Heldenberg znamená v češtině „Hora hrdinů.“ Nachází se v Dolním Rakousku nedaleko české hranice a hlavním z hrdinů, o kterých se zde jedná, je – nebo byl –  Čech. V Česku stále ještě nedostatečně ceněný (přes rehabilitační pokusy Divadla Járy Cimrmana), v Rakousku ale uctívaný. Jestliže na počest vítězného generála složí rakouský kultovní komponista Johann Strauss slavnostní pochod a tento se hraje při důležitých vojenských událostech (ale nejen při nich) dodnes, hovoří to samo za sebe. Jen Češi nedokážou nějak svému nejlepšímu vojevůdci, Josefu Václavovi Radeckému z Radče odpustit, že sloužil věrně a oddaně armádě, ke které patřil a císaři, který byl zosobněním státu, který hájil.

               Vztah Josefa Václava Radeckého k mladému císaři Františku Josefovi byl vysoce nadstandardní, císař starého maršála (věkový rozdíl mezi nimi byl 64 let) obdivoval a přisoudil mu dokonce právo, že může být po své smrti pochován v habsburské hrobce v kapucínském klášteře ve Vídni. Mezi císaři a členy císařské rodiny. Větší privilegium snad ani nebylo možné. Osud tomu chtěl jinak.

               Pokud se hovoří o Radeckého vojenských úspěších, myslí se tím především potlačení italského povstání v letech 1848 – 1849, které zlomil v několika dnech tak přesvědčivě, že v důsledku toho abdikoval na svůj trůn Piemontský král Karel Albert. Zejména jeho brilantní vítězství u Custozy 24. – 25. července 1848 vstoupilo do dějin i učebnic válečné strategie a právě ono inspirovalo Johanna Strausse k vytvoření jeho Radetzkymarsche. Úspěchy proti italským vojskům bývají vždycky poněkud relativizovány, známý je vtip, že nejkratšími knihami na světě je anglická kuchařka a Italské hrdinské eposy. Ale odhlédnouc od toho, že Rakušáci dokázali po Radeckého smrti u Solferina prohrát i proti těm Italům (sice podporovaných Francouzi, ale pořád ještě v početní výhodě), největším činem Radeckého vojenského génia byla bitva národů u Lipska. Velitelem spojené armády bojující proti Napolenovi, byl sice Karel I. Schwarzenberg, ale náčelníkem generálního štábu, tedy tím, kdo vypracoval strategii bitvy, byl právě Radecký. Úkolem Schwarzenberka bylo koordinovat spojenecké armády a svou autoritou přinutit i neposlušné ruské generály, aby se zúčastnili bitvy podle jeho představ. Radeckého úkolem pak bylo vytvořit plán bitvy, který by umožnil uplatnit početní převahu spojeneckého vojska. Samotná početní převaha v bojích proti Napoleonovi neznamenala nutně záruku vítězství, (i u Slavkova bojoval proti přesile) malý Korsičan dokázal kompenzovat nedostatek vojáků koncentrovanými útoky na nepřátelské slabiny a skvělým používáním dělostřelectva. Ne úplně neoprávněně o sobě prohlašoval, že: „padesát tisíc vojáků a já, to je sto padesát tisíc vojáků.“

               U Lipska se mu ale proti Radeckého taktice nepodařilo nic vymyslet. Schwarzenberkovi vojáci zatlačili Francouze do města a jejich spojence Poláky do Labe a tam je zmasakrovali natolik, že se ani Francouzi, ani Poláci z toho nevzpamatovali několik dalších desetiletí.

               Radeckého vojenská kariéra byla velmi dlouhá, na jeho náhrobku je vyjmenováno 22 bitev, ve kterých se zúčastnil. Začalo to ve válkách s Turky pod Bělehradem v roce 1796, poslední bitvou byla pro něho definitivní porážka Piemontského vojska u Novary v březnu 1849.

               Proč ale tedy neleží slavný maršál ve Vídni v kapucínské hrobce po boku císařů, kterým věrně sloužil, jak si to přál František Josef? Místo toho našel místo svého posledního odpočinku v Dolním Rakousku blízko vesničky Glaubendorf v okrese Hollabrunn.

               Za tím vězí poněkud obskurní postava z první poloviny devatenáctého století, podnikatel Joseph Gottfried Pargfrieder.

Narodil se někdy mezi roky 1787 a 1789 jako nemanželské dítě. Sám o sobě vždy tvrdil, že byl nemanželským synem císaře Josefa II. V podstatě se o jeho původu neví ale vůbec nic. I data narození se udávají rozdílně, vedle obligátního 1787 i 1775 či 1782. Podle jedné verze měl vzejít s románku Josefa II. s krásnou Židovkou, podle jiné byla jeho matkou Anna Moser z Moravského pole, kam chodili Habsburkové rádi na lov. Ovšem Pargfrieder měl občanství měst Buda i Pest (tehdy to byla ještě dvě města) a dokonce existuje i teorie, že přišel na svět v moravském Bruntálu.

               Ať tak či onak, v době, kdy vypukly napoleonské války, dostal náhle milý Pargfrieder zakázku na zásobování rakouské armády uniformami a botami.  Bylo to něco, co známe i dnes, firma právě založená dostane státní zakázku a její majitel na ní pohádkově zbohatne. Kontakty na císařskou rodinu tedy tento muž mít musel. Pargfrieder skutečně pohádkově zbohatl, na konci napoleonských válek v roce 1815 byl registrován jako šestý nejbohatší muž v Rakousku – tehdy žil ještě v Budapešti. V roce 1832 koupil zámek Wetzdorf v Dolním Rakousku, který byl tehdy na spadnutí a dal ho velkoryse zrekonstruovat.

               V roce 1849 mu po porážce maďarského povstání i povstání v Lombardii odlehlo natolik, že se rozhodl oslavit rakouskou armádu monumentálním památníkem (zřejmě stále ještě nevěděl, co s vydělanými penězi). Na svém pozemku tedy založil Horu hrdinů – Heldenberg. S bustami významných generálů a důstojníků rakouské armády, na nejvyšším místě stojí busty generalissima Karla I. Schwarzenberga, arcivévody Karla Habsbuského, Prinze Eugena Savojského a Gedeona Laudona (který zemřel 14. července 1790 v mém rodném městě Novém Jičíně). Je zde i alej německých a rakouských císařů – tedy jen těch, kteří patřili k habsburskému rodu.

Alej začíná Rudolfem I. Vznikl zde malý problém, protože Pargfrieder nebo ten, kdo monument plánoval, nerozlišoval mezi králi a císaři (kdyby tam umístil jen korunované císaře, bylo by jich nepoměrně méně). Proto jsou zde dva Fridrichové III. Ten první byl Fridrich sličný, milenec mé Richenzy, který svůj boj o vládu nad Německem prohrál s Ludvíkem Bavorským v bitvě u Mühldorfu v roce 1322, mohl si ale ponechat titul římského krále, když slíbil, že se Ludvíkovi do vládních záležitostí nebude míchat. Ten druhý Fridrich III, původně štýrský vévoda a římský král v letech 1440 – 1493, to skutečně dotáhl na císaře – byl korunován jako poslední císař v Římě v roce 1453 a tím získal titul císaře jako Fridrich III. Neinformovaného můžou dvě busty jednoho krasavce a jednoho ospalého škaredého muže se stejným jménem iritovat, proto toto objasnění. Alej je ukončena sochou tehdy ještě mladého Františka Josefa I. Po stranách je spousta slavných generálů rakouských i uherských. Marně jsem hledal vítěze od Bílé hory Buquoje, ale zřejmě jsem ho jen přehlédl – jeho kolega Dampierre tam je.

