Category: Blog

Heiliges Land – Küste II

               Für den Kreuzfahrerstaat hatten die vor zwei Wochen beschriebene Häfen, also Jaffa und Caesarea, keine strategische Bedeutung. Diese hatte die Stadt Akko im nördlichen Abschnitt der Bucht von Haifa. Die Kreuzfahrer haben diese Festung im Jahr 1104 kampflos übernommen. Akko wurde zum Haupthafen des Königreiches von Jerusalem, bis es im Jahr 1187 von Saladin erobert wurde. Die Hauptaufgabe des dritten Kreuzzuges war eben die Eroberung dieser Stadt. Dieser Kreuzzug wurde von Richard Löwenherz von England und Philip August von Frankreich angeführt. Diese zwei Herren mochten sich nicht unbedingt, es blieb ihnen aber nichts anderes übrig, als zähneknirschend Seite an Seite zu kämpfen. (Nach der Eroberung Akkos redete sich der französische König auf familiäre Probleme aus, er reiste ab und ließ den Engländer im Heiligen Land allein). Richard war sehr eitel und das brachte ihm Unglück. Als die Kreuzritter die Stadt im Jahr 1191 nach einer zweijährigen Belagerung eingenommen haben, hingen die Anführer ihre Fahnen auf die Mauer der eroberten Stadt.

Der österreichische Herzog Leopold V. (der die Reste des deutschen Kontingentes führte, das sich nach dem Tod von Friedrich Barbarossas mehr oder weniger aufgelöst und bei der Belagerung von Akko nur eine untergeordnete Rolle gespielt hatte) erlaubte sich, seine Fahne mit goldenen Adlern im blauen Feld (heute ist es der Wappen von Niederösterreich) neben den drei englischen Löwen aufhängen. Richard fühlte sich dadurch beleidigt, letztendlich war Leopold NUR ein Herzog und er ließ die österreichische Fahne in den Graben werfen. Leopold verließ tiefst beleidigt den Kreuzzug und wartete, wann der Engländer nach Hause reiten würde. Er hatte Erfolg. Richard nahm in seinem Hochmut den Weg über Österreich. Leopold nahm ihn fest, sperrte ihn in der Burg Dürnstein in der Wachau ein und verlangte von Richards Bruder Johann Ohneland ein gigantisches Lösegeld. Weil es aber Johann in England ohne den herrschsüchtigen Bruder viel besser ging als mit ihm, konnte der liebe Leopold auf das Geld lange warten.

               Letztendlich verkaufte er den wertvollen Gefangenen Kaiser Heinrich VI., der das Lösegeld irgendwie doch zu erpressen vermochte und für das Geld dann eine Armee aufstellte, mit der er das Sizilianische Königreich für sich gewinnen konnte. Leopold V. wurde vom Papst wegen eines Angriffs auf einen Kreuzfahrer mit päpstlichem Bann belegt (vierzig Jahre später wird Papst Gregor IX. selbst einen Kreuzfahrer – Friedrich II.  – angreifen und sein Land verwüsten)und starb kurz danach tragisch nach einem Sturz vom Pferd bei einem Turnier in Graz. Berühmt blieb er trotzdem, die derzeitige österreichische Fahne beruft sich gerade auf ihn und seinen Kampf um Akko. Angeblich kämpfte hier Leopold so tapfer, dass sein ganzer Mantel mit Blut der Feinde verschmiert war, nur in der Mitte, wo er einen breiten Gürtel trug, blieb dieser weiß. Wer will, darf es glauben, seitdem haben Österreicher ihre rot-weiß-rote Fahne. Weil Richard Jerusalem nicht zurückzuerobern vermochte, machte er Akko zur neuen Hauptstadt des Königreiches und diese blieb hier (mit einer kurzen fünfzehnjährigen Unterbrechung nach dem fünften Kreuzzug) bis zum Untergang dieses Staates.

Festung der Johanitten mit der Kirche des Johannes des Täufers

               Akko blieb christlich bis zum Jahr 1291, als auch diese Stadt in moslemische Hände fiel. Damit ging die Zeit des Königreiches von Jerusalem definitiv zu Ende. Im Jahr 1517 eroberte Sultan Selim I.  Akko mit ganz Palästina und vierhundert Jahre wehte dann über die Festung von Akko eine Fahne mit türkischem Halbmond. Im Jahr 1799 stand vor der Stadt niemand anderer als Napoleon Bonaparte höchstpersönlich, der versuchte, sich nach der Vernichtung seiner Flotte bei Abukir durch Admiral Nelson einen freien Weg aus der ägyptischen Falle auf dem Festland freizukämpfen. Bei Akko fand seine Bemühung sein jähes Ende. Der Emir Achmed Pascha, genannt nicht ohne Grund „el Jezzar“ also „Schlächter“, konnte die Stadt erfolgreich verteidigen und Napoleon musste  verbittert zurück nach Ägypten ziehen, woher er dann heimlich nach Frankreich floh und seine Soldaten ihrem Schicksal überließ. Als eine Erinnerung an die französische Belagerung der Stadt gibt es bei Akko den „Napoleon Hill“ und hier werden erbeutete französische Kanonen ausgestellt – ein Schönheitsfehler liegt in der Tatsache, dass diese Kanonen für die Türken in Belgien im Jahr 1841 gegossen wurden. Das stört aber natürlich nur so einen Silbenstecher, wie ich einer bin.

               Das Wahrzeichen der Stadt ist die „El Jezzar Moschee“,

aber vor allem die Festung der Johanniter. Die Ritter des Ordens Johannes des Täufers wurden in der Folge des Friedenvertrages zwischen Friedrich II. und Sultan Al Kamil mit der Verwaltung des Königreiches von Jerusalem beauftragt. Friedrich II. war ein nomineller König von Jerusalem (er heiratete die Erbin des Königreiches Isabella II., die er angeblich noch in der Hochzeitnacht mit ihrer Cousine betrug. Isabella starb bereits im Jahr 1228 im Alter von 16 Jahren bei der Geburt ihres zweiten!!! Kindes an Kindbettfieber). Friedrich ließ sich in Jerusalem in der Grabeskirche sogar feierlich krönen, in keinem Fall war er aber bereit, in Palästina zu bleiben. Es kehrte nach Italien zurück und die Johanniter übernahmen das Kommando. Ihre Festung war monumental, auch die heutigen Ruinen sind atemberaubend. Hohe gotische Säle, vor allem der Speisesaal, sollten die Pilger beeindrucken. Christliche Pilger gingen in Akko an Land. Sie mussten zuerst zu den Johannitern gehen, wo sie registriert, gepflegt, gefuttert und abkassiert wurden. In der Mitte der Festung gibt es einen großen Innenhof, wo sich die Ritter im Umgang mit der Waffe übten.

Die Ausbildung eines Ordensmitglieds dauerte sieben Jahre, die ersten vier lernten die Ritter Medizin, weitere drei Jahre den Kampf. Johanniter entstanden ursprünglich als ein Spitalsorden, der sich um kranke und verletzte Pilger kümmern sollte. Später sind sie darauf gekommen, dass es besser war, die Pilger vor Überfällen und damit verbundenen Verletzungen zu schützen, als ihnen dann ihre Wunden zu behandeln. Es war also, wenn man will, eine erste Form der Präventivmedizin. Die Festung von Akko diente noch in den britischen Zeiten als Gefängnis für israelische illegale Widerstandkämpfer. Angeblich versuchten die Gefangenen nach dem Vorbild des Grafen Monte Christo einen Fluchttunnel zu graben und sie stürzten in die vergessenen und teilweise verschütteten johannitischen Säle. Briten fingen an, die Ausgrabungen an diesem Ort archäologisch zu untersuchen. Heute sind sie wirklich imposant.

               Zum Hafen von Akko kann man aus der Stadt durch einen 350 Meter langen Templertunnel kommen.

Er wurde im Jahr 1994 bei Reparatur einer Wasserleitung zufällig entdeckt. Es war eigentlich ein Abflussgraben, der zugleich als Fluchtweg diente und am 18. Mai 1291 nutzten ihn die besiegten Ritter, um sich vor den siegreichen Mameluken zu retten. Den Templern half es nur für kurze Zeit. Am Freitag 13.Oktober 1307 vernichtete ihren Orden der französische König Philipp IV. der Schöne. Der Deutsche Ritterorden, der für seine Verdienste von Kaiser Friedrich II. eine neue Wirkstätte an der baltischen Küste fand, existiert bis heute.  Johanniter konnten sich ebenfalls retten (sie übersiedelten zuerst nach Rhodos und dann nach Malta und existieren bis heute als Malteserritter, obwohl sie für eine bestimmte Zeit nach der Einnahme von Malta durch Napoleon aufgelöst wurden). Ein Spaziergang auf den Mauern von Akko ist beeindruckend, sowie auch die Karawanserei mit einem hohen Turm mit türkischen Symbolen.

Von den Mauern der Stadt kann man Haifa sehen, den Israels größten Hafen.

               Man sagt, im heutigen Israel: „in Haifa wird gearbeitet, in Jerusalem wird gebetet und in Tel Aviv wird gelebt.“ Haifa ist also das Kernstück der israelischen Wirtschaft.

               Haifa war neben Akko nur ein bedeutungsloses Fischerdorf, bis seine Lage Briten schätzen konnten und daraus einen Zentralhafen machten. Einer der Gründe, warum Briten im Jahr 1917 ein Mandat über Palästina übernahmen, war das Erdöl. Kuwait war schon seit 1899 ein „Selbständiges Emirat unter britischem Schutz“, jetzt bildeten die Briten noch ein sinnloses irakisches Königreich, um einen einzigen und dazu von ihnen vollständig abhängigen Partner zu haben. Sie zogen die Pipeline durch den Irak und beendeten sie mit einem Terminal in Haifa. Sie ersparten sich dadurch einen langen und anstrengenden Weg durch Persischen Golf, die Straße von Hormuz, um das gefährliche Horn von Afrika und durch den Suezkanal. Auch heute ist in Haifa ein riesiger Erdölterminal, die Stadt wird durch die Industriezone, die zentral liegt, zweitgeteilt.

In Haifa gäbe es nicht viel zu sehen, wäre hier nicht ein Sohn des Propheten einer neuen Religion Bahái begraben. Diese Religion, die sich um eine friedlich Vereinigung aller monotheistischen Religionen bemüht, ist in Israel offiziell anerkannt. In Haifa steht am Fuße des Berges Karmel das Mausoleum Babas, des Sohnes Baha-u-lahs, des Propheten dieser Religion. Der persische Garten, der um das Mausoleum angelegt ist, ist einfach unglaublich schön.

               Besuchswert ist auch die ehemalige deutsche Kolonie, die deutsche Siedler während des zweiten Weltkrieges räumen mussten. Über den Türen der Häuser gibt es auch heute noch deutsche Aufschriften, meistens Verse aus der Bibel.

               Wenn man schon einmal in Haifa ist, muss man den Berg Karmel besuchen. Und nicht nur wegen einer wunderschönen Aussicht über die Stadt, die dann einem zu Füßen liegt. Der Berg Karmel spielt im Alten Testament eine wichtige Rolle, weil hier der Prophet Elias lebte, der wahrscheinlich am meisten geschätzte Prophet des Alten Testaments.

Die Höhle, wo Prophet Euas leben sollte

Über die Höhle, in der er angeblich lebte, steht die Kirche der Jungfrau Maria, die – wie anders? – dem Orden der Karmeliter gehört. Es ist der einzige Orden, der im Heiligen Land gegründet wurde und zwar im Jahr 1150 genau an diesem Ort. Elias stritt auf diesem Berg mit den heidnischen Priestern über die Echtheit ihres und seines Gottes und bot einen Versuch an:

               Da sagte Elias zum Volk: Ich allein bin als Prophet des Herrn übrig geblieben: die Propheten des Baal aber sind vierhundertfünfzig. Man gebe uns zwei Stiere. Sie sollen sich einen auswählen, ihn zerteilen und auf das Holz legen, aber kein Feuer anzünden. Ich werde den anderen zubereiten, auf das Holz legen und kein Feuer anzünden. Dann sollt ihr den Namen eures Gottes anrufen und ich werde den Namen des Herrn anrufen. Der Gott, der mit Feuer antwortet, ist der wahre Gott.“ (Das erste Buch der Könige 18, 22-24)            

               Natürlich entflammte das Holz unter dem Opfer des Elias – es ist möglich, dass der Prophet bereits damals den Trick mit der Linse kannte, es war letztendlich ein sonniger Tag und Elias wartete taktisch richtig auf Mittag, wenn der Sonnenschein am stärksten war.

               Elias ist der einzige der Propheten, der nicht starb, sondern direkt in einem Feuerwagen in den Himmel aufgenommen wurde, das passierte allerdings am Fluss Jordan unweit von Jericho und das Gebiet an der Staatsgrenze am Fluss Jordan ist trotz des Friedensabkommens zwischen Israel und Jordanien für einen normalen Sterblichen nicht leicht zugänglich.

               In Haifa können wir unseren Ausflug zur israelischen Küste beenden. Askalon im Süden ist nicht interessant und Gaza schon überhaupt nicht. Gaza sollte nach einem internationalen Wirtschaftplan zum größten Hafen in der Region ausgebaut werden, zur Hauptumlagestelle für den ganzen Nahen Osten. Dieser Plan, den die UNO sowie auch Privatinvestoren mit vielen Milliarden Dollar finanzieren wollten, hätte den Palästinensern den Wohlstand gebracht. Dann übernahm aber Hamas die Macht im Gazastreifen…   

               Den nächsten Besuch gestatten wir Galiläa, dem Ort der Tätigkeit Christi, wo sich die meisten christlichen Pilgerorte befinden.                Also sollten Sie Zeit und Lust haben….

Haifa Mausoleum

Koronavirus, očkování a Bill Gates

               Tak nějak jsem si myslel – uznávám, že jsem naivní – že právě koronavirová epidemie zlomí odpor odpůrců očkování. Že se konečně chytnou za nos a pochopí, že bojují za špatnou věc.

               Opak je pravdou. Je to pro mě trošku nepochopitelné, ale je to skutečně tak. Na sociálních sítích, (které já nazývám asociální) ale nejen na nich, dosahují konspirační teorie právě svého vrcholu.

  1. Korona neexistuje
  2. Korona je neškodná chřipečka, kterou zneužili politici k odbourání demokracie
  3. Korona je virus, který byl využit k resetování světového finančního systému
  4. Korona byl vymyšlen v laboratoři světové zdravotnické organizace, aby mohli být lidé násilně očkováni a přitom jim byl naimplantován mikročip k absolutnímu sledování
  5. Koronu vyvinul Bill Gates, aby si vynutil povinné očkování, které dělá lidi neplodnými a tím bude zredukována světová populace na půl miliardy lidí, číslo, které považuje on a jeho střešní organizace – Dům Sion – za přijatelné pro další existenci zeměkoule

Našlo by se toho ještě určitě mnohem víc, přiznám se, že jsem po těch bláznivých teoriích aktivně nepátral, nemám na to žaludek. Konspirační teorie zažívají svou konjunkturu, dozvěděl jsem se, že je šíří dokonce i obskurní ruský server Aeronet – který má v Česku stále hodně čtenářů a dokonce i lidí, kteří jeho nesmyslům věří. V Německu věří konspiračním teoriím třetina obyvatel, v USA je to každý druhý. Internet se svými „sociálními sítěmi“, které umožňují lidem komunikovat s lidmi stejně smýšlejícími a tím se utvrzovat ve svých názorech, jedno jak šílených, tento trend podporují

Koronavirová krize poskytla všem těmto teoriím konjunkturu. Německý vědec Michael Butter zkoumá tyto teorie už celá desetiletí a cítí jejich stoupající nebezpečnost. Proč právě teď taková konjunktura?

Tyto teorie jsou podle Buttera odpovědí na vnímanou bezmocnost. V okamžiku, kdy má člověk pocit, že nemůže ve společnosti nic ovlivnit, je náchylnější věřit v spiknutí. Lidé, kteří na tyto teorie věří, jsou přesvědčeni, že nic se neuděje náhodou. Vždycky existuje tajná skupina spiklenců, která má nekalé plány. Když člověk uvěří takové teorii, dostane náhle pocit jistoty. Ví, co se děje, všemu rozumí a navíc – identifikuje nepřítele, což působí na duši jako očistná lázeň. Jakmile je možné definovat nepřítele, proti kterému je možné vést boj, pocit bezmocnosti mizí. Navíc se člověk cítí být vyvoleným, patří k těm několika zasvěceným, zatímco slepá hloupá lidská masa nic nechápe a musí být ještě zasvěcena. Což je úkol hodný následování a dává velkou motivaci.

Zajímavé je, že tato skupina lidí se skládá převážně z mužů starších 40 let s nižším vzděláním, kteří žijí ve strachu ze sociální nejistoty, ze ztráty zaměstnání, ze ztráty své pozice živitele rodiny – tedy tradiční mužské úlohy. Skupina, která se výrazně překrývá s voliči populistů typu Donalda Trumpa či Jaira Bolsonara – není náhodou, že právě tito pánové tyto teorie svým přístupem k současné krizi živí a že se na demonstracích proti opatřením na omezení epidemie v Německu či v Rakousku pravidelně objevují politici z takzvaného populistického spektra – hlavně z krajní pravice. Problém je, že se s těmito zastánci konspiračních teorií prakticky nedá vůbec diskutovat – je to stejně beznadějné, jako pokoušet se svědky Jehovovy odvést od jejich víry. A jestliže v USA tvoří tato skupina 50 procent populace, máme tady najednou trhlinu ve společnosti, polovina společnosti těmto teoriím věří, ta druhá se jim vysmívá, zde není žádný prostor pro diskusi – zato ale pro nedůvěru, nenávist a násilí.

Tváří zloducha, který se snaží zničit svět, se stal Bill Gates. Má to určitou logiku. Především nepřítel musí mít nějakou tvář, abychom proti němu mohli bojovat. Světová zdravotnická organizace sice taky není špatná, ale jejího předsedu Tedrose Adhanoma Ghebreyesuse sotva někdo zná (a kromě toho se jeho jméno nedá vyslovit a už vůbec ne zapamatovat, což ho před osudem tváře padoucha spolehlivě chrání) – zejména pak ne lidé s nedostatečným vzděláním, kteří jsou pro tyto teorie mnohem náchylnější. Billa Gatese zná každý – a navíc je nesmírně bohatý. Úspěch se neodpouští. Bill Gates se věnuje vývoji očkovacích vakcín, přispívá do rozpočtu WHO největší sumou a navíc v minulém roce simuloval vznik pandemie, která měla mít svůj původ v Číně. Tím dostávají lidé, věřící na spiknutí, do rukou rozhodující argumenty:

  1. Odkud to mohl vědět?
  2. WHO platí proto, aby sloužila jeho zájmům – proč by to jinak dělal?
  3. Co z toho má, čili jak na tom vydělá peníze? Představa, že by něco mohl dělat bez výhledu na zisk (protože má peněz tolik, že neví co s nimi?) je pro ně neakceptovatelná.

