Dilema Petra Pellegriniho

               Ve sportu je třetí místo docela dobré. Je to ještě medaile a tedy úspěch. Druhý v pořadí je naštvaný, že nevyhrál, čtvrtý frustrovaný z toho, že odchází bez medaile. Třetí bývá většinou se svým bronzem spokojen. V politice je třetí místo někdy docela dobrá výchozí pozice. V Rakousku to dokázal v roce 1999 Wolfgang Schüssel. Před volbami vyhlásil, že půjde do opozice, pokud jeho strana ÖVP skončí třetí. Což se stalo, ÖVP získala o celých 415 hlasů méně než druhá FPÖ. Nato milý Wolfgang vyhlásil, že stojí za svým slovem a do nové koalice se socialisty, tedy s SPÖ, nepůjde a odchází do opozice. Aby pak najednou vstal jako Fénix z popela a náhle se objevil jako nový premiér v koalici s onou FPÖ, čili stranou Hitlerových pohrobků, kterou tehdy vedl Jörg Haider, který byl jako rakouský kancléř skutečně nepředstavitelný – upozorňuji, že to bylo v roce 1999, kdy se ještě nosila určitá politická slušnost. Tyto časy už skončily. Dnes by to zřejmě už problém nebyl.

               Přiznám se ovšem, že Petrovi Pellegrinimu jeho třetí místo v slovenských parlamentních volbách a dilema s tím spojené nezávidím. Stal se tím, co se v němčině nazývá „Königsmacher“. Ke komu se přidá, ten bude na Slovensku vládnout. A výběr má dost nevalný.

               Jeho strana Hlas se odštěpila od Ficova SMERU 29.červne 2020. Pellegrini chtěl být „umírněnou – čili jinou, řekněme slušnou sociální demokracií“ protože rabiátské metody předsedy vlády Fica a jeho provázanost s organizovanou kriminalitou byly pro slovenskou veřejnost tehdy trošku silné kafe – jak je vidět, Slováci si zvykli i na silné nápoje, dnes už jim to nevadí. (Mezi námi Ficova asistentka Mária Trošková, kterou mu údajně přihrál boss kalábrijské Ndrangety Antonio Vandala, byla opravdu krásná ženská a to dokáží Slováci ocenit). S takovou adaptací slovenské veřejnosti na jedovaté drinky ale Pellegrini při založení nové strany nemohl počítat – upřímně řečeno, málokdo počítal s Ficovým návratem (koneckonců má přezdívku „Karpatský kmotr“.) Pellegriniho následovalo 11 poslanců Slovenské národní rady (z 38, které SMER v parlamentu měl). Ti za celou dobu nezaložili stranickou frakci, takže působí vlastně jako nezařazení.

               Ze třech poslanců, které má SMER v Bruselu v evropském paramentu se k Pellegrinimu nepřipojil žádný. Ani se to nedalo očekávat – Robert Hajšel, který je nezávislým poslancem na SMER (není členem strany) studoval na Moskovskom gossudarstvennom instutute medžunarodnych otnošenij, Monika Flašíková-Beňová, která má v Bruselu funkci kvestorky, je zakládající členkou Ficova SMERU a tím pádem předsedova blízká spolupracovnice a Katarína Roth-Neveďalová přišla do evropského parlamentu až 30. prosince 2022 jako náhradnice za zemřelého Miroslava Číže.

               Slovensko tedy zastupuje v evropské frakci Skupina progresivní aliance socialistů a demokratů Ficův SMER. Hlas by se tam mohl dostat až po volbách v příštím roce, ovšem pak by ovšem mělo Slovensko v dané frakci dvě strany – s podobným programem ale rozdílným směrováním.

               SMER tedy zůstává logickým koaličním partnerem pro Hlas – kdyby se mezitím nezvulgarizoval do ve slušné společnosti neakceptovatelné míry (nazývat na veřejné demonstraci prezidentku vlastního státu „Americká kurva“ je hodně přes čáru, ale právě to Ficova pravá ruka a muž pro špinavou práci Ľuboš Blaha za souhlasného úsměvu samotného předsedy strany dělal. Fico sám byl jen o málo kulantnější, když Zuzanu Čaputovou nazýval „americkou agentkou“.). Navíc přešel Fico zcela na proruskou linii, protože správně poznal, že dezinformační ruská scéna už Slovensko ovládla, a tak přechod od podpory Ukrajiny k (neveřejné) podpoře Ruska bude u jeho voličské skupiny dobře rezonovat. Samozřejmě oficiálně nechce bojovat na straně Ruska, ale je pro okamžitý stop dodávek zbraní a ekonomické pomoci pro Ukrajinu, což má tento statečně se bránící stát přinutit ke kapitulaci a přijetí ruských podmínek. V Kremlu mají z Ficova vítězství nefalšovanou radost.

               Pellegrini se hlásí k prozápadnímu směru a v možné vládní koalici by musel akceptovat dokonce i jasně proruskou Slovenskou národní stranu. Tedy hodně hořká pilulka, vlastně dokonce dvě. To se člověku obrací žaludek. Jenže co je alternativou?

               Čtyřkoalice se stranou Progresívne Slovensko, KDH a Sloboda a Solidarita Richarda Sulíka je teoreticky možná. (S Matovičovým OĽANO nemůže žádný soudný člověk počítat, protože Igor Matovič v době, kdy byl ve slovenské vládě, jasně ukázal, že konstruktivní politiky není schopen).

               Pro Pellegriniho by v této koalici dokonce připadala v úvahu funkce předsedy vlády – a Michal Šimečka by mu zřejmě byl ochoten i tuto funkci nabídnout. Ovšem je o co stát? Zaprvé koalice Progresívneho Slovenska s KDH se zdá být nerealistickou. Liberální PS s konzervativní a homofobní KDH by se sotva mohlo dohodnout na nějakém smysluplném programu a zřejmě by pokračovala vládní nečinnost a vzájemné blokování. A navíc by musel Pellegrini ve vládě tolerovat i „Killera“ všech vlád, ve kterých kdy byl, Richarda Sulíka. Ten v roce 2012 “odstřelil” i vládu Ivety Radičové, jedinou rozumnou vládu, kterou Slovensko v posledních desetiletích mělo. V podstatě by Pellegrini mohl spolehnout na to, že mu dřív nebo později Sulík zase vypoví spolupráci, vláda padne a půjde se do dalších předčasných voleb. Perspektiva být takto neúspěšným předsedou nefunkční vlády není zrovna lákavá a mohlo by to znamenat i Pellegriniho politickou smrt.

               SMER Pellegrinimu samozřejmě funkci předsedy vlády nenabídne, na tu se třese Robert Fico a určitě se této funkce nevzdá za žádných okolností – třeba i za cenu předčasných voleb. Ovšem v příštím roce budou na Slovensku prezidentské volby. Pellegrini je pro velkou část slovenské společnosti volitelný – a Ficův SMER by mu mohl nabídnout podporu při této volbě.

               Čili dilema – jistota předsedy vlády ve fragilní koalici s načasovanou bombou Sulíkem pod předsednickým křeslem nebo sázka na určitou nejistotu při prezidentské volbě. Žádná lehká volba.

               Navíc ve vládě s Ficem by musel Pellegrini v podstatě zapřít sám sebe a své směrování. Fico nehodlá měnit nic na své proruské a protiukrajinské politice. Jeho frakce v evropském paramentu mu už pohrozila vyloučením. Fico opáčil, že takovou cenu je ochoten zaplatit. Jednak ví, že takové vylučování se prakticky nikdy neuskuteční, jednak si může být jist, že by ho frakce nacionalistů přijala s otevřenou náručí ve svých řadách. Tak už liberálové sice nevyloučili ale víceméně přinutili vystoupit maďarský FIDESZ, ale váhají s vyloučením ANO Andreje Babiše navzdory tomu, že Babiš nikdy liberálem nebyl, že se jeho lidé odmítli bavit s členy frakce, kteří chtěli navštívit Prahu a vztahy objasnit a že už ideologicky přešel zcela na stranu nacionalistů a kamarádí se s Viktorem Orbánem, Robertem Ficem a vlastně i s Tomiem Okamurou. Zřejmě mu nijak zvlášť neublíží ani to, že bezprostředně před slovenskými volbami protizákonně (protože v době memoranda) útočil vylhanými argumenty na svého kolegu v liberální frakci, na Progresívne Slovensko a bojoval za volbu Fica. Tady bych ale pana velkouzenáře vzal v ochranu. Myslím, že vůbec netušil, že je jeho strana ANO s Progresívnym Slovenskem ve stejné evropské frakci, tak daleko jeho politický přehled nesahá. A tak říkal co na srdci to na jazyku, což má u jeho voličů vždycky úspěch. Normálně je mezi srdcem a jazykem ještě jeden kontrolní orgán a to je mozek, ale ten bohužel u pana Andreje už dlouho nefunguje. Tedy funguje, ale jen při hromadění zisku svého Afgrofertu. Čili by se náš oligarcha mnohem lépe vyjímal ve frakci nacionalisticko/fašistické. Jenže ta je i bez Babiše silná dost a liberálové se bojí svého dalšího oslabení navzdory tomu, že z Babišova hnutí na protest proti jeho politickému obratu už vystoupili všichni „jeho“ poslanci v Evropském parlamentu. Přesto může ANO příští rok kandidovat v této frakci, jedno, jak absurdní ta skutečnost je. Fico se tedy příliš bát nemusí, nevěřím že jsou socialisté odvážnější než liberálové. Právě ta předposranost blokuje akceschopnost evropského parlamentu. A rutinér Fico na tuto předposranost sází a sázka mu dokonce i může vyjít. V případě, že by ho přece jen frakce „Skupina progresivní aliance socialistů a demokratů“ vyloučila nebo přinutila vystoupit, mohl by Pellegrini se svou stranou zabrat Ficovo místo – pokud se ovšem nezkompromituje kolaborací se SMEREM ve vládě. Pak by jeho poslanci mohli skončit v EU jako nezařazení. Prostě pokud má Pellegrini ambice vstoupit i do evropské politiky, půjde to po boku Roberta Fica hodně ztuha.

