Pokud máte nebo jste měli přátele v Rusku, pak víte, že se v osobním kontaktu jedná o nejpohostinnější a nejmilejší lidi, jaké si dokážete představit. Naše kamarádka Oxana nás provázela po St. Petersburgu a večer nás s manželem pozvali do restaurace, i když se účet na večeři musel rovnat jejich měsíčnímu platu. Přijít na návštěvu bez „podarků“ bylo nemyslitelné – k významu tohoto zvyku se ještě dostaneme.

               Když se pak člověk zamyslí nad historickou úlohou, kterou Rusko hrálo a hraje v lidských dějinách, musí si položit stejnou otázku, jakou si kladl arabský terorista ve filmu „American dreamz‘ (to není překlep, tak se ten film s Hugem Grantem v hlavní roli opravdu jmenuje) po příchodu do USA – jak může tolik milých lidí způsobit světu tolik utrpení? Proč se jeden Rus tolik liší od Rusů jako národa? Ta podobnost mezi Rusy a Američany není v tomto bodě náhodná. Oba tyto národy se cítí být předurčeny zachránit svět. Činí to ale z naprosto odlišných výchozích pozic. Zatímco Američan se cítí být reprezentantem rozvinuté západní demokratické kultury a je ochoten ji šířit všude ať se to místním líbí nebo ne, Rus se cítí být povinen svět před západní dekadentní kulturou všemi prostředky chránit. Logicky narazí tyto dva systémy myšlení jeden na druhého a musí dojít ke konfrontaci. Pokud se Rusko a USA k sobě názorově začnou blížit, může to být pouze, když jedna z těchto zemí opustí dogma svého fungování. To bylo v devadesátých letech, kdy se Jelcinovo Rusko pokoušelo neúspěšně převzít určité aspekty západní demokracie nebo v čase vlády prezidenta Trumpa, kdy zase USA tyto principy začaly opouštět.

               Snažit se Rusy pochopit není snadné. Kořeny jejich myšlení jsou naší západní kultuře poměrně hodně vzdáleny. A navíc, Rusové trpí pocitem méněcennosti, který chtějí za každou cenu kompenzovat. A to jim dává jen jejich imperialismus, pocit schopnosti dobýt svět. Podle hesla: Když už nás svět nedokáže obdivovat, ať se nás aspoň bojí.

               Rusko nepatřilo a nikdy nebude patřit do evropského kulturního prostoru, patří k Evropě jen geograficky, a i to jen proto, že antičtí geografové nenašli k oddělení Evropy od Asie nic lepšího než pohoří Ural a Kavkaz. Mělo to hned několik objektivních důvodů, za které Rusové opravdu nemůžou.

1. Země ležela velmi vzdálena od kulturních center, kterými byly Řím a Konstantinopol. Západní kultura je dědicem řecko – římské kulturní tradice (s příspěvkem křesťanství které má své kořeny v židovství). Jejím nositelem byla logicky hlavní města někdejší římské říše. Rusko bylo od obou těch center beznadějně daleko vzdáleno a v době, kdy nebyla televize ani internet a kultura se šířila pěšky, to hrálo podstatnou úlohu.
2. Kulturní vývoj země byl brutálně přerušen vpádem Mongolů, kteří rozvrátili slovanské státy a přervali kontinuitu kulturního vývoje na dlouhých sto padesát let. Kyjev jako tehdejší hlavní město padl do mongolských rukou v roce 1240 a teprve v roce 1380 po bitvě na Kulikově poli získali Rusové, když je nezávislost tak aspoň sebevědomí k boji proti asijským utlačovatelům. Až do poloviny patnáctého století ale byla Zlatá Horda jejich hlavním politickým protivníkem i partnerem, Evropa nehrála v politickém životě tehdejšího Ruska, bojujícího statečně o vlastní identitu, žádnou roli.
3. Rozsáhlost země a její řídká obydlenost představovala vždy a představuje i dnes velký handicap při budování infrastruktury, která je nezbytná ke kulturnímu vývoji. I v době největšího rozkvětu ruské kultury byla tato soustředěna jen do velkých měst jako byl Petrohrad, Moskva a Kyjev. Široké vrstvy lidu tento vývoj prostě dostihnout nemohl.

Výsledkem těchto faktorů bylo zaostávání za Evropou – kulturní, politické i ekonomické. Musíme si uvědomit, že Ivan Hrozný vládl v letech 1547–1584. V době, kdy v Evropě už ustupovala renesance a hledaly se nové směry kulturního vývoje, v Rusku vládl ještě temný středověk. Na tom nezměnilo nic ani to, že Ivan nechal přenést korunovační klenoty byzantského císaře do Moskvy, kterou vyhlásil novým Římem a sám sebe za cara, tedy císaře, aby se tak zmocnil byzantského dědictví. Politicky to byl prozíravý tah, který natrvalo zvýšil ruskou prestiž, země tím ale svůj vývoj příliš nezrychlila. Musel přijít Petr Veliký či Kateřina Veliká, aby přiblížili Rusko Evropě ale i oni si mohli započítat jen dílčí úspěchy.

               V západní Evropě vycházel tlak na politické změny vždy zespoda, od lidu, zejména pak obyvatel měst. Díky své narůstající ekonomické síle si občané vynutili politický vliv a nutili vládce k ústupkům, vyjednávání a reformám v jejich prospěch. Jinými slovy, politický vývoj byl západoevropským vládcům vnucen jejich lidem.

               V Rusku to bylo právě naopak. Pokud zde docházelo k nějakému politickému vývoji, bylo to díky osvíceným vládcům, kteří si uvědomovali zaostávání jejich země dělo se tak proti odporu obyvatelstva. Ten pak potlačovali s nesmírnou brutalitou, jakou si v západní Evropě žádný vládce nemohl dovolit. Prostě museli svému lidu pokrok vnutit a tekla přitom krev.

               Rusové jsou proto zvyklí vidět ve svém vládci nositele pokroku, nedovedou si tedy představit život bez něho. Dokážou uctívat i masové vrahy jako Stalina (ostatně Petr Veliký se způsobem vlády od Josefa Visarionoviče příliš nelišil). Vladimír Vladimirovič Putin musí tedy působit skoro jako lidumil, vždyť sahá k vraždám jen v ojedinělých případech. Na západě vždy bojovali o moc císař s papežem a z toho boje profitovala jak místní knížata, tak města. V Rusku stejně jako v Byzanci byl car absolutním pánem a patriarcha jeho prvním služebníkem. Západní císař měl sice korunu ale hodně omezenou moc. Proto nebyl o tuto korunu zas až tak extrémní zájem a zavražděn byl pouze jediný císař Albrecht I. a i to svým synovcem a z osobních, ne politických důvodů. V Byzanci a poté v Moskvě byl císař absolutním pánem nad životem a smrtí svých poddaných. Taková moc je velmi svůdná, a proto se zavražděných císařů a carů tak snadno nedopočítáte. O to pozornější ale i brutálnější museli být východní panovníci při obraně své osoby a moci. Lidé, vyvíjející vlastní iniciativu byli vždycky suspektní a potenciálně nebezpeční. Rusové zažili náznaky demokracie jen dvakrát ve svých dějinách. Poprvé v roce 1917, ovšem to trvalo jen půl roku, než tuto epizodu ukončili bolševici. Podruhé v letech 1991–2000. Ani tentokrát si s touto formou vlády nedokázali poradit. Svoboda je náročná věc předpokládající vlastní iniciativu a připravenost na převzetí zodpovědnosti za vlastní činy. V Rusku skončil tento pokus v chaosu a mnozí tedy přijali „moc silné ruky“ s ulehčením. Aktivisty, bojující v Rusku za demokracii, sleduje prostý občan s nedůvěrou a považuje je za agenty západních mocností a propaganda vládní televize či tisku mu toto jeho tušení už jen potvrdí.

