Category: Blog


Jan
2020

Sbohem Albione!

categories: Blog

               Tak tedy jsme se dočkali – 31. ledna opouští Británie po nekonečných tahanicích Evropskou Unii – kam vlastně stejně nikdy nepatřila. Opouští společenství evropských národů z vlastní vůle. Ono podivné referendum z roku 2016, manipulované spoustou lží ze strany separatistů typu Farrage, který toužil po troše slávy, oportunistů typu Borise Johnsona, kterému šlo jen o jeho vlastní kariéru, Američanů vedených Donaldem Trumpem, který už měl v oku novou americkou kolonii na druhé straně Atlantiku nebo Putinových Rusů, toužících po rozpadu Evropské Unie, aby obnovili svou moc ve střední Evropě, nedalo ještě jasnou odpověď, co Britové vlastně chtějí. Výsledek hlasování byl velmi těsný, mladá generace, která byla v evropských strukturách lépe integrována a od níž se očekávalo, že je proti odchodu Britů z EU, nepřišla k hlasování. Skotové a Severní Irové se tak jako tak vyslovili jasnou většinou proti výstupu z Unie stejně jako například Londýn.

               Volby do dolní komory britského parlamentu v prosinci 2019 daly už jasnou odpověď, Britové chtějí ven. (přesněji Angličané, kteří tvoří ve Spojeném království 84 procent obyvatelstva, nesouhlas Skotů a Severních Irů tedy nemůže nic změnit). Jednak hrála určitě podstatnou roli únava z nekonečného handrkování, ale i to, že Britové už překonali strach ze svého rozhodnutí. Teď už dali Borisovi Johnsonovi, nezávisle na tom, co si o něm myslí, (moc dobrého si o něm nikdo moc myslet nemůže) jasný a silný mandát, aby je z EU vyvedl. Našli tedy konečně svou skutečnou identitu – identitu izolacionalismu.

               Farrage se loučil s EU licoměrným projevem, v němž tvrdil, že miluje Evropu, ale nenávidí EU. Přál by si, aby z EU vystoupily další země, jako například Polsko. Bude zklamán. Brusel by možná sám neměl nic proti tomu, kdyby země Višegrádu, jejichž politické reprezentace rozkrádají dotace a jejich politické systémy se stále více odchylují od nosného principu EU, tedy liberální demokracie, řekly sbohem. Jenže ty se nebudou chtít vzdát miliard, které do jejich ekonomik Brusel pumpuje. Farrageova představa o mírové spolupráci suverénních národů je stejná lež, jako ta pravicových radikálů, usilujících o zavedení fašistických diktatur ve svých zemích. Na to mám jen jednu otázku – kdy už v evropských dějinách něco takového fungovalo? Národy jsou jako děti. Když na ně nedáváš pozor, hned se poperou.

               Lamanšský kanál mezi Británií a Evropou hrál vždycky velmi podstatnou roli. Byl dost široký na to, aby Brity chránil před invazemi a umožňoval jim vařit si vlastní polívčičku, aniž to někomu skutečně vadilo, ale dostatečně úzký, aby mohli události na pevnině ovlivňovat. Což jim vyhovovalo už od okamžiku, kdy v roce 410 opustily ostrov poslední římské legie a Británie se tím zbavila cizího globalizačního vlivu – kterému se stejně nikdy nepodřídila a mohla jít svou vlastní cestou.

               Například se jí podařilo jako první zemi na světě začít budovat demokracii. Začalo to omezením královské absolutní moci Magnou chartou libertatum v roce 1215, ke skutečné demokracii vedla ale ještě dlouhá cesta plná porážek a ztrát, zejména za vlády Tudorovců sice Angličané věděli, že nějaká práva mají, ale neodvažovali se to panovníkům připomenout, protože na ty, kteří to připomněli, se vždycky „něco“našlo, aby mohli být „demokratickou cestou“ popraveni. Teprve občanská válka proti Stuartovcům, ať už proti Karlovi I. nebo poté „Slavná revoluce“ 1688 proti Jakubovi II., se považuje za skutečný zrod moderní parlamentní demokracie.

               Je pozoruhodné, že si Britové přesto ponechali královskou rodinu, aby je reprezentovala. Možná při tom hrál podstatnou roli jejich tradicionalismus, ale možná i strach z rozhodování lidu – právě proto, že povahu lidu Britové dobře znají a s jeho rozhodováním mají nejdelší zkušenosti. Tím si ušetřili v čele státu kreatury typu Miloše Zemana nebo Donalda Trumpa či Erdogana. V Británii rozhoduje o reprezentaci státu stále ještě Bůh a ne lid. Nebo, jak říkal můj otec, je tam panovník „z vůle Boží“ a ne ze „zvůle lidu“.

               Hlavním soupeřem Británie byla logicky vždycky Francie, nacházející se na opačné straně kanálu. Už proto, že anglická vládnoucí dynastie byla od roku 1066 francouzského (normanského) původu a na anglickém dvoře se hovořilo francouzsky. Angličtinu jako „jazyk prostého lidu“ dal vytvořit až Eduard I. – z prostého důvodu: s místními obchodníky, neovládajícími francouzštinu, ale jen onen míchaný germánsko-francouzský dialekt, bylo třeba uzavírat obchody. Metoda se osvědčila, i když výsledkem vytvoření angličtiny, tedy spojení nespojitelného (germánštiny s francouzštinou) bylo vzdání se gramatiky (protože to opravu nešlo) a přímo strašidelný vývoj výslovnosti, (v tom je překonávají už snad jen Dánové), který ještě dnes vede k tomu, že lidé píší dopisy se slovníkem v ruce a existují mistrovství ve spellingu, tedy hláskování. Vytvořil se úspěšný hospodářský model, podporovaný průchodnými hranicemi společenských vrstev mezi měšťany a šlechtou. Jestliže totiž ve Francii byla tato hranice naprosto neprostupná, a kdo se narodil jako neurozený, jako neurozený i zemřel (což vedlo nakonec k výbuchu neskutečně brutálního násilí ve Francouzské revoluci) v Anglii se mohl stát příslušníkem nižší šlechty každý, kdo se domohl majetku a překročil určitou hranici placené daně. Na druhé straně v rodinách lordů dědil titul jen prvorozený a všichni ostatní synové se stávali příslušníky nižší šlechty, kde se setkávali se svými někdejšími dodavateli sukna, vína či potravin. Zřejmě i proto mají Angličané stále ještě poměrně pozitivní vztah k placení daní. Když Margaret Tchatcherová zavedla daň z hlavy, zmizel obratem milion Skotů – Angličané zůstali nadále na svých místech a platili, i když nadšení z toho nebyli.

               Dlouho měli ve sporu s Francouzi Angličané navrch, v době největšího rozmachu své kontinentální moci v roce 1430 ovládali většinu Francie. Pak přišla Johanka z Arku a Francouzi převzali komando – bylo jich taky nepoměrně víc. V roce 1558 ztratili Angličané poslední výspu na pevnině, město Calais a na začátku devatenáctého století je před Napoleonovou invazí zachránil jen admirál Nelson u Trafalgáru. Od tohoto památného roku 1805 se Angličané rozhodli spoléhat sami na sebe a na své loďstvo (Premiér Pitt prý tehdy sbalil mapu Evropy a řekl svým ministrům –„odneste to, tohle už nás nemusí zajímat“). Výsledkem bylo vybudování impozantní koloniální moci.

               Teprve společný strach ze sjednoceného Německa udělal z někdejších smrtelných nepřátel přátele podle hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. To opět přivedlo Brity na kontinent – v roce 1914 zachránili Francii před válečným kolapsem, v roce 1940 už to dopadlo mnohem hůř, ale minimálně se o pomoc kolabujícímu spojenci pokusili.

               Po druhé světové válce sledovali Britové dále s nedůvěrou snahu Německa zaintegrovat se do Evropy jako rovnocenný partner. Jestliže Britové byli členy takzvaného Bruselského paktu z 17.3.1948 (Británie, Francie, Nizozemí, Belgie a Lucembursko), byli už méně nadšení, když bylo toto společenství v roce 1954 pařížskými dohodami rozšířeno o Německo a Itálii – tedy někdejší nepřátele v poslední velké válce. Proto zůstali stranou, když se v roce 1957 vytvořilo římskými smlouvami Evropské hospodářské společenství – toto mělo šest členů vedle Francie a Německa ještě státy Beneluxu a Itálii. Zatímco si konečně přes Rýn podávali ruce odvěcí nepřátelé Francouzi a Němci – což byla zásluha především dvou mimořádných osobností na obou stranách Konráda Adenauera a Charlese de Gaulla – Britové nepochopili a zůstali mimo.

               De Gaulle věděl očividně velmi dobře, proč dvakrát vetoval přistoupení Velké Británie k tomuto společenství – v letech 1963 a 1967. Britové si museli počkat až na smrt francouzského generála a prezidenta – zakladatele páté francouzské republiky v roce 1970 a k 1.1.1973 k Unii konečně přistoupili. Aby hned začali dělat potíže.

               Problémy britské ekonomiky byly obrovské. Britové byli zvyklí na své koloniální impérium, kam vyváželi své zboží bez ohledu na jeho kvalitu a diktovali jeho ceny, a odkud dováželi suroviny rovněž za cenu, kterou si nadiktovali. V šedesátých letech došlo k dekolonizaci a tím pádem tato výhoda odpadla a britská ekonomika se ukázala jako naprosto neschopná konkurence na volném trhu. Po vstupu do evropského hospodářského společenství se tyto nevýhody projevily v plné míře, Britové ale nebyli ochotni vzdát se sociálních výhod.

               Musela přijít brutální vláda Margaret Tchacherové, která za své vlády po roce 1979 zreformovala britskou ekonomiku i za cenu vylidnění celých regionů, odkud se bez státních dotací odstěhovala velká část obyvatelstva. Britové byli od začátku plátci do EU, stále ale vyjednávali o rabatu a o rabatu z rabatu, prostě Británie byla stálým tématem jednání EU, kde se angličtina stala oficiálním jednacím jazykem. Určitá arogance se Britům nedala upřít. Pocit určité nadřazenosti je jim vlastní. Nikde nenajdete tolik soch vojáků a generálů jako v Londýně, Britové rádi slaví svá vítězství, většinou nad Indy a Afričany. V Británii jsou na vás nesmírně milí, pokud tam přijdete jako turista – aby vám ukázali svou civilizovanost. Zcela jinak to vypadá v jejich někdejších koloniích – na Maltě jsem byl několikrát konfrontován s neuvěřitelnou britskou arogancí. Vzpomínám si na historku, kterou nám líčil někdejší ministr zahraničních věcí Německa Hans-Dietrich Gentscher. Na setkání ministrů zahraničních věcí se hovořilo samozřejmě anglicky, jen francouzský ministr měl privilegium, že mohl hovořit francouzsky. Nový mladý britský ministr, který francouzsky neuměl, se přitom rozčílil a zvolal: „Nemůže ten člověk hovořit jazykem, kterému rozumí každý civilizovaný člověk?“ Francouzský ministr se nenechal vyvést z míry. Usmál se a pravil „Samozřejmě mohu hovořit jazykem, kterému rozumí každý civilizovaný člověk“. A zbytek svého příspěvku pronesl v plynné němčině.

               Britové se nikdy nestali členy Unie tělem i duší, vždycky tam byli jen tak „víceméně“ nikdy například nepřistoupili k Schengenskému prostoru a nikdy ani neuvažovali o přijetí Eura, čili společné evropské měny, bez ohledu na to, jakými turbulencemi jejich libra procházela.

               Tchacherová uvedla britskou ekonomiku na úroveň, schopnou v Evropské unii obstát. Na začátku její vlády bylo ve Velké Británii 17 automobilek, neschopných prodat jediný svůj výrobek v zahraničí. Žily ze státních dotací. Tchacherová je všechny buď zrušila nebo prodala zahraničním investorům a přivedla do Británie Mazdu či Mercedes. Prostým Britům se tím ovšem nezačalo dařit lépe.

               Problémů, v nichž si nechtěli nechat pomoci, bylo a je hned několik.

  1. Školství, které je převážně privátní a tedy spojeno se značnými náklady. Mladí lidé studují většinou na kredit, za půjčené peníze, které musí po promoci celá desetiletí splácet. Samozřejmě na tom vydělávají především banky, proto není zájem tento systém změnit. Ve společnosti, kde o společenském vzestupu rozhoduje především vzdělání, se náhle celé statisíce ne-li miliony Britů ocitly na vedlejší koleji. Přímo neuvěřitelný počet analfabetů vedl například k londýnským nepokojům v roce 2011.
  2. Zdravotnictví. Snaha labouristů po válce zestátnit zdravotní systém měla fatální následky. Jednak únik talentovaných lékařů do USA, jednak problémy s financováním prostřednictvím pojišťoven a dále systém nemocnic, v kterých byli mladí Britové ochotni pracovat jen do absolvování kvalifikace. Museli je nahradit zahraniční lékaři, především z někdejších kolonií – z Indie, Pákistánu apod. Později po roce 1990 pak Češi či Poláci. Omezování přístupu k speciálním zákrokům jako dialýze či operaci kyčlí vedla k tomu, že se Britové nechávali léčit v jiných zemích, protože v zemi chyběl a chybí kvalifikovaný personál. Jistá ortopedická klinika v Kolíně žije velmi dobře pouze z Britů, kteří si tam jezdí vyměňovat kyčle. S tím teď bude samozřejmě konec.
  3. Infrastruktura a její zanedbání, zejména na venkově. Stačí zajet do Londýna a vidět, jak se tu umývají okna na čtvrtém poschodí z chodníku houbou na vysoké lati, protože to jinak nejde, nebo když člověk vidí elektrické rozvody. Nehovoříc o fasádách domů z hořlavých materiálů, které by v každém jiné evropské zemi musely být strženy. Stejně je to s odstraňování odpadu nebo s cestami na venkově, které mají daleko k evropským standardům.
  4. Přehnaná tolerance, čili „politic correctness“, která je součástí britské kultury a která dovolí lékařkám operovat v šátku z ulice, nebo chirurgům, aby v poledne přerušili operaci a šli se modlit, protože by to jinak mohlo urazit jejich náboženské cítění.
  5. Rostoucí chudoba, přesněji řečeno rostoucí rozdíl mezi bohatými a chudými. Londýnská burza, jakožto centrum „finančního průmyslu“ (bože, jak to slovo nenávidím) produkuje miliardáře, kteří investují své vydělané (ukradené?) peníze do imobilií, což má jako důsledek neskutečný nárůst cen nájmů. V Londýně je naprosto normální, že si byt děli několik rodin (jako byly a ještě jsou v Rusku takzvané „komunálky“) protože ani když oba partneři vydělávají, není to dost na zaplacení nájmu. A byt se v Londýně koupit prostě nedá. Pokud se takový na trhu objeví, okamžitě ho koupí někdo z Londýnské burzy a ten přeplatí kohokoliv.

Všechny tyto problémy budily a budí nespokojenost a vládnoucí skupina potřebovala někoho, na koho by tyto problémy mohla svést. EU byla optimálním cílem, nemohla se ani moc bránit. A tak byly vinny mizérií jednotlivých Angličanů platby do rozpočtu EU do Bruselu a polské stavební firmy, které byly schopny zakázky vyřídit rychleji, levněji a kvalitněji než firmy britské zaměstnávající především dělníky z Asie. Kupodivu vadili Angličanům pracovití Poláci a Češi víc než Pákistánci, modlící se v poledne během operace v jejich nemocnicích. Na ty byli zvyklí a ti nezpochybňovali britský pocit nadřazenosti. Na tuto strunu hrál tehdejší premiér David Cameron příliš dlouho (aby odvedl nevůli obyvatelstva od vlastní osoby) a když pak obrátil, bylo pozdě, působil pak svou agitací za setrvání v EU nevěrohodně.

Minimálně umožnily diskuse o Brexitu vládnoucí vrstvě odložit řešení nebo přinejmenším diskusi o těchto palčivých problémech. To ale neznamená, že je tento odklad vyřešil.

Co se stalo, stalo se. Ono se toho ani v Británii ani v Evropě po odchodu Britů zas tolik nezmění, zřejmě si toho ani pořádně nevšimneme. Kontroly při vstupu do Spojeného království byly stejně vždycky, nějaké zboží možná trochu podraží. Nebezpečí je jen v tom, že žijeme v době narůstajícího protekcionalismu, kdy Donald Trump považuje dovozní cla za skvělý prostředek hospodářského boje a Boris Johnson by si mohl jeho taktiku odkoukat. Ostatně stejně hrozí, že se Velká Británie stane hospodářskou kolonií USA. Trump už takové hospodářské smlouvy (nadiktované Američany podle jejich přestav) nabídl a on není zvyklý vyjednávat a poslouchat protiargumenty.

