Jak to, že ještě nevyjeli? Co tam dělají? Asi zase chrápou. Země je neovladatelná, vítězná politická strana se štěpí, v parlamentu sedí dokonce už i přemoudřelý Japonec a oni se tam v tom svém Blaníku povalují, a nic nedělají.

Mí přátelé na srazu ve Vysokých Tatrách si mysleli, že volby nedopadly vlastně až tak špatně. Čímž mínili, že nevyhrála levice. Menšinová vláda sociální demokracie s tichou (a stále hlučnější) podporou komunistů byla totiž zlým snem nejen jejich ale i mým. Můj názor byl jiný než jejich. Volby nevyhrál vlastně nikdo, jediný, kdo se mohl těšit, je prezident Zeman. Sociální demokracie si mohla lízat rány po vítězství – nevítězství, Babiš byl šokován svým úspěchem a konsternován představou, že se bude muset podílet na vládě, které nerozumí. Komunisté se drží na svých pozicích a chtějí být jazýčkem na vahách, ODS se zhroutila, TOPka jakžtakž přežila, KDU-ČSL to zvládla, ovšem mezi ní a sociální demokracií leží hluboký příkop církevních restitucí a Okamura přišel stejně jen všem radit, jak to mají dělat lépe – to dělá ostatně už roky a má stále stejné vděčné posluchače.

Za daných okolností si může mnout ruce jen pan prezident. I když mu do této láhve sladké Becherovky ukáplo pár hořkých kapek jako například volební výsledek jeho Zemanovců. Aspoň zde se lidi projevili jako vidoucí a partu okolo Rusnoka a hradního kancléře Mynáře odsoudili k zapomenutí. I když – stačilo jen o pár setinek procenta méně a neměli by ani oněch osm milionů státní dotace. (Ostatně hranice pro finanční příspěvek státu politickým stranám je v Rakousku na třech procentech a stálo by za to pouvažovat, jestli ona 1,5 procentní hranice v Česku není nasazena příliš nízko.)

Vytvořit vládní koalici se stabilní většinou v parlamentu bude velmi těžké, možná skoro nemožné. A slabá vláda je právě to, co si mocí posedlý Zeman přeje nejvíc. Byl to vlastně on, kdo svou netajenou podporou myšlenky koalice socialistů a komunistů potopil sociální demokracii a připravil ji o nějakých možná až dvacet procentních bodů. Říká se tomu medvědí služba. Jestliže někdo na takovou možnost jen pomyslel, měl ji tajit jako nejpřísněji střežené tajemství a dbát, aby tato myšlenka ani v náznaku neprosákla na veřejnost. Pokud ovšem chtěl sejmout sociální demokracii, byla to taktika skvělá a fungovala. Samozřejmě je třeba vyčíst i Bohuslavu Sobotkovi, že se od této představy nikdy nedistancoval. Nechtěl si k této variantě uzavřít dveře a to byla osudová chyba. Možná se koaliční jednání protáhnou na dlouhé měsíce a roky, během níž bude nadále strašit v Praze Rusnokova vláda, bude zadávat státní zakázky a vyhazovat úředníky, když po nějakém místě zatouží další kamarád. Co si může pán z hradu přát víc?

Babišův výsledek je jen důkazem lidského zoufalství. Lidé se obracejí s vírou zoufalců k novému subjektu, který ještě nemůže být zkorumpovaný, protože ještě nebyl u moci. Stejně jako před čtyřmi roky k Věcem Veřejným. To porovnání, ať se mu pan Babiš brání jak chce, se totiž opravdu nabízí. V povolební debatě ukázal on sám značnou neznalost, co se týká politiky jako takové (ostatně to udělal už i před volbami). Mnohem důležitější otázka ale je, kde mohl sehnat oněch minimálně padesát kvalitních lidí na místa poslanců a lídrů své strany, když najít už jen jednoho schopného politika je v českém politickém prostředí naprostá vzácnost, ba skoro kuriozita. Kvalitu od jeho nových tváří v parlamentu tedy očekávat nemůžeme, doufat lze jen v jejich poslušnost. Babišova strana je totiž nestandardní už i jen tím, že je stranou jednoho muže, který ji financuje a proto ani nemůže být demokratickou. Tedy strana totalitní v demokratickém systému, strana bez zpětné vazby (opravdu by si někdo dovolil říci „majiteli“ strany, že řekl něco špatně?) Jenže páni poslanci si po několika měsících začnou myslet, že tomu rozumí lépe než šéf a že by se bez něj měli lépe. Neupírám novým poslancům, že mnozí do politiky vstoupili skutečně kvůli ideálům. Právě ti ale nevydrží dlouho, politika není totiž o ideálech ale o kompromisech. Idealista začne mít právě proto nejdříve pocit, že své ideály zrazuje a vycouvá. Mluvím z vlastní zkušenosti, vydržel jsem v politice čtyři roky. Nepodsouvám novým tvářím ani nedostatek inteligence, v politice se hloupost nazývá politickou naivitou. Ta se rovná politické hlouposti a má často fatální následky. Hlupák totiž nikdy nepozná, že je hloupý, ba naopak, myslí si, že má patent na rozum. Jestli existovala jediná výjimka, která se jmenovala Forrest Gump, tedy hlupák, jenž věděl, že je hloupý, vznikl z toho bestseller a film oceněný několika Oskary – tak je tento fenomén výjimečný. Zda má Babiš dost sil a osobního charizmatu, ale i dostatečně pevné nervy, aby to stádečko svých poslanců udržel pohromadě, to ukáže až budoucnost. Jestliže totiž bude muset vstoupit do vlády, bude muset kompromisy dělat a počítat s odporem ve vlastních řadách. Samozřejmě že by mu lépe vyhovovalo místo v opozici, jenže politika se nedá dělat jen “tak trošku”, zejména pokud chcete zachránit stát, nebo to aspoň tvrdíte. Moc bych Andreji Babišovi přál, aby tu svou partu nováčků přesvědčil, přál bych to celé České republice, ale mé přání se podobá oné víře jeho zoufalých voličů. Pokud se mu to nepodaří, budou zoufalci možná volit v příštích volbách místo něho Okamuru. Ten si svůj čas v opozici určitě patřičně užije a pro protestní hlasy je možnou další alternativou.

Pan prezident se okamžitě pokusil tuto i tak už nestabilní politickou situaci dále destabilizovat a zaútočil na nejsilnější politickou stranu, tedy sociální demokracii. Nenávidí ji už od chvíle, kdy mu před lety odepřela podporu při volbě prezidenta – jak dnes vidíme, byl to výraz zdravého rozumu, který bych u české politické strany nečekal. A nyní tedy vládne v sociální demokracii stav občanské války.

Jsem skoro rád, že se právě v těchto dnech nacházím v Česku, protože o takový kabaret by bylo škoda přijít. Lhát v politice je sice dobrým zvykem, ale lhát tak hloupě, to je opravdu hodné zaznamenání a myslím, že se to zapíše do českých dějin – i když zřejmě ne zlatým písmem.

Zesumarizujme události posledních dní:

Prezident Zeman (ačkoliv nemá nejmenší chuť zasahovat do vnitřních záležitostí politických stran) vyzve bezprostředně po volbách předsedu strany Bohuslava Sobotku, (jehož nemůže cítit, což všichni samozřejmě vědí) k odstoupení s čela strany a obviní ho ze zlého výsledku voleb.(což by mu jakožto nadstranickému prezidentovi mělo být úplně ale úplně jedno).

Pan Sobotka odstoupit odmítne.

Následně se u pana Prezidenta v Lánech sejde skupina sociálních demokratů, vedených Michalem Haškem, o nichž všichni vědí, že jsou prezidentovými lidmi a ve straně představují opozici vůči předsedovi Sobotkovi.

Po návratu od prezidenta provedou tito lidé převrat ve vedení strany, odstraní Sobotku z vyjednávacího týmu o vytvoření nové vlády. Naivně si myslí, že se Sobotka naštve a rezignuje.

Sobotka se sice opravdu naštve, odmítne ovšem k jejich úžasu odstoupit a začne jednat na vlastní pěst.

Následně se panu Haškovi rozpadne jeho vyjednávací tým a nikdo s ním nechce mít nic společného.

