Category: Blog

Co se to děje v Rakousku

               Možná bude aspoň pár Čechů zajímat, co se děje u jejich jižních sousedů, protože ať chceme nebo ne, politické vazby na sousedy jsou důležité a ovlivňují nejen, zda se na sebe mračíme nebo usmíváme, ale následky jsou i hospodářské.

               Po posledních volbách vznikla černo-modrá koalice, nebo spíše tyrkysově modrá, protože nový předseda strany Lidovců Sebastian Kurz tradiční černou stranu přebarvil. Předcházelo rozbití černo-červené koalice, tedy lidovců se sociálními demokraty. Byl to precizně provedený puč, Kurzův člověk Wolfgang Sobotka oznámil právě v době, kdy koaliční práce staré vlády začala fungovat (lidovci byli ve vládě menšinoví), že tam nefunguje vůbec nic, že jsou červení naprosto k ničemu. Když pak Sobotka odmítl odstoupit, vzdal se funkce místopředseda vlády Mitterlehner (lidovec, ale kupodivu slušný člověk) a Kurzovi se otevřela cesta k moci. Převzal stranu za podmínek, které si sám určil, protože staří bosové k němu neměli alternativu, následně vyhrál s přehledem volby a uzavřel koalici s velmi spornou stranou Svobodných (Freiheitliche), vedenou Hansem Christianem Strachem, který se stal místopředsedou vlády.

               Kurz udělal v zájmu vytvoření této vlády koaličnímu partnerovi velké ústupky, předal Svobodným všechna silová ministerstva –  ministerstvo vnitra, obrany, infrastruktury a zahraničních věcí a oni začali hned na úřadech a v postech přebarvovat – stejně jako komunisté v Československu po roce 1946. Ministerstvo vnitra se staralo o policejní ředitelství, ministerstvo infrastruktury o okresní úřady, ministerstvo zahraničí obměnilo diplomatický sbor a ministerstvo obrany… Dalším ústupkem bylo zrušení už odhlasovaného zákonu o ochraně proti kouření ve stravovacích zařízeních – hlavním důvodem bylo, že HC Strache byl silný kuřák a nesměl by si na setkáních se svými voliči (v drtivé většině taky kuřáky) ve stanech a hospodách zapálit.

               Prakticky od samého začátku se Svobodní snažili změnit politický systém v Rakousku – jejich vzorem byl Viktor Orbán v Maďarsku, se spřízněností s jeho ideály a způsobem vládnutí se netajili, už trochu víc se snažili utajit své spojení do Moskvy, odkud dostávali peníze za protievropskou propagandu. Ale Putinovu demokraturu považovali vždy za ideální stav, samozřejmě pokud by byli oni u moci.

               Od samého začátku následoval jeden malér za druhým. Nejprve se ministr vnitra a hlavní ideolog strany Svobodných Herbert Kickl pokusil ovládnout tajnou službu, sesadil jejího ředitele a nechal z centrály kontrarozvědky odvézt několik aut materiálů. Atentát se nepovedl, ústavní soud zasáhl a označil tuto akci za protiústavní, Kickl musel ředitele vrátit na jeho místo, spousty materiálů se ale ztratily, což značně poznamenalo další ochotu ostatních tajných služeb v Evropě s Rakouskem spolupracovat.

               Pokračovalo to písní Buršenšaftu Dolního Rakouska, ve které tento spolek vyzýval k zplynování dalšího milionu Židů (zemský rada který byl v tomto buršenšaftu předsedou, sice tvrdil, že neví, co se u nich zpívá, ale nakonec musel přece jen svůj post vyklidit). V Linzi zase další člen Svobodných zveřejnil báseň o městských krysách s kanalizačním původem s jasnou asociací na přistěhovalce, tento pán musel stranu nakonec opustit. Kandidát do Evropských voleb Vilimsky žádal vyhození jednoho z nejpopulárnějších rakouských žurnalistů Armina Wolfa z televize, protože ho přivedl v diskuzi do úzkých. Různá „přeřeknutí“ a „přepsání“ se množila a předseda vlády zarputile mlčel, až si vysloužil přezdívku „Mlčící kancléř II.“ s podtextem přirovnání k Wolfgangu Schüsselovi, který se s modrými spojil jako první v roce 1999.

               Zato mohl Kurz zkrátit sociální podpory, prodloužit pracovní dobu, ale i snížit daně, zejména pro podnikatele a firmy. Modří mu na vše kývli, i když tím poškozovali vlastní klientelu – sociálně nejslabší vrstvy společnosti. Zdálo se, že tento deal bude fungovat věčně. Připravovala se reforma důchodu (ženy chodí v Rakousku jako v jediné zemi do důchodu v 60 a muži v 65) reforma televize, kterou chtěli změnit pod líbivým heslem odstranění televizních poplatků z veřejně právní na státní. Když bylo nejhůř a začaly klesat preference, vytáhl se vždy problém s obranou proti uprchlíkům, například se snížila hodinová mzda žadatelů o azyl při veřejně prospěšných pracích ze 4 eur na 1,50. A preference zase stouply.

               Jenže co si Kurz zřejmě tak zcela neuvědomoval, když se spojí s hlupáky, musí počítat s tím, že budou dělat hlouposti. Hlupáci to totiž mají v povaze. Přesto ho rozsah hlouposti jeho koaličního partnera naprosto zaskočil.

               Do vládní idyly najednou vybuchla bomba v podobě videa z Ibizy. HC Strache byl i se svou pravou rukou, předsedou parlamentního klubu Gudenusem vylákán do pasti a nafilmován. Zatím se neví, kdo tu akci zorganizoval. S domnělou neteří ruského oligarchy se snažil dohodnout obchody politické i ekonomické. O co šlo, kromě toho, že se Strache chlubil svým rozhazovačným stylem života, s tím jak miluje pravé šampaňské a kaviár atd. atd.?

               Ruský oligarcha měl koupit podíly na nejčtenějším rakouském deníku „Krone Zeitung“ a ovládnout ho. Nepřímo by tak toto médium ovládli Svobodní. Strache už si dělal plány, koho odstranit, koho naopak potlačit a byl si jist, že s podporou těchto novin („Krone Zeitung“ čte neuvěřitelných 43 procent rakouského obyvatelstva, což nemá v žádné evropské zemi obdobu). Že ovládne i hlavní televizní kanály, s tím se netajil, ostatně onen zákon o změně statutu televize je už hotový. Řekl v onom rozhovoru jasně, že si přeje v Rakousku stejnou strukturu médií, jako má Orbán v Maďarsku.

               Jako protislužbu nabízel oligarchovi všechny státní zakázky na stavby v Rakousku. Jen by měl založit novou firmu s touto pracovní náplní a pak všechny smlouvy, které zatím dostává rakouský Strabag, bude dostávat on.

               Dál radil Strache, jak má onen oligarcha posílat peníze na konto Strany Svobodných tak, aby se o tom nedozvěděl finanční úřad. Že existuje nadace, na jejíž konto posílají peníze velcí podnikatelé jako výrobce zbraní Glock nebo největší majitel imobilií v Rakousko Bencö atd. Že je to nenapadnutelné, protože to už funguje řadu let a ještě nikdo na to nepřišel.

               V okamžiku, kdy bylo video zveřejněno německými novinami, byl Strache politicky mrtvý. A  Rakousko v krizi. Kurz chvíli váhal, co má dělat, po Stracheho rezignaci se zřejmě snažil koalici zachránit, ovšem opět přecenil inteligenci svého koaličního partnera. Ti se odvolávali na to, že se jedná o „ožraleckou historku“ Stracheho jako osoby a neviděli důvod, proč by měli vyvozovat nějaké důsledky.

               Jako by si neuvědomovali, že Strache hovořil o straně a ne o sobě. Že jednak dokázal, jak živé jsou styky Svobodných s Ruskem a dokonce i ruským podsvětím. Jinak by nepřijal tak ochotně pozvání s velmi problematickou osobou, která nabízela investice ve výši 250 milionů eur (ne zcela čistých, jak připomněla) Že mají Svobodní propracovaný systém nelegálního financování strany. A že mají v plánu ovládnout veřejné sdělovací prostředky a udělat si z nich poslušné služebníky a tím na maďarský způsob zničit svobodu tisku. Svůdná představa policejního státu s podporou hlavních médií klepala na dveře.

               Hlavní boj se tedy logicky rozhořel o ministerstvo vnitra. Kurz už dávno poznal svou chybu, když toto ministerstvo předal koaličnímu partnerovi. Kickl už stačil povyhazovat černé úředníky a nahradil je modrými. Jeho neustálé snahy provokovat, polarizovat a vyvolávat konflikty byly programové, měly vyvolávat napětí a tlačit kancléře s jeho mlčením do stále větší defenzívy. Teď využil Kurz záminku, že právě úředníci ministerstva budou muset prověřit ono nezákonné financování strany Svobodných a že pod vedením ministra, který byl v inkriminované době současně generálním manažerem strany zodpovědným i za její financování, by možná nemuseli pracovat úplně nezaujatě. Kickl odstoupit odmítl, neviděl důvod, proč by nemohl vyšetřovat sám sebe. To přece určitě objektivitu vyšetřování neovlivní!

               Kurzovi praskly nervy a nechal ho odvolat prezidentem. Modří ministři se postavili za Kickla a odešli z vlády. A v Rakousku máme vládní krizi.

               Kurz nahradil odstoupivší ministry nestranickými odborníky – k tomu dostal sanktus od prezidenta Van den Bellena. Ale zdaleka nemá vyhráno. Nenávist odvolaného Heberta Kickla je tady a tento muž – zatím druhý muž strany po Hoferovi, který ve funkci předsedy vystřídal Stŕacheho ovlivňuje rozhodujícím způsobem dění strany. Už v časech Haidra psal pro tehdejšího předsedu strany projevy, je slovně velmi nadaný a aktivní v sociálních médiích.

               V pondělí bude v parlamentu projednáváno vyslovení nedůvěry předsedovi vlády Kurzovi a ten je vydán na milost a nemilost svého někdejšího koaličního partnera, přičemž by ho mluvčí strany Kickl viděl nejraději nejen odstraněného z úřadu, ale i zavřeného, případně mrtvého. A sociální demokrati nezapomněli na onen puč, kterým Kurz prostřednictvím Sobotky zničil jejich koalici a poslal je do opozice. Vědí, že Kurz je neuvěřitelně šikovný intrikán a že se mu nedá věřit. Otázka je jen, zda tuto oprávněnou nedůvěru projeví i při hlasování v pondělí, protože pak by byl Kurz odvolen a musel by rezignovat. Premiér v demisi na rozdíl od Česka v Rakousku dlouho nevládne, prezident by tuto situaci musel rychle vyřešit vyjmenováním úřednické vlády včetně nového předsedy. Nepochybuji, že by to udělal, Van den Bellen totiž na rozdíl od prezidenta Zemana ctí ústavu. Mladíkovi na postu rakouského premiéra padly jeho intriky a bezcharakternost tak trochu na hlavu, zatím se ještě neví s jakými následky. I kdyby totiž vyhrál následující volby, bude se mu hodně těžko hledat koaliční partner. Jak modří tak červení se do spolupráce s ním nepohrnou a jiné možnosti prakticky nemá. Další dvě parlamentní strany Neos a Jetzt jsou marginální, vytvořit s nimi vládu by znamenalo, že by se musel se svými lidovci dostat hodně přes čtyřicet procent. Kurz sází na tuto variantu. Vedle – vcelku oprávněného – pohrdání Svobodnými už vyhlásil o socialistech, že jsou naprosto neschopní a proto nevhodní do vlády. Nepřímo je obvinil, že stojí za onou intrikou z Ibizy, čímž je rozpálil do bla a pozici pro budoucí vyjednávání si tím nezjednodušil. Očividně chce na sebe a svou stranu strhnout hlasy od obou těchto stran, aby mohl vládnout sám. Pravděpodobnost že by se mu to mohlo podařit, je minimální, i když se teď za něho plně postavilo „Krone Zeitung“, jako rozhodující masmédium v zemi.

               Právě to zřejmě zlomí vaz Svobodným. Ne to, že jsou zkorumpovaní, že jsou hloupí, že jsou financování z Ruska atd. atd.  Ale naštvat „Krone Zeitung“, to je v Rakousku politický rozsudek smrti. Tyhle noviny pořádají v posledních dnech na Svobodné, které zatím vždy podporovaly, od soboty doslova politický pogrom.

               Jenže tahle strana je jako hydra, když jí useknete hlavu, narostou ji dvě nové – to už několikrát dokázala, naposledy, když se ji snažil zničit sám Jörg Haider. Někdy při reakcích lidí nevěřím, co slyším.

  1. Za všechno můžou červení. Ti určitě nastražili tuto intriku, a to jen proto, aby Rakousko zesměšnili. Na argument, že Rakousko zesměšnil Strache, jsem dostal odpověď, že sice ano, ale bez červených by o tom nikdo nevěděl, takže jsou na vině oni.
  2. Ta koalice tak skvěle pracovala, tolik toho pro lidi udělala (na přímou otázku se můj tenisový partner sice na nic nemohl vzpomenout, ale je mu už 77 takže se určitá zapomnětlivost se tolerovat. Já jsem ale mladší a taky jsem se na nic nemohl vzpomenout. A vůbec se ve vládě nehádali! Jako by zapomněli, že ten, kdo v bývalé koalici stále vyvolával hádky, byli právě lidovci a měli jen jeden cíl. Nové volby!
  3. Kradou přece všichni a právě na toho chudáka Stracheho, který má mladou ženu a malé trojměsíční dítě to prasklo. Co si teď počne? No není to svinstvo? V tomto bodě můžu lidi, kteří mají o HC strach uklidnit, zůstal předsedou vídeňské organizace Svobodných a hodlá kandidovat na vídeňského starostu.
  4. Herbert Kickl vyjádřil teorii, že to je všechno intrika primárně namířená proti němu, protože měl tak skvělé výsledky jako ministr (nejlepší rakouský poválečný ministr vnitra, jak se nazval), že hrozilo, že v oblíbenosti předežene Kurze. A proto se to všechno stalo a on je hlavní oběť. Není málo těch, kteří tomu věří. Svobodní se okamžitě postavili do pozice oběti, to jim jde, s touto hrou mají mnohaleté zkušenosti a vědí, že jim na to mnoho lidí a potenciálních voličů naletí.

Lidská hloupost je nekonečná a já děkuju Bohu, že máme rozumného prezidenta, který zná a dodržuje ústavu a v jejím rámci problém řeší. Nedovedu si vůbec představit, co by se dělo, kdyby poslední prezidentské volby vyhrál kandidát Svobodných Hofer. Nebo člověk jako je například Miloš Zeman. Ale to by se v Rakousku opravdu stát nemohlo. Pozitivní je, že zavedení policejního státu se odkládá. Prezident se ve svém projevu k národu obratně vyhnul větě „Wir schaffen das,“ tedy (my to dokážeme), protože tuto větu zcela zprofanovala Angela Merkel. S uklidňujícím úsměvem použil jinou, rakouskému lidu bližší variantu se stejným významem „Wir kriegen es hin.“

Věřím tomu, že se to skutečně podaří. Je dobré mít rozumného prezidenta. Zejména v krizových chvílích je to k nezaplacení. Možná by si to Češi mohli taky uvědomit.

Poslední evropské volby?

               Možná mi čtenáři odpustí moji vrozenou skepsi, ale svůj článek jsem tak nazval jen proto, abych provokoval a abych se pokusil aspoň malým podílem zabránit tomu, aby poslední opravdu byly.

               Je hodně lidí a stran, které by si to totiž přáli. Ruský prezident Putin, americký prezident Trump, čínský prezident Si Ťin pching, britská premiérka Mayová a ten výčet určitě není zdaleka u konce. Jenže mnohem větší nebezpečí hrozí projektu Evropské Unie zevnitř a nedokážu si zodpovědět otázku, zda všichni ti nacionalisté, kteří chtějí své národy „chránit“ před zlým Bruselem skutečně chtějí cíleně Evropskou Unii rozložit nebo jen chtějí lovit hlasy a mandáty, aby dostávali jakožto bruselští poslanci dobrý plat, nebo jen hrají úlohu „užitečných idiotů“ mnohem hrozivějším silám na východě i na západě. Možná jen zkoušejí to, co už dělal britský premiér David Cameron. Nadávat na EU, aby se v posledním okamžiku mohl před svým lidem prezentovat jako zachránce. Nedocenil, že věci nabraly vlastní dynamiku, kterou už neměl pod kontrolou a všechno dopadlo tak jak to dopadlo. Snad to stačí jako varování, ale spíš ne. Je nespočet takových, kteří si hrají se stejným ohněm, nevím, zda cíleně nebo jen z hlouposti jako děti, které si nebezpečí jimi zakládaného ohně neuvědomují.

               Být „proti něčemu“ přináší už z doby starého Říma vždy hlasy snadněji než být „pro něco“. Každý populista (ve starém Římě se jmenovali populárové) potřebuje nepřítele, proti kterému by mohl „svůj“ lid chránit. Jde jen o to, dostat se k moci a pak se u ní udržet. A zůstat u moci je v demokracii obtížnější, než se k ní dostat. K tomu jsou jen dvě cesty. Buď splnit předvolební sliby, což je většinou nerealizovatelné, nebo tuto demokracii odstranit. Tato cesta je schůdnější, přičemž člověk nemusí nutně skoncovat s volbami. Ty mohou pokračovat a diktátor může takto dál poskytovat zdání demokracie, které ale není nic jiného než fíkovým listem. Jak v Rusku, tak v Turecku či v Maďarsku sice můžou opoziční strany nastoupit k volbám, dokonce se to od nich očekává, nesmí ale vyhrát. To dokázal naposledy Erdogan v Turecku – volby, které se mu nelíbily, dal zrušit a opakovat. Opakovat se bude tak dlouho, až dopadnou podle jeho přání.  Jinak to nebylo ani v tom starém Římě, kdy si lidé zvolili Gaia Julia Caesara, aby se pak už autoritativního systému nikdy nedokázali zbavit. Ani jeho vraždou ne, protože principy fungování demokracie, která přivedla Řím za pět set let jeho existence na vrchol moci, už byly natolik oslabeny, že neměla proti rafinovanějšímu muži v podobě Oktaviána Augusta šanci.

               Evropská Unie je pro všechny populisty vděčným nepřítelem. V podstatě se ani neumí bránit, je tedy možné proti ní štvát beztrestně. Bohužel je spousta výčitek, kterými se pravicoví populisté ohánějí, oprávněná, a oni se samozřejmě koncentrují jen na to, tato negativa vypočítávat a pokud možno je patřičně nafukovat. Ať už je to bruselská byrokracie zabývající se podružnými nesmysly jakož i neschopnost řešit skutečně vážné problémy. Právo veta ochromuje schopnost jednat a dokonce brání i chránit základní princip fungování EU, totiž liberální demokracii. A státní útvary, které opustí principy, na kterých vznikly, zanikají. Evropská Unie se svou ústavou, která byla psána v dobách euforie ze zdánlivé neporazitelnosti demokracie, v dobách které charakterizoval americký autor Fukujama svou knihou „Konec dějin“, se stala v dobách drsnějších nefunkčním diskusním klubem, která nedokáže ani obnovit svobodu tisku v Maďarsku či obnovit nezávislost soudů v Polsku. V Lisabonské smlouvě, nesmyslně dlouhém dokumentu, který se vydává za ústavu EU, nejsou žádné pojistky, které by dodržování základních principů dokázaly vynutit, když už ne jinak, tak aspoň škrtnutím dotací, které tyto země, které si těchto principů neváží, bohatě přijímají a vlastně za tyto peníze demokracii dále odbourávají.

Dnes jsme někde úplně jinde, než tomu bylo ve Fukujamových časech. Velká část občanů si demokracie neváží, nepřeje si ji a chce autoritativní režim, protože pak „bude pořádek.“ Politici je k tomu vychovávají, výuka dějepisu se omezuje, v Itálii má být dokonce nepovinná a potom se není třeba divit, že mladí lidé nemají ani tušení, co by znovuzavedení Musolliniho či Hitlerova fašismu znamenalo. Demokracie většinou prohrává nekrvavě, v demokratických volbách, její znovuzavedení je ale provázeno proléváním potoků krve. Bohužel jsme si na naše bezpečí natolik zvykli, že si toto nebezpečí popření základních lidských práv už ani neuvědomujeme. Dokonce ani výhody, které z účasti na evropském projektu plynou – ať je to bezplatný rooming nebo projekt Erasmus s výměnou studentů, pohyb zboží bez celních bariér, volné cestování bez víz a celních kontrol, či převody peněz (to jen v Euru, to se Česka netýká) během hodiny a bez nesmyslných poplatků. To vše se bere jako samozřejmé. Ale není. To vše jsou vymoženosti plynoucí z projektu Evropské Unie!

               Model, kterým se populisté ohánějí „Mírové spolunažívání suverénních národů na evropském kontinentě“ má jednu slabinu. Ptám se jich – kdy něco takového v minulosti fungovalo? Dřív nebo později si tyto „suverénní národy“ ležely ve vlasech. Má to logiku. Pokud zmizí „nepřítel Brusel“ budou si diktátoři muset najít nějakého jiného, před kterým by svůj národ chránili. Co se pak hodí lépe než soused? Zejména, pokud na jeho území žije národnostní menšina, kterou je před zvůlí souseda třeba „chránit“? Evropané spolu ještě nikdy nedokázali nažívat v míru, pokud k tomu nebyli přinuceni. Vytvoření EU, tedy společnosti s určitými pravidly, bylo jediným garantem pro mír na kontinentu, který – s výjimkou Balkánu, který ale k této společnosti nepatřil, zabezpečil mírové soužití po dlouhých 75 let. Tři generace! To stačilo na to, aby ony národy ztratily paměť.