Jenže pro Brity může být právě problém to, že se nic moc nezmění. Protože především dělníci v Londýně ale i v Manchesteru či v Liverpoolu, kteří hlasovali převážně za vystoupení, očekávají dramatické zlepšení své životní situace, když už nebudou muset „živit EU.“ K tomu nedojde. Až těmto lidem dojde, že byli podvedeni, budou francouzské „Žluté vesty“ jen chabým odvarem toho, co se může dít v ulicích britským měst.

Možná je dobře, že se nás to už nebude týkat. Stačí, že se nás týká stále narůstající chaos v nereformovatelné Francii.


Jan
2020

Voltera

categories: Blog, Zážitky z cest

               Voltera je odlehlé hnízdo v toskánských horách. Zřejmě díky této své poloze byla posledním etruským městem, které se dostalo pod římskou nadvládu. A je na to patřičně hrdá. Voltera, to jsou Etruskové, ať už v muzeích nebo v obchodech se suvenýry.

               Ostatně poslední, kdo uměl v etruské řeči číst a psát a který ji tedy uměl aktivně používat, byl císař Claudius, čili od té doby uplynulo už skoro dva tisíce let. Tak dlouho je už řeč kdysi tak mocného národa zapomenuta. Zlé jazyky – hlavně romanopisec Robert Graves – podsouvají Claudiovi, že jeho hlavní motivací, aby přijal po smrti svého synovce Caliguly císařskou korunu, po níž vůbec netoužil, byl fakt, že na jeho vědecké přednášky o etruské kultuře nikdo nechodil. Možná i v důsledku skutečnosti, že Claudius silně koktal. Když se stal císařem, pak už dvořané chodit musili, nezávisle na tom, jak se při tom nudili. A smát se koktajícímu císaři bylo přísně zakázáno.

               Ale zpět k Volteře. Její poloha na vrcholu jednoho z toskánských kopců ji dodává monumentální vzhled, ne nadarmo je Voltera považována za jedno z nejkrásnějších toskánských měst – a že tady má silnou konkurenci.

Pevností se stala ve čtvrtém století před naším letopočtem, kdy Etruskové, vyděšeni skutečností, jak se jedno město jejich dvanáctičlenné federace po druhém dostávalo do římské moci, obehnali své osady sedmikilometrovým prstencem hradeb. A ty daly Římanům zabrat. Teprve v roce 79 před naším letopočtem se podařilo diktátorovi Sullovi po skoro dvouletém obléhání město dobýt a podřídit ho římské správě jako Municipium. Z etruských hradeb se dodnes dochovala jen jedna brána „Porta all´Arco“, vše ostatní vzalo v následujících stoletích za své.

reise-zikaden.de, italy, tuscany, volterra, porta al’arco, etruscan gate

Už během prvních sta let pod římskou nadvládou zapomněli Etruskové dokonce i svou řeč. Než město oživil turistický ruch ve dvacátém století, protože si Voltera na etruskou kulturu nechala patentovat monopol. Může za to poděkovat svému rodákovi, učenci Mariovi Guarnaccimu (žil v letech 1701 – 1785), který začal ve Volteře kopat a vykopávat a jeho nálezy vzbudily zájem o dávno zapomenutou kulturu. Muzeum etruské kultury má po něm své jméno „Museo Etrusco Guarnaci.“

Na příjezdu k městu jedete kolem spousty manufaktur na zpracování alabastru. Voltera je italským centrem tohoto umění – či spíše řemesla a ve městě samotném nemůže samozřejmě chybět muzeum alabastru v pinakotéce, ale i v budově radnice můžete obdivovat nádoby z různě barveného alabastru od sněhově bílého až po růžový či skoro červený.

Hlavní budovy městského centra pocházejí z třináctého století, z doby vrcholného rozvoje středověké Voltery, tehdy byla totiž prosperující samostatnou komunou, než ji v roce 1361 dostala pod svou kontrolu sousední mocná Florencie.

Záhadou pro mne zůstává, proč se každoroční městská slavnost, která se koná třetí a čtvrtou srpnovou neděli, vztahuje k roku 1398 (Giornata di Festa nell´Anno Domini 1398). Přes veškerou snahu se mi nepodařilo zjistit, co se v tomto roce tak památného stalo, že si ho Voltéřané tak intenzívně připomínají.

Měli jsme štěstí, že jsme město právě v tomto termínu navštívili, aniž bychom tušili, co na nás čeká. Velmi se nám vyplatilo, že vstáváme brzy ráno a navíc se má žena vždy po absolvování kulturní cesty chce odpoledne koupat. Takže jsme vyrazili z našeho opěrného bodu v Marina di Cecina tak brzy, že jsme ve Volteře neměli problémy s nalezením parkovacího místa a navíc jsme do města pronikli ještě než místní postavili zábrany a pokladny, aby mohli vybírat za vstup do města vstupné. Italové až tak časně ráno nevstávají a samozřejmě potřebují napřed své espresso a cornetto, než jsou schopni postavit silniční zátaras. Logickým následkem bylo, že jsme bez vstupenky pak nemohli město opustit a zase se do něho vrátit, ale nemuseli jsme se stěžovat, bylo se na co dívat. Průvody červenobíle oblečených mužů a žen s bubny a píšťalami, tanec s prapory, delegace spřátelených měst jako Prata v kostýmech s banery a erby i s kušemi a kopími, na náměstí před radnicí, kde byl střed oslav pak i souboje (dost vágně prováděné, takže bojovníci působili dojmem, že mají zbraň v ruce  poprvé v životě – nesrovnatelné s tradičním českým historickým šermem), břišní tanečnice a nakonec i bitva srolovanými ponožkami, na které se zúčastnili všichni přítomní.

Všude v ulicích byly samozřejmě ukázky středověkých řemesel, ale i středověký kolotoč pro děti či mlýn, poháněný oslem. V ulicích byly postaveny plachtami zakryté jídelny pro každý cech jiný a jedlo se – jak jinak – dřevěnými lžícemi a rukama. K jídlu se podávalo vedle zeleninové kaše vepřové na rozmarýně s domácím vínem, nepoužitelným pro člověka trpícího na pálení žáhy, za eura ale člověk nic nekoupil, musel si napřed ve směnárně vyměnit evropskou měnu za místní „Il grosso Volterrano“. Obchodníci přijímali pouze tuto místní měnu (kterou si prý ale můžete znovu vyměnit za eura ještě i dva týdny po slavnosti).

Přes všechen ten vzruch na ulicích jsme se mohli věnovat i poznávání města. „Palazzo dei Priori“ na hlavním náměstí „Piazza dei Priori“ je monumentální vysoká budova ze třináctého století a údajně nejstarší městská radnice v Toskánsku a sloužila jako vzor pro „Palazzo vecchio“ ve Florencii.

K „Palazzo dei Priori“ vede nejkratší cesta právě od oné slavné a nejstarší voltérské brány „Porta all´Arco“ na níž je ovšem její stáří už dost vidět. V konferenční síni radnice, kde dnes zasedají místní volení zástupci městské rady, je čelná stěna ozdobena nádhernou freskou „Ukřižování Krista“ od Pietra Francesca Florentina. Křížová klenba s velmi širokými mramorovými oblouky s přímo filigránovou výzdobou dodává místnosti slavnostní ráz, jakož i městské prapory v rohu místnosti. A z malého předpokoje je nádherný výhled na náměstí z ptačí perspektivy. Opačnému konci náměstí dominuje „Palazzo Pretorio“ s mohutnou věží s kančí hlavou, podle které tato věž dostala své jméno „Torre del Porcelino“. (Prasečí věž)  

               „Catedrale Santa Maria Assunta“ je vzdálena jen pár kroků. Nepůsobí až tak vznešeně, očividně už v době stavby katedrály neměli Voltéřané až tolik finančních prostředků. Průčelí je zděné, jen vchod má mramorový rám a zvonice z cihel je od průčelí katedrály dost vzdálena, takže jako by s ním netvořila jednotný komplex. Vnitřek je bohatší než vnější dojem, lodě jsou od sebe odděleny sloupy s úzkými románskými oblouky, zdi jsou zdobeny pásy bílého a černého mramoru, renesanční strop je zlacený, kazatelna nesená čtyřmi lvy je mramorová gotická stavba, a nad oltářem se tyčí nádherný svatostánek z alabastru. Baptisterium naproti kostela má tradiční formu šestihranu, ovšem mramorem je ozdobena jen její čelní stěna, zřejmě víc už Voltéřané před příchodem moru a pak florentských vojsk nestihli. I vnitřek je jednoduchý, stěny bez výzdoby, uprostřed pak mramorová křtitelnice.

               K etruskému muzeu je třeba vydat se z centra poněkud do kopce okolo kostela svatého Augustína. Tento kostel má barokní fasádu a románský vnitřek, v jeho blízkosti je muzeum mučení a muzeum sakrálního umění, jak se ty dvě věci spolu snášejí, těžko říct, ovšem bývaly časy, kdy měly k sobě velmi, velmi blízko.

               Muzeum alabastru nemůže ve Voltéře samozřejmě chybět, na přízemí jsou díla moderním autorů z tohoto materiálu, ve vyšších patrech pak staré předměty až do etruských dob a rekonstrukce kamenické dílny.

               Konečně se dostaneme k tomu, proč jsme do Voltery vlastně jeli a to je Etruské muzeum Guarnacci. Přivítá vás sbírka více než šesti set uren, které vypadají jedna jako druhá, vyzdobené většinou bojovými scénami a na víku s ležící postavou. Nejslavnější je terakota manželského páru, hledícího si do očí. Jenže proto jsme sem nejeli. Jedinečné je etruské sochařské umění, přesněji odlévání lidských skulptur z bronzu. Etruskové měli svůj osobitý figurální styl. Buď byli opravdu tak hubení nebo byla štíhlost ideálnem krásy anebo měly jejich do výšky tahané téměř niťovité postavy nějaký symbolický význam. Nejslavnějším exponátem je bronzová votivní soška, tzv „Ombra della Sera“ čili „Večerní stín.“ Samozřejmě ji prodávali v suvenýrovém obchodě a samozřejmě jsme si jednu koupili. Zda přináší štěstí nebo nás znovu má přivést do Voltery těžko říct. V podstatě ale proč ne?

               Na nejvyšším bodě města ještě pár set metrů za etruským muzeem se tyčí k nebi kulatá věž „Fortezza Medicea“, čili Medicejské pevnosti. Pevnost je impozantní, není ale přístupná veřejnosti, vstupenkou je spáchání hrdelního zločinu, protože slouží jako vězení. Jenže pak se zase špatně opouští.

               Když sestupujeme po „Via del Castello“ zpět k centru, zavede nás tato cesta na „Acropoli etrusca“ s románskou cisternou. Někdejší městská Akropole se dnes nazývá hrdě „Parco archeologico“, ale všechno zajímavé už zřejmě vykopáno bylo a nachází se v muzeu, kromě několika zchátralých etruských hrobek je zde jen hřiště pro děti.

               Pokud ještě nemáte města dost, můžete přejít na jeho severní stranu, kde za hradbami města najdete zbytky někdejšího římského divadla a římských lázní.

Nejhezčí pohled na tuto ruinu je z městských hradeb, nejlépe z parku „Parco publico Il Bastione“, kde si je možné po namáhavém dni sednout a odpočinout si před odjezdem z města. V našem případě k moři, do Marina di Cecina, aby se manželka stihla ještě i okoupat.


Jan
2020

Cefalú

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Italienische Impressionen

               Diese Stadt existierte als eine griechische Kolonie bereits in der Frühantike, obwohl sie sich bedeutungsmäßig mit dem nahen Himera oder Panormos nicht messen konnte. Der Name Kephaloidion ist auffällig ähnlich dem heutigen Namen Cefalú und das hat einen bestimmten Grund. Der Grund ist der Felsen, der direkt über die Stadt emporragt. Es ist der „Rocca di Cefalú“, der tatsächlich die Form eines menschlichen Kopfes hat.

Der Felsen ist 271 Meter hoch und wenn Sie Cefalú besuchen würden, müssten Sie ihn natürlich besteigen, sonst wäre der Besuch der Stadt unvollständig und damit ungültig. Nur, bitte, besteigen Sie den Hügel früh vormittags, besonders im Sommer, weil in den frühen Morgenstunden der Weg zum Gipfel im Schatten liegt. Im Moment, wenn Ihnen auf den Kopf die Sommersonne strahlen würde, wird der Weg zum Gipfel verdammt lang. Wir brachen zwar noch vormittags auf, nicht aber in den Morgenstunden. Wir mussten nämlich noch einige Kilometer aus Trapani und durch die Umfahrung um Palermo zurücklegen, was nicht gerade einfach, dafür aber sehr spannend war. Es ist auch notwendig, die Maut auf der Autobahn zu bezahlen. Die Autobahnen auf Sizilien benutzt man zwar kostenlos, das gilt aber nicht für die Autobahn Catania-Palermo, also kostete uns der Ausflug nach Cefalú zusätzlich einen Euro und vierzig Cent.               

               In Cefalú einzuparken ist einfach. Es gibt nur eine Zufahrtsstraße, die Tiefgarage befindet sich direkt neben ihr und die Altstadt dann zu  Fuß zu erreichen, ist wirklich kein Problem. Dann aber ist es notwendig, nach oben zu klettern. Natürlich in einem absolut unpassenden Schuhwerk, unter steigenden Temperaturen und immer heftigeren Protesten meiner lieben Gattin. Wir haben es aber trotzdem geschafft und die Belohnung waren wunderschöne Aussichten. Auf einer Seite auf die schöne Stadt unter den Füßen, auf der anderen auf das Meer mit der Liparischen Inseln.

               Sie steigen aus dem Meer wie blaue Wölkenchen und vom Gipfel des Felsens von Cefalú, wo sich eine Ruine ehemaliger Stadtfestung befindet, kann man sechs von ihnen sehen. Lipari, Vulcano, Salina, Alicudi und Filicudi, in der Ferne merkt man gerade noch die Panarea. Stromboli ist viel zu weit, als die einzige der Liparischen Inseln ist es vom Felsen von Cefalú nicht sichtbar, nicht einmal der Rauch des Vulkans. Der Blick ist atemberaubend, der Aufstieg auf den steilen Hügel zahlte sich aus – also zumindest ich allein war dieser Meinung. Ziemlich allein…

               Auf dem Abstieg wird als das größte Denkmal der Dianatempel präsentiert, angeblich aus dem fünften Jahrhundert vor Christi. Niemand weiß, ob dieser Tempel wirklich dem Kult der Göttin Diana gedient hatte, die Archäologen, die dieses Gebäude aus Stein entdeckt haben, schrieben es der jungfräulichen Göttin zu. Möglicherweise hat diese Entscheidung mit dem allanwesenden Kult der Jungfrau Maria auf Sizilien zu tun.

               Wir stiegen also in die Stadt hinunter und gleich am Fuße des Felsens rettete uns eine Bar mir „Birra Moretti“ das Leben. Die Italiener ahnen, dass ein Mensch in ihrem Klima nach mehr Flüssigkeit verlangt und bieten daher das Bier in den Flaschen 0,66, also zwei Drittel Liter an – glauben Sie mir, dass Sie es auch bräuchten.

               An der anderen Seite des Felsen liegt dem Besucher die Stadt mit einer atemberaubenden Kathedrale zu Füssen.

Es handelt sich um eine der größten romanischen Kathedralen der Welt, die Kathedrale „des heiligsten Erlösers“. Die Kirche ließ der normannische König Roger II.  bauen. Im Jahr 1130 geriet sein Schiff bei der Nordküste Siziliens in einen furchtbaren Sturm und er König schwor, dass er an der Stelle, wo er ans Land kommt, die größte Kathedrale der Welt bauen lassen würde. Er landete in Cefalú und ein Jahr später begannen bereits die Bauarbeiten. Es wurde lange gebaut, weil die Kirche die Maßen eines Fußballfeldes hat – 90 x 40 Meter. Die Fassade wurde erst im Jahr 1240 vollendet, was für die Absichten Rogers II. fatale Folgen hatte. Er bestimmte nämlich, dass die neue Kirche die Grabstätte aller seinen Nachkommen sein sollte. Zum Zeitpunkt seines Todes war die Kirche aber noch nicht fertig und seine Untertanen nahmen also solche Anweisungen nicht besonders ernst. (Das ist eine der Grundeigenschaften der Sizilianer, die Anweisungen ihrer Herrscher nicht wirklich ernst zu nehmen). Sein Nachfolger Wilhelm II., genannt „der Gute“ baute seine eigene Kirche in Monreale auf dem Berg über Palermo und natürlich ließ er sich dort begraben. Friedrich II. ging sogar so weit, dass er den Sarkophag aus Porphyr von Cefalú nach Palermo überführen und in ihm seinen Vater, den Kaiser Heinrich VI. begraben ließ, und das in der Kathedrale von Palermo! Der Bischof von Cefalú regte sich dabei furchtbar auf, aber die Stadt musste sich mit ihrer tatsächlichen Rolle abfinden – sie ist ein liebes, aber doch nur kleines Nest an der Küste – heute lebt hier 14 000 Einwohner. Die Bemühungen Königs Roger wurden hier allerdings nie vergessen, die Haupteinkaufstrasse der Stadt heißt „Corso Ruggero“.

