Category: Blog

Putinovo další volební vítězství

               Tak jen na okraj rakouských parlamentních voleb. Výsledek je dost deprimující, ale dal se očekávat. Od koronavirové pandemie, ze které strana Svobodných neboli „Freiheitliche Partei Österreich – FPÖ)jako antivaxerská a covid popírající strana vytloukla kapitál, byla stále na prvním místě v průzkumech, její vítězství tedy nebylo žádným překvapením. O dějinách této strany jsem už psal v článku o nových Babišových kamarádech, takže jen krátce o jejich politických cílech.

  1. Do svého znaku si dala boj proti imigraci. Tím získává body, protože nekontrolovaná imigrace z Afriky a Asie je skutečně problém a demokratické instituce si s ní neví pořádně rady. Na jedné straně neví, co s částečně neintegrovatelnými přistěhovalci dělat, na druhé straně je dost těžké odmítnou politický azyl uprchlíkům, kteří prchají před brutálními diktaturami, které z velké části zavedli zejména v sahelské Africe s pomocí ruských soukromých vojsk suroví diktátoři. Svobodní hlásají „Festung Österreich“, i když ví, že si s tím problémem zřejmě stejně neporadí. Ostatně teroristy nutně potřebují, aby dostávali hlasy od vystrašeného obyvatelstva, nežádaní jsou spíš integrovaní přistěhovalci, protože osobní kontakt s nimi strach obyvatelstva snižuje, a to může stát hlasy ve volbách. Ve Vídni, kde je podíl imigrantů nejvyšší, například nevyhráli, ve Štýrsku získali nejvíc hlasů ve vesnici Sankt Andrä, kde ještě nikdy žádného imigranta neviděli. Proto taky zatím byli odsouváni vždy jen integrovaní lidé, kteří posílali své děti do školy a chodili do práce. Proč? Protože se dají snadněji najít než asociálové, žijící jako ponorky.
  2. Aby mohli postupovat dostatečně ostře proti přistěhovalcům ale i proti vlastní opozici potřebují, aby v Rakousku neplatila charta o lidských právech. Toho se dá dosáhnout pouze vystoupením z Evropské Unie, o což tato strana už dlouhodobě usiluje. Jejím maximálním cílem je dosažení úplného rozpuštění EU, vystoupení Rakouska je přirozeně jen náhradní a podstatně menší cíl.
  3. Rakousko je vojensky oficiálně neutrální stát. Jeho neutralitu garantují teoreticky země, které v roce 1955 zemi opustily a dovolily poválečnému Rakousku vůbec vzniknout. To byly USA, Velká Británie, Francie a Sovětský Svaz. Nakolik se Rusko, jako následnický stát Sovětského Svazu, cítí být touto smlouvou z roku 1955 vázáno, není jasné, Svobodní prosazují ale orientaci na Rusko místo na EU. Byla to ostatně rakouská ministryně zahraničí Karin Kneissl, která pozvala Vladimíra Putina na svou svatbu v jihoštýrském Gamlitzu v roce 2018. (Mezitím je už rozvedená, prohlásila se za politicky pronásledovanou a žije v Rusku ve vesnici Petruševo u Sankt Petersburgu). FPÖ má od roku 2016 (dva roky po anexi Krymu!) smlouvu o spolupráci s Putinovou stranou „Jednotné Rusko“, která je finančně podporovala a zřejmě podle velkolepé volební kampaně, kterou vedli, i podporuje (tato smlouva sice nebyla prodloužena ale ani vypovězena) a pro předsedu strany Herberta Kickla je běloruský model vlády určitě velmi přitažlivý. Ví, že absolutní moc v zemi zřejmě nikdy nezíská, i získání ústavní většiny, aby mohl přepsat ústavu je skoro nemožné. Přesto by rád Rakousko „orbanizoval“. Viktor Orbán je jeho velký vzor a Kickl se tím netají.
  4. Jak prezident Van den Bellen, tak premiér Karl Nehammer Kickla označili za bezpečnostní hrozbu pro Rakousko. Zaprvé je proti účasti Rakouska na společné evropské protiraketové obraně (těžko říct proč, zřejmě na tom trvá Moskva. On sám to zdůvodňuje rakouskou neutralitou, já to paroduji, že proti přátelským, tedy ruským raketám, je neslušné se bránit). Zadruhé v době, kdy byl ministrem vnitra, poslal speciální jednotku, aby zkonfiskovala materiály kontrarozvědky, kterou tím rozbil. Když ústavní soud jeho zákrok označil za protiústavní a přikázal mu zabrané materiály vrátit, část se už nenašla. Kde jsou, nikdo neví, není vyloučeno, že jsou v Moskvě. Zjistilo se totiž, že Kickl zřejmě jednal z popudu ruského agenta Egista Otta, který mu podstrčil falešnou informaci.
  5. FPÖ pod vedením Kickla popírala Covid, opatření proti němu označovala za porušení svobody občanů a demokracie. Kickl se na svých tiskových konferencích stal odborníkem na léčbu, doporučoval vitamin B a vitamin C a samozřejmě Ivermektin. Nijak ho v tom nezastavila skutečnost, že se na jeho oslavě narozenin nakazil hudebník tam vystupující, který na infekci následně zemřel. Velmi ostře vystupovala proti očkování, Kicklova pravá ruka Dagmar Belakovitsch (mimochodem lékařka a Kicklova sousedka, bydlí ve stejné vesnici), která se proslavila výrokem na demonstraci, kdy tvrdila, že v nemocnici neleží ani jeden pacient nemocný na covid, ale že jsou nemocnice plné pacientů s vedlejšími účinky očkování. To vedlo k útokům zfanatizovaných příznivců na nemocnice. Když ji následně pozvali do televize, aby svůj výrok vysvětlila, nepřišla. V případě účasti na vládě se tedy zřejmě pokusí omezit očkovací programy, zřejmě ne zákazem ale omezením jejich proplácení. Odpůrci očkování by ale v případě účasti FPÖ ve vládě dostali křídla. Zejména, pokud by se paní doktorka Belakowitsch stala ministryní zdravotnictví.
  6. Byla to Belakowitsch, která se nechala slyšet i co se týká představy o postavení žen ve společnosti. FPÖ je principiálně proti zaměstnanosti žen, jejím modelem je jejich návrat k plotně, slibují si od toho vyšší porodnost. Že pokud budou rakouské ženy zavřené doma stejně jako ženy muslimské, budou i stejně rodit. Diskuse jako v Rusku o tom, že by se ženám mělo zakázat studium na univerzitách se ale nevede. Aspoň zatím.
  7. Hospodářsky by se strana po vystoupení z EU logicky orientovala na Rusko. Mohlo by to být dokonce i výhodné. Rakousko má ostatně smlouvu o dodávkách ruského plynu až do roku 2040 a pro diverzifikaci dodávek neudělalo zatím prakticky nic. A Rusko, které není samo schopno vyrobit ani hřebíky, by samozřejmě rádo dováželo rakouské zboží. Pro Rakousko by to znamenalo o hodně nižší konkurenci než na trhu západním.  FPÖ taky od samého začátku vystupuje ostře proti protiruským sankcím.
  8. Vztah k Česku je určitě dost problematický. FPÖ vždy požadovala zrušení Benešových dekretů a odškodnění vyhnaných Němců. Taky vystupovala ostře proti českým atomovým elektrárnám a hrozila vetem k přistoupení Česka k EU. Pro tuto kampaň ale nezískala souhlas svého tehdejšího koaličního partnera, rakouských lidovců – v letech 2000–2006 byla totiž vládní stranou. V té době i ministryně dopravy Monika Forstinger (která se proslavila hlavně zákazem nošení minisukní úřednicím svého ministerstva) blokovala výstavbu dálnice ve směru na Drassenhofen, tedy na jižní Moravu. Nyní je ovšem FPÖ spojencem hnutí ANO, zda se tím její vztah k severnímu sousedovi změní, nedokážu odhadnout.
  9. Cílem strany je ovládnout sdělovací prostředky stejně jako se to podařilo Viktorovi Orbánovi v Maďarsku (jak už jsem psal Orbán je pro Kickla velký vzor). Nový zákon o rakouské televizi (podobný tomu novému slovenskému) mají v šuplíku už dobrých deset let, ale nikdy zatím pro něho nezískali koaličního partnera – což byli vždycky rakouští lidovci. S tiskem to může být složitější. Bývalý předseda Strache skončil právě na tom, když ho nachytali, jak s údajnou neteří ruského oligarchy vyjednával převzetí novin Kronen Zeitung – tedy novin s největším dosahem. Nicméně protože je Rakousko plátcem, a ne příjemcem peněz z EZU nemůže využít tyto peníze k likvidaci tisku, jako to udělal Orbán. Ten prostě rozděloval EU peníze výhradně firmám, které neinzerovaly v opozičním tisku. Kdo tam zainzeroval, neměl nárok, A noviny zašly na úbytě. Kickl ale dokázal za svého působení jako ministr vnitra obsadit řadu policejních okresních ředitelství svými lidmi, členy strany nebo se stranou sympatizujícími. Proto se taky lékařka Kelermayr v Horním Rakousku nedočkala ochrany, když ji terorizovali odpůrci očkování a dohnali ji až k sebevraždě. Policejním ředitelem v daném okrese byl člen Kicklovy strany. Kickl tedy dělal něco podobného jako komunisté v poválečném Československu v letech 1946–1947.
  10. Co se týká vztahu k nacismu a jednotkám SS, nikdy oficiálně nevyjádřili sympatie s Hitlerovým Německem. Na rozdíl od Kicklova předchůdce Haidra, který chválil Hitlerovu zaměstnaneckou politiku. Ale ty sympatie jsou sice skrývané, ale ne dostatečně. U předsedy strany v Dolním Rakousku Uda Lambauera našli zpěvník, ve kterém se zpívalo „vpřed staří Germáni, zplynujme ještě šestý milion“. Dva dny před letošními volbami zpívali v jednom z volebních štábů strany písně SS. Když jednotky SS chválil kandidát na poslance za AfD Maximilian Krah a ostatní pravicové evropské strany se od něho distancovaly, neudělala to jediná neněmecká strana – právě FPÖ. Není divu, vznikla v podstatě z bývalých členů SS a její první dva pováleční předsedové byli dokonce vysokými důstojníky těchto jednotek. Stejně tak se Kickl nikdy nedistancoval od hnutí takzvaných „Identitäre“, kteří popírají holocaust (prý za války zahynulo nejvýš 170 000 Židů) a prosazují onu remigraci – tedy odsun i lidí s německým či rakouským občanstvím do Afriky. V členstvu strany hrají taky významnou roli takzvané „buršenšafty“, proslulé šermováním šavlemi bez ochrany obličeje. Proto se „buršové“ vzájemně poznají podle jizev ve tváři. Tyto spolky sice vznikly kdysi v osmnáctém století jako studentské organizace s výrazně levicovým programem, v současnosti jsou ale základnou pravicových extrémistů. Úsměvnou tradicí je, že jejich ples, který každoročně pořádají ve Vídni, se stále ještě nazývá „Akademický ples“

Kickl to bude mít hodně těžké v hledání koaličního spojence. Je to totiž on, který stranu natolik zradikalizoval, že se stala skutečnou hrozbou pro demokracii, pro vnitřní i zevní bezpečnost i pro zdraví rakouského obyvatelstva. V Rakousku existuje zatím jakýsi „cordon sanitaire“, který považuje za spolupráci s tímto „enfant terrible“ rakouské politické scény za nežádoucí. Nakloněn mu není ani prezident Van den Bellen, kterého Kickl nazývá „mumií z Hofburgu“. (urazit takto hlavu státu, to se v Rakousku ještě nikdy nestalo, ale voliče FPÖ to neodrazuje, což svědčí o tom, že se politika výrazně zvulgarizovala nejen v Česku, ale i v Rakousku. A to i bez působení Miloše Zemana.

Ovšem Kickl se nevzdává. Chytrý je dost (psával původně projevy Jörgu Haidrovi, tahal za nitky i v době předsednictví H.C. Stracheho). Cílí samozřejmě na ÖVP, tedy lidovce, protože to je jediné slabé místo v onom „cordon sanitaire“. Prakticky nepřekonatelnou překážkou je ale současný předseda lidovců Karl Nehammer, který před volbami i po nich jasně řekl, že s Kicklem ve vládě v žádném případě nebude (nechal si sice otevřená zadní vrátka, že bez Kickla by to bylo jiné – ovšem Svobodní stojí za Kicklem jako jeden muž čili se nedá čekat, že by se ho vzdali). Kickl tedy doufá, že se lidovci vzdají Nehammera. U ÖVP je křídlo, které by proti spolupráci se Svobodnými nic nemělo. I když si tuto spolupráci přeje jen čtvrtina jejich voličů.  Kickla jako premiéra ostatně odmítá 67 procent Rakušanů. To mu nebrání, aby se sám nazýval – po vzoru Adolfa Hitlera, i když ho v této souvislosti nikdy nevzpomenul – „Volkskanzler“, tedy lidový kancléř. Zda jím bude a nakolik by v tom případě předělal Rakousko na autoritářský stát po vzoru Maďarska a Slovenska, se rozhodne v příštích týdnech a měsících.

Pád říše Langobardů

V roce 568 vnikl do Itálie nový germánský kmen Langobardů. Byli to v té době barbaři, žijící v oblasti dnešního Rakouska, Maďarska, Slovenska a Česka, kde někdejší římská kultura  v posledních sto letech upadala či upadla.

Langobardi přešli přes alpské průsmyky, které neměl kdo bránit, protože se italští Gótové dvacet let ničili ve vyhlazovací válce proti Byzantincům. Nakonec zvítězili Byzantinci, Góty vyhubili, ale sami se vyčerpali natolik, že neměli síly nově dobytou provincii Itálii bránit.

Langobardi postupovali zemí krok za krokem dobývali město za městem a zakládali jednotlivá vévodství, nakonec jich bylo 35.

Langobardi vytvořili svou specifickou kulturu, která kombinovala jejich původní germánské tradice s kulturou římskou a rozvíjeli ji čilými vztahy s tehdy nejrozvinutější kulturní zemí – s Byzancí. Postupně se zromanizovali, jejich životní úroveň výrazně stoupla a jejich germánské kořeny zůstaly jen v několika slovech, kterými obohatili latinský dialekt, používaný na apeninském poloostrově, jako například slovo pro pivo – birra.

Nikdy se ovšem nedokázali sjednotit do centrálně řízeného království, každý vévoda dbal na svou nezávislost, jejich král, který sídlil v Pavii a byl volen na sněmu, měl víceméně jen reprezentativní funkce. Mohl moderovat, diskutovat, nemohl poroučet.

V roce 773 vtrhli do Itálie ze severu Frankové. Jejich král se rozhodl, že chce být největším dobyvatelem v dějinách a že obnoví západořímskou říši ovšem pod svým žezlem. Měl podporu církve a papež jeho válečné tažení posvětil. Jednak Řím Langobardům nezapomněl, že byli původně Ariáni, a tedy kacíři a že toho využívali k rabování Říma pod záminkou lepší víry, než je to přestalo bavit a přestoupili taky na víru katolickou. A jednak byl papež vděčný za to, že mu otec krále Karla daroval stření Itálii jako jeho mocenskou oblast a slíbil mu ji bránit – právě před Langobardy. Přiznejme si, že langobardský král Desiderius nebyl žádný beránek a snažil se svou moc v roztříštěné říši upevňovat i silou. A papeže taky neposlouchal, dokonce se několikrát snažil prosadit svého kandidáta.

Král Desiderius

Langobardské dějiny se dochovaly, protože je sepsal rodák z Cividale de Friuli Paulus Diaconus v knize Historia Langobardorum. Je zajímavé, že se tato kniha dochovala ve více než stovce rukopisů, což je na texty z doby ranného středověku naprosto neobvyklé. Normálně se najde s bídou jeden nebo dva exempláře, spoustu spisů známe pouze z citací z jiných děl, protože se nedochovaly vůbec. Dílo Paula Diacona se tedy velmi pilně přepisovalo, musel být o něho velký zájem. Ovšem ani Paulus si netroufl psát o událostech pádu říše jeho národa, skončil své dějiny takticky v roce 744, tedy třináct let před nástupem Desideria na trůn. Proto bude Desiderius vždy obviňován, že tu válku s Franky spískal on. Historii píšou vítězové a s pravdou se obvykle příliš nemažou

Královské rody Franků a Langobardů byly spojeny manželskými svazky. Langobardský král Desiderius byl tchánem franského krále Karla. Karel se dal do boje se svým bratrem Karlomanem. Taková byla ve Franské říši tradice, že bratři mezi sebou bojovali o moc a vyhrál ten silnější, Obvykle pak nezapomněl pozabíjet syny poraženého bratra, aby nevznášeli v budoucnosti nároky na trůn. Když Karloman překvapivě ve věku dvaceti let zemřel, utekla jeho manželka Gerberga se svými syny do Pavie a požádala u krále Desideria o azyl. Ten jí ho poskytl, věděl, co by děti čekalo, kdyby je vydal do Francie. Pro Karla to byla vítaná záminka, aby vyhlásil válku a dosáhl svého – vlády nad celou křesťanskou Evropou.

