Category: Blog

Mauritius II

Mahé de Labournais erschuf auch eine weitere große Attraktion der Insel. Er hatte nämlich kein Interesse daran, sein Leben in den stinkenden Straßen des Hafens von Port Louis zu verbringen, und ließ sich daher im Jahr 1736 in der Stadt Pamplemousses ein Schloss mit dem vielversprechenden Namen “Mon Plaisier” also “Mein Vergnügen“ oder „Mein Genuss” bauen.

Das Schloss steht dort zwar immer noch (obwohl von den Engländern umgebaut), würde aber die Besucher allein nicht anlocken. Aber der freundliche Gouverneur ließ auf dem 209-Morgengroßen-Grundstück mithilfe von Sklaven aus Madagaskar einen Garten anlegen. Zwar hatte er hier hauptsächlich Obstbäume und ließ Gemüse für seine Küche anbauen, aber 1767 übernahm der wirkliche Biologe Pierre Poivre die Verwaltung und ließ aus dem Gemüsegarten einen botanischen Garten entstehen, der zu einer der wichtigsten Attraktionen der Insel wurde. Bis 1785 ließ Poivre hier 600 verschiedene Pflanzenarten pflanzen. Poivre verdiente sich dafür seine Büste, die sich im Zentrum des Gartens befindet. Hier kann man rosa und weiße Lotusblumen bewundern, Wasserhyazinthen, riesige Wasserlilien aus dem Amazonas, alle Arten von Palmen, sogar eine, die nur alle dreißig Jahre blüht (sie heißt Talipot, und ich hatte Glück, dass sie gerade blühte). Aber es gibt auch Zimtbäume, Nelken, Muskatnuss, Vanille (die nur als Parasit an Bäumen wächst), Brotfrucht, Mango und viele andere Früchte. Mahagoni- und Ebenholzbäume sind ebenfalls vorhanden, sowie der sogenannte “Blutende Baum” mit rotem Harz, das angeblich zur Behandlung von Ekzemen verwendet wird, und natürlich der Baobab. Es lohnt sich auf jeden Fall, neben dem Eintrittsgeld auch für ein kleines Honorar  einen Führer zu nehmen. Sie sind meistens Showmänner, die die Besucher wirklich für ein Euro unterhalten. Sie sprechen alle Sprachen, auch wenn der Unterschied schwer zu identifizieren ist. Trotzdem, als er uns zum Schloss mit der Anweisung “Mak foto and kom bak,” schickte, konnte ich seiner Anweisung mehr oder weniger folgen. Französisch kommt den Einheimischen eben doch besser von den Lippen.

Der weiße Lotus

Übrigens wird das Pflanzen von Bäumen fortgesetzt. Offensichtlich muss jeder Staatsmann, der Mauritius besucht, nach Pamplemousses gehen und eine Schaufel in die Hand nehmen. Schon 1956 pflanzte Prinzessin Margaret hier einen Baum, 1998 folgte dem Beispiel auch Prinzessin Anne. Außerdem pflanzten hier Indira Gandhi, Nelson Mandela, Francois Mitterand, aber auch der gangsterhafte Präsident von Simbabwe, Mugabe. Und natürlich darf auch der Vater der Nation, Seewoosagur Ramgoolam, nicht fehlen, der hier am 12. März 1973 einen Baum gepflanzt hat. Nach ihm ist der ganze Garten übrigens benannt, also SSRBG (Sir Seewoosagur Ramgoolam Botanischer Garten).

In Pamplemousses ist auch die örtliche Kirche St. Franziskus sehenswert, und auf dem angrenzenden Friedhof liegt der Beichtvater von Kaiser Napoleon, Abbé Buonavita, der Napoleon nach St. Helena begleitete und nach dem Tod des Kaisers nach Mauritius umzog, wo er auch starb. Und Vorsicht, in Pamplemousses gibt es auch das Café “Wiener Walzer”. Neben dem Sacherkuchen wird hier aber auch Curryhühnchen angeboten.

Im Gegensatz zum stark bewohnten Norden und Zentrum der Insel ist der Süden nur sporadisch besiedelt. Vielleicht liegt das daran, dass es hier viel mehr regnet. Luxushotels und Golfplätze finden Sie hier natürlich auch (Der österreichische Film „O Palmenbaum“ wurde im Süden unter dem Berg Le Morne Brabant gedreht.) Im Südwesten befindet sich der Bezirk “Black River”. Der Fluss dieses Namens mündet in Tamarin ins Meer, sein Wasser ist jedoch nicht schwarz. Der Name geht auf eine historische Tatsache zurück. Gerade in der fast unbewohnten Gegend um diesen Fluss suchten entflohene Sklaven von den Zuckerrohrplantagen Zuflucht. Und die Sklaven aus Madagaskar waren – wenn man das heute noch schreiben kann – schwarz. Heute ist der Black River das größte Naturschutzgebiet auf Mauritius.

Und es gibt hier viel zu sehen. Die größte Attraktion ist der hinduistische heilige See Grand Bassin. Im Jahr 1897 hatte der hinduistische Priester Shri Jhummon Giri Gosagne (ich hoffe, ich habe den Namen richtig geschrieben, mit diesen indischen Namen habe ich einige Probleme) die Vision, dass das Wasser im Kratersee im Zentrum der Insel den gleichen heiligen Wert hat wie das Wasser des Ganges, wohin sich Hindus regelmäßig zur rituellen Reinigung begeben. Offenbar hatten die hinduistischen Einwohner der Insel keine Lust, mit dem Schiff nach Indien zum rituellen Bad zu fahren – schließlich konnten sich das nur die Wenigsten leisten. Heutzutage könnten sie viel einfacher nach Kalkutta fliegen, aber sie bevorzugen immer noch die jährliche Pilgerreise zum Grand Bassin. Angeblich versammeln sich hier während des heiligen Frühlingsfestes Maha-Shivaratree binnen einer Woche bis zu 600.000 Menschen. Am Anfang des Geländes stehen riesige Statuen der Götter Shiva und Durga.

Die Göttin Durga

Sie sind 34 und 37 Meter hoch, wobei die Durga, die immer mit einem Löwen abgebildet wird, da sie eine Kämpferin gegen alles Böse ist, größer (und jünger) ist. Der heilige See ist ein Stück weiter entfernt, alle Menschen haben einen freien Zugang zu seinem Ufer. Im Gegensatz zu Muslimen hindern Hindus auch ungläubige Touristen nicht am Betreten des Tempels, wo sie sogar den Segen des Priesters erhalten können. Der Priester möchte nur wissen, woher die Person kommt, sein Verhältnis zum Hinduismus interessiert ihn nicht, und dann zeichnet er heilige Zeichen auf die Stirn der Person. Nur Schuhe müssen – genauso wie in einer Moschee vor dem Eingang abgelegt werden. Im See befinden sich Statuen weiterer Götter, auch die Heilige Dreifaltigkeit Trimurti, die den Schöpfer Brahma, den Zerstörer Shiva und den Beschützer Vishnu darstellen. Es gibt angeblich viele Fische im See, aber sie dürfen nicht gefangen werden, sie sind genauso heilig wie das Wasser, in dem sie schwimmen. Auch ein Fisch muss bei seiner Geburt den richtigen Ort wählen können um in Sicherheit zu leben.

Die hinduistische Trinitas, Brahma, Vishna und Schiva

Eine weitere Route führt nach „Plaine Champagne“ – eine Hochebene, von der aus die höchsten Berge der Insel aufragen. Sie erreichen jedoch nur eine Höhe von etwas über 800 Metern über dem Meeresspiegel, in Gegenteil zu Reunion gibt es auf Mauritius keine höheren Berge. Aber es reicht. Von der Aussichtsterrasse aus kann man bis zum Meer und zum Wasserfall des Flusses Black River schauen. Dann geht es serpentinenartig in das Dorf Chamarel. Entlang der Straße befindet sich die echte mauritische Flora, die anderswo auf der Insel längst durch importierte Pflanzen ersetzt wurde. Hier dominiert daher noch immer die einzige Palme, die auf der Insel vor der Ankunft der Menschen wuchs – die Flachpalme. Alle anderen, einschließlich der Kokospalme, die auf der Insel am häufigsten vorkommt, sind Importe. Sie gedeihen jedoch hervorragend im lokalen Klima, es gibt so viele Kokosnüsse, dass überall Schilder vor ihnen warnen – “Beware of falling Coconuts”.

Das Dorf Chamarel hat mehrere Attraktionen. Erstens ist es das Dorf, nach dem der bekannteste mauritische Rum benannt wurde. Das allein würde dem Ruf des Dorfes genügen, aber der Mensch lebt nicht nur von Rum. Chamarel ist auch der einzige Ort, an dem Kaffee angebaut wird. Auf der Plantage nahe des Dorfes wird 100% Arabica produziert – das als Souvenir gekauft werden kann, ist aber ziemlich teuer. Die Restaurants in Chamarel bieten einen wunderschönen Blick auf die Westküste, und deshalb machen Touristengruppen hier gerne halt für das Mittagessen. Dann erwartet sie die Hauptattraktion, der „Seven Colored Earths“. Hier hat der Vulkan wirklich schön und kreativ gespielt. Der Boden, der hart genug ist, um auch den Zyklonen zu widerstehen, hat einen hohen Gehalt an Eisen und Aluminium. Diese beiden Metalle, oder genauer gesagt ihre Verbindungen, vermischen sich in verschiedenen Verhältnissen, so dass auf kleinem Raum die unterschiedlichsten Farbtöne entstehen, von Rot über Braun, Violett, Grün, Purpur, Blau und Gelb. Es sollen sieben sein und ich möchte es glauben, aber ich habe auch Grau und Weiß gesehen. Diese zählen vielleicht nicht, sie sind zu gewöhnlich.

Der Anblick ist wirklich erstaunlich. Um es ein wenig aufzulockern, haben die Einheimischen einen Auslauf für riesige Schildkröten eingerichtet (wenn man bei diesen Tieren ihre Bewegung überhaupt als Laufen bezeichnen kann), die nicht einheimisch sind, da die Kolonialherren die ursprüngliche Population dieser Schildkröten auf Mauritius ausgerottet und verspeist haben. Dann kam jedoch Charles Darwin, entschloss sich zu experimentieren und brachte neue riesige Schildkröten von den Seychellen mit. Er wollte wissen, ob sich die Tiere an die neuen Lebensbedingungen anpassen würden. Sie haben sich angepasst, und wie! Sie erreichen bis zu einem Meter Länge und leben 150 Jahre lang. Die ersten, die sich noch an Darwin erinnern könnten und um 1880 nach Mauritius kamen, haben gerade jetzt ihr Alter erreicht und bald erinnert sich niemand mehr an Herrn Charles persönlich.

Im äußersten Südwesten der Insel befindet sich eine große Attraktion – der Berg Le Morne Brabant. Dieser Berg befindet sich auf einer Landzunge, die ins Meer ragt, was ihm einen unverwechselbaren Charme verleiht.

Hier ereignete sich die Tragödie, nämlich der Massenselbstmord der Sklaven im Jahr 1834, als die Engländer ihnen die Freiheit in ihrer unverständlichen Sprache verkündeten. Dieses Ereignis wird hier durch ein Denkmal aus dem Jahr 2009 erinnert. Heutzutage werden auf der Halbinsel ständig neue Hotels gebaut, denn hier gibt es schöne Strände und einen Golfplatz. Die eigentliche Attraktion ist jedoch der Berg, der wie ein unüberwindlicher Felsen über der Halbinsel aufragt. Er kann erklommen werden, ein Weg führt zum Gipfel. Die offizielle Information lautete, dass es erlaubt ist, nur den Weg bis zu einem Aussichtspunkt etwa zweihundert Meter über dem Meer zu besteigen, und zum Gipfel sollte man mit einem Führer gehen. Sogar das Video im Internet sah ziemlich gefährlich aus und verursachte meiner Frau Angst. Sie wies mich darauf hin, dass unser drittes Enkelkind bald in Wien geboren wird und “Opa wird gebraucht.” Also suchte ich nach Hilfe für Familienfrieden und fand einen gewissen Tomáš Naňák, der auf Mauritius lebt und solche Dienstleistungen anbietet – meine Frau konnte sich nämlich nicht vorstellen, dass ich alleine auf den Gipfel klettern würde. Wir kontaktierten das Reisebüro Likexpats, erhielten jedoch die Antwort, dass die Mindestteilnehmerzahl zwei Personen und der Preis auch bei einem Teilnehmer 400 Euro beträgt. Also machte ich mich alleine ohne Führer auf den Weg. Im Gegensatz zu den Gerüchten, die mir im Hotel erzählt wurden, gab es dort kein Verbot, den Gipfel ohne Führer zu besteigen. Es wird nur empfohlen, dass es sich um einen erfahrenen Bergsteiger und kein Kind handelt, der ein angemessenes Schuhwerk und genug Wasser hat. Ich kam zu dem Schluss, dass ich alle erforderlichen Voraussetzungen erfüllte (meine Wanderstiefel habe ich zehn Stunden im Flugzeug transportiert. Sie nahmen die Hälfte meines Koffers ein, und es wäre also schade, sie nicht zu benutzen), und so erklomm ich den Gipfel. Es war eine Wanderung “leicht bis etwas schwer” – auf jeden Fall war “Hilfe der Hände notwendig für den weiteren Fortschritt”.

Aber ich habe in meinem Leben bereits schlimmere Berge bestiegen. Die Belohnung war eine erstaunliche Panoramaaussicht vom Berg über das Land bis zum Meer und zu dem den Insel umgebenden Korallenriff – einfach wie ein Traum, aus dem man nicht aufwachen möchte. Ich wollte von dort nicht weggehen, es war einer der schönsten Bergaufstiege in meinem Leben – vielleicht sogar der allerschönste. Aber meine Flasche mit 1,5 Litern Wasser war knapp bemessen. Bei Temperaturen bis zu dreißig Grad und einer Luftfeuchtigkeit von über neunzig Prozent schwinden die Kräfte schneller als in den Alpen, man schwitzt viel und der Wasserbedarf ist groß. Gott sei Dank breitete sich über meinem Kopf gnädig eine riesige Wolke aus, die die Sonnenhitze dämpfte. Also wenn man nach Mauritius reist, sollte man die Wanderschuhe nicht vergessen. Der Aufstieg, so anstrengend er auch sein mag, lohnt sich auf jeden Fall.

Und – bevor ich es vergesse, ich habe versprochen, noch die romantische Geschichte über das mauritische „Romeo und Julia Paar“ zu erzählen, nämlich in der örtlichen Ausführung über Paul und Virginie. Dieses Versprechen werde ich natürlich einhalten. Die Geschichte erzählt von einer unerfüllten Liebe des armen Jungen Paul und Virginie, des Mädchens aus einer reichen Familie. Sie kannten sich seit ihrer Kindheit, und ihre Kindheitsfreundschaft entwickelte sich zu einer leidenschaftlichen Liebe. Virginies Eltern erschraken jedoch, weil sie für ihre Tochter einen anderen Bräutigam im Sinn hatten als den armen Paul. Sie schickten also ihre Tochter zum Studium nach England und hofften, dass die Jugend darüber hinwegkommen würde. Aber das geschah nicht. Virginie konnte es in England ohne Paul nicht aushalten (vielleicht spielte auch das Wetter eine Rolle, das man wirklich nicht mit dem sonnigen Mauritius vergleichen kann), sie schiffte sich heimlich auf das Schiff namens „Saint Géran“ ein und begab sich damit auf den Weg zu Paul nach Hause. Aber einige Kilometer von der Küste entfernt zerschellte das Schiff, als es auf das Korallenriff fuhr, brach in zwei Hälften und die Besatzung sowie die Passagiere ertranken. Nur neun Menschen überlebten, darunter war nicht Victoria. Paul fand nur ihren Leichnam, und kurz darauf starb er selbst – an einem gebrochenen Herzen.

Paul und Virginia

Diese Geschichte hat sich Mauritius bereits angeeignet und ist Teil seiner Kultur. Das Denkmal von Paul und Virginie findet man in Curepipe und in Port Louis. Die zwei liebenden waren auch im botanischen Garten in Pamplemousses, dort blieb nur der Sockel von ihnen übrig, die Statuen sind jetzt in der Kirche. Hotels und Restaurants tragen ihre Namen, und in der Stadt Tamarin ist sogar die Grundschule nach ihnen benannt.

Die ganze Geschichte hat nur einen Haken: Sie ist nie passiert. Auf dem Schiff Saint Géran mit einem Verdrängungsgewicht von 600 Tonnen, das am 24. März 1744 tatsächlich vor der Nordküste der Insel versank, kamen zwar drei Mädchen ums Leben, aber keines von ihnen hieß Virginie. Die Passagierlisten sind erhalten geblieben. Die neunzehnjährige Marie Anne Mallet, die sechzehnjährige Louise Augustine Callou und die zwölfjährige Jeanne Heléne Neiznein sind gestorben. Aber im Jahr 1768 kam der Schriftsteller Jaques-Henri Bernardin de Saint Pierre auf Mauritius an, und als er von der Schiffstragödie erfuhr, küsste ihn die Muse. Er verfasste also einen Roman über die Tragödie zweier jugendlicher Verliebter, und das im Jahr 1788 veröffentlichte Buch wurde zum Bestseller und anschließend ein integraler Bestandteil der mauritischen Kultur. Wenn interessiert schon, ob Paul und Virginie wirklich gelebt haben?

Glaubt vielleicht jemand wirklich, dass Julia Capulet sich tatsächlich in Romeo Montague verliebt hat?

Ideologické zdroje ruského fašismu

               Moji čtenáři vědí, že jsem se tématikou, odkud se v Rusech vzal současný fašismus (imperialismus v nich byl vždy, po tom jsem nemusel pátrat) už zabýval. Za otce ruského fašismu jsem v mém nedávném článku označil Alexandra Isajeviče Solženicyna. Ovšem sám jsem cítil, že něco není úplné. Ano, Solženicyn ve svých pozdních dílech vystupuje jako fašista a antisemita, volající po diktatuře a revanšismu. Ale Solženicyn byl „jen“ spisovatel a s Vladimírem Putinem se setkal prokazatelně jen dvakrát. Neustal jsem tedy v hledání.

               Rozhodujícím způsobem mi pomohla kniha profesora Yale University Timothyho Snydera „Cesta do nesvobody“ (The Road to Unfreedom“), z níž si dovolím víckrát citovat. Ačkoliv jsou to povětšinou citáty ruských ideologů, které cituje on, čili citáty z druhé ruky.

               Díky němu jsem se tedy seznámil s ideologickým otcem ruského fašismu Ivanem Iljinem. Iljin se podobně jako Lenin narodil v aristokratické rodině, ovšem přímo v Moskvě, tedy ne v tehdejším mocenském ale spirituálním centru Ruska, plném klášterů, mnichů a proroků, což ho zřejmě poznamenalo na celý život. Pro Moskvany byl Sankt Petersburg vždy západní kulturou zkaženým městem, ruský kulturní duch sídlil v Moskvě. Iljin se nadchl pro ideu výjimečnosti ruského národa, v době bolševické revoluce stál logicky na straně „bílých“. V roce 1922 byl po zatčení Čekou poslán do vyhnanství spolu s dalšími 160 intelektuály na takzvané „lodi filozofů“. To byli lidé, které Lenin poslal do vyhnanství, aby je nemusel dát zastřelit.  Za Stalina by takové štěstí neměli. Iljin se usadil v letech 1922–1938 v Berlíně, protože jeho matka byla Němka (opět podobnost s Vladimírem Iljičem) mluvil i psal bezchybně německy a pokračoval i ve vyhnanství v publikování. Oslavil nástup Hitlera k moci jako zachránce Evropy, přesto byl v roce 1934 zatčen a dostal zákaz publikování. Je možné, že to bylo na nátlak z Ruska. Německo a Rusko byli až do roku 1941 spojenci a země spolu diplomaticky velmi dobře vycházely. V roce 1938 emigroval iljin do Ženevy, ve švýcarském exilu pak v zapomnění zemřel. Po porážce německého nacismu se soustředil na obdiv fašistických režimů Franka ve Španělsku a Salazara v Portugalsku.

Hlavní axiomy jeho děl jsou:

  1. Propagace vůle a násilí místo rozumu a práva
  2.  Propagace úlohy vůdce, který je prostřednictvím mystéria spojen se „svým lidem“
  3. Globalizace (první globalizace světové ekonomiky proběhla v letech 1880–1914, tedy v době Iljinova mládí) je židovské spiknutí na potlačení národní identity – Hitlerovo pronásledování Židů ve svých spisech přivítal.

Podle Iljina bylo universum skvělé pod božskou totalitou, která existovala před stvořením světa. Právě aktem stvoření Bůh popřel absolutní pravdu, tedy sebe sama a vyklidil svou dominantní pozici, a proto musí přijít spasitel, který tuto dokonalou totalitu obnoví. A k tomu je předurčen ruský národ, který se zázračným způsobem vyhnul dějinnému vývoji určovanému fakty a vášněmi a zůstal nezkažený ve věčnosti. Iljin považoval fakta a vášně za nesmyslné a nemorální, podle něho je třeba fakta podřizovat historickému kontextu.

