Category: Blog

Sizilien – Ostküste

               Wenn man bei der Suche nach einer Unterkunft über einen Satz stolpert, dass ein Hotel eine „sehr gute Eisenbahnverbindung“ bietet, sollte sofort hellhörig werden. Als wir auf diese Art die Unterkunft in San Alesio di Siculo an der sizilianische Ostküste gebucht haben ohne über diesen Satz nachzudenken, hatte es die Folgen, dass die Eisenbahn zwanzig Meter hinter unserem Apartment lief und zwischen uns und ihr war nur der Parkplatz für Autos – nämlich für den Bahnhof direkt vor unseren Fenstern.

               Am Tag war es kein großes Problem, wir waren ohnehin entweder am Strand oder machten wir einen Ausflug. In der Nacht haben wir aber doch bemerkt, dass diese Unterkunft nicht die beste Idee war. Am Tag fuhren die Personalzüge nur sporadisch, hielten im Bahnhof an, um dann wieder kurzatmig zu starten, in der Nacht aber wurden durch die Strecke Catania-Messina Güterzüge geschleust. Diese hielten im Bahnhof von San Alesio di Siculo nicht an, sondern fuhren mit voller Geschwindigkeit durch. Jede Stunde! Wir konnten diese Durchfahrt auf unterschiedliche Art wahrnehmen, wahrscheinlich nach dem Gewicht der transportierten Güter – von mäßigem Zittern, über Bettbewegungen bis zu kleinem Erdbeben, bei dem Schwägerin Hanka um zwei Uhr in der Nacht aus dem Bett stürzte.

               Außer dieses kleinen Makels war die Unterkunft perfekt. Einige große Räume, gut ausgestattete Küche und eine Dachterrasse mit Grill, die einen Blick aufs Meer bot. Nur ein paar Schritte von unserem Apartment entfernt gab es eine Bäckerei, wo wir jeden Morgen frisches Gebäck holten und auf der anderen Seite ein Geschäft mit frischen Fischen. Nur die Gasflasche auf dem Balkon bei der Küche, auf die den ganzen Tag die sizilianische heiße Sonne strahlte, machte mich ein bisschen nervös. Ich überlegte, wie viel eine solche Flasche aushalten konnte, also wie weit das Gas in der Flasche bei den Sommertemperaturen expandierte, bis es explodieren würde. Dieser Faktor bereicherte unseren Urlaub mit einem aufregendem, sogar explosivem Hauch von Abenteuer.      

               Die Vermieter waren sehr nett. Wir kamen beim Hotel „La Grotta“ tief in der Nacht an. Auf unser Klingeln und Schläge auf die Tür reagierte lange Zeit niemand. Als ich aber versucht habe, die Telefonnummer der Vermittlungsagentur zu wählen, kam es im Hotel zu einer Bewegung und dann wurden wir von unseren Gastgebern enthusiastisch empfangen. Sie waren bereit, sogar auf unseren Schwager zu warten, der vergessen hatte, die Autobahn rechtzeitig zu verlassen und einen Umweg über Messina machen musste und so kam er um eins in der Nacht an. Wir schaften es trotz der späten Ankunft, sich bequem einzuquartieren, und so konnten wir die ersten Züge erleben, die uns für den Rest der Nacht den Schlaf unmöglich machten. Als wir dann in der Früh zu den Gastgebern für  notwendige Informationen gekommen sind, saßen diese am Tisch und hatten einen sehr unsicheren Ausdruck im Gesicht. Wir ließen uns über die Bäckerei und den Supermarket informieren, besuchten die Dachterrasse mit Grill und dann plötzlich zogen sie aus einem Versteck unter dem Tisch einige Flaschen Wein und Olivenöl und zwangen uns wortwörtlich diese ganze Last, die wir kaum tragen konnten, kostenlos anzunehmen.

               Den Grund dieser unerwarteten Freundschaft erfuhren wir am Abend vor unserer Abfahrt. Da fragte uns die Haushälterin das erste Mal: „Ihr seid aber keine Deutschen, oder?“ „Nein“, bestätigte ich. „Das habe ich mir gleich gedacht. Die Deutschen sind so zimperlich. Sie kommen, und wenn etwas anders ist, als bei ihnen zu Hause, sind sie gleich bei uns und beschweren sie sich.“ Ich habe es endlich verstanden. Wir waren wahrscheinlich die ersten Gäste, die nach der ersten schlaflosen Nacht nicht geschimpft haben. Deshalb die heiße Freundschaft, der Wein und das Olivenöl. Das alles war für wütende Deutsche vorbereitet, um sie zu beruhigen und zu versöhnen. Wir bekamen dazu noch einen perfekten Espresso. Andererseits, was sollten wir tun? Hätten wir vielleicht durch Schimpfen etwas gewinnen können? Versuchen Sie es, an der Ostküste Siziliens nahe Taormina eine Unterkunft am Strand zu finden!             

               Taormina ist nämlich ein Kult, es ist wie der Tod, alle müssen einmal hin. Und wir waren dort alle. Taormina ist ein historischer Ort, seine strategisch günstige Lage prädestinierte die Stadt, zu einem Stützpunkt zu werden. Es war ursprünglich eine Stadt des Stammes der Sikulen. Sie pflegte gute Beziehungen mit griechischen Kolonisten im Nahen Naxos (heutiges Giardini Naxos) bis die Stadtbewohner die Griechen letztendlich in die Stadt aufgenommen haben. Im vierten Jahrhundert vor Christus übernahmen die Griechen in der Stadt bereits das Kommando. Und bauten das wunderschöne Theater, wegen dem heute alle Touristen die Stadt besuchen wollen.

Die Römer bauten das Theater im zweiten Jahrhundert weiter in die heutige Größe auf – also mit einer Kapazität von 5400 Besuchern. Das Theater ist wirklich fabelhaft. Besonders, weil es den schönsten Blick auf den Vulkan Ätna an Horizont bietet, es war offensichtlich eine Absicht, das Theater so zu bauen, dass der rauchende bedrohliche Berg im Hintergrund der Bühne stand, dieser Blick gab den Vorstellungen sicherlich einen weiteren aufregenden Akzent. Taormina war eine Festung, der letzte Stützpunkt der Byzantiner auf der Insel gegen die Invasion der Araber. Als bereits die ganze Insel in arabischer Macht war, leistete Taormina noch immer Widerstand. Es fiel im Jahr 902 nach Christus, als die byzantinischen Truppen nach Konstantinopel abgerufen wurden. Während zweier antiarabischer Aufstände im zehnten Jahrhundert wurde die Stadt vollständig zerstört und später wieder aufgebaut.

               Taormina erreichte aber danach nie wieder ehemalige Bedeutung. Im zwanzigsten Jahrhundert wurde es aber zu einer Touristenfalle. Im Jahr 1787 entdeckte Taormina auf seiner Sizilienreise Johann Wolfgang Goethe – und es war um Taormina geschehen. Also genauer gesagt, geschehen ist es um Taormina etwas später, als hier „Festivals Taormina Arte“ organisier wurden, dank derer sich in der Stadt Stars wie Greta Garbo, Elisabeth Taylor oder Marlene Dietrich aufgehalten haben – und sie schwiegen nicht darüber! Eine Festung blieb allerdings die Stadt bis heute. Der Parkplatz ist außerhalb der Stadt und man zahlt hier eine unchristliche Parkgebühr – bereits im Jahr 2008 waren es neun Euro. Von dem überfüllten Parkplatz wird man dann mit einem Bus in die Stadt befördert. Außer dem Theater gibt es hier aus antiken Zeiten noch das Odeon und zwei Stadttore – Porta Catania und Porta Messina, die im sechszehnten und siebzehnten Jahrhundert erneuert wurden. Natürlich gibt es hier auch eine Reihe Kirchen – vor allem den Dom „San Nicolo“ mit der Statue von „Centauressa“ – diese merkwürdige Kreatur, die auch das Wappen von Taormina schmückt, hat etwas vom Kentaur mit einem Stierkörper (Taormina liegt auf dem Berg Mons Tauro, also Stierberg) und mit Zepter und Erdkugel in den Händen. Durch die Mitte der Stadt führt eine verhältnismäßig kurze Hauptstraße „Corso Umberto“ und in ihrer Mitte befindet sich die „Piazza 9. Aprile“ mit dem Uhrturm „Torre dell´orologio“, in dem das mittlere Stadttor „Porta Mezzo“, angeblich aus dem zwölften Jahrhundert, eingebaut ist. Zu Füßen liegt Ihnen dann ein riesiger Hafen und der Urlaubsort Letojani.

Exif_JPEG_PICTURE

Es ist in Taormina prinzipiell genug zu sehen, aber für diese Menschenmenge…

Im Fünfsternhotel Timeo, dass in der Stadt nach dem antiken Theater die beste Adresse ist- und sich gleich bei dem Theater befindet – nahmen wir keinen Drink, obwohl das Hotel eines der weniger war, die nicht überfüllt waren. Ich glaube, das hatte einen Grund.

               Die Sizilianer können sehr kreativ sein. In der Bar am Strand in San Alesio saß ein leicht depressiver junger Mann. Seine Geschäfte liefen offensichtlich nicht nach Plan. Das war kein Wunder. Vom Espresso um achtzig Cent (fabelhafter Qualität) konnte er nicht leben und das Bier um vier Euro kaufte wieder keiner. Als wir allerdings begonnen haben, sein überteuertes Bier zu konsumieren, kostete es zwei Tage später schon fünf Euro.

               Es ist (oder vor elf Jahren war es zumindest) in der Osthälfte der Insel beinahe unmöglich einen Supermarket zu finden. Nach einer langen vergeblichen Suche fuhren wir nach Messina und dort fanden wir wirklich einen. Das GPS hat allerdings nicht vergessen, wieder einmal mit uns zu scherzen, es führte uns durch kaum passierbare Gässchen und letztendlich zu einer Unterführung, wo ich die Seitenspiegel meines kleinen Renaults zuklappen musste, um überhaupt durchzukommen. (Zurückzufahren war nicht möglich, obwohl ich mir das sehr wünschte, aber hinter uns standen bereits, wie es in Italien sogar in den vergessensten Gässchen üblich ist, weitere drei Autos). Messina hat nicht viel zu bieten, die Stadt wurde durch ein Erbeben im Jahr 1908 vollständig zerstört und der historische Stadtkern wurde nicht restauriert. Messina war immer das Tor nach Sizilien. Hier wollte sich der junge fünfzehnjährige Friedrich II. verschanzen, als er die Invasion des Kaisers Otto IV. und seinen eigenen Tod erwartete, in Messina landeten die normannischen Invasionstruppen (auf Einladung des örtlichen Herrschers), die dann die Insel eroberten.             

Auf unser GPS konnten wir uns auf Sizilien wirklich nicht verlassen. Nicht nur, dass es versucht hat, uns umzubringen. Das war bei dem Ausflug in die Stadt „Forza d´Agro“, die auf einem kegelförmigen 420 Meter hohen Berg über das Ionische Meer emporragte. Das GPS meldete plötzlich und voll unerwartet „nach rechts abbiegen“. Das tat es auf der Straße, die den Berg umfuhr und wo es rechts von uns nur eine drei hundert Meter tiefe Kluft gab. Es war ein klarer Mordversuch, blieb aber ohne Erfolg. Das Städtchen „Forza d´Agro“ war ein typisch italienisches Örtchen mit einer normannischen Festung, engen Gassen, einer Kirche mit der Jungfrau Maria und einem schönen Blick auf die Küste tief unter den Füßen und den rauchenden Ätna. Es war aber die erste Warnung, dass das Autofahren auf Sizilien vielleicht nicht ganz einfach sein wird. Und es war auch nicht!        

               Als wir ein Tag später auf der Rückfahrt zu unserer Pension waren, gab ich ihre Adresse ins GPS ein und als wir an einem Wald vorbeigefahren sind, gab die Navigation einen Befehl – „rechts abbiegen“. Ich habe rechts keine Straße gesehen, ich dachte aber zuerst, dass ich sie vielleicht übersehen hätte, also absolvierten wir noch eine Runde in den engen Gässchen, um nach der Einleitung unseres Navigationssystems zu diesem Wald zurückzukehren. Ich fuhr diesmal wirklich im Schritttempo, aber auf der Stelle, wo mir das GPS wieder den Befehl abzubiegen erteilte, war nur Wald, aber keine Straße, nicht einmal ein Pfad. Letztendlich mussten wir unsere Pension aus eigener Kraft ohne technische Hilfsmittel erreichen Das Rätsel der fehlenden Straße entschlüsselten wir mit meinem Sohn zwei Tage später bei einem Spaziergang entlang der Küste. Zuerst gingen wir auf einer Straße, die dann aber abrupt endete. Hier standen verlassene Baumaschinen, es gab hier Löcher im Boden, aber kein Baumaterial. Nur eine Tafel, die uns informierte, dass diese Straße aus den Fonds der Europäischen Union gebaut wird – Termin der Fertigstellung November 2006. Ich erinnere daran, dass es bereits August 2008 war. Auf Sizilien ist das einfach so. Zumindest wurde diese Straße in die Navigationssysteme eingefügt, das ist auch was, oder?

               Auf den Ätna kamen wir problemlos, dieser Berg wurde gekennzeichnet.

Natürlich, er ist neben Taormina die touristische Hauptattraktion. Wir fuhren durch die Lavafelder bis zur Talstation der Seilbahn – glauben Sie es oder nicht, auf Sizilien, also auf dem Ätna, wird im Winter Schi gefahren, obwohl die Schipiste, geglättet zwischen den Lavafeldern und dadurch mit einer braunroten Farbe  schon ein bisschen anders war, als die österreichischen, auf denen im Sommer die Kühen weiden. Aber egal ob anders, wichtig war, sie war da. Die Seilbahn befördert die Touristen viel höher hinauf und dort warten auf sie Kleinbusse, um sie für angemessenes (oder eher unangemessenes) Gebühr bis in die Höhe von 2900 Meter Seehöhe zu bringen, wo schon aus den Kratern Rauch zum Himmel steigt und die Lavasteine in ihrem Kern Temperaturen von einigen Hundert Grad Celsius haben und rötlich glühen. Der Ätna hat das Problem, dass neben dem Hauptkrater auf einem seiner Gipfel in der Höhe 3323 Meter, der giftige Gase und Lava permanent spuckt, er immer wieder auch neue Krater öffnet, und in diesen sammelt sich die explosive Kraft, die sich dann durch immer neue Eruptionen entladet. Deshalb gibt es eine Unmenge Krater auf dem Ätna, an der Stelle von einem von ihnen, einem schönen färbigen und tiefen, stand bis zum Jahr 2001 die Bergstation der Seilbahn mit Restaurant und Parkplätzen für Schifahren liebende Touristen. Das alles flog im Jahr 2001 in die Luft.

Weil aber Seismologen rechtzeitig vor dem Ausbruch gewarnt hatten, kam es zu keinen Verlusten an Menschenleben, sondern nur an Material. Ich möchte nicht die Versicherung leiten, die Bauprojekte in der Region Ätna versichert. Wir gingen um einige Krater herum – zum Hauptgipfel sollte man nur mit einem Bergführer gehen, da die Giftgase, die der Vulkan produziert, einen Bewustseinverlust mit der Folge des Sturzes in den Krater verursachen könnten. Glauben Sie, dass Sie dann dort drinnen niemand suchen würde!

               Ich war ein bisschen enttäuscht, da ich hoffte, über die Lavaströme springen zu dürfen, darauf muss man aber bis zu einer weiteren Eruption warten. Man muss glücklicherweise nicht lange warten, der Ätna bereitet Touristen dieses Vergnügen jede paar Jahre. Ich erinnere mich an den Bruder des Großvaters unserer Schwägerin, der einmal mit achtzig Jahren und mit einem Kardiostimulator auf den Ätna reiste, da der Vulkan gerade wieder einmal explodierte und er hatte Angst, dass er die nächste Eruption nicht mehr erleben würde. In seinem Fall war die Befürchtung wirklich begründet.            

               In der Nordwand des Ätnamassivs befindet sich die Kluft Alcantara. Es ist ein Nationalpark mit einer tiefen Basaltklamm, durch die ein kalter Bach mit Wasserfällen fließt (wirklich ein kalter mit Temperaturen um 16 Grad und das im heißen August). Die Einheimischen bieten hier Canyoning an. Es ist natürlich ein Erlebnis. In einem Neoprenanzug gingen wir zuerst gegen den Strom hoch, um dann stromabwärts hinunter zu rutschen. Von einer Gefahr konnte keine Rede sein, aber ein bisschen Adrenalin wurde schon in den Kreislauf ausgeschüttert, besonders als wir einer italienischen Supermama halfen, die dieses Canyoning allein mit drei Kindern absolvierte.         

               Sizilien bietet also im Osten heiße Steine, eiskaltes (na ja eiskalt –  also eher kaltes) Wasser, natürlich auch Strände mit dunklem Vulkansand und historische Sehenswürdigkeiten. Aber darüber das nächte Mal.       

40 let “Islámské renesance” – co světu přinesla?

               Tuhle otázku jsem si kladl poměrně dlouho. Trend je totiž nepopiratelný. Jestliže v šedesátých letech například v Afganistanu tvořily ženy 60 procent lékařského sboru a polovinu absolventů universit, je něco takového dnes naprosto nemyslitelné.

               Z tureckých žen, které se v sedmdesátých letech přistěhovaly do Německa, nenosila šátek ani jedna – už proto, že to bylo v Turecku zakázané. Dnes jich nosí tento symbol jejich víry naprostá většina. V sedmdesátých letech nemohl arabský svět zapřít svůj sklon obdivovat a napodobovat rozvinuté západní země i životním stylem, bylo dovoleno se smát a veřejnosti, fungovala kina a prodávalo se moderní oblečení. V Iránu vládl šáh Páhlaví, který hnal svou zemi násilím západním směrem jako kdysi Atatürk Turky, v Egyptě vládl Anvar al Sadat jako spojenec Američanů. Zdálo se, že životní styl západu a orientu dřív nebo později splynou.