               Nadáváním na Brusel se daří úspěšně odvádět pozornost občanů od problémů místních. Zlý Brusel může za všechno a pod zástěrkou tohoto obviňování se můžou místní mafiáni beztrestně obohacovat. Myslím, že nemusím nikoho jmenovat. Od začátku devadesátých let žijeme v egoistické společnosti, která zapomněla na sociální mír, na přerozdělování, na principy fungující dvoutřetinové společnosti. Každý jen na sebe a pokud možno do nejvíc. Nůžky mezi bohatými a chudými se za posledních třicet let neskutečně rozevřely. V Británii právě chudobu nevzdělaných či nízko kvalifikovaných lidí sváděli na Brusel, na přistěhovalectví Evropanů, především Poláků, kteří berou pracovitým Britům práci a ochuzují je. Stačí všechny vyhnat a bude dobře. Ne burzovní makléři v City či na Wall Street, kteří odsávají z peněžního trhu svými spekulacemi miliardy, ale polský dělník byl představen jako příčina všeho zla. Voliči těmto heslům uvěřili. Až poznají, že to byla lež, budou francouzské žluté vesty jen slabým odvarem toho, co na Londýn čeká. Jenže to už bude pozdě. Určité procesy jsou nezvratné, i když byly nastartovány pod vylhanými hesly a argumenty. Dostávají svou vlastní dynamiku, kterou už ani politici ani voliči nedokážou zvrátit. Od frustrace není daleko k nenávisti a od nenávisti k násilí.

               Symptomatické je, jak málo lidí se voleb do evropského parlamentu účastní. Jako by se jich to netýkalo – je to tak daleko, co můžeme ovlivnit? A přitom se vlastně právě tam přijímají nejdůležitější rámcové zákony, národní zákony se můžu pohybovat jen v prostoru těmito evropskými zákony určenými. Lidé volby ignorují, aby pak o to víc nadávali na zlý Brusel. (nedejme se mýlit, bez Bruselu by nadávali na zlou Prahu). K posledním evropským volbám v roce 2014 přišlo v Česku 18,2 procenta oprávněných voličů! I celoevropská účast je mizerná, v roce 2009 to bylo 43 procent. I to svědčí o selhání projektu Evropa, lidé se se sjednocenou Evropou prostě nedokážou identifikovat. Co jiného by mělo tuto chybějící identifikaci znázornit lépe než volební účast?

               Samozřejmě je stále připomínána bruselská byrokracie, což je do značné míry pravda. Občas se byrokrati v Bruselu opravdu zblázní – jako když chtěli zákonem určit povolené zakřivení okurek nebo chtěli číšnicím v Mnichově na Oktoberfestu zakázat výstřihy na „dirndlech“. Kdo chce proti Bruselu brojit, používá právě tyto argumenty. Jako nejnověji rakouský premiér Kurz, který by chtěl vyškrtnout hned 1000 bruselských vyhlášek. To mu přineslo obrovský aplaus v Rakousku i v zahraničí. Když měl ale jmenovat, o které vyhlášky by se jednalo, pak ho napadla jen vyhláška o omezení rakovinotvorných prvků při smažení hranolků, bohužel jedna z mála, která opravdu má smysl a chrání zdraví občanů před nenasytnými podnikateli. Když se ochrana zdraví obyvatelstva přenechá národním státům, dopadne to jako s „kuřáckým“ zákonem v Rakousku. Protože je vicepremiér Strache vášnivý kuřák a „Stammtische“ s jeho voliči se bez piva a cigarety neobejdou, byl už přijatý zákon o zákazu kouření v restauracích novou vládní koalicí zrušen. Jako lékař si můžu jen povzdychnout: „škoda, že se takového zákona neujal Brusel“. Možná by se nám lépe dýchalo a mohl bych si i vyjít najíst se do restaurace. Ale ostatně proč, má žena vaří skvěle.

               Evropa je pod palbou populistú, kteří našli v kritice bruselského systému zlatý důl na hlasy. A můžou si dovolit beztrestně skoro všechno. Až když Viktor Orbán zobrazí Prezidenta evropské komise Junckera (do jehož strany maďarská FIDESZ dokonce patří) jako upíra, zmůžou se evropští politici na to, aby FIDESZ suspendovali (ale nevyloučili) ze svého středu. Jak Orbán, tak Kaczynsky můžou beztrestně porušovat pravidla evropského soužití a základní principy fungování této „konfederace“ a nic se jim nestane. Natáhnou ruku a dostanou neskutečné dotace – Orbán 30 miliard, Kaczynsky 70 miliard. Za ty podpoří své věrné, koupí si loajalitu ostatních a pohádkově zbohatnou. Trošku to připomíná taktiku Mugabeho ze Zimbabwe, který se držel u moci v zemi, kterou přivedl svou politikou až k hladomoru jen díky rozvojové pomoci, kterou jsme mu tam naivně posílali a on ty peníze rozděloval vojákům a policistům, aby ho chránili a potlačovali protesty hladovějícího obyvatelstva.

               Když kdysi nacisté poprvé vstoupili do německého parlamentu, měl Hermann Göring první projev, ve kterém řekl: „My jsme nepřišli demokracii budovat, my jsme ji přišli zničit. Jestliže je demokracie tak blbá, že nám za to ještě dává plat a platí diety, je to jen její problém.“

               Jsem zvědav, kdy přijde chvíle, kdy si Viktor (či někdo jiný) troufne říct otevřeně: „My jsme nepřišli Evropu budovat, my jsme ji přišli zničit. Jestliže je Evropa tak blbá, že nám za to ještě posílá peníze, je to jen její problém.“

               A bude mít pravdu.

               Zřejmě každý cítí, že se něco musí stát. Takhle Evropa nemůže fungovat. Protože vlastně nefunguje. Na reformy nemá sílu ani prostředky ani vůli.

               Možná jsou tyto volby tedy opravdu poslední. Vím, jsem skeptik, ale všechny předpovědi dávají stranám, které chtějí Evropu rozpustit jasnou šanci na vítězství nebo aspoň na masivní posílení. Podporou ze strany serverů financovaných z Ruska, jako jsou například „Parlamentní listy“ si můžou být jisti. Vladimír Putin si nepřeje nic jiného, než aby projekt Evropa skončil v troskách. Stačí, když Jan Hrušínský s Evou Holubovou natočí proevropský volební šot a už se do nich pustí hlava nehlava. Pro špatné žurnalisty i rubl dobrý. Hlavně, že tomu lidi věří.

               Že tomu věřit chtějí.

               Snad ještě procitnou, půjdou k volbám a budou volit mír a blahobyt, dají mu přednost pře nacionalistickou propagandou, která má přinést moc několika jednotlivcům bez ohledu na následky. Příklad Velké Británie by měl varovat. Bude ale? Opravdu nám bylo pod ruskou kuratelou tak dobře?

               Držím palce, abych neměl pravdu. Nic by mě tak nepotěšilo, jako kdybych se tímto článkem mýlil.

Bologna

„Bologna rosa“. Červená Bologna, tak je město nazýváno, a má to hned dva důvody. Ten první člověk pochopí, když se na město dívá ze střechy chrámu svatého Petronia, tedy skoro z ptačí perspektivy.

(Mimochodem na tu vyhlídkovou platformu mě vyvezl značně nedůvěryhodný výtah, který přes týden používají stavební dělníci opravující dóm a o víkendu slouží k vyvážení turistů na vyhlídku. Protože jsem musel předtím, než jsem směl do výtahu vstoupit, podepsat tři dokumenty, kde jsem vyhlašoval, že vstupuji do onoho výtahu na vlastní nebezpečí a provozovatel na nic neručí, bylo mi při jízdě všelijak, ale nestalo se nic zlého. Výhled byl úžasný). Domy jsou zde opravdu postaveny z červených cihel a bez omítky, což městu dodává kompaktní vzhled v červenavém tónu. O tom druhém aspektu svědčí stovky fotografií na stěně radnice na náměstí… Jsou to fotografie partyzánů, kteří zahynuli v boji proti italskému fašistickému režimu, zejména v době takzvané Severoitalské socialistické republiky, kdy už byl Mussolini pouze loutkou německých nacistů. Bologna byla vždycky hlavní oporou italské levice, ať už sociálních demokratů nebo v dobách vypjatých i komunistů. I Benito Mussolini měl s Bolognou špatné zkušenosti, atentátník Anteo Zamboni, který se ho pokusil 31. října 1926 zastřelit, pocházel z Bologni a vybral si za místo atentátu právě své rodné město. (Zambonimu bylo 15 let a byl hned po atentátu zlynčován).

               Proč je bolognská politika tradičně vychýlená doleva je logickým důsledkem množství mladých lidí, kteří v ní žijí a hlavě studují. Jak pravil Winston Churchill – „kdo ve dvaceti není socialista, nemá srdce, kdo je jím ještě ve čtyřiceti, nemá rozum.“ V Bologni je dvacetiletých lidí obrovské množství, což souvisí se skutečností, že se zde nachází nejstarší universita v Evropě. Vlastně od ní – na rozdíl od universit v Neapoli či v Padově, které bojují o druhé a třetí místo (pomiňme Pavii, o jejíž historii jsem už psal) neexistuje zakládací listina a proto se nedá stanovit přesné datum, kdy universita vlastně vznikla. Někdy koncem jedenáctého století se spojilo několik místních škol a tak vzniklo první vysoké učení. Někdy koncem devatenáctého století bylo datum založení university stanoveno na rok 1088, ovšem zakládající listina chybí. Vyučovalo se zde právo, medicína, samozřejmě teologie a svobodná umění, dnes má universita 23 fakult a studuje na ní 100 000 studentů. Pokud byste ovšem chtěli v Bologni studovat, dejte si pozor na jednu věc.

               Symbolem Bologni jsou dvě šikmé věže, které člověk dobře vidí z Piazza Magiore. Věž v Pise je proti nim rovná jako svíčka. Ta vyšší z nich Torre degli Asinelli je vysoká sto metrů a naklání se o 1,3 metru doprava.

Pokud na ni jako student po 498 osmi schodech vystoupáte, prý nikdy nedostudujete. Takže prosím, nahoru až po promoci. Ta menší z věží Torre Garisenda má jen poloviční výšku, tedy 48 metrů, vychyluje se ale o 3,2 metru – doleva. Jak už jsem napsal, v Bologni má všechno tendenci vychylovat se doleva, včetně politiky. Ty věže jsou jen nejnápadnější z mnohých dalších. Jsou to věže šlechtických paláců, které si nechaly vznešené rodiny stavět, když byly měšťany přinuceny přestěhovat se z venkovských sídel do města. Věže byly znakem urozenosti obyvatel domu, jednak jako obranný prvek, jednak jako falický symbol. Původně jich bylo ve městě 180, dnes jich stojí ještě patnáct.

               Samozřejmě jsem se hned po příchodu do městského centra naštval. Hrozně. Hlavní atrakcí města je totiž Neptunova fontána na náměstí, které se po ní dokonce i jmenuje.

Vytvořil ji sochař Giambologna v roce 1566 a samozřejmě se v době, kdy jsme město navštívili, opravovala či rekonstruovala a byla tedy zahalena v lešení a neviditelná. Zaskřípal jsem zuby a byl jsem zvědavý, čím Bologna tuto zradu vykompenzuje. Má toho naštěstí víc než dost.

               Dominantou v centru města jsou tři budovy. Chrám svatého Petronia, Pallazo del Re Enzo a Palazzo comunale, čili městská radnice. Všechny jsou obrovské, až to vyráží dech.

               Začněme s palácem krále Enzia.

Málokdy se stává, aby budova dostala jméno po prominentním vězni. Ten palác přímo v centru na hlavním náměstí má zajímavou historii, zejména jeho jméno. Enzio byl nemanželským synem Friedricha II. a jeho nejlepším generálem. Jednu dobu, poté, co se oženil s dědičkou provincie Gallura na Sardínii, se dokonce nazýval sardinským králem, ale protože papež toto manželství nikdy neuznal, nakonec se králem nestal.  Jeho otec ho nechal spravovat celou severní Itálii a Enzio to dělal velmi schopně a nelítostně. Bologna byla vždy na papežské straně, byla ostatně součástí papežského státu. Bolognané byli tedy guelfové a měli s ghibelliny a jejich vůdcem Enziem nemalé problémy. A pak se na ně nečekaně usmálo štěstí. 26. května 1249 upadl Enzio v bezvýznamné šarvátce u Fossalty nedaleko Modeny do zajetí vojska města Bologny. Císař nabízel obrovské výkupné, sliboval, že okolo celého města postaví zeď ze stříbra, pokud za to jeho syn vyjde na svobodu.  Bologňané, kteří si dovedli představit, jak by se jim císařský syn mohl po svém propuštění pomstít, zůstali ke všem nabídkám hluší. Enzio zůstal v jejich zajetí až do své smrti 14. března 1272. Vězení měl ovšem opravdu fešácké. Obýval palác, který se tehdy ještě jmenoval Palazzo Nuovo, musel být tedy nově dokončený, mohl tam pořádat slavnosti a přijímat návštěvy – i dámské. Ty ho navštěvovaly rády, protože Enzio v sobě objevil poetické kořeny a skládal básně ve stylu rodící se renesance, tedy podle „Scuola nuova siciliana“. Dochovaly se sice především jeho melancholické sonety zabývající se zánikem štaufského domu (Poslední Štauf, Enziův synovec Konradin, byl popraven v Neapoli v roce 1268, Enzio sám jakož i sicilský král Manfred a jeho děti byli levobočci), ale sicilská nová škola se hodně zabývala veršováním o lásce a tomu se Enzio určitě nevyhýbal. Po jeho smrti přejmenovali Bologňané palác na „Palazzo del Re Enzo“, tedy dokonce svému vězni přiznali i jeho královský titul, který jejich pán, papež, nikdy neuznal.

               Na druhé straně náměstí naproti „Palazzo del Re Enzo“ se nachází největší boloňský kostel, chrám svatého Petronia.

Svatý Petronius, patron města, zde byl biskupem v letech 432 – 450. Jeho hrob se nachází v kostele, který sám založil, totiž v kostele svatého Štěpána, jeho jméno ale nese největší chrám ve městě. (V něm je uchovávána aspoň hlava světce, jako svatá relikvie) Na první pohled jsou na boloňském dómu nápadné dvě věci. Mramorem je obloženo jen přízemí, výše pak jsou na fasádě jen cihly. A co je nejnápadnější, kostel nemá příčnou loď. Všechny kostely se vždy stavěly ve tvaru kříže, svatý Petronius, jinak gigantická pětilodní basilika, ale křížovou loď nemá. Oba prvky, které jsem jmenoval, dávají pocit, že kostel není dokončený. A on opravdu nikdy dokončen nebyl. Boloňští totiž chtěli postavit největší kostel v Itálii, větší než chrám svatého Petra v Římě. V roce 1509 ale město obsadil papež Julius II., tedy právě ten, který svatého Patra v Římě stavěl a nutil Michelangela, aby mu vymaloval Sixtinskou kapli. Julius II. vypudil z města vládnoucí rodinu  Bentivogliů (vlastně přišel láskyplně ochránit poddané, kteří proti této vládnoucí rodině povstali a dostali se do neřešitelných těžkostí). Pozvali si na pomoc papeže a ten udělal stavebním snahám Boloňanů rychlý konec. Samozřejmě nemohl připustit, aby jeho stavbu v Římě někdo překonal. Udělal to takticky správně. Pokračování stavby nezakázal, ale v místě, kde se měla stavět ona příčná loď, nechal postavit budovu university. A bylo vymalováno. Zbytky zdiva, ze kterého ona příčná loď měla vzniknout, jsou patrné ještě dnes, universitní budova ve stylu renesance s arkádami, erby rektorů na stěnách, obrovskou knihovnou (Biblioteca communale) a  Teatro anatomico  ale stojí dodnes.

Teatro anatomico z roku 1563 je sál, kde se pořádaly veřejné pitvy. Strop zdobí symbolicky freska boha Apolla, boha léčivé moci. Uprostřed místnosti je mramorový pitevní stůl, pod baldachýnem u stěny je křeslo lektora, který nesou dvě mužské postavy bez kůže vyřezané ze dřeva. Nad pitvami dohlížel inkviziční kněz, který pitvu okamžitě zastavil, jestliže podle jeho názoru neodpovídala učení katolické církve. U stěn jsou lavice a křesla z cedrového dřeva, místnost je krásná. Vystavené dokumenty připomínají skutečnost, že zde od roku 1732 působila první žena v pozici universitní profesorky, Laura Bassi.

               Dnešní sídlo university je sice pořád ještě ve starém městě ale přece jen posunuto k jeho periferii, sídlí v Palazzo Poggi a celá čtvrť okolo tohoto paláce plná sgrafiti, plakátů a upoutávek na studentské akce dává jasně najevo, že tato universitní čtvrť patří skutečně studentům. Bologna je na svou universitu právem hrdá a studenti požívají nemalých privilegií a tolerance.

               Ale zpět do svatého Petronia, nebo tedy do toho, co se z něj přece jen podařilo postavit. Přes zásah papežů Julia II. a Pia IV. je to pořád ještě pátá největší katedrála na světě  – aspoň to tvrdí Boloňané. Je to gotická pětilodní basilika, vnitřní prostory opravu vyrážejí dech: Historicky nejzajímavější je ale první kaple vlevo. Zde došlo 24. února 1530 k poslední korunovaci římského císaře. Karlovi pátému se do Říma moc nechtělo, tři roky předtím Řím strašlivě vyplundrovali jeho vojáci (tzv. Sacco di Roma). V roce 1529 se papež a císař usmířili „barcelonským mírem“, což posvětili i svatbou svých levobočků – Karlovy nemanželské dcery Markéry s urbinským vévodou Lorenzem „synovcem“ papeže Klementa VII, o němž všichni věděli, že je to papežův syn. A součástí tohoto míru byl i závazek císařské korunovace, ke které Karel přijel po zastávce v Mantově do Bologni.

Po něm se už žádný císař od papeže korunovat nenechal. Karlův bratr Ferdinand I. neměl s vládci v Římě zrovna harmonické vztahy a proto se nazýval prostě „zvolený římský císař“ a po něm už tuto praxi následovali všichni další vládci. Papeže si na svou korunovaci pozval až Napoleon Bonaparte.

               Třetí budovou na Piazza Maggiore je Palazzo comunale, tedy městská radnice.

Je to neuvěřitelně obrovská budova, zabírající celý městský blok. S vnitřními nádvořími, jednotlivými paláci, samozřejmě všechno v červené barvě. Bramante zde postavil schodiště, po kterém mohli do prvního patra jezdit lidé na koních a dokonce i kočáry. Radnice se stavěla až po obsazení města papežskými vojsky, proto se na prvním poschodí nachází kaple Farnese s nádhernými freskami, připomínající tuto vlivnou papežskou rodinu, později vládnoucí v Parmě a Piacenze. Na fasádě radnice jsou fotografie oněch partyzánů, kteří zahynuli v boji s Mussolinim, ale i pamětní tabule na oběti masakrů na Korfu a Kefalonii, kde Němci jako pomstu za italskou „zradu“ v roce 1943 povraždili všechny zajaté italské vojáky (kdo viděl film Corelliho Mandolína, ví, o jaký strašný zločin nacistů se jednalo).

               Ale i když se vzdálíme od Piazza Maggiore, je pořád hodně co vidět. Například kostel svatého Štěpána Basilica di Santo Stefano. Jde vlastně o čtyři navzájem provázané kostely z období 5. až 11. století (původně jich bylo sedm), kde je pochován i jejich zakladatel svatý Petronius.

Jsou to Chiesa del Crocefisso, kterou se do komplexu vchází a kde jsou uloženy kosti svatého Petronia (tedy kromě oné hlavy), pak projdete do Chiesa del Santo Sepolcro, která byla původně křtitelnicí, proto má šestihranný půdorys. Vedle je Cortile di Pilato s nádrží, v níž si měl umývat ruce Pontius Pilatus po vyřčení rozsudku nad Kristem (bohužel ta nádrž pochází z osmého století, nahlas to tam ale raději  neříkejte). Chiesa della Trinitta je napojena na Chieza Santi Vitale e Agricola, který pochází z římských dob, tedy snad se opravdu jedná o kostel založený svatým Petroniem. Před těmito kostely je romantické náměstí Piazza San Stefano, jeden Aperol spritzer tu přišel na pět euro. Prostě v ceně byl i ten romantický výhled na kostely a okolní krásné budovy.

               A pak je tu kostel svatého Dominika. Zakladatel řádu mnichů kazatelů zemřel 6. srpna 1221 v Bologni a je zde v kostele, který nese jeho jméno, pochován. Kdo viděl skromný náhrobek svatého Františka v Assisi, pochopí, jaký byl rozdíl mezi těmito dvěma konkurujícími řády i jaký byl vztah oficiální církevní moci k oběma řádům. Dominikáni, jakožto „papežská tajná policie“ přezdívaní místo „Dominicani“ na „Domini canes“, čili psi pána, se hřáli v papežské přízni. Náhrobek svatého Dominika je obrovský, z mramoru a pracovali na něm nejslavnější umělci renesance, jako Nikolo Pisano, který sarkofág navrhl a manýrismu. I tehdy ještě mladý Michelangelo zde přispěl sochami dvou andělů a sochou  svatého Petronia.

