Schladming je městečko v horním Štýrsku na řece Ennsu, přesněji na soutoku této řeky s horskou říčkou Talbachem. Dnes ho známe jako lyžařské středisko. Je poměrně známé i v Česku a jezdí sem mnoho turistů. Ale k onomu lyžařskému projektu se dostaneme. Schladming má mnohem starší historii.

Město vzniklo už v jedenáctém století jako hornická osada, která pak v roce 1322 obdržela městská práva. V pohoří Dachsteinu, které se vypíná nad městem, se těžilo stříbro, měď, olovo a později i kobalt a nikl, což stejně jako cla z obchodní cesty v povodí horního Ennsu městu přineslo určitý blahobyt. Jenže město se zapletlo do selské války v letech 1524–1526 a to na nesprávné straně 3.července 1525 zde vojska sedláků porazila stavovskou armádu a město obsadila. Následně vojska krále Ferdinanda I. město v roce 1525 dobyla a zničila. Král následně osadě odebral městská práva, která Schladming získal až po dlouhých čtyřech stech letech v roce 1925. Osada, která zbyla, dostala v roce 1629 pod tlakem třicetileté války od císaře Ferdinanda II povolení k obnově opevnění. Městské hradby nebo přesněji jejich zbytky se tak dochovaly dodnes a jsou při procházce městem nepřehlédnutelným artefaktem.

               I když se zde těžilo dál a z těžby například zbohatl rod Hofmannů ze Strechau a Glünbüchlu – majitelé hradů Strechau a Trautenfels, kde Ferdinand Hofmann  (1540 – 1607) v roce 1563 slavil okázalou svatbu s Margaretou z Harrachu. S jeho druhou ženou Eliškou se moji čtenáři mohli setkat v románu Mefistův rukopis a s jeho dcerou Annou, majitelkou starojického panství pak v „Pátém přikázání“.  Rodina Hofmannů se totiž odmítla vzdát svého evangelického vyznání víry a musela v roce 1600 Štýrsko opustit.

               I když bylo Štýrsko násilně katolizováno, právě oblast Ramsau a Schladmingu se úporně držela evangelické víry. Umožňovala to skutečnost, že v drsné horské oblasti nikdo moc žít nechtěl. Zejména když těžba drahých kovů pomalu zanikala a oblast chudla. Proto zde byli evangelíci víceméně trpěni, i když nijak nepodporováni. Ani politicky ani ekonomicky. Život zde byl tvrdý. Ještě dnes ale tvoří katolíci ve Schladmingu jen 55 procent obyvatelstva (mají svůj farní kostel svatého Achace ve stylu pozdní gotiky s barokním oltářem)

a evangelíci v Štýrsku jinak nevídaných 34 procent (mají svůj farní kostel svatých Petra a Pavla,) postavený v letech 1852 – 1862. I když farní úřad postavili hned po vydání tolerančního patentu císaře Josefa už v roce 1781.

S historií reformace a protireformace jakož i těžby drahých kovů pod Dachsteinem je možné se seznámit v Muzeu hornictví v centru města – návštěva muzea je se Sommercard bezplatná.

               Příliš nepomohlo ani založení městského pivovaru v roce 1909 jako „Prvního alpského lidového pivovaru“.

V roce 1884 si zde dal vybudoval lovecký zámek August princ ze Sachsen-Gotha. U téhle osoby se na chvilku zastavíme. Rod Coburg Gotha patřil sice k německým pidistátečkům v Durynsku, byl ale sešvagřen snad se všemi  královskými rody v Evropě a nejen tam. Princ Albert von Sachsen Coburg-Gotha byl manželem anglické královny Viktorie, matkou našeho Augusta byla Clementine dˇOrleans, dcera francouzského krále Ludvíka Filipa. August odjel do Brazílie a oženil se tam s dcerou brazilského císaře Pedra II Leopoldinou. Ta mu porodila dva syny, zemřela ale na tyfus ve věku 23 let. August ponechal děti v péči brazilských prarodičů a začal si užívat života. Jeho přítel Gustav de Vernouillet (po kterém se v Schladmingu taky jmenuje jedna ulice) ho pozval na lov do Schladmingu. Očarován krásou místní přírody nechal si zde princ August v roce 1884 postavit lovecký zámeček.

V roce 1889 byl v Brazílii císař Pedro svržen vojenským pučem.  Augustův syn August Leopold právě obeplouval zeměkouli, dal se tedy do rakouských služeb, když mu babička Clementine zprostředkovala svatbu s Karolínou von Habsburg-Toscana. Svatební cesta vedla do Schladmingu, proto má dnes na sobě Karolíniny svatební šaty Madona v katolickém kostele svatého Achace u boční stěny vlevo.

V roce 1917 přesunul August Leopold rodové sídlo právě do Schladmingu. Jeho zámek odkoupilo město v roce 1940 a udělalo z něho svou dnešní radnici. Že se nacisté nezastavili ani před nejurozenějěími šlechtickými rody. O to, svědčí skutečnost, že Augustova druhorozená dcera Marie, která byla tělesně i duševně postižená vyla v rámci programu eutanázie zplynována na zámku Hartheim u Lince. Od roku 2022 je na radnici pamětní deska, která tuto „brazilskou“ historii připomíná.

               Kde panuje nouze, je třeba mít nápad, jak ji porazit. A místní se hned po druhé světové válce správně rozhodli pro podporu turistiky. Už v roce 1908 zde vznikl „Wintersportverein“ tedy Spolek zimních sportů a v roce 1953 tu postavili první lyžařský vlek na Planai, tyčící se nad městem až do výšky 2000 metrů nad mořem. V roce 1973 se zde poprvé jely závody světového poháru (vyhrál slavný Franz Klammer  roce 1981 pak ještě slavnější Ingemar Stenmark)) a v roce 1982 dokázal Schladming spolu s nedalekou obcí Haus im Ennstal zorganizovat mistrovství světa v lyžování.

               Jenže jak měla malá osada v rakouském Štýrsku konkurovat slavným centrům jako Kitzbühl v Tyrolsku, Sankt Moric nebo Wenden ve Švýcarsku, případně Val d´ Isere v savojských Alpách? Ani infrastrukturou, ani náročností sjezdovek ani dary sponzorů, zejména pak země Štýrsko.

               Jenže když chce člověk odvrátit ekonomickou katastrofu a zůstat v povědomí široké veřejnosti, musí mít nápad. A nabídnout něco zvláštního, něco, co nikde jinde nemají a tím přitáhnout davy. A ten nápad místní měli, tedy hlavně obman WSV Schladming Hans Grogl. Navrhl projekt něčeho, co ve světovém poháru ještě nebylo – noční závody, tedy závody za umělého osvětlení. Víkendy byly obsazené protekčními lokalitami, protože dopolední závody v sobotu nebo v neděli zajišťovaly diváky. Grogl tedy navrhl, že by se mohlo jezdit v úterý. Jistě, ale v úterý dopoledne nikdo nepřijde, lidi jsou přece v práci. Ale kdyby to bylo večer spojené s patřičnou párty? Věc do té doby nevídaná, ale nápad se líbil, zejména pak dlouholetému prezidentovi rakouského lyžařského svazu Petrovi Schröcknadelovi. Tento nestor rakouského lyžování byl prezidentem rakouského lyžařského svazu neuvěřitelných 31 let od roku 1990 do roku 2021 a odstoupil z funkce (dost nerad) až těsně před svými osmdesátými narozeninami. V letech 2009–2012 byl dokonce prezidentem světové lyžařské asociace. Jakkoliv se mu předhazovalo intrikánství a korupce, zajímavým nápadům, které by mohly zvýšit atraktivitu lyžování pro diváky a televizní přenosy a tím zvýšit finanční zisk.

