Že nevíte, kde to je? Dobrá trošku pomůžu. Tyhle hory dostaly díky tvaru svých vrcholků jméno podle oblíbeného místního jídla – noků. Jsou až k vrcholu oblé, málo skalnaté a zelené čili by se jednalo zřejmě o noky špenátové. „Nockerle“, tedy noky z mouky vody, bramborů a vajíček jsou typickým slovanským jídlem a Korutany byly dlouho obydleny slovanským obyvatelstvem, než postupně podlehly germanizačnímu tlaku ze severu a až po hradbu hor Karawanken se naučilo mluvit německy – i když ve specifickém a pro rodilé Němce ne příliš srozumitelném dialektu. Je až nápadné, jak se korutanská kuchyně podobá slovenské – dokonce víc než české. Korutanské „nudeln“, tedy pirohy s různou náplní, jsou neodmyslitelnou součástí místní kuchyně.

               Takže už víme, že Nockberge musíme hledat v Korutanech a to na severu země na hranici se Štýrskem a Salcburskem mezi průsmyky Turracherhöhe a Katschberg – obě místa jsou oblíbenými destinacemi pro zimní lyžařskou dovolenou.

               Pohoří Nockberge má jednu atrakci a tou je vysokohorská mýtní silnice Nockalmstrasse. Je dlouhá 35 kilometrů, má 52 serpentin a vyveze vás hned dvakrát nad nadmořskou výšku 2000 metrů nad mořem – pro motorkáře je to pravý ráj. Z východu se na ni dostanete z obce Ebene Reichenau, ze západu z obce Innenkrems. My jsme se ubytovali ve vesnici Mitterndorf, místní části střediskové obce Patergassen. Bydleli jsme na statku Leebhof, spravovaném selkou bez sedláka (utekl, protože bylo na statku na jeho vkus příliš mnoho práce), v naprosto klidném až idylickém prostředí za velmi přijatelnou cenu 300 Euro za tři noci. Patergassen leží na východ od Nockberge, museli jsme tedy na Nockalmstrasse za mýto 20,50 Euro (jak pravil mýtný, padesát je pro mě a dvacet pro šéfa) vjet od Ebene Reichenau.

               Poprvé dosáhnete dvoutisícovou výšku u chaty Glockenhütte. Jmenuje se tak podle zvonice za chatou, kam si můžete zajít zazvonit. Dá se odtud vyrazit na velmi hezkou túru na Klomnock s výškou 2331 metrů na mořem. Žádný strach, startujete z dvoutisícového základního tábora, převýšení je tedy akceptovatelné. Odtud se dá pokračovat po horském hřebeni na Mallnock 2226 m.n.m. Na jeho vrcholu jsou úžasné výhledy, pro návrat se člověk musí rozhodnout buď pro cestu odkud přišel, tedy přes vrchol Klomnocku, nebo zajít za vrchol kopce a pak okolo skalnatého ostrohu Rote Burg zpět k parkovišti. Zvolili jsme druhou možnost. Horský průvodce Nockberge sliboval bezproblémový návrat po vrstevnici, a přitom nestoudně lhal. Mohlo mě trknout, že když návratová cesta vede přes místo zvané „Hoher Steig“, tedy „Vysoká stezka“, že to nebude po rovině. Nebylo. Museli jsme vyšplhat do průsmyku sto metrů nad naše zaparkované auto a až pak jsme směli zpět k chatě. Procházka se tedy změnila v túru střední obtížnosti (v terminologii bratrů Andrášiovců „veľmi ľahkú“), stále ale ještě pro důchodce zvládnutelnou. Na Mallnock se dá vystoupat i z protilehlé strany – dělá to mnohem víc lidí. Je třeba zajet do Bad Kleinkircheimu, do obecní části Sankt Oswald a pak se buď nechat vyvézt lanovkou Brunnachbahn za 20 euro na horní stanici ve výšce 2039 metrů nebo si to dát pěšky od stanice dolní. Ta je ovšem jen ve výšce 1300 metrů, takže pak dělá převýšení bezmála kilometr.

               Druhým místem, kde Nockalmstrasse překonává výšku 2000 metrů nad mořem je Eisentalhöhe – tady se dostanete s autem nebo motorkou dokonce do výšky 2042 metrů.

Odtud se dá poměrně snadno zdolat hlavní vrchol Nockbergů Königstuhl 2336 m.n.m. Není nejvyšší, tím je na korutanské straně Rosennock s 2440 metry a na štýrské straně je to Eisenhut, který má dokonce 2441 metr. Ale Königstuhl platí za hlavní vrchol, možná proto, že je snadno dosažitelný. Buď z už uvedené Eisentalhöhe, nebo od chaty Zechneralm kousek níž a dál na západ. Pro ty, kdo mají rádi větší výzvy, je pak možné vyrazit od Karlsbadu z výšky 1693 m.n.m. Tady se nachází selské tradiční lázně, které je možno za poplatek použít. Rodina Aschbacher provozuje tyto lázně stejně, jak tomu bylo před dvěma sty lety. Žádný elektrický proud, voda teče z Karlsquelle pod domem přímo do vyzděné lázně.

               Mimochodem na nejvyšší korutanský Nock, tedy Rosennock, se dá vystoupat od Erlacherhütte, která se nachází v nadmořské výšce 1665 metrů a dá se k ní dojet po další mýtné cestě (tentokrát jen za 4 eura s tomu odpovídající kvalitou vozovky), najíždí se na ní v „granátovém městečku“ Radentheinu.

               Část Nockbergů se nachází ve Štýrsku i s nejvyšším kopcem tohoto pohoří Eisenhutem. Na ten se dá vystoupat z průsmyku Turracherhöhe, cesta k průsmyku z korutanské strany má sklon až 20 stupňů. Ovšem tuto prosím nepodcenit, jak se to kdysi stalo mně. Je to z průsmyku pět a půl hodiny a zejména, když tam jdete prvního října a den předtím nasněžilo do výšky kyčlí a na túru vyrazíte v jedenáct dopoledne, může to být pak s návratem za světla hodně těsné. Když jsem při běhu zpět k autu v průsmyku dostal při příkrém stoupání, o které tam není nouze, křeče do lýtek a slunce už zapadalo, měl jsem poprvé v životě skutečně strach. Ale zachránila to tehdy kofola, takže jsem lesní cestu našel těsně předtím, než nastala úplná tma.

               O hodně pohodlnější je vyvézt se lanovkou na Kornock a z něj si dát procházku na Riesennock a pak zpět údolím, ve kterém se nacházejí staré stříbrné doly – dolů se člověk může spustit i letní sáňkařskou drahou.

               Pravý „high light“ je poměrně nenápadný Tschiernock. Je jen 2088 metrů vysoký, ale je to poslední „Nock“ směrem na jihozápad a je to úžasný vyhlídkový kopec. Od obce Seeboden na Millstätter See se autem dostanete až do výšky 1700 metrů – opět je třeba platit mýto, tentokrát ale jen 8 Euro. Potom po serpentinách po úzké cestě, kde může být problém minout se s protijedoucím vozidlem (ale při troše dobré vůle to vždycky nějak jde) až k Hansbauerhütte nebo k Sommereggerhütte. Rozcestník je dobře označený, od první chaty vede značkovaná cesta přímo na vrchol, v té druhé je podstatně větší nabídka jídel a provoz už i v červnu. Potom je to těch zhruba 350 výškových metrů na vrchol, kde za pěkného počasí zažijete skutečný sen.

Přímo před vámi na západě se tyčí skupina Hohe Tauern s třítisícovými vrcholy Großer Hafner, Hochalmspitze a Angkogel v pozadí s Großglocknerem. Pod nimi se krčí městečko Gmünd s muzeem Porsche, protože zde mezi horami vyráběla tato automobilka svá auta ale i vojenskou techniku v letech 1944 – 1948, kdy se sem stáhla z neustále bombardovaného Stuttgartu.

Na severu na obzoru jsou vidět skalnaté vrcholy Nízkých Taurů a na jihu Julské Alpy z Triglavem a Mangartem. Přímo pod nohami pak máte Millstättersee a je kousek dál Spittal an der Drau. Procházka po hřebeni k Hochpalfenocku (2099 m.n.m) s odbočkou na vyhlídkový kopec přímo nad jezerem je pak pravým požitkem.

               Pokud máte chuť vidět, jak dokáže člověk přírodu měnit k obrazu svému, pak doporučuji cestu po další mýtné cestě (20 euro mýto) do Maltatalu. Člověk projede městečkem Gmünd do vesnice Malta a pak po serpentinách a do skály prokopanými tunely až k přehradnímu jezeru ve výšce 2000 m.n.m. s hrází vysokou 200 metrů, které spotřebovala víc než milion kubíků betonu.

Po cestě nahoru jsou semafory, protože řada oněch tunelů je jen jednosměrná. U prvního semaforu se musí čekat až 22 minut. Když jsme k němu dorazili, svítilo tam právě číslo 22 a byli jsme druhé auto v řadě. Okolo jezera se dá jít až k Osnabrückerhütte a kdo toho tam ještě nemá dost, pak obtížným výstupem na Zwischenelendscharte (ti, kdo umí německy rozumí, že už jméno tohoto horského přechodu by mělo varovat).        

    Kdo touží pokořit třítisícovku, pak má možnost vylézt na Großen Hafner (3076 m.n.m) nebo na Schneewinkelspitze (3016 m.n.m.) Na tyto dva vrcholy vedou značkované chodníky, na Hochalmspitze, zvanou „Královna Taurů“ která je pokořitelná z Gießenerhütte značkovaná cesta nevede. Ovšem i ty dva značkované vrcholy vyžadují kondičku, jde o výškový rozdíl 1900 či 1400 metrů.

               Ale člověk nemusí jen běhat po horách. Millstättersee je jedno z nejkrásnějších rakouských jezer a má neuvěřitelně čistou vodu. Jenže samotný Millstatt je zcela v privátních rukách. Představa, že byste se tam mohli projít po břehu jezera po nějaké kolonádě, je naprosto zcestná. Všechno je privátní, pláže jsou soukromé, jen na okraji obce je jedna veřejná pláž. Millstatt vznikl jako klášter v jedenáctém století, klášterní komplex tvoří i dnes jádro městečka.

Klášter dal údajně založit slovanský vévoda Domitian, kterému se v jezeře utopil syn. Jiná legenda vypráví o křesťanském misionáři, který, když přišel do této krajiny, naházel do jezera na tisíc pohanských soch (mille statue), podle tohoto činu mělo jezero dostat své jméno. Legenda je sice už dávno vyvrácena, přesto vyčnívá z jezera symbolicky jedna z těchto soch.

               Pokud byste se chtěli ubytovat u jezera, pak raději ne mezi „bohatými a krásnými“ v Millstattu, ale raději v Seebodenu na západě nebo v Döbriachu na východě. Obě tyto obce mají přístup k jezeru, mají veřejné pláže a jsou cenově podstatně přístupnější.

               Pokud je někomu voda v jezeře příliš studená, má možnost zajet o pár kilometrů na východ do Bad Kleinkircheimu. Toto městečko v horském průsmyku ve výšce 1000 metrů nad mořem dosáhnete po cestě přes „město granátů“ Radenthein.  Korutany byly největším nalezištěm granátů, těžily se zde a vozily se k zpracování do Čech, kde dostaly své jméno „Český granát“. Samozřejmě se do Čech vozily proto, že zde existovala tradice zpracování kamenů nalezených v Česku. Ale i ty korutanské se staly „českými“. V Radentheinu je muzeum „Granatium“, podobnou historku si ale vyslechnete i v muzeu v zámku Porcia ve Spittalu an der Drau.

               Bad Kleichkirheim má až dvoje therme, tedy lázně, Sankt Kathrein a Römerbad.

Jsou obě poměrně malé, ale vymasírovat zde údy po horské túře v teplé vodě je velmi příjemné. Bad Kleichkircheim je samozřejmě známý především jako lyžařské středisko. Žije ze slávy svého rodáka Franze Klammera, olympijského vítěze z Innsbrucku v roce 1976. Pochází odtud i další slavný rakouský sjezdový lyžař Armin Assinger, který je momentálně známý spíš jako televizní komentátor – uvádí i rakouského „Milionáře“. Infrastruktura Bad Kleinkircheimu by ale potřebovala dost velkou finanční injekci a modernizaci, je ještě stále z velké části na úrovni slavných sedmdesátých let minulého století. V létě jsou v provozu dvě lanovky, Kaiserburgbahn a už vzpomenutý Brunnachbahn.

               V oblasti Nockbergů tedy najde každý něco. Horské túry nejrůznější obtížnosti s úžasnými výhledy, koupání v jezeře či v lázních nebo i trocha kultury ať už v Gmündu nebo ve Spittalu. A ty „nockerle“ si můžete dát v každé restauraci – nejtypičtější jsou „Käsespätzle“ čili noky se sýrem a s opraženou cibulí – to je hodně syté jídlo i po horské túře.

Když letíte nad Frankfurtem, a to se může vzhledem k tamnímu mezinárodnímu letišti, největšímu v Německu a přestupní stanici pro mezikontinentální lety, stát poměrně často, vidíte, jak se město táhne řadu kilometrů převážně po severním břehu řeky Mohanu (německy Main) a hlavně vás upoutá velká skupina výškových domů, připomínající vzdáleně londýnskou City. Město tedy působí shora jako metropole a ten dojem se zesílí, když se půjdete projít po kilometry dlouhé promenádě po břehu řeky – němčinu tam totiž uslyšíte jen zřídka. I proto se Frankfurtu říká nejmenší evropská metropole – se svými 700 000 obyvateli patří i v Německu jen mezi města střední velikosti.

               Začátky města byly skromné, na rozdíl od západního břehu Rýna, kde se řadilo mnoho římských měst, byl na východním břehu jen prales, divočina a Germáni, kterých se Římani panicky báli. Poprvé je město vzpomenuto v listině Karla Velkého z roku 794 už pod svým jménem Franconofurd – tedy franský brod.  Když člověk dnes stojí na břehu mohutného proudu řeky Mohan, nechápe, jak zde mohl být kdysi důležitý brod. Ovšem tehdy byla řeka mnohem širší než dnes a vytvářela slepá ramena a bažiny, z nichž vyčníval ostrov, na němž nechal Karel vybudovat falc, tedy pevnůstku, ze které pak jeho vnuk Ludvík Němec učinil svou rezidenci – hlavní město říše Karla Velkého Cáchy leželo na území jeho bratra Lothara.

Díky své výhodné poloze na řece spojující Porýní s východním Německem se Frankfurt stal už ve dvanáctém století významným obchodním centrem, ale rozhodující den, který ovlivnil vývoj města dodnes, nastal 11.července 1240. V ten den povolil císař Friedrich II. městu pořádat na podzim veletrh a současně postavil všechny obchodníky, cestující na tento veletrh, pod svou osobní ochranu – což bylo v dobách, kdy se lesy hemžily lapky a loupežníky nezaplatitelné privilegium. S císařem osobně se přece jen nikdo nechtěl tahat za prsty. Jednalo se o první veletrh ve střední Evropě, kam brzy proudili obchodníci z Itálie, Čech, ale i z Flander či z Francie, aby vystavili své zboží. V roce 1330 pak povolil císař Ludvík IV. Bavor městu, které bylo jeho oporou v boji proti papežství, právo na konání „Postního“ neboli jarního veletrhu. Frankfurt se stal definitivně hlavním německým obchodním centrem. Frankfurtská „Messe“ je gigantická a ohromuje svou velikostí návštěvníka i dnes.

