Category: Blog

Koronavirus a vysoký tlak

Já vím, že porušuji své slovo, dané minulý týden, že se o tom viru už ani nezmíním, abych mu nezvyšoval popularitu. Přesto jsem se rozhodl tento slib porušit, protože si myslím, že tato informace je dost důležitá. Ti, kdo se těšili na další článek o italské „dolce vita“, budou zklamaní, což chápu a omlouvám se jim. Pokusím se jim to vykompenzovat příští týden.

               Ale k věci. Od začátku mě zarážela stále opakovaná informace, že vysoký tlak patří k nejvýraznějším rizikovým faktorům pro těžké průběhy infekci s novým koronavirem Covid  19 nebo, jak byl mezitím přejmenován – SARS CoV-2. Hypertonici jsou samozřejmě rizikovou skupinou pro srdeční infarkty, či mozkové příhody – proto by měl být tlak dobře nastaven, ale co má vysoký tlak proboha společného s virovým zápalem plic? Cukrovka, nádory, autoimunitní choroby ano, ale vysoký tlak? Proč ten by měl ovlivňovat imunitní odpověď na infekce? To byla otázka, která mi nedávala spát, už proto, že jsem touto chorobou taky postižen.

               Na úvod se pokusím pokud možno srozumitelně objasnit princip vzniku vysokého tlaku. Devadesát procent hypertoniků má takzvanou „salt depedent hypertension“, čili vysoký tlak závislý na obsahu soli v těle. To je geneticky dané, pokud měl vysoký tlak někdo z rodičů (u mě maminka), je pravděpodobnost, že ho dostanete taky, velmi vysoká. To souvisí se schopností ledviny vylučovat sůl a tato je dána geneticky a se stoupajícím věkem klesá.

               V podstatě je za tím chybná regulace množství soli v těle, kterou řídí takzvaný RAAS systém, čili systém Renin-Angiotensin- Aldosteron.  Za regulaci krevního tlaku je zodpovědná ledvina, zde je takové kontrolní stanoviště, takzvaná macula densa, která kontroluje průtok krvi ledvinou, aby tato měla pro svou filtrační činnost dostatečný, tzv. filtrační tlak. Jestliže má tedy ledvina pocit, že je krve málo a tlak v ledvině klesá, aktivuje hormon renin. Tento pak stimuluje tvorbu hormonu angiotensinu I – ten je proměněn takzvaným angiotensin-konvertujícím enzymem (ACE) v aktivní angiotensin II a tento pak spouští tvorbu hormonu aldosteronu v nadledvinkách, který zadržuje sůl v těle. Protože sůl, tedy sodík, je osmoticky aktivní látka, aicky se v těle začne zadržovat i voda, průtok ledvinou stoupá a ona je spokojená.

               Jestliže se tato regulace naruší, tělo produkuje víc reninu, než je třeba a celou kaskádou je v těle více aldosteronu, soli a vody a vzniká vysoký tlak, otoky, případně přetížení srdce a srdeční nedostatečnost.

               Objevení takzvaných ACE-Blokátorů v devadesátých letech minulého století (V roce 1995 se objevila takzvaná Skandinávská studie, která potvrdila účinnost těchto léků) bylo revolučním objevem. Konečně zde byla substance, která působila přímo kauzálně v mechanismu vzniku vysokého tlaku, snižovala počet srdečních infarktů, chránila ledviny a snižovala úmrtnost.  V současnosti je trhu celá řada preparátů, všechny končil na „pril“, jako Lisinopril, Enalapril, Ramipril nebo v Česku velmi rozšířený Perindopril (Preparát Prestarium)

               Protože má ale Angiotensin konvertující enzym ještě jednu funkci, totiž odbourávání jiného enzymu, Bradykininu, objevily se u části pacientů, u kterých byl tento enzym zablokován, vedlejší účinky. Bradykinin je totiž zodpovědný za otok sliznic, pokud je ho hodně, vyvolává suchý kašel, ucpaný nos, zcela výjimečně může vyvolat i průjmy. Proto šli výzkumníci dál a našli další substance (přišly na trh v roce 1998) takzvané Blokátory Receptoru AT1 pro Angiotensin II – neboli sartany (všechny mají totiž ve svém názvu „sartan“ – Losartan, Candesartan, Valsartan atd.). Čili ACE zůstal v činnosti, ale jeho další produkt Angiotensin II byl ve své činnosti blokován a tím pádem nebyla aktivována nadledvinka a Aldosteron. Prostě oba tyto léky (nebo lékové skupiny) zbavovaly tělo přebytečné soli a bránily tomu, aby se začala hromadit znova. Účinky byly epochální, snížení úmrtnosti, redukce srdečních infarktů, vedle statinů, tedy léků na snižování cholesterolu, se tyto léky postaraly podstatným podílem o zvýšení průměrného věku obyvatelstva.

               Tělo ale reaguje vždycky stejně. Nechce věřit, že to s ním lékaři myslí dobře a snaží se každou takovou léky způsobenou bariéru prolomit. Většinou to dělá tím, že se snaží hladinu blokovaného enzymu, v tomto případě Angiotensin-konvertujícího enzymu (ACE) zvýšit. U ACE-blokátorů až pětkrát u Losartanu, léku ze skupiny blokátorů AT1 Receptorů až třikrát.

               ACE má dvě formy ACE a ACE2 a v případě této léčby stoupají oba. ACE2 se nachází na povrchu plicních buněk, ale i v srdci, střevu, ledvinách a v cévách. A právě ACE 2 byl identifikován už u SARSu ale teď i u SARSu 2 jako vstupní brána pro virus do buněk plicní tkáně.

               Je tedy teoreticky možné, že ne samotný vysoký tlak, ale právě ona léčba ACE Blokátory je rizikovým faktorem pro těžké průběhy infekce Koronavirem.?

               11. března se v časopise Lancet objevila práce doktora Lei Fanga, který dává do souvislosti těžké průběhy infekce s SARS CoV 2 virem s léčbou ACE-blokátory a Sartany.

               Je třeba říct, že se jedná o jednu práci a větší soubory či dlouhodobější studie chybí, proto nechci v žádném případě vyvolávat paniku – to dělají naši politici víc než dostatečně. Většina poznatků, o kterých budu psát, pochází z pokusů na zvířatech a z pokusů „in vitro“ – tedy v laboratorních podmínkách. Ze zkušenosti víme, že výsledky laboratorních testů se nedají přenášet jedna ku jedné do klinické praxe, jsou jen určitými indikátory.

Podle těchto pokusů potřebuje virus napřed určitou bílkovinu – Serinproteázu TMPRSS2 a když se naváže na ni, dokáže se pak navázat na receptor ACE 2, vstoupit do plicní buňky a vyvolat v ní zánět. ACE a Angiotensin I (ne Angiotensin II – ten je spíše škodlivý) mají na plíce principálně ochranný efekt. Problém je, jak říká německý expert profesor Penninger, že virus vazbou na ACE 2 tento potřebný enzym inaktivuje, prostě spotřebovává, takže i tento ochranný efekt chybí. ACE2 totiž inaktivuje škodlivý Angiotensin II rozkladem na Angiotensin 1-7, který plíce chrání.

               Blokátory ACE by tedy z logiky věci skutečně zhoršovat průběh infekce koronavirem mohly, u sartanů je to nejasné, protože Angiotensin I., který je u těchto léků rovněž zvýšený, má na plíce ochranný efekt (aspoň tak se to ukázalo v experimentech). Samozřejmě i tady chybí porovnávací studie, tedy porovnání pacientů s těmito léky a bez těchto léků – až takové studie mohou prokázat skutečně škodlivost nebo prospěšnost těchto léků. To ale může trvat měsíce.

               Všechny kardiologické společnosti zareagovaly na práci Dr. Lei Fanga stejně – varují před chaotickým vysazováním ACE-blokátorů z léčby a mají naprostou pravdu. Tyto léky chrání před infarkty, srdečním selháváním a mozkovými příhodami, tuto svou schopnost v posledních 25 letech skutečně velmi jednoznačně dokázaly. Zejména u pacientů, kteří už měli srdeční nedostatečnost, jsou nepostradatelné. Vysadit si takto účinný lék kvůli teoretické možnosti nakazit se Covidem 19 a tím si přivodit s devadesátiprocentní pravděpodobností srdeční selhání, by bylo velmi nerozumné a možná fatální. Místo několika desítek mrtvých na infekci koronavirem bychom mohli mít desetitisíce mrtvých na srdeční selhání – to by bylo velmi kontraproduktivní. Jen v Německu bere některý z těchto preparátů 16 milionů lidí!!! A nezapomínejme, že mnozí z nich žijí jen proto, že tyto léky berou.

               Přesto, dokud se nedokáže opak, chtěl bych všem pacientům, kteří tyto léky berou, doporučit, aby se o to důrazněji chránili před možnou infekcí. Tedy důchodci, kteří už nemusí chodit do práce, by se měli o to důsledněji chránit před kontakty s možnými zdroji infekce a omezit své sociální kontakty na naprosté minimum. To je při troše dobré vůle a rozumu možné. A v případě infekce by možná měli být pacienti s touto léčbou aicky být bráni jako rizikoví a možnost domácí karantény by u nich měla být posuzována restriktivněji.

               Samozřejmě jsou hypertonici v mladším věku, kteří pracují v oborech, kde do práce jít musí – lékaři, zdravotní sestry, uklízečky v nemocnicích, prodavačky v obchodech, policisté, vojáci atd.. Pokud berou léky jen kvůli vysokému tlaku a neměli žádné srdeční onemocnění, mohli by kontaktovat svého lékaře a zvážit DOČASNÉ přestavení léčby na jiné léky. Ani oni by ale v žádném případě neměli léky jen prostě vysadit – i taková hypertenzní krize může mít fatální, smrtelné nebo doživotní následky. Na vysoký tlak existuje poměrně široká paleta léků, samozřejmě žádný z nich není tak efektivní jako ACE Blokátory či sartany. Ale fungují. Svým způsobem je takové přestavení léčby návratem do „doby kamenné“. Přesto si myslím, že krátkodobé přestavení léčby u této – poměrně malé – skupiny pacientů by mohlo mít smysl. Minimálně do konce epidemie nebo než bude práce doktora Lei Fanga vyvrácena.

Samozřejmě by musel být každý pacient svým lékařem individuálně posouzen ohledně svého rizikového profilu.          

Hlavním prostředkem je ale ochrana vlastní osoby. Nedovolit viru vstoupit do těla, a když, tak jen v minimálním množství, tedy aby se vytvořila imunita, ale aby nenastala choroba.

               Zaujaly mě myšlenky paní doktorky Soni Pekové, která se výzkumem virů léta zabývá. Vysvětlovala podezřele nízkou frekvenci nakažených mezi malými dětmi – ve věkové skupině 2-9 let. Koronaviry (jiných druhů) jsou podle ní nejčastějšími původci běžných dětských infekcí ve školkách a školách (znáte to, ona nudle u nosu, nebo jak říkáme u nás na Moravě – sopel). A podle paní doktorky jsou tyto koronaviry velmi vlastnické, Jestliže jednou do buňky vlezou, už tam nikoho cizího nepustí – a už vůbec ne svého mutanta SARS CoV 2. Mutanti jsou totiž v normálním světě proti původnímu osazenstvu v nevýhodě, to jsme viděli například u baktérií MRSA. Ty byly ve výhodě v prostředí promořeném antibiotiky, tedy v nemocnicích, protože si na ně zvykly a hlavně ostatní baktérie, s nimi konkurující o životní prostor, byly těmito antibiotiky vyhubeny. Pokud člověk dodržoval hygienické předpisy a bránil dalšímu množení MRSA, začal se počet těchto infekcí redukovat – přirozené baktérie tohoto mutanta likvidovaly. Podobně může dopadnout – aspoň musíme doufat – i nový virový mutant. Každopádně malé děti s běžnými infekty horních dýchacích cest a lidé, kteří jsou s nimi v intenzivním kontaktu (rodiče) by měli být podle paní doktorky před novým virem lépe chráněni – protože je chrání jejich viry, které v jejich buňkách už jsou a nikoho dalšího dovnitř nepustí.

               Poněkud mě ovšem znejistil výrok paní doktorky Pekové, že genetická struktury nového viru nedopovídá vývoji v normální přírodě, že tedy jeho umělý původ – což je od začátku jedna z cirkulujících i zavrhovaných teorií – je možný. Tuto hypotézu může podporovat i příbuznost tohoto nového mutovaného viru s původcem Pandemie v roce 2002/2003 SARS – jaký virus by asi Číňané zkoumali, když je ten, který jim způsobil obrovské problémy? Když už jen proto, aby byl oslaben jeho smrtící potenciál nebo byla vyvinuta vakcína či očkovací látka? Do určité míry by se to pak bylo podařilo, SARS měl úmrtnost okolo 10 procent, SARS – 2 podstatně nižší.

               Nemám rád apokalyptické vize, ale jakoby se tento virus rozhodl potrestat lidstvo za dva hříchy – hamižnost a lenost. Chorobu do Itálie a do Evropy zanesli zřejmě Číňané pracující načerno v textilních továrnách v Lombardii, aby tím zvýšili zisky těchto fabrik – ale i aby drželi ceny textilních výrobků nízko a aby tyto továrny nemusely při konkurenci levných výrobků z Asie zavřít. Tedy vlastně za to můžeme všichni, při nakupování se řídíme cenou výrobku a jen zřídka jeho původem. A nízká porodnost zejména v současné mladé generaci, je dalším faktorem, který šíření viru potencuje. Kdo z mladých už má děti? Má tchýně měla šest dětí, má čtrnáct vnoučat ale jen dvě pravnoučata! Samozřejmě tu hraje podstatnou roli i divoký kapitalismus orientovaný jen na zisk, zisk a zase jen na zisk, který žene nájmy za bydlení do takových výšek, že se právě bydlení stává pro mladé lidi esenciálním problémem – a bez střechy nad hlavou je zakládání rodiny velmi problematické. A rodičovské příspěvky nedokážou vykompenzovat ztrátu příjmu, když žena zůstane na mateřské doma – odhlédnouc od hrozby ztráty pracovního místa. Ale zvykli jsme si cestovat, chodit do restaurací, na diskotéky atd. atd. – a to vše je v přítomnosti dětí samozřejmě mnohem obtížnější.

               Napsal jsem už minule, že si myslím, že svět po koronaviru bude jiný než před koronavirem. Pokud ale tenhle hajzlík přinutí lidstvo, aby se nad sebou zamyslelo, nemusel by být nutně horší.

               Dávejte na sebe pozor a zůstaňte zdraví, ten nový svět vás bude nutně potřebovat.

Rom

               Natürlich, wie anders, was wäre schon Italien ohne die „Ewige Stadt“? Das müssen auch die Norditaliener, sogar die Mitglieder der „Liga Nord“ akzeptieren. Einer von ihnen hat mir einmal erklärt, dass Italien zehn Kilometer südlich von Rom sein Ende hätte, das aber nur deshalb, weil Rom die Hauptstadt sei.

               Es ist auffällig, dass Rom, obwohl das Zentrum Italiens, nicht über das höchste Bruttoinhaltprodukt pro Kopf verfügt. Es ist nicht einmal die reichste italienische Provinz, wie es sonst so gut wie in allen europäischen Ländern  der Fall ist. Rom hinkt deutlich hinter Piemont mit Turin, Lombardei mit Mailand und sogar hinter Südtirol nach. Aber Rom ist einfach Rom, es ist etwas, was man sehen muss und deshalb werde ich meine erste Serie der Artikel über italienische Städte hier beenden.

               Die Römer sind ein eigenes Volk und mit dem Rest von Italien haben sie sich nie wirklich identifiziert (übrigens Rom wurde an Italien als das letzte Stück des Landes im Jahr 1870 als Folge der Niederlage des Kaisers Napoleon III. im Krieg gegen Preußen angeschlossen). Bis dahin war Rom unter einem französischen Protektorat (offensichtlich auf Wunsch des Papstes, der den Anschluss an Italien zurecht gefürchtet hatte) und die Italiener mussten die Hauptstadt ihres neuen Königsreiches von Turin nach Florenz verlegen und auf einen günstigen Moment warten. Im Jahr 1870  kam dieser Moment und es konnte nicht einmal der uralte Alexander Dumas helfen, der für die Rettung Roms vor bösen Italienern mit einem geliehenen Kriegsschiff mit einer Kanone und einem hübschen jungen Schiffsmädchen ins See stach. Als er Rom nicht retten konnte, starb er noch im gleichen Jahr.        

               Die Römer haben sich nicht einmal mit der italienischen offiziellen Sprache angefreundet, die zu ihrem Unmut aus dem toskanischen und nicht aus dem römischen Dialekt stammt. Sie pflegen also sehr sorgfältig ihren eigenen Dialekt und lassen sich durch Hochitalienisch nicht beirren. Möglicherweise deshalb wird die Anschrift SPQR, die man auf allen römischen Kanaldeckeln als eine Erinnerung an einstiges Römisches Reich (Senatus populusque Romanus – also Römischer Senat und Volk) vom Rest der Italiener als „Sono pezzi questi Romani“, interpretiert, also frei übersetzt – „Die spinnen die Römer“.      

               Das zeugt von der Tatsache, dass der Rest Italiens die Römer einfach nicht versteht. Einem Römer ist bewusst, dass er in einer Stadt lebt, die die Wiege der derzeitigen Zivilisation war und betrachtet also alle Nicht-Römer als mehr oder weniger zivilisierte Barbaren. Er fühlt also die Verantwortung für den Rest des Landes, lässt sich aber deshalb nicht seine südliche Gelassenheit nehmen. Die Haupteigenschaft eines Römers ist, dass er immer hinter seinem Zeitplan nachläuft (wenn er überhaupt einen hat) Er weiß es und baut diese Tatsache in sein Lebensprogramm ein, ohne dass ihm das Stress oder Kopfschmerzen verursachen könnte. Die Tatsache, dass er in sein Büro spät kommt, kann ihn nicht daran hindern, mit dem Trafikanten zu tratschen, dem gerade der neue Freund seiner Tochter Sorgen macht. Also einfach „Dolce Vita“, wie diese Lebenseinstellung der geniale Federico Fellini definierte. Rom ist einfach Rom und diese Stadt zu erleben ist ein Pflichtprogramm jedes Mitglieds der westlichen, also christlichen Zivilisation.         

               Wenn ich aber einen Artikel über Rom schreiben möchte und dieser sich in einem limitierten Rahmen halten sollte, stehe ich auf einem verlorenen Posten. Weil Rom nicht nur riesig, sondern auch vielfältig ist. Es gibt antikes Rom, mittelalterliches und natürlich auch modernes Rom. Alles ist so unglaublich miteinander verflochten, dass die Stadt einem gordischen Knoten ähnelt, den es unmöglich scheint, aufzuflechten. Die einzige Ausnahme ist das Mussolinis Stadtviertel  E.U.R,  das einen wirklich kompakten Komplex bildet – ein furchtbares Denkmal der faschistischer Architektur, sehr ähnlich der Schöpfung der Nazis oder des sozialistischen Realismus. Zum Glück traute sich nicht einmal Mussolini ein Stadtviertel im Stadtzentrum niederzureißen, um es mit diesem seinen Denkmal zu ersetzen – diese Entscheidung traf er umso leichter, weil die Italiener – wie wir schon wissen – ohnehin sehr ungern etwas niederreißen. Es gibt damit zu viel Arbeit. Sie bauen lieber um. Gott sei Dank.  

