Dnes jsem se rozhodl nepublikovat nový článek, ale ještě jednou mé čtenáře srdečně i touto cestou pozvat na křest mé nové knihy, který se uskuteční na zámku v Novém Jičíně tento pátek, tedy
15.
února 2019 v 17 hodin.
Plánováno je:
Autorské čtení z nové
knihy s hudebním doprovodem
Křest knihy
Diskuse
Autogramiáda
Bude možnost zakoupení
mých knih, které jsou ještě na trhu, k mé velké radosti se podařilo právě
minulý pátek uvést na trh třetí vydání románu Richenza, výtisky této mé
nejúspěšnější knihy budou k dispozici na podej, který organizuje přímo na
zámku novojičínská knihkupkyně paní Fialová.
Tak se tedy těším a Vaši návštěvu a doufám v pěkný společný večer.
Im
Frühjahr 1304 spielte sich im Palast der Familie della Scala in Verona eine
wichtige Szene ab. Ein sehr wichtiger Moment für die Kulturgeschichte der Welt.
Signore (also der Herrscher) der Stadt empfing mit einem großen Pomp Dante
Alighieri, zu dieser Zeit einen Vertriebenen aus seiner Heimatstadt Florenz, wo
er zum Verlust seines Besitzes und später zur Todesstrafe durch Verbrennung
verurteilt worden ist. Sein Verbrechen war, dass er auf der kaiserlichen Seite
stand, als mit der Hilfe des französischen Prinzen Karl von Valois Schwarze
Guelfen die Macht in der Stadt ergriffen hatten. Der Kampf zwischen der
kaiserlichen und der päpstlichen Macht, der in der ersten Hälfte des
dreizehnten Jahrhunderts zwischen Papst Gregor IX und Kaiser Friedrich II. entflammte,
setzte sich auch nach dem Tod beider Protagonisten fort und sollte nicht so
bald enden. Bei der Familie della Scala konnte sich Dante auf das gewährte Asyl
verlassen, letztendlich ist der erste Vertreter dieser Familie auf dem Thron
Veronas Mastino I. nur dank des Schwiegersohnes Friedrichs, Ezzelino da Romano,
Herrscher geworden. Dante fand in Verona Ruhe und Basis für die Arbeit an der
Göttlichen Komödie, eines der Standardwerke der Weltliteratur. Seinen Gönner
Bartolomeo della Scala hat er nicht vergessen, er verewigte ihn im 17.Gesang
des Buches – nirgendswo anders als im Paradies. Dante verstand es dankbar zu
sein.
Dieses Ereignis gelangte inzwischen in Vergessenheit und Dante allein würde keine Touristen nach Verona locken – obwohl auf der „Piazza degli Signori“ seine riesige Staue steht. Das älteste Kaffeehaus in der Stadt auf dem gleichen Platz heißt – wie sonst – Dante. Verona verdankt aber den Ruhm und die Touristenströme einem anderen Dichter, sogar so einem, der die Stadt nie besucht hat. Allerdings platzierte William Shakespeare das Geschehen seines berühmtesten Werkes in das Verona des vierzehnten Jahrhunderts. Die Geschichte der ewigen Liebe zwischen Romeo und Julia auf dem Hintergrund des tödlichen Kampfes der Familien Capulet und Montegue verhalf der Stadt zu ihrer großen Berühmtheit. Im Jahre 1913 hatten dann die Veronesen noch eine geniale Idee. Es galt dem hundertsten Geburtstag Verdis, den er ja nicht erlebt hat, zu feiern. So entschieden sie sich in ihrer römischen Arena, in der sich einmal die Gladiatoren gegenseitig umgebracht hatten, Opernfeste zu feiern. (Und das, obwohl Verdi in Verona weder geboren worden war noch dort gelebt hatte oder gestorben war – nicht einmal eine seiner Opern hatte hier ihre Uraufführung). Aber irgendwie sollte der römische Koloss, in der Mitte der Stadt genutzt werden, ihn niederzureißen wäre viel zu viel anstrengend. Man muss einfach eine Idee haben! Und die Veronesen hatten sie. Es entstand eine Tradition, die bereits 105 Jahre anhält und ein Besuch der Arena von Verona gehört zum Pflichtprogramm eines kulturell interessierten Europäers.
Wir holten unser kulturelles Defizit im Jahre 2015 nach und besuchten diese Stadt. Keinesfalls haben wir diese Entscheidung bereut. Die Stadt in der Schleife des Flusses Adige ist nämlich wunderschön. Es ist eine leichte Schönheit, die schnell zu Herz geht und dort bleibt. Möglicherweise ist der rosarote Marmor schuld, der fast alle Pforten der Stadtpaläste schmückt – und natürlich auch alle Tore der Kirchen. All diese Schönheit ist Zeuge des damaligen riesigen Reichtums und der Bedeutung der Stadt. Verona wurde bedeutsam, als die Römer ihre Expansion über die Alpen ausdehnten. Seine Lage, die auf der italienischen Seite den Weg aus Deutschland nach Italien über den Brennerpass sperren konnte, half Verona dazu, in der Zeit von Kaiser Augustus und seiner Nachfolger zu einer wichtigen Stadt zu werden. Aus den römischen Zeiten blieb lediglich die bereits erwähnte Arena erhalten, die drittgrößte im Römischen Reich nach Rom und Capua, in der auch heute noch 22 000 Besucher Platz finden (und das obwohl das dritte Geschoss nach einem Erdbeben im elften Jahrhundert abstürzte), bescheidene Reste eines römischen Theaters, in dem immer noch gespielt wird (was sonst, wenn nicht das Drama William Shakespeares Romeo und Julia? In Verona wird fast überall Theater gespielt, zum Beispiel auch im Haus der Capulets) und die Porta dei Borsari, das ehemalige Stadttor der römischen Stadt. Großteil der römischen Stadt fiel dem Wüten der Hunen Attilas im Jahr 452 zum Opfer, zum Glück wurde Verona später eine Residenzstadt des Königs der Ostgoten Theodorich des Großen und später ein langobardisches Herzogtum und die Stadt wurde neu ausgebaut. Theodorich residierte auf einem Hügel auf dem anderen Ufer des Flusses, mit der Stadt unter den Füssen, offensichtlich wollte er eine Übersicht behalten, was seine Untertanen treiben. Heute steht auf der Stelle seiner damaligen Residenz Castel San Pietro und unterhalb ist das bereits erwähnte römische Theater mit Museo archeologico. Die Altstadt ist mit diesem Viertel mit einer schönen Brücke Ponte Pietra verbunden.
Im Jahr 1164 wurde der so genannte Veronesischer Stadtbund gegründet, der sich entschied, dem römischen Kaiser Widerstand zu leisten und der innerhalb drei Jahren zum bekannten Lombardischen Bund anwuchs, in dem aber Mailand die Führung von Verona übernahm. In der Schlacht bei Legnano wurde Kaiser Friedrich Barbarossa besiegt und im Jahr 1183 schloss er mit dem Lombardischen Bund in Konstanz Frieden. In Verona wurde m Jahr 1184 vom Papst Lucius III. ein Konzil einberufen. Der Papst war gerade von den Bürgern der Stadt aus Rom vertrieben worden und hoffte, dass ihm der Kaiser zu Rückkehr helfen könnte. Sie kamen zu keiner Abmachung, der Kaiser half dem Papst nicht. Dafür wurde hier der dritte Kreuzzug ausgerufen, im Laufe dessen Barbarossa im Jahr 1189 starb. Papst Lucius starb im Jahr 1185 in Verona im Exil und er ist hier auch begraben.
Es gibt eine ganze Reihe Kirchen in Verona und es zahlt sich aus, sie zu besuchen. Neben dem monumentalen „Duomo“ gibt es noch die Kirche der Heiligen Anastasia – ein Höhepunkt der italienischen Gotik. Es gibt ein bemerkenswerte Kirche des heiligen Fermus, des lokalen Heiligen, der am Ufer des Flusses Adige gemeinsam mit seinem Freund Rusticus in der Zeit der Christenverfolgung unter Kaiser Diocletianus (es war die historisch belegte letzte aber sehr intensive und massive Christenverfolgung) im Jahr 304 hingerichtet wurde. San Fermo sind im Grunde zwei Kirchen. Auf den Fundamenten einer frühchristlichen Kirche aus dem fünften Jahrhundert, die Benediktiner hatten abreißen lassen, entstand im Jahr 1065 eine romanische Basilika, die heute im Untergrund ist, weil die Franziskaner, die später kamen, über diese Kirche eine monumentale gotische Kathedrale bauten. Wie ich schon mehrmals gesagt habe, in Italien wird nichts niedergerissen, weil es schade darum ist – es wird nur umgebaut. Dem Stadtheiligen Zeno ist dann eine der schönsten Kirchen in Norditalien gewidmet. Der heilige Zeno, vom Ursprung her aus Nordafrika, war ein Bischof in Verona in den Jahren 362 – 371, er wurde als Prediger und Schriftsteller berühmt und führte in der zerstrittenen Stadt wieder Ordnung ein. Sein Kult verbreitete sich bis nach Süddeutschland – Verona war nämlich im Frühmittelalter ein Teil des Herzogtum von Bayern, beziehungsweise der Kärntnerischen Mark. Diese Kirche, wieder einmal zweistöckig, ist sicher eines Besuches wert wie übrigens alle Kirchen in Verona.
Alle sind in der Innenausstattung mit schönen und überwiegend gut erhaltenen Fresken geschmückt, von frühromanisch bis zu Renaissance- oder Barockbauten. Aber auch die Kirche der heiligen Eufemia, eine gigantische einschiffige barocke Basilika, die versteckt in einem romanischen Bauwerk ist, oder die kleineren Kirchen des heiligen Lorenzo oder Peter des Märtyrers oder des heiligen Guilio sind eines Besuches wert. Die Portale der Kirchen sind aus Marmor, weiß, rosarot und ab und zu hellblau, alles helle Farben, die die Seele erfreuen. Alles, was Verona zu bieten hat, schafft man trotzdem nicht – meine Frau hat am frühen Abend bereits deutliche Zeichen von Erschöpfung gezeigt. Übrigens die Chefin und Gattin des Koches im Restaurant „Ristorante san Eufemia“ neben der gleichnamigen Kirche ist eine Deutsche aus Bayern – man kann also die lokalen Spezialitäten mit Erklärung auf Deutsch genießen.
Unglaublich
großartig sind die Grabmäler der Herrscher der Familie della Scala, die sich
bei einer kleinen Kirche befinden – es ist die Familienkapelle Santa Maria
Antica im Stadtzentrum. Der Gründer des Ruhmes der Familie della Scala,
Cangrande I. (er war auf diesen Spitznamen, der „Großer Hund“ bedeutet, so
stolz, dass er seinen richtigen Namen Francesco vergessen ließ), ist in noch
einem bescheidenem Sarkophag am Kirchenportal begraben. Seine Nachfolger, die
sich so lange fleißig gegenseitig gemordet hatten, bis sie die Macht in der
Stadt verloren, übertrafen sich allerdings gegenseitig in Pracht ihrer Gräber.
Das schönste von allen hat dann Cansignorio (er starb 1375), der dadurch
berühmt geworden ist, dass er sogar zwei seine Brüder ermordete. Den zweiten
hat er selbst aber nur um zwei Tage überlebt. Sein hohes elegantes Grabmal im
Stil der Hochgotik mit vielen Statuen ließ den Atem stocken und kam als ein Beispiel
der italienischen Hochgotik sogar in die Kunstgeschichte von Pijoan.
Eine Erinnerung an die Familie della Scala ist Castelvecchio. Die Burg wurde von Cangrande II. im Jahr 1355 gebaut, als sich die Familie im Stadtzentrum vor immer mehr rebellierenden Bürger nicht mehr sicher fühlte. Die Festung steht am Ufer des Flusses Adige, die schöne Brücke Ponte Scagliero gehört eigentlich zur Burg. Sie sollte als ein Fluchtweg für den schlimmsten Fall dienen. Und der kam. (Cangrande II. wurde übrigens im Jahre 1359 – wie ich schon erwähnte – vom eigenen Bruder Cansignorio erschlagen). Als der letzte Herrscher Antonio della Scala nach der familiären Tradition seinen Bruder Bartolomeo im Jahr 1381 ermorden ließ, hatten die Veronesen die Schnauze endgültig voll. Als dann der Herrscher von Mailand Gian Galleazo Visconti Verona den Krieg erklärte, ließen die Bürgen von Verona ihren Herrscher im Stich. Dieser hat sich durch Flucht über die bereits genannte Brücke Ponte Scagliero gerettet.
Verona und mit der Stadt auch die Hauptverbindung zwischen Italien und Deutschland fiel im Jahr 1387 in die Hände der Papstpartei. Eigentlich hätte diese Tatsache den damaligen römischen König Wenzel ärgern müssen, ich wette aber, dass ihm das absolut gleichgültig war. Er hatte nicht vor, nach Rom zur Kaiserkrönung zu reisen und hatte jetzt zusätzlich eine gute Ausrede. Den Brennerpass brauchte er also nicht. Sein Bruder Sigismund erkaufte sich den Zugang nach Rom durch Erteilung des Herzoghutes an den mailänder Herrscher.
Castelvecchio
sollte man besuchen, hier gibt es ein Museum der gotischen und der
Renaissancekunst. Das wertvollste Exponat ist die berühmte Reiterstatue von
Cangrande I. – eine der ersten Renaissancestatuen Italiens und damit auch der
Welt.
Ein
Pflichtprogramm ist natürlich der Besuch des Hauses der Julia und wenn man
Ausdauer hat, dann auch ihres Grabes, das doch außerhalb der damaligen
Stadtmauer liegt, was ein paar Minuten Spazierganges bedeutet. „Casa di
Giulette“ ist ein mittelalterlicher Palast nahe der Piazza delle Erbe, dem
Hauptplatz der Stadt, über den der Marcuslöwe der Stadt Venedig wacht. Gleich
neben der Piazza delle Erbe befindet sich die Piazza deli Signori mit
Dantedenkmal und Paläste Palazzo die Tribunali (der ursprüngliche Sitz der
Familie della Scala) und Palazzo del Comune mit einem Aussichtsturm Torre dei
Lamberti.
Das
Haus der Julia ist ein Palast mit Innenhof und einem Balkon, auf dem sich die
berühmte Szene der Liebeserklärung abgespielt haben soll. Können Sie sich noch
aus der Schule auf den Text erinnern?
„Aber Stille! Was für ein Licht bricht aus
jenem Fenster hervor? Es ist der Osten und Julia ist die Sonne.
Geh auf, schöne Sonne
und lösche diese neidische Luna aus, die schon ganz bleich und krank von
Verdruss ist, dass du, ihr Mädchen, schöner bist als sie.
Wer könnte schon einer solchen Liebeserklärung widerstehen, liebe Damen! Ein vierzehnjähriges Mädchen, das gerade im Clinch mit ihrer schweren Pubertät lag, schon überhaupt nicht. Ein Schönheitsfehler ist nur, dass dieser Balkon im neunzehnten Jahrhundert nachgebaut wurde, um der Nachfrage der Touristen nachzugeben, die begonnen, nach Verona zu strömen.
Wie ich schon schrieb, die Veronesen hatten nie Mangel an guten Ideen. Das Haus der Montagues in der Via Arche Scaligneri interessiert keinen, dort spielte sich nichts Interessantes ab, außer dass Romeo dort geboren wurde. Sein Platz ist aber nicht zufällig gewählt. Die Montegues standen immer der herrschenden Familie della Scala sehr nah, die Capulets waren im Gegenteil mit größter Wahrscheinlichkeit Guelfen. Die Kämpfe um die Zukunft der Welt, die Kämpfe zwischen Mittelalter, verteidigt verbissen durch die Guelfen, und der neuerstandenen Renaissance, die durch die Ghibellinen repräsentiert wurde, zogen sich durch damalige Städte und verlangten nach Opfern – in diesem Fall ein verrückt verliebtes blutjunges Pärchen. In der erhaltenen Krypta (Tomba di Giulietta) spielte sich dann die Finalszene des Theaterstückes ab, die die beiden Liebenden dank eines Missverständnisses nicht überlebt haben.
Wenn
wir schon in Verona waren, besuchten wir natürlich die Oper von Charles Gounod „Roméo
et Juliette“, wir wollten einfach Stil besitzen. Im Grunde war es uns egal,
dass Französisch gesungen wurde. Die monumentale Ausstattung mit dutzenden Statisten
sowie auch die perfekte Akustik der römischen Arena waren es wert. Die Oper
dauerte bis halb eins in der Nacht, trotzdem waren nach der Vorstellung alle
Restaurants in der Nähe der Arena offen – wie ich schon mehrmals erwähnt habe –
Veronesen verstehen es, aus der Geschichte ihrer Stadt Kapital zu schlagen und
aus den Touristen den einen oder anderen Groschen auszuquetschen.
Es
ist ein schöner Ausflug und nicht nur für ein Wochenende. Auch die Umgebung der
Stadt kann einiges bieten. Der See Lago di Garda mit dem zauberhaften Sirmione,
das Schlachtfeld Solferino südlich des Sees und westlich von Verona wo im Jahre
1859 entschieden wurde, dass italienische Provinzen nicht mehr ein Teil
Österreichs blieben. Hier entstand auch das Gedanke des Roten Kreuzes, weil ein
bestimmter Schweizer, Henri Dunant, das Leiden der verwundeten Soldaten nicht
aushalten konnte, die nach damaligem Gebrauch nach der Schlacht ihrem Schicksal
überlassen wurden. Besuchswert ist auch das Weinstädtchen Soave, umgeben von
einem vollständigen Mauerring mit 24 erhaltenen Türmen – für diejenigen, die gern Rad fahren, gibt es übrigens in der
Nähe des Gardasees „La Strada del Vino Soave“ – ein echtes Paradies. Übrigens
in Verona wird Weißwein Soave und Rotwein Valpolicella getrunken. Beide stammen
aus der gleichen Gegend.
Mit
dem Parken in Verona ist es ziemlich
gut, direkt im Stadtzentrum gibt es einen großen Parkplatz in einer alten
österreichischen Kaserne Borgo Trento. Eine Spur Österreich ist also in der
Stadt geblieben und ist sogar nützlich.
Also,
sollten Sie dort noch nicht gewesen sein – denken Sie nach. Sie werden sich in
die Stadt verlieben.
Es
zahlt sich aus, eine Verona Card für 2 Tage (22 Euro) zu kaufen – die Card für
einen Tag kostet 18 Euro und man kann sie kaum nutzen. Inklusiv sind alle
Eintritte in die Kirchen und Museen, in die Arena und ins Castelvecchio und
eine Ermäßigung auf weitere Attraktionen inklusiv des Touristenzuges. Und eine
freie Fahrt mit allen Verkehrsmitteln in der Stadt, also in erster Linie mit
Bussen. Falls sie natürlich nach Fahrplan kommen. Es ist nicht immer so. Verona
ist doch Italien und dort werden solche Sachen wie Fahrpläne nicht so ernst
genommen. Also entspannen und die Schönheit der Stadt genießen!
