Category: Blog

Aneurysma aorty


Aneurysma neboli výduť aorty je nebezpečná diagnóza. Jsou v podstatě dva typy. Jedna je rozšíření aorty vakovitého typu – většinou se jedná o chronické rozšíření oslabené stěny hlavní tělesné tepny, která tím pádem může kdykoliv pod tlakem krve prasknout, druhý typ je dissekující aneurysma. Toto je mnohem nebezpečnější, protože přichází většinou z plného zdrav a bez varování a při ní praskne stěna tepny podélně a do této trhliny se tlačí pulsující krev. Pokud se trhlina otevře znovu do nitra cévy, může pacient přežít. Pokud praskne navenek, vykrvácí do vlastního těla. Taková trhlina stála život rakouskou ministryni vnitra paní Prokop, postihla i Michala Viewega – ten měl víc štěstí a toto životu nebezpečné onemocnění přežil. Úmrtnost dissekujícího aneurysmatu aorty jsou 2 procenta za hodinu, během prvního dne od začátku příznaků je tedy polovina postižených mrtvá. Zlé je, že příznaky můžou být velmi diskrétní. O tom se ještě zmíním. S vakovitým aneurysmatem může člověk žít celé roky, i zde je ale nebezpeční prasknutí, zejména pokud se toto rozšíření rychle zvětšuje.

Můj první pacient s dissekujícím aneurysmatem byl mladý muž ve věku 29 let, který si byl zalyžovat na Kreischbergu.   Tam na vleku pocítil lehkou závrať. Vyjel nahoru, potom i dolů, ale když chtěl jet znovu vlekem nahoru, ucítil tlak ve spodní čelisti a znovu závrať a tak přece jen dal zavolat záchranku. Přivezli ho do ambulance zrovna, když jsem na intenzivce bojoval o jiného pacienta. Když jsem ho jak takž zastabilizoval, přišla sestřička, aby mi oznámila, že onen pacient v ambulanci chce okamžitě domů, protože za chvíli začíná v hotelu párty a jeho přítelkyně mu už volala, kde je a že na něj čekají.

„Nepůjde domů, dokud jsem se na něj nepodíval,“ řekl jsem tvrdě a ta tvrdost se měla zatraceně vyplatit. Zejména onomu mladému muži. Už když jsem přiložil ultrazvukovou sondu na jeho srdce, uviděl jsem masivní nedostatečnost aortální chlopně. Zeptal jsem se ho, zda je chybná funkce chlopně známá a když řekl, že ne, oznámil jsem mu, že na párty nepůjde. A pak jsem se začal potit. To když jsem uviděl výpotek v osrdečníku a pak masívně rozšířenou aortu se septem v toku krve – pochopil jsem, že aorta milého muže praskla – tedy došlo k oné dissekci a že mi ten mladý muž může každou chvíli umřít – pravděpodobnost, jak už jsem uvedl 2 procenta za hodinu, při už začínajícím výpotku v osrdečníku podstatně víc. Uložil jsem ho na intenzivku, nasadil mu dva léky na snížení tlaku krve, který byl proklatě vysoký a telefonoval s leteckou záchrannou službou a pak s kardiochirurgií v Grazu. Lékařka vrtulníku vpadla na intenzivku zrovna, když můj pacient telefonoval se svou přítelkyní.

„Ale ne, nic vážného, pusinko, právě letím do Grazu vrtulníkem, daří se mi skvěle, všechny příznaky jsou pryč, klidně slav, nedělej si o mně žádné starosti, zítra se uvidíme.“

Pochopil jsem, že ten mladý muž něco nepochopil, ale nebyl jsem ochoten mu jeho omyl vysvětlovat. Vrtulník ho odvezl do Grazu a tam se na něm vystřídaly dva operační týmy. Když jsem volal na druhý den ráno, jak se pacientovi daří, dozvěděl jsem, že ho ještě stále operují. Nechtěl jsem tomu věřit, myslel jsem, že se jedná o omyl, ale nejednalo. Operace trvala celkem 15 hodin! Hned když otevřeli hrudník, aneurysma definitivně prasklo do osrdečníku a došlo k okamžité zástavě srdce. Naštěstí byli chirurgové už v hrudníku, otevřeli tedy osrdečník, vypustili krev a mačkali srdce přímo operační rukavicí, než se podařilo krvácení zastavit. Poté se snažili překlenout prasklé cévy, což bylo víc než obtížné. Trhlina se totiž rozšířila i na všechny tři věnčité cévy, které bylo tedy třeba přemostit by-passem a vždy, když se jim to podařilo, praskla věnčitá céva zase o kousek dál a mohli operovat znova. V panice, která vládla, vybrali mladíkovi z jedné nohy skoro všechny žíly, které potřebovali na ony by-passy. Ale chlapec přežil.

Ovšem mělo to dozvuky. Když se totiž probral, zjistil, že má extrémně opuchlou nohu, posléze mu ji museli dokonce rozřezat, aby uvolnili tlak (v končetině chyběly ony vybrané žíly- jednalo se o tzv. compartment  syndrom). Hovořilo se dokonce o amputaci a mladík se naštval.

Odlétal z naší nemocnice bez jakýchkoliv potíží, nohy měl vůbec v pořádku a teď mu měli amputovat celou nohu? Usoudil, že se někde stala chyba a nemocnici v Grazu zažaloval. Proces se táhl několik měsíců a až v průběhu procesu z výpovědi svědků a posudkářů pochopil, že už měl být vlastně mrtvý. Nakonec mu jeden z lékařů, kteří vypracovávali odborný posudek, řekl, že by měl poděkovat onomu lékaři na Stolzalpe, který ho nenechal odejít domů bez ultrazvuku srdce, a který správně stanovil diagnózu i míru ohrožení. Pak mi onen pacient napsal krásný děkovný dopis. Bylo to sice rok a půl od případu, ale potěšilo mě to samozřejmě velmi.

Druhý případ byl pacient z ortopedie. Den před operací dostal silné bolesti na hrudníku.  Ortopedi mě zavolali a já tu katastrofu uviděl. Protože pršelo a byla mlha, vrtulník nemohl letět. Vyslal jsem s pacientem, který byl tentokrát silně hypotonický, tedy v začínajícím šoku, kolegyni, která do něj po cestě lila krevní transfuze a infuze. Protože věděla, že chirurgové neradi operují bez CT  – tedy počítačové tomografie – a my jsme tento přístroj u nás na kopci neměli – zeptala se, zda nemá udělat stop v Judenburgu a nechat tam onu počítačovou tomografii udělat.  Řekl jsem jí, ať ji to ani nenapadne a fičí do Grazu nejvyšší možnou rychlostí. Když tam dorazila, zeptal se jí nevrlý chirurg, co přivezla. Řekla, že dissekujcí aneurysma aorty. Požádal ji o CT snímky. Řekla, že žádné nemá. Chirurg zbrunátněl a zeptal se jí, jak tedy ví, že se jedná o dissekující aneurysma aorty. Nato odpověděla kolegyně sice podle pravdy, ale ne příliš oduševněle:

„Pan oberarzt to říkal.“

Chirurg vyměnil v tváři všechny barvy od nachové až po modrou a fialovou a zařval na ni: „Tady zůstanete. Teď jedeme do CT a protože tam nic nebude, si svého pacienta zase seberete a povezete si ho nazpátek.“

Strčili pacienta do CT, objevil se první obrázek a kolegyně se zeptala? „Už můžu jet?“

Podíval se na ni pohledem ozbrojeného vraha a zavrčel: „Zmizte.“

I tento pacient urgentní operaci přežil. Ze sedmi prasklých aort, které jsem diagnostikoval, přežilo pět, což není špatná statistika. Jedna pacientka dostala tamponádu srdce – tedy aneurysma praskla do osrdečníku a znemožnila tak srdeční činnost, když vrtulník právě přistával za nemocnicí ( a mohl tedy zase odletět).

Poslední případ se mi stal před necelým měsícem. Když mi hlásili, že mi vezou do ambulance osmdesátiletého pacienta s bolestmi v boku, nijak mě to ze židle nezdvihlo. Stařeček má zřejmě ledvinnou koliku, pomyslel jsem si.

Zjistil jsem hned několik omylů. Především pacientovi nebylo osmdesát, ale osmdesát šest, zadruhé se jednalo o někdejšího místního zvěrolékaře, zatřetí ho k nám přivezli z Grazu, což jsem už vůbec nechápal. Ale důvěra zavazuje. Podíváme se na to.

Podíval jsem se na to a zkoprněl jsem. V oblasti břišní aorty byla výduť skoro osm centimetrů v průměru a okolo aorty bylo něco, co se nedalo interpretovat jinak, než krev. Vzhledem k silným bolestem, které pacient měl a které potřebovaly vysoké dávky opiátů, mi bylo jasné, oč se jedná a že je zle. Jednalo se tentokrát o ono vakovité aneurysma, které pacient měl zřejmě už roky, které se ale hloupou náhodou rozhodlo prasknout zrovna v mé službě. Jenže naneštěstí v nemocnici ve Wagně CT máme. Tedy bylo jasné, že předtím, než zavolám chirurga v Grazu, potřebuju rentgenové snímky. Zavolal jsem radiologa (slouží v Leobenu, ale snímky hodnotí telemetricky) a šoupli jsme pana doktora do roury. Hned první snímky potvrdily, že jsem se nemýlil. Ale než jsem stačil sáhnout po telefonu, začal pan doktor křičet bolestí a pak byl pryč.  Zástava srdce. Zahájili jsme resuscitaci. Byli jsme úspěšní. Oběh znovu naskočil, chvíli pan doktor dokonce dýchal a odpověděl na několik otázek. Odtransportoval jsem ho na intenzivku, zaintuboval, zabezpečil tepennou cévku na měření tlaku a zavolal chirurga do Grazu.

Ten se napřed vzrušil, ale pak když se dozvěděl, že jsme pacienta už resuscitovali, stal se přátelštějším.

„Takže momentálně není schopný transportu,“ zeptal se číhavě.

„Na tom právě pracujeme,“ řekl jsem ho. „Stabilizujeme jeho oběh.“

„Takže až se vám to podaří,“ řekl chirurg už úplně klidně. „Pak ho pošlete.“ A šel zřejmě spát. Věděl své. Samozřejmě, že se pacienta v šoku s prasklou hlavní tepnou, krvácejícího do břišní dutiny i do oblasti ledvin, zastabilizovat nepodařilo. Zemřel asi o dvě hodiny později v šoku, který nereagoval na nic – ani na transfuze, ani na katecholaminy.

Nezbylo mi, než upovědomit rodinu o jeho smrti. Zavolal jsem na číslo, které pacient nechal při příjmu na ambulanci, jako jediný kontakt. Ozval se ženský hlas.

„Přijali jsme pana doktora …,řekl jsem oné ženě. „Praskla mu jeho výduť aorty.“

„Toho jsme se vždycky báli,“ řekla ona žena ustaraně.

„Dělali jsme vše, co se dalo, ale nepodařilo se nám ho zachránit. Před chvilkou zemřel.“

Na druhé straně linky bylo chvíli ticho. „A upovědomili jste rodinu?“ zeptal se pak onen ženský hlas.

„Prosím?“

„Zda jste o jeho smrti dali vědět rodině,“ zopakovala ona žena otázku.

„My máme jen toto jediné telefonní číslo a to je to vaše. Vy jste tedy jediná, komu jsme oprávněni podat informaci o jeho zdravotním stavu a tedy i o jeho smrti.“

„Aha,“ pravila ona žena. „Takže to abych rodinu informovala já.“

„No to asi budete muset.“

„Ach jo,“ povzdechla si. „Když to tedy jinak nejde.“

„Nejde,“ přisvědčil jsem a začínal jsem tušit, že s panem doktorem něco nebylo úplně v pořádku. Náhle mi začalo docházet, i proč se nechal transportovat z Grazu k nám do Wagny, tedy do nemocnice v blízkosti svého bydliště.

„A mohla bych ho ještě vidět?“ zeptala se ona žena.

„Ale jistě,“ přisvědčil jsem. „Můžeme ho nechat na intenzivce, než se s ním přijdete rozloučit. Jak dlouho potřebujete?“

„Z Grazu,“ řekla a zamyslela se. „Asi tak tři čtvrt hodiny.“

Opravdu přijela. Když pak držela mrtvého pana doktora za ruku a setřela si slzy, pravila sestřičkám pohnutým hlasem: „Víte, on pan doktor byl ještě velmi aktivní muž.“

Připomenu, že panu doktorovi bylo osmdesát šest. I při předpokládané pomoci farmakologického průmyslu, ať už se jednalo o viagru či jiný podobný zázrak, klobouk dolů.

Pan doktor si svůj  hrdinný konec opravdu zasloužil.  A i když byl bolestivý, byl určitě i krásný a svým způsobem i poetický.

Skláním se a nezávidím. Obdivuji!

 

Příběh o Popelce


I když se tento příběh odehrál už v minulém tisíciletí, je starý přece jen pouze dvacet sedm let a proto musím předeslat, že má Popelka nebude jezdit na koni Juráškovi ale v autě a že místo na ples bude chodit na párty.  Jinak je ale tento příběh nejen pravdivý, ale oné slavné pohádce i dosti podobný. Až k určitému bodu.

Naše Popelka se narodila v dobře situované rodině v malém, ale bohatém státě. Rodiče byli v oné zemi sice cizinci, ale protože byli kvalifikovaní a potřební, zacházeli s nimi místní dobře. Protože byla Popelka chytré děvče a její otec byl otevřený a rozumný člověk, nechal ji vystudovat a dokonce udělat si řidičský průkaz, což pro děvčata v jejím věku v oné zemi a v tom čase vůbec nebylo samozřejmostí.

Když jí bylo osmnáct let, přepadl stát, ve kterém žili, zlý soused, který zatoužil po bohatství tohoto malého státečku. Ten nemohl klást odpor a vzdal se. Rodiče i s Popelkou utekli co jiné cizí země. Tam vystudovala MBA tedy International business a našla si práci v marketingovém oddělení firmy Apple.

Když její kolega pořádal Dinnerparty nechtěly jí tam její kolegyně pustit. Byla nejen cizinka, ale byla z nich nejkrásnější a nejchytřejší, kdo už si přeje na párty, kam přijdou mladí a dokonce i bohatí muži, takovou nevítanou konkurenci. Protože ale organizátor této párty byl do naší Popelky tak trochu zamilovaný, pozval ji osobně a ona přijela  – ne na Juráškovi, ale autem – na danou adresu. Hostitel by možná dostal svou šanci, kdyby se na párty neobjevil princ. Pozor, dámy, žádný zbohatlík a miliardář, který si na prince jen hraje. Ne, opravdový princ, sice ne korunní, tím byl jeho strýc, ale přece jen mladý muž z královského rodu. Popelka se okamžitě zamilovala do jeho „všeobjímajícího úsměvu“ a jeho „strhující energie“, kterou čišel. A on se zamiloval do její krásy a do její chytrosti. O šest měsíců později slavili svatbu a tím by měla být pohádka u konce. Zmiňme ještě, že Popelka porodila svému princi čtyři děti, dva syna a dvě dcery, které se podobou bohužel daly spíše na otce, ale i tak nic nekalilo štěstí mladé rodiny. Dokonce ani když starý král, který už cítil blížící se konec, změnil pořadí svých následníků a našeho milého prince udělal princem korunním, takže se tento stal králem a Popelka královnou. Vládnou své zemi dodnes, milovaní svým lidem, protože jsou krásní, milí a hlavně v zemi není žádná demokracie, žádný parlament, kterému by se museli přizpůsobovat a museli by bojovat o přízeň zkorumpovaných poslanců.

A pohádky je konec. Ale přece jen bych se u naší Popelky ještě na nějaký čas zastavil.

Kdo už uhodl její pravé jméno?

Rania

Ale jistě, jedná se o jordánskou královnu Ranii. Možná nejkrásnější panovnici na světě, dnes čítající 46 let, milovanou svými poddanými možná ještě víc, než milovali starého krále Husseina, který dal své zemi mír, když uzavřel mírovou smlouvu s nenáviděným Izraelem a ponechal své krajany Palestince na nesprávném břehu řeky Jordán svému osudu. I Rania je Palestinka, stejně jako 60 procent obyvatelstva Jordánska. Vlastně dnes už méně. Země totiž přijala od začátku války v Sýrii 2,7 milionu uprchlíků, čímž populace země narostla na 9,5 milionu. Každý čtvrtý člověk, žijící na území Jordánska je utečenec. Rania, sama uprchlice z Kuvajtu, pro ně dělá mnohé, chápe situaci uprchlíka, protože prodělala stejnou zkušenost. Přesto problematice celosvětové migrace nerozumí. Možná ani nemůže.

Rania nechápe, že Evropa se svými 500 miliony obyvateli byla schopna přijmout jen 1 milion válečných uprchlíků, zatímco malé Jordánsko jich přijalo skoro třikrát tolik. Mlčí už o tom, že malé Jordánsko nedokázalo přesvědčit svého mocného a bohatého souseda Saúdskou Arábii, aby tato přijala třeba jen jednoho jediného uprchlíka. Jordánsko nemá ropu, je chudé, lidé jsou tu na rozdíl od Saúdů zvyklí, že musí pracovat a přesto žije třetina z nich pod hranicí chudoby. Rania vidí potenciál, který noví občané přinášejí. Ano, protože se NEMUSÍ INTEGROVAT – anebo nemají se svou integrací do jordánské společnosti problém. V Evropě je to jinak.

