Dlouho jsem uvažoval o tom, zda se pustit na tuto novou neprozkoumanou cestu. Ještě nikdy jsem na mé stránce nesdílel cizí článek a bohužel si nemůžu opatřit svolení autorky.
Ale tento článek z roku 2017 je tak skvelý a tak přesně definuje princip ruského myšlení, že by ho měl znát každý. Je sice dlouhý, ale stojí zato.
Samozřejmě, pokud by autorka nebo Deník referendum měli k tomuto mému činu výhrady, jsem připraven článek okamžitě stáhnout. Ale byl sdílen mnohokrát na facebooku a je určitě v zájmu autorky, deníku i nás všech, abychom tento popsaný problém poznali a pochopili. Takže vydržte, když se začtete, nebude se moci od textu odtrhnout.
V Rusku opozice nechce být opozicí a občané nechtějí být občany. Trpí komplexem oběti, věří, že na nich nezáleží a že nemají sílu cokoli změnit. „Vždycky to tak bylo,“ prohlašují a stvrzují tím svou občanskou pasivitu.
Rozvrat 90. let, beznadějná „nultá léta“, Putinova vláda těžká jako náhrobní kámen, zrušení voleb, úředníci kryjící si navzájem záda, monopolizace médií, politické procesy a faktický zákaz veřejných protestů vedly k tomu, že se Rusové cítí před státem zcela bezmocní. A přestávají věřit, že by dokázali změnit běh událostí ve své zemi.
K volbám nechodí. „Stejně to rozhodnou za nás!“ Nechodí na demonstrace. „Stejně je rozeženou!“ Nebojují za svá práva. „Díky bohu, že aspoň žijeme.“ Sto čtyřicet milionů lidí se nachází v somnambulním stavu hraničícím se ztrátou pudu sebezáchovy.
Nenávidí moc, ale patologicky se bojí její změny. Vnímají nespravedlnost a nejistotu, ale nesnášejí bojovníky za občanská práva. Nenávidí byrokraty a vládu, ale podporují totální zasahování státu do všech oblastí života. Bojí se policie, ale chtějí větší policejní kontrolu v zemi. Cítí se podvedeni, ale věří televizi. Jako mantru opakují: „Jen aby nebyla válka,“ ale z války se radují. Jsou to oběti s pocitem všeobecné nadřazenosti, které nejenže nemohou, ale ani nechtějí nic ovlivnit.
Syndrom naučené bezmocnosti popsali američtí psychologové Martin Seligman a Stephen Mayer v roce 1967. První pokusy se prováděly na zvířatech. Dvě skupiny psů byly vystaveny elektrickým šokům: psi v první skupině mohli vypnout proud stisknutím speciálního panelu čumákem; psi ve druhé skupině neměli nad šoky žádnou kontrolu. Poté byli psi přemístěni do boxu s nízkou přepážkou a znovu byli vystaveni elektrošokům. Psi z první skupiny skákali přes přepážku, aby se vyhnuli nepříjemným pocitům, zatímco psi z druhé skupiny neudělali pro zmírnění svého utrpení vůbec nic.
Poté se prováděly pokusy i na dobrovolnících. Saligman formuloval naučenou bezmocnost jako stav, který vzniká, když se zdá, že nemůžeme nic ovlivnit, nemůžeme udělat nic, abychom zabránili nepříjemné události nebo ji změnili. Naučená bezmocnost se projevuje ve třech oblastech: motivační, emocionální a kognitivní.
V rovině motivace jedinec ztrácí víru v sebe sama a touhu ovlivnit situaci. V emocionální sféře se projevuje pocitem stísněnosti až hlubokou depresí. V kognitivní rovině jde o neschopnost naučit se, jak se ze vzniklé situace dostat. Zdá se, že nejrozsáhlejší experiment s uvržením lidí do tohoto stavu se dnes odehrává v Rusku. Sociologové a psychologové odhadují, že syndromem naučené bezmocnosti trpí až devadesát procent obyvatel země.
↗
„Díky bohu, že aspoň žijeme.“ Foto Sergei F, flickr
Čekání na zázrak
Strávili jsme s manželem rok a půl tři sta kilometrů od Moskvy ve středním Rusku, v relativně prosperující Kalužské oblasti. Obyvatelé naší vesnice byli hluční, konfliktní lidé, kteří byli v případě potřeby schopní použít nůž nebo vidle. Po večerech bylo na ulici slyšet křik: někomu ukradli slepici, jinému otrávili psa, dalšímu odloudili ženu, kohosi zbili — a ten, vyzbrojen sekerou, běžel potrestat viníky.
