V Coimbře se tedy studuje. Už dlouho, přesněji od roku 1308. Pachatelem byl osvícený král s poněkud na Portugalsko netypickým jménem Diniz (Dionýz), který univerzitu sice založil v roce 1290 v Lisabonu, ale o osmnáct let později ji přesunul do klidnější Coimbry. V roce 1338 ji sice jeden z mnoha Alfonzů na portugalském trůnu, zlobivý Alfonzo IV., o kterém si ještě budeme povídat, přeložil zpět do Lisabonu, ale v roce 1537 udělal král Joao čili Jan III. (Jany, Alfonzy a Pedry se to v genealogii portugalských králů přímo hemží, jiná jména jsou spíš výjimkou) tomu stěhování konec a přesunul vysoké učení definitivně zpět do Coimbry. A v roce 1544 daroval univerzitě k užívání královský palác na vrcholu kopce, na němž je Coimbra postavená – zato stojí na nádvoří univerzity jeho velká socha jako znamení díků.

               Ta univerzita je stále velká a studují zde desetitisíce studentů, v rámci programu Erasmus zde studoval i syn mého přítele Jindřich Sobotky Martin – k mé hanbě musím přiznat, že právě od něj jsem o městě Coimbra slyšel poprvé v životě.

               Coimbra má 141 000 obyvatel a leží na řece Mondego – opět na jednom pořádném veletoku, na rozdíl od vyschlých španělských řek je v těch portugalských totiž vody spousta. Coimbra existovala sice už v římských časech, ale město nepřežilo invazi Suebů v roce 409 a muselo být založeno znova. V roce 1131 udeřila jeho hvězdná hodina. Hrabě Afonzo Henriques pod dojmem vítězství v bitvě u Ourique nad spojenou armádou pěti maurských knížat (které se ovšem na bojišti víc hádaly mezi sebou než s útočící poměrně malou křesťanskou armádou) přesunul hlavní město své země z Guimaraese právě do Coimbry. A ve stejném roce dal pokyn k budování kláštera Svatého kříže, ačkoliv se ve městě už od roku 1064 stavěla městská katedrála. Ta byla ovšem dokončena až v roce smrti Afonza Henriquese 1185, takže zde byl korunován jeho syn Sancho I. Oba – otec i syn – jsou ovšem pochováni v kostele onoho kláštera Svatého kříže. V roce 1139 narostl Afonsovi Heriquesovi hřebínek natolik, že se prohlásil králem a nechal se korunovat. Tím sice hodně naštval leonského krále Alfonza, ale nakonec se s touto skutečností Španělé museli smířit. A slavnostní korunovace prvního portugalského krále proběhla tedy v Coimbře.

               Coimbra zůstala hlavním městem až do roku 1246, kdy musela ustoupit výhodněji položenému Lisabonu. Onen osvícený král Diniz, který byl mimo jiné zodpovědný i za první smlouvu o přátelství a obchodní výměně s Anglií z roku 1294, jež měla v dějinách Portugalska dalekosáhlé důsledky, citelné dodnes, se pokusil frustraci někdejší královské metropole zmírnit aspoň tím, že zde umístil v roce 1308 ono vysoké učení. Králova socha stojí před komplexem univerzity, která ovšem prodělala hlavní stavební vývoj v době Salazarovy fašistické diktatury a její budovy tedy odpovídají stylu socialistického (či fašistického) realismu i s tomu odpovídajícími sochařskými „díly“. Ostatně sám Antonio Salazar na univerzitě v Coimbře studoval ekonomii a chtěl jí zřejmě tímto poněkud kontraproduktivním způsobem prokázat svou vděčnost a úctu. To náměstíčko se sochu Dinize je vedle impozantního akvaduktu svatého Sebastiána, který město zásoboval pitnou vodou.

               Historické jádro univerzity ovšem stojí za to. Nádvoří má tvar otevřeného U s výhledem na okolní krajina nud řekou Mondego a interiéry jsou samozřejmě královské. V místnosti, kde byli králové korunováni „Sala Grande dos Actos“ dnes mají studenti promoce.

Význam toho sálu připomínají portréty portugalských králů, které zdobí stěny sálu. Vypadá tedy velmi velkolepě. Prohlídka budovy univerzity je samozřejmě hezkým zážitkem ovšem naprostým vrcholem je návštěva knihovny „Bibioteca Joanina“.

Tu nechal vybudovat v roce 1717 král Jan V. (panoval v letech 1706–1750). Bylo to právě v době, kdy byla v portugalské kolonii Brazílii objevena velká ložiska zlaté rudy a knihovna vypadá podle toho. Je v ní přísně zakázáno fotografovat a naše průvodkyně Christina nás prosila o dodržení toho zákazu tak úpěnlivě, že jsem odolal pokušení. Kolik se v knihovně nachází knih je stále nejisté, většinou se udává číslo 300 000. Samozřejmě největší atrakcí nejsou ony knihy, ale sama knihovna s dřevěnými vyřezávanými a zlatem pokrytými stěnami a samozřejmě nesmí chybět ani portrét krále Jana V. Nechal se zde zvěčnit v roce 1730.

               Hned vedle knihovny je kaple archanděla Michaela, vzhledem na válečnou historii Portugalska velmi ctěného. Kaple je zdobena klasicky modrobílými kachličkami Azulejos a má oltář, který je zajímavý, než člověk zjistí, že podobné oltáře jsou v severním Portugalsku všude – ve tvaru stupňovité pyramidy.

               Univerzita sama je směsí architektonických stylů, od gotického portálu kaple svatého Michaela (ve stylu manuelské gotiky, o které si ještě budeme mnohokrát vyprávět a s oltářem zdobeným typickými portugalskými kachličkami Azulejos) přes renesanční dvory a sály až po Via Latina z 18 století. Symbolem univerzity ale i města je ale zvonice (vyčnívá skutečně nejvýš nad městem a je vidět odevšad), která má tři zvony. Nejznámější z nich je Cabra, což znamená „koza“. Prý podle zvuku, který vydává a který připomíná kozí mečení. Neměli jsme bohužel možnost to posoudit, v době naší návštěvy nezvonila. Do areálu staré univerzity se vstupuje „Železnou branou“ „Porta Férrea“ zdobená sochami znázorňující kanonické i civilní právo, jakož i medicínu a literaturu – to byly obory, které se zde studovaly do roku 1770, než slavný reformátor markýz de Pombal (kterým se budeme zabývat v Lisabonu) podstatně rozšířil studijní osnovy.

               Ale Coimbra není jen univerzita. Díky tomu, že město stojí na strmém kopci, je ovšem pohyb pěšky skoro rychlejší než autem nebo autobusem. Kde musí autobus v městských ulicích, připomínajících horské serpentiny, zdolat kilometr, je to pěšky padesát metrů, ovšem do kopce.

               Hlavní nákupní ulice je „Rua da Fonte Nova“, která začíná na „Praca da Republica“ s velkou sochou reformátora zodpovědného za zákaz církevních řád v roce 1834, jehož jméno jsem ale bohužel zapomněl (přivítám, pokud mi někdo tuto informaci dodá), kterýž byl také absolventem místní univerzity a končí na náměstí osmého května před katedrálou Svatého kříže.

Stavba je sice opět jednou románská (bez krypty a s klenutým stropem) výzdoba je ale z doby krále Manuela, jakož i „Claustro o Silencio“ čili křížová chodba nebo oltářní prostor, kde jsou pochování první dva portugalští králové Afonso Henriques a Sancho. Impozantní je chór s pozlacenými křesly pro prominentní návštěvníky, sedadla jsou zdobena erby ale i nepostradatelným navigačním přístrojem – sférami, díky kterým Portugalci objevovali světové oceány a mají v Portugalsku přímo posvátný význam. Z křížové chodby se dá vystoupat k „Sanctuariu“, kde je uloženo velké množství relikvií svatých. Na jedné straně vedle kostela je radnice, na druhé ovšem mnohem zajímavější kavárna s gotickým stropem, která už proto stojí za návštěvu. Před ní jsme si dali kávu a poslouchali Fado, typickou portugalskou zádumčivou hudbu. Portugalci se smějí jen zřídka (pokud vůbec, smějícího Portugalce jsem za celou dobu neviděl) a jejich typickým emocionálním nastavením je „Saldade“, což je něco mezi melancholií a depresí. Hudba to byla pěkná, ale pozor, v Coimbře se uznání hudebníkovi neprojevuje potleskem, ale tichým kašlem. Protože neumím portugalsky, nedokázal jsem rozdíly mezi lisabonským fadem a fadem z Coimbry rozpoznat, ty písně z Coimbry jsou díky univerzitní tradici údajně mnohem intelektuálnější.

               Zatímco se moje žena vydala na „Rua da Fonte Nova“ nakupovat, mě zlákala brána „Torre de Almedina“ a vydal jsem se do starého města. Nelitoval jasem ani chvilku, hned za branou mě doslova chytila za srdce socha, znázorňující ženský akt ve tvaru Citery.

Na místě jsem se zamiloval a bylo těžko se rozloučit a pokračovat dál k „Sé velha“, tedy ke staré katedrále. Je to pro Portugalsko typická, pevnost připomínající románská stavba.

Poněkud temný interiér oživuje oltář z roku 1502, znázorňující narození Krista jeho nanebevstoupení i nanebevstoupení panny Marie. Ten i oltář v příčné lodi jsou opět výtvory manuelského období, kdy se v Portugalsku penězi ani zlatem nešetřilo. Křížová chodba je naproti tomu dost strohá. Nejkrásnější jsou ale nádoby na svěcenou vodu – jsou to obrovské mušle, dovezené z některé z portugalských kolonií.

               Coimbra má katedrály dvě. Ta nová je vysoko na kopci vedle univerzity byly původně jezuitským kostelem a po zákazu jezuitského řádu v roce 1759 se stala v roce 1777 sídlem biskupa.

               Biskupský palác se nachází u „Sé velha“, tedy vedle staré katedrály, pan biskup se tedy musel ke své nové katedrále od druhé poloviny osmnáctého století pořádně projít do kopce, možná to bylo dobré pro kondičku. Je zde „Museu Nacional Machado de Castro“ s výstavou soch, obrazů a taky kryptoporticus římského města Aeminia s římským podzemním labyrintem a artefakty z doby římské a vizigótské.

               Botanická zahrada se nachází pod univerzitou a je na ni výhled právě díky tomu, že má nádvoří univerzity tvar písmene U. Zahradu založil v roce 1772 – kdo jiný než markýz Pombal, což pochopíme, až budeme hovořit o Lisabonu – má dvacet hektarů a nachází se zde 1200 vzácných a exotických rostlin, návštěvu si může člověk dovolit jen, pokud se rozhodl pobývat v Coimbře déle než jeden den.

               Na druhém břehu řeky Mondego se nachází dva kláštery svaté Kláry, tedy řádu františkánek. Ten starší z nich je níž u řeky, a protože byl pravidelně zaplavován, daly si jeptišky v letech 1649–1677 postavit klášter nový výš na kopci a starý opustily. Ten starý klášter nechala v roce 1314 postavit královna vdova Izabela aragonská. Byla manželkou onoho osvíceného krále Dinize a společně vytvářeli skutečně pozitivní obraz královského páru. Isabela byla vnučkou krále Manfreda Sicilského, a tedy pravnučkou římského krále Fridricha II. kterého znají moji čtenáři z knihy „Ať zemře král“. Její matka Konstance se jako batole jediná z Manfredovy rodiny zachránila útěkem do Aragonu (jeho synové strávili celý zbytek svého života ve vězení Castel del Monte.) Aragonský král Petr III. si ji vzal za manželku i proto, aby tak zdůvodnil své nároky na Sicílii – a té se v roce 1282 po takzvaných Sicilských nešporách skutečně i zmocnil. Isabela sama byla velmi aktivní v dobročinnosti, a to až do své smrti v roce 1336. V roce 1625 byla svatořečena papežem, Urbanem VIII. Přisuzuje se jí stejný zázrak jako její pratetě Alžbětě durynské (narozené v Bratislavě). Když totiž nesla chudým v lednovém mrazu chléb, překvapil ji její manžel Diniz a chtěl vědět, co to z hradu vynáší. Protože měla z jeho reakce na svou dobročinnost strach, (ani osvícený Diniz to s dobročinností nebyl ochoten přehánět) řekla, že jsou to růže. Růže v lednu nebyla zrovna věrohodná výmluva a Diniz chtěl tedy obsah koše vidět. A skutečně, když Isabela sňala ubrus koš zahalující, byly v koši růže. Kdo nevěří, ať tam běží, prostě to ty Alžběty měly v rodině. Původně byla světice pohřbena v starém klášteře klarisek, v roce 1677 byly ale její tělesné pozůstatky přeneseny do výše položeného horního kláštera a tam je pochována dodnes. Dnes je i starý klášter klarisek, který byl už jen ruinou, restaurován, kupodivu uchovaly náplavy a písek klášterní zdi v překvapivě dobrém stavu.

               Ve starém klášteře klarisek našla na dvacet let svůj hrob i jiná dáma, jejíž osud se váže ke Coimbře – Inés de Castro. Ta byla poněkud méně svatá. Byla totiž milenkou korunního prince Pedra. Pedro byl svým otcem – synem Dinize a Isabel – Alfonzem IV. (ano, to je ten, který přeložil univerzitu dočasně z Coimbry do Lisabonu) oženěn v roce 1340 s kastilskou princeznou Constanzou Manuel. Zplodil s ní sice syna Ferdinanda, ale vzplanul láskou k její dvorní dámě Isabel de Castro. Když Constanza zemřela, začal žít s Inés veřejně, a dokonce se s ní snad i tajně oženil. Měl s ní několik dětí, z toho dva syny. To se nelíbilo ani v nejmenším jeho otci, který měl se synem jiné plány. Alfonz využil skutečnosti, že byl Pedro na lovu, nechal Inés zatknout, obvinit z velezrady a narychlo popravit. (Už jsem psal, že to byl zlobivý král.) Když se Pedro vrátil z lovu, chování otce se ho patřičně dotklo a byla z toho občanská válka. Tu ukončila až smrt krále Alfonza v roce 1357. První věc, kterou Pedro I. po svém nástupu na trůn udělal, byla, že si nechal od kastilského krále vydat vykonavatele rozsudku nad svou milenku, kteří ze strachu z trestu do Kastilie utekli. Kastilský král chtěl mít s novým portugalským panovníkem dobré vztahy a vrahy mu vydal. Pedro je dal mučit, poté jim zaživa vyříznout srdce a údajně ona srdce pak snědl – což mu vyneslo příjmení „Strašný“. Jinak je veden v portugalské královské genealogii pod příjmením „Spravedlivý“, pak se v tom vyznejte!

               Svou mrtvou milenku dal exhumovat, korunovat královskou korunou a portugalští šlechtici museli líbat mrtvole ruku a přísahat věrnost. Z jejího hrobu v klášteře Klarisek ji nechal o dvacet let později přenést do nádherného mramorového sarkofágu v klášteře Santa Maria da Alcabaca, ale k tomu se vrátím v jiném článku.

               Pedro se už znovu neoženil, nicméně přece jen zplodil syna Jana s další svou milenkou Terezou Lourenco. Tenhle Jan měl v portugalských dějinách sehrát velmi významnou roli. Protože Pedrův legitimní syn Ferdinand, zvaný Sličný, zemřel bez potomků, vymřela jím burgundská královská dynastie. O právo na portugalský trůn se přihlásil kastilský král Juan. Portugalci ale neměli na španělskou nadvládu nikdy moc chuti. Poté, co zbavili moci vdovu po Ferdinandovi Leonor Teles, provolali králem právě Jana – Joaa, který založil novou dynastii Avis. Kupodivu přitom přišli synové Pedra, které měl s Inés, Joao a Diniz, ačkoliv byli starší, zkrátka.  Možná si portugalští šlechtici nebyli jejich přízní zcela jisti. I když už od smrti Inés uplynulo 28 let, ten skandál nebyl zapomenut a není zapomenut dodnes.

               Bydleli jsme v hotelu „Dona Inés“. Jistěže to nebyla shoda jmen, socha popravené milenky krále Pedra stála ve vestibulu – s useknutýma rukama, ale to prý byla jen umělcova invence. Nikdo z nás nespal dobře, zejména po půlnoci, možná Inés ještě pořád nenašla definitivně svůj klid.

               Jestliže se v Braze modlilo, v Portu se pracuje. Na první pohled to tak ovšem nevypadá, to může být dáno tím, že jsme přijeli na nábřeží řeky Douro (což v překladu znamená „Zlatá řeka“) ke čtvrti Ribeira, plné restaurací a barů, kde se mísí místní s turisty, popíjejí a jedí – i pracující lid se musí někde zabavit.

               Podle římského názvu města Portus Cale dostala země jméno Portucale a odtud už byl jen kousek k Portugalsku. V římských časech ale osada velký význam neměla, teprve Visigótové z ní udělali v roce 540 významné město a sídlo biskupství.

Postavit město na kopci a k tomu ještě na strmém je vůči turistům velmi neohleduplné. Ovšem to je asi tak všechno, co se dá městu Portu vyčítat. Ovšem na druhé straně biskupský palác u katedrály trůnící vysoko nad břehy Doura je prostě impozantní – jinak se to nedá nazvat – a dodává Portu právě ten šarm, za kterým tam lidé jezdí. A – mezi námi – není třeba šlapat pěšky, Porto má systém metra, které vás nahoru na kopec vyveze – ovšem procházka, i když namáhavá, má něco do sebe. Kromě toho se obyvatelé Porta pojistili už předtím, než metro postavili, a do horního města vede několik výtahů. Není jich tolik, jako v Lisabonu, ale ke katedrále vás Funicular dos Guindais vyveze. Anebo je možné nechat se povozit starými romantickými tramvajemi, kterým dodávají neodolatelný retro-šarm jejich dřevěné dveře.

Porto stojí na břehu řeky Douro. Na jejím severním břehu. Město, které je na jižním břehu je samostatná komuna Villa Nova di Gaia. Řeku překlenuje na rozdíl od Lisabonu, kde jediný most přes řeku Tejo způsobuje každý den dopravní kolaps, až šest mostů – a sedmý se plánuje. Nejimpozantnější je samozřejmě most krále Luise prvního s impozantním rozpětím 172 metry.

