Category: Ze života

Trable s tisem na zahrádce v čase globálního oteplení

               Letos jsem se o zahrádce ještě nerozepsal, musím to tedy dohnat aspoň před koncem sezóny. A že o ní píšu, znamená, že mám zase jednou problém.

               Určitě za to může změna klimatu, jedno, co si o tom pan Klaus senior myslí. Ostatně je mi už nejméně dvacet let úplně jedno, co si pan Klaus myslí a jedno, o čem. Ale jehličnany prý nemají rodit každý rok. Aspoň tak jsem to měl v podvědomí, že takový normální slušně se chovající smrk má mít šišky každý pátý rok. Ty roky mezitím využívá k růstu, protože ho rozmnožování dost vyčerpává. Pánové o tom budou něco vědět, ono to nejde každý den, zejména, když už člověk není mladík. A takový smrk většinou žádný mladík není. Jenže v posledních letech jako by se ty stromy zbláznily. Produkují šišky každý druhý rok a biologové tvrdí, že je to tím, že je jim prostě teplo, a tak dělají z horka blbosti. Vadí mi to jen u smrku, který má na zahradě náš soused. Je to jednak největší smrk v obci a tyčí se nebezpečně nad naším domem, což mi patřičně zvedá adrenalin při každé vichřici či bouřce. Jediné štěstí, že vítr u nás prakticky vždycky přichází od severu a fouká tedy směrem od našeho domu k domu onoho souseda – utěšuji se, že pokud ten smrk spadne – a on jednou spadne – bude to na jeho, a ne na náš dům.

               Ovšem letos nás začal tento strom bombardovat šiškami, i když by v tomto roce vůbec neměl. Dělá to teď skoro každý rok, a to nesvědčí o dobrém vychování – nebo právě o změně klimatu.

               Ale ten smrk mi kromě své velikosti starosti nedělá – šišky posbírám a zatím mě žádná netrefila. Jenže letos se zbláznil i náš tis.

               Znáte to, odkoukali jsme to ze zámeckých parků a z jejich francouzských zahrad, kde jsou chodníky ohraničeny perfektně sestříhanými živými ploty -. a chceme to mít taky. Takže když jsem zakládal mou zahrádku, kterou, jak moji čtenáři vědí a moje žena tuší, nadevše miluji, samozřejmě jsme okolo terasy vysázeli okrasné keříky. Držel jsem se tradice a vysázel jsem tam zimoztráz. Někteří ho znají pod jménem Buxus nebo i Krušpánek, to poslední jméno se mi líbí nejvíc. Praví se o něm, že je nenáročný na pěstování, dobře snáší nepřízeň počasí, je mrazuvzdorný, dobře snáší řez, a to dokonce i řez radikální. No prostě, co si může člověk přát víc? Vysadil jsem a radoval jsem se. Radost trvala jen několik málo let. Než dorazil Zavíječ zimoztrázový. Zatracený čínský import (já nevím, že z Číny nemůže dorazit do Evropy i něco rozumného, ale koronavirus, komunismus ale ani zavíječ se neosvědčili a skutečně není o co stát.) Malý nenápadný hnědý nebo bílohnědý motýlek k pomilování, kdyby nekladl vajíčka, z kterých se líhnou hnusné zelené larvy. A ty nežerou nic jiného než zimoztráz . odtud mají i své jméno. Já nevím, ale ta specializace na určitou stravu se v Číně prostě přehání. Panda žere jen bambus, lidi jedí rýži a zavíječové larvy požírají holt zimoztráz. Žerou ho rafinovaně, takže když si člověk všimne, že se do jeho keříčků pustily, je už většinou pozdě. Dokážou vyprodukovat za rok dvě, při současném teplém počasí až tři generace housenek za rok – změna klimatu, pane Klausi! A ty housenky nežerou ani ptáci, asi mají tak hnusnou chuť. Prostě tento živočich nemá v Evropě kromě člověka prakticky žádného přirozeného nepřítele, jeho rozmnožení je důsledek globalizace současného světa. Pane Klausi, uznávám, kde pravdu máte, tam ji máte.

               Zavolal jsem zahradníka a volal o pomoc. Pravil, že musím keříky postřikovat, a to každé dva týdny a to trvale. Zeptal jsem se, zda je tolik chemie v pořádku. Odpověděl že ne, ale že se nedá nic jiného dělat. Neprozradil mi, že se proti housenkám dá použít baktérie Bacillus thuringiensis, čili bacil durynský. Možná proto, že to jméno zní strašně německy, a to se v Rakousku nenosí. Prostě jsem tedy boj brzy vzdal, nechal můj buxus se slzami v očích sežrat nenasytnému Číňanovi a hledal náhradu.

               Rozhodl jsem se pro tis. Kamarádka Eszter, zahradní architekta jejíhož názoru si vždy velmi vážím, mi volbu tisu schválila Je to pomalu rostoucí a nenároční rostlina, sice jedovatá, ale kdo už by její jehličí žvýkal? Manželce jsem se rozhodl tento detail zamlčet. Eszter se jen letmo zmínila, že má tis červené plody, po kterých se můžou ptáci zbláznit.

               Letos se nezbláznili ptáci, zbláznil se tis. Takovou úrodu červených bobulí na mých keřících okolo terasy jsem ještě nikdy neviděl a ani jsem netušil, že by byla možná. Větvičky se pod tíhou plodů doslova prohýbají, ty samičí víc než ty samčí. Tis má totiž obě pohlaví na jedné rostlině a ty samičí jsou těhotné až hanba. Za tu nadúrodu určitě může mimořádně horké léto, tis má horko rád.

               Problém by byl minimální, kdybychom měli naši starou terasu s černými granitovými plotnami na povrchu. Jenže moje drahá manželka se rozhodla terasu letos vyměnit. A místo černých granitových máme teď šedé kamenné desky, na kterých je vidět každá špína. Proto teď taky můžu na terasu jen s čerstvě umytýma nohama. A ony červené kuličky začaly opadávat a zanechávají na oné krásné terase škaredé červené šmouhy. Protože moje žena nikdy chyby nedělá, stalo se to samozřejmě mým problémem.

               Moje chyby se dají stručně sumarizovat asi takto:

  1. Nechal jsem ten tis příliš přerůst a jeho větve teď přesahují nad ony kamenné desky.
  2. Nedokážu tisu zabránit, aby plodil. Prostě ho sterilizovat. Určitě tu nějaká možnost je, ale já ji nezjistil.
  3. Kde jsou ptáci, které slibovala Eszter a kteří se měli po těch kuličkách utlouct a je vyzobat?
  4. Jak to, že jsem ten tis okolo terasy vůbec vysadil?

Je zbytečné oponovat, je třeba hledat řešení. Zejména v bodu jedna má moje žena pravdu. Prostě jsem se díky mému černému granitu v této věci málo namáhal. Ne, není to snadné teď napravit. Ostříhal jsem, co se dalo, kuličky padají dál a nedají si říct, aby padaly mimo terasu. A že jsem jim domlouval! To nechápou, že jim jde o život? Pomyslel jsem si, že bych mohl manželku s oněmi kuličkami usmířit, kdyby se z nich dalo dělat něco rozumného.

Kořalka se přece dá pálit ze všeho, co má v sobě cukr a když ty kuličky milují ptáci, určitě jsou sladké. Moje manželka sice tvrdý alkohol nepije ale v čase koronaviru je každý způsob dezinfekce vítaný. Ještě než jsem je ochutnal, přečetl jsem si pro jistotu na internetu, že je tis velmi jedovatá rostlina. Její jedy, takzvané taxíny, způsobí v dostatečné dávce zástavu srdce a doktoři se můžou namáhat, jak chtějí, ani resuscitací nic nezmůžou. Pokud se žaludek nevypláchne v první hodině po požití jedu – na smrt prý stačí padesát gramů tisového jehličí – není už pacientovi pomoci. Když srdce jednou po tisovém jedu stojí, tak stojí a do pohybu se uvést nedá. Něco jsem o tom už věděl. Dočetl jsem se, že jedovaté jsou větvičky – dobře, ty jíst nebudu, ty končí v zeleném odpadu. Červené kuličky jedovaté nejsou, dělá se z nich dokonce marmeláda, o pálení kořalky jsem se nic nedočetl. Marmeládu manželka nedělá. Ovšem v oné červené kuličce – míšku, se nachází velmi jedovaté semínko. Ta semínka se prý musí při přípravě marmelády prosít a musí se dát pozor, aby je člověk nerozdrtil, jinak se otrávit může. Pokud bych to ženě jen vzpomenul, prohlásila by mě za blázna.

Je mi záhadnou, jak to, že se ty líné ptačí potvory neotráví, když určitě semínka nevyplivují. Nebo se naučily číst, dozvěděly se o možném nebezpečí, a proto moji nadúrodu ignorují? Ptáky na mém pozemku nemám příliš rád, zejména, když si stavějí hnízda na trámu přímo nad vchodovými dveřmi, ale za daných podmínek bych se možná i přivítal.

Takže milá Eszter, co s tím? Dobrá rada drahá. Obávám se, že manželka brzy můj živý plot okolo terasy nechá přejet motorovou pilou. Pokud se tak stane, jaká by byla další alternativa?

Něco, co roste pomalu, je hodně nenáročné na údržbu a hlavně něco, co NEPLODÍ!!!

A to ani za podmínek globálního oteplení klimatu!

Jména

               S těmi jmény to byl samozřejmě od samého začátku průser. Jak vysvětlit Rakušákovi, že Polách a Poláchová patří k sobě? Některým sice připadala ta dvě jména „ein bisschen“, tedy maličko podobná, ale to byla jen zanedbatelná menšina.

               Samozřejmě jsem tahal stále za kratší konec. Bylo to dáno tím, že žena byla v Rakousku o půl roku dřív než já, takže v Grazu jsem neměl šanci. Někoho přesvědčit, že se nejmenuju Polachova ale Polach (čárek nad jménem jsme se museli samozřejmě vzdát hned na začátku a žena se musela bránit transkripci Polachowa, nebo se smířit s tím, že ji vyslovovali Polachofa.). Nejhorší bylo, že první auto jsme koupili na její jméno, protože už měla povolení k pobytu, v mém servisu jsem pak marně další tři roky bojoval, aby mi říkali Polach. Nakonec jsem raději změnil servis – prostě to nešlo.