Paradoxem je, že ve stejném kostele, jako tento papežský svatý je pochován i arcikacíř Enzio, syn císaře, kterého nenáviděli papeži ze všech lidí na světě asi nejvíc. Jak si ti dva rozumí, je mi záhadou, nicméně nebyly zaznamenány žádné mimořádné seizmické otřesy, které by svědčily o tom, že by se posmrtně hádali či bili. Nedaleko dál na západ je kostel svatého Františka s hrobkou papeže Alexandra V. jedna z prvních budov v Itálii, postavená ve stylu francouzské gotiky.

               Jen  krátká odbočka k Michelangelovi. V Bologni vytvořil ještě jedno své dílo, jedno z největších. Na zakázku papeže Julia II. poté, co tento Bolognu pokořil, vytvořil Michelangelo obrovskou bronzovou sochu papeže s tiárou a žezlem, která byla umístěna před chrám svatého Petronia. Odhalena byla 21. února 1508, Michelangelo pak odjel malovat strop Sixtinské kaple. Sochu Julia II. v Bologni nenajdete. Tři roky po jejím odhalení ji obyvatelé Bologně, kteří povstali proti papežské nadvládě, strhli, rozbili na kusy a ty hodili do pece. Ani sochy géniů si tedy nejsou před revolucemi jisté.

               Ovšem nejen kulturními památkami je živ člověk a už vůbec ne v Bologni. Bologna je město jako stvořené pro shopping – doufám, milé dámy, že jste právě nastražily uši. Skoro celé město je totiž obehnáno podloubím, jeho celková délka dosahuje údajně 37,6 kilometru!!!

A většinou je jeho klenutí vyzdobené krásnými freskami či jinými ozdobami, ale hlavně, všude jsou obchody a kde nejsou obchody, tam jsou kavárny, obchody s lahůdkami a cukrárny, čili z obchodu na kávu a znovu do obchodu, prostě kdo miluje brouzdání po obchodech a buticích, nenajde vhodnější město než je Bologna. Nejhustěji jsou nakoncentrovány ve čtvrti tzv. Quadrilatero, v někdejší římské Bologni, kdy se toto významné město na Via Aemilia ještě jmenovalo Bononia. Pokud by se někomu obchody a butiky zdály být drahé či nudné, pak může popojít několik set metrů z městského centra (samozřejmě pod podloubím) na bleší trh na náměstí osmého srpna (Piazza Otto Agusto). Na obrovské ploše se zde prodává úplně všechno, a to v cenách mezi 3 a 5 Eury. Nechybí ani jedna falšovaná slavná značka ať už kabelek, bot či hodinek. Jenom si dejte pozor na peněženky a kabelky, ani početní přítomní policisté neuhlídají všechno.

Bleší trh proslavil Bolognu daleko za její hranice, nedaleko na to přihlíží nepostradatelný Garribaldi ze svého koně.

               Podloubí je na celé cestě dlouhé 3,6 km, která vede od brány Porta Saragozza na kopec za městem, kde se nachází kostel Santa Maria de Luca. Jsou odtud úžasné výhledy nejen na město a na Apeniny, ale za jasného počasí jsou vidět údajně i Alpy. My jsme měli opar, takže jsme se museli spokojit s pohledem na červené střechy města s dominantními obrovskými kostely. Stálo to i tak za to. Kostel je slavný ikonou Panny Marie s Ježíškem (Beata vergine di san Luca), kterou měl namalovat sám evangelista Lukáš. Otvírací doby vůbec neodpovídají údajům v turistickém průvodci, takže jsme vpadli do kostela pět minut před dvanáctou, kdy kostel zavírali a ikonu jsme zahlédli na nějakých deset sekund. Podle karbonové analýzy je prý z dvanáctého století, ovšem jak známo byzantští prodejci relikvií byli velmi vynalézaví. Trošku mě to uklidnilo, že kolega Lukáš (lékař a spisovatel) nebyl ještě k tomu i nadaným malířem – to by bylo už opravdu příliš.

               Abych nezapomněl, Bologna je italské město, tedy něco o jídle. Samozřejmě je zde ona známá boloňská specialita. Ale prosím, boloňské špagety  – tedy spagetti bolognese – můžete žádat kdekoliv na světě, jen ne v Bologni! Originál jsou totiž Tagliatelle bolognese, tedy těstovina poněkud hrubší a jiného tvaru než špagety – široké a ploché nudle. To masové ragú je samozřejmě to, které dobře známe. Objednal jsem si pod arkádami „Palazzo Re Enzo“ tagliatelle bolognese, aniž bych se podíval do jídelního lístku a vysloužil jsem si za to milý úsměv servírky, u které jsem právě postoupil do společnosti civilizovaných lidí. Možná jsem si ten úsměv vysloužil k za oslovení „signorina bella“, který mohla vzhledem na přítomnost mé ženy přijmout jako kompliment, aniž by se musela obávat nějakých postranních myšlenek. Přinesla k nudlím i velkou porci strouhaného parmezánu. Mimochodem, byla opravdu moc pěkná. Když jsem si po výborném jídle objednal ještě dvě espresa, očividně jsem si ji už úplně získal. Cukr stál na hladině kávy přesně předepsaných pět sekund. Svět umí být krásný.

               V tu chvíli jsem Bologni odpustil toho Neptuna. Na toho se ještě někdy přijedu podívat. Ostatně jsem ani nestihl navštívit muzeum městské historie a řadu dalších lákadel. A moje žena, i když oficiálně shopping nenávidí, kouzlu Bologne taky podlehla.

Padua

Padua, also italienisch Padova, ist untrennbar mit dem Namen des heiligen Antonius verbunden. Es weiß das natürlich, es bemüht sich aber viel mehr als das Kult des Heiligen zu bieten. 

Der heilige Antonius wurde am 15 August 1195 in Lissabon geboren. Auf der Stelle seines Geburtshauses steht heute natürlich eine Kirche, die seinen Namen trägt und an seinem Namenstag also am 13.Juni gibt es in  Lissabon ein großes Sardinenfest mit Sambaumzug, einfach das größte Fest im Laufe des gesamten Jahres. Antonius wurde für eine geistliche Karriere vorbestimmt und mit 15 Jahren trat er dem Orden der Augustiner bei. Allerdings bereits im Jahr 1220 trat er in den Orden der Franziskaner über, die ihn mit ihrer Bemühung der Armen und Kranken zu helfen mehr angesprochen hatten. Sein großer Wunsch war wie ein Märtyrer zu sterben – aus diesem Grund ging er als Missionar nach Marokko. Durch diesen Plan hat ihm aber seine schlechte Gesundheit Strich gemacht, er wurde nach Italien entsandt. An Tuberkulose anstatt durch Schwert unter den Ungläubigen zu sterben war nicht unbedingt sein Ziel. Als er im Jahre 1221 an der Generalkapitel des Ordens teilnahm, wurde auf seinen außergewöhnlichen rednerischen Talent der heilige Franciscus aufmerksam und entsandte ihn zu predigen in die Provinz Romagna. Dort war Antonius die letzten acht Jahre seines Lebens tätig, bis er im Alter von 36 Jahren in Padua starb. Man muss wahrnehmen, dass Antonius so hinreisend in einer ihm fremden Sprache predigte – seine Muttersprache war Portugiesisch, die sich von Italienisch ungefähr so viel wie Schwedisch von Deutsch unterscheidet, er musste also unglaublich sprachbegabt sein.

               Die Stadtbevölkerung von Padua liebte ihren Prediger so sehr (obwohl einmal, wenn ihm die Menschen nicht zuhörten, er lieber zu den Fischen zu predigen ging), dass nach seinem Tod sehr nachdrücklich seine Heiligsprechung verlangte. Papst Gregor IX. (ein bekannter verbissener Gegner des Kaisers Friedrich II.) war nicht für diese Idee besonders begeistert. Er wollte sich zu seinen zwei neuen Kindern – den Bettlerorden der Franziskaner und Dominikaner neutral verhalten, wobei ihm Dominikaner als willige Mitarbeiter der Inquisition lieber waren. Der Bevölkerung waren sie aber gerade aus diesem Grund widerlich und die Bürger versuchten immer sie außerhalb der Stadtmauer zu halten während sie die Franziskaner gerne in ihre Städte einnahmen.

               Der Papst sprach gerade am 16 Juli 1228 Franciscus heilig und bereitete die Heiligsprechung  Dominiks, die dann am 13. Juli 1238 stattfand. Und jetzt sollte er noch einen Franziskaner heilig sprechen? Auf keinen Fall! Die Menschen aus Padua entschieden sich die Heiligsprechung ihres geliebten Antonius mit Gewalt zu erzwingen. Sie bewaffneten sich mit Sensen, Heugabeln und Flegeln und zogen auf Rom zu, um dem Papst schlagende Argumente zu liefern, warum ihr Antonius heilig sein musste. Papst, der gerade einen Krieg mit Kaiser Friedrich II. führte, bekam Angst. Es folgte der schnellste Prozess der Heiligsprechung in der Geschichte und noch bevor es die Paduaner geschafft haben, nach Rom zu kommen, war schon ihr Antonius heilig, er wurde am 30. Mai 1232 heilig gesprochen. Um das mit der Fußballsprache zum Ausdruck zu bringen, die Franziskaner sind trotz  Ungunst des Schiedsrichters in die Führung 2:0 gegangen. Mit der Heiligsprechung von Dominik gelang es dem Orden der Predigermönche ein Anschlusstreffer auf 2:1, auf einen Ausgleich mussten sie allerdings bis auf den heiligen Thomas von Aquin warten. Dieser wurde von einem nicht weniger umstrittenen Papst Johann XXII. am 18 Juli 1323 heilig gesprochen.           

               Um die außergewöhnliche Beredsamkeit des Heiligen darzustellen, sind in seiner Kirche in Padua in einem Schaufenster hinter einem Panzerglas als heilige Reliquie  neben seiner Zunge und Kiefer auch seine Stimmbänder ausgestellt. Es wirkt schon ein bisschen makaber. Die Kirche, die von Paduanern einfach „Il Santo“, also „der Heilige“ genannt wird ist vom Stadtzentrum etwas entfernt.

Die Paduaner begannen mit dem Bau für ihren Heiligen aus eigener Initiative noch im Jahr seiner Heiligsprechung und im Jahr 1239 wurde der gigantische Bau fertiggestellt. Es ist eine riesige Kirche mit 6 Kuppeln (die zentrale ist spitzig), die gemeinsam ein Kreuz bilden. Ein Foto von der Kirche zu machen ist gar nicht einfach, es gibt dafür vor dem Gebäude einfach zu wenig Platz. Den Hauptaltar in der Kirche schuf Donatello, sein Werk ist auch die Statue des Gattamelata vor der Kirche. Die hat mit dem heiligen Antonius gar nichts zu tun. Donatello schuf diese Reiterstatue (angeblich die erste Reiterstatue aus Bronze weltweit – wenn man den Italienern ihr weiteres „piú“ glauben mag) für anständiges Geld des unanständigen venezianischen Condotierre  Erasmus de Narni, der „die Fleckkatze“ also Gattamelata genannt wurde. Er selbst liebte seinen Spitznamen „Katze mit den eisigen Augen“, das mochten aber die Paduaner wieder nicht. An die Kirche lehnt sich ein riesiges Franziskanerkloster an, mit mehreren Höfen und Kreuzgängen in einem interessanten Stil – zwar noch romanisch aber bereits mit spitzigen Böden, offensichtlich ein Zeichen der nährenden Gotik. Auf der Südseite des Platzes gibt es „Scuola di Santo“, wo die Wunder des heiligen Antonius in 18 Fresken dargestellt werden, die Tizian im Jahr 1511 schuf.

               Padua ist aber auf eine Reihe weiteren Dinge stolz, nicht nur auf seinen Heiligen und seine Kirche, wo er begraben ist, womit diese Kirche zu einer der meistbesuchten Pilgerstätte der Welt wurde..

               In erster Linie geht es um die Universität, die mit Neapel um den Namen der zweitältesten Universität in Europa ringt – beide sollten im Jahr 1222 gegründet worden sein. Padua siegt deshalb, weil es keine Gründungsurkunde vorliegt, Neapel wird durch diese Urkunde Friedrichs II. von 5. Juni 1224 verraten. Die Neapolitaner argumentieren vergebens, dass ihre Universität bereits zwei Jahre früher in Betrieb genommen worden ist. Dass ihr Universitäten bereits vor Padua existierten, behaupten übrigens auch Pavia und Vicenza, Vicenza hat sogar recht, die Universität in Vicenza schloss ihre Tore allerdings bereits im Jahr 1209). In Padua studierten Menschen wie Albertus Magnus, Galileo Galilei, Kopernikus oder Torquato Tasso. Im Gegenteil zu Bologna, das direkt im Machtbereich des Kirchenstaates lag, war Padua eine unabhängige Kommune (bis sie 1405 von venezianischer Republik eingenommen wurde) und deshalb durfte sie diese allen berühmten Rebellen ausbilden.

Die Herzsache von Padua ist allerdings der Platz „Prato della Valle“.

Die Paduaner behaupten, dass sich um den drittgrößten Platz im Europa nach dem Roten Platz in Moskau und „Plaza Concorde“ in Paris handelt (wobei sie Moskau nicht wirklich für Europa halten, daher ist ihr Platz wieder einmal beinahe „piú“.) Paris ist halt Paris, das muss man akzeptieren. Der Grund dieser betäubenden Größe des Platzes ist simpel. In den römischen Zeiten, als Padua noch Patavia hieß und hier unter anderen auch der berühmte römische Historiker Titus Livius lebte, gab es hier Stadion für Wagenrennen – deshalb hat auch der Platz ihre länglichrunde Form. In der damaligen Fahrspur gibt es heute ein Wasserkanal, umrahmt mit Statuen berühmten Paduaner.

Unter ihnen ist auch die Statue der ersten promovierten Ärztin der Welt –als die erste Frau in der Geschichte gewann im Jahr 1684 den Doktortittel auf der Universität von Padua die None Lucrezia Cornelia Piscopia. Aus welchem Grund sich unter die Statuen der Paduaner auch der polnische König und Herzog von Siebenbürger Stephan I. Bathory eingemischt hat, konnte ich nicht erfahren. In Padua wurde er sicher nicht geboren und wenn ich richtig nachgeforscht habe, hat er hier nicht einmal studiert. Seine Statue ließ hier der polnische König Stanislaw Poniantowski aufstellen. Vielleicht könnte der Grund dafür sein, dass Bathory eine Universität in Vilnius gegründet hat, die seinen Namen trägt.

Obwohl Padua zweimal vollständig vernichtet wurde – im Jahr 452 von Hunen und im Jahr 601 von Langobarden, im Bereich des ehemaligen Zirkus wurde nie gebaut – und so blieb dieser imposante Platz als Touristenmagnet erhalten. Der größte Bau auf dem Platz ist die Kirche Santa Giustina, die wir ursprünglich irrtümlicherweise für die Kirche des heiligen Antonius hielten. Abends ist der Platz voll mit Menschen, farbig beleuchtete Fontäne schießen Wasser in die Höhe, es gibt hier Bars und Restaurants, hier gibt es einfach das Zentrum des nächtlichen Lebens der Stadt.

Aber Padua, das war nicht nur die Wissenschaft und Revolutionäre vom Typ Kopernicus oder Galileo Galilei, sondern auch die Kunst. Und damit auch die Revolutionäre in der künstlerischen Schöpfung – der Entdecker der Perspektive in der Malerei Giotto und der Maler, der die Perspektive zu Vollkommenheit brachte, Andrea Mantegna. Den haben wir bereits in der Erzählung über Mantua getroffen, wo er gelebt und geheiratet hat. Wenn man in Padua war, aber „Capella degli Scrovegni“ nicht besuchte, gilt der Stadtbesuch nicht. Die Kapelle ließ die Familie paduanischer Neureichen bauen – den Gründer des Reichtums der Familie Reginaldo Scrovegni traf Dante in der Hölle und sein Sohn ließ in den Jahren 1303 – 1305 eine Kapelle für die Vergebung der Sünden seines Vaters bauen (sein Geld hat er aber sehr wohl behalten). Er nutzte dafür freie Grundstücke im Amphitheater der alten Patavia, der gleich wie der Rest der Stadt von Langobarden dem Boden gleich gemacht wurde – nur spärliche Reste des Amphitheaters kann man in dem herumliegenden Park sehen. Für die Innenausstattung der Kapelle wurde aus Florenz der damalige größte Meister und Reformator der Malerei Giotto bestellt. Das Ergebnis ist atemberaubend. Natürlich kann man die Kapelle nicht nur so einfach besuchen. Der Anblick an die Fresken ist beinahe „UNBEZAHLBAR“, Italiener können aus außergewöhnlichen Werken Profit machen. In die Kapelle geht man durch einen Spezialtrakt, die Kapelle selbst hat Unterdrucktüre, damit in die Kapelle keine Feuchtigkeit eindringen könnte und Touristen werden nur in kleinen Gruppen hinein gelassen – damit dort nicht zu viel geatmet wird. Die Fresken stellen das Leben der Jungfrau Maria und Jesus Christus in einem neuen, lebendigem anstatt in dem traditionellen steifen gotischen Stil dar. Giotto gab den Figuren in seinen Fresken Gesichter von Menschen, die er täglich auf der Straße traf, die Renaissance war da und trotz alle Bemühung aus Rom konnte nicht mehr gestoppt werden.

Aus den römischen Zeiten blieb in Padua wirklich nur sehr wenig. Neben den Überresten des Amphitheaters ist das „Tomba di Antenore“ – ein römisches Grabmal.

Das Stadtzentrum wird von Rathaus, also „Palazzo communale“ mit „Palazzo da Ragione“ und von gotischem Gebäude der Universität gebildet. Es gibt hier drei untereinander verbundene Plätze „Piazza della Frutta“, „Piazza dell´Erbe“ und „Piazza die Signori“. Alle sind relativ klein, mit „Prato della Valle“ können sie sich nicht messen. Sie sind aber mit sehr schönen Gebäuden umrahmt, als eine Erinnerung auf die venezianische Herrschaft ist hier die Venezianische Allgemeinversicherung und der Löwe des heiligen Markus, dieser befindet sich auf einer Säule auf dem Platz.

Der Dom stammt zwar aus dem 16. Jahrhundert, die Fassade ist aber klassizistisch, das neben ihm stehende Baptisterium verwandelte Familie Carrara in eine Familiengrabstätte. Der Dom scheint sich damit abgefunden zu haben, dass er dem heiligen Antonius in der Popularität das Wasser nicht reichen kann, darauf sind wir aber in den Norditalienischen Städten schon gewohnt. Der „Duomo“ ist hier nur ausnahmsweise die wichtigste Kirche der Stadt.

Im Innenhof des Rathauses erlebten wir ein fabelhaftes Konzert, dem auch Francesco Petrarca beiwohnte, zumindest seine Statue im Innenhof. Petrarca gehört neben Dante und Boccacio zu Gründern des Humanismus und Renaissance in der Literatur. Übrigens durch seinen Aufstieg auf Mont Vermox gilt er als der Gründer des Alpinismus. Er legte große Hoffnungen auf den Kaiser Karl IV, in dem er einen möglichen Erneuer des Ruhmes des römischen Imperiums sah. Er täuschte sich. Karl IV. ging zwar konsequent in den Spuren seines großen Vorgängers Fridrich II., mied aber jeden Konflikt mit der Kirche, die Rom und Mittelitalien beherrschte. Petrarca verbrachte einen Großteil seines Lebens in Verbannung, Padua ist stolz auf ihn. Nein, ich muss euch enttäuschen, Petrarca studierte in Bologna, er ist also kein Produkt der Universität von Padua. Im Jahr 1369 ließ er sich aber in der Gemeinde Arqua im Gebirge „Colli Euganie“ nahe Padua nieder und hier starb er. Es ist eine Thermalregion, das Städtchen ist von Termen Abano, Galzignano und Battaglia umgeben, das warme Wasser tat offensichtlich dem alten müden Mann wohl. In Arqua, die zum 500 Jahre Jubiläum des Einzugs des Meisters seinen Namen auf Arqua Petrarca änderte, gibt es also ein Haus, wo der Meister lebte (wie weit das Haus wirklich authentisch ist, können wir nur raten) mit einem Museum über sein Leben. Petrarca wurde in Arqua begraben, sein Sarkophag aus Marmor steht vor der Kirche.

Padua, das sind also Fresken (neben bereits erwähnten „Capella degli Scrovegni“ sind sie auch in „Museo civil“ gleich nebenan, aber auch in der Universität (wo es auch eine Teatro anatomico gleich wie in Bologna befindet, das zu öffentlichen Obduktionen diente) in „Chieza degli Eremiti“ usw, aber auch Bogengänge, Bogengänge und noch einmal Bogengänge. Ähnlich wie in nahem Bologna sind alle Straßen mit Bogengängen versorgt, im Gegenteil zu Bologna sind nicht so prächtig geschmückt und für Shopping geeignet, sie haben mehr private Atmosphäre. Einen Bogengang hat auch „Palazzo Zabarella“, wo eine berühmte paduanische Familie lebte.

