Vymyslet k narozeninám nějaký originální dárek není snadná záležitost. Zejména když vládnete rozlohou největší zemi na světě, máte absolutní moc a v podstatě všechno, na co vzpomenete včetně nádherných paláců, jacht a soukromých letadel (i když jsou oficiálně psány na oligarchy čili na poručíky v mafiánském systému, kde jste vy sám capo di tutti capi).

               Potom to chce něco opravdu výjimečného. Aby člověk mohl zářit štěstím a aby veškerý lid jásal s ním, aby se v nezměrném štěstí spojila duše vládce a milovaného i milujícího lidu.

               Dobrá, stačí!

               Vladimír Vladimirovič se rozhodl darovat si ke kulatým narozeninám Ukrajinu. Aby mohl vstoupit do šlépějí velkého dobyvatele Josefa Visarionoviče a stát se obnovitelem rozpadlého sovětského impéria. Věděl, že ruský národ, posedlý svým imperiálním myšlením a frustrovaný ztrátou odpadlých „gubernií“, přičemž prostý Rus nerozlišoval mezi svazovými republikami a východoevropskými satelity, přijme tento dárek s nadšením a Putinova popularita dosáhne hvězd – čili hodnot něco nad sto procent.

               Možná si teď čtenáři myslí, že tady jen bezcílně fantazíruji. Ano, to, co teď budou číst, je skutečně jen hypotéza, jenže všechno mluví pro to, že právě tato výše popsaná pohnutka byla hlavní motivací v okamžiku, kdy ruský diktátor 24.února zavelel k útoku na sousední zemi. Plán byl, že Kyjev bude dobyt buď prvního dne nebo nejpozději do tří dní. Ukrajinská armáda měla kapitulovat nejpozději do deseti dnů. Do konce léta měla být Ukrajina vyčištěna od partizánských skupin, kladoucích ruské okupaci odpor. A 7. října 2023 mělo být vítězství velkolepě slaveno, přičemž ještě nebylo určeno, zda oslavy vládcových narozenin proběhnou velkou vítěznou parádou na Rudém náměstí se stejnou pompou, jako se tam slavil konec druhé světové války, nebo dokonce v Kyjevě samotném za jásotu podrobeného ale šťastného ukrajinského obyvatelstva.

               Otázka je jen, kdy tento nápad vznikl. Určitě to nebylo nic náhlého, na tuto invazi se Putin a jeho nejbližší připravovali delší dobu. Troufám si říct, že od roku 2019. Samozřejmě, že Rusko bylo skrytě ve válce s Ukrajinou od roku 2014, ale něco jiného je kamuflovaná pomoc separatistům na východě Ukrajiny a něco jiného otevřená invaze. Od roku 2019 ovšem rapidně stouplo pronásledování vnitrostátní opozice. Podle Leonida Volkova, pravé ruky Alexeje Navalného, který byl právě v tom roce přinucen emigrovat, šlo o to, důkladně potlačit jakýkoliv vnitrostátní odpor, který byl mohl ohrozit všeobecné nadšení z války.

               Proč právě v roce 2019? V tom roce se staly dvě důležité události, obě na Ukrajině ale s důsledky pro rusko-ukrajinské vztahy. Jednou z nich byly prezidentské volby, které překvapivě vyhrál herec a komik (i když studovaný právník) Wolodymyr Zelenskij. Rusko sledovalo tyto volby s velkým zaujetím. Rusové doufali, že tehdejší prezident Petro Porošenko volby prohraje. Porošenko byl neúprosným odpůrcem dohody s východoukrajinskými separatisty, které nazýval bandity a ruskými teroristy. Byl to on, kdo dal koncem roku 2018 banderovcům statut válečných veteránů a konečně byl to on, z jehož podnětu došlo 15.prosince 2018 ke spojení tří pravoslavných církví působících na území Ukrajiny do jedné organizace, což bylo pro Moskvu, a hlavně patriarchu Kyrilla, něco jako červený hadr pro býka.

               6.ledna 2019 uznala konstantinopolská synoda autokefalii (čili svéprávnost) ukrajinské církve tedy její nezávislost na moskevském patriarchátu. V říjnu 2019 ji uznala i řecká autokefalní ortodoxní církev a v listopadu stejného roku následovala i koptská církev v egyptské Alexandrii. Jen ruská ortodoxní církev nebyla v žádném případě ochotna uznat odštěpení Ukrajinců, patriarcha by tak ztratil třetinu svých věřících.

               Nevíme, kdy se Vladimír Putin dozvěděl o svém zhoubném onemocnění. (Oficiálně o něm vlastně neví nikdo, protože ho nemá). Nicméně se dá předpokládat, že to bylo někdy v roce 2019. Jinak by se sotva dalo vysvětlit jeho panické skrývání se před covidem a jakoukoliv jinou infekcí ve svém podzemním bunkru, kde strávil bez jakéhokoliv kontaktu s veřejností dva roky. Každý, kdo ho měl navštívit, se musel napřed podrobit třítýdenní karanténě a mnohonásobnému testování (mnoho olympijských vítězů z Pekingu se proto této pochybné cti být prezidentem přijat raději vzdalo). Svědčí to o tom, že věděl nebo aspoň předpokládal, že jeho imunita je oslabena.

               Na Putina sáhla smrt a zřejmě od této chvíle začal hrát v jeho životě rostoucí úlohu jeho zpovědník Tichon. Někdejší důstojník KGB, sloužící ateistickému komunistickému režimu, se totiž stal věřícím člověkem. Zpočátku zřejmě jen z oportunismu, aby si získal přízeň církve, která začala po roce 1991 hrát u ruského lidu stále důležitější úlohu, (chrám Alexandra Něvského v Tallinu je hlavním místem setkávání ruské komunity v Estonsku), později zřejmě stále více z přesvědčení. Stačilo, aby mu kolega z KGB, patriarcha Kyrill vysvětlil, že jedná v souladu s božími úmysly a těší se boží ochraně. Tak dostal Putin i svého zpovědníka a nejen tak někoho. Tichon Ševkunov je rozhodně zajímavá a velmi nebezpečná postava. Původně student kinematografie (díky tomu umí své myšlenky mediálně velmi účinně prodávat) dnes opat prestižního moskevského kláštera s titulem biskupa. V roce 2011 vydal knihu „Nesvatí svatí“ o své konverzi a osudech křesťanů za sovětské éry. Už v ní popisuje ruské pravoslaví jako obrodný proces křesťanství proti zahnívajícímu pasivnímu katolicismu na západě. V roce 2017 rozbouřil židovskou světovou komunitu, když označil vraždu cara Mikuláše a jeho rodiny za „židovskou rituální vraždu“. Tichon je považován za pravou ruku patriarchy Kyrilla a stejně jako patriarcha sám i současný ruský prezident působil v KGB (tam působili ostatně všichni kněží, kteří chtěli za sovětského systému vykonávat své povolání). Jestliže tedy Putin před sebou při sdělení diagnózy uviděl brány pekla, mohl mu jen jeho zpovědník dát naději na spasení a nebe – a tím mohlo být obnovení jednoty východní pravoslavné církve opětným přivedením ukrajinských odpadlíků do lůna moskevské církve a tím do náruče jeho bosse patriarchy Kyrilla, který Ukrajinu nejpozději od roku 2019 živelně nenávidí. Za to Bůh Putinovi odpustí všechny zlé činy, kterých se dopustil, všechny vraždy a války, protože ty všechny byly jen prostředkem k tomu, aby mohl vést svatou válku k zvýšení slávy boží.

               Nadějí na mírové ovládnutí Ukrajiny byly ony už vzpomenuté prezidentské volby v dubnu 2019. Porošenko skutečně drtivě prohrál (vyhrál jen v tradičně nacionalisticky orientovaném Lvově) a prezidentem se stal Zelenskij. Do něho vkládala Moskva velké naděje. Znali ho jako komika, vždyť vystupoval i v moskevské televizi a byl poměrně populární i v Rusku. Očekávali vstřícnost, podřízení se a naplňování minských dohod podle ruského diktátu. Byla to naděje, že se Ukrajina vzdá východních oblastí a Krymu a přijme svou úlohu ruského satelitu po vzoru Běloruska. Jenže přišlo rychlé vystřízlivění. Zelenskij se ukázal v otázce suverenity Ukrajiny jako věrný následník Porošenka. A bylo zřejmé, že jinou politiku ani žádný budoucí ukrajinský prezident dělat nemůže. Tak nějak ruským pozorovatelům uniklo, že je to proto, že Ukrajinci se naučili Rusy živelně nenávidět a snaha jim ustoupit by byla politickou smrtí, jakéhokoliv ukrajinského politika. Nicméně Putin uvěřil svým poradcům, že „nacistické“ vedení Ukrajiny je izolováno od přání obyvatelstva a rozhodl se pro silové řešení.

               Co ho ovšem znepokojovalo nejvíc, bylo pomalé ekonomické zlepšování ukrajinské situace. Zelenskij vyhlásil skutečně boj korupci, kterou byla (a ještě stále je) Ukrajina prolezlá. Korupce ovšem není na Ukrajině princip fungování státu jako v Rusku, ale faktor státní systém narušující. Pomalu se začal otáčet ekonomický vektor. Jestliže ještě kolem roku 2010 chodili Rusové žijící v Charkově za prací do Belgorodu a dalších ruských měst za hranicí, protože tam vydělali podstatně víc než doma, okolo roku 2019 se tento vektor začal otáčet. Rusko se nehýbalo z místa (ani nemohlo), Ukrajina se začala sice pomalu ale přece jen vzmáhat. To bylo vnímáno v Kremlu jako bezprostřední ohrožení ruského politického systému. Negativní příklad, kterému bylo třeba připravit konec.

               V prosinci 2019 byla ukončena stavba Kerčského mostu, který spojil Krym s ruským pevninským územím. Tento most byl strategicky nesmírně důležitý jednak pro obranu okupovaného poloostrova jednak pro možnost invaze z jihu. Možná že Putin plánoval útok na Ukrajinu už v roce 2020, ovšem do cesty se postavil Kovid. Ten způsobil ochrnutí života nejen v Evropě ale i v Rusku. Logistické problémy mohly být za těchto okolností pro útočící armádu nezvládnutelné. Putin se stáhl do svého bunkru a pokud i měl plány na útok, zatím je odložil.

               Rok 2020 mu nabídl příležitost, kterou musel považovat za dar nebes. Po zfalšovaných prezidentských volbách v Bělorusku se režim tamějšího diktátora Lukašenka bezmála zhroutil. Udržel se jen díky ruské pomoci (když například odmítli běloruští komentátoři v televizi podpořit Lukašenka, byli okamžitě z televize vyhnáni a nahrazeni „kolegy“ dovezenými z Moskvy). Bělorusko mělo pro Putina dva významy. Podle Volkova sloužilo Bělorusko Putinovi vždy jako jakási laboratoř, kde sledoval, co je všechno v diktatuře možné. V roce 2020 se přesvědčil, že diktátor se může udržet u moci, i když se proti němu postaví prakticky celý národ, pokud si udrží loajalitu represivních složek. Zadruhé se Bělorusko stalo na Rusku naprosto závislé. Lukašenko věděl, že jeho vláda i život visí doslova na vlásku, který drží Putin a byl ochoten dělat cokoliv, co mu z Kremlu poručili. Díky společným vojenským manévrům na začátku února 2022 se tak ruská vojska dostala do bezprostřední blízkosti hlavního ukrajinského města, které je v oblasti Černobylu vzdáleno od běloruské hranic jen několik desítek kilometrů.