Vodovodní systém ve vesnici tvořilo potrubí načerno vedené ze studní, ale ne každý měl tento „luxus“, takže mnoho lidí postaru tahalo vodu ve vědrech. Uprostřed ponurého, chladného listopadu však voda z vesnických pramenů náhle zmizela.
Nejbližším zdrojem byla studna v rokli, ke které se nebylo snadné v tomto ročním období po kluzkém a nebezpečném svahu dostat. Drsní a hluční vesničané, schopní při každé příležitosti vyvolat skandál a rvačku, se poslušně táhli s kbelíky dolů do rokle a plnili všechny nádoby, které ve svých domech našli.
Když jsem se zeptala, jak dlouho nebude voda, bylo mi řečeno, že až do jara. Přesvědčená, že místní obyvatelé tomu rozumějí víc, jsme se s manželem začali balit, ale den před odjezdem jsem ještě zavolala na havarijní službu. Jen pro každý případ, abych se ujistila, že se voda skutečně neobjeví.
Můj telefonát tam vyvolal překvapení! Ukázalo se, že nehodu nenahlásil ani jeden z obyvatel, ačkoli telefon byl téměř v každém domě. Druhý den přijeli dělníci, aby vodárenskou věž opravili, a do vesnice se vrátila voda. Kdybych nezavolala, vesničané by ale pravděpodobně čekali až do jara.
Stejné to bylo s elektřinou. Zastaralé elektrické sítě, dědictví sovětských dob, často selhávaly a vesnice se nořila do tmy. I to bylo třeba nahlásit havarijní službě, jejíž číslo bylo možné snadno najít v každém telefonním seznamu, ale místní obyvatelé zřejmě raději doufali v zázrak. Obvykle jsem tím „zázrakem“ byla já.
Když vypadla elektřina v noci, vesničané, kteří vstávali velmi brzy, seděli doma potmě, dokud jsem se dopoledne neprobudila já. Byl to klasický syndrom naučené bezmocnosti, který opanoval celou vesnici.
↗
Velmi mnozí Rusko opravdu opouštějí. Foto Sergei F, flickr
Beztak se nic nezmění
Hlavní město se však od této vesnice příliš neliší. Když vláda začala rušit nemocnice a léčebné projekty, včetně národního onkologického programu, byli pobouřeni všichni, jak pacienti, tak lékaři. Koneckonců se to týkalo všech. Moskvané se navíc potýkali s problémy při získávání léků a kvót na operace a „bezplatné“ zdravotnictví začalo být pro mnohé nedostupné, protože státní nemocnice se začaly měnit v placené kliniky.
Během jednoho roku v Moskvě propustili sedm tisíc zdravotníků a uzavřeli osmadvacet zdravotnických zařízení. Lékaři, kteří zůstali bez práce, uspořádali demonstrace. Neměli však podporu ostatních lékařů ani pacientů.
Moje sousedka na patře byla nucena prodat svou chatu, aby mohla zaplatit léčbu pro nemocného syna. Pokaždé, když jsme se potkali u výtahu, proklínala vládu i zdravotní reformy. Ale když jsem jí navrhla, aby se připojila k lékařům demonstrujícím proti zavírání nemocnic, zavrtěla hlavou: „Proč?“ A stejně uvažovali všichni: „Proč? Beztak se nic nezmění…“
Když se lidí ptám, zda je z nějaké situace východisko, dostávám stále stejnou odpověď; pouze různými slovy: „Je jen jedno východisko — emigrovat.“ A i když je to pro většinu lidí pouhá floskule, velmi mnozí Rusko opravdu opouštějí. Odcházejí především opozičníci, kteří se účastnili protestů v posledních letech, a to jak známí političtí aktivisté, tak i řadoví účastníci.
Neodcházejí ani tak proto, že by se báli represí a pronásledování. Odcházejí kvůli těžkému, nesnesitelnému pocitu beznaděje, který zachvátil celý národ.
Státní moc vypočítavě utváří amorfní, submisivní a zmanipulovanou společnost, a využívá k tomu všemožných politických, represivních a informačních prostředků. Vymývání mozků se stalo hlavním nástrojem k potlačení občanské vůle, která je ostatně tak jako tak teprve v zárodečné fázi, a k principiálnímu vymýcení svobodného myšlení.