Ona schůzka v Lánech se pak podle oněch spiklenců nikdy neuskutečnila. Na tom trvají dlouho, dokud jeden z nich neztratí nervy a neřekne, že se uskutečnila. Jsou to všechno tak čestní lidé, že když se jednou dohodli, že schůzka bude tajná, tak prostě jen drželi slovo. Ovšem nejednalo se tam o žádných personálních záležitostech, prostě si jen s panem prezidentem chtěli popovídat o počasí. Hradní kancléř pak přesně ví, co NEBYLO subjektem jednání této schůzky (tedy personální změny v sociální demokracii, rozuměj svržení Bohuslava Sobotky), ovšem nemá tušení, co BYLO tímto tématem. Člověk sedící před televizní obrazovkou opravdu neví, zda se má smát nebo plakat. Prostě se už lže bez jakýchkoliv hranic, ať už morálních nebo dokonce rozumových. Prostě si pánové Hašek, Škromach, Tejc atd. musí myslet, že národ je už dočista zblbělý nebo netečný a můžou mu na nos zavěsit cokoliv.

Pan prezident je pak náhodou zrovna tak těžce zraněn, že se k věci ani vyjadřovat nemůže. Nezpochybňuji, že při frustraci ze selhání tak skvěle vymyšleného plánu se opravdu do láhve podíval hlouběji než obvykle a díky své diabetické neuropatii, která činí jeho chůzi i za střízliva nestabilní, mohl opravdu spadnout a koleno si zranit. Ovšem jestliže na začátku se jednalo o zranění lehké a pan prezident se přesunul opět do Lán, poté, co se strhla mediální kampaň okolo „jeho“ spiklenců, vyžádalo si jeho koleno přece jen hospitalizaci. Do nemocnice za ním novináři nemůžou, pobyt v nemocnici je dobrým důvodem se nevyjadřovat. Získal tedy aspoň čas a může vyčkávat, co se stane a vymýšlet, jak by z této situace, již rozpoutal, vybruslil. Třeba vznikne mezitím nějaký jiný problém (výbuch Temelína, teroristický útok na cokoliv, nemanželské dítě nějakého vůdce strany, neexitující státní rozpočet, rozpad Evropské Unie nebo prostě cokoliv) který vytlačí pány Haška, Škromacha a spol. z titulních stránek a bude moci říci, nechejme to v zapomenutí a věnujme se novému naléhavějšímu problému.

Nejsou ovšem naléhavější problémy, než je nedůvěra v politickou scénu a jakákoliv další lež může tuto nedůvěru jen dále prohloubit a přivést politickou scénu k definitivnímu zhroucení. Právě lež a podvod v politice je hlavním problémem naší země. Pokud lidé nedůvěřují svým vládcům, nemůže země fungovat, důvěra v politickou reprezentaci je základem fungování země – viz Německo.

Možná by měli přece jen vyjet. Když už ne všichni, tak aspoň ten horkokrevný Veverka z Bitýšky se svou lipanskou druhou jízdní. Netrvám na tom, aby všechny podvodníky pozabíjeli, ale aspoň pár ran plochým mečem na holou by dobré věci určitě posloužilo. Já osobně bych začal v Motolské nemocnici.

Samozřejmě vím, že do toho nemám co mluvit. Žiji v cizině, pokud se mne výsledky nadcházejících voleb dotknou, pak jen nepřímo. Neohrozí moji životní úroveň, nezmění mé daňové zatížení (které je mimochodem v Rakousku obrovské a větší než v Česku), nemusím se bát zákonů, který tento nově zvolený parlament přijme. (Všichni zřejmě známe onen výrok, že „Žádný občan si není jist majetkem, svobodou ani životem, dokud zasedá zákonodárný sbor.“)

Přesto mi není a nemůže být jedno, jak to o víkendu dopadne. Člověk zůstává se svou někdejší domovinou svázán citově, emocionálně a samozřejmě i lidsky – žijí tam mí rodiče a spousta mých přátel a já jim samozřejmě držím palce, aby se měli lépe nebo aspoň aby se neměli hůře. Mne se to osobně týká jen do té míry, že mě vůbec netěší, když musím vysvětlovat charakter českého voliče volícího tak jako v posledních volbách prezidentských. Těžko se mi vysvětlovalo, že Češi si sice zvolili alkoholika a do sebe zamilovaného egocentrika, ale že takoví vlastně nejsou. Nikdo mi moc nevěřil, 55 procent je 55 procent a na zkorumpované poslance jako při volbách Václava Klause se už vymlouvat nedalo. Doufejme, že to tentokrát dopadne lépe i pro mne – rád bych byl na rozhodnutí českých voličů hrdý. Kdyby se mne ale mí přátelé zeptali, koho mají volit, asi bych měl problém jim poradit.

Bohužel jsem neměl dost času sledovat předvolební boj detailně a tam mám jen hrubé představy a mohu se mýlit. Nicméně jsem si všiml jedné skutečnosti. Kampaň byla vedena převážně negativně, jednotliví lídři stran se snažili mezi sebou vymezovat a ne hledat společné plochy. Stále jsem slyšel, kdo s kým v žádném případě do koalice nepůjde, jen velmi slabě zaznívaly hlasy, kdo by s kým mohl.

Svědčí to o nezralosti politického spektra, a jestliže mne to nepřekvapovalo před dvaceti lety, kdy měli představitelé politických stran s praktickou politikou jen minimální nebo vůbec žádné zkušenosti, teď, po dvaceti čtyřech letech demokratického systému mě to už překvapovat může. Pravý politik nikdy neříká nikdy. Možná to zní bezcharakterně, jenže o tom, jak bude vypadat politická scéna, nerozhodují oni – tedy politici, ale voliči. A už před volbami tvrdit, s kým v žádném případě, diskvalifikuje toho, kdo to tvrdí. Mělo by jít totiž o zemi, o stát, ne o budování vlastního image. A jestliže je země v nouzi, musí člověk hledat kompromisy, musí něco obětovat, aby zachránil to podstatné. Jestliže už předem tvrdí, že na takové řešení není připraven, diskvalifikuje se v podstatě jako budoucí správce země. Podobně se chovala kdysi dávno na Slovensku  Robotnícka strana Janka Ľuptáka – a dopadlo to katastrofálně, když přece jen získal dost naivních příznivců, aby se mohl dostat do slovenského parlamentu

Možná je to tím, že stále vznikají nové strany a i v těch starých se objevují nové tváře, které s politikou stále ještě nemají dosti zkušeností. Politická scéna ještě stále nedozrála (čímž nechci tvrdit, že ta zralá v západní Evropě je o mnoho lepší  – je ale čitelnější.)

A to je právě důvod, proč českému voliči nezávidím. Jeho kandidáti na politické posty jsou nečitelní. Sociální demokrati sázeli příliš otevřeně na kartu menšinové vlády s podporou komunistů a prezidenta Zemana, jenž vždy takovou alternativu viděl jako nejlepší. Slabá vláda visící na šňůrce u kalhot extrémistické strany by mu dala do ruky všechny trumfy. Sociální demokrati si byli svým přesvědčivým volebním vítězstvím tak jistí, že se ani nesnažili tuto vizi zastírat. Odstrašili tak jádro svých voličů, kteří sice jsou levicově orientovaní a touží po přerozdělování státního bohatství a umravnění zbohatlíků, jsou ale pro demokracii. Čeští komunisté, kteří se jako jedni z mála v Evropě nikdy nedistancovali od své minulosti a platí tedy v Evropských poměrech za jednu z posledních stalinistických stran, dokážou takové lidi dostatečně odstrašit. Fakt, že podstatná část populace je ochotna komunisty volit, svědčí o naprostém selhání nových politických elit, které za celých dvacet čtyři let svého působení nedokázali podstatné části národa nabídnout lepší život a vizi lepší budoucnosti.

Fakt, že bývalý prezident Klaus, který se komunisty nechal volit do funkce a udělal z nich přijetím v Lánech salónní stranu, dostal řád za boj proti komunismu, považuji ostatně za tak špatný vtip, že se nad ním nedá smát ani hořce – člověku se hned obrátí žaludek. To není ani satira, to je otevřená provokace. Člověka, jenž na tuto myšlenku přišel, bych chtěl opravdu poznat a zeptat se ho, zda byl v té chvíli při smyslech. Že Klaus toto vyznamenání s díky neodmítl, dokresluje jen deficity jeho povahy, jež jsou ostatně všeobecně a chronicky známé.