               Nichtsdestotrotz traue ich mich nicht, einen zusammenfassenden Artikel über die römische Kultur und die Sehenswürdigkeiten zu schreiben, maximal könnte ich mich um  ein paar subjektive Sondierungen bemühen. Während dreier Besuche der ewigen Stadt kann man nur einen Bruchteil seiner Schönheit kennenlernen, zu seinen Geheimnissen schafft man das in dieser kurzen Zeit überhaupt nicht.                            

Selbstverständlich muss man in Rom Frascati kosten, einen Wein aus Lazio (den Rotwein Cesanese ist etwas schwieriger zu besorgen, er wird im Gegenteil zum Weißwein in dieser Region nur in kleinen Mengen angebaut) aus südlichen Vorstädten Roms und natürlich auch „Gnochi  ala Romana“ oder „Saltinboca“ ausprobieren, ein Naturschweinschnitzel, paniert auf Butter, das, wie der Name sagt, selbst in den Mund springt. Überraschenderweise kann man in Rom für ziemlich akzeptable Preise essen. Die Konkurrenz der Gaststätte ist riesig, man muss nicht unbedingt im ersten „Ristorante“ bleiben, über das man stolpert, auch wenn man bereits das Gefühl hat, durch Hunger zu sterben. „Insider Tipps“ sind dringend wünschenswert, die Qualität der Speisen in verschiedenen Restauranten ist sehr variabel und nicht immer im Einklang mit dem Preis. Wenn man sich entscheidet, auf der „Piazza Navona“ zu Mittag zu essen, muss man akzeptieren, dass man viel für wenig zahlen würde. Man zahlt hier für den Blick auf einen der schönsten römischen Plätze. Aber zum Beispiel in der „Osteria suburana“ im früheren römischen Sündenviertel Subura oder im „Pane e Vino“ in der „Via di Parione“ kann man gut essen, ohne tief in die Tasche greifen zu müssen.

               Wenn man sich für einen Ausflug nach Rom entscheidet, muss man in Kauf nehmen, lange Strecken zu Fuß zurücklegen zu müssen. Das historische Zentrum ist logischerweise ziemlich groß und die Strecke C der U-Bahn, die durch das Zentrum führen sollte, wird wahrscheinlich niemals fertiggebaut. Es wird an ihr bereits jahrzehntelang gearbeitet, aber egal, wohin die Bauleute graben, immer finden sie ein historisches Artefakt und sie haben sofort die Denkmalschutzbehörde am Hals. Also gibt es nur die Strecken „A“ und „B“, die das historische Zentrum des antiken Roms in einer respektablen Entfernung umkreisen. Diese Entfernung muss man dann zum Fuß bewältigen. Aber es ist möglich. Sogar meine achtzigjährige Mutter hat das geschafft, obwohl sie es mit einer Bursitis im Hüftgelenk bezahlte.      

               Ich versuche durch die Zeit zurück zu rudern, also vom modernen zum antiken Rom und ich bitte um Verzeihung, wenn ich aus Versehen den Weg verlassen würde. Das kann nämlich in Rom sehr leicht passieren. Ich versuche also  immer tiefer nach der Art der Archäologen zu graben, also gegen die Zeit zu reisen.

Ich werde meinen Bericht über Rom in drei Blöcke teilen. Heute beginnen wir also mit dem modernen Rom und wir tauchen bis in die Schichten des Höhepunktes der päpstlichen Macht – also in die Zeit von Barock und Manierismus – ein. Das wird sicher für heute genug sein.

Das neueste Gebäude, das eines Besuches wert ist, ist das „Museo Nazionale delle Arti del XXI Secolo“ genannt kurz MAXXI.

Natürlich, die moderne Kunst ist nicht Jedermanns Sache, man findet hier aber auch ältere Kunstwerke, zum Beispiel im „Museo Aristaios“ gibt es Sammlung, die vom Dirigenten, Archäologen, aber auch Psychiater Giuseppe Sinopoli gespendet wurde. Interessanter als die hier untergebrachten Sammlungen ist aber vielleicht sogar das Gebäude selbst, seine avantgarden Formen verdankt es der Architektin Zaha Hadid (1950 – 2016). Besuchen Sie, wenn möglich, das Museum bei schönem Wetter, das schönste Erlebnis ist nämlich ein Espresso auf der Terrasse. Ein Problem ist, dass dieses Museum ziemlich weit vom Stadtzentrum liegt, es ist von der „Piazza di Popolo“  in Richtung Norden zu Fuß noch einen nicht gerade kurzen Weg entfernt. Man kann die Straßenbahn benutzen, nämlich die Linie 2 in Richtung Piazza Mancini.

               Siebzig Jahre vorher wurde die furchtbare Mussolinistadt E.U.R. gebaut. Sie ist eigentlich einen Besuch wert. Es ist im Grund genommen der einzige Werk der faschistischen Architektur, der uns erhalten geblieben ist – wahrscheinlich auch nur deshalb, weil Italiener – im Gegensatz zu Deutschen – wie bereits hundertmal erwähnt, äußerst ungern etwas niederreißen und auch, weil Rom im zweiten Weltkrieg an die Alliierten übergeben wurde, ohne durch Straßenkämpfe beschädigt worden zu sein. Häuser aus Beton mit Reliefs wie aus dem realen Sozialismus und sogar ein Obelisk – nicht aber ein alter ägyptischer, sondern ein neuer. Sollte jemand denken, Mussolini ließ diesen Obelisk bauen, damit in Rom nicht die unglückliche Zahl von 13 Obelisken steht, muss ich ihn enttäuschen – einen Obelisken, der auf Piazza Porta Capena stand, gaben die Italiener an Äthiopien erst im Jahr 2005 zurück.

Von Mussolinis Bescheidenheit zeugt die Tatsache, dass sein Obelisk mit seinen siebzehn Meter Höhe nur der fünft höchste in Rom ist. Die U-Bahn bringt euch zu E.U.R und wieder zurück, wenn Sie genug von dieser Architektur hätten. Was ziemlich schnell passieren könnte.

               Ein weiteres Monument ist um fünfzig Jahre älter als E.U.R und es ist eines der Wahrzeichen Roms „Monumento Nazionale Vittorio Emmanuelle II.“. Es wurde in den Jahren 1885 – 1911 von Architekten Giuseppe Sacconi gebaut und er wertete damit das Zentrum Roms für immer und ewig ab. Außer einer großen Reiterstatue des ersten italienischen Königs, der zu seinem Glück die Fertigstellung dieses Monuments nicht erlebte (er starb im Jahr 1878) gibt es hier auch das „Grab des unbekannten Soldaten“ mit ewiger Flamme und einen „Heimatsaltar“.  Die Römer konnten sich mit diesem Ungeheuer nie abfinden (im Gegenteil zu Franzosen, die sich nach anfänglichen Protesten mit ihrem Eifelturm doch anfreunden konnten oder Österreichern, die nach heftigen Hasstiraden letztendlich ihre Wiener Oper lieben und dort jedes Jahr sogar tanzen.) Die Römer nennen dieses Riesengebäude in Anspielung auf seine Form bis heute „Die Schreibmaschine“.

Das ist genau das, was ich an den Italienern liebe. Sie können sich über sich selbst lustig machen und ihr Humor gegen sich selbst kann auch sehr giftig sein, trotzdem hören sie nicht auf, auf ihr Land, ihre Kultur, Geschichte und Küche stolz zu sein. Es ist ihnen gleichgültig, dass erzählt wird, dass die zwei kürzesten Bücher der Welt das britische Kochbuch und das Buch der italienischen Heldentaten sind. Egal wie viele Kriege die Italiener verloren haben, immer konnten sie nach der Niederlage etwas für sich gewinnen. Die Österreicher werden ihnen niemals Südtirol und schon überhaupt nicht Triest verzeihen, sie können aber nichts mehr ändern. Zwar einigermaßen ironisch, aber trotzdem pompös, das ist das Monument Vittorio Emmanuelle, die Verherrlichung der italienischen Staatlichkeit.    

               Zum Glück hat Rom solche Denkmäler nicht im Überfluss. Wir können gleich um einige Jahrhunderte tiefer eintauchen und beginnen das barocke Rom zu bewundern. Weil Barock, der hier sein Ursprung erlebte, gibt Rom sein dominantes Gesicht. Am Beginn dieser Epoche stand Gian Lorenzo Bernini, der Vater dieses Baustils.           

               Bernini kam nach Rom als achtjähriger Bub mit seinem Vater, den Papst Paul V. Borghese als Baumeister anstellte. Der Papst, der den Anfang des Dreißigjährigen Krieges mitgestaltete und am 3.Dezember 1620 eine feierliche Messe zur Ehre des Sieges der katholischen Waffen am Weißen Berg bei Prag persönlich zelebrierte. Bernini begann für ihn im Jahr 1618 zu arbeiten und bis zum Tod im Jahr 1680 schuf er in Rom eine Reihe Werke, die der heutigen Stadt ihren Charakter verleihen. Die Borghesen prägen das Stadtbild von Rom bis heute dank ihrer Villa auf dem Berg oberhalb der Spanischen Treppe. Das Grundstück ergatterte der Neffe des Papstes Paul V. Scipionne Scafarelli und die Borghesen blieben hier. Es handelt sich um eine Villa mit einem riesigen Park und einer Gallerie von Statuen, wahrscheinlich der schönsten in Rom – unter anderen gibt es hier auch die Statue der schönen Schwester Napoleons, Pauline, die ein Mitglied der Familie Borghese  Camillo geheiratet hat. Pauline ließ sich nackt als Göttin Venus darstellen. In ihrer Zeit war es ein riesiger Skandal, meiner Meinung nach musste sich Pauline für ihr Aussehen sicher nicht schämen.  

Bernini schuf den Baldachin über das Grab des heiligen Petrus im Dom im Vatikan und den gigantischen Säulengang, der den Platz vor der Kirche des heiligen Petrus umrahmt. Als ich mich das erste Mal zu diesem Platz näherte, verstand ich nicht, wie durch das Mitte Roms eine Autobahn laufen könnte. Es gab hier keine, allerdings könnten die Säulen von Bernini locker eine Autobahn tragen, sie rahmen einen der größten und schönsten Plätze Europas ein Auch der Vorraum des Pantheons ist ein Werk von Bernini und natürlich auch die legendäre Fontäne der vier Flüsse auf der „Piazza Navona“.

Bernini arbeitete insgesamt für acht Päpste, am Ende erschwerte ihm das Leben der Neid seiner Kollegen. Er wurde in der Kirche Maria Maggiore begraben. Sein Grab ist einfach und es ist schwer zu finden, nur sein Name auf einer der Stufen, die zur Apsis führen, erinnert an den Platz seiner Ruhestätte. Große Meister brauchen keine großen Grabmäler, ihr Werk spricht ausreichend für sie. Barock, dieser repräsentative Baustil, siegte in Rom dank Bernini.

Der Höhepunkt der barocken Kunst sind weitere bekannte Denkmäler, wie die Spanische Treppe, gebaut für französisches Geld vom König Ludwig XV. Zum Glück wurde das ursprüngliche Projekt, in dem über der Treppe eine riesige Reiterstatue dieses Königs stehen sollte, nicht vollendet (der Papst war dagegen). Heute steht oberhalb der Treppe die französische „Kirche der Heiligen Dreifaltigkeit“.

               Nicht weit von hier gibt es die „Fontana di Trevi“.

Dieses wunderbare Wasserspiel machte vor allem der Film „Dolce Vita“ von Federico Fellini mit Anita Eckberg und Marcello Mastroiani aus dem Jahr 1959 berühmt. Das nächtliche Bad von Anita Eckberg machte das Werk berühmter als alles andere, seitdem ist die Fontäne ein Pflichtprogramm für jeden Besucher Roms und dementsprechend  schaut es dort auch aus. Sollten Sie die mutige Idee haben, in den Nachmittagstunden die Fontäne zu besuchen, bereiten Sie sich auf unglaubliche Menschenmengen, die alle sich unbedingt vor dem Werk der Architekten Nicola Salvi und Giuseppe Pannini, das aus Anlass des Papstes Klement XII. gebaut wurde, ein Photo machen wollen. Von Gruppen, einzelne Personen, Selfie, alles was nur möglich ist und natürlich gibt es hier eine unglaubliche Menge Rosenverkäufer, die euch nicht in Ruhe lassen. In einem Moment habe ich gehofft, sie wären endlich weg – es begann nämlich zu regnen. Die Freude dauerte nur ein paar Augenblicke, dann waren sie wieder zurück, zwar ohne Rosen, dafür aber mit Regenschirmen. Einen Unternehmergeist kann man ihnen nicht abstreiten. Wenn man nur ein bisschen Privatsphäre hier erleben möchte, hier oder auf der Spanische Treppe, gibt es nur eine verlässliche Methode – man muss früh aufstehen. Was in Rom nicht unbedingt bedeutet, um sechs in der Früh wach zu sein. Die Römer sind keine Frühaufsteher. Es reicht, zur Spanischen Treppe um acht Uhr morgens zu kommen, dann hat man ein Photo nur für sich allein.

               Nur ein paar Minuten Spaziergang weiter gibt es Fontäne der Tritonen auf der „Piazza Barberini“, wieder ein Werk des genialen Bernini, diesmal für den Papst Urban VIII. gebaut.

Kommen wir aber noch eine architektonische Schicht tiefer – zum Manierismus. Der Gründer dieses Stils, der die klassische Renaissance verließ und eine neue Maß der Kunst vorgab, war kein anderer als ein weiteres Genie, der (unter anderem) auch in Rom lebte und arbeitete – Michelangelo Buonarotti.  Seine Werke, ähnlich wie die von Bernini, sind ebenso im ganz Rom verstreut, ein der berühmtesten ist natürlich die Pieta in der Kirche des heiligen Petrus. Es ist sein erstes großes Werk, mit dem sich der damals noch junge Künstler den Platz an der Sonne verschaffte. Durch Führung des Schicksals war eines der letzten Werke des bereits mehr als siebzigjährigen Künstlers die Kuppel der Kirche. Gerade die riesigen Kosten, die mit dem Bau des gigantischen Doms über das Grab des heiligen Petrus, mit dem Julius II. begann, die durch einen unverschämten europaweiten Sündenerlassverkauf finanziert wurden, waren der Grund, warum Martin Luther im Jahr 1517 seine Revolte startete. Michelangelo ist aber an vielen anderen Stellen in Rom durch seine Werke anwesend. Natürlich ist das die legendäre Sixtinische Kapelle, also ihre Decke und die Frontseite – die Seitenwände sind mit Fresken anderer Autoren, nämlich der größten Künstler der Renaissance wie Sandro Boticelli, Perugino, Roselllino und weiteren geschmückt. Das Fresko der Schöpfung des Adams ist allerdings ein der berühmtesten Motiven und neben dem David in Florenz wahrscheinlich das bekannteste Werk Michelangelos. Das Jüngste Gericht an der Frontseite der Kapelle malte Michelangelo zwanzig Jahre später – der Gott gönnte ihm für seine Arbeit genug Zeit. Michelangelo beteiligte sich auf entscheidende Weise auch am Bau des wunderschönen „Palazzo Farnesse“, in der Kirche „San Pietro in Vinculi“ im Stadtviertel Subura findet man seinen berühmten Moses, in der Kirche „Santa Maria Minerva“ dann seinen „Auferstehenden Christus“.  Ein echtes Schmankerl ist dann die Kirche „Santa Maria degli Angeli e dei Martiri“ auf der „Piazza della Republica“.

Der damals bereits fünfundachtzigjährige Künstler entschied sich für eine absolut geniale Lösung, als er aus der Ruine der ehemaligen Terme Kaisers Diokletianus eine Kirche bauen sollte. Er entschied sich die hohen Säle des Tepidariums (90 Meter lang, 27 Meter breit und 30 Meter hoch) zu nutzen und baute die Kirche in der Form eines griechischen Kreuzes (Die Arme des griechischen Kreuzes sind im Unterschied zum lateinischen gleich lang), was der Kirche eine fabelhafte Symmetrie verleiht. Von außen geht es um ein unauffälliges Gebäude – Die Fassade bilden die römischen Ruinen – im Inneren gibt es aber ein unbeschreiblich schönes Erlebnis. Johannes Paul II. schenkte der Kirche die „Milleniumsorgel“, bereits vor ihm ließ  Papst Klement XI. in den Boden der Kirche den so genanntes „Meridian“ einbauen, der zu genauer Zeitmessung dienen sollte.

Ich habe Michelangelo immer bewundert. Er war keiner der Künstler, die einen bereits existierenden Kunststill zur Perfektion bringen, wie z.B. Leonardo da Vinci, sondern einer, der neue Räume eröffnete. So erkennt man ein wahres Genie. Michelangelo hatte den Mut, die schroffen obwohl schönen Linien der Renaissance zu verlassen und sich auf einen neuen unerforschten Weg zu begeben. Der dann weiter in Richtung Barock und zu weiterer Entwicklung der menschlichen Schöpfung führte.

Der Artikel jetzt fortzusetzen wäre beinahe eine Sünde. Schließen wir die erste römische Etappe mit Michelangelo, in die nächste Schicht, nämlich in die Stadt der allmächtigen Päpste in der Zeit der Renaissance und Mittelalters, tauchen wir das nächste Mal ein.

Koronavirus – tentokrát naposledy

Tak mě ten syčák naštval. Moc. Nerozumí legraci, chová se agresivně a zabíjí. Možná jsem ho zpočátku podcenil.  Každopádně bych ho nejraději zabil, ale takových je nás moc a on je připraven. Zatraceně rychle se množí. Mýdlo i alkohol mu škodí, ale ne dost. Italské údaje o úmrtnosti jsou děsivé, ty jihokorejské zase povzbudivé. Kde je rozdíl nevím, a to je zneklidňující. Podobá se náš zdravotní systém a životní styl spíš tomu italskému nebo tomu korejskému? Obávám se, že je nám ten italský mnohem blíž. Dnes zaznamenalo Rakousko první úmrtí na koronavirus – zatím tedy klasická riziková skupina – diabetes, Crohnova choroba s imunologickou léčbou a dovolená v Itálii, odkud se onen pacient (69 let) v únoru vrátil. Určitě nezůstane u jednoho případu.

Samozřejmě s ním – tedy s virem, ne s oním pacientem, toho jsem neznal – mám nevyrovnané účty, obávám se ale, že při případné konfrontaci budu tahat za kratší konec a tak se mu raději budu vyhýbat.