Upadající svět musí být vyléčen násilím, a to Ruskem po vedením silného vůdce, který demokracii promění v pouhý rituál souhlasu. Dovolit lidem svobodné volby bylo pro Iljina jako dovolit embryu rozhodnout o tom, kterým živočišným druhem se chce stát. Svět není sebou samým, pokud se neřídí ruskými hodnotami. Lidé v tomto světě musí přestat existovat jako individua, protože individualita je zdrojem chybnosti světa. Zejména střední třídu nenáviděl Iljin nejvíc, protože naděje na společenský vzestup individua dělá podle něj z lidí tu nejhorší sortu. Podle něj byl národ živoucí organismus. Jednotlivá buňka si v těle nemůže vybírat ani své místo ani své úkoly. Pod „zákonem“ rozuměl Iljin vztah mezi rozmary spasitele a bezpodmínečnou poslušností ostatních. Povinností ruských mas je vnímat každý nápad spasitele jako zákonnou povinnost. Rusové ovšem mají jedinečnou duševní vlastnost, který jim umožňuje potlačit vlastní rozum a akceptovat „zákon srdce“

Teď se zřejmě ptáte, proč vás těmito bláboly už skoro celou stránku textu unavuji. Každý rozumný člověk přece musí chápat, že to jsou nerealizovatelné nesmysly. Chyba lávky! Iljinovy ideály totiž převzal nový ruský gosudar Vladimír Putin a už víc než deset let se je snaží uvést do praxe. A to s úspěchem!  Důkazy? Dobrá, tady jsou:

V roce 2005 nechal Putin přenést tělesné ostatky Iljina ze Švýcarska do Donského kláštera v Moskvě a tam je slavnostně pochovat. (Spolu s tělesnými ostatky generála bílých Denikina) Pohřbu se účastnil nejen on, ale i patriarcha celé Rusi Alexis II. a například i režisér Michail Michalkov, syn komponisty, který vytvořil melodii sovětské (a tedy i současné ruské) hymny. Ten byl zřejmě iniciátorem celé akce.

V roce 2009 byl Putin položit na Iljinův hrob květy, doprovázel ho při tom jeho zpovědník Tichon Ševkunov, pravá ruka patriarchy Alexise a člověk, který Putina prohlásil za inkarnaci knížete Vladimíra I. který vládl Kyjevské Rusi v letech 978–1015 a podle ruského chápání zahájil svým přestupem na křesťanskou víru ruské dějiny (křest proběhl na tehdy byzantském Krymu – proto má tento poloostrov pro Putina tak centrální důležitost). 

V roce 2012 citoval Putin Iljinovy texty v rádiu, v roce 2013 pak na setkání valdajského klubu a v roce 2014 dostali všichni guvernéři, důležití úředníci a funkcionáři strany „Jednotné Rusko“ iljinův spis „Naše úkoly“ jako návod na chápání dějin a ruské úlohy v nich.

V tomto kontextu už Iljinovy bláboly nevypadají vůbec irelevantní, protože jsou očividně určující ideologickou vizí současné ruské politiky. Takže pokračujme:

Slovo „Ukrajinec“ psal Iljin vždy v uvozovkách, protože v existenci Ukrajinců nevěřil. Slovo Ukrajinec může podle něho použít pouze smrtelný nepřítel Ruska, protože tím chce vyrvat část ruského těla. Ruská expanze na Sibiř a do střední Evropy byla jen „sebeobranou“. Rusko je věčnou obětí „kontinentální blokády“. Díky své panenské nevinnosti nemůže Rusko vykonat nic bezprávného, bezpráví může být spácháno pouze na něm. Fakta přitom nehrají žádnou roli a historická zodpovědnost neexistuje. Ruská nezákonnost je totiž patriotická ctnost.

Rusko tedy potřebuje podle Iljina spasitele, který přinese „rytířskou ctnost“ prolitím krve jiných a získá moc. Fašistický puč je aktem spásy, prvním krokem v návratu k vesmírné dokonalé totalitě. Rusko je jediným pramenem božské totality. Bůh znamená věčný boj proti nepřátelům božského pořádku na zemi. Spasitel odstraní fakta, manipuluje vášně a vytvoří mýty, když zavelí k útoku na nepřítele, kterého rozpoznal. Pravý fašista opovrhuje politikou, která se stará o společnost, o její zájmy, potřeby, záliby a představy o budoucnosti.

Z toho všeho pramení, že válka je oprávněná, když jsou ohroženy spirituální úspěchy národa, což je vždy, dokud nebude zcela vymýcen individualismus.

Tak to, myslím, už jako ukázka, stačí. Běhá vám už po zádech mráz jako mně? Vydržte, bude hůř, vlastně mnohem hůř.

Z odmítání individualismu, v němž Rusové pod vlivem Iljinova učení vidí smrtelné ohrožení a který je principem demokracie, pramení nenávist vůči Západu. Západ není ruským politickým systémem nenáviděn proto, že by proti Rusku něco dělal, ale jednoduše proto, že existuje. Samozřejmě je ta nenávist u prostých Rusů, a tedy příjemců propagandy okořeněna závistí nad životní úrovní za ruskou hranicí. Ale ta sama by na ideologické zdůvodnění agrese nestačila.

Druhým pilířem současné ruské ideologie je Eurasismus. Ten sice vznikl už někdy v dvacátých či třicátých letech dvacátého století, ale jeho hlavním současným hlasatelem je Alexandr Dugin. Podle Dugina Rusko nemůže dělat nic bezprávného, a to z jednoduchého důvodu, není přece není právním státem! Pokus zavést zde demokracii by byl útokem na jeho suverenitu.

Ovšem podle ideálů Eurasismu (Eurasii máme rozumět jako prostor od Pacifiku k Atlantiku nebo, jak to používá Dmitrij Medvěděv, od Vladivostoku po Lisabon) je Rusko oprávněno svým sousedům přinést svou vlastní mírovou variantu. Národnosti neexistují, národy jsou výmysl Západu. Jen ruská civilizace je pramenem bratrství. V této civilizaci nejsou žádné národy, žádné národnostní menšiny, pouze princip identifikace přítel/nepřítel a ten se odvozuje jen ze společné kultury.

Stabilitu státu v normální společnosti zabezpečuje právo a následnictví moci. Tyto atributy ruský stát postrádá. Potřebuje tedy jiné zdůvodnění své existence. Podle Dugina se společenský úspěch neměří blahobytem a svobodou, ale postojem k sexualitě a kultuře.

Už v roce 2010 vyslovil Putin (tehdy předseda vlády) myšlenku, že Rusko není schopno v rámci integrace do Evropy přijmout evropské hodnoty, Evropa je tedy povinna v zájmu integrace přijmout hodnoty ruské. V roce 2011 v době, kdy se opět ucházel o funkci prezidenta a poprvé použil násilí proti demonstracím proti zfalšovaným volbám vyslovil poprvé projekt Euroasijské unie.

Podle tohoto projektu Rusko sjednotí státy, jejichž členství v EU se ukáže nepraktické a rádo přijme všechny státy, které z Unie vystoupí. Eurasijská Unie bude nové členy integrovat bez podmínek spojených s členstvím v EU čili povinnost právního státu či svobodných voleb. Kdo do Eurasie nevstoupí, podporuje separatismus. V roce 2012 Putin přitvrdil, když vyhlásil, že projekt Eurasijské Unie je metodou na rozpuštění EU a Rusko převezme v této Unii vůdčí roli a stane se gravitačním centrem. Podle jednoho ze zakladatelů myšlenky Eurasie Carla Schmitta může totiž Eurasii ovládnout kdokoliv, kdo ji bude schopný dobýt.

Tady přichází teorie třetího ruského myslitele Lva Gumiljova (1912–1992), který Rusům určil mongolský původ, který je pro ně ochranným štítem před západní dekadencí. A tím současně i legitimací k agresi ve jménu spásy světa.

Tyto myšlenky Iljina, Dugina i Gumiljova spojuje vedle samotného Putina i jeho propagandista Prochorov, který byl stálým hostem v ruské státní televizi. Jestliže Rusové slyší prakticky denně myšlenky, které jsem zde citoval, zcela logicky se jejich myšlení mění. Uvědomme si, že 90 procent Rusů čerpá své informace jen ze státní televize. Internet zde hraje (i díky svému cílenému „zatrolování“) zatím naprosto podružnou roli.

Evropa se v jejich očích stává odpadem, který se naučil odporné věci nazývat krásnými jmény. Rusko bylo úmyslně nakaženo chorobou AIDS, protože samo ve své nevinnosti by ji nikdy dostat nemohlo. Svět je ovládán židovským spiknutím, které ovládlo především takzvané „mořské národy“, tedy USA a Británii, kontinentální národy je Rusko povinno před tímto spiknutím zachránit. S tím je spojeno spiknutí homosexuálů, které má v úmyslu omezit porodnost a vést národy k záhubě. Tím, že v souladu s Iljinovým učením ruská ideologie odmítá fakta, otevřela si nekonečně velký prostor pro lež. Každý výrok tak není posuzován podle své pravdivosti, ale podle užitečnosti.

Je zajímavé, že celá současná ruská politika je extrémně antisemitská (démonizování Trockého nebo dobré kontakty na Hamás), přesto je velká část současných ruských oligarchů židovského původu (i Putinův dobrý přítel a údajný „majitel“ Putinova paláce na pobřeží Černého moře Arkadij Rotenberg). Je totiž na vůli „Spasitele“, aby odlišil „zlé Židy“ od těch „dobrých“. Je zřejmé, že i ti dobří jsou pak vydáni na milost a nemilost jeho libovůli.

Jak napsal jiný současný ruský ideolog Surkov: „sloupy ruské státnosti jsou centralizace, personifikace a idealizace.“ Ve skutečnosti je principem fungování ruské společnosti korupce, bez ní by se křehký stát zhroutil ve velmi krátkém časovém horizontu.

Rusové, kteří si podvědomě slabiny své země uvědomují, ovšem našli svého spasitele. Putina jednak vyobrazují jako hrdinu z časů jeho minulosti v KGB (i když tam nic hrdinného nevykonal, ale jeho obraz bývá spojován s legendárním ruským špionem Stierlitzem z populárního seriálu „Sedmnáct zastavení jara“. Herci, který Stierlitze hrál, propůjčil Vladimír Vladimirovič dokonce státní řád). Mnich Tichon pak přišel s teorií reinkarnace kyjevského knížete Vladimíra. Co na tom, že Vladimír se jmenoval Waldemar (v staroruské tradici pak Volodymyr) a že nebyl Slovan ale skandinávský Viking!

Už mi konečně věříte, že chtěl Vladimír Vladimirovič skutečně při oslavě svých sedmdesátých narozenin položit v Kyjevě květy k soše velkého Volodymyra, jenž se v jeho osobě údajně znovu zrodil? A že to bylo důvodem načasování ruské intervence? Sochu Vladimíra Velikého odhalil Putin 4.listopadu 2016 i v Moskvě, ale tam to tak nějak není ono. Na místě, kde někdejší vikingský kníže působil, tedy v Kyjevě, stojí jeho socha už od roku 1853.

Ruské teorie jsou plné protimluv, ale pokud nad nimi lid nepřemýšlí (a to má zakázáno) nevadí to. Tak se Rusové hlásí k panslavismu, ale od zkaženosti západu je jako ochranný štít chrání jejich mongolský původ a za zakladatele svého státu považují švédského Vikinga. (Mimochodem to Waldemar s tím křesťanstvím taky nemyslel až tak vážně, původně to zkoušel s islámem, ale když si byzantský císař dal za podmínku svatby Waldemara/Volodymyra s jeho dcerou Annou křest, nechal se tedy pokřtít).

Hlavním ideologem si Rusové udělali přesvědčeného fašistu a Hitlerova obdivovatele Iljina, ale sami se vyhlašují za bojovníky proti fašismu. Pokud by je někdo označil za fašisty, budou to považovat za pravopisnou chybu, ani je nenapadne, že byste to mohli myslet vážně.

Iljina, vyhnaného z Ruska čekisty, pochovávají s velkou pompou důstojník KGB, tedy následnické organizace Čeky a její agent a nikdo se tou nediví. Ostatně Čeka, zodpovědná za miliony mrtvých po celém Rusku, je už plně rehabilitována a jejímu zakladateli Džeržinskému se v Rusku staví pomníky.

Rusové jsou posedlí ideou “Třetího Říma”, podle které se po Římu a Konstantinopoli právě Moskva má stát centrem evropské kultury. Podobnost s “Třetí říší” není zcela náhodná.

Jenže v čem je největší nebezpečí ruského modelu a jeho vývozu ideologie? Jestliže v devadesátých a nultých letech byl směr ovlivňování společnosti pod vlivem vysoké životní úrovně na západě ze západu na východ, od začátku desátých let se pod vlivem cílené ruské propagandy směr obrátil. Východ dnes ovlivňuje západ mnohem více než naopak – nejlepším příkladem bylo zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. Ale největší nebezpečí je v tom, že americkým oligarchům se ruský oligarchický kleptokratický systém zalíbil. Být nad zákonem, být nedotknutelný a záviset jen na dobré vůli vůdce je lepší, než se bát soudů a finančních úřadů. Oligarchové v Rusku mají postavení někdejších ruských knížat, američtí miliardáři by chtěli mít podobné postavení v USA. Proto založili bratři Kochové (oligarchové) Tea party a postupně přeměnili republikánskou stranu na stranu vůdcovského principu, která má stále více fašistických rysů. Popření faktů už ostatně Donald Trump aktivně prováděl. Jeho „alternativ facts“ jako synonymum pro lež se ujalo a americké masy ho proto neodmítly. Lež se stala legitimním a akceptovatelným politickým prostředkem. Pokud by se tento systém vůdce v Americe prosadil, bylo by to pro Rusy obrovské vítězství. Pak by nic nebránilo, rozdělit si svět a projekt Eurasie by se přiblížil na dosah.

Pokud ovšem Rusko vyčerpané svými fantasmagorickými představami nespolkne její skutečný geopolitický protivník a tím je Čína. Ta zatím jen přihlíží a profituje (má v současnosti svých starostí dost). Je smutnou pravdou, že Evropa v tomto měření sil hraje naprosto podružnou roli pasažéra.

Woodrow Wilson

               Jen týden po světovém vůdci proletariátu 3.2.1924 zemřel i jeho kontrahent z druhé části zeměkoule. Jakýsi Leninův protipól, i když se vzájemně ovlivňovali, vlastně se právě tehdy objevil náznak pozdějšího bipolárního světa.

               Zatímco Lenin založil brutální komunistickou diktaturu na východě, která v průběhu budoucích desetiletí měla ovládnout polovinu Evropy, Wilson využil skutečnosti, že Evropa spáchala sebevraždu rozpoutáním první světové války a povýšil Spojené státy na světovou velmoc, dominující západní polokouli.

               Vláda Woodrowa Wilsona znamenala předěl v amerických dějinách. Jestliže se až do jeho doby Amerika soustředila na řešení vlastních problémů, on ji poprvé, i když ne zcela dobrovolně, zapojil do řešení problémů globálních. Bohužel zde působil ne vždy šťastně. Předznamenal to, co Američany provází dodnes – snaží se řešit problémy, kterým vůbec nerozumí.

               Narodil se v roce 1856 ve Virginii, občanskou válku severu proti jihu tedy prožil v jižanském otrokářském státě, jako devítiletý zažil kapitulaci a zrušení otroctví. Teprve v tomto věku se naučil číst. Zda byl dyslektik nebo prostě v době války nefungovala škola, není zcela jasné. Logicky tedy jako přesvědčený Jižan pro černochy v době své vlády neudělal vůbec nic, spíš jejich osud zhoršil. Od vlivu své výchovy z dětství se totiž nikdy neodpoutal, a to i přes své rozsáhlé vzdělání. Pocházel ze skotsko-irské kalvínské rodiny a hluboká víra ho poznamenala na celý život. V roce 1915 prý řekl: „Můj život by neměl smysl, kdyby ho neposvěcovala víra.“ Dostal dokonce posměšnou přezdívku „Papež-laik.“

               Stal se vysokoškolským učitelem, tvrdí se o něm, že on v podstatě vymyslel politologii jako studijní obor. Kromě přednášek byl neuvěřitelně pilný i v psaní. Po své prvotině „Kongresová vláda“ z roku 1885, napsal pětidílné „Dějiny amerického lidu“, „Stát: Základy historické a praktické politiky nebo „Ústavní vláda ve Spojených státech.“

               Dospěl k názoru, že americký vládní systém je nejlepší na světě, i když je ho možné dále zdokonalovat. I v tom byl prvním Američanem s tímto názorem. V roce 1890 se stal profesorem na univerzitě v Princetonu a v roce 1902 jejím rektorem. Protože se mu nepodařilo univerzitu zreformovat podle vlastních představ – narážel na odpor místních elit, v roce 1910 na funkci rektora rezignoval, přestal o politice psát a začal ji prakticky dělat. Hned na první pokus se stal guvernérem ve státě New Jersey a vzápětí ho demokratická strana delegovala do prezidentských voleb v roce 1912.

               Do funkce guvernéra ho vyzdvihli místní zkorumpovaní straničtí bossové. Počítali s tím, že univerzitní profesor bez sítě vztahů ve straně se stane jen ctihodnou loutkou, se kterou si budou moci dělat, co budou chtít. Jenže nepodplatitelný nový guvernér je předčil v intrikách a brzy se stal jejich neomezeným vládcem. Mohli jen přihlížet a zuřivě skřípat zuby.

Woodrow Wilson

               V podstatě neměli mít demokrati ve volbách 1912 žádnou šanci. Je třeba si uvědomit, že volební potenciál amerických stran byl přesně opačný než dnes. Republikány tehdy volila vzdělanější vrstva, města a velcí majitelé pozemků, demokrati lovili své voliče mezi plebsem, dělníky a nevzdělanci. Dnes je to přesně naopak. A republikáni byli u moci posledních několik desetiletí, na přelomu století udělali z USA díky válce proti Španělsku nejmocnější zemí západní polokoule za Atlantikem, obsadili Hawai a získali kontrolu nad Filipínami, Mikronésií, Portorikem nebo Kubou. Dominantní osobou v republikánské straně byl Theodore Rooswelt, prezident v letech 1901–1909. Jenže po dvou prezidentských obdobích přenechal úřad svému nevýraznému nástupci Wiliamovi Howardovi Taftovi. Taft dokázal Rooswelta natolik rozčílit, že se tento rozhodl v roce 1912 znovu kandidovat. Republikáni tak měli dva prezidentské kandidáty a hlasy se rozdělily (Taft získal jen 3 485 082 hlasů a 8 volitelů, Rooswelt 4 119 582 hlasů a 88 volitelů. Jenže zase jednou se ukázalo, že kde se dva perou, třetí se směje. I když Woodrow Wilson získal jen 6 293 120 hlasů čili 41 procent, stačilo mu to bohatě k získání 435 volitelských hlasů a k triumfálnímu vstupu do Bílého domu. Dominance republikánů tak skončila a USA se měly navždy změnit.

               Nástup demokratů znamenal konec „divokého kapitalismu“ a začátek „dobrotivé vlády.“ Stát začal zasahovat do oblastí, kde to bylo až donedávna tabu.

               Wilson byl na svůj úřad díky svému vzdělání skvěle připraven a hořel ambicemi své plány uskutečnit. Ješitnost mu nechyběla, to se ostatně dalo vysledovat z vývoje jeho jména. Původní Thomas Wilson, zvaný Tommy, ho brzy přestal bavit a stal se Thomasem W. Wilsonem a se vstupem do politiky pak Woodrowem Wilsonem. To znělo lépe.

               Hned na začátku své vlády zrušil zákon o ochranářských clech, které bránily dovozu zahraničního zboží, což se projevilo poklesem jeho cen. Do chaotického finančního systému vnesl řád založením FED (Federálního rezervního systému) o kterém si dnes sice můžeme myslet své, ale tehdy to byl revoluční čin. V roce 1914 byla založena Federální komise pro obchod, která měla právo žádat od korporací výroční zprávy a kontrolovat tak jejich obchodní aktivity. Zákon o federálních půjčkách z roku 1916 zajistil farmářům levné úvěry a zákonem byla zavedena osmihodinová pracovní doba. Zavedl progresivní daň z příjmu, což zejména makléře z Wall street přivedlo k šílenství, ale obyvatelstvo to přivítalo. Navíc byla tato daň zavedena těsně před vypuknutím první světové války a poskytla tak možnost financování americké účasti na světovém konfliktu. Ta daň nebyla z dnešního pohledu nijak vysoká, při ročním příjmu do 3000 dolarů ročně neplatil občan nic, nad 3000 dolarů jedno procento, při příjmu nad půl milionu ročně se daň vyšplhala na svou nejvyšší úroveň sedm procent.

               Když v roce 1914 vypukla první světová válka, vyhlásil Wilson neutralitu. Ovšem nastaly problémy s obchodem. Obchod s Německem poklesl na méně než jedno procento předválečného objemu, naproti tomu obchod s Británií se ztrojnásobil. Němci odpověděli ponorkovou válkou. Ale i poté, co v květnu 1915 německá ponorka potopila britský zaoceánský parník Lusitanii, kdy utonulo 1200 pasažérů a z toho 128 Američanů (Němci to zdůvodnili podobnou rétorikou, jako to dnes dělají Rusové při útocích na civilní cíle, podle jejich zpráv měl parník převážet náklad zbraní) se Wilson neodhodlal k žádným krokům. V roce 1916 ho totiž čekaly další prezidentské volby a byl si vědom nedostatečného voličského potenciálů demokratické strany (i když ho svými zákony výrazně vylepšil). Proto svou kampaň vedl z pozice pacifisty a varoval před republikánským kandidátem Hughesem, o kterém tvrdil, že „zavleče Ameriku do války“ – připomíná vám to něco?

