Po první světové válce zřetelně zesílil proud židovských osadníků do Izraele. Jednotlivé etapy přistěhovalectví se nazývají Alijah, protože měly svá specifika.

               Tzv čtvrtá Alijah přivedla do Palestiny v letech 1924–1931 80 000 přistěhovalců z Ruska a Polska.

               Skutečnou vlnou byla pátá Alijah v letech 1932–1938, kdy před nacistickým režimem hledalo záchranu v Palestině na 200 000 rakouských a německých Židů. Příliš alternativ totiž neměli. USA omezily právě v těch letech přistěhovalecké kvóty a evropské země se uprchlíkům z Německa houževnatě bránily. Tato vlna přistěhovalců ale vzbudila nevůli místních Arabů a znepokojila britské správní orgány, protože se jim situace začala vymykat z rukou. Proto vydali Britové 17.května 1939 tzv „Bílou knihu“, která omezovala židovské přistěhovalectví a možnosti prodeje pozemků židovským osadníkům. Prostě před Židy, prchajícími před nacistickým „konečným řešením“ zavírali dveře všichni.

               Přesto pokračovalo přistěhovalectví do Palestiny i v letech 1939–1947 ilegálně. Po skončení druhé světové války zůstaly v Evropě statisíce Židů, kteří přežili holocaust, ale nikdo je nechtěl. Pokud jejich domy a byty nepadly za oběť bombardování, byly zarizovány, měly nové majitele a ti nebyli ochotni se vystěhovat – ostatně ani většinou neměli kam. U přeživších Židů se jednalo většinou o mladé lidi, kteří prošli peklem koncentračních táborů, a proto nebyli žádné měkkoty. Byli ochotni si svůj nový osud vybojovat. Britové, tušící velký malér, se snažili zoufale této nové vlně přistěhovalectví zabránit – zřídili koncentrační tábory na Kypru, kde uprchlíky zadržovali – palestinští Arabové totiž už otevřeně hrozili násilím, pokud by tito noví přistěhovalci do Palestiny dorazili.

               V Palestině mezitím rostlo napětí mezi židovskými osadníky a britskou správou. Židé vytvořili militantní skupiny Lechi a Irgun, jejichž cílem bylo jednostranné vyhlášení Židovského státu. Britové si byli výbušnosti situace vědomi, nezakročili ale příliš šťastně. Na „Černou sobotu“ zvanou také „Černý sabbat“ 29. června 1946 pozatýkali Britové na 2700 osob a zkonfiskovali množství zbraní. Jen v jediném kibucu Jagur objevili 300 pušek, 100 minometů a 400 000 nábojů. Židovští odbojáři odpověděli 22.července bombovým útokem na Hotel Král David v Tel Avivu, sídlo britské správy.

Při útoku zahynulo 92 lidí z toho 28 Britů. Britská správa pochopila jednak, že situaci nemá a už ani nebude mít pod kontrolou. Navíc, protože se cítila být ochrannou mocí pro židovské osadníky a snažila se zmírňovat napětí mezi nimi a místními Araby, byli Britové na výsost uraženi židovským „nevděkem“ a rozhodli se ponechat Židy svému osudu.

               Začátkem roku 1947 si Britové definitivně nevěděli rady a předali palestinský problém Organizaci spojených národů. V té době žilo v Palestině asi 600 000 Židů a 1 200 000 Arabů.

Rozhodnutím rezoluce 181 OSN měla být Palestina rozdělena na dvě části, na palestinskou s židovskou. Židé dostali sice většinu území, 56,47 procent, ovšem zdání klame, protože do tohoto území byla započítána i Negevská poušť, která byla tehdy neobyvatelná. V podstatě se izraelský stát měl rozkládat ve třech víceméně oddělených enklávách spojených jen úzkými koridory. Většina obyvatelného území byla přiřčena Palestincům. Jeruzalém pak měl být pod mezinárodní správou.

Rezoluce byla přijata 29.listopadu 1947, hodně se v té věci angažoval na straně Izraele tehdejší československý ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. Při hlasování pak hlasovalo 33 států včetně Československa, ale i USA, Sovětského svazu či Francie pro toto řešení dvou států. Proti bylo třináct zemí, varovným znamením byla skutečnost, že všechny arabské státy hlasovaly proti. Hlasování se zdrželo deset zemí, vedle Číny například i Velká Británie. Rezoluce předpokládala ukončení britského mandátu nejpozději k 1.srpnu 1948, suverénní židovský a palestinský stát měly být vyhlášeny o dva měsíce později tedy k 1.říjnu 1948.

               Věci ale nabraly svou vlastní dynamiku. Britové opustili Palestinu už na jaře 1948, a ještě před odchodem prohledávali židovské domy a kibucy a zabavovali zbraně, i když věděli, co Židy v arabském obklíčení čeká. Ale uraženost byla očividně příliš velká.

               Izraelci pak nebyli ochotni čekat až do října a vyhlásili nezávislý suverénní stát Izrael na von OSN přiděleném území už 14.května 1948. Den nato na nový stát zaútočila vojska všech okolních arabských států s cílem Židy povraždit či zahnat do moře a Palestinu od nich zcela vyčistit. Arabským jednotkám veleli většinou uprchlí velitelé německých vojsk z druhé světové války. Ani oni ale nedokázali pozdvihnout bojovou morálku svých jednotek natolik, aby dokázali porazit ke všemu odhodlané Židy. Válka skončila katastrofální porážkou arabských armád a Izraelci obsadili velké části území, přiřčeného původně Palestincům. 750 000 Palestinců uprchlo do okolních zemí, kde je ale místní vlády nikdy neintegrovaly do společnosti a nechaly je po celá desetiletí živořit v uprchlických táborech.

               V letech 1948–1951 se pod dojmem tohoto triumfálního vítězství přistěhovalo do Izraele 690 000 nových obyvatel z arabských zemí, Polska a Rumunska, čímž se počet Židů v Palestině zdvojnásobil.

               Izrael se od samého počátku přihlásil k tradici západní demokracie, problém byl se zavedením oficiálního jazyka. Nejčastější používanou řečí byla němčina a uvažovalo se o tom, zavést ji jako oficiální jazyk. Z důvodu, že by tím byly diskriminovány ostatní skupiny, bylo rozhodnuto zavést jako oficiální jazyk už dávno zapomenutou hebrejštinu, jazyk bible, kterou se ale v Palestině nemluvilo už ani za Kristových časů (Kristus sám hovořil aramejsky). Bylo heroickým činem, že se noví obyvatelé hebrejsky naučili a hovoří se zde tímto jazykem dodnes.

               25.ledna 1949 se konaly první volby do izraelského parlamentu (Knésetu), prvním premiérem se stal Ben Gurion a prezidentem Chaim Weizmann, spoluautor Balfourovy deklarace z roku 1917. 23.ledna 1950 byl západní Jeruzalém vyhlášen hlavním městem nového státu, což byla jasná provokace, protiřečící deklaraci 181, která počítala pro Jeruzalém s neutrálním stavem pod mezinárodní kontrolou. V letech 1955–1957 se do Izraele přistěhovalo dalších 100 000 Židů ze zemí severní Afriky, odkud byli arabským obyvatelstvem vyhnáni.

               Arabové se se svou ostudnou porážkou z roku 1948 nikdy nesmířili. Vztahy s novým sousedem byly poznamenány provokacemi a konflikty, které několikrát přerostly v ničivé války.

               Poprvé to bylo v roce 1956, kdy se Izrael s podporou Velké Británie a Francie aktivně zúčastnil bojů o Suezský kanál. Tento nechal egyptská prezident Násir znárodnit a zakázal plavbu izraelským lodím. Židovská vojska dosáhla poprvé Suezského kanálu, po rezoluci OSN, která tento útok odsoudila, se ale stáhl zpět na své území.

               5.června 1967 zaútočil Izrael na letiště okolních arabských států, které přesouvaly velké bojové svazy na izraelskou hranici a hrozily další válkou. V šesti dnech se Izraeli podařilo vojska, Egypta. Sýrie a Jordánska porazit, obsadil východní Jeruzalém, palestinská území na západním břehu Jordánu a syrské Golanské výšiny.

               V listopadu 1967 vyzvala OSN Izrael ke stažení na demarkační linii před 5.červnem 1967, tím de facto uznala územní zábor z roku 1948 a určila státní hranice, které oficiálně platí dodnes.

               Další válka, takzvaná „Válka Jom Kippur“ protože začala v den největšího židovského svátku Jom Kippur 6.října 1973, byla ze všech konfliktů nejbrutálnější. Izrael nebyl na útok připraven a brzy mu začala docházet technika i munice. Premiérka Golda Meierová údajně uvažovala i o nasazení atomových zbraní, i když je Izrael oficiálně nevlastnil. Teprve týden po začátku války začaly USA dodávat do Izraele vojenský materiál, poté se podařil protiútok, při kterém Izrael zahnal všechna útočící vojska a obsadil Sinajský poloostrov až k Suezskému průplavu. Válka tentokrát trvala tři týdny, Izrael ztratil 3000 vojáků, zahynuly ale desetitisíce Egypťanů a Syřanů. Na konci války stály izraelské jednotky 100 kilometrů od Káhiry a 65 kilometrů od Damašku.

