Tak aby bylo jasno, vládnout Čechům není žádné lízání medu. Zkuste to a za chvíli toho budete mít plné kecky. Taťka to taky dělat nechtěl, ale přemluvili ho. Když ctěný praotec Čech odešel na věčnost, aniž by zanechal potomka způsobilého převzít panování, a když naše starší poslal Čechův brácha Lech s nabídkou vlády někam, shodli se starší na tátovi Krokovi. Zřejmě proto, že byl takový dobrák a nikdo se ho nebál. Marně protestoval, že má dost starostí se svými třemi dcerami, na které se právě sápe puberta, nepomohlo to. Posadili ho nad Čechovým hrobem na kamenný stolec a dali mu na hlavu Čechovu čepici a jeho hůl a už mu nebylo pomoci. Táta prostě nikdy nedokázal říct dostatečně rezolutně „ne“. Což jsme samozřejmě my, jeho dcery, patřičně využívaly. Bohužel jeho dvořané taky.
Táta byl vždycky spíš praktická povaha, nechal sepsat všechny vesnice a dvory, což mělo za následek, že se páni zemani těžko ulévali při placení daní. Nelíbilo se jim to, ale nakonec to skousli. Táta se zato postaral, aby se nám líp bydlelo a jako nový kníže našel na skále nad Vltavou krásný nový bejvák a nechal si ho tam za peníze daňových poplatníků postavit. Pojmenovali ho Vyšehrad a fakt se tam bydlelo dobře. Tam jsme vyrostly, tedy my tři jeho holky. Kromě toho nám nechal postavit každé jeden hrádek, kdyby nám to doma lezlo na nervy, abychom se měly kam zdejchnout. Ten můj se logicky jmenoval Libušín. Já byla nejmladší a samozřejmě jsem byla tatínkův miláček. To nebylo až tak těžké. Když jste jednou blonďatý a modrooký andílek, stačí se zasmát nebo udělat smutný kukuč a položíte na lopatky jakéhokoliv tatínka nebo dědečka.
Co musím otci započítat k dobru, že se nás nesnažil za každou cenu provdat, jako to dělají jiní náčelníci. Buď za nějakého kamaráda, aby byl ještě lepším kamarádem nebo – a to je horší – za nějakého nepřítele, aby se kamarádem stal. Otec nás k ničemu nenutil. Samozřejmě že jsem měla spoustu nápadníků, jenže to byl samý macho, který se chtěl přiženit do knížecí rodiny. Většinu jsem zaplašila už konverzací – chlapi většinou od modrooké blondýny neočekávají, že by dala dohromady tři souvislé věty. Když zjistili, že jsem chytrá, chytili paniku a utekli. A pokud bylo úplně nejhůř, použila jsem své pověsti vědmy a prorokovala jsem neodbytnému nápadníkovi, že je mu souzeno brzy po svatbě zemřít. Když si přebrali, že jejich budoucí žena má dokonce reálnou možnost proroctví naplnit a že já jako vědma se nemůžu mýlit, zařadili zpátečku i ti poslední.
Jenže pak táta onemocněl a přiblížil se jeho konec. Svolal nás k svému úmrtnímu loži, a protože neměl syna, hledal mezi námi následnici na trůn. Nejdřív oslovil nejstarší Kazi. A ta měla najednou řečí jako koza bobků. Že to momentálně nejde, že pracuje na nějakém farmakologickém projektu, na kterém by mohla pohádkově zbohatnout a musí se tomu věnovat naplno. Vládnout jako vedlejšák by smrdělo střetem zájmů, což by mohlo dělat problémy, až bude hledat zahraniční investory a tak že radši ne.
Táta se obrátil na naši prostřední Tetu. Jenže ona nebyla nikdy tak úplně normální. Napřed tak úplně nechápala, co po ní táta vlastně chce a pak prý, že její království není z tohoto světa, že ona se oddala službě bohům a že se ona ze svého hradu Tetína, kde je prý nejkrásnější západ slunce a kde ona cítí magické síly, v žádném případě stěhovat nebude.