               I díky této kampani Wilson svůj mandát obhájil, i když těsně. Získal 9 129 606 hlasů proti 8 538 221 hlasů Hugnesovým a i ve sboru volitelům to bylo jen těsné 277:254. Ovšem v lednu 1918 vyhlásilo Německo neomezenou ponorkovou válku vůči všem lodím, tedy i neutrálním, což vedlo k masakrům civilních pasažérů na transatlantických linkách. A v dubnu 1918 se Britům podařilo dešifrovat depeši německého ministra zahraničí Zimmermana mexické vládě s návrhem mexicko-německé aliance, která měla Mexičanům přinést zpět Texas a další oblasti  na jihu USA. Wilson poté požádal 2.dubna 1917 Kongres o vyhlášení války.

Průběh bojů první světové války

               Němci USA podceňovali, protože na začátku roku 1917 měly armádu čítající 23 000 vojáků. Ovšem Amerika ukázala svůj neuvěřitelný potenciál. Do konce války dokázala zmobilizovat, vystrojit a vycvičit 2 800 000 vojáků a 75 procent z nich zasáhlo do bojů na západní frontě (a 112 432 jich tam padlo). Wilson se zachoval ovšem velmi racionálně. Protože USA neproklamoval jako jednu z válčících stran, ale jako „přidruženou mocnost“, zachoval si tak možnou úlohu rozhodčího při mírových jednáních. Tato taktika mu plně vyšla, při mírových jednáních ve Versailles v letech 1918 – 1919 hrály USA – a tedy Wilson sám – rozhodující roli. Z dnešního pohledu můžeme říct – bohužel.

               8. ledna 1918 definoval Wilson své válečné cíle ve slavných 14 bodech.

  1. Odstranění kabinetní diplomacie. Změna stylu chování států, tajná zákulisní diplomacie měla být nahrazena otevřenou mezinárodní diplomacií s cílem udržovat mír.
  2. Svobodná mořeplavba. V mezinárodních vodách měla platit absolutní svobodná plavba a také právo rovného přístupu ke svobodným zdrojům surovin.
  3. Odstranění překážek mezinárodního obchodu. Cílem bylo vytvoření svobodného, liberálního obchodního systému ve světě, prostřednictvím odstraňování obchodních překážek.
  4. Omezení zbrojení. Všechny státy a národy se měly podílet na procesu odzbrojování.
  5. Vyřešení koloniální otázky. Koloniální otázky a problémy se měly řešit nestranně s přihlédnutím k názoru domorodého obyvatelstva
  6. Evakuace cizích vojsk z ruského území. Německá vojska měla být stažena z okupovaných území v Rusku.
  7. Obnova suverenity Belgie. Mělo dojít k znovuobnovení nezávislé Belgie
  8. Navrácení Alsaska-Lotrinska Francii.  Francie měla být obnovena v předválečných hranicích a navíc měla opět získat Alsasko-Lotrinsko
  9. Italské hranice podle národnostního principu. Co nejpřesnější vytvoření italských státních hranic na základě etnických hranic. Zde se jednalo hlavně o JIžní Tyrolsko.
  10. Vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakousko-Uherska. Národy žijící vRakousku-Uhersku měly obdržet autonomní status.
  11. Ukončení okupace Rumunska, Srbska a Černé Hory a zajištění přístupu Srbska k moři.
  12. Nezávislost Turecka, autonomie pro neturecké národnosti Osmanské říše.  Turecko mělo také zajistit svobodnou plavbu úžinami Bospor a Dardanely.
  13. Zřízení nezávislého Polska s přístupem k moři. Polsko mělo mít přístup k Baltskému moři.
  14. Založení Společnosti národů. Tato organizace měla za úkol garantovat dodržování mezinárodního práva, územní nedotknutelnosti a politické nezávislosti každého z členských států. Byl zde uplatněn princip rovnosti všech členů, bez rozdílu mezi malými a velkými státy.

V podstatě se těm bodům nedá moc vyčítat, až na to, že měly za důsledek roztříštění střední Evropy a tím usnadnily vznik druhé světové války. Wilson si zřejmě vůbec neuvědomoval, jak těžké může být prosazení práva na sebeurčení národů, obsažené v bodě deset, v národnostně roztříštěné střední Evropě, kde se národnostní hranice nekryly s hranicemi historickými, a navíc do hry vstupovaly i ekonomické zájmy velkých podnikatelů.

Někde se rozhodovalo na základě lidového hlasování, někde i bez něho. Protože uhlobaroni v ostravské oblasti měli eminentní zájem zůstat v Československu, kde měli menší konkurenci než v Polsku, a navíc potřebovali nutně bohumínskou železnici, jako jediné spojení se Slovenskem, byla hranice jednoduše tažena po levém břehu řeky Olše, přičemž bylo hlavní město Těšínského vévodství rozděleno na dvě části. V Československu zůstalo právě ono životně důležité nádraží. Myšlenky na sebeurčení národů se ihned chopili i bolševici v Rusku, aby si zajistili loajalitu podrobených národů Ruského impéria. Tuto myšlenku samozřejmě neměli nikdy v úmyslu skutečně realizovat a uplatnili ji ve velmi okleštěné formě v Svazu sovětských socialistických republik. Tento projekt, který jsme museli ve škole ještě povinně obdivovat, prosadil na konci svého života Lenin proti Stalinovi, který se s tím párat nehodlal a chtěl všechny bolševiky dobytá území jednoduše připojit i Rusku.

Výsledkem Wilsonova plánu byl vznik malých mnohonárodnostních států, kde bylo etnické pnutí předprogramováno.

Poslední bod, tedy založení Společnosti národů Wilson nakonec sám bojkotoval, když zabránil vstupu USA do této organizace. To už byl ale jen troskou, která si v mnohém nezadala s jeho protivníkem v sovětském Rusku.

Wilson zřejmě trpěl na vysoký tlak a postupující ateroskleróza z něj udělala popudlivého staříka. To nebylo dobře v době, kdy se měl řešit osud světa po velkém válečném konfliktu, tedy proces srovnatelný s Vídeňským kongresem 1815. Jenže ve Vídni tehdy kraloval kancléř Metternich, muž na vrcholu sil, skvělý znalec světových poměrů, diplomat, intrikán a skvělý milenec. V roce 1919 to byl Wilson, americký izolacionista, popudlivý stařík neschopný ovládat své emoce. Jen s těmi ženami měl něco málo s Metternichem společného. Na ty opravdu trpěl. O tom svědčí jeho dochované milostné dopisy. Jeho první manželka Ellen mu trpěla jeho milostné úlety, zemřela ale mladá. Poté si našel další velkou lásku vdovu Edith Bolling Galtovou. Byla to sice emancipovaná žena, které vedla módní salón a klenotnictví a jako první žena v USA řídila automobil, ovšem vychodila pouze dvě třídy základní školy a měla tedy velké vzdělanostní deficity. Poté, co Wilsona vyřadily opakované mozkové příhody z aktivního života, vedla americkou administrativu tato žena.

      Wilson začal Němce bytostně nenávidět, což je vysoce emocionální stav s jednáním politika neslučitelný. A mělo to mít fatální následky. Jednak ho popudily vysoké americké ztráty při ofenzívě roku 1918. Týden poté, co Němci požádali o příměří potopila německá ponorka irský parník Leinster, přičemž zemřelo 450 lidí včetně hodně žena a dětí. Pak stačilo, když Němci přečetli svou nótu vstoje a ne poníženě, jak si Wilson představoval a on se rozhodl je pokořit, jak to jen půjde. Podmínky, které byly Němcům nabídnuty a na základě kterých kapitulovali byly náhle irelevantní. Na jednání nebyli vůbec přizváni a byli pak konfrontováni jen s hotovým dokumentem, kdy jim už nezbylo nic jiného, než tento „kartaginský mír“ podepsat. Odtud pak vznikla ona teorie generála Ludendorffa o „dýce vražené do zad“, kterou jeho spojenec Hitler obratně využil k teorii židovského spiknutí (kterému mnoho dezinformátorů věří dodnes). Bylo zaděláno na další velkou tragédii.

      Wilson utrpěl už v dubnu 1919 první mozkovou mrtvici. Tu se ještě podařilo utajit. Po návratu do USA ale přišla další 25. září a poté 10. října. Ta byla už velmi těžká, ochrnul na polovinu těla. Podobně jako později Eduard Beneš ale odmítl navzdory svému zlému stavu rezignovat. Jeho osobní lékař sice konstatoval, že „prezident postupně chřadne tělesně i duševně a nemá naději na uzdravení,“ neprohlásil ho ale za neschopného vykonávat úřad. A stejně se zachoval bohužel i víceprezident Thomas Marschall. Svět tedy v tomto citlivém období řídil ochrnutý a duševně těžce postižený muž. Lidé si vyprávěli (opět jedna podobnost s Leninem), že Wilson se nachází v terminálním stavu syfilidy. Vládla paní Wilsonová. Ta vyhodila ministra zahraničí Lansinga, zkušeného diplomata, jednoduše proto, že ho nemohla vystát. Podrážděný Wilson dokázal přimět senátory, kteří ho ještě stále uznávali za hlavu demokratické strany k tomu, aby nehlasovali pro vstup USA do Společnosti národů. Hlasování i proto dvakrát v letech 1919 a 1920 ztroskotalo. Společnost národů bez účasti USA bylo bezzubou organizací, která v žádném případě nedokázala zabránit novému válečnému konfliktu – což měla být její hlavní úloha.

      Paradoxně obdržel Woodrow Wilson právě v roce 1919 Nobelovu cenu míru „za zásluhy o ukončení první světové války a za inciativu k založení Společnosti národů.“ Ze zdravotních důvodů si ji převzal až o rok později. V té době bylo už zřejmé, že v politice skončil a ze zdravotních důvodů odchází do důchodu.

      Zní to neuvěřitelně, ale Wilson chtěl v roce 1920 znovu kandidovat na prezidenta. V tom mu sice jeho strana zabránila a kandidovala guvernéra z Ohia Coxe, ale kandidát republikánů Harding vyhrál volby s heslem „vraťme se k normálním poměrům“ – tedy k poměrům před vládou Woodrowa Wilsona.

Samozřejmě byly změny ve společnosti nezvratné, ale lidem se to dobře poslouchalo. A tak vláda demokratů v roce 1920 skončila.

Woodrow Wilson se utáhl do soukromí a na veřejnosti se objevil jen jednou, na pohřbu svého nástupce v Bílém domě Hardinga, který v roce 1923 nečekaně zemřel. Wilson zemřel 3.února 1924 a stal se tak prezidentem, který ze všech vládců Bílého domu nejkratší dobu pobíral prezidentský důchod. Byly to jen tři roky.

Svět změnil rozhodujícím způsobem. Po Wilsonovi se už nikdy nemohly vrátit poměry před Wilsonem. Svět dostal novou dynamiku, otevřel nové problémy. A USA najednou byly povinny tyto problémy pomáhat řešit. Jedno, že se členem Společnosti národů nestaly. Této povinnosti se nezbavily dodnes. Je to nevděčná úloha policajta. Všichni vědí, že ho potřebují (kromě zločinců), ale nikdo ho nemá rád. Pod Woodrowem Wilsonem vstoupily USA na tuto cestu. Zda Trumpova vláda po sto letech tuto éru ukončí, na to si musíme počkat do letošního listopadu.

Schladming und sein “night race”

Schladming ist eine Stadt in der Obersteiermark am Fluss Enns, genauer gesagt an dem Zusammenfluss dieses Flusses mit dem Bergbach Talbach. Heutzutage ist es als Skigebiet bekannt und populär. Aber Schladming hat eine viel ältere Geschichte.

Die Stadt entstand bereits im elften Jahrhundert als Bergbausiedlung, die im Jahr 1322 Stadtrechte erhielt. Im Dachsteingebirge oberhalb der Stadt wurde Silber, Kupfer, Blei und später auch Kobalt und Nickel abgebaut, was der Stadt, ebenso wie die Zölle auf dem Handelsweg im Einzugsgebiet der oberen Enns, einen gewissen Wohlstand brachte. Aber die Stadt wurde in die Bauernkriege von 1524–1526 verwickelt und am 3. Juli 1525 besiegten genau hier die Bauerntruppen das Heer der Stände und sie besetzten die Stadt. Anschließend eroberten und zerstörten die Truppen von König Ferdinand I. noch im gleichen Jahr die Stadt. Der König entzog der Siedlung daraufhin die Stadtrechte, die Schladming erst nach langen vierhundert Jahren im Jahr 1925 zurückerhielt. Die verbliebene Siedlung erhielt 1629 unter dem Druck des Dreißigjährigen Krieges die Erlaubnis von Kaiser Ferdinand II. zur Wiederherstellung der Befestigungsanlagen. Die Stadtmauern oder genauer gesagt ihre Überreste haben sich bis heute erhalten und sind bei einem Spaziergang durch die Stadt ein unübersehbares Artefakt.

Stadtmauer aus dem 17.Jahrhundert

Auch wenn die Steiermark gewaltsam katholisiert wurde, hielt gerade die Region Ramsau und Schladming hartnäckig am evangelischen Glauben fest. Dies wurde durch die Tatsache ermöglicht, dass in der rauen Bergregion niemand wirklich leben wollte, besonders als der Bergbau nach kostbaren Metallen langsam nachließ und die Gegend verarmte. Deshalb wurden die Protestanten hier mehr oder weniger geduldet, auch wenn sie politisch oder wirtschaftlich nicht unterstützt wurden. Das Leben hier war hart. Heute machen die Katholiken in Schladming nur 55 Prozent der Bevölkerung aus (sie haben ihre Pfarrkirche St. Achaz (Achatius oder Agatus) im Stil der Spätgotik mit einem barocken Altar),

Die katholische Kirche st.Agatius mit dem Stadttor

und die Evangelischen stellen mit ungewöhnlichen 34 Prozent in der Steiermark eine bedeutende Minderheit dar (sie haben ihre Pfarrkirche St. Peter und Paul, gebaut in den Jahren 1852 – 1862 – ein evangelisches Pfarramt wurde hier gleich nach dem Tolleranzpatent des Kaisers Josef II. im Jahr 1781 errichtet).

Die Evangelische Kirche mir dem Pfarramt

Die Geschichte der Reformation und Gegenreformation sowie des Bergbaus unter dem Dachstein kann im Bergbaumuseum in der Innenstadt erkundet werden – der Museumsbesuch ist mit der Sommercard kostenlos.

Das Stadtmuseum

Auch die Gründung der städtischen Brauerei im Jahr 1909 als “Erste Alpen-Volksbrauerei” half nur wenig, um den Wohlstand wiederherzustellen.

Im Jahr 1884 ließ sich hier August, Prinz von Sachsen-Gotha, ein Jagdschloss errichten. Lassen Sie uns kurz bei dieser Person verweilen. Das Haus Coburg-Gotha gehörte zu den deutschen Adelsfamilien, die zwar nur in Zwergstaaten in Thüringen herrschte, war aber mit fast allen königlichen Familien in Europa und darüber hinaus verschwägert. Prinz Albert von Sachsen-Coburg-Gotha war der Ehemann der britischen Königin Victoria, Augusts Mutter Clementine d’Orléans war die Tochter des französischen Königs Ludwig Philipp. August reiste nach Brasilien und heiratete dort Leopoldine, die Tochter des brasilianischen Kaisers Pedro II. Sie gebar ihm zwei Söhne, starb aber bereits im Alter von 23 Jahren an Typhus. August ließ die Kinder in der Obhut der brasilianischen Großeltern und begann zu reisen und das Leben zu genießen. Sein Freund Gustav de Vernouillet (nach dem in Schladming auch eine Straße benannt ist) lud ihn zur Jagd nach Schladming ein. Von der Schönheit der örtlichen Natur verzaubert, ließ Prinz August hier im Jahr 1884 ein Jagdschloss errichten.

Das Rathaus

Er starb im Karlsbad im Jahr 1907. Im Jahr 1889 wurde Kaiser Pedro in Brasilien durch einen Militärputsch gestürzt. Augusts Sohn August Leopold segelte gerade um die Welt und trat daher in österreichische Dienste, als ihm seine Großmutter Clementine eine Hochzeit mit Karoline von Habsburg-Toskana vermittelte. Die Hochzeitsreise führte nach Schladming, daher trägt heute die Madonna in der katholischen Kirche St. Achaz auf der linken Seite an der Seitenwand Carolines Hochzeitskleid.

Die Madona mit dem Hochzeitkleid der Prinzessin Karoline

Im Jahr 1917 verlegte August Leopold den Familiensitz nach Schladming. Die Stadt kaufte das Schloss 1940 und machte es zu ihrem heutigen Rathaus. Die Nazis machten auch vor den vornehmsten Adelsfamilien nicht halt. Augusts zweitgeborene Tochter Marie, die körperlich und geistig behindert war, wurde im Jahr 1941 im Rahmen des Euthanasieprogramms auf Schloss Hartheim bei Linz vergast. Seit 2022 erinnert eine Gedenktafel vor dem Rathaus an diese “brasilianische” Geschichte.


            Dort, wo Not herrscht, muss man eine Idee haben, wie man sie besiegen kann. Die Einheimischen entschieden sich nach dem Zweiten Weltkrieg richtig für die Förderung des Tourismus. Bereits im Jahr 1908 wurde hier der “Wintersportverein” gegründet, und im Jahr 1953 wurde der erste Skilift auf der Planai errichtet, die sich über der Stadt bis auf eine Höhe von 2000 Metern über dem Meeresspiegel erstreckt. Im Jahr 1973 fanden hier erstmals Weltcuprennen statt (der berühmte Franz Klammer gewann und im Jahr 1981 der noch berühmtere – die Österreicher mögen mir zu verzeihen – Ingemar Stenmark). Im Jahr 1982 gelang es Schladming zusammen mit der nahe gelegenen Gemeinde Haus im Ennstal die Skiweltmeisterschaft zu organisieren.

Aber wie sollte ein kleines Dorf in der österreichischen Steiermark mit berühmten Zentren wie Kitzbühel in Tirol, St. Moritz oder Wengen in der Schweiz oder Val d’Isère in den Savoyer Alpen mithalten? Weder durch Infrastruktur, Schwierigkeitsgrad der Pisten noch durch Sponsorenbeiträge, insbesondere von der Region Steiermark.

Aber wenn man eine wirtschaftliche Katastrophe abwenden und im Bewusstsein der breiten Öffentlichkeit bleiben möchte, muss man eine Idee haben. Etwas Besonderes anbieten, etwas, das es anderswo nicht gibt, und so die Massen anziehen. Die Einheimischen hatten diese Idee, besonders Hans Grogl, der Vorsitzende des WSV Schladming. Er schlug ein Projekt vor, etwas, was es im Weltcup noch nicht gab – das nächtliche Rennen, also Rennen bei künstlicher Beleuchtung. Die Wochenenden waren bereits durch protektionistische Standorte besetzt, da die Vormittagsrennen an Samstagen oder Sonntagen Zuschauer garantierten. Grogl schlug also vor, dass man am Dienstag Rennen fahren könnte. Sicher, aber am Dienstagvormittag wird niemand kommen, die Leute sind schließlich bei der Arbeit. Aber wenn es abends mit einer entsprechenden Party verbunden wäre? Etwas bis dahin Ungehörtes, aber die Idee gefiel, besonders dem langjährigen Präsidenten des österreichischen Skiverbandes, Peter Schröcknadel. Dieser Nestor des österreichischen Skisports war erstaunliche 31 Jahre lang von 1990 bis 2021 Präsident des österreichischen Skiverbandes und trat (nicht gerne) nur kurz vor seinem achtzigsten Geburtstag zurück. In den Jahren 2009-2012 war er sogar Präsident des Welt-Skiverbandes. Obwohl ihm immer wieder Intrigen und Korruption vorgeworfen wurden, war er interessiert an originellen Ideen, die die Attraktivität des Skifahrens für Zuschauer und Fernsehübertragungen steigern und damit den finanziellen Gewinn erhöhen könnten.

Am 26. Januar 1995 unterzeichneten Hans Grogl und Peter Schröcknadel einen Kooperationsvertrag, und am 30. Januar 1997 fand unter dem Jubel von begeisterten 27.000 Zuschauern das erste nächtliche Slalomrennen statt. Die Wahl der Strecke an einem steilen Hang direkt über der Stadt war ein genialer Schachzug, ebenso wie die Wahl des Slaloms als der einzigen Disziplin (die Abfahrt wäre zu lang gewesen und die Zuschauer hätten wenig gesehen, außerdem wäre es sehr schwierig gewesen, die gesamte Piste von der Planai aus ausreichend zu beleuchten).

In dem ersten Rennen siegte der damals praktisch unbesiegbare Alberto Tomba, die einheimischen Österreicher mussten sich mit dem zweiten Platz von Thomas Stangassinger zufriedengeben. Im nächsten Jahr wiederholte Tomba den Sieg, wieder vor dem Österreicher und dem heutigen Kommentator des österreichischen Fernsehens, dem lokalen Helden aus Schladming, Thomas Sykora. Im Jahr 1999 durften sich die Österreicher schließlich über einen heimischen Sieger freuen, es gewann der legendäre Benjamin Raich nach einem wahnsinnigen Ritt in der zweiten Runde, da er nach der ersten auf dem Platz 23 war. Er wiederholte den Sieg zwei Jahre später. Im Jahr 2000 gewann sein Landsmann Mario Matt, und das heimische Publikum blieb auf einer euphorischen Welle. Die meisten Titel, nämlich vier, holte neben dem bereits erwähnten Benjamin Reich auch noch der Norweger Henrik Kristoffersen.

