Karla Kryla se kdysi na Svobodné Evropě ptali, co mají Češi a Slováci vlastně společného. Odpověděl tehdy mezitím už legendární větou „No přece děti.“
Naše rodina je žijícím důkazem, že měl pravdu. Naše děti jsou namíchány česko-slovensky, i když se oba cítí být podle místa svého narození Slováky. Češtinu obě ovládají pouze pasivně, protože jim přece slovensky tatínek rozumí a tím pádem nebyla potřeba naučit se česky i aktivně slovem a písmem (odhlédnouc od katastrofální písemné slovenštiny mého syna, u něhož se rodná řeč mezitím propadla až na třetí místo za němčinu a angličtinu). Nicméně se na vídeňské universitě hrdě přihlásil na kurs češtiny, aby tam exceloval – neexceloval, protože kromě několika šílených Rakušáků, jež se rozhodli pochopit úskalí a takzvaná pravidla našeho komplikovaného jazyka, byli na kurzu samí Slováci a Poločeši. Naše národnostní rozdíly nám nečiní v rodině problémy s výjimkou, když hrají Češi se Slováky lední hokej. To planou emoce před televizorem i na dálku, pokud před tím televizorem nesedíme společně. Poprvé došlo k této konfrontaci na mistrovství světa v roce 2000 v Petrohradě, kdy se Češi a Slováci utkali ve finále. Syn se celý den těšil, jak mi to spočítá a když pak Češi vyhráli 5:3, ležel zoufale plačíci před televizí na koberci a křičel na mně: „A to je všetko tvoja vina!“ Ještě štěstí, že jsem byl při pro Slováky tragickém zápase v roce 2009, kdy prohráli 0:8, v Českých Budějovicích a tedy od mé rodiny v bezpečné vzdálenosti! Mezitím syn ovšem vyrostl, dospěl, emoce už opadly, společně jsme oslavili slovenský mistrovský titul v roce 2001, letos jsem mu musel gratulovat k vítězství 3:1 v semifinále, neodpustil jsem si ovšem poznámku, že k tomu, aby Slováci Čechy dokázali porazit, potřebovali českého trenéra. To víte, tak lehce se člověk národní hrdosti nevzdává! Pokud ale titul získají Češi či Slováci v souboji s někým jiným, slaví se v naší rodině naprosto stejně, jedno, kdo z našich národů vyhrál. (ono to není tak úplně špatné mít dvě želízka v ohni) Když se našim hokejistům podařilo vstřelit Kanaďanům gól na olympiádě v Naganu, probudili jsme se synem o půl sedmé ráno nepříčetným křikem „góóól“ nejen nic netušící Stolzalpe, ale i mou dceru a manželku, což Zdenka komentovala větou „mamka, oni sa zošaleli.“ Myslím, že překlad věty do češtiny není potřebný. Každopádně se ta poznámka týkala celé mužské poloviny naší rodiny bez ohledu na národnost. V roce 2005 jsme ale přihlíželi na Staroměstském náměstí svorně finále proti Kanadě a jásali nad třemi vstřelenými brankami. (Dcera jásala jen dvakrát, protože je malá, třetí branku, jež padla na spodní části velkoplošné obrazovky, neviděla).
Naše dcera je už rok provdána za Jirku z Prahy a syn chodí s Karolínou rovněž z Prahy, takže jejich potomkové budou mít už tři čtvrtiny české krve a když sedíme v plné sestavě u nedělního stolu, nejsem už v naší rodině bezmocnou národností menšinou. A je nám veselo, když narážíme na jazykové rozdíly, které oné mladé generaci už dělají nemalé problémy. Na rozdíl od nás totiž nevyrostli v dvojjazyčné společnosti, jež byla s oběma jazyky českým a slovenským denně konfrontována z televizní obrazovky i jinak. Když jsem zjistil, že syn se se svou českou přítelkyní baví německy, protože ona má se slovenštinou problémy, následoval intenzivní kurs slovenského jazyka, který Karolínu dohnal až k zákeřnostem slov jako „žubrienka“ (pulec) či „margaréta“ (kopretina).
Slovenština je krásný jazyk a hrozně rád s ním mluvím, když na Slovensku jsem. Prý mám český přízvuk, to MNĚ ale nevadí. Ten jazyk má totiž zcela jinou melodii než náš (pokud se o melodii v češtině vůbec dá mluvit – stejně jako Maďaři – neptejte se mne proč zrovna oni – mluvíme víceméně v jedné tónině), jiný temperament – zde podobný maďarskému, což se dá dobře pochopit, jen se o tom nesmí na Slovensku otevřeně hovořit. A taky částečně jinou slovní zásobu. Tu melodii člověk pochopí, když porovná náš prostý stůl se slovenským stuolom. U nás se prostě to „o“ posunulo nad „u“, stal se z něj kroužek a melodie byla pryč – aspoň tak to vysvětloval svého času Július Satinský. Ale jak vzpomíná Svatopluk Čech v „Příbězích pana Broučka“, chodili pražští radní v patnáctém století po Praze s „huolkami“ a pan Brouček měl tím pádem značné pochybnosti o jejich morální počestnosti. Takže ona melodie byla obětována perfekcionismu sdělení zprávy až později.
Slovanské jazyky se začaly dělit někdy během jedenáctého století, takže slova běžné denní spotřeby jako mléko, máslo, voda atd jsou samozřejmě totožné nebo téměř totožné. (Kupodivu i taková lopata! se řekne stejně česky, slovensky ale i polsky, dokonce rusky a kupodivu i maďarsky je to lápát – k tomu se ještě dostanu.) Později jsme ale žili odděleně a Slovenština se vyvíjela v prostředí uherského království a ovlivňovala se s maďarštinou víc, než tušímě. Maďaři převzali ze slovenštiny spoustu slov, jež neznali, když do Evropy dorazili (jako mačka (kočka), kabát, szoknya(vyslovuj sokňa=sukně), onu lopatu či hrábě (gereblye), ale stejně předali do slovenštiny i své výrazy (gazda – hospodář, čižma – holínka) slova jako klobása či guláš odevzdali ostatně celému světu. I slovo němý zřejmě před příchodem do Evropy neznali, protože se to maďarsky řekne néma a následně i slovanské slovo Němec (člověk, jež nerozumí, neumí mluvit), má maďarskou podobu Német.
Na slovenštině je hodně cítit, že byla v Uhersku až do konce osmáctého století oficiálním jazykem latina, spousta slov ve slovenštině má latinský základ – nejen názvy měsíců, ale i názvů z rostlinnného a zvířecího světa. (Sem samozřejmě nepatří ťava – původ tohoto slova je pro mne naprostou záhadou) Když se domlouvám s příslušníky mé rodiny na konkrétním datu, uvedu vždycky raději k českému názvu měsíce i slovenský ekvivalent – opomenutí takového překladu mělo už tolikrát fatální následky, že už na to raději nezapomínám. Ani po třiceti letech soužití si moje žena – nehovoříc o dětech – není jistá, zda je červen opravdu jún a červenec júl, nehovoříc už vůbec o říjnu či listopadu. Tyto dva měsíce komplikují navíc Poláci, kteří nazývají náš říjen listopad a dělají tak chaos perfektní – na severu očividně opadává listí ze stromů o něco dřív.
Co mi ovšem dávalo pořádně zabrat, byla medicínská terminologie. V biologii vůbec, ať už v názvech svířat či rostlin jsou Slováci samorosti a jejich názvy se s našimi kryjí jen vyjímečně. Podobně to ale vypadá i s orgány lidského těla a chorobami. Nezapomenu na kolegu Vlastu Hřebena, učícího se gynekologii ze slovenské učebnice, jak se s vykulenýma očima ptal: „Může mi prosím vás někdo vysvětlit, co je to „ostatný driekový stavec“? Pro ty zvědavé objasním, že se jedná o poslední bederní obratel. Musel jsem zápasit s názvy jako „kiahne“ (plané neštovice), osýpky (spalničky), ružienka (zarděnky), mumps (příušnice) atd.
