Category: Blog


Jun
2022

Dějiny pravoslavné církve II

categories: Blog, Historie

               Ke konfliktu stačilo jedno slovo. To slovo znělo „filioque“ a na Západě se vloudilo do vyznání víry. V nikajském vyznání víry, které platilo jako oficiální, stálo v latinské podobě „qui ex Patre procedit“, čili, že Duch svatý vychází z Boha otce. Někdy okolo roku 400 se ve Španělsku poprvé objevilo znění „qui ex Patre Filioque procedit“, čili, že Duch svatý vychází z otce i syna. Toto vyznání víry doporučila synoda v Toledu v roce 481. Dokud se něco takového dělo na tehdejším konci světa v dalekém Španělsku, nikoho to nijak nezajímalo, už proto, že Západní Gótové, kteří Španělsko ovládli, byli Ariáni, kteří měli k Svaté trojici svůj vlastní vztah, mající své politické pozadí. Podle ariánství byla církev (Syn) a Duch svatý (vzdělanost) podřízeny Otci čili panovníkovi. Proto germánští náčelníci toto učení tak milovali.

               Problém začal až když toto změněné vyznání víry začali používat katoličtí Frankové a skutečný malér vznikl, když v roce 809 ustanovil císař Karel Veliký toto vyznání víry za povinné na území, které ovládal. Zřejmě tím chtěl namíchnout východořímského císaře Nikephora I. v Konstantinopoli, který se až do roku 812 zdráhal uznat Karlův císařský titul a trval na tom, že on je jediný „Caesar romanorum“. Papež Lev III., který svého času Karla císařem korunoval, přešel tuto provokaci s filioque mlčením – co u taky zbývalo? Byl na franském císaři naprosto závislý. Císaři jeho mínění nerozmlouval, ale do zdi katedrály svatého Petra nechal vyrýt vyznání víry bez „filioque“.

               Jenže džin už byl vypuštěný z lahve a začal žít svým vlastním životem.

               Poprvé to vedlo k diplomatickému konfliktu na konci devátého století, kdy se cesty východní a západní církve poprvé rozešly. Šlo opět především o politiku. V Byzanci se ujal moci mladý císař Michael III., tedy vlastně jeho strýc a mentor Bardas (Michal se zajímal především o pijatyku a o svádění manželek dvořanů, kterým pak posílal parohy jako upomínku na to, že jejich manželka ležela v jeho posteli – odtud výraz paroháč pro podvedeného manžela). Bardas sesadil Michalovu matku Teodoru a dal zavraždit jejího prvního ministra Theoktista. Jenže do cesty se mu postavil patriarcha Ignatios. Nepříliš chytrý, ale tvrdý a neohebný. Vyjednávat se s ním nedalo. Bardas ho tedy dal císařem jednoduše sesadit (do karet mu hrálo, že se Ignatios svého času nechal vyjmenovat císařem, aniž by se předtím nechal zvolit biskupskou synodou, a tak se jeho úřad mohl považovat za nelegální). Bardas potřeboval nového patriarchu, a to pokud možno chytrého, vzdělaného a loajálního. Jeho volba padla na největšího učence té doby Fótia zvaného „Filosof“ nebo také „Velký“, profesora na konstantinopolské univerzitě.

Byl to kolega, přítel a mentor našeho věrozvěsta Konstantina – Cyrila, byl to vlastně on, kdo poslal soluňské bratry Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Malým zádrhelem jmenování patriarchou byla skutečnost, že Fótius byl laik, neměl tedy kněžské svěcení. To vyřešili v Byzanci po svém. Fótios obdržel ve čtyřech dnech všechna čtyři potřebná svěcení a ujal se úřadu. Jenže tehdy se vložil do hry papež Mikuláš první. Byl zvolen právě v roce Fótiovy inaugurace a chtěl ukázat svaly. S poukázáním na rychlost Fótiova svěcení odmítl Fótia jako konstantinopolského patriarchu uznat. Tím vznesl oficiálně nárok na své uznání jako hlavy církve, která má právo potvrzovat jmenování ostatních patriarchů, tedy činnost, vyhrazenou odjakživa císaři. Ale Mikuláš se cítil být povýšen nad krále a císaře.

               Mikuláš prohlásil Fótia v roce 863 za sesazeného a instaloval opět Ignácia, což ovšem v Konstantinopoli nikoho moc nezajímalo. Po výměně podrážděných dopisů svolal Fótius do Konstantinopole koncil, na který pozval všechny patriarchy kromě římského. Jestliže Mikuláš bojoval na poli politickém, Fótius odpověděl učeností, jak tomu bývalo v Řecku zvykem. Koncil obvinil papeže z hereze, právě proto, že údajně používá ve vyznání víry slovo „ze Syna“ a obvinil ho, že šíří toto kacířské učení v nové církevní provincii v Bulharsku. Sice to nebyla pravda, v Římě se filioque na rozdíl od Franské říše nepoužívalo, ale pravda nikoho nezajímala. Koncil prohlásil Mikuláše za kacíře a vyloučil ho z církve. Jenže ještě než z toho mohl papeže trefit šlak, došlo v Konstantinopoli k převratu. Milenec císaře Michala Bazileos zavraždil Bardase a po něm i císaře a stal se sám císařem. Aby si usmířil papeže a dostal od něj potvrzení své legitimity, odvolal Fótia z úřadu a dosadil zpět Ignácia. Mikuláš zemřel ve stejném roce s pocitem dobře vykonané práce.

               Jenže Bazileova loajalita k Římu nebyla trvalá. Potvrzení svého titulu už měl, a tak po Ignáciově smrti v roce 877 vyjmenoval patriarchou k úžasu papeže Jana VIII. opět Fótia. Co se týká vzdělanosti a diplomatických schopností totiž lepšího člověka v celé říši neměl, Fótios svolal do Konstantinopole v letech 879–880 koncil, který smířlivými formulacemi překonal dvanáct let starý spor. Papež potřeboval nutně byzantskou flotilu na ochranu Říma před Araby, a proto se rozhodl nehrotit a do suverenity konstantinopolského patriarchátu už nezasahoval. Fótios ale neopomněl nechat potvrdit vyznání víry bez Filioque a toto znění schválilo všech pět patriarchů, i vyslanci papeže Jana. Na povrchu byl spor urovnán, v hloubce to vřelo dál.

               První schizma, tedy rozdělení církve, bylo odvráceno. Ale napětí mezi východem a západem dále narůstalo. Nešlo jen o vyznání víry, opačný směr křižování, či požívání kvašeného (východ) a nekvašeného (západ) chleba při mši. V tomto bodu se západní část ještě jednotné církve odvolávala na Ježíše, který samozřejmě podle židovské tradice svým služebníkům při poslední večeři lámal chléb nekvašený. Řekové se ovšem hlásili k tradici svatého Pavla, který zavedl podávání chleba kvašeného s tím, že právě „křesťané jsou kváskem, který prokvasí těsto společnosti jako chléb a učiní ho lepším a chutnějším.“

               V oblasti Římské říše národa Německého čili v Západořímské říši se podle příkazu jejího zakladatele Karla nadále používalo vyznání víry s filioque a v roce 1013 ho uznal papež Benedikt VIII. jako jediné správné. Šlo mu v podstatě jen o to získat pomoc vojáků císaře Jindřicha II., později vyhlášeného za svatého, ačkoliv si vysloužil přezdívku „der Zänker“, což znamená svárlivec nebo výtržník. (K svatosti mu zřejmě dopomohla fimóza předkožky, která mu znemožnila pohlavní styk s jeho ženou Kunhutou.) Císař skutečně pak do Itálie v roce 1014 dorazil a nechal se od papeže korunovat.  Papež tehdy viděl hlavní ohrožení v Byzantincích, ovládajících jih Apeninského poloostrova.

               Filioque se tedy poprvé dostalo do vyznání víry i v Římě, ale dokud se o tom diskrétně mlčelo, šlo vše dál. Jen se do vedení některé z konfliktních stran nesměl dostat blbec. Víme, že iniciativní blbec je nebezpečnější než třídní nepřítel. Jenže v Konstantinopoli se to v roce 1043 stalo. Patriarchou byl vyjmenován Michael Kerullarios, omezený byrokrat s nedostatečným teologickým vzděláním a jen určitými rudimentálními znalostmi církevních dějin.

Kupodivu si dokázal navzdory své poněkud omezené inteligenci (nebo právě díky ní) získat velkou popularitu u byzantského lidu. V jižní Itálii se znovu rozhořely spory. Jestliže ještě před čtyřiceti lety hledali papežové v Normanech – přistěhovalcích z evropského severu – spojence proti Byzanci, teď se karta obrátila. Papež Lev IX., původním jménem Bruno z Egisheim-Dagsburgu v Alsasku, čili jeden z mála Němců na papežském trůně,  hledal proti normanskému tlaku spojenectví s Byzancí.

Pomník papeže Lva IX, později vyhlášeného za svatého v jeho rodném městě Egisheim-Dagsburg

Jenže takové spojenectví bylo proti srsti dogmatického patriarchy. Obvinil papeže, že na území, které na Byzantincích dobyli Normané, zavádí latinské zvyky s podáváním nekvašeného chleba a nutí tamní lidi k vyznání víry s filioque a obratem přikázal všem latinským klášterům na území byzantské říše, aby přešly na řecké rituály, jinak budou zavřeny. Papež odpověděl smířlivě (byzantskou vojenskou pomoc nutně potřeboval) a argumentoval, že na Západě tolerují v řeckých klášterech řecké rituály. I císař Konstantin IX. se snažil o smír a přinutil nakonec patriarchu, aby napsal papeži smířlivý dopis. Ten to za skřípění zubů udělal, i když si neodpustil drobné provokace, jako že papeže oslovoval „bratře“ a ne „otče“, jak přikazoval protokol.

               Jenže Normané byli šikovní bojovníci. Podařilo se jim zabránit spojení papežských a byzantských sil a poté u městečka Civitate 18.června 1053 papežské vojsko porazili a papež se na několik měsíců dostal dokonce do jejich zajetí. Papež se tím dostal do emocionálně špatné situace. Ještě plný žluči napsal dva dopisy, jeden Kerullariovi a jeden císaři a poslal s nimi do Konstantinopole tři vyslance. Při jejich volbě měl mimořádně nešťastnou ruku. Vedením byl pověřen papežův sekretář Humbert z Moyenmoutieru, zaujatý a známý svou nenávistí ke všemu řeckému. K ruce mu byli postaveni kardinálové Fridrich Lotrinský a arcibiskup Petr z Amalfi, kteří oba bojovali u Civitate a byli přesvědčeni, že je Byzantinci v prohrané bitvě úmyslně nechali ve štychu.

               Delegace dorazila do Konstantinopole v dubnu 1054 a od začátku se prostě nedařilo. Papežovu odpověď na svůj smířlivý dopis pochopil Kerullarios jako urážku. Legáti pak, kteří se nevyznali v diplomacii a zdvořilé přijetí u císaře (tak to přikazoval řecký protokol) si vyložili jako císařovo spojenectví v jejich tažení proti patriarchovi, zveřejnili dopis, který napsal papež Lev v největším vzrušení a který se pak neodvážil odeslat (ale jeho sekretář měl jeho text s sebou). Na tento dopis odpověděl za Kerullaria mnich Niketas Stethatos tak ostře, že přivedl legáty k nekontrolované zuřivosti. Humbertův řev prosycený vulgárními nadávkami zbavil papežské vyslance jakékoliv autority.  V ulicích Konstantinopole demonstrovaly proti papežencům davy lidí, nemocný císař Konstantin ztratil nad vývojem jakoukoliv kontrolu. Kerullarios ovšem v této citlivé chvíli nezapomněl uvést do hry „filioque“ jako důkaz římského kacířství. 

               V té době dorazila zpráva o smrti papeže Lva IX. Jeho legáti tím ztratili jakoukoliv pravomoc a měli okamžitě odcestovat zpět do Říma. To ale zuřící Humbert ani nezvažoval. 16.července 1054 vpochodovali tři legáti během mše, kterou sloužil patriarcha osobně, do Chrámu svaté Sofie a položili na oltář exkomunikační bulu, kterou vyloučili konstantinopolského patriarchu z církve. Dva dny nato opustili Konstantinopol.

               Kdyby byl patriarchou vzdělanec typu Fótia, obrátil by věc ve svůj prospěch. Prokázal by nekompetentnost legátů, nesmyslnost jejich exkomunikační buly a vynutil by si z Říma její odvolání zřejmě i s příslušnou omluvou. Odhlédnouc od skutečnosti, že legáti neměli po smrti papeže, který je do Konstantinopole poslal, žádný mandát, byl dokument napsán tak špatně a s tolika věcnými i právními chybami, že historici dodnes žasnou, jak mohl člověk Humbertova vzdělání napsat tak mizerný pamflet. Zřejmě mu zuřivost zakalila mysl. Schopný právník mohl lehce vyvrátit všechny tam uváděné argumenty a prohlásit listinu za nesmyslnou a irelevantní. Jenže patriarchou byl Michael Kerrularios, který rozumu příliš nepobral. V celém městě se konaly demonstrace na jeho podporu a on v tomto mocenském rauši neudělal nic lepšího, než že na oplátku exkomunikoval římského papeže (který v té době už odpočíval v hrobě a neměl s patriarchovou exkomunikací nic společného).

               Prostě na sebe v létě 1054 v Konstantinopoli narazili dva blbci a jak víme, srážka s blbcem je vždy nebezpečná. Už i tak křehká stavba všeobecné církve tuto srážku nepřežila a zhroutila se.

               Schizma, tedy rozkol mezi západní a východní církví tedy vznikl z lidské hlouposti, jak už to často při historických událostech zásadního významu bývá. Ironií osudu je, že ani Humbert ani Kerullarios neměli žádný rozkol církve v úmyslu a exkomunikace pro ně měly jen čistě osobní význam. Kdyby se po Lvu IX. a po Kerullariovi dostali do úřadů lidé s nadhledem, mohli všechno ještě urovnat. Císař Konstantin IX, rozčarovaný lidskou hloupostí a těžce nemocný, se stáhl do ústraní a 11.ledna 1055 zemřel. Protože neměl legitimního syna, zavládlo v Byzanci bezvládí. Na římské papežském trůnu následoval po Viktorovi II. který na svůj úřad naprosto nestačil, v roce 1057 Štěpán IX., kterým nebyl nikdo jiný než Fridrich Lotrinský, tedy jeden z legátů, kteří byli za rozkol církve v roce 1054 zodpovědní. Nikdo se tedy nesnažil spor urovnat, nebyly podniknuty žádné diplomatické kroky. Císař Konstantin Dukas měl konečně v roce 1058 Kerullaiových excesů dost, sesadil ho a poslal do vyhnanství, trhlina v stavbě církve se už ale nedala zacelit.

               Filioque bylo zařazeno do vyznání víry oficiálně na 4.lateránském koncilu v roce 1215 na popud papeže Inocence III. Pak už nebylo cesty zpět.

Exkomunikovaný Lev IX. byl západní církví kanonizován. Sice ho žádný papež neprohlásil za svatého, ale jeho uctívání bylo tak velké, že se stal svatým “per viam cultus”. Je patronem hudebníků a varhaníků. Skutečnost, že byl “světec” vyloučen ortodoxními “kacíři” z církve, byla samozřejmě neodpustitelná. Ostatně nebyla tato exkomunikace nikdy zrušena.

               Kerrulaiovu exkomunikaci zrušil papež Pavel VI. v roce 1965.

               O tom, jak to bylo dál, a jak se spor Západu a Východu přenesl z Řecka do Ruska, kde trvá dodnes, zase příště.


May
2022

Frankfurt am Main I

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Reiseberichte - andere Länder

               Wenn man über Frankfurt fliegt, und das kann wegen des dortigen internationalen Flughafens, des größten in Deutschland und einer Umsteigestation für interkontinentale Flüge ziemlich häufig passieren, sieht man, wie sich die Stadt über viele Kilometer überwiegend auf dem nördlichen Ufer des Flusses Main hinzieht und der Blick wird von einer Gruppe Hochhäuser angezogen, die an die Londoner City erinnern. Die Stadt wirkt also von oben wie eine Metropole und dieser Eindruck wird durch einen Spaziergang auf der Promenade entlang des Flussufers verstärkt – Deutsch hört man dort nämlich nur selten. Auch deshalb wird Frankfurt „die kleinste europäische Metropole“ genannt – mit seinen 760 000 Einwohnern gehört es in Deutschland zu den mittelgroßen Städten.

               Die Anfänge der Stadt waren bescheiden. In Unterschied zu dem westlichen Rheinufer, wo eine Reihe Städte infolge der römischen Gründungen stand, gab es auf dem östlichen Ufer nur Urwald, Wildnis und Germanen, vor denen die Römer panische Angst hatten. Das erste Mal wird die Stadt in einer Urkunde Karls des Großen aus dem Jahr 794 bereits unter seinem Namen Franconofurd also fränkische Furt erwähnt. Wenn man heute auf dem Ufer des mächtigen Stroms des Flusses Main steht, versteht man nicht wirklich, wie hier einmal eine wichtige Furt sein konnte. Damals war aber der Fluss viel breiter als heute und bildete zahlreiche tote Flussarme und Sümpfe, aus denen eine Insel ragte, auf der Karl eine Pfalz bauen ließ, also eine Festung, aus der dann sein Enkelsohn Ludwig der Deutsche seine Residenz machte – die Hauptstadt des Reiches – Aachen – lag nämlich im Herrschaftsgebiet seines Bruders Lothar.

               Dank seiner günstigen Lage auf dem Verbindungsweg zwischen Rheingebiet und Ostdeutschland wurde Frankfurt bereits im zwölften Jahrhundert zu einem bedeutsamen Handelszentrum. Der entscheidende Tag, der die Entwicklung der Stadt bis heute bestimmen sollte, kam aber am 11. Juli 1240. An diesem Tag bewilligte Kaiser Friedrich II. der Stadt eine Herbstmesse zu veranstalten und zugleich stellte er mit seinem Geleitbrief alle Geschäftsleute, die zur Messe unterwegs waren, unter seinen persönlichen Schutz. Das war in der Zeit, als die Wälder von Räubern und Dieben nur so wimmelten, ein unbezahlbares Privileg. Mit dem Kaiser wollte sich lieber keiner anlegen, was den Kaufleuten eine bestimmte Sicherheit garantierte. Es handelte sich um die erste Messe in Mitteleuropa und bald strömten Händler aus Italien, Tschechien, aber auch aus Flandern oder Frankreich in die Stadt, um ihre Ware anzubieten. Im Jahr 1330 bewilligte dann Kaiser Ludwig IV. der Bayer der Stadt, die ihn in seinem Kampf gegen den Papst treu unterstützt hatte, das Recht eine Fasten- also eine Frühlingsmesse zu organisieren. Frankfurt wurde definitiv zum deutschen Handelszentrum und blieb es bis heute. Das Frankfurter Messegelände ist gigantisch und beeindruckt den Besucher auch heute noch.

               Vielleicht spielte in der Entscheidung des Reformkaisers Friedrich II. auch die Tatsache eine Rolle, dass gerade hier in Frankfurt sein Großvater Friedrich I. Barbarossa zum deutschen König gewählt wurde, was der Aufstieg der Staufer Dynastie bedeutete. Seit dem Jahr 1147 fanden die Wahlen der deutschen Könige ausschließlich in Frankfurt statt. Die Wahl in dieser Stadt wurde zur Voraussetzung der Wahlgültigkeit und diese Tatsache bestätigte dann Karl IV. in seiner „Goldenen Bulle“ aus dem Jahr 1356. Im Jahr 1372 beförderte dann Karl die Stadt Frankfurt zu einer freien Reichstadt, die formal nur mehr dem Kaiser, also ihm persönlich, untertan war. Das Geld aus der reichen Stadt war für den Herrscher willkommen und stand bei seiner Entscheidung sicherlich – wie immer – „nur“ auf dem ersten Platz.

               Diese Meilensteine in der Stadtgeschichte symbolisieren die Statuen der Kaiser Friedrichs Barbarossa, Ludwigs des Bayer und Karls IV. an der Fassade des Frankfurter Rathauses.

