Category: Blog

Graz III

Wenn wir das Kaufhaus Kastner und Öhler verlassen, haben wir zwei Möglichkeiten, wohin wir unsere Stadtbesichtigung fortsetzen könnten. Entweder nach links zum Schlossberg oder rechts am Hotel Erzherzog Johann vorbei zum Hauptplatz. Gehen wir heute in diese Richtung, den Schlossberg behalten wir uns für das Ende unseres Spaziergangs. Der Hauptplatz wird von einem Rathausgebäude dominiert, das mit seinem neubarocken Stil zwar gar nicht her passt, ist aber imposant, sodass man sich damit abfinden kann.

Die meisten Gebäude stammen aus der Renaissance, dem vorherrschenden Stil in dieser Stadt. Und in der Mitte des Platzes steht ein Brunnen mit der Statue des steirischen Prinzen Erzherzog Johann.

Ohne ihn geht es in der Steiermark einfach nicht. Genauso wie man sich bei einem Besuch in Tschechien den Namen Karl IV. merken müsste, muss man das mit Johann, dem Landesvater der Steiermark, tun. Wir werden buchstäblich über ihn überall stolpern, also lassen wir seine Lebensgeschichte – für die, die sie nicht kennen – kurz zusammenfassen.

Johann wurde 1782 in der Toskana als achtes Kind des zukünftigen Kaisers Leopold II. geboren. Als sein Vater Kaiser wurde, siedelte er nach Wien um und nachdem er im Krieg gegen Napoleon im Jahr 1809 versagte – er hatte einen Löwenanteil an der Niederlage in der Schlacht bei Wagram – zog er sich aus dem öffentlichen Leben zurück. Er kaufte einen Bauernhof namens Brandhof in der Nähe von Mariazell in der Steiermark und begann mit der Reformierung des Landes. Es waren nicht nur Experimente mit dem Anbau von Pflanzen unter bergigen Bedingungen und Aufklärungsvorträge. Er gründete eine Getreidebörse, die den Bauern feste Preise beim Getreideankauf garantierte, die Grazer Wechselseitige Versicherung, bei der sie sich gegen Missernten versichern konnten, und die Sparkasse-Bank, die kleine Kredite vergab. Dadurch blieben die steirischen Gelder in der Steiermark und bildeten die Grundlage für den lokalen Wohlstand. Darüber hinaus gründete er nach dem Vorbild seiner Großmutter Maria Theresia eine Bergbau-Hochschule, an der Carl Friedrich Christian Mohs die Härteskala der Mineralien festlegte – wir erinnern uns zumindest teilweise daran, weil wir das in der Schule lernen mussten – sie hat zehn Stufen und der härteste ist natürlich der Diamant. Im revolutionären Jahr 1848 kandidierte Johann für die Steiermark in den Wahlen in das gesamtdeutsche Parlament, das in Frankfurt tagte, und wurde natürlich gewählt und anschließend auch zum Vorsitzenden dieses Parlaments. Dort führte er einen vergeblichen Kampf für die sogenannte großdeutsche Lösung, also die Wiederherstellung des Deutschen Kaiserreichs mit Österreich und der Hauptstadt Wien. Diesen Kampf verlor er gegen die preußische Lobby, und ein neuer Kaiser ging aus den Sitzungen jenes ersten revolutionären Parlaments auch nicht hervor. Johann zog sich dann in die Steiermark zurück und war bis zu seinem Tod als Bürgermeister in der Stadt Stainz tätig, wo er ein Jagdschloss hatte.

Als Lebenspartnerin wählte der liebe Johann die Tochter des Postmeisters aus Bad Aussee, Anna Plochl, was für damalige Verhältnisse einen enormen Skandal darstellte. Es dauerte zehn Jahre, bis er von seinem Bruder, Kaiser Franz, die Erlaubnis zur Hochzeit erwirkte. Um den Skandal etwas zu mildern, erhob der Kaiser die liebe Anna zur Gräfin von Meran. Deshalb trägt der Palast, den Johann in der Stadt erbauen ließ, den Namen Palais Meran und er beherbergt heute eine Schule für musikalische Künste. Im Hauptkonzertsaal dominiert an der vorderen Wand ein großes Gemälde des Erzherzogs – mit seiner unverwechselbaren Glatze. Diese hat er auch auf der Statue auf dem Hauptplatz, und die Stadtverwaltung versucht vergeblich, sie vor Tauben und ihrem unhygienischen Verhalten zu schützen. Der Brunnen, auf dem die Statue des Herzogs steht, stellt die vier steirischen Flüsse dar – Enns, Mur, Drau, die bis 1918 auch ein steirischer Fluss war, und Sann. Mit dem letzten habe ich mich lange beschäftigt und den Architekten verdächtigt, dass er diesen Fluss einfach frei erfunden hat, um keinen dreieckigen Brunnen bauen zu müssen. Aber der Fluss existiert – nun ja, es ist eher ein größerer Bach – er heißt heute Savinja und befindet sich wie sein großer Bruderfluss Drau in dem heutigen Slowenien.

Wenn wir vom Hauptplatz aus ein Stück nach rechts am x entlang gehen, gelangen wir zum Joanneum. Das Gebäude, das Johann erwarb, um dort seine Bergakademie unterzubringen, ist ein seltenes barockes Element in der Stadt. Der ehemalige Palast der Mönche aus Sankt Lambrecht wurde von der Familie Leslie erworben – daher trägt das Gebäude bis heute den Namen Lesliehof. Es wurde wieder einmal von einem italienischen Architekten mit einem für mich unaussprechlichen Namen Domenico Sciassia erbaut. Im Innenhof befindet sich eine Büste des bereits erwähnten Christian Mohs. Kaiser Franz Josef ließ dem ursprünglichen Museumsgebäude noch einen weiteren klassizistischen Anbau in Richtung des Flusses hinzufügen. Die beiden Gebäude passen nicht ganz zusammen, die Stadt Graz hat das Problem originell, aber aus meiner Sicht gut gelöst. Zwischen den beiden Gebäuden wurde ein hochmodernes Eingangstor in Form einer in die Erde eingelassenen Pyramide errichtet (umgekehrt im Vergleich zum Louvre in Paris). Der Eingang zum Museum befindet sich also unter der Erde, und auch die beiden Museumsgebäude sind unterirdisch miteinander verbunden.

Wenn wir uns vom Hauptplatz aus auf der Herrengasse befinden, wird uns wahrscheinlich zuerst das mit Fresken bemalte Haus, der Herrenhof, auffallen.

Der Besitzer dieses Hauses hatte das Privileg, keine Steuern zahlen zu müssen. Auf der anderen Seite war er jedoch verpflichtet, den Landesfürsten zu beherbergen, wenn er in die Steiermark kam. Dieses fragliches Privileg hat dem Hausbesitzer Herzog Rudolf der Stifter verliehen. Die Fresken stellen antike Motive der griechischen Götter dar.

Wenn wir an dem Landhaus und das Landzeughaus entlang weiter gehen, gelangen wir zur Grazer Pfarrkirche. Die Fassade ist barock, aber im Inneren handelt es sich um ein gotisches Gebäude.

Es war einmal die Kirche des Dominikanerordens. Aber die Dominikaner, ein Orden von bettelnden Predigermönchen, hatten in einer protestantischen Stadt ein hartes Leben. Sie kämpften ständig mit Armut und Hunger, und eines schönen Tages hatten sie die Schnauze voll und beschlossen, die undankbare Stadt zu verlassen. Herzog Karl erkannte die Gefahr, dass die Kirche in protestantische Hände geraten könnte, und griff ein. Da er den Dom dem Jesuitenorden übergeben hatte, hatte die Stadt keine katholische Pfarrkirche mehr. Karl bat daher den Papst in Rom, diese Kirche auf der Herrengasse zur Pfarrkirche zu erheben, wenn möglich noch bevor die letzten beiden verärgerten Mönche sie verließen. Der Papst verstand die Dringlichkeit der Bitte des Erzherzogs und kam ihr umgehend nach. In der Kirche befindet sich in der Seitenkapelle das Gemälde der Himmelfahrt der Jungfrau Maria von Tintoretto, aber es befindet sich hier auch die größte Kuriosität der Stadt. Man muss in das Hauptschiff gehen und die Glasfenster in der Apsis betrachten. Graz wurde im Zweiten Weltkrieg stark bombardiert, da es vor allem für die italienische Front ein wichtiger Eisenbahnknotenpunkt war. Die Kirchenfenster aus Glas überstanden die Druckwellen der Explosionen logischerweise nicht. Nach dem Krieg wurde der Berliner Künstler Andreas Birkle mit der Gestaltung neuer Fenster beauftragt. Und er wagte es, auf einem der Fenster Hitler und Mussolini darzustellen, wie sie die Auspeitschung Christi beobachten. Es handelt sich um das linke Fenster, das dritte Fensterfeld von unten in der rechten Spalte.

Birkle hat diese beiden somit zu “bösen” Feinden Christi und seiner Botschaft erklärt. Eine ähnliche Provokation findet sich in ganz Europa nur noch an einem Ort, nämlich in der Kirche St. Martin in Landshut, wo Hitler, Goebbels und Göring ihre Gesichter den Peinigern des Heiligen Kastulus liehen.

Wir können uns um die Pfarrkirche herum begeben und am Delikatessengeschäft Frankowitsch vorbeigehen (mit den berühmtesten belegten Brötchen in der Stadt) zum Tummelplatz. Dieser hat zwei Teile. Einer davon ist der runde Platz vor dem Gebäude des Akademischen Gymnasiums. Dieses Gebäude war einst ein Kloster, nämlich das Kloster der Dominikanerinnen. Sie hielten in der Stadt etwas länger durch als der männliche Zweig des Ordens. Sie lebten hauptsächlich vom Verkauf von Wolle und Milch von Schaffen, die sie auf den Wiesen vor den Stadtbefestigungen, auf dem sogenannten Glacis, weideten. Im Mittelalter und in der frühen Neuzeit durften keine Häuser in der Nähe der Stadtmauern gebaut werden, und zwar in Schussweite der Kanonen. Dadurch sollte im Falle einer Belagerung verhindert werden, dass sich Feinde in diesen Gebäuden verstecken konnten. (Dieses Glacis kann man heute zum Beispiel in der italienischen Stadt Lucca in unveränderter Form sehen). Zu dieser Zeit kam der Postmeister slowenischer Herkunft und italienischen Namens Kaspar Andreas Jacomini in die Stadt. Er war ein Weltenbummler, diente als Leutnant in der Miliz in Rijeka und war auch Postmeister in Celje. Daher wusste er, dass die Stadtmauern abgerissen werden würden. Er bot den Nonnen einen guten Preis für ihre Wiesen an, und sie nahmen dankbar an. Im Jahr 1782 entschied Kaiser Josef, Graz zur “offenen Stadt” zu erklären. Das Glacis hörte auf zu existieren und Jacomini besaß die lukrativsten Baugrundstücke. Er verkaufte sie an die Bürger von Graz, und vor den Stadtmauern entstand das ganze Vorstadtviertel “Jacomini Vorstadt”. Heute trägt das gesamte Stadtviertel den Namen des geschickten Postmeisters, und der Platz, der nach ihm heißt, ist der Hauptverkehrsknotenpunkt – und ein Eldorado für Drogendealer.

Der zweite Teil des Tummelplatzes hat eine seltsame Form

. Er ist lang und schmal. Hier fanden im Mittelalter Ritterturniere statt. Auf beiden Seiten standen Tribünen, und die Ritter ritten auf Pferden und in Rüstungen in der Mitte aufeinander zu. Da es etwas bergab geht, kann ich mir vorstellen, dass sie – sofern es sich nicht um prominente Persönlichkeiten handelte – das Los ziehen mussten, um ihre Seite zu bestimmen. Mit diesem Ort sind drei Geschichten verbunden, die ich erzählen möchte. Die erste stammt aus dem späten 12. Jahrhundert. Die Legende besagt, dass Herzog Leopold V. zu Silvester 1194 an einem Turnier auf diesem Platz teilnahm. Leopold, verwandt mit Kaiser Friedrich I. Barbarossa (sein Vater Heinrich Jasomirgott war der Stiefbruder von Barbarossas Vaters und wurde auch deshalb 1156 vom Markgrafen von Österreich zum Herzog erhoben), war seit 1177 Herzog von Österreich und seit 1192 auch Markgraf von Steiermark.

Die Babenberger erwarben nämlich durch einen Vertrag mit dem aussterbenden Geschlecht der Ottokare im Jahr 1186 (Georgenberger Handfeste) die erbliche Herrschaft über die Steiermark. Aber der liebe Leopold befand sich im kirchlichen Bann. Er nahm nämlich am dritten Kreuzzug teil und übernahm nach dem Tod von Kaiser Barbarossa, der bei einem Bad in der heutigen Türkei ertrank, das Kommando über das deutsche Kontingent. Mit ihm beteiligte er sich an der Eroberung der Stadt Akkon. Doch der englische König Richard Löwenherz war nicht gewillt, dass neben seiner königlichen Fahne auf den Mauern der eroberten Stadt auch die Fahne “irgendeines Herzogs” wehte, und warf sie in den Graben. Leopold wurde wütend und verließ im Jahr 1191 Palästina. Als Richard nichts Besseres einfiel, als durch Österreich nach England zurückzukehren, fing er ihn ein und hielt ihn auf der Burg Dürnstein in der Wachau gefangen. Er forderte ein Lösegeld für ihn, und als Richards Bruder Johann Ohneland nicht bereit war zu zahlen, verkaufte er seine Geisel einfach an Kaiser Heinrich VI. zum halben Preis, um beide zu bereichern. Da er durch die Gefangennahme eines Kreuzritters gegen kirchliches Recht verstieß (Kreuzritter waren unantastbar und unterlagen ausschließlich kirchlicher Gerichtsbarkeit), verhängte Papst Coelestin III. den kirchlichen Bann über ihn. Der Legende nach stürzte der Herzog beim Turnier zusammen mit seinem Pferd und erlitt eine offene und stark blutende Beinfraktur. Da ihm niemand helfen wollte, zog er angeblich sein Schwert und trennte sich das Bein ab. Da ihm jedoch auch danach keine angemessene Pflege zuteilwurde, verblutete er und starb.

Die Legende ist schön, wenn auch etwas blutig, aber sie beruht nicht auf der Wahrheit. Tatsächlich stürzte Leopold mit seinem Pferd und brach sich das Bein, aber das geschah bereits am 26. Dezember in der vereisten Herrengasse. Er starb dann fünf Tage später an Sepsis. Es gab erhebliche Probleme mit seiner Beerdigung, denn solange der Papst nicht gnädig wurde und seinen Bann aufhob, durfte der Herzog nicht in geweihter Erde begraben werden.

Die zweite interessante Geschichte ereignete sich im Jahr 1467, als eine Delegation des böhmischen Königs Georg von Podiebrad Graz besuchte. Georg, als ein Nachkomme der Hussiten und ein Utraquist, wurde vom Papst Pius II. (unser bereits gut bekannter Aeneas Silvius Piccolomini) für Ketzer erklärt und musste sich ständig den Angriffen des ungarischen Königs Matthias Corvinus erwehren, der sich berechtigt fühlte, im Namen des Papstes den heiligen Glauben zu verteidigen (und als willkommener Nebeneffekt die böhmische Königskrone zu erlangen). Daher schickte Georg eine Delegation, die ganz Europa bereiste und versuchte (vergeblich), europäische Herrscher für einen internationalen Friedens- und Zusammenarbeitsvertrag zwischen den europäischen Nationen zu gewinnen – sozusagen ein Versuch der ersten Europäischen Union. Auf dem Rückweg von dieser visionären, aber erfolglosen Mission machte die Delegation auch in Graz Halt, wo sich gerade Kaiser Friedrich III. aufhielt. Zu Ehren der Tschechen veranstaltete er auf dem Tummelplatz ein Turnier, bei dem der damals beste tschechische Kämpfer Jan Libštejnský von Kolowrat unter tschechischen Farben antrat. Dieser siegte triumphal, als er seinen Gegner, den berühmten deutschen Ritter Reimberger, aus dem Sattel warf. Die ganze Geschichte wurde von einem Teilnehmer dieser tschechischen Expedition, Václav Šašek von Bířkov, in seiner Chronik “Die Reise ans Ende der Welt” festgehalten. Ob der Herr von Kolowrat von oben oder von unten angegriffen hat, ist nicht dokumentiert. Ich persönlich glaube, dass es von oben war, denn wenn er sich auf dem unteren Teil des Platzes befunden hätte, hätte Šašek diesen Nachteil in seinem Bericht sicherlich erwähnt.

Schließlich wurde der Tummelplatz zum legendären Schauplatz eines Duells, als der steirische Adlige Eberhard von Rauber gegen einen spanischen Granden vor den Augen Kaisers Maximilian II. um die Hand der kaiserlichen schönen unehelichen Tochter Helena kämpfte. Eberhard siegte triumphal, als er den Besiegten in einen Sack steckte und dem Kaiser zu Füßen legte. Daraufhin küsste der Kaiser ihn auf die Wange und übergab ihm “das göttliche Mädchen Helena”. Leider wurde aus der Ehe mit Helena kein Nachwuchs geboren. Nach der bedeutenden Adelsfamilie Rauber ist Raubergasse im Stadtzentrum benannt, und ich fand ein Porträt von Eberhard auf der Burg Güssing im Burgenland. Dort ist er jedoch mit so langen Haaren und Bart dargestellt, dass er sich sicherlich nicht gegen den Spanier durchgesetzt hätte. Wahrscheinlich ließ er sich die Haare erst danach wachsen. Übrigens soll der besiegte Spanier seine Niederlage nicht verkraftet haben. Nach seiner Rückkehr nach Spanien legte er alle Titel ab und trat in den Dominikanerorden ein.

Vom Tummelplatz gelangt man direkt zum Bischofplatz, dem Sitz des Bistums Graz-Seckau. Dieses wurde 1218 als Suffraganbistum des Erzbistums Salzburg gegründet, hatte jedoch seinen Sitz in dem obersteirischen Ort Seckau. Erst im Jahr 1786 wurde der Sitz nach Graz verlegt. Nach Durchqueren der Stempfergasse, die das jüdische Ghetto im Norden bis 1449 begrenzte, als die Juden auf Anordnung von Kaiser Friedrich III. aus der Stadt vertrieben wurden, gelangen wir zum Glockenspielplatz und Mehlplatz, die im Grunde eine Einheit bilden. Im Jahr 1884 kaufte ein Hersteller von Schnaps namens Gottfried Mauer hier ein Haus. Durch die Schnapsherstellung wurde er wohlhabend. Bei seinen Reisen durch Europa sah er viele verschiedene Glockenspiele und bedauerte, dass Graz keines hatte. Deshalb ließ er eines an seinem Haus installieren. Dreimal am Tag um 11, 15 und 18 Uhr erklingt das Glockenspiel und aus den Fenstern der Fassade tanzen ein Mädchen und ein junger Mann in steirischer Tracht, wobei der Mann natürlich ein Glas über dem Kopf hält – vermutlich mit Schnaps von Herrn Mauer. So tanzt man besser.

Der Mehlplatz mit seinen vielen Restaurants ist ein beliebter Ort zum Ausruhen während eines Spaziergangs durch die Stadt. Also machen wir hier eine Pause, bevor wir uns in den westlichen Teil der Altstadt begeben.