               Určitou komplikací byly koncem roku 2020 prohrané volby amerického prezidenta Trumpa. Putin se spoléhal na americkou nečinnost, která by zřejmě v případě invaze na Ukrajinu i nastala. Trumpův slogan „America first“ a masívní zhoršení transatlantických vztahů s evropskými spojenci bylo velkou šancí. Putin se ovšem spoléhal na to, že Trump volby opět vyhraje, ostatně Rusové nemálo do těchto voleb investovali a nedovedli si představit, že by senilní Biden mohl dynamického diktátora typu Trumpa porazit a hlavně, že by se toto vítězství i uvedlo do politické praxe. Nakonec ale Trump prohrál, útok na Kapitol 6.ledna zůstal taky bez politických důsledků, ovšem Putin Američany pohrdal a nedovedl si představit, že by dokázali Ukrajinu prakticky podpořit. I když byla ztráta Trumpa bolestivá, nevedla ke korekci plánů.

               Putin byl totiž i jinak naprosto falešně informován. Od března 2020 prakticky nevylezl ze svého bunkru. Putin zásadně nepoužívá internet, protože se bojí hackerů. Jediným kontaktem s vnějším světem byly tak červené složky, které mu přinášejí jeho poradci. Nikdo z nich nechtěl diktátora rozčílit, a proto mu podávali pouze takové zprávy, o kterých předpokládali, že se mu budou líbit. Kdyby se zmínili, že na Ukrajině sílí odpor vůči Rusku, dostalo by se jim vzteklé prezidentovy reakce „Tak s tím něco udělejte!“ Lepší bylo referovat, jak je ukrajinský národ s novým prezidentem nespokojený (což byla pravda, popularita Zelenského klesla na začátku roku 2022 na 20 procent), že si přeje připojení k Rusku (což pravda nebyla) a že v ukrajinské armádě jsou vlivné síly, které dokážou přimět ukrajinskou armádu k okamžité kapitulaci případně přímo k přeběhnutí na ruskou stranu (což byl sice nesmysl, ale dobře se poslouchal). Putin se tak ocitl ve vlastním paralelním světě a vydával rozkazy na základě naprosto chybných premis. Jako když Stalin přikázal 23. června 1941, tedy v době, kdy se jeho armáda zhroutila pod německým náporem, ale jeho politruci mu ve strachu o vlastní život referovali o obrovských vítězstvích nad agresorem, protiútok. Tento fenomén je obecný, nepostihl tedy jen Putina. Ovšem žádný z Putinových poradců zřejmě nepočítal s tím, že díky jejich vymyšleným zprávám vyvolá prezident válku obrovského formátu.

               20. srpna 2020 došlo k pokusu o vraždu Alexeje Navalného, posledního opozičníka, který Putinovi znepříjemňoval život, protože poukazoval na systém korupce, který byl ale nosnou strukturou prezidentovy moci a fungování politického systému. (V této věci odkazuji opět jednou na knihu Leonida Volkova Putinland, rozpisovat se o této věci by znásobilo objem mého textu). Útokem na korupci podkopával Navalnyj přímo základy Putinovy moci. Vražda sice nevyšla, Navalnyj se ale vrátil z léčby v Německu a byl neutralizován vykonstruovaným procesem, v němž byl odsouzen k dlouholetému trestu vězení.

               V podstatě od konce roku 2020, když byla běloruská opozice definitivně rozdrcena a Navalnyj jako poslední zbytek domácí opozice eliminován, byly podmínky pro invazi na Ukrajinu dány.

               Možná tehdy se zrodila ona myšlenka správně invazi načasovat, aby si mohl prezident vítězství věnovat k narozeninám. Proč to nevyšlo, o tom příště.

               Tenhle text z Prodané nevěsty je jedno z mála optimistických míst v české kultuře. Češi optimismus tak nějak neradi. Ani když je k tomu důvod.

               Zda je volba generála Pavla „jackpot“, ještě nevíme (mně by se tam asi víc líbil Pavel Fischer nebo Danuše Nerudová, ale generál má šarm a uvidíme, co s tím udělá). Zaslouží si šanci. Ale v každém případě se podařilo zabránit tomu, aby se na prezidentský stolec dostal podvodník, lhář a hlupák. To je myslím dostatečný důvod, aby se otvíralo šampaňské a aby se přiměřeně radovalo. Kdy, když ne teď?

               Ovšem místo onoho radostného zpěvu „Dobrá věc se podařila,“ slyším stále „Dobře, ale…“ nebo „No jo…“

               když on Babiš ale neodchází, zůstává v politice a on může vyhrát příští volby.

               když ale on ten Pavel je voják, jestli on bude té politice rozumět.

               když ale jeho manželka je podplukovnice v záloze. Sluší se to vůbec na první dámu?

               když on ale v té komunistické straně skutečně byl.

a vůbec, kdo ví, jak je to s tím jeho výcvikem na rozvědčíka….

Atd.atd.

V momentě, kdy se podařilo zabránit požáru v rodinném domě, který by ten dům zničil, se ve Francii či v Německu otvírá šampaňské a všichni se nepokrytě radují (ve Francii o něco víc než v Německu, ovšem pokud zrovna nestávkují nebo nedemonstrují). V Česku se řekne: „No jo, ale prý ten požár může vzniknou i někdy později. A ten šéf hasičů byl stejně nějaký nepříjemný. Je to všechno v hajzlu.“

Já nevím, kde se ten negativismus bere, ale z některých sarkastických komentářů mých kamarádů jsem v šoku. „Prý chce zavést pořádek a klid, fuj! To jsme tu měli za bolševika!“ Přitom to jsou vzdělaní lidé a nemyslím si, že by byli frustrovaní tím, že nevyhrál Babiš (tedy pokud si na něho nevsadili nějakou vyšší sumu, ale natolik jejich inteligenci důvěřuji).

Ona tahle věčná nespokojenost má i něco společného s nechutí převzít zodpovědnost za vývoj ve vlastní zemi. Pokud jsou u moci „blbci“ je to super. Dá se nadávat, dá se jim předhazovat vina za jakékoliv vlastní selhání. V okamžiku, kdy se politika vrátí k normálu a do čela se dostanou lidi, co nedělají ostudu, přijde obava – koho budu teď moci obviňovat? Nebude panovat nuda? Aby to nebylo jako v Rakousku za prezidentování Heinze Fischera! Ten byl tak korektní, že na něho ani nejlepší humoristi nedokázali nic vymyslet. Co bude dělat chudák Jindřich Šídlo se svým „Šťastným pondělím“? Bude mít vůbec si z čeho dělat srandu?

Dovolím si citovat z dopisu amerického velvyslance v Československu Laurence A. Steinhardta. Ve svém dopise z 30.dubna 1948 napsal státnímu tajemníkovi Georgi Marshallovi tajnou depeši s informací v zemi právě lámané bolševickou revolucí. V ní píše: „Emigrační vlny po roce 1620 opakovaně odsávaly výkvět obyvatelstva, v zemi zůstávali drobní rolníci a řemeslníci. Ti, jak se zdá, nebyli nikdy ve chvílích krize schopni prokázat pevnost, odvahu a ušlechtilé vlastnosti, ale raději se skláněli před politickými bouřemi, které v zemi zuřily. Tito lidé vždy dávali přednost přežití bez zbytečného boje před bojem za svou svobodu. Během 300leté habsburské nadvlády, která skončila roku 1918, si Češi vypěstovali mimořádný talent k tichému rafinovanému odporu vůči existujícímu režimu. Jsou mnohem zdatnější v opozici, než když jsou sami u vlády a čelí problémům výstavby a uplatňování pozitivní moci…“

Prostě Češi musí vždycky kritizovat a být nespokojeni, jedno jak dobře či špatně se jim daří. Je to samozřejmě pohodlné, tvoření je mnohem namáhavější. Na někoho si zanadávat musíme, samozřejmě na ráně je naše vlastní vláda, ale pak je tu ještě Brusel, na ten se nadává mnohem líp a ten se ani neumí bránit.

Přál bych si, aby se Češi dokázali docela prostě a možná – připouštím – i naivně – radovat. Myslím, že by jim to hodně pomohlo. A ať se na mně „zklamaní“ lidé nezlobí, ale při téhle prezidentské volbě skutečně hrozila katastrofa apokalyptických rozměrů. Kdo se díval na televizní debaty, nemohl vycházet z údivu (tedy pokud nebyl mentálně oslaben buď dědičně nebo následkem stařecké demence) jak se člověk s intelektuálním potenciálem Andreje Babiše může ucházet o funkci prezidenta státu. Kdysi jsem četl jistou sociologickou studii, která dokazovala, že nejúspěšnější podnikatelé, tedy lidé, jejichž firmy nejrychleji rostou a vykazují největší zisky, zejména na začátku své existence, mají v naprosté většině IQ pod 100 bodů. V podnikání je to nebrzdí, nejsou tlumeni myšlenkami na možné nečekané problémy, nerozebírají potenciální nebezpečí příliš podrobně. Stačí když jsou odhodlaní, mají určitou vizi a dostatek bezohlednosti – případně i ochotu jít přes mrtvoly. Šéfové italských mafií nikdy nadměrnou inteligencí nevynikali (výjimkou může být současný šéf Cosa Nostry Bernardo Provenzano) a přesto vybudovali kvetoucí „business“. Andrej Babiš tímto způsobem mohl vybudovat svůj Agrofert, jenže v politice se vyžaduje přece jen více sofistikované myšlení a stát se nedá řídit jako firma (no dobrá ne všude, ve Venezuele může být prezidentem řidič autobusu, ovšem podle toho to tam i vypadá).

Překvapením bylo, že Pavel vyhrával nejen ve velkých městech, kde se s tím počítalo, ale v městech malých, na vesnicích, a dokonce i v baštách hnutí ANO jako například ve Valašském Meziříčí (kde je hlavním zaměstnavatelem podnik DEZA koncernu Agrofert). Babiš vítězil jen v okresech někdejších Sudet, a i tam většinou na venkově, největší počet hlasů a jediný výsledek nad 60 procent získal v okrese Bruntál (v okresním městě dostal Babiš dokonce 61,14 %). Moji maminku samozřejmě mohlo potěšit, že Petr Pavel vyhrál i na Starém Jičíně s 58,2% hlasů (a to přesto, že se jedná o rodnou obec poslední bojovnice na komunistickou budoucnost Kateřiny Konečné). Už se tolik nemusí bát chodit do klubu důchodců.

