11.října 1424 zavřel navždy oči válečník, který „časté bitvy míval, ale nikdy pole neztratil“.
Což je skutečně kuriozita. I těm nejgeniálnějším vojevůdcům se občas stane, že nějakou tu bitvu prohrají. I Caesar dostal nakládačku u Drače od Pompejových vojsk (že republikáni toto vítězství nedokázali využít, je jiná historie), Napoleon pak tahal za kratší konec nejen u Aspern, ale i u Lipska, a nakonec u Waterloo. Janovi Žižkovi ale žádnou dokumentovanou porážku připsat neumíme. Víme toho o něm ovšem poměrně málo.
Velmi kvalifikovaně a odborně se jeho životem zabýval Petr Čornej, takže kdo chce jít do detailu, ať si opatří jeho knihu. Vyšla před pěti lety, a tak by ještě měla být k dostání. Ovšem právě jen tak krátký úsek života slavného husitského vojevůdce známe – pět let. Nesmírně krátká doba, ovšem v pohnutých časech, jako byly ty tehdejší, to uteče jako voda Na druhé straně je i tak krátký časový úsek plný událostí. Mnoho odpočinku si stárnoucí hejtman v těch pěti letech neužil, zato sklidil hodně slávy.
Musíme si uvědomit, že husitské hnutí vzniklo jako spontánní výbuch lidového nadšení, a to nadšení především náboženského. Podobná vzepětí už svět zažil a katolická církev, která byla s podobnými „kacířskými učeními“ konfrontována, si vždy poradila, když „kacíře“ násilím vyhubila nebo aspoň zahnala do podzemí – tady pokud můžeme podzemím nazvat například opuštěná údolí Val dAosty, kam, se ukryli před křížovými pronásledovateli Valdenští.
Když vypukne něco takového, valí se to jako láva všemi možnými směry a usměrnit to do jakéhosi jednotného proudu je skoro nemožné. Mezi vůdci byli fanatičtí kazatelé s mocenskými ambicemi, chtějící prosadit své myšlenky násilím, jako byl například Jan Želivský, byli zde naprostí pacifisté jako Petr Chelčický, byli zde lidé kompromisu jako Jakoubek ze Stříbra, kterým šlo skutečně o reformu církve. Byli zde i extremisté jako například Adamiti. A byli zde lidé, kterým středověký společenský řád vyhovoval, ale viděli v husitském povstání nečekanou možnost kariéry negující tehdejší společenskou hierarchii. Jan Žižka patřil zřejmě k oné poslední skupině. Pro schopné lidi otvírají revoluce cesty, které by jim za normálních okolností zůstaly uzavřeny. Můžeme to nazýval oportunismem, ale v Žižkově případě se jednalo o člověka, který si svůj vzestup skutečně zasloužil. Za normálních okolností to chudý zeman z jižních Čech mohl dotáhnout nanejvýš na nějakého kapitána, velitele oddílu nebo na velitele lupičské družiny. Podobná povstání mají společné aspekty. Napřed ničící nadšení, kdy se myšlenek chopí lůza, chtějící pod záminkou revoluce ničit (tento aspekt husitského hnutí popsal ve své knize „Češi mezi pravdou a lží“ Pavel Šafr.) Když se ale střetnou s organizovaným vojskem, vezme jejich nadšení poměrně rychlý konec. Tak to dopadlo s německými sedláky v letech 1525–1526, ale koneckonců i se selským povstáním u Chlumce od víc dvě stě let později. Jan Žižka byl právě faktorem, který tento stereotyp změnil.
O jeho mládí nevíme skoro nic, sem tam se vyskytne v literatuře nějaká zmínka, které se interpretuje jako zmínka o něm. Vlastně ani nevíme, o které to oko v mládí vlastně přišel, proto se to od zobrazení k zobrazení liší. Ostatně zajímavé je to jen jeden rok, od roku 1421 už byl slepý na oči obě. To se to potom natáčení filmy o jeho mládí, když si člověk může vymyslet do chce a historici ho za to nemůžou napadnout. Žižka zřejmě skutečně pocházel z Trocnova a byl nemajetným zemanem – takových bylo hodně, sice patřili k nižší šlechtě, ale neměli co do huby. Právě proto se nechávali rádi najímat do vojenské služby. Sloužil u schopného hejtmana Jana z Lamberka a je velmi pravděpodobné, že s ním byl i v polských službách. V podstatě bojoval všude, kde ho zaplatili. Od roku 1412 byl hradním kapitánem v Praze. Což svědčí o tom, že už měl určité jméno a reputaci.
