Estremadura

               K evropským volbám se nehodlám vyjadřovat. Co Češi poslali do Bruselu, aby je reprezentovalo, sice nahání hrůzu a smrdí děsnou ostudou a je mi líto těch, kteří ten stud skutečně pociťují, ale bohužel, je jich menšina.

               Poslanci Konečná, Turek, Dostálová, Nagyová či Jermanová mají plné právo v Bruselu reprezentovat, že oni jsou pravou tváří Česka. Tak krutá umí být demokracie, když není pochopena. Že se elity vzdálily lidu, a proto lidé volí takto, je pohodlná demagogie. Lid je populisty cíleně proti „elitám“, tedy vzdělaným lidem s vyšším životním standardem, štván. A tak to bylo vždycky a vždycky to přinášelo u méně vzdělaných lidí úspěch. A vždy to byla cesta k diktatuře a ničení kultury i svobody. Ať už v třicátých letech minulého století v Německu nebo ve čtyřicátých letech u nás. Protože vzdělanci stojí diktátorům a rádobydiktátorům v cestě.  

Lidé jsou trochu jako zhýčkané trucovité děti, které ve vzteku kopou do nábytku a do hraček a myslí si, že proto jim střecha na hlavu nespadne. Než se dostanou k sirkám.

               Ale pojďme raději cestovat. Snad tak přijdeme na jiné myšlenky.

               Estremadura není město, ale území. Je to oblast na jih od řeky Douro a odtud dostala i své jméno. Nenachází se zde žádné velké město, ale o to víc pamětihodností a skutečných klenotů portugalské architektury. A je tu krásně. Vůbec, v severní části Portugalska abyste pohledali kousek rovné země, všechno je kopečkovité a zelené a mezi těmi kopečky se skrývají městečka a kláštery.

               Začali jsme v městečku Obidos. Poté, co toto městečko dobyl Afonso Henriques, dal ho obehnat hradbami – s mnoha maurskými prvky, které se mu zdály být praktické, jako například cimbuří. A ty hradby se v celém rozsahu, včetně hradu, který sem dal první portugalský král postavit, se dochovaly dodnes – i když ten hrad jen proto, že je v něm Pousada, čili hospoda.

Městečko si zachovalo svůj středověký charakter a dokáže ze své zvláštnosti těžit, jak se jen dá. Zejména zde člověk musí ochutnat Grinju, jinak návštěva neplatí. Je to třešňový likér čili po našemu griotka, která se servíruje v pohárcích z čokolády, kterou potom člověk musí sníst.

Městečko má kostel Santa Maria, kde se v roce 1441 oženil pozdější portugalský král Alfonzo V, tehdy desetiletý se svou osmiletou sestřenicí – opět jednou pro změnu Isabel.

               Před kostelem je pranýř, na němž je motiv rybářské sítě. Ten pranýř darovala městu královna Leonor, manželka krále Jana II., když jí rybáři přinesli v síti jejího utopeného syna, kterého se marně snažilo zachránit. Obidos totiž v té době ležela na břehu mořské zátoky, kterou mezitím moře zcela zaneslo, dnes je městečko ve vnitrozemí. Darovat městu z vděčnosti pranýř je z mého hlediska dárek poněkud pochybný, ale místní jsou na něj hrdí.

               K moři jsme se přece jen podívali, a to v městečku Nazaré. Město má dvě části. Ta stará je na 110 metrů vysokém útesu vysoko nad Atlantským oceánem, a proto jsou odtud úžasné výhledy.

