Category: Blog

Gardasee II

Im Südwesten des Sees gibt es zwei Städtchen – Desenzano mit einem Gemälde von Tiepolo in der örtlichen Kathedrale (als Beweis dafür, dass hier während des Barockzeitalters die Venezianer herrschten) sowie römischen Ausgrabungen, und Saló, dem ehemaligen Sitz der venezianischen Statthalter. Von dieser Stadt aus “regierte” Mussolini ab 1943, als Italien auf die Seite der Alliierten wechselte und die Deutschen im Norden eine Art Protektorat schufen, das formell vom ehemaligen “Duce” geführt wurde. Aus diesem Grund wird dieser Staat auch “Republik von Saló” genannt. Zumindest wusste der große Benito, wie man eine schöne Residenz findet – auch wenn er nichts mehr zu sagen hatte. Diese Residenz liegt etwas nördlich von Saló im Palazzo Feltrinelli in Gargnano. Zwischen Saló und Mussolinis Residenz gibt es eine weitere Kuriosität, die wiederum mit dem italienischen Faschismus zu tun hat – der Gardasee übte offensichtlich für diese Menschenart eine unwiderstehliche Anziehungskraft aus. An der “Riviera Gardone” befindet sich die Villa “Il Vittoriale degli Italiani” des Abenteurers und Dichters Gabriello d’Annunzio. Diese Figur der italienischen Geschichte ist so skurril, dass ich nicht widerstehen kann, einen Moment bei ihr zu bleiben. Gabrielle d’Annunzio war ein Dichter. Er schrieb nicht nur Gedichte, sondern auch Romane, Theaterstücke und Libretti für Opern. Als er aufgrund hoher Schulden vor seinen Gläubigern nach Frankreich fliehen musste, schrieb er auch auf Französisch. Politisch war er zwar ein Abgeordneter im italienischen Parlament für die Konservativen, bei den Wahlen gab er aber seine Stimme der radikalen Linken. Er nahm seine politische Ausrichtung also nicht allzu ernst. Im Jahr 1915 hat er dafür plädiert, dass Italien in den Ersten Weltkrieg eintritt, an dem er auch aktiv als Soldat teilnahm. Am kuriosesten war seine Aktion, als er sich entschied, mit zehn Flugzeugen über der Hauptstadt des Feindes, also über Wien, zu fliegen. Die Aktion fand am 8. August 1918 statt. Von zehn Flugzeugen erreichten zwar nur sechs ihr Ziel. Die anderen mussten aufgrund von Störungen vorzeitig landen, eins davon in Österreich, wo der Pilot sofort verhaftet wurde – der technische Zustand  der Fliegers war offensichtlich nicht ganz optimal – es handelte sich schließlich um italienische Flugzeuge. Über Wien ließ d’Annunzio Zehntausende von Flugblättern abwerfen. Es gab zwei Texte, einer war zweisprachig in Italienisch und Deutsch, den anderen Text hatte d’Annunzio selbst verfasst und er war nur auf Italienisch. Aber zumindest konnten die Wiener am Ende lesen, wie er sie aufrief: „Wiener, Viva l’Italia!“

            Die berühmteste Aktion von d’Annunzio war jedoch die Besetzung des heutigen Rijeka, das damals “Fiume” hieß. Da Italien, das Anspruch auf diese Stadt erhob, durch die Entscheidung der Pariser Konferenz befürchtete, dass es die Stadt nicht bekommen würde (sie sollte dem neu entstandenen „Königreich der Serben, Kroaten und Slowenen“ zugeteilt werden), entschied er sich kurzerhand zu handeln. Mit einer Gruppe bewaffneter Abenteurer besetzte er im September 1919 die Stadt, erklärte die Unabhängigkeit der so entstandenen “Republik Fiume” und führte dort ein Regime ein, das eine Art Labor für den zukünftigen faschistischen Staat war, in dem der “Führer” natürlich d’Annunzio selbst war. Lassen Sie sich nicht von der Tatsache täuschen, dass sogar der große Wladimir Iljitsch Lenin ihn bewundernd als Revolutionär bezeichnete – Faschisten und Kommunisten hatten immer viel gemeinsam, weshalb sie sich schließlich so sehr verachteten. D’Annunzio ließ sich sogar auf Briefmarken seines “Staates” verewigen.

Im Dezember 1920 wurde er von einer italienischen Militärflotte aus Fiume vertrieben – eine Granate traf sogar sein Büro. Obwohl d’Annunzio verkündete, er würde lieber sterben, als nachzugeben, änderte er dann seine Meinung und verkündete, dass es sich nicht lohne, für DIESES Italien zu sterben.

Er zog zum Gardasee, wo er eine Villa am Ufer kaufte. Von dort aus versuchte er, vom König zum Ministerpräsidenten ernannt zu werden, um in Italien eine “Ordnung” im faschistischen Stil einzuführen, wurde jedoch von Benito Mussolini übertroffen. Danach zog sich d’Annuzio aus dem politischen Leben zurück, was “Il Duce” zu schätzen wusste. Auf seinen Vorschlag hin erhob ihn König Vittore Emanuele Gabrielle in den Adelsstand mit dem Titel “Principe de Montenevoso”, und der italienische Staat veröffentlichte seine gesammelten Werke. D’Annunzio ließ sich dann von Mussolinis Regierung seinen aufwändigen Lebensstil finanzieren, sodass er nicht zum zweiten Mal nach Frankreich fliehen musste. Er starb am 1. März 1938 in seiner Villa am Lago di Garda. Seine Villa wurde bereits vor seinem Tod zum nationalen Denkmal erklärt und, glauben Sie es oder nicht, mir war nicht danach – der Flughafen in Brescia wurde nach ihm benannt. Offensichtlich sind die Italiener ähnlich wie die Slowaken, Ungarn oder auch Österreicher mit ihrer faschistischen Vergangenheit noch nicht ganz im Reinen – sonst hätten sie wahrscheinlich nicht Giorgia Meloni gewählt, die sich offen zum Erbe Mussolinis bekennt.

Und damit ich es nicht vergesse – natürlich darf auch am Seeufer kein botanischer Garten fehlen. Ohne diesen würde es am italienischen Alpensee einfach nicht gehen. Der “Giardino botanico Hruska” liegt in der Nähe von d’Annunzios Residenz, befindet sich in privatem Besitz und gehört seit den 1980er Jahren dem österreichischen Schriftsteller André Heller. Heller ist zwar auch eine etwas skurrile Persönlichkeit, aber zumindest kann man sein politisches Engagement im Gegensatz zu den anderen berühmten Bewohnern des Sees als links von der Mitte einordnen. Übrigens besitzt er auch einen weiteren Garten namens “Anima”, den er selbst entworfen hat und wo er sich gegenwärtig öfter aufhält als am Gardasee oder in Wien. Aber dafür müsste man bis nach Marrakesch in Marokko reisen.

Im Nordwesten des Gardasees liegt die Stadt Limone, die, wie ihr Name schon vermuten lässt, von großen Zitronenplantagen umgeben ist.


            Wer weder mit dem Auto noch mit dem Boot fahren möchte, kann es mit dem Fahrrad versuchen. Radfahren ist am Gardasee sehr beliebt, es gibt Hunderte von Radfahrern, und Fahrräder können praktisch in jedem Dorf ausgeliehen werden. Es gibt jedoch keine speziellen Fahrradwege, also müssen sich die Radfahrer die Straßen mit Autofahrern teilen, die sie dafür natürlich angemessen hassen. Die Italiener sind sich dieses Problems offensichtlich bewusst. Es ist geplant, einen 166 Kilometer langen Radweg zu bauen, der den gesamten See umrunden sollte. Die Kosten sollen sich auf 345 Millionen Euro belaufen, wobei allein 19 Kilometer in der Provinz Trento, wo die Felsen direkt in den See fallen – und wo früher die österreichisch-venezianische Grenze verlief – 100 Millionen kosten sollen. Das gesamte Projekt soll bis 2026 abgeschlossen sein, also wenn Sie den unwiderstehlichen Drang verspüren, den See mit dem Fahrrad zu umrunden, könnten Sie vielleicht noch drei Jahre warten. Dann wird es viel gemütlicher.

Eine klassische Touristenfalle ist jedoch Sirmione. Es liegt auf einer langen Halbinsel, die praktisch durch die Mitte des Sees verläuft und an einigen Stellen nur etwa hundert Meter breit ist – dennoch gibt es natürlich auf beiden Seiten Hotels, Apartments, Restaurants und Parkplätze.

Achtung! Auf allen Parkplätzen muss gezahlt werden, auch auf denen, wo es nicht angegeben ist und wo man die Parkscheinautomaten mühsam zwischen den Bäumen am Straßenrand suchen muss. Das habe ich schmerzlich erfahren, als ich an meiner Windschutzscheibe einen Strafzettel fand. Das Problem ist nicht der Betrag von 29 Euro, sondern die Tatsache, dass diese Summe praktisch nicht aus dem Ausland bezahlt werden kann – und wenn sie dann als Inkasso kommt, ist sie erheblich höher (der administrative Aufwand für die Sicherstellung der Daten des Autobesitzers und seiner Adresse ist teuer). Wenn Sie also einen Strafzettel finden, fahren Sie sofort zur nächsten Polizeistation und versuchen Sie, die Strafe vor Ort zu bezahlen. Wie gesagt, man befindet sich in einer klassischen Touristenfalle, und die Italiener werden versuchen, jeden möglichen Cent von jedem Touristen auszuquetschen.

Sirmione ist von allen Seiten von Wasser umgeben, die Brücke, über die Sie hineinkommen, ist ziemlich neu, in der Vergangenheit betrat man sie über eine Zugbrücke der Wasserburg – wieder einmal einer Scaligerburg.

Die Burg selbst ist vor allem wegen der Ausblicke interessant, die sie von ihren Mauern und Türmen bietet, es gibt keine Ausstellung dort. In der Stadt gibt es Thermalquellen. Sie können besichtigt werden, die wohlhabenderen können in Hotels mit direktem Zugang zu den Thermalbädern übernachten.

Und dort, wo die heißen Quellen waren, war auch das römische Anwesen nicht weit. Auf dem äußersten Vorsprung der Halbinsel ließ Kaiser Augustus eine riesige Villa mit Terrassen über dem See, mit einem gigantischen Tank zur Regenwassergewinnung – und natürlich Thermalbädern – bauen. Die Villa erhielt später den Namen „Grotte die Catullo“, benannt nach dem Veroneser Dichter Catull, mit dem sie jedoch nichts zu tun hat. Catull starb im Jahr 54 v. Chr., als Augustus neun Jahre alt war. Der Besuch der ausgedehnten Ausgrabungsstätten mit herrlichem Blick auf den See ist ein Erlebnis, das man unbedingt genießen sollte.

Das Museum mit Relikten aus der Villa befindet sich gleich rechts am Eingang. Ungeduldige Touristen wie ich könnten es übersehen, und wenn sie dann zurück in das Gelände wollen, könnten sie Schwierigkeiten haben zu erklären, dass ihr Ticket noch gültig ist. Es gibt eine kombinierte Eintrittskarte für die Wasserburg der Scaliger und die Villa des Catull, sie kostet 14 Euro – die Einzeltickets zusammen kosten ebenfalls genau 14 Euro. In der kombinierten Karte ist auch der Besuch der römischen Ausgrabungen in Desenzano enthalten – also der ist dann praktisch kostenlos.

            Und natürlich – wenn Sie mit Kindern am See ankommen, gibt es Gardaland, einen der größten Vergnügungsparks Europas. Meine Enkelinnen lieben es. Meine Frau nicht. Ich bin mit ihr nicht ins Gardaland gegangen, weil sie sich auf einem Karussell gerne – eigentlich nicht gerne – übergibt. Reisekrankheit ist furchtbar.

Eine Überraschung waren die absolut erschwinglichen Preise in den Restaurants. Obwohl ich gerade in Sirmione gegen eine italienische Essgewohnheit verstoßen habe. Ich bestellte „Penne con salmone“ (Penne mit Lachs) und war überrascht, dass ich keinen Parmesan zu den Teigwaren bekam. Also bat ich den Kellner um „Parmigiano“ und bekam anstelle des Käses einen vernichtenden Blick und ein klares Nein. Ich verstand, dass etwas nicht stimmte, und so bildete ich mich weiter. In Italien wird NIE Parmesan zu Fischgerichten serviert. Und diese Lachsstücke in den Nudeln waren eindeutig ein Fisch! Ich bin schlauer geworden, aber der Kellner könnte an die germanischen Barbaren aus dem Norden gewöhnt und daher toleranter sein. Aber wenn es um Essen geht, kennen die Italiener keine Gnade. Abgesehen von diesem Zwischenfall war das Essen großartig und sehr preiswert. Offensichtlich gibt es viel Wettbewerb, der die Preise nach unten drückt. Und die ziehen natürlich die Touristen nachträglich an. Im Restaurant Al Pino haben wir zwei für 47,50 Euro hervorragend gegessen. Sowohl die Forelle als auch der Goldbrasse waren ausgezeichnet. Und in Malcesine im Stadtzentrum gibt es sogar gezapftes Pilsner Urquell. Und das bis spät in die Nacht.

Vielleicht ist doch nicht alles Goethes Schuld.

Sirmione Burg, Hafen

Formularbeginn

Východní Tyrolsko I

               Byly časy, kdy jsem horské výstupy s výškovým převýšením pod tisíc metrů nepovažoval za pořádné túry. O mém příteli Vladimírovi ani nemluvě, jeho tělesné schopnosti jsem popisoval v článku Na horách s Vladimírem, kdy jsem ho podezříval, že se jedná o mimozemšťana. Aby totiž někdo po celodenní túře s výškovým převýšením 1800 metrů šel hrát hokej a pak dlouho do noci flámoval, aby potom ráno vstal a šel do práce, to přesahovalo naprosto mé chápání.

               Jenže jsme mezitím zestárli (nebo vyzráli a zmoudřeli, to je úhel pohledu) a najednou jsou nám výstupy nad kilometr trošku moc a přijímáme oba s radostí, když nám podstatnou část horského výstupu převezme lanovka.

               O to větší byl můj šok, když jsem krátce před odjezdem na výlet do východního Tyrolska na internetu zjistil, že lanovky v okolí Matrei nefungují, jedna celou sezónu (pod záminkou přestavby sjezdovek je prý zavřená už druhou sezónu) a druhá byla odstavena předčasně 3. září. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem horečně tvořil nový program, ve kterém bychom se bez technické pomoci nějak obešli. Východní Tyrolsko bylo totiž v našem dlouhodobém plánu a nehodlal jsem se ho vzdát. Tenhle malý kousek Tyrol, oddělený od mateřské země s hlavním městem Innsbruckem od roku 1918, kdy byla z Tyrolska vytržena jeho jižní část a připojena k Itálii, za návštěvu totiž stojí. V podstatě se skládá ze dvou částí, z jižní okolo své „metropole“ Lienzu (kouzelné městečko s 12 000 obyvateli), odkud se chodí do východotyrolských Dolomit a severní okolo městečka Matrei s necelými pěti tisíci obyvateli, odkud se chodí do Vysokých Taur, čili nejvyššího rakouského pohoří s celkem 266 vrcholy nad tři tisíce metrů. My jsme bydleli v Matrei.

Matrei shora

Je to centrální bod, kde se sbíhá několik údolí, přesněji Tauerntal ze severu s Virgentalem ze západu, aby vytvořily společně Iseltal, pojmenovaný podle nejdůležitější řeky v této oblasti – ledovcové Isely. Kousek níž po jejím proudu se pak odděluje ještě Kalser Tal směrem na východ ve směru k úpatí nejvyšší rakouské hory Großglockneru a na západ pak odtud míří Defereggental k průsmyku do Jižního Tyrolska na Staller Sattelu. Tato čtyři údolí tvoří tedy onu severní část Východního Tyrolska a všechna čtyři stojí za návštěvu. Měli jsme k dispozici tři dny.

               Když nás přivítala milá paní Eva, nájemkyně apartmánového domu Rainer, zeptal jsem se ještě jednou pro jistotu, zda přece jen nějaká lanovka nejezdí a ona mi potvrdila, že všechny jsou zavřené. Tím mě uvrhla do deprese a přivedla k odhodlání napsat o Východním Tyrolsku článek, který by odpudil všechny turisty od návštěvy této oblasti, zejména pak muže v předdůchodovém a důchodovém věku se slábnoucí kondicí ale stále ještě velkou ctižádostí dívat se na svět shora. Nakonec bylo všechno jinak a o tom bude tento článek.

               První den jsme se vydali na sever do Tauerntalu. Vede tudy centrální silnice Felberstrasse, vybudovaná v sedmdesátých letech dvacátého století. Během její stavby zahynulo patnáct dělníků, ale prokopáním Felbertauerntunelu o délce 5304 metrů se konečně podařilo vytvořit spojení východního Tyrolska se severním (i když přes salcburské Pinzgau). Než byla tato cesta vybudována, přenášelo se zboží na sever přes vysokohorský průsmyk a poslední stanicí před tímto namáhavým přechodem byl Matreier Tauernhaus. Dnes je to východisko k túrám do vysokohorského údolí Gschlösstal (pokud to nedokážete vyslovit, nic si z toho nedělejte, já taky ne – tyrolština je už jednou taková).

               K almovým usedlostem v Aussengschlössu a potom dál k Innergschlössu vás zaveze buď taxík nebo Panoramazug, což je traktor táhnoucí vagón s turisty.

Panoramazug

Cena je 6 eur za dospělého a tři za dítě, jedno zda v taxíku nebo za oním traktorem. Vyplatí se to, pěšky je to dvě hodiny a taxi vás zaveze až k Venedigerhausu ve výšce 1691 metrů. I tak toho budete mít při dalším výstupu plné kecky. V Außengschlössu je kuriozita, totiž kaplička vytesaná do skály – „Felsenkapelle“. Kousek odtud je pramen Frauenbrünnl, který údajně léči oční a gynekologické choroby. Podle legendy zde prý prala panna Maria Ježíšovy plínky. Nesnažte se Tyrolákům tuto legendu vyvracet, argumenty, že panna Maria neopustila Palestinu, by nepadly na úrodnou půdu. Na snahu vytlouct Tyrolákům jejich bigotní katolicismus z hlavy doplatili i Napoleonovi Francouzi. Po bratislavském míru 1809 bylo Tyrolsko odtrženo od Rakouska a přičleněno k Napoleonovu spojenci, Bavorsku. Že měli Tyroláci platit daně do Mnichova místo do Vídně, to ještě nějak zkousli. Že museli narukovat do francouzské armády je bolelo už víc, ale smířili se s tím. Že jim zrušili jejich tyrolskou ústavu zajišťující jim určitá privilegia a svobody, přivedlo jejich krev do varu, ale ještě ne k výbuchu. Ale v okamžiku, kdy jim Francouzi, nakažení osvícenstvím, začali zakazovat chodit do kostela, přetekl pohár trpělivosti. Tyroláci se pod vedením Andrease Hofera chopili zbraní a bylo z toho hodně krvavé povstání. Trvalo bezmála rok, než se spojeným francouzským a bavorským armádám podařilo povstání, které Vídeň nechala na holičkách, potlačit. Francouzi utrpěli několik krvavých porážek, na které opravdu nebyli zvyklí, než v třetí bitvě na hoře Bergisel u Innsbrucku (Dnes je tam skokanský můstek, na kterém se soutěží v rámci turné čtyř můstků na přelomu starého a nového roku.) Tyroláky konečně porazili, Andreas Hofer byl zajat a v Mantově popraven. Tyroláci jsou ale na toto své povstání, které je v jejich dějinách glorifikováno, neskutečně hrdí, i na průsmyku Staller Sattel je památník tyrolské vzájemnosti – východní Tyrolák z Defeggertalu drží společně s jižním Tyrolákem z Antholzertalu prapor a táhnou společně na zlé Francouze.

