Category: Blog

Naslouchejte koronaviru – je slyšet!

               Už jsem si před několika měsíci slíbil, že se tím virem zabývat nebudu. Nepamatuju, v jaké věci jsem se tolikrát spletl, jako při hodnocení toho neřáda. Ostatně v tom nejsem sám. Mýlila se i viroložka Soňa Peková, když předpovídala, že virus v létě zmizí, nápadně často byli vedle i epidemiologové Primula a Maďar (Primula častěji, ale měl lepší PR a tak je za hrdinu a Maďar za padoucha). Ministr Vojtěch není epidemiolog- není ani lékař a o medicíně a virech nemá ani páru, takže měl právo být vedle permanentně. Proto jsem se rozhodl držet se zpátky. Jenže teď mi to nedá. Vlády, jak česká tak rakouská mi dávají víc než dost podnětů, abych přestal mlčet. Protože mi svým chováním lezou dost na nervy. I když ne zas tolik jako náckové útočící v Berlíně pod záminkou odporu proti koronavirovým opatřením s hitlerovskými znaky na Reichstag. Je zajímavé, jak se dokážou spojit extrémní pravičáci s extrémními levičáky, kteří by se jinak nejraději vzájemně pozabíjeli, když jde o stejnou blbost – jako je “přirozené právo na nákazu”.

               Češi se místo toho zase jednou trošku pobavili, ostatně ministr Vojtěch je jako komik k nenahrazení. Zřejmě ho baví, že se mu lidé smějí, jinak by se už na tu svoji práci, o níž nemá ani páru, už dávno vykašlal. Politik by už na svoji funkci dávno rezignoval, komik si ji užívá. Popřejme mu, aby mu jeho vystoupení ještě dlouho vydrželo a aby byl na smích, který budí, patřičně hrdý. Rozesmát celý národ, to je fuška. Ono je přece jen něco jiného zpívat v Superstar a něco jiného je zajišťovat zdraví obyvatelstva republiky v čase krize.

               V té Superstar to bylo jednodušší, tam měl text svého vystoupení dopředu napsaný a odsouhlasený. Teď mu jeho šéf, předsedající komisi, o jejíž činnosti ale i přes osobní přítomnost neměl tušení (že by řešil daňové úniky Agrofertu, zatímco se hovořilo o zavedení roušek?) dá do ruky text a když ho nešťastný Adam odříká, řekne se mu, že to bylo všechno špatně, že ho podvedli jeho podřízení, o nichž milý ministr ani neví, nebo byli zrovna na dovolené, a otočí jeho nařízení o sto osmdesát stupňů.

               V podstatě by to bylo veselé, kdyby to nebylo smutné a kdyby to neohrožovalo zdraví obyvatelstva – totiž hloupá nařízení jsou horší než žádná.

               Přiznám se, že jsem zastáncem nošení roušek. Možná mě teď někteří z mých čtenářů proklejí a opustí mou stránku, ale pokusím se to zdůvodnit – takže mějte aspoň trošku trpělivosti a dočtěte článek do konce.

               Hlavním argumentem odpůrců nošení roušek je tvrzení, že rouška vás před infekcí neochrání. To je pravda. Rouška nechrání toho, kdo ji nosí, ale jeho okolí. Kapénky, které rouškou projdou, jsou podstatně menší – ty velké zůstanou v roušce trčet – a padají rychleji k zemi.

               Jistí „epidemiologové“ tvrdí, že roušky škodí, protože zadržují infekční materiál v bezprostřední blízkosti úst a tím zvyšují koncentraci viru. Ano, v blízkosti nakaženého člověka viry rouška skutečně zadržuje – ovšem v jeho ústech a dýchacích cestách je koncentrace nepoměrně vyšší – a jde o ochranu ostatních, o ochranu před šířením infekce, ne o její léčbu.

               Nosit roušku venku je skutečně poněkud nesmyslené. V Česku to tak původně zavedli, mělo to samozřejmě hlavně symbolický efekt, ovšem přiznám, že jsem tím řešením nebyl nadšený, nošení roušek v uzavřených prostorách mi připadalo mnohem efektivnější. Pokud totiž roušku nosíte hned poté, co opustíte byt nebo dům, než dojdete do obchodu, je už promočená a zachycuje mnohem méně kapének a ztrácí tím účinnost.

               Podporoval jsem myšlenku zavedení roušek v obchodech a veřejné dopravě, šlo mi především o ochranu prodávajícího personálu a řidičů autobusů a taxíků.

               A teď se najednou ukazuje, že jsme tím možná nepodchytili hlavní zdroje šíření infekce. Epidemiologové (skuteční ne ti hobby, kteří všemu rozumí líp) zjistili, že v městské hromadné dopravě a v samoobsluhách nejsou téměř žádné clustry – tedy zdroje malých epidemií. Přesněji v městské hromadné dopravě žádné, v obchodech minimální. Jednoho takového pacienta jsem léčil. Ten skutečně byl jen doma, kde se staral o svou manželku a chodil nakupovat do nedaleké Billy. Koronavirus ho postihl pořádně, skončil na ventilátoru a dokonce byl i resuscitován. Přežil, s jakými následky ještě stále nevíme.

               Co se týká autobusů, hovořím o MHD. Při dlouhých jízdách je to něco jiného, stačí jeden kašlající spolujezdec a po několika hodinách je virus rozšířený v celém vozidle. Před několika dny se do Hartbergu vrátil autobusový zájezd z Chorvatska, bylo v něm patnáct nakažených.

               Ale kde jsou hlavní zdroje nových infekcí? Masokombináty. Kostely. Bary.

               V Německu tisíce a v Rakousku desítky nakažených pracovníků masokombinátů. Skoro všechno pracovníci pocházející z Rumunska a Bulharska, kteří se vrátili od návštěv rodin a bydlí natlačení po několika v malých pokojíčcích.

               Kostely v Horním i Dolním Rakousku, zejména kostely protestantské – kde se při mši hodně a nadšeně zpívá.

               Bary – v Jižní Koreji dokázal jeden mladý muž nakazit na jednu noc 19 lidí.

               Koronavirus se přenáší nejvíc na místech, kde je hlučno,koronavirus  je tedy slyšet!

               V městské dopravě sedí lidi vedle sebe a koukají do mobilních telefonů – nemluví. V samoobsluhách přebírají zboží v regálech – nemluví. Na zastávkách autobusů či vlaků vyhlížejí přijíždějící dopravní prostředek – nemluví.

               Dokonce i divadla a kina jsou v podstatě bezproblémová, tady je v publiku dokonce mluvit zakázáno. Tleskat se dá i bez hlasitého volání „Bravo“. Herci to pochopí. Opera je úplně bezproblémová, tam by lidé měli poslouchat dokonce se zatajeným dechem a máte-li zatajený dech, virus si ani neškrtne. Trošku problematičtější jsou komedie, když se člověk směje, aerosol z jeho úst se do okolí šíří. Takže se smějte, ale pěkně do masky!

               V kostelech se zpívá. V barech hraje hlučná hudba – pokud lidé spolu chtějí komunikovat, musí to dělat zblízka a nahlas – kapénky při hlasité mluvě překonávají nepoměrně delší vzdálenost než při mluvě tiché. Má-li tiše mluvící člověk navíc na ústech roušku, prakticky se dostanou jen na vzdálenost 10 až 15 centimetrů.

               Důsledkem je, že se zcela změnila struktura nakažených – v Rakousku je momentálně přes 60 procent ve věkové kategorii 15 – 25 let – tedy návštěvníci diskoték, párty a barů.

               Čili pokud se bojíte nákazy, nemusí se bát vlaků nebo autobusů, ale barům s hlučnou hudbou byte se rozhodně měli vyhnout.

               Něco jiného jsou kašlající lidé: Ti by neměli ani chodit do obchodů ani jezdit autobusem, pokud nemají příslušný test, který infekci koronavirem vyloučí. A k takovému si rozhodně v autobuse nesedejte. I kdyby nezpíval! Ti by měli k obvoďákovi jezdit po vlastní ose, a pokud nemohou, pak raději pozvat lékaře k sobě na návštěvu.

               Říká se, že virus zeslábl. Je pravda, že průběhy jsou mnohem lehčí než v zimě a na jaře, v Rakousku je ze současných 3466 nakažených jen 116 v nemocnicích a 20 na jednotce intenzivní péče – to jsou promilová čísla, budící pocit bezpečí. Jsou nižší než u sezónní chřipky. Jenže pozor! V současnosti není ani jeden nemocný chřipkou tím méně leží takový pacient v nemocnici. Takže přece jen to porovnání s chřipkou, jakkoliv lákavé, pokulhává. Úmrtnost na virus skutečně klesla a představuje momentálně méně než 0,25 procenta. Ovšem nevěřím, že to tak i zůstane. Virus nezeslábl – má jen ztížené podmínky existence.

  1. V létě mají lidé, kteří se pohybují na čerstvém vzduchu a na sluníčku podstatně vyšší hladiny vitamínu D než v zimě – a ten hraje v imunitní odpovědi klíčovou úlohu. Od října klesne slunce v našich zeměpisných výškách tak nízko, že se patřičné ultrafialové paprsky přes atmosféru vůbec nedostanou – proto máme v zimě všichni nedostatek vitamínu D – a proto se chřipkové epidemie vyskytují výhradně v zimě. Proto prosím od října 5 kapek vitamínu D denně – nebo 30 kapek jednou týdně, to je jedno, jen při týdenní dávce člověk nesmí zapomenout, který den má kapky brát –  navrhuji neděli.
  2. Jak už jsem zmínil, zcela se změnila struktura nakažené populace, Jestliže na jaře byl věkový průměr nakažených 44 let, dnes je to 32 a jak už jsem zmínil více než 60 procent je mladších 25 let a ti mají většinou bezpříznakový průběh (i když jsou i ojedinělé smrtelné případy). Oni sami tedy ohroženi nejsou, jsou jen nebezpečím pro ostatní, zejména staré lidi zejména pak ty, kteří se na sluníčko nedostanou. Takže není jedno, zda se nakazili nebo ne.
  3. Chci tomu věřit, že se kontakty mezi lidmi přece jen omezily, že se dodržují o něco větší odstupy zejména při hovoru, že je méně polibků mezi neznámými lidmi při představování – a tím pádem menší expozice viru. Není totiž jedno, zda se vám do organismu dostane virů deset anebo deset miliard. To by byla i ona správná cesta – expozice minimálním množstvím virů a tím vytvoření přirozené imunity.

Snad se tedy podaří zabránit novému lock downu, který by už ekonomika žádné země nevydržela. Udržujte odstup, myjte si ruce. Provozovatelé barů – ztlumte hudbu, i když je to pro vás těžko představitelné, ale hudba se dá poslouchat a užívat, i když netrhá bubínky.

               Buďte k sobě ohleduplní – potom takovou blbost, jako roušku v restauraci, kterou si smíte sundat jen při konzumaci rozhodně potřebovat, nebudete.

PS: slibuji, že se polepším a příští týden se zasmějete víc.

Heiliges Land – Betlehem

               Betlehem, wo der Lebensweg Christi begann, ist heutzutage mit Jerusalem grundsätzlich zusammengewachsen. Also, es wäre zusammengewachsen, gäbe es zwischen den beiden Städten nicht eine acht Meter hohe Mauer. Die Grenzübergänge werden von bewaffneten israelischen Soldaten überwacht. Betlehem liegt nämlich in Palästina also in der „Westbank“, im autonomen palästinischen  Gebiet. Betlehem gehört zur „Zone A“, also zum palästinischen Gebiet mit einer vollständigen Autonomie, also mit Zivilverwaltung und palästinischer Polizei (Palästinenser dürfen keine Armee haben). Man wird nach der Überquerung der Grenze von einer großen roten Tafel ein bisschen überrascht, auf der, geschrieben mit großen weißen Buchstaben, steht: „Dieser Weg führt in ein palästinisches Dorf. Benutzung dieser Straße ist für israelische Staatsbürger lebensgefährlich“. Aus diesem Grund wechseln die Reisegruppen, die einen israelischen Reiseführer haben, an dieser Stelle diesen in einen palästinensischen. In Betlehem machen die Führungen ausschließlich Palästinenser.

               Zur „Geburtskirche“ muss man also über die Grenze – am bestens im Taxi mit einem arabischen Fahrer. Betlehem ist eine prosperierende Stadt, gleich wie Rammallah profitiert es von der Loyalität der derzeitigen palästinischen Führung – und von der Touristik. Es gibt hier Vier – und Fünfsternhotels (obwohl man im Vergleich mit mitteleuropäischen Verhältnissen einen Stern abziehen sollte). Es ist doch ein bisschen anders, zum Beispiel im Hotel Gabriel ist die ganze Bar eine Raucherzone, also für Nichtraucher ist es dort ein bisschen schwierig. Eine Zigarette gehört im Orient zum Image eines erwachsenen Menschen noch viel mehr als bei uns und medizinischer Tratsch über die Schädlichkeit des Rauchens ist hier noch nicht angekommen. Im Stadtzentrum gibt es ein riesiges modernes Einkaufszentrum, wäre es nicht arabisch beschriftet (nur arabisch, hebräische Aufschrift würde man vergeblich suchen), könnte man glauben, man wäre zu Hause.

               Die Basilika „Geburtskirche“ist ein riesiges Gebäude im romanischen Stil. Angeblich ist es die einzige Kirche in ganz Palästina, die das Wüten der Perser im Jahr 614 überlebte. Der Grund war das Mosaik mit einer Abbildung der drei Könige vor ihrem Eingang. Diese wurden in den traditionellen persischen Gewänden dargestellt und das hielt die Soldaten des persischen Königs ab – sie fürchteten, sie könnten einen persischen Tempel zerstören. Das Mosaik gib es hier heutzutage nicht mehr, der Eingang in die Basilika ist trotzdem sehr interessant. Grundsätzlich handelt sich um drei Eingänge in einem. Der größte und der mittelgroße (sagen wir der normal große) sind beide zugemauert, es bleibt nur ein kleiner Eingang, in dem man sich viel bücken muss, um durchzukommen. Angeblich ist der Grund, dass kein Mann in der Rüstung und mit einer Waffe hineinkommen durfte. Was funktionieren könnte. Ein gepanzerter Ritter kann sich sicher nicht so klein machen, um durchzukommen. Das Innere der Kirche ist dafür groß. Groß genug, damit sich hier eine dreistündige Schlange bilden kann, die auf den Eintritt in die Höhle im Untergeschoß wartet, wo das Christkind zur Welt kam. 

               So zog auch Josef von der Stadt Nazareth in Galiläa hinauf nach Judäa  in die Stadt Davids, die Betlehem heißt, denn er war aus dem Haus und Geschlecht Davids. Er wollte sich eintragen lassen mit Maria, seiner Verlobten, die ein Kind erwartete. Als sie dort waren, kam für Maria die Zeit ihrer Niederkunft und sie gebar ihren Sohn, den Erstgeborenen. Sie wickelte ihn in Windeln und legte ihn in eine Krippe, weil in der Herberge kein Platz für sie war. (Lukas 2, 4-7)

               Das apokryphische Matthäus Pseudoevangelium bereichert diese Erzählung mit unseren zwei bekannten Tieren: „Am dritten Tage nach der Geburt unseres Herrn Jesus Christus trat die seligste Maria aus der Höhle, ging in einen Stall hinein und legte ihren Knaben in eine Krippe, und Ochs und Esel beteten ihn an. Da erfüllte sich, was durch Propheten Jesaja verkündet ist, der sagt: Der Ochse kennt seinen Besitzer und der Esel die Krippe seines Herrn“

               Weil die Apokryphen in der christlichen Tradition eine bedeutende Rolle spielen, muss natürlich der Geburtsort Christi in einer Höhle sein – die Stelle der Geburt ist auf dem Boden mit einem Stern gekennzeichnet.