Na útesu je „Ermida da Memória“. Tady údajně v roce 1182 panna Maria zázračně zachránila místního šlechtice Fuase Roupinha, když se v mlze hnal za jelenem, který se zřítil z útesu. Ten zázrak je zobrazen v kostele „Nossa Senhora da Nazaré“. Zde se nachází i místní talisman, socha Marie Panny, kterou údajně přinesl nějaký mnich ve čtvrtém století z Nazaretu ve Svaté zemi a odtud má městečko i své jméno. Jako všude dokážou místní lidé příval turistů patřičně komerčně využít. Na útesu stojí desítky stánků se sušeným ovocem a různými oříšky a jádry, které prodávají místní dámy v minisukních. Ne, pánové, nejde o sexappeal, sukně mají sedm vrstev, ty dámy jsou už hodně v letech a nosí podkolenky, o to ale prožívají svůj den radostněji. Tancovaly, zpívaly – podezřívám je ale, že to dělaly, jen aby prodaly víc svého zboží.

               Dole ve městě je dlouhá a široká pláž, kde se pořádají závody surfařů – Atlantik dokáže vytvořit obrovské vlny, které můžou být pro normální turisty chtějící se jen koupat i nebezpečné. A podél pláže je promenáda se spoustou restaurací. Dali jsme si rybu v restauraci se slibným jménem „El Pescador“ a nebyli jsme zklamáni. Ať už zlatá pražma (dorada) nebo treska byly skvělé. Treska je ostatně v Portugalsku národní jídlo. Smál jsem se, že „treska stokrát jinak, pokaždé chutná a málo kalorická“ než mě uzemnili tím, že treska se v Portugalsku připravuje ne na sto způsobů, ale na 365 – tedy na každý den v roce jiným způsobem. No dobrá, všechno člověk vyzkoušet nemusí.

               Hlavní atrakcí oblasti Estremadura jsou ovšem místa náboženská – byla to přece jen oblast odebraná Maurům v krvavých bojích, která musela být znovu osídlena ve jménu Pána.

               Blízko u sebe stojí dva kláštery, oba nádherné, oba zasvěcené Panně Marii, a přece každý zcela jiný. To souvisí s tím, že jejich vznik dělí dvě stě let. Ten první je tedy logicky postaven ve stylu románském ten druhý je obrazem vrcholné gotiky.

               První z nich, „Santa Maria de Alcobaca“, založil v roce 1153 král Afonso Henriques po svém vítězství nad Maury u Santarému.

Přivolal do země Cisterciáky, což byl tehdy v celé Evropě rozšířený zvyk. Cisterciáci měli díky své skvělé organizaci s každoročním setkáním všech opatů v centrum v Cluny nejlepší informace o politickém dění na kontinentu, ovládali diplomacii a sloužili většinou jako poradci a nejbližší spolupracovníci panovníků. Ovšem zvykem bylo, že tyto kláštery byly stavěny v bezprostřední blízkosti sídelních měst. U Prahy to byla Zbraslav, u Grazu klášter Rein u Vídně Heiligenkreuz. Z toho pohledu je poloha kláštera v Alcobaca jedinečná, široko daleko se totiž žádné královské sídlo nenacházelo, i do Coimbry to bylo na tehdejší poměry dost daleko. Mniši se tedy mohli věnovat christianizaci obyvatelstva, aniž by se museli rozptylovat podáváním dobrých rad panovníkovi. Zřejmě neměl Afonso Henriques, zvaný Dobyvatel, potřebu si ve svém svatém bojovém zápalu nechat radit. Trvalo 70 let do roku 1223, než se mniši mohli do kláštera nastěhovat. V nejlepších letech kláštera zde žilo údajně 999 mnichů, což si sotva dokážu představit. Tomuto počtu odpovídá ale jak obrovská kuchyně, tak i ještě mnohem větší spižírna. Vtipně byl vyřešen přívod vody do kuchyně. Protože vodu přiváděli přímo z řeky protékající pozemkem, připlouvaly do vodního bazénku určeného na umývání špinavého nádobí i ryby. Tedy vítané obohacení jídelníčku, zejména v době půstu. Stavba je obrovská, město okolo vzniklo až po klášteru jako „zásobovací jednotka“ řádu. Osvícený král Diniz, o kterém jsme si už hodně povídali, nechal postavit v klášteře křížovou chodbu. Největší atrakcí kláštera   jsou sarkofágy Pedra I. s jeho milé Ines de Castro, jejichž milostný příběh jsem vyprávěl v článku o Coimbře. Jsou z bílého mramoru (Portugalsko je po Itálii největším producentem tohoto vzácného kamene v Evropě, v okolí města Estremoz se ročně vytěží na 500 000 tun tohoto vzácného kamene v bílé, růžové i zelené barvě) a přečkaly jen s mírným poškozením i řádění francouzských vojáků na začátku devatenáctého století.

