Category: Blog

Frankfurt nad Mohanem

Když letíte nad Frankfurtem, a to se může vzhledem k tamnímu mezinárodnímu letišti, největšímu v Německu a přestupní stanici pro mezikontinentální lety, stát poměrně často, vidíte, jak se město táhne řadu kilometrů převážně po severním břehu řeky Mohanu (německy Main) a hlavně vás upoutá velká skupina výškových domů, připomínající vzdáleně londýnskou City. Město tedy působí shora jako metropole a ten dojem se zesílí, když se půjdete projít po kilometry dlouhé promenádě po břehu řeky – němčinu tam totiž uslyšíte jen zřídka. I proto se Frankfurtu říká nejmenší evropská metropole – se svými 700 000 obyvateli patří i v Německu jen mezi města střední velikosti.

               Začátky města byly skromné, na rozdíl od západního břehu Rýna, kde se řadilo mnoho římských měst, byl na východním břehu jen prales, divočina a Germáni, kterých se Římani panicky báli. Poprvé je město vzpomenuto v listině Karla Velkého z roku 794 už pod svým jménem Franconofurd – tedy franský brod.  Když člověk dnes stojí na břehu mohutného proudu řeky Mohan, nechápe, jak zde mohl být kdysi důležitý brod. Ovšem tehdy byla řeka mnohem širší než dnes a vytvářela slepá ramena a bažiny, z nichž vyčníval ostrov, na němž nechal Karel vybudovat falc, tedy pevnůstku, ze které pak jeho vnuk Ludvík Němec učinil svou rezidenci – hlavní město říše Karla Velkého Cáchy leželo na území jeho bratra Lothara.

Díky své výhodné poloze na řece spojující Porýní s východním Německem se Frankfurt stal už ve dvanáctém století významným obchodním centrem, ale rozhodující den, který ovlivnil vývoj města dodnes, nastal 11.července 1240. V ten den povolil císař Friedrich II. městu pořádat na podzim veletrh a současně postavil všechny obchodníky, cestující na tento veletrh, pod svou osobní ochranu – což bylo v dobách, kdy se lesy hemžily lapky a loupežníky nezaplatitelné privilegium. S císařem osobně se přece jen nikdo nechtěl tahat za prsty. Jednalo se o první veletrh ve střední Evropě, kam brzy proudili obchodníci z Itálie, Čech, ale i z Flander či z Francie, aby vystavili své zboží. V roce 1330 pak povolil císař Ludvík IV. Bavor městu, které bylo jeho oporou v boji proti papežství, právo na konání „Postního“ neboli jarního veletrhu. Frankfurt se stal definitivně hlavním německým obchodním centrem. Frankfurtská „Messe“ je gigantická a ohromuje svou velikostí návštěvníka i dnes.

Možná hrála v rozhodnutí reformního císaře Friedricha II. roli i skutečnost, že právě ve Frankfurtu byl zvolen německým králem jeho dědeček Friedrich I. Barbarossa. Od roku 1147 se volby německých králů uskutečňovaly už výhradně jen ve Frankfurtu. Stalo se to předpokladem platné volby a tuto skutečnost potvrdil Karel IV. ve své Zlaté bule v roce 1356. V roce 1372 pak Karel učinil Frankfurt svobodným říšským městem, podléhajícím formálně jen císaři osobně, tedy jemu. Peníze z bohatého města stály při tomto rozhodnutí určitě – jak bývá zvykem – „až“ na prvním místě.

Tyto milníky ve vývoji města zosobňují sochy císařů Friedricha Barbarossy, Ludvíka Bavora a Karla IV. na průčelí frankfurtské radnice.

K nim přibyl ještě císař Maxmilián II. první císař, který se nechal ve Frankfurtu nejen zvolit ale i korunovat. (proceduru korunování papežem zrušil už jeho otec Ferdinand I.) Maxmilián se svým laxním přístupem k relikviím zřejmě neměl chuť cestovat až do vzdálených Cách, aby se tam nechal korunovat nad půdou ze Svaté země, odhlédnouc od skurilního zvyku líbat lebku Karla Velkého.  A tak se v roce 1562 uskutečnila ve Frankfurtu první císařská korunovace. V roce 1742 pak musel Frankfurt dokonce zaskočit jako rezidenční město německého císaře. Císař Karel VII. zde hledal útočiště poté, co byla jeho země – Bavorsko – obsazena rakouskými vojsky. Zemřel zde ve svém vyhnanství v paláci Barckhaus an der Zeil. Typická pro frankfurtského obchodního ducha je skutečnost, že tento palác musel v roce 1908 uvolnit místo obchodnímu domu Wronker – peníze byly důležitější než nostalgie nad někdejší císařskou rezidencí. Nemělo to být ve frankfurtských dějinách naposledy.

V roce 1455 začal právě ve Frankfurtu nad Mohanem novověk. Na veletrhu byla vystavena bible Johanna Guttenberga – první tištěná kniha. Knihtisk rozhodujícím způsobem ovlivnil další vývoj dějin, Frankfurt vytěžil ze svého prvenství v prezentaci tištěného slova privilegium uspořádat frankfurtský knižní veletrh – pořádá se zde dodnes, od roku 1480 dvakrát do roka. A od obchodního centra byl už jen krůček k tomu, aby se Frankfurt stal i centrem finančním. A tím i zůstal a jakým! Vedle Londýna je Frankfurt dnes nejvýznamnějším finančním centrem, sídlí zde nejen „Deutsche Bank“ ale i ECB (evropská centrální banka). Dále například Komerční Banka, Ing Di-Ba Bank a samozřejmě i frankfurtská burza, nejdůležitější burza na kontinentě.  Nedávný Brexit pozici Frankfurtu jako finančního centra ještě posílil. Prostě, kdo chce ve finančním světě něco znamenat, nemůže se Frankfurtu vyhnout.

Ale zpět do minulosti. Významným se stal rok 1848. Jako důsledek březnové revoluce došlo k prvním německým volbám a zvolení delegáti byli svoláni do Frankfurtu, kde v Kostele svatého Pavla tvořili pod předsednictvím rakouského arcivévody Johann první německou ústavu. (Pauluskirche stojí mezi náměstím Zeil a Goethovým náměstím u stanice metra Hauptwache). Bohužel skončilo toto shromáždění neúspěchem. Rakousko se se svým plánem velkoněmeckého řešení neprosadilo přes odpor Pruska a pruský král Friedrich Vilém IV. odmítl nabízenou německou císařskou korunu, kterou by musel přijmou z rukou „revolucionářů“.

Frankfurt si podržel svůj význam i v době nacismu, ovšem z 11 134 Židů, kteří v tehdejším finančním centru žili před rokem 1933 a hráli zde velmi podstatnou úlohu, se dožilo konce války 367 z nich. Mezi těmi, kteří byli v Osvětimi zavražděni, byl i Hermann Wronker s celou rodinou. Jenže pak přišla osudová hodina – tedy vlastně hodiny dvě. 18. a 22. března 1944 provedla britská Royal Force dva ničivé nálety, při kterých prakticky srovnala Frankfurt se zemí. Jen chrám svatého Bartoloměje, tedy centrální katedrála, byla částečně ušetřena a zůstala stát jako ruina na poli plném trosek. Zmizel i onen obchodní dům Wronker, jehož majitelé v té době už nežili.

Zatímco v jiných německých městech s po válce snažili obnovit jejich vzhled (v Drážďanech tento proces ještě stále trvá), ve Frankfurtu viděli v uvolněných plochách po historických budovách lákavé parcely pro stavbu výškových paláců bank a dalších ústavů finančního světa. Ty teď naléhají přímo na historické jádro města, dokonce s ním prorůstají a vytvářejí typické frankfurtské panoráma. Kupodivu i proto sem jezdí spousty turistů. Američané či Britové musejí cítit aspoň závan domova – Manhattanu nebo londýnské City.

Pokud tedy do Frankfurtu přijedete – je lehce dostupný jak letadlem, tak vlakem – pak vystoupíte na hlavním nádraží a půjdete pořád rovně až k náměstí nejslavnějšího frankfurtského rodáka Johanna Wolfganga Goetheho, který se zde narodil 28. srpna 1749.

Prožil zde své dětství a po studiích v Lipsku a Štrasburku zde působil jako právník, než byl v roce 1775 pozván vévodou Karlem Augustem do Weimaru, kde pak prožil zbytek svého života. Pokračujete potom k stanici metra Hauptwache a zabočíte doprava. S prohlídkou historického centra města budete hotovi za hodinu.

Hlavní náměstí se podařilo zrekonstruovat. Zde stojí historická radnice Römerberg.

V letech 1405–1408 zde byla vybudována ze dvou domů Römer a Goldener Schwann a koncem devatenáctého století byla rozšířena přikoupením dalších šesti patricijských domů a přebudována architektem Maxem Meckelem do novogotické podoby. Před radnicí stojí nad kašnou socha Justicie.

Na náměstí se nachází i kostel svatého Mikuláše, který upomíná na cestu Martina Luthera na říšský sněm do Wormsu v roce 1521. Existuje poutní cesta Martina Luthera z Eisenachu do Wormsu a Frankfurt je jedna ze zastávek na ní. Luther byl ve Frankfurtu přijat velmi přátelsky, konec konců se jeho knihy skvěle prodávaly, jen v roce 1520 prodal jeden z frankfurtských knihkupců 1400 Lutherových spisů – na onu dobu úžasný obrat – pro srovnání Guttenbergových biblí se prodalo 500 kusů. V roce 1533 se město přihlásilo k Lutherovu učení a až do devatenáctého století mohli katolíci i přes přiznanou svobodu vyznání získat městské občanství jen ve velmi vzácných případech – museli mít prostě hodně peněz.

Hlavním katedrálou je Chrám svatého Bartoloměje. Monumentální gotická budova několik kroků od hlavního náměstí působí vevnitř poměrně skromně. Na její stěně je pamětní deska na jejího stavitele, architekta Maderna Gerthenera, který se ale ukončení stavby nedožil.

Moc víc se ze středověkého města nedochovalo, snad jen s výjimkou Eschenheimerturmu.

To je jediná zachovaná věž někdejšího městského opevnění, kde je dnes restaurace a z novějších „starých“ budov pak palác Thurn und Taxis, komicky vtlačený mezi moderní domy ze skla a železobetonu.

Ty jsou ostatně všude, nejen ve finanční City. Hlavní nákupní centrum je v Galerii Kaufhof Hauptwache. Shoping nemůže ve Frankfurtu chybět a návštěvnice města si ho hodně pochvalují.

Muzea se nacházejí na druhém břehu řeky Mohanu v Museumviertel. Přes řeku vede řada mostů a dvě lávky pro pěší, jedna z nich končí právě u muzea, kde byla v době mé návštěvy výstava děl Renoira a druhou je legendární Železná lávka (Eiserner Steg), která začíná na kraji historického městského centra. Postavena byla v roce 1868 as spojuje historické jádro města se čtvrtí Sachsenhausen na druhém břehu Mohanu. Tvrzení, že tato čtvrť dostala jméno podle kolonie Sasů, které zde měl jako své zajatce usídlit Karel Veliký, je pouhou legendou.

Na rozdíl od muzeí, které jsou vyhnána na druhý břeh – s výjimkou rodného domu Goetheho, rovněž proměněného v muzeum, má Frankfurt až dvě opery, a to na břehu správném, tedy pravém. Stará opera na okraji středověkého města byla postavena v roce 1880. Plánované náklady 2 milionů zlatých byly jinak hospodárnými Frankfurťany překročeny tak velkoryse, že měl císař Vilém I. údajně při slavnostním otevření opery bědovat „Tohle si nemůžu dovolit!“

Vedle této historické budovy má Frankfurt ještě jednu operu v blízkosti City u cesty z centra k nádraží. Postavena byla v roce 1963 a poté, co v roce 1987 v důsledku žhářství vyhořela, byla v roce 1991 obnovena.

K návštěvě města patří samozřejmě i jídlo. S mou obvyklou zvědavostí jsem se vydal na pátrání po frankfurtských specialitách. Vedle sýrových preclíků, které se prodávají všude, jsou velmi populární takzvané „Mettbrötchen“, chlebíčky pro rychlé občerstvení, s mletým syrovým masem a cibulí.

Ovšem kdo navštíví Frankfurt, měl by si rozhodně dát legendární „Zelenou omáčku“. Nemusíte se jí bát, nechutná špatně, nechutná totiž vůbec nijak. Což je vzhledem na její složení skoro zázrak. Základem je sedm bylin: brutnák lékařský, kerblík, řeřicha, petržel, bedrník, šťovík a pažitka. Servíruje se normálně s natvrdo vařenými vejci a bramborem, já jsem se rozhodl pro variantu „Frankfurtského řízku“, což je normální vídeňský řízek (velmi natenko naklepaný) právě s onou zelenou omáčkou.

Původ této záhadné směsi je nejasný. Jednoznačně nesprávná je legenda, podle které omáčku vymyslela Goethova matka Aja. Buď přinesli do Frankfurtu recept v šestnáctém století francouzští hugenoti nebo katoličtí obchodníci z Lombardie ve století osmnáctém. Vzhledem na neexistující chuť této speciality bych tipoval na ony hugenoty – Kalvínovy následníky, o důvodech této mé hypotézy jsem už na mých stránkách psal. (článek Za všechno může Kalvín).

Zapít to můžete jablečným vínem, které patří taky k tradičním frankfurtským produktům, povolení čepovat tento dost drsný nápoj s kyselých jablek s obsahem alkoholu 5 – 7 procent dostali frankfurtští už v roce 1754. Kdo má odvahu a je zvědavý – prosím, na zdraví!

Pozornější posluchači zřejmě zbystřili, když zaslechli souvislost Frankfurt – Vídeň. Samozřejmě jsou to párky, které se ve Vídni jmenují „Frankfurter“ a v Německu obecně „Wiener“. Jako by se k jejich původu nikdo nechtěl znát. Skutečnost je prozaičtější. Recept vymyslel ve Vídni působící řezník Johann Georg Lahner, pocházející z Frankfurtu. Proto se ve Vídni ujal název frankfurtský párek. Jenže v Německu byly tyto párky vyhlášeny rozsudkem Berlínského soudu z roku 1955 za lokální specialitu, a proto se v Německu může tento název používat pouze ve Frankfurtu – přesněji řečeno můžou se tak nazývat pouze párky ve Frankfurtu vyrobené. Proto si zbytek Německa pomohl a nazývá tuto specialitu podle města, kde vznikla – Vídeňské párky. V Rakousku rozsudek německého soudu neplatí – stejně tak jako v Česku, kde se ale používají oba názvy. Jako by se Češi nemohli rozhodnout. Ale hlavně, že chutnají – tedy pokud nejsou z Kosteleckých uzenin.

Frankfurt tu není k tomu, aby si zde člověk život užíval, ale aby vydělával peníze. Ty pak může utratit v mnohem příjemnějším prostředí, například v nedalekém hlavním městě spolkové země Hessen, Wiesbadenu. Tedy, pokud jich na to vydělal dost.

Tenerifa

               Když jedete na dovolenou na jih, tedy dost hodně na jih, dokonce poměrně blízko k rovníku, přesněji na Kanárské ostrovy a úplně konkrétně na Tenerifu, očekáváte tak nějak, že tam bude hezky. Zejména tedy na jihu ostrova. Tenerifa je totiž rozdělena klimaticky na dvě části, na zelený sever, kde se pěstují banány a všechny možné ostatní druhy ovoce, protože tam někdy i prší a na suchý nehostinný jih, kde neprší vůbec. Proto tento jih využívají ke svému pobytu turisté, proto není hlavní mezinárodní letiště ostrova v blízkosti hlavního města Sanza Cruz de Tenerife – tam sice taky jedno letiště je, ale přistávají tam místní (rozuměj španělské) linky a levné letecké společnosti jako Rainair – ale na jihu na letišti královny Sofie. Protože v největším turistickém centru ostrova Playa de las Américas prší statisticky viděno pět dní v roce.

               Z toho pohledu jsme tedy této destinaci vyčerpali bezmála celoroční srážkový kontingent. Odlétali jsme z Vídně, kde svítilo sluníčko a teploměr ukazoval dvacet stupňů – jak pravila Christa Kummer, rakouská rosnička, přílišné teplo na dané roční období – na Tenerifě nás přivítal déšť a vydržel nám až do úterka. (Další dny už bylo jen zamračeno, ale voda nahoře došla čili stoletý rekord deštivých dní po sobě jsme nepřekonali). Poctivě počítáno, sobota až úterý jsou čtyři dny, kdy bude ten pátý těžko říct, každopádně by každý další turista letící do této destinace měl být tento rok už v relativním bezpečí, v nebi jim už pro toto místo moc vody zůstat nemohlo. Zatímco jsme se tedy trápili s programem, z Grazu a Vídně nás děti provokovaly zprávami o slunečnu a teplu. Samozřejmě došlo k obratu – u nás přestalo pršet a v Rakousku začalo – to bylo v pátek, tedy den před naším návratem.

               Měl jsem první dny takové deja-vu, přemýšlel jsem, kde jsem už takovou dovolenou zažil. A v pondělí jsem si vzpomněl – bylo to na Islandu. Ovšem byl to tak nějak obrácený poměr. Když jsem se ptal Islanďana v pláštěnce, zda mají na ostrově někdy i pěkně, pravil „Ano, pět dní v roce, ty byly minulý týden.“

               Zažil jsem koneckonců v Albánii nejstudenější léto na posledních sto let (tedy přesněji od začátku sledování, a to bylo někdy okolo roku 1850), měl bych být tedy zvyklý. Jsem. Ale trošku si zanaříkat patří k středoevropské kultuře, takže proč se tomu bránit. Měli jsme přece v hotelu bazén s vyhřívanou mořskou vodou, a to vyhřívanou na dvacet devět stupňů Celsia a potom je vám v podstatě jedno, zda vám prší na hlavu – problém je pouze, když chcete z toho bazénu vylézt. Ta voda, co padá shora, je totiž studenější.

               Dané počasí se nabízí, aby si člověk pronajal auto a vyrazil s deštníkem na poznávačku. Což jsme částečně učinili. Dva dny jsme pobřeží ostrova poznávali pěšky, dva dny jsme se po ostrově pohybovali ve vypůjčeném autě třídy „C“, i když jsem žádal o třídu „B“ protože mi céčko připadalo na ostrovní cesty příliš velké. Nebylo, cesty jsou na Tenerifě v překvapivě dobrém stavu. A třídu „B“ prý pro jednotlivé dny nepůjčují. Proč, to jsem nezjistil. Prostě nepůjčují.

               Ten pěší turismus je možný mezi La Caleta a Los Christanos.