Prakticky všechna naše média jsou buď přímo vlastněna úřady, nebo jsou pokoutně skupována či prostě zastrašována; dělí se na ty vysloveně provládní a na ty, jež předstírají nezávislost, takže je správnější je nazývat hromadné dezinformační prostředky. Sledování zpráv lze přirovnat k úrazu mozku a neustálé vysedávání před televizí se rovná dobrovolné lobotomii.
Vyfabulované reportáže, rozporuplná prohlášení politiků, kult osobnosti prezidenta, dezinformační kampaně, slova popírající činy, groteskní novely zákonů a zběsilé zákonodárné iniciativy poslanců — to vše uvrhuje lidi do trvalého stresu, který se stává způsobem života.
↗
Vyfabulované reportáže, rozporuplná prohlášení politiků, kult osobnosti prezidenta, dezinformační kampaně, slova popírající činy, groteskní novely zákonů a zběsilé zákonodárné iniciativy poslanců — to vše uvrhuje lidi do trvalého stresu, který se stává způsobem života. Foto Sergei F, flickr
Setření rozdílů mezi pravdou a lží
Gregory Bateson formuloval pojem „double bind“ — „dvojná vazba“. Jedná se o psychologický pojem popisující stav, kdy jedinec dostává vzájemně neslučitelné pokyny. Tak vypadá současné Rusko.
Prezident například tvrdí, že bojuje proti oligarchům, a pak jim udělí řády Za zásluhy. Vláda slíbí, že ceny neporostou, ale za měsíc se zdvojnásobí. Církev učí, že chamtivost je hřích a že snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do království nebeského, ale patriarcha se vozí v koloně s ochrankou a líbá se s mocnými tohoto světa. Úředníci prohlašují, že naše armáda na Ukrajině není, ale všechna média mluví o úspěších Ruska na ukrajinské frontě.
Lidé, kteří jsou neustále vystaveni takovému působení, přestávají rozlišovat mezi doslovným a metaforickým, hledají spiknutí tam, kde žádné není, a naopak ztrácejí schopnost porozumět podtextu. Klíčovým bodem „dvojné vazby“ je nepřípustnost kritické analýzy rozporů, jež tvoří její podstatu.
Proto věřící „nesmějí“ kritizovat církevní hierarchii („Bůh ví vše nejlépe.“), daňoví poplatníci nesmějí kritizovat vládu („ministři jsou chytřejší“) a kritika Putina se nyní rovná vlastizradě. V Rusku navíc působí řada poslanců, duchovních, členů vlády a kulturních osobností, kteří záměrně přicházejí s absurdními návrhy nebo výstředními iniciativami, jež mají šokovat veřejnost, aby je pak vyšší instance milostivě odmítly.
Mezi takové zákonodárné iniciativy poslanců patří návrh zákazu potratů, kriminalizace homosexuality, branná povinnost pro ženy, jež do třiadvaceti let nestihly porodit, zbavení občanství za sňatek s cizincem, odsouzení matek k deseti letům odnětí svobody za to, když tráví dovolenou v lázeňských centrech bez manžela, omezení špatných zpráv v televizních zpravodajských pořadech na maximálně deset procent vysílacího času, zákaz výuky evoluce ve školách a tak dále.
V důsledku neustálého poslouchání nesmyslných a vnitřně rozporuplných zpráv, nemožnosti rozpoznat skutečné záměry státní moci, ustavičného čekání, kdy zase státní moc schválí nějaký nový zběsilý zákon, setření rozdílů mezi černou a bílou a mezi pravdou a lží lidé propadají depresi. A stávají se lhostejnými ke svému osudu.
↗
Lidé se stávají lhostejnými ke svému osudu. Foto Sergei F, flickr
Vlastenectví s oprátkou na krku
Tomu, kdo se stydí za přítomnost a bojí se budoucnosti, nezbývá než se pyšnit minulostí. Nemají-li lidí důvod milovat vlastní zemi, aspoň nenávidí ty ostatní. Nedokážou-li změnit vlastní život, aspoň ničí životy druhých.
V Rusku lidé nemají na chod svého státu žádný vliv; úzká vládnoucí třída zachází s přírodním bohatstvím země, jako by to byl její soukromý majetek, a s rozpočtem jako s vlastní peněženkou. Zároveň se snaží do bláta zašlapaný pocit lidské důstojnosti nahradit národní hrdostí a místo boje za vlastní práva lidem nabízejí válku.
