Category: Blog

Německé císařství

18.ledna 1871, tedy před sto padesáti lety, se v zrcadlové síni paláce ve Versailles událo něco, co mělo dalekosáhlý a trvalý vliv na vývoj evropských dějin. Samozřejmě se jednalo už jen o formální akt, který jen potvrdil dlouhodobý vývoj, ale ustanovení Německého císařství a tím pádem sjednocení Německa potvrdilo právě vzniklou a od té doby už trvalou dominanci Německa v Evropě, na které nezměnily nic podstatného ani dvě prohrané války.

               Ta dominance není totiž nějakou politickou konstrukcí, nýbrž je dána geografickými a demografickými faktory. Německo leží ve středu Evropy a logicky profituje ze své centrální polohy. Je to nejlidnatější a průmyslově nejsilnější evropský stát. Všechny tyto faktory daly nové říši vzniknout a propůjčily jí politický význam, který si udržuje dodnes. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme Němce nenávidět či k nim chovat vrozenou českou nedůvěru, ale to je asi tak všechno, co proti tomu můžeme dělat. Na podstatě věci tím nic nezměníme, česká ekonomika je na tu německou navázaná těsněji než například spolková republika Sársko.

               Nebylo tomu vždycky tak. Až do sedmnáctého století sice dominovali v Evropě Habsburkové se svou velkou a nesourodou říší – Evropu svírali z jedné strany ze Španělska, z druhé strany ze střední Evropy, kde se jim vedle svých kmenových rakouských vévodství podařilo ukořistit i dvě královské koruny českou a uherskou.

               Třicetiletá válka předznamenala pád této dominance a nástup nové velmoci, Francie. Ta se pod vedením geniálního intrikána kardinála Richelieua připojila ke konfliktu katolíků proti protestantům na „nesprávné“ straně, ale mohutně jí to politicky prospělo. Richelieu dokázal sjednotit zemi i nábožensky a vytvořit předpoklady pro mocenský růst, z kterého pak profitovali králové Ludvík XIV. a Ludvík XV. Jeho jednotky okupovaly dokonce v letech 1741–1742 i Prahu. Ve válce o dědictví španělské se Francouzům konečně podařilo vytlačit Habsburky z Pyrenejského poloostrova a získat tento trůn pro Bourbony, poté zahájili tlak na východ k vysněné hranici na Rýnu. Tu nakonec dosáhla francouzská revoluční vojska po roce 1793, kdy Francouzi připojili ke své republice i města jako Cáchy, Kolín nad Rýnem, Mohuč či Bonn (všechna velká města na Rýnu ležela logicky na jeho západním břehu, protože se jednalo o města založená ještě Římany, pro které byl Rýn hranicí jejich říše. V roce 1804 ukončila svou existenci Říše římská národa německého a nově vzniklý Rýnský spolek byl plně pod francouzskou kontrolou. Tehdy nechal anglický premiér Pitt odložit mapu Evropy se slovy – „Dejte to pryč, dalších dvacet let to nebudeme potřebovat!“

               Nestalo se. Napoleon Bonaparte se dokonce nechal korunovat císařem, aby této francouzské dominanci nad Evropou dodal i formální vyjádření, ale pak přepjal své síly. Napoleonské války byly pro Francii naprostou katastrofou s trvalými následky. Především demografickými. Napoleon vyhubil ve svých válkách téměř celou generaci mladých mužů – a to mělo fatální demografické důsledky v dalších dekádách. Francie zůstala ve svém vývoji viset a musela přenechat pozici největšího evropského národa Němcům.

               Jestliže v roce 1790 měla Francie 28 milionů obyvatel a Německo 23 milionů, v roce 1850 měla Francie 36 milionů a Německo 41 milionů. Přičemž porodnost představovala v Německu 4,9 dítěte na jednu ženu, zatímco ve Francii byla poloviční. Nedostatek mladých mužů se projevil negativně i při novém faktoru, který se ukázal pro dynamiku vývoje jako rozhodující, v industrializaci. Německo v této oblasti ukazovalo mnohem dynamičtější vývoj než Francie (ale i než Rakousko o Rusku ani nemluvě) a tím rostla jeho síla a prestiž.

               Díky diplomacii rakouského ministra zahraničí Metternicha vznikl na Vídeňském kongresu v roce 1815 na území někdejší Svaté říše Německý spolek.

Klemens Wenzel Lothar von Metternich

Metternich prozíravě viděl narůstající dominanci Pruska a obával se německého sjednocení. Snažil se tedy sílu tohoto obávaného „spojence“ kompenzovat. Geniální diplomat Metternich věděl, že mír v Evropě je možné udržovat jen na základě westfálského systému rovnováhy sil a že by sjednocené Německo tento systém rozhodujícím způsobem narušilo. Prusko sice dostalo po vídeňském kongresu území na západě Německa na Rýně v oblasti Kolína a Mohuče – tedy území někdejších církevních knížectví, která postrádala po sekularizaci a vyhnání Francouzů své vládce. K této tolerované západní expanzi pomohlo hlavně to, že bylo Prusko považováno za jedinou německou sílu, schopnou zadržet eventuální pokusy Francie o revizi ve Vídni určené hranice.

 Německo se po Vídeňském kongresu skládalo s jakýchsi tří celků. První tvořilo mocné Prusko, druhý několik dalších království – Bavorsko, Sasko, Hannoversko a Würtenbersko, třetí sílu pak měla tvořit síť drobných německých státečků, které tvořily mezi těmito dvěma mocenskými komplexy jakousi nárazníkovou zónu a měly zabránit, aby došlo k přímé konfrontaci mezi oněmi dvěma tábory. Tento systém mohl fungovat jen pokud ho z pozadí řídil geniální diplomat typu Metternicha. Jenže ten tu nebyl věčně. A takzvaná „Svatá aliance“ korunovaných hlav, rovněž ustanovená na Vídeňském kongresu a garantující stabilitu a mír v Evropě, nepočítala s lidem oněch zemí a s možností revoluce.

               Revoluční rok 1848 přinesl pád Metternicha a první volby do německého sněmu. Volání po sjednocení Německa se stalo nepřeslechnutelným. Ve Frankfurtu nad Mohanem – tedy v oné „třetí zóně“ se sešel první volený německý sněm. Správcem byl zvolen štýrský arcivévoda Johann, strýc rakouského císaře Ferdinanda, jeho pokusy o vytvoření Německého státu s účastí Rakouska a s hlavním městem ve Vídni se už ale proti odporu Pruska nedaly prosadit. Koruna nového státu byla nabídnuta nakonec pruskému králi Fridrichovi Vilémovi IV., který ji však odmítl, protože mu „Příliš páchla revolucí“. Nebyl ochoten přijmout korunu z milosti volených zástupců. Tlak na sjednocení Německa pod vedením Pruska se ale zvýšil a bylo zřejmé, že Němci sami se nedokážou Prušákům ubránit a že jim k tomu chybí i politická vůle.

               V roce 1850 při olomouckých jednáních se Prusko pod tlakem Rakouska a Ruska svých ambicí na ovládnutí Německa formálně vzdalo, (Metternichova Svatá Aliance ukázala ještě jednou svou užitečnost, i když Metternicha samotného revoluce 1948 smetla), nicméně v praxi pokračovalo v globalizaci německého hospodářství a infrastruktury pod svým vedením. Ať už šlo o celní svaz, budování železnic nebo o svaz poštovní atd. atd.

               Od roku 1861 stál v čele Pruska král Vilém I., bratr zemřelého Fridricha Viléma. Nechal se korunovat v Königsbergu (Královci, Kaliningradu), protože díky tomuto někdejšímu území Řádu německých rytířů se braniborští kurfiřti mohli od roku 1701 nazývat králi. V roce 1862 došlo ke konfliktu nového panovníka s pruským zákonodárným shromážděním, které panovník vyřešil povoláním Otta von Bismarck za pruského kancléře.

A to přesto, že ho on osobně nesnášel, a ještě méně ho měla ráda jeho žena královna Augusta. Bismarck ale nejen zbavil parlament moci a vrátil ji králi (a sobě), ale začal nekompromisně uskutečňovat svůj plán na sjednocení Německa. Bylo mu jasné, že samotné německé státy mu nejsou schopny klást odpor. Bylo třeba se ale vypořádat se strážci Metternichova odkazu – Rakouskem a Francií. (Rusko po Krymské válce ze „Svaté aliance“ vypadlo.) Bismarck se ukázal jako geniální intrikán, dokázal oba tyto soupeře přimět k tomu, aby ONI JEMU vyhlásili válku a pak ji vyhrál. Reformy pruské armády probíhaly totiž horečně už od roku 1862. Napřed si svou sílu vyzkoušeli na bezmocném Dánsku. Tomu totiž patřila dvě vévodství, nacházející se na území někdejší Svaté říše s převážně německým obyvatelstvem – Schleswig a Holstein.

Když se Dánsko pokusilo tato území anektovat, vzal si to Bismarck za záminku k vojenskému útoku – a dokázal získat Rakousko, aby se k této válce k Prusku připojilo.  Malé Dánsko nemělo šanci – i když se bránilo velmi statečně a v Kodani najdete řadu památníků, upomínajících na tento hrdinský odpor. Nakonec se muselo obou vévodství vzdát a tato byla smlouvou z Bad Gasteinu (kam jak císař Vilém, tak Bismarck rádi jezdili na letní dovolenou) rozdělena mezi vítězné mocnosti. Prusko si vzalo Schleswig, Rakousko Holstein, přičemž hrabství Lauenburg, jižní část Holsteinu, Prusko od Rakouska odkoupilo na uhrazení válečných nákladů. Samotný pohled na mapu musel nechat šikovnému diplomatovi vystoupit smrtelný pot na čelo, ale Metternich už rakouskou diplomacii bohužel neřídil. Rakouské území se ocitlo mezi dvěma pruskými a bylo zřejmé, že dřív nebo později dojde ke sporům – o transportní cesty, o cla atd. O to totiž Bismarckovi šlo. A postaral se o to, aby konflikty vznikly, aby rostly, a aby se množily.

               Už v roce 1866 konflikt eskaloval a vybil se v prusko-rakouské válce. Německá „druhá síla“ se ukázala jako netečná. Sasové se sice připojili k Rakousku a jeho vojáci bojovali u Hradce Králové na rakouské straně, ale Hannover a Würtenberg zachovaly neutralitu a Bavorsko dokonce dovolilo přesun pruských jednotek přes své území. Prusko tedy nebylo nuceno bojovat na dvou frontách a rakouskou armádu dokázalo porazit. Rakousko muselo pak při mírových jednáních v Mikulově souhlasit s rozpuštěním Metternichova projektu – Německého spolku. Prusko okamžitě obsadilo Hannoversko, Hessensko, Nassau, Frankfurt nad Mohanem a Holstein.

               Teď bylo třeba vyřadit ještě Francii. I teď dokázal Bismarck svého vyhlédnutého protivníka vyprovokovat. Využil občanské války ve Španělsku, které se právě zbavilo vlády Bourbonů a nechal kandidovat na nového španělského krále vzdáleného příbuzného pruského krále Viléma Leopolda z Hohenzollern. Ve Francii to vyvolalo velké podráždění, už po celá staletí se bála sevření od jihu a z východu. Užila si toho dostatečně s Habsburky a nehodlala to zažít s mnohem agresivnějšími Hohenzollerny. Francouzský vyslanec nutil krále Viléma v Bad Emsu k prohlášení, které Bismarck odmítl úmyslně takovým provokačním způsobem, že to mělo za následek francouzské vyhlášení války. Během velmi krátké doby se ukázala převaha pruské armády, spoléhající na nové výdobytky průmyslové revoluce, jako byla železnice nebo pušky se zadním nabíjením. Francouzské vojsko i se svým císařem Napoleonem III. bylo obklíčeno u Sedanu a muselo 2. září 1870 kapitulovat. 19. září přitáhlo pruské vojsko k Paříži, obsadilo Versailles, do města ale nevstoupilo. Nicméně obléhalo Paříž až do podepsání příměří 28. ledna 1871.

               Mezitím se Bismarck rozhodl využít přízeň chvíle a sjednotit Německo pod vládou svého krále. Ten mimochodem nebyl nápadem, že by se měl stát německým císařem, nijak nadšen. Bál se totiž oslabení své mocenské pozice v Prusku a císařská koruna byla slabou vládou posledních císařů Svaté říše národa německého příliš zdiskreditována, aby se nemusel bát, že dostane korunu bez skutečné moci. Vilém se jen nerad vzdával státotvorní pruské myšlenky. Bylo by mu mnohem milejší podřídit prostě zbývající německé státy přímo pruské moci. Bismarck ale prozíravě věděl, že tato cesta je neschůdná, a proto volil cestu vzniku císařství, nadřízeného existujícím královským trůnům, které hodlal formálně zachovat. Bismarck ale neměl v úmyslu kopírovat onen neúspěšný projekt někdejší konfederace zemí Svaté říše římské. Všechny státy v Německu se měly podřídit jeho vládě. S nápadem ustanovení císařství nepřišel k Vilémovi Bismarck ale – zřejmě z kancléřova podnětu- bavorský král Ludvík II. Jeho pozice byla totiž nejslabší. Díky své homosexualitě ale i obrovskému zadlužení své země díky stavbám zámků Neuschwanstein nebo Herrenchiemse se mohl udržet na trůně jen z milosti Pruska. (Udržel se na tak formálně na trůně do roku 1886, kdy byl sesazen a poté záhadně zemřel). Vilémovi měla být císařská koruna víceméně vnucena „vůlí německých vládců“ – ne tedy vůlí zvoleného parlamentu, jako tomu bylo v roce 1848. Vilém nakonec kapituloval a souhlasil. Bismarck byl ale s jeho nevůlí konfrontován přímo v den slavnostní proklamace.

Vilém I Císař německý

               Přesto, že Bismarck zvolil k tomuto slavnostnímu aktu 18. leden, tedy den upomínající na první královskou korunovaci Hohenzollernů 18.ledna 1701 v Königsbergu, dostalo se mu při obřadu „chladu shora“, kdy nový císař prošel kolem něho s mrazivým pohledem upřeným do země, aniž by na kancléře pohlédl. Hohenzollernové se vždy vyvarovali, aby jejich císařství bylo dáváno do nějaké souvislosti s někdejším císařstvím západořímským nebo císařstvím Svaté říše národa německého. Viděli nové císařství jako kontinuální pokračování někdejšího pruského království. Proto i Vilémův syn nastoupil v roce 1888 na trůn jako Friedrich III., tedy nástupce „Velkého Fritze“ Friedricha II. pruského. Jako římský císař by totiž musel být Friedrichem IV.

               Věc byla ale dokonána. Jednotné Německo se stalo skutečností a zůstalo jí dodnes. I když se od té doby výrazně zmenšilo. Už po první světové válce ztratilo velké části dnešního Polska na východě a Alsasko a Lotrinsko na západě a po druhé světové válce se jeho východní hranice posunula dál až k řekám Odře a Nise. Ale jeho ekonomickou sílu a politický vliv nezlomily ani dvě světové války. A ani jeho dočasné rozdělení po roce 1945, i když s následky tohoto rozdělení bojuje dodnes. Ovšem představa, že finanční přesuny ze západu na východ jsou vynálezem let po roce 1990, je mylná. Tyto existovaly od okamžiku, kdy se Prusko zmocnilo vlády nad oblastmi na Rýně. Historické jádro Německa leželo a leží stále okolo řeky Rýna. Zde žije největší počet Němců, zde je koncentrováno největší množství průmyslu. Rýn se svými přítoky Mohanem, Ruhrem či Moselou byl vždy dopravní a obchodní tepnou země. Labe či Dunaj se svým významem s Rýnem nikdy nemohly měřit, o Odře ani nehovoříc. Největším „německým“ přístavem je i dnes Rotterdam – největší překladiště německého zboží.

               Východ Německa, tedy Prusko, či Meklenbursko byly zemědělskými oblastmi ovládanými pruskými junkery a ze zemědělství nikdo nezbohatne. Proto Prusko potřebovalo výboj na západ. Až pak se stalo bohatým, ostatně jeho hlavní město Berlín přivedli k rozkvětu až francouzští Hugenoti utíkající ze země před náboženským útlakem Richelieuho. Peníze vždy tekly ze západu na východ. Tak to bylo, a tak je tomu i dnes. Napětí mezi východem a západem bylo v Německu vždycky. Kolíňanům byl dokonce „Monsigneur Altmann“ z doby francouzské okupace mnohem milejší než „Herr Schnurbartkowski“, jak kvůli typickému kníru přezdívali pruskou správu, která Francouze po roce 1815 vystřídala.

               Jenže rozhodujícím zájmem všech evropských zemí musí být, aby bylo Německo stabilním demokratickým státem. Hitler se dostal k moci hlavně proto, že Francouzi, Britové či Američané Němce nejdříve Versaillským mírem z roku 1919 nepřiměřeně pokořili a pak nechali demokratické síly Weimarské republiky na holičkách. Němci se ze svých katastrof poučili, teď jde o to, aby se poučili i ostatní. Ekonomický profit je v celé Evropě neodvratně svázán s fungováním hlavního hospodářského motoru, a to je Německo. Ať se to pánům Zemanovi, Klausovi či Okamurovi líbí nebo nelíbí, na tomto faktu nemůžou nic změnit. Snaha vyměnit integraci do německého a tím evropského politického i ekonomického prostoru za Rusko či Čínu mohou vést pouze ke katastrofě a úpadku. Zkušenosti s tím máme a nejsou zrovna staré. Během první republiky byla ekonomika Československa druhou nejsilnější v Evropě – právě po onom Německu – a to navzdory tehdy ještě nedostatečným ekonomickým výsledkům zaostalého Slovenska. Nemusím připomínat, kam jsme se propadli pod ruskou čtyřicetiletou kuratelou.

               Samozřejmě budou panslavisté a komunisté argumentovat dobou německé okupace. Ano, bylo to hrozné období. Jenže Německo se po válce pod dozorem vítězných mocností vyvinulo ve vzorově demokratický stát, zatímco v Rusku byl komunismus vystřídán jen putinovským fašismem – pardon – řízenou demokracií nacionalistického typu. Která se nevzdala nároku na výsledky někdejší stalinské expanze do střední Evropy. A ta přinesla do Střední Evropy jen nesvobodu a hospodářský úpadek. Není náhoda, že síly, které v Německu zpochybňují demokracii, mají své působiště především v někdejším Východním Německu. Tam je ruský vliv podstatně silnější než na západě, ostatně tam strávil „svá nejkrásnější léta života“ i současný ruský car Vladimír Vladimírovič. Centrum prosperující Evropy – ať se nám to líbí nebo nelíbí – leží ve Spolkové republice Německo, následnickém státu Německého císařství, které vzniklo před 150 lety symbolicky v zrcadlovém sále zámku Versailles, v srdci tehdy pokořené Francie. Symboličtěji to ani nejde.

               Kdo si o těchto věcech chce přečíst víc, můžu mu doporučit skvělou knihu Pavla Šafra „Češi mezi pravdou a lží.“

Covid jako politický nástroj

               Je to zvláštní zápas. Od samého začátku pandemie se vyhrocují i ideologické spory, i když virus samozřejmě žádnou ideologii nemá.

               Od samého začátku je příznačné, že proti anticovidovým opatřením agitují nejvýrazněji a nejhlasitěji politické síly na pravém okraji politického spektra, a to bez ohledu na to, o kterou zemi se jedná. Takže zde stojí v jednom šiku Tomio Okamura, Marián Kotleba, Štefan Harabín či Herbert Kickl. (přiznám se, že názory Václava Klause mladšího neznám, nebudou se ale zřejmě lišit od názorů jeho otce, ovšem u Trikolóry se nejedná o relevantní politickou sílu, a tak mi snad čtenář odpustí, když ji v tomto článku vypustím.

Ti všichni jsou proti lock downu, proti nošení roušek, proti testování a proti očkování. A tak se člověk ptá, co tím vlastně sledují. Dobrá „Lock down“ je něco hodně nepříjemného, poškozuje hospodářství a tedy je možné zdůvodnit odpor proti uzavřeným obchodům a hospodám hospodářskými zájmy.

Roušky pak představují viditelný symbol opatření, odpor vůči nim má tedy jakýsi symbolický význam.

Ale co může mít normálně uvažující člověk proti testování či očkování? Proč i zde takový houževnatý a přímo nenávistný odpor. Jako by tyto síly měly zájem na udržování krize na jejím dalším zhoršování podle hesla čím hůř tím líp. Společné pro všechny tyto politické síly je to, že nejsou u moci a nenesou tedy za boj proti pandemii žádnou zodpovědnost. Nebo si to aspoň myslí. Chtějí ale z dané situace vytřískat politický kapitál, protože zacítily šanci. Adolf Hitler se taky dostal k moci díky hospodářské krizi a na zádech nespokojených lidí.

