Ačkoliv v tomto roce neočekávám nic moc veselého začneme povídání něčím pro zasmání. Ostatně je to zážitek ještě z minulého roku. I když člověku částečně při tom naskakuje husí kůže. Rozhodl jsem se jet do Brna. (Ne, ještě se nesmějte, to ještě není pointa! Samozřejmě důvod k smíchu už máte, ale vyčkejte, bude líp, tedy hůř).
Nemůžu říct, že bych nebyl varován. Kamarádi tvrdili, že to Brna si může troufnout jedině člověk, kterého už život nebaví. Minimálně by měl takový řidič mít za sebou přežitou Neapol a Mnichov. Mnichov jsem už kdysi přežil, ovšem to bylo ve státní svátek, do Neapole jsem jel vlakem. Kromě toho jsem byl varován vlastními pokusy projet jen OKOLO Brna z jihu od Mikulova směrem na Olomouc. Už když si vzpomenu na tento zážitek, celý se třesu. Nevím, čím to je, zda se z Brna právě buduje metropole světového významu s odpovídající infrastrukturou, nebo si jen paní starostka šňupla trošku víc toho bílého prášku. Nicméně bylo mi zřejmé, že ve městě, kde existují výhradně oranžové směrovky, to nebude snadné. Ovšem bratr měl narozeniny a já jsem měl pro něho dobrou láhev a bylo třeba mu ji dopravit. Až do Soběšic, což je ještě Brno, ale vlastně už to Brno není – tedy hlavně je to na úplně opačné straně města.
Proto jsem se v předvečer mé cesty rozhodl zaktivovat aplikaci Waze. Můj bratr na ni věří, a tak jsem doufal, že mě Brnem provede. Protože jsem měl s aktivací aplikace na mobilu tradiční problémy, využil jsem služeb kamaráda, který je o generaci mladší, a tedy v práci s mobilním telefonem flexibilnější. Zadával tedy do Waze všechny údaje, o které ho aplikace žádala a když byl hotov, rozhodl jsem se vyzkoušet, co mi ukáže, když zadám cestu ze Starojické Lhoty do Soběšic. Stalo se, co jsem v podstatě očekával – telefon mi oznámil, že funkce je nedostupná. Kamaráda to znejistilo, zadal tedy všechno ještě jednou a tentokrát zadal start i cíl sám (nedůvěra se mě dotkla, ale nic jsem neříkal). Mobil oznámil i jemu, že funkce je nedostupná. Kamarád mínil, že je to možná tím, že mám zahraniční mobil, nicméně bylo tedy jasné, že budu muset jet podle navigace.
Zadal jsem cíl a vyrazil. Zapomněl jsem, že mám přechytřelé auto. Tedy nezapomněl, ale mé vozidlo jsem naprosto podcenil. Někde u Kroměříže mi zahlásilo, že některé z podpůrných funkcí jsou omezené. Což mi bylo jedno, tyto funkce stejně nepotřebuji a nepoužívám. Zrušil jsem tedy hlášení a myslel jsem, že je to tím vyřešeno. Chyba lávky. Hlášení se okamžitě objevilo znova. A znova. A znova. Nedalo se prostě odstranit, což v praxi znamenalo, že jsem nemohl používat navigaci. A pak se najednou navigace znovu objevila. Ovšem, nevedla mě do Soběšic, ale do Grazu k autohauzu Denzel, kde jsem auto koupil a kam jezdím na servis. To už mě vytočilo dostatečně. Ovšem za onou novou adresou, na níž auto trvalo, se objevilo i telefonní číslo. A tak jsem na něj zavolal. Jezdit k autohauzu Denzel v neděli mi připadalo dost ujeté. Zavolal jsem a skutečně mi zdvihla milá slečna a zeptala se, jaký mám problém. Řekl jsem jí, že jedu právě po dálnici v Česku a že nemůžu používat navigaci, protože se mi pořád objevuje hlášení o znefunkčnění funkcí, které vůbec nepotřebuji a že je nutné toto otravné hlášení vypnout. Řekla mile, že mě přepne na technika.
Ozval se mužský hlas a poté, co jsem mu začal líčit můj problém, mi řekl, že s ním můžu mluvit česky. To mě trošku překvapilo, po českých dálnicích zřejmě podle vídeňské centrály firmy Denzel (s tou jsem teď telefonoval) můžou jezdit jen Češi, nikdo jiný si zřejmě netroufá. Nicméně jsem toto překvapení zhodnotil, jako příjemné a vysvětlil jsem mu můj problém. Tedy, že nedokážu odstranit z displeje to hlášení o nefunkčnosti funkcí, které nepotřebuji, nikdy jsem nepotřeboval a potřebovat nehodlám. Řekl, že to je obtížné a že se toto hlášení vypnout nedá. To mi vyrazilo dech. Bylo mi jasné, že se k bratrovi přes současné Brno bez pomoci navigace nikdy nemůžu dostat. Žádal jsem důrazně o pomoc. Nato mi řekl, že bych mohl zastavit a ty funkce prostě úplně vypnout. Že pak mi sice auto nebude nic hlásit při parkování, protože tím budou vypnuté kamery, ale to hlášení by pak mělo zmizet. Na čele mi vyrazil smrtelný pot při představě, jak někde na odpočívadle listuji v registrech mého přechytřelého vozidla a hledám možnost vypnutí podpůrných nepotřebných funkcí. Onen milý pán mi řekl, že pokud si nebudu vědět rady, můžu mu znova zavolat. To mě maličko uklidnilo.
