„Demokracie není slučitelná se svobodou člověka“. Tuto zdánlivě paradoxní větu jsem si nevymyslel, je to motto Petra Thiela, jednoho z nejúspěšnějších amerických podnikatelů ze Silicon Valley – a poradce Donalda Trumpa. (Mimochodem nejnověji i zaměstnavatele bývalého rakouského kancléře Sebastiána Kurze)

Thiel ve svých knihách a přednáškách hlásá ideu, která nám nezní tak cize, protože ji před nedávnem prohlašoval i jistý český premiér: „Firmy existují lépe, než vlády, protože mají jen jednoho šéfa – tedy fungují jako diktatura.“

Jak to dopadlo v Česku, víme všichni – možná proto, že státy jsou mnohem komplexnější záležitostí než firma specializovaná na výrobu jednoho produktu. Podobných států vedených jedním člověkem, který nestrpí jiný názor, než svůj známe několik a s výjimkou jediného – Číny, se jim dobře nevede. Ať už je to Rusko, Bělorusko, Turecko nebo Venezuela. Jenže tyhle myšlenky jsou přesto masově přijímané – a představují pro světovou demokracii smrtelné nebezpečí.

Do politiky vstoupil v posledním desetiletí nový typ lidí – lidé z podnikatelského sektoru, kteří zatoužili po slávě a moci. Jejich pohnutky jsou rozdílné. Může to být jen snaha egomana, jako je například Donald Trump, stát se slavným a mocným (i když samozřejmě nezapomene upravit zákony o vybírání daní tak, aby z nich profitoval). Ale může to být jako v Česku, totiž snaha udělat si ze státu servisní firmu pro svůj soukromý byznys a dostat se snadněji k dotacím vylepšujícím kvartálovou bilanci vlastního podnikání.

Samozřejmě ideální představa je – geniální manažer, který se obklopuje schopnými poradci a řídí s jejich analýzami. Ve skutečnosti je to trochu jinak. Úspěšní podnikatelé nepatří většinou k nejinteligentnějším lidem – proto mají onu energii se prosadit. Nezdržují je totiž žádné zbytečné úvahy a pochyby. Jenže nesnesou kolem sebe lidi, kteří jsou chytřejší než oni sami. A tak se hlupák obklopuje ještě většími hlupáky – myslím, že jsme na poslední vládu ještě nezapomněli, ta byla přímo učebnicovým příkladem takového postupu.

Druhým důvodem, proč Thielova hypotéza nefunguje, je nekontrovatelná korupce, která k diktaturám neodmyslitelně patří. Vládnoucí vrstva totiž odstraní jakoukoliv kontrolu a nekontrolovaná moc prostě ke korupci neodolatelně svádí.

Nedokážu se ubránit údivu, když vidím, kolik lidí tyto myšlenky přijímá za své. V myšlenkovém světě podnikatele Thiela zažívají lidé svobodu jedině v diktatuře společnosti uspořádané jako firma. Jsou oproštěni od dilemat myšlení ale i od protestů a diverzních názorů, které zatěžují jejich mysl. Vše je jasně dáno, stačí se s tím ztotožnit a člověk nemá žádný problém. Člověk je v tomto industriálním fašismu roven stroji. Je dobrý, funguje spolehlivě podle naprogramování a pokud nefunguje podle potřeb firmy, buď je opraven nebo odstraněn. V diktatuře je člověk svobodný jen když se vzdá myšlení a své identity. Je to pohodlné a svůdné, ale fatální pro společnost. Pohodlnost je tedy fatální – nabízí prostor demagogům a populistům. Demokracie nenabízí na komplexní problémy jednoduchá řešení, demagogové ano.

Demokratické státy představují na mapě světa zanedbatelnou menšinu. Nezanedbatelné jsou jen díky své ekonomické a vojenské síle. A bez USA a jejich vojenské síly by se tyto režimy nebyly schopny bránit stále silnějším diktaturám. Celý demokratický svět tedy visí na dobré vůli Ameriky a ta se svým demokratickým principům začala nebezpečně vzdalovat.

Není určitě náhodou, že republikánskou stranu přebudovali k pravicově radikální „Tea party“ právě bratři Charles a David Kochovi, majitelé „Koch Industrie“, jednoho z největších podnikatelských subjektů ve Spojených státech. Republikánská strana musela reagovat na demografickou změnu amerického obyvatelstva se stále narůstajícím podílem černochů a hispánců. Jestliže tedy před několika desetiletím byly pro republikány agresivní fašistické skupinky jen okrajovým fenoménem, který sledovali s opovržením, dnes jsou to pro ně kmenoví voliči – ochotní případně sáhnout i k násilí či dokonce vyvolat občanskou válku. Nedisciplinovaný spolek demokratů nemá proti této falanze co nabídnout, to dokazuje už celý rok od zvolení Joa Bidena americkým prezidentem. Okamžik Trumpova znovuzvolení se nezadržitelně blíží. A s ním nebezpečí nástupu onoho industriálního fašismu bratrů Kochů a Petra Thiela ve Spojených státech. A pak sbohem!