Zu diesen drei Kaisern gesellte sich noch Maximilian II., der erste Kaiser, der sich in Frankfurt nicht nur wählen, sondern sogar auch gleich krönen ließ. (Die Krönung von Papst schaffte bereits Maximilians Vater Ferdinand I. ab.) Maximilian hatte eine sehr reservierte Haltung zu heiligen Reliquien und hatte keine Lust nach Aachen zu reisen, um sich dort über der Erde aus dem Heiligen Land krönen zu lassen, abgesehen von der abscheulichen Tradition, den Schädel Karls des Großen bei der Zeremonie küssen zu müssen. Also fand im Jahr 1562 in Frankfurt die erste kaiserliche Krönung statt. Im Jahr 1742 musste dann Frankfurt sogar als Residenzstadt eines deutschen Kaisers einspringen. Kaiser Karl VII. suchte hier Zuflucht, da sein Land – Bayern – von österreichischen Truppen besetzt war. Er starb hier in seinem Exil im Palast Barckhaus an der Zeil. Typisch für den Frankfurter Handelsgeist ist die Tatsache, dass dieser Palast im Jahr 1908 dem Kaufhaus Wronker weichen musste – das Geld war schon damals wichtiger als die Nostalgie über eine ehemalige kaiserliche Residenz. Es sollte nicht das letzte Mal in der Frankfurter Geschichte sein.

               Im Jahr 1455 begann gerade in Frankfurt am Main die historische Neuzeit. Auf der Messe wurde die Bibel von Johann Guttenberg aus dem nahen Mainz ausgestellt – das erste gedruckte Buch. Der Buchdruck bestimmte entscheidend den weiteren Lauf der Geschichte, Frankfurt nutzte die Tatsache der ersten Präsentation des gedruckten Wortes dazu, dass hier die Frankfurter Buchmesse entstand – sie wird bis heute veranstaltet, seit dem Jahr 1480 zweimal jährlich. Vom Handelszentrum war nur ein kleiner Schritt dazu, dass Frankfurt auch zu einem Finanzzentrum aufstieg. Das blieb es bis heute und was für eines! Neben London ist Frankfurt das bedeutendste Finanzzentrum Europas. Hier residiert nicht nur die Deutsche Bank, aber auch die Europäische Zentralbank (ECU). Weiter die Commerzbank, Ing Di-Ba Bank und natürlich auch die Börse, die wichtigste Börse auf dem Kontinent. Der Brexit stärkte zusätzlich die Stellung von Frankfurt in der Finanzwelt. Also, wer in der Welt des Geldes etwas bedeuten will, kommt an Frankfurt nicht vorbei.

               Aber zurück in die Vergangenheit. Von Bedeutung war das Jahr 1848. Als Folge der Märzrevolution kam es zu ersten deutschen Wahlen und die gewählten Delegaten trafen sich in Frankfurt in der Sankt Pauluskirche, um unter dem Vorsitz des österreichischen Erzherzogs Johann die erste deutsche Verfassung zu erschaffen. (Die Pauluskirche steht im Stadtzentrum zwischen dem Platz Zeil und Goetheplatz bei der U-Bahn-Station Hauptwache). Leider endete diese Versammlung ohne Erfolg. Österreich konnte sich mit seiner „Großdeutschen Lösung“ gegen den Widerstand von Preußen nicht durchsetzen und der preußische König Friedrich Wilhelm IV. lehnte die angebotene deutsche Kaiserkrone ab, weil er sie aus den Händen „der Revolutionäre“ hätte empfangen müssen.

               Frankfurt behielt seine Bedeutung auch in der Nazizeit, von 11 134 Juden, die in dem damaligen Finanzzentrum vor dem Jahr 1933 lebten und hier eine bedeutsame Rolle spielten, überlebten den Krieg nur 367. Unter denen, die in Auschwitz ermordet wurden, war auch Hermann Wronker mit seiner ganzen Familie. Dann aber schlug für die Stadt die Schicksalsstunde – eigentlich zwei Stunden. Am 18. und am 22. März 1944 unternahm die Royal Force zwei vernichtende Luftangriffe, bei denen Frankfurt dem Boden gleich gemacht wurde. Nur die Kirche des Heiligen Bartholomäus, also die Kathedrale, wurde teilweise verschont und blieb als eine Ruine im Ruinenfeld stehen. Vernichtet wurde auch das Kaufhaus Wronker, seine ursprünglichen Eigentümer lebten zu dieser Zeit nicht mehr.

               Wenn in anderen deutschen Städten es Bemühungen gab, die zerstörten Städte zu rekonstruieren (in Dresden dauert dieser Prozess noch an) in Frankfurt wurden in den leeren Flächen günstige Grundstücke für den Bau der Wolkenkratzer für die Banken und weiteren Institute der Finanzwelt gesehen. Die grenzen jetzt nicht nur direkt an die Altstadt, sie dringen sogar in die Altstadt ein und bilden das typische Frankfurter Panorama. Es kommen erstaunlich viele Touristen, um genau das zu sehen, die Amerikaner oder die Briten könnten hier sogar ein Hauch von Heimat spüren – des Manhattans oder der Londoner City.

               Also wenn man in Frankfurt ankommt – es ist leicht mit Flugzeug oder mit Zug erreichbar – dann steigt man am Hauptbahnhof aus und geht immer geradeaus bis zum Platz des berühmtesten in Frankfurt geborenen Mannes Johann Wolfgang Goethe, der hier am 28. August 1749 zur Welt kam. Er erlebte hier seine Kindheit und war hier nach seinem Studium in Leipzig und Straßburg als Anwalt tätig, bis er im Jahr 1775 an den Hof des Fürsten Karl August in Weimar übersiedelte, wo er dann für den Rest seines Lebens blieb.

Goetheplatz

May
2022

Dějiny pravoslavné církve I

categories: Blog, Historie

„Ruský voják je dnes válečník světla, který bojuje za záchranu pravé víry a Ruska, on je doslovně bojovník nebeského vojska, v jehož týlu stojí vojska andělů pod vedením archanděla Michaela.“

               Podobný text (bez zmínky o Rusku) bych čekal od papeže Urbana, když v roce 1096 vyhlašoval první křížovou výpravu do Svaté Země. Ale tato výzva je o bezmála tisíc let mladší, v březnu 2022 takto volal do boje ruské vojáky moskevský patriarcha Kyrill I. A dále označil síly, které proti tomu nebeskému vojsku na Ukrajině bojují za: „mimozemské pekelné síly, bojující proti pravé víře a ruským vojákům.“

               Pokud vám to připadá jako špatný vtip, pak se jedná o zlý odhad. Pokud hodnotíte takové výroky nejvyššího duchovního správce ruské církve za naprostou zradu poselství evangelia, pak máte určitě pravdu.

               Abychom pochopili nepochopitelné je třeba se podívat do dějin. Chci své čtenáře zavést hodně daleko až k pramenům vzniku církve a jejího štěpení. Přesto, že se pokusím být hodně stručný a téma zjednodušit, bude se jednat o dlouhý výlet. Bude se muset jednat hned o sérii článků, a proto prosím o trpělivost. Ale třeba bude téma natolik zajímavé, že své čtenáře neunudím.

               Především je třeba vysvětlit, co znamená v ruském pojetí slovo ortodoxie. Výraz pochází z řečtiny a znamená „pravá víra“. Což znamená, že každý, kdo věří jinak, se dopouští „heterodoxie“, což je totéž jako hereze čili kacířství. V tom smyslu je pro ortodoxní věřící kacířem i papež František, o protestantech ani nemluvě.

               Křesťanská církev vznikala v prvním století našeho letopočtu jako nesourodá směska komun v městech Římského impéria. V čele komun byli volení biskupové, kteří měli zpočátku skutečně jen funkci kázat písmo a starat se o členy společenství. Jenže už někdy ve třetím století se začaly ukazovat rozdíly mezi západem a východem Římské říše. Zatímco východ zůstával poměrně stabilní s fungující infrastrukturou úřadů, na západě se pod tlakem Germánů a Hunů infrastruktura rozpadala. Biskupové byli od čtvrtého století nuceni přebírat i organizační úkoly a víceméně nahrazovat funkci římské administrativy – nejznámějším takovým příkladem byl milánský biskup Ambrož.

               Od roku 313, kdy císař Konstantin zrovnoprávnil křesťanství s tradičním římským náboženstvím, mohli křesťané vyjít z ilegality, v roce 325 se pod předsednictvím císaře – pohana -konal první koncil v Nikai, který mimo jiné stanovil i vyznání víry, které se modlíme dodnes – s malým rozdílem, na který ještě přijde řeč. Oficiální církev potřebovala pevnou strukturu. Konstantinopolský koncil v roce 381 a po něm koncil v Chalcedonu v roce 451 určil hlavní správní jednotky církve, císař Justinián pak toto dělení na pět patriarchátů stanovil v polovině šestého století zákonem.

               Jednalo se o:

               Patriarchát západní, založený apoštoly Petrem a Pavlem se sídlem v Římě

               Patriarchát konstantinopolský, založený apoštolem Ondřejem

               Patriarchát alexandrijský, založený evangelistou Markem

               Patriarchát antiochijský založený svatým Petrem

               Patriarchát jeruzalémský, založený všemi apoštoly.

               Podle rozhodnutí císaře neměl být žádný patriarcha žádnému jinému podřízen, římský patriarcha měl pouze právo být na seznamu psán na prvním místě. Jenže římský biskup měl celou řadu výhod. Jednak sídlil v tradičním hlavním městě říše, jednak se mohl odvolat na přímé následnictví svatého Petra, který byl podle tradice prvním římským biskupem a jehož pověřil řízením církve Kristus osobně. Papežové v budoucnosti budou s touto kartou velmi šikovně hrát a těžit z ní politický kapitál. Formálně si tedy byly všechny tyto patriarcháty sice rovny, ve skutečnosti měly ale první dva rozhodující výhodu. Po rozdělení Římské říše na Východořímskou a Západořímskou byli tito dva patriarchové ve výhodě, protože měli blízko k vládnoucímu císaři. Ještě jim mohl do určité míry konkurovat patriarchát alexandrijský, protože Alexandria byla středisko vzdělání, jak dříve pohanského, tak později křesťanského. Ale císař je císař a biskupové byli jeho služebníky. Včetně biskupů nejvyšších, tedy patriarchů. Ostatně tři z těchto pěti patriarchátů, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský ztratily v první polovině sedmého století svůj význam, když byly tyto oblasti dobyty Araby a vládu křesťanství vystřídal islám. Zbyla dvě mocenská centra, a to není nikdy dobře. Ve dvou se nedají tvořit koalice, vyjednávat, dva protivníci se můžou jen utkat v boji na život a na smrt – nebo žít spolu v míru a souladu. Lidské přirozenosti bohužel odpovídá spíš ta první varianta.

               Zbyl tedy Řím a Konstantinopol. Tito dva patriarchové žili ovšem v rozdílných podmínkách a měli tedy i rozdílné úkoly. Na Východě zůstával císař v Konstantinopoli a patriarcha sídlící ve stejném městě měl úlohu jeho dvorního kaplana. Císař si cenil především loajalitu, hlavou církve byl v té době pouze panovník, patriarcha jeho nejbližší služebník, kterého mohl císař po libosti odvolat – jako se to stalo například i patriarchovi Fótiovi Velkému v devátém století. Patriarcha konstantinopolský byl tedy odkázán na milost svého panovníka.

               Jinak tomu bylo v Římě. Už císař Dioklecián ustanovil v roce 286 vedle Říma Milán jako další sídelní město a císaři sem skutečně přesídlili. V roce 402 pak císař Honorius změnil své hlavní město a přesídlil do Ravenny, která byla na rozdíl od Říma nebo Milána považována za nedobytnou. Papež ale zůstával nadále v Římě (přesunem mimo město, kde založil svou misi svatý Petr, by přišel o svou legitimitu) a musel se tím pádem stále více angažovat ve světské politice. Prostě dělat domácí úkoly za nepřítomného císaře.

               Historici nejsou jednotní, kterého z římských biskupů je možno považovat za prvního papeže, tedy světského vládce. Váhají mezi Inocencem I. (401–417) a Lvem I. Velikým (440–461). U obou je ale jedno společné. Oba zažili dobytí a vyplundrování Říma (Inocenc v roce 410 vpád Západních Gótů, Lev v roce 455 řádění Vandalů) a museli se starat za nepřítomnosti císaře, ukrytého v Ravenně, o trpící obyvatelstvo. Což jim dodalo legitimitu světského správce města. Ale dodalo jim i kredit za jeho hranicemi. Když Lev I poslal svůj pastýřský list Chalcedonskému koncilu v roce 451, objevila se v usnesení koncilu věta: „Lvovými ústy promluvil Petr:“ Což bylo na západě interpretováno jako uznání vůdčího postavení římského biskupa v křesťanské církvi.

Lev I Veliký

               Zatímco papežové budovali krok za krokem svou mocenskou bázi, utápěl se východ ve věroučných sporech. Bylo to predestinováno kulturními rozdíly. Zatímco Řekové milovali dlouhé diskuse, ve kterých tříbili rétoriku, vymýšleli nové obraty svého jazyka a šlo jim víc o jeho oslavu než o výsledek sporu, na západě dlouhé diskuse nenáviděli. Zdržovaly od praktického života a latina se na ně skutečně nehodila. Vždycky to byl jazyk úředníků a ne filosofů. Kromě toho znalost latiny po pádu římské říše velmi upadla, středověká latina se podobala Ciceronovu jazyku jen málo a byla hodně primitivnější. Filosofové jako byl například Böethius byli v Itálii naprostou výjimkou, zatímco v Řecku pravidlem.

V podstatě s výjimkou Řehoře Velikého, papeže v letech 590–604, pocházeli všichni církevní učitelé z východu. Zde měli v čase relativního klidu čas zabývat se věroučnými otázkami, zatímco západ bojoval o holou existenci. Do církevních dějin se zapsali především Řehoř Naziánský (329–389), Basileos Veliký (330–379), či Jan Zlatoústý (347–407), přičemž poslednímu z nich nepomohla ani jeho učenost či výřečnost. Upadl do nemilosti císaře a zemřel ve vyhnanství. Ale na východě působili nejen církevní učitelé, ale i hlasatelé proudů, které byly prohlašovány za kacířské. Nejznámější z nich byl zřejmě Arius z Alexandrie (260–327). Vzdělaný filosof se snažil spojit víru s rozumem a vysvětlit logicky základní rozpor křesťanské víry – boží trojjedinost. Jeho učení přitahovalo zejména vzdělané vrstvy, ale kupodivu i náčelníky germánských kmenů. Jednak vyrůstali germánští princové většinou na konstantinopolském dvoře jako rukojmí, jednak mezi Germány působil mnich Wulfila, který jim přinesl křesťanství v ariánské podobě. A Ariovo učení upevňovalo postavení panovníka, což bylo praktické. Ale o tom později. S výjimkou Franků se stali všichni Germáni Ariány. Pro prostý byzantský lid bylo ale Ariovo učení příliš komplikované, nejprve se s Ariem dostal do sporu alexandrijský patriarcha Alexandr, poté i patriarcha konstantinopolský Athanasios (295–373). Ariovo učení bylo odsouzeno na Nikajském koncilu v roce 325, on sám své odsouzení přežil jen o dva roky.

Arius

               V době, kdy papež Lev I. Veliký dosáhl svého uznání za prvního mezi biskupy, utápěl se východ v dalším sporu. Šlo o monofyzitismus, hlásaný mnichem Eutychem. Ten popíral lidskou podstatu Ježíše Krista a přisuzoval mu pouze jednu, tedy božskou podstatu. Patriarcha Flavianus se marně snažil toto učení potlačit, už proto marně, protože se líbilo císaři Theodosiovi II. Na svolané synodě v Efesu v roce 449 byl patriarcha dokonce surově zbit a zbaven úřadu. Až koncil v Chalcedonu v roce 451 obnovil pořádek a zde se právě angažoval – na straně patriarchy – i římský biskup. Osvojil si tedy poprvé právo rozhodovat o věroučných otázkách, o kterých zatím vždy rozhodovaly koncily pod předsednictvím císaře. Papežství vykročilo na cestu emancipace, o které se konstantinopolskému patriarchovi mohlo jen zdát. (na druhé straně jeho město nedrancovali suroví Vandalové).

               K nezávislosti papežů vedla ale ještě dlouhá cesta. Měl se o tom přesvědčit papež Jan I. (523–526). Východořímský císař Justinián zakázal ariánství a přikázal vyznavače tohoto učení pronásledovat. To se nelíbilo východogótskému králi Theodorikovi, který byl sám arián. Poslal Jana do Konstantinopole, aby u císaře vymohl zrušení ediktu. Jan byl v Konstantinopoli přivítán jako skutečná hlava církve (byl jediným římským papežem v dějinách, který do Konstantinopole přijel). Problém ariánství si ale ani nedovolil nadhodit a po návratu do Ravenny ho zuřící král Theodorik dal zavřít do vězení, kde hlava západního křesťanstva v roce 526 zemřela.

               Osmé století bylo osudové pro obě části církve. Na východě šlo znovu o věrouku, na západě o budování papežského impéria. Císař Lev III. (717–741) vydal v roce 730 edikt o zničení ikon Ježíše, Marie a svatých. Začala éra takzvaného obrazoborectví. Lev se očividně nechal inspirovat islámem, s nímž vedl permanentní války, ale šlo mu především o oslabení moci klášterů, církve a tím i patriarchy. Opíral se o text Starého zákona. V druhé knize Mojžíšově Exodus se píše: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“ Tentýž text se pak opakuje v páté knize Mojžíšově (Deuteronomium). Ostatně muslimové se při svém zákazu zobrazování živých stvoření nechali inspirovat právě tímto textem – Korán je totiž z velké části převyprávěný Starý zákon.

               Uctívači svatých obrazů se opírali o text Jana z Damašku, který napsal: „Protože Bůh se v Ježíši Kristovi stal tělem a vzal na sebe konkrétní lidskou podobu, je jeho tělesné zobrazování možné. Svatí pak ztělesňují určitým způsobem Ducha svatého.“

               Zápas o uctívání svatých obrazů trval do roku 843. V první fázi drželi ostrou linii proti ikonám a tím i proti církvi císaři Lev III., jeho syn Konstantin V. a jeho nástupce Lev IV. Jenže ten umřel příliš brzy a za jeho malého syna Konstantina VI. převzala regentství jeho manželka Irena, uctívání ikon nakloněná. Druhou fázi zahájil císař Lev V. (813–820) a pokračoval v tom jak jeho syn Michael II. tak i jeho nástupce Theophilos. Jenže historie se opakovala. Theophilos zemřel, když měl jeho syn Michael tři roky, regentství převzala císařovna Theodora, svolala na rok 843 církevní synodu do Konstantinopole a ničení obrazů definitivně ukončila. Proto si ortodoxní věřící nenechají svou lásku k svatým ikonám vzít. Součástí návštěvy kostela v Rusku, Řecku či Srbsku je líbání svatých obrazů, ačkoliv s hygienikem přitom třese hnus. Viděli jsme to stejně v Řecku na Lykabétu v Athénách, jako v Sankt Petersburku. Tam aspoň stála před ikonou Ruska v pracovní zástěře a s flaškou alkoholu a obraz po každém políbení alkoholem umyla, aby ho mohl políbit další zájemce, stojící v dlouhé frontě. Uctívání obrazů se stalo nedílnou součástí ortodoxního praktikování víry, právě proto, že si ho věřící vybojovali v stoletém krvavém zápase, který si vyžádal mnoho mučedníků.