Bohužel sám Gates své nepřátele podcenil, když si dovolil na začátku tohoto roku v rozhovoru pro „Reddit“ říct: „Přijde doba, kdy budeme mít digitální certifikáty, ze kterých bude zjistitelné, kdo se uzdravil, kdo byl testován a pokud by existovala očkovací látka – kdo byl očkován.“

Víc nebylo třeba. Protože jeho nadace zkoumá i v digitální oblasti, která prostřednictvím infračerveného záření má zjišťovat očkovací stav osob a zkoumá mikročip jako prostředek antikoncepce, bylo toto jeho vyjádření ihned interpretováno jako přiznání. Demonstranti na ulicích křičí „Kill Bill!“

Gates věnoval na vyvinutí očkovacích vakcín už čtyři miliardy dolarů – byla to jedna z jeho prvních investic, protože tím „chrání děti, jedno jak jsou chudé nebo bohaté.“  (Uvědomme si, že je to pro člověka s majetkem ve výšce 105 miliard dolarů suma, která ho nebolí a kterou tedy může opravdu darovat.) Tomu odmítají jeho nepřátelé věřit a výroky Setha Bekleyho, šéfa Gatesovy očkovací aliance GAVI, dát k dispozici očkovací látku bez nároku na zisk, na níž farmakologické koncerny smějí vydělávat až po konci epidemie, zůstávají úmyslně nepovšimnuty.

Očkování je samozřejmě citlivé téma. Jeho odmítání je důkazem současného blahobytu. Matky, které by viděly umírat své děti na záškrt nebo černý kašel, by v žádném případě nepropagovaly „vznik přirozené imunity“. Samozřejmě, že antibiotika mnohé změnila, ovšem nárůst rezistencí posouvá zájem medicíny opět od léčby k prevenci. Dnes ještě odpůrce očkování chrání imunita populace, ovšem ta funguje jen do určité míry. Když proočkovanost populace klesne pod určitou kritickou míru, můžeme znovu očekávat epidemie chorob, které jsou už vymýceny, nebo zatlačeny do defenzívy. Černé neštovice nevymizely díky „vzniku přirozené imunity“ populace, ale jen a jen díky očkování – s tím ostatně začala už Marie Terezie, která byla jinak k „novotám“ vždy hodně nedůvěřivá (Neštovice ovšem řádily i v její rodině a zabily jí nejen strýčka, císaře Josefa, ale i několik jejich snach).

 Samozřejmě že citlivým bodem je očkování proti chřipce a proti pneumokokům. Obě totiž neposkytují dokonalou ochranu, jako například očkování proti spalničkám, proti klíšťové meningoencefalitidě nebo hepatitidě B. Důvodem je, že chřipkový virus se každý rok mění a vakcína se většinou připravuje na základě virových mutací z Austrálie (tam je zimní, tedy nebezpečná sezóna o půl roku dřív – ovšem, a to je právě ten malér, někdy o půl roku později). Vakcína proti chřipce je tedy tak trochu sázka do loterie, buď to vyjde, nebo to nevyjde. Letos to vyšlo, rok předtím to nevyšlo. Minimálně ale nové vakcíny nemají tolik vedlejších účinků jako chřipkové vakcíny ještě před deseti-patnácti lety. (Mimochodem ten nesmysl s autismem jako následkem očkování byl už dávno vyvrácen, je ale odpůrci očkování tvrdohlavě stále opakován.) V naší nemocnici letos nezemřel ani jeden pacient s Covidem 19 (i když tři strávili nějakou dobu na umělé ventilaci a jeden byl i reanimován), zato tři pacienti s chřipkou kmene A. Proočkovanost rakouské populace proti chřipce byla letos (kdy byla vakcína skutečně úspěšná) 8 procent!!!.

U pneumokoků je problém jiný. I když se člověk nechá očkovat oběma dostupnými vakcínami, získá ochranu jen proti asi šedesáti procentům pneumokokových kmenů. A u mého přítele vyvolalo toto očkování obnovení aktivity dávno vyhojené toxoplasmózy se ztrátou vidění na jedno oko. To samozřejmě volá odpůrce očkování na barikády. Přiznám se, že vůči těmto dvěma vakcínám, tedy chřipce a pneumokokům (ale i Rotaviru u malých dětí) jsem pořád ještě poněkud skeptický. Ovšem proti koronaviru – pokud se nepotvrdí slova viroložky Soni Pekové, která tvrdí, že virus do vánoc zmizí stejně jako SARS nebo MERS (a já jí chci věřit) se určitě očkovat dám. (předpoklad je, že vakcína bude pracovat s mrtvými viry a ne oslabenými živými – stejně jako je tomu u chřipky). Pokud by poté vznikla další vlna epidemie a kosila neočkované jedince, nemyslím si, že by bylo třeba dělat další „lock down“ a ruinovat ekonomiku. Protože pak už by to byla soukromá věc každého jednotlivce. Tak nějak se mikročipu v očkovací látce nebojím. Jsem naivní?

Orientovat se v současném světě přeplněném informacemi, kdy je prakticky nemožné odlišit pravdivé od nepravdivých, je nesmírně těžké. V okamžiku, kdy člověk uvěří konspirační teorii, jeho svět se v mnohém zjednoduší a může zase spokojeně spát.

Nejnověji byly zpochybněny dvě nové studie, publikované v nejprestižnějších lékařských časopisech Lancet a NEMJ (New England Journal of Medicin). Jedna z nich se zabývala používáním léku Hydrochlorochinu (Lancet), na který tak přísahá prezident Trump a který měl prostřednictvím vyvolání poruch srdečního rytmu napáchat u nemocných s koronavirem víc škody než užitku, druhá studie zveřejněná v NEMJ měla dokázat, že další užívání takzvaných ACE-blokátorů během epidemie koronaviru nemělo žádný negativní vliv na průběh infekce. Od obou studií se distancovali jejich autoři Mandeep Mehra, Frank Ruschitzka a Amit N Patel a časopis následně 4. června článek stáhl a omluvil se za něj. Údaje totiž spočítala jistá minifarma Surgisphere, která neměla na takový úkol kapacitu. Navíc autorům odmítá umožnit přístup do své databáze – což je jinak samozřejmé. Očividně tato agentura věděla dopředu, jak mají výsledky vyjít. A nedělala to určitě zadarmo.

Pro mě byla zvláštní skutečnost, že když v Rakousku vystupoval k tomuto tématu profesor Rosenkranz z Grazu, aby dokázal, že ACE- blokátory jsou možná dokonce prospěšné a mají ochranný účinek, vůbec se na tuto studii neodvolával, přestože vyšla už začátkem května. Místo toho se snažil tento účinek odvodit z jedné staré studie, která se zabývala chřipkou A výsledky se snažil převést jedna ku jedné na infekci koronavirem. Kromě podivných složitých fyziologických teorií nenabídl žádné klinické důkazy – i když byla tato studie už v té době známá. Věděl už, že bude rozcupována, protože byla očividně manipulována – kým asi? Výpovědi této studie mohly být jen v zájmu farmakologického průmyslu. Naproti tomu ona první studie (rovněž z Lancetu) v níž čínští lékaři dovozovali horší průběhy choroby u lidí tyto léky užívající, odbyl Rosenkranz argumentem, že ve studii nebyli pacienti rozkohortováni podle věku a že tato studie posloužila pouze „yelow press“. Jiná studie z USA, která dovozovala neškodnost této léčby, se zabývala pouze počtem infikovaných s a bez této medikace. Ne ale průběhem choroby. Snad jedině jedna studie z Wuchanu (ovšem retrospektivní) vyvracela negativní účinek této léčby, ovšem počty pacientů, kteří tyto léky užívali, se pohybovaly okolo 5 procent (V Číně se tyto skupiny léků používají jen zřídka). Něco mi tu prostě hodně škaredě páchne. Vždy se najde dost „vědců“, kteří se dají koupit. Proto taky bude stále dost odborníků, kteří budou zarputile obhajovat teorii vzniku viru v netopýrovi a ne v čínské laboratoři.  Pár milionů pro tyto odborníky jsou pakatelem proti tisícům miliard, které by Čína musela platit za způsobené hospodářské škody, kdyby se dokázal umělý původ viru. Peníze nesmrdí a v dnešní době se staly skoro univerzálním měřítkem úspěchu.

Takže jsem už asi taky už stoupenec konspiračních teorií. Měl bych se nad sebou zamyslet. Ale za očkování a Billa Gatese a jeho nadaci jsem stále ještě ochoten bojovat.

Cefalú

               Tohle město existovalo jako řecká kolonie už v časné antice, i když se svým významem nemohlo rovnat nedaleké Himeře nebo Panormosu, z něhož se mělo vyvinout dnešní Palermo. Ale jméno Kephaloidion se nápadně podobá dnešnímu jménu Cefalú a to o má svůj důvod. A tím důvodem je skála tyčící se přímo nad městem, „Rocca di Cefalú“, která má skutečně vzhled lidské hlavy.

Ta skála je vysoká 271 metrů, a pokud navštívíte Cefalú, musíte na ni samozřejmě vylézt, jinak by návštěva města nebyla úplná a tím pádem ani platná. Jen, prosím, stoupejte na ni brzy dopoledne, zejména v létě, protože jen v ranních hodinách je cesta, vedoucí na vrchol hory, ve stínu. V okamžiku, kdy vám na hlavu začne pálit polední červencové či srpnové slunce, je těch 271 metrů zatraceně vysokých. My jsme vyrazili sice v časném dopoledni, ale přece jen ne dost ráno. Museli jsme totiž urazit několik desítek kilometrů z Trapani a to i přes cesty obchvatu v Palermu, což není právě jednoduché, ovšem o to napínavější. A taky je třeba zaplatit mýto, dálnice na Sicílii jsou sice převážně bezplatné, to se ale nevztahuje na dálnici z Catanie do Palerma, takže nás ta cesta stála jedno euro a čtyřicet centů navíc.

               Zaparkovat v Cefalú je jednoduché. Je zde jen jedna příjezdová cesta a podzemní parkoviště se nachází přímo u ní, takže pak dosáhnout starého města není opravdu žádný problém.  Ale pak je třeba lézt nahoru. Samozřejmě v naprosto nevyhovující obuvi a za stále rostoucího horka a protestů mé drahé manželky. Ale vystoupali jsme a odměnou byly úžasné výhledy. Jedna na krásné město, které vám leží u nohou, druhý na moře s Liparskými ostrovy. Vystupují z moře jako modravé obláčky a z vrcholu Cefalú, kde se nachází i zříceniny někdejší městské pevnosti, uvidíte šest z nich. Lipari, Vulcano, Salinu, Alicudi, Filicudi a v dálce zahlédnete ještě Panareu. Stromboli je příliš daleko, jako jediný ze sedmi liparských ostrovů není ze skály nad Cefalú vidět, dokonce ani kouř z jeho vulkánu. Pohled je to úžasný, cesta na strmý kopec se tedy rozhodně vyplatila. Tedy minimálně já jsem byl toho mínění…

Po cestě dolů je jako největší památka prezentován Dianin chrám, údajně z pátého století před naším letopočtem, ovšem nikdo neví, zda skutečně sloužil Dianině kultu. Prostě archeologové, kteří tuto kamennou stavbu objevili, ji panenské bohyni lovu přisoudili. Možná je to důsledek na Sicílii všudepřítomného kultu panny Marie.

Sešli jsme tedy dolů do města a hned na úpatí skály nás zachránil bar s Birra Moretti, čili s italským pivem. Italové tuší, že člověk vyžaduje v jejich klimatu víc tekutin a servírují tedy toto pivo v lahvích 0,66, čili dvě třetiny litru – věřte tomu, že ho potřebujete.

               Na druhé straně než Liparské ostrovy leží člověku u nohou město s úžasnou katedrálou. Je to jedna z největších románských katedrál na světě, Katedrála „Nejsvětějšího Spasitele“.

Kostel dal stavět normanský král Roger II. V roce 1130 se totiž jeho loď dostala u severního pobřeží Sicílie do strašné bouřky a on přísahal, že pokud přežije, postaví na místě, kde přistane, největší kostel na světě.  Přistál v Cefalú a už o rok později se začalo stavět. A stavělo se dlouho, protože kostel má rozměr fotbalového hřiště 90 x 40 metrů. Fasádu dokončili až v roce 1240, což mělo pro úmysly Rogera II. fatální následky. Určil totiž, že on i jeho následníci mají být právě v této katedrále pohřbeni. V čase jeho smrti nebyla katedrála všem ještě zdaleka hotova, a tak jeho poddaní nebrali podobné příkazy zas až tak vážně. (Jednou ze základních vlastností Siciliánů je totiž nebrat příkazy svých vládců zas až tak vážně). Jeho následník Vilém II. zvaný Dobrý si postavil svůj chrám v Monreale nad Palermem a samozřejmě se nechal pochovat tam a Friedrich II. šel dokonce tak daleko, že nechal z Cefalú odvézt porfyrový sarkofág, a nechal v něm pohřbít svého otce, císaře Jindřicha VI. a to v palermské katedrále! Biskupa v Cefalú tím sice rozčílil do nepříčetnosti, ale město se muselo smířit s tím, čím je – malým, i když krásným  hnízdem na pobřeží – i dnes žije ve městě pouhých 14 000 obyvatel. Zásluhy krále Rogera nezůstaly ale zapomenuty, hlavní nákupní ulice města se jmenuje „Corso Ruggero“:

               Před chrámem, který je samozřejmě největší dominantou města, je krásné náměstí plné restaurací – jak jinak v Itálii, naproti kostelu stojí Municipio, tedy radnice v někdejším královském paláci Rogera II. Právě v Cefalú a v tomto paláci se údajně zachránil král Karel z Anjou během sicilských nešpor. Ty se odehrály na velikonoční pondělí 30. března 1282. Po porážce posledního sicilského krále z rodu Štaufů Manfreda u Beneveneta v roce 1266 ovládli jih Itálie Anjouovci. Ti byli ale vždycky chápáni jako cizí – francouzská – okupační moc. Část obyvatelstva, zejména místní šlechta, se s touto novou nadvládou nikdy nesmířila. Povstání začalo před katedrálou v Palermu a rozšířilo se na celý ostrov – s výjimkou Messiny. Každý, kdo nedokázal vyslovit italské slovo  „Cicero“ –  a to žádný Francouz nedokázal – byl bez milosti zabit. Povstání padlo za oběť několik tisíc Francouzů, (a zřejmě i několik koktavých domorodců). Karel z Anjou se náhodou nenacházel v Palermu a dokázal se zachránit přeplutím z přístavu v Cefalú do Neapole, kde si – po jistotu hned vedle přístavu – dal postavit nedobytnou pevnost „Castello nuovo“. Člověk nikdy neví. Sicilané si pak pozvali aragonského krále Petra, který byl potomkem Hohenštaufů z matčiny strany a on pozvání rád přijal, Sicílie se stala na další staletí aragonskou a poté španělskou.

               Katedrála je neuvěřitelně velká, její vnitřní výzdoba zato dost nehomogenní. Od řeckých mozaik v apsidě, kde je velké vyobrazení Pantokratora, jak to v románské době bylo zvykem až po barokní prvky, prostě každý si něco přistavěl a výsledkem je dojem „každý pes jiná ves“.

Homogenní je křížová chodba přilehlého kláštera, ta je v ranně románském stylu s úzkými oblouky, tak jak to Normani převzali od Arabů a přizpůsobili to románskému stylu obvyklému v křesťanském světě.

               Ostatně i na arabskou minulost můžete v Cefalú zakopnout, jsou zde totiž arabské lázně. Voda tu vytéká ze sošek lvích hlav, můžete si v ní umýt nohy, víc se nedá – odtéká pak přímo do moře.

               Pokud máte návštěvy města dost, můžete popojít jen několik desítek metrů k městským plážím. Jsou písčité, přímo ve městě a překvapivě čisté. Koupat se a koukat na monumentální „La Rocca“, která se vám tyčí přímo nad hlavou, je krásný zážitek.

               Těsně předtím, než jsme opustili staré město a šli se koupat, abychom si ten den v Cefalú užili ze všech stran, překvapila mě pamětní deska umístěná na rohovém domě na kraji starého města, věnovaná slovenskému malíři Ernestovi Zmetákovi. 

Ten strávil v Cefalú spoustu času, protože byl krásou města uchvácen a rád tu tvořil.  Žil v letech 1919 – 2001, takže by právě letos oslavil sto let. V roce 2005 mu udělili in memoriam pamětní medaili a současně odhalili pamětní desku, připomínající jeho zásluhy za propagaci tohoto krásného městečka pod skalou na mořské pláži. Takže aspoň malý závan staré federace.

               Cefalú je krásné a slavné. Výsledkem jsou davy amerických turistů, početné pasti na turisty a přizpůsobené ceny. Nechal jsem se od číšníka skvěle hovořícího anglicky přesvědčit, abych si dal ryby, údajně čerstvě nachytané a ráno koupené. Čerstvé možná byly, dobré určitě. Jedna porce ale přišla na 25 Euro! A to v roce 2012, prosím.

               Jestliže byl příjezd do města naprosto jednoduchý – po jediné cestě, na níž stály podzemní garáže, opuštění města už zdaleka tak snadné nebylo. Cefalú si zřejmě chce turisty podržet. Ta příjezdová cesta je totiž jednosměrka, takže to nejjednodušší řešení, totiž návrat po cestě, po které jste přijeli, není možné. A když vyjedete z parkoviště, je zde značení směru – přesně jedenkrát. Víc už ne. Už na prvním křižovatce další označení výjezdu na Palermo chybí, takže se musíte řídit instinktem – jako ostatně v Itálii a hlavně na Sicílii tak často. Rozhodl jsem se jet doprava, zda to bylo správně, nevím, možná to bylo vlevo jednodušší. Každopádně jsme se prokličkovali neuvěřitelnou změtí úzkých uliček až před město, kde jednosměrnost příjezdové komunikace končila. Takže dá se. Chce to jen pevné nervy, ale ty musíte na návštěvu Sicílii vlastním vozem stejně vždycky přibalit.

Heiliges Land – die Küste I

Heiliges Land – die Küste

               Die israelische Küste spielt in der Erzählung der Bibel keine wesentliche Rolle, keinesfalls ist sie vergleichbar mit Galiläa oder Jerusalem. Die Israelis waren Bauern, keine Matrosen und die Küste mit ihrem schnurgeraden Verlauf bot nur wenige Möglichkeiten, geschützte Häfen zu bauen. Trotzdem wage ich zuerst einen kleinen Ausflug in diese Region, bevor wir das Zentrum des Landes besuchen, also Galiläa, Jerusalem und Betlehem, wo sich das Leben Christi abgespielt hat.

               Das Zentrum der Küstenregion Israels ist Tel Aviv. Die Metropole mit 850 000 Einwohnern ist zerstreut in mehrere größere Siedlungen mit Hochgebäuden und umkreist ihr ehemaliges Zentrum, den Hafen Jaffa, oder wie wir diese Stadt aus dem Alten Testament kennen – Joppe. Aus diesem Hafen stach Jonas in die See, der von einem Wal geschluckt und dann ausgespuckt wurde. Aus der biologischen Sicht handelte sich um eine nachvollziehbare Tat dieses Walfisches. Weil sich dieses Tier von Plankton ernährt, war Jonas für den Wal ein relativ großer und unverdaulicher Bissen. Eine Statue dieses gutmütigen, lächelnden Wales findet man in Jaffa auf einem kleinen Platz im Zentrum.