Proč lidé v Rusku tak snadno zapomněli, že Ukrajinci jsou bratrský národ? Proč muži místo toho, aby dali do pořádku vlastní zemi, jdou „dělat pořádek“ do jiné země? Protože dnes je Rusům jedno, koho nenávidí — Američany, Ukrajince, Číňany nebo Němce: permanentní podněcování nenávisti lidi rozpaluje a přesouvá jejich pozornost od naléhavých problémů k imperiálním iluzím.
Zdá se, že záhady ruské duše rozluštili kremelští propagandisté, kteří spojili manipulativní techniky a nacionální stereotypy. Naše obnovená ideologická triáda zní „Samoděržaví. Pravoslaví. Televize.“ Vymývání mozků národa v oblasti zahraniční politiky je založeno na dichotomii „přítel — nepřítel“: my—oni, vlastenci—vlastizrádci, Rusko—Evropa, Putin—Amerika, svébytná cesta Ruska — dekadentní Západ.
Je to univerzální recept, který se zrodil v dávných dobách na základě mytologických představ o protikladech mezi „člověkem—přírodou“; je to nejdůležitější princip etnického světonázoru. Tam, kde je protiklad „naše—cizí“ povýšen na státní ideologii, má „elita“ volnou ruku k potírání jakéhokoli svobodného myšlení.
Agrese je základem stvrzování totožnosti: nepřátelství vůči cizím je projevem náklonnosti k „našim“. Proto nás štvou jako psy na slaměné panáky: jednou proti Evropanům, podruhé proti Ukrajincům, potřetí proti Američanům. Koneckonců, čím více je vnějších „nepřátel“, tím pevněji se zbědovaný lid stmeluje kolem oligarchické elity a ze všech svých neštěstí viní Ameriku či domácí „pátou kolonu“.
↗
Zdá se, že záhady ruské duše rozluštili kremelští propagandisté, kteří spojili manipulativní techniky a nacionální stereotypy. Naše obnovená ideologická triáda zní „Samoděržaví. Pravoslaví. Televize.“ Foto Sergei F, flickr
Podněcování agrese jako náhražka řešení domácích problémů
Termín „přeskokové chování“ zavedl etolog Nikolaas Tinbergen, který zjistil, že počínání zvířat často neodpovídá situaci, ve které se nacházejí. Například bojující kohouti, z nichž ani jeden nemůže získat navrch, náhle boj přeruší a začnou jakoby hledat zrní pod svýma nohama. Pták sedící na vejcích si při pohledu na útočníka začne důkladně čistit peří místo toho, aby na něj zaútočil. Anebo jelen, který nemá protivníka, s nímž by se mohl pustit do křížku, začne svými parohy zápolit s prvním stromem, který se mu namane.
Protože zvířata neřeší podstatu situace, v níž se ocitla, jejich chování na první pohled nedává smysl. Termínem „přeskokové chování“ vědec popsal počínání zvířat, která namísto řešení problému, se instinktivně uchýlí k rutině, jež je pro danou situaci irelevantní. Zástupnou aktivitou snižují napětí.
S „přeskokovým chováním“ se setkáváme běžně i v každodenním životě u lidí. Například když šéf, který se pohádal se svou manželkou, seřve podřízeného, vybije si na něm svou zlost. A jeho podřízený, který mu nemůže dát pěstí, se po návratu domů pohádá se svou ženou.
Úředníci vyčerpaní po celodenní práci dupnou po cestě domů na plyn, jen aby mohli rozstříknout louži a pokropit kolemjdoucí. Lidé zahlcení svými problémy se bezdůvodně hádají v metru, narážejí do sebe navzájem nákupními vozíky v supermarketech nebo se vzájemně urážejí na sociálních sítích, aby si vybili nahromaděný hněv.
Jiným příkladem je situace, kdy ceny a nezaměstnanost prudce rostou, protože úřady jsou neschopné a národ, který nemůže změnit svou vládu ani ji donutit řádně pracovat, přenáší všechnu svou nenávist na amerického prezidenta nebo ukrajinský národ. Anebo když obyvatel zapadlého ruského města, kde byla uzavřena továrna, nemocnice a škola, odejde bojovat na Donbas.
Kremelská propaganda podněcuje agresi, otupuje citlivost vůči xenofobii, zkresluje obraz reality a provokuje k fyzickému i verbálnímu násilí. Všechny národy a režimy mohou manipulativním technikám podléhat úplně stejně: Hitler vinil ze všech neduhů světa Židy a komunisty, Ronald Reagan udělal „nepřátele lidu“ z nezaměstnaných Američanů.