Ale jen namátkou – co mu vytýkám (pokud vás těmito lapáliemi nudím, tak se omlouvám, přeskočte body 1 a 5 a čtěte dál:

  1. Plánovači našich služeb přišli na to, že jsem v minulých letech konzumoval málo dovolené. Žádný div, při stálém nedostatku personálu nebylo kdy. Protože ale plánování dovolených převzala mladá dynamická kolegyně, sedli jsme si spolu, dali hlavy dohromady a ona mi napráskala dovolenou všude, kde se jen dalo. Kde bylo kolegů jakž takž dost, abych se konečně svých přebytků zbavil. Na konci roku 2019 totiž přišli plánovači na to, že mám ještě dva dny z roku 2018. Potěšil jsem se, že si konečně letos užiju dovolenky a začal plánovat a těšit se. Dělal jsem ovšem účet bez hostinského. Ten hostinský se objevil až v lednu a jmenuje se Covid-19.
  2. Poprvé v životě jsem si řekl, že bych si aspoň jednou, než mi mé levé koleno definitivně vypoví službu, chtěl zalyžovat někde jinde než v Rakousku. A protože jsem byl na podzim v Dolomitech a viděl jsem tamější svahy a lanovky (tehdy bez sněhu), zasnil jsem se a domluvili jsme se se synem a snachou, že si letos zajedeme do Jižního Tyrolska – Alta Badia. Plán byl na polovinu března. Když jsem začátkem března odcházel na dovolenou, uvědomil jsem si, že pokud pojedu do Itálie, čeká mě karanténa a oddělení zůstane bez doktora, tedy beze mě. V té době nebylo ještě Jižní Tyrolsko mezi rizikovými oblastmi a stornování dovolené bylo možné jen do 17. února. Čili bylo pozdě. Ztratil jsem nervy a zavolal šéfovi s prosbou o radu, co mám dělat. Šéf se projevil jako šéf, sprdl mě jako sirotka a řekl, že nemám dělat nic, že se situace mění každou hodinou.  Nicméně jsme se spojili s naším ubytovatelem (protože zálohu jsme už převedli) a ten se ukázal prozíravý a vystavil nám poukázku na ubytování u něho v příštím roce v jakémkoliv termínu. Dnes už by stornování bylo možné, ale natahujte se s Booking com o jejich poplatky- takhle je to smírnější.
  3. Protože moje maminka se mnou byla už v Římě – a ve svém věku 81 let (tehdy) to uchodila, pomyslel jsem si, že bych ji mohl letos vzít do Jeruzaléma. Určitě by jí to udělalo radost. Já už tam byl, vyznám se tam natolik, abych ji mohl provést soukromě. Výhoda takové soukromé návštěvy je v tom, že zaprvé si určujete tempo sami a zadruhé můžete být v oněch dvou kostelech Božího Narození v Betlémě a Božího hrobu v Jeruzalémě v době, kdy skupinové výpravy ještě snídají. Objednal jsem hotel, taxíka od letiště, zaplatil letenku. A pak přišel Covid -19 a Izraelci byli první, kdo zavřeli hranice. Pro rakouské občany, čili pro mě, už v době, kdy bylo v Rakousku 21 případů. Chvíli jsem přemýšlel, zda se nemám stát antisemitou ( už proto, že si Izraelci už zase jednou zvolili Netanjahua premiérem), nakonec jsem ale stornoval hotel a taxík a rozhodl jsem se raději nenávidět Covid-19. Můj vánoční dárek pro maminku byl ale fuč. Co se týká letenky, je věc nejasná. AUA škrtla všechny lety do Izraele do 28 března. To mi aspoň objasnil mladý muž na informační lince, kterou jsem asi na pátý pokus dokázal zkontaktovat. Čili pokud bych chtěl stornovat let, stálo by mě to 450 euro poplatků za storno (protože náš let měl být až 18. dubna). Rozhodl jsem se počkat. Nemám co ztratit. Nevěřím, že by se situace po 28. březnu změnila a tak stále doufám, že peníze za letenku dostanu zpět. Covid-19 mě naučil trpělivosti.
  4. Rozhodl jsem se tedy přeobjednat dovolenou aspoň do Prahy. Maminka tam byla naposledy ještě za bolševika, mohla by se tedy do hlavního města podívat. Objednal jsem hotel, koupil lístek na vlak a vstupenky na Tosku do Národního divadla. To bylo v pondělí. V úterý česká vláda zakázala provoz divadel. A od soboty zavřela hranice, takže se do Česka ani nedostanu. S teplotou ale ani bez teploty. Hotel můžu stornovat, vstupenky snad taky. Jak se stornuje vlak u Českých drah, na to se ještě budu muset podívat. Takže loňský Ježíšek mojí mamince nedonesl vůbec nic – a za to může Covid 19. Mimochodem, mé snaše zemřela v a Rakousku babička a její otec, čili syn zemřelé, žijící v Praze nemohl přijet na pohřeb, protože má oprávněné obavy, že by se už nedostal zpět, případně by skončil v čtrnáctidenní karanténě, což si nemůže při svém povolání dovolit. Předpis je předpis a mně je z toho do pláče. Výjimky neexistují. Železná opona dává zdravit. Na pohřeb jsem šel aspoň já.
  5. A nakonec jsme museli stornovat i náhradní dovolenou v Zell am See – Salcbursko ukončilo lyžařskou sezónu – pro nás naštěstí, právě jsme se dohadovali, jak diplomaticky z ubytování vycouvat. Naštěstí jsem se poučil a ještě jsem nezaplatil zálohu. Aspoň tolik už jsem pochopil – vyčkávat se vyplácí.

Jistě chápete, že mám dostatek důvodů toho vira nesnášet. Objektivně uznávám, že je ho třeba tlumit a že jsou opatření k zpomalení jeho šíření potřebná. Zda jsou opatření, které vláda přijímá přehnaná nebo ne, to – možná – ukáže budoucnost.  Psychologicky ale ten strach z koronavira nahlodává zřejmě každého. Všiml jsem si sám, že se vyhýbám lidem. Při lyžování v naprosto bezrizikové oblasti Lachtalu a Kreischbergu jsem dával pozor, abych jel na sedačce a v gondole pokud možno sám nebo s dostatečným odstupem od ostatních. Svrbící nos jsem si nepoškrábal, dokud jsem si na toaletě neumyl mýdlem ruce, s kamarádkou, kterou jsem potkal na svahu, nebylo žádné „pusi pusi“, ale jen jsme si klepli do lyžařských rukavic. A když na sedačce jeden mladý párek promluvil italsky, skoro jsem vyskočil z kůže. Naštěstí ještě mezi těmi dvěma mladými Italy a mnou byli dva Rakušáci a jedno prázdné místo. Podařilo se mi rozmluvit kamarádovi cestu do Španělska přes Itálii do Janova a potom trajektem do Barcelony. Váhal, protože už všechno objednal, ale nakonec se přece jen rozhodl vše stornovat a raději letět. Ostatně – přiznávám kajícně – i na tu Toscu jsem objednal lístky do lóže, abychom tam seděli sami a ne v přízemí mezi dalšími návštěvníky. A v přecpaných kostelech v Jeruzalémě s osmdesátitříletou maminkou bych se taky určitě necítil dobře. Stejně jako u mě jsou zřejmě napjaté nervy i u ostatních lidí a tím pádem v celé společnosti.

Internet je plný informací, kolik z nich je důvěryhodných, nedokáže nikdo ani odhadnout. Včera jsem dostal na „whats app“ dopis od kolegyně z Bologni, která byla –prý- kdysi turnusarztka v Bad Radgesburgu  v jižním Štýrsku. Psala, že podezřelé fatální zápaly plic měli v Itálii už v listopadu minulého roku, tehdy jako ojedinělé případy, které byly léčeny jako chřipka. Osobně si myslím, že to tehdy byla opravdu chřipka, protože ty zápaly plic způsobené těmito dvěma viry se nedají rozlišit – pokud by totiž měla pravdu, obrátila by celou historii na hlavu – pak by virus nebyl importován z Číny do Itálie ale naopak z Itálie do Číny – tam se onen virus objevil až v prosinci. (I když Čína najedou objevila, že byl v Číně už v listopadu a zanesli ho tam američtí vojáci! ) Komunistická propaganda se vzpamatovává, to je dobrá zpráva pro celý svět – je to návrat k normálnosti. Přenos viru z Číny do Itálie je naopak dobře vysvětlitelný – v Lombardii v textilních podnicích pracuje údajně – většinou načerno – velké množství Číňanů a ti se koncem ledna vrátili z Číny, kde slavili čínský Nový rok.

       Nicméně trvám na tom, co jsem psal už v mých předchozích dvou článcích, že celá věc je zpolitizovaná. Jako by vládám ten virus přišel jako dar z nebes. Zejména pak premiérům. Ti nepromeškají žádnou příležitost, aby se nesnažili připisovat si politické body. Jestliže premiér Babiš zesměšňuje ministra zdravotnictví Vojtěcha a vyzývá ho před běžícími kamerami, aby „nebyl slušnej“, v Rakousku má stejný strach premiér Kurz, aby si ministr zdravotnictví Anschober, který se projevil jako skutečně rozumný profesionál, nepřipsal politické body (je totiž z koaliční strany zelených) a kde jen může, bere mu slovo a poučuje národ ve stylu Donalda Trumpa, který se samozřejmě v problematice smrtícího viru vyzná ze všech nejlépe, protože jeho strýc byl v tomto oboru génius a Doník od něj podědil geny. Náš premiér uzavírá mateřské školky, žádá rodiče dětí, aby přišli do práce a současně je prosí, aby děti V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ nedávali k prarodičům, protože by je tím ohrozili na životě. Že ve svých vyhlášeních necítí rozpor per se je dáno zřejmě tím, že sám děti nemá. Mám pocit, že se opět dělá politika pro skalní voliče – na sociálních sítích jsem si přečetl víc než dost nenávistných komentářů vůči těm, kdo byli na lyžařské dovolené v Itálii a tím ohrozili celý národ, který seděl u piva doma v hospodě. Cítil jsem nenávist spojenou ze závistí a bylo mi z toho smutno. Copak do Itálie jezdí na dovolenou milionáři? A jak už jsem napsal, stornování dovolené bylo dlouho – příliš dlouho – velmi problematické.  Jižní Tyrolsko tvrdilo dlouho – příliš dlouho, že žádné případy nemá – než bylo usvědčeno ze lži. A pokud někdo celý rok na tu dovolenou šetřil – nedivím se, že té lákavé lži uvěřil, než by své peníze nechal propadnout.

               Ve všech zemích je to hodně podobné. Místo aby pracovaly týmy odborníků, prezentují se politici stejně jako při přestřihování pásek u nových škol a domovů důchodců. Přiznám se, že mi to leze na nervy skoro stejně jako Covid 19 sám. Ale o tom jsem psal už v minulém článku a nechci se opakovat.

               Ve stínu Covidu 19 se totiž dá udělat mnoho věcí, které by společnost jinak nestrávila. Zakážou se demonstrace, což má zdravotnickou logiku – a to dá vládě dostatek klidu ke krokům, které by jinak až tak lehce neprošly – jako například výměna rady České televize.  Na kororavirus se dá svést propad ekonomiky. A ekologie, která byla ještě před nedávnem v popředí zájmu, co to je? Naštěstí aspoň neuspěl turecký diktátor Erdogan, který se rozhodl Evropu vydírat desetitisíci a možná i statisíci uprchlíky, které poslal na řecké hranice. Doufal, že to ve stínu koronaviru dokáže, ale na to je Evropa od roku 2015 – Covid – Necovid –  už příliš senzibilizovaná. Ekonomika trpí, burzy se hroutí. Právě v tu nejnevhodnější dobu se Saúdi rozhodli zlomit ruského cara Putina a vyhlásili mu ropnou válku.

               Obávám se, že až ta celá historie se smrtícím virem skončí, bude náš svět jiný, než byl předtím. Budeme se divit, co se stalo v politice, v ekonomice, v sociálních vztazích. V tom je účinek tohoto viru skutečně katastrofální. Náš svět se změní, že ho možná už ani nepoznáme. A ty změny už nebudeme moci vrátit zpět.

Na závěr jen několik statistických čísel, snad pomohou k ulidnění situace. V čínské provincii Hubei, kde bylo epicentrum nákazy, žije 57 200 000 obyvatel. Virem Covid 19 se nakazilo 80 971 obyvatel, což představuje 0,14 procent obyvatel. Zemřelo 3075 lidí, což je 0,005 procenta obyvatel. (tedy přibližně 0,3 promile) Ta čísla jsou relativizovaná hlavně skutečností, že od konce února Číňané už netestují kontakty nemocných, ale jen lidi, kteří projevují přízaky onemocnění, což je zhruba 40 denně. Ústup klinických onemocnění svědčí tedy o tom, že se vytvořila skupinová imunita, lidé exponovaní virem, ale klinicky zdraví, vytvořili protilátky a jsou vůči chorobě imunní. Covid 19 se tak chová jako každý jiný virus – jen je nakažlivější a agresivnější. Itálie má 60 milionů obyvatel, čili zhruba tolik, co provincie Hubei. K dnešnímu datu je zde 17 000 nakažených, pokud by měla epidemie dosáhnout čínských rozměrů, muselo by se v Itálii nakazit 90 000 obyvatel. Vysoká úmrtnost v Itálii se zřejmě dá pravdu vysvětlit věkovou strukturou obyvatelstva- naprostá většina mrtvých jsou muži ve věku 80 – 89 let. Hrozivost situace je vytvořena koncentrací infekcí do malých ohnisek, jako je například Bergamo, kde se pak situace opravdu podobá apokalypse.

Pro srovnání, mor v letech 1346 – 1348 zahubil 35 procent obyvatelstva Francie a úmrtnost nakažených byla 90 procent.

Doufám, že jsem těmito čísly aspoň trochu uklidnil.

               Tímto jsem s Covidem 19 skončil. Nehodlám už o něm dál psát a tím zvyšovat jeho popularitu. Nezaslouží si to. Příští týden se pokusím mé čtenáře – aspoň virtuálně, zase zavést do Itálie. Jednou – možná ne letos, se tam zase bude dát jezdit. A než to půjde, pustím na mou webovou stránku nostalgické vzpomínky na čas, když byla Itálie ještě plná života „ dolce vita“ a kdy bylo krásné tam zajet a na tom jejich způsobu života se aspoň jako externista podílet. O virovi, pokud se nestane něco naprosto zásadního – už ani slovo.

               Mimochodem – už jsem se zmínil, že ho nenávidím? Víte proč? Protože nenávist se rodí z bezmocnosti. A ať si myslíme co chceme, vůči tomuto viru jsme zatím bezmocní. Ale raději mu to neříkejte. Aby si mě nevyhledal. Nejsem si úplně jistý, je zda profylaxe starojickou slivovicí dostatečná.

Lidičky, držte se, dávejte na sebe pozor. Myjte si ruce, nedloubejte se v nose, vyhýbejte se kašlajícím lidem a lidem mluvícím italsky nebo čínsky. POsilujte imunitu – není to náhoda, že každým rokem propuká epidemie chřipky právě v zimních měsících, kdy máme v našich zeměpisných šířkách katastrofální nedostatek vitamínu D. Choďte na sluníčko, užívejte vitamíny B a D, případně i C – ale ne příliš mnoho, abyste nedostali ledvinné kameny. Mám každého z vás rád a nerad bych třeba i jen o jednoho z vás přišel. Držím vám všem palce.

               Abych aspoň na konci mého článku povzbudil vyznavače spikleneckých teorií. Coronavirus (s maskou na obličeji) se objevil už v roce 2017 jako vozataj v komixu „Asterix v Itálii“. Samozřejmě ho Asterix a Obelix porazili, ale jen díky kouzelnému nápoji. A na ten ještě stále čekáme. Takže – všechno jasné?

Genua

Die Stadt Genua ist heutzutage dadurch bekannt, dass hier Autobahnbrücken abstürzen. Als wir diese Brücke im Jahr 2006 passierten, stürzte sie noch nicht, sie zeigte nicht einmal eine Absicht, es zu tun. Trotzdem ist es möglicherweise eine bessere Idee Genua mit dem Zug zu besuchen, besonders, wenn man auf der Ligurischen Riviera wohnt, oder der „Riviera dei Fiori“ also der „Riviera der Blumen“, wie sie die Italiener schmeichelhaft nennen. Es ist sicher eine bessere Idee, als in der Stadt zu übernachten, die dank ihres Hafens, in dem große Schiffe und Tanker anlegen, reich geworden ist. In diesem Punkt hat Genua heutzutage seinen ehemaligen erbitterten Gegner Venedig weit überwunden, da Venedig zu einer touristischen Attraktion degradiert worden ist und langsam auf den Meeresboden sinkt. Genua bleibt eine bedeutende Stadt, sie ist letztendlich neben Turin, Mailand und Rom die vierte italienische Stadt, die sich zwei Klubs in der ersten italienischen Fußballiga  – Serie A -zu haben, leisten kann. Venedig hat hier keinen.

Der Westbahnhof von Genua „Statione Principe“ ist ziemlich zentral gelegen und ein guter Ausgangpunkt für den Besuch der Altstadt. Sollten Sie von Osten kommen, steigen Sie in „Statione Brignoni“ aus und Sie würden gleich von der Haupteinkaufstrasse der Stadt „Via XX.Settembre“ begrüßt. Hätten Sie eine kaufsüchtige Gattin mit, dann war es das auch schon mit dem Stadtbesuch.

               Es gab Zeiten, als Genua noch berühmter und reicher als heute war, die Stadt gehörte zu den ersten Mittelmeergroßmächten und führte einen erbitterten Kampf um diese Stellung mit seinen Konkurrenten, mit Arabern, Türken, aber vor allem mit seinen italienischen Gegnern Pisa und Venedig. Warum wissen wir über Venedig viel mehr als über Genua? Das hat seinen Grund in den ewigen innenpolitischen Streitereien zwischen den genuesischen Adelsfamilien um die Macht in der Stadt, was letztendlich zum Verlust der Unabhängigkeit führte. Genua konnte – mit Ausnahme der Eroberung von Korsika (die dann die Stadt im Jahre 1755 an Frankreich verkaufte) und des Nordteils von Sardinien, kein solches Imperium aufbauen, wie sein Gegner an der Adria. Seine kaufmännischen Stützpunkte lagen eher auf der Schwarzmeerküste, besonders auf der Krim, obwohl im vierzehnten Jahrhundert es Genua doch noch geschafft hat, einige Insel im Ägäischen Meer bei der heutigen türkischen Küste wie Lesbos oder Chios unter seine Kontrolle zu bringen.

               Die genuesischen Häfen auf der Krim wurden zum Schicksal für ganzes Europa. Im Jahr 1346 entschlossen sich die heimischen Tataren, die reiche genuesische Niederlassung in Kaffa zu erobern. Als die Genueser nicht bereit waren, zu kapitulieren, begannen die Belagerer mit merkwürdigen schwarzen Hauttumoren bedeckte Leichen über die Stadtmauer zu schleudern. Die Genueser haben bei diesem Anblick Angst bekommen, verließen die Stadt auf ihren Schiffen, segelten aber nicht nach Hause, sondern nach Marseille. Pasteurella pestis, also das Bakterium der Pest, transportierten sie bereits mit. Die Folge war die schlimmste Epidemie, die je Europa erlebt hat.

               Wegen seiner Kolonien am Schwarzen Meer musste Genua gute Beziehungen mit dem Byzantinischen Reich pflegen, da dieses Reich die Meeresengen Bosporus und Dardanellen kontrolliert hat. Genua erhielt vom Kaiser den Stadtteil Pera und es waren 700 genuesische Kämpfer, die unter der Führung des Condottieres Giovanni Giustiniani im Jahr 1453 heldenhaft monatelang Konstantinopel in seinem letzten Kampf gegen hundertausende Türken verteidigten.