Táta se obrátil se smutným pohledem na mně a povídá: „A co ty, Libuš?“
A než jsem se stačila začít bránit, zavřel oči na věčnost. A tak to přischlo mně. To jste měli vidět ty škodolibé pohledy mých sester. Pokud máte takové příbuzné, nepotřebujete už žádné nepřátele – a těch budete mít jakožto český kníže víc než dost, i kdybyste byl chlap. Ženská to má samozřejmě ještě mnohem těžší, všichni ti machové, co si říkali urození nebo družiníci, už dávno zapomněli, že kdysi i u nás Čechů vládl matriarchát. Snažila jsem se jim to vysvětlit a taky sdělit, že když ještě vládly ženské, byl mír a nevedly se žádné války. Starší odpověděli, že to bylo v době, kdy byl životní prostor tak velký, že měl každý dost půdy a nebyl důvod o ni bojovat – a kromě toho se rozdílné kmeny prakticky v těch pralesech ani nepotkaly, aby mohly vykopávat válečnou sekyru. Jenže teď že je doba jiná, někde daleko na západě jsou Němci, na jihu Langobardi a na východě možná ještě Huni, pokud tedy už neodtáhli někam do pryč a proto je důležité, aby kníže vedl svůj kmen i v dobách válečných. Řekla jsem, jim, že na to budu mít lidi. Pokývali hlavou a dělali mi dál zle. Spoléhali se prostě na to, že ženská nevytáhne tak lehce zpod trůnu meč, aby jim, kverulantům, usekla hlavu. Ostatně i táta to dělal příliš zřídka a tak mu ta jeho šlechta zvlčila.
Být náčelníkem – nebo knížetem, jak chcete – znamená starat se o to, aby lidi platili daně, což dělají vždycky dost neradi – a hlavně soudit jejich věčné spory. Je to v podstatě dost sedavé zaměstnání a musela jsem tedy dávat hodně pozor, aby se mi nerozjela postava. Víte, pokud chlapi hezké ženské ještě leccos odpustí, škaredé neodpustí nic.
Řešila jsem to pravidelnými vyjížďkami na Todorovi, to byl můj bělouš. Dvě hodinky v sedle vám udrží dobrou postavu. A díky těm vyjížďkám jsem poznala Přemka. To jsem jednou zabloudila a dorazila do vesnice Stadice – no vesnice, byla to díra s několika roubenkami, ale ten chlap mi hned padl do oka. Krásný, velký, svalnatý – no prostě sladký. Zrovna oral, a když držel ten pluh, vystupovaly mu svaly na pažích i na prsou tak krásně, až se mi zatajil dech. Jediná chybička na kráse byly jeho otřesné boty. On si je snad dělal sám z kůry nebo z lýčí, zřejmě v těch Stadicích neměli ani pořádného ševce. No dobrá, nikdo není dokonalý, rozhodla jsem se, že se na jeho nohy nebudu dívat. Oral dvěma voly – samozřejmě používat na takovou práci koně by byla marnotratnost – oba byli strakatí, jeden měl bílou hlavu, ten druhý zase hřbet a zadní nohy. Nemohla jsem z něho spustit oči, až si všiml on mně, zastavil své volky a přišel ke mně, aby se zeptal, co v té jeho díře chci. Zřejmě tam tak hezkou ženskou ještě nikdy neviděli. Přemek zřejmě vůbec nevěděl, kdo jsem. Zatím jsem znala jen takové, kteří mě chtěli za ženu, aby se přiženili do knížecí rodiny nebo teď, když jsem byla vládkyní, aby ode mě převzali žezlo. Kdepak láska, vypočítavci to byli, když horovali o tom, jak jsem krásná a moudrá (jako by moudrost nějaký chlap uměl ocenit, to přece berou spíš jako postižení). Když jsem ho oslovila, byl nesmělý, dokonce snad stydlivý, něco takového jsem na Vyšehradě nikdy nezažila. Řekla jsem mu, že mám žízeň a on mi donesl džbán mléka. Obvykle mléko nepiji, ale byla jsem z něho a jeho nesmělého uhýbavého pohledu tak na větvi, že jsem vypila ten džbán celý. A dostala jsem z toho takové bolení břicha, že jsem to sotva dovezla na Vyšehrad.
Když jsem se ve Stadicích objevila podruhé, dal se se mnou už trošku do řeči, a když jsem přijela potřetí, konečně mu došlo, že to není náhoda. No co vám budu povídat, byla to láska na první pohled, tedy z mojí strany, z jeho, jestli dobře počítám, na třetí.
