Category: Blog

Riga II

Zur Gesellschaft der Schwarzköpfe erzählt man eine liebe Geschichte, die die Kultur in der ganzen christlichen Welt beeinflusst hat. Sie sollte im Jahr 1510 geschehen. Die Attraktion in den nördlichen unendlichen Winternächten war eine Verbrennung eines Baumes am Tag der Wintersonnenwende. An diesem Abend (man konnte bereits am Nachmittag beginnen, da sich hier die Sonne nicht lange zeigt) wurde am Ufer von Daugava ein großer Baum angezündet und dann in den Fluss geworfen. Die Schwarzköpfe haben einen Baum im Wald gefällt und in die Stadt gebracht. Als sie ihn auf die Uferpromenade brachten, begannen sie zu streiten. Manche von ihnen waren der Meinung, dass so ein schöner Baum auch eine andere Verwendung haben könnte, dass es schade ist, ihn zu vernichten. Weil die jungen Kaufleute nicht draußen in der Kälte streiten wollten, begaben sie sich in ihre Residenz, die in unmittelbarer Nähe stand und setzten dort ihren Streit bei Glühwein fort. Die Beratung zog sich in die Länge, der Glühwein war süß und gut und niemand hatte Lust wieder in die Kälte zu gehen. Inzwischen haben Kinder den Baum entdeckt und begannen ihn mit allem, was sie zur Hand hatten, zu schmücken. Mit Bändchen, Papierchen, mit Obst. Als die Herren zum Baum zurückkehrten, trauten sie ihren Augen nicht. Jetzt tat es ihnen noch mehr leid, den Baum zu verbrennen. Sie riefen den Bürgermeister und er entschied, den Baum aus den Stadtmitteln weiter zu schmücken und dann ihn vor dem Rathaus aufzurichten. So entstand angeblich die Tradition der Weihnachtsbäume mit der wir bis heute leben. Ich weiß nicht, ob diese Legende wahr ist (es gibt sicher viele andere Städte, die sich Erfindung dieser Tradition für sich beanspruchen), sollte sie aber nicht wahr sein, ist zumindest gut erfunden und damit auch wert, geglaubt zu werden.

            Gott sein Dank, passierte es noch vor dem Einmarsch der Reformation, zu der die Bürger von Riga im Jahr 1522 konvertierten. Sonst wäre das Beschmücken des Weihnachtsbaumes in Rom sicher zu einer ketzerischen Heidentradition erklärt und durch die höchste päpstliche Instanz verboten worden und demzufolge würden heute die Weihnachtsbäume nur die Protestanten schmücken.

            Die enge Beziehung zu Bremen als der Mutterstadt symbolisiert die hinter der Kirche des heiligen Petrus positionierte Statue der „Bremer Musikanten“ beinahe ident mit der, die in Bremen steht. Es ist ein Geschenk der Stadt Bremen aus dem Jahr 1993 und sollte symbolisieren, dass die deutsche Mutterstadt ihre schöne und ein bisschen extravagante Tochter im Norden nie vergessen hatte.

            Von der Stadtmauer blieb in Riga – in Gegensatz zu Tallin – nicht viel übrig. Nur Pulverturm und Schwedentor, die während ihrer hundert Jahre dauernden Herrschaft über die Stadt die Schweden bauen ließen. Gerade bei dem zweitgenannten Tor haben wir ein fantastisches Lokal mit einem nicht gerade verlockenden Namen „Garaža“, was auf Lettisch tatsächlich „Garage“ bedeutet, gefunden. Lettische, estnische aber auch die litauische Küche ist nicht wirklich einfallsreich, sie steht grundsätzlich auf Schweinfleisch, Sauerkraut und Kartoffeln. In „Garaža“ haben sie allerdings die Blutwurst wie in einem Spitzenlokal zubereitet und serviert, eine echte Haubenküche. Und das für 7.50 Euro, also für einen Preis, der in dem sonst eher teuren Riga einfach märchenhaft war. Auch das dort servierte lettische Bier war durchaus trinkbar, zwar mit viel Malz und damit süßlich, das gewöhnliche Sodbrennen bekam ich aber danach nicht. Ich hoffe nur, dass dieses Restaurant noch existiert und auch die Coronakrise überlebt hat. Es wäre schade, sollte es nicht so sein.

            Das wahre Juwel von Riga ist sein „Jugendstilviertel“. Es ist ein Stadtteil, in dem sich die reichen Bürger ihre Häuser am Ende des neunzehnten Jahrhunderts bauen ließen. Und das im Stil, den die Französen „Art nouveau“ nannten, die Österreicher, die Deutschen und die Bürger von Riga nennen es „Jugendstill“, in Tschechien zum Beispiel wird dieser Stil nach dem Gebäude am wienerischen Naschmarkt „Secession“ genannt.

            In den letzten Jahren wurden diese wunderschöne Häuser privatisiert (die Form erinnert an eine Art Kuponprivatisierung, von der allerdings russische Bürger ausgeschlossen waren) rekonstruiert und sind heute wirklich prachtvoll. Sie sind in erster Linie eine Erinnerung an den genialen Architekten Michail Osipovic Eisenstein, der seine Handschrift an der Mehrheit dieser Häuser hinterlassen hat. Michail Eisenstein verließ nach der Oktoberrevolution Riga und starb im Jahr 1920 in Berlin, sein Sohn blieb aber im kommunistischen Russland und wurde berühmter als sein Vater. Der Name des Regisseurs Sergej Eisenstein ist allgemein bekannt. Der Regisseur, der sich voll in die Dienste der Propaganda der stalinistischen Regierung gestellt hat, kreierte Filme wie „Kreuzer Potemkin“, „Oktober“ „Ivan der Schreckliche“ oder „Alexander Nevskij“. Er konnte Massenszenen frei erfinden, die nie stattgefunden haben und er machte es so überzeugend, dass heute niemand an dem Sturm der Bolschewiken auf den Winterpalast zweifelt, obwohl in Wirklichkeit hier nur eine kleine Einheit durch den Hintereingang mit Hilfe von zwei Handgranaten eingedrungen ist. Die Besucher des Marinski Theaters, wo an dem besagten Abend 7.November 1917 eine Vorstellung stattgefunden hat, haben die Revolution gar nicht bemerkt. Sie wunderten sich, warum die Polizisten auf den Straßen so komisch aussehen. Bald sollten sie sich noch viel mehr wundern. Auch die furchtbare Schlacht auf dem zugefrorenen Peipussee mit der Szene einer Attacke von tausenden gepanzerten Rittern des Deutschen Ordens, obwohl es in Wirklichkeit nur fünfzig gab, ist atemberaubend. Nicht umsonst wurde Sergej Eisenstein von Stalin persönlich ausgezeichnet, obwohl sonst Stalin und die Kommunisten allgemein die Juden nicht ausstehen konnten. In einem der Jugendstilpalästen, die sein Vater baute, hat heute die russische Botschaft in Lettland ihren Sitz – natürlich in einem der schönsten Häuser am Ufer von Daugava.

            Wer Riga besucht, darf natürlich nicht vergessen, den Markt zu besuchen, angeblich einer der größten Märkte der Welt. Ich will es glauben. Der Markt befindet sich in fünf riesigen Hallen.

Diese kaufte die Stadt im Jahr 1922, ursprünglich handelte sich um Flugzeughallen, also kann man sich die Ausmaße gut vorstellen. Der Markt ist auch überall in Freiem um die Hallen, es wird hier alles nur Denkbare verkauft, von Fleisch, Fischen (ein echter Kaviar für lediglich 200 Euro per Kilo, das aber nur wenn man das ganze Kilo kaufen würde, in kleineren Portionen kann der Preis bis zu 600 Euro per Kilo klettern), Kleider, Obst, Gemüse und Pilze. Frische, schöne, direkt aus dem Wald und das bereits Ende Juni! Ich wollte die wunderschönen Pilze fotografieren, aber die Verkäuferin vertrieb mich mit ihrem Stock. Ich flüchtete schnell genug, um nicht mit dem Stock geschlagen zu werden. Aus Frust kaufte ich eine kleine Packung des Kaviars und meine Frau hörte auf, mit mir zu sprechen. Ich stellte dabei fest, dass bei den Verkäufern in den Ständen draußen russisch herrscht, in den Hallen kann man sich mit den Verkäufern aber nur auf Englisch unterhalten. In der Halle ignorierte die Verkäuferin meinen Versuch, den Kaviar auf Russisch zu kaufen, mit einem missachtenden Schweigen (ich kann allerdings nicht ausschließen, dass es auch deshalb sein konnte, weil ich eine lächerliche Menge von 40 Gramm zu kaufen beabsichtigte) – nur dank meines Russisch konnten wir andererseits ein Kleid für unsere Enkeltochter Veronika kaufen. „Girl of age one and a half year“ sagte der Verkäuferin absolut nichts, aber auf „devočka vo vozraste odin s polovinoj goda“ reagierte sie sofort und wir haben das Kleid tatsächlich kaufen können.

            Riga hat also tatsächlich seinen Zauber, es ist multikulturell, musikalisch und schön. Es hat eine ereignisreiche Geschichte und in der Nähe gibt es den schönsten Strand in Lettland namens „Jurmala“. Wir hatten keine Zeit ihn zu besuchen, ich glaube aber nicht, dass wir dort gebadet hätten. Viel wärmer als im estnischen Parnü war das Meer hier sicher nicht. Wer aber gegen Kälte abgehärtet ist, kann hier einen schönen Urlaub erleben.

            Wenn man schon einmal dort ist, sollte man den Besuch des Schlosses Rundale nicht vergessen, den Sitz der Herzöge von Kurland südlich von Riga in Richtung Litauen.

Das Schloss ließ die Zarin Anna Iwanovna (die Nichte Peters des Großen) für ihren Liebhaber Ernst Johann Biron, den sie zum Herzog von Kurland machte, bauen. Das Schloss wird mit Versailles verglichen und das zurecht, es ist aber viel besser gepflegt als die französische Königsresidenz. (Um gerecht zu sein, seine Rekonstruktion ist eine ziemlich neue Angelegenheit und deshalb strahlt noch die Frische der neu bemalten Fassaden). Der Vergleich mit Versailles ist aber gerecht, (vielleicht noch mehr als der Vergleich Rigas mit Paris) dort sieht man, wie sich ausgezahlt hat, ein Liebhaber der russischen Zarin zu sein. Einer Herrscherin im Land, wo das Wort „Samoderžaví“, also „Alleinherrschaft“ noch ernst genommen wird. Damals wie heute.

100 let od zrození Burgenlandu

Možná bude české čtenáře zajímat i historie země nepříliš vzdálené, kterou navštěvují spíše Slováci než Češi, protože je z Bratislavy doslova za humny a je zde dobré víno a dobré jídlo a Neusiedlersee, okolo kterého se dá dobře jezdit na kole (je to v rovině) nebo surfovat. I když s tím surfováním je to někdy problém. Neusiedlersee má v létě někdy jen 80 cm hloubku a když zafouká silnější vítr (což je pro surfaře za normálních okolností dobře) odfoukne vodu pryč a surf může přistát na bahnitém dně jezera. Neusiedlersee je totiž ještě mnohem plytčí než slavný Balaton, přesto je pro Rakušáky doslova kultem, kam chodí jachtit. Na jihu v nízké pahorkatině se zase nacházejí známé lázně Bad Tatzmansdorf nebo Bad Stegersbach s horkými léčivými prameny.

Burgenland ale historicky k Rakousku nepatřil. Byl součástí takzvaného Zalitavska, tedy historicky Uherského království. Dodnes jsou největšími pozemkovými vlastníky rodiny Esterházy na severu a Batthyány na jihu země. Lájos Batthyány byl předsedou maďarské revoluční vlády v roce 1848 a byl po porážce maďarského povstání v roce 1849 popraven, László Batthyány, známý jako lékař chudých a zakladatel nemocnice v Kittsee, byl v roce 2003 vyhlášen blahoslaveným – samozřejmě Janem Pavlem II. Ovšem podobně jako v Čechách a na Moravě i v západních Uhrách se šířil přes hranici německý živel, takže západní uherské pohraničí bylo obydleno převážně německy hovořícím obyvatelstvem. I když nejen jím. Vedle Maďarů zde žila i početná chorvatská menšina, usídlená především v obcích Parndorf, Neudorf, Kittsee a dále v obcích Járovce, Rusovce a Chorvátsky Grob. To byl ještě pozůstatek někdejších tureckých válek, kdy císař usazoval Chorvaty, prchající před tureckými nájezdy, v tehdejším pohraničí mezi Rakouskem a Uherskem.

Po rozpadu monarchie v roce 1918 se přepisovaly i hranice. Otázka, zda se budou akceptovat hranice historické či národnostní se kupodivu neměřila stejným metrem. Rozhodující pro jednání v Sant Germainu bylo očividně, ke které straně který stát patřil, zda k vítězné či k poražené. A samozřejmě i jak silnou měl při vyjednáváních o novém uspořádání střední Evropy lobby. Velmi dobře na tom byli Čechoslováci. Jednak měli v osobě Tomáše Gariqua Masaryka a hlavně Edvarda Beneše velmi vlivné osoby – Beneš byl svobodný zednář a ti měli právě po skončení první světové války v mezinárodní politice – zejména ve Francii – velmi silný vliv a navíc se vytvořením československých legií postavili na stranu vítězných mocností. Bylo tedy rozhodnuto, že Československo dostane své historické hranice, ve kterých žily tři miliony Němců a Beneš dostal i Chebsko, o které vzhledem k tomu, že zde žilo přes 90 procent Němců ani neměl zájem. Jen o Těšínsko musel nový stát vést spor s Polskem, nakonec bylo Těšínsko sice rozděleno a převážně polské hlavní město Těšín se dostalo do Polska, Beneš ale dostal to, co chtěl a sice těšínské nádraží, kolem kterého později vzniklo město Český Těšín. Československo dostalo i části Rakouska v regionu Valtic a Českých Velenic, a hlavně velká území na jihu Slovenska s převážně maďarským obyvatelstvem. Zde rozhodovala strategická situace řek Dunaje a Ipeľu, která se dala vojensky dobře bránit jakož i hospodářské úvahy, díky kterým nový stát dostal Bratislavu.

Jinak to ovšem bylo při arbitráži mezi oběma poraženými částmi Rakousko-Uherské monarchie. Stejně jako v Čechách a na Moravě i zde žádalo „Provizorní národní shromáždění Deutschösterreichu“ 22.listopadu 1918 podle práva na sebeurčení národů připojení západního Uherska k Rakousku. 5.prosince byla dokonce v Ödenburgu (dnešní Šoproň) vyhlášena Republika Heinzenland, která ale existovala jen dva dny. Poté maďarská armáda a maďarští dobrovolníci udělali těmto separatistickým snahám rychlý konec, iniciátor vyhlášení této republiky sociální demokrat Hans Suchard byl zatčen a odsouzen k smrti (rozsudek ale nikdy nebyl vykonán).

Nicméně velmoci rozhodly nakonec jinak a na rozdíl od Čech a Moravy bylo rozhodnuto vést hranici nově podle národnostní situace – princip historické hranice zde nebyl zohledněn.

Bylo to zřejmě dáno tím, že Maďaři měli při jednáních skutečně velmi slabé zastoupení. Prvním předsedou vlády a pozdějším prezidentem byl hrabě Mihály Károly. Ten byl schopným diplomatem a bezúhonným člověkem (odhlédneme-li od jeho hráčské vášně, díky které do své svatby v roce 1914 nahromadil dluhy ve výšce 12 milionů korun), po nekompromisním Vixově ultimátu, odnímajícímu Maďarsku rozsáhlá území v Sedmihradsku, byl ale donucen 21.března 1919 odstoupit a k moci se dostali komunisté Bély Kuhna. Bohužel si příliš nepomohli iredentistickými snahami připojit k Maďarsku slovenská území. Velmoci je přinutily obsazená území na Slovensku vrátit, poté se k moci dostal admirál Horthy a po rudém následoval bílý teror, jemuž padly za oběť tisíce lidí. V dané nestabilní politické situaci měli Maďaři při vyjednávání o svém budoucím státě a jeho hranicích očividně velmi špatné karty. Jestliže totiž původní smlouva o nových hranicích s připojením západních Uher k Rakousku nepočítala, teď to bylo jinak. Rakušané argumentovali nejistou politickou situací v Maďarsku, s nezákonnými popravami a strachem o „své obyvatelstvo“. Výsledkem bylo rozhodnutí v Sant Germainu ze 4.6.1920 o odstoupení západních Uher Rakousku.