Como

               Po krátké přestávce jsem se rozhodl pokračovat v italském výletu. Tentokrát se podíváme víc na západ – do města Como.

Como vstoupilo do evropských dějin poněkud nedobrovolně a nešťastně. Na konci jedenáctého a začátku dvanáctého století v době posledních vládců sálské dynastie slábla moc římských císařů, sídlících v Německu v krajích za Alpami. Jednotlivé městské komuny se tak udělaly jaksi pro sebe a vzdáleného císaře braly sice na vědomí, ale nehodlaly se mu podřizovat. Jenže pak se začaly prát mezi sebou. A bohaté Como se stalo kořistí mocnějšího Milána. Miláňané Como v roce 1127 dobyli, zbourali mu hradby a všechny domy kromě kostelů.

               Občané Coma si to nehodlali nechat líbit a jeli si stěžovat k císaři. Měli štěstí, že císařem byl od roku 1152 Friedrich Barbarossa, ambiciózní a schopný politik. Ten rozhodl ve prospěch občanů Coma poslal do Milána poselství, které Miláňanům přikázalo nahradit Comu vzniklé škody. Jenže Milánu narostl hřebínek až příliš, císařovy posly ponížili způsobem, kdy císaři nezbylo nic jiného, než aby – chca nechca – táhl do Itálie obnovit císařskou reputaci ozbrojenou silou. To ho pak mělo zaměstnávat po zbytek jeho života až po potupnou porážku u Legnana v roce 1176. Milán ovšem tentokrát – v roce 1158 – dobyl (i s českou pomocí, čeští vojáci si prý před hradbami opékali z těsta vyrobené postavičky dětí a vysloužili si tak pověst lidojedů. Kníže Vladislav se za to stal králem, páni z Kunštátu dostali do erbu půl koně, protože ta druhá půlka údajně zůstala ve městě odřezaná městskou mříží.) Císař zboural hradby pro změnu Milánu a Como si ty své mohlo zase postavit. A od té doby si na ně nedá sáhnout. I dnes se zachovaly skoro v celém rozsahu a proplétají se městskou zástavbou, občas vás překvapí jejich věž na místě, kde byste to nečekali třeba u městského nádraží.  

               Como leží na západním ze dvou jižních cípů Comského jezera. Mimochodem je to jezero, kde má svůj domicil i George Cloony, ovšem poněkud na sever od města na západním pobřeží ve vesnici Laglio. Protože má jezero odtok jen jeden, a to ve východním cípu ve městě Lecce, bylo Como často sužováno jarními záplavami. Dnes jsou zde vybudovány odtokové kanály, které přebytečnou vodu odvádějí. Důležité bylo už v římské době a je na to patřičně hrdé. Na pomníku na stěně jednoho z domů najdete výtažky z textu spisovatele Strabona, který město ve svém díle „Geografia“ popsal, na průčelí dómu jsou pak až dvě znázornění Plinia Caecilia Secunda. Tento známý římský senátor se v „Novum Comum“, jak se tehdy Como jmenovalo, v roce 61 našeho letopočtu narodil. Proslavil se popisem zničujícího výbuchu Vesuvu v roce 79, který zničil Pompeie a Herculaneum a který mladý Plinius osobně zažil – a přežil.

               Como se stalo slavným hlavně výrobou hedvábí. Zdejší morušovníky sice vyhynuly na počátku dvacátého století vinou choroby i průmyslové revoluce, hedvábí se tady zpracovává ale stále a dá se tu stále výhodně koupit.

               Nejdůležitější a turisty nejvíc navštěvovanou částí města je samozřejmě nábřeží jezera. Zde stojí i luxusní hotely Metropole Suisse a Barchetta Excelsior. Je zde krásný velký park věnovaný Mafaldě Savojské.

Mafalda Savojská

Tato savojská princezna, sestra italského krále Viktora Emmanuela III. se narodila v roce 1902. Krásu zdědila po mamince, kterou byla jedna z mnoha dcer černohorského krále Nikoly I. Elena. (O Nikolovi jako tchánovi Evropy jsem psal v mém článku o Černé Hoře). Provdala se v roce 1925 za hessenského prince Filipa, s nímž měla čtyři děti. Princ Filip byl zprostředkovatel mezi Mussolinim a Hitlerem. Po Mussoliniho pádu v roce 1943, kdy Itálie přešla na stranu spojenců a vyhlásila Německu válku, poslal Hitler do Itálie osm divizí. Král Viktor Emanuel III. s rodinou se zachránili útěkem do exilu. Hitler se ale chtěl pomstít. Filipa Hessenského podezříval, že se podílel na Mussoliniho pádu. Nechal tedy jeho manželku, která se právě nacházela u své sestry Zarizi Johanny v bulharské Sofii, protože jí právě zemřel manžel, bulharský car Boris III., vylákat na německé velvyslanectví. Tam byla zatčena a převezena do Mnichova a poté do koncentračního tábora v Buchenwaldu. 24. srpna 1944 podnikli spojenci nálet na koncentrační tábor, při kterém byla Mafalda zasypána a utrpěla těžké popáleniny.  Trvalo tři dny, dny, než mohla být operována, přičemž jí amputovali paži, ale ještě téhož dne na následky zranění zemřela. V smyslu jejího odkazu je v parku velký pomník protifašistického odporu s texty a jmény významných umělců a spisovatelů, kteří padli příšernému fašistickému režimu za oběť – jsou zde i výtažky z deníku Anny Frankové. Kousek od pomníku je kámen připomínající Giovanniho Palatucciho. Ten měl z pozice regenta republiky Fiume zachránit na pět tisíc Židů, pročež byl v roce 1990 v Izraeli přijat mezi „Spravedlivé mezi národy“. V roce 1944 byl německou okupační správou zatčen podobně jako mnoho jiných italských úředníků z Rijeky a Terstu pro velezradu a odsouzen k smrti. Zemřel při epidemii skvrnitého tyfu v Dachau 10.února 1945. Od roku 2000, kdy byl Palatucci vyhlášen Janem Pavlem II za „mučedníka dvacátého století“ běží proces jeho svatořečení.

               V kontrastu k Mafaldině parku s moderními památníky protifašistického odporu stojí na břehu jezera dvě dominantní budovy, které pocházejí z doby Mussoliniho fašistické diktatury. První z nich Tempio Voltiano dal Mussolini postavit v letech 1927–1928 na počest nejslavnějšího comského rodáka Alessandra Volty, vynálezce elektrického článku, který se v Comu narodil v roce 1745 a v roce 1827 zde i zemřel

Tempio Voltiano

. V roce 1810 byl za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu a stal se dokonce hrabětem. V památníku tvaru chrámu je výstava o jeho životě. Volta je ostatně v Comu i pochován, jeho hrob je ovšem jinde a sice v malém mauzoleu na historickém hřbitově Cimitero Monumentale

               Pokud se člověk s Tempiem ještě dokáže vnitřně vyrovnat, mnohem víc ho překvapí monumentální památník padlým v první světové válce.

Tento monument spáchali architekti Giuseppe a Attilio Terragnilové v letech 1930–1933. Mussolini měl očividně na Como slabost. Strávil tu totiž velkou část svého dětství, protože jeho otec zde byl učitelem a malý Benito tu navštěvoval základní školu. Později jako „Duce“ měl v blízkosti jezera vilu, kde rád trávil léto. I po svém politickém pádu v roce 1943, kdy působil jako loutkový předseda vlády „Republiky ze Saló“, zde přijímal politiky a předstíral politická jednání, i když za něj už dávno rozhodovala německá okupační správa. Paradoxně byl právě v Comu držen po svém zajetí partyzány v dubnu 1945, než byl popraven. Jeho mrtvolu ovšem nevystavili na náměstí v Comu, ale v mnohem významnějším Miláně. Kruh dějin se uzavřel. Protože Mussolini Como tak miloval, nechal ho obohatit výplody fašistické architektury hodně podobné výplodům socialistického realismu. Pokud chápete, proč tam stojí, vyděsí vás o něco méně.

               Zřejmě jako kompenzaci k těmto fašistickým stavbám nechalo město Como postavit Alessandrovi Voltovi ještě jeden pomník a zadalo ho polskému umělci židovského původu Danielu Liebeskindovi. Ten pomník „The Life electric“ z oceli je vysoký 13,75 metru, váží 29 tun, stojí uprostřed jezera před comským nábřežím a jde se k němu po dlouhém mostě, který nese jméno fyzika Piera Cardiroly. Svůj k svému, Volta i Cardiola pracovali ve stejném oboru. Ten Liebeskindův pomník byl odhalen v roce 2015.

               Nejen tento pomník, ale i celý onen park na nábřeží a pomník evropského odporu proti fašismu má zřejmě demonstrovat, že se město Como distancuje od svého neslavně známého rodáka Benita.

               Na hlavním náměstí „Piazza del Duomo“ se nachází jak radnice, kterou v roce 1435 poněkud přizpůsobili, aby měla víc místa budova nejkrásnější – Comský dóm Santa Maria Maggiore. Už zvenku je to ohromující budova, zejména neskutečně vysoké průčelí z mramoru s početnými sochami od různých autorů, ty hlavní ale od Tomassa Rodariho, jakož i vysoká osmihranná zelená kopule.

Ale vnitřek chrámu vám prostě vyrazí dech. Je to přímo gigantománie, jedná se o obrovský třílodní chrám, který by byl výstavní i bez gobelínů zavěšených mezi loděmi. Ale ony tam visí a dodávají chrámu ještě víc vznešenosti a krásy. Dům začali stavět v roce 1395, kdy dal biskup Luchino da Brossano architektovi Lorenzovi Degli Spazzi zakázku na začátek stavby. Boční lodě jsou proto ještě v pozdně gotickém stylu. Jenže hlavní loď je už oslava vrcholné renesance. Na stěně levé boční lodi je busta dalšího slavného comského rodáka Benedetta Obescalchiho, který se v Comu narodil v roce 1611 a dotáhl to v roce 1676 až na papeže Inocence XI. Kupole, která dosahuje výšky 75 metrů, je podstatně mladší a byla postavena v třicátých letech osmnáctého století v barokním stylu. Chrám byl dokončen v roce 1774, jeho stavba teda zabrala bezmála čtyři sta let. Ale výsledek stojí zato.

               Z comského dómu se člověku ani nechce odejít a vlastně ani z Coma. Turistů je zde spousta, na lodě na projížďku po jezeře se stojí fronty.  Možná se všichni chtějí podívat, kde bydlí slavný Nespresso – George. Až pojedete okolo, určitě se v Comu zastavte. Jako my.

Případ Jaškin

               Jak jsem si všiml, rezonuje teď na sociálních sítích problém Dmitrije Jaškina a jeho přání moci hrát za český národní tým. Okamžitě se objevili zastánci jeho návratu do národního týmu jako i nesmiřitelní odpůrci, dost nešikovně se do aféry zapletl i předseda hokejového svazu Alois Hadamczik.

               Jaškin se narodil v sibiřském Omsku 23. března 1993, shodou okolností trénoval klub Avantgard Omsk v letech 2002/2003 Ivan Hlinka. To žil ovšem už malý Dimitrij ve valašském Vsetíně. Jeho otec Alexej tam přišel v roce 1993, hrál za Vsetín, který v tom roce právě postoupil do české extraligy sedm sezón a v nich Vsetín získal šest mistrovských titulů. Není divu, že otec syna motivoval, aby se vydal na stejnou cestu. A přiznejme, že ne špatně. Dmitrij Jaškin je určitě dobrý hokejista, i když na úspěch v NHL to nestačilo.

               Jaškin, i když národností Rus, má tedy české občanství a za českou reprezentaci hrál už dvakrát na mistrovství světa v letech 2018 a 2019. Jenže to byly jiné časy. Tehdy hrál v NHL (i když nepříliš úspěšně) a Rusko sice vedlo s Ukrajinou válku na Donbasu, ale ne oficiálně. Proto se celý svět díval jinam a Rusku jeho krvavé hry toleroval. Což se ukázalo jako obrovská chyba. Ostatně v KHL hrály i československé kluby, nejprve Lev Poprad a pak Lev Praha, který v sezóně 2013/2014 hrál dokonce finále proti Magnitogorsku – a těsně prohrál. Tehdy platilo Rusko za sice stále despotičtěji řízenou zemi, ale s výjimkou konfliktů v Čečensku (vyprovokovaném ale čečenskými džihádisty) a v Gruzii (opět vyprovokovaném Gruzínci, kteří se snažili začlenit do svého státu separatistická území, na nimiž držela Moskva ochrannou ruku) ještě akceptovatelnou. To se změnilo – ještě stále bohužel jen částečně – po okupaci Krymu v roce 2014. A v únoru 2022 se Rusko stalo vyhnancem slušné společnosti.

               Jaškin ovšem právě v roce 2022 skončil své angažmá u Arizona Coyotes a česká liga mu byla prostě málo. (Od roku 2013 byl v Americe, sice nejdřív na farmě klubu St Louis Blues, ale nakonec se přece jen prosadil do základního kádru a po mezihře u Spartaku Moskva v roce 2020 to ještě jednou zkusil v Arizoně u Kojotů). A tak se rozhodl pro angažmá v St. Petersburgu. Už po zahájení ruské agrese proti Ukrajině a s vědomím, že se český hokejový svaz rozhodl nepovolávat do reprezentace hráče z KHL. (Ostatně v tom není sám, stejné rozhodnutí přijali Skandinávci, Lotyši a nakonec i Slováci, ačkoliv ty to postihlo nejvíc).

               Už mě unavuje poslouchat argumenty (zejména na Slovensku), že ti kluci přece za nic nemůžou, že si jen chtějí vydělat peníze. Že když se jim nepodařilo dostat do nejlepší hokejové soutěže na světě (NHL) rozhodli se působit aspoň v druhé nejlepší lize na světě (KHL). Že je nespravedlivé je diskriminovat a pak přijde ten hlavní argument – že politika do sportu nepatří.

               Jenže v každé diktatuře je sport součástí politiky. V demokratických zemích je to samozřejmě taky politikum, protože úspěchy sportovců zvyšují národní uvědomění, ale v každé diktatuře se sport stává nedílnou součástí státní propagandy. Jak fašistické, tak komunistické diktatury nemají lidem zas až tolik co nabídnout, a tak je sport v popředí, a to za každou cenu. Jak to vypadá v Rusku s dopingem díky diletantské nedbalosti ruských tajných služeb víme. Po olympiádě ve Vancouveru, která dopadla pro putinovské Rusko katastrofálně (jen 15 medailí, z toho jen tři zlaté a jedenácté místo v pořadí národů) zadal tehdejší předseda vlády Putin ministrovi sportu úkol, že v Soči to musí vypadat úplně jinak – jedno jakým způsobem se toho dosáhne.  Začalo se dopovat jako v časech komunismu a výsledky se dostavily. Rusko získalo v Soči 30 medailí, z toho 11 zlatých a skončilo mezi národy na prvním místě.

               Země slavila triumf, než se přišlo na systém dopingu, jaký ruští sportovci krytí tajnou službou GRU provozovali.

               Jak dopují Číňané se nedozvíme, protože trénují v armádních sportovištích, kam za nimi kontrolní komisaři nemůžou – Čína velmi lituje, že nemá dostatek civilních sportovišť na odpovídající úrovni, kdyby je měla, samozřejmě by ráda spolupracovala. A mezinárodní olympijský výbor krčí rameny.

Tak je to v každé diktatuře, a tak to i bude. Hitler zneužil olympijské hry v Berlíně 1936 jako první a po něm to udělali jak Sověti, tak Číňané. Jde o prezentaci svého politického systému a o snahu ukázat, že jsou tyto systémy sociálně stravitelné. Což se jim daří s rozdílnými úspěchy. Ale ať už u Němců nebo Rusů  – sportovní úspěchy jsou nedílnou součástí ideologie  vyvoleného národa a Rusové se cítí být národem vyvoleným zachránit tento svět. Je jim to vtloukáno do hlavy dnes a denně, a to od útlého dětstvi.

               Je určitě pouhá náhoda, že se Vladimír Putin rozhodl právě bezprostředně po olympijských hrách v roce 2024, na kterých se zřejmě ruští sportovci nebudou smět zúčastnit (i když se Putinem vyznamenaný předseda mezinárodního olympijského výboru Bach snaží ze všech sil, aby mohli), uspořádat v Moskvě „Hry přátelství.“ Jsem zvědav, kolik sportovcům nabídne za účast, aby vůbec někdo přijel. Ovšem Putin se řídí Leninovým heslem, že v kapitalismu se dá koupit každý – a může mít dokonce pravdu. Samozřejmě to není žádná politika ve sportu, že?

               Ale zpět k Jaškinovi. Už fakt, že nastoupil do Sankt Petersburgu v době, kdy země, kam se stěhoval vedla agresivní brutální válku a jeho domovskou zemi, tedy Českou republiku, vedla na seznamu nepřátelských zemí, mohlo způsobit pochybovačné krčení ramen.

               Jaškinovo přátelství s Alexandrem Ovečkinem, který se svým přátelským vztahem ke krvavému moskevského diktátorovi nejen netají, ale dokonce se jím chlubí, je opět jen indicií, stejně jako fakt, že trenérem petrohradského klubu je od roku 2020 blízký Putinův přítel Valerij Brogin. (Jak jinak v Putinově rodném městě.)

               Horší už je, že všichni hráči kontinentální ligy museli před každým zápasem nastoupit na led a demonstrativně proklamovat svou podporu „Speciální vojenské operaci.“ (Ještě stále chce někdo tvrdit, že politika nemá se sportem nic společného?) Už tím, že někdo má žaludek na takový způsob prezentace, ho v mých očích diskvalifikuje, aby reprezentoval svou zemi. Sportovci, ať už chtějí nebo nechtějí, jsou vzory pro mládež, pokud jsou úspěšní, mají spoustu následníků. Pokud takový člověk odhodí morálku a za peníze je ochoten podporovat barbarské vraždění, nemá morální kvality, které by ho kvalifikovaly na to, aby byl morálním vzorem. Ano, od devadesátých let se společenský úspěch stále víc redukoval na schopnost vydělat peníze (že, pane Klausi?), ale toto je už úplné bahno. Slováků to dělá celá řada. Zda jsou opravdu přesvědčeni o tom, že je ruská agrese správná nebo to prostě odstojí na ledě, aby je nevyhodili z kádru, je vedlejší. Čestný člověk by řekl, že to prostě neudělá. A vydělal v české nebo slovenské lize prostě o něco míň.

               Ovšem Jaškin šel ještě dál. Jeho propagace války na soukromých videích, jeho prezentace ve speciálním vojenském dresu na Den obránců vlasti, což byla přímá podpora války nebo jeho hlasité vyhlašování, jak je hrdý na to, že je Rus v souvislosti s válkou, šla hodně přes čáru. Byla to naprosto zbytečná nadpráce. Možná se tím chtěl zavděčit svým kolegům v týmu, aby se lépe „integroval“. Možná dostal takový úkol od trenéra. Možná ani nevěděl, co dělá. Dobrý hokejista nemusí být právě velký myslitel. (Čímž netvrdím, že se mezi nim inteligentní chlapi nenajdou, jen to není nutně předpokladem úspěchu) Nevím, zda o tom bude chtít Jaškin mluvit, ale je to v podstatě jedno. Člověk s ambicemi reprezentovat demokratickou zemi, by musel říct prostě ne! I kdyby ho to mělo stát vyhazov nebo sezení na střídačce.