               Ve stejné době měl Papež Štěpán II. v Římě zcela jiné starosti. Řím trpěl pod neustálými útoky Langobardů, kteří pod záminkou lepší víry (byli ariáni) napadali po staletí katolické Římany. Papež Štěpán hledal pomoc u franckého krále Pipina krátkého a našel ji. Za to, že krále slavnostně korunoval králem a ukončil tak vládu rodu Merovejovců, vpadl Pipin do Itálie a přinutil Langobardy odstoupit papeži rozsáhlá území někdejšího byzantského Ravennského exarchátu. Toto „Pipinovo darování“ z roku 756 udělalo z papeže světského vládce. Přitom se toto „Právo na vlastnictví svatého Petra“ opíralo o nestoudný falzifikát, zvaný „Constitutum Constantini“, kteroužto listinu si zřejmě nechal Štěpán vyhotovit právě k této příležitosti. V této listině, kterou odhalil jako falzum už Mikuláš Kusánský v patnáctém století, se mělo jednat o darovací listinu císaře Konstantina velkého, který měl nástupcům svatého Petra darovat rozsáhlá území v centrální Itálii.

               Zatímco si tedy křesťané na východě rozbíjeli hlavy kvůli otázce, zda se klanět a zda líbat obrazy svatých, na západě si papež vybudoval velmi slibnou mocenskou pozici, kterou pak dokázal dále zhodnotit v okamžiku, kdy Lev III. položil 25.prosince roku 800 překvapivě Pipinovu synovi Karlovi Velkému na hlavu císařskou korunu a obnovil tak Západořímské císařství. Nový císař přijal – možná nechtěně a neočekávaně – svou korunu z rukou papeže a papežové tím v budoucnosti zdůvodňovali své právo císaře korunovat, a tedy o nich rozhodovat.

               Zatímco tedy na východě rozhodoval císař o tom, kdo bude patriarchou, na západě to byl patriarcha, který chtěl rozhodovat o tom, kdo má právo stát se císařem.

               Zatímco se východní církev orientovala na obranu čistoty víry, na západě budovala hlava církve cílevědomě svou mocenskou pozici. Střet těchto dvou koncepcí byl neodvratný a mělo k němu brzy dojít. Ale o tom příště.


May
2022

Dá se svět koupit?

categories: Blog

Otázka, která by ještě před několika lety byla ignorována pohoršeným zavrtěním hlavy dostává v poslední době zcela nový význam. Na scénu přicházejí multimiliardáři, kteří tuto ambici očividně mají. Jejich motivace je jednoduchá. Se svou spoustou peněz se cítí být povzneseni nad ostatní smrtelníky a nehodlají tedy hrát podle stejných pravidel jako oni. Mohou manipulovat kurzy měn, můžou přivést kterýkoliv z menších států k bankrotu. Časem si troufnou i na státy větší. Mají obrovskou moc v mediálním prostoru, kterou můžou manipulovat občany a tím i voliče. A jsou díky svým penězům nezranitelní, či minimálně nezničitelní.

Odkdy francouzští revolucionáři v ústavodárném shromáždění vyslovili a zapsali větu „Všichni lidé jsou si rovni“ a tato věta našla pak cestu i do americké ústavy, byly vytvořeny zákony, které – aspoň formálně – platí pro všechny stejně. Samozřejmě jen formálně, protože ti bohatí si vždycky najdou cestičky, jak zákon obejít nebo jak si najmout tak dobré advokáty, že tito vždycky dokážou zabránit tomu, aby byl boháč potrestán. Jenže těm nejbohatším se už nechce hrát ani tuto hru na strážníky a zloděje. Snaží se najít jinou cestu čili přepsat zákony podle vlastních představ. Vstupují tedy do politiky. Většinou nepřímo prostřednictvím zaplacených politiků – oni sami se musí starat o business, nemají tedy na politiku čas. Pokud do ní skutečně vstoupí, jako se o to pokusil Andrej Babiš, končí to špatně až tragicky. Pro multimiliardáře samého, jakož i pro stát, který se rozhodl řídit.

Ovšem Andrej Babiš hraje v této globální hře o moc přinejlepším jen druhou ligu (spíš jen okresní přebor). Dění světa se nerozhoduje v Praze, ale ve Washingtonu. Tady se demokracie třese v základech, podminována miliardami dolarů mužů, kteří nejsou ochotni platit daně. Jak to řekl Elon Musk, momentálně nejbohatší muž světa: „Proč bych měl ze svých peněz, které jsem vydělal svými schopnostmi, platit neschopné.“

Tak tomu rozumí on. Že tím platí policii, armádu, zdravotnictví a úředníky udržující v chodu státní aparát je mu jedno. On to všechno nepotřebuje, může si to koupit podle potřeby. Od lékařské péče, přes bodyguardy až po soukromou armádu. O letech do vesmíru nemluvě. Ty jsou už realitou.

To, co nahání strach, je skutečnost, že současní nejbohatší lidé na světě jsou všichni psychičtí devianti. Možná je to dokonce předpokladem pro bohatství v současném světě, který penězům obětoval morálku.

Kdo je například Elon Musk, momentálně s 214 miliardami dolarů nejbohatší člověk na světě? Musk se narodil v roce 1971 v Jižní Africe. Rodiče se rozešli, Musk se svým Aspergerovým syndromem byl ve škole outsider. Byl tyranizován spolužáky, minimálně jednou byl i brutálně zbit. Několik let po rozvodu rodičů se Elon se svým mladším bratrem Kimbalem přestěhovali k otci, kde byli vystaveni několik let psychickému teroru. Kimbal jednou později řekl: „Otec má určitě nějaký těžký problém s mozkovou chemií a já jsem si jistý, že jsme to s Elonem zdědili. Bylo to emocionálně velmi těžké dospívání, ale udělalo z nás to, co teď jsme.“

Tedy bohaté psychopaty.

Musk začal svou kariéru založením první Start-Up firmy v Silicon Valey v roce 1995. Pracoval ve dne v noci, v kanceláři vedle počítače i spal.  Jeho biograf Ashlee Vance o něm napsal: „Je to velmi inteligentní, ale štvaný člověk s obrovským egem.“  Musk sám o sobě kdysi napsal: Jsem od přírody obsesivně nutkavý typ. Co se týká otázky, zda jsem  – zde použil Musk těžko přeložitelné slovo Arshole (díra do prdele je nejvulgárnější slovo, které se v anglosaské jazykové oblasti používá) – nebo podělám nějakou věc, nesu stejnou vinu jako každý jiný a díky tlusté vrstvě jizevní tkáně mám v tomto ohledu tlustou kůži. O co mi jde, je vyhrát a vyhrát ne v malém rozměru. Bůh ví, proč tomu tak je. Možná je příčina v rušivé psychoanalytické černé díře nebo v neuronálním zkratu.“

Muskovo bohatství přesahuje několikanásobně roční rozpočet České republiky a ztráta 20 miliard dolarů, tedy více než 400 miliard korun díky chybné investici do Bitcoinu ho nezničila ale ani nepřipravila o místo nejbohatšího muže světa! Co by v Česku vedlo k hospodářskému bankrotu, stálo mu jen za pokrčení ramen – chyby se holt stávají.

A tento člověk kupuje Twitter, nejpoužívanější diskusní platformu na světě s cílem, zrušit zákaz používání Twitteru pro Donalda Trumpa, protože Musk považuje Twitter za „přeregulovaný“. Čili bylo by opět možné psát tam cokoliv bez jakékoliv kontroly.

Zda tím Musk sleduje konkrétně návrat Trumpa do Bílého donu je těžko říct. Určitě by proti tomu nic neměl, protože republikáni jsou momentálně se svou politikou jednoznačně na straně superbohatých. Musk sám se o politiku nikdy nezajímal, což se ovšem nedá říct o jeho dobrém příteli (pokud tito lidé vůbec přátele mají) Petru Thielovi. Tento miliardář se sice nemůže Muskovi rovnat svým bohatstvím, o to víc ho ale převyšuje svým politickým vlivem. Je osobním poradcem Donalda Trumpa, podporuje finančně všechny kandidáty v senátorních volbách, kteří nastoupí proti oněm sedmi republikánům, kteří si dovolili odsoudit útok Trumpových příznivců na Kapitol – „a považuje demokratické uspořádání společnosti za anachronismus, který není slučitelný s osobní svobodou člověka.“

Rozuměj se svobodou miliardáře, který nechce být vázán stejnými zákony jako nějaký bezdomovec a který hlavně nechce platit daně. Obecné pravidlo je, že podnikatelé, zejména pak ti úspěšní, nejsou demokrati ale autoritativní osobnosti – jinak by nemohli být úspěšní. Že to tedy s demokracií nemyslí vážně, že ji právě naopak nesnášení a nejraději by ji zrušili, o tom se mohli přesvědčit čeští občané v posledních čtyřech letech pod vládou oligarchy Babiše. I on chtěl řídit stát autoritativně, psychicky je určitě i on jako konfident STB narušený, ovšem ani zdaleka nedosahuje inteligence Elona Muska.

Musk s Thielem tvoří dvojku, která je pro demokracii v USA smrtelně nebezpečná, nezapomínejme, že se republikánská strana pod vlivem bratří Kochů (rovněž multimiliardářů) proměnila na stranu extrémní pravice, když vedení strany ovládlo hnutí „Tea party“.  A prezident USA má moc srovnatelnou s mocí Vladimíra Putina v Rusku, koneckonců byla ruská ústava po roce 1990 psána podle amerického vzoru. Existuje zde sice víc kontrolních mechanismů jako senát, sněmovna reprezentantů či nejvyšší soudní dvůr, tedy vše, co v Rusku nefunguje, ovšem Trump ukázal při svém prvním mandátu, jak lze tyto kontrolní mechanismy oslabit, získat na svou stranu, či vyřadit z funkce.

Thiel je rovněž zajímavá postava, taky psychicky narušená, i když s jiným pozadím než Musk. Narozen je v roce 1967 ve Franfurtu nad Mohanem, když mu byl jeden rok, vystěhovali se ale rodiče do Ameriky. Thiel byl v mládí nadějný šachista, v roce 1998 založil s partnerem Maxem Levchinem platební službu Pay Pal a dál se věnoval už jen vydělávání peněz. 2007 se přiznal ke své homosexualitě a žije v manželském svazku se svým partnerem Mattem Danzeisenem. Je zvláštní, že právě on podporuje politiku rasistických heterosexuálů, ale očividně je díky svým štědrým sponzorským darům (jen do prezidentské Trumpovy kampaně v roce 2016 investoval 1,25 milionu dolarů) od až bigotně nábožensky založených republikánů akceptován. Udržet zde rovnováhu není určitě jednoduché, ale účel světí prostředky.

Při této hrozbě se člověk musí ohlížet po nějaké alternativě. Může politika, která je na penězích zoufale závislá – zejména pak ta americká, která se bez sponzorských darů prostě neobejde – vzdorovat síle Muska a Thiela?

Může to být zřejmě jedině opět člověk s obrovským finančním potenciálem, který s Muskem soupeří o první místo na slunci, a proto mu ve všech směrech vytváří konkurenci. Je takovým mužem Jeff Bezos, majitel Amazonu? Může jím vůbec být?

Bezos je o sedm let starší než Musk, narodil se 12.ledna 1964, jeho rodiče se podobně jako Muskovi rozvedli, když byly malému Jeffovi čtyři roky. Později se matka znovu vdala za exilového Kubánce, po němž má Bezos své příjmení. V roce 1994 založil internetový obchod Amazon, poté se zbavil svého společníka Shawa. V roce 2014 byl zvolen za „nejhoršího šéfa na světě“, o rok později popsal New York Times katastrofální pracovní podmínky v Amazonu. Ani rekordní zisky, které Amazon měl díky koronavirové pandemii nepřiměly Bezose, aby svým pracovníkům zvýšil platy nebo zlepšil pracovní podmínky. V honbě za penězi je stejně nenasytný jako Musk a sociální cítění je mu stejně cizí. I on chce vyhrávat. Jenom vyhrávat. A proto logicky musí skončit na opačné straně fronty i v politice.

Nejen že spolu oba muži soupeří v boji o vesmír. Proti Bezosovu projektu „Blue Origin“, který vynesl do výšky 100 kilometrů už čtyřikrát turisty ochotné si za výlet zaplatit, vsadil Musk na spolupráci s NASA. Jeho firma SpaceX dostala kontrakt s americkou kosmickou agenturou a vyváží turisty jakož i kosmonauty k Mezinárodní vesmírné stanici ISS. V Elektromobilitě má samozřejmě Musk se svou Teslou náskok, Bezos se ale nově rozhodl investovat do konkurenta Tesly, do výrobce elektroaut Rivian.

Jenže oba bojují i v politickém a informačním ringu.

Bezos se angažuje i politicky.  V roce 2020 vyčlenil deset miliard dolarů pro boj se změnami klimatu. V roce 2021 podpořil návrh ministryně financí Bidenovy vlády Janett Yellerové na „minimální zdanění firem“, což by znemožnilo daňové úniky prostřednictvím falšovaných „investic“, kterými firmy můžou opticky snižovat své zisky a tím unikat zdanění. Plán, který přivedl Trumpa či Muska na barikády. Nejnověji nabídl ženám, které si nebudou moci dovolit potrat ve svém státě (očekává se masívní zpřísnění protipotratových zákonů v republikány ovládaných státech), že jim zaplatí cestu k lékaři do jiného státu. Ne, že by byl tak útlocitný, to by se musel chovat zcela jinak ke svým zaměstnancům, ale kope prostě za opačnou stranu. Nemá jinou možnost.

V mediální oblasti má Bezos zatím jasnou převahu. V roce 2013 koupil noviny Washington Post, který je teď vlajkovou lodí jeho mediálního impéria, obsahujícího i internetové platformy Amazon Prime, Amazon Music a Twitch. Bezosovy tiskoviny nemají právě pozitivní vztah k Donaldu Trumpovi a jeho oddaným republikánům. Možná i proto se Musk rozhodl koupit Twitter, aby převahu protistrany vyrovnal, či dokonce s 217 miliony denních uživatelů Twitteru získal převahu. Boj se tedy vede na všech frontách a jeho výsledek je nejasný a v nedohlednu.

Je dost zarážející, že se politický boj odehrává někde, kde bychom ho vůbec nečekali, tedy mezi miliardáři, kteří si chtějí přizpůsobit svět svým potřebám a představám. Už proto, že se zřejmě jedná o asociální psychopaty. Filantropové typu Billa Gatese vyklízejí prostor – ostatně proti nim a ne proti Muskovi či Bezosovi se vede ve světě nenávistná kampaň – právě proto, že si lidé nedokážou představit, že by se miliardář byl ochoten jen tak vzdát části svého majetku pro dobročinné účely. Muskovi i Bezosovi lidé rozumí – v dalším důsledku i politikům, které tito muži platí, aby hájili jejich zájmy.

Ve světe, kde se bezohlednost cení víc, než sociální cítění,  je demokracie nutně v ohrožení. Ale takový svět si budujeme už nejméně třicet let!


May
2022

Teneriffa

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Reiseberichte - andere Länder

Wenn man in den Urlaub nach Süden fliegt, also ziemlich weit nach Süden, sogar in die Nähe des Äquators, konkret auf die Kanarische Inseln und ganz konkret auf Teneriffa, erwartet man irgendwie, dass dort schönes Wetter sein wird. Besonders im Süden der Insel. Teneriffa ist nämlich, was das Klima betrifft, zweigeteilt. In den grünen Norden, wo Bananen und alle möglichen Arten von Obst angebaut werden, damit sie Touristen verzehren können, weil es hier manchmal regnet. Und in den trockenen unfruchtbaren Süden, wo es überhaupt keinen Regen gibt. Aus diesem Grund nutzen diesen Teil der Insel Touristen zu ihrem Aufenthalt, deshalb ist der Hauptflughafen der Insel nicht im Norden in der Nähe der Hauptstadt Santa Cruz de Tenerife – dort gibt es natürlich auch einen Flughafen, aber auf dem landen nur örtliche – verstehe spanische – Airlines und billige Fluggesellschaften wie Ryanair – sondern im Süden. Hier gibt es den Flughafen der Königin Sophie. Weil es in dem größten touristischen Zentrum der Insel Playa de las Américas – statistisch gesehen – fünf Tage im Jahr regnet.

               So gesehen, haben wir in dieser Destination beinahe den ganzjährigen Wasservorrat verbraucht. Wir verließen Wien, wo die Sonne strahlte und das Thermometer zwanzig Grad im Schatten zeigte – wie Christa Kummer gesagt hatte, viel zu warm für die Jahreszeit – es war Ende März. Auf Teneriffa wurden wir von Kälte und Regen empfangen und er hielt bis Dienstag an. (Weitere Tage waren nur mehr bewölkt, aber das Wasser im Himmel ist ausgegangen, also den hundertjährigen Rekord von fünf Regentagen in Serie haben wir nicht überwinden können. Ehrlich gezählt, Samstag bis Dienstag sind vier Tage, wann kommt der fünfte, ist schwer zu prophezeien, in jedem Fall sollte jeder weitere Tourist, der heuer in diese Destination fliegen würde, in ziemlicher Sicherheit sein, im Himmel könnte nicht mehr viel Wasser übrig sein. Also während wir unsere liebe Not mit einem Urlaubsprogramm hatten, provozierten uns unsere Kinder mit Nachrichten über die Sonne und Wärme zu Hause in Wien und in der Steiermark. Natürlich kam es letztendlich zu einer Wende – auf Teneriffa hörte der Regen auf und in Wien begann es zu regnen und es kühlte sich ab – das war am Freitag, also einen Tag vor unserer Rückkehr.

               Die ersten Tage hatte ich so eine Art von „deja vu“. Ich überlegte, wo ich schon so einen Urlaub erlebt hatte. Am Montag erinnerte ich mich – es war auf dem Island. Dort gab es aber ein umgekehrtes Verhältnis. Als ich einen Isländer im Regenmantel fragte, ob es auf der Insel auch manchmal schönes Wetter gibt, antwortete er trocken: „Ja, das gibt es. Fünf Tage im Jahr, die gab es vorige Woche.“

               Ich erlebte doch sogar den kühlsten Sommer in Albanien in den letzten hundert Jahren (also genauer gesagt, seit Anfang der Aufzeichnungen und die begannen irgendwann um 1850) also sollte ich gewöhnt sein. Ein bisschen jammern gehört aber zur mitteleuropäischen Kultur, also warum sollte ich das auslassen? Wir hatten doch im Hotel einen Pool mit aufgewärmtem Meereswasser, und zwar auf neunundzwanzig Grad und dann ist es eigentlich egal, ob es einem auf den Kopf regnet – das Problem ist nur beim Verlassen des Pools, das Wasser von oben ist nämlich kühler.

               Von solchem Wetter wird man gezwungen, ein Auto zu mieten und loszufahren, um die Insel mit Hilfe von einem Regenschirm zu erkunden. Das taten wir auch. Zwei Tage wanderten wir an der Küste zu Fuß, zwei Tage fuhren wir durch die Insel mit gemietetem Auto. Klasse „C“, wohlbemerkt, obwohl ich um die Klesse „B“ angesucht habe, weil mir das „C“ für die Straßenverhältnisse zu groß vorkam. War es nicht, die Straßen auf Teneriffa waren in einem überraschend guten Zustand. Die Klasse „B“ wurde aber nicht für Tagesausflüge angeboten. Warum, habe ich nicht erfahren. Einfach nicht angeboten!

               Der Fußtourismus ist zwischen La Caleta und Los Christanos möglich.

In Los Christianos gibt es einen Hafen, von dem Fähren zu La Gomera fahren, das 40 Minuten Schifffahrt entfernt ist und wo regelmäßig Christoph Kolumbus einen Stopp auf seinen Reisen nach Amerika machte, weil die Witwe des Gouverneurs seine Geliebte war. Zweimal fährt auch eine Fähre nach La Palma, die Insel, die heuer durch einen Vulkanausbruch verwüstet wurde. Natürlich wäre diese Insel ein verlockendes Ziel, der Weg hin dauert aber drei Stunden und die Fähre fährt nur zweimal am Tag, und zwar um halb zwei nachmittags und um acht abends. Das mach einen Tagesausflug praktisch unmöglich.