Mimochodem, hrabě Gábor Batthyány prodal už tehdy slavné a výnosné lázně v Bad Tatzmansdorfu (maďarsky Tarcsa) jisté rakouské finanční skupině už v roce 1918. Tušil něco nebo věděl? Jisté kruhy mají vždy důležité informace dříve než ostatní.

21. ledna 1921 byl v Rakousku přijat zákon, kterým byl Burgenland připojen k Rakousku jako nová spolková země. V tomto zákonu bylo obsaženo i nové jméno země. Podle tří komitátů, které ve svém německém jméně měly na konci jmen měst slovo „Burg“, totiž Wieselburg (dnes Mošoň), Ödenburg (Šoproň) a Eisenburg (Vas), dostala nová země jméno Burgerland. Ironickou shodou okolností neleží dnes ani jedno z těchto měst v Rakousku, dokonce ani Šoproň, která byla vyhlédnuta jako nové hlavní město země. Aby byla ironie osudu ještě výraznější, jediné burgenlandské město, které má dnes „Burg“ ve svém jménu – Mattersburg, se v letech 1918–1921 jmenovalo Mattersdorf. Rakousko si sice původně nárokovalo i Bratislavu (Pressburg – rovněž v převážné většině německý), ale tady nemělo proti politické síle Benešově ani tu nejmenší šanci. Benešův argument, že Československo potřebuje nutně říční přístav, byl přijat a Bratislava přiřčena Československu.

               Samotné převzetí nového území ale nebylo pro Rakušany ani trošku jednoduché. 26. července 1921 vstoupila v platnost mírová smlouva vítězných velmocí s Maďarskem podepsaná v Trianonu 4.6.1920. Podle ní byl Burgerland přiřčen Rakousku a měl být do 21.srpna předán. Maďarská armáda se skutečně z tohoto území k tomu datu stáhla a od 28.srpna začalo obsazování Burgerlandu rakouskými četníky a celníky.

               Ovšem Maďaři se nebyli ochotni svého historického území jen tak lehce vzdát. Vytvořila se dobrovolnická armáda a došlo k urputným bojům mezi rakouskou exekutivou a těmito ozbrojenci. Rakušané nedokázali své pozice uhájit a 8.září se rakouská gendarmerie začala stahovat před útoky maďarských dobrovolníků. V důsledku těžkých ztrát byl ústup z území západních Uher potvrzen 9.září i spojeneckou generálskou komisí.

               23. září vyzvaly mocnosti v Paříži Maďarsko, aby sporné území do 4.října odevzdalo Rakousku. Podle očekávání nemělo toto ultimátum žádný výsledek. Hórthyho vláda argumentovala, že nemá na dobrovolníky žádný vliv.

               Problém byl, co teď. Maďarsko si nemohlo dovolit poslat do dobyté země své úředníky či armádu, Rakousko si zase netroufalo. Proto byl 4. října 1921 vyhlášen v Oberwartu (Felsöör) „nezávislý“ stát Lájtabánság (Banát Litava).

Jejím vládcem – bánem – se stal podplukovník Pál Pronay, historicky velmi sporná postava.

„Vyznamenal“ se už během takzvaného „Bílého teroru“ po porážce komunistického režimu Bély Kúna. Na konto jeho „Brigády smrti“ připadlo na pět set ilegálních poprav. I později se podílel na masakrech Šípových křížů Ference Szálasiho v letech 1944–1945. Byl zajat sovětskou armádou a zemřel někdy v letech 1947 nebo 1948 v ruském gulagu.

               Lájtabánság se sice vyhlásil za nezávislý stát podle práva na sebeurčení národů, jeho proklamovaným cílem bylo ale prostřednictvím referenda zpětné připojení k Maďarsku. Tento státní útvar měl svou policii, poštu a vydával dokonce i vlastní poštovní známky.

               Jenže Maďarsko se neodhodlalo tento „stát“ podpořit, a navíc se v jeho vedení rozhořel spor mezi dvěma frakcemi. Obě byly sice monarchistické a chtěly obnovení monarchie, část ale byla pro volnou volbu nového panovníka, druhá byli takzvaní Karlisté, podporující nárok posledního císaře (a uherského krále) Karla na uherský trůn.  Uhersko bylo tehdy oficiálně královstvím bez krále, kde místo panovníka vládl „říšský správce“ Miklós Horthy.

               Maďarsko i Rakousko hledaly ve snaze zabránit vojenskému konfliktu zprostředkování. Nabídlo se Československo, to ale bylo Maďary jako zprostředkovatel odmítnuto – maďarská vláda se po sporu o Slovensko (Slovenská republika rad) bála Benešovy zaujatosti. Za zprostředkovatele byla nakonec oběma stranami odsouhlasena Itálie, jednání se vedla v Benátkách, kde byl nakonec 13.října podepsán „Benátský protokol“. Ten podepsal za Rakousko ministerský předseda Johann Schober, za Maďarsko hrabata Bethlen a Miklós Bánffy. Za Itálii pak ministr zahraničních věcí Marchesse dela Torretta. Podle této smlouvy měl být Burgerland odevzdán Rakousku, maďarská strana si ale vymínila lidové hlasování o Ödenburgu (Šoproni), které se mělo uskutečnit do osmi dní po zklidnění situace.

               Pál Prónay se podle očekávání odmítl smlouvě z Benátek podrobit. Jenže právě v této době vykonal separatistům medvědí službu sám císař Karel. Už jednou se pokusil v roce 1920 nastoupit na uherský trůn. Teď využil toho, že v Burgerlandu získali převahu Karlisté a přistál i se svou manželkou Zitou s letadlem Junkers F 13 20. října v Šoproni. Tam se k němu připojil pátý a šestý dobrovolnický sbor Brigády Ostenburg, tedy podstatná část Prónayových ozbrojených sil. Tažení na Budapešť skončilo fiaskem. 21.října došlo v předměstí hlavního města Budaörs k šarvátce s pravidelnou maďarskou armádou, při níž zahynulo devatenáct vojáků. Karel si uvědomil, že se ke své královské koruně může dostat jen za cenu občanské války a proti vůli mocností z Paříže a vzdal se. Dobrovolníci byli odzbrojeni a tím se obrana Lájtabánságu výrazně oslabila. Zbytky dobrovolníků nebyly schopny klást pravidelné rakouské armádě odpor, vrátivší se jednotky obsadily pouze Šoproň. Na víc už neměly síly. Přesto se Rakušané partyzánského způsobu boje dobrovolnických jednotek hodně báli a obsazovali Burgenland velmi opatrně a kus po kuse.

               Zbytky Pronayových dobrovolníků musely před pravidelnou armádou vyklízet pozice. Severní Burgenland se dostal pod rakouskou kontrolu už 17. listopadu, jižní část země byla obsazena 25. listopadu.

               5. prosince odstoupilo Maďarsko Burgenland oficiálně Rakousku. Zůstávala ale otevřená otázka Šoproně (Ödenburgu), největšího města v zemi. Obě země začaly hned s kampaní, aby ovlivnily hlasování místního obyvatelstva. Rakušané založili takzvaný „Ödenburger Heimatdienst“ a vydávali i vlastní časopis „Der freie Burgenländer“ s prorakouskou propagandou. Nepomohlo to.

Ve dnech 14 (město) a 16 (venkov) prosince 1921 proběhlo v Ödenburgu (Šoproni) referendum – Šoproň zůstala maďarská. 65,08 procent obyvatelstva se vyslovily pro setrvání v Maďarsku. Venkov hlasoval sice pro Rakousko, ale město samotné, kam byli údajně narychlo nastěhováni Maďaři z Maďarska (jak tvrdí do dneška Rakušané, i když pro to nemají skutečné důkazy), se rozhodl většinově zůstat v Maďarsku. Proto je Burgenland ve svém středu skoro rozdělen na dvě části a měří na šířku pouhé čtyři kilometry.

„Ödenburger Heimatdienst“ se s porážkou nehodlal smířit a připravoval vojenské obsazení města, ale tentokrát zakročila rakouská vláda a odmítla těmto dobrodruhům jakoukoliv podporu.

Rakušané se museli poohlédnout i po novém hlavním městě pro novou spolkovou zemi Napřed to byl provizorně Bad Sauerbrunn, než byla regionální vláda přesunuta do Eisenstadtu (maďarsky Kismarton).

Spolková země Burgenland slaví tedy letos 100 let svého vzniku. V kterém konkrétním termínu není tak úplně jasné. Pro jistotu tedy slaví celý rok.

Zemský znak Burgenlandu

Alexander Dubček – státník nebo jen symbol bez obsahu?

               Za týden se protrhne pytel s články o tomto symbolu druhé poloviny dvacátého století v někdejším Československu. Budou se pět ódy a Slovensko dokonce vydává pamětní dvoueurovou minci.

Chci tedy trošku předběhnout a úmyslně publikuji svůj článek v předstihu. Rád bych nabídl můj pohled na tohoto kontroverzního politika. Je to můj pohled, který nikomu nevnucuji. Ale možná může posloužit k porovnání, až bude člověk číst ony oslavné ódy. Od Dubčekova narození uplyne 27.listopadu 100 let.

               Na jeho bustě na náměstí v Bratislavě mezi hradem a slovenským parlamentem, které dostalo jeho jméno, je napsáno “Alexander Dubček – slovenský štátnik”.

               Teď možná dloubnu do vosího hnízda, ale pod slovem štátnik si představuji něco hodně jiného. Státník je člověk se státotvorní ideou, kterou se pokouší prosadit. Nemusí mu to vyjít, ale zanechává za sebou ve vývoji státu svou stopu. Na Dubčeka zůstává vzpomínka, stopu ve vývoji státu, ať už Československa nebo Slovenska (jehož vzniku se nedožil) nějak postrádám. Zato se nedá pochybovat o jeho symbolickém významu. Ať už v roce 1968 nebo v letech 1989–1992. Pro mnohé lidi zůstává symbolem i dnes a nenechají si ho vzít. V podstatě se proti tomu nedá mnoho namítat, pro mnohé lidi je symbolem i Eduard Beneš, i když ve svém politickém životě prokázal několikrát těžko omluvitelnou slabost. Dubček ale na rozdíl od Beneše nebyl mstivý, což je rozhodně pozitivní vlastnost. Byl to vlastně takový hodný strejda, který se z nedostatku jiných kandidátů dostal do funkcí, na které nestačil. Ale svým zdrženlivým postojem a dobráckým úsměvem dokázal změny, které inicioval, ale nekontroloval, legalizovat před národem. Dokázal něco, co nedokázal nikdo před ním ani po něm – lidé měli rádi komunistickou stranu a měli k ní důvěru. Dubček dokázal vytvořit chiméru schopné vedoucí síly společnosti ze strany, která právě kontrolu nad vývojem své země ztrácela.

               Alexander Dubček se narodil 27. listopadu 1921 v místní škole v Uhrovci – i jeho život začal symbolicky, narodil se ve stejném domě jako Ľudovít Štúr. Jako by to předurčilo celý jeho život. Jeho otec pracoval před první světovou válkou v USA a stal se tam přesvědčeným komunistou. V roce 1925 proto odjel s celou rodinou, tedy i s čtyřletým synem do Sovětského Svazu. Žili v Kyrgyzstánu v městě Bištek, kde založili družstvo Interhelpo. Dubček v Sovětském Svazu prožil celé své dětství, na Slovensko se rodina vrátila až v roce 1938, protože by museli přijmou sovětské občanství a vzdát se československého. O rok později vstoupil osmnáctiletý Alexander do tehdy už ilegální komunistické strany. Očividně ho tedy stalinské procesy třicátých let v jeho komunistickém přesvědčení nijak negativně neovlivnily. Bylo to proto, že do dalekého Kyrgyzstánu až tak nedolehly, nebo snad proto, že mladý Alexander uvěřil komunistické propagandě nebo prostě jen slepě důvěřoval a zločiny tamějšího režimu vidět nechtěl?

               Ovšem Slovensko v roce 1939 bylo fašistickou diktaturou, občan byl buď pro nebo proti, komunisté představovali ilegální opozici, která byla několikrát represivními složkami rozbita. Slovenská policie vypátrala a zničila celkem čtyři ilegální výbory komunistické strany (ale nikdo nebyl popraven). Možná i proto, že předseda pátého ilegálního výboru Gustáv Husák byl osobně spřátelen s ministrem vnitra Alexandrem Machem, který mu dokonce v roce 1944 po vypuknutí Slovenského národního povstání pomohl s útěkem na povstalecké území. I mladý Dubček se povstání zúčastnil a byl v něm zraněn – jeho bratr Július v bojích zahynul. Dubček po válce vystudoval vysokou školu politickou ústředního výboru KSČ a získal veřejností později vysmívaný titul doktor politických věc RSDr. (lidé to interpretovali jako „rozhodnutím strany doktorem“. Dubček pokračoval ve studiu politických věd v letech 1955–1958 v Moskvě. Toto období bylo pro něj zřejmě rozhodující a významně ovlivnilo jeho další politické postoje i kariéru. Bylo to totiž období Chruščovského „tání“ a odhalování Stalinova „kultu osobnosti“. Dubček se vrátil do Československa pod vlivem toho politického obratu, zřejmě právě to ho předurčilo, že v komunistické straně představoval reformní křídlo, žádající rehabilitaci obětí politických procesů padesátých let, jako Gustáva Husáka nebo Vladimíra Clementise. V tom ovšem narazil u stalinistů v čele s Antonínem Novotným, musel se stáhnout zpět na Slovensko, kde se ale roku 1963 stal prvním tajemníkem ÚV KSS.

               To byla jeho výchozí pozice v době revolty stranického vedení proti zkostnatělému a neschopnému Novotnému v lednu 1968. Poté, co byl Novotný zbaven funkce generálního tajemníka strany, hledala se za něho náhrada. Dubčekovi pomohla k zvolení jeho bezkonfliktnost. Nepatřil k žádnému z táborů, ani ke konzervativnímu ani k reformnímu křídlu, nepatřil vlastně nikam. Byl proto zvolen, zřejmě jen jako dočasné přechodné řešení – ovšem většinou pouhého jednoho hlasu. To mu samozřejmě dalo hodně slabý mandát a nejistou pozici.

               Aby svou pozici posílil, rozhodl se Dubček zvýšit svou popularitu u obyvatelstva. Odstartoval tak proces, který se poměrně rychle vymkl vládnoucí straně ale i jemu z rukou. Zejména uvolnění cenzury (ta byla dokonce zákonem 84/1928 z 26. června 1968 zakázána). Den nato se objevil manifest autora Ludvíka Vaculíka „Dva tisíce slov“. Takový text samozřejmě nevzniká za jediný den, Vaculík, který byl ze strany vyloučen už o rok dříve, byl o jeho napsání požádán pracovníky Československé akademie věd už prvního června. Text vyzývající konzervativní stalinistické komunisty k odchodu z funkcí ústřední orgány strany nepřijaly, nesouhlasil s ním ani Alexander Dubček. Dal znovu najevo, že si sice žádá popularitu československého lidu, že mu ale chybí odvaha k radikálnějším krokům.

