Category: Blog

Hrobaři demokracie

               Je jich pět. A nejsou to Babiš, Schillerová, Havlíček Okamura a Rajchl, ale naše milá vládnoucí pětikoalice. Jako by se z ničeho nepoučili, zejména pak ne z vývoje na sousedním Slovensku. Opakují skoro do detailu stejné chyby, jako Matovičova vláda tam.

               Poslední volby byly tak trochu zázrakem. Že nakonec koalice „Spolu“ o pár desetin procenta předběhla Babišovo ANO, že se většina stran, s nimiž by Babiš mohl vytvořit vládu, zůstala těsně před prahem parlamentu a jejich hlasy propadly, to vše byla neuvěřitelná náhoda. Pětikoalice, i když nedostala většinu odevzdaných hlasů, tak získala pohodlnou většinu v parlamentu. Stačilo začít vládnout – a hlavně plnit co, co před volbami slíbili. Byla to možná poslední šance, kterou česká demokracie dostala, Pánbůh ještě jednou ukázal svou milostivou ruku, když takto rozdělil volební hlasy a parlamentní mandáty. A prezident Zeman dostal jaterní delirium právě v den po volbách, kdy chtěl vyjmenovat Andreje Babiše navzdory jeho volební porážce za premiéra bez důvěry parlamentu na dobu neurčitou. Co víc si mohli čeští demokrati přát?

               Ale jako by si neuvědomovali, že takový zázrak se stává jen jednou. Že je to jejich poslední šance.

               Hlavním úkolem bylo uspokojit své voliče, udělat to, kvůli čemu tito voliči strany pětikoalice volili. Jenže když se podívají na bilanci posledních dvou let, je to hodně tristní.

               Co čekal volič demokratických stran?

  1. Deagrofertizaci společnosti. Nestalo se nic. Dotace dále proudí do Agrofertu, který zvyšuje své zisky a šroubováním cen hnojiv, kde má monopol a potravin, kde se může spojit s jinými oligarchy a i tady diktovat ceny vydělává desítky miliard. Vláda nečinně přihlíží, jak její soupeř sílí a nabírá síly k dalšímu útoku na křehkou demokracii. Orbanizace našeho státu hrozí stále akutněji.
  2. Vyšetření a potrestání hradní kamarily okolo Zemana, Mynáře a Nejedlého, kteří si z kanceláře pražského hradu udělali soukromý byznys a drze se celé společnosti vysmívali do tváře. A pokud už policie něco vyšetřila a soud někoho potrestal, jako správce lánské obory Baláka, dal tomu odsouzenému prezident Zeman ihned milost. Voliči vládnoucích stran očekávali, že tyto osoby zmizí buď ve vězení nebo aspoň z veřejného života. Místo toho se dozvěděli, že ruský lobbyista Nejedlý je nejlepší kamarád s ministrem spravedlnosti Blažkem. Takže o nějakém vyšetřování nebo dokonce potrestání nemůže být řeč. Ruka ruku myje.
  3. Korenspondeční volbu. To bylo před volbami velké téma, mezi Čechy žijícími v zahraničí se angažoval především poslanec Czernin. Stačilo ale jedno kolo obstrukcí stran ANO a SPD a koaliční poslanci snahu o prosazení této volební metody samozřejmé ve všech vyspělých demokraciích rychle vzdali. Prý se k tomu vrátí. Samozřejmě přijde další hysterická blokáda ze strany politických sil, jejichž voliči neumí moc psát a odeslat obálku s volebním hlasem je pro ně intelektuálně těžko zvládnutelné. Ale zklamání v zahraničí je velké, i kdyby teď tato změna volebního systému prošla, účast v zahraničí bude určitě podstatně nižší, než by byla, kdy by se korenspondeční volba prosadila hned na začátku, tedy jako priorita. Tak jak to bylo slibováno. Ale sliby chyby.
  4. Změna v dozorčích radách televize a rádia. Možná by to bylo těžké, ale sedí tam stále lidé, které tam dosadilo ANO s komunisty a sociálními demokraty, je zde mnoho obskurních figur. Ředitele televize Petra Dvořáka už vyměnili, od prvního října nastoupí do funkce Jan Souček. Co se dá od něho očekávat, je těžké odhadnout, je ale pravda, že Dvořák se snažil nepodléhat tlaku Babišovy vlády, aby změnil českou televizi v propagandistickou hlásnou troubu a vysloužil si za to nenávist jak Babiše, tak i radních dosazených ANO a SPD. Koalici se ho nepodařilo udržet ve funkci, co se bude dít po prvním říjnu je těžké odhadnout. Prvním znamením může být, zda zůstane v hlavním programu Jakub Železný. Či Václav Moravec Už dnes je ale zpravodajství těžko stravitelné, ve zprávách se ve snaze o „objektivitu“ objevují především Schillerová a Havlíček, kteří se vyjadřují úplně ke všemu. Rozumnému člověku sice jejich blábolení leze silně na nervy, na voliče ANO ale genialita Alenky a Karla působí. Ale televize se řídí principem: „pět minut Hitler, pět minut Žid“. Říká tomu vyváženost zpráv. Jak to bylo s onou ruskou firmou z Petrohradu, která měla sídlit v domě nového ředitele televize, se zřejmě nedozvíme. Už jsme zvyklí na to, že se vždy všechno popře, ostatně i děkan Ševčík jde po Václavském náměstí při proruských demonstracích vždy jen „náhodou okolo“ a vládne na ekonomické fakultě klidně dál – s podporou „svého“ akademického senátu. Aroganci určitých lidí se nepodařilo zkrotit.
  5. Samozřejmě dostala vláda stát v katastrofální rozpočtové situaci a k tomu přišla válka na Ukrajině, s ní spojený růst cen energií a poté masivní inflace. Ale vláda se rozhodně neukázala jako energický manager. Energie sice nakonec zastropovala, v potravinách trpí oligarchizací české ekonomiky, ale zásahy mohly být hodně energičtější. Lidé byli samozřejmě znepokojeni, jen menšina rozuměla tomu, že inflace je důsledkem rozhazování peněz Babišovy vlády a že chytrý (nebo vychytralý) Andrej rozdával ze státního, aby pak ony peníze převedl prostřednictvím zvýšených cen do vlastní kapsy. Vláda působila bezradně a přiznejme si, že ministři Válek či Stanjura nepůsobí příliš kompetentně. Ani Vít Rakušan nedělá nejlepší figuru, jedno, zda zašifrovaný telefon používal nebo ne.
  6. Předseda vlády Petr Fiala samozřejmě mluví mnohem spisovněji a kultivovaněji než jeho předchůdce. Jenže jeho uhlazené řeči většina národa nerozumí. Nevím, jaké má poradce, ale ty projevy musí být mnohem údernější a jednodušší. A hlavně artikulace – troška rétorického cvičení by nebyla k zahození, aby člověk neměl při tiskovkách vlády potřebu usnout. Navíc je zřejmé, že Fiala není ve vlastní straně skutečný boss. Aféra s Blažkem, kdy se sklonil a velmi snadno kapituloval, jeho image nenapravitelně poškodila. Ukázalo se, že ODS prostě v době po Nečasovi, kdy se pohybovala na hranici zvolitelnosti, potřebovala ukázat slušný a nezkorumpovaný obličej. Ale že Fiala je pouze kulisa a za ní se ve straně hýbou temné proudy, z velké části dědictví „otce zakladatele“ Václava Klause. Skutečnost, že Fiala nemá vlastní členy jako Blažka, Zahradila nebo Vondru pod kontrolou, podkopává jeho pozici a snižuje důvěru v celou vládu.
  7. Je jasné, že se v pětikoalici špatně vládne. Musí se hledat vždy minimální styčná plocha a tu pak prosadit, což je při pěti stranách s hodně rozdílným zaměřením extrémně těžké. Jenže pět strana ve vládě znamená i potíž s rozdělováním postů. Prostě čím víc stran vládne, tím víc „koryt“ se musí pro ně vytvořit. Vláda je logicky těžkopádná, ovšem pokud se chtějí Piráti zcela zesměšnit návrhem na odvolání ministra Blažka, který logicky neprojde, protože ODS ho zamítne, otřese to důvěrou ve fungování této vlády ještě víc. Nehledě k tomu, že Piráti začali vyhrabávat starou křivdu s kroužkováním, díky které mají všeho všudy jen čtyři poslance v parlamentu a kterou Rakušanovi stále nezapomněli. Rozštěpit koalici, vyvolat v ní spory a vynutit si předčasné volby, to je taktika Babiše a Okamury a koalice příliš kompaktně a vůči této taktice odolně nepůsobí.
  8. Ukázalo se, že „demokratická pětikoalice“ má silné vazby na „nedemokratické síly“ a že se ani nestydí to ukazovat. Nejde jen o ono setkání Blažka s Nejedlým a jeho následné vysvětlení, že on s Nejedlým dojednal vyjmenování Fialy premiérem u Zemana (což dokonce může být pravda, a to by byla definitivně tragédie pro českou politickou kulturu). Že si za to dali pětihodinový pohovor u piva (jak dlouho trvala ta hrozná bouřka, na kterou se Blažek vymlouval?) Jeho argumentace byla výsměchem svým voličům a projevem neskutečné arogance. A stála hlasy.
  9. Ostatně ochotu spolupracovat s „nedemokraty“ ukázaly strany pětikoalice i na komunální a krajské úrovni. Koalice s ANO nebyly žádným problémem a nejexaktněji se to ukázalo při odvolání hejtmana Vondráka v Ostravě, kde ODS ukázala velkou ochotu účastnit se na mstivém tažení Andreje Babiše proti neposlušnému členovi jeho hnutí. Když z toho něco kápne, jdou principy stranou. A voličům se obrací žaludek.
  10. Úspěchy na mezinárodním poli Čechy neosloví. Jsou ve své podstatě xenofobní a kverulanti. Jakékoliv uznání na mezinárodní scéně tedy hodnotí s nedůvěrou jako příznak podlézání cizí – a tím automaticky nepřátelské – moci. A šplhouny nemáme z principu rádi.

Setkal jsem se o víkendu s kamarády. Všichni, pokud vím, volili strany pětikoalice. Dnes projevili ochotu volit tyto strany dva z nich. Většina je natolik znechucená, že nehodlá k volbám vůbec jít. A očividně už působí i agitace proruských dezinformátorů a demonstrací pana Rajchla. Rusové a Ukrajinci jsou prý „stejná pakáž“ a není třeba se do jejich konfliktu míchat. A hned několik z mých známých by bylo ochotno hlasovat za vystoupení Česka z Evropské Unie. Aby nám do naší politiky „nikdo nekecal“.  Odjel jsem dost šokován, demokratická veřejnost očividně eroduje a eroduje velmi rychle. A současná vláda má na této erozi lví podíl. ANO a SPD své voliče nezklame. Andrej Babiš může vykládat co chce (poslední jeho projevy jsou podezřelé z pomalého nástupu poměrně časné demence). Jeho voliči jsou náboženská sekta, která svého spasitele neopustí, i kdyby vraždil veřejně na ulici.

Vládní strany měly vrhnout všechno úsilí na to, aby udržely svůj vlastní volební potenciál, protože od „opozice“ dokážou sotva nějaký hlas získat. To je emocích a šířené nenávisti. Kde vládnou emoce, rozumnými argumenty nic nedokážete, pane premiére. Tak dochází k velmi podobné situaci jako na Slovensku, jen v horším provedení. Tam se preference Roberta Fica pohybují pod dvacetiprocentní hranicí a fašistická Republika má zhruba deset procent. U nás má Babiš pohodlné preference nad třiceti procenty a fašistické SPD přidává zhruba stejný potenciál jako Republika na Slovensku.

Přesto se koalice ANO s SPD nebojím. Babiš bude hodně váhat spojit se s Okamurou a definitivně se tím vyloučit z evropské společnosti. Ale ODS už čeká na svou příležitost zůstat ve vládě. Ukázala už dostatečně, že nemá strach z kontaktu s Babišovým hnutím, že se nebojí nákazy. Samozřejmě bez Fialy, ten po příštích volbách s největší pravděpodobností skončí. Kdo to převezme, je otázka, zatím se v ODS nikdo z pravicového křídla jako možná alternativa neukázal. Zahradil či Vondra, kteří by se fašizace či orbanizace společnosti příliš nebáli, tam zřejmě dostatečně silnou pozici nemají. Uvidíme, koho vyčaruje Blažek z rukávu. Fakt, že Babiš zničil každou stranu, která se s ním spojila, je zřejmě nestraší. Jde o posty, aspoň na jedno volební období. A pak se uvidí.

Zda se bude hlasovat o vystoupení z EU, rozhodne právě ochota ODS jít do vlády s Babišem, který evropské dotace nutně potřebuje (i když mu budou stačit i dotace ze státního rozpočtu, když to nepůjde jinak, sám si je přidělí a ODS to odsouhlasí). Pokud bude budoucí koalice přece jen ANO s SPD, bude takové hlasování o vystoupení z EU zřejmě Okamurovou podmínkou vstupu do vlády. A v tomto hlasování jsem hodně skeptický. Nevůle obecně k Bruselu, či konkrétně k Ursule van den Leyen byla cíleně rozsévána, aby se všichni mohli prezentovat jako ochránci prostého lidu. Tenhle vlak, jak se jednou rozjede, se nedá zastavit. Přesvědčil se o tom britský premiér Cameron. Tak dlouho kritizoval EU a útočil na ni, až si odpůrci Evropské Unie vynutili referendum. Marně pak obrátil a agitovat za setrvání v Unii. Šlo už o emoce a ty zvítězily. Zdravý rozum zůstal nevyslyšen. Zda jsou Britové ze svého tehdejšího rozhodnutí nadšeni, si dovolím zpochybnit, ostatně o jejich skepsi hovoří i sociologické studie. S malým Českem by se Unie párala mnohem méně než s Velkou Británií. Investice by se zkrátily, životní úroveň propadla a fašistické síly by při přebírání moci ztratily poslední zábrany.

Jedno pozitivní by to ale mohlo přinést. Pokud pak budou Češi potřebovat do zemí EU víza, zejména pak ta pracovní, budou schopní lidé zůstávat víc doma.  Zřejmě to bude mít za následek i vystoupení (nebo vyloučení) z Programu Erasmus, který využívali čeští studenti k studijním pobytům v zahraničí a k zlepšování znalosti cizích jazyků. Ovšem když nebudou umět cizí jazyky, budou muset zůstat sedět doma, což velká část společnosti samozřejmě přivítá. Otázka je, zda zůstane u víz pracovních, nebo si je budou muset vyřizovat i turisté. Ale Maďarsko i Rusko a určitě i Turecko zůstanou takovému vystoupivšímu Česku určitě přátelsky nakloněné, možná ho Rusko po patřičné omluvě i vyškrtne ze seznamu nepřátelských zemí.

Sami tedy určitě nezůstaneme. Ovšem zda budeme i nadále svobodnou demokratickou zemí, o tom si dovolím pochybovat. Tedy pokud bude současná vláda pracovat jako doposud, vidím ten další vývoj hodně černě. Apatie a nedůvěra k demokracii jako takové je na postupu.

Lago Maggiore

Ich gestehe, dass ich mit einigen Heiligen ein Problem habe. Ihre Heiligsprechung riecht zu sehr nach Politik, und wenn sogar ein Verwandter des Heiligen die Heiligsprechung durchsetzte, stellt sich die Frage, ob diese Person wirklich ihre Heiligkeit verdient hat. Das ist für mich der Fall bei Karl Borromäus, der im Jahr 1610 von Papst Paul V., auf Drängen des Erzbischofs von Mailand und Karls Cousin Federico Borromeo heiliggesprochen wurde. Wenn dann Papst Pius X. das dreihundertste Jubiläum seiner Heiligsprechung mit Worten feierte, in denen er die Reformation als Rebellion und Perversion des Glaubens bezeichnete, bekommt die ganze Geschichte in der heutigen Welt, die nach ökumenischer Einheit strebt, einen etwas bitteren Geschmack.

Karl Borromäus lebte von 1538 bis 1584. Er begann seine Karriere als Administrator des Trienter Konzils in den Jahren 1562–1563, als dieses Konzil Dogmen verabschiedete, die die Spaltung der Kirche endgültig besiegelten. Ab 1560 war er Erzbischof von Mailand und sorgte sorgfältig dafür, dass jeder Hauch von Protestantismus aus seiner Diözese ausgelöscht wurde. Er zögerte nicht, Hilfe zu leisten, als italienische Protestanten in das Misox-Tal in der Schweiz flohen und die einheimischen Katholiken um Hilfe baten. Karl hatte eine Methode, wie man mit Ketzer umgeht – sie wurden einfach der Hexerei beschuldigt. Die Ergebnisse ließen nicht auf sich warten. Elf von ihnen wurden verbrannt, die anderen kehrten nach grausamer Folter in den Schoß der katholischen Kirche zurück.

Es gibt natürlich auch Positives über Karl zu berichten. Er förderte Bildung, gründete in Pavia ein Internat für arme Studenten. Er kümmerte sich um Pestkranken und lebte so asketisch.  dass er im Alter von 46 Jahren starb. Dennoch hege ich ernsthafte Zweifel, ob er seine Heiligsprechung mit seinen Taten wirklich verdient hat.


          Aber gut, er ist ein Heiliger, und wenn man ihn besuchen möchte, muss man  sich zum Lago Maggiore begeben. Dort in der Stadt Arona, wo er geboren wurde, bereits im Jahr 1618, wurde für ihn eine riesige Statue aus Kupfer errichtet (28 Meter hoch – mit Sockel sogar 35 Meter), in die man bis in seinen Kopf hinaufsteigen kann. Ich habe es gemacht, obwohl es ziemlich anstrengend war, aber ich war neugierig, was in seinem Kopf ist. Ich fand, was ich erwartet hatte, da war nichts drin.

Dennoch bereue ich es nicht, es war eine ziemlich interessante Erfahrung. Gleich neben der Statue befindet sich eine Wallfahrtskirche mit einer Nachbildung seines Geburtszimmers (Es wird behauptet, dass er genau an diesem Ort geboren wurde, aber was hätte die edle Medici-Frau kurz vor der Geburt auf diesem Hügel gemacht? Sie hat sicherlich im Schloss in der Stadt entbunden, das Napoleon im Jahr 1800 dem Erdboden gleichgemacht hat). Der ganze Hügel oberhalb der Stadt Arona heißt Sacro Monte, von dort aus hat man einen herrlichen Blick auf den südlichen Teil des Sees sowie auf die Burg Angera, die seit 1449 ebenfalls im Besitz der Borromeo-Familie ist.