Schladming ist zu einem Pilgerort für Skisportfans geworden, und im Jahr 2008 entschied die Internationale Skiföderation (Schröcknadel wurde erst ein Jahr später zu ihrem Präsidenten gewählt), dass Schladming erneut die Weltmeisterschaft im alpinen Skisport ausrichten könne. In diesem Jahr ersetzten also die Weltmeisterschaftsrennen im Slalom das Nachtrennen, und im Slalom, als der königlichen Disziplin von Schladming, siegte der Einheimische Marcel Hirscher und bei den Frauen die damals 18-jährige Mikaela Shiffrin – es war ihre erste von vielen Goldmedaillen bei Weltmeisterschaften und Olympischen Spielen. Und weil es nie genug Spektakel geben kann, wurden im Jahr 2023 zum Slalom noch das Rennen im Riesentorlauf hinzugefügt, und so erstreckte sich die Party über zwei Tage.

Nun, zu meinem letzten Geburtstag schenkten mir mein geliebter Sohn und seine Frau Tickets für das diesjährige “Night Race”. Freunde warnten mich. Es soll dort angeblich nur kalt und nass sein (vom Bier, das betrunkene Zuschauer um sich herum verschütten). Was soll ich dort machen, wenn ich kein Bier trinke? Obwohl das Schladminger Bier nicht schlecht ist, verursacht es bei mir trotzdem das Sodbrennen. Aber einem geschenkten Gaul schaut man nicht ins Maul. Trotzdem habe ich durchgesetzt, dass mich gerade mein Sohn begleiten wird, damit er weiß, was er angerichtet hat.

Natürlich mit dem Plan, diese Tage mit Skifahren zu füllen. Das Gebiet Planai ist wirklich großartig, nicht nur wegen des Panoramas des Dachsteins. Es verbindet vier Skigebiete: Hauser Kaibling, Planai, Hochwurzen und Reiteralm. Die Reiteralm ist der Haupttrainingshang des österreichischen nationalen Schiteams, aber von diesen vier Hängen hat mich dieser am wenigsten angesprochen. Vielleicht auch deshalb, weil es nicht ganz einfach ist, von dort nachmittags wieder zurückzukommen, wenn die Temperaturen über null Grad liegen. Der nasse Schnee bildet in dem unteren Teil der Piste fast unüberwindliche Haufen zwischen den ausgefahrenen eisigen Spuren und wird zu einem wahren Beinbrecher.  Schladming liegt nämlich nur 745 Meter über dem Meeresspiegel, was angesichts der stetig steigenden Lufttemperaturen zunehmende Probleme mit der Erhaltung der Pisten in ihrem unteren Teil mit sich bringt. Oft schmilzt hier bei hohen Temperaturen der Schnee, und wenn es oben auf der Planai schneit, regnet es unten, was der Schneequalität auch nicht zuträglich ist. Aber gerade der Höhenunterschied von 1300 Metern vom Gipfel bis ins Tal, mit dem steilen Hang am Schluss ist verlockend. In Schladming ist es kein Problem, an einem Tag 10.000 Höhenmeter zu fahren – obwohl ich hier nur 9997 Meter erreicht habe und auf die zehntausend warten musste, bis ich nach Saalbach-Hinterglemm kam. Um ehrlich zu sein, von diesen vier Hängen mag ich den Hauser Kaibling am meisten, aber auf keinen Fall sollte man morgens mit Piste Nummer eins nach Haus ins Tal abfahren. Einmal habe ich das gemacht und wir sind dort beinahe eine Stunde stecken geblieben. Haus liegt nämlich am nächsten zu Graz und Wien und von dort starten demzufolge die meisten Tagesbesucher ihren Schitag. Wenn man vor neun Uhr ankommt, ist es in Ordnung, gegen zehn Uhr landet man in einer riesigen und aggressiven Menschenmenge, die darauf wartet, den Berg mit Gondel hinaufzufahren.

Aber dann gibt es natürlich die legendäre Berghütte “Schafalm” unter dem Gipfel der Planai mit einer “Apre Ski” Party. Es gab hier jahrelang ein besonderes Privileg, dass hier bis sieben Uhr abends gefeiert werden konnte (und das sehr intensiv mit viel Alkohol): Dann fuhren die Partygänger die Piste nach Schladming hinunter, also diese 1300 Höhenmeter, um dann entweder in der runden Bar am Fuße des Hanges unter der Piste oder direkt in der Tenne bei der Diskothek zu landen. Dort hat mir offensichtlich jemand im betrunkenen Zustand meine vor dem Gebäude abgestellten Skier gestohlen. Na ja, gestohlen, sagen wir eher entwendet. Er hat ihre Qualität wahrscheinlich im Rausch nicht gesehen, also hat er sie eher entsorgt und mich dazu gezwungen, endlich neue Skier zu kaufen, wie ich es schon seit Jahren vorhatte.

Die Strecke wurde zu dieser Zeit ab 17 Uhr nicht mehr als Abfahrtspiste, sondern als “Route” gekennzeichnet. Das erforderte starke Nerven. Ich blieb einmal auf der Schafalm, um den Sonnenuntergang zu genießen. Der war tatsächlich erstaunlich schön, aber dann machte ich mich sofort auf den Weg ins Tal. Ich wollte die Gelegenheit nutzen, dass man auch nach Sonnenuntergang noch eine Weile sehen kann.  Na ja, oben konnte man noch etwas sehen, aber unten im Tal? Es war stockdunkel, obwohl es hier künstliche Beleuchtung gab. Und die Piste war nach einem ganzen Tag auch nicht mehr besonders gut befahrbar. Kurz gesagt, ich hatte keine Kontrolle über meine Schi mehr, was mich jedoch viel weniger beunruhigte als die Tatsache, dass es allen anderen, die mit mir ins Tal fuhren, genauso ging. Jeder von ihnen war lebensgefährlich – zumindest für mein Leben. Aber ich habe überlebt.

Nach den neuesten Informationen ist dieses Wahnsinn bereits beendet worden und Schaffalm schließt bereits um 16 Uhr.

Die Berge um Schladming laden übrigens auch im Sommer zu Bergtouren ein, aber darüber habe ich bereits in meinem Artikel über Ramsau geschrieben (ich glaube, ich habe sogar zwei solche Texte publiziert). Die Seilbahnen fahren von Haus und Schladming auf die Planai. Insbesondere der Aufstieg vom Hauser Kaibling zum Höchststein ist ein echtes Bergerlebnis Ich werde ihn nicht vergessen, denn auf dem Abstieg habe ich mir die Bänder am Ringfinger meiner rechten Hand gerissen, was mir seitdem das Schreiben am Computer erheblich erschwert. Aber es hat sich gelohnt.

Es ist wichtig, bei der Wahl der Sommerunterkunft herauszufinden, ob der Vermieter die sogenannte “Sommercard” anbietet, die die kostenlose Nutzung der Seilbahnen ermöglicht – eine Seilbahn pro Tag, aber das reicht völlig aus.

Aber zurück zum “Night Race”. Die Stadt verwandelt sich in diesen Tagen in eine große Party mit vielen Souvenirläden, Imbissständen und einer großen Diskothek auf dem vor dem Rathausplatz.

Mit der Zeit rückt das Skifahren irgendwie in den Hintergrund. Ich glaube, die meisten Teilnehmer hatten keine Ahnung, wer dieses Jahr eigentlich gewonnen hat. Das ist jedoch nicht das Wichtigste, weder für die Teilnehmer noch für die Organisatoren. Obwohl der unermüdliche Kommentator sechs Stunden lang die Stimmung machen konnte. Es geht vor allem darum, den Menschen Geld abzuzocken, deshalb kostet der nächtliche Bus, der die Zuschauer zu ihren Hotels und Apartments bringt, doppelt so viel als tagsüber (6 Euro statt 3). Und ein Klimaticket ist nicht valid.

Ja, zu der Zeit, als ich diesen Artikel veröffentliche, habe ich das diesjährige Nachtslalom bereits hinter mir. Marco Odermatt und Linus Strasser haben gewonnen, und ich habe überlebt. Zwar im eiskalten Regen verkühlt und mit einer ausgekugelten Schulter, aber dafür kann das Night Race wirklich nichts, dafür ist mein Alter und mein übermäßiger Ehrgeiz verantwortlich. Aber ich bin weder erfroren noch wurde ich mit Bier übergossen. Es hat sich also gelohnt.

Formularbeginn

Schladming a jeho “night race”

               Schladming je městečko v horním Štýrsku na řece Ennsu, přesněji na soutoku této řeky s horskou říčkou Talbachem. Dnes ho známe jako lyžařské středisko. Je poměrně známé i v Česku a jezdí sem mnoho turistů. Ale k onomu lyžařskému projektu se dostaneme. Schladming má mnohem starší historii.

Město vzniklo už v jedenáctém století jako hornická osada, která pak v roce 1322 obdržela městská práva. V pohoří Dachsteinu, které se vypíná nad městem, se těžilo stříbro, měď, olovo a později i kobalt a nikl, což stejně jako cla z obchodní cesty v povodí horního Ennsu městu přineslo určitý blahobyt. Jenže město se zapletlo do selské války v letech 1524–1526 a to na nesprávné straně 3.července 1525 zde vojska sedláků porazila stavovskou armádu a město obsadila. Následně vojska krále Ferdinanda I. město v roce 1525 dobyla a zničila. Král následně osadě odebral městská práva, která Schladming získal až po dlouhých čtyřech stech letech v roce 1925. Osada, která zbyla, dostala v roce 1629 pod tlakem třicetileté války od císaře Ferdinanda II povolení k obnově opevnění. Městské hradby nebo přesněji jejich zbytky se tak dochovaly dodnes a jsou při procházce městem nepřehlédnutelným artefaktem.

Městské hradby ze 17 století

               I když se zde těžilo dál a z těžby například zbohatl rod Hofmannů ze Strechau a Glünbüchlu – majitelé hradů Strechau a Trautenfels, kde Ferdinand Hofmann  (1540 – 1607) v roce 1563 slavil okázalou svatbu s Margaretou z Harrachu. S jeho druhou ženou Eliškou se moji čtenáři mohli setkat v románu Mefistův rukopis a s jeho dcerou Annou, majitelkou starojického panství pak v „Pátém přikázání“.  Rodina Hofmannů se totiž odmítla vzdát svého evangelického vyznání víry a musela v roce 1600 Štýrsko opustit.

               I když bylo Štýrsko násilně katolizováno, právě oblast Ramsau a Schladmingu se úporně držela evangelické víry. Umožňovala to skutečnost, že v drsné horské oblasti nikdo moc žít nechtěl. Zejména když těžba drahých kovů pomalu zanikala a oblast chudla. Proto zde byli evangelíci víceméně trpěni, i když nijak nepodporováni. Ani politicky ani ekonomicky. Život zde byl tvrdý. Ještě dnes ale tvoří katolíci ve Schladmingu jen 55 procent obyvatelstva (mají svůj farní kostel svatého Achace ve stylu pozdní gotiky s barokním oltářem)

Katolický kostel svatého Achace s městskou bránou

a evangelíci v Štýrsku jinak nevídaných 34 procent (mají svůj farní kostel svatých Petra a Pavla,) postavený v letech 1852 – 1862. I když farní úřad postavili hned po vydání tolerančního patentu císaře Josefa už v roce 1781.

Evangelický kostel s farním úřadem vlevo

S historií reformace a protireformace jakož i těžby drahých kovů pod Dachsteinem je možné se seznámit v Muzeu hornictví v centru města – návštěva muzea je se Sommercard bezplatná.

Městské muzeum

               Příliš nepomohlo ani založení městského pivovaru v roce 1909 jako „Prvního alpského lidového pivovaru“.

Pivovar ve Schladmingu

V roce 1884 si zde dal vybudoval lovecký zámek August princ ze Sachsen-Gotha. U téhle osoby se na chvilku zastavíme. Rod Coburg Gotha patřil sice k německým pidistátečkům v Durynsku, byl ale sešvagřen snad se všemi  královskými rody v Evropě a nejen tam. Princ Albert von Sachsen Coburg-Gotha byl manželem anglické královny Viktorie, matkou našeho Augusta byla Clementine dˇOrleans, dcera francouzského krále Ludvíka Filipa. August odjel do Brazílie a oženil se tam s dcerou brazilského císaře Pedra II Leopoldinou. Ta mu porodila dva syny, zemřela ale na tyfus ve věku 23 let. August ponechal děti v péči brazilských prarodičů a začal si užívat života. Jeho přítel Gustav de Vernouillet (po kterém se v Schladmingu taky jmenuje jedna ulice) ho pozval na lov do Schladmingu. Očarován krásou místní přírody nechal si zde princ August v roce 1884 postavit lovecký zámeček.

Radnice

V roce 1889 byl v Brazílii císař Pedro svržen vojenským pučem.  Augustův syn August Leopold právě obeplouval zeměkouli, dal se tedy do rakouských služeb, když mu babička Clementine zprostředkovala svatbu s Karolínou von Habsburg-Toscana. Svatební cesta vedla do Schladmingu, proto má dnes na sobě Karolíniny svatební šaty Madona v katolickém kostele svatého Achace u boční stěny vlevo.

Madona ve svatebních šatech princezny Karolíny von Habsburg-Toscana

V roce 1917 přesunul August Leopold rodové sídlo právě do Schladmingu. Jeho zámek odkoupilo město v roce 1940 a udělalo z něho svou dnešní radnici. Že se nacisté nezastavili ani před nejurozenějěími šlechtickými rody. O to, svědčí skutečnost, že Augustova druhorozená dcera Marie, která byla tělesně i duševně postižená vyla v rámci programu eutanázie zplynována na zámku Hartheim u Lince. Od roku 2022 je na radnici pamětní deska, která tuto „brazilskou“ historii připomíná.

               Kde panuje nouze, je třeba mít nápad, jak ji porazit. A místní se hned po druhé světové válce správně rozhodli pro podporu turistiky. Už v roce 1908 zde vznikl „Wintersportverein“ tedy Spolek zimních sportů a v roce 1953 tu postavili první lyžařský vlek na Planai, tyčící se nad městem až do výšky 2000 metrů nad mořem. V roce 1973 se zde poprvé jely závody světového poháru (vyhrál slavný Franz Klammer  roce 1981 pak ještě slavnější Ingemar Stenmark)) a v roce 1982 dokázal Schladming spolu s nedalekou obcí Haus im Ennstal zorganizovat mistrovství světa v lyžování.

               Jenže jak měla malá osada v rakouském Štýrsku konkurovat slavným centrům jako Kitzbühl v Tyrolsku, Sankt Moric nebo Wenden ve Švýcarsku, případně Val d´ Isere v savojských Alpách? Ani infrastrukturou, ani náročností sjezdovek ani dary sponzorů, zejména pak země Štýrsko.

               Jenže když chce člověk odvrátit ekonomickou katastrofu a zůstat v povědomí široké veřejnosti, musí mít nápad. A nabídnout něco zvláštního, něco, co nikde jinde nemají a tím přitáhnout davy. A ten nápad místní měli, tedy hlavně obman WSV Schladming Hans Grogl. Navrhl projekt něčeho, co ve světovém poháru ještě nebylo – noční závody, tedy závody za umělého osvětlení. Víkendy byly obsazené protekčními lokalitami, protože dopolední závody v sobotu nebo v neděli zajišťovaly diváky. Grogl tedy navrhl, že by se mohlo jezdit v úterý. Jistě, ale v úterý dopoledne nikdo nepřijde, lidi jsou přece v práci. Ale kdyby to bylo večer spojené s patřičnou párty? Věc do té doby nevídaná, ale nápad se líbil, zejména pak dlouholetému prezidentovi rakouského lyžařského svazu Petrovi Schröcknadelovi. Tento nestor rakouského lyžování byl prezidentem rakouského lyžařského svazu neuvěřitelných 31 let od roku 1990 do roku 2021 a odstoupil z funkce (dost nerad) až těsně před svými osmdesátými narozeninami. V letech 2009–2012 byl dokonce prezidentem světové lyžařské asociace. Jakkoliv se mu předhazovalo intrikánství a korupce, zajímavým nápadům, které by mohly zvýšit atraktivitu lyžování pro diváky a televizní přenosy a tím zvýšit finanční zisk.

               26 ledna 1995 podepsali Hans Grogl a Peter Schröcknadel smlouvu o spolupráci a 30.ledna 1997 se jely za jásotu nadšených 27 000 diváků první noční závody ve slalomu. Volba trati na prudkém svahu přímo nad městečkem byla geniálním tahem, stejně jako volba slalomu jako jediné disciplíny (sjezd by byl příliš dlouhý a diváci by málo viděli, navíc osvětlit dostatečně celou trasu z Planai by bylo velmi náročné).

Night race

               V prvních závodech zvítězil tehdy prakticky neporazitelný Alberto Tomba, domácí Rakušáci se museli spokojit s druhým místem Thomase Stangassingera. O rok později si Tomba vítězství zopakoval, opět před Rakušákem současným komentátorem rakouské televize místním matadorem ze Schladmingu Thomasem Sykorou. V roce 1999 se Rakušáci konečně dočkali domácího vítěze, stal se jím legendární Benjamin Reich, který si vítězství o dva toky později zopakoval, v roce 2000 vyhrál jeho krajan Mario Matt, takže domácí publikum zůstávalo na euforické vlně. O titul nejčastějšího vítěze se se čtyřmi tituly dělí Benjamin Reich s Norem Henrikem Kristoffersenem.

               Schladming se stal opět poutním místem fanoušků lyžařského sportu a v roce 2008 rozhodla světová lyžařská federace (Schröcknadel byl zvolen jejím prezidentem až o rok později) že Schladming může opět zorganizovat mistrovství světa v alpském lyžování. V tom roce tedy závody mistrovství světa noční slalom nahradily, v slalomu, jakožto schladminské královské disciplíně zvítězil domácí Marcel Hirscher a mezi ženami tehdy osmnáctiletá Mikaela Schiffrin – byla to první ze jejích mnoha zlatých medailí z mistrovství světa a olympijských her.

               A protože spektáklu není nikdy dost, v roce 2023 přibyly ke slalomu ještě závody v obřím slalomu a párty se tak natáhla na dva dny.

               No a k mým loňským narozeninám mi můj milovaný syn se snachou darovali vstupenky na letošní „night race“. Přátelé mě varovali. Je tam prý jen zima a mokro (z piva, které tam okolo sebe opilí diváci rozlévají. Co tam budu dělat, když nepiju pivo? I když to schladminské pivo není úplně špatné, ale stejně mě po něm pálí žáha. Ale darovanému koni i ze zadku voní, jak říkal staříček Pagáč. Nicméně jsem si vymohl, že mi společnost bude dělat právě můj syn, aby věděl, co spáchal

               Samozřejmě s plánem vyplnit ony dny lyžovačkou. Oblast Planai je skutečně velkolepá, nejen pro panorámu Dachsteinu. Spojuje totiž čtyři lyžařská střediska Hauser Kaibling, Planai, Hochwurzen a Reiteralm. Reiteralm je hlavním tréninkovým kopcem rakouské lyžařské reprezentace, ovšem mne z oněch čtyřech kopců oslovil nejméně – možná i proto, že dostat se z něj zpět, když jsou teploty nad nulou není úplně snadné, mokrý sníh tvoří v dolní části sjezdovky téměř nezdolatelné hromady mezi ledovými vydřenými stopami, je to pravý lámač nohou.  Schladming se totiž nachází v nadmořské výšce pouhých 745 metrů nad mořem, což dělá vzhledem k stále stoupajícím teplotám ovzduší stále větší problémy s udržováním sjezdovek v jejich dolní části. Často zde sníh při vysokých teplotách taje a když nahoře na Planai sněží, dole prší, což kvalitě sněhu taky neprospívá. Ovšem právě ten výškový rozdíl 1300 metrů z vrcholu do doliny, se závěrem onoho závodního strmého svahu je lákavý. V Schladmingu není problém najezdit za den 10 000 výškových metrů – i když já jsem zde dosáhl jen 9997 metrů a na těch deset tisíc jsem si musel počkat do Saalbachu-Hintergelmmu. Abych se přiznal, z těch čtyřech kopců mám nejraději Kaibling nad Hausem, ovšem v žádném případě se nespouštějte v dopoledních hodinách sjezdovkou číslo jedna do Hausu. Jednou jsem to udělal a ztvrdli jsme tam na víc než půl hodiny. Do Hausu , protože je nejblíž Vídni či Grazu totiž jezdí jednodenní návštěvníci, aby odtud odstartovali svůj denní program. Přijedete-li před devátou, jde to, okolo desáté skončíte v obrovském a agresivním davu, čekajícím na výjezd na kopec.

               Ovšem pak je tu samozřejmě legendární horská chata „Schafalm“ pod vrcholem Planai s „Apre ski“ party. Je to zvláštní privilegium, že se zde může slavit (a to hodně intenzivně se spoustou alkoholu) až do sedmé večer: potom účastníci party sjíždějí dolů po sjezdovce do Schladmingu, tedy oněch 1300 výškových metrů, aby pak zaparkovali buď v okrouhlém baru na úpatí kopce pod sjezdovkou nebo přímo v Tenne a diskotékou. Tam mi někdo očividně v podnapilém stavu ukradl mé lyže, uložené před budovou. No, ukradl, zřejmě v opilosti neviděl jejich kvalitu, takže spíše je pomohl zlikvidovat a přiměl mě, abych si konečně koupil nové lyže, jak jsem to měl už roky v úmyslu. 