Pokud tomu tak je, je to cynická hra s lidskými životy. Příkladem je Štefan Harabín – mimochodem slovenský soudce, který za komunismu posílal do vězení kněze za šíření křesťanské ideologie, aby se při posledních prezidentských volbách na Slovensku stal kandidátem podporovaným slovenskými biskupy. To jen pro ty v Česku, kteří si zoufají nad chybějící politickou kulturou v zemi a myslí si, že je to jinde lepší – není! Ihned po tom, co premiér Matovič zavedl plošné testování, uspořádal tento „národovec“, který nezapomene na svých sociálních sítích oslovit své příznivce slovem „vlastenci“ demonstraci, na které se křičelo „Rúška dole, rúška dole.“ A opravdu nikdo z přítomných roušku neměl. Následkem je to, co vidíme na Slovensku dnes. Nemocnice kolabují, intenzivní jednotky jsou přeplněné a nestíhají, jen v popradské nemocnici, kde jsem kdysi pracoval, bylo oficiálně potvrzeno 104 nakažených zdravotníků, dva z mých bývalých kolegů prodělali těžkou infekci s pobytem v nemocnici, ze které se vzpamatovávají ještě teď a jde jim to jen ztuha. Kladu si otázku, zda je pan Harabín schopen a ochoten vidět souvislost mezi svou kampaní proti vládním opatřením a současnou krizovou situací. A pokud ano, zda má pocit dobře vykonané práce, že přivedl vládu do těžko řešitelné situace. Vyzývá pak své příznivce, které oslovuje důsledně „vlastenci“ k neposlušnosti. Je to něco, jako když někdo zapálí dům a pak kritizuje požárníky, že nepracují dostatečně dobře a tvrdí, že on by to uměl líp, i když to ještě nikdy nedělal.

               Stejně tak Marián Kotleba, který sám i se špičkou své strany infekci prodělal a teď přišel s „geniální“ hypotézou, že nová mutace viru v Británii vznikla v důsledku očkování.

               Tomio Okamura duje do stejné trouby ve štvaní proti očkování a totéž dělá v Rakousku i Herbert Kickl. V Rakousku jsou i pravicoví radikálové trošku mazanější. Zvolili si do čela strany dvojspřeží Hofer/Kickl, které má působit jako antický bůh Janus s dvěma tvářemi. Radikální Kickl pro působení v opozici, který si nezadá s Tomiem a umírněný Hofer pro případ, že by přece jen někdo s touto stranou chtěl jít do vládní koalice. Zatímco Kickl argumentuje v případě očkování či nošení roušek porušením lidské svobody a je tedy striktně proti a očkování nazývá přetvořením zdravých lidí na pokusné králíky, Hofer používá onu osvědčenou metodu argumentace nedostatečných medicínských důkazů a je ochoten svůj názor měnit – tedy přizpůsobit faktům, aby se strana nezkompromitovala zcela.

               Demonstrace proti kovidovým opatřením, očkování a popírání existence viru všeobecně jsou organizovány extrémně pravicovými uskupeními, přičemž sami organizátoři označují demonstranty, kteří na „jejich“ akce přicházejí na sociálních sítích za „užitečné idioty“. Že to idioti opravdu jsou dokázali dostatečně, když si připnuli židovskou Davidovu hvězdu s nápisem „neočkovaný“. Nedivím se, když pak někdo takového člověka propustí z práce. Já bych s blbcem taky pracovat nechtěl, bůh ví, co je schopen provést na pracovišti. Podporu ale dostávají i ideologickou, například v blábolu někdejšího prezidenta Václava Klause, tedy jeho knize „Karanténa 2.0“. Je to sice veledílo, které okomentoval Jiří X Doležal, že „odporují-li fakta Klausovým hypotézám, tím hůř pro fakta“, ale Češi jsou přece národem, který miluje pohádky.

               Opět se ukazuje, že v totalitních ideologiích, jedno zda zprava nebo zleva, vítězí vždy ideologie nad zdravým rozumem. V Rakousku se připojuje frustrace FPÖ, která nemůže politicky využít očividného katastrofálního selhání rakouské vlády v organizaci očkování – FPÖ byla totiž vždy striktně proti očkování, a tak musí se skřípěním zubů držet hubu a přenechat kritiku zbytku opozice. V Polsku se k odpůrcům přidala i katolická církev, ta doporučuje místo očkování modlitbu – a směřuje zpět do středověku – není mi známo, že by modlitby proti moru či černým neštovicím pomáhaly. Jenže konzervativní křídlo církve se snaží epidemie využít k podkopání pozice „marxistického“ papeže Františka. Přičemž jeho marxismus spočívá v tom, že se vyslovuje pro chudé a slabé a žádá s nimi solidaritu. Církev by si měla uvědomit, že právě zanedbáním péče o tuto skupinu lidí nahnala voliče komunistům a fašistům. Ale neuvědomí si to. I u ní vítězí ideologie nad zdravým rozumem. Církev je samozřejmě taky totalitní organizací, proto má s jinými diktaturami stále problémy. I když kardinál Duka dokázal, že je mu propagace čínského komunistického režimu dokonce vítaná. Nevadí mu ani skoro pozvracené korunovační klenoty, nechá novináře komunistických Haló novin číst z evangelia v Chrámu svatého Víta a do rady české televize prosazuje paní Lipovskou. Obávám, se že se kardinál Tomášek obrací v hrobě. Na Slovensku označovali biskupové volbu Zuzany Čaputové na „smrtelný hřích“ a propagovali – no přece Harabína. Od církve tedy pomoc při obraně demokracie očekávat netřeba. A ani v boji proti koronaviru.

               Ale za vším řáděním extrémních politických stran jsou podle mého soudu dva faktory. První je, jak už jsem psal, způsobit vládám co největší problémy a profitovat tak z celkové nespokojenosti. Protože i kdyby hned bylo zhoršení epidemie důsledkem jejich výzev a činnosti, zodpovědnost padne stejně nakonec na hlavu vládnoucím stranám. A ani jedna z oněch pravicově radikálních stran není – chválabohu – ve vládě. Ale chce tam být.

               Druhým aspektem je poskytnout ideologickou oporu všem, kterým je nošení roušek nepříjemné a odmítají chápat, že je to pro jejich ochranu (nepříjemné opravdu je, co si budeme povídat, nejsme Asiati, kteří jsou na něco takového už po generace zvyklí) a kteří se bojí očkování, ať už pro strach z jehly nebo z vedlejších účinků, které jsou tak apokalypticky líčeny na dezinformačních sítích – podporovaných opět těmito politickými silami. Lidé, kteří se bojí (a právě tito lidé mají strach dvojnásobný – navzdory svým proklamovaným názorům se viru bojí, ale ještě víc se bojí oné injekční jehly) potřebují mít pocit příslušnosti ke stádu, v něm získávají přece jen určitý pocit bezpečí. I ovce se shluknou před vlkem do stáda – ne proto, že by se mu tak mohly lépe bránit, ale proto, že pak si vlk vybere třeba nějakou jinou ovci. Tento stádový princip funguje i v lidské společnosti a je populistickými politiky vděčně využíván.

               Je to určitý paradox. Právě tyto strany hlásají individuální svobodu, ale na druhé straně profitují se sektářského myšlení svých příznivců. Ale politici tohoto myšlenkového proudu znají svou klientelu, vědí, že se za nimi houfují především lidé s nepříliš rozvinutým vzděláním a přirozenou inteligencí, kteří jsou ochotni uvěřit, když jim člověk nabídne snadné řešení, které jsou schopni intelektuálně pochopit. Jako například vládu silné ruky.

               Není náhodou, že všechny tyto jmenované strany bez výjimky a bez ohledu na to, v které zemi působí, se netají svým obdivem k Putinovskému Rusku a jeho „řízené demokracii.“ Demokracie nesnáší přívlastky, buď je nebo není – nelíbí se mi ani název liberální demokracie. Ale mnohem horší jsou „iliberální demokracie“ maďarského typu, „řízená demokracie“ ruského typu nebo „přímá demokracie“ Hitlerova nebo Kaddáfího typu, kterou propaguje Tomio Okamura.

               Můj strýc si dělával legraci z komunistické „lidové demokracie“, když se ptal, jaký je rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií. Totiž zhruba takový jako mezi aktem a pietním aktem.

               Pro řízenou, iliberální či přímou demokracii to platí přesně tak.

               Ostatně ruské a proruské servery se připojily bez výjimky k boji proti očkování. Angažují se i komické obskurní figurky, jako „konzulka doněcké republiky“ Nela Lisková. Tato jednohlasnost je dostatečným důkazem, že je kampaň těchto serverů řízena centrálně, a to přímo z Moskvy (případně z Petrohradu Putinovým kuchařem Jevgenijem Viktorovičem  Prigošinem). Samozřejmě mají Rusové své vlastní geopolitické i ekonomické zájmy. Zaprvé, čím hůř v Evropské unii, tím lépe pro Rusko a Putina. Zadruhé, pokud se podaří zkompromitovat pomocí dezinformací vakcíny Pfizer, Moderna či Astra-Zeneca, dostane se třeba na evropský trh ruský Sputnik. Ten kritizován nebývá je dokonce propagován, třeba populární rozhlasovou a bývalou televizní moderátorkou Martinou Kociánovou. Ta možná ani z Ruska zaplacená není, jen tak trochu nerozumí….

               Chápu, že hodně lidí dělají zprávy o šíření viru a jeho následcích a umírajících lidech nervózními. A mnozí, jako například pan Milan Knížák si přejí zrušení české televize, aby se už o pandemii nereferovalo. Ovšem tím, že se o mrtvých a nemocných nebude referovat, oni nezmizí. Taková taktika je skutečně ta pštrosí a hlava v písku ještě žádného pštrosa nezachránila.

               Přiznám se, že jsem k určitým ukazatelům, které jsou prezentovány, taky skeptický. Počet nakažených souvisí bezprostředně s množstvím provedených testů – to bylo zřejmé o vánocích, kdy šli na testy jen ti opravdu nemocní. Po svátcích pak čísla doslova explodovala.

               Počet mrtvých taky nedává zcela přesný obraz o pandemii. Nevíme, kolik lidí zemřelo v důsledku viru a kolik z nich virus jen „dorazil“ protože už měli stejně na kahánku. V tom směru byla ruská statistika snad dokonce přesnější, protože jako oběť covida mohli být uváděni jen naprosto zdraví lidé, kteří neměli žádné jiné onemocnění. Kdo tedy trpěl na vysoký tlak a nainfikoval se covidem, zemřel na vysoký tlak a ve statistice mrtvých se neobjevil. Možná jsem trošku sarkastický, když se domnívám, že v časech jako jsou tyto, může být i akné v Rusku smrtelná choroba. Je pravda, že v našich statistikách jsou i lidé, kteří už předtím jen leželi na lůžku a po nákaze zemřeli. Protože virus byl tím pověstným posledním hřebíčkem do rakve.

               Ani počet hospitalizovaných nemusí dávat jasnou představu o stavu pandemie. Když mám v nemocnici dost volných míst, jsem při přijímání pacientů zřetelně liberálnější, než když už jsou bezmála všechna lůžka obsazena. Pak se snažím poslat co nejvíc lidí domů, aby se léčili tam.

               Nejspolehlivějším ukazatelem je tedy počet pacientů na Jednotkách intenzivní péče a procentuální vytíženost těchto jednotek. Protože tato čísla nepustí. Ne, na intenzivkách neleží ti polomrtví, kteří už před nákazou jen tak tak dýchali. Na JIPky se dostávají pacienti, kteří stáli ještě oběma nohama v aktivním životě, ze kterého je nákaza vyrvala. A to je i ono číslo, které dává zdravotníkům zabrat, které je příčinou jejich vyčerpání.

               Vždy mě překvapí, když najdu mezi oněmi pravicovými buřiči i lékaře. Dokonce anesteziology, kteří jsou s těmi nejtěžšími případy konfrontováni. Jsou pro mě příkladem, jak může ideologie převládnout nad zdravým rozumem. U Kicklovců, Okamurovců či Kotlebovců tomu tak skutečně je. Proto měly jak komunistická, tak nacistická strana takový problém s církvemi. Protože jak jejich ideologie, tak i ideologie katolické církve, se zakládala na nadřazenosti víry nad rozumem. Pro katolickou církev tento vztah definoval už Tomáš Akvinský, který pojmenoval filozofii za služku teologie a stanovil, že kde se víra dostává do rozporu s poznáním, je třeba přiklonit se k víře a poznání potlačit. Na stejném principu fungují strany opírající se o ideologii i dnes. Poslušnost je zde hlavním principem fungování.

               Znám lékaře, kteří hlásají, že není třeba nic proti viru podnikat. Že infekce tu byly vždycky, že lidé na ně umírali vždycky a že silní přežijí a slabí zemřou a jedná se tedy o jakýsi princip přirozeného výběru. Většinou jsou to „experti“, kteří sedí u počítačů, čtou studie a nemocného člověka ještě nikdy neviděli. Ale kupodivu jsou mezi nimi i lékaři z intenzivních jednotek. Ti, které znám, jsou buď členy nebo sympatizanty Svobodných, tedy FPÖ. Většinou ale u nich vítězí ideologie nad zdravým rozumem jen do chvíle, kdy nákaza postihne je osobně nebo jejich blízké. V okamžiku, kdy se z teorie stává bolestná praxe, mění se i postoj k problému.

               Myslím si, že v zájmu každého normálně myslícího člověk musí být, aby to virové šílenství co nejrychleji skončilo. A to je možné jen když se budeme chránit a když se necháme proti viru ruinujícímu ekonomiku, sociální život i politickou kulturu naočkovat. Samozřejmě to není v zájmu stran, které si přejí pokračování chaosu, aby mohly v kalných vodách lovit hlasy. O nic jiného jim nejde. Je to cynická hra, které je třeba udělat přítrž.

               Jinak budou politické důsledky pandemie ještě hrůzostrašnější než důsledky ekonomické. Ti, co si myslí, že už stejně hůř být nemůže, ať si představí vládnoucí trojúhelník Babiš-Zeman-Okamura.

               Vidíte – může!

Česká vláda ve Štýrsku 1260 – 1276, druhá část – úpadek

               Jediné latentní nebezpečí pro Přemyslovu moc v rakouských zemích představoval Fridrich bádenský, syn Gertrudy, který se nazýval „vévoda rakouský a štýrský“. Mladík, narozený v roce 1250, se spřátelil se synem posledního štaufského krále Konráda Konradinem, který byl jen o dva roky mladší než on. V roce 1268 se Konradin rozhodl k tažení do Itálie, aby se domohl svých práv, zejména pak Sicilského království, které ovládal od roku 1266 Karel z Anjou, kterému se podařilo porazit a v bitvě u Beneventa zabít krále Manfreda, nemanželského syna císaře Fridricha a Konradinova strýce. Fridrich bádenský si od svého téměř bratrského vztahu s mladým Štaufem sliboval navrácení „odcizených“ zemí – hned až se Konradin stane římským králem a císařem. Obě země totiž mohly být považovány za uprázdněná říšská léna a bylo v pravomoci římského krále určit v nich vládce. A pak by hraní se slovíčky, zda Gertruda byla či nebyla vévodova dcera nehrálo žádnou roli.

Mladíci ovšem podcenili největší moc tehdejšího světa – papežství. Papežové pracovali už celá desetiletí na konsekventním hubení Štaufů a obnovení jejich moci v Itálii nebylo v jejich zájmu. Sevření svého papežského státu ze severu i z jihu štaufskou mocí bylo poslední, oč stáli. Užili si toho už dost. Papež Klement IV. psal Přemyslovi naléhavý dopis s prosbou o pomoc, protože „v doprovodu uchvatitele Konradina se nachází i Fridrich, který se nazývá vévodou rakouským a štýrským“. Přemysl se skutečně pokusil navázat kontakt s Karlem z Anjou, jeho vojenské pomoci ale nebylo třeba – Karel porazil Konradina 23. srpna 1268 v bitvě u Tagliacozza a mladý Štauf i se svým přítelem Fridrichem upadli do zajetí. 29. října 1268 byl pak Konradin i s Fridrichem přes hektické protesty evropských královských dvorů (s výjimkou českého) na náměstí Mercato v Neapoli popraven. Poprava Fridricha Bádenského vrhá ještě dnes nezodpovězené otázky. Že se Anjou chtěl zbavit Konradina, je celkem logické. Jaký smysl ale pro něho měla poprava Fridricha Bádenského? Za tak cenné zajatce se požadovalo výkupné a Fridrichova Matka Gertruda ještě žila (zemřela až 1288) a byla by určitě ochotna platit. Ostatně tímto způsobem se Anjou zachoval k třetímu ze zajatých urozených mladíků Jindřichu Kastilskému. Ten dostal milost a strávil v pevnosti d´Ovo v Neapoli další tři roky, než bylo výkupné v roce 1291 zaplaceno.

               Nakolik měl Přemysl prsty ve smrti svého posledního konkurenta ve vládě nad Rakouskem a Štýrskem historici nejsou schopni zodpovědět. Dokumenty se nedochovaly žádné. Jörg K.Hoensch ve své biografii Přemysla Otakara míní, že doba mezi zajetím Konradina a jeho popravou (zhruba 2 měsíce) byla příliš krátká na to, aby mohl Přemysl ve prospěch popravy intervenovat, případně poslat i motivující dar. Tento argument neobstojí. V létě, při klidném moři a průchodných alpských průsmycích mohla trvat cesta poslat z Neapole do Prahy maximálně dva týdny. Půda byla připravena, o tom svědčí dochované papežské listy z 28.února a 2.března 1268, ve kterých papež Přemysla upozorňuje, že bavorští vévodové, kteří Konradina přivedli do Itálie, tomuto postavili po bok „mladého ochránce, který se tituluje vévoda rakouský, ačkoliv v onom vévodství nevlastní ani hroudu země“. Už 3. dubna pak papež vyjádřil svou spokojenost nad připraveností Přemysla navázat přátelské styky s Karlem von Anjou, tedy společný postup musel být mezi neapolským a českým králem domluven už na jaře 1268. že ovšem výměna dopisů v časovém horizontu jednoho měsíce – a to za obtížnějších zimních podmínek – byla možná, dosvědčuje právě tato papežova korespondence. Samozřejmě se otvírá otázka, zda byla Gertruda, vyhnaná v roce 1262 ze svých štýrských statků a od roku 1267 prakticky bez jakýchkoliv prostředků, schopna sehnat – třeba i s pomocí bavorských vévodů – požadovanou sumu. Právě to se ale za dva měsíce určitě zjistit nedalo, pokud by ovšem někdo neinformoval Karla z Anjou, že Gertruda schopna platit nebude. A případně ho hned i odškodnil. Přemysl Otakar byl v této době určitě nejbohatším panovníkem Evropy a disponoval nejvyšší hotovostí i možností pobírat v případě potřeby kredity. Jeho roční příjem se odhadoval na 100 000 marek stříbra.

               Při literárním popisu vlády Přemysla Otakara se musíme spoléhat na cizí zdroje. Zatímco české rané dějiny jsou velice dobře zpracovány v Kosmově kronice a vláda Václava II. a doba následující pak v Zbraslavské kronice, existují z doby Přemysla Otakara pouze velmi stručně psané Annalium Pragensium a Annales Otakariani – vydané tiskem jako Druhé pokračování Kosmovy kroniky. Z nich se toho ale ve skutečnosti mnoho nedozvíme. Zdrojem – i když zaujatým – je štýrská veršovaná kronika Otakara ouz der Geul (tedy jakýsi štýrský Dalimil), ovšem tento básník psal své dílo na objednávku syna Ulricha z Lichtenštejna Otta. Ulrich se po počátečním nadšení pro Přemysla Otakara (zastával funkci zemského maršála a truchsesa) dostal s dominantním králem do konfliktu a byl dočasně zbaven svých statků. Otto byl pak mluvčím povstalých štýrských šlechticů v roce 1276  v klášteře Rein u Grazu, kde vypověděli Přemyslovi poslušnost a potřeboval si svůj skutek (zradu zeměpána) zdůvodnit. Objektivity se tedy v tomto zdroji nedočkáme, zato mnohých zajímavých informací a drbů – samozřejmě jen pokud jsme schopni příšerný středověký štýrský dialekt rozluštit.

               Ona kronika nám líčí stoupající nevůli štýrských pánů nad absolutistickými tendencemi českého panovníka i obavy, že bude Štýrsko degradováno jednoduše na „vedlejší zemi“ království českého. Poté co Přemysl Otakar na základě dědické smlouvy s posledním korutanským vévodou Ulrichem III. získal v roce 1269 i Korutany a s nimi i Kraňsko a Vindišskou Marku – tedy se jeho vláda rozšířila i na celé dnešní Slovinsko, stál sice formálně na vrcholu moci, ale v jeho mnohonárodnostní říši to stále víc vřelo.

               Je třeba si uvědomit, že zatímco rolnické obyvatelstvo štýrských vesnic bylo ve třináctém století ve své naprosté většině (s výjimkou povodí řeky Enns) slovanské, města byla stejně jako v Českých zemích obývána převážně německy hovořícím elementem a štýrská šlechta, poplatná tradici bavorské kolonizace Štýrska v posledních třech stoletích, hovořila i myslela německy. Slovanský panovník, ačkoliv určitě dobře hovořící německy (jeho matka byla Kunhuta, dcera štaufského krále Filipa a tedy Němka) jim byl vždy trošku suspektní a podezřívali ho z panslovanského myšlení s cílem ujařmit německý živel ve svých zemích. Tento faktor se v německých kronikách objevuje stále znova, i když není nikde doložen konkrétními důkazy. Ostatně právě skutečností, že není Němec, ale Slovan, byla zdůvodněna neplatnost Přemyslova práva zúčastnit se volby římského krále v roce 1273 – a to přesto, že mu bylo dokonce papežským dekretem Urbana IV. z 31.sprna 1263 potvrzeno privilegium, že bez jeho aktivní účasti nemůže být římský král volen.