               Vor der Kathedrale, die natürlich die größte Dominante der Stadt ist, gibt es einen schönen Platz voll mit Restaurants – wie sonst in Italien? Der Kirche gegenüber steht das „Municipio“, also das Rathaus in ehemaligem Königspalast Rogers II. Gerade in Cefalú und in diesem Palast rettete sich laut einer Legende König Karl von Anjou während der „Sizilianischen Vesper“. Diese fanden am Ostermontag 30. März 1282 statt. Nach der Niederlage des letzten sizilianischen Königs aus der Familie der Staufen, Manfred, bei Benevent im Jahr 1266 beherrschten den gesamten italienischen Süden und damit auch Sizilien die Anjous. Sie wurden von den Italienern aber als eine fremde – französische – Okkupationsmacht wahrgenommen. Ein Teil der Bevölkerung, besonders aber der Adel, konnte sich mit den neuen Machthabern nie abfinden. Der Aufstand brach vor der Kathedrale von Palermo aus und verbreitete sich auf die ganze Insel – mit Ausnahme Messinas. Jeder, der das italienische Wort „Cicero“ nicht aussprechen konnte – und es schaffte kein Franzose, wurde ohne Gnade umgebracht. Dem Aufstand fielen mehrere Tausend Französen zum Opfer (und ev. auch einige heimische Stotterer) Karl von Anjou hielt sich zufällig zu diesem Zeitpunkt nicht in Palermo auf, er rettete sich durch Überfahrt vom Hafen von Cefalu nach Neapel, wo er – aus Sicherheitsgründen gleich neben dem Hafen – eine uneinnehmbare Festung „Castello Nuovo“ bauen ließ. Man weiß ja nie… Die Sizilianer luden danach den aragonischen König Peter ein, der ein Nachkommen der Hohenstaufen war und er nahm die Einladung gerne an – Sizilien wurde für weitere Jahrhunderte zu einer aragonischen und in weiterer Folge zu einer spanischen Provinz.         

               Die Kathedrale ist unglaublich riesig, ihre Innenausstattung ziemlich inhomogen. Es gibt hier von den griechischen Mosaiken mit Darstellung von Pantokrator in der Apsis, wie es in den romanischen Zeiten der Brauch war, bis zu barocken Verbesserungen alles. J

eder neue Herr baute etwas Neues dazu und das Ergebnis ist sehr fragwürdig. Homogen dafür ist der Kreuzweg im anliegenden Kloster, dieser wurde im frühromanischen Stil mit engen Bögen gebaut, wie es die Normannen von den Arabern übernommen haben. Danach modifizierten sie den Stil im romanischen – damals in der christlichen Welt üblichen – Stil.     

               Über die arabische Vergangenheit der Stadt kann man übrigen in Cefalú an mehreren Stellen stolpern. Es gibt hier zum Beispiel das „Arabische Bad“. Das Wasser fließt aus den Löwenköpfen, man kann sich die Füße waschen (mehr geht nicht) und dann fließt es direkt ins Meer.

               Wenn man von dem Besuch der Stadt genug hat, kann man nur einige Meter weiter zu Stadtstränden gehen. Diese sind sandig, direkt in der Stadt und überraschend sauber. Zu Baden und dabei direkt an die „La Rocca“ schauen, die direkt vor Ihnen emporragt, ist ein schönes Erlebnis.          

     Knapp bevor wir die Altstadt in Richtung Strand verlassen haben, um Cefalú von allen Seite zu genießen, wurde ich durch eine Gedenktafel an einem Eckhaus am Rande der Altstadt, die dem slowakischen Maler Ernest Zmetak gewidmet wurde,  überrascht.

Dieser Künstler verbrachte in Cefalú sehr viel Zeit, da er von der Schönheit der Stadt hingerissen war und er malte hier sehr gern. Er lebte in den Jahren 1919 – 2001., also er würde im vergangenen Jahr 100 Jahre alt werden. Im Jahr 2005 wurde ihm „in memoriam“ eine Ehrenmedaile von der Stadt übergeben und zugleich eine Gedenktafel enthüllt, um seine Verdienste für die Propagation dieses schönen Städtchens unter dem Felsen am Strand zu ehren.              

               Cefalú ist schön und berühmt. Die Folge dieser Tatsache sind Massen amerikanischer Touristen, zahlreiche  Touristenfallen und angepasste Preise. Ich ließ mich von einem perfekt englisch sprechenden Kellner überreden, Fisch zu bestellen. Angeblich frisch gefangene und am Morgen des Tages gekaufte Fische. Möglicherweise waren sie wirklich frisch, gut waren sie allemal. Eine Portion kostete dafür 25 Euro!  

               Wenn die Einfahrt in die Stadt absolut einfach war – auf der einzigen Zufahrtsstraße mit Tiefgarage gleich daneben, das Verlassen der Stadt war gar nicht mehr so simpel. Cefalú bemüht sich offensichtlich, die Touristen so lange wie möglich in seinen Mauern zu halten. Die Zufahrtstraße, die sich als Ausfahrtsstraße logischerweise angeboten hätte, war nämlich eine Einbahnstraße! Die einfachste Lösung, also in der gleichen Richtung die Stadt zu verlassen, wie man gekommen war, war demzufolge nicht möglich. Wenn man den Parkplatz verlassen hat, gab es die Richtungsweisung – gerade einmal und nie mehr! Bereits auf der ersten Kreuzung fehlte ein weiterer Hinweis in Richtung Palermo und man musste sich durch seine Instinkte leiten lassen – wie in Italien und auf Sizilien so oft. Ich entschied mich nach rechts zu fahren, bis heute weiß ich nicht, ob es die richtige Entscheidung war. Wir kämpften uns anschließend durch ein unglaubliches Gewirr enger Gassen durch bis vor die Stadt, wo die Einbahn zu Ende war. Also möglich war es. Man musste nur feste Nerven haben, aber die muss man für eine Autoreise auf Sizilien ohnehin immer einpacken


Jan
2020

Pisa

categories: Blog, Zážitky z cest

               „Piazza dei Miraculi“ znamená v překladu „Náměstí zázraků“. Jestliže si nějaké město dovolí své hlavní náměstí takto pojmenovat, tak asi netrpí nedostatkem sebedůvěry. V případě města Pisy je ale tato sebedůvěra oprávněná. Její náměstí s katedrálou, křtitelnicí a šikmou věží patří k nejznámějším a také k nejkrásnějším na světě. (Někdy se mu říká i „Campo dei Miraculi“, čili „Pole zázraků“, ale to na věci moc nemění.

               Když jsem do Pisy přijel poprvé v roce 1993 – ještě se Škodou 120, neexistovala navigace a já jsem ve spleti uliček bezmocně bloudil a hledal místečko, kde bych mohl auto na chviličku odstavit a podívat se do mapy města, kterou jsem měl s sebou. Konečně jsem takové místo našel, zastavil, ale ještě než jsem mohl sáhnout po mapě, přiběhl ke mně policista. Zaklepal na okénko, a když jsem ho – s obavami, zda neparkuji tam, kde se to nesmí, otevřel – zeptal se mě krátce „Torre?“ a ukázal rukama šikmou rovinu.

               Přikývl jsem „Torre.“ (Tak jsem se dozvěděl poprvé, že věž se italsky řekne „Torre“, o významu policistových gest se nedalo pochybovat.

               Ukázal na jeden z výjezdů z náměstíčka a řekl: „Questa direttione.“

               Ačkoliv jsem tehdy neuměl ani slovo italsky, okamžitě jsem pochopil a brzy nato zaparkoval na dohled od onoho nejslavnějšího pisánského artefaktu. Policista věděl své. Co jiné mohl exot v neznámém podivném autě v Pise hledat?

               Dnes je neuvěřitelné, že toto nejslavnější náměstí stálo kdysi přímo u moře, přesněji v ústí řeky Arno do moře, dnes dělí Pisu od moře skoro deset kilometrů, tolik náplav dokázala za pouhých tisíc let řeka Arno naplavit. A právě tyto náplavy znamenaly úpadek města, které bylo na počátku středověku velmocí, mnohem důležitější než tehdy ještě víceméně bezvýznamná Florencie.  Vlastně jednou ze čtyř nejdůležitějších „mořských“ republik (Pisa, Benátky, Janov a Amalfi). Vedle svého zázemí v Toskánsku jí tehdy patřily i ostrovy v Tyrhénském moři, od začátku 11 století Korsika a od roku 1052 i Sardinie. Hlavním soupeřem byli tehdy Saracéni, tedy Arabové, kteří v roce 1004 Pisu dokonce jednou přepadli, dobyli a vydrancovali. Zřejmě to neměli dělat, s naštvanými Pisánci si ukousli příliš velký krajíc. Město přešlo se svou flotilou do protiofenzívy a vypudilo Araby ze „svého“ moře.

               A v této době vrcholného rozkvětu a bohatství začala vznikat „Piazza dei Miraculi“. Základní kámen katedrály byl položen v roce 1063 a v roce 1174 byla vysvěcena. Stavba Baptisteria byla zahájena v roce 1152 a Campanilla, tedy ona věž, která měla Pisu proslavit v celém světě (i když ta sláva vznikla nedopatřením z nedostatečného průzkumu podloží, na kterém zvonici začali stavět) následovala v roce 1173. Pro pořádek je zde ještě Campo Santo, čili svaté pole. To vzniklo tím, že sem přivezli křižáci (jmenovitě arcibiskup Ubaldo Lanfranchi, který se zúčastnil zločinné čtvrté křížové výpravy, která skončila zničením byzantské říše a dobytím Konstantinopole) v roce 1203 z Jeruzaléma (prý přímo z hory Golgoty, ale nevím, zda tam bylo hlíny až tolik, dnes je tam jen skála) půdu, a do ní jsou pochováváni nejslavnější občané Pisy. Ta půda prý dokáže proměnit mrtvé tělo v holou kostru během několika málo dní, tak nevím, co do ní křižáci přidali. Ten hřbitov je až překvapivě monumentální s chrámem s pozlacenou kopulí na čela a s vysokými oblouky, které jako by se nedokázaly rozhodnout, zda chtějí být ještě gotické nebo už renesanční. A samozřejmě pod kolonádou je spousta soch slavných osobností a sarkofágy ještě z římských časů

               Ale zpět ke katedrále. Architekt Buscheto smíchal ranně křesťanský styl s byzantským lombardským a arabským, přidal k němu něco antických elementů a vznikl nový specifický styl, takzvaný pisánský románský styl, podle kterého se pak stavěly kostely nejen po celém Toskánsku, ale i na Sardinii nebo v Janově. Impozantní je střídání tmavozeleného a smetanově zbarveného mramoru, to se Italům zalíbilo tak, že v tomto stylu postavil architekt Maccichini ještě koncem devatenáctého století své „Cimitero monumentale“ v Miláně. A ono to pěkné opravdu je. Co ale dodává pisánské katedrále její výjimečnost, jsou čtyři sloupové galerie nad sebou na fasádě, skutečně jde o impozantní dílo, zvlášť když si představíme, že u nás ve střední Evropě jsme se v té době zmohli na nějakou tu rotundu, ne moc velkou, aby nespadla. Bronzová vrata ze stejné doby najde člověk jen na příčné lodi, v hlavním portálu jsou bronzové dveře z konce šestnáctého století, protože ty původní zničil požár (byly ze dřeva). Onen požár je taky důvodem, proč je kostel vevnitř převážně v renesančním slohu včetně nádherného pozlaceného kazetového stropu. Jenže ono to nevadí, románský styl s renesancí dobře ladí. A pět lodí je pět lodí, to dodá každé budově impozantnost. Ty lodě jsou od sebe odděleny antickými sloupy, které do města dovezli Pisánští námořníci jako válečnou kořist. Ostatně ty oblouky mezi nimi jako by se nedokázaly rozhodnout, zda chtějí být románské nebo arabské, je to něco mezi tím, prostě pisánské. Co s tím vším neladí, je kazatelna. Nádherná s přímo filigránovými reliéfy ze starého i nového zákona, stojící na porfyrových sloupech – jenže gotická. Prostě do té románské nádhery nepasuje, ale rád jsem jí to odpustil.

Už proto, že pod podlahou katedrály našel místo svého posledního odpočinku římský císař Jindřich VII. otec českého krále Jana Lucemburského a dědeček Karla IV. Zemřel na malárii sice v blízkosti Sieny, ale ghibellinská Pisa byla jeho italským hlavním sídlem a tak byl 2.září 1313 pochován zde.

               Křtitelnice neboli baptisterium stojící odděleně před hlavním portálem, a je to zcela jiná kapitola. Stavět se zde začalo už v roce 1152, ale z finančních důvodů musela být stavba přerušena. Dnes můžeme říct „chválabohu“. Protože to umožnilo, aby se stavby v roce 1260 ujal Nicolo Pisano, jeden z největších umělců druhé poloviny třináctého století, žák „scuola nuova siciliana“ a tedy jakýsi předběžec renesance. Kromě projektu samotného baptisteria, které bylo ukončeno pozlacenou sochou Jana Křtitele na svém vrcholu až v roce 1395, vytvořil Nicolo Pisano i kazatelnu. S reliéfy nového stylu zobrazujícími výjevy z Kristova života. A s orlem na jehož křídlech je čtecí pultík pro kněze. Stejný jako v katedrále. Trošku mi trvalo, než jsem zjistil, že orel byl znakem města Pisy.

               Symbolem města je ovšem „Torre“, čili věž – zvonice či kampanila, jak chcete. Naprosto jedinečná zvonice, protože křivá. Problémem byl nedostatečný průzkum podloží, na němž chtěli pisánští zvonici postavit. Jak už jsem zmínil, město stále na břehu řeky Arno, na PÍSČITÝCH nánosech. Už během stavby se věž začala na nestabilním podloží naklánět. To pisánské napřed trochu vylekalo a stavbu v roce 1185 zastavili. Pak ale přece jen zvítězila pýcha, upravili osu stavby a dokončili ji. Jenže ona se nakláněla dál a ve dvacátém století hrozila zřícením, takže se několik desítek let na ni nesmělo stoupat. Záchrana věže byla těžká práce. Napřed dostala jakýsi bezpečnostní pás a na severní straně věže vybrali 7 kubických metrů země. Podařilo se věž narovnat o 43 cm a dosáhnout tak sklonu odpovídajícímu stavu poloviny osmnáctého století. Takže se už zase dá na věž chodit. Vede na ni tři sta schodů a je to pro lidi, kteří netrpí závratí. Je to totiž divný pocit, když stojíte na severní straně věže a země vám utíká pod nohama do…. prázdna. Věž je totiž na severní straně vysoká 56,6 metru, na jižní ale jen 54,25 metru. Zážitek je to ale neopakovatelný, zejména večer. Pohled na Pisu shora, když si na poněkud nezvyklou situaci se sklonem plochy, na níž stojíte, zvyknete, je krásný. I když Medicejští, poté, co Pisu dobyli a připojili ke svému florentskému impériu, většinu starého města strhli a nahradili novými bulváry. Piazza dei Miraculi zůstane navždy symbolem slávy a bohatství někdejší Pisy.

               Ale nic netrvá věčně, ani blahobyt města Pisy. Moře se od města stále víc vzdalovalo, hegemonii na moři muselo město odevzdat Janovu, který Pisu definitivně vytlačil z Korsiky (Sardinii si Pisa stejně vždycky musela s Janovem dělit). Tragédií pro město bylo vymření rodu Hohenštaufů na císařském trůně, protože Pisa byla vždy na rozdíl od svých sousedů Florencie a Luccy vždy pevně na straně Ghibellinů, tedy na straně císaře. Po roce 1268, kdy byl popraven poslední Štauf Konradin, začala být situace povážlivá a v roce 1284 utrpělo město drtivou porážku od Janova v námořní bitvě u Melorie. Počet zajatých Pisánců byl prý tak velký, že se říkalo, že pokud chceš vidět živého Pisánce, musíš do Janova. Vzápětí město upadlo do občanské války a jeho sláva byla ta tam. Na pevnině sílila nedaleká Florencie, která po dlouhých bojích se střídavými výsledky v roce 1406 Pisu definitivně začlenila do svého toskánského impéria. Tento zlý okamžik připomíná lev na hradbách „Piazza dei Miraculi“ – jedná se o florentského lva, kterého dali dobyvatelé na hradbách postavit a všichni pisánští občané se museli seřadit a chodit líbat tomuto nenáviděnému symbolu zadek.