               Jaškin se pro reprezentaci země, jejíž občanství má, diskvalifikoval. Nevím, zda by mohl být vzat na milost, kdyby se vrátil do Čech, začal hrát v české lize a vysvětlil pohnutky, které ho vedly k jeho excesům v Petrohradě a omluvil se za ně. Pokud by projevil lítost. Jenže po lítosti není ani stopy. Jaškin si vůbec neuvědomuje, že udělal něco nepatřičného případně špatného, prostě doufá, že bude moci reprezentovat Česko za podmínek, jaké jsou. Zatím přestoupil z Petrohradu do Kazaně. Hodlá tedy v Rusku očividně zůstat.

               Pokud by na to česká hokejová federace přistoupila (i když při současné mizérii reprezentačního týmu by kvalitní hráče nutně potřebovala) zdiskreditovala by se navždy. Jaškin by samozřejmě mohl přijmout ruské občanství a hrát za ruský národní tým (zřejmě by takové občanství získal velmi rychle, viděli jsme, jak rychle to jde u lidí mimořádného významu jako byl Gerard Depardieu nebo René Nicolas Fasel. Rusko je ochotné udělat cokoliv, co se dá propagandisticky využít. Jenže pak by mohl Jaškin hrát jedině proti Bělorusku nebo proti Kazachstánu (i když Kazachstán musí hodně zvažovat, zda se mu to vyplatí, aby na ignorování ruské blokády nedojel taky.) A to je mu očividně málo.

               Ale rozhodl se svobodně. Že nechápe může být samozřejmě dáno nedostatkem inteligence. Ale aspoň základy sociální inteligence by měl mít. Pokud chce tedy být důstojným reprezentantem země, které občanství nosí.

               Mimochodem dovolil jsem si na facebooku krátkou poznámku ve smyslu, že sportovci mají úlohu morálního vzoru a tu Jaškin nesplňuje. Dostalo se mi nadávky od jisté paní Zdenky Buckové, že mám v hlavě vygumováno, pan Peter Jankovič právě naopak mínil, že mám v hlavě siláž a pan Michal Kozák mi poslal poselství „Fuck Ukraine“. Nevím proč v angličtině, zřejmě se obával, že nebudu rozumět rusky. Rozuměl bych, pane Kozáku a bylo by to od vás upřímnější.

               Čili jsem se přesvědčil, že proruských švábů je v Česku víc než dost, kromě nadávek od nich člověk ale nic očekávat nemůže. Je ovšem možné, že lidé se jmény Bucková, Jankovič a Kozák vůbec neexistují a jedná se jen o ruské trolly z dílny Putinova kuchaře Prigošina. Přinejmenším na mé odpovědi na jejich poznámky vůbec nereagovali, což je pro trolly typické, na to nejsou naprogramováni. A pro klid mé duše jsem dostal patnáct laiků. Takže i kdyby Bucková, Jankovič a Kozák existovali, jsou pořád v menšině.

               Čili ať si Dmitrij Jaškin pěkně zůstane v Petrohradě nebo v Kazani a dá nám pokoj.

Graz II

Wir werden bei unserem Spaziergang noch eine Weile im fürstlichen Teil der Stadt bleiben, also in der Nähe des Doms. Direkt neben ihm steht nämlich ein architektonisches Juwel des Manierismus, eines architektonischen Stils, der an die Renaissance anknüpft – das Mausoleum von Kaiser Ferdinand II.

Mausoleum

Der Herrscher ließ dieses Grabmal nach dem Tod seiner geliebten Frau Maria Anna bauen und ließ sich selbst darin neben seinem früh verstorbenen Sohn Johann Karl begraben. Es handelt sich im Wesentlichen um zwei miteinander verbundene Gebäude, entworfen vom italienischen Architekten Giovanni Pietro de Pomis. Der Besucher betritt zuerst die Kirche St. Katharina von Alexandrien, der Schutzpatronin der Wissenschaften.

Katharina von Alexandria

Daher wurde das Mausoleum direkt neben der von Ferdinands Vater, Erzherzog Karl, gegründeten Universität gebaut. Die Kuppel ist mit Wappen der Länder geschmückt, in denen die Habsburger herrschten. Der zweite Teil ist die eigentliche Grabkapelle. Sie wurde nach dem Vorbild des Heiligen Grabes in Jerusalem gebaut. Früher konnte man in die Grabkammer hinabsteigen, heute ist der Zugang gesperrt. Von oben kann man den Sarkophag von Ferdinands Eltern Karl und Maria sehen. Auf dem Sarkophag sind zwar beide dargestellt, aber nur Maria liegt darin. Karl ist im Kloster Seckau in der Obersteiermark begraben. Warum das so ist, konnte ich nicht herausfinden. Nach dem Tod ihres Mannes im Jahr 1590 spendete Maria eine beträchtliche Summe Geldes, damit täglich Messen über dem Grab ihres Mannes gelesen werden und hat ihre Spende auch mit dem Wunsch verbunden, dass sie nach ihrem Tod neben ihm begraben wird. Ihre Untertanen erfüllten diese Bedingung jedoch nicht, anscheinend wollten sie, dass der vom Volk geliebte Erzherzog zumindest nach seinem Tod seine Ruhe hat. Mit seiner fanatischen, dominanten und intoleranten Frau hatte er während seines Lebens schon genug ertragen müssen.

Kaiser Ferdinand II. selbst ist in der Wand der Familiengruft begraben, ebenso wie seine Frau Maria Anna und sein ältester Sohn Johann Karl. Darüber hinaus wurde dort die französische Prinzessin Marie Therese von Savoyen begraben, die vor der französischen Revolution nach Graz geflohen war und hier 1805 verstarb. Ein angemessenes Grab wurde für sie gesucht, und so fand sie ihre letzte Ruhestätte neben dem ehemaligen Kaiser Ferdinand.

Ferdinand ist somit der letzte Habsburger, der nicht bei den Karmeliten in Wien begraben ist. Diese Wiener Gruft wurde von Anna, der Gattin Ferdinands Vorgängers auf dem kaiserlichen Thron, Matthias, gegründet, Ferdinand wollte aber neben seiner ersten Frau beerdigt werden. Ferdinand war ein recht einfacher und grundsätzlich guter Mensch. Seine intellektuellen Defizite – und eine fanatisch katholische Erziehung durch seine Mutter – wurden jedoch von den Jesuiten ausgenutzt, um ihm einzureden, dass er persönlich für das Seelenheil all seiner Untertanen verantwortlich sei – und dass Ketzer, also Protestanten, natürlich nicht gerettet werden könnten. Aus Angst vor seiner eigenen Verdammnis, wenn er diese Aufgabe nicht erfüllen würde, rekatholisierte er brutal die Steiermark und versuchte dasselbe auch in Böhmen und Deutschland, nachdem er Kaiser geworden war. Das Ergebnis war einer der schrecklichsten Kriegskonflikte, die Europa je erlebt hat – der Dreißigjährige Krieg. Gott bewahre uns vor solchen Gutmenschen! Der Kaiser selbst hat das Ende des von ihm verursachten Krieges nicht mehr erlebt, es wurde von seinem Sohn Ferdinand III. beendet. Im Gegensatz zu seinem Vater war dieser sehr begabt. Er war nicht nur der erste, der schwedische Truppen besiegen konnte, sondern komponierte auch Musik, die noch heute gespielt wird, und zeigte große Fähigkeiten in der Diplomatie. Auch die anderen Kinder von Ferdinand bewiesen beträchtliche Intelligenz, jene unansehnliche Annele musste eine sehr kluge Person gewesen sein – von wem hätten die Kinder es sonst geerbt?

Die Wappen von Ferdinand II. und seiner Ehefrau Maria Anna findet man an der Fassade des alten Universitätsgebäudes gleich neben dem Dom.

Ferdinand II links, Maria Anna von Bayern rechts

Die Universität wurde im Jahr 1585 von Erzherzog Karl gegründet – “damit die Bewohner der Steiermark nicht weit von ihrer Heimat die Bildung suchen müssen”. Als ersten Studenten der neuen Universität ließ Karl seinen erstgeborenen Sohn Ferdinand einschreiben, der damals acht Jahre alt war. Er durfte allerdings nicht in Graz studieren – die Angst seiner Mutter, dass er sich mit der protestantischen Ketzerei anstecken könnte, war zu groß. Sie schickte ihn zum Studium in das zuverlässig katholische Ingolstadt und er durfte nicht einmal zur Beerdigung seines Vaters im Jahr 1590 zurückkehren. Erst als er nach damaligen Gesetzen volljährig wurde, erlaubte ihm seine Mutter die Rückkehr – damit er seine brutale Kampagne starten konnte, gegen alle, die an Gott anders glaubten als die katholische Kirche es erlaubte.

Das Universitätsgebäude ist ein schönes Beispiel für den Manierismus, das Innere ist im Rokoko-Stil dekoriert. Das bedeutet, dass der Stil von außen zum Barock führt, während er im Inneren den Barock verlässt – sie ergänzen sich perfekt und der Besuch des großen Saals im Universitätsgebäude ist ein unvergessliches Erlebnis.

Alte Universität

Aber gute Absichten gehen manchmal schief. Im Jahr 1602 übergab Ferdinand, der Sohn Karls, die Universität in die Hände der Jesuiten. Das führte nicht nur zu einer ideologischen Veränderung in der Bildung, sondern auch zur Abschaffung dieser Hochschule durch Joseph II. Der Jesuitenorden wurde nämlich im Jahr 1773 aufgelöst (aufgrund von Streitigkeiten um Paraguay in Südamerika), der Staat übernahm die Universität und Kaiser Joseph II. verwandelte sie dann in ein Lyzeum.


Im Jahr 1827 wurde die Universität von Josephs Neffen Franz (II. als römischer Kaiser und I. als Kaiser von Österreich) wiedereröffnet. Davon kommt ihr heutiger Name Karl-Franzes Universität. Eine Statue ihres Erneuerers steht in der Mitte des Freiheitsplatzes vor der Universität. (Bis 1848 hieß dieser Platz übrigens Franzesplatz).

Franz I (II)

Der Platz hat seine einheitliche klassizistische Konzeption (mit Ausnahme der manieristischen Universität). Das Theatergebäude wurde von dem italienischen Architekten Pietro de Nobile (er war eigentlich ein Schweizer, aber aus dem italienischen Kanton Tessin) entworfen und Johann Nestroy spielte hier in 269 verschiedenen Rollen. Hier wurde auch die Premiere seines allerersten Theaterstücks “Der Zettelträger Papp” aufgeführt.

Der Platz wird von oben durch das Gebäude Lambrechterhof des Architekten Hauberisser abgeschlossen. Im Giebel ist ein Junge abgebildet, der vor Wölfen flieht. Es war eine kleine Rache des Architekten an dem Wiener Architekten Wolf, wegen dem er nach Graz umziehen musste.

Graz ist jedoch vor allem von der Renaissance geprägt und wenn wir über die Renaissance in Graz sprechen, sprechen wir vor allem von einem Meister namens Domenico d’Allio. Im Jahr 1529 belagerten die Türken zum ersten Mal Wien. Die Stadt hatte noch mittelalterliche Stadtmauern, die einst von Herzog Leopold mit dem Lösegeld für Richard Löwenherz errichtet wurden. Solche Mauern konnten dem Artilleriefeuer nicht standhalten, aber die Österreicher hatten großes Glück. Fast die ganze Zeit der türkischen Belagerung regnete es und die Türken konnten ihre Waffen nicht benutzen, weil ihr Schießpulver nass geworden war. Als ihnen die Vorräte ausgingen, zogen sie von der Stadt ab und marschierten durch die Steiermark. Sie erschienen auch vor Graz, hatten jedoch keine Kraft mehr, die Stadt anzugreifen, und zogen nach Süden weiter, wo sie das gesamte südliche Steiermark verwüsteten.

Erzherzog Ferdinand I. verstand, dass die Befestigungen der Städte modernisiert werden mussten, da sie einem zukünftigen türkischen Angriff nicht standhalten würden. Im Jahr 1534 schenkte er das abgebrannte Klagenfurt den Kärntner Ständen, weil er kein Geld für dessen Wiederherstellung hatte, und die Bürger beauftragten mit den Arbeiten den italienischen Architekten Domenico Allio. Domenico wurde um das Jahr 1500 in der italienischen Stadt Scaria in der Nähe des Luganer Sees geboren. Daher wird manchmal fälschlicherweise angegeben, dass er aus Lugano stammt. Wenn er jedoch aus Lugano stammen würde, wäre er genauso wie Pietro de Nobile ein Schweizer aus dem Kanton Tessin, da dieser Kanton im Jahr 1512 der schweizerischen Eidgenossenschaft beigetreten ist. Scaria liegt aber am gegenüberliegenden italienischen Seeufer. Domenico arbeitete mit den modernsten Methoden und Ferdinand verstand, dass er diesen Meister behalten musste. Im Jahr 1540 rief er ihn nach Wien, um die städtische Befestigung zu modernisieren, und im Jahr 1544 ernannte er ihn zum Oberbaumeister für Innerösterreich, also für das Gebiet der heutigen Steiermark, Kärnten, Windischer Mark, Grafschaft Görz und der Stadt Triest. Aus dieser Funktion baute Allio neue Befestigungsanlagen in insgesamt fünfzehn Städten, davon in vier in Österreich – neben Klagenfurt und Graz befestigte er auch Fürstenfeld und Bad Radkersburg. Im Jahr 1545 wurde Domenico zum Generaldirektor der Festungsanlagen in Graz ernannt. Und er nahm seine neue Funktion zu Herzen. Graz erhielt Befestigungen, die mit ihrer Größe ins Guinness-Buch der Rekorde als die stärksten Befestigungen aller Zeiten aufgenommen wurden. Im Jahr 1558 erhob ihn der nunmehrige römische König Ferdinand in den Adelsstand. Domenico wählte Knoblauch für seinen Wappen und wurde somit Domenico d’Allio, also auf Deutsch Domenico von Knoblauch. Die Mauern rund um die Stadt fielen den Reformen von Josef II. zum Opfer, während die Befestigung auf dem Schlossberg der wütende Napoleon sprengen ließ – aber dazu später mehr.

Als die Bürger von Graz schon einmal so einen solchen Meister in ihren Mauern hatten, gaben sie ihm einen Auftrag, den er nicht ablehnen konnte. Sie baten ihn, das Landhaus, das Gebäude des Landtags, zu bauen.

Zu diesem Zweck kauften die Stände mehrere Häuser in der Herrengasse im Zentrum der Stadt. Domenico begann im Jahr 1557 mit der Arbeit, konnte sie jedoch nicht mehr vollenden. Er starb im Jahr 1563, sein Werk, das schönste Renaissancegebäude nördlich der Alpen, wurde im Jahr 1565 fertiggestellt. Wenn man den Hof des Landhauses betritt, ist es wirklich ein ästhetisches Erlebnis. Es ist das Werk der reinsten Hochrenaissance – die Galerie in Richtung Landeszeughaus ist allerdings ein Fake. Sie wurde im 19. Jahrhundert dazu gebaut, um den Eindruck auf den Besucher zu verstärken. Das ist gelungen. Am schönsten ist es hier vor Weihnachten, wenn die Heilige Familie aus Eisblöcken traditionell aufgestellt und mit wechselnden Lichten beleuchtet wird und Freiwillige Weihnachtslieder singen – ein unvergleichliches Erlebnis.

Das Landeszeughaus wurde vom Erzherzog Karl erbaut. Karl war der jüngste von drei Söhnen des Kaisers Ferdinand I. (neben ihnen zeugte der Kaiser mit seiner Frau, Königin Anna, noch zwölf Töchter). Es wurde versucht, Karl mit der englischen Königin Elizabeth (die sieben Jahre älter war als er) zu verheiraten, aber schließlich wurde er mit der Herzogin Maria von Bayern vermählt, was fatale Folgen hatte. Karl, wie auch seine Brüder Maximilian und Ferdinand, war gegenüber dem Protestantismus tolerant, seine Frau war jedoch eine katholische Fanatikerin. Im Jahr 1564 wurde Karl zum Herrscher in Innerösterreich ernannt, was mit der Hauptaufgabe der Verteidigung dieser Länder gegen die Türken verbunden war. Bereits 1565 wurde das Zeughaus als Waffenlager fertiggestellt. Heute enthält es 29.000 Waffenstücke, darunter auch prächtige Rüstungen – es ist eine der umfangreichsten und schönsten Waffensammlungen der Welt. Über dem Eingang zur Waffenkammer sind die Wappen der bedeutendsten steirischen Adelsfamilien zu sehen, die den Bau finanziert haben. Der Eingang wird von den Statuen der Götter Mars und Pallas Athena in barocker Ausführung eingerahmt – das ist das bisschen Barock in Graz. (Nun gut, nicht ganz allein). Beinahe alle Paläste, die sich in der Bürgergasse, Sporgasse oder Sackgasse befinden, wurden im Renaissance-Stil erbaut. Sie ähneln mit ausgedehnten Innenhöfen sehr einander. In der Zeit, als die Stadt eine Residenzstadt war, also in der Regierungszeit von Erzherzog Karl, bauten die steirischen Adligen ihre luxuriösen Wohnsitze im Stadtzentrum und so nahe wie möglich am Erzherzog. Auch das Haus in der Herrengasse auf der anderen Straßenseite des Landhauses, wo sich die bekannte Weinbar „Klapotetz“ befindet und wo früher der Grazer Bürgermeister Nagl residierte, ist im Renaissance-Stil erbaut. Hier befand sich zu Zeiten des größten Aufschwungs der Stadt die Landesregierung, die dem Erzherzog diente. Das Geld wurde also auf den Sitzungen des Landtags im Landhaus genehmigt, aber auf der anderen Straßenseite ausgegeben. Man sagt, es gebe einen unterirdischen Verbindungsgang zwischen beiden Häusern. Die Beamten mussten sich damals irgendwie einigen. Nach außen hin in den Augen des gemeinen Volkes mussten sie sich jedoch hassen. Wenn sie sich also treffen und Dinge regeln wollten, gingen sie nicht über die Straße, wo die Leute sie sehen und ihre Spielchen durchschauen konnten, sondern unter der Erde. Ob es wahr ist, weiß ich nicht, aber die Gänge, wenn es sie gibt, sind heute nicht mehr in Betrieb.

Den wahren Schatz der Renaissance-Architektur findet man jedoch an einem unerwarteten Ort – im Kaufhaus Kastner und Öhler. Es handelt sich um den “Paradeishof”, den Hof eines ehemaligen protestantischen Lyzeums.