Možná hrála v rozhodnutí reformního císaře Friedricha II. roli i skutečnost, že právě ve Frankfurtu byl zvolen německým králem jeho dědeček Friedrich I. Barbarossa. Od roku 1147 se volby německých králů uskutečňovaly už výhradně jen ve Frankfurtu. Stalo se to předpokladem platné volby a tuto skutečnost potvrdil Karel IV. ve své Zlaté bule v roce 1356. V roce 1372 pak Karel učinil Frankfurt svobodným říšským městem, podléhajícím formálně jen císaři osobně, tedy jemu. Peníze z bohatého města stály při tomto rozhodnutí určitě – jak bývá zvykem – „až“ na prvním místě.

Tyto milníky ve vývoji města zosobňují sochy císařů Friedricha Barbarossy, Ludvíka Bavora a Karla IV. na průčelí frankfurtské radnice.

K nim přibyl ještě císař Maxmilián II. první císař, který se nechal ve Frankfurtu nejen zvolit ale i korunovat. (proceduru korunování papežem zrušil už jeho otec Ferdinand I.) Maxmilián se svým laxním přístupem k relikviím zřejmě neměl chuť cestovat až do vzdálených Cách, aby se tam nechal korunovat nad půdou ze Svaté země, odhlédnouc od skurilního zvyku líbat lebku Karla Velkého.  A tak se v roce 1562 uskutečnila ve Frankfurtu první císařská korunovace. V roce 1742 pak musel Frankfurt dokonce zaskočit jako rezidenční město německého císaře. Císař Karel VII. zde hledal útočiště poté, co byla jeho země – Bavorsko – obsazena rakouskými vojsky. Zemřel zde ve svém vyhnanství v paláci Barckhaus an der Zeil. Typická pro frankfurtského obchodního ducha je skutečnost, že tento palác musel v roce 1908 uvolnit místo obchodnímu domu Wronker – peníze byly důležitější než nostalgie nad někdejší císařskou rezidencí. Nemělo to být ve frankfurtských dějinách naposledy.

V roce 1455 začal právě ve Frankfurtu nad Mohanem novověk. Na veletrhu byla vystavena bible Johanna Guttenberga – první tištěná kniha. Knihtisk rozhodujícím způsobem ovlivnil další vývoj dějin, Frankfurt vytěžil ze svého prvenství v prezentaci tištěného slova privilegium uspořádat frankfurtský knižní veletrh – pořádá se zde dodnes, od roku 1480 dvakrát do roka. A od obchodního centra byl už jen krůček k tomu, aby se Frankfurt stal i centrem finančním. A tím i zůstal a jakým! Vedle Londýna je Frankfurt dnes nejvýznamnějším finančním centrem, sídlí zde nejen „Deutsche Bank“ ale i ECB (evropská centrální banka). Dále například Komerční Banka, Ing Di-Ba Bank a samozřejmě i frankfurtská burza, nejdůležitější burza na kontinentě.  Nedávný Brexit pozici Frankfurtu jako finančního centra ještě posílil. Prostě, kdo chce ve finančním světě něco znamenat, nemůže se Frankfurtu vyhnout.

Ale zpět do minulosti. Významným se stal rok 1848. Jako důsledek březnové revoluce došlo k prvním německým volbám a zvolení delegáti byli svoláni do Frankfurtu, kde v Kostele svatého Pavla tvořili pod předsednictvím rakouského arcivévody Johann první německou ústavu. (Pauluskirche stojí mezi náměstím Zeil a Goethovým náměstím u stanice metra Hauptwache). Bohužel skončilo toto shromáždění neúspěchem. Rakousko se se svým plánem velkoněmeckého řešení neprosadilo přes odpor Pruska a pruský král Friedrich Vilém IV. odmítl nabízenou německou císařskou korunu, kterou by musel přijmou z rukou „revolucionářů“.

Frankfurt si podržel svůj význam i v době nacismu, ovšem z 11 134 Židů, kteří v tehdejším finančním centru žili před rokem 1933 a hráli zde velmi podstatnou úlohu, se dožilo konce války 367 z nich. Mezi těmi, kteří byli v Osvětimi zavražděni, byl i Hermann Wronker s celou rodinou. Jenže pak přišla osudová hodina – tedy vlastně hodiny dvě. 18. a 22. března 1944 provedla britská Royal Force dva ničivé nálety, při kterých prakticky srovnala Frankfurt se zemí. Jen chrám svatého Bartoloměje, tedy centrální katedrála, byla částečně ušetřena a zůstala stát jako ruina na poli plném trosek. Zmizel i onen obchodní dům Wronker, jehož majitelé v té době už nežili.

Zatímco v jiných německých městech s po válce snažili obnovit jejich vzhled (v Drážďanech tento proces ještě stále trvá), ve Frankfurtu viděli v uvolněných plochách po historických budovách lákavé parcely pro stavbu výškových paláců bank a dalších ústavů finančního světa. Ty teď naléhají přímo na historické jádro města, dokonce s ním prorůstají a vytvářejí typické frankfurtské panoráma. Kupodivu i proto sem jezdí spousty turistů. Američané či Britové musejí cítit aspoň závan domova – Manhattanu nebo londýnské City.

Pokud tedy do Frankfurtu přijedete – je lehce dostupný jak letadlem, tak vlakem – pak vystoupíte na hlavním nádraží a půjdete pořád rovně až k náměstí nejslavnějšího frankfurtského rodáka Johanna Wolfganga Goetheho, který se zde narodil 28. srpna 1749.

Prožil zde své dětství a po studiích v Lipsku a Štrasburku zde působil jako právník, než byl v roce 1775 pozván vévodou Karlem Augustem do Weimaru, kde pak prožil zbytek svého života. Pokračujete potom k stanici metra Hauptwache a zabočíte doprava. S prohlídkou historického centra města budete hotovi za hodinu.

Hlavní náměstí se podařilo zrekonstruovat. Zde stojí historická radnice Römerberg.

V letech 1405–1408 zde byla vybudována ze dvou domů Römer a Goldener Schwann a koncem devatenáctého století byla rozšířena přikoupením dalších šesti patricijských domů a přebudována architektem Maxem Meckelem do novogotické podoby. Před radnicí stojí nad kašnou socha Justicie.

Na náměstí se nachází i kostel svatého Mikuláše, který upomíná na cestu Martina Luthera na říšský sněm do Wormsu v roce 1521. Existuje poutní cesta Martina Luthera z Eisenachu do Wormsu a Frankfurt je jedna ze zastávek na ní. Luther byl ve Frankfurtu přijat velmi přátelsky, konec konců se jeho knihy skvěle prodávaly, jen v roce 1520 prodal jeden z frankfurtských knihkupců 1400 Lutherových spisů – na onu dobu úžasný obrat – pro srovnání Guttenbergových biblí se prodalo 500 kusů. V roce 1533 se město přihlásilo k Lutherovu učení a až do devatenáctého století mohli katolíci i přes přiznanou svobodu vyznání získat městské občanství jen ve velmi vzácných případech – museli mít prostě hodně peněz.

Hlavním katedrálou je Chrám svatého Bartoloměje. Monumentální gotická budova několik kroků od hlavního náměstí působí vevnitř poměrně skromně. Na její stěně je pamětní deska na jejího stavitele, architekta Maderna Gerthenera, který se ale ukončení stavby nedožil.

Moc víc se ze středověkého města nedochovalo, snad jen s výjimkou Eschenheimerturmu.

To je jediná zachovaná věž někdejšího městského opevnění, kde je dnes restaurace a z novějších „starých“ budov pak palác Thurn und Taxis, komicky vtlačený mezi moderní domy ze skla a železobetonu.

Ty jsou ostatně všude, nejen ve finanční City. Hlavní nákupní centrum je v Galerii Kaufhof Hauptwache. Shoping nemůže ve Frankfurtu chybět a návštěvnice města si ho hodně pochvalují.

Muzea se nacházejí na druhém břehu řeky Mohanu v Museumviertel. Přes řeku vede řada mostů a dvě lávky pro pěší, jedna z nich končí právě u muzea, kde byla v době mé návštěvy výstava děl Renoira a druhou je legendární Železná lávka (Eiserner Steg), která začíná na kraji historického městského centra. Postavena byla v roce 1868 as spojuje historické jádro města se čtvrtí Sachsenhausen na druhém břehu Mohanu. Tvrzení, že tato čtvrť dostala jméno podle kolonie Sasů, které zde měl jako své zajatce usídlit Karel Veliký, je pouhou legendou.

Na rozdíl od muzeí, které jsou vyhnána na druhý břeh – s výjimkou rodného domu Goetheho, rovněž proměněného v muzeum, má Frankfurt až dvě opery, a to na břehu správném, tedy pravém. Stará opera na okraji středověkého města byla postavena v roce 1880. Plánované náklady 2 milionů zlatých byly jinak hospodárnými Frankfurťany překročeny tak velkoryse, že měl císař Vilém I. údajně při slavnostním otevření opery bědovat „Tohle si nemůžu dovolit!“

Vedle této historické budovy má Frankfurt ještě jednu operu v blízkosti City u cesty z centra k nádraží. Postavena byla v roce 1963 a poté, co v roce 1987 v důsledku žhářství vyhořela, byla v roce 1991 obnovena.

K návštěvě města patří samozřejmě i jídlo. S mou obvyklou zvědavostí jsem se vydal na pátrání po frankfurtských specialitách. Vedle sýrových preclíků, které se prodávají všude, jsou velmi populární takzvané „Mettbrötchen“, chlebíčky pro rychlé občerstvení, s mletým syrovým masem a cibulí.

Ovšem kdo navštíví Frankfurt, měl by si rozhodně dát legendární „Zelenou omáčku“. Nemusíte se jí bát, nechutná špatně, nechutná totiž vůbec nijak. Což je vzhledem na její složení skoro zázrak. Základem je sedm bylin: brutnák lékařský, kerblík, řeřicha, petržel, bedrník, šťovík a pažitka. Servíruje se normálně s natvrdo vařenými vejci a bramborem, já jsem se rozhodl pro variantu „Frankfurtského řízku“, což je normální vídeňský řízek (velmi natenko naklepaný) právě s onou zelenou omáčkou.

Původ této záhadné směsi je nejasný. Jednoznačně nesprávná je legenda, podle které omáčku vymyslela Goethova matka Aja. Buď přinesli do Frankfurtu recept v šestnáctém století francouzští hugenoti nebo katoličtí obchodníci z Lombardie ve století osmnáctém. Vzhledem na neexistující chuť této speciality bych tipoval na ony hugenoty – Kalvínovy následníky, o důvodech této mé hypotézy jsem už na mých stránkách psal. (článek Za všechno může Kalvín).

Zapít to můžete jablečným vínem, které patří taky k tradičním frankfurtským produktům, povolení čepovat tento dost drsný nápoj s kyselých jablek s obsahem alkoholu 5 – 7 procent dostali frankfurtští už v roce 1754. Kdo má odvahu a je zvědavý – prosím, na zdraví!

Pozornější posluchači zřejmě zbystřili, když zaslechli souvislost Frankfurt – Vídeň. Samozřejmě jsou to párky, které se ve Vídni jmenují „Frankfurter“ a v Německu obecně „Wiener“. Jako by se k jejich původu nikdo nechtěl znát. Skutečnost je prozaičtější. Recept vymyslel ve Vídni působící řezník Johann Georg Lahner, pocházející z Frankfurtu. Proto se ve Vídni ujal název frankfurtský párek. Jenže v Německu byly tyto párky vyhlášeny rozsudkem Berlínského soudu z roku 1955 za lokální specialitu, a proto se v Německu může tento název používat pouze ve Frankfurtu – přesněji řečeno můžou se tak nazývat pouze párky ve Frankfurtu vyrobené. Proto si zbytek Německa pomohl a nazývá tuto specialitu podle města, kde vznikla – Vídeňské párky. V Rakousku rozsudek německého soudu neplatí – stejně tak jako v Česku, kde se ale používají oba názvy. Jako by se Češi nemohli rozhodnout. Ale hlavně, že chutnají – tedy pokud nejsou z Kosteleckých uzenin.

Frankfurt tu není k tomu, aby si zde člověk život užíval, ale aby vydělával peníze. Ty pak může utratit v mnohem příjemnějším prostředí, například v nedalekém hlavním městě spolkové země Hessen, Wiesbadenu. Tedy, pokud jich na to vydělal dost.

               Když jedete na dovolenou na jih, tedy dost hodně na jih, dokonce poměrně blízko k rovníku, přesněji na Kanárské ostrovy a úplně konkrétně na Tenerifu, očekáváte tak nějak, že tam bude hezky. Zejména tedy na jihu ostrova. Tenerifa je totiž rozdělena klimaticky na dvě části, na zelený sever, kde se pěstují banány a všechny možné ostatní druhy ovoce, protože tam někdy i prší a na suchý nehostinný jih, kde neprší vůbec. Proto tento jih využívají ke svému pobytu turisté, proto není hlavní mezinárodní letiště ostrova v blízkosti hlavního města Sanza Cruz de Tenerife – tam sice taky jedno letiště je, ale přistávají tam místní (rozuměj španělské) linky a levné letecké společnosti jako Rainair – ale na jihu na letišti královny Sofie. Protože v největším turistickém centru ostrova Playa de las Américas prší statisticky viděno pět dní v roce.

               Z toho pohledu jsme tedy této destinaci vyčerpali bezmála celoroční srážkový kontingent. Odlétali jsme z Vídně, kde svítilo sluníčko a teploměr ukazoval dvacet stupňů – jak pravila Christa Kummer, rakouská rosnička, přílišné teplo na dané roční období – na Tenerifě nás přivítal déšť a vydržel nám až do úterka. (Další dny už bylo jen zamračeno, ale voda nahoře došla čili stoletý rekord deštivých dní po sobě jsme nepřekonali). Poctivě počítáno, sobota až úterý jsou čtyři dny, kdy bude ten pátý těžko říct, každopádně by každý další turista letící do této destinace měl být tento rok už v relativním bezpečí, v nebi jim už pro toto místo moc vody zůstat nemohlo. Zatímco jsme se tedy trápili s programem, z Grazu a Vídně nás děti provokovaly zprávami o slunečnu a teplu. Samozřejmě došlo k obratu – u nás přestalo pršet a v Rakousku začalo – to bylo v pátek, tedy den před naším návratem.

               Měl jsem první dny takové deja-vu, přemýšlel jsem, kde jsem už takovou dovolenou zažil. A v pondělí jsem si vzpomněl – bylo to na Islandu. Ovšem byl to tak nějak obrácený poměr. Když jsem se ptal Islanďana v pláštěnce, zda mají na ostrově někdy i pěkně, pravil „Ano, pět dní v roce, ty byly minulý týden.“

               Zažil jsem koneckonců v Albánii nejstudenější léto na posledních sto let (tedy přesněji od začátku sledování, a to bylo někdy okolo roku 1850), měl bych být tedy zvyklý. Jsem. Ale trošku si zanaříkat patří k středoevropské kultuře, takže proč se tomu bránit. Měli jsme přece v hotelu bazén s vyhřívanou mořskou vodou, a to vyhřívanou na dvacet devět stupňů Celsia a potom je vám v podstatě jedno, zda vám prší na hlavu – problém je pouze, když chcete z toho bazénu vylézt. Ta voda, co padá shora, je totiž studenější.

               Dané počasí se nabízí, aby si člověk pronajal auto a vyrazil s deštníkem na poznávačku. Což jsme částečně učinili. Dva dny jsme pobřeží ostrova poznávali pěšky, dva dny jsme se po ostrově pohybovali ve vypůjčeném autě třídy „C“, i když jsem žádal o třídu „B“ protože mi céčko připadalo na ostrovní cesty příliš velké. Nebylo, cesty jsou na Tenerifě v překvapivě dobrém stavu. A třídu „B“ prý pro jednotlivé dny nepůjčují. Proč, to jsem nezjistil. Prostě nepůjčují.

               Ten pěší turismus je možný mezi La Caleta a Los Christanos.