               Mimo „Piazza dei Miraculi“ toho v Pise až tak moc k vidění není, ale když člověk hledá, najde. Hledá v pravém smyslu slova, Pisa stojí na rovině a vyznat se ve spleti ulic není úplně snadné. Skutečným centrem města byla „Piazza dei Cavallieri“. Na něm jsou zajímavé dvě (vlastně tři) budovy. V starším „Palazzo dell´Orologio“ s hodinovou věží byl umučen hladem i se svými syny a vnuky v roce 1288 vévoda Ugolino delle Gherrardesca, protože mu Pisánští připisovali vinu za katastrofální porážku proti Janovským u Melorie, která ukončila jejich nadvládu nad mořem.

Nejkrásnější stavbou je „Palazzo dei Cavallieri“, monumentální renesanční budova postavená Giorgiem Vasarim s nádhernými sgrafity na fasádě. Třetím budovou je kostel „Chieza di Santo Stefano dei Cavallieri“, který je rovněž Vasariho dílem. Kostel i palác byl sídlem řádu svatého Štěpána, který založil Cosimo I. Medici, když se stal velkovévodou toskánským.

               Kostelů je v Pise, jako v každém italském městě, dostatek. Jeden z nich je ale povinným programem, totiž rozkošný kostelík na nábřeží Arna „Santa Maria della Spina“. Je maličký, ale krásný. Vrcholná gotika se spoustou věžiček a ozdob, přesto aspoň na obloucích nad dveřmi (jsou dvě, ale otvírají se vždy jen jedny) je ona typická pisánská kombinace tmavozeleného a smetanového mramoru – a ty oblouky jsou samozřejmě románského typu. Jak jinak v Pise? Jméno má kostelík podle trnu z Kristovy trnové koruny, který je zde přechováván jako svatá relikvie.

               Samozřejmě, kdo má čas a chuť, může se toulat uličkami starého města, které bylo kdysi tak slavné, aby se někdy v sedmnáctém století scvrklo na 3000 obyvatel. Ale ze slavného období je tu ještě Kostel svaté Kateřiny, „Palazzo dei Medici“, Benediktýnský klášter „San Matteo“, kde se nachází Národní muzeum s obrazy a sochami místních umělců – nejcennějším kusem je relikviář svatého Lussoria od Donatella.

               Takže jako všude v Itálii je i v Pise mnoho k vidění ale na „piú bella piazza del mondo“, tedy nejkrásnější náměstí světa, nic dalšího ve městě prostě nemá.


Jan
2020

Oční lékařství

categories: Blog

               S očním lékařem neboli očařem je to jako se smrtí – musíme tam všichni.

               Díky zdravé životosprávě a dobrým genům se můžeme vyhnout internistovi a při troše štěstí unikneme i chirurgovu skalpelu. Neurolog se stejně zajímá jen o malou skupinu obyvatelstva, kterým se může něco pokazit v hlavě a psychiatr se pak stará o ty, kde neurolog nic nenajde. Ne každý má močové kameny, aby potřeboval urologa, a ne každý ohluchne, aby musel k ušaři. A gynekologové se stejně starají jen o polovinu populace.

               Ale s očima je to už prostě tak. Kdo náhodou nedostane krátkozrakost v dětství, toho dostihne dalekozrakost ve zralém věku. Pokud se i vyhnul tomu, že mu něco nebo někdo spadl do oka a dokonce se i ubránil zánětům spojivek či zelenému zákalu, nakonec stejně každého dostihne zákal šedý. Podle toho to vpadá v čekárnách očních praxí. Chodba na grazské oční klinice, kam jsem jednou musel doprovázet mou manželku, které se do oka zažral pásový opar, to vypadalo jako v grazském dómu o půlnoční mši.

               Není divu, že oční lékař Fries, velmi jemný vzdělaný člověk původem z vysoko postavené rodiny v Mariboru i se svou manželkou vzdělanou germanistkou, která mu dělala v praxi administrativní práce, se rozhodli odejít do důchodu a v tomto důchodu odmítali vidět nějakou lidskou tvář.  Milý Jörg si udělal kurs sýrařství, odešel na nějaký alm v Lungau a tam daleko od civilizace pase krávy. Měl toho prostě plné zuby – nebo možná plné oči.

               Proto by se měl člověk snažit s očními lékaři vycházet v dobrém. Já se o to snažil, pro nově zřízenou operační jednotku v nemocnici v Poprad jsem vybojoval ještě ve funkci náměstka ředitele pro léčebně preventivní péči operační sál, bez ohledu na to, že primář gynekologie, kterému ten sál patřil předtím, držel před sálem protestní hladovku. Nepohnulo to se mnou, správně jsem předpokládal, že jeho osobně potřebovat nebudu.

Oční lékaři dokážou dělat věci, při kterých normálnímu smrtelníkovi (čili mně) běhá mráz po zádech, například do oka píchat jehlou či ho dokonce operovat. A když vám rozkapou zorničky, jste jim vydáni na milost a nemilost, protože z praxe utéct nemůžete, prostě nenajdete dveře.

Ovšem oční lékaři jsou přece jen specialisté a člověk by je neměl zatěžovat zbytečným balastem, který se týká zbytku lidské tělesné schránky.

Poslal jsem naší oční lékařce pacienta trpící infekcí virem Puumala. V roce 2019, se u nás rozmohla doslova epidemie. Jestliže v předcházejících letech jsme měli dva až tři případy ročně, v uplynulém roce máme průběžně dva až tři případy na oddělení současně a celkový počet přesáhl už padesát. Chorobu přenášejí myši, v jejichž stolici se virus nachází. Nemyslím si, že by lidé letos byli víc posedlí čištěním sklepů a kůlen než v jiné roky, zřejmě se ale zadařilo myškám, které se rozmnožily, hojně ony sklepy a šopy pokálely a obšťastnily majitele domů a kůlen oním zákeřným virem. Někdy má choroba docela nevinný průběh, ovšem může být i hodně dramatická. Většinou dojde k dočasnému selhání ledvin a poklesu trombocytů, čili krevních destiček v krvi. Nepříjemná je vysoká horečka a bolesti hlavy, zcela zřídka může virus postihnout plíce a pak se stává životu nebezpečným.

Přítel jedné naší sestřičky za ambulance měl smůlu, že u něho začala choroba bolestmi hlavy a horečkou a tím pádem skončil v rukou neurologů. Ti udělali punkci mozkomíšního moku (čímž jeho bolesti hlavy zhoršili) a když nic nenašli, poslali pacienta domů. Až pak se dostal se značným zpožděním k nám a našemu kolegovi padly do oka snížené krevní destičky v laboratorním profilu a následně správně diagnostikoval infekci virem Puumala (mimochodem, tento virus se vyskytuje ve střední Evropě, v oblasti středomoří se vyskytuje jeho bratr (nebo sestra) jménem Dobrava, oba patří do rodiny Hantaan virů). Jenže choroba nabrala velmi intenzivní průběh, pacientovy bolesti hlavy se sice podařilo odstranit, ne ale selhávání ledvin, únik tekutin z krevního oběhu do tkání a pak najednou hlásil, že nevidí dobře na pravé oko. V obavě, že na podkladu chybějících krevních destiček do oka zakrvácel, poslal jsem ho k oční lékařce do praxe.

Asi o hodinu později jsem obdržel vzrušený telefonát. Paní doktorce se třásl hlas, když mi řekla: „Jak mi proboha můžete poslat infekčního pacienta do mé přeplněné ordinace? Co mám teď dělat?“

Řekl jsem jí, že vůbec nic. Choroba není přenosná z člověka na člověka a pacientovy myšky ze sklepa jsme nepřibalili.

„To vím,“ vykřikla, ovšem nedá se říct, že by mě o této skutečnosti přesvědčila.  „Ale jak to mám říct mým pacientům v čekárně? Tam vypukla panika.“

„Řekněte jim to jasně a hlasitě…,“ navrhl jsem.

„Ale když oni jsou někteří z nich hluší!“ vykřikla zoufale.

„… a hlavně se nezapomeňte usmívat,“ dokončil jsem své poselství.

Nějak mezi řádky se mi podařilo vybojovat informaci, že pacient opravdu zakrvácel do sítnice pravého oka. Paní doktorka mě zapřísahala, abych už NIKDY žádného pacienta s infekční chorobou neposílal, že raději přijde udělat konsilium k nám do nemocnice. S díky jsem její nabídku přijal.

Někdy je úzká specializace opravdu problém.


Jan
2020

Palermo

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Italienische Impressionen

               Wir reisten durch Sizilien zwar mit dem Auto, nach Palermo fuhren wir aber lieber mit dem Bus. Dass es eine richtige Entscheidung war, überzeugten wir uns, als unser Bus hartnäckig versuchte sich ins Stadtzentrum durchzukämpfen und kompromisslos drängte Autos weg, die es wagten, sich vor ihn einzureihen. Ich bin überzeugt, dass ich es nicht geschafft hätte, übrigens schon eine Durchfahrt auf einer dreispurigen (?) Straße um Palermo zwei Tage später war ein ausreichend stressiges Erlebnis. Also die Wahl eines Busses war richtig, obwohl er selbstverständlich mit einer halbe Stunde Verspätung kam und Palermo mit einer Stunde Verspätung erreicht hat. Dafür konnten wir aber den Bus im Zentrum von Palermo ohne körperlichen oder seelischen Schaden verlassen. Diese Tatsache war unbezahlbar, weder mit Geld noch mit Zeit.

               Palermo erfreut sich keines guten Rufes. Ganze Jahrzehnten war es der Stützpunkt der sizilianischen Mafia. (Erinnern Sie sich noch auf die italienische Serie „La Piovra“, auf Deutsch „Die Krake“ mit dem sympathischen und von Frauen geliebten Kommissar Correo Cattani?) Und das, obwohl für die Hauptstadt der Mafia das Städtchen Corleone im Landesinneren gehalten wird. Die Macht der Mafia auf Sizilien schrumpfte aber in den letzten Jahrzehnten wesentlich, sie kann sich keinesfalls mit dem Einfluss von Camorra in Kampanien oder Ndrangetta in Kalabrien messen. Schicksalhaft zeigten sich für die Mafia die Morde an den Untersuchungsrichtern Giovanni Falcone am 23.Mai 1992 und Paolo Borsallino am 19. Juli des gleichen Jahres. Die Mafia überspannte mit diesen Taten den Bogen und die Sizilianer sagten, „es reicht“. Ab diesem Jahr  galt nicht mehr die „Omerta“ also „das Gesetz des Schweigens“, das die Mafiosi die ganze Zeit schützte. Nach den zwei ermordeten Kommissaren wurde der Flughafen von Palermo benannt.

               Von der Schwäche der Mafia zeugt auch das Schicksal des Bürgermeisters von Palermo Leoluca Orlando. Im Jahr 1985 wurde er das erste Mal zum Bürgermeister von Palermo gewählt, damals noch für die Partei „Democratia christiana“. Zu Überraschung aller begann er Ordnung zu machen, womit niemand, nicht einmal im Traum, rechnen konnte. Einer der Anlässe zu seiner Politik war die katastrophale Situation um die Oper von Palermo.

Sie war ein Wahrzeichen der Stadt mit 3200 Sitzplätzen. Gebaut wurde sie am Ende des neunzehnten Jahrhunderts. Dort kam es einmal im Jahr 1977 zum Rohrbruch mit Wasserschaden. Die Firma, die mit der Reparatur des Schadens beauftragt wurde, war an die Mafia gebunden und machte im Gebäude mehr Schaden, den wieder eine weitere Firma – wiederum an Mafia gebunden – reparieren musste. Und so weiter und so weiter… Nach einigen Jahren stiegen die Kosten für die Reparatur in Millionenhöhe und das Gebäude war abrissreif. Orlando schmiss alle beteiligten heimischen Firmen hinaus und beauftragte mit den Arbeiten Unternehmen aus dem Ausland. Infolge dessen wurde er von seiner eigenen Partei im Jahr 1990 verraten und abberufen. Er gründete auf Anhieb eine eigene politische Bewegung „La Rete“, also „Das Netz“ und gewann mit ihr die anstehenden Wahlen. Das „Teatro Massimo“ auf der „Piazza Verdi“ wurde feierlich nach einundzwanzig Jahren im Jahr 1998 wiedereröffnet und gerade diese Feier wurde zum Symbol des Sieges über die Mafia und ihren Einfluss in der sizilianischen Wirtschaft. Leoluca Orlando war in den Jahren 1985 – 2000 ununterbrochen drei Wahlperioden Bürgermeister und da es ihm vorgekommen ist, dass der Kampf gegen Mafia nachgelassen hätte, ließ er sich im Jahr 2013 das vierte Mail wählen.

               Natürlich stand er seit dem Anfang seiner politischen Karriere unter Polizeischutz, aber dass ihn trotzdem die Mafia nicht beseitigen konnte und Orlando lebt – er ist der Bürgermeister und Abgeordneter im italienischen sowie auch im europäischen Parlament – ist für die Mafiabosse eine große Niederlage und Kreditverlust.

               Von der Amtsführung des Leoluca Orlando profitierte nicht nur die Oper von Palermo, die wieder im Betrieb ist, sondern die ganze Stadt. Also ganze – zumindest das Zentrum der Stadt. Die Hauptstraßen wurden endlich renoviert und Palermo wurde zu einer anziehenden Touristendestination. Besonders, da die Kleinkriminalität auf den Straßen, die hier früher blühte, unterdrückt werden konnte. Palermo gilt seit langem nicht mehr zu den zehn italienischen Städten mit der höchsten Kriminalität. Ich muss sagen, dass wir uns die ganze Zeit absolut sicher fühlten.

               Durch die Mitte der Stadt führt   das „Corso Vittorio Emanuelle“. Es ist eine breite Straße, ihr folgend kommt man zur Kathedrale von Palermo und sie endet bei der „Porta Nuova“, einem Tor, das zu Ehre des Kaisers Karl V. und seines Sieges über die Araber in Tunis Im Jahr 1536 gebaut wurde. Die Sizilianer konnten schätzen, dass damit ein wichtiger Stützpunkt der arabischen Piraten (Hayredin Barbarossa) vernichtet wurde.Mittelpunkt der Stadt ist die Kreuzung „Quatro Canti“.

Alle vier Gebäude an den Ecken dieser Kreuzung haben die gleiche Form und bilden so den Eindruck eines Kreises. Die Kathedrale ist ein monumentaler Bau, die allerdings viel besser von außen als von innen aussieht. Von außen ist das ein Juwel der Frühgotik, im Inneren ist sie klassizistisch einfach.

In der Schatzkammer der Kathedrale ist die Kaiserkrone von Konstanze von Aragon ausgestellt, der ersten Gattin des Kaisers Friedrich II. und der einzigen, die der Kaiser krönen ließ. Konstanze war schon vor der Hochzeit mit Friedrich ungarische Königin, nach der Rückkehr nach Sizilien vermittelte Papst Innozenz III. ihre Hochzeit mit dem damals fünfzehnjährigen Friedrich (sie selbst war 25 Jahre alt). Die Ehe war nicht besonders glücklich, der Kaiser akzeptierte trotzdem seine ältere Ehefrau und zeugte mit ihr einen Sohn – den unglücklichen römischen König Heinrich VII. Die Krone ist im byzantinischen Stil ausgeführt, in der Krypta der Kathedrale befinden sich Sarkophage der Bischöfe von Palermo, und in der Kathedrale selbst dann in einem silbernen Schrein die sterblichen Überreste der heiligen Rosalia, der Schutzpatronin von Palermo. Die Heilige lebte in den Jahren 1130 – 1170 als Eremitin auf dem Berg „Monte Pelegrino“, der über den Hafen von Palermo emporragt und der Goethe bei seinem Palermobesuch begeisterte.

               Was allerdings in der Kathedrale von Palermo ein absolutes Unikum ist, ist die Toilette für die Besucher der Kirche. Der Eingang in diese öffentliche Toilette ist diskret hinter einem Altar in einer Seitenkapelle versteckt, beinahe hätte ich nicht geglaubt, dass dort so etwas sein konnte. Es war aber!

               Die Hauptattraktion ist allerdings nicht die Toilette, sondern die Sarkophage des normannischen Königs Roger II., seiner Tochter Konstanze, der Gattin des Kaisers Heinrich VI. und Mutter Friedrichs II. Friedrich selbst befindet sich links vorne, hinter ihm ist der Sarkophag seines Großvaters mütterlicherseits Roger II. In der rechten Reihe sind dann die Eltern des Kaisers Heinrich VI. und Konstanze, der Tochter Rogers II. und Erbin des Sizilianischen Königsreiches.