Pozitivní pro Česko je, že Babiš během prezidentské kampaně – zejména když z hrůzou zjistil, že mu ujíždí vlak – odhodil všechny zábrany, ukázal se jaký skutečně je a všichni, kdo to chtěli vidět, viděli, že císař je skutečně nahý. Televizní diskuze, billboardy, a nakonec šílená výzva lidem, aby si na něho vsadili a šli volit. Očividně se Babiš rozhodl řídit si kampaň sám a nespoléhat se na svůj marketingový tým. Možná mu to poradil Miloš Zeman, koneckonců Babiš o své kandidatuře rozhodl bezprostředně po rozhovoru se současnou hlavou státu (aniž by čekal na zasedání předsednictva hnutí, které ho mělo kandidovat na druhý den). Pro jeho Píáristy měla jeho kampaň tragický dopad. Marek Prchal, hlava Babišových kampaní, hodil ručník do ringu a od politické divize Agrofertu – hnutí ANO – odchází. Mezitím je jeho pověst naprosto zruinovaná, naposledy byl vyloučen z profesního sdružení kreativců v reklamě „Art Directors Club“, kde v minulosti obdržel až pět ocenění ADC Creative Awards Louskáček a Zlatý středník. Nevíme nakolik se snažil Babišovu kampaň v posledních týdnech usměrňovat, ale všechno nasvědčuje tomu, že v tom byl víceméně nevinně, protože Babiš vzal svou kampaň do vlastních rukou. Ovšem lítost nad Prchalem nějak nedokážu cítit – kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti – a on chtěl. Že od Babiše odcházejí další členové jeho nejbližšího týmu Tünde Bartha a Vladimír Vořechovský je jasným signálem, že to s ním prostě už nejde. Snad to časem pochopí i voliči – i když budou paní Schillerová a pak Havlíček za svého šéfa bojovat do posledního dechu. Poslouchat Havlíčkovy argumentace je taky věc pro silný žaludek. V podstatě volí metodu, které jsme na fakultě říkali „Systém Paťchová“ podle kolegyně, která měla jednoduchou taktiku. Když u zkoušky nevěděla, mluvila páté přes deváté a hrozně rychle, čímž zkoušejícího brzy vyčerpala a on zapomněl, na co se jí vlastně ptal – většinou zkouškou touto metodou prošla. Havlíček používá podobnou metodu, po několika větách už nikdo neví, o čem vlastně mluví, Babišovi a Havlíčkovi fandové mu sice nerozumí taky, ale ponechávají si víru, že onen „Superkarel“ mluví moudře.

To zoufalství v hnutí ANO i zoufalství Andreje Babiše, které bylo tak patrné, že ho musela od tiskové konference doslova odvést jeho žena Monika (od které bych tolik autonomie vlastně ani nečekal) je přece pozitivním signálem pro celou společnost.

Samozřejmě, Petr Pavel se ještě musí osvědčit. Dejme mu na to čas. Velkým překvapením pro mě bylo, když už do jeho volebního štábu přijela Zuzana Čaputová. Očividně měla radost, už se s tím plesnivým zlým dědkem na hradě natrápila dost. Ostatně, Pavlovu volební kampaň řídil Michal Repa – stejný manager, který byl i za zvolením paní Zuzany. Odnesla si flanelovou košili jako suvenýr – moje žena českou „flanelovou revoluci“ určitě hodnotila pozitivně, jejím oblíbeným nočním oblečením je flanelové pyžámko.  

Moje maminka dostala šanci přece jen zažít pár let s prezidentem, za něhož se nebude muset stydět. Moc jsem jí to přál, už skoro nevěřila, že se toho dožije.

Takže moc prosím všechny skeptiky. Vypněte své výhrady, nepřipojujte se k hnojometům řízených z Ruska a z Číny, kde novou hlavu státu nebudou moci vyblít. Je třeba věřit, že se věci v dobré obrátí. Samozřejmě že to není jisté, ale ta naděje, ta tady je. Takže se zkuste aspoň nějakou dobu prostě jen radovat. Uvidíte, že vám to udělá dobře.

A nebojte se, on si Jindřich Šídlo něco najde. I když taková sranda jako s Milošem to možná nebude.

Já tuším, že už toho máte dost a že už o přicházejících volbách nechcete nic slyšet. Ale poslední superdebata mi ukradla spánek z neděle na pondělí, a tak jsem se rozhodl, že mými skromnými silami přece jen ještě zabojuji. Pochopím, když se někteří z mých čtenářů na článek vykašlou, doufám jen, že to budou ti, kteří už mají stejně jasno, že budou volit a budou volit správně.

Přiznám se, že nejsem příznivcem přímé volby prezidenta. Je to dryáčnická komedie, ovládána píáristy bez odborného podkladu. Jde o to, jak se nejlépe prodat, a to pokud možno u těch, kteří se dají ovlivnit, případně levně koupit.

Nicméně právě volba prezidenta poskytuje překvapivě přesný obraz o stavu společnosti té dané země. Nejen v Česku. V Rakousku byla bezmála polovina voličů ochotna volit za prezidenta kandidáta, který nemá problémy s fašistickou minulostí země a otevřeně vyhrožoval, že „se ještě všichni budou divit, co všechno je z pozice prezidenta možné.“ Prohrál jen těsně a ten kámen, který spadl demokratické části rakouské populace ze srdce způsobil malé zemětřesení.

O čem tedy vypovídají prezidentské volby v Česku?

Především, že žena nemá šanci. Už v roce 2013 se zúčastnily až tři kandidátky – a uzavíraly startovní pole. Přičemž Zuzana Roithová, kandidující za KDU-ČSL, se dala označit za velmi seriózní kandidátku, která si zasloužila určitě víc než necelých pět procent hlasů, které jí voliči dali. Danuše Nerudová sice dosáhla o hodně lepšího výsledku, rozdíl je ale jen kvantitativní. Čeští muži jsou příliš v zajetí svých macho-představ, než aby volili ženu, a ženy zase kandidátce závidí, zejména pokud vypadá k světu a hlas jí prostě nedají. Pozitivní je jen zjištění, že u mladé generace toto už neplatí, Nerudová bodovala především u mládeže, a to je pozitivní signál. Za pět let bude pro další kandidátku možná zase ještě příliš brzy, ale za deset nebo patnáct se možná Češi přece jen prezidentky dočkají. Ve světě to ženy jako Sanna Marin, Kaja Kalas, Jacinda Ardern nebo konečně i Zuzana Čaputová nedělají vůbec špatně.

Dále že se seriózností bez patřičné PR prezentace pro širokou veřejnost se nedá nic dokázat. Přesvědčil se o tom Pavel Fischer. Určitě byl z kandidátů politicky nejzkušenější a nejméně napadnutelný, těžko by se na něm hledal nějaký škraloup. Ale možná právě proto nezaujal. Inteligence mu přála, ale to je tenká pětiprocentní vrstva společnosti, přes tu se přeskakuje těžko a s pěti procenty ještě nikdo prezidentskou volbu nevyhrál. Češi vyžadují srozumitelného kandidáta, který mluví jednoduchou řečí nebo raději skoro vůbec. Doba expertů v politice je – bohužel – už pryč. O úspěchu či neúspěchu v politice nerozhoduje kompetence, ale PR týmy, které dokážou svého kandidáte nejlépe „prodat“. To není jen český fenomén, tak to funguje už všude na světě – tedy tam, kde se ještě volí. Těch zemí je ale rok od roku miň. Pavel Fischer to možná zkusí za pět let znova, ovšem letos nedosáhl ani na svých deset procent z voleb v roce 2018. Pokud tedy není masochistou, který rád prohrává, měl by si další účasti ve volbách rozmyslet. Nebo si najmout nový volební tým, který ho bude prodávat jako nedostatkové zboží se slevou. Jedno, nakolik mu z toho bude špatně.

Lidé hledají Spasitele. Šíření strachu je pořád nejúčinnější kampaní a Češi jsou na tuto taktiku velmi náchylní. V roce 2013 to bylo strašení sudetskými Němci, v roce 2018 uprchlíky. Jedno, že to bylo pokaždé naprosto vymyšlené téma, které nemělo s pravdou ani vzdáleně nic společného. Ale stačilo tvrdit, že Schwarzenberg chce vrátit majetky sudetským Němcům, nebo že Drahoš slíbil v Bruselu, že přijme všechny uprchlíky do Česka a Miloš Zeman se dvakrát těšil z volebního úspěchu – který se pokaždé stal pro Česko politickou katastrofou. Samozřejmě že takový úspěch dělá školu, Zemanův žák Babiš už to spouští s hrozbou zavlečení Česka do války na Ukrajině. Marek Prchal a jeho tým už vymysleli, co může fungovat. Generál rovná se válka. Válka je teď na Ukrajině, v myslích českých ustrašených lidí se spojí aicky Pavel – válka na Ukrajině – nebezpečí!!! Moje spolužačka Marie pláče na Facebooku – „Pane Babiši, budu vás volit. Ani já nechci posílat naše děti do války.“ Ne, Marie, ta válka si pro naše děti přijde, pokud ji nezastavíme jinde, na cizím území!

Na internetu se už šíří masově řetězové maily – ještě jste ten mail od Pepy Horáka nedostali? Trolové se snaží. Pod – trochu nešťastným – srovnáním Pavla jako válečného hrdiny s dotačním bossem Babišem se ho jen hemžilo nenávistnými komentáři vůči Pavlovi – dojem, že většina národa se ho bojí a ho nenávidí se tím může vytvořit. Pod volebním doporučením senátora Vystrčila se hned objevily nenávistné komentáře od facebookových adres s neskutečnými jmény „Emerit Honza“ nebo „Dora Franz“. Trolí fabriky jsou většinou financovány z Moskvy. Kdo už má nervy prodírat se houští nenávistných komentářů? Tuto taktiku ruské trolí farmy popisuje Leonid Volkov ve své knize „Putinova země“ (nevím, zda vyšla v češtině), ale i Alexandra Alvarová ve své knize „Průmysl lži“ (v češtině vyšla). Často nejsou za těmito komentáři skuteční lidé (pokud ano, vystupují stejně pod vymyšlenými identitami), ale jen počítače. Mají v člověku vyvolat pocit, že je se svým názorem osamocen, což ho uvrhne do deprese a do politické inaktivity.

Dá se to poznat i podle toho že pokud napíšete složitý komentář – pokud možno s určitým neologismem, vtipem, nad kterým je nutné se zamyslet – zůstane váš komentář bez odpovědi – počítače si s tím nevědí rady. V případě jednoduchého komentáře nebo jen smajlíka musíte počítat se „shitstormem“, čili s vlnou nenávistných reakcí.

Tito trolové vstoupili jednoznačně do služeb Andreje Babiše. I jeho setkání s Jaroslavem Foldynou v den prvního kola voleb a následná podpora od extremistických minipartají s příklonem k Rusku, jako je například Trikolóra, nebo komunisté se Skálou a Konečnou, svědčí o tom, odkud chce Babiš rozšířit svůj volební potenciál a od koho očekává pomoc.

Andrej Babiš je totiž v dost prekérní situaci. Jeho volební potenciál není dostatečný, to ví i on a jeho volební tým. Oněch 34,99 procent sice vysoko překročilo čísla z předvolebních průzkumů, ale stejně to bylo i u Petra Pavla. Babiš – nebo spíše jeho volební tým – ví, že svůj volební potenciál z velké části vyčerpal. Může počítat s částí hlasů od Bašty a tedy SPD, ale ne se všemi, s voliči Danuše Nerudové, Pavla Fischer či Marka Hilšera to bude mít hodně těžké. Sázkové kanceláře dávají na Babiše aktuálně kurs 1:9, na Pavla 1:1,05. To není povzbuzující. Na mítink Petra Pavla v Ústí nad Labem přišly davy lidí, k Babišovu obytňáku se jich tolik nehrne – a jsou to pořád ti stejní – členové jeho bezmála náboženské sekty, která ho uznává za politického Mesiáše. Navíc byl začátek kampaně druhého kola pro Babiše hodně nešťastný. Tisková konference mu naprosto ujela, očividně jednal spontánně, a ne po poradě se svým týmem. I když vykřikoval, že považuje volební výsledek na skvělý, bylo vidět, že sám těm slovům nevěří. Strašidlo porážky na něho sáhlo ledovou rukou, celý se z toho třásl. V předvolebních prognózách politici vyvozovali, že pro Pavla mohou nastat v druhém kole potíže, pokud volební výsledky Babiše a Bašty společně překročí hranici 40 procent. Nestalo se ani to – zůstali s 39,44 % sice těsně, ale přece jen pod touto hranicí. Babiš prostě Baštovi odsál hlasy, zkanibalizoval ho stejně, jako v parlamentních volbách sociální demokracii.

