Dlouho jsem uvažoval o tom, zda se pustit na tuto novou neprozkoumanou cestu. Ještě nikdy jsem na mé stránce nesdílel cizí článek a bohužel si nemůžu opatřit svolení autorky.

Ale tento článek z roku 2017 je tak skvelý a tak přesně definuje princip ruského myšlení, že by ho měl znát každý. Je sice dlouhý, ale stojí zato.

Samozřejmě, pokud by autorka nebo Deník referendum měli k tomuto mému činu výhrady, jsem připraven článek okamžitě stáhnout. Ale byl sdílen mnohokrát na facebooku a je určitě v zájmu autorky, deníku i nás všech, abychom tento popsaný problém poznali a pochopili. Takže vydržte, když se začtete, nebude se moci od textu odtrhnout.

V Rusku opozice nechce být opozicí a občané nechtějí být občany. Trpí komplexem oběti, věří, že na nich nezáleží a že nemají sílu cokoli změnit. „Vždycky to tak bylo,“ prohlašují a stvrzují tím svou občanskou pasivitu.

Rozvrat 90. let, beznadějná „nultá léta“, Putinova vláda těžká jako náhrobní kámen, zrušení voleb, úředníci kryjící si navzájem záda, monopolizace médií, politické procesy a faktický zákaz veřejných protestů vedly k tomu, že se Rusové cítí před státem zcela bezmocní. A přestávají věřit, že by dokázali změnit běh událostí ve své zemi.

K volbám nechodí. „Stejně to rozhodnou za nás!“ Nechodí na demonstrace. „Stejně je rozeženou!“ Nebojují za svá práva. „Díky bohu, že aspoň žijeme.“ Sto čtyřicet milionů lidí se nachází v somnambulním stavu hraničícím se ztrátou pudu sebezáchovy.

Nenávidí moc, ale patologicky se bojí její změny. Vnímají nespravedlnost a nejistotu, ale nesnášejí bojovníky za občanská práva. Nenávidí byrokraty a vládu, ale podporují totální zasahování státu do všech oblastí života. Bojí se policie, ale chtějí větší policejní kontrolu v zemi. Cítí se podvedeni, ale věří televizi. Jako mantru opakují: „Jen aby nebyla válka,“ ale z války se radují. Jsou to oběti s pocitem všeobecné nadřazenosti, které nejenže nemohou, ale ani nechtějí nic ovlivnit.

Syndrom naučené bezmocnosti popsali američtí psychologové Martin Seligman a Stephen Mayer v roce 1967. První pokusy se prováděly na zvířatech. Dvě skupiny psů byly vystaveny elektrickým šokům: psi v první skupině mohli vypnout proud stisknutím speciálního panelu čumákem; psi ve druhé skupině neměli nad šoky žádnou kontrolu. Poté byli psi přemístěni do boxu s nízkou přepážkou a znovu byli vystaveni elektrošokům. Psi z první skupiny skákali přes přepážku, aby se vyhnuli nepříjemným pocitům, zatímco psi z druhé skupiny neudělali pro zmírnění svého utrpení vůbec nic.

Poté se prováděly pokusy i na dobrovolnících. Saligman formuloval naučenou bezmocnost jako stav, který vzniká, když se zdá, že nemůžeme nic ovlivnit, nemůžeme udělat nic, abychom zabránili nepříjemné události nebo ji změnili. Naučená bezmocnost se projevuje ve třech oblastech: motivační, emocionální a kognitivní.

V rovině motivace jedinec ztrácí víru v sebe sama a touhu ovlivnit situaci. V emocionální sféře se projevuje pocitem stísněnosti až hlubokou depresí. V kognitivní rovině jde o neschopnost naučit se, jak se ze vzniklé situace dostat. Zdá se, že nejrozsáhlejší experiment s uvržením lidí do tohoto stavu se dnes odehrává v Rusku. Sociologové a psychologové odhadují, že syndromem naučené bezmocnosti trpí až devadesát procent obyvatel země.

↗

„Díky bohu, že aspoň žijeme.“ Foto Sergei F, flickr

Čekání na zázrak

Strávili jsme s manželem rok a půl tři sta kilometrů od Moskvy ve středním Rusku, v relativně prosperující Kalužské oblasti. Obyvatelé naší vesnice byli hluční, konfliktní lidé, kteří byli v případě potřeby schopní použít nůž nebo vidle. Po večerech bylo na ulici slyšet křik: někomu ukradli slepici, jinému otrávili psa, dalšímu odloudili ženu, kohosi zbili — a ten, vyzbrojen sekerou, běžel potrestat viníky.

Vodovodní systém ve vesnici tvořilo potrubí načerno vedené ze studní, ale ne každý měl tento „luxus“, takže mnoho lidí postaru tahalo vodu ve vědrech. Uprostřed ponurého, chladného listopadu však voda z vesnických pramenů náhle zmizela.

Nejbližším zdrojem byla studna v rokli, ke které se nebylo snadné v tomto ročním období po kluzkém a nebezpečném svahu dostat. Drsní a hluční vesničané, schopní při každé příležitosti vyvolat skandál a rvačku, se poslušně táhli s kbelíky dolů do rokle a plnili všechny nádoby, které ve svých domech našli.

Když jsem se zeptala, jak dlouho nebude voda, bylo mi řečeno, že až do jara. Přesvědčená, že místní obyvatelé tomu rozumějí víc, jsme se s manželem začali balit, ale den před odjezdem jsem ještě zavolala na havarijní službu. Jen pro každý případ, abych se ujistila, že se voda skutečně neobjeví.

Můj telefonát tam vyvolal překvapení! Ukázalo se, že nehodu nenahlásil ani jeden z obyvatel, ačkoli telefon byl téměř v každém domě. Druhý den přijeli dělníci, aby vodárenskou věž opravili, a do vesnice se vrátila voda. Kdybych nezavolala, vesničané by ale pravděpodobně čekali až do jara.

Stejné to bylo s elektřinou. Zastaralé elektrické sítě, dědictví sovětských dob, často selhávaly a vesnice se nořila do tmy. I to bylo třeba nahlásit havarijní službě, jejíž číslo bylo možné snadno najít v každém telefonním seznamu, ale místní obyvatelé zřejmě raději doufali v zázrak. Obvykle jsem tím „zázrakem“ byla já.

Když vypadla elektřina v noci, vesničané, kteří vstávali velmi brzy, seděli doma potmě, dokud jsem se dopoledne neprobudila já. Byl to klasický syndrom naučené bezmocnosti, který opanoval celou vesnici.

↗

Velmi mnozí Rusko opravdu opouštějí. Foto Sergei F, flickr

Beztak se nic nezmění

Hlavní město se však od této vesnice příliš neliší. Když vláda začala rušit nemocnice a léčebné projekty, včetně národního onkologického programu, byli pobouřeni všichni, jak pacienti, tak lékaři. Koneckonců se to týkalo všech. Moskvané se navíc potýkali s problémy při získávání léků a kvót na operace a „bezplatné“ zdravotnictví začalo být pro mnohé nedostupné, protože státní nemocnice se začaly měnit v placené kliniky.

Během jednoho roku v Moskvě propustili sedm tisíc zdravotníků a uzavřeli osmadvacet zdravotnických zařízení. Lékaři, kteří zůstali bez práce, uspořádali demonstrace. Neměli však podporu ostatních lékařů ani pacientů.

Moje sousedka na patře byla nucena prodat svou chatu, aby mohla zaplatit léčbu pro nemocného syna. Pokaždé, když jsme se potkali u výtahu, proklínala vládu i zdravotní reformy. Ale když jsem jí navrhla, aby se připojila k lékařům demonstrujícím proti zavírání nemocnic, zavrtěla hlavou: „Proč?“ A stejně uvažovali všichni: „Proč? Beztak se nic nezmění…“

Když se lidí ptám, zda je z nějaké situace východisko, dostávám stále stejnou odpověď; pouze různými slovy: „Je jen jedno východisko — emigrovat.“ A i když je to pro většinu lidí pouhá floskule, velmi mnozí Rusko opravdu opouštějí. Odcházejí především opozičníci, kteří se účastnili protestů v posledních letech, a to jak známí političtí aktivisté, tak i řadoví účastníci.

Neodcházejí ani tak proto, že by se báli represí a pronásledování. Odcházejí kvůli těžkému, nesnesitelnému pocitu beznaděje, který zachvátil celý národ.

Státní moc vypočítavě utváří amorfní, submisivní a zmanipulovanou společnost, a využívá k tomu všemožných politických, represivních a informačních prostředků. Vymývání mozků se stalo hlavním nástrojem k potlačení občanské vůle, která je ostatně tak jako tak teprve v zárodečné fázi, a k principiálnímu vymýcení svobodného myšlení.