Sarkofágy s bohatou sochařskou výzdobou jsou orientovány proti sobě a oba milenci tak leží nohama k sobě. To proto, aby první, co Pedro uvidí, až vstane při posledním soudu, byla tvář jeho milenky. Láska skutečně až za hrob. Pomůžou mu přitom andílci, jak jeho, tak i Ines drží po šesti malých andílcích, kteří mají mrtvé v den posledního soudu z jejich hrobů vyzvednout.

               Druhým klášterem, tentokrát dominikánským, je „Santa Maria da Victória“ a nachází se na místě jménem „Batalha“, což v portugalštině znamená bojiště.

Není tomu tak náhodou. V roce 1383 zemřel Ferdinand I. zvaný sličný – syn našeho dobře známého Pedra I. – a jím vymřela burgundská královská dynastie. Krátkou dobu vládla jeho vdova Leonora Teles de Menezes se svým milencem, ale už po šesti týdnech ji portugalští šlechtici svrhli a provolali králem nevlastního Ferdinandova bratra Jana z Avis. To nehodlal akceptovat kastilský král Juan, který byl ženatý s Ferdinandovou dcerou Beatrix. V roce 1384 marně obléhal Lisabon, o rok později vtáhl do země s velkou armádou 30 000 vojáků, přičemž ji posílil francouzskou kavalerií, protože francouzská jízda byla tehdy považována za nejlepší na světě.

               Joao z Avisu měl k dispozici jen 7000 vojáků, ovšem vedených geniálním generálem Nunem Alvaresem de Pereira. Johann prosil v modlitbách o pomoc pannu Marii, ale očividně se nehodlal spolehnout jen na ni. Proto si pronajal 1000 anglických lukostřelců – Anglie byla už od roku 1290 díky králi Dinizovi blízkým portugalským spojencem. Vojska se střetla u Aljubarotty a Nuno Alvares se rozhodl použít osvědčenou defenzivní anglickou taktiku, se kterou Angličané zvítězili v bitvách u Kresčaku v roce 1346 i u Poitiers v roce 1356. Portugalští rytíři sesedli z koní a postavili se mezi lukostřelce, aby jim poskytli ochranu před francouzskými rytíři.  Útočící francouzští jezdci se ocitli v dešti anglických šípů a zřejmě si vzpomněli, co jim o tom vyprávěli jejich otcové, kteří to zažili taky. Představuji si paniku v jejich řadách, když si uvědomili, že „ti angličtí ďábli jsou tady zase.“ Obrátili se na panický útěk, rozšlapali kastilské jednotky stojící za nimi a vystavili je tak bezbranné a demoralizované útoku portugalského vojska. Bitva trvala půl hodiny, na jejím konci bylo 8000 mrtvých a 5000 zajatých Španělů a konec pokusů krále Juana kastilského svrhnout svého portugalského jmenovce. Ten si pak u papeže koupil manželský původ (papež nějak odhalil, že Pedro vlastně s Janovou matkou Terezou přece jen ženatý byl nebo je možná oddal posmrtně) – a Joao, tedy Jan I. mohl založit novou královskou dynastii. Na oslavu svého vítězství založil velkolepý klášter v blízkosti bojiště. Je to úžasná stavba ve stylu vrcholné gotiky, zcela jiná než klášter v Alcobace. Nový klášter se stal i pohřebištěm nové královské dynastie, je zde pochován nejen sám Joao I., ale i jeho potomci, král Duarte nebo jeho další syn Jindřich zvaný Mořeplavec.

Jen prvorozený Alfonso, který zemřel v deseti letech věku, je pochován v katedrále v městě Braga.