               Všechno krásné, jenže pokud chtěl Pargfrieder dodat svému monumentu opravdovou přitažlivost, potřeboval nějakou prominentní mrtvolu, nějakého slavného generála, kterého by na svém pozemku pomohl pochovat a z jeho hrobky udělat centrální bod památníku. Měl už sice mrtvolu generála Maximiliána von Wimpffena, tvůrce první Napoleonovy porážky u Aspern v roce 1809, kde měl podobnou funkci jako Radecký u Lipska, tedy šéf generálního štábu. Jenže Wimpffena už nikdo v Rakousku neznal a Pargfrieder potřeboval pro svůj památník větší rybu. Štěstí mu přálo. Josef Václav Radecký měl jeden velký problém. Jeho manželka Francesca hraběnka Strassoldo-Graffemberg byla chorobná hráčka. Díky její závislosti nakupila neskutečné dluhy, které nebyl chudák maršál schopen platit. Pargfrieder vytušil svou šanci. Navštívil tehdy už 83 letého maršála v Miláně a předložil mu svoji nemorální nabídku. Pargfrieder zaplatí všechny maršálovy dluhy a bude financovat jeho další životní náklady až do jeho smrti, zato ale Radecký prodá podnikateli už teď zaživa svou mrtvolu, aby mohla být s pompou pochována na jeho Heldenbergu. Maršál neodolal, plácli si, Francesca Radecky si mohla zase zahrát karty (zemřela 1854, čtyři roky před svým manželem) a Radecký měl vystaráno. Pargfrieder se poněkud přepočítal, Radecký žil až do roku 1858, dožil se tedy 92 let, s čímž vídeňský podnikatel při podpisu smlouvy nemohl počítat a maršálova mrtvola se mu tak pořádně prodražila. (Podle jiné, méně zajímavé varianty příběhu podepsal Pargfrieder s Radeckým smlouvu a v roce 1857, sedm měsíců před maršálovou smrtí, ale ta první varianta se mi líbí víc). Po Radeckého smrti v Miláně byla jeho mrtvola převezena na Heldenberg a tam s pompou pochována. Císař František Josef utřel nos, o rok později, kdy Italové smrt velkého maršála využili k dalšímu povstání, se rozhodl z frustrace vést rakouskou armádu sám do pole a utrpěl u Solferina katastrofální porážku.

               Radeckého hrobka je monumentální, pod velkým obeliskem s bohem Apolónem na vrcholu a trojicí řeckých bohyň Klóthó, Lachesis a Atropós, které určovaly lidský osud, za hrobkou, se jde do podzemí a u maršálova hrobu stále leží věnce rakouské armády a různých spolků. Rakušáci si velkého válečníka ctí, české věnce tam chybí.

Na druhé straně hrobky leží generál Wimpffen, u jeho náhrobku žádné věnce neleží. Být druhý není nikdy radostné.

               Ovšem Heldenberg není jen Radecký a onen vojenský monument. Ten by možná přitáhl turisty, ale ne dost. A tak je zde až sedm atrakcí, tedy cíl pro celodenní výlet.

               Nejimpozantnější je sbírka oldtimerů rakouského podnikatele Rudolfa Kollera. Ten se ke svým milionům dostal legálně. Měl prostě nápad, když v sedmdesátých letech minulého století začal vyrábět whirpooly – tedy vířivky. Dnes má svou hlavní výrobu v Jindřichově Hradci, přesto dostal od vlády Dolního Rakouska titul komerční rada – Rakušáci si na tituly nesmírně potrpí. Pan Koller oslavil letos osmdesátku, je prý ještě stále svěží a prohání se na svých odltimerech po cestách nejen Dolního Rakouska. Jeho sbírka je prostě úžasná. Najdete tam všechno, po čem srdce touží, podobnou sbírku jsem viděl jen v Monaku z pozůstalosti knížete Rainiera III., ani muzeum Fiatu v Turíně na mě neudělalo takový dojem. Mám pocit, že Koller má těch aut prostě víc a hlavně zajímavějších.

Od císařského vozu, Peugeota císaře Karla, přes první vozidla z konce devatenáctého století (s výkonem 0,75 PS!!!), až po vozy formule I. Dokonce i závodní vůz Jochena Rindta, mistra světa rakouského původu (vlastně německého, ale Rindt žil ve Vídni a považoval se za Vídeňáka a tak mu Rakušáci jeho německé občanství rádi odpustili). Jsou zde auta ze všech dekád, historicky seřazená. Koller má očividně značné sympatie k značce Tatra. Má zde tatrovek hned několik (i když chybí obligátní Tatra 603), Škodovka je na tom s jedním jediným vozem mnohem hůř.

Ale samozřejmě najdeme i Trabanta a moje žena objevila i Volgu, auto, které vlastnil její otec, do kterého se na cestě do Dalmácie vešla jejich celá osmičlenná rodina.

Jsou zde i motorky, je to prostě skutečný zážitek, velmi vkusně nakomponovaný, takže člověk si vývoj automobilismu skutečně může užít zblízka. Jsou zde i naprosté kuriozity, jako pozlacené vozy lidí, kteří skutečně nevěděli co s penězi, jsou zde samozřejmě i Ferrari a Porsche a výstavu ukončují moderní auta ze současnosti, které už si označení oldtimer nezaslouží. Pokud někdo historická auta miluje, měl by si poznačit návštěvu sbírky Rudolfa Kollera jako povinný program. Třeba i s výkladem. Páni, kteří se o sbírku starají, jsou stejní nadšenci jako Koller sám a rádi o vystavených modelech zapějí oslavné písně.

               Kromě této sbírky je ještě na Heldenbergu tréninkové centrum Lipicánů, tedy bílých koní speciálního chovu o které se přou Slovinci s Rakušáky. Slovinci své sousedy dožrali na smrt, když si dali Lipicány na svou dvaceticentovou minci. (Lipica je opravdu v Slovinsku, ale koně tohoto chovu jsou hlavní atrakcí „Spanische Hofreitschule“ v Hofburgu ve Vídni.)

               Dál je na Heldenbergu vesnice z doby kamenné, kterou tu vykopali a zrekonstruovali a kde děti můžou péct chleba způsobem jako před pěti tisíci lety. Dále je zd předvádění dravých ptáků – Falkenshow, anglická zahrada a samozřejmě – vinotéka. Už jsme sice opustili Wachau, ale Dolní Rakousko je země vína i mimo tuto oblast – v Heldenbergu nabízí svá vína třicet vinařů z okolí (stav roku 2020), letos tam nabízeli 155 druhů vína, zájemcům se dostane i odborného výkladu.

               No prostě Heldenber stojí za to.