Prakticky všechna naše média jsou buď přímo vlastněna úřady, nebo jsou pokoutně skupována či prostě zastrašována; dělí se na ty vysloveně provládní a na ty, jež předstírají nezávislost, takže je správnější je nazývat hromadné dezinformační prostředky. Sledování zpráv lze přirovnat k úrazu mozku a neustálé vysedávání před televizí se rovná dobrovolné lobotomii.

Vyfabulované reportáže, rozporuplná prohlášení politiků, kult osobnosti prezidenta, dezinformační kampaně, slova popírající činy, groteskní novely zákonů a zběsilé zákonodárné iniciativy poslanců — to vše uvrhuje lidi do trvalého stresu, který se stává způsobem života.

↗

Vyfabulované reportáže, rozporuplná prohlášení politiků, kult osobnosti prezidenta, dezinformační kampaně, slova popírající činy, groteskní novely zákonů a zběsilé zákonodárné iniciativy poslanců — to vše uvrhuje lidi do trvalého stresu, který se stává způsobem života. Foto Sergei F, flickr

Setření rozdílů mezi pravdou a lží

Gregory Bateson formuloval pojem „double bind“ — „dvojná vazba“. Jedná se o psychologický pojem popisující stav, kdy jedinec dostává vzájemně neslučitelné pokyny. Tak vypadá současné Rusko.

Prezident například tvrdí, že bojuje proti oligarchům, a pak jim udělí řády Za zásluhy. Vláda slíbí, že ceny neporostou, ale za měsíc se zdvojnásobí. Církev učí, že chamtivost je hřích a že snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do království nebeského, ale patriarcha se vozí v koloně s ochrankou a líbá se s mocnými tohoto světa. Úředníci prohlašují, že naše armáda na Ukrajině není, ale všechna média mluví o úspěších Ruska na ukrajinské frontě.

Lidé, kteří jsou neustále vystaveni takovému působení, přestávají rozlišovat mezi doslovným a metaforickým, hledají spiknutí tam, kde žádné není, a naopak ztrácejí schopnost porozumět podtextu. Klíčovým bodem „dvojné vazby“ je nepřípustnost kritické analýzy rozporů, jež tvoří její podstatu.

Proto věřící „nesmějí“ kritizovat církevní hierarchii („Bůh ví vše nejlépe.“), daňoví poplatníci nesmějí kritizovat vládu („ministři jsou chytřejší“) a kritika Putina se nyní rovná vlastizradě. V Rusku navíc působí řada poslanců, duchovních, členů vlády a kulturních osobností, kteří záměrně přicházejí s absurdními návrhy nebo výstředními iniciativami, jež mají šokovat veřejnost, aby je pak vyšší instance milostivě odmítly.

Mezi takové zákonodárné iniciativy poslanců patří návrh zákazu potratů, kriminalizace homosexuality, branná povinnost pro ženy, jež do třiadvaceti let nestihly porodit, zbavení občanství za sňatek s cizincem, odsouzení matek k deseti letům odnětí svobody za to, když tráví dovolenou v lázeňských centrech bez manžela, omezení špatných zpráv v televizních zpravodajských pořadech na maximálně deset procent vysílacího času, zákaz výuky evoluce ve školách a tak dále.

V důsledku neustálého poslouchání nesmyslných a vnitřně rozporuplných zpráv, nemožnosti rozpoznat skutečné záměry státní moci, ustavičného čekání, kdy zase státní moc schválí nějaký nový zběsilý zákon, setření rozdílů mezi černou a bílou a mezi pravdou a lží lidé propadají depresi. A stávají se lhostejnými ke svému osudu.

↗

Lidé se stávají lhostejnými ke svému osudu. Foto Sergei F, flickr

Vlastenectví s oprátkou na krku

Tomu, kdo se stydí za přítomnost a bojí se budoucnosti, nezbývá než se pyšnit minulostí. Nemají-li lidí důvod milovat vlastní zemi, aspoň nenávidí ty ostatní. Nedokážou-li změnit vlastní život, aspoň ničí životy druhých.

V Rusku lidé nemají na chod svého státu žádný vliv; úzká vládnoucí třída zachází s přírodním bohatstvím země, jako by to byl její soukromý majetek, a s rozpočtem jako s vlastní peněženkou. Zároveň se snaží do bláta zašlapaný pocit lidské důstojnosti nahradit národní hrdostí a místo boje za vlastní práva lidem nabízejí válku.

Proč lidé v Rusku tak snadno zapomněli, že Ukrajinci jsou bratrský národ? Proč muži místo toho, aby dali do pořádku vlastní zemi, jdou „dělat pořádek“ do jiné země? Protože dnes je Rusům jedno, koho nenávidí — Američany, Ukrajince, Číňany nebo Němce: permanentní podněcování nenávisti lidi rozpaluje a přesouvá jejich pozornost od naléhavých problémů k imperiálním iluzím.

Zdá se, že záhady ruské duše rozluštili kremelští propagandisté, kteří spojili manipulativní techniky a nacionální stereotypy. Naše obnovená ideologická triáda zní „Samoděržaví. Pravoslaví. Televize.“ Vymývání mozků národa v oblasti zahraniční politiky je založeno na dichotomii „přítel — nepřítel“: my—oni, vlastenci—vlastizrádci, Rusko—Evropa, Putin—Amerika, svébytná cesta Ruska — dekadentní Západ.

Je to univerzální recept, který se zrodil v dávných dobách na základě mytologických představ o protikladech mezi „člověkem—přírodou“; je to nejdůležitější princip etnického světonázoru. Tam, kde je protiklad „naše—cizí“ povýšen na státní ideologii, má „elita“ volnou ruku k potírání jakéhokoli svobodného myšlení.

Agrese je základem stvrzování totožnosti: nepřátelství vůči cizím je projevem náklonnosti k „našim“. Proto nás štvou jako psy na slaměné panáky: jednou proti Evropanům, podruhé proti Ukrajincům, potřetí proti Američanům. Koneckonců, čím více je vnějších „nepřátel“, tím pevněji se zbědovaný lid stmeluje kolem oligarchické elity a ze všech svých neštěstí viní Ameriku či domácí „pátou kolonu“.

↗

Zdá se, že záhady ruské duše rozluštili kremelští propagandisté, kteří spojili manipulativní techniky a nacionální stereotypy. Naše obnovená ideologická triáda zní „Samoděržaví. Pravoslaví. Televize.“ Foto Sergei F, flickr

Podněcování agrese jako náhražka řešení domácích problémů

Termín „přeskokové chování“ zavedl etolog Nikolaas Tinbergen, který zjistil, že počínání zvířat často neodpovídá situaci, ve které se nacházejí. Například bojující kohouti, z nichž ani jeden nemůže získat navrch, náhle boj přeruší a začnou jakoby hledat zrní pod svýma nohama. Pták sedící na vejcích si při pohledu na útočníka začne důkladně čistit peří místo toho, aby na něj zaútočil. Anebo jelen, který nemá protivníka, s nímž by se mohl pustit do křížku, začne svými parohy zápolit s prvním stromem, který se mu namane.

Protože zvířata neřeší podstatu situace, v níž se ocitla, jejich chování na první pohled nedává smysl. Termínem „přeskokové chování“ vědec popsal počínání zvířat, která namísto řešení problému, se instinktivně uchýlí k rutině, jež je pro danou situaci irelevantní. Zástupnou aktivitou snižují napětí.

S „přeskokovým chováním“ se setkáváme běžně i v každodenním životě u lidí. Například když šéf, který se pohádal se svou manželkou, seřve podřízeného, vybije si na něm svou zlost. A jeho podřízený, který mu nemůže dát pěstí, se po návratu domů pohádá se svou ženou.

Úředníci vyčerpaní po celodenní práci dupnou po cestě domů na plyn, jen aby mohli rozstříknout louži a pokropit kolemjdoucí. Lidé zahlcení svými problémy se bezdůvodně hádají v metru, narážejí do sebe navzájem nákupními vozíky v supermarketech nebo se vzájemně urážejí na sociálních sítích, aby si vybili nahromaděný hněv.

Jiným příkladem je situace, kdy ceny a nezaměstnanost prudce rostou, protože úřady jsou neschopné a národ, který nemůže změnit svou vládu ani ji donutit řádně pracovat, přenáší všechnu svou nenávist na amerického prezidenta nebo ukrajinský národ. Anebo když obyvatel zapadlého ruského města, kde byla uzavřena továrna, nemocnice a škola, odejde bojovat na Donbas.

Kremelská propaganda podněcuje agresi, otupuje citlivost vůči xenofobii, zkresluje obraz reality a provokuje k fyzickému i verbálnímu násilí. Všechny národy a režimy mohou manipulativním technikám podléhat úplně stejně: Hitler vinil ze všech neduhů světa Židy a komunisty, Ronald Reagan udělal „nepřátele lidu“ z nezaměstnaných Američanů.