Pro integraci jsou důležité dvě věci. Řeč a práce. To první záleží na imigrantovi, to druhé na hostitelské zemi. Pokud je z obou stran dobrá vůle a hlavně dostatečná kapacita, pak není s integrací problém. Pokud se přišelci domohou určitého slušného životního standartu, nejsou s nimi potíže. Ovšem je to namáhavá cesta a ne každý je na ni připraven.

Nedávno jsem četl článek o Syřanovi, který se stal slavným, když mu podrazila nohy maďarská televizní reportérka a přivedla jej i s jeho malým synkem v náručí k pádu. Televizní záběry z něj udělaly na krátkou dobu celebritu, což dopomohlo k tomu, že dostal azyl ve Španělsku a protože v Sýrii hrával kopanou, mohl ve Španělsku dělat fotbalového trenéra v nižší španělské soutěži. Za plat, který sice nebyl vysoký, ale stačil na slušný život.

Po roce s ním klub rozvázal pracovní poměr. Proč? Syřan se nebyl schopen za celý rok naučit ani jedinou španělskou větu, nedokázal se svými svěřenci komunikovat, samozřejmě že se to projevilo na výkonu mužstva. Byl propuštěn a cítí se být diskriminován. Novinářům řekl, že ho propustili proto, že je cizinec, Arab a muslim. Jen proto, že nebyl schopen zodpovědět ani jedinou otázku ve španělštině, přišli novináři na pravý důvod jeho propuštění.

A právě tady začíná problém integrace, problém kompatibility. Problém, který je stěžejní,totiž zda hostitelská země může mít z imigranta prospěch.

Rania pro to dělá ve své zemi maximum. Nemá to jednoduché, zapojení cizinců do pracovního procesu je svízelné i tam, nezaměstnanost mladých lidí v Jordánsku je 29 procent. Rania bojuje i za zrovnoprávnění žen – a má v tom i úspěch. University v Jordánsku produkují více absolventek než absolventů – to je věc v islámském světě ojedinělá a potvrzuje moji teorii, že v patriarchální společnosti mají ženy šanci se emancipovat jen vzděláním. Což v dané společnosti znamená v podstatě vzpouru. S podporou samotné královny si to mohou očividně dovolit, otcové se skřípěním zubů své dcery na university pouštějí.

Ovšem i při této emancipaci naráží Rania na hranici možného. Netroufne si říci, „odložte hidžáb“. Říká jen, že nošení hidžábu je osobní věc každé ženy. Opravdu tomu tak je? U královny samozřejmě ano, ona sama žádný šátek nenosí (a bylo by opravdu škoda, kdyby nosila), ale v obyčejné rodině, kde je zvykem, že muž může manželku za „neposlušnost“ potrestat tím, že poleje vařící vodou její dceru, aby byla zohyzděná, neprovdatelná a tím pádem ženě celý život připomínala její vinu, je emancipace určitě nemalý problém. (Zdůrazňuji, že muži polévají onou vařící vodou zásadně dcery, nikdy ne syna!) Dobrá, tento zvyk je z Golanských výšin, tedy ze Sýrie (hovořil jsem o tom s lékařem, který tam působil a musel ošetřovat celou řadu takových případů), nevěřím ale, že v Jordánsku je to jinak a že prostá žena v domácnosti má více práv než její syrská kolegyně – Sýrie byla přece také sekularizovaným státem, než ji zničilo arabské jaro.

My ovšem ty emancipované Arabky, produkty Raniiny aktivity, v Rakousku nevidíme. Možná se pro nás stanou neviditelnými, když sejmou z hlavy šátek a oblečou se do normálních šatů. My vidíme denně spousty mladých žen tlačících kočárky v hábitech až po zem a se šátkem na hlavě. (víte, že si Arabky vycpávají šátky ponožkami, aby imitovaly bohatší množství vlasů?) A to zvyšuje ve společnosti nervozitu. Tyto ženy se nehodlají (nebo nesmí) přizpůsobit a integrovat, i když jsou pod společenským tlakem naší společnosti. Tlakem, který očividně ignorují nebo ignorovat musí. V Evropě by je sice podpořily v boji za emancipaci naše soudy, to pro ně ovšem není ani zdaleka taková autorita jako královna Rania. Už proto, že jen málo s nich se smí učit jazyk země, ve které žijí. Jazyk totiž znamená nezávislost, což je v islámské společnosti jen zřídka ženám trpěno. Výjimkou je tedy naše Jordánsko a to díky naší krásné královně Popelce.

Ať už se na arabský svět díváme jakkoliv skepticky, Jordánsko by si podporu evropské společnosti rozhodně zasloužilo. Mnohem víc než nějaký Erdogan nebo další potentáti v tomto regionu. Jordánsko se aktivně zapojilo do boje proti teroru – byl to právě jordánský pilot, kterého šílenci z ISIS bestiálně upálili. Jordánsko hledá konsensus a mír. Zaslouží si za to podporu. Už proto, aby král s královnou mohli nadále panovat a nesvrhl je nějaký šílený generál, jak je v tomto regionu zvykem. Nedovedu ani domyslet, jaké by to mělo následky. Arabské jaro se Jordánska nedotklo, i proto, že lidé svého panovníka a jeho ženu mají rádi a důvěřují jim. Zdá se, že právem. Ale je povinností světového společenství Jordánsko a jeho vládce podpořit a udělat to veřejně a nešetřit ani finančními prostředky. Protože příklady táhnou.

Snad…..

PS: První krůček udělalo právě Německo, které přesunulo svá letadla ze základen z Turecka do Jordánska. Možná by je měli následovat další. Jsou to investice, které se nám všem vyplatí.

Rakouská politická krize


Tak už ji tady máme taky. Nejen v Česku, ale i v Rakousku politici poznali, že spolu nemůžou a rozhodli se řešit situaci novými volbami, aby po nich zjistili, že přece jen můžou.

Půjdeme volit skoro ve stejném termínu jako Češi, Schwarzenberkovy výroky o dvojčatech či o jednom národu hovořícím dvěma rozdílnými jazyka nabývají nového skurilního významu.

Jediný rozdíl je snad v prezidentovi.  Ten rakouský nepije, zato kouří „jako fabrika“. Nicméně je to slušný člověk, který nepotřebuje hrát trapná divadla, aby se zviditelnil – občas sice řekne hloupost, ale bonmoty jsou mu cizí. Čili se rakouští politikové mohou spolehnout – na rozdíl od těch českých, na celkem standardní průběh politické krize – o tom můžou čeští politici jen snít – zato je v Praze určitě veseleji než ve Vídni.

Ovšem u nás nejde o ministra financí, tedy podnikatele, který se rozhodl vést stát jako podnik a začal sanací rozpočtu. Tak to totiž dělají manažeři, politikům je rozpočet většinou naprosto u pr…. Tak i v Rakousku. Přes konjunkturu se naše republika nadále zadlužuje, protože je třeba kupovat si hlasy a volební boj je tu v podstatě nepřetržitý.

To se projevovalo v poslední době v práci vlády. Kdykoliv přišel jeden z koaličních partnerů (sociální demokrati a lidovci) s nějakým rozumným návrhem, byla druhá strana okamžitě proti – bála se, že by si její koaliční partner mohl připsat pozitivní body.

Když přišli sociální demokrati s návrhem reformy školství, která je už po celá desetiletí nutně potřebná, zablokovali ji lidovci.

Když přišli lidovci s návrhem daňové reformy, zablokovali ji sociální demokrati. Jen proto, že oba návrhy byly rozumné a mohly by se voličům líbit. A to nelze dovolit.

Hlavní problém rakouské politiky je ovšem v tom, že předsedové politických stran nejsou současně i jejími vůdci. Jestliže je formálním předsedou sociálních demokratů Christian Kern, ve skutečnosti je strana řízena už po celá desetiletí vídeňským starostou Michaelem Häuplem.

U lidovců to bylo ještě mnohem horší. Strana už dávno ztratila svou strukturu a stala se spíše jen spolkem nebo sdružením mnoha spolkům, které hájily především své zájmy, o nějaké politické linii se už dávno nedalo hovořit. Vedle devíti rakouských zemí a jejich hejtmanů (nejmocnější byli hejtmani z Dolního Rakouska Erwin Pröl a Horního Rakouska Josef Pühringer) to byl svaz rolníků, pak hospodářská komora a svaz důchodců, abych jmenoval jen ty nejdůležitější. A všichni měli právo veta a právo na rozhodující slovo. Že byla pozice předsedy strany Reinholda Mitterlehnera za takových okolností nezáviděníhodná, o tom nemusíme zřejmě vůbec diskutovat. Ostatně důkazem neovládatelnosti takové strany je skutečnost, že od roku 2007 vystřídala už 5 partajních šéfů.

Právě tady je třeba hledat jádro současné rakouské politické krize.

U lidovců už v podstatě nikdo nevěděl, jak dál. Reinhold Mitterlehner byl slušný člověk (nesmějte se, tady takoví skutečně ještě jsou) ovšem právě proto naprosto bezmocný proti výše popsané stranické struktuře a proti intrikám zemských hejtmanů. Byl sice místopředsedou vlády, neměl ale právo volit si ministry, které strana do vlády posílala. O tom rozhodoval všemocný Erwin Pröll. A ten měl v Dolním Rakousku po dlouhá léta svou pravou ruku, duševně nepříliš nadaného, ale poslušného muže pro špinavou práci Wolfganga Sobotku (vždyť jsem říkal, že jsou Rakušáci a Češi dvojčata – i my máme svého Sobotku a tentokrát opravdu není co závidět, to je Bohoušek v porovnáním s Wolfgangem ještě úplná hvězda). Nicméně s přibývajícími léty napadlo prvního dolnorakouského faraona Erwina, že by se mohl odebrat na zasloužený odpočinek. A představa, že by to po něm mohl převzít Wolfgang, mu vehnala studený pot na čelo. Že by Dolní Rakousko vládu faraona Wolfganga prvního nepřežilo bez dramatických škod (především například ztrátou hlasů pro ÖVP) bylo Erwinovi naprosto jasné. Bylo tedy třeba Sobotku někam uklidit. A nejlepší ze všeho je kop nahoru. Ze Sobotky byl proti vůli vicepremiéra učiněn ministrem vnitra a ministryně vnitra Mikl-Leitner se stala zástupkyní Erwina Prölla a jeho dezignovanou nástupkyní. Tedy naprosto jednoduchá klasická politická rošáda.

Sobotka dorazil do vlády v době, kdy její komando převzal reformně naladěný sociální demokrat Christian Kern a díky jeho spolupráci s Mitterlehnerem se zdálo, že snad přece jen něco bude fungovat a že se něco pohne. Na což voliči už několik let marně a stále méně trpělivě čekali. A právě v době, kdy se vláda dohodla na programu, na prioritách, které hodlá do konce řádného volebního období na podzim 2018 prosadit, vystoupil náhle Sobotka v televizi s emocionálním projevem, ve kterém obvinil premiéra Kerna z naprostého selhání a vládu z neschopnosti. Zcela pochopitelné jeho vystoupení nebylo. Naivní posluchači ho mohli přičítat jeho vrozené hlouposti, která mu doslova čiší z tváře. Ale jeho vystoupení mělo nedozírné (nebo možná pro některé dozírné) následky.

Wolfgang Sobotka

Jak už jsem řekl Mitterlehner byl slušný člověk a bohužel se cítil být povinen dodržovat pravidla. Když pochopil, že musí Sobotku z vlády vyrazit, informoval o tomto svém úmyslu novou hejtmanku Dolního Rakouska Mikl-Leitner. Cítil se k tomu být povinen – koneckonců delegovala Sobotku do rakouské vlády země Dolní Rakousko. A Mikl-Leitner mu řekla, že to nepřipadá v úvahu. Při představě, že by se Sobotka mohl vrátit do Sankt Pöltenu a domáhat se tam nějakého politického úřadu, se zřejmě skoro zhroutila. A Mitterlehner, protože byl slušný člověk a pochopil, že s idioty ve vládě dále vládnout nemůže, odstoupil.

Vzápětí se sešli grandi lidové strany v Tyrolsku, aby rozhodli, kdo může z jejich pohledu nastoupit jeho dědictví. Přišli tam i penzisti Pröll a Pühringer, kteří si stále ještě nárokovali rozhodující hlas. Už dávno si pěstovali mladého nadějného politika Sebastina Kurze. Ten se kdysi ještě jako student práv ve věku 25 let stal v roce 2011 sekretářem pro integraci (díky své politické kariéře se mu pak už nepodařilo školu dokončit a v Rakousku není zvyklé vystudovat práva během jednoho víkendu v Plzni – tak daleko ještě nejsme). V roce 2013 se pak stal ministrem zahraničí.

Sebastian Kurz

Všechna čest, za působení tohoto mladého dynamického muže se začaly hýbat ledy. Z jeho iniciativy jako ministra pro integraci proběhla analýza činnosti muslimských školek ve Vídni s výsledkem, že tam nikdo neumí německy, zato se už čtyřleté děti učí memorovat nazpaměť korán. On to byl, kdo se rozhodl (bez účasti Řecka, což mu Řekové nikdy neodpustili) svolat konferenci balkánských státu a zavřít takzvanou „balkánskou cestu“ uprchlíkům ze Sýrie, Iráku a ze všech ostatních chudých zemí světa. Samozřejmě tím získával body.

Diplomacii si rychle osvojil, ruského ministra Lavrova dost dopálil, když se nenechal v Moskvě chytit do nastražené pasti a nezmínil se o republikách Doneck a Lugansk, nýbrž oznámil, že hodlá navštívit Ukrajinu (právě v Donecku a Lugansku). Doběla rozpálil Erdogana (který ho nenávidí dodnes), když si ho po jednom Erdoganově předvolebním mítinku ve Vídni, na kterém Erdogan označil integraci za zločin proti lidskosti a Turky žijící v Evropě označil za prodlouženou ruku Velkého Turecka, pozval na ministerstvo zahraničních věcí a tam mu oznámil, že už žádné podobné mítinky ve Vídni nebudou, protože je prostě nedovolí.

To bylo v době, kdy ještě Evropa jednala s Erdoganem v rukavičkách a Angela Merklová mu ze všech sil pomáhala v jeho předvolební kampani návštěvou v Istanbulu a tím mu dopomohla k vítězství, na základě kterého přeměnil svou zemi v orientální diktaturu.

Samozřejmě, že všechny tyto kroky mladého ministra došly uznání u rakouského obyvatelstva unaveného a znejistěného invazí desítek tisíc utečenců, kteří nedošli do vytouženého Německa a rozhodli se, že Rakousko taky není zas až tak špatné. Ve straně měl mladý Kurz silnou pozici a staříci typu Prölla a Pühringera si mysleli, že by je a jejich stran zase mohl přivést k moci, kterou ztratili ve volbách v roce 2007 (díky neskutečným korupčním aférám tehdejší černomodré vlády v čele s lidovcem Wolfgangem Schüsselem – jen banka Alpe Adria nás přišla na 17 miliard euro, nákup nefunkčních Eurofighterů na 3 miliardy, prodejem vojenských bytů společnosti BUWOG zašantročil stát na kamarády ministra financí 1,2 miliardy atd. atd.)

A ten mladý kluk, kterého si pěstovali na prsou, se projevil jako onen příslovečný had. Když už ho vychválili do nebes jako jedinou naději jejich strany a před veřejností už nemohli couvnout, řekl jim, že on takovou stranu nepovede. Stanovil si sedm podmínek a řekl, že buď na ně přistoupí, nebo on nenastoupí. Podle principu žerte nebo chcípněte.

Mimo jiné to znamenalo, že on sám si určí do dalších voleb kandidátku.  Ta bude jen částečně z členů strany, zbytek doplní on sám experty, které bude potřebovat pro parlamentní práci. Kdysi jsem už psal o tom, že fungující demokracie se projevuje tím, že na kandidátkách stran samozřejmě figurují na prvním místě sympatické tváře, určené pro podávání rukou a stříhání pásek, ale na spolehlivě volitelných místech (například 2,5,7 – tedy nenápadně) figurují odborníci, kteří pak tvoří zákony. Protože ÖVP musela dával na volitelná místa zástupce ze všech 9 svazových zemí, zástupce rolníků, důchodců, hospodářské komory, lékařské komory atd. atd. na odborníky už prostě nezbylo místo. Tuto praxi se tedy Kurz rozhodl ukončit.

Dále si přisvojil moc nad zemskými hejtmany, místo aby rozkazovali oni jemu, jako to bylo do té doby zvykem, žádal, aby mohl vydávat rozkazy on jim.

Přisvojil si právo veta, pokud by na volebních listinách ve volbách do spolkových zemí byli kandidáti, kteří by mu nevyhovovali.

Právo vybírat si sám ministry do vlády, pokud by v ní byl předsedou nebo místopředsedou – do té doby něco neslýchaného.