               Pak došlo k zlomu a nastala takzvaná islámská renesance. Ovšem jestliže renesance v křesťanském světě znamenala odklon od církevních hodnot, zrod humanismu a návrat k antickému způsobu života a stala se předběžcem demokratických změn, islámská renesance znamená pravý opak. Je to návrat do raného středověku, do časů proroka Mohameda, odklon od světských požitků ve prospěch modliteb a bezvýhradného uznávání svatého písma – koránu. Znamená opětné potlačení práv žen, zesílení patriarchálních stereotypů a utužování diktatur.

               Jak se to mohlo stát? Marocká socioložka Fatima Mernissi popisuje ve své knize „Islám a demokracie“ tento trend, vysvětluje ho ale odporem k západu po americkém přepadení Iráku, kdy se muslimský svět cítil být nadřazenou technologií západu a svou bezmocí uražen a ponížen a hledal kompenzaci. Nemá pravdu. Tento obrat totiž nenastal začátkem tohoto tisíciletí ale už o dvacet let dřív. Útok na Irák byl jen – samozřejmě že neoprávněnou a dnes ve zpětném pohledu nanejvýš politováníhodnou – reakcí na útok muslimských fanatiků na newyorská dvojčata. A tito mladí fanatici už vyrostli v duchu této takzvané „islámské renesance“, která je učila nenávidět všechno západní a hledat štěstí pouze v modlitbách a v studiu koránu. Anebo v mučednictví! Jestliže se nesmíte smát, nesmíte do kina ani do divadla, nesmíte si ani dát sklenku vína ani se podívat na hezkou ženu, není divu, že začnete svět pozorovat jinýma očima, než na jaké jsme zvyklí my – a že ho začnete nenávidět. A hledáte viníka, proč je ten svět takový, že ho musíte nenávidět a nemáte ze života žádnou radost. 

               Proč se to stalo? Proč se muslimové odnaučili radovat ze života a mít z něho potěšení a začali stejně jako kdysi křesťanská víra v období středověku – tedy před naší renesancí – vidět život jako cestu slzavým údolím, kde jen pokání a šíření víry je příslibem za požitky posmrtného života v ráji. I když křesťanský a muslimský ráj mají podstatně jinou podobu – především v erotické rovině. Jestliže muslim nesmí vidět nahou cizí ženu,  – dokonce ani oblečenou s rozpuštěnými vlasy – není divu, že je představou sexu posedlý a v ráji na něho čeká 72 panen. Kromě toho samozřejmě i čtyři řeky s mlékem, medem, studenou vodou a konečně i oním vínem, které měl po celý život zakázané. Čili hodně svůdná představa.

               Jenže až do konce sedmdesátých let si chtěli muslimové užít raději života na zemi, než se spoléhat na nejisté rozkoše po smrti. A pak se to zlomilo.

               Stalo se to dnes přesně před čtyřyceti lety, 20. listopadu 1979. V muslimském kalendáři se psal 1.1.1400, čili první den nového století. Důležité je to datum proto, že pouze na začátku století se může objevit „Mahdí“, tedy spasitel, který přivede muslimy ke světovládě. Hodně se ta představa podobá židovskému Mesiáši, nás Kristus naučil nehledat spasitele na tomto světě.

               Do Velké mešity v Mekce vtrhla v ten den skupina 500 ozbrojenců z nejrůznějších arabských zemí pod vedením Džuhajmána al Utaitiho.

Obsadila mešitu, vzala tisíce věřících, kteří se zde právě zdržovali jako rukojmí a jeden z nich Muhammad ibn Abdullah al-Qahtani byl vyhlášen Mahdím, tedy Spasitelem – Mesiášem.

               Teroristé vyhlásili tři cíle:

  1. Svržení saúdské královské dynastie, která se svým životem příliš pozápadnila a ztratila tak právo zastupovat zájmy muslimů.
  2. Přerušení diplomatických styků se všemi západními zeměmi
  3. Stop dodávek ropy do Spojených států amerických

Teroristé očekávali, že se k nim připojí všeobecné povstání lidu v muslimských zemích, které přijmou vládu nového Mahdího, sjednotí se pod jeho vládou a dobudou západní země a rozšíří islám jako vládnoucí ideologii do celého světa.

V zemi zavládla samozřejmě panika, nejvíc v saúdské královské rodině. Král Chalid se cítil být právem ohrožen a chtěl s povstalci co nejrychleji skoncovat. Jenže….

Korán zakazuje přísně použití zbraní na území Velké mešity, která je nejposvátnějším místem islámského světa. Aby mohl král proti teroristům zakročit, potřeboval Fatwu, tedy rozsudek nejvyššího shromáždění teologů, takzvané „Ulemy“. A islámští teologové vyznávali v naprosté většině nejpřísnější výklad islámské víry takzvaný Wahabismus. (Podle zakladatele tohoto učení Muhammada  ibn Ab dal-Wahhaba, žijícího v letech 1703 – 1792). Zesvětštění života jejich oveček v posledních desetiletích jim bylo trnem v oku a teď zacítili svou šanci. Králi Chalidovi dali těžké podmínky, za kterých se mohl jejich Fatwy dočkat.

Především to znamenalo, že královský saúdský dvůr se odkloní od sekularizace civilního života a začne prosazovat wahabbismus v způsobu života poddaných jejich království. Duchovní, sedící v oné radě, měli dostat mnohem víc pravomocí při kontrole chování poddaných královského saúdského rodu. A navíc se musel král Chalíd za sebe i za své potomky zavázat, že bude šířit islám po celém světě a nebude šetřit finančními prostředky na dosažení tohoto cíle.

Teprve když král odpřisáhl splnění těchto podmínek, bylo mu povoleno použít proti povstalcům ve Velké mešitě sílu.

Bohužel to dopadlo mizerně. Saúdské vojenské jednotky postupovaly zhruba stejně diletantsky jako dnes v Jemenu a nebyly schopny teroristy, opevněné v mešitě a držící ve své moci ještě stále spoustu rukojmích, porazit. Nakonec musel král Chalid požádat o pomoc francouzskou vládu, která poslala na pomoc speciální protiteroristickou jednotku GIGN, která společně se speciálními pákistánskými jednotkami 5. prosince 1979 konečně získala nad mešitou kontrolu a zajala posledních 63 povstalců, kteří se ukryli v jejím podzemí. Tito byli pak devátého ledna 1980 v osmi saúdských městech veřejně popraveni stětím. Králova situace se tím právě neusnadnila, stalo se totiž něco z islámského pohledu neodpustitelného – na půdu nejposvátnějšího místa muslimské víry vkročili nevěřící. Pro každého nemuslima znamená vkročení na území velké mešity aicky trest smrti. Teď tedy požadovala veřejnost po králi, aby dal popravit Francouze, kteří mu pomohli dobýt mešitu. Král se pokusil zachránit situaci tvrzením, že všichni francouzští vojáci museli před útokem na mešitu přestoupit na islám, ale tahle lež měla hodně krátké nohy.

Oficiálně jí museli muslimové uvěřit, ale každý věděl, že je to lež z nouze. Pocit vlastní bezmocnosti a méněcennosti tedy nevznikl, když americké tanky střílely v roce 2003 irácké T 72 jako králíky, ale už tehdy, koncem listopadu a začátkem prosince 1979. A pocit bezmocnosti plodí nenávist. Fatima Mernissi může mít pravdu jen ve smyslu, že po irácké invazi museli zmlknout i poslední intelektuálové, kteří do té doby ještě hájili spolužití se západem – ale ti v té době stejně představovali už jen marginální zjev bez politického vlivu a bez podstatné možnosti ovlivňovat tvorbu veřejného mínění..

Muslimové museli po této hanbě hledat východisko, museli najít něco, co by jim dalo pocit, že jsou lepší než technicky vyspělejší západní civilizace, a to byla víra. Zejména, když kázání radikálního islámu a stavbu nových mešit po celém světě podporovala ze svých nesmírných ropných zisků saúdské královská rodina. A nejen mešit! Saúdi financují i islámské mateřské školky, kde se pak malé děti místo řeči země, ve které žijí učí nazpaměť pasáže z koránu nebo takové skurilní zařízení jako Centrum krále Abdullaha ve Vídni, které bylo založeno prý jako místo komunikace a porozumění, ve skutečnosti ale jako sídlo wahabitské propagandy. Wahabismus se začal šířit po celém světě, nejen v muslimských zemích, ale i v zemích křesťanských mezi muslimskou menšinou. Jen jednu větu z al Wahhabova učení kazatelé zamlčeli. Al Wahhab říká, že pokud se muslim nachází v zemi, kde je převaha jinak věřících a cítí se být tedy ve svém uctívání koránu omezován, má tuto zemi neprodleně opustit.

Saúdové by samozřejmě nemohli provádět tuto svou ideologickou diverzi bez podpory nejmocnější země světa – USA. Sadská ropa byla a stále je pro Američany příliš cenná, než aby si dělali hlavu z toho, že se v Saúdské Arábii nedodržují lidská práva, že se zde popravuje a bičuje jako ve středověku, že korunní princ nechá rozsekat na kousky novináře, který si ho dovolil kritizovat. Přehlížejí tedy velkoryse, že Saúdi jsou zdrojem veškerého islámského teroru, že ho financují a hlavně ideologicky živí. Stačí, že se královská rodina po každém teroristickém útoku distancuje a jsou zase s Američany nejlepší kamarádi. Zejména, když jsou ochotni koupit z Ameriky ročně zbraně za 20 miliard dolarů. I když s nimi neumí zacházet.

Největším paradoxem je, že sekulární režimy v arabském světě odstranily hospodářsky rozvinuté křesťanské státy buď samy (Irák, Afgánistán, Libye) nebo aspoň přivítaly jejich pád frenetickým nadšením (Irán, Egypt, Sýrie). Otevřely tak dveře islamismu i v těchto zemích dokořán. Ať už jen z hlouposti nebo za saúdské petrodolary.

Saúdům v tom nesmírně pomohla iránská revoluce v roce 1979. Obsazení amerického velvyslanectví v Teheránu a následné zadržování amerických rukojmí dlouhých 444 dní, přičemž americké pokusy je osvobodit dopadly tragicky. Bezmocnost, jak už jsem psal, vede k nenávisti, Američané se z toho ponížení dodnes nevzpamatovali a Irán je pro ně stále hlavním nepřítelem, i když ani jediný terorista, který provedl v Evropě či USA své útoky, nebyl šíita. Ale USA se v zápase rivalů a ropných velmocí Saúdské Arábie a Iránu postavily jednoznačně na stranu Saúdů a zůstávají této strategii neochvějně věrny. Saúdi vědí, že by byli bez této opory ztraceni (saúdská ropná pole leží v oblasti perského zálivu a tedy převážně v oblastech obydlených šíitskou utlačovanou menšinou), vědí ovšem, že si podporu Američanů mohou kdykoliv koupit a bude jim odpuštěno vše. Ale nejenom Američanů. Saúdi pochopili, že hnací silou ale současně i slabinou západní společnosti je touha po penězích. A protože jsou to dvě strany stejné mince, jsou Saúdi neohrozitelní a můžou si dělat, co se jim zachce.

Možná až tak daleko Džuhajmán al Utaiti a jeho stoupenci nemysleli, ale pokud se do toho svého muslimského ráje dostali a sledují dnešní dění na světě, mohou být určitě se svou prací spokojeni.

Ne odpouštění, ale zapomínání je cesta do pekla – 30 let od sametové revoluce

               Skoro bych se byl odhodlal, se k tomuto tématu nevyjadřovat, propírá se přece ve všech myslitelných českých médiích dnes a denně, jenže pak jsem přece jen neodolal. Protože skoro nemůžu uvěřit, kam se myšlení české, ale i slovenské společnosti po třiceti letech dostalo.

               Je to pro mě doslova fascinující zážitek, když vidím, jak velká část Čechů smutní za bývalým komunistickým režimem. Listopad 1989 hodnotí podle posledních průzkumů pozitivně jen 39 procent obyvatel starších čtyřiceti let. To je pro mne doslova šokující. Skutečně jsme tehdy, když jsme bourali starý systém, jednali proti vůli většiny tehdejšího obyvatelstva? Jinými slovy, jsem tedy v mém rakouském vyhnanství, kam mě poslali v devadesátých letech Mečiarovci, právem?

               Nostalgicky se vzpomíná na staré dobré časy, když nikdo nebyl bohatý, kdy měl každý práci a sociální jistoty, dokážeme se smířit dokonce i s reprezentanty minulého režimu.

               Jedna velmi milá kolegyně, kterou mám lidsky rád, vzpomínala nostalgicky v dobrém na mého někdejšího komunistického šéfa. Zdůvodnila to tím, že on byl na ni vždy hodný. Že vyhazoval lidi z funkcí za návštěvu kostela a pak o vánocích 1989 sám seděl v první řadě v kostele a procítěně zpíval? Že bez něj nikdo na oddělení nesměl napsat ani acylpyrin, aby to byl jen on, kdo měl oprávnění léčit? Že si vedle své manželky držel i sestřičku – milenku, kterou prosazoval do vedoucích funkcí, na něž neměla ani nejmenší talent a působila jen jako destruktivní síla v kolektivu? Že odcházel z vizity i na několik hodin, když měl termín na sekretariátu strany a my na něho museli na chodbě těch několik hodin nečinně čekat? Že místo na odpolední sezení, které bylo pro všechny povinné, šel hrát tenis a přišel místo ve tři až o půl páté, ačkoliv nám plakaly děti ve školkách? Že, když pozvala firma Gambro před otevřením dialýzy do Švédska nefrologa, aby tam získal potřebné know how, jel místo něho on s inženýrem technikem a to dokonce dvakrát a žádného nefrologa tam nepustil? Atd. atd…  O jiných věcech raději pomlčím, nehodlám se nechat pohnat před soud.

               To všechno je zapomenuto. Teď nechce jít nikdo z někdejších kolegů do důchodu, i když onomu primáři vyčítali, že se držel primářského místa do sedmdesátky. Že napsal udavačský dopis na svého nástupce? – no vždyť měli nějaké nesrovnalosti. Že jsem musel odejít já sám? – no vždyť jsme se vzájemně neměli rádi. Že o sobě sám psal oslavné články do místního tisku?

 Možná je chyba ve mně. V mé nesmiřitelnosti, možná jen proto, že si ji můžu z mého rakouského exilu bez problémů dovolit. Že neumím zapomenout.

               Ovšem když člověk někde všechna ona příkoří připomene, dostane odpověď – taková byla tehdy doba. Jenže dobu dělají lidé, a že právě takoví lidé rozhodovali o tom, jaká ta doba bude, jim umožňoval právě onen zvrácený systém absolutní vlády jedné strany, jejíž byli členy.

               Osoby, jejich způsoby, i celý systém tehdejší vlády a fungování (vlastně nefungování) společnosti, jako by byl rehabilitován. Proč?

               Samozřejmě tomu v Česku mocně pomáhá pan prezident Zeman, který vyznamenává prominenty tehdejšího režimu, zejména kulturní scény, zvlášť pokud podpořili jeho volební kampaň. Jde raději na sjezd komunistů, než by se zúčastnil pohřbu kardinála Berana. Relativizuje zásluhy kontrarozvědky a kamarádí se s Ruskem či dokonce Čínou – příklady totalitních systémů, ostatně Čína je právě příkladem, kam až by to mohl komunistický režim dotáhnout v době moderních technologií, kdyby nebyl svržen.

               Opravdu by si lidé přáli být hodnoceni od AAA po CCC či DDD a podle toho mohli konzumovat plody práce společnosti? Přičemž samozřejmě za negativní vyjádření o straně či dokonce o generálním tajemníkovi sestoupíte ihned do CCC a nekoupíte si ani lístek na vlak.  Studijní místa pro děti mohou být už od A- velmi problematickou věcí. Snažte se, abyste si hodnocení vylepšili, nebo budete litovat! Věřím tomu, že by to u velké části české společnosti našlo příznivou rezonanci, probudilo by to vrozenou soutěživost a lidé by se předháněli v tom, aby měli co největší ranting a pokud by po přecházení cesty na červenou spadli z AAA do AA+, ihned by hledali cesty, jak svůj ranting zase vylepšit nejlépe vyjádřením plné loajality k vládnoucímu komunistickému režimu.

               Nicméně si nemyslím, že právě takový režim by byl snem většiny Čechů, tedy oněch 61 procent, kteří jsou s listopadem 1989 nespokojeni. V čem to tedy je?

               Samozřejmě – naříkání je – stejně jako například v Rakousku – v Česku národní sport. Být spokojen je skoro neslušné a rozhodně jde o provokaci vůči slušné většině společnosti, která cítí povinnost být nespokojena – čili moci remcat.

               Ale určitě hraje velmi důležitou roli i vzpomínka na dobu, kdy byli dnešní staříci mladí a plní síly. Dnešní sedmdesátníci a osmdesátníci byli v době pádu režimu čtyřicátníci a padesátníci, tedy lidé na vrcholu sil. Samozřejmě, že vzpomínají s nostalgií na dobu, kdy jim tělo a mozek ještě skvěle fungovaly a tyto pozitivní vzpomínky jim splývají i s danou dobou a jejím politickým systémem. Je zvláštní, jak staří komunisté, i když se zreformovali a dokonce přechodně komunismus odmítali, když zestárnou, vrací se ke kořenům a zpívají ódy na staré dobré časy, na přátelství s všemocným Sovětským svazem a opět nenávidí USA – což samozřejmě dnes při vládě Donalda Trumpa není žádné umění. To není jen příklad Miloše Zemana, ale například i žurnalisty Petránka a mnoha dalších.

               Ruská propaganda toto myšlení vhodně využívá na svých fake-platformách, jako jsou například Parlamentní listy. Lidé hledají potvrzení svého pocitu, že za své selhání nenesou zodpovědnost oni, ale současný režim – a tyto platformy jejich frustraci chytře využívají a sejí závist, nenávist a lásku k Rusku (které se ovšem mezitím z komunistického stalo fašistickým, ale takový detailní rozdíl mnoha lidem samozřejmě uniká).