↗

Nezaměstnanost, krize a chudoba? My jsme velký národ! Ekonomika nezvládá sankce? Bojí se nás celý svět! Z hlediska životní úrovně jsme na 91. místě mezi Guatemalou a Laosem? Rusko jde svou vlastní cestou. Zdravotnický systém se zhroutil a na nemocné děti se pořádají celostátní sbírky? Ruská armáda je ze všech nejsilnější! Foto Sergei F, flickr

Zadky vystrčené do větru a odstáté uši televizních antén

Personifikace zla pomáhá usměrňovat veřejné pobouření a funguje jako hromosvod, který odvádí pozornost nespokojené veřejnosti od nebezpečných témat k ideologickým chimérám a „krutému a nesmiřitelnému nepříteli“, kterého si vymyslela nebo vypěstovala sama vládní propaganda. Všudypřítomná hysterická agitace, podporovaná médii, je prezentována jako radostné celonárodní nadšení a občanský postoj je nahrazen netolerancí k odlišným názorům.

Propaganda působí na emoce a blokuje kritické myšlení. Jejím nejdůležitějším nástrojem je „stigmatizace“ – nálepkování, urážení, vytváření negativního obrazu a očerňující PR. Žije-li člověk v zajetí klišé a apriorních soudů, jež jsou základem prakticky každé výchovy, má zpravidla dosti omezenou schopnost myslet bez šablon.

Ale masivní, hysterická ruská propaganda, jež nepohrdne ani těmi nejodpornějšími technikami, schopnost kritického myšlení zabíjí v samém základu. Lidé aicky — a to je důležité zdůraznit — věří všem informacím ze „spolehlivých zdrojů“. A protože ruská média jsou již dlouho mimo veřejnou kontrolu, nemůže falzifikaci zpráv nic zabrzdit.

Federální televizní kanály ukazují zinscenované televizní reportáže: falešní herci hrají role ukrajinských uprchlíků, záběry amerického města zničeného přírodní katastrofou jsou prezentovány jako záběry vybombardované ukrajinské vesnice, západním politikům jsou bezostyšně připisovány výroky, které nevyslovili — ale lidé si ani nedokážou připustit myšlenku, že všechny takovéto reportáže jsou vykonstruované. Čas od času se na internetu objeví důkazy falzifikace, ale k těm se dostane jen úzký okruh lidí.

Aby lidé informace zvenčí — tedy z internetu a zahraničních médií, od přátel, politických aktivistů a podobě — vyhodnocovali a interpretovali „správně“, vštěpuje jim propaganda předpřipravené šablony, založené právě na archetypální dichotomii „naše—cizí“. Bez ohledu na to, jaká fakta se pak lidé dozvědí, budou na ně pohlížet prizmatem předepsaného ideologického postoje, jako přes barevný filtr, který jim svět vybarví do správných barev.

Informace o korupci a miliardových majetcích Putinových přátel tak obyčejní lidé vnímají jako „lži zahraničních agentů“, slova o nutné změně politického kurzu jsou okamžitě zařazena k „proamerickým projevům“, výzvy k ukončení války na Ukrajině jsou považovány za „zaplacená protiruská prohlášení“. A odhalení případů falzifikace zpráv nenacházejí u obalamucených diváků odezvu, neboť ti jsou ochotni věřit spíše nepodloženým fake news než důkazům.

Rusko, zabředlé v kolektivní národně-depresivní psychóze, nachází ventil v televizoru, vodce, drogách a válce. A co mu zbývá? Země je z hlediska úmrtnosti obyvatelstva na prvním místě v Evropě a ve světě je na tom v tomto ohledu hůř pouze Afghánistán a šestnáct afrických zemí. Každý třetí ruský muž se nedožije důchodu. Osm procent Rusů žije v bídě, zatímco v zemi se nachází 131 dolarových miliardářů a 180 tisíc dolarových milionářů.

Ale to uslyšíme ve zprávách jen stěží. Je těžké si představit, že by nám sdělili pravý stav věcí. Ostatně proč by měli odepsaní lidé znát svůj osud? Dveře k sociální mobilitě se dávno zavřely, zato ale funguje negativní selekce, která umožňuje dostat se nahoru těm nejhorším z nejhorších. V Rusku se tak, stejně jako v Božím království, stali poslední prvními.

Ekonomika rychle klesá ke dnu, ale záchranné vesty rozdali jenom bankám, státním firmám a lidem blízkým Kremlu. Každý rok mizí z mapy Ruska další města a vesnice, mladí lidé žijí bez perspektivy, dospělí nemají práci a senioři důstojný důchod. Mimo velká města se miliony lidí musejí obejít bez kanalizace, ve vesnicích stojí polozbořené domky se suchými záchody, kde místní, stejně jako jejich předkové před několika sty lety, musejí „vystrkovat zadky do větru“. Místo ústředního vytápění topí dřevem v kamnech a o plynu si tito obyvatelé „ropného a plynového impéria“ mohou nechat jenom zdát.

Nicméně je jasné, že něco z civilizace si přece jen našlo cestu i do těchto zapomenutých míst: z každého domu tu trčí jako odstáté ucho televizní anténa. A po večerech sedí obyvatelé zbídačených vesnic a vymírajících měst jako přikovaní u svých obrazovek a pozorně naslouchají politologům, ekonomům a dalším „expertům“, kteří jim vyprávějí o tom, jak celý svět nenávidí Rusy jenom za to, že to jsou Rusové.

Nezbývá jim nic jiného než se smířit s nemožností cokoliv změnit, uvěřit ve falešné „vlastenectví“ a začít nenávidět všechny, na koho se jim seshora ukáže. V opačném případě by člověk musel zešílet zoufalstvím, hrůzou a smutkem.

↗

Každý rok mizí z mapy Ruska další města a vesnice, mladí lidé žijí bez perspektivy, dospělí nemají práci a senioři důstojný důchod. Foto Sergei F, flickr

Sadomasochismus celonárodních rozměrů

Vztahy mezi obyvatelstvem a mocenskými strukturami, které se ustanovily v Rusku, je možné slovy Ericha Fromma nazvat sadomasochismem — jeho předchůdce Alfred Adler označoval masochismus za pocit méněcennosti a sadismus za touhu po moci. Vědomí poníženosti a bezmoci vede k potřebě stát se součástí velkého a silného organismu.

Agresivní vlastenectví, pod nímž se rozumí nesnášenlivost ke všem „jiným“ a úplné podřízení se mocenským strukturám, se stal psychologickou oporou celého národa a kompenzací komplexu občanské méněcennosti. Kremelská propaganda tak není jen manipulací veřejným míněním, ale i psychoterapií na státní úrovni.

Nezaměstnanost, krize a chudoba? My jsme velký národ! Ekonomika nezvládá sankce? Bojí se nás celý svět! Z hlediska životní úrovně jsme na 91. místě mezi Guatemalou a Laosem? Rusko jde svou vlastní cestou. Zdravotnický systém se zhroutil a na nemocné děti se pořádají celostátní sbírky? Ruská armáda je ze všech nejsilnější!

Během let Putinovy „stability“ do země přiteklo 3,5 bilionu petrodolarů, ale nikdo netuší, na jakých účtech leží. Putin všechny ošidil. Ponížený národ, okradený vlastní „elitou“, našel psychologickou náhražku v imperiální ideologii a militaristické rétorice. A jak se také jinak nezbláznit bezmocí?

Richard Nixon tvrdil, že jeden dolar vynaložený na propagandu je cennější než deset dolarů investovaných do zbraní, protože zatímco zbraně mohou ležet bez využití, propaganda účinkuje bez ustání. Putin prokázal, že je to pravda.

↗

Dokonce i nicotný, absolutně bezvýznamný člověk stojící na nejnižším stupni sociálního žebříčku získává právo pyšnit se příslušností k národu, který převyšuje všechny ostatní, ke společenské skupině, která dominuje nad jinými skupinami a zakoušet pocit vlastní nadřazenosti ve vztahu k nenáviděným nepřátelům. Foto Sergei F, flickr

Naši oligarchové mají větší domy, delší jachty a mladší milenky

Jediná ochrana před propagandistickým vymýváním mozků je kritické myšlení a zdravá míra skepse. Není náhodou, že nejzuřivějším útokům jsou vystaveni ti, kteří se snaží strhnout národu růžové brýle.

V psychologii existuje pojem „depresivní realismus“. Je to stav, ve kterém se člověk stává objektivnějším v hodnocení aktuální situace a méně naivním. Nachází snáz cestu z krize a je těžší s ním manipulovat.

