O příčinách, proč právě v roce 1974 došlo k tolika politickým otřesům a změnám politických systémů jsem už psal. V září 1974 pak ona instabilita, způsobená ropnou krizí a slabostí USA paralyzovaných aférou Watergate, dorazila i do východní Afriky.
Ruské impérium, které si v té době říkalo Svaz sovětských socialistických republik, se snažilo zvyšovat svůj vliv na africkém kontinentu od dekolonizace Afriky v šedesátých letech. Poskytování finančních úvěrů, vojenské pomoci, dodávky zbraní a podpora diktátorů ochotných obviňovat ze všech problémů chudého obyvatelstva někdejší koloniální mocnosti, je taktikou, kterou Rusové používají dodnes. I když v poslední době je vytlačuje zejména ve finančním sektoru Čína – ta si ještě může dovolit riskovat posílení politického vlivu díky nesplatitelným úvěrům.
V roce 1974 udeřili ale Rusové i v zemi, která nikdy kolonií nebyla, v jediné nezávislé africké zemi – Etiopii neboli v Habeši. A byli úspěšní. Z nestability, kterou tehdy v zemi způsobili se Etiopie nevzpamatovala dodnes.
Etiopské císařství podle etiopské národní legendy Kebka Negest údajně založil Menelik I. který byl synem židovského krále Šalomouna a královny ze Sáby. Mělo by tedy mít skoro tři tisíce let a poslední etiopský císař (který sám nosil titul Negus Negesti, tedy král králů) Haile Selassie I. se považoval za 255 potomka z tohoto biblického spojení. Jen původ z tohoto „šalamounského“ rodu dával právo na královský titul.
Etiopie dokázala na sklonku 19. století ubránit svou nezávislost, když císař Teworo (Teodor) II. odrazil britskou vojenskou expedici a poté císař Menelik II. druhý v bitvě u Adwy rozdrtil italský expediční sbor. Ovšem přiznejme si, že tuto zemi na rozloze 1 223 500 km2 s 118 miliony obyvatel není snadné ovládat. (Mimochodem v roce 1994 měla Etiopie „jen“ 55 milionů obyvatel, za třiceti posledních let se tedy počet obyvatel víc než zdvojnásobil a to navzdory hladomorům a občanské válce.) Obyvatelstvo Etiopie tvoří 70–90 etnických skupin, už jen proto, že jejich počet není přesně znám, je jasné, že zde musí docházet permanentně k etnickým konfliktům. Největší etnickou skupinou jsou Amharové s 37,7% obyvatel – jejich jazyk je i oficiální řečí země, následují Oromové (35,5%), Tigriňové (8,6%). Guragové (3,3%), Ometové (2,7%), Sidamové (2,4%), Tigrejci (1,9%), Afarové (1,8%), Somálci (1,7%) a spousta dalších, jejichž počty jdou do promile, nicméně také se nechtějí vzdát politického vlivu.
I s náboženstvím to není úplně jednoduché. Etiopané, kteří krátce ovládali i oblast Jemenu a Súdánu, přišli do kontaktu s Římskou říší a převzali odtud křesťanství, poté, co Egypt a Súdán dobyli Arabové, ztratili ale s křesťanským světem kontakt – po staletí se o Etiopii hovořilo jako o bájné zemi kněze Jana. Ortodoxní křesťanství vyznává 52 procent obyvatelstva, dalších 4,5 % je křesťany jiných vyznání, ale 31 procent vyznává muslimskou víru a 11 procent si dokonce podrželo tradiční přírodní víry.
V roce 1928 nastoupil na trůn Täfäri Makonnen, který přijal při své korunovaci o dva roky později 2.listopadu 1930 jméno Haile Selassie I. Jeho předchůdce Iyasu (Ježíš) V. se totiž během první světové války zapletl do konfliktu na nesprávné straně (německé) a musel v roce 1916 rezignovat a poté zastávala formálně funkci hlavy státu jeho teta Zanditu.
Haile Selassie, narozený v roce 1892, byl reformním vládcem.
