Category: Blog


May
2021

Kde udělali soudruzi chybu?

categories: Blog, Korona

               Ano, tento článek jsem měl napsat před několika měsíci. Teď budou právem někteří lidé argumentovat, že po boji je už každý generál. Přesto si myslím, že to ještě má smysl, i když z mé pozice nemůžu nic změnit. Protože těch několik lidí, kteří mé příspěvky čtou, nemají žádný vliv na průběh boje s oním zákeřným virem, tedy nesedí v generálním štábu. Tam sedí lidi jako zmatený Babiš, ukecaný Havlíček, beztvarý a bezcharakterní Hamáček, do své krásy zamilovaná Schillerová a zřejmě mírně dementní Arenberger. Kdo ještě, nechci ani vědět. Boj ovšem ještě neskončil. Zkusme si tedy zrekapitulovat, proč vše dopadlo tak, jak to dopadlo, tedy špatně a proč muselo díky chaotickému a nesmyslnému velení zemřít 30 000 českých občanů. Pokusím se být stručný a sepsat to do následujícího desatera:

  1. Úplné zaspání v letní pauze. Příprava na druhou vlnu se prostě neodehrála. Jestliže se dalo chápat, že na tu první vlnu nemohl být nikdo připraven, v případě druhé a třetí vlny už to bylo naprosto nepochopitelné. Kdyby se přes léto nakoupily nebo začaly vyrábět respirátory a hned na začátku druhé vlny se zavedlo jejich povinné nošení (tedy v čase, kdy byli lidé ještě ochotni určité příkazy akceptovat), mohl si stát ušetřit hodně lock downů. Místo toho se šířila z populistických důvodů atmosféra, že je už vše přečkané, že jsme díky geniálnímu vedení předsedy vlády virus porazili a na Karlově mostě se organizovala hostina, při které celému světu tuhla krev v žilách. Podobně jako teď, když v Indii povolili největší hinduistický náboženský svátek, který ve svém důsledku kosí Indy po tisících. Pustit lidi před vánoci do hospod pak byl přímo zločin. Ano, voliči to vyžadovali a vláda starající se především o své preference jim to nehodlala odepřít. A pak se děly věci. Poté už nebylo cesty zpátky.
  2. Zavírání obchodů a likvidace malého podnikání je hospodářským zločinem. Proč to bylo nutné, mi zřejmě nikdo nevysvětlí. Ano, jiné je to v restauracích a v hotelech. Tam člověk musí logicky při konzumaci dát dolů respirátor a vydechuje virus do prostoru. Minimálně od vánoc jsme už věděli, že se nejedná o klasickou kapénkovou infekci, jak ji známe z chřipky, ale o šíření aerosolem, který zůstává ve vzduchu podstatně déle a stačí projít jeho oblakem a virus se dostane do dýchacích cest. Ale zavření malých obchodů a ponechání velkých řetězců? Aby se do omezeného prostoru natlačilo co nejvíc zákazníků? Za předpokladu nošení respirátorů (samozřejmě kvalitních, ale to už je zase jiná historie) mohly zůstat obchody otevřené. Ve Štýrsku teď na jaře udrželi nervy a ponechali obchody v provozu. K žádnému nárůstu infekcí nedošlo. Ve Vorarlbergu otevřeli restaurace. Během dvou týdnů stoupla incidence z 69 na 100 000 obyvatel a týden na 278/100 000/týden. Samozřejmě že hejtman Wallner křičel, že mezi těmito dvěma věcmi nevidí žádnou souvislost. A potom mu má někdo věřit! Prakticky za každým výrokem politiků stála nějaká lobby, skoro nikdy ne racionální rozhodnutí. Ano, gastronomie se očividně zachránit nedala. Ale malé obchody mohly přežít a ušetřit tak státu spoustu peněz. Jestliže ovšem je pro restaurace aspoň do určité míry možné využít pomocí dodávkových služeb dodávky jídla do domu, pro malé obchody se spotřebním zbožím je to v konkurenci Amazonu a dalších obrů naprosto nemožné.
  3. O zavření škol se samozřejmě mohou vést spory. Je to těžko rozhodnout, ale právě proto se zde měly koncentrovat epidemiologické výzkumy. Středočeská studie neprokázala mezi školou povinnými dětmi prakticky žádné infekce. Otázka je, zda zde virus skutečně necirkuloval nebo zda stály použité antigenové testy za …… Je pravdou, že proočkováním dětské populace v čase chřipkové epidemie se nejúčinněji snižuje počet nemocných i v starých věkových kategoriích (dokonce více, než když očkujete ty staříky). Kolaterální škody zavřených škol skoro celý rok jsou ale hrozné. To ovšem nikoho nezajímá, protože tady „nejde o peníze“.
  4. Testování na pracovištích mělo být to první, a ne to poslední, co se zavedlo. Právě pracoviště byla největším semeništěm infekcí a spoléhat se na to, že se lidé budou dobrovolně testovat, když jim šlo o práci a existenci, bylo naivní (nebo úmyslné, protože takové testování přece stojí peníze). Lidi chodili do práce, aby je z ní nevyhodili a aby dostali plat a šířili virus mezi spolupracovníky. Podchycením clustrů na pracovištích se mohlo šíření infekcí podvázat nejrychleji. Jenže šlo o to, že testy by firmy stály peníze (a čím větší firma, tím víc, takže nejvíc Agrofert?) a škody způsobené neschopenkami a karanténami mohly taky něco stát. Zavedlo se až v březnu, když už bylo nejhůř. Jenže nejhůř být nemuselo. Pak to stálo všechno mnohem víc.
  5. Strategie očkování nebyla prakticky žádná. A není dodnes. Už při nákupu vakcín nepadlo žádné rozhodnutí (nakupovalo se plošně – od každé firmy trošku) – a na tom se dodnes nic nezměnilo. Samozřejmě bylo hodně těžké odhadnout, která z firem bude na trhu první, která vakcína bude nejbezpečnější a která firma je dost seriózní, aby splnila slíbené dodávky. Jenže kdo zná, jak to na světě chodí, díval by se velmi bedlivě do Izraele. Nevěřím, že existuje jediný farmakologický koncern, kde by neseděl v dozorčí radě aspoň jeden Žid. Nevěřím tedy ani, že jde o náhodu, že právě Izrael vsadil na správného koně a očkuje velmi úspěšně vakcínou Pfizer Biontech. Prostě měli Izraelci „Insider“ informace. A nešetřili. Místo nesmyslného handrkování o ceně (ušetřily se tak miliony a ztratily miliardy) nabídli údajně místo deseti dolarů za vakcínu dvacet. A vakcíny dostali přednostně. Kšeft je kšeft. Chápu, že je taková věc velmi citlivá a kdyby se na něco takového přišlo v EU nebo v České republice, okamžitě se objeví otázka „co za to ten člověk dostal“. Tak jsme si zvykli na korupci, že si už ani nedovedeme představit, že by se něco dělo bez ní. Ale kompetence při nákupu vakcín prostě chyběla. Jak v Bruselu, tak v Praze i ve Vídni.
  6. Při očkovací strategii bylo možné postupovat mnohem rychleji a efektivněji i při relativním nedostatku vakcín. Proč bylo potřebné očkovat lidi, kteří už infekci prodělali? Ti byli proti infekci chránění, epidemiologických dat bylo k tomu dostatek. U pacientů, kteří prodělali klinickou – tedy příznakovou – nákazu v posledních třech měsících to bylo naprosto zbytečné, u odstupu šest měsíců a víc je to už sice méně jisté, ale i tady je přece spolehlivá metoda měření protilátek v krvi. Kdo je má, žádné očkování nepotřebuje. Kolik lidí onemocnělo podruhé a hlavně – kolik z nich mělo těžký průběh? Mohla se tak ušetřit spousta vakcín pro lidi mladších ročníků, kteří na očkování marně čekají dodnes. Lidé, kteří už nemocní byli, se mohli přeřadit na konec seznamu, nic zlého by se tím nestalo. Jenže plošné očkování je samozřejmě organizačně jednodušší než selektivní. Z přemýšlení bolí hlava.
  7. Strategie při volbě vakcín chybí úplně. Prostě se očkuje tím, co je právě k dispozici. Přitom se jedná o vakcíny s rozdílným principem účinku. Po vektorových vakcínách (Astra Zeneca, Johnson and Johnson, Sputnik) se objevily trombózy (ke Sputniku chybí v této věci údaje).  Bylo to poměrně logické. U vektorových vakcín se jedná o genově zmanipulovaný adenovirus, který vypadá jako koronavirus. Že převzal – ve velmi oslabené formě – i určité vlastnosti viru, který je mistrem světa v tvoření trombóz v lidském těle, nebylo žádné velké překvapení. Jenže tyto trombózy postihly prakticky výhradně ženy před menopauzou, mladší 55 let. Proč nebylo možné zcela jasně tuto skupinu z očkování vektorovými vakcínami vyčlenit (a očkovat je mRNA vakcínami, kde tento vedlejší účinek není dokumentován nebo je zanedbatelný) a ostatní lidi dál těmito vakcínami očkovat? Vneslo by to klid do obyvatelstva a zvýšila by se důvěra, spolupráce a akceptovatelnost vakcíny. Do dneška si nikdo netroufl říct v té věci jasné slovo. Ze strachu z obvinění z diskriminace? Křečovitá snaha EMA tvrdit, že se vlastně nic neděje a „pozitiva vakcíny převažují nad negativy“ je kontraproduktivní. Důvěra ve vakcíny se tím jen snižuje.
  8. Plošné uzavírání okresů a obcí způsobilo jen chaos. Protože přišlo příliš pozdě. Kdyby se začalo s lokálním uzavíráním okresů s vysokou incidencí (jak se to dělo v březnu 2020) včas, mělo by to určitý význam. V Rakousku uzavřeli okres Schwaz (samozřejmě v Tyrolsku, kde do každého údolí vede jen jedna cesta, se okresy uzavírají snadno, stačí na to pár policistů) a pustili lidi ven jen s negativním testem a současně postižený okres plošně proočkovali bez ohledu na věk. Velmi rychle se podařilo lokální ohnisko zvládnout. Hasit se má v okamžiku, když začne hořet tuk v pánvi na plotně. Když už hoří celý dům, je pozdě. Česká vláda počkala, až plameny zachvátí celý dům. A ani pak se nedržela doporučením profesionálních hasičů.
  9. Korupce a papalášství provázelo celou koronavirovou éru, a to snižovalo rozhodujícím způsobem důvěryhodnost opatření. Ať už šlo o nedodržování pravidel prominenty (i když oni sami tato opatření přikázali), aféry s výrobou a distribucí nekvalitních respirátorů, dotace do firem dcery ministry zdravotnictví (na výrobu dezinfekčních prostředků). Na každé tragédii, ať už je to válka nebo epidemie, se snaží určití bezcharakterní supi nabalit. Jenže když to dělají tak okatě a hloupě, že to vidí každý obyčejný občan, nemůžou počítat s tím, že budou oni občané dodržovat předpisy.
  10. Určitá pravidla byla nastavena tak, že se prostě dodržovat nedala. Jako cestování přes hranici s několikanásobným testováním a karanténou na obou stranách hranic. V podstatě to bylo myšleno tak, že když není možné cestování do jiných zemí EU zakázat (tento postup na jaře 2020 byl v podstatě nezákonný), tak mělo být aspoň uděláno nemožným. O zákazu prodeje šatstva pro dospělé a povolení prodeje dětského a spory o tom co je ještě dětské číslo a co ne, nemusíme zřejmě ani hovořit. To je téma pro satiru, ne pro analýzu. Jestliže je ale určitě pravidlo nepochopitelné, lidé se s ním nedokážou ztotožnit – a hledají cesty, jak je obejít – a můžete se spolehnout, že je najdou. I kdyby je to mělo stát život. Protože pak se neobcházejí jen ona pravidla nesmyslná, ale všechna. Důvěra ve stát je v krizových situacích esenciální. Ve skandinávských zemích (dokonce i v tom Švédsku, kde se rozhodli jít jinou riskantní, a ne příliš úspěšnou cestou) byly počty obětí nízké. Opatření byla přijata skupinami odborníků a vládou uplatněna jedna ku jedné bez politického kalkulování, zda se to bude voličům líbit nebo ne. Protože v těchto zemích historicky neexistuje prakticky žádná korupce, je důvěra ve vládní rozhodnutí vysoká. Výsledky jsou velmi pozitivní.

Je zřejmě zbytečné plakat nad rozlitým mlékem. Chyby se staly a byly přímo fatální a často i hloupé. Stačilo by ale, kdyby se vlády aspoň z těchto chyb poučily a připravily se na opakování možné situace – i když samozřejmě všichni doufáme, že se opakovat nebude. Chaoti, kteří sedí ve Strakově akademii v současnosti, to ale určitě nedokážou.


May
2021

Zapomínání a jeho fatální důsledky

categories: Blog

               Opět jsem si při návštěvě mé staré domoviny uvědomil, jak jsou Češi zapomětliví. Zejména co se týká jejich dějin, odkazů jejich předků. Jako je to nezajímalo, jako by žili jen v přítomnosti, aniž by si uvědomili, že přítomnost je odrazem minulosti, že ta přítomnost se v té minulosti tvořila a dnes se tvoří budoucnost, tedy svět, ve kterém budou žít následující desetiletí a ve kterém budou žít i jejich děti.

Při posledních událostech jsem se, jak si mí čtenáři určitě všimli – úmyslně zdržoval komentářů. Měl jsem pocit, že už stejně bylo všechno řečeno a nemám co dodat. Po příjezdu do Česka jsem už mlčet nedokázal.

               Znovuožilý panslavismus mě doslova děsí. Byl populární okolo roku 1848, tehdy čekali jak Češi, tak Slováci na osvobození z rakousko-uherského „jařma“ od velkého ruského bratra na východě. Už tehdy se to ukázalo jako falešná chiméra. Ľudovít Štúr byl varován srbským princem, aby od Rusů nic neočekával. Že jestliže si myslí, že je mu pod uherskou nadvládou špatně, bude mu v ruské despocii ještě mnohem hůř. Karel Havlíček Borovský správně poznal, že „Rusové nazývají vše ruské slovanským, aby pak mohli vše slovanské nazývat ruským.“ A Tomáš Garrigue Masaryk vystřízlivěl ze svého panslavismu hned po první návštěvě Ruska – „příliš málo svobody, příliš málo zodpovědnosti, příliš hodně alkoholu.“

               Rok 1945 mohl být provázen vděčností z osvobození od německé okupace, ovšem Stalin nepřišel Střední Evropu osvobodit, ale obsadit. Minimálně od roku 1948 (vlastně už 1947, kdy byli Češi přinuceni odmítnout Marshallův plán obnovy) to muselo být všem jasné, i když to mnozí nechtěli vidět. I ti poslední ale vystřízlivěli v roce 1968, kdy po československých cestách projížděly ruské tanky a neváhaly střílet na neozbrojené protestující lidi. Kdo si ale myslel, že srpnem 1968 se láska k Rusku stala definitivně minulostí, hrozně se mýlil.

               Ano, od roku 1968 uplynulo 53 let. Pamětníci pomalu vymírají. Ale zmizelo to téma z učebnic dějepisu? Nebo zmizel dějepis úplně?

               Jak je možné, že dnes stojí na významných politických postech – dokonce klíčových – lidé, kteří očividně propagují ruskou nadvládu na střední Evropou, kteří slouží moskevskému režimu, který se mezitím z komunistického změnil na fašistický, ale není tím o nic méně nebezpečný?A že se tito lidé nestanou okamžitě nežádoucími opovrženými a zatracenými, ale naopak požívají popularity, a dokonce i důvěry části obyvatelstva.

               Prezident Miloš Zeman, který svou servilitu vůči Ruské federaci nijak neskrývá, dehonestuje vlastní bezpečnostní složky a působí naprosto otevřeně jako ruský agent. Odhlédnouc od jeho vulgarity, kterou dostal i morálku národa na nejnižší úroveň, jakou kdy měla. Dostává za to něco nebo jen potřebuje pohlazení a pochvalu velkého Vladimíra Vladimiroviče? Anebo na něho Rusové něco vědí, čím ho vydírají?

               Exprezident Klaus, který své protievropské nastavení, se kterým odmítal vyvěsit na pražském hrdě vlajku Evropské unie, změnil už jednoznačně za proruskou orientaci. Hlásá podřízení se ruské velmoci a nazývá českou diplomacii, která se KONEČNĚ postavila na zadní, ratlíkem štěkajícím na velkého psa. Jsou to skutečně jen ruské peníze pana Bobošíka, na kterých je jeho „Institut“ po smrti Petra Kellnera závislý nebo je taky vydíratelný? Jak to bylo s pracovníky prognostického úřadu v časech komunistického režimu, kdy paradoxně mohli cestovat do zahraničí na Západě? Jaké úkoly tam plnili a v čích službách? Je to jen náhoda, že nejzapálenějšími bojovníky za ruské zájmy jsou právě bývalí pracovníci onoho prognostického ústavu? Nebo je opravdu možné, že současný následník KGB, ruská GRU má na naše poslední dva prezidenty složky, které by mohla zveřejnit?

               Tomio Okamura dostává jako každý, kdo hlásá roztržení Evropské Unie, vystoupení své země z Unie, peníze z Moskvy. Stejně jako Marie Le Pen (prostřednictvím česko – ruské banky) nebo Heinz Christian Strache v Rakousku. Musí tedy pět ruskou písničku podle hesla „čí chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Ale jak je možné, že je ho přesto ochotno volit víc než deset procent Čechů?