Nicméně být depresivním realistou je náročné. Mnohem jednodušší je žít jako šťastný idiot. Jaké pocity mají vyvolávat miliardové majetky Putinových přátel, jejich konta v západních bankách, jejich jachty a paláce? Zoufalé a beznadějné rozhořčení? To ale pouze rozleptává psychiku a prohlubuje trápení. Proto se obrannou reakcí stává „racionální“ odůvodnění takového stavu věcí.

Obyčejní lidé začínají obdivovat své „elity“ a vysvětlují si okázalé bohatství politiků, úředníků a byznysmenů jejich výjimečnými vlastnostmi. Není přece možné se do nekonečna trápit tím, že si nějaký gauner koupil jachtu za miliardu dolarů a vy nemáte čím zaplatit za operaci. Nebo se rozčilovat proto, že si ministrova manželka pronajala v Evropě celý hotel, zatímco ve vašem městě zrušili porodnici.

Daleko jednodušší a psychologicky komfortnější je se s tím smířit a začít sám sebe považovat za člověka druhé kategorie. Jestliže je „elita“ tak inteligentní a vychytralá, že vyvolává nenávist „nepřátel“, ať už je tak oficiální propagandou v danou chvíli označován kdokoliv, není nic špatného na tom, že prémie top manažera státní firmy převyšují celoživotní výdělek lékaře. Pokud je prezident natolik mocný, že se před ním třese celý svět, pak se nemusíme cítit poníženě, byť jsme otroky.

Z téhož důvodu skromné domy evropských politiků v Rusku vyvolávají škodolibé a ponižující poznámky na adresu západních „chudáků“. Je přeci příjemné, že ti naši mají větší domy, delší jachty a mladší milenky.

Zbídačení lidé pociťují nefalšovanou hrdost na městského zastupitele, který utrácí víc než poslanec Evropského parlamentu. Efemérní příslušnost k bohaté a vlivné vrstvě jim dává zdánlivý pocit důležitosti a léčí syndrom bolesti národního ponížení. Ve své podstatě je nenávist rozdmýchávaná státní propagandou těžkým, otupujícím a rozežírajícím narkotikem, které národu dovoluje se odstřihnout od děsivé reality a najít zapomnění v informační mlze.

↗

Skromné domy evropských politiků v Rusku vyvolávají škodolibé a ponižující poznámky na adresu západních „chudáků“. Je přeci příjemné, že ti naši mají větší domy, delší jachty a mladší milenky. Foto Sergei F, flickr

Rusové pyšní na to, že nikdo nevydrží trpět tolik jako oni

Čínský císař Čou Šang, známý svojí promyšlenou krutostí, jednou uspořádal slavnost, při které rozkázal vytvořit horu z jídla tak, aby se po ní mohli prohánět vozatajové, a vykopat umělé jezero plné vína, které bylo možné přeplout pouze na loďce. A to všechno před očima vyhladovělých rolníků.

Ruské „elity“ také „hodují během moru“, a dokonce i během krize vystavují na odiv své pochybné příjmy, přičemž se chlubí způsobem života značně kontrastujícím s jejich vlasteneckou rétorikou. To vše se neděje vůbec tajně, ale veřejně, přímo okázale.

Jako kdyby zkoušeli, co národ vydrží. Co bude, když ho zmrskáme? A co když ho zmlátíme obušky? A co když je otrávíme insekticidy?

Zdálo by se, že „elitám“ je mínění obyčejných lidí zcela lhostejné. Ale tak to není. „Elity“ cítí sadistické potěšení z demonstrování své dolce vita ožebračeným lidem stejně, jako si je užíval krutý Čou Šang. Nejde tu ani tak o vychloubání, jako spíš o dominanci a důkaz příslušnosti ke kastě nedotknutelných.

Mimochodem, sadomasochistické vztahy přinášejí potěšení nejen sadistům. Masochisté se nejen smiřují se svým ponížením, idealizují si své utrpení, vyžívají se v něm a hledají pro ně vysvětlení sakrálního charakteru, která poskytuje plnou měrou vlastenecká a pravoslavná literatura: ruský národ je mučedník, strastotěrpec.

Je schopen přinášet oběti jako žádný jiný národ a zároveň je ze všech nejpokornější. Žije sice pod zvláštní ochranou Bohorodičky, Panny Marie, ale zároveň trpí za své těžké hříchy. (Sedmdesát let sovětského systému je podle názoru Ruské pravoslavné církve něčím na způsob prvotního hříchu, který má na svědomí každý, dokonce i lidé narození po roce 1991.)

Odtud pramení religiozita (dokonce i exaltované pánbíčkářství) a růst vlivu církevní hierarchie, jež vytvořila kult pokory a pokání nejen osobní, ale přímo hromadné, celonárodní povahy. Ruská pravoslavná církev je sama o sobě sadomasochistická instituce založená na ponižování a potlačování vůle, na úplném podřízení se bohu a církevní hierarchii.

Všechno to klanění, sklopený zrak, skloněné hlavy, ponížené líbání rukou, pokorné lezení po kolenou, nadšené sebemrskačství a uznání sebe sama za „nicotného sluhu božího“ — copak to není masochismus? Je logické, že církev i příznivci sadomasochistické sexuální kultury používají stejnou terminologii: sluha (otrok) a pán.

↗

Ve své podstatě je nenávist rozdmýchávaná státní propagandou těžkým, otupujícím a rozežírajícím narkotikem, které národu dovoluje se odstřihnout od děsivé reality a najít zapomnění v informační mlze. Foto Sergei F, flickr

Společnost připravovaná k agresivní militaristické akci

Náboženství je jen jednou z metod udržování sadomasochistických vztahů. Je jich mnohem více. Patří sem vytváření „nepřátel“ (jednotlivých osob a skupin, národů a zemí, ideologií a nauk), zjednodušení politické mapy a polarizace názorů, stejně jako permanentní zvyšování stupně hysterie a paranoi. Masochisté rovněž potřebují někoho, na kom si vybijí své sadistické touhy, a sadomasochistická společnost hledá otloukánky, objekty agrese, bez nichž se vytrácí kompenzující dojem domnělé nadřazenosti.

Proto televize, ta veliká utěšitelka uražených a ponížených, střídá vlasteneckou propagandu s reportážemi o nových a nových nepřátelích vlasti. Dokonce i nicotný, absolutně bezvýznamný člověk stojící na nejnižším stupni sociálního žebříčku získává právo pyšnit se příslušností k národu, který převyšuje všechny ostatní, ke společenské skupině, která dominuje nad jinými skupinami a zakoušet pocit vlastní nadřazenosti ve vztahu k nenáviděným nepřátelům.

Sám všemi ponížený si může, byť jen virtuálně, vylévat vztek na americkém prezidentovi nebo anglické královně. Stupeň agrese v zemi je obrovský a vztahy mezi lidmi se zakládají na krutém chování ponižujícím druhé. Je tedy skutečně možné hovořit o kolektivní sadistické poruše.

Tak či onak, vztahy v rámci kolektivu jsou vždy založeny na nadřazenosti a podřízenosti, ale v sadomasochistickém společenství se transformují na obzvlášť tvrdé a kruté. Předmětem ponižování pak nejsou jen menšiny — politické, národnostní a sexuální, ale úplně všichni, kdo jsou slabší nebo níže postavení. Tedy podřízení v práci, obsluhující personál, příbuzní potřebující pomoc, žebráci, invalidé, ženy, senioři a děti.

Právo na ponižování druhých získává každý, kdo má více peněz nebo vlivných přátel. Kdo má vyšší citační index nebo dražší oblek. Proto naše společnost tak tíhne k hierarchičnosti a vytváření všech možných vertikálních vztahů na státní i místní úrovni.

Sociální a politická „tabulka hodností“ v duchu Petra Velikého, umožňuje jasně rozdělit role obětí a sadistů — v různých situacích a s různými lidmi člověk hraje jednou tu, podruhé onu. Masochisté nutně potřebují realizaci svých sadistických sklonů, v opačném případě nasměřují destruktivní emoce na sebe sama.

Sadomasochistická společnost vyčleňuje ty, kteří nesouhlasí či kteří se zachraňují emigrací, ať už vnitřní nebo vnější, a láme všechny, kteří se nacházejí uvnitř, ale zároveň stmeluje své frustrované členy. Taková společnost je relativně odolná vůči jakýmkoliv politickým nepokojům, nehledě na ekonomické a kulturní krize, takže ani změna vlády, ani zásadní politické reformy ji neohrožují. Bohužel, je ideálním způsobem připravena pro ovládání autoritářskou ideologií, pro agresivní militaristickou akci a nacionalistický revanšismus.

Esej je psaný v roce 2017 pro britskou revue GRANTA a laskavě poskytnutý autorkou Deníku Referendum z ruštiny přeložili JITKA KOMENDOVÁ a PATRIK VARGA.