               26 ledna 1995 podepsali Hans Grogl a Peter Schröcknadel smlouvu o spolupráci a 30.ledna 1997 se jely za jásotu nadšených 27 000 diváků první noční závody ve slalomu. Volba trati na prudkém svahu přímo nad městečkem byla geniálním tahem, stejně jako volba slalomu jako jediné disciplíny (sjezd by byl příliš dlouhý a diváci by málo viděli, navíc osvětlit dostatečně celou trasu z Planai by bylo velmi náročné).

               V prvních závodech zvítězil tehdy prakticky neporazitelný Alberto Tomba, domácí Rakušáci se museli spokojit s druhým místem Thomase Stangassingera. O rok později si Tomba vítězství zopakoval, opět před Rakušákem současným komentátorem rakouské televize místním matadorem ze Schladmingu Thomasem Sykorou. V roce 1999 se Rakušáci konečně dočkali domácího vítěze, stal se jím legendární Benjamin Reich, který si vítězství o dva toky později zopakoval, v roce 2000 vyhrál jeho krajan Mario Matt, takže domácí publikum zůstávalo na euforické vlně. O titul nejčastějšího vítěze se se čtyřmi tituly dělí Benjamin Reich s Norem Henrikem Kristoffersenem.

               Schladming se stal opět poutním místem fanoušků lyžařského sportu a v roce 2008 rozhodla světová lyžařská federace (Schröcknadel byl zvolen jejím prezidentem až o rok později) že Schladming může opět zorganizovat mistrovství světa v alpském lyžování. V tom roce tedy závody mistrovství světa noční slalom nahradily, v slalomu, jakožto schladminské královské disciplíně zvítězil domácí Marcel Hirscher a mezi ženami tehdy osmnáctiletá Mikaela Schiffrin – byla to první ze jejích mnoha zlatých medailí z mistrovství světa a olympijských her.

               A protože spektáklu není nikdy dost, v roce 2023 přibyly ke slalomu ještě závody v obřím slalomu a párty se tak natáhla na dva dny.

               No a k mým loňským narozeninám mi můj milovaný syn se snachou darovali vstupenky na letošní „night race“. Přátelé mě varovali. Je tam prý jen zima a mokro (z piva, které tam okolo sebe opilí diváci rozlévají. Co tam budu dělat, když nepiju pivo? I když to schladminské pivo není úplně špatné, ale stejně mě po něm pálí žáha. Ale darovanému koni i ze zadku voní, jak říkal staříček Pagáč. Nicméně jsem si vymohl, že mi společnost bude dělat právě můj syn, aby věděl, co spáchal

               Samozřejmě s plánem vyplnit ony dny lyžovačkou. Oblast Planai je skutečně velkolepá, nejen pro panorámu Dachsteinu. Spojuje totiž čtyři lyžařská střediska Hauser Kaibling, Planai, Hochwurzen a Reiteralm. Reiteralm je hlavním tréninkovým kopcem rakouské lyžařské reprezentace, ovšem mne z oněch čtyřech kopců oslovil nejméně – možná i proto, že dostat se z něj zpět, když jsou teploty nad nulou není úplně snadné, mokrý sníh tvoří v dolní části sjezdovky téměř nezdolatelné hromady mezi ledovými vydřenými stopami, je to pravý lámač nohou.  Schladming se totiž nachází v nadmořské výšce pouhých 745 metrů nad mořem, což dělá vzhledem k stále stoupajícím teplotám ovzduší stále větší problémy s udržováním sjezdovek v jejich dolní části. Často zde sníh při vysokých teplotách taje a když nahoře na Planai sněží, dole prší, což kvalitě sněhu taky neprospívá. Ovšem právě ten výškový rozdíl 1300 metrů z vrcholu do doliny, se závěrem onoho závodního strmého svahu je lákavý. V Schladmingu není problém najezdit za den 10 000 výškových metrů – i když já jsem zde dosáhl jen 9997 metrů a na těch deset tisíc jsem si musel počkat do Saalbachu-Hintergelmmu. Abych se přiznal, z těch čtyřech kopců mám nejraději Kaibling nad Hausem, ovšem v žádném případě se nespouštějte v dopoledních hodinách sjezdovkou číslo jedna do Hausu. Jednou jsem to udělal a ztvrdli jsme tam na víc než půl hodiny. Do Hausu , protože je nejblíž Vídni či Grazu totiž jezdí jednodenní návštěvníci, aby odtud odstartovali svůj denní program. Přijedete-li před devátou, jde to, okolo desáté skončíte v obrovském a agresivním davu, čekajícím na výjezd na kopec.

               Ovšem pak je tu samozřejmě legendární horská chata „Schafalm“ pod vrcholem Planai s „Apre ski“ party. Je to zvláštní privilegium, že se zde může slavit (a to hodně intenzivně se spoustou alkoholu) až do sedmé večer: potom účastníci party sjíždějí dolů po sjezdovce do Schladmingu, tedy oněch 1300 výškových metrů, aby pak zaparkovali buď v okrouhlém baru na úpatí kopce pod sjezdovkou nebo přímo v Tenne a diskotékou. Tam mi někdo očividně v podnapilém stavu ukradl mé lyže, uložené před budovou. No, ukradl, zřejmě v opilosti neviděl jejich kvalitu, takže spíše je pomohl zlikvidovat a přiměl mě, abych si konečně koupil nové lyže, jak jsem to měl už roky v úmyslu. 

Trať v tomto čase od páté odpoledne už není vedena jako sjezdovka, ale jako „route“. Je to pro silné nervy. Zůstal jsem na Schafalmu jednou, a to abych si vychutnal západ slunce. Ten byl úžasný, ale potom jsem se hned vydal na cestu do údolí. Chtěl jsem využít faktu, že i po západu slunce je ještě nějakou dobu vidět. Ano, na horní části vidět je, ale dole v údolí? Tma jako v pytli, i když zde je umělé osvětlení. A sjezdovka je po celodenním lyžování už taky nepříliš sjízdná. No prostě, nebyl jsem pánem mých lyží, což mě ovšem znepokojovalo o hodně méně než skutečnost, že podobně se vedlo i všem ostatním, kteří se mnou so údolí sjížděli. Každý z nich byl životu nebezpečný – tedy mému životu. Ale přežil jsem. Znepokojuje mě, že letos organizuje moje nemocnice opět jednou lyžařský výlet do Schladmingu a na sobotu 27. ledna objednala naše šéfka odborů na Schafalmu pro „apre ski“ stůl. Takže pokud bych se od příštího týdne přestal ozývat, víte, kde jsem skončil a kde je mě třeba hledat. V lepším případě v místní nemocnici provozované církevní diakonií, v horším…

               Hory okolo Schladmingu ostatně lákají i v létě k horským túrám, ale o tom jsem už psal v mém článku o Ramsau (tuším, že jsem dokonce napsal dva). Lanovky jezdí od Hausu i ze Schladmingu na Planai. Zejména pak výstup od Kaiblingu nad Hausem na Höchststein je skutečným horáckým zážitkem – túra podle bratrů Andrášiovců víceméně jen „ľahká“ tedy „s pomocou rúk“, nicméně na ni nezapomenu, protože jsem si na sestupu přetrhal vazy na prostředníčku pravé ruky, což mi od té doby značně stěžuje psaní na počítači. Ale stálo to za to.

