Pinzgau je nejzápadnější region rakouské spolkové země Salcburska. Trčí na západ mezi Tyrolskem severním a východním a tvoří ho v podstatě horské údolí okolo horního toku řeky Salzach, zemské centrum Zell am See a od něho na sever vybíhající části země okolo Saalbachu a Saalfeldenu, což dává tušit, že v této části země je tepnou jiná řeka a sice Saalach. A hlavně jsou zde hory, hory a zase hory. Hodně hor. Koneckonců je Pinzgau rozlohou největší okres v Salcbursku. Ale právě kvůli těm horám sem lidé už od první poloviny devatenáctého století, kdy začal vznikat turismus, jezdí. Jeli jsme sem tedy i my.
Konec světa je v Krimmlu. Nebo aspoň byl. Dnes je spojen horskou mýtnou cestou přes průsmyk Gerlos s nejvýchodnějším tyrolským údolím – Zillertalem.
Ten konec světa ale stojí za to, a to díky svým vodopádům. Ve třech stupních tu padá voda z výšky 380 metrů.
To množství vody je impozantní, v den naší návštěvy tvořilo 1700 litrů za sekundu, může to být ale i přes dva tisíce. V Salcbursku vládl až do roku 1806 salcburský arcibiskup, který měl pozici říšského knížete. Poté se země dostala pod habsburskou nadvládu a byla začleněna do Rakouska. Pro oblasti okolo města Mittersillu, kam Krimml patřil, byl ustanovován takzvaný „Pfleger“, čili správce. V roce 1835 sem byl v této funkci poslán Ignaz von Kürsinger a ihned poznal potenciál vodopádů v Krimmlu. Nechal zde postavit chodník s gloriettou a pavilónem pro malíře. Kürsingerovi je věnována vyhlídka u dna vodopádu. Kürsinger organizoval ostatně i první výstup na Großvenediger, tato hora tedy byla poprvé zdolána ze severu, a ne od „Neue Prager Hütte“ ve východním Tyrolsku, kde jsme se ke jejímu vrcholu přiblížili minulého roku my. Další vyhlídky pak nesou jména dalších správců, kteří opravovali a zlepšovali stále se rozpadající schodiště kolem vodopádu, protože zub času byl neúprosný. Byli to převážně funkcionáři „Německého a Rakouského alpského svazu“ (DuÖAV) jako Ernst Jung, Rudolf Riemann, Theodor Ritter von Sendtner nebo Ernst Friedrich Berger. Na začátku dvacátého století byl chodník s vyhlídkovými terasami hotov a slouží dodnes. Každá vyhlídka nabízí hezký zážitek pohledem na vodní masy i do propasti pod vodopády. Nad třetím stupněm vodopádu je chata a pak vede cesta údolím Krimmler Ache okolo dvou „Almů“ tedy horských hospodářství, kde nabízejí občerstvení až k hotelu Krimmler Tauernhaus.
Odtud pak vedou cesty na všechny strany k chatám, které představují východisko k výstupu na třítisícové vrcholy Warnsdorferhütte, Birnlückenhütte v Jižním Tyrolsku nebo Richterhütte v Tyrolsku severním.
Protože cesta ke Krimmlskému Tauernhausu je pořádně dlouhá, je možné zajet si tam i taxíkem. Nebo, když vám dojde síla v hotelu, dá se taxíkem do Krimmlu vrátit.
Na cestě proti proudu Salzachu je nápadné množství nových apartmánů v obcích, kterými projíždíte. Vysvětlení je snadné. Lanovky vás odtud vyvezou k sjezdovkám, které jsou napojeny na kitzbühlský lyžařský areál. Čili bydlíte levněji než v Kitzbühlu, ale jeho sjezdovky můžete využít – pokud jste dost rychlí, protože je to daleko. Tři lanovky Panoramabahn, Smaragdbahn a Wildkogelbahn jsou v provozu i v létě a od jejich horních stanic jsou možné nenáročné hřebenové túry pro celou rodinu.