Jeho blábolení o tom, že Pavel je něco jako Putin, navíc podané primitivním způsobem „Která země má v čele důstojníka KGB? Správně. Rusko!“ vyděsilo i jeho nejvěrnější. Hejtman ostravského kraje Vondrák, ač člen ANO, odmítá svého šéfa volit. I když ví, že to může znamenat vyhazov. Ostravský primátor Tomáš Macura dokonce veřejně koketuje s vystoupením z hnutí. Svým projevem na této tiskovce mohl Babiš oslovit opravdu jen lidi s IQ hodně pod sto. Zřejmě to vystoupení vyvolalo i v jeho volebním týmu paniku, ty billboardy se strašením válkou nemohly překvapit, překvapilo ale jejich primitivní poselství a způsob jeho podání. Babišova výzva, aby Pavel ukázal nějaké fotky, na kterých si podává ruku s evropskými politiky taky nebyla nejšťastnější, ukázalo se, že jich má Pavel víc než dost. S tím Babiš a jeho tým nepočítali – copak si neumí takové věci dopředu zjistit ještě než se blamují? Prchalovi se nějak nedaří. Babiš se ze zoufalství vrhl aspoň na Pavlovu fotku s Gerasimovem. Kapitál z toho zase nevytloukl.

Pokus s nábojem pro Moniku svědčí o naprostém zoufalství. Prostě už nic nemáme, tak zkusme tohle! Třeba to něco přinese! Teď snaha o buzení soucitu s dopisem s výhružkami flintou a odstoupení z kontaktní kampaně. To je kňučení o soucit a vyhlášení politického bankrotu.

Ovšem co má nebohý Marek Prchal dělat se svým šéfem, který je očividně bezradný, který ze zoufalství straší válkou a novou totalitou, přičemž ta totalita má spočívat v tom, že si vláda a prezident nebudou dělat naschvály. Nemá co nabídnout a celá jeho snaha je orientována jen na negativní kampaň namířenou proti protikandidátovi. A to nestačí. Dokázal to právě v oné debatě v české televizi. Pokud nemá možnost opakovat naučené fráze, je ztracený. Působil jako dezorientovaný vyčerpaný stařec. Ví, že si ukousl velké sousto a dusí se jím. Hejtman Vondrák měl pravdu, když řekl že se Babiš na funkci prezidenta prostě nehodí. Nejlepší by bylo, kdyby zmizel z veřejnosti a raději nemluvil, to se ovšem dá udělat ve volbách parlamentních, ne ale v prezidentských.

Babiš prakticky nemá prostředky, aby zvýšil svůj volební potenciál, jeho jedinou šancí je tedy snížit volební potenciál svého protikandidáta, tedy přimět lidi k tomu, aby k volbám nešli. Čili protikandidáta udělat pro voliče nevolitelným – hnojomety jedou naplno, ruští trolové se můžou přetrhnout. Myslím si, že i ty zprávy o tom, že Agrofert financoval zbraně Islámského státu pocházejí ze stejné dílny. Mají za úkol přesvědčit voliče, že Pavel používá ve své kampani vylhané zprávy. Zdůrazňování Pavlova češství jako například od Martina Dejdara považuji osobně za hodně nešťastné. Nacionalističtí blázni Pavla nevolí.

Babišova taktika musí být tedy jen jedna. Strašit, strašit a strašit. Pomlouvat, pomlouvat a pomlouvat. Pokud se žádný kompromitující materiál na protikandidáta nenajde, musí se vymyslet.

Tvrzení Miloše Zemana (zajímá ještě někoho jeho názor?), že není obvyklé, aby byl v čele státu s demokratickým zřízením bývalý generál je samozřejmě jen účelové a opět jednou lživé – Miloš jako věrný následník komunistů řekne ostatně pravdu, jen když se splete. Není třeba hledat až v minulém století, kdy byl americkým prezidentem Ulysses S Grant, velitel z občanské války. Ve spojených státech byl prezidentem i v letech 1953–1961 Dwight Einsehower a abychom nechodili až za oceán, Francouzi pořád nedají dopustit na Charlese de Gaulleho, který jim vládl z pozice prezidenta v letech 1959–1969. A byl to právě on, generál, který dokázal ukončit historicky věčné nepřátelství mezi Německem a Francií a podal ruku k smíření přes Rýn německému kancléři Konrádovi Adenauerovi a stal u zrodu Evropské Unie, která si při svém zrodu jakožto „Evropské společenství uhlí a oceli“ dala jen skromný cíl kontroly výroby oceli a produkce uhlí, tedy surovin potřebných k výrobě zbraní. Oběma státníkům (skutečně se jednalo o státníky v pravém slova smyslu, ne o prosté politiky) šlo o jediné. Zabránit, aby se zničující válka, které se de Gaulle dokonce aktivně účastnil, nikdy nemohla opakovat.

Generál prezidentem tedy neznamená aicky válku spíš naopak, ale vysvětlujte to prosťáčkovi zblbnutému propagandou nakladatelství Mafra a podporovanou všemi prokremelskými dezinformačními platformami! Ten se už vidí v uniformě se samopalem někde na Donbasu a bude volit svého spasitele Andreje.

S jádrem Babišových obdivovatelů se nedá nic dělat. Nedají se ovlivnit žádnou věcnou argumentací. Tady jde o víru a víra to jsou emoce a emoce jsou vždy v protikladu k rozumu a nenechají ho působit. Je tedy třeba, aby se ti, kteří si ten rozum podrželi, nenechali znechutit a k volbám šli. Každý, kdo zůstane doma, vlastně volí Andreje. Jestliže Babišův tým nedokáže podstatně zvýšit počet svých voličů přímých, tedy těch, kteří přijdou k volbám aby mu hodili hlas, může podstatně rozšířit potenciál svým voličů nepřímých, tedy těch, kteří v den voleb zůstanou doma. Možné to je, s tímto nastavením se setkávám nejen u příspěvků v Pražské kavárně, zklamané propadem jejich favorita Fischera, ale i u mých známých a kamarádů. Tady má Andrej šanci – a nebude váhat se jí chopit. Připojil se například i Michal Kocáb. Svým paušálním antikomunismem a odmítáním volby ze současných kandidátů se vlastně postavil nepřímo a zřejmě neúmyslně na Babišovi stranu. Jenže stejně se může zachovat podstatná část demokratického voličstva.

       Přesto se k volbám podle průzkumů chystá nevídaných 81 procent voličů. (Myslím si, že zůstaneme těsně pod 70 procenty) Přesto varuji předtím, aby si slušní lidé ulehčeně vydechli a mysleli si, že už Babiš prohrál. Při předposledních maďarských volbách se taky celý svět radoval z mimořádně vysoké volební účasti v Maďarsku a předpokládal, že Maďaři šli k volbám, aby konečně odvolili nesnesitelného Orbána. Opak byl pravdou. Maďaři se hnali k volebním urnám, a to i ti, kteří normálně k volbám nechodili, v obavách, aby jim zlí měšťáci a intelektuálové dobrotivého strýčka Viktora neodvolili. Proto opatrný optimismus a víkend na lyžích místo prezidentské volby není rozhodně dobrý nápad. Ani kdyby bylo krásné počasí. Spoléhat se na to že pán Bůh pošle nečas by bylo rouhání. Už jednou pomohl, při posledních parlamentních volbách. Spoléhat se na něho i nadále není rozumné.

Co by znamenalo prezidentství Andreje Babiše pro Českou republiku? Těžko říct, zda může dělat ještě větší ostudu než Miloš Zeman.

Ale přímá prezidentská volba má symbolickou hodnotu – je charakteristikou národa. Vážnost, kterou si Česká republika získala v čase svého předsednictví EU v minulém půlroce, může tedy velmi rychle zase ztratit.

Mimochodem, Petr Pavel by si měl najít pořádného doktora. Že kvůli nachlazení ztratil hlas právě v rozhodující fázi kampaně? Dvě tabletky kortisonu tedy 50 miligramů, mi hlas vždycky spolehlivě vrátilo – hlasivky totiž odpuchnou. A Kortison jeden dva či dokonce tři dny ještě nikoho nezabil!

Zřejmě to není paradox ale logický důsledek, že největším českým přínosem do světové literatury není dílo nějakého myslitele nebo filosofa, ale satirika a humoristy. Není to tedy ani Karel Čapek, Václav Havel, či nositel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert, už vůbec ne Alois Jirásek (který byl Haškovým třídním učitelem v první třídě gymnázia a kterého Hašek upřímně z duše nenáviděl) či Palacký, ale anarchista a opilec Jaroslav Hašek. Uznávám, že opilec svým způsobem geniální.

               Možná svým přístupem k literatuře a životu skutečně nejlépe zosobňuje české chápání světa. postrádající respekt před čímkoliv, které si dokáže dělat legraci i z těch nejvážnějších věcí a odmítá přebrat zodpovědnost za své chování i za účast na událostech světových. A kdo může lépe zosobňovat toto české chápání politické zodpovědnosti než zlý a mstivý stařec na pražském hradě, který jako prezident českého státu udává normy společenského chování. Švejkem to ovšem nezačalo a Zemanem to nekončí. Tato podivná vlastnost se táhne českými dějinami zřejmě už od tragédie na Bílé Hoře, těžko říct, zda byla geneticky zakódována už předtím.

               Hašek svou knihou „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ prolomil do té doby neslýchané tabu, a sice dělat si legraci z něčeho tak fatálního jako je válka, dokonce válka tak ničící jako byla první světová. Patrick Ryan, který se proslavil svým nesmrtelným románem „How I won the war“, čili „Jak jsem vyhrál válku“ (Český překlad naprosto výjimečně převzal originální titul), se na Haška jako inspiraci přímo odvolává. Jeho „antihrdina“ Ernest Goodbody má se Švejkem až příliš mnoho podobných vlastností, i když je samozřejmě anglický humor od českého odlišný. Ale Hašek byl v odvaze, použít satiru pro událost masového vraždění, první. Moje babička by řekla “Nic mu nebylo svaté.” Jenže válka svatá NENÍ. A to, i4.cz když k ní vyzývá patriarcha.

               Zřejmě to ani nikdo jiný být nemohl. Hašek totiž humor nepsal, on ho žil. Vysmíval se životu nejen ve svých textech, ale každodenně svým chováním. Celý jeho život probíhal jako jakási satira na žití, extrémně intenzivní úlet, který si logicky vybral svou daň. Hašek zemřel v 39 letech na selhání jater jako důsledek jeho těžkého alkoholismu.  Třetího ledna 2023 od jeho smrti uplynula právě sto let. Ale bez onoho permanentního alkoholového oparu by zřejmě jeho dílo nevzniklo.