V Los Christianos je přístav odkud vyjíždějí trajekty k La Gomeře, vzdálené 40 minut lodí a kde pravidelně zastavoval na své cestě do Ameriky Kryštof Kolumbus, protože vdova po guvernérovi byla jeho milenkou. Dvakrát denně jezdí odtud i trajekt na La Palmu, ostrov letos tak hrozně zkoušený výbuchem sopky. Samozřejmě je to lákavý cíl, ale cesta tam trvá tři hodiny a trajekt jezdí jen o půl druhé odpoledne a v osm večer. Takže denní výlet trajektem prakticky nemožný. Promenáda po pobřeží má dvě části. Ta delší od Plaza del Duque přes Playa los Amerikas po Los Christianos měří asi deset kilometrů a je do posledního metru prostavěná obchůdky, restauracemi a bary. Ta druhá část směrem na sever na La Caletu je už trošku romantičtější s nádechem přírody. Jedno luxusní obchodní centrum je právě na Plaza del Duque (čili v překladu Vévodovo náměstí), větší je ale na Playa los Americas.

Nákupní středisko na Plaza del Duque

Jmenuje se Siammail a je přímo na dálničním výjezdu 73. Jen o kilometr dál, tedy na výjezdu 74 je místní Aquapark. To pro ty, jejichž děti se pobytem nudí. Jachtový přístav Puerto Cristobal Colon je od Plaza del Duque vzdálený asi jeden kilometr ve směru na jih. Na Playa Faňada v obchodní části El Litoral je nenápadný bar Orangecafé s českou restaurací.

Provozují ho tři česká děvčata, jedna z nich Pavla má manžela Petra, který po ostrově provádí. A čepují tam Budvar, Prazdroj je jen v lahvi. Ovšem jestliže domácí pivo Dorada stojí jedno euro za půllitr (španělsky Jara), české pivo je podstatně dražší, čtyři eura za půllitr jsou kompatibilní s cenami na evropské pevnině. Ale vyplatí se to stejně.

               Skutečná historie na vás na Tenerifě taky nečeká, Španělé objevili ostrovy koncem patnáctého století a začali je dobývat (oni tomu říkají kolonizovat), přesto je toho na ostrově k vidění hodně a za ty dva dny v autě se dá uvidět jen zlomek toho, co by člověk vidět chtěl.

               K sopce El Teide jsme se vydali hned první den, co vysvitlo slunce.

Nápad to byl dobrý, ale poměrně málo originální, stejně přemýšlela většina turistů, kteří ostrov navštívili, a tak jsme se s nimi všemi na náhorní plošině Las Caňadas potkali, Což vneslo zejména do hledání parkovacího místa nečekané adrenalinové situace. Jsem na sebe hrdý, že jsme vždycky nakonec zaparkovali, a to bez větších škod na našem vypůjčeném autě jakož i na majetku jiných, kteří se zoufale tlačili ve stejné snaze někam své auto odstavit, aniž by bylo kde. Tenerife vznikla někdy před sedmi miliony let, když vyvřela z mořského dna. Nevznikala najednou, těch sopečných výbuchů bylo hned několik, například pohoří Teno na severozápadě ostrova, kde všichni turisté nacházející se na ostrově chtějí navštívit malebnou vesničku Masca (všichni samozřejmě opět současně čili opět problémy s parkováním popsané výše) tvořilo dlouho samostatný ostrov, než ho další výrony lávy spojily s hlavním masívem Teide. Původní kráter sopky Las Caňadas má 16 kilometrů v průměru, ohraničen je horami – tedy zbytky někdejší sopky a ten obvod má 45 kilometrů, což je opravdu působivé. Dno původního kráteru – ploché a pokryté řídkou vegetací – může člověk vidět v blízkosti vyhlídky Los Roques, zbytek je zalit proudy novější lávy, poslední výbuch na jednom ze dvou centrálních sopečných kuželů jménem El Viejo se odehrál v roce 1798 – a černé masy poměrně čerstvé lávy jsou dobře identifikovatelné. Zajímavé je, že láva má nejrůznější barvy, je černá, žlutá, tmavě oranžová či okrová, podle těchto barev dostaly další vyvřelé sopky svá jména, jako „Hořčičná hora“ Montaňa Mostaza, nebo „Bílá hora“ Montaňa Blanca, i když bílá tedy rozhodně není. Vše je ale zastíněno obrovským kuželem El Teide. Je to s 3718 metry nad mořem nejvyšší hora Španělska (I když to pevninští Španělé nechtějí uznat a vnucují turistům myšlenku, že nejvyšší horou je Sierra Nevada v Andalusii (3482 m.n.m) a „praví“ Španělé, kteří Andalusii považují za africkou provincii, budou přísahat, že nejvyšší jsou samozřejmě Pyreneje s 3404 metry. El Teide je hodně mladá sopka, vyvřela uprostřed onoho kráteru Las Caňadas teprve před dvěma sty tisíci lety. Do výšky 3550 metrů se dá vyjet lanovkou, pokud tedy jezdí. Když jsme tam dojeli my, nejezdila, i když svítilo sluníčko. Prý byl nahoře příliš silný vítr. Docela bych tomu věřil, když jsem vyšel jen na malý vyhlídkový kopec, sfoukl mi vítr čepici. Ale i zespodu je ten kopec hezký, lístky na lanovku se dají koupit pouze na internetu on-line a není to úplně jednoduché – ovšem zřejmě jen pro analogové lidi, jako jsem já. Výstup na vrchol El Teide je možný pouze s průvodcem a je ho třeba objednávat čtyři měsíce dopředu. Výškový rozdíl, který je třeba překonat, je 1300 metrů, a to je ve výšce bezmála čtyř tisíc metrů nad mořem, kde už koncentrace kyslíku dost klesá, hodně namáhavý podnik. Ze svahů El Teide vystupují sirnaté páry o teplotě 85 stupňů Celsia jako důkaz, že někde hluboko v nitru sopky ještě úplný klid není.

               Láva vyplavila cenné kovy, které se těžily v Las Caňadas v okolí dolů San José, ale i živiny, které dělají sopečnou půdu velmi úrodnou. Víno se pěstuje i v nadmořských výškách přes tisíc metrů, jako ve vesnici Vilaflor, ovoce ve sklenících dozrává po celý rok, jediným problémem je nedostatek vody (většina užitkové vody se získává odsolováním vody mořské, což jí dává jednak trošku slanou chuť a trošku příchuť rybiny).

               Pokud chcete do města, pak zřejmě nejatraktivnější destinací je Puorto de la Cruz na severu ostrova. Je to někdejší překladiště cukrové třtiny, kterou zde začali Španělé po obsazení ostrova pěstovat. Jenže v devatenáctém století sem přišli Angličané a dostali nápad pěstovat zde banány. To přineslo ostrovu prosperitu a po úspěšných banánových podnikatelích se sem začali stěhovat či jezdit za odpočinkem bohatí Angličané. Vznikly první hotely a vily v koloniálním stylu, jsou zde stále ještě k vidění. Španělský koloniální styl domů je k viděni v La Orotava, údolí s mnoha prameny na sever od Puerta de la Cruz, kde se pěstovala cukrová třtina – bylo to údolí s největším množstvím použitelné vody – dnes se to tam hemží turisty, kteří chtějí vidět původní domy s dřevěnými balkóny, minimálně ty, které přežily velké zemětřesení v roce 1704. Banánové plantáže se nacházejí někdy i uprostřed města, jako v Icod de la vinos, kde je možné „Casa de Platanos“ navštívit.

„Plátano“ znamená k mému velkému překvapení „banán“. My známe platany jiného významu a těch tam bylo všude spousta a byly hodně impozantní. Podle slovníku používají Španělé i pro naše platany stejné slovo. Neptejte se mě proč a jak pak banán od platanu odliší.

Banánový květ opylovaný včelou

               Nejpopulárnějším stromem na ostrově je ale „Dračí strom“. Je to vlastně druh palmy. Když mu uřežete větev – a to činili domorodci často, protože pryskyřice toho stromu, která se na světle barví do tmavohněda, byla považována za léčivou a připravovaly se z ní léčivé nápoje a masti – doroste rychle znova, jako drakovi useknutá hlava. Proto dostal tento strom poetický latinský název Dracaena drago.

V městečku Icod de la vinos se nachází nejstarší dračí strom na ostrově. Má pět set let a obvod jeho kmene je šest metrů a výška 17 metrů, krásně se dá vidět z terasy místního kostela

Svatého Marka, kde se nachází údajně největší filigránový stříbrný kříž. I ona „Casa de Platanos“ je v bezprostřední blízkosti a v tomto městečku mysleli i na turisty. Nejen že je cesta k místním atrakcím skvěle označená, ale v jejich bezprostřední blízkosti je i podzemní parkoviště a čas parkování se odpočítává na minuty, a tedy naprosto spravedlivě.

               Největší atrakcí na ostrově je Loro Parque v Puerto de la Cruz, zřejmě proto má reklamu na zadním skle každé auto z půjčoven po celém ostrově. I když Loro znamená papoušek, a těch je tam skutečně stovky různých druhů, je to obrovská zoologická zahrada a skutečně program na celý den. Děti budou určitě chtít navštívit všechna tři show, lachtany, delfíny a papoušky, jen na shlédnutí těchto tří programů si člověk musí návštěvu zoo natáhnout na minimálně čtyři hodiny.

Ale je tam co dělat. Obrovské akvárium, kterým člověk prochází tunelem, velké množství tučňáků, ale i lvi, tygři, panteři, opice a všechno, co k dobré zoologické zahradě patří. Parkovat se dá přímo v areálu u vstupu anebo v okolí v blízkých uličkách.

               Prostě je toho na Tenerifě moc. Zřejmě se tam budu muset vrátit. Minimálně až přestane pršet a pojede lanovka na El Teide. A potom zbývá ještě botanická zahrada v Puerto de la Cruz (bohužel na zcela opačném konci města než Loro Parque), katedrála v Candelarii se zázračnou sochou panny Marie. Ta socha je sice fake, protože poté, co původní sochu, vyplavenou kdysi ještě před příchodem Španělů mořem spláchla povodeň, udělal novou v roce 1827 umělec Ferndando Éstevez, ale katedrálu patronky kanárských ostrovů by člověk vidět měl. Nestihl jsem to, žena se chtěla koupat. Ta zatracená voda v hotelovém bazénu měla už vzpomenutých 29 stupňů. A samozřejmě je tu ještě okolí La Laguna na severovýchodě ostrova, „Pekelná soutěska“ Barranco del Inferno u vesnice Adeje a určitě i leccos jiného.

               Jedna návštěva je na tomhle ostrově prostě málo. A kdo by se tu chtěl stresovat? Domorodci určitě ne a svým klidem nakazí brzy i návštěvníky. Jako nás. Proboha, kdy já jsem naposledy spal do půl deváté???

Aachen II

Die Kirche wurde von Karl dem Großen als ein riesiges Oktagon konzipiert und es ist voll mit Symbolik (bereits das Achteck symbolisiert den achten Tag der Schöpfung, also das Jüngste Gericht und mit ihm die Vollendung der Vollkommenheit.)

Diejenigen, die schon bei meinem Artikel über Köln bei der Beschreibung der dortigen heiligen Reliquien, die in der Stadt so eine wichtige Rolle spielten, den Kopf geschüttelt haben, werden jetzt wahrscheinlich mit der Stirn gegen die Wand schlagen. Karl ließ sich nämlich bei der Gelegenheit der Einweihung der Kirche vom Patriarchen von Jerusalem heilige Reliquien von unbezahlbarem Wert schicken. Es sind ausnahmeweise keine Knochen – in einem prächtigen vergoldeten Reliquiar befinden sich: Die Windel Jesu und sein Lendentuch vom Tag der Kreuzigung, das Kleid der Jungfrau Maria und das Tuch, in dem der Kopf des heiligen Johannes des Täufers eingewickelt war. Schon genug gelacht? Dann dürft ihr weiterlesen.

Also jetzt zur Symbolik dieser Kleiderstücke. Die Windel Jesu und sein Lendentuch symbolisieren die Geburt und den Tod, also den Kreislauf des menschlichen Lebens. Das Kleid Marias dann die Mutterschaft, also das Leben vor dem Leben und das Tuch des Johannes Täufers überbrückt den Neuen mit dem Alten Testament.

Die Stoffe werden seit dem Jahr 1349 (wieder einmal hatte der luxemburgisch-tschechischer deutscher Kaiser Karl IV. seine Finger im Spiel) jede sieben Jahre öffentlich ausgestellt. Und sie zeigen keine Zeichen eines Verfalls, obwohl sie nach der Karbonanalyse tatsächlich aus dem ersten Jahrhundert stammen – und das ohne jegliches Konservierungsmittel – das grenzt wirklich an einem Wunder.

In der Kirche gibt es noch ein Reliquiar – mit den Knochen ihres Gründers Karls des Großen. Dieser großer Verbreiter des Christentums – er verbreitete es mit Feuer und Schwert, wer sich nicht taufen ließ, verlor sofort seinen Kopf wie zehntausende unzähmbare und unnachgiebige Sachsen – wurde am 29.12.1165 vom Papst Paschalis III. auf das Ansuchen Kaisers Friedrich Barbarossas heiliggesprochen. Paschalis war allerdings ein Gegenpapst nach dem Willen des Kaisers – Barbarossa konnte nämlich das tatsächliche Oberhaupt der Kirche, den Papst Alexander III., nicht leiden. Karl der Große gilt also als heilig im deutschsprachigen Raum – genauer gesagt im Bereich des ehemaligen mittelalterlichen Römischen Reiches, von der allgemeinen katholischen Kirche ist er aber als ein Heiliger nicht anerkannt. Auf dem prächtigen vergoldeten Reliquiar gibt es eine Darstellung von 16 Königen, den Nachfolgern des Karls bis zu Friedrich II. – das Reliquiar schenkte dem Dom nämlich gerade dieser Enkel Barbarossas am Tag seiner Krönung am 27. Juli 1215. Interessant ist, dass die Analyse der Knochen bewies, dass sie wirklich von einer einzigen Person stammen und diese am Ende des achten Jahrhunderts lebte – es könnte sich also wirklich um die leiblichen Überreste Karls handeln. Der Leichnam war 184 cm groß, gehörte also für seine Zeit einem wirklich großen Mann. Er ist aber im Reliquiar nicht komplett, ein wichtiger Teil der Leiche fehlt – dazu kommen wir noch und hier hat wieder einmal Karl IV. seine Spielchen getrieben. Barbarossa war bei der Heiligsprechung Karls des Großen anwesend und er schenkte bei dieser Gelegenheit der Kirche einen gigantischen 265 Kilogramm schweren Leuchter, der von der Decke an einer 27 Meter langen Kette hängt. Die Kette ist gleich wie der Leuchter ein Original aus dem Jahr 1165 und wird in Richtung Kirchendecke breiter, um auszusehen, als ob sie in der gesamten Länge immer gleich dick wäre. Ihre 240 Glieder wiegen insgesamt 330 Kilogramm, also mehr als der Leuchter selbst. Auch der Leuchter ist voll mit Symbolik, er stellt das himmlische Jerusalem mit acht großen und acht kleinen Türmen und 48 Kerzen dar.

Der wichtigste Gegenstand in der Kirche ist der Krönungsstuhl der römischen Könige.

Im Dom wurde der Sohn Karls des Großen, Ludwig der Fromme, als der erste König gekrönt und diese Tradition wurde dann von Otto I. wiederbelebt. Seit dieser Zeit wurde zum römischen Herrscher nur der König anerkannt, der auf diesem Thron in der Kathedrale in Aachen vom Kölner Erzbischof mit der Krone, die Otto für diese Gelegenheit anfertigen ließ, gekrönt wurde. Diese Krone befindet sich heutzutage in der Schatzkammer der Hofburg in Wien. Es gab insgesamt dreißig Krönungen, die letzte spielte sich im Jahr 1531 ab, als Ferdinand I. zum deutschen König gekrönt wurde. Sein Sohn Maximilian II. hatte zu heiligen Reliquien eine distanzierte Stellung und seinem Enkel Rudolf II. war Aachen zu weit, um so eine Reise zu unternehmen. So starb diese Tradition am Ende des sechzehnten Jahrhunderts.

Um den Sinn für die Symbolik zu verstehen, müssen wir uns mit dem Thron länger beschäftigen. Der Thron ist nämlich selbst eine Reliquie. Die Marmorplatten, aus denen er gebaut ist, stammen angeblich aus der Kirche des Heiligen Grabes in Jerusalem. Das ist durchaus möglich, die Platten haben tatsächlich einen antiken Ursprung, auf einer von ihnen gravierten nämlich die römischen Legionäre das Spielbrett für ein in der damaligen Zeit beliebtes Brettspiel ein. Damit aber der Akt der Krönung noch mehr Symbolik hätte, wurde unter den Thron ein Beutel mit der mit dem Blut des ersten christlichen Märtyrers des heiligen Stefan durchtränkte Erde – also die Erde aus dem Heiligen Land – gelegt. Der König wurde also somit auf heiligem Boden gekrönt. Nur dann durfte der Kölner Erzbischof dem König die Krone Karls, also eigentlich Ottos I. auf das Haupt setzen, die speziell für diese Gelegenheit aus Nürnberg gebracht wurde. Die Krönungsinsignien der römischen Könige wurden auf zwei verschiedenen Plätzen aufbewahrt. In Nürnberg lag die Krone, das Kreuz, die heilige Lanze, der Reichsapfel, das Schwert, das Zepter und das Gefäß für das Weihwasser. In Aachen wurden dann der Beutel mit dem Blut des heiligen Stephans, das Reichsevangeliar und die Säbel Karls des Großen aufbewahrt.

Heute ist die Kirche mit Mosaiken geschmückt, die hier nach der Beseitigung der barocken Dekoration im neunzehnten Jahrhundert erschaffen wurden. In der Zeit Karls war die ganze Kirche weiß ausgemalt und lediglich die Metallartefakte wie die Geländer waren vergoldet. Es strahlten also in dem Kircheninneren nur zwei Farben – Weiß und Gold – die Farben des Heiligen Stuhls in Rom und damit eine klare kaiserliche Provokation im Kampf um die Vorherrschaft über die Welt. Wie schon gesagt, Karl mochte den Papst Alexander nicht.