V Los Christianos je přístav odkud vyjíždějí trajekty k La Gomeře, vzdálené 40 minut lodí a kde pravidelně zastavoval na své cestě do Ameriky Kryštof Kolumbus, protože vdova po guvernérovi byla jeho milenkou. Dvakrát denně jezdí odtud i trajekt na La Palmu, ostrov letos tak hrozně zkoušený výbuchem sopky. Samozřejmě je to lákavý cíl, ale cesta tam trvá tři hodiny a trajekt jezdí jen o půl druhé odpoledne a v osm večer. Takže denní výlet trajektem prakticky nemožný. Promenáda po pobřeží má dvě části. Ta delší od Plaza del Duque přes Playa los Amerikas po Los Christianos měří asi deset kilometrů a je do posledního metru prostavěná obchůdky, restauracemi a bary. Ta druhá část směrem na sever na La Caletu je už trošku romantičtější s nádechem přírody. Jedno luxusní obchodní centrum je právě na Plaza del Duque (čili v překladu Vévodovo náměstí), větší je ale na Playa los Americas.

Jmenuje se Siammail a je přímo na dálničním výjezdu 73. Jen o kilometr dál, tedy na výjezdu 74 je místní Aquapark. To pro ty, jejichž děti se pobytem nudí. Jachtový přístav Puerto Cristobal Colon je od Plaza del Duque vzdálený asi jeden kilometr ve směru na jih. Na Playa Faňada v obchodní části El Litoral je nenápadný bar Orangecafé s českou restaurací.

Provozují ho tři česká děvčata, jedna z nich Pavla má manžela Petra, který po ostrově provádí. A čepují tam Budvar, Prazdroj je jen v lahvi. Ovšem jestliže domácí pivo Dorada stojí jedno euro za půllitr (španělsky Jara), české pivo je podstatně dražší, čtyři eura za půllitr jsou kompatibilní s cenami na evropské pevnině. Ale vyplatí se to stejně.

               Skutečná historie na vás na Tenerifě taky nečeká, Španělé objevili ostrovy koncem patnáctého století a začali je dobývat (oni tomu říkají kolonizovat), přesto je toho na ostrově k vidění hodně a za ty dva dny v autě se dá uvidět jen zlomek toho, co by člověk vidět chtěl.

               K sopce El Teide jsme se vydali hned první den, co vysvitlo slunce.

Nápad to byl dobrý, ale poměrně málo originální, stejně přemýšlela většina turistů, kteří ostrov navštívili, a tak jsme se s nimi všemi na náhorní plošině Las Caňadas potkali, Což vneslo zejména do hledání parkovacího místa nečekané adrenalinové situace. Jsem na sebe hrdý, že jsme vždycky nakonec zaparkovali, a to bez větších škod na našem vypůjčeném autě jakož i na majetku jiných, kteří se zoufale tlačili ve stejné snaze někam své auto odstavit, aniž by bylo kde. Tenerife vznikla někdy před sedmi miliony let, když vyvřela z mořského dna. Nevznikala najednou, těch sopečných výbuchů bylo hned několik, například pohoří Teno na severozápadě ostrova, kde všichni turisté nacházející se na ostrově chtějí navštívit malebnou vesničku Masca (všichni samozřejmě opět současně čili opět problémy s parkováním popsané výše) tvořilo dlouho samostatný ostrov, než ho další výrony lávy spojily s hlavním masívem Teide. Původní kráter sopky Las Caňadas má 16 kilometrů v průměru, ohraničen je horami – tedy zbytky někdejší sopky a ten obvod má 45 kilometrů, což je opravdu působivé. Dno původního kráteru – ploché a pokryté řídkou vegetací – může člověk vidět v blízkosti vyhlídky Los Roques, zbytek je zalit proudy novější lávy, poslední výbuch na jednom ze dvou centrálních sopečných kuželů jménem El Viejo se odehrál v roce 1798 – a černé masy poměrně čerstvé lávy jsou dobře identifikovatelné. Zajímavé je, že láva má nejrůznější barvy, je černá, žlutá, tmavě oranžová či okrová, podle těchto barev dostaly další vyvřelé sopky svá jména, jako „Hořčičná hora“ Montaňa Mostaza, nebo „Bílá hora“ Montaňa Blanca, i když bílá tedy rozhodně není. Vše je ale zastíněno obrovským kuželem El Teide. Je to s 3718 metry nad mořem nejvyšší hora Španělska (I když to pevninští Španělé nechtějí uznat a vnucují turistům myšlenku, že nejvyšší horou je Sierra Nevada v Andalusii (3482 m.n.m) a „praví“ Španělé, kteří Andalusii považují za africkou provincii, budou přísahat, že nejvyšší jsou samozřejmě Pyreneje s 3404 metry. El Teide je hodně mladá sopka, vyvřela uprostřed onoho kráteru Las Caňadas teprve před dvěma sty tisíci lety. Do výšky 3550 metrů se dá vyjet lanovkou, pokud tedy jezdí. Když jsme tam dojeli my, nejezdila, i když svítilo sluníčko. Prý byl nahoře příliš silný vítr. Docela bych tomu věřil, když jsem vyšel jen na malý vyhlídkový kopec, sfoukl mi vítr čepici. Ale i zespodu je ten kopec hezký, lístky na lanovku se dají koupit pouze na internetu on-line a není to úplně jednoduché – ovšem zřejmě jen pro analogové lidi, jako jsem já. Výstup na vrchol El Teide je možný pouze s průvodcem a je ho třeba objednávat čtyři měsíce dopředu. Výškový rozdíl, který je třeba překonat, je 1300 metrů, a to je ve výšce bezmála čtyř tisíc metrů nad mořem, kde už koncentrace kyslíku dost klesá, hodně namáhavý podnik. Ze svahů El Teide vystupují sirnaté páry o teplotě 85 stupňů Celsia jako důkaz, že někde hluboko v nitru sopky ještě úplný klid není.

               Láva vyplavila cenné kovy, které se těžily v Las Caňadas v okolí dolů San José, ale i živiny, které dělají sopečnou půdu velmi úrodnou. Víno se pěstuje i v nadmořských výškách přes tisíc metrů, jako ve vesnici Vilaflor, ovoce ve sklenících dozrává po celý rok, jediným problémem je nedostatek vody (většina užitkové vody se získává odsolováním vody mořské, což jí dává jednak trošku slanou chuť a trošku příchuť rybiny).

               Pokud chcete do města, pak zřejmě nejatraktivnější destinací je Puorto de la Cruz na severu ostrova. Je to někdejší překladiště cukrové třtiny, kterou zde začali Španělé po obsazení ostrova pěstovat. Jenže v devatenáctém století sem přišli Angličané a dostali nápad pěstovat zde banány. To přineslo ostrovu prosperitu a po úspěšných banánových podnikatelích se sem začali stěhovat či jezdit za odpočinkem bohatí Angličané. Vznikly první hotely a vily v koloniálním stylu, jsou zde stále ještě k vidění. Španělský koloniální styl domů je k viděni v La Orotava, údolí s mnoha prameny na sever od Puerta de la Cruz, kde se pěstovala cukrová třtina – bylo to údolí s největším množstvím použitelné vody – dnes se to tam hemží turisty, kteří chtějí vidět původní domy s dřevěnými balkóny, minimálně ty, které přežily velké zemětřesení v roce 1704. Banánové plantáže se nacházejí někdy i uprostřed města, jako v Icod de la vinos, kde je možné „Casa de Platanos“ navštívit.

„Plátano“ znamená k mému velkému překvapení „banán“. My známe platany jiného významu a těch tam bylo všude spousta a byly hodně impozantní. Podle slovníku používají Španělé i pro naše platany stejné slovo. Neptejte se mě proč a jak pak banán od platanu odliší.

               Nejpopulárnějším stromem na ostrově je ale „Dračí strom“. Je to vlastně druh palmy. Když mu uřežete větev – a to činili domorodci často, protože pryskyřice toho stromu, která se na světle barví do tmavohněda, byla považována za léčivou a připravovaly se z ní léčivé nápoje a masti – doroste rychle znova, jako drakovi useknutá hlava. Proto dostal tento strom poetický latinský název Dracaena drago.

V městečku Icod de la vinos se nachází nejstarší dračí strom na ostrově. Má pět set let a obvod jeho kmene je šest metrů a výška 17 metrů, krásně se dá vidět z terasy místního kostela

Svatého Marka, kde se nachází údajně největší filigránový stříbrný kříž. I ona „Casa de Platanos“ je v bezprostřední blízkosti a v tomto městečku mysleli i na turisty. Nejen že je cesta k místním atrakcím skvěle označená, ale v jejich bezprostřední blízkosti je i podzemní parkoviště a čas parkování se odpočítává na minuty, a tedy naprosto spravedlivě.

               Největší atrakcí na ostrově je Loro Parque v Puerto de la Cruz, zřejmě proto má reklamu na zadním skle každé auto z půjčoven po celém ostrově. I když Loro znamená papoušek, a těch je tam skutečně stovky různých druhů, je to obrovská zoologická zahrada a skutečně program na celý den. Děti budou určitě chtít navštívit všechna tři show, lachtany, delfíny a papoušky, jen na shlédnutí těchto tří programů si člověk musí návštěvu zoo natáhnout na minimálně čtyři hodiny.

Ale je tam co dělat. Obrovské akvárium, kterým člověk prochází tunelem, velké množství tučňáků, ale i lvi, tygři, panteři, opice a všechno, co k dobré zoologické zahradě patří. Parkovat se dá přímo v areálu u vstupu anebo v okolí v blízkých uličkách.

               Prostě je toho na Tenerifě moc. Zřejmě se tam budu muset vrátit. Minimálně až přestane pršet a pojede lanovka na El Teide. A potom zbývá ještě botanická zahrada v Puerto de la Cruz (bohužel na zcela opačném konci města než Loro Parque), katedrála v Candelarii se zázračnou sochou panny Marie. Ta socha je sice fake, protože poté, co původní sochu, vyplavenou kdysi ještě před příchodem Španělů mořem spláchla povodeň, udělal novou v roce 1827 umělec Ferndando Éstevez, ale katedrálu patronky kanárských ostrovů by člověk vidět měl. Nestihl jsem to, žena se chtěla koupat. Ta zatracená voda v hotelovém bazénu měla už vzpomenutých 29 stupňů. A samozřejmě je tu ještě okolí La Laguna na severovýchodě ostrova, „Pekelná soutěska“ Barranco del Inferno u vesnice Adeje a určitě i leccos jiného.

               Jedna návštěva je na tomhle ostrově prostě málo. A kdo by se tu chtěl stresovat? Domorodci určitě ne a svým klidem nakazí brzy i návštěvníky. Jako nás. Proboha, kdy já jsem naposledy spal do půl deváté???

Tahle malá část Rakouska je v Česku dobře známá. Čeští lyžaři sem jezdí už řadu let a mezi zahraničními turisty zde dokonce tvoří většinu. Důvodů je hned několik. Jednak je tento region z Česka, zejména z Moravy poměrně snadno dosažitelný autem, dále jsou zde na rakouské poměry přijatelné ceny ubytování a za třetí jsou zde skutečně skvělá lyžařská střediska – celkem čtyři, vedle menšího Fanningsbergu jsou to podstatně větší Katschberg/Aineck, Großeck/Speiereck a samozřejmě největší z nich – Obertauern. Všechna stačí uspokojit i náročného lyžaře a v posledních letech bylo do nich – zejména pak do Katschbergu při budování infrastruktury hodně investováno. Sjezdovky v Sankt Margarethen, zejména 6 kilometrů dlouhá modrá A1, či strmá Diretissima ve směru na průsmyk Katschberg, nekonečný sjezd z vrcholu Speierecku do Sankt Michaelu a samozřejmě Obertauernrunde shodně černou sjezdovkou Gamsleiten II jsou víc než lákavými lyžařskými cíli.

Lungau je jeden z pěti správních okresů spolkové země Salcbursko. Tyto okresy si totiž ve svých názvech ponechaly starogermánský název pro správní okres „gau.“ Vedle Lungau jsou to ještě Pongau na západě a směrem na sever Pinzgau, Tennengau a Flachgau. Lungau je jihovýchodním cípem Salcburska zabíhajícím hluboko mezi další spolkové země Štýrsko a Korutany. Jedná se v podstatě o jednu náhorní plošinu obklopenou horskými masivy, na západě Jsou to Vysoké Taury, na severu a východě Nízké Taury a na jihu pohoří Nockberge.
Celý okres má 1000 čtverečních kilometrů a žije tady něco málo přes dvacet tisíc obyvatel, hustota 20 obyvatel na čtvereční kilometr není tedy vysoká. Důvod člověk pochopí, když stojí na sjezdovce na kopci Ainecku – odtud totiž vidí v podstatě celou náhorní plošinu, zbytek území jsou jen hory, hory a zase hory.

Lungau z Ainecku

Lungau je drsný kraj a nejstudenější rakouský okres. V okresním městě Tamswegu (mimochodem s 1022 metrů nad mořem nejvýše položeném okresním městě Rakouska) žije 5700 obyvatel, tedy víc než čtvrtina celkové populace – a pořád se jedná o sice roztomilé, ale malé městečko – i když má svou vlastní nemocnici, kterou dlouho provozovalo na vlastní náklady, nyní je už součástí salcburského holdingu. Nejhezčí pohled na Tamsweg je od poutního kostela svatého Leonarda, který se tyčí nad městečkem hned u hlavní cesty, která město objíždí.

Jeden pohled na Lungau z už vzpomínané sjezdovky na hoře Ainecku stačí, aby člověk pochopil, že se tady ze zemědělství vyžít nedalo. Přesto salcburští biskupové, kteří zde byli v letech 1328–1803 jako nezávislá říšská knížata zemskými pány, drželi tuto zemičku zuby nehty. Mělo to hned několik důvodů.
Jedním z nich byla těžba drahých kovů. Těžilo se zde zlato, stříbro, nikl, kobalt, talek a arzén, poslední stříbrný důl v obci Ramingsteinu zastavil svůj provoz až v roce 1780 – dnes slouží jako muzeum tzv „Schaubergwerk“.
Druhým důvodem byla strategická poloha Lungau. Hlavní cesta ze Salcburku a z jeho německého okolí na jih do Itálie vedla tudy. Kdo si nechtěl zacházet až do Tyrolska a tam platit v Innsbrucku a v Brennerském průsmyku vysoká cla, šel přes horské průsmyky Obertauern a Katschberg. A mezi nimi čekal na cestující hrad s celní stanicí se za vše hovořícím jménem Mauterndorf (Maut znamená německy clo). Téhle vesnici s pevným hradem se prostě nedalo vyhnout. Navíc se zde už od římských časů napojovala obchodní cesta z východu od štýrského Murau. Clo se vybíralo velmi rafinovaně. Cestující musel zaplatit nocleh a stravu – za od městečka nadiktovanou pevnou cenu. Konzumovat ani spát zde nemusel, platit ale ano. To byl naprosto jistý zdroj příjmů. Ten hrad v Mauterndorfu stojí dodnes a je možné ho navštívit, konají se tam i různé atrakce. Při nich se člověk může o provozu této celní stanice leccos dozvědět.

Oba průsmyky, které musel cestující překonat mají poněkud pohnutou historii. Ze severu sem vede horská cesta z Radstadtu přes Obertauern – přes dnešní skutečně výstavní velké lyžařské středisko. Dlouho byla tato cesta schůdná jen pro muly a mezky naložené pytli zboží. Teprve salcburský biskup Leonhard von Keutschach (narozený v roce 1442, arcibiskupem byl v letech 1495–1519) nechal cestu rozbudovat tak, že byla sjízdná i pro naložené vozy. Obrat z vybírání cel se znásobil, jednalo se totiž o hlavní transportní cestu v Salcbursku těžené soli do severní Itálie – arcibiskup Leonhard dal za stržené peníze postavit hrad Hohensalzburg, kde i sídlil a jeho erb – bílou řepu v černém poli – člověk najde nejenom v onom sídelním hradě salcburských arcibiskupů, ale samozřejmě i v Mauterndorfu či v korutanském Friesachu, který mu patřil taky a kde dal vystavět pevný hrad Petersberg , kde se v létě hrají divadelní představení – Burghofspiele.