               Dalším problémem je výslovnost, nebo spíš, jak Rakušáci rozeznávají hlásky. Nikdy jsem nepochopil proč, ale žádný z nich nedokáže rozlišit „b“ a „p“ (ani „t“ od „d“) jedno, jak výrazně to vyslovujete. Marně jsem se jim snažil vysvětlit rozdíl, že „b“ vyslovujeme rty vpředu a „p“ vzadu. Bez úspěchu. Bohužel jsem právě já touto jejich neschopností postižen. A tak jsem už zažil mé jméno ve formách Bollach, Bolach, Pollach, je zajímavé, že jen si jen zřídka nechají ujít příležitost napsat mě s dvojitým „l“. Proč, to mi nedokázal žádný z nich vysvětlit. Prý to tak prostě je. A když mám hláskovat mé jméno, nikdy nezapomenu začít „hartes P“ čili „tvrdé P“ – na rozdíl od měkkého „b“. Jde očividně o nějakou dědičnou poruchu sluchu.

               Já mám zase nemalý problém s jejich přehláskami. Čeština má oněch pět jasných „a,e,i,o,u“. V němčině –  ale i ve slovenštině, jsou přehlásky „ä“ nebo „ö“ – ve slovenštině dokonce  „ô“. I kdybych se postavil na hlavu, nerozliším v němčině slavíka od borovice, tedy  „Lerche“ od „Lärche“.

               Ale hlavním problémem bylo mým přátelům vysvětlit problém s „ová“. A kdyby to aspoň bylo jednoduché!

               V práci jsem měl k spolupracovníkům delší projev (bylo to v buschenschenku u vína, takže jsme měli dost času a dobrou náladu), abych jim vysvětlil psaní českých jmen.

               Že k Polachovi patří Polachova, byli ochotni někde okolo třetí skleničky akceptovat. Jenže já si nedal pokoj a pokračoval jsem, že tak jednoduché to zase není.

               Některá jména i v Česku zůstávají v ženské formě stejná: Machů, Janů, Váně. Kolegové byli ochotni začít nás opět řadit do Evropy.

               U adjektiv se mění jen koncovka, čili  Černý/Černá. Zamyšlené přikyvování.

               U jména jako Marek musí škrtnout to „e“ uprostřed jména a z Marek se stane Marková. (Z diskuse vystoupili první, na které to bylo už moc.)

               U jmen končících na „a“ se škrtá to „a“ a tak je Culka/Culková, v žádném případě ne Culkaová.  Sestřičce Evě Culkové říkali stejně stále Kulková, což ji vytáčelo k nepřítomnosti, ale Rakušáci mají nemalé problémy s „C“. Takový Hudec je pro ně Hudek nebo Hudeč, v žádném případě ne ten správný Hudec – neptejte se proč, ale je to tak. Při tomto vysvětlování to vzdal i statečný kamarád Gernot, který se skutečně poctivě snažil česká jména pochopit.

               Ono se není ani tak moc co divit, že v tom mají guláš. Rakousko kombinuje všechny možné kultury a to i ve jménech a Češi se na tomto zmatku nepodílejí právě malým podílem. Samozřejmě že se mi pamatují jména jako Jelinek nebo Korinek lépe než Prettenthaler, Neuhofer nebo Dörflinger, nehovoříc raději už o Echstadlerovi nebo Schlierenßauerovi. (Dokonce i jména jako Francesconi nebo Lorenzoni mi utkvějí v paměti snadněji než Müller nebo Maier, nehovoříc o Petricovi, Maricicovi nebo Ivanicovi). Rakouský telefonní seznam je skutečně kulturní zmatek. K mému překvapení mají ale Rakušáci sami problémy si zapamatovat i čistě germánská jména: Kolega Buchebner nevěděl nikdy, jak se který pacient jmenuje a pravidelně je jmenoval „Herr/Frau Ding.“ Ding znamená v doslovném překladu „věc“ ovšem používá se pro cokoliv, od čeho neznáme jméno. Nezbývalo mi, než kolegovi říct, že toho pána/paní neznám.

               Zajímavé je, že se dá poměrně dobře poznat, zda se předkové nositele českého jména přistěhovali do Rakouska ještě za císaře pána nebo až v době republiky. V čase monarchie byla totiž důležitá výslovnost jména a tak se mohli lidé zapsat způsobem, který zachovával nezměněnou výslovnost. Takže máme z Veselého formy jako Wesely, Wessely nebo dokonce Wehsely. Po roce 1918 už byla rozhodující transkripce a tak Veselý zůstal Veselym, i když si musel zvyknout, že mu teď budou říkat Fesely. Neřešitelným problémem bylo samozřejmě naše „ř“. Proto se Dvořáci psali za císaře pána Dworschak, což vyslovují i dnes jako Dvoržak, protože to „ř“ prostě nedají. Ovšem po roce 1918 už to byl Dvorak, ostatně tak vyslovují i jméno našeho slavného hudebního skladatele.  Mrkvicka mohl zůstat Mrkwitschkou jen do roku 1918, kouzelné bylo, když k tomuto nádhernému slovanskému jménu rodiče přidali křestní jméno Siegfried. Siegfried Mrkwitschka, to je skutečně postava jako ze ság o Niebelunzích. Jako jednoho z prvních pacientů jsem kdysi ve Spitále an der Drau potkal studenta jménem Zejdlik.. Samozřejmě že háček nad „Z“ už ztratil, přesto jsem se ho odvážil zeptat, zda je ještě Žejdlík nebo už Cejdlik. Podíval se na mě jako na mimozemšťana a naprosto nechápaje moji otázku odpověděl konsternovaně: „samozřejmě Cejdlik.“

               Především v oblasti umění a kabaretu se to českými jmény doslova hemží, nejpopulárnějším hlasatelem rádia Ö3 je Robert Kratky (odhlédnouc od Tomáše Kamenára, ale ten je skutečně rodilý Slovák.) Ale i Heinz Marecek či nositelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek by těžko zapírali své české kořeny.

               I s křestními jmény to nebylo úplně snadné. Syn Lubomír reklamoval, že pokud jsme měli v úmyslu emigrovat do Rakouska, nebylo jméno Lubomír nejšťastnější volbou. Upozornil jsem ho, že si stěžuje na naprosto špatném místě. Jednak se narodil v roce 1988, kdy jsme neměli ani nejmenší myšlenky na emigraci (tedy aspoň já určitě ne) A co se týká roku 1995, kdy jsme někdejší Československo opravdu opustili, já v tom byl nevinně. Ať si stěžuje u maminky.

               Dcera Zdenka si zvykala na to, že jí říkali Cdenka. No prostě „Z“ se čte jako „C“. „C“ ostatně taky, takže když se babička jmenuje Cecílie, může to v Rakousku vypadal: Cöcilie, Zöcilie, Coecilie, Zoecilie nebo Zoezilie. A můžete se z toho zbláznit. Někde se stala chyba, ne ale u mě.  Když dcera všechny ve škole konečně přesvědčila, aby ji správně vyslovovali, začali ji psát Sdenka. Mohla si vybrat, co jí vadí víc. Reklamace mohla podat na stejném místě jako syn, narodila se už v roce 1985, čili v ještě hlubším komunismu, nikdo nepočítal s tím, že toto krásné české jméno bude dělat v budoucnosti problémy. Ostatně toto jméno se udomácnilo i v Chorvatsku, jmenuje se tak dokonce manželka jednoho chorvatského kolegy – pěkný příklad vývozu české kultury.

               Když se vdávala moje dcera, a to za Čecha s krásným jménem Sloup (což Rakušáci vyslovují bez výjimky jako Slup), ponechala si tuto formu a tak se i její obě dcery jmenují Sloup. Jediný problém je vysvětlit, proč se babi z Prahy jmenuje Sloupová, když je maminka Sloup. Ale zatím to holky neřeší a časem si na to zvyknou.

               Snacha pak neváhala a ponechala si jméno Polach. Určitě hrála podstatnou roli skutečnost, že žila v té době v Londýně a měla oprávněné obavy, že by její zaměstnavatel nové příjmení Polachova nedokázal ani vyslovit.

               Prostě -ová je –ová, jsem zastáncem tohoto přechylování, moje žena si jméno Polachova nechala zřejmě jen proto, že už se pod ním stala ve městě i na klinice slavnou – to byl jeden z důvodů, proč v Grazu jen naši nejbližší přátelé vědí, že já „ová“ ve jméně nemám.

               Ovšem přece jen jsem to v sebedůvěře přehnal. Na ambulanci v naší nemocnici jsem oznámil, že pokud do ambulance dorazí nějaká paní, jejíž jméno bude končit na „ova“ a nebude umět dobře německy, ať mě zavolají, že rád přeložím.

               Stalo se. Zavolali mě. Jmenovala se Jelizaveta Popova. Bylo hodně namáhavé oprášit moji školní ruštinu, ale dokázal jsem to. Tvář jsem neztratil.

Shopping


V očekávání adventu a s ním spojené nákupní horečky, si dovolím vzpomenout na zážitky z minulého roku, kdy jsem poprvé v životě našel v nakupování zalíbení. Prosím, nedosuzujte mě hned, napřed si přečtěte, jak k tomu došlo.

Vydali jsme se s manželkou totiž za bodem „G“. Znáte ho, to je onen legendární bod, kterého dotykem dovedete kteroukoliv ženu k orgasmu. Dlouho byla jeho existence zpochybňována, Paolo Coelho se ve svém románě „12 minut“ věnuje hledání tohoto bodu podstatnou část knihy. Teprve před několika lety byla jeho existence definitivně potvrzena  – byl objeven na konci slova „shopping“.

Co je pro ženu rozkoš, je pro normálního muže mučení. Nákupní centra doslova nenávidím, do největšího z nich v blízkosti Grazu jménem Seiersberg by mně bylo možno dostat jedině s nabitou pistolí přiloženou ke spánku – dodávám, že jedině s odjištěnou. Už samotný stress hledání parkovacího místa stačil na to, abych se nervově hroutil. Minulý týden se ženě podařilo vylákat mě do nákupního centra El Muelle v Las Palmas („Kde aj tak nebolo potom čo kúpit“ – konec citátu). Přiznám se, že jsem naivně neprotestoval, protože turistický průvodce toto nákupní centrum doporučoval jako ideální místo na parkování pro návštěvu blízkého akvária. V okamžiku, kdy jsem se beznadějně zasekl mezi v obou směrech stojícími auty bez nejmenší naděje objevit jediné volné parkovací místo a smiřoval jsem se s tím, že se z tohoto podzemí na Gran Canaria už nikdy nedostanu, jsem byl těsně před nervovým zhroucením. K těmto zážitkům se pak připojuje moje agorafobie v přeplněných prostorách nekonečných chodeb a pak hodinové hledání patřičného zboží v obchodech – hledání většinou bezvýsledné, protože manželka stejně nakonec nic nekoupí.