               Rusové si samozřejmě uvědomují, že přijímali pro svůj vývoj západní vzory a sami přispěli k tomuto výměnnému obchodu jen minimálně. Ne nadarmo se na carském dvoře hovořilo francouzsky (jako ostatně na všech královských dvorech v Evropě – abychom byli spravedliví. Například Marie Terezie se nikdy nenaučila psát spisovně německy, svou korespondenci vedla ve francouzštině, stejně jako její současnice carevna Alžběta II.)

               Možná to čtenáře trochu překvapí, ale byla to právě Marie Terezie, která přivedla Rusy do Evropy. Do té doby byli izolováni na východě a neměli na události na kontinentu žádný vliv. Byla to tzv. koalice tří sukní proti Friedrichovi II. pruskému (Marie Terezie, madame Pompadour a carevna Alžběta), která přivedla poprvé ruské vojáky do střední Evropy – obsadili dokonce načas i Berlín. A zalíbilo se jim tady. Od druhé poloviny osmnáctého století začínají hrát Rusové v evropské politice stále důležitější roli. Ta vyvrcholila obsazením Polska v roce 1795, čímž poprvé Rusko učinilo svými poddanými katolíky čili příslušníky západního kulturního okruhu (když si odmyslíme obsazení Livonska ve Velké severní válce v roce 1721 – zde se jednalo o protestanty). To byl obrovský úspěch, vždyť ještě v roce 1610 to byli Poláci, kteří bez problémů obsadili Moskvu a rozhodovali o tom, kdo se stane carem.

               V napoleonských válkách hráli Rusové už významnou ba rozhodující roli a tento úspěch zůstal už součástí jejich národní hrdosti. Zjistili, že jejich síla není v ekonomice ani v kultuře, ale v jejich statečnosti a síle jejich zbraní. Naučili svět, aby si jich vážil jako vojáků a aby se jich proto i bál. Tento rys měl už zůstat navždy součástí ruské mentality.

               Ekonomickou zaostalost se jim totiž nikdy nepodařilo dohnat. Zrušení nevolnictví, což bylo předpokladem rozvoje průmyslu, zažilo Rusko až v roce 1861! Masivní rozvoj průmyslu daný možnosti sociálního inženýrství za komunistické diktatury byl brzděn plánovaným hospodářstvím, korupcí a nedostatečným růstem spotřeby. Systém vlády jedné strany a brutální potlačování jakékoliv opozice i umělé vyvolávání hospodářských krizí v pro Evropu nepředstavitelných rozměrech (uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině v letech 1932–1933) působily jako brzda, i když v některých vládou z propagačních důvodů podporovaných odvětvích vývoje dosáhli Rusové velkých úspěchů.

               Vítězství v druhé světové válce bylo pro ně o to sladší, že vyléčilo jejich frustraci z porážky ve válce první. Bylo to ovšem vítězství za cenu obrovských ztrát. Země byla zdevastována jako málokterá jiná, a protože byl komunistický režim uzavřen do sebe, nemohl profitovat při znovuvybudování země z mezinárodní výměny zkušeností ani z mezinárodního kapitálu. Sebevědomí dodávala prostým Rusům jen skutečnost, že vedle své rozsáhlé koloniální říše (čtrnáct republik Sovětského svazu nebylo nikdy ničím jiným než ruskými koloniemi) získali pod kontrolu další území ve střední Evropě. Ovládnutí střední Evropy byl nejprestižnější čin, jaký se kdy Rusku podařil. Nikdy se to nepodaří z ruských hlav odstranit. Když byli moji spolužáci z fakulty začátkem osmdesátých let minulého století v Rusku na prázdninové praxi, chtěl kamarád Milan poslat domů dopis a ptal se, kolik stojí známka do Československa. A dostalo se mu odpovědi, že: „Stejně jako do každé jiné gubernie.“ Nejstrašnější na tom bylo, že to ona dáma na přepážce vůbec nemyslela zle. Pro ni to byla prostě realita. A tak zatímco my vnímáme snahu Ruska stavět u nás Dukovany jako ohrožení naší bezpečnosti a suverenity, prostý Rus chápe naši obranu proti tomu jako obyčejnou neposlušnost vzpurné provincie.

               Tyto někdejší satelity mají nárok na přátelství a podporu ruského režimu jen za předpokladu, že opustí principy konkurenčního západního systému fungování státu a přikloní se k systému ruskému, tedy systému samoderžaví – jako to vidíme v Bělorusku nebo v Maďarsku.

               Každý člověk chce být na něco hrdý, chce být v něčem lepší než ostatní. Proto se hospodářsky zaostalý muslimský svět tak zoufale chytá Alláha a Mohamedova učení. Rusové jsou tedy hrdí na svá válečná vítězství. Víc toho nemají. Svůj kulturní deficit si ovšem bolestně uvědomují a jsou nesmírně citliví na jakékoliv přezíravé jednání. Tady selhal Západ, když v době po roce 1991 nepřijal Rusko jako rovnocenného partnera, ale dával mu okázale najevo svůj přezíravý postoj a poukazoval na slabiny ruské ekonomiky i státních struktur. Ano Boris Jelcin holdoval alkoholu víc, než bylo společensky přípustné. Rusové si ho ale zvolili a bylo třeba to akceptovat. A přiznejme si, že pokud ho porovnáme se současným opilcem na Hradčanech, byl to stále ještě politik o několik úrovní lepší. Rusové tento přezíravý postoj nemohli necítit a nezapomněli dodnes. Touží po odvetě. Po pomstě nebo po uznání? Jak kdo. Ale pokud si nalejeme čistého vína, musíme uznat, že i tolik oslavovaný Navalný je ruský nacionalista a mezinárodně oslavovaný spisovatel Solženicyn zplodil ve své knize „Rusko v troskách“ návod na vybudování současného fašistoidního režimu. To je jeden z důvodů, proč má očividně zkorumpovaný ruský vládnoucí režim ještě stále tolik příznivců a proč – pro Evropany nepochopitelně – znovu ožívá kult Stalina. Proč Rusko ústy svého hlavního diplomata a odchovance komunistické diplomatické školy Lavrova reaguje přehnaně podrážděně na jakoukoliv kritiku a s arogancí, která nás šokuje, lže a uráží. Jestliže totiž někdo lže tak průhledně až primitivně, dává tím svému protějšku najevo jeho bezmocnost. Demonstruje tak svou sílu. Lež se stává projevem opovržení a vlastní sebedůvěry. A sklízí za své průhledné a o to arogantnější lži právě z tohoto důvodu na domácí scéně potlesk.