Ihr berühmteste Sohn Francesco studierte Jus auf der Universität in der Stadt und galt anfangs fünfzehnten Jahrhunderts für den besten Jurist der damaligen Zeit. Er spielte eine bedeutsame Rolle beim Konzil in Konstanz, er bot sogar die juristische Hilfe Johann Hus an, welcher diese aber ablehnte. Zabarella galt als der hoffnungsreichste Kandidat bei der Wahl des neuen Papstes, der in Konstanz nach Absetzung der drei damaligen Päpste gewählt werden sollte. Er starb leider bereits am 26.September 1417 und die Anwesenden Wähler wählten dann am 11. November 1417 Oddo Collona zum neuen Papst, der den Namen  Martin V. annahm. Er gehörte aber im Gegenteil zu Zabarella dem konservativen Flügel an und unterdrückte die Konziliarbewegung, bis sie letztendlich in den dreißiger Jahren des fünfzehnten Jahrhunderts den Kampf um die Kirchenreform aufgab und sich auflöste. Eine große Chance für eine Kirchenreform war damit vertan.  Die absolute Macht der Päpste kehrte zurück und führte letztendlich zur Reformation und Spaltung der Kirche. Wer weiß, welche Wege die Geschichte genommen hätte, wenn der für die Reformen positiv gestimmter Francesco Papst geworden wäre? Übrigens die Statue vom Papst Eugen IV, der die Reformbewegung in der Kirche endgültig zum Grabe trug, findet man unten der vielen berühmten Paduaner auf der Prato della Valle. Eugen war zwar kein Paduaner, sonder Venezianer, weil aber Padua seit 1405 zu Serenissima gehörte, mussten Paduaner auf ihn stolz sein. Ob sie es wollten oder nicht.  

Um nicht zu vergessen, Andrea Palladio! Padua war ein Teil der Republik von Venedig, wäre es möglich, dass er hier keine Spuren hinterlassen hätte? Man findet diese Spuren im Taufbuch der Kirche San Michele. Andrea Palladio wurde in Padua geboren und am 30. November 1508 getauft. In Padua findet man aber keine seinen Werke, sogar das ihm zugeschriebene Grabmal von Luigi Visconti in der Kirche des heiligen Antonius ist nicht sein Werk. Zu Hause wird keiner zum Prophet! In der unmittelbaren Umgebung der Stadt findet man aber doch Villen, die er entworfen hat, wie „Villa Pisani“ in Montagnana oder „Villa Cornaro“ in Piombino. Aber Padua, seine Geburtsstadt, bildet auf dem Boden der Serenissima eine ehrenhafte (eigentlich unehrenhafte) Ausnahme, was die Schöpfung des berühmtesten Architekten betrifft. Aber auch ohne ihn ist die Stadt schön genug.

Ganz atypisch für Italien litten wir in Padua Hunger. Im Stadtzentrum gab es Unmenge Bars, wo man trinken konnte, aber lange konnten wir kein Essen finden. Das „Cafe Pedrocchi“ direkt im Zentrum im klassistischen Stil aus dem Jahr 1831 ist zwar in Padua ein Pflichtprogramm, in Anbetracht unserer knurrenden Mägen traute ich mir gar nicht, einen Besuch hier vorzuschlagen. Die Stimmung in unserer Reisegruppe, die mein Sohn und meine Frau bildeten, wurde schnell schlecht und schuld daran war natürlich der Reiseführer, also ich. Als ich ein im Reiseführer empfohlenes Restaurant „Trattoria San Pietro“ endlich fand, war sie geschlossen „per ferie“ – es war eben August! Als schon eine Meuterei drohte, stolperten wir ganz zufällig in der Nähe von „Duomo“ über ein weiteres empfohlenes Restaurant „Osteria da Capo“. Das Essen war hervorragend, Osterien sollten aber preismäßig in einer günstigen Zone liegen. Diese lag in dieser Zone definitiv nicht. Für das Essen und „vino della casa“, die mir ein Sodbrennen für die ganze kommende Nacht verursachte, zahlte ich für 3 Personen 112 Euro. Aber Hauptsache, die Reisegruppe griff nicht dem Reiseführer gegenüber zur Gewalt, dann zahlt man gerne.

In Padua ein preislich zugängliches Hotel zu finden, das auch mit Auto gut erreichbar wäre, war kein Problem. Ein kleines Hotel mit einem interessanten Namen „M 14“ war lieb, ins Zentrum war es nur ein paar Schritte. Die junge Dame in der Rezeption sprach ein sehr gutes Englisch mit einem typischen entzückenden italienischen Akzent, das ich liebe. Jedes Wort beendete sie mit einem Vokal, weil sich das anders ein echter Italiener nicht vorstellen kann.

„Where aree you froma?“

               „Austria.“

               „You areee welkommene. Enjoyi the dayi.“

               Sie war einfach fabelhaft. Gleich wie ihre Stadt. Der heilige Antonius war nicht der einzige Sprachbegabte in dieser Stadt. 

Leonardo da Vinci – 500 let od smrti génia

               2. května uplyne 500 let od smrti jedné z nejvýznamnějších postav světové kultury, postavy opředené mnoha mýty (poslední takový mýtus vytvořil okolo jména tohoto renesančního umělce Dan  Brown v „Šifře mistra Leonarda“ a hned to byl naprostý bestseller).

               Leonardo fascinuje i dnes, před jeho „Monou Lisou“ v Louvru se tlačí desítky turistů, přiznám se, že mě obraz poněkud zklamal, ovšem díky obrovské tlačenici a desítkám fotoaparátů jsem se nad obrazem nemohl ani zdaleka tak zamyslet jako například nad Leonardovým „Zvěstováním Panny Marie“ ve florentských Uffizis. To jsem si mohl prohlížet dlouho a navíc bylo nainstalováno tak, aby člověk z jednoho místa mohl vidět tento slavný obraz velkého mistra, ale současně i „Zvěstování Panny Marie“ od Vinciho vrstevníka Sandra Botticelliho. (Leonardo se narodil 15. dubna 1452, Botticelli v roce 1445). Bylo to fascinující porovnání. Zatímco se Boticelliho obraz obrací k divákovi, oslovuje ho svou zlatavou barvou i radostným pojetím, obraz da Vinciho je chladný, stříbrný, uzavřený do sebe. Jakoby ho mistr maloval jen pro sebe, jako by se chtěl jeho vytvořením ujistit o vlastní genialitě. Divák je mu demonstrativně ukradený. A je třeba si uvědomit, že tento obraz maloval velmi mladý Leonardo, někteří historici ho kladou do roku 1472, kdy bylo mladému umělci dvacet let, někteří do let 1475 – 1480, což ale na věci mnoho nemění. Mezi tímto obrazem a slavnou Monou Lisou se klene propast třiceti let. Údajně ho maloval společně se svým učitelem Verrocchiem, ovšem na tomto obraze už byl žák hlavním tvůrcem a učitel mu jen asistoval. I to o něčem hovoří, ale k tomu později.

               Byl Leonardo opravdu takový? Byl to génius opovrhující svým okolím? Anebo umělec toužící po dokonalosti a oběť závistivců? Je na něm něco fascinujícího, něco neuchopitelného. Jak napsal Barnett Newman – „Co děsí, je fakt, že si tento muž s polovinou tuctu obrazů udělal v dějinách tak velké jméno.“  Opravdu není dokončených děl mistra Leonarda o moc víc než tento vzpomínaný poloviční tucet. A protože obrazy, které mu jsou přisuzovány, nejsou skoro nikdy podepsány, nemůžeme si být jeho autorstvím ani u těchto děl stoprocentně jisti. (Jako například „Madona s karafiátem“, kterou se pyšní mnichovská galerie.) Zato existují tisíce kreseb technických vynálezů, z nichž jsou mnohé přímo vizionářské. A nekonečný počet anatomických studií, žádný umělec před ním (a možná ani po něm) se nezabýval lidskou anatomií a možnostmi pohybu postav tak jako on.

               Leonardo byl ovšem především dítětem své doby. Doby politicky velmi pohnuté, ale doby, která jako žádná jiná přála umění. Doby vrcholné renesance, začátku novověku, kdy štědří mecéni stavěli stavby, jaké byly do té doby neznámé, ba dokonce nemyslitelné. Žijeme v poživačné době, možná nejlépe tehdejší chápání světa a politické moci vyjádřil papež Lev X., vlastním jménem Giovanni Medici, ve větě: „Užívejme papežství, když nám ho Bůh dal.“ Velkolepá umělecká díla patřila k tehdejšímu chápání tohoto „užívání“. To vše bylo vhodným podhoubím pro zrození génia.

               Leonardo měl hned několikrát štěstí – jak víme, bez štěstí nejde nic, i když jste génius.

  1. Narodil se v roce 1452 sice jako nemanželské dítě notáře Piera da Vinciho a jeho služky, možná dokonce pokřtěné Saracénky, ovšem právě v této době se už nemanželský původ nepovažoval za nepřekonatelné stigma, otec se k malému Leonardovi znal a tak se chlapci dostalo patřičného vzdělání.
  2. Narodil se v Toskánsku, městečko Vinci, na jehož předměstí Anchiano se narodil, se nachází 27 kilometrů na západ od Florencie a právě Florencie byla v době vlády Lorenza Magnifica (Nádherného), který vládl v letech 1469 – 1492, doslova líhní umělců, protože Lorenzo Medici jejich vzdělání podporoval, především proto, aby je pak mohl „exportovat“ do jiných italských městských států a tím upevňoval svou pověst renesančního vladaře.
  3. Skutečnost, že byl levák, už právě v této době přestala být stigmatem, které by ho vyloučilo ze společnosti.
  4. Narodil se do období relativního míru a v něm prožil i své mládí. Mír v Lodi z roku 1452 mezi milánským vévodou Francescem Sforzou a benátskou republikou ukončil mnohaleté války zmítající Itálií a na dalších čtyřicet let ustanovil určitou – i když křehkou – mocenskou rovnováhu. V míru se umění daří vždy víc než ve válce.
  5. Leonardo se dostal do dílny skutečně skvělého učitele. Andrea Verrocchio platí za vedoucí postavu přechodu renesance z raného do vrcholného stádia. Fascinující je, že tento učitel neoplýval jinak tak obvyklou žárlivostí na talent svých žáků, ale naopak ho podporoval. Sám přejímal vlivy mladého Leonarda, jestliže na obraze Kristova křtu mohl Leonardo přimalovat anděly na okraji obrazu a domalovat pozadí, na už vzpomenutém „Zvěstování panny Marie“ už byl vedoucím tvůrcem on sám a jeho učitel mu jen asistoval. Jak muselo zapůsobit na sebevědomí mladého umělce, když se od něj byl ochoten učit i jeho učitel, který měl sám pověst geniálního umělce. Zřejmě už od tohoto okamžiku Leonardo o své genialitě nepochyboval. Šlo už jen o to, přesvědčit o ní i svět.
  6. Leonardo patřil k velmi silné generaci umělců, v níž se narodil například Sandro Botticelli (1445 – 1510), Andrea Mantegna (1431 – 1506), Donato Bramante (1444 – 1514), Pietro Perugino (1446 – 1523), Filippino Lippi  (1457 – 1508) či Leonardův učitel Andrea Verrocchio (1435 – 1488). To je vždy dobře. Leonardo nebyl solitér, pouze vyčníval jako vrchol z mohutného masivu. Takové prostředí je pro umělce vždy požehnáním, ať už se jedná o spolupráci (Verrocchio, Bramante) nebo konkurenci (Boticelli, Perugino, Lippi), protože je inspirativní a pohání soutěživost.
  7. Stejná doba začátku novověku vyprodukovala i nesmírně silnou generaci politickou, do níž patřili mimo jiné papežové Alexandr VI. Borgia (1431 – 1503) či Julius II. della Rovere (1443 – 1513), Lorenzo Magnifico (1449 – 1492), Ludovico il Moro Sforza (1452 – 1508), ale i císař Maximilián I. (1459 – 1519) anebo Girolamo Savonarola (1452 – 1494). Leonardo znal i Niccolu Machiavelliho (1469 – 1527), velkého teoretika uchopení a udržení moci, vlastně prvního politologa. Ostatně generace velkých humanistických spisovatelů je jen o několik let mladší než Leonardo sám, Erasmus Rotterdamský žil v letech 1466 – 1536, Thomas Morus 1478 – 1535, Giovanni Pico della Mirandola 1463 – 1494 a v roce 1483 se narodil jistý Martin Luther.

Podmínky tedy byly dány, vývoj génia následoval v pohnutých dobách. V roce 1482 odchází třicetiletý Leonardo do Milána. Hypotéza, že ho tam poslal Lorenzo Magnifico v rámci svého programu „exportu umělců“ zřejmě není pravdivá, Leonardo hledal nové místo působení sám, možná se chtěl vyčlenit z florentské školy a dát se vlastní cestou. Už měl své jméno, které si vytvořil portrétem Ginevry de Benzi a obrazem „Klanění tří králů“. V Miláně měl šanci stát se dvorním umělcem nejmocnějšího z italských vládců Ludovica il Mora. Dostal obrovskou zakázku na vytvoření jezdecké sochy zakladatele slávy rodu Sforzů Francesca. K uskutečnění toho projektu nikdy nedošlo (měď plánovaná na sochu se nakonec přetavila na děla, která měla Milán bránit před hrozící francouzskou invazí – a neubránila), Leonardo ale v Miláně strávil 17 let až do roku 1499 (kdy sem Francouzi skutečně napochodovali) a vytvořil svá nejslavnější díla.

Poslední večeři v chrámu „Santa Maria delle Grazie“, či portrét Sforzovy milenky Cecilie Gallerani, zvaný „Dáma s hranostajem“. Za celý svůj život namaloval da Vinci jen čtyři ženské portréty, ženy ho, podobně jako jeho konkurenta, o generaci mladšího Michelangela Buonarottiho příliš nezajímaly a když, tak pouze jako inspirace nebo jako jeho podporovatelky (mantovská vévodkyně Isabella d´Este). Zato jeho mužské postavy, ať už se jedná o apoštola Jana na obrazu poslední večeře nebo o jeho Jana Křtitele mají až podezřele ženské, tzv androgynní rysy. Dan Brown z toho vytvořil teorii o Kristově manželce, ve skutečnosti je to výraz Leonardovy homosexuality. Ostatně už v roce 1476 byl obžalován ze “Sodomie”, tedy z homosexuality, dokázal se ale obhájit. Mona Lisa neboli „La Gioconda“, jak jí říkají Italové, si na svůj vznik musela počkat až do roku 1503 a mezitím se zatím poklidný a tvořivý umělcův život dostal do turbulencí.

Už v roce 1494 vpadl do Itálie francouzský král Karel VIII. Ve Florencii to vedlo k pádu moci Medicejských. Lorenzův syn Pietro musel z města uprchnout, moc převzala oligarchická vláda profrancouzské strany, v dalším průběhu uchvátil moc ve městě kazatel Girolano Savonarola a zavedl zde svůj režim náboženského teroru. Leonardo Savonarolu osobně znal, byli stejně staří a  mládí prožili oba ve Florencii. V čase Savonarolova teroru, podobného dnešnímu IS, ale do Florenci nemohl, jeho homosexualita by pro něj byla osudná a skončil by určitě na hranici. Savonarola se u moci udržel do roku 1498, kdy byl oběšen a jeho mrtvola spálena, v roce 1499 vpochodoval do Itálie francouzský král Ludvík XII., aby mizející francouzskou moc upevnil. (Tažení Karla VIII skončilo po dobytí Neapole nakonec fiaskem, celá jeho armáda umřela na do tehdejší doby neznámou chorobu, která později dostala jméno syfilis, a on se musel z Itálie stáhnout). Ludvík XII. dobyl Milán, vyhnal odtud Sforzu a Leonardo se ocitl na cestách. Po pokusech uplatnit se v Benátkách a Mantově se vrátil v roce 1500 do rodné Florencie, kde Ludvík XII. upevnil moc své strany.  Ta se udržela u moci až do roku 1512, kdy se vrátili do města Medicejští, reprezentovaní synem Lorenza Magnifica Giovannim, který se měl stát i papežem Lvem X. Ve svém rodném městě měl Leonardo utrpět svou první velkou porážku, když byl mramorový blok, o který soutěžil s mladým Michelangelem Buonarottim, přiřčen jeho mladému soupeři. Pět a půl metru velký blok, nešťastně v roce 1460 navrtaný Agostinem di Ducciem a Antoniem Roselinem byl pravou výzvou pro jeho génia. Leonardo byl přesvědčený, že kromě něho nikdo nedokáže tento mramor zpracovat. (Veřejné mínění ostatně bylo, že to nedokáže vůbec nikdo) Blok byl ale předán Michelangelovi. Možná hrála při rozhodnutí městské rady určitou úlohu i úvaha, že Leonardo patřil k Sforzově, tedy Francouzům nepřátelské straně, nicméně vztah mezi těmito dvěma muži měl zůstat až do konce da Vinciho života napjatý. Michelangelo vytvořil z onoho bloku svého Davida, jednu z nejslavnějších soch lidských dějin. Frustrovaný Leonardo opustil Florencii a vstoupil do služeb syna papeže Alexandra VI. Cesareho Borgii.

Leonardo se po celý svůj život zajímal o technické vynálezy, nebylo snad oblasti, ve které by neexperimentoval, tisíce kartónů jeho kreseb to dokumentují víc než dostatečně, stačí navštívit jeho muzeum v Miláně, aby si o tom člověk udělal aspoň rámcovou představu. Model jeho samohybu, tedy jakéhosi prvního auta, můžete vidět v muzeu Fiat v Turíně. Dva roky se teď realizoval při vojenských taženích Valentinského vévody Cesareho ve vymýšlení obléhacích strojů, zvyšování účinku dělostřelby a kreslení map – Leonardo patří mimo jiné i mezi zakladatele moderní kartografie. Po Cesareho pádu v roce 1503 se vrátil zpět do Florencie, aby utrpěl další hořkou porážku. Ve věčném souboji s o generaci mladším Michelangelem dostali oba umělci v roce 1504 zakázku městské rady pro Palazzo Vecchio na vytvoření dvou fresek. Michelangelo měl namalovat „Bitvu u Casciny“ a Leonardo „Bitvu u Anghiari“, dvě vítězná utkání florentských vojsk z let 1368 a 1440. Leonardo v bezmezné důvěře ve svou genialitu přepjal své síly.  Motiv byl sám o sobě revoluční, boj skupiny jezdců o prapor měl v sobě až zvířecí rysy bojujících, jimž jde v zoufalství boje v první linii o záchranu vlastního života a jsou proto schopni vyvinout neuvěřitelnou energii. Propletené postavy skloubené podle principů, které později převzal Michelangelo, by mohly Leonardovi skutečně přinést vítězství. Kdyby se ovšem nerozhodl vytvořit fresku novým způsobem, který sám vymyslel a který byl bohužel chybný. Freska vlastně ani nebyla dokončena, brzy po konci prací na ní se začala rozpadat a o několik desetiletí později musela být stržena. Jak vypadala, víme jen z několika kreseb, které ji zachytily ještě před jejím zničením.

Ve stejném roce zemřel Leonardovi otec a o dva roky později i strýc Francesco, který svého synovce učinil universálním dědicem. Leonardo byl od této chvíle finančně zabezpečený. Ve Florencii vytvořil ještě svůj nejslavnější obraz – Monu Lisu – údajně podobiznu manželky obchodníka Francesca Bartolomea del Giocconda, ale v roce 1506 odešel znovu do Milána. Našel zde ochranu a podporovatele v osobě francouzského guvernéra Charlese d´Ambroise. Až po smrti tohoto francouzského vojenského velitele odešel v roce 1513 do Říma, kde strávil tři roky. V roce 1513  zemřel papež Julius II., obdivovatel Michangela a po krátké mezihře se na papežský trůn dostali Medicejští, nejprve Giovanni pod jménem Lev X. a pak jeho bratranec Giulio jako Klemens VII. Možná si Leonardo sliboval zakázky od nových vládců, se kterými ho spojoval společný toskánský původ. Nedočkal se. Uzavřel se zcela do sebe, o jeho rozčarování svědčí poznámka v jeho Codex Atlanticus „Medicejští mě stvořili, ale také zničili.“

Svědčí to o zklamání a rozčarování stárnoucího umělce, který se stále více cítí být zneuznaným géniem. Je zajímavé, jak málo v posledních letech svého života Leonardo tvořil. V podstatě z jeho vrcholných děl vytvořil jen obraz Jana Křtitele (ostatně zřejmě jediné dílo, které i podepsal). Stále více se zabýval studiem universa a snažil se vytvořit generální teorii jeho existence a zvěčnit ji v obraze, který samozřejmě nebyl možný. Leonardo bádá stále více spíše ve svém vlastním nitru a vzdaluje se realitě světa. Jeho první životopisec Vasari ho charakterizuje větou: „Vytvořil si v duchu tak kacířský názor, že se nedržel žádného náboženství, protože považoval za víc být filosofem než křesťanem.“

Leonardo je zklamán a zahořklý. Cítí, že vyčnívá z řady svých vrstevníků a unavuje ho, že to stále musí dokazovat a že to ne všichni uznávají. V roce 1516 táhne s vojskem Giuliana Mediciho proti novému francouzskému králi Františkovi I. Poté, co Giuliano ve Florencii umírá, nechá se představit francouzskému panovníkovi a uchvácen obdivem, který mu mladý dvacetiletý král projevuje, znovu mění stranu. Vstupuje do francouzských služeb, odejde do Francie a tam v roce 1519 na zámku Clos Lucé v Amboise, údajně v náručí svého obdivovatele, francouzského krále, umírá.