               Pravda je, že nejvíc lidí, odmítající listopadové změny, pochází z méně vzdělaných vrstev, které opravdu změnou režimu ztratily – tedy na rozdíl od jiných nezískaly. V osmdesátých letech vydělal zedník dvakrát tolik co lékař. Viděl jsem v televizi pořad, který vysvětloval, proč tomu tak je. Lékař má přece radost z vyléčeného pacienta a proto nepotřebuje peníze. Zedník naproti tomu musí být za svou fyzicky náročnou, ale úmornou práci patřičně odměněn. Výsledkem byla pasivita vzdělaných vrstev, stagnující výzkum a inovace. Byl jsem svědkem diskuze v hospodě v rodné obci, když si zedník, který nedokončil základní školu, trpce stěžoval, že jeho mistr vydělá jen o 500 korun MÉNĚ než on. Že je to nespravedlivé, protože mistr přece nic nedělá! Chápu, že tito lidé, kteří se začali po listopadu propadat ve společenském žebříčku, jsou s novými poměry nespokojeni.

               Na spokojenosti jim samozřejmě nemůže dodat ani nestoudné zbohatnutí některých lidí, jako je například PENTA (Agrofert se svým šéfem Babišem jim kupodivu nevadí) – je zřejmé, že legální cestou se tyto společnosti ke svému bohatství dostat nemohly.

               Samozřejmě je tu korupce, úředníci si taky chtějí přijít na své. Za komunistického režimu byla sice korupce mnohem větší, ale ne finanční. Byly to výhody jako cesty do zahraničí, přístup k nedostatkovému zboží či postup v úředních funkcích.

               Skutečné represe od komunistického režimu zažila skutečně jen malá skupina lidí, s nějakým ideologickým znevýhodněním jako nepovolení devizového příslibu nebo zákaz studia se setkala jen asi čtvrtina obyvatel. Zbytek se dokázal s režimem aranžovat podle pravidla „žít a nechat žít.“

               Myslím, že právě proto byl pohřeb Karla Gotta tak naprosto přehnanou záležitostí. Božský Kája byl totiž symbolem aranžování se s minulým režimem. Člověk mimořádných schopností uzavřel s komunisty smlouvu o neútočení a sklízel za to své výhody. Milan Kundera napsal svého času – po návratu Karla Gotta ze zamýšlené emigrace: „Prezident zapomnění (Husák) se spojil s idiotem hudby – jeden bez druhého nemůžou existovat.“  Slavnostní pohřeb mistra byl jakousi očistnou koupelí pro duši většiny národa, protože každý měl pocit, že si s režimem nějak zadal a právě Karel byl symbolem odpuštění této kolaborace –  koneckonců mohl dokonce v listopadu 1989 zpívat československou hymnu společně s Karlem Krylem.

               Lidé jako Karel Kryl nebo Václav Havel nepůsobili na národ integračně, snad jen v pohnutých revolučních časech. Ve skutečnosti byli připomínkou osobních selhání a kompromisů, za něž se lidé styděli. A něco takového se neodpouští. Proto dnes tolik nenávisti vůči Havlovi, je totiž skutečně Gottovým protipólem. Oba umělci, jeden v boji s režimem, druhý režimu sloužící. Jeden tvůrce Charty, druhý prominentní signatář Anticharty. Ten druhý je většině lidí milejší – stačí si srovnat – kolik lidí podepsalo Chartu 77 a kolik Antichartu? A pokud tito signatáři protestu proti dokumentu, který ani nečetli, měli jakési výčitky svědomí, připomínka, že Mistr udělal totéž, jejich pocit viny a selhání, vymazala. Cítili se určitě jako znovuzrození, byla to, jak už jsem napsal, pro jejich duši očistná koupel. Ten komunismus přece nemohl být až tak strašný, kdyby byl, tak bychom proti tomu přece něco dělali, ne…?

               Havel se snažil národ sjednocovat, ale rozděloval ho víc, než mu bylo milé. Zeman nevynechá jedinou příležitost, aby národ rozděloval, a paradoxně ho sjednocuje. Havel byl intelektuál z „lepší rodiny“, dokázal oslovit intelektuální elitu, ne ale prostý lid. Zeman, sám plebejec, to dokáže a jeho okázale projevované opovržení intelektuály zapadá dobře do zaběhaného schématu komunistických časů, kdy komunisté, nedůvěřiví k samostatně myslícím vzdělaným lidem, zasévali tuto nedůvěru i mezi lid.

               A lidi rádi zapomínají na to, co listopad přinesl – teď se pokusím skutečně vyjmenovat jen věci nepochybně pozitivní.

               Otevřely se hranice, je možné cestovat, kam člověk chce a může. Samozřejmě v rámci svých finančních možností, ale nikdo mu to nemůže zakázat.

               Může v zahraničí žít za peníze v oficiálním kurzu – pamatujete si ještě na 250 procentní turistickou přirážku na výměnu valut? (která se netýkala komunistů na služebních cestách – jestliže byl pro ně dolar za 7,50, pro obyčejné smrtelníky byl za 30 korun).

               Mládež má možnost studovat v zahraničí, poznávat nové věci, seznamovat se s progresivními trendy a postupovat na místa vynálezců – čeští lidé se dokázali vždycky prosadit, tvořiví byli dost.

               Ti, kdo se svobodně rozhodli žít nějaký čas v zahraničí, se můžou i vrátit a využít svých získaných zkušeností, aniž by jim za to hrozil postih.

               Existuje společný trh se západní vyspělou společností, výměna zboží, které bylo za komunistického režimu naprosto nedostatkové, česká ekonomika není nuceně navázána na trh RVHP, ale má svobodnou volbu, s kým chce obchodovat.

               Plánované hospodářství se svými pětiletkami sice vyrábělo neuvěřitelné množství oceli, ale žádné počítače. Obchody byly prázdné, protože na čele strany, která si osobovala právo rozhodovat o všem, stáli hloupí lidí typu Vasiľa Biľaka nebo Milouše Jakeše. O současných politicích si můžeme myslet své, spousta z nich není žádným výkvětem morálky, ale podobné kreatury, brzdící jakýkoliv pokrok, protože mu nerozumí, mezi nimi nenajdete.

               A hlavně, odpadla ideologická jednosměrnost. Státní censura není, na rozdíl od Ruska či Číny, internet není blokován ani pro servry nepřátelské demokracii a ideálům západní demokratické společnosti. Což má možná i negativní účinky, ale v podstatě je to pozitivní věc.

               Lidé nejsou posuzováni podle své loajality k vládnoucí straně. Samozřejmě že jsou funkce v úřadech modifikovány stranickým přátelíčkováním, ale žádná strana nemá v ústavě zakotvenou vedoucí funkci. A na rozdíl od tehdejší doby existuje Ústavní soud, který dbá na to, aby zákony a výnosy soudů jiných zůstávaly v souladu s ústavou. (kterou je samozřejmě možno příslušnou ústavní většinou v parlamentu změnit – ústavní dvoutřetinovou většinou proto, že od tohoto čísla se dá hovořit o konsensu většiny) Ne nadarmo vzpomínají staří političtí matadoři jako pan Klaus na zlaté čas bez ústavního soudu a chtěli by ho zase zrušit.

               Justice je víceméně nezávislá. To víceméně je bohužel její slabinou. Sice nejsou soudci (na rozdíl od Polska) podřízení ministrovi spravedlivosti, aby jim mohl diktovat rozsudky jako za komunistických časů, ale strach a oportunismus vede přece jen k tomu, že má politika na justici větší vliv, než by mít měla. Pokud se prokurátor nebo soudce rozhodne rozhodovat nezávisle na politické vůli, dříve nebo později pocítí nevůli vládnoucí elity.

               Ekonomicky se má lépe než za komunistického režimu 75 procent obyvatelstva – aspoň to potvrdila provedená studie. Tady tedy kámen úrazu neleží. Spíš než na talíři je v hlavě. Závist, nenávist, polarizace společnosti, internet, kde člověk může vypustit ty nejhnusnější emoce, aniž by se musel bát, že mu někdo dá přes hubu – je tady možná konverzace bez očního kontaktu, který je za normálních okolností dostatečnou brzdou, aby člověk svůj náprotivek neurážel příliš.

               Možná bychom měli přestat chatovat a místo toho se nad sebou zamyslet. Zamyslet se nad tím, proč jsme takoví, jací jsme. Protože jen tak se můžeme stát lepšími. Návrat komunismu nás určitě lepšími neudělá.

               Jak jsem napsal v titulku mého dnešního článku: ne odpouštění, ale zapomínání je cesta do pekla.

Sizilien Teil II.

Auf Sizilien lebt man auf der Straße. Kein Wunder, die Wohnungen der Sizilianer sind eher klein und für Empfänge größerer Menschenmengen nicht geeignet. Für Treffen und Sozialleben dient die Straße. Sie tut es in zwei Phasen. Am Tag werden vor die Türen der Häuser Pensionisten geholt. Sie sitzen hier den ganzen Tag auf Stühlen oder in Sesseln und beobachten schweigend die Welt. Nach Sonnenuntergang werden sie von der Straße gebracht. Sie verschwinden in den Häusern und auf die Straße kommt die Jugend. Die ist viel lauter, es ist nichts Außergewöhnliches, kleine spielende Kinder noch nach Mitternacht hier zu treffen

So war das im Süden übrigens immer. Schon die alten Griechen lebten auf der Straße, in der Öffentlichkeit, zu Hause blieben nur die Frauen. Frauen wurde damals das Leben in der Öffentlichkeit – im Unterschied zu heute – untersagt. Trotzdem hatte Sizilien bereits in antiken Zeiten auf der politischen Karte des Mittelmeerraumes eine bedeutsame Stellung.          

Sizilien war in der Antik ein wichtiger Verkehrsknoten und ein begehrtes reiches Land. Griechische Kolonien in Syrakus, Segesta, Selinunt oder Agrigent waren damals schon reiche Städte. Die Griechen mussten allerdings um die Vorherschaft über die Insel mit den Karthaginern kämpfen, eine Vorentscheidung in diesem Kampf brachte die Schlacht bei Himera im Jahr 480 v. Christi, wobei auch der karthaginische Heerführer Hamilkar sein Leben verlor. Karthago gab aber trotzdem keine Ruhe, es nutzte die Kämpfe zwischen der griechischen Städten und im Jahr 409 kam die Rache, die Stadt Himera wurde vernichtet und nie wieder aufgebaut.

               Wir besuchten die antiken historischen Orte – Segesta und Selinunt – im Süden gibt es dann noch Agrigent und im Innenland Enna – die würde ich aber im August lieber nicht besuchen, die sommerliche Hitze ist nur am Meer erträglich. Wir waren hier zwar schon anfangs Juli, aber über die Insel bis ins Mitteleuropa ist gerade eine Hitzewelle gerollt, nach Besuch einer historischen Gedenkstätte war das Baden ein Muss. Segesta des Stammes der Elymen suchte jahrzehntelang einen Weg, den griechischen gehassten Konkurrenten Selinunt zu vernichten. Um die Allianz mit Athen schließen zu können, begann es einen gigantischen Tempel der Göttin  Athena im monumentalen dorischen Stil zu bauen.

Als dann aber die Athener im Jahr 413 v.Ch. ihren Kampf gegen Syrakus verloren haben und ihre ganze Flotte vernichtet wurde, gab es keinen Grund mehr, den Tempel fertig zu bauen, daher blieb er bis heute eine Art eines Potemkinsdorfes. (Wahrscheinlich das älteste  auf der Welt – zweitausend Jahre vor Potemkin.) Segesta verbündete sich mit Karthago und die Karthaginer machten Selinunt dem Boden gleich. Als dann aber während des ersten punischen Krieges auf die Insel Römer einmarschierten, erinnerten sich die Bürger von Segesta, dass sie laut einer Legende eigentlich mit den Römern verwandt sind und wechselten die Seiten. Als Belohnung mussten sie dann, als die Insel wirklich von Römer eingenommen wurde, keine Steuer zahlen. Der Opportunismus zahlte sich schon damals aus und wenn man sich sein Benehmen richtig begründen kann…

               Diese Verwandtschaft mit den Römern entstand, als Flüchtlinge aus Troja im heutigen Castellmare del Guolfo anlegten. Die Frauen aus Troja hatten von der Reise schon genug (möglicherweise waren sie seekrank wie meine Gattin) und sie beschlossen, dass ihre Männer mit weiteren Abenteuern Schluss machen sollten. Sie zündeten im Golf die vor Anker liegenden Schiffe an, nur Aeneas mit seiner Familie gelang die Flucht auf seinem Schiff, mit dem er dann in die Mündung vom Tiber fuhr und danach die Stadt Alba Longa gründete. Er wurde dort König, seine Nachkommen waren dann Jahrhunderte später Romulus und Remus, die Rom gegründet haben. Der Rest der Trojaner, die ihre Schiffe auf diese Art verloren haben, gründete dann die Stadt Segesta. Ob diese Legende wahr ist, oder aus praktischen Gründen frei erfunden wurde, werden wir nicht mehr erfahren, die Bürger von Segesta waren, wie schon gesagt, sehr erfinderisch, wenn es um ihren Profit ging.  

Heute erinnern an die ehemalige Existenz dieser Stadt der unvollendete Tempel und ein atemberaubendes Theater mit dem Blick auf die Landschaft bis zum Meer bei Castellmare de Guolfo, wo einmal die trojanischen Schiffe brannten. Vom Tempel zur Akropolis mit dem Theater, ist es zu Fuß eine halbe Stunde, wenn man in der Zeit hinkommt, wenn die Sonne bereits zu brennen beginnt, zahlt sich aus, ein Ticket für Bus um 3 Euro zu kaufen, der euch dann hinbringt.

               Übrigens nicht weit von Segesta gibt es das Ort Calatafimi. Eigentlich nichts, was man unbedingt sehen müsste, allerdings ist dieses Dorf mit dem Nationalheld Giuseppe Garibaldi verbunden. Nach der Landung mit seinen „Tausend Rothemden“ auf Sizilien traf er gerade hier das erste Mal an das zahlen-  und rüstungsmäßig weit überlegene Heer des sizilianischen Königsreiches und zum Erstaunen allen überlebte er und siegte sogar. Der Weg nach Palermo war frei und damit auch zur Eroberung des italienischen Südens – mit dem die italienische Regierung bis heute nicht weiß, was sie tun soll.

               In Selinunt hatte ich Glück, dass ich mich bei der Anfahrt verirrt habe – die sizilianische Straßenbezeichnung ist offensichtlich nur für Einheimische gemeint und die kennen sich ohnehin aus. Dank des Irrtums wusste ich, dass man vom Tempelbezirk, wo die Eintrittskarten verkauft werden, zu Akropolis mit dem Auto fahren kann.

Deshalb konnten wir mit gutem Gewissen das Angebot, uns um 12 Euro !!! mit einem Kleinbus hinzubringen, ignorieren. Sollte diese Besucherberaubung noch ein Rest der Tradition vom antiken Selinunt sein, begann ich zu verstehen, warum die Bürger von Segesta diese Stadt so hassten und sie gewannen sogar dafür meine Sympathien.           

               Im Sommer zahlt es sich auf Sizilien aus, bereits in der Früh bei den Sehenswürdigkeiten zu sein. Die Strände sind meistens nicht weit entfernt, wie dieser in Selinunt.

Die Sehenswürdigkeiten öffnen ihre Tore um neun Uhr und wir waren regelmäßig unter den ersten Besuchern. (Niemals aber die Allerersten, überall wurden wir von mindestens einem Auto mit tschechischem Kennzeichen überholt, die Tschechen leiden offensichtlich so tief in Süden auf Schlaflosigkeit.) Gegen Mittag, wenn die Sonne das Land heiß machte, konnten wir uns bereits im Meer abkühlen. Der schönste Strand Siziliens ist am Capo di Vito im Nordwesten der Insel,

gut vereinbar mit einem Besuch des Städtchens Erice auf einem kegelförmigen Berg mit einer Festung auf der Spitze und unglaublich schönen Ausblicken.

               Die Preise auf Sizilien waren erschwinglich (mit Ausnahme Cefalú, Taormina oder Erice  – also in den berühmten touristischen Destinationen, die sich bereits der Kaufkraft der Besucher angepasst haben – die Sizilianer, wie ich schon erwähnte, haben eher Zeit als Geld. Außer diese Zentren kann man also ziemlich günstig essen – natürlich, wenn man Melanzani mag, das ist nämlich wahrscheinlich ein untrennbares Teil jeder sizilianischen Mahlzeit.   

               Sogar die Naturliebhaber kommen auf ihre Kosten. Nicht nur auf dem Ätna, wohin man mit dem Auto fahren kann, um dann vom Massentourismus abgefangen und zur heißen Lava gebracht zu werden. Allerdings ist das Bild der strömenden roten Lava auf den Hängen des Berges in der Nacht, wenn man von Catania in Richtung Messina fährt, sehr eindrucksvoll. Der Vulkan hat übrigens sogar mehrmals in der Geschichte die Stadt Catania bedroht, am meistens im Jahr 1669. Dass das „Castelo Ursino“ damals direkt am Meer stand, ist heute kaum zu glauben, die Burg wurde von Lava umströmt und liegt jetzt weit vom Meer entfernt. Die Stadt Catania ist aber nicht besonders schön und damit nicht wirklich besuchswert, ich würde sie also aus meiner Erzählung über Sizilien ausklammern.

Im Westen der Insel gibt es in der Nähe des Städtchens Scopello (na ja, Städtchen, eher ein größeres Dorf, aber was, seien wir ehrlich, ein Dörfchen, also ein Loch) gibt es der Naturpark Zingaro. Einer der Wege führt am Meer vorbei, ist 7 Kilometer lang und unterwegs gibt es zahlreiche Museen zu unterschiedlichen Themen und kleine Strände mit kristallklarem Wasser und wunderschönen färbigen Fischen, die zwischen den Beinen der Besucher schwimmen.