Vorher muss man aber eine mehrstündige Schlange überstehen, die sich durch die orthodoxe Basilika schlängelt, bis man zum Eingang in die Höhle kommt. Die Menschen sickern in den Eingang der Höhle wie Sand in ein Loch im Boden, der Ort hat aber trotz dieses Andrangs der Pilger und Touristen etwas in sich. Hier klingen die Worte des Evangelium von Lukas: „In jeden Tagen erließ Kaiser Augustus den Befehl…“ einfach anders als wo anders.

               Die wunderschöne Ikonostase und riesige Kronleuchter aus Silber stiftete der russische Zar Nikolaus II. für die Kirche. Der Herrscher, der in seinem Heimatsland zu einem heiligen Märtyrer erklärt worden ist, da er mit seiner ganzen Familie dem Terror der Bolschewiken zum Opfer fiel.

               Da die Geburtskirche ein orthodoxes Gotteshaus ist, gibt es in ihrer unmittelbaren Nähe die Kirche der Heiligen Katharina von Alexandria. Diese monumentale katholische Kirche (verwaltet wird sie von Franziskanern) steht auf dem Ort, wo laut Überlieferung der heiligen Katharina Jesus erschien und ihr bevorstehendes Martyrium voraussagte.  Die katholischen Weihnachtsmessen aus Betlehem werden in die ganze Welt aus dieser Kirche übertragen. Übrigens, die Orgel ist ein Werk der österreichischen Firma Rieger und wurde in den Jahren 2002 – 2003 gebaut.

               Betlehem ist der Geburtsort Königs David, des Gründers des ersten jüdischen Staates und Eroberers Jerusalems. Also des ersten ( obwohl eigentlich des zweiten) jüdischen Königs. Er, sowie auch Josef und Christus, leiteten ihre Herkunft vom jüdischen Stamm Benjamin ab, sie waren also Nachfahren des jüngsten der Söhne Jakobs. An Davids Geburt wird auf dem Gebiet des Feindes nicht erinnert, die Juden ehren ihn an seinem fiktiven Grab auf dem Berg Zion vor den Mauern Jerusalems.

               Also wenn der Weg Christi in Betlehem seinen Anfang nahm, endete dieser nach vielen Zwischenstationen in dem weitentfernten Galiläa, in Nazareth, in Kapernaum, am See Genezareth und – vielleicht – auch in Kana, in Jerusalem – so, wie er enden musste.

Aber darüber das nächste Mal.

Heldenberg-Tulln

               Heldenberg znamená v češtině „Hora hrdinů.“ Nachází se v Dolním Rakousku nedaleko české hranice a hlavním z hrdinů, o kterých se zde jedná, je – nebo byl –  Čech. V Česku stále ještě nedostatečně ceněný (přes rehabilitační pokusy Divadla Járy Cimrmana), v Rakousku ale uctívaný. Jestliže na počest vítězného generála složí rakouský kultovní komponista Johann Strauss slavnostní pochod a tento se hraje při důležitých vojenských událostech (ale nejen při nich) dodnes, hovoří to samo za sebe. Jen Češi nedokážou nějak svému nejlepšímu vojevůdci, Josefu Václavovi Radeckému z Radče odpustit, že sloužil věrně a oddaně armádě, ke které patřil a císaři, který byl zosobněním státu, který hájil.

               Vztah Josefa Václava Radeckého k mladému císaři Františku Josefovi byl vysoce nadstandardní, císař starého maršála (věkový rozdíl mezi nimi byl 64 let) obdivoval a přisoudil mu dokonce právo, že může být po své smrti pochován v habsburské hrobce v kapucínském klášteře ve Vídni. Mezi císaři a členy císařské rodiny. Větší privilegium snad ani nebylo možné. Osud tomu chtěl jinak.

               Pokud se hovoří o Radeckého vojenských úspěších, myslí se tím především potlačení italského povstání v letech 1848 – 1849, které zlomil v několika dnech tak přesvědčivě, že v důsledku toho abdikoval na svůj trůn Piemontský král Karel Albert. Zejména jeho brilantní vítězství u Custozy 24. – 25. července 1848 vstoupilo do dějin i učebnic válečné strategie a právě ono inspirovalo Johanna Strausse k vytvoření jeho Radetzkymarsche. Úspěchy proti italským vojskům bývají vždycky poněkud relativizovány, známý je vtip, že nejkratšími knihami na světě je anglická kuchařka a Italské hrdinské eposy. Ale odhlédnouc od toho, že Rakušáci dokázali po Radeckého smrti u Solferina prohrát i proti těm Italům (sice podporovaných Francouzi, ale pořád ještě v početní výhodě), největším činem Radeckého vojenského génia byla bitva národů u Lipska. Velitelem spojené armády bojující proti Napolenovi, byl sice Karel I. Schwarzenberg, ale náčelníkem generálního štábu, tedy tím, kdo vypracoval strategii bitvy, byl právě Radecký. Úkolem Schwarzenberka bylo koordinovat spojenecké armády a svou autoritou přinutit i neposlušné ruské generály, aby se zúčastnili bitvy podle jeho představ. Radeckého úkolem pak bylo vytvořit plán bitvy, který by umožnil uplatnit početní převahu spojeneckého vojska. Samotná početní převaha v bojích proti Napoleonovi neznamenala nutně záruku vítězství, (i u Slavkova bojoval proti přesile) malý Korsičan dokázal kompenzovat nedostatek vojáků koncentrovanými útoky na nepřátelské slabiny a skvělým používáním dělostřelectva. Ne úplně neoprávněně o sobě prohlašoval, že: „padesát tisíc vojáků a já, to je sto padesát tisíc vojáků.“

               U Lipska se mu ale proti Radeckého taktice nepodařilo nic vymyslet. Schwarzenberkovi vojáci zatlačili Francouze do města a jejich spojence Poláky do Labe a tam je zmasakrovali natolik, že se ani Francouzi, ani Poláci z toho nevzpamatovali několik dalších desetiletí.

               Radeckého vojenská kariéra byla velmi dlouhá, na jeho náhrobku je vyjmenováno 22 bitev, ve kterých se zúčastnil. Začalo to ve válkách s Turky pod Bělehradem v roce 1796, poslední bitvou byla pro něho definitivní porážka Piemontského vojska u Novary v březnu 1849.

               Proč ale tedy neleží slavný maršál ve Vídni v kapucínské hrobce po boku císařů, kterým věrně sloužil, jak si to přál František Josef? Místo toho našel místo svého posledního odpočinku v Dolním Rakousku blízko vesničky Glaubendorf v okrese Hollabrunn.

               Za tím vězí poněkud obskurní postava z první poloviny devatenáctého století, podnikatel Joseph Gottfried Pargfrieder.

Narodil se někdy mezi roky 1787 a 1789 jako nemanželské dítě. Sám o sobě vždy tvrdil, že byl nemanželským synem císaře Josefa II. V podstatě se o jeho původu neví ale vůbec nic. I data narození se udávají rozdílně, vedle obligátního 1787 i 1775 či 1782. Podle jedné verze měl vzejít s románku Josefa II. s krásnou Židovkou, podle jiné byla jeho matkou Anna Moser z Moravského pole, kam chodili Habsburkové rádi na lov. Ovšem Pargfrieder měl občanství měst Buda i Pest (tehdy to byla ještě dvě města) a dokonce existuje i teorie, že přišel na svět v moravském Bruntálu.

               Ať tak či onak, v době, kdy vypukly napoleonské války, dostal náhle milý Pargfrieder zakázku na zásobování rakouské armády uniformami a botami.  Bylo to něco, co známe i dnes, firma právě založená dostane státní zakázku a její majitel na ní pohádkově zbohatne. Kontakty na císařskou rodinu tedy tento muž mít musel. Pargfrieder skutečně pohádkově zbohatl, na konci napoleonských válek v roce 1815 byl registrován jako šestý nejbohatší muž v Rakousku – tehdy žil ještě v Budapešti. V roce 1832 koupil zámek Wetzdorf v Dolním Rakousku, který byl tehdy na spadnutí a dal ho velkoryse zrekonstruovat.

               V roce 1849 mu po porážce maďarského povstání i povstání v Lombardii odlehlo natolik, že se rozhodl oslavit rakouskou armádu monumentálním památníkem (zřejmě stále ještě nevěděl, co s vydělanými penězi). Na svém pozemku tedy založil Horu hrdinů – Heldenberg. S bustami významných generálů a důstojníků rakouské armády, na nejvyšším místě stojí busty generalissima Karla I. Schwarzenberga, arcivévody Karla Habsbuského, Prinze Eugena Savojského a Gedeona Laudona (který zemřel 14. července 1790 v mém rodném městě Novém Jičíně). Je zde i alej německých a rakouských císařů – tedy jen těch, kteří patřili k habsburskému rodu.

Alej začíná Rudolfem I. Vznikl zde malý problém, protože Pargfrieder nebo ten, kdo monument plánoval, nerozlišoval mezi králi a císaři (kdyby tam umístil jen korunované císaře, bylo by jich nepoměrně méně). Proto jsou zde dva Fridrichové III. Ten první byl Fridrich sličný, milenec mé Richenzy, který svůj boj o vládu nad Německem prohrál s Ludvíkem Bavorským v bitvě u Mühldorfu v roce 1322, mohl si ale ponechat titul římského krále, když slíbil, že se Ludvíkovi do vládních záležitostí nebude míchat. Ten druhý Fridrich III, původně štýrský vévoda a římský král v letech 1440 – 1493, to skutečně dotáhl na císaře – byl korunován jako poslední císař v Římě v roce 1453 a tím získal titul císaře jako Fridrich III. Neinformovaného můžou dvě busty jednoho krasavce a jednoho ospalého škaredého muže se stejným jménem iritovat, proto toto objasnění. Alej je ukončena sochou tehdy ještě mladého Františka Josefa I. Po stranách je spousta slavných generálů rakouských i uherských. Marně jsem hledal vítěze od Bílé hory Buquoje, ale zřejmě jsem ho jen přehlédl – jeho kolega Dampierre tam je.

               Všechno krásné, jenže pokud chtěl Pargfrieder dodat svému monumentu opravdovou přitažlivost, potřeboval nějakou prominentní mrtvolu, nějakého slavného generála, kterého by na svém pozemku pomohl pochovat a z jeho hrobky udělat centrální bod památníku. Měl už sice mrtvolu generála Maximiliána von Wimpffena, tvůrce první Napoleonovy porážky u Aspern v roce 1809, kde měl podobnou funkci jako Radecký u Lipska, tedy šéf generálního štábu. Jenže Wimpffena už nikdo v Rakousku neznal a Pargfrieder potřeboval pro svůj památník větší rybu. Štěstí mu přálo. Josef Václav Radecký měl jeden velký problém. Jeho manželka Francesca hraběnka Strassoldo-Graffemberg byla chorobná hráčka. Díky její závislosti nakupila neskutečné dluhy, které nebyl chudák maršál schopen platit. Pargfrieder vytušil svou šanci. Navštívil tehdy už 83 letého maršála v Miláně a předložil mu svoji nemorální nabídku. Pargfrieder zaplatí všechny maršálovy dluhy a bude financovat jeho další životní náklady až do jeho smrti, zato ale Radecký prodá podnikateli už teď zaživa svou mrtvolu, aby mohla být s pompou pochována na jeho Heldenbergu. Maršál neodolal, plácli si, Francesca Radecky si mohla zase zahrát karty (zemřela 1854, čtyři roky před svým manželem) a Radecký měl vystaráno. Pargfrieder se poněkud přepočítal, Radecký žil až do roku 1858, dožil se tedy 92 let, s čímž vídeňský podnikatel při podpisu smlouvy nemohl počítat a maršálova mrtvola se mu tak pořádně prodražila. (Podle jiné, méně zajímavé varianty příběhu podepsal Pargfrieder s Radeckým smlouvu a v roce 1857, sedm měsíců před maršálovou smrtí, ale ta první varianta se mi líbí víc). Po Radeckého smrti v Miláně byla jeho mrtvola převezena na Heldenberg a tam s pompou pochována. Císař František Josef utřel nos, o rok později, kdy Italové smrt velkého maršála využili k dalšímu povstání, se rozhodl z frustrace vést rakouskou armádu sám do pole a utrpěl u Solferina katastrofální porážku.

               Radeckého hrobka je monumentální, pod velkým obeliskem s bohem Apolónem na vrcholu a trojicí řeckých bohyň Klóthó, Lachesis a Atropós, které určovaly lidský osud, za hrobkou, se jde do podzemí a u maršálova hrobu stále leží věnce rakouské armády a různých spolků. Rakušáci si velkého válečníka ctí, české věnce tam chybí.

Na druhé straně hrobky leží generál Wimpffen, u jeho náhrobku žádné věnce neleží. Být druhý není nikdy radostné.

               Ovšem Heldenberg není jen Radecký a onen vojenský monument. Ten by možná přitáhl turisty, ale ne dost. A tak je zde až sedm atrakcí, tedy cíl pro celodenní výlet.

               Nejimpozantnější je sbírka oldtimerů rakouského podnikatele Rudolfa Kollera. Ten se ke svým milionům dostal legálně. Měl prostě nápad, když v sedmdesátých letech minulého století začal vyrábět whirpooly – tedy vířivky. Dnes má svou hlavní výrobu v Jindřichově Hradci, přesto dostal od vlády Dolního Rakouska titul komerční rada – Rakušáci si na tituly nesmírně potrpí. Pan Koller oslavil letos osmdesátku, je prý ještě stále svěží a prohání se na svých odltimerech po cestách nejen Dolního Rakouska. Jeho sbírka je prostě úžasná. Najdete tam všechno, po čem srdce touží, podobnou sbírku jsem viděl jen v Monaku z pozůstalosti knížete Rainiera III., ani muzeum Fiatu v Turíně na mě neudělalo takový dojem. Mám pocit, že Koller má těch aut prostě víc a hlavně zajímavějších.

Od císařského vozu, Peugeota císaře Karla, přes první vozidla z konce devatenáctého století (s výkonem 0,75 PS!!!), až po vozy formule I. Dokonce i závodní vůz Jochena Rindta, mistra světa rakouského původu (vlastně německého, ale Rindt žil ve Vídni a považoval se za Vídeňáka a tak mu Rakušáci jeho německé občanství rádi odpustili). Jsou zde auta ze všech dekád, historicky seřazená. Koller má očividně značné sympatie k značce Tatra. Má zde tatrovek hned několik (i když chybí obligátní Tatra 603), Škodovka je na tom s jedním jediným vozem mnohem hůř.

Ale samozřejmě najdeme i Trabanta a moje žena objevila i Volgu, auto, které vlastnil její otec, do kterého se na cestě do Dalmácie vešla jejich celá osmičlenná rodina.

Jsou zde i motorky, je to prostě skutečný zážitek, velmi vkusně nakomponovaný, takže člověk si vývoj automobilismu skutečně může užít zblízka. Jsou zde i naprosté kuriozity, jako pozlacené vozy lidí, kteří skutečně nevěděli co s penězi, jsou zde samozřejmě i Ferrari a Porsche a výstavu ukončují moderní auta ze současnosti, které už si označení oldtimer nezaslouží. Pokud někdo historická auta miluje, měl by si poznačit návštěvu sbírky Rudolfa Kollera jako povinný program. Třeba i s výkladem. Páni, kteří se o sbírku starají, jsou stejní nadšenci jako Koller sám a rádi o vystavených modelech zapějí oslavné písně.