Nejznámější ze „sociálních“ sítí slavila 4. února patnácté narozeniny. Protože jsem víkend trávil na lyžích ve Schladmingu a výlety s nemocnicí Wagna jsou programově (sportovně i společensky, pokud se týká následného apre ski) hodně náročné, můžu se tomu to jubileu věnovat pouze se zpožděním. Přesto si tento už déle plánovaný článek neodpustím. Nevím, kolik se o tomto jubileu psalo v českých médiích a kolik toho tedy mí čtenáři vědí. Nechci vás tedy zaplavovat fakty, ale spíš psát o mých pocitech, s tímto médiem spojených. I když – samozřejmě – pokud se rozhodnete, že si tento článek přečtete, faktům a číslům z moderních dějin dvacátého prvního století se nevyhnete.
Během oné lyžovačky jsem si
uvědomil, jak jsme už všichni na těchto sítích závislí a že život bez nich
skoro není možný. Tedy pokud člověk nechce riskovat určité komplikace, jako že
nestihne odjezd autobusu. Protože samozřejmě byla po příjezdu založena whats
app skupina pro účastníky zájezdu, na níž pak člověk dostával vedle rozesmátých
obličejů lyžařů a obrázků mizerného počasí, které nás pronásledovalo, i
informace o místě setkání či o uspíšení odjezdu v neděli o dvě hodiny (to
kvůli tomu zatracenému počasí). Whats app patří totiž od roku 2014 Facebooku, jeho
majitel Mark Zuckenberg za tuto aplikaci zaplatil neuvěřitelných (tedy pro mě
neuvěřitelných, ale já jsem prostě stará škola) 19 (slovy devatenáct!) miliard
dolarů. A ani si na to nemusel půjčovat. Ostatně už v roce 2012 koupil za
směšnou jednu miliardu instagram. Soustředěním těchto tří nejužívanějších sítí
pod jedním provozovatelem usiluje facebook o monopol, narušený jen twiterem (na
kterém řádí především prezident Trump).
Čímž se dostáváme k tématu,
kterému odmítám rozumět a to je cena této sociální sítě. Je to skutečně produkt
tohoto století – vznikl 4. 2. 2004 (a Zuckenbergovi údajně trvalo jeho
programování přesně jeden týden) – a cena produktů tohoto století se řídí trhem,
čímž je spousta peněz naprosto imaginárních – a potom můžou během finanční
krize jako v roce 2008 po celých bilionech zmizet, aniž by někomu opravdu
chyběly. Člověk se ptá – kde stojí budovy, výrobní linky, kde je zlato či drahé
kameny, které dávají určitému programu na internetu jeho cenu? Ty neexistují. Jde
pouze o cenu, kterou tato síť má pro firmy, které zde umísťují své reklamy, aby
lépe prodaly své zboží. Protože prodávat je hlavní hnací silou společnosti
dvacátého prvního století – bez ohledu na morální či zdravotní ztráty
s tím spojené.
Mimochodem – pro ty, kdo by to
snad nevěděli – tato sociální síť vznikla z naprosto asociálních důvodů. Prostě
chlapec, který nebyl schopen komunikovat s žádným děvčetem u stolu déle
než pět minut, aniž by je nenapravitelně nenaštval, se rozhodl pro studenty
Harvardu založit na internetu uzavřenou skupinu, ve které si mohli svou
frustraci z odmítavých děvčat vybíjet. Celé dva roky zůstal Facebook harvardskou
uzavřenou záležitostí. Až v roce 2006 se otevřel pro veřejnost a
Zuckenberg ve stejném roce odmítl nabídku od Yahoo, které chtělo jeho program
koupit za tehdy nepředstavitelných 900 000 milionů dolarů. Tím, že odmítl, si
Zuckenberg vysloužil definitivně nálepku blázna, ve skutečnosti ale dokázal, že
se za jeho asociální fasádou skrývá skvělý počtář a obchodník. Cena jeho
produktu totiž začala exponenciálně stoupat, když začal stále větší počet
subjektů hledat prostřednictvím facebooku cestu k zákazníkům, eventuálně
k voličům. A to celosvětově!
Jen v roce 2018 činil obrat
Facebooku 48,6 miliard dolarů s čistým ziskem 22,1 miliard. Co je těch
číslech šokující? Zeptejte se nějakého obchodníka, kolik procent činí zisk
z jeho obratu. U facebooku je to neuvěřitelných 45,47 procenta. Protože
náklady jsou naprosto minimální. Žádné zboží, žádné drahé budovy a sklady a
„pouze“ 36 000 zaměstnanců roztroušených po celém světě. Zato 2,32 miliard
lidí, kteří facebook používají aspoň jednou za měsíc. 1,52 miliardy lidí na tomto světě jsou na
facebooku denně!!! A pokud k tomu připočítáme i whats app a instagram,
které facebooku patří, pak dosáhne facebook každý měsíc na 2,7 miliardy lidí, tedy
na víc než čtvrtinu světové populace (započítána jsou i nemluvňata a lidé
s pokročilou demencí, kteří ani neví – nebo už zapomněli, že nějaký
internet, ne to facebook, vůbec existují). Tedy facebook vkročil prakticky do
každé rodiny, do každého domu a stal se součástí našeho života. Vědci
z universit Stanford a New York před nedávnem provedli studii, kdy se část
účastníků studie na určitý čas vzdala užívání facebooku. Výzkum ukázal, že tato
skupina byla signifikantně šťastnější a spokojenější, i když měla podstatně
méně informací o politických novinkách a o svých „přátelích“ na facebooku. O to
víc se v té době věnovali přátelům, s kterými měli skutečný osobní
kontakt a rodinám.
Informace jim až tak nechyběly.
To otvírá otázku, nakolik jsou informace na facebooku šířené skutečně
spolehlivé. Od amerických prezidentských voleb, Brexitu i českých
prezidentských voleb roku 2018 víme, že nejsou. Politici a manipulátoři
objevili v sociálních sítích přímo dar nebes. Kupodivu jako první
vstoupili na toto pole Rusové. Putin a jeho lidé (vlastně ne jeho lidé, vždyť
se jedná jen o prezidentova přítele a osobního kuchaře Jevgenije Prigošina z Petrohradu,
který se zabývá facebookem pouze ve svém volném čase) dokázali nechat zvolit
lidi podle svého výběru – Donalda Trumpa či Miloše Zemana a dokázali
vystoupením Britů z EU výrazně oslabit hlavního politického konkurenta
v Evropě – Evropskou Unii. Tito ruští internetoví manipulátoři už mají i
své jméno, nazývají se armáda trolů nebo putinboti ev. kremelboti anebo i
webové brigády. Jejich generálem je onen nenápadný kuchař z Petrohradu. Skutečný
skandál nastal ale až se zjistilo, že analytická firma Cambridge Analytica
vyhodnotila miliony profilů uživatelů facebooku, aby je dokázala přesvědčit volit
podle politické objednávky. Teď mě určitě mnoho lidí obviní z malování
čerta na zdi a ptají se, jak by mohl facebook a internet se svými hoaxy a „fake
news“ ovlivnit politické dění. Právě tím, že se podle chování a příspěvků na
facebooku a sdílením či „liky“ (zavedeny v roce 2009) dá zjistit, zda je
konkrétní člověk přístupný možné politické manipulaci. Jestliže je někdo
přesvědčený pravičák či zarputilý demokrat, je zbytečné ho ovlivňovat, zato
lidé nerozhodnutí, lidé ve středu spektra a lidé s určitými obavami a
neurózami jsou vděčným cílem, protože jsou manipulovatelní. Proto se například
nenávistná kampaň proti prezidentskému kandidátovi Drahošovi orientovala skoro
výhradně na důchodce a lidi s nižším vzděláním, kterým byl vštěpen strach
z v Česku neexistujících uprchlíků a Zeman byl představen jako jediný
možný ochránce před miliony arabských teroristů, ohrožujících samotnou podstatu
existence českého státu. Nehrálo žádnou roli, že nikdo z oněch voličů
nějakého uprchlíka nikdy v život neviděl (a zřejmě ani neuvidí). Podobně v USA se ruská propaganda umně
zkoncentrovala na takzvané swing-states, tedy státy, kde leží voliči
republikánů a demokratů v rovnováze a stačí několik stovek či tisíc hlasů,
aby museli díky americkému volebnímu systému všichni volitelé za daný stát odevzdat
své hlasy byť i jen těsnému vítězi. Zde tedy často stačí ovlivnit počet voličů,
který se pohybuje v desetinách procenta a to se cílenou, často lživou
propagandou dá lehce zvládnout. Pokud člověk ví, koho oslovit. Snažit se
zvrátit veřejné mínění ve státech New York nebo v Kalifornii, kde mají
demokrati drtivou převahu nebo ve státech amerického středozápadu, kde vládnou
republikáni, je naprosto zbytečné a zde byly aktivity putinbotů nulové.
Goebelsova poučka, že opakovaná lež
se stává pravdou, platí na internetu víc než kde jinde. Pokud si nakliknete
určité téma, neobjeví se vám zpráva, která se nejvíce blíží pravdě, ale ta,
kterou nakliklo nejvíce uživatelů. Z výsledků, kterým nerozumí ani
sociální výzkumníci, vyšlo, že lživé zprávy se šíří o 70 procent rychleji než
pravdivé. Zřejmě proto, že obsahují moment překvapení, odporují tomu, co lidé
slyšeli z oficiálních míst, kterým mají vrozenou chuť nedůvěřovat a
zavánějí víc skandálem a denunciací vlivných osob, kterým jejich slávu prostý
uživatel internetu stejně závidí. Troška špíny na vlivného politika či umělce a
člověk se hned cítí i se svými problémy a slabostmi líp. Problém je v tom,
že tvořením určitých skupin se člověk většinou dostává jen k jednostranným
informacím, které ho utvrzují v jeho přesvědčení. Na jiné názory reaguje
pak o to alergičtěji a agresivněji jako na něco nenormálního. Společně
s manipulativním potenciálem facebooku to tvoří potenciálně toxickou
sociálně nebezpečnou směs.
Ale zpět k facebooku.
Euforie okolo této sociální sítě byla obrovská. V roce 2010 byl Mark
Zuckenberg zvolen „mužem roku“ a ve stejném roce byl o něm natočen film „The
social Network“, který řešil mimo jiné i jeho soudní spor se spoluzakladateli
této sítě, se kterými se nakonec finančně vyrovnal. V květnu 2012 vstoupil facebook na
burzu. Vstupní cena akcie byla 68 dolarů a prodalo se akcií za 16 miliard
dolarů. Vzápětí akcie spadly na polovinu své hodnoty. Proč? Protože už dávno
dopředu si zajistili předkupní právo takzvaní „aktivní investoři“ tedy
spekulanti. O ceně akcie rozhoduje nabídka a poptávka, cena akcií tedy stoupá,
dokud se kupují. Když se začnou prodávat a je jich nadbytek, jejich cena klesá.
Spekulanti, kteří „investují“ v rámci hodin či maximálně dnů, skoupili
akcie a pak je za vysokou cenu danou jejich zmanipulovanou poptávkou prodali
těm, kteří je chtěli podržet jako investici na delší dobu. Nicméně v roce
2013 dosáhly akcie facebooku opět svou původní cenu a dnes má jedna akcie
hodnotu 167 dolarů. Kdo tedy neztratil v oněch letech 2012 a 2013 nervy,
dobře vydělal.
Facebook totiž objevili politici.
Facebook ulehčuje politickým stranám vstoupit do přímého kontaktu
s voličem. Předsedové stran se chválí stovkami tisíc „přátel“ nebo spíše
„folower“. Na jedné straně je to pozitivní, protože zde mohou prezentovat své
názory přímo a pro velkou skupinu potenciálních voličů na druhé straně ovšem
chybí takzvaný „žurnalistický filtr.“ A nedejbože, když někdo smaže zprávu
Václava Klause mladšího!!! Na to aby se hned přijímal nový zákon, jedno, jak
nesmyslný. Ale očividně nejen štěstí, ale i frustrace a uraženost jdou na
sociálních sítích ruku v ruce a potvrzují to, co jsem uvedl na začátku.
Sociální sítě jsou ve své podstatě asociální.
Jenže proč vlastně chodí víc než
čtvrtina světové populace pravidelně na facebookové stránky? Socioložka Ingrid
Brodnig definuje toto nutkání jako „Networkeffect“. Obr přitahuje víc než
trpaslík, malí nemají proti gigantům šanci. Na jedné straně je tu strach
z vyloučení ze společnosti, na druhé touha po uznání a pochvale – nic
nebylo geniálnější než ono už vzpomenuté zavedení „liků“ v roce 2009.
Každý „like“ způsobuje pocit štěstí, aktivuje v mozku právě příslušné
regiony, pro které je jinak příslušná marihuana či čokoláda. Jenže právě to je
onen problém. Pocit štěstí vyvolává závislost a ztrátu kontroly ať už je to
jídlo, alkohol, cigarety, marihuana, heroin, počítačové hry nebo sociální sítě.
Člověk po štěstí touží a snaží s k němu dostat nejjednodušší cestou –
a právě ta je tady nabízena.
Ovšem „vysokorychlostní a
dopaminem poháněné „feedbackové“ smyčky, které tím byly vytvořeny, ničí
společenský život,“ varuje někdejší manažer facebooku Chamath Palihapitiya. A
Roberto Simanowski dodává, že „centrální znaky facebookové společnosti je
mizení vnímání současnosti a ztráta reflexivního vnímání sebe sama i okolí“.
Samozřejmě je naprosto oprávněná
otázka kterou mi teď čtenář položí – tedy zda jsem na facebooku. Musím po
pravdě říct, že ano. Na otázku proč, se mi už bude odpovídat těžko. Možná právě
proto, že jsou tam všichni. Ostatně nezapomenu na okamžik, kdy jsem se na
facebook přihlašoval (je to už hodně let) a přistihla mě při tom má dcera.
Vytřeštila na mě oči a vyrazila ze sebe „ Tatík, čo to robíš? Veď to je pre
mladých ľudí.“
Už dávno tomu tak není. Facebook
dokázal za patnáct let své existence vtáhnout do svých sítí lidi mladé stejně
jako staré. Otázka je jen nakolik si přitom dokážou udržet reálný sociální
život a nakolik se nechají manipulovat. Právě abych varoval před těmito dvěma
faktory, rozhodl jsem se oslavit narozeniny facebooku tímto článkem.
Toto město je spojeno s dvěma
asociacemi: je to první město, okolo kterého člověk projíždí na cestě do
Itálie, proto ho nechává stranou, protože se těší k moři a nechce se
zdržovat. A pak je to šunka, ovšem ta není spojena přímo s Udine ale
s městečkem San Daniele 25 kilometrů na západ ležícího u u řeky
Tagliamento. V něm se v červnu koná každoročně velká slavnost
Prosciutta, protože samozřejmě je Prosciutto San Daniele zase jednou „piú“ čili
nejlepší na světě (prosím, neříkejte to nikomu, kdo pochází z Parmy).
V San Daniele se pořádá každý rok koncem června
slavnost šunky, na kterou se sjíždějí lidé z celého světa. Tedy pokud máte
neodolatelnou chuť na prosciutto, odvahu a motivaci natrénovat na mistrovství
světa v parkování, rozhodně tam zajeďte. Kromě šunky jsou v San Danielle
ještě hrdí na uzené pstruhy, na svou katedrálu, která jim dala přezdívku
friaulská Siena a na bibliotéku s mnoha starými rukopisy. Možná by bylo
lepší zajet si tam v méně exponované době, v obci je 27
prosciuttofici, které je možné navštívit, abyste poznali, jak se taková vepřová
šunka v San Daniele vyrábí.
Ale zpět do Udine. To má mnohem
víc, co může nabídnout, ostatně toto město nikdy zcela nestrávilo, že už není
hlavním městem Provincie Furlandsko – Julské Benátsko – toto bylo přeloženo do
Terstu a obyvatelé Udine to dodnes považují za velkou křivdu. Tato provincie,
která má mimo jiné i svůj vlastní jazyk – furlandštinu, je od roku 1963 jednou
ze čtyř italských autonomních oblastí s vlastní vládou, parlamentem a rozpočtem
(vedle Sicílie, Sardínie a Jižního Tyrolska). Proto všude uvidíte minimálně
dvojjazyčné nápisy v italštině a furlandštině, ale častěji i troj – či
čtyřjazyčné, protože zde žijí i německá a slovinská menšina.
V okamžiku, kdy vejdete na hlavní náměstí v Udine, Piazza della Liberta, napadne vás, že jste tyhle budovy už někde viděli. A budete mít pravdu. Hodinová věž je přesnou zmenšenou kopií stejné věže z Náměstí svatého Marka v Benátkách a stejně tak je tomu i s oběma Maury nad ní, kteří vyzvánějí na mezi nimi umístěném zvonu. Udine patřilo od roku 1420 k Benátské republice a je to vidět na každém kroku. I stará radnice, Loggia del Lionello, je nádherný příklad benátské gotiky a svatby v Udine vycházejí z tohoto někdejšího vchodu do radnice na náměstí a ne z hlavního vchodu do nové radnice na opačné straně obrovského radničního komplexu.
Ve dvacátém století byla stará radnice udinským málo a nechali přistavit novou, dokončena byla v roce 1932 ve stylu připomínajícím socialistický realismus – byla to doba Musolliniho. (Je až fascinující, jak se fašistická a komunistická architektury podobají – totalita je prostě totalita jedno z které strany politického spektra) Naštěstí není ona nová přístavba radnice moc patrná. Z hlavního náměstí ji neuvidíte vůbec.
Náměstí má celou řadu památek,
přímo pod cestou od zámku je socha Míru v Campo formio. Tento mír uzavřel
Napoleon s poraženým Rakouskem v Campo Formio (občas se vyskytuje i
název Campoformio nebo Campoformido) nedaleko Udine 17. října 1797. Tímto aktem
přestala existovat Serenissima, tedy benátská republika, která se stala
součástí Rakouska, jako kompenzace za ztracenou Lombardii, ze které vytvořil
francouzský generál Bonaparte francouzský satelitní stát, takzvanou
Cisalpinskou republiku. Místo, kde Napolenon sídlil, Villa Manin, sídlo
posledního benátského dóžete Ludovica Manina, se nachází devět kilometrů na
jihozápad od Udine a stojí za návštěvu, už jen díky svému obrovskému nádhernému
parku.
Naproti radnici stojí renesanční
sloupořadí Porticato di San Giovanni ze
šestnáctého století, obohacené už vzpomenutou hodinovou věží s dvěma
Maury, které chválabohu ještě „politic corectniss“ nepřikázala jako příklad
zotročení černochů Benátskou republikou zbourat. (Černoši dokázali udělat u
Benátčanů i pořádnou kariéru, vzpomeňme jen Othella, který v benátských
barvách bránil Kypr proti turecké invazi a zaškrtil ve Famagustě ze žárlivosti
svou milovanou manželku Desdemonu.) Benátskou historii města připomínají i
sloupy na náměstí se sochami Lva svatého Marka a Justitie, bohyně
spravedlnosti, jako i sochy Herkula a Caca z 18. století.
