Volby v USA

               Tak máme zase jednou před sebou volby, které jsou osudové. Jako v poslední době všechny a přiznám se, že mě ta osudovost už unavuje. Jenomže například volby slovenské znamenaly obrat ze západu na východ jen u jednoho malého státečku, který se rozhodl otevřeně kolaborovat s fašistickým režimem Ruska (což ostatně není nic nového stejně tak kolaboroval v letech 1939–1945 s Hitlerovým režimem, a proto Ficovo vystoupení v ruské propagandistické televizi asi nijak moc nepřekvapí). Většina obyvatelstva je s tímto trendem spokojená a na náměstích bojují marně poslední hrdinové za zachování demokracie a západního směrování společnosti. (Mimochodem asi to nebude náhoda, že podpora Ruska je nejsilnější i v Maďarsku a Rakousku, tedy zemích, které rovněž s Hitlerem úzce spolupracovaly nebo se mu dobrovolně poddaly).

               Podobně to dopadne příští rok i v Česku, kde se obyvatelům země nepříčí, že si jistý oligarcha a spolupracovník STB (jedno, jaký glejt mu vystavilo spřátelené ministerstvo vnitra Slovenské republiky) hodlá udělat z České republiky servisní službu pro svůj soukromý business jménem Agrofert. Ale i tak Česko je jen lokální hráč, který světové dějiny nijak rozhodujícím způsobem neovlivní.

               Ovšem volby v USA, to je úplně jiná liga. Tam se rozhoduje o směrování světa, protože USA jsou poslední demokracií, která je schopna se postavit „ose zla“, tedy diktaturám, jejichž cílem je demokracii na celém světě zničit, protože je pro jejich vlastní utlačované obyvatelstvo příliš lákavá – mluvím o Iránu, Číně, Rusku a Severní Koreji – i když v některých z těchto zemí nemají o výdobytcích západních zemí ani potuchy a myslí si, že žijí v ráji, zatímco všude jinde je peklo.

               Rozhodující otázka je, nakolik je demokracie v USA ohrožená. Trump se sice netají svými diktátorskými sklony, hrozby demokracii jsou ale spíš podprahové. Ale funguje vůbec ještě v USA skutečná demokracie – čili, jsou si všichni občané před zákonem opravdu rovni? (V Česku to neplatí a neplatilo.) Nejvyšší americký soud to zpochybnil, když rozhodl o nevinně Donalda Trumpa při útoku na Kapitol 6.ledna 2021. Prezident podle nejvyššího soudu není stihatelný za nic, co vykonal v době své prezidentské funkce – a právě běžely poslední hodiny jeho prezidentského mandátu. Nejvyšší strážci práva a demokracie ukázali, že jsou naprosto straničtí čili jejich kontrolní funkci můžeme zapomenout. Protože je v nejvyšším soudu 6 soudců delegovaných republikány, odsouhlasí republikánskému prezidentovi zřejmě jak zavedení jakékoliv diktatury, tak i politické procesy či justiční vraždy. Na soudce nejvyššího soudu se už nelze spolehnout.  Jestliže to byl právě nejvyšší soud, který rozhodujícím způsobem zbrzdil Franklina Delano Rooswelta, mimochodem velkého obdivovatele Stalina, v jeho reformách, ohrožující svobodnou americkou společnost, dnes taková pojistka nefunguje.