Původně jsem si myslel, že strana ANO Andreje Babiše může být osvěžením české politické scény (O Okamurovi nebo Bobošíkové jsem si to nemyslel nikdy). Podnikatelé potřebují zastoupení v politice, a sice jiné než ono kmotrů z ODS, vysávajících celou ekonomiku a tím i ony podnikatele. Co se ovšem z této strany vyvinulo, je pro mne velkým zklamáním a připomíná tak trochu špatný vtip  – obdobu rakouského „Týmu Stronach“. Také strana JEDNOHO podnikatele, populistická až k nesnesení a vedená diktátorsky svým sponzorem. Že Andrej Babiš už předem odmítá spolupráci s Miroslavou Němcovou a Karlem Schwarzenbergem je pro mne šokující. Když chodil do bytů Státní bezpečnosti, až tak vybíravý nebyl. Že tam chodil, ačkoliv nebyl agent, a nevěděl, že by to tak mohlo být interpretováno, může opravdu vyprávět malým dětem jako pohádku na dobrou noc. Samozřejmě ODS není jen Němcová ale i Kuba, TOP není jen Schwarzenberg ale i Kalousek. Ale tak to v politice prostě je.  Kníže Karel to kdysi definoval naprosto přesně, když řekl, že: „My politici jsme tak trochu jako prostitutky. Pracujeme hlavně v noci a naše zákazníky si nevybíráme.“

Tak to bohužel je. Kdo je v politice vybíravý, nemá tam co dělat. Jsou přece koaliční jednání, kde se nepřítomnost určitých osob ve vládě dá stanovit jako podmínka vzniku koalice. O tom pan Babiš zřejmě ještě neslyšel, má se tedy co učit. Nebezpečí, že jeho strana dopadne po volbách jako „Věci Veřejné“ nebo rakouský „Tým Stronach“,  je hodně aktuální.

KDU-ČSL stojí jako vždycky ve středu. Stála tam odjakživa, dokonce ji tato statická pozice vyvrhla z parlamentu, do kterého se teď snad vrátí. Střed je potřebný, stabilizuje politickou scénu. Střed se nedistancuje, ale hledá spojení. Ovšem KDU-ČSL nebude nikdy hrát v Česku opravdu důležitou úlohu, její křesťanské zaměření v zemi mnoho lidí neoslovuje a mnohé odrazuje. Bylo to vidět i při prezidentských volbách, kdy paní Zuzana Roithová (možná i proto, že je žena) nedostala zdaleka tolik hlasů, kolik by si zasloužila a když doporučila svým voličům, aby volili Karla Schwarzenberga, udělala to jen polovina z nich.

Zelení se konečně pohnuli doleva, kam patří. Pravicová strana zelených byla opravdu českou kuriozitou, v Evropě suplují zelení spolehlivě pozici levicových radikálů. Tam, kde nemají komunisty, mívají zelené. Že čeští zelení svého času volili Václava Klause, největšího nepřítele životního prostředí, ba dokonce celosvětového symbolu jeho nelítostného ničení ve jménu ekonomického zisku, je diskvalifikovalo před celým světem. Nevěřím, že někomu z nich někdo v Evropě podal ruku. Teď se snaží o obrodu a návrat, pochybuji, že se jim to ale podaří. Zanechali za sebou příliš hlubokou brázdu nedůvěry.

Volit ODS je samozřejmě věc víry. Očividně se okolo ní kupí už jen skalní, až tam dovedli stranu, kterou by Česko samozřejmě nutně potřebovalo, pánové Klaus, Topolánek a Nečas.  Nakolik silný je mandát Miroslavy Němcové, která by snad měla vůli (ale sotva i moc) stranu zreformovat a rozbít její mafiánské struktury, to je otázka, která zůstane do voleb (a možná i po nich) nezodpovězená. Ona sama by byla pro občany určitě přijatelná, vleče za sebou ale obrovskou zátěž neslavné minulosti strany modrých ptáků.

TOP má svého Kalouska jako měla kdysi soc. dem. svého Paroubka. Neupírám panu Kalouskovi chytrost a politickou obratnost. Jeho charakterové vlastnosti jsou ale natolik pochybné, že odpuzují od TOP voliče stejně jako kmotři od ODS.

Zemanovci se – doufám – do parlamentu nedostanou. Podle toho jak se chová Rusnokova vláda, jež rozděluje miliardové kontrakty a vyhazuje stovky úředníků a nahrazuje je svými kamarády, i když nikdy nedostala důvěru parlamentu, je dostatečným důkazem, o co těm hochům jde. Kdo touží po ještě větší korupci, než tu byla doteď, může je volit, pak je ale buď masochista, nebo slepec. Nevylučuji ovšem, že takových slepců může být víc než pět procent a pak to teprve začne být v českém parlamentu napínavé. Tahle parta jako bílý kůň pana prezidenta v poslaneckých lavicích by dokázala zdestabilizovat i mnohem stabilnější spolky než je česká poslanecká sněmovna.

Co ovšem hrozí nejvíc je, že se země stane po volbách neovladatelnou. Pokud se tam dostane sedm stran, jež se už předem předhánějí proklamacemi kdo s kým v žádném případě… pak bude hodně těžké dát vůbec nějakou vládu dohromady. A to může opět znamenat hvězdou hodinu muže z Hradu. V podstatě mu nikdo nemůže zabránit, aby pověřil sestavením vlády koho bude chtít, že by tím měl pověřit lídra vítězné strany je jen politicky nezávazný konsenzus. Zeman může klidně vyjmenovat znova Rusnoka a nechat jej vládnout v demisi další čtyři roky. Pokud se poslanci nechytí za nos a nedají najevo opravdovou většinou ( tedy dvoutřetinovou) co si o vyvádění pana prezidenta myslí. Ale najde se jich tolik, jimž by boj o zachování parlamentní demokracie stál za to? Dají se přece rozdělovat úřady, místa v dozorčích radách atd. A nezapomeňme na možnost, že špatný výsledek ve volbách může vést k pádu Bohuslava Sobotky v čele sociální demokracie a jeho nahrazení „zemanovým“ Haškem. Ten pak může se svou stranou a s komunisty, kteří budou pro každou špatnou věc určitě k mání, jakékoliv omezení prezidentských pravomocí blokovat.  Nejsem určitě daleko od pravdy, že po volbách hrozí skutečný politický boj mezi hradem a parlamentem. Pokud se poslanci nedokážou bez ohledu na stranickou příslušnost semknout ani v tomto boji o zachování parlamentní demokracie a tedy o poslední zbytky své vlastní sebeúcty, pak můžeme parlament zrovna rozpustit a poslat pana Zemana na školení k Lukašenkovi.

Ale k tomu snad nedojde, na to jsme příliš ve středu Evropy. Takže držím palce, aby všechno dobře dopadlo. Ten prostředník pana Černého, plovoucí po Vltavě je sice pěkné gesto, ale žádné řešení.

Takže máme po volbách. Dopadlo to v podstatě tak, jak se dalo čekat. Vlastně bych měl mít škodolibou radost, protože se – zase jednou – potvrdily mé předpovědi a ukázalo se, že se nejednalo o můj vrozený pesimismus, jak mi předhazuje má žena, ale jen o realistický odhad situace. Stejně tak, jako když jsem kdysi v létě roku 1991 předpověděl v městské radě v Popradu rozpad československé federace na 1. leden 1993.  Ostatně – jak víme – optimista se od pesimisty odlišuje jen nedostatkem informací.

Vládnoucí koalice sociálních demokratů a lidovců ztratila v celém Rakousku, nikde ale ne tak hodně jako ve Štýrsku. Zatímco v Rakousku udrželi červení nebo černí v jednotlivých zemích těsnou většinu, Štýrsko zmodralo – zde vyhráli svobodní se svým lídrem Heinzem-Christianem Strachem. Jak už jsem psal, jeho dědeček se opravdu jmenoval Strach a pocházel z Liberce, Hanz Christian se sice poněmčil a píše se Strache, přesto zůstává věrný heslu,  že nomen est omen.  Ve Štýrsku získal 25,10 procenta hlasů a je nejsilnější stranou. Jen o chlup mu uteklo hlavní město země Graz čili Štýrský Hradec, kde mu vítězství vzali jen o pár hlasů a to jen díky volebním kartám zelení.

Předsedové poražených stran Franz Voves (sociální demokrat) a  Hermann Schützenhofer (lidovec)  interpretují svou porážku skutečně kuriózně. Oni prý udělali všechno správně, oni začali reformu státní správy a zdravotnictví, začali opravdu šetřit a byli přitom úspěšní, ale protože selhala centrální vláda ve Vídni, ztratili paradoxně hlasy, které by jim lidé jinak dali. Oči se před pravdou dají zavírat skutečně na spoustu způsobů. Vůbec je neoslovilo, že v žádné jiné spolkové zem i neztratily tyto dvě strany tolik hlasů jako právě ve Štýrsku.