Postavil ho partner Gustava Eifela Théophile Seyring, proto zachovává Eifelovu kovovou konstrukci. Přecházet se po něm dá na dvou úrovních. Na stavbu dohlížel i Eifel osobně, jeho kancelář s výhledem na řeku je v budově městské burzy. Až do roku 1886, kdy byl tento most slavnostně otevřen, se přes řeku převáželo. V roce 1806 byl zřízen pontonový most Ponte das Barcas, který se ale v roce 1809 prolomil, když po něm prchali lidé před bajonety francouzských vojáků. Tehdy utonulo v Douru až 4000 lidí. Nejnovější je most „Ponte de Arabida“ od architekta Custozzy. Když ho v roce 1964 slavnostně otvírali, přišlo na tuto událost nebývale mnoho politiků a novinářů. Všichni se totiž těšili, že most spadne. Nespadl a stojí dodnes.

Na vyhlídku ke klášteru „Mosteiro da Serrs do Pilar“ je možné se dostat i kabinkovou lanovkou. Je odtud impozantní výhled na Porto. Odtud údajně plánoval vévoda Wellington v roce 1809 svůj útok na francouzské pozice, aby 12.května 1809 porazil Francouze pod velením maršála Soulta. To bylo za války s Napoleonem, která Portugalsko zpustošila v letech 1807–1811. Portugalsko se totiž díky svým nadstandartním vztahům s Británií nepřipojilo ke kontinentální blokádě, a proto muselo čelit francouzské invazi. Královská rodina utekla do Brazílie a Portugalcům přišli na pomoc Angličané pod velením                                                                                                                                                                            vévody Wellingtona. Ten si natrénoval boje s francouzskými generály, které z Portugalska vyhnal, než se v roce 1815 postavil u Waterloo samotnému velkému mistrovi. Pomník „Monumento aos Herois da Guerra Peninsular“, upomínající na tuto válku, je v moderní městské čtvrti Boavista západně od městského centra, uprostřed parku.

Na vrcholu vysokého sloupu obklopeného výjevy z bojů drtí anglický lev francouzského orla. Hned vedle je moderní koncertní síň v budově ve tvaru broušeného diamantu „Casa da Música“ z roku 2005. Je to prý nejlepší koncertní síň ve městě.

Ale zpět k Villa Nova di Gaia. Tady se nachází hned za klášterem i zahrada „Jardim do Morro“, založená v roce 1927 a sklepy určené k zrání portského vína. Čili portské víno má se samotným Portem málo společného, Snad jen to jméno.

Portské víno je samozřejmě místní slavná specialita. Údajně vzniklo nešťastnou náhodou, když jedna zásilka vína pro Indii nebyla místním britským vícekrálem převzata a putovala tak na lodi dvakrát přes rovník a víno v tom horku dozrálo a získalo svou specifickou chuť. Ať už je ta legenda pravdivá nebo ne, Britové portskému propadli a vzhledem na skvělé obchodní vztahy mezi oběma zeměmi se Portské víno stalo jedním ze nejdůležitějších vývozních produktů. Samozřejmě to není nic pro člověka s pálením žáhy jako jsem já. Navíc se doporučuje k sladkostem, což si můj žaludek vůbec nedokáže představit a pálí ještě, než jsem pozřel první sousto – zřejmě preventivně. Ale na ochutnávku portského po patřičné přípravě pantoprazolem jsem se přece jen vydal. Portské je bílé nebo červené, a to červené se dělí za Ruby a Tawni, přičemž to první si červenou barvu podrží, to druhé pak oxiduje do světle hnědé. Vedle běžného spotřebního vína s cenou za lahev okolo 7,50 euro existují i vína deseti-,dvaceti- nebo třicetiletá, což ovšem znamená, že jsou to směsky namíchané z různých ročníků, které v PRUMĚRU dají ony roky označené na obalu. Výroba portského je samozřejmě celá věda, kterou nám ve výrobně Burmester dlouho vysvětlovali, ale i s překladem to bylo na mně příliš náročné, abych si to v detailu zapamatoval. Nicméně jestliže nás neoslovilo portské víno, udělal to místní koňak vyráběný z vinných hroznů jménem Macieria. Lahodný, s 36 procenty alkoholu, a žáha po něm nepálí.

               Co se týká jídla, hlavní specialitou jsou dršťky na portský způsob „Tripas a modo do Porto“.  To jídlo je natolik slavné, že se obyvatelům Porta přezdívá „Tripeiros“, tedy „dršťkaři“ – i když oni sami se raději nazývají podle stadionu fotbalového klubu Boavista Porto „Dragao“ „draci“. (Ten stadion se nachází na severovýchodě města a je na konečné stanici metra linky B. Mimochodem být fanouškem tohoto klubu, při tvorbě jehož jména prokázali obyvatelé Porta mnohem více kreativity, než při názvu vlastního města, které znamená prostě jen „Přístav“, je jednou ze základních občanských povinností občana města.) K vzniku této místní speciality  tedy dršťek z hovězích vnitřností, existují až tři legendy. Ta nejznámější hovoří o tom, že když se v roce 1415 připravovala portugalská armáda pod vedením prince Jindřicha Mořeplavce právě v Portu k vyplutí za účelem dobytí města Ceuta (což se následně i podařilo), byla armáda zabezpečena proviantem, když byl poražen veškerý hovězí dobytek v okolí a místním zůstaly jen vnitřnosti, se kterými si ale s kreativitou jim vlastní poradili. Jiná legenda praví, že portští poslali veškeré své zásoby v roce 1384 Kastilci obléhanému Lisabonu, případně že v občanské válce 1832–1834 bylo zabezpečení města jídlem tak mizerné, že místní rádi sáhli i k vnitřnostem. Ať už tak nebo onak, v onom jídle nejsou jen dršťky, ale i sádlo a klobása a hlavně – pokrm se musí vařit s fazolemi a nezodpovědní hospodští často přidávají fazole až k hotovému jídlu. Proto je důležité najít správnou restauraci – i když bude o něco dražší.

               Jiným typickým jídlem v Portu je Francesinha – senvič s masem, šunkou a klobásou, zapečený se sýrem v pikantní rajské omáčce. Bylo to jídlo chudých, teď bylo povýšeno na turistickou atrakci – když už ty dršťky jsou tak těžko k dostání.

               Na nábřeží řeky Douro stojí Františkánský kostel. Ten patří k povinnému programu. Tolik zlata, které je tam všude po stěnách a plastikách je sotva někde k vidění. Fotografovat se tam nesmí, zřejmě mají strach o čočku aparátu, zda by tolik zlata zvládla a nepraskla. Prý je ho až 200 kilogramů. Na bosonohé Františkány, kteří se zaslíbili chudobě skoro až moc. Tolik zlata se dá očividně ušetřit, když se nekupují boty. Co vy na to, milé dámy?

V rámci prohlídky kostela se dají navštívit i katakomby, kde jsou – za příslušný peníz – pochovaní bohatí obyvatelé Porta. Klášter sám vzal za své během občanské války v letech 1832–1834 a protože v tom roce byly všechny řády v Portugalsku zakázány, nebyl důvod ho obnovovat.

               Místo po zničeném klášteru totiž bylo využito mnohem praktičtěji. Byl zde postaven v roce 1842 burzovní palác. Zde se dělaly obchody až do roku 1990, kdy byla portská burza sloučena s lisabonskou a přesunuta do hlavního města. Dnes je turistickou atrakcí. Hlavně „Pátio das Nacoes“ s erby všech zemí, se kterými Portugalci obchodovali a nejkrásnější místností je Arabský sál se zlato-modrými arabeskami, které jsou inspirovány královským palácem Alhambra v Granadě. Zde jsou v Portu vítány státní návštěvy. Ovšem dlažba podlahy nemíří přímo ke středu vstupních dveří – to je podle arabského zvyku, protože „dokonalý je jen Allah“.

               Přímo před burzou je náměstí se sochou Jindřicha mořeplavce ukazujícího k západu  velká tržnice s červenou střechou. 

               Městu Portu dal jeho vzhled italský architekt Niccolo Nassoni. Barokní věže – i ta nejvyšší „Torre dos Clerigos“ z roku 1763 se svými 76 metry výšky, tyčící se nad městem, jakož i bílé stěny paláců, jsou jeho dílo a daly Portu jeho typický vzhled. „Torre dos Clerigos“ je skutečnou dominantou města a je vidět prakticky odevšad a dostala se dokonce na portugalskou dvoueurovou minci z roku 2013. Na vyhlídkovou platformu vede 240 schodů a je odtud údajně nejkrásnější výhled na město. Ale ten sportovní výkon není nezbytně nutný, takže lidé chabraví na nohy nemusí smutnit. Porto je totiž krásné i zdola. V roce 1772 byl Nassoni pověřen i stavbou biskupského paláce, bohužel musel biskup svůj palác v roce 1832 opustit. V občanské válce ho totiž jednotky Pedra IV. využívaly jako pevnost a tím palác samozřejmě utrpěl. Přesto se člověk může v rámci půlhodinové prohlídky seznámit s luxusním životním stylem portského biskupa. Město určitě nebylo chudé. I díky Nassonimu, který dal městu jakýsi kompaktní vzhled, bylo Porto hned několikrát vyhodnoceno jako nejatraktivnější evropská destinace.

Kousek od paláce je katedrála Sé. Jak je v Portugalsku zvykem, je to románská stavba připomínající pevnost – a bez krypty čili postavená jen na jednom poschodí. Vevnitř je ovšem barokizovaná, jen gotická rozeta připomíná původní stavbu. Velký oltář ze stříbra zachránili místní před Francouzi tím, že onu vedlejší kapli, ve které se nachází, prostě zazdili. Francouzští vojáci totiž ve svém revolučním zápalu ničili všechno, co jim v kostelech přišlo pod ruku – skoro jako dnes Rusové.

               Vedle katedrály stojí jezdecká socha Vimary Perese, který v roce 868 město dobyl na Maurech – ještě ne nastálo, ale rekonquista, tedy znovudobývání Pyrenejského poloostrova na Arabech, už začalo. Vimara Peres založil něco jako hrabství Portucale a malý hrad Vimaranis, ze kterého se později stalo první hlavní město portugalského hrabství Guimaraes.

Křesťané tehdy ale ještě Porto neudrželi, v roce 997 ho znovu dobyli Maurové. Definitivně křesťanským se stalo až v roce 1050. Kolem sochy Vimary Perese se člověk dostane k „Estacao de Sao Bento“, tedy k hlavním portskému nádraží.  Postavil ho architekt Jorge Colaco ve stylu Bele Epoche, ale dal mu něco typicky portugalského – totiž Azulejos. Portugalsko je země kachliček. Tuto techniku převzali od Arabů a rozvinuli ji do svého vlastního stylu. Jestliže u Arabů byly na kachličkách – modrobílých – jen ornamenty a květinové vzory, Portugalci dokážou na kachličkách zobrazovat důležité bitvy a jiné události ze svých dějin, na nádraží Svatého Benta je mimo jiné zobrazeno nejen dobytí Ceuty Jindřichem Mořeplavcem, ale i prosté výjevy z rolnického i městského života.

               Pak se dá sejít na hlavní náměstí „Avenida dos Alliados“ s městkou radnicí „Pacos do Conselho“ na jeho horním konci. Pokud máte na tomto místě pocit, že jste tohle náměstí už někde viděli, poradím, že to bylo Václavské náměstí v Praze. Stejná velikost, stejný sklon i ty budovy, které ho lemují, jsou skoro identické s těmi pražskými. Jen místo Národního muzea je náměstí na své vrcholu korunováno městsku radnicí. Hodně domů je ale neobydlených a nevyužívaných. Důvodem jsou údajně nevyrovnané vlastnické vztahy i velké náklady na potřebné renovace. Takže Václavák je na tom přece jen o něco líp.

               Pokud tedy člověka už nohy po Portu z kopce do kopce odmítají nosit, je možné nastoupit na loď a nechat se povozit po řece pod všemi oněmi šesti přístavních mosty. Plavba vede i kolem někdejších skladů, ze kterých je dnes kongresové centrum a kolem Křišťálového paláce s parkem. Hlavní městský park „Parque da Cidade“ je ale až u moře a vede k němu dlouhá promenáda okolo městských pláží. Je to skoro neuvěřitelné, ale Portugalci jsou ochotni do vln Atlantiku vlézt i v květnu, kdy má voda slabých šestnáct stupňů Celsia. Jsou prostě zvyklí, mě jen z pohledu na to naskakovala husí kůže. V tom městském parku přímo u oceánu je i samozřejmě nepostradatelné Oceanário, tedy akvárium, zatím první v Portugalsku, otevřeno bylo v roce 2009.

               Ale večer se dá nejlépe nechat vyšumět na nábřeží ve čtvrti Ribeira u skleničky portského vína (pokud to váš žaludek snese) nebo u koňaku Maceiros. Anebo u skvělé kávy s italskou kvalitou a cenou od 80 centů za šálek.

Několik dalších týdnů strávíme v Portugalsku a začneme na severu, ve městě Braga.

               Ve městě Braga se zastavil čas. Stalo se to ve tři hodiny, aspoň tento čas ukazují už řadu let hodiny v městské katedrále. Jedinou nevyřešenou otázkou zůstává, zda se tak stalo ve tři hodiny v noci nebo odpoledne.

Možná na to historici jednou přijdou, ale není to úplně podstatné. Protože přesto nebo právě proto, že se zde čas zastavil, je Braga přitažlivým turistickým cílem.

               V Portugalsku se říká, že Lisabon se baví, Coimbra se učí, Porto pracuje a Braga se modlí. Braga je symbolem portugalského katolicismu, o čemž svědčí i 35 kostelů, které se zde nacházejí. Odtud začal generál Gomez de Costa v roce 1926 vojenský puč, který svrhl mladou chaotickou republiku a zavedl v zemi na bezmála padesát let fašistoidní diktaturu. A 25. dubna 1974, když mladí důstojníci svrhli fašistickou diktaturu a lidé v Lisabonu zaplnili ulice, aby demonstrovali za svobodu a útočili na centrálu nenáviděné tajné policie PIDE, v městě Braga vyzval místní arcibiskup Francisco Maria da Silva k odporu proti „pučistům“ a boji za zachování stávajícího režimu opírajícího se i o podporu katolické církve. Nepomohlo to. Čas zůstal stát jen na hodinách v katedrále, tok dějin se zastavit nedá. V někdejším biskupském sídle je dnes budova univerzity a při naší návštěvě zde byla výstava fotografií slavného portugalského fotografa Alfreda Cunhy, dokumentujících právě události onoho 25.dubna – možná svaté církvi natruc.

               Katedrála v městě Braga je nejstarší v Portugalsku, začala se stavět už v jedenáctém století poté, co se leónskému králi podařilo Maurům odebrat oblast Minho, nejsevernější část dnešního Portugalska. Svěřil to území Jindřichovi Burgundskému, kterého tam vyjmenoval hrabětem. A ten dal na místě někdejší mešity budovat katedrálu v raně románském stylu. Románský sloh v Portugalsku má svá specifika, se kterými se člověk setkává všude, všechny kostely bez výjimky mají místo plochého dřevěného stropu kamennou klenbu (no dobrá, v katedrále v Portu byla dřevěná, ale klenutá) a nemají kryptu, která patří jinak k románskému stylu přímo neodmyslitelně. V Portugalsku si stavbu dolních částí kostelů, tedy krypt – odmyslili. Samozřejmě, že je vnitřek kostela barokizovaný, jsme přece na Pyrenejském poloostrově, kde tento styl, symbolizující vítězství pravé církve a demonstrující moc a bohatství církve dobývající a christianizující rozsáhlá území v Americe a v Asii, prostě nemůže chybět.

I chór s oněmi stojícími hodinami je v barokním stylu. V chrámu je krásně vyzdobený hrob prince Alfonsa, prvorozeného syna krále Joaa I. zakladatele druhé portugalské královské dynastie rodu Avis. (vládl v letech 1385 – 1433.) Chlapec zemřel jako desetiletý, a proto po svém otci Joaovi nastoupil na trůn druhorozený Eduard (portugalsky Duarte). Toto atypické jméno (jinak se to v portugalská královské genealogii hemží Alfonsy, Jany – Joao- a Petry – Pedro) prosadila očividně jeho maminka Fillipa Lancasterská, pocházející z Anglie. Toto manželství mezi králem Joaem a Fillipou bylo základem věčného přátelství mezi Portugalskem a Británií, které trvá dodnes. Britové tvoří pořád nejpočetnější skupinu turistů, kteří zemi navštěvují. Ale o příčinách tohoto svazku později.

               Ve vedlejší kapli Capela der Reis katedrály, které Portugalci říkají Sé (jako všem ostatním katedrálám, je to zkratka „Sedo episkopalis“ čili sídla místního biskupa), která ovšem není veřejnosti přístupná, se nacházejí hroby zakladatelů Portugalska Jindřicha Burgundského a jeho manželky Terezy z Leónu, jakož i arcibiskupa Lourenca Vicenta (svatého nebo blahořečeného, to se mi nepodařilo zjistit), Legenda praví, že se zúčastnil po boku krále Joaa I. bitvy u Aljubarotty v roce 1385 proti Španělům, tam hrdinně zahynul a jeho neporušené tělo  bylo prý nalezeno dvě stě let po oné bitvě, která na několik staletí zajistila portugalskou nezávislost na velkém sousedovi. Ve skutečnosti zemřel pan arcibiskup v roce 1397, ale to vím jenom proto, že jsem hnidopich a našel jsem si to na Wikipedii.