Samozřejmě pokud jsme ve městě
benátské republiky, musíme hledat stopy Andrey Palladia, protože, jak už jsem
se už víckrát zmínil, v benátské Ferra terma neexistuje město, kde by
tento slavný architekt něco nepostavil. Na hlavním udinském náměstí je to jen
brána do zámku, který se nad náměstím vypíná, čili tzv. „Arco Bollani“
z roku 1556, ve městě ale objevíte Palazzo Antonini, postavené ve stejnou
dobu, kde dnes sídlí Italská národní banka.
Dóm je od hlavního náměstí na
dohled. Monumentální šestihranná věž a za ní obrovská katedrála
s nádhernou gotickou fasádou. Aspoň tu ponechali udinští bez nějakých
násilných úprav, vnitřek kostela už ale různým modernizačním zásahům neušel.
V kostelní věži je umístěno muzeum svatého Blasia (San Biaggio). Bohužel
má takové otvírací hodiny, že se mi ani při jedné návštěvě města nepodařilo
dostat se dovnitř, abych zjistil, jaký vztah má tento svatý, který žil ve třetím
století v dnešní Sýrii a tam i mučednickou smrtí zemřel, k Udine.
Udine má ostatně svého vlastního
svatého. Luigi Scrosoppi (žil v letech 1804 – 1884) byl svatořečen
v roce 2001 – kým jiným než Janem Pavlem II? V roce 2010 ho v Pörtschachu v Rakousku vyhlásil biskup z Gurku
Alois Schwarz (mezitím díky početným skandálům přeložený do St. Pöltenu, protože řádění jeho přítelkyně, předsedkyně jím
založené katolické nadace, už bylo neúnosné) za patrona fotbalistů a
fotbalistek. Ne že by svatý Luigi někdy kopl do míče (staral se spíše o chudé
dívky) ale fotbalisté prý ještě žádného patrona neměli a tak ho
z iniciativy rakouského biskupa dostali. Chudák Luigi za to opravdu nemůže,
posmrtně se už fotbal hrát nenaučí, možná ale aspoň teď „calcio“ sleduje zhůry.
Jeho obraz visí samozřejmě v katedrále hned vedle sochy papeže Pia IX.
Tento papež povýšil Udine na arcibiskupství podřízené přímo papežskému stolci a
vděčné město mu za to v dómu postavilo sochu.
Nad městem se tyčí obrovský zámek v stylu vrcholné renesance. Nechali si ho postavit aquilejští patriarchové, kteří si zvolili Udine za své sídlo, když se jim v malé Aquileji přestal líbit. Stavbu zahájil v roce 1517 Rafaelův žák Giovanni da Udine (který vyzdobil freskami i slavnostní sál, kde se scházel parlament země Friaul) a dokončil ho Fracesco Floriani. Do roku 1797 zde sídlil benátský místodržící, dnes zde sídlí „Museo civil“. Obklopený obrovskými stromy a s nádherným parkem s výhledem na město stojí určitě za návštěvu. Kostel „Chiesa di Santa Maria al Castello“ se právě rekonstruuje, zlatý archanděl Gabriel na špici kostelní věže je krásnou dominantou celého zámeckého areálu.
V muzeu je výstava Sjednocení Itálie a samozřejmě pinakotéka se sbírkou obrazů od mistrů jako Tiepola ši Caravaggia i muzeum friulánské fotografie. Podařilo se mi zaktivizovat zámecký alarm, když jsem se snažil opustit zámek nouzovým východem ve směru k parku, který je včetně restaurace na terase za zámkem. Takže to raději nezkoušejte. I když Italové jsou tolerantní a obešel jsem se bez pokuty.
Na odvrácené straně zámku se
nachází zelená strana Udine. Rozsáhlé parky Giardino Grande, Loris Fortuna a
Ricasoli, kde je možné bezproblémové parkování a právě parkoviště okolo
Giardino Grande je výhodným východištěm k poznávání města. Když budete
odtud stoupat k zámku, uvidíte na zdi pamětní tabuli zakladateli Esperanta
– Ludwiga Zamenhofa – tzv. Doktora Esperanta. Ten sice osobně v Udine
nepůsobil, zato ale jeho velký podporovatel a šiřitel tohoto universálního
jazyka Achille Tellini (1866 – 1938) – udinský rodák, který se zde narodil i
umřel.
Poněkud stranou leží „Museo
diocesano e galleria del Tiepolo“ v někdejším biskupském paláci. To připomíná
působení jiného slavného muže v Udine. Giovanni Battista Tiepolo (1696 –
1770) patří k nejslavnějším malířům pozdního baroka a jeho přechodu do
rokoka. Ve svých mladých létech tvořil jakožto benátský občan v Benátkách
a v Udine, než svou slávu rozšířil do celého světa – jedno
z nejslavnějších jeho děl je ve Würzburgu, kde vytvořil
mimo jiné fresku svatby Friedricha Barbarossy s Beatrix Burgundskou.
V „Museo diocesano“ je možno obdivovat jeho raná díla – stojí to za to.
Když jste se po městě dost naběhali, vyplatí se odpočinout si na náměstí „ Piazza Giacomo Matteoti“ s kostelem Jakuba staršího.
Někdejší „Piazza San Giacomo“ dostala své nové jméno podle Giacoma Matteotiho, levicového politika, kterého v roce 1924 zavraždili Mussoliniho fašisté. Čtvercové rozlehlé náměstí bylo vlastně hlavním trhem ve městě a jeho centrálním místem. Dává svými nahusto postavenými úzkými domy pocit uzavřenosti. Se svým podloubím a spoustou kaváren a barů leží trošku stranou hlavní ulice, otevře se před vámi jako příjemné překvapení a láká k tomu, aby tu člověk pobyl. Restaurací a kaváren s dobrým espresem je tady samozřejmě jako v Itálii všude dost.
Mimochodem, stopy někdejšího
Rakouska-Uherska a s ním spojeného českého vlivu v Udine samozřejmě najdete
taky. Jestliže se Cividale pyšní našimi švestkovými knedlíky, v Udine
zase pálí slivovici – Sliwowitz di Gabia. Určitě ani nevědí, kde má ten nápoj
své kořeny, jinak by to nepsali tak německy.
Udine se tedy vyplatí navštívit.
Až příště pojedete okolo a budete mít pocit, že si potřebujeme odpočinout,
zastavte se tam. Nebudete litovat.
Das
erste Mal habe ich den Berg von oben gesehen. Also aus dem Flugzeug, als wir
von Sizilien nach Hause flogen und der Kapitän den Kurs direkt über die Bucht
von Salerno nahm. Ich sah einen grünen
Berg mit einem Krater auf seinem Gipfel inmitten der Stadtbebauung und ich konnte
nur nach einer bestimmten Zeit realisieren, dass es sich um den berühmten Vesuv
handelte, um den gefährlichsten Vulkan Europas. Aus dem Ring der weißen Häuser
ragte nur der Berggipfel mit dem Krater empor und ich stellte mir das erste Mal
die Frage, wie man all diese Leute evakuieren könnte, sollte Vesuv wieder
einmal Ärger machen.
Dieselbe Frage stellte ich mir wieder, als wir mit
unserem Auto versuchten, durch das Gewirr der engen Gässchen zum Fuß des Berges
durchzukommen um den Berggipfel zu erreichen. Die Antwort war einfach – man
kann es nicht. Die Evakuierung der 600 000 Menschen, die an den Hängen des
Vesuvs in einer absolut verbotenen Bauzone leben, ist einfach nicht
möglich. Natürlich gilt ein strenges
Verbot, hier Häuser zu bauen, aber die Camorra verkauft trotzdem die Grundstücke in dieser Gegend und die Leute
kaufen und bauen. Italiener, und besonders die Kampanier, leben nur für die Gegenwart
und die Zukunft – genau wie auch die Vergangenheit – interessiert sie echt wenig. Also wenn Vesuv
einmal ausbrechen würde, wäre es eine große Katastrophe, die das Gewissen der
Menschheit erschüttern würde und die italienische Regierung würde trotz ihrer
nationalistischen Ideologie um internationale Hilfe ansuchen.
Der Tuff, also das Lavagestein, ist sehr fruchtbar, es
ist eine voll mit Nahrungsstoffen erfüllte Erde und Vesuv gleich wie Ätna auf
Sizilien garantieren den Landwirten, die den Mut besitzen, auf den Hängen der
Vulkane zu wirtschaften, gute Erträge. Solange der Berg nicht böse wird und sie
nicht abschüttelt. Von den Hängen des Vesuvs stammt der beste Wein Kampanies
„Greco di Tuffo“, als Souvenir wird hier ein Couvee aus den lokalen Sorten
„Lacrinae Christi“ also „Christustränen“ verkauft.
Ungefähr 100 Höhemeter unter dem Gipfel gibt es einen – ein bisschen improvisierten – Parkplatz, von dem man in einer Touristenschlange den Gipfel besteigen kann. Von dort kann man in den Krater schauen, der zurzeit 600 Meter Durchmesser hat und der Verschluss, der ihn derzeit dicht macht, besitzt angeblich eine Tiefe von 2 Kilometern.
Einmal wird er wie der Champanierkorken nach oben schießen, wir wissen nur nicht wann. Dann werden wahrscheinlich auch die Caffetteria und das Souvenirgeschäft, die beide auf dem Kraterrand stehen, in die Luft gejagt. Auf dem Parkplatz gab es einen zauberhaften Parkplatzangestellten, der nach der Parkgebühr in allen Weltsprachen verlangen konnte. Wir haben es überprüft, er konnte auch „dvě padesát“, also 2,50 Euro tschechisch ohne Akzent aussprechen.
Wenn man auf den Serpentinen zum Parkplatz unter
dem Gipfel Vesuvs fährt, realisiert man, welche Katastrophe es im Jahr 79.n.Ch
sein musste. Der alte Krater hat einen Durchmesser von 6 Kilometern (die so
genannte Caldera), ist natürlich bereits bewaldet und reicht nur bis zur Mitte
des Berges. Wenn man nicht wüsste, dass es
gerade hier zu einem Zusammenbruch des alten Vesuvs kam, würde man das gar
nicht merken. Wie hoch nämlich der alte Vesuv, in der Antike „Monte Somma“
genannt, war, weiß eigentlich keiner, nach dem furchtbaren Ausbruch im Jahr 79
n.Ch. jagte sich der Berg selbst in die Luft. Das, wohin heute die Touristen
pilgern, wuchs aus diesem Krater bei weiteren dreizehn Explosionen in den
Jahrhunderten, die seit dem schrecklichen Ausbruch in der Zeit der Herrschaft
des Kaisers Titus, vergangen sind, die letzte bedeckte Neapel im Jahr 1944 mit einer
halben Meter dicker Aschenschicht. Keiner dieser Ausbrüche ist aber mit dem
Wüten des Berges im Jahr 79 vergleichbar. Die Intensität der Vulkanausbrüche
ist direkt von der Zeit abhängig, in der sie ruhig waren. Und das war beim
Vesuv sehr lange. Griechische Siedler, die die Stadt Cumae gegründet haben, die
erste Kolonie des „Großen Griechenlands“ in Kampanien, ahnten gar nicht, dass
es sich um einen Vulkan handelte. Nicht einmal, als sie schon ihre Stadt
fertiggebaut hatten und ihre Kolonisation mit Gründung von Paesta oder Neapel
fortsetzten, wusste jemand über diese latente Gefahr Bescheid. Deshalb bauten
die Römer gerade hier am Fuße des Berges ihres Las Vegas – Pompei. Eine Stadt,
die in die Menschengeschichte als ein tragisches Symbol einer der größten
Naturkatastrophen aller Zeiten eingehen sollte.
Wie ich bereits geschrieben habe, die Römer
machten aus Kampanien nach ihrer Eroberung ihres Urlaubgebiet. Wie heutzutage
Deutsche zum Überwintern nach Mallorca und Schweden nach Gran Canaria fahren um
die ungünstige Jahreszeit in der Wärme und Ruhe zu überstehen, zog es damals
die Römer nach dem sonnigen Kampanien mit schönem Meer, gutem Wein und Essen.
Es war leicht erreichbar, eigentlich römisches Umland. Damit sich hier die
Urlauber nicht langweilten, wurden hier für Kulturliebhaber Theater und Odeone,
und für die Bürger, die eine rauere Unterhaltung liebten, Amphitheater gebaut.
Es gab hier Gladiatorenschulen und es wurden hierher wilde Tiere aus der ganzen
Welt verfrachtet, um unter dem Beifall des blutrüstigen Publikums in den
Amphitheatern in Capua oder Pompei sterben zu dürfen.
Pompei war eine alte Stadt mit einer um die siebenhundert
Jahre alten Geschichte, in der Zeit der Kriege der Römer gegen ihren
Verbündeten stand sie aber auf der falschen Seite. Diktator Sulla musste die
Stadt belagern und nach ihrer Einnahme siedelte er hier 2000 seiner Veteranen an.
Seit dieser Zeit war Pompei eine römische Kolonie, in der es regelmäßig zu
Streitereien zwischen den römischen Ansiedlern und der oberen Schicht der
Ureinwohner kam. Nur Kaiser Augustus schaffte es, hier Frieden und die damit
verbundene Prosperität zu stiften, deshalb wurde er hier auch mit einem Tempel und
eigenem Kult verehrt. Zum Beschützer der Stadt bestimmte Augustus seinen ursprünglich
geplanten Nachfolger Marcellus, dieser starb aber jung. Offensichtlich schrieb
Augustus der Stadt eine große Bedeutung zu. Die Stadt lag damals direkt am Meer
an dem Fluss Sarno, dessen Mündung von Lagunen geschützt war und damit einen
hervorragenden Hafen für die Ware sowie auch für römische „Urlauber“ bot.
Die Prosperität der Stadt wurde
das erste Mal durch Unruhen erschüttert, als sich die Einheimischen mit den
Nachbaren aus Nuceria eine Prügelei lieferten, danach verbot Kaiser Nero in
Pompei für zehn Jahre weitere Spiele. Dann kam eine Warnung in der Form eines
Erdbebens im Jahr 62.n.Ch. bei dem ein Großteil der Stadt vernichtet wurde.
Wahrscheinlich wurden bei diesem Erdbeben die unterirdischen Kräfte des Berges
befreit, die im Jahre 79 – wahrscheinlich am 24.Oktober, das genaue Datum ist
nicht sicher – für einen bis dahin noch nie gesehenen Ausbruch den Weg frei
machten.
Pompei war zu diesem Zeitpunkt eine große
Baustelle, wo von Erdbeben beschädigte Häuser repariert oder neugebaut wurden,
es lebten hier um die 10 000 Einwohner. Ein Teil davon hat die Stadt verlassen
– der Berg bebte bereits einige Tage vor dem Ausbruch und die Vorsichtigeren
entschieden sich, dies aus der Ferne zu beobachten. Trotzdem blieben hier noch
viel zu viele Menschen, die dann unter einer 25 Meter hohen Schicht von
Vulkanasche den Tod fanden. Unter den
prominentesten Opfern war Plinius der Ältere, der römische Verwalter der
Provinz Missenum, der aus einem übertriebenen wissenschaftlichen Eifer mit
seiner Flotte zur Küste segelte und in einer Schwefelwolke erstickte. Sein
Neffe Plinius der Jüngere beschrieb den
Ausbruch in einigen Briefen, die er an
den Historiker Tacitus schrieb und deshalb haben wir heute ziemlich
detaillierte Informationen, was damals geschah.
Pompei hat im Vergleich mit
Herculaneum, das auch bei diesem Vulkanausbruch vernichtet wurde, einen
Vorteil. Während über die Ruinen von Herculaneum eine neue Stadt wuchs und
somit nur ein Teil der antiken Stadt freigelegt werden konnte, weideten über Pompei
1700 Jahre lang nur Ziegen. Deshalb konnte man die ganze damalige Stadt
freilegen und sie dient den Historikern und Archäologen als die Hauptquelle zur
Erforschung des alltäglichen Lebens im alten Rom.
Unseren Besuch fingen wir bei einem – nicht gerade schonend – rekonstruierten Amphitheater an.
Es handelte sich hier um das erste gemauerte Amphitheater. Bis zu dieser Zeit wurden Amphitheater aus Holz gebaut und das Kolosseum in Rom ist jünger. Danach führte uns der Weg an einer Reihe römischer Häuser vorbei zum Gymnasium mit einem großen Schwimmbecken. Die Mehrheit der Häuser war mit Ketten verschlossen, manche davon bauten Italiener gerade mit Hilfe eines Betonmischers fertig, um ursprüngliche Häuser aus dem ersten Jahrhundert nach Christus zu vollenden. Anders gesagt: also wenn die Bauten fertig werden, werden sie aus dem ersten Jahrhundert nach Christi stammen. Aber auch die wenigen zugänglichen waren besuchswert. Mit einem Atrium mit dem zentralen Wasserbecken, in dem kostbares Regenwasser gesammelt wurde, Schlafzimmern mit Fresken und Peristylen der Gärten. Interessant für mich war, dass Römer bereits damals die Kunst der Stukatur beherrscht haben. Marmorsäulen wurden nur in Tempeln und öffentlichen Gebäuden verwendet, für Privathäuser waren sie zu teuer. In den privaten Domizilen wurden also die Säulen im Peristyl aus Ziegel gebaut und dann wurde durch Anstrich der Eindruck geweckt, dass sie aus Stein seien. Die Böden waren natürlich aus Mosaiken, Römer hatten keine anderen, das berühmteste Mosaik aus Pompei schaffte den Einzug in die „Geschichte der Kultur“ von Pijoan und stellt die Schlacht zwischen Alexander dem Großen und dem persischen König Dareios III. bei Issos dar. Genauer gesagt die entscheidende Szene der Schlacht, als Alexander durch einen direkten Angriff auf den König diesen zur Flucht und die persische Armee zu ihrer Auflösung zwang.
Vor den Häusern sind auf den vorgeschobenen Mauern Behälter für Nahrungsmittel. Nicht aber für den Hausbesitzer, sondern für seine Klienten, die hier vorbeikommen und ein Frühstück oder Abendessen abholen durften. Dafür mussten sie dann die politischen Ambitionen ihres Patrons bei der nächsten Wahl unterstützen.
Das Schönte in Pompei ist ein riesiges Forum, das so situiert ist, dass direkt oberhalb der furchterregende Vesuv emporragt. Als ob er auf seine Macht über die Stadt, die er einmal vernichtet hatte, noch immer nicht verzichtet hätte. Es ist einfach DER BERG.