Důležité je při volbě letního ubytování zjistit, zda mí ubytovatel takzvanou „Sommercard“, která umožňuje bezplatné používání lanovek – jedna lanovka na den, ale to úplně stačí.

               Ale ještě k „night race“. Město se v ony dny mění v jednu velkou párty se spoustou obchodíků se suvenýry s stánky s rychlým občerstvením a velkou diskotékou na náměstí před radnicí.

S přibývajícím časem ustupuje lyžování tak nějak do pozadí, myslím, že většina účastníků neměla tušení, kdo vlastně letos vyhrál. To ovšem není to nejpodstatnější, ani pro účastníky ani pro pořadatele. I když neunavitelný komentátor dokázal dělat atmosféru celým šest hodin. Ale jde hlavně o to, vytáhnout z lidí peníze, proto stojí i autobus odvážející diváky do jejich hotelů a apartmánů dvakrát víc než ve dne (6 Euro místo tří).

               Ano v době, kdy tento článek publikuji, mám už letošní noční slalom za sebou. Vyhráli Marco Odermatt a  Linus Strasser, Švýcar a Němec, Rakušáci přišli zkrátka a já jsem přežil. Sice  v studeném dešti napůl zmrzlý a v důsledku lyžování s vykloubeným ramenem, ale za to night race opravdu nemůže. Za to může můj věk a jemu nepřiměřená ctižádost.

 Mimochodem, ten sobotní stůl na Schafalmu je díky tomu mému levému rameni pasé. Takže se o mně nemusíte bát.

Mahé de Labournais se postaral i o další velkou atrakci ostrova. Neměl totiž zájem trávit svůj život v páchnoucích ulicích přístavu Port Louis a tak si nechal postavit v roce 1736 v městečku Pamplemousses zámeček se slibným jménem „Mon Plaisier“, čili „Moje příjemnost, či Rozkoš“ .

Ten tam sice stojí stále, sám o sobě by ale návštěvníky nelákal. Ovšem milý pan guvernér dal na pozemku o 209 jitrech s pomocí otroků dovezených z Madagaskaru vytvořit zahradu. On tam sice měl hlavně ovocné stromy a nechal tam pěstovat zeleninu pro svou kuchyni, ovšem v roce 1767 to vzal do ruky skutečný biolog Pierre Poivre a ze zeleninové zahrádky nechal vytvořit botanickou zahradu, která se stala jednou z nejdůležitějších atrakcí ostrova. Do roku 1785 zde dal zasadit 600 druhů různých rostlin Poivre si za to zasloužil svou bustu, která se nachází v centru zahrady.  Můžete zde obdivovat růžové i bílé lotusy, vodní hyacinty, gigantické vodní lilie z Amazonky, všechny možné druhy palem, dokonce i takovou, která kvete jen jednou za třicet let (jmenuje se Talipot a já jsem měl štěstí, že zrovna kvetla). Ale jsou tu i stromy skořice, hřebíčku, muškátového oříšku, vanilky (Ta na stromech jen parazituje), chlebovníku, manga a dalších a dalších plodů. Stromy mahagonu, ebenu, ale i takzvaný „Krvácející strom“ s červenou pryskyřicí, která se prý používá na léčbu ekzémů a nechybí ani baobab. Rozhodně se vyplatí k vstupence připlatit i průvodce, jsou to většinou šoumeni, kteří za 50 korun návštěvníky skutečně pobaví. Mluví všemi jazyky, i když ten rozdíl se dost těžko identifikuje. Nicméně, když nás odeslal k zámečku s instrukcí „Mak pikčr and kom bak.“, dalo se tomu víceméně rozumět.  Francouzština jde místním z huby přece jen líp.

               Ostatně v sázení stromů se pokračuje, zřejmě každý státník, který navštíví Mauritius, musí do Pamplemousses a musí vzít lopatu do ruky. Tak už v roce 1956 tady zasadila strom princezna Margaret, v roce 1998 následovala tetina příkladu i princezna Anna. Kromě toho zde sázeli Indira Gándhiová, Nelson Mandela, Francois Mitterand, ale i gangsterský prezident Zimbabwe Mugabe. A jistěže, nemůže chybět ani otec národa Seewoosagur Ramgoolam, který zde sázel 12. března 1973. Po něm se ostatně celá zahrada jmenuje, tedy SSRBG (Sir Seewoosagur Ramgoolam botanic garden)

               V Pamplemousses stojí za vidění už jen místní kostel svatého Františka a na přilehlém hřbitově je pochovaný zpovědník císaře Napoleona Abbé Buonavita, který Napoleona doprovázel na Svatou Helenu a po císařově smrti přesídlil na Mauricius, kde i zemřel. A pozor, v Pamplemousses se nachází i kavárna „Wiener Walzer,“ tedy „Vídeňský Valčík.“ Ovšem vedle Sacherova dortu tu nabízejí i kuře na kari.

               Na rozdíl od hojně obydleného severu a centra ostrova je jih obydlen jen sporadicky. Možná je to proto, že tady mnohem víc prší. I když luxusní hotely a golfová hřiště najdete samozřejmě i tady.

               Na Jihozápadě je okres „Black River“. Řeka toho jména ústí do moře v Tamarinu, její voda ale černá není. Jméno je dáno historicky – právě v téměř neobydlené oblasti okolo této řeky hledali útočiště uprchlí otroci z plantáží cukrové třtiny. A otroci původem z Madagaskaru byli – pokud se to ještě dnes dá napsat – černí. Dnes je Black River největší přírodní rezervací na Mauriciu.

               A je tu co vidět. Největší atrakcí je hinduistické posvátné jezero Grand Bassin. V roce 1897 měl totiž hinduistický kněz Shri Jhummon Giri Gosagne (doufám, že jsem to jméno napsal správně, s těmi indickými jmény mám nemalé problémy), vizi, že voda v kráterovém jezírku v centru ostrova má stejnou posvátnou hodnotu jako voda z řeky Gangy, kam se hinduisté pravidelně scházejí k očistné koupeli. Zřejmě se ostrovním hinduistům nechtělo jezdit lodí do Indie – ostatně si takovou cestu mohl dovolit jen málokdo. Dnes už by do Kalkaty zaletět mohli mnohem snáze, dávají ale přednost každoroční pouti ke Grand Bassin. Údajně se zde v posvátném týdnu na jaře při slavnosti Maha-Shivaratree sejde až 600 000 lidí. Na začátku areálu stojí obrovské sochy boha Šivy a bohyně Durgy.

Mají 34 a 37 metrů, přičemž Durga zobrazovaná se lvem, protože je bojovnice proti všemu zlému, je větší (a mladší). Posvátné jezero je kousek dál, přístup k němu mají všichni, na rozdíl od muslimů nebrání hinduisté i nevěřícím turistům ve vstupu do chrámu, kde dokonce můžou dostat požehnání od samotného kněze. Chce vědět pouze odkud člověk je, jeho vztah k hinduismu ho nezajímá a pak namaluje člověku na čelo posvátná znamení. Jenom boty je třeba – stejně jako v mešitě – odložit před vchodem. V jezeře jsou pak sochy dalších bohů i svatá trojice Trimurti zobrazující stvořitele Brahmu, ničitele Šivu i ochránce Višnu. V jezeře je prý hodně ryb, ale nesmí se lovit, jsou stejně posvátné jako voda, ve které plavou. I ryba se musí umět narodit.