Minulý rok jsme bohudík nenašli čas, abychom se do nějakého centra vydali a v poslední adventní neděli, kdy už je v pravém slova smyslu „oheň na střeše“ jsme vyrazili na návštěvu na Moravu. Projížděli jsme sice okolo Olympie v Brně a v Olomouci, které se tvářily stejně lákavě a svůdně jako onen už vzpomenutý Seiersberg (o pekle v El Muelle jsem tehdy ještě neměl tušení), naštěstí jsme je míjeli pozdě večer a v dešti, takže nám ani nenapadlo tam zastavit. Nicméně předvánoční nákupy člověk vyřídit musí. A tak jsme se vydali do měst moravských, malých jako je Valašské Meziříčí či Nový Jičín, kde se ještě takové nestvůry nevyskytují. Nelitovali jsme.

Ve Valašském Meziříčí jsme nejprve navštívili obchod s prádlem a oblečením. Přivítala nás prodavačka statné (ne ale obézní) postavy. Žena hledala noční košili pro sestru. Ty, které našla, jsem označil za „babičkovské“. Švagrová ještě babička na rozdíl od nás není, nákup byl tedy zamítnut. Prodavačka se mnou naprosto souhlasila a řekla, že pokud chceme něco sexy, pak jedině z řady Obsession. Moje žena vytřeštila oči na modelky v průhledném prádle na obalech a pravila nesměle, že to je něco pro mladé.

„Jak pro mladé, paní?“ odvětila bodře prodavačka. „Ty něco takového nepotřebují. MY to potřebujeme!“

Pochopil, jsem, že se budu bavit. Nehodlal jsem tuto prodejnu jen tak lehce opustit.

„Podívejte,“ pravila prodavačka poté, co tak vzbudila u mé ženy zájem. „Řekněme si pravdu. To je košilka na pět minut. Chlapi u toho řeší úplně jiné věci.“

Poté si manželka skutečně nechala ukázat dvě košilky. Byly opravdu sexy, usoudil jsem, že bychom mohli koupit i třeba dva kousky. Proč má mít požitek jen švagr, že ano? Přidal jsem na hromádku ještě jeden.

„Ta taky není špatná,“ mínila prodavačka. „Ale tahle,“ ukázala na jednu z těch prvních dvou. „Ta má úplně jiné grády.“ Měla.

Nějaká zákaznice hledala kabát. Prý ho tam včera viděla, vyzkoušela si a rodina jí nákup schválila.

„Jó paní,“ pravila prodavačka, která se už stala naším miláčkem. „U mne se váhat nesmí. Když se vám to líbí, koupit. Jinak je to pryč.“ Prohlédla stojan. „Je to pryč,“ potvrdila. „Prodáno.“

Jiná paní kupovala noční košili pro svou dceru. Neznala ale její velikost.

„To je jednoduché,“ pravila prodavačka. „Podívejte se na mně. Víc nebo míň.“

Víc nebylo dost možné. „Míň,“ hlesla zákaznice.

„Tak to je jasné,“ konstatovala prodavačka. „To je M-ko.“ A už balila zboží.

Už dávno jsem nepozoroval někoho s takovým požitkem při jeho práci. Samozřejmě že jsme nejen nakoupili, ale opustili obchod v podstatně lepší náladě, než jsme do něj vstupovali. Zazdálo se mi, poprvé v životě, že shopping může být i docela zábavná věc.

Byla. Zejména, když žena chtěla kupovat šaty pro dceru ve velikosti 36. Zjistila, že na Moravě toto číslo nevedou. Prodavačka v jiném obchodě si ji kriticky změřila a pravila. „Musíte jíst něco pořádného, paní. Jako my tady.“

Je pravda, že žena si musí brát vysoké podpatky, jinak jí automatické dveře v obchodních centrech neotvírají, protože nesplňuje standardní velikost a kamery ji nevidí. U dcery jsou zase vitální vnučky (tedy její dcery) příčinou, že zhubla na velikost spíše 34 než 36. Na Moravě se na takové typy postav oblečení neprodává. Odebrali jsme se domů na vydatný oběd, který vařila moje maminka. Přesto žena ani poté na minimální potřebnou velikost 38 nedosáhla.

V jednom z obchodů prodavačka zřejmě ihned při pohledu na mou ženu věděla, že pro ni nic nebude mít a tak v naší přítomnosti ani nepřerušila vysávání podlahy. Až když jsme přišli k ní, ohodnotila naši naivní otázku, zda má oblečení ve velikosti „36“ jediným slovem „Ne“ a znovu zapnula vysavač.

Na vánočních trzích v Novém Jičíně jsme se zastavili trošku bezradně mezi spoustou stánků a já se zeptal ženy, zda má představu, co by chtěla koupit. Odpověděla, že ne.

„Tak to jste u našeho stánku naprosto správně,“ reagoval prodavač. Samozřejmě jsme neodolali a koupili jsme u něj ponožky „Televizorky“, kus za 12,50. Jak nám vysvětlil, prodává je samozřejmě v páru, ale cena za ponožku zní lépe. Bavil nás skoro deset minut, i když jsme nakoupili za pouhých 50 korun. Ale očividně se rozhovorem bavil stejně jako my.

Velmi příjemně jsme si popovídali i v prodejně porcelánu v Novém Jičíně, prostě celý nákup probíhal v jakési přátelské, skoro rodinné atmosféře a mně se líbil čím dál víc. A začal jsem uvažovat, proč tomu tak není v Rakousku. Odpovědí je zřejmě „politic correctniss“. Žádná prodavačka si tam nedovolí navázat k neznámé zákaznici tak důvěrný kontakt ve strachu, že by se tato mohla urazit. Věnují se, běhají kolem vás, nevysávají ve vaší přítomnosti podlahu, ale v porovnání s nákupem v moravských obchůdcích je to zoufalá nuda.

Takže, pokud nakupovat, tak v mé staré domovině.

I muži mají svůj bod „G“.

Trávník


Milá Eszter!

Tak se tedy přiznám, opatřil jsem si letos automatickou kosačku. Za tím rozhodnutím byla zkušenost z minulého roku, kdy jsme se vrátili z dovolené a našli trávník v tak dezolátním stavu, že jsem ho dával do pořádku až do října.  Jako kdyby se na něj vyčural stokilový kocour, tráva byla žlutá a spálená s i kořínky. Musel jsem je vykopávat a pak navozit hlínu a sít trávu, práce úmorná a zabrala mi zbytek léta a celý podzim.

Abych tomu předešel, opatřil jsem si automatické zalévání a při té příležitosti, když už se zahradník hrabal v mém pozemku, jsem přidal i automatickou kosačku.

Soused se mi hned vysmál a řekl, že on si něco takového opatří až na důchodě. Krátce nato, co se dosyta vysmál, dostal srdeční infarkt a jeho trávník teď kosí jeho syn (je známo, že právě kosení trávy je nejčastějším vyvolávacím faktorem srdečního infarktu, ještě se nezjistilo, proč tomu tak je.) Když ho teď vidím, jak zdrceně sleduje syna při práci, (a kouří přitom ve své depresi cigaretu, kterou jsem se mu snažil důrazně vymluvit, ale jak známo, v Rakousku je kuřáků ráj a spousta se jich dostane do nebe mnohem dříve než by to zvládli bez podpory rakouské vlády, která zrušila zákaz kouření v restauracích) usoudil jsem, že jsme se rozhodli správně.

Stoprocentní úspěch se nedostavil, příšerná letní vedra s teplotami okolo čtyřiceti stupňů si přece jen vybrala svou daň a objevily se spálené plochy, ovšem s minulým rokem neporovnatelné. Přestavil jsem zalévání z dvoudenního na denní režim příliš pozdě, příští rok to nezanedbám.

Nazvali jsme kosačku „ovečka“, koneckonců pravidelně mezi desátou dopoledne a sedmou večer pracuje nepřetržitě a okousává trávník a současně ho i hnojí, čímž jsem ušetřil nejméně jedno hnojení, takže se investice začíná vracet. Zřejmě bude těžké vysvětlit mé dvouleté vnučce, jak vypadá skutečná ovce. Až ji uvidí a někdo jí řekne, že je to ovečka, bude hlasitě protestovat: „Né, ovečku má děda a ta vypadá jinak.“

Samozřejmě má naše „ovečka“ své dětské choroby. Zejména za mými dvěma tisy se občas tak zaplete, že neumí vylézt ven a pokud je to těsně předtím než se jí vybije baterie, zůstane tam raději ve stínu stát a čeká, až ji pošlu zase do volného prostoru. Potom upaluje rychle k nabíjecí stanici. Problém byl, když se za oněmi tisy zapletla během naší dovolené a setrvala tam celé čtyři dny. Ale čtyři nekosené dny jsou pořád lepší než dva týdny.

Ovečka je tedy velká pomoc. Odpadl mi celý kosící stress, což znamenalo vždy čekat, až nebude pršet a pak rychle pokosit – práce zabrala zhruba hodinu a půl, pak sbalit trávu do pytlů a odvézt ji na „Sturzplatz“ kde se v Grazu odstraňují odpadky. Přičemž to nesmělo být o víkendu, protože o víkendu tam směly odpadky odvážet jen auta se značkou města Grazu a my přece jen bydlíme v první vesnici s Grazem sousedící, což má za následek, že mám na autě místo „G“ značku „GU“ a tím pádem jsem tam byl nežádoucí osobou.

Tyto problémy jsou vyřešeny, stresu je méně, neznamená to, že by ovšem nebylo co dělat. A jak jsem zjistil, jistí diverzanti můj přestup na automatickou kosačku dokonce přivítali, Především mravenci – ti zlí, červení, co trápili Ferdu mravence, o tom jsem už psal. Když jsem kosil sám, objevoval jsem stále jejich mraveniště a sypal do nich otrávenou návnadu, aby nesežrali oni nás. Mé „ovečce“ jsou dokonale ukradení, jezdí přes jejich kopky decentně, aniž by jim ublížila a jim se to náramně líbí. Podminovali mezitím celý trávník. Na což bych ani nepřišel, kdyby jim ten trávník nebyl málo a nezahájili frontální útok na dům. Ona už vzpomínaná vnučka je sice k smrti ráda zašlapuje, ale tím jim nezpůsobuje žádné skutečné ztráty. Musel jsem se vydat na lov, abych je opět zatlačil do defenzívy. Bylo to těžké. Pomohla letošní hrozná vedra. Mravenci prostě pod povrchem země nevydrželi a stáhli se někam do hlubin. Až se ochladí, zřejmě vylezou. Čekám na ně.