Diese Familie spielte in der Geschichte dieser Region eine bedeutende Rolle. Von 1445 bis 1797 hatten sie hier einen eigenen Staat, der keiner Jurisdiktion unterlag. Obwohl die Borromeos “nur Grafen” waren, wurden sie wiederholt zu Markgrafen ernannt oder bekleideten Ämter von Vizekönigen und vor allem – sie waren unglaublich reich.

Ihre Karriere begann wenig glanzvoll. Um das Jahr 1370 mussten sie aus San Miniato in der Toskana fliehen, als einer von ihnen, Filippo Boromei, sogar hingerichtet wurde. Seine Söhne Filippo, Borromeo und Giovanni flohen nach Mailand und gründeten hier eine Bank. Filippo Boromei hatte dann sehr viel Glück bei der Wahl seiner Lebenspartnerin. Er heiratete Taddea di Tenda, die Schwester der Gattin des Herzogs Filippo Maria Visconti, und konnte sich dank seines Geldes sogar mit seinem mächtigen Schwager sehr gut anfreunden. Sein Sohn Filippo heiratete sogar direkt in die Familie Visconti ein, als er 1438 Francesca Visconti zur Frau nahm. Dem rapiden Aufstieg der Familie stand also nichts im Wege, insbesondere, als sie nach dem Aussterben der Visconti auf die richtige Karte setzten. Denn sie finanzierten den Nachfolger der Visconti, Francesco Sforza, als er das unnachgiebige Mailand belagerte, das von einer Wiederherstellung der Republik träumte. Die Borromeos erwarben weitere große Ländereien in der Nähe des Lago Maggiore und machten sich dort unabhängig. Die Sforzas tolerierten diese Tatsache und nach ihnen auch die nachfolgenden Herrscher von Mailand. Sowohl die Franzosen als auch die Habsburger akzeptierten ihre Unabhängigkeit. Die Borromeos hatten sich in der Zwischenzeit mit fast allen bedeutenden Familien Europas verschwägert, sodass niemand das Risiko einging, sich mit ihnen anzulegen. Der Lago Maggiore und das Land um diesen See gehörten einfach ihnen, und niemand stellte das in Frage.

Und genau dort entstand etwas Erstaunliches, für das es sich lohnt, so weit nach Westitalien zu reisen.

Im Jahr 1501 kauften die Borromeos die erste der Inseln im See, die „Isola Madre“, und danach noch zwei weitere Inselchen, die heute „Isola Superiore dei Pescatori“ und „Isola Bella“ heißen. Damals war die letzte allerdings noch nicht schön wie heute und hieß „Isola Inferiore“, sollte aber schön werden. So schön, dass einem der Atem stockt. Der Bau des Palastes und des unglaublichen Gartens begann unter Carlo III. Borromeo. Es gelang ihm, zwei kleine Klöster von dort auf die nahegelegene Insel „Isola Superiore dei Pescatori“ zu verlegen, und die „Isola Inferiore“ benannte er nach seiner Frau in Isabella um. Von da an war es nur noch ein kleiner Schritt zum heutigen Namen, der die Schönheit der Insel viel besser widerspiegelt (obwohl man sagt, auch Isabela sei außergewöhnlich schön gewesen). Aus Isabella wurde „Isola Bella“. Was aus dem Felsbrocken im See entstand, ist nämlich atemberaubend.


          Der Bau des Palastes und des Gartens dauerte bis 1959, also fast dreihundert Jahre, aber die Borromeos waren beharrlich. Obwohl ihnen immer wieder das Geld ausging, gaben sie das Projekt nie auf. Sie waren zwar nur Grafen, aber sie verkehrten in der höchsten Gesellschaft von Päpsten, Kardinälen, Herzögen und Königen und wollten ihre Gäste aus dieser Gesellschaft beeindrucken, daher wurden die Kosten nicht gescheut. Das Erdgeschoss, das sie in Form von einer Höhle bauen ließen (eigentlich sechs Höhlen), wurde neunzig Jahre lang errichtet und kostete unglaubliche Geldsummen. Die gesamte Insel hat die Form eines Schiffes, wobei der Palast den Kapitänsposten darstellt und der Park den Bug des Schiffes. Der Palast wirkt von außen zwar recht schlicht im manieristischen Stil, aber die Innenausstattung ist umso prächtiger. Übrigens verbringt die Familie Borromeo im Palast immer noch den Sommer, sie bewohnt jedoch nur das obere zweite Stockwerk des Palastes und lässt den Rest für Touristen offen. Die Einnahmen aus dem Tourismus spielen wahrscheinlich eine wichtige Rolle bei der kostspieligen Erhaltung der Schönheit der Insel.

Bereits die Eingangstreppe des Palastes ist monumental, und dann geht es von Raum zu Raum, alles blendend. Ob es sich um Gemälden in vergoldeten Rahmen in der nach dem französischen General Barthier benannten Galerie handelt, den Thronsaal mit einem Thron, der nicht nur für einen Grafen, sondern auch für einen König angemessen wäre, das Schlafzimmer mit Himmelbett oder den Musiksalon mit einem vergoldeten Cembalo.

Dieser “Sala della Musica” ist auch historisch bedeutsam. Vom 11. bis 14. April 1935 trafen sich hier Vertreter der “Siegermächte”, um das Problem zu besprechen, nämlich die Entscheidung Hitlers über die Einführung der Wehrpflicht in Deutschland, womit er die Vereinbarungen des Versailler Vertrags nach dem Ersten Weltkrieg verletzt hatte. Der Gastgeber war Mussolini, denn zum einen betrachtete er sich auch als einer der Vertreter der “Siegermächte”, schließlich errichtete er in seinem Land viele Siegesdenkmäler, und zum anderen war er damals noch nicht so eng mit Adolf befreundet. Das änderte sich erst nach dem Münchner Abkommen im September 1938 und vor allem nach 1939, als er mit Hitler einen “Deal” über Südtirol abschloss. 1935 empfing er auf „Isola Bella“ Vertreter Großbritanniens und Frankreichs. Das abgesegnete Dokument hängt an der Wand des Musiksalons. Wie es ausging, wissen wir. Das zahnlose Memorandum schreckte Hitler nicht ab, im nächsten Jahr in das demilitarisierte Rheinland einzumarschieren, und alles steuerte auf einen Weltkonflikt zu. Der größte Saal im Palast ist der “Salone” Er ist der Hauptsaal, der erst 1959 fertiggestellt wurde und sich über alle drei Stockwerke des Palastes erstreckt Es gibt aber auch den großen „Saal der Medaillen“, in dem größere Gesellschaften speisten, und natürlich darf auch der große Ballsaal nicht fehlen. Er ist ganz aus mit Spiegeln bedecktem Marmor gemacht.

Einer der Säle trägt den Namen des französischen Kaisers Napoleon, als Erinnerung an den Besuch dieses prominenten Gastes auf der Insel im Jahr 1797. Es war während seines ersten italienischen Feldzugs, bei dem er die Österreicher aus Italien vertrieb, die Republik Venedig auflöste und seinen Triumph mit dem Frieden von Campoformio im Palast des letzten Dogen von Venedig, Vernier beendete. Napoleon kam mit seiner Frau Josephine auf die Insel. Ihr verdankte er viel, insbesondere das Kommando über die französische Armee in Italien. Premierminister Barras drückte dadurch seine Dankbarkeit dafür aus, dass Napoleon ihn von seiner schwierigen Geliebten befreit hatte. Napoleon und Josephine übernachteten in einem Saal, der heute noch ihren Namen trägt, in einem Himmelbett, das immer noch dort steht. Allerdings waren die Erinnerungen an den Besuch des kleinen Korsen nicht gerade die besten. Der Verwalter des Schlosses ließ verlauten, dass er noch nie eine so schreckliche Gesellschaft erlebt habe, die um Essen und Plätze am Tisch beinahe gekämpft habe (Napoleon kam mit sechzig Begleitern, aber im großen Speisesaal, dem Medaillensaal, gab es nur Platz für dreißig). Napoleon hinterließ das Zimmer, in dem er die Nacht verbracht hatte, voller Müll, Unordnung und Schmutz, sodass der Verwalter froh war, dass der problematische Gast nur zwei Tage geblieben war, da er sonst den Palast in eine Kaserne verwandelt hätte. Die Erinnerungen an den Besuch waren offensichtlich sehr frustrierend, denn als Napoleon im Jahr 1805, kurz nach seiner Krönung zum Kaiser, erneut seinen Besuch ankündigte, schrieb Graf Gibero Borromeo, dass er gehört habe, dass der Kaiser und die Kaiserin Bedenken wegen des feuchten Klimas auf der Insel hätten. In seinen Anweisungen fügte er hinzu: “Obwohl diese Information nicht auf Wahrheit beruht, sollte sie unterstützt werden, und das kaiserliche Paar sollte in seinem Glauben an das ungesunde Klima der Insel belassen werden.”

Selbst diese durchdachte Taktik half jedoch nicht, denn Napoleon und Josephine erschienen im Juni 1805 auf der Insel, und ein Jahr später kam sogar Josephines Sohn Eugenio Bernharnais mit seiner Frau. Nach diesem Besuch verschwanden einige wertvolle Leuchter und flämische Wandteppiche, sodass die Besuche der französischen Kaiserfamilie den Gastgebern eher Sorgen als Freude bereiteten. Immerhin war das ein lebenslanges Problem Napoleons. Da er aus sehr bescheidenen Verhältnissen stammte, hatte er nie gelernt, sich anständig zu benehmen, und echte Aristokraten wie der russische Zar Alexander oder Napoleons Außenminister Talleyrand, verachteten ihn deshalb zutiefst. Dies ist ein Problem, mit dem heutzutage zum Beispiel auch russische Oligarchen zu kämpfen haben.

Obwohl einige wertvolle Wandteppiche mit Eugenio Bernharnais aus dem Palast verschwanden, gibt es immer noch genug von ihnen, die im letzten Saal des Palastes ausgestellt sind. Sie sind sechs mal vier Meter groß und zeigen verschiedene Motive aus dem Tierleben, hauptsächlich werden hier Löwen dargestellt.

Von diesem Saal aus gelangt man in den Garten.

Dieser ist vom Palast durch eine von hohen Bäumen gebildete Wand getrennt, sodass man den Palast vom Garten aus nicht sehen kann. Dadurch stört den Besucher nichts, um die Schönheit dieses Gartens wirklich zu genießen. Der Garten erstreckt sich über fünf Terrassen bis zur Aussichtsplattform auf dem Gipfel. Die Terrassen sind mit duftenden Rosen bedeckt, unten blühen Azaleen und Rhododendren, aber auch Zitronenbäume, Orangenbäume, Lotusblumen und andere duftende Pflanzen. Alles wird durch antike Motive wie das Atrium der Göttin Diana oder Herkules ergänzt. Das alles ist in Form eines französischen Barockgartens gepflegt, also eine künstliche Schönheit, aber dennoch eine atemberaubende.

Man muss es mit allen Sinnen erleben, und egal, ob man fotografiert, filmt oder auf andere Weise versucht, diese Eindrücke für die Ewigkeit festzuhalten, es gelingt einfach nicht. Das Gedächtnis ist das einzige, wo man die Eindrücke speichern kann.

Die zweite Insel, die „Isola Madre“ ist ebenso erstaunlich.

Verschiedene orientalische Bäume wie Eukalyptus, Zypressen, Palmen, die unter dem Palast eine gesamte Kolonnade bilden, Kamelien, Zitronenbäume und sogar Bananen (offensichtlich friert es hier im Winter trotz der Nähe der Alpen nicht, sonst würden es Bananen nicht überstehen). Die größte Kuriosität ist ein ganzes Beet verschiedener Blumenarten aus der Protea-Familie, von denen die berühmteste die wunderschöne Protea cynaroides ist, die 1967 zur Nationalblume der Republik Südafrika erklärt wurde.

Darüber hinaus werden hier viele unbekannte, aber äußerst farbenfrohe und daher schöne Vögel gezüchtet. Die imposanteste Pflanze ist wahrscheinlich ein riesiger Kaschmirzypresse, die ein Sturm im Jahr 2006 mit Wurzeln ausgerissen hat. Der Baum konnte wieder an seinen ursprünglichen Standort gepflanzt und dadurch gerettet werden. Heute wächst er weiter, sicherheitshalber ist er mit Stahlseilen befestigt, aber offensichtlich geht es ihm nicht schlecht.

Der Palast demonstriert erneut die Nähe der Borromeos zu den mächtigsten Familien Europas; es gibt Porträts und Wappen von Familien, mit denen sie durch Heiraten verwandt waren, und so sind Wappen von Papst Pius IV. Medici (der Onkel des heiligen Karls), Papst Innozenz XI. aus dem Odescalchi-Geschlecht und Karl II., König von Spanien, abgebildet. Und natürlich wird man dort von einer Büste des berühmtesten Mitglieds der Borromeo-Familie, des heiligen Karl, begrüßt. Um sicherzustellen, dass man nicht am Wert der Familie zweifelt, findet man zusätzlich Porträts der Päpste, mit denen die Borromeos verwandt waren (Clemens VII. Medici, Paul III. Farnese, Pius IV. Medici und Innozenz XI. Odescalchi) im Konferenzsaal, der aufgrund seiner Dekoration auch als Papstsaal bekannt ist. Die Säle und Schlafzimmer sind mit Barockmöbeln eingerichtet, der runde venezianische Saal ist bereits im Rokoko-Stil gestaltet und mit einem Kronleuchter aus Muranoglas geschmückt. Als Kuriosität gibt es dort auch eine Sammlung von Puppen von Robert und Gisela Pesché, die diese Sammlung den Borromeos geschenkt haben, sowie mehrere Marionettentheater mit Ersatzpuppen in mehreren anderen Räumen. Dieses Marionettentheater wurde in der wunderschönen Kulisse des Gartens auf Isola Madre gespielt, und die erste Aufführung ist im Jahr 1657 dokumentiert. Wenn man also nach Isola Bella gereist ist, um den Palast der Borromeos zu bewundern, dann fährt man nach Isola Madre, um die Natur zu genießen. Gustave Flaubert bezeichnete einmal die Insel als das “sinnlichste” Fleckchen Erde, und daran ist etwas Wahres.

Man kann die Inseln von verschiedenen Orten aus erreichen, da sie sich in einer Bucht im westlichen Ausläufer des Sees befinden. Im Norden ist es Verbania, genauer gesagt ihr Stadtteil Palanza, im Süden ist es entweder Baveno oder vor allem Stresa.

Dieser luxuriöse Kurort bietet riesige Hotels mit Blick auf die Borromäischen Inseln und eine wunderschöne Seepromenade mit Stränden – teilweise privat, teilweise öffentlich. Hier haben auch die Teilnehmer der Mussolini-Konferenz auf Isola Bella gewohnt, weshalb der Vertrag “Fronte di Stresa” (Stresa-Front) genannt wurde.

Wer viel Geld hat, könnte hier wohnen; wir haben auf der preisgünstigeren Nordseite in Verbania gewohnt. Aber auch Verbania hat einiges zu bieten. Es ist nicht nur mit 35.000 Einwohnern die größte Stadt am Seeufer, sondern am Stadtrand gibt es auch einen zauberhaften botanischen Garten – „Villa Taranto“. Die Boote, die Touristen über den See transportieren, legen dort an, zu Fuß ist es eine halbe Stunde vom Hafen in Palanza aus. Am schönsten ist es dort im April, wenn die Tulpen blühen, aber wer nach dem Besuch der Inseln noch ein bisschen Energie für botanische Gärten übrig hat, sollte auf jeden Fall noch dorthin gehen. Ihre Augen und Ihre Nase werden wieder auf ihre Kosten kommen.

Chcete navštívit Moravu? Zapomeňte!

Minulý týden jsem se opět jednou rozhodl navštívit mé přátele na Moravě a samozřejmě i moji maminku, která žije ve Starojické Lhotě sama. Kdybych věděl, co mě čeká, asi bych o tom hodně přemýšlel. A v budoucnosti i budu.

               Kdysi jsem jezdíval cestu z Grazu do Lhoty za necelých pět hodin. To se ještě projíždělo Olomoucí a chyběla dálnice na sever od Vídně. Tak se muselo přes Vídeň na Brünnerstrasse a pak přes Dolní Rakousko po přeplněných cestách.

               Pak byl postaven obchvat Olomouce a Rakušáci postavili dálnici až k státní hranici k Drassenhofenu. Cesta se zkrátila, v nejlepším čase jsem stihl celou vzdálenost za 4 hodiny a pět minut. To byly časy!

               Minulý týden jsem na stejnou vzdálenost potřeboval šest hodin! Na 280 kilometrů na rakouském území jsem potřeboval 2,5 hodiny, na 170 kilometrů v Česku tři a půl. Ještě teď se z toho třesu. Moje přechytřelé auto dostalo hysterický záchvat začalo se chovat naprosto neadekvátně. Když jsem v autě nechal sedět maminku, spustilo alarm, což zatím neudělalo nikdy, jedno, kdo v něm seděl. Při parkování přímo hystericky řvalo, že z obou stran nemám žádný odstup k vedlejším vozidlům, až jsem vystoupil, abych zjistil, že mám na obou stranách po půl metru. Musel jsem mu domluvit a ukonejšit ho, ale bylo nedůvěřivé, dokud jsme společně Česko zase neopustili.

               Začalo to u Drassenhofenu. Je tam obchvat, ale hned na jeho začátku jsem zůstal stát v koloně. Pokusil jsem se vylepšit beznadějnou situaci tím, že jsem na Drassenhofen -West vjel do vesnice a projel jí. Jenže takových chytrolínů bylo dostatek, a tak jsem se zasekl i tam. Obrovské množství polských kamionů blokovalo cestu do Česka a pohybovaly se – pokud vůbec – pak jen krokem. Zdůrazňuji, že nebyl pátek ale čtvrtek, tedy dne uprostřed týdne. Přes Mikulov a jeho kruhové objezdy to vypadalo hodně podobně, průjezd od Drassenhofenu za Mikulov spotřeboval čtyřicet minut. Je to samozřejmě důsledek chybějícího dálničního spojení Česka s Rakouskem. Očividně není politický zájem s jižním sousedem komunikovat. Není totiž ani nejmenší náznak, že by se na této situaci mohlo něco změnit. Rakousko je jedinou zemí, která s Českem dálnicí spojena není – ať už jsou důvody jakékoliv, je to tristní. Možná Rakousko skutečně není pro Česko zajímavým obchodním partnerem, možná jsou to animozity ještě z doby mocnářství nebo moderně kvůli Temelínu, Ale zatímco do Německa vede dálnic hned několik a ve směru do Chomutova se staví další, do Polska i na Slovensko se taky dostanete po čtyřproudové cestě, do Rakouska to nejde. A právě tranzit polských a litevských kamionů dokáže udělat při přechodu ze čtyřproudové silnice na dvojproudovou udělat řidičům peklo. A taky dělá. Mají to z jihu do Polska přes Moravu nejblíž.