               Jaffa ist ein kleines Städtchen, das stolz auf seine Geschichte ist, schön rekonstruiert und bewohnt – wie es  in alten israelischen Städten üblich ist – von Palästinensern mit israelischer Bürgerschaft. Jaffa wurde bereits von Ramses II. in seinem Bericht über die Schlacht von Kadesch erwähnt, deshalb findet man hier auch sein Denkmal.

Unweit davon gibt es eine Brücke mit Zeichen des Zodiaks. Wenn man auf sein Sternzeichen die Hand legt und mit Blick aufs Meer sich etwas wünscht, geht der Wunsch in Erfüllung. Ich weiß nicht, ob ich die Hand falsch gelegt oder den Blick falsch gerichtet habe, mein Wunsch hat sich jedenfalls nicht erfüllt. Ich habe mir gewünscht, dass wir alle gesund bleiben, ein paar Tage nach der Rückkehr nach Hause brach sich meine Frau die Hand und meine Tochter hat sich den Knöchel verstaucht. Also würde ich Touristen empfehlen, sich etwas weniger Essentielles zu wünschen, damit sie das Gegenteil nicht in eine ähnlich schwierige Situation bringt, wie es uns passierte.

               Jaffa wurde von Saladin nach seinem Sieg bei Hattin vernichtet, es wurde von den Kreuzrittern während des fünften Kreuzzuges neu aufgebaut. Dieser Kreuzzug in den Jahren 1228 – 1229 wurde von Kaiser Friedrich II. angeführt, der sich gerade in päpstlichem Bann befand. Deshalb wurde ihm die Unterstützung der Templerritter und der Johanniter verweigert, lediglich der Deutschritterorden war bereit, den Kaiser in seiner Bemühung, Jerusalem zurückzugewinnen zu unterstützen. Der Kaiser selbst hatte nicht genug Soldaten, um gegen den Sultan Al Kamil ins Feld zu ziehen. Weil er wegen der Feinschaft der Templer nicht in Akko bleiben konnte, zog er mit seiner Armee nach Jaffa, das damals ein Ruinenfeld war und begann mit dem Sultan zu verhandeln. Damit sich seine Soldaten nicht langweilten, weil Langweile die Quelle alles Bösen ist, gab er den Befehl zum Wiederaufbau der Stadt. Die Verhandlungen zogen sich eineinhalb Jahr hin und sind bis heute ein Beispiel, wie man eine Verhandlung führen sollte. Das Hauptprinzip ist, auch bei Aussichtslosigkeit die Verhandlungen nicht zu unterbrechen und geduldig auf einen günstigeren Moment zu warten, bis die Gegenseite in Schwierigkeiten gerät. So unterhielten sich Friedrich und Al Kamil beinahe ein halbes Jahr über die Regel des Schachspieles. Letztendlich waren die Verhandlungen erfolgreich und Friedrich bekam Jerusalem mit einem Korridor von der Küste zur Stadt zugesprochen. Dank der Länge des Aufenthaltes wurde die Stadt Jaffa beinahe fertig gebaut, die Fertigstellung machte dann anschließend der französische König Ludwig IX., nachdem er sich aus der ägyptischen Gefangenschaft (in die er nach der Katastrophe des sechsten Kreuzzugs nach Damietta in Ägypten geraten war, den er selbst angeführt hatte),freigekauft hatte. Nicht einmal die neue Stadtmauer halfen aber, als Jaffa vom ägyptischen Herrscher Bayrbas im Jahr 1271 erobert wurde und seitdem blieb Jaffa in den moslemischen Händen. Heute stehen hier Moscheen neben christlichen Kirchen und es scheint, dass sie miteinander im Frieden leben.

               Auf Jaffa bezieht sich ein Schlüsselereignis, das die Entstehung der christlichen Kirche betrifft. Hier hatte der heilige Petrus eine Vision, durch die ihm bekanntgegeben wurde, dass die neue Lehre nicht nur für Juden, sondern auch für Heiden gemeint war und dass das Privileg der Taufe auch den Römern nicht untersagt werden durfte. In diesem Punkt waren sich die übrigen Apostel mit dem heiligen Paulus lange Zeit nicht einig. Sie beharrten auf der Beschneidung der neuen Christen, was den Zulauf der neuen Gläubiger deutlich reduzierte.

               Da wurde er (Petrus) hungrig und wollte essen. Während man etwas zubereitete, kam eine Verzückung über ihn. Er sah den Himmel offen und eine Schale auf die Erde herabkommen, die aussah wie ein großes Leinentuch, das an vier Ecken gehalten wurde. Darin lagen alle möglichen Vierfüßler, Kriechtiere der Erde und Vögel des Himmels. Und eine Stimme rief ihm zu: Steh auf, Petrus, schlachte und iss! Petrus aber antwortete: Niemals, Herr! Noch nie habe ich etwas Unheiliges und Unreines gegessen. Da richtete sich die Stimme ein zweites Mal an ihn: Was Gott für rein erklärt, nenne du nicht unrein (Apostelgeschichte 10,11 – 16)

               Heute steht an diesem Ort eine christliche Kirche, auf dem Hauptaltar ist natürlich die Vision Petri dargestellt.

Petrus war naturgemäß erschrocken – jüdische Vorschriften, was das Essen betrifft, sind sehr streng, man durfte nur Paarhufer, Fische und Geflügel essen. Unmittelbar nach seinem Erwachen stand aber vor seinem Haus eine römische Gesandtschaft aus Caesarea. Diese kam um ihn zu bitten, nach Caesarea zu gehen und ihren Hauptmann Kornelius zu taufen, da er sich wünsche, Christ zu werden. Petrus verstand jetzt die Botschaft seines Traumes, nämlich dass er nicht nur Juden, sondern auch Heiden taufen sollte. Er ging dann nach Caesarea, um zu tun, was Gott von ihm (und natürlich auch die bewaffneten römischen Soldaten, denen man noch etwas schwieriger als Gott widersprechen konnte) verlangte.

               Am folgenden Tag kamen sie nach Caesarea. Kornelius erwartete sie schon und hatte seine Verwandten und seine nächsten Freunde zusammengerufen. Als nur Petrus ankam, ging ihm Kornelius entgegen und warf sich ehrfürchtig vor ihm nieder. Petrus aber richtete ihn auf und sagte: Steh auf! Auch ich bin nur ein Mensch.(Apostelgeschichte 10, 24 – 26)

               Caesarea Maritima liegt nördlich von Jaffa und es ist ein geniales Werk Herodes des Großen. Die israelische Küste ist gerade wie nach einem Lineal geschnitten, zwischen der Bucht von Haifa bis Ägypten gibt es hier keine einzige passende Bucht, die Schiffen einen Schutz vor Winden und Wellen bieten könnte. Herodes entschied sich dieses Defizit zu beseitigen und ließ einen künstlichen Hafen anlegen. Die Stadt nannte er nach seinem „Freund“, den er aus der ganzen Seele hasste – Oktavianus Augustus, der in dieser Zeit römischer Kaiser, also Caesar, war. Herodes ließ ihm sogar einen Tempel bauen, obwohl so etwas für Juden die größte nur denkbare Blasphemie war. Herodes aber wusste, dass er seine Macht auf der Liebe seines Volkes längst nicht mehr stützen konnte. Der Schutz und die Unterstützung Roms waren ihm daher viel mehr wert. Gigantische Molen und Wellenbrecher, die er auf dem Meeresboden bauen ließ, ermöglichten ganzen Flotten, egal ob Frachtschiffen oder Kriegsgaleeren, hier vor Anker zu gehen. Seinen Palast ließ Herodes auf einem Kap über dem Meer bauen gleich neben dem Hippodrom, also hatte er einen schönen Blick aufs Meer er konnte aber auch Wagenrennen beobachten.

               Herodes hatte sicherlich einen feinen Sinn für Luxus, das bewies er nicht nur in Caesarea, sondern auch in der Wüstenfestung Massada, wo er sich auf der schattigen Seite des Berges seinen Palast in drei Etagen bauen ließ und vergaß nicht einmal ein großes Bad – in der Wüste – wohlbemerkt. Kein Wunder, dass Caesarea nach dem Jahr 6 nach Christi zur Residenzstadt des römischen Prokurators wurde. Im Theater von Caesarea fand man einen Stein mit dem Namen Pontius Pilatus, offensichtlich handelte sich um einen Sitzplatz für VIP in der ersten Reihe.

Die römischen Prokuratoren fühlten sich hier pudel wohl, die Stadt wurde nach dem hellenistischen Vorbild gebaut, mit Theater, Hippodrom (direkt an der Küste in unmittelbarer Nähe des Palastes, in dem Prokurator seinen Wohnsitz hatte) und Aquädukt, mit dem Herodes das Wasser in die Stadt aus dem viele Kilometer entferntem Berg Karmel leiten ließ.  Die Reste dieses Aquäduktes blieben uns erhalten und man kann sie besuchen und bewundern.

Caesarea ist heute ein riesiges archäologisches Gebiet. Das Theater selbst wurde ein bisschen unglücklich mit sehr wenig Fingerspitzengefühl restauriert. Im Grunde genommen wurde es neu gebaut, damit man hier auch heute spielen könnte,

der Hafen von Herodes befindet sich heute weiter draußen im Meer unter dem Meeresspiegel. Von der Küste sieht man die Bauten nicht, ich konnte Photos von National Geografic sehen, die aus einem tieffliegenden Flugzeug aufgenommen wurden.

Nur so sieht man, dass es wirklich ein imposantes Werk war. Die Stadttore und die Mauer von Caesarea stammen aus dem Jahr 1251, als sie König Ludwig IX. ausbauen ließ.

Gleich wie in Jaffa konnten die massiven Verteidigungsanlagen nicht viel helfen, als Caesarea im Jahr 1265 von ägyptischen Mameluken ( wieder einmal der böse Sultan Bayrbars) eingenommen und vollständig zerstört wurde – in diesem Jahr verschwand es von der Erdoberfläche, bis es im zwanzigsten Jahrhudert Archäologen entdeckten.

               Die Silhouette von Caesarea wird von einem Kraftwerk in ihrer unmittelbaren Nähe entstellt. Von ihm führt eine lange Rampe ins Meer, an ihrem Ende stehen drei Kräne.

Ich dachte lange nach, wozu das alles dienen sollte, bis ich erfuhr, dass gerade hierher polnische Schiffe Kohle bringen – letztendlich war der Gründer des Staates Israel Ben Gurion ein polnischer Jude. Israel wird fast 100% von Kohlenkraftwerken mit Strom versorgt – ein Atomkraftwerk können sich die Juden natürlich aufgrund der ständigen Terrorgefahr nicht leisten, warum aber die alternativen erneuerbaren Energien noch nicht genutzt werden, ist mir nicht ganz klar. Es gibt genug Sonne in Israel und der Wind weht vom Meer her ununterbrochen.

Caesarea Marritima – Hippodrom

Trianonská smlouva – 100 let od jejího podepsání

               V parku zámku ve Versailles se nacházejí dva pavilónky se jménem Trianon – Petit Trianon a Grand Trianon. Ve větším z nich se 4. června 1920 uzavřelo jedno z nejchaotičtějších a nejkatastrofálnějších mírových jednání světových dějin. Byla zde podepsána poslední smlouva, regulující poměry po první světové válce –  souhrou podivných okolností bylo poslední zemí takzvaných „poražených“, které teď byly za svou účast v první světové válce potrestány, země, která byla do války zavlečena jaksi proti své vůli – Maďarsko.

               A tato země měla být ze všech účastníků první světové války potrestána nejpřísněji. Někdejší uherské království o rozloze 325 411 čtverečních kilometrů bylo zredukováno na Maďarskou republiku o rozloze 93 073 km.

               Maďarsko ztratilo následující území:

               Slovensko, které bylo už 28. října 1918 vyhlášeno součástí nově vzniklé Československé republiky. Přitom jižní hranice tohoto nového státu nebyla dlouho jasná a začala se rýsovat až po dlouhých jednáních v Paříži, přičemž o rozsahu sporného území si uděláme představu, když si uvědomíme, že spornými městy byly nejen Bratislava či Košice, ale i Nitra. Ani Milan Hodža, který vedl v listopadu 1918 první jednání v Budapešti, neměl představu hranice na Dunaji a Ipeľu, kterou prosadil – ze strategických vojenských i ekonomických úvah – ministr zahraničních věcí nového Československého státu Edward Beneš, který přitom využil všechny své kontakty, včetně svobodozednářských. Ne nadarmo byl ve stejné lóži s francouzským ministerským předsedou Clemenceauem, který měl při jednáních hlavní slovo. Tím na území Československa zůtalo na 600 000 Maďarů.

               Chorvatsko a Slavonie se vyhlásily už 5. října 1918 za nezávislé na Budapešti a 30. října 1918 přistoupily k nově vytvořenému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které se mělo později přejmenovat na Jugoslávii. K tomuto království byla přičleněna i národnostně smíšená Vojvodina.

               Rumuni v Sedmihradsku se v Albě Julii 1. prosince 1918 vyslovili za připojení celého Sedmihradska k Rumunsku. K tomuto požadavku se pak v roce 1919 –  zřejmě pod vlivem okolností, které ještě budu popisovat – připojili i sedmihradští Sasové a banátští Švábové.

               Smlouvou v Sant Germainu z 10.září 1919 bylo navíc Rakousku předáno západní Uhersko – dnešní Burgerland. Nakonec  sice bylo z tohoto záboru po zprostředkování Itálie a po lidovém hlasování v prosinci 1921 vyňato největší město tohoto regionu Šoproň (německy Ödenburg), které zůstalo Maďarsku, ale to byla opravdu velmi slabá náplast na krvácející rány. To krvácení a s ním spojené emocionální škody se nezahojily dodnes a poskytují stále živou půdu maďarskému nacionalismu.

               Otázka je, jak mohlo k něčemu takovému dojít. Že byl versailleský mír špatným mírem, o tom už dnes nikdo nepochybuje. Maďarsko bylo paradoxně postiženo tímto špatným mírem nejvíc. Možná proto, že byla mírová smlouva s ním podepsána jako docela poslední.

               Odpovědi existují, nejsou ale zrovna hezké.

               Zaprvé bylo celé mírové jednání po první světové válce jedna velká katastrofa. Hlavně nemělo žádný plán, bylo prostě svoláno a dostalo pak vlastní dynamiku, která přerostla do emocionálních rozhodnutí zatěžující evropskou politiku dalších dvacet let a mající za následek další velkou válku (není náhodou, že Maďarsko stálo v této nové válce na straně fašistického Německa, které mu umožňovalo aspoň částečně trianonské křivdy odčinit.)

Územní zisky Maďarska v letech 1938 – 1941

               Vše začalo myšlenkou amerického prezidenta Wilsona o právu na sebeurčení národů, vyslovenou v takzvaných 23 bodech poválečného uspořádání. (Na začátku 8. ledna 1918 jich bylo jen čtrnáct, ale postupně k nim přidal do 27. září dalších devět). Ovšem už během války podepsaly spojenecké mocnosti (Británie, Francie, Rusko a Itálie) takzvané tajné smlouvy. Francie si zajistila od Ruska souhlas k obsazení Porýní, a zato dala Rusku volnou ruku v Polsku. Itálie si nechala za svůj vstup do války na straně spojenců potvrdit souhlas k okupování Jižního Tyrolska a Dalmácie. Smlouvou ze 17. srpna 1916 se Rumunsku postupovalo celé Sedmihradsko a Bukovina (zato vstoupilo Rumunsko 27. srpna 1916 do války na straně spojenců – a utrpělo drtivou porážku.

               Tyto smlouvy sice byly v jednom z Wilsonových bodů vyhlášeny formálně za neplatné, ve skutečnosti byly ale v mírových jednáních všechny prosazeny. 29. října 1918 měli totiž francouzský a britský ministerští předsedové Clemenceau a Lloyd Geroge dlouhou tajnou poradu, v níž odmítli řadu Wilsonových bodů. Poté si nechali tyto námitky schválit parlamenty a odeslali je do Washingtonu jako „komentář“ k Wilsonovým bodům. Tento komentář se pak stal základem versailleského míru. Německo a Rakousko nebyly o těchto připomínkách informovány a šly tedy do jednání s důvěrou v platnost Wilsonových bodů, které už neplatily – a ani stále náladovější a nemocnější Wilson je během mírového jednání nehájil.

Až do konce 1917 neexistoval skutečný politický zájem na rozbití Rakouska Uherska, i když nacionalismus národů monarchie dosáhl úrovně, na které se už jen těžko mohlo doufat v přijatelné a rozumné řešení další existence tohoto soustátí. Právo na sebeurčení národů uznávala v té době s řídkými výjimkami celá evropská intelektuální elita. Přesto se snažil ještě na začátku roku 1918 udržet Lloyd George Rakousko Uhersko výměnou za uzavření separátního míru. To už ovšem nebylo možné, Rakousko pod novým císařem Karlem bylo už zcela ve vleku Německa a nemohlo rozhodovat samostatně skoro o ničem.

               Během samotného jednání v Paříži pak převzali komando po pomstě toužící Francouzi a nadiktovali Němcům potupný mír s nesplatitelnými válečnými reparacemi a územními ztrátami. Woodrow Wilson utrpěl v průběhu roku 1919 tři mozkové příhody a politické vedení nejmocnější země světa převzala jeho manželka, mající dvě třídy základní školy a která jako první věc vyhodila z funkce zkušeného diplomata Lansinga, kterého nenáviděla a nahradila ho chaotickým nezkušeným Bainbringem Colbym, který nemohl další průběh tak důležitých jednání ovlivnit, už proto, že ho nikdo nebral vážně. Britové měli v roce 1919 stále větší problémy v Indii – k známému masakru v Amritsaru došlo 9-10. dubna 1919. Jejich zájem se soustředil na nové koloniální zisky, díky kterým Británie po první světové válce ovládala čtvrtinu povrchu zeměkoule a snahy Lloyda George zmírnit francouzský diktát byly v důsledku toho jen polovičaté. Neúspěch těchto snah ovšem otrávil francouzsko-britské vztahy až do čtyřicátých let. Němcům byl nadiktován potupný mír, který museli podepsat 28. června 1919. (Lansing to komentoval: „Bylo to, jako by odsouhlasovali vlastní ortel smrti: Podepisovali se rychle, bledí a třesoucíma se rukama, a pak byli odvedeni opět na svá místa.“)

               Charakteristické bylo, že ekonom John Mynard Keynes, který se jednání na britské straně zúčastnil, opustil delegaci 26. května 1919 a označil mírovou smlouvu za „recept na hospodářskou katastrofu a budoucí válku.“ Před koncem roku 1919 pak vydal knihu „Hospodářský dopad míru.“, o těchto mírových jednáních plnou sarkasmu a jízlivých poznámek, která se stala světovou senzací a předpověděla důsledky míru z Paříže včetně nové velké války.

               Maďaři byli od kapitulace Rakouska-Uherska v nezáviděníhodné pozici. Mimochodem je třeba připomenout, že to byly hlavně maďarské jednotky, které se 28. října nacházely v Praze a odmítly střílet na demonstranty, protože chtěly hlavně rychle domů. Nová vláda maďarské republiky premiéra Károlyiho byla konfrontována s požadavky na odstoupení rozsáhlých území, o kterých jsem psal výše.  Nehodlala se s nimi smířit pasivně. Károlyi byl schopný politik, který se snažil dosáhnout konsensu a etablovat sociálně-občanskou vládu, čili jakousi vládu občanského porozumění.

