Je to naprosto a pouze národní fenomén. Neznám jinou zemi na světě (a pokud ji zná někdo jiný, prosím snažně o to, aby mi její jméno sdělil), která žije celé vánoční období pohádkami, a navíc je i pravidelně produkuje. Dvě filmové pohádky ročně je naprostá světová kuriozita. Navíc pohádky hrané a obsazené špičkovými českými herci, na to cizina pouze zírá. Jestliže se za českými hranicemi produkují pohádky, pak jsou to pohádky animované. Panuje přesvědčení, že děti si více užijí pohádky kreslené než hrané.

               Jenže v Česku se netočí pohádky pro děti, ale pro veškerou populaci. Jestliže se na letošní „Tajemství staré bambitky“ dívalo 3 100 000 diváků (dva a půl milionu živě a 600 000 na skylinku ze záznamu, padne každému zahraničnímu pozorovateli úžasem brada. Tolik nedal v Rakousku ani Titanik a nedal by ani Avatar, jedno, jakými speciálními efekty ten film režisér Cameron zahltil.

               Což má zřejmě i co do činění s obsazením hlavních rolí. Může to být dvojstranná spolupráce. Špičkoví herci v pohádkách zajišťují vysokou sledovanost a jistota vysoké sledovanosti zajišťuje hercům zase popularitu. Zdá se mi, že neexistuje žádná známá mladá česká herečka, která si ještě nezahrála princeznu nebo aspoň královnu. Některé stíhají obojí, jako například Veronika Kubařová , která se poté, co si zahrála princeznu Rozárku v pohádce „Duch nad zlato“ mezitím vdala a pod jménem Khek Kubařová byla královnou Julií v Tajemství staré bambitky II. Tereza Voříšková zvládla princeznu v pohádce „Peklo s princeznou“ a poté se opravdu vyřádila jako naivní zmatená hvězdička Denička v pohádce „O vánoční hvězdě“ o jedenáct let později, kdy se už jmenovala Ramba. Nic se nedá namítat, děvčata jsou to pěkná a takové princezny být mají. (I když nostalgici budou stejně vzdychat za Libuší Šafránkovu). Zřejmě právě dostatek krásných mladých hereček jakož i nevyčerpatelná zásoba krásných zámků a hradů v Ćechách a na Moravě je jedním z klíčů k úspěchu pohádkové české mánie.

               Úplné vysvětlení to ale nepřináší.

               Pohádková tradice je v českém povědomí pevně zakořeněná, pohádky sbíral Karel Erben či Božena Němcová (pomineme raději Járu Cimrmana, i když jeho „Dlouhý, Široký a Krátkozraký“ je opravdová klasika.)  Česká pohádka má jednu devízu. Vždycky dobře dopadne, zlo je potrestáno a dobro vyhraje, jedno, jak to má v průběhu příběhu těžké. To už dopředu zabezpečuje pohodu před televizorem poté, co se rozdaly dárky a rodiče si chtějí po namáhavém dni odpočinout – zřejmě se na pohádku těší více než děti, které jsou víc zaměstnány zkoušením nových hraček, které našly pod stromečkem.

               Co mě fascinuje ale ještě víc než fakt filmové pohádkové produkce je to, že už v onen večer, kdy se pohádka vysílá, se vyrojí recenze. Většinou zdrcující, což ovšem nikomu nebrání v tom, aby se netěšil na pohádku o příštích Vánocích. Že recenzenti očividně netrpělivě čekají u počítače a buší do kláves zřejmě ještě v průběhu pohádky má podobné pozadí jako u oněch herců. Mají určitou naději, že je bude aspoň někdo číst. Je třeba vymyslet přitažlivý název článku, jako například, že „Bambitka střílí slepými náboji.“ Ony ty kritiky zřejmě nikoho nezajímají, ale to autory nezbrzdí. Stojí jim to prostě zato. Pohádka tedy není v Česku jen obyčejnou pohádkou čili vyprávěním bájného příběhu, ale doslova kulturním fenoménem.

               Možná tuhle mánii kdysi spustily „Tři oříšky pro Popelku“ s Libuší Šafránkovou. (I když „Pyšnou princeznu“ či „Princeznu se zlatou hvězdou na čele“ jsme měli už předtím) Ovšem snažit se tuhle klasiku překonat nebo se jí aspoň vyrovnat je marná snaha. Tato Popelka zůstává nejhranějším a nejpopulárnějším pohádkovým filmem nejen v českém ale i v německém jazykovém prostoru – ne nadarmo se tedy interiéry filmovaly v drážďanském Morizburgu. Samozřejmě Popelka zabírá vždy a v každé podobě (vzpomeňme jen Julii Roberts v „Pretty women“. Stejně spolehlivý je i hloupý Honza (například Hugh Grant ve filmu „Notting Hill“.) Ale zatímco západní autoři musí své princezny a chytré chasníky převlékat do moderních šatů a umísťovat je do velkoměst současnosti, Češi si vystačí s tradičními renesančními oděvy, kde holky běhají v dlouhých sukních a v šatech se svůdným výstřihem. Děvčatům to v těch šatech sluší a dobře se na ně dívá (i když v Británii by mě zřejmě za tuto poznámku už ukřižovali).