Napřed se musím omluvit mému příteli Paľovi Gočovi, kterému jsem sliboval, že dnešní článek bude veselejší. Nebude. Veselost se odkládá. Zabloudil jsem totiž na slovenské sociální sítě a není mi do smíchu.

               V podstatě jsem se toho obával, přesto mě kvantita agresivity a hlouposti překvapila. Ano, jsou tam i ojedinělí bojovníci za pravdu, za hodnoty, na kterých stojí demokratická společnost, ale masa nenávistných a agresivních protiukrajinských příspěvků mi naháněla husí kůži.

               Podpora ruské agresi na Ukrajině je na Slovensku neskutečně vysoká. Nakolik jsou tyto příspěvky psány ruskými trolly a nakolik jsou autentické nedokážu zjistit. A řetězové maily plné lží jsou už opět posílány zejména té nejsnadněji manipulovatelné vrstvě společnosti – důchodcům. Šíří se nenávist vůči Ukrajině, vůči uprchlíkům a ospravedlňuje se „nutnost“ ruského útoku na „Banderovský režim“.

               Motivace těch lidí jsou očividně rozdílné. Jsou mezi nimi lidé naivní a lidé vysloveně zlí. Jistá dáma z Popradu, kterou znám přes facebook už řadu let, určitě není zlý člověk. Modlí se za to, aby válka skončila a chce toho dosáhnout tím, že se Ukrajině přestanou dodávat zbraně. Úpěnlivě tedy prosí všechny politiky, aby s tím přestali a neposlali na Ukrajinu už ani jeden náboj.

               Mohl bych jí vysvětlit, za co se modlí: „Milý Bože, dej ať už se Ukrajinci konečně vzdají a nechají se od Rusů pozabíjet, poznásilňovat a vystěhovat na Sibiř. Dej, ať impérium moudrého vládce celičké Rusi Vladimíra Vladimiroviče Putina dosahuje zase až na slovenské hranice. Ať má možnost odstranit demokracii v naší zemi, abychom už nemuseli volit lidi jako je Zuzana Čaputová nebo Andrej Kiska. Aby nám mocný vládce Putin dosadil gubernátora podle vlastního výběru, který bude moudře spravovat Slovensko a o kterém budeme slyšet ve zprávách ve státní televizi (protože jiná nebude) jen samé pozitivní zprávy. A pak už bude jen dobře a bude klid.“

               Paní se hrozí války, chce, aby skončila. Naivně nevidí jinou cestu k míru, než je kapitulace. Tedy tu nejhorší možnou.

               Naivitu dokážu odpustit, za to ti lidé nemohou, i když jsou svým způsobem taky nebezpeční.

               Horší je, když jistá paní Hilda Horská spustí nenávistný útok na prezidentku Čaputovou, protože tato odsoudila znásilňování ukrajinských žen a dětí a žádala Putina, aby to zastavil. Mimochodem to byla reakce slovenské prezidentky, jakou bychom už dávno očekávali i od české první dámy Zemanové, která ale k událostem na Ukrajině mlčí jako zařezaná. Ovšem v posledních letech se objevila před kamerami jen jednou, aby hájila svého delirujícího manžela, a i to byla ostuda. Takže je možná lepší, když mlčí. Zuzana Čaputová promluvila tak, jak se od zodpovědné političky očekává.

               Dostalo se jí od paní Horské následující reakce: „Staraj sa o Slovákov a nepchaj nos do vecí, ktoré sa ťa netýkajú. Čo máš v tej svojej hlave?“

               Pomyslel jsem si, že takovou odpověď musel napsat ruský troll, že to bylo vygenerováno aicky. Není přece myslitelné nadávat vlastní prezidentce za to, že odsuzuje znásilňování žen a dětí! Jenže nejistota hlodala, a tak jsem položil paní Horské otázku: „Vy to znásilňování podporujete?“

               Dostalo se mi odpovědi, kterou žádný ruský troll nevymyslí. Tak jsem se přesvědčil, že se jedná o skutečného člověka, naplněného nenávistí a agresivitou.  Ponechávám v plném znění, gramatické chyby tedy nejdou na mé konto:

               „Nie určite v žiadnom prípade yle nie je to jedno str nne nechapem ze vsetko co povie ten fetos je nezpochybnitelne a co povie pan Putin je zotrete v momente to ste taki fanatici ako boli tí co adorovali Lenina a jeho spisy.“

               Odhlédnouc od faktu, že jsem Leninovi nikdy neadoroval, což mělo souvislost s tím, že mí prarodiče byli surovým způsobem rozkulačováni, a proto v naší rodině nikdy láska ke komunistickému režimu nepanovala, šokovala mě logika oné odpovědi. Kdo zpochybňuje výroky Vladimíra Putina, je zaslepený fanatický komunista. Je třeba ho urazit, je třeba s ním udělat rázný konec. Odkud má své informace, že Zelenskyj je narkoman, jsem se už raději neptal. Ona to přece VÍ!

               Pochopil jsem, že jsem paní Horské sáhl na její VÍRU. Na víru v mesiáše z východu, který přijde a zachrání demokracií zbídačené Slovensko. Určitě upínala své naděje ke Kremlu už roky. Současná válka její víru postavila před těžkou zkoušku. A ohrožení víry budí vždy agresivitu. Tu člověk brání všemi silami. Stejně přece reagují a islámští fundamentalisté, ochotní se vyhodit do vzduchu, jen když s sebou vezmou na onen svět i velký počet „nevěřících“. I islámští fundamentalisté totiž musí vidět, že jejich země neprosperují, že v nich panuje na rozdíl od bohatého křesťanského západu chudoba. To láká mladé lidi, aby žili západním způsobem, a to ohrožuje víru fundamentalistů. Proto tento svět nenávidí. A jsou ochotni zabíjet.

               Rusové žijící ve stavu mozkové hibernace se díky propadu svobody a životní úrovně dostávají do podobného stavu. Hledají viníka své mizérie a bojí se ztratit svou víru v to, že jsou vyvoleným národem, který je předurčen spasit svět. Tak jim to moskevská propaganda vtloukala do hlavy po celá desetiletí. Jejich víra je v ohrožení, výsledkem je agresivita, vraždění a podpora ničivé války naprostou většinou ruského obyvatelstva.

               I u nás mnoho lidí nezvládlo přechod z komunismu do demokracie. Přiznejme si otevřeně, že tento neproběhl ideálně. Politickou reprezentací bylo umožněno krást a podvádět, k velkým majetkům se dostaly pochybné existence, ten přechod byl provázen korupcí, kterou nikdo netrestal – a kterou prezident Klaus dokonce velkoryse omilostnil. Jeho výrok, že v Česku nikdy korupce nebyla, ale byli zde pouze šikovní lidé, byla výsměchem těm, kteří se snažili skutečně poctivě pracovat a museli přihlížet, jak se malá skupina podvodníků obohacuje. Na Slovensku policie zatkla někdejšího ministra Roberta Kaliňáka a stíhá i někdejšího premiéra Fica. Že se setkával s oligarchou Norbertem Bödörem a rozdělovali si úlohy a že o spolupráci s Ficem psal na svém mobilu i odsouzený Marián Kočner, bylo už dlouho známé. Teď zřejmě policie nashromáždila dostatek důkazů, aby mohla politiky obvinit.  Proti Andreji Babišovi je vedeno trestní stíhání kvůli podvodu a únosu vlastního syna. Jaký je tedy rozdíl mezi politickou mafií na Slovensku, v Čechách a v Rusku? V tom, že v Rusku by se o něčem takovém nikdo nedozvěděl a pokud by to nějaký policista chtěl vyšetřovat, byla by jeho kariéra a možná i život rychle u konce. O novináři, který by se o něco podobného pokusil, ani nemluvě. V Rusku jsou povoleny jen pozitivní zprávy. Negativní smějí přicházet výhradně ze zahraničí.

               To, co probíhalo v devadesátých letech u nás, probíhalo i na Ukrajině (ve větším) a v Rusku (v nepoměrně větším) měřítku. Jenže zatímco u nás má tradici občanská společnost, kde o svůj blahobyt bojuje každý jedinec a je frustrován, když se mu to nepodaří, v Rusku občanská společnost nikdy nevznikla. Vždy se jednalo o „lid“ ne o „občany“. Pro ně je důležitá národní hrdost a jsou ochotni být hrdí na to, že jejich oligarchové mají větší vily, větší jachty a mladší a hezčí milenky než američtí miliardáři. Liza Alexandrovová-Zorinová, ruská žurnalistka, která poměry doma důvěrně zná, píše, že „zbídačení lidé pociťují nefalšovanou hrdost na městského zastupitele, který utrácí víc než poslanec Evropského parlamentu“. I když mají prostí Rusové doma suchý záchod, nefunguje jim elektrický proud a pro vodu chodí ke studni s vědry, úspěch těch několika miliardářů (v roce 2017 jich bylo v Rusku údajně 131) je naplňuje hrdostí a stvrzuje jejich víru, že jsou přece jen vyvolený národ.