               Jenže to jsem neměl zdaleka nejhorší za sebou. Přišlo Brno. Nevím, možná se Brňáci připravují na nové obléhání Švédy, možná se bojí Rusů nebo migrantů, ale okolo Brna se v současné době prostě projet nedá. A to ze všech stran. Kopou se zákopy. Z jihu je výjezd ve směru na Olomouc odbouraná, ale od Prahy stojí nekonečné kolony a stejně je to prý i na tahu z východu od Bratislavy – to mi oznámilo rádio Impuls. Vyptával jsem se na důvod. Jeden Brňák mi vyprávěl, že prý jedna ze staveb na dálnici u Brna se zpozdila o tři roky a druhá začala přesně podle plánu. Na to prý má Brno placenou funkci koordinátora stavebních investic. Nevím, zda je to „fake“ nebo ne, ale pokud to pravda je, pak je buď neschopně hloupý nebo pod drogama. Každopádně se mu podařilo udělat Brno nedosažitelným. Těch zhruba pět kilometrů okolo Brna trvalo hodinu.

               O Prostějově už vím, proto je mi známo, že se tomuto městu musím za každou cenu vyhnout. Odbočil jsem tedy na Přerov a projel městem – obchvat se staví ale zřejmě to bude ještě nějakou dobu trvat. Nicméně jsem stál na semaforech na výjezdu z města pouhých pět minut. Z rádia jsem slyšel, že se před Prostějovem pohybuje tříkilometrová kolona a je třeba počítat s časovou ztrátou půl hodiny. Gratuloval jsem si, protože by se cesta protáhla o další půl hodiny na šest a půl.

               Ale vyhráno ještě nebylo. Ještě je zde úsek u Bělotína. Tuto stavbu století začali před mnoha lety. Je to rychlostní cesta, tedy žádná dálnice. Rozbourali ji už ani nevím kdy a od té doby se na ní „pracuje“. Nejnověji se prý musí už dokončené úseky (vždy jen v jednom směru) zase rozbourat, protože prý tam byl použit špatný podklad.

               Tak nevím.

               Dělají si ony stavební firmy z lidí legraci nebo jen sprostě rýžují. Protože jsou dálnice v majetku státu. Jedná se očividně o státní zakázky a všechny tyhle hrůzy platí daňový poplatník. Aby si mohl postát na dálnici, musí sáhnout hluboko do kapsy.

               Začátkem října má moje třída z gymnázia sraz. Neměl bych to možná prozrazovat ale vem to čert, je to po 45 letech od maturity. Jak se tam ale dostat? Přes Brno určitě ne, přes Mikulov stěží, přes Prostějov ani náhodou.

               Kamarád Milan – insider z jižní Moravy – mi navrhl řešení Vyzkoušel jsem si jeho návrh a posoudil ho jako použitelný. Po dálnici na Přerov (vyhnout se Prostějovu), poté odbočit po dálnici na Uherské Hradiště a jet až do Napajedel. (Nezapomenout se vyčurat na odpočívadle v Kurovicích, protože potom už to nejde). Pak po okrskách do Starého města (pozor, neodbočit na Uherské Hradiště, značení je tam dost mizerné a taky staveniště, aby to nebylo jednoduché). Potom se prokličkovat padesátkami, třicítkami ale i sedmdesátkami do Bzence a potom odbočit na Strážnici. (Tím jsme se definitivně vyhnuli Brnu – snaha objet Brno přes Slavkov je prý odsouzena ke katastrofě.) Od Strážnice pak vede už velmi dobrá cesta přes Hodonín až do Břeclavi (tím jsme se vyhnuli Mikulovu)

               Pokud budu mít tedy štěstí a nezaseknu se v Břeclavi (což se mi už stalo a poskakoval jsem tu v koloně přes město čtyřicet minut, ale většinou se to dá i v pátek zvládnout za minut patnáct) dosáhnu státní hranice za zhruba dvě hodiny (zvládl jsem to za dvě hodiny a devět minut)

               Tak tedy o.k. Na sraz se spolužáky pojedu. Ale mám takovou všetečnou otázku. Nač potom stavíme ty dálnice a vrážíme do nich miliardy, když se jim člověk musí za každou cenu vyhnout? Ano, i v Rakousku bývají problémy při přestavbě dálnic. V srpnu mě hodně podráždilo, když jsem před mýtem na A9 za Gleinalmtunelem ztratil víc než půl hodiny. Ale s tím masakrem u Brna se to srovnávat nedá. Co vy na to, pane ministře Kupko? Můžete se samozřejmě vymluvit na to, že to dělají soukromé firmy, ale ministerstvo nese za stav komunikací zodpovědnost, přinejmenším politickou. Nasraný řidič se dá mnohem snadněji zmanipulovat, aby se mu současná vláda přestala líbit. Ale o tom až příští týden.

               Co dál? Moji spolupracovníci z nemocnice ve Wagně, kteří se mnou zažili výlety na jižní Moravu a do Jižních Čech na mně už od konce covidové pandemie útočí, že by chtěli ještě před mým penzionováním zažít ještě jeden takový výlet. (Dělali to už před covidem, ale pak to na chvíli přestalo). Jistě, Olomouc, Kroměříž nebo třeba Bouzov jsou lákavé cíle. Jenže nedosažitelné.

               A tak můžu říct mým kolegům s čistým svědomím: „Zapomeňte. A je to ve vašem zájmu!“

Saalbach-Hinterglemm a Kitzsteinhorn

Saalbach-Hinterglemm byl dlouho lyžařským centrem, které mi unikalo. Byl jsem všude okolo, na Wilder Kaiser, v Kitzbühlu, na Hochkönigu, ale vychvalovaný Saalbach mi stále unikal. Až do letošní zimy, konečně jsme tam se synem zajeli a bylo to opravu úžasné, i když jsme za tři dny lyžování z 650 kilometrů tamějších sjezdovek zvládli jen 150. I tak jsme toho měli plné kecky. Jenže když jsme na závěr našeho pobytu seděli na terase hospody na západním vrcholu Schattbergu a užívali si sluníčka (syn mezitím objednal přes QR kód nápoje, zaplatil je mobilem a ony skutečně dorazily, z čehož mám těžké duševní trauma), viděl jsem cestičku na nejbližší další vrchol (jednalo se o Stemmerkogel) a ten vrchol byl tak blízko, že jsem dostal silné nutkání přivézt sem v létě manželku a na ten svůdně blízký vrchol ji dovést.

               Víte o tom, že bílá barva přibližuje? Tušil jsem to, ale ne, že až tak moc. Když jsme tedy v létě na západní vrchol Schattbergu dorazili (pěšky z východního vrcholu, kam jsme se dovezli lanovkou), nevypadal ten vrchol už vůbec tak blízko. Nicméně jsme ho statečně zdolali – skutečně to nebylo náročné.

Stemmerkogel

               Turistů je v Saalbachu i v létě hodně, hlavně jsou to cyklisti. Horská kola a zejména sjezdy po připravených cestičkách z vrcholu (kam je vyveze lanovka) dolů jsou tady hlavní hit. My pěšáci jsme byli jen tak spíš na okraji, ale stálo to za to. Hřeben Saalbachu s Hinterglemmem je zelený a oblý (proto se tady taky v zimě lyžuje), ovšem na obě strany jsou úžasné výhledy. Na sever je to Hochkönig, pak Steinberge (nach Berchtesgadenem, Saalfeldenem a Löflerem, po kterých městečkách dostala jednotlivá pohoří svá jména). Tedy dostala je, protože jsou to skutečné skalnaté kopce s výškou něco nad 2000 metrů nad mořem, ale tvoří několik skupin pojmenovaných podle oněch obcí. A zcela na západě vykukuje rozeklané pohoří „Wilder Kaiser“, čili Divoký Císař, pod kterým leží osada Elmau, slavná díky seriálu o „Doktorovi z hor“.

               Na jihu se pak tyčí třítisícovky Vysokých Taurů s dominantou Kitzsteinhornu a Grossvenedigu (Grossglockner, tedy nejvyšší hora Rakouska, je trochu v pozadí a vlastně vůbec není tak dominantní.) Je to úžasné panoráma, stojí to za to.

               Výhodou je, že se na několik vrcholů dostanete lanovkami. A co je na tom nejlepší, pokud se ubytujete v apartmánu nebo hotelu, který je partnerem takzvané „Jockercard“, máte všechny tyto lanovky v ceně ubytování a jezdíte tedy zadarmo. Je tedy rozhodně zjistit, zda ubytování, které jste si objednali, partnerem Jockercard opravdu je. Pokud ne, pobyt se prodraží – tedy pokud nejste nadšení turisté zdolávající vrcholy z údolí jako kdysi arcivévoda Johann. My jsme měli apartmán, který partnerem byl, a to se hodně vyplatilo (vedle lanovek a dalších drobností, můžete například v lázních v Kaprunu zůstat o hodinu déle). Jockercard zajišťuje i bezplatné parkování u lanovek, jen je třeba nechat si na pokladně potvrdit lístek. Platí do 18 hodin, potom se už za parkování platí, to aby rafinovaní turisté nevyužívali parkovišť při posezení na večeři.

               Přímo ze Saalbachu vedou dvě lanovky na vrcholy Schattbergu – „Schattberg X-Press“ na východní vrchol a „Westgipfelbahn“ na vrchol západní. Existuje ještě vrchol střední „Mittelgipfel“, který je dokonce z těch tří vrcholů Schattbergu nejvyšší, ale na ten už musíte pěšky.

Schattberg

Na západní vrchol je v provozu i krátká lanovka „Schattberg Sprinter“, ten ale slouží k dopravě kol a cyklistů, kteří se pak spouštějí po zimních sjezdovkách a plní pak chirurgické ambulance v Zell am See nebo v Mittersilu.  Pro ty cyklisty je to tam pravý ráj, a proto je jich tam i tolik. Sjezdy jsou rozdílně náročné a jsou označené barvami jako sjezdovky v zimě, tedy modré, červené a černé. Ty černé jsou samozřejmě jen pro sebevrahy, ty modré sjíždějí i děti. Na těch černých jsou skoky až pět metrů, na modrých prý maximálně metr. Nezkoušel jsem to, moje dvakrát operované koleno by mi zřejmě dalo pár facek hned po tom prvním – třeba i jen metrovém – skoku. Problémem jsou především ty červené. Na ty si troufají i méně zkušení a blokují pak cestu těm rychlejším, zejména v zatáčkách, což může být nebezpečné. Na rozdíl od sjezdovek, kde se takovému moulovi můžete vyhnout, je zde jen jedna stopa, takže předjet ho prakticky není možné.

Pro úplné začátečníky je zkušební areál přímo v Saalbachu. Není třeba vozit kola a výstroj s sebou, prakticky všude jsou půjčovny, kde dostane odvážlivec všechno, od kola přes přilbu a všechno ostatní brnění, aby ty úrazové ambulance přece jen až tak nezatěžoval. Cyklisti mají v Jockercard zadarmo dvě jízdy za den (předpokládá se logicky, že se dolů, na rozdíl od pěšáků, dostanou po vlastní ose). Chtějí-li jezdit lanovkami celý den, musí si koupit celodenní lístek, Jockercard pak poskytuje určitou slevu.

               Na východním vrcholu Schattbergu startuje nejatraktivnější (a nejnamáhavější) túra v tomto regionu „7-Summit“. Při této túře zdoláte za jeden den sedm vrcholů, celkové převýšení je 1450 metrů a celá túra měří okolo 24 kilometrů. Ono je to sice po hřebenu a startujete z onoho východního vrcholu Schattbergu z výšky přes dva tisíce metrů nad mořem, ale ten hřeben je zatraceně nahoru a pak zase dolů a nemá to konce. Čili nic pro staříky nad šedesát let, pokud neběhají po horách denně. Přičemž nižší vrcholy jako Saalbachkogel se mezi těch sedm vrcholů vůbec nepočítají, ale vylézt na ně musíte stejně.  Z východního vrcholu Schattbergu musíte napřed na vrchol západní. Pak na Stemmerkogel (tam jsme s manželkou došli), pak pokračuje cesta na Hochkogel (ten mě ještě sváděl, ale manželku ne, takže se mi taky časem přestal líbit), až pak to začne být opravdu zajímavé a někdy i napínavé, to po cestě na Hochsaalbachkogel – výstup je zde jištěný lany. Pak cesta pokračuje přes Bärensteigkogel a Manlitzkogel k Mittagskogelu. I kdybyste vyrazili první lanovkou, do oběda to na ten „polední vrchol“ nestihnete, zřejmě byl ten vrchol přímo na východ, tedy „na poledni“ a odtud pochází jeho jméno. Pak vede cesta na nejvyšší, a chválabohu poslední – vrchol celé túry Geißstein s 2363 metry nad mořem. Ovšem pokud si myslíte, že jste zdoláním tohoto vrcholu vyhráli, není to ještě tak úplně pravda. Sestup přes Birgel do údolí je dlouhý a namáhavý. Ovšem samozřejmě, jako v Rakousku všude, je cesta lemována horskými chatami, kde se můžete najíst, napít a vyčerpaní turisté zde můžou i přespat.

               Ne, nejsme až tak ctižádostiví. Místo toho jsme vyjeli lanovkou „12er Kogelbahn“ na „12er Kogel“.  

Údolní stanice je tentokrát v Hinterglemmu a i zde je dostatek bezplatných parkovacích míst. Co všechno Rakušákům napadlo, aby sem přilákali turisty a zejména rodiny s dětmi, je skutečně obdivuhodné. Hřiště pro děti, lehátka, samozřejmě restaurace, vyhlídky a naprosto neuvěřitelný minigolf s originálními dřevěnými hůlkami.

My jsme ale směřovali na „Hohe Penhab“, což je kopec přesahující 12-er Kogel asi o dvě stě metrů. Nic mimořádně náročného. Odtud pak vede přímo úžasný „Panoramaweg“ po hřebeni s nádhernými výhledy na Kitzsteinhorn či na Grossvenediger. Je to něco přes půl hodiny trvající procházka, na kterou se nezapomíná.

Großvenediger z Panoramaweg

Za sedlem je ještě výstup na kopec jménem Schönhoferwand. Poté má turista několik možností.  Dá se pak pokračovat dál po hřebeni, vrátit se po „Heimat Rundweg“ zpět na vrchol Zwölferkogelu nebo sestoupit k Elmaualmu a tam se najíst. Volili jsme tu poslední variantu, po odpočinku na Elmaualmu se pak dá přejít (k nevůli mé manželky trošku do kopce) ke střední stanici lanovky, kterou se člověk vrátí do Hinterglemmu. Právě tahle túra je nezapomenutelná a kdo už jednou v Saalbachu je, měl by ji rozhodně absolvovat. Zvládly ji i čtyřleté děti, ale zážitek je to veliký.

               Další lanovky, které jsou ještě v Jockercard obsaženy, jsou Kohlmaisbahn, která startuje z centra Saalbachu. Parkovací místa jsou prý k dispozici, ale nenašli jsme je. Přinejmenším ne u dolní stanice lanovky. Na rozdíl od námi použitých lanovek jede tato na sever, tedy blíže k Steinberge a do poněkud nižší výšky 1794 m.n.m.

               Reiterkogelbahn z Hinterglemmu vás pak vyveze jen do výšky 1480 metrů. Je to lanovka, kterou hojně používají lyžaří v zimě a cyklisti v létě. K vrcholům hor je odtud ještě dost daleko (nebo vysoko, pokud chcete).

               K poslední z lanovek, které jsou v nabídce, Asitzbahn/Steinbergbahn. musíte kousek autem do Leogangu, to je o údolí dál. V zimě je na této straně pohodlné lyžování s modrými sjezdovkami (nebo červenými, které jsou ale ve skutečnosti taky modré). V létě máte možnost vidět Steinberge skutečně vis a vis přímo před sebou a kdo si chce prověřit pevnost svých nervů, může absolvovat Flying Fox XXL, na což mu Jockercard garantuje 10procentní slevu. Ve Fieberbrunnu o kousek dál ve stejném údolí je slavný Jakobskreuz. Obrovská dřevěná stavba na vrcholu kopce je s třiceti metry výšky největší vrcholový kříž na světě, na který se dá vystoupat. Má pět vyhlídkových platforem a hrála už v nespočetných rakouských filmech. (V kriminálkách se z toho kříže občas padá nebo skáče – vždy se smrtelným koncem). Vyjet se sem dá i lanovkou s Pillersee, ale tato lanovka není v Jockercard. Pokud tedy chcete ušetřit eura, do výšky 1456 metrů se dá vyšlapat i pěšky.

Jakobskreuz

               My jsme se ale rozhodli pro návštěvu Kitzsteinhornu. Zell am See se svým jezerem a nad ním se trčícími velikány se zasněženými vrcholky prý odpovídá popisu muslimského ráje. Což tuto lokalitu učinilo nejoblíbenějším dovolenkovým cílem Saúdských Arabů. Jsou doslova všude. V lanovkách, na kopcích, v ulicích města, na cestách (ve vypůjčených autech a svým stylem jízdy velmi nebezpeční) ne ale v restauracích. Tam jsme neviděli ani jednoho. Zřejmě mají z rakouské stravy strach, co kdyby nebyla „Halal“? Pak by se mohl vstup do opravdového ráje ztížit a tam jsou navíc ještě ony čtyři řeky se studenou vodou, mlékem, medem a vínem, které v Zell am See – zatím – nejsou k dispozici. Zřejmě se tedy tito návštěvníci stravují v hotelech, kde jim halal strava může být zajištěna. Pohybují se ve větších skupinách, většinou jeden muž, tři až čtyři ženy a několik dětí. Hierarchii v jejich rodinách jsem úplně nepochopil. Jedna z manželek bývala zcela zahalena a ta fotografovala manžela, děti i ostatní manželky, které měly jen hidžáb.

               Tady si svého času střelila rakouská modročerná vláda (lidovci se svobodnými, kteří představují trošku civilizovanější verzi českého SPD Tomia Okamury – nebo spíš představovali tehdy, od té doby se pod novým vedením zradikalizovali a už si s Okamurou moc nezadají) do vlastního kolena. Zakázala totiž zahalování tváře všem osobám zdržujících se na území Rakouska. Mezi saúdskými turisty to vzbudilo naprosté zděšení a problém se řešil až na nejvyšší diplomatické úrovni. Hoteliéři v Zell am See se obávali bankrotu, když jim přestanou lukrativní arabští turisté jezdit. Tuto vyhlášku přijala rakouská vláda na podzim roku 2019. Na jaře 2020 přišel zakukleným osobám na pomoc covid a vláda naopak přikázala všem občanům nošení roušek a ochranných masek. A bylo vymalováno. Zahalovali jsme se všichni.