               Čili Petrovi Pellgrinimu v žádném případě nezávidím. Spolupracovat při nové kriminalizaci slovenské politiky (Fico už avizoval odvolání prezidenta policejního sboru a hlavního prokurátora, protože si dovolili vyšetřovat nezákonnosti v době jeho vlády – obviněných je už 130 osob), anebo zabránit Ficovi v uchopení moci za cenu velmi pravděpodobného sebezničení v nefunkční i když demokratické – čtyřkoalici.

               Pokud by taková vláda vznikla a po krátké dob padla, klesla by už teď minimální důvěra Slováků v politiku a demokracii ještě níž. A jejich touha po stabilitě by mohla přinést Robertovi Ficovi další hlasy a vzít je stranám, které by takovou nevládnoucí vládu vytvořily.

               Jak se Peter Pellegrini rozhodne, je jeho věc. Nezapomínejme, že rozhodli v první řadě slovenští voliči. Nemusí se nám to líbit, můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom diskutovat, ale to je asi tak všechno, co proti tomu můžeme dělat – abychom tedy citovali klasika.

               Možná je lepší na východ vůbec nehledět. Možná se tam brzy zhasne světlo.

               A navíc – s třiceti procenty preferencí hnutí ANO máme svých starostí víc než dost.

               Je jich pět. A nejsou to Babiš, Schillerová, Havlíček Okamura a Rajchl, ale naše milá vládnoucí pětikoalice. Jako by se z ničeho nepoučili, zejména pak ne z vývoje na sousedním Slovensku. Opakují skoro do detailu stejné chyby, jako Matovičova vláda tam.

               Poslední volby byly tak trochu zázrakem. Že nakonec koalice „Spolu“ o pár desetin procenta předběhla Babišovo ANO, že se většina stran, s nimiž by Babiš mohl vytvořit vládu, zůstala těsně před prahem parlamentu a jejich hlasy propadly, to vše byla neuvěřitelná náhoda. Pětikoalice, i když nedostala většinu odevzdaných hlasů, tak získala pohodlnou většinu v parlamentu. Stačilo začít vládnout – a hlavně plnit co, co před volbami slíbili. Byla to možná poslední šance, kterou česká demokracie dostala, Pánbůh ještě jednou ukázal svou milostivou ruku, když takto rozdělil volební hlasy a parlamentní mandáty. A prezident Zeman dostal jaterní delirium právě v den po volbách, kdy chtěl vyjmenovat Andreje Babiše navzdory jeho volební porážce za premiéra bez důvěry parlamentu na dobu neurčitou. Co víc si mohli čeští demokrati přát?

               Ale jako by si neuvědomovali, že takový zázrak se stává jen jednou. Že je to jejich poslední šance.

               Hlavním úkolem bylo uspokojit své voliče, udělat to, kvůli čemu tito voliči strany pětikoalice volili. Jenže když se podívají na bilanci posledních dvou let, je to hodně tristní.

               Co čekal volič demokratických stran?

1. Deagrofertizaci společnosti. Nestalo se nic. Dotace dále proudí do Agrofertu, který zvyšuje své zisky a šroubováním cen hnojiv, kde má monopol a potravin, kde se může spojit s jinými oligarchy a i tady diktovat ceny vydělává desítky miliard. Vláda nečinně přihlíží, jak její soupeř sílí a nabírá síly k dalšímu útoku na křehkou demokracii. Orbanizace našeho státu hrozí stále akutněji.
2. Vyšetření a potrestání hradní kamarily okolo Zemana, Mynáře a Nejedlého, kteří si z kanceláře pražského hradu udělali soukromý byznys a drze se celé společnosti vysmívali do tváře. A pokud už policie něco vyšetřila a soud někoho potrestal, jako správce lánské obory Baláka, dal tomu odsouzenému prezident Zeman ihned milost. Voliči vládnoucích stran očekávali, že tyto osoby zmizí buď ve vězení nebo aspoň z veřejného života. Místo toho se dozvěděli, že ruský lobbyista Nejedlý je nejlepší kamarád s ministrem spravedlnosti Blažkem. Takže o nějakém vyšetřování nebo dokonce potrestání nemůže být řeč. Ruka ruku myje.
3. Korenspondeční volbu. To bylo před volbami velké téma, mezi Čechy žijícími v zahraničí se angažoval především poslanec Czernin. Stačilo ale jedno kolo obstrukcí stran ANO a SPD a koaliční poslanci snahu o prosazení této volební metody samozřejmé ve všech vyspělých demokraciích rychle vzdali. Prý se k tomu vrátí. Samozřejmě přijde další hysterická blokáda ze strany politických sil, jejichž voliči neumí moc psát a odeslat obálku s volebním hlasem je pro ně intelektuálně těžko zvládnutelné. Ale zklamání v zahraničí je velké, i kdyby teď tato změna volebního systému prošla, účast v zahraničí bude určitě podstatně nižší, než by byla, kdy by se korenspondeční volba prosadila hned na začátku, tedy jako priorita. Tak jak to bylo slibováno. Ale sliby chyby.
4. Změna v dozorčích radách televize a rádia. Možná by to bylo těžké, ale sedí tam stále lidé, které tam dosadilo ANO s komunisty a sociálními demokraty, je zde mnoho obskurních figur. Ředitele televize Petra Dvořáka už vyměnili, od prvního října nastoupí do funkce Jan Souček. Co se dá od něho očekávat, je těžké odhadnout, je ale pravda, že Dvořák se snažil nepodléhat tlaku Babišovy vlády, aby změnil českou televizi v propagandistickou hlásnou troubu a vysloužil si za to nenávist jak Babiše, tak i radních dosazených ANO a SPD. Koalici se ho nepodařilo udržet ve funkci, co se bude dít po prvním říjnu je těžké odhadnout. Prvním znamením může být, zda zůstane v hlavním programu Jakub Železný. Či Václav Moravec Už dnes je ale zpravodajství těžko stravitelné, ve zprávách se ve snaze o „objektivitu“ objevují především Schillerová a Havlíček, kteří se vyjadřují úplně ke všemu. Rozumnému člověku sice jejich blábolení leze silně na nervy, na voliče ANO ale genialita Alenky a Karla působí. Ale televize se řídí principem: „pět minut Hitler, pět minut Žid“. Říká tomu vyváženost zpráv. Jak to bylo s onou ruskou firmou z Petrohradu, která měla sídlit v domě nového ředitele televize, se zřejmě nedozvíme. Už jsme zvyklí na to, že se vždy všechno popře, ostatně i děkan Ševčík jde po Václavském náměstí při proruských demonstracích vždy jen „náhodou okolo“ a vládne na ekonomické fakultě klidně dál – s podporou „svého“ akademického senátu. Aroganci určitých lidí se nepodařilo zkrotit.
5. Samozřejmě dostala vláda stát v katastrofální rozpočtové situaci a k tomu přišla válka na Ukrajině, s ní spojený růst cen energií a poté masivní inflace. Ale vláda se rozhodně neukázala jako energický manager. Energie sice nakonec zastropovala, v potravinách trpí oligarchizací české ekonomiky, ale zásahy mohly být hodně energičtější. Lidé byli samozřejmě znepokojeni, jen menšina rozuměla tomu, že inflace je důsledkem rozhazování peněz Babišovy vlády a že chytrý (nebo vychytralý) Andrej rozdával ze státního, aby pak ony peníze převedl prostřednictvím zvýšených cen do vlastní kapsy. Vláda působila bezradně a přiznejme si, že ministři Válek či Stanjura nepůsobí příliš kompetentně. Ani Vít Rakušan nedělá nejlepší figuru, jedno, zda zašifrovaný telefon používal nebo ne.
6. Předseda vlády Petr Fiala samozřejmě mluví mnohem spisovněji a kultivovaněji než jeho předchůdce. Jenže jeho uhlazené řeči většina národa nerozumí. Nevím, jaké má poradce, ale ty projevy musí být mnohem údernější a jednodušší. A hlavně artikulace – troška rétorického cvičení by nebyla k zahození, aby člověk neměl při tiskovkách vlády potřebu usnout. Navíc je zřejmé, že Fiala není ve vlastní straně skutečný boss. Aféra s Blažkem, kdy se sklonil a velmi snadno kapituloval, jeho image nenapravitelně poškodila. Ukázalo se, že ODS prostě v době po Nečasovi, kdy se pohybovala na hranici zvolitelnosti, potřebovala ukázat slušný a nezkorumpovaný obličej. Ale že Fiala je pouze kulisa a za ní se ve straně hýbou temné proudy, z velké části dědictví „otce zakladatele“ Václava Klause. Skutečnost, že Fiala nemá vlastní členy jako Blažka, Zahradila nebo Vondru pod kontrolou, podkopává jeho pozici a snižuje důvěru v celou vládu.
7. Je jasné, že se v pětikoalici špatně vládne. Musí se hledat vždy minimální styčná plocha a tu pak prosadit, což je při pěti stranách s hodně rozdílným zaměřením extrémně těžké. Jenže pět strana ve vládě znamená i potíž s rozdělováním postů. Prostě čím víc stran vládne, tím víc „koryt“ se musí pro ně vytvořit. Vláda je logicky těžkopádná, ovšem pokud se chtějí Piráti zcela zesměšnit návrhem na odvolání ministra Blažka, který logicky neprojde, protože ODS ho zamítne, otřese to důvěrou ve fungování této vlády ještě víc. Nehledě k tomu, že Piráti začali vyhrabávat starou křivdu s kroužkováním, díky které mají všeho všudy jen čtyři poslance v parlamentu a kterou Rakušanovi stále nezapomněli. Rozštěpit koalici, vyvolat v ní spory a vynutit si předčasné volby, to je taktika Babiše a Okamury a koalice příliš kompaktně a vůči této taktice odolně nepůsobí.
8. Ukázalo se, že „demokratická pětikoalice“ má silné vazby na „nedemokratické síly“ a že se ani nestydí to ukazovat. Nejde jen o ono setkání Blažka s Nejedlým a jeho následné vysvětlení, že on s Nejedlým dojednal vyjmenování Fialy premiérem u Zemana (což dokonce může být pravda, a to by byla definitivně tragédie pro českou politickou kulturu). Že si za to dali pětihodinový pohovor u piva (jak dlouho trvala ta hrozná bouřka, na kterou se Blažek vymlouval?) Jeho argumentace byla výsměchem svým voličům a projevem neskutečné arogance. A stála hlasy.
9. Ostatně ochotu spolupracovat s „nedemokraty“ ukázaly strany pětikoalice i na komunální a krajské úrovni. Koalice s ANO nebyly žádným problémem a nejexaktněji se to ukázalo při odvolání hejtmana Vondráka v Ostravě, kde ODS ukázala velkou ochotu účastnit se na mstivém tažení Andreje Babiše proti neposlušnému členovi jeho hnutí. Když z toho něco kápne, jdou principy stranou. A voličům se obrací žaludek.
10. Úspěchy na mezinárodním poli Čechy neosloví. Jsou ve své podstatě xenofobní a kverulanti. Jakékoliv uznání na mezinárodní scéně tedy hodnotí s nedůvěrou jako příznak podlézání cizí – a tím automaticky nepřátelské – moci. A šplhouny nemáme z principu rádi.