Das Lyzeum gab es bereits in der Stadt, bevor Erzherzog Karl seine Universität gründete. Der Hauptförderer war Ulrich von Eggenberg, zu dieser Zeit einer der wichtigsten und reichsten steirischen Adligen. Für diese Schule gelang es, einen Professor von außergewöhnlicher Qualität zu gewinnen, den gebürtigen Straßburger Johann Kepler. Dieser Mann war einer der größten Genies, die je auf der Erde lebten. Im Jahr 1594 kam er im Alter von 23 Jahren nach Graz, um am Lyzeum Mathematik zu unterrichten. Der junge Mann lehrte nicht nur erfolgreich, sondern verliebte sich auch und heiratete. Er nahm Barbara Müller von Mühleck zur Frau, die bereits Witwe war. Er zog zu ihr auf Schloss Mühleck in Gössendorf und pendelte zur Arbeit in die Stadt. Aber das antireformatorische Streben des neuen Herrschers Ferdinand erreichte auch das Lyzeum. Ulrich von Eggenberg trat opportunistisch zur katholischen Kirche über, wodurch er die unsterbliche Dankbarkeit von Erzherzog Ferdinand erlangte. Nachdem Ferdinand zum Kaiser gewählt worden war, wurde Ulrich dessen Kanzler und Ministerpräsident und erhielt für seine Verdienste das Gut Krumau, was ihn zu einem der reichsten Menschen im Habsburgerreich machte. Ulrich hörte jedoch logischerweise auf, das Lyzeum finanziell zu unterstützen. Und im Jahr 1599 kam der tödliche Schlag. Ferdinand befahl allen protestantischen Priestern und Lehrern, die Stadt zu verlassen. Nur Kepler erhielt eine Ausnahme, genauer gesagt Zeit zum Nachdenken – ein Jahr. Johann entschied sich jedoch, seinem Glauben treu zu bleiben und musste daher 1600 Graz verlassen. Er hatte Glück, dass er auf dem Weg nach Prag den steirischen Adligen Ferdinand Hofmann von Strechau und Grünbühel traf, der ebenfalls beschlossen hatte, seine Heimat zu verlassen. Er war der Sprecher der steirischen Stände und dank der Minen im Dachsteingebirge einer der reichsten Menschen im Land. Er verkaufte allerdings sein Gut und entschied sich nach Prag umzusiedeln, das religiös toleranter war. Ferdinand Hofmann war ein aufgeschlossener und gebildeter Mann. Kepler freundete sich auf dem Weg mit ihm an und konnte mit seiner Familie eine Weile bei ihm in Prag wohnen, bevor er sich eine eigene Wohnung leisten konnte. Im Jahr 1609 veröffentlichte er dann sein geniales Werk “Astronomia Nova”, mit dem er unvergesslich in die Weltgeschichte einging. Im Hof des ehemaligen Lyzeums befindet sich eine Gedenktafel. Nach der Auflösung des Lyzeums schenkte Ferdinand 1600 das Gebäude dem Klarissenorden., Das Kloster wurde im Jahr 1782 von Kaiser Josef II aufgelöst. Die neuen Besitzer ließen sowohl die Kirche als auch das Kloster abreißen und es blieb nur dieser Renaissancehof, einen der schönsten nicht nur in Graz, übrig. Heute gehört er zum Kaufhaus Kastner und Öhler und wird regelmäßig zum Gemüsemarkt.

Das Kaufhaus „Kastner und Öhler“ erstreckt sich über das gesamte Altstadtviertel. Seine Gründung verdankt es einem Zufall. Im Jahr 1883 verpasste Carl Kastner auf seiner Reise von Troppau, wo sein Unternehmen seinen Hauptsitz hatte, den Anschlusszug nach Zagreb in Graz. Da er nun warten musste, beschloss er, einen Spaziergang durch die Stadt zu machen. Und sein Auge fiel auf das Gebäude in der Sackstraße 7. Er mietete es und eröffnete hier eine weitere Filiale. Carl Kastner und Hermann Öhler führten 1985 als die Ersten feste Preise ein. Dies war eine Überraschung für die Kunden, die gewohnt waren beim Einkauf zu feilschen. Der Erfolg der Firma kam endgültig durch den Versand von Katalogen per Post. Die vierte Filiale in Graz entstand nach Troppau, Wien und Zagreb. Kastner und Öhler ließen die gewonnenen Räume prächtig umbauen – der Umbau erfolgte im Jugendstil in den Jahren 1912-1914 und die neuen Räume wurden kurz vor Beginn des Ersten Weltkriegs eröffnet, was natürlich dem Geschäft nicht guttat. Das Kaufhaus überlebte jedoch, seine Innenräume, Anfang des 21. Jahrhunderts renoviert und 2007 auf 40.000 Quadratmeter Verkaufsfläche erweitert, sind ein Juwel des Jugendstils und erinnern an ähnliche Kaufhäuser in Paris. Die Treppe schmücken Porträts von Kastner und Öhler – natürlich in ihrer Jugend.

Ein Besuch im Café auf der Dachterrasse des Kaufhauses ist ein Muss bei einem Stadtrundgang, einschließlich des Skywalks, von dem aus man herrliche Ausblicke auf das Stadtzentrum sowie auf den Schlossberg gegenüber dem Kaufhaus hat.

Auch für meine Gäste ist eine Kaffeepause mit Bier oder Aperolspritz obligatorisch. Wir werden es jetzt auch tun. Das nächste Mal werden wir durch die Gassen der Altstadt schlendern.

A že se nám vyčasilo!

Jak mí čtenáři vědí, nejsem zastáncem žádných konspirativních teorií. Ale proč k čertu už od začátku května každé úterý ve čtyři hodiny odpoledne začne v Grazu pršet? Ať přemýšlím, jak chci, nenacházím jiný důvod, než že moje pravidelná tenisová runda začíná v pět hodin odpoledne. Tedy začínala by. Kdyby nepršelo.

               Od začátku května každé úterý prší. Tedy pardon, ne každé. V úterý 30. května bylo krásně – to jsem měl noční službu a tenis jsem musel vypustit. No dobrá, trochu to s tou konspirací přeháním.  Jsou úterky, kdy nezačne pršet ve čtyři odpoledne, ale prší celý den. Někdy začne dokonce už v pondělí. Výsledek je stejný, letos jsem se ještě na tenisový kurt nepostavil a polovina sezóny už bude brzy ta tam.

               Letošní počasí je opravdu na zbláznění. Komu se to líbí, je samozřejmě tráva a slimáci – a taky plísně. Ty jsem na bobkovišni už odhalil, ačkoliv jsem teprve před týdnem prováděl postřik prostředkem, který tomu měl spolehlivě zabránit. Nezabránil. Stejně jako loni, stejně jako předloni, jenom dřív a víc. Člověk je ve svých nadějích nepoučitelný. Minulý rok jsem šel už naprosto zoufalý za zahradníkem s prosbou o něco účinnějšího. Pravil – tedy pravila, protože to byla zahradnice – že není. Přesto stříkám i letos a jsem znovu zklamán. Trávu naštěstí řeší můj robot, ten běhá po trávníku i v dešti. Ovšem za dům se přes terasu nedostane, tam bych měl vytáhnout kosačku. Občas ji vytáhnu – a zase zaparkuji, protože začne pršet.

               Tráva za plotem dosáhla už během naší dovolené v Itálii nadlidských rozměrů, dosahovala mi k pasu. Ovšem jak ji pokosit, když každý den pršelo – tedy s výjimkou dní, kdy jsem měl službu, nedělí a státních svátků – v ty dny se v Rakousku kosit nesmí – tedy nesmí se vykonávat jakékoliv hlučné činnosti a kosačka trošku hlučná je, i když je elektrická. Ze zoufalství jsem se pokusil využít jednu krátkou pauzu v dešti ve středu odpoledne – zapomněl jsem, že den předtím bylo úterý a ve čtyři přišel samozřejmě hrozný lijavec. Deštík ve středu vlhkost půdy sice už jenom udržoval, ale když jsem vkročil na sousedovo pole, abych začal kosit trávu za mým plotem, zapadl jsem až po kotníky do bahna – měl jsem nemalé problémy se vyprostit a pak ještě nějak dostat z toho bahna mé kroksy. 

               Prostě všechno roste jako z vody. Tráva, plevel (ta zvlášť), tisy, bobkovišně, máta, meduňka, rozmarýn (ten mi letos poprvé rozkvetl a velmi mě tím potěšil) a vůbec. Abych věděl, co všechno mi roste jako z vody, zeptal jsem se kamarádky Eszter a ta nezklamala. Vysvětlila mi, že to, co jsem celé roky považoval za keř, je vlastně strom a jmenuje se javor jasanolistý (roste jako z vody, kdybych ho nestříhal, doroste prý sedmi metrů výšky, takže ho radši stříhat budu) a další stromek, který mi teď přerostl blízko odpadkových košů nad přijatelnou míru, má nezapamatovatelné jméno cesmína Ilex aquifolium aureomarginatum. Tu stříhat radši nebudu.

Javor jasanolistý

               V trávníku se objevily houby. Kdyby aspoň nějaké pořádné hřiby, vhodné do kuchyně. Ale nějaké bílé malé kloboučky, tedy něco, co se v kraji, kde se narodila moje žena, nazývá „šalené huby.“ Snažím se je likvidovat, aby se nevysemenily, ale houba v zemi si samozřejmě za daných podmínek libuje.

               Celý letošní rok zatím bojuji s počasím. Přesto se mi s nasazením všech mých sil podařilo uvést zahrádku do stavu, s nímž můžu být spokojen. Podobá se to zázraku – ovšem mokrá půda má i výhody – mnohem lépe se z ní vytahují pampelišky i s kořeny. Chudáky pampelišky nechala příroda ve štychu. I když taky rostou jako z vody.

               Naproti tomu čelím nevídané invazi mravenců. Jestliže se v minulých letech během hrozných veder stáhli do hluboké ilegality a přestali mi dělat uprostřed trávníku a mezi kameny příjezdové cesty hromádky hlíny, letos jsou doslova všude. Když jsem trhal trávu mezi kameny, vlezli mi dokonce i do … Dobrá, možná že tento text může číst i nějaké dítě, a tak přesnou destinaci nepopíšu. Ale kousali pořádně a na oněch místech to pálí víc. Kdekoliv vytrhnu pampelišku, objeví se pod ní mravenčí hnízdo a mravenci začnou vztekle běhat s kuklami, aby je ukryli před mým pohledem. Je to zajímavé, možná by mi to nějaký biolog mohl objasnit – proč mravenci pampelišky tak milují. Ovšem na druhé straně, možná jsou opravdu úplně všude a já je samozřejmě najdu jen tam, kde něco z trávníku vytrhnu, což bývá většinou právě ona pampeliška. Přiznám se, že už jsem s nervy na konci a připraven použít navzdory všem konvencím zbraně hromadného ničení. Můj životní prostor na zahrádce se totiž díky té havěti zmenšuje každým dnem.

               Když jsem měnil vodu ve whirpoolu, uvažoval jsem o tom, naplnit vířivku shora. Dešťové vody by bylo určitě dostatek. Prý se ta voda ale nehodí, a tak jsem vířivku naplnil vodou z vodovodu. Ovšem koupat se je dost imaginární, v dešti to člověka prostě nebaví.

               Myslel jsem si, že aspoň ušetřím za vodu na polévání trávníku. Mám přece dešťový senzor, což znamená, že když pršelo, neměl by můj aický systém zalévat. Sensor zřejmě nepřežil zimu, ve středu ráno, po onom vydatném úterním dešti, kdy všechno stálo pod vodou, začal systém poctivě zalévat. Pokusila se o mně mrtvice, ale její pokus jsem s nasazením všech duševních sil odvrátil. Mám ještě jeden senzor v záloze ve sklepě, ten, co je v akci, půjde do netříděného odpadu.

               Nevím, jak u vás, maminka mi z Moravy hlásí stále sucho. Občas prý naprší jeden milimetr – my nepršíme pod jeden centimetr. Pokaždé se pak ozve požárnická siréna, někde se to zase rozlévá a požárníci vyrážejí pumpovat sklepy. Postavil jsem za domem zábrany a doufám, že se nebude opakovat rok 2008 ani 2013, kdy nás voda vyplavila. Tehdy byl Gössendorf vyhlášen místem přírodní katastrofy. Letos to potoky zatím zvládají, po roce 2013 na nich prý něco upravili a zvýšili jejich kapacitu. Ovšem před dvěma týdnu stáli požárníci nad potokem Raababachem – tam kde je normálně na dně koryta pár kapek vody, se valil mohutný proud a plnil koryto až po okraj – naštěstí právě jen po ten okraj, a ne přes něho.

               S potěšením jsem se dozvěděl z nejnovějšího vydání týdeníku News, že má Štýrsko vysoký nebo dokonce velmi vysoký stav spodní vody. Na rozdíl od vysychajícího Burgenlandu (pokud si chcete zaplachtit na Neusiedlersee, tak bych to dlouho neodkládal, brzy tam zřejmě žádné jezero nebude). Údaj o Štýrsku mě nepřekvapil, zemědělci se prý mají radovat. Nevím, jestli to dělají, když jejich pole stojí pod vodou, protože půda už kategoricky odmítá vodu nechat vsakovat. Ale konečně vím, proč je Štýrsko nazýváno „zelené srdce Rakouska“. Zeleno je tu teď všude – tedy tam, kde není hnědo.

               Sledovat předpověď počasí v televizi jsem si už odvykl. Je příliš frustrující. Je totiž jedno, co naše rosničky předpovědí. Zda déšť, přeháňky nebo slunce na celý den. Ukazují tam křivky teplot a stále slibují, že bude lépe, že se teploty pohnout do červené (tedy nadprůměrné) zóny. Prd. Na druhý den už překreslují do modré. A ve čtyři odpoledne začne stejně pršet nezávisle na jejich předpovědi.

               Ale abych uvedl věci na závěr mého článku na pravou míru. Samozřejmě se nejedná o žádné spiknutí proti mně a mému tenisu. Když píšu tento článek, není žádné úterý ale neděle odpoledne a venku neprší. Ono tam leje.

Co se děje v Rakousku?

               Možná jste si toho v Česku už všimli, ostatně do Rakouska to není zas až tak daleko.

Komunisté a fašisté tady vyhrávají jedny volby za druhými. Potomci nacistů jsou už ve třech zemských koalicích, v Grazu vládne komunistická starostka čili svět stojí na hlavě. A to vše v etablované demokracii, která po druhé světové válce nedala extrémistům šanci. Dokonce i Sověti museli uznat, že s 3,4 procenty hlasů komunisté asi absolutní moc v Rakousku nikdy nezískají a v roce 1955 zemi opustili. A teď se najednou dějí věci.

               Rakousko prožívá krizi parlamentní demokracie, jako v současnosti skoro všechny evropské země. Je to vývoj, který se zdá být nezadržitelný, není to jen krátkodobý úkaz ale dlouhodobý trend.

Má to samozřejmě více příčin:

  1. Poslední roky přinesly do společnosti rostoucí nestabilitu. Kovidová pandemie zneužitá silami, které měly za cíl společnost destabilizovat, ať už síly vnitřní, jako strana svobodných FPÖ nebo zevní čili ruská tajná služba a ruské dezinformační weby. Ostatně s Putinovou stranou „Jednotné Rusko“ má FPÖ už několik let smlouvu o spolupráci a v poslední době spolupracovaly na destabilizaci země skutečně příkladně. (FPÖ vznikla po válce se „Svazu nezávislých“, což byla organizace založená lidmi, kteří kvůli své nacistické minulosti nesměli v prvních poválečných letech volit). A pak přišla v roce 2022 válka a s ní spojená inflace s růstem cen plynu, elektřiny, nájmů a potravin čili právě těch nejdůležitějších komodit. No nezneužijte to!
  2. Demokracie se ukázala nepřipravená na tragédie rozsahu pandemie. V zvládání pandemie selhávala, nedávala srozumitelné odpovědi, politici byli příliš zvyklí jednat podle výsledků průzkumu veřejného mínění, což je při řešení krizových situací nejhorší možná alternativa.

Zavedení očkovací povinnosti s neproveditelnými směrnicemi a pokutami v době, když už to bylo nesmyslné stejně jako dnešní kolaborace s ruským režimem to vše se ukázalo jako kontraproduktivní pro politickou stabilitu země. Ta kolaborace je očividná: Rakousko bere od Ruska stejný objem zemního plynu jako před válkou a banka „Raiffeisen International“ pomáhá Rusům válku financovat.

  • Sociální média, tedy internet, je platforma informací, na které není společnost vůbec připravena. Šíření falešných informací o viru, jeho léčbě či o smrtících očkovacích látkách, stejně jako teď lživé zprávy o válce se mohou šířit nekontrolovaně a lidé, kteří v poslední době stále více nedůvěřují oficiálním informacím, propadají konspiračním teoriím, které zní mnohem zajímavěji než nudná pravda. Je to tak, lež je sexy krasavice, pravda je nudná Popelka.
  • A v té době páchají tradiční rakouské politické strany sebevraždu v přímém přenosu.

O tom se musím rozepsat trochu víc. Pěkně po pořádku:

Napřed to provedla ÖVP, čili strana lidová. Se svým mladým vůdcem Sebastianem Kurzem prožívala konjunkturu, poslední volby vyhrála s velkým náskokem. Jenže pak se proláklo, že Kurz získal moc jen proto, aby obšťastnil úřady své kamarády. Jeho „Message control“ začalo příliš zavánět orbanizací společnosti a pak vyšlo najevo, jakými prostředky provedl puč ve vlastní straně, aby z vedení odstranil svého předchůdce Mitterlehnera. Kurz byl donucen odstoupit, ovšem nový předseda strany Nehammer si netroufl provést ve straně očistu. Ve vedení zůstali z velké části lidé dosazení Kurzem a arogance, se kterou se vysmíval vyšetřovací komisi předseda parlamentu Wolfgang Sobotka (pravá ruka Sebastiana Kurze při jeho převzetí moci ve straně) vstoupí do učebnic historie. Čili ÖVP zůstala symbolem korupce, ale bez charismatického vůdce, kterého si odstřelila. Strana nemá prakticky žádný politický program kromě snahy udržet se u moci. Je zastoupena ve všech vládách už od konce osmdesátých let, buď jako vládnoucí strana nebo jako koaliční partner a spoléhá na to, že se tato situace díky její pozici napravo od středu nezmění. Že bez nich vládu nikdo nesestaví. A proto vlastně žádný program nepotřebují. Spoléhají na svou klientelu, což jsou návštěvníci kostela a rolníci a samozřejmě na hospodářskou, průmyslovou a finanční lobby. Zájmy té především brání a ví, že ji rakouští miliardáři nenechají padnout. Ovšem u voličů jejich bezobsažnost neboduje a strana se v preferencích dál a dál propadá.