Druhý průsmyk směrem od Mauternsdorfu na jih – Katschberg, byl ještě tvrdším oříškem. Římané zde kdysi postavili cestu, kterou ale sami v pátém století zničili, aby ji Germáni nemohli používat při svém tažení do Itálie. O genialitě římských stavitelů cest svědčí skutečnost, že až do devatenáctého století nebyl nikdo schopen přes tento průsmyk vybudovat cestu sjízdnou pro naložené vozy. Dnes je na Katschberghöhe, tedy v průsmyku, druhé největší lungauské lyžařské středisko.
Lidé v Lungau byli poddaní arcibiskupa, přesto zde rychle zapustily kořeny myšlenky Martina Luthera. Od roku 1534 se zde protestantství stále více prosazovalo, až sem dorazil v roce 1578 arcibiskup Johann Jakub Kuen von Belasy osobně v čele vojska, nechal pozatýkat a popravit vůdce lungauských protestantů. Pán Bůh neodpustil takový bezbožný čin ani panu arcibiskupovi, už rok nato ho postihla mozková příhoda, která mu znemožnila vykonávání úřadu a musel praktickou vládu předat svému administrátorovi a pozdějšímu nástupci Georgovi z Kuenbergu. V jeho svatém běsnění ho ale ani choroba nezastavila. Věznění a popravy v letech 1581 a 1582 pokračovaly.
V roce 1633 povolal arcibiskup Paris hrabě z Lodronu k rekatolizaci vzpurných poddaných řád kapucínů a ten se opravdu snažil. Dnes čítá protestantská obec v Lungau společně se sousedním štýrským okresem Murau 400 duší (pro srovnání – muslimů zde žije 800).
V roce 1781 zrušil působení řádu osvícený arcibiskup Colloredo. Byl to vzdělaný a velmi tolerantní pán – mimo jiné mluvil plynně česky – a rozhodl se zkostnatělé správní struktury arcibiskupství zmodernizovat. V roce 1781 „půjčil“ svého nejgeniálnějšího a od něho osobně podporovaného poddaného, hudebního skladatele Wolfganga Amadea Mozarta, tehdy pětadvacetiletého, císaři Josefovi II. do Vídně. Rakušáci mají nemalé problémy se skutečností, že Mozart nebyl Rakušák. Umřel totiž jako občan salcburského knížectví v roce 1791 a Salcburk se stal součástí rakouského státu až v roce 1803. Tlaku mocného souseda – Rakouska, nemohlo Salcbursko trvale vzdorovat, a to ani s moudrým a osvíceným vládcem v čele. V roce 1803 ztratilo svou samostatnost, arcibiskup mohl sice dále vykonávat své duchovní pastýřské úkoly (Colloredo to dělal do roku 1812), ztratil ale titul suverénního říšského knížete. Salcbursko bylo začleněno do Rakouska, s výjimkou opatství Berchtesgaden, které připadlo Bavorsku a kde našel později své horské sídlo Adolf Hitler.
V Lungau jsou k vidění celkem tři hrady – už vzpomenutý Mauterndorf, Moosham u Sankt Margarethen a Finstergrün nad obcí Ramingstein.

Poslední z nich byl už naprostou zříceninou, než byl soukromou nadací znovu vybudován. Slouží jako centrum pro setkání mládeže a prázdninové tábory, turistům je nepřístupný.
V malebné obci Mariapfarr blízko Tamswegu se nachází jedno z několika rakouských muzeí „Tiché noci“. Tato vánoční píseň, zpívaná po celém světě, je v Rakousku kultem a všude, kde působil její autor, kněz Joseph Moor, se nachází muzeum tomuto tématu věnované. A ten býval pro svou rebelantskou povahu často překládán. Proto jsou dnes v Rakousku nejméně čtyři muzea Tiché noci, která si všechna dělají nároky, že text této kultovní písně vznikl právě tam. Vedle Oberndorfu, kde se poprvé v roce 1818 na vánoce hrála, jsou to Wagrain, Hallein a právě Mariapfarr. Tady Moor působil mezi říjnem 1815 a srpnem 1817. Protože byl odtud přeložen přímo do Oberndorfu, je skutečně možné – a v Mariapfarru jsou o tom skálopevně přesvědčeni – že text písně vznikl právě tady. Muzeum je možné navštívit po předchozím telefonickém nahlášení, pravidelné otvírací hodiny – na rozdíl od Oberndorfu nebo Wagrainu – nemá.
Lungau je samozřejmě především zimní dovolenková oblasti. Ale i v létě se zde dá vandrovat po horách. Osu okresu tvoří řeka Mur, která zde pod horou Mureck (2475 m.n.m) pramení. Cesta k pramenu řeky – Murursprung, vede od Sticklerhütte ve výšce 1750 m.n.m. U chaty začíná i Murradweg pro milovníky jízdy na kole. Celá cyklistická stezka má 359 kilometrů v Rakousku, kde končí v lázeňském městečku Bad Radkesburg (založeném českým králem Přemyslem Otakarem II.) a dalších 94 kilometrů ve Slovinsku a Chorvatsku, než Mur vteče do Drávy. Pro výstup na nejvyšší horu Nízkých Taurů Hochgolling s výškou 2862 metrů je výchozím bodem obec Hintergöriach. Je to sice dlouhý a namáhavý výstup (zejména strmý závěr túry), z vrcholu člověku ale leží celý svět u nohou. Lungaučané lezou ale raději na Preber – to je pro ně kultovní vrch jako pro Slovince Triglav. Je se svými 2740 metry nad mořem o něco nižší, patří ale k nejoblíbenějším cílům lyžařských túr, a i v létě tu stoupá nemálo turistů. Člověk ale musí mít pevné nervy. Po poměrně krátkém a strmém výstupu ke Grazer Hütte následuje cesta po hřebeni, která je doslova nekonečná – trvá dvě hodiny. Na chatě jste totiž teprve ve výšce 1897 metrů a před sebou máte ještě skoro kilometr převýšení. Když už toho má člověk právě dost, vztyčí se před ním strmé stoupání. Zažil jsem skupinu turistů, kteří to právě tady vzdali. Fatální chyba. Stačí totiž vystoupat nějakých dvacet výškových metrů a objeví se vrcholový kříž. Paní Riesenecker, Češka z Českých Budějovic, kterou jsem v Murau poznal, mě úpěnlivě před Preberem varovala „Nechoďte tam, pane doktore, to je takový blbý kopec.“
Šel jsem. Jak jinak. Prostě se tam musí, pokud se člověk chce považovat za domácího. Obyvatelé Lungau jsou typičtí horalé. Přímí a sebevědomí. Každému cizímu člověku automaticky ihned tykají. Zda to opravňuje i osloveného tykat zpět, záleží pak na aktuální náladě Lungaučana. Většinou jsou naladění dobře. Tvrdý život v jejich horách je naučil být tolerantními.
Tak je zajeďte navštívit.

Uvědomil jsem si, že mým českým čtenářům ještě dlužím články z minuloroční letní cesty do Itálie, které jsem v němčině dokonce už publikoval. A tak zkusím dohnat tento deficit.

               Až vás budou přesvědčovat, že slovo pistole pochází ze jména pistoia, protože zde prý kováři v šestnáctém století poprvé ukovali tuto krátkou palnou zbraň, která umožnila používání střelných zbraní i jízdě, nevěřte jim. Když jsem si tuto teorii ověřoval, narazil jsem na tolik protichůdných tvrzení, (prý to bylo původně označení pro typ dýky, který byl v Pistoi používán, a dokonce se snad jméno města má odvozovat od slova pistole.) Prostě je to všechno za vlasy přitažené, spokojme se s tím, že slovo pistole má český základ v husitském označení palných zbraní „píšťala“. Myslím, že s tím můžeme dobře žít.

               Pistoia si možná touto legendou snažila zlepšit pověst, protože toto město ležící mezi Florencií a Luccou trpí očividně komplexem méněcennosti, protože na rozdíl od slavnějších sousedů o ní sotva někdo něco ví. I já jsem se do Pistoie vydal „jen pro pořádek“. Chyběla mi ve sbírce navštívených italských měst a ležela svůdně na cestě mezi Florencií a Luccou, po které jsem cestoval.

               Tak úplně marné to město není – pokud by bylo ochotno dát otvíracím dobám svých památek nějaké křesťanské dimenze. To ovšem nedělá, kdeco je zavřené, takže si z města odnesete jeden hlavní dojem – je to obrovský trh.

Skutečně, nejen na Piazza del Duomo a blízkém Piazza del Spirito, ale i ve všech uličkách stály stánky se zbožím, s potravinami (prvními hřiby, které jsem letos viděl) oblečením, botami, prostě se vším. Přes les stánků bylo staré město sotva vidět.

               Hradby, které město stále ještě obklopují, dal postavit Cosimo I. velkovévoda Toskánský, protože Pistoia byla logicky součástí toskánského vévodství.

Ale její historie, ne tak slavná jako jejích sousedů, je o to starší. Jednalo se už o etruskou osadu, později o římské město. V roce 1115, když zemřela poslední markraběnka toskánská Matilda, vyhlásila Pistoia stejně jako ostatní toskánské komuny svou nezávislost a přijala vlastní ústavu. Jenže taková samostatnost není jen pozitivním samoúčelem, logicky se dostala Pistoia do konfliktů se svými sousedy as ti se ukázali být mocnějšími než Pistoia sama. Samozřejmě i v Pistoi řádil boj mezi ghibelliny a guelfy. Ostatně Niccolo Machiavelli ve svých „Dějinách města Florencie“ píše, že název těchto politických stran, tedy guelfů, jako příznivců papežské moci (podle jména severoněmeckého rodu Welfů, jejichž potomky jsou nejen Ernst August von Hannover, skandály proslavený manžel Karolíny z Monaka, ale i královna Alžběta Anglická) a ghibellinů, příznivců císařského rodu Štaufů, nazývajících se podle štaufského sídelního hradu Waiblingen) vznikl během tažení císaře Friedricha II. proti papeži Řehoři IX. právě v Pistoi. Když pak po smrti císaře Friedricha II. guelfové nabyli převahy, rozštěpili se hned na guelfy bílé, požadující autonomii komun na papežské moci a guelfy černé, požadující naprostou poslušnost papeži.  Podle Niccoló Machiavelliho došlo k tomuto dělení na černé a bílé Guelfy opět právě v Pistoi okolo roku 1300 a to na základě sporu v rodině Cancelieri. Velké politické tragédie mají někdy malicherné příčiny. Dva členové této rodiny Guglielmo a Bertaccio se dostali do sporu, protože se jejich synové pobili při hře a jeden byl přitom lehce zraněn. Následkem neadekvátní reakce otce zraněného došlo k pouličním bojům a jedna ze stran dostala podle manželky pána Guglielma Biancy jméno bílí, takže příznivcům pana Bertaccia nezbylo než se začít nazývat černí. A rodinný spor se stal brzy sporem politickým až pistojští obě strany vyhnali z města, aby měli klid. Tito ale odešli do Florencie, kde si právě ve vlasech ležely rodiny Donati a Cercchi. Protože byl pan Corso Donati spřízněn s Bertacciem, přijal černé guelfy do své rodiny, což mělo za následek, že pan Cercchi přijal do svého domu guelfy bílé. A boje šly dál, až papež Bonifác VIII. pozval do Itálie na zjednání pořádku armádu pod vedením francouzského prince Karla z Valois (otce první manželky našeho otce vlasti Blanky), tomu se podařilo nastolit ve Florencii ustanovit vládu černých guelfů, což znamenalo doživotní vyhnanství pro Danteho Allighieriho, v Pistoi naproti tomu ovládli město guelfové bílí, což mělo za následek jedenáctiměsíční obléhání vojsky Moroella Malaspiny, markraběte z Lunigiany a následnou kapitulaci. Z této války se město už nikdy zcela nevzpamatovalo a bylo už jen vlečeno historickými událostmi, v roce 1401 se definitivně poddalo Florencii a ukončilo svou samostatnou existenci.

               I co se týká slavných osobností, je na tom Pistoia dost slabě. Vedle Danteho přítele Ciny da Pistoia je to hlavně papež Klement IX.  Papežem byl jen krátce v letech 1667–1669, nápadné na něm bylo ale to, že se jednalo o slušného člověka, což bylo v té době naprosté kuriosum.

Giulio Rospigliosi, jak se papež jmenoval svým civilním jménem, pocházel z urozené pistojské rodiny a na rozdíl od svých předchůdců a následníků ctil zákony a nezneužíval svého úřadu k nepotismu, tedy k obdarování svých příbuzných, což byla věc nevídaná a způsobila velkou nevůli především v jeho vlastní rodině. Jeho heslem bylo „Milosrdný k druhým a nikoli k sobě“, přičemž svou rodinu odmítal řadit k těm „druhým“: Snížil daně, u jeho stolu denně zasedalo třináct chudých z ulice, kterým osobně servíroval polévku. Navštěvoval pravidelně špitál v Lateránu a denně chodil ke zpovědi. Římané, kteří byli zvyklí na jiné papeže, byli jeho osobou šokovaní a uctívali ho jako světce. (Samozřejmě na rozdíl od řady různých dobrodruhů a násilníků na papežském trůně svatým vyhlášen nebyl). Klement měl štěstí, že v jeho době působil geniální Bernini, který byl na vrcholu své tvorby (sochy na sloupořadí na náměstí svatého Petra nebo most k Andělskému hradu.

Slušný papež byl v té době doslova šokující skutečností. Král slunce Ludvík XIV. tím byl šokován natolik, že se sám začal chovat – skoro – slušně. Dokonce svolil, aby se papež ujal mírových jednání se Španělskem ve válce o španělské Nizozemí. Vztah kurie ke králi slunce zlepšil natolik, že se Ludvík XIV. uvolil podpořit Benátky v boji proti Turkům o Krétu. Francouzi to udělali jen tajně, protože Turci byli jejich tradiční spojenci. Lodě musel dodat papež osobně a Francouzi na ně nalodili své vojáky vydávající se za Benátčany. Nesměli mít žádné francouzské znaky a Ludvík doufal, že Turek Francouze od Itala stejně nerozezná. Pokud vám to poněkud připomíná nedávné události z jistého poloostrova v Černém moři, je to jen důkazem, že dějiny se rády opakují. Jenže v roce 1669 to tak úplně neplatilo. Ani neoznačené vojenské jednotky nepomohly, Kréta v roce 1669 padla do tureckých rukou a dobrý papež Klement se nad ztrátou další křesťanské země usoužil k smrti. Kupodivu jsem nikde v Pistoji neobjevil pomník tohoto nejslavnějšího rodáka – slušní lidé mají prostě smůlu, lidé na ně rychle zapomenou. Mimochodem je tento papež možná dokonce známější pod svým civilním jménem jako libretista římské „Opery bufy“.