               In dieser Zeit hatte allerdings Genua seine erste Hochblüte bereits hinter sich. Genua schaffte es zwar, seinen ersten Konkurrenten Pisa in der Schlacht bei Meloria im Jahr 1284 zu vernichten, verlor aber danach selbst den Kampf gegen Venedig in der Schlacht bei Chioggia im Jahr 1380. Danach wechselte in Genua die Herrschaft der Viscontis aus Mailand mit den französischen Königen, bis im Jahr 1528 Andrea Doria die Stadt befreite und zu einem neuen Höhepunkt der Konjunktur brachte. Weil es in der ersten Hälfte des sechzehnten Jahrhundert geschah und in dieser Zeit die Renaissance gerade ihren Höhepunkt erreichte, erklärt diese Tatsache die Menge der architektonischen Juwelen in der Stadt, die gerade aus dieser Epoche stammen. Wie zum Beispiel die atemberaubende Kirche „Santissima Anunciata“, die die Familie Lomellini bauen ließ. Selbstverständlich finden wir in der Stadt auch ältere Bauten, wie zum Beispiel die Stadttore, die ein Teil der Stadtbefestigung waren und zu Verteidigung gegen Kaiser Friedrich Barbarossa im zwölften Jahrhundert gebaut worden sind, wie die „Porta dei Vaca“ oder die „Porta Soprana“, deren hohe Türme gleich neben dem Geburtshaus des berühmtesten Genueser Christoph Kolumbus in den Himmel ragen. Oder das ganze Privatstadtviertel der Familie Doria um den Platz „San Matteo“ (in der Kapelle San Matteo ist der berühmteste genuesischer Herrscher Andrea Doria begraben) wo noch der gotische Stil überwiegt.

               Andrea Doria war eine imposante Persönlichkeit der europäischen Geschichte, es zahlt sich aus, bei ihm länger zu verbleiben, bis wir unsere Reise zu weiteren genuesischen Sehenswürdigkeiten fortsetzen. 

Er wurde im Jahr 1466 geboren, in für Genua schwierigen Zeiten. Seit 1484 wütete nämlich Krieg zwischen Frankreich und Spanien um die Vorherrschaft in Italien, der vom französischen König Karl VIII. ausgelöst worden war. (Wahrscheinlich aus diesem Grund suchte Christoph Kolumbus seine Bestimmung nicht zu Hause, sondern auf der Pyrenäenhalbinsel). Der Krieg legte in seiner Intensität zu, als die Throne beider Weltmächte junge Herrscher bestiegen, König Franz I. in Frankreich und Kaiser Karl V. in Spanien. Doria stand zuerst auf der kaiserlichen Seite, als Karl V. allerdings im Jahr 1522 Genua eroberte, wechselte er in den französischen Dienst und im Jahr 1524 befreite er Marseille aus der kaiserlichen Belagerung. Danach wechselte er wieder die Seiten und wurde zum kaiserlichen Admiral. Angeblich war der Grund, dass der französische König seine Heldentaten unzureichend honorierte. Wenn jemand seinen Verrat rechtfertigen will, findet er immer ein passendes Argument. Wenn er dann auch siegt, gibt es niemanden, der sein Handeln in Frage stellen würde. Doria siegte. Nur am Rande erlaube ich mir eine Notiz, dass im Jahr 1525 Franz I. bei Pavia die entscheidende Schlacht verlor und selbst in Gefangenschaft geriet. Schon aus diesem einfachen Grund konnte er Doria kaum die von ihm verlangte Belohnung auszahlen. Andrea Doria handelte also offensichtlich pragmatisch und stelle sich an die Seite des Siegers. Das ist immer viel angenehmer, als an der Seite des Verlierers zu beharren. Einen Geschlagenen kann man viel einfacher verraten als einen Sieger, besonders, wenn dieser im Gefängnis sitzt. Im Jahr 1528 übernahm Doria unter dem kaiserlichen Schutz die Macht über seine Geburtsstadt, er schrieb die Verfassung um, beendete innere Streitereien, wurde zum Herrscher auf Lebenszeit, gründete eine Herrschaftsdynastie und führte die Stadt zu einer außergewöhnlichen Blüte. Als sein unbeliebter Neffe Gianettino im Jahr 1547 ermordet wurde, behielt er die Regierung in der Stadt bis 1555, als er sich als beinahe neunzigjähriger von der Regierungsgeschäften zurückzog und die Herrschaft über Genua seinem Großneffen Giovanni (dem Sohn vom ermordeten Gianettino) überließ. Er starb im Jahr 1560 im Alter von 94 Jahren. (Übrigens, der Gründer der venezianischen Macht, der Doge Enrico Dandolo, lebte 98 Jahre lang, verwaltete Venedig bis zu seinem Tod und noch in diesem Alter nahm er am Kreuzzug ins Heilige Land teil) 

               Der Großneffe Giovanni Andrea Doria wurde dann in der legendären Schlacht bei Lepanto im Jahr 1571 berühmt, obwohl auf eine einigermaßen merkwürdige Art. Er führte den rechten Flügel der christlichen Flotte an und ließ sich vom türkischen Piraten Ulugh  Ali aus dem Schlachtfeld ausmanövrieren (für sein ziemlich ungeschicktes Manöver wurde er sogar des Verrates beschuldigt) um letztendlich im Finale der Schlacht doch irgendwie zur Schlacht zu stoßen, gerade im Moment, als sich Ulugh Ali nach der Eroberung des Flaggschiffes der Malteserritter Ansprüche auf den Gesamtsieg machte. Doria fiel den siegreichen Türken in den Rücken und zwang sie zur Flucht. In dieser Schlacht kämpften das erste Mal in der Geschichte die verbitterten Feinde Venedig und Genua Seite an Seite. Also „Seite an Seite“ – Venezianer waren auf dem linken Flügel der Flotte und Genueser auf dem rechten, der Admiral und Kommandant der Armee Juan d´Austria steckte zur Sicherheit zwischen diese zwei Streithahne die ganze spanische Flotte und dazu auch alle Schiffe der Malteser. So konnte er verlässlich verhindern, dass sich seine Verbündeten nicht in die Haare gerieten.    

               Der berühmteste Sohn der Stadt Genua ist aber zweifellos Christoph Kolumbus. In seinem Schatten bleibt nicht nur Andrea Doria, aber auch Niccolo Paganini, der allerdings nicht vergessen wurde. Seine berühmte Geige vom Geigermacher Guarniri aus dem Jahr 1743 wird im Museum im Palast Doria Tursi auf der „Via Garribaldi“ aufbewahrt.    

               Das Geburtshaus von Kolumbus ist eine Halbruine in der Nähe von der „Porta Soprana“.

Um die Wahrheit zu sagen, bin ich von der Authentizität dieses Hauses nicht wirklich überzeugt. Die Genueser suchten offensichtlich irgendein Haus aus dem fünfzehnten Jahrhundert und die sind außerhalb des Privatviertels der Familie Doria eine Mangelware. Und es wäre sehr unglaubwürdig, den kleinen Christoph im Palast der Familie Doria geboren werden zu lassen. Übrigens für die, die Zweifel hätten, gibt es ein zweites ebenso verlässlich authentisches Geburtshaus von Christoph Kolumbus in der Stadt Calvi auf Korsika. Aber authentisch oder nicht, natürlich wird es besucht, übrigens die Staue des großen Seefahrers begrüßt den Stadtbesucher gleich, wenn er den Bahnhof „Statione Principe“ verlässt und nach Kolumbus wurde auch der genuesische Flughafen benannt.

Dann ist es notwendig, in die typischen genuesischen Gässchen unterzutauchen. Sie sind extrem eng und von sehr hohen Häusern umgeben (in Genua gab es einfach immer ziemlich wenige Baugründe).

               Genua lebte und lebt dank seines Hafens. Der große, industrielle, liegt südlich der Altstadt, wir hielten uns natürlich in dem Passagierhafen auf, mit dem Schiff, auf dem Roman Polanski im Jahr 1996 den Film „Die Piraten“ drehte und mit einem großen Aquarium.

Das Aquarium wurde zur Ausstellung EXPO im Jahr 1992 gebaut – natürlich zu Ehre des Fünfhundertjahrejubiläums der Entdeckung Amerikas. Wie sonst? Der Besuch im Aquarium von Genua ist natürlich ein Pflichtprogramm und es ist hier wirklich viel zu sehen. Nicht nur die Seehunde, Haie oder Kröten usw., aber auch die Pinguine, die für uns genau so posierten, wie Skipper, Kowalski, Rico und Private aus dem Film Madagaskar.

               In der gleichen Zeit in den Jahren 1992 – 1994 (Genua war 1992 die Kulturhauptstadt Europas) wurde der verfallene Ankerplatz von Architekten zum heutigen großartigen Schaufenster der Stadt umgebaut.

               Der Kai des Hafens ist heute eine breite Promenade, die von Luxushäusern und Palmen umrahmt ist. Sie wäre noch schöner, wenn jemand nicht die Idee gehabt hätte, gerade  hier eine überirdische vierspurige Straße zu führen, aber wie wir bereits wissen, haben die Genueser mit Autobahnen ein kleines Problem. Diese Straße verunstaltet auch den Blick auf das schönste Gebäude auf dem Kai, den legendären „Palazzo San Giorgio“.

Es ist ein atemberaubendes Gebäude, bedeckt von Fresken und war der Sitz der „Banca San Giorgio“, des mächtigsten genuesischen Geldhauses, heute ist es logischerweise der Sitz der italienischen Nationalbank. Gerade in diesem Haus, das in damaligen Zeiten auch als Gefängnis diente, schrieb Marco Polo sein berühmtes Buch „Million“, als er hier nicht ganz freiwillig als Kriegsgefangener nach der venezianischer Niederlage in der Schlacht bei Curzola die Jahre 1298 – 1299 verbringen musste.

               Nur ein Stück weiter rechts (aus dem Blick von der Hafenseite) führt eine Straße bergauf in die Altstadt. Als erstes begrüßt den Besucher die Kathedrale San Lorenzo aus schwarzem und weißem Marmor.

Die Ähnlichkeit mit den Bauten auf der „Piazza dei Miraculi“ in Pisa ist nicht zufällig. Erstens hat sich der sogenannte pisanische romanische Stil über das ganze Tyrrhenische Meergebiet verbreitet, zweitens stammt der Marmor aus den gleichen Steinbrüchen in Carrara an der Grenze zwischen Toskana und Ligurien und dieser wertvolle Stein war einer der vielen Gründe, warum die Genueser für die Pisaner keine Liebe empfinden konnten, bis Pisa nach dem Jahr 1284 das politische Schlachtfeld räumen und die Machstellung Genua überlassen musste. Die Kathedrale hat nur einen Turm, er wurde zwischen den Jahren 1552 – 1557 gebaut. Ich habe keine Ahnung, warum Andrea Doria den Nordturm nicht fertig bauen ließ, wahrscheinlich investierte er das Geld irgendwo anders. Oder hat sein Architekt gekündigt – dazu kommen wir noch. Die Kathedrale ist auch innen sehr reich geschmückt, der größte Schatz wird in der Renaissancekapelle des heiligen Johannes des Täufers aufbewahrt, beide diese Schatzstücke stammen aus dem ersten Kreuzzug, an dem genuesische Matrosen aktiv teilgenommen haben. In der Schatzkammer der Kathedrale findet man eine Schale aus grünem Glas (Sacro catino), erbeutet in Caesarea im Jahr 1101, von der Genueser glauben, es wäre der heilige Gral und in der Kapelle wird dann die Asche des heiligen Johannes des Täufers beherbergt, die nach Genua bereits im Jahr 1098 gebracht worden ist. Die Entscheidung, welche von diesen heiligen Reliquien die Kirche auf wundervolle Weise gerettet hat, als die Kathedrale im Jahr 1941 von einer britischen Fliegerbombe getroffen wurde, die aber nicht explodierte, überlasse ich dem Leser. Die Bombe kann man übrigens auch heute noch in der Kirche bestaunen.

               Nur ein paar Schritte von San Lorenzo, grundsätzlich noch auf dem gleichen Platz (obwohl er mittelweile den Namen auf „Piazza Giacomo Matteoti“ geändert hat) befindet sich der „Palazzo ducale“, ein riesiger Dogenpalast im klassizistischen Stil und die Kirche „Chieza de Gesu“ mit zwei Bildern von Rubens. Nur ein kleiner Stück weiter gibt es das wahre Zentrum von Genua, den großartigen Platz „Piazza dei Ferrari“ mit einer riesigen Fontäne und wunderschönen Häusern im Stil von Neobarock und Klassizismus inklusiv der Oper von Genua „Teatro Carlo Felice“.

Vor ihm haben wir neben der üblichen Reiterstatue von Guiseppe Garribaldi, die in keiner italienischen Stadt fehlen darf, auch einen Eingang ins „Metro“ von Genua gefunden. Genua hat tatsächlich eine U-Bahn obwohl nur mit  einer Linie und acht Stationen, sie wurde im Jahr 1990 in Betrieb genommen. Sie war dringend nötig, Genua zieht sich nämlich entlang der Küste in der Gesamtlänge von 35 Kilometer hin. Wir traten nicht ein und gingen in die „Galleria Mazzini“, einer gläsernen Einkaufpassage, sehr ähnlich der „Passage Vittorio Emanuelle“ in Mailand oder „Umberto I.“ in Turin. Es gäbe die Zeit für einen Kaffee während die Gattin die Schaufenster der Geschäfte bewundern dürfte. Leider mag es meine Frau nicht wirklich, die Schaufenster zu bestaunen, also die Zeit für den Kaffee blieb relativ kurz. Es war notwendig weiter zu gehen.

               Was Genua zu Genua macht, sind seine prächtigen Paläste, der Beweis für den Wohlstand der Stadt im sechzehnten und siebzehnten Jahrhundert. Dann wurde die Stadt zuerst von Ludwig XIV. und dann von Österreichern in die Defensive gedrängt, die Österreicher nahmen Genua sogar im Jahr 1746 ein. Die schönsten Paläste reihen sich einer neben dem anderen gerade in der Straße, die den Namen des berühmtesten italienischen Rebellen Giuseppe Garribaldi trägt. Die Paläste verdanken ihr monumentales Aussehen dem Architekten Galeazzo Alessi und seinen Schülern – übrigens handelt sich bei Alessi um den Architekten, der an der Kathedrale San Lorenzo den einzigen Turm baute. Dann kümmerte er sich offensichtlich nur mehr um seine privaten lukrativen Aufträge und deshalb blieb der zweite Kirchenturm unvollendet. Hier steht der bereits erwähnte „Palazzo Tursi“ oder der „Palazzo Podestá“. Nur ein paar Schritte weiter gibt es den „Palazzo Spinola“, in dem die Nationalgallerie untergebracht ist.                       

    Den schönsten Palast haben wir auf der Rückkehr zum Bahnhof entdeckt. „Palazzo Reale“ steht beinahe direkt am Kai auf der „Via Balbi“, hinter ihm fanden wir einen wunderschönen kleinen Park mit Mosaikboden, Blumen, Palmen und einem Blick zum Hafen – natürlich verstellt durch die vierspurige Autobahn, die direkt um den Hafen verläuft und leider noch nicht abstürzte. In der Zeit, als im „Palazzo Reale“ Savoyische Könige verweilten, gab es dieses Ungeheuer noch nicht.                 

  Aber Achtung, ich hätte fast etwas vergessen. Die Stadt zieht vom Hafen in die Berge, da bereits in den Straßen von Genua die Alpen beginnen. Also bevor man Genua verlässt, bitte nicht vergessen, zu „Largo Zecca“ zu laufen (es ist vom „Palazzo Reale“ nicht weit) und dann mit der Seilbahn zur obersten Station zu fahren. Von hier gibt es der schönste Blick auf die Stadt, die einmal so berühmt war und für italienische Verhältnisse auch heute immer noch ausreichend reich ist.     

Hysterie zvaná koronavirus

               Milí přátelé!

Už jste si nakoupili a udělali zásoby potravin? Až totiž k vám přijde ten novodobý černý mor, budou všechny obchody zavřené, a i kdyby nebyly, žádné auto se zbožím do vaší obce policisté nevpustí. Stačí, aby ve vesnici jeden člověk zakašlal – a je to.

               Doufám, že mi tento satirický úvod odpustíte, nechci samozřejmě působit jako ignorant. Ano, nový virus je tady a je poměrně nebezpečný. Zhruba stejně jako virus chřipky. Proč tedy nevyvolává každoroční epidemie chřipky stejně přehnané reakce jako současný malér s „Coronavirem CoV-2“?

               Zřejmě proto, že na chřipku jsme si už zvykli. Dokonce natolik, že ačkoliv existuje účinná ochrana očkováním (letos to opravdu vyšlo, vloni to byla rána mimo), bylo v Rakousku ochotno nechat se naočkovat 8 % (slovy osm procent) obyvatelstva. Měli jsme jen v naší nemocnici dvě úmrtí na chřipku, oba to byli lidé s oslabenou imunitou, jedna pacienta s rakovinou po chemoterapii a druhý pacient s těžkou obstrukční chorobou plicní v důsledku mnoholetého kouření a ani jeden z nich samozřejmě naočkován nebyl.

               Připomínám to proto, že koronavirus si vybírá stejnou obětní skupinu. Rozdíl je, že proti němu žádné očkování neexistuje – čili vlastně v tomto bodu žádný rozdíl, protože proti chřipce se lidé stejně očkovat nedávají. Můžete namítnout, že proti chřipce jsou léky – přesněji jeden – Tamiflu (látka se jmenuje Oseltamivir a má ho patentovanou firma Roche, která si tím vydělává miliony.) Ovšem Tamiflu musíte podat během prvních dvaceti čtyř hodin od začátku příznaků (firma tvrdí, že během 48 hodin – tím si samozřejmě zvyšuje zisk), protože lék dokáže pouze vázat virus v krvi a zabránit jeho vstupu do orgánů – pokud už virus tuto bariéru překročil, je Tamiflu neúčinné – ovšem existuje takzvaný placebový efekt.  Pokud něco – i neúčinného – berete, věříte prostě, že se vám daří lépe. A jak stojí napsáno už v bibli – „víra tvá tě uzdravila“. A proti koronaviru nemáme ani ono placebo.

               Samozřejmě virus dělá podezřelým už to, že se objevil v Číně a to právě ve Wuchanu, kde je hlavní výzkumná laboratoř pro zkoumání umělé inteligence. Nepochybně se zde experimentuje (jedno zda je to povoleno nebo ne, protože v Číně je všechno jedno) i s DNA a proto bych nesmetal zcela ze stolu hypotézu, že zde mohlo něco uniknout z laboratoře – jako například geneticky upravený koronavirus, který dostal své jméno CoV-2. Jedním dechem ale přiznávám, že mi tato hypotéza připadá nepravděpodobná – ne ale nemožná. To ovšem jen proto, že v Číně je možné úplně všechno a hlavním programem tamního režimu je lež. Moje babička říkávala, že komunista řekne pravdu jen, když se splete. Hypotézu umělého viru podporuje jen jediné – ta nesmírná hysterie s karanténami, s novými nemocnicemi, prostě oním panickým strachem, který vyvolává dojem, že se děje něco tajemného, mysteriózního, nekontrovatelného, tedy něco, před čímž je opravdu třeba mít strach.

