Přiznám se, že jsem si myslel, že termín pátá kolona vznikl v Německu. Touto kolonou byli nazýváni čeští Němci, tři miliony občanů německé národnosti, ale československého občanství, kteří všichni při mobilizaci v září 1938 poslušně narukovali do československé armády, ve které tvořili třetinu. O jejich loajalitě se dalo pochybovat, o odhodlání bojovat ne. Jestliže tedy Hitler chtěl napadnout Československo ze čtyř směrů, měli mu oni pomoci zevnitř.
Ve skutečnosti je tento termín o pár let starší. Poprvé ho použil frankistický generál Emilio Mola ve španělské občanské válce v roce 1936 když stál před úkolem dobýt Madrid. Jeho vojsko bylo zformováno do čtyř vojenských skupin (kolon). On ale čekal pomoc ze strany loajálních občanů žijících v Madridu, kteří měli vítězství rozhodujícím způsobem pomoci. Oni tvořili onu takzvanou pátou kolonu.
Dnes je tento termín používán tak často, až je skoro zprofanován. Ale oni spojenci nepřátele útočícího na naše země jsou tady. Vždycky byli. Částečně jsou za to placeni, částečně očekávají od vítězství nepřítele změnu poměrů ve vlastní zemi, která by je mohla přivést k moci, částečně hrají jen roli užitečných idiotů, protože uvěřili cizí nepřátelské ideologii. 
Rusové si tyto služebníky systematicky pěstovali posledních dvacet let. Platili určité politické strany jako SPD nebo rakouskou FPÖ, německou AfD, či francouzskou Front national. Nechali v „nepřátelských“ protože demokratických zemích působit své dezinformační platformy, jako Sputnik, Aeronet, Russia today ale prostřednictvím placených novinářů působili i v médiích místních, jako jsou například Parlamentní listy. A nechávali volit své lidi do významných funkcí, aby podporovali jejich zájmy. Viz volba Miloše Zemana, o které rozhodlo KGB na Rhodu. Nešetřili. Místo budování dálnic a silnic k ruským vesnicím tekly miliardy do dezinformací. Využívali nespokojenost neúspěšných lidí v zemích jejich zájmu, kteří nezvládli přechod k otevřené společnosti. Využívali jejich frustrace a poukazovali na nešvary v novém společenském zřízení. Znali myšlení lidí v posttotalitní společnosti, mohli se vžít do duší těchto lidiček a využít je pro své účely. S rozdílným úspěchem. V Polsku má sice demokracie nemalé problémy, Rusko zde ale žádné úspěchy nezaznamenalo. Maďarsko se prostřednictvím diktátora Viktora Orbána podařilo získat. Orbán se nemůže věčně spoléhat na volby, demokracii nemusí, je otravná, podpora z Moskvy je mu tedy vítaná. A většina Maďarů pod vlivem státní propagandy zapomněla na ruský teror roku 1956 nebo na Világoš, kde jim Rusové v roce 1849 mezi jinými zabili i národního básníka Šándora Petöfiho. Velký úspěch měli ruští trolové na Slovensku. Nejen Ján Čarnogurský a slovenští komunisté, ale i pravicoví extrémisté Kotleba a Harabín, a nakonec i zhrzený Fico se přidali na ruskou stranu. Na Slovensku je myšlenka panslavismu živá už od doby Svetozára Hurbana Vajanského – možná až příliš živá. I Ľudovíta Štúra varoval srbský princ před panslavismem, před láskou k Rusku, protože odtud už tehdy mohla přijít jen diktatura samoděržaví, mnohem horší než tehdejší maďarský národní útlak.
Pamatuji si, když jsem kdysi asi před deseti lety byl v Košicích, abych tam předčítal z mé knihy. V publiku byli samozřejmě vzdělaní lidé, kdo jiný by už šel na předčítání z českého historického románu? Nakonec byla diskuse, zůstalo třináct skalních příznivců – a zapředli jsme do politiky. Utrpěl jsem šok, když jsem zjistil, že jsem byl jediný, kdo nebyl Putinovi nakloněn a viděl v něm nebezpečí pro Evropu. Všech ostatních třináct byli jeho příznivci. Nevím, nakolik se situace pod vlivem posledních událostí změnila, ale napsat na Slovensku na sociální sítě článek kritizující Putina znamená sklidit vzápětí obrovský „shit storm“. Spousty nadávek, osočování. A nezdá se, že byl to byly „hash mails“, tedy příspěvky organizované protistranou. Mnoho těchto nenávistných projevů působí spontánně, zejména ty, které hýří pravopisnými chybami svědčícími o nepříliš zdatném vzdělání pisatelů. I na Slovensku mnoho lidí, zejména starší generace, zapomnělo na rok 1968 a z té mladé mnoho lidí vyznává politiku násilí. Zdá se jim snadnější se k moci prostřílet než provolit.
Nemusíme si nic namlouvat, ani v Česku není situace růžová, i když tady Putinovi stoupenci zatím zaraženě mlčí. Ale jsou tady. Preference strany SPD stouply za poslední týdny o dvě procenta. Psát kritické články o Putinově invazi není zatím tak nebezpečné jako na Slovensku nebo v Maďarsku. Ovšem pohádku o dobrém Rusku a zlé Americe známe všichni z našeho dětství, kdy jsme tím byli krmeni ve škole. A mnoho starých lidí na dobu komunismu nevzpomíná ve zlém – protože byli tehdy mladí. Jako by si mysleli, že znovunainstalováním totalitního systému získají zpět své mládí. Nezískají ho, jen ztratí svou svobodu. A i svobodu svých dětí a vnoučat. Moje maminka se vrací se setkání důchodců často zoufalá, kolik jejich vrstevníků straní Putinovi a nadávají na Američany. Ne že by byli Američané ideální, ale jsou oporou demokracie (tedy dokud tam znovu nevyhraje Donald Trump). I oni vedli nesmyslné války, jako tu v Iráku. Ale volba mezi Rusy s nimi není volba mezi morem a cholerou, ale mezi morem a chřipečkou s ucpaným nosem.
Co mám poradit zoufalé mamince? Radím jí, aby těm babkám, které toho krásného chlapa Putina obdivují a nadávají na Američany, říkala: „Já vím, ty ses to tak učila ve škole.“ Co se k tomu dá říct jiného? 
Diktátoři termín pátá kolona často zneužívají k diskreditaci politické opozice. V Rusku je každý kritický člověk ihned označen za zahraničního agenta. Ačkoliv Rusko nikdo napadnout nehodlá. Ale Putin pocit ohrožení v populaci pěstuje, potřebuje ho nutně pro vlastní politické přežití.
Znervózňuje mě naivní představa, že na Ukrajině se jedná o válku jednoho muže, a že pokud by se podařilo Putina odstranit, zavládne mír a pohoda.   

