Rok 1974 byl na události bohatý, ještě se k různým jubileím spojeným s tímto rokem budu vracet. Dnes ale přeruším moji portugalskou cestu, abych napsal krátký článek o jedné z nejobskurnějších postav dějin jižní Ameriky, která tento kontinent definitivně změnila. Přesněji řečeno, ukončila naději na pozitivní ekonomický vývoj i v zemi, která se tomuto modelu nejvíc blížila. Navždy pochovala naději, že se z Argentiny mohl stát bohatý a prosperující stát, který by byl vzorem pro ostatní jihoamerické země. I díky Juanovi Perónovi se Jižní Amerika potácí od chudoby k bankrotu a východisko není v dohledu. Ani nový argentinský prezident Javier Milei, který si dal za úkol skoncovat s Perónovým dědictvím, zřejmě nedokáže trend obrátit.

               Pokud vám jméno Juan Perón nic neříká, určitě jste už slyšeli o jeho druhé manželce Evě Perón. Byla to ona slavná Evita, kterou si zahrála v stejnojmenném filmu z roku 1996 Madonna, žena, která má v Argentině ještě stále kult světice. (Evita, ne Madonna!). Píseň „Don´t cry for me, Argentina“, zná zřejmě každý.

Madonna jako Evita 1996

Já jsem měl možnost navštívit tento slavný muzikál na jevišti u Wörthersee u Klagenfurtu. Ale zpět k politickému vývoji Argentiny.

               Podle Paula Johnsona, který napsal „Dějiny dvacátého století“ byla Argentina kandidátem na status „spřátelené země“ s USA, které se už tehdy stavěly do role velmoci na západní části zeměkoule a směřovala ke statusu podobnému Kanadě nebo Austrálii.  Prožívala na začátku dvacátého století konjunkturu stejně jako Kanada, ve dvacátých letech se vývoj zpomalil, globální hospodářská krize uvrhla zemi do krátkodobé recese, ze které se ale vlastními silami dostala a vykazovala dvouprocentní hospodářský růst ročně s trvalým vzestupem ve výrobě, hornictví, v těžbě ropy, ve veřejných službách i energetice. Realizovala jako první jihoamerický stát úspěšný ekonomicky politický program. Měla tržná hospodářství, minimální administrativu, rozvíjející se střední společenskou vrstvu, svobodný tisk a právní řád. Za druhé světové války se těšila blahobytu a mzdy stouply na západoevropský průměr. Nahromadila na tu dobu úžasné finanční rezervy 1 500 milionů dolarů. Kdyby tyto peníze dokázala investovat do dalšího rozvoje průmyslu a infrastruktury, byla by v padesátých letech zcela nezávislá a dějiny Jižní Ameriky by dnes vypadaly zcela jinak.

               Jenže zde byl jeden háček. A ten se jmenoval vojenský puč. Už od devatenáctého století hned po získání nezávislosti na Španělsku se v jižní Americe stal vojenský puč obvyklým způsobem změny vlády, a to i po zavedení volebního práva. V letech 1920–1966 došlo na jihoamerickém kontinentě k osmdesáti vojenským převratům. Na prvním místě byly Bolívie a Ecuador s devíti převraty, hned za nimi ale Paraguay a Argentina se sedmi.

               V roce 1943 se to zase jednou stalo, tentokrát ale s dlouhodobými účinky. K moci se totiž na zádech vojenské junty prodral ambiciózní plukovník Juan Domingo Perón Sosa. Jeho strýc Tomas Perón byl jeden z nejznámějších argentinských lékařů té doby. Perón byl správný mix, z otcovy strany Ital ze Sardínie, z matčiny kastilský Španěl (v Argentině jsou italština a španělština v úředním styku rovnoprávné). Narodil se v roce 1895 a vystudoval vojenskou akademii a poté vysokou vojenskou školu, kterou ukončil v roce 1929. V té době byl poprvé ženatý s Aurélií Tizón, ta ale v roce 1938 zemřela.

               Juan Perón byl nepochybně charismatickou postavou. Byl skvělý lyžař a šermíř, zabýval se sociologií, byl to prostě oslňující pseudointelektuál s potenciálem být obdivován a milován.

               1930 se stal členem generálního štábu a ve stejném roce se podílel na vojenském puči proti legálně zvolenému prezidentovi Hipólitovi Yrigoyenovi a stal se sekretářem ministra obrany. V této funkci procestoval Evropu, tedy Itálii a Německo, stal se obdivovatelem italského fašismu. Po návratu v roce 1941 se stal členem tajné organizace důstojníků GOU, která zorganizovala další z vojenských pučů proti oligarchickému režimu prezidenta Ramóna Castilla v roce 1943. Stal se poté ministrem práce a v únoru 1944 viceprezidentem a ministrem obrany.