Es ist unbedingt notwendig auch die Schatzkammer in Aachen zu besuchen. Auch hier finden wir Spuren Karls IV. Dieser Kaiser war nämlich der Namensvetter des Gründers des mittelalterlichen Weströmischen Reiches, und zwar nach langen 461 Jahren. Seit dem Tod Karls III., des Dicken im Jahr 888 gab es keinen weiteren Karl auf dem römischen Thron. Der Name war nämlich im deutschsprachigen Raum unüblich und auch Karl IV., eigentlich mit eigenem Namen Wenzel, nahm diesen Namen bei seiner Firmung in Frankreich an, wo sein Pate sein Onkel, der französische König Karl IV. der Schöne, war. Karl IV. schenkte der Schatzkammer zwei Reliquiare. Ein davon in einer traditionellen Form eines Gebäudes mit gotischen Türmen. Es ist dadurch interessant, dass der Autor hier vollkommen falsch den Dom in Aachen dargestellt hat – offensichtlich kannte er ihn nur vom Hören und das Reliquiar erstand im fernen Prag. Das zweite Reliquiar ist eine äußerst skurrile Angelegenheit. Es ist wahrscheinlich die berühmteste Büste der Welt. Sie stellt Karl den Großen mit einer Krone auf dem Haupt dar. Gerade mit dieser Krone wurde Karl IV. im Jahr 1349 zum römischen König gekrönt – nur danach landete sie auf dem Haupt der Büste seines berühmten Vorgängers. Die richtige Krone Ottos I. hatten damals nämlich die Söhne von Karls Vorgänger, Ludwig IV. des Bayern, im Besitz und wollten sie nicht herausgeben. Aber wie sollte man die Krönung mit einer Krone, die das Haupt der Gründer des Weströmischen Reiches nachträglich getragen hat, anzweifeln? Der Deckel der Büste ist abklappbar und drinnen befindet sich der Schädel Karls des Großen. Durch die Initiative Karls IV. wurde jeder neue angehende römische König in den Toren der Stadt Aachen mit dieser Büste empfangen. Er musste den Deckel abklappen und den drinnen versteckten Schädel küssen. Ein bisschen skurril und sicherlich nicht gerade hygienisch, aber das konnte keinen einzigen Königskandidaten zur Verweigerung dieser Zeremonie ermutigen. Bis zu Maximilian II.  

Neben diesen Reliquiaren gibt es in der Schatzkammer auch andere Schätze, unter ihnen auch „Der Tschechische Flügelaltar“ mit Darstellung des heiligen Wenzel. Nach Aachen kam es irgendwann in der Mitte des fünfzehnten Jahrhunderts, als in Tschechien Georg von Podiebrad herrschte, der dauernd mit dem Papst im Streit bezüglich seiner Rechtsgläubigkeit lag. Keine Ahnung, warum gerade zu dieser Zeit ein Reliquiar aus Prag nach Aachen kam. Aber es gab in dieser Zeit in Böhmen auch eine reiche katholische Opposition, die sich nach politischer Unterstützung von Gott und Kaiser sehnte und bereit war, diesbezüglich etwas zu investieren.

In der Empfangshalle des Rathauses in Aachen überraschte mich das Bild des Sohnes Karls IV. Sigismunds. Er ist auf der Wand, das dem Bild Karls des Großen gegenüber liegt, dargestellt. Ich habe keine Ahnung, warum gerade er so geehrt wurde. Vielleicht war die Wand im neuen Gebäude gerade frei. Oder hat sich es dieser Kaiser irgendwie verdient, ich weiß aber nicht wodurch.

 Den Namen Karls des Großen trägt auch der Karlspreis oder genauer seit 1988 „Internationaler Karlspreis zu Aachen“, den diejenige Person oder Organisation verliehen bekommt, die sich am meisten für die Vereinigung Europas eingesetzt hat. So wie der Kaiser das ganze damalige Europa unter seinem Zepter vereinigen versuchte. Die Preisträger sind manche großen Europäer, 1954 Konrad Adenauer, 1955 Winston Churchill, aber auch Nicht-Europäer, wie im Jahr 1959 George Marschall, der Vater des Wiederaufbauplanes Europas. Aus den neueren Zeiten dann 1987 Henry Kissinger, 1988 Helmut Kohl und Francois Mitterand und 1991 Vaclav Havel. 1995 ging dieser Preis an Franz Vranitzky, offensichtlich für seinen Verdienst für Beitritt Österreichs zu EU. 2008 wurde Angela Merkel mit diesem Preis geehrt, die Preisträger aus dem Jahr 2020 sind die Anführer der weißrussischen Opposition der letzte Preisträger aus dem Jahr 2021 ist der rumänische Präsident Klaus Johannis.

Aachen ist beeindruckend und sehr schön. Besonders für Geschichteliebhaber ist die lange Reise in diese Stadt viel wert. Aachen ist nicht wirklich nah, es liegt nämlich nah an der Grenze dreier Länder – es gibt hier einen Dreiländerpoint Deutschland, Niederlande und Belgien (dieser Punkt mit 322 m über dem Meeresspiegel ist zugleich der höchste Berg der Niederlande. Wenn ihr also Niederlande von oben schauen möchtet….

Liza Alexandrovová-Zorinová, Rusko na pokraji nervového zhroucení

Dlouho jsem uvažoval o tom, zda se pustit na tuto novou neprozkoumanou cestu. Ještě nikdy jsem na mé stránce nesdílel cizí článek a bohužel si nemůžu opatřit svolení autorky.

Ale tento článek z roku 2017 je tak skvelý a tak přesně definuje princip ruského myšlení, že by ho měl znát každý. Je sice dlouhý, ale stojí zato.

Samozřejmě, pokud by autorka nebo Deník referendum měli k tomuto mému činu výhrady, jsem připraven článek okamžitě stáhnout. Ale byl sdílen mnohokrát na facebooku a je určitě v zájmu autorky, deníku i nás všech, abychom tento popsaný problém poznali a pochopili. Takže vydržte, když se začtete, nebude se moci od textu odtrhnout.

V Rusku opozice nechce být opozicí a občané nechtějí být občany. Trpí komplexem oběti, věří, že na nich nezáleží a že nemají sílu cokoli změnit. „Vždycky to tak bylo,“ prohlašují a stvrzují tím svou občanskou pasivitu.

Rozvrat 90. let, beznadějná „nultá léta“, Putinova vláda těžká jako náhrobní kámen, zrušení voleb, úředníci kryjící si navzájem záda, monopolizace médií, politické procesy a faktický zákaz veřejných protestů vedly k tomu, že se Rusové cítí před státem zcela bezmocní. A přestávají věřit, že by dokázali změnit běh událostí ve své zemi.

K volbám nechodí. „Stejně to rozhodnou za nás!“ Nechodí na demonstrace. „Stejně je rozeženou!“ Nebojují za svá práva. „Díky bohu, že aspoň žijeme.“ Sto čtyřicet milionů lidí se nachází v somnambulním stavu hraničícím se ztrátou pudu sebezáchovy.

Nenávidí moc, ale patologicky se bojí její změny. Vnímají nespravedlnost a nejistotu, ale nesnášejí bojovníky za občanská práva. Nenávidí byrokraty a vládu, ale podporují totální zasahování státu do všech oblastí života. Bojí se policie, ale chtějí větší policejní kontrolu v zemi. Cítí se podvedeni, ale věří televizi. Jako mantru opakují: „Jen aby nebyla válka,“ ale z války se radují. Jsou to oběti s pocitem všeobecné nadřazenosti, které nejenže nemohou, ale ani nechtějí nic ovlivnit.

Syndrom naučené bezmocnosti popsali američtí psychologové Martin Seligman a Stephen Mayer v roce 1967. První pokusy se prováděly na zvířatech. Dvě skupiny psů byly vystaveny elektrickým šokům: psi v první skupině mohli vypnout proud stisknutím speciálního panelu čumákem; psi ve druhé skupině neměli nad šoky žádnou kontrolu. Poté byli psi přemístěni do boxu s nízkou přepážkou a znovu byli vystaveni elektrošokům. Psi z první skupiny skákali přes přepážku, aby se vyhnuli nepříjemným pocitům, zatímco psi z druhé skupiny neudělali pro zmírnění svého utrpení vůbec nic.

Poté se prováděly pokusy i na dobrovolnících. Saligman formuloval naučenou bezmocnost jako stav, který vzniká, když se zdá, že nemůžeme nic ovlivnit, nemůžeme udělat nic, abychom zabránili nepříjemné události nebo ji změnili. Naučená bezmocnost se projevuje ve třech oblastech: motivační, emocionální a kognitivní.

V rovině motivace jedinec ztrácí víru v sebe sama a touhu ovlivnit situaci. V emocionální sféře se projevuje pocitem stísněnosti až hlubokou depresí. V kognitivní rovině jde o neschopnost naučit se, jak se ze vzniklé situace dostat. Zdá se, že nejrozsáhlejší experiment s uvržením lidí do tohoto stavu se dnes odehrává v Rusku. Sociologové a psychologové odhadují, že syndromem naučené bezmocnosti trpí až devadesát procent obyvatel země.

„Díky bohu, že aspoň žijeme.“ Foto Sergei F, flickr

Čekání na zázrak

Strávili jsme s manželem rok a půl tři sta kilometrů od Moskvy ve středním Rusku, v relativně prosperující Kalužské oblasti. Obyvatelé naší vesnice byli hluční, konfliktní lidé, kteří byli v případě potřeby schopní použít nůž nebo vidle. Po večerech bylo na ulici slyšet křik: někomu ukradli slepici, jinému otrávili psa, dalšímu odloudili ženu, kohosi zbili — a ten, vyzbrojen sekerou, běžel potrestat viníky.

Vodovodní systém ve vesnici tvořilo potrubí načerno vedené ze studní, ale ne každý měl tento „luxus“, takže mnoho lidí postaru tahalo vodu ve vědrech. Uprostřed ponurého, chladného listopadu však voda z vesnických pramenů náhle zmizela.

Nejbližším zdrojem byla studna v rokli, ke které se nebylo snadné v tomto ročním období po kluzkém a nebezpečném svahu dostat. Drsní a hluční vesničané, schopní při každé příležitosti vyvolat skandál a rvačku, se poslušně táhli s kbelíky dolů do rokle a plnili všechny nádoby, které ve svých domech našli.

Když jsem se zeptala, jak dlouho nebude voda, bylo mi řečeno, že až do jara. Přesvědčená, že místní obyvatelé tomu rozumějí víc, jsme se s manželem začali balit, ale den před odjezdem jsem ještě zavolala na havarijní službu. Jen pro každý případ, abych se ujistila, že se voda skutečně neobjeví.

Můj telefonát tam vyvolal překvapení! Ukázalo se, že nehodu nenahlásil ani jeden z obyvatel, ačkoli telefon byl téměř v každém domě. Druhý den přijeli dělníci, aby vodárenskou věž opravili, a do vesnice se vrátila voda. Kdybych nezavolala, vesničané by ale pravděpodobně čekali až do jara.

Stejné to bylo s elektřinou. Zastaralé elektrické sítě, dědictví sovětských dob, často selhávaly a vesnice se nořila do tmy. I to bylo třeba nahlásit havarijní službě, jejíž číslo bylo možné snadno najít v každém telefonním seznamu, ale místní obyvatelé zřejmě raději doufali v zázrak. Obvykle jsem tím „zázrakem“ byla já.

Když vypadla elektřina v noci, vesničané, kteří vstávali velmi brzy, seděli doma potmě, dokud jsem se dopoledne neprobudila já. Byl to klasický syndrom naučené bezmocnosti, který opanoval celou vesnici.

Velmi mnozí Rusko opravdu opouštějí. Foto Sergei F, flickr

Beztak se nic nezmění

Hlavní město se však od této vesnice příliš neliší. Když vláda začala rušit nemocnice a léčebné projekty, včetně národního onkologického programu, byli pobouřeni všichni, jak pacienti, tak lékaři. Koneckonců se to týkalo všech. Moskvané se navíc potýkali s problémy při získávání léků a kvót na operace a „bezplatné“ zdravotnictví začalo být pro mnohé nedostupné, protože státní nemocnice se začaly měnit v placené kliniky.

Během jednoho roku v Moskvě propustili sedm tisíc zdravotníků a uzavřeli osmadvacet zdravotnických zařízení. Lékaři, kteří zůstali bez práce, uspořádali demonstrace. Neměli však podporu ostatních lékařů ani pacientů.

Moje sousedka na patře byla nucena prodat svou chatu, aby mohla zaplatit léčbu pro nemocného syna. Pokaždé, když jsme se potkali u výtahu, proklínala vládu i zdravotní reformy. Ale když jsem jí navrhla, aby se připojila k lékařům demonstrujícím proti zavírání nemocnic, zavrtěla hlavou: „Proč?“ A stejně uvažovali všichni: „Proč? Beztak se nic nezmění…“

Když se lidí ptám, zda je z nějaké situace východisko, dostávám stále stejnou odpověď; pouze různými slovy: „Je jen jedno východisko — emigrovat.“ A i když je to pro většinu lidí pouhá floskule, velmi mnozí Rusko opravdu opouštějí. Odcházejí především opozičníci, kteří se účastnili protestů v posledních letech, a to jak známí političtí aktivisté, tak i řadoví účastníci.

Neodcházejí ani tak proto, že by se báli represí a pronásledování. Odcházejí kvůli těžkému, nesnesitelnému pocitu beznaděje, který zachvátil celý národ.

Státní moc vypočítavě utváří amorfní, submisivní a zmanipulovanou společnost, a využívá k tomu všemožných politických, represivních a informačních prostředků. Vymývání mozků se stalo hlavním nástrojem k potlačení občanské vůle, která je ostatně tak jako tak teprve v zárodečné fázi, a k principiálnímu vymýcení svobodného myšlení.

Prakticky všechna naše média jsou buď přímo vlastněna úřady, nebo jsou pokoutně skupována či prostě zastrašována; dělí se na ty vysloveně provládní a na ty, jež předstírají nezávislost, takže je správnější je nazývat hromadné dezinformační prostředky. Sledování zpráv lze přirovnat k úrazu mozku a neustálé vysedávání před televizí se rovná dobrovolné lobotomii.

Vyfabulované reportáže, rozporuplná prohlášení politiků, kult osobnosti prezidenta, dezinformační kampaně, slova popírající činy, groteskní novely zákonů a zběsilé zákonodárné iniciativy poslanců — to vše uvrhuje lidi do trvalého stresu, který se stává způsobem života.

Vyfabulované reportáže, rozporuplná prohlášení politiků, kult osobnosti prezidenta, dezinformační kampaně, slova popírající činy, groteskní novely zákonů a zběsilé zákonodárné iniciativy poslanců — to vše uvrhuje lidi do trvalého stresu, který se stává způsobem života. Foto Sergei F, flickr

Setření rozdílů mezi pravdou a lží

Gregory Bateson formuloval pojem „double bind“ — „dvojná vazba“. Jedná se o psychologický pojem popisující stav, kdy jedinec dostává vzájemně neslučitelné pokyny. Tak vypadá současné Rusko.

Prezident například tvrdí, že bojuje proti oligarchům, a pak jim udělí řády Za zásluhy. Vláda slíbí, že ceny neporostou, ale za měsíc se zdvojnásobí. Církev učí, že chamtivost je hřích a že snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do království nebeského, ale patriarcha se vozí v koloně s ochrankou a líbá se s mocnými tohoto světa. Úředníci prohlašují, že naše armáda na Ukrajině není, ale všechna média mluví o úspěších Ruska na ukrajinské frontě.

Lidé, kteří jsou neustále vystaveni takovému působení, přestávají rozlišovat mezi doslovným a metaforickým, hledají spiknutí tam, kde žádné není, a naopak ztrácejí schopnost porozumět podtextu. Klíčovým bodem „dvojné vazby“ je nepřípustnost kritické analýzy rozporů, jež tvoří její podstatu.

Proto věřící „nesmějí“ kritizovat církevní hierarchii („Bůh ví vše nejlépe.“), daňoví poplatníci nesmějí kritizovat vládu („ministři jsou chytřejší“) a kritika Putina se nyní rovná vlastizradě. V Rusku navíc působí řada poslanců, duchovních, členů vlády a kulturních osobností, kteří záměrně přicházejí s absurdními návrhy nebo výstředními iniciativami, jež mají šokovat veřejnost, aby je pak vyšší instance milostivě odmítly.

Mezi takové zákonodárné iniciativy poslanců patří návrh zákazu potratů, kriminalizace homosexuality, branná povinnost pro ženy, jež do třiadvaceti let nestihly porodit, zbavení občanství za sňatek s cizincem, odsouzení matek k deseti letům odnětí svobody za to, když tráví dovolenou v lázeňských centrech bez manžela, omezení špatných zpráv v televizních zpravodajských pořadech na maximálně deset procent vysílacího času, zákaz výuky evoluce ve školách a tak dále.

V důsledku neustálého poslouchání nesmyslných a vnitřně rozporuplných zpráv, nemožnosti rozpoznat skutečné záměry státní moci, ustavičného čekání, kdy zase státní moc schválí nějaký nový zběsilý zákon, setření rozdílů mezi černou a bílou a mezi pravdou a lží lidé propadají depresi. A stávají se lhostejnými ke svému osudu.

Lidé se stávají lhostejnými ke svému osudu. Foto Sergei F, flickr

Vlastenectví s oprátkou na krku

Tomu, kdo se stydí za přítomnost a bojí se budoucnosti, nezbývá než se pyšnit minulostí. Nemají-li lidí důvod milovat vlastní zemi, aspoň nenávidí ty ostatní. Nedokážou-li změnit vlastní život, aspoň ničí životy druhých.

V Rusku lidé nemají na chod svého státu žádný vliv; úzká vládnoucí třída zachází s přírodním bohatstvím země, jako by to byl její soukromý majetek, a s rozpočtem jako s vlastní peněženkou. Zároveň se snaží do bláta zašlapaný pocit lidské důstojnosti nahradit národní hrdostí a místo boje za vlastní práva lidem nabízejí válku.

Proč lidé v Rusku tak snadno zapomněli, že Ukrajinci jsou bratrský národ? Proč muži místo toho, aby dali do pořádku vlastní zemi, jdou „dělat pořádek“ do jiné země? Protože dnes je Rusům jedno, koho nenávidí — Američany, Ukrajince, Číňany nebo Němce: permanentní podněcování nenávisti lidi rozpaluje a přesouvá jejich pozornost od naléhavých problémů k imperiálním iluzím.

Zdá se, že záhady ruské duše rozluštili kremelští propagandisté, kteří spojili manipulativní techniky a nacionální stereotypy. Naše obnovená ideologická triáda zní „Samoděržaví. Pravoslaví. Televize.“ Vymývání mozků národa v oblasti zahraniční politiky je založeno na dichotomii „přítel — nepřítel“: my—oni, vlastenci—vlastizrádci, Rusko—Evropa, Putin—Amerika, svébytná cesta Ruska — dekadentní Západ.

