž na koupání je na nejvzdálenější straně jezera. Dá se k ní samozřejmě přijet i autem, ale za parkování se samozřejmě musí platit. Voda v jezeře je, jak už jsem psal, je neuvěřitelně čistá a byla i koncem září ještě dost teplá, aby se v ní dalo koupat. Čili plavky s sebou.

Pokud jste vášniví rybáři a chcete si v jezeře zalovit, je možné si pronajmout loďku i s rybářským lístkem u spolku „Ribiška družina Bled“, čili u „Fishing clubu“ – jeho sídlo je asi kilometr od Bledu na severním břehu jezera. Na tom jižním je zase sjezdovka s letní sáňkařskou dráhou čili každému, co mu libo. Pokud má ovšem peníze.

Uprostřed jezera je ostrov s někdejším klášterem (Blejski otok). Navštívit se dá motorovým člunem za 12 euro na osobu nebo mnohem stylověji v lodích s veslaři (za patnáct euro).

Oni veslaři jsou něco jako gondoliéři v Benátkách, mnozí provozují toto řemeslo už po mnoho generací – a očividně se z toho dá dobře žít. Zajímavé je, že cena za převoz je stejná, i když vzdálenosti ze tří nástupních míst k ostrovu se hodně liší. Někteří veslaři se tedy na svůj výdělek nadřou víc než jiní. Po příjezdu na ostrov je třeba vystoupat 99 schodů ke kostelu. Propaguje se návštěva kostelní zvonice se zvonem, který splní návštěvníkovi přání, když na něj zazvoní. Nebylo mi jasné, proč jsem za celý den slyšel ono zvonění jen asi šestkrát, i když k ostrovu byly převáženy stovky turistů. Vysvětlení se mi dostalo na ostrově. Za návštěvu zvonice (i s kostelem, ve kterém právě probíhala bavorská svatba) se platí 12 euro. Prostě co je moc, to je moc. Vyzývat štěstí není prostě zadarmo a je to možno brát jako investice do budoucnosti. Neinvestovali jsme, a to i přesto, že nám náš převozník vyčlenil na návštěvu ostrova padesát minut, a kromě onoho kostela a zvonice na ostrově nic není. Prostě klasická past na turisty. Dali jsme si tedy kávu a zmrzlinu a pozorovali německé svatebčany. I tak byla návštěva ostrova hezká – a prostě to patří k tradici.

V městečku samotném je několik velkých hotelů, největšími jsou „Hotel Park“, „Rikli Balance hotel“ a „Hotel Toplice“. Vedle toho spousty apartmánů a několik stylových vil, budovaných v druhé polovině devatenáctého století. Na jejich stavbě se podíleli tehdejší špičkoví architekti rakouského mocnářství, jako Franz R.von Neumann, Paul Rikli, Raimund Jeblinger nebo Wilhelm Bäumer nebo architekti z oblasti Friaulu Andrej Tolazzi nebo Alberto Valli. Na stavbách se podíleli i čeští architekti jako Josef Hronek nebo Jaromír Hanuš. Hanušova secesně bohatě zdobená kavárna hotelu Toplice bohužel nepřežila rekonstrukci hotelu. Přímo na břehu jezera je Vila Prešeren, rovněž kouzelný relikt z doby bledské slávy. Je zde skvělá restaurace, ryba s polentou dochucenou lanýžovým olejem a zeleninou byla prostě božská – a ceny k našemu velkému překvapení naprosto přijatelné. Servis výborný, můžu tedy vilu Prešeren, která slouží i jako hotel, vřele doporučit. Na jižním břehu ostrova je několik luxusních privátních vil jako vila „Zlatorog“ (slovinský název kozorožce). Protože byla renovována z prostředků EU, myslím si, že normálním smrtelníkům k relaxu na břehu jezera neslouží.

Na břehu jezera v samotném městečku se rozkládá rozlehlý park, který projektoval švédský architekt Karl Gustav Svensson v roce 1890, tedy v době největšího rozkvětu městečka. Z konce devatenáctého století pochází i kostel svatého Martina se štíhlou bílou věží ve stylu novogotickém. Postavený byl na místě staršího středověkého kostela podle projektu architekta Friedricha von Schmidta, který mimo jiné stavěl i vídeňskou radnici. Vnitřní fresková výzdoba pak pochází z let 1932–1937 a jejím autorem je akademický malíř Slavko Pengov. Svou stopu v Bledu zanechal i neslavnější slovinský architekt a stavitel Ljubljany Jože Plečnik po kterém se jmenuje ljubljanské letiště. Byl představeným Akademie výtvarného umění v Praze a v roce 1920 ho prezident Tomáš Garrique Masaryk pověřil přestavbou pražského hradu. Čili současný vzhled Hradčan je dílem tohoto slovinského architekta. Jeho projekt královského zámku na Bledu se bohužel neuskutečnil – na místě onoho plánovaného zámku stojí „Vila Bled“ Josipa Broze Tita, ale alespoň před kostelem svatého Martina může člověk vidět Plečnikův Mariánský sloup.

Bled nesmíte opustit, dokud jste neochutnali „Kremšnitu“. Slovinci jsou velmi hrdí na tento vynález připisovaný kuchaři hotelu Park Ištvánu Lukačevičovi, který měl tuto pochoutku, známou v Maďarsku a na Slovensku pod společným názvem „krémeš“, (česky nese tento zákusek podstatně méně poetický název „Žloutkové řezy“) vytvořit v roce 1953. Samozřejmě si ji člověk může dát přímo v kavárně hotelu Park na břehu jezera – tedy na místě jejího zrodu, ale nabízena je prakticky všude. My jsme si ji dali v kavárně na bledském hradu a vychutnávali jsme si vedle Kremšnity i úžasné výhledy na bledskou krajinu.

Takže vyrazte a nechte se chytit do jedné z nejkrásnějších turistických pastí, které Evropa nabízí.


Oct
2021

Pitztal

categories: Blog, Zážitky z cest

               Chci využít určité zklidnění politické situace a zase jednou vás pozvat na cestu. Dnes do Tyrolska.

               Tyrolský Pitztal je malý bratr Ötztalu. Je menší užší a o něco méně slavný, ale vyplatí se ho navštívit. Ovšem doporučuji nakoupit si dopředu. Nevím, z čeho lidé v Pitztalu žijí, ale jediná prodejna potravin v celé horní části údolí (tedy té turisticky atraktivní) je v obci s nevyslovitelným jménem Piösmes a i ta zavírá večer už v šest. Takže když jsme dorazili ve středu o půl sedmé, bylo by na nás čekalo hladové ráno, kdyby nebylo v St. Leonhardu už od sedmi ráno otevřené pekařství. V neděli má ale, stejně jako v Rakousku všechny obchody zavřeno, takže v sobotu buď nakoupit doma nebo přijet před šestou večerní.

               Páteří údolí je říčka Pitze, okolo které vede i cesta údolím, náš GPS nás ovšem vedl po svahu přes obec Jersens – zřejmě to s námi myslel dobře, Jersens je jednou z turisticky nejvýznamnějších vesnic v údolí. Pokud člověk netouží po vysokohorských túrách ale stačí mu jen procházka v hezkém prostředí, může se projít okolo největší obce v údolí Arzlu, kde je přes Pitze visutý most. Pitze se stejně jako údolí samo s Ötztalem může s Ötztaler ache, která tvoří páteř vedlejšího údolí srovnávat jen stěží. V Pitze by se zřejmě Miroslav Tyrš neutopil. (Ohledně tragického konce našeho zakladatele Sokola poukazuji na článek o Ötztalu z 8.října minulého roku). Je charakteristické, že zatímco celé údolí dostalo jméno po onom potoku na svém dně, Ötztaler Ache, která je mnohem větší, dostala jméno po svém údolí. Možná je to proto, že v Pitztalu byste marně hledali obec velikosti Ötzu. Nicméně se zde narodil Benjamin Reich, dvojnásobný olympijský vítěz, trojnásobný mistr světa a vítěz světového poháru v sjezdovém lyžování v roce 2005/2006. (Co se taky dá jiného v Pitztalu dělat?) O jeho tvář, spolu s jeho manželkou rovněž slavnou lyžařkou Marlies Schild budete v údolí zakopávat doslova na každém kroku. V Pitztalu jsou na svého rodáka (i na jeho štýrskou manželku) hrdí a oni rádi vystupují v reklamách, kde hrají šťastnou rodinku. Možná i skutečně šťastní jsou, osobně bych jim to přál. My jsme se ovšem nehodlali motat okolo potoka na dně údolí, ani navštívit Bennyho a Marlies, my jsme toužili po výškách. Ty se v údolí sdružují do třech center.

Nejvyšší hory jsou logicky na konci údolí. Tam jsou pitztálské ledovce, na kterých se lyžuje, ovšem které jsou přece jen menší než ledovce v ötztálském Söldenu. Provozovatelé lyžařských vleků měli šílenou myšlenku propojit obě ledovcová střediska a vytvořit tak největší středisko ledovcového lyžování ve střední Evropě. K tomu byla potřebná jen maličkost, totiž odstřelit jednu z hor, které obě údolí a tím i obě lyžařská centra oddělují. Naštěstí jim v tom ochránci životního prostředí zabránili. Střediska jsou tedy stále oddělená, ovšem ty svůdné söldenské sjezdovky jsou z Pitztalu vidět, takže těm byznysmenským nápadům docela dobře rozumím. Jsou svůdné i když šílené, ale takové už svůdné věci často bývají.

Chcete-li na ledovec a nehodláte tam šlapat pěšky, což je pěkná makačka, je možné vyvézt se z parkoviště v Mittelbergu k horské stanici k lyžařskému centru ve výšce 2841 metrů lanovkou, takzvaným Pitz-Expresem. Je to vláček, který jede celou cestu, skoro čtyři kilometry, tunelem. V létě nejezdí každý den, jen od čtvrtka do neděle. Když jsme vjížděli do údolí ve středu odpoledne a tabule hlásala, že lanovka na ledovec není v provozu, pokusila se o mně mrtvice. Bylo už září a dostal jsem strach, že dopadnu jako před rokem v Ötztalu, kde už byla většina lanovek v druhé polovině září odstavena. Jenže teď jsme právě proto přijeli už v první zářijové polovině! Byl to planý poplach, od čtvrtka lanovka jezdila. Je to stejný typ jako kdysi jezdil na Kitzsteilhorn v Kaprunu. Tam na svatého Martina 11.listopadu 2000 došlo v lanovce k požáru. Zemřelo 155 lidí. Všichni, kteří se před ohněm chtěli zachránit během k horní stanici, ale jen několik, kteří měli odvahu vrhnout se do plamenů, proběhnout jimi a běžet k stanici dolní. Oheň se tahá nahoru a stráví veškerý kyslík. Takže ti, kdo utíkali nahoru, se všichni udusili. Poučil jsem tedy mé společníky, že v případě požáru je třeba prchat dolů. Nezdálo se, že by je to nějak zvlášť uklidnilo, k požáru ale nedošlo a my jsme za 42 euro na osobu dosáhli vrcholové stanice. Za ty peníze ale nekončíte v onom lyžařském centru, je zde možnost pokračovat lanovkou až k restauraci na kopci Hinterer Brunnenkogel ve výšce 3440 metrů, kde je i vyhlídková platforma s výhledem nejen na druhou nejvyšší horu Rakouska Wildspitze, ale i do Švýcarska a do Itálie.  Tady začíná příjezd na sjezdovku na ledovci, my jsme se prošli na Přední Brunnenkogel, byla to poměrně snadná procházka po sněhu, která ale překvapivě vyčerpávala. Pochopil jsem, že tu Wildspitze, která se provokativně tyčila před námi, v tomto životě už nedám.

Zato jsme si dali kávu v oné nejvýš položené restauraci v Rakousku. Je tam samozřejmě vysokohorská přirážka. Za kávu se platily čtyři eura a za Aperol 8,50 euro. Ale zato máte od stolu neuvěřitelně krásný výhled – i když přes sklo, zřejmě aby zvědaví turisté nevypadávali z restaurace.

V okolí horní stanice Pitz Expresu je možná příjemná procházka ke kapli bílého světla, moderní kapličce s oltářem vyřezaném z jednoho kusu bílé žuly. Tento kámen je v horách velmi vzácný, kde ho našli, nevím.

Ovšem naprosto nezbytné je vyšplhat na Mittagskogel do výšky 3159 metrů. Je to snadná procházka, ani se moc nezapotíte, odměnou je ale naprosto úžasný výhled na pitztalské údolí. Je to naprosto neopakovatelný pohled, údolí je úzké se strmými svahy na obou stranách, ale dlouhé a poměrně přímé, takže ho vidíte z vrcholu Mittagskogelu jako na dlani. Chce to silnou vůli zvednout se a odejít. Něco tak krásného možná už v životě neuvidíte.

Kdo chce víc adrenalínu, může se vydat na Braunschweigerhütte a odtud na ferraty na Pitztaler Jöchl nebo na Polleskogel. Odtud už bude mít söldenské ledovce i s lanovkami a parkovišti přímo pod sebou.

Druhým významným centrem pro horské turisty je Rifflsee. K tomuto ledovcovému jezeru se dá taky vyjet lanovkou z vesnice Mandarfen. Lanovka končí ve výšce 2091 metrů na Sunna Almu. Procházka okolo jezera, kde se páslo množství krásných koní a roztomilých oslů trvá ani ne hodinku. Nabízejí zde plavbu na voru. Odpoledne vyráží na hodinovou cestu po jezeře obrovský vor se stoly a lavicemi, samozřejmě proto, aby turisté mohli požívat plody jim tam prodávané.