Hned vedle nesmí chybět Boží muka. Jsou věci, o kterých se v Tyrolsku nežertuje. Také bych nedoporučoval nazývat Antholzertal jeho dnešním jménem „Valle di Anterselva“, jedno, že se to lépe vyslovuje.

               Ostatně i v Matrei, před obrovským klasicistickým kostelem svatého Albána z let 1776–1784 je vedle obvyklých památníků obětem dvou světových válek dvacátého století i vzpomínka na oběti tohoto povstání. Z Matrei pocházeli dva vůdcové povstání Anton Wallner, který vedl boj v salzburských okresech Pongau a Pinzgau a Johann Panzl, který bojoval u Saalfeldenu. Oba se pak stáhli do Východního Tyrolska a organizovali odpor v údolí Isely. Pop porážce povstání byli oba odsouzeni v nepřítomnosti k smrti. Wallnerovi se podařilo uprchnout, a i Panzla se podařilo z jeho úkrytu propašovat do bezpečí. Místo nich byla popravena rukojmí, která obec Matrei vítězným Francouzům vydala, místní řezník Johann Weber a Franz Obersammer. Dnes jsou na pomníku vzpomenuti všichni čtyři, oni dva vojevůdci tam mají své plastiky, poopravená rukojmí jsou připomenuta jen jejich jmény.

               Ale zpět k našemu výletu. Innergschlöss je nádherné zelené vysokohorské údolí plné pasoucích se krav, jehož středem teče ledovcový potok Gschlösserbach. Tady začíná „Ledovcová naučná stezka“.  Vede hodně nahoru, prvních pět set metrů je strmých, ale člověk je ještě na začátku cesty motivovaný a koncentrovaný, takže cesta nad vysoký vodopád až k prvnímu jezeru ve výšce 2240 metrů se dá zvládnout. Hned kousek dál je největší atrakce údolí, jezírko zvané „Auge Gottes“, tedy Boží oko.

Boží oko

A to trojúhelníkové jezírko s kruhovým ostrovem skutečně tak vypadá. Odtud se pak dělí cesta. Jeden směr vede dál po naučné stezce s možnou odbočkou na „Alte Pragerhütte“, která je ovšem mimo provoz a proměněná v muzeum. Tato „Stará pražská chata“ byla nejstarší v údolí a postavili ji někdy okolo roku 1870, když ještě při výstupu na horu Großvenediger šlo o život. Právě tato – podle mého soudu nejkrásnější rakouská hora – dominuje celému údolí. Váhali jsme, zda se vydat tímto směrem a nakonec k „Neue Pragerhütte“ nebo zdolat vrchol Innerer Knorrkogel. Výška to byla zhruba stejná, rozhodla touha po občerstvení, které jsme si od chaty slibovali a dohadovali jsme se, zda budou mít na „Nové pražské chatě“ Staropramen nebo přece jen komerčnější Plzeň. To jsme ještě netušili, jaké překvapení nás čeká. To jsme se dozvěděli, když jsme dorazili ke Staré pražské chatě, obklopené velkým stádem ovcí, které se k nám radostně vrhly a začaly nás olizovat, protože toužily po soli, kterou jsme byli díky potu danému výstupem na 2489 metrů pokryti.

Alte Pragerhütte

Tam na nás totiž čekala Jobova zvěst – totiž, že je „Neue Pragerhütte“ z důvodu nedostatku pitné vody zavřena. Protože jsem toho měl už skoro dost navrhl jsem, abychom to sbalili, ale návrh neprošel. Pokračovali jsme dalších tři sta výškových metrů k „Neue Pragerhütte“, protože byla na dohled a ostatní účastníci výpravy, tedy Vladimír a jeho dva synové, mě přesvědčovali, že jak se na tu chatu dívají, nemůže to být v žádném případě dalších tři sta výškových metrů. Bylo!!!

Neue Pragerhütte

               Ovšem dojem z výhledu odtud byl úžasný. Byli jsme skutečně těsně pod ledovcem., který ještě stále pokrývá svahy Großvenedigeru, vysoko nad jeho ledovcovým splazem a ledovcovým jezírkem.

Ledovcový splaz

Tato krásná hora se zdála být na dosah a normálně i bývá. Právě na „Nové pražské chatě“, postavené v roce 1904, nocují turisté, kteří mají vrchol Großvenedigeru s výškou 3657 m.n.m za svůj cíl. Dostali jsme dokonce od „chatára“, který hlídal opuštěnou chatu po pivu v plechovce (nevadilo, že to nebyl ani Staropramen, ani Plzeň a že to pivo bylo už tři roky po expiraci). Dokonce nám nabídl přenocování. Ovšem výstup na Großvenediger přes ledovec je možný jen s horským průvodcem, který tam logicky nebyl. My jsme neměli příslušnou výstroj a představa dalších 900 výškových metrů dalšího dne nahoru a potom 2000 výškových metrů dolů přesahovala můj pud sebezáchovy. To by se totiž za ten jeden den muselo stihnout. A ona je ta hora nádherná i zespodu a z té chaty je doslova opticky na dosah.

Großvenediger

               Až když jsme se vrátili do údolí, zjistili jsme, že ta cedule s informací o tom, že je chata předčasně zavřená, tam byla, jenže na jiném břehu Gschölbachu, než jsme ráno šli. Chtěli jsme se totiž vyhnout davu turistů, které vychrlil onen Panoramazug. Kdybychom to byli věděli, šli bychom zřejmě na Innerer Knorrkogel – a to by byla velká chyba. Člověk prostě musí mít štěstí.

               Sjeli jsme taxíkem (poslední jízda, jak nám řekl řidič) zpět k Matreies Tauernhausu a přišel na nás hlad. Hospoda nabízela hodně omezenou nabídku jídel, takže jsme váhali, ale nakonec jsme se rozhodli pro čtyřikrát vídeňský řízek, protože ten jde vždy. A při odchodu z chaty jsem na recepci viděl prospekt – knížku, která se otevřela sama od sebe na stránce, kde propagovali lanovku „Kalser Bergbahn“. A psali, že je v provozu do 24.září.

               Nevěřícně jsem na tu informaci zíral a nějak jsem si netroufal pochopit, že nás má pánbůh přece jen rád. Trvalo mi to několik minut mým čtenářům ale na to nechám celý týden. Potom vám povím, co jsme s tím udělali.

Libye

               Ne, nebudu dnes psát o Izraeli a Hamasu, toho jste si určitě užili i s mnohými dobrými i horšími komentáři v v poslední době víc než dost. Obávám se, že ten můj by mohl patřit k těm horším. Ale přesto dnes zůstaneme v arabském světě.

Nedávná katastrofa v libyjském městě Derna ukázala znovu ve své nahotě, jak fatální je zasahování „západních“ mocností do vnitřních záležitostí jiných kultur. Jedno, zda se nám jejich politické uspořádání nelíbí, dokud nezasahují do našeho života, je nejlepší je ponechat ve stavu, ve kterém se nacházejí. I když katastrofální stav společnosti pak může vést k masivní migraci, jejíž jsme svědky.

               Libye je totiž naprosto umělý útvar, který nemá v historii žádné ukotvení a nesmyslná snaha držet toto území pohromadě jako jeden formální stát je tragická. Princip neporušitelnosti hranic je sice pěkná věc – pokud by se na něm USA a jeho spojenci skutečně důsledně drželi – příklad Kosova ukazuje, že tomu tak není – a Rusové na to kašlou zcela. Libye je umělý útvar, vzniklý ze tří osmanských provincií Kyrenaika, Tripolitana a Fessan. Ty dvě první jsou na pobřeží Středozemního moře, tu třetí tvoří náhorní plošina ve vnitrozemí – a poušť.

               Území dnešní Libye patřilo ve starověku k okruhu evropské kultury. Její vazba na starověký Egypt a řecká kolonizace oblasti Kyrenaiky ji činily nedílnou součástí řecko-římské kultury. Už tehdy ale na tom byla druhá – západní – část Libye jinak. Tripolis patřila do oblasti kartaginských zájmů a byla kolonizována Féničany. Tento kulturní zlom se za dva a půl tisíce let nikdy nepodařilo zcela překonat. Všechno sjednotila – aspoň zdánlivě – římská nadvláda, která celé severní pobřeží Afriky začlenila do mocenské zóny Říma. V libyjském městě Leptis Magna se dokonce narodil jeden z římských císařů – Septimus Severus. (O tom, jak rozsáhlý byl tehdejší římský kulturní prostor, svědčí skutečnost, že se Septimius Severus narodil v Leptis Magna v Libyi, císařem byl provolán v Carnuntu u Vídně a zemřel v Eboracu – dnešní York ve Velké Británii). Že ovšem dnešní dvě části Libye nikdy nepatřily dohromady, bylo zřejmé při dělení římské říše na její západní a východní část v roce 395. Kyrenaika byla přičleněna k východní (řecké) části říše – Tripolitana k její západní (latinské) části. Protože se západní říše rozpadla už v roce 476, ovládli Tripolitanu následně Vandalové a začlenili ji do svého afrického království. Opětné ovládnutí tohoto území Byzantinci za císaře Justiniána bylo jen stoletou epizodou, která v Tripolisu nezanechala kulturní stopy.

               Naprostý zlom v dějinách celého severního pobřeží Afriky byl vpád Arabů. Egypt padl v roce 639, Kyrenaika v roce 643, Tripolis v roce 647. Celé území severní Afriky se stalo součástí kalifátu a od tohoto okamžiku opustilo evropský kulturní prostor. Začalo „tikat“ jinak, a to se nezměnilo dodnes.

               Ale i teď žily Tripolitana a Kyrenaika odlišným životem. Obyvatelstvo Kyrenaiky se skládalo ze směsi Egypťanů (Hamitů) s Araby, zatímco v oblasti Tripolitany se Arabové mísili s Berbery, Tuaregy a jinými africkými kmeny.

Kyrenaika byla po rozpadu chalífátu navázána na egyptské vládnoucí dynastie, v Tripolitaně se střídaly dynastie Idrisů, Aghabidů, Almoravidů, Almahádů, Ziridů nebo Hafsidů, jejichž říše se rozkládaly v západní Africe a dlouho i na pyrenejském poloostrově. A hlavně, Tripolis byla po celá staletí hlavním hnízdem pirátů, napadajících ostrovy ve Středozemním moři a pobřeží Itálie či Španělska.  Na rozdíl od zemědělské Kyrenaiky žila Tripolitana vždy z kořistění. To vedlo ostatně i k intervenci zoufalých Španělů, kteří Tripolis v roce 1509 dobyli. Karel V. předal město v roce 1530 Johanitům, tedy Maltským rytířům, ti ho ale dlouho neudrželi. Znovu přišli piráti, nejdřív slavný Khair – al – Din, zvaný Barbarossa a po něm jeho žák a kapitán Turgut Reis, zvaný v Evropě Dragut. Ten se formálně podřídil tureckému sultánovi, který ho za to jmenoval admirálem tureckého loďstva ve Středomoří. Na sto padesát let byly obě části dnešní Libye zdánlivě sjednoceny pod tureckou vládou, moc „Velké porty“ sem sahala ale jen okrajově a provincie si žily svým vlastním a rozdílným životem. Tripolis žil z pirátství, Kyrenaika ze zemědělství a z karavanních cest z rovníkové Afriky.

               Na začátku osmnáctého století se místní vládce v Tripolisu Ahmed Karamanli „udělal pro sebe“ a podařilo se mu později ovládnout i Kyrenaiku a Fessan. Kuriozitou bylo, když vládce Tripolisu Jusuf Karamanli vyhlásil v roce 1801 válku Spojeným státům americkým (Protože odmítly platit poplatky za nenapadání svých lodí tripolskými piráty) a na území Libye se skutečně bojovalo (první berberská válka) – rozhodující bitva se odehrála v dubnu a květnu 1805 u města Derna, o kterém bude dnes ještě řeč. Konečně v roce 1815 zničila společná flotila Britů, Američanů a Holanďanů pirátskou flotilu a s piraterií byl konec – což uvrhlo obyvatelstvo dnešní Libye do neskutečné bídy. V roce 1835 ovládli území znovu Osmani.

               V této době vzniklo „Bratrstvo Sanúsijů“, které ovládlo Kyrenaiku a s ní i karavanní cesty a obchod s otroky. Ten byl hlavním zdrojem příjmů. Oficiálně byl sice zrušen v roce 1857, ale ilegálně probíhal až do roku 1890. To do značné míry vysvětluje i dnešní přístup Libyjců k migrantům přicházejících na jejich území z afrického jihu – obchoduje se s nimi jako kdysi s otroky, ta tradice tady je.

               V roce 1911 se do afrických záležitostí zapletli Italové. Po ovládnutí Tunisu Francouzi a Egypta Angličany se chtěli taky na dělení koláče podílet a 29.září 1911 vpochodovali do Tripolisu. Už 5.listopadu vyhlásil italský král Vittorio Emanuelle anexi tohoto území. Turecká obrana se ale ukázala pro italskou armádu příliš tvrdým oříškem, teprve poté, co byli Turci vázáni na Balkáně ve dvou balkánských válkách, kdy stály spojenecké armády až před Konstantinopolí, boj o Libyi vzdali a odstoupili jí v mírové smlouvě z Lausanne 18.10.1912 Itálii.

               Italové tedy měli svoji kolonii – a nevěděli dost dobře, co s ní. Země byla neuvěřitelně chudá, 90 procent obyvatelstva bylo negramotných. Italové ustanovili dvě lokální vlády v Tripolisu a v Benghází pod svou kontrolou, teprve v roce 1927 ukončili lokální identitu a zemi sjednotili pod jednou koloniální vládou a v roce 1931 definitivně zlomili odpor místního obyvatelstva, vůdce partyzánů Umar Mukhtar byl v Benghází popraven. Evropeizovat zemi se ale Italům nepodařilo. Poslali sem sice 100 000 italských kolonistů, budovali železnice a cesty a v roce 1934 vyhlásili italskou kolonii jménem Libia (v asociaci na starou římskou provincii Libye. Ovšem tato (vlastně dvě) římské provincie Libya superior a inferior zahrnovaly v době byzantské jen Kyrenaiku. V době římského císařství byly na území Libye dvě provincie – Kyrenaika a Afrika proconsularis, Tripolis patřila k té druhé). Ale to bylo vše. 1300 let vývoje se nedalo zvrátit a snaha udělat z místních Arabů Italy byla mise odsouzená k neúspěchu.

               Navíc přikázal 13.září 1940 Mussolini útok italské armády na Egypt, chráněný britskými jednotkami (Chtěl využít situace, kdy byli Britové po porážce u Dunquerqu zaměstnáni obranou vlastního území a Mussolini počítal s tím, že Egypt nebudou bránit). Útok skončil – jako všechny italské útoky – katastrofou. Britové útok odrazili a v únoru 1941 obsadili Benghází. Za cenu 600 padlých zajali 130 000 italských vojáků. Hitler musel zase jednou svému zoufalému spojenci na pomoc, v Africe se vylodil Afrikakorps generála Rommela. V červnu 1942 dobyl Rommel Tobruk na samém východě Libye, aby ale v říjnu 1942 utrpěl katastrofální porážku u El Alameinu a v květnu 1943 museli Němci s Italy v Tunisu kapitulovat.

               Libye (Tripolitana a Kyrenaika) se dostala pod britskou správu, Fessan spravovali Francouzi. Z Kyreinaky bylo vyhnáno 60 000 Italů, 40 000 v Tripolitaně mohlo zůstat. Protože se Italové počítali náhle díky svému přestoupení na spojeneckou stranu k vítězným mocnostem, došlo k rozdělení země – opět jednou. Kyreniaku spravovali nadále Britové (měli to z Egypta blízko), Fessan Francouzi a Tripolitanu dostali do správy Italové. Vše ale směřovalo k vyhlášení nezávislého libyjského státu. To se stalo 1.ledna 1952 a prvním (a jediným) králem nového státního útvaru se stal emír z Kyrenaiky Idrís I. vedoucí osobnost onoho bratrstva Sanúsijů. Pořádek se mu v zemi udělat nepodařilo, bratrstvo bylo všemocné a jeden z princů zavraždil v roce 1954 dokonce předsedu vlády Ibrahima al Shalhiho, který se snažil privilegia bratrstva okleštit. Země byla oficiálně opět federální, skládala se ze tří autonomních provincií s hlavními městy Tripolis, Benghází a Murzuq, do parlamentu vysílaly všechny tři provincie stejný počet poslanců.  

               A v roce 1958 byla v poušti u zálivu Velká Syrta objevena ropa. Začátek blahobytu (pro některé), korupce a politických bojů. V roce 1963 zrušil král federalismus a vyhlásil jednotný stát. Dočasným hlavním městem se stal Tripolis, ovšem král měl v plánu za peníze z ropy vybudovat nové hlavní město Al-Baida na východě.

Ropná pole a rafinerie v Libyi

               Určitou stabilitu v zemi zajišťovaly pouze opěrné vojenské body Britů a Američanů, ovšem libyjský parlament rozhodl, že obě tyto země mají své vojenské stanice vyklidit do roku 1973 (Britové) či 1971 (Američané). Američané nakonec opustili Libyi už v roce 1967, kdy v době šestidenní války v Palestině došlo k útokům na americké velvyslanectví a americké občany.

               A 1. září 1969 došlo k rozhodujícímu obratu v libyjských dějinách. Mladí důstojníci provedli vojenský puč, do jehož čela se postavil tehdy 27letý Muammar Kaddáfí a vyhlásili Libyjskou republiku (džamahírii). Král odešel do exilu do Egypta a tam v roce 1983 jako 94letý zemřel.