Možná aspoň poslední roky dokázaly uspokojit jeho ego a přinést jeho duší mír. Leonardo ve své genialitě nepochopil jedno a to je vývoj společnosti. Dokázal dovést renesanční umění na jeho samotný vrchol, vytvořil dokonalé dílo, které se už stávajícími prostředky renesance nedalo překonat, nedalo se dál rozvíjet. Mladí umělci typu Michelangela a Rafaela ho znervózňovali. Skutečnost, že Rafael opustil zákony renesanční perspektivy, kterou právě on, Leonardo, dovedl k dokonalosti, a začal používat archaickou perspektivu byzantskou, ho musela přivádět k šílenství. Nepochopil, že jestliže renesance, zahájená před dvěma sty lety Giottem a Nicolem Pisanem, dosáhla v jeho osobě svého vrcholu, bylo třeba prorazit otvor do nového prostoru, do nového směru uměleckého projevu a tím se měl stát manýrismus. Umění, které opustilo dokonalé antické tvary a začalo si hrát s pohybem, s hrou světla, s rozvolněním perspektivy a které do vznešené renesanční nehybnosti vneslo pohyb, po kterém lidé začali toužit. Jeden a půl roku před Leonardovou smrtí přibil jistý Martin Luther na dveře chrámu ve Wittenberku svých 99 tezí.  Svět byl odsouzen opustit svou strnulou jistotu, danou vládou katolické církve a jejích všemocných papežů. Čekalo ho neklidné období bojů a válek.

Je možná symbolické, že gigant renesančního umění Leonardo zemřel ve stejném roce jako první novodobý císař Maximilián I. Poslední rytíř, panovník symbolizující zánik středověku a nástup novověku. O tom jsem psal v článku, který jsem tomuto panovníkovi věnoval v lednu.

I obrazová a sochařská tvorba se dala do pohybu. Michelangelo byl prototypem génia, který se nebojí otevřít nové prostory. Styl, který se v jeho rukou narodil, dosáhl svého vrcholu v díle El Greca o sto let později. A pak už mělo přijít baroko s Berninim, Rembrantem či Rubensem. Vývoj se nezastavil, jako se nezastavuje ani dnes. Právě to Leonardo, toužící po definici dokonalosti, nepochopil a to ho naplnilo hořkostí, která je z jeho díla cítit. Přesto je třeba universálnímu géniovi složit hold. Mýlil se i v jedné, pro něho naprosto zásadní věci. Domníval se, že lidé jeho génia nepoznali a dostatečně neuctili. Není to pravda. Poznali ho, i když, jak už se to často stává, až po jeho smrti.

Mimochodem, ve Vinci, tedy Leonardově rodišti, vystavují letos pramen jeho vlasů, který dovezli až z Francie!

Padova

               Padova je neodlučitelně spojena se jménem svatého Antonína. Samozřejmě to ví, snaží se ale nabídnout mnohem víc, než kult tohoto svatého.

               Svatý Antonín se narodil 15. srpna 1195 v Lisabonu. Na místě jeho narození je kostel nesoucí samozřejmě jeho jméno a 13. června je v portugalském hlavním městě obrovská sardinková slavnost s průvodem samby, prostě největší městský svátek v průběhu celého roku. Antonín byl předurčen pro kněžskou kariéru a v patnácti letech vstoupil do řádu Augustiánů, už v roce 1220 ale přestoupil do řádu Františkánů, kteří mu víc imponovali svou snahou pomáhat chudým a nemocným. Jeho touhu zemřít jako mučedník, kvůli které odešel jako misionář do Maroka, mu zhatilo chabé zdraví. Byl ze zdravotních důvodů poslán do Itálie. Zemřít na tuberkulózu místo mečem nevěřících nebylo jeho cílem. Když se v roce 1221 zúčastnil generální kapituly řádu, všiml si ho svatý František pro jeho neobyčejný řečnický talent a poslal ho kázat do provincie Romagny. Tam působil posledních osm let svého života, než zemřel ve věku 36 let v Padově.  Musíme si uvědomit, že Antonín kázal tak úchvatně v cizí řeči – jeho rodnou řečí byla portugalština, která se od italštiny liší zhruba jako čeština od ruštiny – musel mít tedy nebývalý talent na řeči a nejen na ně.

               Obyvatelstvo města si ho během jeho mise tak oblíbilo (i když jednou poté, co mu lidé nenaslouchali, šel raději kázat rybám), že požadovalo hned po jeho smrti důrazně jeho svatořečení. Papež Řehoř IX. (známý zarputilý oponent císaře Friedricha II.) nebyl tou myšlenou nadšen. Chtěl se totiž ke svým dvěma novým dítkům – žebravým řádům Františkánů a mnichů kazatelů, tedy Dominikánům, chovat neutrálně, přičemž mu Dominikáni byli jako ochotní spolupracovníci inkvizice milejší. Obyvatelstvu byli ale právě proto protivní a snažili se je držet pokud možno mimo hradby měst, zatímco Františkány přijímali do svých obcí rádi.

               Papež právě 16. července 1228 svatořečil svatého Františka a připravoval svatořečení svatého Dominika, které se uskutečnilo 13. července 1234. A teď najednou měl svatořečit dalšího Františkána? V žádném případě! Obyvatelé Padovy se tedy rozhodli, že si svatořečení svého Antonína vynutí násilím. Ozbrojili se vidlemi, kosami a cepy a vyrazili na Řím, aby papeži předložili úderné argumenty, proč Antonín svatý být musí. Papež, který se právě nacházel ve válce s císařem Friedrichem II., dostal strach. Následoval nejrychlejší proces svatořečení v historii církve a než padovští stačili dorazit do Říma, byl už jejich Antonín svatý, svatořečen byl 30. května 1232. Františkáni šli tedy  – abychom to vyjádřili fotbalovou řečí – přes nepřízeň rozhodčího do vedení 2:0, Dominik o dva roky později snížil na 2:1, na vyrovnání si ale museli Dominikáni počkat až na svatého Tomáše Aquinského. Ten byl svatořečen od neméně problematického papeže Jana XXII. 18. července 1323.

               Aby byla výjimečná výřečnost Antonína dostatečně znázorněna, jsou v jeho kostele v prosklené vitríně u jeho hrobu vystaveny – jako svatá relikvie – vedle jeho jazyka a dolní čelisti i jeho hlasivky, vše za neprůstřelným sklem. Poněkud obskurní divadlo. Samotný chrám, který Padované nazývají prostě jen „Il Santo“ tedy „Svatý“ je poněkud vzdálen od samotného centra města. Padované začali z vlastní iniciativy se stavbou kostela pro svého svatého ještě v roce jeho svatořečení 1232 a v roce 1239 byla gigantická stavba hotová.  Je to obrovský kostel se šesti kupolemi (ta centrální je špičatá), tvořícími společně obraz kříže. Vyfotografovat ho vcelku není snadné, na to je před chrámem prostě příliš málo místa.

Hlavní oltář vytvořil Donatello, jehož dílem je i socha Gattamelaty před kostelem. Ta nemá se svatým Antonínem nic společného. Donatello vytvořil tuto jezdeckou sochu (údajně první bronzová jezdecká socha na světě – ale věřte Italům jejich další „piú“!) za slušný peníz pro benátského condottiera Erasma de Narni, kterému se přezdívalo „flekatá kočka“ – Gattamelata.  On sám miloval přezdívku „kočka s ledovýma očima“, ale to bylo pro Padovany příliš náročné. Ke kostelu naléhá obrovský františkánský klášter hned s několika dvory a křížovými chodbami v zajímavém stylu – sice ještě románském, ale s už zalomenými oblouky, očividně příznaky blížící se gotiky. Na jižní straně náměstí je  „Scuola da Santo“ s 18 freskami znázorňujícími zázraky svatého Antonína, které vytvořil Tizian v roce 1511.

               Ovšem Padova je hrdá na řadu dalších věcí, nejen na svého svatého a jeho kostel, kde je i pochován a který se tak stal jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst na světě.

Jde v první řadě o universitu, která bojuje s Neapolí o titul druhé nejstarší evropské university – obě byly prý založeny v roce 1222. Padova vítězí díky tomu, že nemá žádnou zakládací listinu, zatímco Neapol prozrazuje zakládací listina císaře Friedricha II. z 5. června 1224, a Neapolitáni marně tvrdí, že jejich universita existovala už o dva roky dřív.  Že jejich universita existovala už před Padovou, tvrdí ostatně i obyvatelé Pavie a Vicenzy – a ti druzí mají snad dokonce pravdu, ovšem Universita ve Vicenze v roce 1209 zanikla). V Padově studovali lidé jako Albertus Magnus, Galileo Galilei, Koperník či Torquato Tasso. Na rozdíl od Bologni, která byla přímo na území papežského státu a tedy pod církevní kontrolou, byla Padova nezávislou komunou. (až v roce 1405 připadla benátské republice) – proto směla vychovat tyto nejslavnější buřiče.

V universitní budově můžete navštívit Teatro anatomico, tedy místo, kde se prováděly veřejné pitvy, v Padově poněkud méně sledované nedůvěřivou církví než v blízké Bologni. Ale o tom až když budu o Bologni psát.

Ovšem srdeční záležitostí Padovy je náměstí „Pratto della Valle“. Padované tvrdí, že je třetí největší v Evropě po Rudém náměstí v Moskvě a Plaza Concorde v Paříži, přičemž samozřejmě Moskvu nepovažují tak úplně za Evropu a proto je jejich náměstí zase jednou skoro „piú“. Paříž je holt Paříž, to se musí akceptovat.  

Důvod této omračující rozlohy náměstí je prostý. V římských časech, kdy se Padova jmenovala ještě Patavia a žil zde mimo jiné i slavný historik Titus Livius, zde byl cirkus pro závody koňských spřežení – proto má toto náměstí i svůj oválný tvar. V někdejší jízdní dráze probíhá dnes vodní kanál se sochami slavných Padovanů na svém okraji. Mezi nimi i socha první promované lékařky na světě – v roce 1684 získala titul doktorky medicíny na padovské universitě jako první žena v historii jeptiška Lucrezia Cornelia Piscopia. Jak se mezi sochy Padovanů dostal i polský král a sedmihradský vévoda Štěpán I. Bátory se mi nepodařilo zjistit.  V Padově se určitě nenarodil, a pokud jsem dobře rešeržoval, ani nestudoval. Postavit ji zde dal poslední polský král Stanislav Poniantowski. Snad mohlo být důvodem této pocty, že Báthory založil universitu ve Vilnjusu, která nese jeho jméno.

I když byla Padova dvakrát zcela zničena – v roce 452 Huny a v roce 601 Langobardy, v prostoru někdejšího cirku se při obnově města nikdy nestavělo – a tak toto impozantní náměstí zůstalo magnetem pro turisty. Dominantou náměstí je kostel Basilika Santa Giustina, kterou jsme původně omylem považovali právě za katedrálu svatého Antonína. Večer je náměstí plné lidí, barevně osvětlené fontány vystřelují k nebi množství vody, jsou zde bary a restaurace, prostě je zde centrum večerního života města.

Ovšem Padova, to nebyla jen učenost a revolucionáři typu Koperníka a Galileo Galilea, ale i umění.  A s ním revolucionáři v umělecké tvorbě – objevitel perspektivy Giotto a malíř, který ji dovedl k další dokonalosti Andrea Mantegna, s kterým jsme se setkali při vyprávění o Mantově, odkud pocházel a kde se dobře oženil.  Jestliže navštívíte Padovu a nebyli jste v „Capella degli Scrovegni“, pak návštěva města neplatí. Kapli si nechala postavit rodina padovských zbohatlíků  – zakladatele bohatství Reginalda Scrovegniho potkal Dante v pekle a jeho syn dal stavět v letech 1303 – 1305 onu kapli za odpuštění hříchů svého otce (jehož peníze si ale ponechal). Využil k tomu volné stavební pozemky v amfiteátru staré Patavie, zničeném stejně jako zbytek města Langobardy, zbytky amfiteátru je i dnes možné vidět v okolním parku. Pro vytvoření vnitřní výzdoby kaple byl povolán z Florencie tehdejší největší mistr a reformátor malířství Giotto. A výsledek vyráží dech. Samozřejmě se do kaple nedostanete jen tak. Pohled na fresky je bezmála „K NEZAPLACENÍ“, Italové umí těžit z výjimečných děl. Dovnitř se jde speciálním traktem, kaple sama má vakuové dveře, aby se dovnitř nedostala vlhkost, a turisté smí dovnitř jen v malých skupinách – aby tam příliš nenadýchali. Fresky znázorňují život panny Marie a Ježíše Krista zcela novým, živým způsobem, místo vznešeného ztuhlého gotického stylu maloval Giotto své svaté jako lidi, které potkával denně na ulici, renesance byla tady a přes veškeré snahy Říma se nedala zastavit.

Z římských časů se v Padově zachovalo skutečně velmi málo. Vedle trosek zdí amfiteátru je to ještě Tomba di Antenore – římský náhrobek vystavený na jedné z padovských ulic.

Centrum města tvoří radnice, tedy „Palazzo comunale“, na něž navazuje „Palazzo della Ragione“ a gotická budova university.

Jsou zde tři navzájem provázaná náměstí „Piazza della Frutta“ a „Piazza dell´Erbe“, jakož i „Piazza dei Signori“. Jsou poměrně malá, s „Prato della Valle“ se rozhodně nemohou ani vzdáleně srovnávat. Obklopeny jsou ale krásnými budovami, jako vzpomínka na benátskou minulost je zde Benátská všeobecná pojišťovna s lvy svatého Marka, ten se nachází i na obvyklém sloupu na náměstí.  Dóm pochází sice ze šestnáctého století, ale fasáda je klasicistická, vedle stojící baptisterium si rodina Carrara přeměnila na rodinnou hrobku. Dóm jako by se smířil s tím, že se svatým Antonínem ve své popularitě nemůže držet krok, ale na to jsme v severoitalských městech zvyklí. Dóm je zde jen velmi zřídka i nejdůležitějším městským kostelem.

Na nádvoří radnice jsme zažili nádherný koncert, kterému přihlížel Francesco Petrarca, mající na nádvoří radnice svou sochu. Petrarca patří vedle Danteho a Boccacia k zakladatelům humanismu, a renesance v literatuře. Ostatně je svým výstupem na Mont Vermox považován také za zakladatele alpinismu. Petrarca upínal velké naděje k našemu Karlu IV., v němž viděl možného obnovitele slávy Římského impéria. Zklamal se. Karel IV. šel sice důsledně ve stopách svého předchůdce na císařském trůně Friedricha II. ale vyvaroval se jakýchkoliv konfliktů s církví a tam ovládala Řím a centrální Itálii. Petrarca prožil většinu svého života ve vyhnanství, Padova je na něj ale hrdá. Ne, zklamu vás, velký Francesco studoval v Bologni, není tedy produktem padovské university. Ale v roce 1369 se usadil v obci Arqua nedaleko Padovy v pohoří Colli Euganei a zde i zemřel. Je to v termální oblasti, městečko obklopují lázně Terme Abano, Galzignano, Battaglia, zřejmě starému pánovi dělala teplá voda dobře. V Arque, která se k 500 letému jubileu příchodu mistra přejmenovala na Arqua Petrarca, je samozřejmě „Casa Petrarca“, tedy dům, kde mistr bydlel (nakolik je autentický můžeme opět jen hádat) s muzeem o jeho životě. Petrarca je v Arquě pochován, jeho mramorový sarkofág stojí před místním kostelem.

Padova to jsou tedy fresky (vedle už vzpomenuté „Capella degli Scrovegni“ jsou i v „Museo civil“ hned vedle, ale i na universitě (kde je i teatro anatomico, tedy sál na veřejné pitvy podobně jako v Bologni) v „Chieza degli Eremiti“ atd. ale i podloubí a podloubí a podloubí.  Stejně jako v nedaleké Bologni jsou téměř všechny ulice lemovány arkádami s podloubím, na rozdíl od Bologni nejsou ale tak vyzdobeny a upraveny na shopping, mají v sobě víc privátní atmosféry. Podloubí má i „Palazzo Zabarella“, kde žila významná padovská rodina.

Její nejslavnější syn, Francesco, vystudoval právo na místní universitě a platil na začátku patnáctého století za nejlepšího tehdejšího právníka. Snažil se obhajovat v Kostnici Jana Husa, ale marně, Hus jeho pomoc odmítl. Zabarella platil za nejnadějnějšího kandidáta při volbě nového papeže, který měl být v Kostnici zvolen po sesazení tří papežů, kteří se tehdy této pocty domáhali. Zemřel bohužel už 26. září 1417 a tak přítomní voliči zvolili místo něho 11. listopadu stejného roku Odda Collonu, který ale na rozdíl od Zabarelly patřil ke konzervativnímu křídlu a konsiliární reformní hnutí potlačoval, až nakonec v třicátých letech 15. století zaniklo. Absolutní moc papežů se vrátila a vedla nakonec k reformaci a rozštěpení církve. Kdo ví, jakými chodníčky by se dějiny ubíraly, kdyby se papežem stal reformně naladěný Francesco? Ostatně socha papeže Evžena IV., který reformní konciliární hnutí definitivně pochoval, se nachází mezi mnoha slavnými Padovany na „Prato della Valle“. Evžen nebyl sice přímo z Padovy, byl ale Benátčan, a protože Padova byla od roku 1405 benátská, museli na něj být Padované hrdí. Ať už chtěli nebo ne.

Ach, abych nezapomněl, Andrea Palladio! Padova byla součástí benátské republiky, bylo by možné, že zde nezanechal žádné stopy? Zanechal a to v křestní knize kostelíka San Michele.  Andrea Palladio se v Padově narodil a byl zde 30. listopadu 1508 pokřtěn. V Padově ale žádná jeho díla nenajdete, ani jemu připisovaný náhrobek Luigiho Viscontiho v kostele svatého Antonína nevytvořil on. Inu, doma není nikdo prorokem! Ale v bezprostředním okolí města stojí přece jen vily, které vyprojektoval, například Villa Pisani v Montagnana či Villa Cornaro v Piombinu. Ale Padova, jeho rodné město, tvoří na území někdejší Serenissimy čestnou (nebo spíše nečestnou) výjimku, co se týká tvorby tohoto geniálního architekta. Ale i bez něj je hezká dost.

Zcela netypicky pro italské město nás v Padově trápil hlad. V centru bylo neskutečné množství barů, kde si člověk mohl dát něco k pití, ale jídlo ne a ne najít. Kavárna „Cafe Pedrocchi“ přímo v centru v klasicistickém stylu z roku 1831 je sice v Padově prakticky povinný program, ale vzhledem ke kručícím žaludkům jsem se návštěvu ani nepokusil navrhnout. Nálada ve výpravě, která se skládala z mé ženy a syna, se rychle horšila a samozřejmě byl na vině průvodce, tedy já. Když jsem konečně dorazil k doporučované restauraci „Trattoria san Pietro“, byla tato zavřená „per ferie“ – byl přece jen srpen. Když už hrozilo povstání, zakopli jsme zcela náhodou nedaleko „Piazza Duomo“ o další doporučovaný lokál „Osteria da Capo“. Jídlo bylo skvělé, ovšem Osterie prý mají být v cenově příznivé zóně. Tato tedy rozhodně nebyla. Za jídlo a „vino della casa“, které mi způsobilo příšerné pálení žáhy po celou následující noc, jsme za tři osoby zaplatili 112 Euro. Ale hlavní věc, byla, že výprava nesáhla vůči svému průvodci k násilí.

Najít v Padově cenově dostupný hotel, který by byl dobře dosažitelný autem, nebyl naproti tomu žádný problém. Hotelík s avantgardním jménem „M 14“ byl milý, do centra to bylo jen pár kroků.

               Slečna na recepci mluvila velmi dobrou angličtinou s oním rozkošným italským přízvukem, který na ní miluji, že totiž každé slovo musí zakončit samohláskou, protože si to jinak prostě nedokáže představit.

               „Where aree you froma?“

               „Austria.“

               „You areee welkommene. Enjoyi the dayi.“

               Byla prostě úžasná. Stejně jako její město. Svatý Antonín nebyl jediný, kdo měl talent na jazyky.

Ravenna

               Ravenna erlebte seine Blütezeit in der Zeit des Unterganges. Gerade hier schloss sich die Epoche des Altertums und es begann das Mittelalter. Es geschah im Jahre 476, als der Häuptling des Stammes der Herulen Odoaker den letzten weströmischen Kaiser Romulus (genannt wegen seines Alters Augustulus also Kaiserlein) absetzte und dem oströmischen Kaiser Zeno ausrichten ließ, dass Italien keinen Kaiser mehr brauche. Dass Italien Zeno jetzt direkt unterstellt wäre und er, also Odoaker, sei bereit, sich vor ihm mit dem Titel „Rex Italiae“, zu dem er sich selbst ernannte, zu beugen. Bereits seit dem Tod des Kaisers Valentianus III. im Jahre 455 wechselten die Herrscher auf dem weströmischen Thron innenhalb weniger Jahren (oder sogar Monate) und in Wirklichkeit herrschten über das Reich Generäle, sogenannte „Magister militium“. Der letzte dieser berühmten und einflussreichen Heerführern Ricimer, starb im Jahr 472. Im Jahr 475 setzte Senator Orestes Kaiser Julius Nepos ab, der dann nach Dalmatien flüchtete, und setzte seinen eigenen Sohn Romulus ein, um in seinem Namen selbst zu herrschen. Und genau zu diesem Zeitpunkt hatte der Anführer der germanischen Truppen, die den neuen Kaiser schützen sollten, also Odoaker, von diesem Trauerspiel gerade genug und er beendete die Existenz des Weströmischen Reiches. Interessanteweise wurde nur Orestes getötet, Romulus wurde von Odokaer auf ein Gut nahe Neapel geschickt, wo er noch lange in Ruhe leben durfte – er lebte noch in den Jahren 507 – 510, da ihm der neue italienische Herrscher Theodorich nachweislich eine Rente zahlte.

               Odoaker war in seiner Absicht, den Kaiser in Konstantinopel für sich zu gewinnen, nicht wirklich erfolgreich. Dieser unterstützte nämlich weiterhin den abgesetzten Julius Nepos. Dieser wurde zwar bereits im Jahr 480 ermordet, das hat aber auch nicht geholfen und für Odoaker sollte die ganze Situation fatale Folgen haben.