Centrem údolí je Mittersill.
Milé městečko se zhruba pěti tisíci obyvateli – a firmou Blizzard. Lyže s touto značkou zde začal vyrábět v roce 1953 Anton Antsteiner. Tento místní stolař se vrátil z druhé světové války, kde byl víckrát zraněn a ve své stolařské dílně začal vyrábět lyže. A protože se nebál inovací, zavedl jako první polyethylen na lyžařské skluznice, později začal experimentovat s vláknovým sklem nebo kovy a jeho firma vyrobila jen v roce 1974 půl milionu lyží. V roce 1996 prezentoval první carvingové lyže, ale ve stejném roce musel nahlásit insolvenci. Firmu postupně koupilo několik podnikatelů, teď je součástí italské Technica-Groop, výroba byla ale z velké části přesunuta na Ukrajinu. Arnsteiner zemřel v roce 2013 a je pochován na hřbitově v místní části Felber, nejstarší části města, kde je i románský kostel a Felberturm, ve kterém je místní muzeum.
Věnuje se takzvaným „Säumerům“ což byli přepravci zboží přes horské průsmyky. Na mulách převáželi sůl na jih a víno na sever přes průsmyky ve výškách přes dva tisíce metrů, často v nebezpečí života. Mittersill byl překladiště takto transportovaného zboží, sám odstřižen od civilizace až do roku 1898, kdy sem z Zell am See postavili úzkokolejnou železnici.
Rod Felberů ovládal město, které tehdy bylo ještě trhem, od dvanáctého do čtrnáctého století, po nich zůstalo jméno městské čtvrti ale i Felbertal, kde je největší naleziště nerostu scheelitu v Evropě, z něhož se získává wolfram nebo Felbertauern, pod kterými vede tunel do východního Tyrolska.
Kostely jsou ve městě dva. Ten starší, ranně gotický, stojí hned vedle muzea ve Felberturmu, druhý rokokový kostel svaté Anny, je v centru města a před vstupem na hřbitov varuje výstražná tabule, že na hřbitov je zakázáno jezdit na kole a vstupovat Na LYŽÍCH – jsme holt v Alpách!
Mittersill se proslavil i jinak. V roce 1948 zde v místním zámku nad městem, kde je i teď čtyřhvězdičkový hotel, založil Hubert baron von Pantz „Sport and shooting Club“, který byl ve své době nejdražším podnikem ve své kategorii. V důsledku toho se zde střídali nejprominentnější hosté, jako Šáh Réza Páhlaví se svou první manželkou Sorajou, holandská královská rodina, vévoda z Windsoru (bývalý král Eduard VIII.) Aga Khan, Henry Ford II., Gina Lollobrigida nebo Clarc Gable. Mittersill byl až do poloviny šedesátých let „pupkem světa“ pro jetset společnost.
Dnes je to rozkošné malé městečko se spoustou restaurací, barů a kaváren a velkou nemocnicí, která zde zůstala jako relikt z časů, kdy byl Mittersill okresním městem a se kterou teď nikdo neví, co dělat. Od roku 2005 patří Mittersil k okresu Zell am See.
O jedno údolí dál na východ vede z Uttendorfu cesta údolím k „Erzinger Boden“ v nadmořské výšce 1468 metrů a odtud dopraví turisty lanovka j horskému hotelu Rudolfshütte.
Ta stojí mezi dvěma přehradami Weißsee a Tauernmoossee ve výšce 2311 metrů. V zimě je zde lyžařské středisko, v létě východisko na túry do okolních kopců. Přes průsmyk Kalser Tauern vede chodník do východního Tyrolska do údolí Kalsu.
Další údolí na východ je pak legendární Kaprun.