To se samozřejmě netýká většiny intelektuálů, ale jestliže i v Západní Evropě tvoří inteligence úzkou a pro politiky z hlediska voličského potenciálu nezajímavou skupinu, v Rusku je tato vrstva ještě mnohem tenčí. Byla vždycky úspěšně decimována, ne nadarmo n obdivujeme z ruské literatury nejvíc depresivní díla Tolstého či Dostojevského, Bulgakova či Vysockého. Ne náhodou zemřeli tragicky nejen Tolstoj, Puškin, Lermontov, ale i Jesenin či Majakovský. Ruští autoři si byli víc než kdokoliv jiný vědomi své zranitelnosti a pomíjivosti. V Rusku je život pomíjivý a Rusové to vědí Ve stepi nebylo kam před útočníky utéct, nebylo se kam skrýt. Proto onen ruský fatalismus a posedlost dárky. V daru žije člověk dál, i když jeho pozemský život už skončil. Obdarovaný si na dárce vzpomene, kdykoliv dárek uvidí.

               Na závěr snad jen jednu příhodu. Když jsme seděli s našimi známými v Petrohradě v restauraci „Idiot“ (pojmenované podle Dostojevského románu), bylo to v salónku zařízeném intelektuálně i s knihovničkou. V té byly dvě busty. Jednu z nich jsem poznal, byl to Lomonosov. Tu druhou jsem neznal. Proto jsem se zeptal, kdo je to v té knihovničce. „To je Džeržinskij“ odpověděla Oxana. Užasl jsem. Džeržinský, zakladatel Čeky, předchůdce KGB a masový vrah v jedné skříňce s nejvýznamnějším ruským vědcem? „Co dělá proboha Džeržinský s Lomonosovem spolu v jedné skříni?“ vyrazil jsem ze sebe. Oxana se zamyslela. Zřejmě si absurdnost této situace uvědomila taky. A pak řekla: „Rossiju toľko serdcom možno ponimať.“

               Ano, tak to je. Rusku se dá rozumět pouze srdcem. Rozum při tom příliš nepomůže.

               Málokterá historická osoba si užila posmrtně tolik z velké části nezasloužené slávy, jako tento uherský magnát. Slovenská romantická literatura devatenáctého století ho představovala jako hrdého Slováka, chránícího slovenské etnikum v Horních Uhrách, tedy na území dnešního Slovenska proti maďarské expanzi. Slovensko tehdy nutně potřebovalo národní hrdiny, kterých se jim zoufale nedostávalo, orientace na dějiny Velké Moravy byla nedostatečná a k poznání, že Slováci, zejména jejich šlechta, tvořili v Uherském království důležitý státotvorný prvek a Slovensko může tedy klidně uherské dějiny interpretovat i jako dějiny svého národa, dospívá slovenská historiografie svízelně teprve v posledních desetiletích. Tím došlo k vystřízlivění, co se týká mocného oligarchy, sídlícího na hrdém hradě nad řekou Váhem, který už s jeho jménem zůstane navždy spojen.

               Od smrti Matúše Čáka (nebo Csáka) uplynulo dnes, 18.března, sedm set let.

               Jak už se to výjimečným lidem stává, byli dětmi své doby a dokázali využít příležitosti, kterou doba nabízela. Matúš se narodil symbolicky v roce 1260, tedy v roce, kdy v bitvě u Kressenbrunu proti českému králi Přemyslu Otakarovi II., která skončila pro uherské vojsko katastrofální porážkou, definitivně skončila uherská snaha o expanzi západním směrem. Od tohoto roku už se Uhersko omezilo na obranu svého území, jehož integrita měla být stále znovu ohrožována. A současně s tím začala i destrukce centrální, tedy královské moci. Uherští baroni byli vždy hrdou uzavřenou skupinou zhruba padesáti rodin, které tolerovaly královskou moc jen se skřípěním zubů a nerady. Mezi nimi se pak vytvořila malá skupina oligarchů, bažících po nezávislosti. Rodina Csákovců patřila vedle pánů z Kyseku na západě nebo Omodejovců na východě, mezi ně.

               Zakladatel slávy rodu Matthäus (Matúš) I. Csák měl centrum své rodové moci v okolí Ostřihomu, v dokumentech je dochován jako správce pokladu v letech 1242–1245. Měl nejméně tři syny Marka, hraběte z Honthu, Štěpána, který to dotáhl na královského stolníka a Petra (1240–1284), který přenesl své sídlo do hornouherského Trenčína a založil tak trenčínskou větev rodu. Kromě toho měli tito bratři ještě sestru, provdanou za moravského šlechtice Zdislava ze Šternberka, který se proslavil nejen v bojích proti Mongolům na Moravě v roce 1240, ale i odražením útoků Uhrů (Kumánů) na Olomouc v roce 1253.

               Matúš se nikdy nepovažoval za Slováka, ale za příslušníka „Natio Hungarica“, tedy uherského národa. To bylo národnostně velmi různorodé společenství, do kterého patřili vedle Maďarů i Slováci, Rumuni, Chorvati, Němci, Italové a řada dalších národnostních menšin žijících na území rozsáhlého Uherského království. Ne nadarmo zde byla až do osmnáctého století úřední řečí latina a v ní se vystavovaly všechny úřední dokumenty. Na královském dvoře se hojně používala italština či francouzština, maďarština se prosadila jako úřední řeč až v průběhu několika povstání proti habsburské moci v osmnáctém století. Na poradách šlechtických grémií tedy seděli baroni, kteří jednací řeč neovládali ani zdaleka a u každého musel sedět mnich překladatel, který pánovi šeptal do ucha, o čem se jedná. Jinak by se páni mezi sebou nedomluvili. Jenže etnická různorodost sváděla k odstředivým tendencím a v Uhersku bylo vždy třeba silné osobnosti na trůně, aby tyto separatistické tendence dokázala zkrotit.