               Byla vyhlášena nová ústava, došlo k znárodňování bank a posléze i ropných společností, v roce 1970 museli zemi opustit všichni Britové, Američané, Italové a Židé. V roce 1973 vyhlásil Kaddáfí „Lidovou revoluci“. Pokusy spojit Libyi s Egyptem selhaly (Kaddáfí měl v plánu uznat Anvara Sadata prezidentem obou zemí a sám se stát velitelem egyptské armády – co by následovalo, si spočítal i Sadat a tyto pokusy stopl v zárodku). Libye vedla poté v roce 1977 pohraniční válku s Egyptem a v letech 1981–1994 s Čadem na jihu.

               V roce 1977 vyhlásil Muammar Kaddáfí přímou vládu lidu a přejmenoval svou zemi na „Velkou socialistickou libyjskou arabskou lidovou džamahírii“, jejímž hlavním zákonem byl korán. V roce 1979 odstoupil ze všech oficiálních funkcí, zůstal ale „revolučním vůdcem“ bez jehož vůle se ani lísteček nad těch několika libyjských stromech nepohnul.

Hlavním ideologickým zdrojem byla jeho „Zelená kniha“ (zelená je posvátná barva islámu), která byla na muslimskou zemi neobyčejně pokroková. Například v ní byla zakotvena rovnoprávnost žen, právo na vzdělání a takzvaná „přímá demokracie“. Muammar hodlal touto ideologií obrodit celý muslimský a následně i nemuslimský svět. Kvůli Kaddáfího podpoře teroristů uskutečnily USA dokonce v roce 1986 letecký útok na Tripolis, revolučního vůdce ale přitom bomby nezasáhly.  Po teroristickém útoku na letadlo UTA 772 v Lockerby se Libye dostala do mezinárodní izolace s přísnými sankcemi, které ale některé státy rády porušovaly – vedle socialistického tábora například i Rakousko, Jörg Haider byl dobrým přítelem Kaddáfího syna Saifa.

               V zemi byl jedinou povolenou politickou silou „Arabský socialistický svaz“, místně volené nebo jmenované orgány vysílaly do tisícihlavého „Všeobecného lidového kongresu“ své zástupce a ten volil vládu „Všeobecný lidový výbor“.  Přes všechny excesy a brutalitu jeho diktatury není možné hodnotit Kaddáfíjho vládu jen negativně. Zavedl povinnou školní docházku pro děti do patnácti let, díky čemž se podařilo snížit negramotnost na 30 % u mužů a 50 % u žen, zdravotní péče na slušné úrovni byla bezplatná. A hlavně – dal zemi stabilitu. To očividně jinými než brutálními metodami nebylo možné. To vidíme dnes, když Kaddáfí není. Popularita „vůdce“ u Libyjců přes autoritativní způsob vlády nebyla malá – zejména v Tripolitáně.

               Na přelomu tisíciletí Kaddáfí obrátil. Očividně hledal cestu z izolace. V roce 2001 odsoudil útok na newyorská dvojčata a přiznal USA právo na sebeobranu, v roce 2003 se vzdal zbraní hromadného ničení. V roce 2003 zahájil i privatizaci, která obratem zvýšila nezaměstnanost v zemi na 20 %. V roce 2006 založil dokonce burzu.

               Nicméně v roce 2011 přišlo arabské jaro. Libye se držela zpočátku bokem protestního hnutí nespokojených Arabů. V Tunisku padl místní vládce Ben Ali, v Egyptě už zúčtovali s Husním Mubarakem, v Libyi byl ale dlouho klid. Ne nadarmo volali Egypťané na Libyjce „Přikrčte se, ať vidíme na tuniské hrdiny.“ Pak ale přece jen nepokoje vypukly – logicky v Kyrenaice. Po počátečních úspěších ale Kaddáfího armáda povstalce táhnoucí na Tripolis porazila a hnala zpět do Benghází. Tehdy zasáhly evropské státy – hlavně Francie – a udělaly to naprosto nevhodně. V obavě z toho, že Kaddáfí by mohl dobýt Benghází, což by mělo za následek represe rovné genocidě a masový útěk milionů Libyjců, se Evropané rozhodli pomocí leteckých útoků Kaddáfího armádu zastavit. Tady se naskytla historická šance, která ale zůstala nevyužita. Bylo možné zemi rozdělit, Kaddáfího ponechat v Tripolitaně, kde byl stále velmi populární a Kyrenaiku před ním ochránit. (Otevřená by zůstala jen otázka, komu přidělit ropná pole ve Velké Syrtě, která se nešťastnou náhodou nachází právě uprostřed.) Naivní představa, že Libyi je možno udržet jako jednotný politický celek, vedla k tragickému rozhodnutí podpořit povstalce v tažení na Tripolis. Kaddáfí byl svržen a zlynčován, na rok 2012 byly vypsány svobodné volby – a ty se dokonce uskutečnily. Na rozdíl od Egypta či Tuniska volby vyhrála sekulární Aliance národních sil, která dostala dvakrát víc mandátů než religiózní strany. (Pro srovnání v Egyptě dostaly sekulární strany 3,5 % hlasů.) Stabilitu to do obrovské země nepřineslo, různé milice odmítly uznat zvolenou vládu a od roku 2014 zuří v zemi občanská válka.

               Země je rozdělená podle své historické – a kulturní – rozdílnosti. V Tripolisu sedí mezinárodně uznaná vláda Abdulhamida al-Ddheiby , která kasíruje a rozkrádá peníze posílané do země v rámci  humanitární pomoci, aby zadržela proud migrantů ze Salehu a rovníkové Afriky. Její moc se opírá jen o mafiánské milice. Na východě v Benghází sedí bývalý Kaddáfího generál Khalifa Haftar, opírající se o parlament, jehož mandát už dávno vypršel. Toho podporuje Egypt a Rusko. Je určitý paradox, že právě v Kyrenaice vládne pohrobek Kaddáfího režimu, jehož armáda se nazývá „Libyjská národní armáda“, ale Libye je plná paradoxů. Jednou už Haftarovy jednotky stály před branami Tripolisu, než ho tripolská vláda díky mezinárodní pomoci zahnala zpět. Velkým problémem neoficiálně rozdělené země je, že ropná pole se nacházejí právě uprostřed – tedy na linii dotyku. Což je logicky zdroj nekonečného konfliktu. Libyjská ropa je totiž velmi žádaná. Je to lehká ropa s malou příměsí jedovatých sloučenin, lehčí dokonce než ta z Perského zálivu – o těžké ruské ropě ani nehovoříc. Peníze za ni jsou víc než vítané – a hned se rozkradou.

               Právě tragédie v městě Derna ukázala slabiny země v plné nahotě. Libye je obrovská – je to čtvrtá největší země v Africe, na 1 759 451 km2 zde žije ale jen 6,7 milionů obyvatel. Jedinou spojnicí je železnice a silnice na nekonečně dlouhém pobřeží. A má své specifické problémy. V zemi není ani jedna řeka. Existují zde jen vádí, které odvádějí dešťovou vodu v případě – zřídkavých – srážek. Ty činí asi 100 mm za rok. V okolí Derny se ale hned za městem, ležícím na pobřeží, zdvihají hory do výšky přes sedm set metrů. Odtud vede jedno z vádí do středu města.

Město Derna

Nebezpečí záplav tu bylo vždycky, a právě proto byly na onom suchém vodním korytě vybudovány dvě hráze. Jedna vysoko nad městem hráz Abu Mansour, vysoká 74 metrů s kapacitou 22,5 milionů kubíků vody. Pro jistotu pak byla postavena hned nad městem ještě jedna „nouzová“ hráz, která měla chránit obyvatele města, kterých bylo před katastrofou z 10. září 2023 100 000. V ten den dostihla město bouře „Daniel“. Během několik hodin spadlo 400 mm srážek na čtvereční metr. V 2:30 v noci praskla hráz Abu Mansour a následně i nouzová hráz nad městem. Obyvatele, kteří byli neustále vyzýváni, aby zůstali během bouře doma a neopouštěli své byty, zastihla přílivová vlna, která sahala až do pátého patra, ve spánku. Nejméně 20 000 se utopilo a voda je odnesla do moře nebo pohřbila pod bahnem. To rozhodnutí vyzývat obyvatele, aby zůstali doma, jde na účet samotného 79letého Khalifa Haftara, který tak rozhodl během zasedání nedělního krizového štábu. Tím zrušil pokyny městského starosty, který na své facebookové stránce vyzval občany, aby opustili město.

               Spisovatel Mustafa al-Trabelsi napsal na svůj facebook „Je to zde v takovém deští nebezpečné a hrozí nám katastrofa, vládne nám ale zkorumpovaný diktátor, který nic nepřipravil.“ V 21:37 napsal: „Máme v této těžké situaci jen jeden druhého. Držme pohromadě, než se utopíme.“ Pak ho záplava zabila. Právě on měl dostatečné informace o katastrofálním stavu hrází a v posledních týdnech před katastrofou se snažil dosáhnout, aby se začalo pracovat na jejich opravě. (Poslední sanační práce se zde provedly v roce 2002) Před dvěma roky převedla vláda z Tripolisu na opravu hrází 2,3 milionů Euro z mezinárodní pomoci do Benghází. Peníze zmizely, nestalo se nic. Jedna firma byla už dokonce pracemi na hrázích pověřena, ale projekt byl zastaven. Buď místní úředníci celou sumu rozkradli, nebo zůstalo příliš málo na Haftara a ten ze vzteku práce zastavil.

               Derna totiž nikdy nestála u diktátorů příliš v přízni. Po založení libyjského státu bylo město centrem kulturního života a umění. Svobodomyslnost místních intelektuálů (ano i takoví v této době v arabském světě žili) byla trnem v oku Kaddáfímu a po jeho represích velká část místních intelektuálů emigrovala. V roce 2011 byla právě Derna a její intelektuálové jedním z center vzniku arabského jara v Libyi, jejich vliv ale brzy musel ustoupit zbraním. Pravdu měli ne lidé s perem, ale ti s automatickými puškami. V roce 2014 bylo město dokonce ovládnuto bojovníky Islámského státu, ty ale v roce 2015 vyhnaly místní milice. Tři roky žila Derna vlastním životem, než ji v roce 2018 oblehly jednotky Libyjské národní armády Kalify Haftara. Tomu se podařilo všechny místní bojovníky zabít nebo vyhnat a připojit město ke své mocenské oblasti. Že jsou opravy infrastruktury v takto rozvrácené a korupcí prožrané zemi podružnou záležitostí, je nabíledni. Další katastrofy na sebe určitě nedají dlouho čekat.

               Tak je to v zemích, které nikdy neexistovaly a které byly uměle vytvořeny koloniálními mocnostmi a dnes jsou uměle udržovány na životě. A člověk se ptá – proč? Aby zadržovaly africké migranty – protože to je evropskou prioritou? A Evropané naivně věří, že zkorumpované vlády v Tripolisu a v Benghází s nimi budou spolupracovat? Pak dobrou noc!

Gardasee I

Jahrelang habe ich mir den Kopf darüber zerbrochen, warum die Österreicher und die Deutschen eine unglaubliche Affinität zum Gardasee, auf Italienisch Lago di Garda, haben. Alle fahren dorthin, manche sogar jedes Jahr, und erzählen davon, als wäre es ein unglaubliches Erlebnis. Da ich den Grund für ihr Verhalten lange nicht verstanden habe, machte ich mich heuer endlich auf, um dieses Rätsel zu lösen.

Und ich habe es herausgefunden. Alles ist Goethes Schuld! Johann Wolfgang machte sich 1786 von Karlsbad aus (woher auch sonst, in Karlsbad war er praktisch immer) auf seine italienische Reise. Während dieser Reise sollte er endlich die Erfüllung seiner erotischen Fantasien finden, sich neu zu definieren und einen neuen Abschnitt seiner Schriftstellerkarriere zu beginnen. Bis dahin hatte er eine erfolgreiche Karriere als Beamter in Weimar hinter sich, sieben Jahre einer platonischen Beziehung zu einer Hofdame, bei der er keine Chance auf echte körperliche Liebe hatte (sein Roman “Die Leiden des jungen Werthers”, inspiriert von dieser Beziehung, machte ihn jedoch zu einem schriftstellerischen Star seiner Generation).

Aus für mich unverständlichen Gründen bog er von der üblichen Route von Trient nach Verona nach Westen ab und erreichte im September 1786 das Städtchen Riva am Nordufer des Gardasees. Er war von der Schönheit der lokalen Natur so begeistert, dass er in sein Tagebuch schrieb, wie sehr er bedauere, dass seine deutschen Freunde dieses unglaubliche Erlebnis nicht mit ihm teilen konnten. Von Riva aus ging er nach Torbole. Am 13. September wollte er dann mit einem Boot nach Verona weiterfahren, aber der ungünstige Wind trieb ihn nach Malcesine, wo er zuerst als möglicher Spion des österreichischen Kaisers Joseph II. festgehalten wurde (die Region gehörte damals zur Republik Venedig, die gerade noch zehn Jahre existieren sollte und deren Beziehungen zum Kaiserreich traditionell angespannt waren). Dank seiner Redegewandtheit konnte Goethe jedoch schnell alle Verdächtigungen zerstreuen und sogar eine Freundschaft mit dem örtlichen Bürgermeister schließen (der zuvor in Frankfurt am Main studiert hatte). In Torbole gibt es übrigens eine Gedenktafel, die auf den Besuch von Kaiserin Maria Theresia und ihrem Sohn Joseph erinnert. Der nördliche Teil des Sees gehörte zur Provinz Trient und damit zu Südtirol, der südliche Teil zu Venedig. Die Grenze ist auch heute immer noch gut nachvollziehbar, es ist der längste Tunnel an der Ostküste. Die Straße um den See herum wurde erst von Mussolini gebaut, bis in die 1930er Jahre gab es die Verbindung zwischen dem nördlichen und dem südlichen Teil des Sees ausschließlich auf dem Wasserweg.

Die Büste von Goethe in Malcesine


Goethe beschrieb seine Erlebnisse in der Region Gardasee in seinem Tagebuch und veröffentlichte sie später nach seiner Rückkehr nach Deutschland im Jahr 1788. Seitdem strömen die Massen von Deutschen und in der Folge auch von Österreichern zu dieser zauberhaften Naturszenerie, von der einst der König aller deutschen Dichter so suggestiv sprach. Die Italiener haben schnell den wirtschaftlichen Nutzen dieser germanischen Begeisterung erkannt und eine entsprechende Infrastruktur ausgebaut. Übrigens haben sie Johann Wolfgang seine Verdienste nie vergessen. In Riva di Garda ist ihm ein Brunnen auf dem Platz vor dem Schloss gewidmet, in Torbole gibt es eine Gedenktafel am Haus, in dem er wohnte, und in Malcesine ist ihm im örtlichen Schloss sogar ein ganzer Saal gewidmet, der seine Reise durch Italien dokumentiert.

In einem Punkt hatte der “poeta mirabilis” allerdings recht. Der Lago di Garda oder Benaco, wie der See zu Goethes Zeiten genannt wurde, ist wunderschön. Es ist der größte See in Italien mit einem Volumen von 49 Milliarden Kubikmetern Wasser (ganz Italien verbraucht jährlich acht Milliarden). Natürlich ist er ein Überbleibsel aus der Eiszeit, als ein Gletscher aus den Alpen eine Moräne bildete und dahinter den See entstehen ließ. Und das auf einer überdimensionalen und beeindruckenden Weise.

Die Entfernung vom südlichen Ende des Sees in Sirmione bis zum nördlichen Ende in Riva beträgt etwa sechzig Kilometer und die Fahrt auf dem Festland dauert anderthalb Stunden. Oder länger, wenn Sie einen oder mehrere Stopps einlegen möchten – Anreize dazu gibt es mehr als genug.

Beginnen wir im Norden, dort gibt es das bereits erwähnte Riva di Garda. Ein zauberhaftes Städtchen mit einer Festung namens „Rocca“, die einst von den Herrschern von Verona aus dem Geschlecht Della Scala erbaut wurde, daher der Name „Rocca Scaligera“.

Angeblich ließen die Herrscher von Verona die Festung bereits im Jahr 1124 bauen, allerdings noch im Jahr 1393 wurde sie als “castrum novum” bezeichnet, also haben sie sich möglicherweise viel Zeit gelassen. Später diente die Burg als Sommerresidenz der Bischöfe von Trient, die ihren Sitz im Renaissancestil umbauen ließen. Die Festung und das Städtchen erlebten ihre größte Blütezeit unter dem Fürstbischof Cristoforo Mandruzza, der vor seinen aufgebrachten Untertanen aus Trient fliehen musste und Riva 1568 zu seiner Residenzstadt machte. Hier lud er Politiker und Gelehrte ein, und das Städtchen konnte sich zumindest für kurze Zeit als Nabel der Welt fühlen. Später befanden sich hier Kasernen der österreichischen Armee, denn Riva war der südlichste Militärposten des österreichischen Kaiserreichs – woran das Datum 1852 mit dem Namen Franz Josephs an der Fassade der Festung erinnert. In dem Gebäude, einer klassischen Wasserburg, gibt es ein Museum mit archäologischen Ausgrabungen und der Geschichte der Stadt im Ersten Weltkrieg, als sie an vorderster Front war und auch im Zweiten Weltkrieg. Die Stadt schaffte es, sich dank örtlicher Partisanen am Ende April 1944 von den Deutschen selbst zu befreien, so dass die 10. Gebirgsdivision der Amerikaner hier ohne Widerstand vorrücken konnte. Nicht so im nahegelegenen Torbole, wo es zu einem intensiven Zusammenstoß mit zurückweichenden deutschen Panzern kam. Die Stadt hat noch das erhaltene „Heilige Michael-Tor“ und die große einschiffige barocke Kirche „Inviolata“ aus dem Jahr 1603. Man kann mit einem Aufzug zum „Bastione“ fahren.

Es ist eine kleine Festung oberhalb der Stadt, die im Jahr 1703 von den Franzosen während des spanischen Erbfolgekriegs zerstört wurde – also in einem Krieg, der die Einheimischen eigentlich überhaupt nicht interessieren sollte. Von dort hat man einen herrlichen Blick auf das Städtchen aus der Vogelperspektive, also lohnen sich die paar Euro für den „Funiculare“, mit dem man hinauffahren kann. Übrigens gibt es auch einen Weg für die Sparsamen, um zu Fuß hochzusteigen.

Riva

Riva ist wunderschön in die hohen Felsen eingebaut, und der Anblick von den engen Gassen aus nach oben raubt einem den Atem, besonders bei der Vorstellung, dass dort ein Felsen abbrechen könnte. Was angesichts der aktuellen Klimaveränderungen nicht ungewöhnlich wäre. Es scheint jedoch nicht, als würde dies die Italiener auf irgendeine Weise beunruhigen. Sie lassen sich sowieso nicht leicht beunruhigen. Und die Tradition steht über allem. Schon im Mittelalter wurden die Einwohner der Stadt von den örtlichen Bürgermeistern unter dem Bogengang des Gebäudes gerichtet, wo sich heute immer noch das Rathaus befindet.