Slovenština dokáže být ale zákeřná i tehdy, když se rozhodnete objednat si v restauraci jídlo. Když jsem jel poprvé do Vysokých Tater ( to mi bylo asi patnáct), objednal jsem si v restauraci „bravčovú pečienku“, v domění, že se jedná o vepřovou pečeni. Nejednalo. Dostal jsem játra z rýží a moc jsem se divil. Játra jsou totiž slovensky pečeň, jakož i ledviny jsou obličky. (Ale jen u člověka, u zvířat se jedná o úplně obyčejné ľadviny.) Někdy je zajímavé sledovat posun významu slov ze západu na východ. Jestliže tedy Češi z Čech mají zelí a kapustu, Moraváci mají zelí a kel, a Slováci pak kapustu a kel. Pozor, abyste jedli opravdu to, co chcete. Když se Lubova přítelkyně Karolína ptala na Slovensku na možnosti příloh a byly jí nabídnuty zemiaky na nejrůznější způsob, zeptala se nesměle, zda by neměli brambory. Neměli, jen zemiaky. Brambory jsou stejně zvláštní plodina, jež snad v každém údolí nese jiné jméno. Oficiálně jsou to sice na Slovensku zemiaky (a v Bratislavě „zemáky“, ale na Záhoří se jmenují stejně jako na Moravském Slovácku erteple (z německého Erdapfel, čili zemské jablko), na Spiši jsou to gruľe a na Zemplíně dokonce bandurky.
Samostatnou kapitolou jsou slova rakousko- uherská, jež probouzejí nostalgii zaniklého mocnářství. Jsou společná nám, Slovákům, Rakušákům i Maďarům a poznají se podle toho, že v Německu neexistují. Tak je to naše žemle (dobře, oficiálně je to houska, ale každý Čech doufám ví, co to žemle je). Na Slovensku je to „žemľa“ naprosto oficiálně, v Rakousku semmel a v Maďarsku zsemédl nebo zsemle. V Německu nemají tušení, o co by se mělo jednat, pro ně jsou to naprosto nudné “brötchen”. Jestliže je náš křen slovensky chren a rakousky kren, Němci hovoří o meerretich. (A Maďaři o „torma“ – to mi vysvětlete, kde se toulali, když císař pán to slovo zaváděl.) A což teprve povidla, rakousky powidl, německy pflaumenmarmelade? Údajně existuje 800 slov, jež se řeknou rozdílně v Rakousku a v Německu, řada z nich je téměř totožná se slovy českými.
Slovenština má ovšem i slovní zásobu, jež dokáže nadchnout i člověka nezúčastněného. A to přesto, že má v součtu méně slov než čeština a mnohem méně si se slovy hraje a má jen sporadicky dvojmyslná slova ( čeština má i slova trojsmyslná, takže, když je slyšíte, nemůžete si být jisti, co vám ten člověk vlastně opravdu chce říct). Ovšem slovenská „silná trojka“ vysoce emocionálních slov : „skuvíňať, bedákať a meravieť“ je na nepřekonání. Jakož i slovo „nebodaj“, jež používá má žena velmi často, nikdo mi ale nedokázal zatím prozradit jeho český ekvivalent. Nebodaj je prý česky nebodaj. No dobrá nechejme to tak, pokud by nějaký čtenář těchto řádků měl lepší nápad, budu vděčný, když mi jej sdělí.
Zřejmě na konci mého článku dlužím nějakou pointu. No dobrá, máte ji mít. Když šel můj zeť ke křtu (nechal se před svatbou pokřtít a já ho ještě dnes obdivuju, co všechno při přípravě na tento akt vydržel), nabízela se má žena, že mu půjde za kmotru. Tuto snahu okomentovala švagrová (slovensky švagryňa) Hanka slovy: „Ty si ale vybitá. Je oveľa lepšie byť krstná mama ako svokra, čo?“ No řekněte, nemá ta slovenština svou vlastní poezii?

Bylo nebylo – moje děti narozené v letech 1985 a 1988 tomu nechtějí věřit – žili všichni občané Československa a nejen oni v takzvaném reálném socialismu. Život to byl napínavý sháněním nedostatkového zboží a zápasem s nefungujícími službami a úplatky. Mezitím se mnohé změnilo, setkání s relikty tohoto režimu je téměř dojemné. Aspoň pro mne. Zatímco povahy vzdětlivé planou a mají chuť vraždit, mně to připadá veselé. Možná je to tím, že jsem s nimi konfrontován jen zřídka.
Psal se rok 2010 a já jsem doprovázel maminku k řezníkovi. Bylo půl páté odpoledne, řeznictví mělo otevřeno do pěti. Nic tedy nemělo stát v cestě, aby člověk nakoupil podle vlastní chuti. Až do okamžiku, kdy maminka chtěla, aby jí prodavačka nakrájela šunku.
„My už nekrájíme,“ pravila prodavačka. „Mám už umytý krájecí stroj.“
Naštěstí jsem zřejmě stál v zvukovém stínu a proto jsem nerozuměl, co řekla. Ale zřejmě i kdybych rozuměl, nevěřil bych, co jsem slyšel. Máti, mírně zkoprnělá požádala, zda by mohla dostat aspoň tlačenku.
„Říkala jsem vám přece,“ pravila prodavačka už poněkud zvýšeným hlasem. „Že nic nekrájíme. Máme už umytý stroj.“
„A nemohla byste – aspoň nožem?“ zeptala se matka.
„Normálně to nedělám,“ pokrčila prodavačka rameny. „Ale zkusit to můžu.“
Výsledek odpovídal její nezkušenosti v zacházení nožem. Pláty (psít o plátcích by bylo naprosto neadekvítní) měly přes centimetr tloušťky. Vlastně by ta osoba v řeznictví neměla vůbec pracovat, mohla by se přece zranit. V jejím zájmu jsem tedy informoval obratem mailem jejího zaměstnavatele, ten se ukázal „velmi znepokojen“. Doufám, že onu dámu v jejím vlastním zájmu ale i ve vlastním pošle umývat podlahu. V komunistických – pardon, socialistických časech člověk skutečně poslední čtvrthodinu před závěrečnou nesměl vkročit do prodejny, protože se umývala podlaha. Jak vidět, tato tradice ještě nebyla zcela zapomenuta.
V roce 2004 jsem navštívil s rodinou Hradec Králové. Protože jsem se ve městě nevyznal – a internet tehdy ještě nefungoval jako dnes, ptal jsem se na ubytovací možnosti ve městě jedné své dávné přítelkyně. Ta mi doporučila hotel Garni. Údajně na něj byly přebudovány bývalé studenstské koleje, je levný, podle jejích referencí dobrý a lehce nalezitelný (mé první GPS jsem si kupoval až o dva roky později.) To souhlasilo. Koleje jsme našli bez problémů. Na recepci ovšem seděla paní jako ze starých časů.
„Ne pane, já tady žádnou rezervaci na jméno Polách nemám,“ odtušila rezolutně.
„Ale já jsem ten pobyt telefonicky objednával,“ namítl jsem. Protože jsem tak činil z ostrova Santorin (samozřemě to byla moje chyba ) přišla ta rezervace na pěkné peníze. (EU omezila tarify za rooming až o několik let později.)
„No prostě nemám,“ trvala na svém.
„A nemáte dva volné pokoje?“ zeptal jsem se. Byl už večer, představa bloudění po Hradci a hledání ubytování mne nelákala.
„Ukažte mi občanku,“ pravila.