Jenže když jsme pak po nocích přemítali o naší budoucnosti, bylo mi jasné, že to bude problém. Jak by se naši družiníci, co se považují za urozené a pak i rada starších, smířili s obyčejným sedlákem po mém boku. Bylo mi jasné, že je to úplné no-go. Samozřejmě že jsme si ty noci užívali i jinak než diskuzemi o naší budoucnosti. Přemek nebyl možná příliš něžný, ale silný a vytrvalý, mě se to tak líbilo. Jenže když musíte na druhý den vyřizovat politickou agendu, musíte si i trochu pospat. A mně na spánek zbývala vždy jen cesta ze Stadic na Vyšehrad – pospala jsem si v sedle a Todor šel jako hodinky, nikdy se nezmýlil, nesešel z cesty a nezrychlil ani nezpomalil, prostě se staral, aby se jeho paní aspoň trochu vyspala a neměla pak na druhý den nápadné kruhy pod očima. Což jsem ovšem měla stejně, přisuzovala jsem to oficiálně vládcovským starostem, které mi způsobují bezesné noci.
Bylo mi jasné, že musím čekat, až se naskytne příležitost. A ta se opravdu naskytla. K soudu se dostavili dva sousedé, Chrudoš a Sťáhlav se jmenovali. Ten mladší, Štáhlav, si stěžoval, že mu soused pobral pole. Byl očividně z těch dvou slabší a chudší stranou, rozum radil dát za pravdu Chrudošovi. Ten s takovým rozsudkem taky počítal. Vzpomněla jsem si, že to byl jeden z těch, kterým se zvlášť těžko vysvětlovaly výhody matriarchátu. Řekla jsem si, že se taková příležitost hned tak nenaskytne, zvlášť když u sebe neměl zbraň a nehrozilo tedy, že by se mě pokusil zabít. A tak jsem mu přikázala, aby pole, která Šťáhlavovi právem silnějšího sebral, zase vrátil.
Napřed myslel, že špatně slyšel. Nechal si rozsudek zopakovat a já si užívala jeho vytřeštěné oči a otevřená ústa. Potom se udeřil čtyřikrát do hlavy a kyjem, který najednou odněkud vyhrabal, až mi ztuhla krev v žilách, třikrát do země. Poslintal si celé vousy, jak mu tekly sliny z té jeho rozšklebené huby. Jenže pak se z těch úst začala hrnout slova, jaké Vyšehrad ještě neslyšel. A ne právě lichotivá: „Ó křivda veliká a mužům všem nesnesitelná, že žena bídná nás má soudit. Copak nevíme, že žena má dlouhé vlasy ale krátký rozum? Ona umí lépe příst a jehlou šít než muže soudit! Jistě pravím, že je lépe mužům zemřít, než takovou křivdu trpět. Jsme jiným národům na posměch, že správce svého pohlaví nemáme a sužují nás ženská práva.“
Uznáte sami, že to ten mamlas přehnal. Chvíli jsem dokonce uvažovala, že bych mu mohla nechat tu jeho hlavu srazit. Ale tím bych jen všechno pokazila. Jen ať si slintá, pomyslela jsem si, na vyúčtování bude dost času, až tu bude Přemek, tedy Přemysl. Jenže jak ho sem, pokud možno nenápadně, dostat? Není třeba křičet, Libuško, povídám si, pomstu si vychutnáme zastudena.
„Máš pravdu,“ řekla jsem a on se poslintal úžasem ještě víc. „Jsem žena a jako žena se chovám. Asi vám chybí, že vás nemrskám železnou metlou až k smrti. Chybí vám strach a z toho pramení vaše pohrdání. Je zapotřebí, abyste dostali správce ukrutnějšího. Holubi si kdysi zvolili za královnu holubici a pak jí pohrdali. Zvolili si tedy jestřába, který je dodnes živ z jejich masa. Běžte domů a až nastane čas, dostanete nového pána, který mi bude manželem.“
Rozcházeli se pomalu, asi jim docházelo, že něco pokašlali. Chrudošovi nadávali a klepali si na čelo, on jen vztekle rozhazoval rukama a trhal rameny. Začali chápat, že blažené časy Krokovy a Libušiny končí a že si za to můžou sami. Zřejmě se celou noc hádali, koho mi vnutí za manžela, aby přece jen bylo po jejich a mohli loupit a prát se dál.