               Po smrti Richarda z Cornwallu v roce 1272 měla nejmocnější knížata v říši bezvládí právě tak dost. Iniciativa přišla od porýnských arcibiskupů, kteří měli eminentní zájem na zavedení jakéhos takéhos pořádku a byli v tomto úsilí podporováni novým papežem Řehořem X. Přemysl Otakar novou situaci naprosto nedocenil. Bylo mu jasné, že sám nemá šanci na zvolení, na to byl příliš mocný. Jeho kandidatura na římský trůn byla zvažována v roce 1254 po smrti krále Konráda IV. Přemysl byl po matce Štauf, přesto ale politicky orientován na římskou kurii, a tedy příznivec guelfské strany, mohl tedy být vhodným kandidátem, který by se snažil urovnat spory mezi stranami a dosáhnout kýženého míru v říši. O osmnáct let později už nikdo ani neuvažoval zvolit tak mocného a po samovládě toužícího panovníka za římského krále a tím pádem za vládce nad kurfiřty, žárlivě střežícími svá privilegia a lokální moc. Se smrtí Fridricha II. se centrálně řízená říše definitivně rozpadla a stav z časů Štaufů se už nedal obnovit. Přesto byl zájem volit nového krále, který nebude příliš mocný, ale přece jen bude garantem soudní spravedlivosti a odvolací instancí ve sporech mezi říšskými knížaty a městy. Hrabě Rudolf von Habsburg splňoval nejlépe jejich představy. Přemysl se volby nezúčastnil v naivní představě, že na základě papežské buly volba bez jeho účasti nemůže proběhnout. Jeho dopis papeži, aby uznal královský titul Alfonse Aragonského, nyní po Richardově smrti jediného krále, zůstal bez odpovědi. Papež měl jiné plány.

1.října 1273 byl jednohlasně zvolen římským králem Rudolf Habsburský, přičemž neodevzdaný český hlas byl jednoduše anulován pod záminkou, že slovanský panovník nemá v německých záležitostech volební právo.

Rudolf Habsburský, sarkofág z královské hrobky ve Špýru

               Přemysla dostihla zpráva o volbě při obléhání Šoproně o deset dní později.  Jeho zkušený rádce, olomoucký biskup Bruno mu radil z dané situace vytlouct politický kapitál. Papež neměl ani nejmenší zájem na konfliktu mezi novým římským králem a Přemyslem Otakarem, který byl zatím vždy velmi pevnou oporou římské kurie, a navíc byl příliš mocný, než aby se s ním někdo chtěl tahat za prsty. V podstatě jedinou schůdnou opcí bylo uznat volbu Rudolfa, poslat mu dodatečně volební hlas a tím dát ostatním kurfiřtům najevo, že se svého volebního práva rozhodně nevzdal, ale nemohl se volby zúčastnit kvůli zaneprázdnění jinde – koneckonců právě zase jednou válčil s Maďary. A hned požádat o potvrzení udělení Rakouska, Štýrska a Korutan jako říšských lén. Je velmi pravděpodobné, že přinejmenším v případě Štýrska a Rakouska by mu nový král jako fait accompli vyhověl, Korutany by si zřejmě nechal v záloze jako páku na vynucování loajality českého krále při Rudolfových politických plánech. Rudolf totiž v té době ještě vůbec nepomýšlel na přenesení své mocenské základny ze Švýcarska a jihozápadního Německa na Východ. Jeho plánem bylo zkonsolidovat a sjednotit někdejší štaufskou mocenskou bázi v oblasti Švábska a Švýcarska a počítal s Přemyslovou pomocí.

               Jenže Přemyslovi stoupla moc do hlavy. Přes rady biskupa Bruna se začal chovat jako tvrdohlavé dítě (Bruno mezi lety 1274 a 1276 prakticky mizí z jeho dekretů, stáhl se tedy očividně do úzadí a nechtěl se podílet na nesmyslné agresivní politice svého krále). Dva jeho pokusy dosáhnout u papežské kurie uznání Alfonse Kastilského byly odsouzeny k neúspěchu – první přednesl ještě Bruno, podruhé už to byl biskup Wernher von Seckau.

               Rudolfova reakce byla předvídatelná. V prosinci 1273 vydal příkaz o navrácení všech v době bezvládí zpronevěřených říšských lén. Protože podle papežského výkladu tato doba začala sesazením Fridricha II. v roce 1245, postihoval tento dekret všechny Přemyslem získané země – Rakousko, Štýrsko, Korutany, Kraňsko, Vindišskou Marku a Chebsko (které získal v roce 1266). Chebsko bylo štaufským rodinným majetkem, bylo zřejmé, že toto území bude Rudolf nárokovat pro nového krále, Přemyslův nárok na Korutany se zakládal pouze na závěti vévody Ulricha a byl napadán především Ulrichovým bratrem Filipem. Štýrsko a Rakousko si Přemysl nárokoval na základě dekretu papeže Inocence IV. z roku 1252, jenže ten potvrdil Přemyslovi tyto země jako manželovi Markéty Babenberské a tím už Přemysl dávno nebyl. V podstatě se tedy jeho vlastnictví všech říšských lén s výjimkou Čech a Moravy dalo napadnout a Přemysl to věděl. Rudolf to ale věděl taky.

               Přemysl navštívil Štýrsko naposledy v dubnu 1274. Vládl zde v jeho jménu správce Konrád z Tullnu s pomocí Ulricha z Lichtenštejna. Přemysl se už připravoval na ozbrojený konflikt s novým římským králem, který ale, vědom si svých omezených sil, hledal ještě prostor k jednání a v červnu 1274 po setkání s českou delegací vedenou biskupem Brunem vyjádřil souhlas s rozsudkem papeže ve věci Přemyslových lén a odložil proto plánovaný zemský sněm na listopad 1274 do Norimberka. Biskup Bruno přivezl Přemyslovi tuto dobrou zprávu do Prahy, Přemysl byl ale už pevně rozhodnut řešit spor pomocí zbraní. Bruno poté odjel do Olomouce a dál se politicky neangažoval.

               Rudolf pak už neměl jinou možnost, než vyhlásit Přemysla na sněmu v Norimberku za říšského škůdce a zahájil proti němu proces odebrání říšských lén, které podle sněmovního rozhodnutí držel protiprávně. V létě 1275 pak byla nad Přemyslem vyhlášena říšská klatba. Přemyslovi se ještě v roce 1275 podařilo potlačit povstání rakouské šlechty, která pak z velké části hledala útočiště u Rudolfa. V srpnu 1276 zahájil král Rudolf vojenské akce proti Přemyslovi a vpadl do Rakouska, zatímco si Přemyslovo vojsko jen těžce probojovávalo cestu jihem Čech, kde mu ztěžovali postup a zásobování povstalí Vitkovci pod vedením Záviše z Falkenštejna.

               19. září 1276 platí oficiálně jako poslední den české vlády ve Štýrsku. V tento den se v cisterciánském klášteře Rein u Grazu, který sloužil jako pohřebiště někdejších markrabat z rodu z Traungau, sešli přední pánové štýrské a korutanské šlechty, aby složili přísahu věrnosti králi Rudolfovi I. Tento akt, známý jako „Reinská přísaha“ ukončila českou nadvládu ve Štýrsku. Štýrská města sice uzavřela novému pánu Rudolfovi brány a v Grazu se ještě nějakou dobu bránila česká posádka pod velením Miloty z Dědic s podporou místního obyvatelstva, ale i ta musela nakonec kapitulovat a české jednotky opustily navždy Štýrsko.

               Je otázkou, co by se dělo, kdyby věci dopadly jinak, kdyby Přemysl Otakar prokázal víc politické prozřetelnosti nebo aspoň strategické kvality v bitvě na Moravském poli v roce 1278.  Nakolik by soustátí českých a rakouských zemí dokázalo srůst dohromady a vytvořit homogenní celek. V tomto státním útvaru by tvořil slovanský element jednoznačně většinu obyvatelstva, vždyť i v Rakousku Uhersku roku 1910 tvořilo slovanské obyvatelstvo 47,8 procenta obyvatelstva, zatímco Němců bylo jen 23,3 procent. Problém by určitě byl tak rozsáhlou říši spravovat. Administrativní metody byly hodně primitivní, úřednický stát, který se snažil zavést Fridrich II, si musel na svou realizaci ještě několik století počkat. Ani Přemyslovi Otakarovi ani jeho synu Václavovi se nepodařilo založit v Praze univerzitu, která by vychovávala schopné úředníky pro jejich soustátí – tyto pokusy ztroskotaly na masívním odporu šlechty. V Praze sice existovala kvalitní škola při kapitule, která vyučovala svobodná umění a měla dobrou kvalitu, úrovně univerzit v Neapoli, Padově, Bologni či pařížské Sorbony ale nedosahovala. A ani Přemyslovy opakované pokusy dosáhnout u papežské kurie povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství, příslušné pro všechny jeho země, se nesetkaly s pochopením. Papež mu ze strachu z reakce mocného mohučského arcibiskupa nevyhověl – v tom čase se samozřejmě Olomouc svou centrální polohou hodila k tomuto úkolu lépe než Praha, odhlédnouc od skutečnosti, že nejlepším Přemyslovým diplomatem a jeho politickou „pravou rukou“ byl právě olomoucký biskup Bruno.

               Na tak velký projekt, jaký chtěl Přemysl Otakar uskutečnit, ještě nedozrála doba. Byla to doba spíše politické fragmentace a drobení než sjednocování. Habsburci se stali novým politickým faktorem ve střední Evropě a měli to být v budoucnosti právě oni, kdo projekt středoevropského soustátí dokázali realizovat.

Hrobka Přemysla Otakara II.

Montenegro Küste II

Mit ein bisschen Glück und Impfbereitschaft würde man heuer hoffentlich wieder reisen dürfen. So möchte ich meine Serie der Urlaubsdestinationen fortsetzen.

Im Norden von Montenegro befindet sich der größte Fjord in Südeuropa „Kotorski zaliv“ . Wenn man von Norden kommt – und das ist die Regel – kann man die Bucht an ihrer engsten Stelle mit einer Fähre für 4 Euro überqueren, die Bucht zu umfahren ist nämlich eine unendliche Angelegenheit. Von Süden erreicht man Kotor leicht durch einen Tunnel und man kann ein Stück Geschichte erleben, wenn nicht gerade im Hafen der Stadt Kreuzfahrtschiffe anlegen – und das tun sie leider ziemlich häufig. In diesem Fall ist das Städtchen, eingeklemmt zwischen Felsen und Meer in kürzester Zeit hoffnungslos überfüllt. Ich entschied mich für acht Euro einen Aufstieg auf die Stadtmauer zu kaufen, ohne zu ahnen, dass der Weg zur Festung führt, die sich in einer Höhe von 200 Meter über dem Meeresspiegel befindet – Sie ahnen richtig, die Stadt hat eine Meereshöhe von Null.

Die zweihundert Höhemeter in der adriatischen Hitze zu bezwingen ist keine einfache Sache. Ich schaffte es, meine liebe Gattin gab in der Mitte auf. Natürlich gibt es jede paar Meter eine Erfrischungsstation mit einem Montenegriner, der überteuerte gekühlte Getränke verkaufte. Wenn man dann endlich den Gipfel erreicht, wird man von einer Anschrift „Hladna Piča“ begrüßt, Gott sein Dank mit einer englischen Übersetzung „Cold drinks“. Für einen tschechischen Touristen war diese Übersetzung eine sehr wichtige Sache, um zu wissen, was auf ihn in der Festung wartet – „Piča“ auf Tschechisch ist nämlich eine nicht gerade salonkonforme Bezeichnung des weiblichen Geschlechtsorgans. Und „hladna“ bedeutet auf Tschechisch hungrig, also keine besonders schöne Vorstellung. So viel also zur Ähnlichkeit der slawischen Sprachen.

Die Türken belagerten Kotor gleich drei Mal, aber immer erfolglos, was mich nicht überrascht. Wer möchte schon die zweihundert Meter den Felsen hinaufklettern, wenn er dort anstatt von kühlen Getränken von Männern mit geladenen Musketten erwartet würde? Da könnten sie mich auch…

Kotor stellte sich im fünfzehnten Jahrhundert freiwillig unter den Schutz von Venedig und blieb hier bis zum Jahr 1797, als es dann unter die Verwaltung des Österreichischen Kaiserreichs kam. Einmal hat auch der berühmte türkische Pirat Ahmedin Barbarossa versucht, die Stadt einzunehmen, aber auch er biss sich die Zähne aus. Sogar im Jahr 1571, in der Zeit der größten türkischen Offensive, als Cyprus, Bar und Ulcinj in die türkischen Hände fielen, schaffte es Kotor sich erfolgreich zu verteidigen. Bei einem Blick auf seine Stadtmauern, die zwanzig Meter hoch und sechzehn Meter dick sind, wundert man sich eigentlich nicht.

Matrosen von Kotor kämpften auch im Oktober 1571 bei Lepanto, wo die vereinte christliche Flotte unter der Führung von Juan d´Austria die türkische Seemacht endlich brechen konnte. An diese Helden erinnert eine Gedenktafel an der Mauer eines der Paläste von Kotor.  

Die Stadt ist wortwörtlich eingekeilt in einen winzigen Raum zwischen dem Meer und dem Felsen und hat drei Tore, des Nordtor, das Südtor (das schwer zu finden, weil unter dem Felsen versteckt ist und „Glavna gradska vrata“, also Das Haupttor, durch das man den Hafen betritt, und einige Kirchen.

Nordtor von Kotor

Natürlich, dass die größte davon „Sankt Nikola“ orthodox ist, gebaut am Anfang des zwanzigsten Jahrhunderts in neobyzantinischem Stil, die Fresken im Kircheninneren sind ein Geschenk des Patriarchen von Moskau. Neben dieser großen Kirche gibt es noch eine Dominante, die katholische Kirche des heiligen Trifons. Sie ist eine Erinnerung an die venezianische Vergangenheit der Stadt. Wie auch sonst überall, wo Venezianer in Montenegro waren, hinterließen sie ihre Spuren in der Gestalt des katholischen Glaubens und diese Spuren reichen noch weiter nach Süden nach Nordalbanien in die Region um Skadar. Die leiblichen Überreste des heiligen Trifons wurden nach Kotor anfangs des neunten Jahrhunderts von Konstantinopel gebracht und seitdem ist der Heilige der Patron der Stadt. Seine Gebeine sind in einem Sarkophag in der Kirche aufbewahrt, an dem man Spuren vieler Erdbeben sehen kann, die sich in dieser Gegend ungefähr alle hundert Jahre wiederholen. Die Innenausstattung der Kirche ist nur rudimentär, obwohl Kotor sowie auch Budva im Jahr 1979 von UNESCO in das Weltkulturerbe aufgenommen und dann für das Geld dieser Organisation wiederaufgebaut wurden. Übrigens die Kirche des heiligen Trifons hat schon schlimmere Zeiten überstanden. Bei einem Erdbeben im Jahr 1667 stürzten beide Kirchentürme ein und mussten wieder aufgebaut werden. Von der Terrasse zwischen den Türmen gibt es einen schönen Blick auf den Platz mit dem Gebäude der ehemaligen österreichischen Admiralität. Von hier aus gebärdeten sich Österreicher als Matrosen und in einer Seeschlacht konnten sie sogar gewinnen – über wen sonst, als über die Italiener. Es war im Jahr 1866 in der Schlacht bei Lissa, aber nicht einmal dieser österreichische Sieg konnte etwas an dem Ausgang dieses Krieges ändern, da dieser bei Königsgraz in der Schlacht gegen Preußen entschieden wurde. Die Schiffsglocke des Flaggschiffes der österreichischen Flotte „SMS Erzherzog Ferdinand Max“ befindet sich seit dem Jahr 1975 im Turm der Kirche des Krankenhauses der Barmherzigen Brüder in Graz.

In Kotor gibt es mehrere kleine liebe Kirchen wie „Sveta Maria Koledata“ oder „Sveti Pavle“ oder gleich neben dem Sankt Nikola eine unauffällige, aber schöne „Sankt Luka“. Über die seefahrerische Tradition von Kotor informiert „Pomorski muzej“ in „Palata Grgutina“ mit Schiffmodellen, der Geschichte der Seefahrt von Kotor und Bilder berühmter Landsleute, die es auf den Weltmeeren weit gebracht haben. Wie zum Beispiel der Admiral Matej Zmajevic, der es bis zum Oberkommandanten der russischen Kriegsflotte gebracht hat. Er wurde zwar nicht direkt in Kotor, sondern in dem nicht weit entfernten Perast geboren, die Menschen von Kotor halten ihn aber eigentlich für einen gebürtigen Kotoraner). Der Hauptplatz gleich hinter dem Tor in den Hafen heißt zwar offiziell „Trg oktobarskej revolucie“ also „Platz der Oktoberrevolution“, die Kotoraner kennen ihn aber eher als „Trg Oružia“, also „Waffenplatz“.

Die Dominante ist der Uhrturm, den hier die Venezianer am Anfang des siebzehnten Jahrhunderts errichten ließen, über ddem Tor sieht man als eine Erinnerung an die Einnahme von Kotor durch die jugoslawischen Partisanen im Jahr 1944 dann einen Zitat von Tito „Fremdes wollen wir nicht, Unseres geben wir nicht ab“.

Im Hafen kann man einen Bootausflug in die Bucht kaufen, wobei man auch die Halbinsel Luštica mit der alten österreichischen Festung Mamula besuchen kann. Diese Festung wird gerade in ein Luxushotel umgebaut. Man kann auch die unterirdischen Katakomben in den Höhlen besuchen, wo österreichische U-Boote ihr Versteck fanden und wo man noch heute österreichischen kaiserlichen Wappen als eine Erinnerung an diese Zeiten finden kann. Zu meinem Erstaunen hatten alle Reisebüros, die diese Ausfluge anboten, gleiche Abfahrtzeiten und zwar um elf vormittags und um drei nachmittags, nichts dazwischen. Was in der Praxis bedeuten müsste, dass alle Schiffe gleichzeitig in See stechen und dann gleichzeitig ans Ziel kommen. Im Programm war auch das Baden im Meer. So etwas kennen wir schon von La Maddalena auf Sardinien, also danke, brauche ich nicht. Obwohl für mich der Besuch alter österreichischen Arsenale verlockend war.

Die südlichste Küstenstadt Montenegros ist Ulcinj, ehemaliges Dolcinea. Erinnert euch der Name an etwas? Zum Beispiel an die Traumschönheit von Don Quijote Dulcinea? Nein, es ist kein Zufall, in Ulcinj verbrachte Miguel Cervantes fünf Jahre in Gefangenschaft der Piraten und der Name der Stadt inspirierte ihn offensichtlich, um der unerreichten schönen Dame in seinem Roman den Namen zu verleihen.

Heute gibt es hier natürlich das Hotel „Dulcinea“ und eine Statue von Cervantes in einem Hotel namens „Palata Venezia“, wo er angeblich gefangen gehalten wurde – damals gab es auf dieser Stelle sicherlich noch kein Luxushotel. Ulcinj war ein Piratennest, so etwas wie adriatische Tortuga. Im Jahr 1571 fiel es in türkische Hände, was einer der Gründe für die christliche Gegenoffensive war, die mit der Niederlage der türkischen Seemacht bei Lepanto geendet hat. Die Küste von Montenegro blieb dann türkisch bis zum Jahr 1878, Ulcinj selbst wurde nach längerem hin und her letztendlich im Jahr 1880 von der Türkei an Montenegro abgetreten.

Ulcinj ist sehr malerisch und vollständig auf den Fremdverkehr orientiert. Die Altstadt ragt auf einem Felsen über dem Stadtstrand und vielen Gassen mit Geschäften, Hotels und Appartements empor.

Auf dem höchsten Punkt der Altstadt gibt es dann eine Festung mit Museum. Der Vorteil für Touristen sind hier ziemlich niedrige Preise. Die meisten Gäste der überwiegend moslemischen Ortsbevölkerung sind nämlich Albaner aus dem Kosovo und ihre Kaufkraft ist nicht sehr groß. Zu meiner Überraschung parkten in den Straßen von Ulcinj nicht wenige Autos mit amerikanischen Kennzeichen, besonders aus den Staaten New York und New Jersey. Die Albaner kehren offensichtlich nach Hause auch mit ihren auf der anderen Seite des Atlantiks gekauften Fahrzeugen zurück. Übrigens, es waren gerade die Albaner aus der Ulcinjregion, die die entscheidende Kraft bei der Volksabstimmung über die Unabhängigkeit Montenegros von Serbien waren. Während die slawischen Montenegriner mehrheitlich für Verbleib in der serbisch-montenegrinischen Föderation gestimmt haben, die Albaner im Süden des Landes waren in 80% der Stimmen für die Abspaltung. Das war dann entscheidend.

Das Baden direkt in Ulcinj würde ich nicht unbedingt empfehlen. Der Strand ist überfüllt, die Frauen baden hier nach dem muslimischen Brauch angezogen.

Aber nur ein paar Kilometer südlich der Stadt gibt es einen langen, langsam abfallenden Sandstrand, ideal für das Baden auf die Art, die meine Frau liebt. Es gibt mehrere Zufahrten zu diesem Strand und seine einzelnen Teile haben unterschiedliche Namen wie „Pearl Beach“, „White Beach“ oder sogar „Copa Cabana“. Und alle sind sehr schön.

Am südlichsten Ende dieses Strandes, fünfzehn Kilometer südlich vom Ulcinj, gibt es dann in der Mündung des Flusses Bojana der berühmte FKK Camp mit dem Strand Ada Bojana, wo bereits einige Filme gedreht wurden. Die besten Zeiten hat allerdings diese Anlage schon hinter sich und sie ist bereits sanierungsbedürftig geworden.