               Na večeři jsme ale odjeli do Tullnu. Je to jen 27 kilometrů a to město na Dunaji – další z historických hlavních měst Rakouska, stojí za návštěvu. S parkováním není problém, podzemní parkoviště je přímo v centru. Tulln je hrdé město a má k tomu hned několik důvodů.

Je to rodiště Egona Schieleho, jednoho z nejvýznamnějších malířů rakouské moderny. Žil v letech 1890 – 1918 kdy zemřel na španělskou chřipku. Měl ostatně i úzký vztah k Českému Krumlovu, odkud pocházela jeho maminka a kde také určitý čas žil a tvořil. V Tullnu najdeme jeho muzeum, jeho procházkovou cestu a spoustu připomínek jeho dětství a mládí.

Je to působiště architekta Friedenreicha Hundertwassera (1928 – 2000), jednoho z nejznámějších moderních rakouských architektů. Zde žil deset let na lodičce Regentag, která je stále ještě zakotvena na svém původním místě na Dunaji a která umělci sloužila jako příbytek i ateliér.

Je to místo setkání a následné svatby burgundské královny Kremhild s králem Hunů Attilou.

Monumentální sousoší z roku 2005 připomínající tuto událost z Písně Niebelungů zdobí nábřeží Dunaje, vedle je umístěna symbolická kniha z bronzu popsaná symbolicky jen na jedné straně, ta druhá je volná pro další příběhy.

Je to místo někdejšího římského vojenského tábora Comagene. Z něho se dochovala jedna z věží opevnění, velkou část někdejšího tábora už zaplavil Dunaj, přesto jsou zde vykopávky a muzeum a všechno se tu jmenuje po Marku Aureliovi, který Comagene navštívil (zemřel v nedaleké Vindoboně, čili ve Vídni). Jeho socha stojí před sídlištěm, které po něm dostalo jméno a hledí přes Dunaj na území, kde v jeho době ještě řádili Markomani, které zpacifikoval jako poslední hrozbu pro římský Limes Romanus.

A jsou tu Tullnské zahrady. Květiny jsou tím, na co město Tulln vsadilo a vsadilo dobře. Zahrada se nachází západně od centra města nedaleko veletržní budovy a má vlastní parkoviště. Byla založena v rámci zemské výstavy Dolního Rakouska v roce 2008, stala se trvalou atrakcí města Tullnu – a stojí zato. Návštěva Tullnu bez návštěvy jeho zahrad prý neplatí, ovšem za návštěvu onoho zázraku se platí a ne málo – vstupenka stojí 13,50 euro. Jenže kdo má rád květiny, neodolá. Je tu i vyhlídková věž, aby si člověk mohl prohlídnout všechno shora a najednou. Komu je i to nudné, může se projet mezi záhony na lodičce nebo se nechat povozit turistickým vláčkem.

Ostatně i staré město je hezké. Ať už budova Sparkasse, kterou jsme považovali za radnici, či radnice samotná, ale i kostely, ať už gotický farní kostel svatého Štěpána nebo barokní kostel Minoritů.

Jídlo v restauraci S´Pfandl bylo taky dobré, číšník byl Slovák, takže jsme si s ním popovídali. Ona někdy ta dovolená doma má taky něco do sebe. A nikde jsme nepotkali žádného koronavira.

Takže až nějaký víkend nebudete mít co dělat….

               V mém minulém článku před týdnem jsem slíbil Niebelungy a lásku až za hrob. Za oběma těmito historkami musíme opustit úzký prostor Wachau – ten název platí skutečně jen pro onu dunajskou soutěsku – ostatně název přeložen znamená něco jako „Strážný luh“, jednalo se tedy opravdu o místo, kde Germáni bránili své území před tehdy ještě zlými Maďary a teprve, když se tito zklidnili, odvážili se rozšiřovat svůj životní prostor dál na východ – na území obývané tehdy slovanskými kmeny. Z tohoto důvodu bylo první hlavní město území zvaného Ostarrichi, čili jakési východní bavorské marky v Melku, tedy až za onou soutěskou.

.               „Das Niebelungenlied“, tedy „Píseň Niebelungů“, jakožto nejslavnější germánská hrdinská sága má k prostoru Dolního Rakouska úzký vztah. Byla totiž někde tady ve dvanáctém století napsána. Sice se o místo vzniku uchází i německý Pasov, ale to je skoro totéž, ten se nachází hned za rakouskou hranicí. Tato hrdinská sága má v podstatě dvě části. Ta první se odehrává na Rýnu v okolí Wormsu, tam končí zavražděním Siegfrieda Hagenem a Hagen poté potopí v Rýně bájný poklad Niebelungů, aby jen on věděl, kde se zlato vykopané trpaslíky nachází a aby nemohlo zvýšit moc burgundských králů – bratrů Guntera, Gernota a Giselhera.

               V druhé části se jedná o pomstu vdovy po Siegfriedovi, královny Kremhild. Přiznejme si, že se tato dáma nechovala příliš oduševněle – a neomlouvá ji ani to, že byla pravá germánská blondýna. To že napřed rozzuřila královnu Brunhildu líčením, jak ji Siegfried přelstil a přivolala tak Brunhildinu pomstu, by se ještě dalo omluvit ženskou samolibostí. (Koneckonců byl její muž Siegfried mnohem větší hrdina než Brunhildin muž král Gunter). Ale že pak prozradila Hagenovi, kde má Siegfried své jediné zranitelné místo a že toto místo pak na manželově haleně dokonce označila (aby ho mohl Hagen lépe chránit!!!), to už bylo hloupost, která volala do nebe. A zřejmě se i rozkřiklo, že královna není zrovna z nejchytřejších – každopádně se po smrti a pohřbu svého muže v bezmocném vzteku stáhla a snila o pomstě.

               Příležitost se naskytla, když se o její ruku začal ucházet král Hunů Etzel (tedy ve skutečnosti Attila). Když se ve Wormsu objevil Attilův vyslanec, markrabě  Rüdiger von Pöchlarn, poměrně rychle souhlasila. Východnímu despotovi zřejmě pověst poněkud slabomyslné královny nevadila, nestál o nějakou přemoudřelou partnerku na trůnu, krásná germánská blondýna měla být pro něho především potěšením a také samozřejmě prestižní záležitostí.  Je zajímavé, že podle ságy se na Attilově dvoře vyskytovala spousta germánských šlechticů a králů, očividně v jeho službách, vedle už vzpomenutého správce oblasti Rakouska Rüdigera z Pöchlarn tam najdeme například i Dietricha z Bernu. Pod tímto jménem se skrývá Theodorich Velký, král Gótů, který samozřejmě ve skutečnosti na Attilově dvoře být nemohl, narodil se až rok po Attilově smrti v roce 453 n.l.

               Autor si teď dává záležet, aby cestu nevěsty popsal do detailů, protože se v této oblasti očividně dobře vyznal, zatímco v zeměpise v oblasti Rýna spíš dost plave. Královna dorazila napřed do Pasova, kde ji přijal biskup Pilgrim. Potom pokračovali do Pöchlarn – dnes je to městečko na Dunaji  se skoro čtyřmi tisíci obyvateli, kde Kremhildu přijal Rüdiger se svou manželkou Gotlind a dcerou Dietlind, do které s měl později zamilovat jeden z burgundských králů Giselher. Cesta vedla dál do Medelike, ve které poznáme snadno dnešní Melk a pak do Mautern, kde královna čekala týden na zprávy o svém hunském ženichovi. Až když se dozvěděla, že dorazil do Tullnu, vydala se mu tam naproti.