Atd.atd.

Grandi nevěřili svým slzícím očím, nezbylo jim ale nic jiného, než souhlasit. Zašli už v PR nového předsedy strany příliš daleko, minuli už dávno „point of no return“ aniž by si toho všimli.

Aby byla pilulka, kterou museli spolknout ještě hořčí, vyhodil nový předseda obratem ze sekretariátu strany všechny jejich lidi a nahradil je svými z mládežnické organizace ÖVP, které dobře znal a kteří ho už rok podporovali a ke všemu změnil BARVU strany – místo tradiční černé (klerikální, protože lidovci vždy hlásali blízkost k církvi, která zde měla také hodně důležité slovo) na tyrkysovou a stranu nazval „Nová ÖVP“ a volební listinu „Liste Kurz – die neue ÖVP“.

Tedy politický převrat jak má být se všemi politickými důsledky.

Otázka je, jak se k tomu postaví rakouští voliči. První ozvuky jsou pozitivní, lidovci stoupli z 22 na 33 procent a dostali se na první místo – fenomén Kurz tedy táhne. Nejvíc ztratila neofašistická FPÖ a její předseda Heinz-Christan Strache. Kurz mu totiž sebral jeho témata – tedy uprchlíky a integraci. I Sociální demokrati pustili chlup ale jen jedno procento. Zda to tak zůstane do podzimních voleb, je otázka.

Kurz nicméně strategicky správně odmítl funkci vicepremiéra, přenechal ji ministru spravedlnosti z jeho strany. V podstatě dělá tedy vše správně, aby mohl na podzim jako historicky nejmladší premiér Rakouska (bude mu 31 let) převzít moc.

Pro mě zůstává jen jedna otázka. Využil Kurz přízeň chvíle nebo celý převrat organizoval sám. Tedy jinými slovy: bylo vystoupení Wolfganga Sobotky jen spontánním projevem jeho přirozené hlouposti – o které nikdo, kdo ho jednou viděl, nemůže pochybovat – nebo to Sobotka udělal na Kurzův podnět, aby přiměl Mitterlehnera k odchodu a zabránil tak práci vlády, která se zdála nabírat správný kurz a přinesla by body nejen ÖVP ale možná ještě ve větší míře SPÖ. Tedy zachoval se Kurz jako státník, který vycítil nezbytnou potřebu restrukturalizace mocenských struktur ve vlastní straně a který má jasnou vizi, kam chce vést Rakousko nebo jako politik, který zaintrikařil, aby odstranil svého šéfa a dostal se tak sám k moci.

Tato otázka zůstává otevřená. Wolfgang Sobotka je nadále ministrem vnitra. Kurz jakožto nadále fungující ministr zahraničních věcí jej odvolat nemůže. Ponechá si jej ale i v nové vládě, pokud by vyhrál volby? Pak by bylo vše jasné, ale bohužel už příliš pozdě. Protože bude po volbách

Trump a jeho blízkovýchodní politika


 

Napřed jsem si říkal, jestli si náhodou pan prezident nesedl do špatného letadla. Jenže on létá „air force one“, takže přece musel vědět, kam jeho diplomatická cesta vede. Samozřejmě nemůžeme očekávat, že by byl Donald Trump silný v zeměpise. Ale přesto například ví, kde leží Zlín a kde je Moskva, kde má kamarády, ke kterým se nesmí hlásit. Takže určitě věděl, kam letí. Tedy že letí do Saúdské Arábie.

Jeho řeč, ve které vyzýval představitele arabských států, aby se postavili proti islámskému teroru, měla sice hlavu a patu (určitě si ji nepsal sám, ale k dobrému se mu dá započítat, že zaangažoval očividně dobrého spisovatele – možná mu ho poradila Ivanka). Problém byl ve výběru posluchačů. Jestliže řeční v Rijádu, tedy v hlavním městě Wahabismu, který je ideologickou půdou islámského terorismu a oficiální ideologií Saúdské královské rodiny, je to trošku rána vedle. Hlavně proto, že už jen svou návštěvou v Saúdské Arábii posvětil tomuto středověkému režimu všechny jeho způsoby vlády včetně bičování, poprav a mučení lidí, kteří se jen vyjádří pro náboženskou toleranci. Politik, kterému jde skutečně o potlačení teroru a politického islámu, by se měl Saúdské Arábii vyhýbat jako čert kříži a spíše se snažit pohnout celý svět k tomu, aby začal bojkotovat saúdskou ropu a tím přinutil královskou rodinu k tomu, aby přestala terorizovat svět svou scestnou ideologií a třeba i začala přijímat na své území bratry ve víře – tedy uprchlíky ze Sýrie a Iráku. Peněz na jejich zaopatření mají Saúdi víc než dost – možná by si koupili o několik fotbalových evropských klubů méně, ale to by snad přežili.

Těch 22 dětí a mladistvých v Manchestru nepřežilo, protože se jeden šílený mladík z Libye cítil být ideologií válečného wahabismu tak nadšen, že se odpálil do vzduchu, aby zabil co nejvíc „křižáků“ tedy dětí, které právě navštívily koncert své oblíbené zpěvačky.

Odhlédněme od faktu, že si Velká Británie takové imigranty z Pákistánu, Bangladéše, Libye či Indie přeje, má výhrady pouze proti Polákům, Čechům a dalším Evropanům – kvůli nim a ne kvůli muslimům z někdejších britských kolonií vystoupili Britové z Evropské Unie. Vraťme se k americkému panu prezidentovi.

Už samotný čas jeho návštěvy v čase iránských prezidentských voleb byl víc než sporný. Jako by chtěl dodávat munici konzervativním ajjatoláhům, že rozhovory s Amerikou prostě nejsou možné, protože všechno, co Irán udělá, bude od Američanů odmítnuto. Přesto rozhodla velká většina Iránců (58% hned v prvním kole voleb), že prezidentem se má znovu stát Hasan Rúhání, který se snaží vést se Západem dialog, a v podstatě by měl být hlavní spojencem Západu proti islámskému terorismu. Protože šíité jsou hlavními oběťmi Islámského státu a nejvíc nenáviděným cílem wahabismu – ještě před křesťany či jezídy.

Mimochodem ani jediný z teroristů, kteří napadají koncerty a pokojná shromáždění v Evropě či se vyhazují do vzduchu v metru, nebyl šíita. Všichni bez výjimky patří k sunnitskému islámu, jehož mluvčím se cítí být saúdský režim.

Irán by tedy byl přirozeným spojencem v boji proti teroru, kdyby….

  • Kdyby Američané dokázali překonat svůj komplex z událostí roku 1978, kdy bylo v Iránu náboženskými fanatiky přepadeno jejich velvyslanectví, a 444 dní drželi Iránci 66 amerických rukojmí, které Američané nebyli schopni vlastními silami osvobodit – a nepodařená osvobozovací akce stála prezidenta Jimmyho Cartera jeho znovuzvolení. Toto trauma Američané nikdy zcela nepřekonali i přes určité pokusy Baraka Obamy. Události 1978 berou stále ještě jako zahanbující políček, protože poprvé poznali, že nejsou všemocní.
  • Kdyby se Obama nerozhodl nesmyslně podporovat v Sýrii takzvanou „umírněnou opozici“ v jejíž existenci nemůže věřit už vůbec nikdo a hlavními nepřáteli této chiméry jsou iránští dobrovolníci bojující na straně Bašára Assada. Bez nich by se Alavité syrského prezidenta už dávno museli vzdát přesile Sunnitů, kteří v Sýrii tvoří (tvořili) více než 70 procent obyvatelstva a v Sýrii by byl už dávno založený islámský stát, který by se zřejmě od IS příliš nelišil. Ale právě iránští dobrovolníci drží Assadův režim naživu a ukazují Američanům bolestně, že vsadili na špatného koně.
  • Kdyby tu nebyly historické animozity mezi Iránem a Izraelem. Předchůdce Hasana Rúháního, konzervativní iránský prezident Mahmúd Ahmadínežád neustále hrozil Izraeli zničením, snažil se o sestrojení atomové bomby (a dodnes nikdo neví, jak daleko v této snaze dospěl). Izrael má logicky obavy z atomové bomby v regionu, která by se mohla dostat do rukou šílencům – ať už teroristickým milicím nebo vládě vedené nekontrolovatelným psychopatem typu Ahmadínežáda. A Irán je v této snaze určitě nejdále a na základě svého ekonomického i vzdělanostního potenciálu je nejspíš schopen takovou bombu vyvinout. Ovšem právě fakt, že většina Iránců radikály Ahmadínežádova typu navzdory manipulacím náboženské rady ajjatoláh Alího Chameneího odmítla, by měl být podnětem pro Západ a pro USA snažit se vztahy rozvíjet a zkameněliny typu Chameneího tlačit do stále větší defenzívy. Označování Iránu Hasana Rúháního za hlavního nepřítele Západu může vést pouze k oslabení jeho pozice a nástupu nebezpečných konzervativců. Rúhání určitě žádnou bombu na Izrael házet nebude, jenže to by nesměli v Izraeli sedět u moci radiálové typu Netanjaha, kteří k udržení své moci pocit zevního ohrožení potřebují a s radikálními Palestinci si po postavení ochranné zdi očividně nevystačí. Ostatně co se týká náboženského fanatismu – stačí se podívat na to, jak si vlasy zahalují mladé Iránky ( i když jim to ajjatoláh přísně přikazuje) a jak chodí oblečené Saúdky. Postavení žen je v Iránu nepoměrně lepší než v Saúdské Arábii a Irán jakožto dědic prastaré perské kultury je prostě někde úplně jinde než pouštní beduíni. (Koneckonců se zde i přes obstrukce ajjatoláhů chodí k volbám, o čemž se v Saúdské Arábii a Emirátech hovořit nedá) Protože Irán nemusí mít vůči západu komplexy méněcennosti. Právě ty komplexy, které ženou sebevražedné atentátníky k jejich šíleným činům.
  • Kdyby tu nebyly tradičně dobré vztahy mezi americkými republikány a Saúdy. Jak je známo, právě v době úroku na newyorská dvojčata byla na návštěvě u otce prezidenta Bushe rodina Bin Ládin, tedy rodina, z níž pocházel vůdce al-Kajdy. Sice se nezvedeného syna oficiálně zřekla, nicméně její členové vyrostli ve stejném prostředí jako on a chodili do stejných náboženských škol hlásajících nenávist ke křesťanství a všem ostatním náboženstvím. V srdci tedy nenávist ale na tvářích úsměv – jde přece o peníze a o osobní blahobyt. Ten by bez amerických těžebních spolčeností nebyl možný. Tyto vztahy očividně přetrvávají.  Proto si Saúdi mohou beztrestně dovolit popravit mluvčího šíitské menšiny jen za to, že si dovolil otevřít téma autonomie severovýchodních saúdských provincií, kde žije šíitská menšina. A kde se nacházejí největší zásoby saúdské ropy. A tím se dostáváme k nejdůležitějšímu bodu…
  • Kdyby nebyla ropa. Americké společnosti těží samozřejmě především v Saúdské Arábii a v Emirátech, možný konflikt s místními režimy si prostě nemůžou dovolit. Každé americké vládě je jasné, že absolutní vládci v této oblasti by mohli americké těžební společnosti jednoduše vyvlastnit a nakonec by stejně Západ přišel po kolenou prosit o odpuštění. Že by Saúdi nebyli schopni vlastními silami ropu těžit je nepochybné, pracovat tam neumí nikdo. Obě strany jsou tedy na sobě závislé a dobře to vědí. Ropa, to jsou pohádkové zisky, to jsou miliardy pro ropné společnosti, které na oplátku podporují prezidentské kandidáty při jejich snažení o post amerického prezidenta. I když Trump tvrdí, že si volební kampaň platil sám, zřejmě to nebude tak úplně pravda. Řekl ostatně někdy něco, co by byla pravda? Pokud tvrdil, že se hodlá zcela distancovat od politického establishmentu – a právě toto tvrzení ho do pozice prezidenta přivedlo – v Saúdské Arábii vydal poprvé jasné signály, že to tak žhavé nebude a že je ochoten zájmy tohoto establishmentu nadále podporovat.

Jinými slovy, Amerika zase jednou hraje roli slona v porcelánu. V našich „Parlamentních listech“ a podobných hoaxových stránkách bude tato návštěva potvrzením spiklenecké teorie, že USA spolupracují se Saúdy na zničení Evropy jako takové. Tím se jen zvýší animozity, které jsou vůči USA ve střední a východní Evropě rozšířené a bohatě přiživované ruskými internetovými platformami. USA samozřejmě nemůžou mít zájem na islamizaci Evropy, protože ať už chtějí nebo ne, je Evropa jejich hlavním hospodářským partnerem a přes všechna nabubřelá hesla „America first“, která se ostatně už rozplývají pod vlivem politické reality jím i zůstane. Islámská Evropa, tedy Evropa hospodářsky se rozpadající, nemůže být v zájmu Spojených Států.

Za americkou blízkovýchodní politikou se dá sotva nalézt nějaká jasná strategie. To ostatně Trump dokázal, když prohlásil, že smíření mezi Izraelem a Palestinci je jeho hlavním cílem, aniž by jediným slovem zmínil řešení dvou států, na kterém trvají Palestinci, či aby se vyslovil za zastavení výstavby nových sídlišť na palestinském území, které jsou hlavní brzdou mírového procesu.

Řeči bez činů můžou být nebezpečné. Zejména pokud se pronášejí na špatně zvoleném místě k špatně zvoleným posluchačům. Pokud se ještě k tomu špatně zvolí zloduch, je na malér zaděláno. Je jasné, že jak v literatuře, tak v politice zloducha nutně potřebujete. Bez zloducha (pokud možno na konci poraženého) žádný román neprodáte a nevyhrajete žádné volby.

Jenže pokud máte zloduchy dva (v tomto případě IS a Irán), kteří se navzájem nenávidí víc než by nenáviděli vás, máte problém, protože vám nikdo nebude rozumět. A těžko budete hledat řešení.

Jenže to řešení se tady nabízí. Irán, odpuzený USA, bude hledat spojení na Rusko. Rusko stejně už bojuje v Sýrii po boku iránských dobrovolníků, podporujících polorozpadlou Assadovu armádu. Navíc se do ruského náručí žene i Erdogan (vypuzený Evropou, ne ale USA, jakožto ještě stále člen NATO si dokonce dovoluje zakazovat rakouským jednotkám účast na misích s účastí NATO). Putin tedy získá pozici monopolního zprostředkovatele v syrské válce – jediného vyjednávače, kterého budou nakonec muset akceptovat všechny strany. USA se z blízkého východu budou muset s hanbou stáhnout a tento region odevzdat Rusku. Zůstanou jim Saúdi a ropa. Pokud to Trumpovi stačí…

Ale bude to stačit i americkému politickému establishmentu? Není jen ropa. Jsou tu ještě zbraně. A pokud budou všichni na blízkém východě střílet z kalašnikovů, kam prodají Američané své rakety?

John Fitzgerald Kennedy – Ikona dvacátého století


 

Byl opravdu symbolem, zda zaslouženě či ne, o tom můžeme pochybovat či se přít, ovšem Kennedy byl a zůstane jednou z nejvýraznějších osobností dvacátého století – i když byl americkým prezidentem jen něco víc než 1000 dní.

Byl prostě správným mužem ve správné chvíli na správném místě. Kolik toho dokázal, než jej zasáhla vrahova kulka a kolik by toho snad ještě dokázat mohl, je otázkou polemik, které trvají už víc než padesát let. Stejně jako spiklenecké teorie o atentátu na něho.

  1. května uplyne 100 let od jeho narozen9.

JFK

 

Politická kariéra irských přistěhovalců Kennedyovců začala v hospodě, čili v pubu. Kde taky jinde? Irové se scházejí jen v kostele (jsou v odpověď na protestantismus jejich anglických vládců striktně katoličtí) nebo v hospodě. A politika se dělá v hospodě. Pradědeček Johna Kennedyho přicestoval do Ameriky v době velkého irského hladomoru v roce 1845. Důvod byl prostý – Irové přešli v pěstování potravin na monokulturu brambor a bramborová plíseň, která jejich úrodu v tomto roce postihla, zahubila víc než milion lidí. Kennedyovci se zachránili na lodi, která je přivezla do Bostonu. Patrick Kennedy, tedy Johnův pradědeček,  zemřel ale už v roce 1858 na choleru. Jeho vdova si pronajala pub, díky němuž začal Johnův dědeček Patrick Joseph dělat politiku. Stal se „bossem“ Irů v bostonské čtvrti. Získal tak nejen politický vliv ale i dostatek peněz, aby se stal akcionářem jedné bostonské banky. To umožnilo jeho synovi Josephovi začátek pozoruhodné kariéry, při níž se burzovními spekulacemi a bezohlednými obchody stal multimilionářem a nakonec i americkým vyslancem ve Velké Británii. Největším Josephovým úspěchem ovšem bylo, že se do něj zamilovala Rose Fitzgeraldová, dcera Johna Fitzgeralda, prvního irského starosty Bostonu, politika každým coulem. Ten se sice spojení se zbohatlíky typu Kennedyovců dlouho bránil, ale nakonec se lásce své dcery podvolil a spojení těchto dvou rodin se stalo skutečností. John převzal do svého jména i příjmení matky, právě proto, že její rodina byla slavnější, než rodina Kennedyovců. Tato praxe nebyla neobvyklá, vzpomeňme, že i náš první prezident převzal do svého jména příjmení své patricijské manželky Garrique.