               Všude tam, kde víra vytlačila zdravý rozum, získá jednou dominující pozici nenávist. Věřící lidé totiž nejsou schopni diskutovat, nemohou si vyslechnout argumenty protistrany, protože ty by jejich víru ohrozily. Snaží se člověka  s odlišným míněním zničit, aby jejich víra neutrpěla. Jak psal jistý běloruský žurnalista, v Rusku věta nezačíná slovy „myslím si, že“, ale „ve skutečnosti “ Jestliže někdo začne svou větu slovy „tak je to ve skutečnosti“, je prostor pro diskusi definitivně uzavřen.

               A tato kultura – nekultura se přenesla díky pilným ruským webům a na nich pracujícím trollům i do naší společnosti. Je zde mnoho věřících a málo uvažujících. Tvrzení, jak je v Rusku dobře a jak jsou tam lidé šťastní, je obtížné doložit fakty. Nezbývá než slepě věřit. A ničit nevěřící.

               Takových jako je paní Horská, je bohužel mnoho, příliš mnoho, nebezpečně mnoho. Přiznám se, že nevím, co s tím. Aspoň tedy působit na ty, kteří jsou bombardováni řetězovými maily, aby dokázali vnímat fakta a nepropadli taky slepé víře. To nebezpečí tu je a je velké.

PS :        Paľo, naozaj sa polepším, budúci týždeň sa na slovenské sociálne siete ani nepozriem. A napíšem konečne niečo pre zasmiatie.

Nedávno mě překvapila jedna moje kamarádka, vzdělaná paní, které si vážím a jsem rád, že jsme přátelé, když mínila, že pravda v líčení války na Ukrajině není na ruské ani na ukrajinské straně, ale někde uprostřed. Trochu mi to vyrazilo dech, protože se mi hned zjevila otázka – kde je v tomto případě uprostřed?

               Argumentovala vyprávěním Ukrajinců, kteří ze země emigrovali už v minulých letech a vyprávěli o korupci a kriminalitě, mafiích, ovládajících ekonomický život země. Zmohl jsem se jen na větu, že ani taková skutečnost nemůže opravňovat vraždění lidí.

               Není si třeba ekonomický život na Ukrajině idealizovat. Jako ve všech postkomunistických zemích došlo k masivnímu rozkrádání státního majetku a korupce kvetla všude. Ne nadarmo kdysi řekla Julia Timošenková, že každý, kdo byl jen jednu hodinu činný v ukrajinské ekonomice, může být kdykoliv zavřen pro hospodářskou kriminalitu. Od našich „devadesátek“, kdy byl stát pod shovívavým pohledem pánů Klause a Zemana rozkrádán stejně nestoudným způsobem a novodobí mafiáni se převáželi po městech nesmyslně drahých autech, se ale ukrajinská situace lišila jen kvantitativně. Souhlasili bychom, kdyby k nám v devadesátých letech přijely ruské tanky, aby udělaly „pořádek“? Boj s kriminalitou je úkolem každého jednotlivého státu, na to pomoc ze zahraničí nepotřebuje.

               Ovšem hodně našich lidí, frustrovaných svým neúspěchem v novém společenském uspořádání, hledá alternativní model. Ten jim po celá desetiletí nerušeně nabízely ruské dezinformační weby jako Sputnik a Aeronet nebo štvavý plátek v ruských službách Parlamentní listy. Ruský Putinův pořádek tam byl líčen jako země zaslíbená. Mnoho lidí tento obrázek převzalo, uvěřilo mu, ta víra se stala součástí jejich osobnosti a jejich pocitu sebehodnoty. Je pro ně velmi těžké až nemožné se této víry vzdát – co by bez ní byli? Proto odmítají věřit tomu co vidí a slyší a hledají alternativní „pravdy“, aby si udrželi sebeúctu. Ruská propaganda to ví a hraje na tuto strunu. Ke každém zločinu, který Rusové spáchají, nabízí okamžitě alternativní vysvětlení pro své „věrné“. V Rusku je takových věrných, kteří na takové vysvětlení čekají, přes osmdesát procent, na Slovensku dvacet osm a i v Česku je to ne nepodstatná část populace.

               Pokud zabloudíte na slovenské sociální sítě, ztratíte dech, nebo se vám bude chtít zvracet. Nenávistné komentáře ke každé kritice Putina a Ruska jsou sice zčásti skutečně dílo placených trolů, ale z velké části jsou autentické. Agresivitou se tito lidé brání ztrátě víry v moskevského spasitele. Pokud se někdo cítí být ohrožen, že ztratí víru, nebude ochoten diskutovat a argumentovat. Bude agresivní, bude vyhrožovat, bude sarkastický k „nevědomému stádu“. Pod obrázky zabitých lidí z Buče psali lidé komentáře, jako: „Ať vstanú, lebo si ešte nachladia obličky.“  „Zlí herci, nepochopili, jako majú ležať. To je asi tým, že Američania nevedia po ukrajinsky.“ „Hlupáci, tomuto chcete veriť?“ „Hlúpe ovce!“ atd atd.

               Jak by si tito lidé omluvili tyto sarkasmy, kdyby skutečně prozřeli, nevím. Asi by museli spáchat sebevraždu, kdyby si uvědomili, jakým sprostým způsobem komentovali nezměrné utrpení nevinných lidí v ukrajinských vesnicích a městech. Tito lidé jsou pro hledání pravdy nenávratně ztraceni. I kdyby stříleli Rusové své oběti před jejich očima, nebudou tomu věřit.

               Ruské lži jsou neuvěřitelně hloupé. Tak, že každý, kdo jen trochu přemýšlí, musí pochopit, že to lži jsou. Ovšem Rusové lžou hlavně dovnitř, do vlastní země, kde nemají lidé (těžko je nazývat občany, ruská společnost se nikdy k občanské společnosti nepropracovala) možnost dozvědět se alternativu. Když Rusko samo žádá svolání Rady bezpečnosti ke genocidě v Buči, je to jednoznačně poselství jen dovnitř – a samozřejmě ke svým věrným v někdejších satelitních státech. Objektivně to nemůže nikdo brát vážně. Pro ostatní je ono „hloupé“ ruské lhaní projevem nezměrné arogance. Poselství je následující: „My jsme tak mocní, že si můžeme dovolit lhát i takto hloupě a vy jste POVINNI tomu věřit.“

               Takové hloupé arogantní lhaní zvyšuje velikost ega. Nejen konkrétní osoby, která tu lež pronáší, ale celého národa.

               Hledání pravdy je v současnosti hodně těžké. Když jsem se tímto tématem zabýval v jednom z mých úplně prvních článků v roce 2011 (“Pozdní doba“) tušil jsem sice, jakých rozměrů informační přetlak dosáhne a jak bude moci být zneužit, přesto mě realita nakonec překvapila. Jestliže dříve musel člověk informace namáhavě hledat návštěvou v knihovnách a archívech, dnes jsou na něho chrleny z internetu. Jsou ale pravdivé? – a co je to vlastně pravda? Pravda je v podstatě konsens daný úhlem pohledu – může být tedy rozdílně interpretována. Sám prezident Trump zavedl pro očividné lži termín „alternativní pravda.“ Zní to sice na první pohled perverzně, ale v době digitální skoro reálně. Kolik takových alternativních pravd koluje a šíří se? Ne, neplatí, že na každém šprochu je pravdy trochu. Na většině šprochů není pravdy ani stopa. Hledání kompromisu je ztráta času a je dokonce nebezpečné. Je třeba se rozhodnout. Ne, pravda nemusí být černá nebo bílá. Je mnoho odstínů šedi, ale není třeba hledat vždy uprostřed.

               Joseph Goebbels svého času vedl svou nacistickou propagandu pod heslem „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou:“

               Vladimír Putin jde na věc mnohem sofistikovaněji, samozřejmě mu to umožňují nové možnosti komunikace. Jeho heslo je „Sto lží k jedné věci udělají lež i z pravdy.“

Pravda je vždycky jen jedna, je osamělá a lži mají vždycky početní převahu.

               Vychrlením sto alternativ k určité události se vytvoří tlak na to, aby člověk nevěřil ani jednoznačným věcem. Vznikne pochybnost, zejména u obyvatelstva někdejších postkomunistických zemí, které jsou a priori nedůvěřivé vůči oficiálním sdělovacím prostředkům. Lidé jsou zvyklí hledat alternativu a hledat „pravdu někde uprostřed.“ Učí se nevěřit ničemu – a právě v tom okamžiku ruská propaganda vítězí. Je těžké dosáhnout, aby většinová populace uvěřila ruským lžím, na to jsou příliš arogantní a hloupé, je ale možné zasít nedůvěru k opačnému pohledu, a to i kdyby byl hned pravdivý. Je možné dosáhnout toho, že lidé nebudou věřit ničemu. Přesně to mi tehdy řekla má kamarádka. Že už v tom návalu informací nevěří ničemu. To by znamenalo vítězství ruských trolů, které nemůžeme připustit.

