Category: Blog


Jun
2020

Trianonská smlouva – 100 let od jejího podepsání

categories: Blog

               V parku zámku ve Versailles se nacházejí dva pavilónky se jménem Trianon – Petit Trianon a Grand Trianon. Ve větším z nich se 4. června 1920 uzavřelo jedno z nejchaotičtějších a nejkatastrofálnějších mírových jednání světových dějin. Byla zde podepsána poslední smlouva, regulující poměry po první světové válce –  souhrou podivných okolností bylo poslední zemí takzvaných „poražených“, které teď byly za svou účast v první světové válce potrestány, země, která byla do války zavlečena jaksi proti své vůli – Maďarsko.

               A tato země měla být ze všech účastníků první světové války potrestána nejpřísněji. Někdejší uherské království o rozloze 325 411 čtverečních kilometrů bylo zredukováno na Maďarskou republiku o rozloze 93 073 km.

               Maďarsko ztratilo následující území:

               Slovensko, které bylo už 28. října 1918 vyhlášeno součástí nově vzniklé Československé republiky. Přitom jižní hranice tohoto nového státu nebyla dlouho jasná a začala se rýsovat až po dlouhých jednáních v Paříži, přičemž o rozsahu sporného území si uděláme představu, když si uvědomíme, že spornými městy byly nejen Bratislava či Košice, ale i Nitra. Ani Milan Hodža, který vedl v listopadu 1918 první jednání v Budapešti, neměl představu hranice na Dunaji a Ipeľu, kterou prosadil – ze strategických vojenských i ekonomických úvah – ministr zahraničních věcí nového Československého státu Edward Beneš, který přitom využil všechny své kontakty, včetně svobodozednářských. Ne nadarmo byl ve stejné lóži s francouzským ministerským předsedou Clemenceauem, který měl při jednáních hlavní slovo. Tím na území Československa zůtalo na 600 000 Maďarů.

               Chorvatsko a Slavonie se vyhlásily už 5. října 1918 za nezávislé na Budapešti a 30. října 1918 přistoupily k nově vytvořenému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které se mělo později přejmenovat na Jugoslávii. K tomuto království byla přičleněna i národnostně smíšená Vojvodina.

               Rumuni v Sedmihradsku se v Albě Julii 1. prosince 1918 vyslovili za připojení celého Sedmihradska k Rumunsku. K tomuto požadavku se pak v roce 1919 –  zřejmě pod vlivem okolností, které ještě budu popisovat – připojili i sedmihradští Sasové a banátští Švábové.

               Smlouvou v Sant Germainu z 10.září 1919 bylo navíc Rakousku předáno západní Uhersko – dnešní Burgerland. Nakonec  sice bylo z tohoto záboru po zprostředkování Itálie a po lidovém hlasování v prosinci 1921 vyňato největší město tohoto regionu Šoproň (německy Ödenburg), které zůstalo Maďarsku, ale to byla opravdu velmi slabá náplast na krvácející rány. To krvácení a s ním spojené emocionální škody se nezahojily dodnes a poskytují stále živou půdu maďarskému nacionalismu.

               Otázka je, jak mohlo k něčemu takovému dojít. Že byl versailleský mír špatným mírem, o tom už dnes nikdo nepochybuje. Maďarsko bylo paradoxně postiženo tímto špatným mírem nejvíc. Možná proto, že byla mírová smlouva s ním podepsána jako docela poslední.

               Odpovědi existují, nejsou ale zrovna hezké.

               Zaprvé bylo celé mírové jednání po první světové válce jedna velká katastrofa. Hlavně nemělo žádný plán, bylo prostě svoláno a dostalo pak vlastní dynamiku, která přerostla do emocionálních rozhodnutí zatěžující evropskou politiku dalších dvacet let a mající za následek další velkou válku (není náhodou, že Maďarsko stálo v této nové válce na straně fašistického Německa, které mu umožňovalo aspoň částečně trianonské křivdy odčinit.)

Územní zisky Maďarska v letech 1938 – 1941

               Vše začalo myšlenkou amerického prezidenta Wilsona o právu na sebeurčení národů, vyslovenou v takzvaných 23 bodech poválečného uspořádání. (Na začátku 8. ledna 1918 jich bylo jen čtrnáct, ale postupně k nim přidal do 27. září dalších devět). Ovšem už během války podepsaly spojenecké mocnosti (Británie, Francie, Rusko a Itálie) takzvané tajné smlouvy. Francie si zajistila od Ruska souhlas k obsazení Porýní, a zato dala Rusku volnou ruku v Polsku. Itálie si nechala za svůj vstup do války na straně spojenců potvrdit souhlas k okupování Jižního Tyrolska a Dalmácie. Smlouvou ze 17. srpna 1916 se Rumunsku postupovalo celé Sedmihradsko a Bukovina (zato vstoupilo Rumunsko 27. srpna 1916 do války na straně spojenců – a utrpělo drtivou porážku.

               Tyto smlouvy sice byly v jednom z Wilsonových bodů vyhlášeny formálně za neplatné, ve skutečnosti byly ale v mírových jednáních všechny prosazeny. 29. října 1918 měli totiž francouzský a britský ministerští předsedové Clemenceau a Lloyd Geroge dlouhou tajnou poradu, v níž odmítli řadu Wilsonových bodů. Poté si nechali tyto námitky schválit parlamenty a odeslali je do Washingtonu jako „komentář“ k Wilsonovým bodům. Tento komentář se pak stal základem versailleského míru. Německo a Rakousko nebyly o těchto připomínkách informovány a šly tedy do jednání s důvěrou v platnost Wilsonových bodů, které už neplatily – a ani stále náladovější a nemocnější Wilson je během mírového jednání nehájil.

Až do konce 1917 neexistoval skutečný politický zájem na rozbití Rakouska Uherska, i když nacionalismus národů monarchie dosáhl úrovně, na které se už jen těžko mohlo doufat v přijatelné a rozumné řešení další existence tohoto soustátí. Právo na sebeurčení národů uznávala v té době s řídkými výjimkami celá evropská intelektuální elita. Přesto se snažil ještě na začátku roku 1918 udržet Lloyd George Rakousko Uhersko výměnou za uzavření separátního míru. To už ovšem nebylo možné, Rakousko pod novým císařem Karlem bylo už zcela ve vleku Německa a nemohlo rozhodovat samostatně skoro o ničem.

               Během samotného jednání v Paříži pak převzali komando po pomstě toužící Francouzi a nadiktovali Němcům potupný mír s nesplatitelnými válečnými reparacemi a územními ztrátami. Woodrow Wilson utrpěl v průběhu roku 1919 tři mozkové příhody a politické vedení nejmocnější země světa převzala jeho manželka, mající dvě třídy základní školy a která jako první věc vyhodila z funkce zkušeného diplomata Lansinga, kterého nenáviděla a nahradila ho chaotickým nezkušeným Bainbringem Colbym, který nemohl další průběh tak důležitých jednání ovlivnit, už proto, že ho nikdo nebral vážně. Britové měli v roce 1919 stále větší problémy v Indii – k známému masakru v Amritsaru došlo 9-10. dubna 1919. Jejich zájem se soustředil na nové koloniální zisky, díky kterým Británie po první světové válce ovládala čtvrtinu povrchu zeměkoule a snahy Lloyda George zmírnit francouzský diktát byly v důsledku toho jen polovičaté. Neúspěch těchto snah ovšem otrávil francouzsko-britské vztahy až do čtyřicátých let. Němcům byl nadiktován potupný mír, který museli podepsat 28. června 1919. (Lansing to komentoval: „Bylo to, jako by odsouhlasovali vlastní ortel smrti: Podepisovali se rychle, bledí a třesoucíma se rukama, a pak byli odvedeni opět na svá místa.“)

               Charakteristické bylo, že ekonom John Mynard Keynes, který se jednání na britské straně zúčastnil, opustil delegaci 26. května 1919 a označil mírovou smlouvu za „recept na hospodářskou katastrofu a budoucí válku.“ Před koncem roku 1919 pak vydal knihu „Hospodářský dopad míru.“, o těchto mírových jednáních plnou sarkasmu a jízlivých poznámek, která se stala světovou senzací a předpověděla důsledky míru z Paříže včetně nové velké války.

               Maďaři byli od kapitulace Rakouska-Uherska v nezáviděníhodné pozici. Mimochodem je třeba připomenout, že to byly hlavně maďarské jednotky, které se 28. října nacházely v Praze a odmítly střílet na demonstranty, protože chtěly hlavně rychle domů. Nová vláda maďarské republiky premiéra Károlyiho byla konfrontována s požadavky na odstoupení rozsáhlých území, o kterých jsem psal výše.  Nehodlala se s nimi smířit pasivně. Károlyi byl schopný politik, který se snažil dosáhnout konsensu a etablovat sociálně-občanskou vládu, čili jakousi vládu občanského porozumění.

Hungarian politician Count Michael Karolyi, at his office, in Paris. (Photo by © Hulton-Deutsch Collection/CORBIS/Corbis via Getty Images)

15. listopadu 1918 vyhnaly maďarské jednotky z území Slovenska české vojáky, Károlyi navrhl československé vládě, aby Slovensko nebylo spravováno ani Čechy ani Maďary, ale slovenskou Národní radou, která ovšem měla uznat suverenitu a nedílnost uherského státu. 23. listopadu psal Károlyi nemaďarským národům „Dřív, než byste se odtrhli od staré vlasti, zkusme ještě žít v dorozumění a spolupráci s novou lidovou vládou“. Károlyi sliboval autonomii všem národům – jakousi kantonizaci po vzoru Švýcarska. Jeho cílem bylo lidové hlasování pod kontrolou maďarských úřadů, při kterém by měl dobré šance udržet pro Maďarsko aspoň velké části jižního a východního Slovenska. S Milanem Hodžou se dohodl na demarkační linii, která vedla mnohem severněji, než kde běží dnešní slovensko-maďarská hranice – Bratislava i Košice zůstávaly maďarské. Ovšem rozhodnutí nepadala v Budapešti ani v Praze ale v Paříži. A tam dokázal Beneš 5. února 1919 tříhodinovou řečí přesvědčit tzv. „Radu desíti“, že otázka Slovenska podléhá české pravomoci. O nových hranicích bylo rozhodnuto v Paříži 26. února bez maďarské účasti. Károlyi byl slušný člověk, s pozemkovou reformou začal například na vlastních statcích, aby šel příkladem, a byl i schopný vyjednávač. Na dlouhou dobu poslední skutečný maďarský partner k vyjednávání s vítěznými mocnostmi. Za normálních okolností si protivník takového partnera šetří a hýčká, v tomto případ tomu tak nebylo. Zda to byla jen neznalost poměrů nebo úmysl, se už nedozvíme. Možná za tím byla obava určitých sil, že by Károlyi mohl vyjednat pro Maďarsko výhodný mír. Je skoro jisté, že by tento mír byl pro Maďarsko lepší než ten, který byl uzavřen o rok později v Trianonu. Ale Károlyi měl být politicky zlikvidován.

20. března 1919 pak vyšla takzvaná Vixova nóta (podle podplukovníka Fernanda Vixe, tehdejšího spojeneckého atašé v Budapešti), stanovující demarkační linii na východě, kdy mělo Maďarsko vyklidit dokonce i města Debrecen a Szeged. To byl konec Károlyiho vlády. Den nato odstoupila (Károlyi se stal 11. ledna 1919 prezidentem a předsedou vlády byl Dénes Berinkey).  K moci se dostali komunisté a byla vyhlášena Maďarská republika rad. Jejím předsedou vlády se stal Sándor Garbai, ale velmi rychle převzal veškerou moc komisař pro zahraniční záležitosti Béla Kun.

Je zajímavé, že první světová válka vedle nacionalismu vytvořila podhoubí i levicovému extremismu – tedy komunismu. Bída, vyvolaná válkou, probudila v masách nenávist vůči vládnoucím vrstvám kapitalistů – to se vybilo v revolucích v Rusku, Německu i v Maďarsku – v Československu se podařilo pokus o levicový puč v prosinci 1920 potlačit. Kombinace nacionalismu, revizionismu a komunismu se ukázala pro Maďarskou republiku rad jako výbušná a zhoubná mixtura.

               15. dubna vyhlásilo Maďarsko válku Rumunsku, (Béla Kun byl sám rodák ze sedmihradského Hododu, znovuobnovení maďarské kontroly nad jeho rodištěm bylo pro něj tedy emocionální potřebou). Válka měla mezinárodní rozměr. Československo stálo na straně Rumunska, na maďarské straně se angažovalo bolševické Rusko, které napadlo rumunskou Besarabii. (Tato skutečnost samozřejmě Maďarsku v očích západních spojenců nemohla prospět.) 20. května vstoupily maďarské jednotky i na území Slovenska, (záminkou bylo překročení demarkační čáry stanovené mírovými jednáními v Paříži československými jednotkami), kde se mu rychle podařilo obsadit rozsáhlá území až k polské hranici a 16. června byla v Prešově provolána Slovenská republika rad, satelitní komunistický stát, do jehož čela byl jako předseda loutkové vlády vyjmenován Čech Antonín Janoušek. 

25. června byla na území Republiky rad vyhlášena „Diktatura proletariátu“ jako vládní forma, v důsledku toho byly znárodněny banky, velkoprůmysl, nájemní domy a podniky s více než dvaceti zaměstnanci. Pozemková reforma vyvlastnila majitele půdy nad 100 jiter (34 hektarů). V Maďarsku zavládl takzvaný „Rudý teror“ v rámci kterého bylo popraveno asi 590 lidí. To vše muselo vítězné mocnosti volat na barikády, zejména po neúspěšném pokusu o komunistickou revoluci v Německu v lednu 1919 a boji s bolševickým režimem v Rusku. Vojenské jednotky na Slovensku stály pod vedením francouzských a italských generálů, Francie a Británie hrozily Maďarsku intervencí a přinutily ho vyklidit slovenská území. A konečně v srpnu 1919 vstoupily rumunské jednotky do Budapešti a ukončily tak válku porážkou maďarského komunistického režimu.

               Maďarsko bylo provoláno královstvím bez krále. (Habsburkové byli oficiálně sesazeni, dva pokusy v emigraci žijícího císaře Karla o převzetí uherské královské koruny v letech 1920 a 1921 skončily neúspěchem). 16 listopadu 1919 vstoupil do Budapešti se svým vojskem admirál Miklós Horthy a 1. března 1920 se stal oficiálním správcem království. Při následném „Bílém teroru“ přišlo o život na 5000 osob.

               Teprve stabilizace tohoto Hortyho režimu vytvořilo předpoklady k dojednání mírové smlouvy vítězných mocností s Maďarskem, je ovšem pochopitelné, že po daných událostech byla vyjednávací pozice Maďarska víc než špatná. Výsledkem byla tedy ona trianonská smlouva podepsaná 4. června 1920 z maďarské strany Ágostem Benárdem a Alfrédem Drasche-Lázárem. Ze strany vítězů podepisovaly tuto smlouvu – a teď se podržte – nejen Velká Británie, Francie, Itálie, Československo, Rumunsko, Polsko či Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, ale i Japonsko, Portugalsko, Belgie, Řecko, a dokonce i Siam (dnešní Thajsko) Nikaragua a Panama!!! Maďarští signatáři se při svém podpisu pod tuto vnucenou smlouvu určitě netvářili jinak, než Němci při podpisu mírové smlouvy o rok dříve. Jen zde tentokrát nebyl ministr Lansing, aby o tom zanechal svědectví. USA, které se mezitím už zcela izolovaly a nevstoupily ani do nově vytvořené Společnosti národů, v Trianonu nebyly, podepsaly mírovou smlouvu s Maďarskem separátně ve Washingtonu.

               Trianonská smlouva obsahovala:

  1. Klausuli o vině Maďarska za rozpoutání světové války.
  2. Paragraf o kompenzaci škod, který ale (chválabohu) neobsahoval sumu výšky reparací
  3. Omezení ozbrojených sil na 35 000 mužů bez těžkého dělostřelectva, tankových jednotek nebo letectva
  4. Územní ztráty:
  5. Odstoupení Slovenska na hranici Dunaj/Ipeľ a Podkarpatské Ukrajiny Československu
  6. Odstoupení dnešního Burgerlandu Rakousku
  7. Chorvatsko, Slavonie, Prekmurje, regiony Bačka a jižní Baranya a části Banátu byly odstoupeny Království Srbů, Chorvatů a Slovinců
  8. Svobodné město Fiume (Rijeka) se stalo samostatným státem. V roce 1924 bylo toto území rozděleno mezi Itálii a Jugoslávii, přičemž Rijeka připadla Itálii.

Paradoxem bylo, že i když mimo hranice nového Maďarska zůstalo pět milionů Maďarů, v hranicích nového státu zůstaly početné menšiny slovenská, srbská, německá rumunská nebo židovská.

Došlo na slova Karla Poppera, jednoho z mála, kteří nesouhlasili s ideou práva národů na sebeurčení, který argumentoval, že „sebeurčení je požadavek, který maří svůj vlastní záměr, protože tím, že osvobozuje národy a menšiny, tvoří další menšiny.“ Tomuto osudu neušel ani jeden z následnických států staré monarchie a to mělo být zdrojem nových napětí a nepřátelství.

               Nicméně první světová válka se v Grand Trianonu 4. června 1920 definitivně uzavřela – aby vytvořila ideální podhoubí pro vznik sociálních a národnostních nepokojů a tím i pro vznik války nové a mnohem hroznější.

               Maďarsko Trianon oplakává dodnes. Trianon se stal symbolem maďarského nacionalismu. Od roku 2008 tento smutek dostal i svou oficiální podobu.

Od roku 2008 existuje Trianonský vědecký institut, který vydává čtvrtročně časopis Trianoni Szemle s podtitulkem „Historický magazín velkého Uherska“. V Ostřihomu v 5 hodin odpoledne hrají od roku 2008 melodii Tárogató, vyjadřující smutek nad tehdejší smlouvou. V roce 2010 byl 4. červen vyhlášen v Maďarsku pamětním dnem jako „Den národní sounáležitosti.“

               Trianon tedy i po sto letech poskytuje dostatek třaskaviny, jejíž účinek se nedá odhadnout. Špatný mír je něco, čemu by se vítězové měli za každou cenu vyhýbat. V roce 1920 to tehdejší politici nevěděli nebo vědět nechtěli. Důsledky jsou patrné ještě i po sto letech.


May
2020

Palermo

categories: Blog, Zážitky z cest

Sice jsme po Sicílii jezdili autem, ale do Palerma jsme se vydali raději autobusem. Že to bylo správné rozhodnutí, jsme se přesvědčili, když se náš autobus prodíral beznadějně ucpanými ulicemi směrem do centra a odsouval nekompromisně vozidla tlačící se na něho z vedlejších cest. Jsem přesvědčen, že bych to nedokázal, ostatně už jen průjezd po trojproudové ulici OKOLO Palerma dva dny později byl dostatečně stresující zážitek. Takže se volba autobusu vyplatila, i když přijel samozřejmě s půlhodinovým zpožděním a do města dorazil se zpožděním hodinovým. Ale zato jsme mohli vystoupit v centru Palerma nepoškozeni na těle ani na duši. A to bylo k nezaplacení.

               Palermo se netěší dobré pověsti. Po celá desetiletí bylo hlavním působištěm sicilské mafie ((pamatujete si ještě na italský seriál „Chobotnice“ se šarmantním a milovaným komisařem Cattanim?) A to, i když za hlavní město mafie se považuje městečko Corleone ve vnitrozemí. Moc mafie na Sicílii už ale upadla, v žádném případě se nedá porovnat s politickým vlivem, který má Camorra v Kampánii nebo Ndrangetta v Kalábrii. Osudnými se mafii staly vraždy vyšetřujících soudců Giovanniho Falconeho 23. května 1992 a Paola Borsellina 19. července stejného roku. Tehdy si Siciláni řekli, že toho mají právě tak dost a přestala platit Omerta, tedy zákon mlčenlivosti, který mafiány po celá desetiletí chránil. Po obou zavražděných vyšetřovatelích se dnes jmenuje palermské letiště.

               O oslabení moci mafie svědčí i osud palermského starosty Leolucy Orlanda. V roce 1985 se stal poprvé starostou Palerma za stranu „Democratia christiana“. Na překvapení všech začal dělat pořádky, se kterými nikdo ani ve snu nepočítal. Jedním z podnětů k této nové politice byla katastrofální situace okolo palermské opery.

