V roce 568 vnikl do Itálie nový germánský kmen Langobardů. Byli to v té době barbaři, žijící v oblasti dnešního Rakouska, Maďarska, Slovenska a Česka, kde někdejší římská kultura v posledních sto letech upadala či upadla.
Langobardi přešli přes alpské průsmyky, které neměl kdo bránit, protože se italští Gótové dvacet let ničili ve vyhlazovací válce proti Byzantincům. Nakonec zvítězili Byzantinci, Góty vyhubili, ale sami se vyčerpali natolik, že neměli síly nově dobytou provincii Itálii bránit.
Langobardi postupovali zemí krok za krokem dobývali město za městem a zakládali jednotlivá vévodství, nakonec jich bylo 35.
Langobardi vytvořili svou specifickou kulturu, která kombinovala jejich původní germánské tradice s kulturou římskou a rozvíjeli ji čilými vztahy s tehdy nejrozvinutější kulturní zemí – s Byzancí. Postupně se zromanizovali, jejich životní úroveň výrazně stoupla a jejich germánské kořeny zůstaly jen v několika slovech, kterými obohatili latinský dialekt, používaný na apeninském poloostrově, jako například slovo pro pivo – birra.
Nikdy se ovšem nedokázali sjednotit do centrálně řízeného království, každý vévoda dbal na svou nezávislost, jejich král, který sídlil v Pavii a byl volen na sněmu, měl víceméně jen reprezentativní funkce. Mohl moderovat, diskutovat, nemohl poroučet.
V roce 773 vtrhli do Itálie ze severu Frankové. Jejich král se rozhodl, že chce být největším dobyvatelem v dějinách a že obnoví západořímskou říši ovšem pod svým žezlem. Měl podporu církve a papež jeho válečné tažení posvětil. Jednak Řím Langobardům nezapomněl, že byli původně Ariáni, a tedy kacíři a že toho využívali k rabování Říma pod záminkou lepší víry, než je to přestalo bavit a přestoupili taky na víru katolickou. A jednak byl papež vděčný za to, že mu otec krále Karla daroval stření Itálii jako jeho mocenskou oblast a slíbil mu ji bránit – právě před Langobardy. Přiznejme si, že langobardský král Desiderius nebyl žádný beránek a snažil se svou moc v roztříštěné říši upevňovat i silou. A papeže taky neposlouchal, dokonce se několikrát snažil prosadit svého kandidáta.
Langobardské dějiny se dochovaly, protože je sepsal rodák z Cividale de Friuli Paulus Diaconus v knize Historia Langobardorum. Je zajímavé, že se tato kniha dochovala ve více než stovce rukopisů, což je na texty z doby ranného středověku naprosto neobvyklé. Normálně se najde s bídou jeden nebo dva exempláře, spoustu spisů známe pouze z citací z jiných děl, protože se nedochovaly vůbec. Dílo Paula Diacona se tedy velmi pilně přepisovalo, musel být o něho velký zájem. Ovšem ani Paulus si netroufl psát o událostech pádu říše jeho národa, skončil své dějiny takticky v roce 744, tedy třináct let před nástupem Desideria na trůn. Proto bude Desiderius vždy obviňován, že tu válku s Franky spískal on. Historii píšou vítězové a s pravdou se obvykle příliš nemažou
Královské rody Franků a Langobardů byly spojeny manželskými svazky. Langobardský král Desiderius byl tchánem franského krále Karla. Karel se dal do boje se svým bratrem Karlomanem. Taková byla ve Franské říši tradice, že bratři mezi sebou bojovali o moc a vyhrál ten silnější, Obvykle pak nezapomněl pozabíjet syny poraženého bratra, aby nevznášeli v budoucnosti nároky na trůn. Když Karloman překvapivě ve věku dvaceti let zemřel, utekla jeho manželka Gerberga se svými syny do Pavie a požádala u krále Desideria o azyl. Ten jí ho poskytl, věděl, co by děti čekalo, kdyby je vydal do Francie. Pro Karla to byla vítaná záminka, aby vyhlásil válku a dosáhl svého – vlády nad celou křesťanskou Evropou.
Posílen posvěcením hlavy církve vtrhl Karel se svými barbarsky vypadajícími i se chovajícími hordami v létě 773 do Itálie, pot0, co zapudil svou manželku, Desideriovu dceru. Mezi Langobardy měl nemálo kolaborantů, kteří doufali po jeho vítězství na tučné renty a mocenské funkce. Ti mu pomohli najít cestu, aby obešel langobardské vojsko, které mu zahradilo cestu v Alpách. Poté vtáhl do pádské nížiny a oblehl hlavní langobardské město Pavii. Ta se statečně bránila, král Desiderius volal o pomoc a vyzýval ostatní langobardská vévodství, aby ho přišla z franského obklíčení vysvobodit. Volal marně. Vévodové se povětšinou tvářili, že se jich to netýká. Sice byli ochotni vyslovit podporu a odsoudit franskou agresi, nebyli ale připraveni sebrat vojsko a jít obleženou Pavii osvobodit. Čím dál od centra, tím menší byla připravenost k boji, zejména velká vévodství Spoleto a Benevento se tvářila, že se jich ta válka netýká. Je to ostatně přece soukromá záležitost Desideria, že poskytl azyl Karlomanově manželce a tím mocného franského krále tak rozzuřil.
Pavia vzdorovala devět měsíců. Za celou tu dobu mu nepřišlo na pomoc žádné vojsko ostatních vévodství. Gerberga s Desiderovým synem Adelchisem se bránili v obležené Veroně. Nedokázali ale město udržet, muselo kapitulovat, Adelchis uprchl do Kontantinopole, Gerberga se vzdala Karlovi na milost a vzápětí mizí jakékoliv stopy jak po ní, tak po jejích synech, Karlových synovcích. Co se s nimi stalo, neudávají žádné prameny, ale zřejmě se k nim Karel zachoval podle dobré franské tradice.
4.června 774 město Pavia kapitulovalo. Desiderius byl deportován i se svou manželkou do franského kláštera, kde někdy po roce 786 zemřel. Karel se hned na druhý den po dobytí Pavie prohlásil za langobardského krále a vyžadoval přísahu věrnosti od všech langobardských vévodů. Teď konečně pochopili, co se stalo, na vojenský odpor už ale neměli sílu ani odvahu. Kapitulovali a přijali cizí nadvládu. Vévodové ztratili svou moc a nezávislost, na které si tolik zakládali, museli přijmout kuratelu Karlových správců. Jejich svoboda i kultura byla ztracena, zůstaly po ní jen nepatrné zbytky. Franské nadvládě neušla ani ona jižní vévodství Spoleto a Benevento, jen Benevento si zachovalo aspoň formální nezávislost, i když jako satelitní stát franské říše.
25. prosince roku 800 korunoval papež Lev III. Karla císařem a vládcem nad celou západní Evropou. Sen velkého dobyvatele našel naplnění.
Dějiny mu daly jméno Charlemagne, čili Karel Veliký. Co víc si mohl přát?
Aha, proč o tom píšu? Opravdu vám to nic nepřipomíná?
Dějiny mají tendenci se opakovat, to schema je až podezřele podobné. A lidé jsou nepoučitelní a dělají stále stejné chyby.