               Další cesta vede na Plaine Champagne – náhorní planinu, z níž se zdvihají nejvyšší hory ostrova. Dosahují ale jen výšky něco nad 800 metrů nad mořem. Z vyhlídkové terasy je vidět až k moři jakož i vodopád Black River. Potom se sjíždí serpentinami do obce Chamarel. Okolo cesty je skutečná mauricijská flóra, která byla jinde na ostrově už dávno vyměněna rostlinami dovezenými. Proto zde dominuje jediná palma, která na ostrově byla před příchodem lidí – plochá palma. Všechny ostatní včetně té kokosové, která je na ostrově nejčastější, jsou dovoz. Daří se jim v místním klimatu ale skvěle, Kokosových ořechů je tolik, že před nimi varují nápisy – „beware of falling coconuts.“

               Vesnice Chamarel má hned několik atrakcí. Jednak je to vesnice, po které byl pojmenován nejznámější mauricijský rum. Už to by na slávu obce stačilo, ale nejen rumem je živ člověk. Je to i jediné místo, kde se pěstuje kávovník. Na plantáži z Chamarelu se produkuje 100procentní arabica – dá se koupit jako suvenýr, ale je pořádně drahá. Z restaurací v Chamarelu je nádherný výhled na západní pobřeží, a proto se tu turistické výpravy zastavují rády na oběd. Potom totiž čeká hlavní atrakce, a to je sedmibarevná půda. Tady si totiž sopka skutečně zahrála. Půda, která je dostatečně tvrdá, aby ji nesmyly ani občasné cyklóny, má vysoký obsah železa a hliníku. A tyto dva kovy nebo přesněji řečeno jejich sloučeniny, se smíchaly v různých poměrech, takže na malém prostoru vytvářejí nejrůznější barevné odstíny, od červené přes hnědou, fialovou zelenou, purpurovou, modrou a žlutou. Prý je jich tedy sedm a já tomu chci věřit, já tam viděl ale i šedou a bílou. Ty se možná nepočítají, jsou příliš obyčejné.

Pohled je to skutečně úžasný. Aby to trošku oživili, udělali tam místní výběh (pokud se to tak dá nazývat, protože o běhu nemůže být u těchto zvířat řeč) želv obrovských. Ty nejsou původní, protože kolonizátoři původní populaci těchto želv na Mauriciu vyhubili a snědli. Pak ale přišel pan Darwin, rozhodl se experimentovat a dovezl nové obrovské želvy ze Seychell. Chtěl vědět, zda se zvířata přizpůsobí novým životním podmínkám. Přizpůsobila se, a jak! Dosahují až jeden metr délky a žijí 150 let. Ty první, které pamatují Darwina a přijely na Mauritius okolo roku 1880, tedy už dožívají a na pana Charlese se už nepamatují.

               Na samém jihozápadě ostrova se nachází skutečná atrakce – hora Le Morne Brabant  – na poloostrově vyčnívajícím do moře, což jí dodává neopakovatelný šarm.

Zde došlo k oné tragédii, totiž hromadné sebevraždě otroků v roce 1834, když jim Angličané přišli zvěstovat svobodu svým nesrozumitelným jazykem. Tuto událost zde připomíná památník z roku 2009. Dnes se na poloostrově staví nové a nové hotely, protože jsou zde i pěkné pláže a jedno z golfových hřišť. Atrakcí je ale samotná hora, která se tyčí jako nezdolatelná skála nad poloostrovem. Zdolat se ale dá a na vrchol vede cesta. Oficiální informace zněla, že je dovoleno vyšlapat jen trail k vyhlídce ve výšce asi dvě stě metrů nad mořem a na vrchol se má chodit s průvodcem. I video na internetu vypadalo dost nebezpečně a nahnalo mojí ženě strach. Upozornila mě na skutečnost, že se nám má brzy ve Vídni narodit třetí vnouče a „bude potrebovať dedu .“ Proto jsem pro klid v rodině vyhledal pomoc a našel jistého Tomáše Naňáka, žijícího na Mauriciu a nabízejícího takové služby – moje žena si totiž odmítala představit, že bych na vrchol lezl sám. Zkontaktovali jsme onu cestovku likexpats, dostali jsme ale odpověď, že minimální počet účastníků jsou dva a cena je i v případě jednoho účastníka 9000 korun. A tak jsem se tam vydal sám bez průvodce. Na rozdíl od fám, které mi byly předkládány, není tam žádný zákaz vystoupit na vrchol bez průvodce. Pouze se doporučuje, aby se jednalo o zkušeného horského turistu, aby nebyl dítě, měl patřičnou obuv a dostatek vody. Usoudil jsem, že splňuji všechny požadované předpoklady (moje pohorky jsem transportoval v letadle deset hodin, zabraly mi polovinu kufru a bylo by tedy škoda je nevyužít) a tak jsem na ten vrchol vylezl. Byla to túra podle bratrů Andrášiovců „ľahká až trocha ťažká“ – každopádně byla „pomoc rúk nutnosťou na ďalší postup“.

Odměnou byl ale úžasný panoramatický pohled z hory přes pevninu na moře a korálový útes ostrov obklopující – prostě něco jako sen, ze kterého se nechcete probudit. Nechtělo se mi odtud odejít, byl to jeden z nejkrásnějších horských výstupů v mém životě – pokud ne ten úplně nejkrásnější. Ale moje lahev s 1,5 litrů vody byla hraničně malá. V teplotách do třiceti stupňů a vlhkosti vzduchu přes devadesát procent ubývají síly rychleji než v Alpách, člověk se hodně potí a potřeba vody je velká. A to se ještě nad mou hlavou rozprostřel milosrdně velký mrak, který tlumil sluneční žár. Ale pokud někdy pojedete na Mauricius, nezapomeňte si vzít pohorky s sebou. Ten výstup, jakkoliv namáhavý, se rozhodně vyplatí.

               A – abych nezapomněl, slíbil jsem ještě romantickou historii o mauricijském Romeovi a Julii, tedy v místním provedení o Paulovi a Virginii. Slib samozřejmě dodržím. Ten příběh vypráví o nenaplněné lásce chudého chlapce Paula a dívky z bohaté rodiny Virginie. Znali se od dětství a jejich dětské kamarádství přerostlo ve vášnivou lásku. Rodiče Virginie se ovšem polekali, protože pro dceru měli vyhlédnutého jiného ženicha než chudého Paula. Poslali tedy dceru na studia do Anglie a doufali, že to mládež přejde. Nepřešlo. Virginie to v Anglii bez Paula nemohla vydržet (možná hrálo svou roli i počasí, které se se slunečným Mauriciem srovnávat opravdu nedá) nalodila se tajně na loď Saint Géran a vydala se na ní domů za Paulem. Jenže několik kilometrů od pobřeží loď ztroskotala, když najela na korálový útes, rozlomila se na dvě půlky a posádka i pasažéři se utopili. Přežilo jen devět lidí, Viktorie mezi nimi nebyla. Paul našel jen její mrtvolu a krátce nato zemřel sám – na zlomené srdce.

               Tuhle historii si už Mauricius přisvojil a je součástí jeho kultury. Sousoší Paula a Virginie najdete v Curepipe i v Port Louis. Byli i v botanické zahradě v Pamplemousses, tam po nich zůstal jen podstavec, sochy jsou teď v kostele. Jejich jména nesou hotely a restaurace, v městečku Tamarin se po nich jmenuje dokonce základní škola.

               Celý příběh má jen jeden háček, totiž že se nikdy nestal. Na lodi Saint Géran s výtlakem 600 tun, která se u severního pobřeží ostrova 24.března 1744 skutečně potopila, zahynuly sice tři dívky, ale žádná z nich se nejmenovala Virginie. Seznamy pasažérů se totiž zachovaly. Zemřely devatenáctiletá Marie Anne Mallet, šestnáctiletá Louise Augustine Callou a dvanáctiletá Jeanne Heléne Neiznein.