Hungarian politician Count Michael Karolyi, at his office, in Paris. (Photo by © Hulton-Deutsch Collection/CORBIS/Corbis via Getty Images)

15. listopadu 1918 vyhnaly maďarské jednotky z území Slovenska české vojáky, Károlyi navrhl československé vládě, aby Slovensko nebylo spravováno ani Čechy ani Maďary, ale slovenskou Národní radou, která ovšem měla uznat suverenitu a nedílnost uherského státu. 23. listopadu psal Károlyi nemaďarským národům „Dřív, než byste se odtrhli od staré vlasti, zkusme ještě žít v dorozumění a spolupráci s novou lidovou vládou“. Károlyi sliboval autonomii všem národům – jakousi kantonizaci po vzoru Švýcarska. Jeho cílem bylo lidové hlasování pod kontrolou maďarských úřadů, při kterém by měl dobré šance udržet pro Maďarsko aspoň velké části jižního a východního Slovenska. S Milanem Hodžou se dohodl na demarkační linii, která vedla mnohem severněji, než kde běží dnešní slovensko-maďarská hranice – Bratislava i Košice zůstávaly maďarské. Ovšem rozhodnutí nepadala v Budapešti ani v Praze ale v Paříži. A tam dokázal Beneš 5. února 1919 tříhodinovou řečí přesvědčit tzv. „Radu desíti“, že otázka Slovenska podléhá české pravomoci. O nových hranicích bylo rozhodnuto v Paříži 26. února bez maďarské účasti. Károlyi byl slušný člověk, s pozemkovou reformou začal například na vlastních statcích, aby šel příkladem, a byl i schopný vyjednávač. Na dlouhou dobu poslední skutečný maďarský partner k vyjednávání s vítěznými mocnostmi. Za normálních okolností si protivník takového partnera šetří a hýčká, v tomto případ tomu tak nebylo. Zda to byla jen neznalost poměrů nebo úmysl, se už nedozvíme. Možná za tím byla obava určitých sil, že by Károlyi mohl vyjednat pro Maďarsko výhodný mír. Je skoro jisté, že by tento mír byl pro Maďarsko lepší než ten, který byl uzavřen o rok později v Trianonu. Ale Károlyi měl být politicky zlikvidován.

20. března 1919 pak vyšla takzvaná Vixova nóta (podle podplukovníka Fernanda Vixe, tehdejšího spojeneckého atašé v Budapešti), stanovující demarkační linii na východě, kdy mělo Maďarsko vyklidit dokonce i města Debrecen a Szeged. To byl konec Károlyiho vlády. Den nato odstoupila (Károlyi se stal 11. ledna 1919 prezidentem a předsedou vlády byl Dénes Berinkey).  K moci se dostali komunisté a byla vyhlášena Maďarská republika rad. Jejím předsedou vlády se stal Sándor Garbai, ale velmi rychle převzal veškerou moc komisař pro zahraniční záležitosti Béla Kun.

Je zajímavé, že první světová válka vedle nacionalismu vytvořila podhoubí i levicovému extremismu – tedy komunismu. Bída, vyvolaná válkou, probudila v masách nenávist vůči vládnoucím vrstvám kapitalistů – to se vybilo v revolucích v Rusku, Německu i v Maďarsku – v Československu se podařilo pokus o levicový puč v prosinci 1920 potlačit. Kombinace nacionalismu, revizionismu a komunismu se ukázala pro Maďarskou republiku rad jako výbušná a zhoubná mixtura.

               15. dubna vyhlásilo Maďarsko válku Rumunsku, (Béla Kun byl sám rodák ze sedmihradského Hododu, znovuobnovení maďarské kontroly nad jeho rodištěm bylo pro něj tedy emocionální potřebou). Válka měla mezinárodní rozměr. Československo stálo na straně Rumunska, na maďarské straně se angažovalo bolševické Rusko, které napadlo rumunskou Besarabii. (Tato skutečnost samozřejmě Maďarsku v očích západních spojenců nemohla prospět.) 20. května vstoupily maďarské jednotky i na území Slovenska, (záminkou bylo překročení demarkační čáry stanovené mírovými jednáními v Paříži československými jednotkami), kde se mu rychle podařilo obsadit rozsáhlá území až k polské hranici a 16. června byla v Prešově provolána Slovenská republika rad, satelitní komunistický stát, do jehož čela byl jako předseda loutkové vlády vyjmenován Čech Antonín Janoušek. 

25. června byla na území Republiky rad vyhlášena „Diktatura proletariátu“ jako vládní forma, v důsledku toho byly znárodněny banky, velkoprůmysl, nájemní domy a podniky s více než dvaceti zaměstnanci. Pozemková reforma vyvlastnila majitele půdy nad 100 jiter (34 hektarů). V Maďarsku zavládl takzvaný „Rudý teror“ v rámci kterého bylo popraveno asi 590 lidí. To vše muselo vítězné mocnosti volat na barikády, zejména po neúspěšném pokusu o komunistickou revoluci v Německu v lednu 1919 a boji s bolševickým režimem v Rusku. Vojenské jednotky na Slovensku stály pod vedením francouzských a italských generálů, Francie a Británie hrozily Maďarsku intervencí a přinutily ho vyklidit slovenská území. A konečně v srpnu 1919 vstoupily rumunské jednotky do Budapešti a ukončily tak válku porážkou maďarského komunistického režimu.

               Maďarsko bylo provoláno královstvím bez krále. (Habsburkové byli oficiálně sesazeni, dva pokusy v emigraci žijícího císaře Karla o převzetí uherské královské koruny v letech 1920 a 1921 skončily neúspěchem). 16 listopadu 1919 vstoupil do Budapešti se svým vojskem admirál Miklós Horthy a 1. března 1920 se stal oficiálním správcem království. Při následném „Bílém teroru“ přišlo o život na 5000 osob.

               Teprve stabilizace tohoto Hortyho režimu vytvořilo předpoklady k dojednání mírové smlouvy vítězných mocností s Maďarskem, je ovšem pochopitelné, že po daných událostech byla vyjednávací pozice Maďarska víc než špatná. Výsledkem byla tedy ona trianonská smlouva podepsaná 4. června 1920 z maďarské strany Ágostem Benárdem a Alfrédem Drasche-Lázárem. Ze strany vítězů podepisovaly tuto smlouvu – a teď se podržte – nejen Velká Británie, Francie, Itálie, Československo, Rumunsko, Polsko či Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, ale i Japonsko, Portugalsko, Belgie, Řecko, a dokonce i Siam (dnešní Thajsko) Nikaragua a Panama!!! Maďarští signatáři se při svém podpisu pod tuto vnucenou smlouvu určitě netvářili jinak, než Němci při podpisu mírové smlouvy o rok dříve. Jen zde tentokrát nebyl ministr Lansing, aby o tom zanechal svědectví. USA, které se mezitím už zcela izolovaly a nevstoupily ani do nově vytvořené Společnosti národů, v Trianonu nebyly, podepsaly mírovou smlouvu s Maďarskem separátně ve Washingtonu.

               Trianonská smlouva obsahovala:

  1. Klausuli o vině Maďarska za rozpoutání světové války.
  2. Paragraf o kompenzaci škod, který ale (chválabohu) neobsahoval sumu výšky reparací
  3. Omezení ozbrojených sil na 35 000 mužů bez těžkého dělostřelectva, tankových jednotek nebo letectva
  4. Územní ztráty:
  5. Odstoupení Slovenska na hranici Dunaj/Ipeľ a Podkarpatské Ukrajiny Československu
  6. Odstoupení dnešního Burgerlandu Rakousku
  7. Chorvatsko, Slavonie, Prekmurje, regiony Bačka a jižní Baranya a části Banátu byly odstoupeny Království Srbů, Chorvatů a Slovinců
  8. Svobodné město Fiume (Rijeka) se stalo samostatným státem. V roce 1924 bylo toto území rozděleno mezi Itálii a Jugoslávii, přičemž Rijeka připadla Itálii.

Paradoxem bylo, že i když mimo hranice nového Maďarska zůstalo pět milionů Maďarů, v hranicích nového státu zůstaly početné menšiny slovenská, srbská, německá rumunská nebo židovská.

Došlo na slova Karla Poppera, jednoho z mála, kteří nesouhlasili s ideou práva národů na sebeurčení, který argumentoval, že „sebeurčení je požadavek, který maří svůj vlastní záměr, protože tím, že osvobozuje národy a menšiny, tvoří další menšiny.“ Tomuto osudu neušel ani jeden z následnických států staré monarchie a to mělo být zdrojem nových napětí a nepřátelství.

               Nicméně první světová válka se v Grand Trianonu 4. června 1920 definitivně uzavřela – aby vytvořila ideální podhoubí pro vznik sociálních a národnostních nepokojů a tím i pro vznik války nové a mnohem hroznější.

               Maďarsko Trianon oplakává dodnes. Trianon se stal symbolem maďarského nacionalismu. Od roku 2008 tento smutek dostal i svou oficiální podobu.

Od roku 2008 existuje Trianonský vědecký institut, který vydává čtvrtročně časopis Trianoni Szemle s podtitulkem „Historický magazín velkého Uherska“. V Ostřihomu v 5 hodin odpoledne hrají od roku 2008 melodii Tárogató, vyjadřující smutek nad tehdejší smlouvou. V roce 2010 byl 4. červen vyhlášen v Maďarsku pamětním dnem jako „Den národní sounáležitosti.“

               Trianon tedy i po sto letech poskytuje dostatek třaskaviny, jejíž účinek se nedá odhadnout. Špatný mír je něco, čemu by se vítězové měli za každou cenu vyhýbat. V roce 1920 to tehdejší politici nevěděli nebo vědět nechtěli. Důsledky jsou patrné ještě i po sto letech.

Palermo

Sice jsme po Sicílii jezdili autem, ale do Palerma jsme se vydali raději autobusem. Že to bylo správné rozhodnutí, jsme se přesvědčili, když se náš autobus prodíral beznadějně ucpanými ulicemi směrem do centra a odsouval nekompromisně vozidla tlačící se na něho z vedlejších cest. Jsem přesvědčen, že bych to nedokázal, ostatně už jen průjezd po trojproudové ulici OKOLO Palerma dva dny později byl dostatečně stresující zážitek. Takže se volba autobusu vyplatila, i když přijel samozřejmě s půlhodinovým zpožděním a do města dorazil se zpožděním hodinovým. Ale zato jsme mohli vystoupit v centru Palerma nepoškozeni na těle ani na duši. A to bylo k nezaplacení.

               Palermo se netěší dobré pověsti. Po celá desetiletí bylo hlavním působištěm sicilské mafie ((pamatujete si ještě na italský seriál „Chobotnice“ se šarmantním a milovaným komisařem Cattanim?) A to, i když za hlavní město mafie se považuje městečko Corleone ve vnitrozemí. Moc mafie na Sicílii už ale upadla, v žádném případě se nedá porovnat s politickým vlivem, který má Camorra v Kampánii nebo Ndrangetta v Kalábrii. Osudnými se mafii staly vraždy vyšetřujících soudců Giovanniho Falconeho 23. května 1992 a Paola Borsellina 19. července stejného roku. Tehdy si Siciláni řekli, že toho mají právě tak dost a přestala platit Omerta, tedy zákon mlčenlivosti, který mafiány po celá desetiletí chránil. Po obou zavražděných vyšetřovatelích se dnes jmenuje palermské letiště.

               O oslabení moci mafie svědčí i osud palermského starosty Leolucy Orlanda. V roce 1985 se stal poprvé starostou Palerma za stranu „Democratia christiana“. Na překvapení všech začal dělat pořádky, se kterými nikdo ani ve snu nepočítal. Jedním z podnětů k této nové politice byla katastrofální situace okolo palermské opery.

Opera je symbol Palerma, je to divadlo s 3200 místy na sezení. Postaveno bylo koncem devatenáctého století. Tam došlo v roce 1977 k poškození vodního potrubí. Firma, která se této banální opravy ujala, byla navázána na mafii a napáchala na stavbě další škody, které musela opravovat jiná firma – opět navázaná na mafii. A tak to šlo dál a dál. Po několika letech šly náklady na opravu do miliónů a stavba byla pomalu zralá na stržení. Orlando všechny místní firmy vyhodil a zadal opravu zahraničním podnikatelům. Když ho pak ve volbách 1990 zradila jeho strana, založil vlastní hnutí „La Rete“, čili „Síť“ a s ním vyhrál volby znova. „Teatro Massimo“ na „Piazza Verdi“ bylo slavnostně znovuotevřeno po dvaceti jedna letech v roce 1998, právě tento akt byl symbolem vítězství nad mafií a jejím vlivem v sicilském hospodářství.  Leoluca Orlando byl starostou nepřetržitě tři volební období v letech 1985 – 2000 a když se mu zdálo, že boj s mafií polevuje, nechal se zvolit v roce 2013 počtvrté. Samozřejmě žije od začátku své politické kariéry pod policejní ochranou, ale že se na něj i tak mafie nedostala a Orlando stále žije a je starostou, poslancem italského i evropského parlamentu, je pro zločinné bosy velká porážka a ztráta kreditu.

               Z úřadování Leolucy Orlanda profitovala nejen palermská opera, která je opět v provozu, ale celé město. Tedy celé – minimálně střed města a v něm hlavní ulice se dočkaly potřebných oprav a Palermo se stalo pro turisty přitažlivou destinací. Zejména, když byla pouliční kriminalita, která zde kvetla, zatlačena do pozadí. Palermo se už dávno nenachází mezi desíti italskými městy s největší kriminalitou, musím říct, že jsme se zde po celou dobu pobytu cítili naprosto bezpečně.

               Středem města vede „Corso Vittorio Emanuelle“. Široká cesta, která vás dovede až k palermské katedrále a končí u „Porta Nuova“, brány, postavené na počest císaře Karla V. a jeho vítězství nad Araby (přesnějí nad pirátem Chaireddinem Barbarossou) v Tunisu v roce 1535. Středem starého města je křižovatka „Quatro Canti“.

Všechny čtyři budovy v rozích tohoto náměstíčka mají stejný tvar a vytvářejí dojem kruhu. Katedrála je monumentální stavba, která ovšem zvenku vypadá podstatně lépe než zevnitř. Jestliže zvenku je to skvost rané gotiky, vnitřek kostela je klasicisticky jednoduchý.

V pokladnici katedrály je vystavena císařská koruna Konstancie Aragonské, první manželky císaře Friedricha II., jediné z jeho čtyř žen, kterou císař nechal korunovat. Konstance byla před svatbou s Friedrichem už maďarskou královnou, po návratu na Sicílii se po zprostředkování papežem Inocencem III. provdala za tehdy patnáctiletého Friedricha (sama měla 25 let). Manželství nebylo právě šťastné, mladý císař ale svou manželku akceptoval a zplodil s ní syna – nešťastného římského krále Jindřicha VII. Koruna je v byzantském stylu, v kryptě se nacházejí sarkofágy palermských biskupů a v katedrále samotné ve stříbrné schránce ostatky svaté Rosálie, ochránkyně Palerma. Světice žila v letech 1130 – 1170 jako eremitka na hoře „Monte Pelegrino“ nad palermským přístavem, na hoře, která ohromila i Goetha při jeho návštěvě Palerma.

               Co je ovšem v palermské katedrále absolutní unikum, je toaleta pro návštěvníky kostela. Vchod do tohoto veřejného záchodu je diskrétně ukryt za oltářem v jedné z bočních kaplí, skoro jsem nechtěl věřit, že by tam něco takového být mohlo. Ale bylo!

               Hlavní atrakcí katedrály jsou ale sarkofágy posledního normanského krále Rogera II. a jeho dcery Konstancie, manželky císaře Jindřicha VI. a matky Friedricha II.

Friedrich se nachází vpravo vpředu, za ním je sarkofág jeho dědečka z matčiny strany Rogera II. V pravé řadě se pak nacházejí císařovi rodiče Jindřich VI. a Konstancie, dcera Rogera II. a dědička sicilského království. Ve zdech se nacházejí hrobky Viléma I. a Konstancie aragonské, první manželky císaře Friedricha II. Sarkofágy jsou impozantní na způsob antických chrámů s porfyrovými sloupy, zatímco ty císařské jsou neseny sloupy z rudého porfyru, jako znakem císařského majestátu, ty královské jsou ze zlatem zdobeného mramoru. Aby bylo hned jasné, komu patří královská a komu císařská čest. Fridrich II. se v Palermu nechal pochovat bez srdce, to bylo pochováno ve Foggii, ve městě, které měl rád a odkud své říši panoval. To srdce se ztratilo, když byl jeho palác zničen zemětřesením. Jeho ostatky v Palermu se ale dochovaly dodnes.

               Oč se člověk cítí ochuzen v palermské katedrále, vynahradí mu mnohokrát „Palazzo dei Normani“.

Palác sám je zvenku gigantická stavba v románském stylu, vnitřek „Palazza reale“ je přestavěn do stylu renesančního – tyto dva styly spolu tradičně dobře ladí, zde vládli španělští vicekrálové. Část paláce je ovšem přebudována klasicisticky, styly se zde míchají, jak jsme už v Itálii a zejména v Itálii jižní zvyklí, babička tomu říkávala – každý pes, jiná ves.

               Ale pak přijde ten absolutní vrchol – „Capella Palatina“. V okamžiku, kdy člověk do královské kaple vstoupí, oslní ho lesk zlata. Všude na stěnách je zlato, zlato a zase zlato, mezi úžasnými mozaikami, samozřejmě s Pantokratorem na čelní stěně. Je to úžasný zážitek, který člověk zažije jen zřídka, podobný dojem jsem snad měl jen v jantarové komnatě v carském selu, v Sixtinské kapli kazily dojem stovky návštěvníků. Je to určitě úmysl, že židličky uprostřed kaple jsou ohraničeny zábranami. Protože kdyby si sem člověk mohl sednout, už by ho zřejmě nikdo nedostal ven. Ve stoje se přece jen po nějaké době unaví, a i když nerad, kapli opustí. Ale je třeba aspoň několik minut se zastavit, zatajit dech a nechat na sebe tu úžasnou krásu působit.

               Když člověk  „Palazzo dei Normani“ opustí, potřebuje jeho duše nutně odpočinek. K tomu se výborně hodí kostelík „San Giovanni dei Eremiti“ v bezprostřední blízkosti normanského paláce. Malý kostelík s červenými kopulemi na místě někdejší mešity je vzpomínkou na rekatolizační činnost krále Rogera II, který dal tento kostelík postavit v roce 1132.

Je to kostel s mnohými arabskými prvky a velkou zahradou s obrovskými kaktusy, stromy, pomerančovníky, palmami a arabskou studnou ve dvoře s arabským sloupořadím – dvojité sloupy s úzkými oblouky jako vzpomínka na dobu tolerance, kdy spolu na Sicílii žily v míru všechna tři náboženství, katolická a ortodoxní církev i islám. Kostel si pamatuje dobu, kdy do Palerma v roce 1096 vítězně vtáhli bratři Roger a Robert Guiscard, kteří přinutili místní arabské vládce ke kapitulaci. Ovšem šest euro vstupného za kostelík, kterému zcela chybí vnitřní výzdoba, jsem považoval přece jen za dost přehnaný poplatek. Nicméně hned v blízkosti se nacházela restaurace „Villa San Giovanni degli Eremiti“ s úžasným čerstvě přímo v restauraci pečeným chlebem, dobrým vínem a skvělou kuchyní.