Byl samozřejmě v těžké situaci, kterou by těžko zvládal i politik mnohem rozhodnější. Jednak tu byl odpor u velké části centrálních komunistických orgánů. Pak tu byl obrovský tlak ze strany Sovětského Svazu, který považoval vývoj v Československu za kontrarevoluci a právě dokument „Dva tisíce slov“ hnal sovětům vodu na mlýn. Komunistická strana Československa se chystala na svůj mimořádný sjezd, plánovaný na 22.srpna 1968. Dubček správně poznal, že se mu nepodaří posílit svou pozici v ústředním výboru a vsadil na členskou základnu. Zdálo se, že by mu tato hra mohla vyjít. Delegáti volení základními organizacemi na sjezd byli převážně reformního zaměření, mohlo tedy dojít k obměně složení Ústředního výboru ve prospěch reformistů. To by Dubčekovu pozici výrazně posílilo. Ovšem už v červenci museli českoslovenští komunisté obhajovat své postoje v jednání s členy sovětského vedení v Čiernej nad Tisou. 19. července vyšel v Literárních listech text odmítající vměšování ostatních komunistických zemí do vnitřních záležitostí Československa. Ovšem už v Čiernej propašovala skupina stalinistů z ústředního výboru VasiL Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka Brežněvovi takzvaný „Zvací dopis“, podle kterého bylo jasné, že případná sovětská invaze najde v rámci vedení strany spojence jako páku převodu sovětské vojenské intervence na československé obyvatelstvo. Dubček jistě o opozici v ústředním výboru věděl, nečekal ale zřejmě, že zajde až tak daleko a až do mimořádného sjezdu strany se jí stejně nemohl zbavit. Volbou nového ústředního výboru na plánovaném sjezdu by se karty míchaly znova.

               Vojenská intervence musela tedy přijít ještě před zahájením mimořádného sjezdu a taky přišla. V noci z 20 na 21.srpna 1968 vstoupila na území Československa vojska pěti zemí Varšavské smlouvy. Samozřejmě, že čtyři z nich jen dělaly zástěrku Sovětskému Svazu. Rumunsko účast na invazi odmítlo.

               Dubček, Smrkovský, Černík, Mlynář, Kriegel a několik dalších členů vedení komunistické strany byli zatčeni a uneseni do Sovětského Svazu. Zřejmě jim opravdu šlo o život, Sověti by neváhali se jich zbavit, kdyby se jim podařilo v Československu ustanovit takzvanou dělnicko-rolnickou vládu kolaborantů. Jenže tento plán selhal. Jak prezident Ludvík Svoboda, tak zástupce předsedy vlády Lubomír Štrougal se proti tomuto řešení postavili. To zřejmě zachránilo uneseným život. Sověti s nimi museli začít jednat. Do Moskvy přiletěl i Ludvík Svoboda s delegací, v níž byl čerstvě zvolený první tajemník slovenské komunistické strany Gustáv Husák, Martin Dzúr, Vasil Biľak a Alois Indra. Jestliže Dubček a jeho společníci zatím odolávali nátlaku Sovětů, aby podepsali protokoly schvalující invazi jako bratrskou pomoc a podřizující se sovětskému diktátu, teď se dostali do ještě obtížnější situace. Ludvík Svoboda je k podpisu nutil s argumentem možného vzniku okupačního režimu a Brežněv našel v oportunistovi Gustávovi Husákovi možného partnera (se svými původními protagonisty Biľakem a spol po krachu původního plánu nemohl počítat). Dubček na rozdíl od Františka Kriegla nátlaku podlehl a 27. srpna protokoly, které veškeré principy jeho politiky „pražského jara“ popíraly, podepsal (i když prý několikrát během onoho dne omdlel.

I když se dá rozumět těžké situaci, ve které se nacházel, bylo to lidské selhání. Podpis čelných představitelů obrozeneckého hnutí pod moskevské protokoly byl zradou všech principů ale i nadějí národa, který na ně čekal doma. Jsou chvíle, kdy politik musí projevit pevný postoj, i kdyby ho to mělo stát život. Podpis umožnil okupačnímu režimu postupně legalizovat svou existenci. Taktikou pomalého „zahřívání vody“, čili odvoláváním jednoho reformisty za druhým a utahování šroubů ve veřejném životě a v sdělovacích prostředcích tak postupně ovládnout situaci. Dubček měl v tomto procesu hrát neslavnou roli.

               Skutečný státník by v dané situaci odstoupil a nedělal novým mocipánům a jejich zaškrcení reformního procesu smutnou stafáž. Buď tedy Dubček nerozuměl situaci, která nastala a nechápal, co musí přijít nebo se tak křečovitě držel své funkce, že odstoupit včas zapomněl. Obě varianty o státnické rozvaze Alexandra Dubčeka nesvědčí. Šel tak daleko, že zůstal i poté, co ho v úřadě generálního tajemníka 17.dubna 1969 vystřídal nový Brežněvův favorit Gustáv Husák. Nechal se odsunout do pozice předsedy federálního shromáždění a v této funkci dokonce podepsal takzvaný „pendrekový zákon“, který umožnil brutální zásah české policie proti demonstrantům při prvním výročí okupace 21.srpna 1969. Tady selhal víc než Edvard Beneš, ten Ústavu 1.května v roce 1948, uzákoňující komunistický režim, podepsat odmítnul a na svou funkci prezidenta rezignoval. Dubček nedokázal ani to. V prosinci 1969 ho odvolali i z této funkce a odsunuli ho na velvyslanecký post do Turecka, odkud byl odvolán v červnu 1970, kdy byl i vyloučen z komunistické strany.

               V období mezi lety 1970–1988 o něm nebylo slyšet, nepodílel se na akcích disentu a nepřipojil svůj podpis pod Chartu 77. Začal ožívat až v roce 1988, kdy dostal čestný doktorát univerzity v Bologni („červená Bologna“ byla vždycky hlavní baštou komunistů v Itálii) nebo v rozhovoru pro maďarskou televizi Panorama v dubnu 1989. Absolutní politickou negramotnost ale prokázal v listopadu 1989. 17. listopadu 1989 byl v Praze a chtěl vystoupit na shromáždění na Vyšehradě. To mu znemožnila STB zatčením a výslechem, ze kterého ho propustili, až když události na Národní třídě skončily. Že ovšem odcestoval 18.listopadu zpět do Bratislavy svědčí o naprostém politickém diletantismu. Očividně nepochopil historický význam událostí. Běžely okolo něj a on svou šanci nepoznal. Promluvil až 22.listopadu na mítinku v Bratislavě. To už bylo zoufale pozdě. Šance stát se ikonou reformního komunismu, tedy komunismu s lidskou tváří, jak si ho lidé představovali v roce 1968, byla od 20.listopadu ta tam. Lidé už nechtěli reformovat komunismus, ale změnit celý politický systém. Hlavní slovo měli herci a jejich mluvčím se stal Václav Havel.  

               Dubček velmi toužil po politickém návratu a chtěl kandidovat na prezidenta. Na Slovensku skutečně podporovalo jeho kandidaturu mnoho lidí – Havla tam totiž skoro nikdo neznal. Dubček byl a zůstal symbolem, po obsahu nikdo nepátral. Ale jeho šance už byla promarněna.

               Dubček se s touto prohrou velmi těžce smiřoval. Zda byl informován o plánu KGB svrhnout vedení československé komunistické strany a nahradit ho reformními komunisty, které byl Dubček mohl svou autoritou zaštiťovat, se už nedozvíme. Na onen prezidentský úřad si ale dělal nárok a byl nemile překvapen, že ho v závodě o tuto funkci předběhl Václav Havel. Sebereflexe jeho politického a následně lidského selhání v letech 1968 až 1969 mu zcela chyběla.

               Poprvé to začalo jiskřit mezi českou a slovenskou revoluční reprezentací – které už mezitím vytvořily dvě nezávislé, i když programem spřízněné a spolupracující organizace – Občanské fórum v Českých zemích a Verejnosť proti násiliu na Slovensku. Slovenská strana měla horší karty, vznikla prakticky z ničeho, na Slovensku organizovaný disent prakticky neexistoval a pokud ano, sdružoval se teď v Křesťansko-demokratickém hnutí okolo Jána Čarnogurského. Výsledkem byla směšná fraška, kdy byl Dubček 28. prosince 1989 zvolen předsedou federálního shromáždění, aby mohl vést prezidentskou volbu Václava Havla o den později.  K tomu účelu musel být do Federálního shromáždění podle nově přijatého zákona kooptován a na funkci musel rezignovat Stanislav Kukrál, který ji vykonával od 12.prosince 1989, tedy právě šestnáct dní. Nakolik bylo toto „povýšení“ pro Dubčeka „deja vu“, nevím. Ale právě jmenováním za předsedu federálního shromáždění v roce 1969 začal jeho politický sestup.

Tentokrát vykonával funkci předsedy federálního shromáždění až do konce svého života. V roce 1992 vstoupil do nově se formující Sociálně demokratické strany Slovenska a stal se jejím předsedou. V čase rostoucího národnostního napětí, zůstával pevně na pozicích federalismu, rozpadu Československa ale nemohl zabránit ani on. V červnu 1992 vyhráli volby na Slovensku i v Česku politici hrající s národnostní kartou, od toho okamžiku bylo zřejmé, že se společný stát nedá zachránit.  Klaus s Mečiarem jednali už jen o nenásilném rozdělení státu, když utrpěl Alexander Dubček 1. září 1992 při autonehodě smrtelná zranění, kterým pak 7.listopadu 1992 podlehl. K této nehodě se hned vyrojila řada konspiračních teorií. Zda Dubček vadil KGB, proti níž měl ještě v roku 1992 vypovídat, nebo slovenským nacionalistům, o tom se napsalo hodně. Osobně si myslím, že nevadil v podstatě nikomu, i když vlastně všem a že za jeho smrtí byl skutečně jen aquaplaning při příliš vysoké rychlosti, kterou se řidiči prominentů obvykle pohybují s pocitem, že se jim nemůže nic stát. Dubček se rozpadu federace tedy nedožil a ušetřil si tak další pokušení. Na Slovensku s ním víceméně počítali jako s prvním prezidentem samostatného Slovenska. Zda by jeho touha po potlesku šla tak daleko, že by se stal prezidentem státu, jehož vznik si nepřál, se už nedozvíme. Každopádně ses zřejmě jednalo o frustrovaného a nešťastného člověka. Při pitvě byly v žaludku objeveny chronické vředy, zřejmě následek permanentního stresu a špatné stravy.

               Místo něho musel zaskočit – nejprve ve federálním shromáždění a pak na bratislavském hradě jako prezident – Michal Kováč, nejpozitivnější překvapení samostatného Slovenska. Původně myšlen jen jako loutka nacionalistů, stal se pozitivním příkladem takzvaného „syndromu Thomase Becketta“, když se Mečiarovi a jeho vládnoucí kamarile při destrukci demokracie a rozkrádání nového státu vzepřel a bez ohledu na tlak vyvíjený na něho i na jeho rodinu, ve svém odporu vytrval.

               Zda by byl stejného postoje schopen i Dubček, se nedozvíme. Zda by jednal jako Kováč a zasloužil si skutečně označení státníka, nebo by funkci přijal a pak ustupoval stejně jako v roce 1969 a dělal nešťastnou zástěrku Mečiarovu řádění . Zda by tedy zůstal dobráckým strýcem, který sice zlo nepáchá, ale nemá sílu ani odvahu se mu postavit. To by bylo na státníka příliš málo.

Fjodor Michajlovič Dostojevský – spisovatel, filosof a hlasatel ruského nacionalismu

               Od narození tohoto giganta nejen ruské ale i světové literatury uplynulo dnes dvě stě let. Dostojevský byl vždy slaven jako symbol hloubky ruské duše, jako určitý protipól Tolstého. Jeho knihy měly vždy hluboký filozofický záběr a odhalovaly rozervanost (nejen) ruské duše. V Dostojevském jakoby se koncentrovaly rozpory ruského kulturního ale i politického života, jeho život byl ostatně víc než rozporuplný a akční.

               Narodil se 11.11.1821 v Moskvě. Moskva byla symbolem ruského nacionalismu. Vždy stála v opozici vůči hlavnímu městu St Petersburgu, ke kterému měli „praví Rusové“ vždy výhrady. Bylo to něco, co jim car Petr vnutil, co nebylo jejich a co neodpovídalo jejich mentalitě. Petr stavil St Petersburg jako „okno do Evropy“. Zlé jazyky vždy tvrdily, že postavil místo toho kulisy, aby Evropa neviděla pravé Rusko. A pravé Rusko, to byla především Moskva se svými pravoslavnými chrámy, se se svými mnichy a proroky („jurodivými“). Moskvan Dostojevský byl předurčen stát se ruským nacionalistou. Chvíli to sice trvalo, ale nakonec se jím stal a pak po celý život byl. Kromě toho byl i revolucionář, anarchista, mystik, vězeň a hazardní hráč, sužovaný epilepsií. Pohyboval se stále na hraně mezi genialitou a bláznovstvím.

               Už jeho původ jako by předznamenal jeho rozervanost. Jeho otec Michail působil jako lékař chudých v Moskvě, pocházel z litevské šlechty, vyznával sice pravoslavný ritus, ale současně uznával papeže jako hlavu církve – patřil tedy zřejmě k řecko-katolické církvi. Po povýšení do šlechtického stavu si koupil v roce 1831 statek Darovoje nedaleko Moskvy.

               Malý Fjodor dostával výchovu zejména od matky. Ta ho učila i francouzsky. Není tak úplně známo, že ruská literatura byla před rokem 1812 psána téměř výhradně ve francouzštině. Ruská elita francouzštinu a Francii obdivovala a konverzace se v „lepší společnosti“ odehrávaly výhradně v tomto jazyce. O to strašnější byla pro Rusy „zrada“ jejich bohů a učitelů, když Napoleon Rusko v roce 1812 napadl. To, že ho dokázali porazit a ze země vypudit, považovali za zázrak, ale současně to znamenalo i nárůst jejich sebevědomí a emancipaci od francouzských vlivů. Ovšem dlouho nebyla ruština intelektuály považována za způsobilou být používána v krásné literatuře. Podobně na tom byli kdysi Římané ve svém obdivu k řečtině. Byl to Puškin, kdo prorážel cestu ruské poezii, právě v roce, kdy se Dostojevští odstěhovali do Darovoje, dopsal svého Evžena Onegina. Ve stejném roce se Puškin seznámil s Gogolem, poznal jeho talent a podnítil ho k psaní Revizora. Ruská literatura se právě rodila, zatímco Fjodor Michailovič piloval francouzštinu. 1833 začal Fjodor se svým bratrem Michailem studovat na francouzském lyceu, už o rok později ale přešel do internátní školy Leontije Ivanoviče Čermaka, který platil za nejlepší v Moskvě. Mladému Dostojevskému se tedy dostalo nejlepšího vzdělání, kromě toho byl fanatický čtenář, který přečetl všechno, co se mu dostalo do ruky. Největší dojem na něho udělal Gogol. Později vyhlásil, že celá ruská literatura „vylezla zpod Gogolova Pláště.“ (Myšlena Gogolova povídka Plášť ze sbírky Petrohradské povídky z roku 1842). Nebyl v tom ostatně daleko od pravdy.

               V roce 1837 zemřela Dostojevského matka na tuberkulózu o dva roky později i otec na mozkovou příhodu. Existovala ale i hypotéza, že byl ubit vlastními nevolníky. Dostojevského bratr Andrej této příčině otcovy smrti pevně věřil, Fjodor sám se cítil být na smrtí otce spoluvinen a utrpěl svůj první epileptický záchvat. Osmnáctiletý Fjodor se stal sirotkem. V té době studoval na vojenské technické univerzitě v Sankt Petersburgu, studoval i literaturu, vedle Gogola a Puškina hlavně Viktora Huga, Honoré de Balzaca a Goerge Sandovou. Díky ní se začal hlásit k socialistickým myšlenkám. V carském despotickém Rusku to rozhodně nebyl dobrý nápad. V roce 1843 nastoupil k armádě jako inženýr, o rok později ale opustil vojenskou službu, protože mu hrozilo přeložení z St.Petersburgu na venkov. Dědictví po otci na životní náklady nestačilo, Fjodor se živil překlady francouzských autorů. Jeho první vlastní práce, román „Chudí lidé“ nadchl jak Nikolaje Nekrasova, tak i tehdejšího vlivného kritika Visariona Belinského. Oba ocenili jeho talent. V následujících letech publikoval celou řadu menších prací a zdálo se, že mu v úspěšné spisovatelské kariéře nestojí nic v cestě.