Evropa se k demokracii propracovávala osm set let. A i tak není demokratický systém v tom podivném evropském spolku samozřejmostí. A navíc Evropa podléhá jakémusi sebezničujícímu procesu. Začala se bičovat za svou minulost, ačkoliv k tomu nemá žádný důvod. Je to něco, co Octavio Paz nazval „moralizující masochismus“. Stydíme se za ti, že je naše kultura vyspělá, a proto ne každému srozumitelná. Proto je v představách levicových radikálů kulturu třeba natolik zjednodušit, aby ji chápal každý. V roce 1987 napsal francouzský spisovatel Alain Finkelkraut knihu „Porážka myšlení“. Kritizoval v ní kulturní relativismus a chránil vysokou kulturu. Levičáci ho ihned obvinili z „elitářského myšlení“. Masová kultura musí být podle nich bráněna ve jménu rovnosti. Začíná to zjednodušováním jazyka, pokračuje pořady bavičů v televizi či seriály typu Most. Masám se vyšlo vstříc!

Hitler chtěl evropskou kulturu zničit, ta to teď dělá sama, jako by plánovala gigantické autodafé.

Demokracii jako by chyběla vůle se bránit. Jak útokům zvenku od ji obklopujících diktatur, tak i proti rozvratným vlivům ve svém nitru (těmito diktaturami nezřídka podporovanými).  Blahobyt snižuje automaticky chuť bojovat. Blahobytné společnosti mají tendenci k samodestrukci. Z nedostatku existenčních problémů hledají problémy nepodstatné a dělají z nich existenční. A těch je pak příliš.

Má se Evropa vzdát své kultury ve jménu tolerance? Evropa se k demokracii probojovala až vlivem osvícenství, až po osvobození z nadvlády katolické církve. Má teď snad ustupovat ve jménu tolerance jiné diktátorské ideologii islámu? Islám osvícenství neprodělal a ani nemohl. Nemůže za to, ale je to tak. Zůstal nesnášenlivý a diktátorsky orientovaný. Jenže na druhé straně spektra společnosti se formují jiné radikální skupiny. Demokracie znamená ve své podstatě diskusi.  Současná polarizace ji prakticky znemožňuje. Místo diskuse se vyhrožuje šibenicemi a exekutiva ve jménu falešně chápané tolerance nečinně přihlíží.

Milan Kundera napsal, že „Být moderní znamená dospívat na zděděné cestě k novým objevům.“ Proč tuto cestu opouštět ve jménu multikulturní společnosti?

Přesto, že máme s demokracií staletou zkušenost ještě z doby Rakouska Uherska, spousta lidí její principy nechápe. A není to jen zničujícím působením komunismu. Totalita není, když musí všichni dodržovat určitá pravidla. Totalita je, když je určití vyvolení jedinci dodržovat nemusí. Co se odehrává v hlavách lidí, kteří nazývají totalitou očkovací program jen proto, že se bojí injekční jehly? J tam kromě strachu a sním spojené nenávisti ještě něco jiného?

Václav Havel řekl, že: „Problém demokracie je v tom, že toho, kdo ji bere vážně, nesmírně omezuje, zatímco tomu, do ji ignoruje, dovoluje skoro vše.“

Jenže naše demokracie jdou tak daleko, že pochlebují diktaturám ve jménu „tolerance“ – aby je neurazily. Zoufalým příkladem takové falešné tolerance je, když Australané zakážou návštěvníkům tenisového Grand Slamu v Melbourne nosit trička na podporu čínské tenistky. A ohánějí se směšnými argumenty, že politika do sportu nepatří. Co dělá Čína z olympiády jiného, než politickou demonstraci síly? A dělali Sověti v roce 1980, Rusové v Soči v roce 2014 nebo Němci v roce 1936 něco jiného?

Diktátoři nejsou zvyklí vyjednávat a každou ochotu jim vyjít vstříc považují za slabost a za pobídku ke stupňování požadavků. To bude vždycky stejné. Od Hitlera, přes Putina až k Si ťi-pchingovi. A diktátoři potřebují konflikt, nejlépe válečný, aby udrželi své obyvatelstvo pod kontrolou. Zejména, když se jim ekonomicky nedaří. A v takové době prohlásí bavorský předseda vlády Söder, v německé politice určitě žádná lehká váha – že Rusko není nepřítel a je třeba mu vyjít v jeho požadavcích vstříc. A to není kremelský sluha, jako Viktor Orbán nebo Miloš Zeman! Ale jde přece o Nord Stream II a tedy o kšeft. Demokracie se ráda prodává ve jménu ekonomické prosperity. Jak má pak Putin brát evropskou unii vážně? Pak přicházejí jeho ideologové s myšlenkou osvobození Evropy z cizího (rozuměj amerického) vlivu a její sjednocení do jednotného prostoru od Lisabonu až po Vladivostok. Samozřejmě s hlavním městem v Moskvě a s ruským politickým systémem. Důkazem evropské bezvýznamnosti, do které se EU sama vmanipulovala, je skutečnost, že Rusko jedná o Ukrajině s USA a Evropané nejsou k hovorům ani přizváni.

Demokracie se opírá v podstatě o tři pilíře:

1. Systém zastupitelské parlamentní demokracie se svobodnými volbami
2. Nezávislost justice
3. Svobodnou žurnalistiku

Že fungování takového systému není vytesáno do kamene vidíme u našich sousedů. V Maďarsku se prakticky podařilo zlikvidovat nezávislou žurnalistiku, v Polsku zase nezávislost justice (útok na nezávislou televizi zatím nevyšel – přece jen Američané zařvali příliš hlasitě, než aby to mohl Jaroslaw Kaczynski ignorovat).