               Die Küstenpromenade hat zwei Teile. Den längeren von Plaza del Duque über Playa de los Amerikas bis zu Los Christianos und er ist zehn Kilometer lang. Der Weg ist bis zum letzten Meter mit Geschäften, Bars und Restaurants verbaut. Der zweite Teil in Richtung Norden nach La Caleta ist ein bisschen romantischer mit einem Hauch von Natur. Ein luxuriöses Einkaufzentrum gibt es eben auf dem „Plazza del Duque“ (Also auf dem Herzogsplatz) ein größeres gibt es aber in Playa de las Americas.

Es heißt Siammail und befindet sich direkt an der Autobahnausfahrt 73. Nur einen Kilometer weiter, bei der Ausfahrt 74, gibt es einen Aqua Park. Das ist für die, deren Kinder den Aufenthalt auf der Insel langweilig finden. Der Yachthafen Puerto Cristobal Colon ist von Plaza del Duque nur ungefähr einen Kilometer entfernt und hier werden verschiedene Attraktionen angeboten, wie zum Beispiel die Wal- oder Delphinen Beobachtung. Ob man dann so ein Säugetier wirklich sehen kann, ist natürlich Glücksache. Teneriffa liegt aber tatsächlich auf den Wegen, auf denen sich die Wale bewegen.

               Erfrischungsmöglichkeiten gibt es unterwegs auf der Küste mehr als genug und die gute Nachricht ist der Bierpreis. Kleines Bier vom örtlichen Bier Dorada (Caňa) kostet ein Euro, ein großes (Jarra) 1,50 bis 2 Euro. Es hat wahrscheinlich etwas mit der Ausnahmeregelung der Mehrwertsteuer, die EU den Kanarischen Inseln gewährt hat zu tun, es ist aber in jedem Fall eine liebe Überraschung.

               Das Meerwasser im Ozean hatte achtzehn Grad, also lockte nicht wirklich zum Baden (meine liebe Gattin verlangt MINDESTENS 25 Grad – also ein Bad im Meer auf Teneriffa kommt für sie ganzjährlich nicht in Frage, weil hier das Wasser im besten Fall (der könnte im Oktober kommen) knappe 23 Grad erreicht und das ist für sie noch immer zu wenig.

               Eine echte Geschichte erwartet euch auf Teneriffa auch nicht. Die Spanier entdeckten die Insel gegen Ende des fünftzehnten Jahrhunderts und begannen sie zu erobern (sie nennen es Kolonisierung), trotzdem gibt es auf der Insel mehr als genug, was man sehen möchte.

               Zum Vulkan El Teide brachen wir gleich am ersten Tag auf, als sich die Sonne blicken ließ.

Die Idee war zwar gut, aber wenig originell. Ähnlich wie wir dachte nämlich die Mehrheit der auf der Insel anwesenden Touristen. Also trafen wir auf der Hochebene Las Caňadas fast alle, was unerwartete adrenalingeladene Situationen zu Folge hatte, besonders bei der Suche nach einem Parkplatz. Ich bin sehr stolz, dass ich letztendlich immer einparken konnte, ohne dem ausgeborgten Auto oder dem Besitz der anderen gröbere Schäden zuzufügen. Alle drängten sich nämlich in einer verzweifelten Bemühung irgendwohin ihr Auto abzustellen, ohne dass es einen Platz gäbe.

               Teneriffa entstand irgendwann vor sieben Millionen Jahren bei einem Vulkanausbruch, als es aus dem Meeresboden hervorgebrodelt ist. Die Insel entstand nicht auf einmal, es gab mehrere Eruptionen. Zum Beispiel das Gebirge Teno im Nordwesten der Insel, wo alle Touristen, die sich auf der Insel befinden, unbedingt das malerische Dorf Masca besuchen möchten (alle natürlich gleichzeitig, was wieder einmal die gleichen Probleme wie die oben beschrieben mit Parken zu Folge hat) war lange Zeit eine eigenständige Insel, bis es weitere Eruptionen mit dem Hauptkrater El Teide verbunden haben.

               Der Hauptkrater des Vulkans Las Caňadas hat 16 Kilometer im Durchmesser und ist von Bergen umsäumt – also mit den Resten des ursprünglichen Vulkans und bildet einen 45 Kilometer langen Kreis. Das ist wirklich eindrucksvoll. Ein kleines Stück des Kraterbodens – flach und mit dünnwachsender Vegetation bedeckt – kann man in der Nähe des Aussichtspunktes Los Roques sehen, sein Rest wurde von den jüngeren Lavaströmen bedeckt. Die bisher letzte Eruption ereignete sich im Jahr 1798 – schwarze Massen der relativ frischen Lava sind gut identifizierbar. Interessant ist, dass die Lava verschiedene Farben hat, sie kann schwarz, gelb, dunkelorange oder ockergelb sein, nach ihren Farben erhielten die Vulkane ihre Namen, wie „Montaňa Mostaza“ also „Senfberg“ oder Montaňa Blanca (Weißer Berg), obwohl er sicher nicht weiß ist. Alles ist durch den riesigen Kegel El Teide überschattet. Er ist mit seinen 3718 Meter der höchste Berg Spaniens (obwohl es die Spanier aus dem Festland nicht akzeptieren wollen und sie zwingen den Touristen die Information auf, dass der höchste Berg Sierra Nevada (3482m Seehöhe) ist. Die ECHTEN Spanier, die Andalusien für eine afrikanische Provinz halten, werden dann schwören, dass die Pyrenäen mit ihren 3404 Meter Seehöhe natürlich am höchsten sind. El Teide ist ein junger Vulkan, er entstand inmitten des alten Kraters Las Caňadas vor zweihunderttausend Jahren. Bis zur Höhe von 3550 Meter kann man mit einer Gondelbahn fahren, natürlich nur, wenn sie im Betrieb ist. Als wir dort waren, war sie es nicht, obwohl die Sonne strahlte. Oben gab es angeblich viel zu starken Wind. Ich war bereits es zu glauben. Als ich nämlich eine nur kleine Aussichtsanhöhe bestiegen hatte, hat mir der Wind meine Kappe weggeblasen. Aber auch von unten ist der Berg schön, die Karten für die Gondelbahn kann man ausschließlich im Internet kaufen und es ist nicht ganz einfach – möglicherweise gibt es dabei Schwierigkeiten nur für Analogmenschen, wie ich es einer bin. Der Aufstieg auf den Gipfel von El Teide ist nur mit einem Reiseleiter möglich und man muss ihn vier Monate vorausbestellen. Der Höhenunterschied, den man überwinden muss, beträgt 1300 Meter und das in der Seehöhe von beinahe 4000 Meter, wo die Sauerstoffsättigung ziemlich sinkt. Es ist also ohne vorherige Akklimatisierung ein anstrengendes Unternehmen. Aus den Hängen des El Teide steigen noch immer schwefelhaltige heiße Dämpfe mit einer Temperatur bis zu 85 Grad auf als Beweis, dass es irgendwo tief im Vulkaninneren noch immer keine Ruhe gibt.

               Die Lava hat wertvolle Metalle ausgespült, die in Las Caňadas in der Nähe der Minen San José gefördert wurden, aber auch Nährstoffe, die die Vulkanerde sehr fruchtbar machen. Der Wein wird bis in die Seehöhe von 1000 Meter angebaut, wie im Dorf Vilaflor, das Obst reift in den Glashäusern das ganze Jahr lang, das einzige Problem ist der Wassermangel. Großteil des Nutzwassers wird durch das Entsalzen des Meereswassers gewonnen, was ihm ein Hauch von Fischgeschmack und einen leicht salzigen Geschmack verlieht.

               Wenn man in eine Stadt fahren möchte, die attraktivste Destination ist Puorto de la Cruz im Norden der Insel. Es war einmal der Umlageplatz von Zuckerrohr, das hier nach der Besetzung der Insel durch Spanier angebaut wurde. Im neunzehnten Jahrhundert kamen Engländer hierher und bekamen eine Idee, hier Bananen anzubauen. Das brachte der Insel Prosperität und nach den erfolgreichen Bananenunternehmern begannen auch andere reiche Engländer hierher umzuziehen oder zumindest kurze Erholung zu suchen. Es entstanden die ersten Hotels und Villen im Kolonialstil, die man hier immer noch sehen kann. Der spanische Kolonialstil des Häuserbaus kann man in La Orotava sehen, in einem Tal mit vielen Quellen nördlich von Puerto de la Cruz, wo ursprünglich das Zuckerrohr angebaut wurde, es war das Tal mit der größten Menge zur Verfügung stehenden Wassers – heute wimmelt es sich hier von Touristen, die die Originalhäuser mit Holzbalkons sehen möchten, zumindest die, die das große Erdbeben im Jahr 1704 überlebt haben. Bananenplantagen befinden sich manchmal direkt in der Ortsmitte, wie in dem Städtchen Icod de la Vinos, wo man die „Casa de Plátanos“ besichtigen könnte.

„Plátano“ bedeutet zu meiner großen Überraschung „Banane“. Wir kennen Platanen in einer anderen Bedeutung und auch diese Bäume waren dort überall und sehr groß und imposant. Nach dem Wörterbuch, in das ich geschaut habe, haben die Spanier für Platanen und Bananen das gleiche Wort. Fragen Sie mich nicht, warum und wie sie dann das Obst von dem Baum unterscheiden können.

               Der berühmteste Baum auf der Insel ist der „Drachenbaum“. Es ist eigentlich eine Palmenart. Wenn man ihm einen Ast abschneidet – und das taten die Ureinwohner oft, weil der Harz dieses Baumes, das im Licht dunkelbraune Farbe gewinnt, für heilende Substanz gehalten wurde und die Ureinwohner aus ihm Heilgetränke und Salben bereiteten – wächst schnell nach wie einem Drachen der abgeschlagene Kopf. Deshalb bekam der Baum den poetischen lateinischen Namen „Dracanea Drago“.

Im Städtchen Icod de la vinos gibt es den ältesten Drachenbaum auf der Insel. Er ist fünf hundert Jahre alt, der Umfang seines Stammes beträgt sechs Meter. Er ist siebzehn Meter hoch und man kann ihn gut von der Terrasse der örtlichen Kirche sehen und fotografieren. In der Kirche des Heiligen Marcus gibt es das angeblich weltweit größte Filigrankreuz aus Silber, ein Geschänk des Gouverneurs von Havanna. Auch die schon genannte „Casa de Plátanos“ ist in der unmittelbaren Nähe und in diesem Städtchen wurde auch an die Touristen gedacht. Nicht nur, dass der Weg zu den örtlichen Attraktionen tadellos markiert ist, aber in ihrer unmittelbaren Nähe gibt es auch eine Tiefgarage und die Parkzeit wird nach Minuten abgerechnet, also absolut gerecht.

               Der größte Anziehungspunkt auf der Insel ist „Loro Parque“ in Puerto de la Cruz, vielleicht deshalb hat dieser Tierpark seine Werbung auf der Heckenscheibe jedes Mietautos auf der Insel. Obwohl „Loro“ Papagei bedeutet und es gibt dort wirklich hunderte Arten von dieser Vogelart, Loro Parque hat viel mehr als Papageien zu bieten. Er ist ein riesiger Tierpark und er bietet ein Programm für den ganzen Tag an. Kinder werden sicher alle drei Shows besuchen wollen, nämlich die Seehunde, Delphine und Papageien, nur für Besuch dieser drei Shows muss man den Besuch des Parkes auf mindestens vier Stunden ausdehnen.

Aber langweilig wird es dort nicht. Es gibt ein riesiges Aquarium, wo man durch einen Tunnel gehen kann und die Fische fast berühren könnte, große Menge von Pinguinen inklusiv der großen Kaiserpinguine, es gibt aber auch Löwen, Tiger, Panther oder Gorillas, also alles, was zu einem guten Tierpark gehört. Nur kein Panda, hier hat Schönbrunn doch die Nase vorne. Das Parken ist direkt im Gelände bei der Einfahrt oder in den umliegenden Straßen möglich.

               Es gibt einfach auf Teneriffa zu viel zu sehen. Ich werde noch einmal zurückkehren müssen. Mindestens, wenn der Regen aufhört und die Gondelbahn auf El Teide funktionieren würde. Dann bleibt zum Besuch noch der Botanische Garten in Puerto de la Cruz (leider auf dem anderen Ende der Stadt als Loro Parque), die Kathedrale in Candelaria mit einer Wunderstatue der Jungfrau Maria. Die Statue ist zwar ein „fake“, weil als das Original, das noch vor der Ankunft der Spanier auf die Insel angespült und von den Einheimischen verehrt wurde, von einer Flut ins Meer gespült wurde. Im Jahr 1827 fertigte der Künstler Fernando Éstevez eine Kopie an und zu der wird jetzt gepilgert. Die Kathedrale der Patronin der Kanarischen Inseln sollte man unbedingt besuchen. Ich schaffte es nicht, meine Frau wollte baden. Das verdammte Wasser im Hotelswimpool hatte die schon erwähnten neunundzwanzig Grad. Natürlich gibt es noch die Umgebung von La Laguna im Nordosten der Insel und die „Höllenkluft“ Barranco del Inferno nahe dem Dorf Adeje und sicher auch viel mehr.

               Ein Besuch dieser Insel ist einfach zu wenig. Und wer möchte sich stressen lassen? Die Einheimischen sicher nicht und mit ihrer Ruhe stecken sie bald auch die Besucher an.

               Mein Gott, wann habe ich das letzte Mal in meinem Leben bis halb neun geschlafen?


May
2022

Frankfurt nad Mohanem

categories: Blog, Zážitky z cest

Když letíte nad Frankfurtem, a to se může vzhledem k tamnímu mezinárodnímu letišti, největšímu v Německu a přestupní stanici pro mezikontinentální lety, stát poměrně často, vidíte, jak se město táhne řadu kilometrů převážně po severním břehu řeky Mohanu (německy Main) a hlavně vás upoutá velká skupina výškových domů, připomínající vzdáleně londýnskou City. Město tedy působí shora jako metropole a ten dojem se zesílí, když se půjdete projít po kilometry dlouhé promenádě po břehu řeky – němčinu tam totiž uslyšíte jen zřídka. I proto se Frankfurtu říká nejmenší evropská metropole – se svými 700 000 obyvateli patří i v Německu jen mezi města střední velikosti.

               Začátky města byly skromné, na rozdíl od západního břehu Rýna, kde se řadilo mnoho římských měst, byl na východním břehu jen prales, divočina a Germáni, kterých se Římani panicky báli. Poprvé je město vzpomenuto v listině Karla Velkého z roku 794 už pod svým jménem Franconofurd – tedy franský brod.  Když člověk dnes stojí na břehu mohutného proudu řeky Mohan, nechápe, jak zde mohl být kdysi důležitý brod. Ovšem tehdy byla řeka mnohem širší než dnes a vytvářela slepá ramena a bažiny, z nichž vyčníval ostrov, na němž nechal Karel vybudovat falc, tedy pevnůstku, ze které pak jeho vnuk Ludvík Němec učinil svou rezidenci – hlavní město říše Karla Velkého Cáchy leželo na území jeho bratra Lothara.

Díky své výhodné poloze na řece spojující Porýní s východním Německem se Frankfurt stal už ve dvanáctém století významným obchodním centrem, ale rozhodující den, který ovlivnil vývoj města dodnes, nastal 11.července 1240. V ten den povolil císař Friedrich II. městu pořádat na podzim veletrh a současně postavil všechny obchodníky, cestující na tento veletrh, pod svou osobní ochranu – což bylo v dobách, kdy se lesy hemžily lapky a loupežníky nezaplatitelné privilegium. S císařem osobně se přece jen nikdo nechtěl tahat za prsty. Jednalo se o první veletrh ve střední Evropě, kam brzy proudili obchodníci z Itálie, Čech, ale i z Flander či z Francie, aby vystavili své zboží. V roce 1330 pak povolil císař Ludvík IV. Bavor městu, které bylo jeho oporou v boji proti papežství, právo na konání „Postního“ neboli jarního veletrhu. Frankfurt se stal definitivně hlavním německým obchodním centrem. Frankfurtská „Messe“ je gigantická a ohromuje svou velikostí návštěvníka i dnes.

Možná hrála v rozhodnutí reformního císaře Friedricha II. roli i skutečnost, že právě ve Frankfurtu byl zvolen německým králem jeho dědeček Friedrich I. Barbarossa. Od roku 1147 se volby německých králů uskutečňovaly už výhradně jen ve Frankfurtu. Stalo se to předpokladem platné volby a tuto skutečnost potvrdil Karel IV. ve své Zlaté bule v roce 1356. V roce 1372 pak Karel učinil Frankfurt svobodným říšským městem, podléhajícím formálně jen císaři osobně, tedy jemu. Peníze z bohatého města stály při tomto rozhodnutí určitě – jak bývá zvykem – „až“ na prvním místě.

Tyto milníky ve vývoji města zosobňují sochy císařů Friedricha Barbarossy, Ludvíka Bavora a Karla IV. na průčelí frankfurtské radnice.

K nim přibyl ještě císař Maxmilián II. první císař, který se nechal ve Frankfurtu nejen zvolit ale i korunovat. (proceduru korunování papežem zrušil už jeho otec Ferdinand I.) Maxmilián se svým laxním přístupem k relikviím zřejmě neměl chuť cestovat až do vzdálených Cách, aby se tam nechal korunovat nad půdou ze Svaté země, odhlédnouc od skurilního zvyku líbat lebku Karla Velkého.  A tak se v roce 1562 uskutečnila ve Frankfurtu první císařská korunovace. V roce 1742 pak musel Frankfurt dokonce zaskočit jako rezidenční město německého císaře. Císař Karel VII. zde hledal útočiště poté, co byla jeho země – Bavorsko – obsazena rakouskými vojsky. Zemřel zde ve svém vyhnanství v paláci Barckhaus an der Zeil. Typická pro frankfurtského obchodního ducha je skutečnost, že tento palác musel v roce 1908 uvolnit místo obchodnímu domu Wronker – peníze byly důležitější než nostalgie nad někdejší císařskou rezidencí. Nemělo to být ve frankfurtských dějinách naposledy.

V roce 1455 začal právě ve Frankfurtu nad Mohanem novověk. Na veletrhu byla vystavena bible Johanna Guttenberga – první tištěná kniha. Knihtisk rozhodujícím způsobem ovlivnil další vývoj dějin, Frankfurt vytěžil ze svého prvenství v prezentaci tištěného slova privilegium uspořádat frankfurtský knižní veletrh – pořádá se zde dodnes, od roku 1480 dvakrát do roka. A od obchodního centra byl už jen krůček k tomu, aby se Frankfurt stal i centrem finančním. A tím i zůstal a jakým! Vedle Londýna je Frankfurt dnes nejvýznamnějším finančním centrem, sídlí zde nejen „Deutsche Bank“ ale i ECB (evropská centrální banka). Dále například Komerční Banka, Ing Di-Ba Bank a samozřejmě i frankfurtská burza, nejdůležitější burza na kontinentě.  Nedávný Brexit pozici Frankfurtu jako finančního centra ještě posílil. Prostě, kdo chce ve finančním světě něco znamenat, nemůže se Frankfurtu vyhnout.

Ale zpět do minulosti. Významným se stal rok 1848. Jako důsledek březnové revoluce došlo k prvním německým volbám a zvolení delegáti byli svoláni do Frankfurtu, kde v Kostele svatého Pavla tvořili pod předsednictvím rakouského arcivévody Johann první německou ústavu. (Pauluskirche stojí mezi náměstím Zeil a Goethovým náměstím u stanice metra Hauptwache). Bohužel skončilo toto shromáždění neúspěchem. Rakousko se se svým plánem velkoněmeckého řešení neprosadilo přes odpor Pruska a pruský král Friedrich Vilém IV. odmítl nabízenou německou císařskou korunu, kterou by musel přijmou z rukou „revolucionářů“.

Frankfurt si podržel svůj význam i v době nacismu, ovšem z 11 134 Židů, kteří v tehdejším finančním centru žili před rokem 1933 a hráli zde velmi podstatnou úlohu, se dožilo konce války 367 z nich. Mezi těmi, kteří byli v Osvětimi zavražděni, byl i Hermann Wronker s celou rodinou. Jenže pak přišla osudová hodina – tedy vlastně hodiny dvě. 18. a 22. března 1944 provedla britská Royal Force dva ničivé nálety, při kterých prakticky srovnala Frankfurt se zemí. Jen chrám svatého Bartoloměje, tedy centrální katedrála, byla částečně ušetřena a zůstala stát jako ruina na poli plném trosek. Zmizel i onen obchodní dům Wronker, jehož majitelé v té době už nežili.