               Stálo. Totiž jeho socialistické přesvědčení. Zúčastňoval se setkání skupiny revolucionářů okolo Michaila Petraševského. I když revoluční rok 1848/1849 Rusko nijak aktivně nezasáhl a ruská vojska se podílela v rámci takzvané „Svaté aliance“ na normalizaci poměrů v revoluční Evropě, mimo jiné i rozdrcením maďarského povstání, ruská policie pronásledovala nekompromisně každý náznak socialistických myšlenek a odhalila i Petraševského skupinu. Dostojevský byl zatčen 23.dubna 1849, odsouzen k trestu smrti, který mu byl později změněn na osm let vězení. Carská justice byla tak perverzní, že byli odsouzení vyvedeni k popravě v bílých košilích a s kapucemi na hlavách na vězeňský dvůr a první tři dokonce už připoutáni ke kůlům, u nichž měli být zastřeleni, když jim byla přečtena milost a změna trestu. Jak se takový stres podepsal na psychicky labilním epileptikovi Dostojevském je těžké odhadnout. Určitě jeho osobnost ale navždy poznamenal.

               Následnou cestu na Sibiř do 3000 kilometrů vzdáleného Omska popsal později Dostojevský jako „svou cestu k Bohu“.  V roku 1854 napsal jedné z žen děkabristů, které následovaly dobrovolně své odsouzené muže na Sibiř, Natalii Fonvizinové, že v omském trestaneckém táboře „našel novou víru“.  Od té doby se začíná stále víc projevovat jeho obdiv k pravoslaví, současně ale odpor k oficiální pravoslavné církvi. Tento směr jeho myšlení kulminuje v jeho posledním velkém románě „Bratři Karamazovi“. Dostojevský věřil po celý život v sociálně aktivní a zodpovědnou církev. Kritizoval oficiální církev, protože se v osmnáctém století nechala spoutat státem Petra Velikého a přišla tak o duchovní autoritu. Podle něho církev ztratila ze zřetele svou pastorační úlohu a projevila lhostejnost k hlavnímu problému Ruska – k utrpení chudých. Dostojevský celý život hledal církev, křesťanské společenství, které by překročilo zdi klášterů a sjednotilo Rusy do živé komunity věřících. Jeho utopie, jeho sociálně mystický ideál byl teokracií, měla to být odpověď nábožného Ruska, žijícího hlubokým duševním životem, na materialismus zkažené Evropy. K tomu obrazu se ale Dostojevský musel ještě propracovat.

               Dostojevský strávil čtyři roky v Omské Katarze ve věznici spolu s obyčejnými zločinci, poté další čtyři roky na vojenské službě v dnešním Kazachstánu. Motiv života ve věznici se v jeho díle objevuje často. Nejen v knize „Zápisky z mrtvého domu“, kde své zážitky z věznice popsal, ale i v Zločinu a trestu. Během vojenské služby poznal Marii Isajevovou a v roce 1857 se s ní oženil. Při návratu ze svatby v Kuznecku do Semipalatinska, kde vykonával svou službu, utrpěl Dostojevský první skutečně vážný epileptický záchvat. Choroba ho už měla provázet celý život.

               Poté, co mu byly vrácena občanská práva a mohl se vrátit do St.Petersburgu, začal vydávat s bratrem Michaelem dva časopisy. Jeden zkrachoval, druhý byl zakázán. Dostojevský se ocitl ve finanční katastrofě. Před finančními problémy utíkal na Západ. Podnikl celkem tři cesty do Německa, Belgie, Francie a do Londýna, většinou v doprovodu své milenky Poliny Suslovové. Poté, co jeho žena v roce 1964 zemřela na tuberkulózu, doprovázela ho Suslovová i na jeho poslední cestě do Německa, kde dokázal prohrát ve Wiesbadenu 3000 rublů. Zda právě tehdy vznikl jeho už zmíněný odpor k Evropě je těžké říct. Každopádně kritizoval ve svých textech evropský materialismus a stále intenzivněji hledal východisko v ruském mysticismu a v pravoslaví. Čím byl starší, tím víc propagoval odklon od Evropy a návrat Ruska do Asie.

               V roce 1881, tedy těsně před svou smrtí, napsal: „Rusko neleží jen v Evropě ale i v Asii. Musíme odložit stranou servilní strach, že nás Evropa bude označovat za asijské barbary a říct si, že jsme víc Asijci než Evropané. Za mylný názor, že jsme čistí Evropané a ne Asijci (kterými jsme nikdy nepřestali být) jsme za uplynulé dvě století zaplatili vysokou cenu a zaplatili jsme za ni ztrátou duchovní nezávislosti. Je pro nás těžké odvrátit se od okna do Evropy, ale to je věc našeho osudu. Když se obrátíme k Asii s novým pohledem na ni, stane se něco podobného, jako se stalo Evropě po objevení Ameriky. Protože ve skutečnosti je Asie naší Amerikou, kterou jsme ale ještě neobjevili. Obrat k Asii vyvolá nové vzepětí ducha a síly. V Evropě jsme byli příživníky a otroky, zatímco v Asii budeme pány. V Evropě jsme byli Tatary, v Asii budeme Evropany. Naše mise, naše civilizační mise nás povede a povzbudí našeho ducha, stačí nám jen začít.“  

               V roce 1866 si pomohl z finanční bídy románem „Hráč“. Během práce na knize, kterou musel dodat v šibeničním termínu, se seznámil se stenografkou Annou Snitkinou, která se stala jeho druhou ženou. Dostojevský ale neuměl s penězi zacházet a opět upadl do dluhů. Před věřiteli se s manželkou zachránil útěkem na „prohnilý západ“, do Drážďan, Basileje a Ženevy. Aby získala peníze na cestu musela manželka zastavit své věno. Do roku 1871 se pohybovali v cizině, zde hrál a prohrával peníze u xového stolu, kde vznikly romány Idiot (v němž se pokoušel řešit rozpor mezi západním způsobem života a Ruskem a jejich neslučitelnost) a Běsi, v Drážďanech se narodila i jeho dcera Ljubov, která se stala historiografkou života svého otce. Teprve záloha na Běsy ve výšce 1000 rublů mu umožnila návrat do St.Petersburgu.

               Byl už v té době uznáván jako velký spisovatel, poznal řadu vlivných lidí a našel v něm zalíbení dokonce i  car Alexandr III. Dostojevský se vzepjal ještě k dalšímu počinu, k románu Bratři Karamazovi, v roce 1878 se stal členem ruské akademie věd. Na jeho pohřbu 12.února 1881 se zúčastnily desetitisíce lidí.

Dostojevský se stal už za svého života symbolem ruského intelektuála, který se nedal z ruského povědomí vyškrtnout. Komunisté s ním měli nemalé problémy. Jednak byl socialistou, ale nikoliv ateistou, jeho horování pro pravoslaví a sociální úlohu pravoslavné církve, dělalo stalinskému režimu nemalé problémy. Maxim Gorkij Dostojevského odsoudil, což mu ale překvapivě nijak neublížilo.

               Ve světě si vydobyl pověst zakladatele moderního románu. Jednalo se do značné míry o novou formu takzvaného psychologického románu. Drama jeho knih se neodehrává na ulici či v kasárnách, ale v hlavách jeho postav. Jde o rozbor lidské duše, do jakého se před ním nikdo nepustil. Jeho ruský nacionalismus je mu odpouštěn. I když i on je tak jedním z pramenů současné ruské ideologie fašistického Putinova režimu. Úlohu obrodit zkaženou perverzní Evropu ruskými čistými duchovními ideály si režim v Moskvě dal napsat do štítu svého politického působení. Tento cíl pak světí prostředky, které si k tomu vybírá. I pravoslavnou církev se ruskému vládci podařilo pro tento svůj plán získat.

               Těžko říct, zda by z toho měl Dostojevský radost. Protože jeho hlavní starost, totiž chudoba ruských lidí, se nijak nezměnila.

Sollte die Impflicht gegen Coronavirus kommen?

Ein Plädoyer für eine Impfpflicht

               Es gibt neue Regeln seit Montag, diesmal wirklich fies. Die Österreicher nicht ins Wirtshaus und auf die Piste zu lassen ähnelt der Schlachtung einer heiligen Kuh in Indien. Die Kontrollen werden verschärft, die Polizei hat langsam nichts anderes zu tun, als die Einhaltung der 2G Regel zu kontrollieren. Aber wieder einmal ist das nicht fair und offen. Durch die Diskriminierung der Ungeimpften schafft man lediglich ihre schwer begründbare Benachteiligung. Die Krankenhäuser füllen sich mit ungeimpften Menschen und die geimpften und covid negativen warten vergeblich auf ihre notwendige Behandlung, weil die Abteilungen von den Patienten mit viralen Lungenentzündungen besetzt sind. Der Ratschlag „Dann halt behandelt sie nicht“ ist irrelevant. So lange die Impfung freiwillig ist, sind wir verpflichtet, diese Leute gleich wie alle andere kostenlos zu behandeln und die Österreichische Gesundheitskassa kann sich nicht der Pflicht entziehen, die dadurch entstandene Kosten zu tragen. Die Argumentation, durch die Verpflichtung der Ungeimpften die Therapiekosten mitzutragen, eine Pandora Kiste zu öffnen, weil in Zukunft das gleiche die Raucher oder adipöse Personen betreffen könnte, ist derzeit noch richtig. Das könnte sich nur durch Erlass eines entsprechenden Gesetzes ändern.

               Die einzige juristisch saubere Lösung wäre eine Impfpflicht. Entweder durch ein im Parlament aufgenommenes Gesetz oder durch einen Erlass der Regierung. Die erste Möglichkeit ist natürlich besser. Die Befürchtungen, dass so ein Gesetz die Verfassung verletzt werden könnte, wurde von dem Obersten Gerichtshof widerlegt und sogar der Gerichtshof für Menschenrechte in Straßburg gab für so ein Gesetz grünes Licht. Bestimmte Einschränkungen der persönlichen Freiheiten sind zulässig, wenn dadurch eine allgemeine Bedrohung der Gesellschaft minimiert werden könnte. Was könnte man also durch so ein Gesetz erreichen?

  1. Durch die Einführung einer Impfpflicht müsste der Staat die Verantwortung für mögliche ernste Nebenwirkungen der Vakzine übernehmen. Diese müssten im Gesetz genau definiert werden. In einem Todesfall oder im Fall einer schweren Erkrankung (Thrombotische Thrombopenie, Thrombose des Sinus cavernosus, Thrombosen und Embolien, Myokarditiden und Perikarditiden, natürlich, wenn sie in einem direkten Zusammenhang mit der Impfung entstanden sind) würde ein Anspruch auf eine finanzielle Entschädigung entstehen. Ich bin überzeugt, dass es trotzdem finanziell für den Staat weniger belastend wäre als die derzeitige Situation mit den halbherzigen Lösungen. Natürlich müsste man auch mit Querulanten rechnen, die klagen würden, weil ihnen die Schulter weh getan hat oder sie „impotent durch die Impfung“ wurden. Oder andere Probleme, die aber mit der Impfung keinen Zusammenhang haben.
  2. Die Menschen, die sich nicht impfen lassen würden, würden dadurch das Gesetz oder den Erlass der Regierung (je nachdem, wer die Anordnung erlassen würde) verletzen. Dadurch müssten sie für ihre Handlung persönlicher Verantwortung übernehmen. Für die Gesundheitskassa wäre damit die Möglichkeit eröffnet, die Kosten der Behandlung der ungeimpften Personen nicht zu bezahlen. Die Arbeitgeber hätten dann die Möglichkeit, das Bezahlung von Krankengeld zu verweigern.
  3. Freiwillig könnte dann das Tragen des Mund- und Nasen Schutzes werden. Gleich wären damit die Kontrollen in Restaurants und bei Konzerten oder im Kino überflüssig. Wenn derzeit mit dem Schutz der Ungeimpften argumentiert wird, wenn sie nicht in die gemeinsamen Räumen eingelassen werden, ist das einfach eine Heuchelei. Nach dem Erlass des Gesetzes wäre das nur ihre persönliche Entscheidung – für die sie aber auch persönliche Verantwortung tragen müssten. Heute ist es nicht so. Sie verweigern die Maßnahmen, die ihnen EMPFOHLEN werden, die Folgen, dass sie diese Empfehlungen ignorieren, trägt aber die ganze Gesellschaft. Erstens, weil wir alle ihre Behandlung zahlen müssen, zweitens, weil es nicht möglich ist, die Patienten ohne Covid zu behandeln, die ihre Therapie dringend bräuchten. Durch Missachtung einer ANORDNUNG wäre die Situation juristisch in einer anderen Ebene. Vergleich mit Rauchen oder Übergewicht wäre sofort irrelevant (solange das Rauchen oder zu viel zu essen nicht per Gesetz verboten wäre).
  4. Die Hetzerei in den Sozialnetzen oder auf den Versammlungen der Antivaxern gegen Epidemiologen und Ärzten, die impfen oder das Impfen empfehlen, wäre dann eine Straftat der allgemeinen Gefährdung. Dieses Problem ist in unseren Nachbarländern (Slowakei und Tschechien) bereits aktuell und die Epidemiologen werden mit dem Tod bedroht und es wird vor ihren Häusern und Wohnungen demonstriert. Durch die Versuche, die impfwilligen Ärzte einzuschüchtern, geht es dann nicht nur um eine Bedrohung der konkreten Personen, sondern um die Behinderung eines gesundheitlichen Programmes und Bedrohung der Gesundheit der gesamten Bevölkerung.  Dass die Hetzer auf Facebook nicht auffindbar wären, ist nur eine Ausrede der Exekutive, die nicht bereit ist, sich mit diesem Problem zu beschäftigen. Obwohl es von einer zentralen Bedeutung ist. Im Moment des Verlustes der Anonymität, die den Hetzern ein Sicherheitsgefühl bietet, kann man mit Sicherheit von einer massiven Reduktion dieser Attacken ausgehen. Die Hetzer sind keine Helden, schon weil sie so eine furchtbare Angst vor der Nadel haben. Sie sind nur in einer Menschenmasse tapfer, wo sie glauben, nicht entdeckt werden zu können.

Das Schlimmste ist die derzeitige Unsicherheit, die alle Regierungen zeigen. Die Aggressivität der Impf- und Respiratorverweigerer eskaliert derzeit besonders in der Slowakei. Wenn die Regierungen keine juristisch sauberen Lösungen erlassen, wird die Situation immer schlimmer. Wenn sie davon deshalb zurückschrecken, weil sie um die Stimmen der Wähler bei der nächsten Wahl bangen, kann ich sie versichern, dass diese Leute Rechts- oder Linksextreme wählen würden, egal, welche Maßnahmen die Regierungen anordnen.

Die Einführung der Impfpflicht nur für bestimmte Berufe kann zu Abgang der Impfverweigerer aus diesen Berufen kommen (besonders im Gesundheitswesen könnte zu einer kritischen Personalreduktion kommen, die kontraproduktiv wäre). Eine verpflichtende Testung ist keine gute Lösung. Die Teststraßen sind nicht überall und nicht durchgehend verfügbar, besonders an den Wochenenden nicht, und auf das Ergebnis der Testung muss man 24 Stunden warten. Am Montag könnte also keine ungeimpfte Krankenschwerster ihren Dienst antreten. Die Stationsschwester wird dann lieber ihre Mitarbeiterinnen nicht kontrollieren, um den Dienstplan nicht umgestalten zu müssen. Im Fall der allgemeinen Impfpflicht müsste sie nichts mehr kontrollieren. Wenn dann eine Krankenschwester oder ein Arzt krank wird und nicht geimpft wäre, würde für ihn das gleiche gelten, wie für jeden anderen Bürger. Seine Krankenversicherung dürfte die Zahlung der Kosten seiner Behandlung ablehnen und der Arbeitsgeber müsste ihm kein Krankengeld zahlen.