„Občanku nemám,“ odpověděl jsem.
„Jak to, že nemáte?“
„Protože jsem rakouský občan. My tam občanské průkazy nemáme. Ale mám s sebou cestovní pas.“
„Ukažte to sem,“ pravila nerudně. „S tím já nemám žádné zkušenosti. Jaké číslo mám do kolonky číslo občanského průkazu napsat?“
„Napište tam třeba číslo pasu.“
„Hm,“ řekla pochybovačně. Ale pak se náhle rozzářila. „Vy jste doktor Polách?“
„Ano,“ přisvědčil jsem nejistě. Netušil jsem, že by mne mohl někdo v Hradci znát.
„Tak to máte říct hned,“ jásala recepční. „Tak pro vás tu rezervaci mám. Pro doktora Polácha, rozumíte, tedy pod písmenem D. Proto jsem já to nemohla najít.“
Spolkl jsem poznámku, která se mi drala na jazyk a snažil jsem se vypadat šťastně.
„Tak to bychom měli,“ konstatovala spokojeně, když se jí do kolonky číslo občanského průkazu podařilo narvat číslo mého pasu a následně i pasu mé ženy a dětí. „Ale poslouchejte, kde parkujete?“
„Za kolejí,“ řekl jsem.
„No to tam nemůžeme nechat. Vy máte určitě nějaké bombové auto, ještě by vám ho někdo mohl ukrást.“
„No, mám Passata, ale ten už má naježděno přes sto tisíc kilometrů. Takové auta se nekradou. A kromě toho mám zajišťovací systém.“
„Nechat ho tam nemůžete,“ řekla rozhodně. „Zaparkujte tady přímo před vchodem a já vám na ně dám pozor.“
„Ale tam je značka zákaz stání,“ upozornil jsem ji.
„To nevadí,“ odpověděla. „Když jsem vám to dovolila, tak tam stát může.“
„Vy tu budete i v noci?“ chtěl jsem vědět.
„No to ne. Ale já kolegovi řeknu.“
Když jsme se pozdě večer vrátili z města, seděl na vrátnici už kolega.
„Prosím vás,“ chtěl jsem se ujistit. „Já stojím s mým autem tady před vchodem v zákazu stání. Ale vaše paní kolegyně říkala, že to nevadí.“
„Já tam nevidím, pane,“ odtušil vrátný bohorovně. „To je za rohem, tam já nevidím. Pokud se tomu autu něco stane nebo jej někdo ukrade, tak já za nic neručím.“
„Já nemám strach, že by ho někdo ukradl,“ vysvětloval jsem. „Ale aby mi policajti nedali pokutu nebo dokonce botu na pneumatiku.“
„Jak jsem říkal, já tam nevidím pane,“ trval na svém vrátný. „Když ho tam policajti uvidí a tu botu vám dají, já nemám žádnou možnost jim v tom zabránit.“
„Tak to já raději přeparkuju,“ povzdechl jsem si.
„No víte, oni ti policajti přijdou dovnitř. Já si s nimi povykládám, uvařím jim kávu.“
„Aha,“ zapálilo mi. „Tak tady máte stovku na tu kávu.“
„No vidíte, že mi rozumíte, pane,“ rozzářil se vrátný. „Vždyť jsme Češi ne? Musíme si vzájemně pomáhat.“
Můj syn už zřejmě není Čech, ani Slovák a vlastně ani Rakušák. Má už ten nežádoucí evropský původ a taky se tak cítí. Smál se tak, že jsme ho nemohli utišit.

Můj šéf ji považuje za nejdůležitější část naší práce a má určitě pravdu. Škoda, že nikdo nerozumí tomu, co chce sdělit on. Dávno jsme si na to zvykli a rozhovoru s ním přikládáme víceméně jen formální význam. Oddělení funguje přesto. Trpí na zřídkavou poruchu zvanou alexythymie, což znamená, že člověk vnímá sice slovní obsah zprávy, ne ale její emocionální část. Tím pádem není schopen pochopit, co mu někdo chce sdělit a není schopen ani předat své vlastní myšlenky dál. Ostatně v tom není sám. Stejnou poruchou trpěl císař František Josef I a stačilo to k tomu, aby dokázal zlikvidovat celou svou říši, obrovské Rakousko-Uhersko. Předávání a hlavně přijímání informací hraje totiž v naší společnosti klíčovou úlohu. Obsah informace určuje ovšem její příjemce, a je bohužel nezvratnou skutečností, že dnešní příjemci zpráv jsou na nepřetržitém vysílání a nepřepínají na příjem. A zkuste jim pak něco sdělit!
Jednou mi v nemocnici zazvonil telefon. „Tady je firma ATS“ ohlásil se někdo na druhém konci linky. Myslel jsem si, že se jedná opět o nějakou agenturu, vyzvídající veřejné mínění či hodlající udělat se mnou rozhovor o nějakém léku a přešel jsem do vyčkávací pozice.
„Hm,“ pravil jsem ostražitě.
„Vy jste nám hlásili poruchu vašeho počítače,“ řekl volající.
O něčem takovém jsem neměl tušení. Ne, že by se počítače v mé přítomnosti nekazily. O tom jsem se už zmínil. Ale kazí se tak často, že jsem se už dávno vzdal jakékoliv snahy sjednat nápravu.
„Nenahlásil,“ řekl jsem rozhodně, přesvědčen o tom, že mám pravdu.
„Jste Polách Lubomír?“ vyzvídal onen muž.
Odlehlo mi. „Nejsem,“ vysvětlil jsem mu. „Lubomír je můj syn a je dost možné, že poruchu na svém počítači nahlásil. Nachází se ale momentálně v Kodani, vrací se budoucí týden a pak se s ním můžete spojit a dohodnout se.“ Dal jsem onomu dobrému muži Lubovo rakouské i dánské telefonní číslo, jeho adresu v Vídni i v Grazu. Mlčel, říkal jen „hm“ z čehož jsem – pravděpodobně naprosto mylně – usoudil, že si mnou předávané údaje zapisuje.
Mého syna jsem ovšem zavolal a informoval, že k němu hodlá přijet nějaká firma, aby mu opravila počítač. Když se syn vrátil z Dánska, okamžitě onu firmu ATS kontaktoval. Řekl jim, že jim může počítač k opravě poskytnout buď ve Vídni nebo v Grazu. Že se přízpůsobí a buď zůstane ve Vídni o den déle, aby problém vyřešili tam anebo pojede do Grazu k rodičům, pokud by firmě vyhovoval lépe Graz.
Nato mu slečna na telefonu řekla, že Graz vyhovujej lépe, protože tam stejně mají zítra nějakou zakázku. Lubo jí pro jistotu ještě jednou dal grazskou adresu a své telefonní číslo, to pro případ, že by opravář náš zastrčený domek kuprostřed kukuřičného pole nemohl najít.
Právě jsem ultrazvukoval, když mi zazvonil můj služební telefon. „Tak jsme tady,“ pravil bodrý hlas.
„Kdo?“ nechápal jsem.
„No přece firma ATS. Přijeli jsme vám opravit ten laptop.“
„Ale já jsem přece vysvětlil, že je to laptop mého syna!“
„To nevadí. Máte ho tady?“
„Kde tady?“ začal jsem tušit nejhorší. „Kde jste?“
„No přece tady. Na parkovišti před nemocnicí.“
Pokusila se o mne mrtvice.
„Milý pane,“ řekl jsem aniž jsem upadl do bezvědomí. „Ten počítač se nachází u mého syna a můj syn se právě nachází sto padesát kilometrů odtud v Gössendorfu u Grazu. To vše jsem vysvětlil vaší centrále už před několika týdny a pokud vím, domluvil můj syn termín na opravu na dnešek v Grazu.“
„ O tom nic nevím,“ pravil onen muž podrážděně.