Je to univerzální recept, který se zrodil v dávných dobách na základě mytologických představ o protikladech mezi „člověkem—přírodou“; je to nejdůležitější princip etnického světonázoru. Tam, kde je protiklad „naše—cizí“ povýšen na státní ideologii, má „elita“ volnou ruku k potírání jakéhokoli svobodného myšlení.

Agrese je základem stvrzování totožnosti: nepřátelství vůči cizím je projevem náklonnosti k „našim“. Proto nás štvou jako psy na slaměné panáky: jednou proti Evropanům, podruhé proti Ukrajincům, potřetí proti Američanům. Koneckonců, čím více je vnějších „nepřátel“, tím pevněji se zbědovaný lid stmeluje kolem oligarchické elity a ze všech svých neštěstí viní Ameriku či domácí „pátou kolonu“.

Zdá se, že záhady ruské duše rozluštili kremelští propagandisté, kteří spojili manipulativní techniky a nacionální stereotypy. Naše obnovená ideologická triáda zní „Samoděržaví. Pravoslaví. Televize.“ Foto Sergei F, flickr

Podněcování agrese jako náhražka řešení domácích problémů

Termín „přeskokové chování“ zavedl etolog Nikolaas Tinbergen, který zjistil, že počínání zvířat často neodpovídá situaci, ve které se nacházejí. Například bojující kohouti, z nichž ani jeden nemůže získat navrch, náhle boj přeruší a začnou jakoby hledat zrní pod svýma nohama. Pták sedící na vejcích si při pohledu na útočníka začne důkladně čistit peří místo toho, aby na něj zaútočil. Anebo jelen, který nemá protivníka, s nímž by se mohl pustit do křížku, začne svými parohy zápolit s prvním stromem, který se mu namane.

Protože zvířata neřeší podstatu situace, v níž se ocitla, jejich chování na první pohled nedává smysl. Termínem „přeskokové chování“ vědec popsal počínání zvířat, která namísto řešení problému, se instinktivně uchýlí k rutině, jež je pro danou situaci irelevantní. Zástupnou aktivitou snižují napětí.

S „přeskokovým chováním“ se setkáváme běžně i v každodenním životě u lidí. Například když šéf, který se pohádal se svou manželkou, seřve podřízeného, vybije si na něm svou zlost. A jeho podřízený, který mu nemůže dát pěstí, se po návratu domů pohádá se svou ženou.

Úředníci vyčerpaní po celodenní práci dupnou po cestě domů na plyn, jen aby mohli rozstříknout louži a pokropit kolemjdoucí. Lidé zahlcení svými problémy se bezdůvodně hádají v metru, narážejí do sebe navzájem nákupními vozíky v supermarketech nebo se vzájemně urážejí na sociálních sítích, aby si vybili nahromaděný hněv.

Jiným příkladem je situace, kdy ceny a nezaměstnanost prudce rostou, protože úřady jsou neschopné a národ, který nemůže změnit svou vládu ani ji donutit řádně pracovat, přenáší všechnu svou nenávist na amerického prezidenta nebo ukrajinský národ. Anebo když obyvatel zapadlého ruského města, kde byla uzavřena továrna, nemocnice a škola, odejde bojovat na Donbas.

Kremelská propaganda podněcuje agresi, otupuje citlivost vůči xenofobii, zkresluje obraz reality a provokuje k fyzickému i verbálnímu násilí. Všechny národy a režimy mohou manipulativním technikám podléhat úplně stejně: Hitler vinil ze všech neduhů světa Židy a komunisty, Ronald Reagan udělal „nepřátele lidu“ z nezaměstnaných Američanů.

Nezaměstnanost, krize a chudoba? My jsme velký národ! Ekonomika nezvládá sankce? Bojí se nás celý svět! Z hlediska životní úrovně jsme na 91. místě mezi Guatemalou a Laosem? Rusko jde svou vlastní cestou. Zdravotnický systém se zhroutil a na nemocné děti se pořádají celostátní sbírky? Ruská armáda je ze všech nejsilnější! Foto Sergei F, flickr

Zadky vystrčené do větru a odstáté uši televizních antén

Personifikace zla pomáhá usměrňovat veřejné pobouření a funguje jako hromosvod, který odvádí pozornost nespokojené veřejnosti od nebezpečných témat k ideologickým chimérám a „krutému a nesmiřitelnému nepříteli“, kterého si vymyslela nebo vypěstovala sama vládní propaganda. Všudypřítomná hysterická agitace, podporovaná médii, je prezentována jako radostné celonárodní nadšení a občanský postoj je nahrazen netolerancí k odlišným názorům.

Propaganda působí na emoce a blokuje kritické myšlení. Jejím nejdůležitějším nástrojem je „stigmatizace“ – nálepkování, urážení, vytváření negativního obrazu a očerňující PR. Žije-li člověk v zajetí klišé a apriorních soudů, jež jsou základem prakticky každé výchovy, má zpravidla dosti omezenou schopnost myslet bez šablon.

Ale masivní, hysterická ruská propaganda, jež nepohrdne ani těmi nejodpornějšími technikami, schopnost kritického myšlení zabíjí v samém základu. Lidé aicky — a to je důležité zdůraznit — věří všem informacím ze „spolehlivých zdrojů“. A protože ruská média jsou již dlouho mimo veřejnou kontrolu, nemůže falzifikaci zpráv nic zabrzdit.

Federální televizní kanály ukazují zinscenované televizní reportáže: falešní herci hrají role ukrajinských uprchlíků, záběry amerického města zničeného přírodní katastrofou jsou prezentovány jako záběry vybombardované ukrajinské vesnice, západním politikům jsou bezostyšně připisovány výroky, které nevyslovili — ale lidé si ani nedokážou připustit myšlenku, že všechny takovéto reportáže jsou vykonstruované. Čas od času se na internetu objeví důkazy falzifikace, ale k těm se dostane jen úzký okruh lidí.

Aby lidé informace zvenčí — tedy z internetu a zahraničních médií, od přátel, politických aktivistů a podobě — vyhodnocovali a interpretovali „správně“, vštěpuje jim propaganda předpřipravené šablony, založené právě na archetypální dichotomii „naše—cizí“. Bez ohledu na to, jaká fakta se pak lidé dozvědí, budou na ně pohlížet prizmatem předepsaného ideologického postoje, jako přes barevný filtr, který jim svět vybarví do správných barev.

Informace o korupci a miliardových majetcích Putinových přátel tak obyčejní lidé vnímají jako „lži zahraničních agentů“, slova o nutné změně politického kurzu jsou okamžitě zařazena k „proamerickým projevům“, výzvy k ukončení války na Ukrajině jsou považovány za „zaplacená protiruská prohlášení“. A odhalení případů falzifikace zpráv nenacházejí u obalamucených diváků odezvu, neboť ti jsou ochotni věřit spíše nepodloženým fake news než důkazům.

Rusko, zabředlé v kolektivní národně-depresivní psychóze, nachází ventil v televizoru, vodce, drogách a válce. A co mu zbývá? Země je z hlediska úmrtnosti obyvatelstva na prvním místě v Evropě a ve světě je na tom v tomto ohledu hůř pouze Afghánistán a šestnáct afrických zemí. Každý třetí ruský muž se nedožije důchodu. Osm procent Rusů žije v bídě, zatímco v zemi se nachází 131 dolarových miliardářů a 180 tisíc dolarových milionářů.

Ale to uslyšíme ve zprávách jen stěží. Je těžké si představit, že by nám sdělili pravý stav věcí. Ostatně proč by měli odepsaní lidé znát svůj osud? Dveře k sociální mobilitě se dávno zavřely, zato ale funguje negativní selekce, která umožňuje dostat se nahoru těm nejhorším z nejhorších. V Rusku se tak, stejně jako v Božím království, stali poslední prvními.

Ekonomika rychle klesá ke dnu, ale záchranné vesty rozdali jenom bankám, státním firmám a lidem blízkým Kremlu. Každý rok mizí z mapy Ruska další města a vesnice, mladí lidé žijí bez perspektivy, dospělí nemají práci a senioři důstojný důchod. Mimo velká města se miliony lidí musejí obejít bez kanalizace, ve vesnicích stojí polozbořené domky se suchými záchody, kde místní, stejně jako jejich předkové před několika sty lety, musejí „vystrkovat zadky do větru“. Místo ústředního vytápění topí dřevem v kamnech a o plynu si tito obyvatelé „ropného a plynového impéria“ mohou nechat jenom zdát.

Nicméně je jasné, že něco z civilizace si přece jen našlo cestu i do těchto zapomenutých míst: z každého domu tu trčí jako odstáté ucho televizní anténa. A po večerech sedí obyvatelé zbídačených vesnic a vymírajících měst jako přikovaní u svých obrazovek a pozorně naslouchají politologům, ekonomům a dalším „expertům“, kteří jim vyprávějí o tom, jak celý svět nenávidí Rusy jenom za to, že to jsou Rusové.

Nezbývá jim nic jiného než se smířit s nemožností cokoliv změnit, uvěřit ve falešné „vlastenectví“ a začít nenávidět všechny, na koho se jim seshora ukáže. V opačném případě by člověk musel zešílet zoufalstvím, hrůzou a smutkem.

Každý rok mizí z mapy Ruska další města a vesnice, mladí lidé žijí bez perspektivy, dospělí nemají práci a senioři důstojný důchod. Foto Sergei F, flickr

Sadomasochismus celonárodních rozměrů

Vztahy mezi obyvatelstvem a mocenskými strukturami, které se ustanovily v Rusku, je možné slovy Ericha Fromma nazvat sadomasochismem — jeho předchůdce Alfred Adler označoval masochismus za pocit méněcennosti a sadismus za touhu po moci. Vědomí poníženosti a bezmoci vede k potřebě stát se součástí velkého a silného organismu.

Agresivní vlastenectví, pod nímž se rozumí nesnášenlivost ke všem „jiným“ a úplné podřízení se mocenským strukturám, se stal psychologickou oporou celého národa a kompenzací komplexu občanské méněcennosti. Kremelská propaganda tak není jen manipulací veřejným míněním, ale i psychoterapií na státní úrovni.

Nezaměstnanost, krize a chudoba? My jsme velký národ! Ekonomika nezvládá sankce? Bojí se nás celý svět! Z hlediska životní úrovně jsme na 91. místě mezi Guatemalou a Laosem? Rusko jde svou vlastní cestou. Zdravotnický systém se zhroutil a na nemocné děti se pořádají celostátní sbírky? Ruská armáda je ze všech nejsilnější!

Během let Putinovy „stability“ do země přiteklo 3,5 bilionu petrodolarů, ale nikdo netuší, na jakých účtech leží. Putin všechny ošidil. Ponížený národ, okradený vlastní „elitou“, našel psychologickou náhražku v imperiální ideologii a militaristické rétorice. A jak se také jinak nezbláznit bezmocí?

Richard Nixon tvrdil, že jeden dolar vynaložený na propagandu je cennější než deset dolarů investovaných do zbraní, protože zatímco zbraně mohou ležet bez využití, propaganda účinkuje bez ustání. Putin prokázal, že je to pravda.

Dokonce i nicotný, absolutně bezvýznamný člověk stojící na nejnižším stupni sociálního žebříčku získává právo pyšnit se příslušností k národu, který převyšuje všechny ostatní, ke společenské skupině, která dominuje nad jinými skupinami a zakoušet pocit vlastní nadřazenosti ve vztahu k nenáviděným nepřátelům. Foto Sergei F, flickr

Naši oligarchové mají větší domy, delší jachty a mladší milenky

Jediná ochrana před propagandistickým vymýváním mozků je kritické myšlení a zdravá míra skepse. Není náhodou, že nejzuřivějším útokům jsou vystaveni ti, kteří se snaží strhnout národu růžové brýle.

V psychologii existuje pojem „depresivní realismus“. Je to stav, ve kterém se člověk stává objektivnějším v hodnocení aktuální situace a méně naivním. Nachází snáz cestu z krize a je těžší s ním manipulovat.

Nicméně být depresivním realistou je náročné. Mnohem jednodušší je žít jako šťastný idiot. Jaké pocity mají vyvolávat miliardové majetky Putinových přátel, jejich konta v západních bankách, jejich jachty a paláce? Zoufalé a beznadějné rozhořčení? To ale pouze rozleptává psychiku a prohlubuje trápení. Proto se obrannou reakcí stává „racionální“ odůvodnění takového stavu věcí.

Obyčejní lidé začínají obdivovat své „elity“ a vysvětlují si okázalé bohatství politiků, úředníků a byznysmenů jejich výjimečnými vlastnostmi. Není přece možné se do nekonečna trápit tím, že si nějaký gauner koupil jachtu za miliardu dolarů a vy nemáte čím zaplatit za operaci. Nebo se rozčilovat proto, že si ministrova manželka pronajala v Evropě celý hotel, zatímco ve vašem městě zrušili porodnici.

Daleko jednodušší a psychologicky komfortnější je se s tím smířit a začít sám sebe považovat za člověka druhé kategorie. Jestliže je „elita“ tak inteligentní a vychytralá, že vyvolává nenávist „nepřátel“, ať už je tak oficiální propagandou v danou chvíli označován kdokoliv, není nic špatného na tom, že prémie top manažera státní firmy převyšují celoživotní výdělek lékaře. Pokud je prezident natolik mocný, že se před ním třese celý svět, pak se nemusíme cítit poníženě, byť jsme otroky.

Z téhož důvodu skromné domy evropských politiků v Rusku vyvolávají škodolibé a ponižující poznámky na adresu západních „chudáků“. Je přeci příjemné, že ti naši mají větší domy, delší jachty a mladší milenky.

Zbídačení lidé pociťují nefalšovanou hrdost na městského zastupitele, který utrácí víc než poslanec Evropského parlamentu. Efemérní příslušnost k bohaté a vlivné vrstvě jim dává zdánlivý pocit důležitosti a léčí syndrom bolesti národního ponížení. Ve své podstatě je nenávist rozdmýchávaná státní propagandou těžkým, otupujícím a rozežírajícím narkotikem, které národu dovoluje se odstřihnout od děsivé reality a najít zapomnění v informační mlze.

Skromné domy evropských politiků v Rusku vyvolávají škodolibé a ponižující poznámky na adresu západních „chudáků“. Je přeci příjemné, že ti naši mají větší domy, delší jachty a mladší milenky. Foto Sergei F, flickr

Rusové pyšní na to, že nikdo nevydrží trpět tolik jako oni

Čínský císař Čou Šang, známý svojí promyšlenou krutostí, jednou uspořádal slavnost, při které rozkázal vytvořit horu z jídla tak, aby se po ní mohli prohánět vozatajové, a vykopat umělé jezero plné vína, které bylo možné přeplout pouze na loďce. A to všechno před očima vyhladovělých rolníků.

Ruské „elity“ také „hodují během moru“, a dokonce i během krize vystavují na odiv své pochybné příjmy, přičemž se chlubí způsobem života značně kontrastujícím s jejich vlasteneckou rétorikou. To vše se neděje vůbec tajně, ale veřejně, přímo okázale.

Jako kdyby zkoušeli, co národ vydrží. Co bude, když ho zmrskáme? A co když ho zmlátíme obušky? A co když je otrávíme insekticidy?

Zdálo by se, že „elitám“ je mínění obyčejných lidí zcela lhostejné. Ale tak to není. „Elity“ cítí sadistické potěšení z demonstrování své dolce vita ožebračeným lidem stejně, jako si je užíval krutý Čou Šang. Nejde tu ani tak o vychloubání, jako spíš o dominanci a důkaz příslušnosti ke kastě nedotknutelných.

Mimochodem, sadomasochistické vztahy přinášejí potěšení nejen sadistům. Masochisté se nejen smiřují se svým ponížením, idealizují si své utrpení, vyžívají se v něm a hledají pro ně vysvětlení sakrálního charakteru, která poskytuje plnou měrou vlastenecká a pravoslavná literatura: ruský národ je mučedník, strastotěrpec.

Je schopen přinášet oběti jako žádný jiný národ a zároveň je ze všech nejpokornější. Žije sice pod zvláštní ochranou Bohorodičky, Panny Marie, ale zároveň trpí za své těžké hříchy. (Sedmdesát let sovětského systému je podle názoru Ruské pravoslavné církve něčím na způsob prvotního hříchu, který má na svědomí každý, dokonce i lidé narození po roce 1991.)

Odtud pramení religiozita (dokonce i exaltované pánbíčkářství) a růst vlivu církevní hierarchie, jež vytvořila kult pokory a pokání nejen osobní, ale přímo hromadné, celonárodní povahy. Ruská pravoslavná církev je sama o sobě sadomasochistická instituce založená na ponižování a potlačování vůle, na úplném podřízení se bohu a církevní hierarchii.

Všechno to klanění, sklopený zrak, skloněné hlavy, ponížené líbání rukou, pokorné lezení po kolenou, nadšené sebemrskačství a uznání sebe sama za „nicotného sluhu božího“ — copak to není masochismus? Je logické, že církev i příznivci sadomasochistické sexuální kultury používají stejnou terminologii: sluha (otrok) a pán.

Ve své podstatě je nenávist rozdmýchávaná státní propagandou těžkým, otupujícím a rozežírajícím narkotikem, které národu dovoluje se odstřihnout od děsivé reality a najít zapomnění v informační mlze. Foto Sergei F, flickr

Společnost připravovaná k agresivní militaristické akci

Náboženství je jen jednou z metod udržování sadomasochistických vztahů. Je jich mnohem více. Patří sem vytváření „nepřátel“ (jednotlivých osob a skupin, národů a zemí, ideologií a nauk), zjednodušení politické mapy a polarizace názorů, stejně jako permanentní zvyšování stupně hysterie a paranoi. Masochisté rovněž potřebují někoho, na kom si vybijí své sadistické touhy, a sadomasochistická společnost hledá otloukánky, objekty agrese, bez nichž se vytrácí kompenzující dojem domnělé nadřazenosti.

Proto televize, ta veliká utěšitelka uražených a ponížených, střídá vlasteneckou propagandu s reportážemi o nových a nových nepřátelích vlasti. Dokonce i nicotný, absolutně bezvýznamný člověk stojící na nejnižším stupni sociálního žebříčku získává právo pyšnit se příslušností k národu, který převyšuje všechny ostatní, ke společenské skupině, která dominuje nad jinými skupinami a zakoušet pocit vlastní nadřazenosti ve vztahu k nenáviděným nepřátelům.

Sám všemi ponížený si může, byť jen virtuálně, vylévat vztek na americkém prezidentovi nebo anglické královně. Stupeň agrese v zemi je obrovský a vztahy mezi lidmi se zakládají na krutém chování ponižujícím druhé. Je tedy skutečně možné hovořit o kolektivní sadistické poruše.