               Když se k Pistoii blížíte po dálnici, zaujme vás už z dálky kupole, velmi podobná té z florentského dómu. Není to podoba čistě náhodná, autor kopule, slavný architekt a spisovatel Giorgio Vasari se nechal inspirovat Bruneleschiho dílem z Florencie. Ta pistojská kupole je sice menší než florentská, stále se ale jedná o třetí největší kopuli v Itálii. K mému překvapení to ale není kopule městské katedrály, zasvěcené veronskému světci svatého Zenovi (v Toskánsku vedle svaté Reparáty velmi oblíbenému svatému), ale kostela „Madonna dell´Umilta“ (Madony pokorné). V tomto kostele hraje centrální roli freska Madony na hlavním oltáři. Podle legendy se totiž v roce 1490 začala Madona na obraze potit. Z jejího čela se ronily kapky potu a padaly na hlavu Ježíška v jejím náručí. Zpráva o zázraku se rychle rozšířila a do Pistoie proudily davy poutníků, událost byla provázena celou řadou dalších zázraků, než pocení 17.července 1490 ustalo. Na počest toho zázraku dostala tato freska od roku 1495 nový chrám, ke kterému pak Vasari přistavil v roce 1561 onu slavnou kupoli.

               Pistoia leží na poutní cestě svatého Jakuba do Compostelly a proto se s Jakubovou mušlí setkáme na mnoha místech, v den naší návštěvy vlála vlajka se zlatou mušlí na modrém poli dokonce na městské kampanile. Ta kampanila je podivný mix, spodní část je pozůstatek pevnostní věže, pak přijdou tři poschodí v pisánském románském stylu z 13.století a zvonice na vrcholu pochází až z roku 1576.

Nejslavnějším artefaktem připomínající svatého Jakuba je stříbrný oltář svatého Jakuba, který je v boční kapli katedrály. Sice je vidět přes mříž i z hlavní lodi, pokud ho ale chce obdivovat z blízka, musíte si koupit vstupenku, což není úplně snadné. I když otvírací hodiny před kostelem avizují nepřetržitý provoz do 17:30, není to pravda. Mezi 12:30 a 14:30 je kostel zavřený – siestu musí dodržovat i svatí. Ten oltář byl tvořen bezmála dvě stě let, začali s tím pistojští kovotepci v roce 1287 a dokončil ho Bruneleschi v roce 1457. Není divu, že to trvalo tak dlouho, na oltáři je celkem 628 postav ze stříbra, zobrazujících scény ze starého i nového zákona jakož samozřejmě i ze života svatého Jakuba staršího. Chrám samotný je poplatný pisánskému stylu, který byl v třináctém století populární v celém Toskánsku ale i na Sardinii – jde o typické prokládání pásů z bílého a zeleného mramoru.

Podobně je to i s obrovskou křtitelnicí ze čtrnáctého století i když ta už v důsledku svého pozdějšího vzniku kombinuje románské a gotické prvky. Vevnitř je překvapivě chudá, nejsou zde žádné fresky nebo jiná výzdoba, jen křtitelnice s bazénkem v jejím středu, stěny jsou zevnitř tvořeny jen prostými cihlami.

               Náměstí před katedrálou – „Piazza dell Duomo“, je obklopena několika dalšími majestátními budovami, připomínajícími, že Pistoia ve svých ranných dějinách nebyla ani malá ani chudá. Je to biskupský palác, ve kterém je kapitulní muzeum, a pak „Palazzo del Podestá“, jehož arkádový dvůr je vyzdoben erby městských fojtů, dosazených z Florencie. Městské muzeum se nachází v krásné budově „Palazzo Commune“, postavené v letech 1294–1385, tedy ještě předtím, než město obsadila Florencie. Přesto je na fasádě budovy medicejský erb s papežskými klíči upomínající na papeže Lva X., vlastním jménem Giovanniho Mediciho, syna slavného Lorenza Magnifica (Nádherného) – papežem byl v letech 1513–1521. Tento papež byl symbolem smíru mezi papežským stolcem a medicejskou rodinou – v roce 1478 se totiž papež Sixtus IV. pokusil dát Medicejské vyvraždit a následně zkonfiskoval jejich veškerý majetek na území papežského státu. To samozřejmě nedělalo dobrou krev. Poté, co se Lorenzo, který na rozdíl od svého bratra Giula atentát přežil, dohodl s papežovým spojencem Fernandem v Neapoli, nezbylo papeži než se snažit si Medicejské usmířit. Giovanni se tak stal se tak už v sedmi letech apoštolským protonotářem a ve třinácti byl vyjmenován kardinálem. Papežem se stal ve věku 38 let, ale pokud si někdo od jeho věku sliboval dlouhý pontifikát, pletl se, papež zemřel po pouhých osmi letech vlády.

               Dalším krásným kostelem ve stylu pisánské romantiky je kostel San Giovanni Fuorcivitas. (Ty kostely v Pistoji jsou s výjimkou ony Madony Pokorné tak trochu jako vejce vejci). Název kostela by neměl klamat, ono Fuorcivitas znamená před městem, ovšem to platilo v době langobardské nadvlády, kdy byla Pistoia mnohem, mnohem menší, dnes je tento kostel v městském centru. Než jsme stihli vypít kávu, zavřeli nám v 12:30 i tento kostel, takže jsem se jen dočetl, že bych tam mohl obdivovat díla od Giovanniho Pisana či Lucy de la Robii. Nestalo se.

               Zlatým hřebem našeho zklamání byl pak pokus o návštěvu „Ospedale del Ceppo“. Je nedaleko od „Piazza del Duomo“ na „Náměstí Jana XXIII“ a jedná se o středověký špitál, založený už v roce 1277. Významnou roli hrál v době černé smrti, která postihla Pistoiu v roce 1348.  Poté, co Pistoiu obsadili Florenťané, udělali z církevního špitálu městskou nemocnici. Otvírací hodiny muzea, které má prezentovat středověkou medicínu, jsou hodně obskurní. V zimě je to od deseti dopoledne do dvou odpoledne. V létě je to od tří odpoledne do šesti večer. Bylo léto a jedna odpoledne. Ale budova je zajímavá i zvenku. V roce 1502 dostala renesanční lodžii a v roce 1525 byla vyzdobena keramickými vlysy s obrazy sedmi činů milosrdenství od Giovanniho della Robia a jeho žáků. Mimochodem v části budovy se stále ještě provozuje medicína – vešli jsme totiž do špatných dveří a stáli jsme před vchodem do transfuzní stanice.

               Kdo ještě stále nemá kostelů v pisánském stylu dost, může navštívit kostel svatého Ondřeje z 12 století, hlavní portál je z roku 1166 a kazatelna pochází od Giovanniho Pisana, přičemž se zde mladý mistr teprve cvičil pro své mistrovské dílo, kterým je jeho slavná kazatelna v dómu v Pise.

               Celé staré město je obehnáno hradbami. Nejzachovalejší částí městského opevnění je „Fortezza Santa Barbara“ v jihovýchodním cípu starého města. Je součástí městského parku, kde by si člověk mohl odpočinout.

               Neměli jsme čas. Zklamáni otvíracími hodinami pistojských pamětihodností jsme pokračovali v naší cestě do Luccy.

               Takže se otvírá přímo Hamletovská otázka, Navštívit Pistoiu nebo nenavštívit? V podstatě ano, navštívit, ale v zimě dopoledne, v létě odpoledne a v ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ ne v poledních hodinách!

               Vlastně jsme si pobyt v oblasti Alta Badia, konkrétně v krásné prdelce světa jménem Longirau  (nebo Lungiarü) objednali už v roce 2019. Tehdy na březen 2020. A pak najednou přišel ten pitomý virus, ovšem příliš pozdě, abychom mohli pobyt stornovat a příliš brzo, než abychom ho mohli konzumovat. Jižní Tyrolsko totiž zavřelo své sjezdovky až o víkendu, kdy jsme ho měli opouštět. Naštěstí se nám podařilo v apartmánu vyřídit poukaz, tedy zaplacená záloha nám nepropadla a přerezervovali jsme pobyt na leden 2021. To jsme si moc nepomohli. Přišel další lock down, naštěstí se majitel pensionu ukázal opět velmi kooperativní a mohli jsme objednávku zrušit. Samozřejmě těsně předtím, než jsme měli nastoupit náš třetí pokus, přišel Omikron. Ale ten už nás nedokázal zadržet. Naočkovaní třemi dávkami včetně boostru jsme vyrazili.

               Nejdůležitějším předmětem při lyžování v době kovidu je mobilní telefon. Ne že byste si mohli přivolat pomoc, když vás Omikron napadne, ale bez potvrzení o zeleném pasu s čtvercovým kódem (oficiálně QR-Code, ale neptejte se mě, co ty dvě písmenka znamenají) se ani nevyčuráte. Tedy vyčuráte, ale v lese. U vchodu do každé chaty v lyžařském centru Alta Badia, jakož i na Kronplatzu, a proto předpokládám, že všude v Itálii, stojí totiž jeden člověk z personálu a skenuje váš mobil. Marně mávala Němka u prodeje lístků očkovacím pasem. Lístek nedostala. Když vás neoskenují, nemůžou prostě lístek prodat – počítač nepustí. Samozřejmě je možné mít kód vytisknutý na papíře, ale zkuste vybírat takový certifikát u každé chaty z kapsy. Dlouho nevydrží. V Muzeu ladinské kultury nestačil ani onen sken. Museli jsme předložit i nějaký průkaz s fotkou. Tolik tedy pro našince, kteří remcají nad epidemiologickými opatřeními doma. Ale v Italech sedí šok té první vlny ještě stále hluboko, bergamská tragédie je mementem, na které se nezapomíná.

               Hlavním problémem pro mě ale nebylo skenování mého mobilu, nýbrž povinné respirátory, které člověk musí nosit na lanovkách, v gondolách a v chatách, dokud si nesedne k jídlu ke stolu. V okamžiku nasazení respirátoru se mé brýle zamlží a já se stávám slepým. Což znamená po každém vystoupení z lanovky: rukavice dolů, přilbu dolů, roušku dolů. brýle dolů, brýle osušit, nasadit, nasadit přilbu, nasadit rukavice. Při nastupování na lanovku proces v podobném pořadí – s výjimkou osušování a snímání brýlí – a samozřejmě místo sejmutí roušky a její nasazení. Můžu vás ujistit, že to leze na nervy, nakonec jsem se naučil jezdit bez brýlí, sice si pořádně nevidím pod nohy, zejména při přechodu ze slunce do stínu, ale člověk si zvykne. Horší to bylo při objednávání jídla v chatách. Jediná šance byly stoly venku před chatou, obdařené jídelním lístkem. Těch bylo pomálu. A já jsem v okamžiku, kdy jsem musel jít koupit jídlo do chaty byl naprosto ztracen. Bez brýlí si nabídku jídel nepřečtu, v okamžiku, kdy jsem si brýle nasadil a ony se okamžitě zamlžily, oslepl jsem docela. Před smrtí hladem mě zachránil můj syn. Ofotil jídelníček na mobil a přinesl mi ho ke stolu před chatou. Jak už jsem říkal, mobilní telefon je nejdůležitějším předmětem, který při lyžování potřebujete.

               Bydleli jsme v oblasti, kde žije národ Ladinů. S nimi to je zajímavá historie. Tenhle zapomenutý národ (spíš nárůdek) žije v pěti horských údolích v Jižním Tyrolsku a ve Friaulu, jedinou osadou, u které se dá mluvit o městě, kde žijí, je Cortina d´Ampezzo. Je jich dohromady 30 000, ale mají svůj jazyk (v podstatě několik desítek jazyků, protože každé údolíčko a bezmála každá vesnice mluví jiným dialektem), svou kulturu a vlastní identitu. Dokonce se jejich jazyk, který patří do rétorománské skupiny, vyučuje na školách. Náš ubytovávatel přeskakoval plynule z ladinštiny do italštiny a němčiny, od dětství komunikuje ve všech třech jazycích. Jídlo Ladinců je jednoduché, v jejich muzeu jsme si poslechli, jak ještě v devatenáctém století záviděli sedlákům v Pustertalu okolo Brunecku, že tam jedí dokonce maso. Navíc nikdy nebylo úplně jasné, komu ladinští sedláci a jimi obydlená údolí patří. O jejich desátek bojovali mezi sebou brixenský biskup s abatyší kláštera v Sonnenbergu a proti vybíraní daní neměl nic ani tyrolský hrabě jako zeměpán. V roce 1458 spor kulminoval, daně chtěli všichni, sedláci se ale nedali a v „bitvě u Egennbergu“ zahynulo 55 tyrolských vojáků pod kamennou lavinou, kterou na ně sedláci pustili. Potom tyrolský hrabě Zikmund usoudil, že se vybírání daní v této oblasti nevyplatí. Ostatně sám měl peněz dost, ne nadarmo ho nazývali „der Münzreiche“, tedy „bohatý na mince“. Ovšem svým způsobem života (zplodil prý nejméně čtyřicet nemanželských dětí) Tyroly bohaté na stříbrné doly i tak zruinoval, a nakonec ho zbavili vlády, a protože legitimní dítě nezplodil, vymřela jeho osobou tyrolská větev Habsburků.

Ale zpět k Ladinům.

K nejbližšímu doktorovi do Sant Lorenzen to bylo pět hodin cesty – nemocný tam tedy určitě nedošel. Jenže pak přišla turistika. Dnes stojí v každé vesnici penziony, penziony a zase pensiony, všechny domy jsou natažené aspoň na tři poschodí, aby bylo kde ubytovat tisíce návštěvníků, kteří zde touží v zimě lyžovat a v létě vandrovat. Kulisa Dolomit je totiž pro obojí úžasná a neopakovatelná. Jak jsem pochopil, typickým tradičním jídlem je zde kroupová polévka, polenta a knedlíky, jakož i pirohy plněné nejrůznějšími náplněmi. Teď už ovšem turisté dostanou i špek, šunku, vajíčka a o maso už v ladinských údolích očividně není nouze. Kuchyně se příliš od té severotyrolské neliší, trošku je šmrncnutá italskými vlivy, ale to jí jen prospívá. Ohromně se mi líbí ladinská vlajka. Odspoda zelená bílá a modrá, tedy lesy, ledovce a modré nebe. Vlajka symbolizující mír a krásu země, ve které tito lidé žijí.

               Mimochodem nazývat Jižní Tyrolsko v Itálii Jižním Tyrolskem se nesluší. Jako by měli Italové špatné svědomí, jak se k té zemi v roce 1918 dostali, úplně čisté to nebylo. V podstatě už do války šli s příslibem, že tuto atraktivní zemi v případě vítězství dostanou. Proto zradili své spojence Němce a Rakušany a v roce 1914 se k nim nepřipojili. A o rok později dokonce věrolomně Rakousko napadli – a trpce za to pykali. Po porážce u Caporetta se museli stáhnout hluboko do svého vnitrozemí na řeku Piávu a tam se bránili až do konce války. Poté, co se rakouská armáda koncem října 1918 rozpadla, uzavřeli Italové s Rakouskem příměří, ovšem s platností až za 48 hodin. Správně předpokládali, že rakouští vojáci, z nichž každý už nechtěl nic jiného než rychle domů, nebudou bojovat. A tak Italové během dvou dní obsadili jižní část Tyrolska až po Brennerský průsmyk. Musolini se pak snažil Němce z této země vysídlit, a dokonce uzavřel v této věci smlouvu s Hitlerem – a skutečně se podařilo velkou část zde žijícího německy hovořícího obyvatelstva vyhnat. Ale ti, co zůstali, usilovali po válce tak dlouho o autonomii až ji v sedmdesátých letech dostali. Ovšem ne pod jménem Jižní Tyrolsko, ale Trentino/Horní Adiže. Nijak jim to nevadí, mají stejně jako další italské autonomní země Sardínie, Sicílie a Friaul vlastní vládu a vlastní rozpočet a daří se jím víc než dobře. Je to vedle Piemontu nejbohatší italská provincie, nesmírně úrodná, takže údolí pod Bozenem (italsky Bolzánem) je do posledního metru obděláno vinicemi a ovocnými sady. Pěstuje se zde dobré víno, z vícero místních značek bych vyzdvihl bílý Tramín, pojmenovaný po stejnojmenné vesnici na jih od Bozenu a červený Lagrein. Byli jsme zde v zimě, pili jsme tedy Lagrein a byl skvělý.