               Kromě toho se v katedrále nachází k pohřebiště arcibiskupů z Bragy. Místní tvrdí, že jejich biskupství je vůbec nejstarší na světě, protože ho založil jistý Pedro de Rates už v roce 45. (Tehdy byla Braga poměrně významným římským městem se jménem Brackara Augusta). Připomínám, že Kristus byl ukřižován v roce 29 a v roce 45 svatý Pavel teprve začínal svou misijní činnost a informace k napsání svého evangelia začal svatý Lukáš sbírat někdy okolo roku 60. Ale myslím, že se nevyplatí obyvatelům Bragy toto jejich přesvědčení vyvracet, pokud je člověk na něco hrdý, jedno, zda to má své opodstatnění, není třeba mu to brát. Nesporný je naproti tomu skvostný mramorový sarkofág arcibiskupa Dom Diega de Sousa z doby vlády krále Manuela I, tedy z doby v Portugalsku nejslavnější, který se zasloužil, aby část onoho tehdejšího blahobytu dorazila i do Bragy a zobrazila se tam v architektonických prvcích tehdejšího manuelistického stavebního stylu – o tom budu psát ještě mnohokrát. Nejkrásnějším úkazem tohoto umění ve městě je právě arcibiskupův sarkofág.

               Braga ovšem navzdory svému konzervativismu není vůbec město temna. Naopak je to město květin. Je to dáno určitě i tím, že právě tato severní část Portugalska má nejvíc dešťových srážek a tím pádem je i nejvíc zemědělská. Ale květiny zdobí jak Ulici svobody (Avenida da liberdada) tak i náměstí republiky (Praca da rebublica). A na toto náměstí s velkou radnicí navazuje hned dlouhý park zelený trávníkem se spoustou květin a několika pomníky. Jeden z nich – dost avantgardní – připomíná návštěvu papeže Jana Pavla II. I za universitou, někdejším arcibiskupským sídlem je krásná zahrada ve francouzském stylu Jardim de Santa Barbara.

Ty květiny na ulicích a v parcích jsou prokládány sochami moderního stylu, které kupodivu do celkového charakteru dobře zapadají a vůbec nepůsobí v striktně katolickém městě rušivě – i když zobrazují například draky.

               Archeologické muzeum s artefakty z římské doby se nachází ve vile poněkud vzdálené od centra města jménem Palacio dos Biskanhos, postavené v 16 století a vyzdobeném pro Portugalsko tolik typickými kachličkami Azulejos, zobrazujícími lovecké scény.

               Kromě toho jako v žádném portugalském městě nemůže chybět fotbalový klub, v tomto případě je to Sporting Braga, jehož jsou místní muži (ale i ženy) fanatickými příznivci. Stadion je specifický tím, že se nachází ve starém kamenolomu, má kapacitu 30 286 míst (což je na město se 192 000 obyvateli víc než slušné) a hrály se zde i dva zápasy mistrovství Evropy v roce 2004.

               Ale nazpět k věcem církevním, protože ty jsou zde navzdory sekularizaci, která v celé zemi zrušila v roce 1834 všechny církevní řády, na severu Portugalska pořád do značné míry určující. K pravému klenotu církevní architektury se musíme vypravit asi 5 kilometrů za město do blízkých kopců, kde se nachází Bom Jesus de Monte (tedy Dobrý Ježíš na kopci). Poutní místo dal vystavět v roce 1722 v horách za Bragou arcibiskup Rodrigo de Mauro Teles, stavba byla dokončena ale až v roce 1811.

               Je to křížová cesta postavená v barokním stylu, výstup po schodech až ke kostelu zasvěcenému (jako v Portugalsku naprostá většina kostelů) Panně Marii) je dost namáhavý, ale kdo je slabý na nohy nebo na plíce, může využít lanovku, která ho vyveze až nahoru, výhled na krásnou stavbu mu ale tato jízda neumožní. Ale dolů se jde přece jen snadněji než nahoru – ten kopec, na kterém sídlí „dobrý Ježíš“ je pořádný a dá při výstupu zabrat. Na platformách schodiště s kašnami je spousta symboliky. Kašny představují například 3 božské ctnosti, víru naději a lásku (ve smyslu „charitas“, ne „eros“) pět ran Kristových nebo jednotlivé lidské smysly (při „sluchu“ vytéká voda z uší, „zrak“ z očí a „čich“ z nosu, hmat jsem nějak neobjevil) dále jsou kapličky představující zastávky křížové cesty.

               Z Bragy se dají podniknout výlety směrem na jihovýchod k nedalekému městu Guimaraes, prvnímu hlavnímu městu Portugalska, poté, co se syn Jindřicha Burgundského a Teresy z Leónu Alfonso Henriques prohlásil králem a získal tím nezávislost na království Leon (na potvrzení své suverenity papežem si musel ještě pár let počkat). Hrad města Guimaraesu zdobí portugalský státní znak – je na něm dokonce sedmkrát.

               Na západ od Bragy se nachází městečko Barcelos. Zde se zrodila legenda o portugalském kohoutovi, kterého budete v Portugalsku potkávat všude – na výšivkách, na ubrouscích, ubrusech nebo kabelkách.

Barcelo leží na jižní svatojakubské cestě do Santiago de Compostella. Kdysi se tudy ubíral poutník a zrovna, když byl ve městě, došlo zde k vraždě. Místní si byli hned jisti, že pachatelem nemohl být nikdo z místních – vždyť se přece dobře znali – a tak ukázali na cizince. Ten byli ihned zatčen a v krátkém procesu odsouzen k smrti, ačkoliv přísahal, že je nevinen. Když byl rozsudek vynesen, řekl, že o jeho nevině budou kokrhat i kohouti, a to v poledne, kdy to běžně nedělají. Protože se místní starosta, který byl i soudcem, chtěl na popravu zřejmě podívat s plným žaludkem, nechal si v poledne naservírovat oběd – pečeného kohouta. A ten kohout na jeho talíři začal ve dvanáct hodin kokrhat. Soudce, zděšen, že odsoudil nevinného, spěchal na náměstí a v poslední chvíli exekuci zabránil.

               Braga nikdy nebyla portugalským hlavním městem. První „metropolí“ byl Guimaraes, poté převzala štafetu Coimbra, aby ji pak odevzdala v roce 1256 Lisabonu. Ale Braga je přesto město historické a pozoruhodné a má pro Portugalce velký historický význam. Možná proto jsem zahájil mou literární výpravu do Portugalska právě tady. Do programu návštěvy země bych Bragu ale zařadil spíš na uklidnění a odpočinek po rušných městech jako je Porto nebo Lisabon. Ve městě, kde se zastavil čas, a přesto je plné květin, se dobře odpočívá. Modlit se nutně přitom nemusíte.

               Mimochodem skvěle se k tomu hodí místní víno, takzvané „vinho verde“, čili v překladu víno zelené. Není samozřejmě zelené, je bílé a lehké. Trošku kyselkavé a s nádechem bublinek jako u prosecca (ale o mnoho méně). Má jen asi 10 procent alkoholu a vychlazené se pije skvěle. Pokud do Bragy přijedete, nezapomeňte si skleničku (anebo láhev) dát. K tomu městu květin se výborně hodí.

               Schladming je městečko v horním Štýrsku na řece Ennsu, přesněji na soutoku této řeky s horskou říčkou Talbachem. Dnes ho známe jako lyžařské středisko. Je poměrně známé i v Česku a jezdí sem mnoho turistů. Ale k onomu lyžařskému projektu se dostaneme. Schladming má mnohem starší historii.

Město vzniklo už v jedenáctém století jako hornická osada, která pak v roce 1322 obdržela městská práva. V pohoří Dachsteinu, které se vypíná nad městem, se těžilo stříbro, měď, olovo a později i kobalt a nikl, což stejně jako cla z obchodní cesty v povodí horního Ennsu městu přineslo určitý blahobyt. Jenže město se zapletlo do selské války v letech 1524–1526 a to na nesprávné straně 3.července 1525 zde vojska sedláků porazila stavovskou armádu a město obsadila. Následně vojska krále Ferdinanda I. město v roce 1525 dobyla a zničila. Král následně osadě odebral městská práva, která Schladming získal až po dlouhých čtyřech stech letech v roce 1925. Osada, která zbyla, dostala v roce 1629 pod tlakem třicetileté války od císaře Ferdinanda II povolení k obnově opevnění. Městské hradby nebo přesněji jejich zbytky se tak dochovaly dodnes a jsou při procházce městem nepřehlédnutelným artefaktem.

               I když se zde těžilo dál a z těžby například zbohatl rod Hofmannů ze Strechau a Glünbüchlu – majitelé hradů Strechau a Trautenfels, kde Ferdinand Hofmann  (1540 – 1607) v roce 1563 slavil okázalou svatbu s Margaretou z Harrachu. S jeho druhou ženou Eliškou se moji čtenáři mohli setkat v románu Mefistův rukopis a s jeho dcerou Annou, majitelkou starojického panství pak v „Pátém přikázání“.  Rodina Hofmannů se totiž odmítla vzdát svého evangelického vyznání víry a musela v roce 1600 Štýrsko opustit.

               I když bylo Štýrsko násilně katolizováno, právě oblast Ramsau a Schladmingu se úporně držela evangelické víry. Umožňovala to skutečnost, že v drsné horské oblasti nikdo moc žít nechtěl. Zejména když těžba drahých kovů pomalu zanikala a oblast chudla. Proto zde byli evangelíci víceméně trpěni, i když nijak nepodporováni. Ani politicky ani ekonomicky. Život zde byl tvrdý. Ještě dnes ale tvoří katolíci ve Schladmingu jen 55 procent obyvatelstva (mají svůj farní kostel svatého Achace ve stylu pozdní gotiky s barokním oltářem)

a evangelíci v Štýrsku jinak nevídaných 34 procent (mají svůj farní kostel svatých Petra a Pavla,) postavený v letech 1852 – 1862. I když farní úřad postavili hned po vydání tolerančního patentu císaře Josefa už v roce 1781.

S historií reformace a protireformace jakož i těžby drahých kovů pod Dachsteinem je možné se seznámit v Muzeu hornictví v centru města – návštěva muzea je se Sommercard bezplatná.

               Příliš nepomohlo ani založení městského pivovaru v roce 1909 jako „Prvního alpského lidového pivovaru“.

V roce 1884 si zde dal vybudoval lovecký zámek August princ ze Sachsen-Gotha. U téhle osoby se na chvilku zastavíme. Rod Coburg Gotha patřil sice k německým pidistátečkům v Durynsku, byl ale sešvagřen snad se všemi  královskými rody v Evropě a nejen tam. Princ Albert von Sachsen Coburg-Gotha byl manželem anglické královny Viktorie, matkou našeho Augusta byla Clementine dˇOrleans, dcera francouzského krále Ludvíka Filipa. August odjel do Brazílie a oženil se tam s dcerou brazilského císaře Pedra II Leopoldinou. Ta mu porodila dva syny, zemřela ale na tyfus ve věku 23 let. August ponechal děti v péči brazilských prarodičů a začal si užívat života. Jeho přítel Gustav de Vernouillet (po kterém se v Schladmingu taky jmenuje jedna ulice) ho pozval na lov do Schladmingu. Očarován krásou místní přírody nechal si zde princ August v roce 1884 postavit lovecký zámeček.

V roce 1889 byl v Brazílii císař Pedro svržen vojenským pučem.  Augustův syn August Leopold právě obeplouval zeměkouli, dal se tedy do rakouských služeb, když mu babička Clementine zprostředkovala svatbu s Karolínou von Habsburg-Toscana. Svatební cesta vedla do Schladmingu, proto má dnes na sobě Karolíniny svatební šaty Madona v katolickém kostele svatého Achace u boční stěny vlevo.

V roce 1917 přesunul August Leopold rodové sídlo právě do Schladmingu. Jeho zámek odkoupilo město v roce 1940 a udělalo z něho svou dnešní radnici. Že se nacisté nezastavili ani před nejurozenějěími šlechtickými rody. O to, svědčí skutečnost, že Augustova druhorozená dcera Marie, která byla tělesně i duševně postižená vyla v rámci programu eutanázie zplynována na zámku Hartheim u Lince. Od roku 2022 je na radnici pamětní deska, která tuto „brazilskou“ historii připomíná.

               Kde panuje nouze, je třeba mít nápad, jak ji porazit. A místní se hned po druhé světové válce správně rozhodli pro podporu turistiky. Už v roce 1908 zde vznikl „Wintersportverein“ tedy Spolek zimních sportů a v roce 1953 tu postavili první lyžařský vlek na Planai, tyčící se nad městem až do výšky 2000 metrů nad mořem. V roce 1973 se zde poprvé jely závody světového poháru (vyhrál slavný Franz Klammer  roce 1981 pak ještě slavnější Ingemar Stenmark)) a v roce 1982 dokázal Schladming spolu s nedalekou obcí Haus im Ennstal zorganizovat mistrovství světa v lyžování.

               Jenže jak měla malá osada v rakouském Štýrsku konkurovat slavným centrům jako Kitzbühl v Tyrolsku, Sankt Moric nebo Wenden ve Švýcarsku, případně Val d´ Isere v savojských Alpách? Ani infrastrukturou, ani náročností sjezdovek ani dary sponzorů, zejména pak země Štýrsko.

               Jenže když chce člověk odvrátit ekonomickou katastrofu a zůstat v povědomí široké veřejnosti, musí mít nápad. A nabídnout něco zvláštního, něco, co nikde jinde nemají a tím přitáhnout davy. A ten nápad místní měli, tedy hlavně obman WSV Schladming Hans Grogl. Navrhl projekt něčeho, co ve světovém poháru ještě nebylo – noční závody, tedy závody za umělého osvětlení. Víkendy byly obsazené protekčními lokalitami, protože dopolední závody v sobotu nebo v neděli zajišťovaly diváky. Grogl tedy navrhl, že by se mohlo jezdit v úterý. Jistě, ale v úterý dopoledne nikdo nepřijde, lidi jsou přece v práci. Ale kdyby to bylo večer spojené s patřičnou párty? Věc do té doby nevídaná, ale nápad se líbil, zejména pak dlouholetému prezidentovi rakouského lyžařského svazu Petrovi Schröcknadelovi. Tento nestor rakouského lyžování byl prezidentem rakouského lyžařského svazu neuvěřitelných 31 let od roku 1990 do roku 2021 a odstoupil z funkce (dost nerad) až těsně před svými osmdesátými narozeninami. V letech 2009–2012 byl dokonce prezidentem světové lyžařské asociace. Jakkoliv se mu předhazovalo intrikánství a korupce, zajímavým nápadům, které by mohly zvýšit atraktivitu lyžování pro diváky a televizní přenosy a tím zvýšit finanční zisk.

               26 ledna 1995 podepsali Hans Grogl a Peter Schröcknadel smlouvu o spolupráci a 30.ledna 1997 se jely za jásotu nadšených 27 000 diváků první noční závody ve slalomu. Volba trati na prudkém svahu přímo nad městečkem byla geniálním tahem, stejně jako volba slalomu jako jediné disciplíny (sjezd by byl příliš dlouhý a diváci by málo viděli, navíc osvětlit dostatečně celou trasu z Planai by bylo velmi náročné).

               V prvních závodech zvítězil tehdy prakticky neporazitelný Alberto Tomba, domácí Rakušáci se museli spokojit s druhým místem Thomase Stangassingera. O rok později si Tomba vítězství zopakoval, opět před Rakušákem současným komentátorem rakouské televize místním matadorem ze Schladmingu Thomasem Sykorou. V roce 1999 se Rakušáci konečně dočkali domácího vítěze, stal se jím legendární Benjamin Reich, který si vítězství o dva toky později zopakoval, v roce 2000 vyhrál jeho krajan Mario Matt, takže domácí publikum zůstávalo na euforické vlně. O titul nejčastějšího vítěze se se čtyřmi tituly dělí Benjamin Reich s Norem Henrikem Kristoffersenem.

               Schladming se stal opět poutním místem fanoušků lyžařského sportu a v roce 2008 rozhodla světová lyžařská federace (Schröcknadel byl zvolen jejím prezidentem až o rok později) že Schladming může opět zorganizovat mistrovství světa v alpském lyžování. V tom roce tedy závody mistrovství světa noční slalom nahradily, v slalomu, jakožto schladminské královské disciplíně zvítězil domácí Marcel Hirscher a mezi ženami tehdy osmnáctiletá Mikaela Schiffrin – byla to první ze jejích mnoha zlatých medailí z mistrovství světa a olympijských her.

               A protože spektáklu není nikdy dost, v roce 2023 přibyly ke slalomu ještě závody v obřím slalomu a párty se tak natáhla na dva dny.

               No a k mým loňským narozeninám mi můj milovaný syn se snachou darovali vstupenky na letošní „night race“. Přátelé mě varovali. Je tam prý jen zima a mokro (z piva, které tam okolo sebe opilí diváci rozlévají. Co tam budu dělat, když nepiju pivo? I když to schladminské pivo není úplně špatné, ale stejně mě po něm pálí žáha. Ale darovanému koni i ze zadku voní, jak říkal staříček Pagáč. Nicméně jsem si vymohl, že mi společnost bude dělat právě můj syn, aby věděl, co spáchal

               Samozřejmě s plánem vyplnit ony dny lyžovačkou. Oblast Planai je skutečně velkolepá, nejen pro panorámu Dachsteinu. Spojuje totiž čtyři lyžařská střediska Hauser Kaibling, Planai, Hochwurzen a Reiteralm. Reiteralm je hlavním tréninkovým kopcem rakouské lyžařské reprezentace, ovšem mne z oněch čtyřech kopců oslovil nejméně – možná i proto, že dostat se z něj zpět, když jsou teploty nad nulou není úplně snadné, mokrý sníh tvoří v dolní části sjezdovky téměř nezdolatelné hromady mezi ledovými vydřenými stopami, je to pravý lámač nohou.  Schladming se totiž nachází v nadmořské výšce pouhých 745 metrů nad mořem, což dělá vzhledem k stále stoupajícím teplotám ovzduší stále větší problémy s udržováním sjezdovek v jejich dolní části. Často zde sníh při vysokých teplotách taje a když nahoře na Planai sněží, dole prší, což kvalitě sněhu taky neprospívá. Ovšem právě ten výškový rozdíl 1300 metrů z vrcholu do doliny, se závěrem onoho závodního strmého svahu je lákavý. V Schladmingu není problém najezdit za den 10 000 výškových metrů – i když já jsem zde dosáhl jen 9997 metrů a na těch deset tisíc jsem si musel počkat do Saalbachu-Hintergelmmu. Abych se přiznal, z těch čtyřech kopců mám nejraději Kaibling nad Hausem, ovšem v žádném případě se nespouštějte v dopoledních hodinách sjezdovkou číslo jedna do Hausu. Jednou jsem to udělal a ztvrdli jsme tam na víc než půl hodiny. Do Hausu , protože je nejblíž Vídni či Grazu totiž jezdí jednodenní návštěvníci, aby odtud odstartovali svůj denní program. Přijedete-li před devátou, jde to, okolo desáté skončíte v obrovském a agresivním davu, čekajícím na výjezd na kopec.