Tak či onak, vztahy v rámci kolektivu jsou vždy založeny na nadřazenosti a podřízenosti, ale v sadomasochistickém společenství se transformují na obzvlášť tvrdé a kruté. Předmětem ponižování pak nejsou jen menšiny — politické, národnostní a sexuální, ale úplně všichni, kdo jsou slabší nebo níže postavení. Tedy podřízení v práci, obsluhující personál, příbuzní potřebující pomoc, žebráci, invalidé, ženy, senioři a děti.

Právo na ponižování druhých získává každý, kdo má více peněz nebo vlivných přátel. Kdo má vyšší citační index nebo dražší oblek. Proto naše společnost tak tíhne k hierarchičnosti a vytváření všech možných vertikálních vztahů na státní i místní úrovni.

Sociální a politická „tabulka hodností“ v duchu Petra Velikého, umožňuje jasně rozdělit role obětí a sadistů — v různých situacích a s různými lidmi člověk hraje jednou tu, podruhé onu. Masochisté nutně potřebují realizaci svých sadistických sklonů, v opačném případě nasměřují destruktivní emoce na sebe sama.

Sadomasochistická společnost vyčleňuje ty, kteří nesouhlasí či kteří se zachraňují emigrací, ať už vnitřní nebo vnější, a láme všechny, kteří se nacházejí uvnitř, ale zároveň stmeluje své frustrované členy. Taková společnost je relativně odolná vůči jakýmkoliv politickým nepokojům, nehledě na ekonomické a kulturní krize, takže ani změna vlády, ani zásadní politické reformy ji neohrožují. Bohužel, je ideálním způsobem připravena pro ovládání autoritářskou ideologií, pro agresivní militaristickou akci a nacionalistický revanšismus.

Esej je psaný v roce 2017 pro britskou revue GRANTA a laskavě poskytnutý autorkou Deníku Referendum z ruštiny přeložili JITKA KOMENDOVÁ a PATRIK VARGA.

O víře

Napřed se musím omluvit mému příteli Paľovi Gočovi, kterému jsem sliboval, že dnešní článek bude veselejší. Nebude. Veselost se odkládá. Zabloudil jsem totiž na slovenské sociální sítě a není mi do smíchu.

               V podstatě jsem se toho obával, přesto mě kvantita agresivity a hlouposti překvapila. Ano, jsou tam i ojedinělí bojovníci za pravdu, za hodnoty, na kterých stojí demokratická společnost, ale masa nenávistných a agresivních protiukrajinských příspěvků mi naháněla husí kůži.

               Podpora ruské agresi na Ukrajině je na Slovensku neskutečně vysoká. Nakolik jsou tyto příspěvky psány ruskými trolly a nakolik jsou autentické nedokážu zjistit. A řetězové maily plné lží jsou už opět posílány zejména té nejsnadněji manipulovatelné vrstvě společnosti – důchodcům. Šíří se nenávist vůči Ukrajině, vůči uprchlíkům a ospravedlňuje se „nutnost“ ruského útoku na „Banderovský režim“.

               Motivace těch lidí jsou očividně rozdílné. Jsou mezi nimi lidé naivní a lidé vysloveně zlí. Jistá dáma z Popradu, kterou znám přes facebook už řadu let, určitě není zlý člověk. Modlí se za to, aby válka skončila a chce toho dosáhnout tím, že se Ukrajině přestanou dodávat zbraně. Úpěnlivě tedy prosí všechny politiky, aby s tím přestali a neposlali na Ukrajinu už ani jeden náboj.

               Mohl bych jí vysvětlit, za co se modlí: „Milý Bože, dej ať už se Ukrajinci konečně vzdají a nechají se od Rusů pozabíjet, poznásilňovat a vystěhovat na Sibiř. Dej, ať impérium moudrého vládce celičké Rusi Vladimíra Vladimiroviče Putina dosahuje zase až na slovenské hranice. Ať má možnost odstranit demokracii v naší zemi, abychom už nemuseli volit lidi jako je Zuzana Čaputová nebo Andrej Kiska. Aby nám mocný vládce Putin dosadil gubernátora podle vlastního výběru, který bude moudře spravovat Slovensko a o kterém budeme slyšet ve zprávách ve státní televizi (protože jiná nebude) jen samé pozitivní zprávy. A pak už bude jen dobře a bude klid.“

               Paní se hrozí války, chce, aby skončila. Naivně nevidí jinou cestu k míru, než je kapitulace. Tedy tu nejhorší možnou.

               Naivitu dokážu odpustit, za to ti lidé nemohou, i když jsou svým způsobem taky nebezpeční.

               Horší je, když jistá paní Hilda Horská spustí nenávistný útok na prezidentku Čaputovou, protože tato odsoudila znásilňování ukrajinských žen a dětí a žádala Putina, aby to zastavil. Mimochodem to byla reakce slovenské prezidentky, jakou bychom už dávno očekávali i od české první dámy Zemanové, která ale k událostem na Ukrajině mlčí jako zařezaná. Ovšem v posledních letech se objevila před kamerami jen jednou, aby hájila svého delirujícího manžela, a i to byla ostuda. Takže je možná lepší, když mlčí. Zuzana Čaputová promluvila tak, jak se od zodpovědné političky očekává.

               Dostalo se jí od paní Horské následující reakce: „Staraj sa o Slovákov a nepchaj nos do vecí, ktoré sa ťa netýkajú. Čo máš v tej svojej hlave?“

               Pomyslel jsem si, že takovou odpověď musel napsat ruský troll, že to bylo vygenerováno aicky. Není přece myslitelné nadávat vlastní prezidentce za to, že odsuzuje znásilňování žen a dětí! Jenže nejistota hlodala, a tak jsem položil paní Horské otázku: „Vy to znásilňování podporujete?“

               Dostalo se mi odpovědi, kterou žádný ruský troll nevymyslí. Tak jsem se přesvědčil, že se jedná o skutečného člověka, naplněného nenávistí a agresivitou.  Ponechávám v plném znění, gramatické chyby tedy nejdou na mé konto:

               „Nie určite v žiadnom prípade yle nie je to jedno str nne nechapem ze vsetko co povie ten fetos je nezpochybnitelne a co povie pan Putin je zotrete v momente to ste taki fanatici ako boli tí co adorovali Lenina a jeho spisy.“

               Odhlédnouc od faktu, že jsem Leninovi nikdy neadoroval, což mělo souvislost s tím, že mí prarodiče byli surovým způsobem rozkulačováni, a proto v naší rodině nikdy láska ke komunistickému režimu nepanovala, šokovala mě logika oné odpovědi. Kdo zpochybňuje výroky Vladimíra Putina, je zaslepený fanatický komunista. Je třeba ho urazit, je třeba s ním udělat rázný konec. Odkud má své informace, že Zelenskyj je narkoman, jsem se už raději neptal. Ona to přece VÍ!

               Pochopil jsem, že jsem paní Horské sáhl na její VÍRU. Na víru v mesiáše z východu, který přijde a zachrání demokracií zbídačené Slovensko. Určitě upínala své naděje ke Kremlu už roky. Současná válka její víru postavila před těžkou zkoušku. A ohrožení víry budí vždy agresivitu. Tu člověk brání všemi silami. Stejně přece reagují a islámští fundamentalisté, ochotní se vyhodit do vzduchu, jen když s sebou vezmou na onen svět i velký počet „nevěřících“. I islámští fundamentalisté totiž musí vidět, že jejich země neprosperují, že v nich panuje na rozdíl od bohatého křesťanského západu chudoba. To láká mladé lidi, aby žili západním způsobem, a to ohrožuje víru fundamentalistů. Proto tento svět nenávidí. A jsou ochotni zabíjet.

               Rusové žijící ve stavu mozkové hibernace se díky propadu svobody a životní úrovně dostávají do podobného stavu. Hledají viníka své mizérie a bojí se ztratit svou víru v to, že jsou vyvoleným národem, který je předurčen spasit svět. Tak jim to moskevská propaganda vtloukala do hlavy po celá desetiletí. Jejich víra je v ohrožení, výsledkem je agresivita, vraždění a podpora ničivé války naprostou většinou ruského obyvatelstva.

               I u nás mnoho lidí nezvládlo přechod z komunismu do demokracie. Přiznejme si otevřeně, že tento neproběhl ideálně. Politickou reprezentací bylo umožněno krást a podvádět, k velkým majetkům se dostaly pochybné existence, ten přechod byl provázen korupcí, kterou nikdo netrestal – a kterou prezident Klaus dokonce velkoryse omilostnil. Jeho výrok, že v Česku nikdy korupce nebyla, ale byli zde pouze šikovní lidé, byla výsměchem těm, kteří se snažili skutečně poctivě pracovat a museli přihlížet, jak se malá skupina podvodníků obohacuje. Na Slovensku policie zatkla někdejšího ministra Roberta Kaliňáka a stíhá i někdejšího premiéra Fica. Že se setkával s oligarchou Norbertem Bödörem a rozdělovali si úlohy a že o spolupráci s Ficem psal na svém mobilu i odsouzený Marián Kočner, bylo už dlouho známé. Teď zřejmě policie nashromáždila dostatek důkazů, aby mohla politiky obvinit.  Proti Andreji Babišovi je vedeno trestní stíhání kvůli podvodu a únosu vlastního syna. Jaký je tedy rozdíl mezi politickou mafií na Slovensku, v Čechách a v Rusku? V tom, že v Rusku by se o něčem takovém nikdo nedozvěděl a pokud by to nějaký policista chtěl vyšetřovat, byla by jeho kariéra a možná i život rychle u konce. O novináři, který by se o něco podobného pokusil, ani nemluvě. V Rusku jsou povoleny jen pozitivní zprávy. Negativní smějí přicházet výhradně ze zahraničí.

               To, co probíhalo v devadesátých letech u nás, probíhalo i na Ukrajině (ve větším) a v Rusku (v nepoměrně větším) měřítku. Jenže zatímco u nás má tradici občanská společnost, kde o svůj blahobyt bojuje každý jedinec a je frustrován, když se mu to nepodaří, v Rusku občanská společnost nikdy nevznikla. Vždy se jednalo o „lid“ ne o „občany“. Pro ně je důležitá národní hrdost a jsou ochotni být hrdí na to, že jejich oligarchové mají větší vily, větší jachty a mladší a hezčí milenky než američtí miliardáři. Liza Alexandrovová-Zorinová, ruská žurnalistka, která poměry doma důvěrně zná, píše, že „zbídačení lidé pociťují nefalšovanou hrdost na městského zastupitele, který utrácí víc než poslanec Evropského parlamentu“. I když mají prostí Rusové doma suchý záchod, nefunguje jim elektrický proud a pro vodu chodí ke studni s vědry, úspěch těch několika miliardářů (v roce 2017 jich bylo v Rusku údajně 131) je naplňuje hrdostí a stvrzuje jejich víru, že jsou přece jen vyvolený národ.

               Všude tam, kde víra vytlačila zdravý rozum, získá jednou dominující pozici nenávist. Věřící lidé totiž nejsou schopni diskutovat, nemohou si vyslechnout argumenty protistrany, protože ty by jejich víru ohrozily. Snaží se člověka  s odlišným míněním zničit, aby jejich víra neutrpěla. Jak psal jistý běloruský žurnalista, v Rusku věta nezačíná slovy „myslím si, že“, ale „ve skutečnosti “ Jestliže někdo začne svou větu slovy „tak je to ve skutečnosti“, je prostor pro diskusi definitivně uzavřen.

               A tato kultura – nekultura se přenesla díky pilným ruským webům a na nich pracujícím trollům i do naší společnosti. Je zde mnoho věřících a málo uvažujících. Tvrzení, jak je v Rusku dobře a jak jsou tam lidé šťastní, je obtížné doložit fakty. Nezbývá než slepě věřit. A ničit nevěřící.

               Takových jako je paní Horská, je bohužel mnoho, příliš mnoho, nebezpečně mnoho. Přiznám se, že nevím, co s tím. Aspoň tedy působit na ty, kteří jsou bombardováni řetězovými maily, aby dokázali vnímat fakta a nepropadli taky slepé víře. To nebezpečí tu je a je velké.

PS :        Paľo, naozaj sa polepším, budúci týždeň sa na slovenské sociálne siete ani nepozriem. A napíšem konečne niečo pre zasmiatie.

Aachen I

            Aachen verdankt seinen Ruhm einer Schwäche eines starken Mannes. Kaiser Karl der Große hatte nämlich für das frühe Mittelalter eine seltsame Vorliebe – er hat nämlich sehr gern gebadet.

            Als er dann einen Ort suchte, von dem er sein ausgedehntes Reich regieren könnte, suchte er ihn natürlich in seiner geographischen Mitte (deshalb ist auch heute die Hauptstadt Europas Brüssel, das von Aachen nicht weit entfernt ist), entscheidend für seine Wahl waren aber warme Quellen, die hier aus dem Boden sprudelten und die bereits in den römischen Zeiten berühmt waren.  Sie wurde laut einer Legende vom römischen Legionär namens Granus Severus entdeckt (der historisch nicht belegt ist), deshalb hieß die Stadt in den römischen Zeiten Aquae Grani.

Die Quellen haben übrigens eine heilende Wirkung, lässt euch nicht durch eine Aufschrift verirren, auf der steht, dass es sich nicht um Trinkwasser handelt. Ich war wirklich erschrocken, als ich diese Aufschrift entdeckte, da ich bereits das Wasser in größeren Mengen gekostet hatte (erstens war ich durstig, zweitens neugierig). Ich stellte mir sofort vor, welche Folgen dieser Genuss für mich haben könnte, wenn das Wasser durch irgendwelche todbringenden Bakterien verscheucht wäre. Meine Sorgen waren umsonst. Die Angabe, dass es sich nicht um Trinkwasser handelt, ist nicht deshalb hier, weil das Wasser verschmutzt oder infiziert wäre, sondern weil es als Medikament registriert ist. Also kein Trinkwasser, dafür ein therapeutisches Produkt. Man kann es also ohne Sorge trinken. Es hat einen intensiven Geschmack, es ist relativ salzig und stinkt nach Schwefel. Es sprudelt auf der Kolonnade im Elisenbrunnen und erhält Natrium, Kalium Phosphat und Schwefel. Seine Temperatur an der Quelle ist 53 Grad Celsius, also man musste das Wasser für den kaiserlichen Bad abkühlen. Was einfacher war, als wenn man es aufwärmen hätte müssen.

            Karl ließ hier Ende des achten Jahrhunderts eine kaiserliche Pfalz bauen und dank seiner rheumatischen Probleme verbrachte er hier die letzten sieben Jahre seines Lebens. Die Pfalz macht noch heute einen imposanten Eindruck, sie wird durch den geräumigen Katchhof gebildet, gerahmt auf dem oberen Rand von dem monumentalen Gebäude des Rathauses und auf dem unteren von dem noch größeren Dom. Beide Gebäuden sind imposant und ergänzen sich hervorragend. Beim Eintritt in den Katchhof stockt dem Besucher der Atem. Zum 1200 Jahre Jubiläum des Todes Karls des Großen (er starb im Jahr 814) wurde ein historisches Zentrum Carlemagne eingerichtet, wo ein Besucher seine Reise durch die Geschichte von Aachen beginnen sollte. Ich begann sie nicht, das Personal war gerade auf einem Betriebsausflug (man schrieb das Jahr 2016 und es war noch vor Corona, das mit solchen, für Touristen unakzeptablen Veranstaltungen einen Schluss machte). Ich musste es also akzeptieren, es blieb mir mehr Zeit, um die Schönheit der Stadt zu bewundern. Es gab nämlich mehr als genug zu sehen auch ohne das Museum des großen Karls.

            Das Rathaus ist auf jeden Fall besuchswert. Es ist ein riesiges gotisches Gebäude, es wurde im Jahr 1349 vollendet und steht an der Stelle des ehemaligen Palastes Karls.

Hier, im ersten Stockwerk, tafelten römische (eigentlich deutsche) Könige nach ihrer feierlichen Krönung. Der Palast verkam aber mit der Zeit, der König, der als der letzte in den alten Räumlichkeiten aß, war Rudolf von Habsburg. Er schaffte es, das ganze feierliche Festmahl in einer Stunde zu verzehren, wobei er die ganze Zeit mit Sorge die Decke beobachtete, die mit einem Einsturz drohte und mit dem Staub aus den lockeren Backsteinen dem König seine Suppe verfeinerte. Die Bürger der Stadt entschieden also das verfallene Gebäude im Jahr 1330 abzureißen (keine weiteren Herrscher nach Rudolf trauten sich dort zu essen) und bauten an seiner Stelle ein neues Rathaus. Den Saal für die feierlichen Gastmähler der frischgekrönten Könige bauten sie aber wieder, es war für die Stadt lebenswichtig, dass diese Tradition wiederbelebt wurde – der Saal befindet sich im ersten Stock und er ist atemberaubend, Mit seiner Größe 45 x 18,5 Meter und mit 100 gotischen Bögen gehörte er zu den größten Europas. An den Wänden gibt es 5 Fresken aus dem Leben Karls des Großen, drei weitere wurden im zweiten Weltkrieg vernichtet. Als erster schmauste in dem neuen Sal der Namensvetter Karls des Großen, Kaiser Karl IV. nach seiner Krönung im Jahr 1349 – diesem Herrscher begegnen wir in Aachen noch mehrmals.

Königssaal im Rathaus

            Aachen war die einzige deutsche Stadt, die von den Alliierten noch im Jahr 1944 eingenommen wurde. Nach schweren sechs Wochen dauernden Kämpfen ist es gelungen, die Stadt am 21. Oktober 1944 einzunehmen. Die Front stabilisierte sich dann hier für eine lange Zeit, das nicht weit entfernte Köln wurde erst Ende März 1945 erobert. Mit der Besetzung von Aachen ist eine Geschichte verbunden, die für mich fast unglaubwürdig klang. Die Amerikaner suchten nach der Einnahme der Stadt eine Person, die sie als den Bürgermeister einsetzen könnten. Sie fanden sie in Franz Oppenhof, einem katholischen Nazigegner. Er nahm die Sache eher diktatorisch als demokratisch in die Hand, er feierte aber mit seinem Zugang unübersehbare Erfolge. Im Winter 1944/1945 ist es ihm gelungen das Krankenhaus wieder in Betrieb zu nehmen, die Wasserversorgung wurde wiederhergestellt und es begann der Verkehr und die Infrastruktur zu funktionieren. Damit hat er sein Todesurteil besiegelt. Wenn ihn die Nazis hinter der Front im Herbst 1944 nur bedrohten und warteten, dass er sich selbst und die neue Besatzungsmacht durch Misserfolge diskreditierten und „das erbitterte Volk“ ihn mitsamt seinen amerikanischen Beschützern vertreiben würde, seine Erfolge hatten eine Entscheidung zu Folge, den „Verräter und Kollaborateur“ physisch zu liquidieren. Am 25. März 1945, also nur sechs Wochen vor dem Kriegsende, wurde Oppenhof von einem Fallschirmjägerkommando SS ermordet, die Himmler mit dieser Aufgabe hinter die Front entsandte.