Neustále se utápíme v naději, že se Rusové Putina zbaví vlastními silami. Je to naprosto naivní představa. Za Putinem stojí osmdesát procent Rusů, kteří chtějí válku, a to nejen s Ukrajinou, ale s celou Evropou a případně i s celým světem. Pokud by i Putin zemřel nebo byl odstaven od moci, může přijít jen člověk se stejnými nebo podobnými názory. Mírovou holubici by Rusové roztrhali.
Musíme si zvyknout na to, že temné ohrožení z východu nezmizí, ale zůstane jako trvalá válečná hrozba. Proto se Evropa prostě MUSÍ odstřihnout od ruského zemního plynu a ropy. A to NATRVALO! Od ropy to zřejmě nebude tak velký problém, Rusko produkuje 6,5 procenta světové těžby. Plyn bude tvrdší oříšek. Nejde o domácnosti, ale celý průmysl na Slovensku, Rakousku a Česku jede na ruský plyn. A tím se stáváme všichni nesmírně zranitelní. To předvedl Gazprom naprosto konkrétně, když si minulého roku pronajal evropské zásobníky na plyn a pak je „zapomněl“ naplnit. V době, kdy už ruský prezident plánoval válečné akce. Zemní plyn se může stát důležitou zbraní v rukou východních agresorů. A samozřejmě bude Putin či jeho nástupce pokračovat v budování své páté kolony, v šíření dezinformací a štěpení společnosti, aby neměla sílu ani odhodlání se ohrožení z východu postavit. Lidi je snadné ovlivnit. Ať už prostřednictvím Parlamentních listů nebo filmy v České televizi, které oslavovaly Stalina a jeho „moudrost“. A to prosím v nedávné minulosti.
Diktátoři nepřicházejí jen proto, že přijít chtějí. Musí mít pro svůj nástup vhodné podmínky. Hitler využil frustrace Německa po první světové válce. Německo, které bylo před válkou nejsilnějším státem v Evropě, bylo zbaveno svých kolonií, svéprávnosti, možnosti se bránit a díky nesmyslnému míru z Versailles s nesplatitelnými válečnými reparacemi přišla hyperinflace a bída. A v důsledku toho politická nestabilita Výmarské republiky. Hitler využil této frustrace, našel viníka v Židech a obrátil nenávist celého národa proti nim. Kdyby to nebyli Židé, musel by to být někdo jiný, někdo, kdo je vinen našim neúspěchem, protože vlastní selhání si nikdo nechce připustit. Hitler zdvihl frustrovaným Němcům jejich sebevědomí, proto ho následovali jako krysaře. Vrátil jim jejich hrdost.
Pro Rusy byl stejnou tragédií rozpad Sovětského svazu v roce 1991. Jejich impérium se rozpadlo, jejich krajané, žijící v Kazachstánu, na Ukrajině, v pobaltských republikách se stali najednou národnostními menšinami, se kterými se ne vždy zacházelo v rukavičkách. Hodně to připomíná pozici sudetských Němců v roce 1918. Rusové nic jiného, než pocit imperiální nadřazenosti nad svými koloniemi a středoevropskými satelity, neměli. Žádný blahobyt, žádnou ekonomickou sílu, žádnou kulturní nadřazenost. A poté přišlo Jelcinovo desetiletí chaosu a bídy. Stejně jako v Německu v letech dvacátých. Putin ani nepotřeboval vymýšlet nového nepřítele. Stačilo oprášit starou bajku o nepřátelském Západu, který osnuje celosvětové protiruské spiknutí. Rusové zbystřili, tuhle písničku dobře znali a vždycky se jim líbila. Začali ji tedy opět poslouchat, se stále větším zalíbením. Dnes jsou z nich v naprosté většině fašisté, přesvědčeni o povinnosti dobýt (oni tomu říkají osvobodit) svět, stejně jako o této své povinnosti byli přesvědčeni Němci v roce 1939. Propaganda jela celé roky na plné obrátky a přinesla plody. Národ věří Vůdci. A jde za ním. Protože mu zdvihl pošramocené sebevědomí.
Prostí Rusové mají dvě možnosti, jak interpretovat svou situaci. Tu první jim nabízíme my, tu druhou jejich vůdce.
Ta první zní: Rusové jsou chudí, protože příliš pijí, nejsou dost kreativní a bojí se vlastní iniciativy, nechali rozkvést bezmeznou korupci a kulturně vždycky od počátku novověku za západní Evropou pokulhávali.
Ta druhá: Rusové jsou chudí, protože jsou tak silní, že se proti nim spikl celý svět, aby jim nedovolil vyrůst, protože jinak by celý svět strčili pohodlně do kapsy.
Upřímně – kdybyste byli prostým Rusem, kterou z těch dvou variant byste si vybrali?
Právě!
Ovšem pokusy obnovovat ztracená impéria končí většinou tragicky. Už proto, že jak věděl Herakleitos z Efesu už v šestém století před Kristem, „nikdy nevstoupíš do stejné řeky“. Britům například stačila jedna facka v suezské krizi v roce 1956, aby tuto pravdu pochopili. Jenže Velká Británie má po staletí zažité principy demokracie a s tím spojenou kontrolu moci. Tedy něco, co naprosto chybělo Německu v roce 1939 a stejně tak chybí Rusku v roce 2022.
Obdivuji statečnost Rusů, kteří mají odvahu postavit se té zvrácené ideologii. Je jich málo, ale jsou. Jdou do ulic, demonstrují proti válce. Nejen, že je hned posbírá policie, že je zbijí, rozmlátí jim jejich telefony, že mohou přijít o práci. Ale vlastní lidé se od nich odvracejí jako od zrádců, od kolaborantů se zkaženým Západem a samozřejmě je živeno podezření, že jsou za tyto své postoje dobře placeni a mají se tedy lépe než ruská masa, stíhaná sankcemi a s nimi spojeným nedostatkem základních potravin. Závist posiluje nenávist a jsem přesvědčen, že pokud by byl takový oponent režimu zabit „spravedlivě rozhořčeným davem nebo loajálním ruským občanem“ policie takový případ nebude ani vyšetřovat. I v Německu třicátých let takoví byli. Skončili v koncentračních táborech. Na svobodě zůstali jen loajální občané. Ti, kteří Goebelsovu propagandu převzali jako svůj vlastní světonázor, který se stal neoddělitelnou součástí jejich osobnosti. A ten neopustili až do hořkého konce.
Diktátora může zničit jedině porážka ve válce, kterou rozpoutá. Protože každý diktátor válku potřebuje k svému přežití, nemusí ji vyhrát, nesmí ji ale prohrát. Putina tedy může zastavit jen porážka na Ukrajině. Proto Ukrajina potřebuje naši všemožnou pomoc. Němci věřili svému vůdci až do konce. I když už stáli Rusové před Berlínem, stále věřili, že je vůdcova genialita zachrání. V naší obci běhala „Frau Anny“ Dorazilová a ještě v dubnu 1945 byla přesvědčena, že „vůdce něco má.“
Strašné je, že vůdce v Kremlu opravdu něco má.

Im Jahr 1240 griffen mongolische Horden Kiew an. Sie zerstörten die Stadt und zogen weiter nach Westen. Sie vernichteten das polnische Heer bei Legnica und das ungarische Heer bei Mohi. Der polnische Herzog Heinrich konnte sich vor dem Tod auf dem Schlachtfeld nicht retten, der ungarische König Bela IV. hat es dank seiner unglaublichen Tapferkeit geschafft. Das mongolische Heer verbreitete Angst und Schrecken, mordete Zivilisten, ganze Landstriche blieben entvölkert. Durch diese Taktik wollten sie den Widerstandwillen der Gegner brechen und diese Taktik ging meistens auf.

Um knappe acht hundert Jahre später sind diese Horden wieder gekommen. Sie stehen wieder von Kiew, wie ein ewiges Memento mori. Sie verwenden die gleiche Taktik der Einschüchterung und der Gewalt. Das Leben ist in ihrem Denken nichts wert. Die Mongolen haben zwar inzwischen ihre Kultur und Sprache verloren, die Gene sind aber immer noch da, die sie in die slawische Bevölkerung des europäischen Ostens eingepflanzt haben. Das Denken ist gleichgeblieben – sich mit Gewalt zu nehmen, was ich selbst nicht erzeugen kann. Die modernen Mongolen sprechen heute russisch.

Ich bete für die Ukraine. Ich bete dafür, dass sie diese Horden aufhalten kann und sie nicht in Europa rein lässt, wie es in dem Jahr 1240 passiert ist.

Wir alle beobachten die heldenhafte Abwehr der Ukrainer gegen die schreckliche Übermacht der russischen Truppen, die ohne Grund in ihr Land eingedrungen sind. Männer melden sich freiwillig, um auf die Russen schießen zu dürfen, obwohl sie wissen, dass sie in der absoluten Mehrheit sterben werden, ohne einen Feind töten zu können.

Es ist faszinierend und es treibt eine Angst an. Ich gestehe, dass ich seit einer Woche sehr schlecht schlafe, weil mich die Gedanken wecken, was gerade in Kiew passiert. Ich bewundere ukrainische Männer, die bereit sind, für ihr Land zu sterben. Gleichzeitig frage ich mich, wie es möglich ist? Warum kam nicht das afghanische Szenario in Gang, mit dem Vladimir Putin und seine Nächsten offensichtlich gerechnet haben? Nämlich, dass die ukrainische Armee widerstandlos die Waffen niederstrecken würde, beziehungsweise die russisch sprechenden ukrainischen Einheiten auf die russische Seite überlaufen würden. Diese Erwartungen erfüllten sich nicht. Die Apelle Putins an die ukrainische Armee, den demokratisch gewählten Präsidenten zu stürzen und die Macht zu übernehmen, wurden von der ukrainischen militärischen Führung ignoriert. Die Ukrainer kämpfen und sterben und verursachen der Führung in Kreml Kopfweh und Wutanfälle. Die in Russland präsentierte Darstellung des armen ukrainischen Volkes, das von den neonazistischen Gruppierungen in Namen Banderas terrorisiert wird und auf die russischen Befreier wartet, kann man immer schwerer sogar vor dem eigenen manipulierten Volk verteidigen.

Woher kommt aber dieser Widerstandwille der Ukrainer? Mit dem historisch bedingten Hass zwischen diesen zwei Nationen zu argumentieren ist zu kurzsichtig. Natürlich, die Ukrainer haben den Terror Stalins nicht vergessen, die derzeitigen Ukrainer haben es aber nicht erlebt. Der Hass macht aus dem Volk keine Nation, dafür braucht man eine nationale Idee. Im Jahr 2014 war die Ukraine noch auf der Suche nach der eigenen Identität. Jetzt fand sie sie. Wie war es in so einer kurzen Zeit nur möglich?