Übrigens, sollten Sie Ulcinj besuchen und in die Altstadt aufsteigen, kann ich Ihnen das Restaurant Antigona empfehlen. Es ist ein neugebautes Restaurant auf einer Terrasse über das Meer mit einem atemberaubenden Ausblick.

Die Preise sind, wie es in Ulcinj der Brauch ist, erschwinglich, wir aßen und tranken mit meiner Frau für einen Gesamtpreis von 20 Euro. Die Bedienung war höchst professionell und der Restaurantbesitzer, ein junger Mann namens Albert, sprach vielleicht alle Sprachen der Welt, um seinen Gästen das Gefühl zu übermitteln, dass sie willkommen seien und von ihm persönlich betreut werden. Es bleibt nur zu hoffen, dass der liebe Albert durch die Coronakrise gut durchgekommen ist und seine Dienste auch weiter anbieten kann.

Montenegro ist natürlich nicht nur die Küste, sondern auch das Innenland. Danach hat doch das Land seinen Namen bekommen. Aber darüber das nächste Mal.

Česká vláda ve Štýrsku 1260 – 1276 – první část – vzestup

               Letošní atmosféra ve mně nedokáže vzbudit pravé vánoční pocity, a proto letos obvyklý článek s vánoční tématikou vynechám. Hodlám se dnes vrátit do dávné minulosti, do krátkého období, kdy moje stará domovina – Česko – s mou novou domovinou Štýrskem patřily do jednoho státního útvaru. Od okamžiku, kdy český král Přemysl Otokar II. 21.prosince 1260 ve farním kostele města Grazu převzal hold svých nových poddaných uplyne právě 760 let.

               Šestnáct let je poměrně krátká doba a nezanechá obvykle v dané zemi žádnou podstatnou stopu. V těchto šestnácti letech české nadvlády ve Štýrsku to ale není ten případ – česká stopa (Nebo stopa vlády železného a zlatého krále, chcete-li) je zde stále patrná.

               Štýrsko bylo součástí korutanské marky, tedy území zřízeného Karlem Velikým jako nárazníkové území proti vpádům okolních neněmeckých národů – v tom případě Avarů a Slovanů. Marky byly zřizovány na území obývaném neněmeckým obyvatelstvem, aby v případě pustošivých vpádů nepřítele trpělo napřed toto obyvatelstvo a Němcům byl dopřán čas shromáždit síly na obranu vlastního německého území. Někdejší římské osídlení provincie Noricum s centrem ve městě Flavia Solva (dnešní vesnice Wagna u Leibnitzu – naše nemocnice stojí přímo na místě tehdejšího městského hřbitova), založeném císařem Vespasiánem, upadlo po zničení tohoto města v roce 405 n.l. Ostrogóty už v zapomnění. Z „Karantánské marky“ se stalo v roce 976 vévodství.

               Za „rok narození“ Štýrska se považuje rok 1122, kdy vévoda korutanský Jindřich III.  předal velkou část svého území synovi Otakara II. von Styraburg (dnešní Steyer), hraběti z Traungau, odtud dostalo i nově vzniklé území své jméno – Štýrská marka – Steiermark, které má dodnes. Její území bylo tehdy ale větší než dnes, patřilo k němu i severní Slovinsko s městy Maribor a Celje a v Dolním Rakousku takzvané hrabství Pitten s centrem ve Vídeňském novém městě.

               V roce 1180 povýšil Friedrich Barbarossa markraběte Otokara IV. na vévodu, proto vidíte na poznávacích značkách rakouských aut se Štýrska nad stříbrným panterem v zeleném poli, kterého si zvolili Traungauští za své erbovní zvíře, vévodskou korunku.

Friedrich Barbarossa tak dále snižoval význam bavorského vévodství, ovládané jeho mocenskými protivníky Welfy– Rakousko vyčlenil se svazku s Bavorskem a povýšil na samostatné vévodství už v roce 1156.

               Jenže Otokar IV. zemřel v roce 1192 bez potomků, a proto uzavřel v předtuše svého blízkého konce v roce 1186 dědickou smlouvu s babenberským rakouským vévodou Leopoldem V., takzvané „Georgenbergische Handfeste“, kde se Leopold zavázal, že Rakousko a Štýrsko zůstanou navždy neoddělitelnou společnou zemí a současně musel šlechtě, ale i městům ve Štýrsku zabezpečit určité svobody. Tato smlouva je někdy označována za prvního předchůdce jakéhosi občanského zákoníku. Šlechta zde není označena jako poddaná vévodovi, ale zemi, což značně zvýšilo její sebevědomí a v budoucnu mělo dělat problémy.

               Ovšem ani Babenberkové se z vlády nad touto zemí netěšili dlouho. V roce 1246 zemřel v bitvě proti Maďarům na Litavě (kterou mimochodem jeho vojsko vyhrálo) poslední babenberský vévoda Fridrich Svárlivý. Zemřel bezdětný a hned se rozhořel boj o jeho dědictví.

               Císař Fridrich II. z Hohenštaufen označil obě země (Rakousko a Štýrsko) jako uprázdněné říšské léno, s kterým by mohl naložit podle vlastního uvážení – zřejmě v důsledku stále se zmenšující mocenské základny Štaufů v říši ho chtěl podržet sám. Jenže císař neměl sílu svou vůli ve vzdálené provincii prosadit – sám vládl z jihoitalské Foggie, vedl válku s opozicí severoitalských měst, byl papežem v roce 1245 vyhlášen za sesazeného a byla na něj uvalena církevní klatba.

               Navíc „Privilegium minus“, které vystavil Friedrich Barbarossa v roce 1156 Leopoldovi V. stanovilo dědictví i po ženské linii. Doslovně – „zemře-li vévoda bez mužského potomka, jeho země může zdědit i vévodova dcera.“

               Fridrich zemřel bezdětný, přesto existovaly dvě ženy z rodu Babenberků. Dcera předposledního vévody – Fridrichova otce Leopolda VI. Markéta a Fridrichova neteř Gertruda, dcera jeho staršího, ale ještě před smrtí Leopolda VI. zemřelého bratra Jindřicha, který si v historii vysloužil přízvisko Bezbožný. Markéta byla vdova po císařovu synovi Jindřichovi VII., tedy císařova snacha. Mimochodem vyfoukla tohoto lukrativního ženicha české princezně Anežce – ano, naší svaté Anežce, která se po ostudě, kterou zrušením svého plánovaného sňatku s císařovým synem utrpěla, tak urazila, že vstoupila do kláštera a založila klášter na pražském Starém městě, který nese i dnes její jméno. Markétě tento tah (nebo spíš tah jejího otce Leopolda) štěstí nepřinesl. Porodila sice svému muži dva syny Jindřicha a Fridricha, Jindřich ovšem zemřel už v roce 1242, Fridrich žil pouze do roku 1251. Jindřich VII. sám byl ovšem svým otcem v roce 1235 zbaven královského titulu a uvězněn, zemřel v zajetí v roce 1242. Po jeho smrti vstoupila Markéta do kláštera. Ve znění Privilegia minus byla tedy Markéta a její syn Fridrich legálními dědici babenberských zemí. To potvrdil před svou smrtí v roce 1250 i císař, který pověřil svého syna nového římského krále Konráda, aby země předal svému synovci – císařovu vnuku Fridrichovi.

               Jenže zde byla i ctižádostivá Gertruda. 

Gertruda Babenberská

Napřed odmítla svatbu s císařem Friedrichem II.  Ten byl zrovna znovu vdovec a byl ochoten si Gertrudu vzít a dokonce zato přidělit jejímu strýci Fridrichovi královskou korunu. Jenže Gertruda se bála sňatku s exkomunikovaným panovníkem, aby nezatratila svou nesmrtelnou duši a dala císaři košem. Prvním jejím manželem se tak stal český korunní princ Vladislav. Jenže ten překvapivě hned v lednu 1247 zemřel, aniž by manželství naplnil. V roce 1248 se tedy provdala za Hermanna Bádenského, se kterým měla syna Fridricha a dceru Agnes. Jenže Hermann nejevil ochotu bojovat za zájmy svého syna o babenberské dědictví a zřejmě proto v roce 1250 náhle a nečekaně zemřel – šuškalo se, že ho otrávila jeho manželka. Znovu se do hry zapojila císařská (ghibellinská) strana, podporující Markétina syna Fridricha a papežská (guelfská) strana, podporující Gertrudina stejnojmenného syna. Gertruda se v roce 1252 provdala potřetí za příbuzného uherského krále Bély IV. Romana Haličského a i jemu porodila dceru Marii. Gertruda se dala konsekventně nazývat „ducissa Austriae“, čili rakouská vévodkyně, aby o jejích nárocích nemohly vzniknout pochybnosti.

               V roce 1251 zemřel mladý Fridrich, syn Markéty, a tehdy se rozhodl moravský markrabě Přemysl, který se v německých zemích nechal podobně jako jeho dědeček nazývat Ottokar (protože Přemysl nikdo z Němců nedokázal vyslovit) převzít Rakousko a Štýrsko do vlastní moci. Pěstoval už roky jakožto moravský markrabí čilé kontakty s rakouskou šlechtou, už v roce 1249 daroval jednomu z nejvlivnějších dolnorakouských šlechticů Jindřichovi z Lichtenštejna moravské město Mikulov, dcera pána Wachau, Albera z Kuenringu, Agnes se měla později stát jeho milenkou a matkou jeho dětí – zakladatelkou vedlejší přemyslovské linie vévodů opavských. V listopadu 1251 vstoupil Přemysl s velkým průvodem do Rakouska a nechal se rakouskou šlechtou vyhlásit za jejich pána. Často citované tvrzení, že jeho nároky pramenily se sňatku s Markétou Babenberskou, není pravdivé. Nicméně k dodatečné legitimizaci své vlády ale hlavně k převzetí kontroly nad přímým majetkem Babenberků k této svatbě skutečně 11.února 1252 v Markétině rakouské rezidenci Hainburgu došlo.  6.května potvrdil papež Inocenc IV. právoplatný nárok mladomanželů na země Rakousko a Štýrsko. I když byla nerovná manželství z dynastických důvodů v té době obvyklá, hainburgská svatba byla i na onu dobu extrémem. Devatenáctiletý český korunní princ se ženil s nejméně 42, spíš ale 47 letou vdovou, která navíc musela kvůli této svatbě opustit klášter.

               Tehdy vstoupila na politickou scénu Gertruda. Přiměla svého manžela Romana, aby s pomocí uhersk0ho krále Bély IV. obsadil Štýrsko. Maďaři zpustošili Moravu, obsadili Štýrsko a obléhali Vídeň. Přemysl se marně domáhal pomoci svého otce krále Václava I. Teprve když tento 22.září 1253 na lovu zemřel, zesílila Přemyslova pozice natolik, že přinutil s pomocí papeže Maďary zasednout k jednacímu stolu Za Přemysla vedl jednání Bruno ze Schauenburgu, biskup olomoucký, který se měl stát celoživotním rádcem a hlavním diplomatem ve službách českého krále. Dohoda, uzavřená v roce 1254, rozdělila sporné Štýrsko na dvě části. Povodí řeky Muru mělo připadnout Maďarům, zbytek  – tedy povodí řeky Enns a hrabství Pitten s Vídeňským Novým městem – Čechům. Mimochodem Roman Haličský opustil svou ctižádostivou a zřejmě i nesnesitelnou ženu už v roce 1253 a později požádal o rozvod.

               Zda Přemysl žil s Markétou jako muž se ženou je víc než sporné, ať si romanopisci, jako paní Vaňková o tom myslí, co chtějí. V jejím interiáři je sice zaznamenáno několik cest, kdy svého muže doprovázela, nejznámější je triumfální vjezd do Prahy v roce 1255, ovšem povětšinou se Přemysl pohybuje ve své říši bez doprovodu manželky. Jeho mimomanželský vztah s Anežkou z Kuenringu nesloužil jen ke kompenzaci sexuální frustrace – Přemysl se tím už zabezpečoval do budoucna. Protože už teď plánoval pozdější rozvod s Markétou a jako důvod hodlal uvádět její – logickou – neplodnost, musel sám dokázat, že děti plodit může – a to mu s Anežkou zvanou podle svého chlapeckého účesu Palcéřík šlo víc než dobře. Měl s ní syna Mikuláše a nejméně dvě dcery. Ty se později staly odměnou pro nejvěrnější a nejstatečnější z jeho rytířů – být královým zetěm bylo víc než lákavé, i když manželka pocházela z králova levého boku – status parchantů zrušil svou bulou sám papež, který děti z tohoto svazku uznal za legitimní, ovšem bez nároku na dědictví českých zemí.

               V říši vládlo oficiálně od roku 1254, kdy zemřel král Konrád, ale v podstatě už od sesazení Fridricha II. papežem v roce 1245, bezvládí. Dvojitá volba v roce 1257 Alfonse Kastilského a Richarda Cornwalského (Přemysl dal hlas pro jistotu oběma kandidátům a později se přiklonil k Richardovi, který se přece jen choval poněkud aktivněji, a dokonce několikrát Německo navštívil). Richard mu za to potvrdil 9.8.1262 darování lén Rakouska a Štýrska, ovšem protože Richard nebyl ve své funkci potvrzen papežem, neměl tento dokument skutečnou právní hodnotu.

Pečeť krále Přemysla Otokara

               V roce 1260 povstala štýrská šlechta proti neoblíbené maďarské vládě, kterou vykonával syn Bély IV. Štěpán a měli už i plné zuby Gertrudy. Povolali tedy na štýrský trůn rakouského vévodu Přemysla Otokara – podle Georgbergischských smluv z roku 1186 neměly být babenberské země nikdy rozděleny a současný stav tento zákon porušoval. S odvoláním na tento právní dokument podpořil Přemysl povstání a válka s Uherskem skončila jeho vítězstvím v bitvě u Kressenbrunnu (německy Groißenbrunn). Maďarsko se následně vzdalo Štýrska, které připadlo celé českému králi a tento byl 21.prosince 1260 slavnostně přijat v městě Grazu. Protože se z ceremonie nedochovala žádná zpráva, předpokládají historici, že převzetí moci proběhlo bez jakýchkoliv incidentů – už tehdy platilo, že se píše jen o skandálech, bezkonfliktní průběh nikoho nezajímal. Farní kostel, kde se slavnostní adorace nových poddaných konala, dnes už nestojí, na jeho místě je dnes grazský dóm, který zde dal vystavět v patnáctém století císař Fridrich III.

               Přemysl Otokar se mohl ujmout moci nad novou provincií. Správcem v jeho jménu se stal Vok z Rožmberka, který dokázal šikovně získat nejvlivnější štýrské pány Jako Fridricha z Pettau, Gottfrieda z Marburgu, jakož i už v té době známého minesengra Ulricha z Lichtenštejna, pána v Murau. Gertruda, která ani teď nehodlala dát pokoj a dál používala titul vévodkyně, byla v roce 1262 vyhnána ze Štýrska. Přemysl se staral o rozkvět země. Potlačil loupežnictví – to mělo v roce 1269 za následek tažení proti Ulrichovi z Lichtenštejna a zničení Murau, zakládal nová města – jeho založení vděčí na svou existenci město Bruck an der Mur na soutoku řek Mur a Mürz, Leoben, jakož i Bad Radkesburg.

Bruck an der Mur

Někdejší nejstarší trh ve Štýrsku Judenburg od něj dostal už v roce 1260 městská práva. Hospodářství země se konsolidovalo, král měl dobré vztahy i s místním metropolitou biskupem Wernherem ze Seckau, následkem čehož byly i královy církevní nadace. Vláda českého krále je dodnes hodnocena štýrskými historiky velmi pozitivně, zejména města nového panovníka milovala, protože se těšila jeho ochraně před zvůlí šlechticů. Král dal v letech 1265 – 1267 založit zemský urbář, tedy seznam sídel a určení jejich velikosti, což mělo samozřejmě sloužit vybíraní daní. Tím si místní pány ovšem nijak nenaklonil. Nejméně pak příšernou popravou Siegfrieda z Mehrenbergu, usilujícím o návrat Gertrudy. Ten byl v roce 1272 nejprve mučen, pak tahán po městě přivázán za koňský ocas, pověšen hlavou dolů a teprve po 24 hodinách takových muk zabit ránou palicí do týla. V roce 1269 nechal na základě udání Fridricha z Pettau v táboře před Vratislaví zatknout a pak 26 týdnů v různých českých hradech uvěznit štýrské pány Bernharda a Jindřicha z Pfannbergu, Herranda z Wildonu, Ewulfinga ze Stubenbergu a Ulricha u Lichtenšteina. Na květnou neděli pak sice pány propustil a dokonce obdaroval, ale osten nedůvěry už zůstal. Páni se začali bát a čekali na vhodnou příležitost. Přemysl hodlal podobně jako v korunních českých zemích i ve Štýrsku vybudovat centrálně řízený stát podle vzoru císaře Fridricha II., na rozdíl od něho se ale varoval dostat se do konfliktu s církví a opíral se hlavně o podporu městského patriciátu – který byl v případě potřeby vždycky ochoten sáhnout do kapsy.

               V důsledku vojenského obsazení babenberských zemí si teď už Přemysl troufl zažádat rozvod s Markétou babenberskou. Hlavním důvodem byl samozřejmě věk jeho ženy a s tím spojená neplodnost. Když se navíc Přemysl seznámil se svou plánovanou novou nevěstou, patnáctiletou uherskou princeznou Kunhutou, která údajně oplývala krásou a měla být i jedním z bodů smíření s Uherskem po ukončené válce, dostala jeho touha, manželství s Markétou rychle ukončit, novou dynamiku.

Kunhuta Uherská

Obvyklý argument blízkého příbuzenství se nedal použít, protože na toto dal papež Inocenc IV. svůj dispenz, ale biskup Bruno vymyslel mnohem rafinovanější důvod. Markéta přece po smrti svého prvního manžela krále Jindřicha VII. vstoupila do kláštera a složila řeholní slib. Tento nebyl formálně rozvázán, manželství s Přemyslem bylo tedy od samého začátku neplatné. Papež dal k této interpretaci svůj souhlas, Přemysl byl svobodný muž a mohl se oženit se svou krásnou uherskou nevěstou. Jenže za touto interpretací se skrýval háček. Mohl Přemysl odvozovat svůj nárok na babenberské dědictví na základě manželství, které bylo OD SAMÉHO ZAČÁTKU NEPLATNÉ? Byla tedy listina, kterou svého času potvrdil papež Inocenc IV. novomanželům právo na vládu v podunajských zemích, vůbec relevantní? V roce 1260 to nikoho nezajímalo. Země byly ovládnuty mocí meče a nebylo prakticky nikoho, kdo by se tuto skutečnost odvažoval zpochybňovat. O třináct let později to mělo vypadat podstatně jinak. Právě svatbu se ctižádostivou Kunhutou považuje Franz Grillparzer ve své hře „König Ottokars Glück und Ende“, čili „Štěstí a konec krále Otakara“ za klíčový moment. Zda byla uherská mladičká krasavice skutečně takovou mazanou intrikánkou, že zcela změnila do té doby rozvážnou povahu panovníka, si dovolím zpochybnit. Ale je pravda, že právě v roce 1260 stál Přemysl Otokar na vrcholu své moci. Pak už následoval jen pozvolný a pak stále rychlejší pád. O tom ale až za týden.

Mythen um die Impfung gegen Covid 19

               Immer wieder komme ich aus dem Erstaunen nicht heraus. Bei meinem letzten Besuch in Tschechien war es egal, mit wem ich sprach, alle meinten, sie wollen sich gegen das Coronavirus nicht impfen lassen oder waren zumindest skeptisch. In Österreich ist das nicht viel anders. Die meisten, mit denen ich gesprochen habe, sagten, dass es ihnen noch niemand verständlich erklärt habe.

               Die Impfgegner leisteten dagegen sehr gute Arbeit. Eine Arbeit mit Mythen, Halbwahrheiten, quasi lustigen what apps und falsch interpretierten Wahrheiten brachte ihre Fruchte. Nur ihnen, den Impfgegnern. Sie können mit sich zufrieden sein, dank ihnen darf Covid noch einige Jahre toben und töten. Dieser Kampf wird tausende Tote zur Folge haben, so ist das aber halt in jedem Krieg. Kein Krieg bleibt ohne Opfer und grundsätzlich ist jeder Tote in jedem Krieg ein sinnloser Toter. Wie diese, die jetzt infolge der Kampagne in den „sozialen Medien“ in Angst vor der Impfung leben. Und sterben.

               Es ist grundgenommen die freie Wahl jedes Menschen, ob er den Weg der Impfung oder den der Krankheit wählen wird. Die Krankheit ist aber viel zu unangenehm, um die Angst vor einem Stich in die Schulter zu rechtfertigen, die freilich in der Argumentation in der Sorge vor den Nebenwirkungen einer nicht geprüften Impfung verhüllt ist. Natürlich, die Impfung ist immer ein psychologisches Problem. Wenn ein Mensch krank ist, Schmerzen oder Fieber hat, ist er bereit alles zu tun, um wieder gesund zu werden. Bei der Impfung erhält das Vakzin ein gesunder Mensch. Das stellt eine psychologische Barriere dar, die auch psychologisch erklärbar ist. Auf diese Melodie spielen die „heiligen Kämpfer“ für körperliche Integrität und natürliche Immunität. Ich versuche, kurz und so verständlich wie möglich, die Argumente dieser Leute zusammen zu fassen und Gegenargumente anzubieten. Jeder von meinen Lesern kann sich dann ein Bild machen, was er glauben möchte.