               Jenže novou módou je, že si podnikatelé toužící po moci, sdělovací prostředky kupují. Začal s tím Silvio Berlusconi a skutečně byl díky svému mediálnímu impériu prvním italským premiérem, který přečkal v úřadě navzdory všem svým skandálům celé volební období. V Česku udělal totéž Andrej Babiš – a dokud svou Mafru má, není odepsán, ale může se kdykoliv vrátit jako vítěz. Zejména když si „nezávislá žurnalistika“ teď vzala jako terč novou vládu. Zřejmě aby dokázala, že nebyla proti Babišovi zaujatá, ovšem její plnou palbu do nové vlády chápou voliči tak, že se nic nezměnilo. A bohužel se nová mocenská struktura nemá kde bránit – na rozdíl od svého předchůdce „svoje“ placené novináře nemá.  Takže se vše dostává do šikmé optiky a hrozí nedobrým koncem.

               Ovšem největší nebezpečí nevychází z Agrofertu a Mafry, dokonce ani ne z Moskvy, ale z Washingtonu. Pokud padne demokracie tam, padne všude. A znovu si ji vybojovat bude těžké, ne-li nemožné. Když se Césarovi a Augustovi podařilo odstranit demokracii ve starém Římě, trvalo to dlouhých 1800 let, než si ji lidé znovu vybojovali. A to všechny diktatury v té době neměly k dispozici sledovací kamery, scany obličejů, internet a družice sledující každý pohyb mobilních telefonů – a nejen nich. Stačí přece se jen trochu znelíbit režimu a člověk dostane hodnocení DDD jako v Číně a nekoupí si ani jízdenku na autobus, nebo zmizí v gulagu jako v Rusku či se mu do mobilu nabourá systém Pegasus, jako polským soudcům a píše jejich jménem věci, na které by oni sami ani nepomysleli. Kriminalizovat nepohodlnou osobu? Pro diktaturu používající moderní technické vymoženosti je to naprostá hračka. Moderní diktatura dokáže zlikvidovat každého – a lid bude jásat. Jako kdysi, když komunisté popravovali Miladu Horákovou.

               Celý svět se teď zabýval kauzou Novaka Djokoviče. Zase jednou je možné postavit se na jednu nebo na druhou stranu, v Srbsku je životu nebezpečné postavit se proti němu, antivaxeři jásají, protože mají svého hrdinu a mučedníka, karikaturisté mají hody. Doktor Šmucler, který z pro mne nepochopitelných důvodů stále ještě zastává funkci prezidenta stomatologické komory, přirovnal Novaka k Václavu Havlovi, jiní dokonce ke Kristu.

               Nehodlám tu kauzu rozebírat, ostatně v čase, kdy ji zveřejním, už je po všem a Novak dorazil triumfálně s korunou mučedníka domů. Teď se bude diskutovat o tom, zda to bylo správně, zda měla australská vláda právo na takový krok či ne. Zda měl Novak Djokovič právo porušovat pravidla země, do které přijel či ne. V Česku má neuvěřitelně hodně podporovatelů, kteří chtějí dokonce Australanům odebrat právo pořádat Grand Slam. Zaujalo mě, že tyto problémy s akceptací určitých pravidel mají očividně mnohem víc lidé ze zemí postkomunistického tábora. Akceptace zákonů, směrnic, prostě jakékoliv činnosti úřadů je zde okamžitě zpochybňována. Samozřejmě i mezi takzvanými „západními“ zeměmi jsou velké rozdíly. Zatímco v Rakousku je skoro ostudou dodržovat přikázanou rychlost na dálnici (jen o něco méně než v Česku), ve Skandinávii nikoho ani nenapadne tuto rychlost překročit. Jednak jsou pokuty drakonické (počítají se z platu viníka podle zásady, že trest musí bolet) jednak si ale tamější lidé na život ohraničený směrnicemi zvykli a důvěřují svým vládám, že to s nimi myslí dobře. Možná je to i proto, že v těchto skandinávských zemích prakticky neexistuje korupce a vládě, která nekrade lidé důvěřují tak nějak přirozeně víc než té, která se obohacuje.

               Jenže proč vlastně lidé v postkomunistických zemích „tikají“ jinak? Je to zajímavá myšlenka, zejména proto, že od pádu komunismu uplynulo už víc než třicet let, tedy se vlastně už vyměnily generace. Generace ano, myšlení ne.

               Měl jsem možnost žít v zemích obou těchto typů, proto si dovolím nabídnout následující hypotézu:

               Na tzv. západě lidé v životě usilovali především o společenské uznání. Samozřejmě že nejjednodušší cesta k tomu vedla před zbohatnutí, v kapitalistické společnosti hrají a vždycky hrály peníze klíčovou roli. Ale po dlouhá desetiletí to nebylo jediné kritérium. Člověk mohl dosáhnout společenského uznání i jako sportovec (dříve sportovci nebohatli) umělec (ti už vůbec ne) nebo státník – v době do začátku osmdesátých let politici taky nijak zvlášť ze svých úřadů nebohatli, hlavní odměnou jim byly udělované řády a pohled na vykonanou práci. Jedním z hlavních a nutných atributů člověka, který toto všeobecné uznání dosáhl, byla ale i morální bezúhonnost. Samozřejmě, že se při bohatnutí i při politických bojích používaly i tehdy nekalé způsoby, není si třeba nic idealizovat, jenže se tyto musely dobře tajit (což bylo v čase bez internetu a všudepřítomných sledovacích kamer či telefonních odposlechů jednodušší než dnes). Navenek vystupovala společnost jako čistá a případné odhalení nekalých politických metod vedlo ke společenskému zavržení – jako se to stalo např. dlouholetému německému kancléři Kohlovi. Pravidlo, které bylo hlásáno (i když ne právě dodržováno) byla rovnost všech občanů bez rozdílu jejich společenského postavení před zákonem. Důsledkem tohoto pravidla bylo například i vyšetřování protikorupční policie v Rakousku přímo v úřadě spolkového kancléře Kurze, což nakonec vedlo k jeho politickému pádu. Když jsem vysvětloval v Česku důvody jeho pádu, tedy hlavně to, že aby nedovolil nárůst popularity svého stranického šéfa, kterého chtěl svrhnout, podařilo se mu zablokovat miliardu eur určených pro děti a jejich odpolední zabezpečení ve školách a školkách, dostalo se mi lakonické odpovědi: „To je přece politika“. Češi nechápali, jak mohla taková „prkotina“ vést k politickému pádu všeobecně oblíbeného premiéra. V Rakousku zveřejnění této kauzy vedlo k pádu preferencí jeho strany z 35 na 20 procent. V Česku by se zřejmě „ani lísteček nepohnul“. Na okraj poznamenávám, že Rakousko v žebříčku korupce a jejího vnímání zdaleka nepatří ve světě k špičkových zemím. Patří mu až patnácté místo, daleko za všemi Skandinávci, a dokonce i zřetelně za Německem (9). Mimochodem Česko se nachází aktuálně na 49 místě, těsně za Polskem ale zřetelně před Slovenskem a Maďarskem. Samozřejmě se naskýtá otázka, proč tomu tak je. Lidé, kteří vzpomínají nostalgicky „na staré zlaté časy“ komunistického režimu mají hned připravenou odpověď – protože se v devadesátých letech nechala země rozkrást. Jenže otázka zní jinak: Jak to bylo možné, že byla země rozkradena? Kdo to připustil? No přece voliči, kteří volili osoby typu Klause či Zemana a toto rozkradení dovolili.

               Na rozdíl od kapitalistického západu lidé v zemích komunistického bloku usilovali především o získání privilegií. Privilegia je postavila na vyšší stupeň společenské hierarchie, postavila je nad zákon, který platil pro „obyčejné“ lidi. Privilegia se dosahovala především službou režimu a tedy loajalitou. To byla motivace a režim tuto kartu velmi šikovně využíval. Když jistý mladý inženýr Andrej Babiš vstoupil do komunistické strany a poté se dokonce dobrovolně přihlásil k spolupráci se Státní bezpečností, otevřely se mu všechny dveře ke kariéře. Údajně do roku 2019 ani nevěděl, že ti „obyčejní“ museli žádat při výjezdu ze země o výjezdní doložku a měnili peníze s 250procentní turistickou přirážkou. Samozřejmě, agent Bureš je extrém, stejně jako jeho impozantní kariéra. Ale podobně jako on přemýšlelo hodně lidí. Víc, než nám je příjemné. Morální pravidla a zásady tedy nebyla vůbec vyžadována, naopak, byla přítěží. Obyvatelstvo toto pravidlo mlčky tolerovalo, každému byla dána jen volba, zda se této morální korupce chce účastnit, či chce zůstat stát stranou. V Rusku, nebo chcete-li v Sovětském Svazu byla tato privilegia dohnána do extrému. Auto či daču nemohl nikdo vlastnit, dostával je jen propůjčené od státu, dokud zastával svou funkci. Jestliže svá privilegia ztratil, znamenalo to pád do bezvýznamnosti včetně ztráty dopravního prostředku i víkendového domku. Tím si režim vynucoval od svých „privilegovaných“ naprostou poslušnost.

               Zdá se, že toto myšlení stále ještě přetrvává. Stále se najde dost lidí, kteří se snaží stát se „lepšími lidmi“, na které se nevztahuje zákon. A masa obyvatelstva tuto hru přijímá. Sice s nevůlí, opovržlivými úšklebky a krčením ramen, ale pasivně a odevzdaně – přece to tak vždycky bylo.

               Abych se na konec mé úvahy vrátil k Novakovi. Nemyslím si, že by se bál očkování, ať už vpichu jehly či nějakých potenciálním vedlejších účinků.  Samozřejmě už dnes víme, že především aktivní sportovci by si bezprostředně po očkování měli dát tréninkovou pauzu, aby snížili možné riziko zánětu srdečního svalu a týdenní pauza v tréninku by teoreticky mohla narušit přípravu na velké turnaje. Jenže problém je jinde. Novak je ve své zemi národním hrdinou a to právem. Srbsko ještě sportovce jeho formátu nikdy nemělo. Nestal se privilegovaným službou režimu či udáváním kamarádů a kolegů, ale svým talentem a tréninkovou dřinou. Postavení, které má, ho stálo hodně potu. V Srbsku je navíc zbožňování osobností výraznější než u nás. Žil jsem tam svého času dva měsíce v roce 1982 mezi Srby a zažil jsem, jakou úctu požíval pouhý plukovník, který přijel do rodné vesnice na dovolenou. A plukovník komunistického režimu je v hierarchii nekonečný počet poschodí pod národním hrdinou Djokovičem. Ale v okamžiku, kdy se Novak privilegovanou osobou stal, začal si o sobě myslet, že je nadčlověk. Kterému nemůže ublížit nějaký pitomý čínský virus, ale který stojí i nad zákony a vyhláškami nějakých úředníků či členů vlády, kteří mu přece nesahají ani po kotníky. Už v květnu 2020 organizoval v Bělehradě turnaj jako otevřenou provokaci a výsměch protiepidemickým opatřením. Svou aroganci ukázal zřetelně na olympijských hrách v Tokiu. Poté, co prohrál semifinále v singlu proti Alexandrovi Zverevovi a zápas o třetí místo proti Pablovi Carreno-Bustovi a poté i semifinále smíšené čtyřhry, nenastoupil v této disciplíně k zápasu o bronzovou medaili a nechal svou partnerku Ninu Stojanovic ve štychu. Prostě bronzová medaile v „podřadné disciplíně“ jako je smíšená čtyřhra, ho nezajímala. A jeho partnerka už vůbec ne. Ta byla pro něho jen bezcenným přívěskem v jeho cestě za úspěchem. Který se nedostavil.