               Béla IV. zvaný obnovitel, tuto sílu měl a dokázal vyvést Uhersko, zpustošené mongolským vpádem v roce 1240, z bídy. Po jeho smrti 1270 ale věci nabraly nešťastný směr. Jeho syn Štěpán, sám nepříliš schopný a s násilnickými sklony, zemřel už v roce 1272 a po něm nastoupil na trůn jeho jediný syn Ladislav, tehdy desetiletý. Tato tragická postava se zapsala do uherských dějin pod přezdívkou „Kumán“, protože se zcela odklonil od evropských a křesťanských kulturních tradic, o které se uherská státnost opírala. Jeho poddaní hledali před královskými výstřelky ochranu, kde se dalo a král sám si na potlačení nepokojů několikrát pozval na pomoc dokonce Tatary. Bratislava se západním Slovenskem přijala ochranu Habsburků a nejmocnější uherské rody se prostě „udělaly pro sebe“. Na západě páni z Kyseku se statky v Zadunajsku a Slavonii, Jakub Borša Lysý v Zátisí, Abovci na severovýchodě země, Štěpán Ákoš západně od Abovců, sedmihradský vévoda Ladislav Kán, Jiří Šubič v Chorvatsku, Dalmácii a Bosně, Baboničovci na jih od řeky Sávy a Frangepanovci na pobřeží Jadranu. Csákovci si vytvořili svou enklávu na severozápadě země, na území dnešního západního a středního Slovenska.

               Královu násilnou smrt v roce 1290 (ubodali ho v hádce opilí kumpáni) přijali Uhři jako vysvobození. Problém byl, kde sehnat nového krále. Arpádovci jakožto členové vládnoucího rodu, se stali nedostatkovým zbožím.

               Kdo hledá, najde. Uhři měli úspěch v Benátkách, kde žil syn prince Štěpána Ondřej. Byl to trošku sporný kandidát. Jeho otec Štěpán vzešel z třetího manželství krále Ondřeje II. (otce Bély IV. a tedy pradědečka Ladislava Kumána) s Beatrix d´Este. Král se ženil už šedesátiletý a nemocný a Štěpán se narodil až po jeho smrti. Protože uherští šlechtici nebyli ochotni uznat, že by král v jeho zdravotním stavu byl ještě schopen zplodit potomka, připisovali královnino těhotenství palatinovi Dionýzovi. Proto si musela čerstvá vdova Beatrix rychle sbalit věci a zmizet – její syn Štěpán přišel na svět v roce 1236 v Itálii jako pohrobek. Podařilo se mu ale v Benátkách dobře oženit s Tomassinou z rodu Morosiniovců (dva z tohoto rodu dosáhli dokonce funkce benátského dóžete). A zplodil s ní v roce 1265 syna Ondřeje.

               Toho teď Uhři přivedli do Uherska a 23.července 1290 slavnostně korunovali v Székesféherváru svatoštěpánskou korunou.

Nového krále korunoval ostřihomský arcibiskup Lodomér, šťastný, že po letech Ladislavova barbarství má konečně za panovníka vzdělaného a dobře vychovaného krále. Jenže doba vyžadovala něco jiného, než uměnímilovnost a dobré vychování, a to byla tvrdost. Uherští baroni si sice přivedli nového panovníka, nepočítali ale s tím, že by jim chtěl skutečně vládnout. Jeho pozice byla přece díky nejistému manželskému původu jeho otce slabá.

               Někteří ale vycítili svou šanci, mezi nimi i mladý Matúš Csák. Poprvé se s ním setkáváme v bitvě na Moravském poli, kde vedl lehkou uherskou jízdu. Teď se mu jeho válečné zkušenosti vyplatily, pomohl králi dobýt Bratislavu a vytlačit Habsburky ze západního Slovenska. Král pověřil správou Chorvatska a Slavonie svou matku Tomassinu, která se ukázala jako nečekaně tvrdá a schopná správkyně, on sám ale nedokázal zkrotit své neposlušné oligarchy a v roce 1292 skončil dokonce na několik měsíců v zajetí pánů z Kyseku (Köszeg). V roce 1295 zemřela královna Fenena, která mu porodila pouze jednu dceru Alžbětu a svatba s Agnes Habsburskou přinesla sice bohaté věno, ale politicky spíše jen dodatečnou zátěž (podpora bratra Agnes Albrechta Habsburského v jeho boji o římský královský trůn s Adolfem Nassavským, který Habsburk skutečně v roce 1298 vyhrál). Navíc Agnes nedokázala najít ve svém novém manželovi zalíbení, manželství zůstalo chladné a bezdětné.

               Matúš Csák ztratil z nějakého důvodu důvěru v panovníka. Stáhl se v roce 1296 do Trenčína, královské vojsko, které ho chtělo přinutit k poslušnosti, odrazil.

               V roce 1300 provolaly jihouherské rody Šubičovců, Frangepánů a Baboničovců uherským králem neapolského prince Karla Roberta. Jeho babička Marie byla dcerou krále Štěpána a sestrou Ladislava Kumána). Na stranu krále Ondřeje se postavili šlechtici ze severu a západu země, páni z Kyseku a Matúš Csák. Jenže v prosinci 1300 zemřela náhle paní Tomassina a 14. ledna 1301 ve věku 35 let i král sám. Arpádovci jako vládnoucí uherská dynastie definitivně vymřeli. Tato dvě rychlá úmrtí po sobě vyvolávala už tehdy nepříjemné dohady, ale nikdy nebyla objasněna.

               Ani teď ale nebyli severouherští páni ochotni jen tak přijmout kandidáta svých jižních konkurentů Karla Roberta. Nabídli svatoštěpánskou korunu českému princi Václavovi, který byl od roku 1298 zasnoubený s princeznou Alžbětou, a kromě toho byla jeho babička Kunhuta také vnučkou Bély IV. stejně jako babička Karla Roberta (její matkou byla Bélova dcera Anna). Matúš měl největší zásluhu na korunovaci jedenáctiletého českého prince, který přijal jméno Ladislav V., v Székesféherváru 27.srpna 1301. A dostalo se mu i přiměřené odměny – 1.února 1302 se stal královským dekretem pánem Trenčanské a Nitranské stolice, ke které přibyla později i stolice Komárňanská.

               Karel Robert se ale nehodlal svých nároků vzdát a měl v ruce jeden významný trumf, totiž podporu papeže Bonifáce VIII. Ten si nárokoval světovládu (nazýval se Imperator verus) a právo jmenovat krále a císaře, jak se mu zachce. Když se Karlovi v září 1302 nevydařil vojenský útok na Budín, uvalil papežský legát Mikuláš Bocassino (pozdější papež Benedikt XI.) na Budín církevní klatbu. Ovšem budínský děkan Ludvík se nelekl a dal do klatby všechny příznivce Anjouovců včetně samotného papeže. Papež pak 31.května 1303 v encyklice „Spectator omnium“ uznal Anjouovce za právoplatné dědice Arpádovců.  Matúš Csák poté přešel na stranu Karla Roberta, aby se vyhnul církevní klatbě. Tehdy by mu ještě vadila, v budoucnosti se to mělo hodně změnit.