Ich bin überzeugt, dass für eine gesetzliche Regulierung ein breiter Konsensus einer großen Mehrheit der Bevölkerung erreicht werden könnte. Die Zeit ist reif. Die Politik müsste endlich Mut zeigen – also „Eier haben“.

               Bisher hat sie keine.

Povinné očkování?

Zase se přitvrzuje, zase se zpřísňují kontroly a zase planou emoce. Jedno ve které zemi, všude se vlády snaží získat více nebo méně ztracenou důvěru obyvatelstva a pohnout ho k očkování. Jenže nikde se na to nejde čestně a otevřeně. Restrikcemi pro neočkované se dosahuje jen právně těžko odůvodnitelné diskriminace. Nemocnice se plní neočkovanými lidmi a ti očkovaní a covid negativní marně čekají na léčbu, protože oddělení jsou obsazena lidmi s covidovými záněty plic. Argumentace odpůrců povinného očkování „tak je neléčte“ samozřejmě neobstojí. Dokud je očkování dobrovolné, jsme povinni léčit tyto lidi stejně jako každého jiného a pojišťovny jsou povinny proplácet s tím spojené náklady. Dosud je argumentace, že by se diskriminací neočkovaných otevřela Pandořina schránka, kdy by bylo v budoucnosti stejně možné postihovat kuřáky, či obézní lidi, pravdivá. To by se mohlo změnit jen vydáním příslušného zákona.

               Jediným právně čistým opatřením by bylo povinné očkování. Zákonem přijatým parlamentem nebo vládní vyhláškou přijatou vládou. První způsob by byl samozřejmě čistější. Obavy, že by takový zákon porušoval ústavou už ústavní právníci vyvrátili. Určitá omezení osobních svobod jsou možná, slouží-li k odvrácení ohrožení celé společnosti. Co by se tímto právním řešením dosáhlo?

1) Zavedením povinného očkování by musel stát převzít i zodpovědnost za možné vedlejší účinky. Ty by musely být v zákoně přesně definovány, tedy jako závažné vedlejší účinky. V případě úmrtí očkovaného člověka či těžkého onemocnění (trombóza kavernózního sinu, plicní embolie, břišní trombózy, myokarditidy či perikarditidy, samozřejmě pokud by byly v přímé souvislosti s očkováním) by vznikl nárok na finanční kompenzaci. Jsem přesvědčen, že i s touto možnou zátěží by stát mohl finančně vyjít mnohem lépe než se současnými polovičatými řešeními. Samozřejmě by se muselo počítat s kverulanty, kteří by žalovali s tím, že je bolelo rameno či že jim očkování způsobilo impotenci či jiné problémy, které s očkováním nemají kauzálně nic společného.
2) Lidé, kteří by se očkovat nedali, by tím porušili zákon, případně vládní nařízení (podle toho, zda by bylo povinné očkování přijato parlamentem nebo vládou.) Tím by museli převzít za své konání osobní zodpovědnost. Zdravotní pojišťovně by se tím otevřela možnost odmítnout proplácení nákladů spojených s léčbou neočkovaných osob. Zaměstnavateli pak možnost neproplácet nemocným neočkovaným nemocenské dávky.
3) Na dobrovolnou bázi by se poté mohlo přesunout používání ochrany dýchacích cest. Stejně tak i kontroly v restauracích či na koncertech či v kinech. Jestliže se teď argumentuje ochranou neočkovaných tím, že je do společných prostorů prostě nevpustíme, je to licoměrné. Po vydání příslušného zákona by to bylo skutečně jejich osobní záležitostí – za kterou by ale museli nést i příslušnou zodpovědnost. Dnes to tak není. Odmítají opatření, které jim společnost DOPORUČUJE, následky toho, že oni toto doporučení neakceptují nese ale celá společnost. Jednak tím, že jejich léčbu platíme všichni, jednak tím, že není možné léčit pacienty nekovidové, kteří potřebují nutně jinou léčbu. Porušení PŘÍKAZU by celou situaci dostalo do zcela jiné právní roviny.
4) Štvaní proti epidemiologům a lékařům, kteří očkují, na sociálních sítích či na shromáždění antivaxerů, by naplnilo paragraf trestného činu veřejného ohrožení a je nezbytné, aby se proti těmto teroristům vyhrožujícím fyzickou likvidací prezidentovi lékařské komory Kubekovi či epidemiologovi Maďarovi, postupovalo tvrdě a podle k tomu účelu přijatého zákona. Snahou o zastrašení podporovatelů vakcinace se totiž nejedná jen o výhružky jednotlivým osobám, ale o maření zdravotního programu a ohrožování zdraví celé populace. Že by tito lidé nebyli na facebooku dohledatelní, je pouhá výmluva exekutivy, která se tímto problémem není ochotna zabývat. I když je centrálního významu. V okamžiku ztráty anonymity, která štváčům poskytuje pocit bezpečí, se dá s poklesem intenzity těchto útoků počítat s jistotou. Nejsou to hrdinové, už proto, že se tak hrozně bojí injekční jehly, stateční jsou pouze v davu, kde se domnívají, že nebudou odhaleni.
Nejhorší je tedy nejistota, kterou vlády, ať už rakouská, česká či slovenská projevují. Útoky odpůrců očkování a nošení roušek eskalují zejména na Slovensku. Pokud nepřijmou vlády a parlamenty právně čistá opatření, bude se situace nadále zhoršovat. Pokud k tomu nemají odvahu, protože se bojí o voliče v dalších volbách, můžu je ujistit, že tito lidé budou volit pravicové či levicové extremisty bez ohledu na opatření, která vlády přijmou.
Zavedení očkovací povinnosti pro určitá povolání může vést jen k odchodu odpůrců očkování z těchto povolání (zejména ve zdravotnictví může dojít ke kritické redukci personálu, která by byla zase kontraproduktivní). Povinné testování nikam nevede, už proto, že nejsou všude k dispozici testovací linky 24 hodin denně a na výsledek PCR testu se musí čekat 24 hodin. V pondělí by tedy nemohla nastoupit prakticky žádná neočkovaná sestra do služby. A staniční sestra raději nebude své sestry kontrolovat, aby nemusela přestavovat plán služeb. V případě zákona o povinném očkování nic kontrolovat nemusí. Pokud pak sestra či lékař onemocní a nebyl očkován, platí pro něj totéž, co pro každého normálního občana. Jeho zdravotní pojištění mu může odmítnou uhradit náklady na léčbu a zaměstnavatel nemocenské dávky.
Jsem přesvědčen, že pro příslušnou právní úpravu může vzniknout konsens velké většiny obyvatelstva. Jen je třeba mít konečně odvahu – prostě mít koule.
Zatím je nikdo nemá.

Tak už jsou tu zase – koviďáci

               Přiznám se, že jsem s nimi už nepočítal. Myslel jsem si, že budeme moci zase normálně léčit nemocné lidi, že se vrátíme k našim běžným povinnostem, prostě že se náš medicínský život vrátí k normálu. Ostatně ten rok 2020–2021 byl hrozný dost, aby toho člověk měl plné zuby.

               Nestalo se. Jsem zklamaný a nejsem sám. Očkování, které mělo být vysvobozením a garancí návratu k normálnímu životu, se jím nestalo. Teď se samozřejmě vedou, a ještě povedou spory, zda je to tím, že se naočkovalo málo licí a tím pádem se nedosáhlo skupinové imunity nebo je to tím, že očkování prostě nefunguje. Obě strany se bombardují statistikami, která dokazují samozřejmě každá něco zcela jiného. Bohužel jsou i ony statistiky, které mají dokazovat pozitivní účinek očkování zfalšované a tím pádem nevěrohodné. Zase jednou platí, že dobře myšleno je přímým opakem dobrého. Falešné statistiky dodávají munici odpůrcům očkování a snižují celkovou důvěru k celému projektu. Jestliže se vede statistika za celý rok 2020, přičemž první měsíce nebyl prakticky nikdo očkován, je logické, že procento očkovaných pacientů na intenzivních jednotkách bude falešně nízký. Správné by byla bodová porovnání čili kolik očkovaných je na intenzivních jednotkách k danému dni a jaké procento pacientů tvoří. Zdá se, že toto číslo roste tempem, který je zastáncům očkování hodně nepříjemný. Jenže jak to vlastně opravdu je? Řídím se radou mého syna nevěřit žádné statistice, kterou jsem sám nezfalšoval, a proto se oprostím od velkých čísel. Prostě se pokusím podat lokální obrázek nově rostoucí pandemie v naší nemocnici.

               Zatím se jedná o tak malá čísla, že se můžu zabývat jednotlivými případy. Bude hůř a my to víme. Na umělé ventilaci bylo či je u nás po letní pauze zatím 5 pacientů. Tři z nich byli plně očkování dvěma dávkami firmy Pfizer, dva byli neočkovaní. Čili nic, nad čím by zastánci očkování mohli jásat. Když se na ty pacienty podíváme zblízka, vypadá situace trošku jinak.

               První pacientka, Albánka 75 let se 150 kilogramy živé váhy, sice očkovaná, ale s těžkým průběhem, nakonec se zotavila, což skoro nikdo nečekal.

               Druhý pacient Chorvat 36 let, štíhlý sportovní typ, neočkovaný, protože mu to jeho tatínek zakázal. Úplné selhání plic, podařilo se nám ho dostat na kliniku na ECMO, zatím je na něm stále, prognóza na přežití je velmi špatná. Mimochodem jeho bratra, rovněž na tatínkův příkaz neočkovaného, potkal stejný osud, leží na klinice v Linci.

               Třetí pacient, rodilý Rakušan, 61 let plně očkovaný se zápalem plic na neinvazivní ventilaci. Stav se výrazně zlepšuje, zítra ho překládáme na normální oddělení, zdá se, že je už za vodou. Jeho hlavní onemocnění: Chronická leukemie B lymfocytů, zodpovědných za lidskou imunitu a tvorbu protilátek čili pacient jednoznačně s oslabenou přirozenou imunitou.

               Čtvrtý pacient, rodilý Rakušan, 63 let, plně očkovaný, 168 kilogramů, katastrofální situace srdeční s dilatativní kardiomyopatií (srdeční rozedmou) v septickém a současně i kardiálním šoku. Šance na přežití velmi špatná.

               Pátá pacientka 66 let, rodilá Rakušanka, štíhlá, plně aktivní, neočkovaná, selhání plic s oboustranným těžkým zápalem, velmi agresivní průběh, prognóza se zatím nedá odhadnout, ale vypadá to dost špatně.

               Na normálním oddělení s léčbou kyslíkem se dnes nachází osm pacientů (čtyři muži a čtyři ženy), všichni neočkovaní, Zatím žádný z nich se nedekompenzuje ve směru umělé ventilace a doufáme, že to tak i zůstane.

               Co je pro mě nápadné, je fakt, že všichni tři očkovaní nemocní měli nějaký podstatný problém. Jeden z nich nemocnou imunitu na základě své leukemie, zde tedy očividně nepomáhá ani očkování, tělo ty protilátky prostě nevytvoří. Další dva byli extrémně obézní. Naskýtá se oprávněná otázka, zda injekční jehla při očkování vůbec dosáhla až do svalu v rameni. Pokud zůstala trčet ve vrstvě podkožního tuku, pak se samozřejmě očkovací látka vůbec nedostala do krevního oběhu a očkování bylo pro kočku.

               Čísla, která jsem uvedl, nevypadají na první pohled nijak dramaticky, mají ale dramatický dopad. Protože polovina JIPky musela být rezervována pro koviďáky, museli už chirurgové rozhodujícím způsobem omezit operační program a nám zastavili endoskopie. Už letos jsem objevoval ve střevech rakoviny u pacientů, kteří se nemohli kvůli kovidu nechat vyšetřit o rok dřív, kdy by se té rakovině dalo ještě zabránit. Počet lůžek pro nekovidové pacienty se dramaticky snížil. Nejen proto, že musí být celá řada pokojů pro ně vyhrazena. Ale nastal hromadný útěk sester z jejich povolání. Odcházejí do předčasného důchodu, do domovů důchodců, dávají výpovědi či unikají do těhotenství. Nedivím se jim. Obdivoval jsem jejich celoroční nasazení, ale opětovný nárůst infekcí jejich vůli zřejmě definitivně zlomil. Z důvodu nedostatku sester se zavírají nemocniční lůžka, celkem ve Štýrsku už několik stovek převážně internistických lůžek, na našem oddělení je to 16 ze 64, dalších 15 je rezervováno pro pacienty s kovidem. Myslím, že musí být každému jasné, že na 80 000 obyvatel je 33 internistických lůžek beznadějně málo. Musíme triážovat, dnes jsme museli poslat 92letého dědu s těžkým zápalem plic domů umřít se zdůvodněním, že šance na přežití jsou minimální a nemáme pro něho lůžko.

               Tak právě toho jsem se nikdy nechtěl dožít. Neiritují mě kovidoví pacienti na JIPce, o které se umím postarat, iritují mě ti nekovidoví, o které se postarat nemůžu, protože pro ně nemám postel. A to je důsledek nezvládnuté pandemie!

               Nedávno jsem se setkal s názorem, že tlak na očkování je vlastně dán egoismem lékařů a sester pracujících v nemocnicích a na JIPkách. Že mají držet hubu a makat. Koneckonců si to povolání dobrovolně zvolili a museli přitom počítat s tím, že nastane třeba válka nebo právě pandemie. A nemají právo přemlouvat lidi, kteří se nechtějí nechat očkovat k tomu, aby tak činili. Trošku mi to vyrazilo dech, už proto, že toto mínění pocházelo od lékařky – která ovšem na kovidové JIPce očividně nepracuje – byla prostě při volbě povolání o něco chytřejší než my blbci.

               Nechám se ale svést jejím článkem s přirovnáním k válce. Ano, jsme ve válce se zákeřným čínským virem a nedokážeme ho porazit. Proč? Žijeme totiž očividně v době žoldnéřských armád. Ještě v polovině minulého století, když vypukla válka, musel každý občan přispět k obraně vlasti. Muži narukovali, ženy přešly do válečného průmyslu. Cítili to jako občanskou povinnost. Takovou službu odmítnout se rovnalo dezerci – a ta byla trestána. Dnes za nás bojují profesionálové, kteří jsou za to placení. Když Američané vpadli do Iráku (aniž by k tomu měli rozumný důvod) a jejich vojáci tam umírali, nalepili si Američané v USA na auto nálepku „Podporuji naše vojáky v Iráku“ a měli zato, že koupí té nálepky svou vlasteneckou povinnost splnili.

               Podobné je to teď s virem. Bojovat mají ti, kdo jsou za to placení, tedy lékaři a sestry v nemocnicích. Že by každý občan přispěl svou troškou k boji proti viru a nechal se očkovat, o tom nesmí být ani řeč. Musí to být dobrovolné. Dala by se vyhrát nějaká válka s armádou dobrovolníků? Strach z jehly a vedlejších účinků je příliš velký, ovšem strach z viru taky, a to znásobuje agresivitu antivaxerů na sociálních sítích ale už i v běžném životě. Na Slovensku útočí fyzicky na očkující lékaře a ničí očkovací trasy. V podstatě je to z pohledu válečné terminologie velezrada. Nikdo si ji ale tak neodváží nazvat. Protože se jedná o voliče a politici myslí na příští volby.