               Do Austrálie cestoval s představou svého božství a ani ho nenapadlo, že by se k němu australské úřady mohly chovat jako ke každému „normálnímu“ člověku. Že by se ho vůbec na něco ptaly, nedejbože jeho vyjádření zpochybnily.  On přece patří mezi privilegované a ti stojí nad zákonem! Překvapení na celnici bylo obrovské. Následně vymýšlené výmluvy a lži, očividně naprosto nepřipravené a spontánní, jen odhalily ubohost jeho myšlení. Až ho australský televizní komentátor nazval (neoficiálně, když myslel, že jsou mikrofony vypnuté) „zákeřným kreténem.“ Jistěže, Djokovič má víc síly v pažích než v hlavě, tento fenomén není u špičkových sportovců až tak výjimečný (i když samozřejmě není pravidlem), stačí si vzpomenout například na Diega Maradonu nebo sledovat kariéru současné hvězdy Neymara. Problém ale nevidím v nedostatečné inteligenci nebo mozkové lenosti (můj kamarád Karel nazýval podobné lidi „duševními lajdáky“) ale ve způsobu jeho myšlení. Odhlédnouc od skutečnosti, že Novak má velmi blízko k extrémním srbským nacionalistům a nacionalismus na Balkáně má zcela jiný – totiž krvavý – význam než u nás. Ale jde o něco jiného. Novak se považuje za privilegovaného. (A doma taky je) Privilegovaní jsou nedotknutelní. Jeho rodina si to myslí samozřejmě taky, stačila jedna novinářská otázka na tiskové konferenci, která se rodině nelíbila a konference byla arogantně ukončena. Jak si může nějaký novinář dovolit klást takové otázky, když přece hovoří o NOVAKOVI! Bylo možné i vnímat, jak lehce přeskakuje postkomunistické myšlení k nacionalismu, když byl Djokovičův otec schopen obvinit Australany z toho, že nechtějí Novaka vpustit do země, protože je Srb.

               Připomíná vám to něco? Nereagoval úplně stejně jako Djokovičova rodina premiér Babiš nebo prezident Zeman, když jim byly položeny otázky, které se jim nelíbily? Oni přece byli privilegovaní, oni stáli nad zákonem a vysoko nad oněmi „normály“ tedy novináři a svými voliči! Se kterými se byli (a Babiš i bude) ochotni fotografovat v rámci předvolební kampaně, ne ale mimo ni. Protože jimi z hloubi duše opovrhují. To samo o sobě by nebylo tak strašné. Strašné je, že to polovině národa nevadí. A že to velká část národa dokonce považuje za naprosto normální. Srbský prezident Vukič nezapomněl vystoupit v televizi a nazvat vykázání neočkovaného sportovce ze země, kde je očkování povinností, honem na čarodějnice. Protože potřebuje hlasy svých voličů a ví, že většina srbského národa myslí přesně tak. Ruce pryč od našeho boha! Chovat se k němu jako k obyčejnému smrtelníkovi je opovážlivost volající po potrestání. Zřejmě dojde i k výměně diplomatických nót a ochlazení diplomatických vztahů mezi Austrálií a Srbskem, což může být Australanům víceméně srdečně jedno. Vukič šel tak daleko, že obvinil Australany, že Novaka mučili. Samozřejmě, že božstvo může považovat za mučení, když mu nějaký „normalo“ klade nepříjemné otázky, a dokonce trvá na jejich zodpovězení, pro člověka vyrostlého v demokracii nebo tuto demokracii akceptujícího vykonával onen celník jen prostě svou práci. A dělal ji dobře.

Zatímco je tedy Novak Djokovič pro australské občany podvodník, který se prostřednictvím hloupých lží snažil oklamat zákony, stanovené demokraticky zvolenou vládou, pro Srby ale i pro mnohé Čechy je bojovníkem za svobodu proti diktatuře vládních předpisů.

               Dokud se v postkomunistických zemích nezmění toto myšlení, nebude cesta k „normální“ demokratické společnosti možná. Protože základem demokracie je rovnost občanů před zákonem. Která je samozřejmě relativizovaná prostředky, které mají určití lidé na zaplacení svých advokátů. Ale to je jiná kapitola. Důležité je, aby podvodník, i když díky svým obhájcům nebude odsouzen, nepožíval společenského uznání. Aby byl tím, čím je – soukromou osobou hodnou odsouzení a opovržení. Aby se podvody nepovažovaly za legální prostředky ekonomické či politické soutěže.

Až pokud se dokážeme dopracovat sem, bude naše země zachráněna.

               Na svou obhajobu můžu říct, že jsem několik let kladl houževnatý odpor. Přesto, že mi manželka stále tvrdila, že lázně nutně potřebuji, jsem tento názor nesdílel. Ona tvrdila, že od určitého věku je takový pobyt nutný. Pak se ale přidaly děti – očividně navedené maminkou – a tvrdily mi stále intenzivněji, že se bez lázeňského pobytu prostě neobejdu. Ostatně můj otec pobyty v lázních přímo miloval. Chodil do Luhačovic každý rok, kde se procházel po kolonádě, chodil na koncerty a vedl nezávazné konverzace. Obvykle před odjezdem do lázní zorganizoval nějakou přestavbu v domě nebo aspoň malování, aby, až se vrátí, bylo všechno hotovo. Tento jeho postup se stal tak známým, že když jednou jel okolo manžel mé sestřenice a viděl, že maminka vyváží kolečko nějaké sutě, zeptal se hned „A copak, pan učitel je v lázních?“ Byl.