„To ale není můj problém.“ Dal jsem mu adresu a telefonní číslo syna a obratem jsem syna zavolal, aby se s oním opravářem, stojícím právě na parkovišti na kopci před nemocnicí Stolzalpe v horním Štýrsku, spojil.
Všechno dopadlo – jako obvykle – dobře. Opravář jel dalších 150 kilometrů do Grazu, tam opravil synovi počítač a nesmírně se vzrušil, protože v Grazu žádnou další zakázku neměl a když mu syn řekl, kde ve Vídni bydlí, konstatoval, že je to deset minut pěšky od jejich firmy. Takhle urazil zbytečně skoro 600 kilometrů v autě (250 kilometrů na Stolzalpe, pak 150 do Graz a nakonec víc než 180 zpět do Vídně). Může mi někdo vysvětlit, jak může taková firma a taková společnost vůbec fungovat?
Mimochodem jsme nikdy nepřišli na to, jak se firma ATS dostala k mému jménu a mému telefonu. Syn mne ujistil, že on jim mou adresu či telefon nikdy nedal. Jediné vysvětlení je, že jediné, co z jeho reklamace a objednávky zaregistrovali, bylo příjmení Polách. Protože správně předpokládali, že takových nebude v Rakousku mnoho, našli přes žluté stránky mé jméno a mé telefonní číslo. A jak ho jednou zjistili, už se ho nebyli ochotni vzdát. Za žádných okolností. Marně jsme je já i můj syn přesvědčovali, marně jsme jim dávali správné jméno, číslo a adresu. Nikdo nebude přece korigovat něco, co už jednou stojí napsáno v počítači. I kdyby měl kvůli tomu jezdit zbytečně 600 kilometrů!

Prostě ji miluji. Zatím jsem o ní ještě nikdy nepsal, protože by to mohlo u mé ženy vzbudit nával žárlivosti, manželky přece jen nemají zrovna rády, když jejich muži milují někoho jiného, než je.
Ale je krásná. Stálo to hodně úsilí, než se z ní stala krasavice, jakou je teď, ale vyplatilo se to. Nebylo to samozřejmě levné, ale krása není nic co člověk pořídí za pakatel. Přesto člověk takové investice podstoupí.
Zejména v podvečer, když za ní zapadá sluníčko a ozařuje ji zezadu svými načervenalými paprsky, pak teprve vyzní její rudá krása v zeleném oděvu naplno a naplňuje mne opravdu štěstím a obdivem. Určitě jste si toho už všimli, že rudovlásky v zeleném vypadají prostě sexy.
Ach tak, abycho neodbočoval, samozřejmě hovořím o mé zahrádce. Letos jsem se konečně dočkal, aby vypadala podle mých představ a teď si to užívám.
Nebylo tomu vždycky tak. Původně to byla velká plocha a na ní ještě větší hromada hlíny a kamení z výkopu sklepa. Stavební firma nám slíbila odstranění výkopu bezplatně, aby mne pak stavbyvedoucí zavolal do Vídně v tu nejnevhodnější chvíli – po čtvrthodinovém bloudění ve spleti jednosměrek a objížděk díky staveništím jsem konečně našel vjezd do hotelové garáže a zjistil že je tak těsný, že se do něj mé auto vejde jen se sklopenými zrcátky a navíc je spád vjezdové rampy dobře dvacetiprocentní. Právě tehdy mi zazvonil mobil a můj milý stavbyvedoucí si zase jednou zahrával se životem, když mi sdělil, že právě našel super firmu, jež je ochotna odvézt hlínu z našeho pozemku za nějakou pro mne naprosto nestoudnou cenu (přesné číslo si už raději nepamatuji, ale bylo to řádově několik tisíc euro). Poslal jsem ho někam – nepřekvapilo ho to, byl na to zvyklý. Hlínu nakonec částečně rozhrnuli po pozemku a částečně odvezli. Na té, co rozhrnuli a byl to poctivý jíl – se dařilo pouze pleveli.
Dali jsme tedy přivézt opravdovou hlínu a poté zaseli trávu. Vyrostly pampelišky, mech a plevel. Vyhlásil jsem jim všem boj. Zahájil jsem jej jedem proti pleveli – bohužel se ani pampelišky ani větší část nežádoucích rostlin necítily být plevelem a postřik prostě ingorovaly. Rozhodl jsem se nevzdát a jít na to ručně. Prvním nepřítelem byla žlutá jetel. Znáte ji? Taková nízkorostoucí potvora, takže ji kosačka nevezme, s malými žlutými květy. Roste do šířky a ničí veškerý jiný porost pod sebou. První útok byl globální, podařilo se mi její porost zredukovat, následoval rok trvající boj s dalšími a dalšími teroristickými buňkami, než se mi podařilo onu jetel přesvědčit, že je na mé zahrádce opravdu nevítaná a vyklidila bojiště. Ne zcela, letos jsem při kosení odhalil zase jednu novou, dobře maskovanou teroristickou skupinu, ale podařilo se mi ji zničit. Beru to jako varování, nepřítel se očividně nehodlá tak úplně vzdát.
A pak přišly pampelišky. Tedy nepřišly, přiletěly. Podezřívavým pohledem jsem kontroloval pozemek souseda, kde na straně obrácené k našemu domu roste jen mech a pampelišky (opravdu nevím, proč má tohle žluté kvítí v němčině tak nelogické jméno – Löwenzahn, čili lví zub). Od jednoho krásného dne, kdy jsem zazvonil u sousedových dveří a poprosil jeho ženu o povolení pokosit ten rozbujnělý lví chrup na jeho pozemku, už pravidelně kosí ještě než se jejich žluté koruny změní v bílé chmýří. Je to velmi dobrý soused, s nímž nažíváme v míru a harmonii. Koho mohlo napadnout, že nebezpečí může přijít odjinud, od pozemku vzdáleného dvě řady domů? Tam si přímo na hlavní ulici někdo drží pozemek, aby si tam jednou mohly postavit dům jeho děti. A nekosí! A tak jsem jednou seděl na terase mého domku a sledoval, jak se můj trávník zotavuje (je to velmi uklidňující činnost – tedy ne to zotavování, ale ono sledování), když náhle zafoukal vítr a nad střechou sousedova domu vlevo se objevil mrak něčeho, co jsem napřed nedokázal identifikovat. Až když se tento mrak snesl na můj trávník, zjistil jsem, že jsou to semena pampelišek z onoho pozemku za cestou. Infarkt nebyl daleko, ale ještě neudeřil. Vyhlásil jsem tomu pleveli válku a vytrhával každou jednotlivou rostlinku, jen co zažlutila. Po dvou letech úporného boje se zdá, že jsem zvítězil – můj trávník už nežlutí, lev ztratil své zuby a nežere mé nervy.
Vydechnout ale nebyl čas – objevil se popenec. Já nevím, jaký máte vztah k této rostlině. Můj by měl být pozitivní, protože se jedná o rostlinu léčivou. Není!Rozlézá se po nesmírných plochách a drží se tak nízko při zemi, že jej kosačka nezasáhne – na rozdíl od obvyklého bílého jetele, jehož jsem pravidelným týdenním kosením zatlačil do naprosté defenzívy. Navíc se necítí být plevelem a tak na něj cílené hnojení nezabírá, naopak, cítí se být zřejmě trávou, protože mu hnojivo s protiplevelní příměsí očividně prospívá. Tenhle boj jsem ještě nevyhrál, ale pokud by se ten hloupý popenec zeptal svých předchůdců, logicky by musel při svém rozhodování o další existenci na mém pozemku volit ústup před zničením.
