Category: Blog

Veselé ježdění po Brně

               Ačkoliv v tomto roce neočekávám nic moc veselého začneme povídání něčím pro zasmání. Ostatně je to zážitek ještě z minulého roku. I když člověku částečně při tom naskakuje husí kůže. Rozhodl jsem se jet do Brna. (Ne, ještě se nesmějte, to ještě není pointa! Samozřejmě důvod k smíchu už máte, ale vyčkejte, bude líp, tedy hůř).

               Nemůžu říct, že bych nebyl varován. Kamarádi tvrdili, že to Brna si může troufnout jedině člověk, kterého už život nebaví. Minimálně by měl takový řidič mít za sebou přežitou Neapol a Mnichov. Mnichov jsem už kdysi přežil, ovšem to bylo ve státní svátek, do Neapole jsem jel vlakem. Kromě toho jsem byl varován vlastními pokusy projet jen OKOLO Brna z jihu od Mikulova směrem na Olomouc. Už když si vzpomenu na tento zážitek, celý se třesu. Nevím, čím to je, zda se z Brna právě buduje metropole světového významu s odpovídající infrastrukturou, nebo si jen paní starostka šňupla trošku víc toho bílého prášku. Nicméně bylo mi zřejmé, že ve městě, kde existují výhradně oranžové směrovky, to nebude snadné. Ovšem bratr měl narozeniny a já jsem měl pro něho dobrou láhev a bylo třeba mu ji dopravit. Až do Soběšic, což je ještě Brno, ale vlastně už to Brno není – tedy hlavně je to na úplně opačné straně města.

               Proto jsem se v předvečer mé cesty rozhodl zaktivovat aplikaci Waze. Můj bratr na ni věří, a tak jsem doufal, že mě Brnem provede. Protože jsem měl s aktivací aplikace na mobilu tradiční problémy, využil jsem služeb kamaráda, který je o generaci mladší, a tedy v práci s mobilním telefonem flexibilnější. Zadával tedy do Waze všechny údaje, o které ho aplikace žádala a když byl hotov, rozhodl jsem se vyzkoušet, co mi ukáže, když zadám cestu ze Starojické Lhoty do Soběšic. Stalo se, co jsem v podstatě očekával – telefon mi oznámil, že funkce je nedostupná. Kamaráda to znejistilo, zadal tedy všechno ještě jednou a tentokrát zadal start i cíl sám (nedůvěra se mě dotkla, ale nic jsem neříkal). Mobil oznámil i jemu, že funkce je nedostupná. Kamarád mínil, že je to možná tím, že mám zahraniční mobil, nicméně bylo tedy jasné, že budu muset jet podle navigace.

               Zadal jsem cíl a vyrazil. Zapomněl jsem, že mám přechytřelé auto. Tedy nezapomněl, ale mé vozidlo jsem naprosto podcenil. Někde u Kroměříže mi zahlásilo, že některé z podpůrných funkcí jsou omezené. Což mi bylo jedno, tyto funkce stejně nepotřebuji a nepoužívám. Zrušil jsem tedy hlášení a myslel jsem, že je to tím vyřešeno. Chyba lávky. Hlášení se okamžitě objevilo znova. A znova. A znova. Nedalo se prostě odstranit, což v praxi znamenalo, že jsem nemohl používat navigaci. A pak se najednou navigace znovu objevila. Ovšem, nevedla mě do Soběšic, ale do Grazu k autohauzu Denzel, kde jsem auto koupil a kam jezdím na servis. To už mě vytočilo dostatečně. Ovšem za onou novou adresou, na níž auto trvalo, se objevilo i telefonní číslo. A tak jsem na něj zavolal. Jezdit k autohauzu Denzel v neděli mi připadalo dost ujeté. Zavolal jsem a skutečně mi zdvihla milá slečna a zeptala se, jaký mám problém. Řekl jsem jí, že jedu právě po dálnici v Česku a že nemůžu používat navigaci, protože se mi pořád objevuje hlášení o znefunkčnění funkcí, které vůbec nepotřebuji a že je nutné toto otravné hlášení vypnout. Řekla mile, že mě přepne na technika.

               Ozval se mužský hlas a poté, co jsem mu začal líčit můj problém, mi řekl, že s ním můžu mluvit česky. To mě trošku překvapilo, po českých dálnicích zřejmě podle vídeňské centrály firmy Denzel (s tou jsem teď telefonoval) můžou jezdit jen Češi, nikdo jiný si zřejmě netroufá. Nicméně jsem toto překvapení zhodnotil, jako příjemné a vysvětlil jsem mu můj problém. Tedy, že nedokážu odstranit z displeje to hlášení o nefunkčnosti funkcí, které nepotřebuji, nikdy jsem nepotřeboval a potřebovat nehodlám. Řekl, že to je obtížné a že se toto hlášení vypnout nedá. To mi vyrazilo dech. Bylo mi jasné, že se k bratrovi přes současné Brno bez pomoci navigace nikdy nemůžu dostat. Žádal jsem důrazně o pomoc. Nato mi řekl, že bych mohl zastavit a ty funkce prostě úplně vypnout. Že pak mi sice auto nebude nic hlásit při parkování, protože tím budou vypnuté kamery, ale to hlášení by pak mělo zmizet. Na čele mi vyrazil smrtelný pot při představě, jak někde na odpočívadle listuji v registrech mého přechytřelého vozidla a hledám možnost vypnutí podpůrných nepotřebných funkcí. Onen milý pán mi řekl, že pokud si nebudu vědět rady, můžu mu znova zavolat. To mě maličko uklidnilo.

               Jenže, jen co jsem rozhovor ukončil, hlášení z displeje zmizelo a už se neobjevilo. To auto si očividně jen chtělo vynutit onen telefonát a když jsem ho zvládl, prostě ono hlášení vypnulo samo.

               Pokračoval jsem tedy v cestě do Brna, i cíl v navigaci se opět sám od sebe přepnul z autohauzu Denzel v Grazu na Soběšice. Pocítil jsem mírný optimismus, a to i když jsem před Brnem projížděl okolo mnoho kilometrů dlouhé fronty kamionů. Pak mě navigace svedla z cesty. Vedla mě cestami, které jsem vůbec neznal – a k bratrovi jsem jezdil po celá léta – to ještě když byly směrovky v Brně modré. Rozhodl jsem se tomu GPS věřit, i když bylo německé a vyrobené na zakázku BMW. Ono mi v podstatě ani nic jiného nezbývalo. Byla to ovšem osudná chyba. Kličkoval jsem ulicemi, nemaje tušení, kde jsem, až mě najednou navigace zavedla před řeku Svitavu. Tedy nemám nic proti řekám, pokud přes ně vede most. Jenže ten most tam nebyl, místo něho se přede mnou šklebilo staveniště a navigace mě vyzývala, abych se nebál a jen dál – tedy do řeky. To jsem odmítl. Otočil jsem to a rozhodl jsem se překážku objet. Dal jsem dvě kola. Při třetím mě navigace vedla do nějakých uliček, aby pak v úzké ulici, jednosměrce, označené „Pozor, změna organizace dopravy“ řekla, že se mám otočit a vrátit. Tehdy jsem ztratil nervy, našel místo, kde se auto dalo odstavit a zavolal bratra, že se k němu v ten den prostě nedostanu.

               Zareagoval podle očekávání. „Proč nepoužíváš Waze?“ zvolal dost podrážděně. Vysvětlil jsem mu, že jsem si Waze nechal včera nainstalovat, ale že je ta funkce na mém mobilu nedostupná. Nechápal proč. Navrhl jsem, že je to možná tím, že mám zahraniční telefonní číslo. Usoudil, že je to blbost – bratr je počítačový expert a software na rozdíl ode mě věří, protože ji ovládá. Souhlasil jsem tedy s tím, že to blbost je, ale že mi tato skutečnost moc nepomůže. Jsem v Brně nemaje tušení kde a jak se odtud můžu dostat neřkuli, jak se můžu dostat do Soběšic. Poněkud nevrle se mě zeptal, kde jsem. Na cedulce domu na opačné straně silnice, jsem si přečetl že jsem v Husovicích a udal jsem mu dokonce i jméno ulice a číslo domu. Chvíli bylo na druhé straně telefonu zaražené ticho a pak se zeptal „Co proboha děláš v Husovicích?“

               Řekl jsem po pravdě, že nevím. Že si tam jen stojím a že jsem neměl ani nejmenší úmysl do této brněnské čtvrti jezdit, ale že mě tam zavedla má navigace, která právě tady další snahu mě zavést dál vzdala. Bratr mi sdělil, že to není daleko a že pro mě přijede.

               Samozřejmě mi bylo jasné, že mě přezkouší z používání aplikace Waze. Proto jsem ji znovu našel zaktivoval, zadal jsem adresu v Soběšicích a mobilní telefon mi opět oznámil, že funkce je nedostupná. Nechal jsem si ji na displeji, abych to mohl bráchovi ukázat. Jako důkaz, že jsem v tom nevinně a že mě opravdu technika nechává na holičkách.

               Než přijel, trvalo to několik minut. Když jsem jeho auto na konci ulice uviděl, zaktivoval jsem mobil a zjistil, že mezitím se Waze vypnulo a ono hlášení na displeji není. Proto jsem aplikaci zaktivoval znova, zadal jsem Soběšice a vzápětí se mi na displeji ukázala podrobná cesta až k bratrovu domu. Že mě v tom okamžiku netrefil infarkt, hodnotím jako velmi dobré znamení – moje srdce ještě něco vydrží.

               Bratrovi jsem můj mobil neukazoval. Spořádaně jsem se zařadil za jeho auto a pokračoval za ním ve směru který ukazovaly oranžové směrovky až do Soběšic. Opravdu to už nebylo daleko.

               Samozřejmě že si moji čtenáři právě teď myslí, že jsem si celou tu historku vymyslel. Ale tohle NEVYMYSLÍŠ! Tolik fantazie prostě nemám!

               Ne, milá přátelé, počítačová technika pokračuje ve své zločinné snaze mě zlikvidovat. A je v tom vytrvalá. Hlavně když zjistila, že si kupuju auta, která si se mnou můžou dělat, co chtějí.

               Mimochodem, Denzelovi jsem zavolal v pondělí a ptal jsem se ho, zda mám jet do servisu a zda mám ty pomocné funkce, které nechtěly včera fungovat, opravdu vypnout. Technik mi řekl, že není třeba, abych jezdil, že stačí, když si očistím kamery. Že byly očividně znečištěné, a proto se ony funkce vypnuly. Zajel jsem tedy do umývačky. Od té doby mám pokoj.

               To vše se stlalo vloni v listopadu, ale jak je zřejmé šok zůstává. Do nového roku přeju všem Brňákům, aby jim ty oranžové směrovky začaly modrat. Potom se – snad – někdy zase do toho města odvážím přijet.

Mauritius II

Mahé de Labournais se postaral i o další velkou atrakci ostrova. Neměl totiž zájem trávit svůj život v páchnoucích ulicích přístavu Port Louis a tak si nechal postavit v roce 1736 v městečku Pamplemousses zámeček se slibným jménem „Mon Plaisier“, čili „Moje příjemnost, či Rozkoš“ .

Mon Plaisier

Ten tam sice stojí stále, sám o sobě by ale návštěvníky nelákal. Ovšem milý pan guvernér dal na pozemku o 209 jitrech s pomocí otroků dovezených z Madagaskaru vytvořit zahradu. On tam sice měl hlavně ovocné stromy a nechal tam pěstovat zeleninu pro svou kuchyni, ovšem v roce 1767 to vzal do ruky skutečný biolog Pierre Poivre a ze zeleninové zahrádky nechal vytvořit botanickou zahradu, která se stala jednou z nejdůležitějších atrakcí ostrova. Do roku 1785 zde dal zasadit 600 druhů různých rostlin Poivre si za to zasloužil svou bustu, která se nachází v centru zahrady.  Můžete zde obdivovat růžové i bílé lotusy, vodní hyacinty, gigantické vodní lilie z Amazonky, všechny možné druhy palem, dokonce i takovou, která kvete jen jednou za třicet let (jmenuje se Talipot a já jsem měl štěstí, že zrovna kvetla). Ale jsou tu i stromy skořice, hřebíčku, muškátového oříšku, vanilky (Ta na stromech jen parazituje), chlebovníku, manga a dalších a dalších plodů. Stromy mahagonu, ebenu, ale i takzvaný „Krvácející strom“ s červenou pryskyřicí, která se prý používá na léčbu ekzémů a nechybí ani baobab. Rozhodně se vyplatí k vstupence připlatit i průvodce, jsou to většinou šoumeni, kteří za 50 korun návštěvníky skutečně pobaví. Mluví všemi jazyky, i když ten rozdíl se dost těžko identifikuje. Nicméně, když nás odeslal k zámečku s instrukcí „Mak pikčr and kom bak.“, dalo se tomu víceméně rozumět.  Francouzština jde místním z huby přece jen líp.

Bílý lotus

               Ostatně v sázení stromů se pokračuje, zřejmě každý státník, který navštíví Mauritius, musí do Pamplemousses a musí vzít lopatu do ruky. Tak už v roce 1956 tady zasadila strom princezna Margaret, v roce 1998 následovala tetina příkladu i princezna Anna. Kromě toho zde sázeli Indira Gándhiová, Nelson Mandela, Francois Mitterand, ale i gangsterský prezident Zimbabwe Mugabe. A jistěže, nemůže chybět ani otec národa Seewoosagur Ramgoolam, který zde sázel 12. března 1973. Po něm se ostatně celá zahrada jmenuje, tedy SSRBG (Sir Seewoosagur Ramgoolam botanic garden)

               V Pamplemousses stojí za vidění už jen místní kostel svatého Františka a na přilehlém hřbitově je pochovaný zpovědník císaře Napoleona Abbé Buonavita, který Napoleona doprovázel na Svatou Helenu a po císařově smrti přesídlil na Mauricius, kde i zemřel. A pozor, v Pamplemousses se nachází i kavárna „Wiener Walzer,“ tedy „Vídeňský Valčík.“ Ovšem vedle Sacherova dortu tu nabízejí i kuře na kari.

               Na rozdíl od hojně obydleného severu a centra ostrova je jih obydlen jen sporadicky. Možná je to proto, že tady mnohem víc prší. I když luxusní hotely a golfová hřiště najdete samozřejmě i tady.

               Na Jihozápadě je okres „Black River“. Řeka toho jména ústí do moře v Tamarinu, její voda ale černá není. Jméno je dáno historicky – právě v téměř neobydlené oblasti okolo této řeky hledali útočiště uprchlí otroci z plantáží cukrové třtiny. A otroci původem z Madagaskaru byli – pokud se to ještě dnes dá napsat – černí. Dnes je Black River největší přírodní rezervací na Mauriciu.

               A je tu co vidět. Největší atrakcí je hinduistické posvátné jezero Grand Bassin. V roce 1897 měl totiž hinduistický kněz Shri Jhummon Giri Gosagne (doufám, že jsem to jméno napsal správně, s těmi indickými jmény mám nemalé problémy), vizi, že voda v kráterovém jezírku v centru ostrova má stejnou posvátnou hodnotu jako voda z řeky Gangy, kam se hinduisté pravidelně scházejí k očistné koupeli. Zřejmě se ostrovním hinduistům nechtělo jezdit lodí do Indie – ostatně si takovou cestu mohl dovolit jen málokdo. Dnes už by do Kalkaty zaletět mohli mnohem snáze, dávají ale přednost každoroční pouti ke Grand Bassin. Údajně se zde v posvátném týdnu na jaře při slavnosti Maha-Shivaratree sejde až 600 000 lidí. Na začátku areálu stojí obrovské sochy boha Šivy a bohyně Durgy.

Bohyně Durga

Mají 34 a 37 metrů, přičemž Durga zobrazovaná se lvem, protože je bojovnice proti všemu zlému, je větší (a mladší). Posvátné jezero je kousek dál, přístup k němu mají všichni, na rozdíl od muslimů nebrání hinduisté i nevěřícím turistům ve vstupu do chrámu, kde dokonce můžou dostat požehnání od samotného kněze. Chce vědět pouze odkud člověk je, jeho vztah k hinduismu ho nezajímá a pak namaluje člověku na čelo posvátná znamení. Jenom boty je třeba – stejně jako v mešitě – odložit před vchodem. V jezeře jsou pak sochy dalších bohů i svatá trojice Trimurti zobrazující stvořitele Brahmu, ničitele Šivu i ochránce Višnu. V jezeře je prý hodně ryb, ale nesmí se lovit, jsou stejně posvátné jako voda, ve které plavou. I ryba se musí umět narodit.

Hinduistická Trinitas, Brahma, Višna a Šiva

               Další cesta vede na Plaine Champagne – náhorní planinu, z níž se zdvihají nejvyšší hory ostrova. Dosahují ale jen výšky něco nad 800 metrů nad mořem. Z vyhlídkové terasy je vidět až k moři jakož i vodopád Black River. Potom se sjíždí serpentinami do obce Chamarel. Okolo cesty je skutečná mauricijská flóra, která byla jinde na ostrově už dávno vyměněna rostlinami dovezenými. Proto zde dominuje jediná palma, která na ostrově byla před příchodem lidí – plochá palma. Všechny ostatní včetně té kokosové, která je na ostrově nejčastější, jsou dovoz. Daří se jim v místním klimatu ale skvěle, Kokosových ořechů je tolik, že před nimi varují nápisy – „beware of falling coconuts.“

               Vesnice Chamarel má hned několik atrakcí. Jednak je to vesnice, po které byl pojmenován nejznámější mauricijský rum. Už to by na slávu obce stačilo, ale nejen rumem je živ člověk. Je to i jediné místo, kde se pěstuje kávovník. Na plantáži z Chamarelu se produkuje 100procentní arabica – dá se koupit jako suvenýr, ale je pořádně drahá. Z restaurací v Chamarelu je nádherný výhled na západní pobřeží, a proto se tu turistické výpravy zastavují rády na oběd. Potom totiž čeká hlavní atrakce, a to je sedmibarevná půda. Tady si totiž sopka skutečně zahrála. Půda, která je dostatečně tvrdá, aby ji nesmyly ani občasné cyklóny, má vysoký obsah železa a hliníku. A tyto dva kovy nebo přesněji řečeno jejich sloučeniny, se smíchaly v různých poměrech, takže na malém prostoru vytvářejí nejrůznější barevné odstíny, od červené přes hnědou, fialovou zelenou, purpurovou, modrou a žlutou. Prý je jich tedy sedm a já tomu chci věřit, já tam viděl ale i šedou a bílou. Ty se možná nepočítají, jsou příliš obyčejné.