               Před klášterem je velká jezdecká socha onoho geniálního vojevůdce Nuňa Alvarese de Pereiry, k mému velkému překvapení portugalského světce. Na světě není zřejmě hodně svatých generálů, zejména takových, kteří mají na svědomí osm tisíc mrtvých, ale Nuňo je výjimka, Údajně nikdy nechtěl generálem být, chtěl se stát mnichem, ale pocit povinnosti k vlasti ho vyhnal na bojové pole. Po smrti své ženy ale konečně mohl do řádu karmelitánů vstoupit a působil v něm v Lisabonu. Za svatého ho vyhlásil papež Benedikt XVI. v roce 2009.

               Klášter je krásným příkladem pozdní gotiky s mnoha věžičkami a ozdobnými prvky, Pokud máte pocit, že jste v Anglii, není to zcela neodůvodněné, architekti pocházeli stejně jako oni lukostřelci i manželka krále Joaa I. z Anglie. Stavělo se po celu dobu života Joaa I. a ještě i za života jeho syna krále Duarteho I. Ten se pokusil postavit vedle kláštera královský pantheon, ale jeho smrtí práce na oné kapli skončily. Král Manuel I. dal práce definitivně zastavit ve prospěch kláštera svatého Jeronýma v Belému a tak tato kaple zůstala nedokončená.

Jméno krále Duarteho je taky poněkud netypické a pochopil jsem ho až když jsem zjistil, že to je portugalská forma jména Eduard a že jeho matku byla, jak už jsem psal, Angličanka. Joao I. se totiž jako výraz vděku za anglickou pomoc oženil s Filippou Lancasterskou – oba jsou pochováni v kapli zakladatelů kláštera a sice společně v mramorovém sarkofágu, který ovšem s kamenickou výzdobou Pedra a Ines de Castro nemůže soupeřit. Sarkofágy ostatních zde pochovaných členů královské rodiny, jako například Joaova syna, slavného Jindřicha Mořeplavce, jsou sice výstavnější, ale tito se museli spokojit s místy ve výklencích podél stěny kaple, Joao s Filippou mají svůj hrob uprostřed a sarkofág zdobí Joaovo motto „por bem“, čili „za dobro“.

               Klášter zosobňuje skutečně význam bojového střetnutí na vývoj nezávislého Portugalska. Pokud jsem se snažil najít v českých dějinách bitvu se srovnatelným významem, tak snad se bitvě u Aljubarotty přibližuje jen bitva na Vítkově. Ovšem husité kláštery spíš bourali než stavěli, proto je na hoře Vítkově socha Žižky a vojenské muzeum. V klášteře „Santa Maria da Vitória“ je v někdejší kapitulní síni hrob neznámého vojáka. Portugalci se sice zúčastnili první světové války jen expedičním sborem a druhé vůbec, kdy stejně jako sousední Španělsko zachovali neutralitu. Ale v koloniálních válkách v Angole a Mosambiku, vedených s neskutečnou krutostí, padlo nemálo portugalských vojáků, takže jsou uctěni na tomto posvátném místě portugalské vojenské historie.

               Filipa Lancasterská byla plodná a dala Joaovi osm dětí. To ale čipernému králi nebránilo, aby měl i několik dětí nemanželských – s ohledem na budoucnost Portugalska chválabohu, protože jeden z jeho nemanželských synů Alfons, první vévoda z Braganzy, měl být praotcem pozdější portugalské královské dynastie, i když až v osmé generaci. Joao byl prý jednou přistižen v paláci v Sintře, jak líbá jednu z dvorních dam. Protože se to stalo samozřejmě hlavním tématem palácových drbů, nechal na strop oné místnosti vymalovat 165 strak, protože tolik se v paláci nacházelo dvorních dam.

Ale jak dokazují ony nemanželské děti, které měl s Ines Pires není kouře bez ohně a na každém šprochu je přece jen pravdy trochu.

               Příští týden v regionu Estremadura ještě zůstaneme.