               Recenze se pak předhánějí v kritice nedostatku speciálních efektů, ale povězme si popravdě, Avatar to není ani být nemůže (i když i to je pohádka). Ale rozpočtové možnosti jsou takové, jaké jsou, proto taky nikdy nebude z Doktora Martina opravdový „Doktor z hor“. Drtivá odsouzení pak pokračují v kritice kostýmů, které neodpovídají modernímu pohledu na svět a pokud možno se snaží zničit tradiční pohled zamilované hezké a pracovité dívky (či ev. princezny) a bohatého a případně i mužného a statečného prince (potažmo chasníka Honzy). Něco takového přece neodpovídá současnému genderovému chápání světa! Chválabohu! Snaha zbavit společnost jejího erotického náboje, společnost odsexualizovat je cesta do pekel. Podívejme se, kam to dotáhly muslimské státy, kde je erotika přísně zakázaná. Možná by bylo třeba oněm prorokům nové nesexuální společnosti připomenout, že to byla právě sexuální žádost, která byla pohonem lidského vývoje. A k čemu je nám krásné luxusní auto, když nebude mít palivo a tím pádem se nepohne z místa? Tak si totiž představuji současnou spotřební společnost topící se v nadbytku bez onoho smyslného dráždění.

               Česko zůstává naštěstí ostrůvkem nekorektnosti v nesmyslně korektním „woke“ světě. Přiznám se, že si proto občas pouštím českou dvojku. Vsadím se, že žádný z televizních vysílačů na západ od Česka by si nedovolil dát na program „Zvíře“ s Jeanem Belmondem a překrásnou Rachel Welchovou. Otázka je, nakolik by humor takového typu přijala mladá generace vychovaná už v oné genderové korektnosti. Nám starším takový humor nevadí, i když jeho nekorektnost cítíme. Jsme jen staromódní nebo přece jen tolerantnější než naši potomci?

               Každopádně mají Češi neobvyklou potřebu utíkat z reálného světa do světa nereálného, do světa krásného, co světa pohádek. Daleko, za devíti horami a devíti řekami, a hlavně někde do dávné minulosti, o které sní, že nebyla tak zkažená jako současný svět, se kterým si očividně nevědí rady. Kdyby si rady věděli, nevolili by Miloše Zemana prezidentem a Andreje Babiše premiérem.

               Mimochodem, moje romány jsou vlastně taky pohádky a dopadnou – aspoň většinou – dobře. A Richenza je princezna i královna v jednom. Dokázal bych si nejednu z našich princezen  – nejen Terezu nebo Veroniku – v její roli představit

               Na samý závěr chci dodat, abych nebyl obviněn ze sexismu – těm našim princům to taky sluší. Jedno, zda hrát umí nebo ne, ono na tom při těch pohádkách zas až tak moc nesejde. Od Václava Neckáře, přes Pavla Trávníčka až po Romana Matla a Tomáše Kluse. Jedno, kdo se objeví na obrazovce příští rok, budeme se dívat zase a pak si přečteme zdrcující kritiky, které nás v žádné případě nebudou motivovat k tomu, abychom si televizi zase nezapnuli.

               A tak přeji svým, čtenářům, aby se ten pohádkový svět přenesl do reality a aby zažili pohádkový rok 2023. Ono se v něm nemusí hemžit princeznami a princi, stačilo by, kdyby bylo zlo konečně poraženo a dobro zvítězilo. S tímto přáním se s vámi v tomto roce loučím.

               Posledních deset let se před vánocemi pravidelně probírám biblí a apokryfy a hledám příběhy, které bych mohl svým čtenářům zprostředkovat. Letos poruším tradici a přesunu se z bible do kuchyně. Koneckonců k vánočním tradicím patří i typická jídla. Odlišná od regionu k regionu od země k zemi, ale každý rok stejná. Jestliže v Čechách patří na vánoční stůl kapr nebo aspoň ryba, což se děje například i v Horním Rakousku, tedy bezprostředně na jih od českých hranic, ve Štýrsku vydělávají nejvíc řeznictví a prodejní řetězce výrobou chlebíčků. Zatímco u nás je Štědrý den ještě dnem půstu v očekávání narození Spasitele, ve Štýrsku to tak neberou a nacpávají se salámy a šunkou – můj soused je hrdý na svůj vlašský salát, který vyrábí každý rok na Štědrý den a který jsem ještě neochutnal, protože je v něm šunka. A my se, jak už jsem řekl, postíme – za skutečnost, že je dovoleno jíst ryby, vděčíme církvi svaté, která ve středověku rozhodla, že ryby nejsou zvířata a nemají tedy maso. Jinak by byl problém, co v době půstu jíst.

Postíme se každý rok stejně, až do večera se nejí nic a všichni se těší na večeři – která ovšem nezačíná příliš pozdě. To je právě na Vánocích to hezké. Že jsou předvídatelné, svým opakováním dávají pocit jistoty a kontinuity. I klidu.

Přiznávám, že se tímto článkem pouštím na tenký led, protože mám už víc než třicet let zakázaný přístup do kuchyně. Ovšem informace o pokrmech mám z první ruky přímo od šéfkuchařky a navíc se pilně podílím na kontrole kvality hotových výrobků.

               Čili, jinými slovy: ne že bych měl přehled o tom, co se v kuchyni v našem domě děje, ale mám přehled o výsledných produktech, které ji opouštějí.

               V naší rodině je vánoční kuchyně pestrá, protože multikulturní. Moje žena dokázala spojit tradice moravské i slovenské – vlastně východoslovenské. A i ty naše moravské nejsou tak úplně jen moravské, protože moje babička pocházela ze Staré Bělé u Ostravy a obohatila vánoční stůl slezskými vlivy.