               Jenže v roce 1768 dorazil na Mauricius spisovatel Jaques-Henri Bernardin de Saint Pierre a když se o tragédii lodi dozvěděl, kopla ho múza. Sepsal tedy román o mladistvé tragédii dvou zamilovaných a kniha vydaná v roce 1788 se stala bestsellerem a následně nedílnou součástí mauricijské kultury. Koho už zajímá, zda Paul a Virginie skutečně žili?               

Věří snad někdo vážně, že se Julie Capuletová skutečně zamilovala do Rómea Monteka?

Tímto se pro letošní rok loučím s mými čtenáři, přeji všem krásné vánoce, hodně zdraví a optimismu, jedno jak neodůvodněného do nového roku a těším se s nimi na setkání v lednu.

Mauricius

               Ostrov je pro zimní dovolenku jako stvořený – na Mauriciu je totiž v době naší zimy léto. Nesnažte se, prosím, jako moje žena, kupovat pro vnučky v listopadu na Mauriciu teplé věci na zimu. Její snaha byla odměněna jen nevěřícným kroucením hlavy, a to i když jsme v Port Louis viděli dítě asi dvouleté s teplou čepicí na hlavě. Ideální je začátek léta tedy listopad (tamější květen), protože k možným cyklónům dochází až když se Indický oceán nahřeje na teploty nad 26 stupňů, a to bývá až někdy koncem prosince. Ale ani cyklón vás na pláži nepřekvapí, na Mauriciu je vybudovaný velmi dobrý systém včasného varování. Ovšem strávit několik dní v hotelu, když venku řádí vichřice taky není dovolená podle běžných představ. Čili nejlépe v listopadu nebo začátkem prosince.

               Mauricius je obehnán dokola korálovým útesem, což má hned několik výhod. Jednak se přes útes nedostanou žraloci, což koupajícím dodává pocit jistoty. Ke břehu ovšem nedorazí ani žádné vlny, protože útes působí jako spolehlivý vlnolam. To je zase ideální pro moji manželku, která se ráda „člupká“. A konečně ideální pro turisty, kteří se rádi potápějí. V každém hotelu je „diving school“ a čluny rozvážejí nadšené potápěče k onomu korálovému útesu, aby se nabažili. Ostatně voda mezi břehem a útesem je zejména odpoledne při odlivu tak plytká, že se dá k tomu útesu skoro dojít po dně. Jen se doporučují boty na koupání, protože na dně jsou mořští ježci a ani korály nejsou na došlap zrovna příjemné. Je taky dost zbytečné hledat na pláži mušle, protože tam žádné nejsou, maximálně tak úlomky korálů. Ovšem ani mušle ani korály se z Mauricia vyvážet nesmí a to ani, když jste je koupili v obchodě a můžete to při celní prohlídce potvrdit účtem. I tak vám mušli či korál zabaví, a ještě dostanete mastnou pokutu.

               Trošku hůř než plavci jsou na tom surfaři, ale i ti najdou destinace, kde se vln dočkají. Je to u městečka Tomatin na západním pobřeží, Ústí zde do moře Black River, což má zřejmě za následek, že je zde útes přerušen a tím se zde vytvářejí vlny, které surfařům údajně stačí. Je zde i camping, samotná pláž ovšem ke koupání moc neláká. Tedy aspoň mne nelákala.

               Co mají ale na Mauriciu dělat návštěvníci, kteří mají i jiné zájmy než se koupat v teplé vodě Indického oceánu? Čili lidé jako já! Kupodivu i oni najdou dostatek aktivit, ani nemusí hrát golf na jednom ze sedmi golfových hřišť, které se na ostrově nacházejí. Golfistů jsem nicméně viděl dostatek, problémových, kteří si přivezli všechny hole s sebou a pak se dožadovali zvláštního zacházení, i bezproblémových, kteří si to vybavení prostě pronajmou na místě. Myslím, že druhá varianta je jednodušší, aspoň mi to tvrdila kolegyně z Korutan, která v letadle seděla vedle mne.

               Ostrov má v podstatě dvě hlavní města. To oficiální je Port Louis, ovšem je to hlavní město jen pro pracující lid. Samotný přístav má 150 000 obyvatel, dalších 200 000 sem dojíždí za prací. Což má za následek každé dopoledne neskutečné zácpy na příjezdových cestách, (a odpoledne na výjezdových). Mauricijci sice zacházejí s časem v podstatě velmi benevolentně, ale to je často moc i na jejich odolné nervy. Bohatí lidé tedy bydlí raději v Curepipe. Město je od pobřeží vzdáleno, nachází se na kopci okolo vyhaslého sopečného kráteru. Tam jsou luxusní vily, rezidence i většina velvyslanectví, samozřejmě především francouzské a britské, abychom vyjmenovali ty dvě nejvýznamnější. Aby nemuseli tito privilegovaní jezdit do Port Louis autem, bylo mezi těmito městy v posledních třech letech vybudováno spojení rychlovlakem. Místní mu říkají hrdě „Metro“ ovšem nikde pod zemí nejezdí. V Port Louis má zastávky u přístavu na takzvané „Watterfront“, což je nejmodernější část města spojená dvěma podchody s „Harbourfront“, kde se ve výškových budovách nacházejí banky a nejdůležitější firmy a úřady.

Čili o pohodlí pro majetné je postaráno, prostý lid bojuje na přecpaných dálnicích u vjezdu do města.

               Místní tvrdí, že tento rychlovlak by měl v budoucnosti propojit celý ostrov, ale v Curpipe se to budování nějak zaseklo. Možná chybí peníze nebo motivace. Nebo obojí. I když ostrov není velký, transporty vyžadují určitý čas a s ním spojenou trpělivost. Průměrná rychlost přesunu se pohybuje okolo 30 kilometrů za hodinu, takže při jízdě z letiště do Port Luis, což je asi 45 kilometrů musíte počítat s hodinou a půl. I taxikáři dodržují předepsanou rychlost, protože pokuty za její překročení jsou na místní poměry dost drakonické, Začínají na 2000 rupiích tedy na tisíci korunách, což je při průměrném platu 18 000 rupií dost. A neexistuje žádná tolerance čili platí se i při překročení rychlosti o jeden jediný kilometr.

               V Curepipe se turistům ukazuje onen kráter vyhaslého vulkánu.

Ten je na kopci pod meteorologickou stanicí, k povinnému programu patří i návštěva výrobny lodních modelů. Modely tu vyrábějí ručně a zavedou vás i do výrobny, aby vás navnadili některý z modelů si koupit. Vedle Titaniku či Victory je zde i Black Bird z Pirátů z Karibiku. Kromě toho se zřejmě nevyhnete ani návštěvě výrobny vína z liči Takamaka. Na Mauriciu se totiž nedá pěstovat vinná réva, víno se zde vyrábí z hroznů dovezených z Jižní Afriky – a je přiměřeně této skutečnosti i drahé.  Proto hledal podnikatel Alexander ovoce, ze kterého by víno mohl vyrábět a padl na liči. Vína tu zrají tři až šest měsíců, pro zmlsaného Rakušáka, tedy mně, milujícího vína suchá, to ovšem nebylo nic, co bych si byl ochoten koupit, na to mě příliš pálí žáha. Němci, kteří nasládlá vína milují, nakupovali ve velkém.