               Samozřejmě že jsou tu problémy, které nechci zamlčet. Ano, očkování může mít vedlejší účinky. Nejnebezpečnější z nich trombotická trombopenie končící smrtí, v Rakousku byly popsány dva případy (při 6 milionech očkovaných), druhou nebezpečnou komplikací i když ne nutně smrtelnou je trombóza kavernózního sinu s častostí 1:197 000 – přiznám se, že tento údaj pochází z 30 června 2021, tedy je už poněkud zastaralý, navíc, jak víme, statistikám se nemá až tak věřit. Z těchto dvou komplikací jsem ovšem nezažil ani jednu, a proto nemůžu hovořit z vlastní zkušenosti. Trombózy ovšem můžou nastat i na jiných místech těla. Je to logické. Covid 19 je mistrem světa v tvoření trombóz (Na JIPkách má trombózy 47 procent pacientů a jsou popsány smrtelné embolie i v důsledku lehkého průběhu choroby až do dvou týdnů po zdánlivém vyléčení) a i v očkovací látce zůstanou stopy této schopnosti. Zažil jsem dvě trombózy, které se daly dát do spojitosti s očkováním, jedna v břišních žilách, jedna v noze s plicní embolkou – obě dopadly dobře, pacienti se uzdravili. Tu embolii měla pacientka, která se nechala očkovat Pfizerem, ačkoliv už chorobu prodělala a rámci kovidové infekce měla embolii taky – takové pacienty před očkováním důrazně varuji! Dalším fenoménem jsou záněty srdečního svalu a osrdečníku u mladých mužů, zažil jsem po jednom případě z obou těchto chorob, oba muži ve věku 23 a 49 let se vyléčili bez následků.

               Mám pocit, že naši rodiče nebo spíš prarodiče podstupovali při narukování do armády nepoměrně větší riziko, než jaké je spojeno s oním vpichem. Ovšem teď můžu být obviněn, že do očkování, které má primárně sloužit ochraně zdraví jednotlivce, pletu politiku. Jenže to očkování nemá jen chránit onoho jednotlivce. Ono má i zachránit volná lůžka pro pacienty s jinými chorobami, ono má udržet v práci zdravotní sestry, aby neutíkaly a nemusela se zavírat oddělení a nemocnice. Nemyslím, si, že jsou egoističtí lékaři a sestry, ale ti, kdo odmítají očkování či popírají existenci viru. V nemocnici Deutschlandsbergu byla poslední slova pacientky, než ji museli kvůli selhání plic zaintubovat –byla to paní magistra s vysokoškolským vzděláním – „Kovid není!“.

               Nechci teď generálně odsuzovat lidi, kteří jsou k očkování skeptičtí. Masivní politická kampaň moc nepomohla, zfalšované statistiky už vůbec ne a farmakologický průmysl, myslící jen na vlastní zisky, už vůbec ne. Jak jinak se dá vysvětlit, že stále není na trhu modifikovaná vakcína firmy Pfizer, která by byla účinná proti variantě Delta či Delta plus, i když svého času firma tvrdila, že je schopna takovou vakcínu vyvinout v časovém horizontu několika týdnů? Ale musí se napřed doprodat zásoby! I kdyby ta vakcína neúčinkovala vůbec! Teď se podává třetí dávka vakcíny. Prý to má skvělé výsledky – to aspoň tvrdí statistiky z Izraele. Ovšem takovou euforii jsme už zažili několikrát. Pokaždé přišlo vystřízlivění.

               Taky není zodpovězena otázka, zda se mají skutečně očkovat i lidé, kteří chorobu prodělali. Jsou známky, že prodělaná choroba chrání před novým onemocněním lépe než očkování – podmínkou ovšem je, aby byl člověk SKUTEČNĚ nemocný, a nejen pozitivně testovaný. Virus musí prolomit slizniční bariéru a dostat se do krevního oběhu – až pak se začne tvořit imunita, která může zabránit nové infekci.

               Bohužel, velmi důležitá je politická podpora, kterou antivaxeři dostávají. Určité politické strany poznaly jejich voličský potenciál a hodlají ho využít. Nejde jim přitom ani o zdraví či životy těchto lidí ani o jejich svobodu, jak velkohubě propagují, ale jen o jejich hlasy v příštích volbách. Nebo se pletu, páni Okamuro, Volný, Kotlebo, Harabíne, Fico či Kickle? Účinky této politické propagandy jsou ale fatální.

               Na druhé straně přicházejí zákazy pro neočkované. Ať už se jedná o kina, divadla, restaurace. Samozřejmě, že to chápou jako diskriminaci. Jsou přece svéprávní! Bývalý kancléř Kurz to označil za jejich ochranu. Prostě je držet od možných klastrů na distanc. Nezdá se totiž, že by tito lidé byli ve své naprosté většině schopni odhadnout míru svého ohrožení. Připomínají tak trochu děti hrající si se zápalkami. A když se popálí, běží do nemocnice nechat se ošetřit. Samozřejmě se domáhají přednostního ošetření před autonehodou.   

               Je zajímavé, že nejvyšší míra proočkovanosti je v zemích, kde je vysoká důvěra k místním vládám. Dánsko má proočkovanost přes devadesát procent – je to země, kde prakticky neexistuje korupce a důvěra k vládě je velmi vysoká. Portugalsko, které její premiér vytáhl z ekonomického srabu po roce 2008, 86 procent, malá Malta, kde se korupce špatně tají, dokonce 87 procent. Naproti tomu Rakousko, kde právě kvůli korupční aféře musel odstoupit kancléř Kurz, se nemůže dostat přes 66 procent, Česká republika visí u 57 procent a Slovensko dokonce zamrzlo na 42 procentech. Pokud tedy obyvatelstvo nevěří své vládě, že tato nekrade, nevěří jí ani v otázce očkování.

               Na závěr musím přece jen ukázat nejistotu v mém provakcinačním zápalu. Máme očkovat děti či ne? Na tuto otázku nedokážu s dobrým svědomím odpovědět. Je pravda, že u dětí choroba nevyvolává téměř nikdy vážné zdravotní problémy. V Rakousku popsali k srpnu 2021 celkem 43 případů postkovidového syndromu u dětí, který museli léčit na jednotkách intenzivní péče, zemřelo jen několik málo dětí s jinými vážnými onemocněními. Na druhé straně jsou děti samozřejmě vítaným rezervoárem viru. Virus totiž ve volné přírodě nepřežije, musí mít svého hostitele. Existují staré studie, které dokázaly, že senioři byli nejlépe chráněni proti chřipce v populaci, kde byly proočkovány děti. Nezjistil jsem, jak byly ty děti staré, ale staroušky určitě spíš nakazí děti malé, které se s nimi rády mazlí, než tínejdři. Ne, tady opravdu nevím. Snad nám dají odpověď vakcinační zkušenosti z USA, kde už děti očkují. Žádné dítě by na komplikace po očkování zemřít nemělo.

Děti do války nerukují!

Riga I

            Vielleicht ist daran mein Akzent schuld. Angeblich habe ich einen typischen tschechischen Akzent, egal ob in Englisch oder in Russisch (In Deutsch habe ich ihn übrigens trotz aller Bemühungen auch nicht abbauen können). Aber wenn ich in einer Bar in Riga auf Englisch bestellt habe, habe ich den richtigen Wein nur bekommen, wenn ich meinen Wunsch dem Kellner auf Russisch erklärte. Beim Einkaufen musste ich in Riga im Gegenteil schnell von Russisch zu Englisch wechseln, um zu bekommen, was ich kaufen wollte. Also weiß ich wirklich nicht, wo der Fehler lag. Während meines ganzen Aufenthaltes in Riga verfolgte mich die Unsicherheit, mit welcher Sprache ich den Verkäufer (Kellner oder die Frau an der Kassa) ansprechen sollte. Die Erklärung liegt nicht darin, dass die Letten die Russen so lieben würden, sondern darin, dass mehr als die Hälfte der Bevölkerung der lettischen Hauptstadt Russen sind.

            Die alte Generation reagiert noch ähnlich wie die Flamen in Brüssel – wenn die Menschen das Gefühl haben, dass der Angesprochene nicht lettisch kann, gehen sie aisch zu Russisch über (gleich wie der Flame von Brüssel zu Französisch). Junge Letten beherrschen aber Russisch nicht mehr, sie lernen fleißig Englisch, da sie ohnehin vorhaben nach Schulschluss nach Großbritannien, Irland oder in die USA auszuwandern. Zwischen den Jahren 2008 – 2014, also nach der Wirtschaftskrise schrumpfte die Bevölkerung Lettlands von 2,4 Millionen auf 1,9 Millionen. Kein Wunder, die lettische Regierung reduzierte die Gehälter der Staatsangestellten sowie auch die – ohnehin schon bescheidenen – Pensionen um 20%, schaffte aber keinen einzigen der 100 Angeordneten oder 22 Ministerien (für knappe 2 Millionen Bewohner!) ab.

            In dem Sprachchaos wurde überhaupt vergessen, dass man in Riga ganze Jahrhunderte Deutsch sprach – es war doch eine Hansastadt, sie wurde von Bischof Albert von Bremen gegründet und jahrhundertelang vom Deutschen Ritterorden regiert. Der Bischof von Riga zählte immer zu Bischöfen der deutschen Nation und auf dem Konzil von Konstanz spielte er als ein Mitglied der deutschen Nation, Berater und enger Verbündete Kaisers Sigismunds eine wichtige Rolle. An Riga hatte immer irgendjemand ernstes Interesse, was für die Stadt nicht immer von Vorteil war. Ein langer Machtkampf zwischen dem Bischof von Riga und dem Deutschen Ritterorden wurde anscheinend durch einen Schiedsspruch des neuen deutschen Königs Rudolf von Habsburg, der dringend Verbündete für seinen Kampf mit dem tschechischen König Premysl Ottokar suchte, im Jahr 1274 zur Gunst des Ordens entschieden. Die empörten Bürger von Riga stürmten demzufolge die Burg des Ordens, der Komtur wurde mit seinen Rittern gefangengenommen und anschließend alle gemeinsam hingerichtet. Der Krieg mit der unbeugsamen Stadt dauerte bis 1330, erst in diesem Jahr gelang es den Rittern den Widerstand der Stadt zu brechen. Im Jahr 1484 unternahmen die Bürger der Stadt den nächsten Versuch, eine Unabhängigkeit zu erlangen. Den Erzbischof, der zugleich auch Mitglied des Ordens war, vertrieben sie nach der Burg Césis und es dauerte weitere sieben Jahre, bis der Orden die Bürger im Jahr 1491zu Gehorsam zwang. Im Jahr 1558 drangen in Livonia das erste Mal Russen des Zaren Ivan des Schrecklichens ein, sie verwüsteten das Land, konnten aber Riga nicht einnehmen. Riga nutzte die Kämpfe in der Region zur Unabhängigkeitserklärung und trieb in der Zeit des Livonischen Krieges seine eigene Politik. Im Jahr 1581 beschlossen aber die Bürger von Riga, dass ein Schutz eines weitentfernten Königs nicht schaden konnte. Ein Geschäft ist übrigens immer ein Geschäft und so unterwarfen sie sich dem polnischen König Stephan Bathory. Im Jahr 1605 schafften es die polnischen Soldaten, die schwedische Invasion von den Mauern der Stadt abzuwehren, im Jahr 1621 musste aber die Stadt vor dem „Löwen des Nordens“, dem schwedischen König Karl Gustaf, kapitulieren. Die schwedische Herrschaft war für die Stadt ein Segen, sie erlebte  goldene Zeiten. Die dauerten aber nicht ewig. Im Jahr 1709 standen wieder einmal die Russen vor der Mauer der Stadt. Die Stadt leistete ganze acht Monate Widerstand und verlor – ich hoffe noch immer, dass diese Angabe im historischen Stadtmuseum ein Schreibfehler war – 94% ihrer Bevölkerung. Sollte es aber kein Schreibfehler gewesen sein, ging im Jahr 1710 eine entvölkerte und verwüstete Stadt in russische Hände über. Der Besitz der Stadt wurde den Russen in dem Friedensvertrag von Nystad im Jahr 1721 bestätigt und Riga blieb bis zum Jahr 1918 russisch.

            Möglicherweise gerade wegen seiner bewegten Geschichte traf ich in Riga die beste Verkäuferin der Welt. Natürlich punktete sie schon damit, dass sie jung und hübsch, lächelnd und positive Energie ausstrahlend war. Sie sprach fließend Deutsch, Russisch, Englisch, natürlich auch Lettisch, slowakische Kunden konnte sie auf Slowakisch zumindest begrüßen und sich bei ihnen für ihren Einkauf auf Slowakisch bedanken. Als ich ein bisschen zaghaft fragte, ob sie auch Briefmarken für die Postkarten hätte (normalerweise werden die Briefmarken in Souvenirgeschäften nicht angeboten, was immer meine Bemühung, meinen Eltern Postkarten zu schicken, zu einer komplizierten Mission mutieren ließ) sagte sie, dass es selbstverständlich wäre, und sie legte mir sofort einige auf die Bank. Sie bot mir sofort auch einen Kugelschreiber an und sagte, dass ich mir mit dem Abschicken keine Sorgen machen müsste. Wenn sie von der Arbeit nach Hause gehen wird, geht sie an der Post vorbei und wird sie ins Postkästchen einwerfen. Ich schaute sie wie eine Erscheinung an. So etwas muss man in dem fernen Norden suchen! Die Postkarte kam bei meinen Eltern tatsächlich an.

            Riga wird auch „Paris des Nordens“ genannt. In meinen Augen ein bisschen übertriebener Vergleich für die lettische Metropole am Ufer des riesigen Flusses Daugava. Nördliche Ströme haben unvorstellbare Ausmaße, ein Mitteleuropäer, der an Elbe, Donau oder Moldau gewöhnt ist, schaut verzückt auf Neva oder Daugava.

Riga gewann den Ruf einer pulsierenden Stadt. Von dem Puls war ich ein bisschen enttäuscht. Um die Gefäße zum Pulsieren zu bringen, muss in ihnen Blut strömen. Das Blut in den Straßen einer Metropole ist das Geld. Und an dem mangelt es den Letten verzweifelt. Bei einem durchschnitten Einkommen 750 Euro (Stand 2015) und bei den Lebensmittelkosten, die mit den österreichischen vergleichbar sind (die Miete ist zwar billiger, aber auch nicht wirklich billig) darf man sich darüber nicht wundern. Die Touristen allein können die Stadt nicht retten (und in der Zeit von Corona schon überhaupt nicht). Besonders für die durstigen Finnen ist Tallin doch näher und sprachmäßig mehr verwandt. Trotzdem ist Riga, diese alte Hansastadt, sehr schön und besuchswert. Übrigens am späten Sommerabend, der nur um wenig dunkler als in Tallin ist, wird hier überall gefeiert. Wir sahen Lokale, wo Letten spontan ihre Nationaltanze getanzt haben (physisch ziemlich anstrengend) aber auch Bars auf dem Platz unter dem freien Himmel, wo man Chansons oder Jazz hören konnte. Eine junge Dame hat Saxofon gespielt. Es wird behauptet, dass das Spiel auf dem Saxofon jeden Mann sexy machen kann (auch der ehemalige Präsident der USA Clinton liebte das Spiel auf dem Saxofon, vielleicht hatte er deshalb auch seine Probleme), aber auch eine junge Dame, die in der Dämmerung Saxofon spielt, hat etwas an sich. Was mich aber meistens schockierte, waren die Kajaks, beleuchtet mit kleinen Lichtern, deren Besatzungen um ein Uhr nach Mitternacht auf der nächtlichen Daugava paddelten. Ich hoffe, dass die Kajakfahrer zumindest Rettungswesten anhatten. Sollten sie nämlich in dem Strom kentern und aus dem Kajak rausfallen, würden sie die Rettungsmannschaften irgendwo im Baltischen Meer herausfischen.

            Riga hat natürlich seine Altstadt mit einigen Kirchen, besonders der Dom, gegründet noch vom Bischof Albert im Jahr 1201 und die Kirche des Heiligen Petrus, sind imposant.