               Komunisté se svým předsedou Vojtěchem Filipem či europoslankyní Kateřinou Konečnou jsou další částí páté ruské kolony u nás. Komunisté jsou tradičně proruští a ani si nevšimli změny režimu v Moskvě z komunistického na fašistický. Pokud si ho všimli, tak je to nezajímá. Ukrývají se pod pláštík panslovanství. Jistě, komunistická strana vděčí své současné existenci jen ruské intervenci v roce 1968, jinak by už zřejmě dávno zanikla. A sdružuje spousty lidí, kteří dosáhli kariéry a společenského postavení po roce 1968 jen díky opancéřované pomoci. Jejich schopnosti by na úspěch nestačily, ale bylo možné vstoupit do prověrkových komisí v roce 1970, ukázat dostatečnou bezcharakternost, odstřelit z funkce vlastního šéfa a nastoupit na jeho místo. Oni i jejich děti, které v tomto prostředí vyrůstaly, jsou očividně stále ještě naplněny vděčností a vidí v komunistech pokračovatele tradice svého úspěchu. Který jim byl po roce 1989 odepřen. Je to stále ještě víc než pět procent obyvatelstva, tedy víc, než je hranice, kdy by upadli do politické bezvýznamnosti.

               Ale nejde jen o toto rusofilství. Češi jsou ochotni odpouštět kdekomu. Právě ve dnech mé návštěvy v České republice zažívám doslova hysterii okolo devadesátých narozenin Jiřiny Bohdalové. Zapomnělo se docela na její angažovanost v boji za znovuzvolení hradčanské kreatury Miloše Zemana? Dokonce i Jan Hrušínský, kterého za jeho statečný odpor vůči současným mocipánům obdivuji, je poctěn, když se „diva“ uvolí vystoupit v jeho divadle. Přičemž možná právě angažmá její či Františka Ringa Čecha přineslo Zemanovi oněch rozhodujících pár hlasů, o které zvítězil. Položil si někdo otázku, jak by Česká republika vypadala, kdyby se paní Jiřina v onom osudném roce 2018 držela zpátky – nebo přesněji, kdyby se držela svého řemesla? Nepochybuji, že je Jiřina Bohdalová skvělá herečka, ale je to důvodem, aby se o jejích poklescích mlčelo? Nicméně jsem nikde na připomenutí jejího politického angažmá nenarazil.

               Jaroslav Nohavica je určitě skvělý písničkář a jeho písně se mi líbí. Ale jeho činnost v STB a jeho (možná neúmyslná) služba Putinovu režimu, když jel do Moskvy pro Puškinovu medaili je tím zapomenutá? Je jeho přátelský vztah s Tomiem Okamurou jen náhoda? Samozřejmě se lidi ptají, proč Nohavicovi jeho spolupráce s StB prochází a Babiš je za ni kritizován. Proč je akceptována jeho medaile od Putina a Zeman či Klaus jsou za své vyznamenání od důstojníka KGB Jakunina na Rhodu kritizováni.  Samozřejmě, že je to něco hodně jiného, ale toto rozlišování už překračuje schopnost vnímání průměrného občana. Význam zrady se zase jednou relativizuje. Nohavica posloužil možná jen jako „užitečný idiot“. Ale tleská se mu dále.

               V době politicky vypjaté je do funkce náměstka ministra vnitra, tedy do funkce strategicky velmi významné, vyjmenován Michal Hašek a lidé to přijmou pokrčením ramen? Člověk, který je znám svým obdivem k Nočním vlkům, a tedy nejmilitantnějším Putinovým příznivcům, který vyrobil už tolik politických skandálů, jako nikdy jiný (zejména proto, že byl tak nešikovný, že byl stále znova přichycen). Ať už to bylo lhaní o návštěvě v Lánech, kde se snažil zlikvidovat předsedu své vlastní strany Sobotku, nebo když deklaroval své služební auto jako sanitku nebo když vyplácel odměny své vlastní milence, či když za něho hovořila neexistující mluvčí. Svůj titul JUDr. získal v slovenském Sládkovičovu, doktorskou práci roky tajil. Přesto není nutné, aby „politik“ takového formátu zmizel v zapomenutí, jak by bylo nezbytné v každé slušné zemi. Naopak, bude zárukou, že se Nočním vlkům nebudou klást žádné překážky. Vladimír Vladimirovič bude spokojen. Zařadil sice Česko do seznamu nepřátelských zemí, dostává ale dostatečně srozumitelné signály, že kdyby to chtěl změnit, ať už mírovou nebo násilnou cestou, bude mít svou pátou kolonu, která ho podpoří. Česku není  nutné po všech Haškových skandálech zmizet z politické scény – zřejmě spolu s ním odejde do zapomnění i jeho strana.

               To všechno mě naplňuje úzkostí. Jen sebereflexe je předpokladem zlepšení. V medicíně říkáme, že je to náhled choroby. Že je česká společnost nemocná, o tom není třeba pochybovat. Úpadek morálky probíhá v přímém přenosu a prosakuje z nejvyšší etáže, tedy Hradčan, všemi vrstvami až do těch nejnižších – kde bývala doma i dřív, ale spíš v izolaci. Společnost je infikovaná iracionálním rusofilstvím zamaskovaným do hávu panslovanství, které vyrůstá na půdě vrozené nedůvěry ke všemu německému a v dalším důsledku i západnímu. Češi si musí konečně uvědomit, že jsou nedílnou součástí západního světa. Tak o tom kdysi prozíravě rozhodl kníže Svatopluk. Zřejmě pro něho nebylo snadné vyhnat ze své říše Metodějovy žáky, ale pochopil, že by byl příklon k východu pro naše předky fatální. Historie našeho vývoje je dlouhá už víc než tisíc let. Bohužel ji velká část našich lidí zná příliš málo a jsou náchylní k manipulaci. A pouhé netečné přihlížení řádění kolaborantů a dezinformačních ruských webů jako je Sputnik, či „zpravodajských portálů“ jako jsou Parlamentní listy nebude k obraně našich hodnot stačit. Za třicet let svého působení dokázaly natolik dezinformovat naše obyvatelstvo, že skutečně neví kudy kam. Rusům nejde o to, nabízet alternativní pravdy. Jejich taktika je smrští lží vytvořit dojem, že se nedá věřit vůbec ničemu. Až pak, až zmatené získají do svých sítí, jsou jim připraveni nabídnout jedinou, nezpochybnitelnou pravdu. Za jejíž zpochybňování je v nejlepším případě rána obuškem, v horším vězení a v nejhorším smrt.

               Chceme opravdu něco takového?

               Bojím se, že kdyby přijely ruské tanky tentokrát, nepostavilo by se jim obyvatelstvo jednotně jako v roce 1968, ale našlo by se dost takových, kteří by je vítali. Jako byl kdysi ve Vídni vítán Hitler. Ta představa mě děsí.


May
2021

Wiesbaden II

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Reiseberichte - andere Länder

Die Hauptachse der Stadt liegt außerhalb des historischen Zentrums und es ist die breite und repräsentative Wilhelmstraße, die den Namen des ersten deutschen Kaisers trägt.

               Sie führt vom Hauptbahnhof zum Kurhaus und läuft eigentlich auf dem ehemaligen, jetzt zugeschütteten Graben. Vor dem Kurhaus, einem großen Gebäude im neoklassizistischen Stil, mit einem großen Saal und dem Restaurant „Käfer“ gibt es das moderne Zentrum der Stadt mit so genannten „Bowling green“, wie die große Grasfläche vor dem Kurhauseingang von englischen Gästen genannt wurde – mit zwei Fontänen und einer Kolonnade, hinter der sich das Wiesbadener Theater befindet und dann ein großer englischer Park „Warmer Damm“. Zur Gründung dieses Parks, ohne den das heutige Wiesbaden unvorstellbar wäre, diente die Fläche vor den Stadtmauern, die in der Zeit der befestigten Städte nicht bebaut werden durfte, damit sich hier im Fall einer Belagerung der Feind nicht verstecken konnte. In den Jahren 1859 – 1860 wurde dieser 7 Hektar großer Park von Karl Friedrich Thelemann angelegt. Der zweite Teil des Parks, vielleicht sogar der schönere Teil, ist hinter dem Kurhaus versteckt und man kann hierher von der Terrasse kommen, die von dem Hintereingang des Gebäudes zugänglich ist.

               Warme Quellen sprudeln aus dem Boden in dem oberen Stadtteil zum Fuß des Gebirges Taunus. Direkt kann man sie auf dem „Kochbrunnenplatz“ sehen, wo es eine Fontäne mit dem natürlichen Thermenwasser und mit natürlichen Sedimenten gibt.

               Um diesen Platz stehen die prominentesten Hotels von Wiesbaden, außer anderen auch der „Nassauer Hof“, das „Hotel Palast“ oder das „Radison Blue Schwarzer Bock“ – natürlich jedes mit einer eigenen Hoteltherme von dem natürlichen Warmwasser aus der Tiefe der Erde gespeist. Wiesbaden lockte gerade dadurch seine Gäste an, logischerweise war hier auch Goethe, der wahrscheinlich alle Kurorte Europas in seinem Leben besucht hat, natürlich verliebte er sich auch hier, weil er sich praktisch überall verliebt hat.  In Wiesbaden war er mehrmals in den Jahren 1814 und 1815 und Marianne Jung, die er hier kennenlernte, widmete er sein Gedicht „Ginkgo biloba“.

               Das Literaturhaus Wiesbadens hat seinen Sitz in der Villa Clementine auf der Wilhelmstrasse, auf der gleichen Straße befindet sich auch das Stadtmuseum, das ich zu meiner Schande noch nie besucht habe, obwohl es sich direkt „vis á vis“ gegenüber der Kongresshalle befindet. Es ist wieder einmal ein monumentales Gebäude in klassizistischen Stil.  Es ist deshalb so groß, da es ursprünglich als Palast für den Kronprinzen Wilhelm gebaut wurde. Als der Vater von Wilhelm im Jahr 1816 überraschend starb und der Kronprinz zum neuen Herzog wurde, übersiedelte er in das Stadtschloss und das Gebäude war plötzlich frei. Die Gründung des Museums hat angeblich aus der Initiative des bereits erwähnten und wieder einmal anwesenden Johann Wolfgang Goethes stattgefunden. Wiesbaden ehrte ihn dafür mit einer Statue, die direkt vor dem Museumeingang steht (eigentlich sitzt).

               Auf dem Kochbrunnenplatz beginnt die Einkaufsmeile von Wiesbaden – die Tausnustraße. Sie verbindet das historische Fünfeck des Stadtzentrums mit dem Tal unter dem Neroberg, einem Aussichtsberg über Wiesbaden. Der Besuch des Nerotals zahlt sich schon deshalb aus, weil hier die Villen der reichsten Bürger von Wiesbaden stehen. Auf den Neroberg führt eine Seilbahn, die aber nicht das ganze Jahr in Betrieb ist. Sie wurde im Jahr 1888 bei der Gelegenheit der Thronbesteigung des neuen Kaisers Friedrich III. auf den deutschen Kaiserthron eröffnet.

               Zu Friedrich hatte Wiesbaden eine enge Beziehung. Dieser Kaiser, ein Intellektueller und ein guter Freund des österreichischen Kronprinzen Rudolfs, war eine Hoffnung des damaligen Europas. Er bemühte sich um eine Versöhnung zwischen den Nationen, er stand politisch der Sozialdemokratie nah, da er glaubte, dass die Vermögensverteilung zur Erhöhung der Kaufkraft der Bevölkerung und dadurch zu weiterem Wohlstandwachstum und zu ökonomischem Aufschwung führen würde – was sich in Zukunft bewahrheiten sollte. Die deutsche Industrie hätte sich mehr auf Eigenverbrauch orientieren sollen, um nicht mehr so stark vom Export abhängig zu sein, den das immer mehr zurückbleibende Großbritannien blockieren wollte. Das führte zur Spannung, die sich letztendlich im Gräuel des Ersten Weltkrieges entladen sollte. Friedrich verbrachte in Wiesbaden sehr viel Zeit und deshalb hat er vor dem Hotel „Nassauer Hof“ gegenüber dem Kurhaus seine Statue. Seine Aufenthalte in der Kurstadt hatten allerdings einen traurigen Grund. Friedrich war schwer krank. Als ein leidenschaftlicher Pfeifenraucher erkrankte er an Kehlkopfkrebs und starb nach lediglich 99 Tagen Regierung im Alter von 57 Jahren – deshalb wird das Jahr 1888 in Deutschland als „Dreikaiserjahr“ genannt. Sein Sohn Wilhelm II. erbte weder sein Intellekt, noch seine Ideale und Europa nahm den Weg in die größte Tragödie seiner Geschichte.

               Nach Kaiser Friedrich heißt auch die öffentliche Stadttherme „Kaiser Friedrich Therme“, die sich in der nordwestlichen Ecke des historischen Stadtzentrums befindet. Die Öffnungszeiten für die Öffentlichkeit sind von zehn vormittags bis zehn abends, am Freitag und am Sonntag sogar bis Mitternacht. Die Eintrittskarte kostet im Sommer 5 und im Winter 6,50 Euro (Stand 2019) – für eine Stunde. Der Luxus – die Therme sind im Inneren im orientalen Stil gebaut – kostet halt was.

               Vom Neroberg, den man entweder zu Fuß besteigen oder sich mit der Seilbahn befördern lassen kann, hat man eine wunderschöne Aussicht auf die Stadt, die einem wortwörtlich zu Füssen liegt. Eine Kuriosität, die eines Besuches wert ist, ist die orthodoxe Kirche. Nein, die Herzöge von Hessen traten nicht zur Orthodoxie über. Einer von ihnen, Adolf, besuchte aber im Jahr 1843 Russland und verliebte sich dort in Prinzessin Jelizaveta Michailovna, eine Nichte der Zaren Alexander I. und Nikolai I. Sie erwiderte seine Liebe, im Jahr 1844 gab es eine Hochzeit und die russische Prinzessin übersiedelte nach Wiesbaden, wo sie ein Jahr später bei der Geburt ihres ersten Kindes starb – sie war 19 Jahre alt. Der verzweifelte Herzog ließ auf dem Neroberg eine Kirche bauen, in dem sie mit ihrem Kind begraben ist.

               Wiesbaden ist deutsche Hauptkurstadt, also irgendwie immer noch die zweite Hauptstadt Deutschlands. Bis heute habe ich nicht verstanden, warum Bonn und nicht Wiesbaden die Hauptstadt der ehemaligen Bundesrepublik Deutschland in den Jahren 1945 – 1990 war. Vielleicht waren die Hessener nicht bereit, auf ihre Landeshauptstadt zugunsten der gesamten Republik zu verzichten. In jedem Fall ist Wiesbaden die Hauptstadt der deutschen Internisten und ich hoffe es noch einmal aus diesem Grund zu besuchen zu können. Gleich, wenn das Coronavirus Geschichte wird.


Apr
2021

Wormská smlouva

categories: Blog, Historie

               Včera, 28 dubna 2021, tomu bylo právě pět se let, kdy byla podepsána smlouva mezi dvěma bratry, která měla na dalších čtyři sta let rozhodujícím způsobem ovlivnit dějiny ve střední Evropě a tím i dějiny české. Worms – krásné a tehdy velmi významné město –  bylo místem, kde se podepsalo více velmi významných smluv, jako například v roce 1122 Konkordát Wormský, který ukončil boje o investituru mezi císařem a papežem nebo v roce 1732 smlouva o spojenectví Rakouska, Sardinie a Anglie v boji proti Friedrichovi II. pruskému.

               Worms byl časným místem říšských sněmů, a právě v roce 1521 se zde odehrál jeden z nejvýznamnějších. Málokdy byla doba tak vzrušená, jako v onom roku. Mělo to celou řadu důvodů. V roce 1519 zemřel císař Maximilián I. –  zvaný „poslední rytíř“ a 28. června 1519 byl za jeho nástupce na císařském trůně zvolen díky penězům bankovních domů Fugger a Welser jeho vnuk Karel  – na úplatcích rozdal 852 000 dukátů (1,2 tuny zlata). V letech 1519–1521 dobyl Hernando Cortés říši Aztéků a Fernando Magalheas obeplul ve stejnou dobu poprvé zeměkouli. V Turecku se roku 1520 stal sultánem Sülejman, který měl později dostat příjmení „Nádherný“ a daly se čekat potíže z jeho strany. Mladý francouzský král František první (vládl od roku 1515) se nehodlal smířit s porážkou v císařské volbě a připravoval odvetu.

               Největší potíže ale způsoboval augustiánský mnich jménem Martin Luther, který 31.října 1517 odstartoval zveřejněním svých tezí na reformu církve evropskou reformaci. Do roku 1520 vydal celkem třicet spisů, které se díky knihtisku rozšířily po Německu v 300 000 exemplářích. Neklid ve společnosti stoupal, sedláci se cítili být povzbuzeni v odporu a k nové víře přestoupil jako první z německých vládců hessenský vévoda Filip. Dalo se čekat, že další říšská knížata budou následovat – majetek církve, který si pod záminkou reformace mohli přivlastnit, byl příliš lákavý.

               To všechno měl zvládat nový dvacetiletý císař Karel.