               Warum passierte das alles, was mit dem Ende des tausendjährigen römischen Reiches einherging, in Ravenna und nicht in Rom? Weil bereits im Jahr 402 Kaiser Honorius die Hauptstadt des Reiches von Mailand nach Ravenna verlagerte – Rom wurde vom Kaiser bereits im Jahr 396 verlassen – zu großer Freude der damaligen römischen Bischöfe (späteren Päpste), die sich dadurch von der kaiserlichen Macht emanzipieren durften. Der einzige Grund der Verlegung der Hauptstadt war die Tatsache, dass Ravenna – in Gegenteil zu Rom oder Mailand – uneinnehmbar war. Gleich im Jahr 408 bissen sich an ihr Westgoten unter Alarich die Zähne aus, die sich dann zwei Jahre später ihre Frustration durch Plünderung von Rom heilen konnten.

               Im Jahr 489 zogen gegen Odoaker Ostgoten ins Feld. Sie wurden vom Kaiser Zeno geschickt. Der Kaiser beauftragte den Häuptling der Ostgoten Theodorich, der als Geisel am oströmischen Hof aufwuchs, Odoaker zu stürzen und Italien direkt dem Kaiser zu unterstellen. Theodorich musste sich auch zuerst belehren lassen, dass Ravenna mit damaligen militärischen Mitteln uneinnehmbar war. Er ließ sich dadurch aber nicht abschrecken und begann die Stadt zu belagern. Nach drei Jahren Belagerung war es mit der Geduld an beiden Seiten zu Ende. Theodorich konnte nicht in die Stadt und Odoaker wieder nicht aus der Stadt und so beschlossen die zwei Herren ein Remis. In der Praxis sollte es bedeuten, dass sie über Italien gemeinsam herrschen würden. Ein Teil des Friedenvertrages war aber, dass Odoaker Theodorich und seine Soldaten in die Stadt einlassen musste, was der Häuptling der Ostgoten dazu genutzt hat, Odoaker gleich bei Versöhnungsgastmal eigenhändig zu töten. Für Ravenna begann die berühmteste Episode seiner Geschichte, was ein monumentales Grabmal des Königs Theodorich bezeugt, in dem dieser große Herrscher nach seinem Tod im Jahr 526 begraben wurde.

               Die Streitereien über seine Nachfolge nutzte der oströmische Kaiser Justinian und als der ostgotische König Wittiges seine Gattin Amalaswinta, die Tochter Theodorichs, ermorden ließ, meinte der Kaiser, dass dadurch der König seine Berechtigung, die italienische Königskrone zu tragen verlor und schickte gegen ihn seinen besten Heerführer Belisarios los. Es folgten lange Jahre mehr oder weniger unentschiedener Kämpfe, bis der Kaiser nach Italien seinen Minister – einen Eunuch namens Narses – entsandte. Der bereitete den Ostgoten im Jahr 553 ihr endgültiges Ende. Die Byzantiner freuten sich aber nicht lange, bereits im Jahr 576 fielen Langobarden ins Italien ein und begannen eine Stadt nach der anderen einzunehmen. Ravenna konnten sie aber wieder einmal nicht erobern, es blieb byzantinisch bis zum Jahr 751, als es doch der König Aistulf einnehmen konnte, und ihr Ruf der Uneinnehmbarkeit war dahin. Ravenna war bis zu diesem Jahr die Hauptstadt des sogenannten Exarchates, das dem byzantinischen Kaiser unterstellt war und dieses Exarchat erstreckte sich nach Mittelitalien inklusiv Rom und Ravenna schmückte sich, wie es sich für eine Hauptstadt gehörte.  

               Ravenna war also berühmt und mächtig in der Zeit, als das Malen in den Verputz, also Fresko, noch unbekannt war. Die Wände der Paläste und Kirchen wurden mit Mosaiken geschmückt und deshalb ist das heutige Ravenna eine Stadt wunderschöner Mosaiken. Deshalb fahren Touristen hin und deshalb besuchten es auch wir. Abgesehen vom Besuch Krenkenschwester Jarka, die einmal mit mir auf der Dialyse im slowakischen Poprad gearbeitet hatte und später dann ihren neuen Arbeitsplatz in Ravenna fand.

               An die byzantinische Vergangenheit der Stadt erinnert das Hotel Bizancio im Stadtzentrum. Dort wohnten wir. Im Jahr 1441 nahmen die Venezianer Ravenna ein und im Jahr 1509 wurde es zum Teil des Kirchenstaates, was es bis zum Jahr 1859 blieb. An die venezianische Herrschaft erinnert eine große Ruine der Festung „Rocca di Brancaleone“, wo sich heute eine große Parkanlage „Giardini publici“ befindet. Wir standen im strömenden Regen unter einem Torbogen der Festungsmauer ohne zu wissen, dass es nur zwanzig Meter weiter eine Cafeteria gab.  

               Auf einer lieben „Piazza del Popolo“ stehen zwei Säulen aus dem fünfzehnten Jahrhundert mit den Statuen der Heiligen und aus der gleichen Zeit stammt auch der „Palazzo Veneziano“ im Stil der Renaissance. Auf vier von acht Säulen der Kolonnade des Palastes gibt es ein Monogramm Theoderichs des Großen. Der „Palazzo communale“, also das Rathaus, ist um zweihundert Jahre jünger.         

   Das älteste Objekt, wo man Mosaiken bewundern kann, ist das legendäre Grabmal „Galla Placidia“. Diese Dame, Tochter des römischen Kaisers Theodosius I., Schwester des Kaisers Honorius und Mutter des Valentianus III, in dessen Namen sie das Gebiet des Weströmischen Reiches praktisch selbständig regierte, verdiente sich natürlich nach ihrem Tod ein wunderschönes Grabmal. Gerade sie und ihr Bruder Honorius bauten doch Ravenna zu einer echten Hauptstadt aus. Kleinkarierte Historiker sollen entdeckt haben, dass sie in Rom und nicht in ihrem monumentalen Mausoleum in Ravenna begraben wurde, WENN INTERESSIERT ES ABER SCHON?

Im Mausoleum gibt es drei Sarkophage. Kaisers Konstantinus III. des zweiten Gatten von Galla Placidia, und ihres Sohnes Valentinianus III. Der dritte Sarkophag ist natürlich für sie gebaut worden, ob sie dort schon lag oder nicht! Mosaiken, beleuchtet mit Licht, das durch Fenster aus Alabaster hereinströmt, stellen in der unteren Reihe Pflanzenmotive und Tiere dar, oben dann gibt es Symbole der Evangelisten, Apostel und Christus als „Guter Hirt“. Das Mausoleum ließ aus dem Schlamm, unter dem es begraben wurde, Kaiser Friedrich II. befreien, als er mit seinem Heer in Ravenna weilte und Angst hatte, dass eine Untätigkeit die Moral der Soldaten untergraben könnte. Weil er als Vater der Renaissance alles Antike bewunderte, ließ er dieses prächtige Grabmal freilegen, das man auch noch heute besuchen kann.

               Mosaiken sind der größte Schatz von Ravenna. Was man in Istanbul, ehemaligem Konstantinopel, nur als Rudimente sehen kann, ist hier in der ganzen Pracht sichtbar. Natürlich sind die Mosaiken in der „Capella palatina“ in Palermo noch imposanter, die sind allerdings um sechshundert Jahre jünger. Also frühchristliche Mosaiken in ähnlicher Pracht wie in Ravenna kann man nirgends in der ganzen Welt sehen. Um etwas jünger als die Mosaiken im Mausoleum Galla Placidia sind Mosaiken in der Kirche „San Vitale“, die Kaiser Justinian bauen ließ. Deshalb erinnert das Gebäude ein bisschen an die „Hagia Sophia“ in Istanbul, die der gleiche Kaiser im gleichen Baustil bauen ließ.

               Es steht gleich in der Nachbarschaft vom Mausoleum „Gaia Placidia“, im Kloster gleich nebenan gibt es ein Museum der antiken und mittelalterlichen Kunst. Mosaiken stellen Christus unter Erzengeln dar, Evangelisten, Heilige und über allem steht ein Lamm im Gewölbe der Kirche.  

Der heilige Vitalis ist ein lokaler Heiliger und Märtyrer, der angeblich in der Zeit der Christenverfolgung während der Herrschaft Kaisers Nero, also um 60 n. Ch., lebend begraben wurde. Im Kloster „San Vitale“ wartete auf uns eine Überraschung in der Form eines Metalldetektors wie auf einem Flughafen oder in einem strengst geheimen Trakt eines Ministeriums. Menschen gingen durch ihn, der Detektor alarmierte ohne Ende, die Angestellten des Museums konnte es allerdings nicht aus der Ruhe bringen. Einen Touristen zur Seite zu nehmen und zu untersuchen, ob er bei sich eine Bombe, eine Pistole oder einen Messer hätte, fiel ihnen gar nicht ein. Warum hier also der Detektor installiert wurde, bleibt für mich also ein Rätsel. 

               Bei der Jagd nach Mosaiken von Ravenna muss man von der „Piazza del Popolo“ in Richtung „Duomo“ gehen. Nicht aber in den Dom hinein, es handelt sich um ein neues Gebäude aus dem achtzehnten Jahrhundert, wo von der ursprünglichen Bausubstanz nur der Turm und die Krypta geblieben sind. Ins Kolorit von Ravenna passt diese Kirche überhaupt nicht. Aber gleich nebenan gibt es das riesige „Battisterio Neoniano“,  ein orthodoxes Baptisterium. Im Inneren gibt ein Taufbecken aus Marmor und das ganze Gebäude wird mit herrlichen Mosaiken geschmückt.

In der Kuppel gibt es das Motiv der Taufe Christi nach dem Text aus dem Evangelium nach Markus und Bilder der Apostel und Evangelisten. Es ist ein atemberaubender Platz, wo man von Bewunderung ausschnaufen und eine Weile stehen bleiben kann. Im „Museo Archivescoville“, also im erzbischöflichen Museum, gibt es ein Kunstwerk, das man sehen sollte, nämlich die „Cattedra die Massimiliano“. Es ist ein Bischofstuhl, geschnitzt im sechsten Jahrhundert aus Elfenbein, die Schnitzereien stellen nach der Tradition Szenen aus dem Neuen- und Alten Testament dar.

               Ähnliche Motive wie im „Battisterio Neoniano“ findet man auch im etwas kleineren „Battisterio ariano“. Auch hier gibt es in der Kuppel das Motiv Taufe Christi. Gleich nebenan befindet sich die Kirche „Santo Spirito“. Es handelt sich um eine romanische Basilika mit einem großen Kirchhof und Säulengang vor dem Eingang. Im Inneren der Basilika sind ihre Mauern mit ganz normalem weißem Verputz bedeckt. Die Goten waren, wie alle anderen germanische Stämme (mit Ausnahme der Franken) Arianer, die die Lehre des Philosophen Arius aus Alexandria priesen und dadurch eine andere Wahrnehmung der Dreifaltigkeit Gottes hatten.

               Die schönsten Mosaiken gibt es in der Kirche „San Apollinare Nuovo“. Es handelte sich um die Hofkapelle Königs Theodorich des Großen, nicht weit von hier, in der Straße „Via Allberoni“ findet man übrigens Reste seines Palastes. Die Kirche selbst wird durch Säulen, die aus Konstantinopel importiert wurden, in drei Schiffe geteilt. An den Wänden gibt es Mosaiken mit den Bildern der Heiligen, auf einer Seite Männer, auf der anderen Frauen, Männer in Togen, Frauen in Tuniken, alle mit Märtyrerkronen in den Händen. „San Apollinare“ ist das schönste Beispiel des byzantinischen romanischen Stils.

Sollten Sie aber den allerschönsten  Bau in diesem Stils  besuchen wollen, müssten Sie fünf Kilometer von Ravenna in Richtung Süden fahren. Dort gab es – heute bereits seit langer Zeit versandter – den Hafen von Ravenna und hier steht die Kirche und das Kloster „San Apollinare in Classe“. Lassen Sie sich nicht durch den runden Glockenturm tauschen, der ist um gut vierhundert Jahre jünger als die Kirche selbst. Es geht um eine klassische frühchristliche Basilika mit schmalen Säulen und engen Bögen, typisch für den byzantinischen architektonischen Stil und natürlich mit Mosaiken. Es gibt hier wieder einmal wunderschöne Mosaiken inklusiv des heiligen Apollinarius, ebenso eines Heiligen, dessen Tätigkeit mit Ravenna verbunden ist. Angeblich entsandte ihn der heilige Petrus höchstpersönlich hierher. Nachdem er auf wundersame Weise einige Kranke geheilt hatte, wurde er von einer aufgebrachten Menschenmenge in einer Straße von Ravenna gelyncht. Ursprünglich wurde er in der Kirche „San Apollinare in Classe“ begraben, als aber Sarazenen im Jahr 856 die Kirche geplündert hatten, wurden seine Gebeine nach „San Apollinare Nuovo“ übertragen. Die Kirche, die bis dahin wegen ihrer vergoldeten Decke „San Martino con cielo d´oro“ genannt wurde, änderte danach auch ihren Namen.

               Womit sich Ravenna rühmen kann, ist der Grab des Vaters der italienischen Sprache Dante Allighieris. Dante starb in Ravenna nach neunzehnjährigem Exil. Seine Geburtsstadt Florenz verurteilte ihn zum Tode durch Verbrennung. Nachdem er seine Arbeit an seinem berühmtesten Werk „Die göttliche Komödie“ in Verona begonnen hatte, beendete er sie kurz vor seinem Tod im Jahr 1321 in Ravenna. Florenz versuchte jahrhundertelang vergeblich, den Leichnam ihres berühmtesten Landsmannes für das prächtige Grabmal, das es für ihn in der Kirche „Santa Maria Novella“ gebaut hat, zu überführen. Die Bürger von Ravenna zeigten sich unbeugsam und das Grab in Florenz blieb bis heute leer. Der große Dichter ruht in Ravenna und die Florentiner haben ein einziges Privileg, nämlich das Öl für die Lampe mit ewigem Licht, das von der Decke in seinem Grabmal hängt, zu spenden.

               Gleich nebenan gibt es die Kirche des heiligen Franciscus. Eine gigantische romanische Basilika hat ein Problem, dass der Mosaikboden der Krypta unter Wasser steht. Ravenna sank nämlich seit den antiken Zeiten um ganze vier Meter.

Schmale romanische Säulen sind wieder mit engen Bögen verbunden, der Verputz zwischen ihnen ist aber einfach weiß wie in „San Spirito“. Ravenna schmückt sich nicht mit Fresken wie andere italienische Städte, es hat seine Mosaiken. Das hindert es aber nicht daran, an prächtige romanische Basiliken barocke oder sogar klassizistische Fassaden zu kleben wie zum Beispiel in der Kirche Santa Maria in Porto“ oder in „San Giovanni Evangelista“. Manchmal muss man Italienern ihre Kreativität einfach verzeihen.                             

               Wenn man einmal in Ravenna ist, ist es undenkbar, das Wahrzeichen der Stadt nicht zu besuchen, also das Grabmal Königs Theodorich des Großen. Er ließ es noch während seines Lebens bauen, das Grab ist groß und nur die Kuppel aus einem Stück  Kalkstein wiegt 300 Tonnen. Das Erdgeschoß hat die Form eines gleicharmigen Kreuzes. Der Bau besteht aus Kalkstein ohne Mörtel, er ist eher orientalisch als römisch, eigentlich eine merkwürdige Kombination des orientalischen und germanischen Stils.

Ob hier Theodorich überhaupt begraben wurde, darüber wird bis heute gestritten. Der Sarkophag aus Porphyr im Obergeschoß erinnert eher an eine Wanne und ist natürlich leer. Was aber den Atem raubt, ist das Grundstück, das zum Grabmal gehört. Ein riesiges Areal mit einer Wasserfläche in der Mitte ist etwas außerhalb des Stadtzentrums. Es ist zwar für die 3 Euro Eintritt nicht zu viel zu sehen, in jedem Fall ist es aber ein Pflichtprogramm und das Grabmal des Theodorichs ist vom Besuch Ravennas untrennbar.

               Nach einem anstrengenden Tag in Ravenna wurden wir hungrig. Im ganzen historischen Zentrum konnten wir aber bei besten Willen kein Restaurant finden. Als unsere Verzweiflung bereits einen unerträglichen Level erreicht hatte, verließen wir das Stadtzentrum und gleich hinter der ersten Kreuzung fanden wir die Trattoria „Al Rustichello“. Es war sieben Uhr abends und wir erfuhren, dass die Trattoria um halb acht öffnen wird. Wir haben offensichtlich so verzweifelt und hungrig ausgesehen, dass es uns gelang, die Besitzerin des Lokals zu überreden, dass sie uns trotzdem eingelassen hat. Sie setzte uns an einen Tisch und wir durften zuschauen, wie im Durchgang zwischen Küche und Speisesaal der Koch seinen Abendessen genießt. Zum Glück brachte uns die liebe Frau zumindest Brot und „vino della casa“ und so litten wir nicht so sehr. Dann schlug die Uhr halb acht und sie kam mit einem Lächeln zu unserem Tisch.      

               Ich fragte nach einem Menü. Sie zuckte die Schulte und holte es. Als ich es geöffnet habe, erklärte sie uns – natürlich auf Italienisch. „ Wir haben das Menü, weil uns dazu eine amtliche Anordnung zwingt. Wir kochen aber nicht, was dort steht.“          

               Ich begann Probleme zu fürchten. „Was kochen Sie dann, bitte?“ fragte ich unsicher.      

                  „Wir kochen, was wir heute auf dem Markt kaufen konnten“, antwortete sie.             

                        Ich übersetzte ihre Antwort und mein Sohn überschlug sich von Begeisterung: „Das ist das richtige italienische Restaurant,“ rief er begeistert. „Alles wird frisch sein, hervorragend…“        

                    Ich teilte seine Begeisterung nicht unbedingt. Ich hatte keine Ahnung, wie ich jetzt das Essen bei der Dame, die ausschließlich Italienisch sprach, bestellen sollte. Es war aber einfach. Wahrscheinlich deshalb, weil Italienisch zu sechzig Prozent mit Händen und Beinen gesprochen wird und nur der Rest für die Worte bleibt. Sie erklärte uns, dass es heute Kaninchen gibt und als sie das magische Wort „coniglio“ ausgesprochen hat, zeigte sie mit Fingern lange Ohren, damit jeder Zweifel zerstreut würde, um welches Tier es sich handelte. Das Essen war einfach genial. Das Restaurant erfreute sich offensichtlich eines guten Rufes. Alle Tische waren binnen einer Stunde besetzt und vor dem Restaurant stand eine lange Schlange. Wir konnten uns wirklich gratulieren, dass wir noch vor der Eröffnungsstunde gekommen waren.

               Ravenna ist eine sehr gastfreundliche Stadt. Sogar so weit, dass es uns keinesfalls hinaus lassen wollte. Natürlich, ein moderner Mann hat ein GPS. Sollten Sie denken, dass Sie damit in Italien gewonnen haben, irren Sie gewaltig. In der Stadtmitte gab es nämlich eine Baustelle und meine Navigation führte mich natürlich verlässlich direkt zu der Straßensperre. Na gut, meinte ich, das kann passieren. Ich kehrte um und fuhr in die Gegenrichtung. Aber egal, welche Richtung ich gewählt habe, ich landete immer auf der gleichen Stelle, nämlich vor dieser Straßensperre. Mein GPS kannte einfach keine andere Ausfahrt aus der Stadt. Ich schaltete also das blöde unflexible Gerät aus und suchte eine Ausfahrt aus der Stadt auf eigene Faust?. Es war nicht einfach, in Ravenna werden nämlich die Straßen aus Prinzip nicht gekennzeichnet. Das hatte eine lange Irrfahrt durch das Stadtzentrum zu Folge und danach auch noch in der Peripherie der Stadt. Nur danach habe ich die erste Anzeigetafel gefunden, die Richtung Autobahn zeigte. Ich brach in diese Richtung auf. Viele weitere Kilometer gab es keine Tafel mehr, aber ich hielt hartnäckig die Richtung. Endlich kam ich zu einem Autobahnzubringer und dann sah ich den ersehnten Wegweiser in die Richtung Padova/Bologna. Ich zeigte meine Begeisterung, die aber mein Sohn sofort abkühlte.

               „Ich weiß nicht, Papa, aber der Wegweiser wurde gerade von zwei Arbeitern abgedeckt. Glaubst du, er wäre noch gültig?“                           

               War es nicht. Die Einfahrt auf die Autobahn wurde gerade gesperrt und der Wegweiser der Umleitung führte uns unbeirrt direkt zurück in die Stadt. Sie können einmal raten, wohin. Natürlich, direkt zu der uns bereits gut bekannten Straßensperre im Stadtzentrum.  

               Keine Angst. Nach einem mehr als halbstündigen Kampf haben wir Ravenna doch verlassen können, die Stadt wollte einfach nur, dass wir sie noch länger genießen konnten.

               Danke! Wir kommen wieder.

Jaro je zase jednou tady

Všichni jsou nadšení až euforičtí, tak úplně je nechápu. Především jsem musel odložit do sklepa mé lyže. Sice jsem letos zvládl na lyžích 16 dní, což je slušný průměr, ale teď je sezóna definitivně u konce a brzy na mě bude čekat nepříliš milovaný bicykl, abych si udržel levé koleno ve stavu jen částečného rozpadu. Dále lidi jsou nemocní, tradičně jaro se stařečky zamává a naše ambulance praská ve švech a zoufale se nedostává lůžek. A nakonec je třeba zkontrolovat šatník od kabátu až po boty a zjistit, co už není použitelné a co je třeba dokoupit, což je samozřejmě pro normálního chlapa patřičné martyrium. Ostatně nesnáším ten cibulový efekt oblékání, typický pro jarní měsíce, kdy máte ráno teploty těsně nad nulou a odpoledne dvacet stupňů, takže svetr a bundu vynáším z práce v ruce. 