Opera je symbol Palerma, je to divadlo s 3200 místy na sezení. Postaveno bylo koncem devatenáctého století. Tam došlo v roce 1977 k poškození vodního potrubí. Firma, která se této banální opravy ujala, byla navázána na mafii a napáchala na stavbě další škody, které musela opravovat jiná firma – opět navázaná na mafii. A tak to šlo dál a dál. Po několika letech šly náklady na opravu do miliónů a stavba byla pomalu zralá na stržení. Orlando všechny místní firmy vyhodil a zadal opravu zahraničním podnikatelům. Když ho pak ve volbách 1990 zradila jeho strana, založil vlastní hnutí „La Rete“, čili „Síť“ a s ním vyhrál volby znova. „Teatro Massimo“ na „Piazza Verdi“ bylo slavnostně znovuotevřeno po dvaceti jedna letech v roce 1998, právě tento akt byl symbolem vítězství nad mafií a jejím vlivem v sicilském hospodářství.  Leoluca Orlando byl starostou nepřetržitě tři volební období v letech 1985 – 2000 a když se mu zdálo, že boj s mafií polevuje, nechal se zvolit v roce 2013 počtvrté. Samozřejmě žije od začátku své politické kariéry pod policejní ochranou, ale že se na něj i tak mafie nedostala a Orlando stále žije a je starostou, poslancem italského i evropského parlamentu, je pro zločinné bosy velká porážka a ztráta kreditu.

               Z úřadování Leolucy Orlanda profitovala nejen palermská opera, která je opět v provozu, ale celé město. Tedy celé – minimálně střed města a v něm hlavní ulice se dočkaly potřebných oprav a Palermo se stalo pro turisty přitažlivou destinací. Zejména, když byla pouliční kriminalita, která zde kvetla, zatlačena do pozadí. Palermo se už dávno nenachází mezi desíti italskými městy s největší kriminalitou, musím říct, že jsme se zde po celou dobu pobytu cítili naprosto bezpečně.

               Středem města vede „Corso Vittorio Emanuelle“. Široká cesta, která vás dovede až k palermské katedrále a končí u „Porta Nuova“, brány, postavené na počest císaře Karla V. a jeho vítězství nad Araby (přesnějí nad pirátem Chaireddinem Barbarossou) v Tunisu v roce 1535. Středem starého města je křižovatka „Quatro Canti“.

Všechny čtyři budovy v rozích tohoto náměstíčka mají stejný tvar a vytvářejí dojem kruhu. Katedrála je monumentální stavba, která ovšem zvenku vypadá podstatně lépe než zevnitř. Jestliže zvenku je to skvost rané gotiky, vnitřek kostela je klasicisticky jednoduchý.

V pokladnici katedrály je vystavena císařská koruna Konstancie Aragonské, první manželky císaře Friedricha II., jediné z jeho čtyř žen, kterou císař nechal korunovat. Konstance byla před svatbou s Friedrichem už maďarskou královnou, po návratu na Sicílii se po zprostředkování papežem Inocencem III. provdala za tehdy patnáctiletého Friedricha (sama měla 25 let). Manželství nebylo právě šťastné, mladý císař ale svou manželku akceptoval a zplodil s ní syna – nešťastného římského krále Jindřicha VII. Koruna je v byzantském stylu, v kryptě se nacházejí sarkofágy palermských biskupů a v katedrále samotné ve stříbrné schránce ostatky svaté Rosálie, ochránkyně Palerma. Světice žila v letech 1130 – 1170 jako eremitka na hoře „Monte Pelegrino“ nad palermským přístavem, na hoře, která ohromila i Goetha při jeho návštěvě Palerma.

               Co je ovšem v palermské katedrále absolutní unikum, je toaleta pro návštěvníky kostela. Vchod do tohoto veřejného záchodu je diskrétně ukryt za oltářem v jedné z bočních kaplí, skoro jsem nechtěl věřit, že by tam něco takového být mohlo. Ale bylo!

               Hlavní atrakcí katedrály jsou ale sarkofágy posledního normanského krále Rogera II. a jeho dcery Konstancie, manželky císaře Jindřicha VI. a matky Friedricha II.

Friedrich se nachází vpravo vpředu, za ním je sarkofág jeho dědečka z matčiny strany Rogera II. V pravé řadě se pak nacházejí císařovi rodiče Jindřich VI. a Konstancie, dcera Rogera II. a dědička sicilského království. Ve zdech se nacházejí hrobky Viléma I. a Konstancie aragonské, první manželky císaře Friedricha II. Sarkofágy jsou impozantní na způsob antických chrámů s porfyrovými sloupy, zatímco ty císařské jsou neseny sloupy z rudého porfyru, jako znakem císařského majestátu, ty královské jsou ze zlatem zdobeného mramoru. Aby bylo hned jasné, komu patří královská a komu císařská čest. Fridrich II. se v Palermu nechal pochovat bez srdce, to bylo pochováno ve Foggii, ve městě, které měl rád a odkud své říši panoval. To srdce se ztratilo, když byl jeho palác zničen zemětřesením. Jeho ostatky v Palermu se ale dochovaly dodnes.

               Oč se člověk cítí ochuzen v palermské katedrále, vynahradí mu mnohokrát „Palazzo dei Normani“.

Palác sám je zvenku gigantická stavba v románském stylu, vnitřek „Palazza reale“ je přestavěn do stylu renesančního – tyto dva styly spolu tradičně dobře ladí, zde vládli španělští vicekrálové. Část paláce je ovšem přebudována klasicisticky, styly se zde míchají, jak jsme už v Itálii a zejména v Itálii jižní zvyklí, babička tomu říkávala – každý pes, jiná ves.

               Ale pak přijde ten absolutní vrchol – „Capella Palatina“. V okamžiku, kdy člověk do královské kaple vstoupí, oslní ho lesk zlata. Všude na stěnách je zlato, zlato a zase zlato, mezi úžasnými mozaikami, samozřejmě s Pantokratorem na čelní stěně. Je to úžasný zážitek, který člověk zažije jen zřídka, podobný dojem jsem snad měl jen v jantarové komnatě v carském selu, v Sixtinské kapli kazily dojem stovky návštěvníků. Je to určitě úmysl, že židličky uprostřed kaple jsou ohraničeny zábranami. Protože kdyby si sem člověk mohl sednout, už by ho zřejmě nikdo nedostal ven. Ve stoje se přece jen po nějaké době unaví, a i když nerad, kapli opustí. Ale je třeba aspoň několik minut se zastavit, zatajit dech a nechat na sebe tu úžasnou krásu působit.

               Když člověk  „Palazzo dei Normani“ opustí, potřebuje jeho duše nutně odpočinek. K tomu se výborně hodí kostelík „San Giovanni dei Eremiti“ v bezprostřední blízkosti normanského paláce. Malý kostelík s červenými kopulemi na místě někdejší mešity je vzpomínkou na rekatolizační činnost krále Rogera II, který dal tento kostelík postavit v roce 1132.

Je to kostel s mnohými arabskými prvky a velkou zahradou s obrovskými kaktusy, stromy, pomerančovníky, palmami a arabskou studnou ve dvoře s arabským sloupořadím – dvojité sloupy s úzkými oblouky jako vzpomínka na dobu tolerance, kdy spolu na Sicílii žily v míru všechna tři náboženství, katolická a ortodoxní církev i islám. Kostel si pamatuje dobu, kdy do Palerma v roce 1096 vítězně vtáhli bratři Roger a Robert Guiscard, kteří přinutili místní arabské vládce ke kapitulaci. Ovšem šest euro vstupného za kostelík, kterému zcela chybí vnitřní výzdoba, jsem považoval přece jen za dost přehnaný poplatek. Nicméně hned v blízkosti se nacházela restaurace „Villa San Giovanni degli Eremiti“ s úžasným čerstvě přímo v restauraci pečeným chlebem, dobrým vínem a skvělou kuchyní.

               Palermo má tři čtvrtě milionu obyvatel, velká většina z nich je velmi, velmi chudá. Člověk to vidí hned, když se odchýlí od hlavních turistických tras. Už v paralelní ulici s Corsem Vittorio Emanuelle hned vedle krásně opravného barokního kostela se tyčí vysoké zchátralé bytovky s polorozpadlými balkóny a s graffiti na stěnách, některé vchody oznamují dopředu, že prostory za nimi jsou neobyvatelné.

Zato všude člověk naráží na sochy Panny Marie. Jako všude na Sicílii je matka boží i v Palermu absolutní kult.

               Když se člověk vrátí k náměstíčku „Quatro Canti“, najde ve vedlejší ulici Municipio, tedy radnici a před ní na „Piazza Pretoria“ fontánu  „Fontana Pretoria“. Tato fontána byla původně vytvořena pro město Florencii, ale v roce 1573 ji koupilo město Palermo.

Hned za rohem se nachází „Piazza Bellini“. Člověk musí vědět, že ji má hledat, ale vyplatí se ji najít. Vedle barokního kostela „Chieza Santa Caterina“ je tu „La Martorana“, nazývaná taky „Santa Maria dell´Ammiraglio“, kterou nechal postavit v roce 1143 Georg z Antiochie, viceadmirál flotily Rogera II. Nejcennější v tomto kostele je cyklus mozaik z doby okolo roku 1150, čili starších než nabízí „Capella Palatina“. I ony svítí zlatem. V předsálí kostela se nechal zobrazit sám viceadmirál, nezapomněl ale vzdát čest svému králi. Na druhé straně totiž korunuje krále Rogera osobně sám Kristus. Co si může panovník přát víc než takto loajálního vojevůdce? Hned vedle „La Martorana“ je další připomínka arabské minulosti ostrova, kostel „San Cataldo“ s červenými kupolemi v arabsko-normanském stylu. Normané byli při převzetí moci na ostrově velmi tolerantní a hlavně, vzali si ze všech vlivů, které na ostrově byly, to nejhezčí. Vznikla smíšená kultura, základ blahobytu, který měl vydržet pod vládou přemýšlivých normanských panovníků celé jedno století.

               Pokud zabloudíte až k „Teatru Massimu“, najdete blízko něho i „Museo archeologico“ s mnoha artefakty, které upomínají na antickou minulost ostrova, když byla Sicílii obilnicí nejprve pevninského Řecka a poté Římské říše. Dnes se to zdá být skoro neuvěřitelné, ale v antice byla města jako Syrakusy, Himera, Selinunt, Agrigent či Segesta symbolem prosperity a bohatství.

               Samozřejmě je toho v Palermu ještě mnohem víc k vidění, musí zde být přece kostely svatého Dominika a svatého Františka, samozřejmě na opačných stranách starého města, charakter města prý ale člověk údajně nejlépe cítí na trhu Ballaro. Jenže tam je třeba jít hned dopoledne a to jsme propásli. Když jsme trh v odpoledních hodinách konečně našli, trhovníci už zavírali své krámky. Takže pokud chcete atmosféru palermského trhu prožít, pak je tam třeba jít hned ráno. A pro jistotu si přece jen dávat pozor na peněženku.

               Za hradbami města na pobřeží je hezké místo k odpočinku. Promenáda se zelení a stromy s „Monte Pelegrino“ na obzoru a pak, když se člověk vrátí do města, měl by rozhodně zajít do „Villa Giulia“, zahrady, na kterou navazuje „Orto botanico“. 

Ve středu zahrady jsou čtyři symetricky postavené barevné Exedry, sluneční hodiny a několik fontán. Goethe navštívil tento park a byl z něho údajně tak unešený, že se stal oblíbeným místem jeho odpočinku.  Udělali jsme to jako on, i když mramorové lavice pálily natolik, že bylo problematické si na ně lehnout a odpočinout si po celodenní námaze v „Zlaté mušli“ jak je Palermo nazýváno.


May
2020

Das heilige Land II.

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Reiseberichte - andere Länder

               Die einzige Erklärung für die ewigen Kämpfe im Heiligen Land ist seine strategische Lage in der Verbindung zwischen Asien und Afrika und eigentlich auch Europa. Jeder wollte diese Kreuzung besitzen. Aber keiner war bereit, hier Ampeln einzubauen.

Es schlugen sich hier bereits Ägypter mit Hethitern. (Beide hatten hier nichts zu suchen). Die Schlacht bei Kadesch zwischen Ramses II. und den Hethitern ist die erste detailiert dokumentierte militärische Konfrontation, die beweist, wie wichtig die Beschreibung eines Geschehens ist. Obwohl der Pharao Ramses damals nur eine vollständige Vernichtung seiner Armee verhindern und einen geordneten Rückzug nach Ägypten erreichen konnte, präsentierte er diese Schlacht als einen epochalen Sieg seines Militärgenies und wir sind bereit ihm das auch noch heute zu glauben. Hethiter schrieben über die Schlacht nichts und deshalb verloren sie. Ramses hat ein Denkmal seiner Heldentaten in der Stadt Jaffa.

               Dann kamen Juden hierher, diese wurden zuerst von den Assyrern und dann von Babyloniern vertrieben. Sie schafften es immer wieder zurückzukehren und dann sogar auch den Griechen, die hierher unter der Führung des Alexanders Großen kamen, Widerstand zu leisten. Obwohl sich damals in der gesamten bekannten Welt der Einfluss des Hellenismus als der damals höchsten Stufe der Zivilisation verbreitet hat, wehrte sich nur diese einzige Nation verbittert gegen diese Entwicklung und ließ sich unter keinen Umständen hellenisieren. Es war gerade diese eine kleine Nation, die auf ihrem einzigen Gott, auf dem Verbot Menschen, darzustellen und auf den Vorschriften zum Essen und bei Feiern beharrte. Die Juden strapazierten damit ordentlich die Nerven der herrschenden Seleukiden, als diese aber versuchten, diesen unsinnigen barbarischen Widerstand zu brechen, mussten sie erkennen, dass diese Entscheidung falsch war. Die Juden konnten unter der Führung der Brüder Makkabäer ihre Feinde besiegen und ihre Unabhängigkeit erkämpfen, die aber nur bis zur Ankunft der Römer dauern konnte. Im Jahr 70 fiel Jerusalem und der Tempel, der mit riesigem Aufwand von König Herodes erbaut wurde, wurde dem Boden gleich gemacht. Weil die Juden auch danach keine Ruhe gaben und gegen die römische Herrschaft und ihre Versuche, die Juden auf die römische Art zu hellenisieren, unter der Führung Bar Kochbas rebellierten, verlor Kaiser Hadrian die Nerven. Er verbot Juden den Aufenthalt im Land Palästina und vertrieb sie in die Diaspora, die dann beinahe zweitausend Jahre dauern sollte. Ohne Juden konnte dieses Gebiet endlich erfolgreich hellenisiert werden und wurde zu einem normalen Teil des römischen und später dann des byzantinischen Verwaltungssystems. Bis hier im Jahr 614 Perser einfielen und das ganze Land inklusiv aller Kirchen (also beinahe aller, dazu kommen wir aber später) in Asche verwandelten. Die Byzantiner konnten den Krieg mit Persien im Jahr 628 nach 26 Jahren Kampf gewinnen, sie waren aber dadurch so erschöpft, dass sie Arabern, die plötzlich vereint durch einen neuen Glauben – Islam – aus den Wüsten der Arabischen Halbinsel auftauchten, keinen erfolgreichen Widerstand mehr leisten konnten. Im Jahr 635 unterlagen die Byzantiner den Arabern in der Schlacht bei Jarmuk und Palästina wurde für weitere beinahe fünf hundert Jahre arabisch.

               Im Jahr 1099 kamen die Kreuzritter des ersten Kreuzzuges, um heilige Stätte aus der moslemischen Macht zu befreien.

Damals hatte Palästina bereits einen symbolischen Wert, und den behielt es bis heute. Die Kreuzritter schufen hier ihr Königsreich, im Jahr 1291 mussten sie aber Palästina definitiv räumen und an die ägyptischen Mameluken übergeben. Die wurden wieder vom türkischen Sultan Sulejman dem Prächtigen im Jahr 1527 besiegt und Palästina wurde türkisch. Nicht einmal der Feldzug Napoleons, der ruhmlos vor den Mauern Akkos sein Ende fand, konnte an dieser Tatsache etwas ändern, bis der erste Weltkrieg, in dem sich die Türken der falschen Seite anschlossen, einen entscheidenden Bruch bedeutete. Die Araber unter der Führung von Oberst Lawrence machten einen Aufstand gegen die türkische Herrschaft, weil sie dafür ein Versprechen der Selbständigkeit für alle arabische Völker (oder Stämme, wenn man die Araber für ein Volk hält) bekamen. Baron Rotschild, der damals als Abgeordneter im britischen Parlament saß, gelang es eine Ausnahme für die Region Palästina zu erwirken und diese wurde zum britischen Mandatsgebiet. Was eine Masseneinwanderung der Juden zu Folge hatte, da diese in Rahmen einer neuen Bewegung – Zionismus, gegründet von einem Wienerjuden Theodor Herzl, in das gelobte Land zurückkehrten. Palästina blieb ein britisches Mandatsgebiet bis zum Jahr 1948, als verstimmte Briten Palästina verließen. Die Sorgen über die Zeit danach machten sich die Vereinten Nationen und diese stimmten bereits im Jahr 1947 über eine Lösung einer Konföderation zwei Staaten – eines arabischen und eines jüdischen – die im Frieden und Freudschaft zusammenleben sollten, ab.

               Die Araber lehnten diese Lösung ab und sofort nach dem Abzug der Briten, griffen sie die Juden unter der Führung ehemaliger SS Offizieren an, mit dem Ziel den Holocaust auf dem Gebiet Palästinas fortzusetzen. Der Krieg ging aber für die Araber verloren. Deutsche Offiziere hatten nicht gerade kleine Probleme mit der arabischen Kampfmoral. Wenn sie einer deutschen Einheit einen Befehl zum Angriff gaben, ging diese in den Angriff. Wenn sie das gleiche mit einer arabischen Einheit taten, blieb diese im Schützengraben liegen. Israelis gewannen den Krieg und erweiterten wesentlich das Gebiet, das sie ursprünglich von UNO zugesprochen bekamen – grundsätzlich das Gebiet des heutigen Israels. Im Jahr 1967 versuchten drei arabische Länder diesen „faux pas“ zu korrigieren. Israel erfuhr rechtzeitig von dem geplanten Angriff und griff einen Tag früher an. Der Angriff der Araber wurde nicht nur abgewehrt, Israel besetzte das Land westlich des Flusses Jordan mit Ostjerusalem, die Golanhöhen und die Halbinsel Sinai. Im Jahr 1973 wollte der ägyptische Präsident Anvar Sadat diese Schande gutmachen und griff gemeinsam mit Syrien und Jordanien Israel am Tag des größten jüdischen Feiertages „Jom Kippur“ an. Auch diesmal ohne Erfolg. Israel schloss mit Ägypten Frieden im Jahr 1978, zwanzig Jahre später dann auch mit Jordanien, nur mit Syrien hat es keinen Friedensvertrag bis heute.

               Schibli informierte uns über diese Ereignisse aus dem palästinischen Blickwinkel. Über die arabische Ablehnung der Zweistaatslösung von 1947 sagte er kein Wort. Israel vertrieb seiner Meinung nach Palästinenser einfach ohne Grund aus ihrer Heimat. Im Jahr 1967 handelte sich natürlich um eine unverschämte grundlose israelische Aggression und im Jahr 1973 hätten Ägypter Israel bereits vernichtet und die Premierministerin Golda Meier weinte im Telefonat mit Präsident Nixon „Tel Aviv wird fallen“ und dann kamen Amerikaner, und zwangen Ägypter sich zurückzuziehen. Historische Bücher sagen etwas anderes. Weil es den Arabern gelang, die israelische Luftwaffe durch einen Überraschungsangriff am Boden zu vernichten, waren Juden in einer wirklich schwierigen Lage und Golda Meier war sogar bereit, Atomwaffen einzusetzen. Andererseits, die Mobilisierung der israelischen Armee verlief schneller als es sich arabische Führer überhaupt vorstellen konnten (am Tag der Feier „Jom Kippur“ waren die Wege in Richtung Kaserne logischerweise frei) und gerade die Angst vor einem Atomkrieg bewegte die Amerikaner zu einer massiven finanziellen Unterstützung Israels in der Höhe 2,2 Milliarden Dollar – das Wichtigste war, dass Amerikaner Israelis neue Flugzeuge geliefert haben. Danach durfte sich schon General Sharon durch einen überraschenden Selbstmordangriff über den Suezkanal berühmt machen, der den Krieg zu Gunsten Israels entschieden hat.

               Araber stellen sich ständig in die Position der Opfer.