První křest ohně si Žižka zažil na jaře roku 1420 u Sudoměře. To je právě onen bod obratu. Páni, kteří onen houf prchající z Plzně dostihli, si ani nedokázali představit, že by střetnutí mělo probíhat jinak, než tomu bylo po staletí pravidlem. Obrněná jízda na ty chudáky zaútočí, rozpráší je a potom ty, kteří nezahynou hned, pověsí po okolních stromech. O ztrátách pánů u Sudoměře se vedou dodnes spory. Kinematografie sloužící komunistickému režimu, který viděl v husitech své „předběžce“ a bojovníky za sociální spravedlnost, vylíčila bitvu jako velkolepé vojenské střetnutí se stovkami mrtvých útočníků. Ve skutečnosti se počet padlých počítal v nejlepším případě na desítky a část Žižkových bojovníků dokonce upadla do zajetí. Ale revoluční bylo něco jiného. Bylo tu poselství, že pánům je možné se postavit a úspěšně bránit. Že se před nimi neutíká, ale se s nimi bojuje. Na tuto skutečnost si tehdejší panstvo muselo několik let zvykat, natolik byla tato zkušenost šokující.
Sudoměř byla důležitá ze dvou aspektů. Jednak si Žižka zasloužil takové uznání, že se stal posléze jedním ze čtyř táborských hejtmanů, jednak ho zřejmě právě tam napadla myšlenka obrany za vozovou hradbou. Bylo to něco nového a naprosto neobvyklého, nápad byl taky, jen se musel dopracovat do dokonalosti. Žižka byl očividně perfekcionista a dokázal tuto taktiku skutečně rozpracovat způsobem, který způsobil pravou revoluci ve vojenství.
Rozhodující „průlom“ se mu podařil v roce 1420 na Vítkově. Byl jsem tam před dvěma týdny, k mé hanbě se přiznávám, že to bylo poprvé v životě, a tak jsem si mohl prohlédnout jeho nadživotně velkou jezdeckou sochu od Bohumila Kafky (celý ten bronzová kolos váží 16,5 tuny, kterému generálovi se poštěstilo mít ke své poctě tak obrovskou sochu?)
Bitva na Vítkově byla sice zase jednou jen spíš šarvátka, jenže obrnění rytíři opět prohráli – a to tentokrát přímo pod vedením římského císaře. Taková porážka se už musela brát vážně a taky se vážně brala – Zikmund křížovou výpravu k pokoření povstalé Prahy, kterou nedokázal financovat (což byl ostatně jeho celoživotní problém) ukončil a odtáhl. Žižka se stal hrdinou a všeobecně uznávaným vůdcem armády povstalců. Stal se nadějí, jakýmsi spasitelem. Bez něj by už zastánci Husova učení viseli po šibenicích a stromech, případně by hořeli na hranicích. Teď se stali faktorem, kterým se musela zabývat celá katolická Evropa včetně papeže a císaře. Ten ostatně několik měsíců později utrpěl další debakl u Vyšehradu – tentokrát v tom Žižka prsty neměl, ale jeho porážka hovoří o tom, jak rychle husitským povstalcům narostlo sebevědomí.
Ta změna se odehrála velmi rychle. Z mladých náboženských nadšenců se stali profesionální zabijáci se skvělým výcvikem. Profesionálové se vším všudy, i s chybějící úctou ke kultuře či majestátu. Zhanobení mrtvoly krále Václava na Zbraslavi toho je jasným důkazem, stovky vypálených kostelů a klášterů mají stejnou vypovídající hodnotu.
Středověké válečnictví se vyznačovalo celkem jednoduchou strategií, která se dala nazvat „hr na ně“. Vojska na sebe čelně zaútočila a kdo prorazil nepřátelský střed vyhrával. Občas se se sice našel nějaký fiškus, který postavil zálohu do týlu nepřátelského vojska a nechal nepřítele napadnout zezadu. Bylo to sice považováno za nečestné, ale bylo to účinné, viz porážka českého vojska na Moravském poli, kde se římský král Rudolf nestyděl tuto zákeřnou taktiku použít. Ale v podstatě žádná strategie neexistovala. Každý rytíř bojoval na vlastní pěst a snažil se především zajmout nějakého protivníka, který měl dostatečně hezké brnění, aby sliboval dostatečné výkupné. Na takovou nedisciplinovanost dojely křížové výpravy v roce 1395 u Nikopole či v roce 1444 u Varny. V obou případech narazili nedisciplinovaní chaotičtí křesťanští rytíři na dobře zorganizované a defenzivně postavené turecké vojsko, kde 12 000 janičářů představovalo do té době jediné profesionální vojsko na světě. Husité to měli změnit.