               Kromě této sbírky je ještě na Heldenbergu tréninkové centrum Lipicánů, tedy bílých koní speciálního chovu o které se přou Slovinci s Rakušáky. Slovinci své sousedy dožrali na smrt, když si dali Lipicány na svou dvaceticentovou minci. (Lipica je opravdu v Slovinsku, ale koně tohoto chovu jsou hlavní atrakcí „Spanische Hofreitschule“ v Hofburgu ve Vídni.)

               Dál je na Heldenbergu vesnice z doby kamenné, kterou tu vykopali a zrekonstruovali a kde děti můžou péct chleba způsobem jako před pěti tisíci lety. Dále je zd předvádění dravých ptáků – Falkenshow, anglická zahrada a samozřejmě – vinotéka. Už jsme sice opustili Wachau, ale Dolní Rakousko je země vína i mimo tuto oblast – v Heldenbergu nabízí svá vína třicet vinařů z okolí (stav roku 2020), letos tam nabízeli 155 druhů vína, zájemcům se dostane i odborného výkladu.

               No prostě Heldenber stojí za to.

               Na večeři jsme ale odjeli do Tullnu. Je to jen 27 kilometrů a to město na Dunaji – další z historických hlavních měst Rakouska, stojí za návštěvu. S parkováním není problém, podzemní parkoviště je přímo v centru. Tulln je hrdé město a má k tomu hned několik důvodů.

Je to rodiště Egona Schieleho, jednoho z nejvýznamnějších malířů rakouské moderny. Žil v letech 1890 – 1918 kdy zemřel na španělskou chřipku. Měl ostatně i úzký vztah k Českému Krumlovu, odkud pocházela jeho maminka a kde také určitý čas žil a tvořil. V Tullnu najdeme jeho muzeum, jeho procházkovou cestu a spoustu připomínek jeho dětství a mládí.

Je to působiště architekta Friedenreicha Hundertwassera (1928 – 2000), jednoho z nejznámějších moderních rakouských architektů. Zde žil deset let na lodičce Regentag, která je stále ještě zakotvena na svém původním místě na Dunaji a která umělci sloužila jako příbytek i ateliér.

Je to místo setkání a následné svatby burgundské královny Kremhild s králem Hunů Attilou.

Monumentální sousoší z roku 2005 připomínající tuto událost z Písně Niebelungů zdobí nábřeží Dunaje, vedle je umístěna symbolická kniha z bronzu popsaná symbolicky jen na jedné straně, ta druhá je volná pro další příběhy.

Je to místo někdejšího římského vojenského tábora Comagene. Z něho se dochovala jedna z věží opevnění, velkou část někdejšího tábora už zaplavil Dunaj, přesto jsou zde vykopávky a muzeum a všechno se tu jmenuje po Marku Aureliovi, který Comagene navštívil (zemřel v nedaleké Vindoboně, čili ve Vídni). Jeho socha stojí před sídlištěm, které po něm dostalo jméno a hledí přes Dunaj na území, kde v jeho době ještě řádili Markomani, které zpacifikoval jako poslední hrozbu pro římský Limes Romanus.

A jsou tu Tullnské zahrady. Květiny jsou tím, na co město Tulln vsadilo a vsadilo dobře. Zahrada se nachází západně od centra města nedaleko veletržní budovy a má vlastní parkoviště. Byla založena v rámci zemské výstavy Dolního Rakouska v roce 2008, stala se trvalou atrakcí města Tullnu – a stojí zato. Návštěva Tullnu bez návštěvy jeho zahrad prý neplatí, ovšem za návštěvu onoho zázraku se platí a ne málo – vstupenka stojí 13,50 euro. Jenže kdo má rád květiny, neodolá. Je tu i vyhlídková věž, aby si člověk mohl prohlídnout všechno shora a najednou. Komu je i to nudné, může se projet mezi záhony na lodičce nebo se nechat povozit turistickým vláčkem.

Ostatně i staré město je hezké. Ať už budova Sparkasse, kterou jsme považovali za radnici, či radnice samotná, ale i kostely, ať už gotický farní kostel svatého Štěpána nebo barokní kostel Minoritů.

Jídlo v restauraci S´Pfandl bylo taky dobré, číšník byl Slovák, takže jsme si s ním popovídali. Ona někdy ta dovolená doma má taky něco do sebe. A nikde jsme nepotkali žádného koronavira.

Takže až nějaký víkend nebudete mít co dělat….

Dolní Rakousko – Niebelungové a láska až za hrob

               V mém minulém článku před týdnem jsem slíbil Niebelungy a lásku až za hrob. Za oběma těmito historkami musíme opustit úzký prostor Wachau – ten název platí skutečně jen pro onu dunajskou soutěsku – ostatně název přeložen znamená něco jako „Strážný luh“, jednalo se tedy opravdu o místo, kde Germáni bránili své území před tehdy ještě zlými Maďary a teprve, když se tito zklidnili, odvážili se rozšiřovat svůj životní prostor dál na východ – na území obývané tehdy slovanskými kmeny. Z tohoto důvodu bylo první hlavní město území zvaného Ostarrichi, čili jakési východní bavorské marky v Melku, tedy až za onou soutěskou.

Darovací listina císaře Oty Leopoldovi I., darující novému makraběti zemi zvanou Ostarrichi

.               „Das Niebelungenlied“, tedy „Píseň Niebelungů“, jakožto nejslavnější germánská hrdinská sága má k prostoru Dolního Rakouska úzký vztah. Byla totiž někde tady ve dvanáctém století napsána. Sice se o místo vzniku uchází i německý Pasov, ale to je skoro totéž, ten se nachází hned za rakouskou hranicí. Tato hrdinská sága má v podstatě dvě části. Ta první se odehrává na Rýnu v okolí Wormsu, tam končí zavražděním Siegfrieda Hagenem a Hagen poté potopí v Rýně bájný poklad Niebelungů, aby jen on věděl, kde se zlato vykopané trpaslíky nachází a aby nemohlo zvýšit moc burgundských králů – bratrů Guntera, Gernota a Giselhera.

               V druhé části se jedná o pomstu vdovy po Siegfriedovi, královny Kremhild. Přiznejme si, že se tato dáma nechovala příliš oduševněle – a neomlouvá ji ani to, že byla pravá germánská blondýna. To že napřed rozzuřila královnu Brunhildu líčením, jak ji Siegfried přelstil a přivolala tak Brunhildinu pomstu, by se ještě dalo omluvit ženskou samolibostí. (Koneckonců byl její muž Siegfried mnohem větší hrdina než Brunhildin muž král Gunter). Ale že pak prozradila Hagenovi, kde má Siegfried své jediné zranitelné místo a že toto místo pak na manželově haleně dokonce označila (aby ho mohl Hagen lépe chránit!!!), to už bylo hloupost, která volala do nebe. A zřejmě se i rozkřiklo, že královna není zrovna z nejchytřejších – každopádně se po smrti a pohřbu svého muže v bezmocném vzteku stáhla a snila o pomstě.

               Příležitost se naskytla, když se o její ruku začal ucházet král Hunů Etzel (tedy ve skutečnosti Attila). Když se ve Wormsu objevil Attilův vyslanec, markrabě  Rüdiger von Pöchlarn, poměrně rychle souhlasila. Východnímu despotovi zřejmě pověst poněkud slabomyslné královny nevadila, nestál o nějakou přemoudřelou partnerku na trůnu, krásná germánská blondýna měla být pro něho především potěšením a také samozřejmě prestižní záležitostí.  Je zajímavé, že podle ságy se na Attilově dvoře vyskytovala spousta germánských šlechticů a králů, očividně v jeho službách, vedle už vzpomenutého správce oblasti Rakouska Rüdigera z Pöchlarn tam najdeme například i Dietricha z Bernu. Pod tímto jménem se skrývá Theodorich Velký, král Gótů, který samozřejmě ve skutečnosti na Attilově dvoře být nemohl, narodil se až rok po Attilově smrti v roce 453 n.l.

Obraz na radnici v Passau zobrazující vjezd Kremhild do města.

               Autor si teď dává záležet, aby cestu nevěsty popsal do detailů, protože se v této oblasti očividně dobře vyznal, zatímco v zeměpise v oblasti Rýna spíš dost plave. Královna dorazila napřed do Pasova, kde ji přijal biskup Pilgrim. Potom pokračovali do Pöchlarn – dnes je to městečko na Dunaji  se skoro čtyřmi tisíci obyvateli, kde Kremhildu přijal Rüdiger se svou manželkou Gotlind a dcerou Dietlind, do které s měl později zamilovat jeden z burgundských králů Giselher. Cesta vedla dál do Medelike, ve které poznáme snadno dnešní Melk a pak do Mautern, kde královna čekala týden na zprávy o svém hunském ženichovi. Až když se dozvěděla, že dorazil do Tullnu, vydala se mu tam naproti.

Setkání Kremhildy s Attilou v Tullnu – sousoší z roku 2005

Tam se i setkali a tam se konala velkolepá svatba, trvající dva týdny. Na setkání Kremhildy s Attilou (Etzelem) upomíná velký monument v Tullnu na nábřeží Dunaje, který zde byl odhalen v roce 2005. Tulln skutečně už v této době existoval, dokonce už mnohem dříve jako římská jezdecká základna Comagene. Až potom táhli novomanželé do Attilova hradu a Kremhilda mohla začít realizovat svou pomstu.

               Když se jí narodil syn, pozvala své bratry – krále – na návštěvu a nezapomněla zdůraznit, že očekává i Hagena, tedy vraha svého manžela. I blbce by muselo trknout, že se za takovým „srdečným“ pozváním něco zlého skrývá. Ovšem hrdinové jako Burgundi nemohli dopustit, aby byli obviněni ze zbabělosti a tak se navzdory všem varováním na cestu vydali.

               Zkrátím vyprávění o nekonečných bojích v Etzelburgu, kde Hagen napřed zabil při hostině Attilova a Kremhildina syna – zřejmě aby zlepšil narušené diplomatické vztahy. Jeho zdůvodnění, že onen syn byl neduživý, nemohl vztah Kermhildy k tomuto burgundskému hrdinovi zlepšit. Poté marně prosila Kremhild bratry, aby odtáhli domů a nechali jí jen Hagena. To jim hrdost nedovolila a tak poté, co vyvraždili skoro všechny Huny a všechny přítomné Góty, jakož i Rüdigerovy muže včetně samotného Rüdigera, musel to vzít do ruky sám Theodorich Velký, který dokázal Hagena a Guntera spoutat a předat královně. Ta se snažila vymámit z Hagena informaci, kde ukryl poklad Niebelungů, a když tento tvrdil, že to nemůže udělat, dokud žije i jen jeden burgundský král, kterému ten poklad po právu patří, dala Kremhild zabít dokonce i svého posledního žijícího bratra Guntera. Když ani pak Hagen nic neprozradil, zabila ho vlastní rukou. Což Theodorichův zbrojmistr Hildebrand považoval za takovou urážku mužství, že Kremhildu zabil taky.

               V lidové řeči se tomu říká: „Niebelungenende“ – to je konec příběhu, kde nikdo nepřežije.

               Sága se vztahuje k roku 437, kdy Hunové zničili říši Burgundů na Rýně – jména králů Gundaharius (Gunter) , Godomaris (Gernot) a Gislaharius (Giselher) jsou historicky doložena, Kremhilda a Brunhilda ne (a ani Siegfried). Napsaná byla někdy ve dvanáctém století a je stále považována za klenot rané německé poezie (něco jako rukopis Královedvorský, kdyby byl pravý).

               Celou ságu jsme si mohli v obrazech prohlédnout na hradě Aggsteinu, na levém břehu Dunaje.

Vypíná se vysoko nad řekou, je z něho úžasný výhled a je prý opředen nespočtem legend. Turistický průvodce píše, že od Dunaje je k hradu nádherná túra (s převýšením 300 metrů), ovšem manželka zjistila, že se k hradu dá vyjet autem a bylo po túře. Aggstein stejně jako Dürnstein patřil rodu Kuenringů, kteří takto ovládali dunajskou soutěsku a bohatli loupením. Ten hrad k tomu prostě sváděl. Každý z pánů, který hrad dostal, se stal dřív nebo později loupežným rytířem – ať už to byl Jörg Scheck von Wald nebo po něm Georg von Stein. Nakonec převzali hrad do vlastnictví raději rakouští vévodové sami. 1529 hrad vyhladověli a dobyli Turci a při ústupu ho nezapomněli zapálit, současnou podobu monumentální zřícenině – nejnavštěvovanější hradní zřícenině v Rakousku s 55 000 návštěvníky ročně – dala jeho pozdější majitelka paní Anna von Polheim und Parz a hlavně rekonstrukce v letech 2003 – 2004, kdy byly do úprav hradní zříceniny investováno 50 000 Euro.

               Dnes se tu loupí s mírou, vstupenka pro dospělého stojí 7,50 a pro děti 5,50. Výhledy jsou úžasné, stojí to opravdu zato.

               Abychom se ale dostali k historce o lásce až za hrob, musíme opustit Wachau ve směru na severozápad, v Pöchlarn překročit Dunaj a navštívit zámek Artstetten.  Tento kouzelný zámek patří rodině Hohenberg. Že vám to nic neříká? Když se následník rakouského císařského trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este zamiloval do tehdy už dvacetisedmileté (na tehdejší dobu pokročilý věk, dívka vlastně neprodatelná a měla být už dávno v klášteře) Žofie Chotkové, byla tato jen „obyčejnou“ hraběnkou.

Pro konzervativního císaře Františka Josefa I., který svého synovce stejně nesnášel, něco naprosto nepředstavitelného. Budoucí císaři jeho impéria se měli narodit z lůna nějaké obyčejné hraběnky? Když si Ferdinand d´Este svatbu se svou vyvolenou nakonec vytrucoval, musel se pro své děti vzdát nároků na trůn (oficiálně nebyly jeho děti členy habsburské rodiny – o to surovější bylo jejich vyvlastnění československým státem, který sirotky vyhnal z jejich hlavního sídla na Konopišti v rámci zákona o vyvlastnění Habsburků, kterými oni nebyli). Císař novomanželku povýšil na vévodkyni z Hohenbergu, aby to aspoň trochu vypadalo. (Mimochodem Gertrude von Hohenberg byla manželkou prvního významného Habsburka, krále Rudolfa I., poté toto jméno zmizelo. Co tím císař chtěl naznačit, neví dodnes nikdo) Nezapomněl ale novopečenou vévodkyní opovrhovat a gratulaci k narození prvního syna Maxmiliána napsal svému synovci „gratuluji ti a tvé ženě“, přičemž německé slovo „Frau“, které se píše s velkým „F“ napsal úmyslně s „f“ malým.

               Císařova nenávist a opovržení nemohly zabránit vévodkyni Žofii z Hohenbergu, aby vychovala ze svých dětí slušné lidi. Ona sama byla velmi milá dáma, na kterou na Konopišti dodnes s láskou vzpomínají. Slušné vychování neznamená vždy lehký život (vlastně je pro něho spíš překážkou). Oba synové Maxmilián a Ernst skončili v koncentračním táboře v Dachau, protože odmítli kolaboraci s nacisty. Maxmilián tam sice strávil jen 4 měsíce a pak byl na intervenci Hermana Göringa propuštěn, Ernst strávil ve vězení delší dobu (byl přeložen do Buchenwaldu, kde byl vězněn až do roku 1943) a proto na následky věznění po válce poměrně mladý 55 letý zemřel. Dcera arcivévodského páru Sophie se dožila ještě pádu komunismu (zemřela v roce 1990) a mohla tedy navštívit Konopiště – aniž by vznesla restituční nároky.