My jsme to vše viděli jen z výšky, byli jsme právě na vrcholu Brandkoglu. Původně jsme měli větší plány – totiž cestu na Kaunergrathütte, která je popisována jako jedna z nejkrásnějších horských túr v Alpách, zejména proto, že člověk jde velkou část túry proti Watzespitze, která prý vyhrává dlouhodobě soutěž o Miss Alp, tedy nejkrásnější horu. Nemůžu posoudit, do cesty se nám postavila ferrata, kterou jsme v plánu cesty přehlédli. Bez karabin a úponů jsme se tedy vydali na zpáteční cestu. Později jsme se dozvěděli, že se to přejít dá. To, co vypadá jako ostrá skalní plotna má přece jen ve skále vytesanou stezku jištěnou řetězy, nejhorší je ale sestup k začátku onoho výstupu, a právě to nás odradilo. Takže pokud se tam vydáte, výstroj pro ferraty bych raději přibalil. Ale i pokud skálu překonáte, jak to udělal Vladimírův syn Juraj, čeká vás hodně dlouhá túra k oné chatě a pak ještě delší sestup do Plangerosu, což dělá 1200 metrů z kopce dolů, údajně ne právě schůdným terénem. Túry v tyrolských Alpách vypadají v reálu většinou namáhavěji než na mapách a v popisech. Jestliže píšou, že je třeba být „Schwindelfrei und trittsicher“ odpovídá taková túra už přinejmenším túře „ľahkej“ podle bratrů Andrášiovců, ovšem spíše túře „trocha ťažkej“. Pro těch několik mých čtenářů, kteří tuto klasifikaci bratrů horolezců neznají, pak z túr „ľahkých“ se člověk vrací vyčerpán a zlomen na těle i na duchu a na túry „trocha ťažké“ se vydávají jen šílenci, sebevrazi a Němci. Byli tam, a dokonce v teniskách! Německá paní nám vysvětlovala, že se jí v těch teniskách po skalách lépe „hopká“. Rychle jsme se od ní vzdálili, ještě než se Němci dozvěděli, že jsem lékař.

My jsme se vydali na Brandkogel, kopec přímo nad Rifflsee. Leze se tam hodně strmě, takže pro staré pány je to na krev, ale dá se to. Nahoře je překvapení. Vrcholový kříž totiž stojí na skále, která se očividně od zbytku hory odlomila a drží ji jen ocelová lana onoho kříže. V první chvíli trošku podivný pocit vylézt na skálu přes trhlinu a vědět, že napůl visíte nad údolím. Ale odolejte! Neodolali jsme. Skála se ještě neodlomila, čeká očividně na jiné odvážlivce.

Samotné jezero Rifflsee je kouzelné, má tyrkysovou barvu, odněkud tedy do něho přitéká vápencová voda. Odkud ten vápenec pochází, nemám tušení, v centrálním Tyrolsku by měly být hory ze žuly. Ale očividně nejsou.

Třetím centrem v Pitztalu je oblast Hochzeigeru nad vesnicí Jerzens. I tady se v zimě lyžuje a v létě vandruje. I taky je lanovka, aby usnadnila turistům dosažení vrcholu. Gondola vás vyveze k restauraci, která je v lyžařském centru, odtud se pak dá vyjet sedačkovou lanovkou na Sechszeiger do výšky 2392 metrů. Tenhle kopec nabízí krásné výhledy do Inntalu, tedy do hlavního údolí severního Tyrolska a na obzoru je možné vidět až Zugspitze, tedy nejvyšší horu Německa. Ze Sechszeigeru máte dvě možnosti. Buď se vydat po hřebenu k Hochzeigeru, nebo si vypůjčit trojkolku a pustit se po ní po připravené cestě dolů. Prý je to dost adrenalinová zábava, tvrdili chlapci, kteří se na oněch vozíčcích svezli. Já jsem se nevezl, stačí mi adrenalin v práci a ten, který mi produkuje doma manželka (je na to hrdá a cítí se být za můj adrenalin zodpovědná). Výstup na Hochzeiger je snadná túrka po horském hřebeni do výšky 2560 metrů. Až pak to začne být zajímavé, totiž to v případě, že se rozhodnete vydat se ke Großsee nebo dokonce ještě dál ke Kugleter See.

Komu je to málo, může si vyběhnout buď na poměrně neškodný Gemeindekopf nebo na kopec jehož jméno už nahání strach – Wildgrat. Vzhled pak ještě víc. Rozumnější pro ty, kteří by chtěli na tyto kopce lézt, je ovšem přenocování na chatě u Großsee, pak nebudou mít stress s návratem. Právě zpáteční cesta totiž vyžaduje „Schwindelfreiheit und Trittsicherheit“. (Komentář výše) Vede po vrstevnici strmé skály, je ale zajištěna řetězy. Za sucha se to dá docela dobře projít, za deště je to horší. Pršelo.

I tahle túra je delší, než by si člověk myslel a přál. Uvedené časy nejsou pro důchodce o holi, ale pro vysportované horaly, kteří po horách raději běhají, než chodí. Už samotný okruh okolo jezera s návratem přes Zollkreuz do oblasti sjezdovek Hochzeigeru je túra na celý den. A pozor, pokud nestihnete odjezd poslední lanovky, nezbývá vám než se vydat do Jerzensu pěšky. A to je kilometr do hloubky, nic dobrého pro kolena, zejména, pokud po cestě zatmíte.

Centrem Pitztalu je Sankt Leonhard. Kouzelná vesnička se spoustou penzionů, jednou restaurací a žádným obchodem s potravinami. Zato je tu muzeum kozorožců. Sankt Leonhard přišel k té poctě, že může prezentovat historii tohoto jedinečného horského zvířete tím, že ho má v obecním znaku. A měl ho tam i v době, kdy byl kozorožec v podstatě vyhubený. Nejen jeho rohům se přiznával léčebný účinek, i jeho bobky sloužily k omlazovacím kúrám. A tak někdy v osmnáctém století žilo někde v Savojsku posledních padesát kusů tohoto zvířete. Italský král Viktor Emanuel II. pak v roce 1854 vyhlásil oblast, kde ti poslední kozorohové žili, za chráněnou oblast tím, že ji vyhlásil za svůj privátní lovecký revír a dal ho střežit před pytláky. Kozorožci se začali množit, podařilo se je propašovat do Švýcarska a po druhé světové válce koupili první zvířata i Rakušané. Po počátečních neúspěších se kozoroh v rakouských alpách ujal. Líbí se mu tam a dokáže se v horách neuvěřitelně šikovně pohybovat. Samice dokáže vyskočit až na tři metry vysokou skálu (samec to díky svým těžkým rohům nedokáže). Dnes žije ve volné přírodě 15 000 kozorožců (některé údaje hovoří až o 30 000) z toho tři tisíce v Ötztalu a Pitztalu. V Sankt Leonhardu v malé zoologické zahradě je jich sedm. V podstatě nás ignorovali, protože jim turisté můžou být ukradení, pohled na ně je ale lákavý. Zvíře, které dalo jméno i souhvězdí a tím se stalo i jedním ze znamení zvěrokruhu má v sobě už jen touto skutečností něco mystického. Ostatně slovinsky se nazývá krásně Zlatorog, anglicky Goldhorn. Jen nám se zdálo, že jsou jeho rohy podobné kozím (nejsou!!!) a Němci ho raději nazvali Steinbock, tedy „kamenný kozel“:

Pitztal má ještě jednu zvláštnost. Protože jsou tu svahy hor nesmírně strmé, prakticky každý potůček, přitékající do říčky Pitzu, padá do údolí vodopádem. Každých několik set metrů uvidíte značky pro cesty k nejrůznějším vodopádům. Kdo má tedy rád hluk padající vody, přijde si na své. Jen trošku po chodníku vystoupat nad údolí a nějaký vodopád tam určitě bude.

I to uklidňuje nervy. Jako celý Pitztal. Turisté ho nepřeplňovali. Nevím, jak je to v zimě, ale v létě je to lákavý cíl pro někoho, kdo masový turismus nutně nemusí.


Oct
2021

Tallinn II

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Reiseberichte - andere Länder

            Die Obere Stadt protzt mit einigen monumentalen Gebäuden. Hier gibt es den höchsten Turm der Stadtbefestigung „Der lange Hermann“ an den der ehemalige Palast der russischen Zarin Katharina II. angelegt ist, in dem heute das estnische Parlament seinen Sitz hat. Der Gegenpol zum „Langen Hermann“ ist die „Dicke Margarethe“ in der unteren Stadt, soviel also zu den estnischen Vorstellungen, wie ein echter Mann und eine echte Frau aussehen sollten. Gleich gegenüber dem Parlament steht eine monumentale orthodoxe Kathedrale des Alexanders Newski.

Die Esten hielten diese Kirche immer für einen Beweis der Bemühungen des zaristischen und später kommunistischen Regime um die Russifizierung Estlands. Es war nämlich gerade der Fürst Alexander Newski, der die Expansion der deutschen Ritter, die damals die Herren von Reval waren, in Richtung Osten in der Schlacht auf dem zugefrorenen Peipussee im Jahr 1242 aufgehalten hat. Nach der Unabhängigkeitserklärung Estlands wurden Stimmen laut, die verlangt haben, die Kathedrale abzureißen, letztendlich hat aber doch der Hausverstand gesiegt und das großartige Gebäude durfte stehen bleiben. Es ist jetzt der Zufluchtsort der in Tallinn lebenden Russen (sie machen in der Stadt 44% der Bevölkerung aus), die viel religiöser als die protestantischen Esten sind. In Estland lebenden Russen wurde lange Zeit nach der Unabhängigkeit die estnische Bürgerschaft verwehrt, nur vor dem Eintritt in die Europäische Union wurde Estland gezwungen, der russischen Minderheit die Bürgerschaft zu verleihen. Die Folge dieser Entscheidung ist, dass ein Russe, der die estnische Bürgerschaft angenommen hat, jetzt vor der russischen Botschaft lange Schlangen stehen muss, um ein Visum nach Russland zu bekommen. Ein Russe, der die Bürgerschaft abgelehnt hat, setzt sich nur einfach ins Auto und überquert irgendwo bei Narva die Staatsgrenze, ohne dabei Probleme zu haben. Bei der Einreise in die EU ist das umgekehrt.

Die evangelische Kathedrale von Tallinn – der Dom – ist überraschenderweise nicht die größte Kirche in der Stadt, die Kirche des heilige Olafs sowie auch die Kirche des heiligen Nikolaus (beide stehen allerdings in der unteren Altstadt, wo es auch Geld gab) überragen den Dom wesentlich.

Unter dem Boden des Doms sollte nach einer Legende der legendäre Urvater des finnisch-estnischen Volkes Kalev begraben sein. Die Finnen und die Esten haben einen gemeinsamen Urvater, offensichtlich hatte er aber Angst vor dem Meer und so blieb er auf dem südlichen Ufer des Finnischen Meerbusen – in Tallinn, das es damals noch nicht gab. Heute trägt seinen Namen, also Kalev, die bereits erwähnte berühmteste Konditorei in der Stadt. Unter dem Dom soll auch Heinrich Matthias Thurn begraben sein, der Anführer der tschechischen Stände im Aufstand gegen den Kaiser Ferdinand II. Er führte die Rebellen bei dem berühmten Prager Fenstersturz am 23.Mai 1618 und gab damit den Anlass zum Beginn einer der größten Tragödien in Europa – zum Dreißigjährigen Krieg. Er starb weit von seiner Heimat (Er zählte zu den Tschechen, obwohl er als gebürtiger Tiroler angeblich tschechisch nur fluchen konnte) im Jahr 1641 im Exil in Tallinn.

            In der oberen Stadt gibt es mehrere Aussichtsterrassen mit faszinierenden Blicken auf die Altstadt, den Hafen und das Meer sowie auch auf die modernen Bauten im „Rotenman Kvartal“.

Sonst herrscht hier aber abendsTotenstille. Als wir uns hier abends für ein Glas Wein setzen wollten und die Blicke auf den Sonnenuntergang über dem Meer genießen wollten, fanden wir hier kein einziges offenes Lokal und so verstanden wir, warum die obere Stadt abends wie ausgestorben ist. Man lebt in der unteren Stadt und man lebt hier teuer.

            Die untere Altstadt schaut wie ein Freilichtmuseum aus. Die neu reparierte mittelalterliche Stadtmauern strahlen durch rote Dächer ihrer Türme, um die alten krummen Gassen stehen Häuser der Hansakaufleute, von denen, gleich wie in Amsterdam, unter dem Hausgiebel Balken mit Rollen aus der Fassade ragen. Die Kaufleute lebten im Erdgeschoß, die Warenlager waren aber am Dachboden, deshalb die Haken, um die Ware in das Lager transportieren zu können. Überall gibt es dann Restaurants, Bars, Kaffeehäuser und weitere Touristenfallen, die von Studenten in mittelalterlichen Kostümen überwacht werden, die die Passanten, die nur für eine einzige Sekunde vor dem Eingang stehen bleiben, um in die Speisekarte einen Blick zu werfen, erbarmungslos hinein treiben. Wir flüchteten vor ihnen in  Panik bis in den oberen Teil der Stadtbefestigung oberhalb der Kirche des heiligen Nikolaus.

Im Turm Neitsitorn ist ein Restaurant mit einem Blick auf die Altstadt. Das Problem bestand in der Tatsache, dass man hier Eintritt zahlen musste. Drei Euro für den Eintritt in ein Restaurant habe ich noch nirgends zahlen müssen und ich war dementsprechend überrascht. Es wurde mir erklärt, dass es sich um ein Museum handelte. Also zahlte ich, obwohl ich das Museum danach nicht gefunden habe, lediglich ein Restaurant und ein Kaffeehaus auf drei Ebenen. Wenn wir aber schon einmal dort waren, entschieden wir uns dort mittags zu essen und den zauberhaften Blick auf die Altstadt dabei zu genießen. Zu unserer lieben Überraschung wurden uns dann die drei Euro pro Person von der Rechnung abgezogen. Eigentlich eine gescheite Maßnahme, damit die Leute im Restaurant nicht umsonst bummeln, nur um auf die Stadt unter ihnen Füßen zu glotzen.

            Das älteste Kaffeehaus in der Stadt heißt Maiasmokk, ist aber abends nach neun Uhr geschlossen! Besuchswert ist das Gebäude der „Großen Gilde“, wo sich ein Museum der estnischen Geschichte befindet und wo der Eintritt zufällig kostenlos war. Die Gilden waren Gesellschaften ähnlich den Zünften, aber doch anders. In der Großen Gilde waren die Kaufleute, also die reichsten Bürger, die auch den größten Einfluss auf das Geschehen in der Stadt hatten. In der „Kleinen Gilde“ waren dann die Handwerker unterschiedlicher Fachrichtungen versammelt, diese gab es hier aber eher für die Arbeit als fürs Reichwerden – wer ist schon einmal durch eine Arbeit reich geworden? Und ihr Einfluss in der Stadt war dementsprechend bescheidener. Zu einem Museum wurde auch die älteste Apotheke auf dem Rathausplatz aus dem Jahr 1433, in dem Souvenirgeschäft wird versucht, die Touristen zu überzeugen, dass der Liquor „Vanna Tallinn“ ein Medikament sei. Die menschliche Fähigkeit Alkohol so gut wie aus allem machen zu können, habe ich im Freilichtmuseum in Tallinn in dem Stadtviertel „Rocca al Mare“ kennenlernen können.