               Nezávislá média mají být další pojistkou demokracie. Ale fungují skutečně? Za médii jsou jejich majitelé. A většina z nich jsou sociopati, kteří se dostali k penězům a chtějí si koupil i politickou moc. První v tom byl György Soros, ovšem jeho vliv není ničím proti současném vlivu Elona Muska či Jeffa Bezose. Musk si koupil Twitter a přejmenoval ho na „X“ jen, aby mohl přímo působit do politiky. V současnosti zahlcuje Twitter „hoaxy“ dehonestující Kamalu Harris a velebícími Donalda Trumpa. Bezos zase zakázal novinám Washington Post vyjádřit podporu Kamale Harris a je mu jedno, že tím list ztrácí tisíce předplatitelů. Televize Fox šíří zcela nestoudně lži a dezinformace. Média tedy nejsou nezávislá, ale závislá na svých majitelích a finančních podporovatelích. Rozhoduje tedy, na které straně tito majitelé stojí. A tu jsme udělali chybu, když jsme nechali vzniknout generaci oligarchů, miliardářů, kteří se rozhodli koupit si svět. Politika devadesátých a nultých let pod heslem svobodné ekonomiky nedokázala postavit žádnou obrannou zeď, aby tito oligarchové neovládli média a tím i politiku. Prvním byl Silvio Berlusconi, Andrej Babiš to udělal po něm, teď se snaží vládnout Elon Musk, i když nepřímo. A sympatie oligarchů na celém světě k ruskému systému vlády jsou očividné. Demokracie a zejména soudy je svazují. Proto nadávají justici a obviňují ji z levičáctví – je to pro snahu soudců o rovnost občanů před zákonem. Samozřejmě se soudy dají koupit a oligarchové na celém světě to i dělají, ale lepší je stát nad zákonem, kdy na vás soudy nemají vůbec žádný dopad, nebo dokonce, když soudům vládnete vy a dáváte jim úkoly, jak mají soudit. Je to snaha zavést zpět feudalismus, tentokrát se ale nejedná o šlechtu krevní ale finanční. Tehdy ve středověku baroni a hrabata soudili své poddané a ti neměli možnost se proti jejich „spravedlnosti“ odvolat. A nad oligarchy pak stojí jen císař – v současném pojetí absolutně vládnoucí prezident. Pokud se mu člověk neprotiví, může dělat, co jen chce, zákony pro něho neplatí. Tento systém je pro miliardáře lákavý, ani jeden z nich demokracii příliš nehoví. Diktatura by jim vyhovovala mnohem víc. A jsou ochotni pro její zavedení i něco ze svých peněz investovat.

               Financí má na svou kampaň víc než dost. Vedle oněch miliardářů oligarchů toužících po ruském systému vlády ho finančně podporuje samozřejmě i mocná zbraňová lobby, Rusko a jak jsme se dozvěděli nedávno, dokonce i Maďarsko. Otázka je, kde na to rozkradená země na Dunaji bere prostředky. Viktor Orbán prozradil, že se denně modlí za Trumpovo vítězství, protože pak by se „se slonem po boku“ konečně mohlo prosadit jeho vidění světa. Před čímž nás ochraňuj Bůh.

               Doba, kdy se politické strany v USA lišily jen marginálně (kdysi o nich jeden z žurnalistů prohlásil, že je mezi nimi rozdíl jako mezi Pepsi Colou a Coca Colou), je pryč. Republikánská strana se v posledním desetiletí zcela přeformovala na stranu fašistoidní, pokud ne fašistickou. Začalo to hnutím „Tea party“ bratří Kochů (oligarchů a miliardářů) a dospělo to do současné podoby, kdy se jedná o stranu jednoho muže, kterého musí všichni bezvýhradně podporovat, obdivovat a milovat, jinak jsou ztraceni. Sedm republikánských senátorů, kteří se odvážili odsoudit útok na Kapitol, už senátory není, všichni zmizeli v propadlišti politiky – zasloužil se o to neomezený vládce strany Donald Trump. Tymothy Snider jmenuje dva důvody, proč si ruská propaganda vybrala za svého kandidáta právě Donalda Trumpa. Zaprvé jim připadal dost hloupý, aby ho mohli manipulovat, zadruhé byl zase jednou prakticky v insolvenci a potřeboval nutně peníze, ty ruské mu tedy přišly velmi vhod. Nakolik je Trump Rusům zavázán a bude tedy dělat jejich politiku, nedovedu odhadnout, Doník, jak ho mile nazývala jeho tchýně Zelníčková, je totiž neřízená střela a je naprosto nevyzpytatelný.