               Celý jeho život je jakoby nereálný. Už jeho otec pomocný učitel Josef Hašek zemřel na nemírné požívání alkoholu, Jaroslavovi bylo tehdy třináct let. Z gymnázia ho vyloučili, údajně pro účast na demonstracích, kdy házel kamení na nuselské policejní stanici či rozbíjel okna ve Stavovské divadle. Sice se nakonec vyučil drogistou, a dokonce odmaturoval na Československé obchodní akademii v Praze, ale pravidelná práce nebyla nic pro něho. Hašek v onom pověstném kole pro křečky, ve kterém se v životě povětšině točíme, běhat neuměl a nechtěl. První místo dostal v bance Slávia, odkud byl ale poměrně rychle vyhozen pro opakovanou neomluvenou absenci.

               Zda se v roce 1903 zúčastnil na makedonském protitureckém povstání není dokázáno, zato už v roce 1907 byl členem českého anarchistického hnutí a dostal se dokonce do jeho vedení. Politické ambice pochoval, když se zamiloval do Jarmily Mayerové, které se stala v roce 1908 jeho ženou a v roce 1912 i matkou jeho jediného syna Richarda.

               Zřejmě žádný český a možná ani světový autor nepsal tak lehce a s tak minimálním pocitem zodpovědnosti za to, co píše, jako Hašek. Existuje od něho více než 1500 textů (někteří jeho životopisci udávají i číslo 2000) , ovšem ten seznam zřejmě zdaleka není úplný, protože ve své práci používal až 150 různých pseudonymů. Jednou vzplál v Praze drsný spor dvou redaktorů. Jeden působil v sociálně demokratických novinách, druhý v národně orientovaném. Spor poutal pozornost veřejnosti, protože byl veden tak nevybíravě a urážlivě, že všichni očekávali, že skončí před soudem pro urážky na cti. Nakonec vyšlo najevo, že za jmény obou těchto redaktorů stál Jaroslav Hašek.

               Samozřejmě, že Hašek zápasil stále s nedostatkem peněz. Jeho vydavatelem se stal Karel Ločák (časopisy Veselá Praha, Letem světem, kalendářů a časopisů pro ženy) protože jeho nakladatelství bylo přímo proti kavárně Tůmovka. Když neměl Hašek na útratu, napsal rychle fejeton, odnesl ho k Ločákovi a z honoráře zaplatil útratu. Při svém pracovním tempu neměl čas své články po sobě číst a nedělal to ani jeho vydavatel. Natolik Haškovi důvěřoval nebo spíš mu to bylo jedno.

               O Haškově působení v redakci „Světa zvířat“ je známo hodně. Toto místo mu působilo jako ekonomická základna, když se chtěl oženit. Dokázal si ale vymýšlet neuvěřitelná zvířata a prezentoval je čtenářům jako například papoušky, kteří se dokáží opít do bezvědomí, vlkodlaky nebo „prablechu.“ Když ho z redakce konečně vyhodili, byla pověst časopisu už nenapravitelně poškozena.

               Hašek se dokonce jistou dobu živil – stejně jako jeho hrdina Švejk – falšování psích rodokmenů a prodejem pouličních psů které vydával za čistokrevné.

               Vrcholu své „žité satiry“ dokázal Hašek založením „Strany mírného pokroku v mezích zákona“ v roce 1911 – jak jinak než v hospodě, ve Zvěřinově restauraci na Vihoradech. Strana kandidovala dokonce ve volbách – kde získala 16 hlasů.

Ve svým předvolebních projevech propagoval Hašek například obnovu otroctví či znárodnění domovníků. Dobře se při tom bavil a alkohol tekl proudem. Při svých přednáškách byly první tři otázky z publika zadarmo, každá další stála půl litru piva. Typická pro Haška a jeho způsob života byla „Apoštolská cesta tří členů strany“. Jeden z nových členů strany František Wágner se dopustil neodpustitelného prohřešku, když se při přednášce Haškově v hospodě „U zlatého litru“ dloubal v nose. Kárný výbor strany ho pak odsoudil k domu, aby objel celé Rakousko Uherské mocnářství ve čtyřech měsících. Na cestu mu stran poskytla příspěvek 40 korun. Nic netušící Wágner to zřejmě vzal jako recesi a šel domů spát, aby se ráno probudil do zlého snu. V jeho bytě stáli Hašek a Jaroslav Kubín jakožto trestné komando, sbalili mu věci na cestu, odvlekli ho k vlaku a absolvovali první část cesty do Jihlavy. Oni tři pánové se tedy skutečně pohybovali českými zeměmi, Uherskem a Rakouskem přičemž vyhledávali především přenocování v pivovarech, kde byl skoro vždycky český sládek ochotný poskytnout jim přístřeší, stravu  a pivo. Neváhali ale ani navštěvovat české politiky jako například tehdy vedoucí osobnost české politiky ve Vídni básníka Josefa Svatopluka Machara, kterého „pumpli“ o pět korun. Onu cestu dokončil nakonec Hašek sám. Wágner se někde přidal k potulné divadelní společnosti a poté někde v Chorvatsku opustil Haška i Kubín. Hašek skončil jako tulák ve vězení, a nakonec se vrátil z Terstu pěšky do Prahy.

               O činnosti své „strany“ spisoval Hašek zápisky, spíš skicy na dvě až tři strany, které nabídl hned v roce 1912 svému vydavateli Ločákovi, který mu dokonce vyplatil zálohu. Když ale Ločák zjistil, že se jedná o nešetrnou satiru na četné politické osobnosti té doby, dostal strach a texty neotiskl. Daroval je Haškovu dobrému příteli Aloisu Hatinovi, u něhož je objevil Haškův životopisec Václav Menger. Tak se některé z článků objevily v roce 1936 z iniciativy Julia Fučíka v Rudém právu. Tím, že se Hatina nechal přesvědčit, aby rukopis ponechal u Mengera, spis šťastně přečkal válku. Hatina byl totiž nacisty zatčen a jeho knihovna zničena. Jako kniha byly „Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona“ vydány až v roce 1963.

               Shodou náhod podobný osud jako na Hatinu čekal i na první překladatelku Haškova Švejka do němčiny Grete Reiner. Haškův vydavatel Adolf Synek měl totiž velké problémy najít někoho, kdo by byl ochoten knihu přeložit. Právě německým překladem a následným úspěchem knihy v Rakousku začala světová sláva dobrého vojáka Švejka. Nacisté do Gretě Reiner neodpustili. Někdy mezi lety 1943 a 1944 ji zavraždili v Osviečimi. 

               Neuvěřitelné až surrealistické Haškovy osudy pokračovaly i za první světové války. Narukoval v roce 1915 – údajně dobrovolně a protože to nikomu neřekl, bylo po něm dokonce vyhlášeno pátrání – k 91.pluku v Českých Budějovicích a s ním odjel na haličskou frontu, kde se nechal při první příležitosti v září 1915 zajmout od Rusů. V ruských zajateckých táborech panovaly údajně pekelné poměry, zejména příšerné byly epidemie skvrnitého tyfu na který velká část zajatců zemřela. Zatímco český spisovatel Jan Weiss popisuje pobyt v zajateckém táboře Tockoje jako skutečné peklo, Hašek prošel zajateckým táborem psychicky nepoznamenán (tělesně ale na něm pobyt v zajateckém táboře údajně stopy zanechal, je možné, že právě tam se nakazil tuberkulózou) a vstoupil do československý legií. Je typické pro Haška, že disciplína a národní nadšení, které ovládalo legie, nebyla nic pro něho. Najednou se objevil na opačné straně fronty v Rudé armádě a tam se stal dokonce politickým komisařem.

Stal se ředitelem armádní tiskárny v Ufě a komisařem pro práci s cizinci. S touto kapitolou jeho života jako by si jeho životopisci nevěděli rady. I antikomunisté jsou ochotni Haškovi toto jeho období odpustit jako opilecký úlet zmateného intelektuála anarchisty. Ačkoliv očividně dezertoval a následně bojoval právě proti československým legiím, jejichž hlavní pozice byly na Sibiři a Ufa byla opěrný bolševický bod právě při dobývání Sibiře. Jenže Hašek v Rusku vůbec nepil. Nejen, že mu chyběli kamarádi, ale možná se skutečně v té ideologické práci pro bolševický režim, v němž hrál důležitou úlohu, našel. Možná pil hlavně tehdy, když pro sebe takové životní naplnění neměl.  Hašek nepoznal zločinnost systému kterému oddaně sloužil, zřejmě věřil, že se skutečně tvoří něco nového, odlišného od světa, ve kterém žil až doposud, který mu nesmírně lezl na nervy a kterému se nelítostně vysmíval. Nicméně i o genocidní občanské válce v Rusku dokázal psát s humorem a dokázal si z ní dělat legraci. Existují eseje z jeho působení v Rudé armádě a hrdinské eposy to nejsou. Ostrý jazyk mu zůstal i ve střízlivém stavu. Opravdu neexistovalo nic, před čím by se jeho sžíravý humor zastavil. Hašek se tedy v době svého komunistického angažmá překvapivě zcela vzdal alkoholu. Abstinovat v Rusku určitě nebylo ani snadné ani populární. Po návratu do Čech v roce 1920 začal zase pít jako kdysi před válkou.

               Jestliže si dokážu vysvětlit důvody, proč se zapálil pro komunistickou věc, o to záhadnější pro mě je, že se náhle uprostřed zuřící občanské války v Rusku (trvala až do roku 19822), objevil zase doma. I když mu za dezerci od legií mohl hrozit trest. Prozřel a poznal, že sloužil zločincům? Nebo se stal paranoidním ruským bolševikům jako cizinec podezřelý a hrozilo mu obvinění ze špionáže, což by se rovnalo jistému rozsudku smrti?  Nebo mu jen chybělo psaní a kamarádi, a hlavně cílový objekt, z kterého si mohl svými články dělat legraci – to úžasné české maloměšťáctví, které bylo přímým pokračováním maloměšťáctví rakouského?

               Hašek tedy své ruské dobrodružství přežil a v roce 1920 se zase objevil v Praze. Nebyl sám, z Ruska si přivezl svou druhou ženu Alexandru Grigorjevnu Lvovou, nazývanou Šura, ačkoliv se svou první manželkou Jarmilou nebyl rozveden. Šuru poznal v tiskárně v Ufě, ona měla dvacet jedna let on třicet šest. Když Hašek onemocněl skvrnitým tyfem, starala se o něho. Vzali se v Jekatěrinburgu, Hašek jí tak nějak zapomněl prozradit, že už ženatý je. Hašek ji v Čechách vydával za ruskou kněžnu, kterou zachránil před bolševiky, ve skutečnosti byla ale Šura  – na rozdíl od Haškovy intelektuální ženy Jarmily –  velmi prostou dívkou, která sotva uměla číst – česky se nikdy nenaučila.

               Když se Hašek odstěhoval do Lipnice a pracoval na svém nej větším díle, na Švejkovi, doprovázela ho Šura do hospody, aby ho odvedla domů a když už kvůli oteklým nohám nemohl chodit, nosila mu pivo domů ve vědru. Hašek jednou v opilosti slíbil, že koupí v Lipnici nad Sázavou dům (číslo 185) a zrekonstruuje ho, dostal se tak do velkých finančních potíží. Nezbylo mu, než publikovat, a tak začal Švejk vycházet na pokračování v levných sešitech v týdenních intervalech s ilustracemi Haškova přítele Josefa Lady (se kterým se seznámil ještě v době svého anarchistického období v roce 1907). Sešity se prodávaly v kioscích a po hospodách a šly na dračku.