Der estnische Wein „Lossi“ wird nämlich aus Heidelbeeren produziert. Die erreichen hier im Norden dank der Feuchtigkeit und langer Sommertagen eine außergewöhnliche Größe, der Wein aber (ich bin ein neugieriger Mensch und so habe ich diese örtliche Spezialität gekostet) kann man nur mit einer äußersten Überwindung und unter dem Schutz der magensäurehemmenden Medikamente trinken. Sonst würde das Getränk in meinen nicht mehr ganz jungen Magen wahrscheinlich ein Loch durchbrennen.

            Vor dem Stadttor Viru befindet sich ein Blumenmarkt, einer der wunderschönsten, die ich in meinem Leben sah.

Der Blumenmarkt in Amsterdam war zwar größer, aber die Blumen auf dem Markt von Tallinn waren einfach schöner (obwohl sie großteils aus den Niederlanden importiert waren) Die Esten lieben Blumen. Zu einem Besuch in Estland zu gehen, ohne einen Strauß mitzubringen, ist einfach undenkbar und der Geliebten oder sogar der Gattin einen Mercedes ohne einen Strauß Blumen zu schenken ist ein absolutes „faux paix“ und ein Grund zur Trennung. Wahrscheinlich aus diesem Grund ist der Blumenmarkt auch noch lange nach Mitteernacht offen. Was wäre, wenn der Mercedesspender den Strauß vergessen hätte und ihn ganz dringend bräuchte?

            Tallinn hat einfach sein Zauber, obwohl man Glück beim Wetter haben muss. Die Sonne geht zwar im Sommer sehr spät unter, strahlt aber meistens gedämpft durch Wolken. Menschen in Estland hatten eindeutig mehr Angst vor Wasser als vor Feuer. Ich habe sonst nirgends gesehen, dass die Bauern Getreide in den Wohnräumen trocken würden, wo man auf offenem Feuer kocht. Der Dachboden wurde nur durch Balken von dem Wohnraum getrennt und zwischen die Balken wurde die Ernte gesteckt. Im Falle des Brandes konnte sich der Mensch offensichtlich immer darauf verlassen, dass ein Regen kommt, der dem Malheur ein Ende macht. Die körperliche Hygiene wurde gleich wie in Finnland in der Sauna gemacht. Das Wasser, das vom Himmel fiel, war doch ein bisschen zu kalt.

            Das estnische Volk ist aber gegen Kälte abhärtet. Das haben wir in dem Badeort Parnü gesehen.

Obwohl das Meereswasser lediglich 13 (in Worten DREIZEHN!!!) Grad hatte, badeten im Meer sogar die Kinder! Also – eines von den Kindern hatte einen Neoprenanzug angehabt und es handelte sich in diesem Fall offensichtlich um einen Ausflug Väter mit Kindern ohne Mütter. Trotzdem lief mir bei diesem Anblick die Kälte über den Rücken. Wir haben im Meer nur unsere große Zehe gebadet. Das hat gereicht. Es musste reichen! Estland ist nicht wirklich ein Land für einen sommerlichen Badeurlaub. Es hat andere Reize.

            Weil aber in der oberen Stadt die Totenruhe herrschte, die untere Stadt unchristlich teuer war und nach zehn Uhr wurde uns verweigert armenischen Cognac zu verkaufen, der mit seinen fünf Sternen sehr verlockend aussah, badeten wir nicht einmal im Meer und verließen Estland in Richtung Süden nach Lettland.


Oct
2021

Vzestup a pád Sebastiána Kurze

categories: Blog

               Především napřed gratuluji Čechům k výsledkům říjnových voleb. Rozhodli se zůstat součástí západní evropské kultury, odmítli mafiánské praktiky a tah na východ do Ruska. Pomohla při tom i náhoda (protidemokratické strany získaly o půl milionu hlasů víc než ty prodemokratické, ale protože se nedokázaly sjednotit, zůstaly mimo sněmovnu), takže zdá se, že se Česko může spolehnout i na ochrannou boží moc. Ta mimochodem vyřadila i Miloše Zemana ze hry těsně předtím, než mohl Andreje Babiše pověřit navzdory porážce ve volbách sestavením vlády.

               Ale snad bude teď, když hlavní napětí z voleb pominulo a kdy bude zřejmě vyjednávání o nové vládě díky indispozici prezidenta republiky nějakou dobu trvat, i čas podívat se přes hranici k sousedům, tedy přesněji do Rakouska. I tady se děly věci a pokusím se je českému čtenáři trošku přiblížit.

               Hlavním hráčem je bývalý ministerský předseda Sebastián Kurz. (možná si budete myslet, že jsem zlý, ale to slovo „bývalý“ jsem si opravdu vychutnal.

               Kdysi byl nazván s odkazem na reklamu na čokoládu Milka „Nejsladším pokušením, odkdy existuje populismus.“ A skutečně, jeho vzhled milého a hezkého chlapce (s poněkud přehnaně velkýma ušima, ale nikdo není dokonalý) působil zejména na dámy v pokročilejším věku jako neodolatelně svůdný. Viděly v něm ideálního zetě a byly ochotny dát mu hlas za každých okolností. Jenže za politickým vzestupem tohoto „zázračného dítěte“ byla tvrdá práce, intriky bez konce a boj s hodně tvrdými bandážemi. Ovšem Kurz byl ochoten zasazovat své údery i pod pás, na své cestě za mocí byl ochoten obětovat cokoliv, i zájmy Rakouska a jeho obyvatel. To mu teď právě spadlo na hlavu. Začátek konce kariéry vídeňského krasavce už přišel. Jak dlouho bude jeho sestup pokračovat, je otázka, nový vzestup mu neprorokuje ani jeden politický pozorovatel. Což je dobrá zpráva o stavu rakouské demokracie.

               Sebastián Kurz , narozený v roce 1986, začal svou kariéru v mládežnické organizaci ÖVP, čili rakouské lidové strany. Tam převzal v roce 2009 vedení. Už v roce 2011, tedy v útlém věku 25 let se stal státním sekretářem pro integraci – kvůli povolání do rakouské vlády přerušil svá studia – vysokoškolský diplom tedy nemá dodnes. V mládežnické organizaci si cílevědomě budoval svou síť spolupracovníků. Nejdůležitějším kritériem dostat se do okruhu jeho spolupracovníků byla především loajalita – tito lidé, kteří z velké části sedí dnes v rakouské vládě jako ministr financí Gernot Blümel, ministr vnitra Karl Nehammer, ministryně zemědělství a turistiky Elisabeth Köstinger, ministryně pro EU Karoline Edtstadler atd. Ti vidí v Sebastiánovi Kurzovi přímo Spasitele, bez něhož je politika nemyslitelná. Mnozí z nich totiž nejsou schopni samostatné politické činnosti a potřebují tedy přísné a detailní vedení svého mentora. Sami se nazývají po vzoru osobní gardy římských císařů „pretoriány“. Ale za těmito „veřejnými tvářemi“ stojí druhá linie důvěrníků, kteří pracovali vždy neveřejně, o to víc mohli z mocenské pozice svého šéfa získat ekonomicky. Bernhard Bonelli, Stefan Steier, Alex Melchior a centrální roli hrál Thomas Schmid, jehož vášeň komunikovat přes whats app nakonec stála jeho mentora funkci rakouského kancléře.

               V roce 2013 se Kurz stal ministrem zahraničí ve vládě velké koalice socialistů s lidovci. Lidová strana fungovala jako junior partner, už několikery volby po sobě skončila druhá a situace v ní byla poměrně nestabilní. Předsedové strany (partaiobmani) se střídali rychle po sobě. V roce 2011 odstoupil z této pozice po třech letech působení Josef Pröll, vystřídal ho Michael Spindelegger, ale ani on nevydržel déle než tři roky a v roce 2014 odstoupil. Na jeho místo nastoupil Reinhold Mitterlehner. Lidová strana působila spíš jako zastřešující organizace mnoha zájmových spolků – svazu důchodců, zemědělců, jednotlivých spolkových zemí, předseda měl poměrně malý vliv na fungování strany jakož i na sestavování volebních kandidátek, kde samozřejmě každá taková organizace chtěla mít své zastoupení. Mitterlehner byl slušný člověk, možná poslední v rakouských vládách, ale slušnost, jak víme, se v politice nevyplácí.

               V pozadí totiž už intrikoval mladý ministr zahraničí Sebastian Kurz. Jeho popularita nesmírně vzrostla v době migrační krize 2015, kde se jako první vyslovil pro uzavření tzv. „balkánské cesty“. Dokázal se postavit řádění Erdogana v Rakousku a zakázat mu předvolební mítinky (Erdogan ho za to nenávidí dodnes). Kurz viděl přicházet svou hvězdnou hodinu a rozhodl se odstranit Mitterlehnera všemi prostředky. Právě o tomto boji 2017 se dochovaly záznamy na mobilních telefonech zúčastněných, které vedly k zahájení trestního stíhání a k odstoupení Sebastiana Kurze z postu kancléře. Po pravdě řečeno to chatování na mobilech o státních záležitostech a o intrikách v akci s krycím názvem „Balhausplatz“ (adresa úřadu rakouského ministerského předsedy) připomíná trošku pubertální hry s mobilními telefony. Právě toto pubertální chování usnadnilo práci prokuratuře.

               Centrální roli v celé akci hrál Thomas Schmid, který už tehdy zastával významnou roli na ministerstvu financí a tím měl přístup k finančním zdrojům, které Kurz pro své intriky nutně potřeboval. Kurz se Schmidem se rozhodli spojit s vydavatelem Wolfgangem Fellnerem, který platí v obci rakouských žurnalistů jako velmi problematická osobnost.  Jeho způsob práce se dokonce nazývá „fellnerismus“. Poslední, čím by se jeho deník „Österreich“ zabýval, je seriozita a ochrana osobních dat. Protože tento deník kupuje málo lidí, bývá rozdáván zadarmo a žije z reklam a inzerátů. Je známo, že Fellner neváhá zavolat některému politikovi a vyzve ho, aby si u něho zaplatil reklamu, jinak ho zničí. Předseda socialistů Kern odmítl Fellnerovi platit a stálo ho to vítězství ve volbách roku 2017. Kurz nebo Schmid si vybral právě tuto osobu za nástroj svých politických intrik. Důležité bylo, že se Schmidovi podařilo „zmonopolizovat“ zadávání průzkumů veřejného mínění „spolehlivé osobě“. Přes ministryni Sophie Karmasin, která je studovaná v tomto oboru a po rodičích zdědila i firmu specializovanou na průzkumy veřejného mínění, byly tyto průzkumy zadány její blízké známé Sabine Beinschab. Výsledky pak byly přikrášleny zejména do podoby, že pokud půjde ÖVP do voleb s Mitterlehnerem v čele, prohraje, že si voliči přejí Sebastiana Kurze. Schmid sám chatuje: „V průzkumu leží SPÖ před námi. To jsem otočil.“ Fellner věděl o tom, že jsou průzkumy falšované, ale byl je ochoten za peníze zveřejnit. Jako protislužbu dostal z ministerstva financí vládní inzeráty v celkové hodnotě 1,3 milionu eur. Schmid k tomu ve svém chatu psal: „ Geniální investice. Fellner je pravý kapitalista. Kdo platí, ten zařizuje. To miluji“.

               Unikly ale mnohem horší chaty. Jednak ty, kde se ministr Kurz baví se Schmidem a nazývá Mitterlehnera „Riesenarschem“ – to je zkrácená forma slova „ Obrovský Arschlosch“, což je nejhorší nadávka v německém jazykovém prostoru. V překladu to znamená „díra do prdele“, ale v češtině by to byl ču…. (o nadávkách v německém jazyku odkazuji na můj příslušný článek na webu z 13.února 2015 Malý česko rakouský slovník nekonvenčních výrazů). Kromě toho se baví o tehdejších lidoveckých grandech jako o starých debilech. V Česku, vytrénovaném Milošem Zemanem a Andrejem Babišem by to vedlo zřejmě maximálně k pokrčení ramen, v Rakousku, kde je prezidentem ruský šlechtic Van den Bellen, ale na takový způsob komunikace mezi politiky nejsou zvyklí. Přesto by tohle Kurz ještě zřejmě udýchal. Ovšem nejhorší, co skutečně vedlo ke Kurzově pádu, byl chat, kde se bavili o tom, že Mitterlehner s Kernem se sjednotili na finanční podpoře odpoledního zabezpečení dětí ve školách a školkách a uvolnili na to 1,2 miliardy eur. Kurz se vyděsil, že by to mohlo jeho konkurentovi zvýšit popularitu a snažil se za každou cenu tento zákon zmařit – ptá se Schmida, zda by bylo možné poštvat proti tomu aspoň jednu spolkovou zemi.  

               Právě v tomto okamžiku, kdy se zdálo že by červeno černá koalice mohla začít fungovat a pro Rakousko skutečně přinést něco pozitivního, vystoupil náhle před novináře ministr vnitra Wolfgang Sobotka a označil koalici za naprosto nefunkční. Sobotka nebyl a není žádný pretorián, patřil ke skupině oněch „starých deppů“, ovšem byl ochoten se s Kurzem a jeho skupinou spojit. Vycítil, kdo v politickém boji plném špinavých podrazů vyhraje. Slušný Mitterlehner to být nemohl. Mitterlehner odstoupil, Kurz na narychlo svolané poradě nejvyšších funkcionářů strany převzal vedení za „svých“ podmínek, kdy byly jeho pravomoci nesmírně zvýšeny – dokonce přebarvil stranu z tradiční černé na tyrkysovou.

               Následovaly volby 2017, které s pomocí Wolfganga Fellnera vyhrál a stal se kancléřem. Jeho spojenci se dočkali odměny. Sobotka se stal předsedou parlamentu, Schmid pak dostal nesmírně lukrativní post ředitele ÖBAG, což je společnost spravující podíly majetku Rakouska na soukromých firmách. Jedná se o majetek ve výšce zhruba 23 miliard Euro. Tento systém umísťování nejvěrnějších spolupracovníků za odměnu za vykonání špinavé práce do lukrativních pozic, se v Rakousku nazývá „systém Kurz.“ Před ním to nikdo totiž nedělal tak okatě.