Setkal jsem se o víkendu s kamarády. Všichni, pokud vím, volili strany pětikoalice. Dnes projevili ochotu volit tyto strany dva z nich. Většina je natolik znechucená, že nehodlá k volbám vůbec jít. A očividně už působí i agitace proruských dezinformátorů a demonstrací pana Rajchla. Rusové a Ukrajinci jsou prý „stejná pakáž“ a není třeba se do jejich konfliktu míchat. A hned několik z mých známých by bylo ochotno hlasovat za vystoupení Česka z Evropské Unie. Aby nám do naší politiky „nikdo nekecal“.  Odjel jsem dost šokován, demokratická veřejnost očividně eroduje a eroduje velmi rychle. A současná vláda má na této erozi lví podíl. ANO a SPD své voliče nezklame. Andrej Babiš může vykládat co chce (poslední jeho projevy jsou podezřelé z pomalého nástupu poměrně časné demence). Jeho voliči jsou náboženská sekta, která svého spasitele neopustí, i kdyby vraždil veřejně na ulici.

Vládní strany měly vrhnout všechno úsilí na to, aby udržely svůj vlastní volební potenciál, protože od „opozice“ dokážou sotva nějaký hlas získat. To je emocích a šířené nenávisti. Kde vládnou emoce, rozumnými argumenty nic nedokážete, pane premiére. Tak dochází k velmi podobné situaci jako na Slovensku, jen v horším provedení. Tam se preference Roberta Fica pohybují pod dvacetiprocentní hranicí a fašistická Republika má zhruba deset procent. U nás má Babiš pohodlné preference nad třiceti procenty a fašistické SPD přidává zhruba stejný potenciál jako Republika na Slovensku.

Přesto se koalice ANO s SPD nebojím. Babiš bude hodně váhat spojit se s Okamurou a definitivně se tím vyloučit z evropské společnosti. Ale ODS už čeká na svou příležitost zůstat ve vládě. Ukázala už dostatečně, že nemá strach z kontaktu s Babišovým hnutím, že se nebojí nákazy. Samozřejmě bez Fialy, ten po příštích volbách s největší pravděpodobností skončí. Kdo to převezme, je otázka, zatím se v ODS nikdo z pravicového křídla jako možná alternativa neukázal. Zahradil či Vondra, kteří by se fašizace či orbanizace společnosti příliš nebáli, tam zřejmě dostatečně silnou pozici nemají. Uvidíme, koho vyčaruje Blažek z rukávu. Fakt, že Babiš zničil každou stranu, která se s ním spojila, je zřejmě nestraší. Jde o posty, aspoň na jedno volební období. A pak se uvidí.

Zda se bude hlasovat o vystoupení z EU, rozhodne právě ochota ODS jít do vlády s Babišem, který evropské dotace nutně potřebuje (i když mu budou stačit i dotace ze státního rozpočtu, když to nepůjde jinak, sám si je přidělí a ODS to odsouhlasí). Pokud bude budoucí koalice přece jen ANO s SPD, bude takové hlasování o vystoupení z EU zřejmě Okamurovou podmínkou vstupu do vlády. A v tomto hlasování jsem hodně skeptický. Nevůle obecně k Bruselu, či konkrétně k Ursule van den Leyen byla cíleně rozsévána, aby se všichni mohli prezentovat jako ochránci prostého lidu. Tenhle vlak, jak se jednou rozjede, se nedá zastavit. Přesvědčil se o tom britský premiér Cameron. Tak dlouho kritizoval EU a útočil na ni, až si odpůrci Evropské Unie vynutili referendum. Marně pak obrátil a agitovat za setrvání v Unii. Šlo už o emoce a ty zvítězily. Zdravý rozum zůstal nevyslyšen. Zda jsou Britové ze svého tehdejšího rozhodnutí nadšeni, si dovolím zpochybnit, ostatně o jejich skepsi hovoří i sociologické studie. S malým Českem by se Unie párala mnohem méně než s Velkou Británií. Investice by se zkrátily, životní úroveň propadla a fašistické síly by při přebírání moci ztratily poslední zábrany.

Jedno pozitivní by to ale mohlo přinést. Pokud pak budou Češi potřebovat do zemí EU víza, zejména pak ta pracovní, budou schopní lidé zůstávat víc doma.  Zřejmě to bude mít za následek i vystoupení (nebo vyloučení) z Programu Erasmus, který využívali čeští studenti k studijním pobytům v zahraničí a k zlepšování znalosti cizích jazyků. Ovšem když nebudou umět cizí jazyky, budou muset zůstat sedět doma, což velká část společnosti samozřejmě přivítá. Otázka je, zda zůstane u víz pracovních, nebo si je budou muset vyřizovat i turisté. Ale Maďarsko i Rusko a určitě i Turecko zůstanou takovému vystoupivšímu Česku určitě přátelsky nakloněné, možná ho Rusko po patřičné omluvě i vyškrtne ze seznamu nepřátelských zemí.

Sami tedy určitě nezůstaneme. Ovšem zda budeme i nadále svobodnou demokratickou zemí, o tom si dovolím pochybovat. Tedy pokud bude současná vláda pracovat jako doposud, vidím ten další vývoj hodně černě. Apatie a nedůvěra k demokracii jako takové je na postupu.

Minulý týden jsem se opět jednou rozhodl navštívit mé přátele na Moravě a samozřejmě i moji maminku, která žije ve Starojické Lhotě sama. Kdybych věděl, co mě čeká, asi bych o tom hodně přemýšlel. A v budoucnosti i budu.

               Kdysi jsem jezdíval cestu z Grazu do Lhoty za necelých pět hodin. To se ještě projíždělo Olomoucí a chyběla dálnice na sever od Vídně. Tak se muselo přes Vídeň na Brünnerstrasse a pak přes Dolní Rakousko po přeplněných cestách.

               Pak byl postaven obchvat Olomouce a Rakušáci postavili dálnici až k státní hranici k Drassenhofenu. Cesta se zkrátila, v nejlepším čase jsem stihl celou vzdálenost za 4 hodiny a pět minut. To byly časy!

               Minulý týden jsem na stejnou vzdálenost potřeboval šest hodin! Na 280 kilometrů na rakouském území jsem potřeboval 2,5 hodiny, na 170 kilometrů v Česku tři a půl. Ještě teď se z toho třesu. Moje přechytřelé auto dostalo hysterický záchvat začalo se chovat naprosto neadekvátně. Když jsem v autě nechal sedět maminku, spustilo alarm, což zatím neudělalo nikdy, jedno, kdo v něm seděl. Při parkování přímo hystericky řvalo, že z obou stran nemám žádný odstup k vedlejším vozidlům, až jsem vystoupil, abych zjistil, že mám na obou stranách po půl metru. Musel jsem mu domluvit a ukonejšit ho, ale bylo nedůvěřivé, dokud jsme společně Česko zase neopustili.

               Začalo to u Drassenhofenu. Je tam obchvat, ale hned na jeho začátku jsem zůstal stát v koloně. Pokusil jsem se vylepšit beznadějnou situaci tím, že jsem na Drassenhofen -West vjel do vesnice a projel jí. Jenže takových chytrolínů bylo dostatek, a tak jsem se zasekl i tam. Obrovské množství polských kamionů blokovalo cestu do Česka a pohybovaly se – pokud vůbec – pak jen krokem. Zdůrazňuji, že nebyl pátek ale čtvrtek, tedy dne uprostřed týdne. Přes Mikulov a jeho kruhové objezdy to vypadalo hodně podobně, průjezd od Drassenhofenu za Mikulov spotřeboval čtyřicet minut. Je to samozřejmě důsledek chybějícího dálničního spojení Česka s Rakouskem. Očividně není politický zájem s jižním sousedem komunikovat. Není totiž ani nejmenší náznak, že by se na této situaci mohlo něco změnit. Rakousko je jedinou zemí, která s Českem dálnicí spojena není – ať už jsou důvody jakékoliv, je to tristní. Možná Rakousko skutečně není pro Česko zajímavým obchodním partnerem, možná jsou to animozity ještě z doby mocnářství nebo moderně kvůli Temelínu, Ale zatímco do Německa vede dálnic hned několik a ve směru do Chomutova se staví další, do Polska i na Slovensko se taky dostanete po čtyřproudové cestě, do Rakouska to nejde. A právě tranzit polských a litevských kamionů dokáže udělat při přechodu ze čtyřproudové silnice na dvojproudovou udělat řidičům peklo. A taky dělá. Mají to z jihu do Polska přes Moravu nejblíž.