Wir schafften 5 Kilometer hinzulegen, dann kam Mittag und mit ihm Temperaturen um 40 Grad Celsius. Dort fanden wir einen größeren Strand und entschieden wir uns zu warten, bis es abkühlt. Die Entscheidung war eindeutig falsch. Es kühlte nämlich nicht ab. Wir warteten und die Temperaturen stiegen an. Um drei nachmittags war heißer als um zwei, um vier heißer als um drei. Es wurde uns klar – wenn wir unseren Parkplatz erreichen möchten noch bevor der Park seine Tore schloss, mussten wir los. Meine Frau hatte mit dem Überleben auf dem Rückmarsch in der Nachmittagshitze nicht gerade kleine Probleme. Es half nicht einmal die Taktik „Schnell laufen, damit die Hitze früher hinter uns ist.“. Kalte Umschläge und Wasser konnten das tragische Ende nur verschieben, nicht aber verhindern. Gott sei Dank, gibt es auf dem Weg eine Quelle, wo wir unsere rasch schrumpfenden Wasservorräte wieder auffüllen konnten. Vor einem sicheren Tod hat uns ein kaltes Bier „Birra Moretti“ in einer Bar direkt hinter dem Ausgang aus dem Nationalpark gerettet. Also, wenn Sie den Park besuchen möchten, dann gehen sie früh morgens hin, lassen Sie sich durch die wunderschönen kleinen Strände mit den Fischen wie aus einem Aquarium unterwegs nicht verführen, sondern laufen Sie so schnell wie möglich um das andere Ende des Nationalparks noch zu verträglichen Temperaturen zu erreichen. Ins Wasser können Sie dann jederzeit am Rückweg eintauchen – wenn Sie dazu noch Kraft und Lust haben – man muss doch zu den Stränden vom Weg abbiegen und zum  Meer absteigen. Was eigentlich nicht das Schlimmste ist, aber man muss dann wieder zurück auf den Weg hinauf.

Sie können es glauben oder nicht, aber wir haben wirklich eine tschechische Gruppe getroffen, die irgendwann vor sieben Uhr auf den Weg aufbrach, um über die Berggipfel mit einer Höhe von 915 Meter zu gehen. (Man startet auf Seehöhe, also die Höhe des Berges ist zugleich der Höheunterschied) und gingen auf dem Weg am Meer zurück. Sie schauten erstaunlicherweise so aus, dass sie es überleben konnten.        

Ein Jahr nach unserem Besuch gab es im Nationalpark Zingaro einen riesiger Brand, also weiß ich nicht, wie viel von seiner Schönheit übrig geblieben ist.

Also sollte ich in jemandem durch meine Erzählung Lust Sizilien zu besuchen wecken, zögern Sie nicht. Wie ich schon sagte, es ist noch immer Europa, sogar Europäische Union und die Gesetze sind hier grundsätzlich ident mit den unseren. Nur es gibt, um John Travolta aus dem Film „Pulp Fiktion“ zu zitieren „solche kleine Unterschiede“

Übrigens in zwei Wochen geht die Erzählung weiter.

Černá Hora III – vnitrozemí

               Dějiny této zemičky se neodehrávaly na pobřeží, kde dnes kypí život a turistický ruch, ale ve vnitrozemí. Ostatně až do roku 1878 neměli Černohorci k moři přístup.

               Takže pokud chcete poznat zemi trošku lépe, musíte se od moře vzdálit. Dnes usnadňuje přístup do vnitrozemí tunel mezi Čanjí a Podgoricou, kterým je možné dosáhnout černohorské hlavní město za něco málo víc než půl hodiny.

               V názoru na Podgoricu nejsme s manželkou zcela zajedno. Zatímco já jsem toho názoru, že tam toho není příliš mnoho k vidění, ona je přesvědčena, že tam není VŮBEC NIC! Samozřejmě historického tam toho člověk mnoho neuvidí, město bylo neustále na frontové zóně mezi Turky a Černohorci a bylo několikrát zničeno, naposledy během druhé světové války, kdy se zde odehrávaly urputné boje mezi Titovými partyzány a Němci (pamatuji si z dětství nesmírně brutální film „Bitva na Neretvě“ popisující boj partyzánů o probití se na sever k hlavním Titovým jednotkám, díky kterému jsem nemohl několik nocí spát). Na počest jugoslávského vůdce dostalo město jméno Titograd a až v roce 1992 se vrátilo ke svému původnímu jménu.

               Městské centrum se dělí na Nový Varoš a Starý Varoš. Ten starý je opravdu pozoruhodný. Kde už člověk najde v centru hlavního města kurníky se slepicemi a osly na ulici? O bezvýznamnosti Podgorice v čase turecké nadvlády hovoří i jedna skromná mešita s jediným minaretem, i když z tohoto období pochází zřejmě jediná městká historická památka – totiž hodinová věž Sahat Kula.

Z turecké pevnosti na soutoku řek Morača a Ribnica zůstal jen kousek zdi. Stačí jeden pohled z parku na druhém břehu Ribnici s velkou jezdeckou sochou krále Nikoly I., aby člověk pochopil, že překračovat řeku (nebo spíš potok) Ribnicu se z tohoto důvodu nevyplatí.

               Impozantní je Most tisíciletí přes Moraču a v centru města „Trg nezavisimosti“, tedy Náměstí nezávislosti v duchu komunistické architektury, ale s velkou fontánou uprostřed a s obeliskem, který kupodivu uctívá ne Tita a jeho partyzány, jak bych byl čekal, ale bojovníka proti Turkům, strýce krále Nikoly I. Mirka Petroviče Njeguše.

A koneckonců našli jsme ve městě vyslanectví ruské i německé, řadu kaváren a restaurací, hotel Hilton, národní banku (nepochopil jsem zcela, nač ji Černohorci mají, když nemají vlastní emisní politiku, ale asi se to tak sluší) a veliké moderní národní divadlo se sochou Petra II. Petroviče Njeguše před budovou – kdo jiný by tam taky měl být? Ale o tom trošku později.

               A nezapomeňme na královský palác. Na břehu Morače v rozsáhlém parku nedaleko centrální nemocnice se nachází poměrně skromný Zimní palác rodiny Njegušů. Král Nikola dal tento palác stavět vlastně jako dar svému synovi Mirkovi, jenže tomu se v Podgorici – podobně jako mé manželce – nelíbilo. V roce 1916 ovšem neměl volbu. Černá Hora byla převálcována rakouskými vojsky, princ Mirko upadl do zajetí a byl internován – právě v onom paláci, který pro něj otec dal stavět a který on dlouhá léta ignoroval. Osud ho tedy dostihl.

               Na území Černé Hory se v době před tureckou expanzí nacházelo takzvané království Zeta, kde vládl rod Crnojevičů. Byli zcela navázáni na srbskou říši a v osudné bitvě na Kosově poli v roce 1389 bojovali po boku Srbů. Poté se dostali pod velký turecký tlak. Marně se snažili spojit s rodinou albánského hrdiny Skanderberga do koalice, která by mohla tureckému tlaku odolat. Poslední z dynastie Ivan Crnojevič se snažil několikrát upevnit svou pozici v rovině pod horami, a proto zde existují až dvě jeho hlavní města Žabljak a Rijeka Crnojeviča. Neudržel se, musel se stáhnout do hor, kde založil roku 1482 město Cetinje a posléze dokonce hledat záchranu v Itálii.  Když člověk zrealizuje geografickou polohu Cetinje, dokáže si představit, v jak zoufalé situaci se Crnojevič nacházel, když se rozhodl vládnout z této „země nikoho“. Ale ani tady se neudržel, vojska Velké Porty byla příliš mocná a dynastie Crnojevičů skončila v roce 1499. Ivan má v Cetinje svou sochu jakožto zakladatel města.

               Turci neměli nikdy příliš velký zájem vládnout této nehostinné krajině přímo. Proto uzavřeli výhodnou dohodu o spolupráci s místními biskupy. Ti vládli v zemi pod horou Lovčen jako turečtí vazalové, platili do Istanbulu daně a měli od Turků víceméně pokoj. V sedmnáctém století se tohoto úřadu chopila rodina Njegušů. Danilo Petrovič, první z řady biskupů z této rodiny, dal v Cetinje postavit obrovský klášter, který byl i centrem moci – a stojí dodnes.

Musel ho stavět dokonce dvakrát, protože v letech 1698 a poté 1712 byl klášter dvakrát srovnán se zemí. Klášter je dominantou i dnes, a pokud jste dorazili do Cetinje, musíte ho prostě navštívit. Danilovo mauzoleum stojí na vršku nad klášterem, výstup k němu je malý sportovní výkon.  Moc přecházela pravidelně ze strýce na synovce, protože ortodoxní kněží se sice ženit mohou, ne ale biskupové. V roce 1784 nastoupil na trůn kníže biskup Petar I. Podařilo se mu nejen sjednotit znesvářené černohorské kmeny, ale vytvořil i jakýsi státní útvar. Dokázal obratně manévrovat mezi Turky, Rusy a Francouzi, kteří v té době obsadili Dalmácii, nabídku stát se srbským patriarchou pod Napoleonovou ochranou ale odmítl. Po své smrti v roce 1830 byl vyhlášen za svatého a jeho mrtvola se stále nachází v cetinjském klášteře, který po něm dostal jméno. Byli jsme svědky toho, když jedna žena požádala mnicha, aby mohla mrtvolu světce uvidět. Přivedl jí k truhle a odklopil víko, mrtvola Petara I. se nachází pod skleněným příkrovem. Ona žena se na truhlu přímo vrhla, objímala ji a líbala, byl to pro nás poněkud neobvyklý projev kultu. Následovat jsme ji odmítli, i když nám to onen mnich nabídl.

               Po Petarovi. I nastoupil jeho synovec Petr II. Petrovič Njeguš. Toho uctívají Černohorci jako otce vlasti, ale nejen oni, obrovské úctě se těší i u Srbů. V roce 1982 jsem byl jako student v Černé Hoře a spřátelil jsem se s jedním Srbem, který tam trávil dovolenou. Nedal jinak, než že mě vyveze k hrobu Petra Petroviče Njeguše na horu Lovčen, přesněji na jeden z vrcholů tohoto národního parku jménem Jezerní vrch. Fakt, že jeho žena trpěla kinetózou a v serpentinách vedoucích k vrcholu ve výšce přes 1800 metrů každou chvíli zvracela, ho nemohl v jeho touze ukázat cizinci národní památník zadržet, ubohou ženu ovšem napomínal, aby nedělala před hostem ostudu. 

               Na vrcholu Jezerního vrchu se nachází obrovské mauzoleum, kde je tento otec vlasti pochován. On sám je zde zobrazen v zamyšlené póze pod černohorským orlem, z vrcholu kopce je skutečně vidět prakticky celá země. Od kotorské zátoky až po Skadarské jezero, je vidět Cetinje na úpatí hory, v dálce Podgorica a na obzoru vysoké pohoří s nejvyšší horou země Babim kukem. Petr Petrovič odtud bdí nad svým lidem. Rakušané ho během první světové války dali exhumovat a přenesli do Cetinje, hned po konci války ho ale Černohorci znovu vynesli do jeho mauzolea, kde je dodnes.

Petr Petrovič byl svým strýcem vyslán na studia do Evropy, studoval ve Vídni a poté v Petrohradě. Po návratu do země a převzetí moci začal v zemi zavádět do té doby nevídané reformy. Zavedl peníze (píše se rok 1830!!!), knihtisk, první školy, ale i daně – to se Černohorcům asi až tak nelíbilo, ale když za ty peníze začal stavět cesty a zavedl poštu a podobné vymoženosti, nějak se s tím už smířili. Postavil v Cetinje palác, který připomíná období renesance, sám jsem si myslel, že je to stavba ze šestnáctého století – ale není.

Petr Petrovič se naučil v Rusku hrát biliard a ten byl jeho největší vášní. Očividně pozýval do svého paláce místní náčelníky, aby si s ním zahráli, proto dostal palác jméno, které má dodnes – Biliardia. Biliard knížete biskupa Petra se dochoval dodnes a ukážou vám ho v jedné z prvních místností při návštěvě paláce.

Ovšem největší zásluhu měl Petr Petrovič na kodifikaci srbské řeči. Sám byl básník a spisovatel a chtěl psát v rodné řeči. Protože pravidla gramatiky dovezl z Ruska, je srbština ruštině hodně podobná. A Srbové akceptují, že otcem jejich řeči byl Černohorec. Proto možná je i vztah Černohorců k Srbům poněkud schizofrenní. Průvodkyně v Biliardii sice označovala Srby za okupační moc, ve skutečnosti se ale Černohorcům moc nechtělo se od Srbů oddělovat. Jak už jsem psal, rozhodli o tom muslimové z okolí Ulcinju.

               V Cetinje sídlí i dnes černohorský prezident, jsou zde vládní budovy a to i když hlavní město je Podgorica,kde má sídlo i parlament. A samozřejmě nemůže v Cetinje chybět královský palác.

               Po smrti Petra Petroviče nastoupil na biskupský trůn jeho synovec Danilo. Ten se ovšem rozhodl s praxí biskupů knížat skončit, možná i proto, že se zamiloval do jisté Darinky Kvekičové. V roce 1852 se tedy vzdal biskupského úřadu a vyhlásil světské knížectví. Jeho reformy, které zemi příliš táhly na západ se ale Černohorcům nelíbily a Danilo byl v roce 1860 v Kotoru zavražděn. Knížetem se stal jeho nezletilý syn Nikola, za něhož vládl dlouhou dobu Danilův bratr Mirko Petrovič – to je ten, kterému v Podgorici postavili onen obelisk. Byl to totiž on , kdo po dlouhá desetiletí vedl Černohorce do bojů proti Turkům až konečně v roce 1878 vzniklo na berlínském kongresu nezávislé království Černá hora a Mirkův synovec Nikola se stal prvním (a posledním) černohorským králem.

               Nikolův palác, tzv. „Modrý palác“ je poměrně skromný, ale vkusně zařízený. Na stěnách jsou obrazy nejvýznamnějších členů Njegušovy rodiny.

Samozřejmě i Nikoly a jeho manželky Mileny. Ta byla údajně zcela prostá dívka, která musela být napřed vychovávána na knížecím dvoře, než se naučila způsobům a Nikola si ji mohl vzít za ženu. Její kvalifikací na kněžnu byla jen její krása, byla údajně nejkrásnější dívkou v zemi. Temperamentní Nikola s ní měl dvanáct dětí, z toho devět dcer! Provdat devět dcer do dobrých rodin není jednoduchá záležitost, ale Nikola to dokázal. Ne nadarmo si tím vysloužil přezdívku „tchán Evropy“. Navázal tak rodinné svazky nejen s ruským carským dvorem, ale i s královskými rodinami italskou či anglickou. Situaci mu ulehčovala skutečnost, že dcery byly údajně jedna krásnější než druhá, některé pokoje v paláci nesou ještě jejich jména.

               Největší budovou v Cetinje je „Vladin Dom“ z roku 1910, postavený ke korunovaci Nikoly I. V něm je historické a umělecké muzeum.

Mezi obrazy sbírek černohorské královské rodiny najdete kupodivu i Picassa, Chagalla nebo Daliho, historicky nejzajímavějším exponátem je ale ikona „Madony z Philermonu“. Tato svatá ochránkyně řádu Maltézských rytířů má za sebou velmi pohnutý osud. Johanité se k ní dostali někdy ve dvanáctém století, v roce 1291 po pádu Akkonu ji převezli na Rhodos a poté, co museli ostrov v roce 1530 vyklidit, sbalili ji a odvezli si ji na Maltu. V roce 1798 obsadil Maltu Napoleon se svými revolučními vojsky, které neměly k náboženství a zejména ke svatým obrazům právě pozitivní vztah. Aby byla ikona zachráněna před zničením, odvezli ji rytíři do Petrohradu. V roce 1917 ji znovu ohrožovali revolucionáři, tentokrát komunističtí a byla znovu evakuována. Po mezizastávkách v Londýně a Kodani skončila nakonec v Bělehradě, kde sídlil ve svém exilu patriarcha ruské ortodoxní církve. Když v roce 1941 vpadly do Srbska jednotky Wehrmachtu, byla převezena do kláštera v černohorském Ostrogu. Od roku 1952 se nachází v Cetinje, ale teprve od roku 2002 je zpřístupněna veřejnosti – ve vlastní místnosti, takzvané „Modré kapli“.

               Klášter Ostrog zabudovaný do skály patří skoro k povinnému programu návštěvy Černé hory, nachází se na cestě do druhého největšího města země Nikšiče. Až do Nikšiče ale jezdit není třeba, k vidění tam toho opravdu moc není a Nikšičko pivo, jediné domácí černohorské pivo poměrně dobré kvality, dostanete v Černé Hoře všude.

               Po cestě z Podgorice k moři projede člověk okolo Skadarského jezera. Jezero na hranici s Albánií je rozděleno na dvě třetiny v Černé Hoře a třetinu v Albánii. Vlastně jsme chtěli dělat okružní cestu s návštěvou albánského Skadaru. To ale nebylo jednoduché. Na cestě na jih byla napřed odbočka na Skadar, která nás zavedla mezi domy, kde se člověk musel vyhýbat protijedoucím autům ve dvorech a vjezdech. Ale aspoň tu ještě byl asfalt, Jenže pak náhle ukázala směrovka nahoru do šíleného kopce a tam jsem viděl pouze jakousi betonovou plochu s obrovskými děrami a kusy vyčnívajícího betonu a usoudil jsem, že by to moje auto nemuselo přežít. Rozhodl jsem se, že to vezmu přes Ulcinj. Cesta je to sice delší, ale předpokládal jsem, že lepší. Nebyla. V Ulcinju nám cestu přehradila dvě napříč stojící auta černohorských cestářů. Oznámili nám suše, že cesta je zavřená, protože se opravuje. Objížďka? Není. Takže jsme stejně jako řada dalších aut z Ukrajiny, Německa a Holandska cestu do Albánie museli vzdát. Místo toho jsme navštívili Podgoricu, což vedlo, jak už jsem vzpomenul, k malé manželské krizi. Ale k jezeru jsme se přece jen dostali, a sice u Vizaparu, městečku, které žije z turistiky. Asi dvacetkrát nám byla nabídnuta plavba po jezeře, z nedostatku času jsem odmítl. Jezero je krásné. Překlenuje ho cesta a železnice, po níž jsem se už kdysi vezl k moři v roce 1982 a která spojuje Bělehrad s Barem. Na hrázi se nachází ještě jedna smutná vzpomínka na turecko-černohorský konflikt – zřícenina pevnosti Lesendro. Tu dal postavit otec vlasti Petr Petrovič. Ovšem ještě v roce dokončení ji dobyla a zničila turecká vojska, Petr Petrovič se tedy znechuceně stáhl zpět do svého Cetinje a psal básně.

               Ono to možná má něco do sebe, když je otec vlastí básník. A to i u národa, který po celou dobu své historie neznal nic jiného než války, utrpení a bídu. Dnes země nabrala pozitivní vývoj. Zda při tomto vývoji hraje rozhodující roli euro nebo rubl, si neodvažuji odhadnout.