               Právě Schmid se stal prvním Kurzovým problémem. Kurz se před parlamentním výborem dušoval, že s dosazením Schmida to strategicky významné funkce neměl nic společného, aby vzápětí vyšly najevo chaty, kde mu Schmid píše, že pokud by ta funkce nebyla spojena s opravdovými pravomocemi, pak o ni nemá zájem a Kurz mu odpovídá: „Dostaneš všechno, co chceš. Patříš přece k rodině.“ Pravá cosa nostra a následkem je ono první stíhání Kurze ve věci falešné výpovědi před parlamentním výborem.

               Na rozdíl od Česka totiž v Rakousku funguje státní zastupitelství pro potírání korupce, a pracuje opravdu bez ohledu na funkci podezřelého. Teď sedí tyrkysové skupině v týlu a je za to patřičně nenáviděno a veřejně napadáno. Kurz si zřejmě rve vlasy, že tyrkysoví předali ministerstvo spravedlnosti svému koaličnímu partnerovi – zeleným. Ti tento post obsadili tehdy těhotnou Almou Zadič, narozenou v Bosně a Kurzovi lidé si od ní slibovali povolnost. V Rakousku je totiž nepsaný zákon, že v koaliční vládě nesmí být ministerstva vnitra a spravedlnosti v jedněch rukách. A Zadič ukázala nečekanou tvrdost a odhodlanost. Přestože lidovci pálili proti jejím lidem ze všech zbraní a snažili se je zdiskreditovat a obvinit z politické zaujatosti, postavila se za ně veškerou svou autoritou a umožnila, že mohli nerušeně pracovat dál. Domovní prohlídka v kanceláři kancléře Kurze byla pak vyvrcholením jejich práce.  Zpětně se při takových zprávách může těšit Andrej Babiš z toho, jak dobré je „mít Marušku“.

               Po zveřejnění chatů z mobilu Schmida a Kurze už byla pozice kancléře neudržitelná. Držel se svého křesla sice ze všech sil, ale když mu hrozili odebráním podpory všemocní zemští hejtmani, kapituloval. První krysy začaly opouštět loď, jako první největší rakouská politická krysa tyrolský hejtman Platter. Jestliže ještě ve čtvrtek byl mluvčím všech hejtmanů a vyslovil Kurzovi neochvějnou důvěru, už v pátek se od něj distancoval. Ovšem Kurzův ústup je jen částečný. Navrhl za nového ministerského předsedu ministra zahraničí Alexandra Schallenberga, který sice nepatří přímo k oné tyrkysové skupině nejbližších spolupracovníků, čili pretoriánům, platí ale za Kurzova „intima“ a navíc není členem lidové strany, čili nemá ve straně žádnou vlastní mocenskou pozici. Sám se zdiskreditoval už první den ve funkci, kdy ve své inaugurační řeči prohlásil, aniž by to od něj někdo vyžadoval či očekával, že obvinění vůči Kurzovi považuje za nepravdivá. Když mu pak předsedkyně opoziční strany Neos  Beate Meinl-Reisinger předala protokoly z vyšetřování prokuratury, hodil je demonstrativně na zem. Bylo mu důležitější demonstrovat oddanost svému šéfovi než se pokusit získat si nalomenou důvěru obyvatelstva. Mluvil jen k věrným, kteří nerozumí a ani rozumět nechtějí. Připomíná vám to něco? Ne nadarmo se vydavatel týdeníku News Horst Pirker obává, že Rakousko bude brzy jmenováno v jedné větě s Maďarskem či Polskem. (Česko pod čerstvým dojmem výsledku voleb vynechal) Bového premiéra tedy už po prvním dni nemůže nikdo brát vážně, satirici a kabaretisté se už předhánějí ve vtipech o tom, že mu jeho řeč psal Kurz se zákazem na ní něco měnit. Kurz sám přebírá pozici předsedy poslaneckého klubu a zůstává předsedou strany čili bez jeho souhlasu nemůže nový ministerský předseda podniknout prakticky nic. Politologové se tedy domnívají, že „systém Kurz“ bude pokračovat – dokud neuzavře policie svou práci a neobviní Schmida a jeho spolupracovníky, jakož i Kurze ze zpronevěry oněch 1,3 milionu eur. Celkem je obviněno devět lidí, vedle Kurze a Schmida dalších sedm z nejbližšího kancléřova okolí. Za onu zpronevěru je deset let natvrdo. Falsifikátorka oněch průzkumů veřejného mínění Beinschab byla v úterý zatčena a dnes zase propuštěna. Všichni jsou hodně nervózní, protože nevědí, zda ji propustili, protože obvinění na vyšetřovací vazbu nestačila nebo proto, že se rozhodla s policií spolupracovat. Kruh se tedy začíná stahovat. Pokud bude vypovídat i Schmid, bude to pro Kurze hodně horké. Zatím je totiž problém, že je nesporné, že Schmid protizákonně jednal, není ale zřejmé, zda jednal z vlastní iniciativy (což je vrcholně nepravděpodobné) nebo na Kurzův příkaz (což je sice pravděpodobné, ale zatím nedokázané). Kurz sice v jednom chatu přiznává že musel v tříhodinovém rozhovoru zpracovat Sofii Karmazin, aby se k nim přidala, víc jasných důkazů ale texty neposkytují. Že budou padat tresty odnětí svobody je jasné, jak blízko to ale k někdejšímu „nejkrásnějšímu kancléři v Evropě“ a k „nejsladšímu pokušení od vzniku populismu“ dorazí, zatím nelze odhadnout.

               Nicméně všichni se shodují v tom, že Kurzova kariéra dostala ránu, ze které se už nevzpamatuje. Zlá zpráva pro Orbána, Babiše či Kaczynského, jejichž chtěl být mluvčím. Angela Merklová Kurze bytostně nesnášela a viděla v něm – očividně právem – nebezpečí pro demokracii. Když letos v létě žádal o setkání s ním, měla prý říct, že „to má za pár a ty poslední dny v úřadě si nebude kazit setkáním s Kurzem.“

               No holt, ani v Rakousku není vše ideální. Ale vedle zkorumpované vlády, kdy se Gernot Blümel liší od Aleny Schillerové ve své nekompetentnosti jen kvantitativně, máme fungující nezávislou vyšetřující policii a fungujícího prezidenta. Ten se rakouskému obyvatelstvu za vulgarity chatů Kurze se Schmidem omluvil – protože Kurz se omluvit jaksi zapomněl.

               Ostatně demonstranti před kancléřským úřadem nesli transparent s nápisem „Basti in knasti“. Pokud vám to něco připomíná, není to podobnost čistě náhodná.


Oct
2021

Cirhóza, neuropatie a Lány, jak to spolu souvisí?

categories: Blog

               Samozřejmě, že mě to zajímá. A mělo by to zajímat každého Čecha. Není to hyenismus, jak se snaží vnutit lidem mluvčí Ovčáček, ale legitimní zájem o zdravotní stav člověka, který je vrchním velitelem armády a brzy bude pověřovat určitého člověk sestavením vlády. Buď to bude vítěz voleb nebo to bude Andrej Babiš (v případě, že by nevyhrál). To už dal pan prezident na vědomí s předstihem. Pověřen bude dvakrát, podruhé na neomezenou dobu – takže bude moci vládnout v demisi (pokud koalice ANO, SPD a komunistů nezíská v parlamentu většinu) až do konce prezidentského mandátu.

               Proto je zdravotní stav prezidenta pro budoucnost země klíčový. Pokud by byl na hradě člověk dodržující ústavu, nebylo by to až tak podstatné, věci by prostě běženy rutinně podle zákona. Ale u člověka, který si dělá z ústavy trhací kalendář a jedná podle vlastní libovůle, je rozhodující, jak na tom zdravotně je.

               Jako lékař můžu posuzovat vývoj zdravotního stavu prezidenta jen z povzdálí, na základě filmů, fotografií a zpráv v tisku a v televizi. Pan Ovčáček se na mě bude zlobit, ale jeho hlášení vynechávám, nemají kvalitu ani informační ani literární, jsou naprosto zbytečná. Můžu poskytnout jen hypotézu, pravdu vědí – snad – ošetřující lékaři Ústřední vojenské nemocnice, ti se ale veřejně nevyjádří. Zdravotní dokumentace je samozřejmě důvěrný dokument, který se nevydává veřejnosti. Můžeme se tedy jen domnívat, ale toto právo nám nikdo nemůže vzít. I kdyby chtěl. Kdo četl mou knihu „Zločiny českých králů“ ví, že mě zkoumání zdravotního stavu vládců vždy zajímalo. Nejsem tedy osobní, pokračuji jen ve svých výzkumech a úvahách.

               Pokusme se tedy shrnout fakta.

               Zřejmě nesporná je jaterní cirhóza. Při Zemanově spotřebě alkoholu žádný div. O této chorobě svědčí jeho nažloutlá barva kůže, která je na posledních záběrech kamer nepřehlédnutelná. ČT zveřejnila lékařský nejmenovaný zdroj, který potvrdil vypouštění tekutiny z břišní dutiny. Jedná se o takzvaný ascites, který vzniká tím, že játra ztvrdnou a představují tak překážku pro odtok krve z oblasti střev. Tlak v cévách následkem toho stoupá a tekutina z nich vystupuje do břišní dutiny. Ovšem ascites se dá odstranit buď léky nebo punkcí, člověk ale není postižen mentálně, pokud nezačne stoupat v krvi hladina amoniaku. Amoniak je odpadový produkt metabolismu, který normálně odstraňují zdravá játra. Amoniak způsobuje stavy zmatenosti a může přejít i do kómatu, ovšem většinou se dá léky dobře dlouhodobě zvládnout a jsem přesvědčen, že lékaři v ÚVN tuto úlohu dokážou zvládnout bez větších problémů. Čili tato choroba by Zemana principálně neměla ve výkonu funkce podstatným způsobem omezovat. Tělo při ní chátrá, mozek ale trpí jen marginálně. Ale je zde zřejmě i jiný problém.

Už při své první volbě na prezidenta měl Miloš Zeman problémy s palcem na noze a s koordinací chůze – tehdy skoro vylétl oknem. Známá byla tehdy cukrovka (kterou si údajně vyléčil jezením sladkostí – já takovou léčbu sice neznám, ale budiž). Spolu s nemírným kouřením se nabízela jako příčina jeho problémů gangréna čili příznak ucpávání cév na nohou, což diabetes ještě umocňuje. V takovém případě by už ale zřejmě pan prezident o nohy dávno přišel, vzhledem na chybějící progresi se dá říct, že tuto diagnózu je možno vyloučit. Cigarety poškodily prezidentův stav méně, než by se dalo očekávat.

               Nicméně chůze prezidenta se nadále horšila, jednak v důsledku neuropatie čili necitlivosti nohou v důsledku poškození periferních nervů v nohách – člověk necítí chodidla, a tedy vlastně neví, zda už stojí nebo ještě ne. A přidala se i ataxie, tedy porucha koordinace pohybu – v minulém roce to skončilo pádem a zlomeninou paže. Poruchy hybnosti skončily nakonec usazením prezidenta republiky na invalidní vozík – výše popsané choroby progredovaly do podoby, která učinila další chůzi nemožnou.

               V minulém roce se přidala i ztráta váhy ústící až do kachexie, kdy byl prezident jednoznačně podvyživený. Po infuzní léčbě a přestavení stravy se jeho stav zlepšil, měl dokonce nadváhu. Tvrdil, že to způsobily „výživné jogurty“. Nicméně poslední hospitalizace v důsledku „dehydratace“ tedy odvodnění organismu svědčí o problémech s příjmem tekutin. Staří lidé sice nepociťují žízeň, a proto se do stavu dehydratace můžou dostat i když polykat můžou, nedovedu si ale představit, že by k takovému zanedbání péče došlo u hlavy státu, okolo které se točí desítky lidí personálu včetně zdravotního. Čili s největší pravděpodobností došlo znovu k zhoršení polykacího reflexu.

               U této poruchy bych se rád zastavil. Polykací reflex je jeden z nejsložitějších reflexů našeho těla. Podílejí se na něm až čtyři hlavové nervy – trigeminus, vagus, hypoglossus a glossopharyngeus a celá řada svalů: svalstvo měkkého patra, musculus palatopharyngeus, hlasivkové vazy, suprahyoidní svalstvo a horní jícnový svěrač. Ten proces je velmi komplexní, protože musí zabránit, aby strava či tekutiny vnikly do dýchacích cest, kde nemají co dělat a způsobují tam takzvané aspirační záněty plic. Víckrát jsem si už položil otázku, proč Stvořitel vytvořil právě tuto funkci, která je pro život člověka naprosto esenciální, tak složitě. Možná chtěl právě takto limitovat délku lidského života. Když už je tělo unavené, začnou vynechávat životní funkce. Napřed ty nejsložitější. Pamatujete si, jak umírali lidé v minulosti? Přestali jíst a pít, lehli si do postele a usnuli. Říkalo se tomu, že umřeli stářím.

               Zajímavé na této poruše je, že napřed vzniknou problémy s polykáním pevné stravy, potom je to problém s polykáním tekutin, nejdéle zůstane schopnost polykání kašovité stravy nebo zahuštěných tekutin či krémů. Pacienti s poruchou polykacího reflexu (dysphagií) dostávají od nás tedy sondovou stravu, krémovou s vysokým obsahem kalorií, aby dostali dostatek výživy i při relativně malém množství pozřené stravy. Můžeme takové sondové stravě klidně říkat i „výživný jogurt“.