               Jenže to jsem neměl zdaleka nejhorší za sebou. Přišlo Brno. Nevím, možná se Brňáci připravují na nové obléhání Švédy, možná se bojí Rusů nebo migrantů, ale okolo Brna se v současné době prostě projet nedá. A to ze všech stran. Kopou se zákopy. Z jihu je výjezd ve směru na Olomouc odbouraná, ale od Prahy stojí nekonečné kolony a stejně je to prý i na tahu z východu od Bratislavy – to mi oznámilo rádio Impuls. Vyptával jsem se na důvod. Jeden Brňák mi vyprávěl, že prý jedna ze staveb na dálnici u Brna se zpozdila o tři roky a druhá začala přesně podle plánu. Na to prý má Brno placenou funkci koordinátora stavebních investic. Nevím, zda je to „fake“ nebo ne, ale pokud to pravda je, pak je buď neschopně hloupý nebo pod drogama. Každopádně se mu podařilo udělat Brno nedosažitelným. Těch zhruba pět kilometrů okolo Brna trvalo hodinu.

               O Prostějově už vím, proto je mi známo, že se tomuto městu musím za každou cenu vyhnout. Odbočil jsem tedy na Přerov a projel městem – obchvat se staví ale zřejmě to bude ještě nějakou dobu trvat. Nicméně jsem stál na semaforech na výjezdu z města pouhých pět minut. Z rádia jsem slyšel, že se před Prostějovem pohybuje tříkilometrová kolona a je třeba počítat s časovou ztrátou půl hodiny. Gratuloval jsem si, protože by se cesta protáhla o další půl hodiny na šest a půl.

               Ale vyhráno ještě nebylo. Ještě je zde úsek u Bělotína. Tuto stavbu století začali před mnoha lety. Je to rychlostní cesta, tedy žádná dálnice. Rozbourali ji už ani nevím kdy a od té doby se na ní „pracuje“. Nejnověji se prý musí už dokončené úseky (vždy jen v jednom směru) zase rozbourat, protože prý tam byl použit špatný podklad.

               Tak nevím.

               Dělají si ony stavební firmy z lidí legraci nebo jen sprostě rýžují. Protože jsou dálnice v majetku státu. Jedná se očividně o státní zakázky a všechny tyhle hrůzy platí daňový poplatník. Aby si mohl postát na dálnici, musí sáhnout hluboko do kapsy.

               Začátkem října má moje třída z gymnázia sraz. Neměl bych to možná prozrazovat ale vem to čert, je to po 45 letech od maturity. Jak se tam ale dostat? Přes Brno určitě ne, přes Mikulov stěží, přes Prostějov ani náhodou.

               Kamarád Milan – insider z jižní Moravy – mi navrhl řešení Vyzkoušel jsem si jeho návrh a posoudil ho jako použitelný. Po dálnici na Přerov (vyhnout se Prostějovu), poté odbočit po dálnici na Uherské Hradiště a jet až do Napajedel. (Nezapomenout se vyčurat na odpočívadle v Kurovicích, protože potom už to nejde). Pak po okrskách do Starého města (pozor, neodbočit na Uherské Hradiště, značení je tam dost mizerné a taky staveniště, aby to nebylo jednoduché). Potom se prokličkovat padesátkami, třicítkami ale i sedmdesátkami do Bzence a potom odbočit na Strážnici. (Tím jsme se definitivně vyhnuli Brnu – snaha objet Brno přes Slavkov je prý odsouzena ke katastrofě.) Od Strážnice pak vede už velmi dobrá cesta přes Hodonín až do Břeclavi (tím jsme se vyhnuli Mikulovu)

               Pokud budu mít tedy štěstí a nezaseknu se v Břeclavi (což se mi už stalo a poskakoval jsem tu v koloně přes město čtyřicet minut, ale většinou se to dá i v pátek zvládnout za minut patnáct) dosáhnu státní hranice za zhruba dvě hodiny (zvládl jsem to za dvě hodiny a devět minut)

               Tak tedy o.k. Na sraz se spolužáky pojedu. Ale mám takovou všetečnou otázku. Nač potom stavíme ty dálnice a vrážíme do nich miliardy, když se jim člověk musí za každou cenu vyhnout? Ano, i v Rakousku bývají problémy při přestavbě dálnic. V srpnu mě hodně podráždilo, když jsem před mýtem na A9 za Gleinalmtunelem ztratil víc než půl hodiny. Ale s tím masakrem u Brna se to srovnávat nedá. Co vy na to, pane ministře Kupko? Můžete se samozřejmě vymluvit na to, že to dělají soukromé firmy, ale ministerstvo nese za stav komunikací zodpovědnost, přinejmenším politickou. Nasraný řidič se dá mnohem snadněji zmanipulovat, aby se mu současná vláda přestala líbit. Ale o tom až příští týden.

               Co dál? Moji spolupracovníci z nemocnice ve Wagně, kteří se mnou zažili výlety na jižní Moravu a do Jižních Čech na mně už od konce covidové pandemie útočí, že by chtěli ještě před mým penzionováním zažít ještě jeden takový výlet. (Dělali to už před covidem, ale pak to na chvíli přestalo). Jistě, Olomouc, Kroměříž nebo třeba Bouzov jsou lákavé cíle. Jenže nedosažitelné.

               A tak můžu říct mým kolegům s čistým svědomím: „Zapomeňte. A je to ve vašem zájmu!“

               Když se na souseda řítí katastrofa, nemělo by to člověka nechávat v klidu, protože to může nepřímo postihnout i jeho. Navíc jsem na Slovensku 11 let žil, znám poměrně dobře místní poměry a o to víc sleduji s obavami blížící se parlamentní volby. Ty se mají odehrát 30.září 2023 a jejich výsledek může dlouhodobě nebo dokonce trvale změnit jak politické klima v zemi, tak i směrování Slovenska a jeho politické uspořádání. To, co se tam odehrává a co ukazují předvolební průzkumy, neslibuje nic dobrého. Nicméně co na první pohled vypadá katastrofálně, nabízí při bližším pohledu přece jen určitou naději. Možná dokonce větší než v Česku

               Voleb na Slovensku se hodlá zúčastnit celkem 24 politických subjektů, což jen potvrzuje roztříštěnost slovenské politické scény, kde rostou nové strany jako houby po dešti, a především před volbami se tvoří nové subjekty, které hodlají nahradit ty strany, které už voliče zklamaly. Udržet se na politické slovenské scéně dlouhodobě je umění. Umění, které ovládá nejlépe nestor slovenské politiky s přezdívkou „karpatský kmotr“ Robert Fico. Zdá se, že není síly, která by mu vítězství v nastávajících volbách mohla vzít. Navzdory všem skandálům, navzdory faktu jeho provázanosti se slovenským kriminálním podsvětím, a dokonce vazbami na italskou Ndranghetu. Dokázal okolo sebe shromáždit protestní voliče, lidi naštvané, zklamané, lidi podléhající dezinformacím a lidi toužící po stabilitě a nepřemýšlející o tom, zda je to bude stát osobní svobodu. Ovšem jakkoliv Fico v průzkumech vede a shromáždil ve voličstvu své strany protestní voliče, jeho preference nikdy nepřekročily 20 procent a podle posledních srpnových průzkumů poklesly dokonce na 17,8 procent. Možná proto radikalizuje své výroky, v poslední době označil Gustáva Husáka za jednoho z největších Slováků a otevřeně začíná adorovat komunistickému režimu. Snad aby přivábil k volbách důchodce, kterým se dávná doba komunismu už ve vzpomínkách nezdá být až tak strašná. Byli tehdy přece mladí a už proto jim tehdy bylo dobře. Ficova pravá ruka Blaško ohromil obhajováním dávno vyvrácené verze, že Slovenské národní povstání vedla komunistická strana. Návrat ke komunismu se stává programem. Ostatně komunismus a fašismus si jsou svou totalitní podstatou velmi blízko.

               Ale není to jen Fico. Hned několik dalších stran je vysloveně fašistoidních nebo fašistických a některé z nich mají dobrou šanci být v příštím slovenském parlamentu zastoupené.

               Je to například fašistická „Republika“ Milana Uhríka, která požaduje vystoupení z EU a z NATO a příklon k Rusku. Preference této strany překročily deset procent.

               Nezadá si s nimi příliš ani „Slovenská národná strana“ Andreje Danka. I ta požaduje okamžité zastavení pomoci Ukrajině.

               Pak jsou to Kotlebovci, „Ľudová strana Naše Slovensko“ už tradiční extrémně pravicová strana, jejíž předseda byl dokonce už jednou hejtmanem Banskobystrického kraje. Tentokrát se ale pohybuje daleko pod prahem zvolitelnosti.

               Tyto tři strany jsou jednoznačně na pravém okraji politického spektra, mají ale šanci na poměrně slušný úspěch.

               Na extrémní levici se zase nacházejí „Vlastenecký blok“ Ivana Stanoviča a „Komunistická strana Slovenska“ pod vedením Jozefa Hrdličky.

               Na rozdíl od pravicových extrémistů mají levicoví o hodně menší šanci domoci se zastoupení ve slovenském parlamentu. Ovšem se Smerom Roberta Fica jsou pravicoví extrémisté ochotni vytvořit parlamentní většinu a s tím i vládu. Když totiž uvážíme, že milion Slováků nehodlá jít k volbám, je prakticky většina voličů pro změnu systému z demokratického na autoritativní typu Viktora Orbána. Fico se ostatně netají tím, že je pro něj Orbán vzorem. Pro Fica je existenčně důležité získat moc, vyřadit nezávislou justici a ovládnout sdělovací prostředky. Má másla na hlavě tolik, že mu hrozí trestní stíhání ze všech stran. Zatím to jeho lidé v policejních složkách dokázali uhrát do ztracena, otázka ale je, zda to půjde natrvalo. Stejně jako Netanjahuovi v Izraeli nebo Trumpovi v USA mu jde nejen o politické přežití ale i o osobní svobodu. Do tepláků se nechce ani jednomu ze vzpomenutých pánů.