Tam se i setkali a tam se konala velkolepá svatba, trvající dva týdny. Na setkání Kremhildy s Attilou (Etzelem) upomíná velký monument v Tullnu na nábřeží Dunaje, který zde byl odhalen v roce 2005. Tulln skutečně už v této době existoval, dokonce už mnohem dříve jako římská jezdecká základna Comagene. Až potom táhli novomanželé do Attilova hradu a Kremhilda mohla začít realizovat svou pomstu.

               Když se jí narodil syn, pozvala své bratry – krále – na návštěvu a nezapomněla zdůraznit, že očekává i Hagena, tedy vraha svého manžela. I blbce by muselo trknout, že se za takovým „srdečným“ pozváním něco zlého skrývá. Ovšem hrdinové jako Burgundi nemohli dopustit, aby byli obviněni ze zbabělosti a tak se navzdory všem varováním na cestu vydali.

               Zkrátím vyprávění o nekonečných bojích v Etzelburgu, kde Hagen napřed zabil při hostině Attilova a Kremhildina syna – zřejmě aby zlepšil narušené diplomatické vztahy. Jeho zdůvodnění, že onen syn byl neduživý, nemohl vztah Kermhildy k tomuto burgundskému hrdinovi zlepšit. Poté marně prosila Kremhild bratry, aby odtáhli domů a nechali jí jen Hagena. To jim hrdost nedovolila a tak poté, co vyvraždili skoro všechny Huny a všechny přítomné Góty, jakož i Rüdigerovy muže včetně samotného Rüdigera, musel to vzít do ruky sám Theodorich Velký, který dokázal Hagena a Guntera spoutat a předat královně. Ta se snažila vymámit z Hagena informaci, kde ukryl poklad Niebelungů, a když tento tvrdil, že to nemůže udělat, dokud žije i jen jeden burgundský král, kterému ten poklad po právu patří, dala Kremhild zabít dokonce i svého posledního žijícího bratra Guntera. Když ani pak Hagen nic neprozradil, zabila ho vlastní rukou. Což Theodorichův zbrojmistr Hildebrand považoval za takovou urážku mužství, že Kremhildu zabil taky.

               V lidové řeči se tomu říká: „Niebelungenende“ – to je konec příběhu, kde nikdo nepřežije.

               Sága se vztahuje k roku 437, kdy Hunové zničili říši Burgundů na Rýně – jména králů Gundaharius (Gunter) , Godomaris (Gernot) a Gislaharius (Giselher) jsou historicky doložena, Kremhilda a Brunhilda ne (a ani Siegfried). Napsaná byla někdy ve dvanáctém století a je stále považována za klenot rané německé poezie (něco jako rukopis Královedvorský, kdyby byl pravý).

               Celou ságu jsme si mohli v obrazech prohlédnout na hradě Aggsteinu, na levém břehu Dunaje.

Vypíná se vysoko nad řekou, je z něho úžasný výhled a je prý opředen nespočtem legend. Turistický průvodce píše, že od Dunaje je k hradu nádherná túra (s převýšením 300 metrů), ovšem manželka zjistila, že se k hradu dá vyjet autem a bylo po túře. Aggstein stejně jako Dürnstein patřil rodu Kuenringů, kteří takto ovládali dunajskou soutěsku a bohatli loupením. Ten hrad k tomu prostě sváděl. Každý z pánů, který hrad dostal, se stal dřív nebo později loupežným rytířem – ať už to byl Jörg Scheck von Wald nebo po něm Georg von Stein. Nakonec převzali hrad do vlastnictví raději rakouští vévodové sami. 1529 hrad vyhladověli a dobyli Turci a při ústupu ho nezapomněli zapálit, současnou podobu monumentální zřícenině – nejnavštěvovanější hradní zřícenině v Rakousku s 55 000 návštěvníky ročně – dala jeho pozdější majitelka paní Anna von Polheim und Parz a hlavně rekonstrukce v letech 2003 – 2004, kdy byly do úprav hradní zříceniny investováno 50 000 Euro.

               Dnes se tu loupí s mírou, vstupenka pro dospělého stojí 7,50 a pro děti 5,50. Výhledy jsou úžasné, stojí to opravdu zato.

               Abychom se ale dostali k historce o lásce až za hrob, musíme opustit Wachau ve směru na severozápad, v Pöchlarn překročit Dunaj a navštívit zámek Artstetten.  Tento kouzelný zámek patří rodině Hohenberg. Že vám to nic neříká? Když se následník rakouského císařského trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este zamiloval do tehdy už dvacetisedmileté (na tehdejší dobu pokročilý věk, dívka vlastně neprodatelná a měla být už dávno v klášteře) Žofie Chotkové, byla tato jen „obyčejnou“ hraběnkou.

Pro konzervativního císaře Františka Josefa I., který svého synovce stejně nesnášel, něco naprosto nepředstavitelného. Budoucí císaři jeho impéria se měli narodit z lůna nějaké obyčejné hraběnky? Když si Ferdinand d´Este svatbu se svou vyvolenou nakonec vytrucoval, musel se pro své děti vzdát nároků na trůn (oficiálně nebyly jeho děti členy habsburské rodiny – o to surovější bylo jejich vyvlastnění československým státem, který sirotky vyhnal z jejich hlavního sídla na Konopišti v rámci zákona o vyvlastnění Habsburků, kterými oni nebyli). Císař novomanželku povýšil na vévodkyni z Hohenbergu, aby to aspoň trochu vypadalo. (Mimochodem Gertrude von Hohenberg byla manželkou prvního významného Habsburka, krále Rudolfa I., poté toto jméno zmizelo. Co tím císař chtěl naznačit, neví dodnes nikdo) Nezapomněl ale novopečenou vévodkyní opovrhovat a gratulaci k narození prvního syna Maxmiliána napsal svému synovci „gratuluji ti a tvé ženě“, přičemž německé slovo „Frau“, které se píše s velkým „F“ napsal úmyslně s „f“ malým.

               Císařova nenávist a opovržení nemohly zabránit vévodkyni Žofii z Hohenbergu, aby vychovala ze svých dětí slušné lidi. Ona sama byla velmi milá dáma, na kterou na Konopišti dodnes s láskou vzpomínají. Slušné vychování neznamená vždy lehký život (vlastně je pro něho spíš překážkou). Oba synové Maxmilián a Ernst skončili v koncentračním táboře v Dachau, protože odmítli kolaboraci s nacisty. Maxmilián tam sice strávil jen 4 měsíce a pak byl na intervenci Hermana Göringa propuštěn, Ernst strávil ve vězení delší dobu (byl přeložen do Buchenwaldu, kde byl vězněn až do roku 1943) a proto na následky věznění po válce poměrně mladý 55 letý zemřel. Dcera arcivévodského páru Sophie se dožila ještě pádu komunismu (zemřela v roce 1990) a mohla tedy navštívit Konopiště – aniž by vznesla restituční nároky.