Zavolala jsem si na poradu Kazi a Tetu. Ono to dobře působí, když člověk nerozhoduje sám, ale pozve si na pomoc poradní sbor. A když jde o výběr manžela, není nad sestry. Bylo mi jasné, že rada starších bude naše rozhodnutí ignorovat, ale je přece jen těžší znepřátelit si tři knížecí dcery než jednu.
Kazi nebyla moc prospěšná, samozřejmě, byla zamilovaná až po uši do svého nového manžela – o tom jindy. Teta se tvářila jako obvykle nepřítomně, už jsem si myslela, že ta celá porada bude pro kočku. Vysvětlila jsem jim, že potřebuji dostat nějak nenápadně Přemka na hrad a na knížecí stolec. Kazi mínila, že to zemané nestráví, že by z toho mohla být i válka nebo převrat. A tu najednou Teta, koukající z okna a tvářící se, jako by ani neposlouchala, povídá: „Vždyť jsi přece věštkyně.“
„No jo“, povídám. „Hrála jsem si na ni, když jsem odplašovala nápadníky.“
„A kdo to ví?“ povídá ona. „Pro prostý lid i pro ty nafoukané zemany máš dar věštění. Tak si toho ženicha vyvěšť.“
„Ségro,“ povídám. „Ty jsi geniální.“
„Já vím,“ odpověděla skromně. „Proto jsem taky ještě žádného chlapa nenašla.“
Kazi najednou ožila a začala se vyptávat, jak jsme se s Přemkem seznámili, jaký je, jak vypadá a jaký je v posteli, no prostě najednou chtěla vědět všechno. Holky, hlavně sestry, před sebou tajnosti nemají, tak jsme proplkaly celou noc. A potom povídá Kazi: „Mám nápad.“
„Sem s ním,“ řekla jsem, protože mi holky už hodně zlepšily náladu.
„Ten tvůj kůň, jak on se jmenuje…?“
„Todor,“ povídám.
„Tak ten tvůj Todor určitě cestu do těch Stadic nebo jak se ta díra jmenuje, zná.“
„Jistěže zná.“
„Došel by tam, i kdybys na něm neseděla?“
„Sice jsem na něm seděla, ale vždycky na zpáteční cestě jsem spala. Takže cestu zná a umí ji nazpaměť.“
„Tak ho pro toho ženicha pošli,“ řekla Kazi a jedovatě se zasmála. „Tak jim vypálíš rybník. Bude to vypadat jako řízení boží. Ty jsi měla vidění a kůň dojde pro nového knížete. Ukažte mi někoho, kdo s před takovým řízením osudu neskloní. A Chrudoš se poslintá znova, tentokrát ovšem ne vztekem, ale strachem. Pokud přímo nepustí do kalhot.“
„Holky,“ povídám. „Měla jsem vám dost za zlé, že jste mě v téhle kaši nechaly, když táta zemřel. Ale dneska vám děkuju. Jste dobré sestřičky, jsem tak ráda, že vás mám.“
„Dobrý dobrý,“ povídá Kazi. „Já na vládnutí stejně moc nejsem. Aspoň že mám pod kontrolou toho mého Bivoje. Doufám, že to se svým Přemyslem zvládneš stejně. Navenek ať si vládne, ale doma musí být pořádek.“
„To jo,“ povídám. „Hlavně ty svoje hrozné škrpály si vyzuje ještě před dveřma. Kníže, nekníže, v těch hrozných botách mi po bytě běhat nebude.“
Druhý den jsem nechala svolat chlapy před knížecí stolec. Samozřejmě že se celou noc radili, až se jim pařilo z hlavy, aby mi vnutili knížete podle svých představ.
„Vážená kněžno a panovnice naše,“ začal mi předsedající rady starších mazat med kolem huby. „Dlouho a poctivě jsme se radili, abychom ti vybrali důstojného manžela…“
„Ne vy,“ přerušila jsem ho, až zmlkl a zůstal stát s otevřenou hubou. „Ne vy a ne já. Bohové vybrali knížete, kterého budete uctívat.“
„Bohové?“ zapochyboval.