               Demokratické strany se naproti tomu pohybují – s jednou výjimkou – na hranici volitelnosti. Je to samozřejmě důsledek katastrofálního působení Igora Matoviče ve vládě po posledních volbách. Matovič se prezentoval jako důsledný bojovník proti korupci, což jeho straně OLANO přineslo v posledních volbách překvapivé vítězství. Jako předseda vlády se ale ukázal naprosto nepoužitelný, očividně trpí duševní poruchou a způsobil tak úplný krach důvěry ve vládu ale s tím i v demokratické instituce.

               Nejsilnější z demokratických stran a jediná, která by mohla hrát podstatnou úlohu je „Progresívne Slovensko“ europoslance (od roku 2019) Michala Šimečky. Michal Šimečka je vnuk disidenta a filosofa Milana Šimečky a syn publicisty Martina M. Šimečky, který prodělal bohatou kariéru v novinách s demokratickým obsahem, ať už to byl deník SME, Respekt nebo v současnosti Denník N. Michal Šimečka založil „Progresívne Slovensko“ v roce 2017, jednou ze zakládajících členek byla i Zuzana Čaputová. Ve volbách 2020 ale dostali jen 6,97 procent hlasů a nestali se součástí vládní koalice – což pro ně možná bylo i dobře. PS se pohybuje v průzkumech na druhém místě, v srpnovém průzkumu některých agentur dohnalo dokonce SMER, ovšem otázka je, zda to není jen zbožné přání. Vyjádření Michala Šimečky že myslí na reformu – rozuměj snížení – důchodů před volbami určitě straně nepomohlo.

               Ostatní prozápadní strany jsou vedeny převážně obskurními figurkami s velmi pohnutými životopisy.

               Oľano má bohužel v čele Igora Matoviče, kterého po jeho působení ve vládě sotva může volit člověk se zdravým rozumem.

               Eduard Heger, poslední předseda vlády před ustanovením vlády úřednické se od Matoviče odpoutal a založil svou stranu „Demokrati“ příliš pozdě, než aby získal vlastní identitu. I když se jedná o očividně slušného člověka a přesvědčeného demokrata, jeho strana se pohybuje pod hranicí zvolitelnosti.

               Strana „Sme rodina“ předsedy slovenského parlamentu Borisa Kolára je podivné uskupení, jejíž předseda zplodil s dvanácti ženami už třináct dětí. (Možná dokonce šestnáct s patnácti ženami, otázka je, jestli se v tom vyzná aspoň on) Prostě je to velká rodina. Kromě toho mu určitě neprospěly skandály, kdy si během svých oblíbených aktivit na zadním sedadle auta při nehodě zlomil krční obratel a jeho přítelkyně a matky jeho dětí pak obtěžovaly svými požadavky zdravotnický personál.

               Svoboda a Solidarita Richarda Sulíka byla skoro ve všech posledních vládách – a každou, ve které byla, i potopila. Sulík je neobyčejně „úspěšný killer“ vládních koalic. Nejhorším jeho skutkem bylo povalení vlády Ivety Radičové v roce 2011. Jediné slovenské vlády, která v posledních desetiletích za něco stála. Ale Sulík byl protievropský, a proto odmítl schválit rozšíření záchranného balíčku EFSF. Sulík se do parlamentu zřejmě znovu dostane, vzít ho ale do vládní koalice by se rovnalo politické sebevraždě.

               KDH s předsedou Milanem Majerským se pokusí dostat do parlamentu, v roce 2020 zůstalo s 4,65 procenty před branami. Jestli k tomu pomůže aktivizace zkamenělin typu Františka Mikloška je hodně velká otázka. Zatím se zdá, že by mohli mít úspěch. Jejich preference se pohybují okolo šesti procent. Ovšem KDH byla vždycky nevypočitatelná a její priority se západní Evropou nijak nesouzní.

               Stranu „Za Ľudí“ založil kdysi prezident Kiska, nyní ji vede Veronika Remišová. V roce 2020 se veškeré dezinformace orientovaly právě proti této straně, což nečekaně pomohlo Oľanu k vítězství ve volbách. Do parlamentu se snaží dostat ve volební koalici s Oľano a Kresťanskou Úniou, kterou vede Anna Záborská. Bez Kisky totiž na samostatný vstup do parlamentu nemá. Společně ovšem potřebují 7 procent a pohybují se jen těsně nad touto hranicí. Právě jejich vstup do slovenského parlamentu se ale může ukázat jako klíčový.

               Nevypočitatelným, a proto nejistým prvkem na slovenské politické scéně je „Hlas“ Petra Pellegriniho. Ten se po aféře kolem vraždy Jána Kuciaka distancoval od Fica a vytvořil vlastní stranu, jakýsi „SMER light“. Podpora strany postupně klesá, do parlamentu se ale zřejmě dostane. Většina voličů dala přece jen přednost Ficovu originálu před Pellegrinovou kopií někdejší vládnoucí strany, část jeho voličů pak přešla k Progresívnemu Slovensku, když pochopili, že Pellegrini Fica neporazí.

               Pochopit slovenskou politickou scénu není úplně snadné. Je mladá, Slováci o svém osudu samostatně rozhodují teprve třicet let. Mají za sebou celou řadu politických traumat, Mečiara, Dzurindu s aférou „Gorila“, Fica. Politický vývoj na Slovensku má ale svá pravidla a své důvody. Pokusím se je krátce načrtnout tak, jak jsem jim porozuměl já.

1. Rusofilie je na Slovensku nepochopitelně silná. Bez ohledu na okupaci z roku 1968 nebo řádění Rusů při osvobozování Slovenska v letech 1944–1945. Jejich chování na východním Slovensku pomohlo Němcům na celou zimu zastabilizovat frontu na Liptově. Většina Slováků ve válce na Ukrajině už přesto přešla na ruskou stranu. Fico neváhá hlásat, že válka na Slovensko vždycky přišla ze západu a mír z východu a naznačuje tím „mírotvornou úlohu Ruska“. Kořeny má tato nepochopitelná sympatie v tradičním panslavismu. Ten pochází ještě z devatenáctého století, kdy ho hlásal Svetozár Hurban Vajanský a nakažen jím byl i Ľudovít Štúr. To byla doba, kdy slovenskému národu hrozil pod tlakem maďarizace zánik a tito bojovníci za slovenský jazyk a kulturu viděli spásu jen ve „velkém bratru na východě.“ Tato tradice se nějak nedaří vymýtit, momentálně je jejím přesvědčeným průkopníkem někdejší předseda slovenské vlády a KDH Ján Čarnogurský. Jestliže se Fico stal proruským z vypočítavosti, Čarnogurský to dělá z přesvědčení a je ochoten dokonce jít podpořit demonstrace komunistů, i když byl jako disident komunisty pronásledován. Otázka je, nakolik je touto ideologií nakaženo celé KDH. Tedy, stejně jako otázka v Česku, kolik Klause je v současné ODS, je i otázka, kolik Čarnogurského je v současném KDH. Slováci si vypěstovali mýtos malého utlačovaného národa (od Maďarů, od Čechů, teď od EU) a malý národ touží být součástí něčeho velkého a respektovaného – například velké slovanské rodiny pod vedením mocné atomové velmoci Ruska.
2. Slovenský fašismus je u části obyvatelstva stále idealizován. Slovensko se díky slovenskému národnímu povstání nemuselo za svou fašistickou minulost kát, postavilo se přímo na stranu vítězů. V Popradě neváhali z iniciativy KDH pojmenovat jednu z hlavních ulic po starostovi, který organizoval transporty Židů do koncentračních táborů a arizování jejich majetku. Jmenuje se tak dodnes. Stejní činitelé KDH se o týden později účastnili piety za v koncentračních táborech zavražděné popradské Židy. Z jejich chování přímo sálala politická schizofrenie, ale je to prostě tak a nedá se s tím nic dělat. Nicméně část Slováků se fašismu nebojí a dobu fašistického „Štátu“ si idealizuje jako nejlepší období slovenských dějin. Poprava představitelů tohoto režimu Tuky, a především Tisa, byla Benešovou politickou chybou, která dodnes budí negativní emoce vůči Čechům, Západu a demokracii a touhu po pomstě. Fašistická strana Republika se ale s 10 procenty pohybuje na stejné úrovni jako Okamurova SPD, přičemž Češi žádného Tisa, Tuku ani Macha neměli.
3. Nenávist k USA. Je dost nevysvětlitelná, ale je tady. Kořeny má zřejmě z doby komunismu, kdy se to současní starší voliči učili ve škole. Michal Šimečka správně řekl, že Slováky nepovažuje ohledně jejich nenávisti k USA za oběti dezinformací. Že tuto šířenou nenávist vyhledávali a sáli jako mateřské mléko. A jako protipól onoho antiamerikanismu vidí ideál v Rusku – to je pozůstatek studené války druhé poloviny dvacátého století. Je trošku úsměvné, že v nenáviděné Americe žije momentálně milion Slováků, v rovněž s nedůvěrou sledované EU 440 000, ale v milovaném Rusku přesně 350. Je otázka, nakolik ovlivní tito zahraniční Slováci výsledky voleb a nakolik jsou jejich hlasy započítávány do výsledků předvolebních průzkumů. Slováci mají – jako naprostá většina civilizovaných zemí – korespondenční volbu, volit je tedy pro občany žijící v zahraničí poměrně snadné. Otázka je, zda tuto možnost využijí nebo se své domovině už definitivně obrátili zády.
4. Ekonomická frustrace postihla Slováky ještě víc než Čechy. Ekonomický spád mezi Bratislavou a regiony je nepoměrně větší než v Česku. Bohatství se hromadí jen v hlavním městě, zbytek země zaostává. Od revoluce 1989 lidé očekávali blahobyt, aniž by ovšem chtěli měnit způsob svého života. Zatímco v českých vesnicích se to po roce 1990 jen hemžilo drobnými podnikateli (i když většina časem zkrachovala, ale to je normální vývoj) Slováci na venkově seděli v hospodách a nadávali na vládu „ktorá im nedala prácu.“ Myšlení stále více ovládala závist vůči západním zemím a jejich životní úrovni a závist má vždy blízko k nenávisti. Nenávist je projevem bezmoci a rezignace na změnu.
5. Díky tomu se Slováci stali ochotnými konzumenty dezinformací. S frustrací neúspěchu se žije těžko, pokud člověk ale je „informovaný“ a ví víc než „hloupé stádo“, žije se mu hned o hodně lépe a v hospodě je o čem mluvit. Tam snadno najde duševně spřízněné, za jejichž neúspěch může taky „někdo jiný“. Dezinformační scéna je na Slovensku mnohem agresivnější než v Česku, a navíc tuto šanci využili ruští trolové, aby doslova rozložili prodemokratické síly v sociálních médiích.  Informační válku zde Putin s Prigožinem vyhráli. A politickou scénu ovládla nenávist jako hlavní program. Jejím hlavním nositelem je Robert Fico se svou pravou rukou Lubomírem Blaškem. Že to nevydržela prezidentka Čaputová je zklamání. Jistěže, ona byla hlavním cílem nenávistných kampaní, Blaško ji na demonstracích nazýval „americkou kurvou“, ovšem její odchod z politiky je výraz kapitulace a určitě nepřispěje k mobilizaci demokratického potenciálu slovenského voličstva. Lidsky je sice její rezignace pochopitelná, jako politička by ale měla vydržet trošku víc. Jestliže ještě před několika měsíci správně uvedla, že není z ústavy povinna pověřit sestavením vlády vítěze voleb, zdá se že to i v této věci vzdala a nedávno oznámila, že to udělá. Tedy i kdyby vyhrál nenávistný Fico. Snažit se na slovenské dezinformační scéně něco zvládnout osvětou nemá naději na úspěch. Když se objevil dokumentární film o zavraždění Jána Kuciaka „Killing the journalist“, mohl jsem si počíst v nenávistných komentářích o „lžích za americké peníze.“ Vliv na preference Roberta Fica neměl ten film žádný.
6. A nakonec – není třeba podceňovat vliv slovenské církve. Ten je zde mnohem silnější než v Česku a bohužel i hodně neblahý. Slovenská katolická církev je hodně rigidní a odolává jakýmkoliv pokusům o reformy. Pamatuji si, jak jsem těžce bojoval v popradském děkanátě o to, aby kněží přestali bojovat proti dárcovství orgánů pro transplantace. Reformně orientovaný trnavský arcibiskup Róbert Bezák vydržel ve funkci jen tři roky.  Slovenští biskupové se vždy snažili zasahovat do politiky a chovali se tam jako slon v porcelánu. Hodně se angažovali za samostatnost Slovenska (mé švagrové byla na zpovědi slíbena absoluce jen pokud bude volit Slovenskou národní stranu). Velmi se tehdy angažoval kardinál Tomko nebo arcibiskup Tkáč. Naprosto obskurní bylo podávání eucharistie ministrům první Mečiarovy vlády, i když řada z nich byla bývalými komunisty a nebyli v životě nikdy u zpovědi. Politická podpora slovenských biskupů je snadno k mání. Ovládá je totiž homofobie a stačí slíbit potírání homosexuality a vše ostatní z politického programu se stává vedlejším. Tak byli ochotni odpustit Štefanovi Harabínovi dokonce i to, že jako angažovaný komunistický soudce posílal kněze za jejich pastorační činnost do vězení a vyslovili mu při jeho kandidatuře na slovenského prezidenta svou podporu.