               Zámek v Artstetten patří dnes vnučce Maxmiliána Anitě (ročník 1958) a zřídila zde – logicky – muzeum svým slavným předkům Františku Ferdinandovi a Žofii, tedy prababičce a pradědečkovi.

Stojí za prohlídku, samozřejmě hlavním tématem je vedle rodinných památek atentát v Sarajevu, kterému oba podlehli. Auto stojící na nádvoří, které má být oním vozidlem, ve kterém zemřeli, není autentické, je to jen stejný typ, autentické auto i s průstřely v kapotě stojí v „Heeresgeschitliches Museum“ ve Vídni. Hlavní atrakcí zámku v Artstetten je ale samozřejmě rodinná hrobka.

               František Ferdinand měl samozřejmě nárok být jako člen habsburské rodiny pochován v kryptě kapucínského kláštera ve Vídni. Jeho poslední vůle musela být ale pro císaře další bolestivou ranou. František Ferdinand si přál být pochován po boku své ženy. Žofie Chotková ale podle názoru starého senilního císaře nesměla být u kapucínů pochována ani náhodou. František Ferdinand má tedy v habsburské rodinné hrobce ve Vídni jen pamětní desku, odpočívá ale po boku své ženy v hrobce pod kostelem v rodinném sídle zámku Artstetten. Tomu se říká láska až za hrob. Dnes jsou zde pochováni i oba synové Maxmilián a Ernst se svými manželkami a už i několik jejich vnuků. Je to jaksi přirozeně milé, rodinné, jako i zámecká kaple a park, stojí to za návštěvu. A v městečku pod zámkem je milá restaurace, v níž se člověk může dobře najíst.

               Za týden se podíváme za východ od Wachau – i tam je co vidět a kupodivu to má co do činění i s českými dějinami žádný div, vždyť je to od našich hranic skoro na dohled.

Kdo nemá v úmyslu omezit se při poznávání regionu Wachau jen na konzumaci vína, může poznávat okolí. Je totiž opravdu krásné a navíc jsou zde všude vybudované cyklistické stezky, takže se to poznávání dá dobře zvládnout i na kole, což má tu výhodu, že člověk může kulturní zážitky spojit s oním ochutnáváním místní speciality – tedy vína – o tom jsem psal posledně. Ne nadarmo bylo Wachau v roce 2000 se starým městem Krems a kláštery Melkem a Göttweigem převzaty UNESCem do kulturního dědictví lidstva.

               Že se jednalo – i díky onomu vínu – o bohatý kraj, pozná člověk podle staveb, které krajině dominují. Už při příjezdu ke Kremsu od jihu (tedy z druhého břehu Dunaje) imponuje na posledním kopci před řekou klášter Göttweig.

               Na kopci je proto, že zastával dlouho i funkci pevnosti – až do konce tureckých vpádů, z té epochy se dochovaly dvě věže někdejšího hradu. Jenže právě na začátku osmnáctého století klášter ztratil svou vojenskou funkci (za vlády otce císaře Karla VI. a tedy dědečka Marie Terezie Leopolda I. byli Turci definitivně zahnáni a v té době díky schopným generálům typu Evžena Savojského zaháněni stále dál a dál na Jih a na Balkán) a měly se stát reprezentativním sídlem. K čemuž se architektura baroka nesmírně hodila.

               Na Göttweigu sídlí od roku 1083 Benediktýni – z toho roku se zachovala zakládací listina pasovského biskupa Altmanna. Ten je považován za svatého (i když neexistuje žádné svatořečení)  a jeho pozůstatky jsou jako svatá relikvie přechovávány na Göttweigu v kryptě, protože zemřel  v Rakousku a na Göttweigu byl pochován. Benediktýni mají své heslo „ora et labora“, doplňované někdy ještě „et lege“ což znamená „modli se, pracuj a čti“, člověk by od nich očekával určité pohostinství, zejména když na internetu propagují dobré jídlo v restauraci s panoramatickým výhledem na údolí Dunaje. Výhled byl, jídlo ne. Jestliže totiž má klášter – jako skoro všechny kulturní památky – zavřeno v pondělí, restaurace má zavřeno nejen v pondělí ale i v úterý. Bylo úterý. Zavřená restaurace mi pořádně hnula žlučí, a pokud má člověk pohnuto žlučí, musí dostat rychle něco k jídlu. Ve vesničce Fuschlu na úpatí kopce jsme nenašli žádnou restauraci, nakonec nás zachránila restaurace Grubmüller v Paudorfu. Bleskurychlá obsluha, jídlo s rakouskou kvalitou a stihli jsme tedy dokonce i prohlídku kláštera.

               Ten je opravu monumentální. V roce 1718 totiž starý románský klášter vyhořel, právě včas, protože přestavba byla stejně plánovaná. Poté, co Turci přestali ohrožovat údolí Dunaje, nebyla pevnostní část kláštera potřebná, zato si císařská rodina chtěla z klášterů ve Wachau vybudovat svá letní sídla. Proto je podstatná část postavena jako císařská rezidence a na stropě největšího ze sálů je zobrazen Karel VI. jako antický bůh slunce Helios i s oběma svými dcerami Marií Terezií a Marií Amálií.

Klášterní kostel je barokizovaná románská stavba, která návštěvníka překvapí svou růžovou barvou fasády – v podstatě je to milé a uklidňující. Velkolepé plány přestavby podle vzoru Escorialu ve Španělsku se nakonec z finančních důvodů nepodařilo zcela uskutečnit, opat kláštera Gottfried Bessel se stal rektorem vídeňské university, takže nemohl na pokračování přestavby dávat pozor. Ale klášter je krásným klenotem barokního umění – přežil i devastaci za druhé světové války, kdy fungoval v letech 1943 _ 1945 jako nacistické „výchovné zařízení“ a poté jako kasárna sovětských osvoboditelů. Po válce neuvažovalo o jeho zrušení, ale naštěstí se ho podařilo zachránit.

               Pod Göttwaigem se nachází největší město Wachau Krems (česky Kremže, odtud kremžská hořčice). Město má okolo 24 000 obyvatel, přičemž nemělo o mnoho méně ani v sedmnáctém století. Čili nebylo třeba stavět okolo města sídliště a vystačí si se svou starou zástavbou. Symbolem města je „Steinertor“ čili městská brána ve směru k městečku Stein – dnes městská část Kremsu.

Krems okouzlí svými uličkami a třemi kostely postavenými nad sebou. Nejníže je kostel Bürgerspitalu, čili středověké nemocnice, kterou zde dal postavit císař Friedrich III. Jde o gotickou stavbu, na níž nesmí chybět císařovo logo „AEIOU“, které ještě nikdo spolehlivě nerozluštil. O něco výš stojí „Dom der Wachau“, čili městská katedrála, chrám svatého Víta.  Kostel byl založen už v roce 1014 císařem Jindřichem II. (který se za své časté zakládání kostelů, ale i za nenaplněné manželství s císařovnou Kunigundou stal svatým), dnes je to barokizovaná románská stavba s početnými díly kremžského malíře Martina Johanna Schmidta. Tento barokní umělec byl neobyčejně plodný, za svůj dlouhý život vytvořil údajně víc než tisíc obrazů a soch, jeho hlavní díla se sice nacházejí až v Korutanech v klášteře St.Paul, ale víc než dost zbylo i na kremžskou katedrálu, na kostel Piaristů, o kterém se ještě zmíním, pro kostel ve Steinu, kde umělec žil a nemálo jeho obrazů jsme viděli i na už navštíveném Göttweigu.