               Jenže 11. října 1303 papež Bonifác zemřel (ukousl si příliš velké sousto, když se začal plést do francouzských záležitostí, čímž naštval krále Filipa Sličného. Papež nepřežil potupu, když ho královský notář Nogaret vyvlekl z jeho paláce v Anagni a na náměstí ho veřejně zfackoval). Jeho nástupce Benedikt XI., který v podpoře Anjouovců pochopitelně pokračoval, ho následoval na onen svět 7.července 1304, poté, co si dovolil Nogareta vyobcovat z církve. Jeho nástupce se dlouho nepodařilo zvolit (chyběli odvážní) a v Uhersku zavládl naprostý chaos. Matúš Csák učinil nejdůležitější rozhodnutí svého života. Protože v Uhrách teď jakákoliv královská autorita chyběla, udělal se sám pro sebe a začal vystupovat jako nezávislý vládce.

               Bylo to oportunistické, ale zřejmě správné rozhodnutí. Uherskému králi Ladislavovi přišel na pomoc s vojenskou výpravou jeho otec Václav II, jenže tomu zase vpadl do zad římský král Albrecht Habsburský, který zaútočil na Čechy. Protože se Karel Robert vojenskému střetnutí se silnějším protivníkem takticky vyhnul, muselo se české vojsko v srpnu 1304 vrátit do Čech. Přibalilo na cestu nejen krále Václava/Ladislava ale i svatoštěpánskou korunu. Navíc poté, co zemřel jeho otec, zrušil Václav III. nejprve zasnoubení s uherskou princeznou Alžbětou (která potom vstoupila do kláštera v Tössu) a odevzdal onu korunu Ottovi z Wittelsbachu. který se jí nechal 6. prosince 1305 korunovat (Otto byl vnukem krále Bély IV, synem jeho dcery Alžběty, čili prastrýčkem obou ostatních kandidátů.) Nebylo tedy nejlepší řešení vybudovat si samostatnou (nebo přinejmenším autonomní) enklávu na severozápadě země a do nepřehledných vztahů v bojích o trůn se nemíchat? Bylo!

               Jenže všeho do času. Karel Robert se nakonec přece jen prosadil a napotřetí byl korunován 27. srpna 1310 v Székesféherváru ostřihomským arcibiskupem a svatoštěpánskou korunou čili právoplatně a nezpochybnitelně.

Matúše Csáka si nový král snažil získat vyjmenováním za palatina, čili králova zástupce (Karel Robert ovšem nevyjmenoval jednoho, jak bylo zvykem, ale hned tři, zřejmě v naději, že se mezi sebou poperou). Csák odpověděl tím, že se nezúčastnil oné slavnostní korunovace, kde by musel králi složit lenní přísahu. Král ho za to na začátku roku 1311 zbavil všech funkcí, což ovšem Matúša nijak nemrzelo. Dalo mu to volné ruce v jeho expanzivních plánech. V letech 1311–1312 se zmocnil Zvolenské župy (velmi důležité, protože byla střediskem těžby drahých kovů (zlatá Kremnica, stříbrná Banská Štiavnica a měděná Banská Bystrica), jeho vliv sahal až na Spiš, nově osídlenou Bélou IV. saskými Němci a patřil mu dokonce i symbolicky nesmírně důležitý hrad Višegrád. Ano, právě ten!!! Na vrcholu jeho moci mu patřilo 14 žup a 50 hradů a pod jeho přezdívkou „Pán Váhu a Tatier“ ho známe dodnes. Koncem června 1311 zaútočil dokonce na Budín. I když se město nepodařilo dobýt, útok na pomazanou hlavu spojený s pleněním celého budínského okolí byl důvodem, proč papežský legát Gentilis uvalil na Csáka a celou jeho enklávu církevní interdikt. Což Matúš okázale ignoroval.

               Pokud chtěl král dosáhnout nějaké autority a nedopadnout jako jeho předchůdce Ondřej III. musel jít s všemocnými oligarchy do konfrontace. Rozhodl se začít rodem Abovců, vládnoucích na východním Slovensku. Potom, co košičtí měšťané zabili patriarchu rodu Omodeje, vyprovokoval král s jeho šesti syny válku. K rozhodující bitvě došlo u Rozhanovec. V nesmírně krvavé bitvě ztratil král zpočátku svou armádu, a dokonce i zástavu, ale uchýlil se ke svým spojencům Johanitům a když padlo všech šest bratrů Abovců (bojovali podle tehdejšího zvyku v první řadě), povstalecké vojsko se rozpadlo. Matúš Csák se bitvy nezúčastnil, dodnes není jasné, zda nestihl přijít Abovcům na pomoc nebo je nechal vykrvácet úmyslně.

               Karlovi Robertovi vítězstvím u Rozhanovec narostla křídla. Poté, co zemřel další z jeho oponentů sedmihradský vévoda Ladislav Kán, vyvolal konflikt s posledním z „palatinů“ z roku 1310 Jakubem Boršou Lysým a v roce 1316 ho u Debrecína porazil a ve stejném roce dobyl i statky pánů z Kyseku včetně jejich sídelního hradu Köszeg.

               Na Matúša Csáka to neudělalo žádný dojem. Dělal dál vlastní politiku, uzavíral dokonce spojenectví a vedl války bez souhlasu uherského panovníka. V roce 1314 vpadl jako spojenec Friedricha Sličného Habsburského na Moravu a odrazil u Holíče vojsko Jana Lucemburského.  V roce 1317 dobyl a vypálil Nitru, kde shořel i místní archív, za což ho nitranský biskup dal do klatby (už zase, asi si už zvykl!) 

               V roce 1318 dokonce vyjmenoval vlastního palatina, což bylo právo, které bylo propůjčeno Zlatou bulou Ondřeje II. jen uherským králům. Palatinem se stal Felicián Zach, který se měl o dvanáct let později nezdařeným atentátem na krále Karla Roberta hérostratovským způsobem zapsat do dějin. S jeho dřívějším působením ve službách Matúše Csáka ale neměl tento čin žádnou souvislost. Snad je to jen znamení, jakými lidmi se bezohledný Matúš obklopoval.

               Právě v době, kdy se cítil být na vrcholu moci a choval se jako samostatný panovník, postihla ale Matúša Csáka osudová rána. Zemřel jeho jediný syn Matúš. Plán na vytvoření nezávislého území v západní části Slovenska, jehož uskutečnění se zdálo být na dosah, tak v jediném okamžiku ztroskotal.

Matúš vyjmenoval svým nástupcem svého synovce Štěpána ze Šternberka, ale to byla už jen labutí píseň. Jeho kasteláni nebyli ochotni za „Čecha“, jak Štěpánovi přezdívali, riskovat životy. Matúš Csák zemřel 18. března 1321. Král neváhal ani chvilku a během několik týdnů obsadil celé jeho území. Až potom se obrátil proti posledním autonomním baronům na uherském jihu. V roku 1322 se vypořádal se Šubičovci a o rok později s Baboničovci, kteří ho kdysi dovedli na uherský trůn. Rozpad země byl odvrácen, začínala nová éra uherské státnosti, éra Anjouovců. A Slovensko čili Horní Uhry zůstalo integrální součástí uherského království.