Po jeho volbě trvalo skoro rok, než vůbec dorazil do Říše. I když vyrostl v Nizozemí, od roku 1517 přebíral vládu ve Španělsku, kterou zdědil po svém dědečkovi Ferdinandovi Aragonském. Tím se jeho příjezd do Německa zdržel. Korunován byl v Cáchách kolínským arcibiskupem Hermannem V. von Wied 23. října 1520 a hned svolal sněm do Wormsu, kam on sám dorazil už 28.listopadu. Sněm začal s velkou pompou 27.ledna 1521 a zúčastnilo se na něm 80 knížat, 130 hrabat a celkem na 10 000 lidí. Přesto že se sněm odehrával převážně v době půstu, nikdo na to nedbal. Vedle hostin se pořádaly i turnaje, prostituce kvetla a denně byli zavražděni v uličkách města 3-4 lidé. Přítomný papežský nuncius Hieronymus Alexander proti těmto pokleslým mravům nemohl nic podniknout, i kdyby chtěl. 13.února totiž vyzval císaře k přijetí opatření proti Lutherovu kacířství (papež Lev X. Lutherovo učení odsoudil už v červnu 1520 v bule „Exsurge Domine“, kterou Luther za nadšeného jásotu shromážděného davu veřejně spálil na náměstí ve Wittenbergu) a poté se bál vyjít na ulici. Občané Wormsu byli totiž už novému učení velmi nakloněni.

               Nový císař měl tedy co dělat. Hlavními body bylo jednání s Lutherem, který byl na říšský sněm pozván a císařovo majetkové vyrovnání s mladším bratrem Ferdinandem. Luther přijel do Wormsu 16. dubna, den nato měl první slyšení. Když byl vyzván k odvolání svých „bludů“ dal si k všeobecnému překvapení den na rozmyšlenou. 18. dubna pak pronesl svou slavnou řeč „Proto nemůžu a nechci nic odvolat, protože jednání proti svědomí je obtížné, nežádoucí a nebezpečné. Bůh mi pomáhej. Amen“

               Císař byl sice velmi nábožensky založený a přesvědčený katolík, měl ale sklony k melancholii a neuměl být tvrdý, jak by doba žádala. Vyrostl v Nizozemí, jeho rodnou řečí byla francouzština. Pro něho napsal jeden z nejvýznamnějších tehdejších myslitelů Erasmus Rotterdamský „Vychování křesťanského vladaře“, ovšem Karla toto dílo neoslovilo a ani ho nečetl (zato jeho bratr Ferdinand ho znal nazpaměť). Navíc Karel nezapomněl, že se papež všemi prostředky snažil zabránit jeho volbě císařem. Místo aby dal Luthera ihned uvěznit, nechal Karel ustanovit komisi z učenců a teologů, kteří měli Luthera přesvědčit k odvolání – císař prostě neměl rád problémy. Těm se ale nevyhnul. Po neúspěšných jednáních ve dnech 24. – 25. dubna opustil Luther 26. dubna Worms. Karel na rozdíl od císaře Zikmunda v Kostnici dodržel slovo a glejt, který Lutherovi vydal a který zaručoval jeho beztrestnost a volný odchod z města ponechal v platnosti. 4.května byl Luther na cestě domů do Wittenberka „přepaden“ vojáky saského vévody Fridricha III. Moudrého , který ho „uklidil“ do bezpečí na svůj hrad Wartburg. V poslední den říšského sněmu 26.května 1521 vyhlásil totiž císař proti Lutherovi říšskou klatbu, čímž ho postavil mimo zákon a dal volnou ruku k jeho stíhání zajetí či zabití.

               Po odchodu Luthera z města se měl císař konečně vyrovnat se svým bratrem.

Tihle dva mladíci byli zvláštní dvojka. Prakticky se vůbec neznali.  Pocházeli z manželství Filipa Sličného, syna císaře Maxmiliána a Johanny infantky španělské. Filipův otec, císař Maximilián totiž v letech 1496/1497 zorganizoval dvojitou svatbu své dcery Margarety s infantem Juanem, dědicem sjednoceného Španělska, a svého syna Filipa oženil s nejmladší dcerou španělského královského páru – katolických veličenstev Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, Johannou. Margareta sice porodila Juanovi dítě, to se ale narodilo mrtvé a krátce nato zemřel i Juan. Nejstarší dcera španělského královského páru Isabela byla provdána za portugalského krále. Zemřela při porodu syna Miguela v roce 1498 a dva roky později ji na onen svět následoval i její syn, který by byl jinak dědicem Španělska.

               Dědictví velké říše, která právě začala expandovat i v Novém světě tedy přešlo na nejmladší Johannu a jejího manžela Filipa. Tito spolu měli šest dětí, které vyrůstaly částečně v Nizozemí a částečně ve Španělsku. Bylo to podle toho, kde se kdo z nich narodil. Nejstarší Eleonora, Karel, Isabela a Marie vyrůstali v Holandsku, zatímco Ferdinand a nejmladší Kateřina ve Španělsku. Ferdinand se totiž narodil v roce 1503 v době, kdy byla Johanna s Filipem ve Španělsku vyjednávat převzetí dědictví (královna Isabela pak skutečně v roce 1504 zemřela) a převoz nemluvněte po moři do Nizozemí připadal rodičům příliš riskantní. Proto nechali chlapce u dědečka a babičky, kteří mu ihned zřídili vlastní dvůr. Filip s Johannou se do Španělska vrátili až v roce 1506, když dojednali podmínky převzetí kastilského království s králem Fernandem a už 25.září 1506 Filip náhle zemřel. Vrátil se zpocený z lovu, napil se ledové vody a bylo po něm. Johanna se ze smrti svého manžela zbláznila. Byla v té době těhotná, pohrobka Kateřinu porodila v roce 1507 (proto i toto děvče vyrůstalo ve Španělsku) nakonec ji ale její otec nechal internovat na zámku v Tordesillas, kde strávila v izolaci zbytek svého života – zemřela až v roce 1555 ve věku 75 let po čtyřiceti osmi letech internace.

               Děti tedy vyrůstaly bez rodičů. Jestliže Karel mohl mít na rodiče aspoň nějaké mlhavé vzpomínky, Ferdinand je neznal vůbec. Karel to měl ještě poměrně dobré, starala se o něho teta Margareta. (Po smrti Juana se ještě jednou vdala za savojského prince Filiberta, ale i ten brzy zemřel a ona na další sňatky ztratila chuť.)

Její otec Maxmilián ji vyjmenoval správkyní Nizozemí, což dělala s láskou a velmi dobře a současně vychovávala i ony čtyři ratolesti svého bratra, které se nacházely v Holandsku. Ferdinand s Kateřinou to měli horší. Dědeček král Ferdinand je příliš v lásce neměl. Po smrti své první ženy Isabely se ještě jednou ve věku 53 let oženil se sedmnáctiletou neteří francouzského krále Germaine z Foix, ale i když se plně pumpoval afrodisiaky, a dokonce se uchýlili i k magii, následníka trůnu pro svou Aragonii nezplodil a musel se smířit s tím, že jeho království zdědí některý z habsburských princů. Přičemž on by nakonec dal přednost Ferdinandovi, kterého aspoň znal.

               Bratři se poprvé v životě setkali až 12. listopadu 1517 (Král Ferdinand Aragonský zemřel 23.ledna 1516 a Karel se vydal do Španělska převzít dědictví po otci a po dědečkovi). Podmínkou bylo, že Ferdinand musí opustit Španělsko a přestěhovat se do Nizozemí. Takže španělským králem se měl stát Karel, vychovaný francouzsky, který si přivážel francouzské ministry a neuměl španělsky a Ferdinand, kterého mateřskou řečí byla španělština, musel do neznámého prostředí francouzsky hovořícího Mechelenu. Nedůvěra mezi bratry byla velká.  Už před svým příjezdem nechal Karel odstranit z Ferdinandova okolí řadu dvořanů, které obvinil z piklů proti jejich matce Johanně Šílené. Ve skutečnosti čistili Karlovi francouzští průvodci terén. Jeho poradce Vilém z Chiévres měl Karlovi údajně říct: „Nebojte se francouzského krále nebo jiných knížat, ale pouze vašeho bratra.“

               První setkání chlapců nicméně proběhlo harmonicky, Ferdinand poprvé prokázal svou politickou šikovnost. 18. listopadu vtáhli oba bratři společně do Vallaloidu. Karel, který neuměl ani slovo španělsky potřeboval bratrovu pomoc. Nicméně Karel trval na tom, že Ferdinand Španělsko musí opustit, stalo se tak v dubnu 1518.

               Podruhé se tedy setkali až při Karlově královské korunovaci v Cáchách v roce 1520 a ve Wormsu mělo dojít k dělbě dědictví. Karel nebyl ochoten vyjít mladšímu bratrovi v ničem vstříc. Podle habsburských pravidel měly být země rozděleny, ale vládnout měl nejstarší z rodu. Karel tvrdil, že se toto dělení vztahuje jen na rakouské državy, celý zbytek habsburské moci, tedy burgundské země s Nizozemím a Španělsko se zámořskými koloniemi hodlal podržet sám. Jediným štěstím byla teta Margareta, která vícekrát ve svém životě dokázala svůj diplomatický um. Nejen při správě Nizozemí, ale i v Savojsku, kdy odstavila od moci ctižádostivého bratra svého druhého manžela, nebo při uzavření takzvaného „Dámského míru“ v Cambrai v roce 1529, kdy dohodla mír mezi Habsburky a Francouzi s královnou matkou Luisou, když její synovec Karel a Luisin syn František tvrdohlavě odmítali zasednout k jednacímu stolu. Teď použila všechnu svou autoritu, aby Karla pohnula ke kompromisnímu řešení. Koneckonců se měl Ferdinand ženit s českou princeznou Annou a nemohl jít k oltáři jako žebrák. Svatba byla domluvena už v roce 1515, tehdy ovšem šel s dvanáctiletou princeznou k oltáři dědeček obou chlapců Maxmilián, který se ženil v zastoupení a ve svatební smlouvě bylo pro jméno ženicha ponecháno volné místo, protože ještě nebylo jasné, zda si Annu vezme Karel nebo Ferdinand.

Anne of Hungary and Bohemia *oil on panel *44 x 33.3 cm *1519

               Margareta dosáhla toho, že 28. dubna byla podepsána ve Wormsu smlouva o rozdělení zděděných zemí, která v praxi znamenala rozdělení Habsburků na španělskou a rakouskou linii. Ferdinand dostal „Dolní Rakousko“, do kterého patřily dnešní spolkové země Dolní a Horní Rakousko, a „Vnitřní Rakousko“ – tedy Štýrsko, Korutany a Kraňsko. Karel trval na tom, že si z rakouského dědictví ponechá Tyrolsko (bohaté těžbou stříbra) a tzv. Přední Rakousko – země v jižním Německu a ve Švýcarsku, odkud Habsburkové pocházeli, jakož i italské državy. Teprve bruselskou smlouvou z roku 1522 se Margaretě podařilo konečně tvrdohlavého synovce přesvědčit, aby se vzdal i Tyrolska. Možná ho k tomu pohnuly první zásilky amerického stříbra a zlata po dobytí Aztécké říše, které těžbu v Tyrolsku mnoho násobně překonávaly, ale možná i zjištění, že dědeček Maxmilián zanechal po sobě tak astronomické dluhy, že se jich mladý císař zděsil. Ferdinand tedy mohl převzít i zbytek rakouských zemí, ovšem s nimi i polovinu dědečkových dluhů. Habsburkové se definitivně rozdělili na dvě větve.

Evropa po roce 1526. Habsburské državy jsou znázorněny rozdílnými odstíny okrové barvy.

               Prvním Ferdinandovým činem po příchodu do Rakouska byla velkolepá svatba s českou princeznou Annou v Linci 26.května 1521, tedy ani ne měsíc po podepsání wormské smlouvy. Ovšem pak začaly mladému regentovi neradostné časy. Rakousko bylo v podstatě v bankrotu a na nového vládce se dívalo víc než skepticky.

               Osmnáctiletý arcivévoda prokázal nečekanou odhodlanost, ale i inteligenci. Byl malý vzrůstem, zachmuřeného vzhledu, neuměl ani slovo německy a měl nemalé problémy komunikovat se svou manželkou – zřejmě museli hovořit latinsky, protože Ferdinand ani jeden z jazyků, které princezna ovládala (češtinu, maďarštinu a němčinu) neznal a ona neuměla ani španělsky ani francouzsky.

               Ferdinand byl od začátku konfrontován s problémy, které by neschopného panovníka zlomily. Země byla v podstatě v bankrotu. Ferdinandův poradce a správce financí Gabriel ze Salamanky se dal hned do důsledného oddlužování země. To znamenalo zvýšení daní, zacož si vysloužil smrtelnou nenávist. Veškerý výnos z tyrolských stříbrných dolů byl použit na oddlužení země. Ferdinand nemohl ani do svého hlavního města. Zemská vláda, dosazená císařem Maxmiliánem, byla totiž v roce 1519 svržena a nahrazena radními pod vedením univerzitního profesora Martina Siebenbürgera. Tato požadovala po novém vládci podepsání volební kapitulace, tedy podmínek, za jakých by bylo Rakousko ochotno přijmout ho za svého nového vládce. Ve stavovském prostředí střední Evropy to byl obvyklý postup, v absolutistickém Španělsku ale zcela neznámý. Delegace nové vlády vedená Siebenbürgerem cestovala v roce 1519 do Španělska za právě zvoleným císařem Karlem, aby mu přednesla své požadavky a vymohla si svou legalizaci. Siebenbürger vystupoval v Madridu tak arogantně, že dokonce i členové jeho delegace, chvějící se strachem, šeptali „das ist nit gut“. Ferdinand se po svém příjezdu do Rakouska rozhodl udělat rázný pořádek. Protože stará vláda utekla do Vídeňského Nového města, Ferdinand tam svolal zástupce obou stran před svůj soud. Výsledkem byla poprava Siebenbürgera a sedmi dalších vídeňských konšelů. (tzv „Krvavý soud z Vídeňského Nového města“). Vídeň byla za svou neposlušnost zbavena řady svých privilegií, jako například práva razit vlastní mince. Vzpurnost rakouských stavů byla zlomena. Z čím si Ferdinandův pradědeček Fridrich III. nevěděl rady celý život, s tím se jeho pravnuk vypořádal za několik týdnů.

               V roce 1526 se Ferdinandovi podařilo získat volbou českou a uherskou královskou korunu a založit tak soustátí, které mělo přetrval čtyři sta let. Jeho schopnost vyjednávat (Augsburský náboženský mír z roku 1555) , rozvážnost, ale v případě potřeby i tvrdost. V letech 1524 – 1526 rozdrtil brutálně povstání sedláků v jižním Německu a neváhal nechat zavraždit úkladnými vrahy své politické odpůrce, jako například vůdce povstání tyrolských horníků Michaela Gaismaira, i když si na vyplacení odměny musel půjčit tisíc zlatých u augsburského bankéře Fuggera. Musel často zastupovat svého nepřítomného bratra Karla na říšských sněmech a po bratrově abdikaci se stal sám v roce 1558 císařem. Ostatně jeho autorita byla už za Karlova života velká, v podstatě všichni uznávali, že svého bratra v politických schopnostech převyšuje. Dokonce i protestanti (Filip Melanchton) se neubránili slovům chvály: „Jeho život je plný příkladů počestné zdrženlivosti, sebeovládání a střídmosti“ Ferdinand dokázal, že císařská koruna zůstala až do zániku Svaté říše římské v roce 1804 v rukou rakouských Habsburků, i když zato musel svému synovci Filipovi II. (Karlovu synovi) odstoupit Nizozemí.

Tolar Ferdinanda I.

               Rozhodující ovšem bylo, že se manželství s Annou Českou ukázalo přes počáteční potíže jako velmi šťastné. Ferdinand zplodil s Annou patnáct dětí, z toho tři syny, což byl rozhodující počin pro zachování dynastie. Jestliže španělská větev Habsburků v roce 1700 následkem incestu vymřela, rakouští Habsburkové (i když ve své habsbursko – lotrinské větvi, protože po smrti císaře Karla VI. v roce 1740 přežil rod jen v ženské linii) existují dodnes. A není jich málo.

               28.duben 1521 byl datem zrození této středoevropské dynastie.


Apr
2021

Nová léčba Covidu 19

categories: Blog, Korona

               Když se lidi cítí vůči určitému nebezpečí bezmocní, žene je strach k iracionálním rozhodnutím. Od okamžiku, kdy se v Evropě objevila infekce kovidem 19 jsme byli svědky několika vln tvrzení o zaručeně účinkujících lécích, často s následnou dezinformací, že farmakologická lobby blokuje informace o použití těchto levných léků, aby prosadila léčbu preparáty drahými, i když neúčinnými. Tyto léčebné trendy byly často podloženy laboratorními nebo i klinickými studiemi. Jednalo se o léky, používané v jiných indikacích, u nichž byl „náhodně“ prokázán účinek na kovid 19. Jako první to byl Hydrochlorochin, vlastně lék proti malárii, používaný i při léčbě revmatických onemocnění, jako revmatoidní artritida a kolagenózy. Tento lék zvyšuje obsah Zinku buňkách a Zinek blokuje replikaci RNA virů. Proto se předpokládal účinek proti RNA viru Koronaviru. První malé klinické studie z Marseille měly tento účinek potvrdit, později se definitivně prokázalo, že tento lék proti koronaviru nepomáhá, díky svým vedlejším účinkům ale může škodit.