Druhý, komu moje automatická kosačka prospěla, byla jetel. Svého času mi můj přítel Václav pravil, že když budu pravidelně každý týden kosit, nebudou mít rostliny dvouděložné, ke kterým jetel patří, šanci. Skutečně ji neměly. Dokud jsem je decimoval ručním kosením, nebylo jetelinu skoro vidět. Teď, i když přes ni jezdí kosačka denně, začala expandovat. Očividně je „ovečka“ na jetelinu moc mírná, ta už dokonce i kvetla, než jsem se rozhodl s ní udělat pořádek. Dá se to, ale je to namáhavá práce. Musím se propracovat až ke kořenům a pak jetel vytrhat, daří se, ale nesmím povolit.

A nejhorší je zase jednou popenec. Ten z přechodu na automatiku profitoval nejvíc. Tak krásný a silný ještě nikdy nebyl.  Umí se totiž přikrčit a jeho šlahouny se rozrostly doslova po celém trávníku. Tak to mě tedy dožral. Musí mu být už z minulých let známo, že ho v trávníku pouze trpím a to jen proto, že je léčivá rostlina (a hlavně proto, že ho vyhubit stejně nedokážu). A teď si začal zabírat celé plochy. Plazil se v hloubce pod travou a tiše se smál mému nápadu přestat na něho dohlížet osobně a přenechat to automatické kosačce, kterou si troufal přelstít.

Zahájil jsem politiku nulové tolerance. Prakticky každý den se mnou přichází popenec do nepříliš přátelského kontaktu, někdy jen s mýma rukama, někdy i s ostrými hráběmi, které ho dokážou lépe zpod trávy vyhrábnout. Zredukoval jsem jeho plochy na méně než deset procent původní, ale do vítězství mám stále daleko. Co ovšem ta plevel podcenila, je skutečnost, že tím, že za mě kosí „ovečka“, mám mnohem víc času i sil se s ní vypořádat.  A této chyby bude ještě litovat.

Jak jsem už psal, můj trávník je má hrdost, kterou dokážu nejlépe nasrat mé sousedy a co už by člověk pro takový pocit neudělal, že?

Podařilo se mi sehnat i hnojivo Substral s přídavkem na ničení plevele  a mechu – byl v prodejně OBI pod zámkem, nevím, zda proto, že je tak jedovatý, nebo tak dobrý, že by ho lidi kradli. Drahý byl na to dost, ale měl jsem poukázku u příležitosti mých narozenin, čímž jsem obdržel 15 procentní slevu a tím se cena stala přijatelnou.  Cítím, že se blíží vítězství. Držte mi palce, v případě, že zvítězím, budu o tom referovat.

Jaro je tady – začíná zahradníkův rok


 

Tak tedy konečně se značným zpožděním dorazilo. Sibiřský mráz, který nás pevně svíral, začal v druhé polovině března přece jen povolovat. Možná to byl jen výraz ruského uznání středoevropským voličům, kteří volili podle ruského doporučení. Češi Zemana, Rakušáci Stracheho a ostatně i ve východním Německu, kde jsme v Míšni bezmála zmrzli v závějích, získala proruská AfD nejlepší výsledky.

Ale zanechám jednou spikleneckých teorií, sice jsem přesvědčen, že Vladimír Veliký je schopen všeho včetně otrávení desítek Britů plynem Novičokem, počasí snad ale (aspoň doufám) poroučet neumí. Ovšem, jak věděl už Zdeněk Mlynář – Mráz přichází z Kremlu. Možná to byla jen taková malá ukázka pro ty, kteří Rusko a všechno, co z něho může přijít, už zase milují.

Poslední křeč zimy nás zastihla, jak jsem už vzpomněl – v Sasku. V Drážďanech to ještě šlo, v Míšni už ne, a v Praze, kde jsem chtěl navštívit Bílou Horu, jsem po cestě k letohrádku Hvězda potkával běžkaře. 19. března! Sice jsem si domluvil setkání na Bílé Hoře, netrval jsem ale zdaleka na tom, že musí být opravdu bílá. To mně zase jednou tam někde nahoře špatně rozuměli.

Teď tedy mrazy konečně povolily, byl nejvyšší čas, máme před sebou velikonoce a to JSOU SVÁTKY JARA! Jaro je tedy snad konečně tady, medvědi se budí, ježci začínají funět pod okny a na zahrádce je třeba pozjišťovat zimou způsobené škody. Kupodivu nejsou tak velké jako minulého roku. Jestliže jsem minulý rok skoro přišel o bobkovišni, kterou pod ochranou, do které jsem ji na zimu zabalil, bezmála úplně sežrala plíseň, letos se samozřejmě tento nenáviděný vetřelec objevil znova, ale v menší míře. Už jsem ho postříkal. Onen prostředek, kterým jsem to udělal, sliboval nejen preventivní ale i léčivý účinek. Tak to jsem zvědav. Bobkovišni jsem tuto zimu chránil stínítky proti slunci. Jak známo, tato rostlina snáší mráz, co ale nesnáší, je, když se o zmrzlý list opře intenzivní zimní sluníčko. Stínítka sice vypadala hrozně a sklidil jsem od manželky kritiku i výsměch, zdá se ale, že pomohla. První jarní zážitek byl tedy pozitivní.

Pak jsem objevil mravence. Samozřejmě, jsou to věční vetřelci a nikdy se nevzdají, to jsem už pochopil a všechna jednání s nimi jsem ukončil (možná by si ze mě mohla vzít příklad Evropská Unie při svých jednáních s Erdoganem, kdybych mým mravencům dovolil tolik co EU Turecku, roztahovali by se mravenci už i u nás v kuchyni). Letos vymysleli novou taktiku – dokážou mě, potvory, ještě pořád překvapit. Tentokrát se ukryli v okrasných travinách na záhoně. Když jsem začal ony trávy stříhat, abych jim dal patřičný jarní účes, nestačil jsem se divit. Každá jednotlivá tráva byla obrovským mraveništěm. Odměnil jsem toto ničení mého okrasného záhonu jedovatou návnadou. Jsem zvědav, jestli si z toho ty potvory červené vezmou poučení. (Černé mravence bych netrávil, mohl by být mezi nimi Ferda).

A pak se vrátila naše kosí rodinka. Žije u nás od samého začátku, když jsme postavili náš domek a vždy na jaře přiletí z teplých krajin a má radost, že je doma. Letos poskakovali po zmrzlém trávníku trošku nervózně, očividně je překvapilo, že jim v polovině března mrzne prdelka. Jenže přiletěli tři. Jedna kosice a dva pánové. To mě překvapilo. Říká se, že kosové žijí celý život věrně v páru a najednou tu byli s jednou hnědou samičkou dva černí fešáci. Buď si tedy naše kosice přivedla milence, protože „její starý“ už nestíhá, nebo s sebou vzali na zaučení syna. V podstatě mi může být sexuální život mé kosice ukradený, nejsem moralista, a pokud potřebuje samce dva a oni dělbu práce akceptují, proč ne.

Jenže se potvory daly hned do stavění hnízda. A to přímo nad vchodovými dveřmi! Já chápu, že je to skutečně nejhezčí destinace široko daleko, ale už před třemi roky jsem jim dal jasně najevo, že tuto lokalizaci jejich bytu budu akceptovat pouze za předpokladu, že naučí své potomstvo chodit na záchod. Tehdy pravili, že to neodpovídá přírodě a kosí mláďata z principu vyměšují pod hnízdo a tak jsem jim jejich hnízdečka zboural. Zdálo se, že se poučili. Minulý rok si postavili hnízdo pod střechou na zadní části domu. Tam mi posraný chodník až tak nevadil, ukázal jsem dostatečnou toleranci a naše spolunažívání bylo v minulých letech harmonické.

Jestli v tom má prsty ten nováček v týmu, nevím, ale letos se rozhodli budovat opět nad vchodovými dveřmi. Při příchodu z noční služby jsem si před dveřmi všiml mechu, větviček a kousků thuje (to jim nikdo neřekl, že thuje je jedovatá a do hnízda nepatří?). Napřed jsem se podivil, kdo mi dělá svinčík před vchodem, ale pak jsem pochopil a obrátil oči k nebi. Byly tam – hned dvě hnízda vedle sebe – pánové očividně nechtějí bydlet spolu, dělí se o lůžko, ne ale o stůl. Pohnulo mi to žlučí. Došel jsem pro žebřík a hnízda jsem shodil. Bylo ještě včas, nebyla zde žádná vajíčka. Doufal jsem, že je tím věc vyřízena. Nebyla.

Dnes, když jsem vyšel před dům, našel jsem znovu kousky mechu a už jsem věděl své. Jenže tentokrát nad mou hlavou nebyla hnízda dvě ale dokonce tři! Mají manželé kosovi rozvodové řízení nebo jen zkoušejí moji trpělivost a doufají, že všechna tři hnízda neobjevím? V této věci nejsem ochoten přistoupit na kompromis. Došel jsem pro žebřík a udělal s jejich bejváky pořádek. Jeden z kosů mi přitom lítal za zády a sprostě nadával. Obměkčit mě nedokázal, představa kosího hovínka ve vlasech nebo na límci kabátu při cestě do práce v šest ráno je příliš hrozivá. Nakonec vztekle odletěl. Kosice přistála po chvíli na chodníku, v zobáku měla větvičku, očividně chtěla přiložit zobák k dílu. Podívala se na mně raněným vyčítavým pohledem a odletěla i s větvičkou. Možná ji už tlačí vejce.

Milí kosové, mám vás rád (to neplatí o plísni a mravencích – ty rád nemám). Nerad bych přišel o vaši společnost, ale ubytujte se tam, kde jste byli vloni a přestaňte mě nasírat. Já jsem sice od kosti dobrý člověk, ale když mě někdo naštve… Uvidíme, co bude nad vchodem zítra. Budu na vás dávat pozor! Uvidíme, kdo déle vydrží.