               Ke Kitzsteinhornu se člověk musí přesunout do Kaprunu. Tam je lanovka, která ale nevede přímo na Kitzsteinhorn ale na Maiskogel. Ono se sice dá přejet údajně nejmodernější kabinkovou lanovkou z Maiskogelu na prostřední stanici Kitzsteinhornu, ovšem cena takového požitku je 63 euro na osobu. Pokud projedete Kaprunem a po šesti kilometrech zaparkujete pod „Gipfeljetbahn“, přijde výjezd na samotný vrchol „Top of Salzburg“ na „pouhých“ 54,50 euro. Tyhle lanovky v Jockercard obsaženy nejsou. Není to tedy právě levný špás, ale stojí to za to. Ostatně za lanovku na „Aquilla di Midi“ u Mont Blancu v Chamonix jsme platili 55 eur na osobu už před deseti lety. Nechci ani vědět, kolik to stojí při současné inflaci teď. Z tohohle úhlu pohledu je tedy kaprunský „Gletscherjet“ vlastně levný.

               Byl jsem na Kitzsteinhornu v roce 1997. Tehdy se tam jezdilo ještě lanovkou, projíždějící tunelem v hoře. Bylo to impozantní, člověk vjel po sto metrech do tunelu a vyjel až na prostřední stanici. Bohužel zde došlo 11.listopadu 2000 k požáru, při kterém zemřelo 155 lidí. Poté se už nesnažili tuto lanovku opravit, ale nahradili ji gondolami. Musí se sice celkem třikrát přestupovat, ale cesta nad údolím je o to hezčí. Ovšem ledovec, na kterém jsem tehdy před mnoha lety lyžoval, je dnes už pryč. Na místě, kde jsem nedojel do cíle našeho závodu (protože byl mokrý sníh a u jedné branky byla po mých předchůdcích – měl jsem vysoké startovní číslo – vydraná hluboká díra), je dnes zelená louka. Ledovec se stáhl zcela nahoru, představuje jen malou bílou plochu, na které se dnes turisté kloužou na plastikových lopatách. Svět se za poslední desetiletí opravdu hodně změnil.

               Pokud má člověk představu, že prostě vyjede lanovkou nahoru, dá si tam kafe a sjede zase dolů, a to všechno je program na hodinu, pak se dost mýlí. Pokud by chtěl, může strávit na Kitzsteinhornu celý den. Atrakcí je tam nabudovaných víc než dost. Po příjezdu na horní stanici lanovky se může rozhodnout, zda se vyveze výtahem přímo k restauraci nebo se chce raději projít po ubohých zbytcích ledovce pěšky. Pěšky dojde do „Ice areny“ k takzvané sněhové pláži.

Je zde pojízdný koberec, který vyveze turisty a především děti, které se chtějí klouzat na plastikových lopatách, do výšky 3000 metrů. My jsme se neklouzali. Odtud vede cesta k vyhlídce „National gallery platform“. Je odtud výhled na rakouské třítisícovky Vysokých Taurů, v pozadí s Grossglocknerem, který se samozřejmě zase schovával v mracích. Je tady i Skywalk, aby se na něm mohli turisté vyfotit právě s oním Grossglocknerem za zády, ačkoliv on sám z těch mraků stejně nikdy nevyleze.

               Z vyhlídky pak vede tunel k restauraci. Má hodně zastávek s naučnou tématikou, zřejmě aby se děti nenudily. Ten tunel má celkem 360 metrů a vykopali ho už někdy v šedesátých letech minulého století. Teď je zde „Nationalpark Gallery“, tedy ona naučná cesta, vyprávějící o vzniku Vysokých Taurů před 400 miliony let, o fauně a floře hor, o horolezcích, polodrahokamech, ukrytých ve skalách a podobně. Tak dorazíte až k restauraci „Gipfel Restaurant“. Je to obyčejná samoobsluha s otráveným cizojazyčným personálem, ale chcete-li strávit v nadmořské výšce 3000 metrů celý den, je alternativou jedině svačina, kterou jste si přinesli v batohu. Ve stejné budově o poschodí níž je „Cinema 3000“, kde se na osmimetrovém plátně prezentuje příroda Vysokých Taurů ve filmu „Kitzsteinhorn – THE NATURE“.

               Nejvíc lidí se ovšem tlačí na vyhlídkové platformě „Top of Salzburg 3029 m“. Což je nadmořská výška, na které se nacházíte. Na fotky tam stojí fronty, ovšem fotografie s logem tohoto místa holt patří k dokumentaci návštěvy Kitzsteinhornu.

               Z této platformy vede cesta na samotný vrchol hory do výšky 3203 metrů. Není to tedy ani dvě stě výškových metrů, ovšem cesta je hodně příkrá a většinou i kluzká díky tajícímu sněhu. V průvodci se sice píše, že výstup je možný jen s průvodcem, není to ale pravda. V dobré obuvi se dá na vrchol kopce vyšplhat, bohužel většina těchto horských turistů zdolává vrchol v teniskách, a to není úplně dobrý nápad. Jak jsem už napsal, hodně to klouže. Většina cesty je sice zajištěna lany a řetězy, ale i tak je dobrá obuv podmínkou a samozřejmě by člověk neměl trpět závratí. Pak je za dobrou půlhodinku na vrcholu.

               Zpátky ke střední stanici je možné odjet zase Gletscherjetem, ale od restaurace jezdí každých patnáct minut i velká gondola, ve které si člověk ušetří jedno přesedání. A má možnost vidět Kitzsteinhorn zase z trochu jiného úhlu.

               Završením dne je pak návštěva terme v Kaprunu.

Jsou hned na začátku obce. Voda sice není až tak teplá, ovšem na letní návštěvu naprosto správná a člověk může z vody sledovat celé panoráma hor přímo proti sobě. Navíc se obsluhuje přímo ve vodě. Objednávky přijímá číšník na břehu, přinese vám nápoj až k bazénu a zaplatíte jen hodinkami na ruce, které jste dostali u pokladny. Kdo nechce nemusí z vody ani vylézat. A s Jockercard můžete zůstat o hodinu déle, tedy pokud si koupíte tříhodinový lístek za 24 euro, můžete se koupat čtyři hodiny.

               Takže si tu najde své skoro každý. Horští cyklisti, pěší turisté i lidé, kteří si přišli jen užívat. Ať už zahalení nebo nezahalení. Večeřeli jsme v Zell am See u onoho jezera, připomínající muslimský ráj v restauraci Zum Hirschen, tedy „U jelena“. Může jen doporučit Jak jídlo, tak obsluha byly prvotřídní a ceny naprosto přijatelné. Prostě ráj a nejen muslimský. Možná se sem ještě vrátíme.

Věřte nebo ne, tohle jsou garnely v restauraci “Zum Hirschen” v Zella m See. Byly skvělé.

Como

Die Stadt Como trat in die europäische Geschichte etwas unfreiwillig und unglücklich ein. Am Ende des 11. und zu Beginn des 12. Jahrhunderts, während der Herrschaft der letzten Herrscher der salischen Dynastie, verringerte sich in Italien die Macht der römischen Kaiser, die in Deutschland jenseits der Alpen residierten und Italien nur sehr sporadisch, wenn überhaupt besuchten. Die einzelnen italienischen Stadtgemeinden wurden unabhängiger und nahmen den entfernten Kaiser zwar zur Kenntnis, sie waren aber nicht gewillt, sich ihm zu unterwerfen. Allerdings begannen sie dann untereinander zu kämpfen. Es ging um die Macht und um das liebe Geld. Das wohlhabende Como wurde schließlich zur Beute des mächtigeren Mailands. Die Mailänder eroberten Como im Jahr 1127, zerstörten seine Mauern und alle Häuser außer den Kirchen.

Die Bürger von Como wollten das nicht einfach hinnehmen und beschwerten sich beim Kaiser. Sie hatten Glück, dass Friedrich Barbarossa seit 1152 Kaiser war. Er war ein ehrgeiziger und fähiger Politiker und die italienischen Angelegenheiten ließen ihn nicht kalt. Er entschied zugunsten der Bürger von Como und schickte eine Botschaft nach Mailand, die den Mailändern befahl, sich aus Como zurückzuziehen und die entstandenen Schäden zu erstatten. Doch Mailand wurde überheblich und demütigte die Boten des Kaisers so sehr, dass dem Kaiser nichts anderes übrigblieb, als – ob er es wollte oder nicht – nach Italien zu ziehen, um mit militärischer Macht seine kaiserliche Reputation wiederherzustellen. Dies sollte ihn den Rest seines Lebens beschäftigen, bis hin zur demütigenden Niederlage bei Legnano im Jahr 1176. Mailand wurde von dem Kaiser jedoch diesmal im Jahr 1158 erobert (auch mit Hilfe tschechischer Soldaten, die angeblich Teigfiguren von Kindern vor den Mauern brieten, um den Stadteinwohner von Mailand die Angst einzujagen und sich damit den Ruf der Kannibalen verdienten). Für diese Hilfe wurde der tschechische Fürst Vladislav zum König, und die Herren von Kunštát erhielten ein halbes Pferd in ihrem Wappen, da das andere angeblich von dem Gitter des Stadttores abgetrennt wurde – wohl bemerkt, es geschah auf der Flucht aus der Stadt, also wurde der Hinterteil des Pferdes abgetrennt). Der Kaiser zerstörte nach dem Sieg die Mauern von Mailand und Como durfte seine Mauern wieder errichten. Seitdem sind sie nahezu vollständig erhalten geblieben und durchziehen die städtische Bebauung. Manchmal überrascht den Besucher einer ihre Türme an Stellen, wo man es nicht erwarten würde, sogar in der unmittelbaren Nähe vom städtischen Bahnhof.

Como liegt am westlichen der beiden südlichen Zipfel des Comer Sees. Übrigens ist es der See, wo George Clooney seinen Wohnsitz hat, er liegt etwas nördlich der Stadt am westlichen Ufer im Dorf Laglio. Da der See nur einen Abfluss hat, und zwar am östlichen Ende in der Stadt Lecco, wurde Como häufig von Frühlingsfluten heimgesucht. Heutzutage gibt es hier Abflusskanäle, die das überschüssige Wasser abführen. Die Stadt war schon in der Römerzeit wichtig und ist stolz darauf. An einem Denkmal an der Wand eines Hauses findet man Auszüge aus dem Werk des Schriftstellers Strabon, der die Stadt in seinem Werk “Geographie” beschrieben hat, und an der Fassade des Doms sind sogar zwei Darstellungen von Plinius Caecilius Secundus zu sehen. Dieser bekannte römische Senator wurde im Jahr 61 nach Christus in “Novum Comum”, wie Como damals genannt wurde, geboren. Er wurde durch seine Beschreibung des verheerenden Ausbruchs des Vesuvs im Jahr 79 berühmt, der die Städte Pompeji und Herculaneum zerstörte und den der damals noch junge Plinius persönlich miterlebte – und überlebte.

Como wurde später vor allem durch seine Seidenproduktion berühmt. Die Maulbeerbäume verschwanden zwar zu Beginn des 20. Jahrhunderts aufgrund von Krankheiten und der industriellen Revolution, aber die Seidenverarbeitung findet hier immer noch statt und man kann hier Seidenprodukte – als Souvenir – immer noch günstig kaufen.

Der wichtigste und von Touristen meistbesuchte Teil der Stadt ist natürlich die Seepromenade. Hier befinden sich auch die luxuriösen Hotels „Metropole Suisse“ und „Barchetta Excelsior“. Hier gibt es einen schönen großen Park, der Mafalda von Savoyen gewidmet ist.

Diese savoyische Prinzessin, die Schwester von König Viktor Emanuel III. von Italien, wurde 1902 geboren. Ihre Schönheit erbte sie von ihrer Mutter, die eine von vielen Töchtern von König Nikola I. von Montenegro war. (Über Nikola, der als den Schwiegervater Europas galt, habe ich in meinem Artikel über Montenegro geschrieben). Mafalda heiratete 1925 den hessischen Prinzen Philipp und hatte mit ihm vier Kinder. Prinz Philipp war ein wichtiger Vermittler zwischen Mussolini und Hitler. Nach dem Sturz Mussolinis im Jahr 1943, als Italien auf die Seite der Alliierten wechselte und Deutschland den Krieg erklärte, schickte Hitler acht Divisionen nach Italien. König Viktor Emanuel III. und seine Familie retteten sich durch die Flucht ins Exil. Hitler wollte sich jedoch rächen. Er verdächtigte Philipp von Hessen, an Mussolinis Sturz beteiligt gewesen zu sein. Deshalb ließ er seine Frau, die sich gerade bei ihrer Schwester Zariza Johanna in Bulgarien, aufhielt, da ihr Ehemann, König Boris III. von Bulgarien, gerade verstorben war, in die deutsche Botschaft in Sofia locken. Dort wurde sie verhaftet und nach München und dann ins Konzentrationslager Buchenwald gebracht. Am 24. August 1944 unternahmen die Alliierten einen Luftangriff auf das Konzentrationslager, bei dem Mafalda verschüttet wurde und schwere Verbrennungen erlitt. Es dauerte drei Tage, bis sie operiert werden konnte, wobei ihr ein Arm amputiert wurde. Dennoch starb sie noch am selben Tag an den Folgen der Verletzungen. In Bezug auf ihr Vermächtnis gibt es im Park ein großes Denkmal für den antifaschistischen Widerstand mit Texten und Namen bedeutender Künstler und Schriftsteller, die dem schrecklichen faschistischen Regime zum Opfer fielen – es gibt hier zum Beispiel auch Auszüge aus dem Tagebuch von Anne Frank. Ein Stück entfernt vom Denkmal befindet sich ein Stein, der an Giovanni Palatucci erinnert. Er sollte als Regent der Republik Fiume über 5000 Juden gerettet haben und wurde deshalb 1990 in Israel als “Gerechter unter den Völkern” anerkannt. Im Jahr 1944 wurde er wie auch viele andere italienische Beamte aus Rijeka und Triest von der deutschen Besatzungsverwaltung wegen Hochverrats verhaftet und zum Tode verurteilt. Er starb im Februar 1945 an Typhus in Dachau. Seit 2000, als Palatucci von Johannes Paul II. als “Märtyrer des 20. Jahrhunderts” erklärt wurde, läuft das Verfahren für seine Heiligsprechung.

Im Kontrast zu Mafaldas Park mit modernen Denkmälern des antifaschistischen Widerstands stehen am Ufer des Sees zwei dominante Gebäude aus der Zeit von Mussolinis faschistischer Diktatur. Das erste von ihnen, „Tempio Voltiano“, wurde von Mussolini in den Jahren 1927-1928 zu Ehren des berühmtesten Sohnes der Stadt, Alessandro Volta, erbaut. Volta war der Erfinder der elektrischen Batterie. Er wurde 1745 in Como geboren und starb dort im Jahr 1827

. Im Jahr 1810 wurde er für seine Verdienste in den Adelsstand erhoben und sogar zum Grafen ernannt. In dem Tempel-förmigen Denkmal gibt es eine Ausstellung über sein Leben. Volta ist übrigens in Como auch begraben, sein Grab befindet sich jedoch an einer anderen Stelle, nämlich in einem kleinen Mausoleum auf dem historischen Friedhof „Cimitero Monumentale“.

Wenn man sich mit dem „Tempio“ noch innerlich arrangieren kann, wird man von dem monumentalen Denkmal für die Gefallenen des Ersten Weltkriegs umso mehr überrascht sein. Dieses Monument wurde von den Architekten Giuseppe und Attilio Terragnil im Zeitraum von 1930-1933 geschaffen.

Offensichtlich hatte Mussolini eine Schwäche für Como. Er verbrachte hier einen großen Teil seiner Kindheit, weil sein Vater hier Lehrer war und der kleine Benito die Grundschule besuchte. Später als “Duce”, besaß er in der Nähe des Sees eine Villa, in der er gerne den Sommer verbrachte. Auch nach seinem politischen Sturz im Jahr 1943, als er als ein Marionetten-Vorsitzender der Regierung der “Republik von Salò” fungierte, empfing er hier Politiker und spielte politische Verhandlungen vor, obwohl alle wichtigen Entscheidungen längst von der deutschen Besatzungsverwaltung getroffen wurden. Paradoxerweise wurde er gerade in Como nach seiner Gefangennahme von Partisanen im April 1945 festgehalten, bevor er hingerichtet wurde. Seine Leiche wurde jedoch nicht auf dem Platz in Como, sondern in dem bedeutenderen Mailand ausgestellt. Der Kreis der Geschichte schloss sich. Da Mussolini Como so sehr liebte, ließ er die Stadt mit einigen Werken faschistischer Architektur bereichern, die den Werken des sozialistischen Realismus ähnlich waren. Wenn man versteht, warum sie dort stehen, erschreckt man vor ihnen etwas weniger.

Als Ausgleich für diese faschistischen Bauwerke ließ die Stadt Como zu Ehren Alessandro Voltas noch ein weiteres Denkmal errichten, das dem polnisch-jüdischen Künstler Daniel Liebeskind anvertraut wurde. Dieses Denkmal namens “The Life Electric” besteht aus Stahl, ist 13,75 Meter hoch, wiegt 29 Tonnen und steht in der Mitte des Sees vor der Uferpromenade von Como. Es ist über eine lange Brücke erreichbar, die den Namen des Physikers Piero Cardiolo trägt. Sowohl Volta als auch Cardiolo arbeiteten im gleichen Bereich. Das Liebeskind-Denkmal wurde im Jahr 2015 enthüllt.

Nicht nur dieses Denkmal, sondern auch der gesamte Park am Ufer und das Denkmal des europäischen Widerstands gegen den Faschismus sollen offensichtlich zeigen, dass sich die Stadt Como von ihrem berühmt-berüchtigten Sohn Benito distanziert.