Übrigens befindet sich am Ufer des Sees in der Nähe des Hafens und des Aufzugs zum Bastione das örtliche Kraftwerk. Wasser wird über Röhre von den hohen Felsen zugeführt, die direkt über dem Kraftwerk aufragen. Es handelt sich also um einen umweltfreundlichen Strom. Man muss nur hoffen, dass sich eines dieser Felsstücke nicht anders besinnt und durch seinen Absturz einen Stromausfall für Riva verursacht.

Der Brunnen in der Mitte der Stadt erinnert an Goethes Besuch, genauso wie die Ausstellung im „Rocca“. Dort sind alle Berühmtheiten aufgeführt, die die Stadt jemals besucht haben, idealerweise mit Zitaten, in denen sie Riva gelobt haben. Es ist praktischerweise nichts anderes als Lob überliefert.

Wenn Riva auf seinen historischen Charme setzt, ist das nahegelegene Torbole, durch einen Felsen von Riva getrennt, eine typische Badeortstadt mit Kieselstränden und einer großen Surfschule.

Die Bergwinde sind ideal zum Surfen, und Torbole hat das ausgenutzt. Selbst hier war eine österreichische Garnison, und zwar im „Beuz-Haus“, wo sich heute ein sehr gutes italienisches Restaurant befindet.

Richtung Süden am östlichen Ufer gelangt man nach Malcesine. Die Hauptattraktion in dieser Stadt ist die „Funiculare“, also die Seilbahn, die Touristen auf den „Monte Baldo“ bringt. Der „Monte Baldo“ ist nicht nur ein Aussichtsberg, sondern auch sehr reich an Natur. Da dieser Berg nie ganz vereist war, vermischen sich hier die mitteleuropäische Vegetation mit der mediterranen Flora. Die Seilbahn bringt Sie auf eine Höhe von 1790 Metern, und von dort aus können Sie in alle Richtungen wandern. Am attraktivsten ist wahrscheinlich der Spaziergang entlang des Gratwegs Richtung Süden zum „Monte Telegrapho“ mit einer Höhe von 2215 Metern über dem Meeresspiegel. Angeblich bietet sich von dort oben ein wunderschöner Blick auf den ganzen See. Natürlich nur, wenn es Mitte Mai nicht schneit und die Berge nicht in dichten Wolken versinken, wie es uns passiert ist. Der Hauptgrund für unseren Aufenthalt in dieser malerischen Stadt wurde also durch das Wetter zunichte gemacht. Es schien mir jedoch, dass meine Frau das nicht allzu viel bedauerte. Es ist aber nicht aller Tage Abend, sie sollte sich nicht zu früh freuen.  Der Gardasee ist für einen nächsten Besuch nicht unerreichbar weit.

Malcesine hat auch eine Burg, die von den Della Scala errichtet wurde, die sogenannte „Scaligerburg“.

Neben dem Saal, den Goethebesuch beschreibt und der seine Reise durch Italien inklusiv seiner erotischen Erlebnisse dokumentiert, gibt es hier ein Naturmuseum mit Exponaten zur Fauna und Flora des Gardasees sowie ein Saal, wo eine unglaubliche militärische Operation aus dem mittelalterlichen Italien beschrieben wird. In der ersten Hälfte des fünfzehnten Jahrhunderts kämpften Venedig und Mailand um die Vorherrschaft in Norditalien. Venedig wurde von dem berühmten Condottiere Gattamelata geführt (seine Statue von Donatello kann man vor der Kirche des Heiligen Antonius in Padua bewundern), die Mailänder Armee von dem ebenso berühmten Feldherrn Piccinino. Den Mailändern gelang es 1438, Brescia zu erobern, und damit erreichten sie die Kontrolle über den Gardasee. Gattamelata hatte eine Idee, von der er auch den venezianischen Stadtrat überzeugen konnte. Er wollte die Mailänder, die ihre Flotte in Desenzano am südlichen Ende des Sees hatten, mit einem gewagten Trick überraschen. Es wollte die venezianische Flotte stromaufwärts des Flusses Adige transportieren und dann die Schiffe über den Bergpass von Mori bis nach Riva am Land ziehen, Es handelte sich um eine ziemlich große Flotte mit 2 großen Fregatten, 6 Galeeren und 25 kleineren Schiffen. Diese ganze Aktion ging als „Galeas per montes“ in die Geschichte ein. Der Feldzug dauerte ein halbes Jahr bis Mai 1439 (also war Sultan Mehmed doch nicht der erste in der Geschichte mit einem ähnlichen Trick seine Flotte in der Bucht des Goldenen Horns während der Belagerung von Konstantinopel im Jahr 1452 zu positionieren). Gattamelata schaffte es zwar, die venezianische Flotte zum See zu bringen, die Mailänder ließen sich jedoch nicht überraschen und zerstörten die Schiffe bereits beim Auslaufen auf den See.


Malcesine, das sind schmale Gassen am Ufer des Sees. Man kann bis unterhalb der Burg hinabsteigen, zur Bucht, wo die Frauen von der Burg früher Wäsche waschen gingen. Diese Bucht diente auch dem örtlichen Verwalter als ein Nothafen für den Fall der Flucht, wenn es im Falle einer kriegerischen Auseinandersetzung wirklich schlimm würde. Das war allerdings nie der Fall. Der riesige Palast des venezianischen Verwalters, in dem einst Goethe verhört wurde, liegt direkt am Ufer des Sees mit einem Garten und einem eigenen Hafen.

Über seine Geschichte zeugt ein großes Fresko mit dem venezianischen Löwen an der Decke des Korridors, der die Straße mit dem Garten und dem See verbindet. Ein Stück weiter ist dann der moderne Hafen geschmückt mit zeitgenössischen Skulpturen.

Zwischen den Dörfern am Ufer kann man auch mit dem Boot reisen (in jeder größeren Ortschaft gibt es einen Hafen), aber die Reisezeiten sind ziemlich lang – von Malcesine nach Sirmione würde die Bootsfahrt drei Stunden dauern, also haben wir lieber das Auto gewählt.

Südlich von Malcesine liegt Garda, nach dem der See seinen Namen bekam, mit großen Wochenmärkten (die Stände sind samstags und sonntags geöffnet) und weiter südlich Lazise mit einer großen, aber für die Öffentlichkeit unzugänglichen Burg und gut erhaltenen mittelalterlichen Stadtmauern.

Lazise

Überall gibt es Wein, Geschäfte, Weinberge und Weingüter.

Also nehmen wir hier eine kurze Rast. Den westlichen Teil des Sees schauen wir uns in zwei Wochen an.

Dilema Petra Pellegriniho

Dilema Petra Pellegriniho

               Ve sportu je třetí místo docela dobré. Je to ještě medaile a tedy úspěch. Druhý v pořadí je naštvaný, že nevyhrál, čtvrtý frustrovaný z toho, že odchází bez medaile. Třetí bývá většinou se svým bronzem spokojen. V politice je třetí místo někdy docela dobrá výchozí pozice. V Rakousku to dokázal v roce 1999 Wolfgang Schüssel. Před volbami vyhlásil, že půjde do opozice, pokud jeho strana ÖVP skončí třetí. Což se stalo, ÖVP získala o celých 415 hlasů méně než druhá FPÖ. Nato milý Wolfgang vyhlásil, že stojí za svým slovem a do nové koalice se socialisty, tedy s SPÖ, nepůjde a odchází do opozice. Aby pak najednou vstal jako Fénix z popela a náhle se objevil jako nový premiér v koalici s onou FPÖ, čili stranou Hitlerových pohrobků, kterou tehdy vedl Jörg Haider, který byl jako rakouský kancléř skutečně nepředstavitelný – upozorňuji, že to bylo v roce 1999, kdy se ještě nosila určitá politická slušnost. Tyto časy už skončily. Dnes by to zřejmě už problém nebyl.

               Přiznám se ovšem, že Petrovi Pellegrinimu jeho třetí místo v slovenských parlamentních volbách a dilema s tím spojené nezávidím. Stal se tím, co se v němčině nazývá „Königsmacher“. Ke komu se přidá, ten bude na Slovensku vládnout. A výběr má dost nevalný.

               Jeho strana Hlas se odštěpila od Ficova SMERU 29.červne 2020. Pellegrini chtěl být „umírněnou – čili jinou, řekněme slušnou sociální demokracií“ protože rabiátské metody předsedy vlády Fica a jeho provázanost s organizovanou kriminalitou byly pro slovenskou veřejnost tehdy trošku silné kafe – jak je vidět, Slováci si zvykli i na silné nápoje, dnes už jim to nevadí. (Mezi námi Ficova asistentka Mária Trošková, kterou mu údajně přihrál boss kalábrijské Ndrangety Antonio Vandala, byla opravdu krásná ženská a to dokáží Slováci ocenit). S takovou adaptací slovenské veřejnosti na jedovaté drinky ale Pellegrini při založení nové strany nemohl počítat – upřímně řečeno, málokdo počítal s Ficovým návratem (koneckonců má přezdívku „Karpatský kmotr“.) Pellegriniho následovalo 11 poslanců Slovenské národní rady (z 38, které SMER v parlamentu měl). Ti za celou dobu nezaložili stranickou frakci, takže působí vlastně jako nezařazení.

               Ze třech poslanců, které má SMER v Bruselu v evropském paramentu se k Pellegrinimu nepřipojil žádný. Ani se to nedalo očekávat – Robert Hajšel, který je nezávislým poslancem na SMER (není členem strany) studoval na Moskovskom gossudarstvennom instutute medžunarodnych otnošenij, Monika Flašíková-Beňová, která má v Bruselu funkci kvestorky, je zakládající členkou Ficova SMERU a tím pádem předsedova blízká spolupracovnice a Katarína Roth-Neveďalová přišla do evropského parlamentu až 30. prosince 2022 jako náhradnice za zemřelého Miroslava Číže.

               Slovensko tedy zastupuje v evropské frakci Skupina progresivní aliance socialistů a demokratů Ficův SMER. Hlas by se tam mohl dostat až po volbách v příštím roce, ovšem pak by ovšem mělo Slovensko v dané frakci dvě strany – s podobným programem ale rozdílným směrováním.

               SMER tedy zůstává logickým koaličním partnerem pro Hlas – kdyby se mezitím nezvulgarizoval do ve slušné společnosti neakceptovatelné míry (nazývat na veřejné demonstraci prezidentku vlastního státu „Americká kurva“ je hodně přes čáru, ale právě to Ficova pravá ruka a muž pro špinavou práci Ľuboš Blaha za souhlasného úsměvu samotného předsedy strany dělal. Fico sám byl jen o málo kulantnější, když Zuzanu Čaputovou nazýval „americkou agentkou“.). Navíc přešel Fico zcela na proruskou linii, protože správně poznal, že dezinformační ruská scéna už Slovensko ovládla, a tak přechod od podpory Ukrajiny k (neveřejné) podpoře Ruska bude u jeho voličské skupiny dobře rezonovat. Samozřejmě oficiálně nechce bojovat na straně Ruska, ale je pro okamžitý stop dodávek zbraní a ekonomické pomoci pro Ukrajinu, což má tento statečně se bránící stát přinutit ke kapitulaci a přijetí ruských podmínek. V Kremlu mají z Ficova vítězství nefalšovanou radost.

               Pellegrini se hlásí k prozápadnímu směru a v možné vládní koalici by musel akceptovat dokonce i jasně proruskou Slovenskou národní stranu. Tedy hodně hořká pilulka, vlastně dokonce dvě. To se člověku obrací žaludek. Jenže co je alternativou?

               Čtyřkoalice se stranou Progresívne Slovensko, KDH a Sloboda a Solidarita Richarda Sulíka je teoreticky možná. (S Matovičovým OĽANO nemůže žádný soudný člověk počítat, protože Igor Matovič v době, kdy byl ve slovenské vládě, jasně ukázal, že konstruktivní politiky není schopen).

               Pro Pellegriniho by v této koalici dokonce připadala v úvahu funkce předsedy vlády – a Michal Šimečka by mu zřejmě byl ochoten i tuto funkci nabídnout. Ovšem je o co stát? Zaprvé koalice Progresívneho Slovenska s KDH se zdá být nerealistickou. Liberální PS s konzervativní a homofobní KDH by se sotva mohlo dohodnout na nějakém smysluplném programu a zřejmě by pokračovala vládní nečinnost a vzájemné blokování. A navíc by musel Pellegrini ve vládě tolerovat i „Killera“ všech vlád, ve kterých kdy byl, Richarda Sulíka. Ten v roce 2012 “odstřelil” i vládu Ivety Radičové, jedinou rozumnou vládu, kterou Slovensko v posledních desetiletích mělo. V podstatě by Pellegrini mohl spolehnout na to, že mu dřív nebo později Sulík zase vypoví spolupráci, vláda padne a půjde se do dalších předčasných voleb. Perspektiva být takto neúspěšným předsedou nefunkční vlády není zrovna lákavá a mohlo by to znamenat i Pellegriniho politickou smrt.

               SMER Pellegrinimu samozřejmě funkci předsedy vlády nenabídne, na tu se třese Robert Fico a určitě se této funkce nevzdá za žádných okolností – třeba i za cenu předčasných voleb. Ovšem v příštím roce budou na Slovensku prezidentské volby. Pellegrini je pro velkou část slovenské společnosti volitelný – a Ficův SMER by mu mohl nabídnout podporu při této volbě.

               Čili dilema – jistota předsedy vlády ve fragilní koalici s načasovanou bombou Sulíkem pod předsednickým křeslem nebo sázka na určitou nejistotu při prezidentské volbě. Žádná lehká volba.

               Navíc ve vládě s Ficem by musel Pellegrini v podstatě zapřít sám sebe a své směrování. Fico nehodlá měnit nic na své proruské a protiukrajinské politice. Jeho frakce v evropském paramentu mu už pohrozila vyloučením. Fico opáčil, že takovou cenu je ochoten zaplatit. Jednak ví, že takové vylučování se prakticky nikdy neuskuteční, jednak si může být jist, že by ho frakce nacionalistů přijala s otevřenou náručí ve svých řadách. Tak už liberálové sice nevyloučili ale víceméně přinutili vystoupit maďarský FIDESZ, ale váhají s vyloučením ANO Andreje Babiše navzdory tomu, že Babiš nikdy liberálem nebyl, že se jeho lidé odmítli bavit s členy frakce, kteří chtěli navštívit Prahu a vztahy objasnit a že už ideologicky přešel zcela na stranu nacionalistů a kamarádí se s Viktorem Orbánem, Robertem Ficem a vlastně i s Tomiem Okamurou. Zřejmě mu nijak zvlášť neublíží ani to, že bezprostředně před slovenskými volbami protizákonně (protože v době memoranda) útočil vylhanými argumenty na svého kolegu v liberální frakci, na Progresívne Slovensko a bojoval za volbu Fica. Tady bych ale pana velkouzenáře vzal v ochranu. Myslím, že vůbec netušil, že je jeho strana ANO s Progresívnym Slovenskem ve stejné evropské frakci, tak daleko jeho politický přehled nesahá. A tak říkal co na srdci to na jazyku, což má u jeho voličů vždycky úspěch. Normálně je mezi srdcem a jazykem ještě jeden kontrolní orgán a to je mozek, ale ten bohužel u pana Andreje už dlouho nefunguje. Tedy funguje, ale jen při hromadění zisku svého Afgrofertu. Čili by se náš oligarcha mnohem lépe vyjímal ve frakci nacionalisticko/fašistické. Jenže ta je i bez Babiše silná dost a liberálové se bojí svého dalšího oslabení navzdory tomu, že z Babišova hnutí na protest proti jeho politickému obratu už vystoupili všichni „jeho“ poslanci v Evropském parlamentu. Přesto může ANO příští rok kandidovat v této frakci, jedno, jak absurdní ta skutečnost je. Fico se tedy příliš bát nemusí, nevěřím že jsou socialisté odvážnější než liberálové. Právě ta předposranost blokuje akceschopnost evropského parlamentu. A rutinér Fico na tuto předposranost sází a sázka mu dokonce i může vyjít. V případě, že by ho přece jen frakce „Skupina progresivní aliance socialistů a demokratů“ vyloučila nebo přinutila vystoupit, mohl by Pellegrini se svou stranou zabrat Ficovo místo – pokud se ovšem nezkompromituje kolaborací se SMEREM ve vládě. Pak by jeho poslanci mohli skončit v EU jako nezařazení. Prostě pokud má Pellegrini ambice vstoupit i do evropské politiky, půjde to po boku Roberta Fica hodně ztuha.

               Čili Petrovi Pellgrinimu v žádném případě nezávidím. Spolupracovat při nové kriminalizaci slovenské politiky (Fico už avizoval odvolání prezidenta policejního sboru a hlavního prokurátora, protože si dovolili vyšetřovat nezákonnosti v době jeho vlády – obviněných je už 130 osob), anebo zabránit Ficovi v uchopení moci za cenu velmi pravděpodobného sebezničení v nefunkční i když demokratické – čtyřkoalici.

               Pokud by taková vláda vznikla a po krátké dob padla, klesla by už teď minimální důvěra Slováků v politiku a demokracii ještě níž. A jejich touha po stabilitě by mohla přinést Robertovi Ficovi další hlasy a vzít je stranám, které by takovou nevládnoucí vládu vytvořily.

               Jak se Peter Pellegrini rozhodne, je jeho věc. Nezapomínejme, že rozhodli v první řadě slovenští voliči. Nemusí se nám to líbit, můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom diskutovat, ale to je asi tak všechno, co proti tomu můžeme dělat – abychom tedy citovali klasika.

               Možná je lepší na východ vůbec nehledět. Možná se tam brzy zhasne světlo.

               A navíc – s třiceti procenty preferencí hnutí ANO máme svých starostí víc než dost.

Hrobaři demokracie

               Je jich pět. A nejsou to Babiš, Schillerová, Havlíček Okamura a Rajchl, ale naše milá vládnoucí pětikoalice. Jako by se z ničeho nepoučili, zejména pak ne z vývoje na sousedním Slovensku. Opakují skoro do detailu stejné chyby, jako Matovičova vláda tam.

               Poslední volby byly tak trochu zázrakem. Že nakonec koalice „Spolu“ o pár desetin procenta předběhla Babišovo ANO, že se většina stran, s nimiž by Babiš mohl vytvořit vládu, zůstala těsně před prahem parlamentu a jejich hlasy propadly, to vše byla neuvěřitelná náhoda. Pětikoalice, i když nedostala většinu odevzdaných hlasů, tak získala pohodlnou většinu v parlamentu. Stačilo začít vládnout – a hlavně plnit co, co před volbami slíbili. Byla to možná poslední šance, kterou česká demokracie dostala, Pánbůh ještě jednou ukázal svou milostivou ruku, když takto rozdělil volební hlasy a parlamentní mandáty. A prezident Zeman dostal jaterní delirium právě v den po volbách, kdy chtěl vyjmenovat Andreje Babiše navzdory jeho volební porážce za premiéra bez důvěry parlamentu na dobu neurčitou. Co víc si mohli čeští demokrati přát?