Pohled je to skutečně úžasný. Aby to trošku oživili, udělali tam místní výběh (pokud se to tak dá nazývat, protože o běhu nemůže být u těchto zvířat řeč) želv obrovských. Ty nejsou původní, protože kolonizátoři původní populaci těchto želv na Mauriciu vyhubili a snědli. Pak ale přišel pan Darwin, rozhodl se experimentovat a dovezl nové obrovské želvy ze Seychell. Chtěl vědět, zda se zvířata přizpůsobí novým životním podmínkám. Přizpůsobila se, a jak! Dosahují až jeden metr délky a žijí 150 let. Ty první, které pamatují Darwina a přijely na Mauritius okolo roku 1880, tedy už dožívají a na pana Charlese se už nepamatují.

               Na samém jihozápadě ostrova se nachází skutečná atrakce – hora Le Morne Brabant  – na poloostrově vyčnívajícím do moře, což jí dodává neopakovatelný šarm.

Le Monre Brabant – leze se na něj zprava

Zde došlo k oné tragédii, totiž hromadné sebevraždě otroků v roce 1834, když jim Angličané přišli zvěstovat svobodu svým nesrozumitelným jazykem. Tuto událost zde připomíná památník z roku 2009. Dnes se na poloostrově staví nové a nové hotely, protože jsou zde i pěkné pláže a jedno z golfových hřišť. Atrakcí je ale samotná hora, která se tyčí jako nezdolatelná skála nad poloostrovem. Zdolat se ale dá a na vrchol vede cesta. Oficiální informace zněla, že je dovoleno vyšlapat jen trail k vyhlídce ve výšce asi dvě stě metrů nad mořem a na vrchol se má chodit s průvodcem. I video na internetu vypadalo dost nebezpečně a nahnalo mojí ženě strach. Upozornila mě na skutečnost, že se nám má brzy ve Vídni narodit třetí vnouče a „bude potrebovať dedu .“ Proto jsem pro klid v rodině vyhledal pomoc a našel jistého Tomáše Naňáka, žijícího na Mauriciu a nabízejícího takové služby – moje žena si totiž odmítala představit, že bych na vrchol lezl sám. Zkontaktovali jsme onu cestovku likexpats, dostali jsme ale odpověď, že minimální počet účastníků jsou dva a cena je i v případě jednoho účastníka 9000 korun. A tak jsem se tam vydal sám bez průvodce. Na rozdíl od fám, které mi byly předkládány, není tam žádný zákaz vystoupit na vrchol bez průvodce. Pouze se doporučuje, aby se jednalo o zkušeného horského turistu, aby nebyl dítě, měl patřičnou obuv a dostatek vody. Usoudil jsem, že splňuji všechny požadované předpoklady (moje pohorky jsem transportoval v letadle deset hodin, zabraly mi polovinu kufru a bylo by tedy škoda je nevyužít) a tak jsem na ten vrchol vylezl. Byla to túra podle bratrů Andrášiovců „ľahká až trocha ťažká“ – každopádně byla „pomoc rúk nutnosťou na ďalší postup“.

Odměnou byl ale úžasný panoramatický pohled z hory přes pevninu na moře a korálový útes ostrov obklopující – prostě něco jako sen, ze kterého se nechcete probudit. Nechtělo se mi odtud odejít, byl to jeden z nejkrásnějších horských výstupů v mém životě – pokud ne ten úplně nejkrásnější. Ale moje lahev s 1,5 litrů vody byla hraničně malá. V teplotách do třiceti stupňů a vlhkosti vzduchu přes devadesát procent ubývají síly rychleji než v Alpách, člověk se hodně potí a potřeba vody je velká. A to se ještě nad mou hlavou rozprostřel milosrdně velký mrak, který tlumil sluneční žár. Ale pokud někdy pojedete na Mauricius, nezapomeňte si vzít pohorky s sebou. Ten výstup, jakkoliv namáhavý, se rozhodně vyplatí.

               A – abych nezapomněl, slíbil jsem ještě romantickou historii o mauricijském Romeovi a Julii, tedy v místním provedení o Paulovi a Virginii. Slib samozřejmě dodržím. Ten příběh vypráví o nenaplněné lásce chudého chlapce Paula a dívky z bohaté rodiny Virginie. Znali se od dětství a jejich dětské kamarádství přerostlo ve vášnivou lásku. Rodiče Virginie se ovšem polekali, protože pro dceru měli vyhlédnutého jiného ženicha než chudého Paula. Poslali tedy dceru na studia do Anglie a doufali, že to mládež přejde. Nepřešlo. Virginie to v Anglii bez Paula nemohla vydržet (možná hrálo svou roli i počasí, které se se slunečným Mauriciem srovnávat opravdu nedá) nalodila se tajně na loď Saint Géran a vydala se na ní domů za Paulem. Jenže několik kilometrů od pobřeží loď ztroskotala, když najela na korálový útes, rozlomila se na dvě půlky a posádka i pasažéři se utopili. Přežilo jen devět lidí, Viktorie mezi nimi nebyla. Paul našel jen její mrtvolu a krátce nato zemřel sám – na zlomené srdce.

               Tuhle historii si už Mauricius přisvojil a je součástí jeho kultury. Sousoší Paula a Virginie najdete v Curepipe i v Port Louis. Byli i v botanické zahradě v Pamplemousses, tam po nich zůstal jen podstavec, sochy jsou teď v kostele. Jejich jména nesou hotely a restaurace, v městečku Tamarin se po nich jmenuje dokonce základní škola.

               Celý příběh má jen jeden háček, totiž že se nikdy nestal. Na lodi Saint Géran s výtlakem 600 tun, která se u severního pobřeží ostrova 24.března 1744 skutečně potopila, zahynuly sice tři dívky, ale žádná z nich se nejmenovala Virginie. Seznamy pasažérů se totiž zachovaly. Zemřely devatenáctiletá Marie Anne Mallet, šestnáctiletá Louise Augustine Callou a dvanáctiletá Jeanne Heléne Neiznein.

               Jenže v roce 1768 dorazil na Mauricius spisovatel Jaques-Henri Bernardin de Saint Pierre a když se o tragédii lodi dozvěděl, kopla ho múza. Sepsal tedy román o mladistvé tragédii dvou zamilovaných a kniha vydaná v roce 1788 se stala bestsellerem a následně nedílnou součástí mauricijské kultury. Koho už zajímá, zda Paul a Virginie skutečně žili?               

Věří snad někdo vážně, že se Julie Capuletová skutečně zamilovala do Rómea Monteka?

Tímto se pro letošní rok loučím s mými čtenáři, přeji všem krásné vánoce, hodně zdraví a optimismu, jedno jak neodůvodněného do nového roku a těším se s nimi na setkání v lednu.

Mauritius I. část

Mauricius

               Ostrov je pro zimní dovolenku jako stvořený – na Mauriciu je totiž v době naší zimy léto. Nesnažte se, prosím, jako moje žena, kupovat pro vnučky v listopadu na Mauriciu teplé věci na zimu. Její snaha byla odměněna jen nevěřícným kroucením hlavy, a to i když jsme v Port Louis viděli dítě asi dvouleté s teplou čepicí na hlavě. Ideální je začátek léta tedy listopad (tamější květen), protože k možným cyklónům dochází až když se Indický oceán nahřeje na teploty nad 26 stupňů, a to bývá až někdy koncem prosince. Ale ani cyklón vás na pláži nepřekvapí, na Mauriciu je vybudovaný velmi dobrý systém včasného varování. Ovšem strávit několik dní v hotelu, když venku řádí vichřice taky není dovolená podle běžných představ. Čili nejlépe v listopadu nebo začátkem prosince.

               Mauricius je obehnán dokola korálovým útesem, což má hned několik výhod. Jednak se přes útes nedostanou žraloci, což koupajícím dodává pocit jistoty. Ke břehu ovšem nedorazí ani žádné vlny, protože útes působí jako spolehlivý vlnolam. To je zase ideální pro moji manželku, která se ráda „člupká“. A konečně ideální pro turisty, kteří se rádi potápějí. V každém hotelu je „diving school“ a čluny rozvážejí nadšené potápěče k onomu korálovému útesu, aby se nabažili. Ostatně voda mezi břehem a útesem je zejména odpoledne při odlivu tak plytká, že se dá k tomu útesu skoro dojít po dně. Jen se doporučují boty na koupání, protože na dně jsou mořští ježci a ani korály nejsou na došlap zrovna příjemné. Je taky dost zbytečné hledat na pláži mušle, protože tam žádné nejsou, maximálně tak úlomky korálů. Ovšem ani mušle ani korály se z Mauricia vyvážet nesmí a to ani, když jste je koupili v obchodě a můžete to při celní prohlídce potvrdit účtem. I tak vám mušli či korál zabaví, a ještě dostanete mastnou pokutu.

               Trošku hůř než plavci jsou na tom surfaři, ale i ti najdou destinace, kde se vln dočkají. Je to u městečka Tomatin na západním pobřeží, Ústí zde do moře Black River, což má zřejmě za následek, že je zde útes přerušen a tím se zde vytvářejí vlny, které surfařům údajně stačí. Je zde i camping, samotná pláž ovšem ke koupání moc neláká. Tedy aspoň mne nelákala.

               Co mají ale na Mauriciu dělat návštěvníci, kteří mají i jiné zájmy než se koupat v teplé vodě Indického oceánu? Čili lidé jako já! Kupodivu i oni najdou dostatek aktivit, ani nemusí hrát golf na jednom ze sedmi golfových hřišť, které se na ostrově nacházejí. Golfistů jsem nicméně viděl dostatek, problémových, kteří si přivezli všechny hole s sebou a pak se dožadovali zvláštního zacházení, i bezproblémových, kteří si to vybavení prostě pronajmou na místě. Myslím, že druhá varianta je jednodušší, aspoň mi to tvrdila kolegyně z Korutan, která v letadle seděla vedle mne.

               Ostrov má v podstatě dvě hlavní města. To oficiální je Port Louis, ovšem je to hlavní město jen pro pracující lid. Samotný přístav má 150 000 obyvatel, dalších 200 000 sem dojíždí za prací. Což má za následek každé dopoledne neskutečné zácpy na příjezdových cestách, (a odpoledne na výjezdových). Mauricijci sice zacházejí s časem v podstatě velmi benevolentně, ale to je často moc i na jejich odolné nervy. Bohatí lidé tedy bydlí raději v Curepipe. Město je od pobřeží vzdáleno, nachází se na kopci okolo vyhaslého sopečného kráteru. Tam jsou luxusní vily, rezidence i většina velvyslanectví, samozřejmě především francouzské a britské, abychom vyjmenovali ty dvě nejvýznamnější. Aby nemuseli tito privilegovaní jezdit do Port Louis autem, bylo mezi těmito městy v posledních třech letech vybudováno spojení rychlovlakem. Místní mu říkají hrdě „Metro“ ovšem nikde pod zemí nejezdí. V Port Louis má zastávky u přístavu na takzvané „Watterfront“, což je nejmodernější část města spojená dvěma podchody s „Harbourfront“, kde se ve výškových budovách nacházejí banky a nejdůležitější firmy a úřady.

Port Luis Watterfront

Čili o pohodlí pro majetné je postaráno, prostý lid bojuje na přecpaných dálnicích u vjezdu do města.

               Místní tvrdí, že tento rychlovlak by měl v budoucnosti propojit celý ostrov, ale v Curpipe se to budování nějak zaseklo. Možná chybí peníze nebo motivace. Nebo obojí. I když ostrov není velký, transporty vyžadují určitý čas a s ním spojenou trpělivost. Průměrná rychlost přesunu se pohybuje okolo 30 kilometrů za hodinu, takže při jízdě z letiště do Port Luis, což je asi 45 kilometrů musíte počítat s hodinou a půl. I taxikáři dodržují předepsanou rychlost, protože pokuty za její překročení jsou na místní poměry dost drakonické, Začínají na 2000 rupiích tedy na tisíci korunách, což je při průměrném platu 18 000 rupií dost. A neexistuje žádná tolerance čili platí se i při překročení rychlosti o jeden jediný kilometr.

               V Curepipe se turistům ukazuje onen kráter vyhaslého vulkánu.

Kráter sopky v Curepipe

Ten je na kopci pod meteorologickou stanicí, k povinnému programu patří i návštěva výrobny lodních modelů. Modely tu vyrábějí ručně a zavedou vás i do výrobny, aby vás navnadili některý z modelů si koupit. Vedle Titaniku či Victory je zde i Black Bird z Pirátů z Karibiku. Kromě toho se zřejmě nevyhnete ani návštěvě výrobny vína z liči Takamaka. Na Mauriciu se totiž nedá pěstovat vinná réva, víno se zde vyrábí z hroznů dovezených z Jižní Afriky – a je přiměřeně této skutečnosti i drahé.  Proto hledal podnikatel Alexander ovoce, ze kterého by víno mohl vyrábět a padl na liči. Vína tu zrají tři až šest měsíců, pro zmlsaného Rakušáka, tedy mně, milujícího vína suchá, to ovšem nebylo nic, co bych si byl ochoten koupit, na to mě příliš pálí žáha. Němci, kteří nasládlá vína milují, nakupovali ve velkém.

Takamaka

               Do Port Louis se můžete dostat i autobusem. Autobusové spojení je dobré a levné. Za dvě osoby z Flick en Flack do Port Louis jsme zaplatili 88 rupií čili 44 korun. I v tom autobuse vidíte to, co je pro Mauricius typické – přezaměstnanost. Vedle řidiče je zde i průvodčí, který vám prodá lístky,), ale poté přistoupí i kontrolorka, která vám ty lístky procvikne. Co jsem ovšem bohužel nepochopil, byl systém autobusových nádraží v Port Louis. Jsou dvě, severní a jižní. Protože jsme přijížděli z jihu, předpokládal jsem logicky, že nás autobus vyloží na jižním nádraží. Ale chyba lávky, dovezl nás na severní. Najít pak spojení zpět do místa bydliště není pro cizince právě snadné. Radši jsem to vzdal a odjel zpět taxíkem.

               Nicméně nedaleko severního autobusového nádraží je centrální tržiště, které rozhodně stojí za návštěvu. Ovoce a zelenina nejrůznějších druhů, ryby a v jiné části pak ošacení a všechno, po čem vás ani nenapadne zatoužit.  Zjistil jsem, že určitou kultovní hodnotu mezi plody ostrova má liči.

Liči

Samozřejmě, je dobré a sladké, jakož i marmeláda, kterou tu z něho dělají, Prodává se v celých trsech, ale pro domorodce je dost drahé. Stromy liči jsou snadno poznatelné, jsou totiž pokryty sítěmi proti hmyzu a ptactvu. Sladké ovoce je totiž láká a rozklovali by ho. Tak se k němu nedostanou. Protože mauricijský taxikář vyslovoval „Bird“ jako „Bat“ měl jsem trošku problém pochopit, proti komu lidé ty plody chrání. V normální angličtině se tak přece nazývá netopýr.

               Nedaleko tržiště je i čínská čtvrť, Čínané tvoří asi 3 procenta obyvatelstva. Kupodivu právě v čínské čtvrti se nachází největší mešita ve městě Jummah. Proč právě tam, nevím. Ve městě je ještě k vidění přírodovědecké muzeum, kde je kostra legendárního Doda, kostel svatého Ludvíka se sochou tohoto vášnivého sběratele relikvií v parku před kostelem a Fort Adelaide.

Fort Adelaide

Tuto pevnost postavili Angličané poté, co Mauritius dobyli a chtěli ho zabezpečit pro případ, kdyby jim Francouzi nebo někdo jiný, chtěli ten ostrov zase vzít. Pevnost se dostala jméno po manželce krále Viliama IV. 8to byl ten panovník, který v roce 1834 zrušil ve svých koloniích otroctví a způsobil tak místním francouzským farmářům těžkou depresi), všeobecně je ale nazývána „Citadela“. Protože už později nikdy nikoho nenapadlo, aby Mauritius dobýval, nebyla ta pevnost k ničemu. Je odtud ale krásný výhled na město, takže se výstup k ní vyplatí. Odtud je vidět i obrovská dostihová dráha „Martovo pole:, kde se od března do listopadu pořádají dostihy.

               Hlavní atrakce jsou ale ve Waterfront. Jednak je zde od roku 2021 akvárium Odysseo, Mauritius drží krok s vývojem. Ve dvou milionech litrů vody v 45 akváriích na ploše 5500 m2 může návštěvník vidět 200 druhů obyvatel Indického oceánu. Jsou v něm i oni žraloci, kteří se jinak k Mauritiu díky korálovému útesu nedokážou přiblížit.

Odysseo

Jako vzpomínka na problematická období ostrovních dějin jsou zde jak Muzeum otroctví ve starém vojenském špitále a hned vedle Aapravasi Ghat, což bylo přijímací středisko pro dělníky z Indie. Tady se museli registrovat a zde jim byly vystaveny příslušné doklady. Budova sloužila i jako místo karantény, které se museli na 48 hodin podrobit, než je rozvezli na jejich pracovní místa k plantážníkům. Kapacita zařízení byla 600 osob, ale často se jich zde nacházelo i přes tisíc. Britové přivezli na ostrov z Indie celkem 420 000 lidí. Mezi moderními budovami Waterfront se nachází jak poštovní muzeum v budově hlavní pošty z roku 1868, ale i muzeum Modrého Mauritia. Ten dostal privilegium, že mu bylo věnováno vlastní muzeum. Ostatně díky této poštovní známce vstoupil Mauricius do vědomí obyvatel planety. V tom muzeu ale milovník historie vedle historie poštovního styku odlehlého ostrova s okolním světem a historie vzniku oné slavné známky najde i velmi zajímavý popis dějin ostrova i se jmény nejvýznamnějších činitelů. Samotný Mauritius, modrý i červený, jsou zde samozřejmě taky, osvětleny jsou ale jen deset minut každou hodinu – prý aby působením světla nevybledly.