               Co mu nahrává, je demografická situace v USA, kde se bílá populace stává pomalu menšinou. Po staletí určovala politiku a ekonomiku země a dovedla USA k prosperitě a teď se – do jisté míry oprávněně – obává o své dominantní postavení. Pokud chce zůstat u moci, i když je v menšině, musí to provést násilím, diktaturou.

               Dalším faktorem je nárůst sociálního napětí v zemi. Na jedné straně vzniklo v poslední době tolik miliardářů, jako nikdy předtím, většina obyvatelstva ale z bohatství země má málo nebo nic a infrastruktura je v USA stále zaostalejší. Nosným programem americké společnosti je onen „Americký sen“, čili, že se milionářem může stát každý. Tento sen je stále nedostižnější. Musk i Bezos platí svým zaměstnancům hladové platy, v Kalifornii už existují tzv. „zaměstnaní bezdomovci“, protože si ze svého platu nemohou dovolit platit nájem ani za jeden pokoj. Tito lidé už nevěří, že by mohli uskutečnit svůj americký sen vlastními silami a spoléhají na spasitele. Pokud se někdo tím spasitelem prohlásí, má velkou šanci získat jejich hlasy. Ne nadarmo se voliči Trumpa rekrutují právě s méně vzdělaných a sociálně slabých vrstev. Ačkoliv on se při svém mandátu snažil hlavně osvobodit od daní bohaté a ořezávat sociální programy. Pokud se někdo snaží nějaký sociální program uskutečnit, jako byl například program „Obama care“ povinného zdravotního pojištění, je to hned označeno jako program komunistický, zasahující do svobody člověka. Proto to mají demokraté paradoxně právě u této skupiny obyvatelstva těžké – ta je náchylná svou „americkou svobodu“ povýšit nad všechno ostatní – protože nic jiného nemá. A Musk zobrazuje na twiteru Kamalu v červeném oblečení se srpem a kladivem na čepici. Ví, že to u lidí, bojící se „komunismu“ platí.

               Do karet mu hraje, že zatímco v Evropě věří konspiračním teoriím asi třetina obyvatelstva (to je samozřejmě hodně a internet v jejich šíření hraje rozhodující roli) je to v USA celá polovina populace. Bajce o ukradených volbách v roce 2020 pak věří skoro bezvýhradně všichni republikánští voliči.

               Abychom si ještě ujasnili rozdíl mezi chápáním „komunismu“ v USA a v Evropě. V Evropě je komunismus chápán jako ideologie zavádějící diktaturu proletariátu, znárodňování, zatýkání a vraždění politických odpůrců. V USA je komunistou každý, kdo by chtěl vybírat daně a používat je na sociální programy. I kdyby to dělal demokratickým hlasováním v komorách parlamentu. Z amerického úhlu pohledu jsou v podstatě všechny vlády v Evropě komunistické, zatímco z pohledu českých komunistů tady řádí bezbřehý kapitalismus. Je zajímavé, co vyšlo při analýze voličských preferencí českých voličů. Donald Trump měl největší podporu u voličů SPD, což je celkem logické, ale bezmála stejnou podporu měl i u voličů Kateřiny Konečné, tedy komunistů. Přesto, že snižuje daně bohatým a ruší sociální programy a ochranu chudých. Čili čeští komunisté a jejich voliči nijak netrvají na sociální spravedlnosti, i když jí mají jejich lídři plnou hubu, jde jim především o zavedení diktatury, jedno za jakou cenu. Trumpa tedy volí radikálové zleva i zprava, demokratům zůstává stále se tenčící střed společnosti. Což nebudí optimismus.

               A teď se dostáváme ke klíčové otázce. Chce Trump přeměnit skutečně USA v klerofašistický stát a má na to politickou sílu? Náboženská otázka hraje v USA stále podstatně větší úlohu než v Evropě, proto je například i otázka umělého přerušení těhotenství jedním z klíčových bodů volební kampaně – vedle migrace a zahraniční politiky.