SPÖ, čili sociální demokracie předvádí politický kabaret neuvěřitelného rozsahu. Mohla by vydat návod na sebezničení politické strany písemně, možná by se z toho mohl něco naučit i Jan Hamáček, který jinak v ničení sociální demokracie v Česku odvedl úctyhodný výkon. Ale na Rakušáky nemá. Straně se vymstilo, že nevychovávala kvalitní kádry. Předseda strany a předseda vlády Faymann měl pouze maturitu a chybělo mu charisma. Když se musel vzdát funkce, nahradil ho Christian Kern, manažer ze státního holdingu ÖMV, který předtím s politikou příliš společného neměl. Když po krátké době překvapivě hodil ručník do ringu, vybral si za nástupkyni Pamelu Rendy-Wagner. Volba na první pohled nevypadala špatně. Rendy-Wagner (nebo Rendy-Wagnerová, pokud to chce česky, ale já to prostě nedám) byla slušná osoba, lékařka, výřečná, v politice nová a proto nezkorumpovaná. To vše se vzápětí ukázalo jako neodstranitelná nevýhoda. Socialisté samozřejmě bojují o stejnou voličskou základnu jako FPÖ čili hlavně o dělníky, o lidi s nižším vzděláním a důchodce. Už brzy se ukázalo, že pivní skauti v žádném případě nejsou ochotni volit vzdělanou ženu, která jako výraz emancipace má dvojité příjmení. Socialisté si uvědomili, jakou udělali chybu. Jenže nevěděli, co s tím. Rendy-Wagner byla natolik korektní, že se jí nedalo opravdu nic přišít a útoky na ni straně ještě víc škodily – a to i u voličů, kteří straně zůstávali věrní. A ona se ukázala překvapivě odolná. Nejvíc se v útocích na předsedkyni strany vyznamenal burgenlandský hejtman Hans Peter Doskozil. Když oznámil, svůj zájem o převzetí vedení strany, vynutil si hlasování členské základny o osobě nového předsedy strany. Vzápětí ale ohlásilo zájem o tento post až 73 osob. Nakonec se podařilo jejich počet snížit na tři, ovšem i to bylo pro Doskozila o jednu víc, než chtěl. Do voleb se přihlásil i Andreas Babler, populární starosta dolnorakouského Traiskirchenu – městu s utečeneckým táborem (Babler je povoláním vyučený soustružník).  Volby dopadly pro stranu katastrofálně, pro každého z kandidátů hlasovala přibližně třetina členů. Rendy-Wagner , která skončila těsně až třetí, poté oznámila svůj odchod z politiky. Doskozil, který volby s 34 procenty hlasů vyhrál, ohlásil svůj nárok na předsednický post. Babler požadoval druhé kolo voleb mezi ním a Doskozilem. Nakonec se shodli, že má rozhodnout stranický sjezd. Ten se sešel a hlasoval. Z voleb vyšel jako vítěz Doskozil z 53 procenty hlasů. Oznámil svůj program, pozval Bablera do svého týmu. Na chvilku se zdálo, že by se situace ve straně mohla stabilizovat. Ale poté, dva dny po sjezdu, oznámila volební komise SPÖ, že se spletla a hlasy prohodila. Takže oněch 53 procent hlasů získal Babler a Doskozil 47. V té chvíli si už celý národ ale hlavně členové a voliči SPÖ museli myslet, že si z nich stranické vedení dělá legraci. Nedělalo, opravdu bylo tak hloupé. Banánová republika par excelence. Image strany utrpělo nenapravitelné škody, strana, která není schopna spočítat 607 hlasů se chce ucházet o to, aby vládla Rakousku?

Navíc se objevilo video, ve kterém Babler agituje vášnivě proti EU, kterou má pouze za lobbyistickou firmu a prohlašuje se za přesvědčeného marxistu. Toho Marxe by soudruzi Bablerovi ještě odpustili, ale oficiální linie strany je proevropská, tedy v přímém kontrastu s pozicí jejich šéfa. Na důvěryhodnosti jim to rozhodně nepřidá.

Zelení spáchali politickou sebevraždu, když vstoupili do vládní koalice s ÖVP. Opravdu si mysleli, že v koalici se stranou zastupující zájmy automobilového průmyslu, stavebních firem a developerů budou moci něco prosadit nebo jen tak prahli po ministerských postech? Voliči s z toho vidí jen to druhé, zelený program (s výjimkou ekojízdenky na dopravu, který se podařilo prosadit) naráží na gumový odpor ÖVP, která má ve vládě většinu. Ovšem zelení přes všechny své blamáže odmítají z vlády odejít – vědí, že by se po volbách do nové vlády už nedostali a hrozí jim těžká volební porážka.

Neos, poslední ze stran v rakouském parlamentu vznikli kdysi z dorostu lidovců, když pochopili, že se tato strana nedá reformovat a modernizovat. Nepáchá žádné skandály a tím zůstává neviditelná. Její voličská základna se omezuje na vzdělané mladé lidi, kteří navíc neradi chodí k volbám. Tím tato strana narazila na strop svých možností, hraje a bude hrát v rakouské politice jen marginální roli.

V dané situaci nemusí dělat Svobodní vůbec nic, jen čekat a sledovat, jak jim rostou preference. Předseda strany Herbert Kickl vsadil v době kovidové pandemie plně na odmítání očkování a shromáždil odpůrce vakcinace pod svými prapory. Jeho demonstranti útočili na nemocnice, na lékaře a sestry, léčící kovidové pacienty či dokonce očkující. Legendární byl výkřik jeho zástupkyně Belakowitsch na demonstraci, kde příznivcům strany oznámila, že v nemocnici neleží ani jeden pacient s kovidem, ale intenzivky jsou plné pacientů s těžkými následky po očkování. Když byla pozvána do televize, aby své tvrzení vysvětlila, nepřišla (Dagmar Belakowitsch je povoláním lékařka!) Dnes přešel Kickl do proruského tábora a volá po okamžitém zrušení protiruských sankcí, protože je obviňuje z inflace a poklesu blahobytu. Že to není pravda, protože ÖVP sankce podobně jako Orbánovo Maďarsko obchází, nikoho nezajímá, protože to vláda musí dělat tajně, aby nepodráždila Brusel.

A teď se ještě k tomu objevili komunisti. Ne, že by tu nebyli vždycky, k této straně se hlásí například i nositelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek, ale hráli vždy jen marginální roli. Jejich vzestup začal v Grazu. Předchůdce dnešní starostky Elke Kahl Ernest Kaltenbrunner správně poznal hlavní problém, který lidi trápí – bydlení. To je zejména pro sociálně slabší vrstvy stále nedostupnější. Komunisté v Grazu zřídili horkou linku, kde se mohli lidé hlásit, když jim vypadl proud nebo netekla voda a Kaltebrunnerovi lidé zajistili opravu. Komunističtí poslanci v městském zastupitelstvu a v zemském sněmu dávali dvě třetiny svého platu do fondu oprav, i Elke Kahr tak žije ze zhruba 1800 euro měsíčně. Zatímco sociální demokracie velkohubě napsala do svého programu zajištění práva na důstojné bydlení a spoléhala se dále na odboráře a jejich každoroční vyjednávání o zvýšení platů se zaměstnavateli, přenechala naivně praktické prováděni tohoto programu komunistům. A ti pracovali. Konkrétně a na místě, kde byl problém, a tak byli vidět. Zatímco starosta Nagl (z ÖVP) prodával developerům poslední městu patřící pozemky, komunisté pomáhali opravovat a udržovat v provozu byty v nejchudších částech města. A pak přišla skutečná rána. Nagl už nemohl vydržet se svým koaličním partnerem (FPÖ – její šéf Mario Eustachio se zapletl do finančních skandálů, a navíc patřil k pravému křídlu i tak extrémně pravicové strany) a vyhlásil nové volby. A v nich k úžasu všech vyhrála právě komunistická strana s 28,84 procenta hlasů a vytvořila levicovou koalici se sociálními demokraty (kteří přišli na 9,5 procenta) a zelenými. Elke Kahr nemá ráda číánský styl komunismu, je obdivovatelka Fidela Castra a mínila, že by chtěla v Grazu zavést komunismus kubánského stylu. Ovšem zatím na cigára, tequilu a polonahé tanečnice stále marně čekáme. Když se ale rakouská vláda zdráhala zavést brzdu růstu cen nájmů bytů (protože developeři jsou jedna z hlavních klientel ÖVP), udělala to v Grazu ve vlastní režii.

A příklady táhnou. V Salcburku se objevil jiný mladý komunista Kay-Michael Dankl. Sympatický mladý muž se stejným programem jako komunisté v Grazu. Bydlení v Salzburku je mimořádně drahé i na rakouské poměry. (Město natlačené mezi skály a řeku Salzach nemá moc kam růst) A komunisté letos ve volbách vtáhli s 11 procenty hlasů triumfálně do salzburského zemského sněmu. Sociální demokrati, utápějící se ve vnitrostranických sporech a zabývající se destrukcí vlastní strany, si nechali toto citlivé téma ukrást – teď už jim je komunisté nevrátí a budou s ním dále vítězit. Je pravda, že se rakouští komunisté na rozdíl od soudružky Konečné jednoznačně distancovali od Ruska a jeho zločinného režimu a válku na Ukrajině odsoudili. (Kay Michael Dankl nahlas, Elke Kahr spíš potichu nebo skoro mlčky) Zda se dostanou i do rakouského parlamentu je otázka, protože nový šéf sociálních demokratů je – jak už jsem psal – přesvědčený marxista a představuje nejlevicovitější křídlo sociálních demokratů. Pokud se mu stranu, nacházející se ve stavu klinické smrti, podaří zresuscitovat, mohl by komunisty zase vytlačit. Ale to by museli socialisté jít mezi lidi, což pupkatí odboráři neumí.

Nejbližší politická budoucnost Rakouska tedy není růžová. Prezident Van den Bellen sice oznámil, že člověka popírající medicínskou vědu a zločinnost ruské války na Ukrajině předsedou vlády nikdy nevyjmenuje (za což si vysloužil okamžitě drtivou kritiku, že neuznává principy demokracie), ale zdá se, že vítězství neofašistů nic nemůže zabránit. Rakousko se nikdy nemuselo na druhou světovou válku kát, postavilo se do role první oběti. (Bylo přece Německem v březnu 1938 násilně obsazeno a o jásajících davech na Heldenplatzu ve Vídni nebo o nacistických vlajkách na radnicích v Grazu či v Klagenfurtu už den před vstupem německých vojsk se dá decentně mlčet.) Ostatně ve vládě Dolního Rakouska je předseda dolnorakouské FPÖ Udo Landbauer, který byl hrdý na to, že vlastní zpěvník, ve kterém byli „staří Germáni“ vyzýváni k tomu, aby zplynovali ještě šestý milion. (Během druhé světové války vyvraždili nacisté celkem pět milionů Židů, takže bylo celkem jasné, kdo je tím míněn) Přesto to v Rakousku nestačilo k tomu, aby Landbauer musel odejít z politiky.

Jako v poslední době všude roste i v Rakousku popularita extremistických stran, ať už pravicových nebo levicových. Lidem leze na nervy fanatismus levicových intelektuálů, kteří už pomalu zakazují nazývat muže mužem a ženu ženou, ale mělo by se jim říkat osoba bez penisu nebo osoba s penisem. Nemám absolutně nic proti homosexuálům a řada z nich je mými přáteli. Ale dá se dnes natočit vůbec nějaký film bez homosexuální tématiky? Tlačení na pilu ještě nikomu nepomohlo. Potřebuje tolerance skutečně tolik propagace? Zelení aktivisté, kteří se lepí ráno na cesty a způsobují dopravní zácpy, aby se lidé nemohli dostat do práce, ale pak letí na dovolenou na Bali, (podle jejich právničky se nesmí směšovat jejich profesní aktivita zelených aktivistů a jejich soukromý život) stejně jako ti vylévající špínu na obrazy v galeriích nahánějí Kicklovi hlasy ještě spolehlivěji než v rozpadu se nacházející tradiční politické strany. Lidi si právem přejí, aby s tím už někdo udělal pořádek. Aby mohli zase normálně mluvit a psát bez genderového přechylování, aby se dostali ráno do práce a věří, že jim to Kicklova strana zajistí. Že se tím Rakousko pohne ve směru k politickému systému Maďarska, Turecka či Ruska nevnímají nebo vnímat nechtějí. Chtějí stabilitu a demokracii a s ní spojenou svobodu považují za jistou. Nebo ji špatně interpretují. Slyšel jsem, jak jeden z voličů FPÖ vyprávěl do televize, že „Za covidu nám sebrali všechnu demokracii. Nesměli jsme chodit do hospody.“

Bohužel je příliš mnoho voličů, kteří považují za jediný prvek demokracie návštěvu hospody. A jsou tím největší hrozbou pro skutečnou demokracii. Zda se to podaří nějak změnit si netroufám odhadnout. Ale jsem v tom směru dost skeptický. Volby jsou na podzim 2024.

Graz I

Vor kurzem bat mich mein Freund Heimo Liendl, ein treuer Leser meiner Stadtbeschreibungen, etwas über Graz zu schreiben. Zunächst war ich verwirrt, denn ich hatte bereits über Graz geschrieben, und zwar im Jahr 2013 zu Beginn meiner Veröffentlichungstätigkeit im Web. Dann wurde mir jedoch klar, dass dieser Artikel auf Tschechisch verfasst worden war und dass mein Wissen über die Stadt, die unser neues Zuhause geworden ist, in den letzten zehn Jahren erheblich gewachsen ist. Wenn ich mich also ans Schreiben mache, bedeutet das, dass ich sicher nicht in der Lage sein werde, alle Ecken der Stadt mit den Geschichten, die damit verbunden sind, in einem einzigen Artikel zu beschreiben. Es muss also eine Serie sein. Und trotzdem werde ich vieles auslassen müssen. Aber ich kann versuchen, Graz so zu beschreiben, wie ich es meinen Verwandten und Freunden erzähle, wenn ich sie durch Graz führe.

Also, Graz ist eine sehr schöne Stadt. Es wird gesagt, dass es die schönste italienische Stadt außerhalb Italiens ist. Der Grund dafür ist, dass hauptsächlich italienische Architekten an ihrem Bau beteiligt waren. Es war Italien nahe und der italienische Norden gehörte genauso zum Interessensgebiet der Habsburger, die sich 1278 in der Steiermark niederließen und seitdem ihr Schicksal bestimmten. Es reicht aus, auf dem Hauptplatz zu stehen (unbedingt mit dem Rücken zum Rathaus), um zu verstehen, was mit diesem Satz gemeint ist. Oder aus dem Fenster von Heimos Praxis im dritten Stock runterblicken, von wo aus man einen großartigen Blick auf das Stadtzentrum hat.

Graz hat einen großen Vorteil. Es wirkt architektonisch sehr homogen, was daran liegt, dass es hauptsächlich in der Zeit der Renaissance und später des Klassizismus erbaut wurde. Diese beiden Stile greifen fast unmittelbar ineinander, dank der Bücher des Architekten Andrea Palladio aus Vicenza. Sie ergänzen sich perfekt. Ein wenig Gotik, Manierismus, eine Prise Barock und schließlich auch moderner Architektur wirken dann wie Gewürze in einem Gericht, die ihm einen spezifischen Geschmack verleihen, aber das ursprüngliche Konzept nicht stören. Die einzigen beiden Gebäude, die nicht in diesen Stil passen, sind die Oper und das Rathaus, die in einem neu-barocken Stil am Übergang vom 19. zum 20. Jahrhundert gebaut wurden. Wirklich hässlich ist nur der Andreas-Hofer-Platz. Aber niemand ist eben perfekt und Graz gleicht diese Ausnahmen gut aus.

Graz ist eine relativ junge Stadt. In römischer Zeit, als die Steiermark Teil des Römischen Reiches wurde, war die Lage am Fuße der Berge uninteressant. Kaiser Vespasianus gründete daher seine Stadt am Fluss Sulm (damals Solva genannt) und so entstand die Stadt Flavia Solva im Süden der Steiermark in der Nähe der heutigen Grenze zu Slowenien. Im frühen Mittelalter wurde Judenburg die älteste Stadt der Steiermark. Erst als die ungarischen Truppen die Region nicht mehr bedrohten, entstand die Stadt am Schlossberg, die den Weg entlang der Mur nach Norden kontrollierte.

Wenn man in Graz nach Gotik sucht, muss man sich in den Bereich des ehemaligen Herzogsviertels beim Burgtor begeben. Die älteste Kirche steht jedoch außerhalb der Altstadt und heißt „Maria Himmelfahrt am Leech“ im Stadtteil Gleidorf. Das ursprüngliche romanische Gebäude, das der letzte Babenberger Herzog Friedrich II. dem Orden der Deutschen Ritter geschenkt hatte, wurde während der Kämpfe zwischen Ungarn und Böhmen um die Vorherrschaft in der Steiermark zerstört. Als die Habsburger die Macht im Lande übernahmen, wurde hier eine neue Kirche im frühen gotischen Stil errichtet, die im Jahr 1293 geweiht wurde. Der Orden der Deutschen Ritter schenkte diese Kirche im Jahr 1979 dem Bistum Graz-Seckau, das sie im Jahr 1985 zur Karl-Franzens-Universitätskirche machte. Dank dieser Tatsache wurde die Kirche in den 1990er Jahren gründlich renoviert.

Die Kirche Maria Himmelfahrt am Leech.

Der Dom ist wesentlich jünger. Der ursprüngliche romanische Bau, in dem die steirischen Stände im Dezember 1260 dem böhmischen König Přemysl Ottokar huldigten, wurde vom Herzog Friedrich V. im Jahr 1438 abgerissen und an dieser Stelle wurde eine neue Kirche im Stil der Spätgotik errichtet. Aus Friedrich V. wurde 1440 der römische König Friedrich IV. und zwölf Jahre später sogar Kaiser Friedrich III. Mit der Vorstellung, von seiner Heimatstadt Graz aus regieren zu können, begann er nicht nur den neuen Dom, sondern auch den Herzogspalast – also eigentlich den Königspalast – zu bauen. Übrigens war Friedrich der erste Habsburger mit der auffällig hervorstehenden Unterlippe, die er von seiner Mutter Cimburga von Masowien, der Frau seines Vaters Ernst des Eisernen, geerbt hatte – diese herabhängende Habsburger Lippe ist also eine polnische Importware. Wir werden Friedrich noch oft begegnen, schon allein deshalb, weil er für seine Zeit sehr lange lebte. Er starb erst im Jahr 1493 im Alter von 78 Jahren.

Er war nicht besonders aktiv, schlief gerne und wurde nicht umsonst “Erzschlafmütze” genannt. Er lebte also langsam, aber dafür umso länger. Aus irgendeinem Grund hinterließ er an den von ihm errichteten Gebäuden die Inschrift AEIOU. Ich habe unzählige Theorien gehört, was diese Abkürzung bedeuten sollte, Am häufigsten wird es als “Austria erit in orbe ultima” interpretiert, also “Österreich herrscht über den ganzen Erdkreis”. Ich bin dieser Interpretation sehr skeptisch gegenüber, weil Friedrich prophetische Fähigkeiten gehabt haben müsste und in die Zukunft hätte sehen müssen, denn erst durch die Hochzeit seines Sohnes Maximilian mit Maria von Burgund und dann seines Enkels Philipp dem Schönen mit der Erbin des spanischen Throns Johanna erweiterte sich die Habsburger Monarchie tatsächlich auf die ganze Welt. Friedrich verwendete jedoch seine Unterschrift schon viel früher – persönlich denke ich, dass es dem nicht besonders einfallsreichen Herrscher einfach nur gefiel, alle Vokale aus dem Alphabet herauszunehmen und sie alphabetisch zu ordnen. Sein AEIOU finden wir sowohl an der Wand des Palastes im ersten Hof der Burg als auch über dem Portal des Doms.

Dort, neben seinem kaiserlichen Adler, finden wir ein Wappen, das wir heutzutage auf den portugiesischen Euromünzen sehen können. Es gehört Friedrichs Frau Eleonore von Portugal.