Nicht nur Palästinenser, sondern Moslems allgemein. Für alles ist der böse Westen schuld, das den Erfolgen der arabischen Welt im Wege steht. Deshalb können sie niemals eine Selbstreflexion erreichen, eigene Fehler erkennen und korrigieren und dadurch kann es auch zu keiner Besserung ihrer Situation kommen. Aus der Schiblis Erzählungen konnte man diese Einstellung sehr intensiv spüren. Juden wurden von ihm in die Schlechten und die Schlechtesten unterteilt. Der einzige gute Jude war seiner Ansicht nach Jicchak Rabin und der wurde von Juden im Jahr 1995 ermordet.

               Wenn man durch das Land reist, kann man die Palästinenser einigermaßen verstehen. Es reicht nur an der achtmeterhohen Mauer vorbei zu fahren, die das Land trennt.

Natürlich kann man die Argumentation Israels verstehen, dass sich das Land vor dem Terror schützen möchte und diese Mauer wäre auch legal – hätte sie Israel nicht großteils auf palästinensischem Gebiet gebaut. Es war für mich schockierend, wie Schibli reagierte, als ich Graffiti auf der palästinensischen Seite der Mauer fotografieren wollte. „Das dürfen Sie nicht, hier darf man nicht fotografieren!“

               „Es ist verboten, beim Grenzübergang zu fotografieren, hier gibt es aber keinen.“

               „Es ist sicher irgendwo ein Polizist und dann werden Sie eine hohe Strafe zahlen müssen!“

               Natürlich gab es dort weit und breit keinen Polizisten, letztendlich befanden wir uns in Zone A in Betlehem – die Reaktion Schiblis erinnerte mich aber an ein sehr ähnliches Erlebnis in Ostberlin im Jahr 1981. Die Ostdeutschen hatten damals eine panische Angst sich der Berliner Mauer nur zu nähern, wie heute die Palästinenser.

               Die Israelis sind natürlich Meister der Provokationen. Neben der Mauer, die großteils auf palästinensischem Gebiet verläuft, sind das ihre illegalen Siedlungen.

Also illegal sind sie nach der internationalen Rechtssprechung, nicht aus israelischer Sicht. Das Gebiet von Palästina am Westufer des Jordans wurde im Vertrag zwischen Jassir Arafat und Jicchak Rabin in drei Zonen geteilt, die eine nach der anderen Palästinensern in ihre Verwaltung übergeben werden sollten. In der Zone A sind Städte wie Ramallah, Jericho oder Betlehem. Hier haben die Palästinenser die Zivilverwaltung und Ordnungskräfte inne – also die Polizei, weil sie keine Armee haben dürfen) In der Zone B, die ihnen später übergeben werden sollte und in erster Linie Land betrifft, haben die Palästinenser die Zivilverwaltung, nicht aber die Sicherheit in ihrer Hand. Zone C bleibt in israelischer Macht. Hier darf kein Palästinenser Grund kaufen, ein Jude aber sehr wohl. Diese Zone C gibt es an den Grenzen des Palästinischen Staates, also auch um den Fluss Jordan. Eine Bildung eines vereinten Gebietes des Staates Palästina ist schlicht unmöglich und die Israelis wissen es. Deshalb tun sie, was sie tun.

               Gleich ist es mit Ostjerusalem. Nach dem Ende des Krieges von 1948 verlief die Grenze unter der Mauer der Altstadt, die gänzlich zu Palästina gehörte. Israel besaß das neue, moderne Westjerusalem (deshalb gibt es hier die Knesset – das israelische Parlament). Als die israelische Armee Ostjerusalem eroberte, lebte hier kein einziger Jude. Gerade hier werden neue moderne Siedlungen für Juden gebaut. Die Miete für eine Wohnung in Westjerusalem beträgt um 2000 Dollar monatlich, was sich junge Familien nicht leisten können. In Ostjerusalem kostet die Miete nur einen Bruchteil dieser Summe. Deshalb gehen hierher vor allem junge, kinderreiche jüdische Familien. Heute leben in Ostjerusalem neben 300 000 Araber bereits 150 000 Juden – die Tendenz steigend. In einigen Jahrzehnten werden die Juden in Ostjerusalem die Mehrheit darstellen.

               Übrigens einen Übergang von israelischem zu palästinischem Gebiet würde man auch ohne Mauer erkennen. Wenn in Israel eine fast unglaubliche Ordnung herrscht – vergeblich würde man nach verworfenem Abfall oder einem Zigarettenstümmel suchen, nach dem Überqueren der Grenze lagen die Abfälle entlang der Straßen, in der Mitte der Fahrbahn standen Kafeeverkäufer und auf den Balkons trocknete die Wäsche. Einfach Orient!   

               Natürlich kann Israel im Streit mit Palästinensern viel verständlicher argumentieren, einfach mehr europäisch. Ein genialer strategischer Zug war die Räumung des Gazastreifens, der ganz als Zone A an die Palästinenser übergeben wurde. 5000 israelische Siedler wurden gewaltsam abgeschoben. Heute herrscht hier Hamas und schießt Raketen nach Israel und Israel kann vor der ganzen Welt argumentieren – so schaut es aus, wenn man Palästinenser lässt, sich selbst zu regieren – auf der Westbank hält sich die gemäßigte Fatah nur dank israelischer Unterstützung an der Macht und profitiert von ihrer Loyalität. Die Städte wie Ramallah oder Betlehem haben eine der höchsten Lebensqualitäten in der arabischen Welt – sie hassen trotzdem die Juden verbittert.

               Das tun offensichtlich auch Palästinenser, die auf dem Gebiet Israels leben und israelische Bürgerschaft besitzen (offiziell sind das 1,2 Millionen Menschen, laut Schibli 2,4 Millionen – Schibli glaubten wir aber immer ziemlich ungern, er ließ sich zum Beispiel nicht ausreden, dass die von Israel besetzten Golanhöhen 18 000 km2 groß sind. Weil das ganze Land Israel 21 000 km2 hat, war ich nicht bereit, ihm das zu glauben und ich machte es richtig – es sind natürlich nur 1800 km2). Diese israelischen Bürger arabischer Nationalität haben alle Rechte wie Juden – mit einer Ausnahme, sie haben keine Wehrpflicht. Der Wehrdienst dauert bei jungen Israelis 3 Jahre bei Männern und 2 Jahre bei Frauen. Wir sahen während unseres Besuches viele Soldaten, interessant war, dass die meisten Instrukteure bei verschiedenen Schulungen Frauen waren – übrigens die Uniformen standen ihnen sehr gut.

               Interessant für mich war, dass sich Palästinenser weigerten, den Schekel, also das offizielle Zahlungsmittel Israels, zu akzeptieren. Diese Tatsache war ich bereit in der Westbank zu verstehen, wo Palästinenser wirkliche Probleme haben, die Mauer in Richtung Israel zu überwinden und deshalb hier der amerikanische Dollar eine Parallelwährung und der Euro auch willkommen ist. Wenn aber eine Zahlung in Schekel nicht einmal ein Palästinenser (israelischer Bürger) in Nazareth, also im Gebiet Israels, annehmen wollte, hatte ich dafür kein Verständnis. Sein Argument, er täte das wegen der Inflation, war absolut falsch – der Schekel ist an den Dollar fest gebunden (wie einmal der Schilling an die deutsche Mark) und es kommt zu keinen Kursschwankungen zwischen diesen zwei Währungen. Es handelte sich also um eine rein emotionale Angelegenheit. Und Emotionen im Handel….

               Emotionen gibt es in diesem Land im Überfluss. Schon deshalb, weil dieses Land gleich für drei monotheistische Religionen heilig ist – für Juden, Moslem und Christen.

               In meinem nächsten Artikel in zwei Wochen möchte ich mich auf die Spuren Christi begeben, also die heiligen Stätte der christlichen Religion besuchen. Wer Interesse hat, sollte mich in zwei Wochen wieder besuchen. Entweder deshalb, weil er dort noch nicht war und will wissen, was ihn dort erwarten würde, wenn die Coronapandemie vorbei ist oder um sich eigene Erinnerungen an seinen Besuch aufzufrischen. Beide werde ich auf meiner Website willkommen heißen.


May
2020

Staré pověsti české – Příchod Čechů

categories: Blog, Staré pověsti české

  Povídka            

Tak abych to hned na začátku uvedl na pravou míru, já byl vždycky proti. Povídám: „Je nám tady špatně? Moře, slunce, víno, pár bohatých měst, které jsme ještě nevyplundrovali a která jsou dokonce ochotná platit za to, že je nevyplundrujeme, tedy aspoň ne letos. Co nám tady chybí? Pěkně zůstaňme sedět na zadku a počkejme, jak se to vyvrbí. Třeba to dobře dopadne.“

               A na to šéf, že si myslí, že to nedopadne, a když, tak špatně.

               Dobrá, připouštím, že mohl mít pravdu. Ale to byl čistě jeho osobní problém. Když už se rozhodl někoho zabít, tak to měl být náčelník kmene méně početného než je náš a hlavně méně bojovného. Jenže on právě naopak poslal na věčnost náčelníka kmene většího a bojovnějšího, než je ten náš. Chybička se vloudila. Ale teď to máme všichni odskákat?

               „O.k.“ povídám. „Tak je prostě přepadneme v noci, když budou spát. Pár jich pobijeme, uděláme hluk, založíme pár ohníků a budou pádit, jak Šemík k Neumětelům (to já jsem měl kdysi takové vidění do budoucna a tohle vidění se mi moc líbilo.) A my budeme moci zůstat tady.“

               Na to zase starý, že se takový způsob boje nesluší. Že je to nečestné, že to jsou skoro řecké způsoby.

               Ha, povídám: Řekové se takovým způsobům učili od nás! Zákeřnost byla nám Slovanům odjakživa vlastní, to není žádný řecký vynález. Přepadávání ze zálohy, rabování zásobovacích kolon, pronikání do měst kanalizací, čí to byl patent? Náš! Řekové se to všechno učili od nás, do té doby je takové vedení války ani nenapadlo. Jenže jsem nic nezmohl. Zasedla rada starších a rozhodla, že odejdeme. A my mladí? Ptal se nás někdo? Žádná rada mladších není, a i kdyby byla, nebude mít ani poradní hlas. To mě dokáže vždycky vytočit, pořád je to stejné. Už nekonečně generací pořád to stejné! Staří rozhodují o nás mladých a náš názor nikoho nezajímá. Kdy se to konečně změní? Já se toho možná už nedožiju, ale jednou se to změnit musí! Jde přece o naší budoucnost, staří už žádnou nemají.

               A nejvíc mě dokáže rozhodit jejich argumentace. Prý to dělají pro nás, pro naši budoucnost! Že pro nás najdou zemi, kde nás nebude nikdo ohrožovat, kde budeme moci v míru vychovávat naše potomky. Prdlačky! Pustili do kalhot, a proto chtěli utéct, ještě než nepřítel chytne čichovou stopu. Při současné populační explozi a prcháním celých národů před těmi hroznými Huny nenajdete nikde kus země, kde by nikdo neseděl a netvářil se, že je jeho. A pokud ano, bude ta země stát za…. Víte za co.

Jenže náčelník se už očividně rozhodl. On má problém se svým přerostlým egem. Vzal si do hlavy, že nebude jen obyčejným náčelníkem, ale že se stane zakladatelem nového národa. Nechává si proto říkat praotec, no není to na hlavu? Oficiálně je náčelník, mezi námi mu říkáme, jak je to zvykem „starý“ nebo „šéf“, rada starších mu maže med kolem huby, když ho nazývá dokonce knížetem, to by mu mělo stačit. Ale on ne, on chce být praotec. Snad se ten nový národ dokonce má jmenovat po něm! No to mě podrž! To by se potom museli členové toho národa jmenovat Čechové nebo Češi nebo já nevím jak, každopádně se náš starý se jmenuje Čech. Ta druhá varianta, tedy Češi by se mi líbila o něco víc – když by to už muselo být – ale jak znám radu starších, rozhodnou se pro tu první formu. Není to sice úplně špatné, je to krátké, dobře se to vyslovuje, ale nemohlo by to jméno být trošku hrdinnější? Aby z toho národa už podle jména šel strach. Například Vandalové, to je jméno! Ani Frankové nejsou špatní. Ale Čechové? Češi? Bude se nás vůbec někdo bát? No jo, možná se s tím budeme muset smířit. Jednou bude o sobě starý rozhlašovat, že musel Balkán opustit, protože bojoval statečně proti Byzantincům. Když opomenu, že jsme se pod jeho vedením podíleli na vypálení předměstí města Salony, tak se o žádném statečném odporu nedá mluvit. Ale vezměte na to jed, že okolo sebe takovou pověst vytvoří. To on umí a lidi mu to žerou. V PR on je mistr. No prostě, praotec nemůže být obyčejný vrah a ještě k tomu v opilosti.

               Já si totiž myslím, že on ten nápad se zakládáním nového národa stejně nemá ze své hlavy. Pamatuju si, jak se u nás ocmrdával ten řecký misionář. Pořád něco o jednom bohu a o pekle zatracení pro ty, kdo ho neuznají. No, jednou ho potom našli s proříznutým hrdlem a byl na baráku klid. Jenže on se tehdy sčuchl právě s praotcem a vím, že mu vykládal o nějakém jiném praotci, který prý vodil své lidi čtyřicet let po poušti, až se z nich stal nový národ a on se tak stal otcem, nebo chcete-li praotcem zakladatelem. Nevím sice, co je poušť, ale i kdyby tam bylo krásně, čtyřicet let se nikde tahat nehodlám.

               „Praotče,“ povídám mu, protože po takovém oslovení je větší šance u něho něčeho dosáhnout. „My přece nejsme žádní nomádi. Germáni jsou nomádi a mají na to i tělesnou konstrukci. Podívej se na ty jejich Brunhildy, Kremhildy a Helmtrúdy. To jsou ženské jako dub. Sice žádná prsa a žádný pořádný sexy zadek, ale zato dokážou hodit vykolejený vůz zpátky do stopy nebo porazit krávu. Ale naše slovanská děvčata jsou křehká, dobře stavěná, měkoučká, chceš tohle ohrozit? Podívej se na ten jejich sex appeal, chceš to zničit? Kvůli nim přece válčíme už po celá staletí tak, abychom přežili a mohli se vrátit k rodinnému krbu, zatímco Germáni se nemůžou dočkat, až jim někdo rozbije hlavu a oni se dostanou do té své Walhaly. My nejsme na daleké putování stavění a naše holky už vůbec ne.“

               Víte co mi na tuhle skvělou argumentaci řekl? Že prý stejně žádné vozy nebudeme mít. Jako bych mluvil do skály. Doufal jsem aspoň, že ho dokáže přemluvit jeho brácha Lech, ten je trošku rozumnější než náš stařík a ten na něho někdy i dá. Tentokrát ne. A tak Lech povídá, že půjde s námi. Povídám si chválabohu, aspoň nás bude víc. Ale už jsem raději neremcal. Ještě by mi mohl někdo při návratu z hospody nebo dokonce v noci v posteli vrazit nůž mezi žebra. Od té doby, co pěstujeme kontakty s Byzantinci, se mravy hrozně spustily. U Řeků patří takové noční vraždění k politickému folklóru a některým našim se to docela zalíbilo. Tak jsem si řekl, že bude lepší držet hubu. Když máte náčelníkem popudlivého staříka, není dobré hrát opozici.

               Sbalili jsme se a vyrazili. Na jihu bylo obsazeno, na východě taky, na západě moře a my žádní mořeplavci, žádné lodě. Takže jsme logicky museli putovat na sever. Proč tam bylo volno? To si lehce domyslíte. Protože tam nikdo putovat nechtěl!!! Všichni, kdo na to mají, se tlačí na jih, jen my holt na sever! Jízda v protisměru! Aspoň nás všichni považovali za blázny a šli nám z cesty. Cesta nebyla nic moc. Jediné, co můžu starému přičíst k dobru, že to nevzal přes Alpy. Do těch průsmyků někde blízko u nebe by se mi tedy určitě nechtělo. Ale nemyslím si, že se těm horám vyhnul s ohledem na nás a naše děvčata. On by je prostě už nedal. Sedmdesátka na krku, to není žádná sranda, ale stejně mu to na jeho věk šlapalo docela dobře, všechna čest. Dokonce i děvčata si bral na noc do stanu a možná si s nimi ještě užíval mužských radovánek. Jak jste si už asi všimli, nemám o našem starém bůhvíjaké mínění, ale chlap – to on je! Protloukali jsme se nějakými kopečky, potom čekali, jak se přepravit přes Dunaj – to jsem mu mohl říct už dopředu, že to bude průser. Ale nakonec se to podařilo a mohli jsme se zamotat do hvozdů na sever od té řeky.

               Vy tomu možná dneska říkáte lesy. Tehdy to žádné lesy nebyly, to byly HVOZDY, rozumíte? A hvozdy, to je jiné slovo pro prales. A tímhle jsme se prosekávali. Není divu, že tu bylo skoro liduprázdno. Tedy  – skoro. Občas jsme narazili na mýtinku a na ní na nějakou vesničku podivných lidí. Kdyby jim člověk aspoň rozuměl! Ale křičeli nějakou hatmatilkou, které nerozumíš ani slovo, chovali se jako němí lidé, prostě Němci. Jediné, co pořád opakovali, bylo: „Bite, nicht téten“ nebo „tóten“, už si přesně nepamatuju. No, co chcete s takovým dělat? Tak jsem ho vzal sekyrkou přes hlavu a byl klid. Jejich ženské jsme vzali s sebou, mohly se hodit. Ženská, které nerozumíte, co štěbotá, není k zahození. Co to bylo za lidi, nevím, prý možná Langobardi. Tomu nevěřím. Ti totiž, jak vím, odtáhli za lepším, do Itálie.  A byli to pořádní chlapi, které vzít sekyrkou po hlavě nebylo až tak jednoduché. Takže to mohli být tak maximálně jejich parťáci, co byli slabí na nohy nebo se báli do Itálie vyrazit. Pořádný Germán by se určitě bránil víc.

               Jak se tak probíjíme tím nekonečným hvozdem, povídám starému: „Praotče, kam nás to čerti nesou?“

               A on na to: „Na čerty budeme věřit, až budeme křesťané. Teď jdeme cestou, kterou nám ukazují naši bohové.“

               Tak na tu partu bych se určitě nespoléhal! Svantovít, Radegast, Perun, Dažbog, Veles,  a tak dále. Věčně se to mezi sebou hádá a na sebe žárlí, obětuješ jednomu a nasereš tím druhého a pak jim máš důvěřovat! Skoro to mají ti Řekové se svým jedním bohem lepší, ale ten jim taky někdy dává pořádně zabrat. Jenže když náčelník jednou sleduje cestu, kterou mu ukázali bohové, jak ho chcete z takové cesty odvést? Hned by to byla svatokrádež a ještě by vás mohli těm rozčíleným bohům na usmíření obětovat. A já hořím nerad. Takže jsem sklapnul.

               Prosekávali jsme se těmi HVOZDY, občas jsme pro změnu zapadli do bažin, a měli jsme toho pomalu tak akorát dost. Starý vycítil, že v manšaftu klesá morálka a že musí něco dělat. Jako na zavolanou se objevil na obzoru takový malý připosraný kopeček. Žádná hora, ale zřejmě maximum, co byl náčelník schopen zdolat. A tak jsme vylezli nahoru a on měl vidění.

               Měl toho po tom výstupu plné kecky, takže si musel sednout na pařez, aby chytil dech. Jenže ho pak bohužel chytil. A najednou se rozkecal: „Milí přátelé a tovaryši, kteří jste se mnou putovali a snášeli četné útrapy na cestách, v hustých lesích i v bezcestných pustinách, zastavte se, obětujme příjemnou a vzácnou oběť svým bohům, s jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, osudem vám předurčené. Neboť toto je ta země, o které jsem vám často vyprávěl a slíbil dovésti vás do ní, země vám zaslíbená, zvěře a ptáků plná, mlékem a strdím oplývající. Podnebím k obývání je velmi příhodná, hojná vodami nad obyčej rybnými. Tady se vám nebude ničeho nedostávati a nepřátelé nebudou vám moci škoditi.“

               Řečnit teda uměl, všechna čest. Takový ti dokáže popsat něco, co nevidíš, tak dokonale, že se z toho neexistujícího obrazu dokonce i raduješ. Koukal jsem z toho kopce a co jsem viděl? HVOZDY! Dobrá, zvěře a ptáků byla plná, už jsme si za pochodu užili medvědů víc než dost a ptáci nám žrali naše jídlo, že jsme si museli pořád dávat pozor, aby něco zbylo. Kde viděl to mléko, to nevím, těch několik kravek, co jsme sebrali oněm nepovedeným Langobardům, nebo prostě Němcům, nás z bídy nevytrhlo. Například med tu opravdu byl, o tom se mohl starý zmínit, hned jsem si poškrábal pozadí, kam mě posledně dopíchaly včely, ale STRDÍ??? Co je to proboha STRDÍ? Rada starších měla zřejmě stejný problém. Stařešinové řešili, čím to ta zaslíbená země vlastně oplývá a než přišli na to, že nevědí, co to znamená, prošla lhůta k vznášení námitek a bylo rozhodnuto, že tu zůstaneme.