               Alta Badia je lyžařským centrem proslaveným závody světového poháru v obřím slalomu mužů (sjezd a super G se jednou v nedaleké Val Gardena, pokud si koupíte lístek Dolomiti superski za 67 Eur na den, můžete lyžovat v obou centrech – a ještě několika dalších). Ale popravdě řečeno, Alta Badia může jednomu docela stačit.

Většina sjezdovek je přívětivě modrých, červené jsou super a existuje i několik černých, jako je Gran Risa, ne které se jezdí onen obří slalom mužů nebo sjezdovka číslo 1 do obce Corvary, která začíná ve výšce 2550 metrů a kde je i Fotopoint, aby se zde mohli turisté vyfotit s nejvyšší horou Dolomit Marmolatou (3343 m.n.m.) v pozadí.

Vypadá monumentálně, protože jako jediná hora v Jižním Tyrolsku má svůj ledovec. Ovšem z onoho Fotopointu jí sekundují zdatně Civetta (3220 m.n.m) a v pozadí hrozivá skála Monte Pelmo (3168 m.n.m). Ovšem tyto hory nejsou samy, které vyrážejí dech. Celou dobu se budete točit okolo pohoří Gruppo del Sella se strmými vápencovými skalami s nejvyšším vrcholem Piz Boé s výškou 3152 metrů. Vypadá úchvatně.

               Už samotná náhorní planina Alta Badie se zdá být nekonečná a nabízí i nekonečné množství sjezdovek, komu je to ale málo, může se vydat k Passo di Gardena, kterému se německy říká Grödner Joch. V Jimmiho chatě ve výšce 2220 máte celý svět u nohou, zejména, když svítí sluníčko a můžete sedět na slunné terase před chatou. Pak je to prostě úžasný zážitek.

Na cestě k Passo di Gardena projedete vesničkou Calfosco. Ta je stísněná v údolí mezi dvěma masívy – z jedné strany impozantní Gruppo del Sella a z druhé Gruppo Puez s hrozivou skálou jménem Sassonger 2665 m.n.m. – v létě se dá zdolat, ta ferrata pod vrcholem vůbec není strašná, jen tak zdálky vypadá. Každopádně tato poloha mezi dvěma skalními strmými masivy dodává Calfoscu nemalou atraktivitu. Pokud má někdo malé děti a ty se chtějí vyřádit na sjezdovkách modrých ale ne nudných, je tady naprosto správně. A dospělí, kterým by to bylo málo, prostě sednou do gondoly a přejedou do Corvary, jednoho z hlavních nástupišť na Altu Badii. Dalšími jsou La Villa, San Cassiano a propojení je i k Abtei Badia, kde ovšem z někdejšího opatství, podle kterého má obec jméno, zůstal jen kostel, postavený nově koncem osmnáctého století v barokním stylu. To opatství bylo údajně zrušeno, protože patřilo templářům – samozřejmě – jako všude – zde rytíři podle legendy ukryli poklad, který dodnes nikdo nenašel. V Abtei Badia se narodil s roce 1852 jediný svatý, kterým se může Jižní Tyrolsko pyšnit. Jmenoval se Josef Freinademetz, byl misionářem v Číně, kde v roce 1908 zemřel na tyfus. Svatým ho vyjmenoval v roce 2003 – kdo jiný než Jan Pavel II. V Abtei Badia existuje jeho rodný dům.

               Ovšem pozor. Zatímco všude v Jižním Tyrolsku, nebo přinejmenším v jeho severovýchodní části okolo Brixenu a Brunecku se německy domluvíte, v Alta Badii je to už o něco komplikovanější. Většina hostů pochází z Itálie a personál v chatách není nutně místní, takže se najde nemálo číšníků, kteří němčinu neovládají. Aspoň základní italská slovní zásoba je tedy výhodná. Jídelní lístky jsou ale všude dvojjazyčné. Převládají těstoviny a lasagne, ale vídeňský řízek je taky všude. Šokem byly pro mě ceny polévek. Je pravda, že porce jsou obrovské a polévky jsou tak husté, že připomínají spíše kaši a člověk se jimi pořádně zasytí. Ale 11 euro za kroupovou polévku mi připadalo přece jen příliš. Je to zajímavé. Němců, kteří se všude po světě netají svou solventností a na ceny nekoukají, je tu pomálu. Většina hostů jsou Italové a ti mívají přece jen hlouběji do kapsy. Můj syn byl se svýma modrýma očima za exota, jinou modrookou osobu jsem tam za celou dobu nezaznamenal. Zřejmě ale ti Italové, kteří jezdí na lyže, finanční problém nemají. Ceny hotelů na přímo sjezdovkách jsou tedy poněkud astronomické. Ovšem mezi obcemi jezdí Skibus, čili lyžařský autobus, který vás spolehlivě ke sjezdovce dopraví, pokud nemáte chuť zajet si tam autem. Pendluje dokonce i mezi Altou Badií a dalším lyžařským centrem Kronplatzem, který se tyčí nad Bruneckem a pyšní se až dvaceti nástupy na své sjezdovky.

               Kronplatz je se svými dlouhými sjezdovkami sportovnější, Alta Badia se svou horskou panoramou krásnější. Obě střediska stojí za návštěvu. Kronplatz má údajně až dvacet nástupišť, nejdelší je ze San Vigilio di Marebbe v Egennberském údolí (tam, co ladinští sedláci zasypávali kamením tyrolské vojáky, chtějící vybírat daně.) Nedejte se zlákat reklamou, že sem vede „Migliore pista nera“ čili „nejlepší černá sjezdovka“. Pokud se po ní vracíte odpoledne, je kličkování mezi vysokými muldami dost o nohy.

               Nicméně, Jižní Tyrolsko je země, kterou by člověk měl zažít. Ať už v zimě nebo v létě. Nebo obojí.

               Bled je prostě kouzelné místo. Kloubí se zde krása přírody, artefakty ze středověku s mondénním šarmem lázeňského místa z časů rakousko-uherské monarchie, který nedokázala zničit ani doba napětím nabitého období Království Srbů Chorvatů a Slovinců po první světové válce, a dokonce ani komunistická vláda po válce druhé. Bled vše přežil, uchoval si svůj charakter a láká dál návštěvníky z celého světa. A že jich tam je!

               Určitě jste tam mnozí byli, ale ti, kteří to ještě nezvládli, by se následujícím článkem měli nechat motivovat, aby se tam vydali. Stojí to za to. Není to až tak daleko – a hlavně, člověk se tam domluví. Jestliže se šťáva z černého rybízu řekne slovinsky Sok z crneho rybiza, určitě nebudete mít problém si objednat. A pivo je prostě pivo.

               Upozorňuji dopředu, že se vydáte do takzvané pasti na turisty, kde se platí doslova za všechno, ale přesto se ta návštěva vyplatí. Jsou pasti, ve kterých se oběť cítí docela dobře.

Moderní dějiny města a regionu Bledu se začaly psát v roce 1855. Ne že by zde předtím nic nebylo. Oblast Bledu daroval 10 dubna 1004 německý král Jindřich II. později prohlášený za svatého, brixenskému biskupovi Albuinovi a tento dar měl dlouhé trvání. Teprve v roce 1803, čili po celých osmi stech letech udělala sekularizace konec panství brixenských biskupů nad touto zemí. V roce 1809 sem přišli Francouzi a bledské jezero i s hradem přičlenili k tzv. Ilyrským provinciím, čímž se Bled  stal součástí Francouzského císařství. To mělo ale jen krátké trvání, po Vídeňském kongresu se oblast vrátila do područí Brixenu, ovšem tamější biskup měl odlehlého území plné zuby, zejména po roce 1848, kdy v rámci revolučních událostí začali místní Slovinci požadovat národní svébytnost, a tak v roce 1858 raději prodal jezero i s hradem továrníkovi Viktorovi Ruardovi, který vlastnil železárny v nedaleké Jesenici.

Už mezi roky 1846–1853 tady působil slovenský kněz a fotograf Janez Pluhar (1814 – 1864), okouzlený krásou místní krajiny a jeho fotografie začaly vábit do tehdy ještě odlehlého kraje první turisty.

Přivábily i mladého švýcarského lékaře Arnolda Rikliho (narozen v roce 1823 in Wangen na Aaře). Přišel sem poprvé v roce 1854 a hned ho napadl jeho „bussines plan“. O rok později zde založil léčebnu pro léčbu civilizačních chorob. Už v roce 1859 byly hotovy lázně s možností koupelí a 56 košů na opalování na slunci. Léčba švýcarského lékaře se opírala o tři pilíře v té době naprosto revoluční, o vegetariánství, nudismus a masáže. A pacienti z nejbohatších kruhů se k „Švajcerovi“, jak ho nazývali místní nebo k „Sun doctorovi“, jak byl znám ve vídeňských vznešených kruzích se začali hrnout. Sláva bledských lázní byla založena a už jen rostla.

V roce 1870 dostal Bled svou první železniční stanici na trati takzvané Rudolfovy železnice spojující Ljubljanu s Tarvisiem, i když byla ještě vzdálena pět kilometrů od městečka a nacházela se ve vesnici Lesce. Ale když se rakouská vláda rozhodla vybudovat v letech 1900–1906 Karavanken-bohinjskou železnici jako alternativu k trati Vídeň Terst, jejímž největším výkonem bylo vybudování bohinjského tunelu o délce 6327 metrů, začal vlak s pacienty i turisty zastavovat přímo u Bledského jezera.

V roce 1919 už byl o lukrativní lázeňskou oblast eminentní zájem. Nejen království Srbů Chorvatů a Slovinců jako nový státní útvar (později přejmenovaný na Jugoslávii) ale i Itálie se hodlaly regionu zmocnit. Nakonec spor vyhrála Jugoslávie, údajně díky intervenci Mihajla Idvoskeho Pupina. Tento pán, který mimochodem studoval i na Karlově univerzitě v Praze, se stal po své emigraci do USA slavným fyzikem – vyvinul Pupinovu cívku, která umožňovala telefonování na velké vzdálenosti. Od roku 1911 byl srbským konzulem v USA a měl velký vliv na amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Proto se mu podařilo prosadit, že nový slovanský stát přetahovanou s Itálií vyhrál. V roce 2015 postavili Pupinovi u příležitosti osmdesátého výročí jeho úmrtí na břehu Bledského jezera sochu. Už samotný fakt, že ve Slovinsku smí stát socha srbského politika (i když postavená na náklady srbského spolku) je příznakem blýskání na lepší časy a nadějí na překonání animozit mezi národy někdejší Jugoslávie, reliktů krvavé války na začátku devadesátých let minulého století.

I za komunistického režimu uměli tehdejší vládci ocenit krásu bledského regionu. Josip Broz Tito si nechal na břehu jezera na místě někdejšího královského zámku, který nechal strhnout, postavit luxusní palác v modernistickém stylu na nejkrásnějším místě s výhledem na ostrov uprostřed jezera i na bledský hrad a obklopený velkým parkem. Architektem byl jugoslávský autor Vinko Glanz Dnes je v této rezidenci Vila Bled, luxusní hotel, ve kterém pro ubytování musíte sáhnout hlouběji do kapsy, nocleh zde přijde na osobu od 165 eur výše a i vegetariánské rizoto se zeleninou stojí osmnáct euro. Ovšem jíte v objektu, kde večeřel například i Nikita Chruščov či Fidel Castro.

Dominantou Bledu, tyčící se na sto čtyřicet metrů vysoké vápencové skále nad nádherným modrým jezerem s neuvěřitelně čistou vodou, je hrad. Jeho červené střechy člověk vidí už z dálky a během návštěvy místa je prakticky nikdy neztratí z očí. První hrad si zde postavil arcibiskup Brixenský už v roce 1011 – ta skála k tomu prostě vyzývá způsobem, kterému se nedá odolat. Tehdy se místo ještě jmenovalo Veldes a toto jméno bývá používáno v německých textech. V letech 1511 a 1690 byly hrad i město poničeny zemětřesením, takže současný vzhled pevnosti je výsledkem dostaveb po těchto katastrofách a je mixem renesančního a barokního stavebního stylu.

K hradu se dá jet autem, ale i vystoupat po chodníku od jezera – samozřejmě musí člověk překonat oněch 140 výškových metrů. Stojí to za to, a to i když se samozřejmě za vstup do hradu musí platit vstupné 13 euro. Z hradních teras jsou totiž neuvěřitelně krásné výhledy na jezero a okolní krajinu, navštívit se dá muzeum v barokním křídle, kde je dokumentována historie Bledu. Pozor – nepřehlédnout! Součástí vstupenky je i kupón na ochutnávku vína v hradím vinném sklepu. Místní druh vína „Zelen“ mě příliš neoslovil, „Sauvignon blanc“ ale chutnal skvěle. Slovinská vína mají výraznou ovocnou chuť, i když jsou suchá, podrží si zřejmě větší množství zbytkového cukru. Alternativ k ochutnání je ve sklepě samozřejmě více, ale s manželkou jsme měli holt jen dva kupóny. Kdysi před mnoha lety jsem se tam zapovídal s místním Slovincem převlečeným za františkánského mnicha (navštívili jsme hrad v rámci vzdělávání v gastroenterologii) a má skupina Rakušáků mi mezitím i s autobusem ujela. Ale, jak už jsem říkal, domluvit se se Slovinci není problém, i když slovensky to jde o něco lépe než česky.

Jezero má po obvodu osm a půl kilometru, jedná se tedy o asi dvouhodinovou procházku, veřejná pláž na koupání je na nejvzdálenější straně jezera. Dá se k ní samozřejmě přijet i autem, ale za parkování se samozřejmě musí platit. Voda v jezeře je, jak už jsem psal, je neuvěřitelně čistá a byla i koncem září ještě dost teplá, aby se v ní dalo koupat. Čili plavky s sebou.

Pokud jste vášniví rybáři a chcete si v jezeře zalovit, je možné si pronajmout loďku i s rybářským lístkem u spolku „Ribiška družina Bled“, čili u „Fishing clubu“ – jeho sídlo je asi kilometr od Bledu na severním břehu jezera. Na tom jižním je zase sjezdovka s letní sáňkařskou dráhou čili každému, co mu libo. Pokud má ovšem peníze.

Uprostřed jezera je ostrov s někdejším klášterem (Blejski otok). Navštívit se dá motorovým člunem za 12 euro na osobu nebo mnohem stylověji v lodích s veslaři (za patnáct euro).

Oni veslaři jsou něco jako gondoliéři v Benátkách, mnozí provozují toto řemeslo už po mnoho generací – a očividně se z toho dá dobře žít. Zajímavé je, že cena za převoz je stejná, i když vzdálenosti ze tří nástupních míst k ostrovu se hodně liší. Někteří veslaři se tedy na svůj výdělek nadřou víc než jiní. Po příjezdu na ostrov je třeba vystoupat 99 schodů ke kostelu. Propaguje se návštěva kostelní zvonice se zvonem, který splní návštěvníkovi přání, když na něj zazvoní. Nebylo mi jasné, proč jsem za celý den slyšel ono zvonění jen asi šestkrát, i když k ostrovu byly převáženy stovky turistů. Vysvětlení se mi dostalo na ostrově. Za návštěvu zvonice (i s kostelem, ve kterém právě probíhala bavorská svatba) se platí 12 euro. Prostě co je moc, to je moc. Vyzývat štěstí není prostě zadarmo a je to možno brát jako investice do budoucnosti. Neinvestovali jsme, a to i přesto, že nám náš převozník vyčlenil na návštěvu ostrova padesát minut, a kromě onoho kostela a zvonice na ostrově nic není. Prostě klasická past na turisty. Dali jsme si tedy kávu a zmrzlinu a pozorovali německé svatebčany. I tak byla návštěva ostrova hezká – a prostě to patří k tradici.