Viele öffentliche Gebäude umrahmen den großen antiken Hauptplatz, eines der reichsten Häuser gehörte dem Besitzer der öffentlichen Toiletten. Die Toiletten waren ein großes Geschäft. Nicht nur, dass die Bürger für ihre Benutzung irgendwelchen Obolus zahlen mussten. Der abgefangene Harn war damals nämlich das einzig bekannte Mittel zur Bearbeitung der Wolle, also für die Beseitigung vom Fett aus der Naturwolle. Der Harn wurde also teuer verkauft. Dazu kam, dass dieses Geschäft bis zur Zeit Kaisers Vespasianus nicht versteuert war, also ähnliche Privilegien wie heute die Börsengeschäfte hatte. Vespasianus versteuerte die öffentlichen Toiletten und damit verbundenen Geschäfte zu großem Missfallen seines Sohnes Titus mit einer lakonischen Bemerkung „Das Geld stinkt nicht.“ Obwohl Titus strikt gegen diese Steuer war, machte er sie nach seinem eigenen Thronantritt nicht rückgängig. Das Geld hat wirklich nicht gestunken und die einmal schon eingeführten Steuern haben bis heute die Eigenschaft, langfristig gültig zu bleiben und sogar von ihren größten Gegner nach ihrer Machtergreifung gern akzeptiert zu werden. In der Zeit, als Pompei von der Katastrophe heimgesucht wurde, musste also der Besitzer dieses prächtigen Palastes am Rande des Forums die Steuer bereits zahlen, sicher hatte er aber noch keine Zeit, sich an diese neue Tatsache zu gewöhnen, geschweige sich damit anzufreunden.
Die längste Schlange in Pompei steht – ähnlich wie vor 1700 Jahren – vor dem Bordell. So viele Kunden, wie sich heute vor diesem Gebäude drängen, hätten die zwölf Mädchen, die dort arbeiteten, niemals befriedigen können. Lunapar wurde als eines der ersten Gebäuden in Pompei freigelegt, sogar mit den erotischen Malereien an Wänden.
Es hatte zwei Ausgänge, sicher eine praktische Maßnahme, sollte der Kunde von seiner eifersüchtigen Frau gesucht werden. Die Räume der Prostituierten waren allerdings klein mit Betten aus Stein, ein echter Luxus herrschte hier also nicht unbedingt. Was man von den Bildern auf den Wänden ablesen kann, ist die Tatsache, dass Römer Sex von hinten praktizierten. Die Missionärstellung musste noch auf den Sieg des Christentums warten, das in der Zeit des Vesuvausbruchs noch in den Windeln lag. In Pompei herrschte der Kult des Kaisers Augustus, der Priester seines Tempels weigerte sich den Tempel zu verlassen und starb hier unter der Vulkanasche in seinen Trümmern.
Die Thermen sind natürlich auch
der Öffentlichkeit zugänglich. Öffentliches Bad gehörte unausweichlich zu jeder
römischen Stadt, da Römer zu Hause keine Badezimmer hatten. Männer und Frauen
badeten streng getrennt, zum männlichen Teil gehörten auch ein Turnplatz und
natürlich auch ein Saal, wo man Geschäfte machen und über die Politik reden
durfte. Interessant war die Tatsache, dass die Haken in den Umkleideräumen – ähnlich wie in den heutigen Kindergärten –
mit Zeichnungen und nicht mit Nummern gekennzeichnet waren. Die Römer waren
offensichtlich nicht stark in Mathematik, möglicherwiese auch im Lesen. Also
offensichtlich keine Intelligenzbestien. Sie waren in erster Linie Krieger und
bei einem Krieger wirkt die Bildung eher nachteilig.
In der Nähe des Forums sind auch
Tempel und öffentliche Gebäuden wie die Basilika, die zu gerichtlichen
Verfahren und zu Menschenversammlungen diente. Pompei ist ein Touristenmagnet, möglicherweise
sogar ein viel zu großer. Wir waren hier außerhalb der touristischen Hauptsaison,
standen früh auf und trotzdem durften wir den Zauber der menschenleeren Plätze
nur ungefähr eine halbe Stunde genießen. Dann kamen die Busse und spuckten
Hunderte Touristen aus. Das Forum wurde wie in den römischen Zeiten zur Zeit
des Wahlkampfes mit Menschen überfüllt.
Herculaneum wurde unter einem Schlamm- und Lavastrom begraben und dadurch sogar besser konserviert als Pompei, hier wurde sogar auch die ursprüngliche hölzerne Bausubstanz erhalten.
Das Pech ist, dass ein Großteil der antiken Stadt unter den modernen Siedlungen steht, sogar auch das Amphitheater. Herculaneum wurde auch deshalb nicht so „berühmt“ wie Pompei, weil die Mehrzahl der Bewohner es rechtzeitig verlassen konnte. Nur ungefähr 500 Menschen, die sich für die Flucht in den Hafen entschieden und dort vergeblich auf Schiffe warteten, die sie evakuieren sollten, sind umgekommen. Der Vorteil von Herculaneum liegt darin, dass hier nicht so große Menschenmengen liefen und man die Stadt in einer viel größeren Ruhe genießen durfte. Und zum Sehen ist hier auch einiges. Wir wurden von einem australischen neunzigjährigen Touristen fasziniert, der sich einen privaten Guide gemietet hat und sich alle Ruinen der Stadt zeigen und erklären ließ.
Der schönste Palast aus den
römischen Zeiten ist angeblich die „Villa oplontis“. Kein Wunder, es handelte
sich um die Sommerresidenz der Popeia Sabina, der Gattin des Kaisers Nero. Sie
war durch ihre Vorliebe für Luxus und Pracht bekannt. Die Villa befindet sich
in der Stadt Torre Anunziata und weil es sich in dieser Stadt um das Hauptquartier
der kampanischen Camorra befindet, ließen wir den Besuch aus. Nicht, dass wir
Angst vor Camorra hätten, aber was wäre gewesen, wenn ich im Gewirr der
italienischen Gässchen mit einem Ferrari eines Camorrabossen kollidiert wäre.
Lieber nicht nachdenken! Für Mutigere als mich kann aber der Palast der
römischen Kaiserin ein Anziehungspunkt sein.
Wie das ganze Kampanien, das ich
mit diesem Artikel verlassen würde.
V
roce 568 se na východě Itálie
objevil nový, v zemi zatím neznámý germánský kmen Langobardů. Barbaři ze severu (žili do té doby na území
dnešního Maďarska, Slovenska, Čech, Moravy a Rakouska) překonali lehce opevnění
Claustra Alpium Juliarum v Birnbaumském lese, která měla tvořit obranu
Itálie, ale netvořila, protože je neměl kdo bránit. Itálie se nacházela ve
stavu naprostého kolapsu po ničivé dvacetileté válce mezi germánským kmenem
Ostrogótů a Byzancí, kterou v roce 555 vyhráli Byzantinci. Bylo to
skutečné Pyrrhovo vítězství, které zaplatili úplným vyčerpáním. Teď neměli sílu svou výhru bránit proti novým
vetřelcům.
První město, které se Langobardům
postavilo do cesty, bylo Civitas d´Austria (tedy v překladu „Východní
město“, někdejší Forum Julii (Juliův trh), kteréžto jméno nosilo po svém
zakladateli Gaiu Juliu Caesarovi. Jméno Forum Julii zní dnes ve jménu provincie
Friaul, není tedy zapomenuto. Langobardi město obsadili bez boje a vytvořili zde
své první vévodství v nové zemi. Langobardi nikdy neusilovali o vytvoření
centralizovaného státu, každý jejich náčelník vládl víceméně nezávisle a jejich
král měl asi tolik pravomocí jako dnešní rakouský či německý prezident – tedy
hlavně reprezentační povinnosti.
Langobardi pak táhli dál na
západ, postupně vytvořili vévodství ve Veroně, Brescii, Pavii a dál na jih pak
ve Spoletu či v Beneventu. Civitas d´Austria bylo ale první. Protože
Italové tohle latinské jméno nedokázali nikdy správně vyslovovat, zkomolili ho
jednoduše na Cividale a toto jméno zůstalo městu dodnes.
Cividale je malé hnízdo o 11 000
duších, stojí ale rozhodně za návštěvu. Leží na úpatí Julských Alp na dravé
horské řece Natisone, která mu dodává specifické kouzlo. Z dálnice sjedete
u Udine a pak po nějakých šestnácti kilometrech jste u cíle. Pozor – bezplatné
parkoviště u Starého nádraží je v sobotu kvůli trhu zavřené! A obrovská
volná plocha naproti je jen pro autorizovaná vozidla, tedy privátní pozemek,
kde vás čeká pokuta. Ale i v sobotu se dá najít bezproblémově parkování,
městečko je malé a milé – prostě pohostinné.
Na náměstí před městskou radnicí
stojí socha zakladatele města Gaia Julia Caesara. Radnice je poměrně malá. Je
to cihlová budova a na její fasádě jsou patrné zbytky benátského lva svatého
Marka, kterého obyvatelé města v roce 1797, kdy Benátská republika po
obsazení Napoleonem na základě míru v Campo Formio zanikla, z radosti
nad nabytou svobodou vytloukli. Do benátské moci jako část takzvané Terra Ferma
se Cividale dostalo v roce 1421.
Příslušnost k Benátkám
připomíná činnost architekta Andrey Palladia. Abychom parafrázovali klasika,
Andrea Palladio patří ke každému benátskému městu jako mládí k socialismu.
Pokud jste žádnou jeho budovu v někdejším Benátsku nenašli, pak jste
nehledali dobře. Na „Piazza del Duomo“ je podle jeho projektů postaven palác „Palazzo
pretorio“ nebo také „Palazzo dei Provveditori Veneti“, kde se dnes nachází „Museo
archeologico nationale“ s výstavou římské a langobardské minulosti města.
Škoda, že byla původní fasáda Andrey Palladia v devatenáctém století klasicisticky
upravena, původní stavba se mi líbila víc – maketa původního paláce se nachází
v muzeu. Na svou langobardskou minulost je město pyšné, celé první
poschodí muzea prezentuje vykopávky z doby langobardské nadvlády, která
skončila až vpádem Franků v roce 774, kdy Cividale ztratilo svou
nezávislost a stalo se součástí franského vévodství Verona. Právě
z Cividale pocházel historik Paulus Diaconus, který sepsal dějiny
Langobardů (žil v letech 725 – 797 a zažil tedy zánik říše svého národa) Rozhodl
se sepsat jeho dějiny, aby nebyl zapomenut, což se mu podařilo. Cividale
v jeho knize „Historia Langobardorum“ nemohlo přijít zkrátka. A je mu i
patřičně vděčné. Je zde nádherné náměstí Paula Diacona, jeho dům a také Konvikt,
tedy škola nesoucí jeho jméno a nacházející se na druhém břehu řeky uprostřed
rozlehlého parku.
Vedle Paula Diakona se Cividalle chválí ještě jednou slavnou osobou,
herečkou Adelaide Ristori. Tato dáma, která žila v letech 1818 – 1906
proslavila své rodiště nejen v Itálii, kde začala svou velkou kariéru
v Parmě, ale i v Paříži a dokonce i v Konstantinopoli. Upomíná
na ni velký památník před místním divadlem, s její sochou a symboly její
nejslavnější role – Médey.
Mimochodem musím v článku o Cividale prozradit něco, co jsem
v době, kdy jsem psal o Vicenze, ještě nevěděl. V Cividale totiž strávil
část svého života Luigi da Porto, rodák z Vicenzy. (Tam má i pamětní
tabuli, o kterou jsem ale nezakopl) Že vám to jméno nic neříká? Mně taky
neříkalo, dokud jsem na ně nenarazil právě v Cividale. Tento pán žil
v letech 1485 – 1529 a byl kapitánem benátské kavalerie (posádkou
v pohraničním Cividale). Mimo jiné ale i autorem novely: „Nově napsaný
příběh dvou vznešených milenců.“ Ještě pořád nic?
Tak dobrá, příběh Luigiho da Porta se odehrává ve Veroně v době vlády
rodu Della Scala a hlavní postavy se jmenují Romeus a Giulietta. Mimo jiné se
zde vyskytují postavy, které jakoby z oka vypadly Mercuriovi, Tybaltovi,
Laurenzovi či Parisovi. Už jsme doma, že? Novela vyšla rok po smrti autora
v roce 1530. V letech 1594 – 1596 opsal tento příběh jistý William
Shakespeare a stal se slavným. Ovšem Shakespeare neopisoval přímo od Luigiho da
Porta, tak dobře italsky zřejmě neuměl. Předběhl ho už jiný plagiátor Arthur
Brookes, který napsal v roce 1562 „The Tragicall Historye of Romeus und
Juliet.“ Shakespearovi stačilo opisovat od něho. Ovšem až z jeho pera
dostal příběh onu neodolatelnou poezii, kterou známe a na kterou ještě stále
chodíme do divadla. A pro kterou se dnes
hrnou ročně milióny turistů do Verony. Takže plagiátor neplagiátor, slavný je
Shakespeare, i když příběh vymyslel benátský kapitán Luigi da Porto, který si
ho snad ani tak úplně nevymyslel, ale zpracoval svůj vlastní milostný příběh,
který ovšem nedopadl až tak tragicky – zřejmě posel dorazil v jeho novele
včas.
Ale zpět k langobardské
historii města, na kterou je Cividale tak hrdé. Paulus Diaconus líčí tragédii
města, která se udála v roce 610 n.l. Tehdy vpadli do Itálie Avaři a
cividalský vévoda Gisulf II. v bitvě s nimi padl. Jeho vdova Romilda
se se svými dětmi stáhla za pevné hradby Cividale, byla ale prý tak uchvácena
krásou avarského náčelníka, že sama otevřela brány města za slib, že se
s ní onen náčelník ožení. Avaři město vyplundrovali, muže pobili, ženy a
děti odvlekli do otroctví, po vilné Romildě se slehla zem. Její synové Raduald
a Grimoald se ale zachránili útěkem (zřejmě úmysly matky včas poznali), odešli
na jih do Beneventa, kde se postupně oba stali vévody a Grimoald dokonce
langobardským králem.
Z této tragédie se město samozřejmě už dávno vzpamatovalo, muzeum ukazuje způsob života Langobardů, jejich pohřební zvyklosti, je rozhodně hodné návštěvy. Dá se koupit společný lístek pro tři muzea, k „Museo archeologico“ ještě „Museo cristiano“ s úžasným kamenným oltářem krále Rachtise a mramorovou křtitelnicí patriarchy Kalixta.
Na oltáři je krásná výzdoba typická pro dobu raného středověku s poměrně naivně působícími obličeji zobrazených postav. Co je nápadné, že všechny tváře mají koutky úst obrácené dolů, ani jedna se nesměje. Smích byl ve středověku považován za nepatřičný, kdo by se o tom chtěl dozvědět víc, doporučuji skvělou knihu Umberta Ecca „Jméno růže.“ V muzeu je i trůn patriarchů, na němž bylo korunováno 26 patriarchů z nedaleké Aquileje. Třetím muzeem na společné vstupence je klášter Santa Maria in Valle s kaplí z langobardské doby „Tempietto langobardo“, nejčistějším příkladem langobardské architektury, když si odmyslíme klášter svatého Salvatora v Brescii. Dodnes se tento mramorový sál používá, výzdoba stěn freskami je samozřejmě z novější doby, momentálně se celá dřevěná výzdoba restauruje. Úžasný je mramorový reliéf nad vchodem s motivem vinných hroznů a listů – přímo filigránová práce – a to z mramoru!
Klášter má neuvěřitelně nepravidelnou křížovou chodbu. Zatím v každém klášteře, který jsem navštívil, byla tato čtvercová. Ne tak v Cividale. Očividně proto, že klášter stojí přímo nad strmým srázem řeky, je křížová chodba nedefinovatelného tvaru – prostě mnohoúhelník – Italové byli a jsou stále kreativní. Pokud byste chtěli navštívit kamennou umělou jeskyni na břehu řeky – Hypogeo Keltiko – zřejmě z keltských časů, ještě než sem dorazil velký Gaius Julius se svými legiemi, je třeba si vypůjčit klíč v klášteře. Hypogeo je od něho vzdáleno jen několik málo kroků.
Samotný dóm je monumentální
stavba v poněkud nehomogenním stylu. Původní románská katedrála byla na
začátku šestnáctého století přestavěna Pietrem Lombardem a Bartolomeem delle
Cisterne v renesančním stylu. Pak na fasádu přilepili barokní přístavek a
nakonec celou budovu obstavili zdivem ve stylu klasicismu. Čili tak trochu
zmatek, ale na ten jsme v Itálii samozřejmě zvyklí. Katedrála je
monumentální, jako všechny italské dómy obrovská a papežem Piem X. byla
v roce 1909 povýšena na „Basiliku
minor.“ Fascinující je obrovský gotický kříž, který má za sebou pohnutou
historii i barokní socha Marie panny s Ježíškem.(oficiálně se Duomo
jmenuje „Il Duomo di Santa Maria Assunta).
Ve městě je spousta středověkých
domů, většinou krásně zrekonstruovaných s typickými předsunutými portály,
zakopáváte o historii na každém kroku a to se historikovi, jako mně samozřejmě
líbí.
Symbolem města je Ponte diavolo,
tedy „Ďáblův most.“ Váže se k němu obvyklá legenda – protože lidé nebyli
schopni překlenout řeku Natisone mostem, požádali o pomoc ďábla. Ten souhlasil,
s podmínkou, že mu bude patřit první duše, která na most vkročí.
Předpokládal zřejmě, že to bude někdo významný, kdo přijde most pokřtít. Mazaní
obyvatelé Cividale nahnali ale na most psa. Naskýtá se oprávněná otázka – má
pes duši? Těžko říct, koho si čert nakonec za odměnu za svou práci vzal, má
ale, jak víme, slabost na to, brát si ty nesprávné a ty, kteří by mu patřili,
nechává strašit na tomto světě nepřiměřeně dlouho.
Most je monumentální, je to vděčný motiv fotografií, při troše štěstí se může podařit vyfotografovat současně i všechny čtyři zvonice městských kostelů, které jsou všechny naprosto stejné – Dóm, Kostel Santa Maria in Valle, Kostel svatého Petra a Blasia (který má na fasádě nádherné fresky) a Kostel svatého Františka, který neslouží církvi, ale jako sál pro různé kulturní podniky.
Budova kláštera svatého Františka je impozantní, nejvíce to vynikne, když sestoupíte po schodech vedle mostu k řece, tady je pro fotografy na břehu řeky malá plošinka – ten sestup stojí zato.
Most byl zničen za první světové
války. Po průlomu německých divizí, které přišly na pomoc Rakušanům, u
Caporetta (dnešní Kobrid ve Slovinsku) postupovali Němci právě na Cividale.
Když jejich vojáci pronikli do centra města, vyhodili ustupující Italové most
do vzduchu, aby se od pronásledovatelů odpoutali. Nepodařilo se jim to, italský
ústup se zastavil až na řece Piavě mnohem dál na západ. Most byl obnoven
v roce 1918, toto datum stojí na jeho klenbě, je ale údajně identickou
obnovou původní stavby.
Na první světovou válku, která se
města takto nešetrně dotkla, vzpomíná malé, ale milé muzeum „Museo della grande
guerra“ v budově někdejší železniční stanice. Tato budova sloužila totiž
v době italských ofenzív na řece Soči (v letech 1915 – 1917 tu
Italové podnikli proti rakouským vojskům jedenáct ofenzív) jako východisko pro
zásobování italského vojska, odtud jezdil vlak s municí, zásobami a vojáky
do městečka Sužid – na frontu. Dnes je
tu v několika sálech ve fotografiích a mapách zdokumentována válka
z italského pohledu, je zde i obranný zákop s originálními trámy
z bojišť, kde člověk může zažít klaustrofobní autenticitu zákopové války.