Auf dem Hauptplatz “Piazza del Duomo” befinden sich sowohl das Rathaus, das im Jahr 1435 etwas angepasst wurde, um Platz für das schönste Gebäude, den Comer Dom Santa Maria Maggiore, zu schaffen. Schon von außen ist es ein beeindruckendes Gebäude, vor allem die unglaublich hohe Marmorfassade mit zahlreichen Skulpturen von verschiedenen Künstlern, wobei die wichtigsten von Tomasso Rodari stammen, sowie auch die hohe achteckige grüne Kuppel. Aber der Innenraum der Kirche raubt dem Besucher einfach den Atem. Es ist regelrecht gigantomanisch,

es handelt sich um eine riesige dreischiffige Kirche, die auch ohne die zwischen den Schiffen hängenden Gobelins beeindruckend wäre. Aber sie hängen dort und verleihen der Kirche noch mehr Erhabenheit und Schönheit. Der Bau begann im Jahr 1395, als Bischof Luchino da Brossano den Architekten Lorenzo Degli Spazzi mit dem Auftrag für den Baubeginn beauftragte. Die Seitenschiffe sind daher noch im spätgotischen Stil. Das Hauptschiff hingegen ist bereits ein Prachtstück der Hochrenaissance. An der Wand des linken Seitenschiffs befindet sich das Porträt eines weiteren berühmten Sohnes der Stadt, Es ist Benedetto Odescalchi, der im Jahr 1611 in Como geboren wurde und es 1676 bis zur Wahl zum Papst Innozenz XI. brachte. Die Kuppel, die eine Höhe von 75 Metern erreicht, ist wesentlich jünger und wurde in den 1730er Jahren im barocken Stil erbaut. Der Dom wurde im Jahr 1774 fertiggestellt, der Bau dauerte also fast vierhundert Jahre. Aber das Ergebnis ist es wert.

Vom Comer Dom möchte man nicht weggehen und eigentlich auch nicht aus Como. Es gibt hier viele Touristen, und für Bootsfahrten auf dem See stehen lange Schlangen. Vielleicht möchten alle sehen, wo der berühmte Nespresso-Mann George wohnt. Wenn Sie hier vorbeikommen, sollten Sie auf jeden Fall in Como anhalten. So wie wir es getan haben.

Slovenské volby

               Když se na souseda řítí katastrofa, nemělo by to člověka nechávat v klidu, protože to může nepřímo postihnout i jeho. Navíc jsem na Slovensku 11 let žil, znám poměrně dobře místní poměry a o to víc sleduji s obavami blížící se parlamentní volby. Ty se mají odehrát 30.září 2023 a jejich výsledek může dlouhodobě nebo dokonce trvale změnit jak politické klima v zemi, tak i směrování Slovenska a jeho politické uspořádání. To, co se tam odehrává a co ukazují předvolební průzkumy, neslibuje nic dobrého. Nicméně co na první pohled vypadá katastrofálně, nabízí při bližším pohledu přece jen určitou naději. Možná dokonce větší než v Česku

               Voleb na Slovensku se hodlá zúčastnit celkem 24 politických subjektů, což jen potvrzuje roztříštěnost slovenské politické scény, kde rostou nové strany jako houby po dešti, a především před volbami se tvoří nové subjekty, které hodlají nahradit ty strany, které už voliče zklamaly. Udržet se na politické slovenské scéně dlouhodobě je umění. Umění, které ovládá nejlépe nestor slovenské politiky s přezdívkou „karpatský kmotr“ Robert Fico. Zdá se, že není síly, která by mu vítězství v nastávajících volbách mohla vzít. Navzdory všem skandálům, navzdory faktu jeho provázanosti se slovenským kriminálním podsvětím, a dokonce vazbami na italskou Ndranghetu. Dokázal okolo sebe shromáždit protestní voliče, lidi naštvané, zklamané, lidi podléhající dezinformacím a lidi toužící po stabilitě a nepřemýšlející o tom, zda je to bude stát osobní svobodu. Ovšem jakkoliv Fico v průzkumech vede a shromáždil ve voličstvu své strany protestní voliče, jeho preference nikdy nepřekročily 20 procent a podle posledních srpnových průzkumů poklesly dokonce na 17,8 procent. Možná proto radikalizuje své výroky, v poslední době označil Gustáva Husáka za jednoho z největších Slováků a otevřeně začíná adorovat komunistickému režimu. Snad aby přivábil k volbách důchodce, kterým se dávná doba komunismu už ve vzpomínkách nezdá být až tak strašná. Byli tehdy přece mladí a už proto jim tehdy bylo dobře. Ficova pravá ruka Blaško ohromil obhajováním dávno vyvrácené verze, že Slovenské národní povstání vedla komunistická strana. Návrat ke komunismu se stává programem. Ostatně komunismus a fašismus si jsou svou totalitní podstatou velmi blízko.

               Ale není to jen Fico. Hned několik dalších stran je vysloveně fašistoidních nebo fašistických a některé z nich mají dobrou šanci být v příštím slovenském parlamentu zastoupené.

               Je to například fašistická „Republika“ Milana Uhríka, která požaduje vystoupení z EU a z NATO a příklon k Rusku. Preference této strany překročily deset procent.

               Nezadá si s nimi příliš ani „Slovenská národná strana“ Andreje Danka. I ta požaduje okamžité zastavení pomoci Ukrajině.

               Pak jsou to Kotlebovci, „Ľudová strana Naše Slovensko“ už tradiční extrémně pravicová strana, jejíž předseda byl dokonce už jednou hejtmanem Banskobystrického kraje. Tentokrát se ale pohybuje daleko pod prahem zvolitelnosti.

               Tyto tři strany jsou jednoznačně na pravém okraji politického spektra, mají ale šanci na poměrně slušný úspěch.

               Na extrémní levici se zase nacházejí „Vlastenecký blok“ Ivana Stanoviča a „Komunistická strana Slovenska“ pod vedením Jozefa Hrdličky.

               Na rozdíl od pravicových extrémistů mají levicoví o hodně menší šanci domoci se zastoupení ve slovenském parlamentu. Ovšem se Smerom Roberta Fica jsou pravicoví extrémisté ochotni vytvořit parlamentní většinu a s tím i vládu. Když totiž uvážíme, že milion Slováků nehodlá jít k volbám, je prakticky většina voličů pro změnu systému z demokratického na autoritativní typu Viktora Orbána. Fico se ostatně netají tím, že je pro něj Orbán vzorem. Pro Fica je existenčně důležité získat moc, vyřadit nezávislou justici a ovládnout sdělovací prostředky. Má másla na hlavě tolik, že mu hrozí trestní stíhání ze všech stran. Zatím to jeho lidé v policejních složkách dokázali uhrát do ztracena, otázka ale je, zda to půjde natrvalo. Stejně jako Netanjahuovi v Izraeli nebo Trumpovi v USA mu jde nejen o politické přežití ale i o osobní svobodu. Do tepláků se nechce ani jednomu ze vzpomenutých pánů.

               Demokratické strany se naproti tomu pohybují – s jednou výjimkou – na hranici volitelnosti. Je to samozřejmě důsledek katastrofálního působení Igora Matoviče ve vládě po posledních volbách. Matovič se prezentoval jako důsledný bojovník proti korupci, což jeho straně OLANO přineslo v posledních volbách překvapivé vítězství. Jako předseda vlády se ale ukázal naprosto nepoužitelný, očividně trpí duševní poruchou a způsobil tak úplný krach důvěry ve vládu ale s tím i v demokratické instituce.

               Nejsilnější z demokratických stran a jediná, která by mohla hrát podstatnou úlohu je „Progresívne Slovensko“ europoslance (od roku 2019) Michala Šimečky. Michal Šimečka je vnuk disidenta a filosofa Milana Šimečky a syn publicisty Martina M. Šimečky, který prodělal bohatou kariéru v novinách s demokratickým obsahem, ať už to byl deník SME, Respekt nebo v současnosti Denník N. Michal Šimečka založil „Progresívne Slovensko“ v roce 2017, jednou ze zakládajících členek byla i Zuzana Čaputová. Ve volbách 2020 ale dostali jen 6,97 procent hlasů a nestali se součástí vládní koalice – což pro ně možná bylo i dobře. PS se pohybuje v průzkumech na druhém místě, v srpnovém průzkumu některých agentur dohnalo dokonce SMER, ovšem otázka je, zda to není jen zbožné přání. Vyjádření Michala Šimečky že myslí na reformu – rozuměj snížení – důchodů před volbami určitě straně nepomohlo.

               Ostatní prozápadní strany jsou vedeny převážně obskurními figurkami s velmi pohnutými životopisy.

               Oľano má bohužel v čele Igora Matoviče, kterého po jeho působení ve vládě sotva může volit člověk se zdravým rozumem.

               Eduard Heger, poslední předseda vlády před ustanovením vlády úřednické se od Matoviče odpoutal a založil svou stranu „Demokrati“ příliš pozdě, než aby získal vlastní identitu. I když se jedná o očividně slušného člověka a přesvědčeného demokrata, jeho strana se pohybuje pod hranicí zvolitelnosti.

               Strana „Sme rodina“ předsedy slovenského parlamentu Borisa Kolára je podivné uskupení, jejíž předseda zplodil s dvanácti ženami už třináct dětí. (Možná dokonce šestnáct s patnácti ženami, otázka je, jestli se v tom vyzná aspoň on) Prostě je to velká rodina. Kromě toho mu určitě neprospěly skandály, kdy si během svých oblíbených aktivit na zadním sedadle auta při nehodě zlomil krční obratel a jeho přítelkyně a matky jeho dětí pak obtěžovaly svými požadavky zdravotnický personál.

               Svoboda a Solidarita Richarda Sulíka byla skoro ve všech posledních vládách – a každou, ve které byla, i potopila. Sulík je neobyčejně „úspěšný killer“ vládních koalic. Nejhorším jeho skutkem bylo povalení vlády Ivety Radičové v roce 2011. Jediné slovenské vlády, která v posledních desetiletích za něco stála. Ale Sulík byl protievropský, a proto odmítl schválit rozšíření záchranného balíčku EFSF. Sulík se do parlamentu zřejmě znovu dostane, vzít ho ale do vládní koalice by se rovnalo politické sebevraždě.

               KDH s předsedou Milanem Majerským se pokusí dostat do parlamentu, v roce 2020 zůstalo s 4,65 procenty před branami. Jestli k tomu pomůže aktivizace zkamenělin typu Františka Mikloška je hodně velká otázka. Zatím se zdá, že by mohli mít úspěch. Jejich preference se pohybují okolo šesti procent. Ovšem KDH byla vždycky nevypočitatelná a její priority se západní Evropou nijak nesouzní.

               Stranu „Za Ľudí“ založil kdysi prezident Kiska, nyní ji vede Veronika Remišová. V roce 2020 se veškeré dezinformace orientovaly právě proti této straně, což nečekaně pomohlo Oľanu k vítězství ve volbách. Do parlamentu se snaží dostat ve volební koalici s Oľano a Kresťanskou Úniou, kterou vede Anna Záborská. Bez Kisky totiž na samostatný vstup do parlamentu nemá. Společně ovšem potřebují 7 procent a pohybují se jen těsně nad touto hranicí. Právě jejich vstup do slovenského parlamentu se ale může ukázat jako klíčový.

               Nevypočitatelným, a proto nejistým prvkem na slovenské politické scéně je „Hlas“ Petra Pellegriniho. Ten se po aféře kolem vraždy Jána Kuciaka distancoval od Fica a vytvořil vlastní stranu, jakýsi „SMER light“. Podpora strany postupně klesá, do parlamentu se ale zřejmě dostane. Většina voličů dala přece jen přednost Ficovu originálu před Pellegrinovou kopií někdejší vládnoucí strany, část jeho voličů pak přešla k Progresívnemu Slovensku, když pochopili, že Pellegrini Fica neporazí.

               Pochopit slovenskou politickou scénu není úplně snadné. Je mladá, Slováci o svém osudu samostatně rozhodují teprve třicet let. Mají za sebou celou řadu politických traumat, Mečiara, Dzurindu s aférou „Gorila“, Fica. Politický vývoj na Slovensku má ale svá pravidla a své důvody. Pokusím se je krátce načrtnout tak, jak jsem jim porozuměl já.

  1. Rusofilie je na Slovensku nepochopitelně silná. Bez ohledu na okupaci z roku 1968 nebo řádění Rusů při osvobozování Slovenska v letech 1944–1945. Jejich chování na východním Slovensku pomohlo Němcům na celou zimu zastabilizovat frontu na Liptově. Většina Slováků ve válce na Ukrajině už přesto přešla na ruskou stranu. Fico neváhá hlásat, že válka na Slovensko vždycky přišla ze západu a mír z východu a naznačuje tím „mírotvornou úlohu Ruska“. Kořeny má tato nepochopitelná sympatie v tradičním panslavismu. Ten pochází ještě z devatenáctého století, kdy ho hlásal Svetozár Hurban Vajanský a nakažen jím byl i Ľudovít Štúr. To byla doba, kdy slovenskému národu hrozil pod tlakem maďarizace zánik a tito bojovníci za slovenský jazyk a kulturu viděli spásu jen ve „velkém bratru na východě.“ Tato tradice se nějak nedaří vymýtit, momentálně je jejím přesvědčeným průkopníkem někdejší předseda slovenské vlády a KDH Ján Čarnogurský. Jestliže se Fico stal proruským z vypočítavosti, Čarnogurský to dělá z přesvědčení a je ochoten dokonce jít podpořit demonstrace komunistů, i když byl jako disident komunisty pronásledován. Otázka je, nakolik je touto ideologií nakaženo celé KDH. Tedy, stejně jako otázka v Česku, kolik Klause je v současné ODS, je i otázka, kolik Čarnogurského je v současném KDH. Slováci si vypěstovali mýtos malého utlačovaného národa (od Maďarů, od Čechů, teď od EU) a malý národ touží být součástí něčeho velkého a respektovaného – například velké slovanské rodiny pod vedením mocné atomové velmoci Ruska.
  2. Slovenský fašismus je u části obyvatelstva stále idealizován. Slovensko se díky slovenskému národnímu povstání nemuselo za svou fašistickou minulost kát, postavilo se přímo na stranu vítězů. V Popradě neváhali z iniciativy KDH pojmenovat jednu z hlavních ulic po starostovi, který organizoval transporty Židů do koncentračních táborů a arizování jejich majetku. Jmenuje se tak dodnes. Stejní činitelé KDH se o týden později účastnili piety za v koncentračních táborech zavražděné popradské Židy. Z jejich chování přímo sálala politická schizofrenie, ale je to prostě tak a nedá se s tím nic dělat. Nicméně část Slováků se fašismu nebojí a dobu fašistického „Štátu“ si idealizuje jako nejlepší období slovenských dějin. Poprava představitelů tohoto režimu Tuky, a především Tisa, byla Benešovou politickou chybou, která dodnes budí negativní emoce vůči Čechům, Západu a demokracii a touhu po pomstě. Fašistická strana Republika se ale s 10 procenty pohybuje na stejné úrovni jako Okamurova SPD, přičemž Češi žádného Tisa, Tuku ani Macha neměli.
  3. Nenávist k USA. Je dost nevysvětlitelná, ale je tady. Kořeny má zřejmě z doby komunismu, kdy se to současní starší voliči učili ve škole. Michal Šimečka správně řekl, že Slováky nepovažuje ohledně jejich nenávisti k USA za oběti dezinformací. Že tuto šířenou nenávist vyhledávali a sáli jako mateřské mléko. A jako protipól onoho antiamerikanismu vidí ideál v Rusku – to je pozůstatek studené války druhé poloviny dvacátého století. Je trošku úsměvné, že v nenáviděné Americe žije momentálně milion Slováků, v rovněž s nedůvěrou sledované EU 440 000, ale v milovaném Rusku přesně 350. Je otázka, nakolik ovlivní tito zahraniční Slováci výsledky voleb a nakolik jsou jejich hlasy započítávány do výsledků předvolebních průzkumů. Slováci mají – jako naprostá většina civilizovaných zemí – korespondenční volbu, volit je tedy pro občany žijící v zahraničí poměrně snadné. Otázka je, zda tuto možnost využijí nebo se své domovině už definitivně obrátili zády.
  4. Ekonomická frustrace postihla Slováky ještě víc než Čechy. Ekonomický spád mezi Bratislavou a regiony je nepoměrně větší než v Česku. Bohatství se hromadí jen v hlavním městě, zbytek země zaostává. Od revoluce 1989 lidé očekávali blahobyt, aniž by ovšem chtěli měnit způsob svého života. Zatímco v českých vesnicích se to po roce 1990 jen hemžilo drobnými podnikateli (i když většina časem zkrachovala, ale to je normální vývoj) Slováci na venkově seděli v hospodách a nadávali na vládu „ktorá im nedala prácu.“ Myšlení stále více ovládala závist vůči západním zemím a jejich životní úrovni a závist má vždy blízko k nenávisti. Nenávist je projevem bezmoci a rezignace na změnu.
  5. Díky tomu se Slováci stali ochotnými konzumenty dezinformací. S frustrací neúspěchu se žije těžko, pokud člověk ale je „informovaný“ a ví víc než „hloupé stádo“, žije se mu hned o hodně lépe a v hospodě je o čem mluvit. Tam snadno najde duševně spřízněné, za jejichž neúspěch může taky „někdo jiný“. Dezinformační scéna je na Slovensku mnohem agresivnější než v Česku, a navíc tuto šanci využili ruští trolové, aby doslova rozložili prodemokratické síly v sociálních médiích.  Informační válku zde Putin s Prigožinem vyhráli. A politickou scénu ovládla nenávist jako hlavní program. Jejím hlavním nositelem je Robert Fico se svou pravou rukou Lubomírem Blaškem. Že to nevydržela prezidentka Čaputová je zklamání. Jistěže, ona byla hlavním cílem nenávistných kampaní, Blaško ji na demonstracích nazýval „americkou kurvou“, ovšem její odchod z politiky je výraz kapitulace a určitě nepřispěje k mobilizaci demokratického potenciálu slovenského voličstva. Lidsky je sice její rezignace pochopitelná, jako politička by ale měla vydržet trošku víc. Jestliže ještě před několika měsíci správně uvedla, že není z ústavy povinna pověřit sestavením vlády vítěze voleb, zdá se že to i v této věci vzdala a nedávno oznámila, že to udělá. Tedy i kdyby vyhrál nenávistný Fico. Snažit se na slovenské dezinformační scéně něco zvládnout osvětou nemá naději na úspěch. Když se objevil dokumentární film o zavraždění Jána Kuciaka „Killing the journalist“, mohl jsem si počíst v nenávistných komentářích o „lžích za americké peníze.“ Vliv na preference Roberta Fica neměl ten film žádný.
  6. A nakonec – není třeba podceňovat vliv slovenské církve. Ten je zde mnohem silnější než v Česku a bohužel i hodně neblahý. Slovenská katolická církev je hodně rigidní a odolává jakýmkoliv pokusům o reformy. Pamatuji si, jak jsem těžce bojoval v popradském děkanátě o to, aby kněží přestali bojovat proti dárcovství orgánů pro transplantace. Reformně orientovaný trnavský arcibiskup Róbert Bezák vydržel ve funkci jen tři roky.  Slovenští biskupové se vždy snažili zasahovat do politiky a chovali se tam jako slon v porcelánu. Hodně se angažovali za samostatnost Slovenska (mé švagrové byla na zpovědi slíbena absoluce jen pokud bude volit Slovenskou národní stranu). Velmi se tehdy angažoval kardinál Tomko nebo arcibiskup Tkáč. Naprosto obskurní bylo podávání eucharistie ministrům první Mečiarovy vlády, i když řada z nich byla bývalými komunisty a nebyli v životě nikdy u zpovědi. Politická podpora slovenských biskupů je snadno k mání. Ovládá je totiž homofobie a stačí slíbit potírání homosexuality a vše ostatní z politického programu se stává vedlejším. Tak byli ochotni odpustit Štefanovi Harabínovi dokonce i to, že jako angažovaný komunistický soudce posílal kněze za jejich pastorační činnost do vězení a vyslovili mu při jeho kandidatuře na slovenského prezidenta svou podporu.