Im unteren Teil der Pfalz steht der Dom, den Karl der Große erbauen ließ.

Es wird eine Legende erzählt, wonach es die Bürger der Stadt mit dem Bau nicht eilig hatten und die Mittel, die der Kaiser für den Bau zu Verfügung gestellt hatte, zu anderen Zwecken verwendeten. Dann hat der Kaiser unerwartet seinen Besuch der Stadt angekündigt und in der Stadt brach Panik aus. Karl war bekanntlich nicht zimperlich, wenn es um die Bestrafung des Ungehorsams ging. Wenn er böse war, konnte er sehr grausam sein und jetzt mussten die Bürger mit seinem Zorn rechnen. In diesem Moment der Verzweiflung erschien in der Stadt ein Bettler, der die Vollendung der Kirche in einem einzigen Tag versprach. Allerdings mit der Bedingung, dass die erste Seele, die die neue Kirche betritt, ihm gehören würde. Er war der Teufel persönlich. In der Angst vor dem zornigen Kaiser sahen die Bürger keine andere Wahl als diesem Angebot zuzustimmen. Am nächsten Tag war der Dom fertig. Die Bürger von Aachen fanden aber eine Lösung aus dem Schlamassel herauszukommen. Wenn der Teufel damit gerechnet hatte, dass als erster die Kirche der Kaiser persönlich oder zumindest der Erzbischof betreten würde, haben die Bürger eine Wölfin in die Kirche getrieben. Der Teufel warf sich auf sie und als er erkannte, dass er überlistet wurde, lief er mit einem furchtbaren Schrei aus der Kirche heraus. Er schlug die Tür hinter sich so stark zu, dass auf dem Klopfer sein Daumen blieb und die Tür bis heute einen Riss rechts unten hat. Die Wölfin aus Bronze steht dann direkt in der Eintrittshalle der Kirche. Ihre Anwesenheit auf dieser Stelle ist bereits im Jahr 1320 belegt.

Hledání pravdy

Nedávno mě překvapila jedna moje kamarádka, vzdělaná paní, které si vážím a jsem rád, že jsme přátelé, když mínila, že pravda v líčení války na Ukrajině není na ruské ani na ukrajinské straně, ale někde uprostřed. Trochu mi to vyrazilo dech, protože se mi hned zjevila otázka – kde je v tomto případě uprostřed?

               Argumentovala vyprávěním Ukrajinců, kteří ze země emigrovali už v minulých letech a vyprávěli o korupci a kriminalitě, mafiích, ovládajících ekonomický život země. Zmohl jsem se jen na větu, že ani taková skutečnost nemůže opravňovat vraždění lidí.

               Není si třeba ekonomický život na Ukrajině idealizovat. Jako ve všech postkomunistických zemích došlo k masivnímu rozkrádání státního majetku a korupce kvetla všude. Ne nadarmo kdysi řekla Julia Timošenková, že každý, kdo byl jen jednu hodinu činný v ukrajinské ekonomice, může být kdykoliv zavřen pro hospodářskou kriminalitu. Od našich „devadesátek“, kdy byl stát pod shovívavým pohledem pánů Klause a Zemana rozkrádán stejně nestoudným způsobem a novodobí mafiáni se převáželi po městech nesmyslně drahých autech, se ale ukrajinská situace lišila jen kvantitativně. Souhlasili bychom, kdyby k nám v devadesátých letech přijely ruské tanky, aby udělaly „pořádek“? Boj s kriminalitou je úkolem každého jednotlivého státu, na to pomoc ze zahraničí nepotřebuje.

               Ovšem hodně našich lidí, frustrovaných svým neúspěchem v novém společenském uspořádání, hledá alternativní model. Ten jim po celá desetiletí nerušeně nabízely ruské dezinformační weby jako Sputnik a Aeronet nebo štvavý plátek v ruských službách Parlamentní listy. Ruský Putinův pořádek tam byl líčen jako země zaslíbená. Mnoho lidí tento obrázek převzalo, uvěřilo mu, ta víra se stala součástí jejich osobnosti a jejich pocitu sebehodnoty. Je pro ně velmi těžké až nemožné se této víry vzdát – co by bez ní byli? Proto odmítají věřit tomu co vidí a slyší a hledají alternativní „pravdy“, aby si udrželi sebeúctu. Ruská propaganda to ví a hraje na tuto strunu. Ke každém zločinu, který Rusové spáchají, nabízí okamžitě alternativní vysvětlení pro své „věrné“. V Rusku je takových věrných, kteří na takové vysvětlení čekají, přes osmdesát procent, na Slovensku dvacet osm a i v Česku je to ne nepodstatná část populace.

               Pokud zabloudíte na slovenské sociální sítě, ztratíte dech, nebo se vám bude chtít zvracet. Nenávistné komentáře ke každé kritice Putina a Ruska jsou sice zčásti skutečně dílo placených trolů, ale z velké části jsou autentické. Agresivitou se tito lidé brání ztrátě víry v moskevského spasitele. Pokud se někdo cítí být ohrožen, že ztratí víru, nebude ochoten diskutovat a argumentovat. Bude agresivní, bude vyhrožovat, bude sarkastický k „nevědomému stádu“. Pod obrázky zabitých lidí z Buče psali lidé komentáře, jako: „Ať vstanú, lebo si ešte nachladia obličky.“  „Zlí herci, nepochopili, jako majú ležať. To je asi tým, že Američania nevedia po ukrajinsky.“ „Hlupáci, tomuto chcete veriť?“ „Hlúpe ovce!“ atd atd.

               Jak by si tito lidé omluvili tyto sarkasmy, kdyby skutečně prozřeli, nevím. Asi by museli spáchat sebevraždu, kdyby si uvědomili, jakým sprostým způsobem komentovali nezměrné utrpení nevinných lidí v ukrajinských vesnicích a městech. Tito lidé jsou pro hledání pravdy nenávratně ztraceni. I kdyby stříleli Rusové své oběti před jejich očima, nebudou tomu věřit.

               Ruské lži jsou neuvěřitelně hloupé. Tak, že každý, kdo jen trochu přemýšlí, musí pochopit, že to lži jsou. Ovšem Rusové lžou hlavně dovnitř, do vlastní země, kde nemají lidé (těžko je nazývat občany, ruská společnost se nikdy k občanské společnosti nepropracovala) možnost dozvědět se alternativu. Když Rusko samo žádá svolání Rady bezpečnosti ke genocidě v Buči, je to jednoznačně poselství jen dovnitř – a samozřejmě ke svým věrným v někdejších satelitních státech. Objektivně to nemůže nikdo brát vážně. Pro ostatní je ono „hloupé“ ruské lhaní projevem nezměrné arogance. Poselství je následující: „My jsme tak mocní, že si můžeme dovolit lhát i takto hloupě a vy jste POVINNI tomu věřit.“

               Takové hloupé arogantní lhaní zvyšuje velikost ega. Nejen konkrétní osoby, která tu lež pronáší, ale celého národa.

               Hledání pravdy je v současnosti hodně těžké. Když jsem se tímto tématem zabýval v jednom z mých úplně prvních článků v roce 2011 (“Pozdní doba“) tušil jsem sice, jakých rozměrů informační přetlak dosáhne a jak bude moci být zneužit, přesto mě realita nakonec překvapila. Jestliže dříve musel člověk informace namáhavě hledat návštěvou v knihovnách a archívech, dnes jsou na něho chrleny z internetu. Jsou ale pravdivé? – a co je to vlastně pravda? Pravda je v podstatě konsens daný úhlem pohledu – může být tedy rozdílně interpretována. Sám prezident Trump zavedl pro očividné lži termín „alternativní pravda.“ Zní to sice na první pohled perverzně, ale v době digitální skoro reálně. Kolik takových alternativních pravd koluje a šíří se? Ne, neplatí, že na každém šprochu je pravdy trochu. Na většině šprochů není pravdy ani stopa. Hledání kompromisu je ztráta času a je dokonce nebezpečné. Je třeba se rozhodnout. Ne, pravda nemusí být černá nebo bílá. Je mnoho odstínů šedi, ale není třeba hledat vždy uprostřed.

               Joseph Goebbels svého času vedl svou nacistickou propagandu pod heslem „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou:“

               Vladimír Putin jde na věc mnohem sofistikovaněji, samozřejmě mu to umožňují nové možnosti komunikace. Jeho heslo je „Sto lží k jedné věci udělají lež i z pravdy.“

Pravda je vždycky jen jedna, je osamělá a lži mají vždycky početní převahu.

               Vychrlením sto alternativ k určité události se vytvoří tlak na to, aby člověk nevěřil ani jednoznačným věcem. Vznikne pochybnost, zejména u obyvatelstva někdejších postkomunistických zemí, které jsou a priori nedůvěřivé vůči oficiálním sdělovacím prostředkům. Lidé jsou zvyklí hledat alternativu a hledat „pravdu někde uprostřed.“ Učí se nevěřit ničemu – a právě v tom okamžiku ruská propaganda vítězí. Je těžké dosáhnout, aby většinová populace uvěřila ruským lžím, na to jsou příliš arogantní a hloupé, je ale možné zasít nedůvěru k opačnému pohledu, a to i kdyby byl hned pravdivý. Je možné dosáhnout toho, že lidé nebudou věřit ničemu. Přesně to mi tehdy řekla má kamarádka. Že už v tom návalu informací nevěří ničemu. To by znamenalo vítězství ruských trolů, které nemůžeme připustit.

Netvrdím, že všechno, co Ukrajina hlásí je pravda. I z její strany běží válečná propaganda, je to součást vojenské strategie. Nemyslím si například, že vyhlášení Bandery národním hrdinou byl od Ukrajiny moudrý čin. A takových vlasů v polévce by se určitě dala najít celá řada. Ale o to dnes nejde. Jde o zabíjení a o lžích o něm.

               Možná by se mohli lidé zamyslet nad tím, zda skutečně říkají pravdu ti, kteří zakazují jakoukoliv nezávislou televizi či noviny, kteří vraždí nepohodlné novináře, a dokonce facebook a Instagram prohlašují za teroristické a nacistické platformy.

               Logika myšlení ruské propagandy je opravdu šokující. Protože byl Hitler zvolen v demokratických volbách, je demokracie podhoubím nacismu a musí být nekompromisně všude zničena. A paní Viktorie Nikiforová, novinářka a scénáristka, hlásá na oficiálních stránkách ruské propagandy, že v Rusku je svoboda slova, jaká je na Západě nemyslitelná. Že Rusko šíří pouze lásku mezi lidmi a má jednou slabinu – že neumí lhát.

               Tomu snad nemůžou uvěřit ani ti nejzaslepenější proruští příznivci – ti si ale raději slova paní Nikiforové nebo Sergejceva či Dugina nepřečtou.

               Ne, pravda nebyla uprostřed mezi Hitlerem a Židem a neexistuje kompromis mezi zabíjením a nezabíjením.

               Aspoň na tom by se měli lidé, kteří se chtějí počítat k civilizované společnosti, shodnout. Rusko tam bohužel nepatří a zřejmě ani patřit nebude.

Je Maďarsko pro demokracii ztracené?

Tuhle otázku jsem si odpověděl mi jasným „ano“ už před čtyřmi lety, takže tentokrát už tuto odpověď jen zopakuji a spíš se pokusím analyzovat proč tomu tak je. Proč se maďarský národ ve své většině nadšeně vzdaluje demokracii, svobodě a evropskému kulturnímu prostoru a směřuje bezstarostně k autokracii a stále pevnějšímu spojení s diktaturami východu, ať už je to Putinovo Rusko nebo Čína.

               Je symptomatické, že nadšenou gratulaci poslal Viktorovi Orbánovi k jeho volebnímu vítězství Vladimír Putin. Kromě Miloše Zemana byl Putin jedinou hlavou státu, kterou drtivé Orbánovo volební vítězství nadchlo. Ale ani tato skutečnost Maďary z jejich mozkové hibernace neprobudí.    

               Je to na první pohled zvláštní. Maďaři jako by zapomněli nejen na porážku u Világoše v roce 1849, kdy v ruské palbě zahynul i jejich národní básník Sándor Petöfi, ale i na potlačení pokusu osvobodit se z komunistického jařma v roce 1956, kdy je rozdrtily ruské tanky. Najednou jim blízké přátelství s diktátorem následnického státu Sovětského svazu nevadí, a to v době, kdy tento hlasitě nárokuje obnovu svého vlivu ve všech postkomunistických zemích, tedy i v Maďarsku samotném. Zatímco Marie le Pen spěšně stahuje volební plakáty, na nichž si třese rukou s Putinem, Orbán své přátelství s válečným zločincem z Kremlu vystavuje na odiv, a jeho voličům to nejen nevadí, ale dokonce to hodnotí pozitivně. Samozřejmě jsou podrobeni dennímu vymývání mozků v sdělovacích prostředcích, které buď přímo podléhají Orbánově vládě nebo jsou koupeny jeho kamarády a spojenci. V nich se jako v jediné zemi EU hovoří o válce na Ukrajině v dikci kremelského diktátora jako o „speciální operaci“ a o solidaritě s Ukrajinou nemůže být ani řeč. Ale přesto, odkud se bere ta důvěra ve vůdce, jak to že lidé nevidí nastupující diktaturu a jak to že se jí nebrání? To jim na demokracii skutečně tak málo záleží?

               Při pohledu na maďarské dějiny s úžasem zjistíme, že si Maďaři demokracie moc neužili a o demokratické tradici tedy hovořit nemůžeme. V dobách Rakouska Uherska probíhaly skutečně svobodné volby a od roku 1905 existovalo dokonce všeobecné volební právo (pro muže), jenže v Uhersku vyhrávaly nacionalistické strany. Ty hlásaly hlavně odpor vůči Vídni a potlačování slovanských národů, které v rámci Uherského království existovaly. Stejně jako František Ferdinand d´Este (který Maďary až chorobně nenáviděl), tak i císař Karel poznali, že nejsilnějším živlem v mocnářství je živel slovanský. Ale zatímco Rakušáci hledali cestu dohody, Maďaři se snažili tento živel oslabit, případně eliminovat.

               Trianonská dohoda, která od Maďarska amputovala rozsáhlá území obydlená převážně maďarskými národnostními menšinami, se stala trvalým traumatem a zůstává v podvědomí obyvatelstva natrvalo jako vděčná živná půda pro nacionalisty, kteří, jak víme, demokracii příliš nemusí. Snaha o znovuzískání ztracených území zůstává natrvalo součástí politického myšlení. Určité množství nacionalismu bylo nezbytné, je obdivuhodné, že si Maďaři jako jediní z asijských přistěhovalých národů dokázali udržet svůj jazyk a kulturu v obklíčení slovanského a germánského živlu. Mají být tedy na co hrdí. Ale jejich politici hrají na tuto strunu příliš hlasitě.

               Po válce existovala jen krátkodobě demokratická vláda hraběte Károlyho, následoval rudý teror bolševických band Bély Kuna a po porážce bolševiků ještě hroznější bílý teror admirála Horthyho. Ten byl zvolen v roce 1920 za správce uherského království, které ale existovalo bez krále. Horthy odmítl snahy císaře Karla o restauraci na uherský trůn a zůstal v zemi autoritativním vládcem. Demokracii země v době jeho vlády na rozdíl od tehdejšího Československa nezažila a Horthy se stal věrným spojencem Adolfa Hitlera. Maďaři tedy už tehdy neměli žádný skutečný problém s přátelstvím s nacistickým režimem. Tehdy stejně jako dnes. Ani dnes jim kremelský nacista nevadí. Maďarská armáda se zúčastnila v roce 1941 útoku na Jugoslávii i na Sovětský svaz. Horthyho protižidovský politika byla ale opatrná, pronásledování nebylo až tak brutální jako například v Německu nebo na Slovensku.  Horty sice nechal odtransportovat Židy z nově získaných území do Generálního Gouvermentu, „své“ maďarské Židy ale chránil až do 15.května 1944, kdy přece jen pod tlakem Němců začaly transporty, které ale Horty 9.čerence 1944 zastavil. Za svou věrnost Třetí říši obdržel území obydlená maďarskými menšinami, v roce 1938 ve Vídeňské arbitráži jižní Slovensko, při druhé vídeňské arbitráži 30. srpna 1940 od Rumunska severní Sedmihradsko a po porážce Jugoslávie v roce 1941 pak i části Vojvodiny. Maďaři zato následovali Němce až ke Stalingradu – ne náhodou vedli Rusové svou protiofenzívu u Stalingradu přes jednotky rumunských a maďarských spojenců, kde čekali menší odpor než u samotného wehrmachtu.

               Když dorazily jednotky Rudé armády na území Maďarska, pokoušel se Horthy uzavřít separátní mír, což vedlo k jeho svržení SS komandem. Byl pak internován v Bavorsku, kde ho 1.května 1945 osvobodila americká armáda. K moci se po Horthyho svržení dostali fanatici Šípových křížů Férence Szalasiho, který uspořádal na břehu Dunaje pravý masakr maďarských Židů, kteří ještě v Maďarsku zůstávali (z původních 800 000 Židů přežilo holocaust 200 000, kdo se chce o osudech maďarského židovského obyvatelstva dozvědět něco víc, doporučuji knihu maďarského nositele Nobelovy ceny Imreho Kertésze „Člověk bez osudu“.)

               Po skončení druhé světové války připadlo Maďarsko do sféry ruského vlivu a Sověti zde ustanovili komunistickou diktaturu pod taktovkou stalinisty Matyase Rakosiho. Po potlačení povstání v roce 1956 převzal moc János Kádár. Ten sice komunismus poněkud změkčil a povolil dokonce i soukromé podnikání, demokracie ale do Maďarska přišla až v roce 1989. A vydržela do roku 2010, čili pouhých 21 let. V roce 2011 byla přijata parlamentem, ve kterém měl ústavní většinu strana FIDESZ vedená Viktorem Orbánem nová ústava, která předznamenala postupné odbourávání demokratických principů. Podobně jako v Jelcinově Rusku i Maďaři usoudili, že se demokratický chaos neosvědčil a zatoužili po vládě silné ruky. Tu mají a už jim i zůstane. Zajímavým signálem bylo už to, že v nové ústavě byl změněn název státu z Maďarská republika (Magyar Köztársaság) na Maďarsko  nebo Maďarská země (Magyarország).