               Používáno bylo virostatikum Remdesivir, výsledky ale opět nebyly přesvědčivé.

 Neúčinné se ukázaly i hříšně drahé monoklonální protilátky, které měly blokovat přehnanou imunitní reakci organismu, která byla příčinou fulminantních smrtelných průběhů choroby.

               V poslední době vznikla podobná euforie kolem antiparazitního léku Ivermektinu. Lék používaný proti svrabu (Scabies) měl v experimentu prokázat blokování množení koronaviru, následovala celá řada opět velmi malých klinických studií. V lednu 2021 registrovala platforma Cliniclatrials.gov celkem 46 studií, v březnu 2021 pak „Front Line COVID-19 Critical Care Alliance“ provedla metaanalýzu 24 studií, z nichž bylo 12 už publikováno a dalších 12 k publikaci nabídnuto. Tyto dokazují klinické zlepšení především u mírných a středně těžkých průběhů choroby, k opatrnost nabádá jen skutečnost, že oněch 12 studií zahrnovalo necelých 4000 pacientů, tedy asi 300 pro studii. Při paritě placeba a účinné látky bylo tedy pro studii léčeno ivermektínem asi 150 pacientů, což není mnoho.

               Slabinou těchto léčiv byl fakt, že si nikdo nedovedl vysvětlit, proč by léky, používané v zcela jiné indikaci (proti parazitům, tedy organismům, které jsou virům ještě více vzdáleny než baktérie) měly být tím zázrakem, který nás zbaví koronavirové hrozby. Proto měly vedle planoucích zastánců i skeptické protivníky. Ivermektin se nikdy nedostal do pozice léku všeobecně doporučeného ať už WHO nebo agenturou EMA, zodpovědnou pro schvalování léčiv v EU. Možná i proto, že žádná z těchto studií se nedostala do opravdu renomovaných medicínských časopisů jako je Lancet nebo New England Journal of Medicine, což může svědčit o jejich určitých metodických slabinách.

               Podle mého soudu hrála podstatnou roli i skutečnost, že se Ivermektin používá jen velmi zřídka a jsou ho tedy velmi omezené zásoby. Na Slovensku, kde byla ivermektinová euforie nejsilnější není vůbec registrován. Pokud by se tedy tento lék stal standartní částí léčby Covidu 19, bylo by ho na trhu beznadějně málo. A pokud by se výroba znásobila a poté se ukázalo, že je stejně jako jeho předchůdci neúčinný, zůstal by výrobce sedět na horách neprodejných balení. Každopádně ve věci tohoto léku žádný dynamický vývoj nezaznamenávám.

               Nová naděje se objevila se studií STOIC, publikovanou 9.dubna skupinou oxfordských vědců pod vedením Sanjayho Ramakrishmana v časopise Lancet. Je třeba podotknout, že i zde se jedná o velmi malou studii, celkem bylo do ní zařazeno jen 146 pacientů, nakažených koronavirem, kdy 73 z nich inhalovalo kortisonový preparát Budesonid a druhá polovina byla léčena bez inhalativního kortisonu. Použita byla obvyklá dávka, která se podává u plicního astmatu nebo u pokročilé obstruktivní plicní chorobě 400 mikrogramů dvakrát denně. Cílovým bodem byly návštěvy urgentní ambulance kvůli zhoršení dýchaní. U pacientů bez Budesonidu bylo v akutních ambulancích ošetřeno nebo přijato k hospitalizaci 14 procent pacientů, u budesonidové skupiny to byl jen jeden jediný pacient. Číslo NNT (number need to treat) čili kolik pacientů musím léčit, abych zabránil jedné události představující cílový bod studie, bylo osm, což je velmi dobré číslo.

               Studie je velmi malá a cílový bod studie „měkký“, protože hodně subjektivní – lidé jdou do akutní ambulance na základě svého subjektivního pocitu, ne nějakých objektivních kritérií. „Tvrdým“ bodem by byla například úmrtnost, na to ale byla studie příliš malá.

               Nicméně výhodou Budesonidu je, že se jeho účinek dá dobře patofyziologicky vysvětlit, lék se používá na zabránění zánětlivých změn v průduškách a dá se tedy dobře pochopit, proč vzniku virové pneumonie dokáže zabránit. Jednalo se ale opět o pacienty s lehkým průběhem, lék působí, pokud ho začne pacient brát hned na začátku infekce, tedy ještě před vznikem virového zápalu plic. Odpovídá to pozorování, které nás už rok iritovalo. Totiž že pacienti s astmatem či s obstrukční plicní chorobou, kteří byli díky předpoškozeným plicím definování jako riziková skupina, měli mnohem mírnější průběhy onemocnění koronavirem, než se čekalo a mnohem nižší úmrtnost. Například jistá obvodní lékařka Lisa-Maria Kellermayr z Horního Rakouska si tohoto fenoménu všimla u svých pacientů už na jaře 2020 a podávala inhalativní budesonid svým pacientům – údajně s velmi dobrým výsledkem. Ovšem tyto anekdotické informace provázely i euforii okolo Hydrocholorochinu či  Ivermektinu, zejména na Slovensku to byla tvrzení doktora Töröka z Košic. Takové údaje je vždy třeba přijímat opatrně a s rezervou, nicméně používání inhalativního kortisonu bych se nebál doporučit, protože jeho účinku v lidském organismu rozumím a dokážu ho pochopit.

               Používat inhalace s Budesonidem preventivně ale nemá smysl, opravdu stačí začít inhalovat až když se člověk nakazí. Jde o to, že inhalovaný kortison může udělat plíce náchylnější pro záněty jinými baktériemi či znovuoživit latentní (tedy spící) infekce mykobaktériemi – původci tuberkulózy.

               Otázka samozřejmě je, zda mají lidé, kteří inhalují jiné typy kortizonových preparátů přestoupit na Budesonid.  V praxi se používají tyto preparáty: Budesonid, Beclomethason, Fluticason, Ciclesonid a Mometason. Liší se svou „sílou“ která se měří koeficientem protizánětlivého účinku proti referenční látce kterou je dexametason (u Budesonidu je to 9,3, Beclometason má tento koeficient 13,5 a Fluticason dokonce 18. Dalšími kritérii jsou poločas rozpadu a vyloučení z těla a vazba na krevní bílkoviny. V těchto parametrech jsou ale všechny preparáty v podstatě identické. V minulosti bylo pozorováno, že Fluticason, který má nejvyšší protizánětlivý účinek zaznamenal i nejvíc komplikací, co se týkalo bakteriálních zánětů plic.

               Budesonid byl volen vědci z Oxfordu proto, že se jedná v preparátech Pulmicort nebo Symbicort, které jsou produkty (v současnosti nechvalně známé) firmy Astra Zeneca. Oxfordská univerzita působí jako vědecká báze této firmy (vyvinula i onu problematickou očkovací látku). Dá se předpokládat, že ostatní inhalativní kortikoidy budou mít stejný nebo velmi podobný protektivní účinek jako Budesonid. Samozřejmě je to spekulace, která by musela být potvrzena klinickými studiemi s těmito preparáty.  Stejně je nezbytné provést další větší studie s Budesonidem, aby bylo možné požádat o připuštění tohoto léku od EMA (European Medicine Agency). V jedné takové studii s 2617 pacienty, která ještě nebyla publikována, ale už nabídnuta do tisku, bylo v budesonidové větvi studie zaznamenáno 8,5 procent pacientů, kteří zemřeli nebo museli být hospitalizováni, v kontrolní skupině to bylo 10,3 procenta a rozdíl byl statisticky významný.  Budesonid tedy zlepšil prognózu pacientů s kovidovou infekcí.

               Takže závěrem – možná se skutečně blýská v léčbě kovidových infekcí na lepší časy. V okamžiku potvrzené infekce bych doporučoval s dobrým svědomím inhalace Pulmicortu. Na druhé straně v žádném případě nepodporuji profylaktické inhalace této látky u zdravých lidí a astmatikům, kteří inhalují jiný preparát než ten od Astry Zenecy, můžu říct jen: pokračujte v inhalování preparátu, který byl u vás úspěšný, pokud nějaký typ kortisonu obsahuje. Není žádný hmatatelný důvod terapii, která se u vás osvědčila měnit. Dá se očekávat, že všechny inhalované preparáty budou mít srovnatelný účinek v ochraně plic před kovidovým zánětem. Aspoň tak to z dlouhodobých pozorováních (nekontrolovaných studiemi) vycházelo – astmatici prostě měli poměrně lehké průběhy bez ohledu na používaný inhalátor – pokud obsahovaly některý z kortizonových preparátů.


Apr
2021

Wiesbaden

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Reiseberichte - andere Länder

               In keiner deutschen Stadt war ich so häufig wie in Wiesbaden. Ich weiß eigentlich nicht einmal, wie oft es war, bestimmt mindestens siebenmal – über keine deutsche Stadt, die ich besucht habe, habe ich so wenig gewusst, wie über Wiesbaden.

               Der Grund dieses Widerspruchs ist der Kongress der deutschen Internisten, der in dieser Stadt alljährlich seit dem Jahr 1882 stattfindet, heuer also im Jahr 2021 bereits das 127. Mal. (Es gab offensichtlich auch Pausen, die durch Kriege und die unmittelbare Nachkriegszeit verursacht wurden). Meine Besuche in Wiesbaden beschränkten sich also meistens auf den Weg zwischen dem Hotel und der Kongresshalle. Die prächtige „Rhein-Main Hallen“ auf der Wilhelmstraße wurde in den letzten Jahren großzügig zu einem riesigen Gebäudekomplex aus Marmor und Glas umgebaut, damit deutsche Internisten (aber nicht nur sie) in würdigen Räumen tagen könnten. 

Wiesbaden Kongresshalle

Der Kongress wurde in Jahren des Umbaus nach Mannheim verlegt, was einen ziemlich großen Unwillen der Teilnehmer zur Folge hatte. Die deutschen Internisten dürfen sich nämlich in keinem anderen Ort als in Wiesbaden zu ihrem Kongress treffen, das wurde bereits bei der Gründung der Deutschen internistischen Gesellschaft in den Gründungbestimmungen festgeschrieben. Das sollte eine Vorbeugungsmaßnahme gegen den Berliner Zentralismus im neu entstandenen Deutschen Kaiserreich sein. Es war eine ein bisschen scheinheilige Entscheidung. Wiesbaden war eigentlich die zweite Hauptstadt Deutschlands, der kaiserliche Hof verbrachte die Sommersaison jedes Jahr in dieser Kurstadt, ähnlich wie der österreichische Kaiser in Bad Ischl.

               Der Grund des regelmäßigen Aufenthaltes der kaiserlichen Familie in Wiesbaden waren dortige Thermalquellen – an siebenundzwanzig Plätzen drängt hier das Wasser mit einer Temperatur 49 Grad Celsius an die Erdoberfläche und diese Quellen brachten Wiesbaden, wie dieser Ort bereits in der Zeit Karls des Großen genannt wurde (Wisibada), seinen Ruhm. Übrigens bereits für die Römer, die auf dem westlichen Rheinufer in Mogontiacum (heutigem Mainz) residiert haben, wurden diese Quellen zu so einer Versuchung, dass sie den Fluss überquerten und hier eine Siedlung namens „Aquae Mattiacorum“ gründeten. Gerade hier und aus diesem Grund begannen sie ihren „Limes romanum“ zu bauen, der die Flüsse Rhein und Donau verband und von Germanien eine Provinz namens „Argi decumatis“ abspaltete. Die Römer hielten sich hier bis zu den Jahren 260 – 270, bis sie von den Germanen doch gezwungen wurden, sich hinter den Schutz der europäischen Hauptströme zurückzuziehen und auf das warme Bad in schwefelhaltigen Thermen in Wiesbaden zu verzichten.

               Der wahre Ruhm von Wiesbaden begann aber nach dem Jahr 1816, als es zu Hauptstadt des vom Wiener Kongress neu gebildeten Großherzogtums Hessen wurde. Aus diesem Grund findet man hier keine Gebäude aus den Zeiten der Gotik oder der Renaissance. Es ist eine Kurstadt mit allem was dazu gehört, in erster Linie dann mit Luxus, den es gern zu Schau stellt.

               Die Altstadt ist bescheiden und bildet ein Fünfeck am Fuß des Gebirges Taunus. An ihrem oberen Ende kann man die Reste der römischen Vergangenheit in Form der so genannten „Heidenmauer“ sehen, in die in der modernen Zeit ein „Römertor“ für den Straßenverkehr geschlagen wurde. Um die Mauer sind römische Artefakte platziert, besonders damalige Grabsteine.

Heidenmauer

               Das Stadtzentrum bildet der Schlossplatz, der von drei Gebäuden dominiert wird und mehr oder weniger mit dem etwas größeren Marktplatz verbunden ist. Auf dem Marktplatz finden Märkte statt und es gibt hier ein elegantes Restaurant namens „Lumen“. Hier ein Bierchen zu trinken ist dank der Aussicht auf den Marktplatz angenehm, bezüglich Essen ist Lumen nicht unbedingt meine erste Wahl – aus dem immer wieder wiederkehrenden Grund. Die Bürger von Wiesbaden gehörten zur Reformierten Kirche, also zum Calvinismus.

               Aber zurück zum Schlossplatz mit seinen drei Gebäuden. Die Dominante der Stadt ist die „Marktkirche“, also die örtliche Kathedrale, deren schlanke rote Türme hoch in den Himmel emporragen und alle anderen Gebäude in der Stadt übertreffen.

In ihrem Inneren ist die Kathedrale nur sehr bescheiden geschmückt, freilich aus dem Grund, dass die Grafen von Nassau, aus denen dann später die Herzöge von Hessen wurden, dem calvinistischen Glauben anhörten. Vor der Kirche steht die Statue des berühmtesten Mitglieds der Nassauer Familie Wilhelm von Oranien, genannt „Schweiger“.

               Wilhelm, geboren im Jahr 1533 in Dillenburg, der damaligen Hauptstadt der Grafschaft Nassau-Dillenburg, sollte zum „Pater patriae“ der heutigen Niederlande werden. Das konnte er bei seiner Geburt nicht einmal ahnen. Als er allerdings elf Jahre alt war, machte ihn sein Onkel, der Herzog von Oranien, zum Universalerben seiner riesigen Besitzungen im heutigen Holland, damals waren es die habsburgischen Niederlande. Wilhelm wuchs am kaiserlichen Hof Karls V. auf und verstand sich mit dem toleranten Kaiser sehr gut – er war in dieser Zeit selbst noch ein Katholik. Nur die Schreckherrschaft Phillips II. und seiner rechten Hand, des Herzogs von Alba, rückte ihn immer mehr an die Seite der niederländischen Rebellen, die sich im Jahr 1566 gegen die spanische Unterdrückung erhoben haben. Wilhelm selbst trat unter dem Einfluss seiner zweiten Gattin Anna von Sachsen zur lutherischen Lehre über, später entschied er sich aber für die reformierte Kirche – seine zwei weiteren Gattinnen waren Hugenottinnen. Er selbst fühlte sich in erster Linie als Christ und die Konfessionen konnten ihm gestohlen bleiben. Er wollte nur seine Untertannen vor der brutalen Unterdrückung von Seite des fanatischen spanischen Königs schützen. Seine Freunde wurden vom Herzog von Alba heimtückisch gefangengenommen und hingerichtet, drei seine Brüder starben in Schlachten gegen spanische Heere. In damaliger Zeit war es nicht einfach „nur ein Christ“ zu sein, es wurde ein religiöser Fanatismus verlangt, gegen den Wilhelm schweigend – wie es sein Brauch war – Widerstand leistete. Die Aufständische riefen im Jahr 1581 in den sieben nördlichen niederländischen Provinzen eine Republik aus und wählten Wilhelm zum Landverweser. Philipp schrieb Kopfgeld für seinen Tod aus. Wilhelm überlebte das erste Attentat im Jahr 1582 mit Glück „nur“ schwer verletzt, seine dritte Gattin Charlotte von Bourbon-Montpesier kümmerte sich um ihn so selbstlos, dass sie selbst von Erschöpfung starb. Das zweite Attentat, das ein katholischer Fanatiker Balthasar Gérard durchführte, kostete Wilhelm das Leben. Den Willen der Holländer, ihre Freiheit zu verteidigen, konnte sein Tod aber nicht brechen, nach achtzig Jahren Krieg gewannen sie im Westphälischen Frieden im Jahr 1648 ihre Unabhängigkeit.

               Mit der Marktkirche ist noch eine Legende verbunden, die ich bei meinem ersten Besuch in Wiesbaden hörte, allerdings konnte ich später nie mehr den Namen der Person erforschen, mit der diese Legende verbunden war. Im Jahr 1866 wurde Hessen von Preußen eingenommen und wurde zum Mitglied des Norddeutschen Bundes. Damals war in der Marktkirche ein Pfarer tätig, der mit flammenden Reden gegen die preußische Okkupation kämpfte (Die Preußen waren im Gegensatz zu calvinistischen Einheimischen Lutheraner) und verteidigte die Unabhängigkeit von Hessen. Dann kam eine Vorladung nach Berlin. In der Überzeugung, dass er eingekerkert oder sogar hingerichtet werde, verabschiedete er sich von seinen Gläubigen und fuhr in der Erwartung eines Märtyrertodes nach Berlin. Dort wurde er von Kaiser Wilhelm I. empfangen und mit einer Medaille für Mut und Patriotismus geehrt. Verwirrt kehrte er nach Wiesbaden zurück, seinen Reden hörte niemand mehr zu. Der Widerstand in Wiesbaden wurde durch diese eine Medaille gebrochen. Kaiser Wilhelm war einfach ein listiger Fuchs. Er wärmte nämlich sehr gern seine alten Knochen in den Thermen von Wiesbaden, er brauchte also die Ruhe und die Liebe seiner neuen Untertanen.