In den Wänden sind Grabmäler von Wilhelm I. und Konstanze, der ersten Gattin Friedrichs. Die königlichen Sarkophage sind imposant auf Art antiker Tempel gebaut worden, die kaiserlichen werden von Säulen aus dem roten Porphyr getragen, während die königlichen von vergoldeten Marmorsäulen. Damit gleich klar ist, wem die königliche und wem die kaiserliche Würde gehörte. Friedrich ließ sich in Palermo begraben, sein Herz wurde aber in Foggia aufbewahrt, in der Stadt, die er liebte und von der er sein riesiges Reich beherrschte. Das Herz ist verloren gegangen, als sein Palast in Foggia durch ein Erdbeben vernichtet wurde. Seine körperlichen Überreste in Palermo blieben bis heute erhalten.

               Was man in der Kathedrale vermisst, das findet man vielmals im „Palazzo dei Normanni“.

Der Palast ist von außen ein monumentales Gebäude in romanischem Stil, im Inneren ist der „Palazzo reale“ im Renaissancestil umgebaut – diese zwei architektonische Stile harmonieren miteinander gut, von  hier aus herrschten die spanischen Vizekönige. Ein Teil des Palastes ist aber leider klassizistisch umgebaut, die Baustile werden hier wild vermischt, wie wir in Italien und besonders in Süden Italiens gewohnt sind.

               Dann kommt aber der absolute Höhepunkt – die „Capella Palatina“. Im Augenblick, wenn man die Kapelle betritt, wird man vom Glanz des Goldes geblendet. Überall an den Wänden gibt es Gold, Gold und wieder einmal Gold zwischen wunderschönen Mosaiken, natürlich mit Pantokrator in der Apsis. Es ist ein unbeschreibliches Erlebnis, das man nur selten erlebt.

Etwas Ähnliches habe ich wahrscheinlich nur noch im Bernsteinzimmer in „Carsko Selo“ empfunden, in der Sixtinischen Kapelle störten den Eindruck die hunderte anwesende Besucher. Es ist sicherlich eine Absicht, dass die Stühle in der Mitte der „Capella Palatina“ durch Seile unzugänglich gemacht worden sind. Weil wenn sich der Mensch einmal hingesetzt hätte, würde er diesen Raum nie freiwillig verlassen. Im Stehen kommt doch einmal die Müdigkeit und man muss, auch wenn ungern, doch hinausgehen. Trotzdem ist es fantastisch hier für ein paar Minuten stehen zu bleiben, den Atem anzuhalten und die unglaubliche Schönheit des Raumes zu genießen.

               Wenn man den „Palazzo die Normanni“ verlassen hat, braucht man dringend eine seelische Erholung. Die bietet ein Kirchlein „San Giovani degli Eremiti“ in der unmittelbaren Nähe des normannischen Palastes.

Ein kleines Kirchlein mit roten Kuppeln auf dem Platz der ehemaligen Moschee als eine Erinnerung auf die rekatholisierende Tätigkeit des Königs Rogers II, der diese Kirche im Jahre 1132 bauen ließ. Es ist eine Kirche mit vielen arabischen Komponenten und einem großen Garten mit gigantischen Kakteen, Orangebäumen, Palmen und einem arabischen Brunnen im Hof mit arabischem Säulengang – doppelte Säulen mit engen Bögen als eine Erinnerung an die Zeit der Toleranz, als hier alle drei Religionen zusammen im Frieden lebten – die katholische, die orthodoxe und der Islam. Die Kirche kennt noch die Zeiten, als in Palermo im Jahr 1096 die Brüder Roger und Robert Guiscard triumphal einzogen, die örtliche arabische Herrscher zur Kapitulation zwangen. Palermo verdankt den Arabern vieles. Sie haben die Hauptstadt der Insel von Syrakus nach ehemaliges Panormos verlegt, weil diese Stadt ein besserer Stützpunkt für ihre Angriffe in Richtung Italien war.

Übrigens sechs Euro für den Eintritt in ein Kirchlein, in dem seine innere Ausstattung vollständig fehlt, halte ich doch für eine überzogene Gebühr. Zum Glück befindet sich in der Nähe der Kirche ein Restaurant „Villa San Giovanni degli Eremiti“ mit fantastischem frischem, direkt im Restaurant gebackenem Brot, mit gutem Wein und einer hervorragenden Küche.

               Palermo hat eine drei viertel Million Einwohner und die absolute Mehrheit davon ist sehr arm. Das merkt man gleich, wenn man die touristischen Hauptrouten verlässt. Gleich in einer Parallelstraße zum „Corso Vittorio Emanuelle“ unmittelbar neben einer schön rekonstruierten Barockkirche ragen hohe verfallene Wohnhäuser mit halbzerfallenen Balkons und mit Graffiti auf den Wänden empor.

Manche Eingänge signalisieren bereits, dass die Räume hinter ihnen unbewohnbar sind. Dafür stolpert man auf jedem Schritt über Statuen der heiligen Jungfrau Maria, wie überall auf Sizilien ist die Mutter Gottes auch in Palermo ein absoluter Kult.           

               Wenn man zum Plätzchen „Quatro Canti“ zurückkehrt, findet man in einer Nebenstraße das „Municipio“, also das Rathaus und vor ihm  die „Piazza pretoria“ mit der „Fontana Pretoria“. Diese Fontäne wurde ursprünglich für die Stadt Florenz erbaut, im Jahre 1573 kaufte sie aber die Stadt Palermo.

Gleich um die Ecke befindet sich die „Piazza Bellini“. Man muss wissen, dass man sie suchen muss, es zahlt sich aber aus, sie zu finden. Neben der Barockkirche „Chieza Santa Caterina“ ist hier „La Martorana“ auch „Santa Maria dell´Ammiraglio“ genannt, die im Jahre 1143 Georg von Antiochia, der Vizeadmiral der Flotte Rogers II., bauen ließ. In dieser Kirche befindet sich ein Mosaikzyklus aus dem Jahr um 1150, also älter als die Mosaiken im „Palazzo Normanni“. Auch sie glänzen von Gold. In der Vorhalle der Kirche ließ sich der Vizeadmiral selbst verewigen, vergaß aber nicht, die Ehre seinem König zu erweisen. Auf der anderen Seite krönt nämlich Christus persönlich den König. Was kann sich ein Herrscher Besseres wünschen, als einen loyalen Heerführer? Gleich neben „La Martorana“ gibt es eine weitere Erinnerung an die arabische Vergangenheit der Insel, die Kirche „San Cataldo“ mit roten Kuppeln im arabisch-normannischen Stil. Die Normannen waren bei der Machtübernahme über die Insel sehr tolerant und Hauptsache, sie nahmen sich aus allen Einflüssen, die sie auf der Insel fanden, das Beste und das Schönste. Es entstand eine gemischte Kultur, der Grundstein des Wohlstandes, der unter der Regierung der nachdenklichen normannischen Könige ein Jahrhundert halten sollte.            

   Sollten Sie sich bis zu dem „Teatro Massimo“ verirren, gleich daneben gibt es das „Museo archeologico“ mit vielen Kunstwerken, die an die antike Vergangenheit der Insel erinnern, als Sizilien noch die Kornkammer zuerst Griechenlands und dann des Römischen Reiches war. Heute scheint es unwahrscheinlich, aber in der Antike waren Städte wie Syrakus, Himera, Selinunt, Segesta oder Agrigent ein Symbol der Prosperität und des Reichtums.  

               Natürlich kann man in Palermo noch viel mehr sehen, unentbehrlich sind Kirchen des heiligen Dominikus und Franciscus, natürlich auf den verschiedenen Seiten der Altstadt, den Charakter der Stadt kann man angeblich am besten auf dem Markt „Ballaro“ kennenlernen. Allerdings muss man dorthin gleich in der Früh gehen und das haben wir verpasst. Als wir den Markt endlich gefunden haben, schlossen die Verkäufer gerade ihre Buden. Also wenn man die Atmosphäre des palermitanischen Marktes erleben will, muss man gleich in der Früh hin. Und dabei doch auf die Geldbörse aufpassen.

               Vor der Stadtmauer an der Küste gibt es einen schönen Platz zum Ausruhen. Eine breite Promenade mit  viel Grün, mit Bäumen und dem „Monte Pelegrino“ am Horizont. Wenn man dann in die Stadt zurückkehrt, sollte man unbedingt noch die „Villa Giulia“ besuchen, einen Garten an den dann der „Orto botanico“ anschließt. In der Mitte des Gartens gibt es vier symmetrisch aufgestellte farbige Exedren, Sonnenuhr und einige Fontänen.

Goethe besuchte diesen Park und war von ihm so hingerissen, dass er zu seinem Lieblingerholungsplatz wurde. Wir machten es nach ihm, obwohl die Marmorbänke so heiß waren, dass es sehr problematisch war, sich auf sie hinzulegen und sich nach dem anstrengenden Tag in der „Goldenen Muschel“, wie Palermo genannt wird, zu erholen.


Jan
2020

Vítejte v novém roce 2020

categories: Blog

               2020 je pěkné číslo, snadné na zapamatování, podle poučky Járy Cimrmana by se právě v tomto roce mělo stát mnoho důležitého, aby se o tom žáci ve škole mohli učit bez nebezpečí dostat nedostatečnou.

               Třeba by mohlo dojít k obratu v politice, odkud by odešli lidé šířící nenávist a lidé by se k sobě i v politice začali chovat slušně.

               Třeba by konečně mohl ustoupit divoký kapitalismus, který nechává nesmírně bohatnout 0,01 procenta lidí na zeměkouli, aby nechával víc než polovinu obyvatelstva této planety žít v naprosté bídě.

               Třeba by konečně mohlo dojít k obratu v politice ochrany klimatu a podařit se přinutit Čínu, Indii, Trumpa, Bolsonara, atd.atd. aby konečně něco dělali. Abychom si nehráli na to, že zachráníme zeměkouli přechodem na elektrická auta a tím ušetříme 1,2 procenta zátěže CO2, ale uchopili problém skutečně v jeho jádru – tepelných elektráren či stavebního průmyslu betonu a skla.

               Třeba by mohly být v Česku nové prezidentské volby a vyhrát osoba, za níž bychom se nemuseli stydět.

               Třeba by se mohl stát předsedou vlády v Česku člověk, který by nás nezesměšňoval před Evropou přeposíláním evropských peněz do vlastní kapsy, pardon, koriguji – do kapsy své manželky. 

               Třeba by v USA při volbách, ke kterým opravdu dojde, mohl vyhrát někdo, s kým by se dalo rozumně mluvit a na něhož by se dalo spolehnout.

               Třeba, třeba, třeba – bohužel rok 2019 nepřinesl příliš mnoho náznaků, že by k tomu mohlo dojít. Diktátoři sedí dále pevně v sedle dokonce jich několik přibylo, marně hledám zemi, v níž by se demokratické principy v posledním roce posílily. Nebyl to klidný rok, ale přes všechnu bídu vlády lidí posedlých mocí a neschopných normální komunikace se objevily pozitivní jevy. Jednak projevy občanského odporu, které ukazují, že mnohým lidem už není všechno jedno a že se minimálně „mlčící většina“ zmenšila, lidé mlčí méně. Emocionální náboj se zvýšil, polarizace dosáhla kritického stupně nenávisti – což je těžko hodnotit pozitivně, ale alespoň svědčí o rostoucím zájmu o věci veřejné. Přesto – „Milion chvilek pro demokracii“ byl nesmírně důležitý signál, že občanská společnost v Česku ještě žije a že existuje alternativa k oficiální státní reprezentaci.

               Zajímavé je, že v hlavních městech zemí s takovou podivnou reprezentací diktátorského a korupčního typu sedí opoziční politici. Ať je to Praha, Budapešť, či dokonce Ankara nebo Istanbul. V Moskvě raději opozičním politikům účast na komunálních volbách zakázali – Vladimír Vladimirovič nehodlá připustit i jen náznakové oslabení vlastní pozice. To svědčí o tom, že Zemana, Orbána či Erdogana volil především venkov a to zase o nedostatečném polititologickém vzdělání obyvatelstva – intelektuálové v hlavních městech nedosáhli svým vlivem na obyvatelstvo vesnic a malých měst. Tady někde je ona klíčová chyba, někde je komunikační bariéra, jiný styl života, jiné přerozdělování zisků a peněz. Zde by se mělo začít s osvětou, což je ovšem při současné polarizaci společnosti sotva možné.

               Na Facebook mi začaly chodit články „Svobodného Fóra“. Když mám čas, přečtu si je, jsou zajímavé tím, že se odlišují od toho, co se člověk dozví v Babišem ovládaných tiskovinách. Po dvou týdnech mi najednou začaly chodit i články „Parlamentních listů“. Aniž bych po nich toužil, samozřejmě. Někdo, kdo viděl, co si na facebooku čtu, mi chtěl nabídnout alternativu. Nevím, kdo. Takové sledování budí strach, až mi přeběhl mráz po zádech. Ne že bych nenávistné články Parlamentních listů, které mají se žurnalistikou sotva něco společného, dokázal číst – je to jen cílené šíření nenávisti a proruská propaganda – aspoň člověk ví, kdo tyto „novináře“ platí. Opravdu jsem to zkusil, ale nejde to.

               Pan prezident Zeman a jemu podobní považují ale tuto internetovou platformu za seriózní a důvěryhodnou. Jejím cílem jsou všichni, kdo si dovolí nějakým způsobem kritizovat současnou vládnoucí garnituru – jako Mikuláš Minář, Jan Hrušínský nebo Tomáš Halík. Nenávist z vět jen tryská, a to pod záminkou ochrany parlamentní demokracie – tedy pod záštitou výsledků voleb. Janu Hrušínskému jsem už dávno chtěl na facebooku vyjádřit svou podporu v jeho statečném boji, bohužel to nejde, počet facebookových přátel je limitován 5000 a Jan má plno. Což je dobře.

               Zeman, Babiš, Ovčáček a proruské platformy bojují houževnatě za demokracii afrického typu, v níž vítěz parlamentních voleb bere všechno – včetně peněz. Snaží se o sjednocování společnosti čínskou či ruskou metodou, kdy vše, co nesouhlasí s oficiální politikou, je potlačováno a případně ničeno a používáno na dárcovství orgánů. Bohudík to nefunguje. Místo sjednocení nastala neskutečná polarizace. Prezident Zeman má privilegium, jakého zřejmě ještě žádný politik nedosáhl. Důvěřuje mu 46 procent obyvatelstva, nedůvěřuje 50 procent, čili pouhým čtyřem procentům je pan prezident ukradený (pouhé jedno procento českého obyvatelstva neví, kdo to je). Je zvláštním fenoménem, že na špičce důvěry politiků figuruje v Česku slovenská prezidentka Čaputová, která jako jediná dokázala přeskočit hranici 50 procent – možná je to proto, že dobře vypadá, ale hlavně proto, že se prostě jen chová slušně. Na současném politickém kolbišti se jedná o naprosto ojedinělý fenomén.

               Proruští trolové jako Foldyna či Vyvadil a celá KSČM se snaží, co můžou, aby udělali z Česka pátou kolonu východních diktatur v EU. Že se tomu brání BIS, jak je její povinností a pracovní náplní, budí u politické reprezentace nevůli. Komunisté nedokážou nikdy překročit svůj stín, ani dnes nedokážou odsoudit okupaci Československa v roce 1968 a považují ji stále neomylně za „bratrskou pomoc“. To by bylo jen k smíchu, kdyby tuto interpretaci nezastávalo i oficiální vedení Ruské federace, které opět píše o záchraně socialismu a o brilantně provedené vojenské akci. Rusko velebí období stalinismu a propaganda účinkuje – už celých 70 procent ruského obyvatelstva si skutečně myslí, že období vlády Stalina bylo nejlepší v ruské historii. Co si slibují Foldyna a spol. od propagování takového politického systému? Zřejmě vděčnost, která je má přivést k moci – nekontrolované nějakým hloupým parlamentem a tím pádem neomezené. Dovolám si jim připomenout, že o něčem takovém snil i Rudolf Stránský. Jak daleko nás už Rusové a Číňané považovali za svou kolonii, svědčí jejich arogantní nátlak ať už ohledně 28. srpna 1968 nebo korektury smlouvy o spolupráci Prahy a Pekingu požadované primátorem Hřibem. Že si Hřiba všiml a rozhovor s ním zveřejnil dokonce Washington Post, je pro Číňany bolestnou ranou – ale oni takové rány potřebují jako „koza drbání“, jak říkávala moje babička.

               Politická scéna byla v roce 2019 obohacena o skurilní postavu Pavla Novotného, starosty pražské části Řeporyje. Ve fungující demokratické společnosti by si vysloužil pozici politického klauna, který by rychle upadl do zapomnění. Že Novotný zůstává politickým tématem, může vděčit nenávistné kampani, kterou proti němu rozpoutaly proruské weby. Jsou v tom přímo hysterické, až jsem se musel zamyslit, proč tomu tak je. Až do vystoupení Novotného měli monopol na vulgarity, sprosté nadávky a dehonestování protivníků jen oni, tedy Zeman a jeho spojenci. Najednou je tu někdo, kdo je stejně vulgární jako oni, čili může oslovit stejnou skupinu občanů a tím pádem i voličů – a je na opačné straně fronty. To v nich budí přímo hysterii.