                              To všechno jsou rizikové faktory pro chování slovenského voliče, který ve velké své části chce dát při volbách pouze výraz své naštvanosti a frustraci, aniž by byl schopen domyslet možné důsledky svého chování.

               Přesto jsem ale opatrně optimistický. Podle posledních průzkumů by Smer s Republikou a SNS dali dohromady jen 59 mandátů, což je daleko od parlamentní většiny. Na tu je třeba 76 poslaneckých křesel. Samozřejmě je zde nevypočitatelný Hlas a problematické KDH, ale zdá se, že přece jen existuje naděje na vytvoření sice široké a tím pádem hodně těžkopádné a nestabilní, ale přece jen demokratické a prozápadní koalice.

               Nezbývá než držet naším východním sousedům palce. Protože změna směrování jejich země by neodvratně měla vliv i na nás.

Maďarská iredenta

               Strýček Viktor přitvrzuje. Zřejmě musí. Ekonomicky se jeho zemi nedaří, má nejvyšší inflaci v Evropě, forint se propadá (i když se od konce roku 2022 zase trošku vzpamatoval a zločinný Brusel blokuje část dotací, na kterých je maďarská ekonomika bytostně závislá. Země je už skoro úplně Orbánovými kamarády rozkradená, mladí vzdělaní lidé utíkají do zahraničí, a tak si Viktor Orbán musel nechat něco napadnout, aby jeho popularita u většiny maďarského obyvatelstva zůstala vysoká. Naštěstí pro Viktora nejsou Maďaři výjimkou z pravidla, i u nich jako u všech ostatních národů platí Aristotelova poučka, že většina obyvatelstva není příliš duchem nadaná a tím pádem snadno manipulovatelná. A na co maďarské obyvatelstvo vždycky slyšelo, slyší a slyšet bude, je příslib obnovení impéria, tedy Velkého Maďarska. Maďarská iredenta. Protože Uherské království bylo kdysi skutečně obrovským mnohonárodnostním státem. Budovaným po staletí a zničeným během několika let. Ovšem snahy o maďarizování obyvatelstva ostatních národů, které byly v druhé polovině devatenáctého a na začátku dvacátého století dost nevybíravé, vedly k tomu, že se ony národy v onom soustátí necítily příliš dobře.

               Nešťastné okolnosti po první světové válce, kdy místo rozumného a diplomaticky schopného hraběte Károlyho převzali moc komunisté Bély Kuhna vedly k tomu, že mírovou smlouvou v Sankt. Germainu bylo Maďarsko skutečně znetvořeno, osekáno ze všech stran a za hranicemi nového státu zůstalo pět milionů etnických Maďarů. Přiznejme ovšem, že právě netaktický postup vítězných velmocí, které Maďary nutily vyklidit převážně maďarským obyvatelstvem obydlené severní Sedmihradsko vedl k pádu oné Károlyho vlády, se kterou by se dalo jednat a mohla být zárukou demokratického vývoje nového Maďarska. Nestalo se. Károlyho vláda byla na dlouhou dobu poslední demokratickou vládou v Maďarsku – odmyslíme-li si krátkou epizodu mezi lety 1990 – 2000, vlastně opravdu poslední.

               Ano nové hranice byly vůči Maďarsku nespravedlivé a Maďaři od té doby nikdy nepřestali snít o jejich korektuře. Příležitost k tomu jim dala druhá světová válka. Jako Hitlerovi spojenci obdrželi už v listopadu 1938 v první vídeňské arbitráží jižní oblasti Slovenska a Podkarpatskou Ukrajinu, 30. srpna 1940 přinutilo Německo a Itálie v druhé vídeňské arbitráži Rumunsko, aby odstoupilo Maďarsku severní část Sedmihradska a po vpádu německých vojsk do Srbska v roce 1941 zabrali Maďaři okamžitě část Jugoslávie, takzvané Prekmurje – o tom jsem psal v článku věnovanému tomuto regionu.

               Jediná část, která se tehdy Maďarsku nevrátila, byl rakouský Burgenland, protože ten se stal jako část nové Ostmarky součástí Německé říše a zas až tak daleko Hitlerův smysl pro spravedlnost nešel.

               Po skončení druhé světové války se hranice vrátily do stavu z roku 1919 a Maďaři si z toho odnesli novou frustraci. A taky jeden poznatek. Demokratické země se staví k změně stávajících hranic odmítavě a nechtějí je připustit. Fašistické režimy, opírající se o národnostní myšlenku, s tím nemají problém. Zde můžeme cítit kořen sympatií k moskevskému fašistickému režimu, kdy je velká část maďarského obyvatelstva ochotna odpustit Rusům i násilné potlačení revoluce v roce 1956. A stejně tak i neskrývané sympatie Viktora Orbána k Donaldu Trumpovi a jeho fašizující se republikánskou stranou v USA.

               Tváří v tvář ekonomickým problémům současnosti se Viktor Orbán rozhodl hrát plně na nacionalistickou strunu a začal najednou naznačovat možnost revize hranic. Ví, že to v rámci EU není možné, ovšem jeho voliči na to slyší a jemu – stejně jako například Andreji Babišovi v Česku, Jaroslavu Kaszinskému v Polsku nebo Robertovi Ficovi na Slovensku – nejde o nic jiného, než o udržení nekontrolované moci nad „svou“ zemí. K tomu je mu každý prostředek dobrý.

               To, že na tuto strunu hraje, není nic nového, ale letos to začal dělat otevřeně. To je nový aspekt.

               Mí čtenáři vědí, že jsem přesvědčen, že při návštěvě u Vladimíra Putina dva dny před ruskou invazí na Ukrajinu dostal Orbán příslib, že bude moci obsadit Podkarpatskou Ukrajinu a že to Rusko bude akceptovat. Zda existuje nějaký dokument, který tuto dohodu zaznamenal a díky kterému je Viktor Orbán vydíratelný, nevím, ale je to dost možné.

               22.července 2023 vystoupil Viktor Orbán na Letní Universitě v Baile Tusnad – maďarsky Tusványos (Tusnádfürdö). Viktor Orbán tam jezdí každý rok a seznamuje své příznivce v Rumunsku se svými myšlenkami. Zde například zveřejnil v roce 2014 koncept „illiberální demokracie“. Vlají tam samozřejmě vlajky iredentistů ze Szeklerlandu a Orbán rozčílil politiky ve skoro všech sousedních zemích. Rumuny proto, že Sedmihradsko a Szeklerland (území na východě Sedmihradska v oblouku Karpat) nepovažoval za rumunská území, Slováky pak tím, že prohlásil že je třeba něco udělat pro otčinu v odštěpených severních územích, kde desetiprocentní maďarská menšina nemá zastoupení v parlamentu. (Zajímavé je, že tuto větu jsem v německém překladu Orbánova projevu nenašel) Čechy pak odsoudil jen za to, že se přiklonili k federalistům, jak Orbán nazývá stoupence integrace v Evropské unii na rozdíl od suverenistů, kam počítá sebe, Poláky a bohužel už ne Brity, kteří byli podle jeho vyjádření vedoucí silou této skupiny.

               Oficiálně protestovalo Slovensko, které si dokonce předvolalo maďarského velvyslance a Rumunsko, které označilo Orbána za extremistického štváče, a ne za státníka. Premiér Fiala se omezil pouze na konstatování, že Česko dělá svou vlastní politiku a necítí se být povinno v rámci V4 sdílet společné politické směrování.

               Mimochodem, maďarská menšina skutečně od roku 2020 ve slovenském parlamentu zastoupení nemá. Tradiční straně Most- Híd politického matadora Bély Bugára uškodila účast v poslední Ficově vládě a dostala jen 2,05 procenta hlasů a maďarská nacionalistická koalice MKÖ-MKS se dostala na 3,9 procenta hlasů. To svědčí o tom, že nacionalistická struna na Slovensku zní stále méně, a to musí Viktora Orbána bolet. Jeho dětičky za severní hranicí se odnárodňují! Je třeba jim domluvit.

               A hle. 18.srpna 2023 se objevil v novinách Magyar Nemzet článek, který se věnoval invazi „spojeneckých vojsk“ do Československa 21.srpna 1968 a označil tuto invazi za promarněnou příležitost ke korektuře hranic. Mimo jiné tvrdil, že se nejednalo o invazi ale o osvobozovaní akci, a že maďarské jednotky byly vítány květinami. Samozřejmě je to pouhá provokace a pokud by se proti tomuto článku někdo oficiálně ohradil, znamenalo by to, že to byl názor redaktora a maďarská vláda by se bránila svobodou projevu.

               Jenže Magyar Nemzet je plně pod kontrolou vlády a o svobodně slova v Maďarsku už dávno není ani slechu. Čili jestliže takový článek mohl vyjít, pak jen se souhlasem nebo přímo na popud předsedy maďarské vlády. Orbán se tedy rozhodl eskalovat.

               Ve své řeči v Sedmihradsku vychválil do nebe Čínu a za podněcovatele napětí na světě označil USA, protože ty se prý nebudou chtít smířit s tím, že ztratí pozici vedoucí velmoci na světě a budou to řešit válečným konfliktem s Čínou. Vyjádřil se o nezbytnosti další spolupráce s Ruskem, kde prý zůstalo 84 procent světových firem a jen 8,5 procenta zemi opustilo. O Ukrajině upustil jen jednu poznámku – opovržení nad údajnou ungarofobií, která na Ukrajině údajně je. Opozice v Maďarsku a Polsku je prý financována ze zahraničí prostředky politické korupce. O EU neztratil ani jedno dobré slovo a vychválil do nebe ekonomické úspěchy své vlády za posledních dvacet let a novou maďarskou ústavu, jako nacionálně-křesťanskou a naprosto odlišnou od všech ostatních ústav zemí EU. Což možná je, ale přiznám se, že jsem ji nečetl a ani to nemám v úmyslu.

               Orbánovy snahy zapadají do sebe a kromě toho, že mu jde o vládu v Maďarsku na doživotí podle vzoru Vladimíra Putina nebo Tayipa Erdogana, je jeho orientace na ruský nacistický režim stále srozumitelnější. Zdaleka zde nejde jen o ekonomické zájmy.

  1. Podkarpatská Ukrajina je na seznamu Orbánových zájmů na prvním místě. Je zdánlivě nejsnadněji získatelná. Pokud by Ukrajina skutečně padla, mohli by Maďaři – po předchozí domluvě s moskevským režimem, ke které zřejmě už došlo, vstoupit na toto území v zájmu „ochrany práv maďarské menšiny.“ Dočasný mandát UNO by se mohl po čase změnit na trpěnou nebo dokonce legální anexi. Proto má Orbán eminentní zájem na ruském vítězství. Naději na zisk tohoto území nevzdal, jen ji musel díky ukrajinskému statečnému odporu posunout.
  2. Odtržení východních ukrajinských území – Donbasu – a Krymu by byl vítaný precedens změny státních hranic. Pokud by svět souhlasil se změnou hranic Ukrajiny, proč by neměl souhlasit se změnou hranic Slovenska a Rumunska. Pod stejnou záminkou – vůle národnostní menšiny připojit se k mateřskému státu. Orbán by mohl zvýšit tlak.
  3. Ruský model vyvolání nepokojů v oblastech obývaných ruskou národnostní menšinou, poté vyhlášení „nezávislých“ národních republik a pozdější anexe těchto území na základě „svobodného hlasování“ by se dal následovat. Podmínkou ovšem je, aby neexistovala EU a pokud možno ni NATO, které by se proti podobným aktivitám ohradilo – zakazuje totiž konflikty mezi členskými státy. Proto má NATO tolik práce s Řeky a Turky a podmínkou vstupu Rakouska do EU bylo podepsání prohlášení, že nemá žádné územní nároky na Itálii – zde šlo o problém Jižního Tyrolska. Proto je v zájmu Viktora Orbána aby byla EU co nejslabší a co nejméně akceschopná.
  4. Oslabování Evropské Unie zejména ve vztahu k válce a ekonomickým sankcím dává Orbánovi navíc stále větší prostor jako člověka, který má dobré kontakty na východ. Samozřejmě politicky Maďarsko do EU už dávno nepatří. Ale v EU je Orbán Putinovi mnohem cennější, než kdyby z ní vystoupil. Takže to zřejmě Maďarsko neudělá, i kdyby EU zaškrtila tok peněz do Maďarska úplně. Ať už jsou to instrukce z Moskvy nebo samostatná Orbánova iniciativa, zůstane v EU ruským koněm.
  5. V případě globálního konfliktu s nejistým koncem, jakkoliv si ho nemůže přát ani sám Viktor, je lepší být – stejně jako v letech 1938 – 1941 na straně ochotné měnit současné hranice.
  6. Kdyby se válečná situace přece jen obrátila na stranu Ruska a Západ ztrácející zájem na podpoře bránicí se Ukrajiny (zejména po příštích prezidentských volbách v USA je ukončení pomoci Ukrajině velmi pravděpodobné – Orbán si Trumpovo vítězství přímo zbožně přeje, jak se vyjádřil tento týden) může se Orbán nabídnout za prostředníka. Je ostatně jediný z evropských premiérů, který má osobní vazbu na Vladimíra Vladimiroviče a Rusko a Putin jsou dnes totéž. Samozřejmě by pak mohl zprostředkovávat za podmínek, které by si  – v Bruselu – diktoval on. I proto je v jeho bytostném zájmu, aby Ukrajina prohrála válku nebo aspoň aby ji nevyhrála.

Orbán má navíc výhodu, že své apely na znovupřipojení „odtržených území“ může hned doplnit dodatkem, že to teď, v EU samozřejmě není možné. Tím udržuje své voliče v blaženém očekávání, ale nic neriskuje. A stupňuje image zlého Bruselu, proti kterému jeho obyvatelstvo dokáže chránit jen on. Aristotelova poučka platí i dnes. Masy je třeba zmanipulovat, říct jim to, co chtějí slyšet. Pak je jejich loajalita a přízeň zajištěna navždy.

Jedno je třeba strýčkovi Viktorovi přiznat. Tuto Aristotelovu aritmetiku ovládá skvěle.

Bozen – Bolzano

Kann eine so perverse Ideologie wie der Faschismus auch etwas Positives hervorbringen? Bozen ist der Beweis dafür, dass selbst aus Taten, die von eindeutig bösen Absichten geleitet sind, etwas Positives entstehen kann.

Im Jahr 1919 wurde Südtirol durch den Vertrag von Saint Germain Italien zugesprochen und vom Rest des Landes Tirol abgetrennt. Mit der Grenze am Brennerpass haben sich die Österreicher bis heute nicht abgefunden. Zu dieser Zeit lebten in der Provinz Bozen 7000 Italiener, der Rest der Bevölkerung sprach Deutsch. Mussolini entschied sich, dieses Land zu romanisieren. In Bozen erhielten ab sofort nur Italiener Stellen als Beamte und Polizisten (hauptsächlich aus dem armen Süden, wo es keine Arbeitsmöglichkeiten gab), sondern es flossen auch staatliche Investitionen in den Aufbau von Industrie, um italienische Arbeiter anzuziehen. Da diese Investitionen im Gegensatz zu Kampanien oder Kalabrien nicht veruntreut wurden, profitiert die Stadt davon bis heute. Alle Vororte von Bozen sind industrielle Ballungsgebiete (obwohl traditionelle Tiroler Obstgärten und Weinberge bis unmittelbar zu den ersten Hochhäusern am Rand der Stadt reichen) und die Stadt ist auf 100.000 Einwohner angewachsen. Im Jahr 1939 schloss Mussolini dann einen Deal mit Hitler. Die Südtiroler erhielten die Möglichkeit, ins Deutsche Reich umzuziehen. 75 Prozent von ihnen entschieden sich dafür. Hitler brauchte Soldaten für die Armee und Siedler in den neu eroberten Gebieten. Viele junge Männer starben in einem Krieg, der sie eigentlich nicht interessierte, und viele von ihnen kehrten nach dem Krieg zurück. Der Kampf um die Selbstbestimmung der deutschsprachigen Bevölkerung erhielt 1957 einen neuen Impuls, als sich über dreißigtausend Südtiroler auf der Burg Sigmundskron im Vorort von Bozen trafen und Silvio Magnago, ein Aktivist, den Ruf “Weg vom Trident” (der südliche Teil Südtirols um die Stadt Trient ist im Gegensatz zur Bozner Provinz größtenteils italienisch) ausstieß. Der Kampf um die Autonomie dauerte lange an, forderte Tote und langjährige Haftstrafen für “Terroristen”. Schließlich erhielt die Provinz 1992 ihre Autonomie, lebt also seitdem für sich und lebt sehr gut. Zu den letzten Auseinandersetzungen zwischen italienisch- und deutschsprachigen Bürgern kam es im Jahr 2002, als der Stadtrat von Bozen beschloss, den Platz vor Mussolinis triumphalem Denkmal von “Siegesplatz” in “Feiheitplatz“ umzubenennen, was jedoch von der heute bereits größtenteils italienischsprachigen Bevölkerung von Bozen abgelehnt wurde.

Seitdem herrscht Ruhe. Die gemeinsame Proklamation Italiens und Österreichs, dass sie keine strittigen Fragen haben, war übrigens die Bedingung für Österreichs Beitritt zur EU im Jahr 1995. Auch die Tiroler Deutschen haben sich daran gewöhnt, dass auf den Straßen der Stadt hauptsächlich Italienisch gesprochen wird, obwohl die Straßen nach Tiroler Persönlichkeiten mit vorwiegend deutschen Namen benannt sind. Neben der Stadtkathedrale befindet sich ein Denkmal für den Tiroler Nationalhelden Peter Mayr, der am 19. Februar 1810 hingerichtet wurde. Er war einer der engsten Mitstreiter von Andreas Hofer, der dank der Bitten seiner Frau, mit der er fünf Kinder hatte, die Möglichkeit bekam, sein Leben zu retten, indem er lügen würde. Er lehnte es jedoch ab, zu behaupten, dass er nie von dem Erlass über das Waffenverbot gehört habe, und daher blieb den Franzosen nichts anderes übrig, als ihn hinzurichten. Einfach ein echter stolzer Tiroler. Heutzutage sprechen jedoch fast alle Bewohner der Stadt beide Sprachen und leben in Frieden. Beide Volksgruppen können schätzen, dass Südtirol eine der reichsten Provinzen Italiens ist, direkt nach dem Piemont und vor der Lombardei oder Rom.