               Zámek v Artstetten patří dnes vnučce Maxmiliána Anitě (ročník 1958) a zřídila zde – logicky – muzeum svým slavným předkům Františku Ferdinandovi a Žofii, tedy prababičce a pradědečkovi.

Stojí za prohlídku, samozřejmě hlavním tématem je vedle rodinných památek atentát v Sarajevu, kterému oba podlehli. Auto stojící na nádvoří, které má být oním vozidlem, ve kterém zemřeli, není autentické, je to jen stejný typ, autentické auto i s průstřely v kapotě stojí v „Heeresgeschitliches Museum“ ve Vídni. Hlavní atrakcí zámku v Artstetten je ale samozřejmě rodinná hrobka.

               František Ferdinand měl samozřejmě nárok být jako člen habsburské rodiny pochován v kryptě kapucínského kláštera ve Vídni. Jeho poslední vůle musela být ale pro císaře další bolestivou ranou. František Ferdinand si přál být pochován po boku své ženy. Žofie Chotková ale podle názoru starého senilního císaře nesměla být u kapucínů pochována ani náhodou. František Ferdinand má tedy v habsburské rodinné hrobce ve Vídni jen pamětní desku, odpočívá ale po boku své ženy v hrobce pod kostelem v rodinném sídle zámku Artstetten. Tomu se říká láska až za hrob. Dnes jsou zde pochováni i oba synové Maxmilián a Ernst se svými manželkami a už i několik jejich vnuků. Je to jaksi přirozeně milé, rodinné, jako i zámecká kaple a park, stojí to za návštěvu. A v městečku pod zámkem je milá restaurace, v níž se člověk může dobře najíst.

               Za týden se podíváme za východ od Wachau – i tam je co vidět a kupodivu to má co do činění i s českými dějinami žádný div, vždyť je to od našich hranic skoro na dohled.

Rodokmen rodiny Hohenberg

Jerusalem II.Teil

Der Berg Zion wird von der Kirche Maria Himmelfahrt dominiert. Nach der christlichen Tradition stieg sie gerade von diesem Ort in den Himmel, laut einer anderen Überlieferung passierte es in Ephesos im Kleinasien. (Dort gibt es auch eine Pilgerkirche zur Ehre der Jungfrau Maria) Auf dem Berg Zion ließ Kaiser Wilhelm auf seiner Pilgerreise nach Palästina im Jahr 1910 eine monumentale Kirche bauen. Er ließ damals in Jerusalem insgesamt vier Kirchen bauen, zwei für Katholiken und zwei für Protestanten, diese auf dem Berg Zion, die der Jungfrau Maria gewidmet ist, ist logischerweise katholisch.

               Gegenüber dem Tempelberg steht der Ölberg. In keinem Fall empfehle ich mit einem eigenen Fahrzeug hinzufahren. Wenn dort irgendwelche Verkehrsregel gelten, dann ist es mir nicht gelungen, sie zu entziffern – außer dem Rechte des Stärkeren. Hier einen Parkplatz zu suchen ist eine absolut verrückte Idee und sie ist nur für Lebensmüde geeignet. Es zahlt sich aus, sich mit Taxi hinfahren zu lassen. Hier, auf dem Ölberg, beginnt die Prozession am Palmsonntag, also der Weg, den Jesus mit seinen Jüngern auf dem ausgeliehenen Esel zum Goldenen Tor ging, durch das er Jerusalem betrat. An der Prozession am Palmsonntag nehmen bis zu 20 000 Pilger teil.  Es ist sicherlich nichts für Menschen mit Agoraphobie. Übrigens, es gibt auf diesem Weg mehr als genug Menschen auch an anderen Tagen ohne die Palmsonntagsprozession. Heutzutage kann natürlich der Weg in die Stadt nicht durch das Goldene Tor führen. Man muss das Tal Cedron (oder Kidrun) überqueren und dann die Stadt durch ein anderes Tor betreten – oder sich mit dem Taxi zur Altstadt hinfahren lassen.

               Die Hänge des Ölberges sind mit jüdischen Gräbern dicht bedeckt. Gerade im Tal Cedron vor den Mauern von Jerusalem sollte das Jüngste Gericht stattfinden und es gibt viele, die dabei die Ersten sein wollen. Für einen Grab auf dem Hang des Ölberges werden Unsummen bis zu einer halben Million Dollar bezahlt. Eine „Pole position“ kostet halt etwas. Obwohl – ich hätte es nicht so eilig. Die Erfahrung sagt, dass Richter im Prozessverlauf eher nachsichtiger werden und im Himmel gibt es  genug Platz für alle. Übrigens – in der Hölle auch.

               Der Pilgerweg auf dem Ölberg beginnt bei der Kirche „Paternoster“ (Vater unser). Nirgends in der Bibel wird beschrieben, wo Jesus seine Jünger dieses Grundgebet des neuen Glaubens, das durch seine Einfachheit genial ist, gelehrt hat: Vater unser im Himmel, dein Name werde geheiligt, dein Reich komme, dein Wille geschehe, wie im Himmel so auf der Erde. Gib uns heute das Brot, das wir brauchen. Und erlass uns unserer Schulden, wie auch wir sie unseren Schuldnern erlassen haben. Und führe uns nicht in Versuchung, sondern rette uns vor dem Bösen (Matthäus 6, 9-13, modifiziert und etwas verkürzt auch Lukas 11, 2-4))

               Matthäus erwähnt den Ort gar nicht, Lukas schreibt nur es geschah „an einem Ort“. Es ist merkwürdig, dass Markus dieses Gebet gar nicht erwähnte. Sollte Markus tatsächlich der Sekretär des heiligen Petrus gewesen sein und die Erinnerungen seines Meisters aufgeschrieben haben, wäre es möglich gewesen, dass er dieses Gebet nicht kannte?  Entstand es vielleicht doch später? Oder war es Petrus nicht wert, es zu erwähnen? So oder so, „Vater unser“ ist eine schöne Kirche im gotischen Stil aus der Zeit der Kreuzfahrer über einer Höhle, wo angeblich dieses Gebet das erste Mal gesprochen wurde (wahrscheinlich entschied darüber wieder einmal die Kaisermutter Helena). Die Kirche ist  mit einem schönen Garten voll mit blühenden Rosen umgegeben. Überall gibt es Tafeln mit dem Text des Gebetes in allen Weltsprachen. Im Inneren der Kirche, im Kreuzgang, sowie auch im Garten. Den deutschen Text findet man im Kreuzgang, wie auch den tschechischen, dieser ist an der Wand in unmittelbarer Nähe von Latein, Griechisch und Arabisch. Die Slowaken schafften das sogar direkt ins Kircheninneren. Der einzige Wermuttropfen für sie könnte sein, dass sich ihre Tafel in der direkten Nachbarschaft des ungarischen Textes befindet. Diese zwei Nationen lebten einfach eintausend Jahren in einem Staat, sie bekamen in der Kirche also Plätze nebeneinander zugeteilt, ob das ihnen gefällt oder nicht.

               Von der Kirche steigt man ab zum Cedrontal. Auf dem Weg gibt es ein Kirchlein „Dominus flevit“ (Der Herr weint) auf dem Ort, wo Jesus über das Schicksal Jerusalems weinte, da er wusste, dass die Stadt vernichtet würde. Als er näher kam und die Stadt sah, weinte er über sie und sagte: Wenn doch auch du an diesem Tag erkannt hättest, was dir Frieden bringt. Jetzt aber bleibt es vor deinen Augen verborgen. Es wird eine Zeit für dich kommen, in der deine Feinde rings um dich einen Wall aufwerfen, dich einschließen und von allen Seiten bedrängen. Sie werden dich und deine Kinder zerschmettern und keinen Stein auf dem anderen lassen, denn du hast die Zeit der Gnade nicht erkannt. (Lukas 19,41-44)

               Es steht hier ein entzückendes Kirchlein in der Form eines Tropfens oder eigentlich einer Träne, ein Werk des italienischen Architekten Antonio Barluzzi. Eröffnet wurde es im Jahr 1955, als der Ölberg noch zu Ostjerusalem gehörte und damit unter arabischer Verwaltung stand. Gleich nebenan steht die orthodoxe Kirche der Maria Magdalena mit goldenen Kuppeln, eine Dominante beim Blick auf den Ölberg von der Moschee Al Aqsa aus. Diese Kirche ließ auf diesem Ort der russische Zar Alexander III. bauen. Von der Kirche „Dominus flevit“ gibt es wunderschöne Blicke auf Jerusalem mit dem Felsendom und dem zugemauerten Goldenen Tor, aber auch auf die Hänge des Ölberges, bedeckt mit tausenden Gräbern der ungeduldigen Juden.

               Dann führt der Weg ins Tal in den Garten Getsemani. Dieser Garten wurde als der Ort der Gefangennahme Christi in drei Evangelien beschrieben ( Markus, Matthäus und Lukas), nur Johannes nennt ihn nicht mit dem Namen, sondern er schreibt über einen Garten hinter dem Bach Cedron, was allerdings geographisch mit dem Garten von Getsemani übereinstimmt. Das verleiht dem Ort eine unbezweifelbare Authentizität.   Einige der Olivenbäume sind tatsächlich zweitausend Jahre alt und mussten also die Geschehnisse des damaligen Freitagsmorgens erleben. Dem Menschen läuft es bei dem Anblick dieser stummen Zeugen kalt über den Rücken. Im Garten steht eine Kirche „Allen Nationen“ (Auch genannt „Kirche des Leidens des Herren“ – „Basilica agoniae domini“). Sie hat fünfzehn Kuppeln, weil so viele Nationen sich an den Kosten für den Bau dieser Kirche beteiligten. Der Architekt war wieder einmal Antonio Barluzzi, die Kirche wurde im Jahr 1924 fertiggestellt. Vor dem Altar, umrahmt mit einem niedrigen Geländer in der Form der Dornkrone, gibt es einen Felsen, auf dem Christus betete. Die erste Kirche über diesen Felsen ließ Kaiser Theodosius bauen, auch diese Kirche fiel dem Persischen Einfall im Jahr 614 zu Opfer. Die Nachfolgekirche der Kreuzfahrer verschwand irgendwann im vierzehnten Jahrhundert, also ist die heutige Kirche bereits das dritte Gebäude auf dem Ort, wo Jesu Schweiß zu Blut wurde.

               Vater, wenn du willst, nimmt diesen Kelch von mir! Aber nicht mein, sondern dein Wille soll geschehen. Da erschein ihm ein Engel vom Himmel und gab ihm Kraft. Und er betete in seiner Angst noch inständiger und sein Schweiß war wie Blut, das auf die Erde tropfte. (Lukas 22, 42 – 44)

               Diesem Felsen kann man sich nähern und ihn berühren sowie direkt auf dem Ort, wo Jesus betete, auch ein Gebet sprechen. Obwohl ein Felsen in den Evangelien nicht direkt erwähnt wurde, ist es ein logischer Ort, da auf dem Stein seine Jünger kaum schlafen konnten, von denen er sich zum Gebet entfernte. Alle Darstellungen Christi, wie er in Getsemani betet, zeigen ihn auf einem Stein, also kann man glauben, dass es gerade an diesem Ort geschah. Wenn man es glaubt, ist das Gefühl faszinierend.

               Direkt unter  dem Garten ist dann der Cedron und dann gibt es einen Aufstieg zu den Toren von Jerusalem. Dorthin, zum Kreuzweg und nach Betlehem, wo Jesus geboren wurde, schauen wir in zwei Wochen.

Wachau II Baroko

Kdo nemá v úmyslu omezit se při poznávání regionu Wachau jen na konzumaci vína, může poznávat okolí. Je totiž opravdu krásné a navíc jsou zde všude vybudované cyklistické stezky, takže se to poznávání dá dobře zvládnout i na kole, což má tu výhodu, že člověk může kulturní zážitky spojit s oním ochutnáváním místní speciality – tedy vína – o tom jsem psal posledně. Ne nadarmo bylo Wachau v roce 2000 se starým městem Krems a kláštery Melkem a Göttweigem převzaty UNESCem do kulturního dědictví lidstva.

               Že se jednalo – i díky onomu vínu – o bohatý kraj, pozná člověk podle staveb, které krajině dominují. Už při příjezdu ke Kremsu od jihu (tedy z druhého břehu Dunaje) imponuje na posledním kopci před řekou klášter Göttweig.

               Na kopci je proto, že zastával dlouho i funkci pevnosti – až do konce tureckých vpádů, z té epochy se dochovaly dvě věže někdejšího hradu. Jenže právě na začátku osmnáctého století klášter ztratil svou vojenskou funkci (za vlády otce císaře Karla VI. a tedy dědečka Marie Terezie Leopolda I. byli Turci definitivně zahnáni a v té době díky schopným generálům typu Evžena Savojského zaháněni stále dál a dál na Jih a na Balkán) a měly se stát reprezentativním sídlem. K čemuž se architektura baroka nesmírně hodila.

               Na Göttweigu sídlí od roku 1083 Benediktýni – z toho roku se zachovala zakládací listina pasovského biskupa Altmanna. Ten je považován za svatého (i když neexistuje žádné svatořečení)  a jeho pozůstatky jsou jako svatá relikvie přechovávány na Göttweigu v kryptě, protože zemřel  v Rakousku a na Göttweigu byl pochován. Benediktýni mají své heslo „ora et labora“, doplňované někdy ještě „et lege“ což znamená „modli se, pracuj a čti“, člověk by od nich očekával určité pohostinství, zejména když na internetu propagují dobré jídlo v restauraci s panoramatickým výhledem na údolí Dunaje. Výhled byl, jídlo ne. Jestliže totiž má klášter – jako skoro všechny kulturní památky – zavřeno v pondělí, restaurace má zavřeno nejen v pondělí ale i v úterý. Bylo úterý. Zavřená restaurace mi pořádně hnula žlučí, a pokud má člověk pohnuto žlučí, musí dostat rychle něco k jídlu. Ve vesničce Fuschlu na úpatí kopce jsme nenašli žádnou restauraci, nakonec nás zachránila restaurace Grubmüller v Paudorfu. Bleskurychlá obsluha, jídlo s rakouskou kvalitou a stihli jsme tedy dokonce i prohlídku kláštera.

               Ten je opravu monumentální. V roce 1718 totiž starý románský klášter vyhořel, právě včas, protože přestavba byla stejně plánovaná. Poté, co Turci přestali ohrožovat údolí Dunaje, nebyla pevnostní část kláštera potřebná, zato si císařská rodina chtěla z klášterů ve Wachau vybudovat svá letní sídla. Proto je podstatná část postavena jako císařská rezidence a na stropě největšího ze sálů je zobrazen Karel VI. jako antický bůh slunce Helios i s oběma svými dcerami Marií Terezií a Marií Amálií.

Klášterní kostel je barokizovaná románská stavba, která návštěvníka překvapí svou růžovou barvou fasády – v podstatě je to milé a uklidňující. Velkolepé plány přestavby podle vzoru Escorialu ve Španělsku se nakonec z finančních důvodů nepodařilo zcela uskutečnit, opat kláštera Gottfried Bessel se stal rektorem vídeňské university, takže nemohl na pokračování přestavby dávat pozor. Ale klášter je krásným klenotem barokního umění – přežil i devastaci za druhé světové války, kdy fungoval v letech 1943 _ 1945 jako nacistické „výchovné zařízení“ a poté jako kasárna sovětských osvoboditelů. Po válce neuvažovalo o jeho zrušení, ale naštěstí se ho podařilo zachránit.