               Od této války se stupňovalo úsilí Izraele uzavřít se svými sousedy mírové smlouvy. Postupně se to dařilo. V roce 1979 byla pod patronací USA podepsána mírová smlouva s Egyptem (což egyptského prezidenta Anvara Sadata stálo život), 26.října 1994 podepsal mír i jordánský král Husejn. V roce 1982 proběhla ještě válka v Libanonu. Organizace na osvobození Palestiny měla v Bejrútu svůj hlavní stan a odtud se pokoušela napadat Izrael – 3.června vpadl Izrael do Libanonu a 11.června obsadil Bejrút – Jásiru Arafatovi s jeho muži bylo umožněno odjet do Tuniska. Černou skvrnou izraelských dějin se staly masakry v utečeneckých táborech Sahra a Šatila, kde křesťanské libanonské milice za nečinného přihlížení izraelských vojáků povraždily 1000–3000 Palestinců. Tato válka měla za následek založení šíitských milicí Hizbollah v Libanonu, které mezitím tuto zemi ovládají a staly se pro Izrael trvalou hrozbou, zejména proto, že jsou vázány na Irán, který má zničení státu Izrael dokonce ve své ústavě.

               Jednání s Palestinci o novém dělení území probíhala prakticky stále. A čím déle trvají, tím horší je situace Palestinců – jsou to ale oni, kdo mírové plány tvrdošíjně odmítají.

               V roce 1993 se konečně dohodli Jásir Arafat s premiérem Jizchakem Rabinem na ustanovení palestinské samosprávy jako prvního kroku k vzniku nezávislého palestinského státu. Tento krok znamenal ukončení první Intifády, tedy palestinského odporu, který trval už od roku 1987. Oba státníci za tento čin dostali v roce 1994 Nobelovu cenu míru, byl to překvapivě Rabin, který za tuto svou vstřícnost vůči Palestincům zaplatil životem – 4.listopadu 1995 ho v Tel Avivu zastřelil radikální izraelský osadník.

               Problém k ukončení konfliktu a nalezení modus vivendi představují ale další a další izraelská sídliště na Západním břehu Jordánu, která jednoznačně porušují mezinárodní právo. I zeď, kterou Izrael vybudoval na hranici z palestinskému území na ochranu proti teroristickým útokům by byla akceptovatelná, kdyby nebyla z větší části postavena na palestinském území.

Radikálové na obou stranách se vzájemně potřebují a mír se tak jednou blíží jednou vzdaluje.

               Mírový plán Ehuda Olmerta z roku 2008, který nabízel výměnu území (Zhruba 5,8 procenta území Západního břehu) za židovská sídliště v okolí Jeruzaléma, která by se stala součástí Izraele, palestinský vůdce Mahmud Abbas okamžitě odmítl. Další šance byla tím zmařena.

               Velký problém navíc vznikl v roce 1987, kdy začala první intifáda – od Muslimského bratrstva se odštěpilo radikální hnutí Hamás, jehož proklamovaným cílem je zničení Izraele. Hamás zmařil jakákoliv mírová jednání. Přivítal teroristické útoky v New Yorku z 11.září 2001 a když o rok později začala mírová jednání mezi Izraelci a Palestinci z hnutí Fatah (umírněná část Hnutí za osvobození Palestiny), zmařil tato jednání stupňováním teroristických útoků. Hamás vyhrál v roce 2006 v pásmu Gazy jediné volby na palestinském území (na Západním břehu Jordánu vyhrál Fatah) a v roce 2007 se krvavým pučem zbavil Fatahu v Gaze. 12. června 2007 zavraždil politické vedení Fatahu v Gaze a převzal nad pásmem úplnou kontrolu. Mezinárodní plán udělat z Gazy hlavní námořní terminál pro blízký východ, tedy něco na způsob Singapuru, což by přineslo na toto území určitý blahobyt, narazil na odpor Hamásu. Ke svému plánu potřebuje toto hnutí zbídačené, a proto nenávidějící obyvatelstvo, ochotné se radikalizovat a přinášet oběti.

               Bohužel však mezitím i na izraelské straně došlo k radikalizaci. Vlivem fundamentálních osadníků se politická scéna Izraele posunula výrazně doprava. Jestliže moderní Izrael začal jako levicový (téměř komunistický) experiment, současný demokratický systém je ohrožen mnohem víc zprava – stát se fašizuje. Po létech umírněných vlád hledajících kompromis s Palestinci se dostala k moci pravicová strana Benjamina Netanjahua. Ten se zapletl do korupčních skandálů a když mu hrozilo vězení, byl ochoten vytvořit vládu i s nejhoršími izraelskými radikály – ministr jeho vlády Amichai Elijahu ze strany Ocma Jehudit navrhoval zničit Gazu jaderným útokem a budování dalších a dalších sídlišť na Západním břehu a útoky na tamější palestinské obyvatelstvo dosáhly zatím nevídané intenzity.

               A pak přišel 7.říjen 2023 a bestiální útok Hamásu na Izrael, který má za následek další krvavou válku.

               Mír je tak daleko jak ještě nikdy nebyl. A dokud budou u vlády lidé, kteří mír nepotřebují, ale naopak profitují – ať už politicky nebo hospodářsky – z války, ani se nepřiblíží.

               Palestina patří lidem, kteří v ní žijí, jedno, kdy tam přišli či na jaké předky se odvolávají. Jen by si museli zasednout k jednacímu stolu a být ochotni k smysluplným kompromisům. Takoví tam ale v současnosti nejsou. Ani na jedné straně.

               Přesto je to hlavně arabská nenávist, která mírovým hovorům brání. Nenávist, pocházející ze závisti a z pocitu bezmocnosti.

               Golda Meierová řekla: „Pokud složí Arabové zbraně, bude mír. Pokud složí zbraně Izraelci, budou zabiti. Mír bude tehdy, až Arabové budou své děti milovat víc než nenávidět Izrael.“

               Ta doba ale ještě nepřišla a zřejmě ještě dlouho nepřijde.

               Ta noc z osmého na devátého listopadu 1923 byla jakousi hrozivou předzvěstí toho, co mělo přijít o necelých deset let později.

               Byla to první velká zkouška Adolfa Hitlera a selhal v ní nejen, když před vojáky a policisty utekl, ale i když nedokázal zmáčknout spoušť pistole, kterou chtěl spáchat sebevraždu. Na to se ukázal být příliš zbabělý. Kdyby nebyl, mohly se možná dějiny ubírat jiným směrem.

               Události listopadu roku 1923 na páté výročí vzniku Německé republiky, zvané Výmarská, měly samozřejmě své důvody a svou předehru. Největším důvodem byla německá frustrace z prohrané války. Němci potřebovali někoho, kdo jim vrátí ztracenou sebedůvěru a tehdy ho našli.

               V listopadu 1918 Německo kapitulovalo před spojeneckými vojsky. Kapitulovalo, když jeho vojska stála ještě na cizím území, samotné Německo tedy zažilo hlad a válečnou nouzi, nebylo ale ničeno dělostřelbou či bombardováním jako Francie, Belgie či Nizozemí. Anebo Rusko, či Polsko.

               V Bavorsku vyhlásil 8.listopadu Kurt Eisner „Svobodný stát Bavorsko“ „Freistaat Bayern“, prohlásil posledního bavorského krále Ludvíka III. za sesazeného a oznámil, že nový stát bude republikou. Den nato se stalo něco podobného v Berlíně. Tam sesadili císaře a vyhlásili republiku – ovšem oficiální jméno státu se nezměnilo – nadále to byla „Německá říše – Deutsches Reich“.

               V Bavorsku visely černo – bílo – červené vlajky, v Berlíně černo-červeno-žluté. Německé císařství totiž mělo poněkud komplikovanou strukturu. Aby zachovali pocit identity jednotlivých někdejších německých států, ponechali pruští císaři po vzniku císařství v roce 1871 krále a vévody na jejich trůnech. Sice neměli žádnou moc, ale formálně nadále spravovali své státečky a státy.

Bavorský král Ludvík III. narozený 1845 a od roku 1912 princ regent za svého duševně zaostalého strýce Otta a od roku 1913 pak bavorský král, zemřel v maďarském exilu v roce 1921.