Der städtische Fortschritt ist offensichtlich. Der Aufbau der Stadt ist noch nicht abgeschlossen, Man kämpft sich bei der Anfahrt in die Stadt durch Baustellen und Industriekomplexe zum Zentrum und ein Foto einer Sehenswürdigkeit zu machen, ohne einen Baukran darauf zu haben, ist eine echte Herausforderung. Dennoch ist das Stadtzentrum ruhig, malerisch und das Parken in der Tiefgarage unter dem Walterplatz ist zwar nicht gerade billig, aber bequem und die Garage ist problemlos erreichbar.

Interessanterweise liegt Bozen nicht am Fluss Etsch (italienisch: Adige), der das Tal vom Brennerpass bis Verona durchquert und auf dem sich über Jahrhunderte deutsche Kaiser zu ihren italienischen Feldzügen begeben mussten. Eine strategische Rolle bei diesen Reisen spielten die lokalen geistlichen Herrscher, die Bischöfe von Brixen und Trient, mit denen der Kaiser sich gutstellen musste, um nach Italien zu reisen (und ebenso mit dem Stadtrat von Verona). Bozen spielte zu dieser Zeit eine untergeordnete Rolle, was auch seine Lage am Zusammenfluss der Flüsse Talfer (italienisch: Talvaro) und Eisack (Isarco) widerspiegelt, die erst einige Kilometer von der Stadt entfernt in die Etsch münden.

Der Waltherplatz ist nach Walther von der Vogelweide benannt, dem Hofdichter von Kaiser Friedrich II., der angeblich in der Nähe von Bozen geboren wurde.

Dieser erste und wohl berühmteste Minnesänger des Mittelalters verfasste seine Verse in Deutsch – genauer gesagt in einem südtirolerischen Dialekt, der der deutschen Sprache entfernt ähnlich war, was zu Beginn des 13. Jahrhunderts etwas noch nie Dagewesenes war. Der Kaiser, der damals bereits den Heiligen Stuhl und damit auch die von der Kirche kontrollierte lateinische Poesie herausforderte, unterstützte Walther und verhalf ihm zum heutigen Ruhm. Seine große Statue steht in der Mitte des Platzes, der seinen Namen trägt.

Am Rand des Platzes steht der Bozner Dom.

Er ist imposant und es lohnt sich, ihn zu besuchen. Hier ist der österreichische Erzherzog Rainer begraben, einer von vielen Söhnen Kaisers Leopold II., ein Bruder von Erzherzog Johann und Kaiser Franz I. Rainer war von 1818 bis 1848 mehrmals Vizekönig des Königreichs Lombardo-Venetien, das auf dem Wiener Kongress geschaffen wurde. Nachdem er in der revolutionären Zeit 1848 von seinem Amt zurückgetreten war, kaufte er den “Palazzo Capofranco” am Waltherplatz. Rainers Sohn Heinrich wurde hier 1889 von Kaiserin Sissi besucht, die einen Ginkgo-Baum in den Hof pflanzte.

Heute ist daraus ein riesiger Baum geworden und natürlich ein Kult – alles, was mit den Habsburgern und damit mit der österreichischen Geschichte der Stadt zu tun hat, hat ein riesiges Potenzial, zum Kult zu werden – und auf Sissi, wie ich bereits in meinem Artikel über Meran erwähnt habe, werden Sie überall in Südtirol stoßen.

In der Kathedrale gibt es mehrere Selige (keine Heiligen) wie Heinrich von Bozen, der im frühen 14. Jahrhundert lebte, Johann Nepomuk von Tschiderer (geboren in jenem Palazzo Capofranco, aber bereits im Jahr 1777), der von Johannes Paul II. im Jahr 1995 seliggesprochen wurde, und Josef Mayr Nusser, ein ziviler Mitarbeiter des Bozener Dekanats, der Opfer der nationalsozialistischen Ideologie wurde. Nachdem sich Italien auf die Seite der Alliierten geschlagen und Deutschland den Krieg erklärt hatte, besetzte Deutschland Norditalien. Die ethnischen Deutschen in Südtirol waren verpflichtet, in die deutsche Armee einzurücken. Nusser wurde zur SS eingezogen, aber er weigerte sich, dem Führer Treue zu schwören. Dafür wurde er zum Tode verurteilt. Auf dem Weg ins Konzentrationslager Buchenwald blieb der Zug mehrere Tage am Bahnhof in Erlangen stehen, und die Gefangenen starben in überfüllten Viehwaggons an Hunger und Durst. So erging es auch Josef Mayr Nusser. Er wurde 2017 von Papst Franziskus seliggesprochen.

Ein Stück von der Kathedrale entfernt befindet sich die Dominikanerkirche. Für eine Reihe von Kirchen in Bozen kam der schicksalhafte Tag am 29. März 1944. An diesem Tag unternahmen die Alliierten einen massiven Luftangriff auf die Stadt, weil Bozen logischerweise ein wichtiger Knotenpunkt in der Versorgung der deutschen Einheiten an der italienischen Front war. Statt den Bahnhof trafen die Bomben jedoch sowohl die Dominikanerkirche als auch die Franziskanerkirche. Die Kirche St. Nikolaus neben dem Dom verschwand sogar vollständig. Die Narben an den Gebäuden der Bozener Kirchen sind unübersehbar. Doch wie durch ein Wunder blieb die Kapelle des Heiligen Johannes des Täufers erhalten, das Kostbarste nicht nur in der Dominikanerkirche, sondern wohl in ganz Bozen. Diese Kapelle ließ der florentinische Bankier Giovanni de Bartolomeo di Rossi irgendwann um 1330 als Begräbnisstätte für seine Familie errichten. Und er ließ sie mit wunderschönen Fresken schmücken, die von Künstlern der Schule von Giotto geschaffen wurden. Die Bozener Fresken ähneln denjenigen in Padua von Giotto wie ein Ei dem anderen, und der Bankier selbst ist zusammen mit seiner Frau dargestellt, kniend unter dem Kreuz mit Jesus Christus. Das wertvollste Fresko ist jedoch der “Triumph des Todes” als Bild des Jüngsten Gerichts – diese Abbildung des Todes versprüht wirklich Angst.

Wenn Sie den erstaunlichen riesigen Gemüsemarkt durchqueren, der jeden Tag in Bozen stattfindet, gelangen Sie zu den Franziskanern. Von der ursprünglichen Kirche ist wenig übriggeblieben, an der erhaltenen Wand befinden sich Fresken von Brüdern, die es in ihrem Leben weit gebracht haben, Päpsten, Kardinälen, Bischöfen und vor allem Theologie-Doktoren. Die Franziskaner legten immer Wert auf Bildung.

Es gibt noch einige weitere interessante Kirchen in Bozen, die älteste überhaupt ist die romanische Kirche “St. Johann im Dorf”. Dann gibt es die Kirche des Deutschen Ritterordens mit den Wappen und Fahnen bedeutender Mitglieder des Ordens. Auch ihr Turm fiel dem Bombardement von 1944 zum Opfer. Und dann gibt es noch die neoromanische Kirche “Herz Jesu”, die 1909 zum hundertjährigen Jubiläum des Tiroler Aufstands gegen die Franzosen erbaut wurde, sowie die unauffällige Kapuzinerkirche mit einem großen Klostergarten direkt im Stadtzentrum.

In Bozen und seiner Umgebung gibt es noch mehr Burgen als Kirchen. Eine von ihnen, Maretsch, befindet sich direkt in der Stadt und kann besichtigt werden. In ihr befinden sich Renaissance-Fresken. Der Innenhof sieht so aus, als wäre er nach einem erfolgreichen Treffer einer alliierten Bombe aus Beton gegossen worden, aber die Burgwartin versicherte mir, dass dieses Aussehen nichts mit dem Zweiten Weltkrieg zu tun hat. Am nördlichen Stadtrand befindet sich die Burg Firmian. Einst als Burg Sigmundskron bekannt, wo 1957 der Kampf für die Tiroler Autonomie begann. Sie erhielt ihren Namen von einem Tiroler Herrscher, der “Sigmund der Münzreiche” genannt wurde, Allerdings schaffte es Sigmund, den Reichtum des Landes, das große Mengen an Silber abbaute, mit vielen unsinnigeren Aktionen zu verschwenden, wie auch mit dem Kauf dieser Burg. Eine Vielzahl unehelicher Kinder kostete ihn ebenfalls viel Geld. Schließlich wurde er seiner Herrschaft enthoben und in den vorzeitigen Ruhestand geschickt – für damalige Verhältnisse eine recht humane und nicht gerade eine übliche Methode, um einen Herrscher von der Macht zu entfernen. Heutzutage befindet sich in dieser Ruine eines der fünf Museen von Reinhold Messner, dem wohl berühmtesten Südtiroler der heutigen Zeit. Er war der erste Bezwinger des Mount Everest ohne Sauerstoff, er bestieg als erster alle vierzehn Achttausender – einige sogar mehrmals.

Das Museum ist logischerweise den Bergen, dem Bergsteigen und der Kultur Tibets gewidmet und es lohnt sich, dort hinzufahren. Weitere Burgen in der Nähe von Bozen sind Runkelstein, von wo aus eine Seilbahn nach San Genesio fährt, die Burg Flavon Haselburg südlich der Stadt und die Burg Gries am rechten Ufer der Talfer. Und wenn wir schon bei den Seilbahnen sind, gibt es noch eine weitere “Funikulare”, die Seilbahn „Funivia de Renon“, die am nordwestlichen Rand der Altstadt in der Nähe der Kirche Sankt Magdalena startet und über die Stadt nach Oberbozen hinauffährt, von wo aus man den schönsten Blick auf die Stadt aus einer Höhe von 1221 Metern über dem Meeresspiegel hat. Und noch eine weitere Seilbahn, diesmal am linken Ufer der Eisack, führt auf eine Höhe von 1134 Metern zur Kirche in Colle-Kohlern. Also, wenn man genug Zeit hat, kann man die Stadt aus drei verschiedenen Perspektiven von oben betrachten.Formularbeginn

Aber Bozen besteht bei weitem nicht nur aus Kirchen und Burgen. Die Einkaufsstraßen konzentrieren sich auf die Laubengasse und die Josef Steinert Straße, die durch mehrere Passagen miteinander verbunden sind – von sehr engen, durch die nur eine Person gehen kann, bis hin zu wunderschönen breiten Einkaufspassagen. Angesichts des bergigen und im Sommer auch heißen Klimas der Stadt befinden sich die Geschäfte oft in Laubengängen oder Passagen, eine davon – die Galeria Greif – liegt direkt am Walterplatz. Bozen ist also bestens für Shopping geeignet.

Interessant ist die Verbindung von historischer und moderner Architektur. Manchmal ist es sogar atemberaubend, wie zum Beispiel das riesige Gebäude des städtischen Theaters, entworfen vom Architekten Marco Zanus (das alte Theater wurde beim alliierten Bombardement 1943 zerstört).

Das neue Theater aus riesigen Marmorblöcken ist wirklich beeindruckend, glücklicherweise befindet sich in unmittelbarer Nähe des romantischen Gartens des Kapuzinerklosters.

Das Siegesdenkmal Mussolinis befindet sich am anderen Ufer des Flusses Talvera und beeinträchtigt daher nicht das Stadtbild. Das Naturmuseum befindet sich in der Nähe der Kirche des Deutschen Ritterordens und ist in einem Renaissancegebäude untergebracht, das Kaiser Maximilian zwischen 1500 und 1512 errichten ließ – zu dieser Zeit gehörte Bozen zum Habsburgerreich.

Aber Bozen wäre nicht Bozen ohne sein Archäologisches Museum und die berühmteste europäische Mumie – den Ötzi, den Mann aus dem Eis. Im Jahr 1992 wurde er von Touristen im Ötztaler Alpenpass gefunden. Reinhold Messner wurde hinzugerufen und stellte fest, dass sich Ötzi auf der italienischen Seite des Passes befand – angeblich gute hundert Meter jenseits der Staatsgrenze. Die Österreicher haben ihm das nie verziehen und machen weiterhin Ansprüche auf die berühmte Mumie geltend – schließlich erhielt sie ihren Namen nach dem Ötztal, einem eindeutig österreichischen Tal. Die Österreicher haben also ein Konkurenzmuseum im Ötztal eingerichtet, und da sie die originale Mumie nicht haben, stellen sie dort eine Kopie aus. In Bozen befindet sich das Original in dem archäologischen Museum, aber da dort nur kleine Gruppen der Besucher eingelassen werden, ist es notwendig, die Besichtigung im Voraus zu reservieren.

Bevor man hingehen darf, kann man durch die Gassen von Bozen schlendern, die Schönheit des Gemüsemarktes bewundern oder durch die zahlreichen Geschäfte in den Laubengängen und Passagen der Stadt bummeln. Man kann sich ein Glas des hervorragenden Südtiroler Weines oder einen Aperolspritz in den unzähligen Bars gönnen oder Tiroler Spezialitäten in den vielen Gasthäusern probieren. Oder man kann die bekannteste Tiroler Spezialität, den “Speck”, also den Tiroler Schinken, kosten. Und Vorsicht! Vergessen Sie nicht den in Meran bereits erwähnten Apfelstrudel. Angesichts der bereits erwähnten Produktion von einer Million Tonnen Äpfel pro Jahr (aber nur einer Tausend Tonnen Birnen) müssen diese Äpfel irgendwie verbraucht werden (obwohl die meisten natürlich exportiert werden). Daher bieten jede Bar und jedes Restaurant logischerweise Apfelsaft und Apfelstrudel an.

Solange Sie also den Apfelstrudel nicht probiert haben, verlassen Sie Tirol nicht. Es wäre eine Missachtung der lokalen Kultur. Und die Tiroler sind ein stolzes und traditionsbewusstes Volk.

Formularbeginn

Rakouská kolaborace s Ruskem a její symbol

               Píšu tenhle článek úmyslně už 18. srpna, i když ho mým čtenářům nabídnu až příští čtvrtek. Ale právě dnes je to pět let, když jsem zažíval zase jednou nezasloužený stres jen proto, že se rakouská politika rozhodla lézt do zadku válečnému zločinci Vladimíru Vladimíroviči Putinovi. Přišel jsem k tomu, jak říkávala moje babička, „jako slepá kura k zrnu“. A naštěstí byl osud ke mně milosrdný a nepřipravil mi žádnou zákeřnost.

               V ten se totiž vdávala na v obci Gamlitz v pohostinství vinařské rodiny Tscheppe tehdejší rakouská ministryně zahraničí Karin Kneissl. Už ne právě mladá a už vůbec ne hezká nevěsta (bylo jí 54 let) si brala podnikatele Wolfganga Meilingera. A očekávala vzácného hosta. Na její svatbu se nahlásil ruský prezident Vladimír Putin. Upozorňuji, že to bylo v roce 2018, tedy čtyři roky po okupaci ukrajinského Krymu a sestřelení holandského letadla s 298 lidmi na palubě ruskou raketou, kterou Putinova vláda dodala separatistům na Donbasu. V té době už opravdu nikdo nemohl pochybovat, že Putin válečný štváč je, to ovšem tehdejší rakouské vládě skládající se z lidovců (ÖVP) a svobodných (FPÖ) ani v nejmenším nevadilo. Předseda vlády Sebastian Kurz se těšil stejně jako německá kancléřka Angela Merkel na ruský plyn a koaliční strana  FPÖ vedená místopředsedou vlády Strachem měla už několik let smlouvu o spolupráci s Putinovou stranou „Jednotné Rusko“, v rámci které dostávala z Moskvy štědré finanční dary. A za tuto stranu byla do rakouské vlády delegována i Karin Kneissl. Mnoho lidí ji tehdy obdivovalo i můj někdejší primář ze Stolzalpe jako vzdělanou ženu orientalistku, mluvící i arabsky. Nechtěli poslouchat moje námitky, že když někoho do vlády dosadila FPÖ, nemůže se jednat o nezávadnou osobu.

               Pozvání ruského prezidenta na její svatbu bylo jakousi protihodnotu za obdržené peníze v stranické pokladně, mělo tím válečného vyvrhele učinit zase společensky přijatelným. Putin přistál na letišti v Grazu ve 12:20 hodin, poté byla uzavřena celá dálnice A9 mezi státní hranicí a Grazem (upozorňuji, že to bylo v sobotu v nejrušnější dovolenkové sezóně, kdy se turisté vracejí z Chorvatska či tam jedou právě po této dálnici). Putin dorazil na svatbu v autě společně s rakouským premiérem Sebastianem Kurzem a dorazil tam přesně v 14:08 hodin. Pobyl hodinu a půl zatančil si s nevěstou jeden taneček, za což se ona poděkovala pokleknutím a on jí políbil ruku. Tato fotka kolovala v médiích po celém světě a propůjčila rakouské ministryni několik dní pochybné popularity.

               Poté byla opět uzavřena na hodinu dálnice mezi Spielfeldem a Grazem, aby se pan Putin mohl vrátit na letiště a pokračovat ve svém letu do Berlína za svou oblíbenou Angelou o které věděl, že mu zobe z ruky. Ostatně obyvatelé Gamlitzu mají z té ruské návštěvy trauma dodnes. Pochází odtud jedna naše endoskopická sestra, a právě dnes mi spontánně začala vyprávět, jak se tehdy nemohla přes policejní zátarasy dostat domů k dětem. Proto jsem si uvědomil, že od onoho slavného dne uplynulo právě pět let.

               A jak se to týkalo mě? To jsem popsal v mém článku ze 6. září 2018 a odkazuji tedy na něho. V podstatě jsem měl za úkol dbát na zdraví ruského prezidenta a celého jeho doprovodu, protože jsem měl v ten den službu v nemocnici vzdálené po cestě patnáct a vzdušnou čarou šest kilometrů od místa konání svatby. Naštěstí se žádný z ruských kozáků neopil a naši nemocnici nenavštívil, takže jsme zhruba od šestnácté hodiny mohli zase začít žít normálním životem.