Už v červenci 1931 vydal první ústavu země, v níž například zrušil otrokářství a zavedl volený parlament. Ovšem představovat si, že by se jednalo o demokratickou instituci, by bylo hodně naivní. Protože každý člověk ucházející se o místo v parlamentu, musel složit finanční kauci, který byla mimo možnosti 99 procent obyvatelstva a navíc si musel sám platit volební kampaň, byl parlament jen baštou bohaté oligarchie a protože císař nebyl rozhodnutím parlamentu vázán, jednalo se o absolutistickou monarchii s fíkovým listem rádobydemokracie. Čili polofeudální systém s liberálními prvky.
3.října 1935 ovšem habešské císařství bez vypovězení války napadla Mussoliniho Itálie – Italové si očividně chtěli zahojit frustraci z bitvy u Aduy před čtyřiceti lety. Etiopie žádala o pomoc u Společenství národů, toto prohlásilo 8 října Itálii za agresora a 19.října na ni uvalilo „sankce“. Ovšem Francie nesouhlasila s embargem na ropu, USA, které ani nebyly členem Společenství národů, dodávaly ropu dál a Velká Británie zase odmítla zablokovat Suezský průplav. Zatímco se „velmoci“ handrkovaly, jak naložit s Mussolinim, obsadil Hitler 7.března 1936 demilitarizované Porýní. Smlouva se Stesy z dubna 1935 (o té jsem psal v článku o Lago Maggiore) byla stejně jen cárem papíru, protože teď byl Mussolini oficiálně nepřítel – proto už 1.listopadu 1936 hovořil o ose Berlín-Řím a uzavřel spojenectví s Hitlerem. . Italové útočili za masového nasazení letectva a chemických bojových plynů (jejich použití přiznali až v roce 1996 a v roce 1997 se italský prezident Oscar Luigi Salfaro za jejich použití oficiálně omluvil. 5.května 1936 vstoupili Italové do Addis Abeby a Haile Selassie utekl do exilu (ten strávil v britském Chartúmu). 9.května Mussolini Etiopii anektoval do provincie Východní Afrika. Poslední zbytky etiopské armády kapitulovaly až 19.února 1937 a přešly do guerillového způsobu boje. Místokrálové Rudolfo Graziani (1936 – 1937) a po něm Amedeo Savojský, vévoda z Aosty (po něm se jmenuje nejluxusnější hotel v Terstu a při návštěvě zámku Miramare můžete obdivovat jeho soukromé pokoje na prvním poschodí) zavedli v zemi politiku apartheidu, při níž důsledně vyvražďovali místní elity – celkem ve válce a během italské okupace zahynulo 330 000 – 760 000 Etiopanů – protože ale Itálie během druhé světové války změnila stranu, zůstaly žádosti Etiopie, aby se při norimberských procesech vyšetřovaly i zločiny proti lidfskosti, kterých se dopustila Itálie v jejich zemi, nevyslyšeny. Za ty statisíce mrtvých nebyl nikdy nikdo hnán k zodpovědnosti.
Jenže v červnu 1940 vstoupila Itálie po boku Německa do druhé světové války, v Africe napadla britské kolonie v Keni a Súdánu a v srpnu 1940 obsadila Britské Somálsko (francouzské Džibuti dostali Italové k používání po francouzské kapitulaci v roce 1940.) Protiofenzívě Britů ale nedokázali čelit. 5.května 1941, symbolicky přesně po pěti letech exilu, vstoupil Haile Selassie, který bojoval v britské armádě, do Addis Abbeby. Vévoda z Aosty kapituloval o několik týdnů později a odešel do britského zajetí.
Haile Selassie dokázal v čase studené války skvěle lavírovat mezi světovými mocnostmi a těžit z toho. Indové mu školili armádu, Britové a Norové námořnictvo, Švédové letectvo, Francouzi měli pod kontrolou železniční dopravu, Bulhaři rybářskou flotilu, Italové ovládali etiopské pivovary, Češi obuvnický průmysl a Japonci přádelny. Cenzura byla jen marginální, císař například zakázal uvádět v Shakespearově Macbethovi smrt krále, poté se stejně hra přestala hrát. Císař se ukázal i jako schopný diplomat na mezinárodní úrovni, Etiopie byla zakládajícím členem OSN a Organizace africké jednoty, které císař i několik let předsedal. Pokus sesadit ho vojenským pučem v roce 1960 se podařilo snadno potlačit, obyvatelstvo stálo totiž za panovníkem. V roce 1973 proběhly poslední parlamentní volby podle osvědčeného klíče, které moc mezitím už starého císaře dále upevnit.