                              To všechno jsou rizikové faktory pro chování slovenského voliče, který ve velké své části chce dát při volbách pouze výraz své naštvanosti a frustraci, aniž by byl schopen domyslet možné důsledky svého chování.

               Přesto jsem ale opatrně optimistický. Podle posledních průzkumů by Smer s Republikou a SNS dali dohromady jen 59 mandátů, což je daleko od parlamentní většiny. Na tu je třeba 76 poslaneckých křesel. Samozřejmě je zde nevypočitatelný Hlas a problematické KDH, ale zdá se, že přece jen existuje naděje na vytvoření sice široké a tím pádem hodně těžkopádné a nestabilní, ale přece jen demokratické a prozápadní koalice.

               Nezbývá než držet naším východním sousedům palce. Protože změna směrování jejich země by neodvratně měla vliv i na nás.

               Strýček Viktor přitvrzuje. Zřejmě musí. Ekonomicky se jeho zemi nedaří, má nejvyšší inflaci v Evropě, forint se propadá (i když se od konce roku 2022 zase trošku vzpamatoval a zločinný Brusel blokuje část dotací, na kterých je maďarská ekonomika bytostně závislá. Země je už skoro úplně Orbánovými kamarády rozkradená, mladí vzdělaní lidé utíkají do zahraničí, a tak si Viktor Orbán musel nechat něco napadnout, aby jeho popularita u většiny maďarského obyvatelstva zůstala vysoká. Naštěstí pro Viktora nejsou Maďaři výjimkou z pravidla, i u nich jako u všech ostatních národů platí Aristotelova poučka, že většina obyvatelstva není příliš duchem nadaná a tím pádem snadno manipulovatelná. A na co maďarské obyvatelstvo vždycky slyšelo, slyší a slyšet bude, je příslib obnovení impéria, tedy Velkého Maďarska. Maďarská iredenta. Protože Uherské království bylo kdysi skutečně obrovským mnohonárodnostním státem. Budovaným po staletí a zničeným během několika let. Ovšem snahy o maďarizování obyvatelstva ostatních národů, které byly v druhé polovině devatenáctého a na začátku dvacátého století dost nevybíravé, vedly k tomu, že se ony národy v onom soustátí necítily příliš dobře.

               Nešťastné okolnosti po první světové válce, kdy místo rozumného a diplomaticky schopného hraběte Károlyho převzali moc komunisté Bély Kuhna vedly k tomu, že mírovou smlouvou v Sankt. Germainu bylo Maďarsko skutečně znetvořeno, osekáno ze všech stran a za hranicemi nového státu zůstalo pět milionů etnických Maďarů. Přiznejme ovšem, že právě netaktický postup vítězných velmocí, které Maďary nutily vyklidit převážně maďarským obyvatelstvem obydlené severní Sedmihradsko vedl k pádu oné Károlyho vlády, se kterou by se dalo jednat a mohla být zárukou demokratického vývoje nového Maďarska. Nestalo se. Károlyho vláda byla na dlouhou dobu poslední demokratickou vládou v Maďarsku – odmyslíme-li si krátkou epizodu mezi lety 1990 – 2000, vlastně opravdu poslední.

               Ano nové hranice byly vůči Maďarsku nespravedlivé a Maďaři od té doby nikdy nepřestali snít o jejich korektuře. Příležitost k tomu jim dala druhá světová válka. Jako Hitlerovi spojenci obdrželi už v listopadu 1938 v první vídeňské arbitráží jižní oblasti Slovenska a Podkarpatskou Ukrajinu, 30. srpna 1940 přinutilo Německo a Itálie v druhé vídeňské arbitráži Rumunsko, aby odstoupilo Maďarsku severní část Sedmihradska a po vpádu německých vojsk do Srbska v roce 1941 zabrali Maďaři okamžitě část Jugoslávie, takzvané Prekmurje – o tom jsem psal v článku věnovanému tomuto regionu.

               Jediná část, která se tehdy Maďarsku nevrátila, byl rakouský Burgenland, protože ten se stal jako část nové Ostmarky součástí Německé říše a zas až tak daleko Hitlerův smysl pro spravedlnost nešel.

               Po skončení druhé světové války se hranice vrátily do stavu z roku 1919 a Maďaři si z toho odnesli novou frustraci. A taky jeden poznatek. Demokratické země se staví k změně stávajících hranic odmítavě a nechtějí je připustit. Fašistické režimy, opírající se o národnostní myšlenku, s tím nemají problém. Zde můžeme cítit kořen sympatií k moskevskému fašistickému režimu, kdy je velká část maďarského obyvatelstva ochotna odpustit Rusům i násilné potlačení revoluce v roce 1956. A stejně tak i neskrývané sympatie Viktora Orbána k Donaldu Trumpovi a jeho fašizující se republikánskou stranou v USA.

               Tváří v tvář ekonomickým problémům současnosti se Viktor Orbán rozhodl hrát plně na nacionalistickou strunu a začal najednou naznačovat možnost revize hranic. Ví, že to v rámci EU není možné, ovšem jeho voliči na to slyší a jemu – stejně jako například Andreji Babišovi v Česku, Jaroslavu Kaszinskému v Polsku nebo Robertovi Ficovi na Slovensku – nejde o nic jiného, než o udržení nekontrolované moci nad „svou“ zemí. K tomu je mu každý prostředek dobrý.

               To, že na tuto strunu hraje, není nic nového, ale letos to začal dělat otevřeně. To je nový aspekt.

               Mí čtenáři vědí, že jsem přesvědčen, že při návštěvě u Vladimíra Putina dva dny před ruskou invazí na Ukrajinu dostal Orbán příslib, že bude moci obsadit Podkarpatskou Ukrajinu a že to Rusko bude akceptovat. Zda existuje nějaký dokument, který tuto dohodu zaznamenal a díky kterému je Viktor Orbán vydíratelný, nevím, ale je to dost možné.