               Palermo má tři čtvrtě milionu obyvatel, velká většina z nich je velmi, velmi chudá. Člověk to vidí hned, když se odchýlí od hlavních turistických tras. Už v paralelní ulici s Corsem Vittorio Emanuelle hned vedle krásně opravného barokního kostela se tyčí vysoké zchátralé bytovky s polorozpadlými balkóny a s graffiti na stěnách, některé vchody oznamují dopředu, že prostory za nimi jsou neobyvatelné.

Zato všude člověk naráží na sochy Panny Marie. Jako všude na Sicílii je matka boží i v Palermu absolutní kult.

               Když se člověk vrátí k náměstíčku „Quatro Canti“, najde ve vedlejší ulici Municipio, tedy radnici a před ní na „Piazza Pretoria“ fontánu  „Fontana Pretoria“. Tato fontána byla původně vytvořena pro město Florencii, ale v roce 1573 ji koupilo město Palermo.

Hned za rohem se nachází „Piazza Bellini“. Člověk musí vědět, že ji má hledat, ale vyplatí se ji najít. Vedle barokního kostela „Chieza Santa Caterina“ je tu „La Martorana“, nazývaná taky „Santa Maria dell´Ammiraglio“, kterou nechal postavit v roce 1143 Georg z Antiochie, viceadmirál flotily Rogera II. Nejcennější v tomto kostele je cyklus mozaik z doby okolo roku 1150, čili starších než nabízí „Capella Palatina“. I ony svítí zlatem. V předsálí kostela se nechal zobrazit sám viceadmirál, nezapomněl ale vzdát čest svému králi. Na druhé straně totiž korunuje krále Rogera osobně sám Kristus. Co si může panovník přát víc než takto loajálního vojevůdce? Hned vedle „La Martorana“ je další připomínka arabské minulosti ostrova, kostel „San Cataldo“ s červenými kupolemi v arabsko-normanském stylu. Normané byli při převzetí moci na ostrově velmi tolerantní a hlavně, vzali si ze všech vlivů, které na ostrově byly, to nejhezčí. Vznikla smíšená kultura, základ blahobytu, který měl vydržet pod vládou přemýšlivých normanských panovníků celé jedno století.

               Pokud zabloudíte až k „Teatru Massimu“, najdete blízko něho i „Museo archeologico“ s mnoha artefakty, které upomínají na antickou minulost ostrova, když byla Sicílii obilnicí nejprve pevninského Řecka a poté Římské říše. Dnes se to zdá být skoro neuvěřitelné, ale v antice byla města jako Syrakusy, Himera, Selinunt, Agrigent či Segesta symbolem prosperity a bohatství.

               Samozřejmě je toho v Palermu ještě mnohem víc k vidění, musí zde být přece kostely svatého Dominika a svatého Františka, samozřejmě na opačných stranách starého města, charakter města prý ale člověk údajně nejlépe cítí na trhu Ballaro. Jenže tam je třeba jít hned dopoledne a to jsme propásli. Když jsme trh v odpoledních hodinách konečně našli, trhovníci už zavírali své krámky. Takže pokud chcete atmosféru palermského trhu prožít, pak je tam třeba jít hned ráno. A pro jistotu si přece jen dávat pozor na peněženku.

               Za hradbami města na pobřeží je hezké místo k odpočinku. Promenáda se zelení a stromy s „Monte Pelegrino“ na obzoru a pak, když se člověk vrátí do města, měl by rozhodně zajít do „Villa Giulia“, zahrady, na kterou navazuje „Orto botanico“. 

Ve středu zahrady jsou čtyři symetricky postavené barevné Exedry, sluneční hodiny a několik fontán. Goethe navštívil tento park a byl z něho údajně tak unešený, že se stal oblíbeným místem jeho odpočinku.  Udělali jsme to jako on, i když mramorové lavice pálily natolik, že bylo problematické si na ně lehnout a odpočinout si po celodenní námaze v „Zlaté mušli“ jak je Palermo nazýváno.

Das heilige Land II.

               Die einzige Erklärung für die ewigen Kämpfe im Heiligen Land ist seine strategische Lage in der Verbindung zwischen Asien und Afrika und eigentlich auch Europa. Jeder wollte diese Kreuzung besitzen. Aber keiner war bereit, hier Ampeln einzubauen.

Es schlugen sich hier bereits Ägypter mit Hethitern. (Beide hatten hier nichts zu suchen). Die Schlacht bei Kadesch zwischen Ramses II. und den Hethitern ist die erste detailiert dokumentierte militärische Konfrontation, die beweist, wie wichtig die Beschreibung eines Geschehens ist. Obwohl der Pharao Ramses damals nur eine vollständige Vernichtung seiner Armee verhindern und einen geordneten Rückzug nach Ägypten erreichen konnte, präsentierte er diese Schlacht als einen epochalen Sieg seines Militärgenies und wir sind bereit ihm das auch noch heute zu glauben. Hethiter schrieben über die Schlacht nichts und deshalb verloren sie. Ramses hat ein Denkmal seiner Heldentaten in der Stadt Jaffa.

               Dann kamen Juden hierher, diese wurden zuerst von den Assyrern und dann von Babyloniern vertrieben. Sie schafften es immer wieder zurückzukehren und dann sogar auch den Griechen, die hierher unter der Führung des Alexanders Großen kamen, Widerstand zu leisten. Obwohl sich damals in der gesamten bekannten Welt der Einfluss des Hellenismus als der damals höchsten Stufe der Zivilisation verbreitet hat, wehrte sich nur diese einzige Nation verbittert gegen diese Entwicklung und ließ sich unter keinen Umständen hellenisieren. Es war gerade diese eine kleine Nation, die auf ihrem einzigen Gott, auf dem Verbot Menschen, darzustellen und auf den Vorschriften zum Essen und bei Feiern beharrte. Die Juden strapazierten damit ordentlich die Nerven der herrschenden Seleukiden, als diese aber versuchten, diesen unsinnigen barbarischen Widerstand zu brechen, mussten sie erkennen, dass diese Entscheidung falsch war. Die Juden konnten unter der Führung der Brüder Makkabäer ihre Feinde besiegen und ihre Unabhängigkeit erkämpfen, die aber nur bis zur Ankunft der Römer dauern konnte. Im Jahr 70 fiel Jerusalem und der Tempel, der mit riesigem Aufwand von König Herodes erbaut wurde, wurde dem Boden gleich gemacht. Weil die Juden auch danach keine Ruhe gaben und gegen die römische Herrschaft und ihre Versuche, die Juden auf die römische Art zu hellenisieren, unter der Führung Bar Kochbas rebellierten, verlor Kaiser Hadrian die Nerven. Er verbot Juden den Aufenthalt im Land Palästina und vertrieb sie in die Diaspora, die dann beinahe zweitausend Jahre dauern sollte. Ohne Juden konnte dieses Gebiet endlich erfolgreich hellenisiert werden und wurde zu einem normalen Teil des römischen und später dann des byzantinischen Verwaltungssystems. Bis hier im Jahr 614 Perser einfielen und das ganze Land inklusiv aller Kirchen (also beinahe aller, dazu kommen wir aber später) in Asche verwandelten. Die Byzantiner konnten den Krieg mit Persien im Jahr 628 nach 26 Jahren Kampf gewinnen, sie waren aber dadurch so erschöpft, dass sie Arabern, die plötzlich vereint durch einen neuen Glauben – Islam – aus den Wüsten der Arabischen Halbinsel auftauchten, keinen erfolgreichen Widerstand mehr leisten konnten. Im Jahr 635 unterlagen die Byzantiner den Arabern in der Schlacht bei Jarmuk und Palästina wurde für weitere beinahe fünf hundert Jahre arabisch.

               Im Jahr 1099 kamen die Kreuzritter des ersten Kreuzzuges, um heilige Stätte aus der moslemischen Macht zu befreien.

Damals hatte Palästina bereits einen symbolischen Wert, und den behielt es bis heute. Die Kreuzritter schufen hier ihr Königsreich, im Jahr 1291 mussten sie aber Palästina definitiv räumen und an die ägyptischen Mameluken übergeben. Die wurden wieder vom türkischen Sultan Sulejman dem Prächtigen im Jahr 1527 besiegt und Palästina wurde türkisch. Nicht einmal der Feldzug Napoleons, der ruhmlos vor den Mauern Akkos sein Ende fand, konnte an dieser Tatsache etwas ändern, bis der erste Weltkrieg, in dem sich die Türken der falschen Seite anschlossen, einen entscheidenden Bruch bedeutete. Die Araber unter der Führung von Oberst Lawrence machten einen Aufstand gegen die türkische Herrschaft, weil sie dafür ein Versprechen der Selbständigkeit für alle arabische Völker (oder Stämme, wenn man die Araber für ein Volk hält) bekamen. Baron Rotschild, der damals als Abgeordneter im britischen Parlament saß, gelang es eine Ausnahme für die Region Palästina zu erwirken und diese wurde zum britischen Mandatsgebiet. Was eine Masseneinwanderung der Juden zu Folge hatte, da diese in Rahmen einer neuen Bewegung – Zionismus, gegründet von einem Wienerjuden Theodor Herzl, in das gelobte Land zurückkehrten. Palästina blieb ein britisches Mandatsgebiet bis zum Jahr 1948, als verstimmte Briten Palästina verließen. Die Sorgen über die Zeit danach machten sich die Vereinten Nationen und diese stimmten bereits im Jahr 1947 über eine Lösung einer Konföderation zwei Staaten – eines arabischen und eines jüdischen – die im Frieden und Freudschaft zusammenleben sollten, ab.

               Die Araber lehnten diese Lösung ab und sofort nach dem Abzug der Briten, griffen sie die Juden unter der Führung ehemaliger SS Offizieren an, mit dem Ziel den Holocaust auf dem Gebiet Palästinas fortzusetzen. Der Krieg ging aber für die Araber verloren. Deutsche Offiziere hatten nicht gerade kleine Probleme mit der arabischen Kampfmoral. Wenn sie einer deutschen Einheit einen Befehl zum Angriff gaben, ging diese in den Angriff. Wenn sie das gleiche mit einer arabischen Einheit taten, blieb diese im Schützengraben liegen. Israelis gewannen den Krieg und erweiterten wesentlich das Gebiet, das sie ursprünglich von UNO zugesprochen bekamen – grundsätzlich das Gebiet des heutigen Israels. Im Jahr 1967 versuchten drei arabische Länder diesen „faux pas“ zu korrigieren. Israel erfuhr rechtzeitig von dem geplanten Angriff und griff einen Tag früher an. Der Angriff der Araber wurde nicht nur abgewehrt, Israel besetzte das Land westlich des Flusses Jordan mit Ostjerusalem, die Golanhöhen und die Halbinsel Sinai. Im Jahr 1973 wollte der ägyptische Präsident Anvar Sadat diese Schande gutmachen und griff gemeinsam mit Syrien und Jordanien Israel am Tag des größten jüdischen Feiertages „Jom Kippur“ an. Auch diesmal ohne Erfolg. Israel schloss mit Ägypten Frieden im Jahr 1978, zwanzig Jahre später dann auch mit Jordanien, nur mit Syrien hat es keinen Friedensvertrag bis heute.

               Schibli informierte uns über diese Ereignisse aus dem palästinischen Blickwinkel. Über die arabische Ablehnung der Zweistaatslösung von 1947 sagte er kein Wort. Israel vertrieb seiner Meinung nach Palästinenser einfach ohne Grund aus ihrer Heimat. Im Jahr 1967 handelte sich natürlich um eine unverschämte grundlose israelische Aggression und im Jahr 1973 hätten Ägypter Israel bereits vernichtet und die Premierministerin Golda Meier weinte im Telefonat mit Präsident Nixon „Tel Aviv wird fallen“ und dann kamen Amerikaner, und zwangen Ägypter sich zurückzuziehen. Historische Bücher sagen etwas anderes. Weil es den Arabern gelang, die israelische Luftwaffe durch einen Überraschungsangriff am Boden zu vernichten, waren Juden in einer wirklich schwierigen Lage und Golda Meier war sogar bereit, Atomwaffen einzusetzen. Andererseits, die Mobilisierung der israelischen Armee verlief schneller als es sich arabische Führer überhaupt vorstellen konnten (am Tag der Feier „Jom Kippur“ waren die Wege in Richtung Kaserne logischerweise frei) und gerade die Angst vor einem Atomkrieg bewegte die Amerikaner zu einer massiven finanziellen Unterstützung Israels in der Höhe 2,2 Milliarden Dollar – das Wichtigste war, dass Amerikaner Israelis neue Flugzeuge geliefert haben. Danach durfte sich schon General Sharon durch einen überraschenden Selbstmordangriff über den Suezkanal berühmt machen, der den Krieg zu Gunsten Israels entschieden hat.

               Araber stellen sich ständig in die Position der Opfer.

Nicht nur Palästinenser, sondern Moslems allgemein. Für alles ist der böse Westen schuld, das den Erfolgen der arabischen Welt im Wege steht. Deshalb können sie niemals eine Selbstreflexion erreichen, eigene Fehler erkennen und korrigieren und dadurch kann es auch zu keiner Besserung ihrer Situation kommen. Aus der Schiblis Erzählungen konnte man diese Einstellung sehr intensiv spüren. Juden wurden von ihm in die Schlechten und die Schlechtesten unterteilt. Der einzige gute Jude war seiner Ansicht nach Jicchak Rabin und der wurde von Juden im Jahr 1995 ermordet.

               Wenn man durch das Land reist, kann man die Palästinenser einigermaßen verstehen. Es reicht nur an der achtmeterhohen Mauer vorbei zu fahren, die das Land trennt.

Natürlich kann man die Argumentation Israels verstehen, dass sich das Land vor dem Terror schützen möchte und diese Mauer wäre auch legal – hätte sie Israel nicht großteils auf palästinensischem Gebiet gebaut. Es war für mich schockierend, wie Schibli reagierte, als ich Graffiti auf der palästinensischen Seite der Mauer fotografieren wollte. „Das dürfen Sie nicht, hier darf man nicht fotografieren!“

               „Es ist verboten, beim Grenzübergang zu fotografieren, hier gibt es aber keinen.“

               „Es ist sicher irgendwo ein Polizist und dann werden Sie eine hohe Strafe zahlen müssen!“

               Natürlich gab es dort weit und breit keinen Polizisten, letztendlich befanden wir uns in Zone A in Betlehem – die Reaktion Schiblis erinnerte mich aber an ein sehr ähnliches Erlebnis in Ostberlin im Jahr 1981. Die Ostdeutschen hatten damals eine panische Angst sich der Berliner Mauer nur zu nähern, wie heute die Palästinenser.

               Die Israelis sind natürlich Meister der Provokationen. Neben der Mauer, die großteils auf palästinensischem Gebiet verläuft, sind das ihre illegalen Siedlungen.

Also illegal sind sie nach der internationalen Rechtssprechung, nicht aus israelischer Sicht. Das Gebiet von Palästina am Westufer des Jordans wurde im Vertrag zwischen Jassir Arafat und Jicchak Rabin in drei Zonen geteilt, die eine nach der anderen Palästinensern in ihre Verwaltung übergeben werden sollten. In der Zone A sind Städte wie Ramallah, Jericho oder Betlehem. Hier haben die Palästinenser die Zivilverwaltung und Ordnungskräfte inne – also die Polizei, weil sie keine Armee haben dürfen) In der Zone B, die ihnen später übergeben werden sollte und in erster Linie Land betrifft, haben die Palästinenser die Zivilverwaltung, nicht aber die Sicherheit in ihrer Hand. Zone C bleibt in israelischer Macht. Hier darf kein Palästinenser Grund kaufen, ein Jude aber sehr wohl. Diese Zone C gibt es an den Grenzen des Palästinischen Staates, also auch um den Fluss Jordan. Eine Bildung eines vereinten Gebietes des Staates Palästina ist schlicht unmöglich und die Israelis wissen es. Deshalb tun sie, was sie tun.

               Gleich ist es mit Ostjerusalem. Nach dem Ende des Krieges von 1948 verlief die Grenze unter der Mauer der Altstadt, die gänzlich zu Palästina gehörte. Israel besaß das neue, moderne Westjerusalem (deshalb gibt es hier die Knesset – das israelische Parlament). Als die israelische Armee Ostjerusalem eroberte, lebte hier kein einziger Jude. Gerade hier werden neue moderne Siedlungen für Juden gebaut. Die Miete für eine Wohnung in Westjerusalem beträgt um 2000 Dollar monatlich, was sich junge Familien nicht leisten können. In Ostjerusalem kostet die Miete nur einen Bruchteil dieser Summe. Deshalb gehen hierher vor allem junge, kinderreiche jüdische Familien. Heute leben in Ostjerusalem neben 300 000 Araber bereits 150 000 Juden – die Tendenz steigend. In einigen Jahrzehnten werden die Juden in Ostjerusalem die Mehrheit darstellen.

               Übrigens einen Übergang von israelischem zu palästinischem Gebiet würde man auch ohne Mauer erkennen. Wenn in Israel eine fast unglaubliche Ordnung herrscht – vergeblich würde man nach verworfenem Abfall oder einem Zigarettenstümmel suchen, nach dem Überqueren der Grenze lagen die Abfälle entlang der Straßen, in der Mitte der Fahrbahn standen Kafeeverkäufer und auf den Balkons trocknete die Wäsche. Einfach Orient!   

               Natürlich kann Israel im Streit mit Palästinensern viel verständlicher argumentieren, einfach mehr europäisch. Ein genialer strategischer Zug war die Räumung des Gazastreifens, der ganz als Zone A an die Palästinenser übergeben wurde. 5000 israelische Siedler wurden gewaltsam abgeschoben. Heute herrscht hier Hamas und schießt Raketen nach Israel und Israel kann vor der ganzen Welt argumentieren – so schaut es aus, wenn man Palästinenser lässt, sich selbst zu regieren – auf der Westbank hält sich die gemäßigte Fatah nur dank israelischer Unterstützung an der Macht und profitiert von ihrer Loyalität. Die Städte wie Ramallah oder Betlehem haben eine der höchsten Lebensqualitäten in der arabischen Welt – sie hassen trotzdem die Juden verbittert.

               Das tun offensichtlich auch Palästinenser, die auf dem Gebiet Israels leben und israelische Bürgerschaft besitzen (offiziell sind das 1,2 Millionen Menschen, laut Schibli 2,4 Millionen – Schibli glaubten wir aber immer ziemlich ungern, er ließ sich zum Beispiel nicht ausreden, dass die von Israel besetzten Golanhöhen 18 000 km2 groß sind. Weil das ganze Land Israel 21 000 km2 hat, war ich nicht bereit, ihm das zu glauben und ich machte es richtig – es sind natürlich nur 1800 km2). Diese israelischen Bürger arabischer Nationalität haben alle Rechte wie Juden – mit einer Ausnahme, sie haben keine Wehrpflicht. Der Wehrdienst dauert bei jungen Israelis 3 Jahre bei Männern und 2 Jahre bei Frauen. Wir sahen während unseres Besuches viele Soldaten, interessant war, dass die meisten Instrukteure bei verschiedenen Schulungen Frauen waren – übrigens die Uniformen standen ihnen sehr gut.

