Samozřejmě jsem tento článek psal už před měsícem, ale vytlačila ho jiná témata. Nicméně bych si neodpustil, kdybych nereagoval na všechen ten hnus, který se z českého národa při příležitosti tohoto důležitého jubilea našich dějin vyvalil. Prostě mě to šokovalo a přiznám jsem, že jsem byl natolik naivní, že jsem s něčím takovým naprosto nepočítal.
Žil jsem prostě v bláhové představě, že aspoň co se týká okupace sovětskými vojsky v srpnu 1968, panuje v české společnosti konsenzus, že to byla špatná a zločinná věc. Diskuze okolo jubilea okupace, která se rozpoutala tohoto roku, mě z omylu vyvedla. Zjistil jsem, že v české společnosti je nemalá část lidí, kteří tuto „bratrskou pomoc“ vítali a přivítali by ji znova.
Mladá žena, která období před rokem 1989 zažila jen jako dítě, děkuje Rusům za to, že nás obsadili a dvacet let chránili před „marasmem západu“. Jistý pan farář melancholicky vzpomíná, jak bylo tehdy za normalizace dobře, kdy si člověk mohl uvařit čaj a popovídat si, zatímco teď v čase mobilních telefonů a počítačů, které k nám dovlekl ten zkažený západ, to už možné není. Jiná dáma se rozplývá nad tím, jak lidé v sedmdesátých a osmdesátých letech pracovali s nadšením pro společnost, aniž by pro ně byl podstatný jejich plat, zatímco teď jsou vykořisťováni zaměstnavateli. A nakonec někdejší vicekancléř prezidenta Klause Petr Hájek, který napsal, že:
„Sovětský svaz potřeboval učinit jedinou věc. Postavit proti rozmístěným jaderným raketám americkým v západním Německu odpověď na dostatečně krátké vzdálenosti na našem území. Antonín Novotný to nejdříve odmítl, bál se toho, ale prostě ty globální zájmy střetu, který se blížil, a on se opravdu blížil po té šílenosti kolem karibské krize, byly tak ještě žhavé, že sovětští vůdcové neměli absolutně jinou možnost než udělat právě toto. Dostat sem ty jaderné zbraně ať chceme nebo nechceme.“
Je to naprostý blábol, na které jsme od „pseudodisidenta“ Hájka zvyklí. Chce být prostě zajímavý za každou cenu, proto i ještě předtím, než jeho tutor a ochránce Václav Klaus opustil pražský hrad, přišel s teorií, že útok na „dvojčata v New Yorku“ zorganizovala americká tajná služba.
Jen pro pořádek. NATO se rozhodlo rozmístit rakety středního doletu Pershing v západní Evropě v roce 1979 (čili jedenáct let po naší okupaci) a začalo s jejich rozmisťováním v roce 1983. Byla to reakce na rozmístění sovětských raket SS 20 na území sovětských satelitů, členů Varšavské smlouvy. Čili bylo to přesně naopak, než pan Hájek tvrdí.
Nevím, kolik z mých čtenářů si ještě vzpomene na onu říkanku, kterou se lidé v Československu bránili oné tristní realitě, protože nic jiného než humor neměli:
„Maminko a tatínku
Já se bojím Pershingů.
Neboj se mé milé dítě
SS-20 ochrání tě.“
Hájek ve svém příspěvku mluví o Československu jako o neposlušné sovětské gubernii, která musela být umravněna. Sovětští vůdcové prý „neměli vůbec žádnou jinou možnost.“
Mimochodem Rusové a to i ti prostí, nejen vůdcové, na Československo skutečně jako na jednu z dalších gubernií ruského impéria pohlíželi.
Všechen tenhle hnus, který se vyvalil právě okolo onoho 21.srpna, mě šokoval. Ukázal ale, že je zde podstatná část společnosti, která by si přála návrat do časů komunistické diktatury. V podstatě i fašistická diktatura současné vlády v Kremlu by jim byla vítaná. A mně hlava nebere, proč se lidé chtějí zbavit osobní svobody, muset si dávat pozor na jazyk, co řeknou, aby neskončili ve vězení nebo na hřbitově, že se chtějí vzdát možnosti volit svou politickou reprezentaci a jsou ochotni jen tupě poslouchat.
Jenže v tom to právě je. Příliš mnohým Čechům přinesla ona okupace roku 1968 kariérní šance, o kterých se jim do té doby nesnilo. Protože hodně vzdělaných a charakterních lidí odmítlo „bratrskou pomoc“ akceptovat a chválit a díky tomu museli opustit svá pracovní místa, otevřela se šance pro sice neschopné ale poslušné. A bylo jich očividně víc, než bychom si mysleli. Každá okupační moc hledá kolaboranty. Jako páku, přes kterou by své cíle mohla přenášet na podrobené obyvatelstvo. Okupanti sami to většinou nezvládají, jsou cizí, neznají poměry. Ale kolaborantů je vždycky dost. Ať už to bylo v dobách nacistické okupace nebo v době okupace sovětské. K čemu jsou dobé ideály, když jejich popřením může člověk vydělat, zabezpečit si teplé místečko a dobrou životní kvalitu? A třeba i možnost rozhodovat o jiných nebo je dokonce moci jít mlátit.