               Pod Göttwaigem se nachází největší město Wachau Krems (česky Kremže, odtud kremžská hořčice). Město má okolo 24 000 obyvatel, přičemž nemělo o mnoho méně ani v sedmnáctém století. Čili nebylo třeba stavět okolo města sídliště a vystačí si se svou starou zástavbou. Symbolem města je „Steinertor“ čili městská brána ve směru k městečku Stein – dnes městská část Kremsu.

Krems okouzlí svými uličkami a třemi kostely postavenými nad sebou. Nejníže je kostel Bürgerspitalu, čili středověké nemocnice, kterou zde dal postavit císař Friedrich III. Jde o gotickou stavbu, na níž nesmí chybět císařovo logo „AEIOU“, které ještě nikdo spolehlivě nerozluštil. O něco výš stojí „Dom der Wachau“, čili městská katedrála, chrám svatého Víta.  Kostel byl založen už v roce 1014 císařem Jindřichem II. (který se za své časté zakládání kostelů, ale i za nenaplněné manželství s císařovnou Kunigundou stal svatým), dnes je to barokizovaná románská stavba s početnými díly kremžského malíře Martina Johanna Schmidta. Tento barokní umělec byl neobyčejně plodný, za svůj dlouhý život vytvořil údajně víc než tisíc obrazů a soch, jeho hlavní díla se sice nacházejí až v Korutanech v klášteře St.Paul, ale víc než dost zbylo i na kremžskou katedrálu, na kostel Piaristů, o kterém se ještě zmíním, pro kostel ve Steinu, kde umělec žil a nemálo jeho obrazů jsme viděli i na už navštíveném Göttweigu.

               Kostel Piaristů stojí na kopci a dominuje celé město. Kostel je gotický – postaven v letech 1457 – 1477 a jen málo barokizovaný, ovšem právě zde se nacházejí díla Martina Johanna Schmidta, především pak oltářní obraz Nanebevstoupení panny Marie.

               Z někdejšího městského hradu „Gozzoburg“ se dochovalo jen málo, dnes je tam galerie.

               Pravým klenotem Wachau je klášter v Melku. Když člověk projíždí – jedno zda autem nebo na lodi pod jeho monumentální budovou na vysoké skále, neodolá a zastaví. V sezóně to udělá až 5000 návštěvníků denně. My jsme měli štěstí. 1 července 2020 otvíral klášter po několikaměsíční pauze zaviněné zlým koronavirem a my jsme byli první návštěvníci – tvořili jsme malou patnáctičlennou skupinku – s takovým štěstím rozhodně nepočítejte.

               Důvodů, proč je Melk tak nádherný, je hned několik. Zaprvé má pro Rakousko přímo symbolickou hodnotu, protože byl prvním hlavním městem území Ostarrichi, z něhož se měl později stát Österreich, čili Rakousko. V roce 976 (některé prameny uvádějí 996 – proto slavilo Rakousko tisíc let svého trvání hned dvakrát), byl pověřen mladý ambiciózní Babenberg jménem Leopold císařem Otou, aby převzal správu tohoto nárazníkového území, ve kterém po celých sto let řádili maďarští nájezdníci. Ti se po porážce na Lešském poli v roce 955 už poněkud uklidnili, přesto se Leopold rozhodl svůj první hrad postavit na vysoké skále nad Dunajem, kam se dalo vyjít pěšky, ale těžko se tam jelo na koni. Protože nový kostel, který zde hned vysvětili, potřeboval svého světce, půjčil si Leopold ostatky svého Kolomana. Tento údajně irský princ se vydal na pouť do Říma a nějak si spletl cestu a zabloudil do Stockerau. Místní sedláci mu nerozuměli a tak ho pro jistotu zabili. Stal se mučedníkem a Leopold z něho udělal patrona Melku a celého Rakouska (v té funkci byl až v roce 1663  nahrazen Leopoldem III. z rodu Babenberků – čili takříkajíc světcem z vlastních zdrojů). Koloman je v Melku pochován, schránka s jeho ostatky je přímo v katedrále v první boční kapli vlevo a kromě toho jsou jeho sochy všude možně, jako na nádvoří kláštera, před vstupní branou nebo v městečku před radnicí. 

V roce 1089 daroval markrabě Leopold II. hrad a město řádu Benediktýnů, protože Babenberkové už přesunuli své hlavní město dál na východ, nejdříve do Tullnu, pak do Klosterneuburgu až se nakonec uhnízdili ve Vídni.

Pozůstatky Babenberského hradu z 10 století

Zadruhé měl klášter v letech 1700 – 1749 velmi ambiciózního opata jménem Berthold Dietmayr, který se rozhodl vytvořit ze svého kláštera bezkonkurenčně nejkrásnější klášter ve střední Evropě. Mimo svou činnost v klášteře byl od roku 1706 i rektorem vídeňské univerzity, působil v diplomatických službách a v roce 1732 zastupoval dokonce nepřítomného císaře jako dočasný vládce Dolního Rakouska. Byl zvolen opatem v roce 1770 ve věku pouhých třiceti let, měl tedy pro svůj úmysl dost času a dokázal ho uskutečnit. Starou budovu dal kompletně strhnout – z celého někdejšího babenberského hradu zůstaly jen dvě věže – a postavit nově v barokním stylu. Úmysl se podařil. Jednak byl klášter bohatý a mohl tedy financovat svou přestavbu částečně z vlastních zdrojů, jednak pěstoval pan opat skvělé vztahy s císařem Karlem VI. který byl kdykoliv ochoten pomoci penězi daňových poplatníků, když hrozilo, že se přestavba z finančních důvodů zpomalí (jako se to stalo na Göttweigu, kde se stavělo ve stejnou dobu). Takto se podařilo klášter znovu postavit ještě za správy opata Dietmayra a výsledek stojí opravdu zato.

Budova má 2,2 hektaru plochy střech, délku 320 metrů, 1365 oken (to číslo se dobře pamatuje, počet dní v roce plus tisíc) a 497 místností. Na 30 mnichů, kteří zde působí, je to víc než dost. Do kláštera se vstupuje branou, před níž stojí oba svatí, svatý Koloman a svatý Leopold, pak následuje obrovské nádvoří s moderními freskami nad čtyřmi vchody. V císařském traktu je člověk proveden dějinami kláštera, každý pokoj svítí jinou barvou, které symbolizují minulost, současnost i budoucnost. Z pokladů kláštera jsou nejcennější melcký kříž s úlomkem kříže Ježíše Krista a monstrance svatého Kolomana. Nejkrásnější místností kláštera je obrovský mramorový sál, jakýsi sál pro císařské párty, když byl panovník přítomen. Strop s úžasnou freskou zobrazující Pallas Athenu a Herkula je malován technikou, kterou jsme viděli už v Göttweigu a která opticky zvyšuje klenbu místnosti.  Pak člověk vyjde na terasu (Altane) v západním průčelí kláštera, odkud je nádherný výhled na město, jemuž dominují obrovská kasárna na protilehlém kopci – nejúžasnější by bylo zažít zde západ slunce, ale tak pozdě se prohlídky nekonají, takže jsem si mohl tento zážitek užít jen na videu. Pak přijde obrovská klášterní knihovna, potvrzující touhu Benediktýnů po vzdělání a pak se s vámi průvodkyně rozloučí. Protože k návštěvě nejúžasnější části kláštera ji nepotřebujete. Katedrála kláštera vyvolá v návštěvníkovi skutečný „wow-efekt“, jakýkoliv věcný výklad by jen rušil.

Podobný zážitek jsem si odnesl jen z jantarové komnaty v Carském Selu a z Capella Palatina v Palermu. Ale na rozdíl od těch jmenovaných vás v Melku z kostela nikdo nevyhání, můžete tam zůstat, jak dlouho chcete a musíte se sami přinutit, tu nádheru opustit. Nevíte, na co se máte dívat dřív – na oltář, na reliéfy papežů provedené ve zlatě nebo na impozantní varhany, které mají 3553 píšťal, nejmenší z nich má sedm centimetrů, největší má skoro pět a půl metru. Je to baroko na druhou, víc baroka už prostě nejde. Jen zlato v kombinaci s falešným mramorem – štukou, sochy, reliéfy, všechno září a oslňuje, pokud chtěl opat Dietmayr přinutit lidi padnout na kolena, pak se mu to podařilo. Ta nádhera prostě vyráží dech.

Když vyjdete ven, musíte se ještě chvilku vzpamatovávat. K tomu je dobré vyjet si na jednu z bašt u vchodu do kláštera, která slouží jako vyhlídková terasa. Odtud jsou vidět nejen ony dvě věže, které zůstaly z babenberského hradu, ale i zahrady kláštera.

Obklopují terasu ze dvou stran. Jedna z nich je francouzská zahrada se zahradním pavilonem, ve kterém je dnes kavárna, druhá, do níž se jde okolo restaurace, je na třech úrovních. Odtud je na klášter nejhezčí pohled.

Tolik o baroku ve Wachau stačí, příští týden se podíváme na příběhy lásky a nenávisti, které se k tomu kraji vztahují.

Wachau

               Znáte Wachau? Že ne? Vždyť je to kousek od české hranice, jenom právě tak dlouhý kousek, který tuto hranici dělí od Dunaje. A jste tam.

               A Wachau – to je víno, baroko a Niebelungové. A taky trochu Richard Lví srdce. Prostě je tam toho víc než dost. Symbolem Wachau je Dürnstein se svou modrou věží kláštera Augustiánů kanovníků na břehu Dunaje, ovšem za normálních okolností je Dürnstein plný podnapilých Angličanů, putujících po stopách svého slavného krále, který zde kdysi strávil – nedobrovolně – několik měsíců na místním hradě, z něhož je dnes už jen zřícenina. Ono to bylo už dávno, přesněji v roce 1193.

               To bylo tak. Po porážce vojska jeruzalémského království u Hattínu v roce 1187 a následném dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem bylo křesťanstvo vyburcováno a rozhodlo se to Arabům spočítat – byla svolána třetí křížová výprava. Zúčastnila se na ní skutečná elita tehdejší Evropy. Jedno vojsko vedl sám císař Friedrich Barbarossa, druhé francouzský král Filip August a třetí anglický král Richard Lví srdce. Poslední dva pánové se přepravili do svaté země na lodích, císař se vydal do boje pěšky – tedy na koni. Táhl přes dnešní Turecko, a protože bylo horko, rozhodl se osvěžit koupelí v řece Saleph. Podcenil nejen silný proud řeky, ale i svůj na tu dobu požehnaný věk 68 let a utopil se. Jeho vojsko se z větší části rozpadlo, jen malou část dokázal do Svaté země přivést jeho zástupce a věrný pomocník – rakouský vévoda Leopold V. (Aby taky nebyl věrný, když právě Barbarossa udělal v roce 1177 z jeho zemičky na Dunaji, která měla statut obyčejné pohraniční marky, vévodství a povýšil tak Leopolda mezi suverény říše). Ostatní dva panovníci už mezitím doplachtili k pobřeží Svaté země taky – Richard Lví srdce po cestě tak nějak nedopatřením dobyl Kypr – aby pak nevěděl, co s ním. Společně pak začali obléhat pobřežní město Akko. 12. července 1191 město padlo. Podle legendy, které se ovšem nedá moc věřit, bojoval Leopold tak udatně, že celý jeho bílý křižácký plášť byl pokryt krví nepřátel, jen uprostřed, pod širokým opaskem, zůstal bílý. Od té doby má Rakousko svou červeno-bílo-červenou vlajku. Po dobytí města vyvěsili velitelé vojska na hradbách své zástavy a Leopold se považoval za oprávněného zavěsit své zlaté orlice v modrém poli (dnešní erb Dolního Rakouska) vedle anglických lvů a francouzských lilií. To se velmi dotklo Richarda, protože nemohl strpět, aby vedle jeho královské zástavy visela vlajka nějakého vévody a k tomu ještě novopečeného. Odhlédnouc od toho, že německé sbory hrály při dobývání města skutečně jen druhořadou roli. Richard tedy shodil rakouskou zástavu do hradebního příkopu, Leopold se nakrkl a opustil křížovou výpravu.  A čekal.

               Richard byl snad opravdu statečný bojovník, ale přemýšlivý moc nebyl. Jinak by se nevydal na zpáteční cestu do Anglie po souši a to právě přes Rakousko. Někde u Vídně ho poznali (tedy poznali ho už ve Štýrsku a od té chvíle mu byli na stopě) – mluvil nesrozumitelnou hatmatilkou (angličtinou) a kromě toho ho poznal jeden z účastníků křížové výpravy. Když se to dozvěděl Leopold, nebyl už k zadržení. Milého Angličana zajal a předal ho svému věrnému vazalovi Hadmarovi II. z Kuenringu. Kuenringové byli povoláním loupežní rytíři, v čemž jim hodně pomáhalo, že vlastnili hrady na obou březích Dunaje. Když bylo tedy nejhůř, mohli mezi nimi natáhnout řetěz a pak oloupit všechny právě projíždějící lodě. Mimochodem později se tento rod zapsal i do českých dějin. Anežka z Kuenringu zvaná Palcéřík byla milenkou Přemysla Otakara II. a porodila mu několik dětí, z nichž vzešli opavští vévodové. Na jednom ze svých hradů v Dürnsteinu teď Hadmar usadil svého ctěného i když nedobrovolného hosta.

               Leopold žádal za svého zajatce od Anglického království 100 000 hřiven stříbra, což bylo 23,3 tuny tohoto kovu – a padla kosa na kámen. Richarda totiž v době jeho nepřítomnosti zastupoval jeho mladší bratr Jan zvaný později Bezzemek a brácha mu nijak moc nechyběl. Neviděl nejmenší důvod, proč by měl ze svých poddaných mačkat tento nekřesťanský peníz, jen aby pak musel odevzdat vládu osvobozenému bratrovi. Richard tedy seděl na Dürnsteinu, nudil se a lezl svým věznitelům na nervy a do peněz.

Leopold byl ale chytrá hlava a odprodal svého zajatce římskému císaři Jindřichovi VI. (synovi utopeného Barbarossy) za polovinu oné sumy, tedy za 50 000 hřiven. Císař byl už přece jen větší kalibr než nějaký rakouský vévoda (od roku 1192 i štýrský) a peníze z Angličanů vymačkal. Za ně si pak najal armádu a dobyl Sicilské království. Mimochodem Leopold se ze svého bohatství dlouho netěšil, zemřel už 31. prosince 1194 v Grazu. Legenda praví, že s ním upadl kůň při turnaji konaném na grazském Tummelplatzu a vévoda utrpěl otevřenou zlomeninu stehna. Protože se nacházel v církevní klatbě (to byl následek jeho postupu proti Richardovi, protože křižák byl nedotknutelnou osobou a útok na něho byl chápán jako útok na církev a hlavně na jeho hlavu, papeže, kterým byl starý a popudlivý Celestin III.) nechtěl nikdo jeho zranění ošetřit, takže vévoda ze zoufalství vytáhl meč, který se mu tak osvědčil u Akkonu, odsekl si nohu a vykrvácel – protože tento čin na jeho klatbě samozřejmě nemohl nic změnit. Legenda je to sice pěkná, ale stejně jako ta s tím zakrváceným pláštěm vymyšlená – ve skutečnosti uklouzl kůň s Leopoldem při projížďce po Grazu na Herrengasse na náledí už 26. prosince a vévoda na následky otevřené zlomeniny, do které se dala sněť, zemřel o pět dní později.