Irové v Massachusetts ale i jinde měli problémy s tzv. WASP (White Anglo-Saxon Protestants). Ti se považovali za občany první třídy, přivandrovalci, zejména katolickými a židovskými opovrhovali. John Fitzgerald sváděl ostré boje s Henrym Cabotem Lodgem, reprezentantem WASPs v Bostonu, který v předvolebním boji napadl Fitzgeralda slovy: „Vy opravdu věříte, že Židé, Irové a Italové mají v této zemi nějaká práva?“ John Fitzgerald, zvaný pro své uhlazené způsoby „Honey Fitz“ mu odpověděl – „Přesně taková jako váš či můj otec. Jedná se vždy jen o rozdíl několika lodí.“  Jeho vnuk se měl stát prvním katolickým prezidentem Spojených států v historii.

John fitzgerald

Joseph Kennedy se své manželce Rose neodvděčil za to, že mu pomohla k přístupu do lepší společnosti. I když s ní zplodil 9 dětí, včetně čtyř synů (Josefa – Joea, Johna – Jacka, Roberta – Bobbyho a Edwarda- Teda) podváděl ji, jak jen mohl. Vlastnil v Holywoodu filmové studio a zdržoval se na západním pobřeží tak často jak jen mohl, už proto, aby mohl dovádět s herečkami. Své milenky přiváděl i domů a představoval je jako přítelkyně svých dcer. Jestliže chlapci vyrostli v takovém prostředí, nemohli se tatínkovými způsoby nenakazit. Ženy byly pro ně jen kořistí a důkazem úspěchu. Tak je to tatínek naučil. Ani jeden z nich manželskou věrností neoplýval, John Kennedy pak svého otce dokonce i překonal.

Patriarcha Joseph vkládal všechny své politické naděje do nejstaršího syna Josefa. John byl od mládí neduživý, věčně nemocný, nevynikal ani v prospěchu ani v tělesné zdatnosti. Až v roce 1947 objevili lékaři příčinu jeho potíží – trpěl na Addisonovu chorobu, tedy na nedostatečnou činnost nadledvin. Choroba to byla v minulosti smrtelná, v době, kdy ji Johnovi, který se mezitím po tragické smrti Joea v II. světové válce (jako pilot se nevrátil z bojového letu) stal vlajkonošem politických ambicí rodiny, byla ale už možná substituční léčba. Ovšem v té době byl kortison považován za zázračný lék a byl podáván v nesmyslně vysokých dávkách, protože o jeho vedlejších účincích se ještě nevědělo. U Johna vyvolaly kortikoidy těžkou osteoporózu páteře a při současně podávaném testosteronu i závislost na sexu – John byl sexem doslova posedlý. Domácí výchova ho přitom v jeho přímo patologické sexuální žádosti nemohla nijak omezovat.

Kennedyovci

John Fitzgerald Kennedy se svým otcem a tchánem           

Přesto že byl John v důsledku svých zdravotních potíží prohlášen za neschopného vojenské služby, protekcí tatínka se stal nakonec kapitánem torpédového člunu – ten byl v jedné vojenské akci potopen japonským torpédoborcem a John, který se zachránil plaváním na ostrůvek v Pacifiku a zachránil i část své posádky, se stal válečným hrdinou.  V rámci ozdravného pobytu po této události zplodil s krásnou herečkou rakouského původu Lisou Lanett svého nemanželského syna Tonyho – jediného dokumentovaného nemanželského potomka – což je s ohledem na počet jeho milenek skoro zázrak.

Po válce využívá svého statusu válečného hrdiny a s pomocí dědečkových zkušeností a tatínkových milionů se stává v roce 1946 poslancem Kongresu. Bylo mu 29 let. To mu ale bylo málo. V roce 1952 se rozhodl kandidovat do senátu. Jestliže počet kongresmenů se určuje podle počtu obyvatel jednotlivých amerických států a stát Massachusetts jich má v Kongresu devět, senátoři jsou z každého státu jen dva, je to tedy opravdu elitní společnost. Proti Kennedymu nekandidoval v roce 1952 nikdo jiný než vůdce WASPs Cabot Lodge. A stal se zázrak. Jestliže politologové nedávali mladému Irovi žádné šance, nakonec sice těsně ale přece jen vyhrál a vstoupil do senátu. Lodge vyjádřil své pocity slovy: „Cítím se jako někdo, koho právě přejel náklaďák.“

Kennedy ale mířil ještě výš. Na to potřeboval vhodnou ženu. Svobodný senátor, honící náhodné milenky nemohl být kandidátem na nejvyšší politický úřad – Američané volí jen člověka, jenž má svou rodinu. Výběr nevěsty byl určován politickými cíli, vyvolenou nejžádanějšího „starého mládence Ameriky“ se stala Jacqueline Bouvier, pravá princezna americké high society – jejich svatba 12. září 1953 byla událostí roku. (Šaty nevěsty byly ušity ze 46 metrů slonovinově zbarveného hedvábí.) Jacqueline bylo víceméně jasné, že svého muže nebude mít jen pro sebe a když ji přítelkyně zrazovaly, že ten muž jí zlomí srdce, odpověděla: „Ta bolest se vyplatí.“ Skutečnost ovšem překonala i nejhorší očekávání.

jackie-kennedy-22

V roce 1957 obdržel John F. Kennedy Pulitzerovu cenu za knihu „Profiles in Courage.“ Samozřejmě mohlo i udělení této nejrenomovanější žurnalistické ceny ovlivnit jeho postavení senátora i tatínkovy miliony, odborníci se ale shodují, že ta kniha si cenu opravdu zasloužila a Johnův podíl nezaostává za prací spoluautorů Teda Sorensena a Julese Davidse. Určitě k tomu pomohla i jeho další vášeň. Kromě krásných žen totiž John doslova hltal knihy. Četl všude a při každé příležitosti, při jídle i při čištění zubů. Výsledkem bylo jeho opravdu široké vzdělání a historický i politický rozhled.

V roce 1958 obhájil s velkým náskokem své senátorské křeslo a platil za nejnadějnějšího kandidáta demokratické strany na post prezidenta. Když se prosadil v primárkách, nastoupil do předvolebního boje proti kandidátovi republikánů Nixonovi. Opět jednou se zdálo, že nemá šanci. Jestli ale něco John ovládal, byl to politický boj. Ze svého konkurenta z primárních voleb Johnsona udělal přes protesty svého bratra Bobbyho (vedoucího jeho volební kampaně a muže pro špinavou práci) svého viceprezidenta a díky tomu se mu podařilo zvítězit v Texasu, odkud Johnson pocházel. Tento tah se ukázal jako rozhodující, výsledky voleb byly nesmírně těsné (hovořilo se dokonce o volebních manipulacích v Kalifornii, ale Nixon sám tyto dohady uťal, když uznal svou porážku – protože zpochybňování výsledku voleb by mohlo poškodit světové mínění o americké demokracii – od té doby udělala politika v USA obrovský vývoj a takové mínění j každému srdečně ukradené. Ale tehdy ještě platily dobré mravy.) Ve volbách 8. listopadu 1960 Kennedy zvítězil a stal se prvním katolickým a nejmladším zvoleným prezidentem USA v historii.

Nejnápadnější na kariéře Johna Kennedyho je neuvěřitelný rozpor mezi jeho činy, jeho projevy a jeho popularitou. Je skoro nevysvětlitelné, jak se člověk s jeho morálním charakterem a s politickými katastrofami, které provázely jeho vládu, mohl stát symbolem dvacátého století. Možná místo popisu jeho politické činnosti a jeho konce bude zajímavější zabývat se právě těmito rozpory.

  • Image příkladného otce rodiny si udržel navzdory všem svým sexuálním eskapádám. Bylo to možné jen v jeho době, kdy byl privátní život politiků skutečně privátním. Dnes by ho rozcupoval bulvár na kusy. I Bill Clinton, který byl v porovnání s Kennedym skoro svatý, měl při současném chápání svobody tisku nemalé problémy. Je pravda, že se Kennedy věnoval svým dvěma malým dětem každou volnou chvíli. Žily s rodiči v Bílém domě a Kennedy dal dokonce v Bílém domě zřídit mateřskou školku, aby jeho děti měly kontakt s normálními vrstevníky. To vše působilo na veřejnost pozitivně. Na druhé straně, když Jackie poprvé v létě 1956 potratila, zdržoval se Jack právě ve Středozemním moři na jachtě svého přítele George Smatherse a s blondýnou přezdívanou „Pooh„. Kennedy neprojevil žádnou chuť jet do Washingtonu ke své nešťastné ženě, jeho přítel ho musel z jachty doslova vyhnat argumentem, že může zapomenout na své ambice stát se americkým prezidentem, pokud se jeho žena rozhodne pro rozvod. Toto rozhodnutí bylo tehdy opravdu na spadnutí a Kennedy ho dokázal svým příjezdem jen tak tak odvrátit.
  • Image tvrdého amerického politika a jeho appeasement vůči Rusku. Kennedy byl nepochybně skvělý řečník. Své projevy si sice nepsal sám, dokázal ale zaměstnávat skutečně geniální tvůrce. Jak jeho inaugurační řeč, tak i legendární řeč při návštěvě Berlína jsou prostě geniální. S činy to už bylo slabší. Hned v dubnu 1961, tedy tři měsíce po nástupu do funkce, musel spolknout hořkou pilulku v podobě katastrofy v „Zátoce sviní“ na Kubě. Sám zřejmě tuto akci neinicioval, nemohl ji ale už po nástupu do funkce zastavit. Vylodění 1400 exilových Kubánců s cílem svrhnout Fidela Castra skončilo naprostou katastrofou a Američané si ve strachu z ruské odvety nedovolili invazi vojensky přímo podpořit. Stejně se zachoval Kennedy i při stavbě berlínské zdi – nekladl žádný odpor, i když se jednalo o jednoznačnou Chruščevovu provokaci. „Kvůli Berlínu nebudu riskovat světovou válku,“ měl tehdy říci. Je pravda, že NDR stála díky masové emigraci (od roku 1945 opustilo Východní Německo 4 miliony lidí) nad propastí a jiné řešení než zablokování hranice neměla. Chruščov k tomu dal ale svolení, až když se přesvědčil o slabosti svého amerického protějšku. Při kubánské krizi ovšem zašel ruský vůdce příliš daleko. Atomové rakety sto kilometrů od pobřeží USA už nemohl spolknout ani Kennedy. Otázka je, zda by se Chruščov o něco podobného pokusil, kdyby nebylo berlínské zdi a Zátoky sviní. Každopádně nestál svět nikdy tak blízko atomové války jako tenkrát.

Kennedy nechal eskalovat vietnamskou válku natolik, že už nebylo cesty zpět. Ve svém boji proti komunismu (nedistancoval se ostatně nikdy ani od patologického mc carthysmu) byl jako slepý, jako by ztratil politický rozum. Úspěchem neskončila ale ani ona vietnamská expedice.

  • Image zdravého silného muže při všech jeho zdravotních problémech. Kennedy jako první politik dokázal plně využít nového média – televize. Právě televizní debata s jeho republikánským protivníkem Nixonem (první v historii USA) mu přinesla rozhodující body. Zatímco Nixon v šedém obleku, který se velmi zle odrážel od pozadí studia, hovořil a potil se, Kennedy se v perfektním černém obleku jen usmíval do kamery. To stačilo. Pro ty Američany, kteří sledovali rozhovor v rádiu, byl vítězem Nixon, ti, kdo sledovali televizi, přiřkli vítězství jednoznačně Kennedymu. A televize byla u tehdy neodmyslitelnou částí „american way of life“. Zejména u žen bodoval naplno.

Od mládí nosil korzet, který mu zpevňoval několikrát operovanou páteř. Až fyzikální léčba lékaře Hanse Krause (původem z Vídně, odkud musel pro svůj židovský původ uprchnout) přinesla zlepšení stavu. Korzet byl ale nepřímo zodpovědný za Kennedyho smrt. Při atentátu totiž atentátník Oswald vypálil tři rány. První netrefila cíl. Druhá zasáhla Kennedyho do krku, nebyla ale smrtelná. Prošla prezidentovým krkem a zasáhla plíce texaského guvernéra Conallyho. Po této ráně by se Kennedy musel zhroutit dopředu a tím pádem by neposkytoval cíl pro třetí výstřel. Korzet jej ale i přes zásah do krku udržel ve vzpřímené poloze a proto jej třetí rána mohla zasáhnout smrtelně do hlavy.

  • Image sociálně myslícího politika. Ačkoliv pocházel z milionářské rodiny a jeho žena rovněž z nejbohatších amerických kruhů, snažil se Kennedy v onom krátkém čase, který mu byl vymezen, o sociální politiku. Podařilo se mu zdvihnout minimální mzdu na 1,25 dolaru za hodinu, podpořil hnutí proti rasismu, když přijal Martina Luthera Kinga a nešel milionářské lobby na ruku ani tím, že by podepsal zákona o znovuzaložení FEDu. Tato centrální emisní banka USA byla kdysi zrušena prezidentem Andrewem Jacksonem. Od té doby neustaly pokusy ji znovu instalovat jako soukromou akcionářskou instituci. Pokušení z možnosti, moci si tisknout tolik peněz, kolik zrovna potřebují, byla pro lidi typu Rockenfellera či Morgana velmi lákavé. Kennedy se ale postavil proti. Jeho předobrazem byl Franklin Delano Rooswelt a chtěl tedy udržet nad financemi určitou státní kontrolu, alespoň nad emisí peněz.
  • Samozřejmě nesmrtelného z něj udělala jeho tragická smrt. Zemřel mladý, neopotřebovaný, nedokázal své voliče a příznivce ještě dostatečně zklamat. Když umíral, byl stále ještě nadějí pro celou mladou generaci na novou a lepší Ameriku. Naději, kterou by zřejmě nemohl splnit, ale neuskutečnění tohoto snu přikládala celá ona generace, která se s ním dokázala ztotožnit, právě jeho tragické smrti. Smrti, která nebyla nikdy dostatečně objasněna, i když se jí zabývalo hned několik komisí. Vrahem byl zřejmě opravdu Lee Harvey Oswald – teorie druhého střelce nebyla nikdy dokázána, ale ani nijak věrohodně podložena. Jenže proč tento člověk střílel? Byla to jeho soukromá akce, nebo jednal v něčím zájmu? Sám nemohl být vyslechnut, protože jej už dva dny po atentátu zastřelil Jack Leon Ruby, který dokázal neuvěřitelné, totiž dostat se se střelnou zbraní do sklepa policejní stanice v Dalasu. Jack Leon Ruby měl kontakty na mafii, zřejmě měl tedy úkol Oswalda umlčet. Proč? Kdyby byl Oswald osamělý střelec, neměl by FBI co zajímavého sdělit: jenže zřejmě měl. Kdo tedy mohl stát za atentátem na prezidenta?

Oficiální teorie je teorie osamělého střelce Oswalda, muže, který byl Marxista, Leninista a stoupenec Castra, koneckonců žil až do roku 1962 na Kubě. Jak víme, Kennedy vyhlásil komunismu nesmiřitelnou válku a Castra se snažil všemi prostředky zbavit moci. To je tedy oficiální teorie, která dostala ale právě záhadnou smrtí atentátníka vážné trhliny.

Oswald Ruby

Jack Leon Ruby střílí na Harweyho Oswalda

Druhou možností je, že Kennedyho dala zabít mafie. Jack Ruby byl jejím členem a o Kennedym se vypráví, že měl na mafii kontakty. Dodávala mu povolná děvčata a zřejmě i drogy. Kennedy trpěl nesnesitelnými bolestmi zad a byl v době své smrti údajně závislý na morfiu. Záhadná smrt Marilyn Monroe, se kterou měl dlouhodobější poměr a která jediná si dělala naděje, že by se prezident mohl rozvést a vzít si ji za ženu, vrhala a dodnes vrhá na bratry Kennedyovce podivné světlo. Monroe volala dokonce Jacqueline a tvrdila jí, že se Jack chce rozvádět a vzít si ji za manželku. Brzy nato zemřela, údajně sebevraždou.  Možná ale jen proto, že se stala nebezpečnou. Kdo špinavou práci vyřídil a zda se za to dočkal patřičné vděčnosti, není dodnes jasné.