Im Jahr 2014, also vor nur acht Jahren, gab es eine solche Identität noch nicht. Die Ukraine war ein gespaltetes Land zwischen europäischem Westen und asiatischem Osten ohne gemeinsame Geschichte oder Zusammengehörigkeitsgefühl.

Die Entstehung einer ukrainischen Nation ist nämlich das Werk des Vladimir Vladimirovic Putins. Zwar handelt sich um ein unerwünschtes Produkt seiner Politik, aber es ist so. Hinter dieser Tatsache gibt es gleich mehrere Faktoren:

1. Noch im Jahr 2014 war der Lebensstandard in Russland höher als in der Ukraine. Menschen aus Charkiw fuhren über die Grenze nach Russland und verdienten sie dort mehr als zu Hause. Das war natürlich eine Motivation, um auf den großen Bruder mit Respekt zu schauen. Ähnlich war es auch in Österreich in den Dreißigern Jahren des vorigen Jahrhunderts, als Menschen nach Deutschland zur Arbeit fuhren und mit dem Geld aber auch mit der nazistischen Ideologie zurückkamen. In den letzten acht Jahren drehte sich aber die Situation um. Die Ukraine fing an sich langsam, aber doch aufwärts in der Sache des Lebensstandards zu bewegen, in Russland nahm die Entwicklung – auch in Folge der Sanktionen – die verkehrte Richtung. Russland als Arbeitsplatz verlor seine Attraktivität und es bietet nichts, was diesen Verlust kompensieren könnte.
2.  Die Bevölkerung der separatischen Republiken Luhansk und Doneck erwartete von der Abspaltung von Ukraine Verbesserung ihres Lebens. Das erfüllte sich nicht. Anstatt dessen übernahmen die Macht in diesen Republiken Warlords des tschetschenischen Typus, Abenteuer mit Maschinengewehren um den Hals und von einer Demokratie gibt es dort nicht einmal einen Anschein. Die Bevölkerung dieser „Republiken“ verbesserte also ihr Leben in keiner Weise. Also es ist nicht gelungen, ein folgewürdiges Modell zu erzeugen, dem der Rest der Ukraine folgen möchte.
3. Die russische Verherrlichung der imperialen Vergangenheit, vor allem aber die Wiederbelebung des Kultes Stalins konnte möglicherweise das Selbstwertgefühl der Russen, die mit immer schlechter werdender Lebensqualität zu kämpfen haben, erhöhen. In der Ukraine wirkte aber die Verherrlichung Stalins kontraproduktiv. Nur jetzt konnte man die Erinnerung an die Ermordung von Millionen Ukrainer oder an die aus Moskau gesteuerte Hungernot 1932/1933 und das russische social Engineering mit der Aussiedlung der Tataren von Krim in die Region von Kazan und mit der Besiedlung der Schwarzmeerküste mit Russen wieder lebendig machen. Je mehr die Russen Stalin verherrlichten, desto mehr wandten sich Ukrainer von ihnen ab
4. Putin brachte die Unterdrückung der politischen Opposition zur Perfektion. Nicht nur durch das Verbot der unabhängigen Medien und Vertreibung der ausländischen gemeinnützlichen Organisationen. Der Mordversuch an Alexej Navalnyj und seine nachträgliche Verurteilung (eigentlich zu lebenslanger Haft) überschritt jede rote Linie. Die Russen demonstrierten der ganzen Welt die Unterwürfigkeit ihrer Justiz der politischen Führung gegenüber. Ihr Regime wurde aber dadurch nicht populärer, im Gegenteil, jetzt begann es den Schrecken zu verbreiten. Natürlich sollte die russische Justiz den Schrecken vor allem bei eigener Bevölkerung wecken, diese Wirkung überschreitet aber logisch auch die politischen Grenzen. Diese Entwicklung der brutalen Unterdrückung der politischen Opposition begann bereits im Jahr 2012, im Jahr 2014 war sie aber noch nicht so offensichtlich. Heute kann es nur ein Blinder nicht sehen oder jemand, der für seine Loyalität von Moskau bezahlt wird – ich denke, ob sich die FPÖ Führung gerade nicht angesprochen fühlt.
5. Niemand mag, wenn jemand über ihn unverschämt lügt. Die Ukrainer konnten mit Erstaunen die immer aggressiver gelogene Argumentation der russischen Propaganda beobachten. Dass sie Nazisten sind, Antisemiten, die eine Genozid der ethnischen Russen betreiben. Mit diesen Lügen fütterte die russische Propaganda ihre Bevölkerung und die Ukrainer konnten sich gegen diese Lügen nicht wehren. Die Machtlosigkeit hat Hass zu Folge. Sie konnten sich ärgern, sie konnten einen Juden zu ihrem Präsidenten wählen – und sie taten es. Normale Russen hatten aber keine Möglichkeit, es zu erfahren.
6. Der letzte Tropfen war dann Weißrussland. Als die Weißrussen gegen ihren Diktator aufgestanden sind, als sogar das weißrussische Staatsfernsehen sich weigerte, dem sadistischen Gangster Lukasenko zu dienen, als es schien, dass sein Ende die Frage von Stunden oder höchstens Tagen wäre, eilten die Russen zu Hilfe. Sie verstärkten den repressiven Apparat, sie lieferten loyale Redaktoren für das Fernsehen. Putin mag nämlich eine Idee der Satellitenstaaten, die von den vom Volk verhassten Diktatoren beherrscht werden. Die sich nur aus seiner Gnade an der Macht halten, weil sie sonst mit einem Strick um den Hals auf der ersten Laterne enden würden. Die Ukrainer konnten also aus der nächsten Nähe ihre eigene mögliche Zukunft beobachten. Also, was auf sie warten würde, wenn sie wirklich zu einem von Russland abhängigem Staat werden. Das Model Weißrussland ist für Lukasenko oder für Putin attraktiv, vielleicht auf für ihre OMON Leute, nicht aber für einen normalen Menschen. Der weißrussische Diktator mordete sogar auf dem ukrainischen Staatsgebiet – das Beispiel war Vital Schyschov. Es war eine klare Botschaft, was auf die Ukrainer warten würde, wenn sie von Russen beherrscht oder wenn sie vor ihnen in die Knie gehen würden. Putin hat sicher bereits einen solchen Diktator für die Ukraine gewählt. Ob es Viktor Janukowitsch oder der Oligarch Viktor Medvedschuk wäre. Ein Russe, geboren in Sibirien in der Krasnojarsk Region, er wurde in der Ukraine reich und stellt hier die russische fünfte Kolonne dar. Er sitzt derzeit im Hausarrest, er würde aber nicht zögern unter dem Schutz vom Kreml die Macht zu übernehmen und ein Lukaschenko ähnliches Regime zu führen. Nur diese Vorstellung reicht den Ukrainern, um zu Waffen zu greifen.

Ich bete täglich für die Ukrainer, dass sie ausharren können. Ich bete für die Kämpfenden, ich bete für die Leidenden, ich bete für die Kinder, die ihr zu Hause verlassen mussten, ohne zu wissen, warum.  Ich bete für die Einigkeit der Europäer, um den mongolischen Horden Stirn zu bieten. Der ukrainische Botschafter gab zu, dass er weinte, als er deutsche Minister um Hilfe bat und eine Antwort bekam „Ihr habt ein paar Stunden Existenz vor euch, es zahlt sich nicht aus, euch zu helfen.“ Inzwischen ist die Lage anders. Denkt auch Angela Merkel darüber nach, warum sie für den russischen Diktator lange Jahre eine unerklärbare Schwäche hatte? Ich bete darum, dass Putin, der im Falle einer Niederlage wirklich um sein Leben rennen würde, nicht zu den Massenvernichtungswaffen greift. Sein Status des Kriegsverbrechers ist schon fix, er hat also nichts zu verlieren, egal ob er Zehntausende oder Millionen ermorden würde. In Russland erfährt das ohnehin niemand.

Bei Kiew wird auch für Prag, Wien oder sogar Berlin oder Paris gekämpft. Der Ideologe Putins Alexander Dragutin spricht von einer neuen euroasiatischen Kultur, die die westliche ablösen und von Lissabon nach Wladiwostok reichen würde. Die Russen sind vorbestimmt, Europa zu retten und es von seiner Verdorbenheit und der Dekadenz zu befreien. Die Russen sind in seiner Vorstellung die letzten Erben der griechisch-römischen Kultur, die in Europa wiederhergestellt werden müsste.