               Dürnsteinu už jeho slávu nemohl nikdo vzít a stal se poutním místem anglických turistů – zejména pak proto, že Wachau je centrum pěstování rakouského vína – tedy bílého, červenému se tu nedaří. Všude kolem Dunaje, který se tu prodírá jakousi soutěskou mezi kopci (proto ony dva hrady Kuenringů a řetěz přes vodu) jsou vinice, vinice a zase vinice.

Protože je víno pěstováno na terasách, má rozdílnou kvalitu. Čím je réva výš, tím má víc slunce a následkem toho víc cukru a víc alkoholu, čili čím výš tím líp. U vody je to takzvaný Steinfeder, který se nabízí maximálně jako domácí víno. Uprostřed roste Federspiel s obsahem alkoholu okolo 12 procent, čili lehké kvalitní víno, a v horních poschodích teras se pěstuje Smaragd s obsahem alkoholu okolo 13,5 procenta. Současně se stoupajícím obsahem alkoholu stoupá (mnohem dramatičtěji) i cena vína.

               Největším výrobcem vína v oblasti je „Domäne Wachau“, která má sídlo právě v Dürnsteinu a nabízí víno slušné kvality za přijatelné ceny. Existuje samozřejmě řada malých vinařů, kteří se se svým vínem mnohem víc mazlí a pak ho prodávají za ceny nepoměrně vyšší – některé z nich mají skutečně špičkovou kvalitu.

               Nejčastějším zde pěstovaným druhem je Zelený Veltlín. Tato réva je – ale to jen mezi námi – jakýsi plevel, který roste všude, nevyžaduje totiž žádnou speciální půdu. Hodně se zde pěstuje i ryzlink, zejména vlašský – ten mi ale zakázal můj internista, protože způsobuje pálení žáhy. Savignon blanc, který jsem zde ochutnal, mě neoslovil, byl dost kyselý, u nás ve Štýrsku jsem pil lepší. Ale i já jsem si přišel na své – nejen při Rulandském bílém (Weißburgunder) ale zejména při Rulandském šedém (Grauburgunder), který měl skutečně kvalitu přímo úžasnou – minimálně ten, který jsem pil ve vinohradu Ilkerl v Kremsu. No dobrá, Wachau začíná dva kilometry za Kremsem směrem na západ, ale snad můžeme přimhouřit oko.

               Dürnstein ze svého Richarda samozřejmě žije. Jsou zde hotely pojmenované po zajatém králi i po jeho minesängrovi Blondelovi.  To bylo tím, že Richard, jako pravý rytíř, byl nejen válečník, ale i básník – tehdy se to tak slušelo. A uměl krásně zpívat, přičemž většinou zpíval dvojhlas se svým dvorním zpěvákem Blondelem. Tento ho do Svaté země nedoprovázel, možná trpěl mořskou nemocí nebo si myslel, že ve Svaté zemi mu nebude moc do zpěvu. Když se dozvěděl o zajetí svého pána (nikdo nevěděl, kam Leopold anglického krále zavřel) vyrazil věrný zpěvák na cesty a putoval od hradu k hradu a pod každým hradem zapěl nějakou píseň. Když dorazil k Dürnsteinu a zase jednou zapěl, ozval se z hradní věže jemu známý hlas, který doplnil jeho melodii – místo věznění krále Richarda se tak stalo známým. Blondel se ubytoval v městečku pod hradem a pil víno tam, zatímco jeho pán ve věži a občas si spolu zanotovali, aby králi čas ve vězení lépe ubíhal a Rakušáci dřív ztratili nervy. Ostatně Richard složil během svého několikaměsíčního pobytu v Dürnsteinu hned několik písní, jako například tuto, kterou si dovolím zde uvést v anglickém originálu – tedy v novoanglické verzi s německým překladem, na český překlad jsem si netroufl.

Zda je ta báseň autentická, dovoluji si zapochybovat, na anglickém královském dvoře se v této době mluvilo a básnilo francouzsky, angličtinu nechal sepsat a tedy oficiálně vytvořit až král Eduard I. o sto let později.

               Ale jak jsme už viděli u Leopolda, z této pohnuté doby konce dvanáctého století pochází spousta legend, které nemusí být právě pravdivé, ale jsou dobře vymyšlené a jejich zpochybňování nedokáže snížit konzumaci alkoholu anglickými turisty. Vydat se v plné sezóně do Dürnsteinu autem, není bez nebezpečí, zejména když musí člověk předjíždět anglické cyklisty (rafinovaně si půjčují kola, aby byli mobilní i pod vlivem wachauského vína), kteří se kymácejí ze strany na stranu, a člověk neví, zda spadnou do příkopu nebo jemu pod kola.

               Z nich žije i luxusní hotel „Hotel Schloss Dürnstein“ na okraji města, (zámek byl postaven po roce 1630, tedy v době třicetileté války) ale i už vzpomenutý „Hotel Richard Löwenherz“ nebo Hotel „Sänger Blondel“ a spousty, pensionů, restaurací a barů. Prostě ten anglický panovník je i po více než osmi stech letech stále k nezaplacení.

               Procházka po městě má své kouzlo, Parkoviště před městskými hradbami je velké (a hned u něho je hospoda „Weingut Pension Stockingerhof“. Kremžskou branou se vstupuje do spleti úzkých uliček a náměstíček (no, spleti, je to jedna hlavní ulice s několika odbočkami, víc se mezi řeku a skálu nevešlo), dominantou je samozřejmě klášter, patřící řádu „Augustiánů kanovníků“ a je – stejně jako všechny kláštery v této oblasti, klenotem baroka, protože barokními stavbami oslavovali vládcové vítězství katolicismu nad protestantským bludem.

Až do třicetileté války bylo totiž Dolní i Horní Rakousko v naprosté většině evangelické, drsná rekatolizace po třicetileté válce triumfovala právě začátkem století osmnáctého za vlády císaře Karla VI. a jeho dcery Marie Terezie.

               Výstup na zříceninu hradu je snadný – možnosti jsou dvě. Hned za kremžskou branou je třeba odbočit doprava – jedna cesta je strmější a člověk na ni potřebuje pevnou obuv, jiná využívá asfaltovanou cestu a člověk k ní nepotřebuje kromě trošky kondice nic jiného. Hrad vyhodili v roce 1645 do vzduchu Švédové, přesněji generál Tortensen, frustrovaný zřejmě ještě pořád skutečností, že se mu nepodařilo dobýt Brno. Už v patnáctém století, tedy přesněji roku 1477, dobyli město i hrad Maďaři Matyáše Korvína, udrželi se zde ale jen do smrti svého krále, pak se stal Dürnstein znovu rakouským.

K zřícenině vede značená cesta se spoustou zastávek s objasněním okolností oné historické události s Richardem Lvím srdcem z nejrůznějších úhlů pohledu – Richarda samého, Filipa Augusta, Leopolda nebo i Hadmara z Kuenringu či Jindřicha VI. a Jana Bezzemka nepostrádají i humor, takže cesta na hrad je docela zábavná a atraktivní i pro děti. A ze zříceniny je úžasný výhled na Wachau, na Dunaj, hory, které ho obklopují a daleko až ke klášteru Göttweig, vypínající se majestátně nad městem Krems. Ale o tom až příště.

Jerusalem 1.Teil

               Jerusalem ist ein ewiger Streitpunkt zwischen Religionen. Es ist ein Symbol für Christen, Juden und leider auch für Moslems. Der Prophet Mohammed ahnte wahrscheinlich gar nicht, was er seinen Kindern eingebrockt hat, als er sich entschied, für seine Himmelfahrt auf seinem Zaubertier Buraq als Startfläche gerade den Tempelberg  in Jerusalem zu wählen. Was er dort tat in der Zeit, als die Stadt noch unter byzantinischen Verwaltung stand, werden wir wahrscheinlich niemals erfahren, rückblickend wäre es möglicherweise günstiger gewesen zum Treffen mit den anderen Propheten von einem anderen Ort aufzubrechen, zum Beispiel von Mekka oder Medina oder – eigentlich egal woher, nur nicht von Jerusalem aus! Aber es geschah so.

               Jerusalem ist also ein Symbol, nicht umsonst beharren die Juden darauf, dass gerade diese Stadt die Hauptstadt von Israel sein sollte. Trotz aller Proteste und Unruhen, die das mit sich bringt.

               Im Film „Königreich der Himmel“ fragt Orlando Bloom Saladin: „Was ist Jerusalem wert?“ Und Saladin antwortet mit einem Lächeln: „Nichts! Und alles!“

               Wenn man an diesem Ort steht, beginnt man diesen Widerspruch zu verstehen. Der Tempelberg mit dem Felsendom, der Berg Zion oder der Ölberg sind Orte, von denen man vielmals gelesen und unzähligemal gehört hat und wenn man sie sieht, ist man trotzdem nicht enttäuscht. Das geschieht nicht so oft im Leben.

               Jerusalem wurde irgendwann um das Jahr 1000 vor Christus von König David erobert und dieser machte es zur ersten Hauptstadt der Juden, die bis dahin als Nomaden lebten. Sein Sohn Salomon baute hier den ersten Tempel – die Juden dürfen nur einen Tempel haben, alles anderes sind nur Synagogen, also Gebetshäuser. Diesen Tempel zerstörte der babylonische König Nebukadnesar, als er Jerusalem im Jahr 586 vor Christus eroberte. Er führte Juden in die babylonische Gefangenschaft, also in die Sklaverei. Als sie dann nach der Rückkehr, die ihnen der persische König Kyros erlaubte, einen neuen Tempel bauten, war es nur ein bescheidenes Gebäude, das man mit dem Tempel von Salomon nicht vergleichen konnte. Um eine Korrektur dieser beschämenden Tatsache bemühte sich König Herodes der Große. Er ließ das Gebäude aus dem sechsten Jahrhundert vor Christi allen Protesten des Volkes zum Trotz niederreißen und baute ein großartiges Gotteshaus, das in der damaligen Welt seinesgleichen vergeblich suchen musste. 

               Genau in diesem Tempel spielten sich die Geschichten des Neuen Testamentes ab. Herodes war überzeugt, dass der Messias aus seiner Familie stammen würde und gerade auf dem Tempelberg würde er dann die Lebenden und die Toten richten, nachdem er durch das Goldene Tor in die Stadt triumphal einziehen würde. Deshalb sparte Herodes nicht bei den Baukosten, immerhin war er in dieser Zeit im Auftrag des Augustus der Verwalter des ganzen asiatischen Teils des römischen Reiches. Am Geld mangelte es also nicht.  Herodes freute sich sicherlich, wenn der Erlöser einmal sagen würde – „Und diesen prachtvollen Tempel ließ mein Ur- Ur – Urgroßvater Herodes bauen.“ Und Herodes selbst würde vor dem Messias als der Erste stehen und dank seiner Verdiensten um diesen prächtigen Bau seiner Verbrechen begnadigt und paradieswürdig gesprochen werden. 

               Es sollte anders kommen. Im Jahr 70 nach Christus wurde Jerusalem von den Römern erobert und der römische Heerführer und spätere Kaiser Titus ließ die Stadt samt dem Tempel dem Boden gleichmachen. Von dem ganzen monumentalen Gebäude des Herodes blieb nur ein Teil der westlichen Mauer erhalten, die heutige Klagemauer. Im Jahr 530 ließ Kaiser Justinian auf dem Tempelberg eine Kirche der Jungfrau Maria bauen, diese hatte aber nur eine kurze Lebensdauer, im Jahr 614 wurde sie, wie alle anderen Kirchen auch, von Persern zerstört. Dann kamen die Araber. Sie erinnerten sich, dass gerade von diesem Ort Prophet Mohammed zu seiner Himmelfahrt aufbrach und bauten hier die erste Moschee. Bereits im Jahr 692 stand hier ein „Felsendom“. Seine goldene Kuppel ist eine Dominante der ganzen Stadt. Im Jahr 1099 wurde die Stadt von Kreuzfahrern erobert und  diese verursachten unter der Zivilbevölkerung, die Asyl im Tempel gesucht hatte, ein furchtbares Massaker. Hier entstand der Templerorden und die Templer hatten dann gerade hier (in einem Teil des königlichen Palastes) ihr Hauptquartier.

               Im Jahr 1187 wurde die Stadt von Sultan Saladin erobert und mit einer kurzen Unterbrechung in den Jahren 1229 – 1244 blieb sie dann schon in moslemischen Händen. Im Jahr 1517 wurde Jerusalem von Türken eingenommen und die Symbole des Vollmondes wurden durch türkische Halbmonde ersetzt. Im Jahr 1917 kamen Briten hierher und im Jahr 1947 wurde die Teilung der Stadt zwischen den beiden hier lebenden Nationen beschlossen. Die Juden bekamen den westlichen modernen Stadtteil, den Arabern wurden die Altstadt und die östlichen Stadtviertel zugesprochen. Diese Teilung wurde im Sechstagekrieg beendet, als Ostjerusalem von jüdischen Truppen eingenommen wurde. Später annektierte der Staat Israel den östlichen Teil der Stadt und erklärte Jerusalem zu seiner „unteilbaren“ Hauptstadt.       

               In der Stadt gibt es das Viertel Mea Shearim, wo ultraorthodoxe Juden leben. Sie betrachten den Staat Israel als Gotteslästerung, da in ihren Vorstellungen den Staat Israel nur der Messias gründen kann. Sie verweigern den Militärdienst, sie zahlen keine Steuern, die arbeiten nicht und leben von Spenden (angeblich besonders von den Juden aus den USA). Alle Männer waren hier in der traditionellen Kleidung zu sehen mit Hüten und Kaftanen, die Frauen mit Kopfbedeckung und ungeschminkt, die Kinderwagen (die Familien der ultraorthodoxen Juden sind sehr kinderreich) wurden aber ausschließlich von Männern geschoben.

               Die heutige Mauer, die die Altstadt umgibt, ließ Sultan Suleiman „der Prächtige“ bauen. Sie ist mehr als vier Kilometer lang und hat acht Tore. Nur sieben davon sind offen. Das wichtigste aller Tore, das Goldene Tor, direkt unter dem Tempelberg in Richtung Ölberg, ließ Suleiman zumauern. Diese Tat hat eine Logik. Gerade durch dieses Tor sollte der jüdische Messias in die Stadt einziehen (deshalb betrat auch Christus die Stadt durch dieses Tor). Also wenn man dieses Tor zumauert, wird dadurch die Wahrscheinlichkeit des Einzugs des Messias minimalisiert.

               Zum Tempelbezirk kommt man durch das „Mülltor“. Den Namen bekam das Tor dank der Tatsache, dass gerade durch dieses Tor die Abfälle aus der Stadt getragen wurden. Durch Check points kommt man auf das Tempelplateau. Den Juden ist der Zutritt verboten, das ganze Plateau ist eigentlich jordanisches Gebiet und der jordanische König  ist auch offiziell der Wächter über den Felsendom. Die Juden dürfen diesen Platz aber auch in Folge ihrer eigenen Gesetze nicht betreten. Niemand weiß nämlich, wo sich das Heiligtum des Tempels befand, das nur der Hohepriester betreten durfte. Also ein orthodoxer Jude würde ein Sakrileg begehen, wenn er sich – auch unabsichtlich, auf diesen Platz stellen würde. Ariel Sharon war es egal, als er im Jahr 2000 den Tempelbezirk betrat, was die zweite Intifada auslöste und ihm den Wahlsieg im Jahr 2001 sicherte. Auf dem Tempelplateau stehen zwei Gebäude – die Moschee Al Aqsa und der Felsendom. Beide dürfen seit dem Jahr 2000 von Nicht-moslems nicht betreten werden. Ich suchte lange die Minarette, die zu einer Moschee einfach untrennbar gehören. Um das Gebäude  Al Aqsa fand ich keine, obwohl nach meiner Schätzung diese Moschee mindestens vier haben müsste (die Zahl der Minarette entspricht der Wichtigkeit der Moschee, sechs Minarette darf offiziell nur die Moschee in Mekka haben). Letztendlich fand ich sie. Sie stehen an den Ecken des Plateaus – also offiziell ist das ganze Plateau eine Moschee und der Felsendom mit seiner vergoldeten Kuppel gehört dazu.                  