Takže krok za krokem. Prvním pozdravem jsou lázeňské oplatky s medem. Tím medem dělávala babička přítomným křížek na čele se slovy „Abys byl dobrý jako med.“ Moje žena v této tradici pokračuje.

1. Následuje polévka. Nejprve polévka moravská, která se dělá z loupaného sušeného hrachu. Sehnat tuto surovinu v Rakousku je doslova „mission impossible“. Prostě se to tu nevede. Jednou se mi podařilo najít jedno kilo loupaného hrachu někde v zadním nejhornějším regálu u Hofera – zapotili jsme se prodavačem oba, on byl tím potrestán za svou ochotu a soucit s mým zoufalým obličejem. Od té doby děláme zásoby dopředu při návštěvách v Česku. Hrachová polévka s jíškou (slovensky zásmažkou) z másla a mouky – bez téhle polévky si nedovedu Vánoce představit, i když v jiný den bych za ni manželce zřejmě nepoděkoval.

1. Rybí polévka se na Lašsku, odkud pocházím, nenosí, je to očividně zvyk v Čechách, tedy jak my tady říkáme „v Böhmen“ a potom zase až v Maďarsku – jejich slavné Halászlé.
2. Na Slovensku je to ovšem jinak. I tady se začíná polévkou, ovšem houbovou. A na kyselo.  Houby jsou v podání mé ženy pomleté a smíšené se šťávou z kyselého zelí (které se na východním Slovensku říká „juška“).

1. Opět je v tom jíška čili zásmažka s potom už jen koření sůl, pepř a česnek. Polévky tedy míváme dvě.
2. Omáčka, která následuje, je vzpomínkou na kuchyni mé babičky a je to jednoznačně vliv polský. Jedná se o omáčku ze šťávy ze švestkových kompotů (nejlépe domácích, ale dá se to i z kupovaných) s nakrájenými mandlemi a s hrozinkami. Hrozinky se předtím naloží do vody, aby nabobtnaly a byly měkké. Není to tedy sice ta tradiční česká černá omáčka z vařených švestek, ale ty švestky z oněch kompotů jsou tam taky, ovšem oloupané ze slupek a rozmixované. Moc cukru není potřeba, omáčka je i tak hodně sladká.

1. Zajímavé je, že děti do určitého věku tuto omáčku vždy odmítaly, aby se po ní v dospělém věku mohly utlouct. Tradičně se podává i na snídani na První hod vánoční a občas zbude něco i na snídani na Štěpána. Jí se k ní tradičně vánočka.

1. Jenže i na Slovensku se podává omáčka, ne ale sladká, ale kyselá a opět z hub. V podání mé ženy se jedná o takzvanou „bardejovskou máčanku“. A je to očividně vliv rodiny mého tchána, který z Bardejova pocházel. Ve hře jsou podobné ingredience jako u polévky, jen tentokrát nejsou houby mleté, ale nakrájené na plátky (sušené stačí namočit na určitou dobu do vody), jíšky je podstatně víc, šťáva z kyselého zelí (čili ona juška) je tu opět, a pak česnek, pepř, bobkový list a sůl. Protože se při výrobě jíšky (zásmažky) máslem nešetří, chutná to opravdu výborně.

1. Následují dva slovenské moučné chody. Prvním jsou „bobálky“. Jsou milovaným jídlem paní Gollmann, první kontaktní osoby při našem příchodu do Rakouska, která nám vstup hodně usnadnila. Pochází totiž ze Spiše, konkrétně z části města Popradu Velká (která byla v době, kdy tam ona žila, ještě samostatným spišským městem). Musela odtud utéct jako čtyřleté dítě před postupující ruskou armádou a skončila se svými rodiči v Rakousku. Její maminka „bobálky“ každé Vánoce dělala. „Bobaľky“, jak se jmenují správně po slovensky, se dělají z kynutého těsta s vajíčkem cukrem a solí. Upečou se třeba i o několik dní dřív, ale před konzumací je třeba je namočit do teplého mléka s mákem, medem nebo cukrem, aby v něm změkly.

1. Dalším chodem jsou vařené pirohy s různou náplní – s povidly, tvarohem, zelím nebo brambory. Vybírám si ty barevné, protože v těch jsou povidla nebo ty úplně bílé (tvaroh). „Kapustové“ a „zemiakové“ tak úplně nemusím, nicméně ty se zelím jsou překvapivě nejoblíbenějšími pirohy mé šestileté vnučky. Podávají se solené a zalité máslem.

1. Až nakonec se kuchyně moravská a slovenská sejdou v podobě smažené ryby s bramborovým salátem.

1. Přiznám se, že od té doby, co jsme v Rakousku, netrvám na kaprovi. Jsou totiž chuťově lepší ryby než kapr, který se všeobecně považuje za rybu spíše méněcennou. Ale v Česku je to tradice, rybníkářství s chovem kaprů přineslo do Jižních Čech v šestnáctém století prosperitu a zahnalo permanentní nebezpečí hladomorů. Tehdy lidé ještě neměli tak mlsný jazýček a kapra si dali rádi. Mnozí to určitě dělají i dnes, a to nejen v Čechách ale jak jsem už psal i v Horním Rakousku. Lidové zvyky neznaly státní hranice, ty byly narýsovány politiky až později. ¨

U bramborového salátu jde samozřejmě o onu rozhodující otázku, salát s cibulí nebo bez ní. Přiznám se, že se bez cibule obejdu a žena ji tam nepřidává. Když už nemůže odolat, vylepší ten salát pórkem. Dokáže si cibuli odepřít – k mému štěstí – i u oné houbové polévky a omáčky čili máčanky, kde se cibule v originálních receptech většinou vyskytuje. Ten salát si obvykle si dávám ještě jako přídavek v noci předtím, než jdeme na půlnoční mši nebo po vánočních večerních pohádkách.