               Interessant für mich war, dass sich Palästinenser weigerten, den Schekel, also das offizielle Zahlungsmittel Israels, zu akzeptieren. Diese Tatsache war ich bereit in der Westbank zu verstehen, wo Palästinenser wirkliche Probleme haben, die Mauer in Richtung Israel zu überwinden und deshalb hier der amerikanische Dollar eine Parallelwährung und der Euro auch willkommen ist. Wenn aber eine Zahlung in Schekel nicht einmal ein Palästinenser (israelischer Bürger) in Nazareth, also im Gebiet Israels, annehmen wollte, hatte ich dafür kein Verständnis. Sein Argument, er täte das wegen der Inflation, war absolut falsch – der Schekel ist an den Dollar fest gebunden (wie einmal der Schilling an die deutsche Mark) und es kommt zu keinen Kursschwankungen zwischen diesen zwei Währungen. Es handelte sich also um eine rein emotionale Angelegenheit. Und Emotionen im Handel….

               Emotionen gibt es in diesem Land im Überfluss. Schon deshalb, weil dieses Land gleich für drei monotheistische Religionen heilig ist – für Juden, Moslem und Christen.

               In meinem nächsten Artikel in zwei Wochen möchte ich mich auf die Spuren Christi begeben, also die heiligen Stätte der christlichen Religion besuchen. Wer Interesse hat, sollte mich in zwei Wochen wieder besuchen. Entweder deshalb, weil er dort noch nicht war und will wissen, was ihn dort erwarten würde, wenn die Coronapandemie vorbei ist oder um sich eigene Erinnerungen an seinen Besuch aufzufrischen. Beide werde ich auf meiner Website willkommen heißen.

Co se stalo na hoře Říp?

  Povídka            

Tak abych to hned na začátku uvedl na pravou míru, já byl vždycky proti. Povídám: „Je nám tady špatně? Moře, slunce, víno, pár bohatých měst, které jsme ještě nevyplundrovali a která jsou dokonce ochotná platit za to, že je nevyplundrujeme, tedy aspoň ne letos. Co nám tady chybí? Pěkně zůstaňme sedět na zadku a počkejme, jak se to vyvrbí. Třeba to dobře dopadne.“

               A na to šéf, že si myslí, že to nedopadne, a když, tak špatně.

               Dobrá, připouštím, že mohl mít pravdu. Ale to byl čistě jeho osobní problém. Když už se rozhodl někoho zabít, tak to měl být náčelník kmene méně početného než je náš a hlavně méně bojovného. Jenže on právě naopak poslal na věčnost náčelníka kmene většího a bojovnějšího, než je ten náš. Chybička se vloudila. Ale teď to máme všichni odskákat?

               „O.k.“ povídám. „Tak je prostě přepadneme v noci, když budou spát. Pár jich pobijeme, uděláme hluk, založíme pár ohníků a budou pádit, jak Šemík k Neumětelům (to já jsem měl kdysi takové vidění do budoucna a tohle vidění se mi moc líbilo.) A my budeme moci zůstat tady.“

               Na to zase starý, že se takový způsob boje nesluší. Že je to nečestné, že to jsou skoro řecké způsoby.

               Ha, povídám: Řekové se takovým způsobům učili od nás! Zákeřnost byla nám Slovanům odjakživa vlastní, to není žádný řecký vynález. Přepadávání ze zálohy, rabování zásobovacích kolon, pronikání do měst kanalizací, čí to byl patent? Náš! Řekové se to všechno učili od nás, do té doby je takové vedení války ani nenapadlo. Jenže jsem nic nezmohl. Zasedla rada starších a rozhodla, že odejdeme. A my mladí? Ptal se nás někdo? Žádná rada mladších není, a i kdyby byla, nebude mít ani poradní hlas. To mě dokáže vždycky vytočit, pořád je to stejné. Už nekonečně generací pořád to stejné! Staří rozhodují o nás mladých a náš názor nikoho nezajímá. Kdy se to konečně změní? Já se toho možná už nedožiju, ale jednou se to změnit musí! Jde přece o naší budoucnost, staří už žádnou nemají.

               A nejvíc mě dokáže rozhodit jejich argumentace. Prý to dělají pro nás, pro naši budoucnost! Že pro nás najdou zemi, kde nás nebude nikdo ohrožovat, kde budeme moci v míru vychovávat naše potomky. Prdlačky! Pustili do kalhot, a proto chtěli utéct, ještě než nepřítel chytne čichovou stopu. Při současné populační explozi a prcháním celých národů před těmi hroznými Huny nenajdete nikde kus země, kde by nikdo neseděl a netvářil se, že je jeho. A pokud ano, bude ta země stát za…. Víte za co.

Jenže náčelník se už očividně rozhodl. On má problém se svým přerostlým egem. Vzal si do hlavy, že nebude jen obyčejným náčelníkem, ale že se stane zakladatelem nového národa. Nechává si proto říkat praotec, no není to na hlavu? Oficiálně je náčelník, mezi námi mu říkáme, jak je to zvykem „starý“ nebo „šéf“, rada starších mu maže med kolem huby, když ho nazývá dokonce knížetem, to by mu mělo stačit. Ale on ne, on chce být praotec. Snad se ten nový národ dokonce má jmenovat po něm! No to mě podrž! To by se potom museli členové toho národa jmenovat Čechové nebo Češi nebo já nevím jak, každopádně se náš starý se jmenuje Čech. Ta druhá varianta, tedy Češi by se mi líbila o něco víc – když by to už muselo být – ale jak znám radu starších, rozhodnou se pro tu první formu. Není to sice úplně špatné, je to krátké, dobře se to vyslovuje, ale nemohlo by to jméno být trošku hrdinnější? Aby z toho národa už podle jména šel strach. Například Vandalové, to je jméno! Ani Frankové nejsou špatní. Ale Čechové? Češi? Bude se nás vůbec někdo bát? No jo, možná se s tím budeme muset smířit. Jednou bude o sobě starý rozhlašovat, že musel Balkán opustit, protože bojoval statečně proti Byzantincům. Když opomenu, že jsme se pod jeho vedením podíleli na vypálení předměstí města Salony, tak se o žádném statečném odporu nedá mluvit. Ale vezměte na to jed, že okolo sebe takovou pověst vytvoří. To on umí a lidi mu to žerou. V PR on je mistr. No prostě, praotec nemůže být obyčejný vrah a ještě k tomu v opilosti.

               Já si totiž myslím, že on ten nápad se zakládáním nového národa stejně nemá ze své hlavy. Pamatuju si, jak se u nás ocmrdával ten řecký misionář. Pořád něco o jednom bohu a o pekle zatracení pro ty, kdo ho neuznají. No, jednou ho potom našli s proříznutým hrdlem a byl na baráku klid. Jenže on se tehdy sčuchl právě s praotcem a vím, že mu vykládal o nějakém jiném praotci, který prý vodil své lidi čtyřicet let po poušti, až se z nich stal nový národ a on se tak stal otcem, nebo chcete-li praotcem zakladatelem. Nevím sice, co je poušť, ale i kdyby tam bylo krásně, čtyřicet let se nikde tahat nehodlám.

               „Praotče,“ povídám mu, protože po takovém oslovení je větší šance u něho něčeho dosáhnout. „My přece nejsme žádní nomádi. Germáni jsou nomádi a mají na to i tělesnou konstrukci. Podívej se na ty jejich Brunhildy, Kremhildy a Helmtrúdy. To jsou ženské jako dub. Sice žádná prsa a žádný pořádný sexy zadek, ale zato dokážou hodit vykolejený vůz zpátky do stopy nebo porazit krávu. Ale naše slovanská děvčata jsou křehká, dobře stavěná, měkoučká, chceš tohle ohrozit? Podívej se na ten jejich sex appeal, chceš to zničit? Kvůli nim přece válčíme už po celá staletí tak, abychom přežili a mohli se vrátit k rodinnému krbu, zatímco Germáni se nemůžou dočkat, až jim někdo rozbije hlavu a oni se dostanou do té své Walhaly. My nejsme na daleké putování stavění a naše holky už vůbec ne.“

               Víte co mi na tuhle skvělou argumentaci řekl? Že prý stejně žádné vozy nebudeme mít. Jako bych mluvil do skály. Doufal jsem aspoň, že ho dokáže přemluvit jeho brácha Lech, ten je trošku rozumnější než náš stařík a ten na něho někdy i dá. Tentokrát ne. A tak Lech povídá, že půjde s námi. Povídám si chválabohu, aspoň nás bude víc. Ale už jsem raději neremcal. Ještě by mi mohl někdo při návratu z hospody nebo dokonce v noci v posteli vrazit nůž mezi žebra. Od té doby, co pěstujeme kontakty s Byzantinci, se mravy hrozně spustily. U Řeků patří takové noční vraždění k politickému folklóru a některým našim se to docela zalíbilo. Tak jsem si řekl, že bude lepší držet hubu. Když máte náčelníkem popudlivého staříka, není dobré hrát opozici.

               Sbalili jsme se a vyrazili. Na jihu bylo obsazeno, na východě taky, na západě moře a my žádní mořeplavci, žádné lodě. Takže jsme logicky museli putovat na sever. Proč tam bylo volno? To si lehce domyslíte. Protože tam nikdo putovat nechtěl!!! Všichni, kdo na to mají, se tlačí na jih, jen my holt na sever! Jízda v protisměru! Aspoň nás všichni považovali za blázny a šli nám z cesty. Cesta nebyla nic moc. Jediné, co můžu starému přičíst k dobru, že to nevzal přes Alpy. Do těch průsmyků někde blízko u nebe by se mi tedy určitě nechtělo. Ale nemyslím si, že se těm horám vyhnul s ohledem na nás a naše děvčata. On by je prostě už nedal. Sedmdesátka na krku, to není žádná sranda, ale stejně mu to na jeho věk šlapalo docela dobře, všechna čest. Dokonce i děvčata si bral na noc do stanu a možná si s nimi ještě užíval mužských radovánek. Jak jste si už asi všimli, nemám o našem starém bůhvíjaké mínění, ale chlap – to on je! Protloukali jsme se nějakými kopečky, potom čekali, jak se přepravit přes Dunaj – to jsem mu mohl říct už dopředu, že to bude průser. Ale nakonec se to podařilo a mohli jsme se zamotat do hvozdů na sever od té řeky.

               Vy tomu možná dneska říkáte lesy. Tehdy to žádné lesy nebyly, to byly HVOZDY, rozumíte? A hvozdy, to je jiné slovo pro prales. A tímhle jsme se prosekávali. Není divu, že tu bylo skoro liduprázdno. Tedy  – skoro. Občas jsme narazili na mýtinku a na ní na nějakou vesničku podivných lidí. Kdyby jim člověk aspoň rozuměl! Ale křičeli nějakou hatmatilkou, které nerozumíš ani slovo, chovali se jako němí lidé, prostě Němci. Jediné, co pořád opakovali, bylo: „Bite, nicht téten“ nebo „tóten“, už si přesně nepamatuju. No, co chcete s takovým dělat? Tak jsem ho vzal sekyrkou přes hlavu a byl klid. Jejich ženské jsme vzali s sebou, mohly se hodit. Ženská, které nerozumíte, co štěbotá, není k zahození. Co to bylo za lidi, nevím, prý možná Langobardi. Tomu nevěřím. Ti totiž, jak vím, odtáhli za lepším, do Itálie.  A byli to pořádní chlapi, které vzít sekyrkou po hlavě nebylo až tak jednoduché. Takže to mohli být tak maximálně jejich parťáci, co byli slabí na nohy nebo se báli do Itálie vyrazit. Pořádný Germán by se určitě bránil víc.

               Jak se tak probíjíme tím nekonečným hvozdem, povídám starému: „Praotče, kam nás to čerti nesou?“

               A on na to: „Na čerty budeme věřit, až budeme křesťané. Teď jdeme cestou, kterou nám ukazují naši bohové.“

               Tak na tu partu bych se určitě nespoléhal! Svantovít, Radegast, Perun, Dažbog, Veles,  a tak dále. Věčně se to mezi sebou hádá a na sebe žárlí, obětuješ jednomu a nasereš tím druhého a pak jim máš důvěřovat! Skoro to mají ti Řekové se svým jedním bohem lepší, ale ten jim taky někdy dává pořádně zabrat. Jenže když náčelník jednou sleduje cestu, kterou mu ukázali bohové, jak ho chcete z takové cesty odvést? Hned by to byla svatokrádež a ještě by vás mohli těm rozčíleným bohům na usmíření obětovat. A já hořím nerad. Takže jsem sklapnul.

               Prosekávali jsme se těmi HVOZDY, občas jsme pro změnu zapadli do bažin, a měli jsme toho pomalu tak akorát dost. Starý vycítil, že v manšaftu klesá morálka a že musí něco dělat. Jako na zavolanou se objevil na obzoru takový malý připosraný kopeček. Žádná hora, ale zřejmě maximum, co byl náčelník schopen zdolat. A tak jsme vylezli nahoru a on měl vidění.

               Měl toho po tom výstupu plné kecky, takže si musel sednout na pařez, aby chytil dech. Jenže ho pak bohužel chytil. A najednou se rozkecal: „Milí přátelé a tovaryši, kteří jste se mnou putovali a snášeli četné útrapy na cestách, v hustých lesích i v bezcestných pustinách, zastavte se, obětujme příjemnou a vzácnou oběť svým bohům, s jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, osudem vám předurčené. Neboť toto je ta země, o které jsem vám často vyprávěl a slíbil dovésti vás do ní, země vám zaslíbená, zvěře a ptáků plná, mlékem a strdím oplývající. Podnebím k obývání je velmi příhodná, hojná vodami nad obyčej rybnými. Tady se vám nebude ničeho nedostávati a nepřátelé nebudou vám moci škoditi.“

               Řečnit teda uměl, všechna čest. Takový ti dokáže popsat něco, co nevidíš, tak dokonale, že se z toho neexistujícího obrazu dokonce i raduješ. Koukal jsem z toho kopce a co jsem viděl? HVOZDY! Dobrá, zvěře a ptáků byla plná, už jsme si za pochodu užili medvědů víc než dost a ptáci nám žrali naše jídlo, že jsme si museli pořád dávat pozor, aby něco zbylo. Kde viděl to mléko, to nevím, těch několik kravek, co jsme sebrali oněm nepovedeným Langobardům, nebo prostě Němcům, nás z bídy nevytrhlo. Například med tu opravdu byl, o tom se mohl starý zmínit, hned jsem si poškrábal pozadí, kam mě posledně dopíchaly včely, ale STRDÍ??? Co je to proboha STRDÍ? Rada starších měla zřejmě stejný problém. Stařešinové řešili, čím to ta zaslíbená země vlastně oplývá a než přišli na to, že nevědí, co to znamená, prošla lhůta k vznášení námitek a bylo rozhodnuto, že tu zůstaneme.

               A náčelník, jak byl v ráži, pokračoval: „Krajina je to přeutěšená a velmi úrodná. Jakým jménem by se tato naše nová vlast měla jmenovat?“

               Prostě velký manipulátor!  Ani ho nemůžete kopnout do prdele, protože na něj všichni zírají, jako na svatý obrázek a samozřejmě je narychlo nemůže nic pořádného napadnout. A tak to dopadlo, jak to dopadnout muselo.

               „Kníže a pane náš,“ volali starší a bohužel i někteří mladší. „Tvým jménem ať se jmenuje, protože ty jsi Čech, též ona ať Čechova země nadále sluje.“

               A bylo vymalováno. Náčelník, který byl teď už nesporným praotcem, dosáhl svého.

               Přitočil jsem se k Lechovi, který na to všechno nevěřícně zíral, a povídám mu: „Lechu, nemohl bys něco podniknout? Vždyť je to trapné až k pláči. Promluv s bráchou, třeba ještě dostane rozum.“

               „Já mu na to prdím,“ pravil Lech oduševněle. „Já beru svoje lidi a táhneme dál. Na sever – možná tam bude míň toho strdí. Ostatně, nevíš náhodou, co to je, to strdí…?

               Když se mi pak podíval do očí a zaregistroval můj zoufalý pohled, pokrčil rameny, svolal své lidi a začal sestupovat z kopce.

               A my začali zúrodňovat ty hvozdy dookola. Samozřejmě, že jsme napřed museli vysekat kus lesa pod kopcem a postavit dam dům pro starého. Praotec přece nemůže bydlet v lese pod stanem! Na jídlo jsme toho moc neměli, ještě tak žaludy nebo kyselá jablka, z kterých Germáni pálí kořalku a o pivu nebo vínu, které jsme kdysi kupovali od Řeků,  – no kupovali, řekněme půjčovali – jsme si mohli nechat zdát.

               Něco vám řeknu. Jednou to vezmu do ruky já nebo moji potomci. Můj syn se bude jmenovat stejně jako já, jeho syn po tátovi a jeho syn opět. Aby jednou, až to moje famílie tady vezme do ruky a udělá tu pořádek, se můj potomek jmenoval stejně jako já. Já měl kdysi vidění a v tom vidění seděl na kamenném stolci knížat můj kluk. Nebo prakluk, to je jedno. Sice se mi zdálo, že byl doma dost pod pantoflem, měl takovou přechytřelou ženskou, prý dokonce vědmu, ale národ ho poslouchal.  To stačí, domácí poměry se dají před prostým lidem utajit.

Takže si musíme počkat, až ta přechytřelá kněžna najde zalíbení v klukovi z mého rodu. Zatím tu budeme v klidu vyklučovat lesy a orat půdu, o které starý tvrdí, že je úrodná. A budeme čekat na naši příležitost. Ta přijde. Bohové nebo Bůh, to je jedno, přejí odvážným. A trpělivým. Jednou se moje rodina dočká a převezme v tomhle novém národě komando. Potom to budu já, kdo se může nazývat praotcem. A moji kluci, jedno, v které generaci, tu udělají pořádek a potom dobudou i země na jihu až k moři, které jsme museli opustit a naučí všechny mluvit česky (sakra, už používám praotcovu terminologii, ale když ono je to tak chytlavé!) A kdyby se to nepodařilo, budou tam na jih, k tomu moři, jezdit moji potomci aspoň na dovolenou.

               Aha – pardon – myslím, že jsem se zapomněl představit. Mé jméno je Přemysl. Dobře si ho zapamatujte!

Papež Jan Pavel II. – svůdce davů

               Tu přezdívku jsem si nevymyslel já, tak nazval nejvýznamnějšího papeže 20. století italský dramatik a scénárista Diego Fabbri. Karol Wojtyla stál vždy v centru pozornosti žurnalistů i umělců, ostatně už v roce 1981 o něm natočil životopisný film „Z daleké země“ polský režisér Krzystof Zanussi. Možná by byl Karol Wojtyla jakožto vyučený herec nejraději sám hrál v tomto filmu hlavní roli, jak se domnívá spisovatel Claudio Rendina, v tomto čase to byla ale již nerealizovatelné – 16. října 1978 se totiž stal 264. papežem a 22. října stejného roku byl intronizován pod jménem Jan Pavel II.

                Jeho volba byla hodně překvapivá, když se objevil na balkóně katedrály Svatého Petra, zíraly přítomné davy na naprosto neznámou postavu a trvalo chvíli, než se zmohly na nadšený povinný jásot. Stal se tak prvním slovanským papežem v historii a po dlouhých 456 letech zase jednou neitalským papežem (posledním takovým se stal v lednu 1522 Hadrián VI.)

