Portugalští králové měli schopnost racionálního uvažování. Zřejmě poloha země na samém konci světa i pověst bojovníků proti islámu jim umožňovala vlastní interpretaci určitých situací a umožnila, aby rozum zvítězil na ideologií.
13.října 1307 zaútočil francouzský král Filip IV Sličný na řád Templářů. Rytíři ve Francii byli pozatýkáni, mučeni a popravováni a jejich centrála – Tempel – v Paříži i s pokladem, který ukrývala, se stala královou kořistí. 22. března 1312 papež Klement V. (který žil v Lyonu jako Filipovo rukojmí) řád na koncilu ve Vienne zrušil. Obvinění proti členům řádu sahala od sodomie, tedy homosexuálního styku až po kacířství a uctívání ďábla. Dva roky později 18. března 1314 byl v Paříži upálen velmistr řádu Jacques de Molay spolu s Geoffroyem de Charnay. Po celé Evropě byli příslušníci řádu pronásledováni, jejich hrady byly zabírány místními vládci.
V Portugalsku seděl právě na královském trůně osvícený panovník Dionýz (Diniz), o kterém už víme, že založil univerzitu v Coimbře. Zkonfiskováním majetku bohatého řádu by určitě přišel k penězům, ale co dál? Diniz se rozhodl řešit situaci zcela jinak. Templářský řád přejmenoval na Řád Kristův a sám se vyjmenoval prvním velmistrem nového řádu. Jestliže v čele řádu stál křesťanský panovník (jehož manželka Isabel, jak už víme, se dokonce domohla svatořečení) tlak papeže na zničení kacířských rytířů ustal. Obvinit řád za těchto okolností z kacířství bylo i pro papeže příliš velké sousto, a tak se z kacířů opět stali bojovníci Kristovi, dokonce nesli teď i Kristovo jméno. Ani papež ani Filip IV. neměli zájem ale ani politickou sílu, aby Dinize přinutili Templáře exemplárně zničit. Diniz tak převedl majetek řádu bez prolévání krve pod vlastní správu, a navíc si ponechal elitní vojenskou jednotku, kterou mohl kdykoliv v budoucnosti použít – což se později i stalo, Kristův řád se výrazně podílel na dobývání měst na severním africkém pobřeží, jako například Ceuty.
Monumentální portugalské sídlo řádu Templářů a později tedy Kristova řádu se nacházelo v městečku Tomar v provincii Estremadura na říčce Nabao. Roce 1357 se stal Tomar oficiálně hlavním sídlem nového řádu. Klášter „Convento de Cristo“ se tyčí na kopci nad městem a svědčí ještě dnes o moci a bohatství řádu. Klášter byl založen v roce 1160 velmistrem řádu templářů. Templáři tvořili v portugalské armádě, dobývající kus po kusu Pyrenejský poloostrov na Maurech velmi důležitou část a za své zásluhy byli odměněni pozemky, hrady a privilegii. Jak ovšem vypadal původní hrad se můžeme jen domýšlet, zbytky původní stavby se dochovaly jen při vstupu na nádvoří a z templářských časů pochází i Charola, tedy hradní kaple. Dnešní impozantní stavba je výsledkem pozdějších stavebních úprav. V roce 1418 se velmistrem řádu stal princ Jindřich Mořeplavec a nechal přistavět několik křížových chodeb. Největších stavebních úprav v manuelském stylu se pak klášter dočkal za vlády krále Jana III. (To je ten, který daroval univerzitě v Coimbře tamější královský palác a zato obdržel svou obrovskou sochu na univerzitním nádvoří).
Pokud člověk vstoupí na nádvoří kláštera, ohromí ho obrovská stavba Charoly, tedy hradní kaple.
Je zde i zdobený portál v manuelském dekorativním stylu, někdejší hlavní vchod do kláštera (dnes jsou turisté vpouštěni vchodem vedlejším na opačném konci kláštera). Klenot tohoto stylu, slavné „manuelské okno“ je možné obdivovat z velké křížové chodby, údajně ho dostal architekt Joao de Castilho jako „domácí úlohu“, podle výsledku chtěl král Jan rozhodnout, zda architekta pověří stavbou kláštera svatého Jeronýma v Belému.
Král byl s výsledkem očividně spokojen a Joao de Castilho dostal smlouvu na portál kláštera svatého Jeronýma. To okno plné symboliky a filigránské kamenické práce je opravdovým architektonickým klenotem a bez fotky tohoto okna Portugalsko neopouštějte – to by bylo něco podobného jako neochutnat Portské víno. Jsou zde všechny symboly portugalského bohatství, od oněch sfér, používaných námořníky na objevných cestách, přes kříž až po erb portugalských králů, kteří byli, jak už jsem psal, velmistry řádu – pokud tuto funkci nedelegovali na některého ze svých synů, jako to udělal král Jan ve prospěch svého syna Jindřicha Mořeplavce. Klášter má až pět křížových chodeb, jednu větší a krásnější než druhou. Pod klenbou té první a nejstarší jsou pochováni rytíři řádu Templářů, tato chodba naléhá přímo na klášterní kapli, která se nad ní monumentálně tyčí do výšky.