Netvrdím, že všechno, co Ukrajina hlásí je pravda. I z její strany běží válečná propaganda, je to součást vojenské strategie. Nemyslím si například, že vyhlášení Bandery národním hrdinou byl od Ukrajiny moudrý čin. A takových vlasů v polévce by se určitě dala najít celá řada. Ale o to dnes nejde. Jde o zabíjení a o lžích o něm.

               Možná by se mohli lidé zamyslet nad tím, zda skutečně říkají pravdu ti, kteří zakazují jakoukoliv nezávislou televizi či noviny, kteří vraždí nepohodlné novináře, a dokonce facebook a Instagram prohlašují za teroristické a nacistické platformy.

               Logika myšlení ruské propagandy je opravdu šokující. Protože byl Hitler zvolen v demokratických volbách, je demokracie podhoubím nacismu a musí být nekompromisně všude zničena. A paní Viktorie Nikiforová, novinářka a scénáristka, hlásá na oficiálních stránkách ruské propagandy, že v Rusku je svoboda slova, jaká je na Západě nemyslitelná. Že Rusko šíří pouze lásku mezi lidmi a má jednou slabinu – že neumí lhát.

               Tomu snad nemůžou uvěřit ani ti nejzaslepenější proruští příznivci – ti si ale raději slova paní Nikiforové nebo Sergejceva či Dugina nepřečtou.

               Ne, pravda nebyla uprostřed mezi Hitlerem a Židem a neexistuje kompromis mezi zabíjením a nezabíjením.

               Aspoň na tom by se měli lidé, kteří se chtějí počítat k civilizované společnosti, shodnout. Rusko tam bohužel nepatří a zřejmě ani patřit nebude.

Tuhle otázku jsem si odpověděl mi jasným „ano“ už před čtyřmi lety, takže tentokrát už tuto odpověď jen zopakuji a spíš se pokusím analyzovat proč tomu tak je. Proč se maďarský národ ve své většině nadšeně vzdaluje demokracii, svobodě a evropskému kulturnímu prostoru a směřuje bezstarostně k autokracii a stále pevnějšímu spojení s diktaturami východu, ať už je to Putinovo Rusko nebo Čína.

               Je symptomatické, že nadšenou gratulaci poslal Viktorovi Orbánovi k jeho volebnímu vítězství Vladimír Putin. Kromě Miloše Zemana byl Putin jedinou hlavou státu, kterou drtivé Orbánovo volební vítězství nadchlo. Ale ani tato skutečnost Maďary z jejich mozkové hibernace neprobudí.    

               Je to na první pohled zvláštní. Maďaři jako by zapomněli nejen na porážku u Világoše v roce 1849, kdy v ruské palbě zahynul i jejich národní básník Sándor Petöfi, ale i na potlačení pokusu osvobodit se z komunistického jařma v roce 1956, kdy je rozdrtily ruské tanky. Najednou jim blízké přátelství s diktátorem následnického státu Sovětského svazu nevadí, a to v době, kdy tento hlasitě nárokuje obnovu svého vlivu ve všech postkomunistických zemích, tedy i v Maďarsku samotném. Zatímco Marie le Pen spěšně stahuje volební plakáty, na nichž si třese rukou s Putinem, Orbán své přátelství s válečným zločincem z Kremlu vystavuje na odiv, a jeho voličům to nejen nevadí, ale dokonce to hodnotí pozitivně. Samozřejmě jsou podrobeni dennímu vymývání mozků v sdělovacích prostředcích, které buď přímo podléhají Orbánově vládě nebo jsou koupeny jeho kamarády a spojenci. V nich se jako v jediné zemi EU hovoří o válce na Ukrajině v dikci kremelského diktátora jako o „speciální operaci“ a o solidaritě s Ukrajinou nemůže být ani řeč. Ale přesto, odkud se bere ta důvěra ve vůdce, jak to že lidé nevidí nastupující diktaturu a jak to že se jí nebrání? To jim na demokracii skutečně tak málo záleží?

               Při pohledu na maďarské dějiny s úžasem zjistíme, že si Maďaři demokracie moc neužili a o demokratické tradici tedy hovořit nemůžeme. V dobách Rakouska Uherska probíhaly skutečně svobodné volby a od roku 1905 existovalo dokonce všeobecné volební právo (pro muže), jenže v Uhersku vyhrávaly nacionalistické strany. Ty hlásaly hlavně odpor vůči Vídni a potlačování slovanských národů, které v rámci Uherského království existovaly. Stejně jako František Ferdinand d´Este (který Maďary až chorobně nenáviděl), tak i císař Karel poznali, že nejsilnějším živlem v mocnářství je živel slovanský. Ale zatímco Rakušáci hledali cestu dohody, Maďaři se snažili tento živel oslabit, případně eliminovat.

               Trianonská dohoda, která od Maďarska amputovala rozsáhlá území obydlená převážně maďarskými národnostními menšinami, se stala trvalým traumatem a zůstává v podvědomí obyvatelstva natrvalo jako vděčná živná půda pro nacionalisty, kteří, jak víme, demokracii příliš nemusí. Snaha o znovuzískání ztracených území zůstává natrvalo součástí politického myšlení. Určité množství nacionalismu bylo nezbytné, je obdivuhodné, že si Maďaři jako jediní z asijských přistěhovalých národů dokázali udržet svůj jazyk a kulturu v obklíčení slovanského a germánského živlu. Mají být tedy na co hrdí. Ale jejich politici hrají na tuto strunu příliš hlasitě.

               Po válce existovala jen krátkodobě demokratická vláda hraběte Károlyho, následoval rudý teror bolševických band Bély Kuna a po porážce bolševiků ještě hroznější bílý teror admirála Horthyho. Ten byl zvolen v roce 1920 za správce uherského království, které ale existovalo bez krále. Horthy odmítl snahy císaře Karla o restauraci na uherský trůn a zůstal v zemi autoritativním vládcem. Demokracii země v době jeho vlády na rozdíl od tehdejšího Československa nezažila a Horthy se stal věrným spojencem Adolfa Hitlera. Maďaři tedy už tehdy neměli žádný skutečný problém s přátelstvím s nacistickým režimem. Tehdy stejně jako dnes. Ani dnes jim kremelský nacista nevadí. Maďarská armáda se zúčastnila v roce 1941 útoku na Jugoslávii i na Sovětský svaz. Horthyho protižidovský politika byla ale opatrná, pronásledování nebylo až tak brutální jako například v Německu nebo na Slovensku.  Horty sice nechal odtransportovat Židy z nově získaných území do Generálního Gouvermentu, „své“ maďarské Židy ale chránil až do 15.května 1944, kdy přece jen pod tlakem Němců začaly transporty, které ale Horty 9.čerence 1944 zastavil. Za svou věrnost Třetí říši obdržel území obydlená maďarskými menšinami, v roce 1938 ve Vídeňské arbitráži jižní Slovensko, při druhé vídeňské arbitráži 30. srpna 1940 od Rumunska severní Sedmihradsko a po porážce Jugoslávie v roce 1941 pak i části Vojvodiny. Maďaři zato následovali Němce až ke Stalingradu – ne náhodou vedli Rusové svou protiofenzívu u Stalingradu přes jednotky rumunských a maďarských spojenců, kde čekali menší odpor než u samotného wehrmachtu.

               Když dorazily jednotky Rudé armády na území Maďarska, pokoušel se Horthy uzavřít separátní mír, což vedlo k jeho svržení SS komandem. Byl pak internován v Bavorsku, kde ho 1.května 1945 osvobodila americká armáda. K moci se po Horthyho svržení dostali fanatici Šípových křížů Férence Szalasiho, který uspořádal na břehu Dunaje pravý masakr maďarských Židů, kteří ještě v Maďarsku zůstávali (z původních 800 000 Židů přežilo holocaust 200 000, kdo se chce o osudech maďarského židovského obyvatelstva dozvědět něco víc, doporučuji knihu maďarského nositele Nobelovy ceny Imreho Kertésze „Člověk bez osudu“.)