Friedrich heiratete sie während seiner Reise nach Rom im Jahr 1452. Zu dieser Zeit war er bereits zweiunddreißig Jahre alt, aber immer noch männliche Jungfrau, was bei Herrschern ziemlich ungewöhnlich war. Aber Friedrich, wie ich bereits sagte, war nirgendwohin in Eile. Die Braut wurde ihm vor der Stadt  Siena vorgestellt und niemand Geringerer als Aeneas Silvius Piccolomini, der zukünftige Papst Pius II., brachte sie zu ihm. Zu dieser Zeit war er der Sekretär des Kaisers und bereitete seine Krönungsreise mit einem Perfektionismus vor. Es wird gesagt, dass er sich sehr unhöflich über den Wein Schilcher geäußert hat, als er eine Herberge für den Kaiser in der Gegend von Deutschlandsberg suchte. Er schrieb, dass die Menschen in dieser Region sehr rückständig seien und “einen widerlichen Essig trinken, den sie Schilcher nennen”. Möge ihm vergeben werden, die Päpste irren sich nur in den Glaubensfragen nicht. Danke Silvio wissen wir zumindest, dass Schilcher bereits im fünfzehnten Jahrhundert angebaut wurde. Bei Siena brachte er jedoch dem schüchternen Kaiser seine wunderschöne fünfzehnjährige Braut mit Rabenhaaren, die fast bis zum Boden reichten, und erschrak sofort, als der Kaiser bei dem Blick an seine Braut wie vom Tode gezeichnet erblasste und ohnmächtig umzufallen drohte.

Dennoch überlebte der Kaiser das Treffen und es wurde die Hochzeit und feierliche Kaiserkrönung beider Ehepartner in Rom gefeiert, aber das Problem war, dass die Ehe noch nicht vollzogen war. Der Kaiser entschuldigte sich damit, dass er keinen Thronerben auf italienischem Boden zeugen wollte, was die Italiener jedoch sehr verärgerte und sie den lieben Monarchen und seine frisch vermählte Frau zu Eleonoras Onkel Alfonso I. nach Neapel brachten, damit er ihm Leviten lesen konnte. Trotz aller Proteste wurden die Ehepartner ins Bett gelegt, in der ersten Nacht funktionierte es aber wieder nicht. Friedrich entschuldigte sich damit, dass das Bett verhext war. Das Bett wurde also ausgetauscht, mit geweihtem Wasser besprengt und danach gab es keine weiteren Ausreden mehr, und Friedrich zeugte mit Eleonore vier Kinder, von denen zwei – sein Thronfolger Maximilian und die schöne Tochter Kunigunde – in der Geschichte des Reiches und der Stadt Graz eine wichtige Rolle spielen sollten. Es wird gesagt, dass als Eleonore ihren erstgeborenen Sohn Maximilian auf den Armen hielt, sie zu ihm sagte: “Lieber Sohn, wenn du wie dein Vater sein wirst, werde ich mir nie verzeihen, was ich wegen dir ertragen musste.”

Der Sohn wurde allerdings ganz anders als sein Vater, er wurde zum “letzten Ritter” auf dem Kaiserthron, gewann Schlachten und führte Kriege, die er nicht gewinnen konnte, weil ihm jedes Mal das Geld ausging. Er änderte die Militärtaktik für die nächsten hundert Jahre, verschwendete Geld gedankenlos, machte Schulden, erweiterte das Reich und vermählte seine Kinder und Enkelkinder mit großem Erfolg.

Eleonore erlebte Erfolge ihres Sohnes nicht. Das Leben mit ihrem mürrischen Ehemann im kalten Wiener Neustadt, das zur Hauptstadt des Reiches wurde, nachdem die Wiener sich über den humorlosen Herrscher lustig gemacht hatten, tat ihr nicht gut und sie starb jung im Alter von 31 Jahren.

Aus dem Palais Friedrichs in Graz ist nicht viel übriggeblieben. Der Teil, der zum Dom hin ausgerichtet war, musste sogar im neunzehnten Jahrhundert abgerissen werden. Zusammen mit ihm wurde auch der Übergang zum Dom abgerissen, den Friedrich bauen ließ, um bei einem Besuch der Kirche nicht mit einfachem Volk in Berührung zu kommen. Der Ort, an dem die Brücke mit dem Dom verbunden war, kann man immer noch an der Kirche merken. Es befindet sich in der Nähe der Kapelle der Heiligen Barbara und der darüber liegenden Friedrichskapelle, von der angenommen wird, dass der Kaiser von hier die Messe beiwohnte. Dort befindet sich das gotische Gemälde der Kreuzigung von Conrad Laib.

Heute ist die Landesregierung in der Burg untergebracht. Die interessanteste architektonische Komponente ist die Doppelwendeltreppe, die Friedrichs Sohn Maximilian zum Palast hinzufügte. Eine ähnliche doppelte gotische Treppe befindet sich nur noch an einem Ort in Europa, und zwar in der Elisabeth-Kathedrale in Košice (Kaschau)- dort wird sie “Königliche Treppe” genannt und erinnert an die Herrschaft von König Matthias Corvinus, eines Zeitgenossen Friedrichs III. aber im Gegensatz zu Graz ist sie nicht öffentlich zugänglich.

Den Burggarten kann man durch einen Eingang betreten, der noch vor dem Burgtor liegt. Es ist schön dort, man kann bis zur Burgmauer gehen, von wo aus man einen herrlichen Blick auf den Grazer Stadtpark hat – dazu später mehr. Besonders von der Bank neben dem Freiheitsdenkmal aus dem Jahr 1960. Der Adler als ein Symbol der Freiheit wurde von dem Bildhauer Wolfgang Skala errichtet und erinnert an den Abzug der letzten russischen Truppen aus der Steiermark am 14.September 1955. In den Gärten gibt es auch eine schöne Orangerie, einfach ein Ort zum Entspannen.

Freiheitsdenkmal

Der Dom hat eine besondere Form. Sein Grundriss ist zu breit, und es blieb kein Platz für ausreichende Länge. Es fehlt auch ein Querschiff.

Die seitlichen barocken Kapellen sind eindeutig jünger als die Kirche, nicht aber die Fresken von Christophorus auf beiden Seiten der Kirche. Im Mittelalter herrschte der Glaube, dass an dem Tag, an dem ein Mensch Christophorus sah, er nicht sterben konnte. Da man von beiden Seiten in die Kirche gelangen konnte, gibt es auch auf beiden Seiten ein Fresko von Christophorus. Damit genügte den Gläubigen nur ein Blick in die Kirche.

Die prachtvollen Reliquiare auf beiden Seiten der Apsis haben eine eigene Geschichte. Heute befinden sich in diesen Truhen die Überreste von Heiligen, die Papst Paul V. im Jahr 1617 dem Erzherzog Ferdinand als Belohnung für die Rekatholisierung der Steiermark geschickt hat. Aber diese Truhen haben eine interessante Geschichte. Bereits im Jahr 1382 schloss sich die Stadt Triest freiwillig dem Habsburgerreich an. Dies geschah sicherlich, weil sie Schutz vor den expandierenden konkurrierenden Venezianern erhoffte. Aber zwischen der Habsburger Windischen Mark (dem heutigen Slowenien) und Triest gab es keine Landbrücke, zwischen diesen Ländern lag die Grafschaft Görz. Zu Zeiten des Kaisers Friedrich herrschte hier Graf Leonhard, ein verschwenderischer und genussfreudiger Mensch, der sich in Schulden stürzte. Die Habsburger schlossen mit den Grafen von Görz einen Vertrag (bereits im Jahr 1397), wonach wenn einer dieser Familien ausstirbt, die andere seine Besitzungen erben wird. Aber es drohte, dass Leonhard seine Länder verkaufen würde. Friedrich suchte nach einer Lösung.

In Mantua herrschte zu dieser Zeit die Familie Gonzaga. Sie wurde dank Pferdezucht eine der reichsten Familien Europas. Mantuanische Pferde wurden als die besten geschätzt, sie zu besitzen war eine prestigeträchtige Angelegenheit, etwas Ähnliches wie heute ein Ferrari in der Garage zu haben. Der Markgraf von Mantua, Ludovico, hatte eine Tochter namens Paola. Sie war klug und gebildet, außerdem ein herzensguter Mensch. Leider ähnelte sie ihrer Mutter Barbara von Brandenburg, die keine Schönheit war. Paola litt zusätzlich an Knochentuberkulose und sie hatte daher einen Buckel. Sie galt als unvermählbar, aber ihre Mutter wollte das nicht so lassen. Um einen Bräutigam anzulocken, veröffentlichte sie die Höhe von Paolas Mitgift. Und Friedrich III. roch die Lunte. Er vermittelte die Hochzeit des Grafen von Görz mit Paola, damit der Graf seine Schulden bezahlen konnte. Der Kaiser vermutete richtig, dass der Graf mit solch einer Braut keine Kinder zeugen würde und sein Geschlecht aussterben würde. So geschah es. Die arme Paola starb im Jahr 1496 im Alter von 33 Jahren, ihr Ehemann vier Jahre später. Er konnte keine Kinder zeugen, aber er schaffte es, all das Geld zu verschleudern, das er durch die Ehe mit Paola erhalten hatte. Er verkaufte sogar beide Truhen, in denen die Mitgift von Mantua nach Görz transportiert wurde. Es ist ein wunderschönes italienisches Werk mit Elfenbeinreliefs, ein wahres Meisterwerk der italienischen Renaissancekunst. Leonhard verkaufte die Truhen an die Mönche in Millstatt in Kärnten. Und als Erzherzog Ferdinand die Jesuiten nach Graz brachte, musste er ihnen auch einige Ländereien geben, von denen sie leben konnten. Die Wahl fiel auf Millstatt. Und als Ferdinand dann nach einem angemessenen Behälter für die heiligen Reliquien aus Rom suchte, boten die Jesuiten diese Truhen an. Ob sie wussten, dass einst Brokate, Wäsche, Schmuck und Geld in ihnen transportiert wurden, ist schwer zu sagen. Aber auf diesem Weg fanden die Reliquiare ihren Weg in den Grazer Dom.

Übrigens, wenn Sie nach Mantua fahren und die Camera degli Sporgersi besuchen, wieder einmal “piú bella camera del Mondo”, (in Italien gibt es eine Menge der schönsten Räume der Welt) schauen Sie sich das Fresko an, auf dem die Familie des Markgrafen Ludovico von einem der größten Renaissance-Künstler, Andrea Mantegna, dargestellt wird. Dort ist auch das Mauerblümchen der Familie, Paola, dargestellt, die ihrer Mutter einen Apfel reicht. Sie wusste zu dieser Zeit noch nicht, welch trauriges Schicksal auf sie wartet.

Das wichtigste Ereignis im Grazer Dom war die Hochzeit des Erzherzogs Ferdinand am 23. April 1600 mit der bayerischen Prinzessin Maria Anna. Als Hochzeitpriester musste Kardinal Franz von Dietrichstein aus dem entfernten Olmütz antanzen. Ferdinands Mutter Maria fand keinen steirischen und im Grunde genommen keinen österreichischen Priester, der aus ihrer Sicht katholisch genug war, um ihren Sohn zu vermählen. Alle rochen ihr nach protestantischer Ketzerei. Nur Dietrichstein, geboren in katholischem Spanien und studiert in Rom, erhielt ihr Vertrauen. Es funktionierte. Obwohl die Braut so hässlich war, dass sogar Ferdinands Jesuiten-Beichtväter sich Sorgen machten, dass “das Aussehen der Braut sich negativ auf die Zeugung von Nachwuchs auswirken könnte”, liebte Ferdinand seine unansehnliche „Annele“ und zeugte mit ihr einige Kinder.

An der Wand des Doms sollte man sich das “Landplagenbild” ansehen. Es wurde auf Initiative der Grazer Bürger im Jahr 1480 geschaffen, als plötzlich die schwarze Pest ausbrach, Heuschrecken die Ernte fraßen und die Türken zum ersten Mal vor der Stadt auftauchten. Um die Stadt vor solchen Katastrophen in der Zukunft zu schützen, stifteten die Bürger dieses Gemälde an der Wand des Doms. Es lohnt sich, es anzuschauen, vor allem weil es das einzige Bild der Stadt Graz vor ihrem Renaissance-Umbau darstellt, also noch mit mittelalterlicher gotischer Befestigung.

Damit verlassen wir das gotische Graz, (also nicht ganz, es gibt natürlich noch die Stadtpfarkirche, die Franziskanerkirche, der Hof des Hauses des Deutschritterordens und zwei Fenster in der Fassade des Hauses in der Sporgasse 12, aber darüber später. Jedenfalls im nächsten Artikel werden wir uns mit der jüngeren Geschichte der Stadt beschäftigen.

Svoboda nebo stabilita?

               Přeruším moji reportáž ze severní Itálie, i když tam bylo krásně, protože už zase jednou ztrácím trpělivost a mám potřebu se k určitým věcem vyjádřit.

               Demonstrace, na kterých se demonstruje se sovětskými a ruskými vlajkami a se znaky Wagnerovy skupiny jsou daleko přes čáru, kterou by měla státní moc tolerovat, pokud si vůbec ještě chce říkat státní moc. Dovolil by si snad někdo v Británii, kolébce evropské demokracie, demonstrovat v roce na podporu Hitlera? Útok na soud, vylomení dveří a vyhnání soudkyně z jednacího sálu už přímo připomíná praktiky SA v dvacátých letech dvacátého století v Německu. To, že si stát netroufá exemplárně zasáhnout, je znak slabosti. Kam to vedlo v Německu víme. Chceme něco podobného nebo dokonce stejného – jen s ruským nátěrem?

               Ptám se sám sebe, jak tito lidé myslí a zda vůbec myslí. Adorovat ruskou zločinnou válku, demonstrovat proti tomu, aby se Česko mohlo případné agresi účinně bránit, to je přece něco naprosto nelogického. Nebo aspoň na první pohled.

               Na druhý pohled už to vypadá trošku jinak. Z velké části jde o lidi frustrované, kteří se nedokázali sžít s polistopadovou demokracií. Ta nebyla přijata všeobecně a všemi. Bylo zde hodně lidí, kteří z normalizačního režimu po roce 1968 profitovali. Kteří se dostali na místa, kam by se svými schopnostmi nikdy nedostali. To neznamená, že všichni, kdo zastávali v Husákově režimu lukrativní posty, byli na vedoucích místech jen díky své loajalitě a postrádali jakékoliv schopnosti, ale i takových bylo nemálo. Komunismus jim pomohl k výnosným funkcím a důležitému postavení ve společnosti, na které by svými schopnostmi nikdy nedosáhli. Stačila loajalita a chybějící páteř. Ti se po revoluci 1989 ve společenském žebříčku propadli. Jiní byl zaměstnanci ve fabrikách s minimální kvalifikací a s polistopadovým ekonomickým vývojem se stali nepotřebnými. Znám jednoho takového. Naučil se pracovat na jednom stroji a za komunismu tak dobře vydělával. Po revoluci už jen přežíval, protože jeho kvalifikace byla stále více nepotřebná. Dnes je nadšený zastánce Okamury, Putina a Zemana. Na současném společenském zřízení nenajde nic dobrého. I když díky své manželce procestoval kus světa, kam se za komunismu nikdy podívat nemohl. Ten nový systém má v sobě totiž pro tyto jedince něco ďábelského. Vedle svobody přinesl i zodpovědnost. Každý je zodpovědný za to, co v životě dosáhl, není se moc na co vymlouvat. To je vysoce frustrující a lidé, kteří neuspěli, ať už skutečně nebo ve svých vlastních očích, tento nový systém nenávidí, protože jim nastavil zrcadlo vlastní neschopnosti. Proto demonstrují, a proto sní o tom, že přijde velký ( i když postavou malý) Putin a tento nenáviděný systém zničí. Potom budou spokojeni.

               Tito lidé jsou už z větší části v důchodovém věku, ale ještě ne úplně staří a hlavně – ještě jsou tady. Ti tvoří podhoubí shromáždění organizovaná komunisty Kateřiny Konečné, Jindřicha Rajchla či Ladislava Vrábela. To jsou voliči, o které usiluje Andrej Babiš, a proto chodí na shromáždění k Viktorovi Orbánovi, známému svým nepřátelským postojem k demokracii, Ukrajině a vstřícným vztahem k putinovskému Rusku.

               Na Slovensku je už proruská polovina obyvatelstva, na tom se podílela nejen ruská propaganda, ale i političtí dobrodruhové typu Roberta Fica nebo senilní panslavisté jako Ján Čarnogurský.

               Jejich dikce převzala ruskou propagandu, že válu na Ukrajině vyprovokovaly (pokud přímo nezačaly) USA. Věří tomu kupodivu i lidé, o nichž jsem si myslel, že jsou inteligentní. Ale nenávist k Americe jim byla zasévána do duše od útlého dětství. A když paní učitelka ve škole říkala, že USA jsou zlí a Rusko dobré, tak to bude určitě pravda. Paní učitelka, která je už na pravdě boží, by přece nikdy nelhala.

               Když mi někdo začne vyprávět o zlých Američanech a dobrých Rusech, naučil jsem se jim odpovídat jednou větou. „Já vím, ty ses to tak učil ve škole.“ Poradil jsem tuto odpověď i mamince, která na setkání důchodců opravdu trpí.  Jsou tam i takoví, kteří vykřikují, že „Putin je jednička!“

               Problém je ale zřejmě hlubší. Proč chce volit 30 procent Rakušáků stranu FPÖ, kterou kdysi založili bývalí nacisté, která se netají svými sympatiemi k Rusku (má ostatně se stranou „Jednotné Rusko smlouvu o spolupráci a dostává za svůj lobbyismus z Moskvy peníze) a která se shlíží v iliberální demokracii Viktora Orbána a celkem otevřeně káže orbanizace rakouské společnosti? Poslanec FPÖ v evropském parlamentu Vilímský (Je to divné, ale ti nejagresivnější fašisté v Rakousku mají z velké části česká jména) za tuto stranu označil právě dnes Maďarsko za demokracii hodnou následování. Všichni přece nejsou dementi nebo nacisté!

               Na určité vysvětlení mě navedl ukrajinský autor Andrej Kurkov ve své knize „Deník invaze“. Jsou to články autora z doby bezprostředně před ruskou invazí a pak v prvních měsících války. Kurkov je Ukrajinec, jehož rodnou řečí je – stejně jako u prezidenta Zelenského – ruština, a před válkou byl jedním z nejuznávanějších ukrajinských spisovatelů – nejen na Ukrajině ale i v Rusku. Publikuje ostatně v ruštině. Cítí se ale být Ukrajincem.

               Ve své knize vysvětluje, že rozdíl mezi Rusem a Ukrajincem není v jazyce, ale v jeho nastavení k životu.

               Co si žádá prostý volič od politiky? Svobodu a stabilitu. Jenže v tom je právě ten malér. Politika nikdy nemůže nabídnout obojí. Demokracie nabízí svobodu, ne ale stabilitu. Demokracie je svou podstatou nestabilní, směrování společnosti se mění po každých volbách a konání politiků je až příliš často ovlivněno volebními preferencemi v průzkumech veřejného mínění. Diktatura může nabídnout stabilitu, ovšem žádnou svobodu. Diktátor – ať už jedinec nebo vládnoucí strana – určí směr vývoje, jedno zda je tento správný nebo špatný a tím směrem se pak jde. Za zpěvu budovatelských nebo vojenských písní, podle toho, co má diktátor v úmyslu. Kritika není dovolena a je okamžitě zlikvidována, pokud se objeví třeba jen v náznaku. Společnost je pod diktátorovým vedením stabilní, jakékoliv nestabilní prvky se odstraní – buď odejdou do emigrace, nebo skončí ve vězení nebo na popravišti. V Rusku se nepopravuje, tam lidé páchají sebevraždy, skáčou z oken či vraždí celé své rodiny v nevysvětlitelném amoku.