Dodatek 16.dubna: Právě jsem odrazil osmý pokus o stavbu hnízka nad naším vchodem. Nejzákeřnější byl pokus sedmý, kdy kosové postavili hnízdo přes noc. Tedy v pravém slova smyslu černá stavba. Už začínám být pomalu unavený a navíc odjíždíme za tři dny na dovolenou. Obávám se, že při návratu najdu nad vchodem hnízdo s mláďaty a budu definitivně v pr…. Pokusím se v Izreali koupit pampersky pro kosí mláďata, kde jinde než tam, že…

Musím korigovat mé mínění o naší domácí kosici. Dorazila totiž druhá samice, máme na zahradě dva párky. Buď tedy přicestoval syn s nevěstou a chce se před ní ukázat, nebo je to dcera se zeťákem a ten se chce předvést tchýni, jaký je pašák. Přiznám se, že pro jejich rodinné probémy nemám nejmenší pochopení.

Tajná služba


               Funguje samozřejmě i v demokratických státech, ovšem moc o ní nevíme. Proto může fungovat nerušeně. Za minulého režimu, o němž chci teď vyprávět, byla všudepřítomná, tím pádem nápadná a člověk o ní věděl. Proto se jí pracovalo mnohem hůře než v demokracii. Byla ovšem vyzbrojena tisíci agentů, kteří pro ni pracovali, ať už proto, že chtěli nebo že museli. Totalitní stát chce vědět, co kdy jeho poddaný řekl, či kdy si uprdl. Kdo si chce atmosféru sledování ohmatat z blízka, doporučuji vřele německý film „Život těch druhých“ s Ulrichem Mühem  v hlavní roli. Přesto mohl mít život v komunistickém Československu díky práci tajné služby někdy, i když zřídka, i komické akcenty. Už proto, že se u nás přece jen nebralo vše tak vážně jako v Sovětském svazu či v NDR. V každém Čechovi je trošku Švejka – chválabohu. A o tom je tento článek.

Manžel jedné mé dobré známé, paní Kadecka, pracoval v rakouských diplomatických službách a mimo jiné byl i rakouským velvyslancem v Německé demokratické republice, tedy v zemi, která měla s demokracií asi tolik společného jako akt s pietním aktem. Všem diplomatům, pracujícím ve východním Berlíně, bylo jasné, že jsou permanentně odposloucháváni, některým to činilo problémy při intimních chvilkách s manželkami či přítelkyněmi. Psychicky méně otrlé osobnosti mohou při pocitu, jak je každé jejich slůvko či ston přenášeno do centrály STASI trpět poruchami erekce. Proto měli všichni diplomati pronajaté byty v Západním Berlíně a na víkendy tam se svými manželkami odjížděli, aby měli trochu soukromí. Nebo aspoň věřili, že je mají. Ne tak pan Kadecka, ten taková opatření považoval za vyhozené peníze. „Ve Východním Berlíně vím, že mne odposlouchává jen STASI,“ říkal. „V Západním mne odposlouchávají všichni.“ Jak jméno Kadecka nasvědčujě, měl tento rakouský diplomat přinejmením české kořeny a rozuměl tedy humorným aspektům práce tajných služeb lépe, než jeho kolegové.

Měl jsem s tajnou službou po dobu mé činnosti ve Vysokých Tatrách jen letmá, nicméně zajímavá setkání. V roce 1986 se ve Vysokých Tatrách konala Universiáda. Šel jsem se svou tehdy šestnáctiletou švagrovou na Štrbské Pleso přihlížet soutěžím ve skoku z velkého můstku a měl jsem tajný tip. Právě v tom roku československá vláda povolila prodej kapitalistického nápoje Pepsi Coly. Až tak daleko, aby povolila i symbol amerického hospodářského úspěchu Coca Colu, sice nešla, ale i tak to byl výrazný krok v cestě otevírání se západu. A v hotelu FIS, kde měla Pepsi Cola svůj stánek, prodávala má spolužačka z kurzu angličtiny, mladá a atraktivní Slovenka, jenž mne, když se dozvěděla, že mám v úmyslu Štrbské Pleso navštívit, pozvala na bezplatnou ochutnávku Pepsi Coly ke svému stánku. Problém byl v tom, že onen stánek byl přímo v hotelu, kde bydleli všichni političtí prominenti a hlavním vchodem okolo všech bodyguardů se projít prostě nedalo. Jenže já jsem byl místní a dobře jsem se vyznal i v neoficiálních chodníčcích. „Nevadí, řekl jsem švagrové Zuzce, „půjdeme zadním vchodem (dnes se takovým vchodům říká vchody pro služebnictvo či vchody pro personál, tehdy ale v zemi rovných možností služebnictvo oficiálně nesmělo existovat a personál bylo cizí a tím pádem nežádoucí slovo). Prošel jsem tedy zadním vchodem, pak dlouhou chodbou až k vchodu do auly hotelu. V okamžiku, kdy jsem ale vzal za kliku, dveře se prudce otevřely a na mne se vrhly dvě osoby v oranžových overalech, porazily mne na zem a zkroutily mi ruce na zádech.

„Pomoc,“ křičel jsem a tím jsem je zřejmě znejistil. Postavili mne, stále ještě s rukama na zádech a prohlíželi si mne. Očividně jsem jako terorista či nepřítel režimu nevypadal.

„Co tu chcete?“ zeptal se jeden z nich.

„Pepsi Colu,“ řekl jsem. „Kamarádka je u stánku s Pepsi Colou a pozvala mne.“

„Vypadněte,“ řekl ten člověk nepřátelsky.  Udělal jsem to bez váhání a celkem rád. Díky tomuto setkání jsem ale věděl, že tajní policisté mají oranžové overaly. (Věděl jsem, že každá skupina spolupracovníků universiády dostala stejnobarevné bundy, zdravotníci měli například červené, prodavači lístků šedé se žlutými pruhy. Když jsme pak stáli na stadionu v davu diváků, mohl jsem si užít dokonalosti práce tajné policie, protože oranžové overaly byly rozmístěny s naprostou pravidelností a v ne právě estetiku postrádajících vzorcích. Jeden stál pár kroků ode mne. Věděl jsem o něm, a tudíž jsem i věděl, jak se mám chovat. Loajálně s režimem.

V roce 1987 mne v Popradě navštívil můj přítel z Finska Heikki Koskela. Seznámili jsme se kdysi na prázdninové praxi v Jugoslávii a přijel na návštěvu, aby poznal krásy naší vlasti. Zejména mu učarovalo neuvěřitelně levné pivo. Když jsme byli na horské tůře, vždy dbal na to, aby v ruksaku bylo aspoň šest piv (byli jsme tři, já, on a jeho přítelkyně Sirrka), protože dvě piva na osobu považoval za naprosté existenční minimum. Přesto se mi ho podařilo dostat celkem nezraněného ze Skalnatého Plesa na Hrebienok. Tam si pak v chatě Kamzík z nadšení nad svým sportovním výkonem dal další tři půllitry.

Večer jsme pak šli do baru. Protože jsem se s Heikkim bavil anglicky, objednával jsem ale slovensky, seděl o deset minut později u vedlejšího stolu tajný policista. Jak jsem ho poznal? Snadno. Byl to totiž můj spolužák z kurzu angličtiny. Protože jsem byl dobrý přítel naší učitelky – což se na mých znalostech vyučovaného jazyka projevilo spíše negativně – věděl jsem, kdo si kurs platí sám (skoro všichni) a komu platí kurs jeho zaměsnávatel (čtyři návštěvníci). A věděl jsem tedy, že všichni tito pánové jsou „státní zaměstnanci“ a peníze na jejich jazykové vzděláí převádí policie československé socialistické republiky. Navíc před ním stála na stole Pepsi Cola, vcelku spolehlivé poznávací znamení. Tajní policisté ve službě totiž nesměli pít alkohol, nealkoholické nápoje jim ale platil zaměstnávatel.

Onomu policistovi byla jeho mise velmi nepříjemná. Samozřejmě, že mne poznal a věděl, že jsem poznal i já jeho. Výsledkem byla jeho omluvná gesta, když jsem na něj pohlédl – zoufalý výraz v tváři, jenž mi měl sdělit, že on za to nemůže. Což jsem chápal.

Rozhovor s Heikkim se nesl tedy dále v nenucené atmosféře. Když jsme pak přišli domů, zeptal jsem se svého finského přítele. „Heikki, víš, kdo seděl u vedlejšího stolu?“ Zavrtěl hlavou. „Tajný policista,“ prozradil jsem mu. „odposlouchával nás.“

Kdybych jen tušil, jakou reakci toto sdělení u mého finského přítele vyvolá, zřejmě bych se kousl do jazyka. Heikki zbledl jako smrt a začal v panice balit své věci a ptal se, jakým způsobem by mohl ještě v noci přejít hranici do Polska. Domníval se, že každou minutu zazvoní na mých dveřích přepadové komando tajné bezpečnosti, zatkne ho a on zmizí na doživotí v lepším případě komunistickém československém kriminále, v horším v Gulagu na Sibiři (kde doživotní  trest trvá kratší dobu).

„Heikki, klid, nic se nám nemůže stát,“ uklidňoval jsme ho.

„Po tom, o čem jsme se všem bavili?“ nevěřil. Pravda, probírali jsme tak trochu politickou situaci v naší zemi, ale povstání ani revoluci jsme neplánovali.

„Heikki,“ vysvětlil jsem mu. „Ten člověk je můj spolužák ze třídy. Pokud by mne udal a mně se něco stalo, nedá mu učitelka, která je moje dobrá přítelkyně, zkoušku a neuzná mu semestr. On vyletí z kurzu a následkem toho ho mohou vyhodit z práce. Takže musí držet hubu.“

Heikki se na mne díval dost nedůvěřivě, nicméně přestal balit. Potřeboval sice čtyři piva, než se uklidnil úplně, myslím, že mi ale stejně neuvěřil. Pro hocha z demokratického západu bylo těžké pochopit, jak to u nás chodilo. Možná je to těžké pochopit i pro čtenáře těchto řádků i dnes.

Ale měl jsem pravdu – ani Heikkimu, ani mně se nic nestalo a můj spolužák na anglickém kursu se na mne několik dalších lekcí spiklenecky usmíval.

 

Zahrádka a jaro


Nevím, jak Číňané na své přísloví přišli. Prý, chceš-li být šťastný celý život, staň se zahradníkem.

Dobrá, nepopírám, že zahrádka dokáže člověku přivodit šťastné okamžiky, ale jsou to chvíle draze vykoupené. Je to trochu jako v manželství. Ovšem zahrádka je manželka náročná, finančně i časově. Chce být obletována, uctívána, ošetřována a krášlena. Na náklady člověk nesmí koukat, pokud chce, aby byla skutečně krásná. A kytičky a stromky jsou jako děti, stále se člověk musí bát, že se jim něco stane, že onemocní nebo dokonce umřou. Kromě toho se odmítají chovat podle mých pokynů. Čili, ať se na to dívám z jakékoliv perspektivy, zahrádka je něco, co člověk miluje a co ho přivádí k šílenství. Protože, stejně jako jeho nejbližší ví, že si to může dovolit.