               Ale jako by si neuvědomovali, že takový zázrak se stává jen jednou. Že je to jejich poslední šance.

               Hlavním úkolem bylo uspokojit své voliče, udělat to, kvůli čemu tito voliči strany pětikoalice volili. Jenže když se podívají na bilanci posledních dvou let, je to hodně tristní.

               Co čekal volič demokratických stran?

  1. Deagrofertizaci společnosti. Nestalo se nic. Dotace dále proudí do Agrofertu, který zvyšuje své zisky a šroubováním cen hnojiv, kde má monopol a potravin, kde se může spojit s jinými oligarchy a i tady diktovat ceny vydělává desítky miliard. Vláda nečinně přihlíží, jak její soupeř sílí a nabírá síly k dalšímu útoku na křehkou demokracii. Orbanizace našeho státu hrozí stále akutněji.
  2. Vyšetření a potrestání hradní kamarily okolo Zemana, Mynáře a Nejedlého, kteří si z kanceláře pražského hradu udělali soukromý byznys a drze se celé společnosti vysmívali do tváře. A pokud už policie něco vyšetřila a soud někoho potrestal, jako správce lánské obory Baláka, dal tomu odsouzenému prezident Zeman ihned milost. Voliči vládnoucích stran očekávali, že tyto osoby zmizí buď ve vězení nebo aspoň z veřejného života. Místo toho se dozvěděli, že ruský lobbyista Nejedlý je nejlepší kamarád s ministrem spravedlnosti Blažkem. Takže o nějakém vyšetřování nebo dokonce potrestání nemůže být řeč. Ruka ruku myje.
  3. Korenspondeční volbu. To bylo před volbami velké téma, mezi Čechy žijícími v zahraničí se angažoval především poslanec Czernin. Stačilo ale jedno kolo obstrukcí stran ANO a SPD a koaliční poslanci snahu o prosazení této volební metody samozřejmé ve všech vyspělých demokraciích rychle vzdali. Prý se k tomu vrátí. Samozřejmě přijde další hysterická blokáda ze strany politických sil, jejichž voliči neumí moc psát a odeslat obálku s volebním hlasem je pro ně intelektuálně těžko zvládnutelné. Ale zklamání v zahraničí je velké, i kdyby teď tato změna volebního systému prošla, účast v zahraničí bude určitě podstatně nižší, než by byla, kdy by se korenspondeční volba prosadila hned na začátku, tedy jako priorita. Tak jak to bylo slibováno. Ale sliby chyby.
  4. Změna v dozorčích radách televize a rádia. Možná by to bylo těžké, ale sedí tam stále lidé, které tam dosadilo ANO s komunisty a sociálními demokraty, je zde mnoho obskurních figur. Ředitele televize Petra Dvořáka už vyměnili, od prvního října nastoupí do funkce Jan Souček. Co se dá od něho očekávat, je těžké odhadnout, je ale pravda, že Dvořák se snažil nepodléhat tlaku Babišovy vlády, aby změnil českou televizi v propagandistickou hlásnou troubu a vysloužil si za to nenávist jak Babiše, tak i radních dosazených ANO a SPD. Koalici se ho nepodařilo udržet ve funkci, co se bude dít po prvním říjnu je těžké odhadnout. Prvním znamením může být, zda zůstane v hlavním programu Jakub Železný. Či Václav Moravec Už dnes je ale zpravodajství těžko stravitelné, ve zprávách se ve snaze o „objektivitu“ objevují především Schillerová a Havlíček, kteří se vyjadřují úplně ke všemu. Rozumnému člověku sice jejich blábolení leze silně na nervy, na voliče ANO ale genialita Alenky a Karla působí. Ale televize se řídí principem: „pět minut Hitler, pět minut Žid“. Říká tomu vyváženost zpráv. Jak to bylo s onou ruskou firmou z Petrohradu, která měla sídlit v domě nového ředitele televize, se zřejmě nedozvíme. Už jsme zvyklí na to, že se vždy všechno popře, ostatně i děkan Ševčík jde po Václavském náměstí při proruských demonstracích vždy jen „náhodou okolo“ a vládne na ekonomické fakultě klidně dál – s podporou „svého“ akademického senátu. Aroganci určitých lidí se nepodařilo zkrotit.
  5. Samozřejmě dostala vláda stát v katastrofální rozpočtové situaci a k tomu přišla válka na Ukrajině, s ní spojený růst cen energií a poté masivní inflace. Ale vláda se rozhodně neukázala jako energický manager. Energie sice nakonec zastropovala, v potravinách trpí oligarchizací české ekonomiky, ale zásahy mohly být hodně energičtější. Lidé byli samozřejmě znepokojeni, jen menšina rozuměla tomu, že inflace je důsledkem rozhazování peněz Babišovy vlády a že chytrý (nebo vychytralý) Andrej rozdával ze státního, aby pak ony peníze převedl prostřednictvím zvýšených cen do vlastní kapsy. Vláda působila bezradně a přiznejme si, že ministři Válek či Stanjura nepůsobí příliš kompetentně. Ani Vít Rakušan nedělá nejlepší figuru, jedno, zda zašifrovaný telefon používal nebo ne.
  6. Předseda vlády Petr Fiala samozřejmě mluví mnohem spisovněji a kultivovaněji než jeho předchůdce. Jenže jeho uhlazené řeči většina národa nerozumí. Nevím, jaké má poradce, ale ty projevy musí být mnohem údernější a jednodušší. A hlavně artikulace – troška rétorického cvičení by nebyla k zahození, aby člověk neměl při tiskovkách vlády potřebu usnout. Navíc je zřejmé, že Fiala není ve vlastní straně skutečný boss. Aféra s Blažkem, kdy se sklonil a velmi snadno kapituloval, jeho image nenapravitelně poškodila. Ukázalo se, že ODS prostě v době po Nečasovi, kdy se pohybovala na hranici zvolitelnosti, potřebovala ukázat slušný a nezkorumpovaný obličej. Ale že Fiala je pouze kulisa a za ní se ve straně hýbou temné proudy, z velké části dědictví „otce zakladatele“ Václava Klause. Skutečnost, že Fiala nemá vlastní členy jako Blažka, Zahradila nebo Vondru pod kontrolou, podkopává jeho pozici a snižuje důvěru v celou vládu.
  7. Je jasné, že se v pětikoalici špatně vládne. Musí se hledat vždy minimální styčná plocha a tu pak prosadit, což je při pěti stranách s hodně rozdílným zaměřením extrémně těžké. Jenže pět strana ve vládě znamená i potíž s rozdělováním postů. Prostě čím víc stran vládne, tím víc „koryt“ se musí pro ně vytvořit. Vláda je logicky těžkopádná, ovšem pokud se chtějí Piráti zcela zesměšnit návrhem na odvolání ministra Blažka, který logicky neprojde, protože ODS ho zamítne, otřese to důvěrou ve fungování této vlády ještě víc. Nehledě k tomu, že Piráti začali vyhrabávat starou křivdu s kroužkováním, díky které mají všeho všudy jen čtyři poslance v parlamentu a kterou Rakušanovi stále nezapomněli. Rozštěpit koalici, vyvolat v ní spory a vynutit si předčasné volby, to je taktika Babiše a Okamury a koalice příliš kompaktně a vůči této taktice odolně nepůsobí.
  8. Ukázalo se, že „demokratická pětikoalice“ má silné vazby na „nedemokratické síly“ a že se ani nestydí to ukazovat. Nejde jen o ono setkání Blažka s Nejedlým a jeho následné vysvětlení, že on s Nejedlým dojednal vyjmenování Fialy premiérem u Zemana (což dokonce může být pravda, a to by byla definitivně tragédie pro českou politickou kulturu). Že si za to dali pětihodinový pohovor u piva (jak dlouho trvala ta hrozná bouřka, na kterou se Blažek vymlouval?) Jeho argumentace byla výsměchem svým voličům a projevem neskutečné arogance. A stála hlasy.
  9. Ostatně ochotu spolupracovat s „nedemokraty“ ukázaly strany pětikoalice i na komunální a krajské úrovni. Koalice s ANO nebyly žádným problémem a nejexaktněji se to ukázalo při odvolání hejtmana Vondráka v Ostravě, kde ODS ukázala velkou ochotu účastnit se na mstivém tažení Andreje Babiše proti neposlušnému členovi jeho hnutí. Když z toho něco kápne, jdou principy stranou. A voličům se obrací žaludek.
  10. Úspěchy na mezinárodním poli Čechy neosloví. Jsou ve své podstatě xenofobní a kverulanti. Jakékoliv uznání na mezinárodní scéně tedy hodnotí s nedůvěrou jako příznak podlézání cizí – a tím automaticky nepřátelské – moci. A šplhouny nemáme z principu rádi.

Setkal jsem se o víkendu s kamarády. Všichni, pokud vím, volili strany pětikoalice. Dnes projevili ochotu volit tyto strany dva z nich. Většina je natolik znechucená, že nehodlá k volbám vůbec jít. A očividně už působí i agitace proruských dezinformátorů a demonstrací pana Rajchla. Rusové a Ukrajinci jsou prý „stejná pakáž“ a není třeba se do jejich konfliktu míchat. A hned několik z mých známých by bylo ochotno hlasovat za vystoupení Česka z Evropské Unie. Aby nám do naší politiky „nikdo nekecal“.  Odjel jsem dost šokován, demokratická veřejnost očividně eroduje a eroduje velmi rychle. A současná vláda má na této erozi lví podíl. ANO a SPD své voliče nezklame. Andrej Babiš může vykládat co chce (poslední jeho projevy jsou podezřelé z pomalého nástupu poměrně časné demence). Jeho voliči jsou náboženská sekta, která svého spasitele neopustí, i kdyby vraždil veřejně na ulici.

Vládní strany měly vrhnout všechno úsilí na to, aby udržely svůj vlastní volební potenciál, protože od „opozice“ dokážou sotva nějaký hlas získat. To je emocích a šířené nenávisti. Kde vládnou emoce, rozumnými argumenty nic nedokážete, pane premiére. Tak dochází k velmi podobné situaci jako na Slovensku, jen v horším provedení. Tam se preference Roberta Fica pohybují pod dvacetiprocentní hranicí a fašistická Republika má zhruba deset procent. U nás má Babiš pohodlné preference nad třiceti procenty a fašistické SPD přidává zhruba stejný potenciál jako Republika na Slovensku.

Přesto se koalice ANO s SPD nebojím. Babiš bude hodně váhat spojit se s Okamurou a definitivně se tím vyloučit z evropské společnosti. Ale ODS už čeká na svou příležitost zůstat ve vládě. Ukázala už dostatečně, že nemá strach z kontaktu s Babišovým hnutím, že se nebojí nákazy. Samozřejmě bez Fialy, ten po příštích volbách s největší pravděpodobností skončí. Kdo to převezme, je otázka, zatím se v ODS nikdo z pravicového křídla jako možná alternativa neukázal. Zahradil či Vondra, kteří by se fašizace či orbanizace společnosti příliš nebáli, tam zřejmě dostatečně silnou pozici nemají. Uvidíme, koho vyčaruje Blažek z rukávu. Fakt, že Babiš zničil každou stranu, která se s ním spojila, je zřejmě nestraší. Jde o posty, aspoň na jedno volební období. A pak se uvidí.

Zda se bude hlasovat o vystoupení z EU, rozhodne právě ochota ODS jít do vlády s Babišem, který evropské dotace nutně potřebuje (i když mu budou stačit i dotace ze státního rozpočtu, když to nepůjde jinak, sám si je přidělí a ODS to odsouhlasí). Pokud bude budoucí koalice přece jen ANO s SPD, bude takové hlasování o vystoupení z EU zřejmě Okamurovou podmínkou vstupu do vlády. A v tomto hlasování jsem hodně skeptický. Nevůle obecně k Bruselu, či konkrétně k Ursule van den Leyen byla cíleně rozsévána, aby se všichni mohli prezentovat jako ochránci prostého lidu. Tenhle vlak, jak se jednou rozjede, se nedá zastavit. Přesvědčil se o tom britský premiér Cameron. Tak dlouho kritizoval EU a útočil na ni, až si odpůrci Evropské Unie vynutili referendum. Marně pak obrátil a agitovat za setrvání v Unii. Šlo už o emoce a ty zvítězily. Zdravý rozum zůstal nevyslyšen. Zda jsou Britové ze svého tehdejšího rozhodnutí nadšeni, si dovolím zpochybnit, ostatně o jejich skepsi hovoří i sociologické studie. S malým Českem by se Unie párala mnohem méně než s Velkou Británií. Investice by se zkrátily, životní úroveň propadla a fašistické síly by při přebírání moci ztratily poslední zábrany.

Jedno pozitivní by to ale mohlo přinést. Pokud pak budou Češi potřebovat do zemí EU víza, zejména pak ta pracovní, budou schopní lidé zůstávat víc doma.  Zřejmě to bude mít za následek i vystoupení (nebo vyloučení) z Programu Erasmus, který využívali čeští studenti k studijním pobytům v zahraničí a k zlepšování znalosti cizích jazyků. Ovšem když nebudou umět cizí jazyky, budou muset zůstat sedět doma, což velká část společnosti samozřejmě přivítá. Otázka je, zda zůstane u víz pracovních, nebo si je budou muset vyřizovat i turisté. Ale Maďarsko i Rusko a určitě i Turecko zůstanou takovému vystoupivšímu Česku určitě přátelsky nakloněné, možná ho Rusko po patřičné omluvě i vyškrtne ze seznamu nepřátelských zemí.

Sami tedy určitě nezůstaneme. Ovšem zda budeme i nadále svobodnou demokratickou zemí, o tom si dovolím pochybovat. Tedy pokud bude současná vláda pracovat jako doposud, vidím ten další vývoj hodně černě. Apatie a nedůvěra k demokracii jako takové je na postupu.

Lago Maggiore

Ich gestehe, dass ich mit einigen Heiligen ein Problem habe. Ihre Heiligsprechung riecht zu sehr nach Politik, und wenn sogar ein Verwandter des Heiligen die Heiligsprechung durchsetzte, stellt sich die Frage, ob diese Person wirklich ihre Heiligkeit verdient hat. Das ist für mich der Fall bei Karl Borromäus, der im Jahr 1610 von Papst Paul V., auf Drängen des Erzbischofs von Mailand und Karls Cousin Federico Borromeo heiliggesprochen wurde. Wenn dann Papst Pius X. das dreihundertste Jubiläum seiner Heiligsprechung mit Worten feierte, in denen er die Reformation als Rebellion und Perversion des Glaubens bezeichnete, bekommt die ganze Geschichte in der heutigen Welt, die nach ökumenischer Einheit strebt, einen etwas bitteren Geschmack.

Karl Borromäus lebte von 1538 bis 1584. Er begann seine Karriere als Administrator des Trienter Konzils in den Jahren 1562–1563, als dieses Konzil Dogmen verabschiedete, die die Spaltung der Kirche endgültig besiegelten. Ab 1560 war er Erzbischof von Mailand und sorgte sorgfältig dafür, dass jeder Hauch von Protestantismus aus seiner Diözese ausgelöscht wurde. Er zögerte nicht, Hilfe zu leisten, als italienische Protestanten in das Misox-Tal in der Schweiz flohen und die einheimischen Katholiken um Hilfe baten. Karl hatte eine Methode, wie man mit Ketzer umgeht – sie wurden einfach der Hexerei beschuldigt. Die Ergebnisse ließen nicht auf sich warten. Elf von ihnen wurden verbrannt, die anderen kehrten nach grausamer Folter in den Schoß der katholischen Kirche zurück.

Es gibt natürlich auch Positives über Karl zu berichten. Er förderte Bildung, gründete in Pavia ein Internat für arme Studenten. Er kümmerte sich um Pestkranken und lebte so asketisch.  dass er im Alter von 46 Jahren starb. Dennoch hege ich ernsthafte Zweifel, ob er seine Heiligsprechung mit seinen Taten wirklich verdient hat.


          Aber gut, er ist ein Heiliger, und wenn man ihn besuchen möchte, muss man  sich zum Lago Maggiore begeben. Dort in der Stadt Arona, wo er geboren wurde, bereits im Jahr 1618, wurde für ihn eine riesige Statue aus Kupfer errichtet (28 Meter hoch – mit Sockel sogar 35 Meter), in die man bis in seinen Kopf hinaufsteigen kann. Ich habe es gemacht, obwohl es ziemlich anstrengend war, aber ich war neugierig, was in seinem Kopf ist. Ich fand, was ich erwartet hatte, da war nichts drin.

Dennoch bereue ich es nicht, es war eine ziemlich interessante Erfahrung. Gleich neben der Statue befindet sich eine Wallfahrtskirche mit einer Nachbildung seines Geburtszimmers (Es wird behauptet, dass er genau an diesem Ort geboren wurde, aber was hätte die edle Medici-Frau kurz vor der Geburt auf diesem Hügel gemacht? Sie hat sicherlich im Schloss in der Stadt entbunden, das Napoleon im Jahr 1800 dem Erdboden gleichgemacht hat). Der ganze Hügel oberhalb der Stadt Arona heißt Sacro Monte, von dort aus hat man einen herrlichen Blick auf den südlichen Teil des Sees sowie auf die Burg Angera, die seit 1449 ebenfalls im Besitz der Borromeo-Familie ist.

Diese Familie spielte in der Geschichte dieser Region eine bedeutende Rolle. Von 1445 bis 1797 hatten sie hier einen eigenen Staat, der keiner Jurisdiktion unterlag. Obwohl die Borromeos “nur Grafen” waren, wurden sie wiederholt zu Markgrafen ernannt oder bekleideten Ämter von Vizekönigen und vor allem – sie waren unglaublich reich.