               V okamžiku, kdy člověk nemůže polykat vodu (ta se mu dostává při poruše polykacího reflexu místo do jícnu do plic) je situace vážná. Jedinou možností je pak polykací reflex obejít, buď zavedením nasogastrální sondy, kdy je sonda zavedena do žaludku přes nos, což může být jen krátkodobé řešení nebo implantací takzvané PEG Sondy (perkutánní endoskopické gastrostomie) kdy je sonda zavedena do žaludku přes břišní stěnu a výživa i tekutiny je možno podávat takovým způsobem. Zákrok je to poměrně jednoduchý a rutinní, sám jsem ho dělal už mnohokrát. Naštěstí se už neprovádí u lidi s terminální demencí, kde není naděje na zlepšení. Po mozkové příhodě, u psychických onemocnění spojených s akutním odmítání potravy nebo při operativních zákrocích či ozařování v oblasti hrtanu je to ale zákrok, který člověka nejen udrží při životě, ale poskytne mu i šanci na návrat k bývalé životní kvalitě. Při cirhóze jater s ascitem může ale vzniknout problém zavedení této sondy. Pokud totiž žaludeční stěna nenaléhá na stěnu břišní, ale je mezi nimi nějaká překážka, (například tekutina ascitu) je tento zákrok technicky nemožný.

               Samozřejmě medicína není jen o odstraňování příznaků, ale i o hledání příčin. Diabetes jako příčinu je možno vyloučit, stejně tak nemá prezident žádné příznaky akutní mozkové příhody, která by polykání mohla ovlivnit (většinou se jedná o embolické příhody při poruchách srdečního rytmu, kdy se v srdci utvoří krevní sraženina, která je pak vystřelena do mozku). Netrpí ani demencí, která může v terminálním stádiu polykání znemožnit.

               Popíšu obraz jednoho onemocnění, popsaného německým neurologem Carlem Wernickem (dalším z celé řady slavných absolventů Wroclawské univerzity), které po něm dostalo jméno Wernickeova encephalopatie. Netvrdím, že ji pan prezident má, (nejsem při svých hypotézách tak odvážný jako paní doktorka Džamila Stehlíková), ale možná nezaškodí porovnat to, co píšou knihy s tím, co vidíme denně v realitě. Posouzení ponechám na čtenáři samotném.

               Příčinou tohoto poškození mozku je nedostatek vitamínu B1 – Thiaminu. Postiženi jsou především alkoholici a lidé s chybnými stravovacími návyky. (Sám Wernicke popsal tento syndrom a s ním spojené anatomické změny v mozku v roce 1881 u tří alkoholiků). Thiamin totiž tvoří s alkoholem nerozpustnou sloučeninu, která se ze střeva nemůže vstřebávat. Thiamin je nesmírně důležitý urychlovač metabolismu cukru v pyruvátovém cyklu, při jeho extrémním nedostatku vzniká choroba beri – beri, kterou ovšem můžeme dnes vidět maximálně u bezdomovců, jejichž jedinou potravou je alkohol. (Nedávno jsem jednoho takového pacienta, starého 36 let, ošetřoval)

               Klasická trias příznaků onemocnění je:

  1. Organický psychosyndrom spojený se změnami chování, ztrátou sociálního myšlení, ztrátou paměti, psychózou, dezorientací a konfabulacemi. Tato porucha může progredovat do takzvané Korsakovovy psychózy, K obrazu choroby patří i takzvaná polyneuropathie, tedy poškození periferních nervů.
  2. Ataxie – čili poruchy chůze a nejistota při stání.
  3. Poruchy pohybu očí při obrně svalů, zodpovědných za pohyb očních bulbů. Často je přitom dvojité vidění.

Zákeřné je, že jen velmi zřídka jsou vyvinuty všechny tři tyto příznaky, proto bývá choroba diagnostikována poměrně pozdě. Pomocným kritériem je pak podvýživa pacienta nebo nemírné požívání alkoholu, které tuto trias doplňují na čtyři body. Podezření na diagnózu vzniká při pozitivitě dvou z těchto čtyř bodů.

Při další progresi onemocnění nastupuje spavost, narušení jemné motoriky, poruchy výslovnosti a polykání. V terminální fázi onemocnění přichází nízký krevní tlak, nízká tělesní teplota a nadměrné pocení a konečně selhání krevního oběhu.

Léčbou je podávání Thiaminu v infuzích, tato léčba může progresi choroby zpomalit nebo – při změně životního stylu s abstinencí a správnou výživou – i zastavit.

Pokud by tedy prezident Zeman touto chorobou trpěl, (což bez znalosti zdravotní dokumentace nemůžu s jistotou tvrdit), nacházel by se ve velmi pokročilém stádiu choroby. Zřejmě už ani infuze s vitamínem B1 (nepochybuji, že by je od svých ošetřujících lékařů dostával v míře svrchované) nestačí. Že by prezident v posledních letech změnil svou životosprávu, o tom mi není nic známo. Jaterní cirhóza samozřejmě k stabilizaci stavu taky nepřispívá.

Při tak vážné diagnóze či jen při podezření na ni by měl být národ informován. Korsakovova psychóza je duševní onemocnění, které zodpovědné vykonávání jakékoliv funkce znemožňuje. O to víc by mělo být jasné, kdo vlastně vyjmenuje budoucího premiéra. Bude to prezident Zeman, jeho kancléř Mynář, jeho poradce Nejedlý nebo někdo úplně jiný?

Doufejme jen, že to nedopadne jako v případě komunistického ministra obrany Martina Dzúra, který „vykonával“ svou funkci na přelomu let 1984/1985 na jednotce intenzivní péče napojen na umělé dýchání a další život prodlužující systémy. Už jen ta myšlenka je velmi, velmi znepokojující.

Každopádně držím pro volby v následujících dvou dnech palce. Ať to dopadne tak, že Česko zůstane v rodině civilizovaných států. Moc si to přeji. A vy asi taky!


Oct
2021

Tallinn I

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Reiseberichte - andere Länder

            Tallinn ist eine Stadt weit in Norden (mit Betonung des Wortes „weit“) eigentlich auf der Höhe von St. Petersburg. Deshalb geht die Sonne im Sommer nur knapp vor Mitternacht unter und im Winter kommt sie wieder kaum über den Horizont. Trotzdem ist die Stadt sehenswert – natürlich im Sommer, wenn hier die Temperaturen manchmal sogar die Marke von zwanzig Grad Celsius knacken.

            Tallinn (das doppelte „ll“ wird lang ausgesprochen, ähnlich dann das doppelte „nn“. Die Esten nämlich schreiben nämlich jede Silbe, die sie lang aussprechen wollen, einfach doppelt) und diese langen Silben geben dem Namen der Stadt eine rührende, fast melancholische Schönheit.

            Die Stadt trug aber nicht immer diesen Namen. Als erste, abgesehen von der ursprünglichen mit einer ugrofinnischen Sprache sprechenden Bevölkerung, erschienen hier die Dänen. Der dänische König Waldemar II. gründete hier im Jahr 1219 eine Festung, die den Namen „Castrum Danorum“, also „Dänische Burg“ bekam, was man ins Estnische „Taanni – linna“ übersetzt. Als die Stadt im Jahr 1227 die Kreuzritter eingenommen haben, gaben sie der Stadt den Namen Reval, und so hieß sie bis zu estnischer Unabhängigkeitserklärung im Jahr 1918. In diesem Jahr riefen die Esten das erste Mal ihren nationalen Staat aus. Tallinn hat eine interessante Lage. Der wichtigste Stützpunkt war natürlich immer der Hafen. Interessanterweise ist der Hafen in einer Meeresbucht gebaut. Beinahe alle nördlichen Hafenstädte liegen an den Flüssen nahe ihrer Mündung. Ob es schon St Petersburg an dem Ufer der Neva, Riga an der Daugava[AP1] , Klaipėda am Nehmen, Stettin an der Oder, Lübeck an der Tarve, Hamburg an der Elbe, Bremen an der Weser oder London an der Themse. Die Ursache ist offensichtlich die Tatsache, dass das nördliche Meer sehr oft zu stürmisch ist, um eine ruhige Verankerung der Schiffe und das Ausladen der Ware möglich zu machen. In diesem Punkt ist Tallinn eine Ausnahme und die Bucht, in der sich der Hafen von Tallinn befindet, musste ein Phänomen sein, dem man nicht widerstehen konnte. Und ein hoher Felsen über dem Meer, im flachen Land ebenso eine Rarität, rief wortwörtlich danach, dass auf ihm jemand eine Festung baut. Die Dänen konnten nicht widerstehen und taten es.

            Als sie die Festung von den Kreuzrittern im Jahr 1248 wieder übernommen hatten, gründeten sie hier eine Stadt, die im Ostbaltikum das übliche Stadtrecht nach dem Muster von Lübeck bekommen hat. Die Bindung an Lübeck ist auch heute noch auf jedem Schritt und Tritt merkbar. Nicht nur an dem Rathaus, aber auch in der Kirche des heiligen Nikolaus, in der den Totentanz der gleiche Autor Bernt Notke malte, der dieses Fresco auch in der Kathedrale von Lübeck schuf. Deshalb sind diese zwei Werke beinahe identisch. Die Kapelle, in der sein Totentanz ausgestellt wurde, ist bei der russischen Eroberung der Stadt im zweiten Weltkrieg zugrunde gegangen, die Fragmente des Gemäldes sind heute in der Kirche ausgestellt und demzufolge muss man hier eine Eintrittsgebühr zahlen. Unsere Reiseführerin hat uns geraten, uns für Senioren auszugeben, in mir gewann aber der Stolz (oder die Eitelkeit) und ich zahlte dafür einen doppelten Eintritt. Aus Lübeck kam auch die Marzipanerzeugung hierher, weil gerade durch die Produktion von Marzipan Lübeck berühmt ist (wovon, wie es eine aus Lübeck stammende Freundin meines Sohnes melancholisch sagte, wissen nur die Lübecker). Nicht einmal die Esten wollen über die Berühmtheit ihrer Partnerstadt in der Hansa etwas wissen und halten Marzipan für ihre eigene Erfindung. Heutzutage wird Marzipan in Tallinn in der Firma Kalev produziert, die ihre Konditorei direkt im Stadtzentrum in der Straße Pikk hat. Diese Straße hatte eine große historische Bedeutung.

            Das lübecker Stadtrecht galt nämlich nur in der Stadt, nicht in der Burg. Tallinn behielt bis heute viel von seinem mittelalterlichen Charakter und deshalb gibt es auch heute noch eine Trennung in die Untere und die Obere Stadt. Beide waren voneinander durch eine Mauer getrennt und nur mit einem Weg namens Pikk verbunden. In der oberen Stadt saß die adelige Elite (heute ist sie der Sitz der estnischen Regierung und Parlaments) in der unteren Stadt lebten Kaufleute und Handwerker. Reval, wie die Stadt hunderte Jahre hieß, war eine Hansastadt und die Mitgliedschaft in dieser Handelsgesellschaft garantierte der Stadt ihre Prosperität. Durch Reval lief der Großteil des Handels mit russischer Ware, besonders mit Pelzen und nach Russland wurde durch Reval westliche Ware importiert, vor allem Waffen.

            Im mittelalterlichen Reval gleich wie im neuzeitigen Tallinn sagt man, dass die Macht von oben auf das Geld hinunter schaut. Die Macht saß in der oberen Stadt, das Geld wurde in der unteren Stadt verdient, wohin es aus dem Hafen strömte. Dass diese Geschäfte nicht ohne Risiko waren und das Baltische Meer sehr heimtückisch sein konnte, davon zeugt die Statue von „Rusalka“, der kleinen Meeresnixe, die an dem Ufer im Stadtviertel Kadriorgu steht und in die Weite des Meeres schaut. Sie sieht nach den Matrosen des gleichnamigen russischen Schiffes, das im Finnischen Meerbusen im Jahr 1893 unterging.

Das Denkmal schuf der estnische Bildhauer Amandus Adamson im Jahr 1902, also ein Jahr nachdem der tschechische Komponist Antonín Dvořák die Oper gleichen Namens uraufgeführt hatte, die ihn weltweit berühmt machte. Rusalka ist eine Meeresnixe aus der slawischen Mythologie und ihre Statue auf dem Strand in Tallinn zeugt von einem starken russischen Einfluss in dieser Stadt. Ein weiterer Zeuge der russischen Macht in dieser Region ist der Palast der Zarin Katharina I., nach der das Viertel außerhalb der historischen Stadt seinen Namen bekam. Der Palast ließ Peter der Große für seine zweite Gattin Katharina bauen. Katharina war also einer der wenigen Menschen, die von der Annexion von Livland durch Russland profitierten. Die Bevölkerung Estlands schrumpfte während des blutigen und vernichtenden „Großen nordischen Krieges“ in den Jahren 1700 – 1721 von 350 000 auf 150 000. Katharina wurde im Städtchen Aluksne im Nordlettland nahe der estnischen Grenze als eine Tochter eines polnischen Bauern namens Skowronski geboren. Mit siebzehn Jahren trat sie in den Dienst bei dem deutschen evangelischen Pastor Glück – dem ersten Übersetzer der Bibel in die lettische Sprache – so viel also zu der Zusammensetzung der Bevölkerung in dem damaligen Livland. Im Jahr 1702 wurde sie von den Russen nach Moskau verschleppt, wo sie als Waschfrau arbeitete. Dort erblickte sie Fürst Menschikov und machte sie zu seiner Geliebten (sie gebar ihm angeblich zwei Kinder). Menschikov protzte aber ein bisschen zu viel mit seiner schönen Geliebten und so traf sie einmal den Zaren Peter. Der Zar war von der Schönheit Katharinas angetan, Menschikov saß plötzlich auf dem kürzeren Ast und musste seine geliebte Schönheit „gerne“ an den Zaren abtreten. Peter machte Katharina im Jahr 1707 zu seiner Geliebten und nachdem sie ihm zwei Töchter geboren hatte, heiratete er sie im Jahr 1712. Im Jahr 1718 ließ er für sie in ihrem Geburtsland Livland in der Nähe von Reval ein wunderschönes Schlösschen inmitten eines riesigen Parks bauen, im Jahr 1724 machte er sie zu seiner Nachfolgerin (seinen Sohn Alexej aus der ersten Ehe ließ der Zar im Gefängnis zum Tode foltern) und sie betrat als erste Frau in der russischen Geschichte nach dem Tod des Zaren den Thron. Und das, obwohl sie niemals lesen und schreiben gelernt hatte (in welcher Sprache sollte sie es auch tun? Lettisch, Estnisch, Russisch, Französisch, was die offizielle Sprache an dem Hof in St Petersburg war oder Deutsch?). Die Schönheit und lockere Moral sind nicht selten genug für eine steile Karriere. Damals wie heute. In Tallinn blieb mit ihrem Schlösschen eine schöne Erinnerung an sie. Der Präsidentenpalast, der an Kadriorg grenzt, schaut im Vergleich mit der russischen Zarenpracht mehr als bescheiden aus.