               Je otázkou, co by se stalo, kdyby se Matúšovi Csákovi skutečně podařilo vytvořit na území Slovenska (i když ne celého, východní část do sféry jeho vlivu nikdy nepatřila) nezávislý státní útvar. Zda by jeho potomci dosáhli vévodského nebo dokonce královského titulu a hlavně – zda by se centrální moc v Budíně smířila s odštěpením hornaté a tím pádem obtížně ovladatelné, ale těžbou drahých kovů strategicky nesmírně důležité oblasti. I když se Matúš necítil být Slovákem (to slovo ostatně tehdy ani neexistovalo) doba jeho vlády napomohla konsolidaci kulturní a jazykové slovanské oblasti (i budoucí císař Zikmund se během svého mládí, které strávil z velké části v Lučenci, naučil „slovanskému jazyku“, čili místnímu dialektu, předchůdci dnešní slovenštiny.) Matúš Csák ale zřejmě takové ambice neměl. Období národních států bylo ještě vzdáleno mnoho staletí, středověk na národnostní hranice a zájmy nebral žádný ohled. Aspoň v tom bodu byl Csák zcela určitě dítětem své doby a považovat ho za předchůdce slovenské státnosti je víc než přehnané.

               Byl to ale jistě nesmírně schopný a politicky obratný člověk, který se dokázal stát jedním z oligarchů na území uherského státu – a jako jediný si dokázal toto nezávislé postavení na státní moci udržet až do smrti. Za to mu určitě patří obdiv.

Vídeňský Geserah – středoevropský antisemitismus kdysi a dnes

               12 března 1421, tedy před šesti sty lety se na vídeňském předměstí Erdberg odehrálo příšerné divadlo. Bylo zde veřejně zaživa upáleno více než dvě stě osob (příšernost toho aktu demonstruje i skutečnost, že přesný počet upálených neznáme). Jejich jedinou vinou bylo, že byli Židé a že odmítli přestoupit na křesťanskou víru. Tímto aktem byli vyvražděni všichni Židé ve Vídni a v dolním Rakousku, ve sféře moci tehdy třiadvacetiletého vévody Albrechta V., který to měl později dotáhnout až na římského a českého krále Albrechta II. (I.) (1437 – 1439).

               Toto hrozné jubileum je samozřejmě tématem diskusí historiků a novodobí antisemité se snaží najít v tomto činu vévody zdůvodnění holocaustu nacistů větou „vždycky to tak bylo.“ Pokusím se v mém článku poukázat na rozdíly řádění nacistů a příšerného skutku rakouského vévody. Ne, nebylo to vždycky tak.

               Židé byli odjakživa obětmi pogromů. Důvody jsou nalezitelné a sahají velmi hluboko do historie. Už po dobytí Palestiny Alexandrem Makedonským a následné helenizaci celého tehdejšího světa, byli Židé jediným ostrůvkem, který se helenizovat nenechal a budil tak nedůvěru, opovržení a nenávist všech okolních národů. Židé lpěli na svém jediném bohu a byli ochotni za něho umírat. Když jim toho boha chtěl král Antiochos IV. z rodu Seleukovců vzít, povstali pod vedením bratrů Makabejských a dokázali si za cenu nesmírných obětí vybojovat na mocném nepříteli samostatnost. Podruhé se tak postavili Římanům, jenže taky padla kosa na kámen. Ve dvou válkách byli v letech 70 a 135 poraženi a císař Hadrián zakázal tomu tvrdohlavému národu pobyt na území Palestiny. Důsledkem byla diaspora. Židé se museli rozptýlit po celém světě, kde se kulturně i jazykově přizpůsobili místní dominantní kultuře – jediné, co je drželo pohromadě a co určovalo jejich identitu, byla jejich víra. Víra v Boha a víra v to, že jsou vyvoleným národem, určeným k spasení.

               Právě tato víra a s ní spojená pozitivní diskriminace ostatních lidí jiných náboženství a uzavření se do vlastních komunit a ghett byla důvodem nedůvěry jejich okolí. Nedůvěry, která lehce přecházela v nenávist a vybíjela se v násilnostech. Tak tomu bylo za první křížové výpravy v roce 1096 nebo v době velkého moru v letech 1347 – 1350. Všechny tyto útoky byly dílem zfanatizované lůzy, panovníci se naproti tomu snažili Židy chránit. Důvodem byla jejich finanční síla. Protože ve středověku Židé, původně zemědělský národ, nesměli vlastnit půdu, museli se snažit přežít jinak – obchodem a bankovnictvím. Katolická církev zakazovala svým věřícím půjčovat peníze na úrok. I když se tento zákaz všemožně obcházel, přesto byl značnou překážkou bankovního podnikání. Židů se tento zákaz logicky netýkal. Díky svým celosvětovým kontaktům, zejména do arabského světa, kde měli privilegium trpěné menšiny (které křesťané neměli), byli schopni uskutečňovat obchody a finanční transakce, které byly nad síly křesťanských podnikatelů a bankéřů. Panovníci měli zájem Židy chránit a ti jim za to platili tzv „židovský groš“, zvláštní vysokou daň, která významně vylepšovala rozpočet římského krále. Této ochrany se vzdal až Karel IV. u vědomí, že není schopen Židům v čase velkého moru a s ním spojených pogromů zajistit dostatečnou ochranu. Přesunul tedy tuto povinnost na kurfiřty. Naproti tomu uherský král Ondřej III. (který ovšem vyrostl v zjemnělém prostředí Benátek) ve svém velkém privilegiu pro město Bratislavu z 2.prosince 1291 v článku 13 vyhlásil rovnoprávnost Židů s ostatními měšťany.

               Všechny útoky na Židy měly ale jedno společné. Uskutečnila je zfanatizovaná lůza proti vůli panovníka, který „pouze“ nebyl schopen nebo ochoten na ochranu „svých“ Židů účinně zakročit. To byl i příklad pražského pogromu v roce 1389.

               Vídeňský Geserah má zcela jiný charakter. Zde se jedná o oficiální čin místního vládce.  Židé byli zatčení, vyhnáni a upáleni na příkaz vévody Albrechta. To byla zcela nová dimenze jejich pronásledování a v podstatě neměla v minulosti žádný precedens. A v budoucnosti měla k takovému postupu sáhnout až Hitlerova „Třetí říše“. Jak k tomu mohlo dojít. A proč?