               Po skončení druhé světové války připadlo Maďarsko do sféry ruského vlivu a Sověti zde ustanovili komunistickou diktaturu pod taktovkou stalinisty Matyase Rakosiho. Po potlačení povstání v roce 1956 převzal moc János Kádár. Ten sice komunismus poněkud změkčil a povolil dokonce i soukromé podnikání, demokracie ale do Maďarska přišla až v roce 1989. A vydržela do roku 2010, čili pouhých 21 let. V roce 2011 byla přijata parlamentem, ve kterém měl ústavní většinu strana FIDESZ vedená Viktorem Orbánem nová ústava, která předznamenala postupné odbourávání demokratických principů. Podobně jako v Jelcinově Rusku i Maďaři usoudili, že se demokratický chaos neosvědčil a zatoužili po vládě silné ruky. Tu mají a už jim i zůstane. Zajímavým signálem bylo už to, že v nové ústavě byl změněn název státu z Maďarská republika (Magyar Köztársaság) na Maďarsko  nebo Maďarská země (Magyarország).

            Orbán šel nekompromisně za svou osobní mocí a s pomocí EU a především Německa a jeho kancléřky Angely Merkelové ji dokázal upevnit. Ovládnutí mediálního prostoru bylo prioritou, už v roce 2011 přišlo masové propouštění špičkových žurnalistů a jejich nahrazení novináři loajálními. Orbán dokázal šikovně ovládnout i soudní systém (šikovněji a nenápadněji než Poláci) a to mu umožnilo upevnit svou moc ve skupině kamarádů a spolužáků, kteří se rychle stali nejbohatšími Maďary a vytvořili vládnoucí bohatou vrstvu. EU svými dotacemi korupci podporovala, jakož i zánik svobodných médií (pokud nějaká firma inzerovala v opozičním tisku, bylo jasné, že se už nikdy nedostane k státní zakázce ani k dotacím z EU a tak nezávislé noviny postupně zahynuly na úbytě). Co se týká svobody médií, propadlo se Maďarsko za dvanáct let Orbánovy vlády o 70 míst a je momentálně na 92.místě.  O jedno místo před Srbskem, ale například za Gambií nebo Lesothem. Proto se ani lidé v Maďarsku nedozvědí, že Maďaři měli nejvyšší počet mrtvých v kovidové pandemii na světě, přepočítáno na počet obyvatel. Nezvládnutí pandemie Orbánem, který si k tomu dal od parlamentu propůjčit zvláštní pravomoci, tedy ve společnosti nijak nerezonuje a pro volební vítězství bylo irelevantní. Po celé roky toto odbourávání demokracie tolerovaly strany frakce Křesťanských demokratů, kde se Orbánovi dostávalo krytí od Angely Merklové i například od rakouského kancléře Kurze. Velmi šikovně využil migrační krize, v době, kdy ho za to všichni kritizovali začal stavět plot na hranicích, aby mu později všichni dali za pravdu. To mu propůjčilo nimbus „ochránce“ národa“, ze kterého těží dodnes. Teprve v roce 2020 vystoupila Orbánova strana z Křesťanskodemokratické frakce, aby předešla svému vyloučení a spolupracuje s pravicově radikálními stranami jako s rakouskou FPÖ, německou AFD, italskou Liga Nord nebo Rassemblement national Marie le Pen. Všechny tyto strany mají blízko ke Kremlu, buď s Putinovou stranou „Jednotné Rusko“ úzce spolupracují nebo jsou z Ruska dokonce placeny.

               Kdysi mi jeden český velvyslanec vyprávěl o tom, jak Višegrádská čtyřka koordinuje svůj postup v rámci Evropské Unie. Bylo to v roce 2018 a už tehdy jsem se divil, jak můžeme postupovat koordinovaně s protievropským Viktorem Orbánem. Jeho přístup k současné krizi a válce na Ukrajině mi dává za pravdu. Tento umělý útvar V4 je třeba buď rozpustit nebo v něm členství Maďarska pozastavit. I to je úkol české demokratické pětikoalice. Tedy kromě odstavení prezidenta Zemana od jeho mocenských výstřelků a otevření Hradčan pro turisty. Ale obávám se, že ani na to nebude mít Fialova vláda „koule“.

               Symptomatické je, že admirál Horthy, který platil dlouho za kontroverzní či dokonce odmítanou postavu maďarských dějin, je v době Viktora Orbána oslavován. Orbán ho osobně označil v roce 2017 za „Výjimečného státníka“.  Horthyho tělesné pozůstatky byly ostatně do Maďarska z Estorilu, kde v roce 1957 zemřel, přeneseny do jeho rodné obce Kenderes už v roce 1993.

               Pavel Lendvay, maďarský politolog, žijící v Rakousku, dává Maďarsku stejně malé šance jako já. Má to řadu důvodů.

1. Nacionalismus a volání po revizi hranic je něco, co v Evropě hlásá už jen jediný stát, a to je Putinovo Rusko. (A ještě snad Srbsko) Už proto si tyto režimy dobře rozumí. Nenarušitelnost současných hranic cítí Maďaři pořád jako okov zachovávání nespravedlivého míru z Trianonu
2. Jejich politika byla vždy negativní, tedy odpor proti někomu, nikoliv konstruktivní zaměřená na budování vlastní státnosti. Ať už to bylo proti Vídni, později proti Moskvě a teď proti Bruselu. Na tuto písničku Maďaři dobře slyší a dá se kdykoliv úspěšně použít
3. Už celá jedna generace je infikována nacionalismem na školách. Orbán si dal práci s přepsáním školních učebnic a existuje úřad, který dohlíží na to, aby děti byly v nacionalistickém duchu vychovávány.
4. Demokratická tradice je v obyvatelstvu poměrně slabá – důvody jsem uvedl výše.
5. Stoupající blahobyt je výsledkem tancování Viktora Orbána mezi dvěma židlemi. Na jedné straně přivedl zemi do úplné závislosti na Rusku. Vedle plné energetické závislosti v plynu a ropě nechává Rusy budovat jadernou elektrárnu v Paksu. Na druhé straně pobírá z EU dotace ve výšce 4-5 procent HDP – bez nich by Maďarsko upadlo do ekonomické recese. Díky těmto penězům mohla vláda před volbami zavést 13.důchod, osvobodit lidi pod 25 let od placení daní, zvýšit platy a zmrazit ceny potravin. Všechno drahé předvolební dárky, které by si maďarská ekonomika bez evropských dotací nemohla dovolit. Jenže EU nenachází mechanismy, jak tyto peníze svému zlobivému dítěti vzít či aspoň zredukovat. I když porušuje všechna pravidla, na kterých EU stojí a působí jako trojský kůň jejího úhlavního nepřítele Vladimíra Putina.
6. Sdělovací prostředky jsou a zůstanou pod kontrolou vlády a ta svou propagandou dokáže působit zejména na prosté voliče na venkově. Že ze země utíkají vzdělaní lidé – obyvatelstvo Maďarska se za posledních deset let zmenšilo o půl milionu Orbána nijak zvlášť nemrzí, jsou to většinou kritici jeho politiky. Měl jsem možnost pracovat s řadou maďarských kolegů a spolupracovníků. Prakticky všichni byli odborně i lidsky skvělí, Rakousko z jejich přítomnosti profituje. Maďarsku chybí, Viktorovi Orbánovi ne. Znám řadu vzdělaných Maďarů žijících v Čechách nebo na Slovensku, jsou to skvělí lidé. V V současném Maďarsku by ale museli mlčet. Symbolické je, že ředitel Petöfiho literárního Muzea v Budapešti říká otevřeně, že ho literatura nezajímá, zřejmě i proto, že téměř všichni dobří maďarští spisovatelé jsou k současné vládě kritičtí. Toto muzeum má být místem pro výchovu „zodpovědných žurnalistů“. Je k tomu třeba komentář?     
7. Na změnu směrování je už příliš pozdě. Kdyby se něco udělalo v roce 2011, možná by Maďarsko zůstalo na linii zemí společných hodnot s evropskými státy. Takto se Viktor Orbán pomalu propracovává na pozici maďarského Lukašenka, zatím se ale pohodlně drží v sedle bez podpory svého přítele Vladimíra.

               Pan Zahradil psal, že je Orbán nejúspěšnějším východoevropským politikem, kterému se podařilo už popáté za sebou vyhrát volby a že ho musíme začít prostě akceptovat. Dovolím si ho opravit, nejúspěšnějším východoevropským politikem je Vladimír Putin, ten je u moci už 22 let. Viktorovi chybí výcvik v KGB, ale ten může při svých častých přátelských návštěvách v Moskvě dohnat.

               Orbán se po nedělních volbách chlubil tím, že jeho volební úspěch je slyšet až na měsíci a určitě v Bruselu. V to chci doufat. Ale nestačí jen slyšet, je třeba reagovat. Vyhrálo Antievropanství, proč ho tedy z Evropy dál financovat? A doufám, že slyšeli politici v Praze, Bratislavě a Varšavě. Višegrád je sice v Maďarsku a po něm dostala spolupráce středoevropských zemí své jméno. Ale spolupracovat je možné i bez Budapešti.