Na zdejším ledovci na Kitzsteinhornu se kdysi ještě poměrně nedávno dalo lyžovat celý rok já sám jsem zde lyžoval v červnu v roce 1997. Dnes už z ledovce zůstal jen malý ubohý zbytek v nejvyšší poloze a lyžuje se zde jen v zimě, v létě tam zřídili aspoň malou sněhovou plochu, na níž se mohou děti a Arabové klouzat na plastikových lopatách. Kitzsteinhorn se neblaze proslavil katastrofou v roce 1999, kdy vypukl požár v tunelu, kterým tehdy jezdila lanovka. Zemřelo 155 lidí, od té doby se na ledovec jezdí gondolou. Nahoře je to pravý obraz masového turismu. Tisíce lidí, bagry a těžká technika, která zde staví restauraci za restaurací a další a další budovy – zde zřejmě ochránci životního prostředí nemohou říct ani „ň“. Nedaleké Zell am See je totiž vyhledávaná dovolenková destinace Saúdú. Tak nějak přišli na to, že Zell am See odpovídá popisu muslimského ráje a chtějí tedy vidět, co na ně na onom světě čeká. Voda, lesy, hory a sníh. A k tomu pro každého 77 panen, ty ovšem v Zell am See v nabídce nejsou, návštěvníci tedy jezdí s celými početnými rodinami. Nápisy jsou všude i v arabštině, v restauracích na Kitzsteinhornu se nabízí „Halal“ menu. Ve městě je těchto návštěvníků plno, v restauracích ale nepotkáte ani jednoho. Hotely, ve kterých bydlí, jim nabízejí jídlo „halalL, a proto z nich do běžných restaurací nechodí.
Stejně tak je nepotkáte v termálech v Kaprunu, kde se člověk může po pobytu v horách okoupat v teplé vodě. Nápoje vám číšník donese až na kraj bazénu. A kdo chce, může v Kaprunu navštívit muzeum oldtimerů.
Ale zpět na Kitzsteinhorn. Několika gondolami se dostanete až do výšky 3029 metrů na vyhlídkovou platformu „Top of Salzburg“, kde stojí fronty lidí, aby se zde mohly vyfotit. Tato platforma je propojena tunelem s vystavenými exponáty z národního parku s jinou vyhlídkou ve směru na Grossglockner a Grossvenediger. Dvakrát denně se pořádají bezplatné prohlídky onoho tunelu, prohlídka ale trvá hodinu. Projekce v Cinema 3000 trvá naproti tomu jen osm minut a stojí zato.
A ti odvážní se mohou pokusit zdolat vrchol hory. Výstup po strmé skále je jištěný kovovým lanem, v podstatě ale odpovídá charakteru ferraty typ A až B. pro lidi se závratí nebo ne už právě ohebnými koleny, což je v mém věku obvyklé, je lepší vzít si s sebou úpony s karabinami. To člověku dodá jistotu, aby se zařadil do davu stoupajícího k vrcholu ve výšce 3203 metrů. Jsou odtud úžasné výhledy na početná jezera, která jsou ale všechna umělými přehradami sloužícími na výrobu elektrického proudu.
Centrem regionu je samozřejmě už vzpomenuté Zell am See. Městečko s 10 000 obyvateli má starou historii. Už v roce 740 poslal salcburský biskup Johannes mnichy do této destinace, aby zde založili klášter. V roce 743 pak je poprvé vzpomenuta „Cella in Bisonzio“, z toho jména později vznikl název obce Zell a v roce 1810 dostala obec definitivně své jméno Zell am See. Na město byla povýšena až v roce 1928. Za svůj význam vděčí svému starostovi Josefovi Salzmannovi, který byl starostou Zell am See v letech 1854–1859 a potom 1860–1880. Jasnozřivý lokální politik poznal potenciál obce pro vznikající turismus. V roce 1860 koupila obec jezero, Salzmann dal budovat promenádu a park a v roce 1875 bylo Zell am See napojeno na železnici (Giselabahn) a jeho rozkvětu už nestálo nic v cestě. Salzmann také dokázal intervencí ve Vídni, že Zell am See zůstalo administrativním centrem regionu Pinzgau a je jím dodnes. Otevření Grandhotelu na poloostrově vybíhajícím do jezera se Salzmann už nedožil.