               Vtipný a milý vánoční dopis Ježíškovi od Miroslavy Němcové naproti tomu mohl oslovit jen malou skupinu intelektuálů a mohl tedy zůstat nepovšimnut. Všiml jsem si ho a líbil se mi.

               V centru dění uplynulého roku stál premiér Babiš. Jeho rozhodnutí ignorovat rozhodnutí orgánů Evropské unie posunulo Česko definitivně do skupiny zemí, které narušují fungování EU. S výjimkou Slovenska, které se dokázalo masovou občanskou aktivitou postavit korupci a kriminalitě vládnoucích skupin (po vraždě novináře Kuciaka) ostatní tři země Višegrádské skupiny driftují ven z EU popíráním demokratických principů. I když se to v každé zemi děje jinak. Viktor Orbán to dokázal naprostým zničením svobody slova, v Polsku do Jaroslaw Kaczynski prosazuje politickým ovládnutím justice, v Česku postupuje odbourávání svobody formou Agrofertizace, čili ekonomickou cestou. Všichni tři lídři těchto zemí využívají slabosti EU, která je po vystoupení Britů v těžké krizi a nedokáže řešit prakticky žádné skutečné problémy. Totéž platí i o NATO. Macron nebyl daleko od pravdy, když alianci nazval „mozkově mrtvou“. Fakt, že nejsilnějšími spojenci v alianci se stali Trump a Erdogan (i když Erdogan nakupuje zbraně z Ruska) ani není třeba komentovat.

               Andrej Babiš se sám pokusil o smíření projevem, v němž ocenil Havla a kál se za své členství v komunistické straně (ne ale v STB). Bohužel příliš pozdě, emoce jsou na to už příliš rozbouřené, než aby se daly uklidnit slovy. Faktem je, že Babišova vláda dokáže vybírat skoro dvojnásobek objemu daní, než vlády před ní – elektronická kontrola tržeb tedy skutečně přinesla do státní kasy hodně peněz a samozřejmě pomohla i ekonomická konjunktura. Je pozoruhodné, že vláda přesto nedokáže hospodařit s vyrovnaným rozpočtem – člověk se musí ptát, kde ty peníze jsou? Z velké části jsou u skupin obyvatelstva, na které předchozí vlády prostě kašlaly – u důchodců či lidí s minimálními výdělky. Zbytek mizí v písku. Korupce obvyklá za minulých vlád, jejíž nejkřiklavější formou byla aféra okolo slunečních elektráren, kterou nedokáže zvládnout ani současná vláda, a kdy se údajně platila daň z přidané hodnoty jen za 5 procent vyprodukovaného piva, se změnila na jinou. Je to směr rozdělování státních dotací a privilegií. Zkuste nutit některou firmu z koncernu Agrofert, aby doplatila daně! – skončíte jako ředitel finančního úřadu v Příbrami. Čili daně se platit musí, a taky se platí – ale jsou výjimky.

               Přiznám se, že mě hysterie okolo Grety Thunberg příliš neoslovila, i když to bylo pořád ještě lepší, než „mee-too“. Že byla zvolena člověkem roku 2019, jsem dokázal strávit, Nobelovu cenu míru bych už asi neskousl. Ano, probuzení povědomí o klimatu bylo potřebné, v tom byla rozhodně pozitivní, ovšem právě jen to poselství. Totální selhání madridské konference na konci roku bylo toho důkazem. Trumpa. Bolzonara či Si Ťin pchinga nebude nikdo poučovat a Evropa sama toho mnoho nedokáže. Zejména, když se politikům podařilo odvést pozornost nesprávným směrem – proti spalovacím motorům (komicky víc proti dieslům, které produkují méně CO2 než benzínové motory – zato víc jemného prachu a dusíkových zplodin) a proti zemědělství – průmyslová a stavební lobby byla zřejmě příliš tvrdým oříškem, než aby se pokusili skutečně problém řešit nebo aspoň pojmenovat. Greta je už příliš zkomercionalizovaná, stala se symbolem, nejsem přesvědčený, že tuto roli dokáže zvládnout. Její přehnaně emocionální projev v New Yorku byl vodou na mlýn jejích odpůrců. Překročila určitou hranici. Možná by se měla stáhnout. Řekla už, co chtěla, v podstatě dosáhla svého, bylo by třeba, aby zhodnotila svou pozici a neskončila jako moderní Jana z Arku. Kdyby Jana po vítězství u Orleánsu či nejpozději po korunovaci Karla VI. francouzským králem řekla politice sbohem, nemusela hořet – zda by byla i pak národní francouzskou hrdinkou, je ovšem otázka, kterou už nikdo nezodpoví.  Ani ona ani Mistr Jan Hus by bez hranice nehráli v historii svých národů tak významnou roli jako hrají.

               Gretino vystoupení má už politické důsledky, v Rakousku získali ve volbách nejvíc zelení a budou dokonce v rakouské vládě. Zelená je moderní červená, současně s vzestupem zelených stran klesá popularita sociální demokracie – zelení jsou moderní sociální demokracií se všemi pozitivy i neduhy, jako je například jejich radikální levé křídlo. Politická scéna se přebarvuje, musím přiznat, že minimálně s rakouskou změnou nejsem nespokojený. Uvidíme, co nám nový rok 2020 přinese.

               Svět se v roce 2019 nestal lepším. A tím nemyslím úmrtí Karla Gotta, které se vládnoucí garnitura snažila nestoudně zneužít. Z Gotta se snažili vytvořit protipól Václava Havla. Člověk, který dosáhl úspěchu, když se aranžoval s komunistickým režimem, byl většině obyvatelstva mnohem bližší, než člověk tomuto režimu odporující. Ústilo to až do absurdní snahy o státní pohřeb či přejmenování pražského letiště.

               Mnohem horší pro svět je skutečnost, že se USA vzdaly své funkce udržovatele pořádku. Samozřejmě, policajta nemá nikdo rád, ale bez něj to prostě nejde. Uvolněné místo převzaly Rusko, Čína a Turecko, čili země, které nemají se západními hodnotami nic společného. A jestliže se z policajta stal žoldnéř, bojující za saúdské peníze, je důvod k znepokojení nabíledni. Podzimní volby v USA budou mít tedy zásadní význam nejen pro Američany, ale pro celý demokratický svět. Snad tedy dojde k zásadní změně, ačkoliv to tak zatím nevypadá.

               Přál bych si, aby se Cimrmanova poučka uplatnila a to v pozitivním smyslu. A přál bych to nám všem.

               Mimochodem, Cimrman si myslí, že i pro narození významných lidí by se měla volit zapamatovatelná data. Čili rodiče s vysokým inteligenčním kvocientem, u nichž je nebezpečí, že by mohli zplodit génia, by se měli dát do práce. Času je málo, nezapomeňme na devítiměsíční lhůtu.


Dec
2019

Zvěstování panny Marie

categories: Blog

Každý rok v prosinci se snažím uzavřít sérii mých článků nějakým vánočním tématem. Dnes bych se chtěl ale přesunout o devět měsíců před Kristovo narození, tedy do března roku 7 před naším letopočtem, kdy Maria, matka boží, počala.

               Tato událost je popsána ve dvou evangeliích a to poměrně stručně, právě stručnost toho poselství dala vzniknout řadě legend, které se okolo této události vytvořily a které mají za následek, že například v Nazaretu existují dva kostely „Zvěstování“ na opačných koncích města – pravoslavný a katolický, aniž by se hádaly o pravost místa, oba se mohou považovat za místo návštěvy anděla s onou zprávou, aniž by si zadaly.

Pravoslavný kostel Zvěstování v Nazaretu
Katolický kostel Zvěstování v Nazaretu

               Abychom nezapomněli, Marek a Jan o této události zcela mlčí. Marek se zabývá pouze Kristovou misí a Jan má jiné priority.

               Matouš je poměrně stručný: „Narození Ježíšovo se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého.“

               Formulace „Než se sešli“ znamená jednoznačně, než spolu měli pohlavní styk. Židé pro tuto činnost měli mnoho diskrétních označení, jak ještě uvidíme.

               Lukáš je samozřejmě, jak je jeho zvykem, obšírnější: „byl anděl páně Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret k panně zasnoubené muži jménem Josef z rodu Davidova, jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ 0na se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království bude bez konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní, protože i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“

               Samozřejmě musel s tou zprávou přijít archanděl Gabriel, který byl božím poslem a roznášení zpráv bylo v jeho kompetenci. Je zajímavé, jak andělé Boží přejímali pozice antických Bohů, Gabriel odpovídá Hermésovi Merkurovi, Michael – velitel nebeského vojska Marsovi-Áresovi, Uriel, anděl světla Apolónovi. S Rafaelem, andělem léčící choroby, mám trošku problém, ke komu ho přirovnat, snad přece jen Asklépios, ovšem bohem léčení byl i Apolón. Ovšem zatímco antičtí bohové patřili tak nějak do boží rodiny, andělé jsou pouze služebníky jediného Boha.

               Lukášova zpráva obsahuje i několik nejasností. Marie říká, že nežije s mužem, i když je provdána (zasnoubena) Josefovi. Ano, pokud byl březen a Josef byl tesař, s největší pravděpodobností právě odešel za prací – jak víme z Bible, zdržel se mimo domov šest měsíců. Tak to  bylo zvykem, řemeslníci přicházeli domů až na podzim, aby přečkali u manželky zimu. Ovšem Gabriel říká, že se bude jednat o potomka Davidova. Matouš to zdůvodňuje hned v první kapitole svého evangelia, kdy vypočítává Kristovy předky – od Davida po Josefa napočítal 24 generací – vzhledem k tomu, že jedná o tisíc let, dá se předpokládat, že se Židé stávali otci až v poměrně zralém věku.

               Jenže Josef nemá být otcem dítěte! Ostatně i ve vyznání víry se praví „Přijal tělo z Marie panny a stal se člověkem.“ Z Josefa nemělo mít dítě tedy vůbec nic a tím méně pak Davidovu krev! Tento detail nezůstal bez povšimnutí a byl zdrojem určité nejistoty, v následujících stoletích si dají apokryfisté dost práce, aby odvodili i původ Marie od krále Davida, protože adoptivní rodičovství, které Josef samozřejmě vykonával, jim bylo přece jen trošku málo.

               Kde k události zvěstování došlo? To se, jak z předcházejících textů vyplývá, z evangelií nedozvíme. Katolická nauka předpokládá návštěvu doma a proto i všichni umělci západního křesťanství zobrazují tuto událost v domě nebo na terase domu. Od Frau Angelica, přes Sandra Boticelliho, Leonarda da Vinciho, Rafaela či Rubense, málokterý ze světových malířů renesance a baroka si toto téma nechal ujít – už pro jeho lákavost a dramatičnost.

Sandro Boticelli Zvěstování

               Na pravoslavných ikonách je ale mezi Marií a Andělem vždy voda – většinou potůček, prostě pramen vody. Jak na to pravoslavní umělci přišli?

               I v Nazaretu jsou právě z toho důvodu dva kostely Zvěstování, katolický na předpokládaném místě někdejšího Josefova domu, pravoslavný nad pramenem, kam Maria chodila pro vodu. Nosit domu vodu od pramene byla každodenní povinnost vdané ženy, i když její muž právě nebyl doma. Ale navštívil archanděl Gabriel Marii skutečně při její každodenní pochůzce pro vodu?

               Vysvětlení musíme znovu hledat v neoficiálních církevních textech v takzvaných apokryfech. V pravoslavné církvi došlo ke kanonizaci čtyř stěžejních evangelií (a vůbec svatých textů) o něco později než v západním křesťanství, proto se mohly tradice hlouběji vrýt do lidského podvědomí. Pro tradice mimo Svatého Písma má největší význam Protoevangelium Jakubovo. Kdyby se dostalo mezi svaté spisy a nebylo v pátém století definitivně vyřazeno, měli bychom to s výkladem víry mnohem jednodušší. Ovšem nedá se upřít, že komise odborníků měla tehdy k vyřazení Jakubova evangelia dobré důvody. O těch se ještě zmíním.

               V Jakubově evangeliu se píše: „A vzala džbán a šla ven, aby načerpala vodu. A hleď, promluvil k ní hlas: „Buď pozdravena, milostiplná. Pán s tebou, ty, požehnaná mezi ženami.“ A ona pohlédla kolem sebe doprava i doleva odkud ten hlas mohl přijít. A roztřásla se. Šla tedy domů a odstavila džbán. Pak vzala purpur a sedla si na své křeslo a vytáhla ho, aby ho sešila. A hle: Anděl páně vstoupil před ni a řekl: „Neboj se Maria. Našla jsi milost od pána všeho a máš počnout z jeho slova.“

               Možná tady je první důvod, proč bylo toto evangelium zavrženo. Autor totiž očividně znal Janovo evangelium a jeho první geniální verše: „Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha a to slovo byl Bůh.“ (Janovo evangelium totiž samo o sobě bývá kladeno do období okolo roku 90 – 100 n .l. což jeho autentičnost a připsání autorství apoštolu Janovi zpochybňuje). Že by žil apoštol Jakub ještě po tomto datu bylo po právu prohlášeno za nemožné a Jakubovo evangelium ze svatých spisů vyřazeno. Jenže bylo mezi lidem očividně hodně rozšířeno a z paměti lidí se jeho text už vymazat nedal.

                Právě citované místo vyvolalo spor, kde vlastně k zvěstování došlo. V domě, kde se Marii Gabriel zjevil nebo u pramene, kde ji oslovil? Pozitivním výsledkem je, že se obě církve východní a západní v Nazarethu nehádají.

Pramen v Nazarethu
Mariin dům v Nazarethu

               Otěhotnění mladé ženy v manželově nepřítomnosti byl obrovský malér, u Židů byl za nevěru jeden trest – trest smrti ukamenováním. Lukáš tento problém prostě ignoruje, Matouš je pozornější a snaží se ho vyřešit přinejmenším na úrovni manželského vztahu Josefa a Marie. Když chce Josef Marii vyhnat (aby se vyhnula trestu smrti, při kterém by byl on povinen hodit první kámen) zjeví se mu ve snu Anděl Páně (zřejmě opět Gabriel) a řekne mu: Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku, neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého“…… Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna? A dal mu jméno Ježíš.“

               Matouš se staví k věci naprosto pragmaticky dokonce i s poznámkou, že Josef s Marií spolu nežili (rozumět – neměli pohlavní styk), dokud neporodila. Pozdější legenda o celoživotním Mariině panenství se rozhodně o slova Bible opírat nemůže. Spočívá jen na kultu Matky Boží, jenž se vyvinul v prvních třech stoletích našeho letopočtu. Pro jeho vyznavače bylo nepředstavitelné, že by po porodu Ježíše žila se svým manželem v docela normálním manželství. Tedy že by si Josef troufl žít se svou manželkou jako muž se ženou. Problém Ježíšových sourozenců je věčný jako výklady bible samé. Markův text „Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel.“ Tu není na místě zpochybňovat, že k této události došlo. Markovo evangelium je nejautentičtější ze všech čtyř, jsou to de facto vzpomínky svatého Petra sepsané jeho sekretářem, tedy svědectví přímého svědka událostí. Ta věta byla po celá staletí tvrdým oříškem k vysvětlení doživotního Mariina panenství. Nakonec se našly argumenty, že v aramejštině bratr a bratranec se řeknou stejně, že se tedy jednalo o bratrance či dokonce jen vzdálenější příbuzné (odvážnější byli ochotni připustit Josefovy syny z prvního manželství). Odhlédnouc od faktu, že evangelia byla psána v řečtině a ne v aramejštině, pak se protiargumenty opírají opět pouze o Janovo evangelium. (které nepatří k synoptickým evangeliím a proto je jeho autenticita, co se týká svatého Jana jakožto autora velmi nejistá) Ve chvíli ukřižování říká Ježíš přítomné matce s poukazem na svého oblíbeného služebníka (rozuměj Jana samotného) „Ženo, hle, tvůj syn.“ A Janovi říká:  „Hle, tvá matka.“

               Z toho bývá vyvozováno, že Ježíš nemohl mít žádné sourozence, když svěřil matku svému služebníkovi. Pravděpodobnější řešení, že se ho bratři jako odsouzeného „zločince“ prostě zřekli, zemřeli, eventuálně ho vůbec nenásledovali na jeho misi do Jeruzaléma, nýbrž zůstali doma v Nazaretu, raději nebývá vůbec zvažováno. Ostatně – podle Marka – Ježíš své sourozence tehdy ani nepřijal (a ani svou matku), nýbrž ukázal na své posluchače a řekl: Hle moje matka a moji bratři. Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“ Matka mu takové chování určitě dokázala odpustit – protože maminky už takové bývají, ale odpustili mu i jeho bratři, že se jich takto zřekl?