Vycházejme tedy z pravděpodobnější varianty, že se objevila nová varianta z rodiny koronavirů – známých už po desetiletí a stále znova nebezpečných – koronavirus způsobil v letech 2002/2003 pandemii SARSu a v roce 2012 epidemii MERSu (Middle east respirátory syndrom), kterému se dostalo poněkud méně pozornosti, zřejmě proto, že nevznikl v Číně ale v Saúdské Arábii, což je naprostá výjimka. I ptačí chřipka k nám přišla z „Říše Středu“.

Zákeřnost nového viru spočívá v jedné vlastnosti. Viry napadají běžně buď horní dýchací cesty nebo dolní dýchací cesty. Pokud napadají horní dýchací cesty, jsou velmi nakažlivé, nezpůsobují ale normálně žádné vážné onemocnění. Pokud napadají dolní dýchací cesty, jsou nebezpečné možným vyvolání zápalu plic, na druhé straně ovšem nejsou zase příliš nakažlivé. CoV-2 napadá dýchací cesty horní i dolní a proto je nebezpečnější než běžné viry, mezi nimiž žijeme dnes a denně. Přesto naprostá většina infekcí koronavirem probíhá asymptomaticky, čili nakažení vlastně ani neonemocní, jsou jen nosiči viru. Okolo dvou procent nakažených ale může vyvinout virový zápal plic, který může vyvolat otravu krve a multiorgánové selhání a smrt.

Příznaky jsou jako u každé virové nákazy – po inkubační době, která je bohužel dost dlouhá a trvá zřejmě až 14 dní, dochází ke kašli, škrábání v krku, ucpanému nosu, zápalu spojivek, průjmu a někdy i k horečce. Čili nic pro tuto infekci typického, podobné příznaky můžete mít při každé virové nákaze. K nakažení je třeba poměrně intenzivní kontakt s nakaženou osobou – zhruba patnáctiminutový rozhovor stačí, případně pokud na vás onen člověk přímo nakašle. Nebo pokud nakašle na nějaký předmět, který potom vezmete do ruky a tou rukou, kterou jste si neumyli, si sáhnete do obličeje. Čili je třeba si umývat ruce, umývat ruce a zase umývat ruce. Ochranné masky by měli nosit pouze pacienti, aby nerozšiřovali nákazu, nošení preventivních masek není k ničemu. Asiatu jsou na to ale zvyklí a proto to dělají. Ostatně, když chtěla má žena koupit masky do ordinace, aby je nabídla kašlajícím pacientům (což je v ambulanci plicního lékaře poměrně častá sorta), nikde je nesehnala. Už jsou všechny vykoupené.

Na skladech rakouského ministerstva zdravotnictví by ještě mělo někde ležet 8 milionů masek, které svého času koupila ministryně zdravotnictví Rauch-Kalat za dobrou cenu od svého manžela Mensdorfa Pouilyho, (to abyste si nemysleli, že střet zájmů má jen pan Babiš s paní Babišovou, když jde o Agrofert) ale nikdo je nemůže najít.

V podstatě všechno, co jsem teď napsal, popisuje de facto normální poněkud agresivnější virovou infekci. A tak se ptám, odkud se bere celá ta hysterie v médiích, která už vede k vykupování obchodů a řečech o uzavření hranic, aby se nedejbože do země nedostal ani jeden nakažený (dostane se stejně, na to můžete vzít jed). Izraelské ministerstvo vnitra dokonce oznámilo, že preventivně nehodlá do země vpouštět žádné cizince, jen izraelské občany. Když si uvědomilo, že by se to týkalo letošních velikonoc, tedy hlavní turistické sezóny, přinášející zemi obrovské příjmy, rychle tu zprávu smazalo – tedy aspoň její anglickou verzi.

Takže: za prvé noviny i televize potřebují, aby je lidé kupovali a aby se na ně dívali a proto potřebují senzaci. Koronavirus se nabídl a oni nezaváhali. Potřebují prodeje, potřebují sledovanost, aby mohli zvýšit ceny reklam, jde tedy – zase jednou – jen o peníze. Dokud to funguje, budeme se dozvídat o každém podezřelém člověku, který byl právě testován na koronavirus (a byl negativní). Je třeba udržovat napětí.

Za druhé vycítili svou příležitost politici. Jednak mohou odvést pozornost od současných ekonomických i politických problémů – místo korupce, zneužívání funkcí atd, atd. se teď noviny a televize zabývají koronavirem – to je přímo dar z nebes a ten je třeba radostně přijmout. A navíc můžou hrát na veřejnosti, před běžícími kamerami hrdiny, ochotné a hlavně schopné ochránit své ovečky (rozuměj voliče) před zlým virem, který by jinak všechny zahubil. Přiznejme si, že George Soros (vlastním jménem György Sörös) už jako strašák tak úplně nezabíral, takže chválabohu, že máme něco nového. V Česku zasedal krizový štáb ještě než virus dosáhl Evropu, neřkuli Česko. Tam se zatím virus ani neobjevil. Ale zasedání krizového štábu se dalo politicky dobře prodat.

A tak následují zavřené hotely (i s návštěvníky), výletní lodě, a uzavřené cesty do italských městeček, dokonce byli do karantény vzati všichni pracovníci z nemocnice v Deutschlansbergu, kteří se zúčastnili karnevalu v Benátkách. Udělali chybu, že to nahlásili, dalších jedenácti autobusů kde byli také zaměstnanci našeho koncernu, si nikdo ani nevšiml.

Ne, nechci infekci zlehčovat a radím – myjte si ruce, držte při rozhovoru s neznámým člověkem odstup jednoho metru, a pokud máte pocit, že máte pocit, že se na vás hodí popsané příznaky a byli jste v některé z postižených zemí, nechejte se vyšetřit. Jenom proboha nepodléhejte panice. Nová epidemie Španělské chřipky nepřijde. Tehdy skutečně v letech 1918 – 1919 zemřelo několik milionů lidí, jenže ti byli vyhladovělí a vyčerpaní válkou, hygienické a zdravotnické možnosti byly s dneškem neporovnatelné a hlavně nemocní byli léčeni Aspirinem v dávkách 3 – 30 gramů denně a umírali pak na hemorhagický, tedy krvácivý zánět plic. Jak dnes víme, zemřeli ve své absolutní většině ne na chřipku, ale na její léčbu.

Samozřejmě i mne zaráží, že na počátku epidemie zemřeli i mladí lidé – konkrétně čínští zdravotníci, ošetřující první nakažené – tak zemřel i lékař, který na nový virus upozornil a byl za to čínskými úřady za šíření poplašné zprávy stíhán. Zajímavé je, že jsem ale zatím neslyšel ani o jediném případu onemocnění u dětí. Vyhýbá se jim virus nebo u nich probíhá infekce zcela bez příznaků?

Domnívám se, že právě ti první byli vystaveni masivní expozici dosud neznámého viru, protože čínské úřady, jak už to v komunistických zemích bývá zvykem, zatloukaly, lhaly a dělaly vše, aby utajily, co se utajit dalo (pamatujete ještě na Černobyl).

Ovšem teď přijde dobrá zpráva – přinejmenším na lidi, kteří jsou na seznamech příjemců orgánů. Velký čínský vůdce, prezident Si Ťin pching si nedávno vzpomněl (myslím, že to bylo minulý týden), že už 7. ledna vydal osobně naprosto jasné příkazy a směrnice, jak se má v případě této epidemie chovat. Místní orgány jeho geniální myšlenky ignorovaly. Teď budou padat hlavy a zřejmě nejen obrazně, jako by tomu bylo u nás. Jak jinak chcete stabilizovat společnost, že? A slovo čínskéh prezidenta má platnost ústavního zákona.

Mimochodem, abych nezapomněl, já už jsem nakoupil. Člověk nikdy neví, dy budou obchody obleženy a člověk se do nich vůbec nedostane, případně tam najde jen prázdné regály.

Zelená planeta nebo zelené šílenství?

               Ona je ta naše planeta tedy ještě pořád modrá, ale jako by ji zachvátilo nějaké zelené šílenství. Rozbuškou bylo sedmnáctileté švédské děvče, které díky své zarputilosti a patřičné skvěle organizované PR probudilo zájem o ekologii.

               Přiznám se, že nejsem, na rozdíl například od mého syna, žádný velký fanoušek Grety Thunberg. Její řeč před Spojenými národy v New Yorku mi šla hodně proti srsti a způsob, jakým ji přednesla, zanechal pachuť nacvičeného vzteku. Ale dobrá, pokud šlo o to předat poselství, pak se jí to podařilo. Teď by se měla stáhnout. Pokud nechce sdílet osud Johanky z Arku. Kdyby Johanka po vítězství u Orleánsu nebo nejpozději po korunovaci Karla VI. odešla zpět do rodné vesnice, nic by se jí nestalo – ovšem bez mučednické koruny by zřejmě nebyla tak slavná, jak je. Greta ž svoji bitvu u Orleánsu vybojovala. Stala se symbolem, je vidět že jí to samotné vadí, už několikrát se musela při diskusních pořadech ohradit, proti jí přisuzovaným výrokům ale tuhle lavinu nezastaví. Bude se na ni odvolávat kdekdo, zejména fanatici, kterým dojdou argumenty.  

               Stále není zodpovězena otázka, nakolik je oteplování planety přirozeným procesem (v jedenáctém století bylo například tepleji než dnes) a nakolik se na něm podílí člověk. Problémem není ani tak samotné oteplování, ale jeho rychlost, přinášející přírodní katastrofy a podporující hypotézu, že lidský podíl na tomto procesu je podstatný.

Do rakouské vlády přivedl efekt Grety Thunberg stranu zelených – poprvé v historii. Minimálně v Rakousku se tedy modrá barva politického spektra změnila v zelenou. Kvitujeme to s povděkem, protože zelení nezpochybňují demokracii a demokratické instituce a nehodlají zavádět policejní stát. Aspoň zatím. U moci ještě nikdy nebyli, musí svou schopnost vládnout dokázat. Zelení jsou mladí a proto radikální, mají tmavě zelené křídlo levicových radikálů, kteří hledají snadná řešení. Jako kdysi tmavočervené křídlo sociálních demokratů, než se odštěpilo a vytvořilo komunistickou stranu. Zdaleka ne všichni zelení mají dostatečné vzdělání, aby problém chápali a proto tíhnou k symbolům a k dogmatům. Což bylo vždycky v minulosti nebezpečné. Ovšem na druhé straně jakákoliv zmínka o ekologii je pro všechny, kteří se považují za pravičáky, projevem levicového extremismu. Jakmile se problém posune do ideologické pozice, je už racionálně neřešitelný. Místo rozumu totiž vládnou emoce.

               Greta strhla mládež – a nasměrovala ekologické hnutí špatným směrem. Proti autům, letadlům a lodím. Samozřejmě, z jejích fanoušků má málokdo řidičský průkaz, vozí se vlakem či na zadním sedadle rodičů, proto je toto poselství tak nadšeně přijato: ostatně tomu rozumí každý, netřeba připomínat, že ve městech zamořených popojíždějícími auty se dá sotva dýchat. Ale auta, letadla a lodě na celém světě jsou zodpovědné za necelých pět procent emisí (přesně, pokud se nemýlím, je to 4,8 procenta). Je to tedy okrajová záležitost. Mimochodem útok na diesly je ještě paradoxnější, tato vozidla produkují méně CO2 než benzínové motory – zato víc NO a jemného prachu, který sice škodí plicím, ne ale klimatu.

               Ještě směšnější je obviňovat z oteplování klimatu zemědělce. V Nizozemí chtějí dát chovatelům krav vyšší daně – ony ty krávy – to byste nevěřili – prdí a produkují metan. Bylo by je třeba vyhubit a ve stravování přejít globálně na vegánství. Zemědělci to mají těžké. Nejsou dost bohatí, aby měli dostatečně silnou politickou lobby, která by vysvětlila politikům, jaká je to blbost. Proto bylo předávání zlatých glóbů i Oskarů oproštěno od konzumace masa a propaguje se – naprosto nezdravá – vegánská strava. Prostě v Americe se tradičně blbne o něco víc.

               Nepoměrně větší množství CO2 chrlí do vzduchu průmysl – například tepelné elektrárny. Víme, jak vypadaly severní Čechy v době elektráren, vyrábějících proud spalováním hnědého uhlí. Polsko nebo například Izrael jsou ale na tepelné elektřině skoro stoprocentně závislé. Jistě, Izrael si atomovou elektrárnu opravdu nemůže dovolit – byl by to příliš lákavý cíl pro rakety Hamásu i Hizbolláhu, ale slunce jim tam svítí skoro celý rok a od moře vane vítr prakticky bez přestání (a to dokonce i když je zataženo). Atomová elektřina je ekologicky (co se týká produkce CO2) neškodná. Rakouská antiatomová hysterie je naprosto kontraproduktivní, ale odpor proti atomové energii se zde stal po lidovém hlasování o atomové elektrárně v Zettendorfu dogmatem, o němž se nesmí diskutovat. Rakušané v roce 1978 odhlasovali 50,47 procenta hlasů (při volební účasti 64,1 procent), že už postavená elektrárna nemá být spuštěna do provozu. Pak se nesměle kousali do rtů a ptali se sami sebe, zda neudělali hloupost (podobně jako Britové po hlasování o Brexitu v roce 2016). A pak pro ně přišlo v roce 1986 vysvobození – vybuchl Černobyl. Vzali to jako potvrzení, že se rozhodli správně a od toho okamžiku je tady každá podpora atomové energie zločinem. I když dovážejí – zejména v zimě – až 30 procent elektrické energie – mimo jiné z Česka a z Francie – která je z velké části atomová – ale na hranici se dá koupit certifikát, že jde o nezávadnou energii z obnovitelných zdrojů a je to. Samozřejmě je to falešná hra, ale co už naděláte? Co stále nechápu, je problém odstraňování atomového odpadu – hlavní argument odpůrců atomové energie, pokud stojí elektrárny v oblastech, kde nejsou ohrožovány zemětřesením jako japonská Fukušima. Proč není možné skladovat vyhořené palivové články v dávno opuštěných uranových dolech, jejichž štoly jsou kilometr pod zemským povrchem a kde je stejně radioaktivního záření víc než dost, mi zatím nikdo nevysvětlil. Na tyto otázky jsem vždy dostal jen vyhýbavou odpověď – kdyby to bylo tak snadné, tak by to všichni dělali. Pokud někdo z mých čtenářů zná odpověď na tuto otázku, budu vděčný, když mi ji sdělí.

               V Česku je pohled na problém obnovitelných zdrojů elektřiny a proudu atomového právě opačný. Zejména politická katastrofa okolo solárních baronů a jejich dotovaných slunečních elektráren, na které doplácí Česká republika ještě stále, vzbudil odůvodněnou nedůvěru k obnovitelným zdrojům elektřiny. A přiznejme si, jak větrné tak sluneční elektrárny vyrábějí elektrický proud velmi draze. Přesto je Francie ochotna financovat postavení největší sluneční elektrárny v Tunisu na Sahaře (slunce je tam víc než dost, člověk musí jen oprašovat z panelů písek) a vést proud kabelem po dně Středozemního moře do jižní Francie.

               O největším neštěstí pro klima se nikdo ani nezmíní  – o stavebním průmyslu. Ten se podílí na ekologické zátěži bezmála padesáti procenty. Už dávno se nestaví z obvyklých materiálů – z cihel nebo ze dřeva. Dnes si banky, firmy, burzy, staví paláce z betonu a ze skla. Nejen, že tyto budovy reflektují sluneční svit zpět do atmosféry, ale výroba betonu a skla se provádí pomocí nesmírně vysokých teplot (zejména cement), které samozřejmě zatěžují atmosféru obrovskými množstvími CO2. A takto vyrobeným betonem se pokrývají obrovské plochy, na nichž byly louky a lesy. Ani beton nepohlcuje sluneční paprsky, ale odráží je zpět. Proto je v létě ve městech nesnesitelné vedro. Na jihu už na to přišli, ve městech v Černé Hoře či Albánii jsou všude parky a stromořadí kolem cest – místní to nedělají z ekologických pohnutek, ale prostě by jinak v teplotách, které tam panují, nepřežili. Stromy mají dvojí účinek – pohlcují sluneční záření a nevracejí ho do atmosféry. Navíc spotřebovávají CO2 a přeměňují ho na kyslík. Nám je to zatím jedno – betonujeme a betonujeme.

               Obávám se, že všechna opatření (zdražení dieslu a následně benzínu) daň z CO2, zdražení letenek (už teď rozhodla rakouská vláda o zvláštní dani ve výši 12 euro na každý vnitroevropský let) atd. atd. postihnou zase jen obyčejné občany. Samozřejmě pro stát je to velmi dobře, protože vybere mnohem víc peněz na daních, ale pomůže to skutečně klimatu? A skuteční ropáci zůstanou ušetřeni.

               Proto, pokud chceme pro naši planetu opravdu něco udělat a nejen si na to hrát, pak sázejme stromy všude, kde se to dá – odstraňme nějak šíleného Bolsonara, který ničí poslední velké plíce planety v Amazonii. Přestaňme betonovat plochy, doporučuji zákaz nadzemních parkovišť, parkování patří do podzemních garáží pod zem. A každé nové náměstí by mělo mít povinně zelený lem či dokonce kombinaci se zelenými plochami. A nechme krávy prdět.

               Co kdyby někdo konečně sebral odvahu a řekl Číňanům, kteří produkují třetinu všech exhalací na této planetě, aby s tím přestali. Nebo o tom přesvědčil Trumpa, jehož USA jsou zodpovědné za čtvrtinu exhalací. Arogantním Číňanům se to nikdo ani neodváží říct, (aby se proboha zase jednou neurazili!) Trumpovi to občas někdo řekne a on na to prdí (ať už bez nebo s produkcí metanu). To je ostatně jediný rozdíl mezi diktátorem vzešlým z lůna totalitní komunistické strany a diktátorem demokraticky zvoleným.

               Co kdyby se například začalo zase stavět z tradičních materiálů? Cihly a dřevo zatíží životní prostředí nepoměrně méně, než beton a sklo. Dokáže to někdo ve stavební branži prosadit? Bude mít vůbec někdo vůli k takovému činu?

               Mohlo by to snížit zisky stavebním firmám, nebo prodražit stavbu těchto paláců finančních gigantů. Možná by jejich ředitelství ani nevypadala tak monumentálně. Sídla bank mají ohromit dnešního člověka stejně, jako ho měly v minulosti do kolen tlačit katedrály katolické církve. Peníze se staly totiž novým náboženstvím a jejich majitelé si s arogancí představitelů církve v patnáctém a šestnáctém století určitě nezadají.

               Možná by bylo třeba vysvětlit právě těmto miliardářům, kteří stále ještě tancují na horní palubě potápějící se lodi, že záchranné čluny nejsou a nebudou. A nedají se koupit.

Volterra

                Das toskanische Volterra ist ein verstecktes Nest in den toskanischen Bergen. Es ist so versteckt, dass mein erster Versuch im Jahr 2000, die Stadt mit öffentlichen Verkehrsmitteln zu erreichen, scheiterte. Zwischen San Gimignano, wo ich war, gab es nach Volterra keine Eisenbahn und keine Busverbindung und  ein Taxi hätte man in Col Val d´Elsa bestellen müssen, wo es nur einen Taxibetreiber gab und dieser kein Auto frei hatte. Das Problem war, dass ich damals mit meinem damaligen Chef unterwegs war, der zwar ein Auto für unseren Toskanabesuch bestellt hat, den Führerschein aber zu Hause vergaß und ich hatte auch keinen mit. Also musste ich nach Volterra fünf Jahre später mit eigenem Auto fahren.