  1. Das Impfstoff wurde schnell und zielgerichtet entwickelt, es handelt sich um eine nicht überprüfte Technologie.

Das ist nicht wahr. Natürlich arbeiteten die Pharmakologen aufgrund der Dringlichkeit des Problems an der Entwicklung des Vakzins schneller als üblich. Aber die Methoden der Entstehung der Impfstoffe sind nicht neu. Die Impfung arbeitet grundsätzlich mit zwei Prinzipien. Eines davon ist ein Vektorstoff, das zweite ist die Methode „messenger RNA“. Die erste ist überprüft in vielen früheren Impfungen. Es handelt sich um ein für den Menschen unschädliches Virus, das durch Nanotechnologie so verändert wird, dass es auf seiner Oberfläche wie ein Coronavirus aussieht. Der menschliche Körper erkennt es dann als Antigen des Coronavirus und bildet dagegen eine Immunität. Wenn er dann dem echten Coronavirus begegnet, kann es schnell identifizieren und die Abwehrreaktion starten. Das Vakzin Oxford/Astra-Zeneca arbeitet mit einem Adenovirus, das nur bei Schimpansen nachgewiesen wurde, das russische Sputnik V arbeitet mit zwei menschlichen Adenoviren. Der Grund ist, dass sich ein Mensch mit dem Affenviren unter normalen Umständen nicht anstecken kann und es ist deshalb für das menschliche Immunsystem unbekannt. Es ist also immer ein Antigen und der Mensch wird gegen ihn mit einer an Sicherheit grenzenden Wahrscheinlichkeit Antikörper bilden. Bei dem russischen Vakzin ist dagegen möglich, dass ein Mensch in seinem Leben dem Adenovirus bereits begegnet war. In diesem Fall wird dann der Körper nicht reagieren, weil er es bereits kennt und keine Antikörper bilden wird. Deshalb arbeiten die Russen mit zwei Viren gleichzeitig, um diese Wahrscheinlichkeit zu minimieren. Trotzdem ist die Wahrscheinlichkeit, dass man den Infekt mit dem Adenovirus bereits durchgemacht hat, ziemlich hoch und steigt mit zunehmendem Alter. In diesem Fall wird die Impfung nicht funktionieren.

mRNA ist wirklich eine neue Technologie, wurde aber nicht gezielt für das Covid-vakzin entwickelt. Das Prinzip dieser Impfungsmethode wurde bereits im Jahr 2018 publiziert mit Nachsatz, dass es möglich wäre, mit dieser Methode binnen weniger Monate eine Impfung gegen JEDES RNA Virus entwickeln zu können. Wenn die Pharmafirmen kein sofortiges Interesse gezeigt haben, war das deshalb, weil sie eine langfristige Immunisierung gegen RNA Viren – sprich Influenza – fürchteten, was eine jährliche Impfung gegen Influenza überflüssig machen und damit ihre Gewinne gefährden könnte. Die Firma Moderna arbeitet aber mit dieser Methode bei anderen Impfungen bereits seit dem Jahr 2013, die Studien mit diesen Stoffen befinden sich derzeit in Phase I oder II der klinischen Forschung. Die Pharmaindustrie hatte halt nicht eilig. Dann kam es aber das Jahr 2020 und mit ihm das Coronavirus. Es ist allerdings zu erwarten, dass in Zukunft viele oder sogar alle Impfstoffe durch diese Methode produziert werden. Bis vor kurzem waren die Nanotechnologien nicht so weit entwickelt, damit dieses „Schneiden“ des Virus und die Identifizierung seiner Teile und ihrer Funktion (also fachlich ausgedrückt die Auswirkung des Genotyps auf den Phänotyp des Virus) möglich wäre.

  • Es handelt sich um einen recombinanten, also genetisch manipulierten Stoff

Ja, im Falle der Impfstoffe Oxford und Sputnik V handelt sich wirklich um ein genetisch manipuliertes Adenovirus. „Recombinant“ bedeutet artefizielle, also synthetisch veränderte DNA oder RNA. Die Produktion der Medikamente durch die rekombinante Methode, also durch eine genetische Manipulation, ist bereits einige Jahrzehnte alt und wird mit dem Ziel verwendet, damit das Medikament stärker, schneller oder länger als der natürliche Stoff wirken kann. Praktisch alle heutzutage verwendete Insuline sind rekombinant, also genetisch manipuliert und werden auch bei schwangeren Frauen ohne Angst vor genetischen Schäden des Kindes verwendet. Um den Patienten die Angst zu nehmen, nennen wir diese Insuline lieber Insulinanaloga. Rekombinant sind auch Stoffe, die Patienten bei akutem Herzinfarkt, einem Insult oder einer Lungenembolie verabreicht werden um die Gerinnsel aufzulösen oder Erythropoietine, die bei blutarmen Patienten angewendet werden. Es ist auch nicht notwendig zu befürchten, dass man zum Affen wird, wenn man mit einem Adenovirus vom Schimpansen geimpft wäre. Man bekommt bei der Impfung nämlich die RNA eines Adenovirus, nicht die DNA des Affen.

  • In den Körper wird Protein aus ungeborenen Föten verabreicht

Das veränderte Virus muss sich irgendwo vermehren, um für die Vakzine verwendet zu werden. Für die Kultivierung der manipulierten Viren wird tatsächlich embryonales Gewebe (oder Hühnereier) verwendet, weil sich dort die Viren am schnellsten vermehren können. In dem Vakzin ist allerdings dieser Wachstumsboden nicht erhalten – also man kriegt kein Protein aus einer „Missgeburt“ gespritzt. Dieses Vorgehen ist allerdings nur bei Vektorvakzinen verwendet, also bei der britischen und russischen. mRNA Vakzinen werden synthetisch produziert, was in der Praxis bedeutet, dass sie viel schneller erzeugt werden können, da die Zeit für die Vermehrung der manipulierten Viren nicht benötigt wird.

  • Wenn einmal die virale RNA in das Genom des Menschen eintritt, kriegt man sie nie mehr raus

Diese schwachsinnige Hypothese wird sogar durch halbgebildete medizinische Mitarbeiter verbreitet, Universitätsprofessoren inkludiert. Erstens – die menschliche genetische Information ist in DNA, also Desoxyribonukleotidsäure kodiert, die virale dagegen in RNA – Ribonukleotidsäure. Diese zwei Säuren sind nicht kompatibel, DNA besitzt zwei Stränge, RNA nur einen. DNA befindet sich im Zellkern, RNA außerhalb des Kernes in der Zelle. mRNA wird im menschlichen Körper in Millionen Kopien produziert und aus dem Kern in die Zelle transportiert, da sie für Bildung von Proteinen zuständig ist. Dieser Prozess ist aber eine EINBAHNSTRASSE und kann nicht umgedreht werden – also die RNA kann nicht in den Zellkern kommen – auch nicht die virale. Bei der Impfung wird in den Körper nur ein kleiner Teil der viralen RNA appliziert und zwar der, der für Bildung der so genannten „Spikeproteine“ zuständig ist. Das sind die Hörnchen auf der Virusoberfläche, nach denen das Coronavirus seinen Namen bekam. Mit diesen Ausläufern bindet sich das Virus an die Zellmembran und ihre Rezeptoren ACE-2 und tritt in die Zelle ein. Einfach gesagt, nach der Impfung wird im Körper dieses „Spikeprotein“ erzeugt, aber ohne das Virus. Wenn dann in den Körper das echte Virus tritt, wird es nach der Struktur seiner Oberfläche von dem Immunsystem erkannt und vernichtet. Die Antikörper binden sich direkt an die „Spikes“ und machen das Andocken und den Eintritt in die Zelle unmöglich.

Sollte aber jemand noch immer Angst vor der mRNA haben, sollte er erwägen, dass alle Menschen, die an Coronavirus krank waren und so die GANZE RNA des Virus in den Körper bekamen, jetzt alle Mutanten sein müssten. Und nicht nur sie, aber auch jeder, der einmal im Leben eine Grippe hatte (ebenfalls ein RNA Virus) wäre auch ein Mutant. Und wenn man die Sache dann weiterverfolgen würde, dann auch jedes Kind, das einmal eine „Nudel“ als Folge eines nichtinvasiven Coronavirus oder Adenovirus an seiner Nase hatte, wäre natürlich auch ein Mutant. Reicht es als Beweis, dass die virale RNA nicht in die genetische Erbinformation des Menschen eingebaut wird? Übrigens ältere Menschen, die keine Absicht haben, Kinder zu zeugen, müssen sich um ihr Genom wirklich keine Sorgen machen. Ich konnte mich nicht zurückhalten und fragte eine achtzigjährige Dame, die sich SOLCHE SORGEN um ihr Genom machte, wieviel Kinder sie noch haben möchte. Aber nicht einmal die Jungen, die sich noch fortpflanzen wollen, müssen Sorge um ihr Erbgut haben. Ihre DNA wird nicht „vervirt“. Weil es nicht geht.

  • Die ganze Impfung dient zu Implantation eines Mikrochips, mit dem dann Menschen kontrolliert und beherrscht werden

Bill Gates hat tatsächlich einmal den unglücklichen Satz gesagt, dass er sich vorstellen könnte, dass es in Zukunft bestimmte digitale Zertifikate geben könnte, bei denen man ablesen könnte, ob jemand geimpft ist oder eine bestimmte Krankheit bereits durchgemacht hätte – mit anderen Worten, ob der Mensch Antikörper gegen eine bestimmte Erkrankung hat oder nicht. Weil die Gatesstiftung tatsächlich auf dem Feld der Mikrochips forscht – z.B. als eine Möglichkeit der Verhütung, entstand eine Hysterie, dass die ganze Impfung nur als Vorwand zu Chipimplantationen der gesamten Menschheit missbraucht wird und dass Bill Gates das ganze Coronavirus nur zu diesem Zweck erfunden hatte. Erstens werden die Vakzine in vielen Firmen auf drei Kontinenten produziert und dass man alle Produzenten dafür gewinnen könnte, in Milliarden Dosen der Impfung Mikrochips einzumischen, ohne dass es entdeckt werden könnte, ist einfach absurd. So viel Einfluss hat Bill Gates wirklich nicht.

  • Das Virus wurde nur dazu erfunden, um Menschen ein tödliches Vakzin zu applizieren, die die Weltpopulation reduzieren sollte

Auch dieser teuflische Plan ist dem Bill Gates zugeordnet, ev. manchmal auch Georgy Sörös. Das Virus entstand wahrscheinlich tatsächlich im Labor in Wuchan, obwohl das nie nachgewiesen wird und China alles unternehmen wird, um eine konsequente Untersuchung zu verhindern. Eine Ermordung von Milliarden Menschen durch ein Vakzin ist aber absurd. Erstens bereits in der klinischen Phase III wurden die mRNA Vakzine insgesamt 70 000 Freiwilligen verabreicht. Und vernünftig denkende Menschen sollten sich die Frage stellen, welches Interesse die Milliardäre haben sollten, die Anzahl der Konsumenten ihrer Waren zu reduzieren.  Gates stiftete zur Entwicklung der Impfstoffe bereits 4 Milliarden Dollar und Menschen fragen, was für ein Profit er davon haben möchte. Was wäre, wenn Gates, dessen Eigentum mehr als ein hundert Milliarden Dollar beträgt, das Geld wirklich verschenkt hätte? So eine Summe tut ihm nicht weh und in der Bibel steht, dass es für die Reichen mit dem Aufstieg in den Himmel schwer sein könnte. Also so könnte man doch einige positive Punkte für das Jüngste Gericht gewinnen. Die Gerüchte über tausende tote Kinder in Afrika und Indien infolge der Versuche mit Impfstoffen sind fake news der übelsten Sorte. In Afrika wurden die Impfstoffe nicht getestet. In Indien wurde der britische Impfstoff geprüft. Ein Freiwilliger erkrankte wirklich an Hirnhautentzündung, in Großbritannien dann einer an Rückenmarkentzündung. Beides hatte eine Unterbrechung der klinischen Prüfung zu Folge. Obwohl es sich um eine sehr seltene Komplikation handelte und bisher nicht nachgewiesen werden konnte, ob diese Fälle wirklich mit der Verwendung der Vakzine zusammenhängen, geriet dadurch die Vakzine Oxfxord/Astra Zeneca so weit in Verruf, dass sogar die Briten selbst mit dem mRNA Impfstoff von Pfizer impfen.

Das Vakzin macht unfruchtbar

               Diese Theorie hat ihren Ursprung in derselben Quelle, wie die von dem tödlichen Vakzin und man macht wieder einmal Bill Gates für die Absicht die Bevölkerung zu reduzieren verantwortlich. Nur ist diese Verschwörungstheorie raffinierter als die von dem tödlichen Vakzin. Wenn die Leute nach der Impfung nicht sofort tot umfallen und dass ist bereits der Fall, wackelt die Theorie der Ausrottung der Menschheit beträchtlich. Mit der Unfruchtbarkeit ist es fiel raffinierter, da diese nur nach Jahren nachgewiesen werden könnte.

               Dazu bekommt diese Theorie einen fast wissenschaftlichen Grundstein, nämlich die Lehre von Syntycin 1. Sie stammt von Biounternehmer Michael Yeadon, der fälschlicherweise als Forschungsleiter bei Pfizer bezeichnet wird. Dieses Eiweiß Syncytin 1 ist für den Aufbau der Plazenta während der Schwangerschaft verantwortlich und ist dem Spikeprotein des Covid19 Virus ähnlich. Das hat einen Grund tief in der menschlichen Geschichte. Syncytin ist kodiert durch ein Gen ERVW-1 und ist wahrscheinlich in unsere genetische Information durch eine retrovirale Infektion vor 25 Millionen Jahren gekommen. Das kann auch eine bestimmte Ähnlichkeit dieses Proteins mit Spikeprotein von Covid 19 erklären. Das bedeutet aber keinesfalls, dass die Immunität sich gegen das Syncytin und in weiterer Folge gegen die Plazentaausbau richten könnte.

               Es gefällt mir der Vergleich, den der Naturwissenschaftler Florian Aigner in „Woman“ machte, wo er sagte:

Impfung bedeutet, dem Körper ein Fahndungsfoto zu zeigen. Das Gerücht ist so als würde man sagen: Fahndungsfotos aufzuhängen ist gefährlich, denn der Täter trägt eine Brille, daher wird die Polizei alle Brillenträger erschießen!«

               Natürlich kann man diese Theorie nur nach einigen Jahren endgültig widerlegen, wenn die geimpften Frauen die gleiche Zahl Kinder wie die nicht geimpften zur Welt bringen würden, (übrigens in der Phase III der Zulassungsstudie des Impfstoffes Pfizer/Biontech sind 23 junge Frauen unter den freiwilligen Probanden schwanger geworden), zu bedenken sind aber zwei Punkte:

  1. Wie gesagt, die Theorie hat ihren Ursprung in der Hypothese, dass Bill Gates die Bevölkerungszahl reduzieren will. Die Antwort ist also auch dieselbe wie bei dem „tödlichen“ Vakzin– welches Interesse könnte der Milliardär haben, die Zahl der Konsumenten seiner Ware zu reduzieren? Will er wirklich arm werden?
  2. Sollte wirklich der mRNA Impfstoff eine Immunreaktion gegen Syncytin 1 auslösen, dann tut das das Virus umso mehr – hier gibt es nämlich die ganze RNA und nicht nur ein Teil von ihr. Und dann würde es in Sachen der Fruchtbarkeit keinen Unterschied machen, ob man sich impfen gelassen oder die Krankheit durchgemacht hat. Das zweite ist aber viel unangenehmer.
  • Impfung verursacht Autismus

Das Gerücht, die aufgrund der Studie von Andrew Wackelfield im Jahr 1998 entstand, wurde schon vielmals widerlegt. Umso hartnäckiger hält es sich am Leben und die Impfgegner verwenden dieses Argument gern bis heute. Diese Studie hatte riesige Mängel, wurde vom Lancet, wo sie publiziert wurde, zurückgezogen und 13 von 16 Autoren distanzierten sich anschließend davon. Trotzdem lebt der Mythos weiter als ein Beweis dafür, dass man ein in die Luft entlassenes Wort niemals zurücknehmen kann. Vor kurzem wurde diese Studie durch eine dänische Studie widerlegt, die 670 000 Kinder untersuchte, die in den Jahren 1991 – 2010 geimpft worden sind. Es wurde kein vermehrtes Auftreten von Autismus beobachtet. Das größte Problem eines Impfstoffes war die Impfung im Jahr 2009 gegen H1N1 Schweinegrippe. Das Vakzin hatte damals vermehrtes Eintreten von Narkolepsie bei Kindern verursacht. Es handelte sich allerdings um ein Vakzin mit getötetem Virus (oder Virusteilen), und diese Technologie wird bei den gegen Coronavirus zugelassenen Impfstoffen nicht verwendet. Übrigens Kinder würde ich sicher gegen Corona nicht impfen lassen. Weil bei ihnen das Nutzen/Risiko Profil nicht stimmt.

  • Die Impfung vernichtet die eigene Immunität. Der Körper muss selbst die Immunantwort für Infektionen erzeugen können

Es handelst sich hier um ein klassisches Produkt einer Wohlstandgesellschaft. Diese Hypothese konnte nur entstehen, weil die Infektionskrankheiten, die früher hunderttausende Menschen töteten – dank Impfung – verschwanden oder sehr selten geworden sind und damit keine Angst mehr machen. Pocken töteten sogar Mitglieder der Kaiserfamilie, an Pocken starb Kaiser Josef I. oder eine Gattin Josefs II. Die Diphterie tötete qualvoll durch Ersticken hunderte Kinder noch in den fünfzigen Jahren. Auch gelähmte Kinder in Rollstühlen infolge einer Kinderlähmung sehen wir nicht mehr. Hoch ansteckende Masern schwächen vorübergehend die Immunität der betroffenen Kinder ähnlich wie HIV Virus. Im ersten Jahr nach durchgemachter Erkrankung steigt die Sterblichkeit der Kinder durch andere infektiöse Erkrankungen im Vergleich mit Kindern ohne Maserninfektion.

Natürlich sind Nebenwirkungen einer Impfung möglich. Briten beschrieben in den ersten Tagen der Impfung zwei schwere allergische Reaktionen, in der USA kam es zu fünf solchen Zwischenfällen. Schuld ist nicht die mRNA, aber das Adjuvans, also der Stoff, in dem die mRNA aufbewahrt wird. In den Zulassungsstudien wurden diese Reaktionen nicht beschrieben – aus einem einfachen Grund – unter den freiwilligen Probanden gab es keine oder nur sehr wenige Allergiker. Bei der Impfung wird in dem Körper ein Fremdstoff verabreicht, wer also eine Neigung zur Allergie hätte, könnte pathologisch reagieren. Ich würde mich also lieber in einer Ambulanz impfen lassen, wo Gegenmittel gegen Allergie vorhanden sind und nicht zu Hause.

Viel mehr beunruhigt mich die russische Empfehlung, dass man während der Vakzination mit Sputnik V acht Wochen keinen Alkohol trinken darf. Abgesehen von der Tatsache, dass diese Maßnahme in Russland so gut wie unrealisierbar ist, weckt so eine Empfehlung (oder Verbot?) einen Verdacht, dass das Vakzin wirklich schwerwiegende Nebenwirkungen auslösen könnte, die Ärzte durch Alkoholkonsum begründen wollen. Ich kann mir eine Interaktion eines Impfstoffes mit Alkoholgenuss weder vorstellen noch physiologisch begründen.

Kopfschmerzen oder Schmerzen an der Impfstelle können auftreten, sowie auch so genannte Vakzinationsreaktionen mit erhöhter Temperatur, Kopfweh oder Müdigkeit – diese haben eine Dauer normalerweise von Stunden oder maximal von zwei Tagen. Sie können auch bei anderen Impfungen auftreten.

               Also Menschen, macht keinen Blödsinn und geht zur Impfung. Sonst werden wir dieser ganzen Sch…..Situation nie los.

Mýty okolo očkování proti koronaviru

               Při mé poslední návštěvě v České republice jsem byl šokován. Jedno, s kým jsem hovořil, každý mínil, že se proti koronaviru očkovat nehodlá nechat nebo byl přinejmenším skeptický. Pokusil jsem se vysvětlovat oč jde a dostalo se mi povětšinou odpověď, že jim to ještě nikdo jednoduchou formou neobjasnil.

               Zato odpůrci očkování odvedli očividně velmi dobrou práci, práce s mýty, polopravdami, rádobyveselými whats appy nebo falešně interpretovanými pravdami přinesla ovoce. Jim. Můžou být se sebou spokojeni, díky nim může Covid řádit ještě několik let. Jejich boj bude mít za následek tisíce mrtvých, ale to už je osud každé války. Ta se bez obětí neobejde a v podstatě každý mrtvý v každé válce je nesmyslně zbytečný. Protože každá válka je nesmyslná. A takoví budou i tito mrtví, kterým se podařilo do mysli zanést strach z očkování.

               V podstatě je to svobodná volba každého občana, zda zvolí cestu očkování nebo nemoci. Anebo pštrosí taktiku zastrčení hlavy do písku a čekání, že se třeba nenakazí. Nakazí. Dřív nebo později dostihne ten virus každého.Nemoc je mnohem nepříjemnější než očkování, aby mohla opravňovat strach z jednoho píchance do ramene, který je samozřejmě maskován argumentací obav z vedlejších účinků a nevyzkoušenosti očkování. Samozřejmě, že očkování je vždy určitý psychologický problém. Je-li člověk nemocný, má bolesti nebo horečku, je ochoten udělat cokoliv, aby se uzdravil. Při očkování ale dostává do těla vakcínu zdravý člověk. To představuje samozřejmě určitou psychologickou bariéru, která je psychologicky vysvětlitelná. Na tuto strunu hrají „svatí bojovníci“ za tělesnou integritu a přirozenou imunitu. Pokusím se ve zkratce a tak srozumitelně, jak to jen půjde shrnout jejich argumenty a nabídnout protiargumenty. Každý s čtenářů si může udělat obrázek, čemu bude věřit nebo věřit chtít.