• Jako přípitek bývá koňak, protože ho moje žena ráda. Nevím, zda se to slučuje s půstem, ale je to jedno. Vánoce jsou Vánoce a takový hřích pán Bůh určitě odpustí – když už těm Rakušákům odpustí jejich šunkové chlebíčky a vlašský salát (v originále „italienischer Wurstsalat“).

Takže to je osm tradičních chodů, které se nacházejí na naší štědrovečerní tabuli. Pokud obdivujete moji ženu, která to všechno dokáže na Štědrý den ukuchtit, sdílíte mé mínění. Obdivujeme, jíme a chválíme. Ona pak každý rok prohlásí, že takhle slavila Vánoce naposledy a že příští rok si koupí na svátky pobyt někde v hotelu na horách a nechá se tam obskakovat. Protože to už říká více než dvacet let, strach, že by to mohla myslet vážně, už poněkud ochabl.

       Takže tak vypadá naše skromná vánoční tabule. Pokud moji se moji čtenáři chtějí podělit o recepty na pokrmy, které se podávají na jejich vánočním stole, budu vděčný a určitě všechny takové příspěvky zveřejním.

A teď se odebírám – co se týká psaní – na vánoční dovolenou. Přeji všem mým čtenářům krásné vánoce a – dobrou chuť.

               Lenin kdysi prohlásil, že „Kapitalisti nám prodají i ten provaz, na kterém je potom pověsíme.“ Světový vůdce proletariátu sice se svým plánovaným hospodářstvím příliš neuspěl, ale ve věšení se vyznal a v tomto oboru měl nemalé úspěchy. A věděl, že věšet na ruském provaze by bylo velké riziko. Že by se takový provaz v důsledku špatné kvality zřejmě příliš často trhal. Ne že by měli bolševici problém s tím, takového spadlého viselce pověsit ještě jednou, ale bylo by to prostě hodně práce. Bylo lepší koupit kvalitní provazy ze západu. Tak jako tam současné rusko nakupovalo čipy do svých raket, kterými zabíjí na Ukrajině.

               Lenin, který žil dlouhé roky v centru evropského bankovnictví v Curychu, poznal totiž dobře slabinu kapitalistického systému – hlad po penězích, a to za každou cenu. Peníze neznají morálku a na tom se nic nezměnilo.

               Jenže v současnosti tu morálku přímo diktují. Nejenom apoštolové jako Musk, Trump nebo Babiš. Ale mistrovství světa ve fotbale v Kataru je toho nejzřejmějším důkazem. Že byla kandidatura Kataru koupená, věděl každý už od samého začátku. Že za tím ale byl pád na kolena před penězi plynových šejků, víme až teď. Ne Katar byl tou žebrající stranou, ale FIFA se svým zkorumpovaným šéfem Infantinem (který byl královsky odměněn možností v Kataru zadarmo bydlet a užívat si života plnými doušky). Dát organizaci tak velké sportovní události zemi, kde lidská práva nehrají žádnou roli a kde je v školních osnovách popírání holocaustu a Popíráno právo Izraele na existenci, je prostě neuvěřitelné. Úleva nad skutečností, že se Izrael pro mistrovství světa nekvalifikoval, byla obrovská. Jestliže byl Infantinův předchůdce Sepp Blatter zkorumpovaná osobnost, je jeho nástupce zkorumpovaný šašek. To ale nic nemění na tom, že bude do čela nejvyšší fotbalové organizace znovu zvolen. Protože absolutní většinu v plénu mají fotbalové federace z Afriky a Asie a hlasy jejich zástupců se dají levně koupit. Hodně to připomíná simonii při volbě papežů v pozdním středověku – zřejmě se od té doby zas tak moc nezměnilo.

               A evropské organizace, které nejprve dělaly ramena, se schlíple stáhly a dělají, co jim Infantino poručí. Ne že bych byl nadšen myšlenkou, že by kapitáni mužstev nosili kapitánskou pásku s nápisem „One love“, podle mého soudu by měli mít pásky v národních barvách. Ale pokud takové nosit chtěli, je šílené, že jim to FIFA (rozuměj Infantino) zakázala pod hrozbou žlutých karet, ztráty bodů atd. Německá reprezentace nesměla letět se svým letadlem s nápisem „Diversity Wings“ do Kataru. Musela přistát v Ománu a odtud letět neutrálně popsaným letadlem. Evropské federace začaly harašit s myšlenkou, že UEFA ze světové federace vystoupí, ale toto harašení utichlo a diktát Infantina a jeho katarských sponzorů byl mlčky se skřípěním zubů přijat. Jde přece o hodně peněz. Ostatně nevěřím, že kdyby evropské reprezentace (bylo jich sedm) na protest proti tomuto diktátu opustily mistrovství a tím mu daly smrtelnou ránu, že by FIFA přece jen nakonec neustoupila. Ale ani se o to nepokusily.