DSC_0146

Přišlo totiž jaro. A jaro je obdobím, kdy člověk zjišťuje škody, které napáchala zima. Nutno říct, že velké. Letošní zima byla podivná. Celý leden visela nad jižním Štýrskem hustá vrstva mraků, sluníčko jsme celý měsíc neviděli a teploty byly permanentně hluboko pod bodem mrazu. Naopak v únoru a březnu se tak oteplilo, že jsme přes rekordně studený leden měli přece jen o půl stupně teplejší zimu než vloni a březen byl nejteplejší v historii. Prý za to může globální oteplení, ale kdo ctí a miluje Donalda Trumpa neboli Doníka (jak mu láskyplně říká jeho bývalá tchýně Zelníčková) nebo Václava Klause ví, že to je všechno výmysl, nesmysl a útok zelených fanatiků na podstatu fungování tržní společnosti.

Pro mě znamenalo toto neexistující globální oteplení hluboký zásah do peněženky a nejednu slzu. Tahle proklatá zima zanechala v mé zahrádce zničující stopy.

Nejvíc to odnesla bobkovišně. Protože jsem ji bohužel zasadil na nesprávném místě (o důvodech jsem už psal) je ohrožena v zimě ranním sluncem – po mrazivé noci dokáže přímé ranní slunce bobkovišni spálit – to se mi stalo první zimu po jejím zasazení. Od té doby ji na zimu zahaluji, aby se na ni sluníčko nedostalo. V únoru mi začalo být nápadné, že pod svým obalem hnědne – myslel jsem si, že potvora slunce se přece jen přes tenkou látku dostalo a lístky spálilo – bylo ostatně hodně intenzivní. Když jsem ochrany sejmul, skoro jsem omdlel. Nebylo to slunce, byla to plíseň. Bojoval jsem s ní celý minulý rok a po nespočetných postřicích jsem se naivně domníval, že jsem zvítězil a že v zimě mráz plíseň zničí – zejména, když trvá nepřerušeně celý měsíc. Opak byl pravdou. Plísni zima nesmírně vyhovovala. Zřejmě jako i ona látková ochrana. Rozrostla se a napadla prakticky všechny listy. Mně zůstaly oči pro pláč. Když jsem hnědé listí odstranil, nezůstalo skoro nic. Teď trčí k nebi vyčítavě holé větvičky a já jen můžu doufat, že se moje milovaná bobkovitě, která tvoří v zahrádce rozhodující faktor krásy, ještě olistí.

Jahody to vzdaly taky. Možná proto, že už jsem je měl několik let. Na jaře z nich zůstalo jen suché listí bez známek života. Musel jsem je vyměnit, což ovšem nezpůsobuje žádný velký stress – jahody nejsou pro okrasu ale nato, aby produkovaly ovoce – tedy pryč s nimi, když nerodí.

Co ovšem s mou růží za domem? Je to nezmar, kterého jsem zasadil na stinnou stranu domu hned, když jsme se do nového domu nastěhovali, tedy před dvanácti lety. Už byla jednou odepsána. Před několika lety jsem se ji chystal vykopat, jenže když jsem k ní přišel s motykou a lopatkou, našel jsem úplně u země několik malinkých lístků – z nich pak růže vyrostla znovu a opět několik let kvetla. Letos vypadá stejně bezútěšně jako tehdy, když jsem ji už prohlásil za mrtvou – snažím se vydržet s nervy, ostatně tehdy taky začala vypouštět lístky až v květnu.

Pichlavé stromky před vchodem najednou v rámci přivítání jara zhnědly. Celou zimu se tvářily radostně a zeleně, když přišla první tepla, ukázaly pravou barvu. Už jsou na smetišti, jejich zradu jim tak hned neodpustím. Nač jsem je celou zimu zaléval?

A samozřejmě přichází invaze mravenců. V mé kořenové zahrádce jsem objevil celé velké mraveniště plné červených mravenců – znáte je, to jsou ti, co trápili Ferdu Mravence a prodali ho do otroctví. Proto s nimi nemám slitování, zejména, když jsou jich tisíce (zatím, v létě přijdou miliony) Nasypal jsem na ně návnadu, urazili se a odešli. Doufám, že ne pro posily.

Je třeba se připravit na nové provokace sousedova kocoura, který nejen kálí a močí na mém trávníku, ale slaví i divoké párty každou noc na střeše mého auta. Baldrián zimu přežil, ovšem jak už jsem psal, ta potvora na baldrián prostě kašle. Kopřivěnka psí zimu nepřežila – jedná se o jednoroční rostlinu a starší rostliny jsou prý stejně nevzhledné. Asi koupím novou. Nicméně vloni moc nepomohla ani ona, té bestii kocouří se prostě u nás líbí a nechce si nechat vymluvit, že to není jeho rajón. Když k nám posledně  přijela návštěva, vyprávěl mi kamarád Ali (Alois), že na cestě k nám jen tak tak stačil zabrzdit, protože mu před auto vběhla velká kočka. Popis souhlasil. Vyrazily mi slzy. Proč má Ali tak dobré brzdy?

Už se byl představit i náš kos domácí. Zatím bez partnerky. Přistihl jsem ho, když vyzobával z trávníku nějaké broučky a očividně mu moc chutnali. Choval se trochu nesměle, zřejmě v důsledku našich kontroverzí ohledně jeho loňského bydlení. Znovu jsem ho upozornil, že ho vidím rád, že se může ubytovat na střeše domu na garáži nebo v kterémkoliv stromě, ale V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ ne nad vchodem do domu. Nesměle přikývl a řekl, že to vyřídí paní kosové. Doufám, že má v tom vztahu aspoň poradní hlas.

Zato mým tujím se dařilo až příliš dobře. Zvětšily se a rozšířily, i když to mají přísně zakázáno. Prostě každý si dělá, co chce, ty kytky jsou skoro jako lidi. Ostříhat je, to byla fuška, kterou jsem si odnesl bolestmi svalů na celý týden. Prostě nesčetněkrát po žebříku nahoru a po žebříku dolů – nic pro starého pána. Nicméně se podařilo dát jim přijatelnou frizúru a poté odvézt 150 kilogramů odřezků. Chovají se jako muslimové ve Francii – je jich hodně a jsou velké, nebojí se tedy, že bych je mohl dát vytrhat a odvést. V čemž mají pravdu, takové opatření si nedokážu ani představit.

Krásně rozkvetla sakura, ta mě potěší každý rok, asi je jí mně líto. I magnolie za domem se snažila, aby mě udělala šťastným. I levandule přečkaly zimu v dobrém stavu, na rozdíl od mého zetě, kterému všechny chcíply. Nevím proč, stará se o svoji zahrádku stejně láskyplně jako já. Moje levandule se už rozrůstá novými větvičkami. Ona  – věřte či nevěřte – existují i hodná dítka. Nevím, co si mám myslet o libečku. Během několika dní vyrostl v obra a ohrožuje všechny ostatní rostliny v jeho okolí. Problém je, že se u nás vývary, zejména hovězí, do nichž by se hodil, nevaří – můj internista mi je přísně zakázal. Žaludek, dna atd. znáte to. Takže co s ním, potvorou přerostlou? Sousedka poradila, že se hodí i do salátů. Takže budeme jíst holt saláty.

Trávník přečkal zimu překvapivě dobře, podstatně lépe než v minulých letech, zřejmě mu tedy studená a vlhká zima bez slunce prospívá. Několik posledních drzých pampelišek jsem hravě odstranil, samozřejmě začal řádit popenec, jeho krásné kvítky jsou ovšem léčivé a tak se už suší. Ještě netuší, že mu přitne. Trávník bude totiž třeba vertikutovat. Jak už jsem psal, když padne slovo vertikutace, zapomene můj syn, kde bydlíme. Nedivím se mu. Vertikutátor nevlastním, kupovat mašinu, kterou potřebujete jednou do roka a která se permanentně kazí, považuji za neefektivní. Bohužel se mi vypůjčený stroj nevejde do kufru auta, pročež jsem se poslední roky snažil vertikutovat ručně. Poté, co mě to stálo minulý rok problémy s ramenními klouby a naprosté vyčerpání, objednal jsem na tento rok zahradníka. Měl by přijít. Ovšem jak mu řekl v telefonu – jeho vertikutátor se pokazil (jaké překvapení!) a je v opravě. Zda se opravit podaří je zatím nejasné. Jako celá budoucnost.

Poslední zpráva – vertikutovat se nebude, prý je vlhko a větrno. Náhradní termín zatím nejasný. Nevím, zda má popenec nějaké kontakty nahoru ke svatému Petrovi, jeho likvidace se zatím odkládá. Jak víme, zahradníci jsou stejně nespolehliví jako počasí. Prostě se mu dokázali přizpůsobit.

Aby bylo jasné, Eszter, samozřejmě že mou zahrádku stále miluji. Miluji ostatně i mou manželku. Ale někdy je to pořádná fuška.

DSC_0147

Svědkové Jehovovi


               Asi se teď trochu pouštím na tenký led. Svědkové Jehovovi jsou uznanou církví, takže oficiálně se proti nim nedá nic říci. Ovšem nám lékařům ztrpčují život svým odmítáním krevních převodů, protože tím pádem se mnoho život zachraňujících zákroků nedá provést. Pokud se navíc jedná o mladou ženu a matku tří dětí, která pak právě proto musí zemřít, protože přišla se svým plicním abscesem do nemocnice příliš pozdě a těžce anemická, je to něco, co samozřejmě hluboce zasáhne do emočního a citového života lékaře, který musel takové tragédii nečinně přihlížet.

Chválabohu existuje dnes erytropoetin, tedy hormon, kterým ledviny povzbuzují kostní dřeň k vytváření červených krvinek. Tím se dají zvládnout aspoň chronické stavy jako například u pacientů na dialýze. Ta byla před vynalezením této rekombinované syntetické látky pro svědky Jehovovy taky prakticky dlouhodobě neproveditelná. Dnes to tedy jde, ovšem erytropoetin může pomoci při chronické chudokrevnosti, ne ale při akutním krvácení, jako například ze žaludku. Lékaři jsou pak odsouzeni k velmi nepříjemnému rozhodnutí, zda mají zachránit člověku život, či riskovat ze strany zachráněného žalobu za to, že dostal krevní konzervu proti své vůli a tím mu byl znemožněn život posmrtný.