Die österreichische politische Repräsentation hat die russische Aggression fast einheitlich verurteilt – mit Ausnahme FPÖ, aber das wundert wahrscheinlich niemanden. Herbert Kickl bewahrt dadurch die Chance, der österreichische Lukasenko zu werden.

Die Tapferkeit des ukrainischen Volkes muss man bewundern. Dimitrij Medvedev erklärte, dass Russland keine diplomatischen Beziehungen mit demokratischen Ländern braucht, wir können doch durch die Gewähre auf uns schauen. Diese Botschaft verstehen nur mehr die absoluten Dummköpfe nicht.

Die mongolischen Horden stehen vor Kiew. Wenn diese Stadt fällt, wer würde sie noch aufhalten?

       Übrigens, die mongolische Invasion im dreizehnten Jahrhundert beendete der Tod des Chans. Aber bis dahin hat der Kontinent furchtbar gelitten. Und die heutige Medizin ist viel besser als sie vor sieben hundert Jahren war. Die Lebenserwartung hat sich beträchtlich erhöht.

Modlím se za tuto zemi a obdivuji ji.

S úžasem sleduji hrdinný odpor Ukrajinců proti obrovské přesile ruských vojsk, které vpadly bezdůvodně do jejich země. Muži se hlásí dobrovolně, aby si mohli zastřílet na Rusy, i když vědí, že v naprosté většině nemají šanci a zřejmě zemřou.

Je to fascinující a nahání to strach. Přiznám se, že už několik nocí špatně spím, protože mě budí myšlenky na to, co se právě děje v Kyjevě. Obdivuji ukrajinské muže, ochotné zemřít za svou zemi. Ale současně se ptám, jak je to možné? Jak to, že se nenaplnil afgánský scénář, ve který očividně Vladimír Putin a jeho okolí věřili. Totiž, že ukrajinská armáda složí bez odporu zbraně, případně převážně rusky hovořící jednotky přejdou na ruskou stranu. Tyto představy se nenaplnily, Putinovy výzvy, aby ukrajinská armáda svrhla demokraticky zvoleného prezidenta a vládu a převzala moc, ukrajinské vojenské velení ignorovalo. Ukrajinci bojují a umírají a způsobují politickému velení v Kremlu bolení hlavy a záchvaty zuřivosti. Prezentovaná představa ukrajinského ubohého lidu, utiskovaného nacistickými bojůvkami hlásícími se k odkazu Bandery a čekajícího na ruské osvoboditele, se dá stále hůř obhajovat i před vlastním zmanipulovaným lidem.

Ale kde se ta vůle k odporu u Ukrajinců vzala? Argumentovat historickou nenávistí mezi těmito dvěma národy je příliš plytké. Ano, Ukrajinci stalinský teror nezapomněli, ale ti současní ani nezažili. Nenávist nedělá z lidu národ. I tomu je třeba národní myšlenka. Psal jsem o tom i já v článku z března 2014 – tehdy Ukrajina svou identitu ještě jen hledala. Teď ji našla. Jak je to v tak krátké době možné?

V roce 2014, tedy před pouhými osmi lety, tu ještě nebyla. Ukrajina byla rozpolcenou zemí mezi evropským západem a asijským východem bez společné historie a pocitu sounáležitosti.

Vytvoření jednotného ukrajinského národa je totiž dílem Vladimíra Vladimiroviče Putina. Sice dílem nechtěným, je to jakýsi nežádoucí vedlejší efekt jeho politiky, ale je to tak. Za tím je hned několik faktorů:

1. Ještě v roce 2014 byla životní úroveň v Rusku vyšší než na Ukrajině. Lidé z Charkova jezdili za prací přes hranici do Ruska a vydělávali tam víc než doma. To byla samozřejmě motivace vzhlížet se k velkému bratrovi. Podobně to bylo v třicátých letech v krizí zmítaném Rakousku, kdy lidé jezdili za prací do Německa, kde dobře vydělávali a vraceli  se se zprávami o sice nedemokratickém, ale přece jen blahobytu. Jenže v posledních osmi letech se situace obrátila. Zatímco Ukrajina se pomalu ale přece jen začala pohybovat ve směru zlepšování životní úrovně, v Rusku nabral vývoj – i díky sankcím – opačný směr. Rusko jako pracovní místo ztratilo na své atraktivitě – a nenabízí nic, co by tuto ztrátu mohlo kompenzovat.
2. Obyvatelstvo separatistických republik Doneck a Luhansk si slibovalo od odštěpení od Ukrajiny zlepšení své životní úrovně. To se nenaplnilo. Místo toho se k moci dostali warlordi, dobrodruzi se samopaly okolo krku čečenského typu, o nějaké demokracii tam není ani vidu ani slechu. Obyvatelé těchto samozvaných „republik“ si tedy nepolepšili v žádném ohledu. Tedy nevytvořili žádný atraktivní model, který by obyvatelstvo zbytku Ukrajiny chtělo následovat.
3. Ruské oslavování minulosti a jeho imperiální síly, především pak oživení Stalinova kultu možná dokázalo zvednout sebevědomí Rusů potýkajících se stále se špatnou životní úrovní a s denními problémy, jak přežít, na Ukrajině ale oslavování Stalina zapůsobilo přesně opačně. Až teď se naplno prosadila vzpomínka na vyvražďování Ukrajinců, hladomor zimy 1932–1933 a ruské sociální inženýrství s vysídlením Tatarů z Krymu do oblasti Kazaně a s osídlováním Rusů na pobřeží Černého moře. Čím víc Rusové Stalina zdvihali na piedestal, tím víc se od nich Ukrajinci odvraceli.
4. Putin dovedl potlačování politické opozice k dokonalosti. Nejen zákazem nezávislých médií a vyhnáním zahraničních neziskových organizací. Ale pokus o vraždu Alexeje Navalného a jeho následné odsouzení – v podstatě k doživotnímu trestu šlo přes jakoukoliv čáru akceptovatelnosti. Rusové tím celému světu demonstrovali poslušnost své justice vůči politickému vedení, jejich režim se ale tím atraktivnějším nestal. Právě naopak, až teď začal budit pravou hrůzu. Samozřejmě že ruská justice má především budit strach u vlastního obyvatelstva, ale tento účinek překračuje logicky politické hranice. Tento vývoj brutálního potlačování opozice začal sice už v roce 2012, ale v roce 2014 ještě nebyl až tak zřejmý. Dnes ho už nevidí jenom slepý, že, soudružko Konečná? nebo někdo z Moskvy za svou slepou oddanost placený – to hovořím o vás, pane Tomio Okamuro.
5. Nikdo nemá rád, když se o něm nestoudně lže. A Ukrajinci mohli s úžasem sledovat stále agresivnější vylhanou argumentaci ruské propagandy. Že jsou nacisté, antisemité, že provádějí genocidu etnických Rusů. Tohle vše cpala ruská propaganda do svých občanů a Ukrajinci se proti těmto lžím nemohli bránit. Mohli se jen naštvat, což udělali. A mohli si zvolit za prezidenta Žida – což udělali. Prostí Rusové se to ovšem neměli jak dozvědět.
6.  A konečně poslední kapkou bylo Bělorusko. Když Bělorusové hromadně povstali proti svému diktátorovi, když i běloruská státní televize odmítla sadistickému gangsterovi Lukašenkovi sloužit, když se zdálo, že jeho konec je otázkou hodin či nejvýše dní, přispěchali mu Rusové na pomoc. Posílili represivní aparát, dodali loajální redaktory a hlasatele do běloruské televize. Putinovi se totiž líbí myšlenka satelitních států, kde vládnou lidem nenávidění diktátoři jen z jeho milosti a musí ho na slovo poslouchat, protože ví, že jinak skončí na nejbližší lucerně se smyčkou na krku. Jenže Ukrajinci mohli z nejbližší blízkosti sledovat svou možnou budoucnost. Tedy, co je čeká, pokud se skutečně stanou na Rusku závislým státem. Model Bělorusko se sice líbí Putinovi a Lukašenkovi, možná i jejich Omonovcům, ale nikomu s normálních lidí. Navíc běloruský režim vraždil i na ukrajinském území – příkladem byl Vital Šyšov. Bylo to jasné poselství, co bude Ukrajince čekat, až je Rusové ovládnou nebo pokud se před nimi skloní. Putin si ostatně už takového diktátora, který by vládl z jeho milosti, určitě vybral. Má na výběr řadu oportunistů a oligarchů, kteří by byli ochotni sloužit. Jednou takovou alternativou je například Viktor Medvedčuk. Rus narozený na Sibiři v Krasnojarské oblasti, zbohatl ale na Ukrajině a zde představuje i proruskou pátou kolonu – momentálně je v domácím vězení a určitě by neváhal pod ochranou Kremlu převzít moc a zavést lukašenkovský režim. Tato představa zřejmě stačí k tomu, aby se Ukrajinci chopili zbraní.