               A náčelník, jak byl v ráži, pokračoval: „Krajina je to přeutěšená a velmi úrodná. Jakým jménem by se tato naše nová vlast měla jmenovat?“

               Prostě velký manipulátor!  Ani ho nemůžete kopnout do prdele, protože na něj všichni zírají, jako na svatý obrázek a samozřejmě je narychlo nemůže nic pořádného napadnout. A tak to dopadlo, jak to dopadnout muselo.

               „Kníže a pane náš,“ volali starší a bohužel i někteří mladší. „Tvým jménem ať se jmenuje, protože ty jsi Čech, též ona ať Čechova země nadále sluje.“

               A bylo vymalováno. Náčelník, který byl teď už nesporným praotcem, dosáhl svého.

               Přitočil jsem se k Lechovi, který na to všechno nevěřícně zíral, a povídám mu: „Lechu, nemohl bys něco podniknout? Vždyť je to trapné až k pláči. Promluv s bráchou, třeba ještě dostane rozum.“

               „Já mu na to prdím,“ pravil Lech oduševněle. „Já beru svoje lidi a táhneme dál. Na sever – možná tam bude míň toho strdí. Ostatně, nevíš náhodou, co to je, to strdí…?

               Když se mi pak podíval do očí a zaregistroval můj zoufalý pohled, pokrčil rameny, svolal své lidi a začal sestupovat z kopce.

               A my začali zúrodňovat ty hvozdy dookola. Samozřejmě, že jsme napřed museli vysekat kus lesa pod kopcem a postavit dam dům pro starého. Praotec přece nemůže bydlet v lese pod stanem! Na jídlo jsme toho moc neměli, ještě tak žaludy nebo kyselá jablka, z kterých Germáni pálí kořalku a o pivu nebo vínu, které jsme kdysi kupovali od Řeků,  – no kupovali, řekněme půjčovali – jsme si mohli nechat zdát.

               Něco vám řeknu. Jednou to vezmu do ruky já nebo moji potomci. Můj syn se bude jmenovat stejně jako já, jeho syn po tátovi a jeho syn opět. Aby jednou, až to moje famílie tady vezme do ruky a udělá tu pořádek, se můj potomek jmenoval stejně jako já. Já měl kdysi vidění a v tom vidění seděl na kamenném stolci knížat můj kluk. Nebo prakluk, to je jedno. Sice se mi zdálo, že byl doma dost pod pantoflem, měl takovou přechytřelou ženskou, prý dokonce vědmu, ale národ ho poslouchal.  To stačí, domácí poměry se dají před prostým lidem utajit.

Takže si musíme počkat, až ta přechytřelá kněžna najde zalíbení v klukovi z mého rodu. Zatím tu budeme v klidu vyklučovat lesy a orat půdu, o které starý tvrdí, že je úrodná. A budeme čekat na naši příležitost. Ta přijde. Bohové nebo Bůh, to je jedno, přejí odvážným. A trpělivým. Jednou se moje rodina dočká a převezme v tomhle novém národě komando. Potom to budu já, kdo se může nazývat praotcem. A moji kluci, jedno, v které generaci, tu udělají pořádek a potom dobudou i země na jihu až k moři, které jsme museli opustit a naučí všechny mluvit česky (sakra, už používám praotcovu terminologii, ale když ono je to tak chytlavé!) A kdyby se to nepodařilo, budou tam na jih, k tomu moři, jezdit moji potomci aspoň na dovolenou.

               Aha – pardon – myslím, že jsem se zapomněl představit. Mé jméno je Přemysl. Dobře si ho zapamatujte!


May
2020

Papež Jan Pavel II. – svůdce davů

categories: Blog, Historie

               Tu přezdívku jsem si nevymyslel já, tak nazval nejvýznamnějšího papeže 20. století italský dramatik a scénárista Diego Fabbri. Karol Wojtyla stál vždy v centru pozornosti žurnalistů i umělců, ostatně už v roce 1981 o něm natočil životopisný film „Z daleké země“ polský režisér Krzystof Zanussi. Možná by byl Karol Wojtyla jakožto vyučený herec nejraději sám hrál v tomto filmu hlavní roli, jak se domnívá spisovatel Claudio Rendina, v tomto čase to byla ale již nerealizovatelné – 16. října 1978 se totiž stal 264. papežem a 22. října stejného roku byl intronizován pod jménem Jan Pavel II.

                Jeho volba byla hodně překvapivá, když se objevil na balkóně katedrály Svatého Petra, zíraly přítomné davy na naprosto neznámou postavu a trvalo chvíli, než se zmohly na nadšený povinný jásot. Stal se tak prvním slovanským papežem v historii a po dlouhých 456 letech zase jednou neitalským papežem (posledním takovým se stal v lednu 1522 Hadrián VI.)

               K takovým mimořádným událostem dochází většinou za mimořádných okolností a i volba Wojtyly nebyla výjimkou. Jeho předchůdce, Albino Luciani, vykonával svůj pontifikát pod jménem Jan Pavel I. pouhých 33 dní, než byl nalezen mrtvý v posteli. Právě v té době vrcholila aféra okolo Vatikánské banky a jejího ředitele Paula Marcinkuse – což Maria Puza inspirovalo k zápletce třetího pokračování jeho románu „Kmotr“. Zda byl Jan Pavel I. zavražděn, protože odmítal podpis na smlouvách, v nichž se praly špinavé peníze z kokainových obchodů, nebo skutečně zemřel na infarkt, jak zní oficiální zpráva, se už nikdy nedozvíme.

               Volba „cizince“, tedy někoho stojícího mimo vatikánské struktury, který se v té tajuplné a smrtelné síti nemohl vyznat, byla v zájmu Marcinkuse a jeho lidí, ale i mafie. A v tom se nezklamali. Jan Pavel II. se opravdu o tyto problémy nestaral – měl zcela jiné priority. Rozhodl se misionovat svět a obrátit ho na pravou cestu.

               V katolické církvi spolu zápasily už po celá desetiletí proudy konzervativní, reformní a střední (takzvaní montiniáni). Papežové se víceméně střídali podle těchto proudů, po konzervativním Piovi XII., přišel reformní Jan XXIII., pak konzervativní Pavel VI. a nyní reformní Jan Pavel I. Jan Pavel II. byl zástupcem nejkonzervativnějšího křídla tehdejšího kardinálského sboru. K jeho volbě rozhodujícím způsobem přispělo hnutí „Opus Dei“, které mělo ve sboru několik zástupců a bylo v prosazování svých zájmů nejdůslednější. Jan Pavel II. s tímto extrémně konzervativním hnutím udržoval těsné kontakty a na jeho zásluhy nezapomněl.  Zakladatel hnutí José María Escrina de Balaguer byl Janem Pavlem II. po zjištění jeho „hrdinských ctností“ vyhlášen 17. 5. 1992 za blahoslaveného a 6. 10. 2002 dokonce za svatého. Nijak v tom nevadilo problematické působení tohoto svatého během Frankova režimu ve Španělsku, jehož byl spolehlivou a ochotnou oporou. Escriva znal Franka osobně, vícekrát se s ním setkal a v roce 1968 obdržel dokonce šlechtický titul markýze de Peralta, kterého se vzdal až po masivní veřejné kritice v roce 1972 ve prospěch svého bratra. Svatý Jan Kapistránský dává pozdravovat! I ředitel papežovy kanceláře, čili jeho mluvčí, Joaquín Navarro Valls, byl členem tohoto hnutí. A Opus Dei dokázalo v roce 2005 po smrti Jana Pavla zabránit v konkláve volbě kardinála Bergolia z reformního křídla církve a prosadilo volbu Josefa Ratzingera, jehož úkolem bylo mimo jiné i iniciovat svatořečení svého předchůdce – ke kterému pak 27. 4. 2014 skutečně došlo. Jan Pavel povýšil hnutí Opus Dei v roce 1982 na osobní prelaturu. (Hnutí bylo založeno v roce 1928 a v roce 1941 bylo uznáno papežem Piem za „Zbožné sdružení“.)

               Pohnutkami k sledování ortodoxního kurzu Janem Pavlem II. v obraně víry se zabývají historici už po celá desetiletí. Zda to bylo dáno jeho dětstvím a osobním osudem, zda to byl vliv Opus Dei, s kterým udržoval těsné kontakty, nebo zda podvědomě vytušil sklon světa k radikalizaci společnosti po liberálních šedesátých a sedmdesátých letech a plul s proudem jako kapitán lodi, která hledala nejlepší vítr. K atentátu v Mekce, jako východisko radikalizace islámu došlo jen rok po jeho volbě papežem. Po internalizaci světa procitl znova nacionalismus, po sekularizaci společnosti se objevil znovu náboženský fanatismus.

Jak jsem už mnohokrát psal, dějiny církve jsou soubojem Petrovců a Pavlovců, učení orientované na utvrzené jádro církve nebo orientované na široké masy. Jan Pavel II., přesto že vykonal 104 misijních cest do celkem 127 zemí, tedy víc než všichni ostatní papežové před ním dohromady, se obracel ve skutečnosti vždy jen na utvrzené ve víře a zastával tvrdý, nekompromisní kurs. A snažil se ho předurčit i na dobu po své smrti, aby nedošlo k oné obvyklé změně ve směru k reformnímu křídlu církve. Nejen, že nedlouho před svou smrtí ještě vyjmenoval 77 ultraortodoxních kardinálů, víceméně zajistil volbu svého nástupce a žáka Ratzingera, ale vydal na poslední chvíli i nový katechismus, který nepřinesl prakticky nic nového, kromě sdělení, že neplacení daní je hříchem. Ale katechismus, jako jádro církevního učení, se vydává jen velmi, velmi zřídka a proto si žádný z nových papežů nebude v dohledné době troufat tento krok zopakovat. V tomto ohledu byl Jan Pavel II. přímo vizionářem.

               Nekompromisní byl v boji proti komunistickým režimům a určitě přispěl podstatnou měrou k jejich pádu. Ne nadarmo generální tajemník polské komunistické strany Edward Gierek po Wojtylově zvolení řekl: „Je to velká pocta pro Polsko a my můžeme čekat velké problémy.“ Ani polská komunistická strana nedokázala v katolicky orientovaném Polsku zabránit papežově pastorální cestě do Polska v červnu 1979. Na jeho vystoupení přišly až 2 miliony věřících. 31. srpna následujícího roku byla založena Solidarita (ne nadarmo byl její zakladatel Walesa přesvědčený katolík) a s polským komunistickým režimem to začalo jít rychle z kopce. Na rozdíl od svých předchůdců Jana XXIII a Pavla VI odmítal Jan Pavel II s komunistickými režimy jakýkoliv dialog, protože takové jednání v jeho očích komunistické diktatury legitimizovalo. Nezastavil ho ani atentát 13. 5. 1981, kdy ho na cestě na Náměstí svatého Petra postřelil Mehmet Ali Agca, s největší pravděpodobností agent bulharské tajné služby, která jednala z podnětu KGB. Papež utrpěl průstřel levé ruky a střeva v podbřišku, pětihodinová operace mu zachránila život, ovšem podlomila jeho zdraví.

Až do té doby se jednalo o papeže zcela nového stylu. Sportovce – rád lyžoval, zejména na svazích Terminilla a plaval (V Castel Gandolfo si nechal postavit plavecký bazén i se startovními bloky a viděli ho plavat i v moři u Palidora). Básníka a spisovatele – jeho sbírky veršů vyšly tiskem v italštině pod názvem „Kámen světla“ a „Chuť chleba“ a v roce 1960 vyšla jeho mystická hra „Zlatnická dílna“ a v neposlední řadě i herce. Zde je místy nejasné, kdy se při jeho veřejných vystoupeních jednalo o skutečného Karla Wojtylu a kdy hrál svou roli, kterou si sám napsal. Jeho temperament se zdál být nezlomný, než se u něho v roce 1997 objevila Parkinsonova choroba.

               Jan Pavel II. vsadil na velmi konzervativní, chce se říci skoro středověké pojetí církve. To projevil například při návštěvě Rakouska 1998, kdy odbyl protesty věřících, demonstrujících proti spornému biskupovi Kurtovi Krenovi, slovy, že se jedná o záležitost církve, do které nemají věřící právo zasahovat. Nepřímo tedy oživil středověkou představu, že církev tvoří její hlava, což je papež a tělo pak sbor kardinálů. Pojetí církve jako společnosti věřících mu nebylo vlastní. Mimochodem biskup Krenn nakonec po mnohých skandálech, kdy už byl ve svém biskupském sídle zcela izolován, podal demisi v roce 2004 (tedy ještě Janu Pavlovi II.), poté, co se pokoušel krýt dětskou pornografii v kněžském semináři v St.Pöltenu. Nicméně po roce 1998 došlo v Dolním Rakousku k masivním výstupům z církve, porovnatelným snad jen s Korutany v roce 2019 v souvislosti se skandálem biskupa Schwartze. Jan Pavel II. byl nekompromisní v otázce manželství, potratů, ale i homosexuality. Během referenda o umělém přerušení těhotenství v Itálii vstoupil do kampaně. Svůj názor prezentoval slovy: „Manželství je nerozlučitelné a neodvolatelné, sexuální styk mimo svazek manželský je nemorální, homosexuální chování je nemorální, a je třeba důrazně hájit právo na život, včetně života dosud nenarozených dětí.“

               Jan Pavel II. měl v mnoha věcech poněkud rozporuplný postup.

               Byl misijním papežem, který navštívil 127 zemí. Chválil se, že získal pro katolickou církev statisíce nových věřících – to může být skutečně pravda – v Africe a v Asii získal spoustu nových věřících. Současně ztratil desetitisíce věřících v Evropě a v USA – odchody těchto „vlažných ve víře“ ho očividně nebolely.

               Prezentoval se jako papež mezinárodní, nezapomenutelné bylo jeho „Urbi et Orbi“, které čítával ve všech světových jazycích. Na druhé straně se v době, kdy byl krakovským arcibiskupem, projevil jako silný polský nacionalista, když zakázal v oblastech obývaných slovenskou menšinou číst mše ve slovenštině.

               Problematický byl jeho vztah k židovstvu. Na jedné straně se předháněl ve vstřícných gestech, jako byla návštěva římské synagogy 13. dubna 1986, kdy nazval Židy „staršími bratry ve víře“. Jako první papež přijal i delegaci Židů v kostele San Carlo ai Catinari 8. října 1981, o svatém roku 2000 (už velmi poznamenán svou Parkinsonovou chorobou) nesl kříž v chrámu svatého Petra až k Michelangelově Pietě, aby tu vyslovil „Mea culpa“ a omluvil se za pochybení církve v náboženských válkách, pronásledování Židů a za Inkvizici. Hned poté pak odcestoval do svaté země, kde se modlil u Zdi nářků a navštívil muzeum holocaustu Yad Vashem a v Síni poslední večeře zanechal symbolický strom nesoucí tři druhy plodů (hrozny, obilné klasy a olivy) jako symbol soužití tří monoteistických náboženství.

               Na druhé straně nazval v srpnu 1989 Židy „nevěřícími a zrádci Boží úmluvy“, v roce 1992 vyjmenoval římským vikářem antisemitu Ruiniho, který otvíral otázku viny Židů za ukřižování Krista, a přes čtyři roky trvalo, než dal – nerad – souhlas k vyklizení kláštera Karmelitánek v Osvětimi, o které žádaly židovské společnosti. Zřejmě se nikdy nezbavil vlivu ze svého dětství, které ve Wadowicích a Krakově logicky muselo být antisemitismem poznamenáno. Především před druhou světovou válkou byl v Polsku antisemitismus možná ještě silnější než v Německu (zřejmě v důsledku ochrany, kterou Židé požívali za vlády generála Pilsudského.) Poctivě je třeba přiznat, že se Jan Pavel II. očividně pokoušel tyto předsudky ze svého mládí překonat, ne vždy se mu to ale dařilo.

               27. října 1986 zorganizoval setkání zástupců všech světových náboženství v Assisi a 24. ledna 2002 toto setkání pod dojmem útoků na Newyorská dvojčata 11. 9. 2001 zopakoval.

               Prostě slova Jana Pavla nebyla vždy v souladu s jeho činy.

               Slovy se snažil o ekumenii s evangelickými církvemi, na druhé straně vyhlašoval za svaté oběti náboženských válek – jako například tři košické mučedníky během své návštěvy Slovenska v roce 1995 nebo Jana Sarkandra v roce 1993. (Sarkander byl sice zřejmě umučen protestanty v Olomouci zřejmě nevinně, o jeho ne přímo ideálním konfliktním charakteru je ale známo víc než dost). Následkem papežových činů bylo například to, že během jeho návštěvy na Slovensku jeho kolonu vozidel v protestantských vesnicích na Spiši na ulici nezdravil ani jeden člověk. (Oni košičtí mniši byli 7. září 1619 zabiti v odvetu za řádění katolíků v Prešově, jejich svatořečení tedy bylo určitou formou provokace.)

               Svatořečení a blahořečení ovšem bylo jakýmsi koníčkem Jana Pavla. Vyjmenoval během svého pontifikátu 456 svatých a 1282 blahoslavených, což je opět víc, než vyhlásili všichni papeži před ním dohromady. Řada z nich byla nesporná a potřebná – například svatořečení Anežky české v chrámu svatého Víta 25. listopadu 1989 definitivně zlomilo odpor komunistů v Praze, kteří v ten uvolnili mosty přes Vltavu a vpustili demonstrující lidi na levý břeh Vltavy, což se rovnalo kapitulaci. Jan Pavel II. využíval tato svatořečení k vlastní velkolepé prezentaci. Byl v tom opravdovým mistrem- například svatořečení Padre Pia 2.5.1999 v chrámu San Giovanni in Laterano bylo opravdovým spektáklem, na jaký se nezapomíná. (Jan Pavel věřil na zázraky a v případě Padre Pia měl i osobní zážitek – o tom jsem psal v mém cestopisném článku o Garganu). Ale i své misijní cesty využíval k svatořečením a blahořečením, protože to jeho cestám dodávalo slavnostnější rámec.

               I to je určitý návrat do středověku. Z dob po osvícení ustoupily zázraky do pozadí, lidé preferovali rozum před vírou. Zdůrazňování zázračné moci světců je nepochybnou snahou upřednostnit víru před rozumem, čili o návrat do doby před osvícenstvím. Ostatně vyhlašování světců má v sobě něco pohanského. Je to něco z doby prvních misijních cest v raném středověku, kdy v zájmu pokřtění nových národů, byl těmto dán jejich malý místní bůžek, kterému se mohli klanět. Fungovalo to v onom devátém či desátém století a kupodivu to fungovalo i ve století dvacátém. I to mohla být určitá odpověď na radikalizaci konkurenčního islámu, který rovněž hledá návrat ke svým kořenům ve století sedmém.

               Praktické záležitosti, jako například ozdravení vatikánských financí muselo čekat.  Vatikánská banka byla navázána na milánskou banku Banca Ambrosiana, byla dokonce hlavním akcionářem této banky. Banca Ambroziana byla založena jako církevní banka (jméno dostala podle svatého Ambrože, milánského biskupa ve čtvrtém století). Za ředitele Roberta Calviho se věnovala zejména praní špinavých peněz z obchodu s drogami a s přímou vazbou na mafii. Calvi založil okolo dvou set formálních filiálek (banky poštovních schránek), přes které peníze převáděl.  Calvi byl obžalován v roce 1982 a brzy nato byl objeven oběšen pod jedním z londýnských mostů s kapsami plnými cihel. Ve stejný den vyskočila (vypadla?) z okna bankovní centrály v Miláně jeho sekretářka Graziella Corracher. Nikdy se nezjistilo, zda se jednalo o sebevraždy či vraždy. Ředitel vatikánské banky, už vzpomenutý Paul Cesimir Marcinkus, přezdívaný „Gorila“, byl ve svém úřadě až do roku 1990. Jeho přítelem byl Michelle Sindona, bankéř odsouzený v roce 1984 k 25 letům vězení za objednání vraždy a v roce 1986 otrávený ve vězení kyanidem. Ostatně likvidátor Sindonových  bank byl zavražděn v červenci 1979. Tento příběh byl dokonce v roce 2001 (tedy ještě během pontifikátu Jana Pavla II.) zfilmován režisérem Giuseppem Ferarrou pod názvem „I bancchieri di Dio – Il Casa Calvi“. (Boží bankéři, případ Calvi) Banca Ambosiana vyhlásila nakonec v roce 1987 insolvenci, věřitelé zůstali sedět na třech miliardách dolarů nesplatitelných úvěrů. Marcinkusovu pozici tyto skandály nijak neohrozily, zajišťoval financování luxusního života mnohým kardinálům, známý je jeho výrok, že „peníze jsou nástrojem ve službách církve.“ Dlouhodobě neřešené problémy s vatikánskou bankou vyvrcholily v roce 2013 a vedly nepřímo k rezignaci papeže Benedikta XVI.