               On sám sice všemožně naznačuje, že by to chtěl, ovšem otázka je, nakolik se mu dá věřit. Už vyhrožoval „krvavou lázní“ pokud volby nevyhraje. U nábožensky orientovaných voličů sliboval, že když ho tentokrát zvolí, už nikdy nebudou muset k volbám chodit. Podprahově nechává prosakovat zprávy, že má seznam „nepřátel“, které po vítězných volbách dá okamžitě zatknout a budou následovat politické procesy. V šuplíku má mít i zákon o změně statutu státních úředníků, který by zrušil požadování určité kvalifikace a umožnil obsadit všechny úřady loajálními lidmi bez ohledu na jejich schopnosti. Loajalita by byla jediným kritériem. Otázka je, nakolik jsou tyto plány skutečné a nakolik jsou proveditelné.

               Pro nás je samozřejmě směrodatné, zda bude dělat na Putina „ramena“ nebo si s ním padne do náruče. Ta druhá alternativa by byla nejen pro Ukrajinu, ale i pro celou Evropu fatální. Ne, že by si to Evropa nezasloužila. Celá řada zemí se stále zdráhá dávat na obranu 2 procenta HDP, Maďarsko a Slovensko, ačkoliv jsou členy NATO, otevřeně kolaborují s nepřítelem a jejich evropští partneři tomu bezmocně přihlížejí. Nabízí se tedy oprávněná otázka, proč by si měly USA pálit v Evropě prsty, proč by neměly ponechat Evropu jejímu osudu. Jejich poloha za oceánem k tomuto náhledu na svět přímo láká.

               Jenže americký izolacionismus se USA už dvakrát nevyplatil. Jak ignorace evropských problémů u Woodrowa Wilsona či u Franklina Delano Rooswelta vedla vždy k tomu, že nakonec to byly USA, které musely přijít tahat za své evropské spojence kaštany z ohně a stálo to životy statisíců Američanů. Přenechat Evropu zcela Rusku a nechat ji začlenit do Euroasijské Unie, o které sní Vladimír Putin a jeho hlásné trouby Dmitrij Medvěděv a Alexandr Dugin, by v konečném důsledku znamenalo jak ekonomické, tak politické fiasko i pro USA. Čili to není v zájmu jejich politiky. Ovšem nedovedu odhadnout, nakolik si tuto skutečnost  Donald Trump uvědomuje a pokud ano, nakolik mu na ní záleží. Jak Wilson, tak Rooswelt byli intelektuálně nepoměrně výš než Doník a udělali stejnou chybu.

               Ovšem kdyby mi někdo promítl poslední vystoupení Roberta Fica v Ruské televizi a já byl americkým prezidentem, musel bych právem říct „kašlu na ně, ať mají, co chtějí.“

               Ovšem ani v případě vítězství Kamaly Harris se nedá odhadnout, nakolik se USA v Evropě budou v dalších čtyřech letech angažovat. Nakolik má Kamala vůbec silnou pozici ve vlastní straně. Američané už strávili Baraka Obamu, teď je to ale ještě okořeněno tím, že Kamala je žena. Tedy žena s cizími kořeny a úspěšná. Rozhodně nepatří do schématu „moudrého bílého muže“. Symbolizuje pravý opak tohoto mýtu. Jsou Američané už zralí na to, tento mýtus opustit? Muži nebudou Kamalu volit rádi, protože si ženu jako šéfku přeje jen málokdo z nich, a ženy ji volit nebudou už z pouhé závisti.

               5. listopadu se bude rozhodovat o budoucnosti. Nemůžeme ji ovlivnit, rozhodnou Američané. Bohužel jsme se na nich za posledních 80 let stali naprosto závislými. Taková situace nebyla ani v roce 1914 ani v roce 1939. Ovšem za to si může Evropa sama. A zdá se, že se stejně ještě neprobudila. Ten budíček může být hodně brutální.