↗
Nezaměstnanost, krize a chudoba? My jsme velký národ! Ekonomika nezvládá sankce? Bojí se nás celý svět! Z hlediska životní úrovně jsme na 91. místě mezi Guatemalou a Laosem? Rusko jde svou vlastní cestou. Zdravotnický systém se zhroutil a na nemocné děti se pořádají celostátní sbírky? Ruská armáda je ze všech nejsilnější! Foto Sergei F, flickr
Zadky vystrčené do větru a odstáté uši televizních antén
Personifikace zla pomáhá usměrňovat veřejné pobouření a funguje jako hromosvod, který odvádí pozornost nespokojené veřejnosti od nebezpečných témat k ideologickým chimérám a „krutému a nesmiřitelnému nepříteli“, kterého si vymyslela nebo vypěstovala sama vládní propaganda. Všudypřítomná hysterická agitace, podporovaná médii, je prezentována jako radostné celonárodní nadšení a občanský postoj je nahrazen netolerancí k odlišným názorům.
Propaganda působí na emoce a blokuje kritické myšlení. Jejím nejdůležitějším nástrojem je „stigmatizace“ – nálepkování, urážení, vytváření negativního obrazu a očerňující PR. Žije-li člověk v zajetí klišé a apriorních soudů, jež jsou základem prakticky každé výchovy, má zpravidla dosti omezenou schopnost myslet bez šablon.
Ale masivní, hysterická ruská propaganda, jež nepohrdne ani těmi nejodpornějšími technikami, schopnost kritického myšlení zabíjí v samém základu. Lidé aicky — a to je důležité zdůraznit — věří všem informacím ze „spolehlivých zdrojů“. A protože ruská média jsou již dlouho mimo veřejnou kontrolu, nemůže falzifikaci zpráv nic zabrzdit.
Federální televizní kanály ukazují zinscenované televizní reportáže: falešní herci hrají role ukrajinských uprchlíků, záběry amerického města zničeného přírodní katastrofou jsou prezentovány jako záběry vybombardované ukrajinské vesnice, západním politikům jsou bezostyšně připisovány výroky, které nevyslovili — ale lidé si ani nedokážou připustit myšlenku, že všechny takovéto reportáže jsou vykonstruované. Čas od času se na internetu objeví důkazy falzifikace, ale k těm se dostane jen úzký okruh lidí.
Aby lidé informace zvenčí — tedy z internetu a zahraničních médií, od přátel, politických aktivistů a podobě — vyhodnocovali a interpretovali „správně“, vštěpuje jim propaganda předpřipravené šablony, založené právě na archetypální dichotomii „naše—cizí“. Bez ohledu na to, jaká fakta se pak lidé dozvědí, budou na ně pohlížet prizmatem předepsaného ideologického postoje, jako přes barevný filtr, který jim svět vybarví do správných barev.
Informace o korupci a miliardových majetcích Putinových přátel tak obyčejní lidé vnímají jako „lži zahraničních agentů“, slova o nutné změně politického kurzu jsou okamžitě zařazena k „proamerickým projevům“, výzvy k ukončení války na Ukrajině jsou považovány za „zaplacená protiruská prohlášení“. A odhalení případů falzifikace zpráv nenacházejí u obalamucených diváků odezvu, neboť ti jsou ochotni věřit spíše nepodloženým fake news než důkazům.
Rusko, zabředlé v kolektivní národně-depresivní psychóze, nachází ventil v televizoru, vodce, drogách a válce. A co mu zbývá? Země je z hlediska úmrtnosti obyvatelstva na prvním místě v Evropě a ve světě je na tom v tomto ohledu hůř pouze Afghánistán a šestnáct afrických zemí. Každý třetí ruský muž se nedožije důchodu. Osm procent Rusů žije v bídě, zatímco v zemi se nachází 131 dolarových miliardářů a 180 tisíc dolarových milionářů.
Ale to uslyšíme ve zprávách jen stěží. Je těžké si představit, že by nám sdělili pravý stav věcí. Ostatně proč by měli odepsaní lidé znát svůj osud? Dveře k sociální mobilitě se dávno zavřely, zato ale funguje negativní selekce, která umožňuje dostat se nahoru těm nejhorším z nejhorších. V Rusku se tak, stejně jako v Božím království, stali poslední prvními.