               V budově Muzea se nachází i stálá výstava, věnovaná nejromantičtějšímu ostrovnímu příběhu o Paulovi a Virginii. Tímto příběhem bych ale návštěvu ostrova rád ukončil, a tak prosím čtenáře o trochu trpělivosti.

               Středem města vede ulice Quen Elisabeth na jedné a Bisoondyalova ulice na druhé straně malého parku, kde jsou sochy významných osobností Mauritia. Hned u přístavu je socha onoho nejdůležitějšího guvernéra Mahé de Labourbonais, ulice je ukončena někdejším sídlem britského guvernéra, kde dnes sídlí ostrovní vláda.

Mahé de Labournnais

Před budovou je ale stále socha královny Viktorie a přímo proti ní socha Williama Newtona, významného místního politika z britských koloniálních dob. Kromě nich jsou od přístavu až k oné vládní budově roztroušeny sochy významných mauricijských politiků. Všichni vypadají ve svých oblecích tak nějak stejně, většinou drží před sebou ruce vstřícně ke svému lidu, pokud nemají nad hlavou knihu ústavy.

Královna Viktorie

Myslím, že pro dnešek stačilo, ten zbytek naší návštěvy ostrova včetně onoho romantického příběhu si nechám na poslední čtvrtek před vánoci – Paul a Virginie letos nahradí obvyklý vánoční příběh.

Wem gehört das Palästina II

Nach dem Ersten Weltkrieg verstärkte sich der Zustrom jüdischer Siedler nach Israel deutlich. Die einzelnen Phasen der Einwanderung werden Alijah genannt, da sie ihre eigenen Besonderheiten hatten. Die sogenannte vierte Alijah brachte in den Jahren 1924–1931 80.000 Einwanderer aus Russland und Polen nach Palästina.

Die eigentliche Welle war jedoch die fünfte Alijah in den Jahren 1932–1938, als etwa 200.000 jüdische Flüchtlinge aus Österreich und Deutschland in Palästina Zuflucht vor dem nationalsozialistischen Regime suchten. Sie hatten nicht viele Alternativen, da die USA in diesen Jahren Einwanderungsquoten einschränkten und europäische Länder sich hartnäckig gegen Flüchtlinge aus Deutschland wehrten. Diese Einwanderungswelle jedoch erregte den Unmut der örtlichen Araber und beunruhigte die britischen Verwaltungsbehörden, da die Situation außer Kontrolle zu geraten drohte. Daher erließen die Briten am 17. Mai 1939 das sogenannte “Weiße Buch”, das die jüdische Einwanderung und die Möglichkeit der Grundstücksverkäufe an jüdische Siedler einschränkte. Im Grunde genommen verschlossen sie damit die Türen allen Juden, die vor der nationalsozialistischen “Endlösung” fliehen wollten.

Dennoch setzte die Einwanderung nach Palästina in den Jahren 1939–1947 illegal fort. Nach dem Ende des Zweiten Weltkriegs blieben Hunderttausende Juden in Europa, die den Holocaust überlebt hatten, aber niemand wollte sie. Wenn ihre Häuser und Wohnungen nicht den Bombardierungen zum Opfer gefallen waren, wurden sie beschlagnahmt, hatten neue Besitzer, die nicht bereit waren auszuziehen – übrigens hatten sie meistens auch keine Alternativen, wo sie wohnen konnten. Bei den überlebenden Juden handelte es sich meist um junge Menschen, die die Hölle der Konzentrationslager überlebt hatten und daher nicht gerade zimperlich waren. Sie waren bereit, sich ihr neues Schicksal zu erkämpfen. Die Briten, die ein Desaster ahnten, versuchten verzweifelt, dieser neuen Einwanderungswelle Einhalt zu gebieten – sie richteten Konzentrationslager auf Zypern ein, um die Flüchtlinge festzuhalten. Die palästinensischen Araber drohten bereits offen mit Gewalt, wenn diese neuen Einwanderer in Palästina ankommen sollten.

            In Palästina wuchs währenddessen die Spannung zwischen den jüdischen Siedlern und der britischen Verwaltung. Die Juden bildeten militante Gruppen wie Lechi und Irgun, deren Ziel die einseitige Ausrufung eines jüdischen Staates war. Die Briten waren sich der Explosivität der Situation bewusst, griffen jedoch nicht allzu glücklich ein. Am “Schwarzen Samstag”, auch “Schwarzer Sabbat” genannt, am 29. Juni 1946 verhafteten die Briten über 2700 Personen und konfiszierten eine Vielzahl von Waffen. In einem einzigen Kibbuz namens Jagur fanden sie 300 Gewehre, 100 Mörser und 400.000 Patronen. Jüdische Widerstandskämpfer antworteten am 22. Juli mit einem Bombenanschlag auf das Hotel King David in Jerusalem, dem Sitz der britischen Verwaltung.

Bei dem Angriff kamen 92 Menschen ums Leben, darunter 28 Briten. Die britische Verwaltung erkannte definitiv, dass sie die Situation nicht unter Kontrolle hatte und auch nicht haben würde. Außerdem fühlten sich die Briten als Schutzmacht für die jüdischen Siedler und versuchten, die Spannungen zwischen ihnen und den lokalen Arabern zu mildern. Die Briten waren jedoch zutiefst beleidigt von der jüdischen “Undankbarkeit” und beschlossen, die Juden ihrem Schicksal zu überlassen.

Anfang des Jahres 1947 wussten die Briten endgültig nicht weiter und übergaben das palästinensische Problem der Organisation der Vereinten Nationen. Zu dieser Zeit lebten etwa 600.000 Juden und 1.200.000 Araber in Palästina.

Jüdische Siedlungen im Palästina um das Jahr 1947

Gemäß der Resolution 181 der UN sollte Palästina in zwei Teile aufgeteilt werden, in einen palästinensischen und einen jüdischen Teil. Die Juden erhielten zwar die Mehrheit des Territoriums, nämlich 56,47%, aber der Schein trügt, da zu diesem Gebiet auch die Negev-Wüste gehörte, die damals unbewohnbar war. Im Wesentlichen sollte der israelische Staat in drei mehr oder weniger getrennten Enklaven liegen, die nur durch schmale Korridore miteinander verbunden waren. Der größte Teil des bewohnbaren Landes wurde den Palästinensern zugesprochen. Jerusalem sollte unter internationaler Verwaltung stehen, also keinem der zwei Staaten gehören.

Die Resolution wurde am 29. November 1947 verabschiedet, bei der Abstimmung stimmten 33 Staaten, einschließlich der USA, der Sowjetunion, Frankreich und auch Tschechoslowakei für diese Lösung mit zwei Staaten. Dreizehn Länder sprachen sich dagegen aus, und ein warnendes Zeichen war die Tatsache, dass alle arabischen Staaten ohne Ausnahme dagegen stimmten. Zehn Länder enthielten sich der Stimme, darunter neben China auch Großbritannien. Die Resolution sah vor, dass das britische Mandat spätestens am 1. August 1948 enden sollte, und souveräne jüdische und palästinensische Staaten sollten zwei Monate später, also am 1. Oktober 1948, ausgerufen werden.

Die Dinge nahmen jedoch ihren eigenen Lauf. Die Briten verließen Palästina bereits im Frühjahr 1948, durchsuchten noch vor ihrer Abreise jüdische Häuser und Kibbuzim und beschlagnahmten Waffen, obwohl sie wussten, was die Juden in der arabischen Umzingelung erwartete. Aber die Beleidigung schien offensichtlich zu groß zu sein. Die Israelis waren nicht bereit bis Oktober zu warten und erklärten bereits am 14. Mai 1948 einen unabhängigen souveränen Staat Israel auf dem von den UNO zugeteilten Gebiet. Am nächsten Tag griffen Armeen aller umliegenden arabischen Staaten den neuen Staat an, mit dem Ziel, die Juden zu massakrieren oder ins Meer zu treiben und Palästina vollständig von ihnen zu säubern. Die arabischen Einheiten wurden hauptsächlich von geflohenen Kommandeuren der deutschen Armee aus dem Zweiten Weltkrieg befehligt. Aber auch sie konnten die Kampfmoral ihrer Einheiten nicht genug steigern, um die entschlossenen Juden zu besiegen. Der Krieg endete mit einer katastrophalen Niederlage der arabischen Armeen, und die Israelis besetzten große Teile des ursprünglich den Palästinensern zugewiesenen Gebiets. 750.000 Palästinenser (also die Mehrheit der 1 200 000 im Palästina lebenden Arabern) flohen in die umliegenden Länder, wo die örtlichen Regierungen sie jedoch nie in die Gesellschaft integrierten und sie jahrzehntelang in Flüchtlingslagern vegetieren ließen.

In 1967, Israel occupied the remaining 22% of historic Palestine: the West Bank and Gaza (as well as large sections of Syria and Egypt). Since then Israel has transferred many of its citizens to Jewish settlements, (colonies, which are illegal according to the fourth Geneva Convention). Today 40% of the West Bank is off-limits to Palestinians, as they are not allowed to live in Israeli settlements, drive on Israeli-only roads connecting these settlements, or even live or travel through security zones, surrounding the settlements. ANSA/PASSIA ++ NO SALES, EDITORIAL USE ONLY ++

            In den Jahren 1948–1951 zogen unter dem Eindruck dieses triumphalen Sieges 690.000 neue jüdische Einwohner aus arabischen Ländern, Polen und Rumänien nach Israel, wodurch sich die Zahl der Juden in Palästina verdoppelte. Israel bekannte sich von Anfang an zur Tradition westlicher Demokratie, es gab allerdings Probleme mit der Einführung einer offiziellen Sprache. Die am häufigsten verwendete Sprache war Deutsch, und es wurde erwogen, es als Amtssprache einzuführen. Aufgrund der möglichen Diskriminierung anderer Gruppen wurde jedoch entschieden, das längst vergessene Hebräisch als Amtssprache einzuführen. Also die Sprache der Bibel, die jedoch sogar zu Christi Zeiten in Palästina nicht mehr gesprochen wurde (Christus selbst sprach Aramäisch). Es war eine heldenhafte Tat, dass sich die neuen Bewohner das Hebräisch aneigneten und es bis heute sprechen.

            Am 25. Januar 1949 fanden die ersten Wahlen zum israelischen Parlament (Knesset) statt. Der erste Premierminister wurde Ben Gurion und der Präsident Chaim Weizmann, der Mitverfasser der Balfour-Deklaration von 1917. Am 23. Januar 1950 wurde West-Jerusalem zur Hauptstadt des neuen Staates erklärt, was eine klare Provokation war und der Resolution 181 widersprach, die für Jerusalem einen neutralen Status unter internationaler Kontrolle vorsah. In den Jahren 1955–1957 zogen weitere 100.000 Juden aus den Ländern Nordafrikas nach Israel, aus denen sie von der arabischen Bevölkerung vertrieben worden waren.

            Die Araber haben sich nie mit ihrer beschämenden Niederlage von 1948 abgefunden. Die Beziehungen zum neuen Nachbarn waren von Provokationen und Konflikten geprägt, die mehrmals in verheerende Kriege mündeten.                   


            Das erste Mal geschah dies im Jahr 1956, als Israel mit Unterstützung von Großbritannien und Frankreich aktiv an den Kämpfen um den Suezkanal teilnahm. Dieser war vom ägyptischen Präsidenten Nasser verstaatlicht worden, und die Fahrt von israelischen Schiffen wurde verboten. Die israelischen Streitkräfte erreichten erstmals den Suezkanal, zogen sich jedoch nach einer Resolution der Vereinten Nationen, die diesen Angriff verurteilte, auf ihr Gebiet zurück.

Am 5. Juni 1967 griff Israel die Flughäfen der umliegenden arabischen Staaten an, die große Kampfverbände an die israelische Grenze verlegten und mit einem weiteren Krieg drohten. Innerhalb von sechs Tagen gelang es Israel, die Armeen von Ägypten, Syrien und Jordanien zu besiegen und Ost-Jerusalem, palästinensisches Gebiet am Westufer des Jordan und die syrischen Golanhöhen zu besetzen.

            Im November 1967 forderte die UNO Israel auf, sich auf die Demarkationslinie vor dem 5. Juni 1967 zurückzuziehen, was de facto die territoriale Besetzung von 1948 legalisierte und offiziell die bis heute bestehenden Staatsgrenzen festlegte.

Ein weiterer Krieg, der sogenannte “Jom-Kippur-Krieg”, weil er am Tag des größten jüdischen Feiertages, dem Jom Kippur, am 6. Oktober 1973 begann, war der brutalste aller Konflikte. Israel war nicht auf einen Angriff vorbereitet und die Technik sowie auch die Munition gingen schnell zur Neige. Premierministerin Golda Meir (geboren in Kyïv in heutiger Ukraine) soll sogar die Möglichkeit des Einsatzes von Atomwaffen in Betracht gezogen haben, obwohl Israel offiziell keine besaß. Erst eine Woche nach Kriegsbeginn begannen die USA, militärisches Material nach Israel zu liefern, und dann gelang ein Gegenangriff, bei dem Israel alle angreifenden Armeen zurückdrängte und die Sinai-Halbinsel bis zum Suezkanal besetzte. Der Krieg dauerte diesmal drei Wochen, Israel verlor 3000 Soldaten, auf der anderen Seite kamen Zehntausende Ägypter und Syrer ums Leben. Am Ende des Krieges standen israelische Truppen 100 Kilometer von Kairo und 65 Kilometer von Damaskus entfernt.

Seit diesem Krieg verstärkte Israel seine Bemühungen, mit seinen Nachbarn Friedensverträge abzuschließen. Dies gelang nach und nach. Im Jahr 1979 wurde unter der Schirmherrschaft der USA ein Friedensvertrag mit Ägypten unterzeichnet (was dem ägyptischen Präsidenten Anwar Sadat das Leben kostete, er wurde von islamischen Fanatikern ermordet), am 26. Oktober 1994 unterzeichnete auch der jordanische König Hussein einen Frieden. Im Jahr 1982 kam es zu einem weiteren Krieg im Libanon. Die Palästinensische Befreiungsorganisation hatte in Beirut ihr Hauptquartier und versuchte von dort aus Israel anzugreifen – am 3. Juni drang Israel in den Libanon ein und am 11. Juni eroberte es Beirut – Yassir Arafat und seinen Männern wurde erlaubt, nach Tunesien zu fliehen, während libanesische christliche Milizen unter dem tatenlosen Zuschauen israelischer Soldaten in den Flüchtlingslagern Sahra und Shatilla 1000–3000 Palästinenser massakrierten. Dieser Krieg führte zur Gründung der schiitischen Milizen Hisbollah im Libanon, die seitdem das Land kontrollieren und für Israel eine dauerhafte Bedrohung darstellen, insbesondere weil sie mit dem Iran verbunden sind, der sogar die Zerstörung des Staates Israel in seiner Verfassung verankert hat.

            Verhandlungen mit den Palästinensern über eine neue Aufteilung des Gebiets liefen praktisch dauerhaft. Je länger sie aber dauern, desto schlechter wird die Situation für die Palästinenser – sie sind es jedoch, die Friedenspläne hartnäckig ablehnen.

            Im Jahr 1993 einigten sich schließlich Yassir Arafat und Premierminister Yitzhak Rabin auf die Einrichtung einer palästinensischen Selbstverwaltung als ersten Schritt zur Gründung eines unabhängigen palästinensischen Staates. Dieser Schritt bedeutete das Ende der ersten Intifada, des palästinensischen Widerstandkampfes, der bereits seit 1987 dauerte. Beide Staatsmänner erhielten 1994 dafür überraschend den Friedensnobelpreis. Es war jedoch Rabin, der sein Entgegenkommen gegenüber den Palästinensern mit dem Leben bezahlte – am 4. November 1995 wurde er in Tel Aviv von einem radikalen israelischen Siedler erschossen.


            Das Problem bei der Beendigung des Konflikts und der Suche nach einem Modus Vivendi stellen jedoch immer mehr israelische Siedlungen im Westjordanland dar, die eindeutig gegen internationales Recht verstoßen. Selbst die Mauer, die Israel zum Schutz vor terroristischen Angriffen auf der Grenze zu palästinensischem Gebiet errichtet hat, wäre akzeptabel, wenn sie nicht größtenteils auf palästinensischem Gebiet gebaut worden wäre.

Radikale auf beiden Seiten benötigen einander gegenseitig, und der Frieden rückt einmal näher, einmal entfernt er sich wieder.

            Der Friedensplan von Ehud Olmert aus dem Jahr 2008, der einen Gebietstausch (etwa 5,8 Prozent des Westjordanlandes auf dem israelischen Gebiet gegen jüdische Siedlungen in der Umgebung von Jerusalem vorsah), die Teil Israels werden sollten, wurde vom palästinensischen Führer Mahmud Abbas sofort abgelehnt. Eine weitere Chance war damit vereitelt.