Černá Hora II – pobřeží

               Dějiny Černé Hory jsou komplikované, ale zajímavé – a hlavně poměrně krátké. Přesto člověk naráží na památky starší, ať už pocházejí z doby knížectví Zeta, které se kdysi na území Černé hory rozkládalo nebo na pozůstatky benátské či turecké nadvlády – to vše dává této poněkud exotické zemi její zvláštní flair.

               Černá Hora byl vždy svázána se svým mocným sousedem na Východě – Srbskem. Proto  Černohorci bojovali na srbské straně v bitvě na Kosově poli v roce 1389 a spolu s nimi tam utrpěli katastrofální porážku. Nicméně trvalo ještě víc než sto let, než si je dokázali Turci podmanit a i to se nikdy nepodařilo úplně. Důvodem byly geografické podmínky – co už měla Velká porta hledat mezi vysokými horami s naprosto neúrodnou kamenitou půdou? Měli tady snad umírat turečtí vojáci jen proto, aby se někdo poklonil sultánovi? Měli jiné starosti a ty se jmenovaly pobřeží ovládané Benátčany.

               Na pobřeží Černé Hory se nacházejí čtyři města (páté je Herzeg Novi, o který se sice tehdejší velmoci taky praly, o čem svědčí španělská pevnost v tomto městě, kerý ale nedosáhl významu svých sousedů), každé je jiné a každé má jiný význam.

               Bar je moderní městečko s průmyslovým a vojenským přístavem, které má díky železnici, které ho spojuje s Bělehradem, klíčový ekonomický význam

               Budva je asi nejkrásnější z černohorských měst a je centrem turistiky.

               Kotor má melancholický nádech, zejména pro lidi vyrostlé na území někdejšího Rakouska-Uherska, tady sídlila rakouská námořní moc.

               Ulcinj jako nejjižnější z černohorských měst má pak už jiný – spíše albánský charakter a je centrem koupací turistiky, především na Velikej plaži, dlouhé 13 kilometrů.

               Začali jsme s návštěvou těchto měst v Baru, už proto, že zde byl nejbližší supermarket a bankomat. Bar je moderní město o 13 000 duších, čili malé, ale docela milé. Bar je průmyslový přístav, ale je zde zakotvena i černohorská vojenská námořní flotila a v Baru (nebo v Kotoru) musí přistát jachty turistů, které zde zaplatí vstupní poplatky do země. Bar má malinké centrum, dva obrovské kostely, přičemž ten pravoslavný stojí opravdu za to, je to gigantická moderní stavba uvnitř podle pravoslavné tradice do posledního centimetru pokrytá freskami.

Před kostelem je busta krále Nikoly I. který Bar pro Černou horu v roce 1878 dobyl. Král Nikola, se kterým se ještě budeme často setkávat – jediný černohorský král, si postavil v Baru svůj letní palác. Elegantní vila v klasicistickém stylu přímo na pobřeží uprostřed malého, ale hezkého parku s restaurací.

Moc na výběr Nikola neměl, v roce 1878 byl Černohorcům přiřčen jen Bar, dobytý Ulcinj museli vrátit Turkům a dostali ho až v roce 1880, ovšem na to, aby ho Turci vydali, musela před pobřežím demonstrovat flotila vítězných velmocí. Celé nábřeží Baru je jeden velký park s palmami, restauracemi a hřištěm  pro děti, vlastně je to tam docela milé. Trošku jinak to vypadá dál do vnitrozemí, kde městu dominují betonové bytovky z komunistických časů.

               Nový Bar je totiž nové město, které se vyvinulo z někdejšího přístavu. Antické město, které se jmenovalo Antibari, protože leželo na protějším břehu proti italskému Bari, se nachází v kopcích vzdáleno od pobřeží několik kilometrů. Tak to bývalo v antice zvykem, nejinak to měly Athény s Pireem nebo Efezos se svým přístavem. Starý Bar je mohutná ruina, protože byl v rámci osvobozovacích bojů v roce 1878 zcela zničen a už nebyl obnoven. Turci se ve zdejší pevnosti bránili až do hořkého konce.

Opevněná ruina stojí za návštěvu, mohutné hradby jdou téměř nepoškozené a k bráně vede ulička mezi obchodíky a kavárničkami, většinou s muslimskými prodavači, ve Starém baru se nachází nejvíc na sever vysunutá muslimská komunita Černé Hory. O tom svědčí i několik mešit, které se ve městě pod troskami starého města nacházejí. Benátčané dokázali město dobýt v roce 1443 právě včas, aby se nedostalo do turecké moci, udrželi ho ale jen do roku 1571, většina památek pochází tedy z turecké epochy, ať už turecká lázeň, hodinová věž nebo akvadukt, kterým Turci do pevnosti přiváděli vodu.

Je to dost neuvěřitelné, ale když v roce 1979 zemětřesení zbouralo skoro všechny moderní budovy, s tureckým akvaduktem to ani nepohnulo. Na nejvyšším místě starého města je citadela s nádhernými výhledy až k moři a na hory, které město z východu a z jihu až hrozivě obklopují, člověk při tom pohledu pochopí, odkud má Černá Hora své jméno. Na nádvoří pevnosti je cisterna, ve které Italové v čase italské okupace (1941 – 1944) utopili několik jugoslávských odbojářů. Na to upomíná tabule napsaná azbukou. Fakt, že jsem se snažil text přečíst, přiměl jednu přítomnou turistku k otázce, zda jsem Rus. Když jsem řekl, že ne, představila se sama. Byl to Ruska z Petrohradu, která si v době, když bylo v Černé Hoře ještě levně, koupila apartmán v Budvě. Teď provázela po zemi, ve které tráví každé léto, své příbuzné z Omska.

               Budva je totiž opravdu pevně v ruských rukou. Ruštinu jsme zde slyšeli na každém kroku, město je hlavním městem černohorské turistiky s velkým přístavem jachet a nespočtem hotelů. Překvapivě nebylo těžké zaparkovat blízko městského centra, ovšem na louce, kde jsem kdysi před městskými hradbami spal „pod širákem“ s mým finským přítelem Heikkim, jsou dnes hotely, hotely a zase hotely. Budva je ostatně známá svým nočním životem, diskotékami, restauracemi, bary.

Budva byla, na rozdíl od Baru, až do roku 1918 rakouská, je někdy až milé, kolik se zde z té doby dochovalo,  maďarských výrazů – staré město v Podgorici se jmenuje „stary varoš“ (nové město pak „novy varoš)  a pláže blízko Budvy „Bečiči“. Souvislost člověk pochopí, až když ví, že maďarsky se řekne Vídeň Béč, čili to městečko má být jakási „malá Vídeń“ na pobřeží Jadranu. O skutečnosti, že se zde Habsburkové necítili úplně vítaní, svědčí pevnost ve starém městě. I směrem do města je opatřena střílnami a žádnými okny, očividně existovala potřeba se bránit nejen proti zevnímu nepříteli ale i proti místnímu obyvatelstvu. Z hradeb pevnosti jsou krásné výhledy, ostatně je možné koupit si vstupenku i na procházku po městských hradbách, není to ale okruh, jak jsme si mysleli, procházka končí pod terasou luxusní restaurace a člověk musí stejnou cestou zpět k pevnosti. Takže si krásu výhledů z hradeb zažijete dvakrát. I výhled na ostrov Svatý Nikola, kde jsou nejkrásnější městské pláže a kam pendlují loďky, které tam převážejí koupáníchtivé turisty. Pláže jsou ale i u městských hradeb, malá pláž Mogren, přímo pod hradbami, kam se dá projít malou brankou v městských hradbách nebo velká „Slovenska plaža“ na jih od starého města.

Budva je krásná, protože byla zcela nově zrekonstruovaná. Po zemětřesení v roce 1979 zůstalo z více než 200 budov ve starém městě stát nepoškozených patnáct. Proto jsme taky s Hekkim nesměli dovnitř, v roce 1982 byla totiž stavební substance ještě příliš nestabilní a nebezpečná. UNESCO, aby zabránilo hororové představě, že na místě ruin postaví komunistický jugoslávský režim paneláky, nabídla převzít město Budvu a Kotor do kulturního dědictví lidstva a obnovit je za vlastní peníze. Tito návrh ochotně přijal – na rozdíl od dogmatiků v Moskvě, Berlíně či v Praze byl pragmatik, a krása staré Budvy byla zachráněna. Úzkými uličkami se probojujete až k náměstí, které je obklopeno třemi kostely – katolickým kostelem svatého Jana Křtitele, ortodoxním kostelem Svaté trojice. Nejstarší kostel v Budvě je „Svata Marja in Punta“, pocházející údajně z roku 840 a vedle něho malý kostelík svatého Sávy, který mnohokrát měnil majitele, od roku 1657 je ortodoxní, ale františkáni, kteří v něm byli do tohoto roku, si směli ponechat klíče od kostela – člověk nikdy neví, že?

Dvakrát jsme se byli najíst v restauraci Dvoriště. Skvělé jídlo, přiměřené ceny a výborná milá obsluha, můžu jen doporučit.

Nejkrásnější pohled na Budvu je z cesty do vnitrozemí směrem na Cetinje, dobře rozbudovaná cesta překonává převýšení 900 metrů a nahoře jsou krásné vyhlídkové platformy, pohled dolů je prostě úžasný.

Kousek severně od Budvy je ostrov Sveti Stefan. Je spojený s pobřežím hrází, která z něho udělala poloostrov. Tam jsem dostal názorně vysvětleno, jak se Čerá Hora od mé první návštěvy v roce 1982 změnila. Jestliže tehdy jsme jako STUDENTI mohli bydlet na pobřeží přímo naproti tohoto luxusního hotelu (celý ostrov je hotel) a mohl jsem se projít ZADARMO mezi domky, kde bydlela i královna Alžběta II. nebo Mick Jagger, dnes je to uzavřená lokalita pro vyvolené. Jedna noc s výhledem na moře zde stojí 5000 euro, v apartmánu uprostřed ostrova se vyspíte za pouhých 1000 eur za noc a osobu. A pláže, na nichž jsme se s kamarádem Heikkim koupali, jsou samozřejmě uzavřené pro hotelové hosty, pokud nejsou vytížené, je možné si koupit vstup na jednu z nich – za 75 euro na den.

Na severu Černé hory se nachází největší fjord v jižní Evropě „Kotorski zaliv“. Pokud přijíždíte do Černé Hory ze severu – a to asi budete muset udělat, připravíte se na nejužším místě trajektem za čtyři eura, objíždět záliv je totiž nekonečná záležitost. Z jihu se do Kotoru dostanete snadno tunelem a můžete si zažít kus historie, pokud totiž právě u města nepřistanou turistické lodě – a to dělají bohužel hodně často. Pak je toto malé městečko sevřené mezi mořem a skálou během krátké chvilky beznadějně přeplněné. Rozhodl jsem si koupit za osm euro výstup na městské hradby – netušíc, že ta cesta vede k pevnosti, která se nachází ve výšce dvě stě metrů nad mořem – tušíte správně, město má výšku nula.

Překonat oněch dvě stě výškových metrů v jadranském vedru není úplně snadná záležitost, ale zvládl jsem to, moje milá manželka to vzdala v polovině. Samozřejmě, že na cestě je každých pár desítek metrů osvěžovací stanice s Černohorcem prodávajícím předražené chlazené nápoje, když dorazíte na vrchol a přivítá vás nápis „hladna piča“ jste rádi, že je pod tímto nápisem anglický překlad „cold drinks“. To jen aby nedošlo k omylu, co vás na vrcholu hory v pevnosti, kterou Turci nikdy nedokázali dobýt, čeká.  Turci obléhali Kotor hned třikrát, nikdy ho nedokázali dobýt, což mě nepřekvapuje.  Komu by se už chtělo lézt těch dvě stě metrů po skále, když ho tam místo chlazených nápojů čekali chlapi s mušketami. To bych se na to taky… Kotor se uchýlil v patnáctém století pod křídla Benátek a zůstal pod nimi až do roku 1797, kdy přešel pod správu Rakouského císařství. Jednou se ho pokoušel dobýt turecký pirát Ahmedin Barbarossa ale i on si vylámal zuby. I v roce 1571, v době velké turecké ofenzívy, kdy do tureckých rukou padl Kypr, Bar i Ulcinj, dokázal Kotor odolat. Při pohledu na jeho hradby, dvacet metrů vysoké a šestnáct široké, se tomu ani moc nedivíte.

Jeho námořníci pak bojovali v říjnu 1571 u Lepanta, kde se spojené křesťanské flotile pod vedením Juana d´Austria podařilo zlomit tureckou námořní moc. Na tyto hrdiny upomíná pamětní deska na jednom z kotorských paláců.

Město je doslova natlačeno na maličkém prostoru mezi mořem a skalou, má tři brány Severní, Jižní (kterou je těžké najít, jak je ukrytá pod skalou) a Glavna gradska Vrata, kterými se jde do přístavu, a několik kostelů.

Samozřejmě ten největší svatý Nikola je ortodoxní, postavený byl v neobyzantském stylu na začátku dvacátého století a fresky uvnitř jsou darem moskevského patriarchy. Kromě tohoto velkého chrámu je tady ještě jedna dominanta, katolický kostel svatého Trifona. To je vzpomínka na benátskou minulost, jako všude, kde Benátčané v Černé Hoře byli, zanechali své stopy v podobě katolické víry, to jde ještě dál na jih do severní Albánie do okolí Skadaru. Pozůstatky svatého Trifona přivezli z Konstantinopole do Kotoru někdy začátkem devátého století, od té doby je to patron města. Jeho kosti jsou uloženy v sarkofágu v kostele, na kterém je vidět, že přečkal už mnoho zemětřesení, která se v této oblasti opakují zhruba každých sto let. Výzdoba v kostele je rudimentální, i když Kotor, stejně jako Budva, byly v roce 1979 převzaty do kulturního dědictví UNESCO a pak za peníze této organizace znova postaveny. Ostatně svatý Trifon přečkal už horší časy. Při zemětřesení v roce 1667 spadly obě kostelní věže a musely být postaveny znova. Z terasy mezi nimi je krásný pohled na náměstíčko s budovou rakouské admirality. Odtud si tedy Rakušáci hráli na námořníky a v jedné bitvě dokázali dokonce zvítězit, nad kým jiným než nad Italy. Bylo to v roce 1866 v bitvě u Lissy, ani toto rakouské vítězství ale nedokázalo změnit výsledek války, který se rozhodoval u Hradce Králové.

V Kotoru je ještě několik malých milý kostelíků jako sv. Marija Koledata nebo Sv. Pavle anebo přímo vedle svatého Nikoly nenápadný, ale hezký sv. Luka. O námořní tradici Kotoru informuje Pomorski muzej v Palata Grgurina s modely lodí, historií kotorské mořeplavby i obrazy slavných rodáků, kteří to na světových mořích dotáhli daleko, jako například admirála Mateji Zmajevice, který to dotáhl až na velitele ruské válečné flotily. (I když se nenarodil přímo v Kotoru, ale v nedalekém Perastu, považují ho Kotorští víceméně za svého rodáka.) Hlavní náměstí je hned za branou od přístavu, jmenuje se oficiálně „Trg oktobarskej revolucije“, ale kotorští ho znají spíš jako „Trg Oružia“, čili náměstí zbraní.

Dominantou je hodinová věž, kterou tady nechali zřídit Benátčané na začátku sedmnáctého století, nad branou je pak citát Tita, na počest osvobození Kotoru jugoslávskými partyzánskými jednotkami v roce 1944 „Cizí nechceme, svoje nedáme.“

V přístavu se dá koupit výlet lodí po zálivu, přičemž člověk může navštívit i poloostrov Luštica se starou rakouskou pevností Mamula, kterou teď právě někdo chce přebudovat na luxusní hotel a podzemní katakomby jeskyní, kde se ukrývaly rakouské ponorky a kde ještě najdete rakouský císařský erb jako vzpomínku na tyto časy. K mému úžasu všichni, kteří tento výlet nabízeli – a že jich bylo – nabízeli jen časy v jedenáct dopoledne nebo ve tři odpoledne, nic mezi tím. Což musí v praxi znamenat, že všechny lodě vyplouvají současně a současně dorazí i k cíli a v programu je i koupání. To už známe z La Maddaleny na Sardínii, čili děkuji, nepotřebuji. I když návštěva těch starých rakouských arzenálů by mě lákala.

Nejjižnějším pobřežním městem Černé Hory je Ulcinj, někdejší Dolcinea. Připomíná vám to jméno něco – třeba vysněnou krásku Dona Quijota Dulcineu? Ne, není to náhoda, v Ulcinju strávil pět let v zajetí pirátů Miguel Cervantes a jméno města ho očividně inspirovalo.

Dnes je zde samozřejmě hotel Dulcinea a socha Cervantese v jednom z místních hotelů „Palata Venezia“, kde prý údajně byl vězněn – tehdy tam tento luxusní hotel očividně ještě nebyl. Ulcinj byl hnízdo pirátů, něco jako jadranská Tortuga. Až v roce 1571 padl do tureckých rukou, což byl jeden z důvodů velké křesťanské ofenzívy, která skončila porážkou tureckého loďstva u Lepanta. Pobřeží Černé hory ale už zůstalo v tureckých rukou až do roku 1878.

Ulcinj je malebný a je zcela orientován na cestovní ruch. Staré město se pne na vysoké skále nad přeplněnou městskou pláží a uličkami s obchůdky, hotely a apartmány.

Na samém vrcholu starého města je pak pevnost s muzeem. Výhodou pro turistu jsou poměrně nízké ceny. Hlavními hosty převážně muslimského místního obyvatelstva jsou totiž Albánci z Kosova a jejich kupní síla není veliká. K mému překvapení parkovalo na ulicích Ulcinju nemálo aut s americkými poznávacími značkami, zejména státy New York a New Jersey, Albánci se očividně vracejí domů i se svými za velkou louží koupenými vozidly. Ostatně byli to právě Albánci z okolí Ulcinju, kteří byli rozhodující silou při referendu o nezávislosti Černé Hory na Srbsku. Zatímco samotní Černohorci se většinově  vyjádřili pro setrvání ve federaci se Srbskem, Albánci na jihu země hlasovali až v 80 procentech za odtržení. A to rozhodlo.