V čase, kdy jsem sváděl svůj úporný boj s pampeliškami, přijel na návštěvu můj přítel Václav Babka z Brna. Strávili jsme spolu s mým kolegou se studií Alešem Markem a jejich manželkami nezapomenutelné krásné večery na terase plné smíchu a dobré zábavy, až Václav ohodnotil mou zahrádku: „To není zahrada, to je plocha s náhodně rozmístěnými stromy.“ Smích se mi zarazil v hrdle.
Je třeba zřejmě podotknout, že Václav je vystudovaný a velmi dobrý zahradní architekt. Jeho posudek mne sice zranil, jenže jsem pochopil, že promluvil odborník a že má zřejmě pravdu. Mé stromy na zahrádce byly skutečně vysazeny na principu náhody, protože je přivezli polští dělníci a zasadili je v naší nepřítomnosti tam, kde se jim to líbilo. Požádal jsem tedy Václava, aby tento stav napravil. K mému úžasu souhlasil a vypracoval mi bezplatně!!! projekt, jak by má zahrádka měla vypadat, aby vypadala. Navždy se tak zapsal nesmazatelně zlatým písmem do mé paměti. Bude určitě poslední, koho z ní jednou Alzheimer vymaže. Je to dobrý přítel a jsem mu nesmírně zavázán. Doufám, že přijme mé pozvání a na zahrádce s novým designem se mnou vypije láhev sektu. Pojmenovat mou zahradu „Sady Václava Babky“ mi sice připadá poněkud přehnané, ale kdyby si to přál, neváhal bych.
Jeho projekt jsem se ovšem rozhodl uskutečňovat po etapách. Začal jsem zeleným plotem. Jednak mne Václav poučil, že zahrada má mít soukromý a veřejný sektor. Ten první pro můj odpočinek, ten druhý, aby mi sousedi záviděli. Zahradu je třeba rozdělit na tyto sektory určitými prvky, rozhodl jsem se pro zelený plot. Dlouho jsme hledali vhodnou rostlinu. Váhal jsem tak dlouho, až se má žena na dovolené na Kypru zamilovala do bobkovišně. Musel jsem jí dát zapravdu, zelený plot z bobkovišně vypadá opravdu velkolepě. Jediný háček je v tom, že na Kypru nemrzne. Na tento problém mne upozornila zahradnice v Grazu (Zahradnictví Elsnegg je prostě super, neprodávají jen, ale žijí prostě se svými zákazníky a jsou jim skutečně ochotni kdykoliv pomoci). Řekla mi, že mráz sám o sobě není až tak velký problém, ale na v noci zmrzlé listy nesmí ráno zasvítit slunce. Pokud na ještě jinovatkou pokryté listí dopadnou sluneční paprsky, změní se teplota během několika minut o dvacet až třicet stupňů a listy to spálí. Vstal jsem tedy ještě před východem slunce a celé dopoledne jsem sledoval a zaznamenával směr a dopad slunečních paprsků, abych tyto oblasti vyloučil jako naprosto nevhodné pro výsadbu bobkovišně. Když jsem našel místa chráněná stínem našeho domu a tím pádem osvícená až okolo poledne či dokonce po něm, nakoupil jsem sazenice a zasadil je. Dovedete si představit, kolik hlíny vznikne výkopem dlouhým deset metrů, širokým třicet a hlubokým čtyřicet centimetrů? Já tu představu neměl. Když už ta hromada jílu zabírala celou plochu před vchodem do domu, začínal jsem propadat zoufalství. Naštěstí ale mám svého zetě a on má Forda kombi. Bylo to celých čtyřicet pytlů zeminy, jež jsme natřikrát vyvezli směrem na grazské centrum pro zpracování odpadu, přičemž jeho auto škrtalo zadkem o každý hrb vyšší než dva centimentry. Když jsme k centru dorazili a já jsem se ptal, kam máme jíl odvézt, přičemž jsem se už dopředu hrozil ceny, (platí se za váhu) oznámil mi kompetentní pán, že když se jedná o hlínu, je právě akce „zeleného ořezu“ a tak můžu ve sběrně zeleného ořezu vyložit hlínu bezplatně. Nesnažil jsem se mu vysvětlit, že jíl prostoupený kameny velikosti až pštrosího vejce neodpovídá zcela pojmu „zelený ořez“. Vyklopili jsme tři plná auta, snažili se přitom tvářit nenápadně, což nebylo snadné, protože zeťovo auto mělo pražskou poznávací značku. Přesto jsme nebyli zatčeni a bobkovišně byla ještě před večerem zasazena, pohnojena, polita a hýčkána.
Šok nastal v prosinci. Víte, že v prosinci vychází slunce někde úplně jinde než v květnu? Já jsem o tom sice měl nejasné tušení, realita mne ale dostihla víc než brutálně. Bezmocně jsem sledoval, jak ranní slunce pomalu vychází místo za naším domem nad zahradou našeho souseda, kde jedinou chabou ochranou pro mou bobkovišni přestavovala jedna přerostlá thuje. Na jaře bylo listí mého zeleného plotu prakticky zničené, myslel jsem, že budu muset mrtvé rostliny vykopat a spálit (nebo počkat na akci „zelený ořez“). Kupodivu ale projevila bobkovišně překvapivý pud sebezáchovy a po několika hrozných týdnech vyplněných beznadějí se zazelenala novým listím. Pro letošní zimu, jež byla mnohem brutálnější s teplotami až do minus 15, jsem pak mé zelené ploty zabalil do obalů, jež jsem jim vlastnoručně sešil (čalounickou jehlu mi sehnala maminka ve Freštátě pod Radhoštěm a já jsem jí za to neskonale vděčný, protože má bobkovišně letošní zimu přežila téměř bez úhony).
Okolo plotu jsme dali vysadit thuje. Ne tak hustě, aby vytvářely souvislý plot, ale dost nato, aby tvořily psychologickou optickou přehradu. Přistřihl jsem jim špičky, aby pochopily, že se od nich očekává, že mají růst do šířky. Nepochopily. Navíc vyrostly těch posledních dvacet centimetrů do výšky tak rafinovaně, že jsem si toho ani nevšiml. Tedy všiml, ale až když jsem je přišel znovu stříhat. Náhle jsem nůžkami na jejich špičky sotva dosáhl. Taková zákeřnost mne rozčílila, nepřestal jsem, dokud jsem je nepřesvědčil, že jejich nadměrný růst do výšky je nežádoucí a přivodil jsem si tak tenisové lokty na obou rukou, jež potom naši rehabilitační pracovníci v nemocnici dávali dva měsíce dohromady. Teď už výšku thují přeměřuji, zdá se mi, že nerostou nebo se tak aspoň tváří.
Což se nedá tvrdit o našem stříbrném smrčku před terasou. Když jej můj bratr poprvé uviděl, poradil mi, abych jej okamžitě vytrhl a zničil, jinak bude za pár let vysoký třicet metrů a budeme se ho bát, odhlédnouc od faktu, že k nám nepustí milované odpolední a večerní slunce – máme večer co večer nádherný výhled na západ slunce a je-li čas, dokonale si to užíváme. Jeho obavy se mi zdály být přehnané, náš trpaslík měl asi metr a první tři roky nejevil žádné známky růstu. Očekával jsem od něj tedy, že je trpasličí smrček a že to tak i zůstane. Minulého roku se zbláznil. Zřejmě pocítil potřebu ukázat, co v něm je a vyrostl o dobrých dvacet centimetrů. Letos na intenzitě růstu ještě přidal. Zatím se s ním snažíme vycházet v dobrém. Před vánoci dostane své vánoční osvětlení, aby se cítil být součástí rodiny a neblbnul. Pokud ale se svým růstem nepřestane, má dobré šance stát se vánočním stromečkem v interiéru našeho obývacího pokoje. Manželka mu už v tomto smyslu důrazně domlouvala, na jeho odpověď a změnu chování ještě čekáme.