„Moje sestry potvrdí, že jsem měla v noci vidění. Teta, která se nade všechny v umění uctívání bohů a chápání jejich úmyslů vyzná, potvrdí, že to byl Svantovít, ale i Perun. A další. Všichni si dělají starost o vás a vaši budoucnost. A tak mi zjevili tato slova:
Za horami na severu je nevelký potok Bílina a blízko něho vesnice jménem Stadice. Tam oře váš kníže se dvěma strakatými voly, jeden je bíle přepásaný a má bílou hlavu, druhý má bílé čelo a zadní nohy. Ten muž se jmenuje Přemysl, přiveďte ho, protože on a jeho rod vám bude panovat pět set osmdesát čtyři let.“
To číslo jsem samozřejmě vypustla nazdařbůh, proroctví tak vypadalo prostě líp a z přítomných stejně nikdo nikdy nebude moci kontrolovat, zda jsem se spletla nebo řekla pravdu.
Chrudoš se ještě nevzdával: „Jistěže nás tam zavedeš, paní, protože tu cestu určitě dobře znáš“
Nedal si prostě pokoj.
„Neznám a nikdy jsem tam nebyla,“ odpověděla jsem tak přesvědčivě, jak jsem jen dokázala.
„Jak tam tedy najdeme cestu?“ ptal se předsedající rady starších.
„Můj kůň vás tam zavede,“ řekla jsem. „Jestliže bohové našli cestu ke mně a zjevili mi svou vůli, pak dokážou přivést i mého koně ke správnému muži, kterého mi vybrali za manžela. Ten vás povede a před kterým mužem se pokloní a zařehtá, toho mi přiveďte, protože ten bude mým manželem.“
Vrtěli se, šeptali si mezi sebou, samozřejmě tušili levárnu. Jenže jak mi to chtěli dokázat? Teta byla autorita ve věcech božských, o které nebylo radno pochybovat, a potvrdila má slova. Kazi na ně mohla v nejhorším případě vypustit svého Bivoje, ze kterého měli všichni strach.
Nakonec tedy vybrali ze svého středu třicet chlapů, já jsem poplácala Todora po šíji a zašeptala mu do ucha „K Přemkovi“. On vyrazil a to poselstvo za ním.
Když jsem se se sestrami vrátila do paláce, mohly jsme se umlátit smíchy. Hned jsme si nalily medoviny, i když mě po ní obvykle pálí žáha, ale tohle stálo za to. Vypálily jsme všem těm nafoukaným machům rybník a jak!
Přemysla přivedli na druhý den. Naproti mu vyšli služebníci i dvořané, i ten poslintaný Chrudoš, protože cítil, že mu teče do bot a chtěl si nového vládce naklonit, aby nepřišel o hlavu, až si o to řeknu. Něco by manžel své nevěstě ve svatební den splnit měl, ne?
A představte si, ty jeho škrpály nesli slavnostně v průvodu za ním. On si snad z těch svých nemožných bot udělal nějaký symbol nebo co. To jste měli vidět ty ksichty dvořanů, kteří ty smradlavé boty museli nést! Moc dobrý! Takže v těch botech po našem hradě běhat nebude, uložím je ke korunovačním symbolům. Ať si tam smrdí, mě tam vadit nebudou
Svatba se konala ještě toho dne. Ještě aby mi Přemka někdo narychlo zabil! Posadili ho na knížecí stolec, korunovali a dlouho se mu jednotlivě klaněli a slibovali věrnost a poslušnost. Užívala jsem si to, všechno bylo tak, jak jsem chtěla.
Tedy všechno…
V noci, když jsme se pomilovali, povídá Přemek. „Že se toho nedožil táta. Ten vždycky věřil, že jednou jeho syn nebo vnuk usednou na knížecí stolec. Snil o tom dnem i nocí. Takže, když ses objevila u nás ve Stadicích, věděl, jsem, že tě přivedl osud, který on po celý život vzýval…“
Posadila jsem se na posteli. Takže on věděl??? A tvářil se, jako by nevěděl? Hrál nesmělého, nevědoucího a neškodného! A já mu to spolkla i s navijákem! Takhle je tedy mazaný? Takhle mě dostal? Hned bych mu jednu vrazila. Ale bijte knížete a ještě k tomu takového silného a svalnatého o svatební noci. Už nebylo cesty zpátky. Češi dostali svého knížete a já svého manžela. A nejen silného ale i mazaného. To bude hodně těžká mise ho ovládnout přimět k tomu, aby dělal to, co chci já. Ale s pomocí bohů a věšteb, trošky erotiky a chytrosti to snad půjde.
Musí to jít!!!