Zatímco v jiných německých městech s po válce snažili obnovit jejich vzhled (v Drážďanech tento proces ještě stále trvá), ve Frankfurtu viděli v uvolněných plochách po historických budovách lákavé parcely pro stavbu výškových paláců bank a dalších ústavů finančního světa. Ty teď naléhají přímo na historické jádro města, dokonce s ním prorůstají a vytvářejí typické frankfurtské panoráma. Kupodivu i proto sem jezdí spousty turistů. Američané či Britové musejí cítit aspoň závan domova – Manhattanu nebo londýnské City.

Pokud tedy do Frankfurtu přijedete – je lehce dostupný jak letadlem, tak vlakem – pak vystoupíte na hlavním nádraží a půjdete pořád rovně až k náměstí nejslavnějšího frankfurtského rodáka Johanna Wolfganga Goetheho, který se zde narodil 28. srpna 1749.

Prožil zde své dětství a po studiích v Lipsku a Štrasburku zde působil jako právník, než byl v roce 1775 pozván vévodou Karlem Augustem do Weimaru, kde pak prožil zbytek svého života. Pokračujete potom k stanici metra Hauptwache a zabočíte doprava. S prohlídkou historického centra města budete hotovi za hodinu.

Hlavní náměstí se podařilo zrekonstruovat. Zde stojí historická radnice Römerberg.

V letech 1405–1408 zde byla vybudována ze dvou domů Römer a Goldener Schwann a koncem devatenáctého století byla rozšířena přikoupením dalších šesti patricijských domů a přebudována architektem Maxem Meckelem do novogotické podoby. Před radnicí stojí nad kašnou socha Justicie.

Na náměstí se nachází i kostel svatého Mikuláše, který upomíná na cestu Martina Luthera na říšský sněm do Wormsu v roce 1521. Existuje poutní cesta Martina Luthera z Eisenachu do Wormsu a Frankfurt je jedna ze zastávek na ní. Luther byl ve Frankfurtu přijat velmi přátelsky, konec konců se jeho knihy skvěle prodávaly, jen v roce 1520 prodal jeden z frankfurtských knihkupců 1400 Lutherových spisů – na onu dobu úžasný obrat – pro srovnání Guttenbergových biblí se prodalo 500 kusů. V roce 1533 se město přihlásilo k Lutherovu učení a až do devatenáctého století mohli katolíci i přes přiznanou svobodu vyznání získat městské občanství jen ve velmi vzácných případech – museli mít prostě hodně peněz.

Hlavním katedrálou je Chrám svatého Bartoloměje. Monumentální gotická budova několik kroků od hlavního náměstí působí vevnitř poměrně skromně. Na její stěně je pamětní deska na jejího stavitele, architekta Maderna Gerthenera, který se ale ukončení stavby nedožil.

Moc víc se ze středověkého města nedochovalo, snad jen s výjimkou Eschenheimerturmu.

To je jediná zachovaná věž někdejšího městského opevnění, kde je dnes restaurace a z novějších „starých“ budov pak palác Thurn und Taxis, komicky vtlačený mezi moderní domy ze skla a železobetonu.

Ty jsou ostatně všude, nejen ve finanční City. Hlavní nákupní centrum je v Galerii Kaufhof Hauptwache. Shoping nemůže ve Frankfurtu chybět a návštěvnice města si ho hodně pochvalují.

Muzea se nacházejí na druhém břehu řeky Mohanu v Museumviertel. Přes řeku vede řada mostů a dvě lávky pro pěší, jedna z nich končí právě u muzea, kde byla v době mé návštěvy výstava děl Renoira a druhou je legendární Železná lávka (Eiserner Steg), která začíná na kraji historického městského centra. Postavena byla v roce 1868 as spojuje historické jádro města se čtvrtí Sachsenhausen na druhém břehu Mohanu. Tvrzení, že tato čtvrť dostala jméno podle kolonie Sasů, které zde měl jako své zajatce usídlit Karel Veliký, je pouhou legendou.

Na rozdíl od muzeí, které jsou vyhnána na druhý břeh – s výjimkou rodného domu Goetheho, rovněž proměněného v muzeum, má Frankfurt až dvě opery, a to na břehu správném, tedy pravém. Stará opera na okraji středověkého města byla postavena v roce 1880. Plánované náklady 2 milionů zlatých byly jinak hospodárnými Frankfurťany překročeny tak velkoryse, že měl císař Vilém I. údajně při slavnostním otevření opery bědovat „Tohle si nemůžu dovolit!“

Vedle této historické budovy má Frankfurt ještě jednu operu v blízkosti City u cesty z centra k nádraží. Postavena byla v roce 1963 a poté, co v roce 1987 v důsledku žhářství vyhořela, byla v roce 1991 obnovena.

K návštěvě města patří samozřejmě i jídlo. S mou obvyklou zvědavostí jsem se vydal na pátrání po frankfurtských specialitách. Vedle sýrových preclíků, které se prodávají všude, jsou velmi populární takzvané „Mettbrötchen“, chlebíčky pro rychlé občerstvení, s mletým syrovým masem a cibulí.

Ovšem kdo navštíví Frankfurt, měl by si rozhodně dát legendární „Zelenou omáčku“. Nemusíte se jí bát, nechutná špatně, nechutná totiž vůbec nijak. Což je vzhledem na její složení skoro zázrak. Základem je sedm bylin: brutnák lékařský, kerblík, řeřicha, petržel, bedrník, šťovík a pažitka. Servíruje se normálně s natvrdo vařenými vejci a bramborem, já jsem se rozhodl pro variantu „Frankfurtského řízku“, což je normální vídeňský řízek (velmi natenko naklepaný) právě s onou zelenou omáčkou.

Původ této záhadné směsi je nejasný. Jednoznačně nesprávná je legenda, podle které omáčku vymyslela Goethova matka Aja. Buď přinesli do Frankfurtu recept v šestnáctém století francouzští hugenoti nebo katoličtí obchodníci z Lombardie ve století osmnáctém. Vzhledem na neexistující chuť této speciality bych tipoval na ony hugenoty – Kalvínovy následníky, o důvodech této mé hypotézy jsem už na mých stránkách psal. (článek Za všechno může Kalvín).

Zapít to můžete jablečným vínem, které patří taky k tradičním frankfurtským produktům, povolení čepovat tento dost drsný nápoj s kyselých jablek s obsahem alkoholu 5 – 7 procent dostali frankfurtští už v roce 1754. Kdo má odvahu a je zvědavý – prosím, na zdraví!

Pozornější posluchači zřejmě zbystřili, když zaslechli souvislost Frankfurt – Vídeň. Samozřejmě jsou to párky, které se ve Vídni jmenují „Frankfurter“ a v Německu obecně „Wiener“. Jako by se k jejich původu nikdo nechtěl znát. Skutečnost je prozaičtější. Recept vymyslel ve Vídni působící řezník Johann Georg Lahner, pocházející z Frankfurtu. Proto se ve Vídni ujal název frankfurtský párek. Jenže v Německu byly tyto párky vyhlášeny rozsudkem Berlínského soudu z roku 1955 za lokální specialitu, a proto se v Německu může tento název používat pouze ve Frankfurtu – přesněji řečeno můžou se tak nazývat pouze párky ve Frankfurtu vyrobené. Proto si zbytek Německa pomohl a nazývá tuto specialitu podle města, kde vznikla – Vídeňské párky. V Rakousku rozsudek německého soudu neplatí – stejně tak jako v Česku, kde se ale používají oba názvy. Jako by se Češi nemohli rozhodnout. Ale hlavně, že chutnají – tedy pokud nejsou z Kosteleckých uzenin.

Frankfurt tu není k tomu, aby si zde člověk život užíval, ale aby vydělával peníze. Ty pak může utratit v mnohem příjemnějším prostředí, například v nedalekém hlavním městě spolkové země Hessen, Wiesbadenu. Tedy, pokud jich na to vydělal dost.


May
2022

Tenerifa

categories: Blog, Zážitky z cest

               Když jedete na dovolenou na jih, tedy dost hodně na jih, dokonce poměrně blízko k rovníku, přesněji na Kanárské ostrovy a úplně konkrétně na Tenerifu, očekáváte tak nějak, že tam bude hezky. Zejména tedy na jihu ostrova. Tenerifa je totiž rozdělena klimaticky na dvě části, na zelený sever, kde se pěstují banány a všechny možné ostatní druhy ovoce, protože tam někdy i prší a na suchý nehostinný jih, kde neprší vůbec. Proto tento jih využívají ke svému pobytu turisté, proto není hlavní mezinárodní letiště ostrova v blízkosti hlavního města Sanza Cruz de Tenerife – tam sice taky jedno letiště je, ale přistávají tam místní (rozuměj španělské) linky a levné letecké společnosti jako Rainair – ale na jihu na letišti královny Sofie. Protože v největším turistickém centru ostrova Playa de las Américas prší statisticky viděno pět dní v roce.

               Z toho pohledu jsme tedy této destinaci vyčerpali bezmála celoroční srážkový kontingent. Odlétali jsme z Vídně, kde svítilo sluníčko a teploměr ukazoval dvacet stupňů – jak pravila Christa Kummer, rakouská rosnička, přílišné teplo na dané roční období – na Tenerifě nás přivítal déšť a vydržel nám až do úterka. (Další dny už bylo jen zamračeno, ale voda nahoře došla čili stoletý rekord deštivých dní po sobě jsme nepřekonali). Poctivě počítáno, sobota až úterý jsou čtyři dny, kdy bude ten pátý těžko říct, každopádně by každý další turista letící do této destinace měl být tento rok už v relativním bezpečí, v nebi jim už pro toto místo moc vody zůstat nemohlo. Zatímco jsme se tedy trápili s programem, z Grazu a Vídně nás děti provokovaly zprávami o slunečnu a teplu. Samozřejmě došlo k obratu – u nás přestalo pršet a v Rakousku začalo – to bylo v pátek, tedy den před naším návratem.

               Měl jsem první dny takové deja-vu, přemýšlel jsem, kde jsem už takovou dovolenou zažil. A v pondělí jsem si vzpomněl – bylo to na Islandu. Ovšem byl to tak nějak obrácený poměr. Když jsem se ptal Islanďana v pláštěnce, zda mají na ostrově někdy i pěkně, pravil „Ano, pět dní v roce, ty byly minulý týden.“

               Zažil jsem koneckonců v Albánii nejstudenější léto na posledních sto let (tedy přesněji od začátku sledování, a to bylo někdy okolo roku 1850), měl bych být tedy zvyklý. Jsem. Ale trošku si zanaříkat patří k středoevropské kultuře, takže proč se tomu bránit. Měli jsme přece v hotelu bazén s vyhřívanou mořskou vodou, a to vyhřívanou na dvacet devět stupňů Celsia a potom je vám v podstatě jedno, zda vám prší na hlavu – problém je pouze, když chcete z toho bazénu vylézt. Ta voda, co padá shora, je totiž studenější.

               Dané počasí se nabízí, aby si člověk pronajal auto a vyrazil s deštníkem na poznávačku. Což jsme částečně učinili. Dva dny jsme pobřeží ostrova poznávali pěšky, dva dny jsme se po ostrově pohybovali ve vypůjčeném autě třídy „C“, i když jsem žádal o třídu „B“ protože mi céčko připadalo na ostrovní cesty příliš velké. Nebylo, cesty jsou na Tenerifě v překvapivě dobrém stavu. A třídu „B“ prý pro jednotlivé dny nepůjčují. Proč, to jsem nezjistil. Prostě nepůjčují.

               Ten pěší turismus je možný mezi La Caleta a Los Christanos.

V Los Christianos je přístav odkud vyjíždějí trajekty k La Gomeře, vzdálené 40 minut lodí a kde pravidelně zastavoval na své cestě do Ameriky Kryštof Kolumbus, protože vdova po guvernérovi byla jeho milenkou. Dvakrát denně jezdí odtud i trajekt na La Palmu, ostrov letos tak hrozně zkoušený výbuchem sopky. Samozřejmě je to lákavý cíl, ale cesta tam trvá tři hodiny a trajekt jezdí jen o půl druhé odpoledne a v osm večer. Takže denní výlet trajektem prakticky nemožný. Promenáda po pobřeží má dvě části. Ta delší od Plaza del Duque přes Playa los Amerikas po Los Christianos měří asi deset kilometrů a je do posledního metru prostavěná obchůdky, restauracemi a bary. Ta druhá část směrem na sever na La Caletu je už trošku romantičtější s nádechem přírody. Jedno luxusní obchodní centrum je právě na Plaza del Duque (čili v překladu Vévodovo náměstí), větší je ale na Playa los Americas.

Nákupní středisko na Plaza del Duque

Jmenuje se Siammail a je přímo na dálničním výjezdu 73. Jen o kilometr dál, tedy na výjezdu 74 je místní Aquapark. To pro ty, jejichž děti se pobytem nudí. Jachtový přístav Puerto Cristobal Colon je od Plaza del Duque vzdálený asi jeden kilometr ve směru na jih. Na Playa Faňada v obchodní části El Litoral je nenápadný bar Orangecafé s českou restaurací.

Provozují ho tři česká děvčata, jedna z nich Pavla má manžela Petra, který po ostrově provádí. A čepují tam Budvar, Prazdroj je jen v lahvi. Ovšem jestliže domácí pivo Dorada stojí jedno euro za půllitr (španělsky Jara), české pivo je podstatně dražší, čtyři eura za půllitr jsou kompatibilní s cenami na evropské pevnině. Ale vyplatí se to stejně.

               Skutečná historie na vás na Tenerifě taky nečeká, Španělé objevili ostrovy koncem patnáctého století a začali je dobývat (oni tomu říkají kolonizovat), přesto je toho na ostrově k vidění hodně a za ty dva dny v autě se dá uvidět jen zlomek toho, co by člověk vidět chtěl.

               K sopce El Teide jsme se vydali hned první den, co vysvitlo slunce.

Nápad to byl dobrý, ale poměrně málo originální, stejně přemýšlela většina turistů, kteří ostrov navštívili, a tak jsme se s nimi všemi na náhorní plošině Las Caňadas potkali, Což vneslo zejména do hledání parkovacího místa nečekané adrenalinové situace. Jsem na sebe hrdý, že jsme vždycky nakonec zaparkovali, a to bez větších škod na našem vypůjčeném autě jakož i na majetku jiných, kteří se zoufale tlačili ve stejné snaze někam své auto odstavit, aniž by bylo kde. Tenerife vznikla někdy před sedmi miliony let, když vyvřela z mořského dna. Nevznikala najednou, těch sopečných výbuchů bylo hned několik, například pohoří Teno na severozápadě ostrova, kde všichni turisté nacházející se na ostrově chtějí navštívit malebnou vesničku Masca (všichni samozřejmě opět současně čili opět problémy s parkováním popsané výše) tvořilo dlouho samostatný ostrov, než ho další výrony lávy spojily s hlavním masívem Teide. Původní kráter sopky Las Caňadas má 16 kilometrů v průměru, ohraničen je horami – tedy zbytky někdejší sopky a ten obvod má 45 kilometrů, což je opravdu působivé. Dno původního kráteru – ploché a pokryté řídkou vegetací – může člověk vidět v blízkosti vyhlídky Los Roques, zbytek je zalit proudy novější lávy, poslední výbuch na jednom ze dvou centrálních sopečných kuželů jménem El Viejo se odehrál v roce 1798 – a černé masy poměrně čerstvé lávy jsou dobře identifikovatelné. Zajímavé je, že láva má nejrůznější barvy, je černá, žlutá, tmavě oranžová či okrová, podle těchto barev dostaly další vyvřelé sopky svá jména, jako „Hořčičná hora“ Montaňa Mostaza, nebo „Bílá hora“ Montaňa Blanca, i když bílá tedy rozhodně není. Vše je ale zastíněno obrovským kuželem El Teide. Je to s 3718 metry nad mořem nejvyšší hora Španělska (I když to pevninští Španělé nechtějí uznat a vnucují turistům myšlenku, že nejvyšší horou je Sierra Nevada v Andalusii (3482 m.n.m) a „praví“ Španělé, kteří Andalusii považují za africkou provincii, budou přísahat, že nejvyšší jsou samozřejmě Pyreneje s 3404 metry. El Teide je hodně mladá sopka, vyvřela uprostřed onoho kráteru Las Caňadas teprve před dvěma sty tisíci lety. Do výšky 3550 metrů se dá vyjet lanovkou, pokud tedy jezdí. Když jsme tam dojeli my, nejezdila, i když svítilo sluníčko. Prý byl nahoře příliš silný vítr. Docela bych tomu věřil, když jsem vyšel jen na malý vyhlídkový kopec, sfoukl mi vítr čepici. Ale i zespodu je ten kopec hezký, lístky na lanovku se dají koupit pouze na internetu on-line a není to úplně jednoduché – ovšem zřejmě jen pro analogové lidi, jako jsem já. Výstup na vrchol El Teide je možný pouze s průvodcem a je ho třeba objednávat čtyři měsíce dopředu. Výškový rozdíl, který je třeba překonat, je 1300 metrů, a to je ve výšce bezmála čtyř tisíc metrů nad mořem, kde už koncentrace kyslíku dost klesá, hodně namáhavý podnik. Ze svahů El Teide vystupují sirnaté páry o teplotě 85 stupňů Celsia jako důkaz, že někde hluboko v nitru sopky ještě úplný klid není.

               Láva vyplavila cenné kovy, které se těžily v Las Caňadas v okolí dolů San José, ale i živiny, které dělají sopečnou půdu velmi úrodnou. Víno se pěstuje i v nadmořských výškách přes tisíc metrů, jako ve vesnici Vilaflor, ovoce ve sklenících dozrává po celý rok, jediným problémem je nedostatek vody (většina užitkové vody se získává odsolováním vody mořské, což jí dává jednak trošku slanou chuť a trošku příchuť rybiny).

               Pokud chcete do města, pak zřejmě nejatraktivnější destinací je Puorto de la Cruz na severu ostrova. Je to někdejší překladiště cukrové třtiny, kterou zde začali Španělé po obsazení ostrova pěstovat. Jenže v devatenáctém století sem přišli Angličané a dostali nápad pěstovat zde banány. To přineslo ostrovu prosperitu a po úspěšných banánových podnikatelích se sem začali stěhovat či jezdit za odpočinkem bohatí Angličané. Vznikly první hotely a vily v koloniálním stylu, jsou zde stále ještě k vidění. Španělský koloniální styl domů je k viděni v La Orotava, údolí s mnoha prameny na sever od Puerta de la Cruz, kde se pěstovala cukrová třtina – bylo to údolí s největším množstvím použitelné vody – dnes se to tam hemží turisty, kteří chtějí vidět původní domy s dřevěnými balkóny, minimálně ty, které přežily velké zemětřesení v roce 1704. Banánové plantáže se nacházejí někdy i uprostřed města, jako v Icod de la vinos, kde je možné „Casa de Platanos“ navštívit.

„Plátano“ znamená k mému velkému překvapení „banán“. My známe platany jiného významu a těch tam bylo všude spousta a byly hodně impozantní. Podle slovníku používají Španělé i pro naše platany stejné slovo. Neptejte se mě proč a jak pak banán od platanu odliší.

Banánový květ opylovaný včelou

               Nejpopulárnějším stromem na ostrově je ale „Dračí strom“. Je to vlastně druh palmy. Když mu uřežete větev – a to činili domorodci často, protože pryskyřice toho stromu, která se na světle barví do tmavohněda, byla považována za léčivou a připravovaly se z ní léčivé nápoje a masti – doroste rychle znova, jako drakovi useknutá hlava. Proto dostal tento strom poetický latinský název Dracaena drago.