Ono totiž není rozhodující, zda člověk dělá reformu, ale JAK JI DĚLÁ! A v tom byli naši reformátoři opravdu naprosto nekompetentní. Reformy dělané od zeleného stolu bez komunikace s lidmi nemůžou zůstat bez trestu. Parádním příkladem bylo právě zavření našeho oddělení v tradičně černém (lidoveckém) okrese Murau.  Paní landesrätin se nenamáhala ani jednou přijít skutečně do nemocnice a podívat se, co to vlastně zavírá. Asi se bála, že by to pak neudělala. Když jí chtěl ředitel nemocnice předložit bilanci výkonů oddělení, řekla, že ji to nezajímá. Když se jí zeptali, jaké úspory si od tohoto zavření očekává, odpověděla, že finanční kalkulace nebyly součástí reformy. Dá se reformovat ještě nekompentněji? Důvod mi vysvětlil jeden černý (tedy lidovecký) politik. Pravil, že oddělení se právě v Murau zavírá proto, že tam „budou lidi volit černé, i kdyby jim politici srali na hlavu“ (konec citátu). Spletl se. Okres Murau zmodral,  Strache zde získal většinu hlasů.

V nemocici ve Wagně (okres Leibnitz) zavřeli porodnici. Dobrá, možná opravdu bylo třeba počet porodnic při klesajících počtech porodů redukovat. Jenže zavřeli porodnici právě v centru oblasti a přesunuli ji do Deutschlandsbergu v kopcích blízko korutanské hranice. Samozřejmě že tam rodičky nejezdí. Ve své politické neuvědomělosti jedou, hned když dostanou porodní stahy, do nemocnice, která se dá pohodlně dosáhnout po dálnici – tedy do Grazu. Grazská porodnice praská ve švech, v Deutschlandsbergu si mohou točit palečky. Samozřejmě že jsou lidé patřičně naštvaní – a okres Leibnitz také zmodral. Stejně tak zavřeli porodnici ve Voitsbergu. Mám prozradit, jakou barvu má okres Voitsberg po volbách?

Ne fuze obcí, kterou zemská vláda taky prováděla a slučování okresů, ale právě nekometentně provedená zdravotní refmorma byla podle mého soudu důvodem  porážky vládnoucích stran. Když lidé nenajdou svou nemocnici, obyčejně je to totiž naštve.

Skutečně pozoruhodné bylo naprosté odloučení prezentovaného mínění sdělovacími prostředky a mínění obyvatelstva. Po celou dobu všechny sdělovací prostředky od novin, přes rádio až po televizi reformu chválily a předháněly se chválou na oba reformátory Vovese a Schützenhofera. Ze štýrské ministryně pro zdravotnictví Edlinger-Ploder udělala média dokonce nejoblíběnější političku. Výsledky voleb ukázaly, že to lidé vidí úplně jinak než novináři. Jak to?

Protože sdělovací prostředky v Rakousku dostávají od státu a země dotaci. Pokud píšou loajálně s režimem, dostanou peníze, pokud ne, peníze dostat nemusí. O rozdělování těchto finančních prostředků rozhodoval ostatně po celá léta otec paní Edlinger-Ploder. Ještě nějaký komentář? Prostě politici si s novináři lhali do kapsy a byli náramně spokojení. Zdá se ale, že ani volby, jediný způsob, jak naštvané obyvatelstvo mohlo ukázat svou skutečnou náladu, jim neotevřely oči.  Místo někdejší politické censury z časů komunismu existuje tedy censura finanční. Peníze vládnou stejně nelítostně a diktátorsky jako vláda jedné strany. Od jistého insidera vím, že byl vydán novinám zákaz psát cokoliv negativního o zdravotní reformě. Proto se také naše demonstrace v Murau či Scheiflingu vůbec do novin či televize nedostaly, i když je televizní kamery snímaly.

Zvítězila tedy strana svobodných. Strana, která chce vystoupit z EU, zrušit Euro, zastavit jakékoliv přistěhovalectví a vystěhovat všechny imigranty (zatím jen ty, kteří ještě nemají státní občanství).  Je pravda, že svou kampaň vedli skutečně dobře, věděli, kdo je jejich cílová skupina a dokázali ji oslovit. Místo nenávistných hesel, které ovládaly jejich minulé kampaně, byla tentokrát hlavním heslem „láska k bližnímu“ přičemž ovšem v podtextu nezapomněli připomenout, že jsou pro ně bližní pouze Rakušáci.  Strana, ve které se angažují potomci důstojníků SS a funkcionářů NSDAP a která vlastně jakožto následník této hitlerovské strany v poválečném Rakousku vznikla. Strana, v níž je velká část funkcionářů a poslanců právoplatně odsouzena (většinou za šíření nenávisti), ovšem k trestům podmíněným, které jim umožňují dále vykonávat své poslanecké mandáty.

Jak je možné, že strana s takovým programem dokázala ve Štýrsku vyhrát? Samozřejmě není možné podceňovat nacistické podhoubí, které bylo už ve třicátých letech v jižních rakouských provinciích velmi silné. Graz měli nacisti pod kontrolou, ještě než Hitler překročil rakouské hranice. Ale to zřejmě nebude podstatné. Nemyslím si, že by zde žilo tolik obdivovatelů (i když třeba tajných) někdejšího hitlerovského režimu. Nemyslím si ani, že 4O procent Štýřanů chce okamžitě opustit EU a Euro ( dalších 10 procent tu totiž získala strana Franka Stronacha, která chce stejně jako Strache vystupovat z EU a rušit Euro).

Podstatná byla nasranost lidí nad zpackanou bezhlavou reformou a zelení nepředstavovali při svém levicovém radikalismu (velmi vtipně těsně před volbami udělali z Mariahilfestrasse ve Vídni pěší zónu a vyvolali tak v hlavním městě neskutečný dopravní chaos) ochranou přistěhovalců bez ohledu na jejich úmysly a ochotu se integrovat, návrhy na zdražení benzínu a omezení rychlosti na cestách ze 100 na 80 kilometrů žádnou skutečnou alternativu – i když na sebe nakonec přece jen strhli vítězství v hlavním městě. Stracheho volili převážně dělníci bez vzdělání, čím bylo vzdělání nižší, tím větší zisk hlasů svobodní měli. Při průzkumu na učilištích, kde byli chlapci z velké části přistěhovaleckého původu, většinou špatně ovládající němčinu, chtěla většina volit Stracheho. Na otázku proč, odpovídali: „protože je cool.“ Možná by inteligenční test přece jen měl být před volbami použit, aby vyselektoval aspoň ty největší ignoranty. Zajímavý byl ale ještě jeden fakt, který pravděpodobně souvisí s tím, co jsem psal ve svém článku „Pozdní doba.“ Zatímco u chlapců a mužů ve věku do 30 let získal Strache až 33 procent hlasů, u žen ve stejné věkové skupině to bylo jen slabých 19 procent. Zatímco ještě Hitler profitoval z volebních preferencí u žen a stejně tak ženy vynesly do premiérského křesla Mečiara na Slovensku, dnes už taková matematika neplatí. Ženy už nevolí podle vzhledu (Strache vypadá skutečně ze všech rakouských politiků nejvíc k světu, své české předky nezapře), ale podle programů. Vzdělanost mladé ženské generace se nepoměrně zvýšila a očividně přesahuje vzdělanost jejich mužských protějšků. Zatímco mladí muži jsou líní se učit, hrají počítačové hry a spoléhají se na to, že je uživí síla jejich paží, děvčata jsou učenlivější, zvládnou většinou aspoň maturitu a uplatňují se v životě lépe než chlapci. Mají proto i méně frustrací, jsou schopné vzít svůj osud do vlastních rukou a nespoléhají se na spasitele. Nicméně ani ony nedokáží obrátit kola dějin.

Mimochodem v okrese, kde žiji, Graz-Umgebung – vyhráli taky modří. V Gössendorfu, kde žiji, získali dokonce celých 32,9 procenta. Takže bych se možná neměl tolik ukazovat na ulici a dávat si pozor na jazyk. Každý třetí mne tu nevidí rád. Nezbývá než se spolehnout na ty ostatní dva ze tří.

Rakouskem obchází strašidlo pravicového radikalismu. Jejich kompletní nástup se podařilo ještě na pět let odložit. Ale těm, kdo vidí do budoucnosti, přechází po zádech mráz. Pokud se totiž nestane opravdu něco velkého a převratného, bude se příští rakouský premiér jmenovat Hans-Christian Strache.