Úspěch u čtenářů byl obrovský a pomohl autorovi z finančních obtíží, honoráře nebyly špatné. Literární kritiky byly ovšem zničující. Recenzenti se hrozili cynismu protiválečné satiry i vulgárního jazyka, označili Haška za nepořádného, permanentně opilého, nevypočitatelného anarchistu. Češi zase jednou nepoznali svého génia, stejně jako kdysi Dvořáka či Janáčka. Teprve po úspěchu v zahraničí jsou ochotni uznat, že v české kotlině vzniklo zase něco velkého.

               Jak je známo, Hašek svého Švejka nedokončil. Zemřel 3.ledna 1923. V roce 1925 byla „Dobrodružství dobrého vojáka Švejka za světové války“ zakázána v československé armádě jako snižující vojenskou morálku a byla odstraněna ze všech armádních knihoven.

               Dnes jezdí turisté do Prahy i kvůli Švejkovi. Hospoda „U Kalicha“, kde se Švejk měl potkat s kamarády „v šest po válce“,  žije z organizovaných výprav, když jsem sem přišel s mým rakouským přítelem, cítili jsme se spíše jako nezvaní hosti, kteří zabírají místo. V hospodě „U Brejšků“, kde Hašek v podzemí rád tvořil a chodil za pivo lámat led z Vltavy, který hospodští používali v dobách, kdy ještě nebyly chladničky na chlazení piva a kterou turisté neznají, to bylo o mnoho lepší. Švejkových hospod je v Praze spousty, žádná z nich ale se Švejkem nic společného nemá. I když – při Haškově pivní aktivitě, není vyloučeno skoro ani u jedné, že by se tam Švejkův autor někdy nezastavil na pivo. Jen musí mít ta hospoda křestní list starší než 1920.

               Švejk je symbolem české povahy. Hrát si na idiota, být přitom přesvědčen o své chytrosti (které se jinak říká vychcanost) a snažit se obelstít systém. Úřady, sociální pojišťovnu, a hlavně finanční úřad. To Čechům zůstalo dodnes. Odvaha vzít zodpovědnost do vlastních rukou a stát se státotvornou silou velké části národa stále ještě chybí.

               Snad se aspoň po nadcházející prezidentské volbě začne blýskat na lepší časy. Ta křižovatka, na které Haškův a Švejkův národ stojí, je zase jednou osudová.

               Zase se přiznám k jednomu mému omylu. Vzhledem k tomu, že jsem za poslední dva roky nezažil ani jediný případ chřipky, už jsem ten chřipkový virus odepsal jako vymřelý živočišný druh. Prostě jsem považoval vymření tohoto druhu – po kterém by se kromě vědců zřejmě nikomu nestýskalo – za kolaterální škodu způsobenou pandemií Covidu 19 a opatřeními proti tomuto viru.

               Kde by taky měl ten chudák chřipkový virus přežívat? Na stromě nebo v mraveništi, dokonce ani pod zemí to nedokáže, potřebuje k svému přežití a množení lidské sliznice – a ty byly chráněny respirátory, přes které se ta chudinka nedokázala dostat. Už jsem mu kopal hrobeček a chtěl na něm zapálit svíčku, když se tu ta potvora objevila – a jak! Zuřivá, agresivní a smrtící.

               Nevíme kudy kam, tolik chřipkových případů jsme ještě nikdy neměli a naši stařečkové umírají jako mouchy na začátku zimy. Umírá jich vlastně víc než na Covid, což je dáno tím, že tentokrát nejsou vůbec chráněni. Při Covidu byl lock down, žádné návštěvy v domovech důchodců, tím pádem jen minimální přenos zhoubného viru. Covid sem tam dokázal prolomit ochranná opatření, chudák chřipka byla naprosto bezmocná. Jenže pak se do toho obuli sociologové, psychologové a jiná havěť. Někteří zřejmě potřebovali habilitovat, jiní toužili po prezentaci v médiích. Vypracovali studie, ve kterých plasticky vylíčili nesmírné utrpení důchodců v domovech důchodců, které nesměly navštívit jejich děti ani vnoučata a popsali, do jakých depresí je to uvrhlo. V důsledku toho nikoho ani nenapadne zakázat v nějakém domově důchodců návštěvy, a pokud ho to i napadne, rychle se snaží na takovou myšlenku zapomenout. Nikomu se nechce figurovat na titulních stranách novin jako krvelačný sadista, který odmítá svým svěřencům návštěvy chřipkou nakažených dětí a vnoučat. Následkem toho nejsou obyvatelé domovů seniorů depresivní, hlavně proto, že jsou mrtví.

               Tolik mrtvých jsme ještě nikdy na našem oddělení neměli, za jeden víkend zemřelo osm lidí, z toho šest s virem chřipky v těle. V chladničce máme místo jen pro čtyři, kde byli ti ostatní nevím a nechci to vědět. Venku mrzlo, takže možnost se nabízely…

               Samozřejmě jsou to všechno lidé, kteří byli už předtím těžce nemocní. Chronické obstrukční plicní choroby, astmata, srdeční nedostatečnost, demence. Ale tyhle měl Covid ve vizíru taky – a přesto jich nedokázal sprovodit ze světa tolik, a hlavně ne tak rychle. Průběhy jsou taky doposud neznámé a hodně dramatické. Prvním příznakem je často – a nejen u starých – ztráta vědomí, tedy synkopa, ještě předtím, než se objeví horečka. V důsledku tohoto příznaku spěchá postižený do nemocnice a tam v čekárně nakazí nic netušící pacienty čekající na vyšetření z jiných důvodů. Už fakt, že se nacházejí v nemocniční čekárně dává tušit, že se nejedná o zdravé lidi a virus se na nich může vyřádit. Hodně z našich starých pacientů upadá v rámci infekce chřipkou do deliria, tedy do stavu zmatenosti. Mnozí z nich se z toho stavu nedokážou dostat, a to ani s pomocí léků. Utíkají z postele, odmítají léčbu, bijí kolem sebe, trhají si žilní kanyly, plivají a křičí. Padají, lámou si krčky stehenních kostí, dostávají vnitrolebeční krvácení – v podstatě je pak prognóza beznadějná. Nemáme kapacitu, abychom mohli tyto pacienty umístit na intenzivce a tam čekat, až se jejich zmatenost a snaha utíkat z postele zklidní. Přivázat je nějak v posteli je přísně zakázáno jako omezování lidské svobody. Gerontologické oddělení na psychiatrii nemá ani cenu kontaktovat. V rámci úspor byl počet lůžek na tomto oddělení zredukován na polovinu a sestry z psychiatrických oddělení byly přesunuty na oddělení interní k infekčním pacientům – kde skoro všechny velmi rychle onemocněly.

               Je to dost zoufalý boj, deliria se nelepší ani po týdnech, normálního stavu mysli se pacienti tedy v podstatném počtu nedožijí. Chřipka tedy čistí domovy důchodců důsledněji, než to dělal Covid. Spousta pacientů, kteří byli hospitalizováni z jiných důvodů, dostala chřipku po návštěvě příbuzných. Normálně se v takové situaci vyhlašuje zákaz návštěv. Z výše uvedeného důvodu si to nikdo netroufá udělat, náš ředitel prý o tom už třetí týden PŘEMÝŠLÍ!

               Samozřejmě vypadávají i zdravotní sestry, na intenzivce jich mělo chřipku najednou osm, ostatní pracovaly prakticky bez volných dní, aby ty výpady kompenzovaly. Smekám před nimi. Vypadlo i několik kolegů.

               Politické štvaní proti očkování proti Covidu přineslo své plody. Proočkováno proti chřipce je v Rakousku zhruba pět procent populace, v Česku není situace zřejmě lepší. Jsou ředitelé domovů seniorů, kteří se s tím nemazlili a proočkovali své svěřence, aniž by sháněli svolení dětí, synovců, sourozenců a vnoučat. V těchto domovech jejich obyvatel neubývá. Přiznám se, že jsem byl taky skeptický. Očkovací látka proti chřipce se vyrábí z izolovaných virů minulé sezóny s předpokládanými mutacemi. Odkud měli výrobci vzít materiál na vakcínu ve dvou letech bez chřipky?

               Přehlédl jsem několik detailů. Ono totiž přece jen pár případů chřipky bylo. Ve Vídni to bylo za celou sezónu 2021/2022 zhruba 3000 případů v Berlíně 743. Zajímavá byla mapa Německa. V západním Německu se chřipka skoro nevyskytovala, nejvíc případů bylo v Německu východním, a to tím víc, čím blíž k české hranici. Odmítám to nějak komentovat a vyvozovat z té skutečnosti závěry.

               Co mi ale uniklo skutečně, byla epidemie chřipky v létě 2022 v Austrálii. V Austrálii mají totiž zimu, když je u nás léto a je jen otázkou, zda jsou ve vývoji chřipkového viru půl roku před námi (pak vakcína vyrobená z těchto virů působí dobře) nebo za námi (pak nefunguje prakticky vůbec). Letos byli očividně před námi.

               Ten průběh epidemie v Austrálii byl totiž téměř totožný s naším současným vývojem. Epidemie začala dřív než obvykle a kulminovala už na přelomu května a června (normálně to bývá na konci července). Postihla 212 573 lidí (o rok dřív to bylo 435 případů v celé zemi s 25 miliony obyvatel!) V celé zemi zemřelo v souvislosti s chřipkou 246 pacientů, do nemocnic jich bylo přijato 1581, z toho 6,5 procent na jednotky intenzivní péče.  V roce 2019, tedy rok před Covidem to bylo ještě horší, onemocnělo čtvrt milionu lidí a zemřelo 590.  Takže v roce 2022 bylo na vakcínu pro severní polokouli kde brát. Současná vakcína je podle údajů hygienického institutu antigenně kompatibilní (čili chrání proti) v 97,4 % případů chřipky A (Typ H1N1) a 93,9 % proti typu H3N2. Případy, které jsme měli, jsou výhradně chřipka typu A (což odpovídá letošní statistice, typ A tvoří 97 procent všech chřipkových onemocnění). Byly roky, kdy se tento antigenní souhlas pohyboval okolo 15 procent. Taková vakcína pak samozřejmě chránit nemohla. Letos je situace příznivá, bohužel se odpůrcům očkování dostalo sluchu a teď to má za následek stovky mrtvých. Ta nízká čísla zemřelých v Austrálii mě udivují, jestli to tak půjde dál, dožene ji brzy i náš okres s 80 000 obyvateli. Jenže v Austrálii byly postiženy především děti a mladiství, u nás jsou to senioři, neptejte se mě proč.

               Aby byla situace v nemocnicích komplikovanější, vymyslel někdo trojitý PCR Test ze sliznic, a totiž současně proti Covidu, chřipce a RSV, což je respiratorně – syncytiální virus. Ten jsme nikdy netestovali a pacienty tímto virem nakažené neizolovali. Teď to dělat musíme. Takže extra musí ležet pacienti s chřipkou, extra s covidem a od nich separovaní i nakažení RSV. Jak to máme dělat při našich 60 postelích pro 100 000 pacientů nám nikdo neprozradí. Průběžně jsme neměli ani jeden pokoj pro pacienty bez viru. V sousední nemocnici rozhodl ředitel, že když se nesmí míchat různé infekce, budou se míchat pohlaví, takže na jednom pokoji leží muži se ženami – ale se stejným virem. Pan ředitel se zřejmě spoléhá na to, že jeho klientela už nemá hříšné myšlenky a v případě choroby už vůbec ne. V tom se může dost mýlit, aspoň co mi vyprávěla kamarádka Gábina, která je ředitelkou v jednom nejmenovaném domě seniorů. Ale musíme to přenechat osudu, viry nepustí.