Posílen posvěcením hlavy církve vtrhl Karel se svými barbarsky vypadajícími i se chovajícími hordami v létě 773 do Itálie, pot0, co zapudil svou manželku, Desideriovu dceru. Mezi Langobardy měl nemálo kolaborantů, kteří doufali po jeho vítězství na tučné renty a mocenské funkce. Ti mu pomohli najít cestu, aby obešel langobardské vojsko, které mu zahradilo cestu v Alpách. Poté vtáhl do pádské nížiny a oblehl hlavní langobardské město Pavii. Ta se statečně bránila, král Desiderius volal o pomoc a vyzýval ostatní langobardská vévodství, aby ho přišla z franského obklíčení vysvobodit. Volal marně. Vévodové se povětšinou tvářili, že se jich to netýká. Sice byli ochotni vyslovit podporu a odsoudit franskou agresi, nebyli ale připraveni sebrat vojsko a jít obleženou Pavii osvobodit. Čím dál od centra, tím menší byla připravenost k boji, zejména velká vévodství Spoleto a Benevento se tvářila, že se jich ta válka netýká. Je to ostatně přece soukromá záležitost Desideria, že poskytl azyl Karlomanově manželce a tím mocného franského krále tak rozzuřil.

Pavia vzdorovala devět měsíců. Za celou tu dobu mu nepřišlo na pomoc žádné vojsko ostatních vévodství. Gerberga s Desiderovým synem Adelchisem se bránili v obležené Veroně. Nedokázali ale město udržet, muselo kapitulovat, Adelchis uprchl do Kontantinopole, Gerberga se vzdala Karlovi na milost a vzápětí mizí jakékoliv stopy jak po ní, tak po jejích synech, Karlových synovcích. Co se s nimi stalo, neudávají žádné prameny, ale zřejmě se k nim Karel zachoval podle dobré franské tradice.

4.června 774 město Pavia kapitulovalo. Desiderius byl deportován i se svou manželkou do franského kláštera, kde někdy po roce 786 zemřel. Karel se hned na druhý den po dobytí Pavie prohlásil za langobardského krále a vyžadoval přísahu věrnosti od všech langobardských vévodů. Teď konečně pochopili, co se stalo, na vojenský odpor už ale neměli sílu ani odvahu. Kapitulovali a přijali cizí nadvládu. Vévodové ztratili svou moc a nezávislost, na které si tolik zakládali, museli přijmout kuratelu Karlových správců. Jejich svoboda i kultura byla ztracena, zůstaly po ní jen nepatrné zbytky. Franské nadvládě neušla ani ona jižní vévodství Spoleto a Benevento, jen Benevento si zachovalo aspoň formální nezávislost, i když jako satelitní stát franské říše.

Říše Karla Velikého

25. prosince roku 800 korunoval papež Lev III. Karla císařem a vládcem nad celou západní Evropou. Sen velkého dobyvatele našel naplnění.

Dějiny mu daly jméno Charlemagne, čili Karel Veliký. Co víc si mohl přát?

Aha, proč o tom píšu? Opravdu vám to nic nepřipomíná?

Dějiny mají tendenci se opakovat, to schema je až podezřele podobné. A lidé jsou nepoučitelní a dělají stále stejné chyby.

Valencia II

Die neue Universität von Valencia liegt hinter dem Túria-Park, in der Nähe der U-Bahn-Station „Facultas“. Die Gebäude des Rektorats und der medizinischen Fakultät sind im Stil des sozialistischen (oder faschistischen) Realismus erbaut und stammen aus der Zeit des Diktators Franco. Die Technische Universität befindet sich ganz am Stadtrand in Richtung Meer. Valencia war auch einem anderen König der aragonesischen Dynastie, Alfons V., genannt der Großmütige, wohlgesonnen. Dieser Herrscher, der von 1416 bis 1458 regierte, eroberte Neapel und wurde dort König. Er beschenkte die Stadt Valencia reichlich, worauf wir bei unserem Besuch der Stadtkathedrale noch zu sprechen kommen werden. Wenn man vom Hauptbahnhof, der „Estació Nord“, in die Altstadt eintreten will, wird man vom Hauptplatz „Placa d’Ajuntament“ begrüßt, dem „Regierungsplatz“. Hier stehen sich zwei imposante Gebäude aus den 1930er Jahren gegenüber: das Rathaus und das zentrale Postamt. Im Rathaus gibt es auch ein kleines Museum zur Stadtgeschichte – der Besuch ist kostenlos. Der Balkon über dem Platz diente dem Diktator Francisco Franco, um von dort aus zu den versammelten Bürgern zu sprechen. Damals stand auch eine Statue von ihm auf dem Platz, der damals „Placa de Caudillo“, also „Platz des Führers“, genannt wurde. Im Jahr 1982 wurde Francos Statue durch die Statue von Francesco de Vinatea ersetzt.

Placa d´Adjuntament

Wenn man nach rechts abbiegt, gelangt man zum bereits erwähnten Gebäude der alten Universität. Es gibt dort auch ein Restaurant, eine Kirche und ein Museum des Patriarchen von Antiochien, Juan de Ribera, nach dem der Platz vor der Universität benannt ist. Juan de Ribera lebte von 1533 bis 1611 und ist für mich einer der problematischsten Heiligen der katholischen Kirche. 1568 wurde er Patriarch von Antiochien, was mehr ein Ehrentitel war, aber auch Erzbischof von Valencia. Es war vor allem seine Initiative, die 1609 dazu führte, dass König Philipp III. die Morisken, also die Nachkommen der Mauren, die zwar getauft waren, aber weiterhin nach ihren eigenen Traditionen lebten, aus Spanien verbannte. Da sie durch ihre harte Arbeit erheblichen Reichtum erlangt hatten, waren sie den spanischen Armen ein Dorn im Auge. Juan de Ribera überzeugte den König, dass man sie loswerden und ihren Besitz zugunsten der verschuldeten spanischen Krone konfiszieren sollte. Dieser Aspekt gefiel dem Monarchen besonders. In den Jahren 1609–1614 wurden etwa 300.000 Menschen nach Tunesien und Marokko deportiert. Die königliche Schatzkammer wurde zwar kurzfristig reicher, aber langfristig führte diese Entscheidung, so viele fleißige Menschen loszuwerden, zu irreparablen wirtschaftlichen Schäden. Juan de Ribera wurde 1796 von Papst Pius VI. selig- und 1960 von Johannes XXIII. heiliggesprochen. Vielleicht spielte dabei seine Rolle beim Konzil von Trient eine Rolle, wo er den radikalen katholischen Flügel vertrat, der die endgültige Spaltung der Kirche zwischen Katholiken und Protestanten verursachte. Im Colegio del Patriarca gibt es eine schöne Kirche mit manieristischen Fresken von Bartolomé Matarana. Im Vorraum der Kirche hängt ein Krokodil an der Wand, das der Heilige angeblich bei seinem Besuch in Peru gefangen hat.

Ein paar Schritte entfernt befindet sich der prächtigste Palast Valencias – der Rokokopalast „Palau del Marqués de Dos Aguas“ mit einem imposanten Eingang aus Alabaster, der zwei Flüsse, den Túria und den Júcar, darstellt, zwischen denen die Grafschaft „Dos Aguas“ lag.

Palau del Marques de dos Aquas

Im Palast befindet sich ein Keramikmuseum, doch die Keramik spielt hier nur eine untergeordnete Rolle. Offenbar wusste die Stadt nicht, was sie mit dem Palast anfangen sollte, als er in ihren Besitz gelangte, und um Besucher anzulocken, legte sie eine Porzellansammlung dort ab. Der Palast selbst ist jedoch einen Besuch wert; der Eintritt kostet drei Euro und sonntags ist der Eintritt wie in allen Museen der Stadt Valencia kostenlos. Als Historiker hat mich eine keramische Figur von Papst Benedikt XIII. besonders interessiert, dessen Schicksal ebenfalls mit Valencia verbunden ist. Er war einer der drei Päpste während des Papstschismas, das beim Konzil von Konstanz gelöst wurde. Als ihn das Konzil seines Amtes enthob, erkannte Benedikt seine Absetzung nie an. Er zog sich in die Stadt Peñíscola nahe Valencia zurück und nannte sich bis zu seinem Lebensende Papst, wobei nur er selbst und die letzten drei Kardinäle, die ihm treu geblieben waren, daran glaubten. Peñíscola mit der Burg, in der der Papst (und später Gegenpapst) residierte und wo seine Statue steht, soll die schönsten Strände an der valencianischen Küste haben, allerdings liegt es nicht ganz in der Nähe und eignet sich für einen Tagesausflug.

Vom Palast des Markgrafen von Dos Aguas sind es nur wenige Schritte zum „Placa de la Reina“, dem „Platz der Königin“, der von der riesigen Kathedrale Seu dominiert wird.

Kathedrale Seu

Diese ist die größte Attraktion der Stadt und birgt viele Schätze, auf die Valencia stolz ist. Daher sollte jeder Besucher der Stadt sie unbedingt besichtigen. Die neun Euro Eintritt (inklusive Audioguide) lohnen sich auf jeden Fall. Gleich beim Betreten der Kathedrale befindet sich rechts die Borgia-Kapelle. Sie heißt zwar Kapelle des Heiligen Petrus, wurde jedoch von beiden Päpsten dieser Familie ausgestattet. Die benachbarte Kapelle ist dem Urenkel Alexanders VI., Franz von Borgia, einem weiteren valencianischen Einheimischen, der ebenfalls heiliggesprochen wurde, gewidmet. In der Kapelle befinden sich zwei Gemälde, die Szenen aus dem Leben dieses Heiligen darstellen, gemalt von Francisco de Goya. In der Kapelle des Heiligen Josef befindet sich die größte Monstranz der Welt. Sie wiegt 600 Kilogramm, ist mit Gold und Silber verziert, vier Meter hoch und hat eine Basis von zwei mal zwei Metern. Sie wird an Fronleichnam aus der Kirche getragen, also am Sonntag nach diesem Feiertag, der traditionell auf einen Donnerstag fällt. Im Durchgang hinter dem Hauptaltar steht eine Statue der Madonna mit Kind. Der Kult der Jungfrau Maria ist in Spanien sehr verbreitet, fast alle Kathedralen sind ihr geweiht. Diese Statue ist aus Alabaster mit einem blumengeschmückten Mantel und einer goldenen Königskrone. Schwangere Frauen beten hier, da das Gebet angeblich eine leichte Geburt verspricht. Voraussetzung ist allerdings, dass die Schwangere die Kathedrale neunmal umrundet, für jeden Monat der Schwangerschaft einmal. In der Auferstehungskapelle wird eine Reliquie des heiligen Vinzenz, des Schutzpatrons der Stadt, aufbewahrt. Er starb 304 den Märtyrertod während der großen Christenverfolgung. Die Muslime gruben seine Überreste aus und verstreuten sie, aber die Hand des Heiligen wurde gefunden und ist nun in einem Reliquiar in der Auferstehungskapelle ausgestellt – das Relief der Auferstehung ist wieder aus Alabaster, einem Stein, der in Valencia auffallend oft verwendet wird. Andere Teile des Leichnams des heiligen befinden sich allerdings in der Kathedrale von Lissabon, er ist ein Schutzpatron auch von der Hauptstadt Portugals.

Der Hauptaltar ist beeindruckend. Es ist eine Mischung aus allen möglichen Stilen. Natürlich dominiert der Barockstil, in dem dieser Teil der Kirche im 18. Jahrhundert umgestaltet wurde. Aber das Ziborium, das Licht von oben zum Altar bringt, ist wunderschön gotisch, und die größten Schätze sind die Fresken der singenden Engel über dem Altar.

Diese stammen ebenfalls aus der Ära des Papstes Alexander VI. Da es in Spanien keine Künstler gab, die solche Fresken schaffen konnten, schickte Kardinal Rodrigo de Borgia Maler aus Italien nach Valencia. Diese dankten es ihm, indem einer der singenden Engel sein Gesicht trägt. Die Fresken überdauerten Jahrhunderte, verborgen unter einer zweiten Kuppel, die beim barocken Umbau errichtet wurde. Erst bei Restaurierungsarbeiten im 20. Jahrhundert wurde dieser Schatz der Renaissance-Malerei wiederentdeckt.

Die Kanzel auf der rechten Seite des Altars (vom Altar aus gesehen) ist ebenfalls eine heilige Reliquie und erinnert an einen weiteren Heiligen, auch mit dem Namen Vincent, aber mit dem Nachnamen Ferrer. Dieser Dominikanerpater wirkte im vierzehnten Jahrhundert in Valencia, als ein Teil der Bevölkerung noch muslimisch oder jüdisch war. Es wird gesagt, dass seine Predigten, die er von dieser Kanzel aus hielt, so erfolgreich waren und so viele Leute zur Taufe bewegt haben, dass er später heiliggesprochen wurde. In der Altstadt gibt es ihm zu Ehren eine riesige Backsteinkirche, in der auch seine sterblichen Überreste aufbewahrt werden. Um ehrlich zu sein, wimmelt es in Valencia nur so von einheimischen Heiligen, es ist schwer eine Übersicht zu bewahren.

Der größte Schatz der Kathedrale von Valencia ist jedoch der heilige Kelch.

Man gelangt zu ihm, wenn man das Museum mit den kirchlichen Reliquien durchquert, und in einen großen quadratischen Raum mit einer Seitenlänge von dreizehn Metern kommt, der als Versammlungsort der Kirchenväter diente. Hier wird der heilige Kelch aufbewahrt. Die Valencianer behaupten, es sei der Kelch, den Christus beim letzten Abendmahl benutzt hat. Eine Kohlenstoffanalyse hat tatsächlich bestätigt, dass der Kelch aus dem ersten Jahrhundert vor Christus stammt und aus einem Material besteht, das in Palästina zu dieser Zeit häufig verwendet wurde. Wie gelangte er nach Valencia? Der heilige Petrus nahm diesen Kelch nach Rom, und die ersten Päpste sollen tatsächlich die Eucharistie mit diesem Kelch gefeiert haben. Im Jahr 304, während der großen Christenverfolgung, schickte der damalige Papst Marcellinus (der als Märtyrerheilige anerkannt wurde, obwohl er sich wahrscheinlich dem Kaiser Diokletian unterwarf und den heidnischen Göttern opferte. Doch der Kaiser traute ihm nicht ganz und ließ ihn sicherheitshalber enthaupten) seinen Diener Laurentius mit dem Kelch nach Spanien, um ihn vor der Zerstörung zu bewahren. Laurentius brachte ihn in sein Heimatstädtchen Huesca in den Pyrenäen, und von dort gelangte der Kelch in den Besitz der aragonesischen Könige. König Alfons V. der Großmütige schenkte ihn schließlich der Kathedrale von Valencia. Von ihm stammen auch die massiven Ketten, die an der Wand dieser Kapelle hängen – es sind die Ketten, die den Hafen von Marseille absperrten.


            König Alfons versuchte, wie schon erwähnt, das Königreich Neapel für die aragonesische Krone zu gewinnen. Die dortige Königin Johanna erklärte ihn zu ihrem Nachfolger. Im Jahr 1521 änderte sie jedoch ihre Entscheidung und adoptierte Ludwig von Anjou. Alfons versuchte, ihre Entscheidung mit Gewalt zu ändern, scheiterte allerdings bei dem Versuch Neapel mit Gewalt unter seine Kontrolle zu bringen. Auf dem Heimweg beschloss er, sich zu rächen und plünderte Ludwigs Stadt Marseille. Da alle Ludwigs Soldaten in Neapel waren und in Marseille nur 350 schlecht bewaffnete Söldner zurückblieben, hatte Alfons, nachdem es ihm gelungen war, die Ketten in der Hafeneinfahrt zu durchtrennen, leichtes Spiel. Die Stadt wurde drei Tage lang geplündert, und die heiligen Reliquien, die die Aragonier damals erbeuteten, kehrten erst 1956 nach Marseille zurück. Die Ketten nahm Alfons mit und schenkte sie der Kathedrale von Valencia. Übrigens auch in Neapel hatte er schließlich Erfolg. Nach dem Tod Johannas eroberte Alfons Neapel nach fünfjähriger Belagerung im Jahr 1442, wurde dort König und starb  in Neapel im Jahr 1458. Was den Kelch betrifft, so zelebrierten sowohl Johannes Paul II. als auch Benedikt XVI. bei ihrem Besuch in Valencia die Messe mit diesem Kelch und bestätigten seine Echtheit. Und da Päpste unfehlbar sind…

Für Johannes Paul II. musste es ein überwältigendes Erlebnis gewesen sein, die Messe mit einem Kelch zu feiern, den auch Christus in seinen Händen hielt. Wer Lust hat, kann über 204 ziemlich hohe Marmorstufen den Glockenturm der Kathedrale namens „Micalet“ erklimmen. Von dort aus hat man einen schönen Ausblick, aber der Aufstieg ist nicht gerade einfach.

Hinter der Kathedrale, auf dem Platz mit dem großen Neptunbrunnen, befindet sich eine Kirche mit dem unaussprechlichen Namen „Basilica de la Mare de Déu dels Desemparats“. Es ist eine kreisförmige Kapelle mit einem wunderschönen Fresko an der Decke. Die Muttergottes (Mare de Déu) besitzt bis zu 200 verschiedene Umhänge, die je nach kirchlichem Feiertag gewechselt werden. Vor der Kirche befindet sich ein schöner Brunnen. Die Statue in der Mitte, die ich für den Gott Neptun hielt, stellt „Vater Túria“ dar, den Fluss, der einst Valencia umfloss.

Am Rand des Brunnens stehen acht Damen mit Krügen, die acht Bewässerungskanäle darstellen, die einst das Wasser des Flusses zur Bewässerung der Felder rund um Valencia leiteten und für ihren Wohlstand sorgten. Wer jedoch echte Freskenkunst sehen möchte, muss in die Kirche des heiligen Nikolaus gehen. Es handelte sich erneut um einen italienischen Künstler, Antonio Palomino, der die Wände und die Decke mit seinen Gemälden bedeckte. Nicht umsonst wird diese Kirche „Sixtinische Kapelle von Valencia“ genannt.