               Das zweite imposante Gebäude auf dem Platz ist das Gebäude des neuen Rathauses, gebaut am Ende des neunzehnten Jahrhunderts im Neobarockstil. Im Rathaus befindet sich im Keller ein Restaurant „Ratskeller“, wo sich die Mönche aus dem bayerischen Kloster Achdechs eingenistet haben. Also natürlich nicht alle, sie öffneten hier ein Restaurant mit einer echten bayerischen Küche. Also für einen Calvinisten sicherlich eine Sünde, für einen Touristen ist der Besuch hier aber einer Sünde wert. Wie ich bereits mehrmals erwähnt habe, waren die Nassauer Calvinisten und wenn man die Möglichkeit hat, sollte man örtliche Spezialitäten lieber meiden. In Wiesbaden gibt es mehr als genug solche Möglichkeiten. Außer des bayerischen Gasthauses gibt es hier eine Menge italienische Restaurants, sogar das populäre Vappiano. In Wiesbaden kann man also trotz seiner calvinischen Vergangenheit sehr gut essen. Oder wenn man im interessanten Ambiente essen möchtet, bietet sich das Restaurant „Jagdschloss Platte“ im Gebirge Taunus in der Nähe der Stadt an.

Das ehemalige Jagdschloss der Herzöge von Nasau (gebaut von Herzog Wilhelm in den Jahren 1823 – 1826) wurde im zweiten Weltkrieg bis auf die Grundmauern zerstört. Eine Stiftung hat es bis zum Jahr 2007 restauriert, wobei aber die historischen mit modernen architektonischen Komponenten kombiniert wurden – der Ergebnis ist interessant und besuchswert.

               Das dritte Gebäude auf dem Schlossplatz ist das ziemlich unauffällige „Stadtschloss“. Es ist die ehemalige Residenz, die in den Jahren 1837 – 1841 Nassauer Herzöge bauen ließen und wo heutzutage der hessische Landtag seinen Sitz hat.

               Wiesbaden ist die Hauptstadt des Bundeslandes Hessen, obwohl es in diesem Land nicht die größte Stadt ist – das ist Frankfurt. (Frankfurt war nämlich nach dem Wiener Kongress eine freie Reichstadt und gehörte nicht zu Hessen). Wiesbaden ist eindeutig die reichste Stadt im Bundesland, nicht umsonst wird gesagt, dass das Geld, das man in Frankfurt verdient, in Wiesbaden ausgibt. Hunderte Luxusvillen in der Richtung vom Stadtzentrum in die Peripherie der Stadt, besonders im Stadtviertel Neroberg, legen von diesem Reichtum Zeugnis ab.

               Am südlichen Stadtrand gibt es die auffällige St. Bonifatius Kirche. Es handelt sich um eine katholische Kirche, was hier ein Kuriosum ist. Katholische Gottesdienste waren in der Nassauer Grafschaft streng verboten, die Grafen von Nassau waren ständig mit dem mächtigen Gegner konfrontiert – mit dem Erzbischof von Mainz, der sie über den Fluss anstarrte und große Landesteile sogar auf dem rechten Rheinufer in ihrer direkten Nachbarschaft besaß. Es dauerte bis zum Jahr 1787, als der tolerante Fürst Karl Wilhelm katholische Gottesdienste erlaubte, vorerst nur im privaten Bereich. Im Jahr 1820 durften die Katholiken endlich ein Grundstück auf dem Luisenplatz kaufen und hier eine Kirche im neogotischen Stil bauen, die ihren Namen nach dem Heiligen aus dem benachbarten Mainz, dem ersten dortigen Bischof, dem heiligen Bonifatius, bekam.

Luisenplatz

               Der Luisenplatz, der seinen Namen der Gattin des ersten Großherzogs von Hessen Wilhelm von Nassau verdankt, ist ein großes Rechteck. In seinem Zentrum steht ein Obelisk zu Ehre der gefallenen Soldaten, die in der Armee des Generals Wellington bei Waterloo kämpften und zur Napoleons Niederlage beitrugen. Das Zweite Denkmal mit einem auf den Hinterbeinen stehenden Pferd, das einen Besucher sogar mehr anzieht, ist neuer und ist dem Artillerieregiment Oranien aus dem ersten Weltkrieg gewidmet. Auf dem Luisenplatz vor der St. Bonifatius Kirche ist der Hauptverkehrsknoten – hier halten beinahe alle Buslinien, also wenn man irgendwohin in Wiesbaden mit dem Bus hinfahren möchte und nicht weiß, wo man einsteigen sollte, ist der Luisenplatz ein guter Tipp. Übrigens, unter dem Luisenplatz gibt es eine große Tiefgarage, also für die, die in die Stadt mit dem Auto kommen, ist es hier der beste Ausgangspunkt zum Kennenlernen der Stadt.


Apr
2021

Sputnik V, očkovací látka nebo politikum? V Turecku, Brazílii a Maďarsku explodují počty nakažených a mrtvých.

categories: Blog, Korona

               Ačkoliv ještě nebyl v České republice naočkován ruskou vakcínou Sputnik V ani jeden člověk, o řádné jiné se nediskutuje tolik jako o tomto ruském vynálezu.

               Je Sputnik V vakcína nebo špatná? Je součástí hybridní války, kterou vede Rusko proti EU nebo jsou takové hypotézy jen fantasmagorií Putinových odpůrců?

               Že je Sputnik V politikum, o tom rozhodli Rusové už v okamžiku, kdy své očkovací látce dali toto jméno. Sputnik byl přece jeden z jejich největších úspěchů, kdy demonstrovali v závodu o ovládnutí vesmíru svou převahu nad Američany. Mimochodem Sputnik V vynesl na oběžnou dráhu dva psy Belku a Strelku spolu se 40 myšmi a dvěma krysami a poprvé se podařilo živé tvory dostat z vesmíru zase na zem. (Laiku ve Sputniku II jen vystřelili do vesmíru, aniž by s návratem na Zem vůbec počítali).

Strelka měla později šest štěňat, jedno z nich, Pušinku, dostala darem Karolína Kennedyová dcera Johna F.Kennedyho. Ale to jen na okraj.

               Jestliže tedy pojmenuji očkovací látku jménem symbolizující úspěchy dosažené v minulosti v boji o ovládnutí světa, dávám celé věci vědomě politický náboj. Už v tom se dá jasně vidět účel, proč tato očkovací látka je Rusy tak agresívně tlačena do celého světa. Ačkoliv doma je jí proočkováno méně než 3 procenta populace. Ochrana vlastního obyvatelstva před infekcí očividně není primárním úkolem této vakcíny.

               Ale nechme emoce stranou (pokud to tedy vůbec jde) a podívejme se jen na věcnou stranu věci.

               Myšlenka této očkovací látky není špatná. Jde o vektorovou očkovací látku, tedy pracující na stejném principu, jaký vyvinuli vědci z anglického Oxfordu pro firmu Astra Zeneca nebo kterou používá firma Johnson and Johnson. Jde o genově manipulovaný Adenovirus, který u člověka způsobuje běžné respirační infekce. Tento virus je změněn na svém povrchu tak, aby vypadal jako koronavirus, přitom si má ale zachovat vlastnosti adenoviru. Způsobí tedy jen lehkou infekci, které si člověk sotva všimne, vytvoří ale protilátky, které v případě, že se člověk nakazí skutečným koronavirem, tento virus zneškodní – právě pro onu podobnost povrchů viru v očkovací látce a koronavirového originálu, které lidské tělo od sebe nedokáže odlišit. Slabostí vektorových vakcín je přirozeně skutečnost, že pokud člověk nákazu oním adenovirem už prodělal, nebude na očkovací látku reagovat a žádné protilátky nevytvoří a zůstává tedy proti koronaviru bezbranný. Aby tuto skutečnost obešli, použili vědci v Oxfordu virus, který způsobuje infekce u šimpanzů, člověka ale nikdy nenapadá. Rusové použili sice lidský adenovirus, ale pro jistotu jsou v očkovací látce adenoviry dva, což pravděpodobnost, že by člověk už nákazu oběma typy adenoviru prodělal, snižuje. Samozřejmě, čím je člověk starší, tím se pravděpodobnost, že se setkal už s oběma viry, zvyšuje, ovšem tato skutečnost není příliš podstatná, hlavní období života, kdy člověk prodělává adenovirové infekce, je doba návštěvy jeslí, školek a základní školy.

               Myšlence se tedy nedá nic vyčítat, princip by měl fungovat. Je zde ale jiný problém, a to je problém průmyslové výroby. O úrovni a kvalitě ruského výrobního procesu je známo leccos. Právě chybějící kvalita výrobků byla důvodem, proč Rusko i v dvacátém prvním století zůstává především poskytovatelem ropy a zemního plynu. V jediném oboru dosahují Rusové špičkové kvality, a to je ve výrobě zbraní – patří ostatně k jednomu u jejich největších vývozců. Moje generace si ještě pamatuje, jak fungovala průmyslová výroba před rokem 1989. Když strana zavelela a stanovila plán, musel se tento splnit za každých okolností. Rozhodovalo množství vyrobených výrobků, kvalita byla naprosto podružná. A jedná-li se o tak strategický výrobek jako je očkovací látka, která má pomoci putinovskému Rusku ovládnout svět nebo aspoň vzbudit všeobecný pocit vděčnosti a obdivu, pak se plán musí splnit za všech okolností. Tento způsob myšlení byl i příčinou výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu. Nemyslím, že se od té doby něco v ruském způsobu myšlení změnilo.

               Takže otázka je, nakolik se vyrobená látka shoduje s látkou experimentální, vyrobenou v laboratořích a pak zkoušenou – údajně na státních úřednících a vojácích, ale především ve třech zemích Venezuele, Bělorusku a Indii. Důvěryhodnost připouštěcích studií zpochybnil dost nešťastně sám Vladimír Vladimirovič, když vyhlásil, že látka má devadesátiprocentní úspěšnost ještě předtím, než začala rozhodující třetí fáze klinického zkoušení. Že pak výsledky tento údaj potvrdily, a dokonce i překonaly, nikoho, kdo ruské poměry zná a jim rozumí, nepřekvapilo. Jenže to pochopitelně vzbudilo oprávněné pochybnosti. Sotva by si nějaký ruský lékař dovolil dodat údaje, které by slova nejvyššího vůdce nepotvrdily. V Rusku umírají lékaři i z mnohem menších důvodů, jako například lékař ošetřující Alexeje Navalného v Omsku, či ředitelé nemocnic, kteří se bránili změnit své špitály na kovidové nemocnice, pokud jim nebudou dodány ochranné prostředky.

               A tu jsme právě u problému. Funguje průmyslově vyráběný Sputnik nebo ne? Je totožný se zkoušenou experimentální látkou, nebo se jedná jen o lahvičku s nějakou látkou, která když nepomůže, možná neuškodí? Trapným úderem pro Sputnik bylo onemocnění kovidem argentinského prezidenta, který se touto látkou v lednu nechal před namířenými kamerami očkovat. A Maďarsko, které očkuje Sputnikem už několik měsíců, má v současnosti nejvyšší úmrtnost na kovid v přepočtu na počet obyvatel – ano skutečně předehnal náš soused pod rozvážným vedením diktátora Viktora Orbána, který si k tomu nechal od parlamentu dát všechny pravomoci a po dobu epidemie tedy jakoukoliv parlamentní kontrolu vypnul, dokonce i Česko. Už nejsme „best of covid“, odevzdali jsme štafetu příteli Viktorovi. Samozřejmě se naskýtá otázka, jak je to možné, že při vysoké proočkovanosti maďarského obyvatelstva ruskou vakcínou úmrtnost neklesá, ale dokonce stoupá? Že by vytvářelo ono očkování pocit falešné jistoty? Funguje vůbec? A nejenom Maďarsko, i v Turecku, kde vsadili na ruskou a čínskou vakcínu, právě explodují čísla nakažených i mrtvých. O Brazílii ani nemluvě. Není to nápadné? Ve všech zemích, kde se očkuje západními vakcínami, v Izraeli, Británii, dokonce i v Česku a Rakousku jdou čísla nemocných dolů, v zemích se Sputnikem a Sinovacem nahoru. Je to falešný pocit bezpečí, který žene počty infekcí nahoru? Naočkování neúčinnou vakcínou? Číňané už sami přiznali, že účinek jejich vakcíny je “slabý”. Kdy to přiznají Rusové?

               Vektorové vakcíny vyvolávají většinou očkovací reakci, tedy příznaky oné infekce adenovirem. Bohužel i nepříjemné příznaky. Protože se jedná o genově zmanipulovaný koronavirus, který je mistrem světa ve vyvolávání krevních sraženin, tedy trombóz, objevily se celkem logicky trombózy (sice zřídkavé ale jednoznačně s očkováním spojené) v končetinách, v plicích a bohužel i v mozkových cévách – tyto komplikace mohou být i smrtelné. K datu 15. dubna 2021 bylo registrováno celosvětově 86 těchto trombóz mozkových žil, z nichž 19 skončilo smrtelně – všechny po očkování vakcínou Astra Zeneca. (při 26 milionech očkovaných) Nejnověji se objevilo i několik stejných trombóz po očkování vektorovou vakcínou Johnson a Johnson. Sputnik pracuje na stejném principu – o vzniku trombóz po očkování touto látkou chybí jakékoliv údaje. Maďarský kolega mého zetě byl očkován Sputnikem a neměl ani nejmenší vedlejší účinky. Žádnou teplotu, žádné bolesti kloubů – jako by se vůbec nic nestalo – můj zeť leží po očkování Astrou Zenecou v posteli na paracetamolu.  Že bychom se mohli dočkat spolehlivých údajů o počtu lidí, kteří navzdory očkování Sputnikem kovidovou infekcí onemocněli a o počtu trombóz v souvislosti s tímto očkováním, od státem kontrolovaných maďarských sdělovacích prostředků určitě nehrozí.

               Spolehlivá data nejsou, symptomatické je, že Rusové ani evropskému úřadu na schvalování léčiv ani slovenskému lékovému ústavu nedodali patřičnou literaturu. Největší blamáží bylo, když Slováci zjistili, že se jedná o jinou látku, než jaká byla publikována v časopise Lancet. Následovala nepříčetná zuřivá reakce Ruska, žádající svou látku nazpět. Pod záminkou, že si Slováci dovolili dodanou látku sami testovat. Prý to bylo ve smlouvě, který byla tajná a kterou tehdejší premiér Matovič podle vlastní výpovědi NEČETL!!! výslovně zakázáno. Prezidenta Čaputová si na rozdíl od svého zmateného ministra smlouvu přečetla a nic takového tam prý nenašla.

               Že je za tlakem prezidenta Zemana na nákup Sputniku čistě politická úvaha, není třeba pochybovat – tolik touží po pochvale od Vladimíra Vladimiroviče, protože ho už roky nikdo nepochválil a on to pro své ego nutně potřebuje! Navíc si kamarád Nejedlý už určitě vyjednal exkluzivní smlouvu na dodávání Sputniku do České republiky, která mu může vynést nemálo milionů. Zde ovšem o žádné racionální úvahy nejde. Sputnik se zde změnil jednoznačně v politický nástroj, který mimo jiné vedl k odvolání ministra zdravotnictví a zvýšenému vydírání premiéra Babiše ze strany prezidenta Zemana. Kabaret dosáhl svého vrcholu, když se do Moskvy rozhodl odcestovat ministr Hamáček, aby si Zemana udobřil a získal a možná se stal spolupodílníkem Nejedlého při dodávání vakcíny do Česka. Že se jednalo o Hamáčkovu soukromou akci (dost nevhodnou v době, kdy Rusko hrozí vpádem na Ukrajinu), potvrdil i Andrej Babiš, když s touto cestou vyjádřil nesouhlas. Ovšem tady si nemusíme dělat žádné iluze, možná Hamáčkovi tu cestu doporučil a potom ho sejmul. Že se sociální demokracie pod Hamáčkovým vedením do parlamentu nedostane, je v podstatě jisté. Ale jsou tu ty tři procenta hlasů, které by dostat mohla – a tyto hlasy by zbytečně propadly. Nebylo by logické, kdyby tito voliči nakonec volili přímo Babišovo ANO, než aby volily jeho onuci, která mu po volbách stejně už nepomůže? Zdá se, že i tady je Sputnik politikem, a ne očkovací látkou zachraňující životy.

               Jako dar z nebe mohli Rusové přivítat tragické vystoupení firmy Astry Zenecy, která napřed nebyla schopna domluvená množství vakcín dodat, a pak se objevily ony smrtelné komplikace, které vedly k všeobecné nedůvěře v tuto látku, na níž řada evropských států postavila svou strategii. I Česko, kde prý pan Primula nebyl přesvědčen o bezpečnosti očkování mRNA vakcínou. Zřejmě se bál o svou DNA. Pokud by opravdu ke změně jeho DNA mělo dojít, měl by to právě on chápat jako šanci. Ale bohužel se DNA nemění, proč, o tom jsem už psal.