               Už roky existuje lék, který dokáže množení viru zablokovat a tím podstatně zkrátit dobu nemoci a zmírnit příznaky. U mnoha oslabených staříků by může zachránit život. Jmenuje se Tamiflu, problém je ovšem v tom, že se musí podat během prvních 48 hodin od vzniku příznaků, jinak už neúčinkuje. Je tedy třeba spěchat. Žádné čekání, zda horečka přejde, ale hned s prvními příznaky k doktorovi a doufat, že vlastní příslušné testy, aby chřipku dokázal, předepsal Tamiflu a aby ho v lékárně měli. Už totiž nemají ani obyčejný Amoclen. To máme zato, že jsme výrobu léků z důvodu „optimalizace zisku“ a vyhnutí se ekologickým předpisům přeložili do Indie a do Číny.

               Rozhodl jsem se tedy vzít ochranu před zákeřnou chřipkou do vlastních rukou. Dají se totiž vytvořit až čtyři pásma obrany.

1. Respirátor. Jestliže spolehlivě chránil dva roky, chrání i teď. Doporučil bych ho nutně všem ohroženým jedincům. Samozřejmě je už internet plný zpráv o jeho škodlivosti. Jak zadržujeme vlastní jedy v těle, protože je nemůžeme vydechnout atd. atd. Já ho nosím v práci (přiznám se že nerad, ale v posledních týdnech o mnoho raději) a beru si ho s sebou do tramvaje či autobusu a do obchodu a sleduji, zda někdo v mé blízkosti nekašle nebo nemá krví podlité oči.
2. Slivovice. Stará dobrá ochrana před infekcemi, samozřejmě domácí vypálená z našich švestek a musí mít přes padesát procent alkoholu. To žádný virus nedá. Samozřejmě jde o štamprli, ne o celou flašku. Tu sice nedá virus, ale ani potenciální pacient.
3. Očkování. Zřejmě letos opravdu účinné – a pro ty, kteří věří na konspirační teorie, není to RNA vakcína, z níž mají panický strach, aby se jim nezměnila DNA. Místo toho, aby právě tito lidé takovou změnu považovali za šanci. Je to vakcína staré školy. Navíc někdejší vedlejší účinky s vysokou horečnou a bolestmi svalů a kloubů jsou na rozdíl od minulosti už několik let naprosto výjimečné
4. A pokud se můžete dostat k Tamiflu, nezaškodí, když ho budete mít po ruce, pro případ, kdyby se náhle objevila vysoká horečka případě s kolapsem a krátkým stavem bezvědomí. Přiznám se, že ho doma mám – ovšem já mám určité výhody, které jsou normálnímu smrtelníkovi nelékaři nedostupné.

Přes tyhle bariéry, pevně věřím, ten zlý virus neprorazí, stejně jako Rusové u Bachmutu.

Držím vám všem palce, aby se vyhnul i vám. Zůstaňte zdraví! Onemocnět v současném stavu zdravotnického systému opravdu není dobrý nápad.

Dlouho jsem váhal, zda mám vůbec k této události psát nějaký příspěvek. Koneckonců se mě tato volba přímo netýká. Celý minulý rok jsem se tedy tomuto tématu vyhýbal. Jenže mám pocit, že to někteří z mých čtenářů očekávají, a tak jsem se rozhodl hned na začátku nového roku kousnout do kyselého jablka. Skoro mě od publikování tohoto článku odradila současná zuřící vlna chřipky, ale usoudil jsem nakonec, že prezident může být mnohem horší než chřipka, poslední zkušenosti ukázaly, že se dokáže vyrovnat i moru a choleře současně, proto dostal tento článek přednost a o chřipce se rozepíšu příští týden. Jaroslav Hašek a sto let od jeho úmrtí musí vůbec počkat. Stal se koneckonců svým Švejkem nesmrtelným a tak má čas.

               Volba prezidenta má v Česku stále nálepku určité bezvýznamnosti. Praktickou politiku, zákony týkající se daňového zatížení, kompenzace sociálních nouze, ekonomických smluv, to vše dělá vláda. Prezident nemůže zákonodárství rozhodujícím způsobem ovlivnit, může sice zákony vetovat a vrátit na nové projednání, může být ale poslaneckou sněmovnou vždycky přehlasován.

               Jenže právě posledních dvacet let ukázalo, jak je tento úřad důležitý. Bylo to právě řádění posledních dvou nejvyšších státních představitelů Klause a Zemana, které přivedly Česko do politického suterénu. Které přispělo k masivnímu poklesu důvěryhodnosti naší země v Evropě i ve světě, a hlavně k naprostému rozvratu morálky v zemi samotné. Těchto dvacet let v podstatě legalizovalo někdejší komunistický systém, učinilo udávání, kradení, korupci a kriminalitu normálním folklórem, práh bolesti u obyvatelstva vůči vulgaritám, lžím a obcházením zákonů stoupl do neměřitelných výšin. Lidem nevadí už prakticky vůbec nic. To vše je jen částečně zásluhou poslanců obou komor zákonodárného shromáždění (i když na stole sněmovny rokující poslanec Voráček taky k úctě k této instituci příliš nepřispěl). Z největší části je to „zásluha“ oněch dvou pánů, kteří okupovali pražský hrad a lánský zámek v posledních dvaceti letech. A teď nemluvím o ukradeném chilském peru.

               Dvacet let je velmi dlouhá doba. Naši současní třicátníci, tedy generace, která se právě dere na výsluní a chce dělat kariéru, nezažila vlastně nic jiného než tuhle otrávenou atmosféru nestoudných lží, bezbřehé mstivosti, poklonkování totalitním režimům Číny a Ruska a zpochybňování evropských hodnot. Čtyřicátníci si ještě mohou vzpomenout na prezidentování Václava Havla, nemohou se ale vyhnout nenávistné propagandě současných politických „elit“ vůči jeho působení a je těžké pak nepochybovat o správnosti vykonávání funkce prvním porevolučním prezidentem. Sedmdesátníci a osmdesátníci (a kupodivu i mnoho mých vrstevníků, tedy šedesátníků) vzpomíná s nostalgií na doby komunismu, kdy nebyl nikdo bohatý a rohlík stál čtyřicet haléřů. A kdy nám vládl Gustáv Husák. Tedy aspoň formálně, ve skutečnosti se vládlo z Moskvy a když to Michail Gorbačov nechtěl dělat, vedlo to jen k chaosu, protože ani českoslovenští komunisté samostatně svému národu vládnout neuměli.

               Možná by bylo načase dobu zase změnit. Volba prezidenta je možností začít ve společnosti obrat – ale současně i znamením, zda je společnost na takovou změnu vůbec připravená a zda ji ve své většině vůbec chce. Zdá se, že většině lidí se v té žumpě, kterou svou volbou pomáhali utvářet, žije docela dobře. Paradoxně jsou to především ti, kteří nejvíc nadávají a jsou navenek nejvíc nespokojeni. Právě ti žádnou změnu současných neutěšených poměrů nechtějí. Zřejmě podle hesla, když se nedaří dobře mně, nesmí se dařit dobře ani nikomu jinému.

               Prezident je především morální autoritou a v době krize je jeho povinností být ostrůvkem stability. Protože parlamentní demokracie je jen zřídka skutečně stabilní, tedy natolik stabilní, aby lidem dokázala dodat pocit jistoty. Právě k tomu je tady prezident. Když se člověk podívá do Vídně, může vidět, jak důležitou úlohu může mít prezident v době politických krizí. Stačí, když je slušný a není hloupý. Neškodí ani, když se umí slušně chovat.

               Na Slovensku, kde je situace v parlamentu ještě neutěšenější (politický rybník je tam už tak vylovený, že lidé s demokratickým smýšlením skutečně nemají do parlamentu koho volit, Matovič se Sulíkem dokázali udělat z tohoto pro stabilitu země rozhodujícího potenciálu nevoliče) než v Česku se podařilo dvakrát po sobě zvolit prezidenta, který onu morální autoritu a politickou stabilitu představuje. Jak Andrej Kiska, tak Zuzana Čaputová jsou jedinými – uznávám že skromnými – úspěchy slovenské demokracie. Samozřejmě poté, co si Slováci museli projít obdobím Schusterova a Gašparovičova prezidentování. Přičemž právě z volby Gašparoviče se poučili. Vstup do společensky konformní politické kultury v roce 2004 trestuhodně propásli. Tehdy kandidoval vedle Ivana Gašparoviče a Vladimíra Mečiara i Eduard Kukan. Morálně silný politik evropského formátu, zkušený diplomat a favorit střední a vzdělanější vrstvy. Jenže právě velká část těchto voličů se nedostavila k prvnímu kolu voleb. I mí příbuzní v Bratislavě první kolo vypustili, s tím, že půjdou Kukana volit v kole druhém. O jeho postupu do druhého kola nikdo nepochyboval. Prognózy mu dávaly do prvního kola 31 procent hlasů s desetiprocentním náskokem před ostatními kandidáty. Jenže třetího dubna bylo krásně, ideální počasí na výlet s rodinou, velká část právě jeho voličstva se k volbám nedostavila. Kukan skončil třetí o 3 500 hlasů za druhým Gašparovičem, což dělalo 0,17 % voličů. V druhém kole si pak mohli Slováci vybírat mezi Mečiarem a Gašparovičem, čili mezi morem a cholerou. 

               Slováci se z této blamáže poučili. Zaprvé není třeba věřit předvolebním prognózám. Určitá část voličů nechce své rozhodnutí zveřejnit (zejména ti, kteří mají v úmyslu volit grázly) nebo se rozhoduje až na poslední chvíli. A je třeba chodit k volbám! V roce 2014 si Slováci zvolili Andreje Kisku, v roce 2019 Zuzanu Čaputovou. K jejímu zvolení přispělo i spojení „slušných“ politických sil. Zejména pozitivně se zapsal Robert Mistrík. Člověk, kterého by určitě volila celá rodina mé ženy poznal včas, že nemá šanci dostat se do druhého kola, z volby odstoupil a doporučil svým voličům, aby volili Zuzanu Čaputovou. Bylo to velké gesto a fungovalo – Slováci to totiž skutečně udělali a Čaputová vyhrála první kolo se čtyřiceti procenty hlasů. A to přes masivní negativní kampaň slovenských biskupů, kteří označovali volbu Čaputové za smrtelný hřích a doporučovali volbu Štefana Harabína – mimochodem právníka, který za komunistického režimu posílal právě kněze za jejich kázání do vězení. Neptejte se mě, co se odehrává v hlavách představitelů slovenské katolické církve! Slováci očividně politicky dozráli. Pravicoví extrémisté Kotleba a Harabin něco takového nedokázali a skončili se 14 a 10 procenty hlasů na třetím a čtvrtém místě. Volby tedy sice ukázaly nebezpečný potenciál pravicového populismu (25 procent), tento zůstal ale nevyužitý. V parlamentních volbách Slováci opakovaně selhali, stačí se jen podívat, kolik nových stran v té zemi stále znova vzniká, před každými volbami je jich několik a dostanou se do parlamentu, většinou na jedno volební období. Obskurní názvy těchto stran svědčí o tom, že pro nová politická uskupení už dokonce docházejí i vhodná jména. Ale prezident je právě v takovém chaosu ostrůvkem stability.