Koupání v Ulcinju samotném byl nedoporučoval. Pláž je přeplněná, ženy se zde koupou oblečené podle muslimského zvyku.

Ovšem jen několik málo kilometrů na jih od města je „Velika plaža“. Třináct kilometrů dlouhá písečná plytká pláž, ideální na „člupkanie“, které tak miluje moje žena. Má celou řadu příjezdů, a jednotlivé části rozdílné názvy od „Pearl Beach“ nebo „White Beach“ až po „Copa Cabbana“. Na všech je krásně.

Mimochodem, pokud navštívíte Ulcinj a vystoupáte do starého města, můžu doporučit restauraci Antigona. Je to nově postavená restaurace na terase nad mořem s úžasným výhledem.

Ceny jsou, jak je v Ulcinju zvykem, přijatelné, najedli i napili jsme se se ženou za dvacet euro, obsluha profesionální, jídlo výborné a majitel restaurace, mladý muž jménem Albert hovoří snad všemi světovými jazyky, jen aby hostům zprostředkoval pocit, že jsou vítaní a že se o ně osobně stará. Takže neváhejte.

Samozřejmě Černá Hora není jen moře, ale i vnitrozemí. Podle něho dostala své jméno. Ale o tom až příště.

Sizilien I.Teil

               Es ist eigentlich noch Europa, sogar noch die Europäische Union und deshalb gelten hier grundsätzlich die gleichen Gesetze wie bei uns. Nur die Interpretation ist ein bisschen anders. Das kapierte ich spätestens in dem Moment, als mich bei der Durchfahrt durch Palermo plötzlich und gleichzeitig zwei Motorräder überholten, und zwar einer links und der zweite rechts. Nach der Bodenmarkierung konnte man annehmen, dass die Schnellstraße zwei Fahrspuren hätte. Aber wenn sich Palermitaner entscheiden, dass es zu wenig ist, bilden sie spontan eine dritte. Ich würde dringend empfehlen, ihnen das Spiel nicht zu verderben, sie könnten dann nervös oder sogar grantig werden. Übrigens, die Mittellinie gibt es manchmal wirklich, dann aber wieder nicht. Es ist mir ein Rätsel, wie dann der beinahe hundertjährige Opa weiterfuhr, der sich hartnäckig an der Mittellinie als Führungslinie hielt und damit permanent die mittlere Spur bildete. Sonst ist aber das Autofahren auf Sizilien eine relativ ruhige Angelegenheit. Niemand hat es eilig, die Zahl der Autos, besonders in der westlichen Hälfte der Insel, ist eher niedrig und auf den Autobahnen gibt es keine Maut, also man fährt kostenlos. Ausnahme ist die nur die Autobahn A 19 zwischen Catania und Palermo, dort haben wir auf dem Weg nach Cefalu 1,80 Euro bezahlt. Die Sizilianer sind ähnlich rücksichtsvoll wie die Italiener auf dem Festland, oder eher vorsichtig. Weil sie selbst sehr „kreativ“ fahren, erwarten sie, dass die anderen Teilnehmer im Straßenverkehr genau so „deppert“ wie sie selbst sind und passen also auf. Wenn ein Auto eine Delle oder einen Kratzer hat – und das kommt häufig vor – ist es eher ein Parkschaden. Als ich am ersten Tag sah, was auf dem Parkplatz beim Strand in Trapetto vor sich gegangen ist, entschied ich mich, lieber zu Fuß hinzugehen Es war mir klar, dass ich als ein Mitteleuropäer diesen Parkplatz ohne Dauerschaden am Auto und an der Seele niemals verlassen könnte. Sizilianer schaffen das zwar, allerdings für den Preis von Blechschäden am eigenen sowie auch an vielen anderen Autos. Die Polizei versuchte es, in das Chaos Ordnung zu bringen und verteilte fleißig Strafzettel, die die Autobesitzer wieder vor der Abfahrt demonstrativ wegwarfen.

               Als ich dann nach zwei Wochen meinen Fiat Bravo am Flughafen in Palermo zurückgab (nach der Meinung unserer Apartmentvermieterin handelte sich für das Fahren auf Sizilien um ein unsinnig großes Auto), kroch die Vertreterin der Autovermietungsagentur beinahe unter das Fahrzeug, um dann mit ungläubigem Gesicht festzustellen, dass es keinen Schaden am Auto gab. Sie hielt mich in diesem Moment offensichtlich für einen Außerirdischen.

               Das Reisen auf Sizilien hat trotzdem einen bestimmten Zauber. Es ist nicht besonders einfach, das Ziel zu finden, das man erreichen möchte, und Grundkenntnisse der italienischen Sprache sind dabei nicht wirklich hilfreich. Wir suchten unsere Unterkunft in Trapetto und natürlich fanden wir sie nicht. Ich rief die Haushälterin an und diese Dame erklärte mir, dass unser Apartment im Stadtzentrum sei, nahe der alten Kirche. Ich fand es wieder nicht und  kam in den Hafen. Dort saßen einige von der Sonne gebräunten Sizilianer. Ich fragte, wo ich „Chieza vecchia“ finden kann. Sie schüttelten ihre Köpfe, sie haben von dieser Kirche offensichtlich noch nie gehört. Ich versuchte deutlich und langsam zu artikulieren „kieza vekchia“. Sie zuckten die Schulter, dann aber strahlte einer und sagte „á czeca vecza“ und zeigte mir die Richtung. Ich verstand, dass es nicht einfach sein würde. Und es war wirklich nicht. 

               Nach Palermo fuhren wir aber mit dem Bus, Es zahlte sich aus, ich konnte mir wirklich nicht vorstellen, was ich dort mit meinem Auto im Stadtzentrum tun sollte. Natürlich mussten wir auf den Bus beinahe vierzig Minuten warten, wegen so einer Verspätung regte sich aber keiner auf, es gehört zum Lebensstil der Inselbewohner. Die Afrikaner kommentierten einmal den amerikanischen Spruch „time is money“ mit den Worten, dass die Amerikaner Geld haben mögen, sie wieder, also die Schwarzafrikaner, haben dafür Zeit. Die Sizilianer verhalten sich sehr ähnlich. Das Geld haben sie nicht (Nach der Rückkehr vom Urlaub erfuhr ich, dass sich das Land im Bankrott befand und der damalige Ministerpräsident einen Rücktritt des Gouverneurs erwartete), dafür aber genug Zeit. Sogar der Ministerpräsident Monti musste sich mit dem Rücktritt des Gouverneurs gedulden. Ein Kellner in der Bar in Trapetto, der 24 Jahre auf dem Flughafen in Düsseldorf gearbeitet hatte, um jetzt vor zwei Jahren nach Sizilien zurückzukehren, weil ihm das hektische Leben in Deutschland viel zu viel Stress bereitete, erzählte uns, wie schwierig es für ihn nach der Rückkehr war, sich daran zu gewöhnen, dass man bei jedem Treffen und bei jedem Termin eine halbe bis eine ganze Stunde warten musste. Als er fragte, warum man sich nicht zu vereinbarter Zeit treffen konnte, bekam er eine Antwort: „Du musst dich anpassen“. Er passte sich also an.

               Sizilianer haben keine Probleme. Wenn sie Probleme haben, dann wissen sie nichts davon oder wollen es nicht wissen. In erster Linie betrifft das die Entsorgung von Abfällen. Jeden Morgen lassen sie von den Balkonen Sackerl mit Abfällen an einem Spagat nieder und ein Dreiräder, der durch die Gassen fährt, sammelt sie ein. Ich kannte mich in dem System der Mülltrennung nicht ganz aus, also fragte ich unsere Vermieterin. Sie dachte kurz nach und dann sagte sie „Ihr habt aber doch ein Auto.“              

Ich gab es zu und sie erklärte uns: „Dann könnten Sie alles zusammenpacken und wenn Sie die Stadt verlassen, können sie es in einen Container werfen, der am Straßenrand steht.“ Das Problem haben wir ziemlich schnell kapiert. Die Container stehen wirklich dort, sie haben aber eher nur einen hinweisenden oder eher einen symbolischen Wert. Alle sind nämlich hoffnungslos überfüllt und um sie herum hunderte Meter entlang der Straßen türmen sich Säcke mit Abfällen aller Art – wochen-, möglicherweise monatelang bis ein Bagger kommt, der einzig fähig ist, sie wegzuräumen.        

        Palermo ist natürlich besuchswert, aber darüber werde ich andermal schreiben. Aber Palermo ist bei weitem nicht allein. Bereits auf einem Berg im Innenland oberhalb der Stadt steht Monreale. Die Kirche hier ließ Wilhelm II., genannt aus mir unbekannten Gründen „der Gute“, bauen, hundert Jahre nachdem das sein Großvater Roger II. in Palermo tat. Damit hatte Wilhelm bereits ein Vorbild, das unbedingt zu übertrumpfen galt. Dazu wollte dieser, mit seinem aufwändigen Lebensstil bekannter König, den Erzbischof von Palermo in Weißglut bringen. Also gab es genug Motivation, damit das Werk gelang.

Was nämlich an sizilianischen Werken aus der Zeit der Normannischen Könige auffällig ist, ist die Tatsache, dass sie ein Produkt einer unglaublichen gesellschaftlichen und religiösen Toleranz sind. Nicht umsonst sind Sizilianer gerade auf diese Zeit der normannischen Herrschaft stolz und man stolpert über die Spuren dieser Epoche auf jedem Schritt und Tritt. Nicht nur, dass in dieser Zeit Sizilien wirklich ein unabhängiges Königsreich mit der Hauptstadt in Palermo war, aber dank der toleranten Politik ihrer Herrscher wurde es damals zum reichsten Land der damaligen Welt. Um das Rezept dieses Erfolges zu verstehen, müssen wir ein bisschen tiefer in die Geschichte der Insel eintauchen.          

               Sizilien war die Kornkammer des alten Roms. Schon damals gab es hier eine blühende Landwirtschaft und der Sklavenmarkt in Enna war einer der größten im Reich. (Die Sklaven machten mehrmals Aufstände und zweimal im zweiten Jahrhundert vor Christus gelang es ihnen, hier eine unabhängige Republik zu gründen, bis diese von den römischen Legionen niedergeschlagen wurde). Nach dem Fall des Römischen Reiches beherrschten die Insel für ein paar Jahrzehnte die Goten und dann eroberte der berühmte byzantinische Heerführer Belisarius die Insel für seinen Kaiser Justinian. Danach war Sizilien griechisch und Kaiser Konstantin II. versuchte sogar, die Hauptstadt des Byzantinischen Reiches von Konstantinopel nach Syrakus zu verlegen. Es hatte eine bestimmte Logik, weil Sizilien damals gerade in der Mitte des Reiches lag, aber wie es schon mit den logischen Dingen einmal so ist, die Idee wurde nicht umgesetzt. Sizilien wurde zur Peripherie des Reiches und konnte der Invasion der Araber im neunten Jahrhundert nicht statthalten. Die Araber beherrschten die Insel, ließen aber die einheimischen Griechen in Ruhe weiterleben. Sie verlagerten die Hauptstadt von Syrakus nach Palermo, weil der Kontakt nach Osten für sie nicht mehr so wichtig war, wie für ihre Vorgänger und bauten auf der Insel Bewässerungsanlagen. Die Araber kamen aus Tunesien, wo es nur sehr wenig regnete und Bewässerungssysteme für die Landwirtschaft unentbehrlich waren. Weil es auf Sizilien doch viel mehr Regen gab, verwandelten sie die Insel dank ihrer Bewässerungstechnik in ein wahres Paradies. In so ein, dass örtliche Herrscher unter sich zu streiten begonnen haben. Wie man sagt: „Wenn es dem Esel zu wohl wird, geht er aufs Eis tanzen“. Im Jahr 1061 rief der Herrscher von Messina normannische Ritter unter der Führung zwei Brüder Roger und Robert Guiscard von Hauteville zur Hilfe gegen seinen Gegner in Syracus. Diese ehemaligen Wikinger eroberten in einem Handstreich Messina und begannen Stück für Stück die Insel einzunehmen. Sie bekamen zu diesem gottgefälligen Unternehmen den Segen vom Papst höchstpersönlich und dann, als die letzten arabischen Widerstandnesten im Südosten der Insel kapitulierten, wurde Roger zum Graf von Sizilien. Sein gleichnamiger Enkelsohn erreichte dann die Königswürde. Er nutzte ein Schisma in Rom, ließ sich vom Gegenpapst zum König krönen, womit er den wahren Papst wütend machte. Als ihm der Papst den Krieg erklärte, nahm er den Pontifex fest und als Gegenleistung für seine Freilassung ließ er sich die Königskrone auch von ihm bestätigen. Was an den Normanen faszinierend war,-  obwohl sie auf der Insel im Auftrag des Papstes waren, mit der Aufgabe, alles was nur geht, zu christianisieren und das übrige auszurotten – sie ließen alles beim Alten. Die Araber durften weiter in Ruhe ihre Bewässerungsanlagen ausbauen, die Griechen wieder ihre Kirchen mit ihren Mosaiken schmücken, niemand wurde zu etwas gezwungen und alle waren mit dem gegebenen Zustand zufrieden. Die Kirchen aus dieser Zeit sind die Frucht dieser Politik der Toleranz. In Palermo, Monreale oder Cefalu, um nur die drei berühmtesten zu nennen. Der Kreuzgang in Monreale  ist 47×47 Meter groß und jede der hundert Säulen ist anders, keine zwei haben ein gleiches Kapitell.

König Wilhelm hatte übrigens kein Problem damit, mit dem Bau der monumentalen katholischen Kirche einen arabischen Architekten zu beauftragen  und dieser hatte wieder – obwohl ein Moslem – kein Problem, eine katholische Kirche zu bauen und nicht einmal damit, die Kapitell der Säulen mit im Koran verbotenen Motiven zu schmücken. Für einen guten Lohn hat er eine gute Arbeit geleistet. Wir könnten auch noch heute davon lernen.

               Nach Normannen kamen die Staufer, die auch alles beim Alten belassen haben (nur die unruhigen Araber siedelte Kaiser Friedrich II. nach Lucera in Apulien um), im Jahr 1266 – wieder im Auftrag des Papstes – kamen die Franzosen und das hundertjährige Werk der Toleranz war dahin. Die Franzosen verärgerten zwar durch ihr Verhalten die Sizilianer soweit, dass sie  bei der Sizilianischen Vesper im Jahr 1282 alle ermordet worden sind, aber ein zerschlagenes Porzellan kann man nicht mehr zusammenkleben – die Zeit des sizilianischen Wohlstandes war definitiv dahin und sollte nie mehr zurückkehren.

               Soviel zur Einführung des Besuches Siziliens. Nächste Woche geht’s los.

Černá Hora

               Možná už jste začali plánovat dovolenou, je ještě nevíte kam. Tak se tedy pokusím v krátkém seriálů tří článků povědět něco o jedné zajímavé zemi daleko na jihu na Balkáně.

               Černá hora je prťavá zemička na jihu Balkánu. Je tak malá, že když vylezete na horu Jezerný Vrch, kde Černohorci postavili mauzoleum svému otci národa Petru Petrovičovi Njegušovi, vidíte ji z onoho vrcholu prakticky celou. Od kotorského fjordu až po Skadarské jezero, nové hlavní město Podgoricu i staré hlavní město Cetinje a zezadu (a shora) na vás kouká nejvyšší hora země Babin Kuk. Jestliže tedy Černohorci chtěli svému milovanému vévodovi-biskupovi (milovanému, jak se to už otcům národů stává, až po jeho smrti) postavit vyhlídku, odkud si může prohlížet celou svou zemi, pak se jim to povedlo. Je třeba si uvědomit, že v době, kdy kladli Petra Petroviče do hrobu, byla ta zemička ještě podstatně menší, teprve územní přírůstky v letech 1878 a 1918 ji zvětšily natolik, že se aspoň dá zakreslit do map.

               I název země je výstižný. Na celém jejím území, které obsahuje pouhých 13 812 km 2, a žije na něm 600 000 obyvatel, není totiž prakticky nic jiného, než černé hory.

Tedy s výjimkou pobřeží, nejjižnější částí Jadranského pobřeží obývaného slovanským živlem – a právě kvůli němu jsme se do Černé Hory vydali.

               Průvodce upozorňuje, že jízda autem do Černé Hory a zejména pak jízda PO ČERNÉ HOŘE vyžaduje pevné nervy a hodně trpělivosti. Má milovaná žena těmito vlastnostmi na sedadle spolujezdce příliš neoplývá a tak naše cesta dostala ještě další dodatečný emocionální náboj.

               Způsob jízdy Černohorců je skutečně značně emocionální a proto je třeba používat více instinkty než rozum. Ten může selhávat. Pochopil jsem to totiž hned při příjezdu, kdy jsem skoro přehlédl auto, předjíždějící mě zprava (mělo pravdu, vlevo nebylo místo) a od toho okamžiku jsem sledoval více zpětné zrcátko než to, co se dělo přede mnou. Černohorci milují rychlou jízdu a nenechají se přitom rušit věcmi jako je omezená rychlost, plná nepřerušovaná čára či nepřehledná zatáčka. Někteří z nich se řítí do těchto zákazů a zatáček s odvahou Kamikadze. Není jich naštěstí až tak moc. Oni by sice takhle jezdili rádi všichni, ale limituje je kvalita jejich vozového parku, která pochází většinou z roku 1900 a málo a do kopce vytáhnout jejich mercedesy maximálně třicet až čtyřicet kilometrů v hodině. A do kopce je to tam často – viz název země.