Marylin monroe

Třetí verzí je rasová teorie. Texas byl a je dodnes rasistický. Kennedy s rasismem bojoval. Dal vypracovat zákon o občanských právech, který apartheid a šikany proti černochům vyhlásil na ilegální. Kongres zákon sice zablokoval, Kennedy mohl ale použít možnosti zákon vydat dekretem. Váhal, protože takový zákon mohl samozřejmě jeho nástupce opět dekretem zrušit (to vidíme teď při vládě prezidenta Trumpa, který ruší všechny zákony, které vydal jeho předchůdce Obama dekretem, na zákony, které byly přijaty kongresem, je ale krátký). Snažil se tedy získat na svou stranu veřejné mínění a tím dostat  kongres pod tlak. 28 srpna 1963 přijal v Bílém Domě mluvčího za práva černochů Martina Luthera Kinga po velké demonstraci 250 000 stoupenců zrušení apartheidu ve Washingtonu, na které pronesl Martin Luther King svou nejslavnější řeč. Rasisté tedy měli víc než dobrý důvod zbavit se nepohodlného prezidenta.

Čtvrtou verzí je spiknutí finanční americké špičky. FED byla pro ně klíčovou otázkou.  FED byla následnicí American national bank, kterou zrušil v roce 1836 prezident Andrew Jackson. Trikem se podařilo tuto emisní banku znovu etablovat v roce 1913. Fakt, že spolek nejbohatších finančníků tiskne peníze, které od nich musí stát za úroky kupovat, byla Kennedymu solí v očích. 4. června podepsal  Kennedy „exekutiv order number 11110“ který předával pravomoci emisní politiky do rukou prezidentovi a tedy státu. Je dokumentováno, že jej krátce předtím navštívil v Bílém domě jeho otec Joseph a že došlo k ostré výměně názorů, zakončené výkřikem Kennedyho seniora „Pokud to uděláš, zabijí tě.“ Je tedy možné, že se to opravdu stalo. Ostatně první zákon, který podepsal Kennedyho nástupce Johnson, bylo zrušení výnosu 11110. Možná nechtěl skončit jako jeho předchůdce. Bankovky, které dal prezident tisknout, byly okamžitě po jeho smrti staženy z oběhu a zničeny.

Lidí a zájmových skupin, které se chtěly prezidenta zbavit, bylo tedy víc než dost.  Že se za takových okolností prezident rozhodl projíždět právě texaským městem v otevřené limuzíně, se podobá pokusu o sebevraždu. Která se i podařila a udělala z něj symbol, který se zabít nedá. Možná to právě měl Kennedy v úmyslu. S jeho zdravotními problémy, které hrozily udělat z něj v krátké době lidskou troskou, možná ani jinou možnost neměl.

Český politický kabaret


Někdy si zahraje i náhoda. Kdybych nebyl náhodou o víkendu v české republice, nikdy bych nevěřil, že je něco takového možné.  A to, i kdyby mi to vyprávěli. A to přesto, že jsem se už naučil nedivit se v politice ničemu.

Ovšem panoptikum, na které jsem se mohl podívat, překonalo vše.

Pan prezident vyzbrojený holí a trpící silnou virózou přijal demisi předsedy vlády, která vůbec nebyla podána.

Tedy ne, že by si Bohoušek Sobotka takový výprask nezasloužil. Ale pokud člověk dodržuje jen nejnutnější základy dobrých mravů, udílí se takový výprask v soukromí. Ostatně, jestliže se už Sociální demokracie rozhodla páchat sebevraždu, je nemorální, když se tak děje pře namířenými kamerami, i sebevrah má při svém činu nárok na trochu soukromí. Ovšem možná to tak sociální demokrati chtějí.

Bohouš napřed chtěl, aby odešel jeho ministr financí, kterému (a jeho straně) z pohledu pana premiéra nepřiměřeně stouply preference. Když tento odmítl, prohlásil veřejně, že podá demisi. Kdyby v česku fungoval normální prezident, který ctí zákony a ústavu, bylo by to v pořádku. Jenže den před podáním demise si Bohouš očividně uvědomil, že takový prezident v Česku není. Už jen to, že fakt nenormálního prezidenta Bohouškovi unikl, ho zbavuje práva vládnout této zemi. Z pozdního poznání tohoto faktu dostal záchvat a rychle informoval hrad, že svůj úmysl změnil. Informace, která se k slavícímu prezidentovi očividně nedostala, nebo jím nebyla zaregistrována. Viróza je viróza.        Jenže rozumně uvažující politik – dobrá vypusťme slovo rozumně, stačí uvažující politik – zváží takovou možnost ještě předtím, než velkohubě vyhlásí onu demisi, předpokládajíc, že s ním padne celá vláda, protože „tak je to zvykem“. To pan Sobotka neudělal a už tím ztratil kvalifikaci, aby zastával nadále svůj úřad.

Poté, co dostal od prezidenta výprask, zaťal se a jako uražené děcko řekl, že demisi nepodá. Místo toho podává návrh na odvolání ministra financí. Tedy krok, který je naprosto legální a  který měl udělat hned na začátku. Proč to tehdy neudělal, ví zřejmě jen on. Podle zákona je tedy teď všechno v pořádku, ovšem to by zde nesměl sedět zákeřný a mstivý Miloš.

Aby totiž cirkus pokračoval, prezident napřed řekne, že se tím bude zabývat po svém návratu z Číny. Věřím, že se na návštěvu svých čínských přátel těší – koneckonců jim přivezl krtečka – ale problémy nestability vlády v zemi, jejíž je hlavou, by se měl zabývat hned a pokud možno ještě dříve. Vtipný prvek je v tom, že mu tu návštěvu Číny musí vláda povolit.  Pokud by to Sobotka udělal, najde se sotva v Česku (a nejen tam) člověk, který by se neumlátil smíchy.

Jestliže prezident tvrdí, že návrh na odvolání ministra odporuje koaliční smlouvě, má sice pravdu, ale to mu může a má být prd jedno. Porušení koaliční smlouvy může vést jen k vystoupení jedné ze stran z vlády, pokud to tato strana posoudí za vhodné. Prezidenta se naprosto netýká. Je možné, že pro Zemana jsou koaliční a opoziční smlouvy dokumenty mnohem důležitější než ústava či dobré jméno republiky – to už dokázal vícekrát. Tragédie je jen v tom, že ho přesto je ochotna většina národa znovu zvolit.

Možná i proto, že vládní krize m v české republice nádech kabaretního představení typu dobrého vojáka Švejka bez jakéhokoliv dopadu na ekonomiku či život prostých občanů. Všude jinde, dojde-li k vládní krizi, projeví se to v prvním okamžiku oslabením měny a ohrožením rantingu státu s možností zvýšení úroků na státní dluhopisy. Česká koruna se během politických skurilních tanečků na pražském hradě nepohnula ani o haléř. Ekonomům je tedy chování českých politiků úplně u p…… Což je dobrá zpráva pro českou republiku a – pokud netrpí příliš velkým studem – i pro prostého občana české republiky. Možná může být hrdý na to, že se jeho země konečně zase jednou dostala na titulní stránky zahraničního tisku.

Před několika lety se Sobotka se svou stranou upsal ďáblu a teď se snaží prohlásit podpis na oné smlouvě psané krví za neplatný. Jak víme z českých pohádek, většinou se to podaří. Ovšem pouze v těch pohádkách, proto je máme tak rádi. Zda Bohouš dostal těch pohádek ve svém dětství k poslechu příliš mnoho a uvěřil v jejich pravdivost, se můžeme jen dohadovat. Každopádně se ale tak chová. A vypadá to dost hloupě, no řekněme, abychom pana premiéra neurazili – naivně.

Když po minulých volbách vstupoval do koalice s Andrejem Babišem, věděl, s kým má tu čest. O morálním profilu svého partnera si nikdy nemohl dělat příliš velké iluze. Členství v komunistické straně, spolupráce z STB (tedy samozřejmě soudně nepotvrzená) atd.

Když vybuchla aféra Čapí hnizdo, sociální demokraté drželi basu. Proč? Protože tehdy jejich preference vypadaly dobře a doufali, že ještě vystoupají. Jenže opak se stal pravdou. V okamžiku, kdy klesly na 12 procent a před ně se tlačí jak ODS, tak komunisté, propadli panice. A začali kopat. Do všeho, nejvíc ale do sebe.

Myslím, že je každému jasné, že Babiš se obohacoval vždy jen v mezích zákona. O morálce je zbytečné mluvit, ovšem o jeho nemorálnosti nemohli mít Sobotka a spol. pochybnosti od prvního okamžiku. Jak v případě Čapího hnízda, tak i při akciích Agroferu využil jednoduše zákony, které takovým transakcím napomáhaly – mimochodem byly přece vydány jeho současným největším kritikem Kalouskem – a s tichým souhlasem Bohuslava Sobotky. Takže v čem je problém? Čím Babiš své koaliční partnery překvapil natolik, že teď štandopede požadují jeho odvolání?

Samozřejmě je jeho rozhovor s redaktorem MF Dnes skandál. Zřejmě mnohem horší než akcie Agroferu či Čapí Hnizdo. Ovšem na druhé straně, kdo z jeho koaličních partnerů kdy věřil, že si Babiš pořídil své noviny jen pro svou zábavu? Všichni o tom vždy věděli, dnes se z toho snaží udělat aféru. Zajímavé je, jak široká koalice se proti Babišovi postavila – od komunistů zcela vlevo až po ODS zcela vpravo, všichni požadují jeho odchod z politiky. I ti nejproblematičtější jedinci typu Kalouska jsou najednou zarputilýomi ochránci politické morálky. Protože, jak už jsem řekl, nezákonné aktivity se zřejmě Babišovi dokázat nedají.

Tu mě napadá jen jedna věta: “Opakem svatého není hříšník ale svatoušek.” Žasnu, kolik takových svatoušků se najednou vyrojilo.

Abychom si rozuměli. Strana nebo hnutí, jak chcete, tedy ANO,  samozřejmě do demokratického politického systému nepatří. Demokratická strana se vyznačuje demokracií zdola, čili členové volí své zastupitele a ti zase svou stranickou špičku. Aby si někdo stranu koupil, určoval své lokální šéfy a ti zase určovali, kdo může ve straně působit je naprosto asymetrický model, který nemá s demokracií nic společného. Ovšem Babiš a jeho strana je produktem stejné frustrace, jako například Trump, Beppe Grillo ale i Emanuel Macron. Ti všichni opustili lůna svých politických stran (Trumpa skutečně není možno považovat za pravého republikána) a založili „nepolitická“ hnutí, tedy hnutí mimo etablovaných politických stran. Nedůvěra lidí k těmto stranám totiž dosáhla maxima a je očividně nezvratná. Příliš dlouho přihlížely obohacování malé skupinky lidí a nezasáhly, buď že toho nebyly schopné nebo že doufaly, že taky něco z té kořisti utrhnou pro sebe. V prezidentských volbách v Rakousku získaly tzv. „velké strany“ tedy sociální demokrati a lidovci dohromady dvacet procent hlasů. Ve Francii 25 procent. Lidé je prostě nechtějí, odmítají je a jsou ochotni volit kohokoliv, kdo nabídne alternativu. Ať je to charismatický dobrodruh typu Macrona nebo bláznivý miliardář typu Trumpa. Nebo tichý hospodář typu Andreje Babiše. Představa, že bohatí nekradou, protože už mají dost, má něco do sebe. Oni nejsou odkázáni na úplatky. Oni podnikají a upravují fungování společnosti a její zákony tak, aby se jim podnikalo lépe. Převádějí tedy ilegální obohacování na zcela novou úroveň – v podstatě na úroveň legální. Jestliže si ovšem svět myslel, že Češi vyřeší na rozdíl od Italů své problémy Babišem tiše a bez křiku, hodně podcenil český smysl pro humor. Zatímco Beppo miluje humor slovní, česká politika přešla k humoru akčnímu. Při něm se zasmějete víc, i když někdy jen přes zuby.

Podivné spojenectví levicového fanatika a obdivovatele čínského komunistického systéme či ruské fašistické diktatury Miloše Zemana s ekonomem a podnikatelem západního typu Andrejem Babišem může spočívat v tom, že jsou oba produkty stejného fenoménu – oné lidské frustrace a proto se i jejich voličský potenciál dost podobá.

Co nelze Babišovi upřít, je, že Česká ekonomika se v posledních několika letech výrazně zastabilizovala a patří v současnosti k nejstabilnějším v Evropě. O hospodářském ročním růstu HDP o 2,9 procenta si můžou ostatní evropské země s výjimkou Německa jen zdát. Nezaměstnanost je nejnižší v Evropě a poprvé po mnoha letech se Česká republika může pochválit přebytkem státního rozpočtu a snižováním státního zadlužení. To vše hovoří pro Babiše. Samozřejmě – podnikatel bohatne více ve fungující ekonomice. Jestliže si sociální demokrati chtějí toto ovoce přivlastnit, měli by se chytit za nos zrekapitulovat, že byli v reformních krocích spíše brzdou a kamenem pod kolem vozu – viz jejich úpravy jinak naprosto potřebného zákona o elektronických pokladnách – s jejich přispěním z něho vznikl paskvil.

To, že ve společnosti vládne představa, že co podnikatel to podvodník, je také jejich zásluha. Oni svým kontrolním bláznovstvím vytvořili podobnou psychózu, která mnohého malého živnostníka položila.  Jejich snaha kontrolovat a kontrolovat je prostě nad tolerancí prostého občana a voliče. Kdyby se byli ujali právě těchto malých lidí, kteří se vlastní iniciativou stávají z příjemce sociálních dávek a příspěvků v nezaměstnanosti platiči daní a dokážou občas zaměstnat i několik dalších lidí, vypadalo by to s jejich preferencemi dost jinak. Jenže Sociální demokracie nedokázala překročit svůj stín – a sklízí za to zasloužené plody a propadá hysterii.

Nesmírně mě pobavil i ministr zahraničí Zaorálek, kterého jsem zatím považoval za rozumného člověka. To když tvrdil v televizi, že Sociální demokracie musí jednat tak, jak jedná, aby „UMOŽNILA FUNGOVÁNÍ VLÁDY AŽ DO ŘÁDNÉHO VYPRŠENÍ FUNKČNÍHO OBDOBÍ.“

Tak z této argumentace se mi skutečně točí hlava. Doufám, že jsem něco nepochopil.

Každopádně je to historie hodná Haška. Tedy ne nočního vlka Michala, ani Dominátora Dominika, ale rudého komisaře, intenzivního pijáka a člena Strany mírného pokroku v mezích zákona Jaroslava. Pokud si on myslel, že hloupost rakouské administrativy začátku dvacátého století není  možno překonat, události o sto let později jeho tezi jednoznačně vyvracejí.

Myslím, že by se vyřádil i dnes.

Bohoušku, tys to posral. To ani Péťa se svou milovanou sekretářkou nebyl pro smích tak jako ty. A i on pochoval svou stranu.

Vzdej to a uvolni místo svému nástupci. Možná dokáže převést tvou stranu v příštích volbách přes pětiprocentní hranici a tím do parlamentu. S tebou se to asi už nepodaří.

Villach


Villach – město s nejvyšší životní kvalitou v Rakousku

Nevím, které všechny parametry se do těchto statistik zahrnují, ale každopádně Villach před několika roky vyhrál soutěž o město s nejvyšší životní kvalitou v Rakousku. ( A ta je sakra vysoká) Ovšem pokud ho člověk navštíví, chce se mu tomu i věřit.

Toto město na řece Drávě v Korutanech má všechno, co správné město mít má.