Ekonomika rychle klesá ke dnu, ale záchranné vesty rozdali jenom bankám, státním firmám a lidem blízkým Kremlu. Každý rok mizí z mapy Ruska další města a vesnice, mladí lidé žijí bez perspektivy, dospělí nemají práci a senioři důstojný důchod. Mimo velká města se miliony lidí musejí obejít bez kanalizace, ve vesnicích stojí polozbořené domky se suchými záchody, kde místní, stejně jako jejich předkové před několika sty lety, musejí „vystrkovat zadky do větru“. Místo ústředního vytápění topí dřevem v kamnech a o plynu si tito obyvatelé „ropného a plynového impéria“ mohou nechat jenom zdát.
Nicméně je jasné, že něco z civilizace si přece jen našlo cestu i do těchto zapomenutých míst: z každého domu tu trčí jako odstáté ucho televizní anténa. A po večerech sedí obyvatelé zbídačených vesnic a vymírajících měst jako přikovaní u svých obrazovek a pozorně naslouchají politologům, ekonomům a dalším „expertům“, kteří jim vyprávějí o tom, jak celý svět nenávidí Rusy jenom za to, že to jsou Rusové.
Nezbývá jim nic jiného než se smířit s nemožností cokoliv změnit, uvěřit ve falešné „vlastenectví“ a začít nenávidět všechny, na koho se jim seshora ukáže. V opačném případě by člověk musel zešílet zoufalstvím, hrůzou a smutkem.
↗
Každý rok mizí z mapy Ruska další města a vesnice, mladí lidé žijí bez perspektivy, dospělí nemají práci a senioři důstojný důchod. Foto Sergei F, flickr
Sadomasochismus celonárodních rozměrů
Vztahy mezi obyvatelstvem a mocenskými strukturami, které se ustanovily v Rusku, je možné slovy Ericha Fromma nazvat sadomasochismem — jeho předchůdce Alfred Adler označoval masochismus za pocit méněcennosti a sadismus za touhu po moci. Vědomí poníženosti a bezmoci vede k potřebě stát se součástí velkého a silného organismu.
Agresivní vlastenectví, pod nímž se rozumí nesnášenlivost ke všem „jiným“ a úplné podřízení se mocenským strukturám, se stal psychologickou oporou celého národa a kompenzací komplexu občanské méněcennosti. Kremelská propaganda tak není jen manipulací veřejným míněním, ale i psychoterapií na státní úrovni.
Nezaměstnanost, krize a chudoba? My jsme velký národ! Ekonomika nezvládá sankce? Bojí se nás celý svět! Z hlediska životní úrovně jsme na 91. místě mezi Guatemalou a Laosem? Rusko jde svou vlastní cestou. Zdravotnický systém se zhroutil a na nemocné děti se pořádají celostátní sbírky? Ruská armáda je ze všech nejsilnější!
Během let Putinovy „stability“ do země přiteklo 3,5 bilionu petrodolarů, ale nikdo netuší, na jakých účtech leží. Putin všechny ošidil. Ponížený národ, okradený vlastní „elitou“, našel psychologickou náhražku v imperiální ideologii a militaristické rétorice. A jak se také jinak nezbláznit bezmocí?
Richard Nixon tvrdil, že jeden dolar vynaložený na propagandu je cennější než deset dolarů investovaných do zbraní, protože zatímco zbraně mohou ležet bez využití, propaganda účinkuje bez ustání. Putin prokázal, že je to pravda.
↗
Dokonce i nicotný, absolutně bezvýznamný člověk stojící na nejnižším stupni sociálního žebříčku získává právo pyšnit se příslušností k národu, který převyšuje všechny ostatní, ke společenské skupině, která dominuje nad jinými skupinami a zakoušet pocit vlastní nadřazenosti ve vztahu k nenáviděným nepřátelům. Foto Sergei F, flickr
Naši oligarchové mají větší domy, delší jachty a mladší milenky
Jediná ochrana před propagandistickým vymýváním mozků je kritické myšlení a zdravá míra skepse. Není náhodou, že nejzuřivějším útokům jsou vystaveni ti, kteří se snaží strhnout národu růžové brýle.
V psychologii existuje pojem „depresivní realismus“. Je to stav, ve kterém se člověk stává objektivnějším v hodnocení aktuální situace a méně naivním. Nachází snáz cestu z krize a je těžší s ním manipulovat.