               Ovšem pak je tu samozřejmě legendární horská chata „Schafalm“ pod vrcholem Planai s „Apre ski“ party. Je to zvláštní privilegium, že se zde může slavit (a to hodně intenzivně se spoustou alkoholu) až do sedmé večer: potom účastníci party sjíždějí dolů po sjezdovce do Schladmingu, tedy oněch 1300 výškových metrů, aby pak zaparkovali buď v okrouhlém baru na úpatí kopce pod sjezdovkou nebo přímo v Tenne a diskotékou. Tam mi někdo očividně v podnapilém stavu ukradl mé lyže, uložené před budovou. No, ukradl, zřejmě v opilosti neviděl jejich kvalitu, takže spíše je pomohl zlikvidovat a přiměl mě, abych si konečně koupil nové lyže, jak jsem to měl už roky v úmyslu. 

Trať v tomto čase od páté odpoledne už není vedena jako sjezdovka, ale jako „route“. Je to pro silné nervy. Zůstal jsem na Schafalmu jednou, a to abych si vychutnal západ slunce. Ten byl úžasný, ale potom jsem se hned vydal na cestu do údolí. Chtěl jsem využít faktu, že i po západu slunce je ještě nějakou dobu vidět. Ano, na horní části vidět je, ale dole v údolí? Tma jako v pytli, i když zde je umělé osvětlení. A sjezdovka je po celodenním lyžování už taky nepříliš sjízdná. No prostě, nebyl jsem pánem mých lyží, což mě ovšem znepokojovalo o hodně méně než skutečnost, že podobně se vedlo i všem ostatním, kteří se mnou so údolí sjížděli. Každý z nich byl životu nebezpečný – tedy mému životu. Ale přežil jsem. Znepokojuje mě, že letos organizuje moje nemocnice opět jednou lyžařský výlet do Schladmingu a na sobotu 27. ledna objednala naše šéfka odborů na Schafalmu pro „apre ski“ stůl. Takže pokud bych se od příštího týdne přestal ozývat, víte, kde jsem skončil a kde je mě třeba hledat. V lepším případě v místní nemocnici provozované církevní diakonií, v horším…

               Hory okolo Schladmingu ostatně lákají i v létě k horským túrám, ale o tom jsem už psal v mém článku o Ramsau (tuším, že jsem dokonce napsal dva). Lanovky jezdí od Hausu i ze Schladmingu na Planai. Zejména pak výstup od Kaiblingu nad Hausem na Höchststein je skutečným horáckým zážitkem – túra podle bratrů Andrášiovců víceméně jen „ľahká“ tedy „s pomocou rúk“, nicméně na ni nezapomenu, protože jsem si na sestupu přetrhal vazy na prostředníčku pravé ruky, což mi od té doby značně stěžuje psaní na počítači. Ale stálo to za to.

Důležité je při volbě letního ubytování zjistit, zda mí ubytovatel takzvanou „Sommercard“, která umožňuje bezplatné používání lanovek – jedna lanovka na den, ale to úplně stačí.

               Ale ještě k „night race“. Město se v ony dny mění v jednu velkou párty se spoustou obchodíků se suvenýry s stánky s rychlým občerstvením a velkou diskotékou na náměstí před radnicí.

S přibývajícím časem ustupuje lyžování tak nějak do pozadí, myslím, že většina účastníků neměla tušení, kdo vlastně letos vyhrál. To ovšem není to nejpodstatnější, ani pro účastníky ani pro pořadatele. I když neunavitelný komentátor dokázal dělat atmosféru celým šest hodin. Ale jde hlavně o to, vytáhnout z lidí peníze, proto stojí i autobus odvážející diváky do jejich hotelů a apartmánů dvakrát víc než ve dne (6 Euro místo tří).

               Ano v době, kdy tento článek publikuji, mám už letošní noční slalom za sebou. Vyhráli Marco Odermatt a  Linus Strasser, Švýcar a Němec, Rakušáci přišli zkrátka a já jsem přežil. Sice  v studeném dešti napůl zmrzlý a v důsledku lyžování s vykloubeným ramenem, ale za to night race opravdu nemůže. Za to může můj věk a jemu nepřiměřená ctižádost.

 Mimochodem, ten sobotní stůl na Schafalmu je díky tomu mému levému rameni pasé. Takže se o mně nemusíte bát.

Mahé de Labournais se postaral i o další velkou atrakci ostrova. Neměl totiž zájem trávit svůj život v páchnoucích ulicích přístavu Port Louis a tak si nechal postavit v roce 1736 v městečku Pamplemousses zámeček se slibným jménem „Mon Plaisier“, čili „Moje příjemnost, či Rozkoš“ .

Ten tam sice stojí stále, sám o sobě by ale návštěvníky nelákal. Ovšem milý pan guvernér dal na pozemku o 209 jitrech s pomocí otroků dovezených z Madagaskaru vytvořit zahradu. On tam sice měl hlavně ovocné stromy a nechal tam pěstovat zeleninu pro svou kuchyni, ovšem v roce 1767 to vzal do ruky skutečný biolog Pierre Poivre a ze zeleninové zahrádky nechal vytvořit botanickou zahradu, která se stala jednou z nejdůležitějších atrakcí ostrova. Do roku 1785 zde dal zasadit 600 druhů různých rostlin Poivre si za to zasloužil svou bustu, která se nachází v centru zahrady.  Můžete zde obdivovat růžové i bílé lotusy, vodní hyacinty, gigantické vodní lilie z Amazonky, všechny možné druhy palem, dokonce i takovou, která kvete jen jednou za třicet let (jmenuje se Talipot a já jsem měl štěstí, že zrovna kvetla). Ale jsou tu i stromy skořice, hřebíčku, muškátového oříšku, vanilky (Ta na stromech jen parazituje), chlebovníku, manga a dalších a dalších plodů. Stromy mahagonu, ebenu, ale i takzvaný „Krvácející strom“ s červenou pryskyřicí, která se prý používá na léčbu ekzémů a nechybí ani baobab. Rozhodně se vyplatí k vstupence připlatit i průvodce, jsou to většinou šoumeni, kteří za 50 korun návštěvníky skutečně pobaví. Mluví všemi jazyky, i když ten rozdíl se dost těžko identifikuje. Nicméně, když nás odeslal k zámečku s instrukcí „Mak pikčr and kom bak.“, dalo se tomu víceméně rozumět.  Francouzština jde místním z huby přece jen líp.

               Ostatně v sázení stromů se pokračuje, zřejmě každý státník, který navštíví Mauritius, musí do Pamplemousses a musí vzít lopatu do ruky. Tak už v roce 1956 tady zasadila strom princezna Margaret, v roce 1998 následovala tetina příkladu i princezna Anna. Kromě toho zde sázeli Indira Gándhiová, Nelson Mandela, Francois Mitterand, ale i gangsterský prezident Zimbabwe Mugabe. A jistěže, nemůže chybět ani otec národa Seewoosagur Ramgoolam, který zde sázel 12. března 1973. Po něm se ostatně celá zahrada jmenuje, tedy SSRBG (Sir Seewoosagur Ramgoolam botanic garden)

               V Pamplemousses stojí za vidění už jen místní kostel svatého Františka a na přilehlém hřbitově je pochovaný zpovědník císaře Napoleona Abbé Buonavita, který Napoleona doprovázel na Svatou Helenu a po císařově smrti přesídlil na Mauricius, kde i zemřel. A pozor, v Pamplemousses se nachází i kavárna „Wiener Walzer,“ tedy „Vídeňský Valčík.“ Ovšem vedle Sacherova dortu tu nabízejí i kuře na kari.

               Na rozdíl od hojně obydleného severu a centra ostrova je jih obydlen jen sporadicky. Možná je to proto, že tady mnohem víc prší. I když luxusní hotely a golfová hřiště najdete samozřejmě i tady.

               Na Jihozápadě je okres „Black River“. Řeka toho jména ústí do moře v Tamarinu, její voda ale černá není. Jméno je dáno historicky – právě v téměř neobydlené oblasti okolo této řeky hledali útočiště uprchlí otroci z plantáží cukrové třtiny. A otroci původem z Madagaskaru byli – pokud se to ještě dnes dá napsat – černí. Dnes je Black River největší přírodní rezervací na Mauriciu.

               A je tu co vidět. Největší atrakcí je hinduistické posvátné jezero Grand Bassin. V roce 1897 měl totiž hinduistický kněz Shri Jhummon Giri Gosagne (doufám, že jsem to jméno napsal správně, s těmi indickými jmény mám nemalé problémy), vizi, že voda v kráterovém jezírku v centru ostrova má stejnou posvátnou hodnotu jako voda z řeky Gangy, kam se hinduisté pravidelně scházejí k očistné koupeli. Zřejmě se ostrovním hinduistům nechtělo jezdit lodí do Indie – ostatně si takovou cestu mohl dovolit jen málokdo. Dnes už by do Kalkaty zaletět mohli mnohem snáze, dávají ale přednost každoroční pouti ke Grand Bassin. Údajně se zde v posvátném týdnu na jaře při slavnosti Maha-Shivaratree sejde až 600 000 lidí. Na začátku areálu stojí obrovské sochy boha Šivy a bohyně Durgy.

Mají 34 a 37 metrů, přičemž Durga zobrazovaná se lvem, protože je bojovnice proti všemu zlému, je větší (a mladší). Posvátné jezero je kousek dál, přístup k němu mají všichni, na rozdíl od muslimů nebrání hinduisté i nevěřícím turistům ve vstupu do chrámu, kde dokonce můžou dostat požehnání od samotného kněze. Chce vědět pouze odkud člověk je, jeho vztah k hinduismu ho nezajímá a pak namaluje člověku na čelo posvátná znamení. Jenom boty je třeba – stejně jako v mešitě – odložit před vchodem. V jezeře jsou pak sochy dalších bohů i svatá trojice Trimurti zobrazující stvořitele Brahmu, ničitele Šivu i ochránce Višnu. V jezeře je prý hodně ryb, ale nesmí se lovit, jsou stejně posvátné jako voda, ve které plavou. I ryba se musí umět narodit.

               Další cesta vede na Plaine Champagne – náhorní planinu, z níž se zdvihají nejvyšší hory ostrova. Dosahují ale jen výšky něco nad 800 metrů nad mořem. Z vyhlídkové terasy je vidět až k moři jakož i vodopád Black River. Potom se sjíždí serpentinami do obce Chamarel. Okolo cesty je skutečná mauricijská flóra, která byla jinde na ostrově už dávno vyměněna rostlinami dovezenými. Proto zde dominuje jediná palma, která na ostrově byla před příchodem lidí – plochá palma. Všechny ostatní včetně té kokosové, která je na ostrově nejčastější, jsou dovoz. Daří se jim v místním klimatu ale skvěle, Kokosových ořechů je tolik, že před nimi varují nápisy – „beware of falling coconuts.“

               Vesnice Chamarel má hned několik atrakcí. Jednak je to vesnice, po které byl pojmenován nejznámější mauricijský rum. Už to by na slávu obce stačilo, ale nejen rumem je živ člověk. Je to i jediné místo, kde se pěstuje kávovník. Na plantáži z Chamarelu se produkuje 100procentní arabica – dá se koupit jako suvenýr, ale je pořádně drahá. Z restaurací v Chamarelu je nádherný výhled na západní pobřeží, a proto se tu turistické výpravy zastavují rády na oběd. Potom totiž čeká hlavní atrakce, a to je sedmibarevná půda. Tady si totiž sopka skutečně zahrála. Půda, která je dostatečně tvrdá, aby ji nesmyly ani občasné cyklóny, má vysoký obsah železa a hliníku. A tyto dva kovy nebo přesněji řečeno jejich sloučeniny, se smíchaly v různých poměrech, takže na malém prostoru vytvářejí nejrůznější barevné odstíny, od červené přes hnědou, fialovou zelenou, purpurovou, modrou a žlutou. Prý je jich tedy sedm a já tomu chci věřit, já tam viděl ale i šedou a bílou. Ty se možná nepočítají, jsou příliš obyčejné.

Pohled je to skutečně úžasný. Aby to trošku oživili, udělali tam místní výběh (pokud se to tak dá nazývat, protože o běhu nemůže být u těchto zvířat řeč) želv obrovských. Ty nejsou původní, protože kolonizátoři původní populaci těchto želv na Mauriciu vyhubili a snědli. Pak ale přišel pan Darwin, rozhodl se experimentovat a dovezl nové obrovské želvy ze Seychell. Chtěl vědět, zda se zvířata přizpůsobí novým životním podmínkám. Přizpůsobila se, a jak! Dosahují až jeden metr délky a žijí 150 let. Ty první, které pamatují Darwina a přijely na Mauritius okolo roku 1880, tedy už dožívají a na pana Charlese se už nepamatují.

               Na samém jihozápadě ostrova se nachází skutečná atrakce – hora Le Morne Brabant  – na poloostrově vyčnívajícím do moře, což jí dodává neopakovatelný šarm.

Zde došlo k oné tragédii, totiž hromadné sebevraždě otroků v roce 1834, když jim Angličané přišli zvěstovat svobodu svým nesrozumitelným jazykem. Tuto událost zde připomíná památník z roku 2009. Dnes se na poloostrově staví nové a nové hotely, protože jsou zde i pěkné pláže a jedno z golfových hřišť. Atrakcí je ale samotná hora, která se tyčí jako nezdolatelná skála nad poloostrovem. Zdolat se ale dá a na vrchol vede cesta. Oficiální informace zněla, že je dovoleno vyšlapat jen trail k vyhlídce ve výšce asi dvě stě metrů nad mořem a na vrchol se má chodit s průvodcem. I video na internetu vypadalo dost nebezpečně a nahnalo mojí ženě strach. Upozornila mě na skutečnost, že se nám má brzy ve Vídni narodit třetí vnouče a „bude potrebovať dedu .“ Proto jsem pro klid v rodině vyhledal pomoc a našel jistého Tomáše Naňáka, žijícího na Mauriciu a nabízejícího takové služby – moje žena si totiž odmítala představit, že bych na vrchol lezl sám. Zkontaktovali jsme onu cestovku likexpats, dostali jsme ale odpověď, že minimální počet účastníků jsou dva a cena je i v případě jednoho účastníka 9000 korun. A tak jsem se tam vydal sám bez průvodce. Na rozdíl od fám, které mi byly předkládány, není tam žádný zákaz vystoupit na vrchol bez průvodce. Pouze se doporučuje, aby se jednalo o zkušeného horského turistu, aby nebyl dítě, měl patřičnou obuv a dostatek vody. Usoudil jsem, že splňuji všechny požadované předpoklady (moje pohorky jsem transportoval v letadle deset hodin, zabraly mi polovinu kufru a bylo by tedy škoda je nevyužít) a tak jsem na ten vrchol vylezl. Byla to túra podle bratrů Andrášiovců „ľahká až trocha ťažká“ – každopádně byla „pomoc rúk nutnosťou na ďalší postup“.

Odměnou byl ale úžasný panoramatický pohled z hory přes pevninu na moře a korálový útes ostrov obklopující – prostě něco jako sen, ze kterého se nechcete probudit. Nechtělo se mi odtud odejít, byl to jeden z nejkrásnějších horských výstupů v mém životě – pokud ne ten úplně nejkrásnější. Ale moje lahev s 1,5 litrů vody byla hraničně malá. V teplotách do třiceti stupňů a vlhkosti vzduchu přes devadesát procent ubývají síly rychleji než v Alpách, člověk se hodně potí a potřeba vody je velká. A to se ještě nad mou hlavou rozprostřel milosrdně velký mrak, který tlumil sluneční žár. Ale pokud někdy pojedete na Mauricius, nezapomeňte si vzít pohorky s sebou. Ten výstup, jakkoliv namáhavý, se rozhodně vyplatí.

               A – abych nezapomněl, slíbil jsem ještě romantickou historii o mauricijském Romeovi a Julii, tedy v místním provedení o Paulovi a Virginii. Slib samozřejmě dodržím. Ten příběh vypráví o nenaplněné lásce chudého chlapce Paula a dívky z bohaté rodiny Virginie. Znali se od dětství a jejich dětské kamarádství přerostlo ve vášnivou lásku. Rodiče Virginie se ovšem polekali, protože pro dceru měli vyhlédnutého jiného ženicha než chudého Paula. Poslali tedy dceru na studia do Anglie a doufali, že to mládež přejde. Nepřešlo. Virginie to v Anglii bez Paula nemohla vydržet (možná hrálo svou roli i počasí, které se se slunečným Mauriciem srovnávat opravdu nedá) nalodila se tajně na loď Saint Géran a vydala se na ní domů za Paulem. Jenže několik kilometrů od pobřeží loď ztroskotala, když najela na korálový útes, rozlomila se na dvě půlky a posádka i pasažéři se utopili. Přežilo jen devět lidí, Viktorie mezi nimi nebyla. Paul našel jen její mrtvolu a krátce nato zemřel sám – na zlomené srdce.

               Tuhle historii si už Mauricius přisvojil a je součástí jeho kultury. Sousoší Paula a Virginie najdete v Curepipe i v Port Louis. Byli i v botanické zahradě v Pamplemousses, tam po nich zůstal jen podstavec, sochy jsou teď v kostele. Jejich jména nesou hotely a restaurace, v městečku Tamarin se po nich jmenuje dokonce základní škola.