Měl by si vzít příklad z naší růže za domem. Někdo mi říkal, že růže je nesmírně citlivá rostlina, jež potřebuje pravidelnou péči, hnojení a postřiky proti škůdcům atd. atd. Naše růže byl dárek pro mou manželku a my nevěděli, co s ním. A tak jsme ji zasadili za dům. Nehnojili a nepostřikovali. Zřejmě proto byla na jaře příštího roku suchá. Odstřihl jsem suché stonky a čekal další čtyři týdny. Když se nic nedělo, vzal jsem rýč a rozhodl se ji vykopat a důstojně pohřbít – akce „zelený ořez“ právě neprobíhala. Když jsem už skoro zabořil rýč do země, všiml jsem si, že ze suché tkáně naší růže vyrůstají u země éměř mikroskopické lístky – měly nekolik milimetrů, ale krásnou zelenou barvu. Smiloval jsem se a rýč vrátil do nářaďovny. Růže se mi odměnila. Vyrostla, vykvetla a z bezpečnostních důvodu letos raději ani neuschla. Je radost na ni pohledět. Už má pupeny.
Letos na jaře jsme projekt mého přítele Václava dokončili. Nebylo to snadné. Předcházela má návštěva u slovenské rodiny Jarošových v Oberwölzu. Paní Anna je bývalá zahradnice a o svou zahrádku tedy pečuje s patřičným fortelem a láskou. Pofotografoval jsem a požádal o odbornou pomoc. Oberwölz je od Grazu ale přece jen 140 kilometrů, než aby přijela budovat mou zahradu. Dala mi ale typ na zahradníka z okolí Grazu. Pan Kurz byl člověk na svém místě. Odborník s naprosto chybějícím smyslem pro časový management. Když uviděl projekt přítele Babky, nadchl se. Chtěl projekt uskutečnit hned v červnu minulého roku. Nevyšlo to. V červenci jsme byli na dovolené. V srpnu neměl čas. V září pršelo, v říjnu mu to nevyšlo. Když navrhl k realizaci listopad, měl jsem chuť poslat jej někam. (V konečném důsledku by to bylo šlo, byl to první listopad v historii jižního Štýrska, kdy nezapršelo a dokonce se nedostavila ani jinak vždy a všudepřítomná mlha). Dohodli jsme se na březnu letošního roku. A hned na druhý pokus – začátkem dubna – to klaplo. Pan Kurz se projevil jako odborník s uměleckými sklony – výsledek jeho práce překonal má očekávání ve všech směrech. Chtěl jsem mít krásnou zahrádku, mám ji ještě o něco krásnější.
Teď už stačí jen zalévat, hnojit, ničit popenec, stříhat bobkovišni, ničit mech a hlavně – vertikutovat! Když můj syn slyší, že se chystá vertikutace trávníku, zapomene, kudy se jezdí domů. Takticky čeká ve Vídni, až se ze svých důvěryhodných pramenů (podezřívám manželku) dozví, že tato hrůzostrašná čínnost je u konce a pak se opět objeví. Je pravda, že bylo zřejmě chybou, že jsme tuto práci prováděli poprvé ručně speciálními hráběmi. Poprvé ve třech se synem a s mou maminkou, jež byla právě právě na návštěvě, podruhé jsem na to byl už sám. Potřetí, tedy letos, jsem se rozhodl pro techniku. Dozvěděl jsem se, že onen vertikutátor není potřebné kupovat (neměl bych tu mašinu kde postavit a kupovat stroj, jenž člověk potřebuje jednou za rok, považuji za přehnané), ale že si jej člověk může pronajmout. Zajásal jsem, šel jsem do OBI a vertikutátor objednal. Opět jsem blahořečil, že mám svého zetě a jeho Forda, takto jsme mohli mašinu dopravit k našemu domu. Nastartoval jsem ji a nevycházel z nadšení. Za vertikutátorem zůstávalo obrovské a netušené množství odumřelé trávy a mechu a plevele, aniž jsem si musel ničit klouby. Nadšení trvalo asi deset minut. Pak motor stroje najednou chcípl a nehodlal se nechat znovu nastartovat. Sbalili jsme jej a odvezli do OBI, aby nám jej uvedli do použitelného stavu. Napřed jsme na naprosto přetíženého pracovníka OBI čekali skoro hodinu, pak vzal do ruky startovací lano a jediným energickým trhnutím jej přerval. Dlužno podotknout, že motor přitom opravdu naskočil. Takto zmrzačený stroj jsem ovšem nehodlal převážet s běžícím motorem zpět k našemu domu, což onen pracovník uznal jako oprávněnou námitku. Uznal nám dokonce reklamaci a nemuseli jsme tedy za pronájem nic platit. Oznámil nám ovšem, že to byla jejich poslední mašina, protože další dvě jsou už delší dobu mimo provoz. Jsou prý už hodně staré a nové jim vedení firmy nepovolilo nakoupit. Odjeli jsme tedy do Megabaumaxu, jelikož už název firmy slibovat obrovské možnosti. Tam jsme se dozvěděli, že mají jeden jediný vertikutátor a ten je už na příští dva týdny pronajatý. Takže mi nezbylo než znovu vybrat ony hrábě a znovu si přivodit mé tenisové lokty (naštěstí už se mnou už naší fyzikoterapeuti počítají a jsou ochotni rychle pomoci).
Jak už jsem pravil na začátku, stálo to hodně úsilí udělat ji krásnou. Ale o to víc ji miluji. Možná by o tom moje žena opravdu neměla vědět. Ale Václave, příteli, přijeď, ať můžeme bouchnout tím šampaňským.
Myslím, že bych se měl dát konečně do povinné četby, co se týká zahradních prací. Možná bych mohl začít „Zahradníkovým rokem“ od Karla Čapka. Už jen pocit, že mám s tímto velikánem něco společného, má v sobě něco mystického. Ale, abych to řekl pro změnu slovy obyčejné reklamy. „Když ji miluješ, není co řešit.“

Trávíme na nich stále víc času. Potkáváme se tam, někteří tam i žijí. Můj syn se setká s přítelkyní, studující v Madridu na letišti v Helsinkách (kam přiletěl z Kodaně), spolu pak letí do Osla a poté do Stockholmu. Na stockholmském letišti se zase rozloučí a on letí do Kodaně, zatímco ona do Madridu. Jsme mobilní a letiště patří k naší mobilitě. Pokud by všechno fungovalo a pokud by člověk neměl schopnost přivést ke kolapsu každý počítač, ke kterému se přiblíží, což je můj případ.
Ve Vídni zavedli ay na prodej letenek. Nápad je to dobrý, měl by šetřit personál. Očividně nešetří. První a, u něhož jsem si chtěl koupit letenku se zhroutil, ukázal temnou obrazovku a odmítal vydat známky života. Pracoviště letiště, jež mi přišla na pomoc, jej také nedokázala oživit. Nicméně byla ochotna mi pomoci u au druhého. Když jsme dostali letenky, dozvěděli jsme se, že sedíme každý jinde, i když jsme přes interenet rezervovali místa vedle sebe. Poněkud zmatená pracovnice nám vysvětlila, že jsme objednali letenky v řadě u nouzového východu, které se rezervovat nesmějí. Zeptal jsem se, proč to neví internet a proč se taková místa elektronicky objednat dají. Neznala odpověď.
Přednesl jsem stejnou otázku při přebírání zavazadel. Tyto přepážky totiž zůstaly a pracuje v nich stejné množství pracovníků jako doposud. Podívala se na naše letenky, naťukala něco do počítače, podala nám nové na místa, jež jsme rezervovali internetem a roztrhala ty, jež nám vydal a. Na otázku, k čemu ty ay, jež údajně stály dvacet milionů euro vlastně jsou, pokrčila jen rameny. Máme se zeptat někoho z vedení. Nezeptali jsme se.