Olmert-Plan

            Ein großes Problem entstand auch im Jahr 1987, als die erste Intifada begann – nämlich die radikale Hamas-Bewegung, die sich vom Muslimbruderschaft abgespalten hatte und deren erklärtes Ziel die Zerstörung Israels ist. Die Hamas hat jegliche Friedensverhandlungen vereitelt. Sie begrüßte die terroristischen Angriffe in New York am 11. September 2001 und als im Jahr darauf Friedensgespräche zwischen Israelis und Palästinensern von der Fatah-Bewegung (gemäßigter Teil der Palästinensischen Befreiungsorganisation) begannen, vereitelte die Hamas diese Verhandlungen durch Eskalation terroristischer Angriffe. Die Hamas gewann 2006 die einzigen Wahlen im palästinensischen Gebiet im Gazastreifen (im Westjordanland gewann die Fatah), und im Jahr 2007 entledigte sie sich durch einen blutigen Putsch der Fatah im Gazastreifen. Am 12. Juni 2007 ermordete die Hamas die politische Führung der Fatah im Gazastreifen und übernahm die vollständige Kontrolle über das Gebiet. Der internationale Plan, den Gazastreifen zu einem Hauptseehafen im Nahen Osten zu machen, etwas ähnlich wie Singapur, was Wohlstand für dieses Gebiet bedeuten würde, stieß auf den Widerstand der Hamas. Für ihren Plan benötigt diese Bewegung eine verarmte und daher radikalisierte Bevölkerung, die bereit ist, Opfer zu bringen, weil sie nichts zu verlieren hat.

            Leider kam es in der Zwischenzeit auch auf israelischer Seite zu Radikalisierung. Aufgrund fundamentalistischer Siedler hat sich die politische Szene Israels deutlich nach rechts verschoben. Wenn das moderne Israel als ein linkes (fast kommunistisches) Experiment begann, ist das heutige demokratische System viel mehr von rechts bedroht – der Staat wird faschistisch. Nach Jahren gemäßigter Regierungen, die nach Kompromissen mit den Palästinensern suchten, kam die rechte Partei von Benjamin Netanjahu an die Macht. Er verstrickte sich in Korruptionsskandale, und als ihm Gefängnis drohte, war er bereit, eine Regierung auch mit den schlimmsten israelischen Radikalen zu bilden – ein Minister seiner Regierung, Amichai Elijahu von der Jewish Power Party, schlug vor, den Gazastreifen mit einem Atomangriff zu zerstören. Der Bau weiterer und weiterer Siedlungen im Westjordanland sowie Angriffe auf die dortige palästinensische Bevölkerung erreichten bisher ungekannte Intensität.

            Und dann kam der 7. Oktober 2023 und der bestialische Angriff der Hamas auf Israel, der zu einem weiteren blutigen Krieg führte.

            Der Frieden ist so weit entfernt wie noch nie zuvor. Und solange Menschen an der Macht sind, die keinen Frieden wollen, sondern im Gegenteil von Kriegen profitieren – sei es politisch oder wirtschaftlich – wird er sich nicht nähern.

            Palästina gehört den Menschen, die dort leben, egal wann sie gekommen sind oder auf welche Vorfahren sie sich berufen. Sie müssten sich nur an den Verhandlungstisch setzen und bereit sein, sinnvolle Kompromisse einzugehen. Aber solche Menschen gibt es derzeit nicht. Auf keiner Seite.

            Dennoch ist es hauptsächlich der arabische Hass, der den Friedensgesprächen im Wege steht. Hass, der aus Neid und dem Gefühl der Ohnmacht stammt.

Golda Meir sagte einmal: “Wenn die Araber die Waffen niederlegen, wird Frieden sein. Wenn die Israelis die Waffen niederlegen, werden sie getötet. Frieden wird herrschen, wenn die Araber ihre Kinder mehr lieben als Israel hassen werden.”

            Diese Zeit ist jedoch noch nicht gekommen und wird wahrscheinlich noch lange nicht kommen.

Dodo to nepřežil – stručné dějiny ostrova Mauritius

Mark Twain napsal, že Bůh napřed stvořil tento ostrov a pak podle tohoto vzoru vytvořil ráj. Mark Twain mohl myslet ostrov jedině před tím, než se tady usídlil člověk, stejně jako v ráji, kde byl klid a mít, než se Adam s Evou začali nacpávat jablky. Mark Twain byl ovšem spisovatel a měl tedy bujnou fantazii, dokázal si tedy ostrov představit, jak vypadal v době, kdy o něm lidé ještě nevěděli.

               Když ho totiž v roce 1507 objevil Portugalec Diogo Fernandes Pereira, nežil zde ani jeden člověk. Ostrov byl pokryt pralesem a žil zde neškodný pták Dodo, který se díky chybění přirozených nepřátel ani nenaučil létat a podle něho zřejmě nazvali Portugalci ostrov „Ilha do Cisne“, čili „Labutí ostrov. Dodo totiž mohl být s trochou fantazie považován za přerostlou labuť.

l              Ovšem Portugalci měli větší úkoly než se zabývat neobydleným kouskem země uprostřed Indického oceánu mezi Afrikou a Indií. V roce 1598 přistál u ostrova holandský admirál Van Waywyck a dal ostrovu jméno po princi Móricovi z Nassau, tehdejšímu vůdci nizozemského povstání proti španělské nadvládě, protože Španělům se po několika neúspěšných pokusech konečně podařilo zavraždit jeho otce Viléma Oranžského. Na ostrov dorazil holandský „Marco Polo“ Jan Huygen van Linschotten, který svou přezdívku dostal, protože dokázal o nových objevených zemích poutavě psát.

               Jenže Holanďané přijeli na Mauricův ostrov ve službách Východoindické společnosti, což byla akciová společnost (jedna z prvních na světě, protože Holanďané poznali sílu roztříštěného kapitálu). Neměli tedy zájem země, které navštívili, kolonizovat. Ostatně nebyli tehdy ani státem, ale až do roku 1648 povstaleckými provinciemi španělského království a vztyčovat někde španělskou vlajku opravdu neměli chuť. Jenže Východoindická společnost byla společnost obchodní, jejíž úspěch spočíval v obchodu s domorodci. Jak ovšem chcete obchodovat s domorodci na neobydleném ostrově, kde není ani jeden jedinec toho druhu? Holanďané tedy vysekali z pralesa cenné ebenové dřevo, snědli chudáka Doda, který se před nimi neuměl schovat, a zase odpluli.

               Mezi roky 1715–1723 ostrov obsadili Francouzi, kteří naopak kolonizovali rádi. Ostrov pojmenovali trošku málo nápaditě „L´ile de France“, čili „Francouzský ostrov“. Nedaleký sesterský ostrov vzdálený 170 kilometrů pojmenovali “L´ile de Bourbon“, čili ostrov bourbonský.

L´ile de Bourbon vlevo a L´ile de France vpravo

Tomu udělali přítrž hned v roce 1793, kdy Bourbonovi Ludvíku XVI. usekli hlavu. Za daných okolností jméno ostrova nevyhovovalo, a tak ho hned v březnu 1793 přejmenovali na „La Reunion“, které nosí dodnes. Nacionalismu tedy Francouzi neměli tehdy stejně jako dnes žádný nedostatek. Jediný pořádný přístav na ostrově L´ile de France“ v hluboké zátoce dostal jméno Port Luis po tehdejším králi Ludvíku XV., ovšem Francouzi sami ho nazývali Port Nord Ouest, tedy severozápadní přístav. Zřejmě nechtěli krále těmi několika chatrčemi, které měly nést jeho jméno, urazit. Francouzi ovšem usoudili, že ostrov se hodí na pěstování cukrové třtiny a rukama otroků přivezených z nedalekého Madagaskaru se dali do práce. Dělali to s pravým francouzským šarmem a smyslem pro chaos.

Ĺ´ile de France

               4.června 1735 přistál na ostrově nový guvernér Bernard Francois Mahé de La Bourdonnais. Našel ostrov nacházející se ve stavu chaosu a anarchie a rozhodl se s tím něco udělat. Vládl zde železnou rukou, udělal pořádek, postavil přístavní doky a sklady, začal budovat síť silnic a další infrastrukturu a přesvědčil dokonce i francouzské plantážníky, že pořádek je dobrá a prospěšná věc. Za odměnu stojí jeho socha hned u přístavu na hlavní ulici.

Mahé de Bourbounnais

V roce 1742 poslal první osadníky na v té době neobydlené Seychely, proto po něm dostal jméno hlavní seychelský ostrov Mahé.

               Prosperita ostrova začala ale dráždit Angličany. Považovali za nespravedlivé, že Francouzi vlastní na polovině cesty z Afriky do Indie hned dva ostrovy a oni ani jeden. Po dlouhých natahovačkách využili dobu napoleonských válek k rozhodujícímu útoku. Tyto války se nevedly jen na pevnině ale i na moři a tam na rozdíl od pevniny tahal Napoleon zejména po bitvě u Trafalgaru v roce 1805, kdy přišel skoro o celé své loďstvo, za kratší konec. V listopadu 1810 se před Port Luis objevila britská flotila a začala město dobývat. Obě strany měly trochu problém s motivací, aby si vysvětlily, proč se vlastně mají na opačném konci světa poprat. Dochovala se podrážděná konverzace dvou lodních kapitánů, kdy ten anglický vyčítal Francouzi: „Vy Francouzi bojujete jen pro peníze, my Britové bojujeme pro čest.“ Nato mu Francouz odpověděl: „Správně, oba bojujeme o to, co nám nejvíc chybí.“

               Nakonec se motivace Britů ukázal přece jen větší a 3.prosince 1810 francouzská posádka kapitulovala. V mírové smlouvě zaručoval anglický admirál místnímu obyvatelstvu, že si může ponechat svůj jazyk, své zvyky i náboženství, jakož i zákony a majetek, slíbil, že žádný Francouz nebude uvězněn a vojáci mohou odejít domů. Místní obyvatelstvo to s díky přijalo a mluví francouzsky dodnes. A vedle hinduistických chrámů a mešit zde stojí i katolické kostely, jako například kostel svatého Ludvíka v Port Luis. V roce 1814 po Napoleonově porážce pak byl Versaillským mírem ostrov definitivně předán Spojenému království. Britové ovšem nemohli akceptovat, aby se ostrov nadále jmenoval „Francouský“ a tak si vzpomněli na dávno zapomenuté holandské jméno ostrova a ten dostal své dnešní jméno Mauritius. I místní kreolové a Francouzi se časem naučili svůj ostrov nazývat L´ile Maurice.

               Místí obyvatelstvo se s novými pány smířilo, hlavně, že do ničeho nezasahovali. Britům šlo skutečně hlavně o ten přístav a ten i patřičně rozbudovali. Ostrované tedy mluví dodnes mezi sebou francouzsky (nebo kreolsky, což je francouzský dialekt, ale to jen mezi známými, jinak je komunikační řečí francouzština) jen oficiální nápisy na úřadech či dopravní značky jsou psány v angličtině. A místní jsou ochotni v tomto jazyku komunikovat i s turisty. Kšeft je kšeft, a kromě toho jde o úřední řeč a děti se ji učí ve škole. Ostatně mimořádně nadané děti mají možnost studovat na univerzitách v Británii, přičemž náklady za studium přebírá mauricijský stát.

               Britové byli spokojeni, že je ostrov jejich a že jejich lodi můžou bezpečně přistát v přístavu, kde můžou načerpat nové zásoby a nakoupit cukr a ovoce, což ostrovu přinášelo nebývalou prosperitu. Britové psali své vyhlášky a zákony v angličtině, které nikdo nerozuměl nebo rozumět nechtěl, a proto místní obyvatelé tyto zákony ignorovali, a tak byli všichni spokojeni a žili v blažené symbióze.

               Jediný, kdo na to doplatil, byli bývali otroci. Těm se v neklidných dobách podařilo z plantáží, kde byli podrobováni nelidské dřině, utéct a ukrývali se v oblasti hory Le Morne Brabant na jihu ostrova.

Le Monre Brabant

Když Britové zrušili otroctví (V roce 1807 zakázali na území impéria obchod z otroky a v roce 1833 pak i vlastnění otroků v koloniích), nenapadlo je nic lepšího, než poslat vojáky, aby tuto radostnou zvěst uprchlý otrokům sdělili. Jenže otroci, když uviděli ozbrojené vojáky, kteří na ně něco volali v řeči, které nikdo nerozuměl, došli k názoru, že byli odhaleni a že budou odvlečeni zpět na plantáže. V panice spáchali hromadnou sebevraždu skokem ze svahů hory. Dnes je tam památník, který tuto událost připomíná.

               Ovšem zrušení otroctví přineslo místním plantážníkům nemalé problémy, neměl kdo sklízet cukrovou třtinu. Žádali tedy po svých britských pánech, aby se tím něco udělali. Ti se rozhodli najít nové pracovní síly v Indii, kterou už tehdy ovládali. Indové mohli podepsat pracovní smlouvu na pět až deset let. Poté byli převezeni na Mauritius. Dva dny museli strávit v přijímacím táboře v přístavu – dnes je z této budovy muzeum Appravasi Ghat – kapacita byla sice 600 lidí, často jich tam ale bývalo i přes tisíc.

Tam jim vyřídili papíry a mohli být odvezeni na práci na plantáže. Byl to experiment, který britská vláda spustila v roce 1834v celém impériu, testovacím balónkem mě být právě Mauritius. Experiment se vydařil, Britové pak takový nábor pracovních sil prováděli prakticky v celé říši. Plantážníci ovšem nebyli zvyklí platit svým dělníkům plat, a tak to dělali jen neradi a se zpožděním, pokud vůbec. Proto Britové už v roce 1842 zavedli úřad zplnomocněnce pro věci přistěhovalců „Protector of Immigrants“. Nebyla to zrovna lehká práce, jen v letech 1860–1885 musel tento úřad řešit 110 940 stížností, z nichž okolo 80 000 uznal jako oprávněné. Z největší části se jednalo o nevyplacenou mzdu. Mezi roky 1834 a 1920 se tak na ostrov přistěhovalo 450 000 Indů, dnes tedy tvoří lidé indického původu 62 procent z 1,3 milionové populace ostrova. Část z nich jsou muslimové, ale jak mi vysvětlil taxikář, jsou to muslimové z Pakistánu. Ti nemají problém vypít si s hinduistickými sousedy rum, i když to prorok kdysi dávno zakázal, a proto nemají hříšné myšlenky na nějaký teror. Rum je totiž na ostrově národním nápojem a bez něho se neobejde žádná slavnost. Místní ovšem pijí rum bílý s různými příměsemi, rum se zlatou barvou je určen pro turisty a na vývoz. Chutná skvěle. Muslimové z arabských zemí, kteří by rumem samozřejmě museli opovrhnout, tvoří na ostrově  jen zanedbatelnou menšinu.

               Blahobyt ostrova skončil náhle v roce 1869. Ostrované za to nemohli, ale v tom roce byl zprovozněn Suezský kanál, Cesta do Indie se pro britské lodi rozhodujícím způsobem zkrátila a z důležitého opěrného bodu v Indickém oceánu se stal nezajímavý ostrov na konci světa na hranici vnímatelnosti.

            Jediné štěstí, že 21. září 1847 vydal místní poštmistr James Stuart Brownrigg příkaz k vyhotovení dvou známek. Jednopencovou červenou pro poštovní styk v Port Luis a okolí a dvoupencovou modrou pro celý ostrov. Známky vyryl Joseph Osmond Barnard, který byl bohužel (a pro filatelisty bohudík) zapomětlivý a nedoslýchavý, a proto vyryl místo obvyklého „post paid“ na známky text „post office“.  Protože manželka guvernéra lady Gomm musela rozeslat pozvánky na ples, který se měl konat 30 září, nebyl čas chybu opravit, a tak byly pozvánky rozeslány s tímto nejslavnější světovým chybotiskem. A protože bylo škoda známky vyhodit, bylo oněch 500 známek z obou sérií i spotřebováno. Tak mohl vzniknout i legendární „Dopis do Bordeaux“, na kterém jsou obě známky vedle sebe a stát se tak jednou z největších filatelistických kuriozit všech dob. Díky těmto dvěma známkám (červený Mauritius byl tohoto roku nabízen v dražbě v Brně u filatelie Klim!) zná zapomenutý ostrov v Indickém oceánu celý svět.

               Po druhé světové válce rostlo v celém britském impériu hnutí za samostatnost jednotlivých kolonií. Mauritius nebyl v tomto hnutí příliš aktivní. Po pravdě řečeno si místní politici nedokázali samostatnou existenci bez politické a ekonomické podpory Londýna představit. V čele Labor Party, nejsilnější politické strany, na Mauritiu stál lékař indického původu, vystudovaný v Anglii, Seewoosagur Ramgoolam.

Říká se mu i – trochu omylem – mauricijský Gándhí. Na rozdíl od svého vzoru se totiž on i jeho straničtí přátelé angažovali pro setrvání ostrova v Britském impériu a nic na tom nezměnilo ani povýšení milého Seewoosagura Královnou Alžbětou II. do šlechtického stavu v roce 1965. Jenže Britové už měli ztrátových kolonií plné zuby, a tak se v roce 1968 rozhodli všech s výjimkou strategicky nezbytných kolonií jako byl například Hong Kong, vzdát. A tak se Sir Seewoosagur Ramgoolam stal  – ať už chtěl nebo nechtěl – národním hrdinou a otcem národa. A zůstal jím i po své smrti v roce 1985. Jmenuje se po něm na ostrově leccos, například mezinárodní letiště na jihovýchodě ostrova, nemocnice na severozápadě nebo i botanická zahrada v Pampelnousse. Všude, kde je v názvu zkratka SSR, hledej ze tím Sira Seewoosagura Ramgoolama.

               Britové odešli a mnoho tu po nich nezůstalo. Dokonce ani rugby, jinak národní sport pravých chlapů ve všech zemích commonwealthu se tady neujalo. I naprostá většina turistů jsou Francouzi, Britové tu tvoří zanedbatelnou menšinu – to je tady víc snad i Čechů. Možná pití čaje se dá nazvat anglickou tradicí (káva se zde pije málo a pěstuje se jen na jednom místě na jihu ostrova na plantáži u obce Chamarel, která je ale stejně populární především značkou svého rumu.) Nejmarkantnějším pozůstatkem britské nadvlády je ježdění vlevo – no jistě, auta se objevila právě v době, kdy tady vládli Britové.