Držím Ukrajincům zoufale palce a modlím se denně, aby vydrželi. Modlím se za to, aby Němci konečně přestali s nesmyslnou ochranou putinovského režimu. Ukrajinský velvyslanec v Německu se přiznal, že plakal, když prosil německé ministry o podporu a oni mu odpověděli: „Máte před sebou několik hodin existence, nevyplatí se vám pomáhat.“ Tato skrytá tolerance ruské agrese zůstane doživotní hanbou pro vládu Olafa Scholze. To že teď posílá na Ukrajinu pancerfausty z osmdesátých let, které jsou proti současným ruským tankům naprosto neúčinné, je jen umývání rukou, které by mu mohl závidět i Pilát Pontský. Ale i Angela Merklová měla po celá léta pro ruského diktátora těžko vysvětlitelnou slabost. A modlím se za to, aby Putin, kterému v případě porážky hrozí skutečně fyzický konec, nesáhl ve své nepříčetné zuřivosti k zbraním hromadného ničení, jako jsou vakuové či atomové bomby. Statut válečného zločince už má, nemá tedy co ztratit, i když bude vraždit desetitisíce civilistů. V Rusku se to stejně nikdo nedozví.

Mimochodem, obdivuji hrdinství Rusů, kteří vyšli do ulic protestovat proti válce, i když věděli, že budou zatčeni, zbiti, mučeni, či posláni do vězení. Smekám před nimi. Nevím, zda bych takovou odvahu měl. Ale možná, že nám nic jiného nezbude, až budou ruské tanky jezdit po Praze a po Vídni.

U Kyjeva se bojuje nejen za Prahu ale i za Vídeň a ať to Němci chtějí chápat nebo ne i za Berlín. Pokud to současná německá reprezentace nevidí, pak je slepá. V Rakousko odmítla odsoudit ruskou agresi jen strana FPÖ Herberta Kickla – placená stejně jako Tomio Okamura z Moskvy. Kickl se už možná těší na post rakouského Lukašenka a Tomio českého.

Ukrajinské hrdinství musí člověk obdivovat. Dimitrij Medveděv nabubřele prohlásil, že Rusko nepotřebuje žádné diplomatické styky s demokratickými zeměmi, že se na sebe můžeme dívat přes pušky. Tohle poselství už mohou nechápat jenom úplní zabedněnci nebo zrádci. Takže jedno poselství na konec: „Držte už konečně hubu, soudružko Konečná.“

Tento článek jsem psal v úterý 23.února. Nedokončil jsem ho, nebo přesněji nedokázal jsem ho už zkorigovat do publikovatelné formy, protože mě zlomila únava po úterní noční službě. Dnes je už všechno jinak. Mohl bych ten článek jednoduše smazat, mohl bych ho přepsat nebo ho doplnit současnými komentáři. Rozhodl jsem se pro třetí variantu, takže mi čtenář snad některé anachronismy odpustí. Smysl článku se tím nemění. Jen jsem doufal, že Vladimír Putin počká se svou invazí, o které jsem nepochyboval, o jeden den déle. Ale byl příliš netrpělivý.

               Ta konference, která ho měla zadržet, se konala přímo symbolicky v Mnichově. Těžko říct, zda to byl úmysl a zda mělo místo konání připomenout zúčastněným onu hanebnou smlouvu z 30. září 1938, kterou bylo do rukou nacistického Německa a jeho šíleného vůdce vydáno Československo. Mělo-li to být memento, které mělo zabránit podobné smlouvě, pak mělo toto shromáždění hned několik odlišností.

               Za prvé se mohli dostavit představitelé Ukrajiny, tedy ohrožené země – a taky se dostavili, včetně prezidenta Zelenského, kterého před touto cestou dokonce varovali se zdůvodněním,  že by Rusko mohlo využít jeho nepřítomnosti k vpádu do země. Českoslovenští představitelé tehdy nebyli k jednání vůbec přizváni.

               Za druhé se nedostavili zástupci agresora, tedy Ruské federace, zatímco Hitler byl v Mnichově dokonce organizátorem konference.

               Za třetí nic se nepodepsalo, protože ani nebylo s kým. Na rozdíl od Mnichova vyslovili účastníci konference plnou solidaritu a podporu Ukrajině – a tím dali najevo, že to je tak zhruba všechno, co pro ni mohou udělat. Zbytkovému Československu tehdy všechny čtyři mocnosti Německo, Itálie, Francie a Velká Británie slíbily samostatnost a neporušitelnost nových hranic. Hitler to vyřešil tím, že přinutil slovenský sněm 14.března 1939 vyhlásit samostatnost Slovenska – tím Československo přestalo existovat a cesta k okupaci zbytku země byla otevřená. Jak Francie, tak Velká Británie se s tímto argumentem spokojily. Hrozné je, že ve filmu „Mnichov“, který se objevil na Netflixu letos, je Chamberleinův appeasement na konci filmu dokonce oslavován jako moudré rozhodnutí, které umožnilo Francouzům a Britům se na válku lépe připravit a tím ji nakonec i vyhrát. Při tomhle nesmyslu mi vstaly vlasy na hlavě. Jako by nebylo pádu Paříže v roce 1940, jako by nebyl Dunkirk. S historií se zachází velmi volně, to se jaksi stalo díky romanopiscům hledajícím místo pravdy senzaci pravidlem.

               Ale zpět k Ukrajině a k Rusku. Kdysi před několika lety jsem poprvé nazval Putinovu politiku fašistickou. Tehdy to ještě nikdo neříkal, dnes už maluje kdekdo na mapu Ruska hákové kříže a podoba Putinových projevů s Hitlerovými je do očí bijící, že to vidí i ti, kdo chtěli být slepí. Ano, ruský expanzivní nacionalismus je fašismus. Jeho ideologickým otcem je spisovatel Alexandr Isajevič Solženicyn – ve své knize „Rusko v troskách“, kde oplakal rozpad Sovětského svazu a osud Rusů, kteří zůstali za hranicemi nové Ruské federace. Ta kniha je přímo inspirací pro rekonqistu, tedy znovudobytí někdejších svazových republik – a středoevropských satelitů – prostý Rus mezi těmito dvěma kategoriemi nikdy nerozlišoval. Československo byla pro něho stejná gubernie jako Tadžikistán. Toto znovudobytí ztracených území se stalo pro Vladimíra Putina obsedantní neurózou.

               Proč?

               To je jednoduché. Chce se udržet u moci, protože jak v někdejší Byzanci, tak i v Rusku nemají pensionovaní vládci dlouhou životnost. Za metody, jak upevňoval svou moc, by mohl skončit na šibenici jako Saddam Hussajn nebo minimálně v gulagu. Udržení prezidentského úřadu je pro něho tedy absolutní nutností. Současné země ale expandují následujícími způsoby: rozvojem ekonomiky, technologií a vývozem know how a kapitálu. Ve všech těchto čtyřech „moderních“ oblastech nemá Rusko šanci. Proto se upřelo na velmocenskou politiku devatenáctého století, která spočívala v dobývání nových území. Každý diktátor potřebuje válku a čím víc mu teče do bot, tím víc. V putinovském Rusku po 22 letech vlády cara Vladimíra Vladimiroviče nedošlo k žádnému zlepšení životní úrovně. Přes 40 procent vesnic nemá dodnes asfaltovanou příjezdovou cestu, polovina domácností nemá splachovací záchod. Ekonomika chřadne (i díky na Rusko uvaleným sankcím) lidé chudnou. Rusko je nejrychleji se vylidňující země na světě, ročně se jeho populace scvrkává o půl milionu osob. Je to dílem minimální porodnosti, nízkého průměrného věku obyvatelstva (včetně nezvládnuté koronavirové pandemie) a masového vystěhovalectví. Jak tedy Rusům předvést, že je politika velkého vládce úspěšná, jak je o tom přesvědčit?

               Jedině agresí, která ale musí být úspěšná. Putin se na svůj útok připravoval dlouho. Jeho dezinformační weby bombardují už dlouho evropské země svými vylhanými zprávami a konspiračními teoriemi. Putin financuje všechny extrémně pravicové strany v zemích Evropské Unie (mezi ně patří i SPD), protože tyto strany žádají prakticky bez výjimky vystoupení z Evropské Unie, tedy její rozbití. Za ruské peníze byli zvoleni určití politici, jak například český prezident Zeman, který věrně sloužil svému chlebodárci. (Až dnes dostal strach z obžalování z velezrady a náhle otočil o 180 stupňů) Podařilo se získat diktátora v rámci EU Orbána, který je neskrývaným spojencem Putina a pátou kolonou v rámci EU. A EU nemá mechanismy, jak se ho zbavit.  Gasprom, tedy ruská firma oficiálně privátní ale poslouchající na slovo kremelského vládce v jeho politických rozhodnutích, si minulého roku pronajal evropské zásobníky na plyn a pak je „zapomněl“ naplnit. Náhoda? Sotva.