Nechci zde opravdu ideologicky polemizovat, ale všechny pasáže v bibli, na které mě svědkové Jehovovi odkázali,  pojednávají VÝHRADNĚ o POŽÍVÁNÍ krve, o krevních transfuzích v bibli celkem pochopitelně nic stát nemůže. Jak známo, bible skutečně Židům jezení krve a krevních produktů zakazuje, proto je košer maso zcela zbaveno krve i krevních cév. Prý to snižuje sklony k agresivitě, pravda je, že v židovské čtrti v New Yorku je nejnižší kriminalita ve městě. Zda za to může košer maso, je ovšem otevřenou otázkou. Ale výklad této věci Svědky Jehovovými je věc víry a tedy emocí, zde se nedá racionální argumentací nic dosáhnout. Nemám ani nejmenší chuť se do takové diskuse pouštět. Bylo by to stejně beznadějné, jako když jsem na Slovensku přesvědčoval mé pacienty, aby nevolii Mečiara. Taky to bylo o víře a o emocích a ne o rozumu.

O něco veselejší je houževnatost Svědků Jehovových při získávání nových členů církve. Jak jednou zacítí šanci, že by mohli obrátit někoho na svou víru, nepovolí, aby jej neponechali ve věčném zatracení. Pořádně jsem to zavařil svému příteli Vladovi. Tedy, zavařil si to sám, z dobré vůle, jak už to většinou bývá. Protože zná můj zájem o světová náboženství, půjčil si od návštěvy Jehovových svědků knihu, kterou hodlal půjčit dále mně. Kniha to byla velmi zajímavá, přečetl jsem ji jedním dechem. Dozvěděl jsem se o všech možných světových náboženstvích včetně shintoismu, buddhismu atd, atd. tolik, jako z žádného spisu předtím. Problém byl, že Vlado byl díky svému „zájmu“ vytipován jako duše, jež by se dala zachránit před věčným zatracením. Nemohl se pak Svědků zbavit, chodili stále znovu a znovu, aby s ním diskutovali, až v zoufalství začal vyhrožovat puštěním psa.

Já jsem to měl mnohem jednodušší. Nějakým způsobem se členové církve vždy dozvědí, kam přišel nový člověk, jenž má možná problémy a potřeboval by pomoc a podporu a tím by se dal získat pro věc jejich pravé církve. Jenže ne vždy mají štěstí ve volbě vhodného okamžiku.

Vrátil jsem se z práce úplně zničený – to se mi stávalo první měsíce mého pobytu v Rakousku pravidelně (a v poslední době se mi to stává zase stále častěji – i když tentokrát to nebude zvykáním si na nové prostředí, nový jazyk, nové poměry, nové léky a nové vyšetřovací metody, ale spíš narůstajícím věkem). Padl jsem do postele a usnul jako zabitý. Nespal jsem ale dlouho. Probudilo mne neodbytné zvonění u dveří. Můj zvonek vyzváněl a nehodlal přestat. Vstal jsem a podíval jsem se na hodinky. Bylo šest a venku šero. Logicky jsem se domníval, že je ráno a nechápal, kdo mě chodí budeit v šest ráno. Napůl v mrákotách jsem se dobelhal ke dveřím a otevřel jsem je. Stál v nich usměvavý muž ve středních letech a před sebou držel časopis s názvem „Probuďte se!“

Nevím, co jsem mu řekl. Nepamatuji se. Ale už se nikdy neukázal.

Až když byl pryč, došlo mi, že ráno není. Byl večer šest hodin. Ten člověk to určitě myslel dobře. Ale prostě pro svou misi nezvolil správný okamžik.

Rodinný výlet


          Život v cizině rodinu upevňuje. Protože člověk žije jakoby v obležení a provozuje soustavnou kruhovou obranu, drží to rodinu těsněji pohromadě. Není ale nic tak prospěšného pro udržení rodinné soudržnosti jako společné zážitky. Třeba rodinný výlet. Po řadě pozitivních zážitků v Praze, Římě a dalších městech jsme se rozhodli pro návštěvu Paříže. To bylo v roce 2002. Vyrazili jsme tam vlakem, cestuje se v noci, ráno je člověk ve městě, jde se ubytovat a může poznávat metropoli na Seině. V podstatě neměl plán chybu.

Výlet probíhal uspokojivě, Francouzi dokonce vyjímečně ani nestávkovali a tak jsme chodili od památky k památce a od muzea k muzeu. Problém vznikl až při otázce, co s posledním dnem. Tím bylo totiž pondělí a zámky i muzea měla zavřeno. A tak jsem se rozhodl navštívit jediné místo, které zavřeno nemělo – totiž disneyland. Odstopoval jsem si poctivě čas, abychom neměli problémy s návratem. Metrem na náměstí Place de la Nation k zastávce rychlovlaku 40 minut, rychlovlak jezdil každých 8 minut, cesta s ním až k Disneylandu pak trvala 35 minut. Dohromady tedy 82 minuty, z hotelu bylo na nádraží metrem čtvrt hodiny, takže s trochou rezervy jsme museli vlak dosáhnout za dvě hodiny. Tedy, jak jsem oznámil všem přítomným, je třeba opustit Disneyland přesně v 15 hodin, abychom vlak v pět odpoledne bez velkého stresu dosáhli.

Disneyland byl pro děti samozřejmě zážitkem, postupně jsme přitvrzovali, až mne syn vylákal dokonce i na moonshot. Dobrá, žaludek to přežil jen tak tak, ale co by člověk pro děti neudělal. Ve dvě hodiny odpoledne byl slavnostní průvod pohádkových postaviček a skončil dvacet minut před třetí. Co s těmi dvaceti minutami? Přímo před námi bylo třídimenzionální kino, něco, co jsme do té doby nezažili, tedy naše děti ne. Oznámená čekací doba byla 0 minut, čili jsem rozhodl, že se tam podíváme. Dostali jsme se do haly před kinem a dostali brýle pro třídimenzionální rozměr. Pak nám promítli reklamu na filmy Kodak. Poté následovala několikaminutová přestávka, poté nám promítli reklamu na filmy Kodak. Mírně jsem znervózněl a zeptal se přítomné slečny, jak dlouho film trvá. Řekla, že deset minut, pohledem na hodinky jsem zjistil, že by to mělo vyjít. Už během filmu jsem si ale uvědomil jeden detail – ve tři hodiny jsme měli být už na nádraží a ne v kině!

Jen film skončil, hnal jsem protestující rodinu na nádraží. Na nástupiště právě přijel vlak a já jsem si oddechl. Bude to těsné, ale vyjde to. Stíháme. Nasedli jsme do vlaku a čekali na odjezd. Uplynulo osm minut a vlak se nepohnul. Uplynulo dalších pět minut a pořád ještě nejel. Začal jsem se mírně potit. Vyběhl jsem na nástupiště a zeptal se železničáře, proč vlak nejede. Odpověděl mi s úsměvem, že odjezd vlaku je v 15:35. Zesinal jsem a argumentoval, že vlaky jezdí každých osm minut.

„To ano pane, dopoledne ano. Ale odpoledne jezdí každých třicet pět,“ vysvětlil mi a nechápal, proč se o mne pokouší mrtvice. Bylo mi jasné, že vlak do Salcburku nemůžeme stihnout.

Po cestě rychlovlakem jsem horečně počítal a studeně jsem se potil. Třicet pět minut k náměstí Plaza de Nation pak čtyřicet minut metrem k hotelu. Pak čtvrt hodiny k nádraží. Ať jsem počítal, jak jsem počítal, chybělo dvacet minut. Byli jsme ztraceni a nic netušící děti se ptaly, proč jsem tak nemluvný.  Já si představoval, jak se budu svou francouzštinou skládající se asi ze šedesáti slov na nádraží Gare d´Est vysvětlovat nějakému francouzskému úředníkovi, proč nám ujel vlak a prosit jej o přidělení náhradního spojení. A následně těch několik nocí na pařížském nádraží, než se skutečně něco volného najde.

Spásný nápad přišel v posledním okamžiku, rodina už stála u dveří připravena vystoupit na Place de la Nation. Napadlo mne, že kdybychom nevystupovali tady, ale projeli rychlovlakem celou Paříž až k Vítěznému oblouku, je to odtud k našemu hotelu podstatně kratší cesta, metrem možná dvacet minut, možná i o něco méně.

„Nevystupovat,“ vykřikl jsem a strhl už vystupující manželku zpět do vlaku. Nebyli to jen příslušníci mé rodiny, kteří se na mne dívali jako na blázna.

„Proč?“ chtěl vědět syn, stále očividně odhodlaný vystoupit a korigovat tak rozhodnutí očividně pominutého tatínka.

„Protože jinak nestihneme vlak.“ Teprve teď se na mne všichni podívali s podezřením v očích a musel jsem s pravdou ven. Měl jsem na vysvětlení celé situace pět minut, než vlak zastavil u Vítězného oblouku. Teď už jsme běželi, abychom viděli právě odjíždějící metro. Na štěstí jezdí soupravy v tuto dobu každé dvě minuty. Nastoupili jsme do příští. Děti dostaly příkaz vystoupit na nástupišti stanice Blanche a čekat tam, než se vrátíme z hotelu s cestovními taškami. Uvažoval jsem i o alternativě tašky v hotelu nechat, ale bylo by příliš komplikované se jich pak z Grazu domáhat, na to vypadal náš hotel příliš secesně.