Nicméně být depresivním realistou je náročné. Mnohem jednodušší je žít jako šťastný idiot. Jaké pocity mají vyvolávat miliardové majetky Putinových přátel, jejich konta v západních bankách, jejich jachty a paláce? Zoufalé a beznadějné rozhořčení? To ale pouze rozleptává psychiku a prohlubuje trápení. Proto se obrannou reakcí stává „racionální“ odůvodnění takového stavu věcí.
Obyčejní lidé začínají obdivovat své „elity“ a vysvětlují si okázalé bohatství politiků, úředníků a byznysmenů jejich výjimečnými vlastnostmi. Není přece možné se do nekonečna trápit tím, že si nějaký gauner koupil jachtu za miliardu dolarů a vy nemáte čím zaplatit za operaci. Nebo se rozčilovat proto, že si ministrova manželka pronajala v Evropě celý hotel, zatímco ve vašem městě zrušili porodnici.
Daleko jednodušší a psychologicky komfortnější je se s tím smířit a začít sám sebe považovat za člověka druhé kategorie. Jestliže je „elita“ tak inteligentní a vychytralá, že vyvolává nenávist „nepřátel“, ať už je tak oficiální propagandou v danou chvíli označován kdokoliv, není nic špatného na tom, že prémie top manažera státní firmy převyšují celoživotní výdělek lékaře. Pokud je prezident natolik mocný, že se před ním třese celý svět, pak se nemusíme cítit poníženě, byť jsme otroky.
Z téhož důvodu skromné domy evropských politiků v Rusku vyvolávají škodolibé a ponižující poznámky na adresu západních „chudáků“. Je přeci příjemné, že ti naši mají větší domy, delší jachty a mladší milenky.
Zbídačení lidé pociťují nefalšovanou hrdost na městského zastupitele, který utrácí víc než poslanec Evropského parlamentu. Efemérní příslušnost k bohaté a vlivné vrstvě jim dává zdánlivý pocit důležitosti a léčí syndrom bolesti národního ponížení. Ve své podstatě je nenávist rozdmýchávaná státní propagandou těžkým, otupujícím a rozežírajícím narkotikem, které národu dovoluje se odstřihnout od děsivé reality a najít zapomnění v informační mlze.
↗
Skromné domy evropských politiků v Rusku vyvolávají škodolibé a ponižující poznámky na adresu západních „chudáků“. Je přeci příjemné, že ti naši mají větší domy, delší jachty a mladší milenky. Foto Sergei F, flickr
Rusové pyšní na to, že nikdo nevydrží trpět tolik jako oni
Čínský císař Čou Šang, známý svojí promyšlenou krutostí, jednou uspořádal slavnost, při které rozkázal vytvořit horu z jídla tak, aby se po ní mohli prohánět vozatajové, a vykopat umělé jezero plné vína, které bylo možné přeplout pouze na loďce. A to všechno před očima vyhladovělých rolníků.
Ruské „elity“ také „hodují během moru“, a dokonce i během krize vystavují na odiv své pochybné příjmy, přičemž se chlubí způsobem života značně kontrastujícím s jejich vlasteneckou rétorikou. To vše se neděje vůbec tajně, ale veřejně, přímo okázale.
Jako kdyby zkoušeli, co národ vydrží. Co bude, když ho zmrskáme? A co když ho zmlátíme obušky? A co když je otrávíme insekticidy?
Zdálo by se, že „elitám“ je mínění obyčejných lidí zcela lhostejné. Ale tak to není. „Elity“ cítí sadistické potěšení z demonstrování své dolce vita ožebračeným lidem stejně, jako si je užíval krutý Čou Šang. Nejde tu ani tak o vychloubání, jako spíš o dominanci a důkaz příslušnosti ke kastě nedotknutelných.
Mimochodem, sadomasochistické vztahy přinášejí potěšení nejen sadistům. Masochisté se nejen smiřují se svým ponížením, idealizují si své utrpení, vyžívají se v něm a hledají pro ně vysvětlení sakrálního charakteru, která poskytuje plnou měrou vlastenecká a pravoslavná literatura: ruský národ je mučedník, strastotěrpec.
Je schopen přinášet oběti jako žádný jiný národ a zároveň je ze všech nejpokornější. Žije sice pod zvláštní ochranou Bohorodičky, Panny Marie, ale zároveň trpí za své těžké hříchy. (Sedmdesát let sovětského systému je podle názoru Ruské pravoslavné církve něčím na způsob prvotního hříchu, který má na svědomí každý, dokonce i lidé narození po roce 1991.)