Zajímavé je, že kapitánské pásky “one love” prezidentovi FIFA Infantinovi vadí – protože vadí Katarskému emírovi. Ale ruská vlajka na kopačkách kamerunského fotbalisty jako symbol jeho podpory Ruska nevadí nikomu. Ovšem, vždyť Infantino dostal od prezidenta Putina v roce 2018 státní vyznamenání. A na to musí být člověk hrdý, že Jarku Nohavico?

               Katar je jen symbol. Všude na světě se demokratické režimy klanějí režimům totalitním, protože jde o obchody a o peníze. Jde o životní standart jejich občanů a o příští volby. Paradoxní je, že se právě tímto třesením rukou diktátorům a návštěvám u nich snaží zachránit poraněnou demokracii. Protože občané zvyklí na svůj blahobyt jsou při jeho ztrátě okamžitě ochotni volit populistické strany jako fašisty či komunisty, které jim slíbí modré z nebe, které to ale s demokracií nemyslí příliš vážně. Poslední návštěva Olafa Scholze v Číně byla takovým jasným příkladem. Diktátoři se na rozdíl od demokratů nálad obyvatelstva nebojí. Mají armádu, policii, OMON a revoluční gardy.

               Matka národa Angela Merklová se v zájmu ekonomické prosperity svých „německých dětiček“ přimkla těsně k Putinovskému fašistickému režimu a nezměnila svou taktiku ani po roce 2014. Levný ruský plyn měl být základem německého blahobytu. Proč toto těsné pouto Merkelová-Putin vzniklo, se můžeme jen dohadovat. Merkelová vyrostlá ve východním Německu hovořila plynně rusky, Putin, který působil jako rezident KGB v Drážďanech, zase plynně německy, vzájemné uznání znalosti jazyka druhé strany je tradičně dobrým základem pro to, aby si lidé mysleli, že jsou přátelé. Angela věřila Vladimírovi víc, než bylo únosné. I když minimálně od roku 2012 a určitě už od roku 2014 musela vědět, kam Rusko míří a kam směřuje svou společnost Vladimír Vladimirovič. Dnes říká, že na Putina neměla poslední roky žádné politické páky. To je možné. Přesněji řečeno poznala, že je nemá – neměla je nikdy, důstojník KGB formoval ruskou společnost do její současné nacistické podoby už po celá desetiletí. Schopná politička by to musela vlastně poznat už před rokem 2012 – kdyby chtěla. Ale riskovala by hospodářský propad, riskovala by porážku ve volbách, riskovala by, že by musela odevzdat moc někomu neznámému, který by s ní třeba neuměl zacházet tak dobře jako ona. A tak se statečně budoval Nord stream II, který měl umožnit kompletní přebudování energetiky na plyn, odstavení stárnoucích atomových elektráren a možnost prodávat plyn se ziskem dál dalším evropským zemím. Německo lezlo Rusko doslova do chřtánu a Putin si mohl mnout ruce. Dnes je Německo největším problémem v EU, kdy právě kvůli svým plynovým elektrárnám blokuje vystoupení se systému MERIT v obchodování s elektřinou, protože by německá vláda musela buď kompenzovat ztráty svých plynových elektráren nebo je nechat odstavit a riskovat tím „black out“. V každém případě by to Německo postihlo nejvíc ze všech evropských zemí – i to je dědictví éry Angely Merkelové.

Merkelové mlčení k válce na Ukrajině je charakteristické. Samozřejmě, je jen soukromou osobou, ale byla po celá desetiletí pro Němce morální autoritou, na kterou se spoléhali. Její vyhlášení, i eventuální přiznání chyb, by mělo v německé společnosti velký ohlas. Angela ale mlčí. A Scholz se jezdí klanět do Číny k císaři Si tin pchingovi, aby nedej bože nepřišlo Německo i o tento trh. Jedno, jak se tam zachází s lidmi, jedno, že se Čína připravuje nepokrytě na anexi Tchajvanu. Jestliže se USA rozhodly ztížit Číňanům přístup k mikročipům, kterých jen v minulém roce nakoupila Čína v USA za 16 miliard dolarů (mimochodem byly to větší výdaje než za ropu a plyn), Evropa se k podobnému kroku neodhodlá. Odvetné čínské akce by mohly poškodit evropskou ekonomiku, především tu Německou.

Demokracie na celém světě se z ekonomických důvodů klaní autoritářským režimům, pokud tyto sedí na zásobách ropy a plynu či představují lákavé odbytiště pro výrobky v demokratických zemích vyráběné. Sportovní federace organizují vrcholné soutěže mnohem raději v totalitních zemích než v zemích demokratických. S diktátorem se totiž vždycky lépe vyjednává než s třemi sty poslanci (ostatně i papež dostal svůj Vatikánský stát v roce 1929 až po jednání s Mussolinim, s italským demokratickým parlamentem to nešlo). Navíc se od diktátora dají čekat větší úplatky, protože v těchto zemích neexistuje žádná kontrola vydaných peněz, zatímco v demokraciích hrozí vyšetřovací komise. Slova císaře Vespasiána „Peníze nesmrdí“, dostávají vysoce aktuální a až perverzní význam. Smrdí! A smrdí až do nebe!