               Ještě že má člověk zahrádku, která ho dokáže s novou situací jak takž smířit. Ovšem i tady je třeba udělat inventuru, zaznamenat zimou způsobené ztráty, z nichž některé jsou hodně bolestivé. Ale jinak se nedá.

               Potěšující bylo, že má bobkovitě přečkala zimu ve skvělém stavu. Určitě se na tom podepsala moje nová taktika slunečních zábran, které jsem před ni postavil. Místo abych bobkovišni zakryl – což jsem dělal až do minulého roku, kdy mi ji skoro sežrala plíseň, postavil jsem před ni jen zábrany. Ženě se vůbec nelíbily a frkala mi celou zimu, že jsou škaredé a že nejsou sexy. Přiznejme si, že v určitém věku nehraje pojem sexy až tak stěžejní roli a jde především o přežití. Bobkovišně se zachovala správně, přežila zimu velmi dobře a – mezi námi – docela sexy vypadá. Brzy ale bude potřebovat první postřik, aby ji nesežrala plíseň a škůdci, při inventuře ve sklepě jsem zjistil, že mi něco postřiku z minulého roku ještě zůstalo, bobkovitě je tedy báseň o úspěchu.

               Překvapivě velké ztráty zaznamenala tuto zimu levandule. A nejen ta, na které se pravidelně vytáčela má dcera se svou Škodou Fabií, když od nás odvážela své dcery, tedy naše vnučky, a místo na otáčení auta bylo pro ni a její malé auto prostě ještě pořád malé. Ne že by mě škody na levanduli nějak příliš vzrušovaly, ale zkuste dostat ze země uschlý keřík tohohle plevele! Má kořeny, že byste nevěřili!

               Ještě hůř dopadl vřes na balkóně. Chtěl jsem ho teď na jaře přesadit na skalku, ovšem zjistil, jsem, že přes zimní měsíce uschnul. Manželka tvrdila, že ho pravidelně zalévala – balkón je totiž přímo u její ložnice. Neprotiřečím jí, protože se to nevyplatí, ale tajně si myslím, že zalévané kytky vypadají jinak. Tyhle šly do biologického odpadu. Manželka tam vysadila pelargónie, doufám, že je čeká lepší osud.

               Napínavou věcí je vždy otázka, zda se podaří uvést do použitelného stavu zahradní techniku. Náš robot na kosení trávy jsem vynesl ze sklepa, ovšem odmítal pracovat, dokud jsem na něm nenašel hlavní vypínač. Celkem ho chápu, že proud samotný nestačí, dokud není mašinka zapnutá.  Po třech dnech jedno nečinnosti mi to začalo být nápadné, dal jsem se do hledání (přečetl jsem si konečně návod, podle Murphyho zákona, že když selhaly všechny pokusy uvést přístroj do chodu, je čas přečíst si ho) a robot zase běhá a kosí. Vnučky už tolik nefascinuje jako minulého roku, věci se prostě okoukají, dále mu ale říkají ovečka a obávám se, že až uvidí ovci živou, nebudou chtít věřit, že to je opravdu ona a budou argumentovat, že ovečka u dědy vypadá úplně jinak. Vítejte v moderním světě našich dětí.

               Jako obvykle nebylo snadné nastartovat kosačku na trávu. Tu používám teď jen na kusy zahrady, kam se robot nedostane, což trvá jen deset minut místo někdejší hodiny a navíc jen každý druhý týden místo každotýdenního kosení. Ta potvora si vždy přes zimu zvykne na dobu nečinnosti a nemá ani nejmenší chuť ji ukončit. Je to vždy půlhodinový boj, s doplňováním benzínu, kontrolou oleje, startovacího mechanismu, potom dvacetkrát až třicetkrát startovat, než poprvé a hodně nerada naskočí a hned zase chcípne. Nakonec naskočila, opět jsem se přesvědčil, že agresivita, ztráta nervů a vzteklý křik v rodné řeči, děsící sousedy, kteří nerozeznají češtinu od arabštiny, není dobrou taktikou. Jen trpělivost, zabezpečená pořádným šlukem whisky, se opět osvědčila jako správná metoda.

               Zavlažovací zařízení jsem ještě neaktivoval. Zaktivovalo se překvapivě samo. I když byl celý systém ve sklepě vypnutý, v okamžiku kdy jsem začal doplňovat vodu do whirpoolu (klesla v něm přes zimu povážlivě hladina, obávám se netěsnosti, což by znamenalo opraváře a nemalé finanční náklady) vylezly najednou ty hlavy zavlažování ze země a začaly kropit. Ovšem ze čtyř okruhů jen jeden a to ten okolo whirpoolu. Neptejte se mě, proč to tak bylo, zřejmě mě chtěly jen odehnat. Když jsem o týden později stejně zaktivoval mou hadici s vodou, už se neobjevily a zůstaly pod zemí.  O dva dny později zlobily znova. Technika si žije prostě svým vlastním životem. Doufám, že mi to bude moci vysvětlit náš zahradník, který ten systém do země instaloval, obávám se, že ani on nebude pro to mít žádné vysvětlení.

               Kupodivu mravenci vylezli jen mezi kameny dlažby, na trávníku zatím neřádí. Mimořádně žhavé léto minulého roku je očividně zahnalo do hluboké ilegality. Přesto jsem koupil návnadu, člověk nikdy neví a pustit si je do domu, jako se jim to podařilo minulý rok, když jim by v pozdním jaru i celý můj trávník na zahrádce jako životní prostor už příliš malý, se mi nechce. Když už byli minulého roku příliš drzí, spálilo je slunce. NENÍ MI JICH LÍTO.

               Krtci se chválabohu od roku 2013 neobjevují. Tehdy se, chudinky, všichni utopili při poslední přírodní katastrofě  – potopě, která postihla naši obec a bohužel i náš dům. Dokážu bez nich žít docela dobře, jejich přítomnost mi nechybí.

               Ovšem co mě znepokojuje je, že se neobjevili naši kosi. V tuto dobu tu už vždy bývali a přiváděli mě k šílenství svou snahou stavět si hnízdo přímo nad naším vchodem do domu. Nejsou tu, hnízdo nestavějí. Doufám, že se mladý tak urazil, že jsem mu jeho stavební pokusy o černou stavbu celkem sedmkrát zmařil, že si našel bejvák někde jinde. Nepřál bych mu v žádném případě, aby se mu něco stalo na cestě z Afriky k nám. Středozemní moře je stále nebezpečnější destinací.

               Možná se jim u nás přestalo líbit, což by mě mrzelo přirozeně taky. Až na jejich ilegální stavební aktivity jsme si na ně docela zvykli. Horší je, že se naše zahrádka VELMI líbí sousedovu kocourovi, dokonce tak, že už si pozval dva kamarády. Jeden je černý jako uhel, druhý mourovatý a třetí černý s bílými ponožkami.  Některý z nich přespává na mém autě, nevím, který to je, možná se střídají. Už jsem se s tím smířil. Ale jestli začnou čurat po trávníku, tak za sebe neručím.

               Pampelišky svůj boj se mnou už víceméně vzdaly. Ještě se občas objeví zoufalý osamělec, který to chce vyzkoušet, ale skončí pokaždé v biologickém odpadu, tuto bitvu můžu vyhlásit za vyhranou. Ne ovšem boj proti:

  1. Popenci
  2. Jeteli
  3. Mechu

Tito tři škůdci mého anglického trávníku se chovají spíš ofenzívně. Dobrá, mech jsem posypal železem, nesnáší to, vzteká se, ale chcípne. S jetelí a popencem je to horší. Velmi profitují z aického kosení trávy, protože se oba přikrčí a kosačka jim přejede nad hlavou. Použil jsem opět jednou hnojivo „Substral mit Unkrautvenichter“, čili „Hnojivo s ničitelem plevele“ který by měl zachovat pouze jednoděložní trávy a všechny ostatní rostliny, čili i jetelinu či popenec, zahubit. Už jsem si ale zvykl na to, že činek tohoto hnojiva závisí velmi na subjektivním hodnocení daných rostlin. Tedy zda se považují za plevel a nechají se vyhubit, či zda se naopak považují za plnohodnotného účastníka trávníkového života a cítí se být pohnojeny a rostou o to lépe. Minulý rok neměly ani jetel ani popenec náhled své nežádoucnosti. Ovšem, otázka je, zda je anglický trávník v čase Brexitu vůbec ještě „in“.

               Vysadil jsem bylinky na zahradě, slimáci se zatím neobjevili. Loni mi sežrali petrželku za jedinou noc, kdykoliv jsem ji vysadil, druhého rána už tam nebylo nic. Stejně se dařilo i bazalce, letos mám zásoby zrn, které mají ty potvory odstrašovat. Zasadil jsem petrželku, celer, bazalku, rozmarýn, oregano, feferonky i mé oblíbené papričky Habanero atd. atd., zasel ředkvičku a kopr. Zatím přežívají, nikdo je nežere. Doufám, že to tak i zůstane.

               V boji proti škůdcům jsem ovšem podcenil toho největšího. Když jsem se pak jednou ráno vrátil domů po vražedné noční službě, myslel jsem nejprve, že mám halucinace, protože jsem celou noc nespal. Nebylo tomu tak. Manželka využila mou nepřítomnost a pozvala do zahrady nějaké zahradníky. Prý je viděla ořezávat vrbu u souseda a tak je pozvala i k nám. Vyřádili se pořádně. Dobrá, japonskou třešni – sakuru – i jedličku jakož i magnolii za domem ostříhali dobře, ovšem právě dva keře, které lezly ženě nesmírně na nervy, a už roky stále útočila, že je je třeba odstranit, dopadly oba katastrofálně. Mohla to být opravdu náhoda, jak ona tvrdí? Zda se u nich dá něco zachránit, to hodně zpochybňuji, zřejmě je bude třeba vykopat – manželka bude muset ony šikovné zahradník pozvat ještě jednou. Ten keř vpředu mě až tak nemrzí, ten už stejně měl být odstraněn a zachránila ho jen skutečnost, že naše vnučka Veronika miluje dělat v jeho stínu „piknik“. To si bude muset manželka s vnučkou vyřídit sama. Ale ten zadní, moje hrdost a láska!!! Následovaly dva týdny tiché domácnosti, protože mě jakýkoliv pohled do zahrady nutil k pláči. 

Žena mou reakci nechápala. Prý čekala pochvalu a já se chovám, jako by se s tím zahradníkem vyspala. Vysvětlil jsem jí, že to by zdaleka nebyl takový malér. Nakonec jsem to nějak strávil. Co jsem měl dělat? Ponechat zahrádku v manželčině péči hrozilo příliš velkou katastrofou. Ten keř prý zase obroste. Nevím, zatím se k tomu moc nemá.

Skutečnost, že moje žena tuto událost přežila bez větší újmy na zdraví, je podle mého soudu dostatečným důkazem, že ji po třiceti šesti letech manželství pořád ještě miluji.

               Ano, milá Eszter, jaro je prostě napínavým obdobím roku. Je třeba se s tou skutečností smířit a nenechat se snadno vyvést z míry. Nezapomeňme na pěkné slovenské přísloví: „Marec, poberaj sa starec“.  Potom jsem už za vodou, je duben, čili po slovensky apríl.

Den blbec

Znáte to.To je takzvaný „den blbec“, kdy doslova nic nejde, kdy se všechno kazí, kdy máte pocit, že jste ve špatném filmu a rádi byste vystoupili, vypnuli ho, odešli z kina, jenže ono to nejde. Protože v tom špatném filmu hrajete hlavní roli a osud nepovolí.

               V podstatě to ráno ani tak špatně nevypadalo. Dokonce jsem i ranní vstávání o půl šesté zvládl překvapivě dobře, při ranní hygieně nebyly žádné problémy, auto naskočilo a odvezlo mě do práce a dokonce i ranní sezení proběhlo v celkem harmonické atmosféře, protože noční služba nebyla zlá a tak nebylo až tak moc co vyprávět. Čili nic mě nevarovalo, co na mě čeká.

               Když jsem přišel na vizitu, nepřítomnost sestry mě až tak nepřekvapila, i když podráždila. Znamenalo to, že mi ji už unesli chirurgové, protože oddělení je multidisciplinární, tedy leží zde jak chirurgičtí tak i internističtí pacienti a chirurgové byli prostě rychlejší. Rozhodl jsem se sestřičku zavolat, abych se dozvěděl, jak to uděláme. Zavolal jsem ze sesterského centrálního bodu a vedle mě začal zvonit odložený telefon. Zapomněla si ho na stole. Pochopil jsem tedy, že tudy cesta nevede a šel se podívat, na kterém pokoji svítí zelené světlo jako ukazovatel přítomnosti vizity. Nesvítilo nikde. To zelené světlo se spouští po vstupu do pokoje a sestra je ho povinna aktivovat, aby byla nalezitelná. Neudělala to, zapomněla.  To už mě poněkud rozhodilo, rozhodl jsem se ale, že vizitu provedu sám. Koneckonců jsem měl na tomhle oddělení jen tři pacienty. Jeden z nich mi bezmála při vizitě vypadl z postele, ale zachytil jsem ho a uložil provizorně zpět na lůžko, zakázal mu hýbat se, požadavky na další vyšetření jsem do počítače zadal sám a myslel jsem si, že jsem to všechno zvládl.

               Vtom mi zavolal náš Gernot (všeuměl zodpovědný za transport pacientů), jestli vím, že mám jednu pacientku i na jiném chirurgickém oddělení. Nevěděl jsem to a tato skutečnost mi už pohnula žlučí. Od kolegů by bylo kolegiální, kdyby mě o takové skutečnosti informovali. Ranní sezení se koná právě za takovým účelem. Ale prodýchal jsem to. Šel jsem tedy na chirurgické oddělení a našel dokonce sestru, ochotnou se mnou na vizitu jít. Tam jsem zjistil, že s pacientkou bude hodně práce. Bylo pro ni objednáno několik krevních konzerv, chybělo ještě několik vyšetření a navíc ji bylo třeba odpoledne propustit domů a tedy pro ni nadiktovat propouštěcí zprávu. Pochopil, jsem, že vzhledem ke skutečnosti, že budu zavřen celý den na endoskopii a čeká na mě deset kolonoskopií a pět gastroskopií, to prostě nestihnu. Zavolal jsem tedy naši turnusarztku, která mi byla přidělena, abych práci delegoval.  Nezvedla telefon, protože byl vypnutý. Zavolal jsem na oddělení, na kterém měla být, a požádal sestru, aby milou kolegyni poslala na chirurgii. Když se ani za pět minut neobjevila, šel jsem ji hledat osobně. Právě v klidu odebírala krev, o svém vypnutém telefonu nic nevěděla, ani o tom, že měla přijít na chirurgii za mnou na vizitu. Sestřičky se na mně přátelsky usmívaly, nechtěly prý pani doktorku rušit při práci. Zkousl jsem to, vysvětlil jí, co má dělat a odebral se do endoskopie.

               Začínáme vždy kolonoskopiemi, ale teď ležela pacientka v posteli v místnosti vyhrazeném pro gastroskopie. Podivil jsem se, ale sestřička Rosemarie mi vysvětlila, že je to urgentní vyšetření, a že pacientka je z chirurgického oddělení a proto se mě netýká. Uklidnilo mě to jen na velmi krátkou dobu. Vzápětí totiž zavolal chirurg, že nikdo z jeho kolegů teď nemá čas, pacientka ale zřejmě krvácí, protože má černou stolici a její krevní obraz se zhoršil natolik, že potřebuje krevní konzervy a zda bych to vyšetření pro chirurgy neudělal. Co by člověk pro kolegy neudělal! Samozřejmě, že paní měla krvácející vředy v dvanáctníku, zřejmě v důsledku analgetické léčby. Podařilo se mi to krvácení zastavit, ale stálo mě to hodně sil. Poté mi sestřička Petra oznámila, že se necítí dobře, protože jí v noci zemřela švagrová. Mladá žena s nádorem papily Vateriho, tu diagnózu jsem jí našel před dvěma roky já sám. Chtěl jsem poslat plačící sestřičku domů, ale odmítla a řekla, že se pokusí zůstat a pracovat, protože doma by byla sama a chytla by depresi. To jsem chápal. Když se přesvědčila, že jsem to pochopil, informovala mě, že se pokazila jedna ze dvou myček na přístroje (nová a týden předtím zabudovaná a aktivovaná) takže budeme mít prostě málo přístrojů a ona nemá vůbec představu o tom, jak ten program, co na nás čeká, máme zvládnout. Začal jsem ztěžka dýchat.

               Nicméně v takových situacích je jen jedna metoda. Prostě pracovat dál. Hned první pacient na kolonoskopii nás překvapil vysokou srdeční frekvencí 127/minutu. Tvrdil, že má strach. Zeptal jsem se ho, zda má strach z pěkných žen (Petra je opravdu velmi hezká žena). Řekl, že ne, ale z toho vyšetření. Píchli jsme mu tedy léky na spaní ale i poté, co spal jako nemluvně, běželo jeho srdce tvrdošíjně rychlostí 127/minutu. Bylo jasné, že něco nehraje, hned poté, co jsem byl s kolonoskopií hotov, dal jsem natočit EKG a zjistil jsem podle očekávání, že pacient má flutter předsíní, tedy něco, co bychom neměli ignorovat. Od spícího muže jsem se nemohl o jeho srdci nic dozvědět, naštěstí je ale dokumentace v počítači, a tam jsem se dozvěděl, že mu před deseti lety diagnostikovali v Grazu hypertrofickou kardiomyopatii a objednali ho do odborné ambulance, kterou ale nikdy nenavštívil. Vinný sklípek ležel prostě na cestě k oné ambulanci a on se za něj očividně nikdy nedostal. Našel jsem opět mou mladou kolegyni, která si už mezitím zapnula telefon, a vysvětlil jí, co všechno s tím pacientem má udělat, než se dostanu k tomu, abych mu mohl udělat echokardiografii a ona se z toho zhroutila. Naštěstí se mi podařilo najít asistenta, schopného mladého kolegu a problém oddelegovat na něho. Vrátil jsem se do endoskopie.

               Vtom mi zavolala manželka. Byla na vzdělávání ve Vídni a právě se dozvěděla, že u nás na intenzivce leží kolega pneumolog, kterého ona v Grazu léčí. Prý čeká na mě a chce se mnou hovořit. Tedy rychle jednu koloskopii a než se další pacient převlékl, sprintem na intenzivku. Kolega se velmi potěšil a já jsem rychle pověřil stejného mladého asistenta, který se už měl zabývat oním flutterem předsíní, telefonátem do Grazu. Vysvětlil jsem mu, kterého lékaře má v Grazu v nepřítomnosti mé ženy zavolat a zařídit s ním převzetí nemocného kolegy do Grazu, protože tam na něj stejně právě čekali, jenže mezitím pro zhoršení stavu v noci skončil u nás.

               Vrátil jsem se do endoskopie a tam jsem zastihl zoufalou sestřičku Rosemarie. Právě zjistila, že v počítači založila nález k špatnému pacientovi a teď se to už nedalo změnit. Nezbylo mi, než po vyšetření napsat nález pod oním špatným jménem a poté zavolat počítačového technika, vylíčit mu celý problém a požádat ho, aby to uvedl do pořádku. Odpověděl podle očekávání, že on to udělat nemůže, že to nahlásí do centrály a tam to SNAD vyřeší. Samozřejmě budu muset na konci dne zjistit, zda to udělali a zprávu potvrdit.

               Vtom jsem dostal zprávu z ambulance, že zavolala má dlouholetá pacientka, která měla přijít do ambulance na vyšetření, že nepřijde, protože se jí ulevilo a tak mou pomoc zas až tak nepotřebuje. To byla první dobrá zpráva za celý den, i když mi samozřejmě narušila program. Nedorazila ale ani jiná pacientka, což mě vzrušilo o něco víc. Jednalo se o 24 letou mladou dámu, která vyšetření nutně potřebovala, protože jsem u ní zjistil Crohnovu chorobu a potřeboval jsem nutně koloskopii na potvrzení diagnózy a zahájení léčby. Už jednou odřekla vyšetření, protože prý byla nachlazená a já jsem pro ni po dlouhém a vzrušeném vyjednávání se staniční sestrou vyjednal rychlý náhradní termín. Tentokrát se ani nenamáhala omluvit. Vděčnosti se tedy nedočkám.

               Přesunul jsem se do gastroskopie. Paní Narath jsem měl odebrat vzorky ze žaludku a dvanáctníku. Zavolal jsem kolegyni na oddělení a zeptal jsem se, zda jim neuniklo, že pacienta bere Warfarin a je pořádně předávkovaná. Odpověděla, že neuniklo, že už jí dali protilátku (Vitamín K) ale nemají čas čekat, zda to bude působit, protože paní má jít odpoledne domů a tak abych ty vzorky odebral. Hned poté, co jsme pacientce píchli jen malé množství uspávací látky, přestala dýchat. Takže rychle masku a dýchat s ní, píchnout protilátku a poté, co začala zase dýchat a zrůžověla, druhý pokus. Ovšem bez uspání se paní předvedla jako velká bojovnice. Zpotili jsme se všichni, než se mi podařilo zavést jí gastroskop do žaludku a odebrat ony požadované vzorky. Naštěstí navzdory předávkování warfarinem nekrvácela.