V městečku Icod de la vinos se nachází nejstarší dračí strom na ostrově. Má pět set let a obvod jeho kmene je šest metrů a výška 17 metrů, krásně se dá vidět z terasy místního kostela

Svatého Marka, kde se nachází údajně největší filigránový stříbrný kříž. I ona „Casa de Platanos“ je v bezprostřední blízkosti a v tomto městečku mysleli i na turisty. Nejen že je cesta k místním atrakcím skvěle označená, ale v jejich bezprostřední blízkosti je i podzemní parkoviště a čas parkování se odpočítává na minuty, a tedy naprosto spravedlivě.

               Největší atrakcí na ostrově je Loro Parque v Puerto de la Cruz, zřejmě proto má reklamu na zadním skle každé auto z půjčoven po celém ostrově. I když Loro znamená papoušek, a těch je tam skutečně stovky různých druhů, je to obrovská zoologická zahrada a skutečně program na celý den. Děti budou určitě chtít navštívit všechna tři show, lachtany, delfíny a papoušky, jen na shlédnutí těchto tří programů si člověk musí návštěvu zoo natáhnout na minimálně čtyři hodiny.

Ale je tam co dělat. Obrovské akvárium, kterým člověk prochází tunelem, velké množství tučňáků, ale i lvi, tygři, panteři, opice a všechno, co k dobré zoologické zahradě patří. Parkovat se dá přímo v areálu u vstupu anebo v okolí v blízkých uličkách.

               Prostě je toho na Tenerifě moc. Zřejmě se tam budu muset vrátit. Minimálně až přestane pršet a pojede lanovka na El Teide. A potom zbývá ještě botanická zahrada v Puerto de la Cruz (bohužel na zcela opačném konci města než Loro Parque), katedrála v Candelarii se zázračnou sochou panny Marie. Ta socha je sice fake, protože poté, co původní sochu, vyplavenou kdysi ještě před příchodem Španělů mořem spláchla povodeň, udělal novou v roce 1827 umělec Ferndando Éstevez, ale katedrálu patronky kanárských ostrovů by člověk vidět měl. Nestihl jsem to, žena se chtěla koupat. Ta zatracená voda v hotelovém bazénu měla už vzpomenutých 29 stupňů. A samozřejmě je tu ještě okolí La Laguna na severovýchodě ostrova, „Pekelná soutěska“ Barranco del Inferno u vesnice Adeje a určitě i leccos jiného.

               Jedna návštěva je na tomhle ostrově prostě málo. A kdo by se tu chtěl stresovat? Domorodci určitě ne a svým klidem nakazí brzy i návštěvníky. Jako nás. Proboha, kdy já jsem naposledy spal do půl deváté???


May
2022

Aachen II

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Reiseberichte - andere Länder

Die Kirche wurde von Karl dem Großen als ein riesiges Oktagon konzipiert und es ist voll mit Symbolik (bereits das Achteck symbolisiert den achten Tag der Schöpfung, also das Jüngste Gericht und mit ihm die Vollendung der Vollkommenheit.)

Diejenigen, die schon bei meinem Artikel über Köln bei der Beschreibung der dortigen heiligen Reliquien, die in der Stadt so eine wichtige Rolle spielten, den Kopf geschüttelt haben, werden jetzt wahrscheinlich mit der Stirn gegen die Wand schlagen. Karl ließ sich nämlich bei der Gelegenheit der Einweihung der Kirche vom Patriarchen von Jerusalem heilige Reliquien von unbezahlbarem Wert schicken. Es sind ausnahmeweise keine Knochen – in einem prächtigen vergoldeten Reliquiar befinden sich: Die Windel Jesu und sein Lendentuch vom Tag der Kreuzigung, das Kleid der Jungfrau Maria und das Tuch, in dem der Kopf des heiligen Johannes des Täufers eingewickelt war. Schon genug gelacht? Dann dürft ihr weiterlesen.

Also jetzt zur Symbolik dieser Kleiderstücke. Die Windel Jesu und sein Lendentuch symbolisieren die Geburt und den Tod, also den Kreislauf des menschlichen Lebens. Das Kleid Marias dann die Mutterschaft, also das Leben vor dem Leben und das Tuch des Johannes Täufers überbrückt den Neuen mit dem Alten Testament.

Die Stoffe werden seit dem Jahr 1349 (wieder einmal hatte der luxemburgisch-tschechischer deutscher Kaiser Karl IV. seine Finger im Spiel) jede sieben Jahre öffentlich ausgestellt. Und sie zeigen keine Zeichen eines Verfalls, obwohl sie nach der Karbonanalyse tatsächlich aus dem ersten Jahrhundert stammen – und das ohne jegliches Konservierungsmittel – das grenzt wirklich an einem Wunder.

In der Kirche gibt es noch ein Reliquiar – mit den Knochen ihres Gründers Karls des Großen. Dieser großer Verbreiter des Christentums – er verbreitete es mit Feuer und Schwert, wer sich nicht taufen ließ, verlor sofort seinen Kopf wie zehntausende unzähmbare und unnachgiebige Sachsen – wurde am 29.12.1165 vom Papst Paschalis III. auf das Ansuchen Kaisers Friedrich Barbarossas heiliggesprochen. Paschalis war allerdings ein Gegenpapst nach dem Willen des Kaisers – Barbarossa konnte nämlich das tatsächliche Oberhaupt der Kirche, den Papst Alexander III., nicht leiden. Karl der Große gilt also als heilig im deutschsprachigen Raum – genauer gesagt im Bereich des ehemaligen mittelalterlichen Römischen Reiches, von der allgemeinen katholischen Kirche ist er aber als ein Heiliger nicht anerkannt. Auf dem prächtigen vergoldeten Reliquiar gibt es eine Darstellung von 16 Königen, den Nachfolgern des Karls bis zu Friedrich II. – das Reliquiar schenkte dem Dom nämlich gerade dieser Enkel Barbarossas am Tag seiner Krönung am 27. Juli 1215. Interessant ist, dass die Analyse der Knochen bewies, dass sie wirklich von einer einzigen Person stammen und diese am Ende des achten Jahrhunderts lebte – es könnte sich also wirklich um die leiblichen Überreste Karls handeln. Der Leichnam war 184 cm groß, gehörte also für seine Zeit einem wirklich großen Mann. Er ist aber im Reliquiar nicht komplett, ein wichtiger Teil der Leiche fehlt – dazu kommen wir noch und hier hat wieder einmal Karl IV. seine Spielchen getrieben. Barbarossa war bei der Heiligsprechung Karls des Großen anwesend und er schenkte bei dieser Gelegenheit der Kirche einen gigantischen 265 Kilogramm schweren Leuchter, der von der Decke an einer 27 Meter langen Kette hängt. Die Kette ist gleich wie der Leuchter ein Original aus dem Jahr 1165 und wird in Richtung Kirchendecke breiter, um auszusehen, als ob sie in der gesamten Länge immer gleich dick wäre. Ihre 240 Glieder wiegen insgesamt 330 Kilogramm, also mehr als der Leuchter selbst. Auch der Leuchter ist voll mit Symbolik, er stellt das himmlische Jerusalem mit acht großen und acht kleinen Türmen und 48 Kerzen dar.

Der wichtigste Gegenstand in der Kirche ist der Krönungsstuhl der römischen Könige.

Im Dom wurde der Sohn Karls des Großen, Ludwig der Fromme, als der erste König gekrönt und diese Tradition wurde dann von Otto I. wiederbelebt. Seit dieser Zeit wurde zum römischen Herrscher nur der König anerkannt, der auf diesem Thron in der Kathedrale in Aachen vom Kölner Erzbischof mit der Krone, die Otto für diese Gelegenheit anfertigen ließ, gekrönt wurde. Diese Krone befindet sich heutzutage in der Schatzkammer der Hofburg in Wien. Es gab insgesamt dreißig Krönungen, die letzte spielte sich im Jahr 1531 ab, als Ferdinand I. zum deutschen König gekrönt wurde. Sein Sohn Maximilian II. hatte zu heiligen Reliquien eine distanzierte Stellung und seinem Enkel Rudolf II. war Aachen zu weit, um so eine Reise zu unternehmen. So starb diese Tradition am Ende des sechzehnten Jahrhunderts.

Um den Sinn für die Symbolik zu verstehen, müssen wir uns mit dem Thron länger beschäftigen. Der Thron ist nämlich selbst eine Reliquie. Die Marmorplatten, aus denen er gebaut ist, stammen angeblich aus der Kirche des Heiligen Grabes in Jerusalem. Das ist durchaus möglich, die Platten haben tatsächlich einen antiken Ursprung, auf einer von ihnen gravierten nämlich die römischen Legionäre das Spielbrett für ein in der damaligen Zeit beliebtes Brettspiel ein. Damit aber der Akt der Krönung noch mehr Symbolik hätte, wurde unter den Thron ein Beutel mit der mit dem Blut des ersten christlichen Märtyrers des heiligen Stefan durchtränkte Erde – also die Erde aus dem Heiligen Land – gelegt. Der König wurde also somit auf heiligem Boden gekrönt. Nur dann durfte der Kölner Erzbischof dem König die Krone Karls, also eigentlich Ottos I. auf das Haupt setzen, die speziell für diese Gelegenheit aus Nürnberg gebracht wurde. Die Krönungsinsignien der römischen Könige wurden auf zwei verschiedenen Plätzen aufbewahrt. In Nürnberg lag die Krone, das Kreuz, die heilige Lanze, der Reichsapfel, das Schwert, das Zepter und das Gefäß für das Weihwasser. In Aachen wurden dann der Beutel mit dem Blut des heiligen Stephans, das Reichsevangeliar und die Säbel Karls des Großen aufbewahrt.

Heute ist die Kirche mit Mosaiken geschmückt, die hier nach der Beseitigung der barocken Dekoration im neunzehnten Jahrhundert erschaffen wurden. In der Zeit Karls war die ganze Kirche weiß ausgemalt und lediglich die Metallartefakte wie die Geländer waren vergoldet. Es strahlten also in dem Kircheninneren nur zwei Farben – Weiß und Gold – die Farben des Heiligen Stuhls in Rom und damit eine klare kaiserliche Provokation im Kampf um die Vorherrschaft über die Welt. Wie schon gesagt, Karl mochte den Papst Alexander nicht.

Es ist unbedingt notwendig auch die Schatzkammer in Aachen zu besuchen. Auch hier finden wir Spuren Karls IV. Dieser Kaiser war nämlich der Namensvetter des Gründers des mittelalterlichen Weströmischen Reiches, und zwar nach langen 461 Jahren. Seit dem Tod Karls III., des Dicken im Jahr 888 gab es keinen weiteren Karl auf dem römischen Thron. Der Name war nämlich im deutschsprachigen Raum unüblich und auch Karl IV., eigentlich mit eigenem Namen Wenzel, nahm diesen Namen bei seiner Firmung in Frankreich an, wo sein Pate sein Onkel, der französische König Karl IV. der Schöne, war. Karl IV. schenkte der Schatzkammer zwei Reliquiare. Ein davon in einer traditionellen Form eines Gebäudes mit gotischen Türmen. Es ist dadurch interessant, dass der Autor hier vollkommen falsch den Dom in Aachen dargestellt hat – offensichtlich kannte er ihn nur vom Hören und das Reliquiar erstand im fernen Prag. Das zweite Reliquiar ist eine äußerst skurrile Angelegenheit. Es ist wahrscheinlich die berühmteste Büste der Welt. Sie stellt Karl den Großen mit einer Krone auf dem Haupt dar. Gerade mit dieser Krone wurde Karl IV. im Jahr 1349 zum römischen König gekrönt – nur danach landete sie auf dem Haupt der Büste seines berühmten Vorgängers. Die richtige Krone Ottos I. hatten damals nämlich die Söhne von Karls Vorgänger, Ludwig IV. des Bayern, im Besitz und wollten sie nicht herausgeben. Aber wie sollte man die Krönung mit einer Krone, die das Haupt der Gründer des Weströmischen Reiches nachträglich getragen hat, anzweifeln? Der Deckel der Büste ist abklappbar und drinnen befindet sich der Schädel Karls des Großen. Durch die Initiative Karls IV. wurde jeder neue angehende römische König in den Toren der Stadt Aachen mit dieser Büste empfangen. Er musste den Deckel abklappen und den drinnen versteckten Schädel küssen. Ein bisschen skurril und sicherlich nicht gerade hygienisch, aber das konnte keinen einzigen Königskandidaten zur Verweigerung dieser Zeremonie ermutigen. Bis zu Maximilian II.  

Neben diesen Reliquiaren gibt es in der Schatzkammer auch andere Schätze, unter ihnen auch „Der Tschechische Flügelaltar“ mit Darstellung des heiligen Wenzel. Nach Aachen kam es irgendwann in der Mitte des fünfzehnten Jahrhunderts, als in Tschechien Georg von Podiebrad herrschte, der dauernd mit dem Papst im Streit bezüglich seiner Rechtsgläubigkeit lag. Keine Ahnung, warum gerade zu dieser Zeit ein Reliquiar aus Prag nach Aachen kam. Aber es gab in dieser Zeit in Böhmen auch eine reiche katholische Opposition, die sich nach politischer Unterstützung von Gott und Kaiser sehnte und bereit war, diesbezüglich etwas zu investieren.

In der Empfangshalle des Rathauses in Aachen überraschte mich das Bild des Sohnes Karls IV. Sigismunds. Er ist auf der Wand, das dem Bild Karls des Großen gegenüber liegt, dargestellt. Ich habe keine Ahnung, warum gerade er so geehrt wurde. Vielleicht war die Wand im neuen Gebäude gerade frei. Oder hat sich es dieser Kaiser irgendwie verdient, ich weiß aber nicht wodurch.

 Den Namen Karls des Großen trägt auch der Karlspreis oder genauer seit 1988 „Internationaler Karlspreis zu Aachen“, den diejenige Person oder Organisation verliehen bekommt, die sich am meisten für die Vereinigung Europas eingesetzt hat. So wie der Kaiser das ganze damalige Europa unter seinem Zepter vereinigen versuchte. Die Preisträger sind manche großen Europäer, 1954 Konrad Adenauer, 1955 Winston Churchill, aber auch Nicht-Europäer, wie im Jahr 1959 George Marschall, der Vater des Wiederaufbauplanes Europas. Aus den neueren Zeiten dann 1987 Henry Kissinger, 1988 Helmut Kohl und Francois Mitterand und 1991 Vaclav Havel. 1995 ging dieser Preis an Franz Vranitzky, offensichtlich für seinen Verdienst für Beitritt Österreichs zu EU. 2008 wurde Angela Merkel mit diesem Preis geehrt, die Preisträger aus dem Jahr 2020 sind die Anführer der weißrussischen Opposition der letzte Preisträger aus dem Jahr 2021 ist der rumänische Präsident Klaus Johannis.

Aachen ist beeindruckend und sehr schön. Besonders für Geschichteliebhaber ist die lange Reise in diese Stadt viel wert. Aachen ist nicht wirklich nah, es liegt nämlich nah an der Grenze dreier Länder – es gibt hier einen Dreiländerpoint Deutschland, Niederlande und Belgien (dieser Punkt mit 322 m über dem Meeresspiegel ist zugleich der höchste Berg der Niederlande. Wenn ihr also Niederlande von oben schauen möchtet….


Apr
2022

Liza Alexandrovová-Zorinová, Rusko na pokraji nervového zhroucení

categories: Blog

Dlouho jsem uvažoval o tom, zda se pustit na tuto novou neprozkoumanou cestu. Ještě nikdy jsem na mé stránce nesdílel cizí článek a bohužel si nemůžu opatřit svolení autorky.

Ale tento článek z roku 2017 je tak skvelý a tak přesně definuje princip ruského myšlení, že by ho měl znát každý. Je sice dlouhý, ale stojí zato.

Samozřejmě, pokud by autorka nebo Deník referendum měli k tomuto mému činu výhrady, jsem připraven článek okamžitě stáhnout. Ale byl sdílen mnohokrát na facebooku a je určitě v zájmu autorky, deníku i nás všech, abychom tento popsaný problém poznali a pochopili. Takže vydržte, když se začtete, nebude se moci od textu odtrhnout.

V Rusku opozice nechce být opozicí a občané nechtějí být občany. Trpí komplexem oběti, věří, že na nich nezáleží a že nemají sílu cokoli změnit. „Vždycky to tak bylo,“ prohlašují a stvrzují tím svou občanskou pasivitu.

Rozvrat 90. let, beznadějná „nultá léta“, Putinova vláda těžká jako náhrobní kámen, zrušení voleb, úředníci kryjící si navzájem záda, monopolizace médií, politické procesy a faktický zákaz veřejných protestů vedly k tomu, že se Rusové cítí před státem zcela bezmocní. A přestávají věřit, že by dokázali změnit běh událostí ve své zemi.

K volbám nechodí. „Stejně to rozhodnou za nás!“ Nechodí na demonstrace. „Stejně je rozeženou!“ Nebojují za svá práva. „Díky bohu, že aspoň žijeme.“ Sto čtyřicet milionů lidí se nachází v somnambulním stavu hraničícím se ztrátou pudu sebezáchovy.

Nenávidí moc, ale patologicky se bojí její změny. Vnímají nespravedlnost a nejistotu, ale nesnášejí bojovníky za občanská práva. Nenávidí byrokraty a vládu, ale podporují totální zasahování státu do všech oblastí života. Bojí se policie, ale chtějí větší policejní kontrolu v zemi. Cítí se podvedeni, ale věří televizi. Jako mantru opakují: „Jen aby nebyla válka,“ ale z války se radují. Jsou to oběti s pocitem všeobecné nadřazenosti, které nejenže nemohou, ale ani nechtějí nic ovlivnit.

Syndrom naučené bezmocnosti popsali američtí psychologové Martin Seligman a Stephen Mayer v roce 1967. První pokusy se prováděly na zvířatech. Dvě skupiny psů byly vystaveny elektrickým šokům: psi v první skupině mohli vypnout proud stisknutím speciálního panelu čumákem; psi ve druhé skupině neměli nad šoky žádnou kontrolu. Poté byli psi přemístěni do boxu s nízkou přepážkou a znovu byli vystaveni elektrošokům. Psi z první skupiny skákali přes přepážku, aby se vyhnuli nepříjemným pocitům, zatímco psi z druhé skupiny neudělali pro zmírnění svého utrpení vůbec nic.

Poté se prováděly pokusy i na dobrovolnících. Saligman formuloval naučenou bezmocnost jako stav, který vzniká, když se zdá, že nemůžeme nic ovlivnit, nemůžeme udělat nic, abychom zabránili nepříjemné události nebo ji změnili. Naučená bezmocnost se projevuje ve třech oblastech: motivační, emocionální a kognitivní.

V rovině motivace jedinec ztrácí víru v sebe sama a touhu ovlivnit situaci. V emocionální sféře se projevuje pocitem stísněnosti až hlubokou depresí. V kognitivní rovině jde o neschopnost naučit se, jak se ze vzniklé situace dostat. Zdá se, že nejrozsáhlejší experiment s uvržením lidí do tohoto stavu se dnes odehrává v Rusku. Sociologové a psychologové odhadují, že syndromem naučené bezmocnosti trpí až devadesát procent obyvatel země.

↗

„Díky bohu, že aspoň žijeme.“ Foto Sergei F, flickr

Čekání na zázrak

Strávili jsme s manželem rok a půl tři sta kilometrů od Moskvy ve středním Rusku, v relativně prosperující Kalužské oblasti. Obyvatelé naší vesnice byli hluční, konfliktní lidé, kteří byli v případě potřeby schopní použít nůž nebo vidle. Po večerech bylo na ulici slyšet křik: někomu ukradli slepici, jinému otrávili psa, dalšímu odloudili ženu, kohosi zbili — a ten, vyzbrojen sekerou, běžel potrestat viníky.

Vodovodní systém ve vesnici tvořilo potrubí načerno vedené ze studní, ale ne každý měl tento „luxus“, takže mnoho lidí postaru tahalo vodu ve vědrech. Uprostřed ponurého, chladného listopadu však voda z vesnických pramenů náhle zmizela.