               Ke všem těmto věcem Jan Pavel II. okázale mlčel, teprve během své návštěvy Sicílie v roce 1993 poprvé otevřeně zkritizoval mafii. (To už byl Marcincus tři roky v důchodu v Sun City, předměstí amerického města Phoenixu. Zemřel až v roce 2006, takže se na onen film, kde ho ztvárnil Rutger Hauer, mohl podívat). Papežova kritika se ozvala až poté, co mafie v roce 1992 vraždami vyšetřujících soudců Falconeho a Borsellina definitivně překročila všechny myslitelné hranice tolerance a popudila proti sobě sicilské obyvatelstvo natolik, že přestalo dodržovat „omertu“, čili zákon mlčení.

               Jan Pavel II. zůstane rozporuplnou osobou, postavení „velkého papeže“ mu ale nikdo nevezme. Nejen, že se v jeho případě jednalo po svatém Petrovi (37 let) a Piovi IX. (32 let) o třetí nejdelší pontifikát církevní historie. Charisma tomuto muži na trůnu svatého Petra nedokážou upřít ani jeho největší odpůrci a je nepochybné, že udal směr vývoje církve na další desetiletí. Kam tato cesta povede, ukáže až budoucnost. Zda k jejímu upevnění, nebo k jejímu rozkladu. Skutečností je, že i reformní papež František bojuje víceméně marně s odkazem svého velkého předchůdce. Nakolik bylo Františkovi po vůli, vyhlásit Jana Pavla 27. dubna 2014 světcem, nedokážu odhadnout. Zabránit tomu už nemohl, vše bylo od jeho předchůdce Benedikta připraveno – tak, jak by si to sám Jan Pavel II. přál. František alespoň vyhlásil ve stejný den za svatého i pravý protiklad Jana Pavla II. Jana XXIII. Symbolické je i to, že hrob Jana XXIII. se nachází přímo ve svatopetrské katedrále a je tedy věřícím volně přístupný, zatímco Jan Pavel II. našel místo posledního odpočinku v katakombách pod chrámem. Víc než tohle symbolické gesto František nezvládl a rýsuje se, že po něm přijde další papež z tábora konzervativců, který bude odkaz Jana Pavla následovat a dále rozvíjet. 

               Brázda, kterou za sebou tento nepochybně velký papež zanechal, je hluboká.


May
2020

Rakousko a konec druhé světové války

categories: Blog, Historie

               Když se mě přátelé překvapeně ptají, jak to, že se v Rakousku neslaví 8. května konec světové války, odpovídám: „My neslavíme, my jsme prohráli.“

               Je v tom trošku sarkasmu, ovšem vztah Rakouska k událostem druhé světové války je hodně nekonzistentní, a vlastně nebyl nikdy úplně objektivně zpracován, což má za následek politické boje ještě dnes. A to, i když se státní televize poctivě snaží hrůzy toho válečného běsnění a vraždění objektivně vylíčit, věnuje tomu na programu ORF III den co den celovečerní programy a konsekventně nazývá obsazení Rakouska spojenci „Befreiung“, čili osvobozením. (Rozumějme od nacistického režimu).

               Rakousko nemělo po první světové válce v žádném případě ambice být samostatným státem – samo se považovalo za neschopné samostatné existence. Vyhlášení „Deutschösterreich“ 21. října 1918 – tedy několik dní před vyhlášením Československa – na Němci obydlených územích někdejší monarchie, včetně pohraničních českých území, dostává smysl, až když si uvědomíme, že druhý odstavec tohoto provolání žádal připojení celého tohoto území k Německu. Dopadlo to nakonec jinak. Vítězné velmoci nebyly ochotny připustit jakékoliv posílení poraženého Německa a tak připojení Rakouska zakázaly. Tím se stal projekt pohraničních provincií v Česku neuskutečnitelným, Rakousko se muselo vzdát nároků na tato území a dodatečně pak ještě přišlo o části Vitorazska a oblast Valtic. Jako náplast na bolístku mu byla přiznána většina Burgerlandu a Vorarlberg, který lidovým hlasováním žádal o připojení k Švýcarsku, musel zůstat rakouský.

               Od samého začátku bojovalo Rakousko s obrovskými ekonomickými problémy, které skončily nakonec státním bankrotem, nikdy se nedokázalo zcela postavit na vlastní nohy. Vysoká nezaměstnanost, zejména u mladých, vedla k nespokojenosti a nakonec k občanské válce a v roce 1933 k zrušení parlamentní demokracie a vyhlášení takzvaného „Stavovského státu“ diktátorem Dolfußem 5. března 1933. V Rakousku existoval vždy takzvaný „třetí tábor“ – strana německých nacionalistů, žádajících připojení Rakouska k Německu. Tato strana byla sice Dolfußem zakázána, při pokusu o puč v červenci 1934 byl ale diktátor Dolfuß německými nacionalisty zavražděn.

               To už byl totiž u moci v Německu Hitler a v německých nacionalistických kruzích v Rakousku požíval velké popularity. Jeho heslo: „Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce“ nacházelo velkou odezvu zejména v rakouských městech. Vysoká nezaměstnanost u rakouské mládeže nutila mladé muže vycestovat za prací do Německa. Tam dostali práci za dobrý plat a tyto peníze přinášeli domů, což popularitu německého režimu, zejména u mladých lidí, nesmírně zvyšovalo. Barvou německých nacionalistů byla (a pořád ještě je) modrá, barva chrpy, oblíbené květiny kancléře Bismarcka – ne nadarmo ji používají i dnes tzv. „Svobodní“ (Freiheitliche)“,  kteří se cítí být  pokračovateli této nacionalistické tradice. Koneckonců byl Adolf Hitler Rakušák z Braunau, který získal německé občanství až když se měl stát kancléřem. Proto taky nikdy nebyl poslancem německého reichstagu – neměl v Německu volební právo, přestože byl předsedou vítězné politické strany.

               V noci z 11. na 12. března 1938 se Hitlerovi podařilo uskutečnit obsazení Rakouska – takzvaný Anschluss. Tato okupace měla zabránit referendu – tedy lidovému hlasování o připojení Rakouska k Německu, které vyhlásil kancléř Schuschnigg na 13. března (i když ho v poslední chvíli pod tlakem Němců odvolal). Hitler se správně obával, že by se mohla většina Rakušanů vyjádřit proti připojení. Když člověk vidí dobové fotografie jásajících Vídeňáků při vjezdu Hitlera do města, nechce se tomu věřit, jenže v demokratických poměrech (takovým je lidové hlasování i v diktátorských režimech, pokud je jim ponechán skutečně svobodný průběh) nerozhodují o směřování země hlavní města, ale venkov. (O tom jsme se ostatně přesvědčili i při posledních dvou prezidentských volbách v České republice). Hlavní města rozhodují v dobách revolučních. Odpor Rakušanů z venkova proti nacistickému režimu nebyl dán ani tak odporem k Němcům jako takovým, ale silným náboženským cítěním rakouského venkovského obyvatelstva. Ve městech byla situace mnohem sekularizovanější, proto například města jako Graz a Klagenfurt mohly vyvěsit nacistické vlajky z radnic ještě před příchodem Němců už 11. března. Venkov ale trval na svých katolických hodnotách, proti kterým nacisté stejně jako komunisté bojovali. Láska k bližnímu? Co to je? Proto se i rakouský odpor proti novému nacistickému režimu formoval především v katolických kruzích, komunistický odboj hrál v Rakousku jen podružnou úlohu. (Jednou z obětí nacistické represe byla například i blahoslavená sestra Maria Restituta, vlastním jménem Helena Kafková z Husovic u Brna, popravená ve Vídni 30 března 1943).

               Hlasování o připojení Rakouska proběhlo nakonec po několikatýdenní vydatné propagandistické masáži, která vyvrcholila 9. dubna „Dnem Velkoněmecké říše“ a za kontrolovaných podmínek (odevzdávání hlasů nebylo tajné, ale veřejné) za přítomnosti gestapa a německých vojáků 10. dubna 1938.  Pro odevzdání hlasu pro připojení k Německu se vyslovil nejen rakouský arcibiskup Theodor Innitzer, který dlouho se spoluprací s novým režimem koketoval, ale i někdejší „otec zakladatel“ rakouského státu, sociální demokrat narozený v Dolních Věstonicích Karl Renner a podporu Anschlussu vyslovili i zástupci české a slovenské menšiny. Ostatně, novým rakouským kancléřem pod nacistickou kuratelou se stal Arthur Seyß-Inquart, narozený v moravském Stonařově.

Portret van Dr. Arthur Seyss-Inquart, Oostenrijker, door Hitler als Reichskommissar benoemd in Nederland. *1940-1945

Tento zahájil ihned brutální pronásledování rakouských Židů, hned 12. března byli ve Vídni vystaveni nelidskému sadistickému násilí. To popularitu režimu ještě dále zvýšilo, v Rakousku totiž panoval silný antisemitismus, živený už od dob vídeňského starosty Karla Luegera, který si z antisemitismu udělal politický program.

               Antisemitismus měl své kořeny v tom, že Židé představovali ke konci monarchie velmi výraznou část intelektuální elity. Byli zastoupeni vzhledem na svůj podíl v populaci výrazně nadměrně mezi lékaři, univerzitními profesory, právníky, obchodníky ale i mezi novináři. To jim přinášelo obviňování z manipulace veřejného mínění a ze sionistického spiknutí. Ostatně Theodor Herzl, zakladatel sionistického hnutí, se sice narodil v Budapešti, žil ale ve Vídni, i když první sionistický kongres svolal v roce 1897 do Basileje. Toto privilegované postavení židovské menšiny ve společnosti bylo důsledkem dvou dekretů Františka Josefa – v roce 1848 byla Židům konečně umožněna svoboda pohybu – mohli se tedy začít stěhovat do měst a opustit ghetta a ústavou z roku 1867 jim byla přiznána plná občanská práva. Protože Židé po celá staletí nesměli vlastnit půdu a nemohli se tedy zabývat zemědělstvím, byli nuceni věnovat se jiným povoláním jako obchodu, půjčování peněz nebo gastronomii, což je logicky táhlo do měst a navíc tato povolání vyžadovala vyšší stupeň vzdělání. Vzděláním se bylo možno už tehdy domoci vyššího společenského postavení a Židé byli ochotni do něho obětovat dostatečné prostředky. Proto je mezi nositeli Nobelových cen tolik vědců židovského původu. Méně vzdělané (a nevzdělané) davy chtěly ovšem v této skutečnosti vidět židovské spiknutí a diskriminaci nežidovského obyvatelstva, což mělo za následek (při patřičné ideologické masáži) nezkrotnou nenávist ke všemu židovskému. Ne nadarmo nazývá Hitler Luegera v knize „Mein kampf“ svým duchovním otcem, který mu otevřel oči.

               Paradoxně tato nenávist zachránila dvě třetiny rakouských Židů. Zatímco v Německu byla voda přihřívána pomalu a Židé, chráněni loajalitou tolerantních sousedů, stále očekávali změnu režimu a zlepšení svého postavení, až skončili v koncentračních táborech, brutalita režimu Seyße Inquarta nenechala nikoho na pochybách, co Židy v Rakousku čeká a způsobila jejich masovou emigraci.

               Po lidovém hlasování 10. dubna bylo Rakousko zrušeno a změněno ve „Východní marku“ německé říše a rozděleno na sedm správních oblasti, takzvaných „Gau“.

               Rakušáci obdrželi aicky německé občanství, což mimo jiné znamenalo povinnou vojenskou službu. Právě tady se projevila rozpolcenost rakouské společnosti ve vztahu k nacismu nejmarkantněji. Rakušáci byli buď ti nejlepší, nebo ti nejhorší vojáci. V SS-jednotkách tvořili až 50 procent! Ale na druhé straně tvořili i ty nejméně motivované jednotky wehrmachtu, ochotné kdykoliv kapitulovat.  Zatímco městská omladina z velké části hořela pro nacistické ideje a hlásila se dobrovolně i k těm nejhorším excesům, rakouští mladí sedláci měli jediný zájem – aby byla válka co nejrychleji u konce a oni se mohli vrátit na své statky – což se mnohým nepoštěstilo. Masivní ztráty mladých mužů nacistický režim stále více kompromitovaly a působily změnu v myšlení obyvatelstva – od trpné loajality k stále silnějšímu odporu. Na frontách padlo přes 200 000 mladých rakouských mužů, dalších 250 000 skončilo v zajetí, z něhož se mnozí nevrátili.

               V roce 1945 pak vstoupily hrůzy války na rakouské území.

               16. března 1945 zahájila Rudá armáda ofenzívu ve směru na Vídeň. 29. března překročila u Klostermarienbergu rakouskou hranici. Proti sobě stálo 639 000 ruských vojáků třetího ukrajinského frontu a 410 000 německých vojáků skupiny „Jih“. Zejména technická převaha Rusů byla drtivá, německý odpor ale tak houževnatý, že počty padlých na obou stranách byly vyrovnané – okolo 38 000 mrtvých na každé straně. 6. dubna 1945 dorazily jednotky Rudé armády k Vídni. Rakouští důstojníci pod vedením majora Carla Szokolla se pokusili o vyhlášení Vídně za „otevřené město“ tedy o kapitulaci.  Spiknutí bylo ale odhaleno a jeho účastníci oběšení na sloupech pouličního osvětlení. Vídeňský Gauleiter Baldur von Schirach vyhlásil 6. dubna „Boj do posledního muže“ a ve stejný den z Vídně utekl.

Výsledkem byl boj dům od domu a úplné zničení města. 11 – 12. dubna shořel i symbol Vídně Chrám svatého Štěpána – ne ale v důsledku bombardování nebo ostřelování, ale požár přeskočil na kostel z okolních domů, kde došlo k rabování. Vídeň padla 15. dubna, i když boje na severním břehu Dunaje trvaly ještě o tři dny déle.

               Rusové postupovali nejen Dolním Rakouskem ale i z Maďarska do Štýrska. Obsadili Graz a postoupili až k Judenburgu. Od západu postupovali Američané a od Jihu Britové. Samozřejmě, že Rakušané doufali, že budou obsazeni západními spojenci, protože postup Rusů provázelo rabování, vraždy a znásilňování – koneckonců bylo Rakousko nedílnou součástí Německa a Rakušané bojovali (jedno zda dobře nebo špatně) v jednotkách Wehrmachtu a SS.

               Slavná je historka o mostu v Scheiflingu v okrese Murau. Když se místní sedláci dozvěděli, že Rusové dorazili do Judenburgu, zašli za několika britskými zajatci, kteří byli přiděleni na statky na nucené práce – zastupovali nepřítomné mladé muže, kteří umírali na frontě – údajně nejen při polních pracích. Místní přesvědčili tyto Brity, aby vytáhli své uniformy a půjčili jim své lovecké pušky. Tito vojáci pak odešli k mostu v Scheiflingu a když se objevili postupující Rusové, přivítali je se všemi vojenskými poctami. Pro Rusy to bylo znamení, že dorazili na demarkační čáru a zastavili svůj postup. Oni britští vojáci pak další dva dny předváděli střídání hlídek, než skutečně od Klagenfurtu dorazily pravidelné britské jednotky.

               Spojenci měli eminentní zájem na rychlém vytvoření rakouské civilní správy. Rusové v tom byli šikovnější. Jednali rychle, měli na to v podstatě dost času, západní spojenci překročili rakouské hranice v Tyrolsku až 28. dubna. Sověti vyhrabali „otce zakladatele“ Karla Rennera.

Už 4. dubna objevily ruské zpravodajské služby tohoto sociálního demokrata v jeho domě v Gloggnitzu, kde žil v době nacismu v domácím vězení a brzy nato byl pověřen vytvořením provizorní vlády. Překvapující je, že se tak stalo přes odpor rakouské komunistické strany, která s Rusy logicky spolupracovala. Stalin tu ukázal státnické myšlení, když vybral osobu, která měla patřičnou autoritu a byla víceméně (i přes jeho úlet s podporou Anschlussu)  pro všechny akceptovatelná. Úmysl vyšel. Jestliže zpočátku působila nová provizorní vláda jen na území obsazeném Rudou armádou, nakonec byla její autorita uznána i ostatními spojenci. Zřejmě i proto, že byli touto ruskou akcí zaskočeni a nebyli schopni nabídnout použitelnou alternativu. Rennerovi se podařilo získat pro spolupráci i někdejší lidovce ÖVP, se kterými socialisté v roce 1934 prohráli občanskou válku a komunisty, čili vytvořil jakousi vládu národní jednoty.  Samozřejmě, že tato vláda stála pod ruskou kuratelou. Hlavnímu nebezpečí, které po konci války hrozilo, totiž rozdělení Rakouska, se snažila tato vláda předejít vyhlášením z 27. dubna 1945 (tedy den předtím, než první Američan vkročil na rakouské území) o obnovení Rakouska v hranicích před vstupem německých vojsk 11. března 1938.

               Tím se Rakousko logicky vzdávalo nároků na všechna později (1938) připojená území jižní Moravy a Čech i (1941) částí Slovinska, tzv. Oberkärnten a Südsteiermark, což byl vítaný vstřícný krok. Přesto bylo Rakousko rozděleno, stejně jako Německo, do čtyř okupačních zón. 

Přičemž došlo k strategickým posunům v porovnání s demarkační linií, na které se vojska spojenců setkala. V podstatě byly zachovány hranice někdejších spolkových zemí, ovšem s výjimkami. Rusové už tehdy měli jednoznačně strategický zájem o ovládnutí střední Evropy, proto trvali na tom, že do jejich zóny připadne část horního Rakouska severně od Dunaje, obsazená Američany. (Pro obyvatele Freistadtu to byl největší šok v dějinách města- americkou čokoládu nahradilo rabování a znásilňování). Tím Rusové dosáhli toho, že byl jimi kontrolována celá rakousko-česká hranice, což hodně stěžovalo emigraci našich občanů po roce 1948. Rusové tak nějak tušili, že lidé z Československa budou chtít utíkat. Za to byli ochotni vyklidit pro ně strategicky bezcenné Štýrsko a předat ho Britům. Stalin přinutil jugoslávské Titovy partyzány, aby opustili Klagenfurt a jižní Štýrsko, které Tito plánoval připojit k Jugoslávii. Rusové ustoupili i v otázce Vídně, která byla stejně jako Berlín rozdělena na čtyři zóny.  

Na rozdíl od Berlína ale podrželi Sověti okrajové okresy jak na severu, tak na jihu města (včetně co se týká obyvatelstva nejpočetnějšího okresu Favoriten), takže vytvoření ucelené „Západní Vídně“ jako se to stalo v Berlíně, nebylo možné. Za tyto ústupky museli Britové odzbrojit a vydat kozáky, bojující na německé straně proti Stalinovu režimu, kteří hledali v britském zajetí záchranu. Nedočkali se jí, prakticky pro všechny znamenalo vydání do ruského zajetí jistou smrt.

               25. listopadu 1945 následovaly první poválečné volby. Byly to první volby od roku 1933, volební právo ovšem neměli bývalí členové NSDAP (což bylo zhruba 800 000 lidí).