Wahrscheinlich dank seiner Lage war es die letzte etruskische Stadt, die die römische Herrschaft akzeptieren musste. Und es ist darauf gehörig stolz. Volterra, das sind Etrusker ohne Ende, ob schon in den Museen oder in den Souvenirshops.

               Übrigens der Letzte, der in der Sprache der Etrusker lesen uns schreiben konnte, war angeblich Kaiser Claudius, also seit dieser Zeit sind beinahe zwei tausend Jahre vergangen. So lange ist schon die Sprache des einmal so mächtigen Volkes vergessen. Böse Zungen – besonders der Schriftsteller Robert Graves – unterstellen Claudius, dass seine Hauptmotivation, die Kaiserkrone, nach der er niemals strebte, nach dem Tod seines Neffen Caligula anzunehmen, die Tatsache war, dass zu seinen wissenschaftlichen Vorträgen über die etruskische Kultur niemand kam (möglicherweise auch deshalb, weil er stotterte). Als er Kaiser geworden ist, mussten die Höflinge diese Vorträge besuchen, egal wie sie sich dabei gelangweilten. Nur zu lachen über den stotternden Kaiser war verboten.

               Aber zurück zu Volterra. Seine Lage auf dem Gipfel eines der toskanischen Hügel verleiht ihm ein monumentales Aussehen, nicht umsonst wird Volterra für eine der schönsten toskanischen Städte gehalten – und hier gibt es eine wirklich starke Konkurrenz.

Zu einer Festung wurde es im vierten Jahrhundert vor Christus ausgebaut, als Etrusken bei dem Blick darauf, wie eine ihre Stadt nach der anderen von Römern eingenommen wurde, in der Panik ihre Stadt mit einem sieben Kilometer langen Mauerring umgaben. Und diese Mauer gab den Römern zu schaffen. Im Jahr 79 vor Christus gelang es dem Diktator Sulla endlich nach einer zweijährigen Belagerung die Stadt einzunehmen und der römischen Verwaltung als ein „Municipium“ zu unterstellen. Von der etruskischen Befestigung der Stadt blieb nur ein Tor erhalten – „Porta all´Arco“, alles andere ging in den darauffolgenden Jahrhunderten zugrunde. Bereits im Laufe der ersten hundert Jahre unter der römischen Herrschaft vergaßen die Etrusker sogar ihre Sprache. So blieb es auch, bis der Tourismus im zwanzigsten Jahrhundert die Erinnerung an diese alte imposante Kultur wieder erwachen ließ. Gescheit ließ sich Volterra ein Monopol auf die etruskische Kultur patentieren. Die Stadt kann sich bei ihrem Gelehrten Mario Guarnacci (er lebte in den Jahren 1701 – 1785) bedanken, da er in Volterra mit den Ausgrabungen begann und seine Funde ein Interesse an der alten aber schon seit ewiger Zeit vergessenen Kultur weckten. Das Museum der etruskischen Kultur trägt seinen Namen „Museo Etrusco Guarnacci“

               Bei der Anfahrt zur Stadt fährt man an einer Menge von Manufakturen für die Bearbeitung von Alabaster vorbei. Volterra ist das italienische Zentrum dieser Kunst – oder eher des Handwerkes und in der Stadt darf natürlich ein Alabastermuseum nicht fehlen. Man findet es im Gebäude der Pinakothek, aber auch im Rathaus kann man Gefäße aus Alabaster in  verschiedenen Farben bewundern, von schneeweiß bis rosarot oder beinahe rot.

               Die wichtigsten Gebäude des Stadtzentrums stammen aus dem dreizehnten Jahrhundert, also aus der Blütezeit des mittelalterlichen Volterra, als die Stadt eine prosperierende selbständige Kommune war, bis sie im Jahr 1361 unter Kontrolle des mächtigen Nachbarn Florenz geraten ist.

               Es bleibt für mich ein Rätsel, warum das alljährige Stadtfest, das jeden dritten und vierten Sonntag im August veranstaltet wird, eine Beziehung zum Jahr 1398 hat („Giornata di Festa nell´Anno Domini 1398“). Trotz allen meinen Recherchen konnte ich nicht erfahren, was so Wichtiges in diesem Jahr passieret ist, das die Bürger von Volterra jedes Jahr so intensiv feiern. Sollte das jemand von meinen Lesern wissen, bitte ich um eine Benachrichtigung.

Wir hatten Glück, dass wir gerade an einem solchen Sonntag die Stadt besuchten ohne zu ahnen, was auf uns wartete. Es war sehr vorteilhaft, dass wir Frühaufsteher sind und außerdem meine Frau immer nach dem Abschluss der täglichen Kulturreise noch baden wollte. Also verließen wir unseren Stützpunkt in Marina di Cecina so früh, dass wir erstens keine Probleme bei der Parkplatzsuche hatten und zweitens wir uns in die Stadt einschleichen konnten, noch bevor die Einheimischen die Straßensperren und Kassen bei Stadteingängen einbauen konnten, um danach die Gebühr für den Eintritt in die Stadt zu kassieren. Die logische Folge war, dass wir ohne eine Eintrittskarte die Stadt nicht mehr verlassen und wieder zurückkehren durften, aber es gab keinen Grund zur Klage, es war genug, was wir sehen und bewundern konnten. Umzüge von Männern und Frauen in rot-weiß mit Trommeln und Pfeifen, den Tanz mit Fahnen, die Delegationen der befreundeten Städte wie Prato in den Kostümen mit Bannern und Wappen und mit Armbrüsten und Lanzen. Auf dem Platz vor dem Rathaus gab es dann auch Duelle (die so wage ausgetragen wurden, dass es ein Gefühl hinterlassen hat, dass die Kämpfe ihre Waffen das erste Mal im Leben in der Hand hatten – nicht vergleichbar mit dem traditionellen und im Mitteleuropa etablierten historischen Fechten), Bauchtänzerinnen und zum Schluss eine Schlacht mit gerollten Socken, an der alle Anwesenden teilgenommen haben.

Überall in den Straßen gab es natürlich Vorführungen des mittelalterlichen Handwerkes, aber auch ein Karussell für die Kinder, das von einem Esel getrieben wurde. In den Straßen gab es mit Tüchern abgedeckte Tavernen, für jede Zunft eine, und man aß, wie anders – mit Löffeln aus Holz oder mit den Händen. Zum Essen wurde neben einem Brei aus gekochtem Gemüse auch Schweinsbraten auf Rosmarin serviert mit einem sodbrennengefährlichen Hauswein. Für Euro konnte man dort nichts kaufen, zuerst musste man die europäische Währung in den Wechselstuben für lokale „Il grosso Volterrano“ umtauschen, die Verkäufer akzeptierten ausschließlich diese Währung. (Die man allerdings bis zu zwei Wochen nach dem Fest wieder für Euro umtauschen konnte).

Trotz des ganzen Aufruhrs in den Straßen konnten wir auch die Stadt mit ihren Sehenswürdigkeiten kennenlernen. Der „Palazzo dei Priori“ auf dem Hauptplatz „Piazza dei Priori“ ist ein gigantisches Gebäude aus dem dreizehnten Jahrhundert – angeblich das älteste Rathaus in der Toskana (eine italienische Stadt kann ohne ihres „piú“ einfach nicht existieren).

Es diente als Vorbild dem „Palazzo vecchio“ in Florenz. Zum „Palazzo dei Priori“ führt der kürzeste Weg von dem berühmtesten und ältesten Tor von Volterra „Porta all´Arco“, an dem sich allerdings sein Alter schon deutlich bemerkbar machte.

Im Konferenzsaal des Rathauses, wo heute die gewählten Vertreter der Stadtverwaltung ihre Sitzungen abhalten, ist die Frontwand mit einem wunderschönen Fresko „Kreuzigung Christi“ von Pietro Francesco Florentino bemalt. Kreuzgewölbe mit sehr breiten Bögen aus Marmor und einem fast filigranen Schmuck, sowie auch die Stadtfahnen in einer Ecke des Saales verleihen dem Raum einen würdenvollen Eindruck. Aus einem kleinen Vorraum gibt es dann einen wunderschönen Blick auf den Platz aus der Vogelperspektive. Die gegenüber liegende Seite des Platzes wird vom „Palazzo Pretorio“ mit einem riesigen Turm mit Schweinskopf dominiert. Nach dem Schweinskopf erhielt der Turm seinen Namen „Torre del Porcelino“ (Schweinsturm).

               Die „Catedrale Santa Maria Assunta“ auf der „Piazza San Giovanni“ ist nur ein paar Schritte entfernt. Die Kathedrale wirkt auf den Besucher nicht mehr so imposant, offensichtlich waren die Bürger von Volterra beim Bau der Kirche schon wesentlich knapper bei Kassa. Die Fassade ist aus Backsteinen gebaut worden, nur der Eingang erhielt einen Marmorrahmen und der Glockenturm aus den Backsteinen ist von der Fassade der Kathedrale ziemlich entfernt, als ob er mit der Kirche keinen gemeinsamen Komplex bilden möchte. Das Innere der Kirche ist reicher als das Äußere, die Schiffe sind voneinander durch Säulen mit engen romanischen Bögen getrennt, die Mauern sind durch Streifen aus weißem und rotem Marmor geschmückt. Die Decke im Stil der Renaissance ist vergoldet und die Kanzel ist ein von vier Löwen getragenes gotisches Werk. Über dem Altar glänzt ein prächtiger Baldachin aus Alabaster.  Das Baptisterium steht der Kathedrale gegenüber, hat die klassische Form eines Sechseckes, mit Marmor ist allerdings nur die Frontseite bedeckt, offensichtlich schafften es die Bürger von Volterra mit dem Einzug der Pest und dann der florentinischen Truppen nicht mehr, den Bau zu vollenden. Auch das Innere ist einfach, die Wände sind ohne Schmuck und in der Mitte befindet sich ein Taufbecken aus Marmor.

               Zum etruskischen Museum muss man aus dem Stadtzentrum bergaufwärts an der Kirche des heiligen Augustinus vorbei gehen. Diese Kirche hat eine Barockfassade und ein romanisches Inneres, in ihrer Nähe befindet sich das Foltermuseum und das Museum der sakralen Kunst. Wie sich diese zwei Dinge vertragen, ist schwer zu sagen, es gab allerdings Zeiten in der Menschheitsgeschichte, in denen sie sich sehr nah lagen.  

               Das Alabastermuseum darf in Volterra natürlich nicht fehlen, im Erdgeschoss gibt es Werke aus diesem Material von modernen Künstlern, in den Obergeschoßen gibt es dann ältere Gegenstände und eine nachgemachte Werkstatt für Alabasterbearbeitung.

               Endlich erreichen wir das Ziel, des wegen wir nach Volterra gefahren sind, also das Etruskische Museum Guarnacci. Man wird von einer Sammlung von mehr als sechshundert Urnen begrüßt. Auf den ersten Blick schauen sie alle gleich aus, geschmückt sind sie mit Bildern der Kampfszenen und auf dem Deckel mit einer liegenden Figur. Das berühmteste Grabmal ist eine Terrakotta eines Ehepaares, auf der sich die Eheleutedie in die Augen schauen. Wegen der Urnen und Grabmäler fuhren wir aber nach Volterra nicht. Das einzigartige an der etruskischen Kunst ist die Erzeugung der etruskischen Bronzefiguren. Etrusker hatten ihren eigenen figuralen Stil. Entweder waren sie wirklich so schlank oder war die Schlankheit das Schönheitsideal oder hatten ihre in die Höhe gezogenen, beinahe fadenförmigen, Figuren eine symbolische oder rituale Bedeutung. Das berühmteste Exponat ist eine Votivfigur aus Bronze, so genannte „Ombra della Sera“ also „Abendschatten“. Natürlich wurde sie im Souvenirgeschäft angeboten und selbstverständlich kauften wir sie. Ob sie Glück bringen oder uns wieder nach Volterra locken sollte, wissen wir nicht, Aber, grundsätzlich – warum nicht?  

Auf dem höchsten Punkt einige hundert Meter hinter dem Etruskischen Museum ragt zum Himmel ein runder Turm der „Fortezza Medicea“, also der Medicäerfestung. Die Festung schaut imposant aus, ist aber nicht für die Öffentlichkeit geöffnet. Zu einem Eintrittsticket für die Festung kann nur ein Verbrechen werden, weil sie als Gefängnis dient.      

Wenn man auf der „Via di Castello“ zum Stadtzentrum absteigt, führt dieser Weg auf die „Acropoli etrusca“ mit einer römischen Zisterne. Die ehemalige Akropolis der Stadt wird heutzutage stolz „Parco archeologico“ genannt, alles Interessante wurde aber bereits ausgegraben und befindet sich im Museum, Neben einigen verfallenen etruskischen Gräbern gibt es hier nur mehr einen Spielplatz für Kinder.

               Wenn man noch immer von der Stadt nicht genug hätte, kann man auf die Nordseite gehen, wo man unter den Stadtmauern Reste von einem ehemaligen römischen Theater und einer Therme finden kann. Der schönste Blick auf die Ruinen bietet sich von der Stadtmauer aus, am bestens vom Park „Parco publico il Bastione“, wo es möglich ist, sich nach einem anstrengenden Tag zu erholen, bevor man die Stadt verlässt.

In unserem Fall in Richtung Marina di Cecina, damit meine Frau noch baden konnte.  

               Wer nicht baden möchte und ein bisschen Adrenalin mag, dann sollte er noch zur so genannten „Balze“, also zu Steilabhängen, nahe der Stadt fahren. Bei Felsenabstürzen wurden hier bereits etruskische, römische sowie auch mittelalterliche Siedlungen begraben, das nächste wird die Camaldoleser-Abtei sein, die aus diesem Grund bereits verlassen wurde.

Noční služby

               Určitě to není něco, o co by člověk stál. V noci má být člověk doma a v posteli, pokud se samozřejmě nerozhodne sám a z vlastní svobodné vůle, že má v noci něco lepšího na práci, než spánek (I když Voltaire označil právě spánek za největší lidskou rozkoš, ale tady se můžou názory různit.)

               Lékař většinou tráví noční čas v nemocnici nedobrovolně a jen částečně ho uklidňuje skutečnost, že za to dostává peníze. Protože bez těch nočních služeb by jeho výdělek nebyl zase tak převratný, aby ho s jeho povoláním smířil. Vzpomenu opět jednou knížete Karla Schwarzenberga, který na otázku, zda nebude mít problém podat ruku prezidentovi Kosova Thacimu, který byl hledán mezinárodním zatykačem, protože ještě v době svého odboje proti srbské „nadvládě“ nechal ve Francii zabít několik svých spolubojovníků, kteří mu dělali ve vedení konkurenci, odpověděl: „Víte, paní redaktorko, my politici jsme jako prostitutky. Pracujeme většinou v noci a naše zákazníky si nemůžeme vybírat.“

               Přidal bych k těmto dvěma povoláním i povolání zdravotníků. I oni pracují v noci a klientelu, která do ambulancí dorazí, si vybírat opravdu nemůžou.

               Veřejnost samozřejmě díky televizním seriálům vnímá lékařské služby jako příležitost svádět sestřičky (případně dává příležitost sestřičkám, aby sváděly lékaře) a závidí pak zdravotníkům eroticky nabité noci, za které je stát k tomu ještě platí. Poněkud v rozpacích jsou lidé z toho, že je v službách v nemocnicích stále více lékařek. Co provádějí ve službách ony? Svaly oplývajících saniťáků (i když jich v tomto oboru přibývá) zase není až tolik a pokud ano, loví tito v jiných vodách (v těch, ve kterých si konkurují s lékaři). A s pacienty, zejména na interně, kde je věkový průměr okolo osmdesáti let, to tady nebude nic moc.

               Co se týká mé maličkosti, dveře do služební místnosti jsem nikdy nezamykal, ovšem především proto, abych v polospánku našel cestu z pokoje ven. Možná za tím byla i nějaká postranní myšlenka, ovšem pocit naděje z mých mladých let postupně přerostl do pocitu ohrožení. Nesplnilo se ani jedno ani druhé.

               Zůstaňme na zemi. Buď ony seriály neodpovídají skutečnosti, nebo jsem prostě neskutečně neschopný bambula. K výše popsané aktivitě jsem se ve službě nikdy nedostal.

               Noc je totiž tak nějak předurčena k tomu, aby se lidem dařilo špatně a aby vyhledávali lékařskou pomoc. Začne to mládeží, která si přihnula víc ze skleničky, než je schopna vydržet a je pak v bezvědomí dopravena do nemocnice, aby se zde mladí opilci vyspali. Nemám s nimi soucit. I já jsem se v mém mládí několikrát opil nad přípustnou míru, ale nikdy jsem z toho důvodu nevyhledával lékařskou pomoc, vždycky jsem to nějak zvládl sám. Dnes ovšem není nikdo ochoten převzít za opilce zodpovědnost a nejlepší je, když nám ho do ambulance přiveze vlastní maminka, protože její opilá ratolest – div se světe – zvrací. Otázka je, kdo by si v této situaci zasloužil na prdel, zda opilý adolescent nebo jeho matka. V létě se ve Wagně, kde stojí naše nemocnice, pořádají středeční diskotéky v takzvaném Römerdorfu, čili „Římské vesnici“ (na území naší vesnice stálo totiž kdysi římské město Flavia Slova, založené císařem Vespasiánem).  Pro nás to má následek, že každou středeční noc přijímáme dva až tři opilce, kteří nebyli schopni dojít domů a byli objeveni někde v příkopu nebo na kraji silnice.

               Jenže i staří lidé jsou v noci více ohroženi. „Černý vzduch“ nedělá nikomu dobře. Jednak zvyšuje pravděpodobnost vzniku deliria u dementních osob, jednak naši staříci rádi padají při noční cestě na toaletu – zejména když jsou navíc nacpáni antipsychotiky a antidepresivy, které jejich rovnováze a stabilitě nijak zvlášť nepřispívají. Navíc v noci mnozí nemůžou spát, a když se probudí a přemýšlejí o světě a svém postavení v něm, dostanou tlak na prsou nebo nemůžou popadnout dech. A nezapomeňme na zablokovanou krční páteř v důsledku nepokojného spaní a následkem toho vzrušení a  vysoký tlak.

               Jakou souvislost mají s nocí ledvinné koliky, nedokážu odhadnout, ale i ta moje se přihlásila ve dvě hodiny v noci. Neptejte se mě proč. Jedinou výhodou bylo, že na cestě do nemocnice jsem byl s mým autem úplně sám, což mi usnadňovalo zvracení z okýnka na vozovku.

               Noční služby mají samozřejmě rozdílnou intenzitu. S láskou vzpomínám na služby v léčebně ve Štole pod Vysokými Tatrami. Pacienti tam chodívali na odtučňovací kúry, takže se skutečnými krizovými situacemi se nedalo počítat – zejména proto, že všichni seděli v nedalekých Mengusovcích v hospodě, protože jim v léčebně nedali nic pořádného k jídlu. Ta restaurace z toho dobře žila a službukonající lékaři si taky nestěžovali.