  • Historii – tu samozřejmě dokážu ocenit především já, člověk ji najde v architektuře a Villach je město skutečně pěkné – k té historii se ještě vrátím. Řeka Dráva se svou zelenou horskou vodou přetíná město na dvě části a dodává mu dodatečné kouzlo. A bezprostředně nad městem se tyčí hrad Landskron, Historické budovy doplňují početné moderní skulptury a spousty květinových záhonů. Na nábřeží Drávy pak imponují hotel Holiday Inn a kongresové centrum. Někdejší hrad, sídlo správce města, je dnes přebudováno na činžovní dům, na nádvoří se ale nachází malé muzeum s historií města – vstup je volný.
  • Blízko k moři – z Villachu je to zhruba dvě hodiny autem k severnímu Jadranu – kamarád Achmat mi vyprávěl, že jezdili s dětmi k moři i na jednodenní výlety.
  • Zdravotní zabezpečení – Villašská nemocnice je jedna z nejlepších v Rakousku a mnohé specializované zákroky zde dělali dřív než v hlavním městě Korutan Klagenfurtu – souvisí to s nekončící rivalitou těchto dvou měst, jak k ní došlo, k tomu se ještě vrátím. Ostatně ve Villachu se narodil zakladatel moderní medicíny Paracelsus.
  • Sport – Villach sice nehraje žádnou roli v rakouském fotbale, zato hokejový klub patří k nejlepší v Rakousku (no dobrá, v Rakousku!) nicméně je ve městě kult a hraje v EBEL lize (kde hraje i Znojmo) důležitou roli
  • Kultura – ne nadarmo se ve Villachu narodil Udo Jürgens, který zde má na břehu Drávy i malé náměstíčko. Kultura valašského fašingu není určitě nic, co by mě oslovovalo, ale město je jí slavné.
  • A kousek za Faakersee se tyčí hradní zříceniny hradu Finkenstein, kde se v hradní aréně pořádají koncerty.
  • Lázně – villašské therme jsou nejslavnějšími a největšími v Korutanech, takže když je špatné počasí, je kam se jít koupat do teplé vody.
  • Jezera v okolí města jsou lákavým cílem – samozřejmě nejslavnějším je Wörthersee, jezero pro milionáře s kasinem ve Veldenu (a Minimundem s miniaturami slavných světových staveb, hodným návštěvy, na jeho východním konci u Klagenfurtu) místní ale milují Faakersee, které je skutečně mnohem útulnější a cenově přístupnější. A v blízkosti města na jeho východní straně je i krásné Ösiachersee.
  • Samozřejmě hory. Hned z Villachu se dá vyjet na Dobratsch, horu, která je díky své úžasné flóře přírodní rezervací. Autem se dá po horské cestě (kde se platí mýto) vyjet až do výšky 1600 metrů a pak je to na vrchol jen procházka (po jedné z cest na vrchol se to dá jet i na kole). Na vrcholu jsou dva poutní kostelíky, německý a slovinský, Korutany byly a jsou totiž národnostně rozdělená země. A jsou odtud nádherné výhledy na Julské Alpy. Díky tomu, že Dobratsch byl vyhlášen za přírodní rezervaci, museli Villašané přeložit své domácí lyžařské centrum na Gerlitzen nad Ösiachersee. Lyžovat se dá ale i na Dreiländereck a ani překrásné lyžařské středisko Nassfeld na rakousko-italské hranici není daleko – autem zhruba čtyřicet minut. I na letní turistiku je Villach velmi dobré místo. Pokud má někdo zájem o opravdu mimořádné zážitky, pak se vyplatí vydat se na hory do nedalekého Slovinska. K výchozímu bodu výstupu na Triglav Alješevu domu se dá dorazit rychle buď přes Karavankentunel (kde se platí mýto) nebo romanticky přes Wurzerpass, tímhle průsmykem jsem jel do Slovinska já. K Mangartu, jinému lákavému cíli v Julských Alpách se dá dostat přes Tarvisio a Passo di Predil – jen horská cesta do výšky 2000 metrů stojí za to. Je široká jen na jedno auto, ale musí se na ni vejít občas i dvě. Aby to bylo napínavější, na pravé straně je sráz dobře tisíc metrů do hloubky a žádná svodidla.
  • A kuchyně. Bez dobrého jídla není dobrá životní kvalita. Korutanská kuchyně se velmi podobá slovenské – Korutanci jsou Rakušané, kteří se jako poslední naučili hovořit německy. Původem se jedná o Jižní Slovany a možná i proto mají sklon nechat se nacionalisticky zmanipulovat. Korutanské „nudel“ tedy pirohy, jsou slavné, ale dostanete zde samozřejmě i vídeňský řízek a je zde přímo nepřeberně italských restaurací a barů –koneckonců je odtud do Itálie nějakých 10 kilometrů. Villach má svůj vlastní pivovar a Villacherbier patří v Rakousku k nejlepším.
  • Dopravní spojení je skvělé. Villach leží na křižovatce A2 a A10 tedy dálnic spojujících západ s východem a sever s jihem, Udine se svými prossutovými slavnostmi je hodinu cesty autem, do Slovinska vede Karavankentunel. A letiště je necelou půlhodinu daleko – v Klagenfurtu.

Villach by tedy měl všechny předpoklady, aby byl hlavním městem Korutan, nikdy se jím ale nemohl stát. To má co do činění s historií města. V roce 1007 daroval totiž císař Jindřich II. (který se i díky tomuto činu dočkal svatořečení) městečko Villach s okolím nově založenému biskupství Bamberk v německých Francích. Zpočátku se Villachu pod touto správou nedařilo špatně. V roce 1066 obdržel právo trhu, v roce 1240 městská práva. Boje mezi Přemyslem Otakarem II, který byl korutanským vévodou v letech 1269 – 1276, a Habsburky se města nedotkly – koneckonců ke Korutanům nepatřilo. Zato mu daly co proto dvě ničivá zemětřesení v letech 1201 a 1348, nicméně se z nich dokázalo vzpamatovat – o tom svědčí jeho dnešní vzhled. Město zůstalo majetkem bamberského  biskupství až do roku 1759, kdy ho za milion zlatých odkoupila Marie Terezie. Villach tedy až do tohoto roku nebyl součástí Korutan, což Korutance přinutilo, aby místo nevyhovujícího St. Veithu, založili po roce 1518, kdy jim toto místo daroval císař Maxmilián I. prakticky na zelené louce nové hlavní město – Klagenfurt – a to zůstalo hlavním městem dodnes, což mu villašané samozřejmě nikdy nemůžou odpustit.

Rivalita těchto dvou měst má v sobě ovšem i mnoho pozitivního a nejen v tom, že se snaží se vyzdobit. Ve Villachu začali například s koronaroangiografiemi (tedy vyšetřením srdečním katetrem) dřív než v Klagenfurtu a udržovali si v tom vysokou kvalitu. Kolega z Wolfsbergu, nejvýchodnějšího města Korutan, mi vyprávěl, jak posílali pacienty na toto vyšetření místo do Klagenfurtu do vzdálenějšího Villachu – jen při průjezdu okolo Klagenfurtu vypínaly sanitky modré světlo a sirénu.

A hokejové derby mezi“Rotjacken“  KAC Klagenfurt a VSV Villach jsou legendární a velmi emocionálně nabité duely.

Možná by to stálo zato, na cestě do Itálie udělat ve Villachu stop a třeba tam i několik málo dní pobýt. Co říkáte?

Ovšem pokud se budete ptát na Vilach, asi vám nikdo neřekne, kde to místo leží. Němci (a tím pádem i Rakušané) vyslovují „v“ jako „fau“, tedy „f“. Pokud tedy zabloudíte, ptejte se kde je Filach. To zná každý.

Marie Terezie – panovnice reformátorka a její muži


Letošní rok se v Rakousku ponese ve jménu Marie Terezie, od jejíhož narození uplyne 13. května 300 let.  Mezi únorem a listopadem tohoto roku se pořádá hned několik výstav k životu a dílu této velké panovnice. ORF natočilo s velkými finančními náklady i film o jejím životě. Na její počest vydávají společný známkový aršík Rakousko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko a Ukrajina (Česko a Slovensko se na tom překvapivě nepodílejí).

Maria terezia znamka

Možná jste si všimli, že jsem se vyhnul slovu císařovna, udělal jsem to úmyslně. Marie Terezie totiž nikdy císařskou korunu nenosila, i když se tímto titulem ráda nechávala oslovovat. Ale to není jediný rozpor v její osobnosti.

Na jedné straně prosazovala pokrok, na druhé její zákoník Constitutio Criminalis ( z roku 1769) dovoluje a dokonce doporučuje nejstrašnější mučení. Jen malý citát: „Žena má být při své popravě přivedena na obvyklé popraviště, její oba prsy jí mají být rozžhavenými kleštěmi vytrženy a poté má být zbavena života mečem.“

Snažila se o ekonomické reformy, ale na druhé straně vydala 22. prosince 1744 dekret o vyhnání Židů z Čech. Protože to bylo v zimě a císařovna se nenechala obměkčit ani pražskými křesťany, zemřely na zledovatělých cestách stovky Židů. Praha ztratila jedním dnem čtvrtinu svého obyvatelstva. Teprve o tři roky později svůj dekret dost neochotně a jen částečně zrušila. I Židé žijící ve Vídni museli platit takzvanou „toleranční daň“, čímž chtěla panovnice dosáhnout, že ve městě mohli zůstat jen ekonomicky úspěšní Židé. Stejně tak se snažila zbavit protestantů, i když představovali nejefektivnější složku obyvatelstva. Špiclování a provokace k odhalení „skrytých kacířů“ byly na denním pořádku a odhalení jinověrci byli nelítostně i s rodinami odsouváni zejména do Sedmihradska a do Banátu – tedy do vylidněných, od Turků před nedávnem získaných území. Bez ohledu na to, že taková deportace 10 000 moravských protestantů zanechalo v hospodářství země nezhojitelné rány. Ostatně největší české selské povstání, potlačené v bitvě u Chlumce nad Cidlinou roku 1775 spadá do období její vlády.

Byla matkou 16 dětí, ale neváhala obětovat kteroukoliv ze svých dcer politickým cílům. Nejhrozněji to postihlo Marii Karolínu, která se musela provdat na matčin příkaz za primitivního a surového neapolského krále. Ale i svatba její nejmladší Marie Antonie, kterou známe z dějin jako Antoinettu, byla vynucena politickým kalkulem, a jak víme, nedopadlo to dobře.

Toužila po míru, ale přesto vedla dvě zničující války, které vyplnily 15 let jejího panování a uvrhly její poddané do nepředstavitelné bídy.

Těch protikladů bychom našli ještě mnoho, v podstatě jsou ale všechny vysvětlitelné. Marie Terezie patřila ještě do doby baroka, ale přesto tuto dobu markantně měnila svými reformami. Tyto reformy ale nebyly vedeny ve smyslu osvícenství, jak to pak dělal její syn Josef (se kterým měla proto celé roky hektické spory) nýbrž prostým pragmatismem. Ideologicky byla Marie Terezie ještě plně zakořeněna v době pronásledování čarodějnic a bigotního katolictví, její úřad panovnice ji ale nutil provádět změny, které tento systém narušovaly a bouraly. Nejmarkantnějším příkladem je zřejmě zákaz činnosti Jezuitského řádu v roce 1773, i když ji Jezuité vychovávali.

Marie terezie I

Marie Terezie byla příkladem člověka s neobyčejným politickým talentem, ale současně člověka bez jakéhokoliv politického vzdělání. To vysvětluje skoro vše. Vzdělání se jí nedostalo prakticky žádného. Její otec Karel VI. v intencích starého myšlení považoval vzdělání žen za škodlivé. Tvrdilo se, že nadměrné vzdělání není ženský mozek schopen zvládnout a toto je pak důvodem k hysterii a jiným chorobám. Proto se Marie Terezie směla naučit francouzsky a španělsky (to proto, aby mohla v těchto jazycích se svými urozenými přítelkyněmi u kávy klábosit) ale jinak byla držena od jakéhokoliv vzdělání na hony daleko. Nenaučila se nikdy ani pořádně německy, uměla hovořit jen tím nejdivočejším vídeňským dialektem a překlad její korespondence do spisovné němčiny způsobuje ještě dnes germanistům i historikům bolesti hlavy a vyžaduje nejméně rok studijního pobytu ve vídeňských hospodách.  Legendární je její výkřik ve vídeňském divadle, když se dozvěděla, že se jí narodil první vnuk (pozdější císař František II.)  “Poldi hot e bua”, což by ve spisovné němčině znělo “Leopold hat einen Sohn.”

O matematice, geografii, či dokonce diplomacii nemůžeme ve vzdělání budoucí panovnice vůbec mluvit.

Byl jsem sám překvapen, když jsem se dočetl, že takzvaná „Pragmatická sankce“ Karla VI. byla vydána v roce 1713. Ve škole jsme se učili, že tento dokument byl vydán proto, aby zabezpečil dědictví Marii Terezii v říši jejího otce, když už bylo jasné, že Karel VI. se mužského potomka s největší pravděpodobností nedočká. Jenže Marie Terezie se narodila v roce 1717. A po ní přišly na svět ještě dvě její sestry Marie Anna v roce 1718 a Marie Amálie v roce 1724 (ta ovšem zemřela už jako šestiletá). V čase vydání „Pragmatické sankce“ bylo Karlovi 28 let a byl určitě přesvědčen, že mužského potomka zplodí.

V Pragmatické sankci šlo o něco plně jiného. Pokusím se to vysvětlit. Karel měl být původně španělským králem. Poté, co poslední král španělské habsburské větve Karel II. v roce 1700 zemřel, měl Karel nastoupit na jeho místo. Jeho příchod do Španělska podráždil Francii která si na zemi na Pyrenejském ostrově už dávno brousila zuby a vedl k čtrnáctileté válce „O španělské dědictví“. Karel by se možná na trůně byl udržel, kdyby v roce 1711 nezemřel jeho bratr císař Josef I. (Zdolala ho epidemie černých neštovic, které byly metlou osmnáctého století a předešly tak syfilis, na kterou císař trpěl taky). Pokusy spojit španělskou a německou říšskou korunu na jedné hlavě selhaly. Katalánci slaví dodnes Diadu, jejich národní svátek 11. září 1714, kdy byla Barcelona jako poslední město věrné Karlovi a Habsburkům po úporném hrdinném odporu dobyta francouzskými jednotkami. Španělsko si pro sebe získali Bourboni (a drží ho dodnes) a Karel se musel spokojit s územím, nad nímž vládl jeho bratr a před ním jeho otec Leopold. A když se na to své dědictví podíval, dostal novopečený císař Karel záchvat zoufalství. Místo sjednoceného Španělska ohraničeného na severu Pyrenejemi a z ostatních stran mořem (od roku 1668 existovalo na západě zase samostatné Portugalsko, které ale španělského suveréna nezajímalo) měl vládnout nad územím, které se tomuto celistvému útvaru nepodobalo ani náhodou.

Karel VI

Habsburkové drželi císařskou římskou korunu nepřerušeně od roku 1440. Jenže kromě této koruny římského císaře, která se stávala stále více jen symbolickou funkcí (a roku 1804 definitivně zanikla) vládli Habsburkové ještě nad svými vlastními državami, kde byli přímí suveréni a kterážto území získávali válkami, koupí či vhodnými sňatky. Zde byli bezprostředními vládci a správci, jenže tato území tvořila nehomogenní ostrůvky i větší plochy rozprostírající se napříč Evropou. Byla to království, vévodství, hrabství různé marky i maličká území takzvaného „Předního Rakouska“ v jižním Německu. Patřilo sem tedy vedle samotného dnešního Rakouska (bez Salcburska, které bylo připojeno až v roce 1815) Uherské království s Chorvatskem a Dalmácií, Země české koruny se Slezskem ale už bez Lužice, kterou zašantročil Ferdinand II., dnešní Belgie, Lucembursko (nepoměrně větší než to dnešní), Milánsko,  Parma a Toskánsko. A pak ona další roztroušená území v Německu. Ta území se lišila nejen jazykem obyvatelstva, ale i politickými systémy, vedle monarchisticky ovládané Belgie to byly stavovské monarchie jako právě ta naše či prakticky neovládatelná území někdejších italských komun. Pragmatická sankce měla z těchto roztroušených a nehomogenních území vytvořit jeden celek, podléhající jednomu panovníkovi a jeho titul měl být dědičný (a pro jistotu zde byla zasazena i klauzule o dědičnosti po ženské linii).

Pragmaticka sankce

Samozřejmě bylo touto dědičností myšleno jen ono území podléhající přímo habsburské vládě, ne císařská koruna. Že by nad jeho zeměmi měla vládnout jeho dcera, Karla nikdy ani nenapadlo. Když už bylo jasné, že se mužského dědice nedočká, věnoval se plně výchově svého zetě Františka Štěpána Lotrinského – Marie Terezie byla pouze důvod, proč měl František nad habsburskými državami vládnout. Že by byla žena schopná vlády, si tehdy nemyslel v Evropě vůbec nikdo (i když existovaly precedensy z Anglie či Ruska, ale jedno bylo na ostrově – Angličané byli vždycky tak trochu jiní, to ostatně dokázali i minulého roku svým Brexitem, a Rusko bylo beznadějně daleko a k Evropě se – zatím – ani nepočítalo). Právě to měla Marie Terezie rozhodujícím způsobem změnit).

Proto v okamžiku, kdy Karel VI. poněkud nečekaně 20 října 1740 zemřel na otravu houbami, objevilo se nespočetně zájemců, kteří si brousili zuby na habsburské državy. Francouzi chtěli Belgii a Lucembursko, eventuálně i Milánsko, Bavoři Rakousko samotné, Sasové České království a Prusové Slezsko. Pouze uherskou korunu Marii Terezii nikdo nezpochybňoval – těžko říct, proč se o tuto svůdnou korunu nebyl nikdo ochoten ucházet.

První zaútočil Friedrich II. Pruský. Bez vyhlášení války obsadil Slezsko. Vůbec nepochyboval, že se habsburské državy rozpadnou a nechtěl přijít pozdě. Jeho drzost šokovala Evropu jen na chvíli, vzápětí se už všichni hrnuli k bohatě prostřenému stolu a chtěli na dědictví Karla VI. hodovat. Že se jim někdo postaví na odpor a že to bude dokonce žena, s tím nikdo nepočítal. František Štěpán se totiž ukázal jako naprosto neschopný zvládnout danou situaci, komando musela převzít jeho manželka.

Marie Terezie oplývala vždy temperamentem. Rézi, jak jí v mládí říkali, byla velmi půvabná dívka s blond vlasy, nebesky modrýma očima a tehdy ještě štíhlou postavou. Na každém plese byla poslední, kdo bál opouštěl a tancovala až do rána. Že si mohla za muže už v pouhých osmnácti letech vzít muže, do kterého byla opravdu zamilovaná, její temperament neumenšilo, ostatně povila mu šestnáct dětí a to mezi svými vladařskými povinnostmi a ve velmi těžkých časech.