               Je možné, že se po ruské očkovací látce stýská nostalgikům, vděčným Rusku za vpád do Československa v roce 1968, protože by se oni nebo jejich rodiče bez této opancéřované pomoci nedostali k funkcím, které pak zastávali. Stejně tak se může jednat o vděčnost komunistické strany, která by bez tehdejší ruské pomoci ztratila svou pozici už koncem šedesátých let a díky tehdejším událostem přežívá jako politický dinosaurus dodnes a má dokonce 1 – slovy jednoho – poslance, pardon poslankyni v Evropském parlamentu. Ti všichni se snaží prosadit ruskou vakcínu – ne, že by jí nadměrně věřili, ale jako výraz svého vděku či panslovanství (Ján Čarnogurský). Čili z politických, ne z racionálních důvodů. Paradoxně právě ti, kdo dělají ze Sputniku politický nástroj, křičí, aby se problém nepolitizoval. Tak nějak mi to připomíná, jako když zloděj křičí „Chyťte zloděje.“

               Podle průzkumu by se pouze Sputnikem nechalo očkovat 53 000 Slováků čili asi jedno procento obyvatelstva. Zhruba 500 000 je připraveno nechat se očkovat Sputnikem, pokud nebudou mít brzký přístup k jiné očkovací látce.

               Zajímavý byl názor jistého německého epidemiologa, který mínil, že by neměl nic proti očkování Sputnikem – pokud by se tento vyráběl za kontrolovaných podmínek v Německu. S tím se zřejmě dá souhlasit. Patent sám není špatný, ruskou vědu není principálně třeba odmítat. Jen s kvalitou a věrohodností jsou Rusové tradičně na štíru.

               Podle mého soudu ale patří budoucnost stejně očkovacím látkám typu mRNA. Vektorové a jiné vakcíny budou hrát na trhu v budoucnosti jen podřadnou roli. I když na výrobu takových vakcín přihrává premiér Babiš své věrné poslankyni Věře Adámkové 250 milionů korun. Ačkoliv se jedná o zastaralou technologii ze sedmdesátých let dvacátého století.

               Ale zpět ke Sputniku:

               Krátce a souhrnně – vakcínou vyrobenou v Rusku bych se v žádném případě očkovat nenechal. Ale to je jen můj názor. Nikomu v tom nebráním. Komunisté by měli nastoupit jako jeden muž. Doufám, že tam ještě funguje stranická disciplína.


Apr
2021

Karel I. Filip von Schwarzenberg – rakouský nárdní hrdina

categories: Blog, Historie

               Někdy je důležité být v pravý čas na pravém místě. Může to stačit na nehynoucí slávu, na pomníky, paláce a zápis do historických učebnic. Něco takového se podařilo prapředkovi našeho Karla Schwarzenberga, zakladateli rodové slávy Karlu I. Filipovi Schwarzenbergovi. Od jeho narození uplynulo dnes, 15.dubna 2021, 250 let.

               Osudová chvíle jeho života, která mu měla přinést nesmrtelnou slávu, přišla v červnu 1813.

               Po osudném ruském tažení roku 1812 byl francouzský císař Napoleon oslaben, ale nebyl ještě poražen, tím méně zničen. Osudným kamínkem, který spustil lavinu, mající ho zasypat, bylo Prusko. Po své porážce v roce 1806 bylo zredukováno na dvě provincie, Brandenbursko a Slezsko a muselo přísahat věčnou věrnost francouzskému císaři. Hrdost a víru v obnovu si zachovala pouze královna Luisa. Byla mluvčím protifrancouzského odporu, zemřela ale už v roce 1810 ve věku třiceti čtyř let. Její druhorozený syn Vilém se jednou stane německým císařem. Po porážce Francouzů v Rusku se ale rozhodl pruský král Bedřich Vilém III. vypovědět ponižující smlouvu s Francií a v únoru 1813 podepsal spojeneckou smlouvu s Ruskem. Napoleon vytáhl do války, aby neposlušného vazala potrestal. Vytvořil novou armádu z nováčků, přesto s ní dokázal porazit ruskou armádu u Lützenu a Bautzenu (Budyšína). Vítěz nad Napoleonem v Rusku, generál Kutuzov, který přivedl Rusy do Německa, zemřel totiž 19. dubna 1813 v slezských Boleslawicích a velení ruské armády převzal generál Wittgestein. Byl sice o třicet pět mladší než Kutuzov, neměl ale ani zlomek jeho vojenské geniality. Po porážkách od početně slabšího soupeře ztratil nervy a vzdal se velení. Ruský car Alexandr a Bedřich Vilém hledali nástupce a o tu funkci byl zájem tak velký, asi jako o post ministra zdravotnictví v Česku v roce 2021.

               Naštěstí bylo domluveno příměří a svolán mírový kongres do Prahy. Do hry vstoupil velký intrikán kníže Klemens Wenzel Lothar von Metternich, ministr zahraničních věcí Rakouského císařství. Rakousko bylo díky sňatku Napoleona s rakouskou princeznou Marií Luisou oficiálně spojencem Francie a do válečných událostí zatím nezasáhlo. Chléb se lámal v Drážďanech 26.června 1813, kdy Metternich navštívil Napoleona, aby s ním projednal budoucnost Evropy. Napoleon odmítl všechny návrhy, aby se Francie vrátila do svých hranic z roku 1802, tedy za Rýn a Alpy. Jednání trvalo až do noci a Metternich pochopil, že je Napoleon, zoufalý ale odhodlaný, v podstatě politicky ztracen. To řekl Napoleonovi na rozloučenou: „Jste ztracen, Sire. Tušil jsem to, když jsem sem přišel, nyní, když odcházím, vím to jistě.“ Napoleonovu pobočníkovi Berthierovi, který ho vyprovázel, pak na otázku, jak byl spokojen s císařem, odpověděl: „Ano, dal mi všechna potřebná vysvětlení, s ním je konec.“

               Metternich vzápětí přesvědčil císaře Františka, že je třeba ukončit spojenectví s Napoleonem a přidat se k protifrancouzské koalici. Její vůdci, král Bedřich Vilém III. a car Alexandr I. čekali zatím na výsledky jednání v kladském lázeňském městečku Ladek Zdrój.

               Pražský kongres byl jen formalitou. Odeslal 7.srpna Napoleonovi podmínky, které se shodovaly s Metternichovými návrhy a hned se rozpustil. Když přišla 11. srpna do Prahy Napoleonova odpověď s protinávrhy, neměl ji už kdo přijmout.

               Rakousko vstoupilo do války a jeho armádu vedl Karl Filip von Schwarzenberg. A díky tomu, že Rusové po abdikaci Wittgesteina neměli nikoho ochotného postavit se spojenecké armádě do čela, připadla tato funkce Schwarzenbergovi. Bylo to něco jako Černý Petr, z kterého se ale měla stát výhra v Lottu. Ke koalici se připojili i Švédové, vedeni svým novým králem, někdejším Napoleonovým generálem Bernadottem (jeho potomci sedí na švédském královském trůně dodnes).

               Schwarzenberg nebyl zřejmě talentovanější než Wittgestein, měl ale pevnější nervy. Když byl 14. – 15 srpna 1813 navzdory své početní převaze poražen u Drážďan, nekapituloval, neztratil nervy, jen se stáhl a pokračoval v boji. Nenechal se ani vyvést z míry generálem Moreauem, někdejším francouzským generálem a vítězem od Hohenlindenu v roce 1800, účastnícím se bitvy jako pozorovatel ruské armády, který mu řekl: „Na mou duši, pane, jestliže bojujete takhle, nedivím se již, že po sedmnáct let jste stále bit.“ (Člověk nemá být až tak namyšlený, den nato byl Moreau smrtelně zraněn, když doprovázel cara Alexandra.)  

Napoleon ztratil zcela cit pro realitu. Po vítězstvích u Lützenu, Bautzenu a Drážďan byl přesvědčen, že se bude opakovat situace z roku 1806 a nepřítel rychle kapituluje a bude prosit o mír. Jenže jeho protivníci se za ty roky naučili bojovat. Jestliže Napoleon dokázal u Slavkova či u Jeny nepřátele zničit natolik, že už nebyli schopni dalšího odporu, tentokrát je sice porazil, ale nezničil. Po vítězství u Drážďan byl čas začít jednat, nabídnout ústupky a stáhnout se do Francie. Napoleon si byl vědom své strategické převahy nad Schwarzenbergem, ve věci operačních otázek a vedení vojenského tažení určitě svého protivníka převyšoval. Ale jako císař, politik a státník naprosto selhával – jako by měl klapky na očích, odmítal vidět realitu, vyčerpanost Francie a nezkušenost svých mladých vojáků.  Právě v tom byla Metternichova genialita. Všechny tyto aspekty vnímal a pochopil, že Napoleon (který je vnímat odmítal) je vlastně přes všechna poslední vítězství už poražený a že je třeba připojit se k budoucímu vítězi.

               Schwarzenberg musel jen vydržet a hlavně – musel přimět neukázněné ruské generály, aby se opravdu podrobili jeho velení. To byla hlavní úloha vrchního velitele, a to se mu i podařilo. Plán rozhodující bitvy u Lipska, která mu měla přinést nehynoucí slávu, vypracoval velitel jeho generálního štábu, čtyřicetisedmiletý generál (Feldmarschal-Leutnant) Josef Václav Radecký z Radče. Ten plán byl jednoduchý, jak už geniální plány bývají. Využít početní převahu, zatlačit Francouze ze všech stran do města a tam je pak zničit, protože stísněni v Lipsku nebudou moci manévrovat. Právě v manévrovacích schopnostech Napoleon své protivníky nebetyčně převyšoval. Radecký mu hodlal svým vedením boje tuto výhodu vzít. Schwarzenberg musel tento plán jen uskutečnit. Snadné to ovšem nebylo.

Pozice armád v první den bitvy 16.října 1813

               Schwarzenbergovi bylo 42 let, císaři Napoleonovi o dva roky víc, bylo to tedy bitva čtyřicátníků, mužů v nejlepších letech. Ovšem Napoleona zrazovalo zdraví. Stále více trpěl bolestmi žaludku, horečkami a návaly zuřivosti, v tomto stavu ho zastihla i noc před rozhodující bitvou, která se odehrála u Lipska ve dnech 16.- 18 října 1813. Do dějin vešla jako „Bitva národů“, protože snad nebyl evropský národ, který by zde nebojoval. I když například Poláci, Sasové, Bavoři či porýnští Němci bojovali ve francouzské armádě. Schwarzenberg znovu ukázal výdrž. Když byly první den jeho útoky odraženy a musel bojiště vyklidit, nevzdal se. 17. října zaútočili Rusové. Spojenecká armáda pod Schwarzenbergovým velením měla 330 000 mužů. Už jen koordinovat akce takového kolosu bylo mistrovské dílo. Ale Radeckého plán vycházel. Francouzi byli postupně zatlačeni do města, které hrozilo stát se jednou obrovskou pastí.

Postavení armád 18.října 1813

A teď se ukázalo, že Napoleon nebyl naprosto připraven na ústup. Ještě nikdy nemusel z bitvy ustupovat, byla to pro něho nová situace. Prohrál zatím jen jednou, u Aspern v roce 1809, a tam byla zničena část jeho armády, když mezi ním a těmi nešťastníky tekl široký Dunaj. Napoleon natolik věřil své šťastné hvězdě, která ho měla vést k vítězství, že se teď celá jeho armáda musela přesouvat na západ a uniknout tak z obklíčení po jediném mostě přes Elsteru u Lindenau. Na takový manévr potřebovali Francouzi čas, ten se snažili získat generálové McDonald, Lauriston a Poniatowski fanatickým odporem v Lipsku. Sasové přeběhli, jak bylo jejich dobrým zvykem, k nepříteli a začali pálit do Francouzů. Snad nedorozuměním byl onen jediný most vyhozen do vzduchu, když se na východním břehu nacházelo ještě 30 000 vojáků, Ti byli teď vydáni na milost a nemilost hroznému masakru. Ulice Lipska byly údajně pokryty mrtvolami. Přes 12 000 Francouzů bylo pobito v ulicích města, 20 000 upadlo do zajetí. McDonald přeplaval Elsteru zcela nahý. Poniatowski vjel na koni do řeky a utonul.

               Napoleonova porážka, z níž se už nikdy neměl vzpamatovat, byla dokonána a kníže Karl I. Filip Schwarzenberg se stal rakouským národním hrdinou. Je jím dodnes, jeho jezdecká socha na Schwarzenbergplatzu ve Vídni je toho důkazem.

               Kdo byl tento muž, zakladatel slávy rodu a takzvané Sekundogenitury knížecího rodu Schwarzenbergů?

               Schwarzenbergové byli původně francký rod, jejich rodový hrad se nachází v Böhmenwaldu v dnešním Bavorsku. Slávu jim vydobyl Adam I. Schwarzenberg, když v roce 1599 v takzvané „Dlouhé válce“ proti Turkům v rakouských službách dobyl město Raab. Bohatství pro ně získal Georg Ludwig, který se v roce 1617 oženil s paní Annou Neumann von Wasserleonburg, paní v Murau. (Nevěstě bylo 82 let, ženichovi 31, byl ostatně už jejím šestým manželem). Když Georg v roce 1646 bezdětný zemřel, přešel tento velký majetek na jeho synovce Johanna Adolfa. Tento velmi schopný hospodář koupil od císaře Leopolda panství Wittingau (Třeboň) a tak vstoupil na české území. V roce 1670 byl navíc císařem povýšen do knížecího stavu.

               Jackpot ale vyhráli Schwarzenbergové v roce 1719. Tehdy zemřela vdova po Johannu Christianovi z Eggenbergu Marie Ernestína rozená Schwarzenbergová a odkázala celý obrovský eggenbergský majetek se sídlem v Krumlově svému synovci Adamu Františkovi Karlovi. Knížecí hodnost dědil, jak bylo zvykem, vždy jen nejstarší syn. Josef I. pátý kníže Schwarzenberg měl dva syny. Starší Josef II. (1769–1833) v roce 1802 umožnil svému mladšímu bratru Karlu Filipovi převzít takzvaný „druhý majorát“, a od tohoto roku se Schwarzenberský rod rozdělil na dvě větvě, na krumlovskou – první majorát nebo primogenitur a orlickou – druhý majorát neboli sekundogenituru. Hlavy obou větví teď měly v erbu knížecí korunku a patřily mezi evropské suverény. Josef I. Schwarzenberg obdržel totiž v roce 1746 knížecí titul jak pro Čechy, tak i pro Římskou říši a všichni jeho legitimní potomci mohli od toho data nosit titul knížete. U jeho synů toto pravidlo ještě nebylo potřebné, protože se dospělosti dožil z jeho čtyř synů jen jeden Johann I. Nepomuk, tento ale měl syny dva, už vzpomenutého Josefa II. a Karla I. Filipa.

               Karel Filip měl jako mladší syn možnost buď sloužit v armádě nebo se stát církevním hodnostářem. Rozhodl se pro první možnost, období napoleonských válek poskytovalo dostatek možností udělat v armádě kariéru. Karel Filip se vyznamenal v boji proti francouzským revolučním jednotkám 25.dubna 1794 u Le Cataeu-Cambresis a byl vyznamenán řádem Marie Terezie. Už v roce 1796 tedy jako dvaceti pětiletý se stal generálmajorem a v roce 1800 polním maršálkem. (Feldmarschalleutnant). V roce 1802 mu jeho starší bratr odstoupil panství Orlík, čímž se stal skutečným knížetem, tedy nejen titulem, ale i panstvím, svůj majetek dokázal zvětšit ještě o Zalužany, Zbenice, Bukovany a Sedlec.

               Po rakouské porážce u Wagramu v červenci 1809 a po uzavření míru v Schönbrunnu se Schwarzenberg stal diplomatem, a to přímo vyslancem v Paříži, kde připravoval sňatek Napoleona s rakouskou princeznou Marií Luisou. Poněkud paradoxním výsledkem jeho pařížské mise bylo, že k němu získal francouzský císař důvěru a když vytáhl v roce 1812 do Ruska a Rakousko bylo na základě mírové smlouvy povinno dodat podpůrnou armádu o síle 30 000 mužů, trval Napoleon na tom, že tento sbor má vést Karl Schwarzenberg. Rakouská armáda tedy bojovala na francouzské straně a Schwarzenberg zaznamenal úspěch, když spolu s generálem Reynierem vytlačil v prostoru Kobryně v dnešním Bělorusku ruského generála Tomassova. Ještě během ruského tažení byl Schwarzenberg v říjnu 1812 vyjmenován polním maršálem. Po porážce Francouzů na Berezině v listopadu 1812 se se svým sborem stáhl přes Bialystok do Krakova. Rakušáci utrpěli při tomto francouzském dobrodružství jen minimální ztráty, což bylo připisováno Schwarzenbergově prozřetelnosti a včasnému ústupu.

               A o necelý rok později, poté, co Rakousko pod Metternichovým vedením udělalo ve své politice obrat o sto osmdesát stupňů, udeřila u Lipska hodina jeho slávy.