  1. Očkování bylo vyrobeno narychlo a účelově a jedná se o nevyzkoušenou techologii.

Není to pravda, i když samozřejmě s ohledem na akutnost situace pracovali farmaceunti na vývoji látky o něco rychleji než je obvyklé. Očkování pracuje v podstatě na dvou principech. Jeden z nich je vektorová očkovací látka, druhá je metoda „messenger RNA“. První z nich je vyzkoušená už v mnoha postupech. Jde o určitý pro člověka neškodný virus, který je nanotechnologií upraven tak, aby na svém povrchu vypadal jako koronavirus. Lidské tělo ho pozná jako antigen koronaviru a vytvoří proti němu imunitu. Když se pak potká se skutečným koronavirem, dokáže ho rychle identifikovat a spustit obrannou reakci. Vakcína Oxford/Astra-Zeneca pracuje s Adenovirem, vyskytujícím se u šimpanzů, ruský Sputnik V s dvěma adenoviry lidskými. Důvod je ten, že člověk se oním šimpanzím virem nemůže za normálních okolností nakazit a tím pádem je pro lidský imunitní systém neznámý. Je tedy antigenní a lidský organismus proti němu s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou bude vytvářet protilátky. U ruské vakcíny je naopak možné, že se člověk s oním adenovirem už setkal. Potom ovšem nebude tělo reagovat na tento změněný virus a proti koronaviru protilátky nevytvoří. Proto pracují Rusové se dvěma adenoviry, aby tuto pravděpodobnost snížili. Přesto je pravděpodobnost, že člověk infekci adenoviry překonal, se stoupajícím  věkem vyšší a v tom případě tedy nebude očkování fungovat.

mRNA (messenger čili sdělovací ribonukleová kyselina) je skutečně nová technologie, nebyla ale vyvinuta pro očkovací vakcínu proti koronaviru. Princip tohoto očkování byl publikován už v roce 2018 s dodatekem, že touto metodiou se dá vyvinout očkovací látka proti JAKÉMUKOLIV RNA-Viru během několika měsíců. Firma Moderna pracuje na tomto principu už od roku 2013, studie s očkovacími látkami na tomto principu se ale nacházely ve fázi I maximálně II. Ono totiž až do roku 2020 nebylo proč spěchat. Jestliže farkmakologické firmy neprojevily okamžitý zájem, bylo to tím, že se bály dlouhodobé imunizace proti RNA-Virům – konkrétně chřipce, což by udělalo každoroční očkování proti chřipce nadbytečným a mohlo by ohrozit jejich zisky. Je pravda, že se v tomto případě jedná o v praxi nevyzkoušenou technologii, ovšem o velmi slibnou. V budoucnosti se zřejmě očkovací látky vydají všechny touto cestou. Do nedávna nebyly nanotechnologie rozvinuty natolik, aby bylo takovéto „stříhání“ viru a idektifikace jeho jednotlivých částí a jejich funkcí (tedy odborně vliv genotypu na fenotyp viru) možné.

  • Jedná se o rekombinantní, čili genově manipulovanou látku.

Ano, v případě očkovacích látek Oxford a Sputnik jde skutečně o genově manipulovaný Adenovirus. Rekombinantní znamená arteficiální DNA nebo RNA molekulu, tedy upravenou laboratorním postupem. Metoda výroby léků rekombinantní metodou, čili genovou manipulací, je stará už několik desítek let a je používána při výrobě léků s cílem, aby lék působil silněji, pomaleji nebo naopak rychleji, než látka přirozená. Prakticky všechny dnes používané inzulíny jsou genově manipulované a pícháme je i těhotným ženám, aniž bychom se báli nějakých genetických změn na nich nebo na plodu. Abychom ovšem vzali pacientům strach, nazýváme tyto insulíny raději inzulínová analoga. Stejně rekombinantní jsou i například látky, které se vstřikují pacientům při akutním infarktu či plicní embolii. Anebo Erythropoetin, podávaný chudokrevným pacientům. Není ani třeba se bát, že když bude člověk naočkován šimpanzím adenovirem,  stane se opicí. Bude mu totiž naočkována RNA adenoviru a ne DNA šimpanze.

  • Do těla bude vpravována bílkovina z nenarozených embryí

Upravený virus se musí někde namnožit, aby mohl být použit pro vakcínu. Na kultivaci manipulovaných virů se skutečně používá embryonální tkáň (nebo žloutek slepičích vajec) , protože se v něm virus nejrychleji množí. Ovšem v samotné vakcíně už se tato kultivační půda nevyskytuje – čili vám žádnou tkáň z „potratu“ nebude vstříknuta. Tato kultivace se ostatně vztahuje jen na vektorové vakcíny, tedy onu britskou a ruskou, které se zřejmě v EU používat nebudou. mRNA vakcíny se vyrábějí plně synteticky, což především znamená, že výroba může být mnohem rychlejší, neztráci se čas kultivací změněných virů – nebo virových analog?

  • Jestliže jednou vstoupí RNA viru do genomu člověk, už se nedostane ven

Tato hypotéza je šířena dokonce polovzdělanými pracovníky zdravotnictví, včetně universitních profesorů. Předně – lidská genetická informace je kódovaná v DNA tedy desoxyribunukleové kyselině, zatímco virová genetická informace v RNA – čili ribonukleové kyselině. Tyto dvě kyseliny jsou nekompatibilní, DNA má dva řetězce, RNA jen jeden. DNA je v buněčném jádru, kde je uchována genetická informace, RNA je pak vylučována do buňky, kde slouží jako jakási osnova tvorby potřebných bílkovin. Tento proces je jednosměrný – tedy z jádra do buňky ale nikdy ne opačně. Do těla je při očkování vpravena jen malá část oné virové RNA a to ta, která je zodpovědná za tvorbu takzvaných „Spike“ proteinů. To jsou ty růžky, díky kterým dostal koronavirus své jméno. Těmito výrůstky se totiž virus váže na buněčnou membránu a její receptory ACE-2 a vstupuje tak do buňky. Jinými slovy, v buňkách se po očkování a vstupu mRNA do buněk vytvoří tato bílkovina stejně jako při infekci virem, ale bez viru. Pokud se pak do těla dostane samotný virus, tělo ho pozná právě podle této povrchové struktury a zaútočí na něho. Do buněčného jádra, kde se nachází genetická informace člověka, se mRNA vůbec nedostane, protože tam nemá co hledat. ŽÁDNÁ RNA totiž nemá v jádru lidské buňky co dělat. Pokud bychom se ale skutečně tak báli oné mRNA, pak je třeba uvážit, že lidé, kteří na koronavirus onemocněli a dostali tak do těla CELOU RNA viru, by pak byli všichni mutanti. Ale nejen oni, ale i všichni, kteří někdy prodělali chřipku – rovněž RNA-Virus, by byli mutanty taky. A půjdeme-li dál, každé dítě, které mělo někdy nudli u nosu jako následek infekce adenoviry či nezhoubnými koronaviry, je samozřejmě taky mutant. Stačí to jako důkaz, že se virová RNA do lidské genetické informace nezabudovává? Ostatně starší lidé, kteří už nemají v úmyslu plodit další děti, si s tímto problémem skutečně hlavu lámat nemusí. Neudržel jsem se a jedné osmdesátileté dámy která se tolik bála o svůj genom jsem se zeptal, kolik dětí ještě hodlá přivést na svět. Bát se nemusí ale ani ti, kteří se ještě množit hodlají. Jejich DNA nebude „zavirovaná“.

  • Celé očkování slouží k naimplantování mikročipu, kterým budou lidé sledování a kontrolováni

Bill Gates skutečně pronesl nešťastnou větu, že by si dokázal představit, že v budoucnosti budou existovat určité digitální certifikáty, podle kterých se bude dát poznat, kdo infekci překonal, či je proti ní očkovaný – jinými slovy, kdo má proti viru už protilátky a kdo ne. Protože Gatesova nadace skutečně zkoumá i na poli mikročipů – například jako možnost antikoncepce, vznikla hysterie, že celé očkování slouží jen k očipování lidí a hlavně, že celý koronavirus vyvinul Gates právě k tomuto účelu. Jednak jsou vakcíny vyráběny mnoha rozličnými firmami na třech kontinentech a že by se mělo podařit do miliard dávek očkovací látky přimíchat čip a k tomu získat všechny výrobce, aniž by se kdokoliv prořekl, je prostě absurdní. Tolik vlivu Bill Gates opravdu nemá.

  • Virus byl vymyšlen jen proto, aby mohla být lidem podána smrtící vakcína, která má zredukovat světovou populaci.

I tento ďábelský plán je přisuzován Billu Gatesovi, eventuálně Georgymu Sörösovi. Virus zřejmě skutečně vznikl ve Wuchanské laboratoři, i když se to zřejmě nikdy nepodaří dokázat a Čína udělá vše pro to, aby se to nevypátralo, ovšem vraždění lidí prostřednictvím vakcíny je absurdní. Předně už ve fázi III klinických testů byla očkovací látka podána 30 000 dobrovolníkům. A rozumně uvažující lidé by si měli položit otázku, jaký zájem by měli mít miliardáři na redukci spotřebitelů jejich zboží? Gates sponzoroval vývoj očkovacích látek už čtyřmi miliardami dolarů a lidé se ptají, co z toho má. Určitě na tom chce vydělat, ale jak? Co kdyby Gates, kterého majetek  tvoří víc než stovku miliard dolarů, ty peníze skutečně jen daroval? Jeho tahle částka určitě nebolí a bible praví, že spíše se protáhne velbloud uchem jehly než by se boháč dostal do království nebeského. Gates vyrostl v nábožensky založené rodině a takto by si mohl získat přece jen nějaké body k poslednímu soudu. Fámy o tisících mrtvých afrických a indických dětí, na nichž byly očkovací látky zkoušeny jsou už opravdu fake news nejhrubšího formátu. V Africe se testy nekonaly. V Indii ano, zde zkoušeli britskou vakcínu. Jeden dobrovolník skutečně onemocněl na zápal mozkových blan, v Británii pak na zánět míchy. Obojí vedlo k přerušení dalšího zkoušení viru.  I když se jedná o velmi zřídkavou komplikaci a zatím není dokázáno, zda tyto choroby s očkováním skutečně souvisí, už tyto dva případy z 30 000 očkovaných zdiskreditovaly Oxfordskou očkovací látku natolik, že se v samotné Británii začalo očkovat mRNA vakcínou firmy Pfizer.

Vakcinace způsobuje neplodnost

Tato teorie má stejný původ jako ta o smrtící vakcíně, za níž má stát Bill Gates. Jen je mnohem rafinovanější. Když lidé po očkování okamžitě nezemřou, dostává ona teorie o smrtící vakcíně povážnivé trthliny. Neplodnost se ale dá vyvrátit až po několika letech, když očkované ženy porodí porovnatelné množství dětí jako neočkované.

Navíc dostala teorie o neplodnosti téměř vědecký nátěr. Opírá se o hypotézy Michaela Yeatona, který bývá někdy mylně označován za šéfa výzkumu u firmy Pfizer. Jeho hypotéza se opírá o určitou podobnost Spike proteinu Koronaviru s bílkovinou Syncytin 1, zodpovědnou za vývoj placenty v době těhotenství. Tato podobnost se dá vysvětlit skutečností, že Syncytin 1 je v našem genofondu kódován v genu ERVW-1, který je zřejmě skutečně důsledkem retrovirové infekce, která se do naší genetické informace dostala někdy před 25 miliony let. Ovšem ta podobnost je jen vzdálená. Líbilo se mi přirovnání přírodovědce Floriana Aignera, který řekl:

“Očkování je něco, jako vyvěšení fotografie hledaného zločince. Naše imunita ho pozná a zlikviduje. Je ale zcestné si myslet, že jen proto, že onen zločinec nosí brýle, postřílí policie všechny nositele brýlí.”

Ve fázi 3 zkoušení očkovací dávky Pfizer otěhotnělo 23 žen, které se daly dobrovolně očkovat. Definitivně se bude dát tato hypotéza vyvrátit až po několika letech, k zamyšlení jsou ale dvě věci:

  1. Stejný argument jako u smrtící vakcíny. Jaký zájem byl měl Bill Gates drasticky zredukovat počet konzumentů svého zboží? Chce snad skutečně být chudý?
  2. Ženy infikované Covidem 19, které tedy dostaly CELOU RNA viru, by musely být tedy také všechny neplodné. (Což prokazatelně není pravda). V tomto bodě skutečně neexistuje rozdíl, zda se spike protein tvořil v těle v důsledku infekce nebo očkování. Jenže onemocnění je mnohem nepříjemnější než ono očkování.
  • Vakcinace tedy očkování způsobuje autismus

Tato fáma, která vznikla na základě studie Andrewa Wackelfielda z roku 1998 byla už nesčetněkrát vyvrácena. O to úporněji se ale drží při životě a odpůrci očkování ji s oblibou používají dodnes. Tato studie měla obrovské logistické nedostatky, byla časopisem Lancetem, kde byla původně publikována, stažena a třináct z šestnácti spoluautorů se od jejích výsledků distancovalo. Přesto tento mýtus přežívá jako důkaz, že vypuštěné slovo už nelze vzít zpátky. Nejnověji vyvrátila výsledky této studie dánská studie, která zkoumala 670 000 dětí, očkovaných v letech 1991-2010. Žádný nárůst autismu u nich neprokázala. Skutečnou komplikací očkování byl vznik narkolepsie u dětí po očkování proti viru prasečí chřipky H1N1 ve Skandinávii v roce 2009. Komplikace byla sice zřídkavá ale jasně svázaná s očkovací látkou. Jednalo se o mrtvý virus (přesněji jeho části), které vyvolaly autoimmunní odpověď s postižením mozkového centra pro spánek. mRNA vakcíny pracují na zcela jiném principu.

  • Očkování ničí vlastní imunitu. Tělo si musí vypěstovat odolnost vůči chorobám samo.

Tato hypotéza je klasickým produktem společnosti žijící v blahobytu. Mohla vzniknout jen na základě toho, že se infekční choroby, které zabíjely statisíce lidí – právě díky očkování – vytratily a nebudí už strach. Černé neštovice zabíjely i v císařské rodině – zemřel na ně například císař Josef I. nebo manželka Josefa II. Diphterie, čili záškrt, hubil ještě v padesátých letech stovky dětí strašlivou smrtí udušením. I ochrnuté děti na vozíčkách v důsledku dětské obrny už nevidíme. Například ale vysoce nakažlivé spalničky oslabí následně dětskou imunitu na úroveň srovnatelnou s infekcí HIV. V prvním roce po překonání spalniček vykazují děti vyšší úmrtnost na jiné infekční choroby v porovnání s dětmi, které tuto chorobu neprodělaly.

Samozřejmě, že jsou vedlejší účinky očkování možné. Britové popsali už první den očkování dvě silné alergické reakce. Ty se v připouštěcích studiích neobjevily z logického důvodu – alergici nebyli mezi dobrovolníky, na nichž byly vakcíny zkoušeny. Do těla je vpravována cizí látka a kdo má sklon k alergiím, může patologicky zareagovat. Proto bych se taky nechal očkovat v ambulanci, kde jsou k dispozici příslušné léky proti alergii a ne doma. Pravděpodobnost být prvním mrtvým v důsledku očkování je ale nepoměrně menší, než být jedním z milionů mrtvých v důsledku choroby.

Poněkud víc podezření ve mně budí ruské doporučení, že během vakcinace se 8 týdnů nesmí pít žádný alkohol. Odhlédnouc od toho, že je takové opatření v Rusku prakticky nerealizovatelné, budí takové doporučení (nebo zákaz?) podezření, zda vakcína skutečně nevyvolává nějaké vedlejší účinky, které se lékaři snaží svést na konzumaci alkoholu. Já si interakci jakékoliv očkovací látky s konzumací alkoholu nedovedu představit ani fyziologicky vysvětlit.

I bolesti hlavy či bolesti na místě vpichu můžou nastat, jakož i takzvané vakcinační reakce, s teplotou a únavou – tyto trvají normálně hodiny až maximálně dva dny. Vyskytují se i u jiných očkovacích látek.

Je až komické, jak se čeští politici k očkování stavějí. Teď se dostávám na trochu tenký led, protože mám tyto informace jen z doslechu. Takže pokud se mýlím, prosím o korekturu. Ale doslechl jsem se toto:

Pan premiér prý se nemůže nechat očkovat, protože nemá slezinu. Lidé bez sleziny se nesmějí nechat očkovat jakoukoliv živou vakcínou. U vakcín připuštěných v EU s jedná o vakcíny synteticky připravené, které nejsou ani živým ale dokonce ani mrtvým virem. Pan premiér má očividně plné kalhoty.

Ještě veselejší je zdůvodnění pana prezidenta, který má prý panický strach z jakékoliv injekce. Odhlédnouc od toho, že samotné připuštění něčeho takového je prostě dětinské a svědčí o progredující stařecké demenci, jak asi pani doktoří podávali panu prezidentovi ony posilující infuze? Bez jehly v žíle to určitě nešlo.

Jestliže se chce nechat očkovat ministr Hamáček, který už infekci prodělal, je to sice pěkné symbolické gesto, ale naprosto zbytečné. On už protilátky má, lidé, kteří onemocnění prodělali, očkování už nepotřebují. Pokud si chtěji ověřit, zda mají proti viru protilátky, stačí si udělat krevní test.¨

Protože česká vláda prokázala při řešení pandemie úžasnou neschopnost a pak prezident z politické scény prakticky zmizel, doufám, že tato vyjádření rozumně uvažující lidi od očkování neodradí.

Moje maminka mi posledně pravila, že při pohledu na určité politiky má stejný pocit, jako při pohledu na krávu na střeše. Musí se zeptat: „Jak se, proboha, to hovado dostalo tak vysoko.“

Samozřejmě je zde 25 procent ovbyvatelstva, kteří panu premiérovi věří a přes 40 procent, kteří stále ještě přes všechny nesmysly důvěřují panu prezidentovi. Ti by se možná opravdu očkovat neměli nechávat. Mohlo by se to pozitivně projevit ve skladbě voličstva při příštích volbách.

Takže lidi neblbněte a jděte se dát očkovat. Jinak se z toho viru doopravdy pose….

Ludwig van Beethoven a jeho “nesmrtelná láska”.

               Vlastně celý muzikální rok 2020 je ve znamení tohoto velkého komponisty, protože od jeho narození uplyne dvě stě padesát let. Kdy se narodil vlastně nevíme, známe ale datum jeho křtu 17. prosinec 1770, takže se určitě nenarodil po tomto datu. Jak dlouho před tímto datem je otázka, která už dnes vlastně nikoho nezajímá, protože nebude nikdy zodpovězena.

               I když se narodil v Německu, tedy v Bonnu, jeho jméno prozrazuje holandský původ a jeho stejnojmenný dědeček skutečně pocházel z Flander, konkrétně z Mechelenu v tehdy rakouském Nizozemí. Dědeček přišel na dvůr kolínského arcibiskupa a kurfiřta jako muzikant a byl pro Ludwiga vždy jakousi identifikační postavou své rodiny – a prvním vzorem. S otcem to bylo trošku těžší. Beethovenův otec Joseph, zpěvák v dvorní kapele a učitel hudby, byl jeho prvním učitelem. Učitelem údajně hodně brutálním, jeho metody při výuce hry na klavír končily často násilím. Ostatně Joseph byl těžký alkoholik, ke konci života ztratil nad konzumací alkoholu jakoukoliv kontrolu, byl propuštěn z dvorní kapely, zbaven svéprávnosti a jeho penzi spravoval jeho syn Ludvík.

               V Německu si dávejte na výslovnost jména pozor, aby vám někdo rozuměl. Zatímco v Česku vyslovujeme Bétoven, v Německu je to Bethófen s důrazem na ono „h“. Tak jsem se spálil na medicínském kongresu v Mannheimu, kde jsem chtěl navštívit přednášku v sálu Beethoven. Když jsem se ptal na Bétovena s mým českým přízvukem, nikdo o takovém sále nevěděl. Až když jsem poněkud podrážděně začal hledat sám, přišla za mnou milá kongresová uvaděčka s otázkou? „Nemyslel jste náhodou Bethófen?“ Myslel. Poté i našel a poučil se.

               Billy Wilder, americký režisér rakousko-židovského původu kdysi prohlásil o Rakušanech: „Rakušané jsou úžasný národ. Dokázali přesvědčit svět, že Hitler byl Němec a Beethoven Rakušák.“

               I když je toto tvrzení samozřejmě sarkasticky nadsazené, protože Wilder své vyhnání z Vídně rakouským náckům nikdy tak úplně neodpustil, má do značné míry pravdu. Beethovena si Rakušáci přisvojili stejně jako Mozarta (který vlastně taký žádný Rakušák nebyl, Salcbursko, kde se jako poddaný salcburského knížete arcibiskupa narodil, bylo připojeno k Rakousku až v roce 1805 tedy čtrnáct let po jeho smrti. Tehdy poprvé a jen na čtyři roky. Po bavorské epizodě 1809 – 1815 bylo přičleněno k Rakousku definitivně až vídeňským kongresem v roce 1815 a už tam i zůstalo).