V městečku samotném je několik velkých hotelů, největšími jsou „Hotel Park“, „Rikli Balance hotel“ a „Hotel Toplice“. Vedle toho spousty apartmánů a několik stylových vil, budovaných v druhé polovině devatenáctého století. Na jejich stavbě se podíleli tehdejší špičkoví architekti rakouského mocnářství, jako Franz R.von Neumann, Paul Rikli, Raimund Jeblinger nebo Wilhelm Bäumer nebo architekti z oblasti Friaulu Andrej Tolazzi nebo Alberto Valli. Na stavbách se podíleli i čeští architekti jako Josef Hronek nebo Jaromír Hanuš. Hanušova secesně bohatě zdobená kavárna hotelu Toplice bohužel nepřežila rekonstrukci hotelu. Přímo na břehu jezera je Vila Prešeren, rovněž kouzelný relikt z doby bledské slávy. Je zde skvělá restaurace, ryba s polentou dochucenou lanýžovým olejem a zeleninou byla prostě božská – a ceny k našemu velkému překvapení naprosto přijatelné. Servis výborný, můžu tedy vilu Prešeren, která slouží i jako hotel, vřele doporučit. Na jižním břehu ostrova je několik luxusních privátních vil jako vila „Zlatorog“ (slovinský název kozorožce). Protože byla renovována z prostředků EU, myslím si, že normálním smrtelníkům k relaxu na břehu jezera neslouží.

Na břehu jezera v samotném městečku se rozkládá rozlehlý park, který projektoval švédský architekt Karl Gustav Svensson v roce 1890, tedy v době největšího rozkvětu městečka. Z konce devatenáctého století pochází i kostel svatého Martina se štíhlou bílou věží ve stylu novogotickém. Postavený byl na místě staršího středověkého kostela podle projektu architekta Friedricha von Schmidta, který mimo jiné stavěl i vídeňskou radnici. Vnitřní fresková výzdoba pak pochází z let 1932–1937 a jejím autorem je akademický malíř Slavko Pengov. Svou stopu v Bledu zanechal i neslavnější slovinský architekt a stavitel Ljubljany Jože Plečnik po kterém se jmenuje ljubljanské letiště. Byl představeným Akademie výtvarného umění v Praze a v roce 1920 ho prezident Tomáš Garrique Masaryk pověřil přestavbou pražského hradu. Čili současný vzhled Hradčan je dílem tohoto slovinského architekta. Jeho projekt královského zámku na Bledu se bohužel neuskutečnil – na místě onoho plánovaného zámku stojí „Vila Bled“ Josipa Broze Tita, ale alespoň před kostelem svatého Martina může člověk vidět Plečnikův Mariánský sloup.

Bled nesmíte opustit, dokud jste neochutnali „Kremšnitu“. Slovinci jsou velmi hrdí na tento vynález připisovaný kuchaři hotelu Park Ištvánu Lukačevičovi, který měl tuto pochoutku, známou v Maďarsku a na Slovensku pod společným názvem „krémeš“, (česky nese tento zákusek podstatně méně poetický název „Žloutkové řezy“) vytvořit v roce 1953. Samozřejmě si ji člověk může dát přímo v kavárně hotelu Park na břehu jezera – tedy na místě jejího zrodu, ale nabízena je prakticky všude. My jsme si ji dali v kavárně na bledském hradu a vychutnávali jsme si vedle Kremšnity i úžasné výhledy na bledskou krajinu.

Takže vyrazte a nechte se chytit do jedné z nejkrásnějších turistických pastí, které Evropa nabízí.

               Chci využít určité zklidnění politické situace a zase jednou vás pozvat na cestu. Dnes do Tyrolska.

               Tyrolský Pitztal je malý bratr Ötztalu. Je menší užší a o něco méně slavný, ale vyplatí se ho navštívit. Ovšem doporučuji nakoupit si dopředu. Nevím, z čeho lidé v Pitztalu žijí, ale jediná prodejna potravin v celé horní části údolí (tedy té turisticky atraktivní) je v obci s nevyslovitelným jménem Piösmes a i ta zavírá večer už v šest. Takže když jsme dorazili ve středu o půl sedmé, bylo by na nás čekalo hladové ráno, kdyby nebylo v St. Leonhardu už od sedmi ráno otevřené pekařství. V neděli má ale, stejně jako v Rakousku všechny obchody zavřeno, takže v sobotu buď nakoupit doma nebo přijet před šestou večerní.

               Páteří údolí je říčka Pitze, okolo které vede i cesta údolím, náš GPS nás ovšem vedl po svahu přes obec Jersens – zřejmě to s námi myslel dobře, Jersens je jednou z turisticky nejvýznamnějších vesnic v údolí. Pokud člověk netouží po vysokohorských túrách ale stačí mu jen procházka v hezkém prostředí, může se projít okolo největší obce v údolí Arzlu, kde je přes Pitze visutý most. Pitze se stejně jako údolí samo s Ötztalem může s Ötztaler ache, která tvoří páteř vedlejšího údolí srovnávat jen stěží. V Pitze by se zřejmě Miroslav Tyrš neutopil. (Ohledně tragického konce našeho zakladatele Sokola poukazuji na článek o Ötztalu z 8.října minulého roku). Je charakteristické, že zatímco celé údolí dostalo jméno po onom potoku na svém dně, Ötztaler Ache, která je mnohem větší, dostala jméno po svém údolí. Možná je to proto, že v Pitztalu byste marně hledali obec velikosti Ötzu. Nicméně se zde narodil Benjamin Reich, dvojnásobný olympijský vítěz, trojnásobný mistr světa a vítěz světového poháru v sjezdovém lyžování v roce 2005/2006. (Co se taky dá jiného v Pitztalu dělat?) O jeho tvář, spolu s jeho manželkou rovněž slavnou lyžařkou Marlies Schild budete v údolí zakopávat doslova na každém kroku. V Pitztalu jsou na svého rodáka (i na jeho štýrskou manželku) hrdí a oni rádi vystupují v reklamách, kde hrají šťastnou rodinku. Možná i skutečně šťastní jsou, osobně bych jim to přál. My jsme se ovšem nehodlali motat okolo potoka na dně údolí, ani navštívit Bennyho a Marlies, my jsme toužili po výškách. Ty se v údolí sdružují do třech center.

Nejvyšší hory jsou logicky na konci údolí. Tam jsou pitztálské ledovce, na kterých se lyžuje, ovšem které jsou přece jen menší než ledovce v ötztálském Söldenu. Provozovatelé lyžařských vleků měli šílenou myšlenku propojit obě ledovcová střediska a vytvořit tak největší středisko ledovcového lyžování ve střední Evropě. K tomu byla potřebná jen maličkost, totiž odstřelit jednu z hor, které obě údolí a tím i obě lyžařská centra oddělují. Naštěstí jim v tom ochránci životního prostředí zabránili. Střediska jsou tedy stále oddělená, ovšem ty svůdné söldenské sjezdovky jsou z Pitztalu vidět, takže těm byznysmenským nápadům docela dobře rozumím. Jsou svůdné i když šílené, ale takové už svůdné věci často bývají.

Chcete-li na ledovec a nehodláte tam šlapat pěšky, což je pěkná makačka, je možné vyvézt se z parkoviště v Mittelbergu k horské stanici k lyžařskému centru ve výšce 2841 metrů lanovkou, takzvaným Pitz-Expresem. Je to vláček, který jede celou cestu, skoro čtyři kilometry, tunelem. V létě nejezdí každý den, jen od čtvrtka do neděle. Když jsme vjížděli do údolí ve středu odpoledne a tabule hlásala, že lanovka na ledovec není v provozu, pokusila se o mně mrtvice. Bylo už září a dostal jsem strach, že dopadnu jako před rokem v Ötztalu, kde už byla většina lanovek v druhé polovině září odstavena. Jenže teď jsme právě proto přijeli už v první zářijové polovině! Byl to planý poplach, od čtvrtka lanovka jezdila. Je to stejný typ jako kdysi jezdil na Kitzsteilhorn v Kaprunu. Tam na svatého Martina 11.listopadu 2000 došlo v lanovce k požáru. Zemřelo 155 lidí. Všichni, kteří se před ohněm chtěli zachránit během k horní stanici, ale jen několik, kteří měli odvahu vrhnout se do plamenů, proběhnout jimi a běžet k stanici dolní. Oheň se tahá nahoru a stráví veškerý kyslík. Takže ti, kdo utíkali nahoru, se všichni udusili. Poučil jsem tedy mé společníky, že v případě požáru je třeba prchat dolů. Nezdálo se, že by je to nějak zvlášť uklidnilo, k požáru ale nedošlo a my jsme za 42 euro na osobu dosáhli vrcholové stanice. Za ty peníze ale nekončíte v onom lyžařském centru, je zde možnost pokračovat lanovkou až k restauraci na kopci Hinterer Brunnenkogel ve výšce 3440 metrů, kde je i vyhlídková platforma s výhledem nejen na druhou nejvyšší horu Rakouska Wildspitze, ale i do Švýcarska a do Itálie.  Tady začíná příjezd na sjezdovku na ledovci, my jsme se prošli na Přední Brunnenkogel, byla to poměrně snadná procházka po sněhu, která ale překvapivě vyčerpávala. Pochopil jsem, že tu Wildspitze, která se provokativně tyčila před námi, v tomto životě už nedám.

Zato jsme si dali kávu v oné nejvýš položené restauraci v Rakousku. Je tam samozřejmě vysokohorská přirážka. Za kávu se platily čtyři eura a za Aperol 8,50 euro. Ale zato máte od stolu neuvěřitelně krásný výhled – i když přes sklo, zřejmě aby zvědaví turisté nevypadávali z restaurace.

V okolí horní stanice Pitz Expresu je možná příjemná procházka ke kapli bílého světla, moderní kapličce s oltářem vyřezaném z jednoho kusu bílé žuly. Tento kámen je v horách velmi vzácný, kde ho našli, nevím.

Ovšem naprosto nezbytné je vyšplhat na Mittagskogel do výšky 3159 metrů. Je to snadná procházka, ani se moc nezapotíte, odměnou je ale naprosto úžasný výhled na pitztalské údolí. Je to naprosto neopakovatelný pohled, údolí je úzké se strmými svahy na obou stranách, ale dlouhé a poměrně přímé, takže ho vidíte z vrcholu Mittagskogelu jako na dlani. Chce to silnou vůli zvednout se a odejít. Něco tak krásného možná už v životě neuvidíte.

Kdo chce víc adrenalínu, může se vydat na Braunschweigerhütte a odtud na ferraty na Pitztaler Jöchl nebo na Polleskogel. Odtud už bude mít söldenské ledovce i s lanovkami a parkovišti přímo pod sebou.

Druhým významným centrem pro horské turisty je Rifflsee. K tomuto ledovcovému jezeru se dá taky vyjet lanovkou z vesnice Mandarfen. Lanovka končí ve výšce 2091 metrů na Sunna Almu. Procházka okolo jezera, kde se páslo množství krásných koní a roztomilých oslů trvá ani ne hodinku. Nabízejí zde plavbu na voru. Odpoledne vyráží na hodinovou cestu po jezeře obrovský vor se stoly a lavicemi, samozřejmě proto, aby turisté mohli požívat plody jim tam prodávané.

My jsme to vše viděli jen z výšky, byli jsme právě na vrcholu Brandkoglu. Původně jsme měli větší plány – totiž cestu na Kaunergrathütte, která je popisována jako jedna z nejkrásnějších horských túr v Alpách, zejména proto, že člověk jde velkou část túry proti Watzespitze, která prý vyhrává dlouhodobě soutěž o Miss Alp, tedy nejkrásnější horu. Nemůžu posoudit, do cesty se nám postavila ferrata, kterou jsme v plánu cesty přehlédli. Bez karabin a úponů jsme se tedy vydali na zpáteční cestu. Později jsme se dozvěděli, že se to přejít dá. To, co vypadá jako ostrá skalní plotna má přece jen ve skále vytesanou stezku jištěnou řetězy, nejhorší je ale sestup k začátku onoho výstupu, a právě to nás odradilo. Takže pokud se tam vydáte, výstroj pro ferraty bych raději přibalil. Ale i pokud skálu překonáte, jak to udělal Vladimírův syn Juraj, čeká vás hodně dlouhá túra k oné chatě a pak ještě delší sestup do Plangerosu, což dělá 1200 metrů z kopce dolů, údajně ne právě schůdným terénem. Túry v tyrolských Alpách vypadají v reálu většinou namáhavěji než na mapách a v popisech. Jestliže píšou, že je třeba být „Schwindelfrei und trittsicher“ odpovídá taková túra už přinejmenším túře „ľahkej“ podle bratrů Andrášiovců, ovšem spíše túře „trocha ťažkej“. Pro těch několik mých čtenářů, kteří tuto klasifikaci bratrů horolezců neznají, pak z túr „ľahkých“ se člověk vrací vyčerpán a zlomen na těle i na duchu a na túry „trocha ťažké“ se vydávají jen šílenci, sebevrazi a Němci. Byli tam, a dokonce v teniskách! Německá paní nám vysvětlovala, že se jí v těch teniskách po skalách lépe „hopká“. Rychle jsme se od ní vzdálili, ještě než se Němci dozvěděli, že jsem lékař.

My jsme se vydali na Brandkogel, kopec přímo nad Rifflsee. Leze se tam hodně strmě, takže pro staré pány je to na krev, ale dá se to. Nahoře je překvapení. Vrcholový kříž totiž stojí na skále, která se očividně od zbytku hory odlomila a drží ji jen ocelová lana onoho kříže. V první chvíli trošku podivný pocit vylézt na skálu přes trhlinu a vědět, že napůl visíte nad údolím. Ale odolejte! Neodolali jsme. Skála se ještě neodlomila, čeká očividně na jiné odvážlivce.

Samotné jezero Rifflsee je kouzelné, má tyrkysovou barvu, odněkud tedy do něho přitéká vápencová voda. Odkud ten vápenec pochází, nemám tušení, v centrálním Tyrolsku by měly být hory ze žuly. Ale očividně nejsou.

Třetím centrem v Pitztalu je oblast Hochzeigeru nad vesnicí Jerzens. I tady se v zimě lyžuje a v létě vandruje. I taky je lanovka, aby usnadnila turistům dosažení vrcholu. Gondola vás vyveze k restauraci, která je v lyžařském centru, odtud se pak dá vyjet sedačkovou lanovkou na Sechszeiger do výšky 2392 metrů. Tenhle kopec nabízí krásné výhledy do Inntalu, tedy do hlavního údolí severního Tyrolska a na obzoru je možné vidět až Zugspitze, tedy nejvyšší horu Německa. Ze Sechszeigeru máte dvě možnosti. Buď se vydat po hřebenu k Hochzeigeru, nebo si vypůjčit trojkolku a pustit se po ní po připravené cestě dolů. Prý je to dost adrenalinová zábava, tvrdili chlapci, kteří se na oněch vozíčcích svezli. Já jsem se nevezl, stačí mi adrenalin v práci a ten, který mi produkuje doma manželka (je na to hrdá a cítí se být za můj adrenalin zodpovědná). Výstup na Hochzeiger je snadná túrka po horském hřebeni do výšky 2560 metrů. Až pak to začne být zajímavé, totiž to v případě, že se rozhodnete vydat se ke Großsee nebo dokonce ještě dál ke Kugleter See.

Komu je to málo, může si vyběhnout buď na poměrně neškodný Gemeindekopf nebo na kopec jehož jméno už nahání strach – Wildgrat. Vzhled pak ještě víc. Rozumnější pro ty, kteří by chtěli na tyto kopce lézt, je ovšem přenocování na chatě u Großsee, pak nebudou mít stress s návratem. Právě zpáteční cesta totiž vyžaduje „Schwindelfreiheit und Trittsicherheit“. (Komentář výše) Vede po vrstevnici strmé skály, je ale zajištěna řetězy. Za sucha se to dá docela dobře projít, za deště je to horší. Pršelo.