St Nikolai

Der Eintritt kostet sieben Euro und beinhaltet auch den Besuch des Seidenmuseums, das ansonsten wohl unter Besuchermangel leiden würde. Es mangelt in Valencia nicht an Kirchen, die meisten haben ein gotisches Äußeres und barocke Innenausstattung, sei es San Martí oder Santa Catalina mit dem markanten Glockenturm, der vom „Placa de la Reina“ aus sichtbar ist. Neben dieser Kirche befindet sich die „Placa Redona“ – ein kompakter, runder Platz mit Souvenirläden und vielen kleinen Restaurants.

Der Konvent des heiligen Dominikus ist gigantisch. Er befindet sich am Rande der Stadt, in der Nähe des Túria-Parks, und es ist gut möglich, dass er einst sogar außerhalb der Stadtmauern stand – niemand ließ die Dominikaner gern in die Stadt. Von hier aus wurde der Kampf gegen Ungläubige, Konvertiten und Ketzer geführt. Laut der Inschrift über dem Portal war dies der Sitz des Generals des Ordens.

Gegenüber befinden sich wunderschöne Jugendstilgebäude, die einer bestimmten Stiftung gehören. In einem von ihnen befand sich während des Aufenthalts der republikanischen Regierung in Valencia in den Jahren 1936–1937 das Propagandaministerium.

Von den Stadtbefestigungen sind zwei Tore erhalten geblieben. Das Wahrzeichen von Valencia ist „Torres dels Serrans“ im Norden der Stadt, an den die Steinbrücke „Pont dels Serrans“ anschließt.

Torres de Serrans

Über diese Brücke und durch dieses Tor, das 1550 sein heutiges Aussehen erhielt, betraten bedeutende Besucher die Stadt. Dieses Tor wurde niemals gewaltsam eingenommen; als die Franzosen 1808 Valencia eroberten, drangen sie durch ein anderes Tor ein, „Torres de Quart“ im Westen.

Torres de Quart

Von den damaligen Kämpfen zeugen zahlreiche Löcher in den Wänden – 132 von Kanonen und etwa 1000 von Gewehren – doch auch dieses intensive Beschießen brachte die massiven Mauern aus dem Jahr 1441 nicht zum Einsturz. Eine Gedenktafel an der Innenwand des Tores erinnert an den heldenhaften Widerstand der Verteidiger, und von der Plattform in 34 Metern Höhe hat man einen schönen Ausblick auf die Stadt. In der Nähe des Tores befindet sich ein Jesuitenkonvent, eine riesige Kirche mit einem Internatsgebäude, das offenbar noch in Betrieb ist.

Zum Pflichtprogramm gehört ein Besuch des zentralen Marktes „Mercat Central“.

Mercat central

Das Gebäude selbst ist beeindruckend und wurde vierzehn Jahre lang zwischen 1914 und 1928 im valencianischen Modernismusstil erbaut. Betritt man es, findet man praktisch alles an den Ständen. Es wird gesagt, dass hier mehr als zweihundert Verkäufer tätig sind; es gibt Stände mit Jamón, also spanischem Schinken (Schweineschinken und Schweinefleisch allgemein haben angesichts der jahrhundertelangen Kämpfe mit den Muslimen in Spanien eine symbolische Bedeutung – eine der Sachen, durch die sich ein Christ – also ein rechtgläubiger Mensch – von einem Muslim und somit einem Ketzer unterschied, war der Verzehr von Schweinefleisch), mit Obst und Gemüse, mit Fisch und Meeresfrüchten. Ein Besuch lohnt sich auf jeden Fall.

Jamón

Gegenüber dem zentralen Markt steht das imposante gotische Gebäude der Seidenbörse „Llotja de la Seda.“ Es wurde in der Zeit der größten Blüte der Stadt errichtet, der Bau begann im Jahr 1483. Beeindruckend ist der Hauptsaal „Sala de Contratación“, also der Saal, in dem Geschäfte gemacht wurden. Die Säulen, die die Decke dieses Saals tragen, sind siebzehn Meter hoch und sollten Palmen im Paradies – dem Eden – symbolisieren. Die Decke war ursprünglich blau und mit Sternen verziert.

Sala de Contratación

Das heutige Valencia wäre jedoch ohne ihren Hafen nicht das, was sie ist. Er ist leicht mit dem Bus oder der Metro erreichbar. Dominiert wird er von einem Verwaltungsgebäude, dem „Edificio del Reloj“, das eine Kopie des Bahnhofsgebäudes Gare de Lyon in Paris ist.

Edificio des Reloj

Die einstigen Lagerräume „Tinglados“ im modernistischen Stil dienten einst der Lagerung von Waren, bevor sie auf Schiffe verladen wurden. In Tinglados 4 gab es Boxen, als in den Jahren 2008–2012 in Valencia Formel-1-Rennen stattfanden. Im Hafen von Valencia wurde auch der America’s Cup ausgetragen, und derzeit finden dort von Red Bull organisierte Luftakrobatikwettbewerbe statt – es ist also immer etwas los. So fand auch das Gebäude „Veles e Vents“ am Rande des Hafens, entworfen von Architekt David Chipperfield, seine Bestimmung. Lange Zeit wurde nach einer Nutzung gesucht, und es stand leer; heute gibt es dort Diskotheken und Partys für Prominente, wenn im Hafen etwas los ist. Und das ist ziemlich oft der Fall.

Gleich beim Hafen beginnt der valencianische Strand mit der Passage de Neptun – einer langen Promenade mit unzähligen Restaurants, Hotels und Bars, die bis ins zehn Kilometer entfernte Malva Rosa führt. Aber dort waren wir ja schon.

Also Valencia – ein idealer Urlaubsort für die ganze Familie. Wenn Sie in Hotels am Strand übernachten, können Sie jederzeit mit der Metro oder dem Bus die historische Altstadt oder das Oceanogràfic und die Ciutat de les Arts i les Ciències besuchen.

Das Oceanogràfic ist ein wirklich beeindruckendes Aquarium mit vielen Gebäuden. Die Aquarien sind nach verschiedenen Ozeanen unterteilt: Atlantik, Pazifik, Indischer Ozean oder Südlicher und Nördlicher Eismeer. Neben Fischen und Schildkröten, Krokodilen und Vögeln in der schon von weitem sichtbaren imposanten Voliere gibt es auch Delfine mit täglichen Shows und sogar Belugawale.

Ein Tunnel unter Wasser, in dem Haie, Schwertfische, Rochen und andere Fische über Ihren Köpfen schwimmen, darf natürlich nicht fehlen. Man kann hier praktisch den ganzen Tag verbringen, es öffnet um zehn Uhr morgens.

Wenn die Kinder Lust haben, kann man das imposante Wissenschaftsmuseum besuchen, wo die einzelnen Exponate interaktiv sind, denn in diesem 2000 eröffneten Museum ist es verboten, „nicht zu berühren, nicht zu fühlen und nicht zu denken.“ Und es gibt überall unzählige Restaurants; ein wenig problematisch kann es sein, sich an den spanischen Tagesrhythmus bezüglich der Essenszeiten anzupassen, aber an den Stränden haben die Restaurants ihre Küchen den ganzen Nachmittag ohne Pause geöffnet – auch wenn es zwischen zwei und drei Uhr ohne Reservierung schwer ist, einen freien Platz zu finden.

Wenn Sie lieber in der Stadt wohnen, ist es kein Problem, jederzeit an den Strand zu fahren und ein Bad zu nehmen. Wenn das Wetter es zulässt – und das tut es meist morgens und oft auch später.

21.srpen – zpětný pohled

Samozřejmě jsem tento článek psal už před měsícem, ale vytlačila ho jiná témata. Nicméně bych si neodpustil, kdybych nereagoval na všechen ten hnus, který se z českého národa při příležitosti tohoto důležitého jubilea našich dějin vyvalil. Prostě mě to šokovalo a přiznám jsem, že jsem byl natolik naivní, že jsem s něčím takovým naprosto nepočítal.

               Žil jsem prostě v bláhové představě, že aspoň co se týká okupace sovětskými vojsky v srpnu 1968, panuje v české společnosti konsenzus, že to byla špatná a zločinná věc.  Diskuze okolo jubilea okupace, která se rozpoutala tohoto roku, mě z omylu vyvedla. Zjistil jsem, že v české společnosti je nemalá část lidí, kteří tuto „bratrskou pomoc“ vítali a přivítali by ji znova.

               Mladá žena, která období před rokem 1989 zažila jen jako dítě, děkuje Rusům za to, že nás obsadili a dvacet let chránili před „marasmem západu“. Jistý pan farář melancholicky vzpomíná, jak bylo tehdy za normalizace dobře, kdy si člověk mohl uvařit čaj a popovídat si, zatímco teď v čase mobilních telefonů a počítačů, které k nám dovlekl ten zkažený západ, to už možné není. Jiná dáma se rozplývá nad tím, jak lidé v sedmdesátých a osmdesátých letech pracovali s nadšením pro společnost, aniž by pro ně byl podstatný jejich plat, zatímco teď jsou vykořisťováni zaměstnavateli. A nakonec někdejší vicekancléř prezidenta Klause Petr Hájek, který napsal, že:

„Sovětský svaz potřeboval učinit jedinou věc. Postavit proti rozmístěným jaderným raketám americkým v západním Německu odpověď na dostatečně krátké vzdálenosti na našem území. Antonín Novotný to nejdříve odmítl, bál se toho, ale prostě ty globální zájmy střetu, který se blížil, a on se opravdu blížil po té šílenosti kolem karibské krize, byly tak ještě žhavé, že sovětští vůdcové neměli absolutně jinou možnost než udělat právě toto. Dostat sem ty jaderné zbraně ať chceme nebo nechceme.“

               Je to naprostý blábol, na které jsme od „pseudodisidenta“ Hájka zvyklí. Chce být prostě zajímavý za každou cenu, proto i ještě předtím, než jeho tutor a ochránce Václav Klaus opustil pražský hrad, přišel s teorií, že útok na „dvojčata v New Yorku“ zorganizovala americká tajná služba.

               Jen pro pořádek. NATO se rozhodlo rozmístit rakety středního doletu Pershing v západní Evropě v roce 1979 (čili jedenáct let po naší okupaci) a začalo s jejich rozmisťováním v roce 1983. Byla to reakce na rozmístění sovětských raket SS 20 na území sovětských satelitů, členů Varšavské smlouvy. Čili bylo to přesně naopak, než pan Hájek tvrdí.

               Nevím, kolik z mých čtenářů si ještě vzpomene na onu říkanku, kterou se lidé v Československu bránili oné tristní realitě, protože nic jiného než humor neměli:

               „Maminko a tatínku

               Já se bojím Pershingů.

               Neboj se mé milé dítě

               SS-20 ochrání tě.“

               Hájek ve svém příspěvku mluví o Československu jako o neposlušné sovětské gubernii, která musela být umravněna. Sovětští vůdcové prý „neměli vůbec žádnou jinou možnost.“

Mimochodem Rusové a to i ti prostí, nejen vůdcové, na Československo skutečně jako na jednu z dalších gubernií ruského impéria pohlíželi.

               Všechen tenhle hnus, který se vyvalil právě okolo onoho 21.srpna, mě šokoval. Ukázal ale, že je zde podstatná část společnosti, která by si přála návrat do časů komunistické diktatury. V podstatě i fašistická diktatura současné vlády v Kremlu by jim byla vítaná. A mně hlava nebere, proč se lidé chtějí zbavit osobní svobody, muset si dávat pozor na jazyk, co řeknou, aby neskončili ve vězení nebo na hřbitově, že se chtějí vzdát možnosti volit svou politickou reprezentaci a jsou ochotni jen tupě poslouchat.

               Jenže v tom to právě je. Příliš mnohým Čechům přinesla ona okupace roku 1968 kariérní šance, o kterých se jim do té doby nesnilo. Protože hodně vzdělaných a charakterních lidí odmítlo „bratrskou pomoc“ akceptovat a chválit a díky tomu museli opustit svá pracovní místa, otevřela se šance pro sice neschopné ale poslušné. A bylo jich očividně víc, než bychom si mysleli. Každá okupační moc hledá kolaboranty. Jako páku, přes kterou by své cíle mohla přenášet na podrobené obyvatelstvo. Okupanti sami to většinou nezvládají, jsou cizí, neznají poměry. Ale kolaborantů je vždycky dost. Ať už to bylo v dobách nacistické okupace nebo v době okupace sovětské. K čemu jsou dobé ideály, když jejich popřením může člověk vydělat, zabezpečit si teplé místečko a dobrou životní kvalitu? A třeba i možnost rozhodovat o jiných nebo je dokonce moci jít mlátit.

               Po 21. srpnu 1968 to měli Sověti nejdříve těžké. Jejich plán ustanovit dělnicko-rolnickou vládu kolaborantů Biľaka, Jakeše, Indry a jim podobných ztroskotal na odporu prezidenta Svobody, na neschopnosti eliminovat tehdejší vládu (pozatýkali sice ústřední výbor strany, ne ale ministry vlády – podle sovětské poučky, že vláda dělá vždy jen to, co jí ústřední výbor strany poručí, zatčení ministrů jako například Lubomíra Štrougala, podcenili.

               Ale netrvalo dlouho a našli za ony neschopné kolaboranty hodnotnější náhradu. Gustáv Husák byl mnohem inteligentnější než Jakeš či Biľak, rafinovanější a stejně ochotný spolupracovat s okupanty, jako oni původní iniciátoři „zvacího dopisu“. A rychle našel dostatek lidí, kteří se s novou situací smířili a byli připraveni z ní těžit.

               21.srpna 1969 u příležitosti ročního jubilea okupace nestříleli do lidí Rusové, ale Češi. Ochotní spolupracovat s okupačním režimem. Policie, armáda a lidové milice. Rusové už nemuseli nic dělat, jen sledovat, jak se Češi bijí mezi sebou a jak má strana jim loajální navrch. Mnoho lidí, ochotných vstoupit do „prověrkových komisí“ těžila ze své bezcharakternosti celých dalších dvacet let. A nejen oni, ale i jejich rodiny, děti a vnoučata. Ti všichni měli v tehdejší společnosti privilegované postavení, o které po listopadu 1989 přišli. Teď cítí znovu šanci. Směr odbourávání demokracie a nastupování autoritativních tendencí se nedá přehlédnout. V Maďarsku už tento trend zvítězil, na Slovensku postupuje tak rychlým tempem až z toho dostávají političtí komentátoři závratě. A pozor, tyto změny probíhají za souhlasu VĚTŠINY obyvatelstva. V Česku už sledujeme vývoj stejným směrem. Česká televize pod vedením nového ředitele Součka se už normalizuje a připravuje se na převzetí moci autoritativních sil. Symbolické bylo, jak komentovala odvolání podpředsedy slovenského parlamentu Šimečky. Nechala Fica pronášet jeho pseudoargumenty v plné délce, naproti tomu krátký vstup poslance KDH, sám Šimečka  na svůj názor ptán nebyl. Babiš a Okamura přece po volbách spolupráci s Ficem a Orbánem plánují, bylo to tedy podle jejich chuti. Pro ředitele televize pak bude platit, že dokud bude poslušný, zůstane na svém místě. Schopnosti se nevyžadují, je to tak pohodlné, že člověk prostě neodolá. Po příštích volbách, až s jeho pomocí zvítězí Babiš a Okamura, určitě mu po převzetí moci nezapomenou být vděčni.

               A hlavně, lidé budou už poté poslouchat v televizi a rádiu jen samé dobré zprávy o geniálním předsedovi vlády, o jeho hrdinném odporu proti zločinnému západu a o nutnosti spolupráce s Ruskem, které „nelze porazit“. Osobně už nevidím možnost, jak by se tomuto vývoji dalo zabránit. Společnost je rozdělená a lidí ochotných se podřídit a vzdát se osobní svobody a demokracie je velký podíl. Nemusí mít většinu, poté, co se autoritativní systém etabluje, prostě se přizpůsobí a řeknou si, jak říkal můj strýc, že je „lepší držet hubu za pět tisíc než lopatu za dva.“ Nebezpečí, že Česko vpluje do maďarsko-slovenského rybníku je velká.

               Dovolím si citovat velkého herce Rudolfa Hrušínského: „Bez svobody živ nevoní, ale spíš páchne. Zákaz cestování se ještě dá strávit, i když je to špatné A zákaz myslet se vůbec nedá vydržet.“

               Bohužel se hodně našich lidí řídí známou poučkou? „Sice smrádeček, ale teploučko.“

               A nemyslící stádo se těší na člověka, který zakáže myslet i těm myslícím.

               Na závěr si dovolím vtip: Otázka je, zda si člověk může v čase „politic corectness“ dělat legraci z hlupáků. Odpověď: „Může, protože se nejedná o menšinu.“

               Humor bude zřejmě brzy to jediné, co budeme moci proti novým autoritářům mít.

Konec etiopského císařství 12.9.1974

               O příčinách, proč právě v roce 1974 došlo k tolika politickým otřesům a změnám politických systémů jsem už psal. V září 1974 pak ona instabilita, způsobená ropnou krizí a slabostí USA paralyzovaných aférou Watergate, dorazila i do východní Afriky.

               Ruské impérium, které si v té době říkalo Svaz sovětských socialistických republik, se snažilo zvyšovat svůj vliv na africkém kontinentu od dekolonizace Afriky v šedesátých letech. Poskytování finančních úvěrů, vojenské pomoci, dodávky zbraní a podpora diktátorů ochotných obviňovat ze všech problémů chudého obyvatelstva někdejší koloniální mocnosti, je taktikou, kterou Rusové používají dodnes. I když v poslední době je vytlačuje zejména ve finančním sektoru Čína – ta si ještě může dovolit riskovat posílení politického vlivu díky nesplatitelným úvěrům.