               Ovšem i Matoušovo líčení má jednu slabinu. Tím zjevením ve snu mohl být usmířen Josef, ne ale nazaretská společnost. Ta by požadovala nekompromisně potrestání nevěrné ženy. Opět to byli autoři apokryfů, kteří si této slabiny všimli a snažili se ji napravit. Opět je to Jakubovo evangelium, které jde v té věci do hloubky. Marie je předvolána před velekněze a ten u ní provádí „zkoušku čistoty“. Proč to prováděl pomocí vody znečištěné prachem, která nevinné ženě neměla ublížit, kdežto hříšnici ano, na to neumím odpovědět. Stačilo přece zavolat porodní babici, která by mladou ženu vyšetřila. Knězův postup je tak nějak „mužský“, řekněme nekvalifikovaný.

               Ale i ono ženského kvalifikovanějšího se v tomto evangeliu dočkáme. A to při Ježíšově porodu. Autor apokryfu si zřejmě uvědomil, že knězův postup by mohl budit u čtenářů pochybnost. Bylo třeba předložit nenapadnutelné důkazy. Teď tady už není jen jedna, ale dokonce dvě ženy, které žasnou nad panenstvím rodičky – to má zřejmě původ v židovském zákonodárství, kdy byla potřeba výpovědi dvou na sobě nezávislých svědků na potvrzení nevinny podezřelého. Jedna z nich je porodní babice, tedy odbornice v tomto oboru. Druhá z nich, jistá Salome, nechce uvěřit, dokud nevloží prsty na ono místo – opět tedy odkaz na evangelium Janovo, které autor očividně velmi dobře znal, protože stejně tak nechce uvěřit Tomáš „dokud neuvidí na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich prst a svou ruku do rány v jeho boku.“

               Jakubovo evangelium bylo tedy zřejmě po právu odkázáno do skupiny zavržených tedy neautentických spisů, jeho vliv na tradice svázané s výkladem Svatého Písma přetrvává dodnes.

               Ale je v podstatě jedno, jak se ony události skutečně udály, důležité je, že se udály a že je můžeme každý rok slavit.

                              Krásné vánoce.


Dec
2019

Florencie III.

categories: Blog, Zážitky z cest

Když jsme město Florencii opustili v roce 1469, vypadalo už dost podobně svému dnešnímu vzhledu. Rozhodující ale ještě chybělo. Nejen velký vládní komplex paláce Pitti se zahradou „Giardino Boboli“ na levém břehu Arna. Medičejští v této době moc vykonávali, vychutnávali, ale neměli ještě potřebu ji veřejně demonstrovat. V tomto ohledu byl Lorenzo pravým vnukem Cosima staršího. Také „Fortezza bassa“ nedaleko dnešního hlavního nádraží tu ještě nestála. Medičejští necítili žádnou potřebu se bát nenávisti či závisti davu. Ale to nejdůležitější, co městu ještě chybělo, byly jeho kulturní poklady, které dělají Florencii Florencií. Ještě žádný David před „Palazzo vecchio“, žádná Pieta v Dómu, žádná jezdecká socha Cosima I. a žádná Neptunova fontána na „Piazza della Signoria“ či sochy v „Loggia dei Lanzi“ (která ostatně ještě stále neměla toto jméno). A chybělo, skoro symbolicky i „Palazzo Uffizi“, kde jsou největší poklady florentské kultury dnes vystaveny. Santa Maria Novella čekala ještě na své fresky a Santa Croce nejen na svou fasádu (na tu měla čekat ještě skoro čtyři sta let) ale i na náhrobky slavných Florenťanů ve svém nitru.

SONY DSC

Že se Florencie vyvinula v hlavní kulturní město Itálie, vděčíme jednomu muži, totiž Lorenzovi, který dostal přízvisko „Nádherný“. Něco takového bylo možné jen se štěstím a možná i božím řízením.

V roce 1478 došla totiž papeži se vzmáhající se Florencií trpělivost a rozhodl se pro zorganizování zločinu, který měl na stolec svatého Petra uvrhnout už věčný stín. Sixtus IV. se měl tak zapsat jako první do řady zločinců na papežském trůnu, po něm následovali Inocenc VIII, Alexandr VI. Borgia či Julius II. dela Rovere, kteří si svým konáním doslova vynutili potřebu reformace a dali do rukou lidí, jako byl Martin Luther, rozhodující argumenty.

               Papež poslal do Florencie vrahy, kteří měli zavraždit jak Lorenza, tak i jeho bratra Giuliana. Předem jim dal absoluci za jejich zločin, jedno, jak ho provedou. Ve městě se spojili s rodinou Pazzi, která doufala v povstání lidu po smrti „diktátorů“ a v převzetí moci. Plánováno bylo oba bratry zavraždit, až budou hostům prezentovat umělecké dílny. Jenže Giuliano, který se zotavoval ze zranění, nepřišel. Vrazi se rozhodli pro plán „B“, medicejští bratři měli být zavražděni v dómu během mše a to při přijímání, až budou klečet a budou tak naprosto bezbranní. To bylo ale i profesionálnímu vrahovi Giovanimu Battistovi Monteseccovi, poslanému papežem, příliš. V kostele a během přijímání vraždit odmítl. Narychlo byli tedy na jeho místo naverbováni dva kněží, kteří byli ochotni vraždu provést. Jejich nezkušenost při zacházení s dýkami se měla spiklencům vymstít. Zatímco Giuliano byl zavražděn celkem devatenácti bodnými ranami. Lorenza zranili atentátníci na šíji jen lehce. Dokázal se jim ubránit a uniknout přes sakristii z kostela. Giulianovým vrahům, kteří chtěli neschopnost kněží napravit, se postavil do cesty Lorenzův přítel Francesco Nori. Položil za přítele život, zdržel ale vrahy natolik, že Lorenzo dokázal uniknout.

               Spiklenci běželi přesto ihned na radnici, aby oznámili smrt obou medicejských a vyzvali gonfaloniera, čili starostu, aby jim předal moc. Jenže gonfaloniere byl logicky zvolen z přízně medicejských. Pod záminkou zdržel spiklence v jedné z místnosti a poslal ihned posly do kostela, aby zjistili situaci. Když zjistil, že Lorenzo žije, dal své hosty pověsit z oken radnice. Vzápětí se ve městě strhl lov na atentátníky, jen díky zakročení samotného Lorenza bylo zabito jen osmdesát lidí.

               Papež pokračoval ve své nenávistné kampani, zkonfiskoval medicejské jmění v Římě, ale to vše nemohlo zadržet vzestup velkého Lorenza a hlavně jeho umělecké školy, již financoval a umělce vyvážel do celé Itálie, kteří tak dělali Florencii nejlepší reklamu. Vrcholné obrazy, které uvidíte v galerii Uffizi, pocházejí z velké části právě z doby jeho vlády. Je úžasné porovnávat díla největších umělců vrcholné renesance. Z jednoho místa je možno vidět Zvěstování pany Marie od Sandra Botticelliho a Leonarda da Vinciho, ale Uffizi, to nejsou ani zdaleka jen tito dva umělci.

Návštěvník zde může obdivovat obrazy od Rafaela, Perugina, Tiziana a mnohých dalších, je zde dokonce obraz od malířky té doby, tedy ženy, což byla věc naprosto neobvyklá. „Judith a Holofernes“ od Artemisie Gentileschi je pěkně krvavá záležitost, umělkyně byla totiž v útlém mládí brutálně znásilněna a téma násilí pronásledovalo ji i její tvorbu po celý její život.

Madona od Michelangela už oznamuje příchod nové doby, nového uměleckého směru manýrismu. Uffizi, čili palác úředníků, je největší koncentrací obrazů vrcholné renesance na světě. „Primavera“ a „Zrození Venuše“ Sandra Botticelliho měly ovšem velké štěstí, že se dochovaly dodnes, vlastně štěstí jsme měli my, kteří je chodíme obdivovat.

Štěstí měly ostatně i v roce 1933, kdy italská mafie nechala na dvoře Uffizi explodovat nákladní auto naložené výbušninami. Vedle pěti mrtvých si vyžádal tento atentát nenapravitelné umělecké škody. Řada děl byla zničena nebo poškozena, mnoho z nich nemohlo být zrekonstruováno.

               Větší nebezpečí pro Primaveru či pro Venuši ale číhalo bezprostředně po Lorenzově smrti,

Na konci Lorenzova života totiž začal ve městě působit kazatel Girolamo Savonarola. Pozval ho sem vlastně Lorenzo sám a Savonarola byl jeho zpovědníkem. Lorenza stále více trápilo svědomí a bál se odchodu na onen svět. Nebyl si jistý, zda při všech rozsudcích smrti, které vydal, byl skutečně spravedlivý, jeho početné milenky, které tento nepříliš hezký ale mocný a šarmantní muž měl, protože jeho bigotní katolická manželka z rodu Orsini se jen velmi zdrženlivě podílela na nevázaném životě města na Arnu, mu zatěžovaly svědomí. Dal tedy Savonarolovi, který kázal pokání, volnou ruku. Přesto se od kněze rozhřešení ve chvíli své smrti nedočkal. Savonarola od něj totiž žádal, aby se vzdal za sebe i za své potomky vlády nad městem a na tuto žádost se Lorenzo jen mlčky obrátil ke zdi.

               Lorenzo zemřel 1492 a o dva roky později vypuklo ve městě povstání, při němž byl jeho syn Pietro z města s celou rodinou vyhnán. Město ovládl Savonarola a zavedl zde režim podobný islámskému státu. Mimo jiné to znamenalo ničení kulturních památek. Každý obraz, na němž jen trochu nahé kůže měl být spálen, i „nemravné“ knihy jako Dekameron Giovanniho Boccacia, patřily do plamenů. Na „Piazza della Signoria“ byla navršena deset metrů vysoká hromada uměleckých předmětů a knih, za níž nabízel jistý benátský kupec 22 000 dukátů. Nepomohlo to. Umělecká díla shořela, jen se štěstím a díky odvaze určitých lidí ušly zničení obrazy Sandra Botticelliho.

               Po čtyřech letech měli občané Florencie Savonarolova teroru dost. Byl oběšen a jeho mrtvola veřejně spálena, místo jeho popravy na Piazza dela Signoria připomíná dnes kamenná deska na dlažbě nedaleko Neptunovy fontány. Město se ale i po Savonarolově smrti nadále úporně bránilo návratu Medicejských. Ti se ale mezitím domohli velkého vlivu. Znakem smíření Lorenza s papežem Sixtem bylo vyjmenování jeho syna Giovanniho kardinálem a ten se stal v roce 1513 papežem Lvem X. Po něm následoval na papežském trůnu i jeho bratranec, syn zavražděného Giuliana Giulio jako papež Klement VII. Medičejští dobyli Urbino, kde se stali vévody a Kateřina Medicejská, dcera urbinského vévody Lorenza, se v roce 1533 stala budoucí francouzskou královnou svatbou s následníkem francouzského královského trůnu Jindřichem II. A měla o čtyřicet let později vstoupit do dějin jako organizátorka bartolomějské noci v Paříži v roce 1572. Medicejští se stali členy společnosti suverénů, králů a knížat, už nebyli bankéřskou rodinou a nebyli ani ochotni tolerovat existenci florentské republiky a to ani v té podobě, jak fungovala pod vládou jejich předků Cosima a Lorenza.

               Medicejští se vrátili do města v roce 1530 s pomocí vojska císaře Karla V.  Papež Klement VII. se hrdě hlásil ke svému vlastnímu synovi Alessandrovi (do té doby vydávali papežové své syny za synovce – odtud termín nepotismus – nepos znamená synovec) a prosadil ho za toskánského vévodu. Zpustlík se ale ze svého titulu netěšil dlouho, už v roce 1537 byl zavražděn. Uvolnil tak místo členu vedlejší větve rodu Cosimovi I. který se měl stát prvním velkovévodou toskánským. Jeho bronzová jezdecká socha od Giambologni zdobí „Piazza dela Signoria“.

Jeho vnučka Marie se měla stát opět francouzskou královnou svatbou s Jindřichem IV. a po jeho smrti pak dlouho vládnout jménem svého neschopného syna Ludvíka XIII. V „San Lorenzu“ si noví vévodové přibudovali knížecí kapli, kam se nechali velkovévodové pochovávat, sice v blízkosti ale přece jen odděleně od svých velkých předchůdců, kteří byli přece „jen“ občanského původu. Protože správa nového státního celku vyžadovala mnoho úřednictva, nechal Cosimo postavit pro své úřednictvo nový palác – projekt řídili slavní architekti té doby Vassari a Buontalenti a vznikl palác Uffizi, který zná každý návštěvník Florencie, protože byl v osmnáctém století přeměněn na galerii.

Z doby nástupu Cosima I. pochází i Neptunova fontána na „Piazza della Signoria“, dílo Bartolomea Ammanatise – do Toskánska tímto dílem nahlédlo (ale opravdu jen nahlédlo) baroko. Florentští přezdívají této dominantě náměstí „Il Biancone“, tedy „Velký bílý“.

               Po prožitých zkušenostech se už Medicejští nespoléhali na lásku lidu, ale postavili si pevnost, jako útočiště pro případ nepokojů a vzpour. Jmenuje se „Fortezza di Basso“, a nachází se hned vedle hlavního florentského nádraží. Jen se člověk nesmí nechat strhnout touhou běžet do centra města, pevnost je totiž na opačné straně.

               Medicejští už dávno nesídlili v skromném paláci Medici Riccardi, přesídlili do paláce Pitti na druhém břehu Arna, kde byli dostatečně vzdáleni od hluku městské luzy. Za palácem jsou nádherné zahrady „Giardini di Boboli“ s pevnůstkou „Forte di Belvedere“. (Člověk nikdy neví, že?) 

Dnes je v paláci Pitti  přímo úžasná obrazárna, asi jedna z nejvelkolepějších pinakoték Itálie, zejména pak díla Raffaela Santiho (1483 – 1520). Prakticky v každém sále je nejméně jeden obraz tohoto božího dítěte, které dokázalo za 37 let svého života vytvořit nespočet obrazů.

Rafael maloval totiž  lehce a jeho umění bylo velmi žádáno. K závisti jeho konkurenta Michelangela, který hnán svým géniem mnohem víc děl začal, než dokončil. Originál jeho Davida se nachází v „Museo Academico“, kde jsou i jeho nedokončené sochy. Desítky rozpracovaných, ale nedokončených kamenů v různém stádiu opracování. Samozřejmě je „Museo academico“ normálně přeplněno turisty. Měl jsem ale jednou před mnoha lety obrovské štěstí, že určitá firma zarezervovala muzeum po ukončení otvíracích hodin pro účastníky ultrazvukového kongresu, kterého jsem se ve Florencii zúčastnil. Kupodivu přijalo tuto nabídku jen poměrně málo lidí. A tak jsem mohl stát před Davidem napřed se skupinkou japonských lékařů a pak úplně sám – okamžik, na který se nezapomíná.

               Medicejští vymřeli v roce 1737 velkovévodou Giovannim Gastonem. Za to, že můžeme obdivovat medicejské umělecké sbírky, vděčíme jeho sestře Anně Marii Ludovice, která celé umělecké sbírky rodiny, které zdědila po svém bratrovi, odkázala městu Florencii a tím založila do budoucna slávu města, které lidé právě pro jeho umělecké poklady, které podle její závěti město nesmí opustit, masově navštěvují.

Moc v Toskánsku jako uvolněném císařském lénu převzali Habsburkové, přesněji František Lotrinský, který byl přinucen vzdát se svého lotrinského vévodství, aby Francouzi uznali nároky jeho manželky Marie Terezie na vládu v habsburských dědičných zemích a jako odškodné dostal právě Toskánsko. Je třeba říct, že země z jeho vlády profitovala. Zavedl reformy, z nichž země žije ještě dnes, stejně obratně si vedl i jeho syn Leopold, pozdější císař Leopold II.

Habsburkové museli Toskánsko opustit po prohrané bitvě u Solferina vo roce 1859, na krátkou dobu 1865 – 1871 se stala Florencie dokonce hlavním městem Itálie, než musela tuto funkci odevzdat Římu. Hlavním městem kultury ale zůstala dodnes.