            So wie das Viertel voller Parkanlagen und stolz auf seine Rusalka nach der russischen Zarin seinen Namen trägt, so liegt in der unmittelbaren Nähe der Altstadt (der unteren Stadt) das „Rotenman kvartal“. Ein Viertel, das seinen Namen nach einem Unternehmer deutscher Herkunft, bekam der hier im neunzehnten Jahrhundert einige Fabriken bauen ließ, die zum Grundstein der Industrialisierung Estlands wurden. Heute werden die alten Fabriken eine nach der anderen abgerissen und an ihrer statt wachsen Banken, Hotels und Hochhäuser mit Büros, ein Paradebeispiel der modernen estnischen Architektur, die mich wirklich angesprochen hat. Es ist ein bisschen melancholisch, wenn zwischen schönen modernen Gebäuden verlassene Schornsteine stehen (die reißen die Esten überraschenderweise nicht ab, vielleicht sollten sie ein Denkmal des Unternehmers Rotenman bleiben), es hat aber etwas an sich.

Besonders wenn über ihnen und hinter dem Horizont am Meer knapp vor Mitternacht die violette Sommersonne untergeht. Ich hatte die Gelegenheit, dieses großartige Spektakel vom Balkon meines Zimmers im sechsten Stockwerk des Hotels „Park Inn“ zu beobachten. Mit einem Glas Rotwein in der Hand ist das ein wunderschönes Erlebnis. Aber passen Sie auf! Den Alkohol muss man vor zehn Uhr abends kaufen, obwohl die Geschäfte bis elf und manche sogar bis Mitternacht offen sind – die Straßen sind zu dieser Uhrzeit noch immer hell und lebhaft, aber der Alkoholverkauf hat seine Sperrstunde bereits um zehn Uhr! Fragen Sie mich nicht warum, vielleicht verließ gerade zu dieser Stunde den Hafen von Tallinn die letzte Fähre nach Helsinki. Die Finnen sind für 35% des Alkoholverbrauches in Estland verantwortlich. Sie fahren hierher über den Finnischen Meerbusen zu alkoholischen Ausflügen, weil es hier für sie billig und die Sprache so gut wie ident ist. Ich will gar nicht wissen, wieviel ein Bier in Finnland kostet, wenn einem Finnen ein Bier um 6,60 Euro (das war auf dem Rathausplatz im Zentrum von Tallinn, aber auch sonst habe ich – im Jahr 2014 – kein Bier unter 4 Euro gesehen) leistbar erscheint. Sie werden nicht einmal von allanwesenden Anschriften „Saddam“ abgeschreckt. Es ist nämlich nicht der Ausdruck der estnischen Sympathien zum ehemaligen irakischen Diktator, sondern einfach das estnische Wort für „Hafen“.

 [AP1]


Sep
2021

Rozvrat demokracie v Česku – plán “B” KGB z roku 1989?

categories: Blog

               Přiznám se, že jsem o napsání tohoto článku přemýšlel už dlouhé týdny. Stále jsem váhal mezi pokušením a pochybnostmi, zda se do toho opravdu mám dát. Nemám rád konspirační teorie, protože je šíří kdekdo a vždy se pro ně najde dostatek argumentů. Ale mé pochybnosti postupně slábnou, a tak jsem se rozhodl článek napsat ještě před volbami do poslanecké sněmovny. Protože možná je třeba poskytnout aspoň těm několika lidem, kteří mé články čtou (a snad je posílají i dál) pohled, který je možná trochu neobvyklý, ale který nabývá stále jasnějších struktur. A má varovat!

               Podnětem bylo přečtení knihy „Převrat“ Olina Jurmana s kolektivem. Číst tuto knihu, která je z velké části nářkem komunistů za ztraceným rájem jejich někdejšího režimu, vyžaduje silné nervy. Číst o tom, jak byla za komunismu skvělá ekonomika, skvělá armáda a policie a jak je teď všechno hrozné, jde jen po premedikaci skleničkou whisky nebo vína. Ale jde to. Jenže zrnko pravdy v té knize člověk najde. Je to trochu jako těžba zlata. V tuně kamene je obsaženo deset gramů, a přesto se těžba při tomto množství vyplatí. Není jednoduché tu pravdu z balastu vylouhovat, pravda není zlato, aby se dala rozpustit v lučavce královské. Jenže pro mě tato kniha jen doplnila kamínek do skládanky, kterou jsem nosil v hlavě už měsíce. Skládanky do otázky, proč demokratizační proces v Česku (a nejen tam) dopadá po třiceti letech tak neslavně, jak dopadá.

               Je zřejmé a o tom asi nikdo nepochybuje, že samotný sedmnáctý listopad 1989 byl vyprovokován ze strany STB. Skutečnost, že byl průvod z Vyšehradu provokatéry veden do předem připravené pasti na Národní třídě, kde na něho už čekala policie (proč tam, když centrum města nebylo v plánu organizátorů, předpokládajících jen pochod z Albertova na Vyšehrad?) a předstíraná smrt studenta Martina Šmída, ze kterého se vyklubal agent StB Ludvík Zifčák, nikdo nepopírá. Přesto zůstávají čtyři nezodpovězené otázky.

  1. Proč to STB dělala?
  2. Byla iniciátorem skutečně STB nebo jednala na pokyny jiné moci?
  3. Dopadlo to skutečně tak, jak chtěla, nebo se jí věc vymkla z ruky?
  4. Měla STB nebo jiná tajná služba připravený pro případ neúspěchu svého plánu plán „B“?

Pokusím se načrtnout odpovědi na tyto otázky, protože mě ten problém už hodně dlouho zatěžuje. Nemůžu tvrdit, že to tak opravdu bylo, posouzení ponechám čtenářům. Ať sami posoudí, nakolik je následující hypotéza (konspirační?) pravděpodobná a nakolik odpovídá tomu, co měli a mají denně před očima.

K otázce první:

1) Nabízí se původní interpretace, že zásah na Národní třídě byl motivován tím, aby státní moc brutálním zákrokem definitivně ukončila protesty, které trvaly už od Palachova týdne, byly stále častější a nabývaly na stále větší intenzitě. Brutalita zákroku sice této interpretaci nahrává, ale nač by pak STB potřebovala zdánlivě mrtvého studenta? K tomu účelu by bylo třeba několik SKUTEČNĚ mrtvých – viz Čína a „Náměstí nebeského pokoje“ 4.června 1989, nebo současný Lukašenko. Češi jsou sice národ Švejků, ale až tak hloupí nejsou. Jednou by přece musel být onen mrtvý student identifikován a pochován. Bylo tedy jen otázkou času, kdy tento podvod vyjde najevo. Ale právě tento čas chtěl někdo využít. K čemu?

Kniha „Převrat“ nabízí lákavou alternativu, že celý brutální zákrok byl organizován, aby mohlo být svrženo gerontologické vedení tehdejší strany, tedy Jakeše, Indry, Fojtíka, Biľaka a spol. V roce 1989 bylo už jasné, že toto vedení „dělnicko rolnické vlády roku 1968“ není schopno jakýchkoliv reforem a není k nim ani ochotno. Funkcionáři jenom čekali a doufali, že se v Sovětském svazu najdou konzervativní síly, které Gorbačova odstraní. (Že takové síly existovaly se ukázalo v roce 1991) Ekonomická situace se rychle horšila. V Polsku, NDR, Maďarsku už komunisté jednali s opozicí a snažili se najít kompromis. Jen Česko trvalo na zakonzervovaném komunismu stalinistického typu a Miloš Jakeš se kompromitoval svým projevem z Červeného hrádku, který se dal okomentovat pouze lidovým moudrem: „Je lepší držet hubu a vypadat jako blbec, než ji otevřít a potvrdit to.“ Jakeš ale nebyl schopen pochopit, že by měl odstoupit, protože vede stranu do záhuby. Nepomohla ani návštěva Michaila Gorbačova v Praze v dubnu 1987. Gorbačov nedokázal stranické vedení pohnout ani k reformám ve smyslu Perestrojky, ani k abdikaci. Odjel znechucen. Mladým ambiciózním kádrům bylo ovšem zřejmé, že je změna nevyhnutná. Nejambicióznější byli předseda pražské stranické organizace Miroslav Štěpán a předseda Socialistického svazu mládeže Vasil Mohorita. Oba se pokoušeli hrát v listopadu 1989 významnou roli. 17. listopad se nabízel, akci bylo třeba provést před zasedáním ústředního výboru, plánovaného na prosinec 1989. Vedení komunistické strany bylo posláno na víkendový odpočinkový pobyt do Resortu Orlík (mimochodem velmi pěkný a zajímavý resort i dnes, který se vyplatí navštívit, byl jsem tam s mými spolupracovníky z nemocnice ve Wagně a ti byli návštěvou nadšeni) a dokonce i ideologický tajemník Jan Fojtík, který se v pátek 17.listopadu vrátil z Moskvy, byl na letišti překvapivě přivítán důstojníkem ministerstva vnitra a odtransportován na Orlík, aniž by ho pustili do jeho kanceláře.

Pokud ovšem konspirátoři Štěpán s Mohoritou (těžko říct, kolik jich skutečně bylo) počítali s převzetím moci, přecenili naprosto své síly. V Praze nebylo nenáviděnějšího komunisty, než byl Štěpán, a to věděla nejen STB ale i KGB. K reformnímu křídlu KSČ se dal počítat Lubomír Štrougal, ovšem ten byl už od roku 1987 odstaven. Aktivní v ústředním výboru byli kromě Štěpána snad jen Rudolf Hegenbart, Jozef Lenárt a Karel Urbánek, předseda vlády Ladislav Adamec nebyl členem UV a neměl skutečný vliv (ostatně se už několik měsíců tajně bez vědomí ústředního výboru setkával s představiteli opozice). Pučisté, pokud je tak možno nazvat, potřebovali symbol, za kterým by šli lidé. Někoho, kdo by ztělesňoval reformní snažení KSČ. A tu se nabízel Alexandr Dubček. Byl v podstatě politickou mrtvolou, sám se zahrál do autu, když v roce 1969 jako předseda federálního shromáždění podepsal „obuškový zákon“, ale jeho popularita byla stále velká, zejména na Slovensku. Lidé si v té době od případných politických změn slibovali především návrat k roku 1968, tedy k reformě socialismu, o změně politického systému ještě nebyla řeč. S Dubčekem v čele mohli reformisté existovat. Jenže tu se objevuje nelogická chyba, kterou je těžko vysvětlit. 17.listopadu 1989 byl totiž Dubček náhodou právě v Praze. Setkal se tu s členem italské komunistické strany Luigim Calajanim, předsedou levicové frakce evropského parlamentu.  Když se dozvěděl o demonstraci na Vyšehradě, šel tam a chtěl tam vystoupit. To by byla pro pučisty rozhodující šance! Kdyby Dubček na Vyšehradě promluvil, mohl se stát legitimním vůdcem opozice po plánovaném rozehnání studentské demonstrace. Tedy přesně to, co si Štěpán, Mohorita, Hegenbart a další mohli toužebně přát. Postavili by se za něho, vyzdvihli by ho do čela země – nejlépe jako prezidenta bez skutečné politické moci a pod jeho záštitou by mohli převzít kontrolu nad státem. Jenže Dubčeka zadržela po cestě na Vyšehrad STB, vyslýchala ho na MO VB v Paláci Kultury a propustila ho až v 20:55 hodin, kdy už byla demonstrace na Národní třídě rozehnána. Dubček tedy promluvit k národu nemohl a 18. listopadu odcestoval zpět do Bratislavy. Jeho šance stát se symbolem revoluce tím byla ta tam. Pracovala tedy STB tak nekoordinovaně a chaoticky nebo měla nejasné rozkazy – a měla vůbec nějaké rozkazy? Kdo jí nezakázal zadržet plánovaného budoucího vůdce reformovaného komunismu v ČSSR? Byla to jen neschopnost? Nepozornost? Promeškaná šance? Nebo úmysl?

Každopádně Jakeš a jeho blízcí nepochopili, co se od nich očekává, a to i když Jakešovi na sovětském velvyslanectví v Praze celé dny nikdo nebral telefony. 20. listopadu odmítl ústřední výbor Adamcův návrh na odsouzení zákroku pořádkových sil a na jednání s opozicí a vydal stanovisko odsuzující studentskou demonstraci jako provokovanou imperialistickou cizinou a schvalující zákrok pořádkových sil. Poté už nebyla cesta zpět. Pučisté v KSČ prohráli, KSČ ztratila poslední zbytky důvěryhodnosti, vedení v revolučním hnutí převzalo nově založené Občanské fórum okolo Václava Havla. Plán na převzetí moci reformním křídlem komunistické strany byl ztracen. Lubomír Štrougal to definoval přesně, když začátkem prosince řekl Miroslavovi Štěpánovi: „Tys to posral, tys to tak posral!“ Věci se komunistům vymkly z ruky a už nad nimi nikdy nezískali kontrolu.

2) Pracovala STB samostatně nebo na příkazy vyšší moci? Touto mocí mohla být jen KGB, tedy sovětská tajná služba, naší STB nadřízená. Je nápadnou „náhodou“, že právě 17. listopadu 1989 se v Praze nacházel v břevnovské vile, která byla sídlem ministerstva vnitra, náměstek velitele KGB Viktor Gruško a jednal s ministrem vnitra generálem Alojzem Lorencem. V zásahovém štábu proti demonstrantům, kterému velel plukovník Danišovič, zase seděl sovětský generál Genadij Tepenko z ministerstva vnitra Sovětského svazu. Gruško pak 18. listopadu odcestoval zpět do Moskvy. Je dost těžké věřit na náhodu. Jakešovo vedení československé komunistické strany lezlo Gorbačovovi hrozně na nervy, zbavit se ho bylo naprosto v jeho zájmu. Sovětské jednotky rozmístěné na území Československa pak mohly zajistit, že proti demonstrantům nezasáhne československá armáda, i když si to tehdejší ministr obrany Václavík zbožně přál. Plán byl tedy reálný, jeho provedení 17. listopadu povedené. Rozbuška byla odpálena, jenže bomba vybuchla úplně jiným směrem, než si iniciátoři přáli. Proč?