               K takovým mimořádným událostem dochází většinou za mimořádných okolností a i volba Wojtyly nebyla výjimkou. Jeho předchůdce, Albino Luciani, vykonával svůj pontifikát pod jménem Jan Pavel I. pouhých 33 dní, než byl nalezen mrtvý v posteli. Právě v té době vrcholila aféra okolo Vatikánské banky a jejího ředitele Paula Marcinkuse – což Maria Puza inspirovalo k zápletce třetího pokračování jeho románu „Kmotr“. Zda byl Jan Pavel I. zavražděn, protože odmítal podpis na smlouvách, v nichž se praly špinavé peníze z kokainových obchodů, nebo skutečně zemřel na infarkt, jak zní oficiální zpráva, se už nikdy nedozvíme.

               Volba „cizince“, tedy někoho stojícího mimo vatikánské struktury, který se v té tajuplné a smrtelné síti nemohl vyznat, byla v zájmu Marcinkuse a jeho lidí, ale i mafie. A v tom se nezklamali. Jan Pavel II. se opravdu o tyto problémy nestaral – měl zcela jiné priority. Rozhodl se misionovat svět a obrátit ho na pravou cestu.

               V katolické církvi spolu zápasily už po celá desetiletí proudy konzervativní, reformní a střední (takzvaní montiniáni). Papežové se víceméně střídali podle těchto proudů, po konzervativním Piovi XII., přišel reformní Jan XXIII., pak konzervativní Pavel VI. a nyní reformní Jan Pavel I. Jan Pavel II. byl zástupcem nejkonzervativnějšího křídla tehdejšího kardinálského sboru. K jeho volbě rozhodujícím způsobem přispělo hnutí „Opus Dei“, které mělo ve sboru několik zástupců a bylo v prosazování svých zájmů nejdůslednější. Jan Pavel II. s tímto extrémně konzervativním hnutím udržoval těsné kontakty a na jeho zásluhy nezapomněl.  Zakladatel hnutí José María Escrina de Balaguer byl Janem Pavlem II. po zjištění jeho „hrdinských ctností“ vyhlášen 17. 5. 1992 za blahoslaveného a 6. 10. 2002 dokonce za svatého. Nijak v tom nevadilo problematické působení tohoto svatého během Frankova režimu ve Španělsku, jehož byl spolehlivou a ochotnou oporou. Escriva znal Franka osobně, vícekrát se s ním setkal a v roce 1968 obdržel dokonce šlechtický titul markýze de Peralta, kterého se vzdal až po masivní veřejné kritice v roce 1972 ve prospěch svého bratra. Svatý Jan Kapistránský dává pozdravovat! I ředitel papežovy kanceláře, čili jeho mluvčí, Joaquín Navarro Valls, byl členem tohoto hnutí. A Opus Dei dokázalo v roce 2005 po smrti Jana Pavla zabránit v konkláve volbě kardinála Bergolia z reformního křídla církve a prosadilo volbu Josefa Ratzingera, jehož úkolem bylo mimo jiné i iniciovat svatořečení svého předchůdce – ke kterému pak 27. 4. 2014 skutečně došlo. Jan Pavel povýšil hnutí Opus Dei v roce 1982 na osobní prelaturu. (Hnutí bylo založeno v roce 1928 a v roce 1941 bylo uznáno papežem Piem za „Zbožné sdružení“.)

               Pohnutkami k sledování ortodoxního kurzu Janem Pavlem II. v obraně víry se zabývají historici už po celá desetiletí. Zda to bylo dáno jeho dětstvím a osobním osudem, zda to byl vliv Opus Dei, s kterým udržoval těsné kontakty, nebo zda podvědomě vytušil sklon světa k radikalizaci společnosti po liberálních šedesátých a sedmdesátých letech a plul s proudem jako kapitán lodi, která hledala nejlepší vítr. K atentátu v Mekce, jako východisko radikalizace islámu došlo jen rok po jeho volbě papežem. Po internalizaci světa procitl znova nacionalismus, po sekularizaci společnosti se objevil znovu náboženský fanatismus.

Jak jsem už mnohokrát psal, dějiny církve jsou soubojem Petrovců a Pavlovců, učení orientované na utvrzené jádro církve nebo orientované na široké masy. Jan Pavel II., přesto že vykonal 104 misijních cest do celkem 127 zemí, tedy víc než všichni ostatní papežové před ním dohromady, se obracel ve skutečnosti vždy jen na utvrzené ve víře a zastával tvrdý, nekompromisní kurs. A snažil se ho předurčit i na dobu po své smrti, aby nedošlo k oné obvyklé změně ve směru k reformnímu křídlu církve. Nejen, že nedlouho před svou smrtí ještě vyjmenoval 77 ultraortodoxních kardinálů, víceméně zajistil volbu svého nástupce a žáka Ratzingera, ale vydal na poslední chvíli i nový katechismus, který nepřinesl prakticky nic nového, kromě sdělení, že neplacení daní je hříchem. Ale katechismus, jako jádro církevního učení, se vydává jen velmi, velmi zřídka a proto si žádný z nových papežů nebude v dohledné době troufat tento krok zopakovat. V tomto ohledu byl Jan Pavel II. přímo vizionářem.

               Nekompromisní byl v boji proti komunistickým režimům a určitě přispěl podstatnou měrou k jejich pádu. Ne nadarmo generální tajemník polské komunistické strany Edward Gierek po Wojtylově zvolení řekl: „Je to velká pocta pro Polsko a my můžeme čekat velké problémy.“ Ani polská komunistická strana nedokázala v katolicky orientovaném Polsku zabránit papežově pastorální cestě do Polska v červnu 1979. Na jeho vystoupení přišly až 2 miliony věřících. 31. srpna následujícího roku byla založena Solidarita (ne nadarmo byl její zakladatel Walesa přesvědčený katolík) a s polským komunistickým režimem to začalo jít rychle z kopce. Na rozdíl od svých předchůdců Jana XXIII a Pavla VI odmítal Jan Pavel II s komunistickými režimy jakýkoliv dialog, protože takové jednání v jeho očích komunistické diktatury legitimizovalo. Nezastavil ho ani atentát 13. 5. 1981, kdy ho na cestě na Náměstí svatého Petra postřelil Mehmet Ali Agca, s největší pravděpodobností agent bulharské tajné služby, která jednala z podnětu KGB. Papež utrpěl průstřel levé ruky a střeva v podbřišku, pětihodinová operace mu zachránila život, ovšem podlomila jeho zdraví.

Až do té doby se jednalo o papeže zcela nového stylu. Sportovce – rád lyžoval, zejména na svazích Terminilla a plaval (V Castel Gandolfo si nechal postavit plavecký bazén i se startovními bloky a viděli ho plavat i v moři u Palidora). Básníka a spisovatele – jeho sbírky veršů vyšly tiskem v italštině pod názvem „Kámen světla“ a „Chuť chleba“ a v roce 1960 vyšla jeho mystická hra „Zlatnická dílna“ a v neposlední řadě i herce. Zde je místy nejasné, kdy se při jeho veřejných vystoupeních jednalo o skutečného Karla Wojtylu a kdy hrál svou roli, kterou si sám napsal. Jeho temperament se zdál být nezlomný, než se u něho v roce 1997 objevila Parkinsonova choroba.

               Jan Pavel II. vsadil na velmi konzervativní, chce se říci skoro středověké pojetí církve. To projevil například při návštěvě Rakouska 1998, kdy odbyl protesty věřících, demonstrujících proti spornému biskupovi Kurtovi Krenovi, slovy, že se jedná o záležitost církve, do které nemají věřící právo zasahovat. Nepřímo tedy oživil středověkou představu, že církev tvoří její hlava, což je papež a tělo pak sbor kardinálů. Pojetí církve jako společnosti věřících mu nebylo vlastní. Mimochodem biskup Krenn nakonec po mnohých skandálech, kdy už byl ve svém biskupském sídle zcela izolován, podal demisi v roce 2004 (tedy ještě Janu Pavlovi II.), poté, co se pokoušel krýt dětskou pornografii v kněžském semináři v St.Pöltenu. Nicméně po roce 1998 došlo v Dolním Rakousku k masivním výstupům z církve, porovnatelným snad jen s Korutany v roce 2019 v souvislosti se skandálem biskupa Schwartze. Jan Pavel II. byl nekompromisní v otázce manželství, potratů, ale i homosexuality. Během referenda o umělém přerušení těhotenství v Itálii vstoupil do kampaně. Svůj názor prezentoval slovy: „Manželství je nerozlučitelné a neodvolatelné, sexuální styk mimo svazek manželský je nemorální, homosexuální chování je nemorální, a je třeba důrazně hájit právo na život, včetně života dosud nenarozených dětí.“

               Jan Pavel II. měl v mnoha věcech poněkud rozporuplný postup.

               Byl misijním papežem, který navštívil 127 zemí. Chválil se, že získal pro katolickou církev statisíce nových věřících – to může být skutečně pravda – v Africe a v Asii získal spoustu nových věřících. Současně ztratil desetitisíce věřících v Evropě a v USA – odchody těchto „vlažných ve víře“ ho očividně nebolely.

               Prezentoval se jako papež mezinárodní, nezapomenutelné bylo jeho „Urbi et Orbi“, které čítával ve všech světových jazycích. Na druhé straně se v době, kdy byl krakovským arcibiskupem, projevil jako silný polský nacionalista, když zakázal v oblastech obývaných slovenskou menšinou číst mše ve slovenštině.

               Problematický byl jeho vztah k židovstvu. Na jedné straně se předháněl ve vstřícných gestech, jako byla návštěva římské synagogy 13. dubna 1986, kdy nazval Židy „staršími bratry ve víře“. Jako první papež přijal i delegaci Židů v kostele San Carlo ai Catinari 8. října 1981, o svatém roku 2000 (už velmi poznamenán svou Parkinsonovou chorobou) nesl kříž v chrámu svatého Petra až k Michelangelově Pietě, aby tu vyslovil „Mea culpa“ a omluvil se za pochybení církve v náboženských válkách, pronásledování Židů a za Inkvizici. Hned poté pak odcestoval do svaté země, kde se modlil u Zdi nářků a navštívil muzeum holocaustu Yad Vashem a v Síni poslední večeře zanechal symbolický strom nesoucí tři druhy plodů (hrozny, obilné klasy a olivy) jako symbol soužití tří monoteistických náboženství.

               Na druhé straně nazval v srpnu 1989 Židy „nevěřícími a zrádci Boží úmluvy“, v roce 1992 vyjmenoval římským vikářem antisemitu Ruiniho, který otvíral otázku viny Židů za ukřižování Krista, a přes čtyři roky trvalo, než dal – nerad – souhlas k vyklizení kláštera Karmelitánek v Osvětimi, o které žádaly židovské společnosti. Zřejmě se nikdy nezbavil vlivu ze svého dětství, které ve Wadowicích a Krakově logicky muselo být antisemitismem poznamenáno. Především před druhou světovou válkou byl v Polsku antisemitismus možná ještě silnější než v Německu (zřejmě v důsledku ochrany, kterou Židé požívali za vlády generála Pilsudského.) Poctivě je třeba přiznat, že se Jan Pavel II. očividně pokoušel tyto předsudky ze svého mládí překonat, ne vždy se mu to ale dařilo.

               27. října 1986 zorganizoval setkání zástupců všech světových náboženství v Assisi a 24. ledna 2002 toto setkání pod dojmem útoků na Newyorská dvojčata 11. 9. 2001 zopakoval.

               Prostě slova Jana Pavla nebyla vždy v souladu s jeho činy.

               Slovy se snažil o ekumenii s evangelickými církvemi, na druhé straně vyhlašoval za svaté oběti náboženských válek – jako například tři košické mučedníky během své návštěvy Slovenska v roce 1995 nebo Jana Sarkandra v roce 1993. (Sarkander byl sice zřejmě umučen protestanty v Olomouci zřejmě nevinně, o jeho ne přímo ideálním konfliktním charakteru je ale známo víc než dost). Následkem papežových činů bylo například to, že během jeho návštěvy na Slovensku jeho kolonu vozidel v protestantských vesnicích na Spiši na ulici nezdravil ani jeden člověk. (Oni košičtí mniši byli 7. září 1619 zabiti v odvetu za řádění katolíků v Prešově, jejich svatořečení tedy bylo určitou formou provokace.)

               Svatořečení a blahořečení ovšem bylo jakýmsi koníčkem Jana Pavla. Vyjmenoval během svého pontifikátu 456 svatých a 1282 blahoslavených, což je opět víc, než vyhlásili všichni papeži před ním dohromady. Řada z nich byla nesporná a potřebná – například svatořečení Anežky české v chrámu svatého Víta 25. listopadu 1989 definitivně zlomilo odpor komunistů v Praze, kteří v ten uvolnili mosty přes Vltavu a vpustili demonstrující lidi na levý břeh Vltavy, což se rovnalo kapitulaci. Jan Pavel II. využíval tato svatořečení k vlastní velkolepé prezentaci. Byl v tom opravdovým mistrem- například svatořečení Padre Pia 2.5.1999 v chrámu San Giovanni in Laterano bylo opravdovým spektáklem, na jaký se nezapomíná. (Jan Pavel věřil na zázraky a v případě Padre Pia měl i osobní zážitek – o tom jsem psal v mém cestopisném článku o Garganu). Ale i své misijní cesty využíval k svatořečením a blahořečením, protože to jeho cestám dodávalo slavnostnější rámec.

               I to je určitý návrat do středověku. Z dob po osvícení ustoupily zázraky do pozadí, lidé preferovali rozum před vírou. Zdůrazňování zázračné moci světců je nepochybnou snahou upřednostnit víru před rozumem, čili o návrat do doby před osvícenstvím. Ostatně vyhlašování světců má v sobě něco pohanského. Je to něco z doby prvních misijních cest v raném středověku, kdy v zájmu pokřtění nových národů, byl těmto dán jejich malý místní bůžek, kterému se mohli klanět. Fungovalo to v onom devátém či desátém století a kupodivu to fungovalo i ve století dvacátém. I to mohla být určitá odpověď na radikalizaci konkurenčního islámu, který rovněž hledá návrat ke svým kořenům ve století sedmém.

               Praktické záležitosti, jako například ozdravení vatikánských financí muselo čekat.  Vatikánská banka byla navázána na milánskou banku Banca Ambrosiana, byla dokonce hlavním akcionářem této banky. Banca Ambroziana byla založena jako církevní banka (jméno dostala podle svatého Ambrože, milánského biskupa ve čtvrtém století). Za ředitele Roberta Calviho se věnovala zejména praní špinavých peněz z obchodu s drogami a s přímou vazbou na mafii. Calvi založil okolo dvou set formálních filiálek (banky poštovních schránek), přes které peníze převáděl.  Calvi byl obžalován v roce 1982 a brzy nato byl objeven oběšen pod jedním z londýnských mostů s kapsami plnými cihel. Ve stejný den vyskočila (vypadla?) z okna bankovní centrály v Miláně jeho sekretářka Graziella Corracher. Nikdy se nezjistilo, zda se jednalo o sebevraždy či vraždy. Ředitel vatikánské banky, už vzpomenutý Paul Cesimir Marcinkus, přezdívaný „Gorila“, byl ve svém úřadě až do roku 1990. Jeho přítelem byl Michelle Sindona, bankéř odsouzený v roce 1984 k 25 letům vězení za objednání vraždy a v roce 1986 otrávený ve vězení kyanidem. Ostatně likvidátor Sindonových  bank byl zavražděn v červenci 1979. Tento příběh byl dokonce v roce 2001 (tedy ještě během pontifikátu Jana Pavla II.) zfilmován režisérem Giuseppem Ferarrou pod názvem „I bancchieri di Dio – Il Casa Calvi“. (Boží bankéři, případ Calvi) Banca Ambosiana vyhlásila nakonec v roce 1987 insolvenci, věřitelé zůstali sedět na třech miliardách dolarů nesplatitelných úvěrů. Marcinkusovu pozici tyto skandály nijak neohrozily, zajišťoval financování luxusního života mnohým kardinálům, známý je jeho výrok, že „peníze jsou nástrojem ve službách církve.“ Dlouhodobě neřešené problémy s vatikánskou bankou vyvrcholily v roce 2013 a vedly nepřímo k rezignaci papeže Benedikta XVI.

               Ke všem těmto věcem Jan Pavel II. okázale mlčel, teprve během své návštěvy Sicílie v roce 1993 poprvé otevřeně zkritizoval mafii. (To už byl Marcincus tři roky v důchodu v Sun City, předměstí amerického města Phoenixu. Zemřel až v roce 2006, takže se na onen film, kde ho ztvárnil Rutger Hauer, mohl podívat). Papežova kritika se ozvala až poté, co mafie v roce 1992 vraždami vyšetřujících soudců Falconeho a Borsellina definitivně překročila všechny myslitelné hranice tolerance a popudila proti sobě sicilské obyvatelstvo natolik, že přestalo dodržovat „omertu“, čili zákon mlčení.

               Jan Pavel II. zůstane rozporuplnou osobou, postavení „velkého papeže“ mu ale nikdo nevezme. Nejen, že se v jeho případě jednalo po svatém Petrovi (37 let) a Piovi IX. (32 let) o třetí nejdelší pontifikát církevní historie. Charisma tomuto muži na trůnu svatého Petra nedokážou upřít ani jeho největší odpůrci a je nepochybné, že udal směr vývoje církve na další desetiletí. Kam tato cesta povede, ukáže až budoucnost. Zda k jejímu upevnění, nebo k jejímu rozkladu. Skutečností je, že i reformní papež František bojuje víceméně marně s odkazem svého velkého předchůdce. Nakolik bylo Františkovi po vůli, vyhlásit Jana Pavla 27. dubna 2014 světcem, nedokážu odhadnout. Zabránit tomu už nemohl, vše bylo od jeho předchůdce Benedikta připraveno – tak, jak by si to sám Jan Pavel II. přál. František alespoň vyhlásil ve stejný den za svatého i pravý protiklad Jana Pavla II. Jana XXIII. Symbolické je i to, že hrob Jana XXIII. se nachází přímo ve svatopetrské katedrále a je tedy věřícím volně přístupný, zatímco Jan Pavel II. našel místo posledního odpočinku v katakombách pod chrámem. Víc než tohle symbolické gesto František nezvládl a rýsuje se, že po něm přijde další papež z tábora konzervativců, který bude odkaz Jana Pavla následovat a dále rozvíjet. 

               Brázda, kterou za sebou tento nepochybně velký papež zanechal, je hluboká.

Rakousko a konec druhé světové války

               Když se mě přátelé překvapeně ptají, jak to, že se v Rakousku neslaví 8. května konec světové války, odpovídám: „My neslavíme, my jsme prohráli.“

               Je v tom trošku sarkasmu, ovšem vztah Rakouska k událostem druhé světové války je hodně nekonzistentní, a vlastně nebyl nikdy úplně objektivně zpracován, což má za následek politické boje ještě dnes. A to, i když se státní televize poctivě snaží hrůzy toho válečného běsnění a vraždění objektivně vylíčit, věnuje tomu na programu ORF III den co den celovečerní programy a konsekventně nazývá obsazení Rakouska spojenci „Befreiung“, čili osvobozením. (Rozumějme od nacistického režimu).