               Celý příběh má jen jeden háček, totiž že se nikdy nestal. Na lodi Saint Géran s výtlakem 600 tun, která se u severního pobřeží ostrova 24.března 1744 skutečně potopila, zahynuly sice tři dívky, ale žádná z nich se nejmenovala Virginie. Seznamy pasažérů se totiž zachovaly. Zemřely devatenáctiletá Marie Anne Mallet, šestnáctiletá Louise Augustine Callou a dvanáctiletá Jeanne Heléne Neiznein.

               Jenže v roce 1768 dorazil na Mauricius spisovatel Jaques-Henri Bernardin de Saint Pierre a když se o tragédii lodi dozvěděl, kopla ho múza. Sepsal tedy román o mladistvé tragédii dvou zamilovaných a kniha vydaná v roce 1788 se stala bestsellerem a následně nedílnou součástí mauricijské kultury. Koho už zajímá, zda Paul a Virginie skutečně žili?               

Věří snad někdo vážně, že se Julie Capuletová skutečně zamilovala do Rómea Monteka?

Tímto se pro letošní rok loučím s mými čtenáři, přeji všem krásné vánoce, hodně zdraví a optimismu, jedno jak neodůvodněného do nového roku a těším se s nimi na setkání v lednu.

Mauricius

               Ostrov je pro zimní dovolenku jako stvořený – na Mauriciu je totiž v době naší zimy léto. Nesnažte se, prosím, jako moje žena, kupovat pro vnučky v listopadu na Mauriciu teplé věci na zimu. Její snaha byla odměněna jen nevěřícným kroucením hlavy, a to i když jsme v Port Louis viděli dítě asi dvouleté s teplou čepicí na hlavě. Ideální je začátek léta tedy listopad (tamější květen), protože k možným cyklónům dochází až když se Indický oceán nahřeje na teploty nad 26 stupňů, a to bývá až někdy koncem prosince. Ale ani cyklón vás na pláži nepřekvapí, na Mauriciu je vybudovaný velmi dobrý systém včasného varování. Ovšem strávit několik dní v hotelu, když venku řádí vichřice taky není dovolená podle běžných představ. Čili nejlépe v listopadu nebo začátkem prosince.

               Mauricius je obehnán dokola korálovým útesem, což má hned několik výhod. Jednak se přes útes nedostanou žraloci, což koupajícím dodává pocit jistoty. Ke břehu ovšem nedorazí ani žádné vlny, protože útes působí jako spolehlivý vlnolam. To je zase ideální pro moji manželku, která se ráda „člupká“. A konečně ideální pro turisty, kteří se rádi potápějí. V každém hotelu je „diving school“ a čluny rozvážejí nadšené potápěče k onomu korálovému útesu, aby se nabažili. Ostatně voda mezi břehem a útesem je zejména odpoledne při odlivu tak plytká, že se dá k tomu útesu skoro dojít po dně. Jen se doporučují boty na koupání, protože na dně jsou mořští ježci a ani korály nejsou na došlap zrovna příjemné. Je taky dost zbytečné hledat na pláži mušle, protože tam žádné nejsou, maximálně tak úlomky korálů. Ovšem ani mušle ani korály se z Mauricia vyvážet nesmí a to ani, když jste je koupili v obchodě a můžete to při celní prohlídce potvrdit účtem. I tak vám mušli či korál zabaví, a ještě dostanete mastnou pokutu.

               Trošku hůř než plavci jsou na tom surfaři, ale i ti najdou destinace, kde se vln dočkají. Je to u městečka Tomatin na západním pobřeží, Ústí zde do moře Black River, což má zřejmě za následek, že je zde útes přerušen a tím se zde vytvářejí vlny, které surfařům údajně stačí. Je zde i camping, samotná pláž ovšem ke koupání moc neláká. Tedy aspoň mne nelákala.

               Co mají ale na Mauriciu dělat návštěvníci, kteří mají i jiné zájmy než se koupat v teplé vodě Indického oceánu? Čili lidé jako já! Kupodivu i oni najdou dostatek aktivit, ani nemusí hrát golf na jednom ze sedmi golfových hřišť, které se na ostrově nacházejí. Golfistů jsem nicméně viděl dostatek, problémových, kteří si přivezli všechny hole s sebou a pak se dožadovali zvláštního zacházení, i bezproblémových, kteří si to vybavení prostě pronajmou na místě. Myslím, že druhá varianta je jednodušší, aspoň mi to tvrdila kolegyně z Korutan, která v letadle seděla vedle mne.

               Ostrov má v podstatě dvě hlavní města. To oficiální je Port Louis, ovšem je to hlavní město jen pro pracující lid. Samotný přístav má 150 000 obyvatel, dalších 200 000 sem dojíždí za prací. Což má za následek každé dopoledne neskutečné zácpy na příjezdových cestách, (a odpoledne na výjezdových). Mauricijci sice zacházejí s časem v podstatě velmi benevolentně, ale to je často moc i na jejich odolné nervy. Bohatí lidé tedy bydlí raději v Curepipe. Město je od pobřeží vzdáleno, nachází se na kopci okolo vyhaslého sopečného kráteru. Tam jsou luxusní vily, rezidence i většina velvyslanectví, samozřejmě především francouzské a britské, abychom vyjmenovali ty dvě nejvýznamnější. Aby nemuseli tito privilegovaní jezdit do Port Louis autem, bylo mezi těmito městy v posledních třech letech vybudováno spojení rychlovlakem. Místní mu říkají hrdě „Metro“ ovšem nikde pod zemí nejezdí. V Port Louis má zastávky u přístavu na takzvané „Watterfront“, což je nejmodernější část města spojená dvěma podchody s „Harbourfront“, kde se ve výškových budovách nacházejí banky a nejdůležitější firmy a úřady.

Čili o pohodlí pro majetné je postaráno, prostý lid bojuje na přecpaných dálnicích u vjezdu do města.

               Místní tvrdí, že tento rychlovlak by měl v budoucnosti propojit celý ostrov, ale v Curpipe se to budování nějak zaseklo. Možná chybí peníze nebo motivace. Nebo obojí. I když ostrov není velký, transporty vyžadují určitý čas a s ním spojenou trpělivost. Průměrná rychlost přesunu se pohybuje okolo 30 kilometrů za hodinu, takže při jízdě z letiště do Port Luis, což je asi 45 kilometrů musíte počítat s hodinou a půl. I taxikáři dodržují předepsanou rychlost, protože pokuty za její překročení jsou na místní poměry dost drakonické, Začínají na 2000 rupiích tedy na tisíci korunách, což je při průměrném platu 18 000 rupií dost. A neexistuje žádná tolerance čili platí se i při překročení rychlosti o jeden jediný kilometr.

               V Curepipe se turistům ukazuje onen kráter vyhaslého vulkánu.

Ten je na kopci pod meteorologickou stanicí, k povinnému programu patří i návštěva výrobny lodních modelů. Modely tu vyrábějí ručně a zavedou vás i do výrobny, aby vás navnadili některý z modelů si koupit. Vedle Titaniku či Victory je zde i Black Bird z Pirátů z Karibiku. Kromě toho se zřejmě nevyhnete ani návštěvě výrobny vína z liči Takamaka. Na Mauriciu se totiž nedá pěstovat vinná réva, víno se zde vyrábí z hroznů dovezených z Jižní Afriky – a je přiměřeně této skutečnosti i drahé.  Proto hledal podnikatel Alexander ovoce, ze kterého by víno mohl vyrábět a padl na liči. Vína tu zrají tři až šest měsíců, pro zmlsaného Rakušáka, tedy mně, milujícího vína suchá, to ovšem nebylo nic, co bych si byl ochoten koupit, na to mě příliš pálí žáha. Němci, kteří nasládlá vína milují, nakupovali ve velkém.

               Do Port Louis se můžete dostat i autobusem. Autobusové spojení je dobré a levné. Za dvě osoby z Flick en Flack do Port Louis jsme zaplatili 88 rupií čili 44 korun. I v tom autobuse vidíte to, co je pro Mauricius typické – přezaměstnanost. Vedle řidiče je zde i průvodčí, který vám prodá lístky,), ale poté přistoupí i kontrolorka, která vám ty lístky procvikne. Co jsem ovšem bohužel nepochopil, byl systém autobusových nádraží v Port Louis. Jsou dvě, severní a jižní. Protože jsme přijížděli z jihu, předpokládal jsem logicky, že nás autobus vyloží na jižním nádraží. Ale chyba lávky, dovezl nás na severní. Najít pak spojení zpět do místa bydliště není pro cizince právě snadné. Radši jsem to vzdal a odjel zpět taxíkem.

               Nicméně nedaleko severního autobusového nádraží je centrální tržiště, které rozhodně stojí za návštěvu. Ovoce a zelenina nejrůznějších druhů, ryby a v jiné části pak ošacení a všechno, po čem vás ani nenapadne zatoužit.  Zjistil jsem, že určitou kultovní hodnotu mezi plody ostrova má liči.

Samozřejmě, je dobré a sladké, jakož i marmeláda, kterou tu z něho dělají, Prodává se v celých trsech, ale pro domorodce je dost drahé. Stromy liči jsou snadno poznatelné, jsou totiž pokryty sítěmi proti hmyzu a ptactvu. Sladké ovoce je totiž láká a rozklovali by ho. Tak se k němu nedostanou. Protože mauricijský taxikář vyslovoval „Bird“ jako „Bat“ měl jsem trošku problém pochopit, proti komu lidé ty plody chrání. V normální angličtině se tak přece nazývá netopýr.

               Nedaleko tržiště je i čínská čtvrť, Čínané tvoří asi 3 procenta obyvatelstva. Kupodivu právě v čínské čtvrti se nachází největší mešita ve městě Jummah. Proč právě tam, nevím. Ve městě je ještě k vidění přírodovědecké muzeum, kde je kostra legendárního Doda, kostel svatého Ludvíka se sochou tohoto vášnivého sběratele relikvií v parku před kostelem a Fort Adelaide.

Tuto pevnost postavili Angličané poté, co Mauritius dobyli a chtěli ho zabezpečit pro případ, kdyby jim Francouzi nebo někdo jiný, chtěli ten ostrov zase vzít. Pevnost se dostala jméno po manželce krále Viliama IV. 8to byl ten panovník, který v roce 1834 zrušil ve svých koloniích otroctví a způsobil tak místním francouzským farmářům těžkou depresi), všeobecně je ale nazývána „Citadela“. Protože už později nikdy nikoho nenapadlo, aby Mauritius dobýval, nebyla ta pevnost k ničemu. Je odtud ale krásný výhled na město, takže se výstup k ní vyplatí. Odtud je vidět i obrovská dostihová dráha „Martovo pole:, kde se od března do listopadu pořádají dostihy.

               Hlavní atrakce jsou ale ve Waterfront. Jednak je zde od roku 2021 akvárium Odysseo, Mauritius drží krok s vývojem. Ve dvou milionech litrů vody v 45 akváriích na ploše 5500 m² může návštěvník vidět 200 druhů obyvatel Indického oceánu. Jsou v něm i oni žraloci, kteří se jinak k Mauritiu díky korálovému útesu nedokážou přiblížit.

Jako vzpomínka na problematická období ostrovních dějin jsou zde jak Muzeum otroctví ve starém vojenském špitále a hned vedle Aapravasi Ghat, což bylo přijímací středisko pro dělníky z Indie. Tady se museli registrovat a zde jim byly vystaveny příslušné doklady. Budova sloužila i jako místo karantény, které se museli na 48 hodin podrobit, než je rozvezli na jejich pracovní místa k plantážníkům. Kapacita zařízení byla 600 osob, ale často se jich zde nacházelo i přes tisíc. Britové přivezli na ostrov z Indie celkem 420 000 lidí. Mezi moderními budovami Waterfront se nachází jak poštovní muzeum v budově hlavní pošty z roku 1868, ale i muzeum Modrého Mauritia. Ten dostal privilegium, že mu bylo věnováno vlastní muzeum. Ostatně díky této poštovní známce vstoupil Mauricius do vědomí obyvatel planety. V tom muzeu ale milovník historie vedle historie poštovního styku odlehlého ostrova s okolním světem a historie vzniku oné slavné známky najde i velmi zajímavý popis dějin ostrova i se jmény nejvýznamnějších činitelů. Samotný Mauritius, modrý i červený, jsou zde samozřejmě taky, osvětleny jsou ale jen deset minut každou hodinu – prý aby působením světla nevybledly.

               V budově Muzea se nachází i stálá výstava, věnovaná nejromantičtějšímu ostrovnímu příběhu o Paulovi a Virginii. Tímto příběhem bych ale návštěvu ostrova rád ukončil, a tak prosím čtenáře o trochu trpělivosti.

               Středem města vede ulice Quen Elisabeth na jedné a Bisoondyalova ulice na druhé straně malého parku, kde jsou sochy významných osobností Mauritia. Hned u přístavu je socha onoho nejdůležitějšího guvernéra Mahé de Labourbonais, ulice je ukončena někdejším sídlem britského guvernéra, kde dnes sídlí ostrovní vláda.

Před budovou je ale stále socha královny Viktorie a přímo proti ní socha Williama Newtona, významného místního politika z britských koloniálních dob. Kromě nich jsou od přístavu až k oné vládní budově roztroušeny sochy významných mauricijských politiků. Všichni vypadají ve svých oblecích tak nějak stejně, většinou drží před sebou ruce vstřícně ke svému lidu, pokud nemají nad hlavou knihu ústavy.

Myslím, že pro dnešek stačilo, ten zbytek naší návštěvy ostrova včetně onoho romantického příběhu si nechám na poslední čtvrtek před vánoci – Paul a Virginie letos nahradí obvyklý vánoční příběh.

Mark Twain napsal, že Bůh napřed stvořil tento ostrov a pak podle tohoto vzoru vytvořil ráj. Mark Twain mohl myslet ostrov jedině před tím, než se tady usídlil člověk, stejně jako v ráji, kde byl klid a mít, než se Adam s Evou začali nacpávat jablky. Mark Twain byl ovšem spisovatel a měl tedy bujnou fantazii, dokázal si tedy ostrov představit, jak vypadal v době, kdy o něm lidé ještě nevěděli.

               Když ho totiž v roce 1507 objevil Portugalec Diogo Fernandes Pereira, nežil zde ani jeden člověk. Ostrov byl pokryt pralesem a žil zde neškodný pták Dodo, který se díky chybění přirozených nepřátel ani nenaučil létat a podle něho zřejmě nazvali Portugalci ostrov „Ilha do Cisne“, čili „Labutí ostrov. Dodo totiž mohl být s trochou fantazie považován za přerostlou labuť.

l              Ovšem Portugalci měli větší úkoly než se zabývat neobydleným kouskem země uprostřed Indického oceánu mezi Afrikou a Indií. V roce 1598 přistál u ostrova holandský admirál Van Waywyck a dal ostrovu jméno po princi Móricovi z Nassau, tehdejšímu vůdci nizozemského povstání proti španělské nadvládě, protože Španělům se po několika neúspěšných pokusech konečně podařilo zavraždit jeho otce Viléma Oranžského. Na ostrov dorazil holandský „Marco Polo“ Jan Huygen van Linschotten, který svou přezdívku dostal, protože dokázal o nových objevených zemích poutavě psát.

               Jenže Holanďané přijeli na Mauricův ostrov ve službách Východoindické společnosti, což byla akciová společnost (jedna z prvních na světě, protože Holanďané poznali sílu roztříštěného kapitálu). Neměli tedy zájem země, které navštívili, kolonizovat. Ostatně nebyli tehdy ani státem, ale až do roku 1648 povstaleckými provinciemi španělského království a vztyčovat někde španělskou vlajku opravdu neměli chuť. Jenže Východoindická společnost byla společnost obchodní, jejíž úspěch spočíval v obchodu s domorodci. Jak ovšem chcete obchodovat s domorodci na neobydleném ostrově, kde není ani jeden jedinec toho druhu? Holanďané tedy vysekali z pralesa cenné ebenové dřevo, snědli chudáka Doda, který se před nimi neuměl schovat, a zase odpluli.

               Mezi roky 1715–1723 ostrov obsadili Francouzi, kteří naopak kolonizovali rádi. Ostrov pojmenovali trošku málo nápaditě „L´ile de France“, čili „Francouzský ostrov“. Nedaleký sesterský ostrov vzdálený 170 kilometrů pojmenovali “L´ile de Bourbon“, čili ostrov bourbonský.

Tomu udělali přítrž hned v roce 1793, kdy Bourbonovi Ludvíku XVI. usekli hlavu. Za daných okolností jméno ostrova nevyhovovalo, a tak ho hned v březnu 1793 přejmenovali na „La Reunion“, které nosí dodnes. Nacionalismu tedy Francouzi neměli tehdy stejně jako dnes žádný nedostatek. Jediný pořádný přístav na ostrově L´ile de France“ v hluboké zátoce dostal jméno Port Luis po tehdejším králi Ludvíku XV., ovšem Francouzi sami ho nazývali Port Nord Ouest, tedy severozápadní přístav. Zřejmě nechtěli krále těmi několika chatrčemi, které měly nést jeho jméno, urazit. Francouzi ovšem usoudili, že ostrov se hodí na pěstování cukrové třtiny a rukama otroků přivezených z nedalekého Madagaskaru se dali do práce. Dělali to s pravým francouzským šarmem a smyslem pro chaos.

               4.června 1735 přistál na ostrově nový guvernér Bernard Francois Mahé de La Bourdonnais. Našel ostrov nacházející se ve stavu chaosu a anarchie a rozhodl se s tím něco udělat. Vládl zde železnou rukou, udělal pořádek, postavil přístavní doky a sklady, začal budovat síť silnic a další infrastrukturu a přesvědčil dokonce i francouzské plantážníky, že pořádek je dobrá a prospěšná věc. Za odměnu stojí jeho socha hned u přístavu na hlavní ulici.

V roce 1742 poslal první osadníky na v té době neobydlené Seychely, proto po něm dostal jméno hlavní seychelský ostrov Mahé.