               Nicméně oba prožili svou hudební kariéru především ve Vídni, už proto, že to bylo sídlo císaře a tehdy skutečně kulturní centrum Evropy. Mozart si hojil frustraci neúspěchu v Praze, Beethoven ve Vídni zůstal. Samozřejmě, když si odmyslíme jeho dlouhé pobyty v – převážně českých – lázních. Vztah obou k českým zemím, zejména k Praze, byl ale velmi těsný a do značné míry i osudový. K tomu se ještě dostaneme, je to vlastně hlavní téma tohoto článku.

               Zda se tito dva umělci vůbec někdy potkali, je dlouhodobým sporem historiků. Nicméně když se konstatování dvorního varhaníka a komponisty Christiana Gottloba Neefa, že z Beethovena by mohl být druhý Mozart, doneslo k uším kurfiřta Maximilána Franze, který byl na rozdíl od svého bratra, císaře Josefa II., velkým ctitelem Mozartovy hudby, poslal tento mladého čtrnáctiletého Beethovena do Vídně, aby se stal Mozartovým žákem. Proč skončil tříměsíční studijní pobyt ve Vídni neúspěchem, přičemž není skutečně známo, zda se tito dva hudební géniové vůbec setkali, nikdo nedokázal odhalit. Možná za tím faktem stojí jen jednoduchá skutečnost, že Mozart nesmírně nerad dával hodiny a vyučování – i nadaných žáků – považoval za ztrátu drahocenného času, který mohl využít k tvorbě.

Kurfiřt Maximilán Franz, arcibiskup kolínský

               V roce 1792 ale navštívil Bonn Joseph Haydn. Kurfiřt Maximilian Franz s ním domluvil a následně i financoval Beethovenovu druhou studijní cestu do Vídně, kde ho tento mistr skutečně dva roky vyučoval.(Mozart zemřel už v lednu 1791). V roce 1794 bylo Porýní obsazeno francouzskými revolučními vojsky, což mladému komponistovi znemožnilo návrat do vlasti – jeho mecenáš kurfiřt Maximiláan Franz musel před Francouzi utéct do emigrace a zemřel v roce 1801, ještě než mu Beethoven stačil věnovat svou první synfonii. Beethoven zůstal tedy víceméně vynuceně ve Vídni, kam se později přistěhovali i jeho dva bratři, v roce 1802 pak obdržel rakouské občanství. Takže, ať si Billy Wilder říká, co chce, Beethoven nakonec Rakušák byl.

               Beethoven ale jakoby i nadále kráčel v Mozartových stopách. Jeho hlavním mecenášem se stal kníže Karl Lichnowsky, který podporoval už Mozarta a pro klavírního virtuosa Beethovena zorganizoval v roce 1796 koncertní turné, které kopírovalo cestu, kterou absolvoval s Mozartem v roce 1789 – při té příležitosti zavítal Beethoven i do Prahy.

               Jinak ovšem působí ti dva naprosto rozdílně. Jestliže Mozart působil vždy jakýmsi chlapeckým šarmem, Beethoven se svým uhrančivým tmavým zjevem byl už ve svých mladých letech přezdíván „Spagnole“. Jetliže Mozart tvořil lehce a jeho kompozice neměly někdy ani jedinou korekturu, protože prostě psal na papír, co slyšel, i když to ještě nebylo hráno, Beethoven tvořil těžce a pral se s každou notou, kterou několikrát přepisoval. Mozart vytvořil celou řadu oper, Beethoven jednu jedinou, Fidelio.

               Přesto mají něco společného. Oba začali jako dětští klavírní virtuosové, i když se učební praktiky jejich otců, kteří byli jejich prvními učiteli, výrazně lišily. 0ba zradilo zdraví. Jestliže u Mozarta to byly očividně následky v dětství překonané revatické horečky s postižením srdce, což se mu stalo ještě v mladém věku třiceti pěti let osudným, Beethoven zápasil – stejně jako Bedřich Smetana – se ztrátou sluchu. Už od roku 1798, tedy v dvaceti osmi letech, začal ztrácet sluch. I když tato ztráta nepostupovala kontinuálně a následovaly i poměrně stabilní časové úseky, nakonec zcela ohluchl. Jak to poznamenalo jeho psychiku, o tom svědčí, že už v roku 1802 pomýšlel vážně na sebevraždu. Časté pobyty v lázních jako v Teplicích či ve Františkových lázních, nepřinesly žádné zlepšení. Už ve věku třiceti let se přidružily další problémy, průjmy, koliky, pak žloutenka a neurologické i psychické problémy. Příčinou mohla být chronická otrava olovem, údajně bylo v jeho těle objevena jen zřídka vídaná koncentrace tohoto jedovatého kovu. Otázka je, jak se do těla dostal. Jednou možností prý byl fakt, že pil množství bílého vína které bylo tehdy přislazováno (suché, tehdy označované jako kyselé víno, nebylo považováno za kvalitní), ovšem levné druhy místo třtinovým cukrem olověným cukrem (octanem olovnatým). Toto sladidlo se vyrábělo vařením moštu v olověných nádobách už ve starém Římě. Beethoven se nakonec dožil 57 let. Překvapivou skutečností je, že „Ódu na radost“, své stěžejní a možná nejslavnější dílo, které je dnes evropskou hymnou, napsal v roce 1824 jako naprostý tělesný vrak. Už od roku 1815 používal k dorozumívání se svým okolím psací bloky, protože ho sluch opustil úplně. Ztráta sluchu mimochodem patří k příznakům chronické otravy olovem.

               Osud Beethovena má mnoho spojitostí s českými zeměmi, zejména s Moravou. V roce 1806 došlo na zámku Hradec nad Moravicí k těžkému konfliktu psychicky labilního umělce s jeho mecenášem knížetem Lichnowským (Hradec byl rodinným knížecím sídlem). V důledku toho přestal kníže vyplácet Beethovenovi roční gáži 800 zlatých a uvrhl ho tak do finanční nejistoty. Když už zoufalý umělec pomýšlel na odchod z Vídně do Kaselu k Jeromovi Bonapartemu, složili se na jeho příjem tři šlechtici se vztahem k českému království. Kníže Lobkowitz, kníže Kinský a hlavně arcivévoda Rudolf, nejmladší syn císaře Leopolda II., od roku 1819 olomoucký arcibiskup. Poté, co Lobkowitz a Kinský zemřeli, vyplácel arcivévoda Rudolf Beethovenovi 1500 zlatých ročně, ten mu za to věnoval mnoho svých děl.

Arcivévoda Rudolf, arcibiskup olomoucký

               Na rozdíl od Mozarta, milovaného ženami a oblíbeného ve společnosti, byl Beethoven velmi komplikovaná osobnost. Oba měli pozitivní vztah k alkoholu, ale jestliže Mozart byl „společenský piják“, Beethoven utápěl v alkoholu své deprese. Pro ilustraci snad jen hodnocení Goetheho, který se s Beethovenem setkal v českých lázních Teplice, kde byli oba na léčení a toto setkání popsal takto: „Poznal jsem Beethovena v Teplicích. Jeho talent mě naplnil úžasem, on sám je ale bohužel nespoutaná osobnost, která možná není tak úplně v neprávu, když svět považuje za nechutný, ale tím ho nedělá stravitelnějším ani pro sebe ani pro jiné. Naproti tomu omluvitelné a politovánihodné je, že ho opouští sluch, což škodí muzikální části jeho osobnosti méně než jeho společenské.“

               Zajímavá je skutečnost, že rozervaná, konfliktní osoba hudebního génia měla nepřekonatelnou přitažlivost pro ženy, mnohé dámy i z nejvyšších kruhů se stávaly jeho milenkami, přítelkyněmi, mecenáškami – a láskami. Většinou se ovšem jednalo o vztahy platonické. Nejdelší vztah vázal Beethovena k hraběnce Marii von Erdödy, ale milostnou korenspondenci vedl s celou řadou dalších dam z lepší společnosti, některým z nich psal i básně. Jen v krátkosti vzpomenu Johannu von Honrath, jeho první velkou lásku, Marii Annu Wilhelminu von Westerholt- Gusenberg, hraběnku Giuliettu Giucciardi, baronku Therese von Zandt, francouzskou pianistku Marii Bigot, zpěvačku Elisabeth Röckel, baronku Therese von Malfatti (tuto požádal dokonce v roce 1810 o ruku, ale baronka si netroufala vzít si neurozeného muže).

               Ale teď pozor, zejména čtenáři z Prahy, až teď to začne být opravdu napínavé.

Klíčovou roli v Beethonově milostném životě hrála hraběnka Josefína Brunswik, vdova po hraběti Josefu Deymovi (jen na okraj poznamenám, že rodina Deym byla posledními majiteli hradu Starý Jičín, v obci, kam jsem chodil do školy).

K Josefíně ho vázal zřejmě nejvášnivější vztah, je dochováno mnoho vášnivých dopisů. Josefína byla pro Beethovena „unsterbliche Geliebte“, tedy nesmrtelnou láskou. Ovšem Josefína měla z prvního manželství čtyři děti a pokud by se provdala za neurozeného Beethovena, ztratila by k nim poručnické právo. V roce 1810 se provdala podruhé za estonského hraběte Christopha von Stackelberg. Nicméně došlo zřejmě 3. července 1812 k setkání Beethovena s jeho milovanou Josefínou v Praze a devět měsíců později, 8. dubna 1813, se hraběnce narodila dcera Minona. Mnoho Beethovenových životopisců se domnívá, že se v osobě Minony jednalo o jeho jediné dítě, to téma bylo natolik svůdné, že o něm napsal operu „Minona“ estonský komponista Jüri Reinvere. Ta pochází z nejčasnější současnosti, premiéru měla 25. ledna 2020 v Regensburku, tedy těsně před vypuknutím koronavirového šílenství. Beethoven pokračoval tehdy z Prahy na léčení do Teplic a tam napsal 7.července (v dataci dopisu bohužel chybí rok) „dopis nesmrtelné lásce“ (unsterbliche Geliebte) , jeden z nejdůležitějších dokumentů, dokumentující stav Beethovenovy rozervané romantické duše.

Historka o vášnivém setkání Beeethovena s jeho nesmrtelnou láskou Josefínou v Praze večer 3.července, pro které se umělec nedostavil k domluvenému setkání s Karlem Augustem Vanhagenem von Ense, za což se mu později písemně omlouval – uvádí jako důvod neočekávané okolnosti – s následkem narození dcerky Minony je nesmírně lákavá. Srdce romantiků přímo jásají. Zejména, když manželství Josefíny s Stackelbergem se právě v červnu 1812 rozpadlo a Josefína vyjádřila úmysl odjet do Prahy. Navíc onen legendární dopis z Teplic skoro opakuje text a oslovení z třinácti dochovaných milostných dopisů, které Beethoven Josefíně skutečně napsal. Stackelberg je jako otec dítěte velmi nepravděpodobný, to by musela jeho žena o měsíc přenášet. Čili nějaké pochybnosti? Bohužel ano.

Na neštěstí není Josefína v Praze onoho osudného 3.července nikde zaregistrována, dokonce ani v „Prager Postamtszeitung“, kde byli zapisováni všichni významní hosté, kteří město navštívili (Beethoven tam je). A paní hraběnka Stackelberg, rozená Brunswik, ovdovělá Deym, by pozornosti určitě neunikla, na to byla významou osobností až až. Dobrá, dá se namítnout, že pokud jela do Prahy s úmyslem setkat se s milencem, mohla cestovat inkognito. Jenže není registrována ani mezi lidmi opouštějícími mezi koncem června a 3. červencem Vídeň – a tato registrace byla povinná – nezapomeňme, že se nacházíme v době napoleonských válek. Beethoven opustil Vídeň ve směru na Prahu 29. června ve čtyři ráno. A Josefína není zaznamenána ani mezi hosty v Karlových Varech, kam Beethoven svůj vášnivý dopis adresoval. A zde byla registrace hostů rovněž nutná. Takže přece jen pochybnosti, které už po celá staletí zatěžují historiky zabývající se umělcovým životem a jeho láskami. Co když to Josefína přece jen nebyla a svou dcerku měla s někým úplně jiným a neznámým…?

               Jako bezmála rovnocenná náhrada se nabízí Antonie Brentano, dcera rakouského diplomata a mecenáše umění Johanna Melchiora Edlera von Birkenstock.

I její manželství s frankfurtským obchodníkem Franzem Brentanem bylo v té době v troskách, i ona měla k Beethovenovi důvěrný vztah a v Praze se v inkrimované době skutečně nacházela. Opustila Vídeň 2.července ve dvě hodiny ráno a do Prahy dorazila následujícího dne. Bydlela v hotelu „Rotes Haus“ v Jeruitengasse, dnešní Karlova ulice číslo 44. Zda se jednalo o plánované setkání, či o setkání náhodné (přičemž Antonie mohla zjistit, že se Beethoven nachází v Praze právě z oněch novin „Prager Postamtzeitung“) je těžké říct. Fakt, že se Beethoven bez omluvy nedostavil na domluvenou schůzku se svých šlechtickým mecenášem, hovoří spíše pro druhou variantu, minimálně on sám s tímto setkáním očividně nepočítal. Navíc Antonie skutečně pokračovala ve své cestě z Prahy do Karlových Varů, kam Beethoven svůj dopis adresoval a kde se s Antonií dokonce následně – naposledy v životě – i setkal. Aby tato varianta dostala trošku víc šťávy, poznamenám, že i Antonii se 8. března 1813 narodil ve Frankfurtu nad Mohanem syn Karel Josef. Trošku brzy, pokud by se jednalo o Beethovenova syna a následek pražského setkání, jednalo by se jednoznačně o předčasný porod. Dítě bylo těžce tělesně i duševně postižené a Karl Joseph zemřel na následky tohoto postižení v roce 1850. Bylo ono postižení následkem předčasného porodu? Následkem chronické otravy olovem svého otce? Že by se jednalo o dítě jejího manžela Franze, je velmi nepravděpodobné, protože manželé v té době žili odděleně. Teorii Antonie jako osudové ženy zpochybňuje pouze její korenspondence s Beethovenem. Hovoří se zde o přátelství, případně o „zvoleném příbuzenství – Wahlverwandschaft“. Ale vášeň, sálající z korenspondence komponisty s Josefínou, ta tu chybí. Stačilo by to na jednu vášnivou pražskou noc s následkem předčasně narozeného postiženého syna? A na Beethovenovo odhalení svého nitra v následujícím dopise? Mohla ho Antonie pobláznit natolik, že vzápětí slil veškerou svou vášeň do jediného dopisu, přičemž neváhal vykrádat své vlastní listy věnované Josefíně?

               V podstatě ale jedno, která žena byla onou „femme fatale“, kterou Beethoven  3.července v Praze potkal, možná právě jeho vášnivý, nicméně většinou nenaplněný vztah k ženám, stejnou měrou jako jeho zoufalý zdravotní stav, ovlivnil jeho hudbu a udělal ji nesmrtelnou.

               Vášeň, z jeho hudby sálající, je protipólem hravého Mozarta. Ti dva se skvěle doplnili  ve vytváření nového směru umění na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, poznamenaného osvícenstvím a definitivně se oddělujícího od barokní hudby doby předcházející. A byla to Vídeň, kde se to stalo – ať si o tom Billy Wilder myslí, co chce.

Montenegro -Küste I

               Die Geschichte von Montenegro ist kompliziert, aber auch interessant – vor allem aber ziemlich kurz. Trotzdem stößt man auf ältere Relikte, die aus der Zeit des Fürstentums Zeta stammen, das einmal auf dem Gebiet von Montenegro lag oder auf Spuren der venezianischen oder türkischen Herrschaft – das alles verleiht diesem exotischen Land sein spezifisches Flair.

               Montenegro war immer mit seinem mächtigen Nachbarn im Osten – Serbien – verbunden. Deshalb kämpften die Montenegriner auf serbischer Seite in der Schlacht gegen die Türken auf dem Amselfeld im Jahr 1389 und gemeinsam mit ihnen erlitten sie eine katastrophale Niederlage. Es dauerte trotzdem noch mehr als hundert Jahre, bis sie von den Türken beherrscht wurden und auch das niemals vollständig. Der Grund dafür sind die geographischen Verhältnisse – was sollte die Hohe Pforte mit einem Land zwischen hohen Bergen mit einem steinigen unfruchtbaren Boden schon anfangen? Sollten hier türkische Soldaten sterben, nur damit sich jemand vor dem Sultan beugen würde? Die Türken hatten andere Sorgen und die waren die von Venezianern kontrollierte adriatische Küste.

               An der Küste von Montenegro befinden sich vier Städte (die fünfte ist Herzeg Novi, um die zwar damalige Weltmachten auch kämpften, wovon die spanische Festung in dieser Stadt zeugt, diese Stadt erreichte aber nie die Bedeutung ihrer Nachbaren und auch in der heutigen Touristik spielt eine untergeordnete Rolle.) Jede Stadt ist anders und jede hat eine andere Bedeutung. Wir schauen uns also die übrigen vier an.

               Bar ist eine moderne kleine Stadt mit einem industriellen und einem militärischen Hafen, die dank der Eisenbahn, durch die sie mit Beograd verbunden ist, eine ökonomische Schlüsselposition in der montenegrinischen Wirtschaft besitzt.

               Budva ist wahrscheinlich die schönste der montenegrinischen Städte und ist ein inoffizielles Zentrum der Touristik mit einem beeindruckenden Nachtleben.

               Kotor hat ein melancholisches Flair, besonders für Menschen, die auf dem Gebiet der ehemaligen Donaumonarchie aufwuchsen, hier war einmal die österreichische Seemacht stationiert.

               Ulcinj als die südlichste montenegrinische Stadt hat schon einen anderen, eher albanischen Charakter und sie ist ein Zentrum der Badetouristik, besonders auf der „Velika Plaža“ also auf dem „Großen Strand“ südlich der Stadt, der 13 Kilometer lang ist.

               Wir starteten unseren Besuch dieser Städte in Bar, schon deshalb, weil hier der nächste Supermarket und der nächste Bankomat war. Bar ist eine moderne Stadt mit 13 000 Menschenseelen, also klein, aber ziemlich lieb. In Bar gibt es den industriellen Hafen, hier liegt vor Anker aber auch die ganze montenegrinische Militärflotte und den Hafen in Bar (alternativ auch in Kotor) müssen alle privaten Jachten anfahren, um sich hier registrieren zu lassen und die Eintrittsgebühren in das Land zu bezahlen. Bar hat ein winziges Stadtzentrum, zwei riesengroße Kirchen, wobei die orthodoxe wirklich imposant ist.

Es ist ein gigantischer moderner Bau, der in seinem Inneren der orthodoxen Tradition folgend bis zum letzten Zentimeter mit Fresken bedeckt ist. Vor der Kirche befindet sich eine Büste des Königs Nikola I., der Bar für Montenegro im Jahr 1878 eingenommen hat. König Nikola, dem wir noch oft begegnen werden – er war der einzige montenegrinische König – baute in Bar seine Sommerresidenz. Es ist eine elegante Villa in klassizistischem Stil direkt an der Küste inmitten eines kleinen, aber schönen Parks mit einem Restaurant.

Der König hatte dafür nicht viele Orte zu Auswahl. Im Jahr 1878 wurde Montenegro an der Küste lediglich die Stadt Bar zugesprochen, das eroberte Ulcinj mussten sie an die Türken zurückgeben und erhielten es erst im Jahr 1880 wieder zurück. Dafür, um die Türken zum Verlassen von Ulcinj zu zwingen, musste vor der Küste die Flotte der siegreichen Weltmächte ihre Stärke demonstrieren. Der ganze Kai von Bar ist ein großer Park mit Palmen, Restaurants und Kinderspielplatz, es ist dort sehr lieb. Ein bisschen anders schaut es ein paar hundert Meter weiter im Innenland aus, wo Plattenbauwohnhäuser aus der kommunistischen Zeit das Bild der Stadt dominieren.

               Das neue Bar ist nämlich eine ziemlich junge Stadt, die um den ehemaligen Hafen entstanden ist. Die antike Stadt, die Antibari hieß, weil sie an der Küste gegenüber der italienischen Stadt Bari lag, befindet sich in den Bergen und ist von der Küste einige Kilometer entfernt.

So war es der Brauch in der Antike, nicht anders war es in Athen mit Piräus oder in Ephesos mit seinem Hafen. Das alte Bar ist eine monumentale Ruine, weil es in Rahmen der Befreiungskämpfe im Jahr 1878 vollständig zerstört und nie mehr wieder aufgebaut wurde. Die Türken leisteten in der dortigen Festung hartnäckigen Widerstand bis zum bitteren Ende. Die befestigte Ruine ist eines Besuches wert, die mächtige Stadtmauern blieben beinahe unbeschädigt, zum Tor führt ein Gässchen zwischen Geschäften und kleinen Cafés, meistens mit moslemischen Verkäufern, im Alten Bar lebt die moslemische Kommune, die meistens in Norden Montenegros ansässig ist. Davon zeugen auch einige Moscheen, die man in der Stadt unterhalb der Ruinen der Altstadt sehen kann. Die Venezianer schafften es, die Stadt im Jahr 1443 zu erobern, gerade rechtzeitig, um ihre Einnahme durch die Türken zu verhindern. Sie konnten die Stadt allerdings nur bis zum Jahr 1571 halten, dann kamen doch die Türken. Die Mehrheit der Relikte stammt also aus der türkischen Epoche, wie das türkische Bad, der Uhrturm oder ein Aquädukt, mit dem Türken die Festung mit Wasser versorgten. Es ist schwer zu glauben, aber als fast alle modernen Gebäude in der Stadt einem Erdbeben im Jahr 1979 zu Opfer gefallen sind, verursachte dieses bei dem türkischen Aquädukt nicht den geringsten Schaden. Alle Ehre also der türkischen Baukunst dieser Zeit!