               V roce 1974 udeřili ale Rusové i v zemi, která nikdy kolonií nebyla, v jediné nezávislé africké zemi – Etiopii neboli v Habeši. A byli úspěšní. Z nestability, kterou tehdy v zemi způsobili se Etiopie nevzpamatovala dodnes.

               Etiopské císařství podle etiopské národní legendy Kebka Negest údajně založil Menelik I. který byl synem židovského krále Šalomouna a královny ze Sáby. Mělo by tedy mít skoro tři tisíce let a poslední etiopský císař (který sám nosil titul Negus Negesti, tedy král králů) Haile Selassie I. se považoval za 255 potomka z tohoto biblického spojení. Jen původ z tohoto „šalamounského“ rodu dával právo na královský titul.

               Etiopie dokázala na sklonku 19. století ubránit svou nezávislost, když císař Teworo (Teodor) II. odrazil britskou vojenskou expedici a poté císař Menelik II. druhý v bitvě u Adwy rozdrtil italský expediční sbor. Ovšem přiznejme si, že tuto zemi na rozloze 1 223 500 km2 s 118 miliony obyvatel není snadné ovládat. (Mimochodem v roce 1994 měla Etiopie „jen“ 55 milionů obyvatel, za třiceti posledních let se tedy počet obyvatel víc než zdvojnásobil a to navzdory hladomorům a občanské válce.) Obyvatelstvo Etiopie tvoří 70–90 etnických skupin, už jen proto, že jejich počet není přesně znám, je jasné, že zde musí docházet permanentně k etnickým konfliktům. Největší etnickou skupinou jsou Amharové s 37,7% obyvatel – jejich jazyk je i oficiální řečí země, následují Oromové (35,5%), Tigriňové (8,6%). Guragové (3,3%), Ometové (2,7%), Sidamové (2,4%), Tigrejci (1,9%), Afarové (1,8%), Somálci (1,7%) a spousta dalších, jejichž počty jdou do promile, nicméně také se nechtějí vzdát politického vlivu.

Etiopie jako federální stát

               I s náboženstvím to není úplně jednoduché. Etiopané, kteří krátce ovládali i oblast Jemenu a Súdánu, přišli do kontaktu s Římskou říší a převzali odtud křesťanství, poté, co Egypt a Súdán dobyli Arabové, ztratili ale s křesťanským světem kontakt – po staletí se o Etiopii hovořilo jako o bájné zemi kněze Jana. Ortodoxní křesťanství vyznává 52 procent obyvatelstva, dalších 4,5 % je křesťany jiných vyznání, ale 31 procent vyznává muslimskou víru a 11 procent si dokonce podrželo tradiční přírodní víry.

               V roce 1928 nastoupil na trůn Täfäri Makonnen, který přijal při své korunovaci o dva roky později 2.listopadu 1930 jméno Haile Selassie I. Jeho předchůdce Iyasu (Ježíš) V. se totiž během první světové války zapletl do konfliktu na nesprávné straně (německé) a musel v roce 1916 rezignovat a poté zastávala formálně funkci hlavy státu jeho teta Zanditu.

               Haile Selassie, narozený v roce 1892, byl reformním vládcem.

Haile Selassie

Už v červenci 1931 vydal první ústavu země, v níž například zrušil otrokářství a zavedl volený parlament. Ovšem představovat si, že by se jednalo o demokratickou instituci, by bylo hodně naivní. Protože každý člověk ucházející se o místo v parlamentu, musel složit finanční kauci, který byla mimo možnosti 99 procent obyvatelstva a navíc si musel sám platit volební kampaň, byl parlament jen baštou bohaté oligarchie a protože císař nebyl rozhodnutím parlamentu vázán, jednalo se o absolutistickou monarchii s fíkovým listem rádobydemokracie. Čili polofeudální systém s liberálními prvky.

               3.října 1935 ovšem habešské císařství bez vypovězení války napadla Mussoliniho Itálie – Italové si očividně chtěli zahojit frustraci z bitvy u Aduy před čtyřiceti lety. Etiopie žádala o pomoc u Společenství národů, toto prohlásilo 8 října Itálii za agresora a 19.října na ni uvalilo „sankce“. Ovšem Francie nesouhlasila s embargem na ropu, USA, které ani nebyly členem Společenství národů, dodávaly ropu dál a Velká Británie zase odmítla zablokovat Suezský průplav. Zatímco se „velmoci“ handrkovaly, jak naložit s Mussolinim, obsadil Hitler 7.března 1936 demilitarizované Porýní. Smlouva se Stesy z dubna 1935 (o té jsem psal v článku o Lago Maggiore) byla stejně jen cárem papíru, protože teď byl Mussolini oficiálně nepřítel – proto už 1.listopadu 1936 hovořil o ose Berlín-Řím a uzavřel spojenectví s Hitlerem. . Italové útočili za masového nasazení letectva a chemických bojových plynů (jejich použití přiznali až v roce 1996 a v roce 1997 se italský prezident Oscar Luigi Salfaro za jejich použití oficiálně omluvil. 5.května 1936 vstoupili Italové do Addis Abeby a Haile Selassie utekl do exilu (ten strávil v britském Chartúmu). 9.května Mussolini Etiopii anektoval do provincie Východní Afrika. Poslední zbytky etiopské armády kapitulovaly až 19.února 1937 a přešly do guerillového způsobu boje. Místokrálové Rudolfo Graziani (1936 – 1937) a po něm Amedeo Savojský, vévoda z Aosty (po něm se jmenuje nejluxusnější hotel v Terstu a při návštěvě zámku Miramare můžete obdivovat jeho soukromé pokoje na prvním poschodí) zavedli v zemi politiku apartheidu, při níž důsledně vyvražďovali místní elity – celkem ve válce a během italské okupace zahynulo 330 000 – 760 000 Etiopanů – protože ale Itálie během druhé světové války změnila stranu, zůstaly žádosti Etiopie, aby se při norimberských procesech vyšetřovaly i zločiny proti lidfskosti, kterých se dopustila Itálie v jejich zemi, nevyslyšeny. Za ty statisíce mrtvých nebyl nikdy nikdo hnán k zodpovědnosti.

Amedeo Savojský, vévoda z Aosty

               Jenže v červnu 1940 vstoupila Itálie po boku Německa do druhé světové války, v Africe napadla britské kolonie v Keni a Súdánu  a v srpnu 1940 obsadila Britské Somálsko (francouzské Džibuti dostali Italové k používání po francouzské kapitulaci v roce 1940.) Protiofenzívě Britů ale nedokázali čelit. 5.května 1941, symbolicky přesně po pěti letech exilu, vstoupil Haile Selassie, který bojoval v britské armádě, do Addis Abbeby. Vévoda z Aosty kapituloval o několik týdnů později a odešel do britského zajetí.

Válka ve východní Africe 1940 – 1941

               Haile Selassie dokázal v čase studené války skvěle lavírovat mezi světovými mocnostmi a těžit z toho. Indové mu školili armádu, Britové a Norové námořnictvo, Švédové letectvo, Francouzi měli pod kontrolou železniční dopravu, Bulhaři rybářskou flotilu, Italové ovládali etiopské pivovary, Češi obuvnický průmysl a Japonci přádelny. Cenzura byla jen marginální, císař například zakázal uvádět v Shakespearově Macbethovi  smrt krále, poté se stejně hra přestala hrát. Císař se ukázal i jako schopný diplomat na mezinárodní úrovni, Etiopie byla zakládajícím členem OSN a Organizace africké jednoty, které císař i několik let předsedal. Pokus sesadit ho vojenským pučem v roce 1960 se podařilo snadno potlačit, obyvatelstvo stálo totiž za panovníkem. V roce 1973 proběhly poslední parlamentní volby podle osvědčeného klíče, které moc mezitím už starého císaře dále upevnit.

               Jenže přišel rok 1974 a s ním jednak sucho a neúroda, ale i ropná krize a s ní spojená inflace a pád životní úrovně. Obyvatelé země byli ochotni tolerovat císaři jeho absolutistickou vládu, dokud se jim dařilo jakž takž dobře, ne ale v čase hladu. Přišly masové demonstrace studentů a vlna stávek. USA měly jiné starosti a Rusové se chopili příležitosti. Vojenská junta – takzvaná Derg-Junta svrhla císaře a přinutila ho 12. září 1974 k abdikaci. 21.března 1975 pak junta vyhlásila konec monarchie a  její přerod v „Lidovou etiopskou republiku“. Zmatený stařík se pak toulal jako bez duše v jednom z křídel svého paláce. Noví mocipáni, takzvaná „Prozatímní vojenská správní rada“, ho nechali žít v naději, že brzy umře, Když se k tomu neměl, byl jeho jediný sluha vyzván, aby 26.srpna 1975 spal mimo palác a ráno našel císaře mrtvého v posteli, zřejmě udušeného polštářem. Habešské císařství svým 255. potomkem krále Šalomouna skončilo, zemi, která se stala sovětským vazalem to ale ani v nejmenším neprospělo.

               Moci se chopil mladý podplukovník Mengisto Haile Mariam (narozený 1938) a začal zemi reformovat podle komunistického vzoru. Znárodňování, vyvlastňování, likvidace vzdělaných elit. To vedlo rychle k propadu ekonomiky, k bídě a masové nespokojenosti. Ožily separatistické tendence Eritreie a Tigre, které se dařilo potlačovat jen násilím. V letech 1977–1980 několikrát vpadli do země Somálci, které se podařilo odrazit jen díky ruské pomoci a kubánským žoldnéřům. Rusové rádi používali v Africe Kubánce, protože byli černí a měli tedy u místního obyvatelstva větší důvěru, a navíc tak šetřili vlastní vojáky. V roce 1979 bojovala Etiopie na třech frontách v Eritrei, Somálsku i uvnitř země a tyto boje měly za následek milion uprchlíků. Od roku 1984 pak v zemi řádila občanská válka, kterou Sověti udržovali v chodu dodávkami zbraní a dalších kubánských vojáků . Až v roce 1991, tedy po rozpadu Sovětského svazu se vláda Mengista Haile Mariama zhroutila. Komunistické důstojníky vyhnaly ze země jednotky spojené opozice.

               Ovšem Etiopie už cestu ke klidu nenašla. V roce 1993 vyhlásila nezávislost Eritrea, čímž Etiopie ztratila přístup k moři. V roce 1994 sice proběhly první svobodné volby a země byla reformována ve federaci devíti regionů, ale ani to klid nepřineslo. Ony volby totiž vyhrála „Etiopská lidová revoluční demokratická fronta“ (EPRDF), vládcem se stal její předseda Meles Zenawi (zemřel 2012) a dál už se příliš nevolilo. A pokud, pak byly volby manipulované a falšované a ona strana s tolika krásnými příjmeními vládla stále více autoritářsky s potlačováním opozice a lidských práv. V  letech1999 – 2001 byla Etiopie v nesmyslné válce s Eritreou, která obě země vyčerpala. V roce 2018 pak v ezmi vypuklo kmenové násilí a od roku 2020 občanská válka se separatistickým regionem Tigre. Válka a s ní spojený hladomor si vyžádal na půl milionu obětí.

               V tomto případě, tedy na rozdíl od Portulska a Řecka politická změna způsobená globálními hospodářskými a politickými otřesy nic pozitivního nepřinesla. Potomci krále Iyasa (tedy Ježíše) se sice svých nároků na etiopský trůn nikdy nevzdali, ale sotva by se našla politická síla, která by je na něj přivedla. Z Etiopie se stala díky onomu z Ruska organizovanému puči z roku 1974 klasická nestabilní africká země – failed state, jako mnohé další v regionu.

               Přesně podle hesla, že kam ruská noha vstoupí, už nikdy tráva neroste. V tomto případě doslova.

Valencia I

Valencia erhielt 2022 den Titel „Europäische Stadt des Designs“ und 2024 „Hauptstadt des Grünen Europas“. Beide Auszeichnungen wohl zu Recht. Valencia ist nämlich wirklich schön. Wenn ich den Eindruck, den die hohen Fassaden und dekorativen Balkone der Gebäude in der Altstadt auf mich machten, benennen müsste, wäre es „luftig“. Und diesen Eindruck kann nicht einmal ein superhässliches Gebäude auf dem Hauptplatz „Plaza d’Ajuntament“ aus Glas und Beton zerstören – es ist nämlich allein und im Alleingang schafft es einfach nicht. Der Rest übertrifft sich an Pracht, sei es die gotischen Gebäude, das klassizistische Stadttheater gegenüber der Kirche des heiligen Martin oder das Jugendstilgebäude der „Banca de Valencia“.

Banca de Valencia

In den letzten Jahrzehnten wirkte der in Valencia geborene Architekt Santiago Calatrava in der Stadt. Seine Gebäude haben ein visionäres Design und die Einheimischen verzeihen ihm daher gern, dass sie meist unpraktisch, schwer zu pflegen und teuer im Bau sind. Doch seine „Ponte de Exposició“ und vor allem die ganze „Ciutat de les Arts i les Ciències“ sind Symbole der Stadt geworden und sind untrennbar mit ihrem heutigen Aussehen verbunden.

Und dann gibt es da auch eine enorme Menge an Grünflächen. Nicht nur den wunderschönen „Jardin Real“, sondern vor allem den Túria-Park, der sich als breite grüne Ader neun Kilometer lang durch die Stadt zieht. Hier floss einst der Fluss Túria, an dem das ehemalige römische Valencia gegründet wurde. Doch der Fluss verursachte oft Überschwemmungen und übertrieb es im Jahr 1957 wirklich. Katastrophale Überschwemmungen töteten in der Stadt über hundert Menschen. Die Stadtverwaltung beschloss, dem Treiben des Flusses ein Ende zu setzen – und leitete ihn in einen Kanal südlich der Stadt um. Die Frage war, was nun mit dem trockengelegten Flussbett geschehen sollte. Zum Glück wurde der ursprüngliche Plan, hier eine Autobahn vom Flughafen in die Stadt zu führen, verworfen und die Valencianer schufen einen wunderschönen Park, in dem dann die Gebäude des Stadtteils „Ciutat de les Arts i les Ciències“ entstanden, die mit ihrer Architektur der Stadt ihren Charakter verleihen. Aber dazu später mehr.

Der Park Túria

Valencia ist mit seinen 800.000 Einwohnern die drittgrößte Stadt Spaniens, leidet aber nicht unter Komplexen wie das zweitgrößte Barcelona – das ist das Schicksal der Dritten, die nicht um den ersten Platz kämpfen, aber dennoch mit ihrer Leistung zufrieden sein können. Valencia ist als ehemaliges Königreich eine autonome spanische Region. Allerdings ein etwas besonderes Königreich. Der letzte unabhängige Herrscher Valencias war der Muslim Banu Mardanish Zayyan. Nach der Eroberung der Stadt durch den katalanischen König Jaume I. am 9. Oktober 1237 wurde Valencia zwar ein christliches Königreich, was auch die Königskrone im Stadtwappen bezeugt, aber es hatte nie einen eigenen König, sondern war immer in einer Personalunion mit Aragon und wurde daher von aragonischen Königen aus Barcelona regiert. Auch ihre Sprache ist – informell gesehen – ein katalanischer Dialekt, und die Tatsache, dass das Valencianische 1982 als eigenständige Sprache anerkannt wurde, verfolgte wohl nur ein Ziel – die Katalanen zu ärgern. Die Bewohner Valencias nehmen diese Tatsache recht gelassen. Sie unterhalten sich zwar in ihrem lokalen Dialekt, haben aber kein Problem, jederzeit ins Kastilische zu wechseln. Übrigens sind auch die Straßennamen etwas verwirrend, eine Straße, die als Carrer beginnt, was die katalanische – pardon, valencianische – Bezeichnung für Straße ist, setzt sich nach ein paar Schritten als Calle fort, was die Bezeichnung für Straße im Kastilischen, also im Hochspanischen ist. In Barcelona würde so etwas als Hochverrat angesehen, in Valencia ist es Teil des entspannten Lebensstils vor Ort.

Valencia fehlt auch jede Festung oder ein Königspalast. An der Stelle, wo früher der Palast stand, befindet sich heute der schöne Park „Jardín Real“, und an die ehemalige Burg erinnern nur einige dezent freigelegte Grundsteine eines der Burgtore.

Reste des Könogspallast

Valencia wurde im Jahr 138 vor Christus von Konsul Junius Brutus als Kolonie für pensionierte Legionäre am Fluss Túria gegründet und war überhaupt nicht als Hafen gedacht. Bis ins neunzehnte Jahrhundert trennten mehrere Kilometer Felder die Stadt vom Meer. Heute fahren nicht nur die U-Bahn – Linien 4, 6 und 8 – sondern auch die Busse Nummer 19 (direkt aus dem Zentrum), 94 und viele andere zum achtzig Meter breiten und zehn Kilometer langen Sandstrand. Die genannten Busse fahren alle nach „Malva Rosa“, einem Stadtteil direkt an der Küste, der einst für den Anbau von Rosen zur Öl- und Parfümherstellung bekannt war. Diese Rosen gaben dem Viertel seinen Namen – heute lebt es von seinen Stränden und deren Besuchern.

Strand in Malva Rosa

Valencia wurde letztendlich wohl oder übel zum größten Hafen Spaniens – vielleicht eher widerwillig, denn gegen seinen Ausbau gibt es massive Proteste, die jedoch wahrscheinlich nichts gegen die weitere Erweiterung des Hafens, die der Stadt Wohlstand sichert, ausrichten werden. Der Grund ist einfach: Valencia ist der wichtigste Hafen für Madrid. Die Entfernung zur Hauptstadt beträgt 350 Kilometer, während es von dem unzuverlässigen Barcelona ganze 650 Kilometer sind. Zudem ist Valencia loyal und hat keine separatistischen Tendenzen. Hier werden jährlich über 5 Millionen Container umgeschlagen, was den Hafen nach Rotterdam, Antwerpen und Hamburg zum viertgrößten in Europa macht.