               Perón pochopil svoji šanci. Až do jeho doby zacházeli vojáci s odborovými organizacemi nepřátelsky. Perón poznal politický potenciál, který odborové organizace představovaly. Jako ministr práce převzal odbory do své péče. Jestliže byli doposud předáci odborů upláceni osobně, Perón začal uplácet celé dělnické hnutí a získal si obrovskou popularitu. Mluvit uměl, měl charisma a neváhal půjčovat si ideje od Lenina, Stalina stejně jako od Hitlera, Franca či Mussoliniho. Své odborářské funkcionáře nazýval „Descamisados“ čili „lidé bez košile“ i když byli od něho dobře placeni. To se masám líbilo. Perón správně pochopil, že se nemůže spoléhat jen na generály. V roce 1945 se uskutečnily masové demonstrace proti fašismu, žádající znovuzavedení demokracie a demonstranti žádali „Perónovu hlavu“. Perón vyhlásil výjimečný stav a vůdce protestů dal pozatýkat. Vojenská junta chtěla davy uklidnit a Peróna proto zbavila funkcí a přikázala mu opustit zemi. Když provokativně spálil dopis přikazující mu odejít do exilu, byl zatčen a internován na ostrově Martín García.

               Tehdy ukázal že jeho několikaletá práce přinesla plody. Lid byl zmanipulován v jeho prospěch, bylo to třeba využít. Masové demonstrace odborů si vynutily 17. října 1945 jeho propuštění. I když to současní historici zpochybňují, legenda praví, že tyto protesty organizovala herečka Maria Eva Duarte, která byla jeho milenkou a pět dní po jeho propuštění se s ní Perón oženil. Stala se Evou Perón, legendární „Evitou“.

Juan Perón a Eva Perón

Na 24. února 1946 byly vyhlášeny prezidentské volby a Perón v nich kandidoval. Americký prezident Truman si byl vědom nebezpečí, které pro rozvoj Argentiny a zejména pro vztahy s USA Perón představoval a dopustil se fatální chyby, když se pokusil do argentinských voleb zasáhnout. Perón to využil a vyhlásil volby jako „referendum mezi ním a Bradenem“, což byl vedoucí jihoamerického oddělení státního departmentu ve Washingtonu. Od tohoto momentu, kdy Perón jako kandidát „Dělnické strany“ s 52 procenty zvítězil, nastavil protiamerický kurz. Pochopil, jak je to praktické. Všechny úspěchy mohl připisovat sobě, neúspěchy byly od tohoto okamžiku vždy vinou zasahování USA do argentinských záležitostí. Postupně pak tuto praktickou demagogii převzaly všechny státy jižní a střední Ameriky. Těch neúspěchů bylo totiž víc než dost.  

Perón jako prezident předvedl, jak se jménem socialismu a nacionalismu dá zničit hospodářství. Znárodnil centrální banku, železnice, telekomunikace, plynárny, energetiku, rybolov, leteckou dopravu, ocelárny a pojišťovny. Zavedl státní podniky pro zahraniční obchod. Vznikly pětileté plány rozvoje hospodářství, z trhového hospodářství se tedy přešlo na plánované. Byla to ideologie tzv. „Justicialismu“, který měl být třetí cestou mezi komunismem a kapitalismem. Název „Justicialismus“ se ale neujal, dnes tuto ideologii známe právě jako „Peronismus“. Perón zavedl rozsáhlou státní administrativu a sociální stát. Právě ten, nově otvírané školy v každé vesnici a nemocnice v každém městečku, připisovali Argentinci působení Perónovy manželky Evity. Že to nebylo financovatelné, manžele Perónovy nezajímalo. Dělníci dostali za rok práce třináctý měsíční plat, placenou odvolenou a sociální vymoženosti na úrovni skandinávských států. Zmrazením cen potravin zasadil Perón těžkou ránu zemědělství, což byl hlavní zdroj státních příjmů. Do roku 1951 se mu podařilo vyčerpat všechny nahromaděné rezervy, oněch 1 500 milionů dolarů bylo „prožráno.“ Nicméně se mu podařilo v roce 1951 znovu vyhrát prezidentské volby, poprvé mohly volit ženy a ty daly na doporučení Perónovy ženy Evity. Perón tak získal dokonce 62 procent hlasů. Evity lobovala za režim svého muže i v Evropě, přijal ji dokonce i papež Pius XII. Jenže druhé Perónovo prezidentské období bylo méně euforické než to první.