Ihre Karriere begann wenig glanzvoll. Um das Jahr 1370 mussten sie aus San Miniato in der Toskana fliehen, als einer von ihnen, Filippo Boromei, sogar hingerichtet wurde. Seine Söhne Filippo, Borromeo und Giovanni flohen nach Mailand und gründeten hier eine Bank. Filippo Boromei hatte dann sehr viel Glück bei der Wahl seiner Lebenspartnerin. Er heiratete Taddea di Tenda, die Schwester der Gattin des Herzogs Filippo Maria Visconti, und konnte sich dank seines Geldes sogar mit seinem mächtigen Schwager sehr gut anfreunden. Sein Sohn Filippo heiratete sogar direkt in die Familie Visconti ein, als er 1438 Francesca Visconti zur Frau nahm. Dem rapiden Aufstieg der Familie stand also nichts im Wege, insbesondere, als sie nach dem Aussterben der Visconti auf die richtige Karte setzten. Denn sie finanzierten den Nachfolger der Visconti, Francesco Sforza, als er das unnachgiebige Mailand belagerte, das von einer Wiederherstellung der Republik träumte. Die Borromeos erwarben weitere große Ländereien in der Nähe des Lago Maggiore und machten sich dort unabhängig. Die Sforzas tolerierten diese Tatsache und nach ihnen auch die nachfolgenden Herrscher von Mailand. Sowohl die Franzosen als auch die Habsburger akzeptierten ihre Unabhängigkeit. Die Borromeos hatten sich in der Zwischenzeit mit fast allen bedeutenden Familien Europas verschwägert, sodass niemand das Risiko einging, sich mit ihnen anzulegen. Der Lago Maggiore und das Land um diesen See gehörten einfach ihnen, und niemand stellte das in Frage.

Und genau dort entstand etwas Erstaunliches, für das es sich lohnt, so weit nach Westitalien zu reisen.

Im Jahr 1501 kauften die Borromeos die erste der Inseln im See, die „Isola Madre“, und danach noch zwei weitere Inselchen, die heute „Isola Superiore dei Pescatori“ und „Isola Bella“ heißen. Damals war die letzte allerdings noch nicht schön wie heute und hieß „Isola Inferiore“, sollte aber schön werden. So schön, dass einem der Atem stockt. Der Bau des Palastes und des unglaublichen Gartens begann unter Carlo III. Borromeo. Es gelang ihm, zwei kleine Klöster von dort auf die nahegelegene Insel „Isola Superiore dei Pescatori“ zu verlegen, und die „Isola Inferiore“ benannte er nach seiner Frau in Isabella um. Von da an war es nur noch ein kleiner Schritt zum heutigen Namen, der die Schönheit der Insel viel besser widerspiegelt (obwohl man sagt, auch Isabela sei außergewöhnlich schön gewesen). Aus Isabella wurde „Isola Bella“. Was aus dem Felsbrocken im See entstand, ist nämlich atemberaubend.


          Der Bau des Palastes und des Gartens dauerte bis 1959, also fast dreihundert Jahre, aber die Borromeos waren beharrlich. Obwohl ihnen immer wieder das Geld ausging, gaben sie das Projekt nie auf. Sie waren zwar nur Grafen, aber sie verkehrten in der höchsten Gesellschaft von Päpsten, Kardinälen, Herzögen und Königen und wollten ihre Gäste aus dieser Gesellschaft beeindrucken, daher wurden die Kosten nicht gescheut. Das Erdgeschoss, das sie in Form von einer Höhle bauen ließen (eigentlich sechs Höhlen), wurde neunzig Jahre lang errichtet und kostete unglaubliche Geldsummen. Die gesamte Insel hat die Form eines Schiffes, wobei der Palast den Kapitänsposten darstellt und der Park den Bug des Schiffes. Der Palast wirkt von außen zwar recht schlicht im manieristischen Stil, aber die Innenausstattung ist umso prächtiger. Übrigens verbringt die Familie Borromeo im Palast immer noch den Sommer, sie bewohnt jedoch nur das obere zweite Stockwerk des Palastes und lässt den Rest für Touristen offen. Die Einnahmen aus dem Tourismus spielen wahrscheinlich eine wichtige Rolle bei der kostspieligen Erhaltung der Schönheit der Insel.

Bereits die Eingangstreppe des Palastes ist monumental, und dann geht es von Raum zu Raum, alles blendend. Ob es sich um Gemälden in vergoldeten Rahmen in der nach dem französischen General Barthier benannten Galerie handelt, den Thronsaal mit einem Thron, der nicht nur für einen Grafen, sondern auch für einen König angemessen wäre, das Schlafzimmer mit Himmelbett oder den Musiksalon mit einem vergoldeten Cembalo.

Dieser “Sala della Musica” ist auch historisch bedeutsam. Vom 11. bis 14. April 1935 trafen sich hier Vertreter der “Siegermächte”, um das Problem zu besprechen, nämlich die Entscheidung Hitlers über die Einführung der Wehrpflicht in Deutschland, womit er die Vereinbarungen des Versailler Vertrags nach dem Ersten Weltkrieg verletzt hatte. Der Gastgeber war Mussolini, denn zum einen betrachtete er sich auch als einer der Vertreter der “Siegermächte”, schließlich errichtete er in seinem Land viele Siegesdenkmäler, und zum anderen war er damals noch nicht so eng mit Adolf befreundet. Das änderte sich erst nach dem Münchner Abkommen im September 1938 und vor allem nach 1939, als er mit Hitler einen “Deal” über Südtirol abschloss. 1935 empfing er auf „Isola Bella“ Vertreter Großbritanniens und Frankreichs. Das abgesegnete Dokument hängt an der Wand des Musiksalons. Wie es ausging, wissen wir. Das zahnlose Memorandum schreckte Hitler nicht ab, im nächsten Jahr in das demilitarisierte Rheinland einzumarschieren, und alles steuerte auf einen Weltkonflikt zu. Der größte Saal im Palast ist der “Salone” Er ist der Hauptsaal, der erst 1959 fertiggestellt wurde und sich über alle drei Stockwerke des Palastes erstreckt Es gibt aber auch den großen „Saal der Medaillen“, in dem größere Gesellschaften speisten, und natürlich darf auch der große Ballsaal nicht fehlen. Er ist ganz aus mit Spiegeln bedecktem Marmor gemacht.

Einer der Säle trägt den Namen des französischen Kaisers Napoleon, als Erinnerung an den Besuch dieses prominenten Gastes auf der Insel im Jahr 1797. Es war während seines ersten italienischen Feldzugs, bei dem er die Österreicher aus Italien vertrieb, die Republik Venedig auflöste und seinen Triumph mit dem Frieden von Campoformio im Palast des letzten Dogen von Venedig, Vernier beendete. Napoleon kam mit seiner Frau Josephine auf die Insel. Ihr verdankte er viel, insbesondere das Kommando über die französische Armee in Italien. Premierminister Barras drückte dadurch seine Dankbarkeit dafür aus, dass Napoleon ihn von seiner schwierigen Geliebten befreit hatte. Napoleon und Josephine übernachteten in einem Saal, der heute noch ihren Namen trägt, in einem Himmelbett, das immer noch dort steht. Allerdings waren die Erinnerungen an den Besuch des kleinen Korsen nicht gerade die besten. Der Verwalter des Schlosses ließ verlauten, dass er noch nie eine so schreckliche Gesellschaft erlebt habe, die um Essen und Plätze am Tisch beinahe gekämpft habe (Napoleon kam mit sechzig Begleitern, aber im großen Speisesaal, dem Medaillensaal, gab es nur Platz für dreißig). Napoleon hinterließ das Zimmer, in dem er die Nacht verbracht hatte, voller Müll, Unordnung und Schmutz, sodass der Verwalter froh war, dass der problematische Gast nur zwei Tage geblieben war, da er sonst den Palast in eine Kaserne verwandelt hätte. Die Erinnerungen an den Besuch waren offensichtlich sehr frustrierend, denn als Napoleon im Jahr 1805, kurz nach seiner Krönung zum Kaiser, erneut seinen Besuch ankündigte, schrieb Graf Gibero Borromeo, dass er gehört habe, dass der Kaiser und die Kaiserin Bedenken wegen des feuchten Klimas auf der Insel hätten. In seinen Anweisungen fügte er hinzu: “Obwohl diese Information nicht auf Wahrheit beruht, sollte sie unterstützt werden, und das kaiserliche Paar sollte in seinem Glauben an das ungesunde Klima der Insel belassen werden.”

Selbst diese durchdachte Taktik half jedoch nicht, denn Napoleon und Josephine erschienen im Juni 1805 auf der Insel, und ein Jahr später kam sogar Josephines Sohn Eugenio Bernharnais mit seiner Frau. Nach diesem Besuch verschwanden einige wertvolle Leuchter und flämische Wandteppiche, sodass die Besuche der französischen Kaiserfamilie den Gastgebern eher Sorgen als Freude bereiteten. Immerhin war das ein lebenslanges Problem Napoleons. Da er aus sehr bescheidenen Verhältnissen stammte, hatte er nie gelernt, sich anständig zu benehmen, und echte Aristokraten wie der russische Zar Alexander oder Napoleons Außenminister Talleyrand, verachteten ihn deshalb zutiefst. Dies ist ein Problem, mit dem heutzutage zum Beispiel auch russische Oligarchen zu kämpfen haben.

Obwohl einige wertvolle Wandteppiche mit Eugenio Bernharnais aus dem Palast verschwanden, gibt es immer noch genug von ihnen, die im letzten Saal des Palastes ausgestellt sind. Sie sind sechs mal vier Meter groß und zeigen verschiedene Motive aus dem Tierleben, hauptsächlich werden hier Löwen dargestellt.

Von diesem Saal aus gelangt man in den Garten.

Dieser ist vom Palast durch eine von hohen Bäumen gebildete Wand getrennt, sodass man den Palast vom Garten aus nicht sehen kann. Dadurch stört den Besucher nichts, um die Schönheit dieses Gartens wirklich zu genießen. Der Garten erstreckt sich über fünf Terrassen bis zur Aussichtsplattform auf dem Gipfel. Die Terrassen sind mit duftenden Rosen bedeckt, unten blühen Azaleen und Rhododendren, aber auch Zitronenbäume, Orangenbäume, Lotusblumen und andere duftende Pflanzen. Alles wird durch antike Motive wie das Atrium der Göttin Diana oder Herkules ergänzt. Das alles ist in Form eines französischen Barockgartens gepflegt, also eine künstliche Schönheit, aber dennoch eine atemberaubende.

Man muss es mit allen Sinnen erleben, und egal, ob man fotografiert, filmt oder auf andere Weise versucht, diese Eindrücke für die Ewigkeit festzuhalten, es gelingt einfach nicht. Das Gedächtnis ist das einzige, wo man die Eindrücke speichern kann.

Die zweite Insel, die „Isola Madre“ ist ebenso erstaunlich.

Verschiedene orientalische Bäume wie Eukalyptus, Zypressen, Palmen, die unter dem Palast eine gesamte Kolonnade bilden, Kamelien, Zitronenbäume und sogar Bananen (offensichtlich friert es hier im Winter trotz der Nähe der Alpen nicht, sonst würden es Bananen nicht überstehen). Die größte Kuriosität ist ein ganzes Beet verschiedener Blumenarten aus der Protea-Familie, von denen die berühmteste die wunderschöne Protea cynaroides ist, die 1967 zur Nationalblume der Republik Südafrika erklärt wurde.

Darüber hinaus werden hier viele unbekannte, aber äußerst farbenfrohe und daher schöne Vögel gezüchtet. Die imposanteste Pflanze ist wahrscheinlich ein riesiger Kaschmirzypresse, die ein Sturm im Jahr 2006 mit Wurzeln ausgerissen hat. Der Baum konnte wieder an seinen ursprünglichen Standort gepflanzt und dadurch gerettet werden. Heute wächst er weiter, sicherheitshalber ist er mit Stahlseilen befestigt, aber offensichtlich geht es ihm nicht schlecht.

Der Palast demonstriert erneut die Nähe der Borromeos zu den mächtigsten Familien Europas; es gibt Porträts und Wappen von Familien, mit denen sie durch Heiraten verwandt waren, und so sind Wappen von Papst Pius IV. Medici (der Onkel des heiligen Karls), Papst Innozenz XI. aus dem Odescalchi-Geschlecht und Karl II., König von Spanien, abgebildet. Und natürlich wird man dort von einer Büste des berühmtesten Mitglieds der Borromeo-Familie, des heiligen Karl, begrüßt. Um sicherzustellen, dass man nicht am Wert der Familie zweifelt, findet man zusätzlich Porträts der Päpste, mit denen die Borromeos verwandt waren (Clemens VII. Medici, Paul III. Farnese, Pius IV. Medici und Innozenz XI. Odescalchi) im Konferenzsaal, der aufgrund seiner Dekoration auch als Papstsaal bekannt ist. Die Säle und Schlafzimmer sind mit Barockmöbeln eingerichtet, der runde venezianische Saal ist bereits im Rokoko-Stil gestaltet und mit einem Kronleuchter aus Muranoglas geschmückt. Als Kuriosität gibt es dort auch eine Sammlung von Puppen von Robert und Gisela Pesché, die diese Sammlung den Borromeos geschenkt haben, sowie mehrere Marionettentheater mit Ersatzpuppen in mehreren anderen Räumen. Dieses Marionettentheater wurde in der wunderschönen Kulisse des Gartens auf Isola Madre gespielt, und die erste Aufführung ist im Jahr 1657 dokumentiert. Wenn man also nach Isola Bella gereist ist, um den Palast der Borromeos zu bewundern, dann fährt man nach Isola Madre, um die Natur zu genießen. Gustave Flaubert bezeichnete einmal die Insel als das “sinnlichste” Fleckchen Erde, und daran ist etwas Wahres.

Man kann die Inseln von verschiedenen Orten aus erreichen, da sie sich in einer Bucht im westlichen Ausläufer des Sees befinden. Im Norden ist es Verbania, genauer gesagt ihr Stadtteil Palanza, im Süden ist es entweder Baveno oder vor allem Stresa.

Dieser luxuriöse Kurort bietet riesige Hotels mit Blick auf die Borromäischen Inseln und eine wunderschöne Seepromenade mit Stränden – teilweise privat, teilweise öffentlich. Hier haben auch die Teilnehmer der Mussolini-Konferenz auf Isola Bella gewohnt, weshalb der Vertrag “Fronte di Stresa” (Stresa-Front) genannt wurde.

Wer viel Geld hat, könnte hier wohnen; wir haben auf der preisgünstigeren Nordseite in Verbania gewohnt. Aber auch Verbania hat einiges zu bieten. Es ist nicht nur mit 35.000 Einwohnern die größte Stadt am Seeufer, sondern am Stadtrand gibt es auch einen zauberhaften botanischen Garten – „Villa Taranto“. Die Boote, die Touristen über den See transportieren, legen dort an, zu Fuß ist es eine halbe Stunde vom Hafen in Palanza aus. Am schönsten ist es dort im April, wenn die Tulpen blühen, aber wer nach dem Besuch der Inseln noch ein bisschen Energie für botanische Gärten übrig hat, sollte auf jeden Fall noch dorthin gehen. Ihre Augen und Ihre Nase werden wieder auf ihre Kosten kommen.

Chcete navštívit Moravu? Zapomeňte!

Minulý týden jsem se opět jednou rozhodl navštívit mé přátele na Moravě a samozřejmě i moji maminku, která žije ve Starojické Lhotě sama. Kdybych věděl, co mě čeká, asi bych o tom hodně přemýšlel. A v budoucnosti i budu.

               Kdysi jsem jezdíval cestu z Grazu do Lhoty za necelých pět hodin. To se ještě projíždělo Olomoucí a chyběla dálnice na sever od Vídně. Tak se muselo přes Vídeň na Brünnerstrasse a pak přes Dolní Rakousko po přeplněných cestách.

               Pak byl postaven obchvat Olomouce a Rakušáci postavili dálnici až k státní hranici k Drassenhofenu. Cesta se zkrátila, v nejlepším čase jsem stihl celou vzdálenost za 4 hodiny a pět minut. To byly časy!

               Minulý týden jsem na stejnou vzdálenost potřeboval šest hodin! Na 280 kilometrů na rakouském území jsem potřeboval 2,5 hodiny, na 170 kilometrů v Česku tři a půl. Ještě teď se z toho třesu. Moje přechytřelé auto dostalo hysterický záchvat začalo se chovat naprosto neadekvátně. Když jsem v autě nechal sedět maminku, spustilo alarm, což zatím neudělalo nikdy, jedno, kdo v něm seděl. Při parkování přímo hystericky řvalo, že z obou stran nemám žádný odstup k vedlejším vozidlům, až jsem vystoupil, abych zjistil, že mám na obou stranách po půl metru. Musel jsem mu domluvit a ukonejšit ho, ale bylo nedůvěřivé, dokud jsme společně Česko zase neopustili.

               Začalo to u Drassenhofenu. Je tam obchvat, ale hned na jeho začátku jsem zůstal stát v koloně. Pokusil jsem se vylepšit beznadějnou situaci tím, že jsem na Drassenhofen -West vjel do vesnice a projel jí. Jenže takových chytrolínů bylo dostatek, a tak jsem se zasekl i tam. Obrovské množství polských kamionů blokovalo cestu do Česka a pohybovaly se – pokud vůbec – pak jen krokem. Zdůrazňuji, že nebyl pátek ale čtvrtek, tedy dne uprostřed týdne. Přes Mikulov a jeho kruhové objezdy to vypadalo hodně podobně, průjezd od Drassenhofenu za Mikulov spotřeboval čtyřicet minut. Je to samozřejmě důsledek chybějícího dálničního spojení Česka s Rakouskem. Očividně není politický zájem s jižním sousedem komunikovat. Není totiž ani nejmenší náznak, že by se na této situaci mohlo něco změnit. Rakousko je jedinou zemí, která s Českem dálnicí spojena není – ať už jsou důvody jakékoliv, je to tristní. Možná Rakousko skutečně není pro Česko zajímavým obchodním partnerem, možná jsou to animozity ještě z doby mocnářství nebo moderně kvůli Temelínu, Ale zatímco do Německa vede dálnic hned několik a ve směru do Chomutova se staví další, do Polska i na Slovensko se taky dostanete po čtyřproudové cestě, do Rakouska to nejde. A právě tranzit polských a litevských kamionů dokáže udělat při přechodu ze čtyřproudové silnice na dvojproudovou udělat řidičům peklo. A taky dělá. Mají to z jihu do Polska přes Moravu nejblíž.

               Jenže to jsem neměl zdaleka nejhorší za sebou. Přišlo Brno. Nevím, možná se Brňáci připravují na nové obléhání Švédy, možná se bojí Rusů nebo migrantů, ale okolo Brna se v současné době prostě projet nedá. A to ze všech stran. Kopou se zákopy. Z jihu je výjezd ve směru na Olomouc odbouraná, ale od Prahy stojí nekonečné kolony a stejně je to prý i na tahu z východu od Bratislavy – to mi oznámilo rádio Impuls. Vyptával jsem se na důvod. Jeden Brňák mi vyprávěl, že prý jedna ze staveb na dálnici u Brna se zpozdila o tři roky a druhá začala přesně podle plánu. Na to prý má Brno placenou funkci koordinátora stavebních investic. Nevím, zda je to „fake“ nebo ne, ale pokud to pravda je, pak je buď neschopně hloupý nebo pod drogama. Každopádně se mu podařilo udělat Brno nedosažitelným. Těch zhruba pět kilometrů okolo Brna trvalo hodinu.