Po 21. srpnu 1968 to měli Sověti nejdříve těžké. Jejich plán ustanovit dělnicko-rolnickou vládu kolaborantů Biľaka, Jakeše, Indry a jim podobných ztroskotal na odporu prezidenta Svobody, na neschopnosti eliminovat tehdejší vládu (pozatýkali sice ústřední výbor strany, ne ale ministry vlády – podle sovětské poučky, že vláda dělá vždy jen to, co jí ústřední výbor strany poručí, zatčení ministrů jako například Lubomíra Štrougala, podcenili.
Ale netrvalo dlouho a našli za ony neschopné kolaboranty hodnotnější náhradu. Gustáv Husák byl mnohem inteligentnější než Jakeš či Biľak, rafinovanější a stejně ochotný spolupracovat s okupanty, jako oni původní iniciátoři „zvacího dopisu“. A rychle našel dostatek lidí, kteří se s novou situací smířili a byli připraveni z ní těžit.
21.srpna 1969 u příležitosti ročního jubilea okupace nestříleli do lidí Rusové, ale Češi. Ochotní spolupracovat s okupačním režimem. Policie, armáda a lidové milice. Rusové už nemuseli nic dělat, jen sledovat, jak se Češi bijí mezi sebou a jak má strana jim loajální navrch. Mnoho lidí, ochotných vstoupit do „prověrkových komisí“ těžila ze své bezcharakternosti celých dalších dvacet let. A nejen oni, ale i jejich rodiny, děti a vnoučata. Ti všichni měli v tehdejší společnosti privilegované postavení, o které po listopadu 1989 přišli. Teď cítí znovu šanci. Směr odbourávání demokracie a nastupování autoritativních tendencí se nedá přehlédnout. V Maďarsku už tento trend zvítězil, na Slovensku postupuje tak rychlým tempem až z toho dostávají političtí komentátoři závratě. A pozor, tyto změny probíhají za souhlasu VĚTŠINY obyvatelstva. V Česku už sledujeme vývoj stejným směrem. Česká televize pod vedením nového ředitele Součka se už normalizuje a připravuje se na převzetí moci autoritativních sil. Symbolické bylo, jak komentovala odvolání podpředsedy slovenského parlamentu Šimečky. Nechala Fica pronášet jeho pseudoargumenty v plné délce, naproti tomu krátký vstup poslance KDH, sám Šimečka na svůj názor ptán nebyl. Babiš a Okamura přece po volbách spolupráci s Ficem a Orbánem plánují, bylo to tedy podle jejich chuti. Pro ředitele televize pak bude platit, že dokud bude poslušný, zůstane na svém místě. Schopnosti se nevyžadují, je to tak pohodlné, že člověk prostě neodolá. Po příštích volbách, až s jeho pomocí zvítězí Babiš a Okamura, určitě mu po převzetí moci nezapomenou být vděčni.
A hlavně, lidé budou už poté poslouchat v televizi a rádiu jen samé dobré zprávy o geniálním předsedovi vlády, o jeho hrdinném odporu proti zločinnému západu a o nutnosti spolupráce s Ruskem, které „nelze porazit“. Osobně už nevidím možnost, jak by se tomuto vývoji dalo zabránit. Společnost je rozdělená a lidí ochotných se podřídit a vzdát se osobní svobody a demokracie je velký podíl. Nemusí mít většinu, poté, co se autoritativní systém etabluje, prostě se přizpůsobí a řeknou si, jak říkal můj strýc, že je „lepší držet hubu za pět tisíc než lopatu za dva.“ Nebezpečí, že Česko vpluje do maďarsko-slovenského rybníku je velká.
Dovolím si citovat velkého herce Rudolfa Hrušínského: „Bez svobody živ nevoní, ale spíš páchne. Zákaz cestování se ještě dá strávit, i když je to špatné A zákaz myslet se vůbec nedá vydržet.“
Bohužel se hodně našich lidí řídí známou poučkou? „Sice smrádeček, ale teploučko.“
A nemyslící stádo se těší na člověka, který zakáže myslet i těm myslícím.
Na závěr si dovolím vtip: Otázka je, zda si člověk může v čase „politic corectness“ dělat legraci z hlupáků. Odpověď: „Může, protože se nejedná o menšinu.“
Humor bude zřejmě brzy to jediné, co budeme moci proti novým autoritářům mít.