            Orbán šel nekompromisně za svou osobní mocí a s pomocí EU a především Německa a jeho kancléřky Angely Merkelové ji dokázal upevnit. Ovládnutí mediálního prostoru bylo prioritou, už v roce 2011 přišlo masové propouštění špičkových žurnalistů a jejich nahrazení novináři loajálními. Orbán dokázal šikovně ovládnout i soudní systém (šikovněji a nenápadněji než Poláci) a to mu umožnilo upevnit svou moc ve skupině kamarádů a spolužáků, kteří se rychle stali nejbohatšími Maďary a vytvořili vládnoucí bohatou vrstvu. EU svými dotacemi korupci podporovala, jakož i zánik svobodných médií (pokud nějaká firma inzerovala v opozičním tisku, bylo jasné, že se už nikdy nedostane k státní zakázce ani k dotacím z EU a tak nezávislé noviny postupně zahynuly na úbytě). Co se týká svobody médií, propadlo se Maďarsko za dvanáct let Orbánovy vlády o 70 míst a je momentálně na 92.místě.  O jedno místo před Srbskem, ale například za Gambií nebo Lesothem. Proto se ani lidé v Maďarsku nedozvědí, že Maďaři měli nejvyšší počet mrtvých v kovidové pandemii na světě, přepočítáno na počet obyvatel. Nezvládnutí pandemie Orbánem, který si k tomu dal od parlamentu propůjčit zvláštní pravomoci, tedy ve společnosti nijak nerezonuje a pro volební vítězství bylo irelevantní. Po celé roky toto odbourávání demokracie tolerovaly strany frakce Křesťanských demokratů, kde se Orbánovi dostávalo krytí od Angely Merklové i například od rakouského kancléře Kurze. Velmi šikovně využil migrační krize, v době, kdy ho za to všichni kritizovali začal stavět plot na hranicích, aby mu později všichni dali za pravdu. To mu propůjčilo nimbus „ochránce“ národa“, ze kterého těží dodnes. Teprve v roce 2020 vystoupila Orbánova strana z Křesťanskodemokratické frakce, aby předešla svému vyloučení a spolupracuje s pravicově radikálními stranami jako s rakouskou FPÖ, německou AFD, italskou Liga Nord nebo Rassemblement national Marie le Pen. Všechny tyto strany mají blízko ke Kremlu, buď s Putinovou stranou „Jednotné Rusko“ úzce spolupracují nebo jsou z Ruska dokonce placeny.

               Kdysi mi jeden český velvyslanec vyprávěl o tom, jak Višegrádská čtyřka koordinuje svůj postup v rámci Evropské Unie. Bylo to v roce 2018 a už tehdy jsem se divil, jak můžeme postupovat koordinovaně s protievropským Viktorem Orbánem. Jeho přístup k současné krizi a válce na Ukrajině mi dává za pravdu. Tento umělý útvar V4 je třeba buď rozpustit nebo v něm členství Maďarska pozastavit. I to je úkol české demokratické pětikoalice. Tedy kromě odstavení prezidenta Zemana od jeho mocenských výstřelků a otevření Hradčan pro turisty. Ale obávám se, že ani na to nebude mít Fialova vláda „koule“.

               Symptomatické je, že admirál Horthy, který platil dlouho za kontroverzní či dokonce odmítanou postavu maďarských dějin, je v době Viktora Orbána oslavován. Orbán ho osobně označil v roce 2017 za „Výjimečného státníka“.  Horthyho tělesné pozůstatky byly ostatně do Maďarska z Estorilu, kde v roce 1957 zemřel, přeneseny do jeho rodné obce Kenderes už v roce 1993.

               Pavel Lendvay, maďarský politolog, žijící v Rakousku, dává Maďarsku stejně malé šance jako já. Má to řadu důvodů.

  1. Nacionalismus a volání po revizi hranic je něco, co v Evropě hlásá už jen jediný stát, a to je Putinovo Rusko. (A ještě snad Srbsko) Už proto si tyto režimy dobře rozumí. Nenarušitelnost současných hranic cítí Maďaři pořád jako okov zachovávání nespravedlivého míru z Trianonu
  2. Jejich politika byla vždy negativní, tedy odpor proti někomu, nikoliv konstruktivní zaměřená na budování vlastní státnosti. Ať už to bylo proti Vídni, později proti Moskvě a teď proti Bruselu. Na tuto písničku Maďaři dobře slyší a dá se kdykoliv úspěšně použít
  3. Už celá jedna generace je infikována nacionalismem na školách. Orbán si dal práci s přepsáním školních učebnic a existuje úřad, který dohlíží na to, aby děti byly v nacionalistickém duchu vychovávány.
  4. Demokratická tradice je v obyvatelstvu poměrně slabá – důvody jsem uvedl výše.
  5. Stoupající blahobyt je výsledkem tancování Viktora Orbána mezi dvěma židlemi. Na jedné straně přivedl zemi do úplné závislosti na Rusku. Vedle plné energetické závislosti v plynu a ropě nechává Rusy budovat jadernou elektrárnu v Paksu. Na druhé straně pobírá z EU dotace ve výšce 4-5 procent HDP – bez nich by Maďarsko upadlo do ekonomické recese. Díky těmto penězům mohla vláda před volbami zavést 13.důchod, osvobodit lidi pod 25 let od placení daní, zvýšit platy a zmrazit ceny potravin. Všechno drahé předvolební dárky, které by si maďarská ekonomika bez evropských dotací nemohla dovolit. Jenže EU nenachází mechanismy, jak tyto peníze svému zlobivému dítěti vzít či aspoň zredukovat. I když porušuje všechna pravidla, na kterých EU stojí a působí jako trojský kůň jejího úhlavního nepřítele Vladimíra Putina.
  6. Sdělovací prostředky jsou a zůstanou pod kontrolou vlády a ta svou propagandou dokáže působit zejména na prosté voliče na venkově. Že ze země utíkají vzdělaní lidé – obyvatelstvo Maďarska se za posledních deset let zmenšilo o půl milionu Orbána nijak zvlášť nemrzí, jsou to většinou kritici jeho politiky. Měl jsem možnost pracovat s řadou maďarských kolegů a spolupracovníků. Prakticky všichni byli odborně i lidsky skvělí, Rakousko z jejich přítomnosti profituje. Maďarsku chybí, Viktorovi Orbánovi ne. Znám řadu vzdělaných Maďarů žijících v Čechách nebo na Slovensku, jsou to skvělí lidé. V V současném Maďarsku by ale museli mlčet. Symbolické je, že ředitel Petöfiho literárního Muzea v Budapešti říká otevřeně, že ho literatura nezajímá, zřejmě i proto, že téměř všichni dobří maďarští spisovatelé jsou k současné vládě kritičtí. Toto muzeum má být místem pro výchovu „zodpovědných žurnalistů“. Je k tomu třeba komentář?     
  7. Na změnu směrování je už příliš pozdě. Kdyby se něco udělalo v roce 2011, možná by Maďarsko zůstalo na linii zemí společných hodnot s evropskými státy. Takto se Viktor Orbán pomalu propracovává na pozici maďarského Lukašenka, zatím se ale pohodlně drží v sedle bez podpory svého přítele Vladimíra.

               Pan Zahradil psal, že je Orbán nejúspěšnějším východoevropským politikem, kterému se podařilo už popáté za sebou vyhrát volby a že ho musíme začít prostě akceptovat. Dovolím si ho opravit, nejúspěšnějším východoevropským politikem je Vladimír Putin, ten je u moci už 22 let. Viktorovi chybí výcvik v KGB, ale ten může při svých častých přátelských návštěvách v Moskvě dohnat.

               Orbán se po nedělních volbách chlubil tím, že jeho volební úspěch je slyšet až na měsíci a určitě v Bruselu. V to chci doufat. Ale nestačí jen slyšet, je třeba reagovat. Vyhrálo Antievropanství, proč ho tedy z Evropy dál financovat? A doufám, že slyšeli politici v Praze, Bratislavě a Varšavě. Višegrád je sice v Maďarsku a po něm dostala spolupráce středoevropských zemí své jméno. Ale spolupracovat je možné i bez Budapešti.

Köln II – die Neuzeit

Die Universität in Köln wurde im Jahr 1388 gegründet, interessant daran ist, dass es sich um die erste Universität handelte, die aus der Initiative der Bürger und nicht des Herrschers entstand und die Stadt finanzierte sogar ihren Betrieb. Das reiche Bürgertum wurde nämlich überheblich und war nicht bereit, die Herrschaft ihres Landherren, des kölner Erzbischofs, ohne weiteres hinzunehmen. Der erste Konflikt im Jahr 1258 konnte noch der bereits erwähnte Albertus Magnus schlichten, im Jahr 1262 entflammte aber dieser Konflikt mit voller Intensität erneut. Dazu wird folgende Legende erzählt. Zwei Prälaten, angestiftet von Erzbischofs Engelbert II. von Falkenburg, luden den Bürgermeister Hermann Grin zum Frühstück. Sie teilten ihm aber nicht, dass er selbst die Hauptspeise sein sollte. Als er den Saal betrat, ließen sie einen ausgehungerten Löwen auf ihn los. Der tapfere Bürgermeister verlor nicht die Schlagfertigkeit. Er wickelte seinen Mantel um die Hand, steckte ihn dem Raubtier in die Kehle und stach es dann mit seinem Schwert nieder. Die Prälaten wurden gehängt, der Erzbischof aus der Stadt getrieben. Ein Bürgermeister namens Hermann Grin existierte zwar nachweislich nicht, die Szene seines Kampfes mit dem Löwen ist aber ein dankbares Motiv und ein Relief mit ihrer Darstellung findet man im Rathaus im sogenannten „Löwenhof“ sowie auch im Stadtmuseum.

Das Faktum ist aber, dass die Erzbischöfe auf die Macht in ihrer Stadt nach der Schlacht bei Woringen im Jahr 1288 verzichten mussten. Im Besitz der kölner Erzbischöfe blieb nur der Stadtteil Deutz auf dem rechten Rheinufer.

Weil die Universität in Köln dank ihres fundamentalen Katholizismus zu einer Bastion des Konservatismus wurde, wurde sie im Jahr 1794 nach Einnahme der Stadt durch die französische Revolutionsarmee aufgelöst und musste auf ihre Neugründung bis 1919 warten. In der Stadt wurden trotzdem zahlreiche berühmten Männer geboren oder sie wirkten hier. An der Jesuitenschule unterrichtete Georg Simon Ohm. Es wurde hier der Komponist Jacques Offenbach geboren, der zwar nur später während seines Aufenthaltes in Paris berühmt wurde, ein Denkmal in Köln hat er aber trotzdem. Nikolaus August Ott erfand hier den Viertaktmotor, ein Prototyp des Motors, der heute in jedem PKW seinen Platz hat, solange er nicht mit Strom angetrieben ist. Im Jahr 1848/1849 wirkte hier, und wollte die Revolution führen, ein bestimmter Karl Marx, hier wurde auch der Nobelpreisträger Heinrich Böll geboren. Böll war ein der wenigen Autoren aus dem Westen, der seiner kritischen Einstellung zum Kapitalismus wegen seine Bücher sogar in den kommunistischen Ländern vor dem Jahr 1989 publizieren durfte.   

Natürlich darf man nicht das Kölnische Wasser vergessen. Wer würde es nicht kennen? Für meine Großmutter war jedes männliche Parfum einfach „kolinska“. Im Jahr 1709 begann Johann Maria Farina sein Riechwasser unter dem Namen „Aqua mirabilis“ also „Das Wunderwasser“ zu verkaufen.

Er selbst behauptete, dass er einen Duft „frisch wie ein italienischer Morgen“ erfunden hätte (Es wurde zwar von seinem Landsmann Giovanni Paolo de Feminis erfunden, der aber offensichtlich vergessen hat, sich seine Erfindung patentieren zu lassen.) und seine Kunden waren bereit ihm es zu glauben. „Aqua mirabilis“ wurde nicht nur als Parfum verkauft, sondern auch als Heilwasser, es wurde auch bei Krankheiten der Haustiere verwendet und sollte sogar gegen Pest geholfen haben. Seinen heutigen Namen bekam das Wasser von französischen Offizieren im Siebenjährigen Krieg, die sich gegen den unerträglichen Gestank in der von ihnen eingenommenen Stadt mit den im Parfum eingetauchten Taschentüchern schützten und die Erfindung Farinas „Eau de Cologne“ benannten. Diese schützende Wirkung des Kölner Wassers für die Nase war in allen damaligen Städten willkommen und aus dem Wasser wurde ein sehr profitabler Exportartikel. Das Patent für seine Produktion erhielt letztendlich der kölner Geschäftsmann Wilhelm Mühlens. Seit dem Jahr 1810, als Napoleon verboten hatte, das „Eau de Cologne“ als Heilwasser zu verkaufen, funktioniert es nur mehr als Parfum – aber funktioniert noch immer.

Der bekannteste Bürger von Köln in der Neuzeit war wahrscheinlich Konrad Adenauer, der Gründer des modernen Deutschlands und ein der Hauptkonstrukteure des vereinten Europas. Aus diesem Grund ist er auch ein Preisträger des Karlspreises, der in dem nicht weit entfernten Aachen jedes Jahr verliehen wird. Adenauer erhielt ihn im Jahr 1954. Adenauer war der Bürgermeister von Köln in den Jahren 1919 – 1933, bis er aus dem Amt von Nationalsozialisten vertrieben wurde. Danach zog er sich zurück und blieb eine Privatperson. Nach der Einnahme von Köln durch die Amerikaner wurde er wieder in sein Amt eingesetzt und  in den Jahren 1949 – 1963 war er der erste Kanzler des Nachkriegsdeutschlands.

Es ist nur logisch, dass der Pazifist Adenauer gerade aus Köln stammte. Die Ausrufung der Deutschen Republik im Jahr 1918 begrüßte er mit den Worten, dass dieser Akt das Ende des preußischen Militarismus bedeutete. Köln hatte es nie eilig, sich in irgendwelche militärischen Angelegenheiten einzumischen. Im Dreißigjährigen Krieg hielt es eine strenge Neutralität, daher erlitt es kaum Schaden – im Gegensatz zu Deutz, das von den Schweden erobert und vernichtet wurde, weil der Erzbischof sich logischerweise auf der katholischen Seite geschlagen hat. Die Kölner konnten auch bedeutend besser mit der französischen als mit der preußischen Verwaltung umgehen, die nach dem Jahr 1815 in Folge des Wiener Kongresses der französischen (1794 – 1814) folgte. Sie kämpften übrigens in der Völkerschlacht bei Leipzig in der Armee Napoleons, weil Frankreich damals den Rhein als seine Ostgrenze erreichte (wovon schon Ludwig XIV. träumte und viel Böses in dieser Region anrichtete.) Der „Misjö Amman“ (Monsieur Amtmann) war den Bürger von Köln viel sympathischer als der „Herr Schnurbartkowski“ – diesen Spitznamen bekamen die Preußen wegen ihrer Vorliebe einen Schnurbart zu tragen. Erst nach den siegreichen Kriegen gegen Österreich im Jahr 1866 und anschließend gegen Frankreich 1871 konnten sich die Kölner mit dem deutschen Staat identifizieren. Ein bisschen französisch sind sie aber trotzdem geblieben.  In Köln gibt es 4000 Bars und Restaurants, was die höchste Dichte der Gasthäuser auf die Bevölkerungszahl in Europa ergibt.

Möglicherweise aus diesem Grund war Konrad Adenauer, von der Natur her ein Pazifist, bereit, de Gaulle, einem Soldaten mit Körper und Seele, die Hand zu reichen, damit sich das Schrecken eines vernichtenden Krieges in Europa nie mehr wiederholen konnte. Der EGKS Vertrag (Europäische Gemeinschaft für Kohle und Stahl), den sechs damaligen europäischen Staaten unterschrieben – neben Deutschland und Frankreich auch Belgien, Niederlande, Luxembourg und Italien – aus dem Jahr 1957, war der Grundstein der heutigen Europäische Union. Adenauer hat sich sein Denkmal, das in Köln neben der Kirche der Heiligen Apostel steht, sicher verdient.

Köln ist seit langer Zeit keine katholische Bastion mehr. Die Preußen brachten Protestantismus in die Stadt, die Katholiken bilden in der Stadt eine 44% Minderheit. 12 Prozent der Bevölkerung bekennt sich zum Islam – und das sind Angaben aus dem Jahr 2013, also noch vor der Flüchtlingskrise aus dem Jahr 2015!  Wenn aber die absolute Mehrheit der türkischen Frauen, die hierher in den siebziger Jahren, als Deutschland billige Arbeitskräfte für seine Fabriken suchte, eingewandert sind, keine Kopftücher trugen (Kopftuch zu tragen wurde in der Türkei vom Präsidenten Atatürk sogar verboten) rennen heutige moslemische Frauen durch die kölner Straßen mit den Kopftüchern auf dem Haupt und in den traditionellen Mänteln, die bis zum Boden reichen. Die Zeiten haben sich geändert und ich bin mir nicht sicher, ob zu Besserem.

Die Kölner passen aber vor allem auf ihre Lebensqualität auf, sie bekennen sich aber auch zu alten Traditionen. Wenn man sich in Köln ein Bier bestellt, erlebt man eine Überraschung. Das Bier „Kölsch“ ist durchaus trinkbar, wird aber in zwei Deziliter großen (eigentlich kleinen) Gläsern – Stangen – serviert. Es ist deshalb so, weil das „Kölsch“ nach einem Rezept aus dem Jahr 1516 gebraut wird nach der Anordnung des Kaisers Maximilian I. (der Köln sehr mochte und mehrmals besuchte) nur in diesen Gläser angeboten werden darf.

Angeblich deshalb, weil, wenn es länger steht und lüftet, nicht mehr trinkbar ist. Man kann das glauben, muss man aber nicht, ich war nicht bereit, das Bier so lange stehen zu lassen, um sich darin Klarheit zu verschaffen. Wenn man Bier in einem anderen Gasthaus bestellt, bekommt auch ein übliches Krügel. Vom Preis her kommt das auf das gleiche Geld, nur die Kellner in den Kölner Brauhäusergaststätten müssen viel schneller laufen. Entscheidend ist der Strich auf dem Bierdeckel – wie viele Striche, soviel zahlt man. Wenn der Kellner im Stress vergessen hat, einen Strich zu machen, hat er Pech. Wenn man von dem Bier bereits genug hat, legt man den Deckel auf das Glas. Das ist ein Zeichen, dass man kein weiteres Bier will. Sonst kriegt man das nächste gleich, wenn man das vorige ausgetrunken hat – es ist doch klar, dass man mit einer „Stange“ den Durst nicht stillen kann. Aber aufpassen! Wenn man mit den Gläsern mit Kölsch anstoßen will, dann tut man das mit dem Glasboden, nie – wie sonst üblich ist – mit dem oberen Glasrand. Es gibt zwar keine Gefahr, dass die „Stange“ dadurch zerbrechen könnte, aber so ein Anstoßen gilt in Köln als unanständig.