               Ne, očividně jsem tyto geny nezdědil, lázně pro mě byly spíš strašákem, představa kolektivního cvičení ve vodě, ke které jsem se kdysi před lety víceméně nedobrovolně připojil, mě strašila dodnes – ještě nikdy jsem si nepřipadal tak starý, jako při oné podvodní gymnastice.

               Nicméně letos se mé ženě podařilo můj odpor zlomit a místo výletu na Seychely, což byl dárek k mým už několik let starým šedesátinám, jsem se odebral „na léčení“ do Bad Tatzmansdorfu v Burgenlandu. Manželka za mě vyplnila i žádost, já jsem si pak zajistil termín, který jako jediný do jisté míry vyhovoval rozdílení služeb na oddělení – – koneckonců jsem měl být v té době na Seychelách. Čekala na mě nová zkušenost.

               Už proto, že právě týden před mým nástupem do zařízení byl v Rakousku vyhlášen celostátní „lock down“ kvůli pandemii kovidu 19. Ten měl heslu Tatzmansdorfu: „slow down and relax“ dodat nový a naprosto neočekávaný význam.

               Zřejmě mě mělo varovat jméno hotelu. Jestliže se hotel jmenuje „Reduce“, je dost možné, že se za tím něco skrývá. V tomto případě to byla „zdravá kuchyně.“ Nemám nic proti zdravému jídlu, ostatně moje manželka vaří zdravě, díky čemuž nejsme tlustí ani nijak zvlášť nemocní – tedy ona vůbec a já si s mými pěti tabletkami denně docela vystačím. ALE NIC SE NEMÁ PŘEHÁNĚT!

               Jídelní lístek, kde se střídala grilovaná zelenina s vařenými bramborami s mrkví mě trošku zarazil hned na začátku. Mezi prvními patnácti chody (oběd a večeře) jsem objevil třikrát maso nebo rybu. Na snídani nebyl ani kousek šunky či jiného masového výrobku, vajíčka se nabízela jen vařená buď naměkko nebo natvrdo. Pochopil jsem tedy hned na začátku, že jde do tuhého. Šlo. Teprve v pátek při přivítací ceremonii nám bylo vysvětleno, že se hotel upsal „zdravé stravě“. Proto zavedl tři bezmasé dny v týdnu. Rozhodl jsem se to akceptovat, stejně jsem neměl jinou možnost. Ovšem když to maso skutečně jednou na talíř přišlo a bylo bez jakékoliv chuti, pochopil jsem, že ani tudy cesta nevede. Zkusili jste už jíst hovězí bez jakéhokoliv koření? Nezkoušejte to, nejde to. Ale i přílohy, či ravioli nebo rýže se zeleninou, nechutnaly vůbec po ničem. Tu rýži jsem ostatně musel nechat na talíři, suchou rýži bez jakékoliv chuti – zřejmě byla vařena bez soli – prostě nespolknete. Pochopil jsem, že buď mají v hotelu fanatickou dietoložku nebo jsou kuchaři – všichni kromě šéfa Maďaři – fanatičtí kalvíni – jak moji čtenáři vědí, kalvínská víra používání koření netrpí, protože chutné jídlo je hřích uzavírající cestu do nebe.

               Vzpomněl jsem si na památník reformace v Ženevě, kde si Štěpán Báthory za svůj vídeňský mír v roce 1606, který Maďarům povolil členství v reformované církvi, vysloužil čestné místo, a dodatečně jsem ho proklel. Možná za to nemůže, možná ani ti kuchaři, možná to skutečně všechno spáchala místní dietoložka, ale když je člověk emocionální, potřebuje obraz nepřítele. A hlad budí emoce. Prostě tak to dopadá, když se rozhodnete vařit prakticky bez tuku. Tuk je nositelem chuti a jídlo bez tuku chutnat prostě nebude. Tedy pokud nejste vegán, jako můj partner u stolu. Ten sice taky naznačoval něco o tom, že by to jídlo mohlo mít víc chuti a pak se dokonce nechal zlomit a objednal si jednou tvarohovou pomazánku, ale trpěl očividně méně než my ostatní všežravci či dokonce masožravci. Pokud se z nás v hotelu rozhodli udělat vegetariány, nezvolili cestu slibující úspěch.

               Člověk se sice mohl dvakrát denně dojídat salátem, ovšem bylo to téměř výhradně stále stejných osm druhů v salátovém bufetu a dávat si zelí, salát, fazole, mrkev, červenou řepu, zelenou fazolku dvaačtyřicetkrát po sobě (21 dní čili tolik obědů a večeří) začal můj trávicí trakt během třetího týdne pobytu kategoricky odmítat. Zelenina překračovala pravidelně při průchodu mými střevy nejvyšší povolenou rychlost.

               A víte, co na tom bylo nejstrašnější? Když jsem se po dvou týdnech tohoto půstu zvážil, zaznamenal jsem úbytek váhy o půl kilogramu. A to po návštěvě toalety!

               Manželka mi slibovala, že se zde aspoň dospím. Bylo by to teoreticky možné, kdyby každé ráno v šest hodin nezačaly zvonit zvony kostela (tedy v neděli a o svátcích až v sedm). Zvoní skoro deset minut, pokusit se potom ještě usnout je dost iluzorní. Tatzmansdorf má kostely dva jako prakticky všechny obce v okolí – katolický a evangelický. Maďaři se ve své většině hlásili k reformované církvi.