Der Hafen sichert der Stadt den Wohlstand. Valencia war immer wohlhabend. Zuerst war es der Reisanbau und die Seidenproduktion, dann waren es die Orangen. Die meisten Orangen, die in österreichischen Supermärkten angeboten werden, stammen aus der Region Valencia. Und Reis wird in der Umgebung des Sees L’Albufera angebaut, wo dank ausreichend Wasser die Bewässerung der Reisfelder leicht fällt – aus dem Flugzeug ist das ein imposanter Anblick.

Diese Tatsachen spiegeln sich auch in der lokalen Küche wider. Valencia ist die Geburtsstadt des spanischen Nationalgerichts – der Paella. Natürlich wegen des Reises! Das Original „Paella de Valencia“ enthält Stücke von Huhn, Kaninchen, grüne Bohnen und Schnecken – sogar mit ihren Häuschen. Ich hatte Glück, in dem Restaurant, in dem ich Paella bestellte, waren Schnecken in der Paella, wie sich das gehört.

Paella Valenciana

Es gibt viele Varianten der Paella, man kann praktisch alles hineinlegen, ähnlich wie bei der Pizza in Italien. Besonders ist nur „Arroz negro“ – bei der der Reis durch die Tinte, die Tintenfische absondern, schwarz gefärbt ist. Natürlich findet man auch Stücke von Tintenfischen im Reis. Achtung! Unter den Einheimischen wird Paella nicht abends gegessen – es ist eindeutig ein Mittagsgericht, denn abends liegt Reis angeblich schwer im Magen. Kein Wunder, wenn die Einheimischen erst gegen neun Uhr abends zum Abendessen gehen. Die meisten Restaurants sind nachmittags geschlossen und öffnen frühestens um acht – das gilt allerdings nicht für die Gaststätten an den Stränden – diese haben die Küche den ganzen Tag geöffnet. Wenn man jedoch in einem Restaurant in der Stadt zu Abend essen will, soll man keine Paella bestellen, sonst wird man sofort als Tourist entlarvt, der die lokalen Gewohnheiten nicht kennt. Das ist ähnlich, wie in Italien nach dem Mittagessen einen Cappuccino zu bestellen. Die Frage ist, wie die Spanier so lange aushalten, bis sie zu Abend essen. Das liegt daran, dass das Mittagessen erst zwischen zwei und fünf Uhr nachmittags serviert wird, also während der Siesta, und das ist wieder möglich, weil im Tagesplan sogar zwei Frühstücke eingeplant sind. Das erste Frühstück nach dem Aufwachen ist wie überall im Mittelmeerraum sehr sparsam. Es besteht nur aus Kaffee mit einem Stück Gebäck. Gegen elf Uhr gibt es aber das sogenannte zweite Frühstück, das schon reichhaltiger ist. Dazu kann man sogar schon Bier oder Wein trinken, wenn es das heiße Wetter erlaubt.

Was das Trinken betrifft, sollte ein Tourist zwei lokale Spezialitäten nicht verpassen. Eine davon ist „Agua de Valencia“, also valencianisches Wasser – es ist Orangensaft – ohne den es nicht geht – gemischt mit Sekt und einem Schuss Wodka. Und dann gibt es noch die „Horchata“. Diese Mandelmilch wird in vielen Bars serviert, die originale „Horchatería“ mit zweihundertjähriger Tradition und Dekoration aus Keramikfliesen befindet sich in der Nähe der Kirche Santa Catalina.

Horchateria

Horchata wird gekühlt serviert, und dazu sollte man „Fartón“ bestellen, ein süßes Gebäckstängelchen, das man in die Mandelmilch tunken kann. Ich muss zugeben, dass mir das sehr geschmeckt hat und auch die Kellnerinnen in dieser Horchatería waren nett und hübsch.

Aber wir kamen nicht nur wegen des Essens und Trinkens, sondern auch, um Valencia als solche kennenzulernen, mit all ihren historischen und architektonischen Schätzen. Überraschend stammen die vielen riesigen Gebäude aus verschiedenen Epochen, die Stadt konnte offensichtlich ständig bauen, ohne übermäßige Rücksicht auf die Kosten zu nehmen. Aus der muslimischen Vergangenheit ist nichts erhalten geblieben – obwohl die Muslime hier von 713 bis 1237 herrschten, mit einer kurzen Unterbrechung in den Jahren 1095–1102, als die Stadt von einer Räuberbande unter der Führung von Rodrigo Díaz de Vivar, besser bekannt als El Cid, erobert wurde. Seine Reiterstatue steht auf dem Platz „Placa de España“. Wenn ich El Cid wäre, würde ich protestieren, denn es handelt sich um einen Platz außerhalb der Altstadt, und seine Statue wirkt dort zwischen Plattenbauten etwas verloren.

El Cid

El Cid war eine imposante Figur. Zuerst diente er im Heer von König Sancho II. von Kastilien. Nach dessen Tod verlor er jedoch seine herausragende Stellung als Bannerträger und trat in die Dienste der Muslime. In einer Schlacht nahm er auf demütigende Weise seinen Nachfolger im Amt des Bannerträgers, den Grafen von Nájera (der ebenfalls für Geld in einer anderen arabischen Armee kämpfte), gefangen, was ihn bei König Alfons VI. in Ungnade fallen ließ und er wurde in die Verbannung geschickt. Er sammelte um sich eine Gruppe Abenteurer, die bereit waren, sich nur von Kriegsbeute ihren Lebensunterhalt zu verdienen, und weil er erfolgreich war, wuchs diese Gruppe ständig. Schließlich gelang es ihm 1095, die Stadt Valencia zu erobern. Um Ruhe zu haben, erklärte er, dass er dies im Namen des Christentums tat – es war gerade die Zeit des ersten Kreuzzugs ins Heilige Land, und Papst Urban II. rief zum Kampf gegen die Ungläubigen und zur Befreiung Jerusalems auf. In dieser aufgewühlten Atmosphäre konnte selbst ein räuberischer Feldzug als gottgefällige Tat interpretiert werden.

Nach El Cids Tod konnte seine Witwe Jimena Diaz die Stadt jedoch nur drei Jahre lang halten. Unter dem Druck muslimischer Armeen räumten El Cids Leute die Stadt 1102, nachdem sie sie zuvor in Brand gesetzt hatten. Valencia hat also keine besonders guten Erinnerungen an El Cid und seine Bande, aber ein christlicher Eroberer ist eben ein christlicher Eroberer, und so gehört es sich, ihm eine Statue zu errichten – auch wenn sie zwischen Plattenbauten steht.

Die Stadt kam endgültig 1237 in die Hände der Christen, als sie von dem katalanischen König Jaume I., genannt der Eroberer, eigenommen wurde. Damals verließen etwa 50.000 Muslime die Stadt, trotzdem stellten sie mit 120.000 die Mehrheit der Bevůlkerung, neben ihnen lebten dort 65.000 Christen und 2000 Juden. Anfangs konnten sie friedlich zusammenleben, bis sich die dominikanischen und jesuitischen Prediger einmischten. Auch Jaume I. hat seine Reiterstatue auf dem Platz „Placa d’Alfons el Magnànim“ am Rande der Altstadt.

Jaume I.

Damals, im Jahr 1237, erhielt die Stadt auch ihr Wappen. Die goldenen und roten senkrechten Streifen wurden mit einer Königskrone verziert und das Stadtwappen erhielt als Helmzier eine Fledermaus. Es gibt zwei Hypothesen, wie dieses ungewöhnliche Tier dorthin gelangte. Eine besagt, dass eines Nachts, als die Muslime aus dem belagerten Balansiya (Valencia) einen Ausfall gegen die Armee von König Jaume, die die Stadt belagerte, unternahmen, eine Fledermaus in das Zelt des Königs flog und beim Versuch, das Zelt zu verlassen, so viel Lärm machte, dass der König und seine Soldaten aufwachten und das muslimische Heer rechtzeitig bemerkten, den Angriff abwehrten und die Muslime in die Stadt zurücktrieben. Die zweite und wahrscheinlichere Erklärung ist, dass es sich um eine Verwechslung handelt. Jaume I. trug auf seinem Helm einen Drachen, und eine gewisse Ähnlichkeit mit einer Fledermaus lässt sich nicht leugnen.

Der Wappen der Stadt Valencia

Die Dynastie der katalanischen Könige herrschte in Valencia bis zum Jahr 1410, als sie von der aragonesischen Dynastie abgelöst wurde. Genau in dieser Zeit begann die goldene Ära der Stadt. Davon zeugen Gebäude aus dieser Spätgotikzeit, wie das Gebäude der Polizeigeneralität, die Seidenbörse, die Kathedrale Seu, die Kirche Santa Catalina sowie einige andere, und auch der Borja-Palast, der mit der berühmtesten Familie Valencias verbunden ist. Die Borjas, die ihren Namen nach dem Umzug nach Rom in Borgia änderten, stellten sogar zwei Päpste: Kalixt III. und seinen Neffen, den berühmten und skandalumwitterten Alexander VI. Dieser war von 1492 bis 1503 Papst und obwohl er in Italien viel Unheil angerichtet hat (vor allem sein Sohn Cesare), vergaß er seine Heimat Valencia nicht. Er leitete finanzielle Mittel hierher um und ließ einen luxuriösen Palast für seine Familie errichten, der während des Bürgerkriegs 1936–1937 die republikanische Regierung beherbergte, die vor Franco aus Madrid fliehen musste. Außerdem gründete er 1499 in Valencia die Universität.

Alte Universität

Die alte Universität befindet sich im Stadtzentrum auf der „Placa de Patriarca“ und an ihrer Fassade sind neben den damaligen katholischen Herrschern Isabella von Kastilien und Ferdinand von Aragon auch Statuen von Alexander VI. zu sehen. Selbst ein solch fragwürdiger Charakter wie Alexander handelte also nicht nur böse. Der Innenhof der Universität ist klassisch im Renaissance-Stil gebaut und wird von Lunetten der Professoren aus den Jahren 1499 und 1502 geschmückt, die zur Gründung der neuen Hochschule beitrugen. In der Mitte des Hofes steht eine Statue des Humanisten Johann Ludovicus Vives.

Johann Ludovicus Vives

Dieser Herr hatte allerdings mit Valencia nur insofern zu tun, dass er hier geboren wurde, und zwar ungefähr zur Zeit der Universitätsgründung, also 1492. Als Sohn getaufter Juden hatte er es nicht leicht. Die sogenannten Morisken wurden auch nach ihrer Konvertierung zum katholischen Glauben verfolgt. Vives’ Vater wurde lebendig verbrannt, die Gebeine seiner Mutter wurden vom katholischen Friedhof ausgegraben und ebenso dem Feuer übergeben. Johann Ludovicus verließ daher früh seine Heimatstadt, studierte in Brügge und arbeitete dann als Berater am Hof von König Heinrich VIII. von England. Er war der Lehrer von dessen Tochter Maria. Obwohl Vives neben Erasmus von Rotterdam zu den größten Denkern und Pädagogen seiner Zeit gehörte, hinterließ seine Erziehung bei seiner Schülerin keine tiefen Spuren. Maria wurde später als Königin „Bloody Mary“ bekannt als sie versuchte, England mit Gewalt zu rekatholisieren. Vives fiel bei Heinrich in Ungnade, als er ihm riet, sich nicht von seiner ersten Frau, Katharina von Aragon, scheiden zu lassen. Er starb 1540 in den Niederlanden. Somit kann die Statue als eine Art Entschuldigung für einen großen Denker verstanden werden, der in Valencia weder studierte noch lehrte. Vives gehört zu den Wegbereitern einer neuen Pädagogik, die auf Experiment und System setzt, und ist damit ein Vorläufer von Johann Amos Comenius. Ob Comenius seine Schriften kannte, konnte ich nicht herausfinden, es ist aber sehr wahrscheinlich, zumindest während Comenius’ Exil in Amsterdam.

Compliance – spolupracující pacient

               „Trust no patient“. Věta, která byla klíčem k úspěchu diagnostiky doktora House, znamená „nevěř žádnému pacientovi.“ Tedy, pokud mu chceš pomoci. To, co vypráví, je jeho úhel pohledu, který je zatížen emocemi a snahou své problémy buď bagatelizovat nebo naopak zvětšovat, ale jeho vyprávění odpovídá jen málokdy skutečnosti.

               To je ovšem ještě ten nejmenší problém. Horší je, když pacienti nedodržují žádná doporučení, nechodí na kontroly a když se jejich zdravotní stav rozsype, přijdou naříkat a žádají okamžitou pomoc a vyléčení. Víra ve všemocnost medicíny je obrovská, takže se to napřed zkouší s homeopatiky a „přírodními léčivy“ a když to nevyjde, je na vině lékař, který pak nedokáže chorobu vyléčit.

               Říkáme tomu – nebo spíše říkali jsme tomu compliance a interpretovali jsme to slovo jako pacientovu spolupráci s lékařem při jeho léčbě. Nicméně nějaký mudrc přišel na to, že by se to slovo mohlo interpretovat jako „poslušnost“, což je samozřejmě nepřípustné, protože pacient přece nemůže být poslušný, protože je ošetřujícímu lékaři rovnocenný.  Není mu podřízen, ale je partnerem. Ovšem bez toho, že by byl ochoten převzít v tomto partnerské vztahu svůj podíl zodpovědnosti. A tak oni „politic corectness“ byrokrati, kterým v žilách proudí místo krve inkoust, vymysleli, že to slovo nesmíme používat a nahradili ho slovem adherence. Neujalo se to. Spolupráci pacientů toto přejmenování taky nezlepšilo.

               Právě minulý týden jsme propustili pacienta ze Švýcarska. Nadšený obdivovatel přírodní medicíny si nechal vyměnit kyčel, ovšem injekce proti trombóze, které se pacientům po operaci běžně předepisují, odmítl jako „jedovaté“ a bral nějaké přírodní produkty, které jinak i sám prodává a nabízí na internetu. K nám dorazil s obrovskou centrální plicní embolií, měl velké štěstí, že z toho nebyla sekundová smrt. Strávil několik dní na jednotce intenzivní péče na kyslíku, než se krevní sraženiny v plicních tepnách začaly rozpouštět. Nicméně ukázal aspoň tolik rozumu, že za daných okolností byl ochoten léčbu s blokádou krevní srážlivosti akceptovat.

               Když jsem se vrátil z dovolené, nestačil jsem se divit. Sekretariát měl celý seznam pacientů, kteří se dožadovali okamžitého termínu, protože se jim nedaří dobře.

               Namátkou několik případů. Pacientka s Crohnovou nemocí, kterou se konečně minulého roku podařilo stabilizovat díky preparátu Entyvio. Nyní se ozvala, že se jí nedaří dobře, má znovu průjmy a bolesti. Entyvio nebere, protože obvodní lékař nemůže prodloužit povolení u pojišťovny. Ovšemže nemůže, to je práce naší speciální ambulance. Podíval jsem se na její nálezy. Samozřejmě, že se ke kontrolám do ambulance nedostavila, a proto pojišťovna lék zastavila.  Termín v ambulanci jsem neměl, nechal jsem tedy její lék prodloužit. K následné kontrole, o kterou tak prosila, se nedostavila. Lék přece už měla, proč by měla chodit, že?

               Na oddělení ležela pacientka se selháním jater. Znám ji už roky, je to případ těžkého průběhu primární biliární cholangitidy, autoimunního zánětu žlučových cest. Bylo mi to divné, když mi to kolega hlásil. Měl jsem v hlavě, že ten případ byl sice těžký na léčbu, ale pacientka byla stabilní. Našel jsem poslední nález ze srpna 2023, který to potvrzoval. Léky jí zabraly, výsledky byly zlepšené. Co tedy mohlo způsobit, že teď leží na oddělení žlutá a s vodou v břichu?

               V srpnu jsem doporučil kontrolu v naší ambulanci na únor 2024. Marně jsem hledal zprávu z toho to vyšetření, pacientka na něho nedorazila. Začal jsem tušit, že je něco špatně. A bylo. Pacientka léky už celé měsíce nebrala. Došly jí. Aby šla za obvodním lékařem, který by jí je předepsal, ji nenapadlo. A chodit na kontrolu do mé ambulance? Proč, když se jí přece dařilo dobře? Teď jsou ovšem játra zničená a bez jater se žije špatně. Pacientce je 51 let, na umření je tedy ještě dost mladá.

               V podstatě její jedinou šancí je transplantace: Ovšem podmínkou zařazení do program transplantace je „compliance“ (nebo adherence, jak chcete), protože po transplantaci je třeba brát naprosto přesně léky oslabující imunitu, aby nedošlo k odvržení transplantátu. U naší pacientky je taková spolupráce víc než problematická. Což dokázala hned o několik dní později. Její krevní obraz se zhoršil, ve stolici jsme objevili stopy krve. Gastroskopie, tedy vyšetření žaludku žádný zdroj krvácení nenašel, vyšetření tlustého střeva, tedy kolonoskopii, ale pacientka pobouřeně odmítla. Ona si žádný šlauch do zadku strkat nenechá. Že před možnou transplantací musí být člověk vyšetřen i kolonoskopií, jinak se do programu nedostane? Tak se prostě transplantovat nedá. Basta!