Frantisek stepan

Možná by se byla Habsburská říše skutečně rozpadla. V roce 1741 bylo Slezsko pevně v pruských rukou, Sasové obsadili Čechy a Prahu, Bavoři spojení s francouzskými jednotkami dobyli Linec a táhli na Vídeň. Marie Terezie se mohla opřít jen o Uhry, kteří ji kavalírsky v zdánlivě ztraceném boji neodepřeli podporu, když je v Bratislavě s právě narozeným Josefem na rukou prosila o pomoc. (Podobně se zachovali v roce 1866 k císařovně Sissi – Maďaři prostě nedokážou odepřít pomoc ženě v tísni) Tehdy ale udělal fatální chybu Friedrich II. Svého už dosáhl, zabral nejbohatší rakouskou provincii a na trůně v Praze mu byla milejší ženská, o jejíž „neschopnosti“ při svém známém opovrhování ženami nepochyboval (zda byl Friedrich II. homosexuál či zda skutečně utrpěl při prvním slezském tažení zranění, které mu znemožňovalo sexuální styk s nimi, není dodnes jasné – že je považoval za hloupé, je ale všeobecně známé), než saský kurfiřt. Uzavřel tedy s Rakouskem separátní mír. Tím získala Marie Terezie možnost dobýt zpět své české a rakouské državy.  Trvalo to ještě celých dalších sedm let, než byl v roce 1748 konečně uzavřen mír, který potvrdil její nároky na země jejího otce Karla – s výjimkou Slezska a italských provincií Parma, Piazenza a Guastalla, které odstoupila Savojsku za pomoc proti Francii. Habsburská říše byla zachráněna, nastal čas zemi reformovat.

Právě onen osmiletý válečný konflikt odhalil slabost onoho soustátí v plné nahotě.

  • Země byly stavovsky řízené, což v praxi znamenalo, že každý šlechtic si dělal, co chtěl a odmítal poslouchat centrální moc, která ostatně ani neexistovala – protože neexistoval úřednický aparát. O nějaké centrální moci, jakou ve Francii zavedl Ludvík XIV., nemohlo být ani řeči.
  • Armáda byla zastaralá a neorganizovaná. Podle vzoru ještě z třicetileté války byl každý plukovník, který si naverboval svůj pluk, i jeho velitelem a nepodléhal žádnému centrálnímu velení. Vzdělání důstojníků bylo nulové, prostě stačilo mít peníze, naverbovat si jednotku a člověk jí velel. Jestliže to stačilo na Turky – díky géniovi vrchního velitele Evžena Savojského – nemohlo to stačit na skvěle vycvičenou pruskou armádu. Ostatně Evžen Savojský už v roce 1736 zemřel, což vedlo k tomu, že Rakousko dokázalo prohrát i s Tureckem a v roce 1739 se muselo vzdát severního Srbska a Valašska, které kdysi princ Evžen dobyl.
  • Daně se prakticky nevybíraly, protože jejich vybírání musely povolit stavy daných zemí a ty se držely hesla, že bližší je košile než kabát.
  • Vláda, kterou 23 letá Marie Terezie zdědila, se podobala ústřednímu výboru komunistické strany Sovětského svazu v osmdesátých letech minulého století – bylo to shromáždění gerontů. Oněch 6 ministrů, které nová panovnice ve vládě svého otce našla, čítalo dohromady 416 let.
  • Hospodářství bylo mimořádně neefektivní, výnosy z polí minimální, nevzdělaní sedláci byli povinni k takzvané robotě, tedy nucené práci na polích svého pána, kterou samozřejmě flákali, a na vlastní pole jim nezbýval čas – ostatně jim bylo zakázáno prodávat vlastní výrobky.
  • Průmyslová produkce byla ještě stále vázána pravidly cechů, manufakturní výroba existovala snad jen ve Slezsku, právě proto měl pruský král o toto území takový zájem.

Co s tím vším měla mladá panovnice dělat? Zejména, když se její muž projevil sice jako nadaný finančník (hospodářské otázky svěřovala výhradně jemu) ale jinak jako naprosto neschopný vládce, který se raději věnoval svým vědeckým koníčkům, než politickým zápasům. V roce 1745 se ovšem stal po smrti bavorského Karla VII. císařem, mohl tedy nosit onen prázdný symbol a byl teď formálně nadřízený své manželce, která byla vládkyní v dědičných zemích – kde byl on jen princ regent tedy něco podobného jako dnes princ Filip v Británii. Že si Marie Terezie do věcí vlády ve „svých“ zemích od císaře, i když se jednalo o jejího manžela, nenechala mluvit, je dobře známo. Tento dualismus byl až dojemný, kdy císař i panovnice měli v Hofburgu oddělené oficiální místnosti a udělovali samozřejmě oddělené audience podle svých titulů a povinností. Můžete hádat, o které audience byl větší zájem.

Marie Terezie měla mimořádný talent pochopit naléhavost a potřebu změn a měla neuvěřitelně dobrý čich na lidi, kteří tyto změny byli schopni prosadit. Kteří měli vzdělání, jež ona neměla. Jestliže si pak takového ministra zvolila, stála za ním plnou vahou své autority, i když byl nenáviděn, i když se proti němu intrikovalo a pomluvy či obvinění nabíraly nezvládnutelné rozměry. Panovnice se jimi nenechala zviklat, ani jednoho ze „svých“ mužů nenechala padnout. Pokud onen člověk, kterého si vybrala, jednal v intencích, které si předsevzala, byl nedotknutelný a měl volnou ruku pro vše, co dělal. I když se samozřejmě pak nemohl objevit na vídeňském plese, protože by ho přítomní vypískali. Marie Terezie si vybírala muže, kterým taková diskriminace nevadila, kteří byli ochotni pro moc obětovat vlastní popularitu a dokonce byli ochotni vzdát se i vlastního obohacení (v dnešní době naprosto nepředstavitelné, že?) Ona jim pak kryla záda svou popularitou u prostého lidu. Jednalo se tedy o podobnou strategii, kterou kdysi používala anglická královna Alžběta I. Díky lásce prostého lidu nemohli její protivníci nic dosáhnout, protože se vždy mohla na proletariát obrátit. Marie Terezie vždy vystupovala jako lidu blízký panovník – už jen pro její hrozný dialekt ji Vídeňáci milovali. Zpřístupnila lidu někdejší císařský lovecký revír Prater – protože ona lovu stejně neholdovala a vášnivý lovec František Štěpán se nezmohl na protest. Stejně tak byly veřejnosti zpřístupněny i zahrady v Schönbrunnu, ze kterého vybudovala svou letní rezidenci (ale bez toalet, jak s úžasem zaznamenal o dvacet pět let později Napoleon, když obsadil Vídeň a marně hledal v zámku místo, kde by vykonal svou potřebu – tak daleko zase modernismus panovnice nešel). I jinak dávala stavět ráda nové stavby, což přinášelo pracovní místa. I když sama ještě plně barokní osoba (v pozdějším věku i postavou) její dvorní architekt Nicolaus Pacassi byl představitelem modernějšího rokoka a císařovna to akceptovala (už proto, že barokní styl jejího otce zruinoval státní finance a ona byla ve všem pragmatička – stavěla, když na to měla) – jen svůj náhrobek u kapucínů si nechala zhotovit zcela v barokním stylu (aby se jí tam jednou dobře odpočívalo, jak k tomu podotkla). Pruský velvyslanec o ní psal do Berlína, že: „vášnivě ráda dává stavět, i když sama nemá o architektuře ani ponětí.“ Tak to s ní bylo ale ve všech oblastech panování a všude měla úspěch. Právě proto, že odborníkům do jejich práce nemluvila, a když, tak jen v hrubých rysech.

Maria Theresia

Reformou armády pověřila Leopolda hraběte Dauna. Z jejího podnětu byla ve Vídeňském novém městě založena vojenská akademie (která existuje dodnes) pro vzdělání důstojnického sboru. Od teď už nerozhodoval v obsazování důstojnického sboru původ či majetek, ale schopnosti – samozřejmě že to naráželo v šlechtických kruzích na odpor, ale Daun se uměl prosadit. Ignoroval poznámky, že se ke své funkci prospal – oženil se totiž s dcerou hraběnky Fuchsové, vychovatelky Marie Terezie a její nejbližší důvěrnice. Když musel Friedrich II. v druhé válce o Slezsko (takzvaná „koalice tří sukní“, kdy se proti němu spojily Marie Terezie, ruská carevna Alžběta a madame Pompadour, kterou poslouchal na slovo francouzský král Ludvík XV.) čelit rakouské armádě, volal zděšeně: „To jsou úplně jiní Rakušáci, než jaké znám!“ A odnesl si zničující porážky u Kolína či u Hochkirchenu. Kdyby jej nezachránila smrt carevny Alžběty, bylo by Slezsko opět rakouské a Prusko by možná nebylo vůbec. Koneckonců byl už Berlín obsazen ruskými vojáky.

Tehdy Friedrich pochopil i svou chybu, kdy rakouskou panovnici na začátku její kariéry tak bezostyšně podcenil a ulevil si povzdechem: „Konečně sedí ve Vídni na trůně po dlouhých desetiletích pořádný chlap. A nejhorší na tom je, že ten chlap je ženská.“

Reformu vzdělání dostal na starost Johann Ignác Felbinger. Marie Terezie nebyla pro nějaké přílišné vzdělání obyvatelstva – v tom měla stálý konflikt se synem Josefem. Myšlenky osvícenství jí byly naprosto odporné, jejím brněním byla katolická víra. Ovšem pragmaticky došla k závěru, že vzdělaný sedlák, který umí aspoň trochu počítat a číst, je efektivnější, než sedlák, který to neumí.  Proto zavedla povinnou školní docházku pro „DĚTI OBOJÍHO POHLAVÍ“, ovšem měly se učit jen tolik, aby nepoznaly „bídu svého postavení a nepokoušely se to změnit“. Vzdělání je mělo vést hlavně k prohloubení zbožnosti. V zájmu rozvoje vzdělání se nebála vzít si příklady z protestantských zemí, kde bylo vzdělání na mnohem vyšší úrovni než v zemích katolických – což ovšem nijak neotřáslo jejím přesvědčením, že jedinou pravou vírou je ta katolická. I Felbinger byl Prus a protestant. V roce 1774 konečně vyšel zákon „Všeobecný školní řád pro německé normální- vyšší a triviální školy“. Přičemž ono německé znamenalo odklon od vyučování v latině, jak bylo až do té doby pravidlem.

Vybudování byrokracie, tedy úřednictva, si vzal na starost Fridrich Vilém hrabě Haugwitz.  Jeho státní reforma mu přivodila nehynoucí nenávist šlechticů všech habsburských zemí, protože je připravil o jejich privilegia a nahradil je systémem úředníků, podléhajících ústřední moci.  Byl konec s dobami, kdy šlechta a klérus nemuseli platit daně, teď odváděli 18,75 procent ze svého zisku. Sedláci platili podle výměry půdy, proto existoval od roku 1748 Tereziánský katastr. Jak vysoko Marie Terezie Haugwitze hodnotila, o tom svědčí její věta: „On sám přinesl státu místo chaosu pořádek.“ „Za prosperitu mého státu děkuji jen jemu a jeho návrhům.“

I za ono legendární první sčítání lidu v Čechách a na Moravě v roce 1751 vděčíme Haugwitzovi – samozřejmě za tím byla snaha vybírat efektivně daně – což se mu k nelibosti jeho poddaných skutečně i dařilo.

Zavedení měnové reformy v roce 1750 se slavným mariatereziánským tolarem byl další krok k stabilizaci rozvrácených státních financí, o které se ale vzorně staral František Štefan a dokázal je dát do pořádku, což se ještě v roku 1740 zdálo nemožné.

Zdravotnictví se věnoval Gerard van Swieten. Pocházel z Holandska, kde to měl jako katolík dost těžké a proto rád přijal nabídku místa osobního lékaře Marie Terezie. Byl povolán v roce 1744 do Bruselu, aby zachránil sestru Marie Terezie Marii Annu, která měla potrat. Sice se mu život arcivévodkyně nepodařil zachránit, Marie Terezie k němu ale získala důvěru a povolala ho do Vídně. On se jí odměnil reformou výuky medicíny na vídeňské universitě, kterou dostal na nejvyšší evropskou úroveň. Ostatně Marie Terezie byla v tomto směru až překvapivě moderní., Prosazovala například tehdy naprosto nové očkování proti černým neštovicím – šlechtické rodiny, které se nechaly očkovat, mohly za tímto účelem prožít víkend na jednom z jejích zámků – pobyt „all inklusiv“.

Díky moderním medicínským metodám se skutečně podařilo potlačit obávané epidemie, které decimovaly v pravidelných intervalech obyvatelstvo a tak bylo poprvé docíleno vysokého populačního růstu.

Právní reformou se zabýval Joseph von Sonnenfels. Určitě nebylo snadné sjednotit naprosto rozdílné právní systémy zemí od Sedmihradska až k francouzským hranicím, které vyrůstaly ze zcela rozdílných tradic. Tento konvertovaný Žid to neměl s císařovnou úplně snadné. Několikrát upadl v její nemilost, zejména proto, že neúnavně kritizoval mučení při výsleších a relativizoval trest smrti. Nakonec se mu ale podařilo zmodernizovat právní řád a mučení bylo definitivně odstraněno v roce 1775.

Hlavou vlády Marie Terezie byl kancléř Wenzel Anton hrabě Kaunitz – Rietberg, později povýšený do knížecího stavu. Zastával úřad kancléře celých 41!!! let, sesadil ho z něj až následník Marie Terezie Josef II. On řídil zahraniční politiku, neúnavně cestoval ( zatímco Marie Terezie Vídeň prakticky neopouštěla – moře viděla v životě jen jednou v Livornu při cestě do Toskánska v roce 1739). Kaunitz stál za budováním koalic, které pomáhaly křehkému mocnářství přežít. Dokázal uzavřít separátní mír s pruským králem a pak dát dohromady onu „koalici tří sukní“, která Prusko bezmála zničila. Byl to skvělý diplomat, používal bez jakýchkoliv skrupulí machiavelistické metody vlády, císařovna mu ráda odpustila jeho hypochondrii a mnoho dalších extravagancí – byl to on, kdo zakotvil její říši pevně ve víru evropské politiky.

Marie terezie iI

Marie Terezie vstoupila do dějin jako panovnice reformátorka. Její reformy ovšem nebyly hnány žádnou ideologií, ale pouze čistým pragmatismem.  Ideologii jim propůjčil až Josef II. Ideologií Marie Terezie byl bigotní katolicismus a její reformy byly jejímu přesvědčení dokonce částečně v protikladu  – proto například i onen její dodatek, že se lid má vzdělávat, ale ne zase příliš, aby nepoznal bídu svého postavení a nechtěl se bouřit. Marie Terezie byla tedy osobou a vládkyní na přelomu dvou historických období, bála se sice opustit dobu starou, ale otvírala už dveře době nové, prostě proto, že ji k tomu nutila politická realita, kterou svým skvělým politickým instinktem byla navzdory chybějícímu politickému vzdělání schopna pochopit.

V roce 1780 předávala svému synovi (který nosil od roku 1765 korunu římského císaře a byl tedy v podobné pozici jako předtím jeho otec) zkonsolidovaný stát, rostoucí politicky i ekonomicky a připravený na další modernizaci a příslušné reformy, které pak její synové Josef a Leopold už v duchu osvícenství mohli zrealizovat. Toleranční patent byl pro Marii Terezii nemyslitelný a musel čekat až na její smrt. Stejně tak zrušení nevolnictví, protože si nedovedla představit, že by sedláci s nově nabytou svobodou uměli i zacházet.

Až smrt Leopolda II. v roce 1792 zastavila tento pozitivní vývoj. Za Františka II. se Rakousko znovu začalo propadat do zaostalosti, z níž se už nemělo vzpamatovat. Po více než sto letech stagnace pod neschopnými panovníky, kteří bohužel nezdědili talent své pramáti, se pak říše vytvořená Pragmatickou sankcí Karla VI. a jeho pravnukem Františkem I. povýšená v roce 1804 na Císařství rakouské v roce 1918 rozpadla.

Zahrádka a jaro


Nevím, jak Číňané na své přísloví přišli. Prý, chceš-li být šťastný celý život, staň se zahradníkem.

Dobrá, nepopírám, že zahrádka dokáže člověku přivodit šťastné okamžiky, ale jsou to chvíle draze vykoupené. Je to trochu jako v manželství. Ovšem zahrádka je manželka náročná, finančně i časově. Chce být obletována, uctívána, ošetřována a krášlena. Na náklady člověk nesmí koukat, pokud chce, aby byla skutečně krásná. A kytičky a stromky jsou jako děti, stále se člověk musí bát, že se jim něco stane, že onemocní nebo dokonce umřou. Kromě toho se odmítají chovat podle mých pokynů. Čili, ať se na to dívám z jakékoliv perspektivy, zahrádka je něco, co člověk miluje a co ho přivádí k šílenství. Protože, stejně jako jeho nejbližší ví, že si to může dovolit.