               Léčba spočívala především ve skupinové gymnastice. Dobrá, můžu si za to sám. Paní doktorka mi nabídla dvě alternativy, buď zesílenou psychologickou péči nebo pohybovou. Zeptal jsem se nesměle, co ta zesílená psychologická péče znamená – přece jen měli moji kolegové v práci obavy o můj blížící se „burn out“. Když jsem se dozvěděl, že v tom je několik individuálních rozhovorů s psychologem, rozhodl jsem se pro pohyb. A dostal jsem ho. Zejména senzomotorický a silový trénink mi dal zabrat, spočívá totiž ve velké části cvičení ve stání na jedné noze – v této poloze se pak provádějí různá cvičení. Maximální počet povolených cvičení během pobytu je dvanáct, paní doktorka mi jich předepsala dvanáct a dostal jsem jich třináct. Zřejmě jako bonus – když jsem si holt přál ten pohyb. Abych si pořád nestěžoval, dostalo se mi i bahenních zábalů, ze čtyřech předepsaných iontoforéz jsem dostal dvě, a dokonce jednou i masáž. Ale přál jsem si přece pohyb!

Skoro bych zapomněl na pozitivní stránky pobytu. Ta voda, která založila slávu lázní, je opravdu dobrá. Se svým obsahem 1650 mg natriumhydrogenkarbonátu a 560 mg kalcia na litr má blahodárné účinky na podrážděný žaludek. Je sice třeba si na její chuť zvyknout, což trvá tak dva dny (kverulant Grillparzer chtěl lázně už po prvním dni opustit, protože mu nechutnala), ale mé chronické bolesti žaludku byly už po několika dnech pryč. Zda i díky či právě naopak navzdory zdravé stravě, nehodlám hodnotit.

               Lock down pak znamenal zákaz opuštění lázeňského zařízení. I když Bad Tatzmansdorf žije ze svých léčebných pramenů. Poprvé byla jejich léčivá síla prozkoumána a publikována v odborném tisku v roce 1763 Ignácem Wetschem. Píšou o něm, že se díky svým lékařským úspěchům stal osobním lékařem ruského cara. Nevím kterého, v Rusku od roku 1762 vládla carevna Kateřina, a to ještě i v době, kdy doktor Wetsch v roce 1779 zemřel.

Už od roku 1621 a zejména v devatenáctém století, (tehdy se obec jmenovala Tárcsa) kdy lázně vlastnil kníže Batthyany, to bylo přímo centrum kulturního života, kde se střídali básníci a skladatelé, jako protičeský šovinista Franz Grillparzer, básník Adalbert Stifter nebo manželka krále vídeňských valčíků Johanna Strausse juniora Lily (která je na zdejším hřbitově i pochována). Lázně navštívila i císařovna Sissi a má v lázeňském parku svůj památník. Za druhé světové války zde bylo rehabilitační centrum pro zraněné německé vojáky a v roce 1945 se tudy prohnala fronta a srovnala Bad Tatazmansdorf se zemí. Obnova zařízení trvala do roku 1953, kdy byly lázně slavnostně znovu otevřeny – v té době se Bad Tatzmansdorf nacházel ještě v ruské okupační zóně. Od toho roku se staly lázně klíčem k prosperitě obce ale i celého regionu. Čili všude v okolí se nacházejí hospody, heurigen, vinné sklípky (dokonce jeden Batthyany keller, připomínající někdejšího majitele) ale všechny byly díky lock downu svorně zavřené. Jediné místo, kde si člověk mohl spláchnout svou frustraci, byla lázeňská kavárna, kde nabízeli jeden druh bílého a jeden druh červeného vína (v Burgenlandu!) a to až po sedmnácté hodině. Tvrdý alkohol, který by člověk vzhledem k sílícím zažívacím problémům nutně potřeboval, byl zakázán.

               Prostě jsme byli nevybíravě upozorňováni na fakt, že pobyt v lázních není žádná dovolená. Není!

               Přiznám se, že jsem neodolal, přes veškeré zákazy jsem se vydal k místnímu Sparu a koupil jsem si tam tyrolské klobásky. Jiní, odvážnější účastníci léčby se vydali až k vzdálenější Bille, kde podávali leberkäse či dokonce řízek v žemli.

               Pohyb po okolí ze zdravotních důvodů nebyl výslovně zakázán, a tak jsem aspoň dal pár pěších výletů po okolí. Okolí je pěkné, pahorkovité se spoustou lesů – ovšem všechny památky byly díky lock downu zavřené. Stejně tak byly zavřené i místní Therme, čili welness lázně. Má představa, že si do nich dokoupím lístek a budu tam trávit večery v teplé vodě, tím tedy zemřela.

               Pokud byste se v této oblasti byli v době po kovidu nebo pokud zrovna náhodou nebude lock down, pak můžu doporučit hned několik lokalit v okolí. V nedalekém Mariadorfu je nádherný pozdně gotický kostel. Zřejmě ho tam nechal postavit arcibiskup ostřihomský Jánoš Kaniszai (vystupující až ve dvou mých románech), který tuto oblasti obdržel v roce 1388 od krále Zikmunda. Proto je většina okolních vesnic známa právě od tohoto roku, kdy jsou poprvé zmíněny v oné darovací listině.