               O Prostějově už vím, proto je mi známo, že se tomuto městu musím za každou cenu vyhnout. Odbočil jsem tedy na Přerov a projel městem – obchvat se staví ale zřejmě to bude ještě nějakou dobu trvat. Nicméně jsem stál na semaforech na výjezdu z města pouhých pět minut. Z rádia jsem slyšel, že se před Prostějovem pohybuje tříkilometrová kolona a je třeba počítat s časovou ztrátou půl hodiny. Gratuloval jsem si, protože by se cesta protáhla o další půl hodiny na šest a půl.

               Ale vyhráno ještě nebylo. Ještě je zde úsek u Bělotína. Tuto stavbu století začali před mnoha lety. Je to rychlostní cesta, tedy žádná dálnice. Rozbourali ji už ani nevím kdy a od té doby se na ní „pracuje“. Nejnověji se prý musí už dokončené úseky (vždy jen v jednom směru) zase rozbourat, protože prý tam byl použit špatný podklad.

               Tak nevím.

               Dělají si ony stavební firmy z lidí legraci nebo jen sprostě rýžují. Protože jsou dálnice v majetku státu. Jedná se očividně o státní zakázky a všechny tyhle hrůzy platí daňový poplatník. Aby si mohl postát na dálnici, musí sáhnout hluboko do kapsy.

               Začátkem října má moje třída z gymnázia sraz. Neměl bych to možná prozrazovat ale vem to čert, je to po 45 letech od maturity. Jak se tam ale dostat? Přes Brno určitě ne, přes Mikulov stěží, přes Prostějov ani náhodou.

               Kamarád Milan – insider z jižní Moravy – mi navrhl řešení Vyzkoušel jsem si jeho návrh a posoudil ho jako použitelný. Po dálnici na Přerov (vyhnout se Prostějovu), poté odbočit po dálnici na Uherské Hradiště a jet až do Napajedel. (Nezapomenout se vyčurat na odpočívadle v Kurovicích, protože potom už to nejde). Pak po okrskách do Starého města (pozor, neodbočit na Uherské Hradiště, značení je tam dost mizerné a taky staveniště, aby to nebylo jednoduché). Potom se prokličkovat padesátkami, třicítkami ale i sedmdesátkami do Bzence a potom odbočit na Strážnici. (Tím jsme se definitivně vyhnuli Brnu – snaha objet Brno přes Slavkov je prý odsouzena ke katastrofě.) Od Strážnice pak vede už velmi dobrá cesta přes Hodonín až do Břeclavi (tím jsme se vyhnuli Mikulovu)

               Pokud budu mít tedy štěstí a nezaseknu se v Břeclavi (což se mi už stalo a poskakoval jsem tu v koloně přes město čtyřicet minut, ale většinou se to dá i v pátek zvládnout za minut patnáct) dosáhnu státní hranice za zhruba dvě hodiny (zvládl jsem to za dvě hodiny a devět minut)

               Tak tedy o.k. Na sraz se spolužáky pojedu. Ale mám takovou všetečnou otázku. Nač potom stavíme ty dálnice a vrážíme do nich miliardy, když se jim člověk musí za každou cenu vyhnout? Ano, i v Rakousku bývají problémy při přestavbě dálnic. V srpnu mě hodně podráždilo, když jsem před mýtem na A9 za Gleinalmtunelem ztratil víc než půl hodiny. Ale s tím masakrem u Brna se to srovnávat nedá. Co vy na to, pane ministře Kupko? Můžete se samozřejmě vymluvit na to, že to dělají soukromé firmy, ale ministerstvo nese za stav komunikací zodpovědnost, přinejmenším politickou. Nasraný řidič se dá mnohem snadněji zmanipulovat, aby se mu současná vláda přestala líbit. Ale o tom až příští týden.

               Co dál? Moji spolupracovníci z nemocnice ve Wagně, kteří se mnou zažili výlety na jižní Moravu a do Jižních Čech na mně už od konce covidové pandemie útočí, že by chtěli ještě před mým penzionováním zažít ještě jeden takový výlet. (Dělali to už před covidem, ale pak to na chvíli přestalo). Jistě, Olomouc, Kroměříž nebo třeba Bouzov jsou lákavé cíle. Jenže nedosažitelné.

               A tak můžu říct mým kolegům s čistým svědomím: „Zapomeňte. A je to ve vašem zájmu!“

Saalbach-Hinterglemm a Kitzsteinhorn

Saalbach-Hinterglemm byl dlouho lyžařským centrem, které mi unikalo. Byl jsem všude okolo, na Wilder Kaiser, v Kitzbühlu, na Hochkönigu, ale vychvalovaný Saalbach mi stále unikal. Až do letošní zimy, konečně jsme tam se synem zajeli a bylo to opravu úžasné, i když jsme za tři dny lyžování z 650 kilometrů tamějších sjezdovek zvládli jen 150. I tak jsme toho měli plné kecky. Jenže když jsme na závěr našeho pobytu seděli na terase hospody na západním vrcholu Schattbergu a užívali si sluníčka (syn mezitím objednal přes QR kód nápoje, zaplatil je mobilem a ony skutečně dorazily, z čehož mám těžké duševní trauma), viděl jsem cestičku na nejbližší další vrchol (jednalo se o Stemmerkogel) a ten vrchol byl tak blízko, že jsem dostal silné nutkání přivézt sem v létě manželku a na ten svůdně blízký vrchol ji dovést.

               Víte o tom, že bílá barva přibližuje? Tušil jsem to, ale ne, že až tak moc. Když jsme tedy v létě na západní vrchol Schattbergu dorazili (pěšky z východního vrcholu, kam jsme se dovezli lanovkou), nevypadal ten vrchol už vůbec tak blízko. Nicméně jsme ho statečně zdolali – skutečně to nebylo náročné.

Stemmerkogel

               Turistů je v Saalbachu i v létě hodně, hlavně jsou to cyklisti. Horská kola a zejména sjezdy po připravených cestičkách z vrcholu (kam je vyveze lanovka) dolů jsou tady hlavní hit. My pěšáci jsme byli jen tak spíš na okraji, ale stálo to za to. Hřeben Saalbachu s Hinterglemmem je zelený a oblý (proto se tady taky v zimě lyžuje), ovšem na obě strany jsou úžasné výhledy. Na sever je to Hochkönig, pak Steinberge (nach Berchtesgadenem, Saalfeldenem a Löflerem, po kterých městečkách dostala jednotlivá pohoří svá jména). Tedy dostala je, protože jsou to skutečné skalnaté kopce s výškou něco nad 2000 metrů nad mořem, ale tvoří několik skupin pojmenovaných podle oněch obcí. A zcela na západě vykukuje rozeklané pohoří „Wilder Kaiser“, čili Divoký Císař, pod kterým leží osada Elmau, slavná díky seriálu o „Doktorovi z hor“.

               Na jihu se pak tyčí třítisícovky Vysokých Taurů s dominantou Kitzsteinhornu a Grossvenedigu (Grossglockner, tedy nejvyšší hora Rakouska, je trochu v pozadí a vlastně vůbec není tak dominantní.) Je to úžasné panoráma, stojí to za to.

               Výhodou je, že se na několik vrcholů dostanete lanovkami. A co je na tom nejlepší, pokud se ubytujete v apartmánu nebo hotelu, který je partnerem takzvané „Jockercard“, máte všechny tyto lanovky v ceně ubytování a jezdíte tedy zadarmo. Je tedy rozhodně zjistit, zda ubytování, které jste si objednali, partnerem Jockercard opravdu je. Pokud ne, pobyt se prodraží – tedy pokud nejste nadšení turisté zdolávající vrcholy z údolí jako kdysi arcivévoda Johann. My jsme měli apartmán, který partnerem byl, a to se hodně vyplatilo (vedle lanovek a dalších drobností, můžete například v lázních v Kaprunu zůstat o hodinu déle). Jockercard zajišťuje i bezplatné parkování u lanovek, jen je třeba nechat si na pokladně potvrdit lístek. Platí do 18 hodin, potom se už za parkování platí, to aby rafinovaní turisté nevyužívali parkovišť při posezení na večeři.

               Přímo ze Saalbachu vedou dvě lanovky na vrcholy Schattbergu – „Schattberg X-Press“ na východní vrchol a „Westgipfelbahn“ na vrchol západní. Existuje ještě vrchol střední „Mittelgipfel“, který je dokonce z těch tří vrcholů Schattbergu nejvyšší, ale na ten už musíte pěšky.

Schattberg

Na západní vrchol je v provozu i krátká lanovka „Schattberg Sprinter“, ten ale slouží k dopravě kol a cyklistů, kteří se pak spouštějí po zimních sjezdovkách a plní pak chirurgické ambulance v Zell am See nebo v Mittersilu.  Pro ty cyklisty je to tam pravý ráj, a proto je jich tam i tolik. Sjezdy jsou rozdílně náročné a jsou označené barvami jako sjezdovky v zimě, tedy modré, červené a černé. Ty černé jsou samozřejmě jen pro sebevrahy, ty modré sjíždějí i děti. Na těch černých jsou skoky až pět metrů, na modrých prý maximálně metr. Nezkoušel jsem to, moje dvakrát operované koleno by mi zřejmě dalo pár facek hned po tom prvním – třeba i jen metrovém – skoku. Problémem jsou především ty červené. Na ty si troufají i méně zkušení a blokují pak cestu těm rychlejším, zejména v zatáčkách, což může být nebezpečné. Na rozdíl od sjezdovek, kde se takovému moulovi můžete vyhnout, je zde jen jedna stopa, takže předjet ho prakticky není možné.

Pro úplné začátečníky je zkušební areál přímo v Saalbachu. Není třeba vozit kola a výstroj s sebou, prakticky všude jsou půjčovny, kde dostane odvážlivec všechno, od kola přes přilbu a všechno ostatní brnění, aby ty úrazové ambulance přece jen až tak nezatěžoval. Cyklisti mají v Jockercard zadarmo dvě jízdy za den (předpokládá se logicky, že se dolů, na rozdíl od pěšáků, dostanou po vlastní ose). Chtějí-li jezdit lanovkami celý den, musí si koupit celodenní lístek, Jockercard pak poskytuje určitou slevu.

               Na východním vrcholu Schattbergu startuje nejatraktivnější (a nejnamáhavější) túra v tomto regionu „7-Summit“. Při této túře zdoláte za jeden den sedm vrcholů, celkové převýšení je 1450 metrů a celá túra měří okolo 24 kilometrů. Ono je to sice po hřebenu a startujete z onoho východního vrcholu Schattbergu z výšky přes dva tisíce metrů nad mořem, ale ten hřeben je zatraceně nahoru a pak zase dolů a nemá to konce. Čili nic pro staříky nad šedesát let, pokud neběhají po horách denně. Přičemž nižší vrcholy jako Saalbachkogel se mezi těch sedm vrcholů vůbec nepočítají, ale vylézt na ně musíte stejně.  Z východního vrcholu Schattbergu musíte napřed na vrchol západní. Pak na Stemmerkogel (tam jsme s manželkou došli), pak pokračuje cesta na Hochkogel (ten mě ještě sváděl, ale manželku ne, takže se mi taky časem přestal líbit), až pak to začne být opravdu zajímavé a někdy i napínavé, to po cestě na Hochsaalbachkogel – výstup je zde jištěný lany. Pak cesta pokračuje přes Bärensteigkogel a Manlitzkogel k Mittagskogelu. I kdybyste vyrazili první lanovkou, do oběda to na ten „polední vrchol“ nestihnete, zřejmě byl ten vrchol přímo na východ, tedy „na poledni“ a odtud pochází jeho jméno. Pak vede cesta na nejvyšší, a chválabohu poslední – vrchol celé túry Geißstein s 2363 metry nad mořem. Ovšem pokud si myslíte, že jste zdoláním tohoto vrcholu vyhráli, není to ještě tak úplně pravda. Sestup přes Birgel do údolí je dlouhý a namáhavý. Ovšem samozřejmě, jako v Rakousku všude, je cesta lemována horskými chatami, kde se můžete najíst, napít a vyčerpaní turisté zde můžou i přespat.

               Ne, nejsme až tak ctižádostiví. Místo toho jsme vyjeli lanovkou „12er Kogelbahn“ na „12er Kogel“.  

Údolní stanice je tentokrát v Hinterglemmu a i zde je dostatek bezplatných parkovacích míst. Co všechno Rakušákům napadlo, aby sem přilákali turisty a zejména rodiny s dětmi, je skutečně obdivuhodné. Hřiště pro děti, lehátka, samozřejmě restaurace, vyhlídky a naprosto neuvěřitelný minigolf s originálními dřevěnými hůlkami.

My jsme ale směřovali na „Hohe Penhab“, což je kopec přesahující 12-er Kogel asi o dvě stě metrů. Nic mimořádně náročného. Odtud pak vede přímo úžasný „Panoramaweg“ po hřebeni s nádhernými výhledy na Kitzsteinhorn či na Grossvenediger. Je to něco přes půl hodiny trvající procházka, na kterou se nezapomíná.

Großvenediger z Panoramaweg

Za sedlem je ještě výstup na kopec jménem Schönhoferwand. Poté má turista několik možností.  Dá se pak pokračovat dál po hřebeni, vrátit se po „Heimat Rundweg“ zpět na vrchol Zwölferkogelu nebo sestoupit k Elmaualmu a tam se najíst. Volili jsme tu poslední variantu, po odpočinku na Elmaualmu se pak dá přejít (k nevůli mé manželky trošku do kopce) ke střední stanici lanovky, kterou se člověk vrátí do Hinterglemmu. Právě tahle túra je nezapomenutelná a kdo už jednou v Saalbachu je, měl by ji rozhodně absolvovat. Zvládly ji i čtyřleté děti, ale zážitek je to veliký.

               Další lanovky, které jsou ještě v Jockercard obsaženy, jsou Kohlmaisbahn, která startuje z centra Saalbachu. Parkovací místa jsou prý k dispozici, ale nenašli jsme je. Přinejmenším ne u dolní stanice lanovky. Na rozdíl od námi použitých lanovek jede tato na sever, tedy blíže k Steinberge a do poněkud nižší výšky 1794 m.n.m.

               Reiterkogelbahn z Hinterglemmu vás pak vyveze jen do výšky 1480 metrů. Je to lanovka, kterou hojně používají lyžaří v zimě a cyklisti v létě. K vrcholům hor je odtud ještě dost daleko (nebo vysoko, pokud chcete).

               K poslední z lanovek, které jsou v nabídce, Asitzbahn/Steinbergbahn. musíte kousek autem do Leogangu, to je o údolí dál. V zimě je na této straně pohodlné lyžování s modrými sjezdovkami (nebo červenými, které jsou ale ve skutečnosti taky modré). V létě máte možnost vidět Steinberge skutečně vis a vis přímo před sebou a kdo si chce prověřit pevnost svých nervů, může absolvovat Flying Fox XXL, na což mu Jockercard garantuje 10procentní slevu. Ve Fieberbrunnu o kousek dál ve stejném údolí je slavný Jakobskreuz. Obrovská dřevěná stavba na vrcholu kopce je s třiceti metry výšky největší vrcholový kříž na světě, na který se dá vystoupat. Má pět vyhlídkových platforem a hrála už v nespočetných rakouských filmech. (V kriminálkách se z toho kříže občas padá nebo skáče – vždy se smrtelným koncem). Vyjet se sem dá i lanovkou s Pillersee, ale tato lanovka není v Jockercard. Pokud tedy chcete ušetřit eura, do výšky 1456 metrů se dá vyšlapat i pěšky.

Jakobskreuz

               My jsme se ale rozhodli pro návštěvu Kitzsteinhornu. Zell am See se svým jezerem a nad ním se trčícími velikány se zasněženými vrcholky prý odpovídá popisu muslimského ráje. Což tuto lokalitu učinilo nejoblíbenějším dovolenkovým cílem Saúdských Arabů. Jsou doslova všude. V lanovkách, na kopcích, v ulicích města, na cestách (ve vypůjčených autech a svým stylem jízdy velmi nebezpeční) ne ale v restauracích. Tam jsme neviděli ani jednoho. Zřejmě mají z rakouské stravy strach, co kdyby nebyla „Halal“? Pak by se mohl vstup do opravdového ráje ztížit a tam jsou navíc ještě ony čtyři řeky se studenou vodou, mlékem, medem a vínem, které v Zell am See – zatím – nejsou k dispozici. Zřejmě se tedy tito návštěvníci stravují v hotelech, kde jim halal strava může být zajištěna. Pohybují se ve větších skupinách, většinou jeden muž, tři až čtyři ženy a několik dětí. Hierarchii v jejich rodinách jsem úplně nepochopil. Jedna z manželek bývala zcela zahalena a ta fotografovala manžela, děti i ostatní manželky, které měly jen hidžáb.

               Tady si svého času střelila rakouská modročerná vláda (lidovci se svobodnými, kteří představují trošku civilizovanější verzi českého SPD Tomia Okamury – nebo spíš představovali tehdy, od té doby se pod novým vedením zradikalizovali a už si s Okamurou moc nezadají) do vlastního kolena. Zakázala totiž zahalování tváře všem osobám zdržujících se na území Rakouska. Mezi saúdskými turisty to vzbudilo naprosté zděšení a problém se řešil až na nejvyšší diplomatické úrovni. Hoteliéři v Zell am See se obávali bankrotu, když jim přestanou lukrativní arabští turisté jezdit. Tuto vyhlášku přijala rakouská vláda na podzim roku 2019. Na jaře 2020 přišel zakukleným osobám na pomoc covid a vláda naopak přikázala všem občanům nošení roušek a ochranných masek. A bylo vymalováno. Zahalovali jsme se všichni.

               Ke Kitzsteinhornu se člověk musí přesunout do Kaprunu. Tam je lanovka, která ale nevede přímo na Kitzsteinhorn ale na Maiskogel. Ono se sice dá přejet údajně nejmodernější kabinkovou lanovkou z Maiskogelu na prostřední stanici Kitzsteinhornu, ovšem cena takového požitku je 63 euro na osobu. Pokud projedete Kaprunem a po šesti kilometrech zaparkujete pod „Gipfeljetbahn“, přijde výjezd na samotný vrchol „Top of Salzburg“ na „pouhých“ 54,50 euro. Tyhle lanovky v Jockercard obsaženy nejsou. Není to tedy právě levný špás, ale stojí to za to. Ostatně za lanovku na „Aquilla di Midi“ u Mont Blancu v Chamonix jsme platili 55 eur na osobu už před deseti lety. Nechci ani vědět, kolik to stojí při současné inflaci teď. Z tohohle úhlu pohledu je tedy kaprunský „Gletscherjet“ vlastně levný.