               Lidé v Evropě samozřejmě touží po stabilitě, tuto touhu zesílila poslední doba pandemie Covidu nebo současná inflace, které nestabilitu v demokratických zemích dále prohloubily a lidi znejistily. Většina z těchto voličů ochotných volit strany pokukující po diktatuře ruského nebo aspoň maďarského či tureckého typu od vůdců, kterým adoruje, právě onu stabilitu očekává. Svobodu považují tito lidé po třiceti letech demokracie za něco samozřejmého, co jim nikdo nevezme. A právě v tom se hrozně mýlí. Ten omyl je tragický, návrat k demokracii a svobodě je totiž dnes v době pokročilých technologií použitelných k sledování občanů prakticky nemožný. Vidíme to v Iránu, kde existuje velký odpor ve společnosti proti režimu náboženských konzervativních vůdců, ale stejně lidé nedokážou tento režim svrhnout. Stejně tak tomu bylo po zmanipulovaných prezidentských volbách v Bělorusku. Pokud diktátorovi zachovají věrnost silové složky, nedokážou ho žádné lidové protesty ohrozit, i kdyby proti němu povstal celý národ. Navíc současní diktátoři postupují rafinovaně. Nespoléhají se na oficiální policii a armádu, protože ty by mohly přejít na stranu revoluce, jako se to stalo například právě v Iránu v roce 1978, kdy lidé revoltovali proti režimu šáha Páhlavího. Diktátor si vytvoří ilegální struktury, které jsou na něm životně závislé, které páchají v jeho jménu zločiny, které by je v případě politického zlomu stály život. Tyto struktury zůstanou diktátorovi za všech okolností věrné, ať je to OMON nebo Iránské revoluční gardy.

               Ale ještě zpět k rozdílu mezi Ukrajinci a Rusy, jak to vidí Andrej Kurkov. Rusové podle něho nadevše milují stabilitu. Je to národ mužiků, poddaných, kteří nikdy svobodu ani demokracii nezažili. Vyrostli z lidí, kteří byli vždy nuceni poslouchat. Zvykli si na to a nevadí jim to. Neuvažují o tom, zda je vůdce vede správným směrem. Důležité je jen to, že je vede. Pokud se pak vzepřou, jde o krvavou násilnou revoltu, která končí vždy tragicky buď pro povstalce (Pugačov, Razin) nebo pro vládce (Mikuláš II.) Ale ani po svržení carské diktatury nebyli Rusové schopni vybudovat demokratický systém, ale jednu diktaturu nahradili jinou, mnohem horší a brutálnější. Ruská režisérka Marina Davydova (žijící v rakouském exilu) říká, že Rusové berou politiku jako přírodní fenomén. Když prší, nepůjdete přece proti tomu demonstrovat, ale vezmete si deštník. Anebo nevylezete z domu. Taktika, která se většinou osvědčí a umožní přežití. Kvalita přežití není důležitá, důležitý je jen její fakt.

               Ukrajinci vznikli z kozáků bojujících na hranicích mezi Polskem, Ruskem a Tureckem o svou svobodu a práva, která si sami určili. Oděsa, Cherson, Podolí, Dněpropetrovsk nebo Doněck patřily tehdy ke Krymskému chanátu jako vazalovi Turecké osmanské říše. Na sever odtud brázdili ukrajinské stepi svobodní kozáci, bojující za svou svobodu proti Turkům, Tatarům, a posléze i Polákům. Obraz Ilji Repina „Záporožští kozáci píší dopis tureckému sultánovi“ je znám po celém světě a když se na obličeje oněch kozáků podíváte, nejsou krásné ani trošku, ale v jejich smíchu cítíte nespoutanou svobodu. Že kozácký ataman Bogdan Chmelnický podepsal spojeneckou smlouvu s ruským carem, mu Ukrajinci neodpustili dodnes. Naivně se domníval, že mu Rusko zabezpečí svobody, které si vydobyl na polském králi. Ale už po podpisu mu ruští vyslanci řekli jasně „V Rusku nejsou žádná práva, jen car.“ Zřejmě proto Ukrajinci stále rebelovali a nezlomil je ani umělý hladomor, kterým se je Stalin pokusil vyhubit. Paradoxně nepomohlo ani osídlení ruského obyvatelstva na pobřeží Černého moře – tzv. „Novaja Rossia“. Tito noví osídlenci převzali časem zvyky ukrajinských obyvatel, začali si cenit osobní svobody a dnes bojují odhodlaně proti ruské invazi, i když je jejich rodným jazykem ruština. Jako i u Andreje Kurkova či Volodymyra Zelenského. Ukrajinci mění při každých volbách prezidenta, jejich politický i ekonomický systém je vrcholně nestabilní, ale přesto si ho cení a dokážou za něj umírat. Korupce je na Ukrajině všudypřítomná, ale je pro ekonomiku i řízení státu destabilizujícím faktorem. V Rusku je korupce systémem vlády. Na Ukrajině se snaží korupci potlačit (se skromnými úspěchy) v Rusku je pěstovaná, protože zajišťuje stabilitu fungování státu. Stejně, jako například v Číně. Není to evropský systém fungování společnosti, Rusko se řadí do Asie. Ukrajina, jedno jak moc nám její nestabilita leze na nervy, je evropskému chápaní hodnot o světelné roky blíž než asijské, ortodoxní a despotické Rusko.

               Ruský státní systém je Evropě a jejím hodnotám naprosto cizí. Evropa má za sebou osvícenství, sekularizaci, francouzskou revoluci a staletou tradici svobodných demokratických voleb. Ti, kteří bojují za Putina a nejraději by viděli ruské tanky opět na Staroměstském náměstí nebojují za zájmy Česka, i když se tím ohánějí. Bojují za své vlastní zájmy. Jsou to politici, kteří pochopili, že se vlastními silami k vládě nikdy nedostanou. Ale jako správci země z Putinovy milosti by vládnout mohli. Samozřejmě neustále ohroženi pádem z okna nebo metabolickým selháním – novičok je sviňa. Ale i tak se to vyplatí. Touha po moci je hrozná, že, pane Okamuro? Že, pane Rajchle? Že, soudružko Konečná? 

               Na závěr text onoho dopisu záporožských kozáků sultánovi. Údajně teď napsali i Putinovi. Dal bych nevím do za to, abych věděl, co v něm stojí. Musíme se ale spokojit s dopisem z roku 1676.

               Ó sultáne,
čerte turecký, příteli a potomku ďábla, tajemníku samotného Lucifera. Co jsi ty k čertu za rytíře, když holou prdelí ani ježka nezabiješ? Ďábel ať tvoje vojsko sežere. Nebudeš, ty zkurvysynu, nad námi vládnout; nebojíme se tvojí armády a budeme proti ní bojovat na zemi i na moři, matkomrde. 
Ty babylonský kuchařský pacholku, makedonský zloduchu, sládku z Jeruzaléma, ovcomrde z Alexandrie, pasáku prasat z Horního a Dolního Egypta, arménské prase, podolský zloději, tatarský pohádkáři, popravčí z Kamence a hlupáku celého světa a podsvětí, ty kašpare před Bohem, vnuku hada, vřede na svém ptákovi. Prasečí rypáku, kobylí prdeli, jateční pse, nepokřtěná hlavo, přeřízni vlastní matku! 
Tak prohlašujeme my, záporožští, ty ubožáku. Nebudeš pást ani křesťanská prasata. Tím končíme. Datum neznáme, nemáme kalendář; měsíc je na nebi, rok ve hvězdách, ten samý den jako každý jiný, takže si polib prdel! 
Ataman Ivan Sirko s celým záporožským vojskem

Bozen – Bolzano

               Může přinést tak zvrácená ideologie jako je fašismus i něco pozitivního? Bozen je důkazem, že i z činů vedených jednoznačně zlým úmyslem, může vzniknout něco pozitivního.

               V roce 1919 bylo smlouvou ze Saint Germain jižní Tyrolsko přiřčeno Itálii a odtrženo od zbytku země. S hranicí v Brennerském průsmyku se ostatně Rakušané nesmířili dodnes. V té době žilo v provincii Bozen 7000 Italů, zbytek obyvatelstva mluvil německy. Mussolini se rozhodl tuto zemi romanizovat. Nejen, že v Bozenu dostávali místa úředníků a policistů výhradně Italové (hlavně z chudého jihu, kde nebyly pracovní příležitosti), ale tekly sem i státní investice při budování průmyslu, který měl přivábit italské dělníky. A protože se tyto investice na rozdíl od Kalábrie nerozkradly, město z nich profituje dodnes. Všechna předměstí Bozenu jsou průmyslové konglomerace (i když tradiční tyrolské ovocné sady a vinice sahají až k prvním bytovkám) a město narostlo na 100 000 obyvatel. V roce 1939 pak udělal Mussolini deal s Hitlerem. Jižní Tyroláci dostali možnost vystěhovat se do Říše, 75 procent z nich se rozhodlo to udělat. Hitler potřeboval vojáky do armády i osadníky v nově dobytých územích. Mnoho mladých mužů padlo ve válce, která se jich vlastně netýkala, hodně z nich se po válce vrátilo zpět. Boj o sebeurčení německy hovořícího obyvatelstva dostal nový podnět při setkání více než třiceti tisíc Tyroláků na hradě Sigmundskron na předměstí Bozenu v roce 1957 výkřikem „Pryč od Tridentu“ aktivisty Silvia Magnaga (Jižní část Jižního Tyrolska okolo města Tridentu byla a je totiž na rozdíl od bozenské provincie většinově italská.) Zápas o autonomii trval dlouho, vyžádal si i mrtvé a dlouholetá vězení „teroristů“. Nakonec ale provincie dostala v roce 1992 autonomii, žije tedy za své a žije si velmi dobře.  K posledním šarvátkám mezi italsky a německy hovořícími občany došlo v roce 2002, když se městská rada Bozenu rozhodla přejmenovat náměstí před Mussoliniho triumfálním monumentem z náměstí vítězství na náměstí svobody, což ovšem následně dnes už většinově italsky hovořící obyvatelstvo Bozenu odmítlo.

Vítězný monument Mussoliniho

té doby je klid. Společná proklamace Itálie a Rakouska o tom, že nemají sporných otázek, byla ostatně podmínkou přistoupení Rakouska k EU v roce 1995. I tyrolští Němci si zvykli na to, že se na ulicích města hovoří převážně italsky, i když se ulice jmenují po tyrolských osobnostech s převážně německými jmény. U městské katedrály je památník na tyrolského národního hrdinu Petra Mayra, popraveného 19.února 1810. Byl to jeden z nejbližších spolubojovník Andrease Hofera, který dostal díky prosbám své manželky, se kterou měl pět dětí možnost si zachránit život lží. Odmítl ale lhát, že o dekretu o zákazu nošení zbraní nikdy neslyšel, a proto Francouzům nezbylo nic jiného než ho popravit. Prostě pravý hrdý Tyrolák. Dnes ovšem skoro všichni obyvatelé města hovoří oběma jazyky a nažívají v míru, Dokážou ocenit, že Jižní Tyrolsko je jednou z nejbohatších provincií Itálie, hned po Piemontu a před Lombardií nebo Římem.

               Městský progres poznáte sami. Budování města ještě neskončilo, do centra se probíjíte staveništi a průmyslovými komplexy a udělat fotku nějaké památky, abyste na ni neměli stavební jeřáb, je skutečná výzva. Ovšem centrum města je klidné, malebné a parkování v podzemním parkovišti pod Walterplatzem není sice právě levné, ale pohodlné a příjezd bezproblémový.

               Je zajímavé že Bozen neleží na řece Adiži, tedy německy Etsch, která je osou údolí od Brenerského průsmyku až k Veroně, po které se museli po celá staletí vydávat němečtí císaři na svá italská tažení. Strategickou úlohu při těchto cestách hráli místní církevní vládci, biskupové v Brixenu a Tridentu, se kterými musel být císař zadobře, aby se do Itálie podíval (a stejně tak i s městskou radou města Verony). Bozen hrál v té době podružnou úlohu, tomu odpovídá i jeho poloha na soutoku řeky Talfer (italsky Talvaro) a Eisack (Isarco), které se do Adige vlévají až po několika kilometrech vzdálenosti od města.

               Ten Waltherplatz se jmenuje po Waltherovi von Vogelweide, dvornímu básníkovi císaře Friedricha II., který se prý v blízkosti Bozenu narodil.

Tento první a zřejmě nejslavnější minesänger středověku tvořil své verše v němčině – tedy v jihotyrolském dialektu, který se němčině vzdáleně podobá, což bylo na začátku třináctého století něco nevídaného. Ovšem císař, který už tehdy vyhlásil válku svaté církvi a tím i jí kontrolované latinské poezii, Walthera podporoval a pomohl mu k dnešní slávě. Jeho velká socha stojí uprostřed náměstí, které nese jeho jméno.

               Na kraji náměstí stojí městský dóm.

Je impozantní, stojí zato ho navštívit. Je zde pochován rakouský arcivévoda Rainer, jeden z mnoha synů císaře Leopolda II., bratr arcivévody Johanna a císaře Františka. Rainer byl v letech 1818–1848 vícekrálem království Lombardsko-benátského, vytvořeného na Vídeňském kongresu. Poté co v revolučním roce 1848 na svou funkci rezignoval, koupil „Palazzo Capofranco“, na Walterově náměstí. Rainerova syna Heinricha zde v roce 1889 navštívila císařovna Sissi a zasadila na dvoře strom ginkgo biloba.

Dnes je z něho obrovský strom a samozřejmě kult – vše co souvisí s habsburskou, a tedy rakouskou historií města, má obrovský potenciál stát se kultem – a na Sissi, jak už jsem vzpomenul v mém článku o Meránu, budete v Jižním Tyrolsku narážet všude.

               V katedrále je hned několik blahoslavených (žádný svatý) jako Heinrich z Bolzána, který žil na začátku čtrnáctého století, Johann Nepomuk von Tschiderer (narozený v onom paláci Capofranco, ovšem už v roce 1777), blahořečený Janem Pavlem II. v roce 1995 a Josef Mayr Nusser, civilní pracovník bozenského děkanátu, který se stal obětí nacistické ideologie. Poté, co se Itálie přidala na stranu spojenců a vyhlásila Německu válku, obsadilo Německo severní Itálii. Etničtí Němci v Jižním Tyrolsku byli povinni narukovat do německé armády. Nusser byl povolán ke zbraním SS, odmítl ale přísahat věrnost vůdci. Za to byl trest smrti. Po cestě do koncentračního tábora v Buchenwaldu zůstal stát vlak několik dní na nádraží v Erlangenu a vězni umřeli v přeplněných dobytčích vagónech hladem a žízní. Tak i Josef Mayr Nussser. Byl blahořečen papežem Františkem v roce 2017.

               Kousek od katedrály je kostel Dominikánů. Pro řadu kostelů v Bozenu přišel osudový den 29. března roku 1944. Tehdy podnikli spojenci na město masívní nálet, protože Bozen byl logicky důležitým uzlem v zásobování německých jednotek na italské frontě. Místo nádraží ovšem bomby trefily jak kostel Dominikánů, tak i Františkánů. Kostel svatého Mikuláše vedle dómu pak zmizel úplně. Jizvy v stavbách bozenských kostelů jsou nepřehlédnutelné. Ale jako zázrakem zůstala zachována kaple svatého Jana Křtitele, to nejcennější nejen v kostele Dominikánů, ale zřejmě i v celém Bozenu. Tuto kapli si nechal jako pohřebiště své rodiny postavit někdy okolo roku 1330 florentský bankéř Giovanni de Bartolomeo di Rossi. A nechal ji vyzdobit krásnými freskami, které zhotovili umělci Giottovy školy. Bozenské fresky se tedy podobají těm Giottovým v Padově jako vejce vejci a sám bankéř je zobrazen i se svou manželkou klečící pod křížem s Ježíšem Kristem. Nejcennější freskou je ale „Triumf smrti“ jako obraz posledního soudu – to zobrazení smrti opravdu nahání strach.

               Když projdete úžasným zeleninovým trhem, který se v Bozenu pořádá každý den, dojdete k Františkánům. Z původního kostela toho zbylo málo, na zachované stěně jsou fresky bratrů, kteří to někam dotáhli, papežů, kardinálů, biskupů, a hlavně doktorů teologie. Františkáni na vzdělání vždy dbali.

               Zajímavých kostelů je v Bozenu ještě několik, nejstarší vůbec je románský kostelík „Svatý Jan na vsi“. Pak je zde kostel Řádu německých rytířů s erby a vlajkami významných členů řádu. I jeho věž padla za oběť bombardování v roce 1944. A pak je tu neorománský kostel „Svatého srdce Ježíšova“, postavený v roce 1909 k stoletému výročí tyrolského povstání proti Francouzům nebo nenápadný kostel Kapucínů s velkou klášterní zahradou přímo v centru města.

               Ještě víc než kostelů, je v Bozenu a jeho okolí hradů. Jeden z nich, Maretsch, je přímo ve městě a je ho možné navštívit. Jsou v něm renesanční fresky. Nádvoří vypadá, jako by ho odlili z betonu po úspěšném zásahu spojenecké bomby, ale kastelánka mě ujistila, že ten vzhled nemá s druhou světovou válkou nic společného. Na samém severním okraji města je hrad Firmian. Někdejší hrad Sigmundskron, kde začal v roce 1957 boj za tyrolskou autonomii. Dostal své jméno po tyrolském vládci nazývaném v originále „Sigmund der Münzreiche“, čili česky „Zikmund bohatý na mince“. Ovšem Zikmund dokázal bohatství země, těžící velká množství stříbra, rozfofrovat i mnohem nesmyslnějšími akcemi jako byla koupě tohoto hradu. I množství nemanželských dětí šlo do peněz. Nakonec ho zbavili vlády a poslali do předčasného důchodu – na tehdejší dobu to byl hodně humánní způsob odstavení vládce od moci. Dnes je v této zřícenině hlavní z pěti muzeí Reinholda Messnera, v dnešní době zřejmě nejslavnějšího Tyroláka, pokořitele Mount Everestu bez kyslíku, který jako první dokázal vylézt na všech čtrnáct osmitisícovek – na některé dokonce i několikrát.

To muzeum je věnované logicky horám, horolezectví a kultuře Tibetu a stojí za to si tam zajet. Dalšími hrady u Bozenu jsou Runkelstein odkud jede lanovka na San Genesio, hrad Flavon Haselburg jižně od města, či hrad Gries na pravém břehu Talferu. Když už jsme u těch lanovek, další „Funikulare“ tedy lanovka Funivia de Renon, vyjíždí v severním cípu starého města u kostela Sankt Magdalena a míří nad město do Oberbozenu, odkud je na město z výšky 1221 metrů nad mořem nejkrásnější výhled. A ještě jedna lanovka, tentokrát na levém břehu Eisacku směřuje do výšky 1134 metrů ke kostelu v Colle-Kohlern. Takže pokud máte dost času, můžete si město prohlédnout shora až ze tří různých úhlů.