Vstup do muzea je zdarma, vstupné je dobrovolné, průvodce byl tak nadšený, že
mu přišli hosté, že nám nedal pokoj. S úžasným entusiasmem nám vyprávěl o
všem, co se událo v letech 1915 – 1918, protože ale vyprávěl italsky,
rozuměli jsme mu jen malý zlomek toho, co nám chtěl sdělit.
Ach ano, samozřejmě – v Itálii nesmí chybět tip na dobré jídlo. V Cividale jsou místní specialitou Gnocchi di susine. Pokud si je objednáte, budete koukat – jsou to naše švestkové knedlíky z bramborového těsta, posypané skořicí a osmaženou strouhankou. Jak se ty sem jenom dostaly? Přece jen možná vzpomínka na staré dobré Rakousko-Uhersko.
Určitě to není
obvyklý nápad, ale tentokrát opravdu vyšel. Obyvatelé Vicenzy, malého města (tak
malého zase ne, přece jen má 114 000 obyvatel) mezi Benátkami a Veronou se
rozhodli udělat ze svého města „open air muzeum“ jednoho jediného architekta –
Andrey Palladia – a nápad vyšel. Opět jednou prokázali Italové svou kreativitu.
Vicenzu se vyplatí navštívit, protože tam uvidíte věci, které nikde jinde
nejsou. A ochutnáte něco, co taky si taky nikde jinde netroufají nabídnout, ale
o tom později.
Andrea Palladio si určitě svůj pomník zasloužil. Nejen ten s jeho sochou na hlavním vicenzském náměstí, ale celé město je jeho pomníkem. Málokterý architekt ovlivnil stavebnictví tak jako on a navíc dlouhodobě. Ačkoliv žil v letech 1508 – 1580 je vlastně zakladatelem klasicistického stylu, který ovládl stavby po celé Evropě v devatenáctém století. Přiznám se, že jsem až do mé návštěvy Vicenzy věděl o tomto muži hanebně málo. A jako pokání si dovolím přiblížit tuto postavu mým čtenářům.
Andrea Palladio se narodil
v roce 1508 v Padově, svou kariéru architekta zahájil ale v roce
1540 ve Vicenze a v tomto městě i v roce 1580 zemřel. Právě
s Vicenzou je spojen jeho život a město si tohoto faktu dokáže patřičně
vážit. Palladio byl první člověk, který se rozhodl být POUZE architektem – až
do té doby byli architekti i malíři, sochaři atd., jak například Michelangelo
Buonarotti, který byl pro Palladia vzorem. Jenže Palladio se rozhodl jít jiným
směrem. Zatímco svět se dal do pohybu směrem k baroku, symbolizujícího moc
katolické církve, Palladio zůstal věrný antickým vzorům. Jeho sláva se opírá o
nekonečný počet vil, které postavil benátským patriciům v okolí Benátek
(jen z nejslavnějších vzpomenu Villa Foscari, Villa Godi, Villa Sarazen
atd atd.) ale hlavně o knihu o architektuře, kterou napsal „Quatro libri dell´
architektura“ v níž popsal jednoduše principy stavění domů, paláců a vil. Tak
jednoduše, že to dokázal pochopit skoro každý, kdo se chtěl stavěním paláců a
domů zabývat. Genialita je právě v jednoduchosti. A protože tuto knihu
přeložil v roce 1715 Giacomo Leoni do angličtiny, stala se doslova
příručkou všech architektů devatenáctého století, zejména pak v severní
Evropě. Klasicistický styl vychází z děl Andrey Palladia, jehož stavební
styl si zasloužil dokonce vlastní jméno „Palladianismus.“
V roce 1549 dostal Palladio
svou největší zakázku, která ho měla proslavit navěky – stavbu nové radnice
v městě Vicenza „Palazzo della Ragione“. Ovšem sotva někdo ví, že právě
toto je oficiální název budovy, která je od roku 1994 v kulturním dědictví
lidstva UNESCO. Všichni ji znají pod názvem „Basilica Paladiana“ a vyplňuje
skoro celé hlavní náměstí ve Vicenze. Palladio se dokázal prosadit proti
takovým gigantům tehdejší architektury, jako byl Giulio Romano, budovatel
Mantovy a od té chvíle už šla jeho kariéra strmě nahoru.
I ti, kdo ve Vicenze nebyli, jeho
stavby znají. Když se dívají v Benátkách z přístavu u Náměstí svatého
Marka či z Kampanilly, nachází se přímo před nimi Palladiova stavba
kostela San Giorgo Maggiore a jiný gigantický kostel Il Retendora postavil
Palladio na ostrově Giudecca.
Od roku 1404 byla totiž Vicenza
součástí Serenissimy, tedy benátské republiky, předtím ale prodělala pohnuté
časy. V čase Štaufů se stavěla stále na stranu Guelfů tedy aliance
proticísařské, až město dobyl Ezzelino III. Romano, zeť císaře Friedricha II.
Guelfy vyhnal a udělal si s Vicenzy opěrný bod své moci. Až když
v roce 1259 v boji s Guelfy zemřel, získala Vicenza znovu sovu
nezávislost, ukázala se ale být v boji italských komun příliš slabým
hráčem. Napřed se uchýlila pod ochranu Padovy, tato ochrana se ale brzy stala
nadvládou. V roce 1311 tedy Vicenza hledala ochranu u rodu Della Scala
z Verony, v roce 1392 ji ale dobyl Gian Galeazzo Visconti
z Milána. 1404 obsadili město Benátčané a mír z Lodi v roce 1454
definitivně rozdělil sféry zájmů v severní Itálii. Vizenza zůstala
benátská až do zániku benátské republiky v roce 1797. Na tuto skutečnost
upozorňují dva sloupy na „Piazza dei Signori“, na nichž je Spasitel a Lev svatého
Marka, symbol Benátské republiky.
Andrea Palladio byl tedy občanem
Benátské republiky a měl to štěstí, že jím byl právě v čase největšího
rozkvětu a bohatství Serenissimy, kdy si všichni patriciové nechali stavět vily
v nově dobyté Terra Ferma, tedy na venkově mimo hlavního města a Palladio
byl mužem na pravém místě a v pravý čas.
Vraťme se tedy do Vicenzy, dejme
si espresso s cornettem na náměstí u Basilicy Palladiany pod sochou
slavného architekta a pak se vydejme na cestu za poznáním.
Dominantou náměstí je ona
obrovská mramorová Basilica Palladiana. Samotná stavba je obehnána
monumentálním dvojposchoďovým portikem. Na náměstí je i další Palladiova stavba
Palazzo del Capitanio, který začal Palladio stavět v roce 1571 jako sídlo
benátského správce města.
Vicenzský dóm je trošku stranou.
Je sice velký, dovnitř jsme se ale nedostali z důvodu opravy elektrického
vedení a osvětlení – konec stavby nebyl uveden, v textu na dveřích domu
bylo ale diskrétně naznačeno, že to ještě může trvat. Od dómu se dostanete hned
na „Piazza del castello“ s dominantní věží pevnosti rodu della Scala, a přes
Porta castello projdete ze starého města do města nového. Pod hradbami jsou
zahrady„Giardino salvi“ s pěkným pohledem na hradby města a někdejší
pevnosti, jenže právě naopak, člověk se musí obrátit a vydat se po „Corso
Andrea Palladio“, které vede středem města (jsou tam sice i budovy, které
Palladio nepostavil, ale charakter této ulice je opravdu jednolitý a lemovaný
monumentálními paláci. Pozor, jedna
z nejkrásnějších budov „Palazzo da Schio“ zvaný podle své zlaté výzdoby
„Cá d´Oro“ není Palladiovou stavbou ale příkladem typické benátské gotiky,
postaven byl sto let před Palladiem a bylo ho škoda bourat. Na konci Corsa je „Pinacoteca
civil“, tedy obrazová galerie, samozřejmě opět v paláci, který postavil
Andrea Palladio – „Palazzo Chiericati“. Zajímavé je, že Palladio zanechával ve
městě stopy i po své smrti. Na Piazza
Castello stojí „Palazzo Porto-Breganze“, který postavil v roce 1600
architekt Vincenzo Scamozzi, nicméně podle plánů, které pro tuto budovu
zanechal ještě velký Andrea.
Jeho poslední velkolepé dílo je
na konci Corsa. V roce 1579, tedy rok před
svou smrtí, dostal Andrea Palladio úkol postavit první zastřešené
divadlo v Evropě. Výsledek je monumentální, i když se Palladio otevření
divadla Sofoklovým „Oidipem“ v roce 1583 už nedožil. Návštěva je nutná,
kdo nebyl v „Teatro Olimpico“, nebyl ve Vicenze.
Když přejdete po mostě přes řeku
Retrone dostanete se do kouzelné čtvrti města, končící zase jednou středověkým
opevněním a městskou branou. Jenže tady využili Italové stavební substanci
někdejšího římského divadla, aby si tu postavili domy. Celá jedna čtvrť je tedy vlastně postavena na
někdejším římském divadle, proto působí i zahnutí uliček poněkud komicky a
nezvykle. Ale Italové jsou prostě kreativní, a jak jsem už tisíckrát zdůraznil
– pokud nemusí, nic nebourají.
Na závěr ještě slíbený krátký
výlet do místní kulinariky, který stojí opravdu zato. Vicenza se může pochválit
něčím naprosto výjimečným.
Místní specialitou, kterou by
člověk měl rozhodně ochutnat – pokud na to má odvahu – je treska na vicenzský
způsob „Baccala ala vicentina“. Jestliže si někdo myslí, že ryba musí být
čerstvá, aby byla jedlá, přesvědčí se ve Vicenze právě o opaku – Baccala ala
vicentina NESMÍ být čerstvá. Sušená ryba se připravuje na oleji
s česnekem, cibulí, parmezánem, moukou a mlékem, přičemž se vytvoří jakási
kaše, která se nechá na mírném ohni čtyři až pět hodin dusit, až se zcela
vyvaří nebo do ryby vsákne tekutina. Jídlo je velmi aromatické, chutná podle
mého soudu skvěle, ovšem já nejsem jakožto nekritický fanoušek italské kuchyně
– označení mé ženy – objektivní. Nepodařilo se mi ženu přesvědčit, aby
vicenzskou specialitu ochutnala, a když nám večer v Trevisu vrchní nabídl,
že má právě skvělou čerstvě připravenou baccala ala vicentina, skoro vyletěla
z kůže. Přiznám se, že ani já jsem si ji podruhé v jednom dni nedal.
Pozor, v žádném případě
nenavštěvujte Vicenzu v pondělí. To je prakticky všechno zavřeno a vy
musíte do města – stejně jako my, ještě jednou. Ale nevadí, Vicenza stojí za
to.
12. ledna uplyne
500 let od smrti této významné postavy světových dějin, zakladatele slávy
„Habsburského domu“ – opravdu právě od doby vlády Maxmiliána se hovořilo,
zejména ve Francii, která měla s tímto vládcem věčné problémy „Maison
d´Autriche“, čili o „Rakouském domu.“
Předpoklady pro světovládu
Habsburků, kteří se až do roku 1437 museli krčit ve stínu mocnějších Lucemburků,
sice vytvořil už Maxmiliánův otec Friedrich III, ale až Maxmiliánovi se
podařilo tuto ideu realizovat. Žil na přelomu věků, považujeme-li za počátek
Novověku rok 1492, pak jeho vláda v letech 1486 – 1519 překlenuje právě
přechod ze středověku do novověku a Maxmilián tento přechod svou osobou přímo
symbolizuje. Zakotven v rytířské tradici středověku a přece připraven
uskutečňovat reformy, potřebné pro novou dobu, která směřovala k renesanci
a baroku.
Maxmilián se narodil ve Wiener
Neustadtu (Vídeňském novém městě) 22.března 1459. Jeho otci císaři Friedrichovi
III. bylo už 44 let, jeho matka Eleonóra, portugalská princezna, neměla ještě
dvacet let. Protože jeho starší bratr Christof narozený o čtyři roky dříve,
zemřel jako čtyřměsíční nemluvně, stal se Maxmilián arcivévodou a následníkem
trůnu. Eleonóra zemřela už v roce 1467,když měl Maxmilián 8 let, chlapec
po ní ale zdědil jako její krásu, tak i temperament. Což vedlo ke stálým
konfliktům se jeho nerudným a asketicky žijícím otcem, kterému jeho poddaní
přezdívali „Erschlafmütze“, tedy „Arcispací čepice.“ Po otci zdědil
Maxmilián jen převislý dolní ret, dědictví po babičce – mazovské princezně
Cymburce. Ten ret už měl Habsburkům zůstat na věčné časy a stát se tak jejich
dominantním znakem. Habsburský ret tedy pochází z Polska.
Legenda
praví, že když nemluvně přinesli poprvé ukázat matce, pravila Eleonóra: „Milý
chlapče, jestli budeš jako tvůj otec, nikdy si neodpustím, že jsem tě přivedla
na svět.“
Naštěstí se chlapec „pomamil“ a
vyrostl v krásného silného blonďatého a temperamentního muže. Co mu
historici vyčítají, je, že oplýval plány, které pak nebyl schopen realizovat.
Bylo jich příliš mnoho na čas, který mu život vyměřil i na finanční prostředky,
které měl k dispozici. Ale jestliže ze sta plánů uskutečnil deset, stálo
to v konečném účtování zato.
Od smrti své matky vyrůstal „jako dříví v lese“. Což, jak vědí mí
čtenáři, kteří četli „Zločiny českých králů“, je ten nejlepší předpoklad
k budoucímu úspěchu. Otec se o výchovu chlapce vůbec nestaral, jeho
přítomnosti se spíše vyhýbal a Maxmilián zažíval jednu stresovou situaci za
druhou. Jako například dvouměsíční obležení ve vídeňském Hofburgu od 17 října
do 4.prosince 1462, kdy císaře obléhali jeho vlastní poddaní, vedení jeho
bratrem Albrechtem a kdy císařská rodina skoro vyhladověla k smrti. Stejně
jako jeho otec, vyhýbal se i Maxmilián po celý svůj život Vídni, očividně
dětské trauma tak zcela nepřekonal. S Vídeňáky vyrovnal tento otevřený
účet až jeho vnuk Ferdinand v roce 1522. Stejně tak zažil Maxmilián útoky
Maďarů, kteří pod králem Matyášem Korvínem vytlačovali politický vliv císaře a
několikrát dokonce obléhali Wiener Neustadt (nakonec se Korvínovi podařilo
dobýt velké části Rakouska a do své smrti v roce 1490 sídlil pak ve Vídni,
odkud císaře vyhnal, to už ale zažil Maxmilián jen nepřímo a zdálky.
Už od roku 1473 probíhala jednání
ohledně možného spojení habsburského a burgundského domu. Burgundští vévodové,
pocházející z vedlejší linie francouzského královského rodu Valois,
vybudovali mezi Francií a Německem téměř souvislé kompaktní území, sahající od
Severního moře až k Alpám. Vévodovi Karlovi Smělému chybělo ke štěstí už jen
jedno – královská koruna. To měla být cena, za kterou byl ochoten provdat svou
dceru Marii za rakouského následníka římského císařského trůnu. Friedrich
váhal, jako obvykle své rozhodnutí odkládal a to se vyplatilo. V roce 1476
se vévoda Karel dostal do konfliktu se Švýcary a utrpěl katastrofální porážku.
V tísni podepsal svatební smlouvu, aby se už 6. ledna 1477 nechal od
Švýcarů zabít u města Nancy. Obrovské a hlavně nesmírně bohaté burgundské
dědictví se stalo okamžitě předmětem politického boje.
Na uvolněné province totiž
okamžitě vznesla nároky Francie – Burgundi byli přece vedlejší větví Valois a
jejich leníky. Francouzský král Ludvík XI. proslul svou bezcharakterností a
dalo se od něj čekat cokoliv. Maxmilián musel pospíchat, aby se mohl se svou
nevěstou opravdu oženit. Ludvík totiž devatenáctiletou Marii nutil
k sňatku se svým vlastním synem, sedmiletým, ne právě hezkým a na následky
dětské obrny trpícím synem Karlem. A všichni věděli, že Ludvík se nezastaví
před ničím. Času bylo málo. Maxmiliánovi se přes odpor francouzské strany
podařilo uzavřít 21. dubna 1477 sňatek „per prokurationen“, tedy
v zastoupení. Když pak se svým průvodem dorazil do Brugg a tam se do sebe
oba mladí lidé, ačkoliv si ani slovo nerozuměli (Maxmilián hovořil jen německy,
protože jeho otec se o synovo vzdělání nijak nestaral a Marie pouze francouzsky
a latinsky) na první pohled zamilovali. Jak už jsem psal, Maxmilián zdědil svou
krásu po mamince a Marie zase po tatínkovi, takže se k sobě skvěle hodili.
19. Srpna 1477 slavili bez velkých okázalostí svatbu.
Maxmilián miloval nádheru, zřejmě
zdědil i tuto vlastnost po své matce a Burgundsko mu nabídlo právě to, co
v životě hledal a co mu skromný skoro barbarský dvůr ve Vídeňském novém
městě ani v náznaku nemohl dát. A k tomu měl teď krásnou, vzdělanou a
milující manželku. Co si mohl přát víc?
Vzápětí ale stáli oba zády ke
zdi. Ludvík XI. nebyl ochoten přejít tuto politickou porážku nečinně a
francouzské jednotky vpadly do Burgundska, rabovaly, pálily a vraždily, cílem bylo
přinutit mladomanžele, aby své území odevzdali francouzské koruně.
Maxmilián se přes své mládí
projevil jako skvělý voják. Od Švýcarů odkoukal novou vojenskou taktiku, která
vedla i k smrti jeho tchána. Do patnáctého století platila jízda za hlavní
vojenskou sílu a tvrdilo se, že jeden jezdec má hodnotu deseti pěšáků. Jak
Francouzi, tak i Karel Smělý ještě žili v této představě, ačkoliv právě
v té době střelné zbraně měnily poměry na bojišti. Maxmilián vybudoval
armádu zcela nového typu. Byli to pěšáci s dlouhými píkami, které je dostatečně
chránily před útokem jízdy a mušketýři, kteří pod ochranou těchto pík
sestřelovali útočící jezdce ze sedel. Tato nová taktika mu přinesla překvapivé
vítězství nad francouzskou armádou v bitvě u Guinegate 7. srpna 1479. Maxmilián údajně bojoval
v první řadě jako pikanýr, což strhlo burgundské žoldnéře, kteří mladému
pánovi stále ještě tak zcela nedůvěřovali, k hrdinským skutkům. Tato
taktika se měla v následujících desetiletích prosadit a byla pak způsobem
vedení války ještě v prvních letech třicetileté války o sto padesát let
později, než ji reformoval švédský král Karel Gustav. Maxmilián se poprvé
projevil jako úspěšný reformátor. Bitva sice nepřinesla rozhodnutí (Ludvík mu
vzkázal, že když tedy opanoval bitevní pole, může na něm zasadit fazole), ale
zvýšila jeho kredit a u jeho nepřátel stoupl strach z něho. Maximilián
zavedl do válečné taktiky úspěšně i další nový vynález, u Konstantinopole
v roce 1453 poprvé maďarským inženýrem Urbanem sestrojená obléhací děla,
která umožnila dobývat do té doby nepřekonatelné hradby měst. Když se
v roce 1504 před nedobytnou pevností Kufsteinem objevily dva do té doby
nevídané kanóny s výmluvnými jmény Purlepass a Weckauf, stačilo několik
výstřelů, aby pevnost padla do Maximilánových rukou.