               Die Juden beten an der Klagemauer. Die Männer und Frauen tun das getrennt, wie es schon im Orient üblich ist. Männern steht ein wesentlich größerer Teil der Mauer zu Verfügung, ich zählte aber mehr betende Frauen als Männer. Neben säkularen Juden und Touristen, die auf dem Kopf eine kleine Kippa (oder Jarmulka) tragen – (ohne sie darf man nicht zur Mauer, man kann sich aber eine solche Kopfbedeckung beim Eingang kostenlos ausleihen) beten hier auch orthodoxe Juden mit Schläfenlocken, in Kaftanen und Hüten. Diese beten sehr intensiv, nämlich mit dem ganzen Körper, da ihnen das Gesetz befiehlt, alle körperlichen Organe beim Gebet zu bewegen. Die Mehrheit der orthodoxen Juden betet in dem überdachten Teil der Klagemauer, links bei der Mauer gibt es einen kleinen Eingang.              

               Durch das jüdische Viertel (mit der größten Synagoge und dem riesigen siebenarmigen Leuchter aus echtem Gold) und das armenische Viertel mit dem Ziontor ( in der Altstadt gibt es noch ein arabisches und ein christliches Viertel) kommt man auf den Berg Zion. An dem Ziontor sieht man noch immer die Einschüsse  aus dem Sechstagekrieg. Gerade durch dieses Tor drangen die israelitischen Truppen in die Altstadt ein. Zion ist der bedeutendste jüdische Berg, obwohl er bereits außerhalb der Stadtmauer liegt. Nach ihm heißt die Zionistische Bewegung, die das Recht der Juden auf die Rückkehr in ihre alte Heimat predigt und die vom wiener Juden Theodor Herzl gegründet wurde. König David hat hier sein symbolisches Grab. Sein Grabmal ist wirklich nur symbolisch. Sein Leichnam liegt nicht hier, trotzdem ist das ein jüdischer Pilgerort. Zu dem Sarg des Königs werden Männer und Frauen getrennt zugelassen. Frauen sehen nur einen kleineren Teil, unsere Damen begegneten im Gegenteil zu uns also keinen betenden orthodoxen Juden, dafür aber wunderschön singenden argentinische Frauen.

               Der Berg Zion ist auch für Christen heilig. Hier fand das letzte Abendmahl statt, hier wurde die neue Tradition, das neue Ritual gegründet, das uns bei jeder Messe begleitet: Während des Mahls nahm Jesus das Brot und sprach den Lobpreis; dann brach er das Brot, reichte es den Jüngern und sagte: Nehmt und esst, das ist mein Leib. Dann nahm er den Kelch, sprach das Dankgebet und reichte ihn den Jüngern mit den Worten: Trink alle daraus, das ist mein Blut, das Blut des Bundes, das für viele vergossen wird zur Vergebung der Sünden.“ (Matthäus 26, 26-28, auch Markus 14, 22-25 und Lukas 22 14 – 20). Johannes lokalisiert die Lehre über das Blut und Körper Christi in die Synagoge in Kapernaum, das Mysterium des letzten Abendmals beschreibt er nicht.

               Der Saal des letzten Abendmals ist ein gotisches Gebäude aus der Zeit der Kreuzfahrer, ein Olivenbaum aus Bronze mit drei Fruchtarten – neben Oliven auch Weizen und Weintrauben – erinnert an den Besuch des Papstes Johann Pauls II. im Jahr 2000 und symbolisiert das Zusammenleben aller drei monotheistischen Religionen.

Obwohl der Saal natürlich immer voll mit Menschen ist, hat er doch ein bestimmtes Flair, gerade hier wurde doch das Ritual gegründet, das die christliche Kirche zusammenhält und die Verbreitung der Botschaft Gottes ermöglicht: Du sollst deinen Nächsten lieben, wie dich selbst! (Markus12, 31, Galater 5,14). Es ist faszinierend, dass Christus, der sein ganzes Leben gegen jüdische Rituale kämpfte, am letzten Abend seiner Mission erkannte, dass ohne Ritual seine Lehre nicht überleben konnte und er nutzte dieses letzte Abendmahl mit seinen Aposteln zur Gründung einer neuen Tradition. Angeblich passierte es gerade an diesem Ort. Aber wenn auch nicht, es konnte nicht zu weit von hier sein.

Počítače

               Samozřejmě mi to dělají naschvál. Od samého začátku mi bylo jasné, že je to spiknutí, které mě má zničit. Jediné, v čem jsem si nebyl jistý, bylo, zda mě chtějí ty zatracené komputery zničit proto, že se obávají mé neobyčejné inteligence, kterou považují ve své snaze o ovládnutí lidstva za překážku, nebo proto, že mě považují za idiota a tím pádem za lehkou kořist. Ale zle mi dělaly odjakživa. V okamžiku, kdy jsem vstoupil do místnosti, kde se nacházely, odmítaly pracovat. Počítačový technik na Stolzalpe do dneška nechápe, proč jeho počítač přestal fungovat vždy v okamžiku, kdy jsem vstoupil do jeho kanceláře, i když jsem se prokazatelně ničeho nedotkl. Poprvé to považoval za náhodu, když se to stalo podruhé, už mě k sobě nepouštěl a raději přišel na mé pracoviště, aby zjistil, kde je problém. Nikdo jiný takové privilegium neměl.

               Samozřejmě, jsem analogový typ a nestydím se za to. „Digital native“ se ze mě nikdy nestane, možná dokonce ani ne „digital“. A to přesto, že jsem měl v Popradě jeden z prvních PC čili domácích počítačů, na Stolzalpe první mobilní telefon a dokonce i první smartphone. Tak nějak mě doba hnala před sebou a musel jsem používat přístroje, které jsem neuměl ovládat. A které to dobře věděly. Nevím, zda to byla moje vina. Naučil jsem se, že většina problémů se řeší tím, že se počítač vytáhne ze zásuvky a potom se znovu na proud napojí. U mých kamarádů a známých to funguje skoro vždycky, u mě někdy taky. Můj bratr ztrácel nervy, když jsem mu své problémy líčil a poté, co několikrát zoufale zvolal „Takhle blbej přece nemůžeš být!“ pochopil jsem, že je součástí onoho globálního spiknutí a už jsem ho raději nekontaktoval.

               Samozřejmě si myslíte, že přeháním. Že si vymýšlím a snažím se dělat zajímavým. Dobrá, tak tedy příběh z roku 2020. Tedy z doby, kdy by měly mít počítače své dětské choroby dávno za sebou a mohly by po dvaceti pěti letech marných pokusů mě zahubit, s těmito hrátkami přestat.

               V práci se mi najednou začalo objevovat hlášení, že mi za čtrnáct dní vyprší licence k programu CITRIX. Protože zřejmě většina mých čtenářů netuší, oč se jedná, jde o program, jehož prostřednictvím mohu vstoupit do programu MEDOCS, což je zase program, v němž jsou všechny úkony našeho zdravotnického koncernu. Přes něj se objednávají laboratorní a rentgenová vyšetření, podávají se žádanky, vystavují se recepty, píší se lékařské zprávy a dekurzy a v němž si člověk může prohlédnout nálezy svých pacientů nejen z naší nemocnice ale ze všech nemocnic  koncernu. Dokonce se tímto programem můžou programem s kouzelným jménem DAME, čili dáma, posílat bezpapírové zprávy obvodním lékařům. Čili jinými slovy, bez Medocsu si ani neprdnete, natož abyste bez něho mohli někoho léčit či vyšetřovat.

               Informace, že mi po určitém přesně definovaném čase vyprší licence k používání tohoto zprostředkovatelského programu, mě mírně zneklidnila, zejména když byla doplněna informací, že další používání tohoto programu po vypršení licence je trestným činem počítačové piraterie. Proto jsem zavolal našemu technikovi Christianovi a sdělil mu své znepokojení.

               „Klid“ pravil tento klidný muž. „Tohle dostáváme všichni. Je to hloupost, tu licenci samozřejmě koncern obnovil, to hlášení prostě ignoruj.“

               „Ale oni píší, že když budu ten program používat po vypršení oné doby, jde o trestný čin. Do vězení se mi nechce a pokutu platit nehodlám.“

               „Řekl jsem, abys to ignoroval,“ poučil mě milý Christian. „Dostáváme to všichni, a všechny nás zavřít nemůžou. Kdo by potom pracoval?“

               Ten argument se mi zdál být docela pádný a proto jsem se nezneklidnil, když mi počítač vždy po přihlášení hlásil, že mi licence vyprší v sedmi… pěti, třech, dvou.. dnech.

               Pak přišel den „D“, mimochodem jeden den po tradičním updatu, kdy obvykle nefunguje skoro nic. Počítač mi oznámil, že mi vypršela licence programu CITRIX a proto nemám oprávnění používat program MEDOCS. A opravdu mě do našeho programu nevpustil.

               Zavolal jsem Christanovi, byl jsem poněkud podrážděný.

               „Klid,“ řekl mi dost nepřesvědčivě. „Dnes je po updatu, v celém koncernu mají lidi problémy se vstupem do Medocsu, v centrále pracují na odstranění problémů. Ono to může trvat dost dlouho, musíš být trpělivý.“

               „Jenže u mě to trvá už čtvrt hodiny a hlavně, píše mi, že mi vypršela licence Citrixu, a proto nemám právo nahlédnout do programu Medocs.“

               „Cože?“ ozvalo se nevěřícně na druhé straně linky.

               „Přesně tohle.“

               „To není možné,“ mínil náš Ajťák.

               „Tak se hekni do mého počítače a uvidíš to.“

               Krátce nato jsem mu povolil vstup na mou obrazovku.

               „To nemůže být pravda,“ hlesl. „To jsem ještě nikdy neviděl.“

               „A co mám dělat?“ chtěl jsem vědět.

               „Ty zřejmě nemůžeš dělat vůbec nic. Počkej, já si tu tvoji obrazovku ofotím a pošlu ji do centrály. Tuhle poruchu určitě neznají.“

               „A jak mám pracovat?“

               „Ty zřejmě dneska pracovat nemůžeš,“ mínil.

               „A co uděláš ty?“

               „Já nemůžu udělat taky nic,“ řekl. „Musíme počkat, zda to někdo v centrále vyřeší.“

               Zkuste nedělat nic, když jste zodpovědný za JIPku, máte v denním programu jednu ERCP, jednu pleurální punkci a dvě punkce ascitu, jednu kolonoskopii s polypektomií a na přídavek několik konsilií. Musíte hledat řešení. Dlouhodobé naschvály počítačových systémů mě naučily být vynalézavým. Obětoval se mladý kolega Liebmann.

               Vstoupil do mého počítače na intenzivce a já jsem mohl celý den pracovat z jeho přístupu – samozřejmě pouze z tohoto jediného počítače. Svolal jsem sestry z intenzivky a oznámil jim, že ten počítač je posvátná kráva. Kdo porazí posvátnou krávu, bude stejně, jako je to zvykem v Indii, popraven. Čili že se toho počítače celý den nikdo nedotkne, pokud chce opustit nemocnici živý a zdravý. Zafungovalo to. Kolega Liebmann taky slíbil, že když bude pracovat z jiného počítače, na otravnou otázku, kterou počítač po přihlášení vždy klade: „Chcete pokračovat z tohoto přihlášení a rušíte všechny ostatní?“  odpoví „Ne,“ Svůj slib dodržel.

               Odměnou mu bude překvapení, až se dozví, co všechno v ten den udělal, aniž o tom měl nejmenší tušení. Samozřejmě, že to bylo namáhavé. Vyšetřit pacienta v ambulanci, potom běžet na první poschodí na JIPku, tam zadat požadavky na laboratoř a rentgen plic, potom nadiktovat zprávu a běžet zpět k pacientovi do ambulance na přízemí. Samozřejmě poté znovu na JIPku si rentgen plic prohlédnout. Ale zvládl jsem to. Bylo to dobré pro kondici a hlavně pro mé ego, které se nehodlalo vzdát tváří v tvář počítačovému spiknutí.

               Ve dvě hodiny odpoledne to počítače vzdaly. Můj vstup do programu byl obnoven. Nedaly mi to samozřejmě vědět – neudělal to ani Christian (možná je taky členem této spiklenecké skupiny), ale při konziliu na chirurgii jsem prostě už neměl chuť běžet znovu na JIPku, abych si prohlédl nálezy pacienta, které mi chirurgové zapomněli dodat písemně. Spustil jsem počítač a on mě milosrdně vpustil na stránky programu MEDOCs a tím pádem i k nálezům mého pacienta.

               Ano, bylo to vítězství. Ale vědomí, nakolik jsme vydání těm blbým mašinkám na milost a nemilost a že jsme na nich zcela závislí a bez nich nemůžeme dělat pro naše pacienty už bezmála vůbec nic, pro mě uklidňující rozhodně není.

               Zvláštní je pouze to, že toto hlášení o vypršení licence Citrix jsem z celé nemocnice (a obávám se, že z celého štýrského koncernu) dostal jenom já. Co to jen může znamenat…?

               PS: dnes, tedy v den publikování článku mi místo přihlášení do programu MEDOCs přišla zpráva, že daný App (nemám tušení jaký) není pro používání MEDOCs certifikovaný. Asi nepřekvapí, že milý Christian znovu pravil, že takovou poruchu nezná a že to musí hlásit do centrály. Ony si ty potvory prostě nedají pokoj!

Bruno Kreisky – 30 let od jeho smrti

               Jaký musí být člověk, aby se v antisemitismem poznamenaném Rakousku stal jako Žid předsedou vlády, vyhrál pětkrát volby (z toho třikrát získal absolutní většinu v parlamentu) a dokázal, aby se po něm pojmenovala celá jedna éra – éra Kreisky.

               Myslím si, že musí být prostě geniální, bezcharakterní, vzdělaný, oportunistický až populistický a navíc musí mít štěstí – tedy musí trefit do období hospodářského růstu a blahobytu. Všechny tyto předpoklady nejpopulárnější rakouský premiér všech dob Brunovi Kreiskemu splňoval. 29 července uplyne třicet let od jeho smrti.

               Narodil se 22. ledna 1911 v bohaté židovské rodině ve Vídni. Jeho otec Max byl velkopodnikatel v textilním průmyslu a censor rakouská národní banky jeho matka Irene rozená Felix, pocházela z podnikatelské rodiny ze Znojma. (Okurky Felix jsou i dnes žádanou značkou, takže původ nejpopulárnějšího rakouského kancléře je navždy spojen se slavnými znojemskými okurkami.)

Přestože pocházel z buržoazních kruhů (a díky tomu byl velmi vzdělaný, sečtělý a hlavně – dokázal význam vzdělání na rozdíl od většiny svých soudruhů pochopit) táhlo ho to už jako mladého k levici a byl členem Sociální demokracie, což nebylo v předválečném Rakousku bez nebezpečí. V únoru 1934 došlo dokonce k občanské válce, ze které vyšli sociální demokraté a s nimi spojené jejich ozbrojené složky (Schutzbund) jako poražení. 24 vůdců Schutzbundu bylo odsouzeno k smrti a devět z nich  skutečně popraveno. Kreisky byl v takzvaném „Procesu se socialisty“ v roce 1936 odsouzen k dvanácti měsícům vězení.