Imposant ist aber auch das Eintrittsgeld, das dort verlangt wird und das bereits damals zwischen 3,50 und 7 Euro betrug. Und das in protestantischen Kirchen, wo der Bildsturm im sechzehnten Jahrhundert die Kirchen ihrer Innenausstattung beraubte. Es zahlt sich aus am Mittag in den Dom zu gehen, wenn es dort ein Konzert gibt – der Eintritt kostet sowie so sieben Euro, aber es gibt dort dann für das Geld zumindest ein schönes Erlebnis. Die Musik ist in Riga so gut wie überall. Ob es sich um die Musiker in den Nachtbars handelt, aber es gibt Musik auch überall auf den Straßen. Es sind keine Bettler mit Ziehharmonika, sondern zum Beispiel drei hübsche junge Mädchen mit Blumenkränzen auf den Häuptern, die direkt vor den Häusern der Schwarzköpfe auf dem Rathausplatz spielten. Genauer gesagt, die Kränze hatten zwei von den drei Musikerinnen auf, es waren wahrscheinlich die, die in der stürmischen St Johannesnacht am 23. Juni ihre Jungfräulichkeit verloren hatten. Warum nur zwei von drei, weiß ich nicht, hübsch waren alle drei.

            Die Schwarzkopfhäuser sind unglaublich schön.

Sie wurden im Jahr 1334 von der Gilde der unverheirateten Kaufleute gebaut. Weil die jungen und reichen Männer niemanden zu Hause hatten, der ihre Geldbeutel kontrolliert hätte, konnten sie es sich leisten. Aus diesem Grund musste jedes Mitglied nach seiner Hochzeit die Gilde verlassen. Die wunderschönen Häuser erinnern an das Rathaus in Bremen (übrigens steht vor ihnen, gleich wie in Bremen vor dem Rathaus, eine Statue von Roland, des Beschützers der Stadt), sie wurden in dem zweiten Weltkrieg zerstört und das sowjetische Regime hatte kein Interesse, sie zu erneuern. Deshalb begannen die Letten mit der Rekonstruktion gleich nach der Unabhängigkeitserklärung und sie vollendeten den Wiederaufbau dieser architektonischen Juwelen im Jahr 1999. Gleich nebenan steht aber eine furchtbare Erinnerung an die Jahrzehnte der sowjetischen Herrschaft. Ein schreckliches „modernes“ Gebäude in schwarz, das von den Bürgern von Riga „Schwarzer Sarg“ genannt wird – nach dem Jahr 1991 wurde hier kreativ ein „Museum der Okkupation“ einquartiert. Wie ich schon schrieb, die Balten machen zwischen der nazistischen und kommunistischen Okkupation keinen Unterschied, beide werden in den gleichen Sack geworfen. 

Bled

               Bled je prostě kouzelné místo. Kloubí se zde krása přírody, artefakty ze středověku s mondénním šarmem lázeňského místa z časů rakousko-uherské monarchie, který nedokázala zničit ani doba napětím nabitého období Království Srbů Chorvatů a Slovinců po první světové válce, a dokonce ani komunistická vláda po válce druhé. Bled vše přežil, uchoval si svůj charakter a láká dál návštěvníky z celého světa. A že jich tam je!

               Určitě jste tam mnozí byli, ale ti, kteří to ještě nezvládli, by se následujícím článkem měli nechat motivovat, aby se tam vydali. Stojí to za to. Není to až tak daleko – a hlavně, člověk se tam domluví. Jestliže se šťáva z černého rybízu řekne slovinsky Sok z crneho rybiza, určitě nebudete mít problém si objednat. A pivo je prostě pivo.

               Upozorňuji dopředu, že se vydáte do takzvané pasti na turisty, kde se platí doslova za všechno, ale přesto se ta návštěva vyplatí. Jsou pasti, ve kterých se oběť cítí docela dobře.

Moderní dějiny města a regionu Bledu se začaly psát v roce 1855. Ne že by zde předtím nic nebylo. Oblast Bledu daroval 10 dubna 1004 německý král Jindřich II. později prohlášený za svatého, brixenskému biskupovi Albuinovi a tento dar měl dlouhé trvání. Teprve v roce 1803, čili po celých osmi stech letech udělala sekularizace konec panství brixenských biskupů nad touto zemí. V roce 1809 sem přišli Francouzi a bledské jezero i s hradem přičlenili k tzv. Ilyrským provinciím, čímž se Bled  stal součástí Francouzského císařství. To mělo ale jen krátké trvání, po Vídeňském kongresu se oblast vrátila do područí Brixenu, ovšem tamější biskup měl odlehlého území plné zuby, zejména po roce 1848, kdy v rámci revolučních událostí začali místní Slovinci požadovat národní svébytnost, a tak v roce 1858 raději prodal jezero i s hradem továrníkovi Viktorovi Ruardovi, který vlastnil železárny v nedaleké Jesenici.

Už mezi roky 1846–1853 tady působil slovenský kněz a fotograf Janez Pluhar (1814 – 1864), okouzlený krásou místní krajiny a jeho fotografie začaly vábit do tehdy ještě odlehlého kraje první turisty.

Přivábily i mladého švýcarského lékaře Arnolda Rikliho (narozen v roce 1823 in Wangen na Aaře). Přišel sem poprvé v roce 1854 a hned ho napadl jeho „bussines plan“. O rok později zde založil léčebnu pro léčbu civilizačních chorob. Už v roce 1859 byly hotovy lázně s možností koupelí a 56 košů na opalování na slunci. Léčba švýcarského lékaře se opírala o tři pilíře v té době naprosto revoluční, o vegetariánství, nudismus a masáže. A pacienti z nejbohatších kruhů se k „Švajcerovi“, jak ho nazývali místní nebo k „Sun doctorovi“, jak byl znám ve vídeňských vznešených kruzích se začali hrnout. Sláva bledských lázní byla založena a už jen rostla.

V roce 1870 dostal Bled svou první železniční stanici na trati takzvané Rudolfovy železnice spojující Ljubljanu s Tarvisiem, i když byla ještě vzdálena pět kilometrů od městečka a nacházela se ve vesnici Lesce. Ale když se rakouská vláda rozhodla vybudovat v letech 1900–1906 Karavanken-bohinjskou železnici jako alternativu k trati Vídeň Terst, jejímž největším výkonem bylo vybudování bohinjského tunelu o délce 6327 metrů, začal vlak s pacienty i turisty zastavovat přímo u Bledského jezera.

V roce 1919 už byl o lukrativní lázeňskou oblast eminentní zájem. Nejen království Srbů Chorvatů a Slovinců jako nový státní útvar (později přejmenovaný na Jugoslávii) ale i Itálie se hodlaly regionu zmocnit. Nakonec spor vyhrála Jugoslávie, údajně díky intervenci Mihajla Idvoskeho Pupina. Tento pán, který mimochodem studoval i na Karlově univerzitě v Praze, se stal po své emigraci do USA slavným fyzikem – vyvinul Pupinovu cívku, která umožňovala telefonování na velké vzdálenosti. Od roku 1911 byl srbským konzulem v USA a měl velký vliv na amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Proto se mu podařilo prosadit, že nový slovanský stát přetahovanou s Itálií vyhrál. V roce 2015 postavili Pupinovi u příležitosti osmdesátého výročí jeho úmrtí na břehu Bledského jezera sochu. Už samotný fakt, že ve Slovinsku smí stát socha srbského politika (i když postavená na náklady srbského spolku) je příznakem blýskání na lepší časy a nadějí na překonání animozit mezi národy někdejší Jugoslávie, reliktů krvavé války na začátku devadesátých let minulého století.

I za komunistického režimu uměli tehdejší vládci ocenit krásu bledského regionu. Josip Broz Tito si nechal na břehu jezera na místě někdejšího královského zámku, který nechal strhnout, postavit luxusní palác v modernistickém stylu na nejkrásnějším místě s výhledem na ostrov uprostřed jezera i na bledský hrad a obklopený velkým parkem. Architektem byl jugoslávský autor Vinko Glanz Dnes je v této rezidenci Vila Bled, luxusní hotel, ve kterém pro ubytování musíte sáhnout hlouběji do kapsy, nocleh zde přijde na osobu od 165 eur výše a i vegetariánské rizoto se zeleninou stojí osmnáct euro. Ovšem jíte v objektu, kde večeřel například i Nikita Chruščov či Fidel Castro.

Dominantou Bledu, tyčící se na sto čtyřicet metrů vysoké vápencové skále nad nádherným modrým jezerem s neuvěřitelně čistou vodou, je hrad. Jeho červené střechy člověk vidí už z dálky a během návštěvy místa je prakticky nikdy neztratí z očí. První hrad si zde postavil arcibiskup Brixenský už v roce 1011 – ta skála k tomu prostě vyzývá způsobem, kterému se nedá odolat. Tehdy se místo ještě jmenovalo Veldes a toto jméno bývá používáno v německých textech. V letech 1511 a 1690 byly hrad i město poničeny zemětřesením, takže současný vzhled pevnosti je výsledkem dostaveb po těchto katastrofách a je mixem renesančního a barokního stavebního stylu.

K hradu se dá jet autem, ale i vystoupat po chodníku od jezera – samozřejmě musí člověk překonat oněch 140 výškových metrů. Stojí to za to, a to i když se samozřejmě za vstup do hradu musí platit vstupné 13 euro. Z hradních teras jsou totiž neuvěřitelně krásné výhledy na jezero a okolní krajinu, navštívit se dá muzeum v barokním křídle, kde je dokumentována historie Bledu. Pozor – nepřehlédnout! Součástí vstupenky je i kupón na ochutnávku vína v hradím vinném sklepu. Místní druh vína „Zelen“ mě příliš neoslovil, „Sauvignon blanc“ ale chutnal skvěle. Slovinská vína mají výraznou ovocnou chuť, i když jsou suchá, podrží si zřejmě větší množství zbytkového cukru. Alternativ k ochutnání je ve sklepě samozřejmě více, ale s manželkou jsme měli holt jen dva kupóny. Kdysi před mnoha lety jsem se tam zapovídal s místním Slovincem převlečeným za františkánského mnicha (navštívili jsme hrad v rámci vzdělávání v gastroenterologii) a má skupina Rakušáků mi mezitím i s autobusem ujela. Ale, jak už jsem říkal, domluvit se se Slovinci není problém, i když slovensky to jde o něco lépe než česky.

Jezero má po obvodu osm a půl kilometru, jedná se tedy o asi dvouhodinovou procházku, veřejná pláž na koupání je na nejvzdálenější straně jezera. Dá se k ní samozřejmě přijet i autem, ale za parkování se samozřejmě musí platit. Voda v jezeře je, jak už jsem psal, je neuvěřitelně čistá a byla i koncem září ještě dost teplá, aby se v ní dalo koupat. Čili plavky s sebou.

Pokud jste vášniví rybáři a chcete si v jezeře zalovit, je možné si pronajmout loďku i s rybářským lístkem u spolku „Ribiška družina Bled“, čili u „Fishing clubu“ – jeho sídlo je asi kilometr od Bledu na severním břehu jezera. Na tom jižním je zase sjezdovka s letní sáňkařskou dráhou čili každému, co mu libo. Pokud má ovšem peníze.

Uprostřed jezera je ostrov s někdejším klášterem (Blejski otok). Navštívit se dá motorovým člunem za 12 euro na osobu nebo mnohem stylověji v lodích s veslaři (za patnáct euro).

Oni veslaři jsou něco jako gondoliéři v Benátkách, mnozí provozují toto řemeslo už po mnoho generací – a očividně se z toho dá dobře žít. Zajímavé je, že cena za převoz je stejná, i když vzdálenosti ze tří nástupních míst k ostrovu se hodně liší. Někteří veslaři se tedy na svůj výdělek nadřou víc než jiní. Po příjezdu na ostrov je třeba vystoupat 99 schodů ke kostelu. Propaguje se návštěva kostelní zvonice se zvonem, který splní návštěvníkovi přání, když na něj zazvoní. Nebylo mi jasné, proč jsem za celý den slyšel ono zvonění jen asi šestkrát, i když k ostrovu byly převáženy stovky turistů. Vysvětlení se mi dostalo na ostrově. Za návštěvu zvonice (i s kostelem, ve kterém právě probíhala bavorská svatba) se platí 12 euro. Prostě co je moc, to je moc. Vyzývat štěstí není prostě zadarmo a je to možno brát jako investice do budoucnosti. Neinvestovali jsme, a to i přesto, že nám náš převozník vyčlenil na návštěvu ostrova padesát minut, a kromě onoho kostela a zvonice na ostrově nic není. Prostě klasická past na turisty. Dali jsme si tedy kávu a zmrzlinu a pozorovali německé svatebčany. I tak byla návštěva ostrova hezká – a prostě to patří k tradici.

V městečku samotném je několik velkých hotelů, největšími jsou „Hotel Park“, „Rikli Balance hotel“ a „Hotel Toplice“. Vedle toho spousty apartmánů a několik stylových vil, budovaných v druhé polovině devatenáctého století. Na jejich stavbě se podíleli tehdejší špičkoví architekti rakouského mocnářství, jako Franz R.von Neumann, Paul Rikli, Raimund Jeblinger nebo Wilhelm Bäumer nebo architekti z oblasti Friaulu Andrej Tolazzi nebo Alberto Valli. Na stavbách se podíleli i čeští architekti jako Josef Hronek nebo Jaromír Hanuš. Hanušova secesně bohatě zdobená kavárna hotelu Toplice bohužel nepřežila rekonstrukci hotelu. Přímo na břehu jezera je Vila Prešeren, rovněž kouzelný relikt z doby bledské slávy. Je zde skvělá restaurace, ryba s polentou dochucenou lanýžovým olejem a zeleninou byla prostě božská – a ceny k našemu velkému překvapení naprosto přijatelné. Servis výborný, můžu tedy vilu Prešeren, která slouží i jako hotel, vřele doporučit. Na jižním břehu ostrova je několik luxusních privátních vil jako vila „Zlatorog“ (slovinský název kozorožce). Protože byla renovována z prostředků EU, myslím si, že normálním smrtelníkům k relaxu na břehu jezera neslouží.

Na břehu jezera v samotném městečku se rozkládá rozlehlý park, který projektoval švédský architekt Karl Gustav Svensson v roce 1890, tedy v době největšího rozkvětu městečka. Z konce devatenáctého století pochází i kostel svatého Martina se štíhlou bílou věží ve stylu novogotickém. Postavený byl na místě staršího středověkého kostela podle projektu architekta Friedricha von Schmidta, který mimo jiné stavěl i vídeňskou radnici. Vnitřní fresková výzdoba pak pochází z let 1932–1937 a jejím autorem je akademický malíř Slavko Pengov. Svou stopu v Bledu zanechal i neslavnější slovinský architekt a stavitel Ljubljany Jože Plečnik po kterém se jmenuje ljubljanské letiště. Byl představeným Akademie výtvarného umění v Praze a v roce 1920 ho prezident Tomáš Garrique Masaryk pověřil přestavbou pražského hradu. Čili současný vzhled Hradčan je dílem tohoto slovinského architekta. Jeho projekt královského zámku na Bledu se bohužel neuskutečnil – na místě onoho plánovaného zámku stojí „Vila Bled“ Josipa Broze Tita, ale alespoň před kostelem svatého Martina může člověk vidět Plečnikův Mariánský sloup.

Bled nesmíte opustit, dokud jste neochutnali „Kremšnitu“. Slovinci jsou velmi hrdí na tento vynález připisovaný kuchaři hotelu Park Ištvánu Lukačevičovi, který měl tuto pochoutku, známou v Maďarsku a na Slovensku pod společným názvem „krémeš“, (česky nese tento zákusek podstatně méně poetický název „Žloutkové řezy“) vytvořit v roce 1953. Samozřejmě si ji člověk může dát přímo v kavárně hotelu Park na břehu jezera – tedy na místě jejího zrodu, ale nabízena je prakticky všude. My jsme si ji dali v kavárně na bledském hradu a vychutnávali jsme si vedle Kremšnity i úžasné výhledy na bledskou krajinu.