Tak jsem si zase pár dní pobyl v Čechách a dospěl jsem k názoru, že naše rakouské problémy se s těmi českými přece jen nedají tak úplně srovnávat. Srovnání kulhá nejen proto, že v Česku je subjektů, ucházejících se o vstup do parlamentu ještě víc a pokud všechno špatně dopadne – a víme, že pán Bůh žertuje rád a podobné výsledky jej vždy dokážou pobavit, mohlo by se do české poslanecké sněmovny dostat až devět subjektů. Ale i kdyby to dopadlo dobře a bylo jich jen sedm, nebude vládnutí v Čechách a na Moravě ničím, co by měl člověk novému předsedovi vlády závidět.

Zejména dokud sedí na hradě neřízená střela jménem Miloš Zeman. Která chce vládnout sama. Kdyby onoho hradního pána nebylo, bylo by to o hodně jednodušší. V podstatě by si předseda sociálních demokratů Sobotka po volebním vítězství, o němž nikdo nepochybuje, mohl jen popřemýšlet, zda chce jít do vlády s TOP 9 a vytvořit koalici levopravou nebo s lidovci (levostřední) nebo s oběma, či vytvořit vládu menšinovou a spoléhat se na podporu buď stran středových, nebo komunistů. Pan prezident dal jasně najevo, že poslední alternativa je mu nejmilejší. To byly ovšem ještě časy, kdy se mu ještě nechtělo vládnout. Tehdy ještě nevěděl, jak chutná moc, kterýžto pocit mu ale dopřála aféra „sex and crime“ jež zlomila vaz premiérovi Nečasovi.

Především ožila strana s příznačným jménem „Zemanovci“. Až donedávna nebyli ani vidět, dnes už skoro nikdo nepochybuje, že se do parlamentu dostanou. Ani skutečnost, že si za lídra v Praze zvolili  Miroslava Šloufa, člověka s pověstí tak pochybnou, že se od něj pan prezident stále znovu distancuje, aby od něj stále znovu přijímal gratulace a přátelská gesta. Nakonec jej zase odvolali, on se odvolává proti odvolání, takže je Šlouf Zemanovec nebo není? Myslím, že ani toto dilema nezabrání, aby tato strana bez programu do parlamentu přece jen pronikla.

Pak jsem zaslechl, že se pan prezident necítí být povinen vyjmenovat sestavením vlády předsedu vítězné strany. To je sice v parlamentní demokracii něco neslýchaného, jenže Miloš Zeman už jasně prokázal, že mu parlamentní demokracie leze na nervy a nehodlá se s ní příliš párat. V ústavě totiž nestojí, že Česká republika je parlamentní demokracií, zato ale, že všechna moc pochází z lidu. Musíme tedy počítat po volbách s nevyzpytatelnými reakcemi. Zeman by samozřejmě mohl vyjmenovat za předsedu vlády šéfa svých Zemanovců (toho formálního – sebe samozřejmě ne), i kdyby se tato strana dostala do parlamentu jen s 5,1 procenty, a ten by hledal spojence pro vytvoření koalice a vyslovení parlamentní podpory. Je otázka, zda by se v poslancích našlo tolik hrdosti, aby tento projekt odsoudili k zániku anebo zda by se našlo dost oportunistů (komunistů, sociálních demokratů srocených okolo Zemanova člověka Haška atd.), kteří by do toho s vyhlídkou na možné posty, moc a peníze přece jen šli. Zeman by se mohl pokusit vyjmenovat i „svého“ člověka v soc. dem, který ovšem přednedávnem prohrál hlasování proti Sobotkovi a jeho mandát by byl tedy velmi pochybný. Pokud by ovšem sociální demokraté stáli za svým rozhodnutím podpořit předsedu strany a nepodlehli svodům oportunismu.

Ať tak nebo tak, těším se, že to bude zajímavé.

Pan Zeman – a o tom už zřejmě nikdo nepochybuje, se totiž zhlédl v moskevském vládci Putinovi a chce jej napodobovat. Do Moskvy zahlížel ostatně vždy, moskevský diktátor je ostatně opravdu imponující postavou. A právě v tom je Zemanův problém. Pokusím se o několik bodů srovnání vládce z Kremlu a rádobyvládce z Pražského hradu.

1)      Putin je ve skvělé zdravotní formě. Nepije, nekouří, sportuje, jezdí na koni, lyžuje.

Zeman je zdravotní ruina. Kouří, pije, sportovat nemůže, ani kdyby chtěl, protože mu to nedovolí jeho diabetická neuropatie, díky níž má problém vůbec chodit. Ostatně gangréna palce, kterou údajně trpěl v době své inaugurace, je velmi špatným znamením a svědčí o tom, že jsou postiženy nejen nervy, ale i cévy. Při jeho spotřebě cigaret a přítomnosti diabetu je ostatně div, že se aspoň několik červených krvinek k prstům na noze prodere.

2)      Putin je ve skvělé sexuální formě a tím samozřejmě jako muž imponuje. Dokázal své přítelkyni Alině Kabajevové, jež je ostatně skutečně k světu, udělat dvě malé děti. Za to je poslankyní ruské dumy.

O Zemanových schopnostech v této oblasti se taktně mlčí. Na Vysočině objímal stromy, jeho – taky poměrně mladá – žena ho podle zlých jazyků navštěvovala maximálně jednou za měsíc. Proč tam jezdila, ví jen ona. Jestliže jsou špatně prokrveny už i nohy, je to u ostatních orgánů obvykle ještě horší. A fungující nervy jsou pro určité reflexy taky potřebné.

3)      Putin má za sebou skvělý výcvik jakožto někdejší důstojník KGB. Tím pádem má pod kontrolou tajné služby a jejich prostřednictvím i mafii, jež s ním uzavřela pakt o neútočení. On ji na oplátku infiltroval svými lidmi.

Zeman má výcvik z českých hospod. Tam se sice hodně mluví a tak se taky hodně dozví, možná i víc než od rozvědky, kontrolu nad organizovaným zločinem ale tímto způsobem nezíská. I když k jeho vzniku kdysi s panem Klausem v podobě takzvané opoziční smlouvy položil základní kámen.

4)      Putin si může dovolit dělat svaly před celým světem a všichni mu to nakonec spolknou. Má totiž ropu a zemní plyn a díky tomu i obrovské peníze, které všichni chtějí. Vyučí Obamu v Sýrii a celý svět přikyvuje, ať se mu to líbí nebo nelíbí. Výkřiky ministra Kerryho, že Moskva má nárok na vlastní názor, ne ale na vlastní fakta, zní poněkud jako volání zoufalce. Diplomatický boj o přední východ už Obama s Putinem prohrál.

Zeman nemá nic, po čem by svět natolik toužil, aby mu odpustili cokoliv.

5)      Putin vládne nezávislé velmoci s obrovským vojenským potenciálem.

Zeman  je prezidentem malé zemičky uprostřed Evropy, jež se pro něj bohužel nachází v útvaru zvaném Evropská Unie. Samozřejmě i tady se vyskytují obskurní typy jako Viktor Orbán a nikdo jim neklepne přes prsty. U Orbána je to ale díky tomu, že jeho strana je v unii pravicových lidových stran a ty ho – pro mne nepochopitelně – navzdory všem jeho pitomostem chrání. Zemanovci zřejmě vstupu do žádné podobné unie nedosáhnou, ochranu z Bruselu tedy čekat nemohou. Bohužel dělá případ Orbán školu.

6)      Když chtěl v Rusku parlament prezidentovi dělat opozici, nechal ho tehdejší prezident Jelcin rozstřílet tanky. Což o to, opilý byl při tom taky dost, nicméně dokáže si někdo představit, že by armáda na povel prezidenta Zemana – i když je jejím nejvyšším velitelem – vyrazila do pražských ulic a spustila palbu na budovu parlamentu? Odhlédnouc od otázky, zda ty tanky mají vůbec dost paliva a střeliva. Ty ruské mají.

7)      Putin likviduje jakoukoliv opozici nelítostně a bez ohledu na následky. Má v tom výcvik, když pronásledoval protikomunistické disidenty. V tom se mu Zeman přece jen trošku podobá. On je sice nepronásledoval, ale svými bonmoty dokázal kdykoliv rozehnat jakékoliv jejich setkání, pokud se na ně dostal. A marně se před ním snažili svá setkání zatajit.