Nejbližším zdrojem byla studna v rokli, ke které se nebylo snadné v tomto ročním období po kluzkém a nebezpečném svahu dostat. Drsní a hluční vesničané, schopní při každé příležitosti vyvolat skandál a rvačku, se poslušně táhli s kbelíky dolů do rokle a plnili všechny nádoby, které ve svých domech našli.

Když jsem se zeptala, jak dlouho nebude voda, bylo mi řečeno, že až do jara. Přesvědčená, že místní obyvatelé tomu rozumějí víc, jsme se s manželem začali balit, ale den před odjezdem jsem ještě zavolala na havarijní službu. Jen pro každý případ, abych se ujistila, že se voda skutečně neobjeví.

Můj telefonát tam vyvolal překvapení! Ukázalo se, že nehodu nenahlásil ani jeden z obyvatel, ačkoli telefon byl téměř v každém domě. Druhý den přijeli dělníci, aby vodárenskou věž opravili, a do vesnice se vrátila voda. Kdybych nezavolala, vesničané by ale pravděpodobně čekali až do jara.

Stejné to bylo s elektřinou. Zastaralé elektrické sítě, dědictví sovětských dob, často selhávaly a vesnice se nořila do tmy. I to bylo třeba nahlásit havarijní službě, jejíž číslo bylo možné snadno najít v každém telefonním seznamu, ale místní obyvatelé zřejmě raději doufali v zázrak. Obvykle jsem tím „zázrakem“ byla já.

Když vypadla elektřina v noci, vesničané, kteří vstávali velmi brzy, seděli doma potmě, dokud jsem se dopoledne neprobudila já. Byl to klasický syndrom naučené bezmocnosti, který opanoval celou vesnici.

↗

Velmi mnozí Rusko opravdu opouštějí. Foto Sergei F, flickr

Beztak se nic nezmění

Hlavní město se však od této vesnice příliš neliší. Když vláda začala rušit nemocnice a léčebné projekty, včetně národního onkologického programu, byli pobouřeni všichni, jak pacienti, tak lékaři. Koneckonců se to týkalo všech. Moskvané se navíc potýkali s problémy při získávání léků a kvót na operace a „bezplatné“ zdravotnictví začalo být pro mnohé nedostupné, protože státní nemocnice se začaly měnit v placené kliniky.

Během jednoho roku v Moskvě propustili sedm tisíc zdravotníků a uzavřeli osmadvacet zdravotnických zařízení. Lékaři, kteří zůstali bez práce, uspořádali demonstrace. Neměli však podporu ostatních lékařů ani pacientů.

Moje sousedka na patře byla nucena prodat svou chatu, aby mohla zaplatit léčbu pro nemocného syna. Pokaždé, když jsme se potkali u výtahu, proklínala vládu i zdravotní reformy. Ale když jsem jí navrhla, aby se připojila k lékařům demonstrujícím proti zavírání nemocnic, zavrtěla hlavou: „Proč?“ A stejně uvažovali všichni: „Proč? Beztak se nic nezmění…“

Když se lidí ptám, zda je z nějaké situace východisko, dostávám stále stejnou odpověď; pouze různými slovy: „Je jen jedno východisko — emigrovat.“ A i když je to pro většinu lidí pouhá floskule, velmi mnozí Rusko opravdu opouštějí. Odcházejí především opozičníci, kteří se účastnili protestů v posledních letech, a to jak známí političtí aktivisté, tak i řadoví účastníci.

Neodcházejí ani tak proto, že by se báli represí a pronásledování. Odcházejí kvůli těžkému, nesnesitelnému pocitu beznaděje, který zachvátil celý národ.

Státní moc vypočítavě utváří amorfní, submisivní a zmanipulovanou společnost, a využívá k tomu všemožných politických, represivních a informačních prostředků. Vymývání mozků se stalo hlavním nástrojem k potlačení občanské vůle, která je ostatně tak jako tak teprve v zárodečné fázi, a k principiálnímu vymýcení svobodného myšlení.

Prakticky všechna naše média jsou buď přímo vlastněna úřady, nebo jsou pokoutně skupována či prostě zastrašována; dělí se na ty vysloveně provládní a na ty, jež předstírají nezávislost, takže je správnější je nazývat hromadné dezinformační prostředky. Sledování zpráv lze přirovnat k úrazu mozku a neustálé vysedávání před televizí se rovná dobrovolné lobotomii.

Vyfabulované reportáže, rozporuplná prohlášení politiků, kult osobnosti prezidenta, dezinformační kampaně, slova popírající činy, groteskní novely zákonů a zběsilé zákonodárné iniciativy poslanců — to vše uvrhuje lidi do trvalého stresu, který se stává způsobem života.

↗

Vyfabulované reportáže, rozporuplná prohlášení politiků, kult osobnosti prezidenta, dezinformační kampaně, slova popírající činy, groteskní novely zákonů a zběsilé zákonodárné iniciativy poslanců — to vše uvrhuje lidi do trvalého stresu, který se stává způsobem života. Foto Sergei F, flickr

Setření rozdílů mezi pravdou a lží

Gregory Bateson formuloval pojem „double bind“ — „dvojná vazba“. Jedná se o psychologický pojem popisující stav, kdy jedinec dostává vzájemně neslučitelné pokyny. Tak vypadá současné Rusko.

Prezident například tvrdí, že bojuje proti oligarchům, a pak jim udělí řády Za zásluhy. Vláda slíbí, že ceny neporostou, ale za měsíc se zdvojnásobí. Církev učí, že chamtivost je hřích a že snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do království nebeského, ale patriarcha se vozí v koloně s ochrankou a líbá se s mocnými tohoto světa. Úředníci prohlašují, že naše armáda na Ukrajině není, ale všechna média mluví o úspěších Ruska na ukrajinské frontě.

Lidé, kteří jsou neustále vystaveni takovému působení, přestávají rozlišovat mezi doslovným a metaforickým, hledají spiknutí tam, kde žádné není, a naopak ztrácejí schopnost porozumět podtextu. Klíčovým bodem „dvojné vazby“ je nepřípustnost kritické analýzy rozporů, jež tvoří její podstatu.

Proto věřící „nesmějí“ kritizovat církevní hierarchii („Bůh ví vše nejlépe.“), daňoví poplatníci nesmějí kritizovat vládu („ministři jsou chytřejší“) a kritika Putina se nyní rovná vlastizradě. V Rusku navíc působí řada poslanců, duchovních, členů vlády a kulturních osobností, kteří záměrně přicházejí s absurdními návrhy nebo výstředními iniciativami, jež mají šokovat veřejnost, aby je pak vyšší instance milostivě odmítly.

Mezi takové zákonodárné iniciativy poslanců patří návrh zákazu potratů, kriminalizace homosexuality, branná povinnost pro ženy, jež do třiadvaceti let nestihly porodit, zbavení občanství za sňatek s cizincem, odsouzení matek k deseti letům odnětí svobody za to, když tráví dovolenou v lázeňských centrech bez manžela, omezení špatných zpráv v televizních zpravodajských pořadech na maximálně deset procent vysílacího času, zákaz výuky evoluce ve školách a tak dále.

V důsledku neustálého poslouchání nesmyslných a vnitřně rozporuplných zpráv, nemožnosti rozpoznat skutečné záměry státní moci, ustavičného čekání, kdy zase státní moc schválí nějaký nový zběsilý zákon, setření rozdílů mezi černou a bílou a mezi pravdou a lží lidé propadají depresi. A stávají se lhostejnými ke svému osudu.

↗

Lidé se stávají lhostejnými ke svému osudu. Foto Sergei F, flickr

Vlastenectví s oprátkou na krku

Tomu, kdo se stydí za přítomnost a bojí se budoucnosti, nezbývá než se pyšnit minulostí. Nemají-li lidí důvod milovat vlastní zemi, aspoň nenávidí ty ostatní. Nedokážou-li změnit vlastní život, aspoň ničí životy druhých.

V Rusku lidé nemají na chod svého státu žádný vliv; úzká vládnoucí třída zachází s přírodním bohatstvím země, jako by to byl její soukromý majetek, a s rozpočtem jako s vlastní peněženkou. Zároveň se snaží do bláta zašlapaný pocit lidské důstojnosti nahradit národní hrdostí a místo boje za vlastní práva lidem nabízejí válku.

Proč lidé v Rusku tak snadno zapomněli, že Ukrajinci jsou bratrský národ? Proč muži místo toho, aby dali do pořádku vlastní zemi, jdou „dělat pořádek“ do jiné země? Protože dnes je Rusům jedno, koho nenávidí — Američany, Ukrajince, Číňany nebo Němce: permanentní podněcování nenávisti lidi rozpaluje a přesouvá jejich pozornost od naléhavých problémů k imperiálním iluzím.

Zdá se, že záhady ruské duše rozluštili kremelští propagandisté, kteří spojili manipulativní techniky a nacionální stereotypy. Naše obnovená ideologická triáda zní „Samoděržaví. Pravoslaví. Televize.“ Vymývání mozků národa v oblasti zahraniční politiky je založeno na dichotomii „přítel — nepřítel“: my—oni, vlastenci—vlastizrádci, Rusko—Evropa, Putin—Amerika, svébytná cesta Ruska — dekadentní Západ.

Je to univerzální recept, který se zrodil v dávných dobách na základě mytologických představ o protikladech mezi „člověkem—přírodou“; je to nejdůležitější princip etnického světonázoru. Tam, kde je protiklad „naše—cizí“ povýšen na státní ideologii, má „elita“ volnou ruku k potírání jakéhokoli svobodného myšlení.

Agrese je základem stvrzování totožnosti: nepřátelství vůči cizím je projevem náklonnosti k „našim“. Proto nás štvou jako psy na slaměné panáky: jednou proti Evropanům, podruhé proti Ukrajincům, potřetí proti Američanům. Koneckonců, čím více je vnějších „nepřátel“, tím pevněji se zbědovaný lid stmeluje kolem oligarchické elity a ze všech svých neštěstí viní Ameriku či domácí „pátou kolonu“.

↗

Zdá se, že záhady ruské duše rozluštili kremelští propagandisté, kteří spojili manipulativní techniky a nacionální stereotypy. Naše obnovená ideologická triáda zní „Samoděržaví. Pravoslaví. Televize.“ Foto Sergei F, flickr

Podněcování agrese jako náhražka řešení domácích problémů

Termín „přeskokové chování“ zavedl etolog Nikolaas Tinbergen, který zjistil, že počínání zvířat často neodpovídá situaci, ve které se nacházejí. Například bojující kohouti, z nichž ani jeden nemůže získat navrch, náhle boj přeruší a začnou jakoby hledat zrní pod svýma nohama. Pták sedící na vejcích si při pohledu na útočníka začne důkladně čistit peří místo toho, aby na něj zaútočil. Anebo jelen, který nemá protivníka, s nímž by se mohl pustit do křížku, začne svými parohy zápolit s prvním stromem, který se mu namane.

Protože zvířata neřeší podstatu situace, v níž se ocitla, jejich chování na první pohled nedává smysl. Termínem „přeskokové chování“ vědec popsal počínání zvířat, která namísto řešení problému, se instinktivně uchýlí k rutině, jež je pro danou situaci irelevantní. Zástupnou aktivitou snižují napětí.

S „přeskokovým chováním“ se setkáváme běžně i v každodenním životě u lidí. Například když šéf, který se pohádal se svou manželkou, seřve podřízeného, vybije si na něm svou zlost. A jeho podřízený, který mu nemůže dát pěstí, se po návratu domů pohádá se svou ženou.

Úředníci vyčerpaní po celodenní práci dupnou po cestě domů na plyn, jen aby mohli rozstříknout louži a pokropit kolemjdoucí. Lidé zahlcení svými problémy se bezdůvodně hádají v metru, narážejí do sebe navzájem nákupními vozíky v supermarketech nebo se vzájemně urážejí na sociálních sítích, aby si vybili nahromaděný hněv.

Jiným příkladem je situace, kdy ceny a nezaměstnanost prudce rostou, protože úřady jsou neschopné a národ, který nemůže změnit svou vládu ani ji donutit řádně pracovat, přenáší všechnu svou nenávist na amerického prezidenta nebo ukrajinský národ. Anebo když obyvatel zapadlého ruského města, kde byla uzavřena továrna, nemocnice a škola, odejde bojovat na Donbas.

Kremelská propaganda podněcuje agresi, otupuje citlivost vůči xenofobii, zkresluje obraz reality a provokuje k fyzickému i verbálnímu násilí. Všechny národy a režimy mohou manipulativním technikám podléhat úplně stejně: Hitler vinil ze všech neduhů světa Židy a komunisty, Ronald Reagan udělal „nepřátele lidu“ z nezaměstnaných Američanů.

↗

Nezaměstnanost, krize a chudoba? My jsme velký národ! Ekonomika nezvládá sankce? Bojí se nás celý svět! Z hlediska životní úrovně jsme na 91. místě mezi Guatemalou a Laosem? Rusko jde svou vlastní cestou. Zdravotnický systém se zhroutil a na nemocné děti se pořádají celostátní sbírky? Ruská armáda je ze všech nejsilnější! Foto Sergei F, flickr

Zadky vystrčené do větru a odstáté uši televizních antén

Personifikace zla pomáhá usměrňovat veřejné pobouření a funguje jako hromosvod, který odvádí pozornost nespokojené veřejnosti od nebezpečných témat k ideologickým chimérám a „krutému a nesmiřitelnému nepříteli“, kterého si vymyslela nebo vypěstovala sama vládní propaganda. Všudypřítomná hysterická agitace, podporovaná médii, je prezentována jako radostné celonárodní nadšení a občanský postoj je nahrazen netolerancí k odlišným názorům.

Propaganda působí na emoce a blokuje kritické myšlení. Jejím nejdůležitějším nástrojem je „stigmatizace“ – nálepkování, urážení, vytváření negativního obrazu a očerňující PR. Žije-li člověk v zajetí klišé a apriorních soudů, jež jsou základem prakticky každé výchovy, má zpravidla dosti omezenou schopnost myslet bez šablon.

Ale masivní, hysterická ruská propaganda, jež nepohrdne ani těmi nejodpornějšími technikami, schopnost kritického myšlení zabíjí v samém základu. Lidé aicky — a to je důležité zdůraznit — věří všem informacím ze „spolehlivých zdrojů“. A protože ruská média jsou již dlouho mimo veřejnou kontrolu, nemůže falzifikaci zpráv nic zabrzdit.

Federální televizní kanály ukazují zinscenované televizní reportáže: falešní herci hrají role ukrajinských uprchlíků, záběry amerického města zničeného přírodní katastrofou jsou prezentovány jako záběry vybombardované ukrajinské vesnice, západním politikům jsou bezostyšně připisovány výroky, které nevyslovili — ale lidé si ani nedokážou připustit myšlenku, že všechny takovéto reportáže jsou vykonstruované. Čas od času se na internetu objeví důkazy falzifikace, ale k těm se dostane jen úzký okruh lidí.

Aby lidé informace zvenčí — tedy z internetu a zahraničních médií, od přátel, politických aktivistů a podobě — vyhodnocovali a interpretovali „správně“, vštěpuje jim propaganda předpřipravené šablony, založené právě na archetypální dichotomii „naše—cizí“. Bez ohledu na to, jaká fakta se pak lidé dozvědí, budou na ně pohlížet prizmatem předepsaného ideologického postoje, jako přes barevný filtr, který jim svět vybarví do správných barev.

Informace o korupci a miliardových majetcích Putinových přátel tak obyčejní lidé vnímají jako „lži zahraničních agentů“, slova o nutné změně politického kurzu jsou okamžitě zařazena k „proamerickým projevům“, výzvy k ukončení války na Ukrajině jsou považovány za „zaplacená protiruská prohlášení“. A odhalení případů falzifikace zpráv nenacházejí u obalamucených diváků odezvu, neboť ti jsou ochotni věřit spíše nepodloženým fake news než důkazům.

Rusko, zabředlé v kolektivní národně-depresivní psychóze, nachází ventil v televizoru, vodce, drogách a válce. A co mu zbývá? Země je z hlediska úmrtnosti obyvatelstva na prvním místě v Evropě a ve světě je na tom v tomto ohledu hůř pouze Afghánistán a šestnáct afrických zemí. Každý třetí ruský muž se nedožije důchodu. Osm procent Rusů žije v bídě, zatímco v zemi se nachází 131 dolarových miliardářů a 180 tisíc dolarových milionářů.

Ale to uslyšíme ve zprávách jen stěží. Je těžké si představit, že by nám sdělili pravý stav věcí. Ostatně proč by měli odepsaní lidé znát svůj osud? Dveře k sociální mobilitě se dávno zavřely, zato ale funguje negativní selekce, která umožňuje dostat se nahoru těm nejhorším z nejhorších. V Rusku se tak, stejně jako v Božím království, stali poslední prvními.

Ekonomika rychle klesá ke dnu, ale záchranné vesty rozdali jenom bankám, státním firmám a lidem blízkým Kremlu. Každý rok mizí z mapy Ruska další města a vesnice, mladí lidé žijí bez perspektivy, dospělí nemají práci a senioři důstojný důchod. Mimo velká města se miliony lidí musejí obejít bez kanalizace, ve vesnicích stojí polozbořené domky se suchými záchody, kde místní, stejně jako jejich předkové před několika sty lety, musejí „vystrkovat zadky do větru“. Místo ústředního vytápění topí dřevem v kamnech a o plynu si tito obyvatelé „ropného a plynového impéria“ mohou nechat jenom zdát.

Nicméně je jasné, že něco z civilizace si přece jen našlo cestu i do těchto zapomenutých míst: z každého domu tu trčí jako odstáté ucho televizní anténa. A po večerech sedí obyvatelé zbídačených vesnic a vymírajících měst jako přikovaní u svých obrazovek a pozorně naslouchají politologům, ekonomům a dalším „expertům“, kteří jim vyprávějí o tom, jak celý svět nenávidí Rusy jenom za to, že to jsou Rusové.

Nezbývá jim nic jiného než se smířit s nemožností cokoliv změnit, uvěřit ve falešné „vlastenectví“ a začít nenávidět všechny, na koho se jim seshora ukáže. V opačném případě by člověk musel zešílet zoufalstvím, hrůzou a smutkem.

↗

Každý rok mizí z mapy Ruska další města a vesnice, mladí lidé žijí bez perspektivy, dospělí nemají práci a senioři důstojný důchod. Foto Sergei F, flickr

Sadomasochismus celonárodních rozměrů

Vztahy mezi obyvatelstvem a mocenskými strukturami, které se ustanovily v Rusku, je možné slovy Ericha Fromma nazvat sadomasochismem — jeho předchůdce Alfred Adler označoval masochismus za pocit méněcennosti a sadismus za touhu po moci. Vědomí poníženosti a bezmoci vede k potřebě stát se součástí velkého a silného organismu.

Agresivní vlastenectví, pod nímž se rozumí nesnášenlivost ke všem „jiným“ a úplné podřízení se mocenským strukturám, se stal psychologickou oporou celého národa a kompenzací komplexu občanské méněcennosti. Kremelská propaganda tak není jen manipulací veřejným míněním, ale i psychoterapií na státní úrovni.

Nezaměstnanost, krize a chudoba? My jsme velký národ! Ekonomika nezvládá sankce? Bojí se nás celý svět! Z hlediska životní úrovně jsme na 91. místě mezi Guatemalou a Laosem? Rusko jde svou vlastní cestou. Zdravotnický systém se zhroutil a na nemocné děti se pořádají celostátní sbírky? Ruská armáda je ze všech nejsilnější!

Během let Putinovy „stability“ do země přiteklo 3,5 bilionu petrodolarů, ale nikdo netuší, na jakých účtech leží. Putin všechny ošidil. Ponížený národ, okradený vlastní „elitou“, našel psychologickou náhražku v imperiální ideologii a militaristické rétorice. A jak se také jinak nezbláznit bezmocí?

Richard Nixon tvrdil, že jeden dolar vynaložený na propagandu je cennější než deset dolarů investovaných do zbraní, protože zatímco zbraně mohou ležet bez využití, propaganda účinkuje bez ustání. Putin prokázal, že je to pravda.