               Do Port Louis se můžete dostat i autobusem. Autobusové spojení je dobré a levné. Za dvě osoby z Flick en Flack do Port Louis jsme zaplatili 88 rupií čili 44 korun. I v tom autobuse vidíte to, co je pro Mauricius typické – přezaměstnanost. Vedle řidiče je zde i průvodčí, který vám prodá lístky,), ale poté přistoupí i kontrolorka, která vám ty lístky procvikne. Co jsem ovšem bohužel nepochopil, byl systém autobusových nádraží v Port Louis. Jsou dvě, severní a jižní. Protože jsme přijížděli z jihu, předpokládal jsem logicky, že nás autobus vyloží na jižním nádraží. Ale chyba lávky, dovezl nás na severní. Najít pak spojení zpět do místa bydliště není pro cizince právě snadné. Radši jsem to vzdal a odjel zpět taxíkem.

               Nicméně nedaleko severního autobusového nádraží je centrální tržiště, které rozhodně stojí za návštěvu. Ovoce a zelenina nejrůznějších druhů, ryby a v jiné části pak ošacení a všechno, po čem vás ani nenapadne zatoužit.  Zjistil jsem, že určitou kultovní hodnotu mezi plody ostrova má liči.

Samozřejmě, je dobré a sladké, jakož i marmeláda, kterou tu z něho dělají, Prodává se v celých trsech, ale pro domorodce je dost drahé. Stromy liči jsou snadno poznatelné, jsou totiž pokryty sítěmi proti hmyzu a ptactvu. Sladké ovoce je totiž láká a rozklovali by ho. Tak se k němu nedostanou. Protože mauricijský taxikář vyslovoval „Bird“ jako „Bat“ měl jsem trošku problém pochopit, proti komu lidé ty plody chrání. V normální angličtině se tak přece nazývá netopýr.

               Nedaleko tržiště je i čínská čtvrť, Čínané tvoří asi 3 procenta obyvatelstva. Kupodivu právě v čínské čtvrti se nachází největší mešita ve městě Jummah. Proč právě tam, nevím. Ve městě je ještě k vidění přírodovědecké muzeum, kde je kostra legendárního Doda, kostel svatého Ludvíka se sochou tohoto vášnivého sběratele relikvií v parku před kostelem a Fort Adelaide.

Tuto pevnost postavili Angličané poté, co Mauritius dobyli a chtěli ho zabezpečit pro případ, kdyby jim Francouzi nebo někdo jiný, chtěli ten ostrov zase vzít. Pevnost se dostala jméno po manželce krále Viliama IV. 8to byl ten panovník, který v roce 1834 zrušil ve svých koloniích otroctví a způsobil tak místním francouzským farmářům těžkou depresi), všeobecně je ale nazývána „Citadela“. Protože už později nikdy nikoho nenapadlo, aby Mauritius dobýval, nebyla ta pevnost k ničemu. Je odtud ale krásný výhled na město, takže se výstup k ní vyplatí. Odtud je vidět i obrovská dostihová dráha „Martovo pole:, kde se od března do listopadu pořádají dostihy.

               Hlavní atrakce jsou ale ve Waterfront. Jednak je zde od roku 2021 akvárium Odysseo, Mauritius drží krok s vývojem. Ve dvou milionech litrů vody v 45 akváriích na ploše 5500 m² může návštěvník vidět 200 druhů obyvatel Indického oceánu. Jsou v něm i oni žraloci, kteří se jinak k Mauritiu díky korálovému útesu nedokážou přiblížit.

Jako vzpomínka na problematická období ostrovních dějin jsou zde jak Muzeum otroctví ve starém vojenském špitále a hned vedle Aapravasi Ghat, což bylo přijímací středisko pro dělníky z Indie. Tady se museli registrovat a zde jim byly vystaveny příslušné doklady. Budova sloužila i jako místo karantény, které se museli na 48 hodin podrobit, než je rozvezli na jejich pracovní místa k plantážníkům. Kapacita zařízení byla 600 osob, ale často se jich zde nacházelo i přes tisíc. Britové přivezli na ostrov z Indie celkem 420 000 lidí. Mezi moderními budovami Waterfront se nachází jak poštovní muzeum v budově hlavní pošty z roku 1868, ale i muzeum Modrého Mauritia. Ten dostal privilegium, že mu bylo věnováno vlastní muzeum. Ostatně díky této poštovní známce vstoupil Mauricius do vědomí obyvatel planety. V tom muzeu ale milovník historie vedle historie poštovního styku odlehlého ostrova s okolním světem a historie vzniku oné slavné známky najde i velmi zajímavý popis dějin ostrova i se jmény nejvýznamnějších činitelů. Samotný Mauritius, modrý i červený, jsou zde samozřejmě taky, osvětleny jsou ale jen deset minut každou hodinu – prý aby působením světla nevybledly.

               V budově Muzea se nachází i stálá výstava, věnovaná nejromantičtějšímu ostrovnímu příběhu o Paulovi a Virginii. Tímto příběhem bych ale návštěvu ostrova rád ukončil, a tak prosím čtenáře o trochu trpělivosti.

               Středem města vede ulice Quen Elisabeth na jedné a Bisoondyalova ulice na druhé straně malého parku, kde jsou sochy významných osobností Mauritia. Hned u přístavu je socha onoho nejdůležitějšího guvernéra Mahé de Labourbonais, ulice je ukončena někdejším sídlem britského guvernéra, kde dnes sídlí ostrovní vláda.

Před budovou je ale stále socha královny Viktorie a přímo proti ní socha Williama Newtona, významného místního politika z britských koloniálních dob. Kromě nich jsou od přístavu až k oné vládní budově roztroušeny sochy významných mauricijských politiků. Všichni vypadají ve svých oblecích tak nějak stejně, většinou drží před sebou ruce vstřícně ke svému lidu, pokud nemají nad hlavou knihu ústavy.

Myslím, že pro dnešek stačilo, ten zbytek naší návštěvy ostrova včetně onoho romantického příběhu si nechám na poslední čtvrtek před vánoci – Paul a Virginie letos nahradí obvyklý vánoční příběh.

Mark Twain napsal, že Bůh napřed stvořil tento ostrov a pak podle tohoto vzoru vytvořil ráj. Mark Twain mohl myslet ostrov jedině před tím, než se tady usídlil člověk, stejně jako v ráji, kde byl klid a mít, než se Adam s Evou začali nacpávat jablky. Mark Twain byl ovšem spisovatel a měl tedy bujnou fantazii, dokázal si tedy ostrov představit, jak vypadal v době, kdy o něm lidé ještě nevěděli.

               Když ho totiž v roce 1507 objevil Portugalec Diogo Fernandes Pereira, nežil zde ani jeden člověk. Ostrov byl pokryt pralesem a žil zde neškodný pták Dodo, který se díky chybění přirozených nepřátel ani nenaučil létat a podle něho zřejmě nazvali Portugalci ostrov „Ilha do Cisne“, čili „Labutí ostrov. Dodo totiž mohl být s trochou fantazie považován za přerostlou labuť.

l              Ovšem Portugalci měli větší úkoly než se zabývat neobydleným kouskem země uprostřed Indického oceánu mezi Afrikou a Indií. V roce 1598 přistál u ostrova holandský admirál Van Waywyck a dal ostrovu jméno po princi Móricovi z Nassau, tehdejšímu vůdci nizozemského povstání proti španělské nadvládě, protože Španělům se po několika neúspěšných pokusech konečně podařilo zavraždit jeho otce Viléma Oranžského. Na ostrov dorazil holandský „Marco Polo“ Jan Huygen van Linschotten, který svou přezdívku dostal, protože dokázal o nových objevených zemích poutavě psát.