               Bezprostředně po „Anschlußu“ v březnu 1938 se mu podařilo emigrovat do Švédska a uniknout tak jisté smrti. Jako Žid a socialista byl na nacistickém seznamu osob určených k zabití velmi vysoko. Měl štěstí, že se nepokusil utíkat přes Československo – emigranti, kteří 12. března 1938 prchali ve vlaku z Vídně, byli v Břeclavi československými orgány vytaženi z vlaku a vráceni do Rakouska, kde byli z větší části zavražděni a z menší části uvězněni v koncentračních táborech. Kreisky v tomto vlaku ani být nemohl, teprve 14. března skládal závěrečnou státní zkoušku svého právnického studia. 15. března byl zatčen, ale v srpnu dočasně propuštěn z vazby, což využil k útěku.

               Kreisky se tedy vyhnul osudu svých židovských spoluobčanů (25 jeho nejbližších příbuzných padlo za oběť holocaustu, jeho rodiče a bratr Paul ale přežili)a hned po válce začal znovu působit v politice. Nejprve ve Švédsku jako diplomat, od roku 1953 jako státní sekretář ve Vídni, kdy se už podílel na jednáních o státní smlouvě, která v roce 1955 znamenala odchod okupačních mocností a nezávislost a neutralitu Rakouska. V letech 1959 – 1966 se stal dokonce ministrem zahraničních věcí. V té době vládla v Rakousku takzvaná velká koalice lidovců a sociálních demokratů, v níž tvořili socialisté koaličního partnera.

               Spoluprací otřásla aféra socialistického ministra vnitra Franze Olaha, který převedl straně bývalých nacistů FPÖ milion šilinků – lidovci to správně pochopili jako námluvy pro budoucí vládu. Olah byl z SPÖ vyloučen a založil vlastní stranu „Demokratickou pokrokovou stranu“. Lidovci pochopili svou šanci, vypověděli koalici a 6.3.1966 se konaly volby, ve kterých ona nová strana vzala hlasy socialistům a lidovci slavili vítězství, které jim umožnilo samostatnou vládu bez koaličního partnera. Předseda socialistů Bruno Pittermann se rozhodl odstoupit. Hledal nástupce a rozhodl se pro svého jmenovce Bruna Kreiskeho. Ten údajně zareagoval na nabídku převzít vedení ve straně skepticky: „On, Žid, by měl vést stranu do voleb v tradičně antisemitském Rakousku? To nemůže dopadnout dobře.“

               Na to mu měl Pittermann odpovědět: „Bruno, musíš se rozhodnout, zda chceš být Žid nebo premiér.“

Source: flickr/ SPÖ https://www.flickr.com/photos/sozialdemokratie/5367515678

               Takováto volba nebyla až tak těžká. Ostatně Kreisky nebyl praktikující Žid, z izraelské „Kultusgemeinde“ vystoupil už v roce 1931 a sám se označoval za agnostika. Kreisky převzal stranu a vedl ji v opozici – v napjaté době konce šedesátých let s nepokoji a nespokojeností mladé generace, na kterou nedokázala konzervativní lidová strana, příliš svázaná s katolickou církví a konzervativním sedláckým venkovem, adekvátně reagovat.

               1.3.1970 slavili sociální demokraté pod vedením Bruna Kreiskeho vítězství. Získali 48,5 procent hlasů, což jim ovšem nestačilo na většinu mandátů. Kreisky se rozhodl pro řešení, které bylo stejně odvážné, jako oportunistické, chcete-li i nemorální. Jeho menšinový kabinet si získal toleranci FPÖ. S předsedou této strany Friedrichem Peterem pěstoval Kreisky přátelské vztahy – a to i potom, kdy v roce 1975 vyšlo na veřejnost, že se bývalý obersturmführer zbraní SS Peter za války podílel na válečných zločinech v sovětském zázemí. Když tuto zprávu zveřejnil Simon Wiesenthal – známý svým pronásledováním válečných zločinců a sídlící ve Vídni, Kreisky se postavil za Petera, obvinil Wiesenthala z „mafiánských metod“ a z kolaborace s nacisty. Wiesenthal ho zažaloval a vyhrál. Kreisky se dokázal spojit klidně i s lidmi, kteří vraždili za války jeho židovské spoluobčany, ostatně v jeho první vládě v roce 1970 byli čtyři bývalí členové NSDAP (nyní členové SPÖ) a jen jediný z nich – untersturmführer SS Johann Öllinger musel po čtyřech týdnech odstoupit z postu ministra zemědělství (aby ho nahradil bývalý člen NSDAP Oskar Weihs). To je vrchol politického pragmatismu – nebo chcete-li oportunismu. Až z toho mrazí. Pro Kreiskeho neměla minulost žádný význam, myslel jen na budoucnost a měl jediný cíl – vítězství. Toho dosáhl až pětkrát, z toho třikrát získala jeho strana absolutní většinu mandátů v rakouském parlamentu. Kreisky si vysloužil přezdívku „NEPORAZITELNÝ“. Neporazitelný politik nesmí být sentimentální a mstivý, studený pragmatismus byl hlavním znakem Kreiskeho politiky.

               Ostatně při svém odchodu z politiky v roce 1983 vyjednal s Peterem (který sice po odhalení své kriminální minulosti v roce 1977 odstoupil z funkce předsedy FPÖ, ale dál ji ovládal) koalici pro svého nástupce Freda Sinowatze.

               Pro Kreiskeho byla všechno jen politická hra. Za podporu své menšinové vlády dostala FPÖ pro ni nezbytnou volební reformu a poté vyvolal Kreisky nové volby. V roce 1971 nejenže získal absolutní většinu v parlamentu, ale dokázal prosadit volbu Franze Jonase za rakouského prezidenta – s tímto pánem stál kdysi v roce 1936 společně před soudem v procesu se socialisty (Jonas byl tehdy na rozdíl od Kreiskeho osvobozen).

               Následující roky jsou fascinující reformami, které Kreisky v Rakousku prosadil. Fascinující už jen tím, že je bylo třeba prosazovat – v sedmdesátých letech!!! , pro nás zřejmě nepředstavitelné. Až z toho je zřejmé, jak silný byl vliv katolické církve a jak stála na brzdě reforem, což nakonec vedlo k pádu jí podporované lidové strany.

               Teprve v roce 1975 byla odstraněna zákonná pozice muže jako hlavy rodiny. Až do tohoto roku potřebovala žena souhlas manžela, pokud chtěla pracovat!

               V roce 1979 byla uzákoněna rovnoprávnost muže a ženy.

               Mimo to přestal být trestným činem potrat do konce třetího měsíce těhotenství, manželská nevěra ženy či homosexuální pohlavní styk. Byla zavedena daň z přidané hodnoty.

               Kromě toho byly zrušeny poplatky za studium na vysoké škole a numerus clausus, což otevřelo vysokoškolské vzdělání širokým vrstvám obyvatelstva (a oslabilo na školách vliv neonacistických buršenšaftů), byla zkrácena povinná vojenská služba, byl zaveden bezplatný transport dětí do školy a bezplatné učebnice.

               To vše se dělo pod líbivými hesly jako „Provětrání demokracie“. Sociální demokrati dokázali získat pro sebe i střední vrstvu heslem: „Pojďte kousek cesty s námi.“ Podařilo se vytvořit do té doby nemyslitelnou koalici dělníků s intelektuály. (Nemyslitelná je i dnes). Ostatně Kreisky k této měšťácké společnosti podvědomě patřil – vždyť se v ní narodil a vyrostl. Byl tedy i pro buržoazii a intelektuály přijatelný –„tikal“ jako oni.

Kreiskeho služební auto, k vidění v Heldenbergu ve sbírce oldtimerů Rudolfa Kollera

               Samozřejmě Kreiskeho reformy trefily cítění doby a posouvaly společnost liberálním směrem, po kterém toužila (což dala mladá generace najevo svými vzpourami v roce 1968). „Dětem květin“ vzal vítr z plachet, „květiny skončily v kontejnerech a mládež šla pracovat.“

               Ale to samo by nestačilo, aby mohl Bruno Kreisky stát v čele země po dlouhých třináct let.

  1. On sám byl nesmírně charismatická osobnost. Byl sečtělý a mimořádně vzdělaný, čímž své protivníky zdolával.
  2. Poznal význam nového média – televize. Uměl se v něm skvěle pohybovat a prezentovat se srozumitelně pro masu obecenstva.
  3. Byl nesmírně oblíbený mezi novináři – tedy schopnost, kterou současní politici naprosto postrádají. Zatímco dnes politici žurnalisty nenávidí a někteří by je stříleli (a někteří to i dělají), tehdy se novináři doslova prali o interwiev s Kreiskym. A nevyvedlo je z míry ani to, že on dokázal celé hodiny hovořit o jiných věcech, pokud nechtěl přejít k tématu, které mu bylo nepříjemné. Přitom mu nechyběl humor. Známý je jeho výrok, když zareagoval na chválu novináře, který ho před začátkem rozhovoru chválil do nebes: „Jen pokračujte, mladý muži, pokračujte. Vy si ani nedokážete představit, kolik chvály já dokážu vydržet.“ Dokázal být ale i nepříjemný: „Učte se trošku dějepis,“ řekl žurnalistovi, když ho tento nachytal v protimluvě – a přitom měl pravdu onen novinář.
  4. Nebyl mu cizí populismus. Když v roce 1973 způsobil nárůst cen ropy takzvaný „ropný šok“ použil všechny páky „Keynesismu“, aby to obyvatelstvo nepocítilo. To se mu podařilo masívními státními investicemi i za cenu rychle narůstajícího státního dluhu. Je znám jeho výrok, že mu“pár miliard šilinků státního dluhu způsobuje méně bezesných nocí než několik stovek tisíc nezaměstnaných.“ I díky tomu stoupl HDP Rakouska během sedmdesátých let o 52 procent, nezaměstnanost se držela na neuvěřitelných 1,9 procenta a pevnou vazbou na německou marku dosáhl Kreisky toho, že inflace nepřekročila 6 procent. Zato stouplo zadlužení během vlády Kreiskeho z 12,5% HDP na 32,4%.
  5. Ve své straně nedovolil nikomu vyrůst. V té měl absolutní moc. Jako korunního prince si sice dlouho vychovával ministra financí Hannese Androsche, když se mu ale zdálo, že by tento ohrozil jeho moc či ho mohl po odchodu z politiky přerůst, nedovolil, aby se stal jeho nástupcem – což byl začátek pádu sociální demokracie. Nikdo prostě není dokonalý. Když Kreiskym favorizovaný vídeňský starosta Gratz vedení strany odmítl a generální tajemník strany Karl Blecha se zdál premiérovi nedostatečně charismatický, vybral si Kreisky za svého nástupce nakonec nevýrazného Freda Sinowatze.
  6. Sedmdesáté roky byly obdobím rakouských úspěchů na mezinárodním poli. Nejen v ekonomice, ale i v kultuře a ve sportu. Je to doba vítězství Jochena Rindta a Nikiho Laudy ve Formuli 1. (Rindt byl oficiálně německý občan, ale protože vyrostl od útlého dětství ve Vídni, považoval se za Rakušáka) Rakousko bylo schopno zorganizovat dvakrát v krátkém odstupu zimní olympijské hry v Innsbrucku (po roku 1964 zaskočilo v roce 1976 za americký Denver) Vítězství Franze Klammera na olympijských hrách 1976 bylo jen potvrzením rakouské hegemonie v zimních sportech a pak dokázal rakouský fotbalový národní tým porazit „velkého bratra“ –  Německo v Cordobě v roce 1978 na mistrovství světa. To zvyšovalo národní uvědomění a tento pocit byl spojen se jménem Kreisky. Rakušáci se učili být hrdí na to, že Rakušáky jsou. Teprve v sedmdesátých letech se začala většina obyvatel Rakouska cítit Rakušáky a ne „Němci žijícími v Rakousku“. V roce 1983, kdy Kreisky odcházel z politiky, to bylo 69 procent obyvatel – dnes je to už přes 90 procent. Je paradoxem, že pocit národní hrdosti dal Rakušákům právě Žid, který před nimi kdysi musel prchat do Švédska, aby si zachránil holý život – to ještě, když se cítili být Němci.
  7. S tím souviselo i Kreiskyho angažmá v mezinárodní politice. Když byl prezidentem organizace spojených národů Kurt Waldheim (o jehož nacistické minulosti tehdy ještě nikdo nevěděl) prosadil Vídeň jako třetí sídlo UNO. Ještě jako ministr zahraničních věcí organizoval setkání Johna F. Kennedyho s Nikitou Chruščovem ve Vídni. Jako první Rakušák v historii se vydal do Izraele a seznámil se s místní politickou situací. K velké nevůli svých židovských „soukmenovců“ pak začal prosazovat práva Palestinců – Rakousko bylo první „západní“ zemí, která diplomaticky uznala Organizaci na osvobození Palestiny. A hlavně, Kreisky působil v napjatých sedmdesátých letech jako zprostředkovatel mezi Západem a Východem. V době studené války nesměly země NATO prodávat mnoho výrobků do zemí RVHP, pokud by se tyto daly využít ve vojenském průmyslu. Rakousko je kupovat mohlo a prodávalo je dál. Samo díky neutralitě nepatřilo k žádnému z vojenských bloků a díky sociálně demokratické vládě bylo pro komunistické vlády přijatelným a před obyvatelstvem obhajitelným západním partnerem. Kreisky tuto šanci uchopil oběma rukama.

Jediným velkým neúspěchem jeho politiky byla politika energetická. Plány na vodní elektrárnu v Hainburgu a obrovská investice do atomové elektrárny v Zwenttendorfu v Dolním Rakousku vzbudila odpor zelených aktivistů – na stranu kterých se postavily nejvlivnější rakouské noviny Kronen Zeitung.

Odpůrci si nakonec vymohli referendum, ve kterém se 5.11.1978 vyslovilo 50,4% hlasujících (při účasti 64,1% oprávněných voličů) proti uvedení elektrárny do provozu. A to přesto, že Kreisky spojil toto hlasování s hlasováním o důvěře své vládě. Nicméně příští volby o rok později zase vyhrál – sociální demokrati si nedokázali představit jít do voleb bez něho a tak mu odchod nedovolili. Do voleb se šlo s heslem „Kreisky, kdo jiný?“ A fungovalo to.

Ne nadarmo si Kreisky vysloužil přezdívku „král slunce.“ Nedávno jsem slyšel úvahu rakouského politologa, který pravil, že jediné štěstí pro Rakousko bylo, že Kreisky byl neochvějný rozený demokrat. Kdyby takový nebyl, dokázal by mu národ odhlasovat oslabení nebo dokonce zrušení demokracie a dát mu plné moci. To ho nikdy ani nenapadlo, jak odlišné je to od chování dnešních politiků. Možná to i žurnalisté tušili a proto se k němu chovali tak, jak se chovali.

               A osobně se neobohatil. To budilo důvěru, tedy něco, co dnešní politice esenciálně chybí. Kreisky se samozřejmě obohacovat nemusel, peněz měl dost. Jeho rodina vlastnila textilní továrnu ve Švédsku, mohl si dovolit finančně podporovat i svého bratra Paula, který za války emigroval do Izraele a neuměl zacházet s penězi. Bruno Kreisky patřil k lidskému druhu, který už v současnosti bezmála vymřel – nebyl politik, ale státník.