↗

Dokonce i nicotný, absolutně bezvýznamný člověk stojící na nejnižším stupni sociálního žebříčku získává právo pyšnit se příslušností k národu, který převyšuje všechny ostatní, ke společenské skupině, která dominuje nad jinými skupinami a zakoušet pocit vlastní nadřazenosti ve vztahu k nenáviděným nepřátelům. Foto Sergei F, flickr

Naši oligarchové mají větší domy, delší jachty a mladší milenky

Jediná ochrana před propagandistickým vymýváním mozků je kritické myšlení a zdravá míra skepse. Není náhodou, že nejzuřivějším útokům jsou vystaveni ti, kteří se snaží strhnout národu růžové brýle.

V psychologii existuje pojem „depresivní realismus“. Je to stav, ve kterém se člověk stává objektivnějším v hodnocení aktuální situace a méně naivním. Nachází snáz cestu z krize a je těžší s ním manipulovat.

Nicméně být depresivním realistou je náročné. Mnohem jednodušší je žít jako šťastný idiot. Jaké pocity mají vyvolávat miliardové majetky Putinových přátel, jejich konta v západních bankách, jejich jachty a paláce? Zoufalé a beznadějné rozhořčení? To ale pouze rozleptává psychiku a prohlubuje trápení. Proto se obrannou reakcí stává „racionální“ odůvodnění takového stavu věcí.

Obyčejní lidé začínají obdivovat své „elity“ a vysvětlují si okázalé bohatství politiků, úředníků a byznysmenů jejich výjimečnými vlastnostmi. Není přece možné se do nekonečna trápit tím, že si nějaký gauner koupil jachtu za miliardu dolarů a vy nemáte čím zaplatit za operaci. Nebo se rozčilovat proto, že si ministrova manželka pronajala v Evropě celý hotel, zatímco ve vašem městě zrušili porodnici.

Daleko jednodušší a psychologicky komfortnější je se s tím smířit a začít sám sebe považovat za člověka druhé kategorie. Jestliže je „elita“ tak inteligentní a vychytralá, že vyvolává nenávist „nepřátel“, ať už je tak oficiální propagandou v danou chvíli označován kdokoliv, není nic špatného na tom, že prémie top manažera státní firmy převyšují celoživotní výdělek lékaře. Pokud je prezident natolik mocný, že se před ním třese celý svět, pak se nemusíme cítit poníženě, byť jsme otroky.

Z téhož důvodu skromné domy evropských politiků v Rusku vyvolávají škodolibé a ponižující poznámky na adresu západních „chudáků“. Je přeci příjemné, že ti naši mají větší domy, delší jachty a mladší milenky.

Zbídačení lidé pociťují nefalšovanou hrdost na městského zastupitele, který utrácí víc než poslanec Evropského parlamentu. Efemérní příslušnost k bohaté a vlivné vrstvě jim dává zdánlivý pocit důležitosti a léčí syndrom bolesti národního ponížení. Ve své podstatě je nenávist rozdmýchávaná státní propagandou těžkým, otupujícím a rozežírajícím narkotikem, které národu dovoluje se odstřihnout od děsivé reality a najít zapomnění v informační mlze.

↗

Skromné domy evropských politiků v Rusku vyvolávají škodolibé a ponižující poznámky na adresu západních „chudáků“. Je přeci příjemné, že ti naši mají větší domy, delší jachty a mladší milenky. Foto Sergei F, flickr

Rusové pyšní na to, že nikdo nevydrží trpět tolik jako oni

Čínský císař Čou Šang, známý svojí promyšlenou krutostí, jednou uspořádal slavnost, při které rozkázal vytvořit horu z jídla tak, aby se po ní mohli prohánět vozatajové, a vykopat umělé jezero plné vína, které bylo možné přeplout pouze na loďce. A to všechno před očima vyhladovělých rolníků.

Ruské „elity“ také „hodují během moru“, a dokonce i během krize vystavují na odiv své pochybné příjmy, přičemž se chlubí způsobem života značně kontrastujícím s jejich vlasteneckou rétorikou. To vše se neděje vůbec tajně, ale veřejně, přímo okázale.

Jako kdyby zkoušeli, co národ vydrží. Co bude, když ho zmrskáme? A co když ho zmlátíme obušky? A co když je otrávíme insekticidy?

Zdálo by se, že „elitám“ je mínění obyčejných lidí zcela lhostejné. Ale tak to není. „Elity“ cítí sadistické potěšení z demonstrování své dolce vita ožebračeným lidem stejně, jako si je užíval krutý Čou Šang. Nejde tu ani tak o vychloubání, jako spíš o dominanci a důkaz příslušnosti ke kastě nedotknutelných.

Mimochodem, sadomasochistické vztahy přinášejí potěšení nejen sadistům. Masochisté se nejen smiřují se svým ponížením, idealizují si své utrpení, vyžívají se v něm a hledají pro ně vysvětlení sakrálního charakteru, která poskytuje plnou měrou vlastenecká a pravoslavná literatura: ruský národ je mučedník, strastotěrpec.

Je schopen přinášet oběti jako žádný jiný národ a zároveň je ze všech nejpokornější. Žije sice pod zvláštní ochranou Bohorodičky, Panny Marie, ale zároveň trpí za své těžké hříchy. (Sedmdesát let sovětského systému je podle názoru Ruské pravoslavné církve něčím na způsob prvotního hříchu, který má na svědomí každý, dokonce i lidé narození po roce 1991.)

Odtud pramení religiozita (dokonce i exaltované pánbíčkářství) a růst vlivu církevní hierarchie, jež vytvořila kult pokory a pokání nejen osobní, ale přímo hromadné, celonárodní povahy. Ruská pravoslavná církev je sama o sobě sadomasochistická instituce založená na ponižování a potlačování vůle, na úplném podřízení se bohu a církevní hierarchii.

Všechno to klanění, sklopený zrak, skloněné hlavy, ponížené líbání rukou, pokorné lezení po kolenou, nadšené sebemrskačství a uznání sebe sama za „nicotného sluhu božího“ — copak to není masochismus? Je logické, že církev i příznivci sadomasochistické sexuální kultury používají stejnou terminologii: sluha (otrok) a pán.

↗

Ve své podstatě je nenávist rozdmýchávaná státní propagandou těžkým, otupujícím a rozežírajícím narkotikem, které národu dovoluje se odstřihnout od děsivé reality a najít zapomnění v informační mlze. Foto Sergei F, flickr

Společnost připravovaná k agresivní militaristické akci

Náboženství je jen jednou z metod udržování sadomasochistických vztahů. Je jich mnohem více. Patří sem vytváření „nepřátel“ (jednotlivých osob a skupin, národů a zemí, ideologií a nauk), zjednodušení politické mapy a polarizace názorů, stejně jako permanentní zvyšování stupně hysterie a paranoi. Masochisté rovněž potřebují někoho, na kom si vybijí své sadistické touhy, a sadomasochistická společnost hledá otloukánky, objekty agrese, bez nichž se vytrácí kompenzující dojem domnělé nadřazenosti.

Proto televize, ta veliká utěšitelka uražených a ponížených, střídá vlasteneckou propagandu s reportážemi o nových a nových nepřátelích vlasti. Dokonce i nicotný, absolutně bezvýznamný člověk stojící na nejnižším stupni sociálního žebříčku získává právo pyšnit se příslušností k národu, který převyšuje všechny ostatní, ke společenské skupině, která dominuje nad jinými skupinami a zakoušet pocit vlastní nadřazenosti ve vztahu k nenáviděným nepřátelům.

Sám všemi ponížený si může, byť jen virtuálně, vylévat vztek na americkém prezidentovi nebo anglické královně. Stupeň agrese v zemi je obrovský a vztahy mezi lidmi se zakládají na krutém chování ponižujícím druhé. Je tedy skutečně možné hovořit o kolektivní sadistické poruše.

Tak či onak, vztahy v rámci kolektivu jsou vždy založeny na nadřazenosti a podřízenosti, ale v sadomasochistickém společenství se transformují na obzvlášť tvrdé a kruté. Předmětem ponižování pak nejsou jen menšiny — politické, národnostní a sexuální, ale úplně všichni, kdo jsou slabší nebo níže postavení. Tedy podřízení v práci, obsluhující personál, příbuzní potřebující pomoc, žebráci, invalidé, ženy, senioři a děti.

Právo na ponižování druhých získává každý, kdo má více peněz nebo vlivných přátel. Kdo má vyšší citační index nebo dražší oblek. Proto naše společnost tak tíhne k hierarchičnosti a vytváření všech možných vertikálních vztahů na státní i místní úrovni.

Sociální a politická „tabulka hodností“ v duchu Petra Velikého, umožňuje jasně rozdělit role obětí a sadistů — v různých situacích a s různými lidmi člověk hraje jednou tu, podruhé onu. Masochisté nutně potřebují realizaci svých sadistických sklonů, v opačném případě nasměřují destruktivní emoce na sebe sama.

Sadomasochistická společnost vyčleňuje ty, kteří nesouhlasí či kteří se zachraňují emigrací, ať už vnitřní nebo vnější, a láme všechny, kteří se nacházejí uvnitř, ale zároveň stmeluje své frustrované členy. Taková společnost je relativně odolná vůči jakýmkoliv politickým nepokojům, nehledě na ekonomické a kulturní krize, takže ani změna vlády, ani zásadní politické reformy ji neohrožují. Bohužel, je ideálním způsobem připravena pro ovládání autoritářskou ideologií, pro agresivní militaristickou akci a nacionalistický revanšismus.

Esej je psaný v roce 2017 pro britskou revue GRANTA a laskavě poskytnutý autorkou Deníku Referendum z ruštiny přeložili JITKA KOMENDOVÁ a PATRIK VARGA.


Apr
2022

O víře

categories: Blog

Napřed se musím omluvit mému příteli Paľovi Gočovi, kterému jsem sliboval, že dnešní článek bude veselejší. Nebude. Veselost se odkládá. Zabloudil jsem totiž na slovenské sociální sítě a není mi do smíchu.

               V podstatě jsem se toho obával, přesto mě kvantita agresivity a hlouposti překvapila. Ano, jsou tam i ojedinělí bojovníci za pravdu, za hodnoty, na kterých stojí demokratická společnost, ale masa nenávistných a agresivních protiukrajinských příspěvků mi naháněla husí kůži.

               Podpora ruské agresi na Ukrajině je na Slovensku neskutečně vysoká. Nakolik jsou tyto příspěvky psány ruskými trolly a nakolik jsou autentické nedokážu zjistit. A řetězové maily plné lží jsou už opět posílány zejména té nejsnadněji manipulovatelné vrstvě společnosti – důchodcům. Šíří se nenávist vůči Ukrajině, vůči uprchlíkům a ospravedlňuje se „nutnost“ ruského útoku na „Banderovský režim“.

               Motivace těch lidí jsou očividně rozdílné. Jsou mezi nimi lidé naivní a lidé vysloveně zlí. Jistá dáma z Popradu, kterou znám přes facebook už řadu let, určitě není zlý člověk. Modlí se za to, aby válka skončila a chce toho dosáhnout tím, že se Ukrajině přestanou dodávat zbraně. Úpěnlivě tedy prosí všechny politiky, aby s tím přestali a neposlali na Ukrajinu už ani jeden náboj.

               Mohl bych jí vysvětlit, za co se modlí: „Milý Bože, dej ať už se Ukrajinci konečně vzdají a nechají se od Rusů pozabíjet, poznásilňovat a vystěhovat na Sibiř. Dej, ať impérium moudrého vládce celičké Rusi Vladimíra Vladimiroviče Putina dosahuje zase až na slovenské hranice. Ať má možnost odstranit demokracii v naší zemi, abychom už nemuseli volit lidi jako je Zuzana Čaputová nebo Andrej Kiska. Aby nám mocný vládce Putin dosadil gubernátora podle vlastního výběru, který bude moudře spravovat Slovensko a o kterém budeme slyšet ve zprávách ve státní televizi (protože jiná nebude) jen samé pozitivní zprávy. A pak už bude jen dobře a bude klid.“

               Paní se hrozí války, chce, aby skončila. Naivně nevidí jinou cestu k míru, než je kapitulace. Tedy tu nejhorší možnou.

               Naivitu dokážu odpustit, za to ti lidé nemohou, i když jsou svým způsobem taky nebezpeční.

               Horší je, když jistá paní Hilda Horská spustí nenávistný útok na prezidentku Čaputovou, protože tato odsoudila znásilňování ukrajinských žen a dětí a žádala Putina, aby to zastavil. Mimochodem to byla reakce slovenské prezidentky, jakou bychom už dávno očekávali i od české první dámy Zemanové, která ale k událostem na Ukrajině mlčí jako zařezaná. Ovšem v posledních letech se objevila před kamerami jen jednou, aby hájila svého delirujícího manžela, a i to byla ostuda. Takže je možná lepší, když mlčí. Zuzana Čaputová promluvila tak, jak se od zodpovědné političky očekává.

               Dostalo se jí od paní Horské následující reakce: „Staraj sa o Slovákov a nepchaj nos do vecí, ktoré sa ťa netýkajú. Čo máš v tej svojej hlave?“

               Pomyslel jsem si, že takovou odpověď musel napsat ruský troll, že to bylo vygenerováno aicky. Není přece myslitelné nadávat vlastní prezidentce za to, že odsuzuje znásilňování žen a dětí! Jenže nejistota hlodala, a tak jsem položil paní Horské otázku: „Vy to znásilňování podporujete?“

               Dostalo se mi odpovědi, kterou žádný ruský troll nevymyslí. Tak jsem se přesvědčil, že se jedná o skutečného člověka, naplněného nenávistí a agresivitou.  Ponechávám v plném znění, gramatické chyby tedy nejdou na mé konto:

               „Nie určite v žiadnom prípade yle nie je to jedno str nne nechapem ze vsetko co povie ten fetos je nezpochybnitelne a co povie pan Putin je zotrete v momente to ste taki fanatici ako boli tí co adorovali Lenina a jeho spisy.“

               Odhlédnouc od faktu, že jsem Leninovi nikdy neadoroval, což mělo souvislost s tím, že mí prarodiče byli surovým způsobem rozkulačováni, a proto v naší rodině nikdy láska ke komunistickému režimu nepanovala, šokovala mě logika oné odpovědi. Kdo zpochybňuje výroky Vladimíra Putina, je zaslepený fanatický komunista. Je třeba ho urazit, je třeba s ním udělat rázný konec. Odkud má své informace, že Zelenskyj je narkoman, jsem se už raději neptal. Ona to přece VÍ!

               Pochopil jsem, že jsem paní Horské sáhl na její VÍRU. Na víru v mesiáše z východu, který přijde a zachrání demokracií zbídačené Slovensko. Určitě upínala své naděje ke Kremlu už roky. Současná válka její víru postavila před těžkou zkoušku. A ohrožení víry budí vždy agresivitu. Tu člověk brání všemi silami. Stejně přece reagují a islámští fundamentalisté, ochotní se vyhodit do vzduchu, jen když s sebou vezmou na onen svět i velký počet „nevěřících“. I islámští fundamentalisté totiž musí vidět, že jejich země neprosperují, že v nich panuje na rozdíl od bohatého křesťanského západu chudoba. To láká mladé lidi, aby žili západním způsobem, a to ohrožuje víru fundamentalistů. Proto tento svět nenávidí. A jsou ochotni zabíjet.

               Rusové žijící ve stavu mozkové hibernace se díky propadu svobody a životní úrovně dostávají do podobného stavu. Hledají viníka své mizérie a bojí se ztratit svou víru v to, že jsou vyvoleným národem, který je předurčen spasit svět. Tak jim to moskevská propaganda vtloukala do hlavy po celá desetiletí. Jejich víra je v ohrožení, výsledkem je agresivita, vraždění a podpora ničivé války naprostou většinou ruského obyvatelstva.

               I u nás mnoho lidí nezvládlo přechod z komunismu do demokracie. Přiznejme si otevřeně, že tento neproběhl ideálně. Politickou reprezentací bylo umožněno krást a podvádět, k velkým majetkům se dostaly pochybné existence, ten přechod byl provázen korupcí, kterou nikdo netrestal – a kterou prezident Klaus dokonce velkoryse omilostnil. Jeho výrok, že v Česku nikdy korupce nebyla, ale byli zde pouze šikovní lidé, byla výsměchem těm, kteří se snažili skutečně poctivě pracovat a museli přihlížet, jak se malá skupina podvodníků obohacuje. Na Slovensku policie zatkla někdejšího ministra Roberta Kaliňáka a stíhá i někdejšího premiéra Fica. Že se setkával s oligarchou Norbertem Bödörem a rozdělovali si úlohy a že o spolupráci s Ficem psal na svém mobilu i odsouzený Marián Kočner, bylo už dlouho známé. Teď zřejmě policie nashromáždila dostatek důkazů, aby mohla politiky obvinit.  Proti Andreji Babišovi je vedeno trestní stíhání kvůli podvodu a únosu vlastního syna. Jaký je tedy rozdíl mezi politickou mafií na Slovensku, v Čechách a v Rusku? V tom, že v Rusku by se o něčem takovém nikdo nedozvěděl a pokud by to nějaký policista chtěl vyšetřovat, byla by jeho kariéra a možná i život rychle u konce. O novináři, který by se o něco podobného pokusil, ani nemluvě. V Rusku jsou povoleny jen pozitivní zprávy. Negativní smějí přicházet výhradně ze zahraničí.

               To, co probíhalo v devadesátých letech u nás, probíhalo i na Ukrajině (ve větším) a v Rusku (v nepoměrně větším) měřítku. Jenže zatímco u nás má tradici občanská společnost, kde o svůj blahobyt bojuje každý jedinec a je frustrován, když se mu to nepodaří, v Rusku občanská společnost nikdy nevznikla. Vždy se jednalo o „lid“ ne o „občany“. Pro ně je důležitá národní hrdost a jsou ochotni být hrdí na to, že jejich oligarchové mají větší vily, větší jachty a mladší a hezčí milenky než američtí miliardáři. Liza Alexandrovová-Zorinová, ruská žurnalistka, která poměry doma důvěrně zná, píše, že „zbídačení lidé pociťují nefalšovanou hrdost na městského zastupitele, který utrácí víc než poslanec Evropského parlamentu“. I když mají prostí Rusové doma suchý záchod, nefunguje jim elektrický proud a pro vodu chodí ke studni s vědry, úspěch těch několika miliardářů (v roce 2017 jich bylo v Rusku údajně 131) je naplňuje hrdostí a stvrzuje jejich víru, že jsou přece jen vyvolený národ.

               Všude tam, kde víra vytlačila zdravý rozum, získá jednou dominující pozici nenávist. Věřící lidé totiž nejsou schopni diskutovat, nemohou si vyslechnout argumenty protistrany, protože ty by jejich víru ohrozily. Snaží se člověka  s odlišným míněním zničit, aby jejich víra neutrpěla. Jak psal jistý běloruský žurnalista, v Rusku věta nezačíná slovy „myslím si, že“, ale „ve skutečnosti “ Jestliže někdo začne svou větu slovy „tak je to ve skutečnosti“, je prostor pro diskusi definitivně uzavřen.

               A tato kultura – nekultura se přenesla díky pilným ruským webům a na nich pracujícím trollům i do naší společnosti. Je zde mnoho věřících a málo uvažujících. Tvrzení, jak je v Rusku dobře a jak jsou tam lidé šťastní, je obtížné doložit fakty. Nezbývá než slepě věřit. A ničit nevěřící.

               Takových jako je paní Horská, je bohužel mnoho, příliš mnoho, nebezpečně mnoho. Přiznám se, že nevím, co s tím. Aspoň tedy působit na ty, kteří jsou bombardováni řetězovými maily, aby dokázali vnímat fakta a nepropadli taky slepé víře. To nebezpečí tu je a je velké.

PS :        Paľo, naozaj sa polepším, budúci týždeň sa na slovenské sociálne siete ani nepozriem. A napíšem konečne niečo pre zasmiatie.