               Tím věc pro mě skončila. Jestliže nerozumí ani tomu a považuje transplantaci jater za jakousi lékařskou svévoli, znamená to pro ni konec šance na transplantaci a brzkou smrt. Hloupost je někdy smrtící, ale jak říkal můj kolega Kurian „Kdo se hloupý narodí, ten už se nevyléčí.“

               Naprostou šampionkou je pacientka Jaqueline. Mladá holka něco pod třicet let. Crohnova choroba. Po léčbě se choroba zklidnila, vyšetření bylo negativní, na její přání jsme léčbu přerušili a dali jí jen lék, který uklidňuje střevní sliznici, ale neléči v podstatě onu chorobu. Což bylo možné, protože nemoc neprojevovala žádnou aktivitu. Půl roku po přerušení léčby se ozvala a žádala o akutní termín. Má průjmy a bolesti břicha. V podstatě tedy to, co jsem čekal. Bylo mi jasné, že nemůžeme ztrácet čas a přesto, že se na termíny v naší ambulanci čeká několik týdnů, dal jsem jí termín hned na další týden s tím, že to sice bude organizačně problematické, ale nějak to zvládneme. A mladá holka by měla být správně léčená.

               V den, kdy měla přijít zavolala, že je nachlazená a že nepřijde. Abychom jí dali jiný termín. O.k. Našli jsme horkotěžko termín o dva týdny později. Nepřišla. Zavolala den poté, že jí to nevyhovovalo a že potřebuje nový akutní termín, protože se jí nedaří dobře. Se skřípěním zubů jsem našel termín o týden později. Nepřišla. Tentokrát ani nezavolala. Ozvala se až o dva týdny později, že potřebuje nutně akutní termín. Když se jí sekretářka odvážila zeptat, proč nepřišla na termín, který měla, dostalo se jí odpovědi, že po tom jí nic není a aby jí okamžitě nový termín dala. Tehdy jsem už zasáhl. Protože už třikrát nepřišla, z toho dvakrát bez omluvy a tím blokovala termíny pacientům, kteří by byli přišli, kvůli ní termín nedostali, a kteří vyšetření a léčbu potřebují taky, vzkázal jsem jí, že termín v naší ambulanci už prostě nedostane. Úspěch léčby spočívá na vzájemné důvěře. Vzhledem k jejímu chování jsem důvěru v ni ztratil. Sekretářka jí dala tipy na gastroenterologické ambulance v Grazu, které samozřejmě může a má navštívit. Jsou tam stejně kvalifikovaní lékaři jako u nás. Zda tam šla nevím, u nás se už nehlásila. Možná přijde až se střevním uzávěrem na chirurgii a pak nás bude žalovat.

               Korunu všemu nasadil pacient v pátek minulého týdne. Termíny na vyšetření tlustého střeva, tedy kolonoskopii, jsou velmi problematické. Zájem je velký, kapacita omezená. Hlavně kvůli zdravotním sestrám. Počet vyšetření byl limitován na osm na den (kromě toho samozřejmě dělá naše endoskopie i gastroskopie a ERCP, tedy vyšetření žaludku a žlučových cest. Pro jednoho lékaře a tři sestry je toho tedy v této kombinaci s osmi kolonoskopiemi víc než dost. Na termín se čeká půl roku, pokud se jedná o akutní stav, ponechal jsem si rezervu jednoho vyšetření denně, právě toho osmého. Prakticky vždy je počet naplněn.

               Že pacienti bez omluvy nepřijdou, je běžné. Zejména u těch s balkánskými nebo orientálními jmény je to velmi časté. Jen málo z nich zavolá a řekne, že nemůže přijít, většina z nich se prostě neobjeví. Bývá to jeden, někdy ale i dva denně. Samozřejmě bychom mohli reagovat jako letecké společnosti objednat o jednoho víc, ale v tom případě – na to se můžete spolehnout – přijdou všichni.

               Nás pacient – tentokrát rodilý Rakušák – se ve čtvrtek prostě neobjevil. Nezavolal, neomluvil se, prostě nepřišel. Měli jsme dost práce i bez něho. Objevil se v pátek, Oznámil v ambulanci, že měl ve čtvrtek důležitý soukromý termín, a proto nemohl přijít. Teď je ale tedy, střevo si vyčistil a chce být vyšetřen. Velmi se divil, když ho staniční sestra poslala domů – kontingent oněch osmi vyšetření byl naplněn a jako na potvoru přišli tentokrát všichni. Prý co je to za pořádek, on se na vyšetření připravil a kdy k němu přijde je přece jeho věc. Není, ovšem obávám se, že to nepochopil.

               Tak nevím. Někdy je to hloupost, jindy arogance (která je ale jedním z hlavních příznaků hlouposti), ale spolupráce s pacienty je nějak stále obtížnější. Prý se emancipují. Bohužel, nehodlám si zvykat na to, že pacienti budou chodit, kdy jim to vyhovuje a my se jim budeme přizpůsobovat. Jedno jestli to budeme nazývat chybějící compliancí nebo adherencí. Jestliže si pacient vysadí léky, protože na internetu četl, že jsou všechny léky jedovaté a že lékaři slouží jen farmakologickému průmyslu, musí nést i zodpovědnost za svůj následně zhoršený zdravotní stav. Emancipace znamená i zodpovědnost. Jenomže právě to část pacientů odmítá chápat. Podle nich je emancipace možnost dělat si, co chtějí, aniž by to ošetřujícího lékaře zbavovalo zodpovědnosti za jejich zdraví. A tato tendence se rok od roku zesiluje.

               V podstatě jsem rád, že už jsem v důchodovém věku a můžu s tím kdykoliv praštit. Že tím utrpí těch devadesát procent pacientů, kteří spolupracují? To už nebude můj problém. Mladí kolegové moji práci převezmou. Přeji jim výdrž a pevné nervy. Ty především.

Zničte elity!

                             Vím, že jsem slíbil, že se nebudu zabývat slovenskými politickými poměry. Ale to, co se teď na Slovensku děje, je tak symptomatické pro celosvětový vývoj, že se nemůžu aspoň krátkého komentáře vzdát. Je to, jako bychom v malé laboratoři pozorovali procesy, které by v krátké době mohly zachvátit celý svět. Zákonitosti chemické reakce jsou stejné v malém jako ve velkém. Jen ve velkém mohou pak exponenciálním způsobem narůst a explodovat.

                             Ficova vláda nesplnila zatím ani jeden z předvolebních slibů. Levné potraviny, levné energie, stabilizace rozpočtu bez zvyšování odvodů a daní. To vše bylo v předvolební kampani, kde Fico sliboval, svým voličům, že „rezeň na ich tanieri bude väčší“.

                             Nic z toho se nesplnilo, místo toho se nová vláda koncentruje na propouštění kriminálníků, přijímání zákonů o beztrestnosti pro mafiány a korupčníky a na likvidaci svobodných médií. Fico šíří nenávist v přímém přenosu a obviňuje z toho opozici podle hesla „zloděj křičí chyťte zloděje“. Jeho výrok, že v případě dalšího násilného činu nebude krotit emoce svých voličů vůči opozičním politikům je pak přímá hrozba lynčem.

                             Přesto popularita Ficovy vlády neklesá, ba dokonce roste. S vládou sympatizuje 55 procent slovenského obyvatelstva, má tedy nezpochybnitelný mandát provádět tuto politiku dále. A člověk se ptá, jak je to možné?

                             Ne, Slováci nejsou hloupější nebo politicky negramotnější než jiné národy. Možná ještě trochu trpí syndromem získané nezávislosti. Ten může trvat hodně dlouho, Řekové se ho nezbavili ani po dvou stech letech a Češi na něj trpí už sto let. Spočívá to v tom, že tyto národy, které žily pod vládou nějaké jiné „moci“ jsou prostě zvyklé být „proti“. To znamená kritizovat a ze všeho zlého obviňovat ty jiné. A neschopností stát se konstruktivní státotvornou silou. Neochotou převzít zodpovědnost. V nejzřetelnější formě to vidíme v Africe, kde všichni tamější diktátoři vysvětlují svému zbídačenému obyvatelstvu, že na vině není ani ono se svou omezenou tvořivostí a aktivitou, ani oni, kteří jakoukoliv kreativitu a samostatnost potlačují, protože se jí bojí, ale někdejší koloniální mocnosti, které jejich země rozkradly a vyplundrovaly, a proto se nikdy nemůžou vzpamatovat. A tito diktátoři můžou počítat najisto s pomocí ruské propagandy, která toto rozdmýchávání protizápadních emocí má ve svém základním repertoáru.  O tom, že ony někdejší koloniální mocnosti v těchto zemích vybudovaly infrastrukturu, kterou současní vládci nejsou schopni ani udržovat, natož dále rozšiřovat, se taktně mlčí. I na Slovensku se stále setkáte s názorem, jak dobře by tam bylo, kdyby jim to „Česi všetko nerozkradli“. Racionální starší dáma reagovala na tuto větu odpovědí „Keby to nerozkradli Česi, rozkradli by sme si to sami.“

                             Ministerka Šimkovičová odvolává ředitele opery, i když tento kulturní ústav měl nejlepší ekonomické výsledky v historii – mimo jiné i s obviněním, že zaměstnával zahraniční zpěváky. Absurdněji to nejde, všude na světě zaměstnávají opery zpěváky bez ohledu na jejich národnost či státní příslušnost, rozhoduje jen kvalita jejich hlasu. Odvolána byla i ředitelka národní galerie, slovenská veřejnoprávní televize byla zničena. A video s rokovou písní oslavující krásnou a statečnou Martinu je bizár, jaký nejen slovenská, ale snad ani evropská politika nikdy nezažila. Doporučuji, poslechněte si tu píseň, ale nedělejte to za střízliva.

                             Přesto všechno většina národa činům této vlády tleská. Proč?

                             Protože heslem populistů na celém světě se stal „Boj proti elitám.“ Na to masy těch „znevýhodněných a diskriminovaných slyší na celém světě. A jsou pod tímto heslem ochotny následovat vůdce kamkoliv, aniž by se zamýšlely nad pravými pohnutkami jeho politických činů. Teď je jen třeba definovat, kdo jsou ony nenáviděné elity.

                             Už v roce 2011 v jednom z mých prvních článků na tomto webu jsem varoval před rozvírající se ekonomickou nerovností, kterou rozpoutala světová globalizace a liberalizace obchodu v devadesátých letech. Bylo jasné, že koncentrace majetku v uzoučké špičce světového obyvatelstva, která zahrnuje zhruba setinu promile populace, musí vést neodvratně k sociálnímu pnutí a násilnostem. Hlavním problémem se stalo hlavně bydlení. Privatizace bytového fondu s orientací na maximalizaci zisků developerů způsobila, že mladí lidé prakticky nemají kde bydlet, že si slušné bydlení ze svých příjmů nemůžou dovolit. Zatímco jiní nahromadili ne miliony, ale miliardy či dokonce stovky miliard dolarů majetku.

                             Jenže právě tito miliardáři včas zavětřili, že by se proti nim mohla obrátit nenávist mas a rozhodli se zareagovat. Díky tomu, že se zmocnili sdělovacích prostředků – Andrej Babiš koupil Mafru, Elon Tusk koupil (za spoluúčasti ruských oligarchů) Twiter – ovládli mediální prostor a tím i veřejné mínění. A závist a rostoucí nenávist davu obrátili jiným směrem. Jako elity byli identifikováni ne miliardáři, ale vzdělaní lidé, intelektuálové, umělci, myslitelé. Nebylo to až tak těžké. Protože se současní miliardáři, pohybující se v politice, vyjadřují jako návštěvníci hospod páté cenové skupiny, ať už je to Babiš, Trump nebo Musk, získali si srdce lidí, kteří jsou v myšlení, řekněme, trošku slabší. Ti nejsou schopni pochopit, že když stoupají ceny potravin, které konzumují, může za to ten, kdo ty potraviny vyrábí. Stačí když právě ten výrobce, který kasíruje neskutečné zisky, prohlásí, že za to může vláda, kterou je třeba svrhnout. Navíc tito lidé nemají na očích, v jakém blahobytu se topí miliardáři, ale vidí, že si doktor postavil nový dům. Protože jeho práce je lépe placená, než práce dlaždiče nebo zedníka. Což za komunistů nebylo. A populisté právě toto využívají, aby u oněch mas voličů bodovali. Dnes je totiž klíčem k lepšímu výdělku a lepšímu společenskému postavení vzdělání. Ne všichni na něj dosáhnou, ať už proto že na to neměli, nebo se jim nechtělo nebo měli prostě jen smůlu. Závist ale zůstává a obrací se právě proti oné „viditelné“ střední vrstvě. Závist je matka nenávisti. Miliardáři se dokážou šikovně díky ovládaným médiím za tuto stěnu viditelných lidí žijících v určitém blahobytu skrýt. A umí tuto skupinu obyvatelstva použít jako živý štít, když se nenávist mas obrátí proti nim.

                             Boj proti elitám je starý model. Používal ho Hitler v roce 1932 stejně jako komunisté v roce 1948. Prezentovat se jako ochránce „prostých lidí“ je lákavé. Hitler se v roce 1939 označil termínem „volkskanzler“, tedy lidový kancléř, dnes používá stejnou volbu slov rakouský opoziční politik Kickl. I on chce být „volkskanzler“. A prochází mu to. Lidé mají krátkou paměť. Poštvat masy proti vzdělaným lidem je univerzální metoda vedoucí často k úspěchu. Jako voliči jsou totiž intelektuálové nepoužitelní, protože jsou těžko manipulovatelní. Čili nejsou cílovou skupinou prakticky pro žádného politika a nemůžou tedy očekávat ani žádnou ochranu. Ničení obrazů, pálení a zakazování knih, zavírání filmů do trezoru je metoda používaná už sto let. Vzdělaní lidé jsou pak vyhnáni ze země, nebo umlčeni a zatlačeni do vnitřní emigrace. Tak jako tak přestanou tvořit hodnoty. I když právě vzdělání je klíčem k vývoji společnosti, inovacím, dynamickému vývoji. Všechny režimy, které se dostaly k moci očerňováním vzdělání, skončily v ekonomické recesi. Hitlerovi utekli ze země atomoví fyzici (protože měli většinou židovský původ) komunistům prchali na západ hlavně technici, kteří pak v socialistickém průmyslu bolestně chyběli. Salazar v Portugalsku označil vůbec vzdělání za pro společnost škodlivé (nezapomeňme, že Iljin, jako hlavní ideolog Putinova režimu byl obdivovatelem Salazara) a přes třicet procent obyvatelstva Portugalska neumělo číst a psát. Což z jeho země udělalo skutečný „balkón Evropy“ a vedlo zoufalému k ekonomickému propadu.

                             Výhodou pro ony diktátory je, že tyto negativní dopady likvidace inteligence se projeví vždy se značným zpožděním. Společnost se může ještě nějakou dobu pohybovat setrvačností. Důležité pozice obsadí loajální hlupáci a zaostávání se projeví až v horizontu let nebo spíš desetiletí. Takže diktátoři, kteří se tímto způsobem dostali k moci, tedy většinou hospodářský kolaps nezažijí. Zhoubné výsledky této politiky sklízejí až jejich nástupci.

                             Mnoho lidí sní o kariéře a moci a diktátorské režimy tuto možnost nabízejí i méně schopným nebo i úplně neschopným. V nich totiž stačí loajalita. Existuje tedy nemalá skupina obyvatelstva, která po takovém systému touží, protože by jí otevřel nové perspektivy.

                             Problém je samozřejmě pak po pádu diktatury onu novou intelektuální vrstvu vybudovat, zejména, pokud onen režim trval dlouho. Čím déle, tím hůře, zde platí přímá úměra. Jednak proto, že jsou děti oněch intelektuálů, což je normálně podhoubí dalších generací vzdělanců v emigraci nebo byli od možnosti vzdělání odstřiženi, jednak protože chybí kvalitní pedagogové. To je ostatně problém, který cítíme ještě po třiceti letech po pádu komunismu. Vytvořit skupinu zbohatlíků trvalo jen několik let, obnovit ale všeobecnou slušnost a morálku se nepodařilo dodnes. Totalitní režim dokáže vrhnout zemi o generace zpět a často pak už není návratu. Vidět je to v Rusku, kde si intelektuální elitu – vždy poměrně tenkou – zničili hned několikrát, v podstatě vždy ihned, když vznikla. Tam jsou lidi ochotni slepě následovat vůdce jedno, do jaké katastrofy je vede.

                             Ale to je právě to, oč diktátorům a autoritářům jde. A stále znovu jim to vychází.

Lissabon III

Im Jahr 1998 war Lissabon Gastgeber der Weltausstellung Expo. Zu diesem Anlass wurde hier ein Ausstellungsgelände gebaut, das anschließend dank der interessanten Architektur seiner Pavillons zu einer Touristenattraktion wurde. Er befindet sich etwas außerhalb des Stadtzentrums, flussaufwärts am Tejo. Man kann dorthin mit einer Kabinenseilbahn gelangen, und es gibt dort – wie es sich für eine Hafenstadt gehört – das „Oceanário“, ein riesiges Aquarium, das in Lebensräume des Atlantiks, des Pazifiks, aber auch des Indischen Ozeans und des Südpolarmeeres unterteilt ist.

Was man allerdings unbedingt besuchen muss, ist Belém. Dieser Stadtteil in Richtung der Mündung des Tejo ist ein unverzichtbarer Bestandteil eines Besuchs der portugiesischen Hauptstadt. Er symbolisiert die glanzvollste Zeit der portugiesischen Geschichte, die Ära der Entdeckungsreisen, die diesem Land am Ende Europas, heute etwas abschätzig als „Balkon Europas“ bezeichnet, einen unglaublichen Reichtum brachten.