               Výsledky byly rozčarováním především pro Sověty. Volby vyhrála Volkspartei, čili lidovci, se 49,8 procenty hlasů, sociální demokracie získala 44,6 procent a od Sovětů mocně podporovaní komunisté pouhých 5,4 procenta hlasů, čímž se dostali se čtyřmi poslanci jen těsně do rakouského parlamentu. Novou vládu vedl lidovec Leopold Figl, jeho zástupcem se stal mikulovský rodák a pozdější rakouský prezident Adolf Schärf a protože spojenci trvali na vládě národní jednoty, dostali jedno ministerské křeslo i komunisté. Karl Altmann se stal ministrem pro elektrifikaci a energii. Tím byla představa komunistického Rakouska pod Stalinovou taktovkou definitivně pohřbena (Když to porovnáme s volbami 1946 v Československu, kde KSČ v Čechách získala 43,25%, na Moravě 34,46%, a na Slovensku 30,48%, víme o čem je řeč. I v Maďarsku dosáhli komunisté na 17 procent, což sice bylo výrazně méně než v Československu, ale přece jen jim to zajistilo dostatečnou politickou pozici, aby se později chopili převratem moci).

               Rakousko začalo pilně pracovat na mýtu „první oběti nacismu“, tedy první země, která byla fašistickým Německem obsazena. Což byla „z větší části“ pravda. Karl Renner slíbil při svém jmenování, že se Rakousko zavazuje věci socialismu, koncem roku 1945 už ale o tomto svém dopise nechtěl nic vědět.(Ostatně už nebyl premiérem). Lidové soudy s nacisty byly přísné jen na samém začátku, s postupujícím časem se i vraždy a jiné zločiny staly spíše kavalírskými delikty – není třeba zapomenout, že soudnictví bylo členy NSDAP samozřejmě prosáknuto (podobně jako československé soudnictví po roce 1989 komunisty). Program takzvaného „Entnazifizierung“ čili jakéhosi „odnacifikování“, kdy byli přesvědčení nacisté a důstojníci SS „převychováváni“v nápravných táborech, byl vděčným zdrojem lidového humoru. K navrácení arizovaného židovského majetku museli západní spojenci Rakušáky doslova přinutit (dali to už v roce 1946 jako podmínku obnovy rakouského státu) Sovětům byla tato tématika srdečně ukradená, antisemitismus byl v komunistické ideologii zakotven skoro stejně pevně jako v nacistické.  Šikovná rakouská politika vedla nakonec k tomu, že v roce 1955 odešla vojska spojenců z Rakouska, 15. května 1955 byla podepsána státní smlouva, která zajistila jednotné a neutrální Rakousko. Ta tolik velebená a nesprávně interpretovaná neutralita znamenala pouze tolik, že Rakousku bylo zapovězeno vstoupit do některého z nově se formujících vojenských bloků – tedy Varšavské smlouvy a NATO. Leopold Figl mohl tuto smlouvu ukázat jásajícímu národu z balkónu zámku Belvedere se slovy „Österreich ist frei“.

Jak s nemalou dávkou sarkasmu řekl holywoodský režisér a vídeňský rodák Billy Wilder: Rakušáci jsou brilantní národ. Přiměli svět uvěřit, že Hitler byl Němec a Beethoven Rakušák.”

               Skutečnost, že se Rakousko nemuselo vypořádat s nacistickou částí své historie, zatěžuje politickou scénu této země dodnes.

               Konec druhé světové války tady státním svátkem určitě nebude.


May
2020

Epidemiologové a koronavirus

categories: Blog, Korona

Já nevím, nakolik to unavuje vás, mě už pořádně. Každý večer se prezentují v televizi experti z oborů epidemiologie, infektologie, virologie, mikrobiologie, imunologie a dalších ..logií a zažívají svou hvězdnou hodinu. Ono je už samo o sobě už dost zlé, že každý prezentuje jiný názor, o mnoho horší je, že i ten samý  epidemiolog zastává každých pár dní naprosto odlišný názor, čili tvrdí něco diametrálně odlišného, než tvrdil ještě před několika dny. Německý epidemiolog Drosten už přivedl Angelu Merkelovou skoro k slzám, nakonec se rozhodla jeho další doporučení neposlouchat a přikročit k rozvolňování omezení bez ohledu na varování svých expertů. Rozhodnutí musí totiž nakonec vždycky přijmout politik i se vší – minimálně politickou – zodpovědností.

               Epidemiologové mezitím tančí své rituální tanečky – promořovat/nepromořovat, imunizovat/neimunizovat, otvírat/neotvírat, zavírat/nezavírat a tak dál. Samozřejmě že raději hovoří jako Sibylla a mají strach cokoliv doporučit, protože se bojí zodpovědnosti. Když udělám chybu v nemocnici já, může to stát život jednoho člověka. Když udělá chybu epidemiolog, který je navíc nešťastnou náhodou v krizovém štábu a pokud má smůlu a vláda jeho země se řídí jeho doporučeními, může to mít za následek smrt tisíců eventuálně i desetitisíců.

               A že to nemá takový epidemiolog snadné, to je jasné. Máme co do činění se zcela novou chorobou, jejích průběh a chování nedokáže správně odhadnout nikdo, protože k tomu neexistují žádné modely a marně bychom hledali porovnatelné situace v minulosti.

               Přiznávám, že jsem se taky několikrát v mých článcích mýlil, obávám se, že častěji, než bývá mým zvykem, přesto mám neodolatelné nutkání zase jednou vypustit páru a sdělit svůj názor. Nejsem epidemiolog, ani virolog, jsem prostě lékař a člověk, který se snaží používat zdravý rozum. Tedy právě to, co v kontaktu s koronavirem ve stech procentech případů nenávratně umírá.

               Nejvíc mě rozčiluje ta teorie promořování, tedy vytváření kolektivní imunity. Jak ten pokus dopadl v Británii, víme všichni. Pozor, Švédsko nepromořuje, jen prostě spoléhá na to, že jsou jeho občané natolik disciplinovaní, že jim stačí něco doporučit a nemusí se jim nic zakazovat. I v disciplinovaném Švédsku taková taktika působí jen částečně, zejména pak ne v předměstích Stockholmu a jiných velkých měst, kde málokdo rozumí švédsky. Aby se dosáhla dostatečná promořenost, která by zabránila šíření viru, muselo by se jím v populaci nakazit okolo 60 procent obyvatelstva. Což je v Česku 6 milionů obyvatel. I při minimální úmrtnosti jednoho procenta by to znamenalo 60 000 mrtvých. To je o 60 000 víc, než je potřeba. Momentálně je promořenost v řádu promile a doufejme, že to tak i zůstane. Pro vytvoření kolektivní imunity jsou to naprosto nerelevantní čísla.

               Máme prý čekat na lék nebo na očkovací látku a pak už budeme moci žít normálně, a možná nám i otevřou hranice bez karantény. (Pan prezident Zeman je ochoten hranice milosrdně otevřít už za rok).

               Napřed k léku. Samozřejmě, že všechny farmaceutické koncerny momentálně jedou ve výzkumu na plné obrátky, aby vyvinuly lék, který by dokázal koronavirus z těla odstranit. Cítí miliardové obchody. Výsledky jsou velmi skromné. Jako ostatně u téměř všech virostatik, tedy léků proti virům. V podstatě jediný virus, který se zatím podařilo skutečně vyléčit, je virus hepatitidy C. Tam virostatika skutečně působí a tento precedens naplňuje farmaceutické firmy nadějí, že by mohly vydělat miliardy, pokud by se jim něco takového podařilo s koronavirem.  Jsem v tom ohledu hodně skeptický. U všech ostatních virů zatím léčba selhává, v nejlepším případě se podaří aktivitu viru potlačit ( jako u HIV nebo Hepatitídy B) případně se podaří omezit jeho množení a jeho vstup do buňky (Tamiflu u chřipky). Hodně chválený Remdesivir (původně vyvinutý k léčbě Eboly) blokuje RNA-polymerázu viru a tedy jeho množení, neumí ale virus zabít ani odstranit z napadených buněk. Studie ještě běží, zdá se, že tento lék dokáže zkrátit délku choroby, očekávaný zázrak to ale asi nebude.

               Hydrocholoroquin, používaný k léčbě malárie, umí zabránit vstupu viru do buněk – působí tedy jen v samém začátku choroby a u lehkých případů, u těžkých případů se ukázal neúčinný, zapáleným plicím už nepomůže.

               Kombinace virostatik, používaná proti HIV Ritonavir/Lopinavir se ukázala jako neúčinná, i když v Itálii patřila tato kombinace k základnímu léčebnému schématu – přes masivní vedlejší účinky této léčby.

               Japonský Favipiravir (Avigan) prokázal v Japonsku a Číně pozitivní účinky – u mírných průběhů nemoci.

               To by bylo asi tak všechno a na dlouhou dobu to tak i zůstane.

               Mluví se hodně o vakcíně – tedy o imunizaci nebo očkování.

               V podstatě jsou dvě možnosti – pasivní imunizace protilátkami, které se dají získat ze séra lidí, kteří infekci prodělali. Tato imunizace je relativně bezpečná a jednoduchá (i když alergické reakce nebo nesnášenlivost séra se samozřejmě mohou projevit), problém je, že takové protilátky po nějaké době z krve zmizí a je po ochraně.

               Očkování je samozřejmě lepší cestou, protože tělo vytváří v tomto případě protilátky samo a ty pak v těle zůstanou podstatně déle – případně navždy. (Ne, není to úklad Billa Gatese, který chce vyvraždit očkováním lidstvo, při těchhle fake teoriích se mi dělá zle). Existují dva druhy očkování – mrtvou a živou vakcínou.  Živá vakcína, tedy očkování oslabenými živými původci choroby je lepší (a starší, s očkováním proti černým neštovicím začínala u nás už Marie Terezie – když se některá šlechtická rodina nechala naočkovat, měla pobyt „all inklusiv“ v císařském zámku Hof na celý víkend) – vytváří silnější imunitu, používá se například u žluté horečky, pásového oparu, spalniček, příušnic, zarděnek, u rotaviru nebo planých neštovic. Mrtvé očkovací látky, kdy jsou do těla vpraveny mrtvé bakterie nebo viry s očekáváním, že tělo proti antigenu vytvoří protilátky pro případ, až se setká se stejným antigenem v živé formě, jsou například očkování proti choleře, záškrtu, klíšťové encefalitidě, meningokokům, pneumokokům, dětské obrně, tetanu, tyfu, vzteklině či i proti sezónní chřipce. Co mají tato očkování mrtvou vakcínou společného? Jedná se o velmi nebezpečné virulentní původce chorob, kdy nikdo neriskuje vpravit je do těla živé, jedno jak oslabené.

               Dá se tedy předpokládat, že v případě koronaviru by vědci pracovali s mrtvou vakcínou, strach z této choroby totiž překonal všechny racionální hranice. Podobné vakcíny se už začaly zkoušet. Jenže – v první fázi jsou tyto očkovací vakcíny zkoušeny jen na jejich bezpečnost – tedy zda nevyvolávají vedlejší účinky a jak jsou dobrovolníky všeobecně snášeny. To je jen první krok. V druhém, mnohem důležitějším, je nutné dokázat, že ona vakcína skutečně před chorobou chrání. Jinak by mohla poskytovat falešný pocit bezpečí, což by mohlo být fatální. A to samozřejmě trvá. Musí se kontrolovat počet nakažených v očkované a neočkované skupině – pokud možno velké a při současné pravděpodobnosti nákazy (v Česku 7.5.2020 34 případů, v Rakousku 28) je mise skoro nemožná. Čili těšit se na účinnou očkovací látku může trvat hodně – hodně dlouho.

Jenže při tak nízkých číslech nakažených je opět možné testovat kontakty nakažených, izolovat pozitivní přenašeče a tím virus dále omezit v jeho možnostech přežívat a šířit se.

               Jen toto je totiž cesta, jak se viru zbavit – prostě přerušit jeho cestu rozšiřování – nedovolit mu se šířit. Virus totiž nedokáže přežívat ve volné přírodě, pokud ano, pak jen minuty nebo maximálně hodiny (virologové opět jednou nevědí). Potřebuje přenašeče – člověka. Jen v něm může existovat, jen v něm může přežívat a se množit. Pokud takového nenajde, je po něm v okamžiku, kdy ho imunita nakaženého zničí nebo když virus zničí svého přenašeče – efekt je v obou případech stejný, virus umře. Mutanti jsou všeobecně ve volné přírodě v nevýhodě a po čase se jich příroda zbaví. A tento mutant je zvlášť podivuhodný a do přírody možná vůbec nepatří.

               Proč je možné nebo dokonce pravděpodobné, že vznikl ve wuchanské laboratoři?

  1. Ve Wuchanu taková laboratoř skutečně existuje a právě zde se virus objevil jako první.
  2. Je zatraceně podobný SARSU a jaký jiný virus by asi Číňané zkoumali, než ten, který jim způsobil největší problémy?
  3. Podle zprávy amerických tajných služeb nebyly ve wuchanské laboratoři dodržovány ani nejnutnější bezpečností předpisy. Únik viru byl tedy velmi pravděpodobný.
  4. Čína se snažila všemi prostředky zabránit rozšíření zprávy o tomto novém viru, což by sotva dělala, kdyby pocházel z přírodních zdrojů. A když pak přiznala prvních 27 (slovy dvacet sedm) zápalů plic způsobených tímto virem (v Číně –  s 1,2 miliardami obyvatel) hned vyhlásila stav ohrožení. Čínští epidemiologové tedy museli vědět, že tady něco hodně ale hodně smrdí.
  5. Paní Peková říká, že virus je zmutovaný ve své části „velín“ tedy právě v té části, která zajišťuje jeho identitu a ve které ve volné přírodě viry nikdy nemutují. Mám velkou chuť jí věřit.

Jestli si tedy člověk zahrál na Boha a vytvořil něco, co jinak dělá stvořitel, je tento výrobek určitě mnohem méně kvalitní a v přímém souboji o životní prostor s viry originálními nemůže obstát.

Samozřejmě, že se nikdy NEDOKÁŽE, že virus pochází z wuchanské laboratoře. Stále se najdou vědci, kteří budou trvat na netopýrovi. A Čína nebude váhat pustit pár milionů dolarů, aby tyto teorie podpořila – raději korupcí než výzkumem. Ostatně prezident Světové zdravotnické organizace Tedros Adhanom Ghebreyesus je tak jako tak v čínských službách a je schopen takové teorie zadržet a nedovolit jejich prokázání. Čínu to vyjde mnohem levněji, než kdyby měla platit biliony dolarů za odškodné zemím, které virus přivedl ekonomicky na pokraj bankrotu. Po té stránce se nemá čínský komunistický režim čeho bát.

Epidemiologové straší prostý lid vidinou druhé vlny. Samozřejmě by si ji přáli, člověk nerad mizí z televizní obrazovky, (že, pane Primulo?) když se tam už jednou dostal. V Maďarsku bude ostatně vlna zřejmě jen jedna, zato bude trvat odhadem 5-6 let, Viktor Orbán není tak hloupý, aby vyhlásil konec pandemie a vzdal se tak mimořádných pravomocí, které si přidělil. Obavy jsou ze zimy, kdy se sníží intenzita ultrafialového záření (v zimě je slunce tak nízko, že toto záření nepronikne atmosférou), které virus dokáže eliminovat (zřejmě proto překvapivě nízké počty nakažených v Africe) a klesne hladina vitamínu D v krvi (ze stejného důvodu).

               Přesto nemám strach z druhé vlny. Lidé se už naučili sžít s „novou normalitou“. Přeplněné „Apre ski“ bary jsou minulostí, momentálně i koncerty, fotbalové stadiony, divadla a nacpaná nákupní centra. Odstup a rouška, to je cesta k porážce tohoto viru. Samozřejmě jsou riziková místa – letadla, autobusy a klimatizovaná nákupní centra. Tady bude třeba postupovat velmi citlivě, už proto, aby letadla mohla znovu vzlétnout. Jednou se cesta přenášení Kvida 19 přeruší úplně a on zmizí – stejně jako jeho předchůdci SARS nebo MERS. Bude to obtížnější než u těchto dvou předchůdců, protože Covid 19 je podstatně infekčnější než jeho dva předchůdci, ale půjde to. Musí to jít.

MY HO TOTIŽ NEPOTŘEBUJEME, ON POTŘEBUJE NÁS.

Čili máme rozhodující výhodu na naší straně.  


May
2020

Syrakusy

categories: Blog, Zážitky z cest

               Syrakusy byly kdysi jedno z největších měst světa. Ne nadarmo ho nazval Cicero nejkrásnějším řeckým městem. V době největší slávy zde žilo v třetím století před Kristem půl milionu obyvatel. Dnes o dva tisíce a tři stalet později to není ani čtvrtina. V roce 734 před Krisem poznali přistěhovalci z Korintu geniální polohu syrakuského zálivu, kde se dnes nachází Velký přístav – Porto Grande, a když na ostrově Ortigia objevili vydatný pramen pitné vody, bylo o osudu tohoto místa rozhodnuto. Korinťané tu založili svou kolonii. Ten pramen se na ostrově nachází stále, dá se najít, když se vydáte od kostela „Santa Lucia alla Badia“ po ulici „Via Picherali“, a má jméno po nymfě Arethuse. Tato se podle legendy na útěku před říčním bohem Alpheiem vrhla na východním pobřeží Peloponésu do moře a vynořila se na Ortygii na místě, kde pak ze země pramenila chladná voda. Aspoň tak ten příběh popisuje Vergilius.

Brzy po svém založení se město rozšířilo na pevninu za ostrovem a v době svého největšího rozkvětu měřily jeho hradby 22 kilometrů. Abychom si mohli udělat představu o rozloze tehdejších Syrakus, musíme si uvědomit, že pevnost „Castello Eurialo“, viditelná z cesty od Catanie, byla součástí městského opevnění.  Až pak se nám zatají dech. Syrakusy byly po celé tisíciletí nejvýznamnějším městem na ostrově, teprve Arabové přenesli hlavní město ostrova do Palerma. Za císaře Konstanse II. v sedmém století našeho letopočtu byly Syrakusy po několik let dokonce hlavním městem Byzantské říše. Pak ho dobyli Arabi, poté s pomocí byzantského generála Maniaca, po němž se jmenuje pevnost na nejjižnějším výběžku Ortigie, Normani. Syrakusy pak ztrácely stále více na významu, který přebralo Palermo.

               Za návštěvu stojí toto město i dnes, i když ze své krásy z doby Ciceronovy už hodně ztratilo. Staré město se nachází na ostrově Ortigia, Neapolis, čili nové město, pak na pevnině. Archeologické památky na slavnou dobu syrakuských diktátorů – tyranů, se nacházejí na pevnině v „Parco archeologico“.

               Nejmonumentálnější je řecké divadlo.

Obrovské, z bílého vápence vybudované, s průměrem 138 metrů (pro porovnání athénské divadlo má jen 100 metrů) a s 61 řadami sedadel pro 15 000 návštěvníků (v jiných zdrojích jsem se dočetl, že až pro 30 000 – tehdy se ještě nemusel udržovat odstup, koronavirus byl neznámým pojmem). Nad divadlem jsou ve skále jeskyňky, kde si můžete sednout do stínu, z jedné z nich vytéká stále ještě voda stejně jako v době syrakuských tyranů a teče do antických kanálů. Tehdy sloužila k občerstvení diváků, například když se zde uváděla premiéra divadelního kusu „Peršané“ od Aischyla a to v přítomnosti autora samotného.

               Římský amfiteátr, který je nedaleko, zdaleka takové impozantní rozměry nemá. Zda se zde odehrávaly zápasy gladiátorů, není dodnes jisté, ale na co jiného by sem Římané už chodili? Mezi divadlem a amfiteátrem se nachází oltář Hierona II. Oltář má neuvěřitelné rozměry 198 x 23 metrů a na počest boha Dia zde bylo obětováno až 450 býků, které pak obyvatelé města v rámci daných slavností snědli.

Traduje se, že když syrakuský rodák Archimédes (narodil se v Syrakusách v roce 287 při n.l.) objevil zákon, který po něm dostal jméno, nechal Hieron na počest tohoto objevu obětoval tři sta volů. Od té doby prý se třesou všichni volové, když hrozí objev něčeho nového.

               Hierony jako tyrany mělo město až dva. A vždy to byli velmi obratní politici, kteří dokázali moc Syrakus rozmnožit a zvelebit. Ten první se stal tyranem už v roce 478 př.n.l., když převzal moc po svém bratrovi – do té doby vládl v blízké Gele. Dokázal spojit jinak věčně rozhádané řecké kolonie na ostrově a společně porazili u Kúm expandující Etrusky. Na počest tohoto vítězství dal Hieron na ostrově Ortigia postavit chrám bohyně Athény (Athéna byla bohyní rozumně vedené války, Řekové skutečně věřili, že něco takového existuje) v monumentálním dórském stylu. Sloupy toho chrámu se dochovaly ve velmi dobrém stavu dodnes, a to proto, že byl tento chrám přebudován na syrakuský dóm a ony dórské sloupy podepírají dodnes boční lodi centrální syrakuské katedrály, která právě díky těmto dva a půl tisíce starým sloupům dostala své jméno „Santa Maria delle Colonne“.