Vozová hradba jako defenzivní taktika v době, kdy armády znaly pouze ofenzívu, byla revoluční. A hlavně, když byla doplněna Žižkovým vojenským řádem, který určoval každému jeho místo, zakazoval rabování a poprvé v historii křesťanského válečnictví zavedl ve vojsku disciplínu (jak už jsem psal, Turci v tom byli popředu). Spojení těžkých vozů s děly bylo naprosto geniální. Ona ta děla toho sice moc netrefila, ale hluk, který dělala, plašil koně útočníků natolik, že jich z nich víc spadlo, než bylo sestřeleno. A hlavně Žižka rozpracoval tuto techniku do detailu, takže husité dokázali z pochodové formace vytvořit bojovou během několika minut. Překvapení bylo prakticky vyloučeno. Není divu, že největší ztráty mívali husitští bojovníci při výpravách do Rakouska „na víno“. Z důvodů, které možná ani nemusím vysvětlovat (kronikář píše, že byli „ovíněni“) nebyli schopni postavit vozovou hradbu včas, když je napadli rozzuření okradení rakouští sedláci. Žižka byl ostatně už od července 1421 (tedy rok od vítězství na Vítkově) slepý na obě oči. Jak se dokázal v bitvách, které následně ještě sváděl (historici jich napočítali celkem třináct) orientovat v terénu, je dodnes pro všechny vojenské teoretiky záhadou.
Faktem je, že Žižkova nová taktika se úspěšně používala i po porážce husitské revoluce u Lipan v roce 1434. Nebyl to jen Jan Jiskra z Brandýsa, který díky této taktice dokázal s třemi tisíci skvěle vycvičenými vojáky porazit u Lučence na 20 000 bojovníků Jánose Hunyadyho. Tuto bitvu glorifikoval Alois Jirásek, a proto tento stereotyp vstoupil do českých dějin. Jenže české zabijáky si najímal i Hunyady sám a díky jim slavil proti Turkům poprvé nemalé úspěchy. Turci zažili něco, co dosud neznali – spořádané vojsko s defenzivní taktikou. Trvalo jim několik let, než si na novou skutečnost zvykli. V roce 1448 dokázali sice Hunyadyho a jeho české bojovníky na Kosově Poli porazit (odřízli jim zásobovací cesty a čekali, až hlad křesťany přinutí zaútočit – správně tušili, že to neumí.) Ale u Bělehradu Hunyadyho vojáci 1456 Turky rozdrtili (víte, že se na kostelech zvoní ve dvanáct hodin právě na počest tohoto vítězství? Nařídil to papež Kalixt III – první Borgia na papežském trůnu, a vůbec mu nevadilo, že se vítězné vojsko skládalo i z „kacířů“.)
Bývalé husity a hejtmany vycvičené Janem Jiskrou z Brandýsa si rád najímal i císař Fridrich III. Hejtman Jan Holub vedl jeho vojsko v roce 1469 v krvavé bitvě u Fürstenfeldu proti povstalcům Andrease Baumkirchera, Jan Vítovec z Hřebene pomohl zase císaři v roce 1459 vyhnat Leonharda z Goricie z východního Tyrolska.
Ale to jsme hodně předběhli dobu, a tak zpět k Žižkovi. Už v roce 1421 dobyl hrádek u Litoměřic, dal si tam postavit pevný hrad Kalich a od té doby se psal „z Kalicha“. To mělo demonstrovat jeho zbožnost, v PR se tedy vyznal. Navíc tím postoupil v hierarchii, místo jednoho statku v Trocnově, který se rozpadal a který stejně už zřejmě dávno ztratil, měl teď svůj vlastní hrad. To už něco znamenalo. Ve stejném roce byl sněmem v Čáslavi sesazen král Zikmund a Žižka se stal členem provizorní zemské vlády o dvaceti členech. Vedle vojenské kariéry se tedy zabýval i politikou, pochopil vazbu těchto dvou faktorů, což nebylo v té době nijak obvyklé. Jeho význam spočíval především v jeho vojsku, které ho bylo ochotno kamkoliv slepě následovat. Dokázal vybudovat profesionální armádu o síle 7000 pěšáků a 300 jízdních, kteří se dokázali kdykoliv bleskově zformovat za hradbu o 300 vozech. Dalším revolučním prvkem bylo, že se vojsko opíralo o pěchotu. Ve středověku se tradovalo, že se jeden jezdec vyrovná deseti pěším, to se husitskou taktikou radikálně změnilo. Ostatně oni sami používali jízdu na průzkum, a v bitvách vyrážela z vozové hradby jen k pronásledování už prchajícího nepřítele. Negativním jevem bylo, že těchto 7000 mužů bylo třeba živit. Neuměli nic jiného než bojovat a představovali pro zdroje české země značnou zátěž. To se jim stalo nakonec i osudným, obléhání Plzně v roce 1433 nebylo nic jiného než snaha zaměstnat tyto zabijáky, a hlavně přimět je k tomu, by se z kořisti získané v bohatém městě dokázali nějakou dobu uživit (takzvané spanilé jízdy nebyly taky ničím jiným než kořistnými výpravami). Fakt, že Plzeň nedokázali dobýt, se jim stal osudným, následovaly Lipany.