               Hned, jak jsem byl hotov, mi zavolala kolegyně z ambulance, že tam má pacientku, která nutně potřebuje gastroskopii, protože zvrací krev. Akutní vyšetření. Pacientka zvracela i během vyšetření, a vůbec ne málo, ne ovšem krev ale stolici. Jedná se o takzvané miserere, příznak uzávěru střeva. Vyšetření jsem okamžitě ukončil, ještě než stačila tu stolici vdechnout. Následovalo vyšetření v CT (počítačové tomografii) a pak dlouhé vyjednávání s chirurgy, že taková pacientka patří jim. Protože jednání byla úspěšná zhruba jako vyjednávání o míru v Sýrii, delegoval jsem případ zpět na onu kolegyni, která mi pacientku poslala, a vrátil se do endoskopie.

               Další pacientka si zasloužila můj soucit. Mladá žena se zánětem ve střevě, ale protože hodně štíhlá a vysoká, bylo její střevo tak zamotané, že jsme strávili skoro tři čtvrtě hodiny, než se nám vyšetření podařilo ukončit a odebrat vzorky ze všech jeho částí. Potil jsem krev ve strachu, že bych její střevo mohl perforovat. Neperforoval jsem.

               Další pacient si ovšem už můj soucit nezasloužil. Zjistil jsem, že bere Aspirin, aniž se dalo zjistit, proč. Pro zákroky ve střevě to může být dost velký problém, protože i malé dávky aspirinu dokážou vyvolat po endoskopických zákrocích jako je například odstranění polypů, krvácení. On sám taky nevěděl, proč ho bere, ovšem horší bylo, že nevěděl, zda ho bral i v posledních dnech. Když jsem mu vysvětlil, proč je důležité to vědět, začal na mě agresivně křičet, že to přece není jeho povinnost vědět, co bral a co nebral. Tak jsme ho uspali a samozřejmě měl ve střevu velkého plochého polypa, jehož odstranění bylo vysoce rizikové. Protože on můj soucit neměl, rozhodl jsem se přehrát míč zpět na něho. Polypa jsem nechal tam, kde byl a do nálezu napsal, že ho rádi odstraníme, až bude pacient spolehlivě 5 dní bez aspirínu. A že by nebylo od věci, kdyby to střevo pořádně vyčistil, po celou dobu vyšetření jsem se totiž koupal v jeho stolici.

               A poté mi zavolala ta stejná kolegyně, které se přece jen podařilo umístit onu předchozí pacientku na chirurgii, že jí v ambulanci krvácí další postarší dáma (ročník 1929) a že potřebuje akutní gastroskopii…. V té chvíli se definitivně zdekompenzovala sestřička Petra.

               Poté, co jsem ještě udělal srdeční ultrazvuk u onoho pacienta s poruchami srdečního rytmu (mladý kolega asistent na to zapomněl) zjistil jsem, že propouštěcí zpráva pacientky ležící na chirurgii není ještě hotová, protože se podání krevních konzerv „protáhlo“ a krevní obraz po nich ještě nebyl kontrolován. Prý je krev v laboratoři. Nesnažil jsem se zjistit, proč se podání krevních konzerv tak protáhlo, na to už jsem neměl sílu. Dovlekl jsem se tedy na ono oddělení a našel tam překvapené sestry, které o nějaké krvi v laboratoři neměly tušení. Z čehož jsem i přes už značnou psychickou únavu pochopil, že ji neodebraly. Přinutil jsem se z posledních sil být milý a požádal jsem sestřičky, aby tu krev tedy laskavě odebraly a poté o výsledku informovaly službukonající lékařku. Poté jsem kolegyni zavolal, vysvětlil jí okolnosti a požádal ji, aby se na onen krevní obraz podívala, až bude hotový, o čemž ji sestřičky určitě přes moje prosby určitě zapomenou informovat a pak potvrdila propouštěcí zprávu a poslala onu dámu domů.

               Jsou dny jako tento. Naštěstí na to mají Rakušáci pěknou zkratku ADSGV. Což znamená „Auch dieser Scheiß geht vorbei“ Velmi volný a s vynecháním neslušných slov se tato věta dá přeložit jako „I tenhle průser jednou přejde.“

               Přešel.

               Cesta k mamince, která následovala, mi ten nepovedený den v nemocnici vykompenzovala, Nikde jsem nestál – ani ve Vídni, ani u Mušova a stihl jsem tedy cestu k ní v rekordním čase čtyři a půl hodiny. Takže vidíte – člověk musí jen vydržet.

Treviso

               Dieses kleine italienische Nest (o.k., immerhin hat Treviso über 80 000 Einwohner, duckt sich aber neben seine große Schwester Venedig und wirkt dadurch kleiner als es ist) entdeckte ich eher durch Zufall und zwar unterwegs zur Proseccostraße. Treviso ist nämlich der größte Produzent dieses berühmten Weines, obwohl ein echtes Zentrum von Prosecco ist natürlich Valdobiadenne in den Voralpen und die Proseccostrasse führt uns zwischen dieses Städtchen und einen anderen romantischen Ort namens Conegliano. Dort gibt es überall auf steilen Hängen Weingüter mit Weinreben, deren Saft wahrscheinlich nicht wirklich trinkbar wäre, hätten Italiener nicht wieder einmal eine kreative Idee gehabt und hätten sie aus ihm nicht einen Sprudelwein gemacht. Natürlich ließen sie sich gleich die Marke patentieren, Prosecco darf also nur in dieser Region angebaut werden. Es entstand ein leichter erfrischender Wein, geeignet als Aperitif bei jeder Gelegenheit oder als ein Wilkommensgetränk und das Business wurde geboren.

               Treviso rühmt sich der Massenproduktion dieses Getränkes allerdings nicht, es versucht sich als „Citta d´aqua“ zu positionieren, also eine „Wasserstadt“ und bemüht sich um einen Vergleich mit dem nahen Venedig. Die Kanäle, die durch die Stadt fließen und nebenbei auch um die Stadtbefestigung aus dem Beginn des sechzehntes Jahrhunderts einen Wassergraben bilden, entstanden aus dem Fluss Sile, der durch die Stadt fließt. Genauer gesagt, aus seinem Zufluss Botteniga, der im Norden in die Stadt mündet und hier bei der „Ponte Fra Giocondo“ sich in drei Hauptströme teilt, aus denen dann die Menschen in Treviso ihre Kanäle schufen. Die Wasserströmung von der Brücke des Vaters Giocondo zu beobachten ist ein schönes Erlebnis. Der schönste Eingang in die Stadt ist über die Brücke „San Martino“ im Süden. Die Kanäle sind zahlreich und schön, besonders um den Fischmarkt, der auf einer Insel in dem reißenden Fluss steht, und sie geben der Stadt ein spezifisches Flair. Obwohl, um ehrlich zu sein – Venedig ist es nicht.

               Weil mir Treviso bei meinem ersten Besuch gefiel, wählte ich es als den Stützpunkt für unseren Ausflug in die venezianische Region, besonders dann für den Besuch von Venedig selbst. Ich hatte keine Lust, mit Auto oder mit einem überteuerten Schiff nach Venedig zu fahren. Von Treviso geht es einfach mit dem Zug, die Reise dauert ungefähr zwanzig Minuten und die Züge fahren jede Stunde. Treviso war ein treuer Vasall von Venedig – infolge der geringen Entfernung von dem mächtigen Nachbar durfte es sich wahrscheinlich nichts anderes als Treue leisten, es wurde ein Teil der Serenissima bereits im Jahr 1344. Diese Verbindung brachte allerdings der Stadt den Wohlstand, übrigens floss aus den Brüsten der „Busigen Fontäne – Fontana delle Tette“ auf der „Piazza dei Signori“ drei Tage lang im Jahr bei der Gelegenheit der Ernennung eines neuen Gouverneurs Rot- und  Weißwein. Ich konnte nicht erfahren, ob sich dabei um Prosecco oder um einen importierten Wein handelte.

               Aus Treviso stammte die Familie Da Romano. Das berühmteste Mitglied der Familie, Ezzelino da Romano war der Schwiegersohn Kaiser Friedrichs II. und in seinem Namen verwaltete er ganz Norditalien. Treviso war also ghibellinisch, es war allerdings nicht bereit, sich mit der brutalen Herrschaft der Familie da Romano dauerhaft abzufinden. Solange hier der unglaublich grausame Ezzelino das Sagen hatte, trauten sich die Menschen nicht, etwas einzuwenden. Gleich nach seinem Tod im Jahr 1259 machten sie aber einen Aufstand, verbanden sich mit jedem, der dazu bereit war, also mit Venedig, Vicenza, Mantua, Verona und sogar der Papst Alexander IV. eilte zur Hilfe, und mit geeinigten Kräften ist es gelungen, Ezzelinos Sohn Alberico zu besiegen und gefangen zu nehmen. Die Rache für die Schreckherrschaft seines Vaters war furchtbar. Alberico wurde am den Hauptplatz von Treviso lebend verbrannt –  die Ghibellinen durften letztendlich für Häretiker gehalten werden.

               Der Dom in Treviso „Duomo Cattedrale San Pietro“ ist ein gigantischer und unglaublich chaotischer Bau, eine Mischung aller Baustile, die man sich nur vorstellen kann, von der Gotik bis zur klassistischen Fassade mit riesigen bunt bemalten ionischen Säulen.

Im Inneren gibt es nicht zu viel zu sehen, immerhin wurde die Kirche im Jahr 1944 beinahe zerstört. Aus der ursprünglichen Innenausschmückung blieb nur sehr wenig erhalten, zum Beispiel die romanische Krypta, die Fresken von Il Porderone oder ein Bild von Tizian. Auf dem Platz vor der Kirche „Piazza del Duomo“ sind die blühenden Fikusbäume das Schönste, was man dort sehen kann.

               Das wahre Zentrum der Stadt ist nämlich ein ziemlich kleiner Platz, die „Piazza die Signori“ und der ist der schönste in der Stadt. Der Platz wird von dem „Palazzo die Trecento“ also „Palast der dreißiger“ beherrscht, so viele gab es gewählter Vertreter der Stadt. Hier gibt es Restaurants, teilweise im Gebäude, teilweise unter den Zelten vor dem Gebäude, an der Wand der Präfektur gibt es natürlich den unverzichtbaren Löwen des Heiligen Markus.

Alle Gebäude sind im Stil der venezianischen Gotik und aus roten Backsteinen und mit einem Bogengang gebaut. Gleich nebenan auf einem kleinen Platz gibt es die Zentrale der weltberühmten Marke Benetton. Hier haben im Jahr 1965 vier Geschwister der Familie Benetton Luciano, Gilberto, Giuliana und Carlo ein Familienunternehmen gegründet, das bis heute ein großer Spieler in der Modenwelt blieb.

Ein paar Schritte weiter gibt es eine Loggia im Stil der Renaissance die „Loggia dei Cavalieri“ und nur ein paar Schritte weiter kommt man zum berühmten Fischmarkt. Aus dem Wasser taucht hier eine kleine Meerjungfrau auf, die ihre Brüste keusch mit ihren Händen bedeckt. Sie ist zwar nicht so berühmt wie ihre Schwester in Kopenhagen, sie gefällt mir aber besser. Es ist ein wahrhaft hübsches Mädchen, so ein einfach italienisches.

In der Umgebung vom Fischmarkt gibt es natürlich Fischrestaurants und hier in einem von ihnen abends zu essen ist in Treviso einfach Pflichtprogramm. Wir taten es und bereuten diese Entscheidung nicht. Man kann hier Fische wirklich sehr gut zubereiten.

               Abends entlang der Kanäle mit zahlreichen Wassermühleräder zu bummeln – einer davon in der „Vicolo Molitetto“ dreht sich noch immer – ist eine romantische Angelegenheit, es gibt hier, wie übrigens in jeder italienischen Stadt, genug Bars um einen Stopp zu machen und ein Glas Prosecco oder einen Espresso zu trinken. Die Stadt ist auch überraschend genug grün, besonders um den Fluss Sile. Im Restaurant „Toni del Spin“ spricht der Chef nicht nur Englisch aber sogar auch Deutsch und er kocht auch „Baccala alla Vicentina“. Darüber habe ich bereits geschrieben, diese sehr aromatische Mahlzeit kostet man bestens nur einmal und dann direkt in Vicenza. In Treviso sich auszukennen, ist allerdings nicht ganz einfach und einen Stadtplan zu kaufen ist nicht leicht. In den Geschäften im Zentrum hatten die Italiener keinen zu verkaufen und sie betrachteten uns dank dieses, aus ihrer Sicht seltsamen Wunsches, einen Stadtplan zu besitzen, als verdächtige Individuen. Wir konnten den Plan letztendlich in einem Kiosk nahe des Bahnhofs kaufen. Zum Bahnhof geht man – sollten Sie den Stadtplan nicht auftreiben – auf dem „Corso di Popolo“ und über die Brücke „Ponte San Marino“ auf die „Via Roma“. Und Sie sind am Ziel und dürfen nach Venedig fahren. Bitte, vergessen Sie nicht das Ticket auf dem Gehsteig zu entwerten sonst sind Sie auch mit gekauftem Ticket schwarz unterwegs und riskieren nicht gerade kleine Probleme.

               Die Probleme hatten wir mit dem Parken, allerdings nur dank unserer Unwissenheit. Am nördlichen Rande der Stadt hinter der Stadtmauer gibt es genug Parkplätze, man kommt hierher auf der „Via Fratelli Cairoli“ und auf dem riesigen Platz bei der „Porta Manzoni“ gibt es genug Platz. Aber Achtung! Erstens – Samstag ist ein Arbeitstag, also auch am Samstag wird fürs Parken bis zu den Abendstunden gezahlt  und am Dienstag ist hier ein Markt und geparkte Autos werden kostenpflichtig  abgeschleppt. Wir hatten Glück. Als ich am Montagabend für die letzte Abendstunde zahlen wollte (in der Nacht und am Sonntag parkt man kostenlos), teilte mir der Automat mit, dass ich bis Dienstag 15:45 Uhr bezahlt habe. Das machte mich stutzig. In weiterer Folge habe ich erfahren, dass am Dienstag bis 15:00 ist das Parken hier strengst verboten. Zum  Glück gibt es einen anderen öffentlichen Parkplatz nur einige hundert Meter weiter westlich im „Giardini publici“, dort kann man problemlos parken.                              

Eine echte Dominante der Stadt ist die Dominikanerkirche San Nicolo, gebaut logisch am Rande des historischen Stadtzentrums nahe der Stadtmauer und der Kanäle.

Es ist ein gotischer Bau, er wurde mehr als hundert Jahre lang gebaut, der Baubeginn war im Jahr 1282. An die monumentale Kirche lehnt sich ein Kloster mit einem imposanten Saal die „Sala dei Capitolo dei Domenicani“ an. In diesem Saal gibt es Bilder von vierzig dominikanischen Mönchen von Tomasso di Modena, einer von ihnen hält in der Hand eine Brille – es soll die älteste Darstellung eines Leseglases sein, die älteren Mönchen ermöglichte, weiterhin lesen und schreiben zu können, was ihre Hauptaufgabe war.

               Die Kirche des heiligen Franciscus ist logischerweise am anderen Stadtende, nahe dem Fischmarkt, hier wurden ein Sohn Dante Allighieris und eine Tochter Franzesco Petrarcas begraben. Mit der Größe der Kirche der Dominikaner kann sich aber diese Kirche nicht messen.  

               Etwas seitlich im östlichen Stadtteil an einem Kanal steht das „Museo di Santa Catarina dei Servi“, im ehemaligen Kloster der heiligen Katharina. Hier gibt es die schönsten Fresken in Treviso direkt in der Kirche oder in der „Kapelle der unschuldigen Kindern“ und ein Zyklus des Martyriums der heiligen Ursula. Den Grundstein für die Sammlungen des „Museo civico“, die sich in der nordwestlichen Ecke der Altstadt befindet, ist die Schenkung von Luigi Bailo, eines Mönches, der sich im neunzehnten Jahrhundert entschloss, alles, was er fand und was irgendeine Beziehung zu seiner Stadt hatte, zu sammeln. Die Leute haben ihn damals für einen Narren gehalten, heute hätten sie ohne ihn viel weniger zu bieten. Archäologische Artefakte aus der römischen sowie auch aus der langobardischen Zeit, Statuen im romanischen Stil, sowie auch eigenartige Grabsteine der Patrizier der Stadt aus Terrakotta. In der Pinakothek gibt es Bilder von Tizian oder Tintoretto.

               Von Treviso kann man nach Asolo fahren, wo sich eine der schönsten Villen, villa Barbaro – natürlich von Andrea Palladio, befindet und nach Bassano di Grappa. Dieses Städtchen an dem Fluss Brenda ist zauberhaft. Übrigens, gerade die Brenda mündet in Venedig ins Meer, auf den Inseln in ihrer Lagune – tiefer Fluss, also „Rio alto“ gab den Namen dem Stadtzentrum von Venedig sowie auch der berühmten Brücke Rialto. Das Wahrzeichen der Stadt ist die Holzbrücke über den Fluss, die „Ponte degli Alpini“ – natürlich ursprünglich ein Bau von Andrea Palladio (Bassano wurde ein Teil der Venezianischen Republik im Jahr 1404, diese Tatsache bezeugt der Markuslöwe auf dem Hauptplatz). Im ersten Weltkrieg wurde aber die Brücke zerstört und nach dem Krieg dann wiederaufgebaut von den italienischen Gebirgsjägern, deren Namen sie jetzt trägt.

Von der Brücke gibt es wunderschöne Aussichten entweder stromaufwärts auf den reißenden breiten Fluss mit Alpen im Hintergrund und mit einer Festung auf dem höchsten Punkt der  Stadt oder stromabwärts auf wirbelndes Wasser auf einem breiten Wehr einige hundert Meter stromabwärts in Richtung Venedig. Die Festung auf dem höchsten Punkt der Stadt ist eine echte Dominante, die Hauptattraktion der Stadt ist aber Grappa. Ein Weinbrand, der seinen Namen nach dem Berg bekommen hat, der über die Stadt emporragte. Der Berg war der Platz schwerer Kämpfe im ersten Weltkrieg. Nachdem österreichische Generäle  beschlossen hatten, dass der Fluss Piave unüberwindbar sei, versuchten sie lange Monate diesen Berg einzunehmen und dadurch die Kontrolle über das ganze Tal zu gewinnen. Als ihre Offensiven versagten, gingen Italiener bei Vittorio Venetto in die Gegenoffensive, die eine endgültige Niederlage der österreichischen Armee und das Ende der Monarchie bedeutete. In der Stadt gibt es ein Museum Ernest Hemingways, der – damals neunzehnjährig – als freiwilliger Sanitäter in der italienischen Armee diente und nach dem Durchbruch der Deutschen bei Caporetto (heute Kobrid in Slowenien) die italienische Armee verlassen hat. Er schrieb darüber seinen ersten Roman „A Farewell to Arms“ (auf Deutsch ein bisschen merkwürdig als „In einem andern Land“ übersetzt), was ihm einen Welterfolg und den Durchbruch als Schriftsteller brachte.

               Auf dem Gipfel des „Monte Grappa“ gibt es ein Museum des ersten Weltkrieges mit Schützengräber und Artefakten des kriegerischen Wütens. Man fährt auf einer Bergstraße mit vielen  Kehren hin, da ich aber kein italienisches Wörterbuch mit hatte und nicht wusste, dass das Wort „Cima“ auf Italienisch „Gipfel“ bedeutet und der Weg zu „Cima“ nicht ganz logisch bergabwärts führte, fuhren wir in eine falsche Richtung und das Museum fanden wir nicht. Dafür wurden wir mit wunderschönen Aussichten auf die Alpen belohnt.            

               In Bassano muss man natürlich eine Brennerei von Grappa besuchen. Das taten wir auch, wir stolperten über die Destillerie der Firma Poli (neben der Firma Nardini eine der zwei größten in der Stadt) und weil der Eintritt kostenlos war, gingen wir schauen, wie die Italiener ihren Schnaps brennen.

Aus historischer Sicht weckte mein Interesse gleich im ersten Raum ein Destillationsgerät, das angeblich der berühmte Pietro Andrea Mattioli erfunden hatte. Er war Autor des ersten herausgegebenen Herbariums und der Leibarzt des Königs Ferdinands I. und seines Sohnes Ferdinands von Tirol. Mattioli war, wie alle Wissenschaftler seiner Zeit, auch Alchemist und offensichtlich hat er also etwas Brauchbares und Nützliches erfunden. Herr Mattioli dachte bei dieser Erfindung sicher in erster Linie an das Wohl seiner Patienten. Wir besichtigten die Brennerei, sahen einen Film, der uns die Prinzipien des Erzeugungsvorganges näher brachte. Und dann in einem Raum rochen wir alle Düfte, die Grappa der Firma Poli haben kann. Wahrscheinlich deshalb, um dann beim Kauf von Grappa in einem Souvenirgeschäft, durch das man die Brennerei verlassen durfte, leichter eine Wahl zu treffen. Natürlich konnten wir nicht widerstehen und kauften zwei Flaschen dieses Zaubertrankes. Es erwartete uns eine lange Reise in den italienischen Süden und ein paar Flaschen von gutem Schnaps zu haben, konnte praktisch sein. War es auch.

               Treviso ist also ein guter und gemütlicher Ausgangspunkt für viele interessante Ausflüge in die ganze „Terra Ferma“, der ehemaligen Venezianischen Republik. Vielleicht komme ich noch einmal hin. Den Stadtplan habe ich doch.