               22.července 2023 vystoupil Viktor Orbán na Letní Universitě v Baile Tusnad – maďarsky Tusványos (Tusnádfürdö). Viktor Orbán tam jezdí každý rok a seznamuje své příznivce v Rumunsku se svými myšlenkami. Zde například zveřejnil v roce 2014 koncept „illiberální demokracie“. Vlají tam samozřejmě vlajky iredentistů ze Szeklerlandu a Orbán rozčílil politiky ve skoro všech sousedních zemích. Rumuny proto, že Sedmihradsko a Szeklerland (území na východě Sedmihradska v oblouku Karpat) nepovažoval za rumunská území, Slováky pak tím, že prohlásil že je třeba něco udělat pro otčinu v odštěpených severních územích, kde desetiprocentní maďarská menšina nemá zastoupení v parlamentu. (Zajímavé je, že tuto větu jsem v německém překladu Orbánova projevu nenašel) Čechy pak odsoudil jen za to, že se přiklonili k federalistům, jak Orbán nazývá stoupence integrace v Evropské unii na rozdíl od suverenistů, kam počítá sebe, Poláky a bohužel už ne Brity, kteří byli podle jeho vyjádření vedoucí silou této skupiny.

               Oficiálně protestovalo Slovensko, které si dokonce předvolalo maďarského velvyslance a Rumunsko, které označilo Orbána za extremistického štváče, a ne za státníka. Premiér Fiala se omezil pouze na konstatování, že Česko dělá svou vlastní politiku a necítí se být povinno v rámci V4 sdílet společné politické směrování.

               Mimochodem, maďarská menšina skutečně od roku 2020 ve slovenském parlamentu zastoupení nemá. Tradiční straně Most- Híd politického matadora Bély Bugára uškodila účast v poslední Ficově vládě a dostala jen 2,05 procenta hlasů a maďarská nacionalistická koalice MKÖ-MKS se dostala na 3,9 procenta hlasů. To svědčí o tom, že nacionalistická struna na Slovensku zní stále méně, a to musí Viktora Orbána bolet. Jeho dětičky za severní hranicí se odnárodňují! Je třeba jim domluvit.

               A hle. 18.srpna 2023 se objevil v novinách Magyar Nemzet článek, který se věnoval invazi „spojeneckých vojsk“ do Československa 21.srpna 1968 a označil tuto invazi za promarněnou příležitost ke korektuře hranic. Mimo jiné tvrdil, že se nejednalo o invazi ale o osvobozovaní akci, a že maďarské jednotky byly vítány květinami. Samozřejmě je to pouhá provokace a pokud by se proti tomuto článku někdo oficiálně ohradil, znamenalo by to, že to byl názor redaktora a maďarská vláda by se bránila svobodou projevu.

               Jenže Magyar Nemzet je plně pod kontrolou vlády a o svobodně slova v Maďarsku už dávno není ani slechu. Čili jestliže takový článek mohl vyjít, pak jen se souhlasem nebo přímo na popud předsedy maďarské vlády. Orbán se tedy rozhodl eskalovat.

               Ve své řeči v Sedmihradsku vychválil do nebe Čínu a za podněcovatele napětí na světě označil USA, protože ty se prý nebudou chtít smířit s tím, že ztratí pozici vedoucí velmoci na světě a budou to řešit válečným konfliktem s Čínou. Vyjádřil se o nezbytnosti další spolupráce s Ruskem, kde prý zůstalo 84 procent světových firem a jen 8,5 procenta zemi opustilo. O Ukrajině upustil jen jednu poznámku – opovržení nad údajnou ungarofobií, která na Ukrajině údajně je. Opozice v Maďarsku a Polsku je prý financována ze zahraničí prostředky politické korupce. O EU neztratil ani jedno dobré slovo a vychválil do nebe ekonomické úspěchy své vlády za posledních dvacet let a novou maďarskou ústavu, jako nacionálně-křesťanskou a naprosto odlišnou od všech ostatních ústav zemí EU. Což možná je, ale přiznám se, že jsem ji nečetl a ani to nemám v úmyslu.

               Orbánovy snahy zapadají do sebe a kromě toho, že mu jde o vládu v Maďarsku na doživotí podle vzoru Vladimíra Putina nebo Tayipa Erdogana, je jeho orientace na ruský nacistický režim stále srozumitelnější. Zdaleka zde nejde jen o ekonomické zájmy.

1. Podkarpatská Ukrajina je na seznamu Orbánových zájmů na prvním místě. Je zdánlivě nejsnadněji získatelná. Pokud by Ukrajina skutečně padla, mohli by Maďaři – po předchozí domluvě s moskevským režimem, ke které zřejmě už došlo, vstoupit na toto území v zájmu „ochrany práv maďarské menšiny.“ Dočasný mandát UNO by se mohl po čase změnit na trpěnou nebo dokonce legální anexi. Proto má Orbán eminentní zájem na ruském vítězství. Naději na zisk tohoto území nevzdal, jen ji musel díky ukrajinskému statečnému odporu posunout.
2. Odtržení východních ukrajinských území – Donbasu – a Krymu by byl vítaný precedens změny státních hranic. Pokud by svět souhlasil se změnou hranic Ukrajiny, proč by neměl souhlasit se změnou hranic Slovenska a Rumunska. Pod stejnou záminkou – vůle národnostní menšiny připojit se k mateřskému státu. Orbán by mohl zvýšit tlak.
3. Ruský model vyvolání nepokojů v oblastech obývaných ruskou národnostní menšinou, poté vyhlášení „nezávislých“ národních republik a pozdější anexe těchto území na základě „svobodného hlasování“ by se dal následovat. Podmínkou ovšem je, aby neexistovala EU a pokud možno ni NATO, které by se proti podobným aktivitám ohradilo – zakazuje totiž konflikty mezi členskými státy. Proto má NATO tolik práce s Řeky a Turky a podmínkou vstupu Rakouska do EU bylo podepsání prohlášení, že nemá žádné územní nároky na Itálii – zde šlo o problém Jižního Tyrolska. Proto je v zájmu Viktora Orbána aby byla EU co nejslabší a co nejméně akceschopná.
4. Oslabování Evropské Unie zejména ve vztahu k válce a ekonomickým sankcím dává Orbánovi navíc stále větší prostor jako člověka, který má dobré kontakty na východ. Samozřejmě politicky Maďarsko do EU už dávno nepatří. Ale v EU je Orbán Putinovi mnohem cennější, než kdyby z ní vystoupil. Takže to zřejmě Maďarsko neudělá, i kdyby EU zaškrtila tok peněz do Maďarska úplně. Ať už jsou to instrukce z Moskvy nebo samostatná Orbánova iniciativa, zůstane v EU ruským koněm.
5. V případě globálního konfliktu s nejistým koncem, jakkoliv si ho nemůže přát ani sám Viktor, je lepší být – stejně jako v letech 1938 – 1941 na straně ochotné měnit současné hranice.
6. Kdyby se válečná situace přece jen obrátila na stranu Ruska a Západ ztrácející zájem na podpoře bránicí se Ukrajiny (zejména po příštích prezidentských volbách v USA je ukončení pomoci Ukrajině velmi pravděpodobné – Orbán si Trumpovo vítězství přímo zbožně přeje, jak se vyjádřil tento týden) může se Orbán nabídnout za prostředníka. Je ostatně jediný z evropských premiérů, který má osobní vazbu na Vladimíra Vladimiroviče a Rusko a Putin jsou dnes totéž. Samozřejmě by pak mohl zprostředkovávat za podmínek, které by si  – v Bruselu – diktoval on. I proto je v jeho bytostném zájmu, aby Ukrajina prohrála válku nebo aspoň aby ji nevyhrála.

Orbán má navíc výhodu, že své apely na znovupřipojení „odtržených území“ může hned doplnit dodatkem, že to teď, v EU samozřejmě není možné. Tím udržuje své voliče v blaženém očekávání, ale nic neriskuje. A stupňuje image zlého Bruselu, proti kterému jeho obyvatelstvo dokáže chránit jen on. Aristotelova poučka platí i dnes. Masy je třeba zmanipulovat, říct jim to, co chtějí slyšet. Pak je jejich loajalita a přízeň zajištěna navždy.

Jedno je třeba strýčkovi Viktorovi přiznat. Tuto Aristotelovu aritmetiku ovládá skvěle.

               Píšu tenhle článek úmyslně už 18. srpna, i když ho mým čtenářům nabídnu až příští čtvrtek. Ale právě dnes je to pět let, když jsem zažíval zase jednou nezasloužený stres jen proto, že se rakouská politika rozhodla lézt do zadku válečnému zločinci Vladimíru Vladimíroviči Putinovi. Přišel jsem k tomu, jak říkávala moje babička, „jako slepá kura k zrnu“. A naštěstí byl osud ke mně milosrdný a nepřipravil mi žádnou zákeřnost.

               V ten se totiž vdávala na v obci Gamlitz v pohostinství vinařské rodiny Tscheppe tehdejší rakouská ministryně zahraničí Karin Kneissl. Už ne právě mladá a už vůbec ne hezká nevěsta (bylo jí 54 let) si brala podnikatele Wolfganga Meilingera. A očekávala vzácného hosta. Na její svatbu se nahlásil ruský prezident Vladimír Putin. Upozorňuji, že to bylo v roce 2018, tedy čtyři roky po okupaci ukrajinského Krymu a sestřelení holandského letadla s 298 lidmi na palubě ruskou raketou, kterou Putinova vláda dodala separatistům na Donbasu. V té době už opravdu nikdo nemohl pochybovat, že Putin válečný štváč je, to ovšem tehdejší rakouské vládě skládající se z lidovců (ÖVP) a svobodných (FPÖ) ani v nejmenším nevadilo. Předseda vlády Sebastian Kurz se těšil stejně jako německá kancléřka Angela Merkel na ruský plyn a koaliční strana  FPÖ vedená místopředsedou vlády Strachem měla už několik let smlouvu o spolupráci s Putinovou stranou „Jednotné Rusko“, v rámci které dostávala z Moskvy štědré finanční dary. A za tuto stranu byla do rakouské vlády delegována i Karin Kneissl. Mnoho lidí ji tehdy obdivovalo i můj někdejší primář ze Stolzalpe jako vzdělanou ženu orientalistku, mluvící i arabsky. Nechtěli poslouchat moje námitky, že když někoho do vlády dosadila FPÖ, nemůže se jednat o nezávadnou osobu.