Jenže, jen co jsem rozhovor ukončil, hlášení z displeje zmizelo a už se neobjevilo. To auto si očividně jen chtělo vynutit onen telefonát a když jsem ho zvládl, prostě ono hlášení vypnulo samo.
Pokračoval jsem tedy v cestě do Brna, i cíl v navigaci se opět sám od sebe přepnul z autohauzu Denzel v Grazu na Soběšice. Pocítil jsem mírný optimismus, a to i když jsem před Brnem projížděl okolo mnoho kilometrů dlouhé fronty kamionů. Pak mě navigace svedla z cesty. Vedla mě cestami, které jsem vůbec neznal – a k bratrovi jsem jezdil po celá léta – to ještě když byly směrovky v Brně modré. Rozhodl jsem se tomu GPS věřit, i když bylo německé a vyrobené na zakázku BMW. Ono mi v podstatě ani nic jiného nezbývalo. Byla to ovšem osudná chyba. Kličkoval jsem ulicemi, nemaje tušení, kde jsem, až mě najednou navigace zavedla před řeku Svitavu. Tedy nemám nic proti řekám, pokud přes ně vede most. Jenže ten most tam nebyl, místo něho se přede mnou šklebilo staveniště a navigace mě vyzývala, abych se nebál a jen dál – tedy do řeky. To jsem odmítl. Otočil jsem to a rozhodl jsem se překážku objet. Dal jsem dvě kola. Při třetím mě navigace vedla do nějakých uliček, aby pak v úzké ulici, jednosměrce, označené „Pozor, změna organizace dopravy“ řekla, že se mám otočit a vrátit. Tehdy jsem ztratil nervy, našel místo, kde se auto dalo odstavit a zavolal bratra, že se k němu v ten den prostě nedostanu.
Zareagoval podle očekávání. „Proč nepoužíváš Waze?“ zvolal dost podrážděně. Vysvětlil jsem mu, že jsem si Waze nechal včera nainstalovat, ale že je ta funkce na mém mobilu nedostupná. Nechápal proč. Navrhl jsem, že je to možná tím, že mám zahraniční telefonní číslo. Usoudil, že je to blbost – bratr je počítačový expert a software na rozdíl ode mě věří, protože ji ovládá. Souhlasil jsem tedy s tím, že to blbost je, ale že mi tato skutečnost moc nepomůže. Jsem v Brně nemaje tušení kde a jak se odtud můžu dostat neřkuli, jak se můžu dostat do Soběšic. Poněkud nevrle se mě zeptal, kde jsem. Na cedulce domu na opačné straně silnice, jsem si přečetl že jsem v Husovicích a udal jsem mu dokonce i jméno ulice a číslo domu. Chvíli bylo na druhé straně telefonu zaražené ticho a pak se zeptal „Co proboha děláš v Husovicích?“
Řekl jsem po pravdě, že nevím. Že si tam jen stojím a že jsem neměl ani nejmenší úmysl do této brněnské čtvrti jezdit, ale že mě tam zavedla má navigace, která právě tady další snahu mě zavést dál vzdala. Bratr mi sdělil, že to není daleko a že pro mě přijede.
Samozřejmě mi bylo jasné, že mě přezkouší z používání aplikace Waze. Proto jsem ji znovu našel zaktivoval, zadal jsem adresu v Soběšicích a mobilní telefon mi opět oznámil, že funkce je nedostupná. Nechal jsem si ji na displeji, abych to mohl bráchovi ukázat. Jako důkaz, že jsem v tom nevinně a že mě opravdu technika nechává na holičkách.
Než přijel, trvalo to několik minut. Když jsem jeho auto na konci ulice uviděl, zaktivoval jsem mobil a zjistil, že mezitím se Waze vypnulo a ono hlášení na displeji není. Proto jsem aplikaci zaktivoval znova, zadal jsem Soběšice a vzápětí se mi na displeji ukázala podrobná cesta až k bratrovu domu. Že mě v tom okamžiku netrefil infarkt, hodnotím jako velmi dobré znamení – moje srdce ještě něco vydrží.
Bratrovi jsem můj mobil neukazoval. Spořádaně jsem se zařadil za jeho auto a pokračoval za ním ve směru který ukazovaly oranžové směrovky až do Soběšic. Opravdu to už nebylo daleko.
Samozřejmě že si moji čtenáři právě teď myslí, že jsem si celou tu historku vymyslel. Ale tohle NEVYMYSLÍŠ! Tolik fantazie prostě nemám!
Ne, milá přátelé, počítačová technika pokračuje ve své zločinné snaze mě zlikvidovat. A je v tom vytrvalá. Hlavně když zjistila, že si kupuju auta, která si se mnou můžou dělat, co chtějí.
Mimochodem, Denzelovi jsem zavolal v pondělí a ptal jsem se ho, zda mám jet do servisu a zda mám ty pomocné funkce, které nechtěly včera fungovat, opravdu vypnout. Technik mi řekl, že není třeba, abych jezdil, že stačí, když si očistím kamery. Že byly očividně znečištěné, a proto se ony funkce vypnuly. Zajel jsem tedy do umývačky. Od té doby mám pokoj.
To vše se stlalo vloni v listopadu, ale jak je zřejmé šok zůstává. Do nového roku přeju všem Brňákům, aby jim ty oranžové směrovky začaly modrat. Potom se – snad – někdy zase do toho města odvážím přijet.