               Pochopení osoby vévody Albrechta je samozřejmě centrálním problémem. Tento rakouský panovník, narozený v roce 1397, vyrůstal od svých sedmi let jako sirotek (jeho otec zemřel na úplavici, když se svým přítelem Zikmundem Lucemburským neúspěšně obléhal město Znojmo). Albrecht sice požíval ochrany uherského panovníka a pozdějšího římského krále Zikmunda, byl dokonce oficiálně zasnouben s jedinou Zikmundovou dcerou Alžbětou (král měl očividně výčitky svědomí, co se týká smrti jeho otce), otcovské lásky si ale neužil. Chybějící empatie byla pro něho charakteristická. Říkalo se o něm, že: „málo jí, málo mluví a málo myslí.“ Meč si údajně bral i do postele.

               Židé jsou doloženi ve Vídni už z konce dvanáctého století, tedy ještě za vlády rodu Babenberků, z roku 1204 je doložena jejich první synagoga v Seitenstettengasse. Nebyly s nimi problémy, financovali, jak bylo zvykem, místní vládce, ať už to byli Babenberkové, Přemysl Otakar II. nebo po něm Habsburkové. Okolo synagogy se vyvinulo slavné vzdělávací centrum-

               Jenže v roce 1419 vypuklo v sousedních Čechách husitské povstání. Přísně katolicky založenému Albrechtovi se stalo noční můrou. Už 9. června 1419, tedy skoro dva měsíce před pražskou defenestrací a vypuknutí otevřeného povstání, pověřil vídeňskou univerzitu, aby prověřila možné spojenectví kacířských živlů: „Husitů, Valdenských a Židů.“

               Už to, že hodil fanatické křesťany husity s Židy do jednoho pytle, nesvědčí o přílišném politickém rozhledu vévody. Univerzitní rada se k tomuto problému skutečně onoho devátého června sešla, rozhodnutí bylo ale odloženo, protože několik významných členů rady nebylo přítomno. O konečném rozhodnutí univerzity se nedochoval žádný písemný dokument, nicméně zpráva Albrechtova zpovědníka priora Leonharda, který hrál úlohu jakési spojky mezi vládcem a univerzitou, byla zřejmě rozhodující pro další vévodovo konání.

               23. května 1420 byli všichni Židé z Vídně a Dolního Rakouska zatčeni a internováni. Jejich domy ve městě (okolí dnešního Judenplatzu, ghetto bylo ohraničeno dnešními ulicemi Drahtgasse, Schwertgase und Färbergasse) propadly městu Vídni, synagoga byla zbořena, hřbitov zrušen. Kameny ze synagogy byly použity jako stavební materiál, největší část dostala právě vídeňská universita na stavbu „Nové školy.“ Židé byli násilně nuceni ke konverzi ke křesťanství nebo k opuštění země, dvě stě, kteří konverzi odmítli a nacházeli se v březnu příštího roku ještě ve vévodově vězení, byli pak veřejně v Erdbergu upáleni.

               Historici si kladou otázku, co vévodu k takovému do té doby nevídanému kroku vedlo. Určitě potřeboval peníze. Před ním stála jak účast na křížové výpravě proti husitům, tak svatba s Alžbětou Lucemburskou. Ale peníze mohl od Židů vybírat i tak. Jeho čin se podobá zabití slepice snášející zlatá vejce. Zřejmě ale hrál roli i Albrechtův náboženský fanatismus a jeho misionářské myšlenky. O tom svědčí skutečnost, že Židé, kteří ke křesťanství konvertovali, mohli udělat v jeho službách slušnou kariéru. Jistý konvertita Caspar byl vévodovým vysokým úředníkem (zodpovědným za finance, jak jinak) a jiný pokřtěný Žid Paul Lehman, se stal teologem a domherrem v klášteře v Melku.

               To je – navzdory své hrůzostrašnosti – rozhodující rozdíl mezi řáděním Albrechta a nacistů o pět set let později. U vévody Albrechta byla rozhodující víra oněch lidí, kterou považoval za kacířskou – proto i onen rozsudek smrti na hranici. Nacisté se rozhodovali na základě původu, tedy rasy, jak oni tomu říkali. Tu nepomohla žádná konverze. Kdo se narodil jako Žid, byl ztracen.

Je to příklad Edith Steinové, který tuto zvrácenost, jakož i kolaboraci Vatikánu a papeže Pia XII. dokumentuje. Edith Stein se narodila 12.října 1891 v tehdy německé Wroclawi. V roce 1922 konvertovala ke katolické víře a pracovala v Münsteru jako učitelka. Poté, co jí byla tato činnost nacisty zakázána, stala se 14. října 1933 jeptiškou řádu Karmelitánek pod jménem Teresia Benedicta von Kreuz. Možná v řádu hledala ochranu před řáděním nacistů. Nedočkala se jí. Její představená prozradila její židovský původ. Sestra Teresa odešla do holandského Echtu, i zde ji ale po okupaci Nizozemí v roce 1940 dostihla nacistická moc. Všechny její dopisy svaté stolici i intervence jejích známých, aby mohla přesídlit do švýcarského karmelitánského kláštera Le Paquier, zůstaly bez odpovědi. 2. srpna 1942 byla zatčena gestapem a po příjezdu do koncentračního tábora v Osvětimi 7. srpna byla okamžitě zavražděna v plynové komoře. 11. října 1998 ji papež Jan Pavel II. vyhlásil za svatou a patronku Evropy.

Židé se do Vídně vrátili už za Albrechtova nástupce Friedricha V. (jako římský císař Friedrich III.), ovšem Vídeňáci to nenesli dobře. Když přijel vévoda do Vídně, byl přivítán výkřiky „Židovský král“ a „Ukřižujte ho“, což zasmušilého panovníka přimělo k tomu, aby přeložil svou rezidenci z Vídně do Vídeňského nového města.

Otázka je, odkud se tradiční nenávist vůči Židům bere. Poté, co jim bylo dekretem císaře Františka Josefa I. umožněn volný pohyb po říši a byli zrovnoprávněni s ostatními obyvateli země, stali se úspěšnými podnikateli a obchodníky, a hlavně už tehdy – mnohem dříve než ostatní část obyvatelstva – pochopili význam vzdělání. V intelektuálních kruzích posledních desetiletí Rakouska Uherska byli nadproporcionálně zastoupeni mezi novináři, lékaři, univerzitními profesory, právníky či lékárníky. Což budilo závist a z té pramení nenávist, zejména, je-li politicky přiživována. Konspirační teorie nejsou produktem současnosti, jen jsou pomocí internetu rychleji šířeny. Vídeňský starosta Karl Lueger vyhrál díky štvaní proti Židům (ale i katolické církvi) volby a stal se přes odpor císaře vídeňským starostou. Hitler ho ve svém Mein Kampfu nazýval svým učitelem, který mu otevřel oči, přesto se po něm až do roku 2012 nazývala část vídeňského Ringu (dnes Universitätsring).