Můj nejlepší kousek se mi ale podařil na letišti v Mnichově. Bohužel nebyl přímý let do Grazu, musel jsem se vybrat přes Vídeň. Nebyl jsem sám. Byli jsme větší skupina. Odbavování u přepážek běželo hladce, dokud jsem k jedné z nich nepřistoupil já.
Zadal jsem cílové letiště Graz přes Vídeň. Slečna něco naklepala do počítače a znervózněla. Zopakovala postup a znervózněla ještě víc. „Váš pas,“ požádala. Podal jsem jí ho. „Kam to letíte?“ zeptala se nedůvěřivě. „Do Grazu s přestupem ve Vídni,“ zopakoval jsem. Slečna se začala potit. Pak přivolala starší kolegyni. Ta se podívala na monitor a pak mladé kolegyni poradila: „Musíš zmáčknout F3.“ Slečna to udělala, očividně to nemělo očekávaný výsledek. Starší kolegyně otevřela manuál a klepla se do čela: „Zmáčkni F9“, poradila. Slečna to vykonala. Pak znervózněly obě dvě. Mladší vzala telefon a vytočila číslo – zřejmě nouzové střediska. Tam jí poradili, aby zmáčkla F3. Obdivuji německou disciplínu. I když věděla, že to nic nepřinese, neprotestovala, zmáčkla onu klávesu a referovala do telefonu o neúspěchu. Poradili jí, aby zmáčkla F9. Neodporovala, udělala to. V tu chvíli se nervozita rozšířila od mé přepážky na všechny ostatní. Pochopil jsem, že počítače na celém mnichovském letišti začaly kolabovat – nevěděly si se mnou prostě rady. Strávil jsem u přepážky asi čtvrt hodiny. Mezitím už počítače u ostatních přepážek zřejmě zase fungovaly, ne ale ten můj.
Zoufalá slečna nakonec vzala kus papíru a napsala mi na něj rukou číslo Gate a sedadlo v letadle. Podepsala a pak jí ona starší kolegyně přinesla odněkud razítko, jímž ten papír ozdobila. Takovou letenku jsem sice ještěnikdy neměl, důvěřoval jsem ale že se takto do Vídně můžu dostat. Ale co pak?
„To je ale letenka jen do Vídně,“ řekl jsem zneklidněně. „Jak se pak dostanu do Grazu.“
„Ručně vám takovou letenku vystavit nemůžeme,“ pravila ona starší paní, která už očividně převzala od zoufalé mladé velení. „Ale my zavoláme do Vídně a všechno jim vysvětlíme. Až tam dojedete, jdete přímo ke Gate, tam už budou vědět a vydají vám letenku do Grazu. Poté, co jsem si vyslechl ironické poznámky kolegů, kteří byli mezitím už u druhého piva, odletěl jsem do Vídně. Tam jsem spěchal. Tušil jsem, že další let nemusí být až tak jednoduchý a tak jsem ke Gate přímo běžel. Prošel jsem bezpečnostní kontrolou a vpadl do místnosti. Za stolem nikdo neseděl a já jsem se začal nervózně potit. Dlouho se nedělo nic. Až po deseti minutách jsem uviděl dívku v červeném, tedy příslušnici rakouských aerolinií, jak se blíží k naší místnosti. Ve své nervozitě, ale i následkem slušného vychování jsem běžel ke dveřím a otevřel jsem jí je. V tu chvíli, ale vystartovala od bezpečnostní kontroly korpuletní žena s pistolí u pasu a vběhla do místnosti za letuškou.
„Vy jste opustil bezpečnostní prostor!“ zařvala na mne.
„Neopustil!“ protestoval jsem.
„Opustil, já jsem vás viděla!“
„Já jsem přece jen otevřel tady té paní dveře,“ bránil jsem se a už jsem se viděl ve vězení jako potenciální terorista. Naštěstí se tato příhoda odehrála ještě před 11. zářím 2001, jinak bych v tom vězení asi opravdu seděl, pokud by už na mém hrobě nerostly kytičky.
„To je pravda,“ zastala se mne letuška. „Tady pán mi otevřel dveře, ven ale nevyšel.“
Ozbrojenkyně se zatvářila nedůvěřivě a nehodlala opustit místnost. Přešla s námi, tedy se mnou a letuškou, k odbavovacímu stolku.
„Letím do Grazu,“ oznámil jsem. „Měl bych taky mít letenku. Mé jméno je Polách.“
Slečna zapnula počítač, naťukala mé jméno a pravila: „Žádnou letenku tu nemáte.“ Policistka za mými zády sáhla po zbrani.
„Ale musím ji mít,“ pravil jsem už zoufale. „V Mnichově se zhroutila počítačová síť a tak jsem dostal letenku jen ručně psanou. Ale ujistili mne, že další transport do Grazu mi zajistí telefonicky.“
„Máte u sebe cestovní pas?“ zeptala se letuška záludně.
Podal jsem jí ho. Policistka pistoli nepouštěla z ruky. Letuška zadala moje údaje do počítače a uviděl jsem, jak jí po čele začíná stékat kapka potu.
„Odkud jste to přiletěl?“
„ Z Mnichova.“
„Máte pro to nějaký důkaz?“
Sáhl jsem to kapsy a policistka vytáhla zbraň z pouzdra. Byl jsem naštěstí rychlejší, nahmatal jsem onen papír s ručně psanou letenkou a podal jsem ho letušce. Obracela jej ze strany na stranu, pak sáhla po telefonu. Po delším hovoru, kdy ona kapka potu na jejím čele nezůstala sama, sáhla po tužce a papíru a napsala na něj číslo sedadla v letadle. Policistka poté poněkud neochotně ale přece odešla.
Nastoupil jsem do letadla a našel své místo. Letadlo mělo odletět, ale nestartovalo. V uličce procházely dvě letušky a počítaly cestující. „Jedenadvacet,“ pravila ta, co počítala.
„Ne, dvacet,“ odtušila druhá.
Vrátily se ke kabině pilota a začaly počítat znova. Došly až ke mně, krčícímu se na sedadle s pocitem ilegality. „Dvacet jedna,“ pravila dívka triumfálně.
Druhá se podívala nervózně do nějakého papíru. „Ne, určitě dvacet!“
Tvářil jsem se, že neexistuji. Přesto mne očividně viděly a dvakrát do počtu cestujících započítaly.
Trvalo skoro dalších dvacet minut, než se ozval kapitán: „Omlouváme se cestujícím za zpoždění, ale bylo způsobeny nejastnostmi v počtu pasažérů.“
Do Grazu jsem tedy doletěl. Se zpožděním, ale přece. Přesto považuji vyřazení celého počítačového systému mnichovského letiště ke svým nejlepším výkonům, co se se týká mého působení na elektronická zařízení.
Škoda, že se mi v poslední době už tak nedaří. Nějak si na mne zvykly nebo se zlepšilo zabezpečení kosmickým a jimým rušivým vlivům. Držte mi palce, v pátek letím do Brém.

Nestíhám. Kdo moje stránky navštěvuje pravidelně, už si toho určitě všiml. Týdenní rytmus článků se rozpadl a nevidím možnost, jak do něj zase naskočit. Nestíhám tedy. Jedná se o definitivní a neodvolatelný stav. Určitě ho většina z vás zná a je považován v podstatě za normální. Problém je jen v tom, že pro mne je ten stav nový. Zatím jsem měl pocit, že mám svůj život pod kontrolou, teď je ten pocit pryč. Jak a kdy se to stalo, nevím. Ale najednou je to tady. Už se nesnažím zabránit vzniku požáru, už jen hasím.