               Krátce po vyhlášení samostatnosti začal kvést turistický ruch a Britové na své někdejší poddané nezanevřeli – v našem hotelu La Pirogue je královský apartmán (Royal Suits), který v roce 1994, tedy dva roky poté, co obyvatelé ostrova vyhlásili republiku, slavnostně otvíral manžel sesazené královny princ Filip se svým synem Eduardem.

               Poté, co Evropská Unie přestala dotovat třtinový cukr (pro mnoho naších cukrovarů příliš pozdě) zkrachovala na ostrově většina cukrovarů ze třiceti jsou v provozu ještě čtyři. Ovšem cukrová třtina je nadále hlavním zemědělským produktem, Mauricijští se přeorientovali na výrobu rumu, který je tu hlavním nápojem. Pravý rum totiž musí být vyráběn z třtinového cukru, a proto musel být ten náš český tuzemský rum vyráběný z cukrové řepy přejmenován na tuzemák, což všechny české konzumenty hodně bolelo a nechalo narůst jejich nedůvěru ke světové globalizaci.

               Tolik tedy stručně k dějinám ostrova Mauritius. Příští týden se pokusím popsat, co se tady všechno dá vidět. Dodo se tu vyskytuje jen jako suvenýr, zato je všude. Ten skutečný zničení svého ráje nepřežil.

               Ovšem…

               Joanne Kathleen Rowling, autorka Harryho Pottera píše ve své knize „Fantastická zvířata“, že Dodo, kterého ovšem ona nazývá Didicawl, vyvinul čarovné schopnosti mizet a objevovat se na jiném místě, čímž se mu podařilo přežít. Ovšem muglům, tedy nám nečarodějům, tuto skutečnost Mezinárodní společenství čarodějů neoznámilo, aby nás drželo v domněnce, že Dodo vymřel a abychom se tedy k dalším ohroženým druhům chovali ohleduplněji než k tomu sympatickému neohrabanému ptákovi, který zůstal vedle rumu a dvoupencové modré známky symbolem ostrova Mauritius.

               Takže kdo ví…?

Dodo

Wem gehört das Palästina?

Auf die Bitte einiger meiner Bekannten habe ich mich entschieden, auf die neuesten tragischen Geschehnisse in diesem Land im Nahen Osten doch zu reagieren, und ich werde versuchen, die Geschichte dieses problematischen Gebiets näher zu bringen. Obwohl die historischen Ereignisse auf diesem Gebiet zwischen Ägypten und Mesopotamien allgemein bekannt sind, gibt es immer noch Desinformationen, denen die Menschen gerne glauben, wenn sie ihren eigenen Vorstellungen entsprechen. Diese Vorstellungen sind meistens sehr vereinfacht, besonders dann die arabischen.

Es tut mir leid, dass auch ich in diesem komplexen Thema recht knapp sein muss, aber ich werde versuchen, das Problem nicht zu vereinfachen. Warum dieses Gebiet schon in der Antike hart umkämpft wurde, ist mir ein wenig rätselhaft, denn es gibt hier nichts, was den Sieger für die aufgewendete Mühe und Kosten belohnen würde. Keine Bodenschätze, vielleicht hatte nur das Holz der libanesischen Zedern eine strategische Bedeutung für den Bau von Schiffen und Tempeln im alten Ägypten sowie auch in Mesopotamien. Es handelte sich allerdings um die wichtigste Verbindung zwischen diesen zwei damals bedeutendsten Reichen der Welt. Wer das andere Land besuchen wollte, sei es im Frieden oder mit einer Armee, musste durch das Gebiet des heutigen Palästinas marschieren.

Dass sich hier um das Jahr tausend vor unserer Zeitrechnung Juden niederließen, sollte für die Zukunft der Region entscheidenden und nicht immer positiven Einfluss haben. Wenn die Palästinenser sich als Nachkommen der Philister oder der sogenannten Meeresvölker betrachten, die temporär Palästina besetzten, als die Juden in ägyptischer Gefangenschaft waren, ist das nur opportunistisch und beruht nicht auf historischer Grundlage. (Dazu komme ich noch später zurück.) Es ist ähnlich wie bei den Ungarn, die sich als Nachkommen der Hunnen betrachten, um ihren Anspruch auf die Pannonische Tiefebene zu rechtfertigen – als ob sie ihn rechtfertigen müssten. Sie sind hier doch seit über tausend Jahren ansässig, und niemand bestreitet ihren Anspruch – im Gegensatz zu den Juden. Obwohl die Ungaren ihr Land genauso mit Waffen erobert haben wie die Juden nach ihrer Ankunft aus Ägypten. Übrigens sind die heutigen Juden Nachkommen von nur zwei der zwölf jüdischen Stämme, nämlich Benjamin und Juda, die anderen zehn verschwanden spurlos in der assyrischen Gefangenschaft im achten Jahrhundert vor unserer Zeitrechnung. Die Palästinenser sind ein arabischer Stamm, Und die Araber lebten damals übrigens mit den Juden im Frieden. Araber sind übrigens mit den Juden eng verwandt (die Sprachen Arabisch und Hebräisch können ihre Verwandtschaft nicht leugnen), beide Völker gehören zur semitischen Rasse. Daher ist es etwas problematisch, den etablierten Begriff des Antisemitismus im Zusammenhang mit arabischem Hass auf Juden zu verwenden, richtig wäre Antijudaismus. Zum Beispiel war die Herodes-Dynastie, die um die Zeitenwende in Judäa herrschte, arabischer Herkunft, genauer gesagt, idumäisch. Und der junge Herodes, später der Große genannt, suchte während der persischen Invasion in Palästina zuerst Hilfe bei seinen arabischen Verwandten. Erst als er sie dort nicht bekam, wandte er sich an Rom.

Judäa zur Zeit von Herodes dem Großen

Die Juden haben jedoch ein Problem, das sich durch ihre gesamte Geschichte zieht. Es ist ihr Dogma des auserwählten Volkes. Dieses Dogma ist zum Hauptthema ihrer Geschichte geworden, und wenn jemand sich als auserwähltes Volk betrachtet, ruft dies logischerweise die unterbewusste Vorstellung hervor, dass es sich um ein überlegenes Volk handelt. Dies ruft logischerweise Aversionen bei allen anderen hervor. Wenn es dann zu einer Kollision zwischen dem auserwählten Volk und einem Herrenvolk, bzw. Herrenrasse kommt, wie es zur Zeit der nationalsozialistischen Diktatur geschah, kann dies verheerende, unabsehbare Folgen haben.

Die Juden waren aufgrund ihres Monotheismus und der Theorie des auserwählten Volkes bereits im Altertum problematisch. Als Alexander der Große das gesamte persische Reich eroberte und es hellenisierte, so dass die griechisch-hellenistische Kultur bis zum Fluss Indus reichte, blieb nur eine Insel übrig, die diese Kultur, die zu dieser Zeit als Höhepunkt der menschlichen Entwicklung galt, kategorisch ablehnte. Das war Israel auf seinem Gebiet, das damals Judäa genannt wurde. Die Seleukiden, als Nachfolger von Alexander dem Großen, versuchten mit allen Mitteln, die Juden zum “richtigem Glauben” zu bekehren. Vergeblich. Sie starben lieber in vielen Aufständen, bis sie unter der Führung der Makkabäer ihre Unabhängigkeit erkämpften.

Ihr strikter Monotheismus bereitete weiterhin Probleme, selbst als sie Teil des Römischen Reiches wurden. Die Römer waren Polytheisten, also aus der Sicht der Juden Heiden, und zur Zeit des Kaiserreichs wurden die verstorbenen Kaiser traditionell zu Göttern erklärt, und es wurden Tempel mit ihren Statuen errichtet. Dies war für die Juden eine völlig inakzeptable Tradition, da in ihrer Heiligen Schrift, dem gegenwärtigen Alten Testament, das Abbilden von Gottheiten durch lebende Wesen ausdrücklich verboten ist. Dies war offensichtlich eine Reaktion auf die ägyptische Gewohnheit, Hunderten ägyptischen Göttern das Antlitz verschiedenster Tiere zu verleihen. Übrigens übernahmen die Muslime dieses Verbot von den Juden selbst in ihre Religion. Der Versuch, diesen Text des Alten Testaments in der christlichen Welt durchzusetzen, sei es durch Bilderstürmerei im Byzantinischen Reich oder durch die Zerstörung von Heiligenbildern von den Calvinisten, setzte sich dauerhaft nicht durch.

Mit den Römern gerieten die Juden logischerweise in einen zerstörerischen Konflikt, als diese sie zwangen, dem Kaiser im Tempel in Jerusalem Opfer darzubringen. Im Gegensatz zu den Christen haben die Juden nur einen Tempel, und dieser muss sich in Jerusalem befinden. Synagogen sind nur Gebetshäuser, sie haben also nicht den Status eines Heiligtums, in dem die direkte Gegenwart Gottes vorausgesetzt wird. Der Aufstand in den Jahren 66 bis 70 n. Chr. endete mit der jüdischen Niederlage und der Zerstörung des Tempels. Die Juden wollten sich aber auch nach dieser Zeit nicht der “heidnischen Macht” unterwerfen. Der Ausbruch angesammelter Emotionen erfolgte, als Kaiser Hadrian beschloss, jüdische Bräuche zu verbieten. Neben dem Verbot der Beschneidung plante er, anstelle des zerstörten Jerusalems die Stadt „Aelia Capitolina“ zu errichten und an der Stelle des jüdischen Tempels einen römischen Tempel für den höchsten römischen Gott Jupiter zu errichten. Hadrian war offenbar der hellenistischste unter den römischen Kaisern und wollte durchsetzen, was bereits die Seleukiden scheitern ließ. Als Detail sei erwähnt, dass Hadrian als echter hellenistischer Herrscher bisexuell war, sich dazu bekannte und durch sein Reich mit seinem Geliebten Antinoos reiste, während in Judäa die Homosexuellen zu dieser Zeit gesteinigt wurden. Die Folge der Schritte des Kaisers war jedoch ein weiterer jüdischer Aufstand unter der Führung von Bar Kochba.

Der Aufstand von Bar Kochba – das Gebiet unter Kontrolle der Aufstöndischen ist blau gefärbt

Die Juden erwiesen sich erneut als sehr hartnäckige Nuss, die Römer verloren eine ganze Legion, schließlich besiegten sie aber den Aufstand. Hadrian entschied sich, seine Pläne auf den Trümmern der jüdischen Nation umzusetzen. „Aelia Capitolina“ wurde anstelle von Jerusalem errichtet, und den Juden wurde der Zutritt in die Stadt verboten. Anstelle des Tempels stand hier nun ein römischer Tempel mit Statuen von Jupiter und Hadrian. Hadrian traf in seiner Wut auch eine Entscheidung, die bis heute fatale Folgen hat. Er benannte das Gebiet Judäa nach dem ehemaligen Volk der Philister (die hier jedoch schon über tausend Jahre nicht mehr lebten) in Palästina um.

Palästina erhielt also seinen Namen nicht nach dem arabischen Stamm der Palästinenser, sondern die Palästinenser wurden nach dem Gebiet benannt, auf dem sie lebten. Dies geschah jedoch erst, nachdem Palästina, aus dem Hadrian die Juden vertrieb, und so ihre Diaspora verursachte, von den Arabern während der byzantinischen Herrschaft erobert wurde, was das Ende der griechischen und den Beginn der arabischen Kultur in dieser Region markierte. Und das geschah erst im Jahr 636 nach Christus. Vor diesem Datum lebten hier keine Araber. Zwar blieben kleine Gruppen von Juden auf dem Gebiet Palästinas oder zogen im Laufe der Jahrhunderte dorthin, aber die Juden spielten in den folgenden tausenddreihundert Jahren keine bedeutende Rolle. Das war die Zeit, als Muslime mit den Kreuzfahrern kämpften (die hier ihren Staat von 1099 bis 1291 hatten, Palästina letztendlich aber räumen mussten) und schließlich die Türken das Land eroberten und in ihr Reich eingliederten.

Das Schicksal der Juden in der Diaspora war nicht einfach. Das Hauptproblem war jedoch ihre positive Diskriminierung. Das bedeutet, dass sie sich weiterhin als auserwähltes Volk fühlten und an ihren Bräuchen und religiösen Ritualen festhielten. Es ist übrigens bis heute den Juden beider Geschlechter offiziell verboten, Menschen aus anderen Religionen zu heiraten. (Bei Arabern betrifft dieses Verbot nur die Frauen, also ergibt sich die Frage, ob die Juden in diesem Punkt weniger tolerant oder mehr emanzipiert sind). Die freiwillige Abschottung der Juden weckte natürlich das Misstrauen der anderen Bevölkerung und sie waren immer wieder Angriffen und Pogromen ausgesetzt. Ihnen wurde von den Christen immer wieder die Schuld am Tod Christi gegeben, und es wurde der Satz aus dem Matthäus-Evangelium zitiert, wo die versammelten Juden auf Pilatus’ Aussage: “Ich bin unschuldig am Blut dieses Menschen; das ist eure Angelegenheit!” mit dem Ruf antworten: “Sein Blut komme über uns und unsere Kinder!”

Da es den Juden – ursprünglich waren sie ein bäuerliches und nomadisches Volk – verboten war, Land zu besitzen, mussten sie sich anders ihr Überleben sichern. Sie nutzten das christliche Verbot, Geld zu verleihen und Zinsen zu nehmen, und wurden zu Bankiers, Händlern oder Gastwirten – also zu Berufen, für die sie keinen Landbesitz benötigten. Immer wieder gelang es ihnen, durch diese Aktivitäten wohlhabend zu werden, was Neid und damit verbundenen Hass erregte, der sich in Pogromen oder der Vertreibung jüdischer Gemeinden äußerte. Juden waren leicht identifizierbar, weil sie in Ghettos rund um Synagogen lebten, die Beschneidung praktizierten und deshalb immer wieder als Feindbild missbraucht wurden.

In den Gebieten des mittelalterlichen Römischen Reiches überlebten sie dank des persönlichen Schutzes der Kaiser, für den sie den sogenannten “jüdischen Groschen” zahlten. Da dies kein geringes Geld war, hielten die Kaiser schützend die Hand über sie, und wenn es in einer Stadt zu einem Pogrom gegen die Juden kam, endete dies mit einer Strafe für die Stadt – meistens allerdings nur finanziell. Das war eine weitere Einnahmequelle für ständig zahlungsunfähige Herrscher. In seiner Goldenen Bulle verzichtete Karl IV. auf diese Verpflichtung. In Zeiten der Pest hatte der Herrscher natürlich große Schwierigkeiten, seine jüdischen Untertanen zu schützen. Juden wurden oft als Verursacher des Schwarzen Todes bezeichnet (ihre Gemeinden waren durch die Pest viel weniger betroffen, weil sie in isolierten Ghettos lebten und zudem Juden öffentliche Bäder mieden, die aufgrund der allgegenwärtigen Ratten das Hauptreservoir der Krankheit waren). Karl, der sich einen Ruf eines Antisemiten erworben hatte, verzichtete auf ihren Schutz und übertrug ihn auf die Kurfürsten. Diese übernahmen diese Funktion recht zögerlich, als erster scheiterte Karls Sohn Wenzel, der den schrecklichen Prager Pogrom am 18. April 1389 nicht verhindern konnte.

Übrigens erließ die Kaiserin Maria Theresia am 18. Dezember 1744 den letzten antijüdischen Erlass vor dem nationalsozialistischen Holocaust. Als überzeugte Katholikin hegte sie eine tiefe Abneigung gegen Juden. Nichts konnte daran etwas ändern, nicht einmal ihr Gatte, der progressive und sehr tolerante Franz Stephan. Trotz des Widerstands vieler europäischer Herrscher, sogar des Papstes, vertrieb sie die Juden aus Prag. Von den ausgewiesenen Juden überlebten 1400 Menschen den Winter nicht – besonders betroffen waren Kinder und ältere Menschen.

Es ist also nicht verwunderlich, dass die Juden von einem Land träumten, in dem sie ohne gefährliche Nachbarn leben könnten, in dem sie nach ihren eigenen Vorstellungen regieren könnten und in dem ihre Gottesdienste und Gebete nicht zum Ziel von Angriffen wütender Mobs würden.

Eine konkrete Form erhielten diese Ideen durch den Wiener Juden Theodor Herzl. Er verkündete das Programm des Zionismus (nach dem heiligen palästinensischen Berg Zion), dass die Idee der Gründung eines jüdischen Staates unterstützte (Herzl bestand nicht auf Palästina, als Alternative erwog er Gebiete in Afrika oder Südamerika). Sein Buch “Der Judenstaat” veröffentlichte er im Jahr 1896, als die sogenannte Dreyfus-Affäre in Frankreich zeigte, dass Juden sich auch in der modernen Zeit nach Aufhebung diskriminierender Gesetze in christlichen Staaten nicht sicher fühlen können. Die blutigen Pogrome in den Jahren 1880-1900 in Russland, die von den örtlichen Behörden toleriert wurden, führten zu einer massiven Auswanderung. Die Mehrheit der Juden aus Osteuropa wollte jedoch in die USA, nur ein Bruchteil suchte seine neue Heimat in Palästina. Im Jahr 1904, dem Todesjahr Herzls, lebten 24.000 Juden in Palästina. In diesem Jahr ließ Herzls Nachfolger David Wolffsohn nach weiteren schrecklichen Pogromen im Russischen Reich (Kischinau) endgültig von der Idee der Gründung eines jüdischen Staates in Afrika oder Südamerika ab und die Zionisten begannen, die Auswanderung europäischer Juden nach Palästina zu unterstützen. Bis 1914 wuchs ihre Zahl auf 85.000.

Der Erste Weltkrieg brachte große Veränderungen. Die Türken schlossen sich unglücklicherweise den Mittelmächten an und gerieten damit in Konflikt mit dem Britischen Empire. Die Briten versuchten eine Invasion in Gallipoli, scheiterten aber kläglich. Sie nutzten die Unzufriedenheit der Araber mit der türkischen Herrschaft und zogen sie mit dem Versprechen der Unabhängigkeit auf ihre Seite und zum Widerstand gegen Konstantinopel. Als Belohnung sollte jeder der arabischen Stämme einen eigenen unabhängigen Staat erhalten. Zur Zeit der türkischen Kapitulation am 30. Oktober 1918 befand sich die Front bei Aleppo, also im Norden Syriens, und das gesamte Palästina stand unter britischer Kontrolle.