8)      Putin má ochranku s nejlepším výcvikem, jež ho musí ochránit před Čečenci a jinými  islamisty, jakož i jinými teroristy toužícími po tom,  poslat vládce Kremlu do nebe či spíše do pekla.

Český prezident má ochranku, jež ho nedokáže ochránit ani před palbou hrachem či kuličkami z umělé hmoty.

Nechci panu prezidentovi radit, ale možná by toho šilhání do Moskvy mohl nechat. Nemá na to, ani fyzicky ani politicky ani mocensky. Asi si to neuvědomuje, ale měl by začít s tím, co mu doporučují jeho lékaři, aby se aspoň dožil konce svého mandátu. Protože jinak… tak nějak podvědomě mi v uších zní citát z populárního českého filmu Pelíšky:  „Dávám bolševikovi rok, nanejvýš dva“. Nevím, proč mi v uších zní právě tato Kodetova věta. Můžete  mi to vysvětlit?

Nejen český a německý ale i rakouský volič má privilegium přistoupit tohoto roku k volebním urnám a určit tak na další čtyři roky svou budoucnost. Ne přesněji řečeno, je mu tato možnost sugerována. Jestli si totiž naivní český občan myslí, že v zaběhané demokracii rakouského typu si volič láme hlavu, kterému ze skvělých a ještě lepších kandidátů by měl dát svůj hlas, můžu ho z této představy vyvést. Jediný hmatatelný rozdíl je v osobě prezidenta. Heinz Fischer je opravdu slušný člověk, tak slušný, že o něm ani nekolují vtipy a humoristi s ním mají hodně těžkou úlohu – nenabízí jim žádné téma. To Klestil se svými aférami se ženami či Waldheim se svou minulostí z druhé světové války byli jiní borci. Fischer je tak nenápadný, že by člověk Čechům Zemana skoro záviděl. Ti se aspoň zasmějí, i když je ten smích občas hořký.

Rakouský volič má ovšem jinak stejné nebo aspoň podobné dilema jako český – proboha, koho s těch pitomců mám volit, aby nenastala úplná katastrofa – které zlo je menší. Že volební účast volby od voleb klesá, není žádný div, ostatně podle dnešního průzkumu ještě 2,8 milionu Rakušáků není rozhodnuto, komu dá svůj hlas. Patřím k nim. I když mám tak široký výběr jako ještě nikdy. Ještě nikdy nesedělo v rakouském parlamentu tolik politických stran.

Takže bych si dovolil představit je jednu po druhé. Především jsou to obě strany „Velké koalice“ sociální demokraté barvy červené a lidovci strany černé. Jejich koalice trvá už od roku 2006, nejprve byla tato koalice opravdu velká, tedy s ústavní většinou, teď už je spíš malá s většinou těsně nad padesát procent. I to jim ale stačí k tomu, aby si rozdělili Rakousko jako kdysi Zeman s Klausem Českou republiku na základě opoziční smlouvy. Ve všech úřadech a státních firmách je pokud možno dvoučlenné předsednictvo s jedním šéfem delegovaným sociálními demokraty a jedním  s napojením na lidovce. Výsledek jejich vlády je naprostá nehybnost. Co navrhne jedna strana, druhá odmítá, trochu se na veřejnosti pohádají a pak se nestane vůbec nic. Už celých sedm let řeší například problém, zda učitelé mají vyučovat 20 či 22 hodin týdně a zda mají mít mladí nastupující učitelé stejné smlouvy jako staří. Proběhlo už 31!!! koaličních jednání k tomuto tématu, aniž by přinesly aspoň minimální výsledek. Šéf odborů, starý odborář Neugebauer (překvapivě lidovec) si myslí, že těchto 31 jednání přineslo slušnou bázi, aby jednání mohla skutečně začít. Jestliže si to někdo myslí po 31 kolech v průběhu sedmi let, myslím, že se konce jednání nedožije on, ale zřejmě ani já. A hlavně by měl tenhle člověk rychle zmizet z politiky. Vsadím se ovšem, že tento starý rutinér ani po volbách nezmizí a z politiky ho může odstranit jen smrt osobně. Stejné je to s existencí osmiletých gymnázií, které chtějí zachovat lidovci, zatímco soc. dem. horuje za společnou školu až do patnácti let a gymnázium čtyřleté.  Samozřejmě, že se nic nestalo a vše běží stejně, jako když jsme do Rakouska přišli. A tak je to se vším. Samozřejmě že i přednostové mé organizace KAGES, v níž pracuji, jsou dva a s udanou politickou orientací. Do minulého roku byli tři, ale tento model se neosvědčil, byl asymetrický. Takže kdo chce, aby vše zůstalo tak, jak je, může volit jednu z těchto dvou stran, jedno kterou. Oni se už po volbách dohodnou, jejich televizní debata vzbudila dokonce dojem, že tak už učinili.

V čele sociální demokracie stojí Werner Faymann, dítko bulvárních novin Kronen Zeitung – měl mimořádné dobré vztahy k vydavateli Dichantovi, který k smrti rád fušoval do politiky a díky vlivu, který Kronen Zeitung má, udělal Faymanna v roce 2008 premiérem. Jeho protějšek Michael Spindelegger, šéf černých, tedy lidovců, udělal skvělou kariéru tím, že byl naprosto nenápadný. Nikdy nic neřekl a nic neudělal, a proto nikomu nevadil, což stačilo k tomu, aby stal se šéfem strany. Jeho pravá ruka, ministryně financí Maria Fekter (zvaná lidově „Mici“, což se jí hrubě nelíbí) rozumí financím sice jako koza petrželi, je ale universální ministryní, v minulém období se starala o školství a zůstane nám určitě i po příštích volbách zachována.

Není si ovšem třeba dělat žádné iluze. Jak Faymann tak Spindelegger nehrají ve svých stranách rozhodující roli. Jsou jen vývěsními štíty a jejich povinností je usmívat se do kamer. Skutečnou moc mají hejtmani rakouských zemí, u červených je to všemocný vídeňský starosta Häuptl, u černých pak dolnorakouský hejtman Erwin Pröll. Häuptl má problémy s alkoholem porovnatelné s novým obyvatelem pražského hradu, Erwin Pröll – první dolnorakouský farao – má pak problémy s megalomanií. Tito dva ovšem určují v současnosti rakouskou politiku a starají se o stav naprostého bezvětří. Možná to není tak úplně špatná taktika, když se totiž v roce 1999 vytvořila pravicová černomodrá koalice, dala se rakouská politika skutečně do pohybu. Katastrofální následky tohoto pohybu se nepodařilo odstranit dodnes.

Kdo by se ale rozhodl vyjádřit protest proti vládnoucím stranám má tyto „lákavé“ alternativy:

Především jsou tu zelení. Ti těží z toho, že nejsou zkorumpovaní. To má jeden důvod, totiž, že ještě nikdy nikde nebyli u moci. Musím přiznat, že zelení byli jediní, kdo se zastali našeho oddělení na Stolzalpe a pokoušeli se jej zachránit před zavřením. Bez úspěchu. Zavření prosadili černí ze zajímavého politického důvodu. Něco se zavřít muselo, aby se ukázala politická vůle. A v okrese urau mají právě černí jistou většinu a jak mi řekl jeden politik z lidové strany – „Muraučané  budou voit černé, i kdyby se jim sralo na hlavu. Tak proč jim nechávat špitál, když to nebude stát žádné hlasy?) Stejně jako u nás se zeleným daří i na celorakouské úrovni. Mají dva problémy, které od nich voliče odhánějí. Především je to jejich fundamentalismus hraničící s fanatismem. Ať už jde o otázky životního prostředí – poslední kousek se jim podařil, když zlikvidovali prakticky nejoblíbenější ulici ve Vídni Mariahilfestrasse, ale hlavně ve stálém zdůrazňování proženské politiky se snahou zavádět všude ženské kvóty a pak v přistěhovalecké politice, kdy jsou ochotni chránit každého přistěhovalce, jedno, zda je to slušný člověk utíkající skutečně před politickým pronásledováním a ochotný se přizpůsobit, drogový dealer anebo radikální muslim, jenž hlásá nenávist vůči všemu evropskému. I toho berou zelení okamžitě pod svou ochranu a zpochybňují tak sami sebe. Navíc mají problém identity. Jejich celé vedení jsou pohrobci zeleného hnutí ze sedmdesátých a osmdesátých let – už poněkud proexpirovaní hippies. Dnes už tedy nejsou nejmladší, stále ale stranu reprezentují. Protože je ovšem jejich cílovou skupinou mladá generace, nedokáže se tato s jejich tvářemi identifikovat a opouští je. Skandinávské poměry, kde tlačí kočárky už jen muži, aby je probůh někdo neobvinil z protiženského šovinismu, taky nikdo v Rakousku moc nechce.