Trať v tomto čase od páté odpoledne už není vedena jako sjezdovka, ale jako „route“. Je to pro silné nervy. Zůstal jsem na Schafalmu jednou, a to abych si vychutnal západ slunce. Ten byl úžasný, ale potom jsem se hned vydal na cestu do údolí. Chtěl jsem využít faktu, že i po západu slunce je ještě nějakou dobu vidět. Ano, na horní části vidět je, ale dole v údolí? Tma jako v pytli, i když zde je umělé osvětlení. A sjezdovka je po celodenním lyžování už taky nepříliš sjízdná. No prostě, nebyl jsem pánem mých lyží, což mě ovšem znepokojovalo o hodně méně než skutečnost, že podobně se vedlo i všem ostatním, kteří se mnou so údolí sjížděli. Každý z nich byl životu nebezpečný – tedy mému životu. Ale přežil jsem. Znepokojuje mě, že letos organizuje moje nemocnice opět jednou lyžařský výlet do Schladmingu a na sobotu 27. ledna objednala naše šéfka odborů na Schafalmu pro „apre ski“ stůl. Takže pokud bych se od příštího týdne přestal ozývat, víte, kde jsem skončil a kde je mě třeba hledat. V lepším případě v místní nemocnici provozované církevní diakonií, v horším…

               Hory okolo Schladmingu ostatně lákají i v létě k horským túrám, ale o tom jsem už psal v mém článku o Ramsau (tuším, že jsem dokonce napsal dva). Lanovky jezdí od Hausu i ze Schladmingu na Planai. Zejména pak výstup od Kaiblingu nad Hausem na Höchststein je skutečným horáckým zážitkem – túra podle bratrů Andrášiovců víceméně jen „ľahká“ tedy „s pomocou rúk“, nicméně na ni nezapomenu, protože jsem si na sestupu přetrhal vazy na prostředníčku pravé ruky, což mi od té doby značně stěžuje psaní na počítači. Ale stálo to za to.

Důležité je při volbě letního ubytování zjistit, zda mí ubytovatel takzvanou „Sommercard“, která umožňuje bezplatné používání lanovek – jedna lanovka na den, ale to úplně stačí.

               Ale ještě k „night race“. Město se v ony dny mění v jednu velkou párty se spoustou obchodíků se suvenýry s stánky s rychlým občerstvením a velkou diskotékou na náměstí před radnicí.

Radniční náměstí

S přibývajícím časem ustupuje lyžování tak nějak do pozadí, myslím, že většina účastníků neměla tušení, kdo vlastně letos vyhrál. To ovšem není to nejpodstatnější, ani pro účastníky ani pro pořadatele. I když neunavitelný komentátor dokázal dělat atmosféru celým šest hodin. Ale jde hlavně o to, vytáhnout z lidí peníze, proto stojí i autobus odvážející diváky do jejich hotelů a apartmánů dvakrát víc než ve dne (6 Euro místo tří).

               Ano v době, kdy tento článek publikuji, mám už letošní noční slalom za sebou. Vyhráli Marco Odermatt a  Linus Strasser, Švýcar a Němec, Rakušáci přišli zkrátka a já jsem přežil. Sice  v studeném dešti napůl zmrzlý a v důsledku lyžování s vykloubeným ramenem, ale za to night race opravdu nemůže. Za to může můj věk a jemu nepřiměřená ctižádost.

 Mimochodem, ten sobotní stůl na Schafalmu je díky tomu mému levému rameni pasé. Takže se o mně nemusíte bát.

Mauritius I

Die Insel ist für den Winterurlaub wie geschaffen – auf Mauritius ist nämlich während unserer Winterzeit Sommer. Bitte versuchen Sie nicht, wie meine Frau, im November auf Mauritius warme Winterkleider für die Enkelinnen zu kaufen. Ihre Bemühungen wurden nur mit ungläubigem Kopfschütteln belohnt, auch wenn wir in Port Louis ein etwa zweijähriges Kind mit einer warmen Mütze gesehen haben. Der ideale Beginn des Sommers ist also im November (dortiger Mai), denn mögliche Zyklone treten erst auf, wenn der Indische Ozean Temperaturen über 26 Grad erreicht, was normalerweise erst gegen Ende Dezember der Fall ist. Aber selbst von einem Zyklon wird man nicht am Strand überrascht, denn auf Mauritius gibt es ein sehr gutes Frühwarnsystem. Allerdings ist es auch nicht der ideale Urlaub, wenn draußen ein Sturm wütet und man einige Tage im Hotel verbringen müsste. Also am besten im November oder Anfang Dezember hinfliegen.

Mauritius ist von einem Korallenriff umgeben, was gleich mehrere Vorteile hat. Erstens gelangen Haie nicht durch das Riff, was den Badegästen ein Sicherheitsgefühl gibt. Es erreichen auch keine Wellen das Ufer, weil das Riff wie ein zuverlässiger Wellenbrecher wirkt. Das ist wiederum ideal für meine Frau, die gerne badet. Sie nennt das „člupkanie“, was schwer ins Deutsch zu übersetzen ist. Man könnte das als Genießen des Aufenthaltes im warmen Wasser beschreiben, vom Schwimmen ist diese Tätigkeit allerdings sehr weit entfernt. Und schließlich ist es eine ideale Situation für Touristen, die gerne tauchen. In jedem Hotel gibt es eine Tauchschule, und Boote bringen begeisterte Taucher zum besagten Korallenriff, damit sie sich erfreuen können. Übrigens ist das Wasser zwischen dem Ufer und dem Riff am Nachmittag bei Ebbe so flach, dass man fast bis zum Riff auf dem Meeresboden gehen kann. Es wird jedoch empfohlen, Badeschuhe zu tragen, da es am Boden Seeigel gibt und auch die harten Korallen sind nicht gerade angenehm zu betreten. Es ist auch ziemlich sinnlos, Muscheln am Strand zu suchen, denn dort gibt es keine, höchstens Bruchstücke von Korallen. Die Muscheln oder Korallen dürfen übrigens nicht von Mauritius ausgeführt werden, auch wenn man sie im Laden gekauft hat und dies beim Zoll nachweisen kann. Selbst dann werden die Muscheln oder Korallen beschlagnahmt, und man erhält auch noch eine saftige Strafe.

Etwas schlechter als Schwimmer haben es Surfer, aber auch sie finden Destinationen, wo sie auf Wellen stoßen. Das ist in der Nähe der Stadt Tomatin an der Westküste der Fall, wo der Black River ins Meer mündet. Das hat anscheinend zur Folge, dass das Riff hier unterbrochen ist und somit Wellen entstehen, die angeblich für den Spaß der Surfer ausreichen. Es gibt auch einen Campingplatz, aber der Strand selbst lädt nicht gerade zum Baden ein. Zumindest mich hat er nicht gelockt.

Der Strand von Tamarin

Was sollen aber Besucher auf Mauritius tun, die auch andere Interessen als das Baden im warmen Wasser des Indischen Ozeans haben? Also Menschen wie mich! Überraschenderweise finden auch sie genügend Aktivitäten, sie müssen nicht einmal auf einem der sieben Golfplätze spielen, die auf der Insel ganzjährig im Beitrieb sind. Ich habe jedoch genug Golfer gesehen. Die Problematischen, die alle Schläger mitgebracht haben und dann auf eine besondere Behandlung bestanden, sowie auch die Problemlosen, die sich einfach die Ausrüstung vor Ort ausleihen. Ich denke, die zweite Variante ist einfacher, zumindest hat mir das eine Kollegin aus Kärnten gesagt, die neben mir im Flugzeug saß.

Die Insel hat grundsätzlich zwei Hauptstädte. Die offizielle Hauptstadt ist Port Louis, aber das ist nur die Metropole für die arbeitende Klasse. Die Stadt selbst hat 150.000 Einwohner, weitere 200.000 pendeln hierher täglich zur Arbeit. Dies führt jeden Morgen zu unglaublichem Verkehrsstau auf den Zufahrtsstraßen (und nachmittags auf den Ausfahrtsstraßen). Die Mauritier gehen zwar mit der Zeit ziemlich nachsichtig um, aber das alltägliches Verkehrschaos ist oft sogar für ihre belastbaren Nerven zu viel. Reiche Leute wohnen daher lieber in Curepipe. Die Stadt liegt etwas abseits von der Küste, auf einem Hügel um einen erloschenen Vulkan. Dort befinden sich Luxusvillen, Residenzen und die meisten Botschaften, vor allem die französische und die britische, um nur die beiden wichtigsten zu nennen. Damit diese Privilegierten nicht mit dem Auto nach Port Louis fahren müssen, wurde in den letzten drei Jahren eine Verbindung mit einem Schnellzug zwischen diesen Städten geschaffen. Die Einheimischen nennen es stolz “Metro”, obwohl es nirgendwo unterirdisch fährt. In Port Louis hat es Haltestellen am Hafen an der sogenannten “Watterfront”, dem modernsten Teil der Stadt, der durch zwei Unterführungen mit der “Harbourfront” verbunden ist, wo sich Banken und die wichtigsten Unternehmen und Behörden in Hochhäusern befinden.

Port Luis Watterfront

Damit ist also für den Komfort der Wohlhabenden gesorgt, die einfache Bevölkerung kämpft täglich auf den überfüllten Autobahnen am Stadteingang.

Die Einheimischen behaupten, dass dieser Schnellzug in Zukunft die ganze Insel verbinden soll, aber in Curepipe scheint der Bau irgendwie ins Stocken geraten zu sein. Vielleicht fehlt das Geld oder die Motivation. Oder beides. Obwohl die Insel nicht groß ist, erfordern Transporte eine gewisse Zeit und die damit verbundene Geduld. Die durchschnittliche Reisegeschwindigkeit beträgt etwa 30 Kilometer pro Stunde, sodass man bei der Fahrt vom Flughafen nach Port Louis, das etwa 45 Kilometer entfernt ist, mit anderthalb Stunden rechnen muss. Auch Taxifahrer halten sich an die vorgeschriebene Geschwindigkeit, da Strafen für Geschwindigkeitsüberschreitungen vor Ort ziemlich drakonisch sind. Sie beginnen bei 2000 Rupien, das ist 40 Euro, was bei einem durchschnittlichen Gehalt von 18.000 Rupien ziemlich viel ist. Und es gibt keine Toleranz, es muss also auch für eine Überschreitung der Geschwindigkeit um nur einen einzigen Kilometer gezahlt werden.

In Curepipe wird Touristen der erloschene Vulkankrater gezeigt, der sich auf einem Hügel unterhalb der Wetterstation befindet.

Es ist ein frequentierter Treffpunkt aller von Reisebüros organisierten Ausflügen. Zum Pflichtprogramm gehört auch der Besuch der Manufaktur für Erzeugung der Schiffsmodelle. Die Modelle werden hier von Hand hergestellt, und man wird durch die Werkstatt geführt, um dazu verleitet zu werden, zumindest eines der Modelle zu kaufen. Neben Titanic oder Victory gibt es auch Black Bird aus den „Pirates of the Caribbean“. Außerdem wird man wahrscheinlich nicht um den Besuch des Betriebes für Weinerzeugung „Takamaka“ herumkommen. Auf Mauritius kann nämlich keine Weinrebe angebaut werden, der heimische Wein wird also aus Trauben aus Südafrika hergestellt – und ist entsprechend teuer. Daher suchte der Unternehmer Alexander nach Früchten, aus denen er Wein machen könnte, und stieß auf Litschi. Der Wein reift hier drei bis sechs Monate, für einen verwöhnten Österreicher wie mich, der trockenen Wein liebt, war das jedoch nichts, was ich bereit war zu kaufen, es war für mich zu süß und ich fühlte mich von Sodbrennen gefährdet. Allerdings die mit uns reisenden Deutschen, die liebliche Weine mögen, kauften den Wein in großen Mengen ein.

Nach Port Louis können Sie auch mit dem Bus gelangen. Die Busverbindung ist gut und günstig. Für zwei Personen von Flic en Flac nach Port Louis zahlten wir 88 Rupien, also ein Euro und vierzig Cent. Für beide Personen zusammen wohlbemerkt! Im Bus sieht man auch das, was für Mauritius typisch ist – eine Überbeschäftigung. Neben dem Fahrer gab es auch einen Schaffner, der Ihnen Tickets verkaufte, aber dann stieg auch eine Kontrolleurin ein, die unsere Tickets überprüfte und durchbohrte. Was ich jedoch leider nicht verstanden habe, war das Busbahnhofsystem in Port Louis. Es gibt zwei Busbahnhöfe, den nördlichen und den südlichen. Da wir aus dem Süden kamen, nahm ich natürlich an, dass der Bus uns am südlichen Bahnhof absetzen würde. Aber weit verfehlt, er brachte uns zum nördlichen. Dann war allerdings die Sucherei nach einer passenden Rückfahrtverbindung zu unserem Wohnort für einen Fremden wie mich nicht gerade einfach. Ich habe lieber aufgegeben und bin zurück mit dem Taxi gefahren.

Dennoch gibt es in der Nähe des nördlichen Busbahnhofs den zentralen Markt, der definitiv einen Besuch wert ist. Obst und Gemüse aller Art, Fisch und in einem anderen Teil dann Kleidung und alles, woran man gar nicht denken würde. Ich habe herausgefunden, dass Litschi einen gewissen Kultwert unter den Früchten der Insel hat.

Natürlich ist es gut und süß, ebenso wie die Marmelade, die daraus hergestellt wird. Das Obst wird in ganzen Büscheln verkauft, ist aber für die Einheimischen ziemlich teuer. Litschibäume sind leicht zu erkennen, sie sind nämlich mit Netzen gegen Insekten und Vögel bedeckt. Das süße Obst lockt sie nämlich an, und sie würden es auffressen. So kommen sie nicht heran. Weil der mauritische Taxifahrer “Bird” wie “Bat” aussprach, hatte ich ein kleines Problem zu verstehen, gegen wen die Menschen diese Früchte schützen. In normalem Englisch wird so schließlich eine Fledermaus genannt.

Nicht weit vom Markt entfernt liegt das chinesische Viertel, die Chinesen machen etwa 3 Prozent der Bevölkerung aus. Erstaunlicherweise befindet sich ausgerechnet im chinesischen Viertel die größte Moschee der Stadt, Jummah. Warum gerade dort, weiß ich nicht. In der Stadt gibt es auch ein Naturkundemuseum, in dem das Skelett des legendären Dodos zu sehen ist, die Kirche St. Louis mit der Statue des heiligen König Ludwig IX. von Frankreich – eines leidenschaftlichen Sammlers von Reliquien, die in Paris in der Saint Chapel aufbewahrt werden – im Park vor der Kirche und Fort Adelaide. Diese Festung wurde von den Engländern erbaut, nachdem sie Mauritius erobert hatten, um es gegen eine erneute Übernahme durch die Franzosen oder andere Angreifer zu sichern.

Fort Adelaide

Die Festung erhielt den Namen der Frau von König William IV. (dieser Monarch schaffte 1834 die Sklaverei in seinen Kolonien ab und verursachte somit gewaltige Probleme den örtlichen französischen Bauern), wird jedoch im Allgemeinen als “Citadelle” bezeichnet. Da jedoch später niemand mehr daran dachte, Mauritius zu erobern, blieb die Festung nutzlos. Na ja, nicht ganz. Von dort aus bietet sich nämlich ein schöner Blick auf die Stadt, sodass sich der Aufstieg lohnt. Eine Aussichtsplattform hätte allerdings gereicht. Von dort aus ist auch die riesige Rennstrecke “Marsfeld” sichtbar, auf der von März bis November Pferderennen stattfinden.

Die Hauptattraktionen der Stadt befinden sich jedoch in der Waterfront. Zum einen gibt es seit 2021 das „Odysseo-Aquarium“. Jede große Hafenstadt der Welt muss doch ein Aquarium haben und Mauritius hält Schritt mit dem Trend. In zwei Millionen Litern Wasser in 45 Aquarien auf einer Fläche von 5500 m2 kann der Besucher 200 Arten des Indischen Ozeans sehen. Es gibt hier auch Haie, die sich aufgrund des Korallenriffs sonst Mauritius nicht nähern können.

Odysseo

Als Erinnerung an problematische Zeiten in der Geschichte der Insel gibt es in diesem Stadtteil das Sklaverei-Museum im alten Militärkrankenhaus und gleich daneben „Aapravasi Ghat“, das ein Aufnahmezentrum für Arbeiter aus Indien war. Hier mussten sie sich registrieren lassen, und hier wurden ihnen die entsprechenden Dokumente ausgestellt. Das Gebäude diente auch als Quarantänestation, die alle Ankommenden für 48 Stunden durchlaufen mussten, bevor sie zu ihren Arbeitsplätzen auf den Plantagen gebracht wurden. Die Kapazität der Einrichtung betrug 600 Personen, oft waren dort aber mehr als tausend Menschen untergebracht. Die Briten brachten insgesamt 420.000 Menschen von Indien auf die Insel, deshalb bilden heutzutage die Hindus und Muslime aus dem heutigen Pakistan und Bangladesch die Mehrheit der Bevölkerung. Zwischen den modernen Gebäuden der Waterfront befindet sich im Hauptpostgebäude von 1868 das Postmuseum sowie das „Museum der Blauen Mauritius“. Letzteres erhielt das Privileg, ein eigenes Museum zu bekommen. Dank dieser Briefmarke trat Mauritius ins Bewusstsein der Bewohner unseres Planeten. In diesem Museum findet der Geschichtsliebhaber neben der Geschichte der postalischen Beziehungen der abgelegenen Insel zur umgebenden Welt und der Geschichte der Entstehung dieser berühmten Marke auch eine sehr interessante Beschreibung der Geschichte der Insel sowie die Namen der wichtigsten Persönlichkeiten, die mit der Geschichte der Insel verbunden sind. Mauritius, die Blaue und die Rote, sind natürlich auch hier, aber sie werden nur zehn Minuten pro Stunde beleuchtet – angeblich, damit sie nicht durch die Wirkung des Lichtes verblassen.

Im Gebäude des Museums befindet sich auch eine Dauerausstellung, die der romantischsten Inselgeschichte von Paul und Virginie gewidmet ist. Mit dieser Geschichte möchte ich jedoch den Besuch der Insel beenden und bitte daher den Leser um etwas Geduld.

Die Straße „Queen Elizabeth“ führt durch das Zentrum der Stadt auf der einen Seite und die Bisoondyal-Straße auf der anderen Seite des kleinen Parks, wo Statuen bedeutender Persönlichkeiten von Mauritius stehen. Gleich am Hafen gibt es die Statue des wichtigsten Gouverneurs der Insel Mahé de Labourbonais.

Mahé de Labournais

Die Straße endet am ehemaligen Sitz des britischen Gouverneurs, wo heute die Inselregierung ihren Sitz hat. Vor dem Gebäude steht jedoch immer noch die Statue von Königin Victoria und direkt gegenüber dann die Statue von William Newton, einem bedeutenden lokalen Politiker aus der britischen Kolonialzeit. Neben ihnen gibt es vom Hafen bis zu diesem Regierungsgebäude zahlreiche weitere Statuen bedeutender mauritischer Politiker. Alle sehen in ihren Anzügen irgendwie gleich aus, halten meist freundlich ihre Hände vor sich zu ihrem Volk ausgestreckt, es sei denn, sie halten über dem Kopf ein Verfassungsbuch.

Königin Victoria

Ich glaube, es reicht für heute, in zwei Wochen kehren wir auf die Insel noch einmal zurück.

100 let od smrti “vůdce světového proletariátu”

               24. ledna 1924 ve 4 hodiny a 23 minut ráno vydechlo naposled v Gorkém u Moskvy torzo člověka, které za sebou mělo velkou kariéru a pohnutý život. Neurosyfilida v konečném stádiu, projevující se opakovanými mozkovými příhodami z něj udělala vrak vykřikující nesrozumitelné vřesky – tento stav trval už deset měsíců od března 2023. V té době už nebyl Vladimír Iljič Uljanov, protože tak se tato živá mrtvola jmenovala občanským jménem, i když si od roku 1900 nechávala říkal Lenin, schopný jakékoliv komunikace se svým okolím a dožíval plně odkázán na ošetřovatelskou péči. Bylo mu pouhých 53 let.

Jedna z posledních fotografií V.I.Lenina

               V ruském impériu, ze kterého se z jeho podnětu 1. ledna 1922 stal Svaz sovětských socialistických republik (toto ještě stihl prosadit proti vůli generálního tajemníka komunistické strany Josefa Visarionoviče Stalina, který chtěl prostě všechny ony satelity jednoduše připojit k Rusku) zavládl státní smutek. Na světě po něm zůstaly miliony mrtvých a rozvrat společenského pořádku, který se už nikdy nepodařilo obnovit.

               Vladimír Iljič Uljanov se narodil 22.dubna 1870 v bohaté rodině v městě Simbirsk, které v roce 1924 na jeho počest přejmenovali na Uljanovsk, vzdáleném sedm set kilometrů na východ od Moskvy. (Mimochodem toto město obsadili v roce 1918 českoslovenští legionáři a měli ho několik týdnů pod kontrolou). Jeho otec Ilja Nikolajevič Uljanov byl učitelem matematiky a fyziky, který se stal inspektorem základních lidových škol a v roce 1882 byl povýšen do šlechtického stavu. Vladimírova matka Marie Alexandrovna Blank byla německého původu a svého manžela poznala v Petrohradě. Přestože otec zemřel už v roce 1986 na mozkové krvácení, rodina bídou netrpěla, vdova dostávala vysokou penzi a zůstaly jí rozsáhlé statky, kde vybírala od nájemců vysoké nájemné.