Dec
2019

Syrakus

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Italienische Impressionen

               Syrakus war einmal eine der größten Städte der Welt. Nicht umsonst wurde es von Cicero „die schönste griechische Stadt“  genannt. In seinen glorreichsten Zeiten lebten hier eine halbe Million Einwohner. Heute, zweitausend und dreihundert Jahre später, ist das nicht einmal ein Viertel davon. Im Jahr 734 vor Christi erkannten Siedler aus Korinth die geniale Lage der Bucht von Syrakus, wo sich heute der Große Hafen – „Porto Grande“ – befindet und als sie noch dazu auf der Insel Ortigia eine ausgiebige Süßwasserquelle fanden, wurde das Schicksal dieses Ortes entschieden. Die Korinther gründeten hier eine Kolonie. Die Quelle auf der Insel gibt es immer noch, man kann sie finden, wenn man von der Kirche „Santa Lucia alla Badia“ entlang der Straße „Via Picherali“ geht und sie trägt den Namen der Nymphe Arethusa. Diese, einer Legende nach, warf sich auf der Flucht vor dem Flussgott Alpehios auf der Ostküste des Peloponnes ins Meer und tauchte in Ortigia auf, direkt auf der Stelle, wo dann kaltes Quellwasser sprudelte. So zumindest wird diese Geschichte von Vergil beschrieben.

               Bald nach ihrer Gründung expandierte die Stadt auf das Festland hinter der Insel und in der Zeit ihrer größten Blüte war ihre Stadtmauer 22 Kilometer lang. Um sich eine Vorstellung von der Größe des damaligen Syrakus machen zu können, müssen wir bedenken, dass die Festung „Castello Eurialo“, die man von der Straße aus der Richtung Catania sehen kann, ein Teil der Stadtbefestigung war. Nur dann stockt einem der Atem. Syrakus war ein ganzes Jahrtausend die wichtigste Stadt der Insel, bis die Araber die Hauptstadt nach Palermo verlagerten. In den Zeiten des Kaisers Konstans II. also im siebenten Jahrhundert n. Ch., war Syrakus kurz sogar die Hautstadt des Byzantinischen Reiches. Dann wurde es aber von den Arabern erobert und danach mit Hilfe des byzantinischen Admirals Maniacos, nach dem die Festung auf dem südlichsten Ausläufer von Ortigia ihren Namen bekommen hat, von Normanen eingenommen. Syrakus verlor danach immer mehr an Bedeutung, die dann Palermo übernahm.

               Besuchswert ist die Stadt auch heute noch, obwohl sie von ihrer Schönheit aus der Ciceros-Zeit viel eingebüßt hat. Die Altstadt befindet sich auf der Insel Ortigia, Neapolis, also die Neustadt, auf dem Festland. Die wichtigsten archäologischen Funde als Erinnerung an die Zeiten der glorreichen Diktatoren von Syrakus, findet man auf dem Festland in „Parco archeologico“.    

               Das Beeindruckteste davon ist das griechische Theater.

Es ist gigantisch, gebaut aus weißem Marmor mit einem Durchmesser von 138 Meter (zu Vergleich – der Durchmesser des Theaters von Athen hatte nur 100 Meter), mit 61 Reihen von Sitzplätzen für insgesamt 15 000 Besucher (in anderen Quellen fand ich sogar 30 000). Oberhalb des Theaters gibt es im Felsen kleine Höhlen, wo man sich im Schatten ausruhen kann, aus einer davon sprudelt immer noch Wasser wie in den besten Zeiten von Syrakus und fließt in die antiken Kanäle. Damals diente das Wasser zur Erfrischung der Zuschauer, zum Beispiel, als hier die Uraufführung des Theaterstückes „Die Perser“ von Aischylos in Anwesenheit des Autors stattgefunden hat.

               Das römische Amphitheater, das sich nicht weit davon befindet, hat bei weitem nicht diese imposanten Maße. Ob hier die Gladiatorenkämpfe ausgetragen wurden, ist bis heute nicht ganz sicher, aber aus welchem anderen Grund hätte die Römer das Amphitheater besucht? Zwischen dem Theater und Amphitheater sieht man den Altar Hierons II. Der Altar hat unglaubliche Maße von 198×23 Meter und zu Ehre des Zeus wurden hier bis zu 450 Stiere geopfert, die dann die Bewohner der Stadt in Rahmen der Feierlichkeiten verspeist haben. Es wird erzählt, dass Hieron 300 Ochsen schlachten ließ, als der im Jahr 287 v.CH. in Syrakus geborene Archimedes sein berühmtes Gesetz entdeckte. Seitdem zittern alle Ochsen, wenn etwas Neues entdeckt wird.

               Die Stadt hatte sogar zwei Tyrannen mit dem Namen Hieron. Immer waren es geschickte Politiker, die Macht und Reichtum der Stadt vermehren konnten. Hieron I. wurde zum Tyrann im Jahr 478 vor Christi, als er die Macht nach seinem Bruder übernahm – bis dahin herrschte er im naheliegenden Gela. Er schaffte es, die ewig zerstrittenen griechischen Kolonien auf der Insel zu einen und gemeinsam dann  bei Cumae die expandierenden Etrusken zu besiegen. Zur Ehre dieses Sieges ließ Hieron auf der Insel Ortigia einen Tempel der Göttin Athena (Pallas Athena war Göttin eines vernünftig geführten Krieges, die Griechen glaubten, das so etwas wirklich existiert) im monumentalen dorischen Stil bauen. Die Säulen dieses Tempels kann man auch heute in einem sehr guten Zustand bewundern, weil dieser Tempel zum Dom von Syrakus umgebaut wurde und die Säulen die Seitenschiffe der Kirche tragen. Dank dieser Säulen hat die Kirche ihren Namen „Santa Maria delle Collone“ bekommen.   

               Hieron II. lebte zweihundert Jahre später. Er übernahm die Macht in Syrakus im Jahr 269 v.Ch, gerade rechtzeitig, da vier Jahre später der erste punische Krieg zwischen Rom und Karthago ausbrach. Sizilien wurde nämlich zum Zentralpunkt der kriegerischen Handlungen und Hieron zum Segen für seine Stadt, da er sich weitsichtig an die Seite Roms stellte, obwohl es am Anfang überhaupt nicht danach aussah, dass die Römer, die sich in der Seefahrt überhaupt nicht auskannten, die geborenen Seeleute von Karthago besiegen könnten. Es zeigte sich, dass er auf die richtige Karte gesetzt hatte. Rom hat den Krieg im Jahr 241 v.Ch. gewonnen und nahm ganz Sizilien ein. Hieron konnte allerdings als Dank für seine Loyalität  unabhängig von der römischen Macht bleiben und sein Königsreich im Osten der Insel unterlag nicht der römischen Verwaltung. Als im Jahr 218 v. Christi der zweite punische Krieg begann, lebte er noch und er hätte seine Strategie der Zusammenarbeit mir Rom nicht geändert. Er starb aber im Jahr 215 und sein Nachfolger Hieronymus wechselte unter dem Eindruck des Sieges von Hannibal über die Römer bei Cannae die Fronten und trat zu Karthago über. Er wurde zwar noch im gleichen Jahr ermordet, Syrakus hat die propunische Partei aus der Stadt vertrieben und wieder seine Loyalität zu Rom erklärt, aber die Römer konnten sich diese hervorragende Gelegenheit, die letzte unabhängige Enklave auf „ihrem Sizilien“ zu erobern nicht entgehen lassen und sie schickten nach Syrakus eine Armee unter der Führung Generals Marcellus. Wir sollten merken, dass es im Jahr 214.v.Ch war, zwei Jahre nach der vernichtenden Niederlage bei Cannae, als Hannibal in Capua saß und ganz Mittelitalien direkt vor der Toren Roms beherrschte. Für so ein Unternehmen muss man feste Nerven haben und die hatten die Römer wirklich. Allerdings, bei der Belagerung von Syrakus trafen sie auf einen Gegner, mit dem sie offensichtlich nicht gerechnet hatten – auf den Mathematiker und Physiker Archimedes. Der bereits ältere Wissenschaftler amüsierte sich die ganze Zeit durch Erfindungen speziellen Verteidigungsmaschinen, wie zum Beispiel „Die Kralle von Archimedes“ oder verschiedenen Katapulten. Angeblich reichte es mit der Zeit nur einen Ast auf den Mauern hochzuheben und die Römer ergriffen panische Flucht. Sein Meisterstück war das Anzünden der Segel der römischen Flotte im großen Hafen durch Linseneffekt, das er durch polierte Bronzenschilde der Soldaten auf den Mauern erreichte. General Marcellus verlor in diesem Moment seine Nerven und rief, dass er keine Lust hätte, weiter gegen einen einzigen Mathematiker Krieg zu führen.

               Die lange Belagerung führte aber dazu, dass die Aufmerksamkeit der Bürger von Syrakus nachgelassen hat. Wegen Römer, die sich machtlos vor den unüberwindbaren Mauern der Stadt langweilten, waren sie nicht bereit, sich die Angenehmlichkeiten des Lebens entgehen zu lassen, wie die Feier der Göttin Artemis. An dieser Feier wollten unbedingt auch die Wachen der Stadtmauern teilnehmen. Die Römer erfuhren das, und einer kleinen Gruppe römischer Soldaten gelang es, die unbewachte Mauer zu erklimmen und die Stadttore zu öffnen. Die Stadt wurde von Römern eingenommen und dabei starb auch Archimedes. Er wurde von einem römischen Offizier aufgefordert, zu Marcellus zu gehen, gerade, als er dabei war, ein kompliziertes mathematisches Problem zu lösen. Der Römer wurde durch die Antwort von Archimedes „Störe meine Kreise nicht“ sosehr beleidigt, dass er den Alten tötete.

               Neben dem archäologischen Park gibt es einen Steinbruch, aus dem die Steine des griechischen Theaters und vielen weiteren Bauten in der Stadt stammen. Hier arbeiteten Kriegsgefangene (heute ist es ein Park unter dem freien Himmel, aber im Jahr 413 wurde noch unterirdisch gearbeitet). Gerade in diesem Jahr wurden hierher 7000 gefangenen Soldaten des Heeres von Athen zu Zwangsarbeit gebracht. In Griechenland tobte damals der „Peloponnesische Krieg“ zwischen Sparta und Athen um die Macht über das Griechenland und das Schicksal dieses Krieges entschied sich überraschenderweise auf Sizilien vor Syrakus. Syrakus war ein Verbündeter von Sparta, da es sich nicht vor der Seemacht Athen beugen wollte. Sparta war keine Seemacht und brauchte Versorgung mit Nahrungsmitteln und Rohstoffen, die Athen mit seiner Flotte zu unterbinden versuchte. Die Flotte von Syrakus konnte aber Sparta ausreichend versorgen und der Krieg war damit in einer Pattstellung. Deshalb entschied sich der Politiker von Athen, Alkibiades, Syrakus zu brechen und in weiterer Folge dann auch Sparta. Im Jahr 415 v.Ch. stach eine riesige Flotte von 140 Trieren in See in Richtung Sizilien und es folgte eine erfolglose Belagerung der Stadt. Als im Großen Hafen die Flotte von Athen vernichtet wurde, entschieden sich die Athener zum Rückzug. Viel zu spät!. Im Inneren der Insel wurden sie eingekesselt und besiegt. Der Heerführer Nikias wurde hingerichtet und siebentausend Gefangene nach Syrakus überführt, um hier im Steinbruch inmitten der Stadt zu arbeiten.

               Heute ist der Steinbruch ein Park und eine besondere Attraktion ist das so genannte „Ohr des Dionysos“. Es ist eine künstliche Höhle 60 Meter lang und 23 Meter hoch mit einer Breite von fünf bis zehn Metern mit einer unglaublichen Akustik. Laut einer Legende konnte der Tyrann Dionysos dank dieser Höhle auch die stillste Gespräche der Gefangenen abhören.            

               In die Altstadt gelangt man auf dem Weg um eine furchtbare Kirche aus Beton namens „Santuario della Madonna delle Lacrime“ und sie schaut tatsächlich zum Weinen aus.

Man kann aber nichts tun, dieses Ungeheuer ist ein Wahrzeichen des modernen Syrakus. Gleich nebenan befindet sich  die „Basilica di San Giovanni“, berühmt durch ihre Katakomben. Hier lebte die erste christliche Kommunität von Syrakus. Die Kirche wurde mehrmals niedergerissen und wieder aufgebaut, heute ist sie eine Ruine,  nur die erhaltene Krypta des heiligen Marcianus in der Form eines Kreuzes erinnert noch heute an ihren Erbauer, den König von Sizilien und römischen Kaiser Friedrich II.

Der Reiseführer führt euch dann in unterirdische Katakomben, die als Grabstätte, aber auch Versammlungsort, der ersten Christen dienten und deshalb gibt es zwischen unendlichen Gängen auch kleine runde Plätze – es handelt sich wirklich um eine unterirdische Stadt der damals noch in der Illegalität lebenden Christen.   Inmitten der Katakomben führt eine Hauptstraße als Achse der Stadt, auf den Seiten gibt es dann in den Wänden ausgemeißelte Gräber, bedeutende Persönlichkeiten wurden in Sarkophagen begraben, der berühmteste von ihnen ist der so genannte „Adelfia Sarkophag“.        

Die Altstadt auf der Insel Ortigia muss man natürlich besuchen, auch wenn man vom Spazieren durch die Stadt in der Augustsonne bereits mehr als genug hätte. Schmale Gassen bieten übrigens genug Schatten und zahlreiche Restaurants und Bars auch eine Erfrischung.

Über die „Ponte nuovo“ überquert man einen engen Wasserkanal, der den „Großen Hafen“ mit dem Kleinen verbindet und dann kommt man in die alte Stadt mit dem Flair der Vergangenheit. Gleich hinter der Brücke sieht man die Ruine des Apollotempels. Dieser Tempel hat viel durchgemacht und man sieht das auch. Er war einmal ein dorischer Tempel, dann eine byzantinische Kirche,  dann eine arabische Mosche, danach wieder einmal eine Kirche aber diesmal normannisch und zuletzt eine spanische Kaserne. Über den „Corso Matteoti“ kommt man auf den Archimedesplatz mit einer monumentalen Artemisfontäne im Jugendstil.

In der Mitte der Fontäne gibt es eine Statue, wo die Göttin Artemis die bereits erwähnte Nymphe Arethusa in eine Wasserquelle verwandelt – symbolisch wird hier so der Anfang und das Ende der Unabhängigkeit von Syrakus dargestellt. Letztendlich war das gerade die Feier der Göttin Artemis, die dem genialen Mathematiker, auf den Syrakus bis heute sehr stolz ist, den Tod brachte. 

               Um das „Municipium“ herum kommt man auf die „Piazza del Duomo“ mit dem Dom mit großartiger Barockfassade aus dem siebzehnten Jahrhundert und mit einer Treppe mit Statuen des heiligen Petrus und Paulus und auf den ersten Blick schlichtem Inneren.

Das Mittelschiff der Kirche ist nämlich im klassizistischen Stil umgebaut worden, die flache Decke und einige weitere Artefakte lassen aber den ersten Bau aus dem elften Jahrhundert im romanischen Stil vermuten. Die Seitenschiffe werden dafür aber durch monumentale dorische Säulen getragen, die noch an den Tyrannen Hieron I. erinnern. Ich habe genug Zeit, die Betrachtung dieser merkwürdigen aber interessanten Symbiose zu genießen, es war nämlich ein Samstag, in der Kirche wurde gerade eine Hochzeit vorbereitet und meine Frau wollte unbedingt die Braut sehen. Und wie ich schon erwähnt habe, die Sizilianer haben Zeit.      

               Die Quelle der Arethusa ist ein großer ummauerter Teich mit Bäumen, die direkt aus dem Wasser wachsen und mit einer Skulptur, die die Flucht der Nymphe vor dem Flussgott darstellt, die sie hierher gebracht hat. Gleich nebenan gibt es einen kleinen Park mit unglaublich großen Ficusbäumen, ein passender Moment für eine Erholung im Schatten. Nach dem Besuch der Quelle der Arethusa kann man noch einen kleinen Spaziergang zum Großen Hafen unternehmen, wo die Kreuzschiffe vor Anker liegen. Der Hafen ist noch schön und gepflegt, weiter in Richtung der Festung „Castello Maniaco“ wirkt die Stadt (oder zumindest im Jahr 2008 hat sie gewirkt) ziemlich verfallen. Die Häuser waren hier heruntergekommen, die Fenster teilweise zugemauert, offensichtlich ist dieser Teil der Stadt touristisch nicht genug interessant. Die Festung auf dem Kap, die nach dem byzantinischen Admiral benannt wurde, ist nämlich ein militärisches Sperrgebiet und man darf es nicht besuchen.

Die Frage ist, ob wir noch die Energie für den Besuch der Festung hätten, ein Tagesausflug nach Syrakus ist nämlich eine physisch anstrengende Angelegenheit, obwohl wir auch den Besuch der Festung „Castello Euriano“ ausgelassen haben – das hätte meine Frau mit Sicherheit nicht überlebt. Oder ich?

Die Küche in unserem Apartment in San Alesio di Siculo hatte nämlich sie unter Kontrolle und wenn sie böse ist….