               Kostel Piaristů stojí na kopci a dominuje celé město. Kostel je gotický – postaven v letech 1457 – 1477 a jen málo barokizovaný, ovšem právě zde se nacházejí díla Martina Johanna Schmidta, především pak oltářní obraz Nanebevstoupení panny Marie.

               Z někdejšího městského hradu „Gozzoburg“ se dochovalo jen málo, dnes je tam galerie.

               Pravým klenotem Wachau je klášter v Melku. Když člověk projíždí – jedno zda autem nebo na lodi pod jeho monumentální budovou na vysoké skále, neodolá a zastaví. V sezóně to udělá až 5000 návštěvníků denně. My jsme měli štěstí. 1 července 2020 otvíral klášter po několikaměsíční pauze zaviněné zlým koronavirem a my jsme byli první návštěvníci – tvořili jsme malou patnáctičlennou skupinku – s takovým štěstím rozhodně nepočítejte.

               Důvodů, proč je Melk tak nádherný, je hned několik. Zaprvé má pro Rakousko přímo symbolickou hodnotu, protože byl prvním hlavním městem území Ostarrichi, z něhož se měl později stát Österreich, čili Rakousko. V roce 976 (některé prameny uvádějí 996 – proto slavilo Rakousko tisíc let svého trvání hned dvakrát), byl pověřen mladý ambiciózní Babenberg jménem Leopold císařem Otou, aby převzal správu tohoto nárazníkového území, ve kterém po celých sto let řádili maďarští nájezdníci. Ti se po porážce na Lešském poli v roce 955 už poněkud uklidnili, přesto se Leopold rozhodl svůj první hrad postavit na vysoké skále nad Dunajem, kam se dalo vyjít pěšky, ale těžko se tam jelo na koni. Protože nový kostel, který zde hned vysvětili, potřeboval svého světce, půjčil si Leopold ostatky svého Kolomana. Tento údajně irský princ se vydal na pouť do Říma a nějak si spletl cestu a zabloudil do Stockerau. Místní sedláci mu nerozuměli a tak ho pro jistotu zabili. Stal se mučedníkem a Leopold z něho udělal patrona Melku a celého Rakouska (v té funkci byl až v roce 1663  nahrazen Leopoldem III. z rodu Babenberků – čili takříkajíc světcem z vlastních zdrojů). Koloman je v Melku pochován, schránka s jeho ostatky je přímo v katedrále v první boční kapli vlevo a kromě toho jsou jeho sochy všude možně, jako na nádvoří kláštera, před vstupní branou nebo v městečku před radnicí. 

V roce 1089 daroval markrabě Leopold II. hrad a město řádu Benediktýnů, protože Babenberkové už přesunuli své hlavní město dál na východ, nejdříve do Tullnu, pak do Klosterneuburgu až se nakonec uhnízdili ve Vídni.

Zadruhé měl klášter v letech 1700 – 1749 velmi ambiciózního opata jménem Berthold Dietmayr, který se rozhodl vytvořit ze svého kláštera bezkonkurenčně nejkrásnější klášter ve střední Evropě. Mimo svou činnost v klášteře byl od roku 1706 i rektorem vídeňské univerzity, působil v diplomatických službách a v roce 1732 zastupoval dokonce nepřítomného císaře jako dočasný vládce Dolního Rakouska. Byl zvolen opatem v roce 1770 ve věku pouhých třiceti let, měl tedy pro svůj úmysl dost času a dokázal ho uskutečnit. Starou budovu dal kompletně strhnout – z celého někdejšího babenberského hradu zůstaly jen dvě věže – a postavit nově v barokním stylu. Úmysl se podařil. Jednak byl klášter bohatý a mohl tedy financovat svou přestavbu částečně z vlastních zdrojů, jednak pěstoval pan opat skvělé vztahy s císařem Karlem VI. který byl kdykoliv ochoten pomoci penězi daňových poplatníků, když hrozilo, že se přestavba z finančních důvodů zpomalí (jako se to stalo na Göttweigu, kde se stavělo ve stejnou dobu). Takto se podařilo klášter znovu postavit ještě za správy opata Dietmayra a výsledek stojí opravdu zato.

Budova má 2,2 hektaru plochy střech, délku 320 metrů, 1365 oken (to číslo se dobře pamatuje, počet dní v roce plus tisíc) a 497 místností. Na 30 mnichů, kteří zde působí, je to víc než dost. Do kláštera se vstupuje branou, před níž stojí oba svatí, svatý Koloman a svatý Leopold, pak následuje obrovské nádvoří s moderními freskami nad čtyřmi vchody. V císařském traktu je člověk proveden dějinami kláštera, každý pokoj svítí jinou barvou, které symbolizují minulost, současnost i budoucnost. Z pokladů kláštera jsou nejcennější melcký kříž s úlomkem kříže Ježíše Krista a monstrance svatého Kolomana. Nejkrásnější místností kláštera je obrovský mramorový sál, jakýsi sál pro císařské párty, když byl panovník přítomen. Strop s úžasnou freskou zobrazující Pallas Athenu a Herkula je malován technikou, kterou jsme viděli už v Göttweigu a která opticky zvyšuje klenbu místnosti.  Pak člověk vyjde na terasu (Altane) v západním průčelí kláštera, odkud je nádherný výhled na město, jemuž dominují obrovská kasárna na protilehlém kopci – nejúžasnější by bylo zažít zde západ slunce, ale tak pozdě se prohlídky nekonají, takže jsem si mohl tento zážitek užít jen na videu. Pak přijde obrovská klášterní knihovna, potvrzující touhu Benediktýnů po vzdělání a pak se s vámi průvodkyně rozloučí. Protože k návštěvě nejúžasnější části kláštera ji nepotřebujete. Katedrála kláštera vyvolá v návštěvníkovi skutečný „wow-efekt“, jakýkoliv věcný výklad by jen rušil.

Podobný zážitek jsem si odnesl jen z jantarové komnaty v Carském Selu a z Capella Palatina v Palermu. Ale na rozdíl od těch jmenovaných vás v Melku z kostela nikdo nevyhání, můžete tam zůstat, jak dlouho chcete a musíte se sami přinutit, tu nádheru opustit. Nevíte, na co se máte dívat dřív – na oltář, na reliéfy papežů provedené ve zlatě nebo na impozantní varhany, které mají 3553 píšťal, nejmenší z nich má sedm centimetrů, největší má skoro pět a půl metru. Je to baroko na druhou, víc baroka už prostě nejde. Jen zlato v kombinaci s falešným mramorem – štukou, sochy, reliéfy, všechno září a oslňuje, pokud chtěl opat Dietmayr přinutit lidi padnout na kolena, pak se mu to podařilo. Ta nádhera prostě vyráží dech.