Ekonomika neměla kapitál, vypukla inflace, v roce 1952 postihlo zemi sucho a krizová situace se ukázal ve své celé nahotě. Těžkou ranou pro Peróna byla smrt jeho ženy, která zemřela ve věku pouhých 33 let 26. července 1952 na rakovinu vaječníků. Když Perón pochopil, že jeho popularita klesá, přešel pragmaticky k tyranii. Rozpustil nejvyšší soud, převzal kontrolu nad rozhlasem a novinami. V ní byla ze všech problémů obviňovány USA a Velká Británie. V rámci boje „proti Elitám“ vypálili jeho stoupenci v roce 1953 Jezdecký klub a zničili přitom knihovnu a sbírku obrazů. V roce 1955 zaútočili Perónovi stoupenci i na církev a zničili dva nejkrásnější argentinské kostely San Francisco a Santo Domingo. Perón zakázal katolické noviny, legalizoval rozvody a prostituci a zrušil vyučování náboženství na školách. 16. června 1955 byl papežem Piem XII exkomunikován a ve stejném roce se druhým pokusem podařil vojenský puč, který ho přinutil opustit Argentinu. Byl totiž obžalován ze sexuálního styku s nezletilou, protože po smrti Evity s ním sdílela ložnici Nely Rivas (narozená 1939) – která se oficiálně starala o jeho psy. Utekl v paraguajském dělovém člunu.

Perón emigroval do Španělska, kde se znova oženil s tanečnicí z nočního klubu Isabel Martínez. (Bylo mu tehdy v roce 1961 66 let, Isabel měla 30 let).

Jenže spoušť, kterou způsobil v Argentině, se už nedala napravit. Jednou rozbujelá administrativa se nedá znova redukovat, za tím je už příliš mnoho osobních zájmů. Redukce zdravotnictví už vůbec nepřipadá v úvahu. Perónem založený „sociální stát“ stahuje Argentinu jako koule na noze dodnes do chudoby a ekonomické nestability. Občan, který je současně i voličem, zřídka vidí dál než na okraj svého talíře, zejména, když ví, že za všechno špatné můžou USA a zlý Západ.

Paradoxem byl Perónův návrat k moci. Ještě v roce 1968 přísahal generál Alejandro Lanusse, který tehdy zemi vládl, že: „Jestli ten chlap ještě jednou vkročí do téhle země, jednoho z nás odtud vynesou nohama dopředu, protože nepřipustím, aby moji synové museli snášet to, co jsem musel snést já.“

Jenže v roce 1973 si lidé demokratické volby skutečně vynutili. Perón žil ve Španělsku a do země se vrátit nemohl. 11.března 1973 se konaly volby, kde zvítězil Perónův muž Héctore José Cámpora. Ten udělil Perónovi milost a umožnil mu tak návrat do Argentiny a poté z úřadu odstoupil. Perónův návrat do země provázel neklid, nejhorší byl tzv. masakr z Ezeizy, kde ostřelovači zabili 13 demonstrantů vítajících někdejšího prezidenta. Ten volby skutečně 23.září 1973 vyhrál – lidé volili mezi „nadějí a zkušeností“. Rozhodli se pro naději, která měla být rychle zklamaná. Zdroje jako v roce 1946 nebyly k dispozici, Perón své sliby nemohl splnit. Začaly vraždy opozičníků a novinářů, Perón však už 1.července 1974 ve věku 79 let zemřel na infarkt. Dva roky pak vykonávala funkci prezidentky jeho manželka Isabel, než ji podle dobré argentinské tradice svrhl vojenský puč.

Proč jsem považoval za nutné tento článek napsat? Je v něm poučení pro všechny doby. Juan Perón je symbolem populismu, který se dnes rovněž v politice zhoubně rozmáhá. Populista, který touží po moci, neváhá rozdávat ze státního, co to jen dá a když už není co rozdávat, sáhne k manipulaci, kontrole veřejného mínění (dnes se tomu říká message control) a nakonec k násilí. A přesto jeho popularita může přetrvat – vzpomínka na „zlaté časy“, kdy se zvyšovaly platy, platila dovolená a dávaly třinácté platy zůstala v paměti Argentinců a udělala jejich zemi prakticky nereformovatelnou. Na to zlé se časem zapomene. Každý pokus o reformu a nastartování ekonomiky musel logicky ztroskotat na vůli voličstva. Hlavně je třeba mít nepřítele, který může za všechny neúspěchy. Pokud ovládáte sdělovací prostředky, většina lidí vám to uvěří. Je jedno, zda je to USA nebo zlý Brusel. Ostatně Fidel Castro se nechal Perónem inspirovat. A nebyl sám!

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.