               Prosperita ostrova začala ale dráždit Angličany. Považovali za nespravedlivé, že Francouzi vlastní na polovině cesty z Afriky do Indie hned dva ostrovy a oni ani jeden. Po dlouhých natahovačkách využili dobu napoleonských válek k rozhodujícímu útoku. Tyto války se nevedly jen na pevnině ale i na moři a tam na rozdíl od pevniny tahal Napoleon zejména po bitvě u Trafalgaru v roce 1805, kdy přišel skoro o celé své loďstvo, za kratší konec. V listopadu 1810 se před Port Luis objevila britská flotila a začala město dobývat. Obě strany měly trochu problém s motivací, aby si vysvětlily, proč se vlastně mají na opačném konci světa poprat. Dochovala se podrážděná konverzace dvou lodních kapitánů, kdy ten anglický vyčítal Francouzi: „Vy Francouzi bojujete jen pro peníze, my Britové bojujeme pro čest.“ Nato mu Francouz odpověděl: „Správně, oba bojujeme o to, co nám nejvíc chybí.“

               Nakonec se motivace Britů ukázal přece jen větší a 3.prosince 1810 francouzská posádka kapitulovala. V mírové smlouvě zaručoval anglický admirál místnímu obyvatelstvu, že si může ponechat svůj jazyk, své zvyky i náboženství, jakož i zákony a majetek, slíbil, že žádný Francouz nebude uvězněn a vojáci mohou odejít domů. Místní obyvatelstvo to s díky přijalo a mluví francouzsky dodnes. A vedle hinduistických chrámů a mešit zde stojí i katolické kostely, jako například kostel svatého Ludvíka v Port Luis. V roce 1814 po Napoleonově porážce pak byl Versaillským mírem ostrov definitivně předán Spojenému království. Britové ovšem nemohli akceptovat, aby se ostrov nadále jmenoval „Francouský“ a tak si vzpomněli na dávno zapomenuté holandské jméno ostrova a ten dostal své dnešní jméno Mauritius. I místní kreolové a Francouzi se časem naučili svůj ostrov nazývat L´ile Maurice.

               Místí obyvatelstvo se s novými pány smířilo, hlavně, že do ničeho nezasahovali. Britům šlo skutečně hlavně o ten přístav a ten i patřičně rozbudovali. Ostrované tedy mluví dodnes mezi sebou francouzsky (nebo kreolsky, což je francouzský dialekt, ale to jen mezi známými, jinak je komunikační řečí francouzština) jen oficiální nápisy na úřadech či dopravní značky jsou psány v angličtině. A místní jsou ochotni v tomto jazyku komunikovat i s turisty. Kšeft je kšeft, a kromě toho jde o úřední řeč a děti se ji učí ve škole. Ostatně mimořádně nadané děti mají možnost studovat na univerzitách v Británii, přičemž náklady za studium přebírá mauricijský stát.

               Britové byli spokojeni, že je ostrov jejich a že jejich lodi můžou bezpečně přistát v přístavu, kde můžou načerpat nové zásoby a nakoupit cukr a ovoce, což ostrovu přinášelo nebývalou prosperitu. Britové psali své vyhlášky a zákony v angličtině, které nikdo nerozuměl nebo rozumět nechtěl, a proto místní obyvatelé tyto zákony ignorovali, a tak byli všichni spokojeni a žili v blažené symbióze.

               Jediný, kdo na to doplatil, byli bývali otroci. Těm se v neklidných dobách podařilo z plantáží, kde byli podrobováni nelidské dřině, utéct a ukrývali se v oblasti hory Le Morne Brabant na jihu ostrova.

Když Britové zrušili otroctví (V roce 1807 zakázali na území impéria obchod z otroky a v roce 1833 pak i vlastnění otroků v koloniích), nenapadlo je nic lepšího, než poslat vojáky, aby tuto radostnou zvěst uprchlý otrokům sdělili. Jenže otroci, když uviděli ozbrojené vojáky, kteří na ně něco volali v řeči, které nikdo nerozuměl, došli k názoru, že byli odhaleni a že budou odvlečeni zpět na plantáže. V panice spáchali hromadnou sebevraždu skokem ze svahů hory. Dnes je tam památník, který tuto událost připomíná.

               Ovšem zrušení otroctví přineslo místním plantážníkům nemalé problémy, neměl kdo sklízet cukrovou třtinu. Žádali tedy po svých britských pánech, aby se tím něco udělali. Ti se rozhodli najít nové pracovní síly v Indii, kterou už tehdy ovládali. Indové mohli podepsat pracovní smlouvu na pět až deset let. Poté byli převezeni na Mauritius. Dva dny museli strávit v přijímacím táboře v přístavu – dnes je z této budovy muzeum Appravasi Ghat – kapacita byla sice 600 lidí, často jich tam ale bývalo i přes tisíc.

Tam jim vyřídili papíry a mohli být odvezeni na práci na plantáže. Byl to experiment, který britská vláda spustila v roce 1834v celém impériu, testovacím balónkem mě být právě Mauritius. Experiment se vydařil, Britové pak takový nábor pracovních sil prováděli prakticky v celé říši. Plantážníci ovšem nebyli zvyklí platit svým dělníkům plat, a tak to dělali jen neradi a se zpožděním, pokud vůbec. Proto Britové už v roce 1842 zavedli úřad zplnomocněnce pro věci přistěhovalců „Protector of Immigrants“. Nebyla to zrovna lehká práce, jen v letech 1860–1885 musel tento úřad řešit 110 940 stížností, z nichž okolo 80 000 uznal jako oprávněné. Z největší části se jednalo o nevyplacenou mzdu. Mezi roky 1834 a 1920 se tak na ostrov přistěhovalo 450 000 Indů, dnes tedy tvoří lidé indického původu 62 procent z 1,3 milionové populace ostrova. Část z nich jsou muslimové, ale jak mi vysvětlil taxikář, jsou to muslimové z Pakistánu. Ti nemají problém vypít si s hinduistickými sousedy rum, i když to prorok kdysi dávno zakázal, a proto nemají hříšné myšlenky na nějaký teror. Rum je totiž na ostrově národním nápojem a bez něho se neobejde žádná slavnost. Místní ovšem pijí rum bílý s různými příměsemi, rum se zlatou barvou je určen pro turisty a na vývoz. Chutná skvěle. Muslimové z arabských zemí, kteří by rumem samozřejmě museli opovrhnout, tvoří na ostrově  jen zanedbatelnou menšinu.

               Blahobyt ostrova skončil náhle v roce 1869. Ostrované za to nemohli, ale v tom roce byl zprovozněn Suezský kanál, Cesta do Indie se pro britské lodi rozhodujícím způsobem zkrátila a z důležitého opěrného bodu v Indickém oceánu se stal nezajímavý ostrov na konci světa na hranici vnímatelnosti.

            Jediné štěstí, že 21. září 1847 vydal místní poštmistr James Stuart Brownrigg příkaz k vyhotovení dvou známek. Jednopencovou červenou pro poštovní styk v Port Luis a okolí a dvoupencovou modrou pro celý ostrov. Známky vyryl Joseph Osmond Barnard, který byl bohužel (a pro filatelisty bohudík) zapomětlivý a nedoslýchavý, a proto vyryl místo obvyklého „post paid“ na známky text „post office“.  Protože manželka guvernéra lady Gomm musela rozeslat pozvánky na ples, který se měl konat 30 září, nebyl čas chybu opravit, a tak byly pozvánky rozeslány s tímto nejslavnější světovým chybotiskem. A protože bylo škoda známky vyhodit, bylo oněch 500 známek z obou sérií i spotřebováno. Tak mohl vzniknout i legendární „Dopis do Bordeaux“, na kterém jsou obě známky vedle sebe a stát se tak jednou z největších filatelistických kuriozit všech dob. Díky těmto dvěma známkám (červený Mauritius byl tohoto roku nabízen v dražbě v Brně u filatelie Klim!) zná zapomenutý ostrov v Indickém oceánu celý svět.

               Po druhé světové válce rostlo v celém britském impériu hnutí za samostatnost jednotlivých kolonií. Mauritius nebyl v tomto hnutí příliš aktivní. Po pravdě řečeno si místní politici nedokázali samostatnou existenci bez politické a ekonomické podpory Londýna představit. V čele Labor Party, nejsilnější politické strany, na Mauritiu stál lékař indického původu, vystudovaný v Anglii, Seewoosagur Ramgoolam.

Říká se mu i – trochu omylem – mauricijský Gándhí. Na rozdíl od svého vzoru se totiž on i jeho straničtí přátelé angažovali pro setrvání ostrova v Britském impériu a nic na tom nezměnilo ani povýšení milého Seewoosagura Královnou Alžbětou II. do šlechtického stavu v roce 1965. Jenže Britové už měli ztrátových kolonií plné zuby, a tak se v roce 1968 rozhodli všech s výjimkou strategicky nezbytných kolonií jako byl například Hong Kong, vzdát. A tak se Sir Seewoosagur Ramgoolam stal  – ať už chtěl nebo nechtěl – národním hrdinou a otcem národa. A zůstal jím i po své smrti v roce 1985. Jmenuje se po něm na ostrově leccos, například mezinárodní letiště na jihovýchodě ostrova, nemocnice na severozápadě nebo i botanická zahrada v Pampelnousse. Všude, kde je v názvu zkratka SSR, hledej ze tím Sira Seewoosagura Ramgoolama.

               Britové odešli a mnoho tu po nich nezůstalo. Dokonce ani rugby, jinak národní sport pravých chlapů ve všech zemích commonwealthu se tady neujalo. I naprostá většina turistů jsou Francouzi, Britové tu tvoří zanedbatelnou menšinu – to je tady víc snad i Čechů. Možná pití čaje se dá nazvat anglickou tradicí (káva se zde pije málo a pěstuje se jen na jednom místě na jihu ostrova na plantáži u obce Chamarel, která je ale stejně populární především značkou svého rumu.) Nejmarkantnějším pozůstatkem britské nadvlády je ježdění vlevo – no jistě, auta se objevila právě v době, kdy tady vládli Britové.

               Krátce po vyhlášení samostatnosti začal kvést turistický ruch a Britové na své někdejší poddané nezanevřeli – v našem hotelu La Pirogue je královský apartmán (Royal Suits), který v roce 1994, tedy dva roky poté, co obyvatelé ostrova vyhlásili republiku, slavnostně otvíral manžel sesazené královny princ Filip se svým synem Eduardem.

               Poté, co Evropská Unie přestala dotovat třtinový cukr (pro mnoho naších cukrovarů příliš pozdě) zkrachovala na ostrově většina cukrovarů ze třiceti jsou v provozu ještě čtyři. Ovšem cukrová třtina je nadále hlavním zemědělským produktem, Mauricijští se přeorientovali na výrobu rumu, který je tu hlavním nápojem. Pravý rum totiž musí být vyráběn z třtinového cukru, a proto musel být ten náš český tuzemský rum vyráběný z cukrové řepy přejmenován na tuzemák, což všechny české konzumenty hodně bolelo a nechalo narůst jejich nedůvěru ke světové globalizaci.

               Tolik tedy stručně k dějinám ostrova Mauritius. Příští týden se pokusím popsat, co se tady všechno dá vidět. Dodo se tu vyskytuje jen jako suvenýr, zato je všude. Ten skutečný zničení svého ráje nepřežil.

               Ovšem…

               Joanne Kathleen Rowling, autorka Harryho Pottera píše ve své knize „Fantastická zvířata“, že Dodo, kterého ovšem ona nazývá Didicawl, vyvinul čarovné schopnosti mizet a objevovat se na jiném místě, čímž se mu podařilo přežít. Ovšem muglům, tedy nám nečarodějům, tuto skutečnost Mezinárodní společenství čarodějů neoznámilo, aby nás drželo v domněnce, že Dodo vymřel a abychom se tedy k dalším ohroženým druhům chovali ohleduplněji než k tomu sympatickému neohrabanému ptákovi, který zůstal vedle rumu a dvoupencové modré známky symbolem ostrova Mauritius.

               Takže kdo ví…?

               Po návratu do apartmánu jsme byli ještě stále nedůvěřiví a nechtěli jsme se na fungující lanovku těšit příliš brzy, a tak jsem si to hned ověřoval na internetu. Jenže ten tvrdil totéž. Paní Eva nám to nechtěla věřit, a dokonce tam zavolala, ale potvrdili jí, že budou v provozu. Protože celá výprava včetně mimozemšťana Vladimíra navrhovala odpočinkový den, přišla ta lanovka jako na zavolanou. Jen Vladimírův syn Juraj je vášnivý lezec ferrat, a tak jsem se do internetu podíval, kde je v okolí nejlepší ferrata. A pochopil jsem, že osud se zcela obrátil v náš prospěch – byla na Blaues Spitz právě nad horskou stanicí Kalser Bergbahn. Čekala nás tedy nádherný výstup z vrcholové stanice od restaurace Adler Lounge na horu Rothenkogel s moderním vrcholovým křížem, který na své místo kdysi dopravil manžel paní Evy Martin. Výstup poměrně snadný, převýšení tři sta metrů, krátký lezecký úsek jištěný lany a pak úžasné pohledy na masív Grossglockneru.

Poprvé jsem si ho mohl prohlédnout, zatím vždy, když jsem se na něho mohl dívat, ať už to bylo z Franz Josef Höhe (dvakrát) nebo z Kitzsteinhornu, vždycky se skrýval v mracích. Tentokrát byl na dosah a nezmohl se ani na jediný mráček. Je impozantní, je v Rakousku nejvyšší a tím pádem nejprestižnější, ale mezi námi – Grossvenediger je mnohem hezčí. Když se pak vrátil Juraj ze své ferraty a vyprávěl, že to nebylo céčko (kolmice) ani déčko (převis), ale éčko, čili nejtěžší varianta – ani nechci vědět, jak vypadá – zavládlo ve skupině velké nadšení, protože Vlado i jeho druhý syn se upřímně těšili z toho, že se k tomuto výstupu na ferratu nedali svést a šli spořádaně se mnou na kopec pro normální turisty.

               Plán na poslední den měl dvě alternativy. Jedna z nich byla mýtná cesta z Kalsu k Lucknerhausu ve výšce 1918 metrů a odtud pak přes Lucknerhütte k Stüdlhütte – to bychom byli ve výšce 2802 metrů. A odtud pak vede cesta na třítisícovku „Schere“, čili „nůžky“ do výšky 3037 metrů už skutečně v masívu Grossglockneru. Mimochodem Stüdlhütte se jmenuje po pražském obchodníkovi Johannu Stüdlovi. Poté, co v roce 1867 zdolal Grossglockner, dal na své náklady na tomto místě postavit chatu. Jako východisko pro další následníky. Ostatně se z této strany slézá Grossglockner po Stüdlgratu, tedy po Stüdlově hřebeni – dnes se ale na Grossglockner vystupuje téměř výhradně z východní strany z Franz Josef Höhe.

               Tento plán narazil na jen poměrně skromné nadšení, účastníci zájezdu viděli problém zejména ve výškovém rozdílu 1100 metrů – to prý už jednou zažili a po opakování netoužili. A Grossglockner jsme si ostatně mohli už prohlédnout z Rothenkogelu. Plán B byl cesta do jiného údolí, kde jsme ještě nebyli. Autem Defeggertalem na Staller Sattel na italskou hranici do výšky 2052 metrů a odtud by byly pak dvě možnosti. Hned dvě hory se nabízely k zdolání, a to Hinterbergkofel s výškou 2727 metrů na rakouské straně průsmyku nebo Rote Wand na straně italské. Kde by prý bylo třeba vzít v potaz mizerné značení cesty – holt už italské. Cesta na tento kopec by nás zavedla na vrchol ve výšce 2818 metrů a ten by nám poskytl výhledy na jihotyrolské Dolomity.

               Při zkoumání cesty k tomuto cíli, který vzbudil přece jen o něco větší nadšení, jsem se pokusil ověřit Vladovu hypotézu, že tam někde musí být lyžařské středisko. A kde jsou lyžařská střediska, tam by měly být i lanovky. S úžasem jsem zjistil, že má pravdu. Středisko se nachází v obci Sankt Jakob a lanovka jezdila – do 17.září – bylo dvanáctého. Tím pádem plán B musel ustoupit plánu C, a tak jsme opět použili lanovku, abychom se dostali až do výšky 2373 metrů a odtud to bylo na vrchol Grosser Leppleskofelu ve výšce 2811 metrů jen něco přes čtyři sta metrů. A to navíc dlouho po opravdové turistické dálnici. Protože na svazích hory vytvořili dvě nové sjezdovky a ty potřebovaly novou lanovku, byla až khorní stanici oné lanovky postavena cesta sjízdná pro terénní auta. Jen posledních sto padesát výškových metrů bylo po skále a kratičký úsek se musel i lézt s „pomocou rúk“, jak by napsali bratři Andrášiovci. Přesto to byla „túra bez ťažkostí“. A odměnou byly překrásné výhledy z vrcholu tohoto kopce.

Jak jsem se dočetl až později, jedná se skutečně o jeden z nejkrásnějších vyhlídkových vrcholů. Protože jsme toho neměli dost, přidali jsme poté i Malý Leplesskofel, ke kterému bylo možno od horské stanice lanovky a restaurace Moosalm vystoupat za dvacet minut. U Moosalmu je nejen velké jezero určené k zasněžování, ale i velké hřiště pro děti a vyhlídka v podobě archy a popisem všech třítisícovek, kterou jsou odtud vidět. Je jich hodně. Z vrcholu Velkého Leplesskofelu byl vidět nejen Grossglocker a Grossvenediger, ale i další tyrolské hory v pozadí s druhým nejvyšším rakouským vrcholem – a nejvyšší horou Tyrolska – Wildspitze.

               Sešli jsme k Moosalmu a protože tam číšník opravdu měl rád svou práci a byla s ním legrace, tak jsme tam poobědvali a dostali chuť na víc. Vyjeli jsme tedy na onen Staller Sattel a strnuli jsme v úžasu. Překrásné „Obersee“ velké 35 hektarů a hluboké 25 metrů s úžasně čistou vodou.