Alles begann mit den Aktivitäten von Prinz Heinrich dem Seefahrer (1394–1460), dem Sohn Joaos I., Gründers der Dynastie Avis. Der Prinz wurde 1418 zum Großmeister des Christusordens, nachdem er bereits 1415 an der Spitze der Ritter dieses Ordens die Stadt Ceuta für Portugal erobert hatte. Nachdem seine Versuche, den Spaniern die Kanarischen Inseln zu entreißen, gescheitert waren, konzentrierte er sich vollständig auf die Erforschung der afrikanischen Küste. Er finanzierte und unterstützte Entdeckungsreisen und ließ einen neuen Schiffstyp, die Karavelle, bauen, die sich für lange Reisen eignete. Im Jahr 1434 umsegelte Kapitän Gil Eanes das Kap Bojador, was eine revolutionäre Tat war. Bis dahin glaubte man, dass hinter diesem Kap die Welt endete, das Meer in unendliche Tiefen abfiel und den Neugierigen der direkte Weg in die Hölle erwartete. Danach verschwand diese Angst und die Portugiesen drangen immer weiter entlang der afrikanischen Küste nach Süden vor, bis schließlich 1498, 38 Jahre nach dem Tod von Heinrich dem Seefahrer, Vasco da Gama Afrika umsegelte und die Küste Indiens erreichte.

Heinrich der Seefahrer steht mit einem Modell einer Karavelle in der Hand an der Spitze der 33 Statuen, die das Denkmal der Entdecker in Belém schmücken.

Das Bauwerk im Stil des „sozialistischen Realismus“ erinnerte mich zu sehr an das Stalin-Denkmal auf der Letná in Prag, die legendäre „Fleischschlange“, als dass ich mich nicht für mögliche Zusammenhänge interessieren würde. Stalin- Denkmal begann man in Prag 1962 abzureißen, das Denkmal in Lissabon wurde 1960 von Leopoldo de Almeida errichtet. Also bleibt der Verdacht bestehen. Ob Almeida in Prag war und sich dort inspirieren ließ, konnte ich nicht herausfinden. Dennoch ist das Denkmal in Belém deutlich geschmackvoller. Es hat die Form eines Schiffsbugs, auf seiner Rückseite befindet sich ein Kreuz, das in ein Schwert übergeht, um zu verdeutlichen, mit welchen Mitteln die Portugiesen neue Gebiete kolonisierten und sie für den christlichen Glauben gewannen. Sympathisch ist, dass der betende König Manuel erst am Ende dieser Reihe von Entdeckern, Seefahrern und Missionaren dargestellt ist.

Nach Belém fährt man jedoch hauptsächlich wegen des Klosters des Heiligen Hieronymus. Dieses wurde ebenfalls von König Manuel, genannt „der Glückliche“, gegründet, und der Bau wurde unter seinem Nachfolger Joao III. abgeschlossen. Es ist ein gigantisches Bauwerk im einheitlichen Stil der manuelischen dekorativen Gotik.

Der Eintritt in das Kloster erfordert stundenlanges Warten. Wenn man bereits Tomar und andere Klöster in Estremadura besucht hat, lohnt sich das Warten nicht. Wer nur Lissabon besuchen möchte, muss sich allerdings in der Schlange anstellen. Schon das Portal der Kirche, das von der Statue Heinrichs des Seefahrers dominiert wird, ist ein Beispiel der dekorativen Architektur manuelischer Epoche. Im Inneren beeindruckt das hohe Gewölbe mit schlanken, palmenförmigen Säulen. In die Kirche gelangt man wesentlich einfacher als ins Kloster. Auch sie ist ein Beispiel der manuelischen Gotik, mit Ausnahme der Apsis, die im Stil des Manierismus gestaltet ist. Aber dazu später mehr. Am Eingang zur Kirche befinden sich zwei Sarkophage von Männern, die die Entdeckungsreisen symbolisieren. Auf der linken Seite steht der wunderschöne Marmorsarkophag von Vasco da Gama,

auf der rechten Seite der ebenso schöne Sarkophag von Luiz Vaz de Camões Er ist der portugiesische Nationaldichter und lebte von 1524 bis 1580. Im Jahr 1572 veröffentlichte er das Buch „Os Lusíadas“, das Nationalepos über die portugiesischen Heldentaten auf See. Er selbst führte ein sehr bewegtes Leben. Als Rebell wurde er vom königlichen Hof verbannt, als Soldat verlor er bei Kämpfen in Nordafrika ein Auge, und auf der Reise nach Indien war sein Schiff das einzige der gesamten Flotte, das den Sturm überstand, der die Portugiesen im Indischen Ozean überraschte. Sein Todestag, der 16. Juni, ist der größte portugiesische Nationalfeiertag und wird etwas suspekt als „Tag der portugiesischen Rasse“ gefeiert. Was wir davon halten sollen, sei dahingestellt, aber es scheint, dass es nicht so wichtig ist, etwas zu entdecken oder zu erobern, sondern am wichtigsten ist, darüber zu schreiben. Das ist Camões offensichtlich gelungen. Übrigens Amerika heißt auch nicht nach ihrem Entdecker Kolumbus, aber nach Amerigo Vespucci, der über das neue Kontinent spannend schreiben konnte.

Der Altarraum der Kirche ist deutlich jünger und wurde 1572 im manieristischen Stil von Königin Katharina von Habsburg, der Frau von Johann III., eingerichtet. Hier befinden sich die königlichen Gräber von Manuel I. und seiner Frau Maria von Aragon sowie von seinem Sohn Joao III. und dessen Frau Katharina. Die Grabmäler werden von Elefanten getragen. Obwohl weder Manuel noch Joao je einen Elefanten persönlich gesehen haben, wurden diese riesigen Tiere, über die Legenden erzählt wurden, zum Symbol königlicher Erhabenheit. Eine Kuriosität ist jedoch ein weiteres Grab, etwas abseits im Querschiff. Es ist das Grab von König Sebastian I.

Dieser junge König verfiel 1578 dem Gefühl von Wichtigkeit und Unbesiegbarkeit und brach zu einem Kreuzzug nach Afrika auf. Sein megalomanisches Ziel war es, die gesamte afrikanische Küste zu erobern, nach Ägypten zu gelangen und dann nach Palästina, die Türken von dort zu vertreiben und Jerusalem für das Christentum zu gewinnen. Zu seiner Entschuldigung sei gesagt, dass er neunzehn Jahre alt war und vermutlich an Phimose litt, was sein Desinteresse an Frauen und Heirat erklären würde. Zudem wurde er nach dem Tod seines Vaters geboren, also als Nachgeborener, und seine Mutter Johanna verließ ihn, als er drei Monate alt war, um in Spanien die Regentschaft für ihren Bruder, König Philipp II., zu übernehmen. Das Kind wuchs also ohne Eltern auf und wurde von seiner energischen und fanatisch katholischen Großmutter Katharina erzogen (diejenige, die das Grabmal im Heiligen Hieronymus errichtete und unter anderem im Jahr 1567 die Inquisition in Portugal einführte). Sebastian wurde von Jesuiten erzogen und wurde im Alter von drei Jahren König. Der junge Mann kannte keine Selbstkritik und hatte den Bedarf, seine bestimmten Mängel zu kompensieren, (er litt wahrscheinlich an Phimose, was sein fehlendes Interesse an Frauen erklären könnte), er wählte dafür aber einen ziemlich unglücklichen Weg. In der Schlacht von Ksar El Kebir in Marokko wurde seine Armee vollständig vernichtet (von 18.000 Soldaten überlebten angeblich nur sechzig) und Sebastian selbst kam ums Leben. Da seine Leiche jedoch nie gefunden wurde, lebten die Portugiesen, nachdem sie ihre Unabhängigkeit verloren und sich der spanischen habsburgischen Herrschaft unterwerfen mussten, in der Hoffnung, dass Sebastian lebte und sie von der fremden Herrschaft befreien würde.

Dem neuen König Philipp II. (als portugiesischer König Philipp I.) ging dieser Aberglaube schrecklich auf die Nerven. Also ließ er Sebastiens Leiche suchen. Er verkündete daraufhin, sie gefunden zu haben, und ließ sie feierlich in der Kirche des Heiligen Hieronymus bestatten – ordnungsgemäß in einem Sarkophag, der von zwei Elefanten getragen wurde, um die Zugehörigkeit der Leiche zum Hause Avis zu betonen, das mit ihm ausstarb. Welche Leiche man damals beschaffte und wer somit in diesem Grab liegt, weiß niemand, aber Sebastian ist es höchstwahrscheinlich nicht.

Im Kloster selbst gibt es einen wunderbaren Kreuzgang von João de Castilho (der seinen Stil, wie wir wissen, in Tomar trainierte). Das Refektorium ist mit Azulejos aus dem 18. Jahrhundert geschmückt. Und im neomanuellen Flügel von 1850 befindet sich das archäologische Museum. Natürlich darf das Marine-Museum „Museu de Marinha“ nicht fehlen. Vor dem Kloster liegt ein wunderschöner großer Park, der nicht umsonst den Namen „Praça do Império“ trägt. Das riesige moderne Gebäude, das den Park im Westen abschließt, im maurischen Stil erbaut und an eine große arabische Festung erinnernd, ist das „Centro Cultural de Belém“, eröffnet 1993. Im Osten befindet sich der tropische botanische Garten „Jardim Botânico Tropical“ und gleich daneben der „Palácio de Belém“. Hier rettete sich die Familie von König Jose I. Da der König nach dem Erdbeben panische Angst hatte, in gemauerten Gebäuden zu schlafen, ließ er auf dem Hof des Palastes und in seinen Gärten ein Zeltlager errichten, von wo aus er weitere zwanzig Jahre regierte. Der Palast selbst diente als Krankenhaus und ist heute der Sitz des portugiesischen Präsidenten.

Ein Stück weiter entlang der Küste in Richtung Westen erhebt sich der „Torre de Belém“.

Ursprünglich stand diese Festung mitten im Fluss, um potenzielle Angreifer abzuschrecken. Durch das Erdbeben hob sich das Land hier, und der Turm steht heute am Flussufer. Wieder einmal ein Symbol der manuelischen Gotik und das häufigste Bild auf Postkarten aus Lissabon. Es ist wahr, dass die Festung wirklich ein Juwel dieser dekorativen Architektur ist. Je schöner sie aber von außen ist, desto dunkler ist sie innen, da die Festung als Waffenlager und Gefängnis diente. Trotzdem wartet man stundenlang, um den Turm zu besichtigen.

Gleich daneben befindet sich ein Militärmuseum, das ebenfalls einen Besuch wert ist, sodass es eine echte Herausforderung ist, Belém an einem Tag zu bewältigen, was aufgrund der langen Warteschlangen möglicherweise gar nicht zu schaffen ist. Vor allem, wenn zum Pflichtprogramm eine Kostprobe der „Pastéis de Belém“ gehört. Diese süßen Törtchen sind eine Variante der „Pastéis de Nata“, die man überall in Portugal bekommt, aber die Törtchen im Belém sind so berühmt, dass man ihnen nicht widerstehen kann oder eher darf.

Lissabon liegt eigentlich nur am Nordufer des Flusses Tejo. Zum Südufer wurde über Jahrhunderte hinweg nur mit Fähre gefahren, bis Diktator Salazar die Brücke über den Fluss bauen ließ, die 1966 für den Verkehr freigegeben wurde. Daher hieß diese Brücke Salazar-Brücke, unmittelbar nach der Revolution wurde sie allerdings in „Brücke des 25. April“ umbenannt.

Sie blieb die einzige Brücke in der Stadt. Die zweite Brücke, genannt nach Vasco-da-Gama, 17 Kilometer lang und die Lagune des Flusses Tejo im Osten überspannend, dient eher nur zur Entlastung des Autobahnverkehrs. Die Verbindung zwischen Lissabon und den ständig wachsenden Wohnsiedlungen am Südufer wird weiterhin nur von einer einzigen Brücke gesichert, die auf Fotos leicht mit der „Golden Gate“ in San Francisco verwechselt werden kann. Das ist kein Zufall, da die Brücke die gleiche Firma gebaut hat. Da am Südufer mittlerweile fast eine Viertelmillion Menschen lebt – dort sind die Wohnungen und Mieten etwas günstiger als in der Stadt – bedeutet dies, dass fast alle jeden Morgen versuchen, zur Arbeit nach Lissabon zu gelangen, und nachmittags wieder nach Hause zurückzukehren. Infolgedessen verbringen sie angeblich täglich bis zu drei Stunden im Auto.

Doch auch neugierige Touristen können die Fahrt über diese Brücke nicht vermeiden. Am Südufer erhebt sich nämlich die Statue „Christus König“, ein weiteres Symbol Lissabons und ein Muss im touristischen Programm. Im Jahr 1934 besuchte der emeritierte Kardinal und Patriarch von Lissabon, Manuel G. Cerejeira, Rio de Janeiro und war von der Christusstatue begeistert. Nach seiner Rückkehr in die Heimat begann er, die Idee einer ähnlichen Statue in Lissabon zu propagieren. 1937 stimmte die Bischofskonferenz dem Bau positiv zu und 1940 wurde in Fátima beschlossen, dass der Bau den Dank symbolisieren würde, dass Portugal vom Zweiten Weltkrieg verschont geblieben war. Der Bau begann 1949 und wurde zehn Jahre später feierlich eingeweiht. An der feierlichen Eröffnung nahmen 300.000 Menschen teil, darunter alle bedeutenden Prälaten, und sogar der Erzbischof von Rio de Janeiro flog ein. Papst Johannes XXIII. nahm wenigstens aus der Ferne teil, indem er eine Grußbotschaft im Radio sprach. Die Statue wurde von Francisco Franco (Namensvetter des spanischen Diktators) konzipiert, und die Marienstatue in der Kapelle schuf der uns bereits gut bekannte Leopoldo de Almeida. 1984 wurde ein Plan für die Umgebung der Statue erstellt, und 2002 wurde die Statue nach Restaurierungsarbeiten wieder für die Öffentlichkeit geöffnet.

Der Ticketa, der nicht ganz einfach zu bedienen war und Zahlungen per Mobiltelefon verweigerte, hat uns emotional ziemlich aufgewühlt, aber schließlich sind wir auf die Statue hinaufgefahren. Von dort hat man einen wunderbaren Blick auf Lissabon, und es gibt hier Botschaften des Friedens in vielen Sprachen, sogar auf Polnisch.

Die Statue „Christus König“ steht mit dem Gesicht zur Stadt und schützt sie mit ausgebreiteten Armen und segnet sie.

Da alle Flugzeuge, die auf dem Flughafen Humberto Delgado in Lissabon landen wollen, von Westen, also vom Meer und über die Statue Christi, anfliegen, scheint es, als würde er auch sie segnen, denn der Flughafen liegt nur fünf Kilometer vom Stadtzentrum entfernt und somit noch im Stadtgebiet, was die Landung dort nicht gerade einfach macht.

Die Vorstellung, wie der Kopilot Christus unter sich beobachtet und der Pilot fragt: „Hat er uns schon gesegnet?“ „Noch nicht“, meldet der Kopilot. „Dann machen wir noch eine Runde über der Stadt. Wir müssen warten, bis er uns segnet.“

Komischerweise fand nur ich diese Vorstellung witzig, meiner Frau gefiel sie überhaupt nicht.

Dennoch hoffe ich, dass es mir gelingt, sie zu überzeugen, Lissabon noch einmal zu besuchen. Allerdings hat sich mein Plan, am Flughafen ein Auto zu mieten, sehr schnell zerschlagen. Während meine Bereitschaft, in Lissabon Auto zu fahren, innerhalb wenigen Tage von fünfzig Prozent auf eins sank, war die Bereitschaft meiner Frau, sich in ein Auto zu setzen, das ich in den Straßen von Lissabon steuern würde bereits am ersten Tag gleich null. Die Straßen sind hier praktisch ununterbrochen verstopft, Tag und Nacht, und man fährt nur langsam voran und es ist sehr eng. Aber Taxis sind sehr günstig und das U-Bahn-System ist gut. Also braucht man in Lissabon definitiv kein Auto.

Aber es gibt eine Sache, die mich etwas überrascht hat. Etwas ist an den Portugiesen auffällig. Kaum sieht man einen lachenden Portugiesen, sie haben immer ernste Gesichter. Ihnen fehlt die fröhliche Tatkraft der Italiener oder die freche Aktivität der Franzosen. Die Portugiesen selbst sagen, dass ihnen „Saudade“ eigen ist. Ein Wort, das schwer zu übersetzen ist, weil es im Deutschen kein identes Wort gibt. Am ehesten kommt dem das Wort Melancholie nahe, aber das ist auch nicht genau. Der Ausdruck „Saudade“ wird durch Fado verkörpert, diese sehnsuchtsvolle portugiesische Musik.

Das passt sehr gut zu Portugal. Es ist ein schönes Land.

Valencie II

Valencii měl rád i jiný král aragonské dynastie Alfons V. zvaný Velkomyslný. Tento panovník vládnoucí v letech 1416–1458, dobyvatel Neapole a neapolský král, město bohatě obdaroval, k tomu se dostaneme, až navštívíme městskou katedrálu.

Když vejdete do starého města od hlavního nádraží, tedy Estacio Nord, přivítá vás hlavní náměstí Placa d´Adjuntament“, čili „Vládní náměstí“. Proti sobě zde stojí dvě impozantní budovy z třicátých let minulého století, radnice a centrální pošta. V radnici je i malé muzeum k dějinám města – návštěva je bezplatná. Balkón nad náměstím sloužil diktátorovi Franciscu Francovi, aby odtud hovořil k shromážděnému obyvatelstvu. Tehdy stála na náměstí i jeho socha a náměstí se jmenovalo „Placa de Caudillo“ tedy „Vůdcovo náměstí“. V roce 1982 byla Francova socha nahrazena sochou středověkého místního hrdiny Francesca de Vinatey.