               Kurt Eisner se pokusil získat v Bavorsku moc demokratickou cestou, jeho krajně levicově orientovaná strana USPD (Unabhängige sozialdemokratische Partei Deutschlands) získala ale v bavorských volbách v únoru 1919 jen 2,5 procenta hlasů. Když šel Eisner do bavorského zemského sněmu, aby rezignoval, zastřelil ho hrabě von Arco auf Valley. Bavoráci říkají dodnes, že v Bavorsku existovaly až čtyři dobré důvody, proč Eisnera zastřelit.

1. Byl Prušák
2. Byl Žid
3. Byl komunista
4. Byl ateista.

Bavorsko se stalo po krátké čtyřtýdenní epizodě pokusu o ustanovení komunistické „Republiky rad v dubnu 1919 baštou konzervativních německých sil. Vedoucí silou byla Bayerische Volkspartei, která jmenovala po celou dobu až do převzetí moci nacisty bavorského předsedu vlády. Bavorsko přijalo svou ústavu 14.srpna 1919. Bavorská vláda si neustále hrála se separatistickými tendencemi, nedůvěra k „Prušákům“ v Berlíně je v Bavorácích přímo geneticky zakódovaná a nezbavili se jí dodnes. Navíc byla v Německu nejsilnější politickou stranou ve všech volbách až do roku 1932 sociální demokracie, zatímco Bavorsko volilo vždycky doprava.

Jenže problémů, se kterými muselo Německo a tím pádem i Bavorsko zápasit, bylo příliš.

Především to byla hyperinflace. Válka totiž v Německu nebyla financována jako v ostatních zemích z daní, ale prostřednictvím půjček. Takto vzniklý dluh vůči věřitelům byl nesplatitelný, a navíc muselo Německo podle rozhodnutí Versaillské mírové konference platit obrovské válečné reparace v zlaté měně. Jediným řešením bylo tištění obrovského množství nekrytých peněz, což vedlo k ožebračení obyvatelstva. Jestliže v červenci 1922 se jedna zlatá marka rovnala 120 papírovým v prosinci 1923 to byl bilion papírových marek za jednu zlatou. (S tímto motivem hraje Erich Maria Remarque ve svém románu „Černý obelisk“).

Kromě toho spojenci obsadili průmyslovou oblast Porúří a odváželi odtud všechny produkty do Francie a Belgie, což nouzi v zemi dále prohloubilo – ostatně Sársko zůstalo obsazeno až do roku 1935, kdy se v referendu 90procentní většinou rozhodlo zůstat v Německu – to už byli Němci díky svému „Vůdci“ zase hrdí na to, že jsou Němci.

Navíc byla demokracie Němcům cizí. Byli svým přesvědčením royalisté, ochotní poslouchat svého císaře a rozhodovat sami o sobě jim připadlo namáhavé a nejisté. Zejména protože demokratické volby měly za důsledek stálé změny v politických poměrech a na to nebyli zvyklí. Považovali republikánské uspořádání a s ním spojenou demokracii za něco, co jim bylo taky vnuceno vítěznými velmocemi a pokud demokracii přímo nenenáviděli, lásku k ní vypěstovat nedokázali.

V roce 1923 je ovládala frustrace a podléhali konspiračním teoriím. Ty jim servírovaly především dvě osoby. Mladý Rakušák Adolf Hitler, který se stal členem ministrany DAP – Deutsche Arbeitspartei (měl průkaz číslo sedm), který ve svým projevech v pivnici Hofbräukeller označoval za příčinu vší bídy Židy a slavný generál Erich Ludendorff. Ten šířil zase „Dolchstoßlegende – tedy rána dýkou do zad“, kdy tvrdil, že mu to v osobním rozhovoru řekl francouzský generál (se kterým se Ludendorff ve skutečnosti vůbec nepotkal). Že totiž spojenci převzali německý nápad s Leninem, který přivedl k pádu Rusko a platili v Německu spiknutí socialistů s pacifisty, kteří přesvědčili císaře ke kapitulaci, i když německá armáda byla ještě v plné síle schopná válku vyhrát. Stejně jako dnešní dezinformátoři Ludendorff zapomněl na to, že v říjnu 1918 hlásil do Německa, že je armáda na konci svých sil.

24.února 1920 se DAP přejmenovala na NSDAP, čili Národně socialistickou dělnickou stranu. Program této strany ještě psali jiní, ale Hitlerův vliv díky jeho nesporným řečnickým schopnostem rychle stoupal a posléze ve straně převzal vedení.

Hitler se nikdy necítil být Rakušákem. Ve své knize Mein Kampf píše o tom, jak nenáviděl skutečnost, že Braunau, kde se narodil, bylo na „špatné straně řeky Inn“. Tento malý kousek Bavorska, takzvanou Innskou čtvrť, dostalo Rakousko v roce 1779 jako kompenzaci za to, že se pod tlakem ostatních evropských velmocí vzdalo nároků na celé Bavorsko. Mladé roky prožil Hitler ve Vídni, kde se neúspěšně pokoušel o přijetí na Akademii výtvarných umění – jeho kresby sice nebyly vysloveně špatné, ale zřejmě jim něco chybělo. Jenže kdo ho ve Vídni ovlivnil nejvíc, byl vídeňský starosta Karl Lueger. Ten dokázal vyhrát vídeňské volby několikrát díky nestoudnému antisemitismu (byl i antiklerikální, a i tyto stopy se u Hitlera dají v jeho další činnosti vystopovat). Císař ho třikrát odmítl starostou vyjmenovat, nakonec ale tlaku ulice podlehl. Když Lueger 10.března 1910 zemřel, tehdy dvacetiletý Hitler jeho smrt oplakal, jako ztrátu svého největšího učitele. V Mein Kampfu popisuje, jak stál na chodníku, když kolem něho projížděl katafalk s Luegerem a plakal zoufalstvím.

Kvůli své (zřejmě odůvodněné) nedůvěře v schopnosti rakouské armády nastoupil Hitler v první světové válce jako dobrovolník do armády německé, kde se stal desátníkem. Jeho velícím důstojníkem byl Žid, a to Hitlera dále utvrdilo v jeho nenávisti.

Židé byli vždycky vděčným terčem nenávisti. Protože nesměli po celý středově a ranný novověk vlastnit půdu a nemohli se živit zemědělstvím, museli přestoupit na peněžní obchody a podnikání, ale hlavně, vsadili v druhé polovině devatenáctého století, kdy přestali být otevřeně diskriminováni, na vzdělání. Mezi intelektuály měli velmi silné zastoupení, byli skvělými lékaři, žurnalisty, lékárníky, právníky, spisovateli. Prostě byli úspěšní, a to lůzu vždycky popuzuje. Hitler trefil správný nerv svých posluchačů a těch bylo stále víc. Stal se předsedou strany NSDAP a ta pod jeho vedením rostla a zvyšovala svůj vliv. To mu dalo pocit, že by mohl změnit poměry v Německu násilím. Věděl ale, že sám na to ještě potenciál nemá, proto se spojil s velmi populárním generálem Ludendorffem. Společně naplánovali státní převrat.

Vzorem jim byl Benito Mussolini se svými černými košilemi a jejich pochodem na Řím. Tím způsobem převzal Benito v Itálii 28.října 1922 moc a vládl tam podle vlastních představ bez otravné demokracie. Od jeho vítězství uplynul rok a jeho úspěch dělal školu. Plán německých spiklenců ostatně Mussoliniho přímo kopíroval. Hitler chtěl zůstat v Mnichově stejně jako Mussolini v Miláně a Ludendorff měl táhnout na Berlín – to bylo pragmatické, protože slavný generál měl větší šance, že se k němu přidají vojenské jednotky, pokud by je berlínská vláda proti povstalcům poslala.

Datum puče 8.listopadu nebylo voleno záměrně k pátému výročí vzniku Svobodného státu Bavorsko. Hitler chtěl provést povstání už 29. září, neměl ale úspěch. Jeho lidé s SA využili 8.listopadu skutečnosti, že v tento den svolali shromáždění lidu do pivnice Bürgerbräukeller reprezentanti pravicového křídla bavorské politiky pod vedením bývalého předsedy vlády a předsedy tzv „Deutsches Kampfbund“ – Gustava von Kahr – od 20. října, kdy vláda z Berlína zakázala noviny NSDAP „Völkischer Beobachter“ vytvořil jakousi separátní bavorskou vládu. Bavorská politika se dělala výhradně v pivnicích hlavního města. Kahr byl bezmála stejně radiální antisemita jako Hitler, v říjnu vykázal z Bavorska několik set židovských rodin, které se sem přistěhovaly z východní Evropy, tzv „Ostjuden“. 8. listopadu chtěl tedy promluvit k „lidu“ a s ním zde byli i velitel policejního sboru Hans von Seißer a velitel vojenských jednotek na území Bavorska Otto von Lossow.