               Jsou služby na universitních klinikách, kde se sice pacienti hrnou v naději na vysoce odborné ošetření, tady mají ovšem lékaři na přijímacím oddělení či v ambulanci výhodu, že si mohou pozvat na pomoc odborníka. Mají záda krytá kardiologem, gastroenterologem, pulmologen, neurologem atd, atd. dokonce i revmatolog či kožní lékař mají noční službu, i když tady se s akutním život ohrožujícím onemocněním skutečně nedá počítat.

               A pak jsou to služby v periferních nemocnicích, což je to, co postihuje mně. Tady je člověk na všechno sám (posilněn jen mladým kolegou po skončení školy) a musí vzdorovat nájezdům útočníků přesvědčených, že jsou tak strašně nemocní, že potřebují ihned a okamžitě nemocniční pomoc případně lůžko (a někteří opravdu i jsou). Je to tak trochu boj v prvním ochranném zákopu, někdy je člověk náporem útočníků doslova zadupán do země.  V zápalu boje musí lékař odlišit simulanty a kverulanty od opravdu nemocných. Ty pak roztřídit na takové, které je možné léčit ambulantně – v naší nemocnici jsou to v podstatě skoro všichni, kteří ještě můžou trošku chodit- na ty, kteří si zaslouží lůžko na oddělení a na ty zralé pro jednotku intenzivní péče. Kde je člověk pak musí i intenzivně léčit bez ohledu na to, co se právě děje v ambulanci.

               Tak se v pátek v podvečer objevil v ambulanci senior jednoho z největších vinařství v Jižním Štýrsku Sabathi. V pátek se pacienti ve službě zvlášť kumulují. Má to svou logiku. Přes týden čekají na to, že se jim možná přece jen uleví. V pátek ráno chytí paniku, že se jim neulevilo a o víkendu nebude pan doktor dosažitelný. Jsou tedy k němu. Odsedí si čekání v ordinaci, protrpí vyšetření a dostanou lístek do nemocniční ambulance. Protože správně tuší, že by tam mohli zůstat, jdou ještě domů, aby se pořádně najedli (bůh ví, co jim v nemocnici dají k jídlu), pak se sbalí a úderem třetí hodiny stojí před ambulancí. Kde chce doktora, který po namáhavé denní směně právě zahajuje odpolední službu a je na všechno plně sám, trefit šlak.

               Pan Sabathi byl opravdu nemocný, to se nedalo popřít. Svědčila o tom i jeho modrá barva kůže, kterou je možno označit za nezdravou. Že by se mohlo jednat o taťku Šmoulu, jsem vyloučil. Navíc se na rentgenu ukázala pěkný velký zápal plic, postihující skoro celé pravé křídlo plic, z kterého na mě streptokoky přímo mávaly. Proto jsem ho přijal na intenzivku, napíchl radiální arterii, naordinoval antibiotika a inhalace. Ještě než jsem ale mohl odebrat za ním, abych pro něj založil teplotku a zapsal do ní jeho léčbu, dorazila záchranka s dámou ve věku okolo šedesáti let, která na pohřbu svého partnera upadla do bezvědomí. To se samozřejmě může stát – jsou ženy, které své manžely či partnery skutečně milují, ovšem ona neprocitla. Pohled na ni svědčil taky o tom, že je to vážný stav. K vědomí se neprobírala ani u nás, a když přišly výsledky laboratorních testů, vstaly mi na hlavě mé řídké vlasy. Pacientka se nacházela v těžké acidóze, pH její krve bylo 6,7. Normální je 7,4 a stavy pod 7 jsou naprosto kritické. Hodnota kyseliny mléčné byla 16 místo obvyklých 2 a měla selhání ledvin.

               Dodatečně se mi podařilo zjistit, že od smrti svého partnera celý týden nic nejedla a nepila, zato ale brala pravidelně své léky na cukrovku a proti srážení krve. Tím, že týden nic nepila, selhaly ledviny a léky, které nemohly být z těla vyloučeny, dokonaly zbytek. Takzvaná metforminová acidóza při selhání ledvin, v podstatě stav, který by člověk neměl přežít. Když jsem rozhodl, že ji mají rychle převézt na intenzivku (musel jsem si půjčit postel od chirurgů, protože na naší polovině bylo plno), volala mi sestřička z intenzivky, že pan Sabathi právě upadl do bezvědomí. Doběhl jsem právě včas, abych ho mohl zaintubovat a zjistit, že milý vinař nemá měřitelný krevní tlak. Byl v septickém šoku.

               Teď jsem opravdu nevěděl, kam dřív. Oba pacienti potřebovali centrální žílu, dilema mi vyřešil fakt, že milá paní diabetička měla žíly naprosto prázdné, téměř bez krve. Takže jsem do ní přes žilní přístup na ruce, který se podařilo záchranářům nějakým zázrakem založit, lil tekutiny v infuzích a zatím šel píchat milého pana vinaře. Mezitím mi sestřičky oznámily, že onen venózní přístup u pacientky nefunguje. Nepřekvapilo mě to, ale zato pořádně vyvedlo z míry.

               Turnusartzka na ambulanci dostala příkaz držet pozici a uklidňovat další pacienty, kteří se do ambulance hrnuli. Ujala se této úlohy se ctí. Byl to pořádný kus ženské – rodiče se přistěhovali z Ukrajiny – a podařilo se jí poměrně brzy vynutit si u pacientů potřebnou trpělivost.

               Situace vypadala asi tak. Centrální žíla panu Sabathimu, zavolání rentgenu, aby udělali snímek na kontrolu polohy centrálního katétru. Mezitím rychle do ambulance, vybavit dva lehčí, ale netrpělivé pacienty a poslat je domů. Zpět na intenzivku, podívat se na rentgen, zahájit léčbu katecholaminy a infuzemi.

               Píchnout centrální žílu pacientce s acidózou – vzhledem na stále ještě nedostatečnou náplň dost těžká mise – s pomocí ultrazvuku se nakonec podařilo trefit jugulární žílu, abychom mohli začít skutečně se substitucí potřebných infuzí. Zavolat rentgen, utíkat dolů na ambulanci, vyřídit další dva pacienty. Zpět na intenzivku, zkontrolovat pozici centrálního katetru, zahájit léčbu. Zpět do ambulance vyčistit pole.

               Zpět na intenzivku, tentokrát centrální katetr pro plánovanou akutní dialýzu. Protože se mezitím žíly pacientky už poměrně naplnily, podařilo se to mnohem snáze. Zavolat rentgen na kontrolu polohy katetru.

               Rychle na oddělení, kde právě jeden stařík upadl do deliria a snažil se ve zmateném stavu utéct z oddělení. Zpacifikovat ho, píchnout mu uklidňovací prostředek, zaprotokolovat (taková injekce je totiž omezení osobní svobody, a kdybych o tom nesepsal příslušný protokol a to hned, mohl bych mít pořádné potahovačky).

               Zpět na intenzivku, kde sestřičky už připravily dialýzu. Mezitím jsem zjistit, že pacientka už taky nemá krevní tlak, takže katecholaminy a start dialýzy.

               Nebudete věřit, jak to uběhlo, najednou byla noc. A mně se vůbec nechtělo spát. Umřít ano, spát ne.

               Oba pacienti nakonec přežili, přežil jsem i já i moje turnusarztka a dokonce i onen delirující stařík na oddělení. Případ pacientky jsme publikovali v odborném časopise, nad záchranou vinaře seniora projevila rodina ukázněnou radost.

               Samozřejmě jsem si vybral pro můj článek extrém. Dva takové případy současně se objeví skutečně zřídka, občas dorazí krvácení ze žaludku, ze střeva, otok plic, plicní embolie, srdeční infarkt, akutní selhání ledvin, poruchy srdečního rytmu, reanimovaní pacienti atd. atd., ale pokud mají trošku slušnosti, dorazí jeden za druhým a ne všichni najednou. Jenže pokud se rozhodnou, že přijedou současně, tak s tím člověk taky nic nenadělá.

               Jednou jsem se ptal manželky, která měla službu na universitní klinice, zda mohla ve službě spát. Řekla na to: „no mohla, ale víš, jak mizerně se ve službě spí.“

               „Nevím,“ odpověděl jsem. „My ve Wagně ve službě nespíme.“

               Nebyla to samozřejmě pravda. Přiznám se, že za těch sedm let, co v naší nemocnici pracuji, jsem už pětkrát spal víc než čtyři hodiny. Při šedesáti službách do roka a tedy zhruba 420 za popsané oddělení, je to pořád slušných 1,2 procenta. Ale nikomu to neříkejte. Ještě by mi mohl někdo závidět.

               Ono s tím spaním je to taková věc. Člověk se uloží na lůžko s telefonem na dosah ruky. Snaží se usnout a přitom ho ten hrozný černý přístroj na nočním stolíku irituje, protože může kdykoliv zazvonit. A bohužel to i dělá. Pro pacienty je rozhodující, kdy se ozve. Pokud začne blbnout ještě, než se mi podařilo usnout, sice se pořádně naštvu, ale vstanu a za plného vědomí jdu pacienta ošetřit. Samozřejmě, že s dalším pokusem o usnutí mám už větší problémy a pokud se o to musím pokoušet potřetí, už se to většinou nepodaří.

               Pokud telefon zazvoní, když jsem spal dvě hodiny a víc, je všechno v pořádku. Už jsem odpočinutý a schopný plného nasazení, třeba až do rána. Po ošetření pacienta je opětovné usnutí obtížnější. Jako mladému lékaři se mi to dařilo skvěle, dokázal jsem usnout i pětkrát za noc, dokonce i po půlhodinovém přerušení. Ve středním věku jsem to dokázal maximálně jednou, pokud mě probudili podruhé, bylo se spánkem amen. V poslední době se to zase lepší, možná se vracím do mladých let.

               Zlé je, když telefon zazvoní několik minut poté, co se mi podařilo upadnout do hlubokého spánku. Pacientovi, kterého bych měl ošetřovat v tomto stavu, rozhodně nezávidím. To jsem v takzvaném Zombie-modusu, kdy víceméně nevím, co dělám –  ve skutečnosti více než méně. Stává se, že si na takový telefonát ráno nevzpomenu, už jsem i žasl nad skutečností, že jsem v tomto stavu přijal na oddělení pacienta, o čemž jsem ráno neměl tušení – byl jsem překvapen, že léčba, kterou jsem mu v tom stavu předepsal, měla dokonce hlavu a patu, zřejmě funguje nějaké podvědomí. Kolegyně Raggam nezapomene do konce života, kdy mi jako mladá asistentka zavolala právě několik minut po mém usnutí. Vyslechl jsem si údaje o pacientovi a naordinoval jsem vyšetření a léčbu. Telefonicky a určitě správně. Bohužel jsem to vše nadiktoval česky. Ráno měla šokovaná kolegyně dost práce mě o tom přesvědčit.

               No dobrá, tak ať se holka naučí česky ne?

Tak nám zabili Sulejmáního a proč z toho nebude třetí světová válka

               „Tak nám zabili Ferdinanda.“

               Asi každý Čech zná tuto legendární větu, kterou začíná jedna z nejgeniálnějších válečných satir, jaké kdy byly napsány – „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války.“

               Následky onoho atentátu 28. června 1914 v Sarajevu, kterému podlehl následník rakouského trůnu František Ferdinand d´Este, byly fatální. Přesně za měsíc po této události vyhlásilo Rakousko válku Srbsku a vyvolalo dominový efekt, na konci kterého stál ve válečném ohni celý tehdejší svět. A pokud považujeme druhou světovou válku za pokračování té první s dvacetiletou přestávkou (protože důvodem vzniku druhé světové války byl neskutečně zpackaný mír z Versailles – pak výstřely ze Sarajeva odstartovaly největší hrůzy, jaké lidstvo kdy zažilo a znamenaly mimo jiné i konec evropské dominance ve světové politice.

               3. ledna 2020 zabil americký drón na bagdádském letišti generálmajora íránských revolučních gard Kásima Sulejmániho a svět zatajil dech. Paralel k událostem v roce 1914 se totiž nabízela celá řada.

               V obou případech se jednalo o druhého muže režimu. František Ferdinand d´Este byl následníkem trůnu tehdy už prastarého a vlády neschopného císaře Františka Josefa. Sulejmání byl nejbližším spolupracovníkem íránského duchovního vůdce – rovněž prastarého a skutečné vlády neschopného ajatolláha Chameneího. (Sulejmání měl větší moc než íránský prezident Hassan Roháni, který byl v hierarchii mocných mužů Iránu až na třetím místě).

               V obou případech se jednalo o druhého muže státu, který se snažil být lokální mocností. Jestliže Rakousko Uhersko vznášelo své nároky na dominanci v prostoru Balkánského poloostrova, Irán se snaží vytvořit svou dominanci v oblasti Předního východu.

               František Ferdinand byl zavražděn v Sarajevu, v Bosně, která sice oficiálně patřila k Rakousku Uhersku – anexí z roku 1908, tato anexe způsobila ale jen vzrůst napětí v regionu, protože málokdo byl ochoten uznat právo Rakouska na toto území – které obsadilo už v roce 1878. Ani Sulejmání nebyl zabit v rodném Iránu, ale v sousedním Iráku, na jehož jižní část obývanou Šíity si Irán už dlouho dělá nárok a íránské revoluční gardy jsou v Iráku aktivní hodně podobně jako v roce 1914 rakouská armáda v Bosně.

               I porovnání obou regionů je příhodné. Na začátku dvacátého století byl Balkán sudem prachu, který byl připraven vybuchnout (a nakonec i vybuchl) a vyvolat celosvětovou katastrofu. V několika letech před oním atentátem se zde odehrálo hned několik lokálních válek a národy natlačené na tomto prostoru byly znepřátelené na život a na smrt. Přesně tuto úlohu převzal na začátku století dvacátého prvního přední východ. I zde panuje extrémní nestabilita, lokální války a hlavně, podobně jako před sto lety na Balkánu, zájmy světových velmocí tento region ovládnout.

               Dokonce najdeme paralelu i s problémy s pohřbem zavražděných politiků. Jestliže v případě Františka Ferdinanda to byla skutečnost, že si přál být pochován se svou manželkou Sofií, což znemožňovalo, aby byl pochován podle svého postavení v kapucínské hrobce ve Vídni ( a byl tedy pochován i se svou ženou v rodinné hrobce v Artstettenu, v případě Sulejmáního byl problém, že jeho mrtvola prakticky neexistovala. Nakonec tedy pochovali jeho jeden prst s prstenem, podle kterého mohli určit, že minimálně tento kousek těla íránskému generálu patřil. Zbytek byl po výbuchu rakety rozmetán do všech světových stran.

               Pokud by tedy měl někdo zájem na rozpoutání globálního konfliktu, nemohla se mu naskytnout lepší záminka, než tento atentát. Jenže uplynul už onen měsíc od Sulejmáního smrti  – a neděje se nic. A ani se nic nestane. Proč?

               Možná by bylo nejdřív dobré přiblížit si osobu zabitého íránského generála. Narozený v íránské provincii v roce 1957, přidal se jako mladý muž v roce 1979 k revolucionářům při svržení šáha Páhlavího a stal se členem revolučních gard, oporné ozbrojené síly povstání a následně náboženského režimu ajatolláha Chomejního. Vyznamenal se ve válce proti Iráku v letech 1980 – 1988, kde to dotáhl až na velitele divize. V roce 2002 se stal velitelem jednotek Quds, což jsou elitní složky revolučních gard a v této funkci se stal druhým nejvýznamnějším mužem režimu, něco jako velitel pretoriánské gardy ve starém Římě, hlavní oporou režimu muláhů. V roce 2009 zakročily revoluční gardy s nesmírnou brutalitou proti pokojným demonstracím proti znovuzvolení prezidenta Ahmadžinehada a od té doby se režim mullahů může opírat pouze právě o ně. Jestliže byly Revoluční gardy v roce 1979 seskupení nadšených bojovníků proti režimu šáha Páhlavího, o čtyřicet let později se jedná jen o jednotky vycvičených zabijáků, orientovaných především dovnitř země k potírání vnitřní opozice.  Tak trochu připomínají osud husitských jednotek mezi roky 1419 – 1436.

               Jenže Sulejmání měl mnohem větší cíle. Tu si je třeba ozřejmit, proč USA označují už od doby prezidenta Bushe Irán za centrum teroru a vedoucí sílu „osy zla.“ Žádný ze sebevražedných atentátníků při útoku na newyorská dvojčata nebo při útocích ve Francii nebo jinde v Evropě, na Bali či kde jinde, nebyl šíita a Iránu se tedy za tyto atentáty ani při nejhorší vůli nedá přičítat zodpovědnost.

               Jenže agresivní orientace obou náboženských směrů islámu je zcela rozdílná. Sunnité, vedení Saúdskou Arábií se snaží pod vlivem wahabismu islamizovat celý svět a šířit nenávistnou ideologii pod ochranou Spojených států amerických, kde se jen dá. Proto taky nepřijali Saúdi ani jednoho uprchlíka z válečných oblastí, zato jsou ochotni všude po světě stavět mešity a dodávat kazatele, které i oni platí. Salafisté nenávidící západní civilizaci a ochotní proti ní bojovat, včetně Islámského státu se odvolávají právě na wahabismus, tedy na saúdskou ideologii. Přesto požívají Saúdi plnou ochranu amerického režimu. Palestince nechali padnout. Jednak jsou Palestinci považováni ostatními Araby za lidi druhé kategorie, jednak by jejich podporou Saúdi riskovali ztrátu amerického krytí (koneckonců, s kým jsou Palestinci v konfliktu? – s Izraelem a ten se stal pro USA posvátnou krávou. O tom dále.

               Šíité pod vedením Iránu se orientují lokálně, snaží se budovat svou moc na předním východě a jejich hlavním cílem je Izrael. Proto Irán financoval po celá desetiletí šíitské hnutí Hizbolláh v Libanonu, které ohrožuje severní Izraelskou hranici a vyvolalo už několik vojenských konfliktů. Syrská občanská válka byla tedy pro Irán přímo darem z nebes, zejména, když ho o pomoc požádal sám prezident Assad, jenž s vlastními silami Alevitů nemohl vzdorovat arabské převaze ve vlastním státě. (Alevité sice nejsou šíité v pravém slova smyslu, ale sunnity jsou považováni za kacíře a Assad byl za pravověrného muslima uznán šíitským duchovním, aby mohl v Sýrii vládnout.) Ovládnutím Sýrie by se Íráncům podařilo vytvořit přímý koridor pro spojení s Hizbolláhem a zvýšit tak tlak na Izrael. A tu jsme u kořene zápasu s USA a Donaldem Trumpem. Ještě nikdy nebyla americká vláda tak proizraelská, jako současná. To je samozřejmě dáno tím, že Trumpův zeť Jared Kushner je Žid a na židovskou víru přestoupila i Trumpova dcera Ivanka. Čili silnější lobby Izrael ještě v USA nikdy neměl. (Ani Henry Kissinger neměl na americké prezidenty takovou moc, jako má Ivanka na svého otce.) Že právě Jared Kushner, praktikující Žid,  má být „architektem“ Trumpova mírového plánu pro blízký východ, je jen dalším důkazem bezbřehé americké arogance. A ten plán vypadá podle toho.