               Doba nemůže být pro válečné dobrodružství ani příhodnější. Evropa se ještě nevzpamatovala z koronaviru a je rozhádaná, USA jsou slabé jako nikdy jindy, ať už je u moci fašista Trump – tedy možný spojenec, nebo chaotický slabý Biden. USA svou slabost ukázaly chaotickým stažením z Afghánistánu, není náhodou, že ruská agresivita začala růst hned poté.

Putin se připravil i doma. Budováním Stalinova kultu – kultu vítěze a dobyvatele světa, kterému se chce nový vládce vyrovnat, pokud ho ne i překonat a potlačením jakéhokoliv politického odporu či jakékoliv známky svobodného myšlení. Od roku 2012 se mu v posledních deseti letech podařilo zavést diktaturu, která si s Hitlerovou kontrolou společnosti nezadá. A k tomu je tu i kult „vůdce“. Prostý Rus si už život a budoucnost země bez velkého Vladimíra ani nedovede představit. Jako když zemřel Stalin a lidé, kteří přežili jeho krvavý režim skutečně upřímně plakali v obavách „Co teď s námi bude?“

               Ještě bylo třeba si pokrýt záda setkáním s čínským diktátorem a ujasnit problémy kolem Kazachstanu, k tomu posloužila olympiáda v Pekingu. Pro Putina to byla hořká pilulka. Si Ťin Pching mu nedal žádné prominentní místo, ale nechal ho sedět mezi ostatními diktátory, kteří poctili jeho olympijský paskvil svou návštěvou a zřejmě ho upozornil, že ruští vojáci musí z Kazachstánu ale okamžitě pryč – Kazachstán je Asie a že patřil kdysi Rusům čínského vládce nezajímá. Pokus rozšířit ruskou říši tímto směrem, který dostal díky nepokojům v této středoasijské zemi nečekanou šanci na úspěch, tedy narazil, zůstal pouze směr na západ. Ostatně Čína se dnes vyjádřila, že Rusko jako svrchovaná země má právo přijímat vlastní rozhodnutí. Čili invazi na Ukrajinu schválila. A posílá válečné lodě k Tchai-wanu.

               Co se týká Ukrajiny, je zajímavé sledovat vývoj Putinova myšlení – nebo spíš jeho projevů. V roce 2004, když slavnostně vyhlásil konec studené války, ještě nezpochybňoval ani právo na existenci nezávislé Ukrajiny, ani její hranice. To ho ještě svět uznával, jezdil na návštěvy k anglické královně a kamarádil se s Tonym Blairem. V roce 2014 po anexi Krymu na tiskové konferenci řekl, že Ukrajina má samozřejmě právo na nezávislou existenci, otázka je, na jakém území. Tehdy poprvé označil za ruské oblasti nejen Krym a východní Ukrajinu ale i oblast takzvaného „Nového Ruska“, rozprostírajícího se na pobřeží Černého moře přes Mariopol, Cherson a Oděsu až k Moldavským hranicím (kde se nachází nikým neuznaná podněsterská republika vyhlášená ruskými separatisty už roku 1990. V roce 2022 začal hovořit o jednotném ruském lidu v Rusku a na Ukrajině a při příkazu na vpád ruských vojsk do Luganska a Doněcka 22.února 2022 (Jára Cimrman by měl z toho data určitě radost) už právo Ukrajiny na samostatnou existenci jednoznačně zpochybnil.

               Jedinou otázkou zůstává, jak silné je ukrajinské odhodlání bránit svou samostatnost. Že jejich armáda nemá šanci v přímém boji obstát, v tom se shodují všichni odborníci. Zejména převaha ve vzduchu je zdrcující, proto 45 ukrajinským moderním stihačkám mohou Ruskové postavit něco přes tisíc. A kdo ovládá vzduch, ovládne i bojiště. Je tedy několik variant vývoje.

1. Že se Putin spokojí se současným územím „lidových republik“, nechá v nich proběhnout referendum o připojení k Rusku a dá pokoj. Tato varianta byla od začátkuk velmi nepravděpodobná, bylo jasné že se Putin se určitě s „vrabcem v hrsti“ neuspokojí. – dnes se to potvrdilo.
2. Obě „lidové republiky“ se kdysi vyhlásily na území celých správních oblastí Doněcké a Luhanské, ovládají ale jen jejich menší část s oběma hlavními městy. Putin tedy mohl požadovat, aby Ukrajina odstoupila celé území oněch oblastí. Pro Ukrajinu je to samozřejmě nepřijatelné, dojde k válce o tyto oblasti a Rusko je obsadí a zvětší tak oblasti, která se pak ve „svobodném lidovém hlasování“ rozhodne připojit se k Rusku. – ani na tuto šanci na zdůvodnění agrese psychopat v Moskvě nečekal.
3. Rusko mohlo využít ukrajinský odpor v obsazování těchto oblastí k velké válce, rozbití a obsazení celé Ukrajiny. Zda se pak uskuteční referendum o spojení s matičkou Rusí, nedokážu odhadnout, ale pro „Anšlus“ hlasovalo na patřičné kontroly Hitlerových úderek v Rakousku 1938 99,7 procent voličů. Otázka je, jakému odporu bude muset Rusko v případě obsazení Ukrajiny čelit. Nenávist Ukrajinců je po zkušenosti se Stalinovými represemi a hladomory velká a současnou Putinovou politikou dále roste. I tento model Putin nevyužil.
4. Je možný afgánský model, totiž že ukrajinská armáda nenajde odvahu k nerovnému boji a složí zbraně bez odporu. To by byl pro Putina obrovský triumf, nebylo by nic snadnějšího než pak dosadit v Kyjevě sobě věrné loutky a nahnat obyvatelstvo do ulic, aby vítalo „osvoboditele“ od Banderovských band.
5. Ukrajina může klást odpor, který ale bude zlomen a Rusko za cenu určitých ztrát zemi svého slovanského bratra obsadí a pokoří. Ukrajina se poddá, stejně jako v roce 1920 a smíří se se svým osudem.
6. Ukrajina sice válku prohraje, zůstane ale v odporu jako afgánští mudžahedínové a bude způsobovat Rusům další a další bolestivé lidské ztráty až tito budou nakonec nuceni zemi buď opustit nebo jí aspoň poskytnou určitou samosprávu. Ovládat dnes cizí zemi a přimět ji k tomu, aby přijala cizí chomout není zas až tak snadné.

Je ale nepochybné, že Putin od své agresivní politiky neupustí – nemá totiž tuto možnost. A ví, že proti němu stojí slabý soupeř. Sankce EU jsou směšné a Rusku neublíží a pokud, tak jen málo. Vycházejí z předpokladu, že když bohatí Rusové oligarchové přijdou díky Putinově politice o peníze a navíc budou přinuceni žít v Rusku, že Putina svrhnou. Evropští politici zase jednou posuzují Rusko podle sebe a nechápou, že tam jsou poměry zcela jiné. Především tam nerozhodují peníze o politice jako v EU, ale politika o penězích. Oligarchové budou držet hubu a krok, i kdyby přišli o všechno. Pokud nechtějí skončit v Gulagu nebo být otráveni novičokem, budou se tak muset chovat. Nemají prostředky, aby Putinovu diktaturu svrhli. Mimochodem se dají tyto sankce rychle obejít. Stačí si v Kyperském Limasolu koupit imobilii a dostat prostřednictvím toho kyperské a tím i EU občanství. Na občany EU se samozřejmě sankce vztahovat nemohou.