Hitler využil situaci. Jeho lidé z SA obklíčili pivnici, on sám pak vnikl s Hermanem Göringem dovnitř, výstřelem do stropu si zjednal pozornost a pak nechal odvést triumvirát Kahr, Seißer a Lossow do vedlejší místnosti, zatímco úlohu řečníka převzal Göring. Ten vyhlásil vládu „zrádců“ v Berlíně za sesazenou. Mezitím oni tři politici souhlasili s tím, že se přidají k puči. Jestli to udělali dobrovolně nebo pod nátlakem se už dnes nedozvíme, později všichni tři tvrdili, že byli k souhlasu přinuceni hrozbou násilí. Mezitím přišel i Ludendorff, což je skutečně mohlo pohnout k souhlasu k spolupráci – Hitlerova autorita v tom čase ještě nebyla dostatečná. Současně obsadil Ernst Röhm se svými SA tlupami úřad Lossowa, tedy vojenské bavorské ředitelství.

30 ozbrojenců SA pod vedením Rudolfa Heße pak internovalo předsedu bavorské vlády Eugena von Knilling, ministra spravedlnosti Franze Gürtnera, ministra vnitra Franze Schwevera a další vlivné politiky.

Až sem běželo všechno jako na drátku a mohlo se zdát, že puč bude úspěšný. Ale objevily se první problémy. Zástupce předsedy vlády Franz Matt se zbytkem vlády se přesunul do Regensburgu, distancoval se od puče a požádal o pomoc armády a bavorským jednotkám udělil příkaz střílet na povstalce. Rozhodující bylo váhání Lossowa. Ten sice hrál navenek se spiklenci, měl ale výhrady a nebyl ochoten se podřídit Hitlerově autoritě. Německý prezident vyměnil ještě v noci velitele armády a vyhlásil výjimečný stav. Za těchto okolností vyhlásili i Kahr a Seißer, že byli k proklamaci spolupráce s pučisty přinuceni a distancovali se od nich. Už v noci došlo k prvnímu zatýkání povstalců.

Přesto 9.listopadu ráno byli ještě pučisté přesvědčeni o svém vítězství a na nové mnichovské radnici vlála černo-bílo – červená vlajka a několik radních bylo pučisty vzato jako rukojmí. Jenže mezitím už příslušníci Sicherheitspolizei – tedy polovojenské bezpečnostní policie – postupovali proti vojenskému velitelství, které držel Röhm. Při přestřelce byli zabiti dva pučisté a Röhm souhlasil s příměřím na dvě hodiny. Doufal, že mu za tu dobu přijde pomoc.

I Ludendorff chápal, že právě ona vojenská centrála je pro úspěch puče rozhodující a navrhl zorganizovat pochod od Bürgerbräukeller k onomu vojenskému velitelství. Tím pochodem chtěli pučisté strhnout na svou stranu obyvatelstvo a dosáhnout masovou demonstrací, že armáda přejde na jejich stranu. Ve dvanáct hodin vyrazili. V čele průvodu šel Ludendorff, který už převzal velení, vedle něho Göring, pak Hitler a vedle něho Max Erwin von Scheubner-Richter.  Jenže velitel jednotek obléhajících Röhma Godin dostal na telefonický dotaz od svého šéfa Seißera příkaz zastavit ten pochod VŠEMI PROSTŘEDKY. Godin měl 130 mužů, jedno dělo a několik kulometů.

V 12:45 začali policisté do blížícího se průvodu, který prorazil policejní zátarasy, střílet. Během jedné minuty bylo zabito třináct pučistů, ostatní se vrhli k zemi – Hitler byl údajně k zemi stržen Scheubner-Ritterem, s kterým se držel pod paží – tento byl zasažen smrtelně. Hitlerův tělesný strážce Ulrich Graf byl zasažen až jedenácti střelami a padl na Hitlera a zakryl ho svým tělem. Celý zásah rval přesně minutu a bylo po puči. Přeživší demonstranti se rozutekli, Röhm se svými muži se vzdal.

Hitler utekl s pomocí sanitky, legendu, že z palby odnesl do sanitky desetileté dítě, zpochybnili lidé okolo Ludendorffa, kteří byli svědky události, takže ji posléze i sám Hitler označil za výmysl. On sám se ukryl v domě Ernsta Hanfstaendla v Uffingu am Staffelsee. Tam údajně přemýšlel o sebevraždě, ale podle vlastního líčení se rozhodl, že by to byla zrada jeho hnutí a nechal se posléze 11.listopadu zatknout.

Puč byl poražen, jenže německá justice ukázala nebývalou shovívavost, která se měla v budoucnu nejen Německu, ale celému světu strašně vymstít. (Případ Donald Trump a jeho útok na Kapitol ve Washingtonu 6.ledna 2021 dává zdravit) Jednak byla justice prošpikována pravicovými radikály a Berlín se navíc obával ukázal vůči Bavorsku příliš velkou tvrdost, aby nerozdmýchal ještě větší separatistické tendence. Socialisté promrhali trestuhodně svou šanci. Ludendorff byl dokonce s ohledem na své zásluhy ve světové válce osvobozen a Hitler byl odsouzen k čtyřem a půl roku vězení, byl ale z vazby propuštěn za dobré chování už po devíti měsících. Za tu dobu stačil sepsat svůj ideologický spis „Mein Kampf“. NSDAP byla sice zakázána, její časopis „Völkischer Beobachter“ taky a majetek strany byl zkonfiskován. Jenže zákaz trval jen do 27.února 1925. Ve volbách v roce 1928 získala NSDAP pouhých 2,63 procent hlasů a zdálo se, že je nebezpečí ze strany extrémního rasismu a nacionalismu zažehnáno. Jenže pak přišla hospodářská krize a s ní bída srovnatelná s poválečnými roky, a to byly pro pravicové populisty opět pravé žně. V roce 1930 vystoupala NSDAP na 18,33 procent hlasů a v roce 6.listopadu 1932 už s 37,27 procent hlasů přesvědčivě vyhrála. Hitler nebyl nikdy poslancem v německém Reichstagu, protože jako cizinec neměl volební právo. Teprve v roce 1932 mu bylo přiznáno německé občanství, aby se mohl stát kancléřem. Vyjmenován byl 30 ledna 1933 a během několika měsíců proměnil německou demokracii v totalitární stát, který směřoval nezadržitelně ke konfrontaci se zbytkem světa a k druhé světové válce.

Patnáct padlých pučistů je vyjmenováno jako mučedníci za národní myšlenku v úvodu Hitlerovy knihy „Mein Kampf“. V roce 1933 byl tento diletantsky provedený puč stylizován nově k heroickému činu a každý rok připomenut pompézními oslavami.

Vzhledem ke svým důsledkům by neměl být zapomenut ani dnes.

               Na prosbu některých mých známých jsem se rozhodl přece jen reagovat a pokusím se přiblížit dějiny tohoto problematického území – i když jsou dějinné události území mezi Egyptem a Mezopotámií chronický známé, přece se stále vyskytují dezinformace, kterým lidé rádi věří, pokud odpovídají jejich vlastním představám. A ty jsou většinou velmi zjednodušené, zejména ty arabské.

               Omlouvám se, že i já budu muset být v této komplikované látce poměrně stručný, pokusím se ale problém nezjednodušovat.

               Proč se o toto území už ve starověku stále urputně bojovalo, je mi tak trochu záhadou, není tu totiž nic, co by vítěze za vynaloženou námahu a náklady odměnilo. Žádné nerostné bohatství, žádné skutečné poklady, snad jen dřevo libanonských cedrů mělo strategický význam pro stavbu lodí a chrámů. Jednalo se ovšem o nejdůležitější komunikaci mezi tehdejšími nejdůležitějšími říšemi světa Egyptem a Mezopotámií, kdo chtěl navštívit druhou zemi ať už v míru nebo s vojskem, musel tudy.

               Že se zde okolo roku tisíc před naším letopočtem usadili Židé, mělo mít pro budoucnost regionu rozhodující, a ne vždy pozitivní vliv. Jestliže se Palestinci považují za potomky Filištínů (nebo Pelištejců) nebo takzvaných mořských národů, které obsadily dočasně Palestinu, když byli Židé v egyptském zajetí, je jen oportunistické a nezakládá se na historickém základě. (Ještě se k tomu vrátím) Je to podobné, jako když se Maďaři považují za potomky Hunů, aby zdůvodnili svůj nárok na panonskou rovinu – jako by ho potřebovali zdůvodnit, jsou zde už přes tisíc let a nikdo jejich nárok nezpochybňuje – na rozdíl od Židů. I když svou zemi dobyli zbraněmi stejně jako Židé po příchodu z Egypta. Ostatně dnešní Židé jsou potomci jen dvou z dvanácti židovských kmenů, totiž Benjamin a Juda, ostatních deset zmizelo beze stopy v asyrském zajetí v osmém století před naším letopočtem. Palestinci jsou jedním z arabských kmenů, které ostatně v té době žily se Židy v míru, Arabové jsou ostatně se Židy blízce příbuzní (arabština s hebrejštinou svou příbuznost nemohou zapřít), oba národy patří k rase Semitů, takže používat v souvislosti s arabskou nenávistí vůči Židům zaběhlý termín antisemitismus je poněkud problematické, správně by bylo antijudaismus. Například rodina Herodeovců, která vládla v Judei na přelomu letopočtů, byla idumejského, tedy arabského původu. A mladý Herodes, později zvaný Veliký, hledal při perské invazi do Palestiny pomoc nejprve u svých arabských bratranců. Teprve když se mu jí tam nedostalo, obrátil se na Řím.