               Rakousko nemělo po první světové válce v žádném případě ambice být samostatným státem – samo se považovalo za neschopné samostatné existence. Vyhlášení „Deutschösterreich“ 21. října 1918 – tedy několik dní před vyhlášením Československa – na Němci obydlených územích někdejší monarchie, včetně pohraničních českých území, dostává smysl, až když si uvědomíme, že druhý odstavec tohoto provolání žádal připojení celého tohoto území k Německu. Dopadlo to nakonec jinak. Vítězné velmoci nebyly ochotny připustit jakékoliv posílení poraženého Německa a tak připojení Rakouska zakázaly. Tím se stal projekt pohraničních provincií v Česku neuskutečnitelným, Rakousko se muselo vzdát nároků na tato území a dodatečně pak ještě přišlo o části Vitorazska a oblast Valtic. Jako náplast na bolístku mu byla přiznána většina Burgerlandu a Vorarlberg, který lidovým hlasováním žádal o připojení k Švýcarsku, musel zůstat rakouský.

               Od samého začátku bojovalo Rakousko s obrovskými ekonomickými problémy, které skončily nakonec státním bankrotem, nikdy se nedokázalo zcela postavit na vlastní nohy. Vysoká nezaměstnanost, zejména u mladých, vedla k nespokojenosti a nakonec k občanské válce a v roce 1933 k zrušení parlamentní demokracie a vyhlášení takzvaného „Stavovského státu“ diktátorem Dolfußem 5. března 1933. V Rakousku existoval vždy takzvaný „třetí tábor“ – strana německých nacionalistů, žádajících připojení Rakouska k Německu. Tato strana byla sice Dolfußem zakázána, při pokusu o puč v červenci 1934 byl ale diktátor Dolfuß německými nacionalisty zavražděn.

               To už byl totiž u moci v Německu Hitler a v německých nacionalistických kruzích v Rakousku požíval velké popularity. Jeho heslo: „Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce“ nacházelo velkou odezvu zejména v rakouských městech. Vysoká nezaměstnanost u rakouské mládeže nutila mladé muže vycestovat za prací do Německa. Tam dostali práci za dobrý plat a tyto peníze přinášeli domů, což popularitu německého režimu, zejména u mladých lidí, nesmírně zvyšovalo. Barvou německých nacionalistů byla (a pořád ještě je) modrá, barva chrpy, oblíbené květiny kancléře Bismarcka – ne nadarmo ji používají i dnes tzv. „Svobodní“ (Freiheitliche)“,  kteří se cítí být  pokračovateli této nacionalistické tradice. Koneckonců byl Adolf Hitler Rakušák z Braunau, který získal německé občanství až když se měl stát kancléřem. Proto taky nikdy nebyl poslancem německého reichstagu – neměl v Německu volební právo, přestože byl předsedou vítězné politické strany.

               V noci z 11. na 12. března 1938 se Hitlerovi podařilo uskutečnit obsazení Rakouska – takzvaný Anschluss. Tato okupace měla zabránit referendu – tedy lidovému hlasování o připojení Rakouska k Německu, které vyhlásil kancléř Schuschnigg na 13. března (i když ho v poslední chvíli pod tlakem Němců odvolal). Hitler se správně obával, že by se mohla většina Rakušanů vyjádřit proti připojení. Když člověk vidí dobové fotografie jásajících Vídeňáků při vjezdu Hitlera do města, nechce se tomu věřit, jenže v demokratických poměrech (takovým je lidové hlasování i v diktátorských režimech, pokud je jim ponechán skutečně svobodný průběh) nerozhodují o směřování země hlavní města, ale venkov. (O tom jsme se ostatně přesvědčili i při posledních dvou prezidentských volbách v České republice). Hlavní města rozhodují v dobách revolučních. Odpor Rakušanů z venkova proti nacistickému režimu nebyl dán ani tak odporem k Němcům jako takovým, ale silným náboženským cítěním rakouského venkovského obyvatelstva. Ve městech byla situace mnohem sekularizovanější, proto například města jako Graz a Klagenfurt mohly vyvěsit nacistické vlajky z radnic ještě před příchodem Němců už 11. března. Venkov ale trval na svých katolických hodnotách, proti kterým nacisté stejně jako komunisté bojovali. Láska k bližnímu? Co to je? Proto se i rakouský odpor proti novému nacistickému režimu formoval především v katolických kruzích, komunistický odboj hrál v Rakousku jen podružnou úlohu. (Jednou z obětí nacistické represe byla například i blahoslavená sestra Maria Restituta, vlastním jménem Helena Kafková z Husovic u Brna, popravená ve Vídni 30 března 1943).

               Hlasování o připojení Rakouska proběhlo nakonec po několikatýdenní vydatné propagandistické masáži, která vyvrcholila 9. dubna „Dnem Velkoněmecké říše“ a za kontrolovaných podmínek (odevzdávání hlasů nebylo tajné, ale veřejné) za přítomnosti gestapa a německých vojáků 10. dubna 1938.  Pro odevzdání hlasu pro připojení k Německu se vyslovil nejen rakouský arcibiskup Theodor Innitzer, který dlouho se spoluprací s novým režimem koketoval, ale i někdejší „otec zakladatel“ rakouského státu, sociální demokrat narozený v Dolních Věstonicích Karl Renner a podporu Anschlussu vyslovili i zástupci české a slovenské menšiny. Ostatně, novým rakouským kancléřem pod nacistickou kuratelou se stal Arthur Seyß-Inquart, narozený v moravském Stonařově.

Portret van Dr. Arthur Seyss-Inquart, Oostenrijker, door Hitler als Reichskommissar benoemd in Nederland. *1940-1945

Tento zahájil ihned brutální pronásledování rakouských Židů, hned 12. března byli ve Vídni vystaveni nelidskému sadistickému násilí. To popularitu režimu ještě dále zvýšilo, v Rakousku totiž panoval silný antisemitismus, živený už od dob vídeňského starosty Karla Luegera, který si z antisemitismu udělal politický program.

               Antisemitismus měl své kořeny v tom, že Židé představovali ke konci monarchie velmi výraznou část intelektuální elity. Byli zastoupeni vzhledem na svůj podíl v populaci výrazně nadměrně mezi lékaři, univerzitními profesory, právníky, obchodníky ale i mezi novináři. To jim přinášelo obviňování z manipulace veřejného mínění a ze sionistického spiknutí. Ostatně Theodor Herzl, zakladatel sionistického hnutí, se sice narodil v Budapešti, žil ale ve Vídni, i když první sionistický kongres svolal v roce 1897 do Basileje. Toto privilegované postavení židovské menšiny ve společnosti bylo důsledkem dvou dekretů Františka Josefa – v roce 1848 byla Židům konečně umožněna svoboda pohybu – mohli se tedy začít stěhovat do měst a opustit ghetta a ústavou z roku 1867 jim byla přiznána plná občanská práva. Protože Židé po celá staletí nesměli vlastnit půdu a nemohli se tedy zabývat zemědělstvím, byli nuceni věnovat se jiným povoláním jako obchodu, půjčování peněz nebo gastronomii, což je logicky táhlo do měst a navíc tato povolání vyžadovala vyšší stupeň vzdělání. Vzděláním se bylo možno už tehdy domoci vyššího společenského postavení a Židé byli ochotni do něho obětovat dostatečné prostředky. Proto je mezi nositeli Nobelových cen tolik vědců židovského původu. Méně vzdělané (a nevzdělané) davy chtěly ovšem v této skutečnosti vidět židovské spiknutí a diskriminaci nežidovského obyvatelstva, což mělo za následek (při patřičné ideologické masáži) nezkrotnou nenávist ke všemu židovskému. Ne nadarmo nazývá Hitler Luegera v knize „Mein kampf“ svým duchovním otcem, který mu otevřel oči.

               Paradoxně tato nenávist zachránila dvě třetiny rakouských Židů. Zatímco v Německu byla voda přihřívána pomalu a Židé, chráněni loajalitou tolerantních sousedů, stále očekávali změnu režimu a zlepšení svého postavení, až skončili v koncentračních táborech, brutalita režimu Seyße Inquarta nenechala nikoho na pochybách, co Židy v Rakousku čeká a způsobila jejich masovou emigraci.

               Po lidovém hlasování 10. dubna bylo Rakousko zrušeno a změněno ve „Východní marku“ německé říše a rozděleno na sedm správních oblasti, takzvaných „Gau“.

               Rakušáci obdrželi automaticky německé občanství, což mimo jiné znamenalo povinnou vojenskou službu. Právě tady se projevila rozpolcenost rakouské společnosti ve vztahu k nacismu nejmarkantněji. Rakušáci byli buď ti nejlepší, nebo ti nejhorší vojáci. V SS-jednotkách tvořili až 50 procent! Ale na druhé straně tvořili i ty nejméně motivované jednotky wehrmachtu, ochotné kdykoliv kapitulovat.  Zatímco městská omladina z velké části hořela pro nacistické ideje a hlásila se dobrovolně i k těm nejhorším excesům, rakouští mladí sedláci měli jediný zájem – aby byla válka co nejrychleji u konce a oni se mohli vrátit na své statky – což se mnohým nepoštěstilo. Masivní ztráty mladých mužů nacistický režim stále více kompromitovaly a působily změnu v myšlení obyvatelstva – od trpné loajality k stále silnějšímu odporu. Na frontách padlo přes 200 000 mladých rakouských mužů, dalších 250 000 skončilo v zajetí, z něhož se mnozí nevrátili.

               V roce 1945 pak vstoupily hrůzy války na rakouské území.

               16. března 1945 zahájila Rudá armáda ofenzívu ve směru na Vídeň. 29. března překročila u Klostermarienbergu rakouskou hranici. Proti sobě stálo 639 000 ruských vojáků třetího ukrajinského frontu a 410 000 německých vojáků skupiny „Jih“. Zejména technická převaha Rusů byla drtivá, německý odpor ale tak houževnatý, že počty padlých na obou stranách byly vyrovnané – okolo 38 000 mrtvých na každé straně. 6. dubna 1945 dorazily jednotky Rudé armády k Vídni. Rakouští důstojníci pod vedením majora Carla Szokolla se pokusili o vyhlášení Vídně za „otevřené město“ tedy o kapitulaci.  Spiknutí bylo ale odhaleno a jeho účastníci oběšení na sloupech pouličního osvětlení. Vídeňský Gauleiter Baldur von Schirach vyhlásil 6. dubna „Boj do posledního muže“ a ve stejný den z Vídně utekl.

Výsledkem byl boj dům od domu a úplné zničení města. 11 – 12. dubna shořel i symbol Vídně Chrám svatého Štěpána – ne ale v důsledku bombardování nebo ostřelování, ale požár přeskočil na kostel z okolních domů, kde došlo k rabování. Vídeň padla 15. dubna, i když boje na severním břehu Dunaje trvaly ještě o tři dny déle.

               Rusové postupovali nejen Dolním Rakouskem ale i z Maďarska do Štýrska. Obsadili Graz a postoupili až k Judenburgu. Od západu postupovali Američané a od Jihu Britové. Samozřejmě, že Rakušané doufali, že budou obsazeni západními spojenci, protože postup Rusů provázelo rabování, vraždy a znásilňování – koneckonců bylo Rakousko nedílnou součástí Německa a Rakušané bojovali (jedno zda dobře nebo špatně) v jednotkách Wehrmachtu a SS.

               Slavná je historka o mostu v Scheiflingu v okrese Murau. Když se místní sedláci dozvěděli, že Rusové dorazili do Judenburgu, zašli za několika britskými zajatci, kteří byli přiděleni na statky na nucené práce – zastupovali nepřítomné mladé muže, kteří umírali na frontě – údajně nejen při polních pracích. Místní přesvědčili tyto Brity, aby vytáhli své uniformy a půjčili jim své lovecké pušky. Tito vojáci pak odešli k mostu v Scheiflingu a když se objevili postupující Rusové, přivítali je se všemi vojenskými poctami. Pro Rusy to bylo znamení, že dorazili na demarkační čáru a zastavili svůj postup. Oni britští vojáci pak další dva dny předváděli střídání hlídek, než skutečně od Klagenfurtu dorazily pravidelné britské jednotky.

               Spojenci měli eminentní zájem na rychlém vytvoření rakouské civilní správy. Rusové v tom byli šikovnější. Jednali rychle, měli na to v podstatě dost času, západní spojenci překročili rakouské hranice v Tyrolsku až 28. dubna. Sověti vyhrabali „otce zakladatele“ Karla Rennera.

Už 4. dubna objevily ruské zpravodajské služby tohoto sociálního demokrata v jeho domě v Gloggnitzu, kde žil v době nacismu v domácím vězení a brzy nato byl pověřen vytvořením provizorní vlády. Překvapující je, že se tak stalo přes odpor rakouské komunistické strany, která s Rusy logicky spolupracovala. Stalin tu ukázal státnické myšlení, když vybral osobu, která měla patřičnou autoritu a byla víceméně (i přes jeho úlet s podporou Anschlussu)  pro všechny akceptovatelná. Úmysl vyšel. Jestliže zpočátku působila nová provizorní vláda jen na území obsazeném Rudou armádou, nakonec byla její autorita uznána i ostatními spojenci. Zřejmě i proto, že byli touto ruskou akcí zaskočeni a nebyli schopni nabídnout použitelnou alternativu. Rennerovi se podařilo získat pro spolupráci i někdejší lidovce ÖVP, se kterými socialisté v roce 1934 prohráli občanskou válku a komunisty, čili vytvořil jakousi vládu národní jednoty.  Samozřejmě, že tato vláda stála pod ruskou kuratelou. Hlavnímu nebezpečí, které po konci války hrozilo, totiž rozdělení Rakouska, se snažila tato vláda předejít vyhlášením z 27. dubna 1945 (tedy den předtím, než první Američan vkročil na rakouské území) o obnovení Rakouska v hranicích před vstupem německých vojsk 11. března 1938.

               Tím se Rakousko logicky vzdávalo nároků na všechna později (1938) připojená území jižní Moravy a Čech i (1941) částí Slovinska, tzv. Oberkärnten a Südsteiermark, což byl vítaný vstřícný krok. Přesto bylo Rakousko rozděleno, stejně jako Německo, do čtyř okupačních zón. 

Přičemž došlo k strategickým posunům v porovnání s demarkační linií, na které se vojska spojenců setkala. V podstatě byly zachovány hranice někdejších spolkových zemí, ovšem s výjimkami. Rusové už tehdy měli jednoznačně strategický zájem o ovládnutí střední Evropy, proto trvali na tom, že do jejich zóny připadne část horního Rakouska severně od Dunaje, obsazená Američany. (Pro obyvatele Freistadtu to byl největší šok v dějinách města- americkou čokoládu nahradilo rabování a znásilňování). Tím Rusové dosáhli toho, že byl jimi kontrolována celá rakousko-česká hranice, což hodně stěžovalo emigraci našich občanů po roce 1948. Rusové tak nějak tušili, že lidé z Československa budou chtít utíkat. Za to byli ochotni vyklidit pro ně strategicky bezcenné Štýrsko a předat ho Britům. Stalin přinutil jugoslávské Titovy partyzány, aby opustili Klagenfurt a jižní Štýrsko, které Tito plánoval připojit k Jugoslávii. Rusové ustoupili i v otázce Vídně, která byla stejně jako Berlín rozdělena na čtyři zóny.  

Na rozdíl od Berlína ale podrželi Sověti okrajové okresy jak na severu, tak na jihu města (včetně co se týká obyvatelstva nejpočetnějšího okresu Favoriten), takže vytvoření ucelené „Západní Vídně“ jako se to stalo v Berlíně, nebylo možné. Za tyto ústupky museli Britové odzbrojit a vydat kozáky, bojující na německé straně proti Stalinovu režimu, kteří hledali v britském zajetí záchranu. Nedočkali se jí, prakticky pro všechny znamenalo vydání do ruského zajetí jistou smrt.

               25. listopadu 1945 následovaly první poválečné volby. Byly to první volby od roku 1933, volební právo ovšem neměli bývalí členové NSDAP (což bylo zhruba 800 000 lidí).

               Výsledky byly rozčarováním především pro Sověty. Volby vyhrála Volkspartei, čili lidovci, se 49,8 procenty hlasů, sociální demokracie získala 44,6 procent a od Sovětů mocně podporovaní komunisté pouhých 5,4 procenta hlasů, čímž se dostali se čtyřmi poslanci jen těsně do rakouského parlamentu. Novou vládu vedl lidovec Leopold Figl, jeho zástupcem se stal mikulovský rodák a pozdější rakouský prezident Adolf Schärf a protože spojenci trvali na vládě národní jednoty, dostali jedno ministerské křeslo i komunisté. Karl Altmann se stal ministrem pro elektrifikaci a energii. Tím byla představa komunistického Rakouska pod Stalinovou taktovkou definitivně pohřbena (Když to porovnáme s volbami 1946 v Československu, kde KSČ v Čechách získala 43,25%, na Moravě 34,46%, a na Slovensku 30,48%, víme o čem je řeč. I v Maďarsku dosáhli komunisté na 17 procent, což sice bylo výrazně méně než v Československu, ale přece jen jim to zajistilo dostatečnou politickou pozici, aby se později chopili převratem moci).

               Rakousko začalo pilně pracovat na mýtu „první oběti nacismu“, tedy první země, která byla fašistickým Německem obsazena. Což byla „z větší části“ pravda. Karl Renner slíbil při svém jmenování, že se Rakousko zavazuje věci socialismu, koncem roku 1945 už ale o tomto svém dopise nechtěl nic vědět.(Ostatně už nebyl premiérem). Lidové soudy s nacisty byly přísné jen na samém začátku, s postupujícím časem se i vraždy a jiné zločiny staly spíše kavalírskými delikty – není třeba zapomenout, že soudnictví bylo členy NSDAP samozřejmě prosáknuto (podobně jako československé soudnictví po roce 1989 komunisty). Program takzvaného „Entnazifizierung“ čili jakéhosi „odnacifikování“, kdy byli přesvědčení nacisté a důstojníci SS „převychováváni“v nápravných táborech, byl vděčným zdrojem lidového humoru. K navrácení arizovaného židovského majetku museli západní spojenci Rakušáky doslova přinutit (dali to už v roce 1946 jako podmínku obnovy rakouského státu) Sovětům byla tato tématika srdečně ukradená, antisemitismus byl v komunistické ideologii zakotven skoro stejně pevně jako v nacistické.  Šikovná rakouská politika vedla nakonec k tomu, že v roce 1955 odešla vojska spojenců z Rakouska, 15. května 1955 byla podepsána státní smlouva, která zajistila jednotné a neutrální Rakousko. Ta tolik velebená a nesprávně interpretovaná neutralita znamenala pouze tolik, že Rakousku bylo zapovězeno vstoupit do některého z nově se formujících vojenských bloků – tedy Varšavské smlouvy a NATO. Leopold Figl mohl tuto smlouvu ukázat jásajícímu národu z balkónu zámku Belvedere se slovy „Österreich ist frei“.

Jak s nemalou dávkou sarkasmu řekl holywoodský režisér a vídeňský rodák Billy Wilder: Rakušáci jsou brilantní národ. Přiměli svět uvěřit, že Hitler byl Němec a Beethoven Rakušák.”

               Skutečnost, že se Rakousko nemuselo vypořádat s nacistickou částí své historie, zatěžuje politickou scénu této země dodnes.

               Konec druhé světové války tady státním svátkem určitě nebude.