               Hieron druhý žil o dvě stě let později. K moci v Syrakusách se dostal v roce 269 př.n.l., právě včas, protože o čtyři roky později vypukla první punská válka. Právě Sicílie byla centrálním bodem válečných akcí a Hieron se ukázal být pro město požehnáním, když prozíravě zvolil spojenectví s Římem, i když to na začátku vůbec nevypadalo na to, že by Římané, kteří se v mořeplavbě naprosto nevyznali, mohli porazit rozené námořníky z Kartága. Ukázalo se ale, že vsadil na správnou kartu. Římané válku v roce 241 vyhráli, Sicílie připadla jim a Hierón za svou loajalitu a pomoc zůstal nezávislým na římské moci a jeho království na východě Sicílie nespadalo pod římskou správu. Když v roce 218 př.n.l. vypukla druhá punská válka, Hieron ještě žil, a zřejmě by svou strategii spolupráce s Římem nezměnil. Jenže zemřel v roce 215. A jeho následník Hieronymus pod dojmem zdrcujícího vítězství Hannibala nad Římany u Cann změnil frontu a přestoupil na kartaginskou stranu. Byl sice ještě ve stejném roce zavražděn a Syrakusy vyhnaly propunskou stranu a opět se přihlásily k loajalitě k Římu, ale Římané si tak skvělou příležitost dobýt poslední nezávislou enklávu na „jejich“ Sicílii nemohli nechat ujít a vyslali k Syrakusám vojsko pod vedením generála Marcella. Musíme si uvědomit, že to bylo v roce 214 př.n.l., dva roky po Cannách, kdy Hannibal seděl v Capui a ovládal střední Itálii přímo před římskými hradbami. Na takovou akci musí mít člověk pevné nervy a ty Římané očividně měli. Ovšem při obléhání Syrakus, které se mělo protáhnout na dva roky, narazili na nepřítele, se kterým nepočítali – na matematika a fyzika Archiméda. Už postarší vědec se bavil po celou tu dobu vynalézáním různých obranných strojů, které ničily římské útočníky, jako například jeřáb zvaný „Archimedovy drápy“ a různé katapulty, takže prý nakonec stačilo na hradbách vztyčit nějaký kus dřeva a Římané se dávali v panice na útěk. Mistrovským kouskem vynálezce mělo být zapálení plachet lodí římské flotily ve Velkém přístavu, kdy na ně prostřednictvím bronzových vyleštěných štítů nasměroval sluneční paprsky a využil tak principu čočky. Generál Marcellus prý v tom okamžiku ztratil nervy a prohlásil, že už nemá žádnou chuť bojovat celou dobu s jedním matematikem.

               Jenže dlouhé obléhání vedlo k tomu, že Syrakusané ztratili ostražitost. Kvůli Římanům, lelkujícím bezmocně před jejich nepřemožitelnými hradbami, si nehodlali nechat ujít radosti života, natož pak slavnost bohyně Artemis. Na té se chtěly zúčastnit i stráže, hlídající městské hradby, a protože se Římané to této skutečnosti dozvěděli, podařilo se malé skupině vojáků vyšplhat na nestřežené hradby a otevřít městské brány. Město padlo do římské moci a zahynul i Archimédes, který byl římským důstojníkem vyzván, aby se dostavil před Marcella zrovna, když řešil složitý geometrický příklad. Říman se cítil Archimédovou odpovědí „Neruš mé kruhy“ uražen natolik, že staříka zabil.

               Vedle archeologického parku je kamenolom, odkud pochází kameny řeckého divadla ale i materiál pro jiné stavby ve městě. Zde pracovali zejména váleční zajatci (dnes je to park pod otevřeným nebem, ale v roce 413 se pracovalo ještě pod zemí). Právě v tomto roce zde bylo na nucené práce přivedeno 7000 zajatců z poraženého athénského vojska. V Řecku v té době trvala takzvaná „Peloponéská válka“ mezi Spartou a Athénami o nadvládu nad Řeckem, a osud této války se lámal překvapivě na Sicílii před Syrakusami. Syrakusy byly spojenci Sparty. Athény totiž Syrakusám konkurovaly v námořním obchodě a lezly jejich občanům hodně na nervy. Naproti tomu Sparta nebyla námořní, ale pozemní vojenskou mocností a potřebovala dodávky potravin a surovin, kterým se Athény snažily zabránit námořní blokádou. Syrakuská flotila dokázala přesto Sparťany dostatečně zásobovat a válka byla v patové situaci. Tehdy se athénský politik Alkibiadés rozhodl zlomit Syrakusy a tím následně i Spartu. Na Sicílii se vypravila v roce 415 př. n. l. obrovská flotila 140 triér a následovalo dvouleté neúspěšné obléhání města. Když byla ve velkém přístavu zničena athénská flotila, rozhodli se Athéňané pro ústup. Příliš pozdě. V nitru ostrova byli obklíčeni, poraženi, velitel Nikiás byl popraven a sedm tisíc zajatců odvedeno do Syrakus, aby tu pracovali v kamenolomu uprostřed města.

               Dnes je tento kamenolom parkem a zvláštní atrakcí je takzvané „Dionýsovo ucho“, umělá jeskyně dlouhá 60 metrů a 23 metrů vysoká se šířkou mezi pěti a deseti metry s úžasnou akustikou. Podle legendy mohl díky tomu tyran Dionýsos poslouchat i nejtišší rozhovory zajatců.

               Do starého města se dostanete na cestě kolem příšerného betonového kostela „Santuario della Madomina della Lacrime“ a opravdu je k pláči. Ale nic se nedá dělat, tahle příšera je symbolem moderních Syrakus.

Hned vedle ní se ale nachází „Basilica di San Giovanni“, slavná svými katakombami. Zde se nacházela první křesťanská syrakuská komunita. Kostel, který byl několikrát zbořen a zase postaven, je dnes ruinou, jehož krypta svatého Marciana ve tvaru kříže upomíná ještě i dnes na svého stavitele, sicilského krále a římského císaře Friedricha II. Průvodce vás pak provede po rozlehlých podzemních katakombách, které sloužily jako pohřebiště ale i jako shromaždiště prvních křesťanů a proto se mezi nekonečnými chodbami nacházejí i okrouhlá náměstíčka – skutečně se jedná o podzemní město tehdy ještě v ilegalitě žijících křesťanů. Středem jde hlavní ulice jako osa tohoto města, po stranách se pak nacházejí ve stěnách vysekané hrobky, významné osobnosti byly pochovávány v sarkofázích, neslavnější z nich je takzvaný Adelfia-Sarkofág.

               Staré město na ostrově Ortigia člověk samozřejmě navštívit musí, i kdyby měl chození po městě v srpnovém slunci už víc než dost. Úzké uličky nabízejí ostatně dost stínu a barů a restauraci je tady taky víc než dost.

               Přes „Ponte nuovo“ se dá přejít přes úzký vodní kanál spojující velký a malý přístav na ostrov Ortigii, tedy do starého města s úzkými uličkami a kouzlem patiny. Hned za mostem jsou trosky Apollónova chrámu. Tento chrám toho má hodně za sebou a je to na něm i vidět. Byl postupně dórským chrámem, byzantským kostelem, arabskou mešitou, normanským chrámem a konečně španělskými kasárnami. Po „Corso Matteoti“ se člověk dostane na Archimédovo náměstí s monumentální secesní Artemidinou fontánou, na které Artemis právě proměňuje už vzpomenutou nymfu Arethusu v pramen vody – symbolicky se zde tak připomíná konec syrakuské nezávislosti. Koneckonců právě artemidina slavnost přinesla geniálnímu matematikovi, na něhož jsou Syrakusy dodnes tak hrdé, smrt.

               Okolo Municipia se člověk pak dostane na „Piazza del Duomo“ s dómem s monumentální barokní fasádou ze sedmnáctého století, se schodištěm se sochami svatého Petra a Pavla a na první pohled jednoduchým vnitřkem. Skutečně je střed kostela přebudován v klasicistickém stylu, plochá střecha a určité další prvky dávají tušit původní románskou stavbu z jedenáctého století, ale boční lodi jsou podepírány monumentálními originálními dórskými sloupy, které pamatují ještě tyrana Hierona I. Měl jsem dost času se kochat touto historickou symbiózou. Byla totiž sobota, v kostele se chystala svatba a moje žena se rozhodla čekat na nevěstu. A Siciliáni, jak jsem už psal, mají čas.

               Arethusin pramen je velký obezděný rybník se stromy vyrůstajícími z vody a sousoším, líčícím onen útěk nymfy před říčním bohem, který ji přivedl až sem. Hned vedle je krásný parčík s neskutečně obrovskými fíkusy, vhodné místo na chvilku odpočinku ve stínu. Po návštěvě Arethusina pramene pak jen ještě procházka k velkému přístavu, kde kotví výletní lodi. Ten je ještě hezký, ale domy dál ve směru k pevnosti „Castello Maniaco“, i když přímo u moře, působí (nebo aspoň v roce 2011 působily) dost zoufalým dojmem. Domy byly zchátralé, okna částečně zazděná, možná proto, že tato část města už není turisticky zajímavá. Pevnost na mysu, pojmenovaná po onom byzantinském vojevůdci, je totiž vojenským prostorem a nedá se navštívit.

               Otázka je, jestli bychom na tu pevnost ještě měli energii, celodenní výlet do Syrakus je věc náročná na fyzickou kondici – a to, i když jsme nešli až k oné pevnosti „Castello Euriano“, protože to by už moje žena určitě nepřežila. Anebo já, pokud by sebrala síly a začala se bránit…


Apr
2020

Pravidla chování v čase koronavirové pandemie

categories: Blog, Korona

Konečně byla definována jasná pravidla k chování během pandemie koronaviru:

V principu nesmíte opustit dům, ale pokud chcete, můžete to udělat

  •  Roušky sice virus nezadrží, ale musíte je nosit, protože tím zachraňujete životy. Protože látkové roušky zadrží virus přece jen o něco líp než papírové, jsou ve zdravotnických zařízeních přísně zakázané 
  • Všechny obchody jsou zavřené kromě těch, které jsou otevřené.
  • Virus je smrtící, ale přesto ne příliš nebezpečný, kromě toho, že eventuálně může způsobit globální katastrofu
  • Každý musí zůstat doma, je ale velmi důležité, jít se projít, zejména za slunečného počasí. Lepší ovšem je nevycházet, samozřejmě s výjimkou sportovních aktivit, ale v podstatě není vhodné chodit ven.
  • Virus nepůsobí na děti, kromě těch, na které působí
  • Virus nenapadá zvířata, ale přesto se najde stále nějaká kočka, kterou někdo otestoval, a v důsledku toho byla pozitivně testovaná. Zvířata se netestují s výjimkou několika tygrů a občas psů, ale ti se netestují. Všechny povrchy s výjimkou srsti zvířat můžou chorobu přenášet.
  • Když onemocníte, budete mít příznaky, ale můžete onemocnět i bez příznaků, můžete mít příznaky, ačkoliv nejste nemocní nebo nakažliví, můžete být nakažliví, i když nemáte příznaky atd. atd.
  • Virus zůstává na různých površích aktivní nanejvýš dvě hodiny, někdy ovšem čtyři a někdy až šest, ovšem může se jednat i o dny. Potřebuje k tomu vlhké prostředí, ne ale bezpodmínečně. Virus nezůstává ve vzduchu, někdy to ale přece dělá, především v uzavřených prostorách.
  • Měli bychom zůstat zavření doma, až virus zmizí, ovšem on zmizí pouze, když dosáhneme kolektivní imunity, tedy když bude mezi námi cirkulovat. Aby mohl cirkulovat, neměli bychom být zavření doma, a proto musíme doma zůstat.
  • Pokud jste onemocněli, můžete v budoucnosti onemocnět ještě jednou, mezitím jste ale imunní.

Je to krásné, že člověk, díky nejrůznějším specialistům a expertům, konečně přesně ví, jak se má chovat. Medicína je prostě exaktní věda.

Ne, nemyslete si, že jsem tento týden můj příspěvek takhle odfláknul, jenom jsem potřeboval trochu vypustit páru.

Zítra se podíváme do Syrakus.


Apr
2020

Der Weg zur Macht

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Kurzgeschichten

Ich habe mich entschieden, meinen Lesern einmal etwas anderes als ein Reisebericht anzubieten. Nämlich eine historische Kurzgeschichte aus dem Jahr 44 vor Christus, also ein kleines Beispiel meiner literarischen Tätigkeit. Natürlich ist der Text etwas länger, aber ich hoffe, dass er trotzdem Leser findet. Ich bitte um eine Rückmeldung, ob es Interesse um diese Art der Unterhaltung gibt. In zwei Wochen gibt es aber wieder einen Reisebericht – aus dem Heiligen Land.

Der Weg zur Macht

Apollonia, März im Jahr 44 vor Christus

„Siehst du das, Marcus?“

Einer der drei Burschen, die auf der Mauer der Stadt Apollonia saßen, zeigte in die Mündung des Flusses Vhosa, die durch das Tal unterhalb der Stadt floss. Vom Meer her wehte eine kalte Briese. Sie machte frisch, zerzauste den Burschen die Haare, war aber nicht unangenehm. Sie waren alle keine zwanzig Jahre alt und sie strahlten vor altersbedingter Sorglosigkeit. Das Tal unter ihnen war voll blühender Bäume, das Land um den Fluss Vhosa war das fruchtbare Hinterland der Stadt.  Es war März, die Bäume blühten, die Felder wurden grün. Die Natur war im Aufwachen und sie versprach ein gutes Jahr.

„Was?“ fragte der zweite.

„Ein Schiff.“

Jetzt wunderte sich auch der dritte. „Na und? Schiffe kommen ständig hier her,  Apollonia ist ja der Ausgangspunkt der Via Egnatia. Die Ware wird hier seit Jahrhunderten umgeladen.“

               „Das ist aber kein Frachtschiff“, erklärte der erste. „Es ist eine Kriegsgaleere.“

               Der andere legte die Hand auf die Stirn, um seine Augen vor der Sonne zu schützen und schaute eine Weile in die Ferne. „Du hast recht, Gaius“, sagte er dann. „Was will sie hier?“

               Der dritte der Burschen zuckte mit den Schultern. „Ist das nicht egal? Es ist Frieden und eine Galeere bringt nicht zu viel Soldaten her. Das wird uns die Langweile auch nicht vertreiben.“

               „Es ist nicht egal, Gaius“, korrigierte ihn der erste, der auch Gaius hieß. „Vielleicht bringt sie eine wichtige Nachricht.“

               „Hast du vergessen, Gaius“, lächelte Marcus, „dass sich Gaius Cilnius Meacenas für Politik nicht interessiert?“

               „Gaius Oktavianus interessiert sie aber um so mehr“, sagte Gaius Oktavianus. „Und ich hoffe, dass Marcus Vipsanius Agrippa das gleiche tut.“

               „Na ja“, stimmte Agrippa unwillig zu. „Einmal werde ich mich damit beschäftigen müssen. Jetzt gibt es für mich aber noch die Zeit des Studiums,  politische Intrigen können noch warten. Ich habe es nicht eilig. Meine Lage ist anders, als deine, Gaius. Mein Vater ist kein Herrscher über Rom.“

               „Meiner sehr wohl“, sagte Oktavianus. „Manchmal bringt er mich zur Verzweiflung.“

               „Warum, bitte?“ wurde jetzt Maecenas aufmerksam, obwohl er sich bisher bei der Debatte seiner Freunde eher langweilte.

               „Na gut, er kennt sich in der Kriegsführung gut aus, aber die Politik macht er eben wie ein Heerführer auf dem Schlachtfeld. Direkt und brutal. Einfach ungeschickt. So geht es nicht.“

               „Wieso nicht?“ wunderte sich Agrippa. „Sein Wahlkampf vor vierzehn Jahren, als er das erste Mal zum Konsul gewählt wurde, ist auch heute noch ein Vorbild für die Führung eines politischen Kampfes.“

               „Ein negatives Vorbild“, grinste Oktavianus. „Seine politischen Gegner mit Fäkalien zu überschütten ist unter jedem Niveau. Und das hat einen lebenslangen Hass zur Folge.“

               „Er wurde zum Diktator auf Lebenszeit“, erinnerte Agrippa. „Mehr kann man nicht erreichen.“

               „Man kann“, sagte Oktavianus langsam und streckte den Rücken. „Man kann ein neues System der Regierung aufbauen. Ein dauerhaftes System, das die Stabilität und Macht nicht nur für dich, sondern für die ganze Familie sichern kann. Natürlich auch für den Staat, über den du herrschst. Für ganze Generationen. Das kann er aber nicht.“

               „Wie meinst du das?“ fragte Agrippa. „So müsste er König werden. Aber eine Königskrone werden ihm die Römer nie gönnen.  Rom ist und bleibt eine Republik. Wer sich zum König krönen lassen möchte, wird schlecht enden, da bin ich mir sicher.“

               „Da hast du recht“, stimmte Oktavianus zu. „Ist aber die Krone wirklich das Wichtigste?“

               „Ich verstehe nichts“, sagte Maecenas. Das Schiff näherte sich dem Hafen. Sie sahen, dass am Bug ein Mann in der Uniform eines Offiziers stand.

               „Schau. Wenn du einen Frosch ins heiße Wasser wirfst, springt er heraus, um sich zu retten. Wenn du ihn aber ins kalte Wasser legst und dann langsam das Wasser wärmst, wird er im kochenden Wasser krepieren ohne den Zeitpunkt zu bemerken, an dem er bereits zu Tode verurteilt war und keine Chance mehr hatte, sich zu retten. Genauso musst du das mit der Demokratie machen, also mit ihren Trägern, mit den Herren Senatoren. Sie dürfen nicht merken, dass sie ihre Macht verlieren, dann werden sie dir noch applaudieren. So etwas kann aber der Vater nicht.“

               „Du stellst die römische Demokratie in Frage?“ erstaunte Agrippa. „Willst du sie vielleicht sogar abschaffen?“

               „Hast du das Gefühl, lieber Marcus, dass sie sich wirklich bewährt hätte? Ein Bürgerkrieg folgt dem anderen, es gibt Tausende toten Legionären! Anstatt das Reich an seinen Grenzen zu schützen, neue Gebiete zu erobern und Rom mit Sklaven zu versorgen, schlachten sie sich gegenseitig ab. Teuer bewaffnet und teuer ausgebildet. Glaubst du, wir könnten uns so etwas auf Dauer leisten? Seit Jahrzehnten kennt Rom nichts anderes als Krieg.“

               „So war es doch immer“, sagte Agrippa. „Der Tempel des Gottes Janus war in der ganzen Geschichte Roms nur fünfmal geschlossen.“

               „Allerdings kämpften die römischen Legionen damals auf fremdem Gebiet. Und das fremde Land versorgte sie. Heute kämpfen sie auf römischem Gebiet und plündern es. Hast du es nicht hier in Epiros gesehen? Wie lange ist es her, als hier Vater gegen Pompeius gekämpft hat? Vier Jahre! Hast du das Gefühl, dass sich das Land vom Krieg erholt hätte? Das muss ein Ende haben! Wenn ich zum Herrscher werde, wird es Frieden geben. Meinen Frieden! Weil ich ihn allen diktieren werde. Damit sich die Menschen endlich ihren Feldern und ihrem Handwerk widmen könnten.“

               „Glaubst du, du könntest nach deinem Vater sein Nachfolger im Amt des Diktators werden?“

               Oktavianus sah Agrippa nachsichtig an. „Natürlich nicht. Der Titel ist nicht erblich. Sollte ich so etwas anstreben, wäre ich schnell ein toter Mann.“

               „Also wie willst du…?“

               „Erinnerst du dich an den Priester? Als wir nach Apollonia gekommen sind?“

               „Natürlich kann ich mich erinnern“, antwortete Agrippa. „Sein Name war Theón. Als er dich gesehen hat, fiel er vor dir auf die Knie und prophezeite dir eine große Zukunft.“

               „Also, ich habe nicht die Gewohnheit, Prophezeiungen auf die leichte Schulter zu nehmen. Hinter ihnen stehen die Götter und sie bestimmen die menschlichen Schicksale.“

               „Wer glaubt schon heutzutage an Götter?“ lächelte Maecenas. „Sie sind nur mehr Objekte für Bildhauer und Maler, nichts mehr.“

               „Ich glaube an sie“, antwortete Oktavianus trocken. „Möglicherweise bin ich der letzte. Aber gerade deshalb werde ich zum Hochpriester – Pontifex maximus.“

               „Pontifex maximus?“ schüttelte Agrippa den Kopf. „Ein Amt ohne Bedeutung und verbunden mit vielen Pflichten.“

               „Und deshalb will es keiner. Ich werde also bei meiner Bewerbung keine Konkurrenz haben, zumindest keine, die ich ernst nehmen müsste“, lächelte Oktavianus.