I tahle túra je delší, než by si člověk myslel a přál. Uvedené časy nejsou pro důchodce o holi, ale pro vysportované horaly, kteří po horách raději běhají, než chodí. Už samotný okruh okolo jezera s návratem přes Zollkreuz do oblasti sjezdovek Hochzeigeru je túra na celý den. A pozor, pokud nestihnete odjezd poslední lanovky, nezbývá vám než se vydat do Jerzensu pěšky. A to je kilometr do hloubky, nic dobrého pro kolena, zejména, pokud po cestě zatmíte.

Centrem Pitztalu je Sankt Leonhard. Kouzelná vesnička se spoustou penzionů, jednou restaurací a žádným obchodem s potravinami. Zato je tu muzeum kozorožců. Sankt Leonhard přišel k té poctě, že může prezentovat historii tohoto jedinečného horského zvířete tím, že ho má v obecním znaku. A měl ho tam i v době, kdy byl kozorožec v podstatě vyhubený. Nejen jeho rohům se přiznával léčebný účinek, i jeho bobky sloužily k omlazovacím kúrám. A tak někdy v osmnáctém století žilo někde v Savojsku posledních padesát kusů tohoto zvířete. Italský král Viktor Emanuel II. pak v roce 1854 vyhlásil oblast, kde ti poslední kozorohové žili, za chráněnou oblast tím, že ji vyhlásil za svůj privátní lovecký revír a dal ho střežit před pytláky. Kozorožci se začali množit, podařilo se je propašovat do Švýcarska a po druhé světové válce koupili první zvířata i Rakušané. Po počátečních neúspěších se kozoroh v rakouských alpách ujal. Líbí se mu tam a dokáže se v horách neuvěřitelně šikovně pohybovat. Samice dokáže vyskočit až na tři metry vysokou skálu (samec to díky svým těžkým rohům nedokáže). Dnes žije ve volné přírodě 15 000 kozorožců (některé údaje hovoří až o 30 000) z toho tři tisíce v Ötztalu a Pitztalu. V Sankt Leonhardu v malé zoologické zahradě je jich sedm. V podstatě nás ignorovali, protože jim turisté můžou být ukradení, pohled na ně je ale lákavý. Zvíře, které dalo jméno i souhvězdí a tím se stalo i jedním ze znamení zvěrokruhu má v sobě už jen touto skutečností něco mystického. Ostatně slovinsky se nazývá krásně Zlatorog, anglicky Goldhorn. Jen nám se zdálo, že jsou jeho rohy podobné kozím (nejsou!!!) a Němci ho raději nazvali Steinbock, tedy „kamenný kozel“:

Pitztal má ještě jednu zvláštnost. Protože jsou tu svahy hor nesmírně strmé, prakticky každý potůček, přitékající do říčky Pitzu, padá do údolí vodopádem. Každých několik set metrů uvidíte značky pro cesty k nejrůznějším vodopádům. Kdo má tedy rád hluk padající vody, přijde si na své. Jen trošku po chodníku vystoupat nad údolí a nějaký vodopád tam určitě bude.

I to uklidňuje nervy. Jako celý Pitztal. Turisté ho nepřeplňovali. Nevím, jak je to v zimě, ale v létě je to lákavý cíl pro někoho, kdo masový turismus nutně nemusí.

Tenhle kousek země (tedy vlastně pět kousků) jsem měl v mém cestovatelském plánu už celou řadu let. Napřed výlet tím směrem mařily cíle v jiných částech Itálie a poté koronavirus. Jenže letos, když jsem cestu naplánoval do severního Toskánska, bylo zřejmé, že mi tato pobřežní městečka nemůžou ujít. Problém byl jen, jak tam.

               Celkem logicky jsem uvažoval, že při návalu turistů, který tam tradičně bývá a minimálním prostoru, který tam skalnaté pobřeží nabízí, může být velký problém s parkováním. Proto jsem se patřičně připravil. Zjistil jsem, jak jezdí vlaky z Luccy, kde jsme bydleli, do La Spezie, které platí za východisko k nejjižnější části ligurského pobřeží. A pak už jen stálo rozhodnutí, zda navštívit ona městečka lodí či vlakem. Vzhledem na kinetózu mé manželky padla volba jednoznačně na vlak. Přes ona městečka totiž vede hlavní železniční trať z Livorna do Janova (samozřejmě převážně systémem tunelů).

               A v den „D“ jsme se probudili do deště. Nato moje milovaná žena prohlásila, že ona teda v dešti přes celou Luccu na nádraží „veru nepôjde“ a abych tedy nastartoval auto. Což jsem udělal. Její argumentace, že je půl osmé ráno a „Taliani spia“, zněla logicky. A logická i byla.

               Pod nádražím v La Spezia bylo volných míst „neúrekom“. Mohli jsme tedy odstavit auto a starat se o to, jak dál. Když jsme ovšem odpoledne prdo auto přišli, bylo parkoviště plné do posledního místečka. Ono se tedy opravdu vyplatí si trošku přivstat.

               Abyste mohli dál do Cinque Terre musíte nejdřív najít „Cinque Terre Point“. To nebylo až tak jednoduché, zejména protože jsem nevěděl, že něco takového hledat mám. Ale u výdejny jízdenek jsem byl patřičně poučen a odeslán k „Cinque Terre Pointu“ kde měl chtěl trefit šlak, protože tento byl zavřený. Naštěstí jsme se hned nevzdali a hledali dál a objevili další „point“, který byl v provozu. V této kanceláři je totiž nutné koupit si „Cinque Terre Card“, která člověk opravňuje k používání vlaků mezi všemi oněmi pěti městečky (dokonce až do šestého jménem Levante, které už k této oblasti přímo nepatří) a k chůzi po vyznačených chodnících v chráněné přírodní oblasti. Zřejmě i k dýchání tamějšího vzduchu a vůbec si člověk za 16 Euro kupuje právo na život mezi městečky Monterosso al Mare a Riomaggiore. Kupodivu ve vlaku nás nikdo nekontroloval (Cinque Terre Card není třeba před použitím aktivovat na nástupišti, jak je to jinak u italských vlakových lístku nezbytné, stačí na lístek napsat jméno majitele. Je to tedy překvapivě jednoduché ale koneckonců oblast navštěvují často i Američané), zato na chodníku mezi obcemi Vernazzou a Cornigliou byly až dva „check pointy“, kde nás na vlastnictví karty nekompromisně zkontrolovali.

               Vlaky jezdí každých dvacet minut (dopoledne, odpoledne se interval může protáhnout až na hodinu), nasedli jsme a vydali se s ostatními turisty (kterých díky koronavirové pandemii bylo nezvykle málo) na sever. Rozhodl jsem se zahájit naše poznávání Cinque Terre v nejvzdálenějším místě a postupně se blížit k východišti v La Spezii. Nápad to byl určitě dobrý, ne ale originální, skoro všichni přítomní turisté se rozhodli pro tuto variantu.

               Monterosso al Mare má poměrně velkou pláž, dá se tu tedy koupat.

Tedy pokud je na to vhodné počasí. Počasí vhodné nebylo. Kromě toho zde bylo k mému úžasu poměrně velké parkoviště. Marně jsme ovšem hledali centrum městečka, kde měla být k vidění Loggia del Podestá, farní kostel svatého Jana křtitele a klášter svatého Františka. Všechny odbočky od pobřeží nás zavedly neomylně mezi apartmány a hotely, když jsem se na cestu do centra zeptal ženy, která vypadala, že je místní, vyvalila na mně překvapeně oči. Myslel jsem si, že to bylo mou italštinou, která ji přivedla do tohoto stavu, opakování otázky v angličtině ovšem taky nepřineslo ovoce. Dali jsme si tedy skvělé espresso na terase nad mořem a opustili jsme Monterosso al Mare poněkud frustrovaní. Ovšem další průběh dne nás měl odškodnit.

               Dalším městečkem je Vernazza a je zřejmě ze všech nejkrásnější. Má totiž svůj přístav, leží přímo u moře a pyšní se pevností s vyhlídkovou terasou, kostelem Svaté Marie z Antochie z roku 1318 a bezpočtem obchůdků s jídlem a nápoji, restauracemi, osteriemi a tratoriemi, prostě italský sen. Protože se to tak sluší, rozhodli jsme se překonat vzdálenost mezi městečky Vernazza a Corniglia pěšky. Přiznám se, že jsem si pod termínem „spodní cesta“, kterou jsme zvolili, představoval pohodlnou cestu po mořském pobřeží. Že cesta zpočátku stoupala nad městečko jsem přijal pozitivně jako snahu poskytnout nám co nejkrásnější výhledy na Vernazzu a těch jsme se skutečně o dočkali.

Ovšem cesta stoupala i nadále a nechtěla s tím přestat, což mě stále více naplňovalo neklidem a později i vztekem. Každých několik desítek metrů zde byly tabule, které dávaly na vědomí číslo záchranné služby. Jestliže jsem to na začátku ignoroval a později to považoval za zbytečnou provokaci, s přibývajícími výškovými metry byla tato informace stále cennější. Nakonec jsem si jednu tabuli dokonce ofotografoval, abych měl to číslo v případě nouze po ruce.

Těch výškových metrů totiž bylo nakonec 208 a to nebylo při teplotách nad třicet stupňů Celsia zrovna málo. Manželčino původní nadšení vystřídalo vystřízlivění, pak zklamání, pak remcání, aby to vše přešlo k vyčerpanému sténání a já si už opravdu dělal starosti. Naštěstí se na nejvyšším bodě cesty nachází hospůdka s vyhlídkovou terasou, ale hlavně s ovocnými džusy – doporučuji vřele kombinaci pomerančů s citróny, je to osvěžující, není to příliš sladké a ve stavu, ve kterém k tomuto baru dorazíte, je to život zachraňující opatření. Citróny ostatně rostou na skalách všude okolo, klima jim očividně svědčí a místní z nich dělají alkoholický likér Limoncino (neplést s Limoncelem z Kampánie, i když nevím proč. Podle mého soudu chutnají velmi podobně, pokud ne stejně, ale já nejsem samozřejmě v tomto oboru žádný odborník.) Na Cinque Terre pointu v La Spezii nám tam přítomná dáma prodávající lístky namluvila, že cesta z Vernazzy do Corneglie je procházkou na třicet minut: Bylo to nehanebné PR a Fake news. Potřebovali jsme na tu cestu skoro dvě hodiny, a nakonec se nám ještě snažili na nádraží v Corniglii namluvit, že ta trasa měla pouze 3,4 kilometru! Prdlačky! Navíc nás nikdo neupozornil, že není jedno, kterým směrem se na tuto cestu vydáte. Corneglia totiž leží sto metrů nad mořem, zatímco Vernazza na úrovni moře. Těch sto výškových metrů, které vás v Corneglii vyveze zadarmo autobus (samozřejmě pokud jste majitelem Cinqie Terre Card, ovšem bez ní byste stejně neměli právo na život), je k nezaplacení. Pozdě bycha honit, my jsme je sjeli oním autobusem dolů. Ve vesnici půjdete kolem kostela St Pietro z roku 1334, vyplatí se nakouknout dovnitř.

               Na nádraží v Corneglii se manželka vzbouřila. Další zastávku v Manarole odmítla s tím, že „Quatro Terre“ jsou taky dost. Manarola je nejmenší z městeček, je u ústí řeky a moc domů se do toho stísněného prostoru tedy nevešlo. Nevešli jsme se tam tedy ani my a nenavštívili jsme kostel „Nativitá di Margina Vergine“.

Protože jsme takto trestuhodně vypustili Manarolu, přišli jsme o možnost projít se po „Via dell´Amore“. Tato cesta nad mořem mezi Manarolou a Riomaggiore byla místem, de se prý dříve setkávali zamilovaní z obou těchto obcí. Ale ani možnost seznámit se s krajinou na „Chodníku lásky“ nedokázal mou manželku pohnout k změně názoru. Měla pravdu – už zase! Následně jsem se dozvěděl, že je tato cesta kvůli sesuvu půdy zavřená, dá se navštívit jen prvních dvě stě metrů za Manarolou.

               Popojeli jsme přímo k největšímu z městeček Riomaggiore vlakem. Napřed jsem se úspěšně pokusil překonat únavu z oné skorohorské túry vínem Cinque Terre. Sladké víno z Cinque Terre „Sciacchetra“ byla oslavována už Dantem Allighierim pro svou jantarovou barvu, sladkost a hedvábnou vůni. Ovšem mě po sladkém víně pálí žáha. Proto jsem zvolil „Il Vino Bianco Cinque Terre“, které má od roku 1973 certifikát DOC (Denominazione de Origine Controllata). To se míchá z tří druhů révy: Bosco, Vermentino a Albarola a chutná skvěle. Zejména, když jste předtím absolvovali přímořskou túru – údajně jen tři a půl kilometru dlouhou, čemuž ale nikdo nemůže věřit.

               Riomaggiore je opravdu ze všech těch pěti zemiček největší a působí trochu impresionisticky, nedivím se, že byl jejím kouzlem nadšen impresionistický malíř Telemaco Signorini. Určitě by přivedlo do vytržení i Egona Schieleho.

Je třeba vystoupat do kopce ke kostelu Jana Křtitele z let 1340–1343, bohatě zdobená kazatelna je ale o dvě stě let mladší. Pokračovali jsme dále na samý vrchol obce, kde jsou zbytky někdejší janovské pevnosti. Odtud jsou krásné vyhlídky a lavičky ve stínu stromů, kde si člověk může odpočinout. Tady jsme potkali jistého místního seniora, který se s podpůrnými prostředky vyškrábal z městečka sem k pevnosti. Zaregistroval můj obdiv k jeho výkonu a dal se s námi do řeči. Mluvil skvěle německy, správně a jen s mírným přízvukem, přiznal se, že se celý život učil jazyky a sice francouzštinu, španělštinu, angličtinu, a nakonec i němčinu. Důvod těchto jeho snad vyplaval během rozhovoru na hladinu. Jednalo se o místního Casanovu, který se po celý život bavil lovem turistek.  A očividně byl úspěšný. Nenechali jsme ho, aby nám vyprávěl o všech svých úspěších, stačilo objasnění jeho dobré němčiny – byla to jistá dáma ze Salzburgu. On sám působil jako státní úředník v Riomaggiore a jeho hobby bylo návštěvnicím přiblížit své město z té nejpříjemnější stránky. Bohužel zažil náš Casanova určitě už mnohem lepší časy, teď už byl jednoznačně ve výslužbě, a to nejen co se týká práce na úřadě. Bylo to na něm vidět a bohužel i cítit. Trval na jedné fotografii s mou ženou. Dopřáli jsme mu ji, pečlivě si poznačil jméno. Zřejmě má doma sbírku fotografií a vzpomíná na krásné časy, které minuly.

               Posledním místem v oblasti, které stojí za návštěvu je Portovenere.

Z La Spezie je to sice jen třináct kilometrů, ale naplánujte si na pobřežní cestu plnou zatáček raději nejméně půl hodiny. Je to někdejší nejzazší výspa Janovské republiky, hlídající průliv k La Spezii (ta vznikla až jako moderní průmyslové město a není tu nic k vidění). Od roku 1997 je Portovenere na seznamu Kulturního dědictví lidstva UNESCO. Svítí barevně pomalovanými domy a úžasný je gotický kostel San Pietro na nejzazším výběžku skály. Nad městem stojí velká pevnost, někdejší ochránce janovských zájmů. Kdo má chuť, ať si k ní vyběhne, já už v mém věku nemusím mít všechno.