Nach dem Krieg wurde das britische Versprechen an die Araber im Wesentlichen erfüllt – mit einer Ausnahme, nämlich Palästina. Bereits am 2. November 1917 hatte Großbritannien die sogenannte Balfour-Deklaration angenommen, die die britische Unterstützung für die Idee der Gründung eines jüdischen Staates in Palästina zusicherte. Diese Deklaration erhielt ihren Namen zwar nach dem damaligen britischen Außenminister Arthur James Balfour, den Text verfasste aber der Zionist Chaim Weizmann, zusammen mit dem Abgeordneten Sir Mark Sykes. Symptomatisch ist jedoch, dass Balfour den Text dieser Erklärung bereits vor ihrer Zustimmung im Parlament an Walter Rothschild, den zweiten Baron Rothschild, schickte, denn genau dieser Mann zog die Fäden in der britischen Außenpolitik im Nahen Osten. Das Haus Rothschild spielte eine sehr wichtige Rolle im damaligen Großbritannien. Nathan Mayer Rothschild war im Jahr 1799 nach Großbritannien gezogen und verdankte seinen raschen Aufstieg der Finanzierung der napoleonischen Kriege. Nach der Rückkehr Napoleons von Elba kaufte er für die britische Regierung Gold zur weiteren Finanzierung des Krieges ein. Großbritannien finanzierte aber den Krieg durch Staatsanleihen. Ob Rothschild persönlich hinter der falschen Nachricht von der britischen Niederlage bei Waterloo stand, ist nicht ganz sicher, auf jeden Fall schaffte er es, mit dem gesammelten Gold Staatsanleihen zu kaufen, die massiv im Preis fielen, noch bevor die wahre Nachricht vom Sieg eintraf, was ihren Preis sofort in die Höhe trieb. Rothschild wurde so zum größten Gläubiger der britischen Krone, und seine Machtposition leitete sich davon ab.


            Daher erhielten die Palästinenser keinen eigenen Staat, aber das Gebiet Palästinas wurde im Jahr 1920 – etwas willkürlich – in ein Gebiet unter britischem und ein Gebiet unter französischem Mandat aufgeteilt (aus diesem Gebiet entstand später Syrien). Das britische Mandatsgebiet wurde im Jahr 1922 in Palästina und Transjordanien aufgeteilt (entsprechend dem heutigen Königreich Jordanien). Die Grenze Palästinas verlief also entlang des Flusses Jordan. Dies war das Gebiet, auf dem die Briten bereit waren, weitere jüdische Einwanderung zu akzeptieren. Erst jetzt erhielt das heutige “Palästina” seine Grenzen.

Brittisches Mandatgebiet 1918

Wie es weiterging, darüber werde ich im nächsten Artikel schreiben, heute wäre es bereits zu viel.

Maria Callas, největší operní pěvkyně 20 století a její muži

Maria Callas

               Vlastně jsem byl tou novou řeckou dvoueurovou mincí překvapen. Přiznám se upřímně, že jsem neměl tušení, koho Řekové tak oslavují. Kaji se, je to znak mé nevzdělanosti. Co se týká operních zpěvaček, znám Elinu Garanču, Annu Netrebko (pořadí jsem volil úmyslně, ta první je mi mnohem sympatičtější) a samozřejmě mi něco řekne jméno Emy Destinové. Ale jméno jedné z největších operních zpěvaček dvacátého století mi neřeklo nic, o to víc mě pak při rešerši uchvátil její pohnutý osud. K něčemu je to sbírání mincí dobré.

               V mladých letech oslavována jako „Božská“, „la Divina“ či „Primadonna assoluta“ v pozdějším věku v zapomnění, na ilegálních drogách, se zničeným hlasem. Zemřela v roce 1977, tedy ve věku pouhých 53 let. Vaz jí zlomil vzestup do společnosti miliardářů, créme de la créme“, kde byla ale jen ozdobou, aniž by si to uvědomovala. K stoletému výročí jejího narození má jít do kin film o jejím životě, trochu váhám, zda ho budu chtít vidět, hlavní roli má totiž hrát Angelina Jolie.

               Maria Callas se narodila právě před sto lety 2. prosince 1923 (proto ona řecká dvoueurovka) v New Yorku řeckým rodičům se sotva vyslovitelným jménem Kalogeropoulos. Její dětství byla naprostá katastrofa. Rok před jejím narozením zemřel rodičům prvorozený syn Vasil. Astrologové rodičům předpověděli, že dítě, které matka čekala, bude jeho znovuzrozením. Zklamání rodičů, když se narodila dcera, bylo obrovské a malé Marii toto zklamání nikdy neodpustili. Její narozeniny se z principu neslavily. Rodiče mínili, že není co. Když bylo Marii třináct let, rodiče se rozešli a matka se s ní a se starší sestrou Jackie přestěhovala do Athén. Neměli tam nic, žádné přátele, žádné příbuzné a žádné peníze. Žili uboze v napůl rozpadlém bytě. Matka doslova prodala starší dceru majetnému podnikateli Miltonovi Embirikovi, a to umožnilo Marii studovat zpěv. Dokonce si mohla pořídit klavír.

               Když začala válka, stala se matka prostitutkou pro italské a německé vojáky a nutila Marii, aby pro vojáky zpívala po barech. Když válka skončila, ukončila Maria jakýkoliv kontakt s matkou, odjela do New Yorku a tam živořila, když měla tři zaměstnání najednou – byla babysitterin, číšnice a asistentka operní zpěvačky současně.

               Ucházela se o místo v Medtropolitní opeře, byla ale odmítnuta a začala milostnou aféru s Eddym Baragozym, manželem operní zpěvačky Luise Casolettiové, která Marii vyučovala ve zpěvu. V Baragozym se Maria poprvé spálila – a nemělo to být naposledy. Eddy poznal její talent a slíbil jí velkou kariéru, když s ním podepíše smlouvu jako s jejím výlučným manažerem. Později, když byla úspěšná, vydíral ji s požadavky na velké finanční sumy a hrozil, že jinak zveřejní jejich společné fotky a milostné dopisy.

               Ředitel hudebního festivalu z Verony Giovanni Zenatello ji slyšel v New Yorku zpívat a poznal její talent. I on byl gauner. Nabídl jí angažmá – hlavní roli v opeře „La Gioconda“ – za 60 dolarů za vystoupení s podmínkou, že si cestu do Verony musí zaplatit sama. Problém byl, že Maria v tom čase nebyla nijak atraktivní. Byla tlustá, neforemná, nosila hrubé brýle a vypadala jako cikánka. Přesto se na ni nakonec usmálo štěstí. Oslovila v jedné restauraci výrobce cigaret tehdy 52letého Giovanniho Meneghiniho. Den nato se k němu přestěhovala a on se stal jejím manažerem.

               V roce 1949 zaskočila v Benátkách za nemocnou kolegyni v Beliniho opeře „I Puritani“. Dokázala se roli naučit za pouhých šest dní. Publikum šílelo a „hlas století“ byl zrozen.

               Během dvou let se z ní stala jiná žena. Zhubla čtyřicet kilo, zapracovali na ní plastičtí chirurgové, nový účes a způsob pohybu a řeči z ní během dvou let udělaly pravou „divu“, před kterou se třásli všichni manažeři velkých operních domů.

Měla po právu pověst náladové „divy“, která odříkala domluvené termíny, neobjevila se na koncertech, kde měla vystupovat – byla prostě nespolehlivým géniem.

               V roce 1951 zahájila svou kariéru v milánské Scale Verdiho operou „I vespri siciliani“. O rok později byla jako „Lady Macbeth“ už nespornou primadonou divadla. Začala její spolupráce s Leonardem Bernsteinem, který ji nazýval „Největší světovou zpěvačkou“. Po její árii v „Lucia di Lammermoor“ aplaudovala obecenstvo vstoje dvacet pět minut. Maria Callas stála na vrcholu své kariéry a tvořila nový obraz operního zpěvu, otvírala nové prostory, do nichž vstoupily později další zpěvačky.

               Jenže s muži to byl její věčný problém. V roce 1959 poznala Aristotela Onassise. Přijala pozvání na jeho jachtu, on měl tehdy 53 let, ona 35. On byl ženatý, ona vdaná. Na konci výletu byli milenecký pár. Maria se se s Meneghinim rozvedla. Snila o životě na slunci po boku miliardáře. Ovšem Maria naprosto nepochopila, oč Onassisovi šlo. Tento jeden z nejbohatších lidí světa miloval prezentovat se po boku slavných žen, které mohl vystavovat jako své trofeje. Ona ho milovala, on ji pouze vystavoval. Jenže Maria nebyla jako trofej ideální. Měla hustý program vystoupení, cestovala od jedné opery k druhé a na Onassise neměla tolik času, jak by si to on představoval. V jeho představách měla být k dispozici vždy, kdy si to přál nebo to potřeboval.

               Onassis začal aféru se sestrou Jacqueline Kennedyové Lee Radziwill a Maria se pokusila o sebevraždu. K tomu došlo ale až když se dozvěděla o poměru Onassise s vdovou po prezidentu J.K.Keneddym Jacqueline. Onassis miloval hru se slavnými ženami, zval je střídavě na svou jachtu. Marii pak odhodil jako nepotřebnou, když jí před celou posádkou vynadal: „Kdo jsi? Nic! Máš v hrdle píšťalku, která stejně už nefunguje.“

               Poté, co od něho odešla, poslouchal celou noc gramofonovou desku s jejími áriemi, pak ji rozlámal a hodil do moře.

               V roce 1968 se Onassis s Jacqueline Keneddyovou oženil. Byla to celosvětová aféra. Američané Jacqueline zavrhli jako zrádkyni a Aristoteles měl svůj podíl slávy, který si patřičně užíval. Maria se pokusila vrátit ke své kariéře, ale hlas jí selhával, musel odříkat vystoupení, a nakonec tišila své zklamání alkoholem a sedativy.

               Po Onassisově smrti v roce 1975 se zcela stáhla do ústranní a její poslední společník pianista Vasso Devetzi jí sháněl drogy. Na muže prostě neměla štěstí.

               V jednom z posledních interview řekla: „Ztratila jsem všechno, můj hlas, mého milého, nemám žádné děti, skoro by se tomu dalo smát.“

               Zemřela zapomenuta v Paříži 16. září 1977 ve věku 53 let.

Zpět do středověku?

               Vlastně  jsme se pohybovali už někdy od sedmdesátých let ve vývoji společnosti stále stejným směrem. Ne na přímce, protože byly úseky pomalejší a rychlejší, ale byl to vývoj k větší svobodě, k blahobytu a k společenskému smíru.

               Proto jsem v šoku, když vidím, co se děje v posledních letech – vlastně už v desetiletích. Mám pocit, jako bychom se vraceli ve vývoji zpět. Sice se objevují nové technologie, výpočetní techniky, umělá inteligence, ale společensky a morálně nabrala společnost zpátečku. A já se ptám proč.

               Nevěříte?

               Dobrá, tak tedy pár příkladů. Začnu v muslimském světě, ale nebojte se, dorazím i k nám. Jestliže ještě před dvaceti lety chodily ženy v severní Africe nebo v Turecku s rozpuštěnými vlasy, dnes už nevyjdou na ulici bez hidžábu – a to platí i pro přistěhovalce v Evropě. V Turecku Atatürk svého času nošení šátku na hlavě zakázal (stejně jako mužům nošení fezu). Protože za fez na hlavě šla hlava hned dolů, odvykli si Turci od nošení této tradiční pokrývky hlavy dost rychle. Dnes ji sice nenosí, ale nutí své ženy, aby si své vlasy zakrývaly. Otázka je, nakolik je musí nutit. Manželka prezidenta Erdogana vede hnutí žen, které nošení hidžábu propagují, protože jen tak se žena může líbit prorokovi. Nošením šátku dokazují svou příslušnost k svému náboženství, díky němu se cítí být lepšími lidmi v porovnání s nevěřícími – myšleno s křesťany. Tento trend je očividný, v posledních letech přímo raketový.

               Mnohem otřesnější, že v posledních letech znovu masivně stoupla v afrických muslimských zemích ženská obřízka. Jestliže se zdálo, že se podaří toto mrzačení ženských genitálií u malých děvčátek, které nezřídka končí smrtelnými komplikacemi, zamezit, v posledních letech došlo k opačnému trendu. Afričtí muslimové se vracejí do „starých dobrých časů“. A malá děvčátka trpí a umírají.

               Pamatujete si, jak jsme v roce 2011 tleskali Tunisanům, kteří svou revoltou proti bin Alimu odstartovali Arabské jaro a těšili jsme se naivně z touhy po svobodě a demokracii v arabském světě. Mezitím myslím vystřízlivěli i největší snílkové (snad kromě Grety Thunberg a její party Fridays for Future – ovšem oni nechodili v pátek do školy a možná byl dějepis na vyučovacím programu právě v pátek). Přesto mělo Tunisko dlouho pověst země, která jako jediná z arabských zemí zvládla jakž takž přechod od diktatury k demokracii. Teď přijal tuniský parlament zákon, ve kterém se každý privátní kontakt k jakémukoliv Izraelci považuje za vlastizradu a trestá se patnácti lety vězení, při opakovaném styku (tedy stačí krátký rozhovor nebo podání ruky) pak dostane „pachatel“ doživotí.  Takové zákony nebyly v Tunisku ani za bin Aliho.

               Ale právě antisemitismus (nebo spíš antijudaizmus – jak opakovaně píšu – Arabové mohou být sotva antisemiti, protože jsou stejně jako Židé Semiti) spojuje Araby s křesťanskou Evropou. A tím nemyslím pogromy v Machačkale, protože Ruská imperiální říše do Evropy nepatří. Ale na ulicích Evropy spolu s importovanými Araby pochodují levicoví aktivisté a křičí spolu s nimi „Palestinu Palestincům“ a „Smrt Izraeli“ a nosí transparenty s nápisem „From the river to the sea, Palestina wird be free“, což v praxi znamená, že žádají zničení Izraele a vyhubení Izraelců – což oni – doufám – nevědí. Možná je příčinou skutečně nevědomost a myslí si, že Palestina a Palestinci je totéž, protože dějiny regionu prostě neznají a ani se o ně nezajímají. Ale nenávist vůči Židům provázela evropskou křesťanskou společnost po celá tisíciletí. Opakované pogromy, vyhánění židovských komunit a nakonec holocaust. Domnívali jsme se, že právě otřesné zločiny nacistů během šoy, které padlo za oběť pět milionů nevinných lidí, žen, dětí i nemluvňat otevřelo lidem v Evropě oči. Ano, ale jen dočasně. Dnes jsou opět ochotni nenávidět Židy, jednak protože jsou jiní, jednak proto, že jsou úspěšní. To byly ostatně po celá staletí ony dva důvody, proč lůza Židy vraždila. Dnes je tu antisemitismus znova, z velké části importovaný z předního východu, ale ze značné části zakořeněný v evropských duší, odkud se ho nepodařilo vypudit. A dnes je tu znovu, hlučný a agresivní, jako to bývalo ve středověku.

               Ale dobře, nechejme přední východ předním východem, je tu hodně znamení návratu do minulosti i bez arabsko-židovského konfliktu.

               Prudérnost arabské společnosti, která nedovolí ženám oblékat se nápadně, aby ukázaly svou krásu se pomalu přesouvá i k nám. Jestliže až do devadesátých let chodila mladá děvčata bez podprsenek, dnes je to naprostá výjimka. Sukně se prodloužily, věk prvního pohlavního styku stoupl. Neříkám, že je to špatně, ale je to, jako bychom se přizpůsobovali cizí kultuře, která nás táhne někam zpět.

               V Rusku je opět zákonem mužům povoleno bít beztrestně své manželky. Duma to odhlasovala jako návrat k tradičním ruským zvykům – s omezením, že k tomu musí mít muž dobrý důvod. Ten se při troše zlé vůle vždycky najde. Ruská senátorka navrhuje omezení přístupu děvčat k vzdělání, aby nebudovaly kariéru a mohly nerušeně rodit.

               Dobrá, jak jsem už řekl, Rusko není Evropa a co se tam děje, je stejně tak obskurní, že bychom mohli jen pokrčit rameny. Ale maďarský diktátor a obdivovatel diktátora ruského Viktor Orbán prohlásil, že si znásilněné ženy za svůj osud můžou samy, protože se provokativně oblékají. Vzdělaným lidem se zatajil dech, Orbánovi příznivci, zejména důchodci a důchodkyně závidějící mladým hezkým holkám jejich těla, mu nadšeně tleskali. 

               Opakovaně jsem se teď u maďarských pacientek setkal se zvykem, o kterém jsem si myslel, že je už vymýcený. V minulosti přijímaly ženy při svatbě celé jméno svého muže. Ne tedy jen příjmení jako u nás. Ale měl jsem teď právě minulý týden opět pacientku jménem Filjo Jánosne, čili v překladu „ženu Jánoše Filja“. V maďarských městech se tato tradice už dávno nedodržuje a ženy si ponechávají své jméno. Jenže Orbán podporuje návrat „ke starým tradicím“. Takže z Eriky je po svatbě Milošova žena, čili MIklosne. Mimochodem ani jedna z těchto dvou maďarských žen neuměla ani slovo německy – zřejmě to manžel nedovolil – tedy návrat k patriarchátu nebo jen pohodlnost? Dobrá, jedná se skutečně o prastarý maďarský zvyk a Orbán za jeho znovuoživení možná nemůže, ale je to opět trend zpět do dějin.