Mimochodem americká omezení dodávek čipů do Číny jsou skutečnou hrou s ohněm. Když USA omezily v roce 1941 dodávky ropy do Japonska, přimělo to Japonsko k vyhlášení války. Japonci šli do války, dokud ještě do svých lodí a letadel pohonné hmoty měli, věděli, že jim během roku dojdou – a skutečně i došly. Si tin pching si nemůže dovolit ztrátu tváře, to je v asijském životním prostoru něco nestravitelného – proto i trvá na své nesmyslné strategii nulové tolerance covidu. Sklonit se před svým globální rivalem USA nemůže, může si ale pro čipy a polovodiče, které pro udržení hospodářského růstu nutně potřebuje, zajet na Tchajvan, kde se většina světové produkce nachází. Válka v Jihočínském moři je na spadnutí a může mít mnohem tragičtější důsledky než ukrajinský konflikt. Je ale klanění se čínskému totalitnímu režimu, jak to dělají evropské země (a nejperverzněji se v tomto oboru vyznamenala právě Česká republika a její prezident Zeman – fotky českých vítačů s čínskými vlajkami se objevily dokonce na internetu na pornografických stránkách s komentářem – Česko hluboko v čínské pr..li.) obhajitelné?

Nakolik je spolupráce s totalitními a očividně nepřátelskými režimy potřebná? Na jedné straně zřejmě zachraňuje demokratické zřízení, na druhé straně ale upevňuje totalitu oněch darebáckých států. A že jich je!

Otevřeně mezi ně patří sice jen Rusko, Bělorusko, Irán, Severní Korea a Barma. Arabské despocie, africké diktatury, a hlavně Čína si ale v potlačování lidských práv s těmito extrémními případy příliš nezadají. Přesto se s nimi snažíme pěstovat „korektní vztahy“. Právě v čase, kdy čínský prezident a vlastně doživotní císař vyzývá martialisticky své občany, aby se připravovali na válku, oznámí generální tajemník NATO Stoltenberg, že NATO nepovažuje Čínu za protivníka.

Řečeno jinými – tedy Leninovými – slovy, nepoučeni historií dál prodáváme těmto zločinným režimům provaz, na kterém nás hodlají oběsit.

Slovo rasismus mi začíná jít pěkně na nervy. Stalo se jedním z nejpoužívanějších slov v „political correctness“. Taky slovo, které je nejčastěji zneužívané.  A hlavně nesmírně ruší až znemožňuje jakoukoliv smysluplnou debatu. Poukážeš na povaleče a on je náhodou snědší, jsi rasista. Jde ti nervy hlasitý řev pod okny a vydávají ho lidé arabského původu – jsi rasista. Nehodláš se vzdát vepřového v školní kuchyni, jsi rasista. Křikem o rasismu se dá překrýt jakákoliv nesnášenlivost a nesmyslná agresivita, má tedy přesně opačný význam. A nedej bože obvinit černocha z rasismu – i když tam není o mnoho zřídkavější než u nás.

               V bibli stojí že se synové praotce Noa Sem, Ham a Jafet rozešli do tří stran světa a založili pokolení lidí. Sem se stal praotcem Semitů, tedy Židů a Arabů, Ham praotcem Egypťanů a Jafet praotcem Evropanů čili indoevropské nebo kavkazské rasy. Raději nebudu to slovo vůbec používat, aby mě nevyloučili z používání internetu, hovořme tedy o etnických skupinách. Zajímavé je, že Židům ve Starém zákoně tak nějak unikli černoši, které přece museli znát (možná je považovali za snědší Egypťany, a tedy potomky Hama) A taky Asiati, kterým se, ještě když to bylo povoleno, říkalo žlutá rasa, i když vůbec nebyli žlutí a navíc k nim patří i američtí Indiáni, kteří se kdysi přepravili přes Beringovu úžinu ještě když byla zamrzlá a těm se zase říkalo rudoši, ne ovšem pro barvu jejich kůže ale pro barvu jejich válečnického malování.

               Češi jsou z rasismu permanentně podezříváni a přiznejme si, že v disciplíně zvané „political corretness“ nepatří zrovna k světové špičce. (Můžu si dovolit poznámku – chválabohu?). Ten takzvaný rasismus se vyvinul hlavně na základě chronických problémů s Rómy, kteří jsou ovšem – ať se nám to líbí nebo nelíbí – stejně jako Indové, Pákistánci či Iránci – stejná rasa jako my. Čili je v tom trochu zmatek. Zejména, když Arabi šíří Antisemitismus, i když jsou sami Semité. Tady by se to mělo jmenovat antijudaismus a rozhodně to není otázka rasy, proč Arabi Židy tak hrozně nenávidí.

               Všeobecně nenávidět jakoukoliv etnickou skupinu nebo národ je obraz nemocné duše. Paušalizace a obraz kolektivní viny, na to už naše civilizace vícekrát dojela. Jenže oni „jiní“ přicházejí z jiného konce světa. Kde jsou jiné zvyky, jiné náboženství, jiné životní tempo, jiné životní priority. Jsou prostě jiní. Tedy řečeno řecky, jsou „xenos“. A strach z cizího je „xenofobie.“ Což je hlavní příčina negativního postoje k cizincům. Cizího se podvědomě bojíme. A příslušníci jiných etnických skupin, kteří se od nás liší barvou kůže či tvarem očí a obličeje, jsou lehce identifikovatelní. Na rozdíl od Němců, Francouzů, Ukrajinců nevo třeba Norů. A najednou xenofobie s rasismem splývá, i když to není zdaleka totéž.