Maxmilián dbal na tradice, rychle
se přizpůsobil burgundským zvykům, které byly od rakouských diametrálně
odlišné. Od léta 1478 byl hlavou „Řádu zlatého rouna“, řádu pro vyvolené
šlechtice z nejvyšších kruhů, založeného v roce 1429 Mariiným
dědečkem, burgundským vévodou Filipem Dobrým.
Když se zdálo, že rodinnému
štěstí Marie a Maxmiliána nestojí nic v cestě (Marie mu porodila tři
děti), zemřela náhle jeho manželka 27. března 1482 na následky pádu
z koně. Maxmilián tuto ztrátu nikdy nepřekonal. I když se v roce 1494
oženil podruhé s milánskou vévodkyní Biancou Marií Sforzou, svou první
ženu nepřestal nikdy milovat (ve svém testamentu určil, že jeho srdce má být
přeneseno do Brugg a pochováno v Mariině sarkofágu, což se pak v roce
1519 skutečně stalo.) K své druhé ženě ostatně nikdy žádný vztah neměl. Vzal
si ji jen pro její věno, choval se k ní velmi opovržlivě a často ji
ponechával jako zástavu za své dluhy, které dělal, kudy chodil.
Pro Maxmiliána se smrtí jeho ženy
zkomplikovala situace ale i politicky. Dědici Burgundska se staly jeho děti Filip
a Markéta a on byl pouze jejich poručníkem. Což burgundské stavy nechtěly uznat
a chtěly dětem vládnout samy. Pro Maxmiliána nastaly těžké časy. Aby si
zajistil neutralitu Francie, obětoval vlastní dceru, dvouletou Markétu. Ta byla
zasnoubena dauphinovi Karlovi a ve věku tří let odevzdána na vychování do
Francie. Naštěstí ve stejném roce 1483 zemřel lstivý Ludvík XI. a jeho
třináctiletý syn nebyl schopen Maxmiliána úspěšně ohrožovat. Na Maxmiliána
čekala dlouhá válka s vlastními poddanými, kteří se mu nechtěli podřídit a
nechtěli platit daně (zejména nově zavedenou daň z piva) Trvalo až do roku
1500, než se mu podařilo nizozemské provincie ovládnout. A pak už do nich raději
nejezdil. Usídlil se v Tyrolsku a svým poddaným nechal vládnout svou dceru
Markétu, která to s nimi uměla mnohem lépe.
V roce 1486 dokázal Maxmilián
přinutit svého otce Friedricha, aby ho nechal zvolit římským králem a tedy svým
nástupcem. Ani to ho ale po návratu do Burgundska neuchránilo, aby ho měšťané v roce
1488 nezajali a nedrželi tři měsíce ve vězení. Až intervence jeho otce císaře
Friedricha ho osvobodila.
Mezitím ale ve Francii dospěl
Karel VIII. a chtěl se vyrovnat svému otci. V roce 1491 zrušil svůj sňatek
s Markétou, protože manželství ještě nebylo naplněno a oženil se
s dědičkou bretaňského vévodství Annou, se kterou byl od roku 1490
zasnouben sám Maxmilián. Markétu si ale zrádný Karel podržel ve Francii jako
rukojmí. Až v roce 1494 se děvče, teď už čtrnáctileté, smělo vrátit domů,
do Burgundska.
Maxmilián se stal mezitím po smrti
svého otce v roce 1493 římským králem a dal se s velkou vervou do
práce. Provedl reformu správy dědičných habsburských zemí, podařilo se mu
zavést úřednickou správu, která nahradila svévoli šlechticů, kteří zatím země
spravovali podle své libovůle.
Samozřejmě, že tato pravidla účinné a efektivní správy odkoukal
v Burgundsku, kde tento systém přivedl zemi k blahobytu, on se ale
rozhodl i proti odporu prosadit je na území Římské říše, zmítající se
v chaosu.
Na říšském sněmu ve Wormsu vyhlásil císař „Věčný zemský mír.“ To byl velký
čin, až do té doby totiž existovalo právo „Fehde“ tedy otevřeného sporu, kterým
mohli věřitelé vymáhat své dluhy pomocí zbraní. Maxmiliánův otec měl
s tímto právem velmi zlé zkušenosti, boj s císařovým věřitelem a
vojevůdcem Andreasem Baumkircherem zpustošil v letech 1470 – 1471 celé
Štýrsko. Od teď bylo vyhlášení nepřátelství nezákonné a obyvatelé říše se
museli odvolávat k říšskému soudu, který Maximlián založil. Mimo to zavedl
i jednotnou říšskou daň, takzvaný „obecný pfenig“. Tím se okamžitě dostal do
války se Švýcary, kteří byli tehdy stejně jako dnes velmi citliví na své peníze
a odmítli tuto daň platit. Ani Maxmiliánovi se nepodařilo přinutit Švýcary
k poslušnosti. V roce 1499 se musel daní ze švýcarského území vzdát a
k říšskému soudu se mohli Spříseženci odvolávat jen dobrovolně. Švýcarsko
se tak prakticky v tomto roce vymanilo z Římské říše.
Král ovšem potřeboval nutně peníze, a rozdíl od svého otce totiž pochopil,
že chudý vládce je všem jen pro smích. I jeho sňatek s Biancou Marií
Sforzou byl motivován penězi, nevěsta obdržela od svého otce Giana Galeazza věno
300 000 dukátů. Maxmiliánův životní styl byl bezpříkladně rozhazovačný. Byl
velkým podporovatelem umění, dával například zakázky na své portréty umělcům
jako Albrechtovi Dürrerovi, znal se osobně s Nikolou
Machiavellim (který mu nevystavil právě příznivý posudek). Sám napsal nebo dal
sepsat dva autobiografické spisy „Weißkunig“ a „Theuerdank.“ Mistrně využíval pilně nového vynálezu – knihtisku – pro svou propagandu,
jak v Německu tak i ve Francii. Pořádal velkolepé
rytířské turnaje, na nichž se sám – a velmi úspěšně – účastnil. Obklopoval se
sekretáři, kteří byli především poslušní (Maxmilián iniciativy svých úředníků
moc nesnášel, chtěl všechno dělat sám) ale zato se dokázali okázale obohacovat
z císařské pokladny. Korupce
bujela, jako klasický vedlejší příznak úřednického státu. A věčné války
polykaly neskutečné sumy peněz. Celkem mu historici napočítali 25 válek, ve
většině z nich nedokázal vyhrát, protože mu došly peníze.
Maxmilián se chytře spojil
s bankéřskými domy Fuggerů a Welserů, kteří mu byli ochotni poskytovat
úvěry, následkem toho se stalo město Augsburk, kde oba tyto domy sídlily,
městem říšských sněmů, z čehož opět bankéři mohutně profitovali. Kromě
toho se Fuggerovi podařilo s královou pomocí dostat pod kontrolu prakticky
všechny evropské doly na měď (v době, kdy se odlévala děla!) a získat tak na
měď monopol. Jako třešničku na dortu pak obdržel Fugger i tyrolské stříbrné
doly a později se mu podařilo ovládnout i doly a stříbro a zlato na území
dnešního Slovenska. Za každý nový kredit
dostával nová privilegia, dokonce i na vybírání odpustků, z nichž si mohl
velkou část ponechat. Když bylo nejhůř, neváhal Maxmilián platit půdou. Fugger
se jednak chtěl stát šlechticem a jednak potřeboval pozemkové zázemí. A král se
dostával k odumřelým lénům, za které byli bankéři ochotni platit horentní
sumy. Tato symbióza pomáhala Maxmiliánovi udržet se na trůně, přestože
k tomu musel vést mnoho válek a války požírají peníze.
Poté, co se mu podařilo získat
hrabství Goricia a tím přístup k tehdy už habsburskému Terstu a
k moři, dostal se do konfliktu s Benátkami. Kromě toho tu byl
nevypočitatelný Karel VIII. a po jeho brzké smrti jeho nástupce, ještě
nevypočitatelnější Ludvík XII. V severní Itálii se bojovalo prakticky bez
přestání. Na svou císařskou korunovaci do Říma se Maxmilián nikdy nedostal,
v cestě stály Benátky a nedovolily mu průjezd. Nakonec se nechal vyhlásit
se souhlasem papeže Julia II. v Trentu „Zvoleným římským císařem“. Jeho
otec Friedrich byl posledním císařem, který se nechal korunovat v Římě. Maxmiliánův
vnuk Karel si došel pro císařskou korunu jen do Bologni, jeho nástupci se
tohoto aktu vzdali úplně (čímž oslabili pozici papeže) a nazývali se podle Maxmiliánova
vzoru „zvolenými římskými císaři“ I v této věci byl Maxmilián reformátor.
Jeho nejgeniálnějšími činy byla ovšem jeho sňatková politika, v níž šikovnost svého otce několikanásobně překonal. I když možná je zde kouzlo nechtěného. V letech 1496 a 1497 se uskutečnila dvojitá svatba jeho dětí se španělským královským dvorem. Španělsko se Španělskem teprve stávalo, bylo vlastně jen personální unií Kastilie s královnou Isabelou a Aragonií, reprezentovanou jejím manželem Fernandem. Fernando měl strach z mocné Francie a hledal spojence. Maxmiliánovi se Španělsko jako budoucí domov jeho dětí moc nelíbilo, ale nakonec souhlasil. Dcera Markéta, zavržená francouzským králem, se provdala za následníka španělského trůnu Juana a syn Filip (zvaný sličný, čili očividně podědil krásu po obou svých rodičích – po kom byl měl být taky škaredý, že?), který od roku 1496 převzal od otce vládu nad Holandskem, se oženil se španělskou princeznou Johannou, zvanou později šílená. Zbláznila se ovšem až po Filipově náhlé smrti v roce 1506, protože svého krásného manžela tak šíleně milovala.
Juan zemřel ještě v roce svatby (chudák Markéta dopadla bídně už podruhé, i třetí manželství s vévodou Savojským skončilo po třech letech tragickou smrtí manžela a potom už další sňatky kategoricky odmítala) a Johanna se stala následnicí trůnu. Po smrti Isabely se tedy stal Filip králem kastilským toho jména prvním a po smrti tchána Fernanda, který ho přežil, nastoupili své dědictví v už sjednoceném Španělsku Filipovi synové Karel a Ferdinand. Protože Španělsko v té době budovalo své kolonie jak v Americe, tak v Asii, měl Maxmiliánův vnuk Karel opravdu vládnout říši, nad kterou slunce nezapadalo.
Maxmilián si ale brousil zuby i
na království České a Uherské. V obou vládl od roku 1490 Vladislav
Jagello. V té době bezdětný. Maxmiliánovi se z něj podařilo vymámit
slib, že by v případě, že byl Vladislav zemřel bez potomků, připadly jeho země
římskému králi, tedy Maxmiliánovi. (To nebylo těžké, ne nadarmo byl Vladislav
nazýván „král bene“, protože na všechno přitakával slovem „Bene“ tedy „dobře.“)
Když Vladislav nakonec přece jen zplodil dvě děti, Ludvíka a Annu, usiloval Maxmilián
o sňatek těchto dětí se svým potomstvem. Maxmilián sám ruku české princezny
odmítl. Byl sice od roku 1510 podruhé vdovcem, nevěřil ale, že by byl ještě
schopen zplodit s mladičkou dívčinou (bylo jí patnáct let) potomstvo a tak
zabezpečit České království novou dynastií. Jeho diplomatovi Sigmundovi
z Dietrichštejna se podařilo domluvit dvojitou svatbu. Ludvík Jagello se
oženil s Maxmiliánovou vnučkou Marií a Annu si vzal Maxmiliánův vnuk
Ferdinand. Bylo to hodně složité jednání, protože napřed musel Maxmilián získat
svolení Ferdinanda Aragonského, který byl poručníkem svých vnuků a zemřel až
v roce 1516, ale bylo nakonec úspěšné. Ferdinand zplodil s Annou dětí
patnáct. Po smrti Ludvíka Jagellonského
v bitvě u Moháče připadly tedy Habsburkům v roce 1526 i české a
uherské země. Toho se ovšem císař už nedožil.
Rok 1519 zastihl Maxmiliána ve
stavu vyčerpání. Tělesného, (následkem mozkové příhody právě v namáhavém roce
1515) duševního (už roky na všechny své cesty s sebou vozil vlastní rakev)
i finančního (dluhy dosáhly výšku nesplatitelných 6 milionů dukátů – pro
porovnání roční výnos z Tyrolska byl 200 000, z celého Nizozemska
okolo jednoho milionu a město Vídeň platilo ročně 2000 dukátů – a ještě se mu
to hrozně nelíbilo a žádalo slevu. Co je proti tomu současné zadlužení Řecka
nebo Itálie, že? Maxmiliánovy dluhy se pohybovaly někde okolo 300% HDP jeho zemí. Město Innsbruck, ve
kterém si nechal stavět monumentální hrobku se sochami svých předků, jakož i
předků své burgundské manželky, ho ani nevpustilo do svých hradeb, dokud
nezaplatí své dluhy (a ty obnášely jen směšných 24 000 dukátů, tedy jen 20
násobek ročního daňového výnosu města! Taková malichernost občanů dokázala
císaře jen rozzuřit, ostatně po celý svůj život měšťany i sedláky opovrhoval).
Do Lince, kde chtěl Maxmilián svolat zemský sněm, už nedojel.
Zemřel ve věku nedožitých 60 let
ve Wellsu v roce 1519. Insbručané odmítli přijmout ve svých hradbách třeba
i jeho mrtvolu a tak byl pochován ve svém rodném městě Wiener Neustadtu.
Svým dědicům nezanechával právě jednoduché dědictví. Císařské dluhy dosáhly
astronomických výšek a jeho vnuci je museli splácet po celá desetiletí.
Obyvatelstvo bylo zchudlé a mezi rolníky a horníky to vřelo a tato nespokojenost
se měla v roce 1525 vybít v německé selské válce. A ve Wittenbergu přibil jistý Martin Luther
v roce 1517 na dveře místního dómu svých 99 tezí, které měly změnit
politický systém Evropy. Turci se chystal zahájit novou expanzi do Evropy a
v roce 1529 stáli poprvé před Vídní.
Přesto zůstalo za Maxmiliánem úžasné
dílo.
Získal pro habsburskou rodinu
Burgundsko, Španělsko se zámořskými koloniemi a brzy k tomu mělo přijít
České království a Uhry. Císařská koruna už měla zůstat na habsburských hlavách
s krátkým přerušením v letech 1742 – 1745 až do rozpadu Římské říše
národa německého v roce 1804.
Zreformoval a zastabilizoval
rozkládající se Římskou říši tak, že zabezpečil její fungování na dalších 130
let – až do Vestfálského míru upevnil vedoucí úlohu císaře v Evropě. Po této
m írové smlouvě, která ukončila třicetiletou válku nahradil tento ještě
středověký způsob vlády systém politické rovnováhy.
Zreformoval Říši i své korunní
země, které naučil platit daně a poslouchat svého vládce. Položil zde základy
moderního úřednického státu.
Zreformoval vojenství a podle
způsobu, jakým porážel Francouze ve svém boji o dědictví své ženy, se bojovalo
dalších 150 let.
Vysloužil si titul „Posledního
rytíře“. Hrdinný, cílevědomý, chytrý a krásymilovný, rozhazovačný, ale i láskyschopný,
tak jak si minnesengři pravého rytíře představovali. Byl poslední svého druhu.
Diese Stadt ist ein echtes Juwel und ich glaube,
dass sie eine der schönsten in Mähren ist, wenn nicht die überhaupt schönste.
Wahrscheinlich auch eine der meistbesuchten, zumindest war sie mit Touristen
überfüllt, die alle mögliche Sprachen gesprochen haben, neben Slowakisch und Polnisch,
habe ich Englisch und auch ein bisschen Deutsch gehört, ich fürchte also, das
die Schönheit von Mikulov (der deutsche Name dieser Stadt heißt Nikolsburg)
bereits allgemein bekannt wurde. Eine Unmenge Hotels und Pensionen, die die
Stadt im Überschuss besitzt, sind in der Sommersaison voll ausgelastet.
Zahlreiche Restaurants und Vinotheken sind auch voll.
Schade um die Raserei, aber die Stadt verdient das
Interesse der Besucher.
Mikulov ist seit dem frühen
Mittelalter bekannt, der erste bekannte Besitzer war der Graf Wilhelm von
Dürnholz. Er erhielt die Stadt im Jahr 1185 für seine Verdienste in der
Schlacht bei Lodenice, wo sich das letzte Mal in der Geschichte in einem
furchtbaren Gemetzel mit 4000 Toten
Tschechen von Böhmen den Landsleuten von Mähren gegenüber standen. Wo zwei
gestritten haben, hat der dritte zu lachen gehabt, Mikulov erhielt ein
Österreicher. Und so ging es auch weiter. Im Jahr 1249 schenkte der damalige
tschechische Thronfolger Premysl Ottakar die Stadt Heinrich von Liechtenstein.
Woher die Liechtensteiner stammen, ist für mich bereits seit Jahren ein Rätsel.
Eine Familie dieses Namens hatte ihre Stammburg in Frauenburg nahe Unzmarkt in
der Obersteiermark. Sie waren eine sehr bedeutende Familie, das Oberhaupt des
Stammes, der bekannte Minnesänger Ulrich
von Liechtenstein, war im Jahr 1260 Sprecher des steierischen Adels – damals
huldigten die steierischen Adeligen Premysl Ottakar als ihrem König, Herzog und
Herrscher. Das Schenkungsjahr 1249 ist aber aus dieser Sicht suspekt. Es hat
zwar eine bestimmte Logik, weil in diesem Jahr Premysl Ottakar die Erbin der
österreichischen Ländern, Margarete von Babemberg, heiratete. Der Bräutigam war
19 Jahre alt, die Brau war über fünfzig, aber es ging um Besitz, nicht um die
Liebe. Premysl ließ sich später von seiner Frau scheiden, als er richtig
erkannte, dass er mit ihr keinen Thronfolger zeugen konnte. Die Abstammung von Heinrich von Liechtenstein
wird in der Umgebung von Mödling in Niederösterreich vermutet, vielleicht gab
es also doch zwei Familien mit dem gleichen Namen, obwohl mir dieser Gedanke
gar nicht gefällt. Die Liechtensteiner kamen also in Rahmen dieser Vermählung
im Jahr 1249 zu ihrem Glück, neben Mikulov erhielten sie damals auch Feldberg
(Valtice), das damals in Niederösterreich lag (an die Tschechoslowakei wurde
Feldberg nur in Rahmen der Verträgen von Trianon im Jahr 1920 angeschlossen).