DSC_0146

Přišlo totiž jaro. A jaro je obdobím, kdy člověk zjišťuje škody, které napáchala zima. Nutno říct, že velké. Letošní zima byla podivná. Celý leden visela nad jižním Štýrskem hustá vrstva mraků, sluníčko jsme celý měsíc neviděli a teploty byly permanentně hluboko pod bodem mrazu. Naopak v únoru a březnu se tak oteplilo, že jsme přes rekordně studený leden měli přece jen o půl stupně teplejší zimu než vloni a březen byl nejteplejší v historii. Prý za to může globální oteplení, ale kdo ctí a miluje Donalda Trumpa neboli Doníka (jak mu láskyplně říká jeho bývalá tchýně Zelníčková) nebo Václava Klause ví, že to je všechno výmysl, nesmysl a útok zelených fanatiků na podstatu fungování tržní společnosti.

Pro mě znamenalo toto neexistující globální oteplení hluboký zásah do peněženky a nejednu slzu. Tahle proklatá zima zanechala v mé zahrádce zničující stopy.

Nejvíc to odnesla bobkovišně. Protože jsem ji bohužel zasadil na nesprávném místě (o důvodech jsem už psal) je ohrožena v zimě ranním sluncem – po mrazivé noci dokáže přímé ranní slunce bobkovišni spálit – to se mi stalo první zimu po jejím zasazení. Od té doby ji na zimu zahaluji, aby se na ni sluníčko nedostalo. V únoru mi začalo být nápadné, že pod svým obalem hnědne – myslel jsem si, že potvora slunce se přece jen přes tenkou látku dostalo a lístky spálilo – bylo ostatně hodně intenzivní. Když jsem ochrany sejmul, skoro jsem omdlel. Nebylo to slunce, byla to plíseň. Bojoval jsem s ní celý minulý rok a po nespočetných postřicích jsem se naivně domníval, že jsem zvítězil a že v zimě mráz plíseň zničí – zejména, když trvá nepřerušeně celý měsíc. Opak byl pravdou. Plísni zima nesmírně vyhovovala. Zřejmě jako i ona látková ochrana. Rozrostla se a napadla prakticky všechny listy. Mně zůstaly oči pro pláč. Když jsem hnědé listí odstranil, nezůstalo skoro nic. Teď trčí k nebi vyčítavě holé větvičky a já jen můžu doufat, že se moje milovaná bobkovitě, která tvoří v zahrádce rozhodující faktor krásy, ještě olistí.

Jahody to vzdaly taky. Možná proto, že už jsem je měl několik let. Na jaře z nich zůstalo jen suché listí bez známek života. Musel jsem je vyměnit, což ovšem nezpůsobuje žádný velký stress – jahody nejsou pro okrasu ale nato, aby produkovaly ovoce – tedy pryč s nimi, když nerodí.

Co ovšem s mou růží za domem? Je to nezmar, kterého jsem zasadil na stinnou stranu domu hned, když jsme se do nového domu nastěhovali, tedy před dvanácti lety. Už byla jednou odepsána. Před několika lety jsem se ji chystal vykopat, jenže když jsem k ní přišel s motykou a lopatkou, našel jsem úplně u země několik malinkých lístků – z nich pak růže vyrostla znovu a opět několik let kvetla. Letos vypadá stejně bezútěšně jako tehdy, když jsem ji už prohlásil za mrtvou – snažím se vydržet s nervy, ostatně tehdy taky začala vypouštět lístky až v květnu.

Pichlavé stromky před vchodem najednou v rámci přivítání jara zhnědly. Celou zimu se tvářily radostně a zeleně, když přišla první tepla, ukázaly pravou barvu. Už jsou na smetišti, jejich zradu jim tak hned neodpustím. Nač jsem je celou zimu zaléval?

A samozřejmě přichází invaze mravenců. V mé kořenové zahrádce jsem objevil celé velké mraveniště plné červených mravenců – znáte je, to jsou ti, co trápili Ferdu Mravence a prodali ho do otroctví. Proto s nimi nemám slitování, zejména, když jsou jich tisíce (zatím, v létě přijdou miliony) Nasypal jsem na ně návnadu, urazili se a odešli. Doufám, že ne pro posily.

Je třeba se připravit na nové provokace sousedova kocoura, který nejen kálí a močí na mém trávníku, ale slaví i divoké párty každou noc na střeše mého auta. Baldrián zimu přežil, ovšem jak už jsem psal, ta potvora na baldrián prostě kašle. Kopřivěnka psí zimu nepřežila – jedná se o jednoroční rostlinu a starší rostliny jsou prý stejně nevzhledné. Asi koupím novou. Nicméně vloni moc nepomohla ani ona, té bestii kocouří se prostě u nás líbí a nechce si nechat vymluvit, že to není jeho rajón. Když k nám posledně  přijela návštěva, vyprávěl mi kamarád Ali (Alois), že na cestě k nám jen tak tak stačil zabrzdit, protože mu před auto vběhla velká kočka. Popis souhlasil. Vyrazily mi slzy. Proč má Ali tak dobré brzdy?

Už se byl představit i náš kos domácí. Zatím bez partnerky. Přistihl jsem ho, když vyzobával z trávníku nějaké broučky a očividně mu moc chutnali. Choval se trochu nesměle, zřejmě v důsledku našich kontroverzí ohledně jeho loňského bydlení. Znovu jsem ho upozornil, že ho vidím rád, že se může ubytovat na střeše domu na garáži nebo v kterémkoliv stromě, ale V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ ne nad vchodem do domu. Nesměle přikývl a řekl, že to vyřídí paní kosové. Doufám, že má v tom vztahu aspoň poradní hlas.

Zato mým tujím se dařilo až příliš dobře. Zvětšily se a rozšířily, i když to mají přísně zakázáno. Prostě každý si dělá, co chce, ty kytky jsou skoro jako lidi. Ostříhat je, to byla fuška, kterou jsem si odnesl bolestmi svalů na celý týden. Prostě nesčetněkrát po žebříku nahoru a po žebříku dolů – nic pro starého pána. Nicméně se podařilo dát jim přijatelnou frizúru a poté odvézt 150 kilogramů odřezků. Chovají se jako muslimové ve Francii – je jich hodně a jsou velké, nebojí se tedy, že bych je mohl dát vytrhat a odvést. V čemž mají pravdu, takové opatření si nedokážu ani představit.

Krásně rozkvetla sakura, ta mě potěší každý rok, asi je jí mně líto. I magnolie za domem se snažila, aby mě udělala šťastným. I levandule přečkaly zimu v dobrém stavu, na rozdíl od mého zetě, kterému všechny chcíply. Nevím proč, stará se o svoji zahrádku stejně láskyplně jako já. Moje levandule se už rozrůstá novými větvičkami. Ona  – věřte či nevěřte – existují i hodná dítka. Nevím, co si mám myslet o libečku. Během několika dní vyrostl v obra a ohrožuje všechny ostatní rostliny v jeho okolí. Problém je, že se u nás vývary, zejména hovězí, do nichž by se hodil, nevaří – můj internista mi je přísně zakázal. Žaludek, dna atd. znáte to. Takže co s ním, potvorou přerostlou? Sousedka poradila, že se hodí i do salátů. Takže budeme jíst holt saláty.

Trávník přečkal zimu překvapivě dobře, podstatně lépe než v minulých letech, zřejmě mu tedy studená a vlhká zima bez slunce prospívá. Několik posledních drzých pampelišek jsem hravě odstranil, samozřejmě začal řádit popenec, jeho krásné kvítky jsou ovšem léčivé a tak se už suší. Ještě netuší, že mu přitne. Trávník bude totiž třeba vertikutovat. Jak už jsem psal, když padne slovo vertikutace, zapomene můj syn, kde bydlíme. Nedivím se mu. Vertikutátor nevlastním, kupovat mašinu, kterou potřebujete jednou do roka a která se permanentně kazí, považuji za neefektivní. Bohužel se mi vypůjčený stroj nevejde do kufru auta, pročež jsem se poslední roky snažil vertikutovat ručně. Poté, co mě to stálo minulý rok problémy s ramenními klouby a naprosté vyčerpání, objednal jsem na tento rok zahradníka. Měl by přijít. Ovšem jak mu řekl v telefonu – jeho vertikutátor se pokazil (jaké překvapení!) a je v opravě. Zda se opravit podaří je zatím nejasné. Jako celá budoucnost.

Poslední zpráva – vertikutovat se nebude, prý je vlhko a větrno. Náhradní termín zatím nejasný. Nevím, zda má popenec nějaké kontakty nahoru ke svatému Petrovi, jeho likvidace se zatím odkládá. Jak víme, zahradníci jsou stejně nespolehliví jako počasí. Prostě se mu dokázali přizpůsobit.

Aby bylo jasné, Eszter, samozřejmě že mou zahrádku stále miluji. Miluji ostatně i mou manželku. Ale někdy je to pořádná fuška.

DSC_0147

Kdo tráví lidi v Sýrii sarinem?


Není to v této syrské válce poprvé, kdy se podobná zvěrstva dějí. Ale poprvé se mi skutečně zatajil dech, když jsem o tom slyšel.

Onen plynový útok před několika lety byl vcelku průhlednou provokací protiassadovských povstalců, kteří chtěli vyprovokovat zásah tehdejší Obamovy administrativy a doufali, že s pomocí USA dokážou Assada porazit. V té době jim totiž už teklo do bot, Assad získával převahu a bylo zřejmé, že bez cizí pomoci ho neporazí. Že byl tehdy plyn proti civilnímu obyvatelstvu použit s pomocí primitivních na koleně vyrobených bomb, se sice sdělovací prostředky západních zemí snažily zamlčet, ovšem před CIA to zamlčet nemohly. USA se už i tak příliš angažovaly při podpoře jednotek blízkých Al Kajdě a al Nusře a vyprovokovat se nedaly.

Tentokrát se zdá, že je ale vše jinak. Plyn byl svržen s největší pravděpodobností z letadel. A letadla mají k dispozici v této oblasti jen vládní Assadovy jednotky – a Rusové.

Nabízí se tedy několik hypotéz:

  • Plyn použil Assad. Aniž by se poradil se svými spojenci, tedy putinovými Rusy. Samozřejmě to může být jeho manifestace moci, pocit, že se mu nemůže nic stát, že si pod ruskou ochranou může dovolit úplně všechno. Vyslanci takzvané „umírněné“ opozice – myšlena tedy i Al Kajda a Al-Nusra, tedy vše, co nepatří k Islámskému státu, odmítají houževnatě vyjednávat přímo s vyslanci Assadovy vlády. Assad tedy krátce před použitím bojového plynu vyhlásil, že neexistuje mírové řešení ale jen vítězství. Použití bojového plynu Sarinu by pak bylo jen demonstrací, že se při dosažení tohoto cíle tedy úplného vítězství bez potřeby rozdělit Sýrii nezastaví před ničím. Nicméně bych takovou hloupou provokaci od člověka nesmírně inteligentního s vysokým vzděláním, jako Assad má, (přece jen vystudoval medicínu a roky působil jako úspěšný dětský lékař v Londýně) nečekal.
  • Plyn použil Assad po poradě s Rusy. To je o něco pravděpodobnější. Ti mu slíbili podržet záda, kdyby bylo nejhůř a slíbili, že nejhůř nebude. Zbytek je totožný s bodem jedna. Demonstrace moci a odhodlání, že při snaze o vítězství se syrské ozbrojené síly nezastaví před ničím.. Tedy snaha zlomit nepřítele psychicky, stejně jako to udělali Američané svržením atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki.
  • Plyn použil Assad na ruský příkaz. Možná nerad, ale naučil se být poslušný. Otázka je, co by tím Putin sledoval. Samozřejmě otevřenou provokaci vůči Trumpovi. Chtěl si vyzkoušet, jak bude nový americký prezident reagovat? Zda skutečně zůstane věrný svému sloganu „America first“ a že se tedy zdrží jakýchkoliv reakcí a ponechá Rusům na předním východě volné ruce. Pokud si chtěl Putin Trumpa vyzkoušet, kde jinde to měl udělat? Putin je z Trumpa mocně zklamaný. Pomohl mu k zvolení prezidentem, spoléhal na to, že tak získá jeho přátelství. A s tím i Krym, východní Ukrajinu a mocenský vliv na předním východě a ve východní Evropě. To se nesplnilo.  Trump se ve svém chování v podstatě neliší od svého předchůdce, je totiž tlačen americkým politickým systémem i bojem o přízeň voličů ke krokům, které se mu osobně možná nelíbí, ale které se jeho poradcům zdají být nevyhnutnými. Moc amerického prezidenta je totiž kontrolována parlamentním i soudním systémem a ten uštědřil Trumpovi v poslední době několik bolestivých políčků. To Putin nikdy nepochopí. Stejně jako nepochopil, že Tony Blair nemohl jedním telefonátem zvrátit rozhodnutí soudu, který odmítl vydat do Ruska Berezovského. Putin chápe vztah mezi hlavami státu pouze osobně, sám už ve své zemi jakékoliv kontrolní systémy zlikvidoval a systému západní demokracie nikdy neporozuměl a už ani neporozumí. Fakt, že Trump náhle stejně jako Obama žádá vrácení Krymu Ukrajině je pro Putina projevem zrady a nevděčnosti  – v nejlepším případě slabosti amerického prezidenta, který zradí osobní přátelství, jen aby udržel smír se svými kongresmany. Pak byla samozřejmě taková provokace dobrým testem. Trump zareagoval, vystřelil několik Tomahavků, moc škody s nimi nenadělal. Novou situaci je třeba politicky zanalyzovat, Rusko může profitovat z toho, že se Trump stává předvídatelnějším, zaujal určitou pozici, s kterou se dá v budoucnosti spekulovat. Rusové mají v takové praxi tradici. Stejně to zkoušel Nikita Chruščov s Johnem Kennedym. Když jej po osobním setkání ocenil jako slabého hochštaplera, dal stavět berlínskou zeď a když Kennedy nezareagoval, dal poté umístit atomové rakety na Kubě. Tam se přepočítal. Kennedy ukázal odhodlání, s které ruský vůdce neočekával. Musel se stáhnout a kubánské dobrodružství ho stálo o rok později jeho mocenskou pozici. Putin je ovšem mnohem chytřejší než byl Chruščov. Nedá se očekávat, že by zašel za své možnosti. Jeho moc je také mnohem pevnější, než byla Chruščovova.Ten se musel ptát politbyra, Putin se nemusí ptát na souhlas nikoho.
  • Plyn použili přímo Rusové. Protože americkou reakci chtěli vyvolat. Rusové mají v Sýrii protiraketové systémy, které nemají kde vyzkoušet v praxi. Americké rakety se jako pokusný objekt výborně hodí, zejména nad cizí zemí, čili bez nebezpečí pro ruské civilní obyvatelstvo. Z této možnosti mi běhá mráz po zádech, a právě proto se mi při této zprávě zarazil dech. Protože taková možnost by byla bezprostředním předstupněm válečné konfrontace. Zatím zástupné, ve vzdálené zemi, ale pokud by se ruské zbrojní systémy osvědčily, nebylo by problémem použít je i jinde. Třeba v Estonsku nebo Lotyšsku. Pokud by Rusové prokázali v Sýrii svou technologickou převahu…
  • Nezbývá než doufat, že jsou všechny tyto hypotézy falešné a že se jedná opět jednou o provokaci mudžahedínů bojujících proti Assadovi. Video, které dokumentuje onen útok jedovatým plynem, ukazuje tři výbuchy za postiženou vesnicí. Nic víc. Žádná letadla na videu nejsou. Logiku by takový čin měl, takzvané opozici teče do bot, pod tlakem syrských armádních jednotek, iránských dobrovolníků, bojovníků Hizboláhu a ruského letectva se pomalu rozpouštějí, kontrolují už jen malou oblast jižně od Damašku v provincii Nawa a severozápadní provincii Idlib. Svou provokací by sice mohli získat víc americké podpory, ta jim bude ale stejně málo platná. V Sýrii mají hlavní slovo Rusové a ani Trump to nebude moci změnit.

Bude ale možné skutečně na místě objektivně vyšetřit, kdo ony plynové bomby odpálil? Samozřejmě že se jejich zbytky dají nalézt a prozkoumat a tím je možné i zjistit pachatele. Letecká bomba se od na koleně vyrobené rakety dá spolehlivě rozeznat.  Ale kdo se k nim dostane? Komu to bude dovoleno?

Zatím na sebe Američané a Rusové nestřílejí. Rusové jen zkonstatovali, že posílí svou protiraketovou obranu v Sýrii a Trump pohrozil dalšími raketovými útoky. Je to taktizování a napínání nervů. Našich nervů.

Tento útok jedovatým plynem nemá žádný strategický význam. Zabití 48 civilistů, z toho z velké části dětí, nemůže pohnout frontou ani o metr. Jedná se tedy jen o gesto, o provokaci. Jiné bylo, když Saddam  Husejn dal plynem povraždit 5000 lidí v kurdských městech na severu Iráku. Takovým útokem kurdský odpor opravdu zlomil – a taky se neváhal k tomuto útoku přihlásit.

K útoku v Sýrii se nikdo přihlásit nechce, všichni popírají, že by za ním stáli. Podivné politické hrátky, jenže za takové hrátky, při nichž umírají hrozným způsobem děti, by se měli ti, kdo je hrají, smažit v pekle. A to co nejdřív.