               S parkováním si domácí taky nedělají starosti. Prostě auto NĚKDE odstaví. Zda tím někoho zablokují, je nezajímá ani v nejmenším, i když by třeba stačilo popojet jen o metr dál. Byli jsme s touto situací konfrontováni už první ráno. V noci dorazil k našim apartmánům někdo s německou poznávací značkou a postavil se napříč tak, že nikdo nemohl apartmán opustit. I když by bylo stačilo popojet o jeden metr dál. To ovšem Černohorci neznají odhodlanost mé ženy. Ta je schopna posadit se v sedm ráno do auta – v Černé hoře panuje v sedm ráno ještě naprostá noc – slunce sice svítí, ale všichni se nacházejí ve fázi hlubokého spánku – a troubit tak dlouho až někdo přijde a uvolní cestu. Samozřejmě to nebyl ten desperát, který nás zablokoval, ale jiný obyvatel apartmánu. Byl to Němec ze Stuttgartu, který složitým manévrem uvolnil cestu našemu vozu, abychom mohli vyrazit za poznáním. Samozřejmě, že ono nesmyslně parkující auto s německou poznávací značkou patřilo domácímu mladému muži z Čanje. V Černé hoře nemusíte mít ani nejmenší obavy, že vás někdo na základě poznávací značky na autě bude považovat za cizince – polovina Černohorců pracuje někde v zahraničí a má tedy na vozech cizí poznávací značky, zejména německé, ale kupodivu i mnoho amerických, zejména ze států New York a New Jersey.

               Cesta do Černé Hory je dlouhá. Proto se vyplatí nocovat někde po cestě v Chorvatsku, udělali jsme to, přespali jsme v Trogiru a nelitovali jsme. Až po Ploče, kde dálnice zahýbá ve směru na Sarajevo, se jede dobře, ovšem pak čeká na člověka Jadranská Magistrála a několik hraničních přejezdů, na kterých berou celníci svou práci velmi vážně. Zejména ti chorvatští, kteří se snaží samozřejmě turistu potrestat za to, že se rozhodl trávit dovolenou v jiné zem než v té jejich. Napřed se přejíždí z Chorvatska do Hercegoviny, které patří jediná obec na pobřeží jménem Neum, pak zase z Hercegoviny do Chorvatska (po pouhých pěti kilometrech) a pak z Chorvatska co Černé Hory. Pozor, nezapomeňte si takzvanou „Zelenou kartu“, pokud celník přijde na to, že ji nemáte – a on to kontroluje, musíte si hned na hranici uzavřít pojistku za 70 eur. Měl jsem s sebou kartu prošlou, tedy z minulého roku, ale až tak pedantní zase ti jihobalkánští celníci nejsou. Na černohorském území se pak pohybujete prakticky výhradně v zastavěné oblasti, čili rychlost víc než padesát kilometrů za hodinu je povoleno jen výjimečně. Suma sumárum jsme potřebovali na 119 kilometrů z Čanje, kde jsme v Černé Hoře bydleli, do Dubrovnika čtyři a půl hodiny, z čehož hodinu a půl nás nechali na hranici tvrdnout chorvatští celníci. Takže bez oné už zmíněn trpělivosti se prostě neobejdete. Nicméně ji manželka nepřibalila. Za co jí musím být ovšem vděčný, že mi rozmluvila můj nápad udělat si do Dubrovníka jednodenní výlet. Z důvodů výše popsaných je to prostě nerealizovatelné, zapomeňte a pronajměte si v Dubrovníku apartmán na jednu noc, pokud chcete mermomocí město „Game of throns“ navštívit

               Určitou svízelí v Černé hoře je najít adresu, na kterou jedete. Adresy se zde totiž příliš nevedou, Marie Terezie se svým katastrem zde nepůsobila, některé ulice sice nesou jména a domy čísla, ale zdaleka ne všechny – a hlavně, nikdo z domácích je nezná. Většina firemních aut, které potkáte, má na adrese firmy napsáno bb., čili „bez broja“ – tedy bez čísla domu. Ulice sice určitá jména mají, ale neznají je ani ti, kteří na té oné ulici bydlí.  Koho už zajímá, že je to Njegušova ulice? Pro Černohorce je to přece ta ulice, na které má Drago svoji autoopravnu. Pro cizince neznalého poměrů se to ovšem může stát problémem – Draga neznáte a jste ztraceni.

               Je tedy dobré zapamatovat si vzhled apartmánu nebo hotelu, ve kterém máte bydlet, ještě lepší je si obrázek vytisknout a mít ho při sobě. Tak se člověk snad může ke svému noclehu dostat. My jsme z neznalosti tuto možnost zanedbali.

               Volba ubytování v místě zvaném Čanj vypadala na první pohled velmi rozumně. Na internetu byla krásná oblázková pláž bez lidí a poloha byla právě v centru černohorského pobřeží, tedy pro někoho, kdo chce poznávat zemi, přímo ideální.

Až později jsem si koupil průvodce po Černé hoře a po přečtení článku o Čanji ve mně vzklíčily určité pochybnosti. Německý průvodce psal – dost sarkasticky – že strmý sjezd dolů k pláži vesničky Čanj se vyplatí jen turistům s velmi malým rozpočtem a minimálními nároky. Téměř výhradně dovolenkáři ze Srbska a pár zbloudilých Čechů a Maďarů zde tráví dovolenou na nafukovací madraci. Přesto ani tento průvodce nevystihl hlavní problém Čanje – totiž že je to vlastně městská pláž hlavního města Černé hory Podgorice. Po vybudování tunelu, který spojil Podgoricu s pobřežím, je právě Čanj první pláží, na kterou obyvatelé Podgorice dorazí, pokud si vyrazí k moři. Autem to sem trvá zhruba tři čtvrtě hodiny, takže se vyplatí zajet se sem vykoupat i po práci. A tato možnost je bohužel hojně využívána. Ta krásná fotka na internetu byla určitě pořizována někdy v dubnu a v šest hodin ráno. Protože to je zřejmě jediná doba, kdy není přeplněná. I když těch Čechů tam není jen několik, v starém hotelu na okraji pláže má své centrum pojišťovna „Mořský koník“, která zde organizuje ozdravné pobyty pro české děti.

Jedinou možností hezkého koupání je nechat se převést lodičkou za tři eura na takzvanou „Královskou pláž“, která je za skalou v jiné zátoce.

               Mimochodem Čanj byl nejsevernějším bodem Černé Hory až do roku 1918. Dva kilometry na sever do této vesnice je průsmyk, který byl v letech 1878 – 1918 rakousko-černohorskou hranicí a městečko Petrovac – někdejší benátské a později rakouské „Castello Lastva“ –  bylo nejjižnější rakouskou výspou. Až tak daleko na jih zasahovalo po Vídeňském kongresu v roce 1815 Rakousko-Uhersko a Černohorci vystřídali na druhé straně hraniční čáry Turky v roce 1878, kdy se jim s ruskou pomocí podařilo vybojovat si přístup k moři – tehdy ovšem patřily k Černé hoře jen přístavy Antibari (dnešní Bar) a Ulcinj.

               Samozřejmě jsem měl adresu našeho ubytování. Jméno „Apartmány Promis“ znělo noblesně a byl jsem přesvědčen, že v díře, jako je Čanj, bude každý vědět, kde to je. Ačkoliv můj GPS to samozřejmě nevěděl. Do Čanje nás nicméně zavedl, jméno ulice ale neznal a taky jsem ho nikde nedokázal najít. Nicméně manželka byla přesvědčena, že poznává náš apartmán v budově na opačném konci obce a tak jsme tam dorazili. Před domy, které těm z internetu jako by z oka vypadly, ale nebyly nijak označené, bylo parkoviště. Zastavil jsem na něm a zeptal se mladíka, který tam vybíral parkovné, zda ona budova přímo nad ním je „Apartman Promis“. Prohlásil naprosto přesvědčivě, že určitě ne, že o tom by něco musel vědět. Znejistěl jsem, ale uvěřil jsem mu a vydal se hledat naše ubytování. Na pobřežní ulici bylo nesčetně obchůdků a malých hospůdek, zastavil jsem u jednoho obchodu a ukázal prodavačce adresu našeho ubytování. Zavrtěla hlavou a mínila, že to tady určitě není. Začal jsem se potit a namítl, že přece jsem v Čanji. To připustila, mínila ale, že adresa uvedená na naší objednávce přes „Booking com“ se zde určitě nenachází. Poněkud iritovaný jsem se rozhodl zeptat se v hospodě. Hospodský musí přece vědět všechno. Ale i on mínil, že o takových apartmánech a adrese, kterou mám na mém papíru, ještě nikdy neslyšel. Začal jsem tušit, že jsme obětí internetových podvodníků. Ale na objednávce bylo uvedeno telefonní číslo. Vytočil jsem ho a…..vyzváněl jsem do prázdna. Ani poprvé, ani podruhé nikdo nezdvihl a potřetí mi už telefon jen sdělil, že volané číslo je nedostupné. Těsně předtím, než se o mne pokusily mrákoty, jsem si vzpomněl, že jsem při vjezdu do obce viděl policistu, který tam právě někomu uděloval pokutu. Policista přece MUSÍ vědět, kde je která adresa v obci, o kterou se stará.

               Policistu jsme našli, zeptal jsem se ho na adresu a on mínil, že taková v Čanji určitě není. Všiml si mé bledosti a vytočil ono telefonní číslo. Namítl jsem, že o to jsem se už třikrát bez úspěchu pokusil. Odbyl mou námitku mávnutím ruky a zavolal. Tentokrát mu zvedli okamžitě. Následoval dlouhý a poměrně vzrušený rozhovor. Potom mě policajt vyzval, abych ho následoval, zapnul na své motorce modré světlo a odvezl nás – přesně před ty apartmány, kde jsme byli na samém začátku.

Mladík na parkovišti byl hodně překvapen, když nás znova uviděl a ještě překvapenější byl, když se dozvěděl, že ten dům za parkovištěm, na kterém už celé léto vybíral parkovné, je apartmán a že se jmenuje „Promis.“

               Příjezd k apartmánu nebyl nejsnadnější, protože srbští turisté odstavili svá auta ve dvou řadách vedle sebe a tak průjezd bezmála ucpali, ale když se člověk na onom parkovišti vytočil a vzal to do průjezdu z opačné strany, podařilo se s pomocí navádějící manželky a pevných nervů mé auto do zbývající škvíry přece jen natěsnat a brzy nato zaparkovat před apartmánem. Paní recepční hovořila velmi dobře rusky a anglicky stejně špatně jako já, takže byla komunikace s ní naprosto bezproblémová. Platilo se ovšem pouze hotově, žádné karty nebyly akceptovány. Naštěstí jsem s tím počítal a měli jsme dostatek hotovosti po ruce. Na otázku, kde je nejbližší bankomat, abych mohl doplnit vyčerpané zásoby hotovosti, mi paní řekla, že v Baru. Město Bar bylo vzdáleno jedenáct kilometrů. Tehdy jsem začal tušit dvě věci:

  1. Čanj zřejmě nebude žádné skutečné turistické středisko, na jaké jsme zvyklí. To se i potvrdilo. Našli jsme zde jednu restauraci, která měla dokonce slunečníky s reklamou na Staropramen – nabízela ovšem jen Nikšičko pivo – to ale taky nebylo špatné. Byl zde jeden hotel, když jsme tam byli jednou obědvat, byl personál z cizinců tak na hlavu, že jsme tam už víckrát nešli. Obchod typu supermarketu zde nebyl žádný a celou vesnici hlídal jeden policista – ten který nás zavedl k našemu ubytování a který byl s námi od té chvíle velký kamarád – ostatně dostal za záchranu našich životů deset eur na pivo.
  2. Celá černá Hora je jedna velká pračka na peníze. A sice na ruské peníze. Není přece nic lepšího, než investovat do této zemičky špinavé rubly a z pračky vypadnou čistá eura. V Černé hoře se totiž platí eurem, ačkoliv země nemá vlastní emisní politiku (i když má národní banku v Podrogici, jakou má tato banka funkci, jsem se nedovtípil). EU tento výstřelek mlčky trpí, zřejmě to určité výhody přináší. Byla to akce prezidenta Djukanoviče, když byla Černá Hora ještě součástí srbsko-černohorské federace. V roce 1999 po bombardování Srbska letadly NATO se Djukanovč bál inflace srbského dináru a proto se od něj oddělil a přijal jako oficiální platidlo v zemi německou marku (která byla od roku 1998 už oficiálním platidlem v sousední Bosně). Když pak Německo vstoupilo do Eurozóny  Černohorci ho – na rozdíl od Bosny – následovali. Největší z černohorských přímořských letovisk Budva, je pevně v ruských rukou, pro ruské turisty přebudovali dokonce i vojenské letiště v Tivatu na civilní – cesta do Černé Hory vede přímo okolo tohoto letiště, a když nad mým autem zhruba v třicetimetrové výšce plachtilo velké letadlo Aeroflotu, nebyl jsem si zdaleka jistý, jak to ten pilot myslí, zda právě přistává nebo havaruje. Černohorci mají, stejně jako Srbové, k Rusům tradičně pozitivní vztah a podobnost jejich řeči s Ruštinou vděčí kromě společných slovanských kořenů i skutečnosti, že zakladatel srbské (a tím i černohorské) řeči Petr Petrovič Njeguš, studoval v Petrohradě.  

Nicméně jsme se ubytovali – apartmány byly krásné, nové a čisté i s bazénem, a jiřičky na balkoně zachovávaly čistotu. A chystali jsme se na poznávání této zajímavé země. Ale o tom příště.

Organizace práce

               To je něco, co je potřebné a všichni to vědí, ale nikomu se to nechce dělat. Logicky, protože potom nese zodpovědnost za všechny případné neúspěchy – a ty se samozřejmě vždycky dostaví. Někdo onemocní, někdo zmizí na neohlášené vzdělávání, šéf má někde důležité sezení a vůbec – prostě ať děláte, co děláte, nikdy to nefunguje.

               V podstatě by měl být za organizaci práce zodpovědný šéf, ale ten má na to samozřejmě lidi. On sám nemá čas se o takové prkotiny, jako je fungování oddělení, starat, a to, i kdyby ho měl. Správný šéf umí věci delegovat, zejména pak takové, které smrdí průserem.

               Zažil jsem už šéfy různého charakteru. Na Slovensku komunistického šéfa, jehož organizace práce spočívala v tom, že bez něho nesměl nikdo nic dělat. Systém nebyl příliš efektivní, ale o efektivitu za komunismu nešlo, hlavní byla poslušnost.

               Další šéf byl intelektuál, který organizaci práce přímo nenáviděl, protože byla pro něj a jeho filosofického ducha příliš přízemní. Zejména při problémech nebyl nikdy k dosažení, o jeho šikovnosti svědčí to, že měl v takových případech vždy vypnutý mobilní telefon a nebyl nalezitelný. Měl na to člověka, tedy mě. Oddělení fungovalo, údajně dokonce velmi dobře, takže se politická reprezentace rozhodla ho zrušit. Lidé byli příliš spokojeni, hrozilo, že si nemocnici oblíbí a budou tam chtít chodit, což je politicky nepřípustné. Pacient se má nemocnice bát jako moru a nechat se tam odvézt jen se smrtí na jazyku.

               Další šéf byl organizačně velmi schopný, měl jasnou strategii a koncepci, co mu chybělo, byli lidi. V nejtěžších časech nás bylo 5,75 kvalifikovaných lékařů (jedna kolegyně pracovala na 0,75 úvazku a ze strachu z vyčerpání nebyla ochotna úvazek zvýšit.) Samozřejmě musel jeden lékař stále čerpat dovolenou (dva současně to dělat nemohli, takže se dovolenky musely rozprostřít na celý rok), jeden musel podle zákona o pracovní době v osm ráno po noční službě domů a další měl volno za sobotu či se nacházel na vzdělávání. Byli jsme tedy – zaokrouhleno na celá čísla – v nejlepším případě čtyři, většinou tři. A měli jsme zabezpečit tři lůžková oddělení, ambulanci, dialýzu, intenzivku a endoskopii, o odborných ambulancích (nefrologické, gastroenterologické a kontrol kardiostimulátorů) nehovoříc. Tak nějak došlo i schopnému šéfovi, že to asi nepůjde. Řešením bylo jen zapojit do práce aktivně naši mládež, tedy asistenty. Ti dostali na starost oddělení a oberarzti dohled. Asistenti byli nadšeni, že byli takto zhodnoceni a mohli pracovat samostatně, oberarzti ztrátu své absolutní moci nad pacienty časem skousli. Z asistentů se časem stali odborníci, systém se zastabilizoval, bylo nás víc a bylo nám dobře. Ale všeho dočasu. Šéf si vypracoval pověst tak schopného člověka, že ho povolali k vyšším úkolům. Dostali jsme nového, milého chlapa (skoro jsem měl chuť napsat kluka, šéfové jsou už v poslední době mladší než já – je s tím problém, protože ho nemůžu označovat obvyklým slovem „starý“ a „mladý“ se taky nehodí). Ten prohlásil, že miluje chaos, protože se v něm nejlépe vyzná. Současně odešly dvě kolegyně do Grazu na vzdělávání ve specializaci a jedna otěhotněla. A my ze zase scvrkli na existenční minimum. Dál se k tomu nebudu vyjadřovat, ale dovolím si popsat jeden pracovní den z nedávné minulosti.

               V podstatě to měl být odpočinkový den. Zjistil jsem si, že jsem na oddělení, mám k ruce asistenta a dokonce i mladého, tedy turnusarzta. Naplánoval jsem si tedy klidný den s vizitou a odpoledne seminář vzdělávání pro turnusarzty. Kromě toho jsem měl na odpoledne objednané dva pacienty do gastroenterologické ambulance, skoro jsem se na ně těšil.

               Ráno jsem tedy zašel s podklady těchto pacientů na ambulanci a oznámil staniční sestře, jaké odběry u nich potřebuji a co má dělat.

               „A na kdy mám objednat nefrologické pacienty?“ zeptala se.

               „Jaké nefrologické pacienty?“ nechápal jsem.

               „Je jich objednaných pět a kromě tebe není v nemocnici žádný nefrolog.“ (komickou shodou náhod mám dvě naprosto diametrálně odlišné specializace tedy nefrologii a gastroenterologii.)

               „Tak na jedenáct,“ odpověděl jsem, mírně zaražen novými nečekanými úkoly. Udělám vizitu, svěřím oddělení asistentovi a půjdu do ambulance, naplánoval jsem si. A na odpoledne musí vyjít ten vzělávací kurs. Bude to těsné, ale mohlo by to vyjít. „Moment,“ zarazil jsem se, „znamená to, že mám na starost i dialýzu?“

               „Zřejmě ano,“ odpověděla staniční. „Kdo jiný by to mohl dělat?“

               Už mírně podrážděný jsem přišel na ranní sezení. Asistent se dostavil v červených kalhotech. Zbystřil jsem.  „Poslouchej, ty máš dnes záchranku?“ zeptal jsem se ho.