Jenže přišel rok 1974 a s ním jednak sucho a neúroda, ale i ropná krize a s ní spojená inflace a pád životní úrovně. Obyvatelé země byli ochotni tolerovat císaři jeho absolutistickou vládu, dokud se jim dařilo jakž takž dobře, ne ale v čase hladu. Přišly masové demonstrace studentů a vlna stávek. USA měly jiné starosti a Rusové se chopili příležitosti. Vojenská junta – takzvaná Derg-Junta svrhla císaře a přinutila ho 12. září 1974 k abdikaci. 21.března 1975 pak junta vyhlásila konec monarchie a její přerod v „Lidovou etiopskou republiku“. Zmatený stařík se pak toulal jako bez duše v jednom z křídel svého paláce. Noví mocipáni, takzvaná „Prozatímní vojenská správní rada“, ho nechali žít v naději, že brzy umře, Když se k tomu neměl, byl jeho jediný sluha vyzván, aby 26.srpna 1975 spal mimo palác a ráno našel císaře mrtvého v posteli, zřejmě udušeného polštářem. Habešské císařství svým 255. potomkem krále Šalomouna skončilo, zemi, která se stala sovětským vazalem to ale ani v nejmenším neprospělo.
Moci se chopil mladý podplukovník Mengisto Haile Mariam (narozený 1938) a začal zemi reformovat podle komunistického vzoru. Znárodňování, vyvlastňování, likvidace vzdělaných elit. To vedlo rychle k propadu ekonomiky, k bídě a masové nespokojenosti. Ožily separatistické tendence Eritreie a Tigre, které se dařilo potlačovat jen násilím. V letech 1977–1980 několikrát vpadli do země Somálci, které se podařilo odrazit jen díky ruské pomoci a kubánským žoldnéřům. Rusové rádi používali v Africe Kubánce, protože byli černí a měli tedy u místního obyvatelstva větší důvěru, a navíc tak šetřili vlastní vojáky. V roce 1979 bojovala Etiopie na třech frontách v Eritrei, Somálsku i uvnitř země a tyto boje měly za následek milion uprchlíků. Od roku 1984 pak v zemi řádila občanská válka, kterou Sověti udržovali v chodu dodávkami zbraní a dalších kubánských vojáků . Až v roce 1991, tedy po rozpadu Sovětského svazu se vláda Mengista Haile Mariama zhroutila. Komunistické důstojníky vyhnaly ze země jednotky spojené opozice.
Ovšem Etiopie už cestu ke klidu nenašla. V roce 1993 vyhlásila nezávislost Eritrea, čímž Etiopie ztratila přístup k moři. V roce 1994 sice proběhly první svobodné volby a země byla reformována ve federaci devíti regionů, ale ani to klid nepřineslo. Ony volby totiž vyhrála „Etiopská lidová revoluční demokratická fronta“ (EPRDF), vládcem se stal její předseda Meles Zenawi (zemřel 2012) a dál už se příliš nevolilo. A pokud, pak byly volby manipulované a falšované a ona strana s tolika krásnými příjmeními vládla stále více autoritářsky s potlačováním opozice a lidských práv. V letech1999 – 2001 byla Etiopie v nesmyslné válce s Eritreou, která obě země vyčerpala. V roce 2018 pak v ezmi vypuklo kmenové násilí a od roku 2020 občanská válka se separatistickým regionem Tigre. Válka a s ní spojený hladomor si vyžádal na půl milionu obětí.
V tomto případě, tedy na rozdíl od Portulska a Řecka politická změna způsobená globálními hospodářskými a politickými otřesy nic pozitivního nepřinesla. Potomci krále Iyasa (tedy Ježíše) se sice svých nároků na etiopský trůn nikdy nevzdali, ale sotva by se našla politická síla, která by je na něj přivedla. Z Etiopie se stala díky onomu z Ruska organizovanému puči z roku 1974 klasická nestabilní africká země – failed state, jako mnohé další v regionu.
Přesně podle hesla, že kam ruská noha vstoupí, už nikdy tráva neroste. V tomto případě doslova.