Když vyjdete ven, musíte se ještě chvilku vzpamatovávat. K tomu je dobré vyjet si na jednu z bašt u vchodu do kláštera, která slouží jako vyhlídková terasa. Odtud jsou vidět nejen ony dvě věže, které zůstaly z babenberského hradu, ale i zahrady kláštera.

Obklopují terasu ze dvou stran. Jedna z nich je francouzská zahrada se zahradním pavilonem, ve kterém je dnes kavárna, druhá, do níž se jde okolo restaurace, je na třech úrovních. Odtud je na klášter nejhezčí pohled.

Tolik o baroku ve Wachau stačí, příští týden se podíváme na příběhy lásky a nenávisti, které se k tomu kraji vztahují.

               Znáte Wachau? Že ne? Vždyť je to kousek od české hranice, jenom právě tak dlouhý kousek, který tuto hranici dělí od Dunaje. A jste tam.

               A Wachau – to je víno, baroko a Niebelungové. A taky trochu Richard Lví srdce. Prostě je tam toho víc než dost. Symbolem Wachau je Dürnstein se svou modrou věží kláštera Augustiánů kanovníků na břehu Dunaje, ovšem za normálních okolností je Dürnstein plný podnapilých Angličanů, putujících po stopách svého slavného krále, který zde kdysi strávil – nedobrovolně – několik měsíců na místním hradě, z něhož je dnes už jen zřícenina. Ono to bylo už dávno, přesněji v roce 1193.

               To bylo tak. Po porážce vojska jeruzalémského království u Hattínu v roce 1187 a následném dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem bylo křesťanstvo vyburcováno a rozhodlo se to Arabům spočítat – byla svolána třetí křížová výprava. Zúčastnila se na ní skutečná elita tehdejší Evropy. Jedno vojsko vedl sám císař Friedrich Barbarossa, druhé francouzský král Filip August a třetí anglický král Richard Lví srdce. Poslední dva pánové se přepravili do svaté země na lodích, císař se vydal do boje pěšky – tedy na koni. Táhl přes dnešní Turecko, a protože bylo horko, rozhodl se osvěžit koupelí v řece Saleph. Podcenil nejen silný proud řeky, ale i svůj na tu dobu požehnaný věk 68 let a utopil se. Jeho vojsko se z větší části rozpadlo, jen malou část dokázal do Svaté země přivést jeho zástupce a věrný pomocník – rakouský vévoda Leopold V. (Aby taky nebyl věrný, když právě Barbarossa udělal v roce 1177 z jeho zemičky na Dunaji, která měla statut obyčejné pohraniční marky, vévodství a povýšil tak Leopolda mezi suverény říše). Ostatní dva panovníci už mezitím doplachtili k pobřeží Svaté země taky – Richard Lví srdce po cestě tak nějak nedopatřením dobyl Kypr – aby pak nevěděl, co s ním. Společně pak začali obléhat pobřežní město Akko. 12. července 1191 město padlo. Podle legendy, které se ovšem nedá moc věřit, bojoval Leopold tak udatně, že celý jeho bílý křižácký plášť byl pokryt krví nepřátel, jen uprostřed, pod širokým opaskem, zůstal bílý. Od té doby má Rakousko svou červeno-bílo-červenou vlajku. Po dobytí města vyvěsili velitelé vojska na hradbách své zástavy a Leopold se považoval za oprávněného zavěsit své zlaté orlice v modrém poli (dnešní erb Dolního Rakouska) vedle anglických lvů a francouzských lilií. To se velmi dotklo Richarda, protože nemohl strpět, aby vedle jeho královské zástavy visela vlajka nějakého vévody a k tomu ještě novopečeného. Odhlédnouc od toho, že německé sbory hrály při dobývání města skutečně jen druhořadou roli. Richard tedy shodil rakouskou zástavu do hradebního příkopu, Leopold se nakrkl a opustil křížovou výpravu.  A čekal.

               Richard byl snad opravdu statečný bojovník, ale přemýšlivý moc nebyl. Jinak by se nevydal na zpáteční cestu do Anglie po souši a to právě přes Rakousko. Někde u Vídně ho poznali (tedy poznali ho už ve Štýrsku a od té chvíle mu byli na stopě) – mluvil nesrozumitelnou hatmatilkou (angličtinou) a kromě toho ho poznal jeden z účastníků křížové výpravy. Když se to dozvěděl Leopold, nebyl už k zadržení. Milého Angličana zajal a předal ho svému věrnému vazalovi Hadmarovi II. z Kuenringu. Kuenringové byli povoláním loupežní rytíři, v čemž jim hodně pomáhalo, že vlastnili hrady na obou březích Dunaje. Když bylo tedy nejhůř, mohli mezi nimi natáhnout řetěz a pak oloupit všechny právě projíždějící lodě. Mimochodem později se tento rod zapsal i do českých dějin. Anežka z Kuenringu zvaná Palcéřík byla milenkou Přemysla Otakara II. a porodila mu několik dětí, z nichž vzešli opavští vévodové. Na jednom ze svých hradů v Dürnsteinu teď Hadmar usadil svého ctěného i když nedobrovolného hosta.

               Leopold žádal za svého zajatce od Anglického království 100 000 hřiven stříbra, což bylo 23,3 tuny tohoto kovu – a padla kosa na kámen. Richarda totiž v době jeho nepřítomnosti zastupoval jeho mladší bratr Jan zvaný později Bezzemek a brácha mu nijak moc nechyběl. Neviděl nejmenší důvod, proč by měl ze svých poddaných mačkat tento nekřesťanský peníz, jen aby pak musel odevzdat vládu osvobozenému bratrovi. Richard tedy seděl na Dürnsteinu, nudil se a lezl svým věznitelům na nervy a do peněz.

Leopold byl ale chytrá hlava a odprodal svého zajatce římskému císaři Jindřichovi VI. (synovi utopeného Barbarossy) za polovinu oné sumy, tedy za 50 000 hřiven. Císař byl už přece jen větší kalibr než nějaký rakouský vévoda (od roku 1192 i štýrský) a peníze z Angličanů vymačkal. Za ně si pak najal armádu a dobyl Sicilské království. Mimochodem Leopold se ze svého bohatství dlouho netěšil, zemřel už 31. prosince 1194 v Grazu. Legenda praví, že s ním upadl kůň při turnaji konaném na grazském Tummelplatzu a vévoda utrpěl otevřenou zlomeninu stehna. Protože se nacházel v církevní klatbě (to byl následek jeho postupu proti Richardovi, protože křižák byl nedotknutelnou osobou a útok na něho byl chápán jako útok na církev a hlavně na jeho hlavu, papeže, kterým byl starý a popudlivý Celestin III.) nechtěl nikdo jeho zranění ošetřit, takže vévoda ze zoufalství vytáhl meč, který se mu tak osvědčil u Akkonu, odsekl si nohu a vykrvácel – protože tento čin na jeho klatbě samozřejmě nemohl nic změnit. Legenda je to sice pěkná, ale stejně jako ta s tím zakrváceným pláštěm vymyšlená – ve skutečnosti uklouzl kůň s Leopoldem při projížďce po Grazu na Herrengasse na náledí už 26. prosince a vévoda na následky otevřené zlomeniny, do které se dala sněť, zemřel o pět dní později.