Hotel byl otevřen v roce 1896, Josef Salzmann zemřel o čtyři roky dříve. V roce 2016 byl hotel obohacen o Casino. Před Grandhotelem stojí nápadná studna, postavená slavným rakouským architektem Friedensreichem Hundertwasserem. Tedy vlastně byla postavena až po jeho smrti v roce 2003 (sám Hundertwasser zemřel v roce 2000 během výletu do Pacifiku), ale projekt vytvořil už v roce 1996 a v onom roce 2003 ho uvedl do reality vídeňský architekt Hans Muhr. Je to takzvaná „Rakouská studna“, devět sloupů znázorňuje devět rakouských spolkových zemí, jejich velikost je odvozena podle počtu obyvatel a barva sloupů podle převládající barvy na zemském erbu. Štýrsko se dá proto lehce poznat – je jako jediné zelené.
V roce 1927 byla postavena první lanovka na vrchol Schnittenhöhe nad městem (v provozu je jen v létě, ne v zimě, kdy by mohla spojit Zell am See s lyžařským střediskem v Saalbachu). V letech 1952–1974, kdy jezero v zimě pokrývala tlustá vrstva ledu, se zde pořádaly na počest Ferdinanda Porscheho (rodáka z Vratislavic nad Nisou) závody aut na ledě. V roce 1947 vyjela na jezero první vyhlídková loď Libelle, dnes jsou zde lodě čtyři a provozuje je „Akciová společnost Schnittenhhöhe“
Město je krásně udržované, radnice je u hlavní cesty projíždějící městem v někdejším zámku, který postavili Carl a Hans Rosenbergerovci a který v roce 1807 odkoupil rakouský stát.
Na hlavním náměstí je nejstarší budova ve městě, z roku 1000 pocházející „Vogtturm“, kde je dnes muzeum a kostel svatého Hippolyta. Toho má město v erbu, a sice v podobě římského vojáka s praporem v ruce. To je jedno z jeho tradičních vyobrazení, ovšem Hippolyt sám byl učenec a významný církevní autor, který byl dokonce prvním vzdoropapežem (proti papeži Calixtovi I.) a zemřel ve vyhnanství na Sardínii na nucených pracích v roce 235 n.l. Kostel sám má dvě části, vlastně tři. Malinká krypta pochází ještě z předrománské doby z osmého století, románská bazilika s rovným stropem a freskami na stěnách bočních lodí pochází z let okolo 1140 a gotická věž a chór byly přistavěny po roce 1450. Vnitřní výzdoba je samozřejmě barokní.
Na hlavním náměstí na kašně je vzdána čest významným datům dějin města, jako jeho vzniku a otevření silničního tunelu v roce 1996, který z města odvedl transitní dopravu. A pak jsou zde tabule věnované slavným rodákům, kteří získali olympijské zlaté medaile. Je to Hans Peter Steinmacher, který se svým partnerem Romanem Hagarou získali zlaté medaile v plachtění v třídě Tornádo na olympijských hrách 2000 v Sydney a 2004 v Athénách a nejslavnějším sportovcem pocházejícím z Zell am See je Felix Gottwald (narozený 13. ledna 1976), který v nordické kombinaci získal tři zlaté (Turín 2006 a Vancouver 2010), jednu stříbrnou a tři bronzové olympijské medaile a celkem 18 medailí z velkých podniků (olympijské hry a mistrovství světa).
Pokud jste dostali po pobytu v lázních v Kaprunu a po procházce po krásné městské promenádě či po hlavní ulici ve starém městě, která po právu nese jméno slavného starosty Salzmanna, hlad, je možností, kde se najíst víc než dost. My jsme zvolili restauraci „Zum Hirsch“ a volili jsme dobře. Neudělali jsme to náhodou, dostali jsme na ni „insider tip“.
Dostali jste chuť na Pinzgau? Ani se nedivím. Zajeďte se tam podívat.