               Jestliže se v posledních desetiletích konečně dosáhlo tolerance homosexuálů (i když propagace LBGTQ+ je podle mého soudu hodně přeháněna), dnes se v některých zemích dostávají znovu na index a jsou pronásledováni. Znovu je v popředí Rusko, kde se vraždy homosexuálů už mnoho let nesmí vyšetřovat, ale teď je to i Slovensko. Bar, ve kterém pravicový radikál zastřelil dva homosexuály, musel ukončit svůj provoz. Útoky na něho a chybějící ochota slovenské policie zákazníky baru chránit přiměla majitele, aby bar zavřel. A bratislavská veřejnost si vydechla. A jsme zase tam, kde jsme kdysi dávno byli. Slovenský herec Ivan Kozák byl zbit do bezvědomí, jen protože si pachatel MYSLEL, že se jedná o homosexuála. Takže si na Slovensku dávejte pozor, jak se oblékáte a jak se chováte!

               Nejmarkantnějším znakem návratu do minulosti, jsou ale zákazy potratů. V tom vedou spojené státy. Soudci nejvyššího soudu USA. Vyjmenovaní z velké části Donaldem Trumpem rozhodla zrušit ústavní právo Američanek na ukončení těhotenství, které se odvíjelo od soudního rozsudku Roe vs Wade. Toto rozhodnutí nejvyššího soudu platilo od roku 1973, jeho zrušení vrací tedy Ameriku o padesát let zpět. Místo gynekologických klinik budou potraty opět provádět ilegální andělíčkáři (pamatujete na film „Dirty Dancing“?) Aby bylo jasné, nejsem žádným příznivcem potratů, naopak, považuji je za špatné, ale jsem poslední, který by je chtěl zakazovat. Právě z toho důvodu, že bych tím ohrožoval život mladých žen a posílal je pod nože podvodníků.

               Teď chce absolutní zákaz potratů zavést i nový argentinský prezident Javier Milei.

               V katolickém Polsku prosadila Kaczynského vláda naprostý zákaz přerušení těhotenství, a to i v případě ohrožení života matky – několik mladých žen už tak na sepsi při odúmrtí plodu v těle zemřelo. Že proti tomu protestují mladí – tedy lidé, kterých se to týká – jak v Americe tak v Polsku, moc nepomůže. O směřování země totiž rozhodují jiní.

               K tomu bodu jsem se vlastně chtěl dostat a tady vidím příčinu onoho obratu nebo aspoň jednu z příčin – je to demografická situace. Ve společnosti je stále více starých lidí a stále méně lidí mladých. Staří mají tedy ve volbách obrovskou sílu a dokážou ji využít – Česko se svou láskou důchodců k Babišovi je parádním příkladem, ale Slovensko si to už zažilo s Mečiarem (známé babky demokratky) a Polsko s Kaczynským. Když jsem se díval na polský předvolební televizní šot, byl jsem v šoku. Staré babky nazývaly Donalda Tuska satanem (případně ryšavým satanem) a chválily se tím, jak se přestaly stýkat se svými dětmi, protože ty mají „vymyté mozky“ a nechtějí volit PIS Jaroslava Kazcynského. Člověka, který neovládá mobilní telefon a neumí spustit počítač. Ale vládne s pomocí voličů, kteří mají podobný problém.

               Je to současný problém skoro všech zemí, o budoucnosti země rozhodují lidé, kteří už žádnou budoucnost nemají. Neváhají zadlužovat svou zemi jen aby měli o pár korun vyšší důchod a že tu zemi ruinují svým dětem, je nijak netrápí („ať si poradí, my jsme si taky museli poradit“ – konec citátu). Je to samozřejmě egoismus, to značné míry je to akceptovatelné, protože každý chce mít slušný život, a to i ve stáří, ale v okamžiku, kdy to jde přes hranu, kdy jsou dovolené v Egyptě nebo dokonce na Maledivách důležitější než nějaká občanská zodpovědnost, je to na pováženou. Samozřejmě se v každé zemi najdou populisté, kteří tuto sobeckou sílu důchodců neváhají využít – ať to stojí, co to stojí, hlavně když je to převede k moci. Mimochodem já bych se toho třináctého důchodu od Fica docela rád vzdal a asi ty peníze rozdám na dobročinné účely. Ovšem ano, máte pravdu, můžu si to dovolit, nebude mě to bolet.

               Proč ale staří lidé takovým způsobem ovlivňují budoucnost svých dětí a vnoučat? V jejich paměti je doba jejich mládí „starými zlatými časy“, které se změnily a které by měly zase nastat. Že tak zlaté nebyly, už zapomněli. Že stáli na fronty na maso, kvalitní maso se dostalo stejně jen pod pultem, že nesměli do zahraničí, že v obchodech s oblečením byl jen jeden typ kabátu a v prodejnách aut jen jeden typ Škody (škodovka nebyla mezi lety 1970 a 1985 vyvinout žádný nový typ auta – taková firma by v společnosti s tržním hospodářstvím a konkurencí dávno musela zavřít krám) a i na ten se čekalo v pořadníku mnoho let.

               Jenže tehdy byli mladí a zdraví, mohli flámovat s milovat se, takže to přece nemohlo být tak zlé. A nepodceňujme závist jako motivaci – mnoho starých lidí závidí mladým – právě to jejich mládí, a proto nejsou ochotni si v zájmu budoucích generací něco odepřít.

               Společnost nabrala směr do minulosti. To není dobře. Plavání proti proudu je, jak víme, dost náročné. A padesát i více let staré mravy bude hodně komplikované dát do souladu s novými technologiemi. To vidíme v Africe, kde místní v podstatě stále ještě kmenová společnosti dostala – od nás – k dispozici moderní tanky. Nestačíme se divit, co se tam děje. S oštěpy by si Afričané tolik utrpení nezpůsobili.

               Samozřejmě bych rád apeloval na starou generaci, aby prohlédla. Ale zřejmě je to marné. Volební právo je rovné, devadesátiletý má stejné volební právo jako osmnáctiletý. Jen ho mnohem ochotněji využije, protože pro osmnáctiletého, ale hlavně pětadvacetiletého je nechození k volbám „cool“.

               Čili můžu apelovat jen na tuto skupinu občanů. Nebuďte „cool“ a jděte hodit do urny volební lístek. A hlavně se napřed podívejte, zda ten, koho volíte, myslí na vás, a nejen na sebe, na své peníze a na svou moc. Jinak se tento trend vývoje nezastaví a může být i hůř.

               Středověk reálně hrozí. A v tom určitě žít nechcete!

Osttirol II

Nach unserer Rückkehr in die Ferienwohnung war ich immer noch misstrauisch und wollte mich nicht zu früh auf die funktionierende Seilbahn freuen, also überprüfte ich es sofort im Internet. Aber es sagte dasselbe. Frau Eva wollte es am nächsten Morgen immer noch nicht glauben und rief sogar die Seilbahn an, aber es wurde ihr bestätigt, dass die Seilbahn in Betrieb ist. Da unsere ganze Gruppe einschließlich des Außerirdischen Vladimír einen Ruhetag vorgeschlagen hatte, kam uns die Seilbahn wie gerufen. Nur Vladimírs Sohn Juraj ist ein leidenschaftlicher Klettersteiggeher, also schaute ich im Internet nach, wo in der Umgebung der beste Klettersteig war. Und ich verstand, dass sich das Schicksal vollständig zu unseren Gunsten gewendet hatte – es gab einen Klettersteig zum „Blaues Spitz“ direkt in der Nähe der Bergstation der Kalser Bergbahn. Also erwartete uns eine wunderschöne Wanderung von der Bergstation mit dem Restaurant Adler Lounge zum Rothenkogel mit einem modernen Gipfelkreuz, das einst von Frau Evas Mann Martin an seine Stelle gebracht wurde. Der Aufstieg war ziemlich einfach, ein Höhenunterschied von dreihundert Metern, eine kurze gesicherte Kletterstelle und dann erstaunliche Ausblicke auf das Massiv des Großglockners.

Großglockner von Westen

Zum ersten Mal konnte ich ihn sehen. Bisher nämlich jedes Mal, wenn ich ihn sehen konnte, sei es von der Franz-Josef-Höhe (zweimal) oder vom Kitzsteinhorn, versteckte er sich immer in den Wolken. Diesmal war er zum Greifen nah und es störte bei dem Blick kein einziges Wölkchen. Er ist imposant, er ist halt der höchste Berg Österreichs und damit der prestigeträchtigste, aber unter uns gesagt – der Großvenediger ist viel schöner. Als Juraj dann von seinem Klettersteig zurückkam und erzählte, dass es kein “C” (senkrechte Wand) und kein “D” (Überhang) war, sondern ein “E”, also die schwierigste Variante – ich möchte nicht einmal wissen, wie das aussieht – herrschte in der Gruppe große Begeisterung, weil Vladimír und sein zweiter Sohn sich aufrichtig gefreut hatten, dass sie sich nicht zu dieser Klettersteig-Tour überreden ließen, sondern brav mit mir auf den Berg für normale Touristen gegangen sind.

Aufstieg zum Rothekogel

            Der Plan für den letzten Tag hatte zwei Alternativen. Eine davon war die mautpflichtige Straße von Kals zum Lucknerhaus auf 1918 Metern und von dort aus über die Lucknerhütte zur Stüdlhütte – dann wären wir auf 2802 Metern. Von dort aus führt ein Weg zum Dreitausender “Schere”, auf 3037 Metern Höhe, bereits im Massiv des Großglockners. Übrigens ist die Stüdlhütte nach dem Prager Geschäftsmann Johann Stüdl benannt. Nachdem er 1867 den Großglockner bestiegen hatte, ließ er auf eigene Kosten an diesem Ort eine Hütte bauen, als Ausgangspunkt für weitere Bergsteiger. Übrigens kann man von dieser Seite aus den Großglockner über den Stüdlgrat besteigen – heute wird der Großglockner jedoch fast ausschließlich von der Ostseite von der Franz-Josef-Höhe aus bestiegen.

            Dieser meiner Plan stieß nur auf mäßige Begeisterung, die Teilnehmer unserer Reise sahen vor allem das Problem im Höhenunterschied von 1100 Metern – das hätten sie schon einmal erlebt und wollten das nicht wiederholen. Außerdem konnten wir den Großglockner bereits vom Rothenkogel aus betrachten. Plan B war also eine Fahrt in ein anderes Tal, in dem wir noch nicht gewesen waren. Mit dem Auto könnten wir durch das Defereggental zum Staller Sattel an die italienische Grenze auf 2052 Metern Höhe fahren, und von dort aus gab es zwei Möglichkeiten – zwei Berge standen zur Auswahl, der Hinterbergkofel mit einer Höhe von 2727 Metern auf der österreichischen Seite des Passes oder die „Rote Wand“ auf der italienischen Seite. Dabei hätte man jedoch die miserable Wegmarkierung beachten müssen – nun ja, es ist eben in Italien. Dieser Berg hätte uns auf eine Höhe von 2818 Metern geführt und Ausblicke auf die Südtiroler Dolomiten geboten.

            Beim Erkunden des Weges zu diesem Ziel, das immerhin ein etwas größeres Interesse hervorrief, versuchte ich Vladimírs Hypothese zu überprüfen, dass es dort irgendwo ein Skigebiet geben müsse. Und wo es Skigebiete gibt, dort sollten auch Seilbahnen sein. Mit Erstaunen stellte ich fest, dass er recht hatte. Das Skigebiet befindet sich im Dorf Sankt Jakob und die Seilbahn fuhr bis zum 17. September – es war der zwölfte. Also musste Plan B dem Plan C weichen, und wir nutzten erneut die Seilbahn, um auf 2373 Meter Höhe zu gelangen. Von dort aus waren es nur etwas über vierhundert Meter bis zum Gipfel des „Großer Leppleskofels“ auf 2811 Metern. Und das sogar entlang einer echten Autobahn für Wanderer. Denn an den Hängen des Berges wurden zwei neue Schipisten angelegt, für die eine neue Seilbahn benötigt wurde, daher wurde eine Straße für Geländefahrzeuge bis zur Bergstation der Seilbahn gebaut. Nur die letzten hundertfünfzig Höhenmeter zum Gipfel waren felsig und ein kurzer Abschnitt musste mit “Hilfe der Hände” überwunden werden. Trotzdem war es eine “touristische Wanderung ohne Schwierigkeiten”. Wir wurden mit wunderschönen Aussichten vom Gipfel dieses Berges belohnt.

Wie ich später las, handelte es sich tatsächlich um einen der schönsten Aussichtsgipfel. Da wir nicht genug hatten, stiegen wir danach auch auf den „Kleinen Leppleskofel“, den man in zwanzig Minuten von der Bergstation der Seilbahn und dem Restaurant Moosalm erreichen konnte. Bei der Moosalm gibt es nicht nur einen großen See, der zur Schneekanonenbefüllung dient, sondern auch einen großen Spielplatz für Kinder und eine Aussichtsplattform in Form der Arche mit einer Beschreibung aller Dreitausender, die von dort aus zu sehen sind. Es gibt viele davon. Vom Gipfel des „Großen Leppleskofels“ konnte man nicht nur den Großglockner und den Großvenediger sehen, sondern auch andere Tiroler Berge im Hintergrund mit dem zweithöchsten Berg Österreichs – und dem höchsten Berg Tirols – der Wildspitze.

            Wir stiegen zur Moosalm ab, und weil der Kellner wirklich Freude an seiner Arbeit hatte und es mit ihm lustig war, kehrten wir dort zum Mittagessen ein und bekamen Lust auf mehr. Also fuhren wir zum Staller Sattel und erstarrten dort vor Staunen. Der wunderschöne “Obersee” mit einer Fläche von 35 Hektar und einer Tiefe von 25 Metern mit unglaublich klarem Wasser ist ein echter Juwel.

Die Jungs konnten nicht widerstehen und badeten, obwohl das Wasser eine Temperatur von einem Zentimeter hatte (Männer wissen, wovon ich rede). Es gab danach ein Spaziergang um den See, Kaffee in der Oberseehütte und dann konnten wir nicht widerstehen, die Grenze zwischen Italien und Österreich zu überqueren. Mit Blick auf die beiden Täler, das Deferegger Tal auf der österreichischen und das Altholzertal auf der italienischen Seite. Dort gibt es ebenfalls einen schönen See, aber mit dem Auto dorthin zu gelangen, ist nicht einfach. Da die Straße auf der italienischen Seite Einbahnverkehr hat, dürfen Autos in Richtung Italien jede Stunde nur fünfzehn Minuten lang fahren – von der nullten bis zur fünfzehnten Minute jede Stunde. Auf der italienischen Seite ist es offensichtlich zwischen der dreißigsten und fünfundvierzigsten Minute.

Dieses Erlebnis konnte am See man nicht filmen, es ließ sich auch nicht auf einem Foto einfangen. Man musste es mit allen Sinnen wahrnehmen und sich einfach dieser Schönheit hingeben. Es war das Sahnehäubchen auf dem Kuchen – ein Ausflug, der zu Beginn eine Katastrophe zu sein drohte, verwandelte sich in ein unglaublich schönes Erlebnis.

Also fahren Sie dorthin. Und beeilen Sie sich. Denn was uns echt erschrak, war die Borkenkäfer-Katastrophe im Deferegger Tal. Obwohl die Einheimischen sich bemühen und befallene Bäume fällen, ist es an steilen Hängen praktisch unmöglich den Schädling zu eliminieren, und so sind ganze Waldflächen von diesen Käfern zerstört. Dieser Kampf scheint hoffnungslos zu sein, und ich fürchte, dass die schönen Wälder im Tal bald vollständig zugrunde gehen könnten. Mit Ausnahme des Waldes um den Obersee, wo Lärchen dominieren, die den Fichtenborkenkäfern, wie der Name schon sagt, nicht schmecken.

            Übrigens, wer keine Lust hat, in den Bergen herumzulaufen, kann die romanische Kirche St. Nikolaus in Matrei, oder St. Georg in Kals besuchen, oder die Kirche St. Andreas im Dorf Prägraten, das durch den Abbau des Minerals Serpentin bekannt ist, oder die Kirche “Unserer Lieben Frau” in Virgen, wo ein weiteres Denkmal an die Opfer des Aufstands von 1809-1810 erinnert. In jedem Dorf ist die örtliche Kirche das dominierende Bauwerk – wir sind schließlich in Tirol. Aber man kann auch mit dem Auto zur Jagdhausalm fahren, die als “Kleintibet” bezeichnet wird. Es handelt sich um ein architektonisches Denkmal, die älteste Almsiedlung, die aus sechzehn Steinhäusern besteht und bereits im Jahr 1212 beschrieben wurde. Sie liegt auf einer Höhe von 2009 Metern über dem Meeresspiegel, und es grasen hier seit acht hundert Jahre immer noch Kühe. Wie praktisch überall in Österreich. Und wo keine Kühe sind, da gibt es Schafe und Ziegen. Die österreichischen Wiesen werden dadurch bis weit über die Zweitausender-Marke bewirtschaftet.

Matrei selbst bietet, abgesehen von Hotels, Apartments und Restaurants, nicht viel. Natürlich gibt es die große klassizistische Kirche St. Alban, eine Brücke über den Bergbach, der mitten durch die Stadt fließt, mit unglaublich durchdachten Hochwasserschutzmauern mit wasserdichten Schleusen. Und die Burg “Schloss Weißenstein” auf dem Hügel oberhalb der Stadt.

Sie stammt aus dem zwölften Jahrhundert, ihr heutiges Aussehen ist aber das Ergebnis historisierender Umbauten im neunzehnten Jahrhundert. Sie befindet sich in privatem Besitz, gehört der Aktiengesellschaft Felberntauernstraßen AG, die sie im Jahr 2020 von der Adelsfamilie von Thieme erworben hat. Wir haben vergeblich versucht, einen Zugang zur Burg zu finden, obwohl wir sie fast komplett umrundet haben. Sie thront auf einem hohen weißen Felsen (daher ihr Name), aber wir haben keine Zufahrtsstraße gefunden, selbst bei bestem Willen nicht. Wahrscheinlich zweigt sie irgendwo von der Felbernstraße ab, ist aber nicht beschildert und wahrscheinlich gut getarnt. Was also auf der Burg passiert, bleibt ein Rätsel. Vielleicht Seminare oder geheime Vorstandssitzungen der Aktiengesellschaft.