Chlapci neodolali a okoupali se, i když měla voda teplotu jeden centimetr. (Páni vědí, o čem mluvím) Procházka okolo jezera, káva v Oberseehütte a pak jsme neodolali, abychom si nezajeli do průsmyku na italsko – rakouskou hranici. S pohledem do obou údolí Defeggertal na rakouské a Altholzertal na italské straně. I tam je krásné jezero, jen dostat se tam autem není jednoduché. Protože je cesta na italské straně jednosměrná, pouští se auta směrem do Itálie každou hodinu patnáct minut – od nuly do patnácté minuty každou hodinu. Z italské strany je to očividně zase mezi třicátou a čtyřicátou pátou minutou. Ale protože z italské strany přijelo jako první auto s pražskou poznávací značkou, pochopil jsem, že je všechno v pořádku.

               Ten dojem se nedal nafilmovat, nedal se zachytit ani na fotografii. Bylo třeba ho vnímat všemi smysly a prostě se té kráse poddat. Byla to třešnička na dortu, výlet, který na začátku hrozil být katastrofou, se proměnil v úžasný zážitek.

               Takže si tam zajeďte. A pospěšte si. Co nám totiž vyrazilo dech, je kůrovcová kalamita v Defeggerertalu. I když se místní snaží a porážejí napadnuté stromy, na strmých svazích je to prakticky nemožné a celé velké plochy lesa hnědnou zničeny tímto broučkem. Ten boj se zdá být marným a bojím se, že brzy ty krásné lesy v údolí zahynou úplně. S výjimkou lesa okolo Obersee, kde dominují limby, které kůrovci smrkovému, jak už to napovídá jeho jméno, nechutnají.

               Ostatně kdo nemá chuť běhat po horách, může navštívit románský kostel svatého Mikuláše v Matrei, nebo svatého Jiřího v Kalsu, či kostel svatého Ondřeje v obci Prägraten, slavné těžbou nerostu serpentinu, či kostel „Unserer lieben Frau“ ve Virgenu, kde je další z památníků obětem povstání let 1809–1810. V každé obci je samozřejmě dominantou místní kostel – jsme v Tyrolsku. Ale je možné vyjet autem i k Jagdhausalmu, nazývanému „Malý Tibet“. Jedná se o architektonickou památku, nejstarší almovou osadu, skládající se ze šestnácti kamenných domů, popsanou už v roce 1212. Nachází se ve výšce 2009 metrů nad mořem a stále se zde ještě pasou krávy. Jako v Rakousku prakticky všude. A kde ne krávy, tam ovce a kozy. Ale obhospodařované jsou rakouské louky až vysoko nad dvoutisícovou hranici.

               Matrei samotné toho moc nenabízí Tedy kromě hotelů, apartmánů a restaurací. Samozřejmě onen velký klasicistický kostel svatého Albána, lávku přes horský potok tekoucí středem městečka s neuvěřitelně promyšlenými protipovodňovými stěnami s otvíracími vodotěsnými branami. A hrad „Schloss Weißenstein“ na kopci nad městečkem. Pochází z dvanáctého století ale jeho současný vzhled je důsledek historizujících přestaveb ve století devatenáctém.  Je v soukromém vlastnictví, patří akciové společnosti Felberntauernstraßen AG, která ho získala v roce 2020 od šlechtické rodiny von Thieme.  Přístup k hradu jsme hledali marně, i když jsme ho skoro celý obešli. Tyčí se na vysoké bílé skále (odtud jeho jméno), ale příjezdovou cestu jsme při nejlepší vůli nenašli. Zřejmě někde odbočuje z Felbernstrasse, ale označená není a zřejmě je i dobře zamaskovaná. Co se tedy na hradě děje, zůstalo záhadou. Možná semináře nebo tajná zasedání předsednictva akciové společnosti.

               A ještě jednu poznámku na okraj. Protože jsou restaurace v Matrei otevřené celý víkend, tedy v sobotu i v neděli, udělali si hospodští víkend v pondělí a úterý. Najít v tyto dny restauraci, kde by vám dali slušnou večeři za přijatelnou cenu je opravdový výzva. Ale to je jen malý deficit jinak krásného kraje.

               Byly časy, kdy jsem horské výstupy s výškovým převýšením pod tisíc metrů nepovažoval za pořádné túry. O mém příteli Vladimírovi ani nemluvě, jeho tělesné schopnosti jsem popisoval v článku Na horách s Vladimírem, kdy jsem ho podezříval, že se jedná o mimozemšťana. Aby totiž někdo po celodenní túře s výškovým převýšením 1800 metrů šel hrát hokej a pak dlouho do noci flámoval, aby potom ráno vstal a šel do práce, to přesahovalo naprosto mé chápání.

               Jenže jsme mezitím zestárli (nebo vyzráli a zmoudřeli, to je úhel pohledu) a najednou jsou nám výstupy nad kilometr trošku moc a přijímáme oba s radostí, když nám podstatnou část horského výstupu převezme lanovka.

               O to větší byl můj šok, když jsem krátce před odjezdem na výlet do východního Tyrolska na internetu zjistil, že lanovky v okolí Matrei nefungují, jedna celou sezónu (pod záminkou přestavby sjezdovek je prý zavřená už druhou sezónu) a druhá byla odstavena předčasně 3. září. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem horečně tvořil nový program, ve kterém bychom se bez technické pomoci nějak obešli. Východní Tyrolsko bylo totiž v našem dlouhodobém plánu a nehodlal jsem se ho vzdát. Tenhle malý kousek Tyrol, oddělený od mateřské země s hlavním městem Innsbruckem od roku 1918, kdy byla z Tyrolska vytržena jeho jižní část a připojena k Itálii, za návštěvu totiž stojí. V podstatě se skládá ze dvou částí, z jižní okolo své „metropole“ Lienzu (kouzelné městečko s 12 000 obyvateli), odkud se chodí do východotyrolských Dolomit a severní okolo městečka Matrei s necelými pěti tisíci obyvateli, odkud se chodí do Vysokých Taur, čili nejvyššího rakouského pohoří s celkem 266 vrcholy nad tři tisíce metrů. My jsme bydleli v Matrei.

Je to centrální bod, kde se sbíhá několik údolí, přesněji Tauerntal ze severu s Virgentalem ze západu, aby vytvořily společně Iseltal, pojmenovaný podle nejdůležitější řeky v této oblasti – ledovcové Isely. Kousek níž po jejím proudu se pak odděluje ještě Kalser Tal směrem na východ ve směru k úpatí nejvyšší rakouské hory Großglockneru a na západ pak odtud míří Defereggental k průsmyku do Jižního Tyrolska na Staller Sattelu. Tato čtyři údolí tvoří tedy onu severní část Východního Tyrolska a všechna čtyři stojí za návštěvu. Měli jsme k dispozici tři dny.

               Když nás přivítala milá paní Eva, nájemkyně apartmánového domu Rainer, zeptal jsem se ještě jednou pro jistotu, zda přece jen nějaká lanovka nejezdí a ona mi potvrdila, že všechny jsou zavřené. Tím mě uvrhla do deprese a přivedla k odhodlání napsat o Východním Tyrolsku článek, který by odpudil všechny turisty od návštěvy této oblasti, zejména pak muže v předdůchodovém a důchodovém věku se slábnoucí kondicí ale stále ještě velkou ctižádostí dívat se na svět shora. Nakonec bylo všechno jinak a o tom bude tento článek.

               První den jsme se vydali na sever do Tauerntalu. Vede tudy centrální silnice Felberstrasse, vybudovaná v sedmdesátých letech dvacátého století. Během její stavby zahynulo patnáct dělníků, ale prokopáním Felbertauerntunelu o délce 5304 metrů se konečně podařilo vytvořit spojení východního Tyrolska se severním (i když přes salcburské Pinzgau). Než byla tato cesta vybudována, přenášelo se zboží na sever přes vysokohorský průsmyk a poslední stanicí před tímto namáhavým přechodem byl Matreier Tauernhaus. Dnes je to východisko k túrám do vysokohorského údolí Gschlösstal (pokud to nedokážete vyslovit, nic si z toho nedělejte, já taky ne – tyrolština je už jednou taková).

               K almovým usedlostem v Aussengschlössu a potom dál k Innergschlössu vás zaveze buď taxík nebo Panoramazug, což je traktor táhnoucí vagón s turisty.

Cena je 6 eur za dospělého a tři za dítě, jedno zda v taxíku nebo za oním traktorem. Vyplatí se to, pěšky je to dvě hodiny a taxi vás zaveze až k Venedigerhausu ve výšce 1691 metrů. I tak toho budete mít při dalším výstupu plné kecky. V Außengschlössu je kuriozita, totiž kaplička vytesaná do skály – „Felsenkapelle“. Kousek odtud je pramen Frauenbrünnl, který údajně léči oční a gynekologické choroby. Podle legendy zde prý prala panna Maria Ježíšovy plínky. Nesnažte se Tyrolákům tuto legendu vyvracet, argumenty, že panna Maria neopustila Palestinu, by nepadly na úrodnou půdu. Na snahu vytlouct Tyrolákům jejich bigotní katolicismus z hlavy doplatili i Napoleonovi Francouzi. Po bratislavském míru 1809 bylo Tyrolsko odtrženo od Rakouska a přičleněno k Napoleonovu spojenci, Bavorsku. Že měli Tyroláci platit daně do Mnichova místo do Vídně, to ještě nějak zkousli. Že museli narukovat do francouzské armády je bolelo už víc, ale smířili se s tím. Že jim zrušili jejich tyrolskou ústavu zajišťující jim určitá privilegia a svobody, přivedlo jejich krev do varu, ale ještě ne k výbuchu. Ale v okamžiku, kdy jim Francouzi, nakažení osvícenstvím, začali zakazovat chodit do kostela, přetekl pohár trpělivosti. Tyroláci se pod vedením Andrease Hofera chopili zbraní a bylo z toho hodně krvavé povstání. Trvalo bezmála rok, než se spojeným francouzským a bavorským armádám podařilo povstání, které Vídeň nechala na holičkách, potlačit. Francouzi utrpěli několik krvavých porážek, na které opravdu nebyli zvyklí, než v třetí bitvě na hoře Bergisel u Innsbrucku (Dnes je tam skokanský můstek, na kterém se soutěží v rámci turné čtyř můstků na přelomu starého a nového roku.) Tyroláky konečně porazili, Andreas Hofer byl zajat a v Mantově popraven. Tyroláci jsou ale na toto své povstání, které je v jejich dějinách glorifikováno, neskutečně hrdí, i na průsmyku Staller Sattel je památník tyrolské vzájemnosti – východní Tyrolák z Defeggertalu drží společně s jižním Tyrolákem z Antholzertalu prapor a táhnou společně na zlé Francouze.

Hned vedle nesmí chybět Boží muka. Jsou věci, o kterých se v Tyrolsku nežertuje. Také bych nedoporučoval nazývat Antholzertal jeho dnešním jménem „Valle di Anterselva“, jedno, že se to lépe vyslovuje.

               Ostatně i v Matrei, před obrovským klasicistickým kostelem svatého Albána z let 1776–1784 je vedle obvyklých památníků obětem dvou světových válek dvacátého století i vzpomínka na oběti tohoto povstání. Z Matrei pocházeli dva vůdcové povstání Anton Wallner, který vedl boj v salzburských okresech Pongau a Pinzgau a Johann Panzl, který bojoval u Saalfeldenu. Oba se pak stáhli do Východního Tyrolska a organizovali odpor v údolí Isely. Pop porážce povstání byli oba odsouzeni v nepřítomnosti k smrti. Wallnerovi se podařilo uprchnout, a i Panzla se podařilo z jeho úkrytu propašovat do bezpečí. Místo nich byla popravena rukojmí, která obec Matrei vítězným Francouzům vydala, místní řezník Johann Weber a Franz Obersammer. Dnes jsou na pomníku vzpomenuti všichni čtyři, oni dva vojevůdci tam mají své plastiky, poopravená rukojmí jsou připomenuta jen jejich jmény.

               Ale zpět k našemu výletu. Innergschlöss je nádherné zelené vysokohorské údolí plné pasoucích se krav, jehož středem teče ledovcový potok Gschlösserbach. Tady začíná „Ledovcová naučná stezka“.  Vede hodně nahoru, prvních pět set metrů je strmých, ale člověk je ještě na začátku cesty motivovaný a koncentrovaný, takže cesta nad vysoký vodopád až k prvnímu jezeru ve výšce 2240 metrů se dá zvládnout. Hned kousek dál je největší atrakce údolí, jezírko zvané „Auge Gottes“, tedy Boží oko.

A to trojúhelníkové jezírko s kruhovým ostrovem skutečně tak vypadá. Odtud se pak dělí cesta. Jeden směr vede dál po naučné stezce s možnou odbočkou na „Alte Pragerhütte“, která je ovšem mimo provoz a proměněná v muzeum. Tato „Stará pražská chata“ byla nejstarší v údolí a postavili ji někdy okolo roku 1870, když ještě při výstupu na horu Großvenediger šlo o život. Právě tato – podle mého soudu nejkrásnější rakouská hora – dominuje celému údolí. Váhali jsme, zda se vydat tímto směrem a nakonec k „Neue Pragerhütte“ nebo zdolat vrchol Innerer Knorrkogel. Výška to byla zhruba stejná, rozhodla touha po občerstvení, které jsme si od chaty slibovali a dohadovali jsme se, zda budou mít na „Nové pražské chatě“ Staropramen nebo přece jen komerčnější Plzeň. To jsme ještě netušili, jaké překvapení nás čeká. To jsme se dozvěděli, když jsme dorazili ke Staré pražské chatě, obklopené velkým stádem ovcí, které se k nám radostně vrhly a začaly nás olizovat, protože toužily po soli, kterou jsme byli díky potu danému výstupem na 2489 metrů pokryti.

Tam na nás totiž čekala Jobova zvěst – totiž, že je „Neue Pragerhütte“ z důvodu nedostatku pitné vody zavřena. Protože jsem toho měl už skoro dost navrhl jsem, abychom to sbalili, ale návrh neprošel. Pokračovali jsme dalších tři sta výškových metrů k „Neue Pragerhütte“, protože byla na dohled a ostatní účastníci výpravy, tedy Vladimír a jeho dva synové, mě přesvědčovali, že jak se na tu chatu dívají, nemůže to být v žádném případě dalších tři sta výškových metrů. Bylo!!!

               Ovšem dojem z výhledu odtud byl úžasný. Byli jsme skutečně těsně pod ledovcem., který ještě stále pokrývá svahy Großvenedigeru, vysoko nad jeho ledovcovým splazem a ledovcovým jezírkem.

Tato krásná hora se zdála být na dosah a normálně i bývá. Právě na „Nové pražské chatě“, postavené v roce 1904, nocují turisté, kteří mají vrchol Großvenedigeru s výškou 3657 m.n.m za svůj cíl. Dostali jsme dokonce od „chatára“, který hlídal opuštěnou chatu po pivu v plechovce (nevadilo, že to nebyl ani Staropramen, ani Plzeň a že to pivo bylo už tři roky po expiraci). Dokonce nám nabídl přenocování. Ovšem výstup na Großvenediger přes ledovec je možný jen s horským průvodcem, který tam logicky nebyl. My jsme neměli příslušnou výstroj a představa dalších 900 výškových metrů dalšího dne nahoru a potom 2000 výškových metrů dolů přesahovala můj pud sebezáchovy. To by se totiž za ten jeden den muselo stihnout. A ona je ta hora nádherná i zespodu a z té chaty je doslova opticky na dosah.

               Až když jsme se vrátili do údolí, zjistili jsme, že ta cedule s informací o tom, že je chata předčasně zavřená, tam byla, jenže na jiném břehu Gschölbachu, než jsme ráno šli. Chtěli jsme se totiž vyhnout davu turistů, které vychrlil onen Panoramazug. Kdybychom to byli věděli, šli bychom zřejmě na Innerer Knorrkogel – a to by byla velká chyba. Člověk prostě musí mít štěstí.

               Sjeli jsme taxíkem (poslední jízda, jak nám řekl řidič) zpět k Matreies Tauernhausu a přišel na nás hlad. Hospoda nabízela hodně omezenou nabídku jídel, takže jsme váhali, ale nakonec jsme se rozhodli pro čtyřikrát vídeňský řízek, protože ten jde vždy. A při odchodu z chaty jsem na recepci viděl prospekt – knížku, která se otevřela sama od sebe na stránce, kde propagovali lanovku „Kalser Bergbahn“. A psali, že je v provozu do 24.září.

               Nevěřícně jsem na tu informaci zíral a nějak jsem si netroufal pochopit, že nás má pánbůh přece jen rád. Trvalo mi to několik minut mým čtenářům ale na to nechám celý týden. Potom vám povím, co jsme s tím udělali.

Saalbach-Hinterglemm byl dlouho lyžařským centrem, které mi unikalo. Byl jsem všude okolo, na Wilder Kaiser, v Kitzbühlu, na Hochkönigu, ale vychvalovaný Saalbach mi stále unikal. Až do letošní zimy, konečně jsme tam se synem zajeli a bylo to opravu úžasné, i když jsme za tři dny lyžování z 650 kilometrů tamějších sjezdovek zvládli jen 150. I tak jsme toho měli plné kecky. Jenže když jsme na závěr našeho pobytu seděli na terase hospody na západním vrcholu Schattbergu a užívali si sluníčka (syn mezitím objednal přes QR kód nápoje, zaplatil je mobilem a ony skutečně dorazily, z čehož mám těžké duševní trauma), viděl jsem cestičku na nejbližší další vrchol (jednalo se o Stemmerkogel) a ten vrchol byl tak blízko, že jsem dostal silné nutkání přivézt sem v létě manželku a na ten svůdně blízký vrchol ji dovést.

               Víte o tom, že bílá barva přibližuje? Tušil jsem to, ale ne, že až tak moc. Když jsme tedy v létě na západní vrchol Schattbergu dorazili (pěšky z východního vrcholu, kam jsme se dovezli lanovkou), nevypadal ten vrchol už vůbec tak blízko. Nicméně jsme ho statečně zdolali – skutečně to nebylo náročné.