               Židé mají ovšem jeden problém, který se táhne celou jejich historií. Je to jejich dogma vyvoleného národa. Toto dogma se stalo hlavním tématem jejich dějin a když se někdo považuje za národ vyvolený, logicky to evokuje podprahově myšlenku, že se jedná o národ lepší. Což logicky vyvolává averzi všech ostatních. Když pak dojde ke kolizi národa vyvoleného s nadnárodem, jako se to stalo v čase nacistické diktatury, může to mít nedozírné fatální důsledky.

               Židé byli díky svému monotheismu a teorii vyvoleného národa považováni za problematické už ve starověku. Když Alexandr Makedonský dobyl celou perskou říši a helenizoval ji, takže řecká helenistická kultura se rozšířila až k řece Indu, zůstával jen jeden ostrůvek, který tuto kulturu, považovanou v té době za naprostý vrchol lidského vývoje, kategoricky odmítal. To byl Izrael na svém území, které se tehdy nazývalo Judea. Seleukovci, jako nástupci Alexandra Velikého se snažili všemi možnými prostředky obrátit Židy na „pravou víru“. Marně. Ti raději umírali v dalších a dalších povstáních, až si pod vedením bratrů Makabejských vybojovali nezávislost.

               Jejich striktní monotheismus pak dělal problémy nadále, i když se stali součástí římské říše. Římané byli polyteisté a v čase císařství byli zemřelí císařové tradičně vyhlašováni za bohy a byly jim stavěny chrámy s jejich sochami. To byla pro Židy naprosto nepřijatelná tradice, protože v jejich Písmu svatém, tedy v současném Starém zákoně Bůh výslovně zakazuje zobrazování božstva živými tvory. To byla očividně odpověď na egyptský zvyk, kdy stovky egyptských bohů nabíraly podoby nejrůznějších zvířat. Mimochodem tento zákaz převzali od Židů právě muslimové, snaha prosadit tento text starého zákona v křesťanském světě, ať už to bylo obrazoborectví v Byzantské říši nebo ničení svatých obrazů kalvíny, se trvale neprosadilo.

               S Římany se Židé logicky dostali do smrtelného sporu, když je tito nutili přinášet v chrámu oběti císařům. Židé na rozdíl od křesťanů mají jen jeden chrám a ten se musí nacházet v Jeruzalémě. Synagogy jsou jen modlitebny, nemají tedy statut svatostánku, ve kterém se přímá přítomnost Boha předpokládá. Povstání v letech 66 až 70 n.l. skončilo židovskou porážkou a zničením chrámu. Židé se ale ani poté nechtěli poddat „pohanské moci“. K výbuchu nahromaděných emocí došlo, když se císař Hadrián rozhodl skoncovat s židovskými zvyky. Kromě toho, že Židům zakázal obřízku, hodlal na místě zničeného Jeruzaléma vybudovat město Aelia Capitolina a na místě židovského chrámu římský chrám nejvyššímu římskému Bohu Jupiterovi. Hadrián byl zřejmě nejhelenističtější z římských císařů a chtěl prosadit to, na čem ztroskotali už Seleukovci. Jako detail můžu uvést, že Hadrián jako pravý helenistický panovník byl bisexuál, netajil se tím a na své cesty jezdil s milencem Antinoem, zatímco v Judei se za homosexualitu kamenovalo.  Důsledkem císařových kroků bylo ale další židovské povstání pod vedením Bar Kochby.

Židé se opět ukázali jako velmi tvrdý oříšek, Římané přišli o celou jednu legii, nakonec ale povstání porazili. Hadrián se rozhodl uskutečnit své plány na troskách židovského národa. Aelia Capitolina byla na místě Jeruzaléma postavena a Židům sem byl zakázán vstup. Na místě chrámu stál teď chrám římský se sochami Jupitera a Hadriána samotného. A Hadrián přistoupil i ke kroku, který má fatální důsledky dodnes. Přejmenoval území Judey podle někdejšího národa Pelištejců (kteří zde už ale více než tisíc let nežili) na Palestinu.

               Palestina tedy nedostala jméno podle arabského kmene Palestinců, ale Palestinci jsou nazýváni podle území, na kterém žili, ovšem až poté, co Palestina, ze které Hadrián Židy vyhnal a způsobil tak jejich diasporu, byla Araby dobyta na Byzantincích, což byl konec řecké a začátek arabské kultury v tomto regionu. A to se stalo až v roce 636 po Kristu. Před tímto datem zde Arabi nežili. Malé počty Židů sice na území Palestiny zůstaly nebo se sem v průběhu staletí přistěhovaly, Židé ale nehráli v následujících tisíc a tři sta letech žádnou podstatnou úlohu. Tedy v době, kdy se zde rvali muslimové s křižáky (ti zde měli svůj stát v letech 1099–1291, nakonec museli ale Palestinu vyklidit) a nakonec zemi obsadili a začlenili do své říše Turci.

               Jejich osud v diaspoře nebyl snadný. Hlavním problémem ale byla jejich pozitivní diskriminace. To znamená, že se prostě nadále cítili být vyvoleným národem a lpěli na svých obyčejích a náboženských rituálech. Tím samozřejmě budili nedůvěru ostatního obyvatelstva a byli stále znovu vystavováni útokům a pogromům. Křesťany jim byla stále předhazována vina za smrt Kristovu a citována věta z Matoušova evangelia, kde shromáždění Židé na Pilátovu větu: „Já nejsem vinen krví toho člověka, je to vaše věc“ odpovídá křikem „Krev jeho na nás a na naše děti.“

               Protože bylo Židům – původně zemědělskému a pasteveckému národu – zapovězeno vlastnit půdu, museli se živit jinak – využili křesťanského zákazu půjčovat peníze na úrok a stali se bankéři, obchodníky či hostinskými – čili provozovali povolání, ke kterým vlastnictví půdy nepotřebovali. Stále znovu se jim dařilo těmito činnostmi zbohatnout, a to budilo závist a s ní spojenou nenávist, s pogromy či vyháněním židovských komunit. Židé byli snadno identifikovatelní, protože žili v ghettech okolo synagog, dále praktikovali obřízku a byli stále znovu zneužíváni jako obraz nepřítele.

               Na území středověké Římské říše přežívali díky osobní ochraně císařů, kterým za to platili tzv: „židovský groš“. Protože to nebyl malý peníz, drželi nad nimi císaři ochrannou ruku a pokud v nějakém městě došlo k pogromu na Židy, skončilo to trestem pro ono město – i když většinou jen finančním. Což byl další zdroj příjmu pro stále insolventní panovníky. Této povinnosti se ve své Zlaté bule vzdal Karel IV. V době morové epidemie to panovník měl samozřejmě s ochranou svých poddaných velmi těžké. Židé byli často označováni za původce černé smrti (jejich komunity byly totiž morem mnohem méně postiženy. Protože žily v ghettech izolovaně, a navíc Židé nenavštěvovali veřejné lázně, které byly díky všudepřítomným krysám hlavním semeništěm nemoci.) Karel, který si za to vysloužil pověst antisemity, se jejich ochrany vzdal a přenesl ji na kurfiřty. Kteří se této funkce ujímali dost vlažně, jako první selhal Karlův syn Václav, který nedokázal zabránit příšernému pražskému pogromu 18.dubna 1389.

               Ostatně poslední protižidovský dekret před nacistickým holocaustem vydala 18.prosince 1744 císařovna Marie Terezie, která jako bigotní katolička Židy přímo bytostně nenáviděla. A v tom s ní nic nezmohl ani moderní a velmi tolerantní František Štěpán. Přes odpor mnoha evropských vládců, a dokonce i papeže, vykázala Židy z Prahy. Následné vyhnání v zimních měsících nepřežilo na 1400 Židů zejména dětí a starých lidí.

               Není se třeba tedy divit, že Židé snili o zemi, ve které by mohli žít sami bez nebezpečných sousedů a kde by si mohli vládnout podle vlastních představ a kde by je jejich bohoslužby a modlitby nedělaly cílem útoků zuřícího davu.