            Und zum Schluss noch eine kleine Bemerkung am Rande: Da die Restaurants in Matrei das ganze Wochenende geöffnet sind, also auch am Samstag und Sonntag, haben sich die Wirtsleute das Wochenende auf Montag und Dienstag verlegt. An diesen Tagen ein Restaurant zu finden, das Ihnen ein anständiges Abendessen zu einem vernünftigen Preis servieren würde, ist eine echte Herausforderung. Aber das ist nur ein kleiner Makel in dieser ansonsten wunderschönen Gegend.

Formularbeginn

Vzpomínky na Karla

               Neodpustím si tuto malou kondolenci člověku, kterého jsem si vážil. Zřejmě své čtenáře ale trošku překvapím, protože se nehodlám zabývat jeho životem, daty narození a úmrtí, politickými milníky, ale moje vzpomínky budou tak trochu osobní. I když jsme se osobně nikdy nesetkali, jinak jsem se ale jako s pacienty či jejich příbuznými setkal skoro s celou jeho rodinou.

               Karel Schwarzenberg byl totiž „můj kníže“ z Murau, kde jsem šestnáct let působil v nemocnici Stolzalpe. Schwarzenbergové se sem přiženili v roce 1617, kdy si Georg Ludwig hrabě Schwarzenberg vzal za ženu tehdy osmdesátidvouletou majitelku panství Murau Annu Neumann von Wasserleonburg. Ženichovi bylo 31 let – byla to vlastně jakási forma adopce, která zabránila, aby panství jako vymřelé léno propadlo fanaticky katolickému arcivévodovi Ferdinandovi (pozdějšímu císaři Ferdinandovi II). Murau totiž bylo v té době převážně protestantské a Anna Neumann zasvětila celý svůj život obraně víry svých poddaných a mladý Georg jako přítel tehdejšího kancléře Ulricha von Eggenberg mohl určitou ochranu zaručit.

Murau

               Schwarzenbergové přesídlili v sedmnáctém století do Čech, kde odkoupili od císaře Leopolda panství Třeboň a na začátku století osmnáctého zdědili po Eggenbercích rozsáhlé panství na jihu Čech s hlavním městem Českým Krumlovem. Na začátku devatenáctého století se rozdělili na dvě větve, Karel pocházel z té mladší se sídlem na zámku Orlík.

               Po vydání zákona „Lex Schwarzenberg“ v roce 1947 byl kníže Karel VI. Schwarzenberg se svou rodinou přinucen opustit Československo a přesídlil do Murau. Mimochodem v televizním pořadu „Modrá krev“ bylo znovu mylně uváděno, že Schwarzenberga vyhnali z Československa komunisté. Ne, vážení, ten zákon odsouhlasil ještě „kvázidemokratický“ parlament v roce 1947, tedy rok před komunistickým pučem. Závist vůči šlechtě šla tedy v Česku všemi společenskými vrstvami. Schwarzenbergy totiž nemohli obvinit z kolaborace s nacisty (jejich majetek byl pod nucenou správou gestapa, protože spolupráci s okupanty demonstrativně odmítli a Karlův strýček byl dokonce internován v koncentračním táboře v Dachau). Ani německý původ se proti nim nedal použít, jako se to stalo Liechtensteinům. Schwarzenbergové se totiž vždycky demonstrativně hlásili k české národnosti a byl to Karlův otec Karel VI., který sepsal a prezidentu Benešovi odevzdal v roce 1938 prohlášení české šlechty, která vyzývala k odporu proti německé agresi.

Ale kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, byl tedy přijat speciální zákon o vyvlastnění rodiny Schwarzenbergů a ti se stáhli do rakouského Murau. Mimochodem ani Karel VI. ani jeho syn Karel VII. nikdy nepožádali o rakouské občanství. Měli po celou dobu občanství československé a současně švýcarské, na které měli jako příslušníci rodiny Schwarzenbergů od svého narození nárok.

               A to už se dostávám k mému působení ve štýrských horách. Nevím přesně, jak se Karel Schwarzenberg dozvěděl, že v nemocnici na Stolzalpe působí český lékař, ale přihlásil se, aby mě pozdravil a přivítal.

               Byl jsem právě na kolonoskopii, když zazvonil telefon. Sestřička Roswita zdvihla, vyvalila oči a začala koktat „Herr Oberarzt, der Fürst, ddeerr Füürst.“

               Protože primář naší konzervativní ortopedie se jmenoval Fürst, zeptal jsem se jenom: „A co Gerhard chce?“

               Roswita jenom nesouhlasně zamávala rukou a řekla: „Kein Gerhard, aber Fürst, Schwarzenberg!“

               Šel jsem k telefonu ve stresu, protože jsem nevěděl, jak mám volajícího oslovit. „Pane kníže“ se rozhodně nehodilo, „pane Schwarzenbergu“ už vůbec ne. Věděl jsem, že německy se knížata oslovují „Eure Durchlaucht“ ale v ten moment mě ne a ne napadnout český ekvivalent. V poslední sekundě, když už jsem držel sluchátko v ruce, mi to došlo a stačil jsem pozdravit „Vaše Jasnosti.“

               Pán na druhé straně mě dobrou, jen trošku huhňavou češtinou pozdravil, přivítal v Murau a popřál mi hodně štěstí. Současně mi nabídl, že pokud bych měl nějaké problémy nebo potřeby, mám se obrátit na jeho zámeckou kancelář. To bylo v roce 1996, kdy měl kníže už své místo v Česku na zámku Orlík. Do Murau ale pravidelně jezdil, na nádvoří stávaly dvě škodovky – jezdil Oktávií. A když Murau slavilo v roce 1996 sedm set let dostavby kostela (Ten původní nechal srovnat se zemí jako celé Murau český král Přemysl Otakar II.) projel Karl Schwarzenberg v průvodu v otevřené tatrovce. Ostatně se svým otcem Karlem VI. se prý vždycky bavili česky.

               Karel VI. tedy otec našeho Karla, byl totiž český patriot a zůstal jím i v Murau. Byl nadšeným historikem a svůj čas trávil v knihách. Zlé jazyky hovořily, že tak hledal trochu klidu od své manželky paní Antonie princezny Fürstenberg. Ta na rozdíl od mužských členů rodiny neměla v Murau právě dobrou pověst a přezdívalo se jí pro její konfliktní povahu „Hexe von Murau“, čili murauská čarodějnice. Karel VI. sepsal a vydal knížku „Die Sankt Wenzels-Krone“, tedy knihu o českých panovnících.  Byl naprosto důsledný, a proto našeho Karla IV. nazývá důsledně Karlem prvním (protože jako český král byl opravdu první toho jména) a Karla VI., otce Marie Terezie, pak Karlem druhým. Jeden výtisk vlastním, dostal jsem ho darem od jednoho z jeho bývalých zaměstnanců.

               Schwarzenbergové se k svému češství stále hlásili a místní Rakušané jim to rádi tolerovali. Měli je totiž rádi, otce i syna. Schwarzenberg přivedl do Murau řadu kvalifikovaných pracovníků ze svých českých lesů a provozů. Takovým byl i pan Riesenecker, správce polesí, jeho nástupce Brotschild nebo sládek murauského pivovaru Winzig, který sem dorazil z Krumlova a začal vařit pivo podle krumlovské receptury, což mu Muraučané určitě nezazlívali.

               Karel na své zaměstnance nikdy nezapomínal a tvořili jakousi velkou rodinu. Když byl v Murau, nezapomněl se zastavit u vdovy po Rieseneckerovi Blance, Češce z Českých Budějovic, aby se zeptal, jak se jí daří, vypil u ní kávu a zjistil, zda jí něco nechybí – její syn žil ve Vídni. Když těžce onemocněla (to jí bylo už devadesát dva let) a primář ji chtěl propustit domů, protože staniční sestra dělala povstání ohledně náročné péče těžce nemocné stařenky, zakročil kníže okamžitě a dal pro ni k dispozici svou postel. Schwarzenberg měl totiž v nemocnici rezervované jedno lůžko, které využíval většinou na dobročinné účely, například přijížděli pacienti z ruského Omska nechat si na Stolzalpe operovat kyčle a pobyt v Schwarzenbergově posteli byl zadarmo – příslušná nadace musela platit jen náklady na samotnou operaci.

               Schwarzenbergovi lidé tvořili v Murau určitou komunitu jako konkurenci „Spolku murauských rodáků“. Tato podivná uzavřená společnost vyžadovala pro členství murauský původ v třetí generaci, tedy členem se mohl stát pouze ten, který se mohl vykázat už dědečkem pocházejícím z Murau. Přes tuto schwarzenberskou komunitu, která byla mnohem otevřenější (a vzdělanější), jsem našel vstup do místní společnosti.

               Paní Terezu, tedy Schwarzenbergovu manželku, jsem už osobně nepoznal. Působila v nemocnici na Stolzalpe jako dětská lékařka, ovšem v zimě 1995/1996 si při lyžování na Turracherhöhe poranila páteř a dočasně ochrnula. Já jsem nastoupil prvního března 1996, takže jsme se minuli jen velmi těsně. Byla to prý velmi dobrá lékařka a velmi energická. Naše sekretářka vyprávěla, jak kněžna zachránila jejího manžela, když byl ještě dítě a ošetřující lékař přehlédl zánět slepého střeva. Když ale zahromovala kněžna, stál o pět minut později u nemocného dítěte sám primář profesor Buchner a půl hodiny později byl chlapec na operačním sále – operoval ho profesor osobně. Její specifitou ovšem bylo, že nikdy svůj lékařský plášť nevěšela na věšák, ale při vysvlékání ho nechala padnout na zem a zdvihnout a zavěsit ho musel někdo z personálu. Holt modrá krev!

               Skandál s nevěrou paní Terezy mi vyprávěl místní předseda myslivecké společnosti – protože ten věděl samozřejmě všechny drby z první ruky. Jak tedy Karel přistihl svou ženu Teresu in flagranti na chatě na Turracherhöhe s podnikatelem a poslancem za FPÖ Thomasem Prinzhornem. Detaily, které mi onen myslivec líčil, nebudu šířit dál, jsou to neověřené klepy. Onen pán byl ostatně za války lovec partyzánů v Jugoslávii, člen NSDAP a zbraní SS.

               Knížete Karla jsem osobně nikdy neléčil, zato jinak zřejmě celou jeho rodinu. Jeho prvorozený syn Johann (zvaný Aki) se dostavil do naší ambulance před svou první svatbou s maďarskou šlechtičnou Dianou Orgoványi-Hanstein. To bylo v roce 2010. Jakožto kuřák fajfky – stejně jako jeho otec – a sečtělý muž, se chtěl nechat vyšetřit – věděl, stejně jako já, že na tuto neřest zemřel na rakovinu hrtanu německý císař Friedrich III. a nechtěl skončil jako on. Před svou druhou svatbou – v roce 2017 si vzal Francescu Riario-Sforza, se už vyšetřit nenechal (nebo o tom aspoň nevím, už jsem v Murau nepůsobil) – jeho druhou manželku jsem ale měl příležitost v Murau po jeho boku vidět – je to moc pěkná dáma. Ovšem děti zatím Johann nezplodil ani v jednom manželství. Mimochodem v roce 2010 ještě nosil knírek stejně jako jeho otec a vypadal jako jeho klon. Proto jsem ho poznal, když seděl před ambulancí, i když jsem ho předtím ještě nikdy neviděl.

               „Poslouchejte,“ řekl jsem tehdy sestře Martě. „Před ambulancí sedí Schwarzenberg?“

               „To ano,“ odpověděla. „A chce se nechat vyšetřit. Od vás, pane oberarzt.“

               Mimochodem byl Johann naprosto nekomplikovaný pacient a na závěr jsme si ještě popovídali o historii – ten Friedrich III. mu ležel v hlavě.

               Druhého syna Karla jsem se taky dočkal jako pacienta. Samozřejmě diagnózu nesmím zveřejnit, ale nemocný byl a podařilo se mi ho vyléčit. Zvláštní bylo, že do ambulance přišel bos, ale šlechticům se leccos odpustí. I když pokrevně byl šlechticem jen po matce Tereze, jinak byl plodem jejího hříchu s Thomasem Prinzhornem, který ho později i adoptoval. Fakt, že Karel manželce dokázal odpustit a staral se o ni i po jejím úrazu (u jejího lůžka ve Švýcarsku, kde podstoupila řadu operací, se prý s Prinzhornem střídali v dvoutýdenních turnusech), hovoří jednoznačně o jeho velkorysosti.

               Novinářky ostatně tvrdily, že nikdo nedokázal tak krásně líbat ruku, jako náš kníže, prezidentův kancléř a ministr zahraničních věcí.

               Třetím dítětem Karla a Terezy je dcera Anna Karolína zvaná Lila. Trošku rodinný rebel. Žila 15 let v Londýně a tam poznala a vzala si za manžela britského spisovatele Petra Morgana. (Autora seriálu Koruna, čili Crown, filmu Queen, Last King of Scotland nebo The other Boylen girl.) Čili jinými slovy autora velmi úspěšného. O jeho inteligenci svědčí i to, že se přestěhoval z Londýna do Vídně, protože, jak mi řekl, je v rakouské metropoli mnohem lepší životní kvalita. Lila s ním má pět dětí. Morgan skončil jako pacient v naší nemocnici, když se zúčastnil oslavy tchánovy sedmdesátky na Turracherhöhe. Tady se nevyhnu tomu, abych neprozradil, že měl dost ošklivý zápal plic způsobený atypickou baktérií. Jsem hrdý na to, že se díky mé léčbě rychle vzpamatoval. Morgan byl velmi sympatický chlapík hovořící perfektně německy, skromný a britsky zdvořilý. Problém při vizitě dělaly jen jeho děti, běhající mi mezi nohama, protože manželka Lila právě dorazila na návštěvu. Bylo to v roce 2007 a ty děti byly tehdy – pokud se nemýlím – tři. Ale vyhoďte z místnosti dítka z knížecí rodiny! Lila byla jinak naprosto skromná a možná by i s tím vyhazovem souhlasila, kdybych se byl odvážil. Ale jsem se neodvážil.

               Když se stav Petra Morgana zlepšil natolik, že ho bylo možno propustit, zeptal se mě poněkud nesměle, zda si má troufnout krátce po onemocnění letět do Los Angeles. Tak jsem se dozvěděl, že jeho scénář na film Queen byl kandidován na Oskara. Byl jsem trochu v rozpacích, představa mnoha hodin v klimatizovaném prostoru letadla aklimatizovaného na výšku 2000 metrů nad mořem mi připadala dost problematická. Řekl jsem mu to. Pokrčil rameny a pravil: „Já jsem tam byl už vloni a nebylo to nic moc. I když ten náš film (Last King of Scotland) Oskara získal. Tak já zůstanu doma a pokud mi toho Oskara dají, ať mi ho pošlou poštou.“

               Oskara za scénář k filmu Queen skutečně dostal. Trošku mě ten sympatický pán zklamal, když Annu Karolinu Schwarzenbergovou v roce 2014 opustil (to už jsem v Murau nebyl) a začal randit s americkou herečkou Gillian Andersonovou. Tu obsadil v seriálu „Crown“ do role Margaret Thatcherové. Protože musí zřejmě Lile přispívat na pět dětí, musí teď psát hodně.

               Karel Schwarzenberg měl v Murau vždycky pověst prostého čestného chlapa. Sám se vždycky představoval, že je povoláním lesník a hostinský. Nic se na tom nezměnilo ani po jeho vstupu do politiky. Syn paní Blanky Riesenecker Peter vzpomínal, jak Karel – tehdy český ministr zahraničí – dorazil na mši v murauském kapucínském kostele. Své bodyguardy nechal před dveřmi, prošel prostě do první řady, kde měl rezervované místo, po cestě pozdravil sousedy. Potom se pomodlil a po mši zase s úsměvem a s podáváním rukou kostel opustil. Aby bylo jasno, ti lidé v kostele NEBYLI jeho voliči, ale jen sousedé.

               Murau ho má rádo. Před několika lety – v roce 2017, kdy zde slavili 400 let schwarzenberské přítomnosti v městečku – po něm pojmenovali náměstí. No náměstí, je to spíš takový plácek, náměstíčko před hotelem Lercher. Na slavnostní jmenování onoho náměstí zval plakát, na němž měl Karel Schwarzenberg pankáčský barevný účes.

               Když ho nezvolili českým prezidentem, ptal se mě onen už jmenovaný Peter Riesenecker „Proč ho vlastně nezvolili? Vždyť Češi jsou přece civilizovaný a vzdělaný národ. Jak si mohli zvolit toho vulgárního opilce?“ Neměl jsem na jeho otázku odpověď. Ostatně po druhé Zemanově volbě se mě už neptal ani on ani ostatní, kteří mi takovou otázku po první volbě v roce 2013 ještě kladli.

               Možná právě ten rok 2013 byl definitivním zlomem, kdy se Češi rozhodli volit proti slušnosti a mezinárodnímu uznání. Kdy se uzavřeli do své kotliny a začali vařit babišovskou a zemanovskou polívečku. Jedno jak mizerně chutná a jak smrdí, ale je naše! Škoda, s Karlem by to dotáhli určitě dál – a hlavně by měl úřad prezidenta zcela jinou společenskou úroveň a funkci. Protože prezident je jednak obrazem svých voličů, ale i vzorem pro lidi, které ve své funkci reprezentuje.

               Karel Schwarzenberg nás opustil. Doufám, že se mu v nebi skutečně dostalo přivítání jako na karikatuře Miroslava Kemela, kdy ho vítá Bůh slovy „Vítejte! Konečně člověk, od něhož i vulgarity jsou požehnáním.“

               Zasloužil by si to. Škoda, že Češi nepoznali potenciál, který jim nabízel.