               Jenže Holanďané přijeli na Mauricův ostrov ve službách Východoindické společnosti, což byla akciová společnost (jedna z prvních na světě, protože Holanďané poznali sílu roztříštěného kapitálu). Neměli tedy zájem země, které navštívili, kolonizovat. Ostatně nebyli tehdy ani státem, ale až do roku 1648 povstaleckými provinciemi španělského království a vztyčovat někde španělskou vlajku opravdu neměli chuť. Jenže Východoindická společnost byla společnost obchodní, jejíž úspěch spočíval v obchodu s domorodci. Jak ovšem chcete obchodovat s domorodci na neobydleném ostrově, kde není ani jeden jedinec toho druhu? Holanďané tedy vysekali z pralesa cenné ebenové dřevo, snědli chudáka Doda, který se před nimi neuměl schovat, a zase odpluli.

               Mezi roky 1715–1723 ostrov obsadili Francouzi, kteří naopak kolonizovali rádi. Ostrov pojmenovali trošku málo nápaditě „L´ile de France“, čili „Francouzský ostrov“. Nedaleký sesterský ostrov vzdálený 170 kilometrů pojmenovali “L´ile de Bourbon“, čili ostrov bourbonský.

Tomu udělali přítrž hned v roce 1793, kdy Bourbonovi Ludvíku XVI. usekli hlavu. Za daných okolností jméno ostrova nevyhovovalo, a tak ho hned v březnu 1793 přejmenovali na „La Reunion“, které nosí dodnes. Nacionalismu tedy Francouzi neměli tehdy stejně jako dnes žádný nedostatek. Jediný pořádný přístav na ostrově L´ile de France“ v hluboké zátoce dostal jméno Port Luis po tehdejším králi Ludvíku XV., ovšem Francouzi sami ho nazývali Port Nord Ouest, tedy severozápadní přístav. Zřejmě nechtěli krále těmi několika chatrčemi, které měly nést jeho jméno, urazit. Francouzi ovšem usoudili, že ostrov se hodí na pěstování cukrové třtiny a rukama otroků přivezených z nedalekého Madagaskaru se dali do práce. Dělali to s pravým francouzským šarmem a smyslem pro chaos.

               4.června 1735 přistál na ostrově nový guvernér Bernard Francois Mahé de La Bourdonnais. Našel ostrov nacházející se ve stavu chaosu a anarchie a rozhodl se s tím něco udělat. Vládl zde železnou rukou, udělal pořádek, postavil přístavní doky a sklady, začal budovat síť silnic a další infrastrukturu a přesvědčil dokonce i francouzské plantážníky, že pořádek je dobrá a prospěšná věc. Za odměnu stojí jeho socha hned u přístavu na hlavní ulici.

V roce 1742 poslal první osadníky na v té době neobydlené Seychely, proto po něm dostal jméno hlavní seychelský ostrov Mahé.

               Prosperita ostrova začala ale dráždit Angličany. Považovali za nespravedlivé, že Francouzi vlastní na polovině cesty z Afriky do Indie hned dva ostrovy a oni ani jeden. Po dlouhých natahovačkách využili dobu napoleonských válek k rozhodujícímu útoku. Tyto války se nevedly jen na pevnině ale i na moři a tam na rozdíl od pevniny tahal Napoleon zejména po bitvě u Trafalgaru v roce 1805, kdy přišel skoro o celé své loďstvo, za kratší konec. V listopadu 1810 se před Port Luis objevila britská flotila a začala město dobývat. Obě strany měly trochu problém s motivací, aby si vysvětlily, proč se vlastně mají na opačném konci světa poprat. Dochovala se podrážděná konverzace dvou lodních kapitánů, kdy ten anglický vyčítal Francouzi: „Vy Francouzi bojujete jen pro peníze, my Britové bojujeme pro čest.“ Nato mu Francouz odpověděl: „Správně, oba bojujeme o to, co nám nejvíc chybí.“

               Nakonec se motivace Britů ukázal přece jen větší a 3.prosince 1810 francouzská posádka kapitulovala. V mírové smlouvě zaručoval anglický admirál místnímu obyvatelstvu, že si může ponechat svůj jazyk, své zvyky i náboženství, jakož i zákony a majetek, slíbil, že žádný Francouz nebude uvězněn a vojáci mohou odejít domů. Místní obyvatelstvo to s díky přijalo a mluví francouzsky dodnes. A vedle hinduistických chrámů a mešit zde stojí i katolické kostely, jako například kostel svatého Ludvíka v Port Luis. V roce 1814 po Napoleonově porážce pak byl Versaillským mírem ostrov definitivně předán Spojenému království. Britové ovšem nemohli akceptovat, aby se ostrov nadále jmenoval „Francouský“ a tak si vzpomněli na dávno zapomenuté holandské jméno ostrova a ten dostal své dnešní jméno Mauritius. I místní kreolové a Francouzi se časem naučili svůj ostrov nazývat L´ile Maurice.

               Místí obyvatelstvo se s novými pány smířilo, hlavně, že do ničeho nezasahovali. Britům šlo skutečně hlavně o ten přístav a ten i patřičně rozbudovali. Ostrované tedy mluví dodnes mezi sebou francouzsky (nebo kreolsky, což je francouzský dialekt, ale to jen mezi známými, jinak je komunikační řečí francouzština) jen oficiální nápisy na úřadech či dopravní značky jsou psány v angličtině. A místní jsou ochotni v tomto jazyku komunikovat i s turisty. Kšeft je kšeft, a kromě toho jde o úřední řeč a děti se ji učí ve škole. Ostatně mimořádně nadané děti mají možnost studovat na univerzitách v Británii, přičemž náklady za studium přebírá mauricijský stát.

               Britové byli spokojeni, že je ostrov jejich a že jejich lodi můžou bezpečně přistát v přístavu, kde můžou načerpat nové zásoby a nakoupit cukr a ovoce, což ostrovu přinášelo nebývalou prosperitu. Britové psali své vyhlášky a zákony v angličtině, které nikdo nerozuměl nebo rozumět nechtěl, a proto místní obyvatelé tyto zákony ignorovali, a tak byli všichni spokojeni a žili v blažené symbióze.

               Jediný, kdo na to doplatil, byli bývali otroci. Těm se v neklidných dobách podařilo z plantáží, kde byli podrobováni nelidské dřině, utéct a ukrývali se v oblasti hory Le Morne Brabant na jihu ostrova.

Když Britové zrušili otroctví (V roce 1807 zakázali na území impéria obchod z otroky a v roce 1833 pak i vlastnění otroků v koloniích), nenapadlo je nic lepšího, než poslat vojáky, aby tuto radostnou zvěst uprchlý otrokům sdělili. Jenže otroci, když uviděli ozbrojené vojáky, kteří na ně něco volali v řeči, které nikdo nerozuměl, došli k názoru, že byli odhaleni a že budou odvlečeni zpět na plantáže. V panice spáchali hromadnou sebevraždu skokem ze svahů hory. Dnes je tam památník, který tuto událost připomíná.

               Ovšem zrušení otroctví přineslo místním plantážníkům nemalé problémy, neměl kdo sklízet cukrovou třtinu. Žádali tedy po svých britských pánech, aby se tím něco udělali. Ti se rozhodli najít nové pracovní síly v Indii, kterou už tehdy ovládali. Indové mohli podepsat pracovní smlouvu na pět až deset let. Poté byli převezeni na Mauritius. Dva dny museli strávit v přijímacím táboře v přístavu – dnes je z této budovy muzeum Appravasi Ghat – kapacita byla sice 600 lidí, často jich tam ale bývalo i přes tisíc.