               Dürnsteinu už jeho slávu nemohl nikdo vzít a stal se poutním místem anglických turistů – zejména pak proto, že Wachau je centrum pěstování rakouského vína – tedy bílého, červenému se tu nedaří. Všude kolem Dunaje, který se tu prodírá jakousi soutěskou mezi kopci (proto ony dva hrady Kuenringů a řetěz přes vodu) jsou vinice, vinice a zase vinice.

Protože je víno pěstováno na terasách, má rozdílnou kvalitu. Čím je réva výš, tím má víc slunce a následkem toho víc cukru a víc alkoholu, čili čím výš tím líp. U vody je to takzvaný Steinfeder, který se nabízí maximálně jako domácí víno. Uprostřed roste Federspiel s obsahem alkoholu okolo 12 procent, čili lehké kvalitní víno, a v horních poschodích teras se pěstuje Smaragd s obsahem alkoholu okolo 13,5 procenta. Současně se stoupajícím obsahem alkoholu stoupá (mnohem dramatičtěji) i cena vína.

               Největším výrobcem vína v oblasti je „Domäne Wachau“, která má sídlo právě v Dürnsteinu a nabízí víno slušné kvality za přijatelné ceny. Existuje samozřejmě řada malých vinařů, kteří se se svým vínem mnohem víc mazlí a pak ho prodávají za ceny nepoměrně vyšší – některé z nich mají skutečně špičkovou kvalitu.

               Nejčastějším zde pěstovaným druhem je Zelený Veltlín. Tato réva je – ale to jen mezi námi – jakýsi plevel, který roste všude, nevyžaduje totiž žádnou speciální půdu. Hodně se zde pěstuje i ryzlink, zejména vlašský – ten mi ale zakázal můj internista, protože způsobuje pálení žáhy. Savignon blanc, který jsem zde ochutnal, mě neoslovil, byl dost kyselý, u nás ve Štýrsku jsem pil lepší. Ale i já jsem si přišel na své – nejen při Rulandském bílém (Weißburgunder) ale zejména při Rulandském šedém (Grauburgunder), který měl skutečně kvalitu přímo úžasnou – minimálně ten, který jsem pil ve vinohradu Ilkerl v Kremsu. No dobrá, Wachau začíná dva kilometry za Kremsem směrem na západ, ale snad můžeme přimhouřit oko.

               Dürnstein ze svého Richarda samozřejmě žije. Jsou zde hotely pojmenované po zajatém králi i po jeho minesängrovi Blondelovi.  To bylo tím, že Richard, jako pravý rytíř, byl nejen válečník, ale i básník – tehdy se to tak slušelo. A uměl krásně zpívat, přičemž většinou zpíval dvojhlas se svým dvorním zpěvákem Blondelem. Tento ho do Svaté země nedoprovázel, možná trpěl mořskou nemocí nebo si myslel, že ve Svaté zemi mu nebude moc do zpěvu. Když se dozvěděl o zajetí svého pána (nikdo nevěděl, kam Leopold anglického krále zavřel) vyrazil věrný zpěvák na cesty a putoval od hradu k hradu a pod každým hradem zapěl nějakou píseň. Když dorazil k Dürnsteinu a zase jednou zapěl, ozval se z hradní věže jemu známý hlas, který doplnil jeho melodii – místo věznění krále Richarda se tak stalo známým. Blondel se ubytoval v městečku pod hradem a pil víno tam, zatímco jeho pán ve věži a občas si spolu zanotovali, aby králi čas ve vězení lépe ubíhal a Rakušáci dřív ztratili nervy. Ostatně Richard složil během svého několikaměsíčního pobytu v Dürnsteinu hned několik písní, jako například tuto, kterou si dovolím zde uvést v anglickém originálu – tedy v novoanglické verzi s německým překladem, na český překlad jsem si netroufl.

Zda je ta báseň autentická, dovoluji si zapochybovat, na anglickém královském dvoře se v této době mluvilo a básnilo francouzsky, angličtinu nechal sepsat a tedy oficiálně vytvořit až král Eduard I. o sto let později.

               Ale jak jsme už viděli u Leopolda, z této pohnuté doby konce dvanáctého století pochází spousta legend, které nemusí být právě pravdivé, ale jsou dobře vymyšlené a jejich zpochybňování nedokáže snížit konzumaci alkoholu anglickými turisty. Vydat se v plné sezóně do Dürnsteinu autem, není bez nebezpečí, zejména když musí člověk předjíždět anglické cyklisty (rafinovaně si půjčují kola, aby byli mobilní i pod vlivem wachauského vína), kteří se kymácejí ze strany na stranu, a člověk neví, zda spadnou do příkopu nebo jemu pod kola.

               Z nich žije i luxusní hotel „Hotel Schloss Dürnstein“ na okraji města, (zámek byl postaven po roce 1630, tedy v době třicetileté války) ale i už vzpomenutý „Hotel Richard Löwenherz“ nebo Hotel „Sänger Blondel“ a spousty, pensionů, restaurací a barů. Prostě ten anglický panovník je i po více než osmi stech letech stále k nezaplacení.

               Procházka po městě má své kouzlo, Parkoviště před městskými hradbami je velké (a hned u něho je hospoda „Weingut Pension Stockingerhof“. Kremžskou branou se vstupuje do spleti úzkých uliček a náměstíček (no, spleti, je to jedna hlavní ulice s několika odbočkami, víc se mezi řeku a skálu nevešlo), dominantou je samozřejmě klášter, patřící řádu „Augustiánů kanovníků“ a je – stejně jako všechny kláštery v této oblasti, klenotem baroka, protože barokními stavbami oslavovali vládcové vítězství katolicismu nad protestantským bludem.

Až do třicetileté války bylo totiž Dolní i Horní Rakousko v naprosté většině evangelické, drsná rekatolizace po třicetileté válce triumfovala právě začátkem století osmnáctého za vlády císaře Karla VI. a jeho dcery Marie Terezie.

               Výstup na zříceninu hradu je snadný – možnosti jsou dvě. Hned za kremžskou branou je třeba odbočit doprava – jedna cesta je strmější a člověk na ni potřebuje pevnou obuv, jiná využívá asfaltovanou cestu a člověk k ní nepotřebuje kromě trošky kondice nic jiného. Hrad vyhodili v roce 1645 do vzduchu Švédové, přesněji generál Tortensen, frustrovaný zřejmě ještě pořád skutečností, že se mu nepodařilo dobýt Brno. Už v patnáctém století, tedy přesněji roku 1477, dobyli město i hrad Maďaři Matyáše Korvína, udrželi se zde ale jen do smrti svého krále, pak se stal Dürnstein znovu rakouským.

K zřícenině vede značená cesta se spoustou zastávek s objasněním okolností oné historické události s Richardem Lvím srdcem z nejrůznějších úhlů pohledu – Richarda samého, Filipa Augusta, Leopolda nebo i Hadmara z Kuenringu či Jindřicha VI. a Jana Bezzemka nepostrádají i humor, takže cesta na hrad je docela zábavná a atraktivní i pro děti. A ze zříceniny je úžasný výhled na Wachau, na Dunaj, hory, které ho obklopují a daleko až ke klášteru Göttweig, vypínající se majestátně nad městem Krems. Ale o tom až příště.