Metro zastavilo a já jsem vystartoval, následován manželkou sprintem ven. Vyběhl jsem z metra na ulici právě před Moulin Rouge, má žena o několik okamžiků později. Lidé se zastavovali, prohlíželi si nás a pak začali mou manželku povzbuzovat. Zprvu jsem nechápal proč, až po krátké chvilce mně to došlo. Byli jsme totiž na Place Pigalle, tedy centru pařížského erotického života. Když jsem objednával hotel na Montmartru, v ulici s nevinným názvem Rue Fromentin, který sliboval výhled na kostel Sacre Coeur, netušil jsem nic zlého. Recepční se na naši rodinu se dvěma malými dětmi dívala trošku překvapeně, ale Pařížané jsou očividně připraveni se ničemu nedivit. Teprve poté, co jsme se šli projít, jsem pochopil, že volba hotelu nebyla pro rodinný výlet právě ideální. Mezi nesčetnými videotékami a muzei sexu a erotiky bylo téměř nemožné objevit stánek s bagetami. Navíc jsem si dva dny nemohl nafilmovat náš hotel, protože před dveřmi postával transversita a nabízel své erotické služby. Teď tedy chodci na náměstí Pigalle očividně předpokládali, že jsem manžel, jehož žena přistihla při něčem nemravném a teď mit to chce spočítat. Nebyl čas vysvětlovat jim jejich omyl. Doběhl jsem k hotelu a na recepci nebyl nikdo. V zoufalství jsem bez dechu zavolal jediné slovo, jež mne napadlo „Help!“

Ať mi někdo vykládá, že Francouzi nerozumí anglicky. Z baru se vyklonil recepční a zeptal se mne, co chci. „Naše tašky!“ vykřikl jsem. Zavrtěl nechápavě hlavou a ukázal k mým nohám. Naše kufry ležely celý den na chodbě přímo za otevřenými dveřmi hotelu do ulice. Na pobouření nebyl čas. Popadli jsme se ženou zavazadla a mazali zpět k metru. Děti nevěřily, když nás uviděly. Jak už jsem řekl, v tu dobu jezdí soupravy každé dvě minuty, nestačila projet ještě ani jedna. Nastoupili jsme, zdálo se, že bychom vlak mohli stihnout.

Jenže bylo třeba jednou přesedat. Na přestupní stanici Barbes Rochechouchart nám schodiště zahradily dvě mladé černošky s tak obrovským pozadím, že nebyla šance okolo nich proklouznout. Nespěchaly, dokonce se ještě zastavily, aby si zapálily cigaretku. Jsou chvíle, kdy se člověk stává rasistou a ta chvíle tehdy právě nastala. Přesto jsem se je nepokusil srazit ze schodů, což považuji za důkaz mého naprostého ovládání.

Na nádraží Gare d´Est jsme se vynořili z metra minutu před odjezdem našeho vlaku. Jako zázrakem přímo před námi bylo nástupiště, kde bylo napsáno velkými písmeny Wien – Strassburg. Pochopil jsem, že nás pán Bůh přece jen neopustil. Doběhli jsme k poslednímu vagónu, na něm stálo – Strassburg. Na dalším totéž, na třetím taky. Vídeň se nekonala. Výpravčí pískal. „Nastupujeme,“ rozhodl jsem. „Strassburg je správným směrem a tam bude snad někdo umět německy, je to v Alsasku.“ Vhodil jsem tašky do nejbližších otevřených dveří, nacpal tam rodinu, nastoupil a vlak se rozjel.

Trik byl v tom, že do Vídně jelo prvních pět vagónů vlaku. Když jsme náš vagón konečně našli, v něm pak naše kupé dostal jsem konečně křeče do žaludku. Tak silné, že je dokázala odstranit jen celá láhev Beaujolais nouveau. Víno údajně nepříliš kvalitní, jež se netěší dobré pověsti a bylo údajně vypěstováno především pro americký trh. Nicméně v daném okamžiku jsem cenil především jeho léčebný účinek na moji křeč v žaludku. Fungovalo to.

Tak dětičky, že na výlet do Paříže nikdy nezapomenete?

Moje zahrádka a její návštěvníci


 

Jak už jsem pravil, zahrádka je něco, co má být vyhrazeno skutečně jen mně, mé rodině a mým přátelům. samozřejmě chápu, že při jejím vzhledu existuje mnoho různých existencí,kteří neodolají a hodlají se se mnou o mou zahrádku dělit.


DSC_0002

Ovšem nehodlám se jen tak svého privilegia vzdát. Je to společné dílo kamaráda zahradního architekta Václava Babky, který ji vyprojektoval (buď mu za do vzdána chvála) zahradníka Kurze, který projekt zrealizoval (buď za to taktéž pochválen) a mé každodenní péče (za kterou se rovněž musím pochválit, protože to jinak nikdo neudělá.

S některými návštěvníky se smířit musím. Jako párek krásných strak, které u nás bydlí od samého začátku.Pokud nenecháváme na stole či někde okolo domu šperky, nemáme se čeho bát. na rozdíl od většiny jiných ptáků straky nerozhrábavají dekoraci okolo stromů a jsou pěkné.

Svého času jsem měl totiž na zahrádce skoro všechny druhy ptáků hrabavých, takže jsem je sledoval na terase s otevřenou knihou „Zvířata“, abych měl aspoň trochu představu, kdo to všechno k nám na návštěvu chodí. Jednou se na mém trávníku připravovali na nálet na sousedovy třešně špačci, to byl trávník na asi půl hodiny černý, než se sešikovali a zaútočili. Soused nato třešeň porazil a je klid.

Trošku větší svízel je s párkem kosů. Na jedné straně vyzobávají z trávy mravence ( na tento úkol ale naprosto nestačí, žížaly a možná i jinou verbež, rozhodli se ale u nás ubytovat. A to přímo na trámu nad vchodovými dveřmi. Naštěstí jsme jejich hnízdo odhalili včas, ještě něž stačili položit vejce. Jednalo se jednoznačně o nepovolenou černou stavbu a proto jsem rázně zakročil a strhl jsem ji. Argumentaci, že kos stavět na černo může, protože je sám černý jsem odmítl akceptovat. Jak už by to v Evropské Unii vypadalo, kdyby každý černý stavěl, kde se mu zachce – a ne že by se o to nepokoušel. Tady je třeba plnit literu zákona nesmlouvavě a to jsem taky učinil. Buď jsou ovšem kosi nechápaví nebo hrozně tvrdohlaví. Musel jsem zmařit celkem čtyři pokusy zahnízdit se nad našimi hlavami a obšťastňovat nás svými výkaly a výkaly svého potomstva kdykoliv se rozhodneme do domu vstoupit či ho opustit, než pochopili, že tam nejsou vítaní a dalších pokusů se vzdali. Tedy  minulý rok- letos to už zkusili znova. Očividně nezatrpkli, pobíhají po mém trávníku nadále.

Někde pod ním se totiž chystají k dalšímu útoku mravenci. Určitě jsou jich tisíce, či dokonce miliony, nevěřím, že se mi je podařilo vypudit. Možná zatlačit do defenzívy, ale zahrabali se pod trávníkem jako IS pod městem Rakká a čekají na svou příležitost. Musím být ve střehu, kosi na to stačit určitě nebudou. Některé předsunuté jednotky se a povrch už vyhrabaly mezi kameny blízko mé vrby, ale hned jsem je odhalil, zasáhl a přinutil je stáhnout se znova do ilegality. Uvidíme, zda se poučili a hlavně, kde vyrazí k útoku příště. Bezpečnostní opatření jsem posílil, ještě ale necítím potřebu vyhlašovat výjimečný stav.

Krtci, kteří mi ztrpčovali život několik let, se všichni utopili při potopě v roce 2013. Sice mi lezli na nervy ale takovou smrt jsem jim nepřál. Měl jsem na ně připravený karbid abych je vysmrděl, o život jsem jim ale neusiloval. Nicméně nelítostná příroda rozhodla za mně.

Bažant, který se kdysi promenádoval na příjezdu k našemu domu, nás přestal navštěvovat, když si vedle nás postavili dům sousedi, už jsme pro něj nebyli zajímaví, nebyl už tak dobře vidět, když se naparoval a ukazoval celou nádheru svého peří.

Občas profuní za domem rodinka ježků, která se neustále stěhuje mezi polem napravo od našeho domu a zahradou souseda Sommera nalevo. Pokud mi nefuní  příliš hlasitě přímo pod otevřeným oknem ložnice a neruší tak můj spánek, mám je rád.

Takže jediným nepřítelem zůstal sousedův kocour. Nejen že si nemyje pracky, když se rozhodne spát na mém autě ( a rozhoduje se pro to očividně každou noc nebo minimálně vždy v tu noc, kdy jsem si čerstvě umyl auto), ale kálí a močí mi po trávníku. Hovínka (slušně řečeno, je to velká bestie a po trávníku netrousí hovínka, ale pořádná hovna) mi až tak nevadí, zato vypálené kruhy po jeho močí mě přivádějí k nepříčetnosti.

Použil jsem tedy tajné zbraně, kterou mi poradila kamarádka Eszter- zasadil jsem kozlík lékařský, čili baldrián, latinsky Valeriana officinalis). Zasadil jsem ho hned vedle odpadkových košů, abych ho přivábil tam. Pokud si zřídí toaletu na onom místě, není problém jeho exkrementy odstranit. Od té chvíle sleduji, zda se u kozlíka povaluje. Pro kočky prý není baldrián ani tak marihuana jako spíš LSD. Měl by tam tedy ležet, nepříčetně koulet očima, zpívat a pokoušet se létat. Neleží tam, nezpívá a nelétá. Možná už byl někde na odvykačce a drogám se vyhýbá. A na trávníku přibyly nové vypálené skvrny. Dostal jsem další tip. Prostě akce zoufalce, rozumíte. Topící se i stébla chytá. Existuje bylina, latinským jménem Coleus caninus, česky Kopřivěnka psí. Na nápad ji zasadit mě přivedlo její německé jméno „verpiss dich“.  (Je to v podstatě nepřeložitelné, česky bychom to přeložili jako „zmiz“ jenže v doslovném překladu to znamená „odčurej se“.) Což mi připadlo velmi výstižné k situaci, ve které se s oním zlým kocourem nacházím. Ta rostlina má totiž svým zápachem odpuzovat jak psy tak kočky – je zvláštní že prý v tomto bodě jsou tyto znepřátelené zvířecí druhy zajedno. (Milejší by mi bylo, kdyby se ta rostlinka jmenovala Coleus catus, jenže co už nadělám. Musím věřit, že se aspoň v tomto bodě sousedův kocour bude cítit být psem.) Zasadil jsem ji mezi domem našim a domem sousedovým jakož i před carportem, kde parkuji mé stále špinavýma kocouříma nohama znesvěcované auto. A čekám na výsledek.  Zatím nevím co si o tom mám myslet.

Možná zase jednou půjdu umýt auto. Uvidíme.

Třeba mám mou zahrádku opravdu už jen pro sebe, mou rodinu a mé přátele. Pokud se rozhodnou nás navštívit a přijedou. Udělal jsem pro to opravdu vše, co bylo v mých silách.

 

PS: Auto jsem umýval zbytečně. Ta kocouří bestie zřejmě buď ztratila čich nebo je úplně blbá. Pokud ji chyhtím, odvleču ji k zvěrolékaři, ať jí propláchne nos. 

DSC_0003