               Jiným směrem se nachází Stadtschlaining s kouzelným hradem, na němž byla letos výstava ke sto letům existence Burgenlandu. Tento hrad vlastnila nejprve hrabata z Güssingu, vedoucí sedmnáct let dlouhý boj s králem Karlem Robertem (1310 – 1327), později Andreas Baumkircher, legendární postava z patnáctého století. Byl to mimo jiné i bratislavský župan a podporovatel císaře Fridricha III, kterého několikrát vytáhl z louže. (Ze které se císař sám, přezdívaný „arcispací čepice“ dostat nedokázal). Protože ale císař důsledně odmítal placení svých narůstajících dluhů, obrátil se Baumkircher nakonec proti císaři a chtěl si proplacení dlužné částky vynutit válkou. Tehdejší zákony takovou válku nazývanou „fehde“, v podstatě povolovaly, ale „Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi“ platilo už tehdy. Císař byl příliš velké sousto, pročež byl Baumkircher v roce 1471 v Grazu zákeřně zajat a popraven. Poté patřil hrad rodu Batthyany až do roku 1849, kdy byl jeho majitel Lajos Batthyany, předseda revoluční maďarské vlády v letech 1848–1849, popraven a hrad zkonfiskován. (Tak nějak mám pocit, že vlastnictví tohoto hradu jejich majitelům příliš mnoho štěstí nenosilo).

Po druhé světové válce zde byl denacifikační tábor, kde se snažili přesvědčeným náckům se skromným úspěchem vytlouct z hlavy jejich ideologii a v roce 1956 pak sběrný tábor pro maďarské uprchlíky. Koneckonců byl Stadtschlaining kdysi maďarské pohraniční město, které dobře žilo z vybírání cel. Od roku 1980 patří hrad zemi Burgenland a ta se o něho stará opravdu dobře. Vedle katolického a evangelického kostela je v městečku i velký židovský hřbitov. Židovská komunita, prakticky vyhubená během holocaustu, tvořila po staletí významný prvek v životě Stadtschlainingu.

               Jen čtyři kilometry od Bad Tatzmansdorfu se nachází jedno z největších burgenlandských měst Oberwart, kde není k vidění vůbec nic (pokud si odmyslíme budovu okresního úřadu, z jejíhož balkónu byl v roce 1921 vyhlášen „Svobodný banát Litava“ bána Pála Pronaye (o tom jsem nedávno psal).

               Trošku dál na jih je ale pěkné městečko Güssing s majestátním hradem na kopci uprostřed města, někdejším sídlem mocných hrabat z Güssingu, česky z Kyseku či maďarsky z Köszegu. Svého času soupeřili o moc nejen s králem Karlem Robertem ale i s Matúšem Czákem Trenčanským. K mému překvapení není ale maďarské jméno Güssingu Köszeg, ale Németújvár, čili „Německý nový hrad“. Začalo se prý používat až v devatenáctém století, takže možná proto.

               Deset kilometrů na sever od Bad Tatzmansdorfu je hrad Bernstein, toho času hotel s restaurací, samozřejmě v čase lock downu zavřenou. Hrad patřil uherskému rodu Almásy, nejznámějším členem rodu byl hrabě László Almásy, slavný zejména díky filmu „Anglický pacient“, který získal v roce 1997 devět Oskarů. Známého vědce, zkoumajícího africké pouště, zobrazil ve filmu Ralpf Fiennes. Almásy se skutečně podílel na operacích německých jednotek v Libyjské poušti (Maďarsko bylo od roku 1940 spojencem Hitlerovského Německa), jeho osudová láska s Katharine Clifton (kterou hrála Kristin Scott Thomas) je ovšem vybájená – milý hrabě László byl totiž homosexuál. Nicméně, kdyby nebyl lock down, mohl by se člověk v Bernsteinu přihlásit k prohlídce hradu, kde je životní osud nejslavnějšího majitele samozřejmě tématem prohlídky.

               Pro milovníky nenáročné turistiky je ještě možné vystoupat na nejvyšší horu Burgerlandu. No, horu – Geschriebenstein (maďarsky Irottkö) měří 884 metrů nad mořem a k rozhledně na jeho vrcholu, který je přesně na rakousko-maďarské hranici, vede lesem široká lesní cesta a „výstup“ z průsmyku trvá zhruba půl hodiny. Kdo to chce mít trochu namáhavější, může vystoupat po zhruba dvouhodinové túře buď z jihu z vesnice Rechnitz nebo ze severu z obce Lockenstein.

V Lockensteinu se nachází další z burgenlandských hradů, kdysi už ruina, zrekonstruovaná manžely Kellerovými, kteří zříceninu koupili v roce 1968 a udělali z ní krásný hrad. Lákají turisty legendou, že právě na tomto hradě ukrývali templáři svatý grál, když ho transportovali ze Svaté země do Francie. Pokud to není pravda, je to dobře vymyšleno. Historku vymyslel spisovatel Gerhard Volfing a hrad z toho dobře žije. Tedy, pokud není zrovna lock down.

               Ach, abych nezapomněl. Těsně před mým odjezdem na léčbu jsem se dozvěděl pravý důvod mého pobytu v lázních. Manželka chtěla vymalovat dům a potřebovala mě odsunout někam, kde nebudu zavazet. Čili mi to připomnělo historii mého otce, jen v jaksi obráceném gardu. Co mě zneklidnilo víc, že nevyplnila v přihlášce do lázní kolonku „stav“, takže jsem zde veden jako „svobodný“. Že by se mě chtěla zbavit napořád?

               Nepodařilo se. Příští týden se vracím domů. Jsem spokojen, zvládl jsem najednou dva lázeňské pobyty. Ten první a ten poslední.