               Jenže staršího Vladimírova bratra Alexandra pálilo dobré bydlo. V Sankt Petersburgu, kde studoval, se přidal k revolucionářům spolku „Narodnaja Volja“, zapletl do příprav atentátu na cara Alexandra III. a byl v roce 1887 popraven. Ještě před svým zatčením přeložil do ruštiny knihu Karla Marxe „Kritika hegelovské pravicové filozofie“.

               Bratrův osud mladého Vladimíra hodně ovlivnil. Rodina ztratila sociální kontakty na vyšší společnost a mladý Vladimír nesměl studovat v Sankt Petersburgu. Nastoupil tedy na univerzitu v nedaleké Kazani, kde studoval právo. Tam se ovšem už v prosinci 1987 zapletl do studentských protestů a byl z univerzity vyloučen. Kuriozitou bylo, že jeho učitelem na gymnáziu byl otec pozdějšího předsedy prozatímní vlády Alexandra Fjodoroviče Kerenského Fjodor Kerenský. Ten viděl v mladém Uljanovovi vzorného studenta a angažoval se – ovšem marně – aby bylo jeho vyloučení z univerzity zrušeno.

               Vladimír by tedy očividně mimořádně nadaný, a navíc miloval literaturu a studium, proto pokračoval ve studiu externě a ukončil ho v roce 1891 závěrečnými zkouškami – jako nejlepší v ročníku. Od samého začátku se ale u něj projevovala naprostá necitelnost k lidskému utrpení. Když v roce 1891 zase jednou navštívil zemi hladomor a majitelé panství na to reagovali úlevami pro hladovějící sedláky, Uljanov to tvrdě kritizoval a od svých nájemců vybral celou částku. Tvrdil, že hlad je nejúčinnější prostředek, který sedláky dožene k revoluci. Při správě svých zemědělských usedlostí se ukázal naprosto nekompetentní, a tak poté, co statky rodina prodala, přestěhoval se v roce 1893 do Sankt Petersburgu a poté se vydal v roce 1895 na několikaměsíční cestu po Evropě. Navštívil Německo Francii a Švýcarsko. Už v prosinci 1895 byl po svém návratu poprvé zatčen za zakázanou agitaci a v roce 1897 odsouzen k třem rokům vyhnanství na Sibiři. Vyhnanství strávil v obci Šušenskoje v podhoří Altaje, v Ufě poznal svou životní družku Naděždu Krupskou a ještě ve vyhnanství v roce 1898 se s ní oženil.

Naděžda Krupská

               Po propuštění odjel na pět let do ciziny a začal používat pseudonym „Lenin“. Zda to bylo odkazem na jeho vyhnanství na Sibiři (ovšem Šušenskoje neleží na řece Leně, ale mnohem západněji na horním toku Jeniseje) nebo to byla vzpomínka na jeho vychovatelku z dětských let, která se skutečně jmenovala Lena, už nikdy nebude objasněno. Žil nejprve krátce v Ženevě, kde se setkal s emigrantem Plechanovem a s ním začal vydávat časopis „Jiskra“ a potom ilegálně pod jménem Mayer v mnichovské čtvrti Schwabing. Tam vydával časopis „Žarja“ tedy „Svítání“. V roce 1902 vydal pod pseudonymem N. Lenin manifest „Co dělat?“ kde shrnul své radikální názory na přeměnu společnosti násilnou cestou. O tomhle dílku jsme se učili ve škole.

               Na kongrese ruské sociální demokracie, který se konal v emigraci v Londýně v roce 1903 pak došlo k rozkolu, právě pro jeho radikální názory. Poté, co sál opustili takzvaní „ekonomisté“ i delegáti židovského původu, prosadil do programu strany „Diktaturu proletariátu“. Část delegátů, která s násilím v programu nesouhlasila se pak pod vedením Julia Martova od strany odštěpila, a tak se sociální demokrati rozštěpili na „bolševiky“ seskupené okolo Lenina a „menševiky“, kteří se stali jeho hlavními nepřáteli. Dokonce i v době rusko-Japonské války, ve které se postavil na stranu Japonska a poté při následné neúspěšné revoluci roku 1905 byl Lenin zaměstnán hlavně bojem s menševiky a na probíhající neúspěšnou revoluci kašlal.

               V lednu 1907 opět jednou z Ruska uprchl, nejprve do Helsinek, poté do Ženevy. V roce 1911 se účastnil přednášek u Paříže, kde mimo jiné přednášeli Zinovjev, Kamenev a kde se účastnil i Ordžonikidze – všechno pozdější Leninovi revoluční souputníci a oběti Stalinových čistek. V roce 1912 začíná vycházet časopis „Pravda“.

               Vypuknutí první světové války, které přivítal, protože byl přesvědčen, že právě válka uspíší vypuknutí světové revoluce, ho zastihla v Polsku v městečku Poronin mezi Krakovem a Zakopaným (zřejmě někdy v té době měl zdolat vrchol hory Rysy, pročež tam za komunistického režimu stát organizoval každoroční výstupy mládeže). Byl 8.srpna 1914 zatčen a internován v Nowom Targu. Na zásah Viktora Adlera, pražského rodáka a předsedy rakouské sociální demokracie, byl propuštěn a mohl odcestovat do Švýcarska. Od roku 1916 žil v Curychu. Na domě ve Spiegelgasse 14, kde bydlel, je i dnes pamětní tabule.

               Ruská sociální demokracie byla v době války zakázána (jejích pět poslanců ze státní dumy bylo dokonce internováno na Sibiři) a její členstvo se do roku 1917, kdy mohla po únorové revoluci zase obnovit svou činnost, scvrklo na 24 000 členů.

               Němci ale tehdy upředli plán, který měl jejich nepřítele na východě destabilizovat. Rozhodli se umožnit ruským revolucionářům cestu domů přes německé území, pod podmínkou, že nikde nebudou hovořit k německým dělníkům. 9.dubna 1917 tedy nastoupilo do vlaku 33 Rusů, z toho 19 bolševiků, mezi nimi kromě Zinovjeva a Radka i Lenin se svou manželkou Naděždou Krupskou a milenkou Inessou Armandovou. Do června 1917 dopravili Němci takto do Ruska 400 revolucionářů a aktivity bolševiků financovali – prý až sumou 50 milionů zlatých marek. Když Lenin 16. dubna dorazil do Sankt Petersburgu, pozdravil tisk jeho příjezd tím, že o něm psal jako o německém agentovi.  To tvrzení nebylo úplně mylné. Lenin si z Německa přivezl obdiv k „válečnému socialismu“ generála Ludendorffa, kde stát pro potřeby války převzal kontrolu nad průmyslem a dalšími podstatnými odvětvími hospodářství. Lenin tento model později využil jako vzor pro sovětizaci ruské ekonomiky. Nicméně teď bolševici hned začali s agitací proti Prozatímní vládě a v armádě mařili takzvanou Kerenského ofenzívu, kterou se Rusové snažili plnit své závazky vůči západním spojencům, i když situace v ruské armádě byla katastrofální. V Sankt Petersburgu se podařilo vyvolat demonstrace, které vláda potlačila a Lenin rychle zase utekl do Finska – zatčení a eventuálního trestu smrti se bál.

               7. listopadu (podle našeho, tedy gregoriánského kalendáře) a 25.října podle kalendáře juliánského) se podařilo ozbrojeným bojůvkám pod vedením Lva Nikolajeviče Trockého ovládnout hlavní město (celá „revoluce“ si vyžádala šest mrtvých, takže monumentální útok na Zimní palác ve filmu od Sergeje Ejzenštejna „Deset dní, které otřásly světem“ je naprostá fikce).

Masoví vrahové Stalin, Lenin a Trockij

               Už osmého listopadu se konal celoruský sněm sovětů, ovšem ve volbách získali bolševici jen slabou čtvrtinu hlasů, takže zjistili, že legálním způsobem moc nepřeberou. Nejsilnější frakcí byli Sociální revolucionáři (SR), v budoucnosti hlavní cíl bolševických represálií. Bolševici tedy sjezd rozpustili a šli na to silou.

               V únoru 1918 vytvořili „Rudou armádu“ pod vedením Lva Trockého a Čeku, tedy tajnou policii, Felixe Edmundoviče Džeržinského. S Němci uzavřeli v březnu 1918 v Brestu Litevském mír nadiktovaný německou stranou, což vedlo k obrovským územním ztrátám (a vzniku nezávislé Ukrajiny pod německým protektorátem, jejíž hranice jsou dnes hlavním jablkem sváru) a v Rusku vypukla občanská válka, trvající až do roku 1921.

               9. srpna 1918 vyhlásil Lenin tzv „Rudý teror“. Přikázal popravy a deportace, v Pense byl z jeho příkazu vytvořen první koncentrační tábor. 30. srpna na něho provedla atentát Fanny Kaplan. Lenin byl postřelen dvěma kulkami do ramene a do krku a z tohoto zranění se nikdy zcela nezotavil. Kulku z krku mu vybrali až v roce 1922.

               Nicméně řádění bolševiků už nic nemohlo zastavit. Jako první krok bylo provedeno zestátnění bank. Bolševici chtěli ve své představě beztřídní společnosti peníze zcela odstranit. Ovšem dekretem by to sotva šlo, protože lidé by platili dál dekret nedekret. A tak národní banka zvolila cestu hyperinflace, kterou peníze zcela znehodnotila – to vedlo k naprostému zhroucení zásobování měst a k hladomoru. – zase jednou, ovšem na to byli Rusové zvyklí. V roce 1920 napadla Rudá armáda Polsko, utrpěla tam ovšem od generála Pilsudského zničující porážku (zázrak na Visle). V roce 1921 bylo brutálně potlačeno povstání námořníků v Kronštadtu, v roce 1922 nastal teror proti církvi. Podnětem byl zase jednou hladomor. Lenin si sliboval získat z konfiskace majetku církve prostředky na jeho oslabení. Z 80 000 ruských kostelů zůstalo činných 11 000. Na 14 000 kněží, mnichů a jeptišek bylo bez soudu zastřeleno. V roce 1922 začalo i tažení proti inteligenci, vědcům, studentům a umělcům. Vědecké kongresy se mohly konat jen s povolením tajné policie, mnoho intelektuálů bylo popraveno, zbytek vyhnán ze země. Lenin údajně osobně kontroloval seznamy lidí, určených na popravu.

               Jako protipól se rozhodl podporovat vzdělávání negramotných mas. Od prosince 1919 existovaly povinné vzdělávací kurzy pro analfabety a dělnické fakulty a od roku 1920 systém veřejných knihoven. Ztrátu kvalifikovaných lidí to nahradit nemohlo. V nouzi nejvyšší vyhlásil Lenin s Trockým v roce 1921 takzvanou Novou ekonomickou politiku. Spočívala v tom, že sedláci mohli odvádět daně v naturáliích a přebytky své produkce mohli prodávat.  Ve škole jsme se o tom učili, jako o geniálním Leninově tahu. Nikdo nám neprozradil jeho komentář: „Byla by velká chyba se domnívat, že nová ekonomická politika znamená konec teroru. My se k teroru, a to i k teroru hospodářskému, vrátíme.“

               Nic než šíření hrůzy a vynucování si poslušnosti násilím bolševici prostě neznali.

               25. května 1922 postihla Lenina první mozková příhoda, při které mu ochrnula pravá strana těla a dočasně ztratil řeč a byl zmatený. Nikdo se nesměl dozvědět, že jeho syfilida vstoupila do terminálního stádia. Z této příhody se ještě vzpamatoval, ovšem mezi listopadem a prosincem 1922 následovalo dalších sedm příhod.  Z posledních sil se snažil určit své následnictví, ale nikdo už ho nebral vážně. Marně varoval před Josefem Visarionovičem Stalinem, který se stal v březnu 1922 generálním tajemníkem strany – to byla nově zřízená funkce, spočívající hlavně ve vyřizování korespondence, kterou všichni straničtí bossové trestuhodně podcenili. Stalinovi se tímto způsobem rychle podařilo získat nad děním ve straně absolutní kontrolu. Pak už nepomohly ani Leninovy varovné dopisy z prosince 1922 a z ledna 1923 – logicky totiž dorazily do stranického sekretariátu. O dva měsíce později ho další těžká mozková příhoda definitivně vyřadila ze hry a udělala z něho bezmocnou lidskou trosku. Zda ještě vnímal mocenské boje, které se rozpoutaly o jeho následnictví a které v konečném důsledku stály život všech jeho někdejších souputníků, Zinovjeva, Kameněva, Trockého, Radka, Ordžonikidzeho a spousty dalších, je těžké odhadnout. Informovat ho mohla pouze Naděžda Krupská, která u jeho lůžka zůstávala a která Stalina nenáviděla stejně jako on ji, byla ale stejně bezmocná jako její manžel. Leninův konec byl žalostný, lítost si ale sotva zasloužil.

               Jeho kult trvá v Rusku dodnes, i když ho dnešní Rusové považují za mnohem méně důležitého než Stalina nebo Putina. Na rozdíl od nich totiž nedobýval cizí území, a to je to jediné, co u Rusů platí. Imperialismus je pro ně mnohem víc než komunismus. Přesto se od něho nikdy nedokázali odpoutat, a to ani po roce 1990. I když Leningrad přejmenovali zpět na Sankt Petersburg, oblast zůstala Leningradskaja. Myšlenky na zbourání jeho mauzolea u kremelské zdi rychle vyprchaly. Napřed proto, že sem chodili turisti a platili za to, teď je to už opět kult a na pohled na jeho nabalzamovanou mrtvolu zase stojí fronty.

Vzpomenout, že Lenin pocházel z bohaté šlechtické rodiny, že měl po matce německý původ či že měl ve Švýcarsku milenku se v Rusku stále rovná velezradě. Lenin je příklad nesmírně inteligentního člověka s obrovskými ambicemi změnit svět a proslavit své jméno na věky a s naprosto chybějící empatií a schopnosti vnímat člověka jako individuum s jeho štěstím i utrpením. Z čehož pramení bezhraničná bezohlednost při prosazování vlastních představ o uspořádání světa. To jsou právě lidé, kteří dokážou lidstvu přinést největší hrůzy.

Když jsem s mými ruskými známými navštívil v Petrohradě restauraci „Idiot“ (naše známá Oxana horovala o tom, jak je ráda, že její děti už nevyrůstají v komunismu, ale v demokracii – psal se rok 2009, nevím, jak se staví k současnému režimu, který se dá porovnat jedině s dobou Stalinovou) zahlédl jsem v jiné místnosti ve skleněném okně nějakou tvář vytvořenou ze skla. Protože jsem nemohl rozeznat, o koho se jedná, zeptal jsem se „To je Dostojevský?“. „Ne,“ odpověděla hrdě Oxana. „To je Vladimír Iljič Lenin:“ „Ach, tak proto se ta restaurace jmenuje Idiot,“ pravil jsem neprozřetelně a vzápětí sklidil od mých demokracii milujících Rusů nenávistné uražené pohledy. Zahalme konec této scény rouškou diskrétnosti.

               Rusům prostě není pomoci. Vladimír Iljič na tomto stavu nese svou nemalou vinu.

Šťastný nový rok 2024 – to štěstí budeme hodně potřebovat

               Znáte ten pocit, když se ráno probudíte a máte pocit, že něco není v pořádku. Nenacházíte pro to žádný důvod. Nic vás nebolí (což je samozřejmě v mém věku spíš alarmující než uklidňující skutečnost), v práci se daří, dům a zahrádka jsou uklizené, a přesto máte pocit jako před hrozící bouří.

               Takový pocit mám při vstupu do nového roku. V práci jek minulý rok skončil, tak nový začal. Od 29 prosince se někde protrhla hráz a jsme zavaleni proudem pacientů, který naprosto nejsme schopni zvládat – už proto že celá řada lékařů je taky na marodce a z nedostatku zdravotního personálu máme zavřených 15 postelí. Stručně řečeno, na nový rok jsme dosáhli na našich 46 postelích stavu 70 pacientů – samozřejmě v mé službě. Ne nebyli na patrových postelích, odkud by stařečkové z horního poschodí mohli být hned přesouváni na traumatologii, zachránila nás naše chirurgie, která chválabohu kromě urgentních případů neoperovala a poskytla nám část vlastního lůžkového fondu. Ovšem personál byl dimenzován na oněch 46 pacientů.

               A po novém roce se nic nezlepšilo, dokonce 2.ledna útok na naší ambulanci kulminoval. Přežíváme s pocitem rezignace a vyčerpání. Projevila se redukce lůžek a oddělení v našem okolí a zvyk pacientů, chodit s každou blbostí přímo do nemocnice se nezměnil.

               Ale o tom jsem psát nechtěl. Rok 2024 totiž hrozí být opravdu přelomovým i v dějinách této zeměkoule, na které žijeme – a jinou k dispozici nemáme. Poslední roky byly jakýmsi varováním, seismologickými otřesy, které mohou předpovídat velký sopečný výbuch. Situace je totiž připravena.

               Co přinesl rok 2023 a co slibuje rok 2024?

               Válek a válčených hrozeb zase přibylo. Ukrajinská ofenzíva selhala i přes dodávky západních moderních zbraní. Přišly příliš pozdě. Rusové se mohli za měsíce čekání zakopat a položit statisíce min. A věčně diskutující Západ se stále nerozhodl poskytnout bojujícím Ukrajincům skutečnou plnou pomoc. Letadla stále ještě nemají a útočit bez vzdušné podpory může v moderní válce jen šílenec – naposledy to byla Hitlerova Ardenská ofenzíva, která se spoléhala na špatné počasí. Když se mraky rozešly a spojenecká letadla mohla vzlétnout, byl německý postup ihned ten tam. Rusové se militarizují a vyhrožují celému světu stále víc. Nechceme to tak vnímat, ale ta podpora válce je mezi Rusy skutečně víc než osmdesátiprocentní a stejně velká je i důvěra v jejich šíleného vůdce. Statistiky klamou, jestliže říkají, že pokračování války si přeje jen 32 procent Rusů a pro ukončení bojů je 55 procent. Ano, jsou pro ukončení války, ale pouze, pokud Ukrajina kapituluje a přijme ruské podmínky.  Rusové jsou k tomu vedeni už od mateřské školky, už tam chlapci pochodují a děvčata pějí válečné písně. Má to logiku. Pokud nedokážete nic kloudného vyrobit, musíte si to buď koupit nebo to ukrást. To druhé je samozřejmě lákavější a Rusové byli v rabování vždycky mistry světa. To zdědili po svých tatarských předcích. Této hrozby se prostě nezbavíme a uklidňovat se tím, že když dáme Rusům Ukrajinu, zklidní se a nebudou chtít nic víc připomíná blouznění Chamberlanina a Daladiera v Mnichově, když si mysleli, že když Hitler dostane Sudety, dá definitivně pokoj. Pokud Ukrajina padne, zařadí Rusové Ukrajince ihned do svých bojových jednotek a poženou je v první linii jako potravu pro děla na nás. Podle hesla, že čím víc jich padne, tím líp. Plán vytvořit jednotný kulturní prostor od Lisabonu po Vladivostok s hlavním městem v Moskvě zdaleka nezemřel kvůli nějakým zádrhelům u Kyjeva a Charkova.

               Rusové přešli na vojenskou ekonomiku a vyrábějí tolik zbraní, že je Ukrajinci nedokážou stejným tempem ničit. A co nevyrobí, to si koupí v Severní Koreji v Iránu nebo v Číně.

               „Osa zla“ se v roce 2023 zcelila. Pod dojmem spojenectví s Ruskem a Čínou slibuje obézní vláce Severní Koreje v novoročním projevu za jásotu obyvatelstva zničením Soulu a Washingtonu a dává na hranici s Jižní Koreou střílet.

               Irán hrozí stále víc, že se zapojí do války na Blízkém východě, škrt přes rozpočet mu udělal Islámský stát, když se přiznal k teroristickému útoku na vzpomínkovou akci u hrobu jednoho z nejhorších světových teroristů a iránského národního hrdiny generála Soleimaniho.  Iránští duchovní vůdcové se už těšili, jak obviní USA nebo Izrael, případně oba. Po naprosto perverzním režimu v Severní Koreji je Irán asi nejbrutálnějším státním zřízením. Popravuje se zde za kdeco, v minulém roce to bylo víc než 600 lidí. A pracují velmi pilně na sestrojení atomové bomby. Umožnil jim to Donald Trump, když zrušil smlouvu kontrolující iránský jaderný program. V okamžiku, kdy tato zločinná náboženská diktatura bude mít v ruce atomovou zbraň, což je na spadnutí a mohlo by se podařit právě letos, dostane svět jiné kontury. Irán má stále zničení Izraele ve své ústavě.

               Čína haraší zbraněmi stále hlasitěji a zbrojí úžasným tempem. Nové typy zbraní a neviditelné ponorky mají umožnit první pokusný válečný balón – obsazení Taiwanu. Pokud se to podaří, budou se její expanzivní choutky těžko zastavovat – je to přece Říše středu.

               A nemusíme si nic namlouvat, všechny tyto diktatury úzce spolupracují při svém cíli zničit demokratické systémy. Protože demokracie v některých zemích světa a její svobody jsou lákadlem pro obyvatelstvo a vzorem pro jejich opozici, jakkoliv utlačovanou. Dokud demokracie ze světa zcela nezmizí, nebudou se diktátoři na svých trůnech cítit bezpečně. Osa Rusko (s Běloruskem jako satelitem), Čína, Severní Korea a Irán jsou pro demokratický svět smrtelnou hrozbou.