A proto tedy i útok na Irán, vypovězení smlouvy o atomové energii, sankce a konečně i zabití Sulejmáního. Kdo zajásal, byl izraelský premiér Netanjahu – a představitelé Islámského státu. I pro ně byl Sulejmání největším nepřítelem, jeho šíitské milice a Kurdové měli největší zásluhu na zničení IS. Teď Trump prodal Kurdy Turkům a Šíitům zabil velitele. IS může doufat v znovuzrození.

               Ne že by si Sulejmání smrt nezasloužil. Už jen za ty tisíce zabitých vlastních mladých lidí při potlačování protestů proti Admadžinehadovi by si ji zasloužil. Ale způsob, kdy byl zabit drónem na území cizího státu a to dokonce navzdory protestům předsedy irácké vlády, je důkazem neuvěřitelné americké arogance. Proč nemohli Sulejmáního zabít v Iránu nebo během jeho častých pobytů v Sýrii, kde velel íránským dobrovolnickým jednotkám, bojujícím na straně Assada? Zabití generála, jehož šíitské milice se v Iráku rozhodujícím způsobem zasloužily o porážku Islámského státu (Šíité byli totiž Islámským státem považováni za kacíře a bez soudu všichni ihned vražděni) na bagdádském letišti podkopalo už i tak velmi vratkou pozici irácké vlády a její autoritu u vlastního obyvatelstva. Po tomto činu nepřesvědčí iráčtí ministři už nikoho, že nejsou jen americkými loutkami. I když irácký premiér vyzval Američany k odchodu ze země a poslal do ulic demonstranty, aby ho v tomto přání podpořili. Ale ani to se nestane, protože to není v ničím zájmu. Kdyby Američané odešli, nejen že by mohl ožít znovu Islámský stát, ale Irák by se nevyhnul občanské válce a následně rozpadu na tři územní celky. Zejména pak vytvoření šíitského státu v jižním Iráku okolo Basry, kontrolujícího řeku Šat al Arab a přístupy k přístavům v Perském zálivu a navíc sousedícího s regionem v Saúdské Arábii, kde žije Saúdy brutálně potlačovaná šíitská menšina, na jejímž území se ale nacházejí prakticky veškeré ropné zásoby Saúdú, si Američané prostě nemůžou dovolit. Proto neodejdou. A protesty zmlknou a premiér v Bagdádu se smíří s tím, že je loutkou, protože to stejně ví. Omezí se tedy na osobní obohacování prostřednictvím korupce a bude se tvářit, že vládne. A Donaldovi Trumpovi stoupnou preference pro jeho znovuzvolení. Po té stránce byl atentát plným úspěchem.

               K velké válce, natož třetí světové válce, nedojde. Paralely se Sarajevem 2014 totiž v základních bodech pokulhávají.

  1. Jestliže František Ferdinand patřil k reformním rakouským politikům, kteří chtěli zemi vést novou cestou a do značné míry mocnářství demokratizovat, Sulejmání patřil k hlavním oporám zkostnatěného a národem nenáviděné náboženské diktatury.
  2. František Ferdinand byl hlavním odpůrcem válečného konfliktu na Balkáně, protože si uvědomoval nedostatečnou přípravu rakouských ozbrojených sil na velký konflikt. Jeho smrt pak uvolnila cestu válečným štváčkům typu Konráda von Hötzendorf či generála Piotorka, kteří pak válku zahájili. Sulejmání byl naopak největší íránský jestřáb, jeho zabitím se agresivní potenciál mulahského režimu spíše zmenšil.
  3. Navíc zatímco v Sarajevu zabili muže číslo dvě silnější ze soupeřících zemí, tedy Rakouska a Srbska, v Iránu je to právě naopak. Zde silnější, tedy USA, zabily dvojku slabší země. Irán ví, že na válku s USA nemá sílu. To dokázal ostatně i šlendriánem, při kterém sestřelil ukrajinské civilní letadlo. Íránské revoluční gardy tak jen dokázaly, že jsou použitelné při potlačování pokojných demonstrací, ale neschopné vést skutečnou válku. Aby Irán zachoval tvář, odpálil několik raket na americké vojenské základny a oznámil bombasticky zabití 80 amerických vojáků (i když nezahynul ani jeden, ale kdo se to už v Iránu dozví a hlavně, kdo by to chtěl vědět?) a slavnostně pochovali Sulejmáního prst. I Chameneí musel zvážit otázku, zda by byli Íránci ochotni jít umírat kvůli nenáviděnému Sulejmánímu. Raději se šel modlit. Samozřejmě otázka je, jak to bude vypadat, až budou mít Íránci atomovou bombu. Pak se budou míchat karty znova.
  4. Ale hlavní důvod je, že neexistuje vůle ke konfrontaci mezi skutečnými mocnostmi, které stojí v pozadí. Rusové sice podporují Irán a prodávají mu zbraně, ale nemají zájem se angažovat ve válce na jeho straně. Putin už svou válku v Sýrii vyhrál a nemá zájem riskovat další. Zejména, když jeho zájmy neleží na předním východě, ale ve východní Evropě, kterou Amerika vyklízí, stejně jako prostor v Sýrii. A hlavně Rusové vědí, že na konfrontaci s americkým válečným potenciálem nemají dost sil. Tedy dost, aby mu vzdorovali, ale ne, aby ho porazili. A dlouhý vyčerpávající konflikt si ruský prezident nemůže přát a ani nepřeje.

Takže můžeme klidně vydechnout, nic zlého se nestane. Tedy my tady v Evropě. Co se bude dít v Iráku a co v Palestině po vyhlášení nového amerického mírového plánu, se nedá odhadnout. Donald Trump chodí hodně rád s pochodní okolo sudů se střelným prachem. Zejména, pokud jsou dostatečně vzdáleny od jeho vlastního domu.

               Baví ho to.

Liparische (Äolische) Inseln

Die Lipariinseln gehören irgendwie untrennbar zu Sizilien und ein Urlaub auf Sizilien ohne einen Besuch dieser Inselgruppe ist irgendwie unvollständig. Weil meine Gattin an einer starken Kinetose leidet, war klar, dass sie mich bei diesem Ausflug nicht begleiten würde. Es ist mir aber gelungen, meinen Sohn zu überreden, der die Gene seiner Mutter zwar auch geerbt hatte, allerdings in wenig ausgeprägtem Ausmaß und so konnte ich ihn zwar in grüner Farbe aber ohne Erbrechen zurück auf das Festland zurückzubringen. Eine Jause während der Fahrt lehnte er aber strikt ab.

               Liparische Inseln kann man entweder von Messina oder von Milazzo aus besuchen. Wir wählten die zweite Variante, um dem üblichen Verkehrschaos in Messina auszuweichen. Es war eine gute Entscheidung, den Hafen von Milazzo erreicht man problemlos. Auch der Kauf eines Tickets für ein Schnellboot im Touristenbüro im Hafen war kein Problem und bald danach durften wir aufbrechen. Milazzo liegt auf einer langen Halbinsel im Norden Siziliens, über die Stadt ragt, wie über viele anderen sizilianischen und italienischen Städte, eine massive Festung aus der Zeit Friedrichs II., der sein ganzes Königsreich zu einer uneinnehmbaren Festung umgebaut hat. Die Festung von Milazzo spielte dabei eine bedeutende Rolle. 

               Lipari war einmal eine sehr reiche Inselgruppe. Der Grund des Reichtums bereits in der Steinzeit war die Fundstelle von Obsidian, der in der Steinzeit dank seiner Härte und Spaltbarkeit eine entscheidende Rolle spielte und auch das wichtigste Zahlungsmittel war. Die, die die Serie „Game of Throns“ gesehen haben, kennen diesen Stein unter dem Namen „Drachenglas“. Es handelt sich um einen Vulkanstein und die reichen Funde dieses Materials können nur eines bedeuten, nämlich den vulkanischen Ursprung der Insel. Den kann man nicht abstreiten. Die Liparische Inseln gehören als Gipfel der  Vulkane, die über den Meeresspiegel ragen, zu einer tektonischen Spalte, die im Süden mit dem Ätna beginnt und zweihundert Kilometer nördlicher mit dem gleich bedrohlichen Vesuv endet. Von den sieben Vulkanen, also den Liparischen Inseln, sind noch zwei aktiv – Vulcano und Stromboli.

               Vulcano ist normalerweise der erste Halt bei einem Tagesausflug, es liegt nämlich dem Festland am nächsten.

Der eindringliche Gestank von Schwefel und der Rauch, der aus dem Krater aufsteigt, bezeugen, dass der Vulkan noch immer aktiv ist, der letzte vernichtende Ausbruch ereignete sich im Jahr 1890. Schiffe legen im „Porto Levante“ an, das Baden ist an einem schwarzen Strand an der anderen Seite der Insel möglich, was kein Problem darstellt – beide Inselseiten sind nur durch eine Landesenge von wenigen hundert Meter getrennt. Die Halbinsel Vulcanello auf dem nördlichen Ausläufer der Insel erschien nämlich im Jahr 183 vor Christi (damals als eine neue Insel) und im Laufe der Jahrhunderte bildete sich aus der Vulkanasche zwischen ihr und dem Vulcano eine Landesenge, die immer breiter wurde. So gibt es hier heutzutage sogar (kurze) Straßen mit einigen Häusern. Ein Aufstieg zu „Fossa Vucano“ entspricht lediglich 391 Höhemetern, also einer leichten Wanderung, natürlich, wenn man nicht in der Mittagshitze aufbricht. Man könnte sogar zum Kraterboden absteigen, allerdings muss man nicht alles haben.             

               Interessanter ist ein Bad in den Thermalquellen mit Schwefelschlamm. Es ist faszinierend, dass der Boden des Sees wirklich heiß, sogar glühend ist, als ob der Vulkan direkt unter euren Füßen wäre. Ein ganz gutes Gefühl ist das nicht – sollte der Boden aufbrechen, wird man in ein paar Sekunden totgekocht. Die Wassertemperatur beträgt 34 Grad Celsius, also gerade noch angenehme Temperatur, der Schwefelgeruch gibt aber dem Erlebnis eine andere Dimension als in österreichischen Thermen. Leider nahm mein geliebter Sohn auf den Ausflug seine neue (und ziemlich teure) Badehose mit, die gerade für die Gelegenheit unseres Siziliensurlaubs gekauft worden war. Sie war modern, einfach „cool“, das Problem bestand darin, dass man den Schwefelgeruch trotz vielfachen Waschens nie mehr rausgekriegt hat. Das hatte wiederholte unverhältnismäßig lange Vorträge meiner Frau zu Folge, wie das aussieht, wenn man (frau) zwei Männer allein auf einen Ausflug ohne weibliche Aussicht gehen lässt. Silberner Schmuck wird schwarz, der goldene glanzlos. Das habe ich nicht gelesen, sondern erlebt, weil ich vergessen habe, meine Ringe (Ehering und ein silbernen Ring zur silbernen Hochzeit), abzulegen. Hätte ich den Reiseführer sorgfältig gelesen, hätte ich das gewusst und ich konnte mir den Schock ersparen, als ich aus dem Bad gekommen bin. Die gute Nachricht ist, dass das Silber und das Gold nach einer bestimmten Zeit wieder das ursprüngliche Aussehen zurückgewinnen, man braucht aber relativ viel Geduld.

               Die größte Insel der Inselgruppe ist Lipari. Wenn die Bewohnerzahlen auf den anderen Inseln nur Hunderte betragen,  gibt es auf Lipari eine echte Stadt mit ungefähr 12 000 Einwohnern. Seit 2000 sind die Insel Naturerbe UNESCO, was zu Folge hatte, dass der Großteil der Insel Lipari zum Naturpark wurde und weder Obsidian, noch Bimsstein (poröser Stein vulkanischer Herkunft, den alte Römer beim Baden verwendeten, bis in den Zeiten des Kaisers Augustus Seife erfunden worden ist, die der konservative Kaiser gleich mit Luxussteuer belegte und so die Geschäfte der Liparibewohner weiter auf dem laufendem halten konnte) dürfen auf der Insel abgebaut werden.     

               Lipari war reich. Der Reichtum wurde ihm zu Verhängnis. Im Jahr 1544 wurde die Insel vom berühmten Pirat Khair an-Din (Hayredin), genannt Barbarossa, überfallen (bitte nicht mit dem gleichnamigen Kaiser der Stauferdynastie verwechseln). Er eroberte die Insel, die Stadt hat er dem Boden gleichgemacht, die Männer wurden massakriert und die Frauen und Kinder in die Sklaverei verschleppt. Die massive Festung, die über die Stadt emporragt, ist also das Werk der Spanier, die danach die Stadt erneuerten und befestigten.

               Hayredin war eine imposante Persönlichkeit der ersten Hälfte des sechszehnten Jahrhunderts. Er wurde auf der Insel Lesbos in einfachen Verhältnissen in die Familie eines Töpfers geboren. Das Handwerk seines Vaters war ihm zu langweilig und so begab er sich mit seinem Bruder auf Reisen. Es gelang ihm aus dem Nichts eine große Piratenflotte aufzubauen und im Jahr 1516 eroberte und besetzte er die Stadt Alger, was sogar die Hohe Pforte in Istanbul akzeptieren musste, als er sich ihr formal unterstellte. Seit dem Jahr 1533 war Hayredin der Oberkommandant der osmanischen Seemacht mit einer Hauptaufgabe – plündern, plündern und noch einmal plündern. Was er mit großer Begeisterung auch tat. Er eroberte und plünderte viele italienische und dalmatische Städte, nur vor Kotor im Jahr 1539 hat er sich die Zähne ausgebissen, weil die Stadtmauer für ihn uneinnehmbar blieb.  Er brandschatzte an der gesamten italienischen Südküste und im Jahr 1534 eroberte er Tunis. Tunis als eine Basis für eine Piratenflotte konnte aber Kaiser Karl V. nicht tolerieren. Mit Hilfe des Johannitenordens, der nach seiner Vertreibung aus Rhodos seit 1530 auf Malta seinen neuen Wohnsitz fand und des Sklavenaufstandes in der Stadt wurde die Stadt im Jahr 1536 von Karl eingenommen (zu Ehre dieses Sieges wurde in Palermo die „Porta nuova“ gebaut) Hayredin gelang es aber zu fliehen und sein Leben zu retten. Dank dieser kaiserlichen Schlampigkeit konnte er also neun Jahre später Lipari erobern und plündern. Er starb letztendlich als ein reicher und angesehener Mann in Istanbul im Jahr 1546. Die osmanische Dominanz zum See brachen die Christen erst in der Schlacht bei Lepanto im Jahr 1571, also fünfundzwanzig Jahre nach dem Tod von Hayredin Barbarossa.             

               Das neue Kastell auf dem Kap über den Hafen, die Spanier auf den Ruinen der von Barbarossa zerstörten Festung gebaut haben, ist ein imposantes Gebäude, es befindet sich hier das „Museo archeologico eoliano“. Das Museum hat drei Abteilungen, die erste stellt die ältesten Funde von Lipari bis in die römische Zeit aus, in der zweiten Abteilung gibt es die Funde aus der antiken Zeit inklusiv einer Sammlung der Miniaturen der griechischen Theatermasken und in der dritten gibt es Funde aus den anderen Liparischen Inseln. Auch die barocke Kirche „Chieza San Barolo“ stammt aus der Zeit nach dem Wüten Barbarossas, weil die ursprüngliche normannische Kirche dabei unterging. Das Plündern hat nur der Kreuzweg des ehemaligen Klosters mit massiven Steinsäulen in dorischem Stil überstanden. Auf der Akropolis wird fleißig weiter gegraben, aber auch gebaut. Ich konnte nicht abschätzen, aus welchem Jahrhundert dann die neuen Gebäuden sein werden, wenn sie einmal fertig gebaut werden sollten. Sollte Ihnen aber der Reiseführer einflüstern wollen, dass sie aus dem dreizehnten oder fünfzehnten Jahrhudert wären, glauben Sie ihm nicht. Barbarossa hat seine Arbeit immer ordentlich gemacht.

               Die dritte große Insel am Horizont ist Salina. Ihre Form ist so auffällig, dass sie sogar schon in Odyssee ihren Platz fand. Damals hieß die Insel Didyme, also „die Zwillinge“, weil sie von zwei Kratern gebildet wird, die durch ein Tal getrennt sind. Homer schrieb von zwei Sirenen, die durch ihren Gesang die Schiffe vom Schiffbruch an der steinigen Küste der Insel warnen sollten – es handelte sich wahrscheinlich tatsächlich um Pfeifen der Winde, die zwischen den Bergen durch das enge Tal getrieben worden sind. Salina ist durch Anbau von Kapern berühmt, denen unter anderem auch eine heilende und eine potenzsteigende Wirkung nachgesagt wird. Dank der Tatsache, dass sie keine schönen Strände hat, wird die Insel von der Touristenindustrie gemieden wie auch die zwei kleinen und entlegenen Inselchen Filicudi und Alicudi.             

               Was diese drei Inseln erspart geblieben ist, traf voll die kleinste der Liparischen Inseln Panarea.

Diese Insel ist natürlich ein Pflichtstopp auch bei eintägigen Ausflügen, weil es das liparische Monaco oder Porto Cervo ist. Im Sommer gehen hier zahlreiche Luxusjachten der Millionäre vor Anker, die Insel ist das teuerste Pflaster in der Inselgruppe. Nicht umsonst wird Panarea „Die Insel mit der gestohlenen Seele“ genannt. Auf der abgewandten Seite des hohen Felsen, der über das Städtchen emporragt, können die Jachtbesitzer im kristallklaren Wassern baden, für sie kann der Aufenthalt auf der Insel einen bestimmten Zauber haben. Für einen Normalsterblichen ist sie eher langweilig.        

               Für Stromboli sollte man unbedingt einen ganzen Tag – genauer gesagt eine Nacht – reservieren. Der Vulkan auf Stromboli ist noch immer aktiv und die Eruptionen wiederholen sich regelmäßig in ungefähr zwanzigminutigen Intervallen. Natürlich kann man die fließende Lava auch vom Schiff aus beobachten, das die westliche beinahe senkrechte Seite der Insel umfährt. Ein unvergessliches Erlebnis ist aber der Aufstieg zum Krater, von wo aus man die Eruptionen beobachten kann.

Es handelt sich um eine Bergwanderung mit über neunhundert Höhemetern und einen Reiseführer zu nehmen ist eine per Gesetz vorgeschriebene Pflicht. Die ganze Ausrüstung, inklusiv der Taschenlampe und Schuhen, ist nicht notwendig auf Stromboli mitzunehmen, alles kann man leihen, allerding bei Schuhen wäre ich vorsichtig. In geliehenem Schuhwerk beinahe tausend Höhemeter zu bezwingen kann Blasen zu Folge haben – Ihre Füße könnten in Gefahr geraten. Die Vulkanausbrüche, bei welchen die Lava nach einer imposanten lauten Voranmeldung in die Höhe bis zu vierzig Meter hochgeschleudert wird, ist allerdings ein Erlebnis, das man nicht vergisst. Baden kann man auf Stromboli auch, der Strand ist logischerweise ganz schwarz, aber sauber. Im winzigkleinen Städtchen mit engen steilen Gässchen findet man dafür außer Hotels, Souvenirgeschäfte und Restaurants gar nichts.

               Wenn wir Stromboli verlassen haben, können wir auch Sizilien verlassen. Wir schauen das nächste Mal anderswo hin.