Na sankce, které by Rusku skutečně ublížily jako odpojení od platebního systému SWIFT „nemají Evropani koule“. (i když o tom dnes jak van der Leyen a dokonce i prezident Zeman mluvili.)  Protože by to ublížilo některým jejich bankám, u kterých Rusové splácení svůj státní dluh. Sankce musí být, ale nesmí bolet nás. Proto zůstanou jen na symbolické úrovni. Putin to ví, a proto na ně může kašlat. Bude nás bolet víc, až na nás budou padat bomby a po našich ulicích jezdit ruské tanky? A o velkohubě ohlášených sankcích přímo proti Putinovi se teď taktně mlčí. Vladimír by se mohl naštvat! To je jediné, co by ho opravdu rozzuřilo. Zda jeho Rusové dále zchudnou, zda Rubl ztratí jakoukoliv hodnotu, to jsou všechno věcí v Rusku nepodstatné. Tam se jásá na povel. Ostatně Rusové jsou už na případné strádání ideologicky připraveni. Dělají to rádi v rámci spásy zkaženého světa, kterému jen oni mohou přinést zpět nezkaženou výhradně heterosexuální kulturu. O této své úloze jsou přesvědčeni ve svém nitru, stejně jako o nespravedlivém nepřátelství celého světa. A na chudobu jsou zvyklí, nikdy nic jiného nepoznali a tluče se jim do hlavy, že jsou chudí jen díky tomu, že je vykořisťuje nepřátelský kapitalistický západ. Ale až ho dobudou…

Přiznám se, že sám nevidím východisko. Odpojit se od ruského plynu a ropy a najít alternativní zdroje, i kdyby měly být dražší by měl být první krok. Rusko sice může dodávat své suroviny do Číny, stane se tak ale čínským satelitem. Na východě vydírat nemůže. Britové už údajně snížili závislost na ruském plynu na tři procenta své spotřeby. Ekologický Green deal, jedno jak chybně naplánovaný, je očividně potřebnou cestou za energetickou nezávislostí. Dokud visíme na pupeční šňůře ruského plynu a ropy, můžeme sice křičet, vyvěšovat ukrajinské vlajky a uvalovat sankce na ruské oligarchy, ale to je asi tak všechno. A přihlížet, jak se na obzoru blíží velká válka.

Mimochodem, nedá se hodnotit současné jednání Tomia Okamury či organizátorů hnutí „Chcípl pes“ jako velezrada? Tolerování veřejného podporování nepřátelské země (která se svým nepřátelstvím netají, Česká republika je vedle USA na seznamu Rusku nepřátelských zemí) je něco, co nechápu. Proč už není nebo se aspoň nepřipravuje zákon na ochranu republiky? Nebo na to taky nemáme koule?

Co tedy chce Putin dosáhnout? Řekl to dost jasně. Demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny. Čili dosazení vlády loajální Moskvě, poslušné jako Lukašenko v Bělorusku. Bělorusko Putina očividně inspirovalo. Instalovat vládce, kterého jeho vlastní obyvatelstvo nenávidí a nejraději by ho vidělo viset a který se tedy drží u moci jen z milosti velkého Vladimíra. A který vládne ve své gubernii jako krvavý diktátor, stejný jako jeho pán v Moskvě. Kdo se stane vládcem na Ukrajině ještě nevíme, Janukovič to nebude, toho Putin už odepsal. V Rakousku by to byl Herbert Kickl (členové a sympatizanti FPÖ odmítají ruskou agresi odsoudit), v Maďarsku má Viktor Orbán dobré šance (i když dnes zradil a podpořil protiruské sankce – za zradu bývá k mání Novičok) v Česku Tomio Okamura, na Slovensku si bude Vladimír moci vybrat mezi Kotlebou, Harabínem či Ficem. Putinovým nepřítelem nejsou jednotlivé země, ale demokracie jako taková. Protože ta je to jediné, co ho osobně ohrožuje. A v boji proti ní nepoleví.

Ukrajinou to všechno zdaleka nekončí. Je to teprve začátek. – Tuhle větu jsem napsal už včera.

V neděli 6.února jsem přijel z Moravy domů do Gössendorfu a zjistil jsem, že se pokazil satelit a že tedy nemám televizní příjem. První myšlenka byla, že tím pádem přijdu o olympiádu a druhá, že je mi to v podstatě jedno. Satelit mi opravili po dlouhém dohadování až toto pondělí, sledovanost olympiády v Pekingu se ale v naší domácnosti nezvýšila. A nejde jen o časový posun, který by mě nutil sledovat sportovní události v noci.

               Pořádat olympiádu v komunistické zemi, která celou událost zneužívá jen na propagaci svého zločinného režimu, je něco, při čem se mi obrací žaludek. A pan Pierre de Coubertin se zřejmě obrací v hrobě. Jeho myšlenku obnovení čestného sportovního zápolení jako náhradu za soupeření na válečných polích současný olympijský výbor zase jednou pochoval.

               Neučinil tak poprvé. Ano, nacistické Německo uspořádalo olympiádu v roce 1936 (jak zimní v Garmisch-Partenkirchenu, tak letní v Berlíně), ovšem Německo dostalo olympiádu přidělenu už v roce 1931, kdy zde existovala ještě demokratická Výmarská republika. Hitler se dostal k moci až v roce 1932. Ostatně Němci měli organizovat už olympiádu v roce 1916 (bylo to logické, po první olympiádě uspořádané symbolicky v Řecku se o organizaci podělily tehdejší velmoci – Francie v roce 1900, USA 1904, Velká Británie 1908 a v roce 1912 trošku překvapivě Švédsko, Němci jako tehdy nepopiratelná velmoc byli tedy na řadě). Olympiádu v roce 1916 zmařila válka, Němci byli jako agresoři vyloučeni z poválečných soutěží a v roce 1931 si olympijský výbor pohrával s myšlenkou, že by uspořádání olympijských her mohlo pomoci demokratickým německým stranám. Nepomohlo. Olympiáda 1936 se stala demonstrací nacistické ideologie. Pierre Coubertin se toho ještě dožil. Zemřel v roce 1937, v předsednictvu olympijského výboru byl ale jen do roku 1925. Olympijský výbor se v roce 1936 chválil, jak přiměl nacisty k dodržování lidských práv – pod jeho tlakem Hitler připustil dokonce start židovských sportovců. Ovšem protože tito nesměli měsíce před olympiádou trénovat, dopadla jejich účast neslavně a poskytla Hitlerovi jen munici pro jeho učení o podřadné rase. Trošku mu tuto teorii naboural atlet černé pleti Jesse Owens, který získal až čtyři zlaté medaile a ve skoku do dálky porazil německého šampiona – čistého árijce Luze Longa – a to přesto, že si tento byl před posledním skokem pro požehnání u samotného vůdce.

               Dobrá, stalo se, organizace byla Německu přiřčena v čase, když bylo ještě demokratické a volání po bojkotu olympiády, které zaznívalo od sportovců z mnoha zemí, olympijský výbor krotil argumenty, že není třeba Hitlera dráždit a že organizace olympiády pomůže posílení lidských práv v Německu. Jak to dopadlo, víme všichni. Co ví ale málokdo, že olympijský výbor byl tak nadšen organizací, že hned přislíbil Německu organizaci zimních olympijských her na rok 1940. (Alternativou bylo japonské Sapporo v době, kdy Japonci pořádali genocidu Číňanů). Nacistická rasová teorie tedy funkcionářům nevadila. A kdyby Hitler nerozpoutal světovou válku už v roce 1939, dočkal by se dalšího sportovního triumfu.

               V roce 1980 byla olympiáda organizována v Moskvě. Opět jednou v hlavním městě země s totalitním zločinným režimem. A k tomu napadl Sovětský svaz v roce 1979 Afghánistán – jeho nezbedná komunistická dítka se tam porvala a vraždila se bez moskevského požehnání. Tentokrát k bojkotu došlo, ovšem pokud olympiádu bojkotovaly západní demokratické státy, dostavili se na olympiádu sportovci těchto zemí pod vlajkami svých olympijských výborů – a byli komunistickými funkcionáři vřele vítáni jako bojovníci proti kapitalistické ideologii. Sověti samozřejmě nezapomněli olympijské hry nainscenovat jako obrovskou propagaci svého režimu. Nadopovaní sovětští a východoněmečtí sportovci vyhrávali jednu soutěž za druhou a dokazovali tak nadřazenost socialistického systému výchovy mládeže západnímu liberálnímu modelu. Že byli všichni jejich reprezentanti napíchání steroidy, o tom se nemluvilo a nemluví – jen tehdejší německé sportovkyně žalovaly Německo (po jeho sjednocení) za zdravotní škody, které jim tehdejší doping způsobil. Moskva nezapomněla „odpovědět“ na onen bojkot z roku 1980 a o čtyři roky později zakázala svým sportovcům účast na olympijských hrách v Los Angeles. A nejen svým, nýbrž i všem sportovcům socialistického tábora – zákaz ignoroval jen známý potížista Ceaucescu v Rumunsku a rumunští sportovci se stali čtvrtou nejúspěšnější výpravou v počtu získaných medailí. Pamatuji si na Helenu Fibingerovou, jak se slzami v očích vyprávěla, že se nemůže zúčastnit olympiády v Americe, protože USA nedokážou zajistit bezpečnost socialistických sportovců. Jiný důvod komunistům nenapadl – USA jak na potvoru zrovna nikde nevedly žádnou válku. Jarmilu Kratochvílovou tak připravilo rozhodnutí politbyra o jistou zlatou medaili. Že její světový rekord 1:53:28, který zaběhla 28 července 1983 v Mnichově, platí dodnes, vzbuzuje nemalé pochybnosti, ale to není tématem tohoto článku.