Das Lebensmotto der Kölner Bürger nämlich lautet: „Wenn wir schon einmal leben müssen, dann zumindest gut.“

Sympathisch, oder?

Übrigens, die „Kölner card“ zu kaufen, zahlt sich nicht wirklich aus, wenn man vorhat, sich im Stadtzentrum zu bewegen. Die Ermäßigungen in den Museen waren nur marginal, der einzige Vorteil war die Benutzung der U-Bahn und der öffentlichen Verkehrsmittel. Was man aber für den Besuch des historischen Stadtzentrums nicht unbedingt braucht.

Karel I. poslední rakouský císař

1.dubna uplyne 100 let od smrti posledního rakouského císaře Karla. Jeho konec byl neslavný. V studené, z důvodu nedostatku finančních prostředků nevytápěné vile Quinto do Monte na ostrově Madeiře, dostal zápal plic, který byl tehdy ještě před dobou antibiotik neléčitelný – tehdy už bývalý císař a uherský král zemřel ve věku pouhých 34 let. Žalostný konec posledního rakouského monarchy jako by jen podtrhl i neslavný konec soustátí, jemuž stál v posledních letech jeho existence v čele.

               Karel byl svou podstatou dobrý a přátelský člověk. I zprávy o jeho slabé inteligenci, která měla odpovídat duševnímu vývoji 12letého chlapce jsou jen pomluvy jeho politických nepřátel. Měl prostě smůlu, že přebíral úlohu, na niž neměl rozhodnost ani tvrdost, kterou doba vyžadovala. Mimochodem úlohu, kterou mnozí tehdejší politici (i Eduard Beneš) považovali a priori za neřešitelnou. Karlovi nechyběla dobrá vůle, ale to bylo ve složité době první světové války zoufale málo. Odměnou mu bylo posmrtně alespoň blahořečení papežem Janem Pavlem II. 3.října 2004. Papež tehdy při beatifikační mši zdůvodnil blahořečení posledního rakouského politika slovy:
Nejdůležitějším úkolem křesťana je hledání, rozpoznávání a následování Boží vůle v každé záležitosti. Křesťanský státník, císař a král Karel I., přijímal tuto výzvu každý den. V jeho očích byla válka ‚něčím děsivým‘. Uprostřed vřavy první světové války se usilovně snažil napomáhat mírové iniciativě mého předchůdce Benedikta XV.

               Přiznejme si, že tento čin blahořečení není ani v Rakousku přijímán jednoznačně pozitivně. Ale koneckonců i car Mikuláš I. byl ruskou ortodoxní církví vyhlášen za světce.

               Karel se narodil na zámku Persenbeug u Ybbsu na Dunaji v Horním Rakousku 17.srpna 1887 manželskému páru rakouskému arcivévodovi Ottovi a jeho manželce Marii Josefě Saské. Narodil se tedy ve znamení lva, což je obecně považováno za dobré znamení pro velkou kariéru, ovšem v době jeho narození tomu ještě nic nenasvědčovalo.

               Vládnoucí císař František Josef měl syna a následníka trůnu Rudolfa, císařův mladší bratr Karel Ludvík, měl pak tři syny, Karlův otec Otto byl druhorozeným a v nástupnictví na trůn před ním stál jeho starší bratr František Ferdinand. Karel byl tedy v době svého narození následnictví na trůn v nejlepším případě na pátém místě. Jeho dětství nebylo poznamenáno úvahami o budoucí možné vládě, což mu zabezpečilo šťastné dětství. To, jak víme, není právě dobrým předpokladem k úspěšné vládě.

               Jeho otec Otto měl na syna minimální vliv. „Krásný Otto“ jak byl přezdíván, žil jen pro párty a ženy. Tradovalo se, že čekal v manželské posteli, až jeho manželka usne, a pak se vykradl za pijatykou a lehkými ženami. Nakolik to byla vina jeho přísně nábožensky vychované manželky se už nedozvíme, každopádně převzala Marie Josefa výchovu svých dětí a vychovávala je rovněž v přísně katolickém duchu. To byl i osud malého Karla. Otto se při svých avantýrách nakazil syfilidou a zemřel v roce 1906 ve věku 41 let, když se mu ke konci života provalila gumata (syfilitické nádory) na krku, což otevřelo jeho dýchací cesty navenek a arcivévoda víceméně hnil za živa opatrován pouze jednou z prostitutek, ke kterým chodíval, když byl ještě zdravý.

               Možná byl i osud otce pro Karla mementem. On sám žil přísně monogamisticky. Měl štěstí, že si bral za ženu dívku, kterou znal od svých dětských let a vždy se měli rádi a dobře si rozuměli. Zatímco manželství jeho otce bylo – jak bývalo zvykem – politickým aktem, Karel se ženil z lásky. Princeznu Zitu z Bourbon Parma znal ze Schwarzau, kde prožili oba dětství. Zitin otec vévoda Robert z Parmy zde našel útočiště poté, co ho piemontští vojáci vyhnali z jeho vévodství. Robert měl ze dvou manželství 21 dětí, takže Zita měla jedenáct vlastních a devět nevlastních sourozenců! V manželství byla ona tou silnější, vedle spíše dobráckého Karla to byla ona, kdo musel ukazovat tvrdost.  Karel s ní zplodil osm dětí (poslední se narodilo dva měsíce po jeho smrti). Manželství bylo uzavřeno v roce 1911 a prvorozený syn dostal v roce 1912 jméno svého dědečka Otto.

               Karlova výchova byla na habsburské poměry překvapivě demokratická – možná i proto, že se s ním jako budoucím císařem až tak nepočítalo a konzervativní císař se tedy do výchovy prasynovce nepletl. V sedmi letech byla jeho výchova předána rytmistrovi hraběti Wallisovi, navštěvoval ale i elitní skotské gymnázium ve Vídni, což nebylo u členů císařské rodiny vůbec obvyklé. Postavou byl spíš malý, ale měl hezký okrouhlý obličej a na něm skoro stále milý úsměv, vysloužil si od spolužáků a učitelů přezdívku „Erzkarl“. Později přerušil svou vojenskou kariéru, aby studoval na Karlově univerzitě v Praze – sice nenavštěvoval přednášky jako normální student, profesoři ho chodili vyučovat na pražský hrad, učil se ale v obou jazycích, česky a německy – češtinu ovládal plynně, už předtím pobýval jako důstojník u posádek v severních Čechách v Chudeřicích a v Brandýse nad Labem. Všude byl pro svou milou nekomplikovanou povahu oblíbený.

               Politicky měl na něho největší vliv jeho strýc František Ferdinand d´Este. Ten byl od sebevraždy korunního prince Rudolfa v roce 1889 a smrti svého otce Karla Ludvíka 1896 následníkem trůnu. Ovšem protože byl od roku 1900 ženat v morganistickém manželství se Žofií Chotkovou a jeho děti neměly nárok na trůn, dostal se Karel po svém otci už na třetí místo v následnictví. Karel, stejně jako František Ferdinand považoval za největší problém říše v roce 1867 uzavřený Dualismus (konfederaci), který umožňoval Maďarům v jejich části říše bezohlednou maďarizaci slovanských národů Slováků a Chorvatů. František Ferdinand, který Maďary až patologicky nesnášel, hodlal po svém nástupu na trůn řešit tento problém federalizací říše, přičemž chtěl vytvořit 17 autonomních územních celků s jedním hlavním městem monarchie – Vídní.

Bylo mu jasné, že to povede k maďarskému povstání, které nebyli Rakušané schopni vlastními silami potlačit (a po rozpadu Svaté aliance v roce 1854 nemohli počítat s pomocí Ruska), proto se Rakousko stále více orientovalo na spojenectví s Německem a František Ferdinand se snažil navázat co nejbližší přátelské vztahy s německým císařem Vilémem II. Jeho plány ukončil atentát v Sarajevu a s tím spojené vypuknutí první světové války. Karel se náhle stal následníkem trůnu.

               Zajímavé je, že jestliže František Josef svého synovce Františka Ferdinanda bytostně nesnášel, Karla miloval (pokud byl tento přestárlý monarcha trpící alexythymií vůbec nějaké lásky schopen) a to, i když měl Karel s Františkem Ferdinandem prakticky totožné politické názory. Karel psal už před válkou, že „Naše budoucnost leží v slovanství“, poznal, že Slované budou po demokratizaci monarchie nejsilnějším národnostním prvkem. Koncept slovanského Rakouska ovšem neodpovídal představám Francie a Anglie, které chtěly mít Rakousko „trošku německé“, aby vyvažovalo vliv Německa a „trošku slovanské“, aby nabízelo alternativu ruskému panslovanství.

               21.listopadu 1916 zemřel císař František Josef a Karel převzal vládu. Situace byla svízelná. Válka byla v plném proudu a rakouský spojenec – Německo, věřilo (až do léta 1918) na konečné vítězství. Karel měl tedy velmi těžkou situaci ve snaze dát směrování monarchie nové impulsy. Dal po svém nástupu na trůn milost politickým odsouzencům (to zachránilo život například Karlu Kramářovi a Aloisi Rašínovi) a svolal v květnu 1917 poprvé od začátku války parlament. Ovšem při své korunovaci uherským králem (jako Karel IV.) 30. prosince 1916 složil přísahu na platné zákony v hranicích Maďarska, což prakticky do budoucnosti znemožňovalo jeho plány na emancipaci slovanských národů.

               Všechno své úsilí směřoval k ukončení války. Přes bratry své manželky Sixta a Xavera Bourbon-Parma se pokusil vyjednávat o separátním míru s Francouzi. Přitom se dopustil fatální chyby, když nechal francouzskému prezidentovi Poincarému doručit prostřednictvím hraběte Erdödyho osobní dopis, v němž nabídl Francouzům souhlas s předáním Alsaska a Lotrinska Francii, znovuvytvoření Belgie, začlenění Albánie do znovuvytvořeného Srbska a odstoupení Konstantinopole Rusku. Bohužel tento dopis sliboval pouze ústupky na účet rakouských spojenců Německa a Turecka, tedy věci, které Karla samotného nebolely. Požadavky Itálie na Terst a Trient ani nevzpomněl, a právě na odporu Itálie jednání ztroskotala.

               3.dubna 1917 sondoval Karel možnosti míru u svého spojence císaře Viléma. Narazil ale na naprosté nepochopení. Vilém věřil na konečné vítězství zejména díky otevření ponorkové války. Navíc bylo Rusko právě před kolapsem, císař Mikuláš 15.března abdikoval a Kerenského vláda nebyla schopna přes veškeré snahy pokračovat ve válce – což vedlo nakonec k převzetí moci bolševiky. Mír z Brestu litevského z 3.března 1918, vytvoření nezávislé Ukrajiny jako německého protektorátu a kapitulace Rumunska 7.května 1918 umožnily přesuny německých vojsk na západ a zahájení letní ofenzívy, od níž si Vilém sliboval dobytí Paříže a vítězné ukončení války.

               Jenže 6.dubna 1917 vyhlásily válku Německu a 7.prosince 1917 Rakousku USA. Němci nebrali tento fakt příliš vážně, protože USA disponovaly v roce 1917 pouze třicetitisícovou armádou a nikdo nepočítal s tím, že dokážou tak rychle mobilizovat a do války účinně zasáhnout.

               8.ledna 1918 proklamoval americký prezident Wilson svých 14 bodů, kde v bodě deset stanovil: Svobodnou možnost autonomního vývoje národů Rakouska-Uherska.

               Karlovi nebyly Wilsonovy body proti mysli. Už v únoru je uznal jako předpoklad trvalého míru v Evropě. Stále si ovšem představoval autonomní vývoj národních celků v rámci monarchie se společným vládcem, ačkoliv pánové Masaryk, Beneš a Štefánik ze svého exilu požadovali už vytvoření samostatného československého státu.

               Jenže v dubnu 1918 se dostavila katastrofa. Ministr zahraničí Černín při svém proslovu před vídeňskými zastupiteli vyhlásil, že Francie nemá nárok na Alsasko Lotrinsko. V reakci nato zveřejnil francouzský ministerský předseda Clemenceau onen Karlův dopis z března 1917. A Karel v panice udělal to nejhorší, co udělat mohl – označil tento dopis za falzifikát a popřel své autorství. Tím ztratil jednou ranou důvěru na obou stranách fronty. V květnu 1918 musel do své Canossy – totiž do Spa na setkání s císařem Vilémem a tam byl nucen podepsat smlouvu o bezpodmínečné podpoře Německa, při níž bude „síla lidu pro konečné vítězství beze zbytku využita.“ Karel se stal bezvýznamnou figurkou bez politického vlivu.

               Karel snil ještě koncem října 1918 o zachování císařství nad samostatnými následnickými státy, 16. října vydal deklaraci, v níž oznámil přetvoření Rakouska v spolkový stát národních států. Zřejmě i díky takové intepretaci takzvané Andrásiho nóty, tedy rakouské kapitulace, nedošlo v Praze při vyhlášení samostatného Československa ke krveprolití. 31. října vyhlásilo Maďarsko rozhodnutím vlády hraběte Károlyiho samostatnost, v Rakousku rezignoval poslední císařský ministerský předseda Heinrich Lammasch (ve funkci byl od 27.října) 10. listopadu a předal vládu republikánské vládě Karla Rennera.

               Karlovi byl 10. listopadu večer v zámku Schönbrunn předložen k podpisu dokument, kterým se vzdával vlády. Karel nakonec přes odpor své manželky listinu podepsal, interpretoval ji ovšem tak, že se sice vzdal aktivního podílu na vládě, ne ale císařského titulu. Ještě téhož dne Karel opustil Schönbrunn a přemístil se do zámku Eckartsau na Moravském poli.  11.listopadu vyhlásilo rakouské Národní shromáždění dva body:

  1. Deutsch- Österreich je demokratickou republikou
  2. Deutsch- Österreich je součástí Německé republiky

Bývalému císaři byly dány možnosti nechat se internovat v Rakousku nebo odejít do exilu do Švýcarska. Karel znovu odmítl abdikovat na císařský titul (se zdůvodněním, že ho má z „boží milosti“, což opravdu při jeho přísné katolické víře mohl být pravý důvod) a odešel do Švýcarska. Bydlel ve Vile Prangins na Ženevském jezeře v kantonu Waadt. Před odchodem ze země vydal ještě ve Feldkirchu manifest, který očividně připravil ještě v Eckartsau. V něm stojí:

„Vše, co rakouská vláda, provizorní a ústavní národní shromáždění od 11. listopadu 1918 rozhodlo, uskutečnilo a ještě zamýšlí, je pro mne a mou rodinu neplatné.“

Následkem tohoto dokumentu byl zákon z 3.dubna 1919, který rozhodl o Karlově vyhnanství a zákazu vstupu na území Rakouska a o konfiskaci veškerého majetku habsburského rodu.

Karel se přesto nevzdával. I když ho v Rakousku zbavili císařského titulu (z jeho pohledu protiprávně), stále byl ještě maďarským králem Karlem IV. 26.března 1921 odcestoval inkognito do Budapešti, kde vyjednával o svém znovuuvedení na trůn s admirálem Horthym, správcem Maďarska. Horthy to ale odmítl a argumentoval negativním postojem mocností (sám byl na podporu spojenců po krvavém potlačení bolševické revoluce Bély Kuhna odkázán). Poté odepřel kanton Waadt Karlovi povolení k pobytu a on musel přesídlit do zámku Hertenstein na Vierwaldstättersee.

Co nešlo po dobrém, zkusil Karel v říjnu 1921 po zlém. Detaily jeho tažení na Budapešť jsem popisoval ve svém článku 100 let Burgenlandu. 20 října 1921 přistál i se Zitou v Šoproni, tažení na Budapešť ale ztroskotalo a z prolévání krve, když narazil na odpor, měl Karel strach. To nikdy nebyla jeho věc. Královský manželský pár byl internován v klášteře Tihany na Balatonu a 3.listopadu 1921 vyhlásil maďarský parlament práva Karla IV. na uherskou koronu za zrušená. Maďarsko zůstalo sice monarchií ale s možností svobodné volby nového krále, která ale byla odložena na neurčito (a nikdy k ní nedošlo)

Vítězné mocnosti stály před rozhodnutím, kam s neposedným Habsburkem, který očividně nechtěl dát pokoj. Rozhodli se odsunout ho na ostrov Madeiru, Karel se Zitou dorazili do Funchalu 19.listopadu 1921. Jejich sedm dětí přijelo na Madeiru 2.února 1922. Otevřenou otázkou zůstávalo, kdo bude pobyt císařského páru financovat poté, co jim byl zkonfiskován všechen majetek. Zatímco se v té věci přely Portugalsko, Rakousko a Velká Británie, došly Karlovi a Zitě peníze. Nejprve bydleli v hotelu Victoria ve Funchalu, ale poté, co jim byly ukradeny rodinné šperky jako jejich poslední zdroj peněz, přesídlili do vily Quinta do Monte, kterou jim bezplatně poskytla bankéřská rodina Rocha Machado.

Ovšem i tak zbyly potřeby na jídlo a topení. V chladné, vlhké vile, zahalené v zimní mlze si Karel přivodil 9.března 1922 nachlazení, lékař, který byl k němu přivolán 21.března stanovil diagnózu zápalu plic.

Jeho poslední slova, která pronesl ke své těhotné manželce, byla: Proč nás nenechají jít domů? Chtěl bych jít s tebou domů. Jsem tak unavený.“

1.dubna 1922 zemřel. Byl pohřben na Madeiře a je tam pochován dodnes. Přenesení ostatků do Kapucínské kaple ve Vídni, kde odpočívají jeho předkové, dlouho bránily rakouské vlády a když v osmdesátých letech Bruno Kreisky konečně rozhodl o přenesení Karlových ostatků, aby mohly spočinout po boku jeho manželky (pochované zde 1.dubna 1989) vzepřel se tomu Karlův syn Otto, který to chápal jako urážku obyvatelů Madeiry.

               Karel je určitě rozporuplná postava dějin. Nebyl určitě zlý člověk, možná byl dokonce dobrý. Ale v politice můžou být i dobří lidé neštěstím.

Možná nejlépe definoval pozici císaře Karla francouzský spisovatel Anatole France:

„Císař Karel byl jediný slušný člověk, jenž se sám postavil do čela armády, ač byl spíše světec a nikdo mu nenaslouchal. Upřímně toužil po míru, a proto byl opovrhován celým světem.“

Jedná se zřejmě o obecný osud mírotvorců v čase války.