Auf dem höchsten Punkt der Stadt gibt es eine Zitadelle mit wunderschönen Aussichten bis zum Meer und auf die Berge, die die Stadt von Süden und von Osten beinahe bedrohlich umzingeln. Bei diesem Blick versteht man, woher Montenegro seinen Namen hat. Im Hof der Festung gibt es eine Zisterne, in der in der Zeit der italienischen Okkupation (1941 – 1944) einige jugoslawischen Freiheitskämpfer von den Italienern ertränkt worden sind. An diese Tatsache erinnert eine Tafel mit einer Aufschrift in zyrillischer Schrift. Die Tatsache, dass ich versucht habe, den Text zu entziffern, brachte eine anwesende Touristin zur Frage, ob ich ein Russe sei. Als ich es verneinte, stellte sich die Dame selbst vor. Sie war eine Russin aus Sankt Petersburg, die in der Zeit, als es in Montenegro noch sehr billig war, ein Apartment in Budva kaufte. Jetzt führte sie ihre Verwandten aus Omsk durch das Land, in dem sie seit dem Apartmentkauf jeden Sommer verbrachte.

               Budva ist nämlich wirklich fest in russischer Hand. Russisch hört man auf jedem Schritt, die Stadt ist die Hauptstadt der montenegrinischen Touristik mit großem Jachthafen und Unmenge von Hotels. Überraschenderweise war es nicht schwierig, ziemlich nahe an dem Stadtzentrum zu parken.

Allerdings auf der Wiese vor der Stadtmauer, wo ich einmal im Jahr 1982 mit meinem finnischen Freund Heikki geschlafen habe, stehen heute Hotels, Hotels und wieder einmal Hotels. Budva ist durch sein Nachtleben berühmt, mit Diskotheken, Restaurants und Bars. Budva war – im Gegensatz zu Bar – bis zum Jahr 1918 österreichisch- Es ist lieb, wie viele z.B. ungarische Worte aus dieser Zeit geblieben sind. Die Altstadt in Podgorica heißt „stary varoš“ (die Neustadt dann logisch „novy varoš“. Varos ist das ungarische Wort für Stadt). Der Strand nahe Budva heißt dann „Bečiči“. Den Zusammenhang versteht man nur, wenn man weiß, dass Wien ungarisch Bécz heißt, also Bečiči ist „kleines Wien“ an der Adriaküste. Von der Tatsache, dass sich hier die Habsburger nicht wirklich willkommen fühlten, zeugt die Festung in der Altstadt von Budva. Auch in Richtung Stadt hat sie keine Fenster, dafür aber zahlreiche Schießscharten, offensichtlich bestand ein Bedarf, sich nicht nur gegen den Feind vor den Mauern sondern auch gegen die eigene Bevölkerung zu schützen. Von den Mauern der Festung gibt es wunderschöne Aussichten. Es ist möglich, eine Eintrittskarte für einen Rundgang auf den Stadtmauern zu kaufen, um am Ende des Weges zu erfahren, dass es keinen Rundgang gibt. Der Spaziergang endet unter der Terrasse eines Luxusrestaurants und man muss den gleichen Weg wieder zurücklegen. Also kann man die Schönheit der Aussichten von den Mauern gleich zweimal genießen. Dabei auch den Blick auf die Insel Sankt Nikola, wo es die schönsten Stadtstrände gibt und wohin die Boote pendeln, um dorthin badesüchtige Touristen zu transportieren. Strände gibt es auch unter den Stadtmauern, wohin man durch ein kleines Tor in den Stadtmauern gelangt oder es gibt auch der große Strand „Slovenska plaža!“ südlich der Altstadt.

               Budva ist sehr schön, weil es vollständig wiederaufgebaut wurde. Nach dem Erdbeben im Jahr 1979 blieben von mehr als 200 Gebäuden in der Altstadt ganze fünfzehn unbeschädigt. Deshalb durften wir damals mit Heikki nicht in die Stadt hinein, weil im Jahr 1982 die Bausubstanz noch viel zu instabil und sturzgefährdet war. UNESCO schlug damals vor, um einer Horrorvorstellung zuvor kommen, dass auf der Stelle der Ruinen das kommunistische jugoslawische Regime Platenbauten bauen würde, die Städte Budva und Kotor in die Liste der Weltkulturerbe aufzunehmen und für eigenes Geld zu erneuern. Die jugoslawische Regierung nahm dieses Angebot dankend an – im Gegensatz zu Dogmatikern in Moskau, Berlin oder Prag war Josip Bros Tito ein Pragmatiker. Die Schönheit des alten Budva war damit gerettet. Durch enge Gassen kämpft man sich bis zum Hauptplatz, der von drei Kirchen umzingelt ist – also durch die katholische Kirche des Heiligen Johann des Täufers, weiter durch die orthodoxe Kirche der Heiligen Dreifaltigkeit. Die älteste Kirche in Budva ist die angeblich aus dem Jahr 840 stammende „Santa Maria in Punta“ und neben ihr ein kleines Kirchlein des heiligen Sava, das mehrmals seinen Besitzer wechselte. Seit dem Jahr 1657 ist es orthodox, aber die Franziskaner, die in ihm bis zu diesem Jahr residierten, durften den Schlüssel der Kirche behalten – man weiß ja nie…

Wir waren zweimal im Restaurant „Dvorište“ essen. Sehr gutes Essen, angemessene Preise und sehr gute nette Bedienung, ich kann es nur empfehlen.

Der schönste Blick auf Budva gibt es von der Straße ins Landesinnere in Richtung Cetinje. Die Straße ist neu und gut ausgebaut und überwindet einen Höheunterschied von 900 Metern. Oben sind schöne Aussichtspunkte, der Blick nach unten auf die Stadt ist einfach atemberaubend.

Unweit von Budva befindet sich die Insel „Sveti Stefan“ (dank eines Dammes, der sie mit dem Festland verbindet, wurde die Insel zu Halbinsel). Dort bekam ich das Gefühl, wie sich Montenegro seit meinem letzten Besuch im Jahr 1982 geändert hat. Damals konnten wir an der Küste unmittelbar gegenüber der Insel in einem Apartment wohnen, und zwar als Studenten für einen annehmbaren Preis, heute wäre so etwas undenkbar. Die ganze Insel ist heute (war allerdings immer schon) ein Luxushotel, wo eine Nacht mit dem Blick aufs Meer 5000 Euro kostet und für ein Zimmer inmitten der Insel man NUR 1000 Euro pro Person und Nacht zahlt. Im Jahr 1982 durfte man die Insel trotzdem besuchen und schauen, wo bestimmte Prominenten wie z.B. die Queen, wohnten) heute geht es nicht mehr. Die Strände, wo wir mit Heikki gebadet haben, sind für die Öffentlichkeit geschlossen, nur wenn sie nicht mit Hotelgästen ausgelastet sind, darf man eine Eintrittskarte für 75 Euro pro Tag kaufen.

Karl Renner – pozapomenutý rodák z Dolních Dunajovic

               Češi tak nějak rádi zapomínají na rodáky, kteří se proslavili v zahraničí a to i blízkém. Zejména pak, když byli německéí národnosti a podíleli se na politice Rakouska. Rakušáci si 14.prosince připomínají 150 let od narození jejich možná nejkontroverznějšího politika v období republiky, možná by bylo dobré osvěžit vzpomínku na tohoto člověka i pro českou veřejnost – tedy aspoň pro malou skupinu mých čtenářů.

Renner Karl

Mimochodem jižní Morava darovala Rakousku hned dva prezidenty, vedle Karla Rennera i mikulovského rodáka Adolfa Schärfa, který byl prezidentem v letech 1957 – 1965. Shodou okolností nebo možná ani ne náhodou se oba hlásili k sociální demokracii.

               U Karla Rennera politická angažovanost ve prospěch tehdy utlačovačované společenské třídy při zohlednění jeho původu nepřekvapuje. Narodil se v Dolních Dunajovicích 14. prosince 1870 v rodině vinaře jako sedmnácté – případně osmnácté dítě. Proč to nevíme přesně? Protože měl Karl bratra dvojče Antona a nikdo neví, kdo z těch dvou přišel na svět dřív. Rodina byla bohatá na děti, ale jinak velmi chudá. Nicméně se podařilo nadaného chlapce nechat studovat, což bylo možné jen díky škole při klášteře Piaristů v Mikulově. Ty do města přivedl v v roce 1630 kardinál František z Dietrichštejna, znající z doby svých studií v Římě osobně jejich zakladatele Josefa Kalasánského. Piaristé měli jako svůj hlavní úkol vzdělávat mladé, talentované ale nemajetné muže, kteří by si jinak studium nemohli dovolit. Ten program sloužil v sedmnáctém samozřejmě především k rekatolizaci země, protože tak byla tvořena vrstva vzdělaných mužů, přeurčených pro kariéru úředníků, kteří byli vychováváni v přísně katolickém duchu – a byli za své vzdělání a životní šanci, kterou tak obdrželi, i patřičně vděční.

               Na zdi kostela kláštera Jana křtitele v Mikulově, kde Piaristé sídlili, je pamětní tabule, připomínající, že zde studoval jeden z nejslavnějších českých vědců Jan Evangelista Purkyně, tabuli se jménem Karla Rennera jsem zde nenašel. Zřejmě se jí ani nedočká, o důvodech mých pochybností se v mém článku zmíním. Purkyně zde ovšem studoval o sto let dřív než Karl Renner.

Vzhledem na Rennerovu další kariéru se tomuto žákovi katolická ideologie nedostala dostatečně pod kůži. Už během svého studia na univerzitě ve Vídni totiž vstoupil do sociální demokracie (Sozialische Arbeiterpartei) založené teprve v roce 1888. Renner sám maturoval Mikulově o rok později s vyznamenáním, a v roce 1891 začal studovat právo ve Vídni, kde promoval v roce 1896 a nastoupil do státních služeb v knihovně říšského sněmu.

               Od roku 1907 byl poslancem říškého sněmu za sociální demokracii, která se v té době teprve probojovávala z opovržení etablovaných politických stran – být „socanem“ byla na začíátku dvacátého století ještě spíše nadávka. Za své zvolení děkoval zavedení všeobecného hlasovacího práva v roce 1905, v roce 1907 měli poprvé přístup k volbám všichni – mužští – občané Rakouska, tedy i nemajetní dělníci. Renner vyhrál volby v okrese Neunkirchen v Dolním Rakousku. S tímto okresem pod Semeringem spojil i později svůj osud, v obci Gloggnitz  v roce 1910 koupil vilu, kde se dnes nachází jeho muzeum. K členství k sociální demokracii ho pohnuly zřejmě dvě věci – jednak jeho původ z velmi chudých poměrů, jednak skutečnost, že sociální demokracie byla jedinou skutečně nadnárodní stranou, která se nezapojovala do nacionalistických třenic – Renner pocházel z národnostně smíšeného moravského jihu a nepovažoval tedy tuto politickou agendu za primární ani prospěšnou. Navíc kategoricky odmítal revoluční násilí, patřil k pravému křídlu strany, která se ke „Komunitickému manifestu“ stavěla skepticky. Jeho stranickým kolegou Adlerem mu byla v roce 1917 vyčítána „bezzásadovost a bezectná prolhanost“. Možná v tom byl i kousek pravdy. Renner neměl nikdy velký problém měnit své názory, jestliže v roce 1917 označoval francouzskou tendenci zřizovat v Evropě republiky za „zánik civilizace“ v roce 1919 označoval už monarchii za „žalář národů“.

               Rennerova první hvězdná hodina udeřila s rozpadem monarchie v roce 1918. Po prohrané válce a při s tím spojené bídě a hladu byli sociální demokraté silou, která mohla mírnit revoluční tendence proletariátu. Už proto, že ho zastupovali. Renner byl v tom směru optimálním obsazením kancléřského úřadu. Byl sociální demokrat, u dělníků měl tedy potřebnou autoritu, ale odmítal revoluční násilí a neměl problém měnit strany, politicky taktizovat a nedodržovat dané sliby. Byl tedy ideálním politikem pro krizový management, kdy morálka nehraje až tak důležitou roli. Renner se stal kancléřem nově vytvořené „Republiky Deutschösterreich“ (projevil  i básnického ducha, když sám napsal text hymny tohoto nového politického útvaru „Deutschösterreich, du herrliches Land!“ a vedl mírová jednání, která skončila podpisem mírové smlouvy v St. Germainu 10. září 1919. Tato smlouva byla pro Karla Rennera velkým zklamáním. Proti jeho přesvědčení, že Rakousko není schopno samostatné existence, bylo nově vzniklé republice zakázáno spojení s Německem, čímž padlo i plánované připojení českých pohraničních, převážně  německy osídlených území – a tím i jeho rodiště Dolních Dunajovic. Rakousko se muselo vzdát pohraničních českých oblastí, včetně částí Rakouska v oblasti Valtic a Českých Velenic, dostalo ale zato většinu Burgerlandu a Vorarlberg, který v referendu rozhodl o svém připojení ke Švýcarsku, musel zůstat rakouský. Hospodářská situace nového státu byla ovšem katastrofální, vyústila do hyperinflace (které v Československu předešel Alois Rašín prozíravým oddělením měny), státního bankrotu, ze kterého se Rakousko dostalo jen díky stabilizační půjčce, kterou splácelo až do šedesátých let dvacátého století. Až zavedením šilinku v roce 1925 se stabilizovala měna a poté i sociální situace. Politické pnutí mezi sociální demokracií a křesťansko sociální stranou zůstalo ale velké, v roce 1927 kulminovalo poprvé v zapálení vídeňského justičního paláce.  Jenže sociální demokracie prohrála v roce 1920 v době hospodářské mizérie volby a už se k moci během celého meziválečného období nedostala, a to i když v roce 1930 získala nejvíc hlasů. Do vlády ji političtí konkurenti nepustili. Karl Renner se stal alespoň předsedou Národního shromáždění, tedy parlamentu.

               V této funkci se ovšem neproslavil, nebo spíše proslavil, ale jinak, než by si to byl přál. 4.března 1933 došlo k spornému hlasování o opatřeních proti stávkujícím železničářům. Všechny tři v parlamentu zastoupené strany (Sociální demokrati, křešťanští demokrati a velkoněmečtí nacionalisté) předložily své návrhy. Návrh sociálních demokratů neprošel, poté byl většinou jednoho hlasu přijat návrh nacionalistů, čímž už nebylo potřebné hlasovat o návrhu křesťanských demokratů, kteří se s tím nehodlali smířit. V nastalém zmatku měl Renner pocit, že parlament není schopen za těchto okolností vést a rezignoval. Jeho zástupce Ramek z křesťansko sociální strany poté vyhlásil ono hlasování za neplatné, což vyvolalo takovou bouři odporu, že rovněž na svou funkci rezignoval. A totéž udělal v afektu i druhý zástupce předsedy parlamentu ze strany německých nacionalistů Straffner. Až poté poslanci zjistili, že vlastně teď nemá kdo vést další jednání, ale ani řídit volby nového vedení, neřkuli vyhlásit rozpuštění parlamentu a nové  všeobecné volby.

               Neřešitelnou situaci využil Engelbert Dolfuss k mocenskému puči, převzetí moci, rozpuštění parlamentu a vytvoření takzvaného „Stavovského státu“.

Sociálně demokratická a komunistická strana byly zakázány, o něco později i rakouská NSDAP. V roce 1934 vykulminovalo mnohaleté napětí mezi rakouskou levicí a pravicí, které si obě vytvořily ozbrojené síly, do občanské války. 12. února 1934 se rozpoutaly boje mezi ozbojenými jednotkami sociálních demokratů Schutzbundem a pravicovým Heimwehrem, spojeným s policií a armádou. Schutzbund byl během tří dní poražen, následovalo zatýkání. Devět vůdců bylo popraveno, Karl Renner byl odsouzen k deseti měsícům vězení, obvinění z velezrady soud zamítl.

               Kdyby nedošlo k událostem druhé světové války, byla by se tím zřejmě politická kariéra Karla Rennera uzavřela. Uchýlil se do Gloggnitzu a věnoval se psaní. 3.dubna 1938 ovšem napsal článek, který ho dodnes kompromituje. V něm vyjádřil svůj souhlas s Anschlussem Rakouska na Německou říši. Sice měl výhrady ke způsobu, jakým k začlenění Rakouska došlo, ovšem současně se tím splnila jeho představa, o kterou tak marně bojoval v letech 1918 – 1919. Co mu Češi ovšem zřejmě nikdy neodpustí, je rukopis, který napsal v roce 1938 a který byl zveřejněn až v roce 1990. Karl Renner totiž v letech 1918-1919 bojoval za DEUTSCHÖSTERREICH, ke kterému měly patřit i Sudety. Byl určitě poznamenán i skutečností, že právě jeho rodiště Dolní Věstonice, které mělo podle jeho představ na základě národnostní struktury patřit k tomuto státnímu útvaru, se mu nepodařilo získat, ale bylo přičleněno k Československu. Zřejmě proto v roce 1938 ve svém článku chválil Hitlerovo jednání vůči Československu, konkétně: „bezpříkladnou vytrvalost a ráznost říšského vedení.“ Tato stať naštěstí pro něho nevyšla tiskem, byla by mu zřejmě zkomplikovala politický návrat v roce 1945.

               Vztah Rennera k nacistické ideologii byl negativní a rasovou teorii vícekrát kritizoval, ostatně byla jeho jediná dcera Leopoldina provdána za Hanse Deutsch-Rennera, který byl židovského původu. Leopoldina emigrovala s celou rodinou v roce 1938 do Londýna, vrátila se ale v roce 1939 zpět k otci, který celou dobu vlády národních socialistů strávil v Gloggnitzu v domácím vězení.

               Jenže přišel rok 1945. Sovětská armáda obsadila východní část Rakouska a dobyla Vídeň. Stalin hledal loutku, která by pomohla obnovit Rakouskou republiku (ponechání Rakouska ve svazku s Německem spojenci zamítli, aby poválečné Německo oslabili). Potřeboval ale někoho, kdo by byl přijatelný i pro západní spojence. Bylo mu zřejmé, že celé Rakousko se sovětské armádě obsadit nepodaří, ale vláda dosazená Moskvou by mohla prosazovat sovětskou politiku i v oblastech obsazených západními spojenci. A tehdy ruští agenti objevili v Gloggnitzu Karla Rennera a ten projevil okamžitě připravenost spolupracovat. Zřejmě se ve svém vyhnanství nudil.

               Sovětům se hodil náramně. Byl sociální demokrat, tedy levicový politik, odsouzený za účast v občanské válce proti „fašistům“ v roce 1934. Ale byl to i člověk odmítající revoluční teror, což ho mohlo legalizovat v očích západních demokracií. Stalin vsadil na Rennera, nechal ho přivézt do Vídně a postavil ho do čela provizorní vlády, která 27. dubna 1945 vyhlásila druhou rakouskou republiku. Západní spojenci, kteří vstoupili na území Rakouska až koncem dubna, byli vývojem očividně zaskočeni. Po delších poradách jim ale nakonec nezbylo nic jiného, než 26. září 1945 tuto Rennerovu vládu uznat – už proto, že neměli k dispozici žádnou přijatelnou alternativu. Renner se zdál Rusům jako nalezený poklad. Slíbil jim prostě všechno, co chtěli. Závislost na Moskvě politickou i ekonomickou, jak už jsem napsal, neměl nikdy problém s tím své sliby nedodržovat. Je otázka, co by dělal, kdyby socialisté s komunisty první svobodné volby 25. listopadu 1945 opravdu vyhráli. Měl ale štěstí. Volby vyhráli křesťanští demokraté, přejmenovaní na Rakouskou lidovou stranu a novým kancléřem se stal jejich předseda Leopold Figl. Ten se Rennerovými sliby necítil být vázán a Renner mohl poukázat na to, že voliči jeho politiku nepodpořili dostatečně, aby ji mohl prosadit. Za to byl nově konstituovaným národním shromážděním 20. prosince 1945 zvolen prvním poválečným prezidentem Rakouska (jediným, který nevzešel z lidového hlasování). V této – víceméně symbolické – funkci se cítil určitě dobře. Zůstal v prezidentském úřadě až do své smrti, zemřel na následky mozkové příhody ve věku 80 let 31.prosince 1950.

               Renner byl a zůstává kontroverzní osobou rakouských dějin. Ačkoliv vnitřně Rakouskou republiku v jejích dnešních hranicích odmítal a netajil se tím, stal se dvakrát jejím zakladatelem. Byl to bezbřehý oportunismus, touha po slávě nebo služba lidem v té zemi žijícím? Možná z každého trošku. Rakousko ho přes všechny kontroverze uctívá, dočkal se jako jediný politik už desetkrát zobrazení na poštovní známce, nejcennější je takzvanný „Renner-Block“, vydaný v roce 1946 k jeho sedmdesátým pátým narozeninám.

Série čtyř těchto bloků se prodává za 2500 euro, razítkovaný s platným razítkem pošty dokonce za víc než 9000 euro – tento fakt je dán tím, že bloky byly v poštovním styku platné jen dva dny. Tyto bloky patří k nejcenějším rakouským známkám, nakolik to odpovídá ceně prvního poválečného rakouského prezidenta a rodáka z moravských Dolních Věstonic, nechávám otevřené…