Tam jim vyřídili papíry a mohli být odvezeni na práci na plantáže. Byl to experiment, který britská vláda spustila v roce 1834v celém impériu, testovacím balónkem mě být právě Mauritius. Experiment se vydařil, Britové pak takový nábor pracovních sil prováděli prakticky v celé říši. Plantážníci ovšem nebyli zvyklí platit svým dělníkům plat, a tak to dělali jen neradi a se zpožděním, pokud vůbec. Proto Britové už v roce 1842 zavedli úřad zplnomocněnce pro věci přistěhovalců „Protector of Immigrants“. Nebyla to zrovna lehká práce, jen v letech 1860–1885 musel tento úřad řešit 110 940 stížností, z nichž okolo 80 000 uznal jako oprávněné. Z největší části se jednalo o nevyplacenou mzdu. Mezi roky 1834 a 1920 se tak na ostrov přistěhovalo 450 000 Indů, dnes tedy tvoří lidé indického původu 62 procent z 1,3 milionové populace ostrova. Část z nich jsou muslimové, ale jak mi vysvětlil taxikář, jsou to muslimové z Pakistánu. Ti nemají problém vypít si s hinduistickými sousedy rum, i když to prorok kdysi dávno zakázal, a proto nemají hříšné myšlenky na nějaký teror. Rum je totiž na ostrově národním nápojem a bez něho se neobejde žádná slavnost. Místní ovšem pijí rum bílý s různými příměsemi, rum se zlatou barvou je určen pro turisty a na vývoz. Chutná skvěle. Muslimové z arabských zemí, kteří by rumem samozřejmě museli opovrhnout, tvoří na ostrově  jen zanedbatelnou menšinu.

               Blahobyt ostrova skončil náhle v roce 1869. Ostrované za to nemohli, ale v tom roce byl zprovozněn Suezský kanál, Cesta do Indie se pro britské lodi rozhodujícím způsobem zkrátila a z důležitého opěrného bodu v Indickém oceánu se stal nezajímavý ostrov na konci světa na hranici vnímatelnosti.

            Jediné štěstí, že 21. září 1847 vydal místní poštmistr James Stuart Brownrigg příkaz k vyhotovení dvou známek. Jednopencovou červenou pro poštovní styk v Port Luis a okolí a dvoupencovou modrou pro celý ostrov. Známky vyryl Joseph Osmond Barnard, který byl bohužel (a pro filatelisty bohudík) zapomětlivý a nedoslýchavý, a proto vyryl místo obvyklého „post paid“ na známky text „post office“.  Protože manželka guvernéra lady Gomm musela rozeslat pozvánky na ples, který se měl konat 30 září, nebyl čas chybu opravit, a tak byly pozvánky rozeslány s tímto nejslavnější světovým chybotiskem. A protože bylo škoda známky vyhodit, bylo oněch 500 známek z obou sérií i spotřebováno. Tak mohl vzniknout i legendární „Dopis do Bordeaux“, na kterém jsou obě známky vedle sebe a stát se tak jednou z největších filatelistických kuriozit všech dob. Díky těmto dvěma známkám (červený Mauritius byl tohoto roku nabízen v dražbě v Brně u filatelie Klim!) zná zapomenutý ostrov v Indickém oceánu celý svět.

               Po druhé světové válce rostlo v celém britském impériu hnutí za samostatnost jednotlivých kolonií. Mauritius nebyl v tomto hnutí příliš aktivní. Po pravdě řečeno si místní politici nedokázali samostatnou existenci bez politické a ekonomické podpory Londýna představit. V čele Labor Party, nejsilnější politické strany, na Mauritiu stál lékař indického původu, vystudovaný v Anglii, Seewoosagur Ramgoolam.

Říká se mu i – trochu omylem – mauricijský Gándhí. Na rozdíl od svého vzoru se totiž on i jeho straničtí přátelé angažovali pro setrvání ostrova v Britském impériu a nic na tom nezměnilo ani povýšení milého Seewoosagura Královnou Alžbětou II. do šlechtického stavu v roce 1965. Jenže Britové už měli ztrátových kolonií plné zuby, a tak se v roce 1968 rozhodli všech s výjimkou strategicky nezbytných kolonií jako byl například Hong Kong, vzdát. A tak se Sir Seewoosagur Ramgoolam stal  – ať už chtěl nebo nechtěl – národním hrdinou a otcem národa. A zůstal jím i po své smrti v roce 1985. Jmenuje se po něm na ostrově leccos, například mezinárodní letiště na jihovýchodě ostrova, nemocnice na severozápadě nebo i botanická zahrada v Pampelnousse. Všude, kde je v názvu zkratka SSR, hledej ze tím Sira Seewoosagura Ramgoolama.

               Britové odešli a mnoho tu po nich nezůstalo. Dokonce ani rugby, jinak národní sport pravých chlapů ve všech zemích commonwealthu se tady neujalo. I naprostá většina turistů jsou Francouzi, Britové tu tvoří zanedbatelnou menšinu – to je tady víc snad i Čechů. Možná pití čaje se dá nazvat anglickou tradicí (káva se zde pije málo a pěstuje se jen na jednom místě na jihu ostrova na plantáži u obce Chamarel, která je ale stejně populární především značkou svého rumu.) Nejmarkantnějším pozůstatkem britské nadvlády je ježdění vlevo – no jistě, auta se objevila právě v době, kdy tady vládli Britové.

               Krátce po vyhlášení samostatnosti začal kvést turistický ruch a Britové na své někdejší poddané nezanevřeli – v našem hotelu La Pirogue je královský apartmán (Royal Suits), který v roce 1994, tedy dva roky poté, co obyvatelé ostrova vyhlásili republiku, slavnostně otvíral manžel sesazené královny princ Filip se svým synem Eduardem.

               Poté, co Evropská Unie přestala dotovat třtinový cukr (pro mnoho naších cukrovarů příliš pozdě) zkrachovala na ostrově většina cukrovarů ze třiceti jsou v provozu ještě čtyři. Ovšem cukrová třtina je nadále hlavním zemědělským produktem, Mauricijští se přeorientovali na výrobu rumu, který je tu hlavním nápojem. Pravý rum totiž musí být vyráběn z třtinového cukru, a proto musel být ten náš český tuzemský rum vyráběný z cukrové řepy přejmenován na tuzemák, což všechny české konzumenty hodně bolelo a nechalo narůst jejich nedůvěru ke světové globalizaci.

               Tolik tedy stručně k dějinám ostrova Mauritius. Příští týden se pokusím popsat, co se tady všechno dá vidět. Dodo se tu vyskytuje jen jako suvenýr, zato je všude. Ten skutečný zničení svého ráje nepřežil.

               Ovšem…

               Joanne Kathleen Rowling, autorka Harryho Pottera píše ve své knize „Fantastická zvířata“, že Dodo, kterého ovšem ona nazývá Didicawl, vyvinul čarovné schopnosti mizet a objevovat se na jiném místě, čímž se mu podařilo přežít. Ovšem muglům, tedy nám nečarodějům, tuto skutečnost Mezinárodní společenství čarodějů neoznámilo, aby nás drželo v domněnce, že Dodo vymřel a abychom se tedy k dalším ohroženým druhům chovali ohleduplněji než k tomu sympatickému neohrabanému ptákovi, který zůstal vedle rumu a dvoupencové modré známky symbolem ostrova Mauritius.

               Takže kdo ví…?