               On sám si svou slávu dlouho neužíval. Po vítězství nad Napoleonem v roce 1814 a slavnostním vstupu do Paříže se vzdal hodnosti vrchního velitele a odešel na Orlík. Po Napoleonově návratu z Elby dostal komando nad rakouskou armádou ještě jednou, do bojů už ale nezasáhl, Napoleona zlomili u Waterloo Prusové a Britové bez rakouské pomoci.

               V roce 1817 utrpěl Karel Filip mozkovou příhodu. Léčebné pobyty v Karlových Varech nedokázaly jeho zdravotní stav zlepšit, zemřel 15 října 1820 v Lipsku, ve městě, kde se dočkal největší slávy. Bylo mu pouhých 49 let. Napoleon ho přežil jen o půl roku, zemřel 5.května 1821. Zatímco Schwarzenberga ale vyprovázela saská armáda až na českou hranici, kde ho převzala armáda rakouská a doprovázela ho až k rodinné hrobce v Třeboni, Napoleona pochovali bez jakýchkoliv pomp na vzdálené Svaté Heleně a až v roce 1840 byl exhumován a převezen do Paříže, kde je pochován v Invalidovně.

               Karel Schwarzenberg, někdejší ministr zahraničních věcí a kandidát na prezidenta, je v přímé linii v šesté generaci přímým potomkem slavného maršála.

Jeho šlechtické jméno, které ale nepoužívá, je Karel VII. Johann Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Vratislav Menas, kníže Schwarzenberg, vévoda krumlovský, hrabě ze Sulzu a lantkrabě z Kleggau. (Opravdu nevím, jak se dá do češtiny přeložit „gefürsteter Landgraf im Kleggau“. Po své adopci hlavou krumlovské větve Schwarzenbergů Jindřichem v roce 1960 sjednotil Karel ve své osobě obě větve rodu a od roku 1979, po smrti Jindřichova bratra Josefa a svého otce Karla VI. v roce 1986 se stal pak i hlavou celého rodu Schwarzenbergů. V roce 1988 převedl veškerý majetek rodu do nadace se sídlem v Lichtenštejnsku a tím historická struktura s „vladařem“ na čele rodu definitivně padla. Od roku 2000 vede soudní spor se svou adoptivní sestrou Elisabeth Pezold, která mu upírá právo být vladařem rodu („čili předsedajícím dozorčí rady nadace“) a vede společně se svým mužem Rüdigerem Pezoldem soudní spor proti České republice o restituci majetku primogenitury, vyvlastněné zákonem „Lex Schwarzenberg“ v roce 1947. Karel VII. se od tohoto sporu distancoval, a tak je svou sestrou žalován taky. Ale to už je jiná historie, která s osudy zakladatele rodu Karla I Filipa nemá nic společného. Možná by se ale v hrobě obracel.


Apr
2021

Kam směřuje rakouský kancléř Kurz?

categories: Blog

               Tahle otázka se nabízí stále vtíravěji. A přiznám se, že se mi občas tají dech, když se snažím jeho kroky domyslet. Zbývá snad jen naděje, že jsou to kroky na sbírání hlasů na facebooku a ne změna politického směrování země. Ale směr, který on a jeho věrní za nadšeného potlesku svých voličů udávají, je stále podezřelejší. Kurz si svým vzhledem a vstupováním (navzdory poněkud předimenzovaným ušním boltcům) získal pověst ideálního zetě a milují ho převážně ženy v zralém a ještě zralejším věku (Herečka Christiane Hörbinger (82) označila ve svém videu každého, kdo pana Kurze nevolí, v podstatě za idiota). Pro Česko je samozřejmě zajímavé, kdo vládne v sousední zemi, zejména když v poslední době nacházejí páni Babiš a Kurz stále častěji a snadněji společnou řeč.

               Kurz je v evropské politice nápadný už svým věkem. Narodil se 27.srpna 1986 a od útlého mládí se politicky angažoval. Vysokou školu (studoval v letech 2005–2011 právo) nedokončil, protože ho do svého víru vtáhla vysoká politika. Dokázal se v ní pohybovat jako ryba ve vodě a v průběhu let vyrostl v největšího dravce. Od roku 2003 působil v JVP (Junge Volkspartei), dorostu rakouských lidovců, v roce 2008 se stal předsedou vídeňské organizace a o rok později celorakouské organizace. Tato organizace v ÖVP, straně zemských patriarchů, v podstatě nikoho nezajímala. To bylo například i důvodem, proč velká část těchto mladých členů (jednou z podmínek členství je věk 15 – 35 let) rezignovala, ze strany v roce 2012 vystoupila a založila pod vedením někdejšího nadějného lidoveckého kádru Matthiase Strolze novou stranu NEOS. Kurz ale takto ve stínu nezájmu „velkých“ politiků vybudoval svou síť věrných, kteří měli tvořit rozhodující sílu při jeho vnitrostranickém puči v roce 2017. Z jeho nejbližších spolupracovníků z tohoto období se rekrutuje většina jeho ministrů (Gernot Blümel, Karl Nehammer, Karoline Edtstadler). Funkci předsedy mládežnické organizace odevzdal svému následníkovi Stefanovi Schröllovi až poté, co se v roce 2017 stal předsedou lidové strany.

               V roce 2011 ve věku pouhých 25 let se stal státním sekretářem pro integraci a tím členem rakouské vlády. V roce 2013 pak ministrem pro evropské záležitosti, integraci a zahraniční politiku. Politický čich pro podstatná témata se mu nikdy nedal upřít, už jako sekretář si získal sympatie tím, že se začal zabývat nejpalčivějšími problémy nedostatečné (nebo zcela chybějící) integrace turecké menšiny ve Vídni. Například zavedením předškolního povinného roku ve školkách k osvojení němčiny (ve Vídni už byly třídy, kde ani jedno dítě při vstupu do první třídy neovládalo němčinu). Ale i odporem vůči nestoudnému chování tureckého prezidenta Erdogana, který v roce 2014 uspořádal v hokejové hale ve Vídni předvolební mítink pro 13 500 jásajících fanoušků. Kurz přivedl Erdogana k nepříčetnosti, když mu v osobním rozhovoru následně řekl, že něco takového se ve Vídni už nikdy opakovat nebude. Erdogan údajně po cestě k letadlu pěnil vztekem, že ho ten „klouček postavil do latě“. A Kurz své slovo – k úlevě všech Vídeňáků – dodržel, když před referendem, kterým se Erdogan v roce 2017 v Turecku nechal zvolit doživotním sultánem, další vystoupení tureckému prezidentovi nedovolil. To vedlo k roztržce a osobní nenávisti. Sice jako odpověď organizují turecké tajné služby násilné demonstrace ve Vídni, ale Kurzovi tento krok zvýšil popularitu. Přiznám se, že i v mých očích zaslouženě. Aspoň v tomto bodu. Jeho hodina udeřila v roce 2015 v čase uprchlické krize.

               Kurz jako jeden z prvních pochopil neúnosnost situace, která při vlně milionů migrantů nastala a volal po řešeních. To ještě v době, kdy byla Evropa nastavena na tón „vítačů“. Sklidil za to ostrou kritiku, aby mu později dali všichni tiše zapravdu. Kurz podržel Orbána při jeho stavbě plotu na maďarské hranici, ale vyslovil se za okamžité uzavření takzvané balkánské cesty. „Konference západobalkánských států“ v únoru 2016 ve Vídni (kam nepozval Řecko a vysloužil si za to věčnou nenávist řeckého premiéra Alexise Tsiprase) veda skutečně k uzavření této cesty. Rozhádat se s evropskými politiky nedělalo Kurzovi nikdy problémy, pokud mu to mohlo přinést hlasy doma. Koncem roku 2015 prosadil za vedoucího projektu analýzy muslimských školek ve Vídni Ednana Aslana a výsledky jeho studie ministerstvo ještě patřičně upravilo, aby vyzněly ještě negativněji (jako by to bylo třeba, už i tak tam panovaly dost katastrofální poměry!)

               To vše mu přineslo takovou osobní popularitu, že se rozhodl k vnitrostranickému puči a uchopení moci. ÖVP působila jako „juniorpartner“ ve vládě velké koalice se sociálními demokraty. V čele strany stál Reinhold Mitterlehner, slušný člověk bez praktické moci, protože lidová strana fungovala (nebo spíš nefungovala) jako střešní organizace různých zájmových spolků, od zemských sdružení, přes komory zaměstnanců i zaměstnavatelů až po svaz důchodců a sobecké zájmy jednotlivých těchto organizací, které všechny chtěly mít své lidi v parlamentu i na výnosných místech státní správy, stranu prakticky paralyzovaly. Nebylo tajemstvím, že zemští hejtmani jako Erwin Pröll v Dolním Rakousku nebo Josef Pühringer v Rakousku horním měli ve straně mnohem víc moci než Mitterlehner sám. Předsedou vlády byl sociální demokrat Christan Kern. Obě strany ve vládě se ale staraly hlavně o vlastní preference a návrhy protistrany, jakkoliv smysluplné, byly v obavě z růstu popularity soupeře koaličním partnerem okamžitě blokovány.

               A pak, když se konečně zdálo, že koaliční partneři našli společnou řeš a Kern s Mitterlehnerem to i potvrdili, vystoupil ministr vnitra Wolfgang Sobotka se zničující kritikou této spolupráce. Bylo to jasné vypovězení poslušnosti Mitterlehnerovi a za tím stál Kurz. Šokovaní sociální demokraté se nezmohli na žádnou akci. Osamocený Mitterlehner rychle kapituloval a abdikoval. Narychlo svolané krizové setkání všech stranických bossů vedlo logicky ke jmenování Kurze, kterého si staří pánové už delší dobu oprašovali jako novou populární tvář strany, novým předsedou. Jenže ten si dal podmínky, při kterých starým pánům tuhla krev v žilách. Rozbití starých struktur, jeho osobní vliv na sestavení volební listiny do nastávajících předčasných voleb, dokonce změna symbolu barvy strany z černé na tyrkysovou. Staré vedení strany nemělo jinou možnost než se skřípěním zubů souhlasit a vzdát se tak vlastní moci. Nevychovali si totiž žádnou alternativu, a tak teď žádnou neměli. Vnitrostranický puč se podařil dokonale. Kurz se obklopil svými spolupracovníky z doby působení v mládežnické organizaci, a s novými tvářemi slíbil nový politický styl a vyhrál triumfálně volby v říjnu 2017.

               Při volbě svého koaličního partnera ukázal znovu, jak mu nezáleží na mezinárodním mínění. Spojil se s FPÖ, stranou svobodných, která se nikdy nedokázala oprostit od svých nacistických kořenů (vznikla v roce 1955, ze „Svazu nezávislých“ VdU, ve kterém se sdružovali především bývalí nacisté, kteří nebyli po válce připuštěni k volbám). To mělo mimo jiné za důsledek i změnu politického kurzu ze západu na východ. Ostatně už Kurz v pozici ministra zahraničí navrhl koncem roku 2015 zrušení rakouských velvyslanectví v Litvě, Lotyšsku a Estonsku a jejich nahrazení velvyslanectvím v Bělorusku – prokázal tedy toleranci k diktátorským režimům. Že byla FPÖ jako všechny EU-nepřátelské strany placena z Moskvy, bylo veřejným tajemstvím čili přiblížení Putinovu režimu bylo logickým následkem. Symbolem tohoto přiblížení byla Putinova osobní účast na svatbě rakouské ministryně zahraničních věcí Karin Kneissl v štýrském Gamlitzu 18.8.2018. (Měl jsem v ten den službu v tamější spádové nemocnici ve Wagně a bděl tedy nad zdravotním stavem vážených hostů – neptejte se mě, zda rád.) Ono tam uzavřené manželství je už sice dávno rozvedeno a skončilo nevybíravým právním sporem mezi manželi, ale paní Kneissl byla za taneček s ruským prezidentem odměněna místem v dozorčí radě Rosneftu – ostatně už od roku 2020 je činná jako autorka příspěvků pro Rossia today.

               Kurz k výstřelkům svého koaličního partnera konsekventně mlčel (neozval se ani, když čelný politik této strany z Dolního Rakouska vlastnil zpěvník, v němž se vyzývalo k zplynování šestého milionu Židů). Dokonce i když ministr vnitra Herbert Kickl nechal udělat razii v budově kontrarozvědky a nechal odtud odnést materiálny, které se pan záhadně „ztratily“ a tím nenapravitelně poničily pověst rakouských tajných služeb, kancléř neprotestoval. Ale přesto se právě Kickl měl stát překážkou pro další spolupráci. Ministerstvo vnitra bylo odjakživa černé, tedy patřilo lidovcům a následkem toho byli takoví i okresní šéfové policejních sborů. Kickl začal ministerstvo přebarvovat na „modro“. (Modrá barva je symbolická barva „Svobodných“ jako připomínka chrpy, oblíbeného květu německého kancléře Bismarcka). To vzbudilo v Kurzově straně velkou nevůli. Jenže Kickl nebyl naneštěstí zkorumpovaný, nic na něho neměli.

               A pak se náhle objevilo video z Ibizy, ve kterém Kicklův stranický šéf Strache sliboval falešné neteři ruského oligarchy prodej poloviny Rakouska za zajištění politického vlivu a odkoupení rakouských novin (šlo o nejvlivnější noviny Kronen Zeitung). Kurz žádal po ministrovi Kicklovi vyšetření chování jeho stranického šéfa, ten byl ale ochoten vyšetřovat pouze, kdo to video zhotovil. Když Kickl odmítl rezignovat, Kurz ho z vlády odvolal. Poté odešli všichni modří ministři a rekonstruované vládě z odborníků blízkým ÖVP vyslovil parlament 27.května 2019 nedůvěru. To byla první velká Kurzova politická porážka. Jenže jeho strana dokázala vyhrát v říjnu 2019 volby a neublížila jí ani takzvaná schrederová aféra:

               Krátce po zveřejnění videa z Ibizy nechal vedoucí Kurzovy kanceláře zničit několik pevných disků z počítačů ministerstva. Na tom byl nebylo nic neobvyklého, kdyby to neudělal pod falešným jménem a nezapomněl za službu zaplatit. Protože ale udal správné telefonní číslo, nebylo nesnadné neplatícího zákazníka najít. Co bylo na zničených discích, se samozřejmě už nikdy nedozvíme.

               Kurzu uzavřel po volbách novu koalici se zelenými. Pak přišel Kovid. Ten není ale hlavním problémem kancléře Kurze a politické rakouské scény. Tyto si dovolím prezentovat v krátkém seznamu:

  1. Provalilo se, že z nového stylu, který Kurz při nástupu do funkce sliboval, nezůstalo nic. Z analýzy SMS, které si vyměňoval jak se svým vice Strachem, tak s ředitelem rakouské agentury ÖBAG Thomasem Schmidem, která spravuje všechny státní podíly v akciových společnostech, je jasné, že se posty obsazují na základě loajality a stranické knížky stejně jako v minulosti. Jen přišla nová, ještě nenažranější mladá parta, která se o ně podělila.
  2. V rámci vyšetřování aféry Ibiza parlamentním výborem blokuje ÖVP, co se dá. Výbor stále ještě nemá celý záznam z Ibizy, zápis přišel kompletně začerněný, kde se mohlo jednat o Kurze a jeho partu. Do jasného střetu zájmů se přitom dostal předseda parlamentu Sobotka, který je současně i předsedou této vyšetřovací komise. I když ve vlastním zájmu blokuje jednání komise, jak se jen dá, odmítá kvůli onomu střetu zájmu (je sám obviněný) odstoupit. Sobotka je jediný z někdejší černé partaje, který zůstal v Kurzově týmu. Pro jeho zásluhy při onom puči v roce 2017 se ho ale Kurz nemůže zbavit.
  3. Státní zastupitelství pro vyšetřování korupce provedlo domovní prohlídku u ministra financí Blümela a zabavilo jeho mobilní telefon a laptop. Sice tvrdil, že žádný privátní laptop nevlastní, potom s ním ale přišla manželka z procházky. Asi potřeboval vyvenčit. Ze SMS pana ministra se oddělení pro stíhání korupce dozvědělo víc, než si jen přálo. Blümel ale neodstoupil a Kurz ho podržel – zřejmě toho kamarád ví taky příliš mnoho. Zato se připravuje zákon, který by protikorupčnímu oddělení v budoucnosti zakázal zabavovat důkazní materiál. Budou o telefony nebo počítače či dokumenty moci obviněného „požádat“. Pokud odmítne, ponese za to „politickou zodpovědnost.“ Šéf antikorupčního státního zastupitelství dodal jen hořce, že posledním paragrafem tohoto zákona by mělo být jeho oddělení prostě zrušeno, protože nebude moci vyšetřit vůbec nic.
  4. Tyrkysová ÖVP se dostala do dosti probemlatick0ho vztahu s katolickou církví. Ze SMS, které si vyměňovali kancléř Kurz s šéfem oné agentury ÖBAG se odhalilo, jaký má Kurz vztah k této organizaci, která naháněla vždy jeho straně nejvíc voličů. Když se Schmid chválil, jak představitel biskupské konference na setkání s ním nejdříve zbledl, pak zčervenal a pak se celý třásl, odpověděl mu Kurz. „Výborně. Jen tak dál. Šlápni na plyn!“ Mezitím se byl Kurz u biskupů osobně omluvit, zda se dá ale poškozený vztah napravit, je otázka, důvěru už sotva získá, jedno, jak často bude chodit do kostela.
  5. Kurz celé roky kryl záda Orbánovi. Bylo to pochopitelné, když Orbán stavěl na ochranu EU plot na svých hranicích. Méně pochopitelné to bylo, když vyvlastňoval rakouské sedláky, kteří si v Maďarsku pronajali půdu nebo když likvidoval opoziční tisk či když před volbami zobrazoval předsedu své vlastní evropské strany Junkera se Sörösem s upířími zuby. Orbánovo porušování právní státnosti a demokracie v Maďarsku našlo u Kurze vždycky zastání. A když letos konečně došlo k hlasování o principech fungováni evropské lidové strany, které dělaly další setrvání Orbánovy FIDESZ v této straně nemožným, hlasovali proti vedle samotných maďarských poslanců už jen Kurzovi tyrkysoví poslanci proti těmto zásadám. Pro byl jen jediný ještě černý poslanec staré školy Othmar Karas, dlouholetý vedoucí parlamentního klubu ÖVP v Bruselu, který ale už musel tuto funkci odevzdat Kurzově důvěrnici Karolíně Edtstadler.
  6. Teď se z nedostatku migrantů stejně jako ostatní populisté zaměřil na EU jako viníka za všechny problémy. Naposledy když se dost nesmyslně pustil do kritiky nakupování vakcín. Rakousko na tom sporu nemohlo nic získat, šlo jasně jen o získávání hlasů doma. Že se ke Kurzovi připojil i Andrej Babiš, který by jinak dodatečné očkovací dávky dostal, bylo politováníhodné nedorozumění. Kurz prostě nemohl počítat s tím, že má tak hloupého spojence. Jako odškodné poslal do Česka 30 000 vakcín, množství, které nebolí, ale utiší špatné svědomí.
  7. A teď se začal silně sázet za vakcínu Sputnik. Nebude klást odpor, chce ji dokonce v Rakousku vyrábět. Jestliže ještě před týdnem trval na tom, že vakcína musí být nejprve schválena agenturou EMA, teď už si dokáže představit, že by ji schválila jen rakouská agentura na schvalování léčiv. Je to jen dalším znamením příklonu rakouského kancléře na východ k tamějším nedemokratickým režimům.