               „Ano,“ přisvědčil a vzápětí mu zazvonil telefon. Zvedl ho, vyskočil, zmizel a už se nikdy neobjevil.

               Ztratil jsem barvu v tváři, protože jsem poprvé začal tušit opravdový průser. Kolegyně referovala o noční službě. S hrůzou jsem si uvědomil, že je to turnusarztka, která je přidělena na moje oddělení. Což znamenalo, že musí v osm hodin po službě jít domů. Teď už jsem zbledl opravdu a začal jsem cítit nepříjemné tlaky v oblasti srdeční.

               Jestliže jsem se dobře zorientoval, měl oddělení s výjimkou času mezi devátou jedenáctou, zabezpečovat úplně sám student, který u nás zrovna dělal praxi.

               Reklamoval jsem, že potřebuji nutně posily. Bylo mi vysvětleno, že nejsou. Začal jsem být poměrně emocionální. To přece jen nakonec pomohlo, jeden z asistentů, který byl přidělen na intenzivku, slíbil, že mé oddělení v mé nepřítomnosti pohlídá.

               Všechno nakonec dobře dopadlo. Nikdo neumřel, ani já. Přišli další dva další nenahlášení gastroenterologičtí pacienti, těch nefrologických bylo opravdu pět. Staniční mínila, že to nevadí, že umím pracovat rychle. Umím.

               Nezkolaboval jsem, i když jsem k tomu měl blízko. Dvě vizity na dialýze, devět pacientů v ambulanci, vizita na přeplněném oddělení, odpoledne informace příbuzným, propouštění (naši pacienti dostávají propouštěcí zprávy při odchodu z nemocnice, musíme je tedy nadiktovat, zkontrolovat a v počítači potvrdit, aby se mohly vytisknout) a příjmy. Naštěstí nebylo třeba nikoho reanimovat, nejblíž jsem k tomu měl asi já sám.

               Ach ano, ten seminář pro mladé kolegy jsem prostě nestihl. Nevím, zda se to dá hodnotit jako osobní selhání. Spíš selhala ona organizace práce.

Brixen

               Es ist irgendwie immer besser Maut einzuheben als zu arbeiten. Die Stadt Brixen bot sich  schon durch ihre Lage südlich des Brennerpasses, der bereits in den Zeiten des Römischen Reiches der Hauptübergang von Deutschland nach Italien war, für solche Tätigkeit optimal an. Das sicherte ihr einen Wohlstand (ähnlich wie dem nördlich liegenden Innsbruck, das die einzige Brücke über den Fluss Inn kontrollierte oder Verona in Süden, wo sich diese Brennerstrasse nach Italien öffnete). Das die Stadt Brixen (italienisch Bressanone) reich war, merkt man auf Schritt und Tritt. Ebenso merkt man, dass hier der Bischof ein unabhängiger Herr auf seinem Gebiet war und zugleich er auch den Titel eines souveränen Reichsfürsten besaß.

               In einer verhältnismäßig kleinen Stadt mit etwas mehr als zwanzigtausend Einwohnern ragt eine ganze Reihe Kirchentürme in  den Himmel empor, die über die Vergangenheit der Stadt keinen Zweifel aufkommen lassen. Übrigens auch im Wappen der Stadt ist das Lamm Gottes mit einer Fahne mit rotem Kreuz abgebildet – sollte doch noch jemand Zweifel haben.

               Offiziell wurde die Stadt im Jahr 901 gegründet, worauf die „Jahrtausendsäule“ auf einem kleinen Platz vor dem Bischofspalast, die zur Feier des Tausendjahrenbestehens der Stadt im Jahr 1901 aufgestellt wurde, erinnert.

Im Jahr 990 übertrug Bischof Albuin (der später heilig gesprochen wurde) den Bischofsitz von Stift Säben (dieses monumentales Kloster kann man in Klausen bewundern, wenn man von der Autobahn Richtung Bozen in Richtung „Passo di Gardena“, also das „Grödnerjoch“ abbiegt), nach Brixen und diese Stadt blieb dann Bischofsitz bis zum Jahr 1964, als er nach Bozen verlegt wurde.

               Die Bischöfe von Brixen standen in den Kämpfen zwischen Päpsten und Kaisern meistens treu auf der kaiserlichen Seite, einer von ihnen wurde dafür sogar mit der Papstwürde belohnt. Bischof Poppo wurde zum Papst – oder besser gesagt zu einem Gegenpapst unter dem Namen Damassus II. gegen den Skandalpapst Benedikt IX. gewählt. Benedikt IX. wurde zweimal aus Rom vertrieben und zweimal kehrte er zurück. Einmal verkaufte er sogar sein Amt, um nach dem Tod seines Nachfolgers wieder zurückzukehren. Kaiser Heinrich III. hatte von seinen Schurkereien die Schnauze voll und ließ im Jahre 1047 den ihm ergebenen Bischof von Brixen Poppo zum  Papst wählen. Dieser übernahm das päpstliche Amt am 17.Juli 1048, starb aber bereits nach 23 Tagen, ob an Malaria oder an Gift des unverbesserlichen Benedikt IX, ist nicht geklärt. 

               An die Päpste mit einer Beziehung zu Brixen erinnern drei Tafeln mit Wappen in der Vorhalle des Domes, neben Damassus II. ist das Pius VI., der nach Brixen im Jahr 1782 kam, um sich von erfolglosen Verhandlungen mit Kaiser Josef II. in Wien, wo er den Kaiser von seinen Reformen abbringen wollte, zu erholen und letztendlich Benedikt XVI. Josef Ratzinger hatte zu Brixen eine sehr enge Beziehung. Im Jahr 1967 nahm er hier als Vortragender an einem Priesterseminar teil und die Stadt gefiel ihm sosehr, dass er hier in den Jahren 1968 – 1976 regelmäßig im Wirtshaus „Stremitzer Grüner Baum“ seinen Sommerurlaub verbrachte. (Das Hotel findet man am anderen Ufer des Flusses Eisack – oder italienisch Isareo, im Stadtviertel Stufes, wenn man die Brücke in der Altstadt überquert und dann nach links abbiegt. Brixen lieg am Zusammenfluss dieses Flüsschens mit der größeren Rienza). Diese Praxis setzte Josef Ratzinger in den Jahren 1978 – 2004 als Kardinal fort und Brixen vergaß er nicht einmal, als er zum  Papst gewählt wurde und besuchte die Stadt mehrmals in der Zeit seines Pontifikats. Was für Johann Paul II. Val d´Aosta war, war für Benedikt XVI. Brixen. Er besuchte die Stadt sogar nach seiner Abdankung.

               Der Dom von Brixen ist ein monumentaler Bau im Stil des reinsten Barocks.

Es kommt selten vor, dass man ein Gebäude in so einem einheitlichen Stil sehen kann, er wurde in den Jahren 1745 – 1754 gebaut. Es ist eine riesige einschiffige Kathedrale, die mit ihren barocken Merkmalen von innen sowie auch von außen den Besucher blendet, inklusiv zweier hoher Türme und blauer Seitenkapellen, die dem Platz „Piazza del duomo“ zugewandt sind. Im Dom, geschmückt mit Unmengen an Altären, gibt es Grabmäler der Bischöfe von Brixen inklusiv des heiligen Albuins. Das einzige, das ein bisschen stört, ist die Tatsache, dass Eingang und Seitenkapellen blau sind und die Fassade der Kirchentürme gelb, die Farben passen nicht ganz gut zusammen, aber gegen  das Geschmack der Architekten…                 

Durch den italienischen Namen sollte man sich nicht beirren lassen, in Brixen wird fast ausschließlich Deutsch gesprochen, Italienisch spielt hier eine unterordnete Rolle und in den Namen der Straßen und auch in anderen mehrsprachigen Anschriften ist Deutsch fast immer an der ersten Stelle und Italienisch an der zweiten, obwohl Brixen, wie das ganze Südtirol seit 1918 zu Italien gehört. Im Gegenteil zum überwiegend italienischen Meran und gemischten Bozen behielt Brixen seinen deutschen Charakter, obwohl es natürlich auch einen italienischen Namen besitzt, schon erwähnte: Bressanone.      

 Der Dom ist von weiteren kirchlichen Gebäuden flankiert, auf der rechten Seite ist es der romanische Kreuzgang aus dem Jahr 1200, der in Jahren 1390 – 1510 mit wunderschönen Fresken im Stil der Renaissance geschmückt wurde, auf der linken Seite ist das dann die Pfarrkirche des Erzengels Michael im gotischen  Stil – inklusiv eines gotischen Kreuzganges. Das Wahrzeichen der Stadt ist der „Weiße Turm“, der zur Kirche des Erzengels Michael gehört.

Es ist das höchste Gebäude in der Stadt, mit seinen 71 Meter Höhe überragt er alle anderen zahlreichen Türme und er war der Sitz der Feuerwache. Gebaut wurde er um das Jahr 1300, im Jahr 1444 wurde er wie fast die ganze Stadt durch ein Feuer vernichtet. (Die Feuerwache ist wahrscheinlich eingeschlafen). Er wurde neu gebaut und erhielt den Namen „Schwarzer Turm“. Nachdem er eine neue Bedeckung am Ende des sechzehntes Jahrhunderts erhielt, wurde der Name geändert. Später erhielt er ein Kupferdach, das allerdings im ersten Weltkrieg abmontiert wurde, weil das Kupfer zur Kanonenerzeugung benötigt wurde. Er blieb weiß und es steht ihm gut.

               Auf dem großen Platz „Piazza del duomo“ befindet sich auch das Rathaus und der „Lebensbrunnen“, ein modernes Werk des südtiroler Künstlers Martin Rainer und stellt die Entwicklung des menschlichen Lebens in einer Spirale dar, die aus der Hand Gottes ausgeht und wieder in sie zurückkehrt.      

               Die Bischöfe wohnten im Palast Hofburg, den man am Rande der Altstadt findet, umgeben von einem Wassergraben und mehreren Gärten. Die ursprüngliche Burg ließ Bischof Bruno von Kirchberg in den Jahren 1255/1256 bauen. Erwähnungswert ist die Tatsache, dass nach diesem Bischof das fabelhafte Städtchen Bruneck (Brunico) östlich von Brixen heißt, das gerade dieser Bischof gründen ließ, um auch auf dem Wege von Osttirol die Maut kassieren zu können. Das Geld für den neuen Palast war also da. Übrigens nach diesem Herrn heißt auch die Brunogasse (Via Bruno), die zur Hofburg führt. Von der Burg des Bischofs Bruno blieb kaum was erhalten, eigentlich nur die Mauer im Keller. In den Jahren 1595 – 1610 ließen die Bischöfe Andreas von Österreich (der Sohn von Erzherzog Ferdinand von Tirol aus der Skandalehe mit Philippine Welser, geboren auf dem tschechischen Schloss Breznice) und Christoph Andrä von Spaur,  die Hofburg zu einem Schloss im Stil der Renaissance umbauen, das mit Statuen der habsburgischen Dynastie bereichert wurde.

Der Palast war der Sitz der Fürstbischöfe bis zur Säkularisation im Jahr 1803, dann war die Erhaltung des Gebäudes viel zu teuer und der Palast wurde nur teilweise bewohnt. Deshalb schenkte der Bischof Josef Gargitter nach Verlegung des Bischofsitzes nach Bozen das Gebäude der Stadt als Diözesanmuseum und diese Funktion hat es bis heute. Neben den repräsentativen Räumen der ehemaligen reichen Bischöfe, des üblichen Kirchenschatzes und Werken der Kirchenkunst, gibt es hier auch eine schöne Krippenausstellung.

               Ein anderes Museum – Museum der Pharmazie“ findet man am anderen Ende der Altstadt vor der Brücke über den Eisack auf dem Weg ins Viertel Stufens, dort, gleich hinter der Brücke, wird man von wunderschönen Häusern mit Fresken auf den Mauern und schmalen Gassen begrüßt.

               Das Priesterseminar befindet sich am Rand der Altstadt und es ist ein großes Gebäude am  Ufer des Eisacks, zu Recht rühmt es sich mit dem Namen „Seminario maggiore“. Hier lernte der zukünftige Papst Benedikt XVI. Brixen kennen und lieben.     

               Viel unauffälliger ist das „Seminar der englischen Jungfrauen“ Es ist ein kleines Kirchlein im Stil des Klassizismus, im Jahr 2011 wurde es in den Besitz der „Autonomen Provinz Südtirol“ übernommen. Protestanten des augsburgischen Bekenntnisses lesen ihre Messen im Kirchlein „Heiliger Eberhard – wenn man auf dem Zentralparkplatz nahe des Stadtzentrums einparkt, führt der Weg in die Stadt direkt an dieser Kirche vorbei. Das Parken in Brixen in der Nähe der Altstadt ist im Gegensatz zu vielen italienischen Städten absolut unproblematisch und gut gekennzeichnet.

               Schön rekonstruiert ist auch das gotische Gebäude vom „Spital zum Heiligen Geist“ aus Ende des vierzehnten Jahrhunderts bei einem der Stadttore (es wurden gleich mehrere erhalten) auf der Straße „Großer Graben“. Und letztendlich ist auch der Stadtfriedhof an der Romstraße besuchswert. Hier wird seit Ende des achtzehnten Jahrhundert bestattet, vom Eingangstor sieht man eine neugotische Kapelle, Arkaden auf beiden Seiten mit hohen Bergen im Hintergrund, auch ein Friedhof kann unter diesen Umständen romantisch aussehen.       

               In  Brixen wurde der berühmteste Südtiroler aus der Zeit nach dem zweiten Weltkrieg geboren –  Reinhold Messner. Der erste Mensch, der alle zwölf Achttausender ohne künstlichen Sauerstoff bestiegen hat (und wie ein österreichischer Satiriker schrieb, sogar die ganze Wiener U-Bahn Linie 6  hinter sich gebracht hat und überlebte – ebenso ohne Sauerstoff). Sein Museum haben wir in Brixen nicht gefunden, dafür gibt es aber ein Mountain Museum mit seinem Namen in fünf verschiedenen Orten in Südtirol, eine davon zum Beispiel im Schloss in Bruneck oder auf dem Kronplatz.

Allerdings der Name Brixen muss jedem Tschechen, der in der Schule nur ein bisschen aufgepasst hat, mit dem Namen Karel Havlicek Borovsky  verbunden sein. Sein Werk „Tiroler Elegien“ gehörte zur Pflichtliteratur und wir lernten, wie dieser nationale Held hier im fernen Brixen litt.

Seine Seele litt vielleicht tatsächlich, weil er aus dem politischen Leben ausgeschieden war und die von ihm verlangte Unterschrift, dass er sich nach der Rückkehr nach Tschechien vom politischen Leben fernhalten würde, brach ihn dann wirklich. Auf der anderen Seite handelte sich für den an Tuberkulose leidenden Schriftsteller um einen Heilaufenthalt.

               Karel Havlicek wurde nach seiner Ankunft in Brixen im Hotel Elefant untergebracht und auch später, als er sich ein Haus mit Gartenaltan gemietet hatte, damit auch seine Frau und Tochter kommen durften (die ganze Familie von Karel Havlicek litt an Tuberkulose und seine Gattin verstarb noch bevor er nach Hause zurückkehren durfte), bezog er das Essen aus diesem Hotel. Die Spesen für die Reise nach Brixen in der Höhe von 150 Gulden bezahlte das Polizeidirektorium und Karel Havlicek bezog die ganze Zeit seines Aufenthaltes in der gesunden Bergluft in Brixen in regelmäßigen monatlichen Raten 500 Gulden jährlich. Das war in der Zeit, als ein höherer Beamter ein Jahresgehalt 500 – 700 Gulden, ein Lehrer 130 Gulden und ein Arbeiter um 100 Gulden im Jahr verdiente. So viel also zum kaiserlichen Terror.

               Havlicek blieb in diesem unfreiwilligen Asyl, das zwar seiner Lunge, nicht aber seiner Seele taugte, vier Jahre. Das Hotel Elefant ist auch heute noch eine der besten Adressen in Brixen.

Es steht an der nordöstlichen Ecke der Stadt – direkt gegenüber der Polizeidirektion (ein bisschen Tradition muss doch bleiben). Es ist ein Viersternluxushotel mit einem eigenen großen privaten Garten, wo Hochzeiten und Veranstaltungen unter Ausschluss der Öffentlichkeit stattfinden können. Im Inneren ist das ein Luxus mit einem Hauch historischer Patina, die Räume sind mit Holzschnitzereien geschmückt und überall gibt es Fresken mit Darstellung des historischen Elefanten, der dem Hotel seinen Namen gab. Dieser Elefant namens Soliman war ein Geschenk des portugiesischen Königs Johann III. an Erzherzog Maximilian, den späteren Kaiser Maximilian II. Der Erzherzog kehrte im Jahr 1551 von seinem langen Aufenthalt in Spanien zurück, wo er auch mit der spanischen Infantin Maria – der Cousine des portugiesischen Königs – verheiratet wurde. Der Elefant litt auf der langen Reise auf dem Schiff nach Genua und dann über die Alpen und in Brixen war schon fast sterbend. Ein vierzehntage lange Aufenthalt in der Herberge des Wirtes Andrä Posch brachte ihn wieder auf die Beine und so konnte er letztendlich eine Zielstation in Wien erreichen. Dort verendete er allerdings bald an Folgen einer falschen Fütterung.  

               Anders gesagt, ich konnte nicht nachvollziehen, warum Karel Havlicek sein Aufenthaltsort in Brixen nicht mochte. Wir tranken zur Ehre des berühmtesten tschechischen Querulanten auf der Hotelterasse ein kleines Bier für einen unverschämten Preis von 5 Euro – allerdings mit dem Wein, den mein Freund Vladimir bestellt hat, war es mit 7 Euro für ein Achtel noch schlechter. Die Preise waren also wirklich in Elefantenhöhe. Aber was würde man schon für einen Nationalhelden nicht tun, oder?                Uns hat Brixen im Gegenteil zu Havlicek gefallen, euch wird es sicherlich auch. Brixen ist nicht wirklich Italien, es ist noch immer eher Österreich mit einem Hauch Italiens, gerade das verleiht ihm aber ein interessantes Flair.