Samotná Charola pochází z dvanáctého století, její výzdoba je ale opět ze století šestnáctého a je úžasná. Je to vysoká kruhovitá stavba s bohatou výzdobou. Ve středu je vnitřní stavba s freskami, architektonickými ozdobnými prvky a samozřejmě symboly – všude jsou sféry vedle templářských křížů a na portugalský erb se samozřejmě taky nezapomnělo – v tomto řádu splývala světská a církevní moc portugalského krále. Styly křížových chodeb se mění od časně gotické až po renesanční, je vidět, že se klášter stavěl po několik století a hlavně – že se při jeho stavbě nešetřilo.
Samotné městečko Tomar je milé s velkým parkem na břehu říčky Nabao, s kostelem Jana Křtitele na hlavním náměstí a renesanční bazilikou „Nossa Senhora da Conceicao“ na kopci pod klášterem „Convento de Cristo“. Mezi klášterem a městem je zahrada kláštera „Mata nacional dos Sete Montes“, tedy „Národní les sedmi pahorků“, kdo se chce v Tomaru zdržet déle, může se tam jít projít. Potom může navštívit i kuriózní „Muzeum zápalek“ s 43 000 různými krabičkami od zápalek s nejrůznějšími motivy od Dinosaurů až po nacistickou propagandu a židovské muzeum v někdejší synagoze, která sloužila jako židovská modlitebna do roku 1497, kdy byli Židé přinuceni Portugalsko opustit. Později stavba sloužila jako vězení.
Zajímavá – zejména v souvislosti s působením templářů v této obci – je slavnost „Festa dos Tabuleiros“, která se koná každé čtyři roky. Je oslavou plodnosti země a má zřejmě pohanský původ. Bíle oblečená děvčata nosí při této slavnosti na hlavách vysoké výtvory z chleba a květin – tento symbol zdobí i jeden z kruhových objezdů v městečku – zřejmě, aby návštěvník dostal představu, oč jde.
Než opustíme Estremaduru, musíme samozřejmě do Fátimy. Je to nejslavnější poutní místo v Portugalsku, srovnatelné s Lourdes ve Francii nebo s Čenstochovou v Polsku. V roce 2023 navštívilo toto místo 6,8 milionu poutníků – není mi jasné, jak je počítali, my jsme se nikde neregistrovali, obávám se, že denní návštěvníci se ani ve statistikách neobjevují. 13. května a 13.října tu bývá údajně najednou až milion lidí. Místo, kde dávaly lišky dobrou noc, se stalo slavným v roce 1917. 13.května 1917 se zde třem pasáčkům, desetileté Lucii dos Santos a jejímu bratranci Franciscovi Martovi a jeho sestře Jacintě zjevila v dubovém stromu zářící postava, která slíbila, že se bude příštích šest měsíců vždy třináctého zjevovat. 13.října 1917, kdy se toto zjevení mělo konat naposledy, se dostavilo 70 000 věřících. Stali se svědky slunečního zázraku, kdy se mohli dívat přímo do slunce a viděli ho jako stříbrnou mísu, které se otáčela jako ohnivé kolo a Lucia obdržela od onoho zjevení tři tajemství. Dvě tato tajemství sepsala Lucia v roce 1941(Francesco a Jacinta zemřeli v roce 1919 na španělskou chřipku) a tato tajemství byla i zveřejněna. To třetí sepsala Lucia, která se stala jeptiškou, v roce 1944 a bylo odevzdáno zapečetěno papeži s tím, že nemá být zveřejněno před rokem 1960. Jan XXIII. ale zájem na jeho zveřejnění neměl, a tak si muselo počkat až do roku 2000. O přesnou interpretaci oněch tajemství se přou teologové dodnes. Víceméně se shodli na tom, že první vize je vizí pekla, druhá předzvěstí války.