Ehrlich gesagt, kümmerten sich die Liechtensteiner
um Mikulov nicht gerade gut, das Zentrum ihres Interesses war in Feldberg. Mikulov
hatte das ganze Mittelalter nur Palisaden aus Holz und die Stadt selbst war
sehr klein – sie hat dem heutigen Stadtzentrum entsprochen. Als sie im 16. Jahrhundert
endlich eine Steinmauer bekam, umgab diese eigentlich nur das Schloss, den
Haupt- und den Kirchenplatz. Die Stadt hatte zwei Tore, das Obere Tor im oberen
Teil des heutigen Kirchenplatzes, wohin man heute von der Straße Brnenska,
Palavska und Ceska kommen könnte und das
Untere Tor am unteren Ende des heutigen Hauptplatzes.
Die Liechtensteiner gingen mit ihrem Besitz und
Finanzen nicht wirklich behutsam um und
häuften große Schulden an. Im Jahr 1560 verkauften sie Mikulov dem ungarischen
Adelingen Laszlo Kerecsenyi und die glückliche Stunde für die Stadt schlug im
Jahr 1572, als Adam von Dietrichstein die Stadt vom Kaiser Maximilian II.
erhielt. Mit dieser Familie sollte die Geschichte der Stadt bis zum Jahr 1945
verbunden sein.
Die Dietrichsteiner waren eine
alte Adelsfamilie, die ihre Beziehung zum kaiserlichen Hof sehr sorgsam zu pflegen
wusste. Adams Vater Sigismund gelang ein Meisterstück. Der alternde Kaiser
Maximilian I. betraute ihn mit diplomatischen Verhandlungen bezüglich der
Verbindung der Habsburger mit Jagellonen, die damals tschechische und
ungarische Könige waren. Sigismund gelang es, eine seltsame Hochzeit zu
organisieren. Der Erbe des tschechischen und ungarischen Königsreiches Ludwig
heiratete die habsburgische Prinzessin Maria. Ein größeres Problem war, wer die
tschechische Prinzessin Anna heiraten sollte. Der alte Kaiser (alt für damalige
Zeit, er hatte 56 Jahre auf dem Buckel) lehnte die Hand der dreizehnjährigen
Braut mit den Worten „wenn man einen alten Mann loswerden will, gibt ihm eine
junge Frau) ab. Sigismund vereinbarte dann die Vermählung mit einem der
Enkelsöhne des Kaisers, allerdings war bei der Hochzeit noch nicht klar, mit
welchem – sollte es Karl oder Ferdinand sein? Der Bräutigam wurde also vor dem
Altar vom Kaiser persönlich vertreten und in der Hochzeiturkunde wurde eine
leere Stelle belassen, wo der Name des Gatten später eingeschrieben wurde. Es
war letztendlich Ferdinand und die Ehe war sehr glücklich. Es entsprossen ihr fünfzehn
Kinder. Sigismund von Dietrichstein nutzte die Versammlung der gekrönten Köpfe, um all diese Honoration zu seiner eigenen Hochzeit mit
Barbara von Rottal einzuladen. Diese berühmte Szene wurde in einem Bild
verewigt, das man heutzutage in der Galerie in Mikulov sehen kann. Der Kaiser
hat es natürlich nicht versäumt, den treuen Diener zu belohnen und machte ihn
zum steierischen Hauptmann, dieses Amt besaß dann Sigismund bis zum Jahr 1533.
Sigismunds Sohn Adam war gleich
wie der Vater ein Diplomat, er verbrachte der Großteil seiner diplomatischen
Tätigkeit als kaiserlicher Hofmeister in Madrid. Die Gattin des Kaisers
Maximilian II. Marie traute nämlich ihrem Mann, der ungesunde Sympathie für den
Protestantismus zeigte, nicht und sie erzwang, dass die zwei ältesten Söhne
Rudolf und Ernst zur Erziehung nach Spanien geschickt worden sind und gerade
Adam von Dietrichstein vor Ort auf sie aufpassen sollte. Gerade für diese
Verdienste erhielt Adam im Jahr 1572, als er noch in Madrid weilte, Mikulov.
Der Aufenthalt in Spanien sollte noch weitreichende Nachwirkungen zeigen. Dort
wurden Adam nämlich sechs Kinder geboren und eines davon war Franz von
Dietrichstein. Mit seiner Person ist Mikulov eng verbunden. Er bestimmte den
heutigen Charakter der Stadt.
Franz, geboren im Jahr 1570, war als der dritte
Sohn von Adam für die kirchliche Laufbahn prädestiniert. Er studierte zuerst
bei Jesuiten in Prag und danach in Rom. Ein kleiner, ansehnlicher und ungemein
intelligenter Mann weckte Interesse bei Kardinal Aldobrandini, dem späteren
Papst Klement VIII. Der größte Eindruck machte auf den jungen Mann der
fanatische Filippo Neri, er lernte in Rom auch den Gründer des Ordens der
Piaristen Joseph Calasanz kennen. Im Jahr 1599 wurde er im Alter von nur 29
Jahren zum Erzbischof von Olmütz ernannt, im gleichen Jahr wurde ihm eine
Auszeichnung zugeteilt, als er nach Graz eingeladen wurde, um hier den Herzog
Ferdinand (den späteren Kaiser Ferdinand II.) mit seiner Braut Anna von Bayern
zu trauen. Ferdinands Mutter Maria traute nämlich keinem steierischen Priester
und glaubte, sie wären alle mit dem Gift des Protestantismus angesteckt. Ein
Erzbischof, geboren in Madrid und erzogen in Rom, war der einzige, zu dem sie
genug Vertrauen hatte.
Unter der Herrschaft des mächtigen und reichen Herrn schlug
für Mikulov seine Sternstunde. Dietrichstein lud in die Stadt italienische
Architekten, die nicht nur das Schloss bauten, sondern die ganze Stadt wurde
als eine ästhetische Ergänzung des Sitzes des Kardinals gebaut. Auch heute noch
bildet sie also eine homogene Einheit, es gibt hier ein Phänomen der Durchsicht
in die Landschaft und der gebogenen Straßen, die den Horizont verkürzen, ein
typisches Phänomen des italienischen Manierismus, genannt „scorcio“, das sonst nirgends
in Mähren oder Böhmen zu finden ist. Der Kardinal ließ auch das Kloster der
Kapuziner mit der Kirche des heiligen Laurentius bauen, vor der Stadt dann das
Kloster der Piaristen um die Kirche des heiligen Johannes der Täufers, eine
Pilgerkapelle nach dem Muster der „Santa casa“ im italienischen Loreto. Das
Schloss wurde mit Theater, Ballsaal und einem Garten auf einer Terrasse
ergänzt. Der Garten wurde dann mit italienischen Bäumen und Büschen und
Fontänen ergänzt, an die dann Lustgarten und Lustschlösschen angeschlossen
wurden. Usw. usw.
Zu diesem Wohlstand führte aber kein direkter Weg.
In der Zeit des Aufstandes der tschechischen Stände war der Kardinal
logischerweise auf der kaiserlichen Seite, er wurde aus dem Land verwiesen und
seine Besitzungen wurden konfisziert. Im Jahr 1619 wurde Mikulov sogar von den
Aufständischen unter der Führung von Ladislav Velen von Zierotin erobert. Nach
der Schlacht auf dem Weißen Berg wendete sich aber der Blatt zugunsten des
Kardinals.
Nicht umsonst schmückt die Büste des Kardinals
nicht nur den Schlosshof, aber auch den Balkon in der Kirche des heiligen Wenzels.
An der Mauer des Schlosses hängt eine große Gedenktafel. Persönlich ist mir der
Kardinal nicht wirklich sympathisch. Er machte als ein treuer Diener des
Kaisers eine riesige Karriere, er wurde sogar zum „Protector Germaniae“ – das
war das höchste kirchliche Amt nördlich der Alpen – allerdings musste als
einziger in der Geschichte von diesem Amt im Jahr 1636 zurücktreten und diese
Demütigung hat er nicht überlebt. Im Jahr 1619 war er bereit, während des
politischen Umsturzes in Brünn vor den Aufständischen auf dem Boden zu kriechen
und ihnen Beine zu umarmen, weil sie ihm drohten, ihn schön „auf die
tschechische Art“ aus dem Fenster zu schmeißen. Er versprach, dass er auf alle
seine Ämter verzichten, das Land verlassen und selbst zu einem Pilger würde.
Natürlich hat er keins seiner Versprechen eingelöst, nach dem Weißen Berg kehrte
er zurück und setzte eine brutale Rekatholisierung „seines Mährens“ fort. Obwohl er versuchte,
das Land vor den größten Repressionen zu schützen, es lag ihm an der
Prosperität des Landes, das er verwalten sollte. Für Mikulov war aber dieser
Herr ein wahrer Segen.
Dem Kardinal verdanken wir also das monumentale
Schloss, gebaut im Stil des Manierismus, seit dieser Zeit aber mehrmals
umgebaut, besonders nach einem Brand im Jahr 1719 und auch im Jahr 1945 brannte
es bis auf die Grundmauern nieder. Ob es von den sich rückziehenden Deutschen
oder von den siegenden Russen angezündet wurde, wird man wahrscheinlich niemals
erfahren. Die Renovierungsarbeiten dauerten sehr lang, und weil ein Großteil
des Inventar zugrunde gegangen war, orientiert sich die Ausstellung im Schloss
in erster Linie an der Gallerie der Familie Dietrichstein, die durch eine
Ausstellung über die Entwicklung des Lebensstils von der Gotik bis zum
Biedermaier ergänzt wurde. Trotzdem zahlt sich der Besuch aus. Imposant ist die
Bibliothek, die besonders Bücher aus dem Bestand des Gymnasiums der Piaristen
besitzt. Auch diese Schule wurde vom Kardinal Franz gegründet. Er kannte
persönlich den Gründer des Ordens Joseph Calasanz. Die Idee des Ordens musste
ihm gefallen haben. Der Orden bot armen Burschen die Bildung, die sie sich
sonst nicht leisten konnten. Sie bekamen sie – mit der entsprechenden
ideologischen Ergänzung – also einer Hirnwäsche mit katholischem Glauben in der
rigorosen Form. Trotzdem produzierte die Schule in Mikulov eine Reihe
hervorragender Absolventen, der bekannteste von ihnen war wahrscheinlich der
weltberühmte Anatom Johann Evangelist Purkyne. Seine Gedenktafel ist an der
Mauer des ehemaligen Klosters in der Kirche des heiligen Johannes des Täufers zu
lesen.
Im Schloss kann man auch das Zimmer besuchen, in
dem Napoleon nach der siegreichen Schlacht bei Austerlitz wohnte. Er wollte mit
seinen geschlagenen Gegner den Frieden gerade in Mikulov schließen, aber eine
Epidemie, die in seiner Armee plötzlich ausgebrochen ist, zwang ihn, die Stadt
zu verlassen und der Frieden wurde dann im nahegelegenen Preßburg (Bratislava)
unterschrieben. Mikulov behagte fremden Armeen nie wirklich. Im Jahr 1866 starben
hier 200 Soldaten der siegreichen preußischen Armee an Cholera. Sie haben in
Mikulov einen eigenen Friedhof – es handelte sich doch letztendlich um
Protestanten.
Der Kardinal gründete auch in der Kirche der Heiligen Anna am unteren Ende des Kirchenplatzes die Gruft der Familie Dietrichstein. Ursprünglich ließ er diese Kirche als eine Pilgerstätte bauen, wo die Pilger die schwarze loretanische Madonna verehrten. Die Kirche brannte aber im Jahr 1784 bis auf die Grundmauer ab, und dient seitdem nur als die Grabstätte der Familie. Die Führungen durch die Gruft dauern 40 Minuten, ohne Führung gibt es keine Besuchsmöglichkeit. Die Statue der Madonna wurde nach dem Brand in die Kirche des heiligen Wenzel gebracht, die jetzt, inklusiv ihres Turmes im Stil der Renaissance, rekonstruiert wurde. Der Blick auf die Kirche von der Pavlovskastraße mit dem Schloss im Hintergrund ist atemberaubend.
Die Gruft erhielt die Erbin der Familie Mercedes Dietrichstein vom Gericht als Besitz zugesprochen, die Gerichtprozesse über den Besitz der Familie sind damit aber noch lange nicht zu Ende.
Zu Ende sind auch die
Spuren des Kardinals Franz noch nicht. Auf dem ehemaligen Tanzberg ließ er die
Kapelle des heiligen Sebastians nach dem Vorbild der Kirche des heiligen Petrus
im Vatikan sowie auch die Kapelle des Heiligen Grabes nach dem Vorbild aus Jerusalem errichten. Zu den Kapellen führt ein Kreuzweg mit 17
Stationen. Man muss, zuerst durch Wald
und dann auf einem Pfad im Kalkstein zweihundert Höhenmeter überwinden, um
einen wunderschönen Blick über die Stadt zu genießen. Besonders bei Sonnenuntergang
ist es ein unvergessliches Erlebnis. Den Tanzberg ließ der Kardinal natürlich umbenennen,
jetzt heißt er der Heilige Berg. Von seinem Gipfel kann man Valtice und Breclav
bis zu den Niederen Karpaten und weit bis nach Österreich sehen.
Was nicht einmal der Kardinal beeinflussen konnte, war die Anwesenheit einer starken jüdischen Gemeinde in der Stadt. Seit dem Jahr 1420, als Juden drastisch vom Herzog Albrecht aus Wien vertrieben wurden (es wurden dabei um die 400 Menschen verbrannt), ließen sie sich in Mikulov nieder und bildeten hier die bedeutendste jüdische Gemeinde in Mähren. Hier hatte auch der Landesrabbi seinen Sitz, seit dem sechzehnten Jahrhundert tagte hier das jüdische Parlament. In den Jahren 1553 – 1573 hatte der berühmte Rabbi Löw das Amt des Landesrabbis inne. Derjenige, der später den Golem in Prag baute und nach dem sogar eine Straße in der Altstadt von Jerusalem benannt wurde. Seine mährische Karriere ist weniger bekannt, es erinnert an sie eine Ausstelllung in der Synagoge und eine Gedenktafel an der Zeremoniehalle des jüdischen Friedhofes.
Dieser ist riesig, er nimmt eine zwei Hektar große Fläche ein und es gibt hier Hunderte Grabsteine, besonders die der bedeutenden Rabbiner, der Mitglieder der Unternehmerfamilie Teltscher oder der Eltern von Sir Frank Lampl, des Generaldirektors der britischen Firma Bovis, einer der größten Bauunternehmens auf der Welt. Nach einer Volkszählung lebten im Jahr 1836 3520 Juden in Mikulov, was 42% der Stadtbevölkerung war. Ein Anfang vom Ende war der Bau der Eisenbahn, die von Brünn über Breclav nach Wien führte, die aber Mikulov abseits liegen ließ. Und dann kamen die Nazis. Mit ihnen hat sich der letzte Dietrichstein namens Alexander kompromittiert. Er war zwar kein Mitglied der NSDAP, dafür aber der Sudetendeutschenpartei und fühlte sich immer als Deutscher. Er floh gleich noch im Jahre 1945 nach Argentinien, angeblich aus der Liebe zu seiner Auserwählten, die dort lebte, seine Flucht weckte aber natürlich den Verdacht, dass er etwas zu befürchten hatte. Der Besitz der Familie Dietrichstein wurde aufgrund der Benesdekrete konfisziert und die Erbin der Familie, Mercedes Dietrichstein, wie ich schon geschrieben habe, kämpft jetzt um den Besitz mit der Tschechischen Republik vor Gericht. An die Juden erinnert neben dem Friedhof und der Synagoge eine Menge wertvoller historischen Andenken. Es gibt hier eine Ausstellung „Rabbi Löw und das jüdische Bildwesen in Mähren“ und das jüdische Bad – Mikva.
Einen schönen Blick gibt es von
„Kozi Hradek“. Der Trum gehörte einmal zur Stadtbefestigung, seit dem
sechzehnten Jahrhundert auch mit einer Kanonenbatterie, aber aufpassen!
Geöffnet für die Besucher ist der Turm nur, wenn dort eine Fahne weht. Also
bevor Sie zum steilen Berg aufbrechen, schauen Sie gut hin!
In der Nähe der Stadt liegt das Gebirge Palava, eine Tropfsteinhöhle „Na Turoldu“,
Archeopark in Pavlov mit einem Museum der Mammutenjäger, im nahen Dorf Kletnice
dann Cafe Farad, wo jedes Zimmer eine andere Farbe und einen anderen Duft von
Lavendel bis zu Marillen hat, man kann wählen, worauf gerade Lust hat.
Übrigens in Mikulov und seiner Umgebung wurden sogar zwei österreichische
Präsidenten geboren. Direkt in der Stadt im Jahr 1890 Adolf Schärf und bereits
im Jahr 1870 in nahem Untertamowitz (Dolni Vestonice) Karl Renner.
Mikulov hat viel zu bieten. Aus dem modernen Angebot gibt es hier die herrliche Galerie „Zavodny“ oder die Statue des „Hängenden“ auf dem Hauptplatz von David Černý, eine Reihe guter Restaurante und Pensionen. Ich kann das Hotel Tempel in der Husstrasse nennen, wo österreichische Gäste, die ich hingeführt habe, nicht genug von den Köstlichkeiten bekommen konnten und der Hasenrücken, den ich dort gegessen habe, war absolut fantastisch. Sollten Sie Lust auf koscheres Essen haben, finden Sie in der Husstrasse ein jüdisches Restaurant Tanzberg. Aber es gibt hier das Restaurant Aquarium in der Pavlovskastrasse, eine Menge Vinotheken und wenn Sie wirklich einen märchenhaften Platz kennenlernen möchten, dann fahren Sie nach Valtice und dann weiter in Richtung Katzelsdorf. Einen halben Kilometer vor der österreichischen Grenze steht auf einem kleinen Hügel das Weingut Obelisk. Ein modernes Gebäude mit faszinierendem Blick auf Valtice und Mikulov am Horizont, wo die Sonne untergeht. Besseres Ambiente für Promotionen, Hochzeiten oder andere Veranstaltungen gibt es gar nicht. Inklusiv eines hilfsbereiten und zuvorkommendes Personals.
Ungefähr zehn Kilometer von Mikulov nach Norden am Ufer des Stausees gibt es die Therme in Musov. Das nur für den Fall, dass das Wetter nicht mitspielen sollte.
Haben Sie Lust auf einen Besuch im Mikulov bekommen? Weit ist es nicht, nur 1 Kilometer hinter der österreichischen Grenze, zehn Kilometer von Poysdorf entfernt. In diesem Fall aber beeilen Sie sich mit der Reservierung, die Stadt ist in der Hochsaison hoffnungslos ausgebucht.
V tom uplynulém roce se toho
stalo opravdu hodně. Tolik, že člověk skoro ztratil přehled a na konci roku
jsem se sám sebe ptal, proč mám takový nějaký nedobrý pocit. Proč vlastně?