3) Naskýtá se rozhodující otázka. Že by Sověti svrhli vedení státu, aniž by za něho měli vybranou náhradu? Že to nemůže být Miroslav Štěpán, muselo být jasné každému. Mohorita už vůbec ne. Určitou šanci měl Rudolf Hegenbart, už proto, že byl široké veřejnosti neznámý. Rusům se ale zviditelnil rozhovorem pro noviny Izvestija v srpnu 1989, kdy hlásal potřebu přestavby (Perestrojky) v Československu. (Ve stejné době trávili Jakeš s Adamcem dovolenou na Krymu). Jenže Hegenbart prohrál boj v politbyru strany, nezískal v něm dostatečnou podporu. S Adamcem Gorbačov nepočítal. S kým pak? S come backem Lubomíra Štrougala? Pokud tedy KGB neměla připravenou důvěryhodnou náhradu za svrhnuté vedení strany, pak to byli – abychom to řekli slovy prezidenta Zemana – „čučkaři“ nejhoršího formátu. Šlo o hodiny a oni měli prázdné ruce? Otázkou je, nakolik mohla KGB pracovat nezávisle, nakolik jí Gorbačov důvěřoval a kolik volnosti jí ponechával. Gorbačov se údajně setkával se Zdeňkem Mlynářem (kolegou ze studií), který ale žil už od roku 1977 v rakouském exilu. Kuli snad spolu pikle, které nevyšly, protože Mlynář naprosto mylně odhadl situaci v Česku, kde se mezitím scéna od roku 1968 změnila? V Chartě 77 sice hráli stále bývalí komunisté hlavní roli, ale neměli charisma skupiny umělců kolem Václava Havla, která právě v osmdesátých letech výrazně zesílila. Navíc se pučistům stala při rozhánění demonstrace malá nehoda, která ale měla pro ně mít fatální následky. Část studentů totiž našla úkryt v divadle Činoherní klub. Přítomní herci, otřesení pohledem na zbité studenty, začali jednat. Mluvčími opozice se stali – určitě zcela nečekaně – herci. S tím nemohli organizátoři převratu počítat ani v nejhorším snu. A herci měli logicky mnohem blíž k Václavovi Havlovi než k reformním komunistům a Alexandrovi Dubčekovi. Havel přijel 18. listopadu do Prahy, zatímco Dubček odjel ve stejný den do Bratislavy. Byla to jeho fatální chyba. I při nejlépe naplánované revoluci může tato nabrat jiný směr a začít žít svým vlastním životem. To se právě stalo. Po dvacátém listopadu byli komunisté konfrontováni s nezvratným procesem, kdy si i lidé na ulicích začali stále víc přát změnu celého systému, a nejen korekturu ke komunismu s lidskou tváří. Pokud tedy chtěli Sověti udělat z Československa „výkladní skříň“ reformního komunismu (díky svým ekonomickým předpokladům a kontaktům na Západ se k tomu tehdejší ČSSR hodila ze všech sovětských satelitů nejlépe) plán už několik dní po 17.listopadu selhal. Pokud byla KGB iniciátorem událostí 17.listopadu, byla už čtyři dni později odsouzena do role pasivního diváka. Nebo snad přece jen ne?

4) Nabízím následující teorii. Netvrdím, že je pravdivá. Nakolik je pravděpodobná, ať posoudí čtenář sám.

Po dvacátém listopadu 1989 bylo zřejmé, že se vývoj ubírá pro Sovětský svaz nežádoucím směrem. Sověti sice neměli v úmyslu udržovat naživu skomírající režimy svých satelitů, protože měli dost práce se zachraňováním Sovětského svazu samotného. Nikdy se ale nehodlali svého vlivu ve střední Evropě vzdát! Gorbačovův zahraničně politický poradce profesor Šachmazarov řekl v roce 1999: „Kdybychom tehdy měli více času a konali s větším rozmyslem, a ne pod neúprosným tlakem, lítaly by tyto východoevropské satelity dodnes v orbitu Moskvy.“ Jestliže tedy už nemohli zadržet emancipační proces, směřující teď už jednoznačně pod vedením „buržoazního synka“ Havla k přiblížení ke „kapitalistickému“ západu a nemohli ani zabránit procesu demokratizačnímu, museli si v tomto procesu udržet aspoň vliv, aby tento proces mohli ovlivňovat a v případě potřeby nasměrovat. Prostě bylo třeba nasadit do nově vzniklého Občanského fóra, o němž už nemohli pochybovat, že bude určujícím prvkem dalšího vývoje, svoje lidi. Jaké ale? A jak? Zažil jsem vznik revolučních výborů na vlastní kůži. Vznikaly naprosto chaoticky, prostě tam pracoval, kdo chtěl a kdo měl čas. A v Občanském fóru se náhle objevili lidé, kteří s disentem a Chartou neměli nic společného – lidé z Prognostického ústavu. Stačilo při tvoření vedení OF jedno zvolání z publika „Jsou tam jen samí disidenti, potřebujeme tam i odborníky“ a už náhle na pódiu seděl Václav Klaus. Kdo tehdy volal? To se už nikdy nedozvíme. Prognostický ústav byl zvláštním útvarem. Působili tam ekonomové, kteří nutně neladili s oficiální ekonomickou politikou strany. Přesto mohli jezdit do zahraničí, na studijní pobyty. Bylo by to možné, aniž by o svých pobytech podávali hlášení? Jenže komu? STB to prokazatelně nebyla. A tak se na české politické scéně objevily dvě charismatické osobnosti, zcela odlišného charakteru a působení. Uhlazený a arogantní Václav Klaus převzal vedení nově vzniklé politické pravice a jeho kolega z „prognosťáku“ zemitý a vulgární Miloš Zeman ovládl politickou levici. (Chování odpovídalo přesně preferencím voličstva, jako by to zařazení těchto pánů někdo plánoval – ostatně Zeman měl nemalé problémy vysvětlit, co na politické levici vlastně dělá). Byla to prostě skvělá volba. V roce 1998 uzavřeli tito dva „soupeři“ opoziční smlouvu a rozkrádání státu nabylo nové nekontrolované podoby.

Jestliže bych chtěl někde rozvrátit politický systém, nejspolehlivější cestou k tomu je korupce. Její aktivní podporování, její provozování co možná nejveřejněji, aby ji lidé měli na očích. Bohatnutí zlodějů za nečinného přihlížení politiků (případně za jejich spoluúčasti) je nespolehlivější cestou, jak daný politický systém v očích obyvatelstva zdiskreditovat. V tom se páni Klaus a Zeman doslova předháněli. Jako by snažili naštvat lidi co nejvíc, a protože reprezentovali nový státní systém, současně vzbudit nedůvěru k celému tomuto systému. Čili k demokracii. Nápadný byl jejich stále větší politický příklon k Rusku, nástupnickému státu Sovětského svazu. Napřed víceméně nenápadně, pak ale stále agresivněji. I v tom se skvěle doplňovali a doplňují. Zatímco Klaus se nikdy netajil svým odporem k Evropské Unii, Zeman zase projevoval okázale svou lásku k Rusku. Skoro paralelně s tím, jak rostla agresivita Ruska pod vládou Vladimíra Putina se zvyšovala i jejich aktivita. Václav Klaus byl českým prezidentem v letech 2003–2013, čili jeho mandát překlenul rozhodující zlom v přechodu Putinova režimu od demokratury k otevřené diktatuře v roce 2012. Zeman se stal jeho nástupcem a jeho proruská politika je ještě servilnější. Je to až příliš okaté, jak se tito dva pánové předhánějí v projevech oddanosti k Moskvě a vnucuje se otázka – kdo to po nich vyžaduje? Je možné, že by se takovýmto způsobem zesměšňovali z vlastní vůle? Zejména u Klause je to nápadné, alkoholem zničený Zeman zřejmě už není schopen vlastního normálního úsudku. Klaus se ale zdá být plně orientovaný. Přesto slouží Rusku „do roztrhání těla.“

A výsledky jejich působení? Zničená morálka, kdy zlodějna je považována za „šikovnost“ a je prezidentsky amnestována. Zničená politická kultura, která se stala plnou vulgarit, urážek a lží, takže zasévá v lidech stále větší nedůvěru k současnému politickému systému, tedy demokracii. Systém, který mohl přivést k moci oligarchu typu Andreje Babiše, chovajícího se jako neotesaný buran a lhář, sázejícího na lidskou hloupost, nevzdělanost a znechucenost čili netečnost. Je nápadné, že oba prezidenti, ten bývalý i ten současný spolupracují s internetovými dezinformačními platformami placenými z Ruska, jako jsou například Parlamentní listy. A opět se vnucuje otázka – dělají to skutečně z vlastní vůle?

Pokud by tedy to byl plán „B“, kterým se KGB rozhodla znovu přivést své satelity na orbit Moskvy, pak přináší tato taktika velmi slibné výsledky. Znechucení demokracií, korupcí a politickou kulturou dosáhlo stupně, kdy je samotná demokracie a zařazení země na Západ a do Evropské Unie bezprostředně ohroženo. Stupeň tohoto ohrožení ukážou současné volby. Pokud se po volbách dostane k moci koalice ANO, SPD a komunistů, vrátí se Česko tam, kde ho Rusové chtěli vždycky mít – na jejich oběžnou dráhu.

Držím Česku palce. Aby to nebyly volby poslední.


Sep
2021

Mladí k volbám

categories: Blog

               Kluci a holky, neserte mě! Zdvihněte zadky a jděte k volebním urnám. Bylo by hezké si konečně jednou uvědomit, že se jedná o VAŠI budoucnost. A vy necháte za sebe rozhodovat staroušky, kteří žádnou budoucnost nemají – a vědí o tom.

               Já vím, že chodit volit není „cool“. Lepší je tvářit se, že vás to nezajímá, že je to všechno podvod, že se na to můžete…

               Nemůžete. Jinak se probudíte ve světě, který nebudete chtít. Jako mladí Britové. Když se konalo hlasování o Brexitu, hlasovalo pro vystoupení z EU jen 20 procent lidí pod třicet let. Jenže jich přišlo k volbám jen 27 procent! Ostatní si mysleli, že to nějak dopadne. Dopadlo! Potom šli demonstrovat proti vystoupení z EU. Bylo pozdě. Demonstracemi se v demokracii nic nezmění. Jen volbami.

               Když bylo v Rakousku referendum o zachování povinné vojenské služby, hlasovalo ve věkové kategorii do 35 let (tedy mezi těmi, kterých se to týká), jen 30 procent pro její zachování. Mezi lidmi nad sedmdesát let ale 80 procent! A k volbám jich přišlo víc. Mladé přehlasovali, povinná vojenská služba zůstala.

               Já chápu, že jste se narodili po roce 1989 a neumíte si ani představit, jak vypadal svět před tímto rokem. Pokud vám to někdo vypráví, ani radši neposloucháte, protože to považujete za něco naprosto imaginárního a irelevantního. Narodili jste se v demokracii a jste přesvědčeni, že ta tady zůstane navěky i bez vašeho přičinění. Totéž si možná mysleli mladí Němci v roce 1932. V podstatě ani nevnímáte, co všechno ve vašem životě s demokracií přímo či nepřímo souvisí. Co všechno by mohlo zmizet, kdyby padla.

               Demokracie není samozřejmostí. Je to křehká věc, která se lehce rozbije. A ta, ve které žijete, je už pořádně nakřáplá. Ještě máte v obchodech zboží ze všech koutů světa. Ještě můžete cestovat po celém světě, jak se vám zlíbí. Ještě můžete využívat program Erasmus a jít studovat do ciziny, abyste si osvojili jazyk a určité postupy, které doma neuvidíte. A nechcete vnímat, jak strašně tento fakt nasírá dědky typu Václava Klause nebo ruské agenty typu Tomia Okamury. A že tito jsou ochotni udělat cokoliv, aby tomu zabránili. Klaus členství v EU nenávidí a argumentuje, že EU odsává ze země nejlepší mozky. Může mít do jisté míry pravdu. Ty mozky jste vy. Ale je skutečně správnou metodou volat po opětovném uzavření hranic? Chcete skutečně poměry jako jsou v Rusku či Bělorusku? Myslíte si, že to není možné? To si mysleli oni mladí Němci v roce 1932 taky. Myslíte, že si některý Žid v Německu v třicátých letech dokázal představit, že mu zakážou pracovat, nakupovat, chodit do divadla, a nakonec ho zabijí? Ani náhodou! Možná ani k volbám onoho roku 1932 nešel. Mysleli si, že stejně nebylo koho volit! Jako vy dnes!

               Demokracie je zodpovědnost. Tu nemá nikdo moc rád a mládež už vůbec ne. Život má být prostě jen zábava a volby zábavné nejsou. Máte pravdu. Ale pokud si chcete tu zábavu udržet i nadále, musíte se odhodlat pro to i něco udělat. Věta, že „nějak bylo a nějak bude“ tu rozhodně není na místě. Nejde o to, aby bylo „nějak“. Jde o to, aby bylo „dobře“. Tedy VÁM dobře. Myslíte si, že penzisti skutečně vědí, co od života očekáváte a že jsou ochotni tato přání svými hlasy naplnit? Pokud to nevezmete do vlastních rukou, bude se rozhodovat „O vás bez vás“. Jako v Mnichově v září 1938. Všichni víme, jak to dopadlo.

               Ale nejen to. Podívejte se jen do Lán, kdo vás reprezentuje před tváří celého světa. Ne, on nereprezentuje jen své voliče, ale všechny Čechy, tedy i vás. S toho se prostě nevyzujete! Starý zlostný nenávistný muž, který se propil a prokouřil do stavu, kdy ho nohy nenosí a mozek ani polykací reflexy mu neslouží. Říká se tomu Wernickeova neuropatie. Nenávidět a mstít se ovšem uměl už předtím. Takový se narodil. Je legálně zvolen v demokratických volbách. Volilo ho 2 853 390 občanů. Tedy něco přes 25 procent obyvatel. Protože celým 33,7 procentům lidí bylo jedno, kdo na hradě sedí. Možná jim to teď už jedno není. Ale už s tím nic nenadělají. Bylo by stačilo 153 000 lidí, kterým by to jedno nebylo a mohlo to v Česku vypadat úplně jinak. Nepoklonkovali bychom oficiálně diktaturám v Moskvě a v Pekingu, a ve světě, ve kterém chcete žít vy, by si nás vážili. Neváží si nás a můžeme si za to sami. Že ten zlodědek není jako vy? Jak to chcete někomu vysvětlit?