Mladé se totiž snaží oslovovat i strana modrých, pod vedením Hanse-Christiana Stracheho. (Jeho dědeček pocházel z Liberce a jmenoval se Strach). Vnuk zůstává věrný dědečkovu jménu – šíří strach a nenávist kde se jen dá. Zejména vůči cizincům žijícím v Rakousku, ale i proti jiným státům Evropské Unie, jako Řekům, Italům atd atd.. Podle Stracheho by se všechny problémy vyřešily okamžitě, kdyby se vyhnali všichni přistěhovalci, vystoupilo se z Evropské unie a zrušilo Euro. Možná by si v tom dobře rozuměl s bývalým prezidentem Klausem, zřejmě ne náhodou má i jeho strana modrou barvu. Strana „Svobodných – Freiheitliche“ vznikla po druhé světové válce z pohrobků nacistů a své tradici zůstává věrná. Z jejích kruhů pochází nejvíc právoplatně odsouzených politiků (protože jim ale rakouské zákony ukládají, že se musí vzdát poslaneckého mandátu až od výšky trestu jeden rok vězení nepodmíněně, sedí přes svá právoplatná odsouzení na svých poslaneckých křeslech nadále).   V poslední době se strana snaží zbavovat aspoň těch nejokatějších příznivců někdejšího Hitlerova režimu, Strachemu se podařilo zbavit se třetího místopředsedy parlamentu Grafa s pevnou vazbou na radikální Burschenchaft Olympia a po dlouhých tahanicích i šéfky dolnorakouské organizace Barbary Rosenkranz, desetinásobné matky, jejíž manžel je odsouzen za vydávání nelegálního pronacistického časopisu. Strache to ovšem dělá z pragmatických důvodů. V poslední době mu začali mizet voliči, přecházející do jiného tábora, o němž se hned zmíním. To byli protestní voliči, kteří sice nechtěli volit ani červené ani černé, ale vazba na někdejší hitlerovský režim jim u modrých vadila. Tito začali teď modrý tábor houfně opouštět a to přimělo Stracheho k akci. Nakolik je jeho snaha vyčistit stranu míněna upřímně, je otázka. Každopádně jeho lidé z Korutan přivedli tuto maličkou spolkovou zemi na jihu Rakouska k bankrotu a několik z nich je odsouzeno k nepodmíněným trestům – věc v Rakousku naprosto neobvyklá. Strache tyto své korutanské spojence podporoval až do hořkého konce (v posledních korutanských volbách spadli ze 44 procent na sedmnáct) a je pro něj dost obtížné se teď od jejich řádění distancovat s výmluvou, že „nevěděl“. Když se modří dostali v roce 1999 po dlouhých desetiletích zase jednou do vlády, dostala korupce a vykrádání státu takové rozměry, jaké předtím Rakousko neznalo. To, co teď bylo odhaleno v Korutanech spolu s korutanskou ještě Jörgem Haiderem založenou bankou Alpe Adria, do níž Rakouský stát napumpoval už 3,5 miliardy Eur (přes 80 miliard korun) a jenom v prvním půlroce 2013 musí znovu dodat dalších 750 milionů Eur (18,5 miliardy korun), jsou jen dozvuky oné modré éry. Tedy žádné skutečně dobré doporučení.

Co dělá modrým opravdové vrásky, je kanadský miliardář Frank Stronach, původním jménem Franz Strohsack, pocházející z Vídně. Rozhodl se ve svých osmdesáti letech vstoupit do politiky, ačkoliv o ní nemá ani nejmenší představu. Možná je to známka začínající demence, nicméně dokázal v zemských volbách dobýt se svou stranou, jež se nazývá nápaditě „Tým Stronach“ několik zemských parlamentů. Parlamentní stranou se stal tím, že si prostě koupil několik poslanců z jiných stran a platil tak dlouho, až vytvořili parlamentní klub. (Zlé jazyky tvrdí, že si je nekoupil – protože je potřebuje jen jednorázově, tak si je lízl). I k němu totiž utíkají takzvaní protestní voliči a odcházejí tedy panu Strachemu. Stronachovy představy jsou poněkud zmatené, nejprve přišel s myšlenkou okamžitého zrušení eura. Když mu řekli, že by to jemu jakožto podnikateli produkujícímu v evropském hospodářském prostoru mohlo škodit, změnil názor a prohlásil, že by každá země v Evropské unii měla mít svoje Euro, které by se směňovalo v aktuálním, v každé zemi jiném kurzu. Nepřesvědčil tak zrovna, že by problému financí rozuměl. Frank se ucházel o vstup do politiky už i v Kanadě. Zachoval se tajný papír jeho oponentů s radou pro televizní debatu, který zněl: „nechat mluvit, neodporovat, on se znemožní sám.“ V Kanadě to fungovalo, Stronach se tam do parlamentu nedostal. (Jeho dcera ale ano a poté, co změnila jakožto poslankyně stranu, dostala za toto přeběhnutí dokonce ministerský post). V první rakouské televizní debatě s jeho účastí se jeho konkurent choval podle této rady a s úspěchem. Preference „Týmu Stronach“ klesly po prvním televizním vystoupení svého šéfa na polovinu. Z čehož má radost ovšem jen pan Strache.

Poslední stranou, zastoupenou v rakouském parlamentu je BZÖ, čili svaz pro budoucnost Rakouska. Jsou to pohrobkové Jörga Haidera a jejich barva je oranžová – zřejmě proto, že v čase, kdy se Haider oddělil od modrých, žádná jiná k nebyla dispozici a oranžová zrovna v té době letěla na Ukrajině.  Je jich už jen málo, jsou to ti, kdo se nevrátili s pláčem po smrti svého bosse do náruče matky modré strany (jako to udělaly skoro celé Korutany) nebo si je nekoupil (pardon lízl) Frank Stronach. V jejich čele stojí Josef Bucher, inteligentní a v podstatě nekonfliktní člověk. Nikomu nevadí, ale nikdo ani neví, proč by ho měl volit. Snaží se profilovat jako liberální pravicově orientovaná strana s důrazem na ekonomiku a volný trh, jenže to Rakušáky prostě neoslovuje.

O přízeň voličů se ucházejí i další strany jako například rakouští komunisti, kteří jsou silní ale jen v Grazu a na spolkové úrovni jsou bez šancí, či Piráti, spoléhající se na kampaň na internetu.

Takže kdybyste se mne ptali, koho budu volit, musel bych na to jít vylučovací metodou. Určitě ne Buchera, protože jeho někdejší šéf Haider zanechal v Rakousku spoušť a Bucher se od něj nikdy nedokázal distancovat. Stronacha už vůbec ne, protože pak bych si musel přestat vážit sám sebe. Stracheho v žádné případě, protože bych si v případě jeho volebního vítězství zřejmě musel začít balit kufry. Zelené jsem sice volíval, dokud v jejich čele byl pan Van den Bellen a ve Štýrsku bojovali o udržení mého oddělení na Stolzalpe a mé pracovní místo. To už prohráli a volit je jen z vděčnosti přes jejich feministický fundamentalismus  a jejich novou šéfku Evu Glawischnig by bylo příliš těžké.

Červení mi lezou na nervy svou arogancí, s níž jsou si jistí, že budou vládnout na věky a svým spojením s Kronen Zeitung,  štvoucí proti Evropské Unii a Bruselu, černí se pak už jen chvějí, až zase budou moci rozdávat státní zakázky svým kamarádům a privátní sféry a koneckonců byla to jejich reprezentantka, která zavřela naše oddělení, aniž by tam jednou jedinkrát zašla či se aspoň podívala na statistiku našich výkonů. Kromě toho nemůžu „Mici“ Fekter vystát.

Tak řekněte – mám k těm volbám vůbec chodit?

Máme to tady skutečně jednodušší než v Česku?

Otázka samozřejmě není na místě, válčí se tam už dva roky. Jenže teď se skutečně zdá, jako by se tahle země, jež v podstatě nikdy nikoho nezajímala (protože nemá ropu) mohla stát rozbuškou k velkému konfliktu na předním východě.