               Bohužel s nimi spolupracují i některé demokratické režimy v rozvojových zemích jako je Indie, Brazílie nebo Jižní Afrika. Jižní Afrika dokonce žaluje Izrael z genocidy proti palestinskému lidu. A bohužel stále více demokratických zemí vytlačuje z podvědomí, co k útoku Izraele na Gazu vedlo. Bestiální vraždění, jaké zatím svět zřejmě nezažil od mongolských vpádů do Evropy chtějí všichni zapomenout. Doufám, že Izrael promítne soudcům videa, která natočili násilím opilí a nadrogovaní palestinští teroristé. Potom sotva někdo upře Izraeli právo tyto krvelačné bestie vyhubit. I přesto, že Netanjahu není zdaleka ideál demokratického politika. Ale aby někdo vyzval Hamáš k propuštění rukojmí, které drží už 100 dní proti všem lidským právům v zajetí, i když se jedná o nevinné civilisty, k tomu se neodhodlal ani generální sekretář UNO António Guterres. Dobře ví, že absolutní většinu zemí, kterým předsedá tvoří nedemokratické nebo přímo zločinné režimy, které se na západní hodnoty, jako je právo na život, nebo na spravedlivý soud či nedotknutelnost majetku dívají s opovržením.

A demokratický svět – i když demokracie tvoří v UNO relativně malou menšinu, se ani za těchto podmínek nedokáže spojit a marně hledá společnou řeč. Ve světě, který ovládají především ekonomické zájmy, se nějaká vyšší idea hledá jen těžko. A i demokratičtí vládcové vědí, že voliči volí hlavně žaludkem a že je pro ně nejdůležitější životní úroveň – jedno jakou cenu za to budou muset v budoucnosti zaplatit. V konzumní společnosti se nehledí na budoucnost, platí jen „právě teď.“

               Na stranu diktatur přechází jeden demokratický stát za druhým. Po Maďarsku teď i Slovensko, Turecko ostatně nikdy nemělo se spoluprací s Moskvou problém. Ostatně jak o Turecku, tak o Maďarsku se dá sotva hovořit jako o demokraciích, jedná se o režimy ne sice diktátorské, ale autoritativní, které jsou skutečné demokracii se svobodnými a férovými volbami na hony vzdálené. Slovensko se vydalo cestou likvidace právního státu, o což se už pokoušelo i Kaczynského Polsko, o autoritativní způsob vlády se ale Robert Fico určitě pokusí.

               V roce 2024 přijdou volby v Rakousku. Je celkem jisté, že zde vyhraje proruská strana FPÖ, která má s Putinovou stranou Jednotné Rusko dokonce písemnou smlouvu o spolupráci. Od začátku války vystupuje proti sankcím, proti podpoře Ukrajiny a netají se snahou Rakousko „orbanizovat“. Její preference jsou stabilně okolo 30 procent s velkým náskokem před ostatními stranami. Strana vyrostla zejména v boji proti covidovým opatřením, proti očkování a štvaním proti zdravotníkům. A samozřejmě proti uprchlíkům, ovšem i proti cizincům všeobecně. Díky tomu sedí už ve třech spolkových zemích v zemských vládách. Díky tomu už Rakousko bojuje s nedostatkem pracovních sil, protože země Horní a Dolní Rakousko se staly pro zahraniční pracovní síly neatraktivními. Jde hlavně o to, že tito „Svobodní“ ve vládách posílí sebedůvěru svých voličů a ti pak projevují veřejně s pocitem beztrestnosti své nepřátelství nebo opovržení vůči lidem v Rakousku nenarozeným. Je to sice jen malá menšina, jenže po těchto volebních úspěších se stala hlučnou. Na podzim bude ještě hůř.

V Německu se na setkání AfD zúčastnil představitel rakouských „Idenditäre“ Martin Sellner. Tam  k vyhnání všech lidí s imigračním původem, jedno, zda mají německé občanství nebo ne. Buď zákony nebo individuálním terorem. Bitím rozbíjením oken domů a bytů, zapalováním aut. Když vyzvali v ten den v rakouské televizi pana Kickla, aby se od toho distancoval, neudělal to. Řekl, že se nejedná o pravicový extremismus, ale patriotismus a on je připraven přistěhovalcům  „kteří se proviní proti rakouským zákonům“ občanství odebírat. Rozhodnout mají samozřejmě soudy, které by měly být „orbanizovány“, tedy podřízeny politickým příkazům.

               Ve Štýrsku zatím „Svobodní“ ve vládě nejsou, popravdě řečeno, nedovedu si představit provoz v naší nemocnici bez slovinských lékařů a zdravotních sester. Mimochodem v Endoskopii ve Wagně byla včera jediná rakouská sestra, takže jsme měli poměr cizinců k domorodcům 3:1.

               I když prezident Van der Bellen deklaroval připravenost předsedu této strany Kickla premiérem nevyjmenovat, i kdyby nakrásně volby vyhrál a současný předseda vlády ho poté, co Kickl hlasitě protestoval proti budování protiletecké evropské obrany (ruské rakety jsou přece přátelské rakety, a tak se jim není třeba bránit) označil za bezpečnostní hrozbu, stranu s 30 procenty hlasů nebude možné ignorovat, a nakonec v té vládě bude. A k Maďarsku a Slovensku přibude další proruský spojenec v rámci EU.

               Proč lidé volí strany slibující autoritativní vedení státu je psychologický fenomén. Demokracie a s ní spojená volba jakož i svoboda projevu je pro mnohé lidi příliš velkou duševní zátěží, zejména v čase internetu a s ním spojené vlně dezinformací. Lidé hledají jednoduchá řešení, aby mohli pochopit dění okolo sebe, a to jim právě autoritativní lídři slibují. Řídit stát jako firmu čili nedemokraticky oslovuje nejen lidi nevzdělané. Svoboda je pro mnohé příliš velkou zátěží, i když si to nepřipustí, a právě naopak tvrdí, že volbou těchto populistů bojují „Za svobodu a demokracii“. Argumenty jim přihrávají fanatičtí levičáci, kteří by nejraději cenzurovali opravdu všechno. Ostatně ruská propaganda tvrdí, že nikde není tolik svobody projevu jako v Rusku. A věřte či nevěřte, jsou lidé, kteří tomu věří (nebo věřit chtějí). Před nedávnem projevil v rozhovoru s mou manželkou jistý kolega ze Vsetína touhu se odstěhovat do Ruska, protože „tam je pořádek a svoboda.“ Člověku zůstává sice rozum stát, ale nebude to ojedinělý případ. Jediný povolený názor skutečně život podstatně zjednodušuje. Ovšem jen, než musí člověk narukovat do nesmyslné války, kterou diktátor rozpoutal, aby mohl velkolepě oslavit své sedmdesáté narozeniny.

               Ovšem největší nebezpečí hrozí z USA. I tam budou právě letos volby a vše nasvědčuje tomu, že proti sobě nastoupí dva geronti. Že Joe Biden nechápe, že by měl uvolnit místo a pustit do voleb nástupce, který by za demokratickou stranu Donalda Trumpa porazil, je nejen potvrzením jeho senility, ale i tragédií nejen pro Spojené Státy ale i pro celý svět. Jenže který dement o sobě ví, že je dement?

               Trump se stylizuje do postavy spasitele, který chce zachovat starý dobrý pořádek, kdy v Americe vládli „moudří bílí muži“. Vzhledem na demografickou situaci v zemi, kde se běloši stávají menšinou, to není demokratickými metodami dlouhodobě možné. Tvrdí se, že Trump se chystá na demontáž demokratických institucí, především justice, která je podle jeho představ levicová (troufá si soudit milionáře podle stejných zákonů jako nějakého Jacka z poslední vesnice, už to je důkaz extrémního levičáctví) a chce ji nahradit lidovými soudy složenými ze svých radikálních ozbrojených příznivců. Údajně jich má republikánská strana v záloze na 53 000. Hodně to připomíná situaci v Rusku roku 1917. Pokud by se o něco takového Trump pokusil – a odhodlání k tou by mu určitě nechybělo, nevyhnou se Spojené státy občanské válce – zda se po ní stanou fašistickým státem pod vedením Trumpa a jeho podporovatelů z oblasti velkého businessu, nebo se propadnou do dlouhodobého chaosu je z celosvětového hlediska v podstatě jedno. Nejsilnější demokratický stát by tak vyklidil pole a ostatní, především evropské demokracie, by se staly hračkou vydané na milost oněm státům osy zla.

               Ostatně v Rusku už před týdnem v televizi v pořadu Vladimíra Solovjova diskutovalo o tom, že poté, co Trump vyhraje v USA volby, stáhnou se Američané z Evropy a smluvně přenechají své základny v Německu Rusům, kteří se po jejich ozbrojeném převzetí budou starat o zachování míru v Evropě. Samozřejmě podle svých představ. Němců se na jejich názor nikdo ptát nebude, bude se přece jednat o smlouvu mezi velmocemi a Čína proti tomu taky nic nebude mít.

               Hlavním problémem demokratického světa je, že si lidé neuvědomují, jak je demokracie křehká a jak jsou diktatury naopak stabilní. Při současných prostředcích k sledování lidí je prakticky nemožné diktaturu svrhnout. To ukázaly protesty v Iránu nebo v Bělorusku, ale například i ve Venezuele. Diktátoři se většinou nespoléhají na státní aparát, tedy policii a armádu, ale budují vlastní kriminální organizace, jejichž členové jsou svým životem závislí na tom, aby režim dál existoval. Tak se vytvořily OMON v Bělorusku nebo v Rusku nebo Revoluční gardy v Iránu. Tyto složky jsou diktátorům bezmezně věrné a udrží je u moci, i kdyby povstal celý národ, jako se to stalo v Bělorusku.

               Lidé v demokraciích považují své svobody za jisté a neměnné a jejich ztrátu si uvědomí až příliš pozdě. I iránští studenti, když je dva roky po revoluci, kterou oni sami rozpoutali, hnali přes minová pole ve válce proti Iráku, se ptali „Toto jsme opravdu chtěli?“ Ptají se tak dodnes a ptají se jejich děti a už i vnuci. Změnit na tom už nemohou nic.

               Bohužel je i v demokraciích velká skupina lidí, kteří touží po tom, aby mohli vypnout mozek a nechali se vést. Jak to psal Karel Čapek „Třeba i na jatka, jen když nás vedou.“

               Ty mraky na obzoru jsou černé a hrozivé. V čem je naděje? Boží vůli neznáme. Může se stát zázrak jako při posledních volbách v Česku. Lidé si možná uvědomí nebezpečí, že by své svobody mohli ztratit. Třeba nejvyšší soud v USA odhodí své stranické preference, a přece jen zakáže Trumpovi kandidovat, aby se vyhnul fašizaci společnosti. Třeba se v Rakousku vytvoří navzdory volebnímu vítězství FPÖ vládyschopná koalice. Třeba se Ficova vládní koalice rozpadne. Třeba Orbána jeho obrovské břicho už konečně vyřadí z aktivní politiky. Třeba, třeba, třeba…

Někdy se takové mraky rozejdou, aniž by bouřka přišla. Přejme si všichni, aby se tak stalo v tomto tak hrozivém roce.

Dodo hat es nicht überlebt – Geschichte- Kurzfassung der Insel Mauritius

Mark Twain schrieb, dass Gott zuerst diese Insel und dann nach diesem Muster das Paradies schuf. Mark Twain konnte allerdings die Insel in einem solchen Zustand meinen, bevor sich Menschen dort niederließen, genauso wie im Paradies, wo Ruhe und Frieden herrschten, bevor Adam und Eva begannen, an Äpfeln zu naschen. Mark Twain war jedoch ein Schriftsteller und hatte daher eine blühende Fantasie. Er konnte sich die Insel also vorstellen, wie sie aussah, als die Menschen noch nichts von ihr wussten.

Als der Portugiese Diogo Fernandes Pereira sie im Jahr 1507 entdeckte, lebte dort noch kein einziger Mensch. Die Insel war von Urwald bedeckt, und dort lebte der harmlose Dodo-Vogel, der aufgrund des Fehlens natürlicher Feinde nicht einmal das Fliegen gelernt hatte. Die Portugiesen nannten die Insel “Ilha do Cisne” also die “Schwaneninsel”, wahrscheinlich nach dem Dodo, der mit etwas Fantasie als überdimensionaler Schwan betrachtet werden konnte.

Die Portugiesen hatten jedoch wichtigere Aufgaben, als sich um ein unbewohntes Stück Land mitten im Indischen Ozean zwischen Afrika und Indien zu kümmern. Im Jahr 1598 landete der niederländische Admiral Van Waywyck auf der Insel und benannte sie nach dem Prinzen Moritz von Nassau, dem damaligen Anführer des niederländischen Aufstands gegen die spanische Herrschaft, da es den Spaniern nach mehreren fehlgeschlagenen Versuchen endlich gelang, seinen Onkel Wilhelm I. von Oranien (genannt Der Schweiger) umzubringen. Auf die Insel kam der niederländische “Marco Polo” Jan Huygen van Linschotten, der seinen Spitznamen erhielt, weil er faszinierend über die neu entdeckten Länder schreiben konnte.

Aber die Niederländer kamen auf die Insel Mauritius im Dienst der Ostindien-Handelsgesellschaft, einer Aktiengesellschaft (eine der ersten ihrer Art weltweit, da die Niederländer die Kraft von diversifiziertem Kapital erkannten). Die Holländer hatten also keine Absicht, die Länder, die sie besuchten, zu kolonisieren. Sie waren zu dieser Zeit eigentlich noch kein eigenständiger Staat, sondern bis 1648 lediglich rebellische Provinzen des spanischen Königreichs, und sie hatten wirklich nicht die geringste Lust, irgendwo eine spanische Flagge zu hissen. Aber die East India Company, für die die Holländer arbeiteten, war ein Handelsunternehmen, dessen Erfolg im Handel mit den Ureinwohnern lag. Wie sollten sie jedoch mit Ureinwohnern auf einer unbewohnten Insel handeln, auf der es keinen einzigen Vertreter dieser Art gab? Die Holländer fällten also wertvolles Ebenholzholz im Dschungel, verzehrten den armen Dodo, der sich vor ihnen nicht verstecken konnte, und segelten wieder ab.

Zwischen 1715 und 1723 wurde die Insel von den Franzosen besetzt, die im Gegensatz zu den Niederländern sehr gerne neu entdeckte Länder kolonisierten. Sie nannten die Insel wenig einfallsreich “L’ile de France” oder “Die Französische Insel”. Eine nahe gelegene Schwesterinsel, 170 Kilometer entfernt, nannten sie “L’ile de Bourbon”, also „Die Bourboninsel“.

L´ille de Bourbon (Reunion) links, L´ille de France (Mauritius)rechts

Dem setzten sie 1793 ein Ende, als sie dem König aus der Bourbon Dynastie – Ludwig XVI.  – den Kopf abschlugen. Unter den gegebenen Umständen passte der Name der Insel nicht mehr, und so benannten sie ihn im März 1793 in “La Reunion” um, welchen Namen sie bis heute trägt. Die Franzosen kannten also damals genauso wenig Mangel an Nationalismus wie heute. Der einzige ordentliche Hafen auf der Insel “L’ile de France” in einer tiefen Bucht erhielt den Namen „Port Louis“ nach dem damaligen König Ludwig XV., aber die Franzosen nannten ihn selbst „Port Nord Ouest“, also „Nordwesthafen“. Wahrscheinlich wollten sie den König nicht durch ein Kaff mit wenigen Hütten beleidigen, das seinen Namen tragen sollten. Die Franzosen erkannten jedoch, dass die Insel sich gut zum Anbau von Zuckerrohr eignete, und mit den Händen von Sklaven, die aus dem nahegelegenen Madagaskar gebracht wurden, machten sie sich an die Arbeit. Sie taten dies mit echtem französischem Charme und damit verbundenen typischen Sinn für Chaos.

L ´ille der France

Am 4. Juni 1735 landete der neue Gouverneur Bernard Francois Mahé de La Bourdonnais auf der Insel. Er fand die Insel im Chaos und in Anarchie vor und beschloss, etwas dagegen zu unternehmen. Er regierte mit eiserner Hand, schaffte Ordnung, baute Hafendocks und Lager, begann mit dem Bau von Straßen und weiterer Infrastruktur und überzeugte sogar die französischen Plantagenbesitzer davon, dass Ordnung eine gute und vorteilhafte Sache ist. Als Belohnung steht seine Statue in „Port Luis“ gleich am Hafen auf der Hauptstraße.

Im Jahr 1742 schickte er die ersten Siedler auf die damals unbewohnten Seychellen, weshalb die Hauptinsel der Seychellen nach ihm den Namen Mahé erhielt.

Der Wohlstand der Insel begann jedoch die Engländer zu provozieren. Sie betrachteten es als ungerecht, dass die Franzosen auf halbem Weg von Afrika nach Indien gleich zwei Inseln besaßen und sie keine einzige. Nach langem Rangeln nutzten sie die Zeit der napoleonischen Kriege für einen entscheidenden Angriff. Diese Kriege wurden nicht nur auf dem Festland im Europa, sondern auch auf dem Meer geführt, und dort, im Gegensatz zum Festland, zog Napoleon besonders nach der Schlacht von Trafalgar im Jahr 1805, bei der er fast seine gesamte Flotte verlor, den Kürzeren. Im November 1810 erschien eine britische Flotte vor Port Louis und begann, die Stadt zu belagern. Beide Seiten hatten ein wenig Schwierigkeiten, sich zu motivieren, um zu erklären, warum sie sich eigentlich am anderen Ende der Welt bekämpfen sollten. Es gibt eine überlieferte gereizte Konversation zwischen zwei Schiffskapitänen, bei der der englische Kapitän den Franzosen vorwarf: “Ihr Franzosen kämpft nur fürs Geld, wir Briten kämpfen für die Ehre.” Darauf antwortete der Franzose: “Richtig, wir kämpfen beide um das, was uns am meisten fehlt.”

Schließlich stellte sich heraus, dass die Motivation der Briten doch größer war, und am 3. Dezember 1810 kapitulierte die französische Garnison. Im Friedensvertrag versprachen die siegreichen Briten der lokalen Bevölkerung, dass sie ihre Sprache, Bräuche, Religion, Gesetze und Besitztümer behalten könnten. Er versprach auch, dass kein Franzose eingesperrt und die französischen Soldaten ein freier Abzug gewährleistet werde. Die lokale Bevölkerung akzeptierte dies dankbar und spricht noch heute Französisch. Neben hinduistischen Tempeln und Moscheen gibt es auch katholische Kirchen wie die Kirche St. Louis in Port Louis. Im Jahr 1814 wurde die Insel nach Napoleons Niederlage endgültig dem Vereinigten Königreich übergeben. Die Briten konnten es jedoch nicht akzeptieren, dass die Insel weiterhin “Französische Insel” hieß, und so erinnerten sie sich an die längst vergessene holländische Bezeichnung der Insel, und sie erhielt den heutigen Namen Mauritius. Sowohl die lokalen Kreolen als auch die Franzosen haben im Laufe der Zeit gelernt, ihre Insel „L´ille de Maurice“ zu nennen.

Die lokale Bevölkerung hat sich mit den neuen Herren arrangiert, vor allem, weil sie nicht in ihre Angelegenheiten eingriffen. Den Briten ging es tatsächlich hauptsächlich um den Hafen, den sie entsprechend ausgebaut haben. Die Bewohner sprechen daher auch heute noch untereinander Französisch (oder Kreolisch, einen französischen Dialekt, das allerdings nur unter Freunden verwendet wird; sonst kommuniziert man unter sich auf Französisch), nur offizielle Schilder ab Behördenhäusern oder Verkehrsschilder sind in Englisch geschrieben. Die Einheimischen sind jedoch bereit, in dieser Sprache mit Touristen zu kommunizieren. Geschäft ist Geschäft, und außerdem handelt es sich um die Amtssprache, in der auch der Schulunterricht geführt wird. Außergewöhnlich begabte Kinder haben auch die Möglichkeit, an Universitäten im Vereinigten Königreich zu studieren, wobei die Kosten vom Staat Mauritius übernommen werden.

Die Briten waren zufrieden, dass die Insel ihnen gehörte und ihre Schiffe sicher im Hafen anlegen konnten, um neue Vorräte für weitere Fahrt nach Indien oder Südafrika aufzuladen und Zucker und Obst zu kaufen, was der Insel einen außergewöhnlichen Wohlstand brachte. Die Briten verfassten ihre Verordnungen und Gesetze in Englisch, das niemand verstand oder verstehen wollte, und daher ignorierten die Einheimischen mit gutem Gewissen diese Gesetze, und so waren alle zufrieden und lebten in seliger Symbiose.

Die einzigen, die dafür bezahlten, waren die ehemaligen Sklaven. In unruhigen kriegerischen Zeiten gelang es ihnen, von den Plantagen zu fliehen, wo sie unmenschlicher Arbeit ausgesetzt waren, und sie versteckten sich in der Gegend des Berges Le Morne Brabant im Süden der Insel.