               Před volbami 1992 jsem působil na Slovensku. Pracoval jsem na dialýze. Moji pacienti horovali pro Mečiara. Všichni četli jeho plátek Slovenskou republiku a věřili v něho jako ve Spasitele. Stejně jako dnešní penzisti v Mesiáše Babiše. Snažil jsem se argumentovat. Nebylo to možné, protože ve víře se jedná o emocionální záležitost, kde rozumové důvody narážení na hluché uši nebo na nepochopení. Přiznám se, že jsem použil nakonec nečestné argumenty, dá se říct, že šlo o vydírání. Ale věděl jsem, že v případě Mečiarova vítězství budu muset Slovensko opustit. V roce 1989 jsem naštval příliš mnoho komunistů, kteří se teď soustředili v Mečiarově nacionalistickém táboře a toužili po pomstě. Čili jsem mým pacientů, vyjevil, že pokud Mečiar ty volby vyhraje, nebude se o ně mít kdo starat. Protože já budu muset odejít. Neposlouchali. Neodpovídali, dívali se do strany nebo do oněch novin. Volili Mečiara. Když jsem pak odcházel, žasli. „Kde idete, pán doktor? Kto sa o nás bude starať?“

               „Vždy jsem vám jasně říkal, že pokud Mečiar vyhraje volby, budu muset odejít.“

               „Ale my sme nevedeli, že to myslíte vážne.“

               Odešel jsem. Někteří z těch, kteří nechtěli poslouchat mé argumenty, brzy nato zemřeli. Bylo mi jich líto jen v omezené míře. Svobodně se tak rozhodli ve svobodných volbách. Že nerozuměli důsledku svého hlasování? Demokracie umí být krutá.

               Je třeba si uvědomit, že hlasem ve volbách člověk rozhoduje o své vlastní budoucnosti. Pokud k volbám nejde, demonstruje, že je mu jedno, co s ním bude. Je prostě nezralý rozhodovat sám a nechá za sebe rozhodnout dědečka s babičkou – oni se přece vyznají líp, mají tolik životních zkušeností, že?

               Dejte si na to bacha!!!

               Jejich zkušenosti jsou úplně jiné než vaše! Oni žili v čase, kdy existovala jen propaganda a jedny noviny vymývající mozek. Kdy byla země obehnána ostnatými dráty. Kdy se stály fronty v obchodech na kdejaké zboží – i na knihy. A mnoho knih se nesmělo vydávat a přepisovali jsme si je na stroji. Ale každý měl práci a nějaký plat, z něhož jakž takž vyžil. Kdy si mohl něco ukrást ze stavebního materiálu ve firmě nebo JZD, když stavěl vlastní domek svépomocí. Kdy se hrálo na kytaře, pilo a kdy ještě dnešní staří byli mladí a měli sex. Takže mají na ty doby i pozitivní vzpomínky. To negativní zapomněli, to pozitivní přisuzují tehdejší době, a ne svému biologickému mládí. Oni tehdy o své budoucnosti rozhodovat nemohli, volilo se na jednotnou kandidátku nadiktovanou komunistickou stranou shora. Po třiceti letech v jejich paměti zůstalo to pozitivní a přestali se bát i ruských tanků, které tehdy patřily k jejich každodenní realitě. Vždyť už jsou třicet let pryč!

               Nechci vás strašit. Jen zdůrazňuji, že staříci mají jiné priority než vy, že vašemu životu nerozumí a nejraději by ho udělali takovým, jaký měli oni. Žijí jen pro dnešek, a proto těch několik set korun, které dostanou ze státního rozpočtu (aby je pak díky inflaci a rostoucím cenám potravin převedli na účet Agrofertu pana premiéra) je pro ně dostatečným argumentem, aby volili současnou vládní garnituru. Vy budete muset takto nakupené dluhy splácet! Vám hrozí, že dopadnete jako Řecko v roce 2008, kdy už nikdo vašemu státu nepůjčí a vy nebudete mít z čeho žít. Oni už budou z větší částí v té době spát věčným spánkem, spokojeni, že volili svého chlebodárce. Ten chleba dostávali z vašich kapes. Že jste si toho nevšimli? Tak se do nich podívejte!

               Oni k volbám chodí. A proto o tom můžou rozhodnout. Nechcete jim tuhle moc už konečně vzít a začít o sobě a o své budoucnosti rozhodovat sami. Opravdu ne?

               Možná některé z vás láká liberální chaos Evropské Unie, kde chtějí zůstat koalice Spolu a Piráti se Stan, jiné zase pořádky Putina nebo Lukašenka a budou tedy raději volit SPD, Komunisty nebo ANO. Do toho vám nechci mluvit, to si musí každý probrat sám. Ale později kňourat, že tam zavezli vaší rodiče a prarodiče, protože vám účast na volbách nebyla dost „cool“, nikomu nepomůže.

               Uvědomte si konečně, že rozhodujete o svých budoucích životech. Abyste mohli žít spokojeně doma a nehledali později cestu k útěku. Prostě je třeba to vzít do vlastních rukou. Už 10. října 2021 může být pozdě.

               Neradím vám, koho máte volit. Natolik vám už taky nerozumím. O tom musíte rozhodnout sami. Ale dejte o sobě vědět a ukažte těm starým, co vlastně chcete. A kam vlastně chcete. Jestli na východ do Moskvy a Pekingu nebo na západ do Říma, Paříže nebo Bruselu.

Ale hlavně – do prdele – jděte volit!


Sep
2021

Lucca II

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Italienische Impressionen

Also, wie ich meinen ersten Teil des Artikels über Lucca beendet habe, nicht nur von den Kirchen lebt ein Mensch. In Lucca gab es genug reiche Menschen, die wussten gut zu leben. Für die Öffentlichkeit ist der „Palazzo Mansi“ zugänglich mit innerer Ausstattung im Stil des Rokokos, wo sich die „Pinacoteca Nazionale“ befindet und der „Palazzo Pfanner“ mit einem wunderschönen Garten, der mit zahlreichen Marmorstatuen geschmückt ist.

Felix Pfanner stammte aus dem österreichischen Vorarlberg, seine Familie kam aber aus Bayern und betrieb Bierbrauerei. Im Jahr 1844 wurde der junge Pfanner nach Lucca von Herzog Leopold II. eingeladen. Der Herzog hatte Lust auf gutes Bier, das die Italiener damals noch nicht zu brauen vermochten. Der junge Felix begann mit der Produktion im Keller eines prächtigen Palastes am Rande der Stadt, den sich im siebzehnten Jahrhundert ein Seidenhändler bauen ließ (Lucca war traditionell bekannt durch Erzeugung von Brokaten und später von Stoffen aus Seide). Der Erfolg war groß, die Italiener fanden Vorliebe für das neue Getränk. Pfanner wurde reich und er kaufte später den Palast inklusiv des Gartens (den Garten kann man von der Stadtmauer gut sehen, also nur für seinen Besuch muss man die Eintrittskarte nicht unbedingt kaufen). Die Brauerei Pfanner war im Betrieb bis zum Jahr 1923. Felix selbst starb im Jahr 1892 und beide seine Söhne verließen die familiäre Tradition und wurden Ärzte. Ein wurde zum Psychiater und der zweite zum Chirurgen, aus diesem Grund gibt es heute im Palast eine Ausstellung der historischen medizinischen Instrumente, bei deren Besichtigung einem die Kälte über den Rücken läuft.

               Im Palast Pfanner spielte sich eine schöne obwohl ein bisschen traurige Geschichte ab (noch bevor Felix Pfanner nach Lucca kam). Im Jahr 1692 wohnte hier bei seinem Besuch der Stadt Lucca der dänische Kronprinz Frederik und er verliebte sich in eine einheimische Adelige namens Maria Maddalena Trenta. Im Schlafzimmer, das man besuchen kann, erlebten die zwei Verliebten eine wilde Romanze, leider ohne Happy End. Frederiks Vater Christian V. starb und Frederik wurde nach Hause berufen, um die Regierungsgeschäfte zu übernehmen. Er wurde zum König Frederik IV. von Dänemark und Norwegen. Eine Ehe mit einer Italienerin, obwohl vom Adel, war in der neuen Situation undenkbar. Frederik heiratete Luise von Mecklenburg und Maria Maddalena Trenta trat in ein Kloster ein und wurde None. Die schöne romantische Geschichte hat nur einen Schönheitsfehler. Der dänische König Christian V. starb nämlich im Jahr 1699. Vielleicht flüchtete also der dänische Prinz vor der leidenschaftlichen Maria Maddalena aus anderen Gründen – aber WENN INTERESSIERT ES SCHON?

               Besuchswert ist sicherlich auch der Botanische Garten, der sich in einer Ecke der Altstadt befindet.

Hier gibt es ein Lehrpfad und man kann hier die Zeder von Libanon oder amerikanische Sequoien bewundern, die höchsten Bäume der Welt. Die Sequoie in Lucca ist lediglich zweihundert Jahre alt, also sie ist noch ein Baby. Trotzdem ist es der höchste Baum im Botanischen Garten. Über den See in der Ecke des Gartens erzählt man eine Legende über die schöne Lucida Mansi. Lucida war sehr hübsch, sie stammte aus einer adeligen Familie Samiati. Sie heiratete Vincenzo Diversi, sie wurde aber bald Witwe und heiratete das zweite Mal – den alten und reichen Casparo de Nicolao Mansi. Ihr Leben floss in Partyrausch mit vielen Liebhabern darin, bis sie einmal im Spiegel, in den sie täglich schaute, in ihrem Gesicht eine erste Falte sah, das Zeichen des Altwerdens. Verzweifelt bat sie den Teufel um Hilfe, damit sie weiterhin jung und schön bleiben konnte. Er versprach ihr weitere dreißig Jahre Jugend, wollte dafür aber, wie es schon sein Brauch war, ihre Seele. Als die dreißig Jahre vorbei waren, versuchte Lucida vor dem Teufel zu flüchten, aber nach einem Lauf auf der Stadtmauer holte er sie ein und riss sie in den See im Botanischen Garten. Jedes Jahr am 31.Oktober taucht aus dem Wasser eine brennende Kutsche und man hört furchtbare Schreie Lucidas, bis die Kutsche wieder in Flammen im See untertaucht. Die Legende ist schön, die wirkliche Lucida starb aber nachweislich im Jahr 1649 im Alter von 43 Jahren und wurde im Kapuzinerkloster in der Nähe des Botanischen Gartens, das es heutzutage nicht mehr gibt, begraben. Also stellt sich die Frage – wer taucht eigentlich zu Haloweenzeit aus dem See auf.

               Was wäre allerdings Lucca ohne Giacomo Puccini? Einer der bekanntesten Komponisten wurde hier geboren und blieb mit seiner Geburtsstadt lebenslang verbunden. Sein Geburtshaus ist nur ein paar Schritte von der „Piazza San Michele“ entfernt. Puccini wuchs mit seinen Geschwistern in einer bescheidenen Wohnung in der zweiten Etage des Hauses auf, später kaufte er das ganze Haus. Heute gibt es in seiner damaligen Wohnung ein Museum, das ihm und seiner Schöpfung gewidmet ist. Es gibt hier sein Klavier, sein Diplom aus dem Musiklyceum in Mailand, wo er seine Ausbildung abschloss. Es gibt hier Teile seiner Korrespondenz und seine Bilder und Büsten aus der Zeit als er bereits berühmt war, also nachdem ihm mit der Oper Manon Lescaut der Durchbruch gelungen war – er war damals 35 Jahre alt. Bereits sieben Jahre früher fand er seine Lebenspartnerin. Elvira Bonturi war in dieser Zeit verheiratet, als sie eine leidenschaftliche Affäre mit Puccini hatte und diese blieb nicht ohne Folgen – ein Sohn Antonio kam zur Welt. Elvira verließ wegen des damals noch unbekannten Komponisten ihren Mann, mit der Hochzeit musste sie aber bis zum Jahr 1904 warten, bis ihr erster Mann starb. Elvira hätte die Hochzeit mit Puccini beinahe nicht erlebt. Ein Jahr früher hatte nämlich der leidenschaftliche Autofahrer Puccini einen schweren Unfall, den er nur nach einer mehrmonatlichen Behandlung überstanden hat.

               Es gibt aber nicht nur Puccini. Im Städtchen Collodi, ungefähr siebzehn Kilometer von Lucca in Richtung Pistoia entfernt (Also hinter Montecarlo) begegnet man eine Märchenfigur, die wir alle kennen. Pinocchio, das Männchen aus Holz, dem die Nase wuchs, wenn er log. In Collodi gibt es der „Parco Pinocchio“ als eine Attraktion, wenn man in diese Gegend mit Kindern reist. Es war mir nicht ganz klar, warum sich dieser Park gerade in Collodi befindet. Der Autor von Pinocchio Carlo Lorenzini wurde in Florenz geboren, in Florenz starb er und in dieser Stadt brachte er auch seine legendäre Figur im Jahr 1878 zur Welt. (In Florenz gibt es angeblich auch ein Pinocchio Park, nur bei der Menge anderer Attraktionen in der toskanischen Hauptstadt geht er irgendwie verloren). In Collodi gibt es nichts anderes – die Einheimischen wussten das Pseudonym des Autors, der unter dem Namen Carlo Collodi schrieb, weil in diesem Dorf seine Mutter geboren wurde, zu nutzen. Es handelt sich also im Prinzip um ein Fake, aber die Italiener sind in der Sache PR sehr geschickt. Und wenn es regnet und man weiß nicht, wohin mit den Kindern zu fahren…

               Lucca ist also schön und lieb. Und alt. Nicht nur das römische Forum, auf dem San Michele steht, erinnert an seine uralte Wurzel. Einer der berühmtesten Plätze ist das römische Amphitheater, den die kreativen Italiener mit Häusern bebauten Sie nutzten die Bausubstanz des alten römischen Amphitheaters – jetzt bildet es einen Platz mit Form einer Ellipse.

Damals – also in den römischen Zeiten, schrieb man den Namen der Stadt nur mit einem „c“, also Luca. Bereits im Jahr 177 vor Christi Geburt war Luca eine römische Kolonie, aber nur der Schutz der Kaiser Ludwig IV. und Karl IV.. brachte es unter die bedeutesten Städte der Toskana.