Nicméně Jan Pavel II. – sám velký příznivec mariánského kultu- interpretoval ono třetí – zapečetěné – tajemství jako odkaz na atentát, který na něm spáchal Mehmed Ali Agca v roce 1981. Protože k atentátu došlo 13.května, tedy na svátek Panny Marie fátimské, nepochyboval papež o tom, že ono zjevení v roce 1917 skutečně hovořilo o atentátu na něho, jakož i že ho panna Maria tehdy zachránila před smrtí. Oficiálně tuto interpretaci zveřejnil v červnu 2000 kardinál Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI. Už o měsíc dřív ale Jan Pavel II. vyhlásil při své návštěvě Fátimy Jacintu a Francesca za blahoslavené. (Lúcia měla smůlu, že ještě žila, zemřela až v roce 2005 v požehnaném věku 98 let, takže se ani blahořečení, ani svatořečení nedočkala.)
Papež Jan Pavel II. navštívil totiž v roce 1983 svého atentátníka ve vězení a ten se ho měl vícekrát ptát, jakáže to byla královna, která způsobila neúspěch jeho atentátu a zabránila papežově smrti. Pro Jana Pavla to byl další důkaz, že Panna Maria hovořila v roce 1917 o něm. Do Fátimy přijel poprvé přesně rok po atentátu 13.května 1982 a kulka, která ho tehdy zasáhla, je uložena v korunce sochy Panny Marie, nacházející se v Kapli zjevení, odkud je ale přenášena k slavnostním mším do velké „Růžencové baziliky“, nacházející se na dolním konci obrovského náměstí.
To je větší než náměstí svatého Petra v Římě – ve Fátimě bylo prostě místa dost. Protože bazilika svou kapacitou nestačila (ostatně i mše, které jsme se zúčastnili, se konala díky krásnému počasí na náměstí před bazilikou) byla na horním konci postavena a v roce 2007 zasvěcena moderní nová bazilika „Nejsvětější trojice“ kruhového tvaru s kapacitou 9000 věřících.
Poněkud avantgardní je kříž nad oltářem – Kristus jako by právě sestupoval z kříže, aby spasil svět.
Okolo Kostela Nejsvětější trojice jsou sochy papežů, kteří měli zvláštní vztah k Fátimě. Kromě Jana Pavla II., který samozřejmě chybět nemůže (byl ve Fátimě celkem třikrát, podruhé v roce 1991 při desátém výročí atentátu na něho),
jsou zde i Pavel VI. a Pius XII. A také biskup z Leirie José II. Alves Correia da Silva, který prověřoval hodnověrnost onoho zjevení a uznal ho v roce 1930 za pravé.
Tři pasáčkové, kteří viděli onen zázrak, jsou pochovaní v Růžencové bazilice, zázrak zjevení je zobrazen na skleněných oknech baziliky.
Kaplička zjevení, kde je uchovávána i socha panny Marie, se nachází na levé straně náměstí.
Vede k ní z horního konce náměstí cesta, kterou můžou věřící absolvovat celou na kolenou. Je to několik sto metrů, než se dostanou ke kapli a mohou ji na kolenou obejít.
Ostatní věřící jsou drženi na distanc za zábradlím. Hned vedle se pálí svíčky, ovšem způsobem, jaký jsem ještě nikdy neviděl. Věřící s koupenými obětními svícemi stojí v nekonečné řadě, aby pak mohli tyto svíčky hodit do vysoko plápolajícího ohně.
Samozřejmě Fátimu už zcela ovládla komerce. Obchody se suvenýry, restaurace a hotely proměnily někdejší opuštěnou vesnici v těžiště turistiky.
Ceny v hotelech jsou na portugalské poměry vysoké a v roce 2017, kdy měl Fátimu u příležitosti stého jubilea fátimského zázraku navštívit papež František, vyšplhaly ceny za noc až k tisíci eur. Když se o těchto vyděračských praktikách dozvěděl papež, rozčílil se natolik, že pohrozil jednak tím, že nepřijede, jednak tím, že to poutní místo vyškrtne ze svazu míst Mariiných zjevení (patří sem ještě Altötting v Německu, Einsiedeln ve Švýcarsku, Loreto v Itálii, Lourdes ve Francii, Mariazell v Rakousku a Čenstochová v Polsku).
Ceny prý poté klesly na normální úroveň, papež František přijel a vyhlásil Jacintu a Franciska za svaté.
Nicméně Vatikán vydal k stému výročí zázraku ve Fátimě pamětní dvoueurovou minci a ta se v současnosti prodává za 310 eur. Takže komerce je komerce a nezabrání jí ani zbožný papež František.
Návštěva Fátimy byla určitě zážitkem. Nejsem příliš velký příznivec představy, že Panna Mária jezdí po světě jako na turné a zjevuje se lidem, aby jim něco oznámila nebo řešila jejich osobní problémy, jako v Šaštíně na Slovensku. Otázka je, zda ten určitý zvláštní flair místa vytvářejí ty davy poutníků věřících na zázraky nebo ten zázrak samotný a místo, kde se údajně stal.
Toto posouzení už přenechám mým čtenářům.