Pomiňme záminku, která se pro harašení zbraněmi vždycky najde. Že by právě Assad vydal sebevražedný rozkaz k použití chemických zbraní, musí připadat padlé na hlavu každému, kdo má zdravý rozum. Teď jsem sice nechtíc téměř citoval Vladimíra Putina, jenže i diktátor v Kremlu má právo na normální rozumný projev.

Jenže Amerika chce válčit. Očividně se už zase ve skladech nashromáždily rakety Tomahawk v nadměrné míře, je třeba je vyprázdnit a jen tak střílet do vzduchu, jako to dělá Severní Korea se na velmoc jako Amerika nesluší. Je třeba ukázat celému světu svou sílu  a nahnat strach. Ze tejného důvodu rozbombardovali v roce 1999 Srbsko, teď se tedy chystají na stejnou akci v Sýrii. Je zajímavé, že každý americký prezident musí aspoň jednou během svého úřadu vést někde válku. Někteří to dělali rádi jako například Bush, jiní neradi jako Carter nebo Cinton. Taková je ale prostě tradice a teď to zřejmě nemine ani Baracka Obamu. Navzdory tomu, že je nositelem Nobelovy ceny míru. Osobně si myslím, že po odpálení první rakety na Damašek by mu měla být odebrána. Samozřejmě se to nestane, se silným hráčem za Atlantikem si to Švédové ani Norové nebudou chtít rozházet. Pravdou ovšem je, že udělení Nobelovy ceny americkému prezidentovi na začátku jeho mandátu bylo bianco šekem bez záruky a tím pádem naprosto skandálním rozhodnutím. Možná by se ta Nobelova cena míru měla zrušit, její nositelé se stávají pomalu už značně obskurní společností, vedle Jásira Arafata či Baracka Obamy je v ní i Evropská Unie jako celek, začíná to být už dost trapná záležitost.

Obama zřejmě ale nemá na výběr. Tlak na něj je zřejmě obrovský a z historie je varován. Když se Bill Clinton bránil zásahu v Srbsku zuby nehty, poslali na něj Moniku Lewinskou a tím ho zcela odstavili na vedlejší kolej. Pražská rodačka Madeleine Albrightová se poté mohla vyřádit a vyprázdnit zásoby raket na území Srbska. Zabila přitom okolo 2500 lidí převážně civilistů. Že toto bombardování podporoval i Václav Havel a nazýval je dokonce „humanitárním bombardováním“ mu nemůžu tak nějak zapomenout. Ovšem on se s Madeleine znal a  byli kamarádi. Osobní vztahy není co podceňovat. Díky onomu bombardování se dostali k moci v Kosovu mezinárodním zatykačem hledaní zločinci jako Hashim Thaci, zda to bylo cílem akce, je otázka kterou nikdo nebude chtít zodpovědět. Osobně si myslím, že jediným cílem bylo vyzkoušet si nové zbrojní systémy a demonstrovat americkou sílu celému světu. Ani tehdy nedostaly USA mandát UNO.

Nedostanou ho ani teď a přece bombardovat budou.  Baracka Obamu nezachrání zřejmě ani to, kdyby si přes práh Bílého domu nepustil žádnou praktikantku a pokud možno ani uklízečku. Jsou i jiné prostředky jak jej přinutit zastávat „správný“ názor a on nikdy nevynikal silnou vůlí. Ministr obrany Kerry tvrdí, že má „nezvratné“ důkazy, že Assad je natolik blázen, aby se rozhodl v době, kdy má vítězství v občanské válce na dosah ruky, poštvat na sebe americké rakety. Od začátku konfliktu křičely USA, že použití zbraní hromadného ničení je hranicí, která nesmí být překročena, jinak zasáhnou. V době, kdy Assadovi teklo opravdu do bot a ozbrojená opozice měla pod kontrolou většinu země, tyto zbraně nepoužil, teď, když má vítězství nadosah ruky, je použije. Jediná otázka, která se k tomu nabízí, je, zda jsou Američané opravdu tak hloupí nebo považují za hlupáky celý zbylý svět. Myslím, že jde spíše o druhou variantu. Rakety, které zabily stovky lidí nervovým plynem, byly údajně sestrojeny amatérským způsobem – doslova „na koleně“. Myslím si, že syrské vládě dodali Rusové rakety podstatně lepší. Ostatně jak jsem se doslechl dnes ráno v rádiu, americké ministerstvo obrany už změnilo mandát vyšetřovatelů UNO. Prý nebylo jejich úkolem zjišťovat, kdo chemické zbraně použil, ale jen ZDA byly použity. To samo prý už stačí, aby USA zasáhly.

Celá ta historie dostane pravou šťávu, až když si člověk uvědomí, s kým se tentokrát Američané vlastně spojují. Poté, co byl jejich věrný psík Cameron ponechán svým parlamentem na holičkách, zbývá jim jako spojenec turecký premiér Erdogan a samozřejmě al Kajda. Že má Erdogan v Istanbulu s demokracií zhruba stejné problémy jako Putin v Moskvě, Američany zřejmě neodpuzuje, o poměrech v syrské povstalecké armádě, kde v poslední době získaly převahu teroristické živly s vazbou na al-Kajdu je lepší raději pomlčet. Konflikt v Sýrii byl totiž od samého začátku konfliktem náboženským. Syrský stát byl přesto, že se v něm samozřejmě o demokracii nemohlo mluvit a vládla zde diktátorská rodina Assadů, rozvinutý, s poměrným blahobytem a dobrou sociální sítí. Problém byl jen v tom, že většinu obyvatelstva tvoří sunnitští Arabi, zatímco vládnoucí vrstvou jsou Alevité, představující okolo 8 procent obyvatelstva. Proto má opozice podporu sunnitských států včetně nearabského Turecka, jemuž navíc konflikt na jeho jižní hranici už pěkně leze na nervy.

Co se tedy stane, když se Američanům a Turkům podaří Assada porazit a svrhnout. Samozřejmě budou následovat „demokratické“ volby. Stejně jako v Egyptě – ovšem s mnohem fatálnějšími následky. Vyhraje samozřejmě většina – tak už to v demokracii chodí –  tedy sunnité. Stát nebude fungovat, ekonomika se dále zhorší, bude se hledat viník – a najde se. Alevité a křesťané jsou na ráně. Hesla, jež provolávali demonstranti ještě než do nich Assad začal střílet byly přece: „Křesťany o Libanonu, Alevity do rakve.“ Teď k tomu dostanou posvěcení největší velmoci na světě. Masakru se asi nebude dát zabránit. Rwanda roku 1994 dává pozdravovat. I tam byly na začátku největšího masakru všech dob demokratické volby. Vyhráli je většinoví Hutuové a vysvětlili si toto vítězství jako právo na to, aby menšinu Tutsiů vyvraždili. Kdo si myslí, že se arabští vítězové voleb budou k Alevitům chovat jinak, měl by se konečně probudit.

USA chodí očividně k smrti rádi se svíčkou okolo sudu se střelným prachem. Že se nepoučili ani z katastrofálních následků své intervence v Iráku, kde každý měsíc hynou desítky lidí, je na pováženou. I tam hledali chemické zbraně. V Sýrii si tedy mohli vymyslet aspoň něco jiného, aby to nebylo tak nudné.

Nakolik může bojechtivé Američany k rozumu přivést ruská vojenská flotila, kterou tam teď Putin narychlo posílá, je otázka. Pochybuji, že by Rusové začali na americká plavidla, vypalující na Damašek své smrtící Tomahawky, střílet. I Iránci se zmůžou jen na protesty. Možná si to vezmou za záminku, aby konečně zablokovali Hormuský průliv, po čemž už dávno touží. Vědí, že Američané na dvou frontách bojovat nemůžou.

Co se ale s určitostí stane, a co bude mít opravdu fatální následky, je, že nenávist mezi „Západem“ a „Východem“ a s ní nebezpečí vzniku opravdového světového válečného konfliktu, se opět výrazně zvýší. Že se pod tento nárůst nenávisti podepíše nositel Nobelovy ceny, je jen paradoxem, za který se musí stydět onen „Západ.“

Policajti nejsou nikde oblíbení. Američané hrají světového policistu odjakživa, od pádu „Železné opony“ si pak na tuto funkci nárokují monopol. Hloupý policajt je ovšem všude nejčastějším objektem lidového humoru.

Aha, ještě bych měl napsat, co mi vlastně na celém tom harašení zbraněmi u břehů Sýrie vadí. Ne, nesympatizuji s Assadem, rozčiluje mne jen, když mě někdo považuje za blbce. To mě uráží, pane prezidente Obamo!