               Konkrétní podobu dostaly tyto myšlenky díky vídeňskému Židovi Theodorovi Herzlovi. Ten vyhlásil program sionismu (podle posvátné palestinské hory Sion), který hlásal myšlenku vytvoření Židovského státu (Herzl netrval na Palestině, jako alternativu uvažoval o území v Africe nebo v Jižní Americe).   Svou knihu „Der Judenstaat“ vydal v roce 1896, kdy tzv Dreyfusova aféra ve Francii ukázala, že se Židé ani v moderní době po zrušení diskriminačních zákonů, nemůžou v křesťanských státech cítit bezpečně. Krvavé pogromy v letech 1880–1900 v Rusku, které byly tamějšími úřady tolerovány, vedly k masivnímu vystěhovalectví, většina Židů z východní Evropy ale chtěla do USA, jen zlomek hledal svou novou domovinu v Palestině. V roce 1904, tedy v roce Herzlovy smrti, žilo v Palestině 24 000 Židů.  V tom roce ale nechal Herzlův následník David Wolffsohn po dalších hrozných pogromech v Ruské říši (Kišiněv) definitivně padnout myšlenky na zřízení židovského státu v Africe nebo v Jižní Americe a hnutí začalo podporovat stěhování evropských Židů do Palestiny. Do roku 1914 tak jejich počet narostl na 85 000.

               První světová válka přinesla velké změny. Turci se totiž nešťastně přidali na stranu centrálních mocností a tím se dostali do konfliktu s britským impériem. Britové se pokoušeli o invazi v Gallipoli, dopadli ale neslavně. Využili tedy nespokojenosti Arabů s tureckou nadvládou a příslibem nezávislosti je strhli na svou stranu a do odboje proti Konstantinopoli. Za odměnu měl každý z arabských kmenů dostat svůj vlastní nezávislý stát. V čase turecké kapitulace 30 října 1918 byla fronta u Aleppa, tedy v severní Sýrii a celou Palestinu kontrolovaly britské jednotky.

               Po válce byl britský slib Arabům víceméně splněn – s jednou výjimkou, a to byla právě Palestina. Už 2.listopadu 1917 totiž přijala Velká Británie tzv. Balfourovu deklaraci, která přislibovala britskou podporu myšlence vzniku židovského státu na území Palestiny. Tato deklarace sice dostala své jméno po tehdejším britském ministru zahraničních věcí Arthuru Jamesovi Balfourovi, její text ale sepsal sionistický aktivista Chaim Weizmann s poslancem sirem Markem Sykesem. Symptomatické ale je, že text této deklarace ještě před jejím schválením poslal Balfour Walterovi Rothschildovi, druhému baronovi Rotschildovi, protože právě tento muž hýbal nitkami britské zahraniční politiky v regionu předního východu. Dům Rothschildů hrál v tehdejší Británii velmi podstatnou úlohu. Nathan Mayer Rothschild se přistěhoval do Británie v roce 1799 a za svůj rychlý vzestup vděčil financování napoleonských válek. Po Napoleonově návratu z Elby nakupoval pro britskou vládu zlato na další financování války. Válku financovala Británie pomocí státních dluhopisů. Zda stál Rothschild osobně za falešnou zprávou o britské porážce u Waterloo, není zcela jisté, každopádně stihl skoupit za nahromaděné zlato státní dluhopisy, které masivně ztratily na ceně, ještě dřív, než dorazila pravdivá zpráva o vítězství, což jejich cenu okamžitě vyhnalo nahoru. Rothschild se stal tak největším věřitelem britské koruny a od toho se odvíjela i jeho mocenská pozice.

               Proto nedostali Palestinci svůj vlastní stát, ale území Palestiny bylo v roce 1920 – poněkud svévolně  – rozděleno na území pod britským mandátem a území pod francouzským mandátem (z tohoto území vznikla později Sýrie). Britské mandátní území pak bylo v roce 1922 rozděleno na Palestinu a Transjordánsko (to odpovídá dnešnímu Jordánskému království). Hranici Palestiny směrem na východ tedy tvořila řeka Jordán. To bylo území, na kterém byli Britové ochotni trpět další židovské přistěhovalectví. A teprve teď dostala dnešní „Palestina“ své hranice.

               Jak to bylo dál, o tom budu psát příští týden, dnes už by toho bylo moc.

               Ne, nebudu dnes psát o Izraeli a Hamasu, toho jste si určitě užili i s mnohými dobrými i horšími komentáři v v poslední době víc než dost. Obávám se, že ten můj by mohl patřit k těm horším. Ale přesto dnes zůstaneme v arabském světě.

Nedávná katastrofa v libyjském městě Derna ukázala znovu ve své nahotě, jak fatální je zasahování „západních“ mocností do vnitřních záležitostí jiných kultur. Jedno, zda se nám jejich politické uspořádání nelíbí, dokud nezasahují do našeho života, je nejlepší je ponechat ve stavu, ve kterém se nacházejí. I když katastrofální stav společnosti pak může vést k masivní migraci, jejíž jsme svědky.

               Libye je totiž naprosto umělý útvar, který nemá v historii žádné ukotvení a nesmyslná snaha držet toto území pohromadě jako jeden formální stát je tragická. Princip neporušitelnosti hranic je sice pěkná věc – pokud by se na něm USA a jeho spojenci skutečně důsledně drželi – příklad Kosova ukazuje, že tomu tak není – a Rusové na to kašlou zcela. Libye je umělý útvar, vzniklý ze tří osmanských provincií Kyrenaika, Tripolitana a Fessan. Ty dvě první jsou na pobřeží Středozemního moře, tu třetí tvoří náhorní plošina ve vnitrozemí – a poušť.

               Území dnešní Libye patřilo ve starověku k okruhu evropské kultury. Její vazba na starověký Egypt a řecká kolonizace oblasti Kyrenaiky ji činily nedílnou součástí řecko-římské kultury. Už tehdy ale na tom byla druhá – západní – část Libye jinak. Tripolis patřila do oblasti kartaginských zájmů a byla kolonizována Féničany. Tento kulturní zlom se za dva a půl tisíce let nikdy nepodařilo zcela překonat. Všechno sjednotila – aspoň zdánlivě – římská nadvláda, která celé severní pobřeží Afriky začlenila do mocenské zóny Říma. V libyjském městě Leptis Magna se dokonce narodil jeden z římských císařů – Septimus Severus. (O tom, jak rozsáhlý byl tehdejší římský kulturní prostor, svědčí skutečnost, že se Septimius Severus narodil v Leptis Magna v Libyi, císařem byl provolán v Carnuntu u Vídně a zemřel v Eboracu – dnešní York ve Velké Británii). Že ovšem dnešní dvě části Libye nikdy nepatřily dohromady, bylo zřejmé při dělení římské říše na její západní a východní část v roce 395. Kyrenaika byla přičleněna k východní (řecké) části říše – Tripolitana k její západní (latinské) části. Protože se západní říše rozpadla už v roce 476, ovládli Tripolitanu následně Vandalové a začlenili ji do svého afrického království. Opětné ovládnutí tohoto území Byzantinci za císaře Justiniána bylo jen stoletou epizodou, která v Tripolisu nezanechala kulturní stopy.

               Naprostý zlom v dějinách celého severního pobřeží Afriky byl vpád Arabů. Egypt padl v roce 639, Kyrenaika v roce 643, Tripolis v roce 647. Celé území severní Afriky se stalo součástí kalifátu a od tohoto okamžiku opustilo evropský kulturní prostor. Začalo „tikat“ jinak, a to se nezměnilo dodnes.

               Ale i teď žily Tripolitana a Kyrenaika odlišným životem. Obyvatelstvo Kyrenaiky se skládalo ze směsi Egypťanů (Hamitů) s Araby, zatímco v oblasti Tripolitany se Arabové mísili s Berbery, Tuaregy a jinými africkými kmeny.

Kyrenaika byla po rozpadu chalífátu navázána na egyptské vládnoucí dynastie, v Tripolitaně se střídaly dynastie Idrisů, Aghabidů, Almoravidů, Almahádů, Ziridů nebo Hafsidů, jejichž říše se rozkládaly v západní Africe a dlouho i na pyrenejském poloostrově. A hlavně, Tripolis byla po celá staletí hlavním hnízdem pirátů, napadajících ostrovy ve Středozemním moři a pobřeží Itálie či Španělska.  Na rozdíl od zemědělské Kyrenaiky žila Tripolitana vždy z kořistění. To vedlo ostatně i k intervenci zoufalých Španělů, kteří Tripolis v roce 1509 dobyli. Karel V. předal město v roce 1530 Johanitům, tedy Maltským rytířům, ti ho ale dlouho neudrželi. Znovu přišli piráti, nejdřív slavný Khair – al – Din, zvaný Barbarossa a po něm jeho žák a kapitán Turgut Reis, zvaný v Evropě Dragut. Ten se formálně podřídil tureckému sultánovi, který ho za to jmenoval admirálem tureckého loďstva ve Středomoří. Na sto padesát let byly obě části dnešní Libye zdánlivě sjednoceny pod tureckou vládou, moc „Velké porty“ sem sahala ale jen okrajově a provincie si žily svým vlastním a rozdílným životem. Tripolis žil z pirátství, Kyrenaika ze zemědělství a z karavanních cest z rovníkové Afriky.