               Já jsem to ovšem vždycky věděl. A poslední návštěva mé staré domoviny mě v tom utvrdila. Češi nejsou žádní rasisté. Jsou prostě xenofobové, kteří se bojí všeho cizího a snaží se všemi možnými prostředky zabránit tomu, aby to cizí a neznámé vkročilo na území jejich státu.  Ty rozkopané cesty podobné protitankovým zábranám přece blokují jakékoliv cizince bez ohledu na jejich rasu či původ. Jestliže Čech se s děrami, výkopy, semafory a uzavřenými vjezdy a výjezdy dokáže smířit, protože je na to zvyklý, pro cizince se jedná o opravdový horror.

               Už roky jezdím k mamince po cestě mezi Bělotínem a Starým Jičínem. Kdysi, v mém mládí, to byla rychlostní silnice. Kdysi před mnoha lety ji rozkopali a od té doby je rozkopaná. Sice předstírají, že se na stavbě pracuje, ale po zhruba pěti letech jsem jim přestal věřit. Naštěstí byl výjezd na tuto rozkopanou silnici z dálnice zavřen jen půl roku, vjet se na ni dá a potom se člověk halt musí pohybovat rychlostí mezi třiceti a šedesáti kilometry za hodinu. Aspoň tak to přikazují tabule se značkami o omezení rychlosti. Samozřejmě, i když člověk jede sedmdesátkou, dojedou ho agresivní řidiči, kteří mu pak blikáním dávají najevo, že je debil, když dodržuje předpisy. Zpomalit na čtyřicet na místě s třicítkou jsem si vůbec netroufl, mohlo by mě to stát život. Ale člověk si zvykne na cokoliv, a tak jsem se smířil se skutečností, že se už dokončení této cesty nedožiju. Možná ale moje děti, nebo aspoň vnuci. Určitě bude pak úžasná.

               Jenže letos maminka projevila přání zajet na hrob mého strýce a jeho rodiny do Opavy. Jízda do Opavy má pro mě něco magického. Je to vzpomínka na dětství, kdy bylo oněch padesát kilometrů bráno jako cesta kolem světa, hlavně v zimě navíc vždycky provázená debatou, zda „projedeme Vrchy“ či ne. Vrchy jsou vesnice za Fulnekem ve směru na Opavu v kopcích, kde cesta stoupá a když v zimě namrzla (a nebyla posypaná, což se v komunistických časech stávalo často) mohla naše škodovka zůstat trčet ve svahu bez šance na další postup. Proto byla cesta do Opavy vždy spojena s nádechem jakéhosi dobrodružství.

               Myslel jsem si, že ty doby jsou už dávno za námi a měl jsem se hrozně mýlit.

               Hned za Starým Jičínem, kde se normálně najíždí na rychlostní cestu, byl nájezd uzavřen a přivítalo nás červené světlo semaforu. No jistě, je to ta stejná cesta jako z Bělotína, tedy žádné překvapení a taky žádný důvod se vzrušit. Prostě to člověk musí vzít přes dopravní zácpu v centru Nového Jičína a posouvat se krokem od jednoho kruhového objezdu k druhému – je jich jenom v centru pět a právě dokončili šestý, zavání to světovým rekordem. Nevadí, na to jsme taky zvyklí.

               Ale pak přišel Kunín a s ním další semafor. Byli jsme varováni, že tam semafor je. Co jsem nechápal, proč se na něm stojí tak dlouho. První stání jsem nestopoval, ovšem nestačili jsme projet než světlo znovu přebliklo na červenou. Druhé stání jsem tedy už časově sledoval a naměřil neuvěřitelných osm minut, než se barva světla znovu změnila na zelenou. Přiznám se, že něco takového neznám. Pochopil jsem, až když jsem naměřil, že ona uzávěra má tři kilometry délky. I v jiných zemích se občas při opravách cest dávají semafory, většinou na úseky o několik desítkách či stech metrech a se stáním okolo jedné minuty. Tohle stání na semaforu v Kuníně, které trvalo dohromady patnáct minut bylo pro mě nové a přiznám se, že i nervy drásající. Nicméně jsme se nakonec přece jen dali do pohybu a jeli mezi tabulemi uprostřed vozovky, přičemž nebylo úplně jasné, na které straně se máme držet, zejména, když se několikrát objevilo auto v protisměru, což jsem tak úplně nechápal a jako nezkušeného cizince mě to pořádně vyděsilo. Proč se vyskytovala auta v protisměru jsem pochopil později. Vzhledem na délku uzávěrky existuje hned několik přípojných cest, na kterých semafory nejsou. Řidiči, kteří chtějí na hlavní cestu odbočit, nemají tedy tušení, který směr provozu je právě povolen. Takže to musí zkusit, zariskovat a spoléhat se na štěstí. Štěstí měli, ani s jedním jsem se nesrazil. Rodilý Rakušák by se z toho zřejmě už po druhém protijedoucím autě zbláznil, odstavil by auto a hodil klíčky do řeky Jičínky. Podařilo se mi nicméně úsek projet bez nehody a vydechli jsme si – zhruba na minutu.

               Hned za Kunínem nás totiž přivítala opět světla semaforu. Samozřejmě se jednalo o světlo červené. Nevím, jak dlouho svítilo předtím, než jsme k němu dorazili – byli jsme třetí auto v pořadí – ale vím, jak dlouho svítilo, když jsem před ním stál. Celých sedm minut! Jednosměrný provoz byl opět dlouhý několik – pro cizince naprosto nepochopitelných – kilometrů!