Přesto, že si vedu podrobný kalendář termínů – a to v psané podobě, protože v elektronické by v mém případě určitě došlo k zhroucení systému a tím bych byl definitivně ztracen. Ale v poslední době jsem svůj zápisník s termíny už dvakrát zapomněl v Grazu, když jsem odjížděl na Stolzalpe. A hlavně, než si stačím poznačit termín, domluvený právě telefonicky, už zvoní telefon znovu a někdo po mně chce něco dalšího strašně důležitého a než to s ním dojednám, zapomenu, že jsem něco domluvil právě předtím.
A přitom toho zas až tak moc nemám, abych se měl nač vymlouvat. Sice poměrně náročné zaměstnání se zákroky a pacienty na oddělení, o něž se musím starat a měl bych vědět všechno podstatné o jejich chotobách, pak plánování nočních služeb, příslužeb a vyšetřovacích výkonů pro celý tým. K tomu těch pět až šest nočních služeb do měsíce. Kromě toho se musím starat taky o vzdělávací proces, rozdělovat páteční krátké přednášky a ve středu vyučovat mladé lékaře. Zavázal jsem se k tomu a baví mne to. Takže se toho nechci vzdát.
Potom ještě každý čvrtek soukromou praxi v Grazu, kam musím ujet oněch 145 kilometrů ze Stolzalpe a v pátek pak musím zase zpět na kopec (ráno) a dolů do nížiny (odpoledne). S touto praxí jsou spojeny hádky s lékařskou komorou o placení nesmyslných příspěvků a pojistek, sledování plateb pacientů a placení nájmu a dalších poplatků.
Potom se samozřejmě ještě musím zabývat hledáním nového zaměstnání, protože to mé je s ručením hodně omezeným. Potíž je v tom, že mne ze Stolzalpe nechtějí pustit pryč, protože za mne těžko budou shánět náhradu. Takže mi toto snažení rozhodně neulehčují.
S mými knihami vlastně momentálně žádný problém nemám. Právě nepíšu nic, už proto, že nestíhám. Třeba se to někdy v budoucnosti zlepší.
Samozřejmě bych měl pravidelně psát na mou webovou stránku. Jenže když dostanu nápad a nemám právě čas se jím zabývat, odšumí jako vánek a je pryč. A potom si už nemůžu vzpomenout, co mne to vlastně tak zaujalo, že jsem o tom chtěl psát. A pokud si vzpomenu, je to vždycky v okamžiku, kdy už zase nemám na psaní čas.
Čas si ovšem musím udělat pro mou zahrádku. Šlechtil jsem ji roky, kosil, hnojil, postřikoval proti škůdcům, poléval, v tom není možno přestat, protože pak by bylo všechno toto letité snažení vyšlo vniveč. Samozřejmě mi tuto aktivitu komplikují rozmary počasí a fakt, že jsem po většinu týdne vzdálen skoro 150 kilometrů. A taky to, že se mi právě pokazily obě kosačky, jak ta benzínová (zřejmě vzduchový filtr) tak i elektrická (ještě nevím proč se rozhodla blbnout i ona).
Nesmím ovšem zapomenout vyhradit si dvě hodinky na úterní tenis, daří se mi zatím štvát líné tělo po kurtu každý týden a doufám, že to tak i zůstane.
Pak je tu samozřejmě má sbírka známek. Sice už známky nenakupuji tak vášnivě jako ještě před několika roky (hlavně proto, že ty levné už skoro všechny mám a ty drahé jsou prostě drahé). Přesto mi to nedá, abych pravidelně nepročesal ebay a nepodíval se, zda tam pro mne něco zajímavého nemají ( většinou nemají, ale co kdyby?) Sám jsem s prodejem známek na ebay přestal – prostě nestíhám. A taky ten šílený nápad začít sbírat i mince, jsem omezil na absolutní minimum.
Co se týká domácích prací, je tu chválabohu rakouská fotbalová liga a formule jedna. Oba programy se totiž skvěle hodí k žehlení. Nic se tam v podstatě neděje a pokud se něco přece jen náhodou stane, jako že třeba někdo vystřelí na branku nebo někdo někoho předjede, ukáží to stejně několikrát v záznamu z různých úhlů a ještě k tomu spomaleně.
Neměl bych tolik zanedbávat facebook. Moji přátelé na něm prezentují jejich nejnovější životní události a nějak nejsem up-to date – prostě nestíhám.
Co zanedbávat nemůžu, je pošta. Denně přistane v mé schránce několik dopisů a odborných časopisů, kromě toho musím pročíst maily na mé služební i soukromé adrese. Jejich počet stále narůstá a zjistil jsem, že musím kontrolovat i spamy, protože můj počítač mi laboratorní výsledky od jednoho pacienta ukáže na mé adrese jako legální mail, od druhého ale jako spam. Bez ohledu na to, že byly oba poslány stejným způsobem a ze stejné adresy. Prokousat se všemi dopisy od zaměstnávatele, farmakologických firem s aktuálními informacemi o lécích s jejich nově zjištěnými vedlejšímu účinky, složenkami, pojistkami, vyúčtováním sociální pojišťovny atd. je prostě nutnost.
Stejně tak i prokousat se odbornou literaturou. Jak už jsem napsal, denně přistane v mé schránce několik odborných časopisů. Snažím se je selektovat na důležité a méně důležité, snažím se začít číst ty tenké v naději, že s nimi budu rychleji hotový. Málokdy se to splní. Vlastně se nemůžu na text ani pořádně soustředit při představě, kolik dalších článků bych ještě měl přečíst. A pak je tu šéf, jež mi posílá několik mailů denně, z nichž většina má přivěšené odborné články v délce mezi pěti a dvaceti pěti stranami. Bylo by slušné je přečíst, když už si s tím dal tu práci, ale kdy?
A samozřejmě bych si měl zopakovat anglická slovíčka, protože se můj trenér angličtiny už cobydup vrátí ze zahraničního pobytu a já budu zase na prvním společném setkání vypadat jako blbec a ignorant. Kromě toho bych se hrozně rád začal učit konečně pořádně italsky, už proto, že na červenec plánuji zase jednou dovolenou v Itálii (soukromě bez cestovky) a tam to bez italštiny prostě nejde.
A taky nesmím zapomenout vyvážet pravidelně odpadky. Příslušný kalendář je dost složitý, protože se musí v jiném termínu vyvážet na ulici biologický odpad, v jiném zase žluté pytle s plastikem, papír či zbytkový odpad. Pokud bych jednou zapomněl, budu mít dost velký problém, protože kontejnery jsou stejně přeplněné a do dalšího termínu nevydrží.
Jak jsem tedy už řekl, nemám toho zas tak moc, ale najednou nestíhám. Možná je to stářím. Zrak už neslouží jako kdysi, sluch už taky ne. To unavuje, zhoršuje komunikaci a způsobuje, že večer, když bych se konečně mohl pohoužit do čtení odborné literatury, mi oči už slzí a tím pádem se číst nedá. Kromě toho už není samozřejmé, že mne nebolí loketní kouby, záda a kolena. To si je třeba koupit pravidelným cvičením. Kdy ale?
Prostě musím si to přiznat, nestíhám. Bylo to to pro mne frustrující. Když jsem propásl důležitý termín, protože jsem si ho nepoznačil do kalendáře, omlouval jsem se pořád dokola, protože mi to bylo nanejvýš trapné. Můj protějšek mne nechal vypovídat a pak poznamenal: „Teď aspoň chápete, pane doktore, jak se daří nám chaotikům celý život. Váš problém je pouze v tom, že vám to ještě vadí. Ale nebojte se, zvyknete si.“
Zlatá slova. Přestávám s pocitem, že nestíhám, bojovat. Zvykám si na něj.
A abych nezapomněl. Měl bych občas i trochu spát. Jenže nestíhám.