               Ovšem historie paní ministryně pokračovala, a to je vlastně téma mého dnešního článku. Její manželství bylo rozvedeno už v roce 2020. Poté, co svého manžela napadla pěstmi 26. března 2020 po jeho návratu domů, trefil ji v sebeobraně do nosu, za což ho žalovala a žádala, aby mu soud zakázal vstoupit do jejich společného bytu. Soud v Bádenu její žalobu zamítl, protože stačilo se na paní už bývalou ministryni podívat a soudci bylo jasné, kdo byl agresor. Naražený nos označil jako následek nutné obrany a manželovi dále dovolil spát pod vlastní střechou. Pan podnikatel Meilinger totiž pochází od nás z okresu Leibnitz (proto se tam taky konala ona svatba) a někteří moji známí ho znají. Popisují ho jako v podstatně neškodného nekňubu, který podnikal nikdo neví s čím, ale ať to bylo cokoliv, nijak zvlášť se mu nedařilo. Peněz nikdy neměl nazbyt. Jak se dostal k paní ministryni, není úplně jasné, prý se seznámili ve Vídni v tramvaji. Kdo nevěří ať tam běží.

               Manželský spor, který skončil rozvodem, odnesl Meilingerův pes Niklas, který dva dny poté, co paní Kneissl svému muži vyhrožovala, že je oba odpraví, dostal z plného zdraví nevysvětlitelný záchvat slabosti, po němž ho známá veterinářka uspala. Poté, co paní Kneissl zažaloval jeden švýcarský advokát za týrání zvířat, bylo zvíře exhumováno a pitváno a paní Karin od žaloby osvobozena, načež ona zase žalovala onoho advokáta za pomluvu – proces skončil mimosoudním vyrovnáním.

               Čili tolik na okraj k morálnímu profilu paní, s kterou tančil na její svatbě Putin. Ministryní přestala být v roce 2019, kdy se vláda lidovců se svobodnými rozpadla poté, co vyšlo najevo, že předseda strany Svobodných Heinz Christian Strache slíbil půl Rakouska neteři ruského oligarchy za to, když mu pomůže ovládnout nejvlivnější rakouské noviny, totiž „Krone Zeitung“. Jak se ukázalo, nebyla to neteř, ale herečka, která se za onu neteř vydávala a byla to všechno nastražená past. Každopádně ona černomodrá vláda byla minulostí a paní Kneissl bez zaměstnání. V roce 2020 uváděla při rozvodovém konání, že nemá vůbec žádné příjmy.

               Na podzim 2020 opustila Rakousko a vyhlásila, že její život byl zničen. Tehdy podal pomocnou ruku její tanečník. Paní Kneissl dostala místo v dozorčí radě ruské ropné společnosti Rosnefť s ročním platem 500 000 dolarů. Hrozba smrti hladem byla tak odvrácena. Navíc se stala dobře placenou kolumnistkou v „Rossia today“ – ono žít z jednoho platu není legrace.

               Žila by si dobře, kdyby nezačala ona „Speciální vojenská operace“ v únoru 2022. Na rozdíl od svého německého kolegy v dozorčí radě Gerharda Schrödera neustála politické tlaky a onoho lukrativního postu se vzdala. Brzy pochopila, že to byla chyba, odstěhovala se nejdřív do jižní Francie, pak do Portugalska, pak se ale obrátila Evropě zády, prohlásila, že je na území EU politicky pronásledována a přestěhovala se v srpnu 2022 do Libanonu a pak do Arabských emirátů.  Když se jí novináři dotazovali na její názor na válku na Ukrajině, odpověděla, že drony v Afganistanu a v Iráku přinášejí lidem stejné utrpení. Dveře k svému tanečníkovi chtěla tedy rozhodně udržet otevřené. A ony otevřené zůstaly.

               V červnu 2023 se tedy odstěhovala do Ruska. V podstatě jí jiná možnost nezbyla, protože na semináři v Moskvě hlásala, že z EU by se do Ruska chtěly přestěhovat statisíce obyvatel znechucených životními podmínkami v Evropě, ale že jim v tom brání vlády jejich států. Poté už musela jít sama příkladem, a tak našla nový domov ve vesnici Petruševo. Pracuje údajně na univerzitě v Petrohradu, plat bere v rublech, je šťastná a spokojená. Čeká zřejmě na ony statisíce Evropanů, které budou následovat jejího příkladu. Nezbývá než ji popřát hodně štěstí. Třeba si v Petruševu najde i muže svého života. Jen nevím, zda je jí známo, že ruské zákonodárství povoluje manželovi zbít kdykoliv manželku – pokud k tomu má dobrý důvod. Ten dobrý důvod by se v případě paní Karin určitě snadno našel a mohlo by to tedy skončit hůř než naraženým nosem.

               Nicméně slavnou se už stala, její sláva se začíná podobat popularitě Vidkuda Quislinga, který se stal symbolem kolaborace s nacistickým režimem. Možná jednou kolaboranty s ruským nacismem budou nazývat Kneisslovci, jako to byli v době nacismu německého Quislingovci. Ostatně, Vidkuda Quislinga Norové 24. října 1945 pověsili.

               Karin Kneissl je symbolem kolaborace se zločinným režimem v Moskvě, není ale na západě zdaleka sama. Teď nemyslím věčně opilého Depardieho, který do Ruska utekl před placením daní a snaží se k současné politické situaci nevyjadřovat – před novináři použil styl ponorka. Jsou to ale například někdejší prezident světové hokejové federace René Fasel, který jako přídavek ke svému novému ruskému občanství dostal podíl na továrně na zpracování jablek v Kazani. Je to už vzpomenutý Gerhard Schröder, někdejší německý premiér a otec projektu Nord Stream II, který za svůj post „Nezávislého ředitele správní rady Rosněftu“ bere 250 000 dolarů ročně (ať už ta funkce znamená, co chce) Nesmazatelnou ostudou pro stranu SDP zůstává fakt, že nedokázala vyloučit svého někdejšího předsedu ze svých řad. Marie Le Pen dostala z Moskvy přes česko-ruskou banku na financování své volební kampaně 9 milionů Eur a mohli bychom pokračovat přes Mathea Salviniho, německou AdF, jejíž poslanci předčítali v německém bundestagu projevy, které dostali hotové z Moskvy až po rakouskou FPÖ, dostávající z Moskvy příspěvky na základě platné smlouvy o spolupráci. Ostatně Rakousko spolupracuje s Ruskem potichu i po vypuknutí války dál. Nákup plynu neomezilo ani o zlomky procenta (prý nemůže, protože smlouva na přesně dané množství je podepsána za asistence Putina i kancléře Kurze do roku 2040) a Raiffeisen Bank International válku financuje. Poté, co hrozilo, že se banka dostane na americký sankční seznam, oznámila, že Rusko opustí, aby před nedávnem svůj názor změnila a v dobré víře že válka brzy skončí hodlá ve svých ziskových aktivitách v Rusku pokračovat. (Podle dnešního hlášení se přece jen Raiffeisen rozhodla tuto svoji ruskou filiálku prodat, strach z amerických sankcí byl tedy asi příliš velký) Tedy to, co dělá Maďarsko nahlas, dělá Rakousko potichu.

               Protože strana FPÖ s největší pravděpodobností vyhraje příští rakouské volby na podzim příštího roku, není vyloučeno, že se paní Kneissl vrátí na svůj někdejší post rakouské ministryně zahraničí. S Evropou sice podle svých slov už nechce mít nic společného, ale její straničtí přátelé usilují o vystoupení z EU a pak by byla situace zase docela jiná. Důvěrné vztahy k ruskému diktátorovi by se pak mohly hodit.

               Řady kolaborantů nejsou řídké a díky soustavnému vymývání mozků dezinformacemi jsou v celé Evropě na vzestupu. Je možné, že se brzy taneček s Vladimírem Vladimirovičem zase vyplatí.

Případ soudce Fremra a nezávislost justice

               Ten případ otřásal sociálními médii několik týdnů, než se pan Fremr konečně rozhodl to skoncovat a svého jmenování soudcem ústavního soudu se vzdát. Že mu to ale trvalo! A neodešel se ctí, ale uražen, tvrdíc, že se jedná o kampaň, kdy vůbec nejde o něho. Ale je pryč!

               Není div, že to tak dlouho vzdát nechtěl. Podle jeho životopisu byl vždy orientován na budování kariéry, a i když by mohl v 66 letech už spokojeně odejít do důchodu, není u této sorty lidí zvykem to dělat. Samozřejmě se opět objevily komentáře obou typů. Jedni žádali, aby okamžitě odešel ze soudnictví a vzdal se své kandidatury. Jiní začali s obvyklou argumentací, že taková byla holt doba, dělali to všichni, proč tedy panu Fremrovi zazlíváme pár stovek rozsudků ohledně „nepovoleného opuštění republiky“ a jeden politický proces sledovaný tehdy horečně socialistickými sdělovacími prostředky – myslím tím proces „Olšanské hřbitovy“, na který si dokonce i já dokážu mlhavě vzpomenout. Takovou pozornost mu věnoval tehdejší tisk a televize. Pak vyšel dokonce najevo rozsudek pro člena komunistické strany, kterého soudce Fremr odsoudil za „diskreditaci socialistického zřízení“ na deset měsíců natvrdo, což bylo dokonce i komunistickému odvolacímu soudu moc a změnil trest na podmínku. Až to očividně přimělo pana Fremra, aby svou kandidaturu doporučenou prezidentem republiky a schválenou horní komorou parlamentu, konečně stáhl. Byl prostě v časech komunismu angažovanější, než bylo nezbytně nutné. Samozřejmě proto, že chtěl dělat kariéru a rychle postupovat na kariérním žebříčku. Proto zřejmě i to nadstandartní množství rozsudků za opuštění republiky. Tyhle soudy v nepřítomnosti obžalovaného šly rychle, soudci tak narůstal počet rozsudků a získal pověst pilného a angažovaného úředníka.

               Robert Fremr dokončil studium právnické fakulty v roce 1981 a už v únoru 1989, tedy ve věku třiceti dvou let, se stal soudcem nejvyššího soudu Československé socialistické republiky. V předcházejícím roce se ujal veřejností extrémně sledovaného procesu s třemi adolescenty, kteří měli zhanobit na Olšanských hřbitovech hroby ruských a bulharských vojáků. Takto sledovaný proces byl určitě slibný pro další kariéru, a to se i potvrdilo. Stačilo soudit tvrdě a ignorovat výpovědi hovořící o vynucovacích metodách StB. Což splnil na výtečnou. No dobře, na jedna mínus, protože odvolací soud jeho tresty ještě zvýšil. Navíc, protože soudce Fremr vstoupil do Komunistické strany Československa v říjnu 1989 (a pobyl v ní jen necelé dva měsíce), byl v čase konání procesu kandidátem na členství ve straně. Status kandidáta měli uchazeči o členství ve straně dva roky čili si Robert Fremr o vstup do strany musel zažádat někdy v roce 1987, tedy ještě před oním procesem.

               Mimochodem byl to Robert Fremr, který vynesl poslední rozsudek smrti v dějinách Československa, ten ale už nebyl vykonán, protože byl po roce 1990 zrušen.

               Všechno tedy svědčí o tom, že pan Fremr byl prostě jen VELMI AMBICIÓZNÍ. Což ho neopustilo ani po revoluci. V roce 2004 se stal soudcem nejvyššího soudu České republiky, v roce 2011 dokonce soudcem Mezinárodního trestního soudu a v roce 2020 se stal Právníkem roku v oboru trestního práva. Odborně je tedy zřejmě na výši. Jinak by takových ocenění nedosáhl. Jen s tou morálkou má problém.

               Mandát u Mezinárodního trestního osudu mu vypršel v roce 2021, do důchodu se mu nechtělo, a tak vznikl malér který otřásal v poslední době veřejným míněním a opět poškodil už i tak dost pošramocenou pověst české justice. A naštípl i důvěru v prezidenta. Ovšem tvrzení, že bývalý komunista (Pavel) chtěl dostat na ústavní soud bývalého komunistu Fremra, je podle mého soudu hodně přitažené za vlasy. Soudce nejvyššího soudu veřejnost nezná. Soudce ústavního soudu ano. V tom měl Fremr smůlu.

               Ostatně není třeba zas až tak naříkat. U sousedů na Slovensku mladý soudce Štefan Harabín odsuzoval na soudu v Popradě kněze za protistátní činnost. Když pak kandidoval za prezidenta, podpořila jeho kandidaturu slovenská biskupská konference. Stačilo pár homofobních vyjádření a bylo mu vše odpuštěno. Tak zle na tom ještě nejsme.

               Otázka je, nakolik se jednalo o opravdový problém a nakolik to byla bouře ve sklenici vody, která vyplnila letní okurkovou sezónu. Co se dá soudci Fremrovi jednoznačně vyčíst, je jeho BEZCHARAKTERNOST. Není ovšem bezcharakternost jedním z předpokladů ke kariéře v justičním systému? A obejdeme se bez takových právníků? Kdo by pak soudil? Za jeden z nejlepších vtipů v mém životě považuji skutečnost, že se můj švagr – fanatický katolík – místo naší stříbrné svatby zúčastnil vysvěcení advokátské kanceláře.

               V Západním Německu měli podobný problém po válce. Osmdesát procent soudců bylo členy NSDAP a soudilo v politických procesech na objednávku strany. Rozsudků smrti bylo nepoměrně více. Nicméně v německé justici působili tito soudci ještě dlouho do šedesátých let, a proto se například dezertéři z německé armády nebo odsouzení partyzáni marně dožadovali rehabilitace. Analogie se situací v Česku po roce 1990 se nabízí.

               Můžeme si ale klást i následující otázku. Copak justiční systém po roce 1989 nevychoval dostatek kvalifikovaných soudců nové generace, kteří by mohli takové posty zastávat? Těžko říct. Kdo chodí ponejvíc studovat právo? Synové a dcery právníků. A ti si nesou s sebou i výchovu z dětství. Proto je v Rakousku v justici ještě stále silná lobby strany FPÖ. Rozsudek soudce Jana Šrotta v kauze „Čapí hnízdo“ vzbuzuje oprávněné pochybnosti, nakolik jsou tito mladí soudci politicky nezávislí a nakolik jsou schopni odolávat politickým tlakům. Přesto bych uvažoval o povinném pensionování soudců po dovršení 65 let věku. Možná by se to tam časem trošku pročistilo.

               Hlavním omylem, kterého se obyvatelstvo dopouští, je totiž domněnka, že soudy jsou zde na sjednání spravedlivosti. To je zásadní chyba. Soudy jsou tu jen a jen k výkladu zákona. Pokud je zákon nastaven špatně, dá se křivdit i v rámci zákona. I když soudce má vždy určitý subjektivně daný prostor výkladu.

               Ovšem soudce je jediné povolání, ve kterém člověk neručí za škody, které svým chybným rozsudkem způsobil. Nikde jinde to není možné. Lékaři jsou stále ohrožení žalobami, i když léčí podle svého nejlepšího svědomí. Pokud soudce pošle někoho nespravedlivě do vězení a ten pak musí být odškodněn, platí to stát, daného soudce se to netýká. Nemusí mít tedy ani pojistku, která by jeho možná podíl na odškodnění pokrývala. Lékaři ji mít musí.

               Samozřejmě, že působení právníků typu pana Fremra či někdejší ministryně spravedlivosti Marie Benešové důvěru obyvatel v právní systém nezvyšuje. Navíc se právníci kontrolují sami, tedy rozhodují i o postizích pro členy své komory. Je to podobné jako u lékařů a chytrý Čech si hned řekne „Vrána vráně oči nevyklove, všechno je to podvod a zametání pod koberec.“ Jenže kdo by měl lékařské pochybení posuzovat, když ne lékař? A u právníků je to obdobné. Doba lidových soudů je už, doufejme, za námi.

               V okamžiku, kdy kontrolu nad soudnictvím převezme politika, je s objektivitou soudů konec. Jako v Rusku, či svého času v nacistickém Německu či komunistických zemích. Ovšem pro obyvatelstvo, které justici nedůvěřuje, je takový krok lákavý a může dokonce přinést hlasy. Jako v Polsku pro stranu PaS. Jistěže, kontrolu a to nepřímou, mají „demokratičtí“, tedy zvolení politici. Ale je strana Právo a Spravedlnost opravdu stranou demokratickou? Propaganda ve státní televizi a pokusy odstranit televizi soukromou, která poskytuje prostor i opozici, o tom budí dost velké pochyby. A jak je to v autoritářských zemích typu Turecka nebo Maďarska? Troufl by si tam soudce skutečně soudit jinak, než si přeje všemocný Viktor nebo Recep Tajip? A abychom zůstali doma – dovede si někdo představit, co by se dělo, kdyby se ministrem spravedlnosti v Česku s pravomocí řídit soudnictví stal člen Okamurovy SPD? Což není po příštích volbách vůbec nereálná možnost.

               Justice trpí pod útoky extrémně pravicových stran. Už proto, že většina z představitelů těchto stran má problémy se zákonem. Ať už je to Netanjahu v Izraeli, Trump v Americe nebo Babiš v Česku. Proto se všechny tyto strany, už proto, že jsou to strany vůdcovského typu, snaží justici oslabit, případně úplně zrušit. Do vězení se nechce nikomu. Jak Trump, tak Netanjahu obviňují justici ve své zemi, že jde o „levicové spiknutí“.  Co je totiž na justici skutečně levicové je skutečnost, že všichni občané – aspoň formálně – jsou si před zákonem rovni. Pro takového Trumpa je nepředstavitelné, že by mohl být souzen podle stejného paragrafu jako nějaký Pepa z Dolní Lhoty. Cítí se být svým majetkem a mocí privilegovaný a měl by podle svých představ tedy mimo dosah justice. Netanjahu se to snaží dosáhnout tím, že by parlament dokázal každý rozsudek nejvyššího soudu zrušit hlasováním prosté většiny poslanců (a tu momentálně v parlamentu má). Trump by justici nejraději zcela zrušil. Jeden z jeho příznivců v Rakousku mi u piva vyprávěl, že on je taky pro úplně zrušení soudů. Stačí mít doma pušku a každý se o spravedlnost postará sám. Myslel to vážně. Běhal mi mráz po zádech.

               Je to bohužel tak. Přes veškerou nedůvěru a skepsi, kterou částečně taky sdílím, je nezávislá justice nedílnou součástí demokratického systému západního typu. Ať už se nám to líbí nebo ne. Odstranění její nezávislosti by bylo smrtelnou ranou pro onu demokracii. Sice nedokonalou, těžkopádnou, užvaněnou, ale pořád se jedná o nejlepší ze všech špatných politických systémů, které lidstvo vymyslelo. V Rakousku jde justice i po předsedovi vlády či po jeho ministru financí. Výsledkem není, že by skončili ve vězení. Ale musí si dávat pozor. A protože tu demokracie – ještě – funguje, může jedno či druhé odhalení vést k tomu, že se určité osoby s politikou musí rozloučit. Ve fungující demokracii je to tak. A mělo by to tak i zůstat.