               „Warum willst du dich um so etwas Entbehrliches bewerben?“ wunderte sich Maecenas. „Hast du nichts Wichtigeres zu tun?“

               „Schon. Natürlich habe ich das. Oder ich werde es haben. Ich darf aber nichts vernachlässigen. Ich werde es einmal brauchen, dass die Priester, die Haruspices, nach meiner Anweisungen prophezeien. Glaubt mir, das hilft wirklich.“

               Das Schiff legte gerade im Hafen an. Die Männer am Bord warfen die Taue hinaus, Männer auf der Mole ergriffen sie und zogen das Schiff zum Ufer.

               „Seit mir Theón die glänzende Zukunft vorausgesagt hat, bemühe ich mich die Pfeiler der Macht zu identifizieren. Es war übrigens die Idee des Vaters, mich gerade hierher, nach Apollonia, für mein Studium zu schicken, und die war nicht schlecht. Wir haben hier viel gelernt und unsere Lehrer gaben uns genug Raum für eigene Initiativen und Zeit zum Nachdenken. Was braucht also ein Mensch um herrschen zu können?“

               „Geld“, sagte Maecenas. „Ohne Geld kannst du keine Wahl gewinnen. Wenn du im Amt des Ädils keine ordentlichen Spiele veranstaltest, kannst du das Amt eines Prätors oder Konsuls vergessen.“

               „Im Prinzip hast du recht“, stimmte Oktavianus zu. „Zumindest bei der ersten Wahl sind große finanzielle Opfer unentbehrlich. Ich hoffe, dass mir mein Vater eine große Erbschaft hinterlassen wird. Er bereicherte sich mehr als genug einerseits in Gallien und andererseits indem er die Besitzungen der Pompeius- Anhänger konfiszierte.“

               „Das Geld wirst du immer brauchen“, sagte Agrippa.

               „Das Geld liegt in den Provinzen“, sagte Oktavianus. „Die Senatoren sind bereit, sich gegenseitig sogar zu töten, um zu Prokonsuln oder Proprätoren zu werden, um zumindest für ein Jahr eine reiche Provinz wie Achaia, Asia oder Hispania verwalten zu dürfen.“

               „Eben“, sagte Maecenas. „Sie könnten dich deshalb  töten“

               „Ich überlasse ihnen die reichen Provinzen gerne“, sagte Oktavianus. „Hast du aber schon einmal jemanden gesehen, der gerne Prokonsul in Gallien, Pannonien, Dalmatien oder Thrakien werden möchte? Geschweige in Belgien oder Lusitanien? Wenn ich an die Macht komme, werde ich mich opfern und die Verwaltung dieser unattraktiven Provinzen übernehmen, die sonst keiner will. Ich könnte sie sogar alle auf einmal verwalten. Es ist zwar viel Arbeit für wenig Geld, aber aus jeder Provinz kommt etwas. Wenn ich sie vernünftig verwalte, bringen sie alle zusammen mehr als jede einzelne der reichen, aber dauernd geplünderten Provinzen. Und weil ich sie nicht nur für ein Jahr haben werde, müsste ich das Geld nicht so brutal herausquetschen, wie das die Herren Prokonsuln tun. Und die Senatoren werden mir noch dankbar sein, dass sie nicht hingehen müssen.“

               „Zur Erhalt der Macht brauchst du eine Armee“, wandte Agrippa ein „Ohne Soldaten wird das Geld nichts bringen.“

               „Wo sind die römischen Legionen stationiert?“ fragte Oktavianus.

               Agrippa musterte ihn mit einem überraschten Blick und sein Gesicht erstrahlte: „In den Grenzprovinzen.“

               „Richtig. Und wer ist der Oberbefehlshaber dieser Legionen?“

               „Der Provinzverwalter“, sagte Agrippa mit Lachen. „So bleiben beinahe alle Legionen unter deinem Kommando.“

               „So ist das“, sagte Oktavianus zufrieden. „Ich mag keinen Krieg. Mein Vater liebt ihn, ich habe aber dafür kein Talent. Und kein Verständnis.“

               „Ich bewundere deinen Vater“, sagte Agrippa bedachtsam. „Er ist ein Militärgenie.“

               „Könntest du einspringen und meine Legionen anführen, Marcus?“ fragte Oktavianus scherzhaft.

               „Das mache ich für dich gerne“, lachte jetzt auch Agrippa. „Was würde ich für einen echten Freund nicht tun?“

               „Du wirst mich aber niemals verraten, oder?“

               „Nur im Fall, dass du die Republik gefährdest.“

               „Dann habe ich keine Angst. Die Republik bleibt. Der Senat wird weiter tagen, die Volksversammlungen werden wieder eingeführt. Konsuln, Prätoren und so weiter werden weiter gewählt. Das Leben wird wie in den letzten Jahrhunderten weitergehen. Ich werde aber keine Unruhen in den Straßen und keine meuchlerischen Angriffe auf die Kandidaten dulden.“

               „Was die Spezialität deines geehrten Vaters Gaius Julius Caesar war“, bemerkte Maecenas. „Seinem Kollegen im Konsulamt, Bibulus, hat er das Leben zur Hölle gemacht, sodass sich dieser nicht mehr traute, sein Haus zu verlassen. Was ihm fast zum Schicksal wurde. Als Bibulus im Bürgerkrieg dann das Kommando über die Kriegsflotte des Pompeius übernommen hat, sah es mit Caesar und seiner Armee nicht besonders gut aus. Alle Versuche, die Soldaten hierher, nach Epirus zu verfrachten, waren zum Misserfolg verurteilt, solange der hasserfühlte Bibulus die Flotte kommandierte.“

               „Aber Bibulus starb, Vater konnte über das Meer nach Epirus übersetzen und da ihn Pompeius bei Dyrrhachion nicht zu vernichten vermochte, vernichtete er Pompeius bei Pharsalus. Die Götter stehen immer auf der Seite der Starken und Entschlossenen.“

               Aus dem Schiff im Hafen stieg ein Mann in der Uniform eines Offiziers. Er eilte bergauf zum Stadttor. In der Hand hielt er eine Papyrusrolle.

               „Der kommt mit einer wichtigen Nachricht“, meinte Maecenas, der ihn aufmerksam beobachtete.

               „Sicher eine schlechte Nachricht“, meinte Oktavianus. „Möglicherweise gibt es wieder einmal eine Steuererhöhung. Oder gibt es wieder einen Aufstand der Illyrer. Wer weiß? Mit guten Nachrichten hat es niemand eilig. Nur die schlechten, keine Ahnung warum, müssen so hektisch zugestellt werden.“

               „Wir werden es erfahren“, sagte Agrippa. „Jetzt würde mich aber interessieren, wie du den Senat beherrschen willst.“

               „Erstens werde ich Geld haben. Sehr viel Geld aus den armen Provinzen. Mit dem Befehlshaber beinahe aller Legionen wird auch niemand wirklich einen Streit anfangen wollen. Wenn dazu die Prophezeiungen mir gegenüber sehr günstig und meiner Gegnern im Gegenteil sehr ungünstig sein werden, werden sich weitere Provokateure lieber zurückziehen.  Wie ihr wißt, baute mein Vater seine Partei im Senat aus, die ihm blind gehorcht und abstimmt, wie er es befiehlt. Er brachte sogar Gallier in den Senat, die nicht einmal des Lateins mächtig waren und diese sind ihm natürlich auf Leben und Tod ergeben. Ich habe vor, diese Praxis fortzusetzen. In den Senat müssen viele unqualifizierte Menschen aufgenommen werden. Die sind dann treu und dankbar, dass sie  überhaupt dort sitzen dürfen. Das Wichtigste ist es allerdings, zu jedem Problem, zu jedem Gesetzentwurf, als Erster sprechen zu dürfen. Ich glaube, ich lasse über dieses Privileg für mich abstimmen, solange die Partei meines Vaters noch intakt sein wird. Stellt euch vor, wie viele Pflichten ich haben würde. Das Amt des Pontifex maximus, die Verwaltung so vieler Provinzen und ich wäre der Kommandant so vieler Legionen! Gesetze, Steuer, Versorgung der Armee, der Bau der Lager, der Straßen und die Wasserversorgung für die neuen Städte! Kann ich dann noch Zeit haben, im Senat zu sitzen und mir das Geschwätz der Gesetzgeber anzuhören? Die Senatoren müssen mir erlauben, zu jedem Problem als erster zu sprechen, damit ich dann die ehrenwerte Kurie verlassen könnte.“

               „Es wird sicher solche geben, die gegen dich argumentieren würden. Gleich, wenn die Tür der Kurie hinter dir zufällt.“

               „Das schon“, sagte Oktavianus und seine Augen wurden plötzlich eng wie Augen eines Raubtiers. „Aber nicht lange.“

               „Dann wird dir aber nur noch die Königskrone fehlen.“

               „Die sicher nicht“, sagte Oktavianus überzeugt. „Nicht ein bisschen. Ich brauche keinen Titel „Rex“, ich will unsichtbar herrschen. Niemand muss es wissen, dass gerade ich regiere. Offiziell wird der Senat regieren, wie es immer schon so war. Und natürlich das römische Volk, um es nicht zu vergessen. Das aber wirklich nur in Ausnahmefällen, sollten die Senatoren nicht gehorsam sein. Einen unsichtbaren Herrscher kann doch niemand hassen. Weil er ihn nicht sieht! Den Menschen wird es aber besser gehen und sie werden schon wissen, wem sie ihren Wohlstand zu verdanken haben.“

               „Irgendeinen Titel muss du aber haben“, sagte Agrippa unzufrieden.

               „Zum Beispiel „Princeps“ also „Der erste“, schlug Maecenas vor.

               „Der erste Bürger oder der erste Senator?“

               „Darüber sollten die Menschen nachdenken“, sagte Oktavianus mit Begeisterung in der Stimme. „Ich werde es ihnen nicht erklären. Vielleicht bin ich dann nur einfach der erste, der im Senat reden darf. Danke, Gaius, das ist eine geniale Idee.“

               „Gern geschehen“, murrte Maecenas. „Den Göttern sei Dank, wir reden nur theoretisch, ich komme mir vor, wie bei einem Seminar beim Lehrer Selenus. Dein ungeliebter Vater lässt dich an Regierungsgeschäfte nicht so bald kommen. Er ist ein Mann in voller Kraft, er kann in Rom noch gut zwanzig Jahre geistern.“

               „Dann werden wir halt noch ein bisschen studieren“, lächelte Oktavianus. „Ich habe es nicht eilig. Mein Lieber, die Geduld gehört zu den wertvollsten Eigenschaften eines Herrschers. Ich besitze genug davon.“

               „Ich nicht“, sagte Maecenas unzufrieden. „Ich langweile mich hier. In Rom, dort gibt es Statuen, Gallerien, Feste, dort gibt es das Leben. Und hier…?“

               „Ein Fieber, ein Sturz vom Pferd oder ein Seesturm und es kann alles vorbei sein“, sagte Agrippa. „Geduld bedeutet ein Spiel mit dem Schicksal.“

               „Hast du die Prophezeiung von Theón vergessen?“ sagte Oktavianus streng. „Die Götter sagten mir eine große Zukunft vor, daher schicken sie mir kein blödes Fieber.“

               „Junge Herren, junge Herren!“

Unter der Mauer stand ein Sklave außer Atem. Er gehörte Oktavianus. „Ihr sollt sofort ins Buleterium kommen.“

               „Wir?“ wunderte sich Maecenas.

               „Also gemeint ist vor allem Herr Gaius Julius Caesar Oktavianus. Es wurde mir aber gesagt, ihr sollt alle kommen.“

               „Wer hat es gesagt?“

               „Die Männer aus dem Gemeinderat. Ein Bote aus Rom ist gekommen.“

               „Schlechte Nachrichten?“ fragte Oktavianus.

               „Wahrscheinlich“, nickte der Sklave. „Wie wisst ihr es?“

               „Habe ich das nicht gesagt?“ grinste Oktavianus. „Gute Nachrichten haben Zeit. Der Bote hatte es für eine gute Nachricht verdammt eilig.“

               Sie stiegen von der Mauer herunter. Zur Agora und dem Buleterion war es nicht weit. Sie gingen an der Stadtbibliothek vorbei, wo sie sich die Bücher ausleihen konnten und um das Odeon, wo sie den Vorträgen zuhörten. Sie passierten den Portikus des Buleterions. Im Gebäude wurden sie bereits von den aufgeregten Ältesten der Stadt erwartet.

               „Junger Herr“, stieß der Podesta aus. „Herr Gaius. Euer Vater, der ehrenwerte Gaius Julius Caesar…“

               „Was ist mit ihm? Schickt er ein Schiff für mich? Soll ich nach Rom…?“

               „Euer Vater, der ehrenwerte Gaius Julius Caesar;“ wiederholte Podesta, „ist tot.“

               Eine Weile herrschte im Raum eine Totenstille.

               „Wie starb er?“ fragte Oktavianus mit heiserer Stimme.

               „Er wurde ermordet. Bei der Tagung des Senats im Pompeiustheater. Er wurde beschuldigt, die Demokratie vernichten zu wollen und dann wurde er erstochen.“

               Oktavianus sah Agrippa an und zischte so, dass es nur sein Freund hören konnte: „Habe ich das nicht gesagt?“

               „Hier ist die Nachricht;“ sagte einer der Ältesten und überreichte Oktavianus eine Schriftrolle, die offensichtlich der Offizier gebracht hatte, der etwas seitlich an der Wand stand. „Ihr sollt nach Rom reisen und die Erbschaft Eures Vaters übernehmen.“

               „Seine politische Erbschaft?“

               „Das natürlich nicht“, beeilte sich der Offizier, der bisher geschwiegen hatte, mit der Antwort. „Dem Gesetz folgend übernahm der Führer der Reiterei, „Magister Equitum“  Marcus Antonius die Macht bis zur nächsten Wahl. Es geht um den Familienbesitz. Er ist groß und braucht dringend einen Verwalter.“

               Oktavianus verbeugte sich.

               „Ich danke Euch für die Nachricht, obwohl sie mir natürlich keine Freude machen konnte. Ihr habt das aber sicher erwartet, dass sie mir keine Freude bereiten würde. Ich bitte um die Möglichkeit mich zurückzuziehen, um meinen Schmerz privat überwinden zu können.

               „Fahrt Ihr mit mir nach Rom?“ fragte der Offizier.

               Oktavianus schüttelte den Kopf.

               „Ihr werdet sicherlich in Rom benötigt und ich muss noch meine Sachen packen und mich für die Abreise vorbereiten. Ich brauche dafür eine bestimmte Zeit. Macht Euch keine Sorgen, Legat, fahrt zurück nach Brundisium. Ich komme gleich, wenn ich kann.“

               „Wir waren bereit, Euch nach Italien mitzunehmen. Wir könnten auf Euch warten“, sagte der Offizier unzufrieden. „ So lautet unser Befehl.“

               „Wer hat Euch diesen Befehl gegeben?“ wollte Oktavianus wissen.

               „Magister Equitum Marcus Antonius.“

               „Für seine Sorge sagt ihm in meinem Namen Dank. Ich habe es aber mit der Rückkehr nicht eilig. Ich kenne Marcus Antonius, er kann sicher mit der politischen Erbschaft meines Vaters gut umgehen. Das Geld und die Güter meines Vaters laufen nicht weg, wenn ich in Apollonia noch ein paar Tage länger bleibe.“

               „Aber…“ wandte der Offizier ein.

               „Ich danke Euch“, sagte Oktavianus und verließ den Raum.

               Die drei Freunde standen vor dem Gebäude.

               „Bei allen Göttern!“ rief Maecenas. „So eine Tragödie!“

               „So würde ich das nicht nennen“, sagte Oktavianus trocken. Als ihn seine Freunde überrascht ansahen, setzte er fort: „Sprechen wir nicht von einer Tragödie, sondern von einer Chance. Von einer großen Chance.  Sie kam früher als ich dachte, ich hätte gerne noch zwei oder drei Jahre gewartet. Aber sie ist da. Man muss sie ergreifen. Geht ihr in die Sache mit mir?“

               „Warum wolltest du nicht mit der Galeere nach Italien fahren?“ fragte Agrippa. „Es wäre bequem und sicher gewesen.“

               „Kennst du den Offizier?“ fragte Oktavianus.

               Als Agrippa verständnislos den Kopf schüttelte, sagte er: „Eben. Wer konnte ihn schicken? Möglicherweise Marcus Antonius, wie er selbst behauptet. Oder die Väter Senatoren, die meinen Vater umgebracht haben. Wer von dieser beiden Parteien könnte Interesse haben, dass ich sicher und gesund in Brundisium lande?“

               Agrippa schluckte leer.

               „Ich sehe, du verstehst“, lächelte ihn Oktavianus an. „Keiner von ihnen. Entweder würde ich während der Überfahrt über den Bord fliegen oder ich würde gleich nach der Landung in Brundisium getötet. Ich sage nicht, dass es zwingend so sein müsste, aber es ist viel zu wahrscheinlich, um solche Möglichkeiten nicht in Erwägung zu ziehen. Ich kenne die aktuelle politische Lage in Italien nicht. Ich weiß nicht, wie weit ist es gelungen, den Hass des Volkes gegen meinen Vater zu wecken. Das Volk ist launenhaft, einmal liebt es dich, um dich gleich wieder zu hassen. Solange ich meine Lage nicht kenne, will ich lieber unsichtbar bleiben. Wir kaufen eine ganz normale Bordkarte für das nächste Schiff. Wie drei ganz normale Reisende. Dann werden wir sehen.“

               „Du bist genial“, sagte Agrippa erstaunt. „Das hätte mir nie eingefallen. Du hast ganz bestimmt recht.“

               „Ich freue mich auf Rom“, sagte Maecenas. „Ich hatte bereits große Sehnsucht nach Rom mit allen seinen Kulturschätzen.“

               „Jemand muss sich auch um die Kultur kümmern, nicht wahr?“ lachte Oktavianus. „Die Blüte der Kultur wirkt auf das Volk positiv und verstärkt seine Liebe zum Herrscher. Überlassen wir Gaius diese Arbeit, was sagst du, Marcus? Du musst mir mit den Legionären helfen.“

               „Damit du Princeps werden kannst?“ fragte Agrippa.

               „Genau. Aber dorthin führt ein langer und möglicherweise auch blutiger Weg. Bis mein Frieden herrschen wird, wird noch viel Blut fließen müssen. Ich habe mir das nicht so vorgestellt, aber sie wollten es so. Diejenigen, die meinen Vater ermordet haben. Sie müssen bestraft werden, damit reduziert sich aisch auch die Anzahl der oppositionellen Senatoren. Eigentlich ist das keine schlechte Lösung.“

               Agrippa schaute den Freund mit Bewunderung in seinem Blick an. „Gaius, wenn du der „Prinzeps“ wirst, werde ich gerne dein „Secundus“ sein.“

               „Gemeinsam bauen wir dann ein neues Rom auf, Marcus. Wir drei. Ein neues Rom und eine neue Welt. Eine bessere, als die, in der Menschen bis heute leben mussten. Das ist eine große Aufgabe, eine echte Herausforderung. Wir schaffen es aber. Wir haben sehr viel Zeit dafür.“

               Die Burschen reichten sich die Hände.

               „Schwören wir“, sagte Oktavianus. „Schwören wir, dass wir uns gegenseitig niemals verraten. Dass wir immer Seite an Seite stehen und uns gegenseitig helfen werden. Nach den Möglichkeiten und den Fähigkeiten jedes einzelnen von uns, die uns die Götter geschenkt haben.“

               Agrippa und Maecanas zitterten, als sie ihrem Freund in die Augen blickten. Sein Blick war scharf wie ein Messer und kühl wie Eis. Es war aber ein Blick, dem man nicht Widerstand leisten konnte.

               „Wir schwören“, kam ihnen über die Lippen.

               Oktavianus lächelte zufrieden. „Also dann an die Arbeit. Wir packen. Auf der anderen Seite der Adria gibt es viel zu tun.“