Odtud pramení religiozita (dokonce i exaltované pánbíčkářství) a růst vlivu církevní hierarchie, jež vytvořila kult pokory a pokání nejen osobní, ale přímo hromadné, celonárodní povahy. Ruská pravoslavná církev je sama o sobě sadomasochistická instituce založená na ponižování a potlačování vůle, na úplném podřízení se bohu a církevní hierarchii.
Všechno to klanění, sklopený zrak, skloněné hlavy, ponížené líbání rukou, pokorné lezení po kolenou, nadšené sebemrskačství a uznání sebe sama za „nicotného sluhu božího“ — copak to není masochismus? Je logické, že církev i příznivci sadomasochistické sexuální kultury používají stejnou terminologii: sluha (otrok) a pán.
↗
Ve své podstatě je nenávist rozdmýchávaná státní propagandou těžkým, otupujícím a rozežírajícím narkotikem, které národu dovoluje se odstřihnout od děsivé reality a najít zapomnění v informační mlze. Foto Sergei F, flickr
Společnost připravovaná k agresivní militaristické akci
Náboženství je jen jednou z metod udržování sadomasochistických vztahů. Je jich mnohem více. Patří sem vytváření „nepřátel“ (jednotlivých osob a skupin, národů a zemí, ideologií a nauk), zjednodušení politické mapy a polarizace názorů, stejně jako permanentní zvyšování stupně hysterie a paranoi. Masochisté rovněž potřebují někoho, na kom si vybijí své sadistické touhy, a sadomasochistická společnost hledá otloukánky, objekty agrese, bez nichž se vytrácí kompenzující dojem domnělé nadřazenosti.
Proto televize, ta veliká utěšitelka uražených a ponížených, střídá vlasteneckou propagandu s reportážemi o nových a nových nepřátelích vlasti. Dokonce i nicotný, absolutně bezvýznamný člověk stojící na nejnižším stupni sociálního žebříčku získává právo pyšnit se příslušností k národu, který převyšuje všechny ostatní, ke společenské skupině, která dominuje nad jinými skupinami a zakoušet pocit vlastní nadřazenosti ve vztahu k nenáviděným nepřátelům.
Sám všemi ponížený si může, byť jen virtuálně, vylévat vztek na americkém prezidentovi nebo anglické královně. Stupeň agrese v zemi je obrovský a vztahy mezi lidmi se zakládají na krutém chování ponižujícím druhé. Je tedy skutečně možné hovořit o kolektivní sadistické poruše.
Tak či onak, vztahy v rámci kolektivu jsou vždy založeny na nadřazenosti a podřízenosti, ale v sadomasochistickém společenství se transformují na obzvlášť tvrdé a kruté. Předmětem ponižování pak nejsou jen menšiny — politické, národnostní a sexuální, ale úplně všichni, kdo jsou slabší nebo níže postavení. Tedy podřízení v práci, obsluhující personál, příbuzní potřebující pomoc, žebráci, invalidé, ženy, senioři a děti.
Právo na ponižování druhých získává každý, kdo má více peněz nebo vlivných přátel. Kdo má vyšší citační index nebo dražší oblek. Proto naše společnost tak tíhne k hierarchičnosti a vytváření všech možných vertikálních vztahů na státní i místní úrovni.
Sociální a politická „tabulka hodností“ v duchu Petra Velikého, umožňuje jasně rozdělit role obětí a sadistů — v různých situacích a s různými lidmi člověk hraje jednou tu, podruhé onu. Masochisté nutně potřebují realizaci svých sadistických sklonů, v opačném případě nasměřují destruktivní emoce na sebe sama.
Sadomasochistická společnost vyčleňuje ty, kteří nesouhlasí či kteří se zachraňují emigrací, ať už vnitřní nebo vnější, a láme všechny, kteří se nacházejí uvnitř, ale zároveň stmeluje své frustrované členy. Taková společnost je relativně odolná vůči jakýmkoliv politickým nepokojům, nehledě na ekonomické a kulturní krize, takže ani změna vlády, ani zásadní politické reformy ji neohrožují. Bohužel, je ideálním způsobem připravena pro ovládání autoritářskou ideologií, pro agresivní militaristickou akci a nacionalistický revanšismus.
Esej je psaný v roce 2017 pro britskou revue GRANTA a laskavě poskytnutý autorkou Deníku Referendum z ruštiny přeložili JITKA KOMENDOVÁ a PATRIK VARGA.