               Tvrzení, že politika nepatří do sportu, dostalo tvrdou ránu ostatně už v roce 1976, kdy olympiádu v Montrealu bojkotovala celá Afrika. Z poněkud podivného důvodu, že se ragbyová reprezentace Nového Zélandu utkala s reprezentací Jižní Afriky, kde byl tehdy ještě režim apartheidu (trval zde až do roku 1991) a Olympijský výbor nevyloučil Nový Zéland z účasti na hrách. Takže „normální“ olympijské hry se mohly konat zase až po dlouhých šestnácti letech až v roce 1988 v Soulu.

               Jenže pohoda netrvala dlouho. Mezinárodní olympijský výbor opět začal ukazovat, že mu nějaké porušování lidských práv nevadí. Jednak se s diktátorem vyjednává o uspořádání velké soutěže mnohem snadněji než s demokratickými vládami a jednak diktátor nekouká příliš na peníze – jde mu přece o jeho vlastní prezentaci – navenek i dovnitř své země. A je ochoten i přihrát nějaké ty úplatky do kapes hlasujících. Takové toky černých peněz se na rozdíl od demokratických zemí v diktaturách nevyšetřují. 2008 mohl tedy uspořádat letní olympijské hry čínský Peking, v roce 2014 ruské Soči (Zde se rozpočet díky korupci a lajdáctví vyšplhal z plánovaných 9 miliard dolarů na gigantických 40 miliard, ale kdo by už na to hleděl?) a letos zimní olympijské hry opět Peking. Je to k hořkému úsměvu, když si člověk poslechne argumentaci zdůvodnění přidělení olympijských her Pekingu 2008. Prý olympijská myšlenka podpoří dodržování lidských práv v komunistické Číně! Kde jsme to jen slyšeli? Nebylo to v roce 1936?

               A dopadlo to úplně stejně. Tak jako Hitler v roce 1936 tak i Číňané v roce 2008 vzali právo uspořádání olympijských her jako legitimizaci svého represivního systému a porušování lidských práv ještě znásobili. A PŘESTO Mezinárodní olympijský výbor neměl – stejně jako v roce 1936 – žádné zábrany, aby této zločinecké zemi přidělil organizování olympiády znova. I když o zločinnosti režimu nemohlo být pochyb. Opět hrály roli peníze. Vlastně se původně měly konat olympijské hry v Norsku, v zemi, která získává tradičně nejvíc zlatých medailí, je kolébkou zimních sportů a koneckonců zorganizovalo olympijské hry úspěšně – i když ne megalomansky – už v roce 1994 v Lillehammeru. Ale požadavky funkcionářů MOL na ubytování v pětihvězdičkových hotelech, a dokonce požadavek společného dinneru s norskou královskou rodinou byly na Nory trošku moc. Nehodlali se dohadovat s povýšenci, kteří místo aby sloužili vznešené myšlence, se chovají jako arabští šejkové. A tak nakonec MOL zbyly jen dvě alternativy, čínský Peking nebo kazašská Alma-ata – čili volba mezi morem a cholerou. Čína byla přece jen jistější jako organizátor i jako dodavatel úplatků – a tak vyhrála. Olympijská myšlenka byla zrazena a prodána tím nejnestoudnějším způsobem.

               A Čína neváhala a udělala z olympijských her paskvil podle svého scénáře. Od monumentálních sportovišť postavených v národním parku, kde nebyla ani vločka sněhu, které po olympiádě zřejmě nikdo nebude používat, přes nakupování amerických sportovců, aby získávali pro Čínu medaile, jako Eileen Gu. Přes propůjčování čínského občanství hokejistům a hokejistkám, kteří si ovšem poté museli změnit jméno, aby znělo čínsky až po neférové poškozování sportovců cizích zemí v disciplínách, kde mohl vyhrát Číňan – viz neexistující předčasný start kanadského rychlobruslaře Laurenta Debreuila v závodě na 500 metrů. Nebo skandalózní vítězství Číňanů v smíšené štafetě short track. Tady museli rozhodčí diskvalifikovat v semifinále hned dva týmy (USA a Rusko), aby Číňané vůbec postoupili do finále a tam zase diskvalifikovali vítězné Maďary. A zlato měla Čína! Čínští organizátoři šli dokonce tak daleko, že podsunovali soupeřům překážky pod brusle, aby jim přivodili pád. Ale šlo o první čínské zlato! Kolik konkurence Číňané eliminovali díky kovidovým PCR testům, které nikdo z mezinárodních rozhodčích nesměl kontrolovat, se už nikdo nedozví. Z olympiády udělali paskvil nejhoršího formátu. Zda jsou za daných okolností spokojeni s tím, že skončili v počtu medailí na třetím místě na Norskem a Německem, je těžké posoudit. Každopádně porazili o jednu zlatou medaili, a tedy o jedno místo USA a Rusko skončilo až na devátém místě se šesti zlatými (z nichž ovšem tři získal Alexandr Bolšunov.) a buďme rádi, že ruští hokejisté vůbec přijali stříbrné medaile a neutekli z ledu při soupeřově hymně jako v roce 2010 nebo 2015. Dá se čekat, že v Číně nastane státem organizovaný boom zimních sportů. Ve školách se budou vybírat talenty a v zahraničí nakupovat špičkoví trenéři. Za čtyři roky už chce být Čína první!

               Ne, sportovci za to všechno nemohou. Ester Ledecká si svou zlatou zasloužila stejně jako by si ji byla zasloužila Jarmila Kratochvílová v Los Angeles (dokonce možná o něco víc). Že naši hokejisté dopadli tak jak dopadli nemá s komunistickým čínským systémem co dělat. Když se na začátku euforicky vykřikovalo, že české hokejistky budou lepší než muži, nečekal nikdo, že se to naplní tak hořkým způsobem. Že se doping potvrdil zrovna u ruské sportovkyně asi nikoho nepřekvapilo – to je tradice, se kterou se nedá nic dělat. Samozřejmě, ani ta ubohá holka za nic nemůže, co jí míchali do jídla nebo do pití ani nevěděla a tu naivní lež, že si vzala omylem dědovy léky na srdce zřejmě taky nevymyslela ona. Je otázka, zda je ta lež tak hloupá z její naivity nebo naopak z arogance jejích trenérů v přesvědčení, že jsou všichni povinni věřit ruské lži, ať je jakkoliv hloupá (v tom ostatně je velkým učitelem sám Sergej Lavrov). Přímo ostudný systém dopingu v Soči, kde ho organizovala přímo KGB (pardon GRU) dává pozdravovat. A olympijský výbor nechal tu holku soutěžit s dodatkem, že pokud by získala medaili, nebude žádné slavnostní předávání cen – je to výsměch, arogance nebo jen hloupost? Vyberte si. Pierre de Coubertin by se zase jednou obrátil v hrobě. Možná že na hřbitově Bois- de Vaux v Lausanne zaznamenali zvýšenou seismickou aktivitu. Od současných funkcionářů MOL zůstala ale určitě i tato nepovšimnuta. Myšlenky velkého idealisty Pierra jsou jim totiž ukradené stejně jako diktátorům, používajícím Pierrovy myšlenky k vlastní prezentaci

               Ostatně, jak je diktátorům typu Vladimíra Putina a Si Ťin pchinga olympijská myšlenka vzdálená, demonstrovali celému světu hned v první den her, když si slibovali vzájemnou podporu v případě války o Ukrajinu nebo o Tchaj wan. A funkcionáři Mezinárodního olympijského výboru nečinně přihlíželi a tleskali. Koneckonců, když se Rusko a Gruzie pustily do sebe v první den olympiády v Pekingu v roce 2008 (připouštím že válku vyprovokovala Gruzie, která na olympijskou amnestii spoléhala) nikdo nikoho netrestal ani z olympiády nevyloučil. Je to opravdu náhoda, že Rusko anektovalo Krym v olympijském roce 2014 a teď útočí opět v olympijském roce na Ukrajinu? Nebo se jedná o cílenou provokaci, aby Rusové dokázali, že pro ně žádná pravidla – ani ta morální – neplatí?

               Vlastně mě vůbec nemrzí, že se mi satelit pokazil. Vlastně se pokazil v pravou chvíli. Chválabohu je ten čínský paskvil zvaný olympiáda dnešním dnem u konce.