Můj rok neproběhl vlastně vůbec
špatně. Na trhu se objevila má nová kniha, na blogu jsem zaznamenal stoupající
zájem čtenářů, (možná i proto, že jsem začal publikovat i v němčině), začal
jsem spolupracovat s medicínským slovenským časopisem „In Vitro“. Dokonce
se mi s kolegy podařilo umístit i publikaci v německém medicínském časopise
„Journal für klinische Endokrinologie und Stoffwechsel“ v německém vydavatelství
Springer a dostalo se nám zato dokonce pochvalného mailu od „American Journal
of Internal Medicine,“ tedy od nejrenomovanějšího medicínského časopisu na
světě vůbec.
V práci jsem se od prvního
ledna stal odborníkem v gastroenterologii a konečně našel jakous takous
jistotu při obávaném vyšetřování žlučových cest tzv. ERCP.
A konečně – 14 července slavil v pohádkově
krásném Mikulově svou svatbu můj syn.
Čili závěr šesté dekády mého života nemohl probíhat o moc lépe – skoro mám strach o tom napsat, aby se to už zítra nepo………
Jenže svět se ve stejné době nevyvíjel tak, jak by se mi to líbilo a aby mi mohl dodat důvěru v pozitivní budoucnost. Protože naše osobní mravenčí snažení může být mocnými tohoto světa v jediné sekundě změněno v ubohé a bezvýznamné nic. A mezi těmi opravdu mocnými tohoto světa došlo k dalšímu posunu – zlobiví chlapci se rozmnožili a navíc si začínají překvapivě dobře rozumět. Z toho tak trochu běhá mráz po zádech při očekávání věcí budoucích.
Fungování světa se opírá už od
roku 1648, tedy od Vestfálského míru, o princip rovnováhy sil. Jestliže si do
té doby mohl císař římské říše národa německého aspoň namlouvat, že jeho slovo
je pro fungování světa rozhodující, od tohoto památného roku se mocní museli
vždy domluvit. Nedělali to nikdy rádi, ale prostě museli. A pokud někdo z tohoto
systému vystoupil, jako například Napoleon nebo Hitler, byli za to i se svými
národy krutě potrestáni.
Od druhé světové války už se
rovnováha sil opírala jen o soupeření mezi východním a západním blokem, v podstatě
tedy mezi USA a Sovětským svazem. Po roce 1991 už existovala jen jedna
supervelmoc – USA – a ve své úloze udržovatele světového pořádku na začátku
nového tisíciletí žalostně selhala. A z frustrace, která následovala, si
Američané zvolili svým prezidentem Donalda Trumpa. Ten se rozhodl ze světové
politiky stáhnout (stejně jí nerozumí) a ve světě se začalo vytvářet mocenské
vakuum. A vakuum má jednu vlastnost – nasává. V tomto případě nové mocné
muže, kteří hodlají Američany nahradit. Problém je v tom, že jakkoliv je
Trump posedlý mocí, má na krku kontrolní mechanismy parlamentu, justice a
nezávislé žurnalistiky – všechno brzdy, které muži, kteří hodlají Američany v určování
světového pořádku nahradit, ve svých zemích už dávno odstranili. A v tom je
nebezpečí pro celý svět. Samozřejmě
policajta nemá většinou nikdo rád a Američané se o nevděčnosti této funkce museli
mnohokrát přesvědčit. Vděčnosti se nikdy nedočkali, ať dělali dobře nebo zle a
chápu, že to jednou začne lézt na nervy. Ale společnost bez pořádkové služby
hrozí propadnout do chaosu.
Být americkými spojenci se
opravdu nevyplácí a tuto skutečnost poznali jako první syrští Kurdové, které
nechal Donald Trump napospas osudu, když za něj v Sýrii odvedli špinavou
práci. Hrdinský boj kurdských milic o město Kobane, kde Islámský stát v druhé
polovině roku 2014 utrpěl svou první porážku, což předznamenalo jeho konec, je
už zapomenut. Po odchodu Američanů si na Kurdy už brousí zuby turecký prezident
Tayyip Erdogan. Právě v tomto roce 2018 se mu podařilo zejména díky
podpoře zahraničních Turků v Rakousku a v Německu vyhrát prezidentské
volby a definitivně odstranit demokracii v Turecku. Přesně 80 let po smrti
jejího zakladatele Kemala Paši Atatürka (zemřel 10.11.1938)
se jeho dílo podařilo definitivně z tureckého života odstranit. Turecko má
nového všemocného sultána, ekonomika země se hroutí, státní dluh roste do nebeských
výšek, diktátor, aby se udržel u moci, potřebuje válku. A Erdogan slibuje svým
voličům vybudování „Velkého Turecka“ které by mělo zahrnovat severní Sýrii
včetně Aleppa – samozřejmě s veškerými kurdskými oblastmi. Narodit se jako
Kurd není opravdu dobrý nápad.
Trump nechává Erdoganovi na
předním východě volnou ruku. Osobně je mu zřejmě turecký diktátor dokonce
sympatický. Potlačování demokracie, vyřazení nezávislé justice a likvidace
nezávislé žurnalistiky je to, o čem americký prezident sní. Soudy a novináři mu
otravují život už druhý rok a nejraději by s nimi udělal stejně krátký
proces jako Erdogan v Turecku – jenže v USA to prostě tak snadno
nejde. Musí se uchylovat k šíření „Alternativních faktů“ na twiteru, aby
etablované časopisy a televizní kanály aspoň diskreditoval. Otázka je, nakolik
dokážou svého bláznivého prezidenta zkrotit demokrati, kteří ovládli dolní
komoru parlamentu. Zřejmě příliš ne. Skutečnost, že se republikánům navzdory
excesům svého prezidenta podařilo udržet druhou komoru amerického parlamentu –
senát (což se například Obamovi nepodařilo, ten ztratil už v prvních volbách
obě komory) mluví o tom, že většina – nebo aspoň podstatná část – Američanů je
s konáním svého prezidenta spokojená. Z toho zůstává rozum stát.
Opravdu si Američané už neváží své největší devizy – demokratického uspořádání země,
na které byli vždy tak hrdí? Nebo jsou tak hloupí, že jednání Trumpa směřující
k narušení demokratických principů nechápou? Na to je krásný slovenský
výraz „Áno, aj.“
Podstatnou roli totiž hraje nejen
v USA, ale i v Evropě pocit, že demokracie a s ní spojené svobody
jsou samozřejmostí – neohrozitelnou samozřejmostí. Oč jsme nemuseli bojovat, co
nás nic nestálo, toho si nevážíme. A ohrožení nevnímáme. Demokracie se dá lehce
ztratit (viz Německo roku 1933) její znovunastolení stojí ale potoky krve a tisíce
životů.
V Číně se nechal prezident
Si Ťin Pching zvolit právě v tomto roce doživotním vládcem země. Jehož
slovo je rovno ústavě, jehož kritika se rovná velezradě. Návrat k poměrům Mao-Tse
Tunga je tady, vláda jedné strany zřejmě neodvratně vede časem k vládě jednoho
diktátora a kultu jeho osobnosti. Si Ťin Pching si vytýčil cíl udělat do roku
2050 z Číny opět „Říši středu“ čili celosvětově dominantní velmoc, která
bude ostatním diktovat. Nejen hospodářský ale i politický systém. Hned v prvních
lednových dnech se dal slyšet, že hodlá napadnout Tchaj-wan a definitivně
ukončit samostatnou existenci této „odštěpené čínské provincie.“ Zřejmě to byla
první zkouška. Z Ameriky se neozvala žádná reakce – Trump se vlivu na
dálném východě už dávno vzdal. Přitom je to jedině přítomnost americké flotily,
která ještě garantuje nezávislost Tchaj-wanu, zemičky s demokratickým systémem,
možná jediným fungujícím v této oblasti. Ale Američané se očividně podpory
demokracie vzdali a Čína už natahuje ruku. Pokud se Číňané na Tchaj-wanu
opravdu vylodí, nevěřím, že Trumpova Amerika něco podnikne. Malí jsou velkým
vydání na milost a nemilost. Policista se stáhl a tváří, že se ho kriminalita
před jeho kanceláří už netýká.
Jediným současným protihráčem
Tayyipa Erdogana a Si Ťin Pchinga, kterého musí oba tito pánové brát vážně, je
Vladimír Putin. I on se nechal slavnostně znovu zvolit ruským prezidentem 76,7
procenty voličů už v prvním kole prezidentských voleb. Podobně jako v Iránu
se opoziční kandidáti o řad nesměli vůbec ucházet. Nač mu bylo potřebné
manipulovat volby (dokázána byla manipulace v 3000 volebních lokálech),
které by i bez manipulací suverénně vyhrál, je mi záhadou. Ale zřejmě to patří
k ruské politické kultuře a je výrazem loajality úředníků, kteří ještě
nezapomněli na Stalinovu éru – ostatně velká část Rusů Stalina obdivuje. Stejně
tak zbytečný byl i atentát na Sergeje Skripala 6. března. Samozřejmě že to
přineslo nějaké dodatečné hlasy v prezidentské volbě, ale mnohem víc to
měl být signál celému světu – MY si můžeme dovolit i tohle!!! Paradoxně je
Putin a jeho spojenec Bašár Assad v Sýrii poslední nadějí kurských milicí –
turečtí ministři zahraničních věcí Mevlüt Cavusoglu a obrany
Hulusi Akar odjeli z Moskvy s nepořízenou – Putin nemá na zesílení
Turecka žádný zájem – přece jen ho Erdogan naštval sestřelením ruské stíhačky
poté, co Rusové jeho synovi rozstříleli konvoj cisteren s ropou, s kterou obchodoval
s Islámským státem.
Donald Trump se dokázal spřátelit
i s Kim Jong Unem. Poté, co si vyhrožovali atomovým útokem a hádali se o
velikosti knoflíku, který mají na stole, dokázali v Singapuru najít cestu
k sobě. Kdo se musí třást strachy, je americký spojenec – Jižní Korea.
Snahy severokorejského diktátora o rozhovory s jižním sousedem můžou
znamenat jen jedno – snahu o spojení obou zemí, samozřejmě pod vedením severu.
Bez americké podpory jsou Jihokorejci vydáni na milost a nemilost. A Trump
ohlásil s tažení Američanů z Korejského ostrova a konec všech
vojenských společných manévrů.
Trump si ponechává jediného
nepřítele – a to Irán. Zřejmě tuší, že Američané stále ještě nestrávili pohanu,
kterou jim způsobili iránští revolucionáři obsazením amerického velvyslanectví
v Teheránu v roce 1978. V době, kdy v Iránu zuří
vnitropolitický boj mezi dogmatickými ajjatoláhy a liberálním prezidentem
Ruháním (i když ani o něm si není třeba dělat přehnané iluze), žene Trumpova
politika vodu na mlýn islámským radikálům. Trump se postavil pevně a
jednoznačně za původce veškerého celosvětového islámského terorismu – za Saúdskou
Arábii. Kupuje od USA příliš hodně zbraní, než aby ji člověk (rozuměj Trump) za
šíření terorismu odsoudil. Dokáže odpustit i korunnímu princi Mohammedovi bin
Salmánovi, že nechá na tureckém konzulátu rozsekat novináře Jamala Khashoggiho.
Ne že by byl tento žurnalista nějaká hvězda morálky, ale Trump by si zřejmě
tajně přál stejným způsobem moci zatočit i s novináři americkými, kteří si
dovolí psát negativní články o něm. Přál by si, ale nemůže. A to jej naplňuje
zuřivostí a sympatiemi k saúdskému korunnímu princi. S Trumpovou podporou
bin Salmán aféru politicky přežije a jeho kritici si v budoucnosti dají
dobrý pozor, aby mlčeli jako zařezaní. Než zařezaní budou. A v Evropě budou
dál růst mešity a školy koránu za saúdské peníze.
Celý svět doplácí na skutečnost,
že si od roku 1945 lebedil v bezpečí zajišťovaném americkou vojenskou
přítomností a obrovskými americkými výdaji na vývoj zbraní a armády, s kterou
žádná země na světě nemohla držet krok. Když se teď Američané stahují,
poznávají všichni, kdo tuto ochranu užívali, jak jsou slabí a bezmocní. Když
Vladimír Putin hrozil, že jeho tanky mohou být během dvou dní v Bukurešti,
pokud k tomu dá rozkaz, věděl, o čem mluví.
Evropa totiž v roce 2018 zeslábla
– a to hrozně. Projekt spojených evropských národů se hroutí. Nejen, že
vystupuje Velká Británie. Ale i další země se potýkají s víceméně neřešitelnými
problémy a zajímají se víc samy o sebe než o evropskou ideu. Španělsko bojuje –
ne právě šikovně – se separatistickými tendencemi Katalánska, Belgie je právě
bez vlády, protože Flámové a Valoni se nedohodli ohledně imigračního paktu.
Višegrádská čtyřka diverguje jednoznačně pryč od evropských ideálů. Viktor
Orbán za peníze EU odboural demokracii v Maďarsku, Jaroslav Kaczynsky na
tom pilně pracuje v Polsku. Na Slovensku je hospodářská kriminalita tak
zažraná do politického systému, že masivní protesty (všechna čest Slovákům,
kteří si přece jen nenechají „srát na hlavu“) přiměly po vraždě novináře Kuciaka
k rezignaci premiéra Fica, nedokázaly ale změnit politický systém. V Česku
se podařilo vytvořit podivnou koalici hnutí ANO, které svým systémem do
demokratické společnosti jednoznačně nepatří, se sociálními demokraty, chtivými
funkcí a s podporou komunistů, kteří do demokratické společnosti patří
ještě méně. A tento nepochopitelný systém kryje svými bonmoty pan prezident,
který se netají svým obdivem k diktátorům typu Vladimíra Putina nebo Si
Ťin Pchinga. Rád by byl přijat do party zlobivých chlapců a mrzí ho, že ho
berou jen jako podřadného sluhu.
Jenže to jsou jen problémy na
okraji. Jed rozkladu, masívně finančně dotovaný z Moskvy, zasáhl už i „staré“
země EU. I ty opouštějí principy, na kterých Evropa vyrostla, totiž principy
liberální demokracie. V Rakousku se „Svobodní“ hned po utvoření vlády
pokusili o převzetí moci. Přepad centrály státní kontrarozvědky a snaha
podřídit ji přímo ministru vnitra nakonec neuspěl, přece jen byly demokratické
pojistky dost silné. Zrušení zákazu kouření v restauracích bylo především
osobní potřebou silného kuřáka vicekancléře Stracheho, podpisová akce za
vypsání referenda, na které se zúčastnilo 875 000 Rakušáků, byla vládou prostě
ignorována – ministři se ani nedostavili do parlamentu k jejímu projednávání.
Chtěli tak očividně vyjádřit své opovržení „Quatschbude“, jak parlament páni
Strache a Kickl nazývají. Bez kontroly parlamentu by se jim vládlo líp, zrušit
jako v roce 1933 se ale nedá. Aspoň tedy připravují nový zákon o televizi,
který ji má z veřejně právní změnit na státní – přijat má být letos. I
zákaz podávání informací „kritickým médiím“ který vydal ministr vnitra, se nese
ve stejném tónu – snaze o omezení nebo přímo zrušení demokracie.
V Německu se KONEČNĚ
odhodlala odejít kancléřka Merkelová, jenže po sobě dokonale vyčistila terén,
po jejím odchodu hrozí mocenské vakuum. A katastrofu, kterou Německu způsobila
svou proimigrační politikou, už nikdo nenapraví. AfD je s ruskými penězi
na nezadržitelném vzestupu. Přesto, že slibuje budování zdi „izraelského typu“ na
hranici s Rakouskem. Před týdnem jsem se na Kreischbergu bavil s německým
kolegou z Düsseldorfu. Viděl Orbánovu politiku pozitivně. Že
zrušil demokratický systém, ovládl justici a média mu nevadilo – důležitý byl
jeho postoj k imigraci.
V roce 2018 – a zřejmě i v letech
následujících – dostaneme účet za ono fatální rozhodnutí z roku 2015
pustit nekontrolovaně do země milion imigrantů, pro něž není uplatnění, není
práce, a kteří jsou nepřátelští vůči našemu politickému systému i kulturním
hodnotám. Oni sami Evropu nerozbijí, působí ale jako rozbuška na bombě, která
se jmenuje pravicový populismus. Výbuch této bomby dokáže Evropu roztrhat. Na
soužití totiž nemají tyto strany zájem. I když se hovoří o společné ochraně
hranic, v konečném důsledku jsou všechny hraniční země proti, protože se bojí
„ztráty suverenity.“ Tedy ztráty kontroly vlastním ozbrojených sil, které by
potřebovaly v případě války s evropskými sousedy. Jestliže hlásají
místo EU „mírové soužití suverénních národů“ mám na ně jen jednu otázku – kdy v Evropě
něco takového fungovalo? Každý diktátor potřebuje válku, aby umlčel opozici a
odvrátil pozornost od hospodářských neúspěchů – které vždycky někdy přijdou. I
Putin má svou Ukrajinu, Erdogan svou Sýrii a Si Ťin Pching chce mít svůj
Tchaj-wan. Ovšem vedení EU se chová taky jako slon v porcelánu. Ředitel
evropské banky Romano Prodi už dal vytisknout 2 biliony Eur a rozdělil je za
nulový úrok svým přátelům. (nějakou dobu byly úroky dokonce negativní, tedy jim
za to, že si peníze brali, ještě platil) Jestliže EU udělí výjimku Macronovi,
že může narušit stabilizační pakt v státním rozpočtu, ale nedovolí to
Italům, pak se všechno stává jen směšným divadlem. Jakmile někdo výjimku
dostane, budou o ni žádat všichni, nebo si ji prostě přivlastní i bez souhlasu
Bruselu. Evropská centrála se vzdala další části své moci. Jakoby Macron nebyl
produktem stejného hnutí jako Trump či Babiš! Hlásal populisticky reformu
nereformovatelné Francie a hned při prvních známkách odporu padl na zadek. Volili
ho totiž ti vyloučení z prosperity, které zklamal a nechal padnout. Které použil
jen jako prostředek k uchopení moci. Proces zavedený proti Orbánovi a jeho
Maďarsku skončí stejně trapně. Polsko bude rozhodnutí vetovat, zřejmě i s Českem
a možná i Slovenskem, Maďarům se nic nestane a bude to jen důkaz bezmocnosti
Evropské Unie při obraně svých základních principů. Které už nefungují. Ne
pane, Junckere, takhle Evropská Unie skutečně fungovat nemůže, ale z jiných
důvodů, než jaké uvádíte vy.
Státní útvary se udržují ideami,
na kterých vznikly. Principy, na kterých vznikla Evropská Unie, už nefungují,
nemůže tedy fungovat ani ona sama. Lidé si zvykli na mír, na blahobyt, na
svobodu jako na něco samozřejmého a nejsou ochotni tyto vymoženosti bránit. Možná
si ani nevšimnou, až je ztratí.
Spisovatel Josef Holeček napsal,
že „mír působí na lidskou duši jako slunce na přírodu. Zpočátku hřeje a
prospívá jí, ale když trvá dlouho, vysušuje ji.“
Zřejmě tady pramení můj nedobrý
pocit, s kterým jsem vcházel do nového roku.