Oč mu tedy jde? Samozřejmě, vládnout jako Putin nebo aspoň jako Orbán, když už ne jako Erdogan, je snem každého politika, který to s demokracií nemyslí tak úplně vážně. A to jistě je Kurzův případ. Svým chováním postupně ztratil důvěru západoevropských politiků a on potřebuje obdiv. Rakousko je mu příliš malé, chce hrát podstatnou roli na mezinárodní scéně – jako kdysi Bruno Kreisky – snad mi Bruno toto přirovnání odpustí. A tady se mu nabízí Višegrádská čtyřka. Užší spolupráci s ní požadoval už svého času vícekancléř Strache, placený z Moskvy. Všechny tyto čtyři státy mají nemalé problémy se zachováním demokracie, i když každá jiným způsobem. Od vítězství iliberální demokracie podobné ruskému typu v Maďarsku, přes likvidaci nezávislosti justice a sdělovacích prostředků v Polsku, přes provázanost politické špičky s organizovaným zločinem, jako tomu bylo donedávna na Slovensku až po degradaci státu na obslužní servis pro soukromý byznys oligarchy Babiše v Česku. Všechny tyto státy mají velký problém, aby je někdo v Bruselu bral vážně – paní Čaputová to sama nezachrání. Jako postkomunistické země jsou stejně sledovány stále s určitou nedůvěrou a svým rostoucím příklonem k Rusku (s výjimkou Polska) se stávají stále více trojským koněm ruské expanzivní politiky. Dělat této skupině mluvčího je pro Kurze lákavá představa. Jeho ego by tím narostlo a kdyby zastupoval pět zemí, musela by ho zase brát vážně i Angela Merklová, která mu při poslední návštěvě odmítla udělit audienci. To muselo hodně bolet. Ale když se s ním nechce obejmout Merkelová ani Macron, jsou tu přece Babiš, Orbán nebo dokonce Putin! Podezřívám ho, že zůstal rozmazleným děckem, které se snadno urazí a chce to pak „všem ukázat“. A báťuška Vladimír má pro chlapce a jeho slabosti pochopení.

               Je samozřejmě možné, že Kurz chce použít taktiku lavírování mezi Bruselem a Moskvou a dostat od obou stran něco. Tak kdysi hospodářsky i politicky vyrostla Malta, zda je stejná taktika možná i dnes, nikdo zřejmě nezodpoví. A hlavně, zda je Kurz dost šikovný, aby něco takového dokázal.

               Politický kurs kancléře Kurze se ale dá už celkem jasně vysledovat. Je to směr na východ a směr opouštějící demokratické principy fungování státu. Způsob vlády kamaráda Viktora je přece tak svůdný!!!

Jediný problém raskouského kancléře – až zařízne svého třetího koaličního partnera, kde najde dalšího?

               Začínám se bát budoucnosti.


Apr
2021

Charles Baudelaire (1821 – 1867)

categories: Blog, Historie

Quand de ciel et lourd péce comme un couvercle

Sur l´esprit gémissant en proie aux longs ennuis

Et que de l´horizon embrassant tou tle cercle

Il nous verse un jour noir plus triste que les nuits:

               Samozřejmě že jsem tyto verše, které stály na samém začátku mé literární kariéry, znal v českém překladu Svatopluka Kadlece. Už jen skutečnost, že tuto báseň Spleen LXXVIII překládalo hned několik významných českých básníků (vedle Kadlece i Vítězslav Nezval, Jaroslav Vrchlický či Jaroslav Groll) svědčí o tom, že její význam ve světové poezii je obrovský. I když je obsah tristní a depresivní, jako ostatně autor sám a jako se to mělo stát značkou celé generace takzvaných „Prokletých básníků“. Prvním z nich, který předznamenal tento vývoj, byl Charles Baudelaire, od jehož narození uplyne 9.dubna právě dvě stě let.

               Aby si udělali o charakteru jeho díla obrázek i ti, kdo ho až tak dobře neznají a stejně jako já neumí francouzsky, dovolím si na začátku tohoto medailonu na počest velkého básníka uvést onen – z mého pohledu skvělý – překlad Svatopluka Kadlece z roku 1934. Je pro mě překvapivé, že tyto verše znám nazpaměť ještě i po čtyřiceti letech:

Když víku podobno se sklápí nebe siné

Na ducha, který lká až k smrti rozteskněn

Když nám kruh obzoru, jenž kolkolem se vine

Dští noci smutnější, tmou černající den.

Když ze světa se stává temná cela

V níž jako netopýr se vznáší naděje

Svou plachou perutí v zdi bije rozechvělá

A hlavou tluče v strop, kde plno plísně je.

               Přiznám se, že mi právě verše Charlese Baudelaira, stejně jako později Rimbauda a Františka Gellnera v mém bezprostředně postpubertálním věku imponovaly, inspirovaly mě, protože ukazovaly možnost vyjádřit realitu jinak, barvivěji a emocionálně. A člověk ve věku osmnácti let je až nepřiměřeně emocionální a každý začínající spisovatel to zkouší básněmi. A znechucení tehdejším komunistickým režimem bylo stejné nebo podobné, jako Baudelairovo s druhým francouzským císařství nebo Gellnerovo s císařstvím rakouským. Proto mi prokletí básníci hovořili z duše a snažil jsem se je pochopitelně napodobovat. Brzy jsem ale poznal, že to s mými básněmi nebude slavné. Jednak spolužák Pavel Machů básnil lépe než já, což mě přivedlo k poznání, že jestliže nejsem nejlepší ani v mé třídě, bude to zřejmě v širší konkurenci ještě tristnější a pak také, že já potřebuji na vyjádření toho, co chci říct, prostě větší prostor, než je báseň.

               V tom básníky obdivuji dodnes. Že dokážou vyjádřit myšlenku na velmi malém prostoru. A Baudelairem moderní evropské básnictví vlastně začalo. Když jsem byl v Paříži, nezapomněl jsem zajít k jeho hrobu na „Cimetiere de Montparnasse“ a vzdát mu čest.

               Baudelaire byl přirozeně dítě své doby. Narodil se do doby po napoleonských válkách, z jejichž důsledků se Francie vzpamatovávala celá desetiletí (a nikdy to tak úplně nedokázala). S koncem osmnáctého století se bouraly městské hradby, francouzskou revolucí skončilo nevolnictví a lidé se hnali do měst za prací a ta se tak měnila na obrovské konglomerace s předměstími plnými lidí žijících či živořících v nuzných podmínkách, kteří se drželi při životě vyčerpávající prací až šestnáct hodin denně šest dní v týdnu. Délka života byla nízká, dětská úmrtnost obrovská, hygienické podmínky otřesné, zdravotní a sociální zabezpečení žádné.

               Charles Baudelaire se narodil do dobře situované rodiny. Jeho otec Joseph Francois ale zemřel, když bylo chlapci pět let a matka se obratem znovu vdala (byla o 34 let mladší než otec). Vzala si ambiciózního úředníka Jacquese Aupicka, který to později dotáhl až na generála a byl klasickým reprezentantem úspěšné společenské vrstvy tohoto rozporuplného období první poloviny devatenáctého století, období divokého kapitalismu a industrializace. Baudelaire považoval matčinu novou svatbu za zradu a šel s otčímem hned do konfrontace. Zřejmě matce křivdil, dvanáct let po konci napoleonských masakrů nebyl ve Francii nadbytek mužů na ženění a dobře situovaných už vůbec ne. Ke konci svého života se s podruhé ovdovělou matkou smířil a žil dokonce u ní. Teď se ale rozhořel mezigenerační konflikt. Otčím chtěl mít z Charlese právníka nebo důstojníka – chlapce už jen toto otčímovo přání přivedlo logicky do opačného tábora. Ze školy ho vyhodili těsně před maturitou – dodělal ji pak soukromě – a pak rodinu opustil a žil z dědictví po otci bohémským životem, než všechny peníze prošustroval, zadlužil se a v roce 1844 byl zbaven právní svéprávnosti.

               V té době si přivodil i syfilis, která ho nakonec měla o třicet let později stát život. Své zkušenosti s drogami a alkoholem a psychické stavy s tím spojené popsal ve své studii „O víně, hašiši jako prostředcích k zmnožení osobnosti“ publikované v časopise „Le Messanger de l´Assemblée“ v roce 1851 a tento článek se stal základem jeho knihy „Umělé ráje“ z roku 1860.  V té době populárnímu alkoholickému nápoji absinthu (vyráběnému původně ve Švýcarsku v kantonu Neuchatel) z vermutu, anýzu a fenyklu se připisovaly nežádoucí neurologické účinky. (V roce 1915 byl zakázán a nahrazen Pernotem, od roku 1998 je ale opět povolen, protože se zjistilo, že ony tragické vedlejší účinky, kterými trpěl i Baudelaire, byly spíše způsobeny špatnou kvalitou alkoholu, která se při výrazné hořké chuti absinthu dala dobře zamaskovat. Ovšem kromě velkých množství absinthu hledali básnící té doby inspiraci i v opiu a v hašiši.

               Tristní sociální i politické poměry po Vídeňském kongresu, který vrátil poměry do doby před francouzskou revolucí, plodily politické napětí. Namísto šlechty, která požívala před rokem 1789 absolutní imunitu danou rodem, ovládala teď společnost finanční šlechta – zbohatlíci, kteří neváhali demonstrovat svůj nově nabytý majetek a luxus. A svatá aliance, ustanovená Metternichem (ke které ale nespolehlivá Francie nepatřila) měla dávat pozor, aby se na daném stavu nic neměnilo. V roce 1848 se nahromaděné napětí vybilo v celoevropskou revoluci. Ne náhodou začal revoluční rok už v únoru v Paříži (jen krátce nato propukly revoluční nepokoje i v Budapešti, Vídni a pak i v Praze a dalších městech). Celá Evropa stála v revolučním ohni, v Německu volili první celoněmecký parlament, který se pak sešel ve Frankfurtu. A idealističtí mladíci jako Baudelaire šli na barikády. V pravém slova smyslu. Mladý Charles (bylo mu dvacet šest let) šel s puškou bojovat. Dokonce s malou skupinkou stejně zapálených mladých intelektuálů začal vydávat radikálně levicový časopis, který ale zakrátko musel skončit. V červnu při nových nepokojích stál Baudelaire s puškou znovu na barikádách. Věřil stejně jako ostatní revolucionáři na změnu poměrů.

               Jenže se měli zklamat. Ani znovuzavedená republika po vyhnání Bourbonů neměla dlouhého trvání. V roce 1852 převzal moc ve Francii Napoleon III. a po vzoru svého strýčka se vyhlásil císařem. Idealisté typu Baudelaira se z tohoto zklamání už nevzpamatovali. Stáhli se do sebe a začali tvořit depresivní literaturu, obraz jejich zklamání a ztráty naděje na lepší zítřky. Možná proto nám byla tato literatura na počátku osmdesátých let tak blízká. Beznadějnost tehdejší doby se hodně podobala porevolučnímu zklamání let druhé poloviny devatenáctého století.

               Baudelaire vydal v roce 1857 svou stěžejní sbírku – „Les Fleurs du Mal“, tedy Květy zla.  Náklad představoval 1300 výtisků. Kniha vyvolala skandál, kritik Gustave Bourdin hnal Baudelaira dokonce před soud a ten byl odsouzen „za urážku veřejné morálky“ k pokutě 300 franků a stažení šesti básní se sbírky. Nicméně byli i spisovatelé – skutečně velcí mistři jako Gustave Flaubert nebo Viktor Hugo, kteří poznali genialitu autora, již tehdejší prudérní společnost odmítala uznat (v Rakousku dostala tato doba příznačný název Biedermaier od slova bieder – čili poctivý, slušný. Ale v nudném smyslu). Opět se nabízí paralela s komunistickou společností, která pěstovala kult loajálního občanství, i když na jiném ideologickém podkladě. Negativistické nastavení v umění, které mohlo být interpretováno jako zklamání a nespokojenost s daným režimem, bylo nežádoucí a bylo potíráno.

               Peníze Baudelairovi jeho literární činnost nepřinesla, ještě tak něco vydělal na překladech knih Edgara Alana Poea a na novinových článcích. Navíc byla jeho múza, kreolka Jeanne Duval od roku 1858 ochrnutá a on jí platil péči. Jeho vztah k ženám byl vůbec zvláštní. Mezi lety 1852–1858 se ucházel v anonymních dopisech o přízeň krásné, duchaplné a šarmantní metresy Apolonie Sabatier (i když žil s Jeanne Duvalovou). Když pak došlo k odhalení, kdo je autorem oněch dopisů a Apolonie se mu oddala /což přijal hodně zdrženlivě), oznámil jí nato, že tím, že došlo k naplnění jeho touhy, nehodí se mu už za múzu a ztratil o ni zájem. Ona dáma zůstala přesto jeho přítelkyní.

               V roce 1864 odešel Baudelaire do Bruselu, kde očekával nastartování své spisovatelské kariéry. Byl opět zklamán. V roce 1866 ho dohnaly následky jeho nezřízeného života. Ať už to bylo syfilidou v třetím stádiu nebo následkem požívání drog a absintu, Baudelaire utrpěl mozkovou příhodu, kdy ochrnul na polovinu těla a ztratil schopnost mluvit. Zemřel na dlouhém trápení 31.sropna 1867 v pařížské klinice Quartier Chaillot.

               Nedožil se už toho, že ho následovali další básníci – takzvaní „prokletí básníci“, které inspiroval, jako byli Verlaine, Rimbaud nebo Mallarmé. I jejich básně jsem si opatřil, ovšem Baudelaire mi zůstal tak nějak nejbližší.

               Když jsem zjistil, že mé poetické nadání zdaleka nestačí, abych vyjádřil, co se v mé duši v oněch osmdesátých letech odehrávalo, rozhodl jsem se napsat můj první román. Alegorii na poměry ruského imperiálního násilí a československé kolaborace – vznikl román Stín Persepole. Že nevyšel, jak bylo plánováno, před vánoci 1989, bylo důsledkem toho, že v těch měsících měli lidé v Československu zcela jiné problémy. Román vyšel v lednu 1990, kdy už vlastně jeho poselství nebylo aktuální. Přesto měl úspěch a nastartoval mě k další tvorbě. Prokletý básník Baudelaire na tom měl určitě svůj podíl.

               Jen na závěr a pro porovnání – jak důležité je, kdo verše z cizího jazyka překládá. Po oněch temných verších Svatopluka Kadlece překlad Vítězslava Nezvala ze stejné doby okolo roku 1930, ale člověka přesvědčením komunisty, který dekadenci prostě podlehnout nemůže:

Když nízká obloha jak černé dřevo víka

Nám leží na duchu jak nuda s nemocí

Když kalný horizont nás úzce obemyká

Svým světlem, černějším než světlo půlnoci.

Když země změnila se takřka ve vězení

Kde bloudí Naděje jak plachý netopýr,

Jenž bije bojácným svým křídlem do sklepení

A jenž se potácí jak vyplašený výr.

Myslím, že tento překlad by se mnou moc neudělal. Měl jsem štěstí. Ale abych byl k Nezvalovi spravedlivý – nejoblíbenější knihou v době mých středoškolských studií byla jeho Manon Lescaut