               Přiznám se, že mé nervy už byly trošku nadranc, když jsem konečně dorazil do oněch Vrchů. Bylo krásně slunečno, žádné náledí, cestu mezi lesy jsem si užíval až do okamžiku, kdy jsem na konci obce dorazil za frontu čtyřech velmi pomalu jedoucích kamionů. Domníval jsem se, že mají problém s jízdou do kopce. Naivně jsem si myslel, že na rovině za vesnicí se jejich jízda zrychlí, či je dokonce budu moci předjet. Chyba lávky! Nezrychlily! Jely stále rychlostí okolo čtyřiceti až padesát kilometrů za hodinu a důvod jsem uviděl až na dlouhé táhlé zatáčce – před nimi jel traktor. Z Vrchů do Opavy je to víc než dvacet kilometrů – traktor jel až do Opavy, přes Lesní Albrechtice, okolo Skřípova, přes Kajlovec, Hradec nad Moravicí a Branku u Opavy,  a na celé té trase se nepodařilo předjíždět. Jednak tu byl prakticky stálý provoz v protisměru, jednak jely ony čtyři kamiony v tak minimálních rozestupech, že bylo prakticky nemožné zařadit se mezi ně. Mohl jsem si jen gratulovat, že jsem byl druhý v řadě nějakých padesáti aut, která se v naší frontě časem nasbírala. Traktor odbočil z hlavní cesty na začátku Opavy, sto metrů před křižovatkou, na které jsem odbočoval i já.

               Cesta ze Starojické Lhoty do Opavy dlouhá padesát kilometrů trvala hodinu a tři čtvrtě. Zřejmě si musím koupit lepší auto, tak dlouho to netrvalo ani v době komunismu, když měli rodiče starou škodu oktávii. A to, i když byla námraza ve Vrších!

               Rozhodl jsem se pro zpáteční cestu problém Kunína obejít. Jsem přece jen svými kořeny lstivý Čech, a ne naivní Rakušák. Za Lesními Albrechticemi cesta kříží dálnici z Ostravy a o čtyři kilometry dál je výjezd na Odry. Odtud se dá dojet po nevalných, ale víceméně sjízdných cestách přes Jeseník a Polouvsí až do vesnice v níž maminka bydlí. Aniž by člověk musel zažít semaforový horror v Kuníně.

               Najel jsem tedy na dálnici. Naprosto jsem podcenil vynalézavost českých silničářů. Po dvou kilometrech jízdy mě pozdravila tabule, že „Výjezd Odry je uzavřen“. Nebezpečí mozkové mrtvice se zvýšilo. Ale nejsem úplný cizinec, přece jen určitý trénink s českými cestami mám. Nezbylo než zatnout zuby a pokračovat dalších dvanáct kilometrů k dalšímu dálničnímu výjezdu. Je to samozřejmě Bělotín, od něhož vede ona rozkopaná, dvanáct kilometrů dlouhá cesta, o níž jsem psal na začátku tohoto příspěvku.

               Přesto jsem získal alternativní cestou skoro půl hodiny, i když byla ujetá vzdálenost nejméně o patnáct kilometrů delší. To už mi bylo jasné, že to všechno nemůže být náhoda. Je to obrana před imigrací, obrana vynalézavá a určitě i drahá. Ty zákopy na dálnicích a cestách stojí určitě nemálo miliard. Ale pokud to cizince zastaví, proč ne.

Ostatně, pokud by cizince neznechutily ony protitankové zátarasy, stačí, když si zajde k bankomatu a bude si chtít vyzdvihnout peníze ze své platební karty. Česká banka si počítá kurs 21,55 korun za euro, tedy provizi 13,5 procenta. To je loupež za bílého dne a nedivím se, že se české banky a jejich lobby zuby nehty brání vstupu do eurozóny. Ovšem zřejmě se to dá obejít. Když jsem platil na benzínce, ptala se mě paní čerpadlářka, zda si přeji platit v eurech nebo v korunách. Zmaten jsem řekl, že v korunách. Podle zprávy mé banky jsem v tomto případě zaplatil poplatek „pouze“ 1,15 procenta. Čili i v bankomatu je třeba stlačit koruny a ne eura. Ale který cizinec se v tom má vyznat? Nikdo nemá rád, když ho někdo okrádá, a hlavně když z něho ještě navíc dělá blbce. Takže moje chuť navštívit v dohledné době Česko zase o něco poklesla.

               Jenže…

               Jenže večer jsem ještě poněkud rozklepaný, navštívil kamaráda Karla, který se právě vrátil ze starojické pálenice s čerstvě vypálenou slivovicí. Ihned poznal, co potřebuji a můj třes odstranil několika panáky. Poté, co jsem na závěr ochutnal i skvělou meruňkovici jeho syna Tomáše (voňavou a sladkou – prostě úžasnou), pochopil jsem, že mi ani ony silniční zábrany nezabrání, abych tu kalvárii nepodstoupil znovu. Prostě přijedu zase. I kdybych měl přijet tankem.

               Být národem současně pohostinným a xenofobním je schizofrenie – možná je v tom i vysvětlení nevysvětlitelného, jako například zvolení současné hlavy státu nebo kandidatury trestně stíhaného agenta STB na prezidenta ve volbách současných. Něco takového nevymyslíš, to musíš zažít. Určitě je to vděčným podnětem k psychiatrickému zkoumání.

               Mimochodem – obávám se, že ruské tanky by ani tyto zákopy na českých cestách nezastavily. Ale proti nim zřejmě ani nejsou míněny.