               Ale Bozen nejsou zdaleka jen kostely a hrady. Nákupní ulice se soustřeďují v Laubengasse a v Josef Steinert Strasse, které jsou mezi sebou propojeny několika pasážemi – od úplně úzké, kde projde jen jeden člověk až po krásné nákupní. Vzhledem na horské ale v letních měsících i horké klima města jsou obchody v podloubích nebo v pasážích, jedna z nich – Galeria Greif -je přímo na Walterplatzu. Pro shopping je tedy Bozen víc než způsobilý.

               Zajímavé je provázání historické a moderní architektury. Někdy to až vyráží dech, jako například obrovská budova městského divadla, díla architekta Marca Zanusa (staré divadlo bylo zničeno při spojeneckém bombardování v roce 1943).

To nové divadlo z obrovských mramorových kvádrů je skutečně dechberoucí, naštěstí je hned v blízkosti romantická zahrada kláštera kapucínů.

               Mussoliniho vítězný monument je na druhém břehu řeky Talvera, takže vzhled města nekazí. Přírodovědecké muzeum se nachází v blízkosti kostela Řádu německých rytířů a je v renezanční budově, kterou nechal v letech 1500–1512 postavit císař Maximilián – tehdy patřil Bozen k habsburskému impériu.

Ovšem Bozen by nebyl Bozen bez svého archeologického muzea a v něm uchovávané nejslavnější evropské mumie – ledovcového muže Ötziho.V roce 1992 ho našli turisté v průsmyku Ötztalských Alp. Přivolán byl Reinhold Messner a ten posoudil, že se Ötzi nachází na italské straně průsmyku – prý to bylo dobrých sto metrů za státní hranicí. Rakušáci mu to nikdy neodpustili a dělají si na slavnou mumii stále nároky – ostatně své jméno dostal po Ötztalu a to je jednoznačně rakouské údolí. Rakušáci mu tedy zřídili truc muzeum v Ötztalu a když už nemají originální mumii, vystavují tam její kopii. V Bozenu je originál v archeologickém muzeu, protože se ale na prohlídku vpouštějí jen malé skupiny turistů, je potřebné si prohlídku zarezervovat.  

Archeologické muzeum

               Než na vás dojde, můžete se toulat po bozenských uličkách, obdivovat krásu zeleninového trhu či bloumat po nesčetných obchodech v podloubích a pasážích města. Dát si sklenku skvělého jihotyrolského vína či aperolspritz v nesčetných barech nebo tyrolské speciality v mnoha hospodách. Nebo ochutnat tyrolskou specialitu prvního řádu a to je „speck“, čili tyrolská slanina. A pozor! Nezapomenout na už v Meránu vzpomenutý jablkový štrúdl. Vzhledem na onu už zmíněnou produkci milionu tun jablek ročně (ale jen tisíce tun hrušek) se musí ta jablka nějak spotřebovat (i když většina se samozřejmě vyváží). Logicky tedy nabízí jablkovou šťávu a jablkový štrúdl každý bar a každá restaurace.

               Dokud jste tedy jablkový štrúdl neochutnali, neopouštějte Tyrolsko. Byla by to ignorace místní kultury. A Tyroláci jsou hrdý a na své tradice citlivý národ.

Zeleninový trh v Bozenu

Lübeck – Teil II

Gleich hinter dem Rathaus befindet sich die Marienkirche, also der Lübecker Dom, der erste Dom, der im gotischen Stil aus Ziegeln gebaut wurde. Jeder seiner beiden Türme besteht aus 1,2 Millionen Backsteinen!

Marienkirche

Später kopierten alle Städte im Norden diesen Stil, wo es logischerweise einen Mangel an Steinmaterial, aber genügend Ton zur Fertigstellung der Backsteine gab. Natürlich schafften die Bürger der Stadt so ein Wunderwerk nicht ohne übernatürliche Unterstützung. Sie holten sich die Hilfe des Teufels, indem sie ihm einflüsterten, dass es sich um eine riesige Kneipe handeln würde, in der man sich bis zur Besinnungslosigkeit betrinken würde und so dem Teufel unzählige sündige Seelen zugutekommen würden. Als der Teufel ihren Schwindel durchschaute und eine Kirche anstelle der versprochenen Kneipe fand, warf er einen Granitblock auf die Kirche. Allerdings verfehlte er sein Ziel und der Granitblock liegt heute neben dem Eingang, auf den Rolf Goerler eine Bronzestatue eines Teufels platzierte. Er sieht jedoch nicht wütend aus, sondern eher zufrieden und ganz lieb. Ich konnte nicht widerstehen und ließ mich mit ihm fotografieren.

Die Marienkirche brannte nach dem verheerenden Bombenangriff am 28. März 1942 nieder. Beide Glocken fielen aus den Türmen und zerschellten, ihre Trümmer sind noch heute sichtbar. Das Kirchenschiff im wunderschönen gotischen Stil ist unglaublich hoch und misst 40 Meter.  Die Säulen wurden im Mittelalter bereits bemalt, dann aber immer wieder übermalt. Durch das verhängnisvolle Feuer nach dem Bombenanschlag tauchte die Originalbilder jedoch wieder auf, die dann nach dem Krieg jahrzehntelang restauriert wurden.

In der Totentanzkapelle hing zwischen 1463 und 1942 eine Serie von Gemälden des “Totentanzes”. Dieses Motiv war im Mittelalter oft zu finden, insbesondere nach den Pestepidemien, die arme sowie reiche Menschen, Kardinäle und Könige gleichermaßen töteten. Mit jeder solche Figur tanzt ein Skelett. Das Original stammte von Berndt Notke, wurde aber beim verheerenden Bombenangriff am Palmsonntag 1942 zerstört. Wenn man wissen möchte, wie das Werk von Notke aussah, müsste man jedoch nach Tallinn in Estland fahren, wo dieser Autor auch tätig war. Dort befindet sich ein etwa 13 Meter langes Fragment dieses Bildes. Lange wurde darüber gestritten, ob es sich um das Original handelt, schließlich waren sich Experten einig, dass es in Tallinn eine treue Kopie der Lübecker Originalversion gibt. Dieses Motiv findet man besonders im deutschsprachigen Raum an vielen Orten, ich konnte so ein Bild zum Beispiel in Metnitz in Kärnten besuchen.

Im Nordturm befinden sich sieben Glocken – darunter sowohl Kopien der zerstörten, die man auf dem Kirchenboden gesehen hatte, als auch drei aus Danzig, die auf dem “Friedhof der Glocken” in Hamburg gefunden wurden, wo sie von den Nazis eingeschmolzen werden sollten. Im Südturm befindet sich ein Glockenspiel mit 36 Glocken, auf dem bis zu 20 verschiedene Melodien gespielt werden können. Es spielt jede volle Stunde – seit 1954.

Ein Stück weiter liegt die St. Jakobi-Kirche, wiederum mit einem hohen grünen Turm, geweiht den Seefahrern. Daher befindet sich in der Nähe auch das “Schifferhaus”, das von wohlhabenden Besitzern von Handelsschiffen errichtet wurde, sowie das Hospital des Heiligen Geistes. In der Kapelle unter dem Turm befindet sich ein Rettungsboot des Segelschiffs Pamir.

Pamir

Dieses Schiff, das zur Lübecker Seefahrerschule gehörte, sank während eines Sturms am 21. September 1957. Von der 80-köpfigen Besatzung überlebten nur sechs Männer – gerade auf diesem Boot, das hier bis heute ausgestellt ist. An den Wänden befinden sich Gedenktafeln mit den Namen der Opfer dieser Tragödie, es liegen Kränze und Bänder als ewige Erinnerung daran, dass das Meer, das der Stadt Wohlstand brachte, auch äußerst grausam sein kann. Wenn man Zeit hat, lohnt sich ein Besuch des Hospitals. Das schöne gotische Gebäude mit vielen Fresken zeigt einen Zyklus von 23 Bildern aus dem Leben der heiligen Elisabeth von Thüringen, die in Bratislava geboren wurde, einer der berühmtesten Heiligen des 13. Jahrhunderts Also genau zu der Zeit, als in Lübeck gebaut, gebaut und wieder einmal gebaut wurde.

Und weil die Bürger so fleißig bauten, konnte auch der örtliche Bischof nicht zurückbleiben, der oft mit Vertretern der Stadt im Streit lag. Seine Enklave befindet sich in der südlichsten Ecke der Altstadt und wird von einer Kirche mit zwei hohen schlanken grünen Türmen dominiert, von denen man sich nicht ganz sicher ist, ob sie noch romanisch oder bereits gotisch sind. Das kommt davon, dass sie bereits 1173 von Heinrich dem Löwen gebaut wurden. Übrigens findet man den Löwen als Symbol des Stadtgründers sowohl vor der Kirche als auch in ihr. Wenn man die Kirche betritt, wird man direkt von einem riesigen Triumphkreuz beeindruckt, das 17 Meter groß ist.

Auf diesem riesigen Kreuz hängt Christus, umgeben von Heiligen, Propheten und Engeln. Unter dem Kreuz knien der heilige Johannes der Evangelist, Maria, Maria Magdalena und in dieser Gesellschaft auch Bischof Krummedick, der das Werk in Auftrag gegeben und bezahlt hat. Im Jahr 1477 wurde es von Bernd Notke, dem Autor des “Tanzes der Toten”, vollendet. Dieser Künstler, der aus Pommern stammte und in Dänemark, Schweden und Estland als Maler und Bildhauer große Erfolge feierte, verbrachte seine letzten Jahre in Lübeck, wo er 1509 starb. Das Kreuz überragt alles andere, was sich in der Kirche befindet. Die Heiligen auf der Galerie wurden auch von Notke geschnitzt, darauf befinden sich auch große Uhren aus dem 17. Jahrhundert. Die Kanzel wurde im Renaissancestil gebaut. Zum Glück haben Notkes Werk und die Kanzel die Zerstörung des Doms überlebt, 1942 stürzte nur ein Teil des Altars ein

Vom Dom zur Stadt hin gibt es eine offene gotische Halle namens “Paradis”. Hier konnten Bürger, die in der Stadt angeklagt waren, Zuflucht suchen, weil sie dann nicht mehr dem städtischen, sondern dem kirchlichen Recht unterlagen, da sie sich auf dem Gebiet des Bistums befanden. Und im „Paradis“ waren sie sicher. Da der Bischof den Bürgern gerne Streiche spielte, war die Chance auf einen befreienden Urteilsspruch bei einem bischöflichen Gericht relativ hoch. Übrigens heißt die enge Gasse, die zum Paradis führt, „Fegefeuer“.

In Lübeck gibt es neben zahlreichen Kirchen auch eine Vielzahl von Museen. Ich habe nicht vor durch alle meine Leser zu führen, natürlich hatten wir nicht genug Zeit, um alle zu besichtigen. Ich möchte aber zumindest die berühmten Persönlichkeiten, denen die Museen gewidmet sind, erwähnen. Die meisten Museen befinden sich im nördlichen Teil der Altstadt rund um die Königstraße. Eines davon ist das Geburtshaus Willy Brandts, der hier im Jahr 1913 geboren wurde und von 1969 bis 1974 deutscher Bundeskanzler war. In der Nähe befindet sich auch das Haus von Günter Grass. Dieser Schriftsteller und Träger des Nobelpreises für Literatur aus dem Jahr 1999 wurde zwar nicht in Lübeck geboren, verbrachte jedoch hier seine letzten Jahre und starb hier im Jahr 2005. Sein Schicksal ist interessant. Als siebzehnjähriger trat er der SS bei, um am 8. Mai 1945 in Marienbad in amerikanische Gefangenschaft zu geraten. Berühmt wurde er durch den Roman “Die Blechtrommel”, der 1959 veröffentlicht wurde und als Symbol der Antikriegsliteratur gilt.

Aber Lübeck ist vor allem die Heimat der Brüder Heinrich und Thomas Mann. In dem Haus, in dem Heinrich geboren wurde und in einem anderen, in dem der jüngere Thomas nach dem Umzug der Familie geboren wurde, befinden sich überall Finanzinstitute. Aber die Stadt konnte sich helfen. Sie nutzte das Haus, in dem die Großeltern der Schriftsteller-Gebrüder lebten, und machte es zum “Buddenbrookshaus”, benannt nach dem berühmtesten Werk von Thomas.

Das Museum ist dem Leben und Werk beider berühmter Brüder gewidmet. Und das, obwohl die Lübecker die Brüder zu ihren Lebzeiten nicht riechen konnten und Thomas die Ehrenbürgerschaft der Stadt erst im Jahr 1955 erhielt, nachdem ein Teil der Senatoren den Sitzungssaal verlassen und sich somit der Abstimmung entzogen hatte.

Die Brüder hatten sehr unterschiedliche politische Ansichten, was auch zu einer vorübergehenden Unterbrechung ihrer Kontakte führte. Während der ältere Heinrich, geboren 1871, ein überzeugter Sozialist war, wurde Thomas, geboren 1875, vom deutschen Nationalismus angesteckt und begrüßte den Ausbruch des Ersten Weltkriegs. Beide verbrachten nur ihre jungen Jahre in Lübeck. Heinrich zog bereits 1889 nach Dresden und Thomas 1894 nach München. Nachdem Thomas Mann im Jahr 1901 seinen berühmtesten Roman “Buddenbrooks” veröffentlicht hatte, durfte er in der Stadt fast nicht mehr erscheinen. Die angesehenen Bürger erkannten sich in diesem Buch, das den Untergang einer Patrizierfamilie beschrieb, und ihr nicht gerade schmeichelhaftes Bild, das in diesem Spiegel präsentiert wurde, gefiel ihnen überhaupt nicht. Auch Heinrichs Buch von 1904 “Professor Unrat oder Das Ende eines Tyrannen” durfte in Lübeck nicht verkauft werden.

Heinrich heiratete im Jahr 1914 die Prager Schauspielerin Maria Kanova, die jüdischer Herkunft war. Sie trennten sich im Jahr 1930. Maria wurde während des Krieges in Theresienstadt interniert und starb an den Folgen des Aufenthaltes im Konzentrationslager im Jahr 1947. Heinrich stellte sich von Anfang an gegen den Nationalsozialismus, weshalb er nach 1933 aus Deutschland fliehen musste. Im Jahr 1936 erhielt er die tschechoslowakische Staatsbürgerschaft, obwohl er in Nizza in Frankreich lebte. Seine Bücher wurden von den Nazis öffentlich verbrannt. Während seiner Zeit in Frankreich schrieb er seine historischen Romane “Die Jugend des Königs Henri Quatre”. Das sind die Bücher, die ich kenne. Die tschechoslowakische Staatsbürgerschaft erleichterte ihm die Emigration in die USA im Jahr 1940. Heinrich starb im Jahr 1950, seine Urne wurde in die DDR überführt und auf dem Dorotheenstädtischen Friedhof in Berlin feierlich beigesetzt. Die Kommunisten eigneten sich Heinrich Mann ein, obwohl er ein Sozialist und überzeugter Demokrat war, der jedoch vergeblich Sozialisten und Kommunisten zum gemeinsamen Widerstand gegen die aufkommende nationalsozialistische Gefahr aufrief.

Thomas engagierte sich politisch zwar etwas weniger, aber auch er entkam nicht dem Hass der Nazis. Ab 1929 kaufte er ein Haus auf der Kurischen Nehrung in Nidda. (Das von den Einheimischen “Onkel Toms Hütte” genannt wurde und heute ein Kulturzentrum ist, das an seine dortige Tätigkeit erinnert.) Dort verbrachte er die Sommer in den Jahren 1930-1932 und schrieb dort unter anderem seine Tetralogie “Joseph und seine Brüder”. Im Jahr 1932 erhielt er per Post eine verkohlte Ausgabe seines Romans “Buddenbrooks”. Er konnte sich also nicht einmal an dem entlegensten Ort im Deutschen Reich vor dem Hass der Nazis verstecken. Thomas Mann verstand die Botschaft, er besuchte Nidda nie wieder und im Jahr 1933 verließ er wie sein Bruder Heinrich Deutschland.

Er hat für seine Emigration die Schweiz gewählt, aber trotzdem am 19. November 1936 die tschechoslowakische Staatsbürgerschaft erhalten, genau wie sein Bruder. Obwohl er homosexuelle Tendenzen hatte, hat er seine sexuelle Orientierung nie ausgelebt. Er war verheiratet und hatte sechs Kinder. Im Jahr 1938 emigrierte er in die USA, wo er 1944 die amerikanische Staatsbürgerschaft erhielt. Nach dem Krieg kehrte er in die Schweiz zurück, wo er 1955 in Zürich verstarb. Es gibt nur einen Ort in Lübeck, an dem Thomas Mann authentisch in Erinnerung bleibt. Es handelt sich um das Zollhaus am Burgtor, einem der Stadttore.

Ein schöner gotischer Turm aus dem Jahr 1444 schließt die Stadt im Norden ab. In einer Wohnung in seiner Mauer erhielt die Schriftstellerin Ida Boy-Ed im Jahr 1912 als Geschenk der Stadt zum 60. Geburtstag ein lebenslanges Wohnrecht. Intellektuelle trafen sich dort und hier feierte Thomas Mann, der in seiner Heimatstadt als „Persona non grata“ galt war, am 26. Juni 1926 seinen einundfünfzigsten Geburtstag. In der Nähe befindet sich das Burgkloster mit einem modernen Aufbau des archäologischen Museums. Hier konnten wir den im Jahr 1984 entdeckten Münzschatz bewundern.

Was Bremerhaven für Bremen, ist Travemünde für Lübeck. Schon im Jahr 1317 kaufte die Stadt vom Grafen von Holstein die Burg an der Flussmündung, um die Kontrolle über die für sie lebenswichtige Flussmündung zu erlangen. Heute ist es ein luxuriöser Ort mit Villen, die Millionen kosten. Das Meer lädt hier nicht gerade zum Schwimmen ein, aber der Strand ist breit und sandig, und im Sommer gibt es hier viele Sonnenliegen und Sonnenschirme. In Travemünde gibt es auch luxuriöse Hotels und Restaurants. Es war ein interessantes Gefühl, als die Passagiere des vorbeifahrenden Schiffes uns in unsere Teller schauten, obwohl wir im zweiten Stock des Restaurants saßen. Der Fluss ist hier eng, das Restaurant direkt am Ufer, so dass die Entfernung zu den vorbeifahrenden Schiffen minimal ist. Es war nicht ganz einfach, nach Travemünde zu gelangen. Es gibt natürlich einen Zug von Lübeck aus, aber die Strecke gehört nicht zu den deutschen Bahnen. Also den Fahrkartenaen zu benutzen und eine Fahrkarte zu kaufen (es gab schon damals keine mit Menschen besetzten Kassen mehr), war eine echte Herausforderung.

Lübeck ist wirklich schön. Es wurde im Stil von Romanik, Gotik, Renaissance, Barock und sogar modernen Stilen gebaut. Es ist wichtig, all dies bei schönem Wetter zu erleben. Wir hatten kein Glück, wir bewegten uns im kalten Regen von einer Kirche zur anderen und dann weiter zum Museum mit Zwischenstopps in Cafés und Restaurants. Aber es hat sich trotzdem gelohnt. Lübeck ist eine schöne, historische und kulturelle Stadt.

Der Mensch lebt nicht nur von Marzipan.