Poslední tři roky svého života byl tedy Žižka zcela slepý. Možná to zvyšovalo konfliktnost jeho osoby, jeho spory s ostatními hejtmany a husitskými proudy se stupňovaly. V roce 1424 se rozhádal do krve jak s radikálními Tábority, kteří zaváděli jakýsi komunismus, s kterým Žižka, uznávající feudální pořádky, nechtěl nic mít, i s pražským husitským svazem, se kterým měl ostatně problémy stále. Vydal se na východ, aby vybudoval svůj vlastní „Svatý Tábor“. Protože ho následovala jen část vojska, rozhodli se Pražané s hádavým dědkem zatočit. Dopadlo to špatně. Žižka předvedl u Malešova svůj nejgeniálnější strategický tah. Nechal své pronásledovatele napochodovat do úzkého údolí, zahradil ho na obou koncích a spustil na nepřátele vozy naplněné kamením, před kterými se neměli kam skrýt. 1700 zabitých nepřátel bylo na onu dobu skutečným masakrem, mrtví se v tehdejších v bitvách obvykle počítali na desítky, maximálně na stovky.
Naštvaný vítězný Žižka se vydal k Praze, aby si se svými oponenty věc vyříkal. Muselo mu být ale jasné, že opevněné město nemůže dobýt, jedině snad zradou. Přitáhl k Libni a došlo k jednání. Žižka se nechal „ukecat“, v čemž určitě hrála podstatnou roli i částka 14 000 kop grošů, které mu byla Praha ochotna vyplatit. Poté si obě znepřátelené strany padly do náručí a rozhodly se společně táhnout na Moravu, kde vládl zeť krále Zikmunda Albrecht. Žižkovi to ale nedalo, aby se nedal do obléhání Přibyslavi. Místní pán Čeněk z Ronova měl u Žižky a jeho mužů vroubek, protože se podílel na vyvraždění husitů v Chotěboři v roce 1421. A během tohoto obléhání Jan Žižka 11. října zemřel. Zemřel přirozenou smrtí, o její příčině se vedly spory, protože podle kronikář zemřel „z hlízy“. „Hlíza“ tedy zduřelá lymfatická uzlina se spojovala obvykle s onemocněním morem, ovšem aby na mor zemřela v ležení jedna osoba a k tomu velitel, bylo velmi neobvyklé. Josef Thomayer, slavný internista na přelomu devatenáctého a dvacátého století (mimochodem radikální odpůrce operace slepého střeva), vytvořil hypotézu, že Žižka zemřel na karbunkl, tedy hnisavé onemocnění kůže a podkožní tkáně, což může vést k otravě krve a sepsi. Dnes se karbunkl operuje a léčí antibiotiky, tehdy ani jeden z těchto postupů dostupný nebyl.
Žižka se stal legendou a jeho sláva ho přetrvala po celá století. Například arcivévoda Ferdinand Tyrolský na zámku Ambras umístil obraz Jana Žižky ve své sbírce vedle obrazu Vlada Draculy – Narážeče.
Zůstal po něm tedy pocit hrůzy, obraz krutého válečníka neštítícího se jakýchkoliv surovostí. Ty ale tehdy patřily k vedení války a následovaly zejména po vítězných bitvách, kdy byli trestáni poražení a Žižka holt stále vyhrával.
Stal se legendou a tou i zůstal. O tom ostatně svědčí jeho početné sochy v českých zemích, nejen u Sudoměře a na hoře Vítkov, ale samozřejmě i v jeho rodišti jihočeském Trocnově a samozřejmě i u Přibyslavi. I když toto město jeho smrt zřejmě zachránila od krutého osudu.