               A může blokovat úlety populistických či nacionalistických vlád. Jestliže si Viktor Orbán v Maďarsku nebo Jaroslav Kaczinsky v Polsku nechali zvolit prezidenty poslušné poskoky z vlastních stran, vypadá to v těch zemích tak, jak to vypadá. V Maďarsku ještě hůř než v Polsku.

               V podstatě všechny postkomunistické země mají se zaváděním demokracie nemalé problémy. (To se týká dokonce i východního Německa!) Je zde základní nepochopení principů demokracie, které obsahují nejen svobodu ale i zodpovědnost, nezvládnutelná korupce, zkorumpovaný soudní systém (na Slovensku je údajně až 93 procent soudců poplatných politické a ekonomické mafii, v Rumunsku si pro jistotu odhlasovali zákon, že korupce v politice není trestná). Samozřejmě, jak v politických úřadech, tak v soudní síni je člověk svůdně blízko kohoutku s penězi a pokušení je velké. Zejména, když Václav Klaus označil zloděje a podvodníky za „šikovné lidi“ a tím je de facto před společností legitimizoval. A svou amnestií všech stíhaných i odsouzených za korupci vytvořil pocit bezmocnosti u těch, kteří by se o pořádek měli starat – u policie a justice. Někdy stačí k likvidaci občanské společnosti málo.

               Otázka je, zda Češi už mají sílu a odhodlání něco na těch neutěšených poměrech změnit. Tedy zda je ta vůle VĚTŠINOVÁ. Pokud po té změně totiž touží jen 49 procent společnosti, nezmění se nic a zapadání do smrduté žumpy bude pokračovat.

               Dovolím si zde citovat Karla Schwarzenberga. V roce 1989, vědom si katastrofálního stavu občanské společnosti v postkomunistickém státě, řekl: „Podaří-li se Čechům jednou nějak dát ten stát zase do pořádku, já sice nevím jak, ale podaří-li se to, tak nejdéle bude trvat, než se lidé naučí zase chodit se vzpřímenou páteří. Než si lidé zase odvyknou udavačství, než přijdou na to, že fízl není část folklóru jako vodník či rusalka. To bude trvat moc a moc dlouho. Protože demokracie a právní stát to je rostlina, která potřebuje mnoho času a fištrón.“

               Ne nadarmo vodil Mojžíš Židy čtyřicet let po poušti, i když by to byl z Egypta do Palestiny stihl za týden. Ale napřed musel naučit své Židy chodit s rovnou páteří, jinak by mu při první srážce utekli zpět do pohodlného egyptského otroctví. Máme za sebou třicet tři let, trošku tedy ještě chybí. A lidé na Mojžíše žili kratčeji než dnes. Ale je třeba mít k změně odvahu a nespoléhat se na spasitele. Tedy na někoho, kdo se za spasitele vydává. Bohužel jsem zapomněl, komu se tento citát připisuje, ale je pro současnou českou společnost jako vyšitý:

               „Koupit se dá každý. Ale skutečné umění je koupit si lidi za jejich vlastní peníze.“

               Fascinuje mě, jak vulgární udavač, který devastoval společnost i rozpočet státu v čase své vlády, který ukázal naprostou neschopnost v zvládání pandemie, což vedlo k obrovským ekonomickým i lidským ztrátám, člověk, který nedokáže vytvořit souvislou českou větu, který se bojí chodit do diskusí se svými oponenty a uráží děti, má stále šanci stát se novým nejvyšším představitelem státu. Lidé si tedy stále ještě neuvědomili, že fízl není součástí folklóru jako vodník nebo rusalka. Přímo příšerné je, že po komunálních volbách v mnoha velkých i malých městech uzavřely strany vládní koalice, která se proti hnutí ANO tak vyhrazovala, se zaměstnanci politické větve Agrofertu koalice či smlouvy o spolupráci. Tím toto hnutí jednoho muže legitimizovaly před českými voliči a výrazně zvýšily šance majitele hnutí na jeho zvolení. Samozřejmě, členové Babišovy sekty, která ho zbožňuje, ho volit budou a na tom se nedá nic změnit. I ti, kteří si stejně jako on myslí, že měsíc a slunce jsou planety. I Miloš Zeman a jemu podobní, kteří jsou přesvědčeni, že čím hůř, tím líp. To všechno ale nemusí stačit. Otázka je, kolik voličů si dokáže koupit mimo tuto skupinu. Na volbu prezidentem totiž nestačí 30 procent věrných, ale 50 procent. Existuje tedy minimálně dvacet procent, které musí kandidát přesvědčit nebo si je koupit. Za předpokladu, že budou levně ke koupi. Což není vyloučeno. V tom je šance Andreje Babiše, kterou není třeba podceňovat. Už proto je třeba jít k volbám už v prvním kole. A to i když nejste úplně rozhodnuti, koho volit. Chybějící hlasy totiž zvyšují procenta. Milion hlasů z deseti milionů voličů je jen deset procent. Pokud ale k volbám přijde jen pět milionů, je to dvacet procent. A při dvou milionech je to už padesát procent a vítězství v prvním kole.

               Nedovolím si dávat doporučení, koho z oněch ostatních kandidát volit. Samozřejmě že se vede drsná kampaň, která má protikandidáty zdiskreditovat. To je u nás ještě pořád poměrně snadné, řetězové maily bez autora jsou mezi důchodci pořád ještě hit. A je neuvěřitelné a důkazem chybějícího intelektu značné části obyvatelstva, kolik lidí je ještě ochotno věřit Parlamentním listům.

Pavlovi vyčítají jeho minulost v komunistické armádě, kdy jako mladý důstojník vstoupil do komunistické strany – mám pocit, že v partaji byli v armádě zřejmě všichni čili zda mu to je třeba vyčítat si nejsem úplně jistý. Dokonce i Miroslav Kalousek a Karel Schwarzenberg jsou ochotni mu to odpustit. Jak to bylo s tou vojenskou kontrarozvědkou, nevím. O to víc se o tom píše.

               Danuši Nerudové je vyčítáno její vedení Mendlovy University v Brně. Zda opravdu všichni studenti odevzdali dizertační práce tak, jak se má, zda byla dostatečná kontrola prostřednictvím publikací v renomovaných časopisech, zda existoval mezi ní a jejím mužem konflikt zájmů, atd. Přesto ji jsou připraveni volit především mladí. Tedy ti, které budoucnost jejich země musí zajímat nejvíc. Nerudová bývá často přirovnávána právě k Čaputové. Ovšem paní Zuzana měla před svým zvolením nepoměrně víc politických zkušeností, než má paní Danuše. Být ženou na zvolení nemusí stačit, i když je to v současnosti moderní trend. Do slovenské prezidentky je očividně zamilovaný i papež František a nechá si od ní vozit vánoční cukroví. Minimálně by ovšem nebylo srovnání fotografií hlav států Česka a Slovenska tak tristní, jak je tomu teď.

               Pavlovi Fischerovi se přičítají malé šance na postup do druhého kola a doporučuje se mu, aby se zachoval jako Robert Mistrík na Slovensku. Osobně by to zřejmě byl kandidát, kterého bych volil já a má i velkou podporu mezi intelektuály. Jenže intelektuální vrstva je v každé společnosti hodně úzká – je to zhruba pět procent – kandidát na prezidenta si musí umět naklonit i lidi nevolící rozumem ale prostřednictvím emocí. Na to je Pavel Fischer příliš málo emocionální. Navíc na něm lpí nálepka volebního neúspěchu. Už to jednou v prezidentské kampani zkoušel, prohrál, skončil třetí s 10 procenty hlasů daleko nejen za Milošem Zemanem ale dokonce i za poměrně necharismatickým Jiřím Drahošem. Poraženým politikům se daří zvítězit v opakovaném pokusu jen velmi zřídka. Preference mu klesají, protože už začal fungovat fenomén sněhové koule. Ti, kdo mají hodně hlasů a zdají se být schopni vyhrát, přitahují hlasy, ti, kdo jsou pozadu, je ztrácejí, protože voliči považují hlas odevzdaný pro ně za ztracený. Tak přemýšlí i většina mých kamarádů.

               Josef Středula je kandidát levice, jak se na odboráře patří. Spekulovalo se, že by ho mohl podporovat Andrej Babiš, kdyby si sám do voleb netroufl. To je samozřejmě už pasé. I když se osobně považuji za člověka nalevo od středu, jak se na státního zaměstnance patří, byl by pro mě odborový funkcionář svázaný se současnou ČSSD, která se v posledních letech kompromitovala působením Jana Hamáčka, Jiřího Paroubka, Michala Haška či Jany Maláčové, nevolitelný. Zejména, když za jeho kampaní jsou tušeni lobyisté Miroslav Sklenář a Pavel Vlček, spojení se zájmy Číny a Ruska. Tuhle orientaci jsme tu už jednou měli.

               Jaroslav Bašta je zoufalý výkřik SPD Tomia Okamury, který si netroufl kandidovat sám, protože se bál ostudy. Bašta má za sebou bohatý politický život, vězení za komunistického režimu, podpis Charty 77, působení v ČSSD zejména v době Miloše Zemana, kariéru velvyslance v Rusku (2000-2005) a posléze i na Ukrajině 2007–2010. Jaké dojmy si přinesl z působení v obou těchto zemích je těžko posoudit, každopádně víme, že SPD je stranou financovanou z Ruska, hájící ruské zájmy a jinak by to nemohlo být ani u Jaroslava Bašty. Na syndrom Tomáše Becketa, kdy politik postaví svou funkci nad poslušnost svému šéfovi (stalo se například v osobě slovenského prezidenta Michala Kováče), bych se u Bašty raději nespoléhal.

               Marek Hilšer je bezúhonný, je lékař, což by mi mohlo imponovat, nicméně je na můj vkus dost bezbarvý a jeho volební potenciál je malý. Bojuje v podstatě o stejné voliče s Pavlem Fischerem, ale i v tomto souboji tahá za kratší konec provazu. O něm platí v podstatě totéž jako o Pavlovi Fischerovi – ve volbách 2018 získal dokonce o dvě procenta hlasů méně než Fischer, což stačilo jen na páté místo. Podobnost s Fischerem demonstruje i jejich volební potenciál – v případě postupu do druhého kola by je podle agentury Median volilo shodně 52 procent voličů. Možná v tomto případě by stálo za pokus, aby buď Hilšer nebo Fischer odstoupili ve prospěch konkurenta. Podle toho, kdo bude mít větší šance. Místo toho útočí Hilšer na Nerudovou. Tím může jen poslat Babiše do druhého kola. Zda je to rozumné, o tom pochybuji.

               O ostatních kandidátech Tomáši Zimovi a Karlovi Divišovi vím příliš málo, než abych o nich mohl psát. Ovšem jestliže někdo popírá covid a pak skončí na mimotělním oběhu se selháním plic a zabere tak místo někomu, kdo přišel k chorobě nevinně, není to zrovna doporučení, že je schopen chovat se zodpovědně.

               Čili jaké je moje doporučení? – tedy pokud o něho někdo stojí. Jděte k volbám, a to už v prvním kole. Volte podle svého přesvědčení. Kandidátů, kteří slibují změnit katastrofální kulturu vykonávání prezidentské funkce je dostatek čili je z čeho vybírat. Držím vám palce, držím palce České republice. Je nejvyšší čas na vykoupení z marasmu, ve které se nachází.