               Pozvání ruského prezidenta na její svatbu bylo jakousi protihodnotu za obdržené peníze v stranické pokladně, mělo tím válečného vyvrhele učinit zase společensky přijatelným. Putin přistál na letišti v Grazu ve 12:20 hodin, poté byla uzavřena celá dálnice A9 mezi státní hranicí a Grazem (upozorňuji, že to bylo v sobotu v nejrušnější dovolenkové sezóně, kdy se turisté vracejí z Chorvatska či tam jedou právě po této dálnici). Putin dorazil na svatbu v autě společně s rakouským premiérem Sebastianem Kurzem a dorazil tam přesně v 14:08 hodin. Pobyl hodinu a půl zatančil si s nevěstou jeden taneček, za což se ona poděkovala pokleknutím a on jí políbil ruku. Tato fotka kolovala v médiích po celém světě a propůjčila rakouské ministryni několik dní pochybné popularity.

               Poté byla opět uzavřena na hodinu dálnice mezi Spielfeldem a Grazem, aby se pan Putin mohl vrátit na letiště a pokračovat ve svém letu do Berlína za svou oblíbenou Angelou o které věděl, že mu zobe z ruky. Ostatně obyvatelé Gamlitzu mají z té ruské návštěvy trauma dodnes. Pochází odtud jedna naše endoskopická sestra, a právě dnes mi spontánně začala vyprávět, jak se tehdy nemohla přes policejní zátarasy dostat domů k dětem. Proto jsem si uvědomil, že od onoho slavného dne uplynulo právě pět let.

               A jak se to týkalo mě? To jsem popsal v mém článku ze 6. září 2018 a odkazuji tedy na něho. V podstatě jsem měl za úkol dbát na zdraví ruského prezidenta a celého jeho doprovodu, protože jsem měl v ten den službu v nemocnici vzdálené po cestě patnáct a vzdušnou čarou šest kilometrů od místa konání svatby. Naštěstí se žádný z ruských kozáků neopil a naši nemocnici nenavštívil, takže jsme zhruba od šestnácté hodiny mohli zase začít žít normálním životem.

               Ovšem historie paní ministryně pokračovala, a to je vlastně téma mého dnešního článku. Její manželství bylo rozvedeno už v roce 2020. Poté, co svého manžela napadla pěstmi 26. března 2020 po jeho návratu domů, trefil ji v sebeobraně do nosu, za což ho žalovala a žádala, aby mu soud zakázal vstoupit do jejich společného bytu. Soud v Bádenu její žalobu zamítl, protože stačilo se na paní už bývalou ministryni podívat a soudci bylo jasné, kdo byl agresor. Naražený nos označil jako následek nutné obrany a manželovi dále dovolil spát pod vlastní střechou. Pan podnikatel Meilinger totiž pochází od nás z okresu Leibnitz (proto se tam taky konala ona svatba) a někteří moji známí ho znají. Popisují ho jako v podstatně neškodného nekňubu, který podnikal nikdo neví s čím, ale ať to bylo cokoliv, nijak zvlášť se mu nedařilo. Peněz nikdy neměl nazbyt. Jak se dostal k paní ministryni, není úplně jasné, prý se seznámili ve Vídni v tramvaji. Kdo nevěří ať tam běží.

               Manželský spor, který skončil rozvodem, odnesl Meilingerův pes Niklas, který dva dny poté, co paní Kneissl svému muži vyhrožovala, že je oba odpraví, dostal z plného zdraví nevysvětlitelný záchvat slabosti, po němž ho známá veterinářka uspala. Poté, co paní Kneissl zažaloval jeden švýcarský advokát za týrání zvířat, bylo zvíře exhumováno a pitváno a paní Karin od žaloby osvobozena, načež ona zase žalovala onoho advokáta za pomluvu – proces skončil mimosoudním vyrovnáním.

               Čili tolik na okraj k morálnímu profilu paní, s kterou tančil na její svatbě Putin. Ministryní přestala být v roce 2019, kdy se vláda lidovců se svobodnými rozpadla poté, co vyšlo najevo, že předseda strany Svobodných Heinz Christian Strache slíbil půl Rakouska neteři ruského oligarchy za to, když mu pomůže ovládnout nejvlivnější rakouské noviny, totiž „Krone Zeitung“. Jak se ukázalo, nebyla to neteř, ale herečka, která se za onu neteř vydávala a byla to všechno nastražená past. Každopádně ona černomodrá vláda byla minulostí a paní Kneissl bez zaměstnání. V roce 2020 uváděla při rozvodovém konání, že nemá vůbec žádné příjmy.

               Na podzim 2020 opustila Rakousko a vyhlásila, že její život byl zničen. Tehdy podal pomocnou ruku její tanečník. Paní Kneissl dostala místo v dozorčí radě ruské ropné společnosti Rosnefť s ročním platem 500 000 dolarů. Hrozba smrti hladem byla tak odvrácena. Navíc se stala dobře placenou kolumnistkou v „Rossia today“ – ono žít z jednoho platu není legrace.

               Žila by si dobře, kdyby nezačala ona „Speciální vojenská operace“ v únoru 2022. Na rozdíl od svého německého kolegy v dozorčí radě Gerharda Schrödera neustála politické tlaky a onoho lukrativního postu se vzdala. Brzy pochopila, že to byla chyba, odstěhovala se nejdřív do jižní Francie, pak do Portugalska, pak se ale obrátila Evropě zády, prohlásila, že je na území EU politicky pronásledována a přestěhovala se v srpnu 2022 do Libanonu a pak do Arabských emirátů.  Když se jí novináři dotazovali na její názor na válku na Ukrajině, odpověděla, že drony v Afganistanu a v Iráku přinášejí lidem stejné utrpení. Dveře k svému tanečníkovi chtěla tedy rozhodně udržet otevřené. A ony otevřené zůstaly.

               V červnu 2023 se tedy odstěhovala do Ruska. V podstatě jí jiná možnost nezbyla, protože na semináři v Moskvě hlásala, že z EU by se do Ruska chtěly přestěhovat statisíce obyvatel znechucených životními podmínkami v Evropě, ale že jim v tom brání vlády jejich států. Poté už musela jít sama příkladem, a tak našla nový domov ve vesnici Petruševo. Pracuje údajně na univerzitě v Petrohradu, plat bere v rublech, je šťastná a spokojená. Čeká zřejmě na ony statisíce Evropanů, které budou následovat jejího příkladu. Nezbývá než ji popřát hodně štěstí. Třeba si v Petruševu najde i muže svého života. Jen nevím, zda je jí známo, že ruské zákonodárství povoluje manželovi zbít kdykoliv manželku – pokud k tomu má dobrý důvod. Ten dobrý důvod by se v případě paní Karin určitě snadno našel a mohlo by to tedy skončit hůř než naraženým nosem.

               Nicméně slavnou se už stala, její sláva se začíná podobat popularitě Vidkuda Quislinga, který se stal symbolem kolaborace s nacistickým režimem. Možná jednou kolaboranty s ruským nacismem budou nazývat Kneisslovci, jako to byli v době nacismu německého Quislingovci. Ostatně, Vidkuda Quislinga Norové 24. října 1945 pověsili.

               Karin Kneissl je symbolem kolaborace se zločinným režimem v Moskvě, není ale na západě zdaleka sama. Teď nemyslím věčně opilého Depardieho, který do Ruska utekl před placením daní a snaží se k současné politické situaci nevyjadřovat – před novináři použil styl ponorka. Jsou to ale například někdejší prezident světové hokejové federace René Fasel, který jako přídavek ke svému novému ruskému občanství dostal podíl na továrně na zpracování jablek v Kazani. Je to už vzpomenutý Gerhard Schröder, někdejší německý premiér a otec projektu Nord Stream II, který za svůj post „Nezávislého ředitele správní rady Rosněftu“ bere 250 000 dolarů ročně (ať už ta funkce znamená, co chce) Nesmazatelnou ostudou pro stranu SDP zůstává fakt, že nedokázala vyloučit svého někdejšího předsedu ze svých řad. Marie Le Pen dostala z Moskvy přes česko-ruskou banku na financování své volební kampaně 9 milionů Eur a mohli bychom pokračovat přes Mathea Salviniho, německou AdF, jejíž poslanci předčítali v německém bundestagu projevy, které dostali hotové z Moskvy až po rakouskou FPÖ, dostávající z Moskvy příspěvky na základě platné smlouvy o spolupráci. Ostatně Rakousko spolupracuje s Ruskem potichu i po vypuknutí války dál. Nákup plynu neomezilo ani o zlomky procenta (prý nemůže, protože smlouva na přesně dané množství je podepsána za asistence Putina i kancléře Kurze do roku 2040) a Raiffeisen Bank International válku financuje. Poté, co hrozilo, že se banka dostane na americký sankční seznam, oznámila, že Rusko opustí, aby před nedávnem svůj názor změnila a v dobré víře že válka brzy skončí hodlá ve svých ziskových aktivitách v Rusku pokračovat. (Podle dnešního hlášení se přece jen Raiffeisen rozhodla tuto svoji ruskou filiálku prodat, strach z amerických sankcí byl tedy asi příliš velký) Tedy to, co dělá Maďarsko nahlas, dělá Rakousko potichu.

               Protože strana FPÖ s největší pravděpodobností vyhraje příští rakouské volby na podzim příštího roku, není vyloučeno, že se paní Kneissl vrátí na svůj někdejší post rakouské ministryně zahraničí. S Evropou sice podle svých slov už nechce mít nic společného, ale její straničtí přátelé usilují o vystoupení z EU a pak by byla situace zase docela jiná. Důvěrné vztahy k ruskému diktátorovi by se pak mohly hodit.

               Řady kolaborantů nejsou řídké a díky soustavnému vymývání mozků dezinformacemi jsou v celé Evropě na vzestupu. Je možné, že se brzy taneček s Vladimírem Vladimirovičem zase vyplatí.