Le Morne Brabant

Als die Briten die Sklaverei abschafften (im Jahr 1807 verboten sie den Sklavenhandel im gesamten Imperium und im Jahr 1833 dann auch den Besitz von Sklaven in den Kolonien), fiel ihnen nichts Besseres ein, als Soldaten zu schicken, um diese erfreuliche Botschaft den geflohenen Sklaven mitzuteilen. Aber als die Sklaven bewaffnete Soldaten sahen, die ihnen etwas in einer Sprache zuriefen, die niemand verstand, kamen sie zu dem Schluss, dass sie entdeckt wurden und dass sie zurück auf die Plantagen gebracht werden würden. In Panik begingen sie Massenselbstmord, indem sie von den Hängen des Berges sprangen. Heute erinnert ein Denkmal an dieses Ereignis.

Die Abschaffung der Sklaverei brachte den lokalen Plantagenbesitzern jedoch erhebliche Probleme, da niemand da war, um das Zuckerrohr zu ernten. Sie baten daher ihre britischen Herren, etwas dagegen zu unternehmen. Diese beschlossen, in Indien, das sie bereits beherrschten, neue Arbeitskräfte zu finden. Die Inder konnten einen Arbeitsvertrag für fünf bis zehn Jahre unterschreiben. Das geschah noch bei ihnen zu Hause, wo sie keine Ahnung über die Folgen ihrer Unterschrift haben konnten. Danach wurden sie nach Mauritius gebracht. Zwei Tage mussten sie in einem Aufnahmelager im Hafen verbringen – heute ist aus diesem Gebäude das „Appravasi Ghat Museum“ geworden. Die Kapazität des Zentrums betrug zwar 600 Personen, aber oft waren dort zugleich mehr als tausend Menschen.

Es war eine Art der Quarantäne. Dort wurden ihre Papiere bearbeitet, und sie konnten danach zur Arbeit auf die Plantagen gebracht werden. Es war ein Experiment, das die britische Regierung im Jahr 1834 im gesamten Empire gestartet hatte, und Mauritius sollte der Testballon sein. Das Experiment gelang, und die Briten rekrutierten danach in Indien Arbeitskräfte praktisch für das gesamte Imperium. Die Plantagenbesitzer waren jedoch nicht daran gewöhnt, ihren Arbeitern Gehälter zu zahlen, und taten dies nur widerwillig und mit Verzögerung, wenn überhaupt. Daher führten die Briten bereits 1842 das Amt des Bevollmächtigten für Einwanderer, den “Protector of Immigrants”, ein. Es war kein leichter Job. In den Jahren 1860–1885 musste dieses Amt 110 940 Beschwerden bearbeiten, von denen etwa 80,000 als berechtigt anerkannt wurden. Es handelte sich größtenteils um nicht gezahlte Löhne. Zwischen 1834 und 1920 kamen so 450,000 Inder auf die Insel, heute machen Menschen indischer Herkunft 62 Prozent der 1,3 Millionen Einwohner der Insel aus. Einige von ihnen sind Muslime, aber wie mir ein Taxifahrer erklärte, handelt es sich um Muslime aus dem heutigen Pakistan (damals ein Teil des britischen Kaiserreichs Indien). Sie haben kein Problem damit, mit ihren hinduistischen Nachbarn Rum zu trinken, (die gegenseitigen Animositäten zwischen diesen zwei Volksgruppen in der alten Heimat haben sich nach Mauritius offensichtlich nicht übertragen) obwohl dies der Prophet einst verboten hat, und sie haben daher keine sündigen Gedanken an Terrorismus oder sogar Selbstmordanschläge. Das bringt mich auf die Gefährlichkeit der Abstinenz – nicht nur die Selbstmordterrorristen aber auch zum Beispiel Hitler waren Abstinenten. Das droht auf Mauritius nicht. Der Rum ist auf der Insel nämlich ein Nationalgetränk, und kein Fest kommt ohne ihn aus. Die Einheimischen trinken jedoch weißen Rum mit verschiedenen Zusätzen, während der goldene Rum für Touristen und den Export bestimmt ist. Er schmeckt hervorragend. Muslime aus arabischen Ländern, die den Rum natürlich verachten würden, bilden auf der Insel nur eine vernachlässigbare Minderheit.

Der Wohlstand der Insel endete abrupt im Jahr 1869. Die Insulaner konnten nichts dafür, aber in diesem Jahr wurde der Suezkanal eröffnet, und der Weg nach Indien verkürzte sich dadurch für britische Schiffe entscheidend. Aus einem wichtigen Stützpunkt im Indischen Ozean wurde die Insel zu einem uninteressanten Ort am Ende der Welt an der Grenze der Wahrnehmbarkeit.

Der einzige Glücksfall war, dass am 21. September 1847 der örtliche Postmeister James Stuart Brownrigg die Anordnung zur Herstellung von zwei Briefmarken erließ. Eine Einpennyrote für den Postverkehr in Port Louis und Umgebung und eine Zweipennyblaue für die gesamte Insel. Die Marken wurden von Joseph Osmond Barnard graviert, der leider (und für Philatelisten zum Glück) vergesslich und schwerhörig war und daher anstelle des üblichen “post paid” den Text “post office” auf die Marken gravierte. Weil die Frau des Gouverneurs, Lady Gomm, Einladungen zu einem Ball verschicken wollte, der am 30. September stattfinden sollte, gab es keine Zeit mehr, den Fehler zu korrigieren. So wurden die Einladungen mit diesem weltberühmtesten Druckfehler verschickt. Da es schade war, die Marken wegzuwerfen, wurden alle 500 Marken beider Serien verbraucht. So entstand auch der legendäre “Brief nach Bordeaux”, auf dem beide Marken nebeneinanderstehen und zu einer der größten philatelistischen Kuriositäten aller Zeiten wurden. Dank dieser beiden Marken kennt die vergessene Insel im Indischen Ozean die ganze Welt.

Nach dem Zweiten Weltkrieg wuchs in allen Teilen des britischen Empires die Unabhängigkeitsbewegung der einzelnen Kolonien. Mauritius war in dieser Bewegung nicht besonders aktiv. Ehrlich gesagt konnten sich die lokalen Politiker eine eigenständige Existenz ohne politische und wirtschaftliche Unterstützung Londons nicht vorstellen. An der Spitze der Labour Party, der stärksten politischen Partei auf Mauritius, stand der in England ausgebildete Arzt indischer Herkunft, Seewoosagur Ramgoolam.

Man nennt ihn auch – wenn auch ein wenig passend – den mauritischen Gandhi. Im Gegensatz zu seinem Vorbild engagierte er sich zusammen mit seinen politischen Freunden für den Verbleib der Insel im „Britisch Empire“, und auch seine Ernennung zum Ritter durch Königin Elisabeth II. im Jahr 1965 änderte nichts daran. Aber die Briten hatten bereits genug von verlustreichen Kolonien, und so beschlossen sie 1968, sich von allen außer strategisch notwendigen Kolonien wie zum Beispiel Hongkong zu trennen. (Etwas auf die Art wie die Kinder aus dem bequemen „Hotel Mama“ zu jagen). Sir Seewoosagur Ramgoolam wurde also – ob er wollte oder nicht – zum nationalen Helden und zum Vater der Nation. Und er blieb es auch nach seinem Tod im Jahr 1985. Auf der Insel gibt es viele Orte, die nach ihm benannt sind, zum Beispiel der internationale Flughafen im Südosten der Insel, das Krankenhaus im Nordwesten oder der botanische Garten in Pamplemousses. Überall, wo die Abkürzung SSR im Namen vorkommt, sucht man nach Sir Seewoosagur Ramgoolam.

Die Briten gingen, und es blieb von ihnen nicht viel übrig. Nicht einmal Rugby, sonst der Nationalsport echter Männer in allen Ländern des Commonwealth, setzte sich hier durch. Es wird Fußball gespielt. Die überwältigende Mehrheit der Touristen sind Franzosen, die Briten bilden hier eine vernachlässigbare Minderheit – es gibt hier wahrscheinlich sogar mehr Tschechen oder Slowaken als Briten. (Von Deutschen oder Österreichern überhaupt zu schweigen) Vielleicht kann man das Teetrinken als englische Tradition bezeichnen (Kaffee wird hier wenig getrunken und nur an einem Ort im Süden der Insel auf einer Plantage im Ort namens Chamarel angebaut, der allerdings vor allem durch seinen Rum bekannt ist). Das markanteste Erbe der britischen Herrschaft ist der Linksverkehr. Autos tauchten nämlich genau zu der Zeit auf, als hier die Briten herrschten. Kurz nach der Unabhängigkeitserklärung begann der Tourismus zu blühen, und die Briten vergaßen ihre ehemaligen Untertanen nicht – in unserem Hotel La Pirogue gibt es eine königliche Suite (Royal Suits), die im Jahr 1994, also zwei Jahre nach der Ausrufung der Republik durch die Bewohner der Insel, feierlich vom Gatten der abgesetzten Quen, Prinz Philip und seinem Sohn Edward eröffnet wurde. Nachdem die Europäische Union aufhörte, die Zuckererzeugung aus dem Zuckerrohr (für viele europäischen Zuckerfabriken zu spät) zu subventionieren, gingen auf der Insel die meisten Zuckerfabriken von den ehemaligen dreißig Firmen bankrott, lediglich noch vier sind in Betrieb. Aber Zuckerrohr bleibt weiterhin das Hauptlandwirtschaftsprodukt, und die Mauritier haben sich auf die Herstellung von Rum umgestellt, der hier das Hauptgetränk ist. Echter Rum muss nämlich aus Zuckerrohr hergestellt werden, und deshalb musste zum Beispiel der tschechische Rum, der aus Zuckerrüben hergestellt wurde, in „Tuzemák“ umbenannt werden, was alle tschechischen Konsumenten dieses beliebten Getränkes sehr schmerzte und ihr Misstrauen gegenüber der weltweiten Globalisierung und EU wachsen ließ. So viel also kurz zu der Geschichte der Insel Mauritius. Nächste Woche werde ich versuchen zu beschreiben, was hier alles zu sehen ist. Der Dodo tritt hier nur als Souvenir auf, er ist aber überall präsent. Der echte hat die Zerstörung seines Paradieses jedoch nicht überlebt.

Aber… Joanne Kathleen Rowling, die Autorin von Harry Potter, schreibt in ihrem Buch “Phantastische Tierwesen”, dass der Dodo, den sie jedoch Didicawl nennt, magische Fähigkeiten entwickelt hätte, um zu verschwinden und an einem anderen Ort wieder aufzutauchen, was es ihm das Überleben ermöglicht hat. Allerdings hat die Internationale Zauberergemeinschaft diese Tatsache den Muggeln, also uns Nicht-Zauberern, nicht mitgeteilt, um uns im Glauben zu halten, dass der Dodo ausgestorben ist und damit wir uns gegenüber anderen gefährdeten Arten rücksichtsvoller verhalten als gegenüber diesem sympathischen ungeschickten Vogel, der neben Rum und der zweipennyblauen Briefmarke zum Symbol der Insel Mauritius geworden ist.

Also, wer weiß…?

Dodo

Veselé ježdění po Brně

               Ačkoliv v tomto roce neočekávám nic moc veselého začneme povídání něčím pro zasmání. Ostatně je to zážitek ještě z minulého roku. I když člověku částečně při tom naskakuje husí kůže. Rozhodl jsem se jet do Brna. (Ne, ještě se nesmějte, to ještě není pointa! Samozřejmě důvod k smíchu už máte, ale vyčkejte, bude líp, tedy hůř).

               Nemůžu říct, že bych nebyl varován. Kamarádi tvrdili, že to Brna si může troufnout jedině člověk, kterého už život nebaví. Minimálně by měl takový řidič mít za sebou přežitou Neapol a Mnichov. Mnichov jsem už kdysi přežil, ovšem to bylo ve státní svátek, do Neapole jsem jel vlakem. Kromě toho jsem byl varován vlastními pokusy projet jen OKOLO Brna z jihu od Mikulova směrem na Olomouc. Už když si vzpomenu na tento zážitek, celý se třesu. Nevím, čím to je, zda se z Brna právě buduje metropole světového významu s odpovídající infrastrukturou, nebo si jen paní starostka šňupla trošku víc toho bílého prášku. Nicméně bylo mi zřejmé, že ve městě, kde existují výhradně oranžové směrovky, to nebude snadné. Ovšem bratr měl narozeniny a já jsem měl pro něho dobrou láhev a bylo třeba mu ji dopravit. Až do Soběšic, což je ještě Brno, ale vlastně už to Brno není – tedy hlavně je to na úplně opačné straně města.

               Proto jsem se v předvečer mé cesty rozhodl zaktivovat aplikaci Waze. Můj bratr na ni věří, a tak jsem doufal, že mě Brnem provede. Protože jsem měl s aktivací aplikace na mobilu tradiční problémy, využil jsem služeb kamaráda, který je o generaci mladší, a tedy v práci s mobilním telefonem flexibilnější. Zadával tedy do Waze všechny údaje, o které ho aplikace žádala a když byl hotov, rozhodl jsem se vyzkoušet, co mi ukáže, když zadám cestu ze Starojické Lhoty do Soběšic. Stalo se, co jsem v podstatě očekával – telefon mi oznámil, že funkce je nedostupná. Kamaráda to znejistilo, zadal tedy všechno ještě jednou a tentokrát zadal start i cíl sám (nedůvěra se mě dotkla, ale nic jsem neříkal). Mobil oznámil i jemu, že funkce je nedostupná. Kamarád mínil, že je to možná tím, že mám zahraniční mobil, nicméně bylo tedy jasné, že budu muset jet podle navigace.

               Zadal jsem cíl a vyrazil. Zapomněl jsem, že mám přechytřelé auto. Tedy nezapomněl, ale mé vozidlo jsem naprosto podcenil. Někde u Kroměříže mi zahlásilo, že některé z podpůrných funkcí jsou omezené. Což mi bylo jedno, tyto funkce stejně nepotřebuji a nepoužívám. Zrušil jsem tedy hlášení a myslel jsem, že je to tím vyřešeno. Chyba lávky. Hlášení se okamžitě objevilo znova. A znova. A znova. Nedalo se prostě odstranit, což v praxi znamenalo, že jsem nemohl používat navigaci. A pak se najednou navigace znovu objevila. Ovšem, nevedla mě do Soběšic, ale do Grazu k autohauzu Denzel, kde jsem auto koupil a kam jezdím na servis. To už mě vytočilo dostatečně. Ovšem za onou novou adresou, na níž auto trvalo, se objevilo i telefonní číslo. A tak jsem na něj zavolal. Jezdit k autohauzu Denzel v neděli mi připadalo dost ujeté. Zavolal jsem a skutečně mi zdvihla milá slečna a zeptala se, jaký mám problém. Řekl jsem jí, že jedu právě po dálnici v Česku a že nemůžu používat navigaci, protože se mi pořád objevuje hlášení o znefunkčnění funkcí, které vůbec nepotřebuji a že je nutné toto otravné hlášení vypnout. Řekla mile, že mě přepne na technika.

               Ozval se mužský hlas a poté, co jsem mu začal líčit můj problém, mi řekl, že s ním můžu mluvit česky. To mě trošku překvapilo, po českých dálnicích zřejmě podle vídeňské centrály firmy Denzel (s tou jsem teď telefonoval) můžou jezdit jen Češi, nikdo jiný si zřejmě netroufá. Nicméně jsem toto překvapení zhodnotil, jako příjemné a vysvětlil jsem mu můj problém. Tedy, že nedokážu odstranit z displeje to hlášení o nefunkčnosti funkcí, které nepotřebuji, nikdy jsem nepotřeboval a potřebovat nehodlám. Řekl, že to je obtížné a že se toto hlášení vypnout nedá. To mi vyrazilo dech. Bylo mi jasné, že se k bratrovi přes současné Brno bez pomoci navigace nikdy nemůžu dostat. Žádal jsem důrazně o pomoc. Nato mi řekl, že bych mohl zastavit a ty funkce prostě úplně vypnout. Že pak mi sice auto nebude nic hlásit při parkování, protože tím budou vypnuté kamery, ale to hlášení by pak mělo zmizet. Na čele mi vyrazil smrtelný pot při představě, jak někde na odpočívadle listuji v registrech mého přechytřelého vozidla a hledám možnost vypnutí podpůrných nepotřebných funkcí. Onen milý pán mi řekl, že pokud si nebudu vědět rady, můžu mu znova zavolat. To mě maličko uklidnilo.

               Jenže, jen co jsem rozhovor ukončil, hlášení z displeje zmizelo a už se neobjevilo. To auto si očividně jen chtělo vynutit onen telefonát a když jsem ho zvládl, prostě ono hlášení vypnulo samo.

               Pokračoval jsem tedy v cestě do Brna, i cíl v navigaci se opět sám od sebe přepnul z autohauzu Denzel v Grazu na Soběšice. Pocítil jsem mírný optimismus, a to i když jsem před Brnem projížděl okolo mnoho kilometrů dlouhé fronty kamionů. Pak mě navigace svedla z cesty. Vedla mě cestami, které jsem vůbec neznal – a k bratrovi jsem jezdil po celá léta – to ještě když byly směrovky v Brně modré. Rozhodl jsem se tomu GPS věřit, i když bylo německé a vyrobené na zakázku BMW. Ono mi v podstatě ani nic jiného nezbývalo. Byla to ovšem osudná chyba. Kličkoval jsem ulicemi, nemaje tušení, kde jsem, až mě najednou navigace zavedla před řeku Svitavu. Tedy nemám nic proti řekám, pokud přes ně vede most. Jenže ten most tam nebyl, místo něho se přede mnou šklebilo staveniště a navigace mě vyzývala, abych se nebál a jen dál – tedy do řeky. To jsem odmítl. Otočil jsem to a rozhodl jsem se překážku objet. Dal jsem dvě kola. Při třetím mě navigace vedla do nějakých uliček, aby pak v úzké ulici, jednosměrce, označené „Pozor, změna organizace dopravy“ řekla, že se mám otočit a vrátit. Tehdy jsem ztratil nervy, našel místo, kde se auto dalo odstavit a zavolal bratra, že se k němu v ten den prostě nedostanu.

               Zareagoval podle očekávání. „Proč nepoužíváš Waze?“ zvolal dost podrážděně. Vysvětlil jsem mu, že jsem si Waze nechal včera nainstalovat, ale že je ta funkce na mém mobilu nedostupná. Nechápal proč. Navrhl jsem, že je to možná tím, že mám zahraniční telefonní číslo. Usoudil, že je to blbost – bratr je počítačový expert a software na rozdíl ode mě věří, protože ji ovládá. Souhlasil jsem tedy s tím, že to blbost je, ale že mi tato skutečnost moc nepomůže. Jsem v Brně nemaje tušení kde a jak se odtud můžu dostat neřkuli, jak se můžu dostat do Soběšic. Poněkud nevrle se mě zeptal, kde jsem. Na cedulce domu na opačné straně silnice, jsem si přečetl že jsem v Husovicích a udal jsem mu dokonce i jméno ulice a číslo domu. Chvíli bylo na druhé straně telefonu zaražené ticho a pak se zeptal „Co proboha děláš v Husovicích?“

               Řekl jsem po pravdě, že nevím. Že si tam jen stojím a že jsem neměl ani nejmenší úmysl do této brněnské čtvrti jezdit, ale že mě tam zavedla má navigace, která právě tady další snahu mě zavést dál vzdala. Bratr mi sdělil, že to není daleko a že pro mě přijede.

               Samozřejmě mi bylo jasné, že mě přezkouší z používání aplikace Waze. Proto jsem ji znovu našel zaktivoval, zadal jsem adresu v Soběšicích a mobilní telefon mi opět oznámil, že funkce je nedostupná. Nechal jsem si ji na displeji, abych to mohl bráchovi ukázat. Jako důkaz, že jsem v tom nevinně a že mě opravdu technika nechává na holičkách.

               Než přijel, trvalo to několik minut. Když jsem jeho auto na konci ulice uviděl, zaktivoval jsem mobil a zjistil, že mezitím se Waze vypnulo a ono hlášení na displeji není. Proto jsem aplikaci zaktivoval znova, zadal jsem Soběšice a vzápětí se mi na displeji ukázala podrobná cesta až k bratrovu domu. Že mě v tom okamžiku netrefil infarkt, hodnotím jako velmi dobré znamení – moje srdce ještě něco vydrží.

               Bratrovi jsem můj mobil neukazoval. Spořádaně jsem se zařadil za jeho auto a pokračoval za ním ve směru který ukazovaly oranžové směrovky až do Soběšic. Opravdu to už nebylo daleko.

               Samozřejmě že si moji čtenáři právě teď myslí, že jsem si celou tu historku vymyslel. Ale tohle NEVYMYSLÍŠ! Tolik fantazie prostě nemám!

               Ne, milá přátelé, počítačová technika pokračuje ve své zločinné snaze mě zlikvidovat. A je v tom vytrvalá. Hlavně když zjistila, že si kupuju auta, která si se mnou můžou dělat, co chtějí.

               Mimochodem, Denzelovi jsem zavolal v pondělí a ptal jsem se ho, zda mám jet do servisu a zda mám ty pomocné funkce, které nechtěly včera fungovat, opravdu vypnout. Technik mi řekl, že není třeba, abych jezdil, že stačí, když si očistím kamery. Že byly očividně znečištěné, a proto se ony funkce vypnuly. Zajel jsem tedy do umývačky. Od té doby mám pokoj.

               To vše se stlalo vloni v listopadu, ale jak je zřejmé šok zůstává. Do nového roku přeju všem Brňákům, aby jim ty oranžové směrovky začaly modrat. Potom se – snad – někdy zase do toho města odvážím přijet.