               Turistů je v Saalbachu i v létě hodně, hlavně jsou to cyklisti. Horská kola a zejména sjezdy po připravených cestičkách z vrcholu (kam je vyveze lanovka) dolů jsou tady hlavní hit. My pěšáci jsme byli jen tak spíš na okraji, ale stálo to za to. Hřeben Saalbachu s Hinterglemmem je zelený a oblý (proto se tady taky v zimě lyžuje), ovšem na obě strany jsou úžasné výhledy. Na sever je to Hochkönig, pak Steinberge (nach Berchtesgadenem, Saalfeldenem a Löflerem, po kterých městečkách dostala jednotlivá pohoří svá jména). Tedy dostala je, protože jsou to skutečné skalnaté kopce s výškou něco nad 2000 metrů nad mořem, ale tvoří několik skupin pojmenovaných podle oněch obcí. A zcela na západě vykukuje rozeklané pohoří „Wilder Kaiser“, čili Divoký Císař, pod kterým leží osada Elmau, slavná díky seriálu o „Doktorovi z hor“.

               Na jihu se pak tyčí třítisícovky Vysokých Taurů s dominantou Kitzsteinhornu a Grossvenedigu (Grossglockner, tedy nejvyšší hora Rakouska, je trochu v pozadí a vlastně vůbec není tak dominantní.) Je to úžasné panoráma, stojí to za to.

               Výhodou je, že se na několik vrcholů dostanete lanovkami. A co je na tom nejlepší, pokud se ubytujete v apartmánu nebo hotelu, který je partnerem takzvané „Jockercard“, máte všechny tyto lanovky v ceně ubytování a jezdíte tedy zadarmo. Je tedy rozhodně zjistit, zda ubytování, které jste si objednali, partnerem Jockercard opravdu je. Pokud ne, pobyt se prodraží – tedy pokud nejste nadšení turisté zdolávající vrcholy z údolí jako kdysi arcivévoda Johann. My jsme měli apartmán, který partnerem byl, a to se hodně vyplatilo (vedle lanovek a dalších drobností, můžete například v lázních v Kaprunu zůstat o hodinu déle). Jockercard zajišťuje i bezplatné parkování u lanovek, jen je třeba nechat si na pokladně potvrdit lístek. Platí do 18 hodin, potom se už za parkování platí, to aby rafinovaní turisté nevyužívali parkovišť při posezení na večeři.

               Přímo ze Saalbachu vedou dvě lanovky na vrcholy Schattbergu – „Schattberg X-Press“ na východní vrchol a „Westgipfelbahn“ na vrchol západní. Existuje ještě vrchol střední „Mittelgipfel“, který je dokonce z těch tří vrcholů Schattbergu nejvyšší, ale na ten už musíte pěšky.

Na západní vrchol je v provozu i krátká lanovka „Schattberg Sprinter“, ten ale slouží k dopravě kol a cyklistů, kteří se pak spouštějí po zimních sjezdovkách a plní pak chirurgické ambulance v Zell am See nebo v Mittersilu.  Pro ty cyklisty je to tam pravý ráj, a proto je jich tam i tolik. Sjezdy jsou rozdílně náročné a jsou označené barvami jako sjezdovky v zimě, tedy modré, červené a černé. Ty černé jsou samozřejmě jen pro sebevrahy, ty modré sjíždějí i děti. Na těch černých jsou skoky až pět metrů, na modrých prý maximálně metr. Nezkoušel jsem to, moje dvakrát operované koleno by mi zřejmě dalo pár facek hned po tom prvním – třeba i jen metrovém – skoku. Problémem jsou především ty červené. Na ty si troufají i méně zkušení a blokují pak cestu těm rychlejším, zejména v zatáčkách, což může být nebezpečné. Na rozdíl od sjezdovek, kde se takovému moulovi můžete vyhnout, je zde jen jedna stopa, takže předjet ho prakticky není možné.

Pro úplné začátečníky je zkušební areál přímo v Saalbachu. Není třeba vozit kola a výstroj s sebou, prakticky všude jsou půjčovny, kde dostane odvážlivec všechno, od kola přes přilbu a všechno ostatní brnění, aby ty úrazové ambulance přece jen až tak nezatěžoval. Cyklisti mají v Jockercard zadarmo dvě jízdy za den (předpokládá se logicky, že se dolů, na rozdíl od pěšáků, dostanou po vlastní ose). Chtějí-li jezdit lanovkami celý den, musí si koupit celodenní lístek, Jockercard pak poskytuje určitou slevu.

               Na východním vrcholu Schattbergu startuje nejatraktivnější (a nejnamáhavější) túra v tomto regionu „7-Summit“. Při této túře zdoláte za jeden den sedm vrcholů, celkové převýšení je 1450 metrů a celá túra měří okolo 24 kilometrů. Ono je to sice po hřebenu a startujete z onoho východního vrcholu Schattbergu z výšky přes dva tisíce metrů nad mořem, ale ten hřeben je zatraceně nahoru a pak zase dolů a nemá to konce. Čili nic pro staříky nad šedesát let, pokud neběhají po horách denně. Přičemž nižší vrcholy jako Saalbachkogel se mezi těch sedm vrcholů vůbec nepočítají, ale vylézt na ně musíte stejně.  Z východního vrcholu Schattbergu musíte napřed na vrchol západní. Pak na Stemmerkogel (tam jsme s manželkou došli), pak pokračuje cesta na Hochkogel (ten mě ještě sváděl, ale manželku ne, takže se mi taky časem přestal líbit), až pak to začne být opravdu zajímavé a někdy i napínavé, to po cestě na Hochsaalbachkogel – výstup je zde jištěný lany. Pak cesta pokračuje přes Bärensteigkogel a Manlitzkogel k Mittagskogelu. I kdybyste vyrazili první lanovkou, do oběda to na ten „polední vrchol“ nestihnete, zřejmě byl ten vrchol přímo na východ, tedy „na poledni“ a odtud pochází jeho jméno. Pak vede cesta na nejvyšší, a chválabohu poslední – vrchol celé túry Geißstein s 2363 metry nad mořem. Ovšem pokud si myslíte, že jste zdoláním tohoto vrcholu vyhráli, není to ještě tak úplně pravda. Sestup přes Birgel do údolí je dlouhý a namáhavý. Ovšem samozřejmě, jako v Rakousku všude, je cesta lemována horskými chatami, kde se můžete najíst, napít a vyčerpaní turisté zde můžou i přespat.

               Ne, nejsme až tak ctižádostiví. Místo toho jsme vyjeli lanovkou „12er Kogelbahn“ na „12er Kogel“.  

Údolní stanice je tentokrát v Hinterglemmu a i zde je dostatek bezplatných parkovacích míst. Co všechno Rakušákům napadlo, aby sem přilákali turisty a zejména rodiny s dětmi, je skutečně obdivuhodné. Hřiště pro děti, lehátka, samozřejmě restaurace, vyhlídky a naprosto neuvěřitelný minigolf s originálními dřevěnými hůlkami.

My jsme ale směřovali na „Hohe Penhab“, což je kopec přesahující 12-er Kogel asi o dvě stě metrů. Nic mimořádně náročného. Odtud pak vede přímo úžasný „Panoramaweg“ po hřebeni s nádhernými výhledy na Kitzsteinhorn či na Grossvenediger. Je to něco přes půl hodiny trvající procházka, na kterou se nezapomíná.

Za sedlem je ještě výstup na kopec jménem Schönhoferwand. Poté má turista několik možností.  Dá se pak pokračovat dál po hřebeni, vrátit se po „Heimat Rundweg“ zpět na vrchol Zwölferkogelu nebo sestoupit k Elmaualmu a tam se najíst. Volili jsme tu poslední variantu, po odpočinku na Elmaualmu se pak dá přejít (k nevůli mé manželky trošku do kopce) ke střední stanici lanovky, kterou se člověk vrátí do Hinterglemmu. Právě tahle túra je nezapomenutelná a kdo už jednou v Saalbachu je, měl by ji rozhodně absolvovat. Zvládly ji i čtyřleté děti, ale zážitek je to veliký.

               Další lanovky, které jsou ještě v Jockercard obsaženy, jsou Kohlmaisbahn, která startuje z centra Saalbachu. Parkovací místa jsou prý k dispozici, ale nenašli jsme je. Přinejmenším ne u dolní stanice lanovky. Na rozdíl od námi použitých lanovek jede tato na sever, tedy blíže k Steinberge a do poněkud nižší výšky 1794 m.n.m.

               Reiterkogelbahn z Hinterglemmu vás pak vyveze jen do výšky 1480 metrů. Je to lanovka, kterou hojně používají lyžaří v zimě a cyklisti v létě. K vrcholům hor je odtud ještě dost daleko (nebo vysoko, pokud chcete).

               K poslední z lanovek, které jsou v nabídce, Asitzbahn/Steinbergbahn. musíte kousek autem do Leogangu, to je o údolí dál. V zimě je na této straně pohodlné lyžování s modrými sjezdovkami (nebo červenými, které jsou ale ve skutečnosti taky modré). V létě máte možnost vidět Steinberge skutečně vis a vis přímo před sebou a kdo si chce prověřit pevnost svých nervů, může absolvovat Flying Fox XXL, na což mu Jockercard garantuje 10procentní slevu. Ve Fieberbrunnu o kousek dál ve stejném údolí je slavný Jakobskreuz. Obrovská dřevěná stavba na vrcholu kopce je s třiceti metry výšky největší vrcholový kříž na světě, na který se dá vystoupat. Má pět vyhlídkových platforem a hrála už v nespočetných rakouských filmech. (V kriminálkách se z toho kříže občas padá nebo skáče – vždy se smrtelným koncem). Vyjet se sem dá i lanovkou s Pillersee, ale tato lanovka není v Jockercard. Pokud tedy chcete ušetřit eura, do výšky 1456 metrů se dá vyšlapat i pěšky.

               My jsme se ale rozhodli pro návštěvu Kitzsteinhornu. Zell am See se svým jezerem a nad ním se trčícími velikány se zasněženými vrcholky prý odpovídá popisu muslimského ráje. Což tuto lokalitu učinilo nejoblíbenějším dovolenkovým cílem Saúdských Arabů. Jsou doslova všude. V lanovkách, na kopcích, v ulicích města, na cestách (ve vypůjčených autech a svým stylem jízdy velmi nebezpeční) ne ale v restauracích. Tam jsme neviděli ani jednoho. Zřejmě mají z rakouské stravy strach, co kdyby nebyla „Halal“? Pak by se mohl vstup do opravdového ráje ztížit a tam jsou navíc ještě ony čtyři řeky se studenou vodou, mlékem, medem a vínem, které v Zell am See – zatím – nejsou k dispozici. Zřejmě se tedy tito návštěvníci stravují v hotelech, kde jim halal strava může být zajištěna. Pohybují se ve větších skupinách, většinou jeden muž, tři až čtyři ženy a několik dětí. Hierarchii v jejich rodinách jsem úplně nepochopil. Jedna z manželek bývala zcela zahalena a ta fotografovala manžela, děti i ostatní manželky, které měly jen hidžáb.

               Tady si svého času střelila rakouská modročerná vláda (lidovci se svobodnými, kteří představují trošku civilizovanější verzi českého SPD Tomia Okamury – nebo spíš představovali tehdy, od té doby se pod novým vedením zradikalizovali a už si s Okamurou moc nezadají) do vlastního kolena. Zakázala totiž zahalování tváře všem osobám zdržujících se na území Rakouska. Mezi saúdskými turisty to vzbudilo naprosté zděšení a problém se řešil až na nejvyšší diplomatické úrovni. Hoteliéři v Zell am See se obávali bankrotu, když jim přestanou lukrativní arabští turisté jezdit. Tuto vyhlášku přijala rakouská vláda na podzim roku 2019. Na jaře 2020 přišel zakukleným osobám na pomoc covid a vláda naopak přikázala všem občanům nošení roušek a ochranných masek. A bylo vymalováno. Zahalovali jsme se všichni.

               Ke Kitzsteinhornu se člověk musí přesunout do Kaprunu. Tam je lanovka, která ale nevede přímo na Kitzsteinhorn ale na Maiskogel. Ono se sice dá přejet údajně nejmodernější kabinkovou lanovkou z Maiskogelu na prostřední stanici Kitzsteinhornu, ovšem cena takového požitku je 63 euro na osobu. Pokud projedete Kaprunem a po šesti kilometrech zaparkujete pod „Gipfeljetbahn“, přijde výjezd na samotný vrchol „Top of Salzburg“ na „pouhých“ 54,50 euro. Tyhle lanovky v Jockercard obsaženy nejsou. Není to tedy právě levný špás, ale stojí to za to. Ostatně za lanovku na „Aquilla di Midi“ u Mont Blancu v Chamonix jsme platili 55 eur na osobu už před deseti lety. Nechci ani vědět, kolik to stojí při současné inflaci teď. Z tohohle úhlu pohledu je tedy kaprunský „Gletscherjet“ vlastně levný.

               Byl jsem na Kitzsteinhornu v roce 1997. Tehdy se tam jezdilo ještě lanovkou, projíždějící tunelem v hoře. Bylo to impozantní, člověk vjel po sto metrech do tunelu a vyjel až na prostřední stanici. Bohužel zde došlo 11.listopadu 2000 k požáru, při kterém zemřelo 155 lidí. Poté se už nesnažili tuto lanovku opravit, ale nahradili ji gondolami. Musí se sice celkem třikrát přestupovat, ale cesta nad údolím je o to hezčí. Ovšem ledovec, na kterém jsem tehdy před mnoha lety lyžoval, je dnes už pryč. Na místě, kde jsem nedojel do cíle našeho závodu (protože byl mokrý sníh a u jedné branky byla po mých předchůdcích – měl jsem vysoké startovní číslo – vydraná hluboká díra), je dnes zelená louka. Ledovec se stáhl zcela nahoru, představuje jen malou bílou plochu, na které se dnes turisté kloužou na plastikových lopatách. Svět se za poslední desetiletí opravdu hodně změnil.

               Pokud má člověk představu, že prostě vyjede lanovkou nahoru, dá si tam kafe a sjede zase dolů, a to všechno je program na hodinu, pak se dost mýlí. Pokud by chtěl, může strávit na Kitzsteinhornu celý den. Atrakcí je tam nabudovaných víc než dost. Po příjezdu na horní stanici lanovky se může rozhodnout, zda se vyveze výtahem přímo k restauraci nebo se chce raději projít po ubohých zbytcích ledovce pěšky. Pěšky dojde do „Ice areny“ k takzvané sněhové pláži.

Je zde pojízdný koberec, který vyveze turisty a především děti, které se chtějí klouzat na plastikových lopatách, do výšky 3000 metrů. My jsme se neklouzali. Odtud vede cesta k vyhlídce „National gallery platform“. Je odtud výhled na rakouské třítisícovky Vysokých Taurů, v pozadí s Grossglocknerem, který se samozřejmě zase schovával v mracích. Je tady i Skywalk, aby se na něm mohli turisté vyfotit právě s oním Grossglocknerem za zády, ačkoliv on sám z těch mraků stejně nikdy nevyleze.

               Z vyhlídky pak vede tunel k restauraci. Má hodně zastávek s naučnou tématikou, zřejmě aby se děti nenudily. Ten tunel má celkem 360 metrů a vykopali ho už někdy v šedesátých letech minulého století. Teď je zde „Nationalpark Gallery“, tedy ona naučná cesta, vyprávějící o vzniku Vysokých Taurů před 400 miliony let, o fauně a floře hor, o horolezcích, polodrahokamech, ukrytých ve skalách a podobně. Tak dorazíte až k restauraci „Gipfel Restaurant“. Je to obyčejná samoobsluha s otráveným cizojazyčným personálem, ale chcete-li strávit v nadmořské výšce 3000 metrů celý den, je alternativou jedině svačina, kterou jste si přinesli v batohu. Ve stejné budově o poschodí níž je „Cinema 3000“, kde se na osmimetrovém plátně prezentuje příroda Vysokých Taurů ve filmu „Kitzsteinhorn – THE NATURE“.

               Nejvíc lidí se ovšem tlačí na vyhlídkové platformě „Top of Salzburg 3029 m“. Což je nadmořská výška, na které se nacházíte. Na fotky tam stojí fronty, ovšem fotografie s logem tohoto místa holt patří k dokumentaci návštěvy Kitzsteinhornu.

               Z této platformy vede cesta na samotný vrchol hory do výšky 3203 metrů. Není to tedy ani dvě stě výškových metrů, ovšem cesta je hodně příkrá a většinou i kluzká díky tajícímu sněhu. V průvodci se sice píše, že výstup je možný jen s průvodcem, není to ale pravda. V dobré obuvi se dá na vrchol kopce vyšplhat, bohužel většina těchto horských turistů zdolává vrchol v teniskách, a to není úplně dobrý nápad. Jak jsem už napsal, hodně to klouže. Většina cesty je sice zajištěna lany a řetězy, ale i tak je dobrá obuv podmínkou a samozřejmě by člověk neměl trpět závratí. Pak je za dobrou půlhodinku na vrcholu.

               Zpátky ke střední stanici je možné odjet zase Gletscherjetem, ale od restaurace jezdí každých patnáct minut i velká gondola, ve které si člověk ušetří jedno přesedání. A má možnost vidět Kitzsteinhorn zase z trochu jiného úhlu.

               Završením dne je pak návštěva terme v Kaprunu.

Jsou hned na začátku obce. Voda sice není až tak teplá, ovšem na letní návštěvu naprosto správná a člověk může z vody sledovat celé panoráma hor přímo proti sobě. Navíc se obsluhuje přímo ve vodě. Objednávky přijímá číšník na břehu, přinese vám nápoj až k bazénu a zaplatíte jen hodinkami na ruce, které jste dostali u pokladny. Kdo nechce nemusí z vody ani vylézat. A s Jockercard můžete zůstat o hodinu déle, tedy pokud si koupíte tříhodinový lístek za 24 euro, můžete se koupat čtyři hodiny.

               Takže si tu najde své skoro každý. Horští cyklisti, pěší turisté i lidé, kteří si přišli jen užívat. Ať už zahalení nebo nezahalení. Večeřeli jsme v Zell am See u onoho jezera, připomínající muslimský ráj v restauraci Zum Hirschen, tedy „U jelena“. Může jen doporučit Jak jídlo, tak obsluha byly prvotřídní a ceny naprosto přijatelné. Prostě ráj a nejen muslimský. Možná se sem ještě vrátíme.