               Na začátku osmnáctého století se místní vládce v Tripolisu Ahmed Karamanli „udělal pro sebe“ a podařilo se mu později ovládnout i Kyrenaiku a Fessan. Kuriozitou bylo, když vládce Tripolisu Jusuf Karamanli vyhlásil v roce 1801 válku Spojeným státům americkým (Protože odmítly platit poplatky za nenapadání svých lodí tripolskými piráty) a na území Libye se skutečně bojovalo (první berberská válka) – rozhodující bitva se odehrála v dubnu a květnu 1805 u města Derna, o kterém bude dnes ještě řeč. Konečně v roce 1815 zničila společná flotila Britů, Američanů a Holanďanů pirátskou flotilu a s piraterií byl konec – což uvrhlo obyvatelstvo dnešní Libye do neskutečné bídy. V roce 1835 ovládli území znovu Osmani.

               V této době vzniklo „Bratrstvo Sanúsijů“, které ovládlo Kyrenaiku a s ní i karavanní cesty a obchod s otroky. Ten byl hlavním zdrojem příjmů. Oficiálně byl sice zrušen v roce 1857, ale ilegálně probíhal až do roku 1890. To do značné míry vysvětluje i dnešní přístup Libyjců k migrantům přicházejících na jejich území z afrického jihu – obchoduje se s nimi jako kdysi s otroky, ta tradice tady je.

               V roce 1911 se do afrických záležitostí zapletli Italové. Po ovládnutí Tunisu Francouzi a Egypta Angličany se chtěli taky na dělení koláče podílet a 29.září 1911 vpochodovali do Tripolisu. Už 5.listopadu vyhlásil italský král Vittorio Emanuelle anexi tohoto území. Turecká obrana se ale ukázala pro italskou armádu příliš tvrdým oříškem, teprve poté, co byli Turci vázáni na Balkáně ve dvou balkánských válkách, kdy stály spojenecké armády až před Konstantinopolí, boj o Libyi vzdali a odstoupili jí v mírové smlouvě z Lausanne 18.10.1912 Itálii.

               Italové tedy měli svoji kolonii – a nevěděli dost dobře, co s ní. Země byla neuvěřitelně chudá, 90 procent obyvatelstva bylo negramotných. Italové ustanovili dvě lokální vlády v Tripolisu a v Benghází pod svou kontrolou, teprve v roce 1927 ukončili lokální identitu a zemi sjednotili pod jednou koloniální vládou a v roce 1931 definitivně zlomili odpor místního obyvatelstva, vůdce partyzánů Umar Mukhtar byl v Benghází popraven. Evropeizovat zemi se ale Italům nepodařilo. Poslali sem sice 100 000 italských kolonistů, budovali železnice a cesty a v roce 1934 vyhlásili italskou kolonii jménem Libia (v asociaci na starou římskou provincii Libye. Ovšem tato (vlastně dvě) římské provincie Libya superior a inferior zahrnovaly v době byzantské jen Kyrenaiku. V době římského císařství byly na území Libye dvě provincie – Kyrenaika a Afrika proconsularis, Tripolis patřila k té druhé). Ale to bylo vše. 1300 let vývoje se nedalo zvrátit a snaha udělat z místních Arabů Italy byla mise odsouzená k neúspěchu.

               Navíc přikázal 13.září 1940 Mussolini útok italské armády na Egypt, chráněný britskými jednotkami (Chtěl využít situace, kdy byli Britové po porážce u Dunquerqu zaměstnáni obranou vlastního území a Mussolini počítal s tím, že Egypt nebudou bránit). Útok skončil – jako všechny italské útoky – katastrofou. Britové útok odrazili a v únoru 1941 obsadili Benghází. Za cenu 600 padlých zajali 130 000 italských vojáků. Hitler musel zase jednou svému zoufalému spojenci na pomoc, v Africe se vylodil Afrikakorps generála Rommela. V červnu 1942 dobyl Rommel Tobruk na samém východě Libye, aby ale v říjnu 1942 utrpěl katastrofální porážku u El Alameinu a v květnu 1943 museli Němci s Italy v Tunisu kapitulovat.

               Libye (Tripolitana a Kyrenaika) se dostala pod britskou správu, Fessan spravovali Francouzi. Z Kyreinaky bylo vyhnáno 60 000 Italů, 40 000 v Tripolitaně mohlo zůstat. Protože se Italové počítali náhle díky svému přestoupení na spojeneckou stranu k vítězným mocnostem, došlo k rozdělení země – opět jednou. Kyreniaku spravovali nadále Britové (měli to z Egypta blízko), Fessan Francouzi a Tripolitanu dostali do správy Italové. Vše ale směřovalo k vyhlášení nezávislého libyjského státu. To se stalo 1.ledna 1952 a prvním (a jediným) králem nového státního útvaru se stal emír z Kyrenaiky Idrís I. vedoucí osobnost onoho bratrstva Sanúsijů. Pořádek se mu v zemi udělat nepodařilo, bratrstvo bylo všemocné a jeden z princů zavraždil v roce 1954 dokonce předsedu vlády Ibrahima al Shalhiho, který se snažil privilegia bratrstva okleštit. Země byla oficiálně opět federální, skládala se ze tří autonomních provincií s hlavními městy Tripolis, Benghází a Murzuq, do parlamentu vysílaly všechny tři provincie stejný počet poslanců.  

               A v roce 1958 byla v poušti u zálivu Velká Syrta objevena ropa. Začátek blahobytu (pro některé), korupce a politických bojů. V roce 1963 zrušil král federalismus a vyhlásil jednotný stát. Dočasným hlavním městem se stal Tripolis, ovšem král měl v plánu za peníze z ropy vybudovat nové hlavní město Al-Baida na východě.

Ropná pole a rafinerie v Libyi

               Určitou stabilitu v zemi zajišťovaly pouze opěrné vojenské body Britů a Američanů, ovšem libyjský parlament rozhodl, že obě tyto země mají své vojenské stanice vyklidit do roku 1973 (Britové) či 1971 (Američané). Američané nakonec opustili Libyi už v roce 1967, kdy v době šestidenní války v Palestině došlo k útokům na americké velvyslanectví a americké občany.

               A 1. září 1969 došlo k rozhodujícímu obratu v libyjských dějinách. Mladí důstojníci provedli vojenský puč, do jehož čela se postavil tehdy 27letý Muammar Kaddáfí a vyhlásili Libyjskou republiku (džamahírii). Král odešel do exilu do Egypta a tam v roce 1983 jako 94letý zemřel.

               Byla vyhlášena nová ústava, došlo k znárodňování bank a posléze i ropných společností, v roce 1970 museli zemi opustit všichni Britové, Američané, Italové a Židé. V roce 1973 vyhlásil Kaddáfí „Lidovou revoluci“. Pokusy spojit Libyi s Egyptem selhaly (Kaddáfí měl v plánu uznat Anvara Sadata prezidentem obou zemí a sám se stát velitelem egyptské armády – co by následovalo, si spočítal i Sadat a tyto pokusy stopl v zárodku). Libye vedla poté v roce 1977 pohraniční válku s Egyptem a v letech 1981–1994 s Čadem na jihu.

               V roce 1977 vyhlásil Muammar Kaddáfí přímou vládu lidu a přejmenoval svou zemi na „Velkou socialistickou libyjskou arabskou lidovou džamahírii“, jejímž hlavním zákonem byl korán. V roce 1979 odstoupil ze všech oficiálních funkcí, zůstal ale „revolučním vůdcem“ bez jehož vůle se ani lísteček nad těch několika libyjských stromech nepohnul.

Hlavním ideologickým zdrojem byla jeho „Zelená kniha“ (zelená je posvátná barva islámu), která byla na muslimskou zemi neobyčejně pokroková. Například v ní byla zakotvena rovnoprávnost žen, právo na vzdělání a takzvaná „přímá demokracie“. Muammar hodlal touto ideologií obrodit celý muslimský a následně i nemuslimský svět. Kvůli Kaddáfího podpoře teroristů uskutečnily USA dokonce v roce 1986 letecký útok na Tripolis, revolučního vůdce ale přitom bomby nezasáhly.  Po teroristickém útoku na letadlo UTA 772 v Lockerby se Libye dostala do mezinárodní izolace s přísnými sankcemi, které ale některé státy rády porušovaly – vedle socialistického tábora například i Rakousko, Jörg Haider byl dobrým přítelem Kaddáfího syna Saifa.