               Byl jsem na Kitzsteinhornu v roce 1997. Tehdy se tam jezdilo ještě lanovkou, projíždějící tunelem v hoře. Bylo to impozantní, člověk vjel po sto metrech do tunelu a vyjel až na prostřední stanici. Bohužel zde došlo 11.listopadu 2000 k požáru, při kterém zemřelo 155 lidí. Poté se už nesnažili tuto lanovku opravit, ale nahradili ji gondolami. Musí se sice celkem třikrát přestupovat, ale cesta nad údolím je o to hezčí. Ovšem ledovec, na kterém jsem tehdy před mnoha lety lyžoval, je dnes už pryč. Na místě, kde jsem nedojel do cíle našeho závodu (protože byl mokrý sníh a u jedné branky byla po mých předchůdcích – měl jsem vysoké startovní číslo – vydraná hluboká díra), je dnes zelená louka. Ledovec se stáhl zcela nahoru, představuje jen malou bílou plochu, na které se dnes turisté kloužou na plastikových lopatách. Svět se za poslední desetiletí opravdu hodně změnil.

               Pokud má člověk představu, že prostě vyjede lanovkou nahoru, dá si tam kafe a sjede zase dolů, a to všechno je program na hodinu, pak se dost mýlí. Pokud by chtěl, může strávit na Kitzsteinhornu celý den. Atrakcí je tam nabudovaných víc než dost. Po příjezdu na horní stanici lanovky se může rozhodnout, zda se vyveze výtahem přímo k restauraci nebo se chce raději projít po ubohých zbytcích ledovce pěšky. Pěšky dojde do „Ice areny“ k takzvané sněhové pláži.

Je zde pojízdný koberec, který vyveze turisty a především děti, které se chtějí klouzat na plastikových lopatách, do výšky 3000 metrů. My jsme se neklouzali. Odtud vede cesta k vyhlídce „National gallery platform“. Je odtud výhled na rakouské třítisícovky Vysokých Taurů, v pozadí s Grossglocknerem, který se samozřejmě zase schovával v mracích. Je tady i Skywalk, aby se na něm mohli turisté vyfotit právě s oním Grossglocknerem za zády, ačkoliv on sám z těch mraků stejně nikdy nevyleze.

               Z vyhlídky pak vede tunel k restauraci. Má hodně zastávek s naučnou tématikou, zřejmě aby se děti nenudily. Ten tunel má celkem 360 metrů a vykopali ho už někdy v šedesátých letech minulého století. Teď je zde „Nationalpark Gallery“, tedy ona naučná cesta, vyprávějící o vzniku Vysokých Taurů před 400 miliony let, o fauně a floře hor, o horolezcích, polodrahokamech, ukrytých ve skalách a podobně. Tak dorazíte až k restauraci „Gipfel Restaurant“. Je to obyčejná samoobsluha s otráveným cizojazyčným personálem, ale chcete-li strávit v nadmořské výšce 3000 metrů celý den, je alternativou jedině svačina, kterou jste si přinesli v batohu. Ve stejné budově o poschodí níž je „Cinema 3000“, kde se na osmimetrovém plátně prezentuje příroda Vysokých Taurů ve filmu „Kitzsteinhorn – THE NATURE“.

               Nejvíc lidí se ovšem tlačí na vyhlídkové platformě „Top of Salzburg 3029 m“. Což je nadmořská výška, na které se nacházíte. Na fotky tam stojí fronty, ovšem fotografie s logem tohoto místa holt patří k dokumentaci návštěvy Kitzsteinhornu.

               Z této platformy vede cesta na samotný vrchol hory do výšky 3203 metrů. Není to tedy ani dvě stě výškových metrů, ovšem cesta je hodně příkrá a většinou i kluzká díky tajícímu sněhu. V průvodci se sice píše, že výstup je možný jen s průvodcem, není to ale pravda. V dobré obuvi se dá na vrchol kopce vyšplhat, bohužel většina těchto horských turistů zdolává vrchol v teniskách, a to není úplně dobrý nápad. Jak jsem už napsal, hodně to klouže. Většina cesty je sice zajištěna lany a řetězy, ale i tak je dobrá obuv podmínkou a samozřejmě by člověk neměl trpět závratí. Pak je za dobrou půlhodinku na vrcholu.

               Zpátky ke střední stanici je možné odjet zase Gletscherjetem, ale od restaurace jezdí každých patnáct minut i velká gondola, ve které si člověk ušetří jedno přesedání. A má možnost vidět Kitzsteinhorn zase z trochu jiného úhlu.

               Završením dne je pak návštěva terme v Kaprunu.

Jsou hned na začátku obce. Voda sice není až tak teplá, ovšem na letní návštěvu naprosto správná a člověk může z vody sledovat celé panoráma hor přímo proti sobě. Navíc se obsluhuje přímo ve vodě. Objednávky přijímá číšník na břehu, přinese vám nápoj až k bazénu a zaplatíte jen hodinkami na ruce, které jste dostali u pokladny. Kdo nechce nemusí z vody ani vylézat. A s Jockercard můžete zůstat o hodinu déle, tedy pokud si koupíte tříhodinový lístek za 24 euro, můžete se koupat čtyři hodiny.

               Takže si tu najde své skoro každý. Horští cyklisti, pěší turisté i lidé, kteří si přišli jen užívat. Ať už zahalení nebo nezahalení. Večeřeli jsme v Zell am See u onoho jezera, připomínající muslimský ráj v restauraci Zum Hirschen, tedy „U jelena“. Může jen doporučit Jak jídlo, tak obsluha byly prvotřídní a ceny naprosto přijatelné. Prostě ráj a nejen muslimský. Možná se sem ještě vrátíme.

Věřte nebo ne, tohle jsou garnely v restauraci “Zum Hirschen” v Zella m See. Byly skvělé.

Como

Die Stadt Como trat in die europäische Geschichte etwas unfreiwillig und unglücklich ein. Am Ende des 11. und zu Beginn des 12. Jahrhunderts, während der Herrschaft der letzten Herrscher der salischen Dynastie, verringerte sich in Italien die Macht der römischen Kaiser, die in Deutschland jenseits der Alpen residierten und Italien nur sehr sporadisch, wenn überhaupt besuchten. Die einzelnen italienischen Stadtgemeinden wurden unabhängiger und nahmen den entfernten Kaiser zwar zur Kenntnis, sie waren aber nicht gewillt, sich ihm zu unterwerfen. Allerdings begannen sie dann untereinander zu kämpfen. Es ging um die Macht und um das liebe Geld. Das wohlhabende Como wurde schließlich zur Beute des mächtigeren Mailands. Die Mailänder eroberten Como im Jahr 1127, zerstörten seine Mauern und alle Häuser außer den Kirchen.

Die Bürger von Como wollten das nicht einfach hinnehmen und beschwerten sich beim Kaiser. Sie hatten Glück, dass Friedrich Barbarossa seit 1152 Kaiser war. Er war ein ehrgeiziger und fähiger Politiker und die italienischen Angelegenheiten ließen ihn nicht kalt. Er entschied zugunsten der Bürger von Como und schickte eine Botschaft nach Mailand, die den Mailändern befahl, sich aus Como zurückzuziehen und die entstandenen Schäden zu erstatten. Doch Mailand wurde überheblich und demütigte die Boten des Kaisers so sehr, dass dem Kaiser nichts anderes übrigblieb, als – ob er es wollte oder nicht – nach Italien zu ziehen, um mit militärischer Macht seine kaiserliche Reputation wiederherzustellen. Dies sollte ihn den Rest seines Lebens beschäftigen, bis hin zur demütigenden Niederlage bei Legnano im Jahr 1176. Mailand wurde von dem Kaiser jedoch diesmal im Jahr 1158 erobert (auch mit Hilfe tschechischer Soldaten, die angeblich Teigfiguren von Kindern vor den Mauern brieten, um den Stadteinwohner von Mailand die Angst einzujagen und sich damit den Ruf der Kannibalen verdienten). Für diese Hilfe wurde der tschechische Fürst Vladislav zum König, und die Herren von Kunštát erhielten ein halbes Pferd in ihrem Wappen, da das andere angeblich von dem Gitter des Stadttores abgetrennt wurde – wohl bemerkt, es geschah auf der Flucht aus der Stadt, also wurde der Hinterteil des Pferdes abgetrennt). Der Kaiser zerstörte nach dem Sieg die Mauern von Mailand und Como durfte seine Mauern wieder errichten. Seitdem sind sie nahezu vollständig erhalten geblieben und durchziehen die städtische Bebauung. Manchmal überrascht den Besucher einer ihre Türme an Stellen, wo man es nicht erwarten würde, sogar in der unmittelbaren Nähe vom städtischen Bahnhof.

Como liegt am westlichen der beiden südlichen Zipfel des Comer Sees. Übrigens ist es der See, wo George Clooney seinen Wohnsitz hat, er liegt etwas nördlich der Stadt am westlichen Ufer im Dorf Laglio. Da der See nur einen Abfluss hat, und zwar am östlichen Ende in der Stadt Lecco, wurde Como häufig von Frühlingsfluten heimgesucht. Heutzutage gibt es hier Abflusskanäle, die das überschüssige Wasser abführen. Die Stadt war schon in der Römerzeit wichtig und ist stolz darauf. An einem Denkmal an der Wand eines Hauses findet man Auszüge aus dem Werk des Schriftstellers Strabon, der die Stadt in seinem Werk “Geographie” beschrieben hat, und an der Fassade des Doms sind sogar zwei Darstellungen von Plinius Caecilius Secundus zu sehen. Dieser bekannte römische Senator wurde im Jahr 61 nach Christus in “Novum Comum”, wie Como damals genannt wurde, geboren. Er wurde durch seine Beschreibung des verheerenden Ausbruchs des Vesuvs im Jahr 79 berühmt, der die Städte Pompeji und Herculaneum zerstörte und den der damals noch junge Plinius persönlich miterlebte – und überlebte.

Como wurde später vor allem durch seine Seidenproduktion berühmt. Die Maulbeerbäume verschwanden zwar zu Beginn des 20. Jahrhunderts aufgrund von Krankheiten und der industriellen Revolution, aber die Seidenverarbeitung findet hier immer noch statt und man kann hier Seidenprodukte – als Souvenir – immer noch günstig kaufen.

Der wichtigste und von Touristen meistbesuchte Teil der Stadt ist natürlich die Seepromenade. Hier befinden sich auch die luxuriösen Hotels „Metropole Suisse“ und „Barchetta Excelsior“. Hier gibt es einen schönen großen Park, der Mafalda von Savoyen gewidmet ist.

Diese savoyische Prinzessin, die Schwester von König Viktor Emanuel III. von Italien, wurde 1902 geboren. Ihre Schönheit erbte sie von ihrer Mutter, die eine von vielen Töchtern von König Nikola I. von Montenegro war. (Über Nikola, der als den Schwiegervater Europas galt, habe ich in meinem Artikel über Montenegro geschrieben). Mafalda heiratete 1925 den hessischen Prinzen Philipp und hatte mit ihm vier Kinder. Prinz Philipp war ein wichtiger Vermittler zwischen Mussolini und Hitler. Nach dem Sturz Mussolinis im Jahr 1943, als Italien auf die Seite der Alliierten wechselte und Deutschland den Krieg erklärte, schickte Hitler acht Divisionen nach Italien. König Viktor Emanuel III. und seine Familie retteten sich durch die Flucht ins Exil. Hitler wollte sich jedoch rächen. Er verdächtigte Philipp von Hessen, an Mussolinis Sturz beteiligt gewesen zu sein. Deshalb ließ er seine Frau, die sich gerade bei ihrer Schwester Zariza Johanna in Bulgarien, aufhielt, da ihr Ehemann, König Boris III. von Bulgarien, gerade verstorben war, in die deutsche Botschaft in Sofia locken. Dort wurde sie verhaftet und nach München und dann ins Konzentrationslager Buchenwald gebracht. Am 24. August 1944 unternahmen die Alliierten einen Luftangriff auf das Konzentrationslager, bei dem Mafalda verschüttet wurde und schwere Verbrennungen erlitt. Es dauerte drei Tage, bis sie operiert werden konnte, wobei ihr ein Arm amputiert wurde. Dennoch starb sie noch am selben Tag an den Folgen der Verletzungen. In Bezug auf ihr Vermächtnis gibt es im Park ein großes Denkmal für den antifaschistischen Widerstand mit Texten und Namen bedeutender Künstler und Schriftsteller, die dem schrecklichen faschistischen Regime zum Opfer fielen – es gibt hier zum Beispiel auch Auszüge aus dem Tagebuch von Anne Frank. Ein Stück entfernt vom Denkmal befindet sich ein Stein, der an Giovanni Palatucci erinnert. Er sollte als Regent der Republik Fiume über 5000 Juden gerettet haben und wurde deshalb 1990 in Israel als “Gerechter unter den Völkern” anerkannt. Im Jahr 1944 wurde er wie auch viele andere italienische Beamte aus Rijeka und Triest von der deutschen Besatzungsverwaltung wegen Hochverrats verhaftet und zum Tode verurteilt. Er starb im Februar 1945 an Typhus in Dachau. Seit 2000, als Palatucci von Johannes Paul II. als “Märtyrer des 20. Jahrhunderts” erklärt wurde, läuft das Verfahren für seine Heiligsprechung.

Im Kontrast zu Mafaldas Park mit modernen Denkmälern des antifaschistischen Widerstands stehen am Ufer des Sees zwei dominante Gebäude aus der Zeit von Mussolinis faschistischer Diktatur. Das erste von ihnen, „Tempio Voltiano“, wurde von Mussolini in den Jahren 1927-1928 zu Ehren des berühmtesten Sohnes der Stadt, Alessandro Volta, erbaut. Volta war der Erfinder der elektrischen Batterie. Er wurde 1745 in Como geboren und starb dort im Jahr 1827

. Im Jahr 1810 wurde er für seine Verdienste in den Adelsstand erhoben und sogar zum Grafen ernannt. In dem Tempel-förmigen Denkmal gibt es eine Ausstellung über sein Leben. Volta ist übrigens in Como auch begraben, sein Grab befindet sich jedoch an einer anderen Stelle, nämlich in einem kleinen Mausoleum auf dem historischen Friedhof „Cimitero Monumentale“.

Wenn man sich mit dem „Tempio“ noch innerlich arrangieren kann, wird man von dem monumentalen Denkmal für die Gefallenen des Ersten Weltkriegs umso mehr überrascht sein. Dieses Monument wurde von den Architekten Giuseppe und Attilio Terragnil im Zeitraum von 1930-1933 geschaffen.

Offensichtlich hatte Mussolini eine Schwäche für Como. Er verbrachte hier einen großen Teil seiner Kindheit, weil sein Vater hier Lehrer war und der kleine Benito die Grundschule besuchte. Später als “Duce”, besaß er in der Nähe des Sees eine Villa, in der er gerne den Sommer verbrachte. Auch nach seinem politischen Sturz im Jahr 1943, als er als ein Marionetten-Vorsitzender der Regierung der “Republik von Salò” fungierte, empfing er hier Politiker und spielte politische Verhandlungen vor, obwohl alle wichtigen Entscheidungen längst von der deutschen Besatzungsverwaltung getroffen wurden. Paradoxerweise wurde er gerade in Como nach seiner Gefangennahme von Partisanen im April 1945 festgehalten, bevor er hingerichtet wurde. Seine Leiche wurde jedoch nicht auf dem Platz in Como, sondern in dem bedeutenderen Mailand ausgestellt. Der Kreis der Geschichte schloss sich. Da Mussolini Como so sehr liebte, ließ er die Stadt mit einigen Werken faschistischer Architektur bereichern, die den Werken des sozialistischen Realismus ähnlich waren. Wenn man versteht, warum sie dort stehen, erschreckt man vor ihnen etwas weniger.

Als Ausgleich für diese faschistischen Bauwerke ließ die Stadt Como zu Ehren Alessandro Voltas noch ein weiteres Denkmal errichten, das dem polnisch-jüdischen Künstler Daniel Liebeskind anvertraut wurde. Dieses Denkmal namens “The Life Electric” besteht aus Stahl, ist 13,75 Meter hoch, wiegt 29 Tonnen und steht in der Mitte des Sees vor der Uferpromenade von Como. Es ist über eine lange Brücke erreichbar, die den Namen des Physikers Piero Cardiolo trägt. Sowohl Volta als auch Cardiolo arbeiteten im gleichen Bereich. Das Liebeskind-Denkmal wurde im Jahr 2015 enthüllt.

Nicht nur dieses Denkmal, sondern auch der gesamte Park am Ufer und das Denkmal des europäischen Widerstands gegen den Faschismus sollen offensichtlich zeigen, dass sich die Stadt Como von ihrem berühmt-berüchtigten Sohn Benito distanziert.

Auf dem Hauptplatz “Piazza del Duomo” befinden sich sowohl das Rathaus, das im Jahr 1435 etwas angepasst wurde, um Platz für das schönste Gebäude, den Comer Dom Santa Maria Maggiore, zu schaffen. Schon von außen ist es ein beeindruckendes Gebäude, vor allem die unglaublich hohe Marmorfassade mit zahlreichen Skulpturen von verschiedenen Künstlern, wobei die wichtigsten von Tomasso Rodari stammen, sowie auch die hohe achteckige grüne Kuppel. Aber der Innenraum der Kirche raubt dem Besucher einfach den Atem. Es ist regelrecht gigantomanisch,

es handelt sich um eine riesige dreischiffige Kirche, die auch ohne die zwischen den Schiffen hängenden Gobelins beeindruckend wäre. Aber sie hängen dort und verleihen der Kirche noch mehr Erhabenheit und Schönheit. Der Bau begann im Jahr 1395, als Bischof Luchino da Brossano den Architekten Lorenzo Degli Spazzi mit dem Auftrag für den Baubeginn beauftragte. Die Seitenschiffe sind daher noch im spätgotischen Stil. Das Hauptschiff hingegen ist bereits ein Prachtstück der Hochrenaissance. An der Wand des linken Seitenschiffs befindet sich das Porträt eines weiteren berühmten Sohnes der Stadt, Es ist Benedetto Odescalchi, der im Jahr 1611 in Como geboren wurde und es 1676 bis zur Wahl zum Papst Innozenz XI. brachte. Die Kuppel, die eine Höhe von 75 Metern erreicht, ist wesentlich jünger und wurde in den 1730er Jahren im barocken Stil erbaut. Der Dom wurde im Jahr 1774 fertiggestellt, der Bau dauerte also fast vierhundert Jahre. Aber das Ergebnis ist es wert.

Vom Comer Dom möchte man nicht weggehen und eigentlich auch nicht aus Como. Es gibt hier viele Touristen, und für Bootsfahrten auf dem See stehen lange Schlangen. Vielleicht möchten alle sehen, wo der berühmte Nespresso-Mann George wohnt. Wenn Sie hier vorbeikommen, sollten Sie auf jeden Fall in Como anhalten. So wie wir es getan haben.