Po Anschlussu Rakouska v roce 1938 začalo pro rakouské Židy peklo na zemi, které nepřežilo 65 000 z nich. Památník Šoy, čili holocaustu ve Vídni od britské umělkyně Rachel Whiteread stojí od roku 2000 na Judenplatzu, tedy na místě, kde bylo kdysi původní židovské ghetto zničené vévodou Albrechtem. Má představovat na venek obrácenou knihovnu, o vydařenosti uměleckého záměru se ve Vídni vedly rozhořčené diskuse.

Ačkoliv byli ale evropští Židé během druhé světové války téměř vyvražděni a po válce přesídlila většina přeživších do nově založeného Izraele, nedůvěra a nenávist k nim zůstala hluboko zakořeněna – tomu fenoménu se říká „Antisemitismus bez Židů“. Je to podobný fenomén, jako chápání imigrační krize v Česku v roce 2015. I když se v Česku nenacházel ani jediný uprchlík, nenávist vůči nim byla mnohem silnější než v zemích, kde se jich valily desetitisíce. Co neznáme, toho se bojíme víc než toho, co si můžeme ohmatat. Neznámé má v sobě cosi tajuplného a skrývá latentní nebezpečí. Můj strýc, ačkoliv to byl vzdělaný a chytrý člověk, byl o sionistickém spiknutí tak silně přesvědčen, že se s ním na to téma vůbec nedalo diskutovat.

Mnozí Židé nejsou jen dobrými obchodníky a inovátory. Dokážou se významným způsobem prosadit v mnoha nejrůznějších oborech lidské činnosti. Židé tvoří jen zhruba 0,2 % světové populace, ale mezi držiteli Nobelových cen je jich 20 %. Ve fyzice to byli mimo jiných Albert Einstein a Lev Landau, v psychologii Sigmund Freud a Erich Fromm, v ekonomii Milton Friedman a Paul Samuelson atd. Výraznou stopu zanechali Židé ve světové literatuře – Franz Kafka, Boris Pasternak, Marcel Proust, Lion Feuchtwanger, Allen Ginsberg, Arthur Miller, Stefan Zweig či J. D. Salinger. V hudbě – Gustav Mahler, George Gershwin, Bob Dylan, Leonard Cohen, Paul Simon či Lou Reed. V malbě Marc Chagall či Amadeo Modigliani. Ve filmu Woody Allen, Steven Spilberg, Stanley Kubrick, Dustin Hoffman, Barbra Streisand nebo Paul Newman. Nejznámějším sportovcem židovského původu je americký plavec Mark Spitz, sedminásobný olympijský vítěz na OH 1972 v Mnichově. Úplný výčet výrazných osobností by byl nejen ve zmiňovaných oborech velmi dlouhý.

Židé tedy byli ve všech oborech lidského jednání přínosem, vděčnosti se nedočkali. Má to celou řadu důvodů.

1. Jejich lpění na víře a často okázale projevované odlišnosti jejich života od většinové populace je dělalo vždycky viditelnou odlišnou skupinou – a tedy identikovatelnou v případě potřeby vypuštění nahromaděných negativních emocí v čase bídy či epidemií.
2. Jejich izolace od většinové populace, jejich klobouky a pejzy dráždily místní obyvatelstvo stejně jako dnes muslimské šátky a plnovousy. Ale i sekularizovaní Židé, kteří na sebe svým vzhledem a chováním neupozorňují, zůstávají objektem nevraživosti. Proč?
3. Je za tím finanční moc, kterou podrželi dodnes? Nejznámější osobností v tomto oboru byl zřejmě baron Rothschild, ale i nejméně sedm z třinácti novodobých ruských oligarchů devadesátých let bylo židovského původu. Samozřejmě i Putinův přítel a „majitel“ onoho mysteriózního paláce na Krymu Arkadij Rotenberg.
4. Intelektuální vliv. Právě v čase rozvoje moderní žurnalistiky koncem devatenáctého století představovali Židé mezi intelektuály velmi početnou a vlivnou skupinu, která mohla podstatným způsobem ovlivňovat veřejné mínění. To byl – spolu s jejich finanční mocí – dostatečný důvod na vytvoření konspiračních teorií o židovské lóži, chtějící ovládnout svět. Často bývá mylně ztotožňována se svobodozednářskou lóží, která má ale úplně jiný původ – ovšem tvůrci konspiračních teorií i jejich konzumenti nejsou ani příliš vzdělaní ani vybíraví při vyhledávání a interpretaci svých zdrojů. Fakt, že i dnes jsou Židé jako Rupert Murdoch nebo George Sörös majiteli velkého množství médií a mají tedy na tvorbu veřejného mínění podstatný vliv, žene zastánce konspiračních teorií k pochybným stránkám na internetu, aby si tady získali „alternativní pravdy“.
5. Vznik státu Izrael, který navzdory všemu dokázal odolat zuřivým útokům Arabů, kteří ho obklopují. Židé dokázali, že umí být i skvělými vojáky, a to naplňuje Araby pocitem bezmocnosti, který je dobrou živnou půdou pro vznik nenávisti. Muslimská populace je v současnosti největším nositelem myšlenky antisemitismu, i když je to vlastně paradox – i Arabové jsou totiž Semiti, navíc se Židy genealogicky velmi blízko spříznění, takže by se vlastně mělo mluvit o antijudaismu.
6. Z holocaustu se stal kšeft. Jde sice o malou, ale vlivnou skupinu, která z připomínání této největší tragédie lidstva dobře žije. Nemyslím si, že by se mělo na tento zločin zapomenout, ale napsat o něm knihu nebo natočit film dává obratem naději na zisk Oskara nebo Nobelovy ceny za literaturu. Po bezmála osmdesáti letech to dráždí a dává tušit politické pozadí takových rozhodnutí.
7. Ideologie „Vyvoleného národa“. Tedy myšlenka pozitivní diskriminace, pocit, že jsme lepší než ostatní, protože věříme v pravého Boha. Ostatně myšlenka momentálně mnohem bližší muslimské komunitě. Že musela tato myšlenka „Vyvoleného národa“ s Hitlerovou myšlenkou „Nadnároda“ zažít smrtící konfrontaci, je nabíledni.
8. Antisemitská karta se dá politicky vždycky použít a rádi s ní hrají pravicoví extrémisté. Viktor Orbán staví svou politiku z velké části na šíření strachu před židovským spiknutím, kterému dal tvář George Söröse a má s touto taktikou u svých voličů úspěch.

A právě tato skupina extrémní pravice se snaží oslabit vnímání holocaustu jako zločinu tvrzením: „Že to tak koneckonců vždycky bylo a Židé si za to můžou sami.“

Ano, fanatismus, zabedněnost a manipulovatelnost nedostatečně vzdělaných a nedostatečně myslících lidí (můj kamarád z dětství nazývá tyto lidi „duševní lajdáci“) tu byla opravdu vždycky. A nedaří se to zlepšit.