               V zemi byl jedinou povolenou politickou silou „Arabský socialistický svaz“, místně volené nebo jmenované orgány vysílaly do tisícihlavého „Všeobecného lidového kongresu“ své zástupce a ten volil vládu „Všeobecný lidový výbor“.  Přes všechny excesy a brutalitu jeho diktatury není možné hodnotit Kaddáfíjho vládu jen negativně. Zavedl povinnou školní docházku pro děti do patnácti let, díky čemž se podařilo snížit negramotnost na 30 % u mužů a 50 % u žen, zdravotní péče na slušné úrovni byla bezplatná. A hlavně – dal zemi stabilitu. To očividně jinými než brutálními metodami nebylo možné. To vidíme dnes, když Kaddáfí není. Popularita „vůdce“ u Libyjců přes autoritativní způsob vlády nebyla malá – zejména v Tripolitáně.

               Na přelomu tisíciletí Kaddáfí obrátil. Očividně hledal cestu z izolace. V roce 2001 odsoudil útok na newyorská dvojčata a přiznal USA právo na sebeobranu, v roce 2003 se vzdal zbraní hromadného ničení. V roce 2003 zahájil i privatizaci, která obratem zvýšila nezaměstnanost v zemi na 20 %. V roce 2006 založil dokonce burzu.

               Nicméně v roce 2011 přišlo arabské jaro. Libye se držela zpočátku bokem protestního hnutí nespokojených Arabů. V Tunisku padl místní vládce Ben Ali, v Egyptě už zúčtovali s Husním Mubarakem, v Libyi byl ale dlouho klid. Ne nadarmo volali Egypťané na Libyjce „Přikrčte se, ať vidíme na tuniské hrdiny.“ Pak ale přece jen nepokoje vypukly – logicky v Kyrenaice. Po počátečních úspěších ale Kaddáfího armáda povstalce táhnoucí na Tripolis porazila a hnala zpět do Benghází. Tehdy zasáhly evropské státy – hlavně Francie – a udělaly to naprosto nevhodně. V obavě z toho, že Kaddáfí by mohl dobýt Benghází, což by mělo za následek represe rovné genocidě a masový útěk milionů Libyjců, se Evropané rozhodli pomocí leteckých útoků Kaddáfího armádu zastavit. Tady se naskytla historická šance, která ale zůstala nevyužita. Bylo možné zemi rozdělit, Kaddáfího ponechat v Tripolitaně, kde byl stále velmi populární a Kyrenaiku před ním ochránit. (Otevřená by zůstala jen otázka, komu přidělit ropná pole ve Velké Syrtě, která se nešťastnou náhodou nachází právě uprostřed.) Naivní představa, že Libyi je možno udržet jako jednotný politický celek, vedla k tragickému rozhodnutí podpořit povstalce v tažení na Tripolis. Kaddáfí byl svržen a zlynčován, na rok 2012 byly vypsány svobodné volby – a ty se dokonce uskutečnily. Na rozdíl od Egypta či Tuniska volby vyhrála sekulární Aliance národních sil, která dostala dvakrát víc mandátů než religiózní strany. (Pro srovnání v Egyptě dostaly sekulární strany 3,5 % hlasů.) Stabilitu to do obrovské země nepřineslo, různé milice odmítly uznat zvolenou vládu a od roku 2014 zuří v zemi občanská válka.

               Země je rozdělená podle své historické – a kulturní – rozdílnosti. V Tripolisu sedí mezinárodně uznaná vláda Abdulhamida al-Ddheiby , která kasíruje a rozkrádá peníze posílané do země v rámci  humanitární pomoci, aby zadržela proud migrantů ze Salehu a rovníkové Afriky. Její moc se opírá jen o mafiánské milice. Na východě v Benghází sedí bývalý Kaddáfího generál Khalifa Haftar, opírající se o parlament, jehož mandát už dávno vypršel. Toho podporuje Egypt a Rusko. Je určitý paradox, že právě v Kyrenaice vládne pohrobek Kaddáfího režimu, jehož armáda se nazývá „Libyjská národní armáda“, ale Libye je plná paradoxů. Jednou už Haftarovy jednotky stály před branami Tripolisu, než ho tripolská vláda díky mezinárodní pomoci zahnala zpět. Velkým problémem neoficiálně rozdělené země je, že ropná pole se nacházejí právě uprostřed – tedy na linii dotyku. Což je logicky zdroj nekonečného konfliktu. Libyjská ropa je totiž velmi žádaná. Je to lehká ropa s malou příměsí jedovatých sloučenin, lehčí dokonce než ta z Perského zálivu – o těžké ruské ropě ani nehovoříc. Peníze za ni jsou víc než vítané – a hned se rozkradou.

               Právě tragédie v městě Derna ukázala slabiny země v plné nahotě. Libye je obrovská – je to čtvrtá největší země v Africe, na 1 759 451 km² zde žije ale jen 6,7 milionů obyvatel. Jedinou spojnicí je železnice a silnice na nekonečně dlouhém pobřeží. A má své specifické problémy. V zemi není ani jedna řeka. Existují zde jen vádí, které odvádějí dešťovou vodu v případě – zřídkavých – srážek. Ty činí asi 100 mm za rok. V okolí Derny se ale hned za městem, ležícím na pobřeží, zdvihají hory do výšky přes sedm set metrů. Odtud vede jedno z vádí do středu města.

Nebezpečí záplav tu bylo vždycky, a právě proto byly na onom suchém vodním korytě vybudovány dvě hráze. Jedna vysoko nad městem hráz Abu Mansour, vysoká 74 metrů s kapacitou 22,5 milionů kubíků vody. Pro jistotu pak byla postavena hned nad městem ještě jedna „nouzová“ hráz, která měla chránit obyvatele města, kterých bylo před katastrofou z 10. září 2023 100 000. V ten den dostihla město bouře „Daniel“. Během několik hodin spadlo 400 mm srážek na čtvereční metr. V 2:30 v noci praskla hráz Abu Mansour a následně i nouzová hráz nad městem. Obyvatele, kteří byli neustále vyzýváni, aby zůstali během bouře doma a neopouštěli své byty, zastihla přílivová vlna, která sahala až do pátého patra, ve spánku. Nejméně 20 000 se utopilo a voda je odnesla do moře nebo pohřbila pod bahnem. To rozhodnutí vyzývat obyvatele, aby zůstali doma, jde na účet samotného 79letého Khalifa Haftara, který tak rozhodl během zasedání nedělního krizového štábu. Tím zrušil pokyny městského starosty, který na své facebookové stránce vyzval občany, aby opustili město.

               Spisovatel Mustafa al-Trabelsi napsal na svůj facebook „Je to zde v takovém deští nebezpečné a hrozí nám katastrofa, vládne nám ale zkorumpovaný diktátor, který nic nepřipravil.“ V 21:37 napsal: „Máme v této těžké situaci jen jeden druhého. Držme pohromadě, než se utopíme.“ Pak ho záplava zabila. Právě on měl dostatečné informace o katastrofálním stavu hrází a v posledních týdnech před katastrofou se snažil dosáhnout, aby se začalo pracovat na jejich opravě. (Poslední sanační práce se zde provedly v roce 2002) Před dvěma roky převedla vláda z Tripolisu na opravu hrází 2,3 milionů Euro z mezinárodní pomoci do Benghází. Peníze zmizely, nestalo se nic. Jedna firma byla už dokonce pracemi na hrázích pověřena, ale projekt byl zastaven. Buď místní úředníci celou sumu rozkradli, nebo zůstalo příliš málo na Haftara a ten ze vzteku práce zastavil.

               Derna totiž nikdy nestála u diktátorů příliš v přízni. Po založení libyjského státu bylo město centrem kulturního života a umění. Svobodomyslnost místních intelektuálů (ano i takoví v této době v arabském světě žili) byla trnem v oku Kaddáfímu a po jeho represích velká část místních intelektuálů emigrovala. V roce 2011 byla právě Derna a její intelektuálové jedním z center vzniku arabského jara v Libyi, jejich vliv ale brzy musel ustoupit zbraním. Pravdu měli ne lidé s perem, ale ti s aickými puškami. V roce 2014 bylo město dokonce ovládnuto bojovníky Islámského státu, ty ale v roce 2015 vyhnaly místní milice. Tři roky žila Derna vlastním životem, než ji v roce 2018 oblehly jednotky Libyjské národní armády Kalify Haftara. Tomu se podařilo všechny místní bojovníky zabít nebo vyhnat a připojit město ke své mocenské oblasti. Že jsou opravy infrastruktury v takto rozvrácené a korupcí prožrané zemi podružnou záležitostí, je nabíledni. Další katastrofy na sebe určitě nedají dlouho čekat.

               Tak je to v zemích, které nikdy neexistovaly a které byly uměle vytvořeny koloniálními mocnostmi a dnes jsou uměle udržovány na životě. A člověk se ptá – proč? Aby zadržovaly africké migranty – protože to je evropskou prioritou? A Evropané naivně věří, že zkorumpované vlády v Tripolisu a v Benghází s nimi budou spolupracovat? Pak dobrou noc!