Placa d´Adjunament

Pokud odbočíte doprava, dostanete se k budově staré univerzity, na nádvoří jsou už vzpomenuté lunety s podobiznami prvních profesorů z let 1499 a 1502, je zde i restaurace, kostel a muzeum patriarchy antiochijského Juana de Ribera, po kterém se jmenuje náměstí před univerzitou. Juan de Ribera žil v letech 1533–1611 a je to jeden z pro mě velmi problematických světců katolické církve. V roce 1568 se stal jak patriarchou z Antiochie, což byl víceméně jen čestný titul, ale současně i arcibiskupem ve Valencii. Byla to především jeho iniciativa, které vedla v roce 1609 k tomu, že král Filip III. vyhnal ze Španělska Morisky, tedy potomky Maurů, kteří se sice dali pokřtít, ale žili dále svým vlastním životem. Protože se domohli svou pracovitostí značného majetku, byli trnem v oku španělské chudině. Juan de Ribera přesvědčil krále, že se jich je třeba zbavit a jejich majetek zkonfiskovat ve prospěch španělské koruny, která se tradičně topila v dluzích. Zejména tento poslední aspekt se panovníkovi líbil. V letech 1609–1614 tedy bylo do Tuniska a do Maroka odstransportováno na 300 000 lidí. Královská pokladna sice nakrátko zbohatla, v konečném důsledku vedlo toto rozhodnutí zbavit se tolika pracovitých lidí k nenapravitelným hospodářským škodám. Juan de Ribera byl vyhlášen blahořečeným papežem Piem VI. v roce 1796 a v roce 1960 pak Janem XXIII. svatořečen. Možná zde hrála roli jeho úloha na Tridentském koncilu, kde představoval radikální katolické křídlo, které způsobilo konečné rozštěpení církve na katolíky a protestanty. V Colegiu de Patriarcha je krásný kostel s manýristickými freskami od Bartolomé Matarany. V předsálí kostela visí na stěně krokodýl, kterého údajně světec ulovil při své návštěvě Peru.

Pár kroků odtud je nejhonosnější palác Valencie – rokokový „Palau del Marqués“ de Dosaigües s impozantním vstupním portálem z alabastru, znázorňující dvě řeky Túrii a Júcar, mezi nimiž hrabství Dosaigües leželo.

Palau de Marqués

Je v něm muzeum keramiky, ovšem keramika zde hraje jen podružnou úlohu. Město očividně nevědělo, co s palácem, když se dostal do její správy a aby nalákalo návštěvníky, uložilo sem sbírku porcelánu. Samotný palác ale stojí za návštěvu, vstupné je tři eura a v neděli je vstup, stejně jako ve všech muzeích spravovaných městem Valencií, zadarmo. Jako historika mě zaujala keramická soška papeže Benedikta XIII, jehož osud je také spojen s Valencií. Byl to jeden ze tří papežů v čase trojpapežství, které řešil kostnický koncil. Když ho koncil sesadil, Benedikt své sesazení nikdy neuznal. Stáhl se so městečka Peninscola nedaleko Valencie a až do konce života se zde nazýval papežem, věřil tomu ale jen on sám a tři poslední kardinálové, kteří mu zbyli. Peninscola s hradem, kde papež (a později vzdoropapež) sídlil, kde je i papežova socha, má prý nejkrásnější pláže na valencijském pobřeží, ovšem není od Valencie zas až tak blízko, je to na celodenní výlet.

Od paláce markýze de Dosaigües je to jen pár kroků na náměstí „Placa de Reina“, tedy „Královnino náměstí“, kterému vévodí obrovská katedrála Seu.

Placa de Reina s katerdálou Seu

Ta je největší městskou atrakcí a ukrývá hodně klenotů, na které je Valencie hrdá. Proto by ji návštěvník města měl rozhodně navštívit. Těch devět euro vstupného (včetně audiioguaida) se rozhodně vyplatí. Hned po vstupu do katedrály je po pravici kaple Borgiů. Tedy jmenuje se Kaple svatého Petra, ale nechali ji vyzdobit oba papežové z této rodiny. Sousední kaple je pak věnována pravnukovi Alexandra VI. Francescovi de Borgia, dalšímu valencijskému rodákovi, který to dotáhl až na světce. V kapli jsou dva obrazy od Francesca Goyi, znázorňujícího výjevy ze života tohoto svatého. V kapli svatého Josefa je přechovávána největší monstrance na světě. Váží 600 kilogramů, zdobená je zlatem a stříbrem, je čtyři metry vysoká a její základna měří dvakrát dva metry. Vynášena je z kostela na svátek Božího těla, tedy v neděli po tomto svátku, který připadá tradičně na čtvrtek. V průchodu za hlavním oltářem je socha Madony s dítětem. Kult panny Marie je ve Španělsku velmi rozšířen, skoro všechny katedrály jsou zasvěceny právě jí. Tato socha je z alabastru s květy zdobeným pláštěm a zlatou královskou korunou. U ní se modlí těhotné ženy, modlitba prý slibuje snadný porod. Podmínkou ovšem je, aby těhotná obešla devětkrát katedrálu, za každý měsíc těhotenství jednou. V kapličce Vzkříšení přechovávají relikvii svatého Vincenta, ochránce města. Zemřel mučednickou smrtí za velkého pronásledování křesťanů v roce 304, muslimové jeho ostatky vykopali a roztrousili, ale ruka světce byla nalezena a je tedy vystavována v relikviáři v kapli Vzkříšení (další jeho kosti jsou prý v katedrále Sé v Lisabonu – Valencie se musí s Lisabonem o tohoto světce dělit) – reliéf vzkříšení v kapli je opět a alabastru, z kamene, který je ve Valencii používán nápadně často.

Hlavní oltář je působivý. Je to směs všech možných stylů. Samozřejmě vévodí barokní styl, do kterého byla tato část kostela upravena v osmnáctém století. Ale cimburium, které přivádí k oltáři shora světlo, je krásně gotické a největším klenotem jsou renesanční fresky zpívajících andělů nad oltářem. I ti jsou z éry Alexandra VI.

Zpívající andělé

Protože ve Španělsku nebyli umělci, kteří by dokázali takové fresky vytvořit, poslal kardinál Rodrigo de Borgia do Valencie malíře z Itálie. Ti se mu odměnili tím, že jeden z oněch zpívajících andělů má jeho tvář.  Fresky přežily staletí ukryty pod druhou klenbou, kterou tam postavila barokní přestavba, až při rekonstrukčních pracích ve století dvacátém byl tento poklad renesanční kultury objeven.

Kazatelna na pravé straně oltáře (viděno od oltáře) je také svatou relikvií a upomíná na dalšího světce, taky Vincenta, ale příjmením Ferrer. Tento páter dominikán působil ve Valencii ve čtrnáctém století, kdy byla část obyvatelstva ještě muslimská nebo židovská. Měl prý svými kázáními, která pronášel právě z této kazatelny takový úspěch, že byl později vyhlášen za svatého. Ve starém městě je mu věnován obrovský cihlový kostel, kde jsou uloženy i jeho tělesné pozůstatky. Abych pravdu řekl, ve Valencii se to místními světci jen hemží.

Největším pokladem katedrály ve Valencii je ale svatý kalich.

Svatý kalich

Dostanete se k němu, když projdete muzeem s církevními relikty do velké čtvercové místnosti o délce stěn třináct metrů, která sloužila jako shromaždiště církevních otců. Zde je uchováván svatý kalich. Valencijští tvrdí, že je to kalich, který použil Kristus při poslední večeři. Uhlíková analýza skutečně potvrdila, že kalich pochází z prvního století před Kristem a je z materiálu, který se v Palestině hojně používal. Jak se dostal do Valencie? Svatý Petr vzal onen kalich do Říma a první papežové údajně skutečně sloužili eucharistii s tímto kalichem. V roce 304 za velkého pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem poslal tehdejší papež Marcellinus (vyhlášený za svatého mučedníka, i když se zřejmě císaři podvolil a obětoval pohanským bohům. Ovšem císař mu tak úplně neuvěřil a nechal ho přece jen pro jistotu setnout) svého služebníka Laurencia s kalichem do Španělska, aby ho uchránil před zničením. Laurencius ho odnesl do svého rodného městečka Huesca v Pyrenejích a odtud se kalich dostal do majetku aragonských králů. Král Alfons V. Velkomyslný ho pak věnoval katedrále ve Valencii.

Od něho ostatně pocházejí i mohutné řetězy visící na stěně této kaple – jsou to řetězy, které zahrazovaly přístav v Marseille.

Král Alfons se snažil získat vedle svého aragonského království i království Neapolské. Tamější královna Jana ho prohlásila svým nástupcem. Ovšem v roce 1521 své rozhodnutí změnila a adoptovala Ludvíka z Anjou. Alfons se pokusil změnit její rozhodnutí silou, ale neuspěl a byl přinucen Neapol opustit. Po cestě domů se rozhodl pomstít a vyplundrovat Ludvíkovo město Marseille. Protože všichni anjouovští vojáci byli v Neapoli a v Marseille zůstalo jen 350 mizerně vyzbrojených žoldnéřů, měl Alfons poté, co se mu podařilo přetrhnout řetězy zahrazující vjezd do přístavu, lehkou práci. Město bylo pleněno tři dny, svaté relikvie, které Aragonci tehdy uloupili, se do Marseille vrátily až v roce 1956. Ony řetězy si Alfons odvezl a daroval je katedrále ve Valencii. Ostatně, nakonec to v Neapoli přece jen dokázal. Když Jana zemřela, dobyl Alfons po pětiletém obléhání v roce 1442 Neapol, stal se zde králem a v roce 1458 v Neapoli zemřel. Co se týká onoho kalicha, mši s ním v poslední době sloužil při své návštěvě Valencie jak Jan Pavel II., tak Benedikt XVI. a oba jeho pravost potvrdili. A protože jsou papeži neomylní…

Zejména pro Jana Pavla to musel být omračující zážitek – sloužit mši s kalichem, který držel ve svých rukou i sám Kristus.

Kdo má chuť, může po 204 poměrně vysokých mramorových schodech vystoupat na zvonici katedrály Micalet. Je odtud krásný výhled, ale výstup není zrovna snadný.

Za katedrálou na náměstí s velkolepou kašnou se nachází kostel s nezapamatovatelným jménem „Basilica de la Mar de Déu dels Desémparats“. Je to kruhovitá svatyně s nádhernou freskou na stropě. Samotná Matka Boží (Mare de Déu) má až 200 různých plášťů, které mění podle církevních svátků. Před kostelem je ona nádherná kašna. Socha uprostřed, kterou jsem považoval na boha Neptuna, znázorňuje „Pana Túriu“, tedy řeku, která kdysi Valencii obtékala.

Po obvodu kašny stojí osm dam se džbány, představující osm zavlažovacích kanálů, které kdysi odváděly vodu z řeky na zavlažování polí v okolí Valencie a staraly se o její blahobyt. Ovšem pokud chce člověk vidět skutečné umění fresky, musí do kostela svatého Mikuláše. Opět se jednalo o italského umělce Antonia Palomina, který tu pokryl stěny i strop svými malbami, ne nadarmo se tomu to kostelu říká „Valencijská sixtinská kaple“.

Svatý Mikuláš

Vstupné stojí sedm euro a je v něm obsažena i návštěva Muzea hedvábí, které by zřejmě jinak trpělo nedostatkem návštěvníků. Kostelů není ve Valencii nedostatek, většina má gotický zevnějšek a barokní výzdobu vevnitř, ať už je to San Martí nebo Santa Catalina s dominantní zvonicí viditelnou přímo z Placa de la Reina. Vedle tohoto kostela je kouzelná „Placa Redona“ – kruhové kompaktní náměstí s obchůdky se suvenýry a spoustou malých restaurací.

Gigantický je konvent svatého Dominika. Je na kraji města u parku Túria, je dost možné, že stál dokonce za městskými hradbami – dominikány si nikdo rád do města nevpouštěl. Odtud byl veden boj proti nevěřícím, konvertitům a kacířům. Podle nápisu nad portálem se jednalo o  sídlo generála řádu.

Konvent Dominikánů

Naproti jsou nádherné secesní budovy, patřící jisté nadaci, v jedné z nich sídlilo v době pobytu republikánské vlády ve Valencii v letech 1936–1937 ministerstvo propagandy.

Z městského opevnění se dochovaly dvě brány. Symbolem Valencie je „Torres dels Serrans“ na severu města, na kterou navazuje kamenný most „Pont dels Serrans“.

Torre de Serrans

Po tomto mostě a touto branou, která dostala svůj vzhled v roce 1550, vstupovaly do města významné návštěvy. Násilím tato brána nikdy dobývána nebyla, když Francouzi v roce 1808 dobývali Valencii, pronikli do města jinou branou „Torres de Quart“ na západě. O úpornosti tehdejších bojů svědčí početné díry ve zdivu věží – 132 od děl a okolo 1000 od pušek – nicméně ani toto intenzivní ostřelování nepřivedlo masívní zdi z roku 1441 k pádu.

Torre du Quart

Na hrdinný odpor obránců upomíná pamětní deska na vnitřní zdi brány, z platformy na jejím vrcholu ve výšce 34 metrů je krásný výhled na město. Nedaleko brány se nachází jezuitský konvent, obrovský kostel s budovou internátu školy, která je zřejmě ještě stále v provozu.

K povinnému programu návštěvy Valencie patří návštěva centrálního trhu „Mercat central“.

Mercat central

Samotná stavba je impozantní, stavěla se čtrnáct let mezi roky 1914–1928 valenciánského modernismu, když člověk vstoupí dovnitř, najde stánky prakticky ze vším. Prý tu prodává víc než dvě stě prodejců, jsou zde stánky s jamónem, tedy se španělskou šunkou (vepřová šunka, jakož i vepřové všeobecně mají vzhledem na staleté zápasy s muslimy ve Španělsku přímo symbolický význam – jednou z věcí, kterou se křesťan – tedy pravověrný člověk – lišil od muslima a tedy heretika, bylo právě pojídání vepřového masa) s ovocem a se zeleninou, s rybami a mořskými plody, za krátkou návštěvu to určitě stojí.

Jamón

Naproti centrálnímu trhu stojí impozantní gotická budova hedvábné burzy „Llotja de la Seda.“. Stavěla se v době největšího rozkvětu města, stavba začala v roce 1483. Impozantní je hlavní sál „Sala de Contratación“, čili sál, kde se dělaly obchody. Sloupy nesoucí strop tohoto sálu jsou sedmnáct metrů vysoké a měly symbolizovat palmy v ráji – edenu. Strop byl původně modrý ozdobený hvězdami.

Sál hedvábné burzy

Ovšem dnešní Valencie by nebyla Valencií bez svého přístavu. Dosažitelný je snadno autobusy nebo metrem. Dominuje ho správní budova, „Edificio del Reloj“ která je kopií nádražní budovy „Gare de Lyon“ v Paříži.

Přístav

Někdejší sklady „Tinglados“ ve stylu modernismu sloužily kdysi na skladování zboží, než bylo převezeno na lodě. V „Tinglados 4“ byly boxy, když se zde v letech 2008–2012 jezdily závody formule jedna. Ve valencijském přístavu se konal i „American´s Cup“ a v současnosti závody v letecké akrobatice organizované Red Bullem – prostě stále se něco děje. Tak našla uplatnění i budova „Veles E Vents“ na kraji přístavu, kterou spáchal architekt David Chopperfield. Dlouho se pro ni hledalo uplatnění a stála prázdná, dnes jsou zde diskotéky a párty pro prominenty, když se v přístavu něco děje. A ono se tam toho děje poměrně hodně.

Hned u přístavu začíná valencijská pláž s „Passage de Neptun“ – dlouhou pasáží s nespočetnými restauracemi, hotely a bary, která vede až do deset kilometrů vzdálené Malva Rosa. Ale tam jsme už byli

Takže Valencie – dovolená ideální pro celou rodinu. Pokud se ubytujete v hotelích na pláži, můžete kdykoliv navštívit metrem nebo autobusem historické staré město nebo Oceánográfico a „Ciutad de les Arts i les Ciencies“. 

Oceanográfico

Oceánográfico je skutečně velkolepé akvárium s mnoha budovami, akvária jsou rozdělená podle různých oceánů na Atlantik, Pacifik, Indický oceán nebo Jižní či Severní ledový oceán. Kromě ryb a želv, krokodýlů a ptáků v impozantní už z dálky několika kilometrů viditelné voliéře jsou zde i delfíni s každodenní show, a dokonce i velryby Beluga. Tunel pod vodou, kde žraloci, mečouni, rejnoci a další ryby plavou nad vašimi hlavami, samozřejmě nesmí chybět. V podstatě se zde dá strávit celý den, otvírá se v deset dopoledne.

Delfíni

Pokud by měly děti chuť dá se navštívit impozantní muzeum vědy, kde jsou jednotlivé exponáty interaktivní, protože v tomto muzeu otevřeném v roce 2000 je zakázáno „nedotýkat se, necítit a nemyslet.“ A restaurací je všude nespočetně. Trošku problematické může být přizpůsobení se španělskému dennímu rytmu, co se konzumace jídel týče, ale na plážích mají restaurace otevřenou kuchyni celé odpoledne bez přestávky – i když mezi druhou a třetí hodinou je bez rezervace těžké najít v nějakém lokále volné místo.

Bydlíte-li raději ve městě, není problém si kdykoliv zajet na pláž a okoupat se. Pokud to povolí počasí – a ono to povoluje rádo a často.