Takže vyrazte a nechte se chytit do jedné z nejkrásnějších turistických pastí, které Evropa nabízí.

Pitztal

               Chci využít určité zklidnění politické situace a zase jednou vás pozvat na cestu. Dnes do Tyrolska.

               Tyrolský Pitztal je malý bratr Ötztalu. Je menší užší a o něco méně slavný, ale vyplatí se ho navštívit. Ovšem doporučuji nakoupit si dopředu. Nevím, z čeho lidé v Pitztalu žijí, ale jediná prodejna potravin v celé horní části údolí (tedy té turisticky atraktivní) je v obci s nevyslovitelným jménem Piösmes a i ta zavírá večer už v šest. Takže když jsme dorazili ve středu o půl sedmé, bylo by na nás čekalo hladové ráno, kdyby nebylo v St. Leonhardu už od sedmi ráno otevřené pekařství. V neděli má ale, stejně jako v Rakousku všechny obchody zavřeno, takže v sobotu buď nakoupit doma nebo přijet před šestou večerní.

               Páteří údolí je říčka Pitze, okolo které vede i cesta údolím, náš GPS nás ovšem vedl po svahu přes obec Jersens – zřejmě to s námi myslel dobře, Jersens je jednou z turisticky nejvýznamnějších vesnic v údolí. Pokud člověk netouží po vysokohorských túrách ale stačí mu jen procházka v hezkém prostředí, může se projít okolo největší obce v údolí Arzlu, kde je přes Pitze visutý most. Pitze se stejně jako údolí samo s Ötztalem může s Ötztaler ache, která tvoří páteř vedlejšího údolí srovnávat jen stěží. V Pitze by se zřejmě Miroslav Tyrš neutopil. (Ohledně tragického konce našeho zakladatele Sokola poukazuji na článek o Ötztalu z 8.října minulého roku). Je charakteristické, že zatímco celé údolí dostalo jméno po onom potoku na svém dně, Ötztaler Ache, která je mnohem větší, dostala jméno po svém údolí. Možná je to proto, že v Pitztalu byste marně hledali obec velikosti Ötzu. Nicméně se zde narodil Benjamin Reich, dvojnásobný olympijský vítěz, trojnásobný mistr světa a vítěz světového poháru v sjezdovém lyžování v roce 2005/2006. (Co se taky dá jiného v Pitztalu dělat?) O jeho tvář, spolu s jeho manželkou rovněž slavnou lyžařkou Marlies Schild budete v údolí zakopávat doslova na každém kroku. V Pitztalu jsou na svého rodáka (i na jeho štýrskou manželku) hrdí a oni rádi vystupují v reklamách, kde hrají šťastnou rodinku. Možná i skutečně šťastní jsou, osobně bych jim to přál. My jsme se ovšem nehodlali motat okolo potoka na dně údolí, ani navštívit Bennyho a Marlies, my jsme toužili po výškách. Ty se v údolí sdružují do třech center.

Nejvyšší hory jsou logicky na konci údolí. Tam jsou pitztálské ledovce, na kterých se lyžuje, ovšem které jsou přece jen menší než ledovce v ötztálském Söldenu. Provozovatelé lyžařských vleků měli šílenou myšlenku propojit obě ledovcová střediska a vytvořit tak největší středisko ledovcového lyžování ve střední Evropě. K tomu byla potřebná jen maličkost, totiž odstřelit jednu z hor, které obě údolí a tím i obě lyžařská centra oddělují. Naštěstí jim v tom ochránci životního prostředí zabránili. Střediska jsou tedy stále oddělená, ovšem ty svůdné söldenské sjezdovky jsou z Pitztalu vidět, takže těm byznysmenským nápadům docela dobře rozumím. Jsou svůdné i když šílené, ale takové už svůdné věci často bývají.

Chcete-li na ledovec a nehodláte tam šlapat pěšky, což je pěkná makačka, je možné vyvézt se z parkoviště v Mittelbergu k horské stanici k lyžařskému centru ve výšce 2841 metrů lanovkou, takzvaným Pitz-Expresem. Je to vláček, který jede celou cestu, skoro čtyři kilometry, tunelem. V létě nejezdí každý den, jen od čtvrtka do neděle. Když jsme vjížděli do údolí ve středu odpoledne a tabule hlásala, že lanovka na ledovec není v provozu, pokusila se o mně mrtvice. Bylo už září a dostal jsem strach, že dopadnu jako před rokem v Ötztalu, kde už byla většina lanovek v druhé polovině září odstavena. Jenže teď jsme právě proto přijeli už v první zářijové polovině! Byl to planý poplach, od čtvrtka lanovka jezdila. Je to stejný typ jako kdysi jezdil na Kitzsteilhorn v Kaprunu. Tam na svatého Martina 11.listopadu 2000 došlo v lanovce k požáru. Zemřelo 155 lidí. Všichni, kteří se před ohněm chtěli zachránit během k horní stanici, ale jen několik, kteří měli odvahu vrhnout se do plamenů, proběhnout jimi a běžet k stanici dolní. Oheň se tahá nahoru a stráví veškerý kyslík. Takže ti, kdo utíkali nahoru, se všichni udusili. Poučil jsem tedy mé společníky, že v případě požáru je třeba prchat dolů. Nezdálo se, že by je to nějak zvlášť uklidnilo, k požáru ale nedošlo a my jsme za 42 euro na osobu dosáhli vrcholové stanice. Za ty peníze ale nekončíte v onom lyžařském centru, je zde možnost pokračovat lanovkou až k restauraci na kopci Hinterer Brunnenkogel ve výšce 3440 metrů, kde je i vyhlídková platforma s výhledem nejen na druhou nejvyšší horu Rakouska Wildspitze, ale i do Švýcarska a do Itálie.  Tady začíná příjezd na sjezdovku na ledovci, my jsme se prošli na Přední Brunnenkogel, byla to poměrně snadná procházka po sněhu, která ale překvapivě vyčerpávala. Pochopil jsem, že tu Wildspitze, která se provokativně tyčila před námi, v tomto životě už nedám.

Zato jsme si dali kávu v oné nejvýš položené restauraci v Rakousku. Je tam samozřejmě vysokohorská přirážka. Za kávu se platily čtyři eura a za Aperol 8,50 euro. Ale zato máte od stolu neuvěřitelně krásný výhled – i když přes sklo, zřejmě aby zvědaví turisté nevypadávali z restaurace.

V okolí horní stanice Pitz Expresu je možná příjemná procházka ke kapli bílého světla, moderní kapličce s oltářem vyřezaném z jednoho kusu bílé žuly. Tento kámen je v horách velmi vzácný, kde ho našli, nevím.

Ovšem naprosto nezbytné je vyšplhat na Mittagskogel do výšky 3159 metrů. Je to snadná procházka, ani se moc nezapotíte, odměnou je ale naprosto úžasný výhled na pitztalské údolí. Je to naprosto neopakovatelný pohled, údolí je úzké se strmými svahy na obou stranách, ale dlouhé a poměrně přímé, takže ho vidíte z vrcholu Mittagskogelu jako na dlani. Chce to silnou vůli zvednout se a odejít. Něco tak krásného možná už v životě neuvidíte.

Kdo chce víc adrenalínu, může se vydat na Braunschweigerhütte a odtud na ferraty na Pitztaler Jöchl nebo na Polleskogel. Odtud už bude mít söldenské ledovce i s lanovkami a parkovišti přímo pod sebou.

Druhým významným centrem pro horské turisty je Rifflsee. K tomuto ledovcovému jezeru se dá taky vyjet lanovkou z vesnice Mandarfen. Lanovka končí ve výšce 2091 metrů na Sunna Almu. Procházka okolo jezera, kde se páslo množství krásných koní a roztomilých oslů trvá ani ne hodinku. Nabízejí zde plavbu na voru. Odpoledne vyráží na hodinovou cestu po jezeře obrovský vor se stoly a lavicemi, samozřejmě proto, aby turisté mohli požívat plody jim tam prodávané.

My jsme to vše viděli jen z výšky, byli jsme právě na vrcholu Brandkoglu. Původně jsme měli větší plány – totiž cestu na Kaunergrathütte, která je popisována jako jedna z nejkrásnějších horských túr v Alpách, zejména proto, že člověk jde velkou část túry proti Watzespitze, která prý vyhrává dlouhodobě soutěž o Miss Alp, tedy nejkrásnější horu. Nemůžu posoudit, do cesty se nám postavila ferrata, kterou jsme v plánu cesty přehlédli. Bez karabin a úponů jsme se tedy vydali na zpáteční cestu. Později jsme se dozvěděli, že se to přejít dá. To, co vypadá jako ostrá skalní plotna má přece jen ve skále vytesanou stezku jištěnou řetězy, nejhorší je ale sestup k začátku onoho výstupu, a právě to nás odradilo. Takže pokud se tam vydáte, výstroj pro ferraty bych raději přibalil. Ale i pokud skálu překonáte, jak to udělal Vladimírův syn Juraj, čeká vás hodně dlouhá túra k oné chatě a pak ještě delší sestup do Plangerosu, což dělá 1200 metrů z kopce dolů, údajně ne právě schůdným terénem. Túry v tyrolských Alpách vypadají v reálu většinou namáhavěji než na mapách a v popisech. Jestliže píšou, že je třeba být „Schwindelfrei und trittsicher“ odpovídá taková túra už přinejmenším túře „ľahkej“ podle bratrů Andrášiovců, ovšem spíše túře „trocha ťažkej“. Pro těch několik mých čtenářů, kteří tuto klasifikaci bratrů horolezců neznají, pak z túr „ľahkých“ se člověk vrací vyčerpán a zlomen na těle i na duchu a na túry „trocha ťažké“ se vydávají jen šílenci, sebevrazi a Němci. Byli tam, a dokonce v teniskách! Německá paní nám vysvětlovala, že se jí v těch teniskách po skalách lépe „hopká“. Rychle jsme se od ní vzdálili, ještě než se Němci dozvěděli, že jsem lékař.

My jsme se vydali na Brandkogel, kopec přímo nad Rifflsee. Leze se tam hodně strmě, takže pro staré pány je to na krev, ale dá se to. Nahoře je překvapení. Vrcholový kříž totiž stojí na skále, která se očividně od zbytku hory odlomila a drží ji jen ocelová lana onoho kříže. V první chvíli trošku podivný pocit vylézt na skálu přes trhlinu a vědět, že napůl visíte nad údolím. Ale odolejte! Neodolali jsme. Skála se ještě neodlomila, čeká očividně na jiné odvážlivce.

Samotné jezero Rifflsee je kouzelné, má tyrkysovou barvu, odněkud tedy do něho přitéká vápencová voda. Odkud ten vápenec pochází, nemám tušení, v centrálním Tyrolsku by měly být hory ze žuly. Ale očividně nejsou.

Třetím centrem v Pitztalu je oblast Hochzeigeru nad vesnicí Jerzens. I tady se v zimě lyžuje a v létě vandruje. I taky je lanovka, aby usnadnila turistům dosažení vrcholu. Gondola vás vyveze k restauraci, která je v lyžařském centru, odtud se pak dá vyjet sedačkovou lanovkou na Sechszeiger do výšky 2392 metrů. Tenhle kopec nabízí krásné výhledy do Inntalu, tedy do hlavního údolí severního Tyrolska a na obzoru je možné vidět až Zugspitze, tedy nejvyšší horu Německa. Ze Sechszeigeru máte dvě možnosti. Buď se vydat po hřebenu k Hochzeigeru, nebo si vypůjčit trojkolku a pustit se po ní po připravené cestě dolů. Prý je to dost adrenalinová zábava, tvrdili chlapci, kteří se na oněch vozíčcích svezli. Já jsem se nevezl, stačí mi adrenalin v práci a ten, který mi produkuje doma manželka (je na to hrdá a cítí se být za můj adrenalin zodpovědná). Výstup na Hochzeiger je snadná túrka po horském hřebeni do výšky 2560 metrů. Až pak to začne být zajímavé, totiž to v případě, že se rozhodnete vydat se ke Großsee nebo dokonce ještě dál ke Kugleter See.

Komu je to málo, může si vyběhnout buď na poměrně neškodný Gemeindekopf nebo na kopec jehož jméno už nahání strach – Wildgrat. Vzhled pak ještě víc. Rozumnější pro ty, kteří by chtěli na tyto kopce lézt, je ovšem přenocování na chatě u Großsee, pak nebudou mít stress s návratem. Právě zpáteční cesta totiž vyžaduje „Schwindelfreiheit und Trittsicherheit“. (Komentář výše) Vede po vrstevnici strmé skály, je ale zajištěna řetězy. Za sucha se to dá docela dobře projít, za deště je to horší. Pršelo.

I tahle túra je delší, než by si člověk myslel a přál. Uvedené časy nejsou pro důchodce o holi, ale pro vysportované horaly, kteří po horách raději běhají, než chodí. Už samotný okruh okolo jezera s návratem přes Zollkreuz do oblasti sjezdovek Hochzeigeru je túra na celý den. A pozor, pokud nestihnete odjezd poslední lanovky, nezbývá vám než se vydat do Jerzensu pěšky. A to je kilometr do hloubky, nic dobrého pro kolena, zejména, pokud po cestě zatmíte.

Centrem Pitztalu je Sankt Leonhard. Kouzelná vesnička se spoustou penzionů, jednou restaurací a žádným obchodem s potravinami. Zato je tu muzeum kozorožců. Sankt Leonhard přišel k té poctě, že může prezentovat historii tohoto jedinečného horského zvířete tím, že ho má v obecním znaku. A měl ho tam i v době, kdy byl kozorožec v podstatě vyhubený. Nejen jeho rohům se přiznával léčebný účinek, i jeho bobky sloužily k omlazovacím kúrám. A tak někdy v osmnáctém století žilo někde v Savojsku posledních padesát kusů tohoto zvířete. Italský král Viktor Emanuel II. pak v roce 1854 vyhlásil oblast, kde ti poslední kozorohové žili, za chráněnou oblast tím, že ji vyhlásil za svůj privátní lovecký revír a dal ho střežit před pytláky. Kozorožci se začali množit, podařilo se je propašovat do Švýcarska a po druhé světové válce koupili první zvířata i Rakušané. Po počátečních neúspěších se kozoroh v rakouských alpách ujal. Líbí se mu tam a dokáže se v horách neuvěřitelně šikovně pohybovat. Samice dokáže vyskočit až na tři metry vysokou skálu (samec to díky svým těžkým rohům nedokáže). Dnes žije ve volné přírodě 15 000 kozorožců (některé údaje hovoří až o 30 000) z toho tři tisíce v Ötztalu a Pitztalu. V Sankt Leonhardu v malé zoologické zahradě je jich sedm. V podstatě nás ignorovali, protože jim turisté můžou být ukradení, pohled na ně je ale lákavý. Zvíře, které dalo jméno i souhvězdí a tím se stalo i jedním ze znamení zvěrokruhu má v sobě už jen touto skutečností něco mystického. Ostatně slovinsky se nazývá krásně Zlatorog, anglicky Goldhorn. Jen nám se zdálo, že jsou jeho rohy podobné kozím (nejsou!!!) a Němci ho raději nazvali Steinbock, tedy „kamenný kozel“:

Pitztal má ještě jednu zvláštnost. Protože jsou tu svahy hor nesmírně strmé, prakticky každý potůček, přitékající do říčky Pitzu, padá do údolí vodopádem. Každých několik set metrů uvidíte značky pro cesty k nejrůznějším vodopádům. Kdo má tedy rád hluk padající vody, přijde si na své. Jen trošku po chodníku vystoupat nad údolí a nějaký vodopád tam určitě bude.

I to uklidňuje nervy. Jako celý Pitztal. Turisté ho nepřeplňovali. Nevím, jak je to v zimě, ale v létě je to lákavý cíl pro někoho, kdo masový turismus nutně nemusí.